210 DĚJINY ŘECKÉ LITERATURY Aristofanés a Sokrates 1. Sokrates předmětem polemiky Ateisté Jak je známo, Aristofanés byl prvním, kdo navrhoval zbavit se Sokrata upalováni fyzicky, když v závěru Oblak nechá filozofovu "myslírnu" mizet v plamená hranici necj1 g r r_)0£}cis Ve své slavné knize The Greeks and the lrrational (Řekové a iracionálno, 1951) poznamenává lapidárně, ale výstižně, že hlavním Ari-stofanovým záměrem bylo, aby se "diváci při pohledu na požár bavili, aniž by věnovali přílišnou pozornost tomu, že v plamenech umíral Sokrates". Celá závěrečná scéna je ve své podstatě velmi útočná. Starý a 'nezkažený' Athéňan Strepsiadés, který upadl do dluhů kvůli svému snobsky rozmařilému synovi, jenž byl stejný jako jeho matka, se odešel vzdělat do Sokratovy "myslírny". V závěru komedie však pochopí, že ta je místem a pramenem zkaženosti a ateismu, a proto za zdatné pomoci svého otroka Sokratovu "myslírnu" zapálí a vysmívá se přitom zoufalému volání obětí. Sokrates stačí jenom říci, že se dusí, a ihned poté zemře, jeden z jeho žáků je zachvácen plameny a bolestně sténá. Avšak rozvášněný žhář, který předtím zosnoval proces proti Sokratovi (v. 1482), nezná slitování, napadá oběti jako bezbožníky, kteří musejí být popravu potrestáni smrtí, a pobízí otroka, aby nešťastníkům nelítostně uštědřoval rány (v. 1506-1509): '"Pročpak se rouháte těm na nebi /a chcete najít sídlo Měsíce?' /(Ke Xanthiovi, který mezitím už slezl dolů)/ 'Tak do nich, však máš k tomu důvody, / už proto, že i bohům křivdili."' Celá komedie končí tím, že požár je vlastně zaslouženým trestem za bezbožnost obětí. Útok proti Sokratovi je tím závažnější, uvědomíme-li si, že jako druhá se v téže soutěži umístila Ameipsiova komedie Konnos, nazvaná podle stejnojmenného Sokratova učitele ve hře na kitharu a rovněž zaměřená proti Sokratovi. Oblaka se o Dionýsiích v r. 423 př. n. 1. umístily jako třetí (tj. propadly), což Aristofana velmi pohoršilo. V následujícím roce v para-basi Vos (v. 1044-1045) vyčítá divákům, že nepochopili "zcela nové myšlenky" uvedené v komedii v předešlém roce. Jeho chování vůči divákům působí až nevybíravě. Obviňuje je ze "zrady" a bezohledně jim vyčítá, "že mají pomateno v hlavě" (Vosy, v. 1045). Zdá se, že na Oblakách Aristofanovi velmi záleželo, jak soudíme z toho, že se je rozhodl před dalším uvedením znovu přepracovat. Nefelai Jen Toto přepracované vydání s novou parabasí, kde se autor odvolává (v. 553) I a II jĚ|"í na Eupolidovu komedii Marikás (uvedenou r. 421 př. n. 1.), se nám dochovalo. [Čjj Pokud jde o představení, jež se konalo na základě přepracovaného vydání, exis-[gi tují o něm velmi protichůdné zprávy. V argumentu č. I (podle číslování Dovero-[gj va vydání) se hovoří o přepracování neúplném, jež nebylo k dalšímu představení [Ca doporučeno, i když se "přesně neví, z jakého důvodu". V argumentu č. II, obsa-n|] hujícím výlučně materiál vybraný z didaskalií, se naopak hovoří o dalším před-tj-^l stavení r. 422 př. n. I., které rovněž nedopadlo dobře - alespoň tak se toto místo 211 • Aristofanés asi 445 - P° 388 př. n. ].; syn Filippův a otec Ararův, nejslavnější autor antické komedie. Ze 44 komedií (4 nejsou autentické) známých alexandrijským učencům se dochovalo 11 her: Acharňané f Axapvf|<;, Acharnés, vítězství o Lénajích r. 425 př. n. 1.), Jezdci ('Ijinŕjí;, Hippés, vítězství o Lénajích r. 424 př, n. 1.), Oblaka (Ne-piTiiôaptoxoípaví^etv (euripidaristofanizein, "mluvit jako Euripides a Aristofanés", frg. 307 Kock). Chtěl tím vyjádřit, že si byli oba muži v podstatě daleko podobnější, než jak se na první pohled mohlo zdát. Lze tak usuzovat i z výčitek, jimiž Aristofanés zahrnul diváky, když ke svému velkému zklamání neuspěl s Oblaky. Vytýkal jim, že nepochopili jeho "nejnovější myšlenky", které se měly díky této komedii "ujmout" (Vosy, v. 1044). Je tedy hrdý nikoliv na "obvyklé šaškárny" (icav eicoBóxcov, tón eióthotón), jak nazývá v prvním verši Žab běžně používané prostředky komedie, ale právě na "nejnovější myšlenky". Samozřejmě musí užívat i obvyklých prostředků, neboť dobře ví, že jsou nezbytné a že např. Magnés musel nakonec odejít ze scény, protože se už nedovedl "posmívat a žertovat" (Jezdci, v. 525). Nechuť Aristofanés nejraději svěřoval režii vlastních komedií jiným. Bylo tomu režírovat tak zřejmě proto, že režisérovi, didaskalovi, příslušela práce, která Aristofa-na příliš nezajímala: jeho úkolem bylo např. 'okořenit' tu a tam dialogy herců žerty. Jasně to vyplývá z parabase Aristofanovy první komedie Jezdci, kdy byl básník i režisérem. V dlouhé řeči vysvětluje, proč se poprvé rozhodl právě nyní, v r. 424 př. n. 1., "požádat pro sebe o sbor", což znamená být i režisérem vlastní komedie. "Režie je ze všeho nej složitější" (v. 516), vysvětluje, což se ukázalo např. na postupném neúspěchu Magnetově, který vyzkoušel na scéně všechny komické prostředky od grimas, převleků až po vlastní komedie 223 nejrozličnější onomatopoické výrazy, ale nakonec už nebyl schopen nikoho rozesmát (v. 521-525). Díky papyru, který v r. 1968 uveřejnil Lobel, víme, že Platón Kómikos, jenž byl Aristofanovým současníkem, měl úspěch, "dokud svěřoval režii vlastních komedií jiným". Když se však rozhodl sám režírovat komedii Rhabdúchoi, sklidil naprostý neúspěch (P. Oxy. 2737). Režírování se tedy Aristofanés většinou vyhýbal, avšak nikoliv proto, že by to neuměl. Když se poprvé jako mladičký představil s komedií Jezdci, kterou i režíroval, byl odměněn první cenou. Být zároveň i režisérem odmítá z toho důvodu, že tuto práci považuje za zátěž, i když dobře ví, že nežádat o povolení sboru a být pouze autorem textu komedie znamená dostat se do role veslaře závislého na kormidelníkovi {Jezdci, v. 542-544). Jako skutečný vítěz figuroval totiž režisér. (I když pochopitelně autorovo jméno bylo pokaždé uvedeno. Vyplývá to zcela zřetelně z toho, co Aristofanés tvrdí v parabasi Jezdců, totiž že za ním přicházelo mnoho lidí, aby se ho zeptali, proč se ještě neodvážil požádat o sbor.) Podle parabase z Oblak (v. 530-531), kde Aristofanés naznačuje svůj odmítavý postoj k režii vlastních komedií {"Tehdy jsem byl podoben té, / která nesmí porodit. / Bohužel však první můj plod / si vzal jiný za vlastní. "), lze soudit, že mj. odmítal režírovat i proto, aby se nestal oficiálním autorem komedie. Pokud jde o svěřování režie druhým, držel si Aristofanés, jak můžeme usuzovat z uchované dokumentace, primát. Z jedenácti nám známých komedií osobně režíroval pouze Jezdce (424) a Mír (421). Režii svěřoval Kalli-stratovi nebo Filónidovi (jenž psal rovněž komedie), a to v případě komedií Hodovníci (427), Babyloňané (426) - žádná z nich se nedochovala -, Achar-ňané (425), Vosy (422), Lýsistraté (411), Žáby (405). I u pozdějších komedií, napsaných po r. 388 př. n. 1., konkrétně u her Kókalos a Aiolosikón, se zřekl režie, tentokrát ve prospěch syna Arara, "aby ho představil a doporučil divákům", jak říká argumentům č. III k Plútovi (388). Hlavním důvodem bylo, aby Ararós jako režisér na sebe soustředil pozornost a sklidil případný úspěch. O režii komedií Oblaka (423), Ženy o Thesmoforiích (411 nebo 410), Ženský sněm (392) a Plútos (388) se neví nic přesného. V didaskaliích dochovaných v argumentech jsou pokaždé uvedeny ještě další dva tituly (kromě Aristofanovy komedie) a další dva autoři komedií, ale chybí u nich jméno režiséra. Alespoň v tomto je Aristofanův případ ojedinělý. Zmíněným dvěma didaskalům Aristofanés svěřoval, jak víme, režírová- Kallistratos ní svých komedií. Filónidés byl kromě toho sám autorem komedií, z nichž a Filónidés jedna, nazvaná Kothumy, byla zaměřena proti Thérámenovi, který byl posměšně přezdíván Kothurnos. Tato komedie vyjadřuje - jak ostatně vyplývá z názvu - to, co zcela vážným tónem říká Dionýsos v Žábách (Filónidés byl režisérem právě této komedie), když se Euripides zmiňuje o Thérámenovi jako o jednom ze svých "žáků" (v. 968-970): "Že Thérámenés? Moudrý muž a schopný ke všem dílům, jenž, padne-li kdo v neštěstí, a on je blízko něho, hned pomůže si z neštěstí. "8 s Zřejmě se jedná o velmi diskrétní narážku na proces proti stratégům, při němž se Thérámenés, jenž byl skutečně zodpovědným za neposkytnutí pomoci ztroskotancům, umně proměnil z obžalovaného v neúprosného žalobce. Aristofanés 224 DIVADLO: POTŘEBA OBCE S Filónidem spolupracuje Aristofanés často. V r. 422 př. n. 1. uvádí Filó-nidés Vosy a vítězí s Proagónem. Ať už byl Proagón jeho výtvorem, nebo mu jej "daroval" Aristofanés (dnešní badatelé připouštějí obě možnosti), stále platí, že Aristofanés svěřil režii své komedie básníkovi, který se zúčastnil téže soutěže, což dokazuje, že plně důvěřoval jeho loajalitě. Režiséři si byli ostatně plně vědomi toho, že uvádět na scénu komedie reagující na ožehavé politické problémy bylo ve městě, jakým byly právě Athény, kde se odehrávalo tolik procesů, velmi nebezpečné. Je např. velmi pravděpodobné, že Kleónova obžaloba Aristofana (po komedii Babyloňané) zasáhla rovněž režiséra Kallistrata. Spolupráce mezi autorem a režisérem představuje nejvý-raznější aspekt spolupráce mezi 'řemeslníky'. Dalším příkladem je pomoc, kterou Aristofanovi poskytl Eupolis při přípravě Jezdců (což mu pak ostatně jednou předhodil: "[...] fy slavné Jezdce jsem skládal s ním a daroval jsem mu je", frg. 78 Kock). V tomto světě 'řemeslníků slova a jeviště', kteří působí z komické scény silným a obávaným vlivem, se stal Aristofanés velmi brzy jeho hlavním představitelem, jenž vyvolal názorové vření - pedagogických, politických, literárních, protifilozofických myšlenek - a který mohl počítat se soustavnou pomocí kvalitních režisérů. Ze všech tehdejších komických autorů je právě on považován z intelektuálního hlediska za nejuhlazenějšího, a pokud jde o myšlenkové proudy v tehdejších Athénách, za nejvnímavějšího. Z tohoto důvodu jej Platón v Obraně Sokratově obvinil ihned po procesu se Sokratem z morální zodpovědnosti za Sokratovu smrt a poté ho přiřadil k elitě, která vede se Sokratem rozhovor v Hostině (Symposion), když po několika desetiletích oživuje athénskou intelektuální scénu za šťastných dnů Nííkiova míru (Symposion se odehrává kolem r. 416 př. n. 1.). Skutečnost, že svými myšlenkami a nápady Aristofanés značně 'převyšoval1 průměrné athénské skladatele komedií, pravděpodobně způsobila, že byl jediným autorem staré attic-ké komedie, jehož vybraná tvorba se dochovala. 9. Aristofanés uprostřed politického boje Athén Přijetí Moderní badatelé se po dlouhou dobu zabývali problémem, kam umístit demokracie Aristofana v panoramatu politických proudů v Athénách. Jejich úsilí se nakonec ukázalo jako neúspěšné, a to zejména vzhledem k více či méně vědomě neujasněnému pojetí (což je typické pro historiky 19, století) moderní kategorie demokracie ve vztahu k situaci v Athénách 5. a 4. stol. př. n. 1. Toto pochybení se stávalo zejména zřetelným v případě politiků, kteří v podstatě všichni pocházeli z vysokých vrstev (včetně tolik ostouzeného Kleóna, který patřil k jezdeckému stavu).9 Zvláštním rysem athénského systému, jenž často unikal pozornosti, je, že byl založen na dohodě mezi démem, lidem, a "pány", kteří demokratický systém i přes hluboké neshody v řízení a politické linii přijímali, a tedy i řídili, aniž by dále o něčem diskutovali. Ten, kdo lJ Theopompos, frg. 93 Jacoby. Aristo fanés a Sokrates 225 s tímto systémem z principu a od základu nesouhlasí, se politice nevěnuje, nebo volí pro dosažení svých politických cílů jiné prostředky. V tomto případě se jedná o "oligarchy".10 Není li přihlíženo k tomuto předpokladu, dochází k řadě terminologických a pojmových nedorozumění, v jejichž důsledku se mezi "oligarchy" zařazuje řada athénských politických vůdců, od Ari-steida po Kimóna, po Melésiova syna Thúkýdida a po Níkia; ti však představovali v době od Themistoklea až po pád Athén v r. 404 př. n. 1. jiné možné formy vedení demokratického systému - občas úspěšné, mnohem častěji však odsouzené k zániku. Této hrubé klasifikaci odpovídá nepochopení složitého charakteru sociálního základu athénské demokracie, která je mimo diskusi jak pro venkovana z acharnského dému (hlavním hrdinou Acharňa- Aristofanés ná-je Dikaiopolis), vztekle reagujícího na válku (chtěl ji Periklés a pokračuje v ní Kleón), tak i pro bezzemka, s radostí očekávajícího díky válečné kořisti větší státní podporu. Zdálo se, že Aristofanés, jenž byl vzhledem k divoké kampani proti Kleó- Zjevné novi řazen mezi "antidemokraty" nebo přímo mezi oligarchy, prožíval ve protiklady svém nitru rozpor, když velebil "vládnoucí lid jako záchranu města" (Achar-ňané, v. 162-163). Nabízelo se několik možností řešení. Někteří se snažili vymyslet imaginární 'stranu umírněných', kam měl patřit i Aristofanés (Maurice Croiset, Aristophane et les partis á Athěnes), jiní dospěli k pesimistickému závěru (Gomme), že Aristofanovy politické názory nelze přesně vymezit anebo dokonce že žádné neměl. 10. Ptáci (Orníthes) a Lýsistraté: od hanobitelů hermovek ke státnímu převratu Ve skutečnosti má Aristofanés nejen politicky vyhraněné názory - jak je Krizové roky: zřejmé z tak důležitého textu, jakým je již zmíněná parabase Žab -, ale je na Orníthes nich založena celá jeho dramaturgie, což je ostatně pro "starou" komedii příznačné. Výchozím bodem je opět Aristofanova averze vůči kritikům, kteří mají sympatie v oligarchických vrstvách a kteří uvádějí v pochybnost etic-ko-politické základy obce. Aristofanés, jenž prožil v letech svého nej většího tvůrčího rozmachu a intelektuální zralosti dlouhou krizi athénské demokracie, nepochybuje ani v nejmenším o tradičním uspořádání obce. Je to patrné především v komediích složených v období, kdy v Athénách dozrávala politická krize, tj. od záhadných skandálů v r. 415 až po státní převrat v r. 411 př. n. I. To platí nejen o komedii Ptáci (Dionýsia r. 414 př. n. 1.), která bývá často charakterizována jako čistě úniková, ale ještě více o Lýsistraté (Dionýsia r. 411 př. n. 1.), uvedené ani ne měsíc před státním převratem. Hlavní myšlenka Ptáků se zrodila v době, kdy v červenci 415 př. n. 1. vrcholila v Athénách politicko-náboženská krize, vyvolaná bezbožným zha- "J Tato situace je nejlépe interpretována Thiíkýdidem v popisu vzniku oligarchic-kého státního převratu v r. 411 př. n. 1. a v anonymní Ústavě Athénami, spisku o athénském politickém systému. 226 DIVADLO: POTŘEBA OBCE nobením hermovek po celém městě (hermovky byly za jedné noci o novo-luní zbaveny neznámym pachatelem mužského údu). K tomu se o něco málo později roznesla zpráva, že mladí podnapilí aristokraté napodobovali na soukromých večírcích nejtajnější obřady eleusínských mystérií. Tyto dvě obskurní události vyvolaly doslova "hon na Čarodějnice", ať už kvůli osobám, které upadly v podezření, nebo vzhledem k závažnosti spiknutí, které jim bylo přičítáno. Pronásledování bylo namířeno proti hetairiím ('tajným' aris-tokraticko-oligarchickým 'klubům', které demokratický režim více či méně toleroval) a proti osobě Aíkibiadově: ten totiž vzbuzoval stále větší podezření, hlavně proto, že měl na obec nebývalý vliv, zejména po prosazení rozhodnutí uskutečnit sicilskou výpravu. K soudnímu vyšetřování došlo na základě udání a podlých zrad. První udání byla násilně vynucována z otroků (mezi prvními obžalovanými byl právě Alkibiadés, který se marně snažil dosáhnout okamžitého procesu), mnohá další pak podal metoik Teukros -ten mj. udal i Antifóna a dokonce i sebe samotného za slib, že nebude potrestán. Další udavačkou byla jakási Agaristé, která se od začátku zaměřovala na Alkibiada a tvrdila, že parodoval mystéria v Charmidově domě (Charmidés byl Kritiovým příbuzným a později s ním stál v čele vlády třiceti tyranů). Poté následovalo neblaze proslulé udání Andokidovo (v blízkosti jeho domu zůstala kupodivu hermovka nepoškozena), jenž se nechal přesvědčit a uvedl jakási jména, jen aby se démos mohl 'kochať nějakými viníky. Obžaloba tentokrát nepocházela od pochybných osob (otroků, metoi-ků atd.), nýbrž byla podána šlechticem ze starobylé urozené rodiny, jejíž předkové odvozovali svůj původ od Odyssea. Andokidés byl Členem Eufilé-tovy hetairie, kde svým cynickým udáním vyvolal paniku a smrt. Za odměnu mu byl sice ušetřen život, ale jeho pověst byla natolik poskvrněna, že neměl až do smrtí klidu. Po zbytek života usiloval o rehabilitaci. Tento čin dokumentující nejhlubší úpadek soudních zvyklostí však přinesl v dané chvíli uklidnění znepokojeného lidu, jehož pozornost byla zaměřena na myšlenku možného oligarchického převratu. Odsouzení Reakcí na tuto situaci byl Syrákosiův dekret, který v komedii omezoval donašečů možnost osobních útoků, jež byly v tomto ovzduší, přesyceném udáními a podezříváním, velmi nebezpečné. O Dionýsiích (únor - březen) v r. 414 př. n. 1. byli uvedeni Aristofanovi Ptáci a Frýnichova komedie Hodovníci" (Frýnichos byl Aristofanovým vrstevníkem), přičemž se obě hry, i když každá svým vlastním způsobem, dotýkaly onoho ožehavého problému. Jak lze usuzovat z několika fragmentů, Frýnichos napadal donašeče Teukra: "Teu-krovi nechci nabízet odměnu za udání", dočítáme se ve frg. 58 Kock. Uvést toto jméno bylo velmi odvážným činem: totéž udělá o mnoho let později Andokidés, když bude vyprávět o těchto bolestných událostech v řeči O mystériích (11). Třebaže Thúkýdidés psal pro příští pokolení, nechtěl písemně zanechat ani jediné jméno. Pokud jde o Aristofana, celou komedii staví na 'kladném' hrdinovi Peisthetairovi, tj. na tom, "kdo naslouchá svým druhům 1 Podle didaskalií je autorem této komedie Ameipsiás. Moderní badatelé se domnívají, že Ameipsiás uvedl na scénu Frýnichovu komedii (Bergk, Meineke). 227 (hetairoi)", a na dějové linii vyjadřující touhu po útěku a svobodě. Peisthe-tairos skutečně prchne z Athén do říše ptáků, kde založí nové město nazvané Necpe^-OKOKKOyía {Nefelokokkygia, "Kukumrakohrad", tj. "město oblak a kukaček"), kam se z Athén hrnou donašeči a ničemové. Jemu se však podaří město uchránit od athénského udavačství (sýkofantiá), a stejně tak nepodlehne ani nátlaku bohů. Peisthetairos, takový je konečně i význam jeho jména, je přesným opakem toho, čím byl Andokidés. Obsah jeho jména je v athénském politickém žargonu zcela jasný: je protikladem ke slovu Jtpoôcoaéxaipo<; (prodóshe-tairos, "ten, kdo zrazuje své druhy"), které se opakuje ve známém zpěvu hodovníků, líčícím nešťastný boj Alkmaiónovců proti Hippiovi po Hipparcho-vě smrti (Aristoteles, Athénská ústava, 19,3).12 Vzápětí je objasněn i důvod Peisthetairova dobrodružství. Athény opouští proto, že se tam rozmohly procesy (v. 40-41). Avšak ještě otevřenější je v parabasi, kde se po rozsáhlé úvodní "theogonii", jež je podávána z pohledu ptáků, objevují jasné narážky, a to v jazyce, který je už daleko méně obrazný. Sbor ptáků - zatímco se čeká, až si Peisthetairos a jeho přítel Euelpidés připnou křídla - se obrací k divákům, které zve, pokud mají zájem, do vzdušného města. Na tomto místě Aristofanés předkládá publiku celou škálu lidských typů, samozřejmě že nechybějí současné osobnosti: udavač Teukros má snadno dešifrovatel-nou přezdívku "Fryžský" (v. 762; Frýnichos ho však bez jakýchkoliv ohledů označil jeho pravým jménem), Patrokleidés (v. 790), ochránce atímoi, je nazýván "synem Peisiovým", který je stále připraven zrádně otevřít městské brány a umožnit návrat atímoi (v. 766-767). V parabasi, která představuje něco jako "okamžik pravdy", kdy se hovoří otevřeně, se zdá, že se vzdušné město, založené současně s odstraněním hetairií, stává hnízdem politicky nežádoucí sebranky. Poté se opět vrací komediální šprýmy a Peisthetairos dokonce pokoří pýchu bohů a za pomoci lstivého Prométhea získá od Dia zosobněnou Královskou vládu a dosáhne svého zbožnění, apoteózy. Daleko otevřeněji se Aristofanés vyjadřuje v komedii Lýsistraté, která Inscenace byla ostatně inscenována v mnohem složitější situaci. Vypráví se v ní o stát- státního ním převratu, pochopitelně blahodárném, který byl uveden na scénu v době, ^^JJ^ kdy Athény, neschopné čelit útokům politických vrahů unikajících trestu (Thúkýdidés, VIII, 65-66), prožívají poslední dny demokratického režimu krátce předtím, než se pod pláštíkem komplotu chopí moci vláda čtyř set. Podle Merittových výpočtů připadly v attickém roce 412/1 př. n. 1. Lénaje na únor a Dionýsia na 7.-11. duben 411 př. n. I. V polovině května se konalo shromáždění, na němž se prosadil Peisandros a jmenoval třicet komisařů (nahradili probúly) se zvláštními pravomocemi. To byl vlastně počátek státního převratu. Několik měsíců předtím docházelo k záhadným atentátům, jejichž původci nebyli nikdy potrestáni a které připravily půdu v hetairiích. Nejsou důvody, jež by svědčily pro uvedení Lýsistraty spíše o Lénajích než o Dionýsiích, v obou případech bylo ovzduší vlastně už krizové. 12 Tento odvážný čin ve prospěch společníků označil Thúkýdidés výrazem tpiXé-Tcapoq (fitetairos. III, 82,4). 228 DIVADLO: POTŘEBA OBCE Aristofanova komedie samozrejme nepojednává o státním převratu připraveném Peisandrem a dalšími spiklenci, avšak Peisandros, vylíčený na politické scéně jako uzurpátor, je stroze nazýván "zlodějem" (v. 490) a jeho činy jsou ostře odsuzovány hlavní hrdinkou Lýsistratou. Lýsistraté se uchýli spolu s athénskými ženami na Akropoli a žádá, aby byl okamžitě uzavřen mír. A nejenom to, ženy se zmocní státní pokladny a vstoupí do tvrdé stávky proti manželům, v níž odmítají plnit manželské povinnosti. Ke stejným metodám se uchýlí i spartské ženy vedené Lampitou, kterou na počátku komedie poslala do Sparty Lýsistraté. I přes zásah probúlů (mimořádný úřad zavedený v r. 413 př. n. 1.) a pochybnosti, které se začínají šířit mezi ženami, dosáhne Lýsistraté úspěchu a přinutí Athéňany i Spartany, vyčerpané milostnou touhou a ochotné přistoupit na jakýkoliv ústupek, aby ihned uzavřeli mír podle přesně vymezených požadavků. Vyhlášení Role poplašených obránců ohrožených institucí je svěřena sboru starých pohotovosti Athéňanů. Ti v parabasi hovoří s velkým znepokojením o spiknutí - pochopitelně žen, ale promlouvají o něm jako o oligarchickém spiknutí. Jejich slova se sice vztahují ke vzpouře žen, mají však zřetelně všeobecnou platnost -o pomoc tu volá demokracie, která se ocitla v nebezpečí: "Svobodní lidé už nemohou klidně spát. Buďme připraveni," říká sbor. "Všechno to, co se děje, zavání něčím horším (jiA,eióvcov kccí pei^óvrov Jipaypáxwv, pleionón kai meizonón prágmatón). Ve vzduchu je cítit pach Hippiovy tyranie. Obávám se, že Spartané, kteří kují pikle v Kleisthenově domě, lstivě navedou ženy, aby mně nedávaly plat. Plat, z něhož žiji" (v. 614-625).13 A koryfaios odpovídá (v. 630-634): " 'Občané, všechny tyto pikle mají posloužit k tomu, aby byla nastolena tyranida (erci ťopavvíoi, epi tyranni-di). Ale to se jim nepodaří, protože já se budu bránit a od této chvíle budu nosit 'dýku v myrtové větvičce ',14 agoru budu chránit ve zbrani a budu vypadat takto '(zaujme pózu jako T y r a n o b i j c i ve slavném sousoší)." V této parabasi chybí obvyklá část, kdy básník promlouvá v první osobě. Obžaloba pronášená sborem starců tak nabývá ještě větší důležitosti, protože zastupuje přímou řeč básníka. Je protkána celou škálou výrazů namířených proti tyranidě a zároveň podněcuje k boji, když podle vžitého demokratického slovníku používá pojmů tyranida a oligarchie jako synonym. Při této davové psychóze, která propukla v r. 415 př. n. 1. v důsledku předtuchy oli-garchického spiknutí, se vystrašený lid, jak líčí Thúkýdidés, v myšlenkách navracel k hrůzné Hippiově tyranidě (VI, 53,3 a 60,1). Vzpomínky na r. 415 př. n. 1. se proto prolínají celou Lýsistratou. Probú-los již při svém prvním vstupu na jeviště - už to je pozoruhodné - srovnává 13 Je známo, že podle dávného oligarchického programu bylo prvním opatřením vlády čtyř set na shromáždění, jež se konalo koncem května na Kolonu, zrušení platů za veřejné úřady. Podrobnosti jsou v Thúkýdidovi (VIII, 67,3) a Aristotelovi {Athénská ústava, 29,5). 14 Citát ze slavné hodovní písně na počest tyranobijců, ale zároveň narážka na nutnost bránit se před záhadnými politickými vraždami, které se v poslední době beztrestně rozmohly. 229 současný zmatek s horečným neklidem v r. 415 př. n. 1., kdy démagógos Dé-mostratés naléhal, aby lodi urychleně zdvihly kotvy a ženy na znamení zlé předtuchy na sousedních střechách truchlivě naříkaly nad mrtvým Adóni-dem (v. 387-398). Vystoupení probúla na scéně zcela jasně ukazuje na autorův záměr naplnit dění na jevišti současnými politickými významy a ještě důraznější je, že radní pověřený ochranou města srovnává ihned současnou situaci s nedávnou krizí a na základě minulých událostí analogicky dovozuje další možný vývoj. Poté Lýsistraté opět vypráví o vypuzení Hippia, aby vyhnala toho, koho chtěli Spartané. Mluví o tom ve své významné závěrečné řeči (v. 1150-1156). A v téže závěrečné scéně, kde roztoužení Athéňané a Spartané ukazují svá pohlaví a připomínají tak oživené hermovky, sbor starců říká: "Oblekněte si plášť, aby vás nezahlédl nějaký hanobitel hermo-vek!" (v. 1094). Tato scéna působí jako příliš protahovaná, a kdyby nebyla plná otevřených narážek a díky vystoupení starců téměř jasná, jevila by se jako bezdůvodně obscénní. Poplach vyvolaný oligarchickým nebezpečím, jež hrozilo stejně jako v době hanobitelů hermovek (kdy panovala obava, jak říká Thůkýdidés, ze "spiknutí oligarchů a tyranů"), je v komedii vykreslen velmi obratně a účinně. Hra je protkána množstvím souvislostí, Lýsistraté je např. doprovázena tělesnou stráží. Ale tentýž cíl sleduje Lýsistraté se svým 'blahodárným' státním převratem, jenž se dá snadno pochopit právě v ovzduší krizových měsíců, kdy se zdálo, že k 'něčemu' musí dojít. Naléhavý požadavek, aby byl okamžitě uzavřen mír, jde tak daleko, že se i na jevišti řeší velmi choulostivé téma, jakým jsou územní ústupky vůči Spartě; vyznívá to jako konkrétní návrh: předejít oligarchy a dohodnout se na okamžitém uzavření míru, což bylo pro oligarchické strůjce spiknutí prvořadým cílem a mohlo to vést ke konečnému vítězství. Po celou dobu své vlády skutečně nedělali nic jiného, než že se Spartou jednali o míru (Thůkýdidés, VIII, 70,2; 71,2; 89,2; 90,2). Podobné řešení samozřejmě nebylo možné, a proto bylo komickou invencí svěřeno ženám, které v demokratické obci představovaly apolitické subjekty. 11. Aristofanés jako kimono vec a střet s Kleónem Další fakta, která není těžké doložit, ukazují na Aristofanův 'loajální' po 'Loajálně' stoj vůči politice obce: mlčky přešel proces se stratégy a poté zaútočil na obezřetný Thérámena, s úctou zacházel s Níkiem (kromě pichlavě demagogické po- ''^j0^^*^ známky týkající se jeho váhání před vyplutím výpravy na Sicílii: Ptáci, prot' 6 nov' v. 639) a poté - po tolika útocích - velebil "lamijského hrdinu", který padl na Sicílii {Žáby, v. 1039), a žádal, aby byl Alkibiadovi umožněn návrat {Žáby, v. 1431: ústy Aischylovými). Největší pozornost však byla věnována Aristofanovu velmi tvrdému střetu s Kleónem. Básník jím byl od r. 426 př. n. 1., kdy byli uvedeni Babyloňané, až do Kleónovy smrti (422 př. n. 1.) jakoby posedlý a zároveň se Kleón stal hlavním tématem jeho tvorby. Důvody této nesmiřitelné nenávisti byly osobní. Po uvedení Babyloňanů nechal Kleón předvolat Aristofana před radu (bú-lé) a poté proti němu mělo být nepochybně zavedeno soudní řízení (Achar- 230 DIVADLO: POTŘEBA OBCE Aristofanés ňané, v. 379). Nemohlo se však jednat o "proces" v pravém slova smyslu, obžalován protože se - podle Aristofanových slov - zdá, že búlé nepovolila další řízení před radou u některého ze soudů. A navíc Aristofanés nehovoří o výsledku procesu, Kleón ho obžaloval, že "pomlouval obec v přítomnosti cizinců" (Acharňa-né, v. 503), jak se potom ještě dlouhou dobu tradovalo (Acharňané, v. 630-631). Zřejmě proto, že nedošlo ke skutečnému procesu, nenechal si vlivný politik ujít příležitost a chtěl alespoň - takovými útoky - poškodit tehdy velmi mladého autora komedií, kterého musel koneckonců dobře znát, protože pocházel z téhož dému. V Babyloňanech byla totiž scéna, jež musela Kleó-na velmi rozhněvat: vlivný politik byl athénskými jezdci přinucen vysázet pět talentů, které si neprávem vynutil od spojenců {Acharňané, v. 6). Kleón pochopitelně přenesl žalobu do politického kontextu: Aristofanés diskredituje obec, když jsou mezi diváky navíc spojenci a cizinci (tedy o Dionýsiích). V jiné scéně přichází sbor spojenců, jenž je představován otroky z mlýna, a hlasitě naříká. Aristofanés neměl samozřejmě v úmyslu zpochybňovat vládu, stejně jako by bylo nesmyslné domnívat se, že chtěl pobuřovat spojence proti Athénám (nebyl by to udělal žádný autor komedií, protože by tak přišel o přízeň diváků). Hlavním záměrem komedie bylo zcela něco jiného: byla to ostrá kritika zvýšení daní, které Kleón ztrojnásobil až na 1 460 talentů. K tomuto opatření došlo v r. 425 př. n. 1. a Aristofanés je ještě sarkasticky kritizuje v Jezdcích (v. 313: Kleón stojí na skaliskách a číhá na daně jako na tuňáky). O zvýšení daní však Kleón usiloval již před r, 425 př. n. 1., jak lze soudit podle komedie Babyloňané, kde byl přinucen vyplatit zabavené talenty. Sfékes Své názory na daně a spojence dává Aristofanés jasně najevo v komedii Vosy (422 př. n. 1.), která je ze všech jeho děl pravděpodobně nejvíce politicky zabarvena. Do hloubky se v ní diskutuje o daních a soudech. Velmi vážný rozhovor se odehrává při slovní potyčce mezi otcem a synem, mezi starým Filokleónem ("Kleónomilem"), který je profesionálně deformován svým soudcovským povoláním a nedovede pochopit, že je loutkou v Kleó-nových rukou, a mladým Bdelykleónem ("Kleónobzdilem" - obě jména jsou skutečně velmi výmluvná!), jehož ústy promlouvá autor komedie (v. 655-671): "Bdelykleón: 'Poslouchej mě chvíli, ty můj starý pošetilče, a přestaň vraštit čelo. Počítej se mnou, ne s kaménky, ale na prstech: tolik činí daně, které dostáváme ze spojeneckých měst, pak přidej odvody, desátky, úroky, dále to, co se získává z dolů, tržišť, přístavů a konečně konfiškáty. Všechno dohromady činí asi 2 000 talentů. Odečti od této sumy roční plat pro 6 000 soudců - tolik jich je v celých Athénách, ne více, a uvidíš, že my z této Částky dostáváme pouze 150 talentů.' Filokleón: 'Takže náš plat představuje pouze desetinu z příjmů! [...] A kam se dávají zbylé peníze?' Bdelykleón: 'Těm, kteří planě žvaní: «Nikdy nezradím athénskou chátru! Budu vždycky bojovat za práva lidu!» A ty si, otče, od nich necháš poroučet, protože podlehneš jejich žvástům. A za své služby spojencům si nechají zaplatit 50 talentů, jinak jim vyhrožují: «Buď vyklopíte daně, nebo svými hromy a blesky srovnám vaše město se zemí.»'" A mladík pokračuje v útocích na otcovu pošetilost: snaží se mu dokázat, že spojenci uplácejí dary významné politiky a "tobě nedají ani zbla". Při- Aristo fa n és a Sokrates 231 nutí ho, aby si rukou sáhl na tři oboly, které představují jeho plat soudce: "a ty sis je vydělal za cenu takové lopoty, kolik ses musel nabojovat, naklič-kovata o kolik osobni svobody jsi přišel" (v. 684-685). Hlavním problémem je, že se zisk nabytý státem nedostává - jak by bylo správné! - do rukou poctivých lidí, kteří se nejvíce zasloužili o jeho výstavbu, ale bezcharakterních politiků snažících se - jako Kleón - dávat na odiv daleko více než ostatní svůj vlastní demokratický radikalismus. Takže, dodává Bdelykleón, "ty a všichni ostatní byste mohli být bohatí", ale namísto toho se necháváte podvádět těmi výtečnými "přáteli lidu" (v. 698-699). Za skutečného "ochránce lidu" (áXe^ÍKCíKoc; tř|q x™Pa?' alexikakos tés Ochránce lidu chórás, Vosy, v. 1043) považuje Aristofanés sebe samotného, což opakuje v parabasi dvou po sobě následujících komedií: Vos a o rok později Míru. Básník říká, jak zpívá sbor ve Vosách, že od okamžiku, kdy začal nacvičovat se sborem, nebyly jeho útoky nikdy namířeny proti lidu: díky smělosti, kterou měl od Héraklea, byly terčem jeho napadání "vysoce postavené osobnosti" (ioíc, peyíaxoti;, tois megistois, v. 1029-1030). Nejobludnější postavou mezi těmito "vysoce postavenými osobnostmi", která je popisována do všech podrobností a obdařena těmi nej ohavnějšími atributy, je právě Kleón. (Je zbytečné dodávat, že Kleón v této podobě je historicky nevěrohodný, i když tím byla jeho osoba velmi poznamenána.) Celý tento příval slov se znovu opakuje v Míru, kde Aristofanés zdůrazňuje, že se nikdy nevysmíval "obyčejnému lidu" (iôicoTaq ávGpcoTáaKOtic;, idió-tás anthrópiskús), ale megistoi (péyiotoi). A i když tito megistoi straní lidu, lid se se zalíbením dívá, jak jsou právě oni v komedii zesměšňováni. Je si toho dobře vědom i autor Ústavy Athéňanů, když mluví o 'komickém divadle' a připomíná, že lidové vrstvy si velmi potrpí na satiru namířenou proti populárním osobnostem, hlavně týká-li se těch, kteří se snaží "vyvyšovat nad démos" (2,18). Zásadním problémem demokratické obce, na který se zaměřují autoři komedií a Aristofanés především (přičemž ze všech nejvíce nenávidí Kleóna), je nepochybně vztah mezi démem a jeho vůdci. Právě v důsledku této skutečnosti vstupuje Aristofanés do role "ochránce lidu" (alexikakos), a to pochopitelně s nutnou dávkou pedagogického přístupu, který je typický pro politické řečnictví. Aristofanés má velkou důvěru k dému, jemuž vkládá do úst své názory na jednom z nejdůležitějších míst v Jezdcích - tam, kde se Démos obrací k jezdcům (v. 1121-1130): "Jste zelená ještě mlaď, / jestliže myslíte o mně, / že snad jsem na hlavu padlý. / Dělám se schválně tak hloupým. /[...] za svého správce si vždycky /jednoho zloděje živím; / když pak se dosyta nacpe, / já zdvihnu si jej a zmlátím." V závěru komedie starý Démos, který se nechá tak snadno oklamat vychytralými sluhy, jakoby zázrakem omládne. Právě na tomto místě dochází k formální auto-identifikaci Aristofana s jeho nejvydařenějším hrdinou Dikaiopolidem, který je hlavní postavou Acharňanů. Dikaiopolis vypráví o útrapách, jež zažil a které naprosto odpovídají mukám, jež způsobil Kleón básníkovi, a tím dochází k jejich ztotožnění. Na tuto identifikaci kladl velký politický a ideologický důraz anglický historik Geoffrey de Ste. Croix. Dikaiopolis všechno rozebírá ve velmi dlouhém politickém projevu krátce před parabasi: on sám nemůže Spartany ani vidět, protože i jemu, od té doby, co 232 DIVADLO: POTŘEBA OBCE vypukla válka, poničili vinice svými vpády do Attiky (v. 509-512). A pokud jde o válku, nebyla snad vyvolána takovými vůdci, jako byl Periklés, jemuž k sužování Megar postačila tak nicotná záminka? A přitom šlo o válku malichernou, směšnou, která přinesla zhoubu zemědělcům a ve své podstatě byla prospěšná pouze pro ziskuchtivce, v prvé řadě pro vůdce - jakým byl např. Kleón -, kteří kromě zisku toužili i po slávě. Z tohoto důvodu usiluje Dikaiopolis, jehož jméno znamená doslova "spravedlivé město", o uzavření osobního míru se Spartou, protože hlásné trouby na tribuně o to nejeví ani v nejmenším zájem. Jaké jsou vlastně skutečné důvody k nenávisti mezi oběma městy? Sparta a Athény mohou žít v míru, poněvadž, jak říká oběma stranám Lýsistraté, mají si vzájemně za co vděčit. Nespěchal snad kdysi Kimon do Sparty se čtyřmi tisíci hoplítů, aby ji pomohl zachránit před Messé-ňany? A pokud jde o strašnou Hippiovu tyranidu, kterou podporovali Thes-salové, neporazili ji snad ve skutečnosti Spartané (Lýsistraté, v. 1137-1156)? Kimón, toto symbolické jméno, je ztělesněním politického stylu, jehož si tolik cenil Aristofanés; nemůže to být v žádném případě oligarcha - nelze zapomenout na to, že i Kritiás, který byl nesmiřitelným nepřítelem demokracie, kritizoval jeho výpravu proti Ithómě (Plůtarchos, Život Kimónův, 16,9) -, ale bohatý šlechtic, "vychovaný v palaistře a vzdělaný v hudbě" (nikoliv obskurními učiteli, jakým byl Sokrates), jenž neváhá dát své bohatství a své zahrady k dispozici lidu. Stejně tak je třeba vyloučit laciného demagóga Perikleova typu, který zneužíval státních peněz k tomu, aby si získal náklonnost lidu, nebo, což je ještě horší, typu Kleónova a všech těch, kteří přišli po Perikleovi, strkali si peníze do vlastních kapes či do kapes svých přisluhovačů. Právě tento rozpor postihl, jak jsme se o tom zmínili již v úvodu, ke konci 5. stol. př. n. 1. athénskou demokracii: takto v rámci jednoho a téhož politického systému, jehož stoupenci byli jak Kimón, tak i Melésiův syn Thúkýdidés a Níkiás a svým způsobem i Aristofanés a velká část autorů komedií, dochází k názorovému rozrůznění uvnitř politické sféry městského státu. 12. Po občanské válce Neangažovaná Jak je zřejmé ze dvou dochovaných komedií ze 4. stol. př. n. 1. - Ženské-a neškodná no snému z r. 392 a Pluta z r. 388 př. n. 1. -, Aristofanés prodělal hlubokou Ekkiésľazúsai Prom^nu- Dochází u něho k jakémusi 'uklidnění', dokonce se nechal svými spoluobčany z dému zvolit do rady pěti set (/G2, II, 865), a pokud se angažuje, jedná se nanejvýš o utopickou satiru. Není známo, jak prožil válečnou vřavu, nezmiňuje se o tom dokonce ani o deset let později, když uvádí na scénu Ženský sněm. Dvě komedie nestačí k posouzení druhého dvacetiletí Aristofanovy tvorby (405-386 př. n. 1.), tj. období, jež následovalo po Žábách. Obě hry byly složeny v období velkého politického napětí, které započalo vypuknutím tzv. korintské války (v níž se Athény a jejich úplatní politikové opět angažovali) a trvalo do uzavření Antalkidova míru. Tyto události se však ani v nejmenším nepodepsaly na Aristofanově tvorbě, i když básník prožíval právě svá nejlepší léta. V době, kdy složil Žáby, mu bylo Aristofanés a Sókratés 233 něco kolem čtyřiceti (možná o něco víc) a v šedesáti (nebo snad o něco dříve) svěřil svému synovi Kákala a Aiolosikóna. Pochopitelně i Ženský sněm je ve své podstatě antifilozofickou, ale neškodnou satirou, neboť v té době se už město zbavilo takových živlů, jakým byl Sókratés. Proto není vůbec těžké vysmívat se 'komunistickým' idejím, jež jsou hlásány posledními představiteli sofistiky, kteří se potulují po městě poté, co se rozpadl kroužek Sokratových stoupenců. Byl to např. Faleás z Chalkédonu, jenž dráždil Aristotela svými myšlenkami o společném pozemkovém majetku a smíšených manželstvích mezi bohatými a bezzemky, směřujících k odstranění 'třídních' rozdílů {Politika, 1266-1267). Terčem Aristofanových útoků je 'komunistická' utopie ve své nejúplnější podobě -společné vlastnictví veškerého majetku (nejenom pozemků, o což usiloval Faleás) a volná láska. Tyto pojmy, začleněné do zcela jiných souvislostí, inspirovaly, jak známo, Platóna k napsání Ústavy. Absurdita všech těchto názorů měla vyplynout ze skutečnosti, že iniciativu i tentokrát (jak už tomu bylo v Lýsistraté) projevily ženy dožadující se dekretu, který by nové zásady zpečetil. Na základě tohoto tématu bylo snadné vystavět jakýsi 'skeč', a to zejména proto, že své požadavky, pokud jde o volnou lásku, uplatňují i ty ne zrovna nejmladší ženy. V závěru komedie však dochází k úplné diskreditaci myšlenek, a to v okamžiku, kdy po pozvání ke společnému stolu vyjde najevo, že jak skeptici, tak i stoupenci nových názorů jsou vlastně všichni zajedno. Poslední komedií, kterou uvedl Aristofanés pod vlastním jménem (je piútos: děj však známo, že se to nestávalo často), byla hra o bohu bohatství, Piútos. Ve plnÝ útěchy zchudlých Athénách, poznamenaných bezvládím a poničených válkou, se šířil strach z ekonomické nerovnosti. Hlavním zájmem vládnoucích složek, a to nejenom politiků (jakými byli Eubúlos a Démosthenés), ale i tvůrců veřejného mínění (ísokratés a Xenofón) a teoretiků ve sféře politické (Aristoteles), byl ve 4. stol. př. n. 1. problém, jak udržet na uzdě bezzemky. Celý děj Pluta, jenž je vyprávěn starým a čestným zemědělcem Chremylem, spočívá v tom, že se Chremylos setká s bohem bohatství Plutem, kterého uzdraví a nechá rozdávat dary chudým lidem a zároveň vyžene Chudobu (Peniá), která při odchodu říká: "Ještě toho budete velmi litovat." V ovzduší, v němž byla tato komedie uvedena, nemůže být hra ničím víc než pohádkovým příběhem se šťastným koncem. Její hlavní hrdinové, zejména dva starci, kteří jsou na scéně od počátku do konce, z nichž jeden je otrok (Karión) a druhý jeho pán (Chremylos), a přesto mezi nimi vládne duševní souznění, jsou již vlastně hrdiny "nové" komedie (srov. str. 517). Jakýsi starověký kritik, který ještě četl Kákala, poznamenal: "Básník zde mluví o únosech dívek a osudech adoptovaných dětí, což převzal Menandros, stejně jako všechny ostatní Aristofanovy tvůrčí postupy" (Prolegomena de comoedia, XI, 69 Dübner). 234 • Acharňané (Axctpvfjc,, 425 př. n. 1.) Komedie byla uvedena o Lén aj ich a získala první cenu. V Athénách se koná lidové shromáždění, na němž získávají převahu stoupenci války, kteří nechtějí o míru ani slyšet. Venkovan Dikaiopolis je, jak už praví jeho jméno, poctivým a přesvědčeným pacifistou, který se nenechá strhnout válečným šílením a tvrdí, zeje třeba válku se Spartou skončit. Když vidí, že je jeho úsilí marné, rozhodne se, že si koupí sám pro sebe a pro svou rodinu separátní mír. Vyšle do Sparty muže, jemuž se podaří mír sjednat, ale je odhalen starými Acharňany, kteří představují sbor; ti pocházejí z acharn-ského dému, jednoho z nejvíce Spartany poničených démů v Attice, a proto neváhají a chtějí Dikaiopolida jako zrádce ihned zabít. Dikaiopolis si vymůže možnost obhajoby, a aby působil co nejpřesvědčivěji, nechá si od Eurí-pida zapůjčit otrhané šaty jednoho z jeho tragických hrdinů (je to jeden z častých Aristo-fanových Žertů, jež se týkají Eurípida a jeho dramat). Polovina sboru se nechá jeho argumenty přesvědčit, ostatní choreuti si volají na pomoc Lámacha, který je klasickým válečným štváčem a prospechářem; v ostré slovní potyčce je však Dikaiopolis úspěšnější a zvítězí. Poté následuje parabasis a několik scén z trhu, jejž Dikaiopolis právě otevřel všem Petoponnésanům, Megařanům a Boióťanům, kteří s ním chtějí obchodovat, i když jejich země jsou s Athénami ve válce. Dikaiopolis učiní nezbytné nákupy a pak hodlá uspořádat na oslavu Bakchanálií honosnou hostinu, zatímco Lámachos se chystá táhnout do války. Komedie končí Lámachovým návratem z války a Dikaiopolidovými pitkami a veselím. Zraněný Lámachos je ztělesněním válečných útrap a neštěstí, štěstím zářící Dikaiopolis naopak přichází v doprovodu dvou žen a libuje si v požitcích, jež přináší mír. • Jezdci (Imrhc;, 424 př. n. 1.) Komedie byla uvedena o Lénajích a získala první cenu. Děj se odehrává v Athénách, kde pán, který se jmenuje Lid (Démos), stále více podlé- há vůli otroka Paflagona (pod touto přezdívkou je v komedii předváděn demagogický politik Kleón), který dovede obratně podvádět a klamat. Ostatní Démovi otroci ho nenávidí a podněcují jej proti jelitářovi, který se však vyznačuje ještě větší neomaleností a prohnaností. Jelitáře si volají na pomoc (důvod skutečně není dostatečně jasný) vznešení jezdci, představující sbor, a mládež aristokratického původu; ti jsou otevřenými nepřáteli Paflagona, jenž se neprávem těší přízni Lidu. Paflagón a jelitář soupeří o přízeň Lidu a snaží se přitom využít všemožných argumentů, přičemž ani v nejmenším nekrotí své příživ-nické choutky. Střet se odehrává nejprve před radou a poté před shromážděním a obě strany nešetří lichotkami. Převahu nakonec získá jelitář, který Lidu odhalí všechny Paflagonovy podvody, jichž se stal obětí. Líd zbaví Paflagona funkce správce financí a svěří tento úřad jelitári, který podrobí Lid magickému obřadu: jeho tělo je převařeno v kotli, Lid jakoby zázrakem omládne a navrátí se do dob Aristei-dových a Themistokleových. Paflagón se za trest musí smířit s tím, že bude vykonávat to, co dříve jelitář, zatímco Lid se bude moci potěšit s dívkou, která je obvyklým symbolem míru a byla po odchodu Paflagona/KIeó-na konečně nalezena. • Oblaka (Né, Thesmofo-ró, tj. Démétér a Persefoné), někoho, kdo by pronesl projev na jeho obranu. Nejprve chce na ženské shromáždění vyslat básníka Aga-thóna, který se svou citlivou povahou velmi podobá ženě, ale ten odmítne; poté se obrátí na jednoho ze svých příbuzných, kterému se po vyholení vousů a depilaci podaří proniknout mezi ženy. Slavnost Thesmoforií je zahájena modlitbami a Euripides je na shromáždění s velkým zanícením obžalován; obviněním se básník brání svými misogynními výroky a sklony k bezbožnosti. Příbuzný, který měl Eurípida na shromáždění hájit, není schopen vhodně argumentovat, a protože až příliš přísně odsuzuje některé rysy ženského chování, je nakonec odhaleno jeho mužství. Hrozí mu trest upálení, ale Euripides mu přispěchá na pomoc. Po několika nezdařených pokusech -jsou parodovány některé situace z jeho tragédií, např. z Heleny a Andromedy - se mu podaří s vlídnou dívkou rozptýlit Skytha, který příbuzného střežil, a umožnit mu tak útěk. * Žáby (Bóupaxoi., 405 př. n. 3.) Komedie byla uvedena o Lénajích a umístila se jako první. Děj se zpočátku odehrává poblíž Héra-kleova domu, poté v Hadově říší. Dionýsos se v doprovodu sluhy Xanthia vydává do podsvětí, aby na svět opět vyvedl svého oblíbence Eurípida (který asi před rokem zemřel), neboť je znepokojen prázdnotou na tragickém jevišti po nedávném úmrtí Euripidove a Sofo-kleově. Od Héraklea, který již cestu do podsvětí podnikl, získá některé informace a poté se s otrokem Xanthiem vydá do říše mrtvých. Když se Dionýsos na Charónově člunu přepravuje do podsvětí, objeví se u člunu sbor žab a zpívá své písně s refrénem. Oba hrdinové zažijí mnoho různých příhod, při některých pociťují strach a hrůzu, jako tehdy, když se setkávají s příšerami z podsvětí, jiné naopak přinášejí pohodu a klid, jako tomu bylo 238 při setkání s mysty (zasvěcenci do mystérií), kteří lahodnými slovy vzývají Iakcha. Občas byli vábeni i sliby, že se setkají s tanečnicemi, které jim poskytnou nejrůznější rozkoše. Po parabasi, v níž autor už po několikáté vyzývá, aby se urovnaly spory ve městě, jež se řítí do neštěstí, dochází k básnickému souboji mezi Aíschylem a Eurípidem o prvenství v tragickém umění; rozhodčím je Dionýsos. Aischy-los je kritizován především proto, že používá příliš strojeného a nadneseného jazyka a že jsou jeho postavy a situace statické. Euripidovi je vyčítáno - tato obžaloba je daleko závažnější -, že zanedbával občanské poslání básníka. Aby bylo možné dospět k objektivnímu soudu, jsou verše obou básníků položeny na váhu, a tak se zjistí, že verše Aischy-lovy váží víc. Dionýsos sice váhá, poněvadž je obdivovatelem Euripidovým, ale nakonec je vítězství přiřčeno Aischylovi, kterého Dionýsos odvádí s sebou na zem, aby zachránil svými radami město. Stejně jako kdysi, musí být opět učitelem občanů. • Ženský sněm ('EKK^nom^ouo-oa, 392 př. n. 1.) Děj této komedie se stejně jako v Lýsi-stratě odehrává v Athénách, kde se ženy pokoušejí napravit škody spáchané v důsledku špatné vlády mužů. Práxagora se postaví do čela hnutí žen, zorganizuje vzpouru, která je sice velmi jednoduchá, ale účinná, a umožní ženám zbavit se jejich tradiční pasivity a chopit se situace. Ženy se převléknou za muže a za svítání se odeberou do sněmu, kde odhlasují, aby veškeré pravomoci přešly do jejich rukou. Po návratu domů vysvětlí Práxagora svému manželovi Blepyrovi hlavní body programu: napříště budou ženy bránit jakékoliv agresi a udavač st ví, ale zejména se postarají o to, aby byl odstraněn soukromý majetek a zavedou promiskuitu v lásce; děti narozené v době této vlády budou náležet všem; půdu budou napříště obdělávat pouze otroci (na nichž se zřejmě nejvíce projeví důsledky této 'revoluce', a to zejména od té doby, co bylo výnosem ustanoveno, že ženy-otrokyně nesmějí mít styk se svobodným občanem). Toto nové revoluční zřízení je oslavováno sborem žen a velmi rychle se ujme; organizuje se společné stravování pro všechny občany a jim má patřit i majetek, který začíná být shromažďován. Samozřejmě jsou však i takoví, kteří nemají vůbec v úmyslu přijmout tento nový 'komunistický' systém, nehodlají dát nic ze svého jmění, naopak nečestně a cynicky využívají toho, co dali poctiví občané k dispozici všem. Téměř v závěru komedie se na scéně objeví jedna po druhé tři ošklivé babizny, které jsou pevně rozhodnuty přizpůsobit se novým zákonům, násilím zadrží mladíka, jenž je očekáván svou milou, a dopřejí si s ním nebývalých radovánek. Komedie končí všeobecným veselím a tancem (velkolepým a obrovským jako z říše pohádkového blahobytu). • Plútos (IUoůtoc,, 388 př. n. 1.) Dej dramatu, který má rysy nadčasové a utopické pohádky, se odehrává v Athénách za blíže neurčených časových okolností; zatímco v jiných komediích najdeme četné odkazy týkající se života ve městě a jeho občanů, v této komedii se v podstatě téměř nevyskytují. Děj je výrazně statický a v jeho popředí vystupují alegorické postavy Plútos (Bohatství) a Peniá (Chudoba). Hlavním hrdinou je čestný athénský občan Chremylos, který žil v bídě a nedostatku; odebral se proto do Delf, kde požádal o radu Apollóna, a ten mu poradil, aby se vydal za prvním člověkem, jehož potká, až vyjde z chrámu, a snažil se ho dovést do vlastního domu. Chremylos rady uposlechl, a aniž má sebemenší tušení, hostí ve svém domě samotného boha Pluta, kterého Zeus proměnil ve slepého chuďase. Jeho slepota je příčinou, že se bohatství dostává nehodným lidem. Chremylos je přesvědčen, že by bylo na světě i jemu samotnému daleko lépe, kdyby Plútos nebyl slepý, a proto boha přiměje, aby navštívil Asklé-piovu svatyni, kde by mohl zrak opět získat. V této chvíli se na scéně objeví sbor starců, který velebí slibný vývoj a konečně naději na radostný život. Přichází i Chudoba, která se jako jediná snaží zmařit Chremylovy úmysly; tvrdí, že blahobyt a štěstí nejsou ku prospě- Aristofanés a Sokrates 239 chu. že blahodárný význam má naopak chudoba, která nutí lidi pracovat. Její argumenty - založené na protikladu chudoby, jež brání lidem v nečinnosti a vede je k práci přinášející uspokojení a důstojný život, a bídy, která ničí vyděděnce a zbavuje je všech prostředků -, však nepadnou na úrodnou půdu a Chudoba s láteřením a hrozbami odchází. Plútos opět získá zrak, Chremylos zbohatne a všechno začíná vypadat jako v utopické společnos- ti. Poctiví lidé začínají žít v blahobytu, naopak špatně se vede udavačům, mladí muži se už nemusejí nechávat vydržovat bohatými stařenami; ti, kteří žili z náboženských obřadů a obětí věnovaných bohům, se nakonec musejí smířit s tím, že se napříště nikdo nemusí snažit získat přízeň bohů, protože jejich zásahy už nepřinášejí užitek. Plútos se vrací, aby střežil chrám bohyně Athény, jenž je zárukou prosperity a blahobytu pro celé město.