503 Nové básnictví 1. Kallimachos Krize básnické tvorby se v nové politické situaci 3. stol. př. n. 1. projevu- Básník-literát je v návaznosti na změnu společenského postavení "básníka" a na zásadní proměnu obecenstva, pro které tvořil. Autoři působící u ptolemaiovského dvora, jako Kallimachos a Apollónios Rhodský, nebo u dvora seleukovské-ho, jako Euforión, jsou dvorem vydržováni, případně si sami hledají obživu, jako je tomu v případě Theokritově. Nejsou již závislí na posluchačích, spíše berou ohled na to, co od nich očekává obecenstvo elity, složené v podstatě z ostatních spisovatelů, jejichž vkus vyhovuje dvorským kruhům, tedy současně 'uživatelům' i 'plátcům'. Je snadno pochopitelné, že taková změna omezuje význam a úlohu 'tvůrčí' práce těchto autorů (zapojených většinou do činnosti nových kulturních zařízení), avšak otevírá také značný prostor novotám a experimentům. Děje se tak v podmínkách vzájemné kritiky, často i nepřátelsky zaměřené. To všechno jsou rysy, které z alexandrijské básnické tvorby činí nevídaně 'moderní' jev. Proto se také v následujících epochách několikrát vracejí jako 'archetyp'. Na rozdíl od tehdejší kvetoucí literatury vědecké se tito učení básníci potýkají s dosti závažným úkolem: uchovat při životě stávající literární formy skrze jejich obnovu. Odtud, z tohoto pocitu elity bojující o jejich přežití, se zrodila diskuse (poněkud nejasná, ale v žádném případě zbytečná) o tom, jak nejlépe - slovy Pfeiffera - "zachránit poezii z nebezpečí, v němž se ocitla". Kallimachos Díky tomu lze pochopit propast, která oddělovala napjatý, takřka úzkostlivý tón skladeb, jež tato debata zásadně ovlivnila (např. úvod Kallimachových Původů [Aitia]), od jasného slohu, plného důvěry v chápavost posluchače, jakým jsou proniknuty - abychom uvedli stejně známý příklad - Archi-médovy předmluvy v podobě listů. Samotné jmenování účastníků debaty je Předmluva v polemické předmluvě k Původům zatemněno náznakovým přívlastkem k Aitiim (o němž však přesně nevíme, nač naráží): jedná se o zlovolné daimóny-ko-váře, Telchíny (původ tohoto výrazu se snažili vysvětlit už starověcí slovnikári). Jedno scholion k Původům, dochované na papyru (PSI, 1219, frg. 1), obsahuje výčet těch, kteří přicházeli v úvahu pro označení Telchínos: počíná "dvěma Dionýsii" a pokračuje přes Asklépiada a Poseidippa až k Prá-xifanovi z Mytilény. Moderní badatelé, oprávněně obezřetní, mají-li tento výčet anonymního scholiasty přijmout jako konečný, si kladou otázku, proč nebyl mezi Telchíny zařazen i Apollónios Rhodský. A našli se i takoví (Rostagni), kteří upozornili na skutečnost, že právě Rhodos byl považován za významné sídlo bájných Telchínů natolik, že si dokonce vysloužil jméno "země Telchínů". Narážky jsou pro spisovatele příznačné; attičtí komikové nechávali ve své době zřetelně zaznívat ze scény přesná jména těch, které napadali, od Sokrata po Eurípida, nemluvě přitom o politicích. 504 HELENISTICKÉ OBDOBÍ Telchínové Již v prvních řádcích papyru, na němž se tento obtížně srozumitelný úvod (frg. 1 Pfeiffer) dochoval (P. Oxy. 2079, frg. 1), jsou výslovně vymezeny základní pojmy, jichž bylo v diskusi použito: Telchínové, kteří se netěšili oblibě u Múz, "cvrčí jako cikády (ěrcupú^otiaiv, epitryzúsin [výraz použitý poté znovu Euforiónem a Babriem]) proti mně", jenž jsem nesepsal "jednu jedinou souvislou skladbu (ěv áeiapa 5ir|V£K£c;, hen aeisma diénekes) složenou z tisíců a tisíců veršů". A dále: Telchínové Kallimacha napadají, jelikož píše drobné skladby o malém počtu veršů "jako dítě", zatímco jeho věk již pokročil. Kallimachos Telchťnům odpovídá, nazývaje "cháskou, která se umí jen vzteky užírat" (Tijiceiv ŕjrcap, te'kein hépar, "rozpouštět játra"),1 a pokračuje: "klas Démétřin má větší cenu než, velká [... - v papyru slovo schází]". I zde pomohlo scholion z Florencie, které vysvětluje záhadnou větu jako srovnání rozsáhlé skladby se skladbou krátkou (tou je právě Hymnus na Démétru: klas!), pocházející od téhož autora, jímž je ve skutečnosti Filétás. Jméno nikde zmíněno není, ale bylo třeba, aby učenci, jichž se tato polemika týkala (kritikové i kritizovaní), všechno rychle pochopili. Terčem kritiky byl tedy velký, "nepřetržitý" (ÔirrveKÉq, diénekes) epos, podle proslulé kallimachovské definice "velké zlo", jakým byla např. Lydé od epika z konce 5. stol. př. n. 1. Antimacha, které si vážil dokonce i Asklépiadés, Kalii machem však byla naopak označena za "dílo těžkopádné a nepropracováné" (frg. 398 Pfeiffer). I přes zveličování sporu a přílišné upřednostňování osobních zájmů si uvědomujeme, že se Kallimachos snažil tváří v tvář krizi prosadit to, co bylo zásadně nové a moderní, a že v oblasti epického básnictví usiloval o úplný rozchod se starými vzory. Učená poezie Tuto 'modernosť není však možno chápat doslova; připomeňme, že sám a literární Kallimachos využil jistého tradičního literárního druhu, a to hymnu (Na Dia, polemika ^a hp0\\Qna^ Na Artemidu, Na Délos, Na koupel Palladinu, Na Démétru). Je naopak zvláštní, že těchto šest skladeb, celkem 1 083 veršů, které tvoří úplnou knihu Kallimachových Hymnů, představuje - kromě epigramů, pojatých do Antologie palatinské - jediné dílo tohoto autora dochované byzantskou tradicí. Za tuto skutečnost vděčíme učenci, jenž sestavil sbírku hymnů (homérskych, Kallimachových, Proklových a dalších), která se zachovala Aitia v rukopisech ze 14. a 15. století. Z díla pro Kallimacha nejpříznačnějšího, totiž z Původů (Aitia), v nichž se jeho volba 'modernosti', tedy krátkých a po slohové stránce vytříbených skladeb, snoubí s neobyčejným přehledem v oblasti starožitností a bájesloví, známe dnes díky papyrům 37 zlomků. Ty byly znovu znale uspořádány a vydány Rudolfem Pfeifferem, a tím i zprostředkovány širší veřejnosti. Tradice a novost se v básních, plných učenosti, ovšem prolínají jako dovršení teoretického základu. Odpoutání od starých forem se tu spojuje s trvalou připomínkou tradičních námětů. A tak bezprostředně po předzpěvu proti Telchínům začínaly Původy výjevem, v němž spícího autora navštívily helikónské Múzy; ozvěna úvodu Hésiodovy básně Práce a dny je, zde zcela zřejmá. Výběr námětů, rozebíraných v jednotlivých 1 Je-li správná etymologie, podle níž jméno Telchínové souvisí se slovesem típco) (tékó, "rozpouštím"), jednalo by se zde také o slovní hříčku. Nové básnictví 505 * Antologie palatinská {Anthologia Pala-tiná) Sbírka epigramů různých básníků, jež je obsažena v jednom rukopisu Bibliotheca Pala-tina v Heidelbergu (č. 23; posledních 100 folií se od r. 1797 nachází v pařížské Biblio-thěque nationale, cod. Suppl. gr. 384). Je složena z textů, které v 10. století uspořádal Kónstantínos Kefalás ze starších sbírek, jako byly Věnec (Itécpavog, Stefanos) Meleagra z Gadar (70 př. n. 1.), Věnec (Etécpavoc,, Stefanos) Filippa z Thessaloníky (40 př. n. 1.) a Agathiův soubor (polovina 6. stol. n. 1.). V r. 1299 uspořádal jinou antologii mnich Maximos Planúdés (její autograf - původní rukopis - vlastní benátská Bibliotheca Mar-ciana, cod. Venetus Marcianus 481). Tento Planúdův soubor byl jediným pramenem pro poznání řecké epigramatické tvorby až do nálezu sbírky Anthologia Palatina v 16. století. Planúdova sbírka v sedmi knihách je ceněna méně než Antologie palatinská, obsahuje však navíc 388 epigramů, jež tvoří v moderních vydáních řecké antologie 16. knihu {Appendix Planudea). Obsah jednotlivých knih: kn. I: 123 křesťanských epigramů; kn. II: popis soch v Zeuxippově veřejném gymnasiu v Kón-stantínopoli od Christodóra z Koptu; kn. III: epigramy vyryté do sloupových basreliéfů v Apollónově svatyni v Kyziku; kn. IV: Me-leagrova, Filippova a Agathiova předmluva; kn. V: milostné epigramy různých autorů; kn. VI: epigramy věnovací (záslibné); kn. VII: náhrobní epigramy; kn. VIII: epigramy sv. Grégoria (Řehoře) z Nazianzu; kn. IX: epigramy epideiktické (názorné); kn. X: epigramy nabádavé; kn. XI: epigramy besední a výsměšné; kn. XII: pederastická poezie Stratóna ze Sard; kn. XIII: epigramy v různých metrech; kn. XIV: aritmetické epigramy a hádanky; kn. XV: epigramy smíšené. • Kallimachos z Kyrény asi 320/15-240 př. n. 1., syn Battův, pracoval y alexandrijské knihovně, jejíž soupis pořídil, nikdy se však nestal jejím správcem (prostatés). Suda mu připisuje 800 svitků. Básnické dílo: Původy (Avuoc, Aida, 4 kn.), tj. počátky slavností, obyčejů, kultů, názvů. Delší zlomky: Ikos Okóc,), Bereníči-na kadeř (BepevtKTiq nXÓKapo<;, Bereníkés Plokamos), předmluva, příběh Akontia a Ký-dippé, sicilská města. Jamby ("Iau.poi, Iam-boi, asi 1 000 veršů) se dochovaly fragmentárne. Z Lyrických básní(Mzkr[, Mele') se mj. dochoval zlomek o zbožštění Arsinoé. Epyl-lion Hekale ('EkócXti) popisovalo v hexa-metrech příběh o Théseovi a marathónském býku. Dochovaly se části dalších básní hexa-metrických (TaXáiEia, Galateia) a elegic-kých (Tpacpeíov, Grafeion; píseň o Sósi-biove vítězství). Antologie palatinská obsahuje 64 jeho epigramů. Suda zmiňuje báseň Ibis (*IJkg), útok proti Apolíóniovi. Kromě již uvedených epigramů se ve středověkých rukopisech v úplnosti dochovaly Hymny ("Ypvoi, Hymnoi), pět v hexametrech (na Dia, Apol-lóna, Artemidu, Délos a Démétru) a jeden v elegickém distichu (na koupel Palladinu). Slovník Suda mu přisuzoval také komedie, tragédie a satyrská dramata. Prozaické dílo: Katalogy vynikajících představitelů různých disciplín a jejich spisů (nívccKec, tô)v ěv náar\ jtaiÔeía 5i.ee-A,au.x^ávtíov Kal wv vsypala v, Pinakes tón en pasé paideiá dialampsantón kai hón synegrapsan, 120 kn.), zkráceně Katalogy (Pinakes), které se staly základem pro veškerá další bádání a jež doplnil a opravil Aristo-fanés Byzantský. Chronologický přehled di-daskalií (záznamů o provedení dramat) se částečně dochoval nápisně. Mimo to je znám velký počet názvů dalších prozaických děl: Zvyky barbara (Nópipa (3ap(3apiKá, Nomi-ma barbarika), O přejmenování ryb (Ilepi peTOVopacía^ ix9"Ó0)V, Peri metonomasiás ichthyóň), Označování měsíců podle národů a měst (Mrtvo) v TTpoarryopiai Kata ěOvoc; Kai TíóXeiq, Ménón proségoriai kata ethnos kai poleis), O řekách našeho světa (ľlepi trôv ěv xf\ oÍKO"Ou.évr| 7iotapčbv, Peri tón en téoikúmenépotamón), Založenia přejmenování měst a ostrovů (Ktíctek; vňccov Kai JTÓXecov Kai petovopaoiai, Ktiseis nésón 506 kai poleón kai metonomasiai), Soupis zvláštností z celého světa sebraných podle míst (0aupaxrôv xôv eic, ánacrav trjv yřjv Kaia iójcouc, ovxcov auyypacpií, Thaumatón tón eis hapasan ten gén kata topús ontón syn-grafé), Proti Práxifanovi (UpÓQ IlpccŽ;icpá-VT|, Pros Práxifané), Múseion (Mouaeíov), Komentáře (cYrcou.vriu.aTa, Hypomnémata). Dále je autorem děl o různých etnických pojmenováních, o závodech, o větrech, o ptácích, o nymfách apod. • Lykofrón z Chalkidy 3. stol. př. n. 1., za vlády Ptolemaia Filadelfa uspořádal v alexandrijské knihovně díla komiků: O komedii (nepi KcomaÔtaq, Perí kó-módiás). Tragický básník, autor 64 nebo 46 dramat, z nichž známe pouze 20 titulů: např. Aiolos (A10A.oc,), Andromeda ('Avôpou,éôa), Héraklés ('HpaKXřjc,), Prosebnice ('iKÉtai, Hiketai), Hippolytos (InttóXxixoq), Oidipús (OiSÍKOVC,), O založení města Kassandreie (Kaaaavôpeic,, Kassandreis), Potomci Pe-lopovi (ITeXoTcíôai, Pelopidai), satyrské drama Menedémos (Mevéônu-oc,). Dochovaná báseň Alexandra ('AXe^áv-8pa) je složena z 1 474 jambických trimetrů, jejichž temný obsah tvoří Kassandřiny "věštby": pád Tróje a následná dobrodružství Řeků s odkazy na dějiny Říma. • Apollónios Rhodský, z Alexandrie 3. stol. př. n. 1., epický básník, žák Kallirna-chův, Zénodotův nástupce ve vedení alexandrijské knihovny. Bývá nazýván "Rhodský" podle místa, kam se uchýlil na sklonku života. Starověká svědectví o něm podávají dva životopisy a slovník Súda. Dílo: epos Argonautika fApyovaimicá, 4 kn.), jediná epická skladba, jež se dochovala z období mezi Homérem a Nonnem. Zlomky: hexametrické skladby o zakládání měst (Alexandrie, Naukratis, Knidos, Rhodos a Kaunos); drobná báseň v chóliambech Kanóbos (Kávwpoq); odborné práce O Ar-chilochovi (nepi ^Ap%\kó%ox>, Perí Archilo-chú), Proti Zénodotovi (npôc, ZtjvóSotov, Pros Zénodoton), mj. o Hésiodovi, Antima-chovi a Homérovi. • Theokritos ze Syrákús 3. stol. př. n. i., búkolický básník, žil v Syrá-kúsách, v Alexandrii a na Kóu. Nejúplnější rukopis, chovaný v Miláně (Bibl. Ambrosia-na, cod. 104), obsahuje soubor 30 žánrových obrázků (idyl, jak jeho básně nazývali scho-liasté) a několik epigramů. K nim připojme ještě zlomky idyly č. 31 na papyru, úryvek z básně Bereníké (BepevÍKri), citovaný Athé-naiem, a obrazovou báseň {carmen figura-tum) Syrinx (Zúpiy^), věnovanou Pánovi, na jejíž autorství panují rozdílné názory. Časovou posloupnost idyl nelze určit. Básně lze rozdělit podle jejich obsahu na: a) pastýřské: Thyrsis (Qúpmc,, č. 1, o smrti Dafnidově); Zpěváci pastýřských písní (BooKO>.iao"Tai, Búkoliastai, č. 6, příběh Polyfémův a Galateiin); Kyklóps (KukX,co\|/, č. 11); Zastaveníčko (Kčôpoc;, Kómos, č. 3, píseň o Amaryllidé); Dožinky (©aXúaicc, Thalysia, č. 7, o venkovské slavnosti žní). Pastýřské motivy najdeme i v idylách č. 4, 5 a 10 (ženci při práci); b) mimy: Kouzelnice (ocpp.(XKeÚTpiai, Farmakeutriai, č. 2, o dívce přivolávající kouzly zpět svého milého); Syrčikúsanky aneb Slavící Adónida (EupotKÓatcu x\ 'ASco-viá^ouoai, Syrákosiai é Adóniazúsai, č. 15, ženy na slavnosti Adónidově v Alexandrii); Aischinés a Thyénichos (Kdvíokcxc, epwc,, Kyniskas erós, č. 14, popis světa hetér); c) enkómia (oslavné básně): Charitky aneb Hierón (Xápixec, r\ 'leptov, Charítés é Hierón, č. 16); Enkómion na Ptolemaia ('Ey-Kóbuiov eíq ntoXepatov, Enkómion eis Pto-lemaion,t. 17); Bereníké{Rzp£\\KX\, zlomek); d) epická poezie s mytologickým obsahem: Hylás ("Ytaxc,, č. 13, o Hérakleově miláčkovi uneseném nymfou); Dioskúrové ("Ypvoc, eic, AiooKcúpouc,, Hymnos eis Dio-skúrús, č. 22, v hymnické podobě); Héraklík ('HpaKXícKOC,, Hérakliskos, č. 24, osudy malého Héraklea); Helenina svatební píseň ('EX-évnc, éjuGcc^-áuioc,, Helenés epithala-mios, č. 18). Nové básnictví 507 e) básně pederastického obsahu: Zamilovaný C'Aítti^, Aités, č. 12) a Písně pro chlapce (riaiôiKá, Paidika, č. 29-31). V souboru búkoliků a v Antologii pala-tinské je 22 epigramů milostných, náhrobních, věnovacích (pro slavné básníky); ne všechny jsou původní. • Antimachos z Kolofónu první polovina 4. stol. př. n. 1„ předchůdce helenistické poezie, první "učený básník" {poeta doctus), autor výpravné básně o událostech v Thébách Thébais {©v^dxq) a eposu ve formě katalogu v elegickém distichu Lýdé (AúÔri). Díla Tabulky (Aéíaoi, Deltoi) a Artemis ("ApT£u.ig) se nedochovala, [g Ed. B. Wyss, 1936. • Filétás z Kóu 4. stol. př. n. 1., básník a filolog, vychovatel Ptolemaia II. Jeho žáky byli Zénodotos, Her-mésianax, Theokritos. Autor sbírky Neuspořádané glosy ("A-caKTOi yX&csaai, Ataktoi glóssai), slovníku méně užívaných a těžko srozumitelných výrazů archaické poezie, básní Démétér (Ar||j,T|tr|p, v elegickém distichu) a Hermes {'Epfifj<;, v hexametrech, o Odysseově lásce k dceři Aiolově) a eposu 0 Argonautech Télefos (TrjXe^og). Skládal 1 básnické hříčky (ncáyvira, Paignia) a Epigramy eEmypáu.u.CíTa, Epigrammata) j| Page, Coll. Alex., 90-96. • Asklépiadés ze Samu 3. stol. př. n. 1., v Theokritových Dolinkách zvaný Sikelidás, jeden z nejvýznamnějších skladatelů epigramů alexandrijské iónské školy. V Antologii palatinské se dochovalo asi 40 jeho epigramů. 0 Gow - Page, Hell. Epigr., I, 44-56; II, 114-151. • Arátos ze Solů asi 315/305-240/239 př. n. 1., působil v Athénách, kde se seznámil s učením stoika Zénó-na, dále v Pelle na makedonském dvoře An-tigona Gonata a v Sýrii na dvoře Antiocha I. Jeho astronomická báseň Zjevy nebeské' (Oaivóu.£va, Fainomena) se setkala s vel- kým úspěchem; mnozí ji vykládali a překládali do latiny (Varro Atacinus, Cicero, Germanicus, Avienus). Jeho hymnus Na Pána (Eic, nava. Eis Pána), pohřební básně ('ErciKŕíôeia, Epike'deia), didaktické skladby z oboru medicíny ClatpiKá, látrika) a drobné verše (Koctôc Jietcxóv, Kata lepton) se nezachovaly. Pracoval na vydání Odysseie. • Euforión z Chalkidy 3. stol. př. n. 1., knihovník v Antiochii za vlády Antiocha Velikého, autor epyllií. Suda uvádí pouze tři jeho díla: Hésiodos ('Hoío-5o5), Mopsopia aneb Rozmanité legendy (Mo\j/ojtía rj "Atccktoc, Mopsopia é Atakta, neuspořádané příběhy z Attiky) a Věštby splněné po tisíci letech (XtAiáôei;, Chilia-des, 5 kn.). U názvů dalších spisů není jasné, zda označují části děl uvedených ve slovníku Suda, nebo zda patří dílům samostatným. Zachovaly se pouze zlomky: Prokletí aneb Zloděj vázy ('Apcci fj notripioKXÉTtTrii;, Arai é Potériokleptés), Thrák (6pó^, Thráx), Hippomedón starší Clnnop-éôcov), ínachos ("Ivaxoq), Hyakinthos CYáiav8o<;), Filokté-tés (Oi^oKTrjxrn;). V Antologii palatinské se nacházejí dva jeho epigramy. Prozaická díla: Historické komentáře ('IotopiKá í>Jtou.vr|-Liaia, Historika hypomnémata), O Aleua-dech (nepi 'A^euáScov, Peri Aleuadón), O hrách isthmijských (riepi 'IaGpíwv, Peri Isthmión), O lyrických básnících (ľlepi (xe-^ojtoiiav, Peri melopoiión), spis o Hippokratově jazyce (jde-li o Euforiónovo dílo). H Powell, Coll. Alex., 28-58. • Alexandros Aitólos z Pleurónu, 3. stol. př. n. 1., knihovník v Alexandrii a poté na dvoře Antigona Gonata. Autor tragédií, elegií Apollón ('AnóA-Xcov) a Múzy (Moúaccv, Músai), epyllií, epigramů a básně Zjevy nebeské (Ocavóuxva, Fainomena) podle Arátova vzoru. P Powell, Coll. Alex., 121-129. • Héróndás 3. stol. př. n. 1., autor mímiambů, literárních mimů v chóliambech. Dochovalo se jich osm 508 HELENISTICKÉ OBDOBÍ (poslední z nich neúplně) na papyru, který byl objeven v r. 1890. Náměty a postavy čerpají tyto skladby ze života: vystupují zde ku-plířky, dohazovači, učitelé, ženy přinášející oběti Asklépiovi, žárlivá hostinská, přítelkyně, švec, ženy při obědě. Svou úlohu zde hrají sny. Zlomky dalších mímiambů známe zprostředkovaně. • Moschos za Syrákús 2. stol. př. n. 1., gramatik, žák Aristarcha ze Samothráky, búkolický básník. Dochovaly se zlomky citované Stobaiem, dvě básně ob- sažené v Antologii palatinské a epyllion Európe (Eíipctí7tr|, 166 hexametrů), příběh Európy a Dia-byka. • Bión ze Smyrny konec 2. stol. př. n. 1., búkolický básník, napodoboval Theokrita, působil na Sicílii. Jeden z jeho žáků ho oslavil v Žalozpěvu (Etu-tá