394
DĚJINY ŘECKÉ LITERATURY
Politika jako povolání: Démosthenés, jeho přívrženci a odpůrci
1. "Rétor" jako povolání
Vyhodnocení Attický dekret z r. 343/2 př. n. 1. popisuje jednání, jehož obdoba se obje-politiků vuje y jiných dokumentech jenom částečně: jedná se o "vyhodnocení vol-volbou ^QU„ (£n^.jV^ které navrhla rada proto, aby mohl být zvolen a odměněn nej-lepší politik (/G2, II, 223a). Na Deinostratův návrh byl odměněn Fanodémos. který byl nejenom politikem, ale také vzdělaným badatelem v oblasti attic-kých dějin a autorem spisu Atthis (nachází se v Jacobyho svodu pod číslem 325). Podle dekretu z r. 290/89 pŕ. n. 1. udělovalo lidové shromáždění každoročně věnec třem nejlepším búleutům, "radním". Toto rozhodnutí bylo v případě Fanodéma formulováno v dekretu zcela jasně: "Rada se usnesla, že bude hodnotit ty, kteří se ujímají slova v radě (x<5>v A,Eyóvxcov é v xfi [3ou-Xfj, tón legontón en tébúlé), a že odmění toho, kdo nejlépe hovořil a nezištně jednal během celého roku " atd. Nejedná se o obecné hodnocení; týká se pouze těch, kteří se ujímají slova v radě, tedy o osoby, které lze formálně identifikovat a jasně odlišit od ostatních, o rétory, profesionální politiky. Není nutno považovat toto řízení za výjimečné (jak tvrdí Jacoby) pouze z toho důvo-Úřad téměř du, že neznáme podobné případy. Právě zmíněný dokument je jedním ze formální zjevných dokladů vzniku povolání politika ve 4. stol. př. n. 1. Nepopiratelné svědectví o přesně vymezeném a formálním postavení rétorů je v Démosthe-nově řeči č. 13, O správěfinancí, jejíž časové zařazení není jisté: "A jako jste [vy Athéňané] dříve přispívali penězi podle symmorií [tj. skupin občanů spolupracujících v triérarchiích]," říká Démosthenés, "tak nyní podle symmorií spravujete obec. Každá z nich má v čele řečníka, pod ním stojí strate -gos a tři sta křiklounů. Vy ostatní se pak připojujete k jedné či k druhé straně" (XIII, 20; stejný úryvek se vyskytuje ve Druhé řeči olynthské, 29, která je z r. 348 př. n. 1.).
Ostatně velký správce démosthenovských Athén Lykúrgos hovoří ve své řeči O správě (frg. 18 Conomis) o pravidelném, zákonem stanoveném prověřování (ÔOKiuaoíoc Kata tov vóp.ov, dokimasiá kata ton nomon) nejenom činů archontů a stratégů, ale také rétorů. Aristoteles pak skutečně ve své Rétorice používá všech tří termínů (archonti, rétoři, stratégové), jako kdyby tu šlo ve všech třech případech o formální hodnosti či úřady (1388b 18). To je zároveň vysvětlením, proč Démosthenés naráží v závěru řeči O správě financí na téma, jež se zdá na první pohled jasné, že totiž politikové, pokud si jednou zvolí toto povolání, nesmějí z úřadu odstoupit. Jedná se sice o krátkou poznámku, ale tím významnější, protože tak řečník dokazuje, nakolik je pro něj tato poznámka samozřejmá (XIII, 35): "Zkrátka, jako je tomu u vás s politickými vůdci, kteří nemohou zanechat své činnosti, kdy se jim zachce, tak jste na tom také vy, protože jste politickými vůdci v řeckých záležitostech."
Politika jako povolaní: Demosthenes, jeho přívrženci a odpůrci 395
• Démosthenés
z athénského dému Paiániá, 384-322 př. n. 1., nej slavnější attický rétor. Řečnické dílo:
I. řeči ve sněmu (č. 1-27): O symmoriích (nepi xwv GDupopicúv, Peri tón symmorión, 354), Za obyvatele Megalopole ('Yrcep Me-YakorcoXiTCov, Hyper M e galop oli tón, 353), Za svobodu Rhoďanů (llepi xfjc; 'PoSííov éXevQzpictc,, Peri tés Rhodión eleutheriás, 351), První řeč proti Filippovi (Kata 4>t-Xucrcou a', Kata Filippú a, 351), tři Řeči olynthské ('OAuv8taKÓ<; a', p\ y\ Olynthia-kos a, p, Y, 349/8), O míru (nepi xíte eipf)-vri<;, Peri tés eirénés, 346), Druhá řeč proti Filippovi (Kaxá Oilírtrcou P', Kata Filippú p\ 344), O Halonnésu (nepi 'AXowrioou, Peri Halonnésú, 343/2), O věcech chersonés-kých (llepi xá>v ěv Xeppovf)OCj>, Peri tón en Cherronnésó, 341), Třetí řeč proti Filippovi (Kaiá <S>i1íizkov y, Kata Filippú y, 341), Čtvrtá řeč proti Filippovi (Kaxá ^iXítítíoX) 5', Kata Filippú 5), Odpověď na list Filippův (Upoc, tť|v ěJtiCTToXrrv xův ^iIíkkov, Pros ten epistolén tén Filippú, 340/39), O dohodě s Alexandrem (llepi trôv rcpôc, 'AXé^avSpo-u auvOrjKČôv, Peri tón pros Alexandru synthé-kón, 336/5), O správě financí (llepi auv-xáä;eooc;, Peri syntaxeós).
II. řeči soudní značné politické důležitosti (démosioi, č. 18-26): O nepoctivém vyslanectví (llepi xfjc, rcaparcpecpetai;, Peri téspara-presbeiás, 343), Proti Androtiónovi (Kax5 Avôpoxitovoc,, Kať Androtiónos, 355/4), Proti Leptinovi (nepi xr|c, áxe^eiac, rcpôc, Aejtxivr|v, Peri tés ateleiás pros Leptinén, 355/4), Proti Tímokratovi (Kaxá Tipoicpá-toix;, Kata Tímokratús, 353/2), Proti Aristokratovi (Kať 'ApiaxoKpáxoix;, Kať Aristo-kratús, 352), Proti Meidiovi (Kaxá MeiSíov, Kata Meidiú, 347), O věnci (llepi xox> cxe-cpávoo, Peri tú stefanú, 330), Proti Aristo-geitonovi I-II (Kax' 'Apioxoyeixovoc, a', p\ Kať Aristogeitonos a, p\ 325/4).
III. řeči soudní (soukromé spory, Č. 27-59): č. 27-31: spor s poručníky.
č. 60: Epitafws ('E7r.ixá<pio<;), č. 61: Eró-tikos ('EpoixiKÓq). Další díla: Prooimia (IIpo-oijxia) a Listy CEmcxo^ai, Epistolai).
• Aischinés z Athén
asi 389-314 př. n. 1. Dochovaly se od něho tři řeči, které byly jako jediné známy kritikům římské doby: Proti Tímarchovi (Kaxá Ti-uúpxou, Kata Tímarchú), O nepoctivém vyslanectví (llepi xf|<; naparcpeapeíai;, Peri tés parapresbeiás), Proti Ktésifóntovi (Kaxá Kxr)ai(pô>vxo<;, Kata Ktésifóntos). Čtvrtá řeč, kterou přednesl na Délu, se ztratila; již ve starověku byla považována za pod vrženou. Dochovalo se 12 jemu připisovaných dopisů, jež jsou však dílem školy napodobující attické řečnictví (2. stol. n. 1.).
• Lykúrgos z Athén
asi 390-324 př. n. 1., politik protimakedon-ského zaměření. Z jeho 15 soudních řečí se dochovala pouze řeč Proti Leókratovi (Kaxá AecoKpáxouQ, Kata Leókratús), který byl obžalován ze zrady, protože v r. 338 př. n. 1. uprchl z Athén.
• Hypereidés
z athénského dému Kolyttos, 390/89-322 př. n. 1., politik protimakedonského zaměření. Je mu přisuzováno 77 řečí, z nichž 52 je považováno za autentické. Díky papyrům (nález z druhé poloviny 19. století) jsme získali rozsáhlé fragmenty šesti řečí: soukromoproces-ní Proti Athénogenovi (Kax' 'AOrivoyévovc;, Kať Athénogenús) a Pro Euxenippa ('Yitěp Eí)^evijc7iou, Hyper Euxenippú); Proti Dé-mosthenovi (Kaxá Ar|poo~8évoo<;, Kata Dé-mosthenús - Harpalův proces), Pro Lykofro-na ('Yjiep AOKÓcppovoc;, Hyper Lykofronos), Proti Filippidovi (Kaxá OiAiTcrciôou, Kata Filippidú), Epitafws ('Ejuxáípioc, - na padlé v lamijské válce).
• Démádés
z athénského dému Paiániá, 4, stol. př. n. 1., promakedonsky politik. Jeho řeči se nedochovaly. K dispozici máme jemu přisuzovaná apofthegmata a úryvek jeho řeči O dvanácti letech (ílepi ÔcoôeKaexíaq, Peri dódekae-tiás), dochovaný v rukopisu cod. Palatinus graecus 88 v Heidelbergu.
396
•  Deinarchos z Korintu
4. stol. př. n. 1., logograf. V Athénách se stýkal s peripatetiky Theofrastem a Démétriem Falérským, byl 15 let ve vyhnanství v Chal-kidě. Z 60 řečí, jež jsou podle Dionýsia z Ha-likarnássu autentické, se dochovaly tři, které
souvisejí s Harpalovým procesem: Proti Dé~ mosthenovi (Kcciá AripooGévcDc,, Kata Pémosthenus), Proti Aristogeitonovi (Kať 'ApioxoyEÍTOvoc,, Kať Aristogeitonos), Proti Filokleovi (Korcct •JnAoKA.éotx;, Kata Fifo-kleús).
2. Od procesu proti poručníkům po věnec triérarchický
Spor     Ale jak a na základě jakých předpokladů se lze dostat mezi ty, kteří vládnuli dědictví nou7     pouze pro možnost přístupu k nákladné výuce umění promlouvat je nezbytnou podmínkou příslušnost k majetným vrstvám. To byl Démosthe-nův případ.
Démosthenés se narodil v r. 384 př. n. I. jako syn bohatého velkovýrobce, který měl zbrojařskou dílnu a vyráběl lehátka. Po otcově smrti byla Dé-mosthenova výchova svěřena poručníkům. Zámožný velkovýrobce byl jedním z nejbohatších občanů v Athénách a patřil do téže třídy poplatníků jako velmi majetný Konónův syn Tímotheos, který byl velkým ísokratovým ochráncem, a mnoho "dalších velkých boháčů" (Démosthenés, XXVII, 7). Když otec umíral, svěřil výchovu svého nezletilého syna bratranci Afobovi. Afobos se držel stranou a namísto, aby se oženil s vdovou, spojil se s rodinou Onétora, jehož sestru si vzal za ženu. Poté co mladý Démosthenés dosáhl plnoletosti a odsloužil si dva roky efébie, podal na Afoba žalobu, že mu ponechal pouze ubohou část z otcovského dědictví. Když se začínalo zdát, že Afobos u soudu prohraje (Démosthenés si nechával radit logografy, kteří byli skutečnými odborníky ve sporech o dědictví, jako např. ísaios), uchýlil se ke lsti a předstíral rozvod: Onétór "si vzal nazpět" sestru a také věno (pod záminkou věna Afobos 'předal" Onétorovi peníze, jež patřily Démosthenovi a teď se ve formě věna vracely nazpět rozvedené Kleobůle). Tak Démosthenés musel zahájit proces i proti Onétorovi. Nakonec získal nazpět částku ve výši 10 talentů včetně pokuty, což bylo o něco méně než 14 talentů, které Démosthenés požadoval.
Výroba a trh Démosthenovo vítězství u soudu r. 364/3 př. n. 1. (XXX, 17) a situace v otcových dílnách, o níž píše, nám dává možnost poznat zblízka ekonomickou strukturu vzkvétajícího podniku před "občanskou válkou". Tato charakteristika od sotva dvacetiletého Démosthena je rovněž jedním z nejpřínos-nějších svědectví o podobách tržního hospodářství v rozvinuté otrokárske společnosti. Démosthenés (XXVII, 7-11) rozlišuje kapitál "aktivní" (ener-gon) a "pasivní" (argon): první z nich spočívá v dílnách a v asi padesáti specializovaných otrocích-dělnících (mluví o tom i Theopompos, frg. 325 Jaco-by), druhý v zásobách základních surovin, ve stříbrném náčiní a ve vkladech u velkých bank, především v bance bývalého otroka Pásióna. Démosthenés se zdá být dobře informován i o chodu trhu a vyvrací námitky svých protivníků: není pravda, že by se obrat na trhu během let poručnictví snížil, a to proto, že ve skladech dílen není ani stopy po neprodaném zboží. Dokud díl-
Politika jako povolání: Demosthenes, jeho přívrženci a odpůrci 397
ny řídil starý Demosthenes, byla výroba rozšiřována. Lze vypočítat, že otro-ci-delníci vynášeli 30 % čistého zisku ze své hodnoty (plat v tomto případě představuje to, co majitel vydá na holý život svých pracovníků). Zisku bylo využito na zřízení další dílny (v níž pracovalo dvacet otroků, kteří byli získáni jako přídavek velké půjčky). Začínající Démosthenés musel velmi studovat, aby zvládl základní průběh, podmínky vzniku a reprodukce velkého soukromého jmění, díky čemuž získal poměrně dobrou znalost ekonomické reality vysokých vrstev společnosti a zároveň mohl nahlédnout i do "zákulisí1*. A proto už při prvních Démosthenových veřejných vystoupeních vidíme, jak dobře se vyzná v oblasti pro politika tak nesmírně důležité; jedná se o chování majetných vrstev ve vztahu k potřebám celé společnosti.
Když bylo v r. 359 př. n. I. Démosthenovi pětadvacet let, ujal se povin- Perí tú stefanú nosti triérarchie - jedné z nej nákladnějších a nejvýznamnějších leitúrgií - tés tríérarchiás a osobně se zúčastnil Kéfísodótova tažení do Helléspontu, přičemž měl na své lodi, která byla nejlépe vybavená z celé athénské flotily vyslané na tuto nesnadnou operaci, jako hosta stratéga (Aischinés, III, 51). V temže roce přednesl Démosthenés před radou pěti set krátkou působivou řeč (č. 51: O věnci w triérarchů), v níž požaduje, aby mu byla udělena odměna, a to "věnec triérarchie", za to, že poskytl nejlépe vybavenou loď; i přes nároky ostatních triérarchů byl podporován právě Kéfísodótem. Postřeh Friedricha Blasse, známého badatele z konce 19. století v oblasti attického řečnictví, který tvrdí, že ten, kdo mluví v řeči č. 51, nemůže být nikdo jiný než sám Démosthenés, nelze vyvrátit. Řeč je velmi důležitá především z hlediska politického; útočí na nedbalost některých triérarchů, proti níž pochopitelně Démosthenés klade svou vlastní přičinlivost. Démosthenés, který je podněcován touhou vyniknout nad svými rivaly, neprávem aspirujícími na odměnu, jež podle jeho názoru přísluší jemu, hovoří před radou s drsnou jasností
0 ledabylosti a chronickém nezájmu té vrstvy majetných, která je většinou hlavní oporou flotily. Tón jeho řeči je prodemokratický, což u něho nebývá zvykem (LI, 11): "Když se námořníci, jejichž plat není ani 30 drachem, nedostaví k apelu, jsou spoutáni řetězy a potrestáni: a proto bych rád věděl, proč nepotrestáte stejným způsobem triěrarchy - jimi dává město za každou výpravu částku 30 min - kteří se neráči vypravit na moře se svými posádkami. Když je tedy ten, kdo se proviní, chudý, je mu uložen nejvyšší možný trest, Démosthenés ale když je to boháč a spáchá z chtivosti tentýž trestný čin, je pochopen a je
mu odpuštěno? Kam se poděla ona demokratická zásada, že všichni mají stejná práva, když v tomto případě jednáte tak nespravedlivě?"
A o něco dále (LI, 15): "Pro ty, kteří hodlají vystupovat proti spravedlnosti, jste vytvořili přímo ideální podmínky: když se jim podaří zmizet, všechno, co získali zločinným jednáním, si klidně mohou nechat, a jsou-li odhaleni, je jim odpuštěno."
Zde je již možné postihnout některé z typických rysů Démosthenova řeč- 'Pedagogické' nického umění: vyčítavý postoj vůči posluchačům, tedy dému, i v případě, řečnictví že řečník hřímá ve smyslu demokratické ideologie. Tento rys je patrný
1 u Kleóna (i když se jednalo o výjimečnou situaci), jenž byl skutečným lidovým vůdcem, jak vyplývá z Thúkýdidovy parafráze; když má být např. zdůrazněno rozvažování shromáždění v souvislostech s událostmi u Myti-
398 A TTI C K É ŘEČNICTVÍ
lény, začíná těmito slovy (III, 37,1): "Už často jsem [...] poznal, že demokracie není schopná vládnout druhým [...]. " Problém spočívá v tom, že demokratičtí vůdcové nesdílejí psychologii lidu, zůstávají stále "pány", kteří k lidu promlouvají: lid (který nemá svou vlastní 'ideologii') pro ně představuje 'předmět' politického řízení; v důsledku toho je pro politické řečnictví v Athénách 5. a 4. stol. př. n. 1. typický pedagogicko-varovný tón.
Ale v této řeči z mládí Démosthenés neútočí pouze na bohaté a patriotické triérarchy napadá jen okrajově; řeč je adresována i politikům, kteří je podporují. Nejedná se o povšechnou obžalobu (LI, 16: "domnívají se, Že mohou dělat a říci všechno"); napadá - nebo má v úmyslu napadat - privilegované a dominující postavení, téměř nepostižitelné zákonem, jemuž se těší ve veřejném životě rétoři. Mladičkého řečníka od tohoto postavení dělí ještě dlouhá dráha, kterou bude muset projít. Nyní, když mluví před shromážděním, aby obhájil své vlastní důvody, napadá zpupnou nadvládu této vrstvy s naprostou volností, protože k ní dosud nenáleží (LI, 19): "Chovají se, jako kdyby nepatřili do státu společného všem, v němž mají všichni právo mluvit: považují to za vlastní výsadu, za poslání zděděné od předků. Pokud někdo hovoří ve vaší přítomnosti za spravedlivou věc, mají mu to za zlé a považují ho za zpupného. Tímto způsobem vidění věcí jsou natolik zaujati, Že si myslí, že mají být do smrti považováni za 'řádné' občany, když nazývají drzounem toho, kdo jednou promluvil před shromážděním. "
3. Od prvních politických procesů k počátečním vystoupením na sněmu
Logografická Nicméně právě ve službách nebo v okruhu takových rétorů začal Démo-činnost sthenés svou vlastní veřejnou dráhu. Bylo to v posledním roce občanské války, kdy se pozvolna chýlila ke konci hegemonie starého Aristofónta z Azé-nie, jenž byl slavným bojovníkem z r. 403 př. n. 1. a zároveň velmi zběhlým politikem. Aristofón získal zkušenosti v průběhu své velmi dlouhé kariéry, kdy byl pětasedmdesátkrát "obžalován pro nezákonnost" (Aischinés, III, 194), byl terčem Eubúlovým a jeho přívrženců, mezi nimiž byli v tomto období starý a vlivný ísokratés spolu s mladým a začínajícím Démosthenem.
Zatímco ísokratés - a Xenofón z peloponnéského ústraní - posílají Eubú-lovi návrhy na ekonomicko-politickou přestavbu, Démosthenés postupuje s rutinou; nabízí své schopnosti logografa Eubúlovým stoupencům, kteří byli pečlivě voleni, aby zahájili proces proti hlavním politickým osobnostem vládnoucí vrstvy. Vzhledem k tomu, že Démosthenés píše jako logograf a svá slova, obrazně řečeno, vkládá do úst jiným, nemá problémy s politickou orientací a ani jeho tři významné soudní řeči nejsou posuzovány z tohoto hlediska; vzniká tak nebezpečí, že by se mohly z této perspektivy zdát protikladné, i když ve skutečnosti směřují k jedinému cíli, k vítězství klientů v tomto soudním sporu díky správné argumentaci. A tak v řeči Proti Androtiónovi z r. 355 př. n. 1. musí klient, jakýsi Diodóros, neotesaný venkovan, který obžaloval vzdělaného zapisovatele attických událostí Androtió-na, hrát před zapřísáhlými stoupenci lidu roli 'čestného demokrata' a útok
politika jako povolání: Demosthenes, jeho přívrženci a odpůrci
399
směřuje proti tyranskému a nepopulárnímu způsobu, jímž Androtión prosazoval vymáhání daní, který byl horší - tvrdí - než metody vlády třiceti tyranů (XXII, 52)! Ale v řeči Proti Tímokratovi, jež byla složena o rok později a obsahuje celé části nutně převzaté z řeči Proti Androtiónovi, je napadána právě shovívavost - o kterou snažně prosí dobrý Diodóros - jako známka zaujaté a nespravedlivé ekonomické správy. Třetí řeč je namířena Proti Lepti-novi, jenž prosazoval "přísné" opatření (zrušení jakékoliv formy zproštění daní), které v podstatě nebylo ničím jiným než jakýmsi východiskem z nouze, jež mělo přispět v závěrečné krizi konfliktu k ozdravění státní pokladny. Soudní jednání obžaloby pro nezákonnost proti Leptinovu zákonu bylo poněkud neschudne: jediný žalobce, který se nenechal podplatit, byl mrtvý a syn zahájil jednání až poté, co uplynula roční lhůta, kdy se negativní důsledky v oblasti osobní přestávají dotýkat propagátora napadnutého dekretu. Tradice známá Plútarchovi hovoří o zvláštním Démosthenově zájmu překazit toto Leptinovo opatření. Démosthenés se prý snažil oženit s vdovou po Chabriovi, jenž byl jedním z postižených tímto opatřením, aby pak mohl osobně zasáhnout do procesu jako poručník (synégoros) nezletilého Cha-briova syna Ktésippa. Možná, že jde jenom o výmysl (Aischinés, Deinarchos ani Hypereidés nikdy tuto epizodu ve svých útocích na Démosthena neuvádějí); všechno vzniklo na základě jedné učené poznámky, kterou nelze ověřit, podle níž prý Démosthenés na soudě osobně přednesl řeč Proti Leptinovi.
Při svých prvních vystoupeních na shromáždění, k nimž došlo v temže První řeči roce, kdy byla složena řeč Proti Tímokratovi, měří Démosthenés své síly při na sněmu zpracovávání důležitých problémů z oblasti zahraniční politiky: možnost konfliktu s Persií, kolem které záměrně rozdmýchávají vzrušenou atmosféru Aristofón a další poražení v občanské válce (řeč č. 14: O symmoriích); pletichy na peloponnéské šachovnici (řeč č. 16: Za obyvatele Megalopole); vztahy s bývalými spojenci, kteří se vzbouřili a nyní jsou ohrožováni Persií (řeč č. 15: Za svobodu Rhoďanú). Rétor hovoří před shromážděním konečně v první osobě i přesto, že stále ještě cítí nutnost 'ospravedlňovať svou iniciativu, jíž se pokaždé chopí, a promlouvá na tribuně. V řeči O symmoriích (354 př. n. 1.) začíná dobře propracovaným srovnáním mezi těmi, kteří obvykle ovládají shromáždění, a mezi argumentativním stylem, jehož on sám hodlá využít. Ještě o tři roky později, r. 351 př. n. 1., kdy na shromáždění promluví o dvou zásadních tématech - o vztahu s bývalými spojenci a o znepokojujícím vzestupu Filippa (První FUippika) -, jsou jeho úvodní slova pokaždé velmi obezřetná a defenzivní: "Kdyby byla předkládána nějaká nová záležitost, Athéňané," říká v úvodu První Filippiky, "počkal bych, az projeví své mínění většina obvyklých řečníků. Jestliže bych souhlasil s některým z jejich návrhů, zůstal bych zticha"; zároveň se ospravedlňuje, že "mluví jako první": jako ten, komu se právě podařilo proniknout, ale ještě se neodvažuje srovnávat s "obvyklými řečníky", velkými 'úspěšnými' rétory, ovládajícími tribunu. "Hovořit jako první" znamená odlišovat se od ostatních. A skutečně, když Démosthenés mluví na obranu obyvatel Rhodu (řeč č. 15), vzpomíná na svou předcházející řeč starou tři roky, týkající se vztahů s Persií {O symmoriích), a upřesňuje, že tehdy "povstal jako první nebo druhý" (XV, 6), aby zdůraznil důležitost, kterou si tím tato řeč získala.
400
A T TIC K É ŘEČNICTVÍ
4. Démosthenovy démégorie napůl improvizované a napůl psané
'Pamfletisťická' Je velmi zvláštní, že tento démosthenovský soubor, který je jediným do-teorie chovaným souborem řečí pronesených ve sněmu, i když obsahuje tolik odkazů na praxi a konkrétní chod této hlavní instituce, byl dlouho ovlivněn tendencí považovat jednotlivé řeči za fiktivní (po ísokratovském způsobu). Hlavními zastánci této tzv. pamfletistické teorie byli Eduard Schwartz a Wi-lamowitz. Východiska zmíněné teorie byla dvojí: na jedné straně úvaha, podle níž jako by v závěru těchto démégorií chyběl většinou konečný návrh, na druhé straně velmi omezený počet dochovaných vystoupení, i když příležitostí, při nichž nutně Démosthenés na shromáždění promluvil, bylo mnohem více (tento druhý argument podrobně rozebral v r. 1910 Karl Hahn).
Hlubší analýza typických řečnických rysů, jež byla v dalších letech provedena na dochovaných Démosthenových řečech, byla příčinou toho, že 'pamfletistická' teorie ztratila poněkud na své přitažlivosti. Ale klíč k řešení byl nalezen v antických dokladech týkajících se démosthenovského řečnic-tví, které v Životě Démosthenově zhodnotil Plútarchos. Teoretikové řečnic-tví, jako Démétrios Falérský (350-280 př. n. 1.) a Hierónymos z Rhodu (290-230 př. n. 1.), pochopili díky recitativní analýze zásadní rozdíl mezi nepravými ísokratovskými řečmi určenými pro shromáždění a politickým řečnictvím Démosthenovým. ísokratova souvětí jsou příliš dlouhá a složitá a bylo by prakticky nemožné přednášet je nahlas na otevřeném prostranství před shromážděním (Démétrios, ťrg. 14 Jacoby; Hierónymos, frg. 52a Wehrli). Démétrios byl cenným a přímým svědkem; vzpomínal na to, jak osobně poslouchal Démosthena mluvit na tribuně (Plútarchos, Život Démosthenův, 11,1).
Plútarchovy názory na charakter Démosthenova řečnictví nám nejvý-mluvněji dokumentují právě kapitoly 8-11 tohoto díla (kromě Démétria jsou tu citováni Eratosthenés a Aisión). Plútarchos zásadně rozlišuje v Démosthenově řečnictví mezi "řečmi improvizovanými" (A.óyoi Xe.xQévxeq, logoi lechthentes) a "připravenými písemně" (Xóyoi ypa(pévte<;, logoi grafentes). Démosthenés sám podává svědectví o svém způsobu práce, čímž zároveň odpovídá Pýtheovi, který se mu poškleboval, že jeho řeči "jsou cítit knotem", a obviňoval ho z toho, že nedovede improvizovat (v tomto umění byl mistrem Démádés). Démosthenés - podotýká Plútarchos {Život Démosthenův, 8,5) - "svůj nedostatek" nepopíral, ale "přiznal, že nemluví bez písemné přípravy, nemá však řeči pečlivě připravené do posledního puntíku". Tato pasáž je klíčem k pochopení charakteru dochované sbírky, zejména Prooimií, dochovaných v závěru démosthenovské sbírky, jež jsou skutečnou studnicí jednotlivých událostí, a pak Čtvrté Filippiky, jakési směsi úryvků z různých časových údobí a různého původu.
Tzv. Pruoimia, sbírka, která byla dlouhou dobu považována za podvržený školský výtvor z pozdního období, představuje cennou objektivní ukázku způsobu Démosthenovy práce a navíc napomáhá lepšímu pochopení toho, jak byla sbírka vytvářena po jeho smrti. Jedná se o části démégorií, přičemž ne všechny byly určeny k samostatnému přednesu. Např. prooimia č. 30, 39, 51-jf=j 53, 55 by vzhledem ke svému charakteru mohla být docela dobře začleněna do
Částečná písemná zpracování
politika jako povolaní: Demosthenes, jeho přívrženci a odpůrci
401
TRADIČNÍ CHRONOLOGIE DOCHOVANÝCH DÉMÉGORIÍ (č. 1-17)
• O symmoríích (č. 14; r. 354)
Proti falešnému poplachu z perského útoku; plán reformy válečného loďstva.
• Za obyvatele Megalopole (č. 16; r. 353) Podpora obyvatel Megalopole pfi konfliktu se Spartou; obratná odpověď těm, kteří tvrdí, že bude poskytnuta podpora Spartě, protože je přirozeným spojencem proti Thébám.
• Za svobodu Rhoďanů (č. 15; r. 351) Přestože Athéňané zaujímali vůči obyvatelům Rhodu - kteří se svého času za občanské války vzbouřili - nepřátelský postoj, Athény by velmi mnoho získaly, kdyby se postavily na stranu rhodských demokratů a navíc se snažily všude potlačovat zárodky oligarchie.
• První Filippika (č. 4; r. 351)
Rozruch kolem Filippova postupu a plán na vojenskou přestavbu athénského státu.
• Řeči olynthské (č. 1-3; r. 349/8) Filippovo obléhání Olynthu nemůže ponechat Athéňany lhostejnými; pokud se bude jednat o účinný a rázný zásah, mělo by se bez váhání využít k vojenským účelům tzv. theó-rika; tento nepopulární zásah je skrytě naznačen v První řeči olynthské a jasněji plánován ve Třetí řeči olynthské.
• O míru (č. 5; r. 346)
Po uzavření Filokratova míru se Filippos oficiálně stává členem rady amfiktyonie, z níž byli vyloučeni Fókové, a tento svůj úspěch dovršuje tím, že předsedá pýthijským hrám; protimakedonská akce Athéňanů, kteří se okázale nezúčastní her; Démosthenova výzva k politickému realismu a potlačení jakékoliv emotivní akce.
• Druhá Filippika (č. 6; r. 344) Okolnosti řeči nejsou známy; v § 28 se naznačuje odpověď vyslancům, kteří snad byli na shromáždění přítomni.
• O [ostrově] Halonnésu (č. 7; r. 343/2) Hégésippos - domnělý autor řeči - uvádí návrh na odpověď Filippovým vyslancům, kteří přišli vyjádřit svou lítost nad tím, že athénská strana porušila Filokratův mír; především odmítá postoj makedonského krále, pokud jde o problém Halonnésu; ostrov právem náleží
Athéňanům, a proto jej Filippos městu "nedaruje", ale "vrací".
• O věcech chersonéských (č. 8; r. 341) Konflikt na Chersonésu mezi athénskými klérúchy (podporovanými stratégem Diopei-them) a městem Kardií hrozí přerůst v otevřený střet Athén s Filippem; pro Démosthena není snadné tvrdit, že Diopeithův postup je bezchybný; Diopeithés bude odvolán a souzen, zaslouží-!i si to, což by však nemělo oslabit pozice Athén ve chvílích tak nebezpečné Filippovy horlivosti; útoky proti ma-kedonským přívržencům a obrana vlastního obezřetného postupu.
• Třetí Filippika (č. 9; r. 341)
Byla pravděpodobně složena krátce po řeči O věcech chersonéských - Diopeithův případ už není v popředí zájmu; střet s Filippem se zdá nevyhnutelný, pokud jde o Filippa, ten už před nějakou dobou vlastně konflikt rozdmý-chal; slabost athénské demokracie, která není schopna potlačit "vnitřní nepřátele"; příklady z nedávné historie Olynthu, Óreu atd.; konkrétní návrhy; grafe není podána, ale kontext ukazuje na poselstva do Asie a do Řecka.
• Čtvrtá Filippika (č. 10)
"Také tato řeč má stejný námět jako předcházející [tj. č. 8] a kromě návrhu na občanský smír v ní není nic specifického. Poněvadž mezi chudými a bohatými došlo skutečně ke konfliktu, Démosthenés se jej snaží urovnat a vyzývá démos, aby nekonfiskoval majetek bohatých, a bohaté, aby chudým nezáviděli státní podporu. Kromě toho podněcuje Athéňany, aby vyslali k perskému králi posly, kteří by vyjednávali spojenectví" (Libanios).
• Odpověď na list Filippův (č. 11; r. 340/39) "Filippos poslal Athéňanům dopis, který vyzníval jako skutečné vypovězení války. Nyní už řečník nevyzývá Athéňany k boji - válečný střet je totiž nevyhnutelný -, ale vzhledem k blížícímu se nebezpečí se je snaží uklidňovat tím, že tvrdí, že se i Makedonec dá porazit" (Libanios).
• O dohodě s Alexandrem (č. 17; r. 336/5) "To, že Alexandros uvedl znovu do Messény
402
A TTIC K É ŘEČNICTVI
syny tyrana Filiada, označuje rečník za porušení smlouvy uzavřené' s Athéňany a s Řeky; tvrdí, že Makedonci porušili smlouvu v mnoha dalších bodech a vyzýva ke zjednání nápravy" (Libanios). • O správě financí (č. 13) (V tomto případě nelze brát v úvahu tradiční chronologii vzhledem k velké rozdílnosti názorů mezi starověkými kritiky: Didymos, Dionysius, scholia.) "Tato řeč už není nějakou 'Filippikou', je to prostě řeč symbúleutická -
poradní. V průběhu shromáždění, na němž se jednalo o použití theórika, vystoupí Demosthenes na tribunu a navrhne občanům, ab\ v sobě probudili dávnou důstojnost a osobně vykonali vojenskou službu" (Libanios). Zdá se, že se autor soustředí právě na toto téma i když zároveň oznamuje, že bude siřeji rozpracováno na dalším shromáždění, k jehož svolání podněcuje: srovnává současnou situaci s dobou Aristeídovou, Kimónovou apod. (obdobný úryvek je i ve Druhé řeči olynthské).
struktury řeči a Démosthenés by měl tak možnost rozvíjet v případě potřeby na jejich základě zbývající část. Něčeho podobného si lze povšimnout ve Čtvrté Filippice, v níž se nachází úryvek řeči na snčmu (31-34), vřele podporující vyslání poselství do Persie, a to už poté, co Filippos zaútočil na Perinthos (340 př. n. 1.). Kromě toho se v této řeči nachází obratná konstrukce na choulostivé téma theórika (35-45), která byla přednesena v okamžiku, kdy si Démosthenés nehodlá znepřátelit shromáždění a navrhuje jeho využití k vojenským účelům; dodejme, že celkem deset mezi sebou nezávislých úryvků splynulo nebo, lépe řečeno, bylo spojeno po Démosthenově smrti vydavateli v imaginární Čtvrtou Filippiku. Její struktura je tak nedokonale propracovaná, že obě části vykazují zřetelné rysy, jaké měla prooimia (č. 46-48 a 49-54).
Démosthenova dochovaná tvorba z oblasti politického řečnictví nespočívá tedy pouze v oněch třinácti řečech; bylo by to příliš málo vzhledem k tak dlouhé a aktivní veřejné dráze. Ve skutečnosti tkví ve dvanácti 'kompletních' démégoriích (nebo téměř kompletních, vezmeme-li v úvahu První Filippiku, kde chybí celá část týkající se "zdrojů příjmů", jež byla sice uvedena slovy nópou áTióSei^rt;, Porú apodeixis, ale nebyla rozvinuta), ve více než padesáti prooimiích a deseti částečně zpracovaných úryvcích (Čtvrtá Filippika). Lze si taktéž povšimnout skutečnosti, že ty Démosthenovy řeči, které byly téměř zcela vypracovány písemně, spadají do období, v nichž věnoval nej větší péči slovu; především se jedná o počátky jeho kariéry [O sym-moriích, Za obyvatele Megalopole, Za svobodu Rhoďanů, O správě financí, První Filippika, Řeči olynthské), kdy ještě nebyl uznávaným rétorem, a pak o velké a složité řeči, jež předcházely na podzim 340 př. n. 1. zrušení Filo-kratova míru. Naopak z období po bitvě u Chairóneie (2. srpna 338 př. n. 1.), kdy se Démosthenés nesnaží bezprostředně ovlivňovat athénskou politiku (ač 'ze scény neodchází'), chybějí dokonale vypracovaná vystoupení a stejně tak jsou vzácné nedokončené úryvky sebrané do Prooimií.
len
5. Démosthenův postoj k sociálním konfliktům
Začínající politik, jenž musel čelit v r. 354 př. n. 1. (O symmoriích) velkému a 'klasickému' problému athénské zahraniční politiky, konkrétně vzta-
politika jako povolaní: Demosthenes, jeho přívrženci a odpůrci
403
hům s Persií, byl také, jak dobře víme, potomkem velmi zámožného velko- Obrana výrobce, zapsaného mezi největšími poplatníky athénského státu. A poně- majetných vadž v důsledku 'hrozby války' (tato hypotéza blízké války je záměrně pře- vrstev třásána) dochází k zesílení ekonomického tlaku na majetné vrstvy, Démo-sthenés ve své velmi pečlivě zpracované řeči O symmoriích nejenom se zdvořilou ironií uklidňuje paniku rozšířenou kroužky demokratů kolem možnosti hrozícího vlasteneckého konfliktu s Persií, ale zároveň hovoří o tom, že je zbytečné sužovat bohaté vrstvy představou války, která je zatím velmi hypotetická, což dokládá množstvím rozumných úvah. Démosthenés zná tyto vrstvy velmi dokonale a jako Lýsiův klient (řeč č. 21) bez zábran teoretizuje o finančních jistinách, které jsou podle něho 'ulity' v bezpečí a žádný lidový dekret k nim neumožní přístup (XIV, 25-28): "Pohlédněte, Athéňané, na celou tuto obec. Je v ní bohatství, skoro bych řekl, takové jako ve všech ostatních obcích dohromady. Vlastníci tohoto bohatství však smýšlejí tak, že kdyby všichni řečníci vyslovovali obavy, že přijde král, že je již tady a že je tomu skutečně tak, a kdyby spolu s řečníky vystoupil stejný počet věštců, nejenže by nezaplatili žádné peníze, nýbrž ani by neuvedli a nepřiznali své jmění. Kdyby ovšem zpozorovali, že to, co je nyní děsí slovy, se skutečně děje, nebude nikdo z nich tak pošetilý, aby nebyl ochoten jako první zaplatit svůj příspěvek. [...]. Peníze tedy budou, jak tvrdím, tehdy, až jich bude skutečně zapotřebí, ale ne dříve. Proto neradím po nich pátrat. To, co byste mní získali, kdybyste se rozhodli je získávat, by bylo směšnější nežnie. Uvažte přece, navrhne někdo teď zaplatit stý díl majetku? To znamená šedesát talentů. Navrhne někdo snad padesátý díl? To znamená sto dvacet talentů. Co to však je ve srovnání s dvanácti sty velbloudů, na nichž - jak tito lidé prohlašují - jsou naloženy královy peníze? Nebo chcete, abych navrhl zaplatit dvanáctý díl, pět set talentů? To byste však nepřipustili a, i kdybyste ty peníze složili, na válku by to nestačilo.
Musíte tedy vykonat veškeré ostatní přípravy, ale peníze ponechat těm, kteří je vlastní, jelikož nikde se lépe pro obec neuchovaji! A nastane-li jednou toto nebezpečí, pak je obdržíte jako jejich dobrovolný příspěvek. To je možné, Athéňané, a budou to čestné a užitečné činy."
Lýsiův klient jednoduše říká, že pokud mu bude majetek zkonfiskován, nebude už moci být užitečný městu svými leitúrgiemi. Jejich seznam, který podává v úvodu, je skutečně impozantní. Mj. měl i on, stejně jako mladý Démosthenés v řeči O věnci za triérarchii, na své skvěle vybavené lodi, kterou měl upravenou jako triérarcha, lehkomyslné stratégy (jedná se o stratégy z Arginús). Jsou to podobné postavy a situace, které na základě konkrétních případů objasňují problém vykořisťování majetných vrstev démem, což je pro existenci demokracie zásadní. Jediným rozdílem je to, že v řeči O symmoriích, ve srovnání s prakticky současnou řečí Proti Androtiónovi, která je upravena pro demokratickou 'masku' Diodórovu, Démosthenés mluví zodpovědně v první osobě.
Námětem démosthenovského řečnictví jsou spíše než zahraniční politi- Theórikon ka 'třídní' konflikty. Podíváme-li se na Démosthenovu činnost na sněmu, zjistíme, jak poznamenává Aristoteles, že z pěti tam obvykle diskutovaných námětů se první týká "státních příjmů" (poroi), druhý "míru a války", třetí
404
ATTICKÉ ŘEČNICTVÍ
"obrany", čtvrtý "dovozu a vývozu" a pátý - v seznamu poslední (!) - " -konodárné činnosti" {Rétorika, 1359b 20-23). Aristoteles pokračuje a zdů" razňuje, že diskuse o státních příjmech (poroi) předpokládá znalost možnv h příjmů, s nimiž může město počítat; jde tedy o opatření, jež vyvolá nutnost obrátit se s žádostí o podporu na majetné občany a jejich půjčky. Pro tuto orientaci na ekonomické problémy je symptomatická Aristotelova axiologie která - jak poznamenal Rostovcev - je charakterizovaná růstem politického boje v Athénách po porážce v občanské válce.
Jak je patrno z některých číselných údajů, po občanské válce dochází k fi nančnímu krachu; příjmy se pohybují kolem 130 talentů (Čtvrtá Filippi^ 37), zatímco pro pouhé udržování chodu státního aparátu je jich potřeba nejméně 300. Z tohoto důvodu se v poslední fázi války přistoupilo k nejzazším i když ne příliš účinným opatřením. Příkladem je Leptinův zákon (srov' str. 399) neboli pokus o vymáhání nezaplacených poplatků za minulých dvacet let (což vyneslo sotva 14 talentů: Proti Androtiónovi, 44). Pokles populace, koncentrace zemědělského majetku (XIII, 30: "obdělávají skoupené pozemky o takové výměře, o jaké se jim nikdy ani nesnilo"), úbytek svobodných pracovních sil a nárůst práce otroků, období hladu (některá byla katastrofální, jako např. hladomor v 1. 331-324 př. n. 1.), problémy se zásobovaním obilím a nezaměstnanost coby nevyčerpatelná studnice žoldnéřů (íso-kratés, Filippos, 120-121; Démosthenés, XIV, 31) ještě zvýrazňují trpkost střetu mezi démem a bohatými vlastníky. A to do té míry, že v krizových okamžicích jsou obchodníci s obilím vystaveni nebezpečí těžkých trestů, i když důvody nejsou vždycky příliš přesvědčivé (Lýsiás, řeč č. 22). Vlastníci se snaží všemožně odolávat konfiskacím, vyvlastňovaní, procesům, "směně" majetku: např. uschovávají své prostředky, jak je mj. patrné z výzev, aby se kapitál ponechával "v úschově" u bohatých (XIV, 28). Je přirozené, že za této situace nedocházelo k investování, v důsledku čehož se zostřovala krize a konflikty, u dému se stále více projevovala snaha uchyloval se k "parazitování", k využívání všech možných podob podpory ze strany státu. Pramenem těchto podpor bylo theórikon, skutečná státní "pokladna", která se vyvinula na základě původní funkce spočívající v možnosti volného přístupu do divadla všem občanům. Od r. 355 př. n. 1. byla tato "pokladna" spravována komisí, jejíž klíčovou postavou byl Eubúlos.
Démosthenovy útoky, které jsou namířeny od jistého okamžiku - kdy si uvědomuje závažnost makedonské hrozby - proti instituci theórika, jsou ve skutečnosti pokusem napadnout kumulaci obrovského množství materiálních zdrojů, jakož i Eubúlovo dominantní postavení (prostřednictvím tohoto cenného ekonomického nástroje) ve veškeré politice obce. Tímto bojem jsou poznamenány nejdůležitější roky Démosthenovy politické Činnosti. Jedná se v podstatě o to, aby část z těchto zdrojů byla věnována na vojenské účely (stratiótikón); vzhledem k tomu, že theórikon odjakživa představovalo jakýsi 'podpůrný' fond, byly tyto snahy doprovázeny problémy a nástrahami. A právě v tomto období v rozmezí let 355-351 př. n. 1. dozrává Dé-mosthenův odklon od Eubúla.
Jedním z prvních velmi opatrných Démosthenových vystoupení, jež se týkalo této nesmírně choulostivé problematiky, je starší úryvek, který byl za-
Politi^'1 jako povolání: Démosthenés, jeho přívrženci a odpůrci 405
členěn do tzv. Čtvrté Filippiky. Je to návrh na sociální smír: Démosthenés obratně kritizuje pomlouvače theórika (pokladna je, jak říká, užitečná pro chudé, a proto má být chráněna), ale na druhé straně žádá o větší záruky pro vlastníky, poněvadž - upřesňuje - praxe systematických konfiskací není přijatelná. Zde pravděpodobně stále ještě mluví Démosthenés jako Eubúlův stoupenec, i když v něm už dozrává kritický pohled na theórikon, což je sice vyjádřeno velmi diplomatickými, ale zároveň jasnými slovy (X, 39-45): "Co nás vede k tomu, že se za to navzájem obviňujeme a používáme to jako výmluvu, že nic neděláme, leda snad že závidíme chudým pomoc, kterou jim osud poskytl? Já bych jim to nevy týkal a nepovažuji takové výtky za oprávněné. Nepozoruji totiž, že by si uvnitř rodiny nějaký mladý člověk počínal tak nevděčně a nevhodně vůči starším, že by se zdráhal něco udělat, jestliže nebudou všichni dělat to, co on. V tomto případě by byl stíhán podle zákonů o špatném zacházení. Soudím totiž, Že musíme podporu rodičům, ustavenou jak podle přírody, tak také podle zákona, spravedlivě poskytovat a ochotně vyplácet.
Jako má tedy každý svého otce, tak také musíme považovat všechny občany [tj. i ty nejchudší] za společné rodiče celé obce a nesmíme jim brát nic z toho, co jim obec poskytuje, nýbrž, pokud by nic takového nebylo, postarat se o to jinde, aby neměli žádný nedostatek a nebyli přehlíženi. Přijmou-li tedy bohatí tuto zásadu, domnívám se, že jejich jednání bude nejen spravedlivé, ale také prospěšné. Zbavit nějakého občana úředním rozhodnutím nezbytných prostředků mámená vyvolat mezi lidmi značnou nespokojenost se správou obce. A nemajetným bych radil, aby upustili od toho, co znepokojuje zámožné a na co si právem stěžují.
Promluvím teď stejným způsobem i ve prospěch bohatých a budu se přitom držet pravdy. Nedovedu si představit nikoho, kdo by byl tak zatvrz.elý a bezohledný, alespoň žádného Athéňana, aby se rmoutil, když vidí, že chudí a nemajetní získávají tuto podporu. Na co však ta věc naráží a kde vzniká nespokojenost? Je to tehdy, když. bohatí pozorují, že někteří lidé začínají toto opatření přenášet z. veřejných prostředků na soukromé, když řečník, který to navrhuje, se u vás okamžitě stává velkým a ve své nedotknutelnosti přímo nesmrtelným a když je výsledek tajného hlasování v rozporu s hlasitě projeveným souhlasem. To vyvolává nedůvěru a rozhořčení. Musíme přece, Athé-ňané, mezi sebou udržovat spravedlivé občanské vztahy, aby bohatí soudili. Že jejich život je zabezpečen a že nemusí mít obavy o své vlastnictví, aby v případě nebezpečí poskytovali svůj majetek pro veřejné účely k záchraně vlasti a aby ostatní pohlíželi na veřejný majetek jako na společný majetek a měli na něm svůj podíl, aby však současně uznávali, že soukromý majetek náleží každému vlastníkovi. Tak se stává i malá obec velkou a velká obec se udržuje. To je snad možno uvést o tom, jak si mají obě strany počínat. A jak se to má uskutečnit, je nutno stanovit zákonem. "]
1 V dalším pokračování však není po opatření ani stopa: Démosthenés tedy písemně zpracoval z přednesené řeči pouze tuto část.
406
6. Výhrady vůči demokratickému systému
Aristokratické     I když bude Démosthenův postoj k theóriku v následujících letech odliš-tendence ně kritický (po střídavých úspěších nakonec dosáhne toho, že bude využíván k vojenským účelům), nezmění se to, co Plútarchos (Život Démosthenuv 14,6) považuje za jeho typický rys, totiž "nesnášenlivost k demokratické nadvládě" (äplCTOKpaTiKÔv JloHTEUU.a, aristokrat ikon políteuma).
V závěru První řeči olynthské vyjadřuje Démosthenés názor, že bohatí musejí platit to "málo", za něž mají "budou v bezpečí užívat bohatství, které šťastně vlastní" (I, 28). V řeči O správě financí, která vznikla téměř ve stejné době, je terč explicitně vyjádřen. Je to přímý útok proti lidové propagandě: je třeba "vyléčit uši Athéňanů", je třeba, aby přestali pokaždé vykřikovat, i když se jedná o malicherný spor, že "demokracie se hroutí", je třeba potlačit hesla, jako "V soudech je vaše záchrana" anebo "Musíte hlasová-ním [soudního dvoru] chránit obec" (XIII, 13-16). Jako kdyby útočil proti lidovému panikaření, vrací se k obvyklému tématu: všemocnost lidových soudů je skutečným děsem pro vlastníky. A Plútarchos uvádí na důkaz dé-mosthenovského aristokrat ikon políteuma jednu příhodu - kterou vyprávěl v řeči O věnci samotný Démosthenés (XVIII, 132-133) -, v níž Démosthenés prosadil rozhodnutí areopagu proti zprošťujícímu rozsudku lidového shromáždění. Tato příhoda spadá do r. 346/5 př. n. i.: Démosthenés přistihl jistého Antifónta, jak se skrývá v loděnicích. Přivlekl ho před shromáždění s obviněním, že se pokusil o založení požáru a že je ve spojení s Filippem. Antifón byl však zachráněn Aischinem, který napadl řízení pro nezákonnost; Démosthenés ovšem přitáhl nešťastníka vlastníma rukama před areopag a dosáhl nejtvrdšího rozsudku (mučení a odsouzení k trestu smrti), jenž byl ihned vykonán. Dosah, i symbolický, tohoto odkazu na areopag je zcela jasný: stačí si připomenout Isokratův Areopagítikos. Ještě po letech, v okamžicích svého nej většího vlivu na athénskou politickou scénu, nastiňuje Démosthenés v řeči O věcech chersonéských (341 př. n. 1.) retrospektivní hodnocení svého vlastního politického chování anebo - přesněji vyjádřeno - nechaje vyplynout na základě kontrastu, když popisuje podobu "Špatného občana", s níž se však naprosto neztotožňuje. Hlavním rysem "špatného občana" je to, že "bez ohledu na prospěch obce pohání lidi před soud, zabavuje majetek, podplácí a udává" (VIII, 69; srov. VIII, 71).
Námitky vůči Přestože Démosthenés po léta napomáhal chodu tohoto mechanismu, má demokracii vůči demokratickému systému výhrady, zejména pokud jde o jeho minimální nebo prakticky žádnou operativnost - a to ve světě, který byl otřesen rychlostí rozhodování a činů modernizátora, jakým byl Filippos II. Makedonský. jenž se zastavoval pouze tehdy, když byt nucen. Byl to nejobávanější nepřítel "pomalých" Spartanů, které velmi často Thúkýdidés klade do protikladu (psal o sedmdesát let dříve) k "rychlým" Athéňanům. "Všechno promeškáme," naříká Démosthenés v První Filippice (32) a staví proti zdlouhavosti a paralyzující obšírnosti zveřejňování rozhodnutí demokratického systému pohotovost a svobodu rozhodování, jež jsou vlastní Filippovi: "My tu vsak, myslím, sedíme " - říká vyčítavě ve Druhé řeči olynthské (22-23) - "a nic neděláme. Ten, kdo žije v nečinnosti, nemůže přece naléhat na své přátele či
politika jako povolaní: Démosthenés, jeho přívrženci a odpůrci 407
dokonce na bohy, aby pro nej něco dělali. Není proto divu, že on, který se sám zúčastňuje vojenských výprav, nevyhýbá se námaze, na místě vše sleduje a nepromešká žádnou příležitost ani roční dobu, zatímco my váháme, přijímáme usnesení a vyptáváme se, má nad námi převahu. "2
"Jistě přece víte, " naléhá v řeči O věcech chersoněských (1 ľ), "že Filip pískával převahu ze všeho nejvíce tím, že se objevoval u všeho jako první. Jelikož má vždy kolem sebe stále vojsko a ví předem, co chce dělat, objevuje se znenadání proti těm, které má v úmyslu napadnout. My však, teprve když se dozvíme, že se něco děje, jsme vyplašeni a začínáme se připravovat k boji.
Téma méněcennosti demokratických režimů, jimž je na překážku jejich Thérámenov-vlastní mechanismus, mělo v Thérámenovi - jak se dozvídáme díky nedávno skÝ přeceděn objevenému papyru (P. Mich. 5982) - v závažném okamžiku athénských dějin explicitního kritika. Bylo to v době spartského obléhání a kapitulace (duben 404 př. n. 1.). Tehdy byly vzneseny námitky vůči Thérámenovu postupu. Thérámenés jedná s nepřáteli o tajných úkolech, které mu svěřilo město, ale athénskému sněmu nepředloží návrhy, které se chystá předložit nepřátelům. Thérámenova odpověď je adresovaná přímo rétorům; ve chvíli, když je partie v rukou jiných, si nelze dopřávat přepych "neplodného diskutování"' (eiKfi, eiké). O tomto střetu hovoří v řeči Proti Eratosthenovi (69) Lýsiás, když se potupně vyjadřuje o Thérámenove činnosti před kapitulací a po ní. A je důležité, že Lýsiás považuje Thérámenův požadavek vést jednání bez vědomí a kontroly shromáždění za jedno ze zcela evidentních znamení ničivého a antidemokratického charakteru Thérámenovy politiky. Dé-mosthenův záporný postoj vzhledem k rozkladu demokratické politiky se spíše podobá thérámenovskému požadavku než Lýsiově demokratické přísnosti; ve své podstatě je v Démosthenovi jakýsi obdiv k závratné Filippově kariéře (I, 13), stejně jako k voluntaristickému rysu jeho politicko-vojenské praxe (I, 14: "musíneustále stupňovat dosažené úspěchy").
Všechna tato fakta znamenají, že lze stěží zařadit Démosthena na demo- Rétoři kratičkou stranu athénské politické tradice; to konečně zcela jasně vyplývá i z celkového hodnocení Plútarchova. Avšak toto hodnocení by bylo příliš jednostranné a neúplné, kdybychom nedodali, že toto dílčí členění mezi politiky nemůže postihnout politické panorama démosthenovské doby. Např. Aischinés, který se ve svých politických počátcích stavěl na stranu Aristo-fónta z Azénie (jak vzpomíná Démosthenés v řeči O věnci, 162), poté přešel na stranu Eubúlových přívrženců, to znamená tam, kde byl po dlouhá léta velmi činný Démosthenés. Pokud jde o samotného Démosthena, jeho tažení proti theóriku ho na nějakou dobu staví proti Eubúlovi a proti ochráncům 'privilegií' dému; jde o zvláštní spojenectví mezi umírněnými a tradičními demokraty. Z řad kolem Eubúla a nových politiků z období po občanské válce pochází jak Démosthenés, tak i Hypereidés (který pak přešel na demo-kraticko-radikální pozice), zatímco i Fókión, jenž byl považován za typického představitele umírněného promakedonského křídla, se angažoval jako
2 Kleónovy výčitky, že jsou Athéňané pouhými "diváky řečí", mají podobu ještě vyhraněnější.
408
ATTIC K É ŘEČN1CTVÍ
stratég při taženi proti Filippovi (např. na Euboii v 1. 348 a 341 př. n. 1., dále pak v Megarách a v Byzantiu v r. 339 př. n. 1. a konečně v Attice v r. 32"» př. n. 1. po skličujícím závěru lamijské války).
Je daleko více jevů, jež tuto početnou a různorodou vrstvu rétorů spojují než těch, které je oddělují. Souhrnně představují vládnoucí vrstvu v politice spojenou s majetnými třídami (Aischinés, původem ze skromných poměrů "Vyvrhel je výjimkou). Není náhodou, že osobnosti jako Aristogeitón - jenž byl ter-společnosti" cem velmi otevřených Démosthenových soudních řečí (č. 25 a 26) a hrdě se považoval, stejně jako někteří demagogové 5. stol. př. n. 1., za "vyvrhele společnosti" - zůstaly (ať už pro svůj původ, či z vlastní volby) mimo řady, jež směřovaly k prestižnímu povýšení do řad rétorů, a napadají, kdykoliv mohou, vlivné politické představitele bez vztahu k jejich politickému zaměření. "Vyvrhel společnosti" Aristogeitón napadal jak Démáda (Démosthenés XXV, 47), jenž byl nepokrytě na straně makedonské politiky a zároveň otevřeně podporoval politickou prodejnost, tak i Démosthena kvůli penězům, které dostal od Alexandrova pokladníka Harpala, jenž uprchl do Athén (Životy deseti řečníka, 848f).3 Aristogeitón napadal a před soud předváděl řečníky a mj. je obžalovával pro prodejnost. Na tom koneckonců v takové společnosti, jakou byla athénská, kde se mohli rétoři klidně obohacovat politickou činností, není nic zvláštního; politika jako povolání se pro ně stává základem obrovského osobního jmění - i když jsou vystaveni útokům, pokud výsledek tohoto výnosného povolání není pro stát uspokojivý. Na toto téma teoretizuje Hypereidés ve své obžalobě Proti Démosthenovi, která se vztahuje k Harpalovu procesu (324 př. n. 1.): "Jak už jsem řekl při svém projevu k lidu, rádi dáváte stratégům a rétorům možnost, aby těžili ze své veřejné činnosti: pochopitelně toto schválení není dáno zákony, ale vaší shovívavostí a tolerancí. Přesto však si děláte starosti nad jednou věcí: aby peníze, které kradou, nebyly použity proti vašim zájmům, ale naopak na jejich podporu. V případě Démosthena a Démáda jsem vypočítal, že z dekretů a proxenií každý vyinkasoval asi šedesát talentů, mimo peníze, které dostali od perského krále a Alexandra. A toto všechno jim ještě nestačilo a chtěli se dokonce obohacovat na samotném městě" atd. (si. XXV, str. 16-17, ed. Jensen).
Stalo se tedy pravidlem na politice vydělávat a je příznačné, že Hypereidés v této obžalovací řeči, kterou přednesl před lidovými soudci, spojuje-tak jako Aristogeitón - dvě osobnosti protikladného politického smýšlení, přičemž otevřeně uvádí příslušné prameny, příslušné 'plátce'.
7. Mezi Persií a Makedonií
Zpětná      To, že v popředí zájmu je rozpor mezi stoupenci a protivníky makedon-analýza ské nadvlády, je zcela jasně hledisko Démosthenovo. Právě díky jeho svědectví pochopíme, jak lhostejný byl postoj dému k tomuto problému; Démosthenés se snaží dokázat, že "skutečným nepřítelem" je Filippos, a to před posluchači, kteří o tom vůbec nebyli přesvědčeni, a pokud se i snažili dát
3 O událostech kolem Harpala srov. str. 415.
Politika jako povolání: Démosthenés, jeho přívrženci a odpůrci
409
průchod svému hněvu vůči Filippovi, jsou jejich zlostné projevy čistě povrchního charakteru, jak tomu na shromáždění obvykle bývá. Je pravděpodobné, že pro démos byl podstatnější politický a ekonomický konflikt s majetnými vrstvami, což je důvodem Aristogeitonova úspěchu a lhostejnosti, na niž si stěžuje Démosthenés. Výrazy, jimiž se obrací k dému, jsou stále tytéž: "lehkomyslnost", "nedbalost", "změkčilost", "neúčast na veřejné práci" (paGopía, rathýmiá; paBvpeív, rathýmein; pa^aKtcc, malakiá; a7r.paYp.0-vec;, apragmones). Proto bývá často athénský démos obviňován z omezenosti a provinčního egoismu, ze zájmu pouze o vlastní záležitosti a zároveň ze lhostejnosti vůči mocenské politice hlásané Démosthenem. Zapomíná se však na to, že démosthenovská tematika byla příliš zastaralá; se zatvrzelos-ti, pouze částečně propagandistickou, např. tvrdil o Makedonii, že je státem "barbarským" (IX, 31), "slabým a plným četných nedostatků" (II, 14).
Z pohledu politických kruhů stranících makedonskému panství - které Mezi Persií Démosthenés obviňuje z toho, že jsou "placeni Filippem" - je démosthenov- a Makedonií ská politika ve službách Persie.
Aischinés (III, 156 a 239) a Deinarchos (Proti Démosthenovi, 10 a 18) tu hovoří zcela jasně, i když se odvolávají zejména na období po Chairóneii. Čísla poskytnutá Hypercidem se ovšem vztahují k celé Démosthenově životní dráze (až do r. 324 př. n. 1.). Rovněž v dějepisných spisech, které by mohly pocházet až z doby Theopompovy, nacházíme podrobnosti týkající se tohoto tématu. Alexandras prý v Sardách našel dopisy perského krále, v nichž byly příkazy pro iónské satrapy, aby všemožně podporovali Démosthena a vypláceli mu obrovské částky (Plútarchos, Život Démosthenův, 20,4-5). Na základě těchto údajů se athénští politikové všichni bez rozdílu jeví jako figurky ve hře velkých mocností - Makedonie a perské říše -, o čemž se zmiňuje taktéž Filostratos [Životy sofistů, I, 18): "[...] athénská politická třída se dělila na příznivce Persie a příznivce Makedonie: mezi těmi, kteří byli ve službách Velkého krále, byl Démosthenés, včele těch, kteří stranili Filippovi, byl Aischinés: oba byli financováni příslušnými panovníky" atd.
Tento názor, jehož autorem je Kahrstedt, jeden z nej větších badatelů o Fi- Ve službách lippově době, vyvolal apriorní reakce a byl definován jako "výstřednost to- Persie ho, kdo ztratil schopnost pochopit ideální předpoklady politického vedení" (Momigliano). Kahrstedt neviděl tedy Démosthena pouze očima jeho protivníků. Úryvek ze Čtvrté Filippiky, datovatelný do okamžiků těsně před konfliktem, je více než explicitní: nejenže je Démosthenés velmi dobře informován o vnitřním dění v Persii (zatčení atarnejského 'tyrana' Hermia, který byl Filippovým a Aristotelovým přítelem), a předvídá i Hermiovo přiznání, nýbrž zcela otevřeně napadá obvyklé protiperské postoje (srov. XIV, 3), na než se před lety díval s respektem (X, 33-34): "Kvůli tomu všemu musíme [...] odložit ten hloupý předsudek, který nám často způsobil škody: 'Vždyť je to barbar', 'je to společný nepřítel všech' a všechny takové výroky. Já totiž, když pozoruji, že někdo má strach z toho, jenž sídlí v Súsách a v Ekbatanech, a prohlašuje o něm, že má zlé úmysly s naší obcí, ačkoli on v minulosti pomáhal zlepšit postavení naší obce a i nyní nám učinil nabídku (jestliže vy jste ji nepřijali a svým rozhodnutím odmítli, není to jeho vina), a že stejný člověk hovoří v opačném duchu o tom strašném pleniteli Řeků, jenž značně rozšiřuje
410
ATTICKÉ ŘEČNICTVÍ
Historický pohled na perské zásahy
Zřetelný návrat k tradicím
svou moc uprostřed Řecka, nedaleko našich bran, tak se divím a mám z takového Člověka strach, ať je to kdokoli, protože on nemá strach z Filipa "
Tento úryvek démégorie, zřejmě z r. 340 př. n. 1., vznikl pravděpodobně před vysláním athénských poslů, jimž Démosthenés uděluje rady, do Persie (X, 33: "musíme, myslím, vyslat posly, aby to královi vyložili"):, může se jednat o poselství navržené Démosthenem r. 341 př. n. 1. v závěru Třetí Filippj. ky (70-71: i zde mluví proti tradičním vlasteneckým námětům).
Už od první démégorie má Démosthenés jasno v názorech na roli Persie v řecké politice a zdvořile odmítá obvyklá vlastenecká hesla. Tato jasná vize je založena na zkušenostech z 5. stol. př. n. 1., které stále ještě představují živou minulost. Démosthenés podává jejich účinnou syntézu (X, 51): "Perský král sám o sobě vzbuzoval u všech stejnou nedůvěru. Když se však postavil na stranu těch, kteří byli ve válce poraženi, udržoval si jejich důvěru tak dlouho, dokud jim nepomohl vyrovnat se těm druhým. Potom jej nenáviděli ti, které zachránil, právě tak jako ti, kteří byli od počátku jeho nepřáteli."
Takto rozvažuje při zpětném pohledu do 5. stol. př. n. I. A právě při tomto velmi realistickém vidění 'slavných' dějin Athén se zdá být démosthenov-ská politika pokusem o zopakování hry spolků, která byla vyzkoušena kdysi v bojích o nadvládu a nyní se má uplatnit proti Filippovi. Takto je tedy třeba chápat Démosthenovu politiku jako properskou, nejenom ji vidět ve světle pomluv odpůrců, nýbrž v autentické tradici athénských politiků od Alkibia-da po Konóna. V tomto smyslu je zkušenost z 5. stol. př. n. 1. určující a představuje pro démosthenovskou politiku výchozí bod. Démosthenés se nevrací tak často k velkým politikům z minulosti jenom proto, aby se zavděčil široké veřejnosti opakovanými odkazy na "předky", ale aby svou vlastní politiku přivedl zpět k velkým pevným vzorům.
Jestliže vůbec něco představuje omezenost démosthenovské analýzy, pak je to právě tento výhradně historicko-politický postoj, především pokud jde o úpadek perské říše a nové mocenské vztahy. Všechno toto je zahrnuto v pohrdání, s nímž je v pruské historické tradici (Beloch) nahlíženo na advokáta, jenž byl neschopný pochopit, že se rodí nová éra; toto pohrdání spočívá ve své podstatě v neschopnosti porozumět zřetelnému návratu k tradicím, jímž je prodchnuta démosthenovská politika, a přidělit Démosthenovi náležité místo v athénských politických dějinách. Tento zřetelný návrat k tradicím - převeden do emotivních výrazů - směřuje k podobám zvláštního sebezpytová-n í ve velmi dobře známém retrospektivním shrnutí v Démosthenově řeči O věnci: i kdyby bylo tehdy všem jasné a všichni dopředu věděli, kam taková politika povede, a i kdyby to předpovídal a jako jistou věc z plna hrdla vykřikoval i Aischinés, který však ani nehlesl, nemohlo by být ani v tom případě rozhodnutí města jiné. Dobrá Tyché ("příznivý osud") nebyla příznivě nakloněna, což může potkat všechny (XVIII, 199-200). Démosthenés dobře ví, že Tyché je vším (II, 22), a stejně tak ví, že v boji je třeba si dodat odvahy a tvrdit, že štěstí bude na jejich vlastní straně (V, 11) proti Filippovi (II, 22). Podobně uvažoval i Filippos (Plútarchos, Život Démosthenův, 20,3).
A proto po pohromě u Chairóneie Démosthenés "nepřežil sebe sama" či - lépe řečeno - mohl důsledně tvrdit, že už není sám sebou, a pokusit se utvá-
politika jako povolaní: Demosthenes, jeho přívrženci a odpůrci
řet svůj vlastní život od samotného počátku, a to ještě před Filippovou smrtí, tím spíše pak po r. 336 př. n. 1. (Plůtarchos, Život Démosthenův, 23,2). Po rozpadu perské říše - "nečekaném", jak uznával sám Aischinés {Proti Kiési-fóntovi, 132) - je možné postihnout jakousi démosthenovskou "únavu" (podřízenost vůči Lykúrgovi, málo nadšený příklon k lamijské válce atd.), nedůvěru v možnost skutečného obratu ve vyváženosti sil.
8. Střet s Filippem
Démosthenés neustále poukazoval na nebezpečí hrozící z Filippovy stra- Makedonské ny, což je důkazem toho, že velmi dobře pochopil, co od něho může očeká- nebezpečí vat. Při tom ve Filippově Makedonii velmi jasně vystihl dva činitele zásadní důležitosti: jednalo se o novou vojenskou taktiku a o velké zásoby zlata. Proto se po celá léta usilovně snaží vyrvat Amfipoli z Filippovy kontroly, neboť právě pod Amfipoli spadají oblasti se zlatonosnými rudami Pangaia, a pokud jde o vojenskou taktiku, tvrdí, že v této oblasti byla technika vylepšena nejdokonaleji za celá poslední desetiletí {Třetí Filippika, 47-49).
Závažnosti Filippova fenoménu si Démosthenés povšiml kolem r. 352 př. n. 1. Tento obrovský politický problém se stával středem jeho pozornosti. Můžeme to postřehnout na základě událostí spojených se soudní řečí Proti Aristokratovi, jež byla přepracována v r. 352 př. n. 1., kdy se konečně konal proces, a můžeme sledovat, že právě dodatky v této poslední verzi obsahují znepokojivé narážky na Filippa, jež nejsou v souladu s původním, zcela tradičním zněním, zaměřeným na vztahy s vladaři Thrákie. Obžaloba je však velmi tvrdá a představuje - spolu s První Filippikou, která je z r. 351 př. n. 1. - zrod Démosthena jako nezávislého rétora a vůdce nového názorového směru.
Zdálo se, že boj, který je od tohoto okamžiku veden proti makedonské- "Úhlavní mu panovníkovi - nyní "hlavnímu nepříteli" {Proti Aristokratovi, 121) -, nepřítel" směřuje k přímému vojenskému střetu. Tehdy se Démosthenovi podaří (narazil ovšem na silný odpor) vyslat pomoc (pozdní) do Olynthu (348 př. n. 1.), který byl obávaným centrem chalkidické ligy. Olynthos byl ve středu Filippova zájmu, poněvadž jeho zničení by mu umožnilo ovládnout severní Řecko. Do tohoto období spadají tři Řeči olynthské. S Filokratovým mírem (346 př. n. 1.) končí rozruch zaměřený proti Filippovi a Démosthenovi začne období politicko-soudních sporů. Nej významnější z nich byl pokus o obvinění Filokrata a Aischina z toho, že pomáhali Filippovi těžit z průtahů mezi uzavřením a odpřísáhnutím míru. Tento proces o vyslanectví se protáhl až do r. 343 př. n. 1. (Démosthenés, řeč č. 19, O nepoctivém vyslanectví; stejnojmenná je Aischinova řeč č. 2). Předcházel mu spor mezi Aischinem a zranitelným Démosthenovým spolupracovníkem Tímarchem, který se neobešel bez šrámů a skončil se ve prospěch Aischinův (Aischinés, řeč č. 1).
V následujících letech se Démosthenés zaměřuje na jediný plán, který se Velká koalice, snaží vytrvale, obratně a nezaujatě uskutečňovat; jedná se o organizování co Chairóneia nejširší koalice v athénské politice proti Filippovi. Proto je Démosthenova vlastní činnost i aktivita skupiny politiků soustředěných kolem něho v 1. 342-
412
A TTIC KÉ ŘEČNICTVÍ
340 př. n. I. především diplomatická; na poselství "minulého roku" se naráží v poslední části Třetí Filippiky (IX, 72). Tato řeč končí návrhem vyslat posly do Persie a různých řeckých měst; úryvek začleněný do Čtvrté Filippiky který polemicky čelí protiperským předsudkům, má být 'posilou' poselství do Persie (X, 31-34). K roztržce s Filippem dochází až tehdy, kdy se mezi spojence dostávají konečně Théby, jež představují velkou vojenskou sílu a byly tradičním nepřítelem Athén. V tomto období sklízí Démosthenés hlavní úspěchy: mezi osvobozením Euboie z makedonské kontroly (34j př. n. 1.) a spojenectvím s Thébami se uskuteční dlouhodobý plán použít theórika k válečným účelům (339 př. n. I.), což je známkou Démosthenova úplného vítězství v oblasti athénské politiky.
Koalice, kterou Démosthenés zorganizoval, naháněla hrůzu, avšak její vojenská porážka nebyla nevyhnutelná natolik, jak se domnívají moderní badatelé se smyslem pro teleologické chápání událostí. Scéna, popsaná Plútar-chem (pravděpodobně podle Theopompa) a zachycující divoké a bezuzdné Filippovo nadšení nad úspěchem u Chairóneie (Život Démosthenův, 20,3), ukazuje, jak vysoká a zároveň nejistá byla sázka ve hře, a to i pro samotného Filippa. Opilý Filippos, který paroduje svou recitací Démosthenův dekret, jenž dal podnět k válce, připomíná Theopompovo vylíčení "výstředností" "největšího muže, kterého zplodila Evropa" (frg. 27 Jacoby). To však zároveň i dokresluje, nakolik si byl Filippos vědom rizika, které v tomto střetu podstupoval, a za jak důležitý úspěch považoval vítězství proti spojeným silám řeckého světa (Théby a Athény). Po porážce. Filippovo vítězství u Chairóneie (2. srpna 338 př. n. 1.) uzavřelo jednu Útoky epochu a otevřelo další; nejde tu pouze o moderní datování, neboť tato do-a apologie mngn]ca se objevila již v Démosthenově řeči O věnci. Způsob, jakým se Démosthenés staví k oné domněnce, je natolik přesvědčivý, že kdosi dokonce zalitoval, že právě on přežil tuto epochální bitvu, namísto toho, aby tam našel smrt. A proto Démosthenova činnost bezprostředně po porážce, zejména organizování obrany Attiky, je málo známá; muselo se jednat o velmi účinnou obranu, když se i Filippos (z jeho pohledu byly totiž obávanějším protivníkem ve vojenské oblasti Théby) raději zřekl vpádu a jednal s Athénami velmi mírně. Také z tohoto důvodu ony skupiny, které zavlekly město do války, nepovažovaly vojenskou porážku za politickou a v napjatém poválečném ovzduší byl smuteční projev - epitafios na mrtvé u Chairóneie - svěřen právě Démosthenovi.
Vojensko-politická situace v Athénách těsně po porážce se velmi podobá ovzduší v r. 346 př. n. 1., kdy musel být Filippovi nabídnut velmi výhodný mír a bylo s ním uzavřeno spojenectví, jež se stalo brzy předmětem soupeření. Nyní byly mocenské vztahy méně výhodné a démosthenovská politika, i když se v hlavních rysech nezměnila, musela být opatrnější.
9. Soudní spor o věnec
Ktésifóntův      Moderní názor, podle něhož po bitvě u Chairóneie nastalo pro Démosthe-návrh na "prázdné" pracovní období, v němž se oddával retrospektivním úvahám
politika jako povolaní: Demosthenes, jeho prívrženci a odpůrci
o minulosti, vznikl převážně na základě skutečnosti, že se z tohoto období od neho dochovala jediná 'politická' řeč (kromě matně působící obžaloby proti Aristogeitonovi). Je to řeč O věnci, která je retrospektivní apologií. Ktésifón navrhl v r. 337 př. n. 1., kdy se Démosthenés vyznamenal svou horlivostí při opravě athénských hradeb, aby byl řečník o Velkých Dionýsiích Za své zásluhy o stát veřejně ověnčen v divadle. Aischinés, který mohl proti návrhu vystoupit pouze na základě jeho nezákonnosti (nebylo přípustné odměnit věncem úředníka ve funkci), se chtěl ve své obžalovací řeči Proti Ktésifóntovi zaměřit na podstatu věci: Démosthenova politika si nezasluhuje žádné odměny, protože navíc skončila katastrofou. A proto v řeči na obhajobu Ktésifónta (O věnci) je Démosthenés nucen považovat Chairóneiu za epilog vlastní politické dráhy; byl k tomu donucen tím, že Aischinés ohlásil proti Ktésifóntovi žalobu přesahující předmět tohoto procesu.
Dionýsios z Halikarnássu (list Ammaiovi, 12) datuje proces vedený ve věci věnce do r. 330 př. n. 1., což je období Aristofóntova archontátu, a zavádí tak dvojí synchronismus: "šest roků po Filippověsmrti" a "v okamžiku, kdy Alexan-dros zvítězil u Arbél" (ale datum bitvy - nazývané též u Gaugamél - je 1. října 331 př. n. 1.). Dionýsios z Halikarnássu je zřejmě závislý na starověkých odborných pracích o Démosthenovi a vděčí za mnohé onomu rozsáhlému vědeckému zkoumaní démosthenovské chronologie, které Lossau, badatel v oblasti démo-sthenovské exegese, klade na přelom 2. a 1. stol. př. n. 1. "Žádná attická kronika ve skutečnosti" - jak moudře poznamenal Eduard Schwartz - "nedatovala Dé-mosthenovy řeči jako takové. " Dionýsios z Halikarnássu a jeho prameny vyslovují dohady a nezřídka se i mýlí; to se stalo v případě První Fitippiky, kterou Dionýsios z Halikarnássu rozděluje na dvě části a datuje je do dvou různých let (list Ammaiovi, 10), nebo když se - ostatně jako i Didymos - snaží upřesnit datum pro Čtvrtou Filippiku, plnou protikladných chronologických údajů.
V případě řeči O věnci se Dionýsios z Halikarnássu a jeho prameny pravděpodobně opírají o poznámku týkající se porážky spartského krále Ágida III. u Megalopole (r. 330 př. n. 1.), která je na dvou místech Aischinovy obžalovací řeči proti Ktésifóntovi (III, 132-133 a 165). Avšak v řečech vypracovaných po procesu - a v případě těchto dvou tomu tak určitě bylo - by nás neměly udivit anachronismy. Pokud jde o Plútarcha, jeho datování je protichůdné, k procesu mělo dojít "za Aristofónta [330/29 př. n. 1.], deset let poté, co Aischinés podal obžalobu [tedy v r. 327/6 př. n. 1., pokud Aischinés podal obžalobu na jaře r. 336 př. n. 1.]" (Život Démosthenův, 24,2). Avšak to. co mohlo být považováno za cenné současné svědectví - a za takové bylo i považováno -, tedy Theofrastova věta odkazující na "bitvu, jež se odehrála za Aristofónta rétora" (Povahopisy, 7,7), není použitelné; jednoduše se jedná o odkaz na rozhodující bitvu, v níž Agis prohrál. Nebylo proto důvodu měnit Theofrastův text, jak se stalo zvykem, počínajíc Casaubonem, aby vznikl dojem, že se tu mluví o "bitvě řečníků".
Aischinés ve své řeči hovoří o Démosthenovi ještě jako o "dozoru (epista-lés) pro opravu hradeb" (Proti Ktésifóntovi, 14 a 17); po procesu, který pro něho skončil neslýchanou porážkou (nedostal ani pětinu hlasů), odešel do 'vyhnan-stvi" a na Rhodu vyučoval rétoriku (Plútarchos, Život Démosthenův, 24,3). Svou řeč přepracoval, rozšířil a přepsal; začlenil do ní např. odpovědi na některé velmi okrajové problémy, jichž se jeho protivník sotva dotkl (jako např. srovnání s boxerem Filammónem: Démosthenés, O věnci, 319; Aischinés, Proti Ktésifóntovi, 189). Za těchto podmínek nemá vůbec smysl brát v úvahu domnělá data, f=
Aischinés
Dionýsiova a Plútarchova chronologie
Theofrastos
Prepracovávaní řečí
414
která byla vymyšlena antickými vzdělanci na základě Aischinovy řeči (pouze jedna z nich obsahuje, jak už bylo řečeno, odkazy na události po r. 336/5 př. n. 1.). Tyto dvě "protichůdné" řeči, Démosthenova a Aischinova, složené při příležitosti slavného procesu, mají přece jenom jakousi hodnotu: obě byly ze_ vrubně přepracovány, a určeny tedy pro veřejnost i po procesu, a to právě proto f^j že se v obou případech jedná o bilanci, v případě Aischinově dokonce konečnou
10. Po bitvě u Chairóneie: Lykúrgos a Hypereidés
Na straně Po porážce u Chairóneie soustředil Démosthenés své síly a zbytky svého Lykúrga politického vliv u na ekonomickou, vojenskou a psychologickou obnovu. Rozhodující osobností je v těchto těžkých chvílích Lykúrgos. Je autorem řady rozhodnutí, dnes více či méně zlomkovitých, která jsou uložena mezi attickými nápisy v Národním archeologickém muzeu v Athénách. Nejvíce těchto dekretů pochází z období 336/5-327/6 př. n. 1. (/G2, II, 328-1673); týkají se nejrůznějších problémů v oblasti administrativy, od péče o triéry až po udržování chrámů a organizování oslav. Už před bitvou u Chairóneie se Lykúrgos objevuje po Démosthenově boku jako člen poselstva v r. 342 př. n. 1. (Třetí Filippika, 72), ale zejména po ní se dostává do popředí a je oporou skupiny soustředěné kolem Démosthena. Pak se však zdá, jako by si na určitou dobu vyměnili role: Démosthenés podporuje Lykúrgovu politiku,4 jeho horlivou činnost ve vládě, kde působil jako správce financí. Nevíme, jaké formální oprávnění umožnilo Lykúrgovi provádět takovou kontrolu; možná, že se nejednalo o konkrétní úřad, ale že byl pověřen různými úkoly, a to spolu se svými přáteli (až do r. 325/4 př. n. 1., kdy zemřel). Tak např. v r. 328 př. n. 1. byl Démosthenés pověřen správou důležité pokladny na nákup obilí (Životy deseti řečníků, 845f). Bylo to období, kdy ceny obilí neúměrně vzrostly v důsledku opatření a spekulací Kleomena z Naukratidy, který byl Alexandrem dosazen do Egypta jako správce. V démosthenovské sbírce se dochovala řeč Proti Dionýsiodórovi (56), v níž se poukazuje na nevýhody vzniklé v důsledku nové správy Egypta při dodávkách obilí do Athén. Z tohoto období nemáme žádné Démosthenovy tirády na spolužití jednotlivých vrstev a otcovská napomenutí nemajetným vrstvám. Je nepochybné, že "všeobecný mír", který vyhlásil Filippos v r. 338 a jejž poté potvrdil r. 336 př. n. 1. Alexandros, schválil předpisy vyhovující majetným vrstvám, jimž makedonská vláda přinesla vytoužený sociální smír. Smlouva zavazovala smluvní strany, aby bránily ve svém okruhu "vyhnanství, konfiskacím majetku, dělení pozemků, promíjení dluhů, osvobozování otroků za účelem pobuřování" (tento text je citován v řeči O dohodě s Alexandrem, 15, zahrnuté do démosthenovského souboru; vztahuje se k textu dohodnutému s Alexandrem, jenž respektoval požadavky stanovené před dvěma lety Filippem).
Klauzule zakazující osvobozování otroků "za účelem pobuřování" zjevně předpokládá velkolepou iniciativu, jíž se v této oblasti chopil Hypereidés.
4 Hovoří po Lykúrgovi; šlo totiž o opravdovou deuterologii (řeč druhého mluvícího) při procesu proti Aristogeitonovi (řeč č. 26).
politika jako povolaní: Demosthenes, jeho přívrženci a odpůrci
415
Po porážce u Chairóneie nechal schválit dekret, zřejmě ze strachu před mož- Hypereidés ným útokem Filippa na Athény, k jehož realizaci nikdy nedošlo; jednalo se a osvobozo-o osvobození 150 000 zemědělských a hornických otroků (Hypereidés, vání otroků frg. 29 Jensen). Novým rysem tohoto návrhu bylo, že nebyl selektivní. Toto opatření přesáhlo obvyklou praxi, která se dříve několikrát uplatnila, kdy se propustilo tolik otroků, kolik jich bylo zapotřebí k doplnění zdecimovaných oddílů (většinou u válečného loďstva). Je pochopitelné, že toto opatření vyburcovalo nejenom Démáda, jenž byl zavázán vystupovat ve Filippově zájmu, ale také "psa" Aristogeitona {Životy deseti řečníků, 848f-849a), který bedlivě hlídal kastovní privilegia "athénského lidu".
Lykúrgova restaurační činnost se projevuje v mnoha oblastech. Výsled- Lykúrgovy kem je nejenom nárůst státních příjmů z 600 na 1 200 talentů - čehož dosáhl restaurační díky svým vynikajícím vztahům s majetnou vrstvou -, ale rovněž posílení snanV flotily (IG2, II, 1623), jakož i snaha, velmi důležitá z hlediska psychologického, o rozkvět slavných tradic města, např. divadla. Lykúrgovou zásluhou bylo obnoveno Dionýsovo divadlo a dále pak byl vydán oficiální text tří velkých tragiků z 5. stol. př. n. 1. Do stejné oblasti - jednalo se o skutečný Kata boj o psychologickou obrodu města, které bylo zmateno nejenom porážkou, Leókratús ale i neočekávaně vlídným přístupem Filippa - spadá i Lykúrgova retrospektivní činnost proti kapitulantství, o čemž svědčí jeho jediná dochovaná řeč (z 15 potvrzených alexandrijskými učenci). Je to řeč Proti Leókratovi, který byl v 1. 338-332 př. n. 1. (v důsledku akce, kterou proti němu zorganizoval Lykúrgos) mimo Athény a hrozil mu trest smrti za zradu. V tomto přísném postoji potomka slavného rodu Eteobútadovců spatřují někteří vliv Platónův, kterého Lykúrgos v mládí navštěvoval. Nicméně je spravedlivé vidět Lykúr-govu nekompromisnost v soudní oblasti v rámci jeho restauračního etického plánu - nejenom tedy materiálního -, jenž charakterizuje jeho dlouhou vládu. Lykúrgos zemřel dříve, než došlo k ukončení proslulého procesu s Harpalem, do kterého byl zapleten i Démosthenés a jejž vyvolalo Harpalo-vo rozsáhlé uplácení řady athénských politiků {Životy deseti řečníků, 848f).
11. Závěr
Syn jednoho z Filippových bratrů Harpalos vsadil na katastrofální konec Harpalos Alexandrova tažení do Indie; byl přesvědčen, že se král z Indie nevrátí. Proto se rozhodl žít způsobem, který svou čistě hedonistickou bezuzdností naplňoval úžasem fantazii současníků. Z pramenů se dozvídáme zejména o množství jeho honosných milenek. Podle Diodóra (XVII, 108) si nechal z Athén povolat "nejkrdsnčjší hetéru, jíž. byla Pýthioníké", kterou zahrnul královskými poctami; nechal jí vystrojit okázalý pohřeb na attické půdě. Po smrti Pýthioníké si za "královnu" vybral jinou athénskou hetéru, a to Glyke-ru. Jako bychom se ocitli v Menandrove světě, jenž se znenadání dostal do spojení s asijským smyslem pro rozkošnictví, napodobovaným Makedonci. Je to směs velikosti, kýče a politiky; jako bychom přihlíželi neobratným Har-palovým snahám dostat se ze svého postavení králova pokladníka na místo vladaře. Athénské hetéry, jimiž se obklopoval, ho však ovlivňovaly pro-
416
ATTICKÉ ŘEČNICTVI
athénsky. V dobách neustálých zásobovacích problémů, vyvolaných dlouhou neúrodou, nechal na žádost Glykery poslat do Athén jako dar obrovské množství obilí: a athénské divadlo mu věnovalo pozornost v satiricky laděném dramatu nazvaném Agén (citovaném u Athénaia, XIII, 595-596), kde nacházíme žertovné narážky na lásku Harpala a Glykery. Když se Alexan-dros začal vracet, Harpalovi nezbývalo nic jiného než prchnout. Nemohlo se však jednat pouze o vlastní záchranu, když se v Peiraieu objevil s 50 loďmi 6 000 žoldnéři a 5 000 talenty stříbra (Diodóros, XVII, 108,6). V Athénách se neodvážili umožnit mu vstup do města, vzhledem k otevřenému nepřátelství a vzpouře vůči Alexandrovi; odmítnutí však bylo velmi trapné, protože Harpalos byl za své dary odměněn athénským občanstvím. A tak Harpalos ponechal své žoldnéře na mysu Tainaron v Lakónii a do Athén dorazil pouze se dvěma loďmi a 700 talenty. Za těchto okolností byl v Athénách 'vzat pod dohled'. Mnoho rétorů bylo uplaceno jeho talenty a pouze tak nabyl dohled nad ním obojaké podoby, připomínající částečně ochranu a částečně vězení. Je doloženo, že po nějaké době Harpalos uprchl na Krétu, kde byl zavražděn svým spartským přítelem ze žoldnéřského vojska, Thibrónem. Obžaloby V té chvíli se události stávají střídavě velmi zmatenými, nejčastěji se z braní hovoří o "Harpalově případu". Na jedné straně si žoldnéři na Tainaru volí Deinarchos sv^° VUQ,ce, jímž se stává athénský stratég, jistý Leósthenés, jenž se jako a Hypereidés málokdo vyznal ve světě žoldnéřů (Leósthenés byl velkým přítelem Hype-reidovým, a protože očekával konflikt s Makedonií, chystal žoldnéřskou armádu); na druhé straně dochází v Athénách k vyšetřování zmizení asi poloviny ze 700 Harpalových talentů, té poloviny, jež zmizela v kapsách politiků - mj. i Démosthena, Aristogeitona, Démáda -, kteří pomohli nepříliš vítanému exulantovi, když se opětovné pokusil vstoupit do Athén. Mezi žalobci nacházíme v první řadě Hypereida, Stratoklea, jenž byl věrným Lykúrgo-vým stoupencem, Pýthea a další. Pro Démosthenova žalobce v tomto procesu složil velmi tvrdou řeč Proti Démosthenovi metoik korintského původu Deinarchos. V tomto podivném procesu velmi utrpěla Démosthenova prestiž; postihl ho stejný osud jako bezostyšného Démáda, a to zásluhou mužů, jako byl Hypereidés, jenž se právě v těchto chvílích domlouvá s Leósthenem, stojícím nyní už v čele Harpalových mužů. Není těžké si domyslet, že byl Démosthenés vláčen bahnem, poněvadž jeho postoj k možnému válečnému konfliktu s Makedonií byl nyní už velmi vlažný. Určitě to nebylo 20 talentů, které si prý vzal od Harpala, jež by pobuřovaly nepříliš vysokou mravnost Athéňanů nebo morální citlivost jeho žalobců. Současný komik Tímoklés např. otevřeně říkal o Hypereidovi, že si také vzal z Harpalových peněz (frg. 4 Kock). A tak energický spojenec Hypereidés, kterého Démosthenés několikrát s úspěchem postavil proti Aischinovi - v procesu proti Filo-kratovi, v záležitostech Délu,5 po bitvě u Chairóneie -, sehraje rozhodující
5 Na Filippovo naléhání se obyvatelé Délu obrátili na delfskou amfiktyonii s žádostí, aby byla uznána administrativní autonomie jejich svatyně (Apollónovy), která byla do té doby řízena Athénami. Hypereidés. který byl místo Aischina ve sporu zástupcem Athén, dosáhl toho, že žádost Délu byla zamítnuta.
Politika jako povolaní: Demosthenes, jeho prívrženci a odpůrci
417
roli při Démosthenově politickém pádu, zatímco se stává novým řídícím činitelem sil směřujících k pokusu o přímý střet s Makedonií. Jeho silnou stránkou je pochopitelně pouto s Harpalovými a Leósthenovými žoldnéři.
Shromáždění Démosthena odsoudilo, což mu způsobilo mnoho problé- Vyhnanství mů, a proto požádal, aby bylo úřední vyšetřování předáno areopagu: ještě a návrat jednou se obrací na orgán, ke kterému má naprostou důvěru. Démosthenés však byl areopagem odsouzen k obrovské pokutě 50 talentů, odešel do dobrovolného vyhnanství na Aigínu a poté do Troizény. Z tohoto období (323-322 př. n. 1.) se nám z jeho tvorby dochovalo několik dopisů; velmi důležitý je dopis druhý (O vlastním návratu) a třetí (O Lykúrgových synech). Věrohodnost těchto dokumentů byla uvedena v pochybnost všeobecnou nedůvěrou k autentičnosti antických sbírek listů, což bylo navíc podpořeno velmi účinným důkazem, který podal v r. 1697 Bentley o neautentičnosti tzv. Falaridových listů. Cicero (Brutus, 121) považuje za nejpodezřelejší pátý dopis. Šestý dopis je velmi stručný a jedná se v něm o přizpůsobení athénských vládních orgánů válečnému stavu s Antipatrem. V tomto případě došlo k zásadní změně situace. Dopis už není psán exulantem, ale politikem, který se ještě jednou vrátil, i když ne do řídících funkcí, aby svedl svůj poslední boj.
Po Alexandrově smrti v červnu 323 př. n. 1. vyšly najevo všechny pletichy, které umně zosnovali Hypereidés a Leósthenés. Kolem zkušeného jádra žoldnéřů na Tainaru se zformovalo 'federální' vojsko, kterému Démosthenés napomáhal tím, že cestoval po řeckých městech a snažil se získat nové členy do koalice. Samozřejmě se dostával do styku s athénskými řečníky filomakedonského smýšlení, kteří dělali všechno proto, aby zmařili možnou vzpouru (Fýlarchos, frg. 75 Jacoby). Díky této spontánní protimake-donské činnosti byla opatření proti Démosthenovi zrušena a on sám byl povolán nazpět do Athén; podle Démétria z Magnesie se prý Démosthenés, když přijel do Peiraiea a uviděl v přístavu dav lidí jásajících nad jeho návratem, nezdržel a srovnal svůj vlastní návrat s Alkibiadovým (Plútarchos, Život De'mosthenuv, 27,7). Na základě naprostých smyšlenek však přišla opět na přetřes pokuta 50 talentů.
Vzpoura řeckých měst proti Antipatrovi, jenž byl obléhán v jižní Thessa- Sebevražda lii u Lamie spojeneckým vojskem vedeným Leósthenem, dosáhla hrozivých rozměrů. Antipatros se však zachránil, protože Leósthenés během výpadu obléhaných nečekaně zemřel. Avšak při této příležitosti se ukázalo jasněji než kdykoliv jindy, jak nestabilní je nový makedonský systém. Pohřební řeč (epitafiosf nad padlými v tomto zimním tažení, mezi nimiž byl právě Leósthenés, pronesl Hypereidés. Porážka koalice řeckých států v bitvě u Kran-nónu (na jaře 322 př. n. 1.) zpečetila výsledek tohoto konfliktu. Démádés nechal rychle odhlasovat athénským lidovým shromážděním trest smrti pro Démosthena, Hypereida a další velitele (Plútarchos, Život Démosthenuv, 28,2). Hypereida dopadli podle Plútarcha na Aigíně, podle Súdy v Démétřině
6 Je to šestá z řečí, které se všechny dochovaly na papyrech. Náleží k nejlépe zachovaným a dnes je uložena jako papyrus P. Brit. Mus. 98 v Londýně.
418 A TT I C KÉ ŘEČNICTVÍ
chrámu v Hermioně, byl mu vytržen jazyk a poté byl zavražděn (říjen 322 př. n. 1.). Démosthenés se uchýlil na ostrov Kalaureia, ležící naproti Attice Antipatrovi muži, vedeni jistým Řekem z Thúrií, jenž se jmenoval Archiás a byl povoláním tragický herec, ho dostihli při modlitbě v Poseidonově chrámu. Aby se Démosthenés vyhnul zatčení, otrávil se. I nad jeho sebevraždou stejně jako nad každou etapou jeho životní dráhy, se vznáší stín znesvěcují-cí tradice. Od Aristóna7 pochází verze, v níž je Démosthenés líčen jako hrdina; předstíral prý, že píše, přičemž si do úst vložil brk namočený do jedu a poté vyzýval Archia, aby "sehrál roli Kreonta a vyhodil ven jeho nepohřbenou mrtvolu". Podle jiné zprávy, jejímž autorem je Hermippos (Plútar-chos, Život Démosthenův, 30), inspirující se rovněž scénou s brkem a knihou se prý Démosthenés chystal napsat dopis Antipatrovi, což naznačovalo poníženou prosbu o záchranu. Zatčeni a zavražděni byli rovněž Aristoníkos z Marathónu, bratr Démétria Falérského Himerios a mnoho dalších. Démádés Po tomto 'vymření' politiků zůstávaly na athénské scéně dvě protichůdné osobnosti, sice velmi odlišného charakteru, avšak obě ochotné ke spolupráci s Antipatrem: Fókión a Démádés. Starý stratég, který zastával pětačty-řicetkrát nejvyšší vojenskou funkci, a zkorumpovaný politik se společné odebrali za Antipatrem, aby jménem Athén požadovali omezení v udělování občanského práva. Nakonec tedy došlo k prosazení tohoto starého oligar-chického řešení, když makedonské zbraně vyhubily rétory. Byl to důkaz, že demokratický systém, který fungoval se střídavými úspěchy asi století a půl, byl výsledkem dohody mezi filodemokratickými vládci (jimiž byli většinou rétoři) a 'imperialistickým' démem. K zabrzdění tohoto mechanismu a k zabránění případného nového rozkvětu Athén bylo třeba zbavit politickou vrstvu její přirozené podstaty. Bylo nutno odejmout Athénám jejich systém, což by vedlo k jejich politické 'minoritě'. To, čeho se neodvážil Filippos a Alexandros, uskutečnili nyní Antipatros a Kassandros. Během krátkodobé demokratické obnovy v r. 318 př. n. 1. byl Fókión odsouzen k trestu smrti, protože byl obžalován, že nechal Peiraieus obsadit makedonskými veliteli; jako by se jednalo o obdobnou obžalobu, jež byla vznesena proti představitelům vlády čtyř set kvůli molu v Éetióneii (srov. str. 318). Rok předtím byl zavražděn Démádés, protože vyšly najevo jeho dopisy psané svého času králi Perdikkovi, jasně nepřátelsky zaměřené proti Antipatrovi. jehož soupeřem byl právě Perdikkás, tehdy Alexandrův pobočník. A udavačem byl Deinar-chos. Být politikem znamenalo riskovat nástrahy tohoto smrtonosného povolání. Epocha rétorů skončila a začínala doba dvorských pochlebníků.
7 Pravděpodobně se jednalo o peripatetika z Keu, nikoliv o stejnojmenného stoika z Chiu, jak se většinou tvrdí. Záměna mezi ostrovy Keioc, (Keios) a Xíoc, (Chios), k níž došlo v Plůtarchové úryvku, byla způsobena vývojem ve výslovnosti, a lze ji tedy velmi snadno pochopit.