ETUDES
Jaroslav Dřímal
Jaroslav Dřímal, Recherches historiques ä la Faculté des Lcttres
de ľUniversité á Brno dans les années 1920-1945    .... 9-34
Vera Bednářová, Les debuts des écoles secondaires de jeunes filles
á Brno.................... 35-55
Milena Flodrová, Les imprimeurs de Brno aa 175 et au 18? siěde 56-80
HISTORICKÉ BÁDANÍ NA FILOSOFICKÉ FAKULTE BRNENSKÉ UNIVERSITY V LETECH 1920 AŽ 1945
K PADESÁTÉMU VÝROČÍ UNIVERSITY
ARTICLES
Milada Musilová, Préparatifs et solennisatlon du 28 oetobre 1939
a Brno.................... 81-90
Jiři Jirásek, Le marché des produits agricoles á Brao au milieu du
19<í siěde .................. 91-97
Bohuslava šiastná, Les camps militaires pres de Tuíany    .   .   . 98-103
Vladimír Voldán, Le voyage de Fintendanc de la coar Morgentaller
dans le Midi et 1'Quest de 1'Europe.......... 104-115
Josef Stejskal, Partidpation des bourgeois de Brno á I'adrniriistra-
tion des finances des directeurs moraves......... 116-125
Rostislav Verntoitzek, 2dárce, village inconnu dans le doraaine de
Deblín appartenant á la ville de Brno......... 129-136
Václav Richter, Recherches suť 1'origine de quelques villes de
Moravie.................., 137-149
M ATÉRIAUX
Bohumil Samek, Sources  de 1'histoire  de la sculpture baroque
á Brno ................... 150-158
Jan Shitil, Toponymie de Brno au XTVe. siěde....... 159-170
Vladimír Lesák, Document touchant !a candidature da porti soda[-
démoerate á Brno dans les elections de 1897 ....... 171-172
Vlasta Svobodová, Matériaux éthnographiques dans les illustrations des manusetits du 145 siěde jusqu'au 163 siěde, se trouvant
dans les archives et la Bibliothěque sdentifique d'Etat á Brno 173-180
PUBLICATIONS  ET INFORMATIONS
Milada Musilová, Les revues ďhistoire á Brno en 1966 . . . . Jiři Jirásek, Les archives d'Etat á Brno. Guide des foads ďarchi-
ves, Tome 3
181-184 185
Tato studie byla napsána pro sborník o vědecké prácí university Jana Evangelisty Purkyně v Brně, vydaný k jejímu padesátému výročí, vyšla ve sborníku francouzsky a pro nedostatek místa musila být o třetinu zkrácena.1) Aby byla přístupna i čtenářům, kteří nemají po ruce universitní sborník, tisknu ji nezkrácenou v českém znění. Poněvadž stať o pomocných vědách historických je v universitním sborníku zpracována samostatně, neobsahuje můj článek ocenění prací z diplomatiky, paleografie, sfragistiky, numismatiky a chronologie a nevšímá si studií, které profesoři pomocných věd historických věnovali československým a jiným dějinám.
Historická vědecká práce na filosofické fakultě brněnské university spočívala do roku 1945 na šesti profesorech. První tři byli jmenováni 9. srpna roku 1920, když po založení university začínala fakulta svou činnost. Byli to řádní profesoři všeobecných dějin Bohumil Navrátil (1870-1936) a Julius Glücklich (1876-1950) a řádný profesor československých dějin Rudolf Urbánek (1877-1962).
K uvedeným třem profesorům přibyl později František Hrubý (1887-1943), habilitovaný v Brně 4. června 1924 z československých dějin a jmenovaný 31. března 1931 bezplatným mimořádným profesorem, 13. srpna 1936 bezplatným řádným profesorem a 14. srpna 1937 řádným profesorem všeobecných dějin západoevropských středního věku. Dne 29. března 1926 se stal mimořádným profesorem starověkých dějin Vladimír Groh (1895-1941), od 31. března 1931 řádný profesor, a konečně 1. října 1935"byl ustanoven mimořádným profesorem slovanských dějin Josef Macůrek (narozený roku 1901).
Všichni profesoři historie mohli při svém jmenování na filosofické fakultě poukázat na rozsáhlou vědeckou činnost, na kterou při své akademické dráze organicky a plynule navázali. Proto je třeba při zkoumání, jak vědecké bádání o dějinách na filosofické fakultě brněnské university přispělo k po2nání minulosti, přihlédnout i k publikacím, které otiskli před svým příchodem na vysokou školu v Brně.
Navrátil zemřel 2. července 1936, František Hrubý 10. února 1943 a Vladimír Groh padl pro svou odbojovou činnost výstřely popravčí čety 30. září 1941 jako jeden z prvních v Brně za zběsilého řádění nacistů po příchodu válečného zločince
1) Historiographie dans ks anoées 1920-1945. Univetsícas Erunensis (Bcoo 1968), str. 88-105.
8
9
Reinharda Heydricha do okupovaného Československa. Spadá tedy celé působení Navrátila, Hrubého a Groha do údobí před rokem 1945. Glucklich zemřel 28. září 1950 a Urbánek 26. července 1962, oba již po svém odchodu roku 1946 a 1950 na odpočinek, ale jejich práce publikované po roku 1945 byly z valné většiny napsány před osvobozením republiky, navazují organicky na jejich starší vědecké bádání a tkví svými kořeny tak v dobách jejich působení na filosofické fakultě, že je o nich třeba pojednat v úseku vyhrazeném první periodě práce na brněnské universitě, nemá-li z ní být neorganicky vytržena jedna důležitá část.
Jinak je tomu u Josefa Macúrka, před rokem 1945 nejmladšího člena historického kolegia filosofické fakulty. Ten rozvinul po osvobození Československa rozsáhlou a vysoce záslužnou vědeckou, publikační a organisační činnost, která ještě ani zdaleka není ukončena, a proto na tomto místě budou zhodnoceny jenom jeho studie otištěné do roku 1945. Pozdější jeho práce a rozsáhlé organisační úsilí věnované poznání našich a slovanských dějin nejsou v této studii zmíněny.
1. STAROVEKÉ DĚJINY
Vědecké bádání, kterým přispěla filosofická fakulta k objasnění starověkých dějin, je spojeno téměř výhradně se jménem Vladimíra Groha. Týká se širokého úseku nejstarších dějin Ríma, ústavních zařízení, epigrafických prací o římských dějinách, římských osad v Československu, řeckých dějin, řecké filosofie, antických náboženství, synthetických studií o starověkých dějinách a příruček pro vysoké i střední školy.
Nejstarší dějiny Šíma byly středem Grohova badatelského zájmu v prvním desítiletí jeho vědecké dráhy. Opíral se při jejich studiu o podrobnou znalost pramenů, dokonalé zvládnutí literatury, pronikavý kritický postřeh a nemalou kombinační schopnost. Je možné, že všude nedošel ke konečnému řešení, ale pravidelně k němu podstatně přispěl. Pronikl na mezinárodní fórum, hájil na něm úspěšně výsledky české vědecké práce o římských dějinách, navázal styky s italskými učenci a zůstal s nimi v trvalém spojení.
O starší době Latia osídleného již prehistorické době, psal Groh v pojednáních Latium v době praehistorické a Spony v římských hrobech na Fóru (Obzor prae-historícký 3/1924 a 4/1925; dále Obz. Praeh.). Počátkům Říma, jeho původnímu místopisu a rekonstrukci nejstarších dějin je věnována kniha Rím, Studie o jeho počátcích (Praha 1923). Výsledky bádání, k nimž Groh došel, opakoval italsky ve zhuštěné zkratce I primordi di Roma (Rendiconti della Pontificia Accademia Romana di archeológia 3/1925; dále RAL). O archeologické výzkumy je opřeno pojednání Nejstarší římské hradby (Listy filologické 56/1929; dále LF), jehož hlavní myšlenky byly zpřístupněny cizině pod titulem La storia primitiva del Cermalo (Athaeneum 7/1927). Římským dějinám z konce království jsou věnovány Konec římského království (LF 51/1924), Servio Tulio (História 2/1928) a La cacciata deř re romani (Athaeneum 6/1928).
Groh nevěří římské literární tradici, bystře se snaží proniknout k jádru pravdy o velmi nejistých věcech a v mnohém sleduje způsob bádání, kterého užíval jeho italský učitel Ettore Pais. Dovedl se však vyhnout Paisovým krajnostem v odmítání písemných pramenů, neboř nikdy nezapomněl na kritickou ukázněnost a vědeckou vyrovnanost školy Josefa Krále, ze které vyšel.
Politické, hospodářské a společenské dějiny starého Ríma doplňoval Groh pra-: čertů o ústavních římských zařízeních. Již v semináři Josefa Krále vznikla Tran-
) sitio ad plebem (LF 43/1916) o plebejském tribunátu, propracovávaná později
studiemi Plebejský tribunát (Sborník prací filosofických univ. prof. Frant. Gro-i hoví k šedesátým narozeninám, Praha 1923), Potestas secrosancta plebejských tri-
bunů (VKČSN, třída I, roč. 1922-1923), La Transitio ad plebem di P. Clodio | (Studi in onore di P. Bonfante, VoJ. III/l 929, Pavia) a Potestas saerosancta dei
tribuni della plebe (Studi in onore di Salvátore Riccobono, Vol. U/1932). | Důležité římské instituce se týkala stať Kalátní sněm římský (LF 46/1919)
j a uchovávání písemných památek si všímají Archivy u Řeků a Římanů (Čas.
\ arch. školy 2/1924), Groh záhy osvědčil podrobné znalosti římské ústavy a proto
, není divu, že mu byl svěřen čestný úkol připravit k vydání knihu jeho učitele
j Josefa Krále, Státní zřízení římské (Praha 1921).
!' Nemalou pozornost věnoval Groh epigrafickým pramenům o římských dějinách,
i Epigrafický pramen o Augustově tribunské moci je zhodnocen v Monumentům
' Antiochenum (LF 60/1933). La colona di Traiano (RAL 6/1925) interpretuje
i nápis na podstatě Trajanova sloupu, jehož sporný výklad byl předmětem Grohova
i kritického zájmu již v knize Řím. Fasti coloniae Ostiensis (LF 47/1920) vysvětlují
zlomek municipálních fastů 2 doby vlády Klaudiovy a výsledek jejich zkoumání | byí zpřístupněni italským badatelům ve zhuštěné eseji Intorno al nuovo frammento
epigrafico della cronaca municipale di Ostia (Bulletino delia Commissione Archeológia communale in Roma 46/1920; dále BCA). i Poznatky získané monografiemi a rozšířené o pečlivé studium bohaté domácí
i cizí literatury uložil Groh v synthetickém díle Starý Řím (Praha 1931). Je to ! nejrozsáhlejší a nejrozšířenější Grohova kniha s promyšleným a souborným pouče-
j ním o státním a soukromém životě antického Říma, nejlepším, jaké bylo do té
doby v české literatuře podáno, v němž schází jenom kapitola o výtvarném umění, j Všestrannému Grohovu zájmu neušly ani římské osady na území republiky,
i Upozornil na ně ve statích Římská osada u Mušova (Obz. Praeh. 7/8, 1928), Les
Restes du limes Romain en Tchécoslovaquie (Eos 32/1929) a Una recenťe sco-; perta di monetě imperiáli romane in Cecosiovacchia (Roma 12/1934).
I Méně pozornosti než římským dějinám věnoval Groh řecké historii a jeho mo-
I nografické studie o řecké minulosti se opírají hlavně o rozbor epigrafických pra-
I menů. Sdružení panionské (LF 44/1917) vzniklo již v epigrafickém semináři Fran-
I tiška Groha a našlo pokračování v článcích Příspěvky k dějinám amfiktyonie
j delské (LF 49/1922) a Aténe e Deio (Athaeneum 10/1932). Tři kritické rozbory
nazvané Kyrenská ústava (LF 54/1927), II diagramma cirenaico (História 1/1927, 3) a Nové nápisy z Kyreny (LF 55/1928) se týkají nápisu o kyrenské ústavě i ve 3. stol, př. n. 1. Synthetický obraz podává kapitola Agrární poměry a problémy
v antice, napsaná do souborného díla Doba hellenistická, které Groh vydal spo-j léčně s K. Svobodou a J. Dobiášem (Praha 1928).
j Dobré filosofické školení osvědčil Groh v hutně psané studii Počátky řecké
i filosofie, zařazené do knihy Řečtí filosofové a mystici, která vznikla spoluprací
V. Groha, Fr. Novotného, K. Svobody, Ot. Jirániho a VI. Hoppeho a dočkala se r. 1926 a 1946 dvou vydání. Samostatně zpracoval Groh knížku Sofistkké hnutí ve starověku (Praha 1927).
Na okraji filosofických studií vznikla tři pojednání o antických náboženstvích, která v ničem nezapřela atheistický postoj jejich autora. Jsou to lidské oběti u Římanů (LF 59/1932) s důkazem, že Římané kdysi obětovali svým bohům i lidi,
10
11
jehož výtah byl otištěn italsky v Athaeneum 11/1933, a dvě kratší stati Mithrais-mus a Manichejství (Věda a život 3/1937 a 6/1940).
Pro potřeby vysokoškolských studentu Groh napsal Starověk I. Dějiny Blízkého východu a řeckých počátků (Praha 1935). Všimnul si dějin Egypta, Přední Asie, hlavně vývoje sumerského, akadského, babylonského, syrského, perského a izraelského, a potom přešel k oblasti egejské a řecké až do r. 500 př. n. 1. Nestudoval prameny, ale opřel se o podrobnou znalost literatury, která mu dovolila načrtnout barvitý profil politických, hospodářských, společenských a kulturních dějin, aniž by se snažil o nová řešení.
Středním školám byla určena nabádavá stať Latinská četba na reformním reálném gymnasiu (Střední škola 4/1924) a edice Titus Ltvius, Výbor z jeho dějin, I. Text, II. Poznámky (Praha 1924 a 1925). Vítanou středoškolskou učebnicí byl Život ve starém Římě (Praha 1936, 1937 a 1939), vydaný třikrát v necelých třech letech a roku 1967 G. Hejzlarem.
2. Československé déjiny
K českým dějinám se Vladimír Groh obrátil knížkou Ústava svatováclavská, pravda a legenda (Brno 1928), v níž se snad až hyperkriticky stavěl proti významu knížete Václava a proti oslavám chystaným k miléniu jeho smrti. Jinak je založena působivá esej Rudolfa Urbánka Svatý Václav a jeho úcta (Brno 1930), v podstatě rozšířená přednáška přednesená 25. listopadu 1929 v universitní aule o slavnostní schůzi pořádané na paměť tisíciletého výročí Václavova tragického skonu, mohutná zkratka zakončená pathosem básnického vzletu.
Urbánek se při shromažďování materiálu k své přednášce dostal do úzkého kontaktu s Kristiánovou legendou a s ostatními legendami o Václavovi a o jeho bábě, kněžně Ludmile, a na sklonku své vědecké dráhy i'života se ve čtyřicátých letech ponořil do jejich hlubokého a všestranného studia a rozboru. Jeho prvním výsledkem byla stať Ke sporu o legendu Kristiánovu (Věstník ČAV 55/1946), za níž následovalo rozsáhlé čtyřsvazkové dílo Legenda tzv. Kristiána ve vývoji předhusitských legend ludmilských a václavských a její autor (Praha 1947-1948).
Urbánek v něm nesouhlasí s názorem, že Kristiánova legenda je dílem 10. století, který pronesl kdysi Josef Pekař, ale uznávaje její starou předlohu, hledá autora konečného znění legendy v břevnovském opatovi Bavorovi z Nečtin z počátku 14. věku. Pro své tvrzení snesl mnoho závažných poznatků, které mocně otřásají četnými soudy pronášenými do té doby o Kristiánovi a o ostatních ludmilských a václavských legendách, dávají látku k usilovnému přemýšlení a ukazují, že poprvé od doby, co se ozvaly hlasy mluvící proti Pekařovu pojetí o pravosti legendy, bylo kriticky sáhnuto na samé kořeny důkazu o jejím vročení do 10. století. Urbánkovy these vyvolaly Četné kritiky a polemiky, proti nimž se Urbánek několikrát bránil a v četných důležitých bodech také ubránil, ale nezdá se, že by si ve svém hlavním názoru na Kristiána odnesl palmu vítězství.
Jiné důležité otázky českých dějin raného feudalismu si všiml František Hrubý ve své disertaci Církevní zřízení v Čechách a na Moravě od X. do konce XII. stol. a jeho poměr ke státu (Český časopis historický 22/1916 a 23/1917; dále ČČH). Mnohé vývody Hrubého byly časem opraveny a doplněny, ale jádro výsledků, k nimž došel, podrželo dosud svou platnost, a to je nepochybné nejiepšlm svědectvím o kvalitách jeho práce.
12
I I
i Profesoři, jejichž činnost sledujeme, jiné práce o úseku české historie od 11. do
i konce 14. století nepublikovali. 2a to však Urbánek a Josef Macúrek věnovali
i mnoho pozornosti slavnému údobí českých dějin, husitské revoluci, O výsledcích
Macůrkova vědeckého bádání se zmíním na jiném místě v souvislosti s jeho sto-j pováním vztahů k východní Evropě. Urbánkovy studie o husitství se seskupuji
kolem osmi ústředních okruhů: rozboru některých pramenů, Jana 2ižky 2 Troc-
■ nova, českého mesianismu, bitvy u Domažlic, bitvy u Lipan, Jana Roháče z Dubé, i husitské Moravy a obecného poučení.
} Nejprve o menších, ale vysoce cenných a" důvtipných Urbánkových rozborech
\ a zhodnocení některých pramenů k době husitské. .Počátků husitství se týká Píseň
o spálení knih Viklefových r. 1410 (Praha 1945). Satiry si všímají Satirická skíá-i dání Budyšínskeho rukopisu M. Vavřince z Březové r. 1420 v rámci ostatní jeho
! činnosti literární (Věstník Královské české společnosti nauk, tř. fil.-hist.-filolog.
\ 1951, čís. III; dále VKČSN) a Mařík Rvačka jako protihusiteký satirik (Časopis
i Společnosti přátel starožitností československých 63/1955; dále ČSPSČ). K poznání
] husitské ikonografie přispívá Starší obdoba rukopisu Jenského, rukopis Gottinský
í (Věstník ČAV 6/1952). A konečně k důležitému relačnímu pramenu se obrací
K počátkům kronikárske činnosti kancléře Nového Města pražského Prokopa Pí-
■ saře (Sborník prací k poctě 75. narozeninám akademika Václava Vojtíška, Praha ! 1958).
! O jednom z nejdůležitějších Žižkových vítězstvích pojednal Urbánek dvakrát,
í Nejprve v Bitvě na Vítkově (Praha 1920) a potom v Bitvě na Vítkově 1420
i (Praha 1933). Při oslavách pětistého výročí Žižkovy smrti přispěl do vytiště-
I ného cyklu přednášek Žižkova doba (Praha 1924) třemi podnětnými statěmi, na-
í zvanými Husitství a jeho nepřátelé domácí i cizí, Žižka a nové umění válečné
' a Táborství po Žižkovi. Redigoval též Sborník Žižkův 1424-1924 (Praha 1924)
a otiskl v něm příspěvek Žižka a husitské válečnictví. Významně se podílel na \ výstavě o Žižkovi v Národním museu v Praze a v Katalogu výstavy na paměť
i Jana Žižky z Trocnova (Praha 1924), redigovaném Václavem Novotným, otiskl
Místa význačná v životě Žižkově, j Poměru Žižky a táborství věnoval slavnostní řeč v Táboře 11. října 1924,
1 publikovanou v brožuře Žižka a Táboři (Tábor 1925), zúčastnil se úspěšně pole-
[ miky o problémech spojených s Žižkou v poznámkách K diskusi o Žižkovi (Časo-
pis Národního musea 99/1925, odd. duchovědný; dáie ČNM) a Žižkovu ikono-! grafii řešil v Janu Žižkovi z Trocnova v obrazech I—II (Praha 1924). A konečně
Žižkovu tradici a její působení podrobně probral v knize Žižka v památkách a úctě lidu českého (Brno 1924).
Poznatky získané ve výše uvedených studiích pečlivým rozborem pramenů doplnil, utřídil, zhodnotil a sjednotil ve sličné monografii Jan Žižka (Praha 1925), v níž přinesl řadu nových postřehů a razil cestu poněkud odlišnému nazírání na Žižku, než tomu bylo dříve. Výsledky, k nimž dospěl, popularisoval v brožuře Jan Žižka z Trocnova (Praha 1924) a v článcích Národní hrdina (Vojenské rozhledy 5/1924) a Jan Žižka, the Hussite (The Slavonie Review 3/1924).
Jemné postižení psychologických následků husitského ovzduší uložil Urbánek v dobře uvážených studiích, Počátky českého mesianismu (Českou minulostí, Práce věnované prof. V. Novotnému, Praha 1929) a Český mesíanismus ve své době hrdinské (Od pravěku k dnešku I, Sborník prací k šedesátým narozeninám Josefa Pekaře, Praha 1930). Přešel též ke zkoumání dob největší vojenské slávy husitské ve Vítězství u Domažlic (Vojensko-historický sborník 1/1932; dále VHS) a v Bitvě
13
u Domažlic 1431 (Praha 1932). Sledoval také tragický rozchod utrakvistů, spojený s osudným bratrovražedným bojem, jemuž venoval skizzy Lipany (Rozpravy Kruhu pro studium čs. dějin vojenských 5/1934), Bitva u Lipan (Praha 1934), Bitva u Lipan 1434 (Průvodce po bojištích, sv. S/1934), Lipany a konec polních vojsk (Praha 1934), Bitva u Lipan ve vývoji poznaní historického (VHS 3/1934) a K bitvě u Lipan (VHS 7/1938).
Údobí po bitvě u Lipan se Urbánek dotkl v souboru přednášek Kutná Hora a husitství a Jan Roháč z Dubé (Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělaností české 9/1938), ve kterých se poklonil památce Roháče, velkého husitského bojovníka a nesmiřitelného odpůrce císaře Zikmunda. Souborně byly jeho vypočítané studie o husitské revoluci vydány v knize Z husitského věku (Praha 1957), neboř ani po více než čtvrt století od svého vzniku neztratily svou cenu.
Moravě je určen s širokým rozhledem a s detailní znalostí psaný rozbor K historii husitské Moravy (Časopis Matice moravské 63-64/1940; dále ČMM), v němž Urbánek vyšel z kritiky knihy A. Neumanna, K dějinám husitství na Moravě (Olomouc 1939) a dospěl k závěrům nezbytným pro každého, kdo se chce poučit a zabývat vývojem husitství na moravské půdě. Pro informaci ruských čtenářů napsal Gusitskoje vojennoje iskusstvo i Jevropa (Prahal946),
Dokonalá znalost pramenů, událostí, osob i myšlenkových proudů dovolila Urbánkovi, aby při pojetí jedné z největších rapsodií českých dějin šel vlastni, osobitou cestou, která se na četných místech v jednotlivostech i v celkovém názoru rozchází s jinými koncepcemi podanými před rokem 1939 o husitství. A v mnoha případech dalo později bádání za pravdu novým postřehům, kterým Urbánek razil cestu, a podtrhlo tak význam jeho průkopnické práce.
Ruku v ruce se zájmem o husitskou revoluci šlo Urbánkovo badatelské úsilí o věku poděbradském, jemuž vtiskla ráz mohutná postava husitského krále Jiřího z Poděbrad. Věnoval mu jednak řadu monografií a velké synthetické dílo o českých dějinách té doby.
Nejprve o knihách a studiích zasvěcených monografickému zpracování kratších či delších dílčích úseků a sporných otázek. Přechodu od husitství ke vstupu Jiřího na politické kolbiště a uherským poměrům je věnována kniha Vladislav Varnen-čík (Praha 1937). Uher se též dotýká K 500. výročí českých polních rot na Slovensku (VHS 5/1936), a K historii doby Jiskrový na Slovensku a ve východní Moravě (VKČSN 11/1939). Obsahově na ně přímo navazují Konec Ladislava Pohrobka (Praha 1924) o záhadné smrti mladičkého Habsburka na českém trůně, a lidového hnutí se týká K-české pověsti královské (ČSPSČ 23/1915).
Vstup Jiřího na český trůn Urbánek podrobně rozebral ve vyčerpávající studii Volba Jiřího z Poděbrad za krále českého (Sborník příspěvků k dějinám hl. m. Prahy 5/1932). Při významném výročí se k němu vrátil v pietních vzpomínkách K pětistému výročí královské volby Jiřího z Poděbrad (VČSAV 48/1958) a O volbě Jiřího z Poděbrad za krále českého 2. března 1458, výbor hlavních zpráv souvěkých (Praha 1958).
Z dob přípravy Urbánka k jeho badatelské činnosti pochází „Kancelář" krále Jiřího (ČČH 17/1911) a hlavních úkolů české zahraniční politiky za dob Jiříkova správcovství v Čechách a kandidatury Viléma Saského na český trůn si všímají Dvě studie o době poděbradské (Brno 1929). Pozdějším dobám vlády Jiřího jsou určeny stati Tři Janové z Rabštejna (Sborník filologický 11/1936-1939), K ikonografii Jiřího krále (Věstník ČAV 1952) a Jan Paleček, šašek krále Jiřího, a jeho předchůdci v zemích českých (Příspěvky k dějinám starši české literatury, red.
14
J. Hrabák, Praha 1958). Událostí před bojem o kalich a korunu se týká edice Ve službách Jiříka krále (Praha 1940), kde Urbánek za účasti B. Mathesia vydal deníky panoše Jaroslava a Václava Šaška z Bířkova o cestě, kterou po Evropě nastoupil Lev z Rožmitáíu, aby našel Jiřímu spojence v předvečer hrozného zápasu s kurií papežskou.
Všechny vypočtené monografie byly přípravou k Urbánkovu životnímu dílu Věk poděbradský (Praha 1915-1962), z něhož vyšly čtyři statné svazky v Českých dějinách, redigovaných Václavem Novotným. Urbánek v nich vyčerpávajícím způsobem podal sytý a plastický obraz české minulosti od roku 1437 do roku 1464 a spojiv rozsáhlou heuristiku s bystrostí kritického postřehu a s analysou jednotli-vých jevů, zasadil do širokého toku svého vypravování podrobný rozbor politických, hospodářských, náboženských a kulturních dějin v době krále Jiřího. Při jejich čtení se nelze ubránit melancholickému smutku, že dílo zůstalo lapidárním torsem a nebylo dovedeno aspoň k míru olomouckému roku 1478, když již nebylo autorovi dopřáno vylíčit české dějiny až do roku 1526, jak bylo původně plánováno.
Jejich konečné pojetí dobře napovídá svižně psaný spis Husitský král (Praha 1928) o Jiřím z Poděbrad a zhuštěný nástin vývoje českého státu z let 1419 až 1526 nazvaný Prvních sto let utrakvismu, který Urbánek načrtl do Československé vlastivědy, sv. 4, Dějiny (Praha 1932), Urbánek se přímo sžívá se svým milovaným hrdinou a provází ho na jeho dramatické pouti českou minulostí od dob, kdy jeho hvězda, stále stoupajíc, jasně ozářila českou korunu královskou a svítila- mu na cestu, po které kráčel za svým obtížným, ale jedinečným úkolem zajistit zbytky, které zůstaly po husitské revoluci. A když nepomohla státnická prozíravost a moudrost a když po vyčerpání všech politických prostředků nastal Jiřímu osudný boj o kalich a korunu, sleduje Urbánek všechny dramatické obraty na válečném i diplomatickém kolbišti, aby se se zatajeným dechem zastavil u neblahého 22. března roku 1471, kdy v okamžiku, v němž bylo na dosah ruky jedno z nej významnějších vítězství českých dějin, sklátil Jiřího předčasně do hrobu nemilosrdný los osudu a dal spádu našeho národního vývoje nový, nevítaný obrat.
Počátků českého humanismu si všímají Urbánkovy průkopnické stati První utrakvistický humanista Simon ze Slaného (LF 65/1938), M. Simon ze Slaného (Ročenka spořitelny ve Slaném 1938) a Humanistický novoutrakvista M. Matouš Kollin z Chotěřiny a starší tradice husitská (ČSPSČ 64/1956). Zde se Urbánek již octl v dobách, kterým věnoval František Hrubý studii nazvanou z Hospodářských převratů českých ve století XV. a XVI. (ČČH 30/1924). Hrubý se pokusil zjistit na podkladě moravského materiálu, jak se měnila struktura šlechtického hospodaření od r. 1478 do první polovice 16. stol., a přes to, že mu chyběl pohled na vývoj za dob husitských, za Jiřího z Poděbrad a za válek českouherských, soudil v mnoha věcech celkem správně. Drobný, ale cenný příspěvek k této thematice podal Bohumil Navrátil v článku Dva opisy listů z r. 1513 z Pernštejnského kodexu (Selský archiv 1/1902, čís. 4).
Velkou pozornost věnovali profesoři historie na filosofické fakultě četným úsekům českých dějin od nastoupení Habsburků dc konce války třicetileté. V podstatě si jich všímá i Hrubého kniha Moravské zemské desky z let 1348-1642 (Brno 1931), ačkoliv má širší titul. Je k ní připojen též francouzský a německý text a hodnotí cenu zemských desek v 16. a v první polovici 17. stol. pro hospodářské, sociální, ústavní a náboženské dějiny.
Při příležitosti čtyřstého výročí narozenin vynikajícího člena Jednoty bratrské
15
Jana Blahoslava vyšla Urbánkova knížka Jednota bratrská a vyšší vzdělání až do doby Blahoslavovy (Brno 1923). Urbánek též redigoval s Václavem Novotným Sborník Blahoslavův 1523-1923 (Přerov 1923) a napsal do něho stád k Blahosla-vově „Filipice proti misomusům". Při oslavách Bäahoslavových 19. a 20. května 1923 v Přerově pronesl vysoce informovanou a vybroušenou přednášku, vydanou v publikaci Tři řeči pronesené u příležitosti 400. narozenin Jana Blahoslava (Přerov 1923). ■
Jak působilo na České bratry luterství a kalvinství, zkoumal Hrubý v pojednání České svědectví o Jednotě bratrské do Švýcar r. 1570 (Sborník J. B. Nováka K dějinám československým v období humanismu, Praha 1932). Poslednímu biskupovi Jednoty je věnována Urbánkova přednáška Komenský (Ročenka university Komenského v Bratislavě z r. 1919-1924, Bratislava 1925), proslovená roku 1920 na paměť 250. výročí Komenského smrti.
Třem studiím Hrubého vděčíme též za poznání osudů novokřtěnců na Moravě v 16. století. Jsou to Nové příspěvky k dějinám moravských novokřtěnců (Českou minulostí, Práce věnované prof. V. Novotnému, Praha 1929), Die Wiedertäufer in Mähren (Archiv für Reformationsgeschichte 30-32/1932-1935) a Karel st. z Zero-tína a moravští novokřtěnci (ČČH 43/1937).
Počátky protireformace na Moravě se usilovně zabýval Bohumil Navrátil, Začal Příspěvky k dějinám arcibiskupství Olomouckého (ČČH 2/1896), v nichž podal ve formě článku zasvěcený a poučný posudek knihy Ch. d'Elverta, Zur Geschichte des Erzbisthums Olmütz (Brno 1895). Zmínil se sice i o starší a mladší době, ale hlavní důraz položil na 16. století, a pokračoval velmi dobrým přehledem uveřejněným pod titulem Z nové literatury o jesuitech (ČČH 4/1898). Své názory pak blíže rozvedl ve stručné stati Vilém Prusinovský do r, 1565 (ČČH 5/1899), která však byla spíše ukázkou než uzavřeným pojednáním.
Část výsledků svého studia publikoval v knize Biskupství olomoucké 1576 až 1579 a volba Stanislava Pavlovského (Praha 1909). Je to vyčerpávající monografie o nevelikém úseku, podrobně osvědující složitá a choulostivá diplomatická jednáni olomoucké kapituly, císařského dvora a kurie papežské při obsazení biskupského stolce v Olomouci za velmi delikátní situace. Navrátil zvládl suverénně látku, neukazuje ani sympatie ani antipatie k jednajícím stranám a za své vyprávění připojil otisk 81 nejdůležitějších a neznámých pramenů, ze kterých čerpal.
Delšího období se týká Navrátilova edice Jesuité olomoučtí za protireformace, akty a listiny z let 1558-1619, díl I. 1558-1590 (Brno 1916). Jak ukazuje titul, obsáhl první díl prameny k dějinám olomouckých jesuitů z let 1558 až 1590; jeho pokračování mělo sahat od roku 1591 do roku 1619, ale zůstalo v rukopise. To, co bylo vydáno, je plod dlouholeté práce, v niž je shromážděno z našich i zahraničních archivů 270 kusů, publikovaných bravurní ediční technikou, která je dosud vzorem pro vydávání pramenů o českých dějinách 16. století a nepřeberným zdrojem poučení o počátcích protireformace na Moravě. Hutný přehled, organicky se pojící k prvnímu dílu Jesuitů olomouckých, je Navrátilova inaugurační přednáška První pokusy o moravskou universitu (Ročenka Masarykovy university v Brně 1926/27), která končí rokem 1590, kdy definitivně ztroskotal pokus o vybudování celé university v Olomouci, omezené od té doby jenom na theologickou fakultu.
Poněkud starších poměru moravských a šíření luterství v markrabsfcví se týká Hrubého stať Ke stykům Moravy s Vitembergem v 16. stol. (ČMM 55/1931), zatímco jiné důležité články Hrubého se obírají v podstatě úsekem od devade-
16
sátých let 16. stol. Jsou to Moravské památníky z doby předbělohorské (ČMM 49/1925) o předních členech moravské šlechtické společnosti, kteří se vzdělávali \ v evangelických zemích, hlavně ve Švýcarsku, Selské a panské inventáře v době -předbělohorské (ČČH 33/1927) s cennými poznatky hmotné základny a kultury poddaných i Šlechty před Bílou horou, a Karel z Žerotína ve válce turecké r. 1594 a 1595 (ČMM 52/1928), kde se vysvětluje, proč se mladý Zerotín zúčastnil tažení j proti Turkům.
Pokračování vypočítaných statí tvoří Hrubého práce Kalvínsky theolog a bouře opavská r. 1603 (ČČH 37/1931) o odporu proti reformaci v Opavě, Filip du ; Plessis Mornay a Karel Zerotín v letech 1611-1614 (Od pravěku k dnešku II.
Sborník prací k šedesátým narozeninám Josefa Pekaře, Praha 1930) s důležitými zprávami o Moravě v zrcadle hugenotského zpravodaje, a Sbírky na německé luterské kostely pražské 1611 (ČČH 47/1931) o situaci německých luteránů v Praze po vydání Majestátu Rudolfa H. na náboženskou svobodu. K zásadním otázkám náboženského vývoje u nás se Hrubý vyslovil v Luterství a kalvinismus na Moravě před Bílou horou (ČČH 40-41/1934-1935) a Luterství a novo-i utrakvismus v českých zemích v 16. a 17. stol. (ČČH 45/1938), ve kterých ne-
souhlasí s pojetím Ferdinanda Hrejsy, že staří kališníci přijali některé luterské f prvky a stali se tak novoutrakvisty, a dokazuje, že na Moravě byli luteráni,
j kalvíni a čeští bratři.
Navrátil a Hrubý věnovali pozornost protireformačnímu tlaku vlády a obraně ! proti němu na Moravě, Julius Glücklich sledoval boj proti protireformaci v Če-
I chách. Středem jeho zájmu byl ušlechtilý Václav Budovec z Budova, vůdce evan-
gelického tábora v království, vynikající člen Jednoty bratrské a jeden z nejvzdě-ianějších členů české stavovské společnosti své doby. Glücklichovy studie o Bu-; dovcovi lze rozděit na tři skupiny. Do první patří vydání Budovcovy korespon-
í dence, druhá je věnována Budovcovým spisům a třetí informuje o Budovcově
popravě, na Staroměstském náměstí 21. června roku 1621, když se Ferdinand II. po bitvě bělohorské krvavě mstil vzbouřeným českým stavům.
Pracné a zdlouhavé zjišťování zbytků Budovcových listů popsal Glücklich I ve zprávě O cestě za korespondencí Václava Budovce z Budova (Věstník České
I akademie 14/1905). Korespondenci samé pak věnoval pozornost v edici Václava
Budovce z Budova korespondence z let 1579-1619 (Praha 1908), kde je otištěno I 80 Budovcových dopisů z domácích i cizích archivů, a v Nové korespondenci Vá-
I dava Budovce z Budova z let 1580-1616 (Praha 1912) s dalšími 30 Budovco-
j vými listy, z nichž 24 našel Glücklich za svého studijního pobytu v Paříži.
Spisy Budovcovými se Glücklich začal obírat v článcích Prameny a vznik j Budovcova Antialkoranu (Sborník prací historických k šedesátým narozeninám
j Jaroslava Golla, Praha 1906), Václava Budovce z Budova předmluva k prvnímu
l zpracování Antialkoranu z roku 1593 (Program gymnasia v Praze II, Žitné ulici,
; z roku 1906), Nový neznámý spis Václava Budovce z Budova (ČČH 14/1908)
j a Václava Budovce z Budova „Zlatý věk" (ČČH 15/1909). Dosažené výsledky
'; prohloubil a doplnil v knize O historických dílech Václava Budovce z Budova
1 z let 1608-1610 a jejich poměru ke Siavatovi, Skálovi a neznámému dosud diariu
lutherána Karla Zikmundova (Praha 1911), kde ukázal, že Paměti Viléma Sla-vaty z Chlumu a Košumberka, považované za hlavní zdroj informací pro události ve vzrušených letech 1608 až 1609, jsou úplně závislé na Budovcově práci'Kra-tičké poznamenání. Potom přešel k rozboru Václava Budovce z Budova Martini Lutheri Antisocinus (ČČH 19/1913), v němž došel k závěru, že Budovec napsal
17
anonymně vydaný spis, který Glücklich objevil v lobkovické knihovně v Roudnici. A konečně ve svém posledním článku Ztracený historický spis Václava Budovce 2 Budova? (LF 74/1950), rozesílaném divnou ironií osudu právě v den Glückii-chova pohřbu, dovodil, že Budovec měl v letech 1613 až 1614 téměř hotové historické dílo o českých politických a církevních dějinách od kostnického koncilu až do počátku 17. stol., které se dosud nepodařilo zjistit.
Posledním okamžikům Budovcovým před jeho popravou na Staroměstském náměstí věnoval Glücklich pojednání K rozboru Skálových zpráv o popravě staroměstské dne 21. června 1621 (ČČH 27/1921), Kšaft duchovní Václava Budovce z Budova (Reformační sborník 6/1937) a Speculum martyrii Budevecia-ni (LF 70/1946). O Budovcově rodině po jeho násilné smrti se Glücklich rozepsal ve stati Osud rodiny Václava Budovce z Budova (Od Ještěda k Troskám 4/1929).
Glücklich upínal svou pozornost také na zápas českých stavů o náboženskou svobodu od počátku 17. stol. a české povstání. K svému úkolu měl výbornou filosofickou průpravu, jak ukázal v nabádavém přehledu Nové názory o vývoji křesťanských církví a skupin (ČČH 20/1914), a agresivního činu habsburské vlády proti Jednotě bratrské si všiml v pojednání Mandát proti Bratřím a jeho provádění v letech 1602-1604 (VKČSN 1904), kde vyzvedl mužné chování Budovcóvo na sněmu roku 1603.
K pochopení jednoho z největšich úspěchů v boji za svobodu vyznání, dosaženého vydáním památného Majestátu Rudolfa II. a ujednáním Porovnání mezí evangelíky a katolíky, přispěl Glücklich třemi velmi důležitými statěmi psanými na podkladě neznámých pramenů. Jsou to Majestát Rudolfa II. z roku 1603 o nekonfiskování majetku (Od pravěku k dnešku II, Sborník prací k šedesátým narozeninám Josefa Pekaře, Praha 1930), Koncept Majestátu a vznik Porovnání (ČČH 23/1927) a O pravomoci dané defensorům na sněmu roku 1609 (Program české reálky v Praze III. za r. 1912/13). Jejich pokračování tvoří články O defen-sorech a českém povstání 1618-1620 (ČČH 27/1921) a Blahopřání pastoru a profesorů církve ženevské poslané dne 1. prosince 1919 králi Fridrichovi k jeho korunovaci ze dne 1. listopadu 1619 a králova odpověď ze dne 22. ledna 1620 (Sborník reformační 4/1931).
Představy českých stavů o ústavě a správě Čech a jejich úsilí o revisi zastaralého zemského zřízení z roku 1564 jsou zachyceny ve vzorné a pečlivé edici Nová redakce Zemského zřízení království českého z posledních let před českým povstáním (Brno 1936), kde je kriticky rozebrána a zhodnocena práce komise pro opravu zemského zřízení v Čechách, jejímž byl Budovec předním, vysoce informovaným a iniciativním členem. Glücklich zasadil své badatelské úsilí do širokého rámce let 1600 až 1618, nabitých dramatickými událostmi, zveřejnil pramen, který informuje o politických, právních a správních názorech a sporech české stavovské společnosti těsně před tím, než se její největší část vzbouřila proti Habsburkům, a přinesl řadu závažných svědectví prvořadého významu, jež nemůže přejít nikdo, kdo se zabývá předbělohorskou dobou a jejími následky. Nová redakce Zemského zřízení byla pro Glücklicha posledním krokem k napsání monumentální monografie o Budovcovi a o vývoji od konce 16. stol. do Bílé hory, ale v provedení jeho záměru mu zabránila německá okupace, která ho vyřadila z vědecké práce a vystavila hroznému tlaku, pronásledování a ústrkům všeho druhu, znásobeným ještě rasovým útiskem, takže pc osvobození republiky mu již nezbylo sif, aby dokončil dílo, na němž pracoval tak rád.
Osvětloval-Ii Glücklich české povstání badatelským úsilím soustředěným kolem
18
postavy Václava Budovce z Budova, objasni! Hrubý mnohé důležité události za povstání v Čechách líčením osudů tří jiných vůdců stavovské společnosti před Bílou horou: Jindřicha Matyáše z Thurnu, Václava Viléma z Roupova a Viléma z Roupova.
Značně dobrodružné dějiny českomoravské větve Thurnova rodu jsou zachyceny ;' v pojednání Hrabata z Thurnu a Valsassina (ČČH 28/1922). Českého povstání
a potomních bojů s Habsburky se týkají články Z vídeňských papírů Jindřicha Matyáše hr. z Thurnu (ČČH 34/1928) a Pohřební kázání o Jindřichu Matyáši z Thurnu (ČČH 38/1932). Stád Václav Vilém z Roupova a Vilém z Roupova, čeští emigranti (ČČH 43/1937) sleduje pohnuté osudy nejvyššího českého kanclé-X' ře z doby falcké Václava Viléma z Roupova a jeho příbuzného, znojemského pána
Viléma z Roupova,, kteří po pádu povstání sdíleli smutný osud mnoha příslušníků .i české šlechty, ztratili vlast i statky a bloudili po daleké cizině s marnou nadějí
na návrat. Bělohorské bitvy se tvká črta Švýcarský svědek Bílé hory (ČČH 37/1931). ' "
Velkému počtu prací Hrubého vděčíme za podrobné poznání vývoje českého povstání a války třicetileté na Moravě. Lze je rozdělit do sedmi víceméně uzavře-ných okruhů: české povstání a jeho pád, potrestání Moravanů, moravská emigrace, Karel st. z Zerotína, drobné příspěvky a velkostatek olomouckého biskupství, synthese seskupená kolem Ladislava Velena z Žerotína a konečně edice pramenů.
Povstání je věnována Moravská šlechta r. 1619, její jmění a náboženské vyznání (ČMM 46/1922), významný portrét stavovské společnosti na Moravě, ne docela ) právem činěné odpovědnou za nezdar boje proti Habsburkům. Přímo do středu
- vojenských operací na Moravě uvádějí Patent Ladislava Velena z Zerotína na
'j svolání zemské hotovosti moravské ze 7. srpna 1620 (Břeclav 1935), dále Nové
-i příspěvky k historii na Bílé hoře (ČČH 27/1921), kde je dovoženo, proč vojenská
! pomoc Moravanů nepřišla včas na Bílou horu, a konečně Pád českého povstání
na Moravě r. 1620 (ČČH 29/1923) s rozřešením otázky, proč se Morava nepostavila po bělohorské porážce Čechů Ferdinandovi II. na odpor, ačkoli k tomu byly všechny předpoklady. Událostí v biskupském městě Vyškově se týká drobná 'i causerie Bohumila Navrátila Paměti, kterak jsou město Vyškov v rebelii rebellan-
tům poddali (Vyškovské noviny 1903).
Zvláštní kapitolu bádání o českém povstání na Moravě tvoří Hrubého studie Kněz Jan Sarkander, moravský mučedník doby bělohorské a jeho legenda (ČČH 45/1939). Je to revise procesu holešovského faráře Jana Sarkandra, zatčeného a ?, vyslýchaného moravskými odbojnými stavy pro účast na politických a vojenských
j akcích ve prospěch císaře a prohlášeného později za blahoslaveného. Hrubého roz-
í lišení historické skutečnosti a pozdější legendy vzbudilo prudkou polemiku, ve
ľ které se Hrubý se zdarem bránil a ubránil výtkám vznášeným z některých stran
proti závěrům, ke kterým došel.
Hospodářského potrestání moravské šlechty pomstychtivou a hrabivou rukou Ferdinanda II. se Hrubý dotkl ve Vilémovi Dubském z Třebomyslic (ČMM V 50/1926), o téměř nevinném, a přece krutě postiženém členu moravského pan-
; ského rodu, a v Odhadech konfiskovaných moravských velkostatků 1622-1623
i (ČMM 51/1927), kde ukazuje na velikost hospodářského i politického převratu
| v markrabství, provázeného podvody, křivdami a neslýchaným kořistnictvím všeho
í druhu. Politických a správních přeměn se týkají První pokusy císaře Ferdinanda II.
\ ".' o změnu moravské ústavy po Bílé hoře (Sborník prací věnovaných prof. dr.
Gustavu Friedrichovi k 60. narozeninám, Praha 1931) a o pozůstalostní spisy
Jiřího z Hodic se opírá příspěvek z kulturních dějin nazvaný K osudům českých nekatolických knih na Moravě po Bílé hoře (ČMM 50/1926). j,.
České a hlavně moravské emigrace se týkají tři pojednání Hrubého, jejichž obsah plně vystihuje jejich titul. Jsou to Bethlen Gabor a česká emigrace v letech 1622-1623 (ČČH 41/1935), Prosebný list 36 českomoravských kněží emigrantů Kryštofu Radziwillovi z r. 1629 (CCH 38/1932), a K historii bitvy u Nôrdlin- ' gen r. 1634" (CCH 42/1936).
Řadu důležitých událostí o českém povstání a o jeho následcích seskupil Hrubý kolem Karla st. z Zerotína, vysoce vzdělaného a sympatického českého bratra, na počátku 17. století uznávaného vůdce evangelických moravských stavů, který j se však roku 1618 a 1619 odmítl připojit k odboji šlechty, tuše jeho neblahý V konec. Sem patří Nové dokumenty bělohorské (CCH 31/1925), Korespondence Karla st. z Žerotína s J. A. Komenským (Archiv pro bádání o životě a spisech /, J. A. Komenského 14/1932), Na památku třístého výročí smrti Karla st. z Zero- j tína (Brno 1936) a přednáška Karel st. z Žerotína (Brno 1936), vydaná také německy. 1
Tříšť významných poznatků z doby pobělohorské přinášejí články Český poutník z Asisi r. 1636 (CČH 32/1926), ukázka to z deníku Lva Viléma z Kounic, j který Hrubý zamýšlel vydat, K jubileu Třanovského (CCH 44/1938) a Listy Jakuba Petrozelina Kunštátského (Archiv pro bádání o životě a spisech J. A. Komenského 14/1938). Ve studit Rozsah a výnos velkostatku biskupství olomouckého v první polovici 17. století 1636-1637 (Časopis pro dějiny venkova 5/1917) Hrubý zachytil, o jakou hospodářskou základnu se na konci svého života opíral vůdce moravských katolíků, bojovný olomoucký biskup a kardinál František < z Dietrichštejna.
Kulminačního bodu ve zkoumáni bělohorské doby na Moravě dosáhl Hrubý . \ ve dvou dílech. Jedno je synthetické a druhé je věnováno edici pramenů. *
U synthese mám na mysli brilantně psanou knihu Ladislav Velen z Žerotína ; (Praha 1930), která vycházela nejprve v CČH 35-36/1929-1930 a podává souborný svod dramatických moravských událostí z let 1579 až 1638, seskupený kolem tragické postavy Ladislava Velena, statečného vůdce stavovského odboje na > Moravě a po bělohorské porážce bludného emigranta, pro něhož nebylo ani ná- i vratu domů ani klidu v daleké cizině. Jedna část jeho osudů je zachycena ve stati Ladislaus "Welen von Zierotin im Kampf um die Heimat und sein Aufenthalt in Elbling 1629/30 (Elblinger Jahrbuch 8/1928).
Radu pramenů, o které se Hrubý při svém studiu opíral, vydal v edici Moravské korespondence a akta z let 1620-1636, díl I-II (Brno 1934-1937). V m . otiskl in extenso na 600 česky psaných dokumentů a dalších 750 cizojazyčných (i pramenů zpracoval a z velké části zpřístupnil v regestcvé formě v poznámkách. Před edicí Hrubého byly publikovány prameny k třicetileté válce na Moravě hlavně ve Schriften der historisch-statistischen Sektion sv. 16., 17., 22. a 23., vydá- ä váných Ch. d'Elvertem v letech 1867 až 1878, který čerpal jenom z vídeňských j pramenů podávajících o událostech zkreslený obraz z hlediska vídeňské vlády. j, Hrubý vydal prameny české provenience, zveřejnil velký soubor listů Karla st. z Žerotína od r. 1628 do 2erotínovy smrti a ve svých studiích tak osvětlil poíitic- \ ké události na Moravě před Bílou horou i po ní, že jsou jedním z nejlépe propra- ij covaných úseků českých dějin. .
Českým dějinám od polovice 17. století bylo na filosofické fakultě věnováno j daleko méně pozornosti 'než vývoji do vestfálského míru. Hrubý sice otiskl v tře- j
tím až osmém svazku Selského archívu vydávaného V. Praskem řadu příspěvků k dějinám poddaných v 17. a 18. stol., ale to jsou pouze drobné soupisy materiálu čerpané většinou ze sbírek Vlastivědného musea v Olomouci, neřeší nadhozené otázky, upozorňují jenom na prameny a dotýkají se některých kongeniálních podrobností.
Národního obrození si všiml Navrátil v článku Listy Palackého Bočkovi (ČMM 25/1901), v němž s instruktivním úvodem a s četnými poznámkami publikoval patnáct dopisů českého historiografa Františka Palackého vydavateli moravského kodexu Antonínu Bočkovi a jeden list Bočka Palackému. Glücklich' se dotkl revoluce roku 1848 příspěvkem K historii našeho politického programu (Naše doba 10/1903) o plánech na politické rozdělení Rakouska na sněmu vídeňském a kroměřížském v letech 1848 až 1849, a statí Dopis Poláka ze Slovanského sjezdu r. 1848 (CMM 49/1925) o listu polského emigranta Edmonda Chojeckého psaného francouzsky za sjezdových dní z Prahy.
Glücklich také v článku Dualism a jeho nejnovějši francouzský historik (CCH 11/1905) rozebral knihu L. Eisenmanna Le Compromis Austro-Hongrois de 1867 (Paříž 1904), osvětlil některé aspekty vnitřní politiky habsburské monarchie po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 a proti Eisenmannovu mínění se skepticky vyslovil k pangermanismu a k postoji Maďarů, v čemž mu vývoj za první války světové dal plně za pravdu. Urbánek dal průchod svému politickému přesvědčení z mladých let ve vzpomínce Omladina (Politického klubu Omladinářů - Devadesátníků v Praze sv. 8/1935), v rozšířené to přednášce, kterou proslovil 2. prosince 1934 při zahájení výstavy pokrokového hnutí a procesu s Omíadinou na paměti známého soudního řízení rakouskouherské justice proti Části české národně uvědomělé pokrokové inteligence.
Moravským dějinám na počátku druhé polovice 19. století je věnována Hrubého edice Jan Heicelet, dopisy otce synovi 1848-1866 (Brno 1932). Moravských a brněnských poměrů od sedmdesátých let 19. stol. do konče první války světové se týkají dva nekrology od Bohumila Navrátila. Z nich Vincenc Brandl (ČMM 26/1902) byl psán na paměť ředitele moravského zemského archivu a čelného moravského historika a podstatně se lišil od nekritických podobných pojednáni publikovaných v té době na Moravě, a František Kameníček (ČMM (54/1930) je věnován řediteli brněnského gymnasia, dlouholetému předsedovi a redaktorovi Časopisu Matice moravské a zasloužilému vědeckému pracovníkovi. Na brněnské poměry před první válkou světovou vzpomíná Groh ve "skizze Naše léta (Památník českého státního reálného gymnasia v Brně, Na poříčí, Brno 1929).
3.   DĚJINY EVROPSKÝCH  NÁRODU  A SYNTHESA SVETOVÝCH DÉJIN
Velmi podnětné a průkopnické práce vznikly na filosofické fakultě o dějinách našich východních sousedů a o jejich vztazích k zemím koruny české. Autorem těchto studií je Josef Macůrek a lze je rozdělit na pojednání o dějinách polských, maďarských, rumunských a slovanských.
Informativní a programovou stať nazval Macůrek O politických stycích československých v minulosti (sborník Současné Polsko, Praha 1928) a polské veřejnosti určil Rozwój czeskich badaá w zakresie stosunków polsko-czechoslowackich (Kvrartalnik historyczny 42/1928). Článek Čeští válečníci v krajinách černomoř-
20
21
ských koncem 15. století (Českou minulostí, Práce věnované prof. V. Novotnému, Praha 1929), informuje o účastí Cechů v bojích polského krále Albrechta proti Turkům roku 1496. Zanedbávané země starého českého státu si Macúrek všiml v článku Silesiaca v novější německé a polské literatuře (CMM 63-64/1939až 1940), uveřejněném za nacistické okupace v dobách, kdy bylo třeba informovat českou veřejnost o věcech, které německá okupační správa všemi prostředky potlačovala.
Ceskopolským vztahům v první polovici 16. století je věnována objevná stár Cechové v polském vojsku v Podněstří v letech 1531-1538 (CMM 55/1931) a pohnutých událostí od sedmdesátých let 16. věku se týkají dvě thematicky dobře rozvržené knihy a dvě studie. U knih mám na mysli Dozvuky polského bezkráloví z roku 1587 (Praha 1929), kde jsou dokonale osvětleny snahy habsburského rodu o získání polské koruny v letech 1588 až 1594, a Zápas Polska a Habsburků o přístup k Černému moři na sklonku 16. stol. (Praha 1931) s poukazem na neznámé a zajímavé aspekty velmocenské politiky dvou rozhodujících států ve střední Evropě. Studie jsou nadepsány Diplomatické poslání Jana Duckera v Polsku r. 1591 (VKCSN 1929/III) a Les crises politiques en Pologne dans la deuxiěme moitié du XVI-e siěcle et les pays tchěques (Bulletin d'Information des Sciences Historiques en Europe Orientale 9/1939). Na protičeskou náladu polské vlády a společnosti a na jejich zásahy proti českým zájmům ukázal Macůrek v článku České povstání r. 1618-1620 a Polsko (CMM 61/1937).
K dějinám Uher se Macůrek obrátil poučeným pojednáním Nové zpracování dějin uherského státu od doby nejstarší do nejnovější (CNM 106/1932) a hutnou knihou Dějiny Maďarů a uherského státu (Praha 1934), prvním soustavným líčením dějin Uher v české literatuře psaným s přesnou orientací o problémech spojených s pojednávanou látkou a s podrobnou znalostí rozsáhlé literatury i hlavních pramenů, které vyvolalo zaslouženou pozornost dokonalým zvládnutím daného thematu a množstvím původních myšlenek autora. Macůrek napsal též dějiny Maďarska do Ottová slovníku naučného nové doby III/2 (Praha 1935) a ve všech svých pracech správně rozlišil dějiny mnohojazyčného' uherského státu a dějiny Maďarů, kteří tvořili jenom část obyvatelstva bývalých Uher.
Velmi se Macůrek zasloužil o poznání dějin Rumunska. Jeho nabádavé práce o rumunské minulosti jsou věnovány čtyřem látkovým skupinám. Předně materiálu k československým dějinám v rumunských archivech, za druhé poměru Slovanů a Rumunů, za třetí sledování českorumunských vztahů a konečně synthesi rumunských dějin.
První Macůrkovy drobné příspěvky o rumunské historii jsou Topografia romá-nesca in Moravia si Slovacia (Bulletinul geografki 1/1924) a La date de ľappari-tion de la „Psalteria Scheianä" (Revue hístorique de'Sud-est européen 1/1924). Za nimi následovaly Prameny k dějinám československým v archivech a knihovnách sedmihradských (VKCSN 1924/VI, Praha 1925), Nové příspěvky k dějinám československým z archívů a knihoven sedmihradských (VKČSN 1926/11, Praha 1927) a Z rumunských archivů (Cas. arch. Školy 6/1928), dostatečně charakteri-sované jejich názvy.
Poměru Slovanů a Rumunů si Macůrek všiml rozbory Slovajié v pojetí starších rumunských kronikářů (Sborník věnovaný Jaroslavu Bidloví... k šedesátým narozeninám, Praha 1928) a Vlivy byzantsko-slovanské v dějinách rumunského národa (CNM 104/1930). O vývoji a stavu slavistiky v Rumunsku pojednal v instruktivní stati Die Slavistík in Rumänien (Prager Presse z 10. 5. 1928).
Ceskorumunské vztahy našly své místo v Husitství v rumunských zemích {CMM 51/1927), kde jsou spolehlivě zjištěny zahraniční ohlasy husitské revoluce v jedné vzdálené zemi, zpřístupněné Rumunům v Husitismul in Romania (Revista instoricá 14/1928). Šestnáctého věku se týká črta Michal der Tapfere und die böhmisch-schlesische Stände am Ende des 16. Jahrhundertes (Rivista istoricä romänä 2 (1931) a doby kolem rakousko-uherského vyrovnání si všímá Die tschechische Politik und die Rumänien in den sechziger und siebziger Jahren des neunzehnten Jahrhunderts (Prager Rundschau 7/1937).
Synthetický charakter mají brožura Zjednotenie Rumunov (Praha 1929), průkopnická kronika Rumunsko ve své minulosti a přítomnosti (Praha 1930) a heslo Rumunsko, dějiny, v Ottově slovníku naučném nové doby V/2 (Praha 1938). Macůrkova kniha byla první svého druhu v české literatuře, vyplnila v ní nepříjemnou mezeru a o znalosti děl a pramenů k rumunským dějinám by se dalo mutatis mutandis opakovat totéž, co bylo předtím řečeno o Dějinách Maďarů a uherského státu.
Při zkoumání polské, maďarské a rumunské minulosti měl Macůrek vždy na zřeteli vyšší obzory než zachycení národní historie uvedených národů a směřoval k postižení vzájemných vztahů, které v konečné fázi měly sloužit k objasnění dějin Slovanstva. Své krédo o těchto věcech uložil ve svižně psané eseji Dějiny Slovanstva (Věda a život 2/1936), která vytýčila dalekosáhlý program uskutečňovaný až po roce 1945.
Anglickým dějinám věnoval Julius Glücklich přemýšlivý článek Utopia Tomáše Mora (CCH 4/189S) o největším humanistovi anglickém, lordu-kandéřovj Tomášovi Morovi (1477-1534), skladateli utopistických státních románů. Ukázal v něm dobré porozumění pro otázky utopistického socialismu a náboženské reformace, kterou, jak jsme již slyšeli, s nevšedním úspěchem pak sledoval ve svých dílech o českých poměrech v době předbělohorské.
Kromě bádání o starověkých, českých, polských, maďarských, rumunských, slovanských a anglických dějinách spolupracovali profesoři historie filosofické fakulty také na vylíčení světového vývoje, kterému byly určeny mnohosvazkové Dějiny lidstva od pravěku k dnešku vydávané za redakce Josefa Šusty.
Vladimír Groh ve Světlech Východu a Hellady (Dějiny I, Praha 1940) pojednal o vývoji v oblasti egejské, babylonské, asyrské, izraelské a řecké až do Alexandra Velikého. Ve svých výkladech pokračoval pod názvem Římské Imperium (Dějiny II, Praha 1936). Začal dobou hellenistickou a přešel pak k dějinám římským od nej starších dob do konce republiky.
Josef Macúrek napsal Maďaři a uherský stát (Dějiny III, Praha 1937) a zachytil minulost Uher od úsvitu doby historické do 11. století. O mladších událostech pojednal František Hrubý, Reformace v oblasti německé a severské (Dějiny V, Praha 1938) a objasnil poměry v německé říši a ve skandinávských zemích za šíření luterství. Na něho navázal Julius Glücklich vybroušenou studií Reformace v Anglii a v oblastech jazyka francouzského (Dějiny V, Praha 1938), psanou s velkým rozhledem a nevšedním porozuměním pro vnitřní i mezinárodní souvislosti té doby. Události od českého povstání do vestfálského míru vylíčil opět Hrubý v kapitole Protireformace v Němcích a válka třicetiletá (Dějiny V, Praha 1938). Byly připraveny i další části pro Dějiny, ale nacistická okupační správa zastavila jejich vydávání, a proto některé práce profesorů brněnské university o vývoji lidstva zůstaly jenom v rukopisech, ale i tak je jejich příspěvek k prvému českému velkému dílu o světových dějinách pozoruhodný.
22
23
4.  ARCHIVNICTVÍ, KNIHOVEDA, ORGANISACE, KRITIKA A POPULARISACE VĚDECKÉ PRÁCE
Profesoři historie na filosofické fakultě si příležitostně všímali také archivnictví, dějin knihtisku a knihoven.
Bohumil Navrátil je autorem článku Brněnské archivy (Zemské hlavní město Brno, redaktor A. V. Kožíšek, Brno 1928) a František Hrubý informoval několikrát odbornou veřejnost o moravském Zemském archivu v Brně, jehož byl ředitelem (Čas. archiv, školy 1/1923, 2/1924-1925, 3/1926 a 8/1931). Z úřední činnosti Hrubého vyplynula též zpráva Ze státního archivního inspektorátu pro Moravu a Slezsko v Brně za rok 1925 (Čas. arch. školy 3/1926).
Knihtisku jsou věnovány Navrátilovy Glosy k dějinám moravského tisku (ČMM 26/1902) o tiskárnách na Moravě v 16. věku a Hrubého Konec knihtiskárny v Louce (ČMM 53/1929), zaniklé na počátku 17. století. Šlechtických knihoven si všiml Hrubý v bibliofilsky vydané knížce Knihovny na zámcích moravských ve stol. XVI. a XVII. (Brno 1932) a v drobné zprávě O zámecké knihovně dietrich-štejnské v Mikulově na Moravě (ČČH 41/1935).-
Velké úsilí věnovali historikové na filosofické fakultě redigování odborných časopisů a publikací a jeho prostřednictvím organisovali vědecké bádání a zveřejňovali jeho výsledky,
Bohumil Navrátil uveřejnil již za svých studií článek Vlastivědná práce a studentstvo (Moravská orlice, příloha k číslu z 27. srpna 1890) a po svém příchodu do Brna horlivě organisovaí činnost Vědeckého klubu, který roku 1905 pomohl založit a jehož byl dlouholetým jednatelem. Roku 1906 vznikla v Brně Historická komise při Matici moravské s úkolem vydávat prameny k moravským dějinám. Jejím prvním předsedou byl František Kameníček a redaktory Bohumil Navrátil a Rudolf Dvořák, ale tíha veškeré práce spočinula od samého počátku na Navrátilovi. Navrátil vypracoval ediční program komise, referoval o ní ve zprávě Z Komise na "vydávána historických památek moravských při Matici moravské (ČMM 32/1908) a redigoval všech pět objemných svazků, nazvaných Prameny dějin moravských, které v letech 1910 až 1935 vydala. Jsou věnovány korespondenci a zápisům moravského buditele a politika Jana Helceleta z let 1839 až 1876, rejstříku k latinským deskám zemským z let 1343 až 1466, Aktům Jednoty bratrské z let 1437 až 1526 a knihám počtů města Brna z let 1343 až 1365, a jejich ediční technika Navrátilovou zásluhou splňovala všechny vědecké požadavky své doby.
Roku 1913 se Navrátil prostřednictvím Vědeckého klubu podílel na reorgani-saci Zemského musea a Zemské ícnihovny v Brně a se Stanislavem Součkem vstoupil do redakce Časopisu Matice moravské, kde ze starších redaktorů zůstali František Rypáček do roku 1917 a František Kameníček do roku 1922. Od roku 1923 až do konce svého života roku 1936 redigoval Navrátil Časopis se Součkem, hned od svého vstupu do redakce přebral odpovědnost za vědeckou úroveň nej-starší moravské historické revue a tak to zůstalo i když roku 1931 byla redakce Matice rozšířena o Otakara Odioěilika.
Jakmile se Navrátil stal jejím spoluredaktorem, vypracoval její nový program a jeho příchod do redakce zahájil nové údobí Časopisu Matice moravské, charakte1 risované prudkým a nebývalým vzestupem vědecké kvality otiskovaných studií, recensí a zpráv a bohatostí i rozmanitostí obsahu. Práce byla však těžká, dokonce velmi těžká, a Navrátil ji musil téměř bez pomoci sám zvládnout a obhájit proti
24
některým starším členům Matice. Díky spojení s jeho pražskými přáteli se mu podařilo získat nové přispívatele a celou řadu mu jich poskytla a za jeho nemalé účasti vychovala mladá universita. S velkou vytrvalosti, s širokým rozhledem i s jemným taktem upozorňoval autory na slabiny jejich prací a dával své Imprimatur jenom na texty, které splňovaly požadavky exaktní vědy. V několika málo letech se mu podařilo vybudovat z časopisu nevalné úrovně vedoucí vědecký orgán a na této vysoké výši udržel Časopis Matice moravské, dokud ho smrt neodvolala od redakčního stolu.
Navrátilův kolega Julius Glücklich vydal z piety k předčasně zemřelému příteli za spoluredakce K, Krofty L. Hofmana Sebrané spisy I.—II. (Praha 1904-1905) a byl jedním z redaktorů Spisů filosofické fakulty Masarykovy university od jejich vzniku roku 1923 až do svého odchodu na odpočinek. Za tu dobu vyšlo ve Spisech celkem 44 svazků. Rudolf Urbánek se od roku 1923 věnoval organisaci práce o vojenských dějinách v Československém vědeckém ústavu vojenském. Informoval veřejnost mnohokrát o činnosti ústavu, přednesl v něm řadu přednášek, staral se o popularisaci slavných vítězství za husitské revoluce a za Jiřího z Poděbrad a přispěl několika náladovými články do periodika ústavu Vojensko-histo-rického sborníku s cílem posílit brannost národa proti hrozícímu zahraničnímu nebezpečí. František Hrubý byl od roku 1935 spoluredaktorem Českého časopisu historického až do jeho zastavení nacistickou okupační správou roku 1940.
Redakční a organisátorská činnost byla u všech profesorů historie na filosofické fakultě provázena kritickým sledováním literatury z jejich oboru ve vědeckých časopisech. Vladimír Groh je autorem téměř stovky obsažných referátů uveřejněných hlavně v Listech filologických, v Časopise Matice moravské, v České vědě, v Naší vědě a v Obzoru praehistorickém o českých, italských, anglických, francouzských a německých dílech z římských, řeckých, egyptských a jiných starověkých dějin. V Listech filologických v letech 1917 až 1934 též otiskl o různých vědních úsecích ze svého oboru několik set zpráv, které od roku 1921 najdeme i v Časopise Matice moravské.
Bohumil Navrátil uveřejnil své prvé kritiky v Českém časopise historickém 1/1895 a v Časopise Matice moravské 27/1903, ale potom v této činnosti ustal. Teprve roku 1908 napsal vyčerpávající přehled o moravské literatuře do berlínských Jahresberichte der Geschichtswissenschaft, sv. 31, a v letech 1914 až 1935 otiskl v Časopise Matice moravské mnoho set vytříbených referátů a zpráv o bibliografických pomůckách, o katalozích rukopisů, o dějinách knihtisku, o moravském dějepiscctví a hlavně o dějinách 16, a 17. století, do kterých vkládal tolik vědomostí a nových poznatků, že jejích čtenář bezděky lituje, že se autor kritických rozborů neodhodlal zpracovat své znalosti v samostatných studiích.
Julius Glücklich začal svou kritickou činnost v Českém časopise historickém roku 1902 a pokračoval v ní až do okupace. Od roku 1923 psal někdy i do Časopisu Matice moravské. Hlavní těžiště jeho referentského působení zůstávalo však v Českém časopise historickém, kde uveřejnil řadu zajímavých a poučných referátů o socialismu, o historické metodě, o 16. a 17. stol. se zvláštním zřetelem k reformaci a protireformaci, o 19. a 20. století a o filosofii dějin. Středem jeho zájmu byly české i světové dějiny a díla česká, německá, francouzská i anglická a jeho kritické postřehy i široký rozhled po světové literatuře ukazují, jak dobře připraven a jak svědomitě přistupoval k úloze referenta.
Rudolf Urbánek uveřejňoval referáty a zprávy hlavně v Přehledu v letech 1905
25
až 1913. Později napsal jenom několik kritik do Časopisu Matice moravské, Věstníku České akademie věd a Listů filologických..
Zato velmi pilným referentem byl František Hrubý. Nejvíce svých posudků uveřejnil v Českém časopise historickém, kam psal od roku 1913 až do zastavení časopisu za okupace. V letech 1914 až 1930 přispíval i do Časopisu Matice moravské a několikrát se setkáme s jeho jménem také v Jahrbuch für Kultur und Geschichte der Slaven a ve Věstníku České akademie věd. Všímal si nejvíce děl o 16. a 17. století, vlastivědné literatury, historie měst a dějin hospodářských, sociálních, právních a církevních.
Rada velmi dobrých a kritických referátů je spojena se jménem Josefa Macůrka. O jeho rozsáhlých souborných přehledech literatury byla již řeč a proto zbývá jenom dodat, že od roku 1927 vytrvale přispíval do Časopisu Matice moravské a že roku 1928 uveřejnil některé kritiky i v revue Byzantinoslavica a Ruch slo-wanski. Seznamoval české čtenáře se základními díly o dějinách českých, slovanských, polských, maďarských a rumunských a vkládal do svých recensí a zpráv často nové, podnětné myšlenky a kritické postřehy nemalého dosahu.
Vítanou příležitost k zamyšlení nad delším úsekem historické práce a k jeho kritickému zhodnocení poskytovala profesorům dějin na filosofické fakultě významná životní jubilea a nekrology. Takového druhu je pojednání Vladimíra Gro-ha Literární činnost prof. dr. Františka Groha (Sborník prací filosofických universitnímu profesoru Františku C-rohovi k šedesátým narozeninám, Praha 1923) a nekrolog Ettote Pais (LF 56/1939). Navrátilovy nekrology o Vincencovi Brandlovi a Františku Kameníčkovi byly již zmíněny v jiné souvislosti a Julius Glücklich se zamyslil nad životním dílem význačného představitele české vědy historické svým příspěvkem v knize O Kamilu Kroftovi, historikovi a diplomatu (redigoval J. Wer-Stadt, Praha 1936), v článku Kamil Krofta jako historik (ČČH 43/1937) a v nekrologu Kamil Krofta (Praha, ČAV 1947).
Rudolf Urbánek věnoval pozornost řadě českých historiků. Uvedu aspoň práce V. V. Tomek (Hradec Králové 1903), Rezek-historik (Česká revue 2/1908-9), Josef Kalousek (Přehled 6/1907-8), František Palacký (Ročenka university Masarykovy 1926-1927 a 1938/39-1945), August Sedláček (Ročenka Čs. republiky, redigoval A. Hajn, Praha 1927), Václav Novotný ( Praha, ČAV 1933) a Václav Hrubý (Ročenka Masarykovy university v Brně 15/1933-34).
Taícé František Hrubý vzpomněl mnoha historických pracovníků. Zmínky si z nich zaslouží nekrology a jubilejní vzpomínky Vincenc Prásek (ČČH 19/1913), František Augustin Slavík (ČČH 26/1920), Václav Hrubý (ČČH 39/1933), Josef Pekař (Naše věda 18/1937, francouzsky v le Monde Slavě 14, sv. II), Antonín Breitenbacher (ČČH 43/1937), František Linhart (ČČH 43/1947), P. Pavel Vychodil (ČČH 44/1938) a Josef Válek (ČČH 44/1938).
Josef Macůrek hodnotil hlavně badatele o slovanských dějinách. Uvedu aspoň jeho nekrology Bohumil Navrátil (Brno 1937), Jaroslav Bidlo (Ročenka Slovanského ústavu 10/1937, Naše věda 19/1938 a německy v Prager Rundschau 7/1937) a Ferdo Šišič (Slavische Rundschau 12/1940).
Vysoká vědecká kvalifikace činila profesory historie na filosofické fakultě uznávanými zástupci československé vědy na mezinárodních a celostátních historických sjezdech. Groh zastupoval československou vědu na mezinárodních sjezdech v Poznani, v Barceloně, v Lyoně, v Římě a v Curychu a referoval o nich ve zprávách Etruskologický sjezd (Bratislava 2/1928) a II. Národní sjezd římský (Bratislava 4/1930, spoluautor M. Boháček). Přednesl též na sjezdech pozoruhodné re-
feráty Castelli Romani in Cecoslovacchia a Virgilio nelia letteratuta cecoslovacca (Atti del 2" Congresso Nazionale di Studi Romani 1931) a Per ristabile il těsto delle „Res gestae Divi Augusti" (Atti del 3° Congresso Nazionale di Studi Romani 1934).
Navrátil se r. 1922 zúčastnil oslav sedmistého výročí university v Padově á vrátil se s hodností čestného doktora filosofie padovského učení. Macůrek napsal zprávy Sjezd Federace historických společností východoevropských v Praze (ČMM 61/1932) a Sociétes historiques de Tchécoslovaquie, leur hístoire, Organisation et activité (Bulletin dTnformation des Sciences Historique en Europe Orientale 5/1933). A konečně Hrubý přednesl referát Historické publikace a edice (První i sjezd čs. historiků 1937, Praha 1938).
Kontakt s nejširšími kruhy kulturní veřejnosti udržovali profesoři historie příspěvky do denních listů, hlavně do Lidových novin, a četnými veřejnými přednáš-t kami v rozhlase. Kromě toho psal Groh do Národního osvobození a do časopisů
Naše doba a Moderní revue. Od roku 1935 až do svého zatčení v roce 1941 byl spoluredaktorem populárního měsíčníku Věda a život, v němž uveřejnil mnoho svižně psaných článků a glos, které popularisovaly starověké dějiny.
Glücklich kromě Lidových novin přispíval do Národních listů 1912 a Urbánek psal vedle Lidových novin do Slánského obzoru 1899 a 1906, do Hlasů z Kladenska 1906 a 1907, do Času 1906, do Podřipského slova 1907 a 1909, do České demokracie 1919, do Národa 1920 a do Samostatností 1926-1938. Publikoval též mnoho kratších článků o době husitské a poděbradské ve Vzdělání lidu 2/1905, v Přehledu 8/1909-10 a 9/1910-11, v Naší době 24/1917, v Národní čítance j (Praha 1918), v Levné knihovně Národa 22 (Praha 1920), v Jiráskově sborníku
I (uspořádal M. Hýsek, Praha 1921), v Lumíru 8/1921, v České revue 14/1921
j a ve Slovenské čítance (uspořádal Jan Kabelík, Praha 1925). Z didaktické čin-
I nosti mimo universitu stojí za zmínku Urbánkova účast na středoškolských exten-
I sich v Lounech 1906 a 1907, universitních extensích v Praze 1919 a učitelských
j kursech v Plzni 1919, v Hodoníně 1919, ve Valašském Meziříčí 1920 a v Praze
: 1923 a 1930. A konečně Macůrek přispíval mimo Lidových novin též do Präger
Presse 1926-1936 a publikoval ve jmenovaných denních listech články o dějinách rumunských, polských a uherských, jubilejní vzpomínky a nekrology.
Důležitou součástí popularisace vědy profesory historie bylo zpracování mnoha hesel z dějin národů, států a významných osobností do Masarykova slovníku naučného I-VII (Praha 1925-1933) a do Ottová slovníku naučného nové doby I I-VI (Praha 1930-1943), význačných českých encyklopedií, .které vyšly za
dob první republiky. Do Tvůrců dějin I-IV (Praha 1934-1936), redigovaných K. Stioukalem, přispěl Groh články Servius Tullius, Cato, Čtyři Julie a Zenobia, [ Urbánek statěmi Jan Žižka a Prokop Holý a Jiří z Poděbrad, Hrubý pojednáními
Přemysl Otakar I., Karel st. z Zerotína a Ulrich Zwingli a novokřtěnci a Macůrek životopisy Karel Robert a Ludvík I. Veliký, Stepán I. Veliký, Jan Zamojski, Alexander Ypsilanti a Alexander Cuza a Glücklich medailonem Voltaire. Ve i sborníku Idea státu československého I—II (Praha 1936), publikoval Urbánek, Idea
českého státu za Jiřího z Poděbrad a Hrubý, Habsburkové před Bílou horou.
Profesoři historie na filosofické fakultě neustali v popularisaci vědy ani po okupaci Československé republiky nacisty 15. března 1939 ani po zavření českých vysokých škol 17. listopadu zmíněného roku. Právě naopak, když tehdy bylo třeba vyložit širokým vrstvám lidovým řadu otázek českých dějin, které německá okupační správa ze všech sil a všemi prostředky nevybíravě falšovala a potlačovala,
26
27
sáhli odvážně k peru, aby ukázali, jaká je pravda. Do sborníku Co daly naše 2emě Evropě a lidstvu (redigoval V. Mathesius, I. vydání Praha 1939, II. vydání, Praha 1940) napsal Urbánek Husitské válečnictví a cizina, Zahraniční politika krále Jiřího z Poděbrad a Češi a války turecké, Macůrek Husitství a rumunské země a Hrubý Zápas Čechů s Habsburky o náboženskou svobodu.
V publikaci Královny, kněžny a velké ženy české (redigoval K. Stloukal, I. vydání, Praha 1940, II. vydání Praha 1941) najdeme od Urbánka články, Anna Anglická „dobrá královna", Královny Johanna a Žofie, Císařovna Barbora a královna Alžběta, Zeny husitského krále: Kunhuta ze Šternberka a Johanna z Rožmi-tálu, dvě Rožmberkovny, Anežka a Perchta, a Marie Habsburská a Anna Jagel-lovská. Hrubý uveřejnil ve jmenované knize 'stati Marta z Boskovic a jiné paní rodu, Alena Meziříčská z Lomnice, Marie Mandalena Trčková, rozená z Lobkovic, Eliška 2e Zástřizl a na Buchlově, rozená Kotvrdovská 2 Volešničky, a Anna Maxmiliána z Zerotína, rozená z Oppersdorfu. '
Velmi energicky bojoval proti nacistické okupaci při popuíarisování vědy Vladimír Groh. V působivých esejích Kroky dějin a Malý národ (Věda a život 5/1939), Věda, umění a život a Skutečnost a básnická svoboda (Věda a život 6/1940) a Cesta k poznání a k životu (Věda a život 7/1941) a jinde vybíral z antiky průhledné alegorie, aby všechny povzbudil a udržoval v pevné víře ve vítězství. Přesvědčivě ukazoval, jak cizí panství vždycky upevnilo soudržnost národů a vedlo k úspěšnému boji za svobodu, jak násilím' zbudovaná říše Kyrova, Alexandrova i Římanů se rozpadly a jeho sugestivní slova bezpečně vedla každého českého čtenáře k závěru, že stejně se rozpadne i obludné Hitlerovo panství. Na této linii setrval Groh až do svého zatčení a neuchýlil se 2 ní ani ve svém posledním článku Člověk hledající a zvídavý (Věda a život 7/1941), psaném již v chmurné předtuše konce života.
Profesoři dějin na filosofické fakultě brněnské university navázali od samého začátku úzkou spolupráci se Zemským archivem v Brně, s Archivem města Brna a se Zemským museem. Tato spolupráce byla mnohem intensivnější než v Praze, vyplynula z dané situace a potřeb a byla zajištěna i osobními vztahy. Vždyť ze Zemského archivu přešel na mladou universitu senior jejích historiků Bohumil Navrátil, později na ní zakotvili ředitel archivu František Hrubý a jeho 2ástupce Jindřich Šebánek a naopak do archivu byl přijat žák Hrubého a Josefa Macůrka František Matějek. Navrátil vedl v letech 1918 až 1929 správu městského archivu, kterou po něm převzal jeho žák Jaroslav Dřímal, a také další dva zaměstnanci archivu Vladimír Burian a Karel Uhl studovali v Brně. Ředitel Zemského musea Jaroslav Helfert přednášel posluchačům dějepisu na fakultě musejnictví a ducho-vědná oddělení v museu byla obsazena historiky vyškolenými na brněnské universitě.
Velmi dobré styky měli brněnští historikové s Komenského universitou v Bratislavě. Brněnská a bratislavská universita byly sousedy a jejich sousedské vztahy našly výraz v účinné pomoci Brna Bratislavě v těžkých počátcích slovenského vysokého učení. Bohumil Navrátil přednášel na Komenského universitě v letech 1924 a 1925, dokud toho bylo třeba, Vladimír Groh tam konal přednášky od roku 1925 do roku 1934 a položil v Bratislavě 2ák!ady k vybudování semináře a knihovny starověkých dějin. ■ •
5. PRVNÍ 2ÁCI BRNENSKÉ HISTORICKÉ ŠKOLY
Nemůže být též pominuta didaktická a pedagogická činnost, kterou od samého počátku profesoři historie úspěšně rozvíjeli. Dějepis si zapisovalo vždycky mnoho posluchačů, kteří mezi dvěma světovými válkami nastupovali téměř na všechna uprázdněná místa profesorů středních a odborných škol na Moravě a ve Slezsku, a mnoho jich odcházelo pomáhat při budování středního školství na Slovensku a na bývalé Podkarpatské Rusi.
Velmi záhy se též vytvářela brněnská historická škola, četní absolventi filosofické fakulty pracovali po ukončení studia na rozmanitých thematech a publikovali velké množství vědeckých studií a knih o nejrůznějších úsecích dějin. Pro nedostatek místa se nelze zmínit o všech žácích, kteří prošli historickým seminářem brněnské university a hlásili se ke svým brněnským vysokoškolským učitelům, a proto budou zmíněni jenom někteří vyjmenovaní podle brněnských, moravských, slezských a jiných vědeckých ústavů, v nichž působí, po případě působili, a za nimi bude připojen abecední vyčet několika absolventů vymykajících se zvolenému postupu.
První doktorát filosofie z dějepisu získal r. 1925 na filosofické fakultě dlouholetý asistent historického semináře a potom úředník Universitní knihovny v Brně Jan Hanák, autor významné studie Bratří a starší z Hory lilécké (ČMM 52/1928 a 53/1929), který se zabýval slezským reformátorem Wernerem, stoupencem Kašpara Swenckfeída v 16. století, a vývojem britského impéria. V brněnské universitní knihovně byla též zaměstnána Věra Bednářová (doktorát filosofie roku 1936), autorka několika prací o vývoji brněnského školství a bibliografických katalogů o Brně.
Plně obsadili absolventi brněnské university Archiv města Brna. Jeho ředitel Jaroslaví Dřímal (doktorát filosofie roku 1928), habilitovaný roku 1945 na filosofické fakultě z československých dějin, řídí městský archiv s výjimkou okupace od roku 1929 až dosud, vybudoval z archivu jeden z nejlepších československých ústavů toho druhu a jeho fondy ve dvou publikacích z roku 1930 a 1956 popsal a analyticky rozebral. Napsal též několik knih a přes sto studií o minulosti Brna od 12. do polovice 19. století, o vývoji moravských královských měst od konce '14. věku do roku 1526, o konečném připojení Moravy k českému státu roku 1018, o husitství na Moravě a 'O podílu, kterým Morava participovala na politických osudech starého českého státu od sklonku 14. století do .nastoupení Habsburků. Za jeho redakce vyšlo v letech 1959 až 1966 osm statných svazků sborníku Brno v minulosti a dnes, věnovaných dějinám Brna a moravských královských měst, a v sedmém svazku jmenovaného sborníku je též sestavena bibliografie Dřímalo-vých prací. V nejbližší době vyjdou dva svazky Dějin města Brna, jejichž je spoluredaktorem, a do nichž napsal kapitoly o vývoji Brna od doby historické do Bílé hory a o brněnských předměstích.2)
V městském archivu od r. 1935 s přestávkou za okupace až dosud působí Vladimír Burian (doktorát filosofie roku 1935). Zabýval se vývoj em~Habo2ěns"kých poměrů v Brně v letech 1570 až 16,18, účastí města na českém povstání, moravským merkantilistou Pavlem Hynkem Morgenthallerem z druhé polovice 17. stol. a hospodářským vývojem Brna v první polovici 18. věku. Zaměstnanec městského
^ Staé o J. Dřímalovi napsal Josef Macúrefc. Dějiny města Brna I již vyšly.
28
29
archivu a od r. 1939 Musea města Brna Kareí Uhl (doktorát filosofie roku 1932) publikoval mnoho drobných článku o minulosti Rajhradu se starobylým benediktinským klášterem a o některých problémech z historického zeměpisu.
Zemským archivem v Brně, brněnskou pobočkou Slovanského ústavu a Ústavu pco jazyk český prošel dnešní vědecký pracovník brněnské pobočky Historického ústavu František Matějek (doktorát filosofie roku 1937), pilný editor olomouckých desk moravských z let 1480 až 1642 a autor četných prací o hospodářském -vývoji na Moravě v 16. století. V zemském archivu byl několik let zaměstnán též Antonín Okáč (doktorát filosofie roku 1931), který psal o náboženských poměrech na Moravě v druhé polovici 16. věku a o ústavních sporech českého sněmu a vídeňské vlády před březnem roku 1848.
K brněnské historické škole může být počítána i absolventka Karlovy university v PrazeJVlasta Fialová ( doktorát filosofie v Brně roku 1935), bývalá vedoucí historického oddělení Moravského musea v Brně. Psala o náboženských poměrech na Valašsku v 16. století a za českého povstání a o archeologickém výzkumu v Kralicích, městě Bible kralické. Redigovala vlastivědné časopisy Naše Valašsko v letech 1939 až 1951 a Valašsko od roku 1952 až dosud. Vědecký pracovník brněnské pobočky Historického ústavu Gracián Chaloupka se zabýval počátky Brna a některých jiných moravských měst a hospodářskou, sociální a národnostní strukturou Znojma a Uherského Hradiště ve 14, a 15. století.
Jan Kůhndel (doktorát filosofie v roce 1928) byl dlouholetým ředitelem Národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané. V četných kratších i delších pojednáních osvětlil minulost Prostějova a jeho okoJí, psal též o vývoji olomouckých řemeslnických cechů a v letech 1924 až 1948 redigoval osmnáct svazků Ročensky Národopisného a průmyslového musea města Prostějova^
Ve Státním archivu v Opavě působí Adolf Turek a ředitel ústavu Bohumír Indra ( doktoráty filosofie r, 1936 a 1945), Oba s oblibou publikují krátké vlastivědné články o severní Moravě a Slezsku a uveřejnili inventáře a popisy některých fondů ústavu, v němž pracují. Turek se kromě toho zabýval charvátskou kolonisací na jižní Moravě, dějinami Fulneka, soupisem urbářů ostravského kraje z 15. až 18. století a dějinami státních zastupitelství v českých zemích v letech 1850 až 1949 a sestavil druhý svazek průvodce po fondech opavského státního archivu. Indra si také všímal minulosti města Hranic a Hlučínska, katalogisace moderního archivního materiálu a spolupracoval na prvním svazku průvodce po archivu, který řídí.
Slezsku věnoval své nejlepší síly zesnulý ředitel Slezského musea v Opavě Bohumil Sobotík (doktorát filosofie roku 1934). Pilně budoval ústav jemu svěřený, všímal si musejnictví ve Slezsku a na Ostravsku, byl spoíuredaktorem řady sbqr-niků o dějinách Slezska, Opavy, Ostravska a Hlučínska, za pomoci některých spolupracovníků redigoval v letech 1945 až 1954 Slezský sborník a v letech 1958 až 1965 Časopis Slezského musea v Opavě.
V Zemském archivu v Praze zakotvil na konci svého života dlouholetý asistent historického semináře filosofické fakulty Josef Šmída (doktorát filosofie r. 1931). Zabýval se brněnskými cechy v 18. století před industrialisací a na počátku in-dustrialisace Brna, obchodními styky na moravskouherském pomezí na počátku 18. věku a některými úseky českých hospodářských dějin. Adolf Zeman, profesor pedagogické fakulty v Plzni, se zasloužil o poznání minulosti" Plzně od války třicetileté do počátku 19. století a psa! o dějinách světoznámého plzeňského pivovarnictví.
30
František Dostál (doktorát filosofie roku 1935) vylíčil osudy valašských povstání za třicetileté války a na počátku 18. věku a sestavil dějiny umění pro potřeby umělecko-průmyslových škol, na kterých působil, MUDr. Gustav Gellner (doktorát filosofie roku 1931) dokázal, že Ladislav Pohrobek zemřel roku 1457 na morovou ránu, a publikoval základní díla o dějinách českého lékařství v 15. a 16. století. Okresní školní inspektor Emanuel Havelka (doktorát filosofie roku 1931) se v několika podnětných studiích obíral husitskými katechismy a v letech 1947 až 1949 redigoval vlastivědný časopis Hodonínska nazvaný Masarykovou stoupou. Michal Vaňáček kromě několika vlastivědných prací psal o Francouzech na Moravě v době Velké francouzské revoluce a o vývoji požárnictví v Brně.
A konečně Angličan Robert Fritzgibon Young (doktorát filosofie roku 1936) se v mnoha vybroušených knihách a studiích, psaných s nevšedním pochopením a rozhledem, zasloužil o poznání díla Jana Amose Komenského a českých dějin 16. a 17. století ve své vlasti.
• j. 6, ZÁVĚR
I-
j Z uvedeného stručného přehledu dostatečně plyne, že působení žáků brněnské
j( historické školy, kteří absolvovali filosofickou fakultu v letech 1919 až 1939, za-
1 bíralo úsek od 11. do 19. století, týkalo se hlavně dějin Moravy a Slezska a uka-
j zovalo, jak obě země přispěly k politickému, sociálnímu, hospodářskému a kultur-
nímu vývoji starého českého státu. Doplňovalo tak vědeckou činnost brněnských í vysokoškolských profesorů, kteří věnovali největší úsilí českým dějinám se zvlášt-
ním zřetelem k Moravě a k okolním zemím.
Rudolf Urbánek se zabýval 10. stoletím, legendou Kristiánovou, václavskými a ludmilskými legendami, husitskou revolucí, věkem poděbradským a Jednotou bratrskou a vděčíme mu za synthesu českých dějin od roku 1437 až do roku 1464, dílo základního významu pro poznání naší minulosti. František Hrubý publikoval studii o církevní správě od 10. do konce 13. věku a o hospodářských převratech koncem 15. a na počátku 16. století. Bohumil Navrátil, Julius Glücklich a Fran-. tišek Hrubý se velmi intensivně obírali politickými, hospodářskými a sociálními dějinami, reformací a protireformací v 16. a 17. věku, českým povstáním a válkou ) třicetiletou a zanechali vyseče důležité práce pro poznání doby, které věnovali své
I \ badatelské úsilí. Méně pozornosti věnovali historikové brněnské university českým
i dějinám od druhé polovice 17. století, ale přesto se místy dotkli poddanských
f poměrů, revoluce roku 1848 a politického vývoje v druhé polovici 19. věku.
Josef Macúrek si všímal dějin Slovanstva a česko-polských, česko-maďarských i a česko-rumunských vztahů. Patří mu též zásluha, že napsal prvé české vědecky
pojaté dějiny Maďarů a uherského státu a Rumunska.
Ve světových dějinách máme z pera Vladimíra Groha dějiny oblasti egejské, babylonské, syrské, izraelské, řecké a římské až do konce republiky, ve kterých se střídají analytické studie i synthetkká shrnutí. Josef Macúrek vylíčil z obecného hlediska počátky uherského státu á Julius Glücklich a František Hrubý zachytili vývoj západní a střední Evropy za reformace a protireformace v 16. a 17. století a za války třicetileté.
Na organisaci vědeckého výzkumu působil Bohumil Navrátil redakcí Pramenů
i 31
k dějinám moravským a Časopisu Matice moravské, Julius Glücklich redigováním Spisů filosofické fakulty Masarykovy university v Brně a František Hrubý účastí na redakci Českého časopisu historického. Rudolf Urbánek se zasloužil o rozvoj prací v oblasti vojenských dějin.
Je přirozené, že historikové filosofické fakulty psali do roku 1945 v duchu své doby. Obraceli se mnohem více ke starším dějinám než k historii nové a nejno-vější doby a všímali si hlavně dějin politických, náboženských a kulturních, ale nevyhýbali se ani dějinám hospodářským a společenským. Vždycky zdůrazňovali pokrokové tradice české minulostí a všem jejich následovníkům může sloužit za příklad čistota jejich vědecké práce, kritický přístup k pramenům a jejich suverénní zvládnutí, bezpečné zjišťování faktů, bezvýhradná pracovní poctivost, střízlivost úsudku a žhavá touha po skutečném poznání minulosti vtělená do mnoha set studií a knih, ve kterých se nepochybně někdy mýlili, ale nikdy nezastírali výsledky svého bádání. To, co po sobě zanechali, je úctyhodný výkon šestičlenného kolektivu a vynikající representace československé vědy historické, ke které mladá brněnská universita přispěla tak významným podílem, že jí v naší historiografii pojišťuje velmi čestné místo.
BIBLIOGRAFIE
a) část o b e en á
J. Klik, Bibliografie vědecké práce o české minulostí za posledních čtyřicet let. Rejstřík Českého časopisu historického 1895-193+ s předmluvou Josefa Pekaře. Praha 1935.
Bibliografie české historie za léta 1915-1941 a 1955-1963. Praha 1922-1967.
J. Sebánek, Rejstřík bibliografický k Časopisu Matice moravské (roč. 1-50). Brno 1929.
A. Turek, Rejstřík bibliografický k Časopisu Matice moravské (toč. 51-60). Brno 1937.
0. Bauer-L. Mrázková, Soupis archivní literatury v českých zemích 1895-1956. Praha 1959,
1. Göll-]. Šusta, Posledních padesát let české" práce dějepisné. Soubor zpráv Jaroslava Golla o české literatuře historické, vydaných v Revue historique v letech 1878-1906, a souhrnná zpráva Josefa Šusty za léta 1905-1924. Praha 1926.
J. Šusta, Posledních deset let československé práce dějepisné. Soubor zpráv Josefa Šusty o československé literatuře historické vydávaných v Revue historique za léta 1925-1935. Praha 1937.
/. Šusta, Histoire de Tschécoslovaquie (1931-1935). Extrait de la Revue historique, toroes CLXXXI ct CLXXXIV, années 1937-1938. Paris 1938.
V, Novotný, České dějepiseetvi v prvém desetiletí republiky. Praha 1929.
25 ans ďhistoriographie tchécoslovaquc 1936-1960. Praha i960.
b)  Část speciální k vědecké činnosti jednotlivých profesorů
1. Julius Glücklich.
Glücklich Julius. Masarykův slovník naučný II (Praha 1926). str. 1007.
/. Charvát, Glücklich Julius. Ottův Slovník naučný nové doby H, 2 (Praha 1933), str. 874. /. Berstadt, Tři jubilanti Gollovy školy (Hofman, Krofta, Julius Glücklich). Národní Osvobození 1926, č. 193, 199.
F. Hrubý, Šedesát tet Julia GlückSicha. lidové noviny z 10. května 1936. /. Pešek, Jul. Glücklich šedesátníkem. Národní listy z 10. 5. 1936.
B. Šindelář, Za zesnulým profesorem Glücklichem. ČMM 69 (1950), str. 314-322.
32
Z. Vladimír Gro b.
J. Češka, K nedožitým 70. narozeninám prof. Vladimíra Groha. U 65, čís. 1-2, str 7 Ca, Na paměr vědce-bojovaíka. Svobodné slovo čís, 25 z 26. 1. 1965,'
}. Dřímal, Vzpomínáme dr. Vladimíra Groha. Svobodné noviny 1 (1945) č 109 z 30 9 1Wi G. Hejzlar, Vladimír Groh. ČMM 66 (1946), str. 98-101.
J. Ludvíkovský, 2a Vladimírem Grohem. Listy filologické 70 (1946), str 1-7. PhDr. Vladimír Groh. Naší hrdinové 1939-1945 (Brno 1948).
sn. Trvalé uctění památky prof. dr. Vladimíra Groha. Svobodné noviny 2, cis. 442 z 21 2 1946
/. Stefl, První popravený. Věda a život 11 (1945), str. 321-327.
F. Trávniček, Za profesorem Grohem. Rovnost z 27. 1. 1946, čís. 23.
F. Stiebitz (Vladimír Groh - nekrolog). Naše věda, roč. XXTV/1946, č. 8-10  str 303-305 Operum Vladimír Groh conspectus. Sestavil Č. Prutký. Mnema Vladimír Groh, Opera universi-tatis Purkimanae Brunnensis, fakultas phílosofíca, vol. 92 (Praha 1964).
3. František Hrubý.
Hrubý František. Masarykův Siovoík naučný III (Praha 1927), str. 344. Hrubý František, Ottův Slovník naučný nové doby II (Praha 1933), str. 1620. F. M. Bartoš, Frant, Hrubý padesátníkem. Národní osvobození z 21. VIII. 1937. František Hrubý, Mojmírova říše 1 (1937-38), stt. 31.
„bjk" (Z. Hájek), Prof. dr. František Hrubý mrtev. Lidové noviny z 11  2. 1943 P. Matějek, Prof. dr. Frant. Hrubý. ČSPS 51-53 (1943-1945). str. 133-135 P. Myslín, František Hntbý. Národní obroda z 21. 8. 1947.
„Xu, Nei?or> PE°íes« I*. František Hrubý. Časopis Vlast, spolku musqního v Olomouci 57 11948), str. 73-74.
(J. Radimský) v Průvodci po Státním archivu v Brně (Brno 1954), str. 80-91.
F. Roubík, Prof. Dr. František Hrubý. Zprávy památkové péče 6 (1942), str. 116.
/. Sebánek, František Hrubý. ČMM 65 (1943),' str. 201-206.
/. Sebánek, Nedožité šedesátiny Františka Hrubého. Svobodné noviny z 21. 8. 1947. J. Sebánek, Historik Moravy. Litovel 1947.
J. Sebánek, Nedožité sedmdesátiny Františka Hrubého. Svobodné slovo z 22. 8. 1957.
J. Sebánek, Nedožité jubileum historikovo. Rovnost z 22. 8. 1967.
}■ Sebánek, Dvě jubilea Františka Hrubého. Archivní časopis 1968, str. 48-49.
/. Šusta, Za Františkem Hrubým. Naše věda, roč. XXIII/1944, čís. 3-4, str. 37-47.
Prof. dr. František Hrubý zemře!. Den ze 14. 2. 1943.
4. Josef M acňrek.
J. Dřímal, Prof. Josef Macůrek padesátníkem. CMM 70 (1951), str. 220-223. B. Čerešňák, 60 let profesora Macůrka. Slovácko 1961, str. 138.
V. Fialová, Prof. dr. Josefu Macůrkovi k šedesátinám. Valašsko 8 (1959-1961), str. 92-94.
F. Hejl, K šedesátinám prof. dr. J. Macůrka. Sborník Matice moravské 80 (1961), str. 309-313.
•pb- (P, liorvátb), Profesor Macůrek šesťdesiatročný. Historický časopis 9 (1961), str. 175.
M. Rejnuš, Josef Macůrek jako historik Slezska. Slezský sborník 59 (1961), str. 88-95.
M. V ach, K šedesátinám prof. J. Macůrka. ČSPS 69 (1961), str. 39-40.
V. S., 60 let prof. dr. Josefa Macůrka. Rovnost z 1. IV. 1961.
Bibliografie prací prof. dr. Josefa Macůrka. Sestavil M. Rejmuš ke dni 31. 12, 1960. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, roč. X (1961), řada historická (C), č. 8, str. 551-557.
5. Bo h n mi l Navrátil.
Navrátil Bohumil. Ottův Slovník naučný 18 (Praha 1902), str. 6.
]. Matoušek, Navráti! Bohumil. Ottův Slovník naučný nové doby IV, 2 (Praha 1936), str. 475. Navrátil Bohumil. Masarykův Slovník naučný V (Praha 1931), str. 71. Dr. Bohumi! Navrátil. ČČH 6 (1900), str. 404.
O. Odlozilik, Šedesátiny prof. Bohumila Navrátila. Lidové Noviny z 21. 2. 1930.
A. Vavroitiková, Šedesátiny prof. Bohumila Navrátila. Časopis archivní školy 7 (1930), str. 123.
/. Borovička, Bohumil Navrátil zemřel. Lidové noviny z 3. 7. 1936.
/. Dřímal, Za Bohumilem Navrátilem. Čas. arch. školy XII-XIV (1938), str. 1-10.
33
F. Dsornik v Revue ďhistoire ecclésiastirjue 33 (1937), str. 685. ]. Hanák, Bohumil Navrátil. Naše véda 17 (1936), str. 254-256.
J. Macůrek, Bohumil Navrátil (21. H. .1874-2. VIL 1936). Ročenka Masarykovy university v Brně 17 (1936), str. 43-54. Rovněž zvláštni otisk. Brno, b. 1. (1937), 11 str. /. Prokeš, Bohumil Navrátil. ČNM HO (1936), str. 318-320. O. Odložilík, Bohumil Navrátil. t-CH 42 (l*)ó), str. 641-642.
0. Odloiilik, Bohumil Navrátil. CMM 60 (1936), str. 417-454.
6. Rudolf Urbánek.
F. M. B/arloš/, Rudolf Urbánek šedesátníkem. Prager Pcesse 7. IX. 1937. Dostál }., Riidotj Urbánek šedesátníkem. České Slovo ze 7. IX. 1937. Djosläl /./, Rudolf Urbánek šedesátníkem. Pražské Noviny ze 7. 9. 1937.'
-íký jO. Farskýj, Rudolf Urbánek šedesátníkem. Zprávy voj. ústavu vědeckého, příl. Vojenské rozhledy 1937, říjen, 3.
;. PjeUkAnj, Dr. Rudolf Urbánek. ČSPS 45 (1937), str. 142.
}. Pešek, Rudolf Urbánek šedesátníkem. Národní listy ze 7. 9. 1937.
s] Sekanina j, Rudolf Urbánek šedesátníkem. Národní Politika ze 7. 9, 1937.
StrjSteidlerj, Rudolf Urbánek šedesátníkem. Dústojnické listy z 9. 9. 1937.
Str/Síeidler/, Rudolf Urbánek šedesátníkem. Voiensko-historický sborník 1937-2, str. 398-199. Rudolf Urbánek šedesátníkem. Legie z 16. 9. 1937.
V, Burian, Životní dílo významného historika, 70 let universitního profesora Dr. Rudolfa Urbánka. Slovo národa, roé. m (1947), ze 7. 9. 1947.
). Dřímal, Profesoru Urbánkovi k sedmdesátinám. Svobodné noviny 3 (55), (1947), č. 209 ze 7. 9. 1947.
L. Hosdk, K sedmdesátinám univ. prof. dr. Rudolfa Urbánka. ČSPS 56 (1948), str. 65-66.
Sedmdesátiny českého historika. Cin ze 7. 9. 1947.
;. Dřímal, 75 let prof. Rud. Urbánka. CMM 71 (1952), str. 168-170.
1. Dřímal, Osmdesáté narozeniny prof. dr. R. Urbánka. Svobodné slovo 13 (1957), čís. 215 ze 7. 9. 1957.
K., Akademik Rudolf Urbánek osmdesátníkem. Literárni noviny ze 7. 9. 1957, str. 2.
F. Kutnar, Osmdesát let Rudolfa Urbánka. CSPS IXV (1957), str. 129-132.
B. Šindelář, K osmdesátce akademika Rudolfa Urbánka. CMM LXXVI (1957), str. 165.
V. M. $., Nestor našeho vojenského dějepisectvf. Historie a vojenství 1958, str. 313-314. ,
T. C. Zelinka, Osmdesát let a Rudolf Urbánek. Křesťanská revue XXIV (1957), str. 198-200.
F. M. Bartoš, Za akademikem R. Urbánkem. Kostnické jiskry 9. VIII. 1962, str. 4.
}. Dřímal, Akademik Rudolf Urbánek. SMM 81 (1962), str. 242-248,
R. Heck, Profesor Rudolf Urbánek. Wsporaoienie posmiertne. Sobotka 17 (1962), str. 499-501.
/. Ki./Josef Klikl, Omrti akademika Rudolfa Urbánka. CSPS 70 (1962), str. 168.
Ks, Zemřel akademik R. Urbánek. Literární noviny 11 (1962), č. 31, str. 2.
;. Macek, Akademik Rudolf Urbánek. (7. IX. 1877-26. VII, 1962), Věstník Československé akademie věd 72 (1962), str. 563-565.
M./Josef Macek}, Za Rudolfem Urbánkem. Dějiny a současnost 4 (1962), č. 9, str. 13.
/. Marek, Za Rudolfem Urbánkem. Brno v minulosti a dnes 5 (1963), str. 245-251.
J, Spěváček, Za akademikem Rudolfem Urbánkem. Zprávy Československé historické společnosti 5 (1962), str. 87-38.
B. Šindelář, Za akademikem Rudolfem Urbánkem. Československý časopis historický 10 (1962), str. 629-632. .
S. Harrison Ibomsan, Rudolf Urbánek, 1877-1962. Jouroal of Central European Afřairs 22 (1963), str. 498-499.
Bibliografie prací akademika Rudolfa Urbánka. Sestavil K. Chyba. R. Urbánek. Z husitského věku (Praha 1957), str. 275-289.
4
Věra Bednářova PRlSPEVEK K DĚJINÁM BRNENSKÉHO ŠKOLSTVÍ
Počátky dívčího středního školství v Brně
Roku 1968 uplynulo 60 let od otevření prvního dívčího gymnasia v Brně a 100 let od narození jeho zakladatelky Zdenky Wiedertnannové-Motyčkové. Tato výročí připomínají význačné období kulturních dějin Brna před 1. světovou válkou, jak po stránce brněnského školství, tak po stránce počátků brněnského ženského hnutí.
Počátky vyššího studia dívčího v českém Brně spadají do let 1886 až 1910. Byla to doba, kdy se v našich zemích upevňovalo třídní uvědomění a prohlubovalo se uvědomění žen. Projevem pokrokového smýšlení brněnských žen bylo, že zakládaly ženské spolky se zaměřením sociálním, kulturním a školským. Na úseku Školském se tento pokrok projevil založením dívčích průmyslových škol Vesniných, jejichž cílem bylo poskytnout brněnským dívkám výuku pro výdělečnou činnost. Ale po r. 1900 pronikaly do Brna z Čech i z ciziny zprávy o dalších požadavcích žen. Tyto požadavky však souvisely s novým uspořádáním života žen a celé tehdejší společností. Zeny požadovaly .vysokoškolské vzdělání, volební právo, hospodářskou rovnocennost, a to, co bylo dlouho nejméně chápáno, duševní nezávislost. Tyto požadavky se dotýkaly kapitalistického uspořádání rakouské monarchie a jejích uskutečňování naráželo na pevnou skálu, předsudků náboženských i společenských, od nichž se v té době nedovedla odpoutat značná část i pokrokových mužů i žen. Jaké potíže se stavěly v cestu prosazování pokrokové myšlenky, dosvědčuje úsilí o vybudo-vání prvního dívčího gymnasia v Brně.
LYCEUM
Stav vyššího dívčího školství v českém Brně do r. 1900 byl velmi neutěšený. Byly zde jen školy, vydržované Vzdělávacím spolkem Vesnou a dívčí pedagogium. Vesna vydržovala šestitřídní Vyšší školu dívčí, jejíž součástí byla dívčí škola měšťanská, jediná v Brně, a školy průmyslové. Tyto školy ovšem mohly pojmout jen nepatrnou část brněnské dívčí mládeže, ostatní dívky musily navštěvovat školy německé. Tento stav dívčího školství české obyvatelstvo Brna těžce neslo a vítalo snahy, které se od 90. let 19. století šířily v celém rakouském mocnářství.
Kritizovalo se tehdy veškeré střední školství rakouské a ozývaly se hlasy po zvýšení vzdělání žeh. Cílem dívčího vzdělání ve všech evropských státech tehdy bylo studium vysokoškolské a proto se snahy po zvýšení dívčího vzdělání v Ra-
34
35
^Knihovna FF MU REVIZE DKft 257R188539 ^
BRNO
V MINULOSTI A DNES
Sloorník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna
IX
Brno 197.0
NAKLADATELSTVÍ BLOK BRNO
257R188539