511
Čtvrtá kniha líčí útěk z Kolchidy. Ve třetí knize se objevuje postava Médeie, jejíž milostné vzplanutí k cizinci Iásonovi značně napomůže k úspěchu celé výpravy. Široký prostor věnovaný tématu lásky představoval v epické tradici něco zcela nového; projevily se zde pokusy o hlubší poznání ženské duše, s nimiž začal už Euripides. Tuto novinku si později osvojil Vergilius; nebýt předcházejících snah Apollóniových, stěží by v Aeneidě nalezly tolik prostoru Dídóniny úvahy nad vlastními city.
Viděli jsme jeden z nejvýznamnějších příkladů dokládajících důležitost alexandrijské literární produkce pro vývoj latinského písemnictví na všech jeho stupních. Pokud jde o Vergilia, je třeba připomenout také Theokrita, vzor a zdroj inspirace Zpěvů pastýřských (Bucolica). Nejednalo se však o prostý návrat k námětům, převzetí vzorů, a tedy o přizpůsobení se formám a obecně známým schématům (lopoi), k nimž dospěla alexandrijská literatura. To, co úzce spojovalo alexandrijské básnictví s římskou literární tvorbou, přinejmenším od období, v němž žili a psali Accius (asi 170-90 př. n. 1.) a jeho takřka současník Lucilius, bylo těsné prolínání studia 'staré' poezie z hlediska výkladu a lexika s vlastní básnickou činností. Básnická tvorba byla tedy chápána v jistém smyslu jako 'pokračování' vědeckého bádání o poezii. Tato příbuznost v podstatě činí z římské literatury 2. stol. př. n. 1. skutečnou součást jediného celku, totiž helénisticko-římské literární vzdělanosti, součást, která se opírá o středisko světového významu působící v Alexandrii.
3. Theokritos
panovnického dvora
a 'realistická' témata
Přiblížit se k této kosmopolitní metropoli se vskutku stalo cílem každé- Theokritos ho nadaného umělce, toužícího po úspěchu. Zcela jasně to vyplývá i z živo- oslava topisu Theokritova (narodil se pravděpodobně krátce před r. 300 př. n. 1. a jeho činnost sahá nejméně po rok 260 př. n. 1.). Po pokusu získat ochránce v Hierónovi ze Syrákús (báseň č. 16: Charitky aneb Hierón) v době ncjvětší-ho Hierónova vlivu, totiž po Pyrrhově neúspěchu na Sicílii, se Theokritos obrátil na Ptolemaia II. (báseň č. 17: Enkómion na Ptolemaia), u něhož údajně došel vyslyšení a po určitý čas se těšil jeho ochraně. Chvála Ptolemaia hojně využívá nadsázky. Panovník, řazený mezi "polobohy", je zde bezostyšně stavěn naroveň Alexandru Velikému (v. 16-21) ve výjevu, v němž se mluví o předběžné přípravě zlatého trůnu, který bude "v Diově domě" očekávat Ptolemaia. Trůn je umístěn mezi Alexandrem a Hérakleem. K obvyklým povinnostem dvořana patří také vzdát poctu vyšší inteligenci pánů, a proto Theokritos prohlašuje Ptolemaia za schopna "přijít na myšlenku, která by nenapadla žádného jiného člověka" (v. 15). Můžeme říci, že Theokritos se ani na okamžik nezamyslel nad tím, jak směšně mohlo působit, před-stavil-li "Lágova vnuka" jako jakési spojení Aristotela a Alexandra Velikého v jediné osobě. Ulrich Wilcken, velký znalec ptolemaiovského Egypta, určil' jako datum vzniku skladby rok 270 př. n. 1. a její zrod kladl do souvislosti s velkolepými slavnostmi, které v tomto roce vyhlásil Ptolemaios II. Fi-ladelfos a jež měly být poctou jemu samotnému. V té době byl již Theokri-
Theokritos
512
HELENISTICKÉ OBDOBÍ
tos v Alexandrii, kde se snažil proniknout mezi literáty tím, že se stavěl za Kallimachovy názory na poezii. V sedmé "idyle" (jak bývají jeho skladby obvykle označovány) se i on prohlašuje za žáka Filétova (v. 40), stejně jako to učinil i Kallimachos na počátku předmluvy k Původům (Aitia), a napodobuje 'šťavnatý' jazyk Kallimachův; ten v epigramu č. 28 (Pfeiffer) vyjádřil svůj odpor vůči epice slovy jako k%Baíp(ú a picéco (echthairó, "nenávidím" a miseó, "zavrhuji"). Theokritos říká (v. 45): "protivíse mi (áTtéxBetod poi' apechthetai moi) stavitel, který chce budovat domy, vysoké jako hory, "
Syrákosiai S přímou znalostí ptolcmaiovské metropole je svázána skladba č. 15-Syrúkúsanky aneb Slavící Adónida, v níž se předmětem literární hry stává výjev z každodenního života. Je to rozhovor odhalující skličující úzkostné stavy mysli, který vedou dvě maloměstské ženy, jež si představují, že přicházejí ze Syrákús do Alexandrie obdivovat Adónidovu slavnost, uspořádanou v královském paláci královnou Arsinoé. Také děj čtrnácté idyly se odehrává ve skromném prostředí. Přivádí nás mezi hetéry a jejich - zpravidla nespokojené - ctitele. Zoufalý milenec v této idyle uvažuje o tom, že se nechá
Héróndovy odvést na vojnu, a tak svou situaci vyřeší. 1 Héróndovy mímiamby, které jsou
mímiamby rovněž psány ve formě dialogu a jsou určeny k přednesu, se zaměřují na více či méně ubohé prostředí malého a drobného měšťanstva v hlavním městě. Jak pro Theokrita, tak pro Hérónda představovaly důležitý vzor mimy Sófrono-vy (5. stol. př. n. 1.), tolik obdivované Platónem. Obzvláště námět, kterým se Theokritos zabývá ve druhé idyle (Kouzelnice) a jejž použil Vergilius v osmé Lidové pověry ekloze, kdy se žena snaží získat zpět svého milence prostřednictvím složi-
a magické tycb. čarodějných obřadů, se objevil již u Sófrona, a to v jeho Kouzelnicích. praktiky j£ snacj z|3y(egri^ znoVu připomínat, že Héróndás, Theokritos i jejich latinští napodobitelé mluví o těchto tématech 'ze života' strojeným jazykem a že jejich literární zpracování je pro širší okruh posluchačů 'z lidu' takřka nesrozumitelné. To však neznamená, že by ony skladby nepřispěly k poznání těch stránek života, kterými se odmítala zabývat poezie s náměty dvorskými či z bájesloví. Byly tím, čím je ve stejné době v Athénách komedie, ukazující soukromý život obyvatel města ve 4. a 3. stol. př. n. 1. Pozornost si např. zaslouží, jaký význam Theokritos přikládá skutečnosti, že se prostí lidé zcela běžně vyznají v magických obřadech.
Také v Athénách konce 4. stol. př. n. 1. existoval jakýsi svět pro sebe, který z těchto praktik těžil a díky nim přežíval, jakási všehochuť lidového náboženství, pověr a ničemnosti, nahánějící hrůzu. Avšak jak vyplývá ze svědectví řečníků, v obecném povědomí přesto přetrvával odpor k tomuto podsvětí. Např. Démo-sthcnes, aby snížil vážnost Aristogeitonovu, který ani nebyl opravdovým politikem, nýbrž spíše jen "žalobcem" či udavačem, vypovídá mj., že bratr tohoto člověka udržoval styky s otrokyni jisté čarodějky jménem Theórís, od níž se tomu dobrému muži podařilo získat jedy a vyzvědět kouzla {Proti Aristogeitonovi, 80, z r. 324 př, n. I.). Démosthenés vsak vždy promlouval k posluchačům vychovávaným prostřednictvím divadla a politických rozprav na shromážděních.
Jazykové      V chaosu velkých helenistických středisek jsou lidové vrstvy, obzvláště a literární jde-li o vzdělání, ponechány svému osudu a vydány napospas různým pro-expenmenty jevum 'pokleslé' kultury (mj. se velmi rychle ujal např. více či méně pikantní konzumní román). Přitom se vznešení dvorští literáti baví tím, že svým vy-
513
umělkovaným jazykem vypravují o lidových pověrách (a v koutku duše možná uvažují o tom, že 'by na tom mohlo být něco pravdy'). Jedním z příkladů přepjaté strojenosti je způsob, jakým si Theokritos "pohrává" s jazykovým materiálem. Jeho syrákúský původ snad způsobil, že základní výrazové zabarvení jazyka je dórske; s ním se pak mísí prvky epického stylu. V idyle č. 22 s tradičním epickým námětem (Dioskúrové) však dórismy chybějí; jindy volí iónské nářečí (idyla č. 12) nebo dialekt aiolských básníků (idyly č. 28-30). V těchto případech přejímá i metrum, přičemž upouští od uspořádání do slok. Pokusem, který hraničí s výstředností a může, jak píše Umění pfeiffer, "vzbudit u čtenářů rozhořčení a opovržení"', je Syrinx (tj. Pánova Pro umění flétna), složená jako tzv. technopaignion, tj. carmen figuratum, obrazová báseň, v níž má nestejná délka veršů za cíl vytvořit obrys předmětu, o kterém skladba mluví. Na tomto poli vynikl Sim(m)iás, jehož některé básně byly zařazeny nejen do Antologie palatinske', ale i do 'búkolického' korpusu, vzniklého v byzantském období (rukopisy, v nichž se sbírka dochovala, pocházejí ze 13. a 14. století). Kromě 30 skladeb připisovaných Theokritovi obsahuje tento korpus i čtyři básně, jejichž autorem je pravděpodobně Moschos (2. stol. př. n. 1.) a dvě skladby přisuzované Biónovi (271. stol. př. n. 1).
4. Věštební literatura. Lykofrón
Styk s židovskou kulturou, která byla pod silným vlivem proroků, ne- Lykofronova mohl zůstat bez odezvy. Významným dokladem pro toto tvrzení je Lykofro- Alexandra nova Alexandra. Kolem této záhadné skladby v 1 474 jambických trimet-rech, kterou Suda nazývá "temnou básní" (to gkoteivóv izoiiyia, to skotei-non poiéma), a rovněž kolem jejího autora se rozproudila mohutná debata, jejíž závěry krátce shrneme. Debata se týkala identity autora a časového období, v němž Alexandra vznikala.
Lykofronovi, který se narodil v Chalkidě na Euboii a byl adoptivním synem dějepisce Lýka z Rhégia, připisuje příslušné heslo ve slovníku Suda na dvacet tragédií (Aiolos, Andromeda, Héraklés, Prosebnice, Hippolytos, Oi-dipús aj.) a "tak řečenou Alexandru". Slovník dále uvádí, že Lykofrón byl jedním ze sedmi tragických básníků tzv. Plejády. Na druhé straně Tzetzés v díle O komedii (p. 43 Koster) přisuzuje "Lykofronovi z Chalkidy", tedy znovu témuž Lykofronovi, zásluhy o vydání komiků, k němuž dal podnět Ptolemaios II. Filadelfos. Tato zmínka poskytuje dnes zároveň nejpřesnější časový údaj o básníkově životě. Pochybnosti kritiků se objevily v souvislosti s podivnou předpovědí (v. 1446nn.) událostí, ztotožnitelných s vítězstvím Tita Quinctia Flaminina nad Makedonií (197-191 př. n. 1.). Nedůvěru vzbudila i poznámka (v. 1229) o světovládné moci Říma (či spíše potomků Trojanů). Byla vyslovena domněnka, že je zřejmě nutno rozlišovat mezi Lykofro-nem, spisovatelem tragédií a učencem zabývajícím se komedií, činným za vlády Filadelfovy, a jeho mladším jmenovcem, autorem Alexandry, jehož věštby vznikly zřejmě až ex eventu, tj. v návaznosti na události, kterých se týkaly. Zastánci názoru, že šlo o jediného Lykofrona a že Alexandra spadá do 3. stol. př. n. 1., se domnívali, že je třeba za každou cenu obhájit znění ve
514
HELENISTICKÉ OBDOBÍ
stávající podobě; jednalo by se tu zřejmě o psychologické a propagandistické účinky, jež mělo vítězství Římanů nad Pyrrhem na myslení lidí v prostředí výrazně prořímsky zaměřeném, jakým právě bylo ptolemaiovské království. Obzvláště výmluvné je Momiglianovo úsilí poněkud "zředit" význam verše 1229 (yng kcu QaXáaar\q OKrJTiTpa Kal povapxn,íav, gés kai thalassés sképtra kai monarchéián, "nadvládu na moři i na zemi a samovládu") výkladem, že je pouhou narážkou na 'oblibu', jaké se Řím těšil. Věštby      Výstavba celé skladby je velmi jednoduchá: hlasatel podává panovníko-
post eventum vj Zprávy o věštbách vyřčených Kassandrou (Alexandrou). Slabý rámec otevírá i uzavírá předlouhý Kassandřin proslov ve formě přímé řeči, který je složen ze sledu vidění, týkajících se osudu Trojanů a jejich potomků. Poté, co jasnovidná Priamova dcera dospěje k předpovědi vítězných tažení Alexandra Velikého, pokračuje oznámením, podle něhož prý, "až. přejde šest generací", jeden z trójských potomků porazí "vlka z Galader" (jde asi o odkaz na makedonského krále). Později se s ním ale dohodne, rozdělí se o kořist a dosáhne povýšení a poct (v. 1446-1450). Souvislost s Titem Quinctiem Flamininem potvrzují shody s Plútarchovým Životem Tita Quinctia Flami-nina (16-17). Když bylo odmítnuto bezvýchodné řešení, které navrhl Wila-mowitz (ochotný dokonce připustit, že zde stojíme vskutku tváří v tvář věštbě), ukázalo se, že nej schůdnějším výkladem tu bude přijmout odkazy vztahující se k Římu jako pozdější přípisky. Tento závěr je však obecně přijímán s nedůvěrou. Konrádu Zieglerovi, který shromáždil nejvíce důkazů na podporu tvrzení, že autorem Alexandry je jiný, mladší Lykofrón, snad vnuk Fi-ladelfova spolupracovníka, se podařilo prokázat těsnou výrazovou příbuznost mezi oběma úryvky, v nichž se hovoří o Římu, a zároveň jejich zjevnou slohovou odlišnost od ostatního textu. Postupné      'Věštecké' dílo nebo alespoň dílo, které je jako takové vnímáno, je při-
navrstvovánf rozené vystaveno postupnému navrstvování. Dokazuje to zcela přesvědčivě srovnání se třetí, nejstarší z knih Sibylliných, na něž se odvolává i Ziegler. Jde o slavný hebrejsko-řecký text z 2. stol. př. n. 1., ve kterém se znovu objevuje otázka vztahů k Římu. Zde můžeme zjistit řadu výroků Římu příznivých (III, 175-178), po nichž vzápětí následují výroky nepřátelsky zaměřené vůči Římanům (v. 184-190), jimž se vytýká, že dali podnět k soustavnému provozování dětské prostituce. Je vcelku pochopitelné, že do básně Alexandra Lykofrona z Chalkidy byly v určité době vloženy verše, v nichž je pochvalně zmiňován Titus Quinctius Flamininus: vždyť, jak vypráví Plútar-chos (Život Tita Quinctia Flaminina, 16), bylo to právě město Chalkis na ostrově Euboii, které více než kdo jiný oslavovalo vítěze od Kynoskefal, zveličovalo jeho činy a chválilo jeho štědrost vůči Řekům. Máme tedy důvod se domnívat, že ona prořímsky zaměřená věštba, připojená dodatečně až po událostech, kterých se týkala, má původ právě v prostředí Chalkidy, kde byla skladbě nej významnějšího domácího básníka pravděpodobně věnována obzvláštní péče a kde byla báseň rovněž podle potřeby 'upravována'. Ezechielovy Z prostředí řecky mluvících Židů pochází tragédie jakéhosi Ezechiela hebrejské (Exagogé, tj. Vyvedení) z 2. stol. př. n. 1., soustředěná k osobě Mojžíšově, tragédie: 270 trimetrů, které uvádí Eusebios ve své Evangelijní průpravě (IX, 27-29), získal z díla Alexandra Polyhistora O Židech. Na základě těchto veršů si mů-
Nové básnictví
515
žeme utvořit představu o novinkách, které byly tehdy zavedeny. K nej významnějším patřilo zásadní odmítnutí aristotelovských "jednot"; příběh se odehrával v dlouhém časovém rozpětí a samozřejmě i na různých místech. Drama bylo zřejmě rozděleno na jednotlivá jednání, mezi nimiž uběhla vždy značně dlouhá doba; v podstatě se jednalo o sled samostatných "obrazů". Pravděpodobně byl přítomen rovněž sbor (v Eusebiových citátech však o něm není žádná zmínka), který vyplňoval přestávky mezi jednotlivými obrazy. Jazykem je prostá a jasná koiné, tedy takřka pravý opak nejasnosti a zmätenosti "hlodavců" z Múseia (jak je nevraživě nazývá Tímón, viz výše). Můžeme se domnívat, že podobně jako tato byly i ostatní řecky psané židovské tragédie určeny k předvádění, obdobně jako středověké hry s biblickými náměty. Ezechiel napsal i další "židovské tragédie", jak tyto hry označují Eusebios a Kléméns Alexandrijský (Strómateis, I, 23). Hry byly přirozeně skládány pro početné a činorodé židovské společenství v Alexandrii (kde dvě z pěti čtvrtí byly považovány za židovské), zdaleka však není ani vyloučeno, že Ezechiel chtěl oslovit i 'nezasvěcenou' veřejnost nežidovskou. Helenistická tragédie, jež svůj vzor spatřovala v Euripidovi, se znovu stala životným literárním druhem díky usilovné snaze udržet v paměti lidí vzpomínky na 'národní' dějiny.
Totéž lze říci i o dochovaném zlomku druhé tragédie. Není jisté, kdy Tragický vznikla. Jejím námětem je známý příběh Gýga a Kandaula (P. Oxy. 2382), příběh Gýgův který vypravuje Hérodotos na počátku první knihy. Archaické prvky v jazyce tohoto zlomku, uveřejněného v r. 1950, přivedly některé badatele na myšlenku, že mají před sebou zdroj, z něhož Hérodotos čerpal. Hérodotos by mohl být nanejvýš pramenem pro tuto anonymní tragédii. Avšak i z mála, které se dochovalo, můžeme vyčíst některé drobnosti, které Hérodotovo vyprávění neobsahuje.
5. Parodická literatura
Podle podrobného Polemónova svědectví, které uvádí Athénaios, byl Počátky snad průkopníkem parodie Hippónax (Hodující sofisté, XV, 698b). Jako pří- parodie klad uvádí Polemón úryvek z jisté parodie Homéra (Hippónax, frg. 126 De-gani): jedná se zjevně o parodii začátku Iliady. Ve zlomcích dochovanou epickou parodií je komická báseň Margítés, podávající komicky pokřivený Margítés obraz jakéhosi stejnojmenného "hrdiny". Za jejího autora byl nedávno zřej- a Xenofanés mě právem označen filozof a básník Xenofanés z Kolofónu (6. stol. př. n. 1.). Epika se skutečně stala - a to vzhledem k vážnosti, jíž se těšila - jedním z typických terčů parodie. Podle Polemóna začal pořádat soutěže (agóny) parodického básnictví Hégémón z Thasu, básník 5. stol. př. n. 1. Jednalo se o 'menší' agóny, při nichž se udělovaly skromné ceny, jak vyplývá ze zlomku Hegemonova díla citovaného Athénaiem.
V dlouhých dějinách parodie má své místo i tzv. parodie gastronomická, Archestratos která užívá slavnostního verše, homérskeho hexametru, ač zpracovává ná- z Ge|V mety zcela nevzletné. Na počátku helenistické doby např. Archestratos z Gely začíná svou gastronomickou báseň veršem (čteme jej u Athénaia,