ČASOPIS NÁRODNÍHO MUZEA - RADA HISTORICKÁ Ročník 176 - 2007 - číslo 3-4 REDAKTOR: Prof. PhDr. Jaroslav Čechura, DrSc. Redakční rada: Prof. PhDr. Ivan Hlaváček, CSc, Prof. PhDr. Miroslav Hroch, DrSc, PhDr. Jiřina Langhammerová, Prof. PhDr. Eduard Maur, CSc, PhDr. Karel Sklenář, DrSc, Prof. PhDr. Josef Válka, CSc. Redakce: Archiv Národního muzea, Na Zátorách 6, 170 00 Praha, tel.: 220 802 530 ČASOPIS NÁRODNÍHO MUZEA - řada historická 176 • ■ 2007 Vydává: Národní muzeum, Václavské nám. Grafická úprava a sazba: H.R.G. Litomyšl 115 79 Praha 1 Distribuci povinných výtisků a výtisků pro předplatitele zajišťuje firma Myris Trade s.r.o., P.O. Box: 2, V Štíhlách 1311, 142 00 Praha 4, tel.: 234 035 200, fax:++420 234 035 207), e-mail: myris@miris.cz. Zde se přijímají i objednávky předplatného, z ČR i ze zahraničí, a poskytují informace o cenách předplatného. Objednávky a předplatné ze zahraničí / Das Abonnement der kompletten Jahrgänge ist zu bestellen / The subscription of the completed volumes should be addressed: Myris Trade s.r.o., P.O. Box: 2, V Štíhlách 1311, 142 00 Praha 4, tel.: ++420-234 035 200, fax: ++420-234 035 207), e-mail: myris@myris.cz. Distribuci volných výtisků zajišťuje Národní muzeum, Václavské nám. 68, 115 79 Praha 1, telefon 224 497 159, fax. 222 246 047 (ze zahraničí: telefon ++420 224 497 159, fax ++420 222 246 047). Přímý prodej zajišťuje stánek v hlavní budově Národního Muzea, Václavské nám. 68, 115 79 Praha 1. Starší čísla, pokud jsou dosud na skladě, expeduje zájemcům Národní muzeum. Písemné objednávky adresujte: Národní muzeum - obchodní oddělení, Lubica Šťastná, Václavské nám. 68, 115 79 Praha 1, telefon 224 497 159; e-mail: lubica.stastna@nm.cz © Národní muzeum, Praha 2007 Korunovační řád Karla IV. jako ritualizovaný panovnický program1 Václav Žůrek Korunovace představovala nejen ve středověku zřejmě nej slavnostnější moment královského panování. Podoba formalizovane ceremonie provázející nástup nového krále vznikala postupným vývojem, přičemž pouze některé fáze tohoto vývoje jsme schopni blíže sledovat skrze výpověď pramenů. Z mnoha důvodů se korunovační ceremonie staly v posledních desetiletích opětovně centrem zájmu medievistů, a to zejména v souvislosti s pozorností věnovanou veřejné reprezentaci královského majestátu na straně jedné a pro zájem o ideovou podstatu královské moci ve středověku na straně druhé. Druhý aspekt je možno blíže nahlédnout také díky korunovačním řádům, předpisům, podle nichž se měla korunovace odehrávat a které nabízejí poznání dobového výkladu podstaty královské moci. Základem rituálu provázejícího nástup křesťanských králů na trůn nebylo vložení koruny, nýbrž pomazání. Od nástupu Pipina III. Krátkého roku 751 na trůn Franků vede nepřetržitá linie králů, jež byli při nástupu na trůn pomazáni dle starozákonních vzorů a nejspíš také v duchu soudobého šíření postbaptizálního biskupského pomazání. Dle byzantského vzoru přidal papež k pomazání také vkládání koruny, univerzálního královského symbolu. Tyto dva akty spojeny v jeden obřad byly konány minimálně při nástupu franských králů v 9. století během slavnostní mše a v tomto ohledu tak položily základ ceremonii, která do dnešních dob tvoří základ korunovace.2 Ceremonie měla již během 9. století pevnou strukturu. Nejstarší texty vztahující se ke svěcení krále byly součástí sakramentářů.3 Během 2. poloviny 9. století sepsal remešský arcibiskup Hincmar pro konkrétní korunovace postupně čtyři nebo pět korunovačních 1 Tento článek jo mírně přepracovanou podobou stejnojmenné diplomové práce obhájené na Ústavu českých dějin FF UK v Praze v roce 2007. 2 K nejstaršímu vývoji korunovací srov. Arnold Angenendt, Rex et Sacerdos. Zur Genese der Königsalbung, in: Tradition als historische Kraft. Interdisziplinäre Forschungen zur Geschichte des frühen Mittelalter, hrsg. vonN. Kamp-J. Nollasch, Berlin-New York 1982, s. 100-118; Janet L. Nelson, Politics and Ritual in Early Medieval Europe (dále Politics), London 1986; Cornelius A. Bouman, Sacring and Crowning. The Develope-ment of the Latin Ritual for the Anointing of Kings and Coronation of an Emperor before the Eleventh Century, Groningcn-Djakarta 1957; Robert-Henri Bautier, Sacres et cowonnements sous les carolingiens et premiers capétiens. Recherches sur la genese du sacre royal\francais, in: Annuaire-Bulletin de la Société de l'Histoire de France, 1987, s. 7-56; korunovacím jako medievistickému problému jsou věnovány sborníky Coronations. Medieval and Early Modem Monarchie Ritual (dále Coronations), ed. by J. M. Bäk, Berkeley - Los Angeles - Oxford 1990 a Investitur- und Krönungsrituale. Herrschaftseinsetzungen im kulturellen Vergleich, hrsg. von M. Steinecke und S. Wcinrurter, Köln-Weimar 2004. 3 Sakramentale (Liber sucramentorum) byly sbírky liturgických textů, které v době před 10. stoletím sloužily jako hlavní liturgická kniha určená pro celebranta církevních obřadů, mší, svateb, křtů a různých svěcení. Zpravidla v nich byly sepsány všechny texty, které mohl kněz potřebovat. Srov. Cyrille Vogel, Medieval Liturgy. An Introduction to the Sources, Washington 1996, s. 64. ISSN 0139-9543. Registrační číslo M K ČR E 920. (Národní muzeum, Praha - 2002) 105 řádů podle vzoru liturgických ordines.4 V podstatě sestavil jednotlivé formule (modlitby a požehnání) za sebou podle průběhu obřadu, jak měly být postupně pronášeny během ceremonie. Korunovační řády se nadále vyskytovaly jako samostatné sbírky textů, ovšem stále jako součást liturgických knih. Tyto řády měly (stejně jako jiné církevní ordines) podobu „scénáře", byl v nich ovšem kladen důraz na textovou část, tedy modlitby a požehnání. Pokyny pro liturgickou akci, tedy co by se mělo odehrávat mezi promluvami, se omezily na stručné určení, kdo mluví či zpívá. Zřejmě se předpokládalo, že korunovace bude organizována podle vzoru jiných liturgických obřadů. Tento vývoj vyvrcholil v 10. století v sestavení dvou kompletních korunovačních řádů, jež se staly základem všech následujících. Řády byly složeny jako úplný soubor modliteb, požehnání, promluv a zpěvů, jež byly potřeba k vykonání korunovační cerempnie. Obřad pomazání, korunování a předání insignií měl být podle řádů ukončen mší, pokud se její část nekonala dokonce jako součást ceremonie. Rády byly do značné míry univerzální, tedy použitelné ve kterékoliv zemi, neobsahovaly žádná konkrétní místa ani jména.5 V tomto smyslu byly podobné jiným liturgickým předpisům. Prvním z těchto kompletních řádů 10. století byl tzv. Ratoldův řád.6 Tento řád byl výsledkem kulturní výměny v prostoru bývalé západofrancké říše a Britských ostrovů.7 Nadále byl používán jako vzor pro francouzské a anglické řády.8 Druhým základním textem byl řád Ordo ad regem benedicendum quando novus a clem et populo sublimatur in regmtm, jení byl vložen do Rímsko-německého pontifikálu (Pon-tificale Romano-germanicum), základní kompilace dokumentů k liturgickým obřadům 4 Richard A. Jackson, Who wrote Hincmar's Ordines?, in: Viator 25, 1994, s. 31-52; Janet L. Nelson, The Earliest Surviving Royal Ordo: Some liturgical and Historical Aspects, in: Táž: Politics, s. 341—360; Guy Lanoě, L'ordo de conronnement dc Charles le Chauve d Sainte-Croix d'Orléans (6. jitin 848), in: Kings and Kingship in Medieval Europe, ed. by A. J. Duggan, London 1993, s. 41-68. ä Výjimkou je část formule pronášené při svěcení krále v Ratoldově řádu. Podle jeho nejstaršího dochovaného rukopisu se mělo pronášet: „...ul regale solium videlicet Francorum sceptra non deserat... ". V pozdějších rukopisech je slovo Francorum nahrazeno obratem: „Saxonum, Merciorum Nordam Himbrorumque", a jednou obratem „Francorum, Burgundiorum, Aquitanorum ". Lákavé a výjimečné konkrétní názvy zemí vyvolaly mnoho různých interpretací od pouhého upozornění na anglický původ řádu, až po údajný latentní nárok na nadvládu nad Anglií přisuzovaný francouzským králům. Tyto debaty shrnula Elisabeth A. R. Brown, „Franks, Burgitndians, and Aquitanians" and the Royal Coronation Ceremony in France, (transactions of the American Philosophical Society vol. 82, pt. 7) Philadelphia 1992, s. 85-88, podle níž bylo ještě ve 12. století považováno zmínění anglických zemí za nemístné a proto bylo nahrazeno třetí variantou. Postupná formalizace ceremonie vymazala jakoukoliv souvislost promluv s realitou a obrat zmiňující Sasko, Mercii a Severní Umbrii zůstal součástí francouzského korunovačního řádu až do roku 1825. Srov. též Richard A. Jackson, Vivat rex. Histoire des sacres et couronnements en France. Strasbourg - Paris 1984. ' Řád je nazýván podle opata Ratolda z Corbie (t986), jenž si nechal opsat nej staral dochovaný rukopis. Viz jeho nejnovější edice v Ordines Coronationis Fixmciae. Texts and Ordines for the Coronation of Franhsh and French Kings and Queens in the Middle Ages (dále Ordines) I, ed. by R. A. Jackson, Philadelphia 1995, s. 168-200; k tomu srov. výklad Richarda A. Jacksona, Manuscripts, Texts and Enigmas of Medieval French Coronations Ordines, in: Viator 23, 1992, s. 44-49; V Anglii je řád nazýván „Druhá recenze anglického řádu". Viz Janet L. Nelson, Second English Ordo, in: Táž: Politics, s. 361-370. 1 Velké množství zachovaných opisů (z 10.-11. století) rovnoměrně rozprostřených ve Francii i Británii (s nepatrně rozdílnými variantami pro francouzskou a anglickou ceremonii) svědčí o velké oblibě řádu. s Ratoldův řád byl dokonce využit také při plánování korunovace Jeruzalémského krále, pro tento účel byl mírně poupraven a v Tyru opsán do tamního pontifikálu. Srov. Ordines I, s. 169-173. katolické církve.9 Tento řád se stal základním „scénářem" pro organizování korunovačních ceremonií v mnoha evropských monarchiích.10 Text se prakticky nevyvíjel, jen ve 13. století byl obohacen o některé drobné změny." Těmito dvěma řády vyvrcholila první fáze vývoje korunovačních řádů. Univerzální řády byly používány v mnoha zemích, postupně se do ceremonií prosazovaly také obřady, jež neměly původ v církevní liturgii. První takové řády byly sepsány ve Francii za Ludvíka IX. Svatého. Jejich autoři obohatili liturgii původně čistě církevní ceremonie o světské prvky. Ve chvíli, kdy jsou i popisy obřadů, jež nesouvisí bezprostředně s církevním charakterem korunovace, zařazeny do korunovačního řádu, oddělujeme druhou fázi vývoje korunovačních řádů.12 Zařazení světských obřadů do textu řádu není jedinou novinkou. Texty řádů jsou od 13. století mnohem konkrétnější při popisu celé ceremonie a více prostoru věnují podrobnějšímu popisu aktů, které konají jednotliví účastníci. Rubriky již nejsou uvedeny pouhým označením kdo pronáší resp. zpívá následující text. V řádu je mnohem obšírněji popsáno, co se mezi promluvami děje. Korunovační řády vypovídají od 13. století také mnohem více o místních zvláštnostech. Tato skutečnost samozřejmě souvisí s vývojem zvláštních obřadů, např. ve Francii. Právě tam se během 13. století vyvinula ceremonie zřetelně odlišná od jiných, obohacená o množství aktů prováděných přítomnými šlechtici, tamní řády ze 13. století navíc kladou velký důraz na obřady spojené se sv. Ampulí, jež měly zdůrazňovat výjimečné postavení francouzského krále.13 Korunovační řád v plně rozvinuté podobě je předpisem, podle něhož měl být celý obřad uspořádán. Nejednalo se o obyčejnou slavnost, nástup krále byl pevně svázán s obecným křesťanským pojetím královské moci a celá korunovační ceremonie se nesla v liturgickém duchu. Jak se pokusím dále nastínit, není korunovační řád pouze pramenem pro průběh a charakter korunovace, nýbrž lze z něj vyčíst i některé zajímavé informace o společnosti a době v níž vznikl a také objednavateli, pro nějž byl řád sepsán. Nejstarší korunovační řád určený pro českého krále se zachoval z doby krále a císaře Karla IV. (1346-1378). Řád je znám ze dvou rukopisů. Vídeňský rukopis14 obsahuje na fol. 61b-91a text korunovačního řádu pod názvem Ordo coronationis regum Bohemontm a začíná texty modliteb určených k odříkávání při oblékání krále. Kromě řádu obsahuje 9 Římsko-nčmecký pontifikál (Pontificale Romano-Germanicum - dále jen PRG) byl sepsán kolem roku 950 ve skriptoriu kláštera Saint-Alban nedaleko Mohuče. Stalo se tak nejspíše na přání mohučského arcibiskupa. Tato liturgická sbírka ses obdivuhodnou rychlostí rozšířila po celém Západě a při otonském renovatio Imperii (962) dokonce i do Říma. PRG sloužil až roku 1961 za základ všech liturgických obřadů katolické církve (kromě těch spojených s eucharistií). Srov. Lepontifical romano-germanique du dixiěme siěcle. IIT. Introduc-tion generale et Tables, edd. C. Vogel - R. Elze, (-Studi e Testi 269) Cittá del Vatticano 1972, s. 3-5. Název pontifikálu překládám jako Římsko-německý, ačkoliv slovo německý jc v tomto kontextu zavádějící, domnívám se totiž, že pojem germánský by zaváděl ještě mnohem více. 10 Jak ukazují vedle říše příklady z Norska a Dánska viz Erich Hoffmann, Coronation and Coronation Ordines in Medieval Scandinavia, in: Coronations, 125-151; nebo z Polska 14. století. Viz Stanislav Kutrzeba, Zrodia poskiego ceremoniálu koronacyjnego, in: Przegl^dHistoryczny 12, 1911 s. 71-83, 149-164,285-307. " Jde o tzv. Cášskýřád. Jeho datace je sporná, jisté je použití roku 1309 pří korunovaci Jindřicha VII. Lucemburského. Editoři z 19. století jej přiřadili Rudolfovi Habsburskému. Srov. edici textu Coronatio Aquisgranen-sis, in: MGH LLIT, hrsg. von G. H. Pertz, Hannoverae 1837, s. 384-392; a pro kontext srov. Jörg Roggc, Die deutschen Könige im Mittelalter. Wahl und Krönung, Darmstadt 2006, s. 102-104. 12 Tato teze je v souladu s nepřímo vyjadrenými názoiy Jacquese Lc Goffa, la structure et le content! idéologi-que de la ceremonie du sacre, in: Le Saere royal ä ľépoque de Saint Louis: ďaprčs lc manuscrit latin 1246 de la BNF, cd. J. Le Goff [et al.] (=Le temps des images) Paris 2001, s. 19-35; a Janet L. Nelson, Ritual and Reality in theEarly Medieval Ordines, in: Politics, s. 329-339. n K zvláštnostem francouzské ceremonie srov. J. Le Goff, La structure. 14 Wien, Österreichische Nationalbibliothek, Cod. 556. 106 107 rukopisy děl Karla IV. Vita Caroli (fol. 1 a-52a) a Moralitates (fol. 53a-69a), dále pak řeč pronesenou arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi nad hrobem Karla IV. (fol. 91 a-116a).15 Druhá dochovaná varianta je obsažena v rukopise krakovském.16 V něm se na s. 251-269 nachází Ordo ad coronandum regem Boemorum a za ním následuje Ordo ad benedicendum reginam (s. 269-276). Řádům v rukopise předchází text Pulkavovy kroniky (s. 3-250). Jedná se o pátou recenzi Pulkavovy kroniky, jež zahrnuje tzv. Brandenburgica." Ta jsou v krakovském exempláři zapsána současnou rukou v podobě marginálií po stranách, což umožňuje datovat rukopis. Dataci napomáhá i časové určení iniciály, jde o iniciálu C na prvním popsaném foliu rukopisu, jež představuje mladého trůnícího krále s psíkem. Král má na hlavě korunu, v pravé ruce jablko a v levé žezlo. S ohledem na to, že Pulkavova kronika má braniborské přípisky po stranách a nejsou součástí textu jako v pozdější recenzi, datoval Josef Krása tento rukopis před rok 1374.18 Na základě obou rukopisů vydal Josef Cibulka kritickou edici textu korunovačního řádu Ordo ad coronandum regem a Ordo ad benedicendum Reginám, již zařadil do své knihy Český řád korunovační a jeho původ.19 Jeho kniha z roku 1934 je základní prací, o níž se zkoumání korunovačních rituálů a ceremonií v českém středověku dodnes opírá.20 V obecném přístupu ke korunovačním ceremoniím a řádům byl Cibulka ovlivněn zejména svým předchůdcem a učitelem Eduardem Eichmannem, jenž ve svém díle nastolil paradigma pozdějšího bádání tvrzením o podobnosti královského a biskupského svěcení.21 Cibulka nepodceňuje ani vliv autonomní přemyslovské tradice na vznik lucemburského obřadu. Nachází v řádu několik původních prvků, především průvod na Vyšehrad k modlitbě v předvečer vlastní korunovační ceremonie, nešpory u sv.Víta a průvod do královy ložnice, pak kázání po příchodu do kostela, českou aklamaci Rádi! Rádi! Rádi!, zpěv Hospodine pomiluj rty, účast svatojiřské abatyše při korunovaci královny, slavnostní přinesení sv. oleje z kaple sv. Václava, vykoupení meče a jeho následné obětování a jiné 15 Tímto textem se poprvé zabýval Johann Loserth, jenž sepsal vůbec první moderní pojednání o Karlově řádu a vyslovil první hypotézy a jeho původu. Viz Johann Loscrlh, Die Krönungsordnung der Könige von Böhmen, in: Archiv für österreichische Geschichte 54, 1876, s. 9-36, kde také vydal část textu na s. 27-36. 16 Krakow, Muzeum narodowe, Bibliotéka ksiažat Czartoryskich, Ms. 1414; k tomu srov. Josef Cibulka, Český řád korunovační a jeho původ, (^Knihovna Časopisu katolického Duchovenstva, Nová řada, 1) Praha 1934, s. 75-76. 17 Poté co Karel IV. získal roku 1373 Brambory, nechal do Pulkavovy kroniky, jež vznikala na jeho zakázku, zakomponovat výpisky z nám blíže neznámé braniborské kroniky. Srov. Marie Bláhová, Kroniky doby Karla IV. Praha 1987, s'. 575-576. 18 Josef Krása, Rukopisy Václava IV., Praha 1974, s. 110-111, kde na s. 106 je iniciála přefoecna; K iluminacím a jejich dataci srovnej také studii Barbary Miodonska, Dekoracja malarska rukopisu Kroniki ezeskiej Přibíka z Radenína w zbiorach Biblioteki Czartoiysldch w Krakowie, in: Rozprawy i sprawozdania Muzeum Naro-dowego w Krakowie IX, 1968, s. 43-56. " J. Cibulka, Český řád, edice je na s. 76-98 včetně „Modliteb při oblékání královského šatu a královských odznaků" podle vídeňského rakopisu; od té doby vyšly dva české překlady korunovačního řádu, poprvé za války v bibliofilském vydání na ručním papíře v překladu Karla Doskočila se stručným doslovem Josefa Cibulky, viz Korunovační řád česlých Iwálů, Praha 1941; podruhé v překladu Richarda Maška, srov. Korunovační řád českého krále, in: Karel TV. Literární dílo, Praha 2000, s. 87-124. :° Pro základní životní data Josefa Cibulky a zejména jeho účinkování za války srov. Vít Vlnas, Josef Cibulka (1S86-1968) Kunsthistoriker: zwischen Resistenz und Zusammenarbeit, in: Präger Professoren 1938-1948: Zwischen Wissenschaft und Politik, hrsg. von M. Glettler und A. Misková ^Veröffentlichungen zur Kultur und Geschichte im östlichen Europa, 17), Essen 2001. s. 153-173. 21 Eduard Eichmann, Königs- und Bischofsweihe, ^Sitzungsberichte der Bayerischen Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-philologische und historische Klasse, 1928, Ö.Abhandlungen) München 1928; srov. také Týž, Die Kaiserkrönung im Abendland. Ein Beitrag zur Geistesgeschichte des Mittelalters; mit besonderer Berücksichtigung des kirchlichen Rechts, der Liturgie und der Kirchenpolitik, Í-I1, Würzburg 1942. drobnější části. I když některé detaily mohou být originálním vkladem císaře Karla IV., má mnoho těchto částí podle Cibulky ráz dlouhodobě pěstované tradice. Na prvním místě zmiňuje průvod na Vyšehrad k uctění přemyslovských památek (střevíců a mošny knížete Přemysla), následující návštěvu nešpor u sv. Víta a průvod do královy ložnice.22 Dalším českým specifikem je ustanovení kolem ranního průvodu do svatovítského kostela.23 Obětování meče však zřejmě bylo inspirováno rolí, kterou hrál meč ve francouzském obřadu, Cibulka v něm vidí pouze podnět, rozvíjený domácí tradicí. Podle Cibulky je základní a nejstarší vrstvou řád z pontifikálu z 10. století, která byla zřejmě převzata již u příležitosti první korunovace Vratislava II. a stala se základem přemyslovského korunovačního řádu. Stalo se tak podle něj nejspíše přirozenou cestou, kdy při povýšení knížete Vratislava císařem na krále byl pověřen trevírský arcibiskup Engil-bert, aby jej v Praze pomazal a korunoval, a trevírský metropolita jistě celebroval obřad dle říšských (s Cibulkou „německých") zvyklostí a použil pro tuto příležitost v říši používaný řád z Římsko-německého pontifikálu. Podle Cibulky je také logické, že pro korunovaci Karlovy ženy Blanky z Valois roku 1347 byly k původně velmi skromnému obřadu korunování královny přidány francouzské prvky. Tyto prvky obsažené i v obřadu pro krále tvoří podle Cibulky nejmladší vrstvu a jejich zavedení je dílem Karla IV. Tak Cibulka dochází k závěru, že Karel IV. nesepsal korunovační řád jemu připisovaný, jen mírně reformoval přemyslovský řád a přidal několik modliteb a úkonů podle francouzského řádu své doby. Při bližším čtení Cibulkovy knihy je zřetelné, že si není vždy jist výmluvností svých argumentů. Některé argumenty používá opakovaně ve stejném znění a posléze se na ně odvolává jako na jistou věc. Tento způsob vystavění argumentace jistč není neobvyklý, ale dovoluje poodhalit, že si svými závěry nebyl až tak jistý. Nápadné je zejména jeho opakované ujištění, že základem Karlova řádu byl řád „německý" z 10. století. Tuto svou hypotézu připomíná v textu při každé příležitosti. Zřejmě se tím vymezuje proti Loser-thově teorii o francouzském původu Karlova řádu. Naléhavost se kterou Cibulka svou tezi stále opakuje a obhajuje, však vyvolává dojem, jako by byl nucen bránit se proti nějakým aktuálním (a očekávaným) výhradám. Dá se dokonce říct, že vzhledem k tomu, kolikrát svůj závěr opakuje, jde Cibulkovi v textu především o prokázání této hypotézy.24 Kníhaje dodnes je jediným respektovaným názorem na původ českého korunovačního řádu. Cibulkova hojně citovaná práce se ani po sedmdesáti letech nereviduje.25 O tuto práci (a nikoliv o pramen) se opírají v podstatě veškeré názory a domněnky týkající se korunovačního řádu Karla IV2|Í Ostatně až donedávna se korunovační tématikou české 22 Tyto úkony jsou podle Cibulky natolik rozmanité, že nemohly být zavedeny naráz, což je ovšem dosti nepřesvědčivý argument. Viz J. Cibulka, Česliý řád, s. 157. 23 To se Cibulkovi rovněž zdá být upraveno podle místních pražských zkušeností, neboť podle něj postupně vznikaly a byly přidávány jednotlivé části. Výsledek je podle něj neuspořádaný, ovšem v případě dlouhého vývoje by se dalo předpokládat spíše postupné sjednocení. 24 Z celé knihy bývá nejčastěji citován právě tento závěr. 25 Jediným kritickou reakcí je recenze Bedřicha Mendla v ČČH 42, 1936, s. 370-376, kde Mendl s odkazem na Rudolfa Urbánka nesouhlasí s Cibulkou v otázce stáří průvodu na Vyšehrad a vzhledem k mlčení pramenů 13. století se přiklání k autorství Karlovu; srov. též Rudolf Urbánek, Ä" české pověsti královské, in: ČSPS 23/1915, s.1-28, 49-68, 81-98; 24/1916, s. 4-23; 25/1917, s. 89-102; 26/1918, s. 10-47; Nedávná poznámka Josefa Žemličky o překonanosti Cibulkova výkladu směruje především na první část knihy, jež vykládá evropský vývoj, viz Josef Žemlička, Čechy v době knížecí (1034-1198), Praha 1997, s. 537-8. 26 Zmínka o korunovačním řádu pochopitelně nechybí v žádné biografii o Karlu IV. Srov. Josef Šusta, Karel IV. Za císařskou korunou 1346-1355, (=České dějiny II/4) Praha 1948, s. 26-34; Jiří Spěváček, Karel IV. Život a dílo (1316-1378), Praha 1979, s. 331-337; Fran ti šek Kavka, Karel IV. Historie velkého vladaře, Praha 1998, s. 116-128; Ferdinand Seibt, KarelIV. Císař v Evropě (1346-1378), Praha 1999, s. 170. Také nejnovější syn- 108 109 dějepisectví nezabývalo téměř vůbec a pokud, pak pouze v souvislosti s korunovačními klenoty.27 Historikové plně přejímají Cibulkův názor na původ a charakter korunovačního řádu, a tudíž není potřeba žádného zevrubnějšího shrnutí českého bádání o Karlově řádu. Pozdější badatelé přispěli k jeho závěrům jen některými drobnými studiemi. Nedávno rozebral Jaromír Homolka korunovační vigílii. Zůstal věrný výkladu Josefa Cibulky v otázce původu a charakteru řádu.28 Zajímavý výklad nabízí Homolka pro spojení královy účasti na večerních nešporách, průvodu do ložnice a jeho ranní probuzení na lůžku. Podle něj jde o jasný začátek přechodového rituálu vrcholícího posvěcením resp. pomazáním, přičemž spánek a probuzení mají připomínat smrt jako symbolický konec světského života a „přechod skrze ,smrť k novému a duchovně vyššímu životu."29 František Šmahel zahrnul korunovace mezi královské slavnosti středověkých Cech podobně jako potiřby, svatby nebo holdy, jež jsou podle jeho slov „manifestací a aflrmací společenských vazeb."30 V souvislosti s recepcí závěrů Cibulkovy knihy je na místě zmínit i zahraniční práce, které se vyjadřují k původu českého řádu. P. E. Sehraním se k němu vyjádřil ve své knize 0 anglických korunovacích z roku 1937. Podle známého bohemica non leguntur pochopitelně neznal Cibulkovu knihu a pracoval pouze s Loserthovými závěry. Schramm vyšel ze správného předpokladu politických kontaktů pražského a londýnského dvora, které vedly ke sňatku české princezny Anny s králem Richardem II. U příležitosti jejich svatby došlo 1 ke korunovaci podle řádu zvaného u Schramma „Anna-orŕfo". Na základě těchto kontaktů a podle podobnosti obou řádů pak Schramm dovodil, že anglický ritus měl vliv na český a zprostředkovaně i na polský. Podle něj „skrze politické kontakty vedoucí k tomuto sňatku lze snadno osvětlit, že český korunovační řád byl vytvořen na bázi německého, s výpůjčkami z anglického řádu."31 Výše zmíněné pravidlo lze vztáhnout také na Alexandra Gieysztora, jenž ve svém článku přejímá Schrammův názor32. Charakter textu v kontextu evropské tradice Rád Ordo ad coronandum regem Boemorum (spolu s řádem Ordo ad benedicendum reginam, který vnímám s řádem pro krále jako jeden celek) řadím jednoznačně do druhé fáze vývoje korunovačních řádů. Obsahuje 7nnožství jednotlivých obřadů, jež nejsou výhradně církevního původu. Pokusím se nyní objasnit některé klíčové pasáže tohoto teza 14. století pojednává o Karlově korunovačním řádu, viz Lenka Bobková, Velké dějiny zemí Konmy české IV.a (1310-1402), Litomyšl-Praha 2003, s. 221-226. Zde je třeba zmínit především knihu Karla Otavského podrobně analyzující Svatováclavskou korunu, viz Karel Otavsky, Sankt-Wemelsh'one im Prager Domschatz und die Frage der Kimstauffassung am Hofe Kaiser Karls IV., (=Europäische Hochschulschriften 28) Bern - Frankfurt a. M. - New York - Paris - Wien 1992; ostatně také v případě Svatováclavské koruny stojí badatelé před kardinální otázkou - vycházela její podoba ze starší přemyslovské tradice? Jaromír Hornolka, Ráno a večer. Počátek korunovačního ceremoniálu podle řádu Karla IV., in: Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70, narozeninám, k vydání připravili M. Nodl a F. Sommer ve spolupráci s E. Doležalovou, Praha 2004, s. 169-188. Tamtéž, s. 176. František Šmahel, Královské sía\mos1i ve středověkých Cechách, in: Týž: Mezi středověkem a renesancí. Praha 2002, s. 107, ke korunovacím srov. s. 112-115. Percy Ernst Schramm, Geschichte des englischen Königtums im Lichte der Krönung. Darmstadt 1937, s. 85-6; mimochodem jde o třetí možný původ Karlova korunovačního řádu - v podstatě byly postupně Loserthem, Cibulkou a Schrammem vyčerpány všechna tři vlivná centra vývoje korunovačních řádů: Francie, Anglie a říše. Alexander Gieysztor, Gesture in the Coronation Ceremonies of Medieval Poland, in: Coronations, s. 152— 164. řádu, přičemž nám v jeho pochopení pomůže rozlišení několika vrstev textu řádu. Celý text je poměrně komplexním celkem, toto rozlišení umožní lépe rozkrýt, jakým způsobem a z jakých částí byl řád sestaven. Dnes není třeba začínat analýzu Karlova řádu od začátku, lze se opřít o velmi užitečnou práci Josefa Cibulky a stojíce příslovečně na jeho ramenou můžeme se pokusit dohlédnout dále.33 Budu se proto věnovat jen těm částem a těm aspektům řádu, v nichž mohu k Cibulkovu výkladu přidat něco nového. Základní vrstvu představuje liturgický text, tedy samotný text řádu, jenž rozepisuje jednotlivé promluvy, jež jsou seřazeny podle předepisovaného průběhu ceremonie. Tyto texty, jež nazýváme obecně promluvami, zahrnují modlitby, požehnám, světící formule a formule pronášené při předávání insignií, dále pak zpěvy zpívané chórem a texty související se mší (včetně litánie), jež jsou součástí ceremonie.34 V liturgickém textu můžeme rozlišit několik částí, z nichž je složen. Základem textuje řád z pontifikáhií sbírky PRG, jak se domníval Cibulka.35 Jeho argument na základě strukturálního srovnání je velmi výmluvný. Z PRG byly pro řád Karla IV. převzaty všechny texty.36 Tuto část řádu, jež jako celek existovala a fungovala již od 10. století, můžeme považovat za zcela základní vrstvu analyzovaného textu. Jde o obecný a univerzální řád, jenž měl ve svém pontifikálu každý biskup latinské Evropy.37 Tento základní text obsahuje soubor promluv, modliteb, požehnání a světících formulí nezbytných pro obřad pomazání a korunování (v názvu doslova „řád k požehnání krále, j enž je nově od lidu a kléru pozvednut na krále" - Ordo ad regem benedicendum quando novus a clem etpopulo sublimatur in regnum). V liturgickém textu jsou rubriky z PRG doplněny o texty z francouzských řádů. Zejména část řádu předepisující texty pro korunovaci Icrálovny je sestavena podle francouzského vzoru, což již Cibulka dával do souvislosti s korunovací Karlovy první ženy Blanky z Valois. Pro představu o původu liturgické vrstvy textu pomůže skutečnost, že velká většina formulí, jež mají být podle řádu pronášeny, se objevila v některém z řádů již před rokem 1000.38 Výjimku tvoří (kromě některých částí týkajících se mše) pouze čtyři formule společné s řádem Karla V. z roku 1365 (rubrika č. 3,28, 37, 42- číslování zde i jinde v závorkách dle Cibulkovy edice) a tři formule, jež jsou k nalezení pouze v českém řádu (27, část 32, 33). Cibulka předpokládal, že textů, jež jsou exkluzivně české, tedy pouze v českém řádu, je více, ale neměl k dispozici všechny edice korunovačních řádů francouzských králů. Ovšem text korunovačního řádu nelze pouze textologicky rozdělit na jednotlivé promluvy a poté hledat jejich předlohy. Tento přístup nedovede totiž vysvětlit výslednou 33 Srov. obšírný a podrobný rozbor jednotlivých částí textu, .1. Cibulka, Český řád, s. 102—152. 54 Význam rozlišení hlasitě ěi tiše zpívaných a promlouvaných čáslí na podobném francouzském řádu nedávno ilustroval Eduardo Henrik Aubert, Le son et le sem. L 'Ordo ad conseerandum et coronandum regem (v. 1250), in: Amiales HSS, 2007/2, s. 387-411. 35 Cibulka mčí ovšem za to, že jde o základ řádu vc smyslu uradovaného textového korpusu, jehož součástí měly být tradiční přemyslovské obřady a jenž byl takto předáván již od knížecích dob. M Konkrétně z řádu LXXI1. sbírky PRG (edice: Lepontificaí romano-germanique dít dixiěme siěcle. I. Le Texte, edd. C. Vogel-R. Elze (=Studi e Testi 226) Cittá del Vatticano 1963) bylo převzato všech 28 rubrik, navíc text biskupského požehnání z řádu č. LXX111 sbírky PRG určené pro výjimečné neděle (Elze-Vogel I, s. 262). 37 Pontifikál byl liturgická kniha určená pro biskupa, jež obsahovala všechny texty pro něj nezbytné, aby mohl celebrovat liturgické úkony. Viz C. Vogel, Medieval Liturg)', s. 225^-6. Nezávislost pontifikálu na místních poměrech potvrzuje také rukopis Pontifikálu Albrechta ze Šternberka, viz Ludwig Schmugge, Das Pontifikáte des Bischofs Albrecht von Sternberg, in: Mediaevalia Bohemica 3, 1970, s. 49-86. 38 Texty převzaté z PRG jsou nejdříve z roku 960, většina rubrik převzatých z francouzského řádu, pochází z tzv. Ratoldova řádu (nejstarší rukopis z doby kolem roku 980). 110 111 podobu textu, jak se také ukazuje u Cibuľky, jenž si v některých chvílích protiřečí, neboť spoléhá takřka výhradně na samotný text řádu a jeho komparaci s jinými texty. Rád je předpisem, podle něhož měla být organizována korunovační ceremonie. Při rozboru řáduje proto nezbytné vidět za textem plánovanou ceremonii. Tato ceremonie se sice, pokud víme, nikdy neodehrála v popsané podobě, nicméně je jako taková přítomna v textu. A tak budeme s její ideální podobou pracovat při rozboru řádu. Proto o předepsané ceremonii mluvím v minulém čase jako o vykonané. Užitečné bude také ujasnit si některé pojmy, jež budu nadále užívat. Vágnost pojmů, jako jsou například rituál nebo ceremonie, znemožňuje vést jejich pomocí debatu nejen uvnitř medievistické obce, nýbrž i s ostatními historiky a sociálními vědci.39 Pro tento rozbor bude po mém soudu užitečné použít terminologii, kterou navrhnul americký antropolog Roy Rappaport40 Ten rozlišil pojmy ritus a rituál. Rituál podle něj představuje jednotlivou událost, akt, kdežto ritus tyto akty spojuje v uzavřený celek. Užitečným shledávám zavedení třístupňové škály tennínů pro studium rituálů. Všeobjímajícím pojmem je makroritus neboli ceremonie. Ta zahrnuje všechny akty, které lze spojit v uzavřený celek. V našem případě je ceremonií korunovace, tak jak ji popisuje celý korunovační řád, počínaje vigilií a průvodem na Vyšehrad, až po závěr mše a přijímaní královského páru. Ceremonie se dělí na jednotlivé rity, tedy obřady, jež tvoří uzavřený celek. Ritem je například korunovace (přinesení koruny na oltář, její požehnání a vložení na panovníkovu hlavu). Ritus se dále skládá z jednotlivých aktů - rituálů. V případě pomazání představuje rituál jednotlivý akt, například pomazání sepjatých rukou krále. Doslovné čtení mnohých pasáží řádu by bylo zavádějící. Mnohé z textů, jež provázejí jednotlivé obřady, byly v době Karla IV. již více než 300 let staré a postupná formalizace obřadu vedla k jistému vyprázdnění významu některých pojmů. Texty, jež byly do řádu zařazeny v 9. nebo v 10. století například v důsledku snahy o zdůraznění role předních mužů říše, neměly již v kontextu 14. století svůj původní naléhavý význam. Alespoň to můžeme předpokládat. Jak upozornil Reinhard Elze, mnohé části textů bývají změněny v důsledku aktuální situace v zemi nebo v čase, kdy byl řád přizpůsoben k novému použití. Jiné, stejně neodpovídající pasáže, však byly ponechávány beze změny; zřejmě se autorům nového řádu zdály nepodstatné.41 Nejprve se podívejme na klíčové rituály tvořící tradiční podstatu ceremonie. Král musel být pomazán, korunován a nastolen na trůn. Obsah rituálu nastolení byl v Karlově době již vyprázdněn. Alespoň nám tak dovoluje soudit popis nastolení podle řádu. Podle něj je již korunovaný král doveden biskupy od oltáře sv. Víta ke trůnu (coronatus [...] per chorům ducatur de altari ab episcopis usque solium), načež pronese arcibiskup nastolovací formuli Sta et retině (50). Poté krále posadí na trůn a pronáší další nastolovací promluvu {in hoc solio; 51), na jejímž konci král obdrží polibek míru (osculum pacis) a celý rituál 39 Jak trefně upozornila Pavlína Rychterová, Rituály, rity a ceremonie. Teorie rituály a jejich reflexe v medievis-tickém bádání, in: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky, eds. M. Wihoda, D. Malaťák, Brno 2006, s. 11-23; svévolné, či spiše samoúčelné používaní populárního pojmu rituál není ovšem problém pouze českých autorů. Za všechny kritické hlasy srov. Philippe Buc, The Dangers of Ritual. Between Early Medieval Texts and Social Scientific Theory, Princeton 2001. * Srov. Roy A. Rappaport, The Obvious Aspects of Ritual, in: Ecology, Meaning and Religion, Berkeley 1979, s. 175-180. Rappaportovu terminologii používám ve smyslu, jak jej vyložila Pavlína Rychterová, pro její výklad srov. P. Rychterová, Rituály, rify a ceremonie, s. 13-14. '" Reinhard Elze, The Ordo for the Coronation of Roger TI. of Sicily. An Example of Dating by Internal Evidence, in: Coronations, s. 165-178. zakončí zpěv Te Deitm laiidamus.42 Pozoruhodné je, že v nastolovacím rituálu nevidíme žádné typické domáci prvky, nebo je nejsme schopni odlišit od běžného průběhu nastolení, jež jc součástí korunovací i jinde. Zřejmě hraje roli, že v době přemyslovské nebyli králové korunováni již při nástupu na trůn. Ve skutečnosti o nastolení nešlo, král nastoupil na trůn již dříve a význam obřadu byl potlačen již ve 13. století, kdy se přemyslovští králové Přemysl Otakar II. a Václav II. nechali korunovat a tedy také intronizovat až několik let po nástupu. Pomazání bylo ústředním obřadem posvěcujícím vládu křesťanského krále.43 Právě 0 obřad pomazání a jeho liturgický význam se opíraly teorie o sakrální podstatě královské moci.44 Pomazáním krále bylo veřejně prezentováno, že král byl „vyvolen z Boží milosti" a že mu byl předán dar Ducha svatého. Pomazání je třeba v kontextu Evropy římského ritu vnímat jako základní úkon celého obřadu. Právě pomazáním byl označen jedinec vyvolený Bohem k vládě nad lidmi na jejich cestě ke spasení. Spravovat lid a vést jej ke spáse, tak by se ve stručnosti dalo formulovat královo poslání. Stejně jako knězi, také králové nabyli tímto pomazáním zvláštního statutu mezi lidmi a požívali Boží ochrany, což vycházelo 1 z biblického výroku: „Nesahejte na mé pomazané, ublížit mým prorokům se chraňte!" (Ž 105, 15). Český řád se inspiroval ve francouzském rituálu, ovšem nebylo možné přenést do Cech celý komplex obřadů souvisejících se sv. Ampulí. Posvěcenému oleji byla prokázána úcta alespoň tak, že byl slavnostně přinesen ze Svatováclavské kaple dvěma opaty s mitrami na hlavě.45 Byl tak napodoben průvod, jenž ve Francii přinesl svatý olej snesený na zem holubicí reprezentující Ducha svatého.46 Zatímco v Remeši byl hlavním světcem, jenž zvyšoval symbolický význam obřadu, svatý Remigius, jenž „pokřtil Francii" (jemu byl zasvěcen klášter v Remeši, kde byla uchovávána sv. Ampule), v Cechách tuto úlohu plnil hlavní český patron, sv. Václav. Král byl pomazán na hlavě, na prsou, na ramenou a na pažích. Když arcibiskup pomazával krále na hlavě pohybem ve tvaru kříže, pronesl klíčovou for- 42 Popis příchodu i formule jsou zřejmě převzaty z PRG (24-25), shodný kontext i text rovněž ve francouzských řádech, samotná formule Sta et retině pochází z 9. století. ^ Kontinuálně nejméně od 8. století, kdy byl pomazán majordomus Pipin 111. Krátký na krále Franků. 44 Předobrazem bylo starozákonní pomazání králů Saula a Davida prorokem Samuelem (1S 9,10). Jak poměrně přesvědčivě prokázal Arnold Angenendt, bezprostřední inspirací v polovině osmého století se stalo čerstvě zavedené postbaptizální biskupské pomazání. Jako ideové zdůvodnění posloužila biblická pasáž (lPt 2, 9), jež krále pasovala do postavení krále a kněze. Srov. A. Angenendt, Rex et Sacerdos; pomazání odkazovalo rovněž na podobnost s uvedením do biskupského úřadu. 45 Ordo adcoronandum regem Boemonim, s. 83: „Post epištolám, choro cantantegraduale, duo abbates milrati in capella sancti Wenczeslai recipiant oleum sanctum, quod erit in calice magno repositum, qui calix totus coopertus erit cum panno sericeo, et deferant reverenter ante altare sancti Viti tentorio super eos extenso, Calicem vero de manibus eorum reverentei cum osculo accipiens Archiepiscopus pönal in altari. " 46 Jde zřejmě o nejcharakterističtější část francouzské ceremonie. Svatý olej z Ampule byl smíchán s křižmem a touto směsí byl pak král pomazán. Nádobku se svatým olejem měla podle tradice snést z nebe holubice představující Ducha svatého při lďtu Chlodvika o Vánocích roku 488/9. Zajímavé vysvětlení původu ampule nabídl Angličan Francis Oppenhejmer. Podle něj byla ampule roku 533 při pohřbu svatého Remigia vložena do jeho hrobu. Ampule obsahovala mastné a tučné vonné koření používané při pochovávám významných osobnosti galorománské aristokracie. Když byla o 3 století později objevena mezi ostatky svatého Remigia, byla již antická praxe zapomenuta a překryta aluzí života Ježíše Kf'ista a jeho křtu. V tekutině byl rozpoznán posvěcený olej používaný při církevním posvěcení či pomazání a jelikož byl svatý Remigius spojen s Chlod-víkovým křtem, k domyšlení významu předmětu nebylo daleko. Srov. Francis Oppenheimer, The Legend of the Sainte Ampoule. London 1953. Obřad i vysvětlující komentář se poprvé objevuje v řádu sepsaném Hink-marem z Remeše pro korunovaci krále Karla Holého (roku 869). Srov. Ordines I., s. 104. 112 113 muli Ungo te in regem de oleo sanctificato (21).47 Pomazání bylo doprovázeno zpěvem antifony Unxerunt Salomonem (22) připomínajícím starozákonní původ obřadu a dalšími promluvami arcibiskupa.48 Dalším základním ritem je korunovace. Králi byla na hlavu vložena koraná,49 kterou předtím arcibiskup vykouřil kadidlem a pokropil posvěcenou vodou, při vložení mu asistovali všichni biskupové (Hic aspergatur aqua benedicta minutatim super coronam atque a metropolitano vel episcopo incensetur, et imponatur capiti per Metropolitanům assistentibus omnia episcopis).5" Poté metropolita pronesl formuli Accipe coronam regni (43). V tomto ohledu řád respektoval výlučnou roli biskupů při korunovaci a nenechal se inspirovat francouzským zvykem, při němž korunu naráz vkládalo 12 pairů, 6 církevních a 6 světských.51 Podle Petra Žitavského byl však podobný akt vykonán při korunovaci Jana Lucemburského. Kronikář zmiňuje jména dvou šlechticů, kteří drželi korunu nad královou hlavou.52 Jak bylo řečeno výše, není třeba rozebírat všechny obřady, z nichž se ceremonie skládá. Nyní budeme věnovat pozornost těm pasážím, které umožní pochopit ideový rozměr, v jehož intencích byl řád sepsán. Hlavní část ceremonie se měla odehrávat v hlavním chrámu země, v katedrále sv. Víta. Jen v předvečer korunovace se aktéři přesunuli jinam. Král veden arcibiskupem, biskupy, knížaty a šlechtici měl dojít na Vyšehrad a tam se pomodlit.53 Nic bližšího v řádu není, a to ani v jeho českých překladech. Ovšem ustanovení je již od Cibulky dáváno do souvislosti se zmínkou Pulkavovy kroniky o Libuši a Přemyslovi. Pulkava při popisu prapočátku českých dějin vkládá do úst Přemysla řeč o tom, že s sebou vzal lýčené střevíce a mošnu a že tyto předměty budou jeho potomkům navždy připomínat prostý' původ.54 Pulkava k tomu dodává, že v jeho době se tam stále uchovávají a v předvečer korunovace, když přijde 47 oleum sanctificalum — posvěcený olej, zvaný též olej katechumenů. 48 Jde o delší variantu Ungo te in regem de oleo sanctificato (23) převzatou z PRG a Chrlíteperunge (24) z Francie. 4* Tento zvyk byl spojen s pomazáním poprvé roku 781, viz Armales regni Francorum inde ab a. 741 ad a. 829 qui dieuntw Annates Lauríssenses maiores et Einhardi, in: MGH SSrG VI, edd. G. II. Pertz und F. Kurze, Hannover 1895, ad. a. 781, s. 57: „Etcum ibi sanctum pascha celebraret, baplizavit idempontifexfilium eium Pippinum unxitque eum in regent. Unxit etiam et Híudowicum fratrem eius; quibus et coronam iniposuit." TC tomu srov. Janel L. Nelson, 77?f? Lord's Anointed and the People's Choice: Carolingian Royal Ritual, in: Rituals of royalty. Power and Ceremonial in Traditional Societies, eds. by D. Cannadine and S. Price, Cambridge 1987, s. 137-180. Zlatá koruna se jako panovnický symbol objevuje v Bibli (např. Est 8, 15 a Ž 21, 3), křesťanští vladaři ji nosí od dob císaře Konstantina. 5(1 Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 90. 51 Počet byl jistě vybrán záměrně, aby symbolizoval 12 učedníků Kristových. 52 Petri Zittaviensis Cronica Aule Regie (dále Petr Žitavský'), in: FRB IV, ed. J. Emler, Praha 1884, s. 176-177: „Duo eciam iuvenes genere nobiles per regem tunc coronandum in ipsa horafacti sunt miiites balíheo cincti militari, qui ad tenendum preciosum diadetna super caput regium fuerant deputaíi. Horům umis filius erat domini Bohuslai de Merica, alius Fridemanni de Smán. " 53 Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 76-77: „ Primo archiepiscopuspragensis cumpreíatis, principihus et baronibus associabunt principem in regem coronandum in Wissegradum et ibi adorantes. v řádu je pro korunovaného krále ponechán pojemprinceps zřejmé podle PRG, nicméně jc blíže určen slovy „kníže, jenž má být korunován" —princeps in regem coronandus. 54 Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chronicon Bohemiae, in: FRB V, edd. J. Emler, J. Gebauer, Praha 1893, s. 7: „ Tulerat eciam secům dictusprinceps calceos et coturmim de subere factos. De quibus interrogatus, cur secům ditceret, respondit: ea volo facere servari in perpetuum in castro Uýssegradensi, nec putrescent, itt videant posteri mei, quod sint de paupertate in principals solio locati, ne superbiant, quia superbi propter demerita humilianíur, et humiles propter virtulem exaltantw. " budoucí král, jsou mu střevíce ukázány a na rameno je mu zavěšena mošna.35 O uchovávání střevíců jako posvátného předmětu přemyslovského rodu na Vyšehradě mluví poprvé Kosmas56 a nedávno upozornila na významné svědectví Kateřina Rubínová.57 Střevíce a jejich kontext využití během korunovace popsal italský autor Tomáš z Pávie (f kolem 1280), který v Praze někdy v 60. nebo 70. letech 13. století pobýval.58 Z těchto indicií lze dovodit, že ještě v druhé polovině 13. století byly (zřejmě na Vyšehradě) uchovávány údajné Přemyslovy střevíce, jež hrály jistou roli při nastolovacím obřadu, později korunovaci Přemyslovců. Na tuto tradici zřejmě navázal Karel IV. tak, že nechal do řádu vložit v předvečer korunovace průvod na Vyšehrad, kde se měl král a jeho doprovod pomodlit. Tolik podle řádu, Pulkava ale tvrdí, že na Vyšehradě pověsili budoucímu králi mošnu na rameno a ukázali mu střevíce. Mošnu ovšem nezmiňuje žádný z pramenů přemyslovské doby, teprve Dalimil o ní mluví v souvislosti s nástupem bájného Přemysla.59 Nabízí se vysvětlení. Korunovační řád svým charakterem vychází z liturgických textů. A i když jsou v pozdější době jeho součástí popisy světských obřadů, nehodí se do oficiálního popisu ceremonie úcta k předmětům pocházejícím z pohanských dob, jež nebyly žádným způsobem převzaty křesťanskou tradicí. Mošna byla přidána ke střevícům, s nimiž tvořila smysluplný celek. (Možné rozevření nůžek mezi popisem ceremonie v řádu a skutečně myšleným provedením ukazuje na další úskalí doslovného čtení řádu.) Z Vyšehradu se průvod vrátil zpět do chrámu sv. Víta, kde se měl král zúčastnit nešpor, a nakonec byl doveden až do ložnice (thalamus). Odtud byl ráno v průvodu vyveden, když byl nejprve okouřen kadidlem, pokropen svěcenou vodou a slavnostně oblečen. Tento obřad počínaje účastí na nešporách, přes vyvedení z ložnice až po pomazání, interpretuje Jaromír Homolka jako přechodový rituál. Podle nčj spánek a probuzení mají připomínat smrt jako symbolický konec světského života a „přechod sh'ze ,smrť k novému a duchovně vyššímu životu. "™ Otázkou je, jaký smysl mělo zařazení průvodu na Vyšehrad. Pokud by se tento obřad konal již roku 1347, procházel by Karel s preláty a velmoži notný kus cesty relativně prázdným územím mezi branou města a Vyšehradem. Pokud byl průvod zařazen až po založení Nového Města pražského (zakládací listina již 3. dubna 1347), pak lze průvod číst jako slavnostní podívanou pro obyvatele, jež celá prochází všemi pražskými městy a Pražané mohou holdovat králi. Viděn touto optikou stává se průvod velkou slavností, j ež dobře zapadá do představ o reprezentaci panovnického majestátu za Karla IV. Část ceremonie zařazená na den před korunovací je poměrně výjimečným rysem Karlova řádu ve srovnám s jinými řády, jež se obvykle omezují na den korunovace. I když jistou inspirací mohlo být ustanovení, podle něhož měl francouzský král přijít v noci 55 Tamtéž, s. 7: „ Que hodierna die in Wyssegradensi ecclesia diligencius conservaniur. Nam in vigilia coronaci-onis regutn Boemie processionaliter obviam dantes canonici et preláti futuro regi calceamenta sibi ostendunt et coturnum humeris suis impommt, ut memoriam habeant, quod de paupertate venenmt et nequaquam superbiant. " 56 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum (dále Kosmova kronika), in: MGH SS NS II, ed. B. Bretholz, Berlin 1923, s. 17: „...et servantur Wissegrad in camera ducis usque hoďte adsempiternum. " 57 Kateřina Kubínové, Dosud přehlížené svědetevi o Přemyslových opánkách a mošně a o korunovaci českých králů, in: Ars videndi. Professori Jaromír Homolka ad honorem, Praha 2006, s. 79-83. 5S Thomae Tusci Gesta imperatorum etpontificum, in: MGH SS XXII, ed. E. Elrrenfeuchter, Hannover 1872, s. 527-528. J' Staročeská Icronika tak řečeného Dalimila, sv. 2, edd. J. Daňlielka - K. Hádek - B. Havránek - N. Kvítková, Praha 1988, s. 139. b0 J. Homolka, Ráno a večer, s. 176. 114 115 v tichosti do katedrály a pomodlit se zde podle přání.61 Účast českého krále na nešporách, jež Cibulka přisuzuje osobní zbožnosti Karlově, lze docela dobře vysvětlit jako převzetí a upravení francouzského vzoru.62 Poté co král vstoupil do chrámu s v. Víta z jižní strany (přicházel zřejmě nejkratší cestou ze směru od královského paláce), zastavil se u oltáře sv. Kříže, kde se pomodlil k relikviím umístěným na oltáři. Ani to není obvyklé, aby v ceremonii hrál roli jiný, nežli hlavní oltář. Zřejmě není v tomto případě jiné vysvětlení, než úcta Karla IV. ke sv. Kříži. Zbytek ceremonie měl proběhnout podle zvyklostí, jež nalezneme i v jiných řádech, tedy před hlavním oltářem sv. Víta a kolem trůnu. Ustanovení Karlova korunovačního řádu, která nejsou součástí jeho hlavních textových předloh, můžeme rozdělit do několika skupin. První skupinu představují tzv.i domácí nebo též české prvky (ve významu místně podmíněné). Jde především o dvojí použití češtiny v textu řádu, jenž je jinak celý latinsky. Prvním okamžikem je aklamace. Na otázku „ Chcete-li také vy N. kniežeti a zpráva sě poddati a jeho králevstvie tvrdú věru ustanovili a ku přikázání jeho poslušní byli podle slova svatého apoštola, jenž die: Všeliká duše mocem vyšším poddána buď, leč králi jakožto povýšenému?"m odpoví okolo stojící klérus a lid svorně: Rádi! Rádi! Rádi! (June a circumstante clem etpopulo unanimiter dicatur: Rady, Rady, Rady). Česká aklamace byla do řádu zařazena nejspíš s předpokladem, že tato aklamace bude stejně pronášena česky. Jedinou změnou je v této pasáži čeština, jinak podoba aklamace odpovídá předloze z PRG, podle níž měla zaznít odpověď třikrát Fiat! V tzv. Cášském řáduje dokonce předepsáno zopakování otázek i odpovědí v němčině, aby všichni přítomní rozuměli.64 Podruhé zazněla podle řádu čeština, když po nastolení holdovali králi klerikové zpěvem Te Deum laudamus (52) a lid zpěvem písně Hospodine pomiluj nyl (53).65 Když si roku 1055 Čechové zvolili knížetem Spytihněva, zpívali „Kirieleison cantilenam dulcem." Píseň Hospodine pomiluj ny rovněž končí slovy Krlešu, tedy českým překladem Kyrie Eleison.66 Tato dvě místa, při nichž se i podle řádu ozve čeština, jsou jedinými chvílemi, kdy jsou podle předpisu aktivními účastníky ceremonie přítomní zástupci lidu. Tito „illiterati", jejichž význam pro aklamaci i hold na konci nebyl zanedbatelný, měli předepsanou mož- 61 Ordines Tí. s. 38U: „ et dehet rex in tempeslive noctis silencio venire m ecclesiam orationem facturus et ibidem, si voluerit, in oratione aliqucmtuhim vigilaturus" Cituji z tzv. Posledního kapetovského řádu z doby kolem roku 1270, ustanovení je rovněž součástí řádu Karla V. z roku 1365. 62 J. Cibulka, Český řád, s. 105; ani francouzské ustanovení není jediným předpisem týkajícím se doby před korunovací. Podle burgundského řádu se měl budoucí král podle vzoru rituálu rytířského pasování několik dní před korunovací postit a modlit. Viz Reinhard Elze, Königsh'önung und Rittenveihe. Der Burgundische Ordoßir die Weihe und Krönung des Königs und der Königin, in: Institutionen, Kultur und Gesellschaft im Mittelalter. Festschrift für Josef Flcckcnstein zu seinem 65. Geburtstag, hrsg. von L. Fenske, W. Rösener und T. Zotz, Sigmaringen 1984, s. 326-342, zde s. 333. 63 Rád korunovanie krále českého a h'áiovny, in: Spisové císaře Karia IV., vyd. J. Emíer (^Památky staré literatury české IV), Praha 1878, s. 76-77, záměrně zde zmiňuji i staročeský překlad, neboť k přítomnému „lidu" byla možná přednesena tato otázka česky. Originál viz Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 79: „ Vultis taliprincipi ac reclori vos subiicere ipsh/sque regnum firma fide stabilire atque iussionibus iliius obtemperare iuxta apoštolům: „ Onmis anima potestatibus sublimioribus subdita sit sive regi quasiprecellenti? " (7). ^ Coronatio Aquisgranensis, s. 386: „premissas interogaciones et earum responsiones domino regi in vulgari nostro, id est teutonico. " 6S Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 91: „ Cunctus autem clericarum cetus tali rectore gralulans, sonan-tibus ympnis alta voce concinat: Te deum laudamus. Vulgus vero: Hospodyň pomyhty-ny. " " .Tak připomíná i J. Cibullca, Český řád, s. 144-145; Kosmova zmínka o Spytihněvovi (1055) a o zpěvem doprovázené volbě viz Kosmova kronika, s. 103; také při nastolení Břetislava I (1035) podle Kosmy zpívali třikrát „Krlessu, quod est Kyrieleison ". Viz Kosmova lavnika, s. 78. 116 nost vstoupit do obřadu česky. Lid (populiis) je vždy zmíněn v protikladu ke kléru (clerus). Ve staročeském překladu jsou klerikové zváni „žáci". Dále dal (Karel) vložit do ceremonie rovněž dvě krátká kázání, jež následovala poté, co král došel k oltáři sv. Víta a vyslechl dvě modlitby.67 Také tento akt je neobvyklým doplněním ceremonie, nenalézáme pro něj žádné paralely. Zajímávaje, že i v této chvíli myslel autor na lid (ve smyslu přítomných laiků). Kázání totiž mělo být jiné pro klérus a jiné pro lid. Podoba ani obsah kázání nejsou v řádu specifikovány.68 Existuje tedy možnost, že kázání k lidu mělo být pronášeno česky. Dalším zajímavým prvkem řádu je mše zakomponovaná do ceremonie. Dá se možná naopak říct, že ceremonie je zakomponovaná do nedělní mše. Po příchodu do kostela, skru-tiniu končícím aklamaci, litanii a pronesení několika světících modliteb následuje první část mše. V té chvíli je pronesen introit (15), mešní orace (16), čtení z Petrovy epištoly (17; v řáduje předepsána pasáž IP 2,11, 13-19) a graduál s verši (18, 19, 20). Zbytek mše je zařazen až nakonec ceremonie v chrámu sv. Víta. Až po všech obřadech krále a korunování a pomazání královny je zařazeno čtení z evangelia (66, pasáž Mt 22,15-21), vyznání (credo) a všechny zbývající části mše (67-70). Králi sedícímu na trůně je přineseno evangelium k políbení, obdrží polibek míru od každého z přítomných biskupů a nakonec jej velmoži přivedou k oltáři, kde přijme tělo a krev páně z rukou arcibiskupa, sloužícího j mši. Celá ceremonie v chrámu končí dvěma modlitbami při a po příjímání (71-72). Tímto í způsobem obě části mše rámují všechny tři zásadní rituály (pomazání, korunovaci, introni- zaci), jež tvoří korunovační ceremonii jako celek. < Spojení korunovační ceremonie se mší není nijak neobvyklé. Naopak, již od počátku byla korunovace spojená se mší v tom smyslu, že korunovace se měla konat v neděli před mší. Tento kontext dodával celé ceremonii vyšší symbolický význam. Navíc se korunovace od 9. století odehrávaly v kostele, takže spojení se mší bylo přirozené.6' Koruno-• vační řády obvykle explicitně předepisují ceremonii na neděli před mši. Souvisí to jistě l i s kontextem, v jakém se poprvé předpisy pro korunovaci objevily, a s tím, že počáteční i korunovační ceremonie byly složeny výhradně z liturgických aktů. Korunovace před mší - byla předepsána v PRG, stejně jako ve francouzských řádech. Součástí císařské koruno-" vace byla speciální missa pro imperatore, nejprve jako jinde na konci, a od 12. století byla ?' mše zakomponována do ceremonie. Mezi úvodní částí mše a jejím ukončením papežským f požehnáním se v době Karla IV. odehrávalo předávání insignií.70 Také v Karlově době i platný řád pro korunování krále římského, tzv. Cášský řád, předepisoval mši podobně jako | císařský řád.71 4 " Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 78: „Hoc facto fiat sermo ad clerum et alter adpopulum sub eodem I tempore breviter. " * ís Představu o kázání pro klérus si můžeme udělat z dochovaného textu kázáni, jenž měl pronést Mikuláš z Loun I u příležitosti korunovace Karla IV., viz Jaroslav Kadlec, Die homiletischen Werke der Prager Magisters Niko- I laus von Louny, in: Augustiniana 23, 1973, s. 242-270. j " Není divu vzhledem k jejich prvotnímu spojení s papežskou mocí. Karel Veliký byl o Vánocích roku 800 i korunován v římské basilice sv. Petra. Ovšem i korunovace Ludvíka Zbožného jeho otcem Karlem se roku 4 813 odehrála v chrámu v Cáchách. Karel se se synem nejprve pomodli] u hlavního oltáře, poté vzal korunu, 4 která ležela připravena na oltáři, a vložil ji Ludvíkovi na hlavu, čímž jej designoval jako svého nástupce. Tak á aspoň popisuje událost Ludvíkův současný životopisec Thegan. Srov. Gesta Hludowici imperatoris, in: The- 4 gan - Die Taten Kaiser Ludwigs, Astronomus — Das Leben Kaiser Ludwig, hrsg. von E. Tremp, MGH SSrG I 64, Hannover 1995, s. 180-184. i, ■ ■ 1° Pro řády císařské ceremonie srov. Ordines coronationis imperialis. Die Ordines für die Weihe und Krönung é des Kaisers und der Kaiserin. MGH Fontes iuris germanici antiqui in usum scholarum IX, hrsg. von R. Elze, I Hannover 1960. Řád použitý pro korunovaci Karla IV. je zde pod číslem XXIII., s. 133-139. á 71 Srov. Coronatio Aquisgranensis. Český řád převzal nejen některé texty, ale také obřady francouzských řádů. O návštěvě kostela před korunovací už byla řeč, i když v tomto případě je inspirace jen velmi těžko identifikovatelná. Také předání meče je spojeno se zvláštním obřadem. Nejprve je králi předán meč spolu s náramky a prstenem. Král podrží meč, aby si uvědomil, že je mu celé království poddáno.72 Následně je mečem opásán a pak meč obětuje na oltář. Nakonec meč vykoupí některý z přítomných pánů (vyšších či větších) a ponese jej před králem.73 Jakkoliv tomu Cibulka příliš nevěří,74 jde o napodobení francouzského obřadu, v němž královský senešal nosil obnažený meč před králem až do konce celého ceremoniálu, tedy až do konce průvodu z chrámu do královského paláce.75 V českém řádu (ani ve staročeském překladu) není definováno, který z přítomných šlechticů se měl ujmout čestného úkolu. Vzhledem k tomu, že meč byl symbolem vojenské zdatnosti, můžeme předpokládat, že šlo 0 nejvyššího maršálka.76 Dalším obřadem napodobujícím francouzský vzor je královo přijímání podobojí. Obřad vyhrazený pouze kněžím měl zřejmě zdůraznit sakrální postavení krále. Ve Francii přijímali pod obojí král s královnou, v českém řádu pouze král.77 V tomto případě je francouzská inspirace jasná. Žádný jiný známý řád přijímání podobojí nepredpisoval a jde v podstatě o dosti neobvyklý akt. Král je sice pomazán, čímž obdržel nižší svěcení, ale 1 přesto jde o výjimečný případ, který je k nalezení pouze ve Francii.78 Posledním francouzským aktem použitým v českém korunovačním řádu je požehnání korouhve. Není úplně jasné, zda byl tento akt naroubován na domácí tradici, či zda byla tato rubrika prostě převzata z francouzského textu, kde měla korouhev významnou pozici mezi insigniemi.79 Známe sice z pramenů korouhev, coby symbol předávání zemí v léno, jak byla používána zejména za Přemyslovců nicméně je dost nejisté, že by v případě Karlova řádu šlo právě o tuto insignii. Obřad byl z francouzského řádu převzat i s tamní žeh-nací formulí Indina domine (65).80 Je zřejmé, že francouzské prvky zařazené do českého řádu hrály poměrně významnou roli. 72 Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 88: „Postea ab episcopis ensem accipial el cum ense íoínm sibi | regnum esse sciat comendaíum " '; 73 Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 89: „ Deinde accipial ensem, unde accinctus fuerat, et eum super alíare deo offerat, quem comes aliis superior vel maior, qui sit presens, fedimei et redemptum ante eum defe- \ ret." i 74 Srov. obšírný Cibukův rozbor na s. 132-135, v němž především opět brání tezi o původu předobrazu v „ně-meckých" řádech a jejich převzetí ještě před Karlem. 75 Srov. Ordines II, (tzv. Poslední kapetovský řád) s. 386-387. J 7fi Tuto tezi lze potvrdit i z pozdější praxe 16. století. Srov. Jiří Hrbek, Rituál jazyka — jazyk rituálu. Příspěvek ? kpolitické komunikaci raného novověku na přikladu českých barokních korunovaci, in: FHB 22,2006, s. 224. ?• Navíc to odpovídá i francouzskému předobrazu, neboť senešal byl právě nejvyšším vojenským úředníkem, _i stejně jako v Čechách maršálek. ' 77 Tak je to předepsáno v rádu. Královna Žofie však podle popisu očitého svědka při své korunovaci 15. března 1400 přijímala tělo i krev Páně. Viz CDM XIII, ed. V. Brandl, Briinn 1897, s. 28, č. 19: „regina de throno flectens ad allare sancti Vili accepit corpus et sanguinem domini nostri Jesu Christi" '", 78 Na nižší svěcení jako implicitní součást ceremonie ukazuje i oblékání subtile (tunicelly - roucha podjáhna) * a dalmatiky (šatu jáhna). Srov. J. Cibulka, Česlcý řád s. 124; Pro francouzský zvyk srov. Ordines II, (tzv. '. Poslední kapetovský řád) s. 416: „et ibi comunicant corpus et sanguinem Domini. " 75 Korouhev, tzv. Oriflamma uložená v klášteře Saint-Dcnis, hrála významnou roli coby vojenský symbol a francouzský král si pro ni přijel vždy předtím, než vyrazil do pole. Původ a významový kontext korouhve je detailně rozebrán v knize Anne Lombard-Jourdan, Fleur de lis et Oriýíamme. Signes célestes du royaume de France, Paris 1991. f 80 Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 94. ; Některé další detaily j sou českými zvláštnostmi, které sice neovlivnily podobu průběhu ceremonie, ale jejich symbolický význam hrál podstatnou roli. Jde zejména o předávané insignie a předměty, jež se při ceremonii objevují. První z nich se objevují při ranním průvodu arcibiskupa s dalšími biskupy a preláty z kostela do královy komnaty. Podle řádu nesli v čele průvodu „plenář, meč svatého Vác-krva, léíže, kadidelnice a svěcenou vodu " (plenario, gladio sancti wenezeslay, enicibus, turibiilo et aqua benedicta)}1 Slovem plenář může být myšlena jak liturgická kniha zahrnující různé texty, tak misál nebo relikviářová deska. V tomto případě šlo nejspíš o bohatě zdobený evangeliář.82 Pozornost poutá také meč svatého Václava, o němž už dále v řádu nepadne slovo. Nemáme tedy ani jistotu, zda onen meč, který král později obdrží od arcibiskupa, položí na oltář, aby jej vykoupil některý velmož a nesl obnažený před králem, je právě mečem sv. Václava.83 Tento meč se zachoval do dnešních dnů a patří k souboru korunovačních klenotů. Jeho pochva byla původně vybavena gemami a perlami bohatě zdobenou pochvou. V čepeli je vysekán latinský kříž, v němž byl původně zasazen křišťálový relikviář s ostatky sv. Václava.84 Meč je významným symbolem a jeho zasvěcení svatému Václavu má jasnou symboliku, neboť tento světec byl nejen mučedníkem, ale byl také vnímán jako ideální a věčný vládce Cech. V korunovačním meči se tyto významy nejspíš spojily.85 Nejvýznamnějšími předměty byly korunovační klenoty, tedy svatováclavská koruna, žezlo, jablko a plášť. Korunovační řád se o žádném z nich blíže nezmiňuje. Tedy v textu není blíže popsáno, že jde o Svatováclavskou korunu. Karel nechal korunu vytvořit či podle přemyslovského předobrazu předělat již roku 1346 a přiměl papeže Klimenta VI., aby korunu ochránil papežskou bulou. Věnoval ji Bohu a sv. Václavu, aby odpočívala na 81 Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 77. 82 Tak míní Kateřina Engstová-Kubínová ve své studii, v níž dokonce identifikovala onen korunovační evangeliář v knihovně pražské kapituly (sing. Cim 2). Tento kodex je zdoben slonovinovou destičkou s trůnícím sv. Petrem. Jsou na ní vyobrazeni i další světci: sv. Kateřina, sv. Barbora, sv. Voršila, sv. Vít, sv. Václav a možná sv. Vojtěch a sv. Zikmund. Tito světci jsou podle autorky vodítkem pro zařazení výzdoby do kontextu Karlova dvora. A jelikož tento kodex obsahuje evangeliář, o němž je v řádu vícekrát řeč, domnívá se nalézt plenář--evangeliář nesený na počátku obřadu. Viz Kateřina Engstová, Osudy evangeliáře Cim 2 a plenáře v pražské katedrále. Korunovační evangeliář českých králů?, in: Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka, vyd. E. Doležalová, J. Hrdina a J. Kahuda. Praha 2001, s. 77-94. Naproti tomu Lenka Bobková se domnívá, že plenářem je zde myšlena „relikviářová deska s malými částečkami vzácných ostatků". Viz Lenka Bobková, 7. 4. 1348. Ustavení koruny království českého. Ceský> stát Karla IV, Praha 2006, s. 50. 8-\ Situaci ještě trochu zamotává dvojí označení meče. Meč sv. Václava jc označen slovem gladius, stejně jako meč ve všech převzatých promluvách Accipe gladium (35) etc. V rubrikách popisujících jak se má s mečem f nakládat, kdo jej má komu podat apod. je však důsledně užíván pojem emis. Dokonce i ve formuli k požehnání meče, jež je společná s francouzským řádem Karla V. je místo gladium použito ensem. Srov. Ordines TT, s. 478; Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 88. 84 Antonín Podlaha - Eduard Šittler, Chrámový poklad u sv.Vila v Praze. Jeho dějiny a popis, Praha 1903, s. IV: - „ Gladius cum sollempni vagína de auro, gemmis et perlis facta sancti Wencezlai. " Tak to stojí v inventáři z roku 1354. Pochva zmizela roku 1420 při Zikmundově plenění. Poprvé se o meči dovídáme ve 30. letech 14. století, předpokládá se, že meč byl tenkrát zhotoven na přání Karla IV. 85 Korunovační meč byl součástí klenotů i jinde, například v říši se uchovávala pochva pocházející údajně od Karla Velikého. Viz Hermann Fillitz, Die Reichskleinodien — Ein Versuch zur Erklärung ihrer Entstehung und Enhvicklung, in: Heilig-Romisch-Deutsch. Das Reich hn mittelaterlichen Európa, hrsg. von B. Schneidmul-ler und S. Weinfurter, Dresden 2006, s. 146; Nikoliv náhodou také meč, který se od 13. století používal při francouzských korunovacích, tzv. Joyeuse, byl údajně mečem Karla Velikého. Viz Danielie Gaborit-Chopin, Regalia. í.es Instruments du Sacre de rois de France, Paris 1987. Postava Karla Velikého byla jak v říši, tak ve Francii využívána při „vymýšlení tradice." 118 119 lebce tohoto světce a jen u příležitosti korunovace směla být sundána.86 Řád tuto velmi významnou insignii a relikvii v jednom konkrétně nezmiňuje.87 Mezi předávanými insigniemi byly také náramky (armillas). Ty nejsou zcela běžným předmětem předávaným při korunovaci, nicméně je nacházíme v tzv. Cášském řádu, kde jsou předávány společně s palliem a prstenem. Tento soubor předmětů symbolizuje podobnost královského úřadu s biskupským, neboť biskup dostával stejné odznaky při investituře. Ve Francii je však prsten spíše nežli jako právo k žehnání vykládán coby symbol sňatku krále s jeho lidem.ss V řádu je zdůrazněna role sv. Václava coby patrona Českých zemí. Kromě zmíněného meče neseného v průvodu, hraje významnou roli Svatováclavská kaple, z níž měli opati přinést svatý olej k pomazání. Také v litanii je sv. Václav zařazen mezi světce, u nichž je žádána pomoc. Svatý Václav je druhým z řady českých světců, kteří jsou do litánie zahrnuti, postupně jsou čeští světci a patroni v tomto pořadí - sv. Vít, sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Zikmund po několika jiných ještě sv. Prokop a sv. Ludmila.89 V řádu je na několika místech zmíněna role světských velmožů. Je jasné, že jejich účast byla nezbytná pro faktický význam celého obřadu, řád dokonce na několika místech rozvádí úkony, jež měli vykonávat. Jejich účast předepisuje již v předvečer korunovace při průvodu na Vyšehrad. Slavnostnímu průvodu dodávali svou přítomností lesk. Ráno se zařadili do průvodu, jenž vedl krále do chrámu (associatus principibus et baronibus). Jdouce mezi arcibiskupem a budoucím králem nesli šlechtici královské odznaky moci, které položili na oltář sv. Víta.90 Jediný světský činitel konkrétně zmiňovaný řádem je nejvyšší královský komoří. Ten má totiž za úkol ráno v ložnici pomoct králi obléct tuniku a otevřený plášť a připnout králi sandále.91 Poté má jít komoří v čele průvodu a pomocí „hůlky" mu prorážet cestu (bacello eis viam paransf2 do chrámu. Zřejmě se předpokládalo, že při tak slavné příležitosti se nádvoří kolem chrámu zaplní zvědavými diváky. Dalším úkolem pro některého ze světských velmožů bylo zmíněné vykoupení meče. Tento nesl poté obnažený před králem, když ke konci mše přistoupil k oltáři, aby přinesl oběť, a když se vracel zpět k trůnu.93 Na obou cestách provázeli krále i královnu opět přítomní šlechtici.94 Ti vedli také Srov. Cronicon Františci Pragensis, in: FRB NS I, cd. J. Zachová, Praha 1997, s. 200. Podle Františka Pražského měl být Karel touto korunou korunován již za otcova života. Ochranu nad korunou vynesl papež bulou ze 6. května 1346. 87 Koruna a její původ je stále otevíraným tématem. Poslední velká monografie o svatováclavské koruně se přiklání k názoru, že koruna tvarově navázala na nedochovanou přemyslovskou korunu. Srov. K. Otavský, Sankt-Wenzelskrone; Svatováclavská konina byla ještě na konci Karlova života (někdy v letech 1374-77) předělána (multum de novo reformata). Z popisů vysvítá, že byly tehdy jen přemístěny a vyměněny některé kameny, což nijak významně neovlivnilo tvar koruny. Korunu zmiňuje inventář chrámu sv. Víta z roku 1354 hned na druhém místě po lebce sv. Václava, viz A. Podlaha - E. Šittler, Chrámový poklad, s. ÍIT: „ biem corona aurea cum quinqtte rubinis et aliis lapidibns pretiosispraedicto capitiper diemm regem donata, in qua deficit una gemma." 88 Cášslcý řád viz Coronatio Aquisgranensis. Pro výklad francouzských korunovačních obřadů srov. Éric Palazzo, La liturgie clu sacre, in: Lc Sacrc royal á ľépoque de Saint Louis, s. 37-89. 89 Srov. Ordo ad coronandum regem Boemontm, s. 80. Zikmund je pouze ve vídeňském rukopise a ve staročeských překladech. 90 Tamtéž, s. 77: „ordinateprocedantprincipes et barones insignia regalia, videlicet coronam, sceptrum, pomum gladium et cetera". 91 Tamtéž: „indutus per summum regni boemie camerarium sandaliis, iunica etpallio apertis ". 92 Tamtéž. 93 Tamtéž, s. 95: ,J£t in eimdo et redeundo gladius mtdits deferatur coram rege". 94 Tamtéž: „barones vel magnates deducunt regem ad altare". 120 královnu po jejím pomazáni a korunování k trůnu, kde jí poté obklopili spolu s jedinkrát zmíněnými urozenými ženami.95 Tedy měli korunu na královnině hlavě přidržovat. Ještě předtím se dostali do kontaktu s předmětem, jenž symbolizoval Bohem svěřenou vládu nad zemí. Již při korunování královny měli šlechtici přidržovat korunu, již vkládal arcibiskup královně na hlavu.96 Poté se šlechtici ještě jednou dostanou podle řádu do kontaktu s korunou. Po korunovaci královny pokračuje mše čtením evangelia, při němž musí král s královnou korunu v úctě k mešnímu obřadu odložit.97 Pak po obětování šlechtici vedou krále k oltáři a nesou před ním jeho korunu.'8 Řád předepisuje pro obřad korunování královny účast abatyše kláštera sv. Jiří, který se nacházel v areálu Pražského hradu.99 Původ tohoto nařízení lze nejspíš hledat v úzkém vztahu tohoto kláštera ke královské rodině. V přemyslovských dobách bývala představenou kláštera většinou některá členka vládnoucího rodu. Řád poměrně podrobně popisuje ceremonii, ale konkrétní aktéry - biskupy a preláty, šlechtice, šlechtičny a lid - zmiňuje spíše obecně. Konkrétně jmenuje pouze korunovaný pár, arcibiskupa celebrujícího celý obřad, nejvyššího komořího a abatyši kláštera sv. Jiří. To je trochu překvapivé vzhledem k tomu, že lze předpokládat, že vnitřní dvorská hierarchie předepisovala minimálně zvykovými pravidly mnohem podrobněji role, jež měli jednotliví účastníci hrát. Stejně tak lze předpokládat, že i biskupové asistující při liturgických úkonech měli rozdělené role, zvláště biskup olomoucký a litomyšlský měli jistě stanovené povinnosti, jež měli při obřadech vykonávat. Jen jednou jev řádu zmíněn arcibiskup společně se svými sufragány {archiepiscopus et sni suffragcmei), když se v chrámu sv. Víta formuje průvod do královy komnaty.10" Ani oni dva opati nesoucí svatý olej nejsou specifikováni. Významným aktérem ceremonie byl samozřejmě lid, jenž měl ve chvíli aklamace zakřičet třikrát „Rádi! "jako gesto souhlasu s novým králem, ve chvíli holdu zazpívat píseň Hospodine pomiluj ny a především svou přítomností umožnit realizaci korunovační ceremonie. Jak je zřejmé podle řádu, měla být totiž ceremonie zorganizována jako příležitost pro veřejnou prezentaci panovnického majestátu. Rituály, z nichž se ceremonie skládala, totiž potřebovaly diváky, aby mohly být uvedeny v život. Otázkou samozřejmě je, jak mohl přítomný divák rituál vnímat a vykládat. Podobně stojí otázka také v případě rituálu popsaného očitým svědkem, například kronikářem.1111 Je jasné, že ani v případě korunovace není bezpředmětná otázka kdo a jak mohl a měl rozumět celému ritualizovanému konání. Obzvláště, když předpokládáme, že celá ceremonie obsahuje mnoho skrytých a symbolických významů. Stejně jako je celý text řádu vícevrstvý, tak je také „text" ceremonie složen z více vrstev, z nichž ne všechny ! 9* Tamtéž, s. 94: „barones, qui coronam eius sustentant deducunl earn ad solium [...] circumstantibus earn baro- - nibus et matronis nobilioribvs regni Boemie". I 96 Tamtéž, s. 93: „corona [...] quam impositam suslenlare debent undique barones"; tato rubrika je ovšem doslova převzata z francouzských řádů, srov. Ordines II. (Poslední kapetovský řád), s. 413. r 97 Ordo ad coronandum regem Boemorum, s. 95: „rex et regina debent deponere coronas siias". ý 98 Tamtéž: „coronam eius coram eo deferentes". .jí 9y Tamtéž: „associante ipsam venerabili dominaN. abbalissa monasteriisancti Georgii in castroPragensi ordi-1 "is sancti betiedicti, que propter sui dignitatem vocata et rogata coronacioni regine debet semper interesse, \ circumstantibus earn baronibus et matronis nobilioribus regni Boemie. " I 100 Tamtéž, s. 77: stejně i v staročeském překladu, viz Řád korunovanie krále, s. 73: „arcibiskup a jeho podbis-í kupě." "" Otázky diváka rituálu a možnosti jeho pochopení jsou pojednávány častěji. Do hlavy současníkům nevidíme a tak jc problém porozumění rituálu a jeho možné víceznačnosti stále připomínán a problematizován. '; 121 byly pochopitelné každému přítomnému. Celou korunovaci sledoval jinýma očima klerik, jinýma král, jinýma šlechtic či jiný „illiteratus" z lidu. Celou ceremonii v širším pojetí (než popisuje řád) zakončovala hostina a založení církevní instituce na paměť tohoto slavného dne. Václav II. založil klášter na Zbraslavi, Karel IV. založil klášter Panny Marie Sněžné.102 Zvykovou součástí ceremonie mohl být také obřad pasování nových rytířů, o němž nás informuje kronikář při korunovaci Václava II.103 Podobně pasoval rytíře také Zikmund Lucemburský, jak nás informuje Vavřinec z Březové.104 Tito rytíři měli být zřejmě pasováni oním Svatováclavským mečem a při trojím poklepání na levé rameno mělo dojít k symbolickému spojení mezi světcem a novým ; rytířem. • Věnoval jsem pozornost některým jednotlivostem, které jsou z pohledu rozboru Karlova korunovačního řádu zajímavé. Abych však mohl vyřknout teze o ideové koncepci celého řádu, bude nutné nejprve nahlédnout do předhistorie korunovačních ceremonií v Cechách a pokusit se zjistit, zda se v přemyslovské době vytvořila soustava zvyků, která by se udržela v povědomí i ve 14. století, a hrála by tudíž roli v době vlády Karla IV. Teprve poté můžeme oddělit jednotlivé vrstvy textu a rozlišit úkony, jež převzal, upravil nebo nově zavedl Karel TV., což umožní blíže prozkoumat motivaci a ideu tvůrce řádu ze 14. století. Přemyslovský korunovační řád? Korunovační obřad přibyl do Čech v rámci procesu christianizace (kterou nelze vnímat , coby časově omezenou vlnu, časově omezení jsou lidé limitovaní přírodou; christianizace ;' je dlouhodobý proces, jeden z nejzásadnějších ve středověké společnosti vůbec; tento pro- = ces v zemích střední Evropy má svá specifika např. v podobě rané a odmítané či proble- i maticky přijímané zkušenosti). Spolu s přejímáním křesťanství zdomácněl v Cechách také > římský ritus, jenž se stal od 9. století dominantním pro latinský kulturní okruh,. S převzetím ■ liturgie byla připravena cesta i pro obřad, jehož základ nepochybně liturgický je. Ovšem podobně jako i v jiných zemích (ostatně ani příklad Merovejců není v tomto kontextu zcela nepoužitelný), ani v Čechách neměla dynastie z dávných časů (vládnoucí od nepaměti) potřebu zdůrazňovat v intronizačním obřadu křesťanskou tradici.105 Až ve chvíli, kdy .' se jedná o titul krále, jenž je nabízen z rukou císaře, tedy (nej)vyšší křesťanské světské autority, je ze strany povyšujícího proveden ritualizovaný (pomazání a korunovace tvoří * od konce 9. století nepochybně rituál v tom smyslu, že provedené akty nejen odkazují na i komplex symbolických významů, ale rovněž ,smysľ a význam [v tomto případě povolání k vládě potvrzené Božím vyvolením] konstituují)106 obřad, jímž je panovník povýšen na krále. ; Takový obřad jako korunovace spojená s pomazáním je v podstatě možný ve společnosti, která je (alespoň částečně) christianizovaná. Lidem, kteří se účastní mší a jiných i liturgických obřadů (křest, svěcení kostela, pohřeb, investování biskupa či opata) by měl Crorrica ecclesiae Pragensis Benessii Krabice de Weitmile, in: FRB IV, ed. J. Emler, Praha 1884, s. 515. Oba obřady spojené s korunovací Václava II. popisuje Petr Žitavský, s. 77-78. Vavřince z Březové kronika husitská, in: FRB V, ed. J. Goll, Praha 1893, s. 396. To ovšem neznamená, že by neměla potřebu křesťanské legitimizace. Viz množství světců z řad vládnoucích [„ dynastií, srov. Robert Folz, Les saints rois du Moyen Age en Occident (Vle-XIIIe siěcles), (=Société des Bol- • landistes) Bruxelles 1984., který napočítal v době od konce 6. do konce 13. století 28 svatých králů. v Srov. P. Rychterová, Rituály, rity a ceremonie, s. 11-12. f být celý obřad pomazání a korunovace srozumitelný v kontextu liturgie, z níž vychází. Zde můžeme odkázat na korunovaci uherského krále Štěpána či polského krále Boleslava Chrabrého, jakkoliv zde nechci tvrdit a dokazovat, že všichni přítomní či sám král probíhající ceremonii rozuměl, těžko lze pro to hledat argumenty. Sám termín „rozumět" je problematický - kníže Vratislav jistě rozuměl, že podstoupením aktu pomazání a vložení koruny se stane králem a zvýší tak svůj symbolický status, není však možné tvrdit, zda si v té chvíli vzpomněl na příběhy o proroku Saulovi a králi Davidovi (byť byly během obřadu v textech pronášených latinsky připomínány), či na Kristovu korunovaci trnovou korunou. Průběh a tradici přemyslovských korunovací lze postihnout jen málo, a to kvůli nedokonalé pramenné evidenci. Stále platným a respektovaným výkladem o podobě přemyslovských korunovací je Cibulkův závěr, podle něhož lze velkou část přemyslovských korunovačních zvyků interpolovat z Karlova korunovačního řádu.107 Téma je zpracováno i v řadě novějších pracích, které se přemyslovským korunovacím věnují obecně a některým jednotlivým i konkrétně.108 V době knížecí byla dvě knížata povýšena do královského stavu a konala se u té příležitosti korunovace. Na sv. Víta (15.června) 1085 byl ve stejnojmenném chrámu během slavnostní mše Vratislav pomazán na krále.109 Dalším Přemyslovcem, jenž byl povýšen do stavu královského, byl Vladislav II.110 Spleť dobových zpráv rozpletl Jiří Kejř ve svém článku v tom smyslu, že nám kronikáři zanechali zprávy o dvou korunovacích. Ta první se odehrála na sněmu v Řezně 11. ledna 1158.111 Ta druhá, tzv. slavnostní se odehrála ve chvíli, kdy měl panovník ve zvyku nosit korunu u příležitosti významných církevních svátků či jiných slavnostních událostí, jakou dobytí Milána bezpochyby bylo nejen pro Fridricha Barbarossu, ale rovněž pro jeho spojence, českého krále Vladislava."2 Ani poté, co se Přemyslu 1. Otakarovi povedlo využít rozkolísané politické situace a získat dědičný královský titul, se o korunovacích Přemyslovců nedozvídáme o mnoho více. Z dalšího vývoje předpokládáme, že Přemyslovci poměrně rychle opustili tradiční nastolovací rituál spojený s pahorkem Žiži. Nakolik se podobala přemyslovská korunovace původnímu nástupnímu obřadu nemáme možnost posoudit.113 Jistě lze vidět jisté podobnosti jako například aklamace přítomných mužů nebo posazení na trůn, případně ' Přemyslovy střevíce, již samotný fakt, že Karel IV. tuto úctu zařadil do řádu je hoden '■■ pozornosti. Podle textu řádu se tam měl jít král pomodlit, více řád neprozrazuje. Podle ■: Pulkavovy kroniky, která vznikala na Karlovu objednávku, zde byly uloženy předměty ] spojené s přemyslovskou pamětí: mošna a střevíce Přemysla Oráče. Bez ohledu na to, zda * šel Karel během své korunovace skutečně v průvodu na Vyšehrad či zda se tento rituál ; vůbec kdy konal, je třeba vnímat Pulkavovu zmínku spolu s úvodní pasáží řádu jako výraz í snahy přihlásit se k přemyslovskému odkazu. Snahy v tom smyslu, že nešlo pouze o přijetí | staršího zvyku, ale o záměrné zakomponování do obřadu. Druhým prvkem, který vtiskl korunovačnímu řádu český charakter, je role svatého 1 Václava. Zde není místo pro podrobnou analýzu svatováclavského kultu ve 14. století, J nicméně je z textu řádu zřejmé, že jeho autor zdůraznil význam postavy světce pro celko- 1 ■' vou koncepci vlády Karla IV. Během 13. století se stal hlavní zemský patron symbolem ) šlechtické obce a jako takový dokonce vymizel z panovnických pečetí. Svatý Václav však ! zároveň stále představoval věčného vládce české země a jednotliví vládcové měli být Á pouze jeho dočasnými zástupci za zemi. Karel IV. si svatého Václava přivlastnil zpět pro I potřeby královské reprezentace.165 V nově stavěné katedrále vyhradil pro přemyslovského I světce bohatě vyzdobenou kapli, jež byla zároveň vchodem do korunní komory, kde měly : f být uloženy korunovační klenoty. Právě korunovace se stala příležitostí pro veřejnou | demonstraci blízkosti českého krále kc svatému Václavu. Ze 30. let 14. století pochází l nejstarší zmínka o meči sv. Václava, jenž byl podle řádu obřadně nesen při ranním vstupu 1 \ do chrámu a právě tímto mečem byli nejspíš pasováni mladí rytíři po korunovační cere- } monii. Hlavní krok ke spojení svatého Václava s korunovační ceremonií učinil Karel tím, f že nově upravenou slavnostní korunu „věnoval Bohu a svatému Václavu", na jehož lebce 4 měla kromě výjimečných příležitostí spočívat. Svatováclavské kapli připadla navíc podle i řádu významná role. Koruna, jíž měl být král korunován, byla sňata ze světcovy lebky | a olej, jímž měl být panovník pomazán, byl slavnostně přinesen během ceremonie právě ze ; f Svatováclavské kaple. Václavovo jméno bylo navíc zařazeno mezi světce vzývané během i litánie. ''} .t i. i Viz F. Graus Lebendige Vergangenheit, s, 173 : ,, Wie bei allen staatspolitischen Bestrebungen Karls IV. war der Kaiser bemüht, alle divergierende Strömungen zu verbinden und aus ihnen eine neue einheitliche Tradition für sein Herrschaftsgebiet zu schaffen. " Zdůraznění role svatého Václava během korunovační ceremonie má obecnou výpovědní hodnotu, a to nejen pro tuto výjimečnou příležitost spojenou s ritualizovaným nástupem vlády, ale také pro Karlovu koncepci a veřejnou prezentaci. Světec byl i nadále zemským patronem, ovšem jeho dřívější využití pro prezentaci šlechtické obce bylo překonáno Karlovou instrumentalizací svatováclavského kultu pro legitimizaci stávající dynastie. V podtextu svatováclavského kultu, jenž byl v korunovační ceremonii silně přítomen, byl nejen statut Václava jako světce. Svatý Václav představoval také Přemyslovce a tak reprezentoval svou přítomností při ceremonii sepětí současných vládců s domácí dynastií.166 Při hledání domácích tradic použitých při sestavování Karlova korunovačního řáduje třeba se znovu zastavit u zvláštního zařazení mše do korunovační ceremonie, o němž jsem se zmínil již dříve. Zdá se, že žádný z řádů, které jsme schopni identifikovat jako textové předlohy, nepředepisuje spojení mše a korunovace tím způsobem jako český řád. Důvod, proč byla česká ceremonie zasazena doslova do mše, je možno hledat v domácí tradici, jež byla významnou ideovou inspirací. Nepředpokládáme ovšem, že se přemyslovské korunovace v Čechách konaly během mše. Jejich spojení známe, stejně jako je znal Karel, pouze z Kosmovy zprávy o korunovaci Vratislava II. roku 1085. Podle něj byl totiž Vratislav pomazán inter sacra missarum}61 Je možné, že tato zmínka vedla v době Karla IV. ke spojení slavnostního obřadu se mší. Tak tomu zřejmě bylo nejen v řádu ale rovněž při korunovaci roku 1347, která, jak píše František Pražský, také proběhla během mše {infra missarum).™* Další diskutovaný prvek domácí tradice představuje pasáž Matoušova evangelia, která je předepsána ke čtení na konci korunovační mše. Již Cibulka upozornil na to, že jde o shodnou pasáž jako v evangelistáři známém jako Kodex vyšehradský. Není to ovšem stejná pasáž. V Kodexu byla pro den svěcení krále předepsána perikopa Mk 12, 13-17, kdežto v Karlově řáduje to Mt 22, 15-21. Jde ovšem o stejný příběh o Ježíšovi a farizejích. Tato podobnost nabízí lákavou možnost, že právě podle Kodexu vyšehradského, který bývá též označován za korunovační evangelistář českých králů, byla vybrána pasáž ke čtení pro korunovační řád, aby tak byla zdůrazněna domácí tradice. Ovšem je třeba říci, že Karlův řád není jediný, v němž je předepsáno konkrétní evangelium pro čtení během korunovační mše. Ve francouzském řádu z doby kolem roku 1200 je předepsáno čtení z evangelia Mt 19, 3-11.169 V říšském řádu, podle kterého byl nejspíš korunován i sám Karel IV, je předepsána pasáž Mt 2, 1-12.17(1 Dovozovat z trojího známého použití Matoušova evangelia v korunovačních řádech nějaký hlubší závěr však není podle mého mínění možné. Zařazení české aklamace a zpěvu písně Hospodine pomiluj ny lze také vnímat jako přihlášení k domácí tradici, ale tuto tezi nelze nijak prokázat. Použití češtiny mohlo být '* Ke svatému Václavovi jako zemskému patronu Čech a vývoji jeho kultu srov. F. Graus, Lebendige Vergangenheit, s. 159-182. 'w Kosinová kronika, s. 140: „inter sacra missarum regalibus fascibus indutum unxit in regem Wratislaum et imposuit diadema super caput. "; o tom, že v této podobě byl popis Vratislavovy korunovace znám, svědčí jeho převzetí (v takřka stejné podobě) do Pulkavovy kroniky. Viz Przibiconis de Radenin dicti Pulkavae Chro-nicon Bohemiae, s. 55: „...in ecclesia Pragemi irtlra (v různočetních také infra) sacra missarum sollempnia Wratislaum [...] unxit in regem... " '°s Cronicon Francisci Pragensis, s. 201: „ Coronatur itaque dominus rex cum domina Blancza [...] infra missarum solempnia." M Srov. Ordines 1., s. 266-267. 170 Srov. Coronatio Aquisgranensis, s. 391. 135 stejně dobře odrazem dobové atmosféry, která byla nakloněna postupnému širšímu využití J českého jazyka. Několik zmíněných příkladů umožňuje dojít k závěru, že přemyslovská tradice \ významným způsobem ovlivnila podobu korunovačního řádu Karla IV. Domnívám se * ovšem, že se tradice neprosadila vlastní silou, nýbrž že byla záměrně implantována do j textu řádu, aby v textu i během případné korunovace veřejně demonstrovala přihlášení se > Karla IV. k přemyslovským předkům. K této demonstraci byly využity některé prvky spojené s kronikáři tradovanou podobou přemyslovských korunovací a také symboly spojené s přemyslovskou pamětí. í Také další prameny doby Karlovy umožňují dojít k závěru, že identifikace s tradicí pře- :, myslovské dynastie, byla jedním z hlavních aspektů ideových základů Karlovy politiky.171 i. Pro pochopení některých symbolů a jejich výpovědí je nezbytné text řádu zasadit do kon- | textu, v němž vznikal. Jak již bylo řečeno výše, datace samotného textu je problematická, í- závisí totiž na tom, zda budeme předpokládat jeho vznik již pro potřeby korunovace roku ; 1347 nebo až někdy později během Karlovy vlády. Vzhledem k jeho nezpochybňovanému ]' zařazení mezi díla doby Karla IV. je třeba číst text řádu v kontextu písemnictví, jež vznikalo na Karlovu objednávku. Aniž bychom se pouštěli do hlubší analýzy celého písemnictví J karlovské doby, je na místě upozornit na některé konkrétní texty, které mohou nabídnout i vysvětlující model.172 Jde o tři konkrétní díla, z nichž dvě, životopis Vita Caroli a svatovác- f lavská legenda Crescente itaque religione Christiana in Bohemia, jsou připisována Karlu \ IV. jako autorovi. U dalšího z nich, Kroniky české Přibíka z Pulkavy z Radenína, se již "l Karlovi nepřipisuje bezprostřední autorství, ale bývá zdůrazňováno jeho ideové vedení. | Stojí za připomenutí, že Karel IV. byl vnímán jako autor korunovačního řádu, který byl » ještě nedávno zařazen do výběru jeho literárního díla.173 Stejně jako v korunovačním řádu -j je v těchto textech zdůrazněn význam přemyslovské tradice pro vládu Karla IV. Ve svato- f václavské legendě, která je v podstatě souborem liturgických lekcí, je zřetelná snaha podat I svatého Václava jako zemského a zároveň dynastického patrona.174 Také v životopise Vita % Caroli se král hlásí k domácí dynastii.175 Přibík Pulkava, jenž ve své kronice popsal české 4 dějiny od počátků až do doby Karlova otce Jana, plnil požadovanou roli vypravěče starších | dějin Cechů. Vzhledem k některým aktualizačním poznámkám (např. té o korunovační ,f vigílii a Přemyslově mošně a střevících) a vložení některých textů do kroniky (např. Kar- i lovy legendy o sv. Václavu nebo výpisků z braniborských dějin), měla být právě jeho kro- | nika popisem dějin, který by mohl být využit v Karlově panovnickém programu.176 Mezi autory píšící na Karlovu objednávku patřil i Jan Marignola. Ten věnoval pozornost hlavně 1 Pro obecný výklad srov. Jiří Spěváček, Lucemburské koncepce českého státu a jejich přemyslovské kořeny, \ in: Sborník historický 24, 1976, s. 5-51. 5 Při výkladu o literatuře doby Karlovy čerpám z příslušných statí knihy Jan Jakubec, Dějiny literatury české. i Sv. 1. Od nejstarších dob až do období pobělohorského, Praha 1910; a z poslední shrnující práce o latinské % literatuře Jany Nechutové, Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000. Přihlížím také '■}, k práci, lcterá zajímavým způsobem hledá vlivy, které formovaly Karla IV. jako panovníka, mezi hlavními i, ideovými proudy soudobé Evropy. Viz Zdeněk Kalista, Karel IV. Jeho duchovní ft>ář, Praha 1971. 'I Viz Korunovační řád českého b-ále, in: Karel IV. Literární dílo. Praha 2000, s. 87-124. \ K legendě srov. Dušan Uhlíř, Literární prameny svatováclavského kultu a úcty ve vrcholném a pozdním stře- % dovéku, Praha 1996, s. 27-29, 132-133. ' | Srov. věto „ Videm autem commimitas de bohemia prohorum virorum, quod eramus de antiqua stirpe regum f Bohemonim... " v části psané v první osobč. Citát viz: Vita Caroli quarti, in: FRFs III, ed. J. Emler, Praha 1882, í> s. 349. i K Pulkavovi a roli jeho kroniky srov. Marie Bláhová, Odraz státní ideologie v oficiální historiografii doby J' předhusitské, in: FHB 12, 1988, s. 269-282; Táž, Kronilcy doby Kuria IV, s. 572-580. f zasazení českých dějin do dějin univerzálních a snažil se prokázat, že Karlův slovanský původ není závadou při jeho císařských ambicích (právě naopak).177 Karel IV. myslel na korunovaci českých králů také při sestavování zákoníku Maiestas Carolina, do něhož vložil klauzuli o tom, že se má král nechat korunovat do šesti měsíců od svého nástupu.178 Karlův korunovační řád je třeba číst právě v souvislosti s těmito texty, neboť jak jsem výše popsal, obsahují mnoho společných prvků. Zejména jde o přihlášení se k přemyslovské minulosti a důraz kladený na postavu sv. Václava. V kontextu rozvíjení sakrálního postavení krále v Karlově koninovačním řádu je zajímavé připomenout také Karlovu vizuální sebeprezentaci coby kněžského krále v duchu biblického motivu (rex et sacerdos) např. na iluminaci, kde je Karel zobrazen jako Melchisedech.179 Vzhledem k charakteru textu řádu, mohu podpořit svou argumentaci také srovnáním s jiným korunovačním řádem zapsaným na našem území ve 14. století. Roku 1376 si nechal litomyšlský biskup Albrecht ze Šternberka sepsat pontifikál, jehož součástí je také korunovační řád pocházející z PRG s některými pozdějšími změnami.180 Litomyšlský biskup si tedy do svého pontifikálu nenechal zapsat korunovační řád českého krále, při jehož korunovaci by jistě asistoval, neboť tento text se již svou podobou nehodil do liturgické knihy. Do bohatě iluminovaného rukopisu tedy nechal zařadit standardní text Ordo ad regem benedicendum quando novus a clero etpopulo sublimatiir in regnum. V této souvislosti stojí za upozornění rukopis pontifikálu z počátku 14. století,181 který obsahuje na foliích 118r~126v tzv. Ratoldův řád používaný ve Francii a Anglii, který se stal základem pozdějších francouzských řádů. Podle posledního vydavatele francouzských řádů Richarda Jacksona byl tento rukopis, obsahující ještě několik jiných liturgických řádů (ke svěcení kněží, k sloužení mší apod.), opsán v některém z klášterů v okolí Prahy (což je u Američana třeba brát s rezervou), polský katalog uvádí j ako zemi původu Slezsko někdy mezi léty 1310-1320.182 Je třeba také připomenout, v jakých rukopisech se řád dochoval, jakkoliv vzhledem k množství ztracených exemplářů jde jen o podružný údaj. Přesto zřejmě není náhodné, že se dochoval v jednom rukopise právě s Pulkavovou kronikou, s níž v podstatě tvoří v podstatě významový celek výkladu minulosti a její instrumentalizace v konkrétním korunovačním předpisu. Také dmhý exemplář je dochován spolu s dílem Karla IV. a při-stoupíme-li na výše zmíněnou tezi, žc se jedná o opis pro pražského arcibiskupa, také y tomto případě dává jeho zařazení do rukopisu smysl. Vzhledem k dochování textu spolu s jinými díly karlovského písemnictví, která měla představovat Karlovu vládu, dynastii a její kořeny, je třeba vnímat korunovační řád jako programový text vtom smyslu, že jeho funkce korunovačního předpisu není jediná, možná dokonce ani ne ta hlavní. Podle mého názoru řád totiž vznikl až v pozdějších letech vlády, 1,7 Jak naposledy rozvedla K. Kubínové, hnitatio Romae, s. 151-164. ""Maiestas Carolina: der KodifikationsentwurfKarlIV. für das Königreich Böhmen von 1355, hrsg. von B.-U. Hergemöller ^Veröffentlichungen des Collegium Carolinum; Bd. 74), München 1995, s. 114: „...infra sex menses continuos a die succesionis inantea numerandos, debeant vocatisprincipibus, baronibus, nobilibus et ^ universitatibus dicti regni, omni condigna solempnitate servata, ut moris est hactenus, Regale dyadema per manus sacraspragensis Archiepiscopi [...] omine felici suscipere, et in regem gloriosissime coronari. " '3 Srov. Rudolf Chadraba, Profetický historismus Karla IV. a přemyslovská tradice, in: Carolus Quartus, red. V. Vaněček, Praha 1984, s. 421-452. f. Srov. Strahov, MS D.G. 119, řád se nachází na fol. 161r-170v, viz L. Schmugge, Das Pontifikále, který vydal text řádu na s. 65-77. ,n Wroclaw, Bibliotéka Uniwersytecka, MS T F 380. 182 Srov. Ordines 1., s. 170, 174; údaje o rkp. čerpám z katalogového záznamu zveřejněného v internetové data-; bázi Manuscriptorium lonlinej. [cit. 2007-02-22] Dostupné z WWW: . 136 137 stejně jako jiná výše zmíněná díla sepsaná Karlem IV. či na jeho přímou objednávku, a nebyl tudíž použit pro korunovaci 1347 (což nevylučuje, že se korunovace odehrála podle podobného nebo stejného schématu). Vedle tohoto prvoplánového významu textu jako korunovačního řádu je třeba číst text řádu také jako panovnický program. " Možnou výhradou k této tezi je otázka, zda lze přijmout úvahu, že korunovační řád byl sepsán v době, kdy se žádná korunovace nekonala, případně byla předpokládána za delší čas. Jako argumentu můžeme použít paralelu, kterou nabízí korunovační řád sestavený ve Francii za Svatého Ludvíka kolem roku 1250.183 Podle něhož ani nemohla být ceremonie dost dobře organizována, protože jsou v něm mnohé vnitřní nesrovnalosti. V tomto smyslu je tedy tento řád jako pramen problematický. Ale ve chvíli, kdy jej však zařadíme do \ kontextu Ludvíkovy reformy panovnického programu (přestavba královského pohřebiště ; Saint-Denis apod.) a pojmeme jej jako součást královy snahy zvýšit lesk panovnického • majestátu textem řádu, můžeme text vnímat jinak. Řád pak můžeme číst pro obohacení představy o Ludvíkově panovnickém programu. Tento pohled lze uplatnit i na řád Karla ., IV., což nám pomůže pochopit celý rozměr korunovačního řádu. X Při následujících korunovačních ceremoniích českých králů nebyla nařízení Karlova í korunovačního řádu vždy dodržována, částečně v důsledku podmínek, za jakých se koru- \ novace konaly. Václav IV. byl korunován a pomazán 15. června 1363, ve dvou letech, což i stěží umožňovalo plnohodnotnou ceremonii. Jde o velmi unikátní příklad, protože takto j raná korunovace nebyla zvykem ani například ve Francii v dobách, kdy pomazání mělo í skutečně konstitutivní význam, natož v situaci, kdy byl Václavův dědický nárok nesporný. V případě Václavovy ceremonie byl iniciátorem celé události Karel. Možná v té chvíli ^ převládla politická potřeba, jak píše František Kavka,184 nebo se v překotné korunovaci ' malého Václava zračí neovladatelná radost pyšného otce nad dlouho očekávaným synem a dědicem, jak naznačuje i velkolepá slavnost uspořádaná u příležitosti Václavova narození.185 Korunovaci Václavaje možné rovněž klást do kontextu s korunovací královny Alžběty Pomořanské, jež se konala jen o tři dny později.186 Možná byl tento akt zamýšlen jako ; veřejná forma designace, jež měla být po Václavově nástupu potvrzena novou ceremonií. Ta již neproběhla, což zřejmě souvisí se změněným politickým programem pražského dvora po Karlově smrti. f Ani dalšímu z Karlových synů nebylo dopřáno postupovat podle otcova korunovačního \ řádu. Zikmund se nechal narychlo korunovat roku 1420, ale ani v jeho situaci nemohla ceremonie proběhnout podle řádu, neboť Zikmund neměl čas, ani nebyl v situaci pořádat náldadné a náročné ceremonie. O průvodu na Vyšehrad a nešporách se zřejmě ani neuvažovalo. Zikmund usiloval alespoň o to, aby mu arcibiskup vložil na hlavu Svatováclav- 183 Srov. J. Le Goff, La structure et le contenu; pro kontext ideové reformy Svatého Ludvika srov. Jacques Le Goff, Saint Louis, in: Héros du Moyen Áge, le Saint et le Roi, Paris 2004, s. 357-361, 467^181. 184 František Kavka, Vláda Karia IV. za jeho císařství (1355-1378). Díl I. (1355-1364), Praha 1993, s. 200, pozn. 71. Podle Kavky se Karlovi v mnoha ohledech zjednodušila pozice, než když dříve musel vystopovat jako císař a český král zároveň. Malý Václav získal korunovací větší váhu ve snatkové politice, navíc se mohl nominálně ujmout Braniborska, kde již v červenci přijímal hold tamních velmožů. Viz též F. Kavka, Karel IV. s. 235; K tomu srov. Jiří Spěváček, Václav IV, (1361-1419). K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986, s. 46-47. ISS Slavnost se konala 11. dubna 1361 na Norimberském hradě a jak píše Kavka, sjeli se k ní všichni významní vévodové, preláti i šlechtici z říše i ze zemí Koruny české. Srov. F. Kavka, Vláda Karla IV, L, s. 180. 186 Svatba se konala 25. května v Krakově, Václav byl korunován 15. června a Alžběta 18. června v Praze. Viz F. Kavka, Karel IV. s. 344. 138 !; skou korunu. O dodržování základních pravidel předepsaných v Karlově řádu svědčí popis korunovace královny Žofie roku 1400.1S7 Přesně podle předpisů Karlova řádu neorganizovali korunovaci ani další králové. Onen víee než sto let starý panovnický program, který do řádu Karel zakódoval, již nebyl vzhledem k situaci českého království po husitských válkách aktuální.188 Při nástupu Habsburků byl základní korpus korunovace použit, ale přizpůsoben dobovým požadavkům. Předve-černí průvod na Vyšehrad i účast na nešporách byla úplně vynechána a začínalo se průvodem z královy ložnice.189 Text korunovačního řádu byl ještě ve 14. století přeložen do češtiny podobně jako celá řada jiných latinských děl vznikajících v okruhu pražského dvora.190 Vedle řádu byla přeložena Pulkavova kronika, Karlova svatováclavská legenda i jeho životopis, tedy všechna díla, která jsme výše označili za texty, jež měly prezentovat Karlovu koncepci vlády, potvrzovat jeho nárok na ni historickými argumenty a vyjadřovat Karlovo sepětí s přemyslovskou dynastií. Z jakého popudu nebo na čí přání vznikal český překlad řádu nelze určit. Samotný fakt, že je přeložen text korunovačního řádu není výjimečný. Opět se odvolám na francouzský příklad. Ve Francii byly přeloženy dva ze tří korunovačních řádů sepsaných za Svatého Ludvíka, nikoliv náhodou jsou to dva řády, které zavedly specifickou francouzskou ceremonii, jež měla rovněž reprezentovat dynastickou ideologii francouzských králů.191 Ojedinělým způsobem byl použit text Karlova korunovačního řádu v Polsku. Na základě pramenů lze usuzovat, že také tam byl používán standardní text z PRG nebo jemu podobný ještě při korunovaci Vladislava II. Jagellonského (Jagiella) roku 1386. Všechny tyto starší texty jsou univerzální v tom smyslu, že se v nich nemluví o žádných konkrétních, pro Polsko specifických podmínkách, místech, jménech nebo obřadech. Teprve pro korunovaci Vladislava III. Jagellonského roku 1434 vznikl text řádu s mnoha specifickými polskými prvky. Zvláštní je ovšem skutečnost, že jako vzoru pro polský řád bylo použito právě českého korunovačního řádu z doby Karla IV. Požadovaný polský řád vznikl tak, že byl za základ vzat celý Karlův řád a byl pouze upraven nebo přesněji řečeno „kulturně přeložen" do polských podmínek.192 Tak vzniklo Ordo ad coronandum regem Polonie. Hned při pohledu na úvodní pasáž celého řádu je jasné, jak byl řád upraven.193 Text byl až na drobné detaily ponechán stejný, jen byly české reálie vyměněny za polské. Místo Srov. poměrně podrobný popis obřadu v CDM X111, č. 19, s. 27-28. Srov. výstižný text Petra Corneje, Pohaslý lesk panovnického majestátu v porevolučních Čechách, in: Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta Prof. PhDr. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám, uspoř. L. Bobková, M. Holá, Praha-Litomyšl 2005, s. 99-122. Srov. text korunovačního řádu určený pro korunovaci Ferdinanda I. roku 1527 začínající větou: „Ordo ad benedicendum regem et primo in {halamo archiepiscopo aspersus aqua benedicta et incensata incenso per manům levatur ad surgendum, et exeunte rege de thalamo archiepiscopus dicit.11 Viz Ceremonice observa-lae in coronatione Ferdinandi I regis Bohemiae anno 1527, in: Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu. L 1526-1545, Praha 1877, ě. 156, s. 213-222; Bližší výklad k vývoji ceremonie v 16.-18.století nedávno podal Jiří Hrbek, Rituál jazyka -jazyk rituálu, přičemž zdůraznil, že základem stále zůstával Karlův řád. Srov. Řád korunovanie Icrále; staročeský překlad řádu a jeho srovnání se starofřancouzskými překlady představuje zajímavé téma, které jsem zde ponechal stranou. Jde o tzv. Remešský řád a tzv. Poslední kapetovský řád. Srov. edice starofrancouzskýcb překladů z počátku resp. z první poloviny 14. století v Ordines II., s. 306-340, 419—453. Podrobně tuto skutečnost ilustroval srovnáním jednotlivých pasáží a doplnil výkladem S. Kutrzeba, Žrádla, s. 149-164; tentýž historik také vydal text řádu viz Ordo ad coronandum regem Polonie, in: Collectanea ex Archivo Collegii historici, tom. XI, vyd. S. Kutrzeba, Krakow (1909-1913), s. 162-174. S. Kutrzeba, Žrádla, na s. 151-152 srovnal několik úvodních rubrik obou řádů. 139 Vyšehradu tak polského krále vede hnězdenský arcibiskup na Skalku, kde se má pomodlit, f Nešpory měl polský král navštívit v kostele sv. Václava na Wawelu, ceremonie se ode- i hrává v katedrálním místo metropolitním kostele, kde je polský král pomazán a korunován f u oltáře sv. Stanislava. Dva opati přinášejí v polském řádu svatý olej z kaple sv. Kateřiny, f Dokonce se podle něj zpívá píseň Hospodine pomiluj ny, ovšem na jiném místě, hned po | aklamaci lidu slovy „Radzy, radzy, racky!". Rád z roku 1434 přizpůsobil polské realitě jt i jmenované hodnostáře: místo komořího, který obléká českého krále, je to v Polsku nej- f vyšší maršálek (snpremum regni Polome marehalcairi) a tam, kde je v českém řádu určen f biskup, jenž má pronést některý z textů slovy umis ex episcopis,je v polském řádu specifi- f kován dodatkem biskup krakovský (videlicet Cracoviensis).194 \ Otázkou je proč a odkud byl vzat český řád, který se stal vzorem lpro řád polský. Na f otázku „proč" zde nebudu odpovídat, neboť tato odpověď nejspíše souvisí s politickou | situací polského království ve 30. letech 15. století. Na otázku „odkud" se nabízí zdán- ? livě snazší odpověď. Právě v majetku krakovské kapituly se v 15. století objevil jeden I z rukopisů českého řádu. V tomto rukopise je poznámka, že jej kapitule ve své závěti ? včnoval krakovský biskup Zbigniew Olešnický. Úvodní pasáž není ovšem podle Kutr- í zeby v krakovském rukopise celá, a tak se podle něj nemohla stát základem,"5 což trochu | zpochybňuje uvedenou konstrukci. Králi Vladislavovi 111. bylo v době jeho korunovace f 10 let a hlavní postavou mezi regenty království byl právě krakovský biskup Zbigniew j Olešnický. V upraveném polském řádu je narozdíl od řádu českého konkrétně zmíněn | asistující biskup a je jím právě biskup krakovský, což je ovšem logické, vzhledem k tomu, f že právě v jeho katedrálním kostele se korunovace odehrávala. Když se z pozůstalosti bis- f kupa Zbygniewa Olešnického dochoval jeden ze dvou rukopisů českých korunovačních t řádů, nabízí se možnost, že právě Olešnický si nějakým způsobem tento rukopis, podle j nějž nechal sestavit polský korunovační řád, obstaral. Tento řád byl v Polsku použit ještě f minimálně jednou, při korunovaci Alexandra I. Jagellonského roku 1501. í * * * { V otázce původu řádu jako textového korpusu souhlasím s Cibulkovým závěrem, že 1 základem je řád z otonského pontifikálu PRG. Nesouhlasím s jeho dalším výkladem, neboť ■! se domnívám, že jeho postup je zavádějící. Rád, jež je Cibulkou považován za předobraz [ českého řádu, není jako součást hojně používané liturgické knihy'96 vhodným materiá- '; lem pro srovnání. Cibulka totiž staví při svém konfrontačně vedeném srovnání na jednu stranu řád z PRG, tedy obecně použitelné formule, a na druhou stranu staví francouzský řád, jenž nese text předepisující „národní" podobu ceremonie.197 Cibulkou mnohokrát opakovaná teze, že český korunovační řád pochází ze starých německých řádů, je ve výše vyloženém smyslu nepřesvědčivá. Především není prokazatelné, zda byl použit text, jenž sloužil německým králům ke korunovacím, když se jedná o řád, který byl součástí obecně používané liturgické knihy. Rád jenž nechal sestavit Karel IV. působí spíše dojmem, že na i obecnou liturgickou „kostru" (aktů a textů) byly přidány obřady inspirované francouzskou j s "4 Srov. tamtéž, kde autor na s. 151-159 vypočítává rozdílná místa obou řádů. ™ Tamtéž, s. 164. 158 Zachovalo se přes 50 rukopisů PRG, nepočítaje v to pozdější varianty pontifikálu (mírné přepracování Viléma Duranda a římských kurialistů ve 13. století, jež obsahovaly téměř shodný text řádu). 197 Pojem „národní" zde používám pro ceremonii, jež se skládá z mnohých zvláštních ustanovení, která by mohla být jen těžko opakována jinde (např. vkládání koruny dvanácti pairy, obřady spojené se sv. Ampulí, konkrétní insignie naplněné symbolickým, místní tradicí podmíněným, významem). 140 ceremonií a obřady rozvíjející domácí tradici. Tuto tradici považuji za vytvořenou právě v době Karla IV. coby součást jeho politicko-ideového programu, jenž zahrnoval instru-mentalizaci přemyslovské paměti. Tato zdánlivě jemná nuance mé výpovědi vzhledem k Cibulkovi není zcela bezvýznamná. Cibulkova argumentace ústí v tezi týkající se přemyslovského korunovačního řádu, jehož stopy nachází právě v Karlově řádu. Podle mého názoru se však v době přemyslovské nevyvinul korunovační řád v pravém slova smyslu. Tři korunovace, jež se v Praze odehrály během 13. století k jeho vytvoření zřejmě nepostačily. Svou roli hrál i určený celebrant, arcibiskup mohučský (a metropolita český), jenž se na vytváření domácí tradice jistě nepodílel. To ovšem neznamená, že v rovině ceremoniální se nevžily některé společné zvyky (hostina, pasování rytířů, zakládání církevních institucí). Tyto zvyky však můžeme popsat jako obecné znaky, jež byly poměrně běžnou součástí středověkých královských slavností. Korunovační ceremonii jako celek můžeme od 13. století považovat za v Cechách zdomácnělou, proto také mohl Karel IV., poučen francouzským příkladem, přistoupit k sestavení korunovačního řádu Ordo ad coronandum regent Boemorum. Text řádu obsahuje řadu prvků a symbolů, které měly ve shodě s Karlovým panovnickým programem jistě sdělit, že navazuje na domácí tradici přemyslovské dynastie. Dalším významným sdělením zakomponovaným do řáduje zdůraznění sakrální povahy královské důstojnosti. Král se během ceremonie podle Karlova korunovačního řádu převléká do šatu jáhna resp. podjáhna, přijímá Boží požehnání, dostává mezi insigniemi prsten stejně jako biskup a stejně jako kněz smí při této výjimečné příležitosti přijímat tělo i krev Páně. Při analýze korunovačního řádu Ordo ad coronandum regent Boemorum jsem došel k závěru, že Karel IV, poučen a inspirován francouzským příkladem, nechal řád sepsat ze tří různých složek. První z nich představuje základní řád z Rímsko-německého pontifikálu původem z 10. století. K té autor opsal a českým poměrům přizpůsobil některé prvky francouzské ceremonie, zejména ty, které měly zdůraznit sakrální povahu královské moci. K těmto dvěma složkám pak autor přidal některé prvky odkazující na přemyslovskou tradici, aby tak demonstroval sepětí Karla IV. s jeho přemyslovskými předky. Výsledkem je korunovační řád, který se zachoval ve dvou rukopisech a podle něhož mohla být uspořádána korunovace českých králů, jakkoliv není jisté, zda byl někdy jako celek použit. Není totiž jasné, zda vznikl pro konkrétní korunovaci nebo, jak se domnívám, byl sepsán později, stejně jako jiná zmíněná díla, a měl demonstrovat ideový základ Karlovy domácí politiky. Výhrada ke vzniku pro konkrétní ceremonii vychází mimo jiné ze skutečnosti, že řád je v některých detailech zcela konkrétní, zejména ve výběru úryvků z evangelií určených ke čtení, ovšem v jiných je naopak nečekaně obecný. Zde mám na mysli zejména určení aktivních účastníků korunovace, biskupů a pánů, kteří měli během ceremonie plnit konkrétní úkoly. Vedle použití řádu jako korunovačního předpisu byla jistě využita další firnkce řádu, kdy měl sloužit jako médium pro zprostředkování základních principů ideového programu vlády Karla IV. Tyto principy byly v podobě symbolů a odkazů zalcomponovány do textu korunovačního řádu, jenž můžeme popsat jako návod na rituál, resp. předpis, jak správně provést korunovaci. Právě v tomto smyslu můžeme označit Ordo ad coronandum regent Boemorum jako ritualizovaný panovnický program. 141 L'ordo de sacre de Charles IV commeprogramme monarchique riiuattsé Václav Žůrek L'ordo de sacre Ordo ad coronandnm regem Boemorum de 1'époque de Charles IV (1346-1378) est le plus vieil ordo de sacre ďun roi de Bohéme. Le texte de Vordo est conserve dans deux manuscrits, celui de Vienne (Wien, ÓNB, Cod. 556) date des années 1390 et celui de Cracovie (Kraków, MN, Bibliotéka ksiažat Czartoryskich, Ms. 1414) datant de 1374 environ. Le texte de Vordo est aussi traduit en tchěque avant le fin du XIVime siěcle. Ce texte fut utilise en Pologne en 1434 pour le sacre du roi Wladislaw III. Josef Cibulka fait dans son livre de 1934 une analyse fondamentale de Vordo de sacre de Charles IV. D'apres lui, le texte de Vordo a son préfiguration dans les ordines germani-ques qui étaient empruntés á 1'époque Přemyslide et adaptés aux conditition de la Bohéme ďavant le XIV4me siěcle. Selon Pauteur de cet article le texte de Vordo est un amalgame de trois sources. Le corpus de base, surtout en ce qui concerne les textes liturgiques, est le texte de 1' Ordo ad regem benedicendum quando novus a clero etpopulo sublimatur in regnum de Pontificate Romano-germanicum (dit de Mayence) daté autour de 950. La deuxiěme partie est formée par les rites pris et adaptés de la ceremonie francaise et des ordines de la méme origine. II s'agit surtout des rites qui doivent soutenir le caractěre « sacré » du pouvoir royal, communion sous les deux espěces du roi pendant la messe du couronnement ou le ceremonial. D'apres le modele francais les seigneurs bohémes jouent dans la ceremonie tchěque un role important et comme cela ils confirment la venue au pouvoir de nouvel roi. L'inspiration francaise joue un role important aussi dans le concept general de Vordo de Charles IV. Cette inspiration consiste en la compilation de textes spécifiques (dans le sens tchěque). Le concept du texte naquit dans le milieu qui gravite autour du roi tchěque et empereur Charles IV et son auteur a incorporé dans Vordo une série des motifs tchěques caractéristiques surtout de la tradition de 1'époque des Přemyslides. II s'agit par exemple du choix de Prague, de la cathédrale St.Guy et de Vyšehrad qui sont des lieux qui rapellent la dynastie des Přemyslides dans la ceremonie du couronnement des rois de Bohéme. Le personnage de Saint Venceslas et son place dans la ceremonie du sacre présente le symbole le plus frappant de cette tradition. Charles IV a fait faire une nouvelle couronne royale qu'il a consacré á Saint Vesceslas. La chapelle St.Venceslas dans la cathédrale qui venait d'etre fondée et son role pendant la ceremonie du sacre est une autre marque cet effort. Dans ce contexte Saint Venceslas réprésente á la fois le souverain éternel de la Bohéme et l'ancetre de Charles IV. Les motifs historiques présentent une componente trěs importante dans 1'ensemble du texte. Un des buts de l'auteur de Vordo de sacre est done la „communication" du programme de la politique „tchěque" de Charles IV. II faut lire le texte de Vordo dans le contexte des autres textes edits dans la cour de Charles FVpar exemple Vita Caroli, la legendě de Saint Venceslas attribuée á Charles IV ou la chro-nique de Přibík Pulkava de Radenin. Le motif commun de tous ces textes est la continuité accentuée avec 1'époque Přemyslides. Un des motifs de Charles IV pour écrire le texte de Vordo de sacre est peut-étre la volonté de souligner la continuité monarchique dans la forme de texte pour Venceslas IV, comme rnontre le manuserit de Cracovie, oů se trouve Vordo de Charles IV avec la chronique de Pfibik Pulkava; le manuscrit est d'ailleurs decore par une miniature d'un jeune roi sur la premiere page. L'ordo de sacre a pour premier but la prescription de l'organisation de la ceremonie, le rituel de sacre. Le texte peut alors communiquer les memes idees aux lecteurs comme la ^remonie reelle aux participants et observateurs. De ce point de vue on peut constater qu'il faut lire VOrdo ad coronandum regem Boemorum de Charles IV comme un programme monarchique ritualise. 142 143