Dovedete popsat, proč se vám líbí vaše oblíbená kavárna? Možná má hezké stolečky, nebo vás zaujala barevnost zdí. Abyste dovedli košatěji mluvit o vizuální kultuře, potřebujete si osvojit specifickou slovní zásobu, stejně tak, jako když se učíte nový jazyk. Poznat základní elementy a principy, které využívají při své práci umělci a designéři vám také pomůže otevřít si nové možnosti při vašem vlastním tvoření. Z čeho jsou ,,postaveny“ vizuální díla a jakými principy se řídí? 

Vizuální elementy

Každé vizuální dílo pracuje se sedmi základními elementy: 

• prostor,
• linie, 
• tvar, 
• velikost, 
• barva, 
• textura a 
• hodnota. 

Někdy se jim říká také formální, umělecké nebo kompoziční prvky. Můžete o nich uvažovat jako o nástrojích ke tvorbě - je pouze na autorech, jestli a jak konkrétně se jich rozhodnou využít.

Prostorem pro vizuální dílo může být v podstatě cokoliv: od klasického papíru a plátna, přes veřejný park či kus oblečení, až po obrazovku tabletu a virtuální herní krajinu. Základně se vymezuje na tzv. pozitivní prostor a negativní prostor. Ukažme si toto rozdělení na příkladu prvního obrázku. Dáma v červeném zabírá pozitivní prostor - je to hlavní motiv, ústřední objekt celého obrazu. Negativním prostorem je vše kolem ní, tedy oranžové pozadí a do modra zbarvené objekty naznačené za ní. O negativním prostoru je zajímavé uvažovat funkčně - tedy ne jako o prostoru, něhož je potřeba se zbavit a za každou cenu ho zaplnit. Může plnit různé zajímavé funkce - dát vyniknout hlavnímu motivu, vytvořit optickou iluzi, nebo působivý kontrast s pozitivním prostorem.

Linie vzniká propojením dvou bodů. Směřuje náš pohled, pomáhá nám ve čtení a orientaci v rámci obrazu. Odděluje negativní prostor od toho pozitivního a někdy může evokovat také nějakou emoci. Linie mohou být například rovné, zahnuté, tlusté nebo tenké, přerušované, plynulé, konkrétní i naznačené. Dobře vidíme linie v kresbách nebo písmu, linií jsou také okraje obrazovky, najdeme je také v záběrech fotografů a filmařů.

Tvary vznikají uzavřením linie. Mohou mít přísně geometrickou podobu kruhu, trojúhelníka, čtverce atd. - v tom případě říkáme, že jsou neorganické, nebo více volnou, nepravidelnou podobu jako má například jablko - to jsou tvary organické. Typickým žánrem, který zkoumá nejrůznější podoby tvarů je zátiší, uměleckým směrem, který hledá geometrické tvary v těch organických je kubismus.

Velikost můžeme vnímat relativně nebo v určité rámci škály. V grafickém designu nás bude zajímat velikost jednotlivých fontů, například velikost nadpisu v poměru k textu v odstavcích. Pokud bychom chtěli zobrazit realistického člověka nebo zvíře, budeme dbát na dodržení správních proporcí částí těla, aby zobrazované vypadalo přirozeně. Velikost můžeme využít také expresivně, jako například v karikatuře, kdy zvětšením či zmenšením jistého prvku dosahujeme komického efektu, nebo sugestivně, jako v případě gotických katedrál, které měly ve věřících svou ohromnou velikostí a elegancí vzbudit úctu k nebeskému království.  

Barva je velice mocným nástrojem vizuální komunikace. Dokáže přitáhnout pozornost, evokovat různé emoce, a/nebo nést symbolickou hodnotu. Vždy je důležité při volbě barvy zvažovat, jak je vnímána v rámci kulturního kontextu, ve kterém ji chceme použít. Dobrým příkladem je duhová vlajka, která je symbolem mírového hnutí, ale také peruánského města Cusca nebo LGBT komunity.  Pokud volíme barvu v grafickém designu - třeba pro náš životopis či logo startupu, je třeba přemýšlet nad tím, jaký význam pomocí barvy chceme komunikovat. Například zelená barva připomíná zdraví a přírodu, žlutá barva je považována za přátelskou a energickou, fialová zase za spirituální. O barvách můžeme mluvit jako o základních a sekundárních, komplementárních, monochromatických, studených a teplých, zářivých i tlumených. Co se týče techničtější stránky věci, při digitální tvorbě je vhodné využít barevnou škálu RGB, pro tisk se lépe hodí CMYK (více se dočtete třeba tady).

Textura je vzhled nebo dojem z povrchu. Může být reálná, citelná dotykem, jako na soše nebo látce, nebo implikovaná, iluzivní, pouze viditelná, jako na koláži nebo fotografii. Často je tvořena opakováním vzoru. 

Hodnota je odstín světla a tmy. Na obrazech ji vidíme jako škálu bílé, šedé a černé. Každá barva má tedy různou hodnotu podle podílu bílé a černé, je různě ,,světlá“ nebo ,,tmavá“. Dobře to dokážeme rozeznat na černobílé fotografii, ale také na barevném obraze, když z něj vyhotovíme černobílou fotokopii. Hodnota je velice důležitá v grafickém designu i při tvorbě grafů. Pokud je váš graf nebo plakát vybarven pouze barvami, které mají stejnou hodnotu, může se stát, že ten, kdo trpí poruchou barvosleposti uvidí pouze jednu slitou šmouhu - barvy budou pro něj k nerozeznání. 

Vizuální principy

Víme už, z čeho budovat vizuální dílo. Jak ale jednotlivé dílky složit tak, aby do sebe zapadly? Pomůže nám šest vizuálních principů: 

• důraz, 
• kontrast, 
• rovnováha, 
• pohyb, 
• rytmus a 
• jednota. 

Opět je třeba vnímat je pouze jako nástroje, které můžeme a nemusíme využít v závislosti od toho, čeho chceme ve svém díle dosáhnout.

Důraz neboli ohnisko je bod, do kterého zamíří jako první pohled diváka. Zpravidla je pouze jeden a dominuje celému dílu. Často se využívá třeba v komerčním designu, kde je rychlé upoutání pozornosti klíčem k úspěchu. Důraz věnujte prvku, který považujete za nejdůležitější. S umístěním vám může pomoci princip zlatého řezu nebo pravidlo třetin (více se nimi budeme zabývat také v dalších lekcích).

Kontrast bojuje proti vizuální nudě. Staví do protikladu dva různé prvky - například hladkou texturu s drsnou, velký objekt s malým objektem, rovnou linii s tečkovanou a tak dále. Vystavět ho můžete na základě formální (střídání tlustých čar s tenčími na prvním obrázku) nebo obsahové charakteristiky (moderní vs. stará architektura jako na druhém obrázku), nebo také obou (také platí pro druhý obrázek, neboť kromě kontrastu nového se starým kontrastují také tvary - oblé s ostrými). Možností je nepřeberné množství!

Rovnováha zapříčiňuje, že vizuální dílo působí klidně a vyváženě, nedostatek rovnováhy pak může vyvolat opačné pocity, jako je úzkost či neklid. Pokud rovnováha není dosažena, jednoduše nám ,,něco nehraje“ - ať už je to uspořádání v rámci prostoru, nebo třeba volba barev. Symetrické uskupení prvků na obraze působí harmonicky, ale také více konzervativně a pokud si nedáme pozor, může být kapku nudné. Asymetrické uspořádání je více dynamické a vzrušující, ale také může být náročnější v rámci něj vyvážit jednotlivé prvky. 

Pohybu dosahujeme pomocí linie, která směřuje náš pohled po prostoru díla. Rovné čáry naznačují stabilní, plynulý pohyb, křivky spíše hravější, dynamický pohyb (obrázek 1). Charakter pohybu můžeme podpořit dalšími vizuálními elementy jako je barva (obrázek 4), velikost (zvětšená červená linie na obrázku 2) nebo třeba hodnota (hodnoty se dají dobře rozeznat na obrázku 3 a díky tomu, že tak hezky v kontrastu ukazují jednotlivé linie, podporují pocit pohybu doleva, směrem k odjíždějícímu cyklistovi).

Rytmus je také druhem pohybu a stejně tak jako v hudbě nebo v tanci se vyznačuje určitou pravidelností, opakováním. Vytvořit ho můžeme pomocí vrstvení stejných prvků (kolmé čáry na obrázku 1), nejčastěji pravidelných (sloupy na obrázku 2) nebo nepravidelných vzorů (políčka patchworku na dece na obrázek 4), ale třeba také fontů, barev (obrázek 3) či textur. Dílu dodává pocit soudržnosti a kontinuity. Rovněž jako kterýkoliv jiný pohyb vede pohled z jednoho elementu ke druhému.

Jednotu můžeme chápat jako konečný cíl vizuálního díla. Tvůrce uspořádává vizuální prvky a využívá vizuální principy tak, aby vytvořily jednotný celek. Nezaměňujte si však jednotu s nějakou uhlazeností nebo dokonalostí - výsledný charakter může být pěkně bláznivý či experimentální! To, v jaký celek svoje dílo proměníte je pouze na vás. (Proto ani neuvádíme žádné obrázky, neboť každé vizuální dílo je jednotné svým originálním způsobem a ukázkou by tedy mohlo být v podstatě cokoliv.) 

Analýza obrazu z hlediska formy

Závěrem tedy můžeme říci, že vizuální elementy a principy (neboli souhrnně vizuální syntax, vizuální jazyk) nám dávají odpověď na otázku, jak JE vizuální dílo po formální stránce. Proces, ve kterém zkoumáme formální stránku vizuálního díla, se může různit v závislosti od interpretačního rámce, ze kterého vycházíme. Můžeme se opřít třeba o psychoanalýzu, formalismus, sémiotiku, fenomenologii nebo další filosofické směry, které nám dávají konkrétní nástroje k interpretaci. Bohužel zde není prostor pro představení všech možných přístupů k interpretaci vizuálních obrazů, nicméně si můžeme pro inspiraci ukázat alespoň jeden. 

V následující ukázce jsme zvolili přístup kritické vizuální analýzy, o kterém se dočtete více například v tomto článku od Veroniky Jurečkové. Tento přístup vychází z předpokladu, že každá interpretace začíná od diváka, od jeho individuálního bádání, které je založeno na jeho předchozích zkušnostech a předporozuměních. Tento typ interpretace je spíše hermeneutický než esenciální - nesměřuje k jediné správné interpretaci, na které by se měli všichni diváci shodnout. Ukažme si tento postup na příkladu.