419
Poznámka o vzniku souborů řečníků
1. Alexandrijské sbírky
Do rukou alexandrijských učenců se dostaly sbírky soudních řečí, u nichž přisuzování autorství dávalo bezbřehé možnosti pro zásahy (v případě politických řečí ísokratových a Démosthenových tyto problémy nevznikaly). Nebylo známo - a bylo i docela těžké si to jen představit -, že by někdo udělal to, co Lykúrgos pro texty tragiků (srov. str. 241). Nicméně i u Eurípido-vy Andromachy se Kallimachos setkal s tím, že hra byla přisuzována tragikovi Demokratovi, a to zřejmě z toho důvodu, že tomu tak bylo u exempláře, který měl z alexandrijské knihovny. Také u řečí attických řečníků to byli právě alexandrijští učenci a jejich pokračovatelé, kteří navrhli autorství neodpovídající těm, která jim byla připisována původně: jednali tak proto, že si byli vědomi praktické nemožnosti ověřit věrohodnost svých závěrů. Řeč č. 58 Proti Theokrinovi z démosthenovské sbírky byla Kallimachem přisouzena Démosthenovi, avšak Dionýsios z Halikarnássu ji připsal Deinarchovi. Podobně odepřel Dionýsios Deinarchovi řeč Proti Démosthenovi, jednu ze tří řečí dochovaných ve velké sbírce Deinarchových řečí. Harpokratión ve Slovníku k deseti řečníkům konstatuje, že by řeč Proti Theokrinovi mohl napsat jeden i druhý. ísokratova řeč č. 17 (Trapezítikos) je ve sbírce obsahů řečí (hypothesí), dochované zlomkovitě na papyru z Oxyrhynchu (P. Oxy. 2537), přisuzována Lýsiovi.
2. Kánon
Kánon deseti attických řečníků, seřazených téměř v přesné chronologie- Kánon ké posloupnosti, si prisvojil autor spisku nazvaného Životy deseti řečníků (832b-852e), který splynul se sbírkou tzv. Moralitou Plútarcha (1. stol. n. I.). řečník' Není jednoduché vysvětlit, jak k tomu vlastně došlo: mohlo se jednat o učený spisek nalezený mezi Plútarchovými písemnostmi těmi, kteří na jejich základě sestavovali sbírku, anebo se do ní dostal až později. Toto dílo vychází z velké části - nejen co se týká dokumentárního materiálu - z učení Kaikilia z Kalakty (1. stol. př. n. 1.), který měl být - podle slovníku Suda -také autorem pojednání O charakteru deseti řečníků, a tedy znal a zároveň i uznával platnost tohoto kánonu. Bylo by asi odvážné tvrdit, že jej vytvořil on sám; kánon snad spadá do období pergamské vzdělanosti, poněvadž Kai-kilios byl žákem Apollodóra z Pergama (podle Quintiliana, Institutio oratoria [Základy rétoriky], IX, 1,12). Seznam řečníků uvedených v kánonu (v kulatých závorkách jsou údaje, které se ve spisu nacházejí díky dochovaným řečem, ať už byly autentické, nebo nikoliv; v hranatých závorkách je uveden počet řečí dochovaných ve středověkých rukopisech) je následující:
420 ATTICKÉ ŘEČNICTVI
- Antifón (60 řečí, 25 z nich mu podle Kaikilia nepatří) [6];
- Andokidés (O mystériích, O návratu, O míru, O udání, Obrana proti Faiá kovi)y [4, tři z nich jsou zde citovány];
- Lýsiás (425 řečí, 233 je podle Kaikilia a Dionýsia od něho) [31];
- ísokratés (60 řečí, 28 pravých podle Kaikilia, 25 podle Dionýsia) [21];
- ísaios (64 řečí, 50 pravých) [11];
- Aischinés (4 řeči, jedna není jeho) [3, všechny tři jsou zde uváděny jako autentické];
- Lykúrgos (15 řečí) [1];
- Démosthenés (65 autentických řečí) [61];
- Hypereidés (77 řečí, 52 autentických) [-];
- Deinarchos (64 autentických řečí) [3].
Nejedná se však o kánon, který se prosadil v pozdější tradici a byl doložen středověkými rukopisy, v nichž byl obsažen Lýsiás a "menší řečníci" Lesbónax (cod. Burney 95, British Museum, London, a cod. Paíatinus graecus 88, Heidelberg). Chybí tam zcela Hypereidés (za všechno, co o něm víme, vděčíme papyrům), ale naopak jsou zde jiní řečníci 5. a 4. stol. př. n. 1. (Gorgiás, Alki-damás, Antisthenés, Démádés) a navíc dva významní představitelé atticismu antoninského období (Lesbónax a Héródés Attikos).
3. Byzantská tradice
Kritéria Kritériem, které se nakonec prosadilo, pravděpodobně už v pozdní anti-výběm ce a na počátku byzantské éry, byla záchrana všeho nebo téměř všeho z Dé-mosthena, z ísokrata pak toho, co bylo považováno za autentické, tedy záchrana pilířů rétorského a politického vzdělání pozdně antické a byzantské doby; ostatně ještě (anonymní) Život ísokratův, dochovaný v několika rukopisech, obsahuje seznam dalších 24 ísokratovských řečí, typologický roztříděných, které "někteří tvrdošíjně začleňují do korpusu, ale které by měly být povazovány za nepravé" (č. 135-150, ed. Mathieu). Pokud jde o všechny ostatní řečníky, ti byli podle počtu řečí, které "obsahují", drasticky vtěsnáni do dvou prakticky identických sbírek: jednak je tu Lýsiás (cod. Paíatinus graecus 88) a jednak "menší řečníci" (cod. Burney 95). Především text rukopisu cod. Burney 95 obsahuje pět z deseti řečníků kánonu (Andokida, Isaia, Deinarcha, Antifónta, Lykúrga) - z nichž tu uvádí jen to, co se dochovalo -a čtyři 'krasořečníky' (Gorgia, Alkidamanta [pouze Odysseus], Lesbónakta a Héróda Attika); celkem se jedná o dvaatřicet řečí. Zcela jasně se tu jedná o sbírku spíše z pozdější doby, v níž je Héródés Attikos na základě jediné řeči O ústavách jako součásti antologie zařazen na stejnou úroveň jako Antifón a Andokidés; stěží by se mohlo jednat o sbírku, která vznikla v temže at-
' O udání není ničím jiným než řečí O mystériích. Řeč proti Faiákovi Blass ztotožnil s dochovanou řečí Proti Alkibiadovi. Autor spisu či - lépe řečeno - jeho pramen měl z Andokida k dispozici přesně to, co máme my.
Poznámka o vzniku souborů řečníků 421
ticismem prodchnutém prostředí, v němž dominovala postava Héróda Atti-ka, římského senátora a učitele Marca Aurélia. V tom prípade by totiž udivila nepřítomnost Kritiova, kterého Héródés 'znovuobjevil' a velmi cenil.
Cod. Palatinus graecus 88 obsahuje ve své podstatě dva soubory: jednak Lýsiův 30 Lýsiových řečí (jedna z nich vzala za své v důsledku mechanického po- cod- Palatinus škození rukopisu, ale je uvedena v obsahu), jednak malou sbírku - v ruko- 9raecus 88 pisu zařazenou na první místo - snad 7 nebo 8 řečí (dvě z nich patří Lýsiovi a ve větším souboru jeho řečí chybějí; dvě další náleží Alkidamantovi a Anti-sthenovi, jedna Démádovi). Na konci rukopisu je Gorgiova Helene, která zřejmě patřila do této malé sbírky menších autorů. Je zjevné, že se jedná o selektivní výběr. V případě Lýsia byly skutečně vybrány dvě řeči typologický odlišné, jedna je epideiktická (Epitafios), druhá soudní (O zavraždění Era-tosthena); jde o drobný soubor, který je vystavěn stejným způsobem, jaký navrhuje Dionýsios z Halikarnássu ve spisku o Lýsiovi. Dionýsios spojuje tři řeči začleněné dnes jako řeči č. 32, 33 a 34 běžných vydání Lýsiova korpusu (ale opisuje je pouze částečně): jedna z nich je soudní {Proti Diogeito- Héródés Attikos novi, spor o dědictví), další je epideiktická (Řeč olympijská - Olympiakos, obvyklé panhelénské povzbuzování) a poslední řeč je politická (Proti zrušení tradiční ústavy).
V záhlaví (které je celé nepravé) na počátku Lýsiovy řeči č. 27 je citován gramatik Theodóros, který zřejmě poskytl jméno této řeči; identifikovat autora však není snadné, v úvahu přichází její zařazení do období rozkvětu zkoumání attického řečnictví v době Libaniově (démosthenovský korpus opatřili vědeckým aparátem Ulpiános, Zósimos z Askalónu a mnozí další anonymní autoři, ale v úvahu je třeba vzít i Markellína, který naráží v úvodu Života Thúkýdidova na své obdobné odborné práce o Démosthenovi).
K tomu, aby mohl být obrovský soubor Lýsiův - tento autor byl atticisty natolik uctíván, že byl Kaikiliem z Kalakty dokonce kladen nad Platóna (frg. 150 Ofenloch) - poněkud zestručněn a z jeho 425 nebo 233 částí jich zůstalo jen asi 30, bylo nutně zapotřebí nějakého kritéria. Můžeme pozorovat, že si dochovaná sbírka podržela vnitřní dělení podle soudní typologie, avšak každá z částí obsahovala jen několik pečlivě zvolených řečí. O jaké kritérium se tedy jednalo? Na první pohled upoutá, že ze třiceti řečí je alespoň jedenáct (č. 6, 10-13, 16, 18, 25-26, 30 a 31) nějakým způsobem spojeno s občanskou válkou v Athénách, jež byla ústředním bodem Lýsiova života. Této události byla věnována rozsáhlá řeč Proti Eratosthenovi, kterou -jak se dočítáme v záhlaví cod. Palatinus graecus 88 - "přednesl osobně Lý-siás (ov avjtoc, bitce Avoíccc;, hon autos eipe Lýsiás)". Na druhé straně alespoň pět z řečí je věnováno důležitým osobnostem a historickým událostem: od Alkibiadova syna (řeč se však týká především otcovy činnosti) po Thrasy-búla. události kolem vlády čtyř set Či bitvu u Arginús (č. 14, 18-21). Toto všechno vede k závěru, že se jednalo o výběr, v němž se měla dávat přednost řečem významným svým 'historickým' obsahem. V tomto výběru se setkáváme s podtitulky, jako "klient a odpůrce nejsou známí" (č. 4: ŕjftép oí> Kcd 7tpoc, ov čcônXov, hyper hú kai pros hon adélon), nebo "předneseno osobně Lysiem" (č. 12), či "závěrečná řeč (emXoYog, epilogos) podle Theodora" (č. 27), které prozrazují přítomnost a péči nějakého redaktora.
422 A T TIC K E REČNICTVI
Pokud jde o další řečníky, kteří byli sníženi na úroveň "menších řečníků" a zařazeni do jediného souboru dosvědčeného rukopisem cod. Burney 95 je tu výběr zcela mechanický. Všech šest dochovaných Antifóntových řečí se týkalo sporů o vraždu, jedenáct ísaiových řečí sporů o dědictví; je pravděpodobné, že se v obou případech jedná o pasáže vyňaté z příslušných sbírek.
Tematické Rovněž ve sbírkách řečníků jsou, tak jako je tomu u tragiků, prvky, které souvislosti jako Dy dochované sbírky spojovaly. I zde si můžeme povšimnout, že v pří-
dochovaných Lýsjovg na jedné straně a "menších řečníků" na straně druhé byl zvolen stejný počet řečí. (Totéž bylo patrné v Aischylových a Sofokleových souborech.) Ani tady není těžké postřehnout - byť se jedná o drasticky redukovaný materiál -, že do souborů jednoho řečníka byly začleněny řeči, jež mají svou obdobu ve sbírce druhého. Toto propojení mezi jednou a druhou sbírkou nacházíme např. u Lýsia, Andokida, ísokrata (pokud jde o malou zbývající část jejich soudních řečí): šestou Lýsiovou řečí je obžaloba Proti Andokidovi, jíž odpovídá dlouhá Andokidova obhajoba O mystériích. Ostatně Andokidově obžalobě Proti Alkibiadovi (č. 4) a dvěma obžalobám Lýsio-vým Proti Alkibiadovi (č. 14 a 15) odpovídá obhajoba mladého Alkibiada v ísokratovské řeči O dvojspřežť (Č. 16); mezi třemi řečmi, které se odvíjejí různými způsoby, jsou nicméně konkrétní spojitosti. "Epilog" řeči č. 27 (Proti Epikratovi a členům poselstva), dochovaný v lýsiovském korpusu, je jednou z obžalovacích řečí proti čtyřem vyslancům (jedním z nich byl Ando-kidés), kteří ve Spartě přijali podmínky pochybného míru v r. 392 př. n. I. K této události se vztahuje třetí Andokidova řeč O míru se Spartou, o které se stručně zmiňuje i Démosthenés (XIX, 276-277).
Aischinovská Není ani nutné připomínat, že tři Aischinovy dochované řeči jsou vlast-tradice n£ replikami na Démosthenovy řeči č. 19 a 18; v určité fázi byly zřejmě součástí jediné sbírky. Lze tak usuzovat rovněž na základě záhlaví Aischinovy řeči Proti Ktésifóntovi ve vatikánském rukopisu cod. Vat. gr. 67 (Kata Kin-oicpůvxoc, Semépoi) X.óyo'u, Kata Kte'sifóntos deuterií logů). Avšak Aischi-nova čtvrtá řeč, o níž se mluví ve spisu deseti řečníků, zůstala mimo jakoukoliv souvislost s démosthenovskou sbírkou a nedochovala se. Čtyři sbírky Závěrem lze tedy říci, že v případě attického řečnictví - stejně jako tomu bylo u divadla - byl přechod od velkých 'kompletních' souborů k "výborům" způsoben ujednocujícím zaměřením, přičemž se však uplatňovala i některá další kritéria. Je pravděpodobné, že čtyři dochované sbírky - Dé-mosthenova, ísokratova, Lýsiova a sbírka "menších řečníků" - nabyly současné podoby v době vznikající byzantské kultury, provázené vytvářením kánonu autorů považovaných za 'vzorové'; k tomu došlo nejprve u řečníků a historiků. Není náhodou, že právě v tomto období (druhá polovina 4. stol. n. I.) Libanios, učený přítel císaře luliana (Iúliána) Apostaty (361-363 n. 1.), vytvořil drobný spis určený pro sestavení démosthenovské edice a nazvaný Obsahy Démosthenových řečí.