SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY
STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPH1CAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS
A 45, 1997
SIMEON ROMPORTL
GENEALOGICKÝ STROM
(Příspěvek k metodologii evoluční jazykovědy)
Jediným dědictvím po evoluční jazykovědě, subdisciplině, která měla prvenství
i před evoluční biologií (srov. Romportl, 1994a, 9-16; 1994b), zůstává dnes
jazykovědná genealogie. Genealogie je nesporně jádrem jakékoli evoluční nauky,
sama však evoluční nauku ještě nekonstituuje. Na druhé straně se sama nemůže
rozvíjet jinak než v širokém kontextu evolucionistickém. Z toho důvodu
i genealogie v jazykovědě přetrvává přibližně v takové podobě, jaká např.
v biologii dostačovala jen do doby Haeckelovy (srov. Schleicher, 1863, příloha;
1866, 9). Tak se jazykověda, jež se od evolucionistických snah distancovala
prvně v rovině programově teoretické (Romportl, 1994a, 43-64; 1994b; 1994c),
dostala vůči evoluční sféře také do isolace metodologické.
Po celou dobu svého trvání používá genealogie, ať je pododvětvím kterékoli
discipliny, jako základního vyjadřovacího prostředku stromového grafu. Ten je
dodnes schopen velice věrně odrážet úroveň genealogického a evolučního myšlení
v té či oné disciplině.- Tento článek, který má být příspěvkem ke snaze o rekonstituování
evoluční jazykovědy, chce systematicky zhodnotit vyjadřovací možnosti
genealogických grafů v porovnání se spektrem genealogických aspektů
relevantních pro evoluční jazykovědu. Bylo by velice násilné, kdyby tak mělo
být činěno bez přihlédnutí k podobným korelacím v oboru, jenž v tomto ohledu
postoupil nejdále, totiž v oboru biologie, když pojem a aparát genealogického
stromu je instrumentem charakteru obecně metodologického.
Celé bohatství biologických druhů dovede biologie interpretovat jako jediný
strom života. Na rozdíl od biosféry nejeví se nám však sféra jazyka, glotosféra,
jako produkt větvení jediného kmene. Kterákoli genealogická systematika zahrnující
jazyky je tak positivně srovnatelná se stromem života jen v rámci daném
příslušnou jazykovou rodinou. Podobnost genealogického stromu jazykové rodiny
a stromu života není podobnosti d v o u stromů, nýbrž podobností (zpravidla
košaté) větve a stromu. Vstup do genealogického stromu jazykové rodiny není
tedy - na rozdíl od vstupu do stromu života - momentem žádné světodějné transformace.
Důvodem, pro který neumisťujeme předchůdce prajazyků jazykových
6 SIMEON ROMPORTL
rodin před začátek stromových grafů těchto rodin, není předpoklad polygenese tato
otázka není v jazykovědě nijak rozhodnuta. Důvodem je zde ta prostá skutečnost,
že neumíme předchůdce prajazyků rekonstruovat podobnými metodami,
jakými jsme rekonstruovali prajazyky, tj. metodami opírajícími se o údaje
dané jazykovědou historicko-srovnávací. Srovnávání jazykově typologická, která
jediná mohou v retrospektivním pohledu na metodu historicko-srovnávací
navazovat, nemají pak v tradici vyjadřovat se formou genealogického grafu - ke
své škodě, protože řada jiných disciplin (např. také archeologie) i pro typologii
s úspěchem využívá genealogických grafů statistického charakteru (srov. níže
pasáž o klasifikaci fenetické).
Genealogické stromy historicko-srovnávací jazykovědy se dají srovnávat
s recentnějšími větvemi stromu života, které jsou spojeny s řešením themat
zcela aktuálních, jako je nejširší problematika procesu konstituování druhů
(speciace) a jiné otázky povýtce mikroevoluční (zatímco problémovým pozadím
taxonů archaických jsou spíše otázky evolučních zákonů a jejich případné variability,
vývojových determinant a tradičně také otázky organogenese a problémy
kvalifikace vývoje). Proto se vyznačují poměrně velkou konkrétností,
která je kvalifikuje k tomu, aby se jejich pomocí řešily i jiné otázky než taxonomické,
ovšem za předpokladu, že budou údaje zakódované v genealogickém
stromu asociovány s adekvátní ontologickou vizí předmětu. Především nesmíme
pouštět ze zřetele způsob existence systému v dimensi času, ale zrovna tak musíme
mít neustále před očima jeho celkovou architekturu včetně její funkčnosti.
Musíme si být vědomi toho, že vývojovým změnám může být podroben kterýkoli
prvek této architektury stejně jako kterýkoli její podsystém, ale i kterákoli
jejich funkce, i charakter integrity celého systému. Různé vývojové události pak
mohou zásadně měnit nejen prvky, ale s nimi i jejich vzájemné vztahy, podsystémy,
jichž jsou dané prvky součástmi, i vztahy mezi podsystémy, resp. mezi
prvky jedněch podsystémů a podsystémy jinými i charakter integrity celého systému,
ale podobné účinky mohou mít i změny v charakteru samotných vztahů.
Registrace uvedených faktorů aspoň prozatím nemůže být jiná než selektivní vzhledem
k velké rozsáhlosti -, ale zde je terén pro uplatnění nezastupitelné
intuice badatelova subjektu, na němž se zhodnotí všechny jeho badatelské přednosti,
zvláště zkušenost.
Z právě uvedených důvodů musíme vývojovou linii druhu, nebo jazyka, resp.
skupiny jazyků, nebo jakékoli jiné skupiny homogenních objektů vyznačujících
se organickým vývojem považovat za linii komplexní, zahrnující zpravidla velký
počet vývojových linií jemnějších, z nichž mnohé jsou orientací, tj. směrem,
směřováním svého vývoje, ale i jeho dalekosáhlostí, na sobě navzájem závislé.
U schémat zjednodušených, používajících pro každý taxon linii jedinou, máme
pochopitelně co činit s velkým z o b e c n ě n í m celého vyvíjejícího se systému.
K o m p l e x n í vývojovou linii biologického druhu, nebo jazyka atd.
bychom však nejspíše mohli přirovnat k objemnému kabelu: Pod válcovitým
povrchem kabelu se ukrývá množství jemných vláken, z nichž každé má svou
totožnost, at se ho dotkneme v kterémkoli úseku jeho délky. Toto přirovnání
nicméně nelze vést příliš daleko: v kabelu probíhají všechna vlákna rovnoběžně,
GENEALOGICKÝ STROM 7
kdežto v průběhu vývoje homogenních skupin biologických, homogenních jazyků
atd. se jednotlivé dílčí proudy všelijak odchylují, větví, kříží a proplétají asi
jako jemná zakončení kořenů (přičemž však nepřekračují určité meze pokud
jde o vzdálenost o d o s y vyvíjejícího se systému). Jen prozatím můžeme od
této okolnosti odhlédnout.
Kabel se také může větvit jako celek, a to tak, že se jeho vlákna v určitém
místě rozdvojí a pokračují všechna jednak směrem a, jednak směrem b. Uvádíme
to jako příměr pro divergentní vývoj taxonů: Jejich vývojové linie se v průběhu
věků také často mnohokrát větví. Chtě nechtě se při svých přirovnáních
dotýkáme úporného problému interferencí při reflexi větvení (a vůbec směřování)
vláken u v n i t ř systému na jedné straně a větvení (i směřování) c el
ý c h s y s t é m ů na straně druhé. Vnitřní větvení systémů (kromě toho, že je
konkrétně logicky i výskytem blízké větvení vnějšímu) je mj. jednou ze skutečností,
ke kterým větvení vnější přirovnáváme et vice versa: Jednotlivá vlákna
vnitřního systému jsou nadána diskrétností (byť jen omezenou) a v mezích systému
se mohou různě vychylovat atd. Podobně diskrétní a ohebný je i c e l ý
systém ve vnějším pomyslném prostoru systémů. (Na isolaci vymezující vnitřní
prostor vyvíjejícího se systému chtělo ukázat už naše přirovnání k průběhu ka­
belu.)
Soustava poznatků shromažďovaných s hlediska zájmu vedeného pořádajícím
principem rodokmenového stromu, sama tímto principem formovaná, není jedinou
doménou evolucionistického bádání. Evoluční dynamika se sleduje a vyhodnocuje
nejen v prostoru pomyslném, ale i reálném. Také v tomto směru se
snahy biologie a jazykovědy v přemnohém shodují. Biologii přivedly právě
dlouhodobé všestranné výzkumy biogeografické k pronikavým úspěchům jak
teoretickým, tak praktickým. Jazykověda zde asi nedocenila své možnosti, nicméně
mají i j e j í poznatky na tomto poli značnou cenu. Vlnová teorie Johannese
Schmidta vysvětluje veškerý jazykový vývoj jako šíření inovací z jejich
teritoriálních ohnisek a jejich vzájemné prolínání. Dovede zachytit územní šíření
nových skutečností, což genealogickým stromem vystihnout nelze. Na druhé
straně nedovede kartografické zobrazení jazykových poměrů zachytit
k o m p l e x n í vývojovou historii a k o n t i n u i t u znázorňovaných jazykových
skutečností. Proto se o rodokmenové a vlnové teorii říká, že jsou komplementární,
tzn. neslučitelné, leč navzájem se doplňující. Stojí ještě za zmínku,
že také v biologii jsou poznatky biogeografické s poznatky genealogickými
komplementární.
K dokreslení představ obsažených ve vlnové teorii může posloužit jeden ze
způsobů, jakým byly její představy dále rozvíjeny: Neolingvisté - kteří se ke
Schmidtovu učení hlásili - došli tak daleko, že popírali existenci jazyků jako
vyhraněných taxonomických jednotek, s poukazem na to, že se jazyková identita
mění v podstatě jen neznatelně od isoglosy k isoglose a že se isoglosy neustále
kříží (viděno v kartografickém průmětu). Chyba neolingvistů spočívala
v tom, že tento aspekt aplikovali mj. i na areál celé jazykové rodiny nebo jejích
velkých částí. Ve skutečnosti však právě areálem celé s k u p i n y jazyků příbuzných
probíhají nejen isoglosy jednotlivé, nýbrž také s v a z k y mnoha
8 SIMEON ROMPORTL
isoglos (viděno opět v kartografickém průmětu), aty o p r a v d u vyznačují
subareály jednotlivých příbuzných sice, leč s a m o s t a t n ý c h jazyků. Tyto
svazky isoglos svědčí o tom, že se na nich zastavovaly četné vlny vycházející
z nitra jednotlivých subareálů. Taková mnohočetná zastavení na jedné a téže
linii nemohla být náhodná - musela být způsobena nějakou vnější překážkou.
V genealogickém grafu bychom vlastně měli skutečný moment derivace situovat
ještě před vychýlení detailových linií, a to jako začátek rozdvojení o s y
původního systému. Obě osy vzniklé rozdvojením by si pak samy kolem sebe
organisovaly pomyslný prostor pro detailové linie („vlákna"), které by se rozdvojovaly
zároveň s nimi, aniž by se třeba ještě diferencovaly. Tím by se však
zobrazení zase přiblížilo podobě větvícího se kabelu, protože teoreticky nemusí
rozdvojení vzniklé nějakou novou hranicí znamenat zároveň (současně) kvalitativní
diferenciaci detailových linií. Jenže podobně jako biologické systémy jsou
i systémy jazykové vystaveny neustálému náporu změn, přinejmenším změn
nahodilých. Ty se pak reálným existenčním prostorem jazyka šíří nanejvýš po
jeho hranici, takže prakticky dochází k diferenciaci brzy po vzniku bariéry.
Znázorňujeme-li tedy v genealogickém grafu areální diferenciaci jako současnou
diferenciaci kvalitativní (strukturní), může to být jen malá nepřesnost
v relativní chronologii, kterou lze někdy z důvodů ryze praktických připustit.
Podmínkou ovšem musí být d i s j u n k t n o s t nově vzniklých areálů. Takováto
zevšeobecněná representace stává v pozadí zobecněných linií ve zjednodušených
grafech, v nichž jedinou linií vystihujeme osudy celých systémů. Jestliže
však disjunktnost areálů mezi podmínkami representativnosti schémat nefiguruje,
máme co činit se systémy kontinuálně integrálními, u nichž se zobrazování
vývoje musí řídit jinými pravidly. O nich bude řeč níže.
Přirovnání ke kabelu dává pochopit, že úplný model evolvujícího systému
musí být trojrozměrný, a to cylindrický. Hlavní souřadnicí je o s a rotačního
válce, symbolisující identitu a integritu systému trvajícího v nějakém daném
prostoru a čase. Průběh osy přitom representuje průběh času. Plášť rotačního
válce vymezuje p o m y s l n ý prostor, v němž probíhají jednotlivé detailové
linie evolvujícího systému a jejž nesmějí opustit, nemá-li schéma representovat
r o z d v o j e n í celého systému. V m e z í c h válce se mohou detailové linie
všelijak vychylovat a větvit, čímž se v systému uskutečňují změny vnitřní.
K v a l i t a nitrosystémových změn bude ve schématu representována postupnou
změnou úhlové orientace paprsku, jakožto druhé systémové souřadnice,
i n t e n s i t a pak změnou d é l k y paprsku, jakožto souřadnice třetí. Prakticky
to znamená, že křivka současné změny kvalitativní a intensitní bude úsekem
prostorové spirály, neboť bude probíhat pláštěm rotačního kužele.
Takovéto trojrozměrné modely se vyplatí vytvářet spíše v představě než
v grafické realisaci, v každém případě by však měly být východiskem abstraktních
vizí evolvujících objektů. Od nich by se měly odvíjet různé účelové grafy
zjednodušené. Pro potřeby notace vztahů taxonomických doporučujeme výše
zmiňované grafy zjednodušené, kopírující vlastně o s u systému trojrozměrného.
Potřebné obsažnosti by se u nich mohlo dosáhnout připojením algebraického
komentáře. Jednoduchých grafů doplňovaných zpravidla různými operačními
GENEALOGICKÝ STROM 9
symboly používá také jeden směr taxonomie biologické (viz níže pasáž o kladistice).
Technika representování descendenčních vztahů genealogickými stromy
v biologii představuje dnes - lze říci - samostatnou subdisciplinu. Ta může
mít nemalý význam i pro jazykovědu, neboť hraničí s teorií grafů. Proto k problematice
descendenčních grafů v biologii přihlédneme.
Stanovení genealogických vztahů je v biologii podkladem pro rozhodování
taxonomická. Není však jednoty v definování kriterií. Starší klasifikace, nazývaná
genealogickou, se vyznačovala predilekcí pro faktory výrazné a nedostatečným
zřetelem k odlišnostem jejich ontologického statutu. Poněkud mladší
klasifikace evoluční zdůrazňovala - často příliš spekulativně - vývojovou kontinuitu
a imanentnost vývojových procesů (resp. jejich determinant). Poprvé se
v ní objevuje konfrontace vývojového potenciálu (potenciálu variability) taxonů
a míry jeho realisace. Důraz se klade na t e o r e t i c k o u podloženost klasifikačních
kriterií (Dobzhansky, 1951; Huxley, 1940; Mayr, 1969). Na požadavek
teoretické podloženosti kriterií odpovídá taxonomie g e n e t i c k á v tom
smyslu, že kriterii mají být genové struktury. Tento požadavek není prost problémů,
proto genetická taxonomie nezřídka genotypy definuje toliko funkčně.
Je-li hlavní přínos taxonomické teorie evoluční v objasnění všech stránek speciace
(Mayr, 1970), pak taxonomie genetická dokázala vytvořit grandiosní model
evoluce všeho živého na základě konfrontace myšlenky evolučního potenciálu
živých struktur s genetickým inventářem známých taxonů biosféry (Ohno,
1970).
Z kritického konstatování, že výše uvedené taxonomie většinou nejsou induktivní,
vzešla tzv. taxonomie fenetická, která je důsledně zbavena všech prvků
spekulativních. Opírá se o kvantitativní analysu diferencí mezi srovnávanými
taxony (odtud alternativní název t. numerická nebo statistická), vesměs recentními.
Dendrogramy, které buduje, jsou jen záměrně voleným způsobem vyjadřování
zmíněných vztahů kvantitativních. Nemají funkci pořádající, nýbrž navádějící.
Poskytují toliko podklady metodě ověřování hypothes (Camin - Sokal,
1965; Sokal, 1973; Sokal - Rohlf, 1970; Sokal - Sneath, 1963). Z obavy před
apriorismem se však z klasifikačních kriterií vylučují i prokázané atributy teo­
retické.
Z kritiky genealogických grafů vzešla také tzv. kladistika (název z řeckého
klados = větev - kladistika znamená tedy doslova nauka o větvení). U kladistů
převažuje zájem o vývojové proměny p r v k ů v rámci vývoje taxonů. Rozlišují
mezi tzv. prvky plesiomorfními, tzn. primitivnějšími (archaičtějšími),
a prvky apomorfními, tzn. od nich odvozenými na základě proměny, nicméně
udržujícími s nimi kontinuitu. Pojem plesiomorfní prvek (nebo charakter) není
totožný s pojmem prvku archetypického - je to pojem relativní, volený vždy
vzhledem k určitému konkrétnímu prvku apomorfnímu. Skupiny definované
nějakým společným apomorfním předchůdcem nazývají kladisté skupinami synapomorfními.
Synapomorfní skupiny se zvětšují tou měrou, jakou objevujeme
primitivnější apomorfní symboly (Hennig, 1966). Kladogramy umožňují rychlou
mnohostrannou orientaci v homogenních skupinách, jakož i operativní
účelová přetřiďování.
10 S1MEON ROMPORTL
Odhlédneme-li od rozdílů v a s p e k t e c h klasifikace, budou se první tři
taxonpmické systémy shodovat v tom, že toliko graficky zachycují hierarchické
vztahy v určitém hotovém konkrétně logickém systému. Podstatná část badatelských
řešení však vychází z těch faktorů mimo genealogický strom, jimiž se
zmíněné taxonomické koncepce liší. Čtvrtý, fenetický systém klasifikuje skutečnosti
hned ve fázi metodologického přibližování. Jeho prostřednictvím se
fakta teprve v systém uvádějí, byť šlo o systém prozatímní. Pátá, kladistická
koncepce je universální. Kladogramy si ze všech genealogických grafů činí největší
nároky na obsažnost. Maximální, v ideálním případě absolutní obsažnost
supluje teorii a zároveň nabízí vhledy metodologické, a to v jakémkoli směru.
Z údajů explicitně obsažených v něm samém je (ideální) kladogram schopen být
nástrojem svého rozvíjení - procedurou od recentnějšího k primitivnějšímu při
vyčerpávajícím zhodnocení každého nového kroku. Obě poslední koncepce jsou
faktorově analytické - první v extensi, druhá v intensi. První však zůstává záležitostí
čistě taxonomickou, kdežto druhá, substituujíc, nebo spíše absorbujíc
celou určitou vizi oboru, je schopna organisovat řešení teoretických otázek vlastně
na tuto roli pretenduje. Badatel má však volnost zavést do kladogramu
tolik informací, kolik považuje za adekvátní.
Z kladogramu, stejně jako z trojrozměrných modelů, lze také abstrahovat grafy
v podobě jediné linie. Autor této studie se pokusil sestavit jeden typ zjednodušeného
grafu s algebraickým komentářem (viz výše s. 8-9), který vlastně parafrázuje
trojrozměrný model a zároveň sleduje podobné cíle jako kladogramy
a vyznačuje se podobnými vlastnostmi. Svůj návrh publikuje na jiném místě
(Romportl, 1997), avšak v tomto příspěvku by rád ukázal na možnosti jeho využití
netaxonomického, resp. na využití detailových linií z něho vyvozených,
které můžeme rovněž považovat za isolované detailové linie trojrozměrného
modelu. Domnívá se totiž, že by podobný aparát měl být obligátní součástí
podkladů pro činnost v oboru jazykové kultury.
Mezi dvojrozměrná schémata účelová, jimiž se chceme zabývat, patří na
prvním místě schémata elementárních změn nitrosystémových. Ty budeme zaznamenávat
vždy jen v rozsahu příslušné jednotky relativní chronologie, tj.
v intervalu proměny jednoho detailu v úseku mezi počátečním okamžikem
(bodem) a koncovým okamžikem (bodem) proměny. Každou událost budeme
ovšem chápat jako minimální úsek na detailových liniích dlouhodobých. Samotnou
jednotkovou změnu budeme vyjadřovat úsečkou spojující bod počátku
proměny (východisko proměny), ležící na myšlené linii okamžikového řezu počátku
proměny, s bodem konce (cílem) proměny, ležícím na myšlené linii okamžikového
řezu cíle proměny. Proměnu hlásky v jinou hlásku např. znázorníme
na detailové linii původní hlásky odkloněnou úsečkou. Bude-li zapotřebí explicitně
vyjádřit, že v daném časovém intervalu nedošlo u nějakého prvku
k žádné změně, bude spojnice mezi výchozím symbolem a symbolem cílovým
vertikální. Pokud to bude možné, budeme zobrazovat vždy jen jednu událost
jednoho prvku, tak aby schéma obsahovalo pokud možno jen jedinou detailovou
linii, samozřejmě jen v úseku mezi bodem počátečního okamžiku (dole) a bodem
koncového okamžiku (nahoře) proměny. Ústupky, které mimochodem budou
GENEALOGICKY STROM 11
muset být činěny často, budou vedeny tímto zřetelem, a tudíž minimalisovány,
a to podle explicitně stanovených zásad: Nebude-li se nějaký prvek měnit v jiný
ve všech situacích, nýbrž jen v některých, ponecháme vedle odkloněné větve
(větve mutační) také větev vertikální (větev konservační), přičemž budou obě
větve vycházet z jednoho a téhož výchozího bodu (srov. sch. A 2). Bude-li se
prvek v rámci intervalu měnit několikerým způsobem, znázorníme to několika
liniemi odklánějícími se v různých úhlech jednoho a téhož kvadrantu, přičemž
budou všechny vycházet ze stejného výchozího bodu (srov. sch. B 1). Takovýmto
procesům budeme říkat diferencované. (Stupeň odklonu zde bude irelevantní
- ten by měl smysl jen ve schématu úplném, které zobrazuje všechny relace.)
Nebude-li při jednotkové proměně docházet ke vzniku prvku, který v jazyce
do té doby neexistoval, povedeme současně s odkloněnou linií prvku mutujícího
vertikální linii toho prvku, který se mutací toliko rozhojní (na úkor prvku mutujícího)
co do počtu výskytů (srov. sch. A 3). Nazvěme takovou linii linií přidruženou.
Podobně si budeme počínat v těch nepočetných případech, kdy nový prvek
vzniká s o u č a s n ě ze dvou prvků jiných, aniž existoval do té doby. Takovýmto
procesům budeme říkat polygenní. Místo přidružené linie uvedeme
zde druhou (odkloněnou) linii mutační, tak aby se obě mutační linie scházely ve
stejném cílovém bodě, a to v mezích jednoho a téhož kvadrantu (srov. sch. C 1).
Základní podmínkou (representativnosti) jakéhokoli schématu musí ovšem být
rovnost (tj. stejný rozsah) distribuce součtu prvků ve výchozí horizontále s distribucí
součtu prvků v horizontále cílové.
Nejelementámějším diachronním schématem proměny je schéma spontánní
změny inovační. Každou spontánní změnu můžeme charakterisovat formulí V A:
: A •=> B, která však nepostačí k tomu, abychom příslušné schéma vytvořili.
Tato formule říká pouze, že provedením změny vymizí z jazyka výchozí prvek,
neříká však, zda zároveň vznikne prvek zcela nový (změna inovační), nebo zda
se jen rozšíří výskyt nějakého prvku, který už v jazyce existuje (změna redistribuČní).
Změna inovační má formuli V B : B A, ta však rovněž nepostačí
k sestrojení schématu, protože neříká, zda B, které je celojazykovým novem,
vzniklo z každého A, nebo jen z některých A . K sestrojení každého schématu
musíme totiž znát jak perspektivu všech výchozích prvků schématu, tak retrospektivu
všech jeho prvků cílových. Aby mohlo platit ono výše zmíněné nejjednodušší
schéma o podobě jediné odkloněné úsečky (představující mutační linii),
musí být splněny tyto podmínky: ¥ A : A c
> B , ¥ B : B < í 3
A (srov. sch. A 1).
Alternativou změny spontánní je změna kombinatorická. Pro ni platí E A : A
•=> B, což však opět nevypovídá nic o tom, zda ¥ B : B <=• A, nebo E B : B O A .
Pouhé schéma „vertikála a odkloněná linie vybíhající společně z bodu A " by
neznázorňovalo všechny případy kombinatorických změn, nýbrž zase jen takové,
kdy mutační linie vycházející z A generuje (spolu s A) zcela nový prvek,
tedy E A : A ^ B , VB:B<=>A (sch. A 2). Pokud by platilo (za jinak stejných
podmínek) E B : B <=• A, musí být k bodu B vedena linie ještě jedna (nebo několik),
symbolisující druhý zdroj (ostatní zdroje) současného výskytu B, nejspíše
B, zřídka také prvek jiný, třeba P (E B : B B vyžaduje linii přidruženou, E
B : B <=• P ještě jednu linii mutační). Prvému případu odpovídá schéma A 4,
12 SIMEON ROMPORTL
druhému sch. C 5, zaměníme-li v něm C za B a B za P. Změna redistribuční (A
3) i změna polygenní (C 1) se samozřejmě může spojovat nejen se změnou
kombinatorickou (právě uvedené případy) nebo také se změnou spontánní diferencovanosti
( ¥ A : A < * B v P , V B : B f A , ¥ C : C ^ P , ¥ P : P f A v C ) ,
nýbrž také se změnou spontánní prostou (oba případy vystihuje vzorec V-A : A
O C , ¥ B : B = > C , E C : C ^ A v B - s r o v . sch. C 2).
Abychom posoudili vliv elementárních změn na funkčnost jazyka, rozdělíme
je jednak na základě protikladů kontradiktorických, jednak na základě protikladů
polárních: Kontradiktorickým protikladem změny spontánní prosté je změna
kombinatorická nebo spontánní změna diferencovaná, kontradiktorickým protikladem
změny inovační je pak změna redistribuční nebo polygenní. Kontrérním
protikladem změny spontánní je změna inovační, změny kombinatorické
změna redistribuční a spontánní změny diferencované změna polygenní. První
kontrérní dvojice představuje změny v existenci (zánik - vznik), další dvě kontrérní
dvojice představují toliko změny kvantitativní (úbytek - přírůstek). Za
základní musíme považovat změnu spontánní a změnu inovační, jakožto změny
s účinkem absolutním. Změny k nim komplementární (kontradiktorické) jejich
účinek relativisují. To má tyto praktické důsledky: změny kombinatorické a diferencované
změny spontánní (souhrnně změny monogenní) diferencují paradigmata,
změny redistribuční a polygenní vytvářejí homonymie (což je opak
diferenciace). Tyto kusé charakteristiky jsou adekvátními indikátory účinku
jednotlivých procesů, žádná z nich však není sama dostačující definicí kterékoli
změny. K té je zapotřebí spojení kterékoli charakteristiky z první řady kontrérních
protikladů s kteroukoli charakteristikou z druhé řady kontrérních protikladů.
Jinak bychom nesplnili podmínku identického součtu distribucí na vstupu
a na výstupu. K účelovému vyhodnocení účinku procesů musí ovšem být distribuční
rozsah definován jemněji, vždy adekvátně hledisku a v rámci adekvátnosti
dostatečně přesně a dostatečně podrobně - nikoli snad kasuisticky, ale
v přiměřeně obsažných kategoriích.
Již výše jsme se setkali se skutečností, že podmínka rovnosti distribucí vyžaduje
někdy schémata složitější. Musíme uvážit, že u diferencovaných schémat
spontánních (sch. B 1-4) i kombinatorických (sch. B 5-8) se mohou obě mutační
linie lišit charakterem prvků výsledných - jedna linie může být inovační,
druhá redistribuční, srov. sch. B 6, B 7 (nebo mohou být obě linie inovační,
srov. B 5, nebo obě redistribuční, srov. B 8). Stejně tak se u změn polygenních ať
inovačních, nebo redistribučních - mohou obě mutační linie lišit charakterem
prvků výchozích - jedna linie může být spontánní, druhá kombinatorická, srov.
sch. C 3-6 (nebo obě spontánní, srov. C 1, C 2, nebo obě kombinatorické, srov.
C 7, C 8). Získáme potom následující kombinace, které porovnejme se schématy
řady B a C:
V A : A * B v c, ¥ B : B <^ A, ¥ C : C A
v A : A ^ B v c, ¥ B : B O A, E C : C A
v A : A ^ B v c, E B : B <^ A, ¥ C : C & A
¥ A : A •=> B v c, E B : B * A, E C : C ^ A
GENEALOGICKÝ STROM 13
E A A B v c, V- B
E A A •=> B v c,
•
¥ B
E A A O B v c, ]E B
E A A * B v c, ]E B
¥ A A * c, ¥ B B
¥ A A * c, ¥ B B
¥ A A * c, E B B
¥ A A * c, E B B
E A A * c, ¥ B B
E A A * c, ¥ B B
E A A * c, E B B
E A A * c, E B B
B <^ A, ¥ C : C O A
B <=• A, E C : C < ^ A
B <^ A, ¥ C : C O A
B O A, E C : C <=• A
* c, ¥ C C <=• A v B
* c, E C C A v B
* c, ¥ C C <^ A v B
* c, E C C A v B
* c, ¥ C C <=> A v B
* c, E C C * A v B
* c, ¥ C C O A v B
* c, E C C <=> A v B
Také diferencovaná změna spontánní (sch. B 1-4) - stejně jako prostá - působí
vymizení výchozího prvku ze systému a diferencovaná změna inovační působí
vznik nových prvků (sch. B 1, B 5), resp. nového prvku (sch. B 2, B 3, B 6, B
7). I polygenese spontánní působí zánik výchozích prvků (sch. C 1, C 2), resp.
výchozího prvku (sch. C 3-6), a kombinatorická působí diferenciaci paradigmat,
ovšem v rámci složitějších změn (srov. C 3-8). Při komplexnějších procesech
bude samozřejmě prognosa složitější. (Poznámka: Na rozdíl od formulí
algebraických bychom některá schémata mohli sloučit (ztotožnit), pokud bychom
u nich netrvali na pořadí prvků.)
Teoreticky mohou komplikace ještě vzrůstat: Jestliže např. ve formulích sudých
v pořadí platí navíc také E C : C <=• X , musíme kvůli principu rovnosti
distribucí zahrnout do schématu všechny budoucí osudy prvku X symetricky
s tím, že jsme k prvku C museli určit všechny jeho osudy předešlé (obojí samozřejmě
jen v rámci daného intervalu), tedy také jeho původ z X . Teoreticky by
se tedy i zobrazení elementární vývojové spojitosti mohlo vzhledem k podmínce
rovnosti distribucí rozrůst do veliké šíře, prakticky však není taková obava na
místě, protože se zobrazování spřahují vždy jen v rozmezí krátkého časového
intervalu, vyměřeného tak, aby zahrnoval toliko ústřední singulární událost, na
kterou je orientován. Pokud nějaký přilehlý proces interval takto vyměřený přesahuje,
nezobrazuje se nám jako proces, nýbrž jako doprovodný stav (viz změny
kombinatorické a redistribuční), tedy vertikálou.
Někdy má smysl zobrazit několik intervalů kaskádovitě v jejich časové návaznosti.
Takové zobrazení nazýváme komplexním. Často však není třeba
v komplexním zobrazení reflektovat jednotlivé intervaly. Potom od dílčích
(singulárních) procesů odhlédneme a rozšíříme interval tak, že bude vymezen
toliko prvním a posledním časovým řezem, a na komplexní proces budeme
pohlížet jen jako na singulární proces diferencovaný (resp. snad i polygenní?).
Respektování jednotlivých intervalů může mít smysl zvláště tehdy, jestliže jazykový
systém měl čas vyvodit z nich nějaké systémové implikace. O stupňové
výsledky změn fonetických, zvláště také o mechanismus jejich vzniku, mívá
však někdy zájem historická fonetika. Ke kaskádovitému zobrazení mohou někdy
nabádat i poměry distribuční.
14 SIMEON ROMPORTL
Systém algebraického nebo grafického representování časového průběhu detailových
linií je schopen representovat nejen procesy přirozené, ale i umělé
zásahy do jazyka. V takovém případě nám umožní bezprostřední predikci komplexního
dopadu např. pravopisného normalisačního návrhu, pokud by měl návrh
být realisován. Připomeňme jen nesčetné pravopisné diskuse, mj. i na thema
posunu hranic mezi i a y. Algebraické a zvláště grafické zobrazení různých variant
návrhů na takovou pravopisnou změnu ukáže spolehlivě, že by redistribuce
písmen i , y způsobila deklinaČní schisma prakticky v celém rozsahu deklinace
jmenné a zájmenné, navíc pak také některé homonymie.
Systém, který jsme právě popsali, je schopen operovat i nad jinými universy,
než jaké představuje sféra vnitřního systému jazyka, jehož prostor lze charakterisovat
rozpětím mezi limitami vnitřní uniformity a maximální vnitřní pluriformity.
V glotosféře je druhým takovým universem sféra daná rozpětím mezi
limitami homomorfismu a maximálního polymorfismu formace reflektované
jako základní jazykový taxon, tj. jako etnický jazyk. Také pro tuto sféru platí tak
jako pro všechny sféry použití výše popsaného systému - důsledky abstraktních
mohutností, jimiž je tento descendenční systém nadán a jež vyplývají
z jeho strukrurace kontrérní a kontradiktorícké (srov. s. 12): Zánik, vznik a změny
kvantitativní se zde však týkají koexistence subspecifických modifikací jedné
a téže jazykové skutečnosti, nikoli jejich alternativní existence v daných distribučních
kategoriích. Alternativnost se zde vztahuje toliko na lokality (při
schmidtovském pohledu na existenční prostor jazyka - při složitějších podmínkách
bychom obdobu distribuční třídy museli definovat jinak). Také tato sféra je
relevantní pro bádání v oboru jazykové kultury, avšak pojednání o ní by přesáhlo
rámec tohoto příspěvku. Odkazujeme však čtenáře na publikaci Romportl,
1997. Navíc autor zhodnotil výsledky poměrně nedávných areálních změn
(viděno v časové škále evolucionistické) a na ně navazujících normalisačních
opatření obrozenců, rovněž pokud jde o poměr i : y, ve studii Romportl, 1995.
Zde se chceme ještě závěrem zaměřit na problematiku obsahu uzlů v genealogických
grafech.
Descendenční grafy mají být budovány tak, aby do nich mohly být zaváděny
jak substance nadané inherentními kapacitami vývojové dynamiky, tak substance
bez vlastního genetického potenciálu, jejichž identita se toliko odvíjí od
vnitřního systému taxonomického individua (máme na mysli komponenty), navíc
také obecné atributy a snad i jiné druhy indikátorů. Tím nikterak nemá být
řečeno, že by descendenční graf, tak jako kterákoli vědecká představa, mohl být
v kterékoli fázi svého budování považován za definitivní.
Každý z výše uvedených faktorů je zatížen svou specifickou gnoseologickou
problematikou: Substance nesoucí vývojový potenciál unikají přímému nazírání.
Pojmem komponenta, součást zase a priori dáváme primát vnitřnímu systému,
přičemž u něho může být subsumována i úloha formativní. V této souvislosti
je třeba přihlédnout ještě k tomu, že přeceňovat skutečnost značné regulační
iniciativy vnitřních celosystémových vazeb a procesů patří ke specifickým
pokušením jazykovědy. Stejně tak nemůže být bezproblematickým kriteriem
vlastnost, a ještě méně jím může být kvantita, protože statut atributu, jde-li
GENEALOGICKÝ STROM 15
o atribut primární, propůjčuje jakémukoli kriteriu universálnost. Něco jiného
ovšem je, slouží-li určení z kategorie kvality jako prozatímní substitut za genealogickou
substanci ještě neidentifikovanou. Při bádáních jazykovědných hrozí
ještě nebezpečí, že jako nositel langue má i badatel sklon indikovat k v a l i t y
jazykových p r v k ů funkčně. A přece jsou přemnohé z nich v evoluci utvářeny
a modifikovány kausálními procesy vycházejícími z vlastních autonomních
determinant samotných prvků (součástí), jež jsou jejich nositeli.
Bl
B B
B
Jak vyplynulo také z přehledu problematiky genealogických grafů v oboru,
který s nimi má největší zkušenost, představuje výběr i interpretace skutečností,
jež mají být předmětem zobrazení v genealogickém stromu, složitý mnohoaspektuální
gnoseologický problém. Ten částečně souvisí i s mírou kompetence,
kterou descendenčnímu grafu chceme přisoudit, ale především je v bytostné
spojitosti s vizí celého objevovaného jsoucna a z ní vyplývajícím statutem jeho
16 SIMEON ROMPORTL
postulovaných bazálních složek. Sféra této problematiky v jazykovědě se jen
částečně kryje s problematikou biologickou, protože v jazyce nevystačíme toliko
s vývojovými determinantami kausálními (počítat s nimi ovšem musíme),
jelikož se zde i při vývoji hojně uplatňují motivace finální. Schází sice faktor
přírodního výběru, zato však má jazykověda svou specifickou problematiku
metodologickou, danou mj. nutností introspekce. Jsou i některá oborová specifika
daná módou.
LITERATURA
CAMIN, J. H. - SOKAL, R. R.: A Method for Deducing Branching Sequences in Phylogeny. Evolution,
19,1965, s. 311-326.
DOBZHANSKY, Th.: Genetics and the Origin of Species. 3rd ed., Columbia University Press, New
York 1951.
ELDRIDGE, N. - CRACRAFT, J.: Phylogenetic Pattems and Evolutionary Process: Method and
Theory in Comparative Biology. Columbia Univ. Press, New York 1980.
HENNIO, W.: Phylogenetic Systematics. Univ. of Illinois Press, Urbana 1966.
HENNIG, W.: "Cladistic Analysis, oř Cladistic Classification?": A Reply to Ernst Mayr. Syst. Zool.
24, 1975, s. 244-256.
HUXLEY, J. S.: The New Systematics. Clarendon Press, Oxford 1940.
MAYR, E.: Principles of Systematic Zoology. McGraw-Hill, New York 1969.
MAYR, E.: Population, Species, and Evolution. Belknap Press, Harvard Univ. Press, Cambridge,
Mass. 1970.
OHNO, S.: Evolution by Gene Duplication. Springer-Verlag, Berlin - Heidelberg - New York
1970. Český překlad M. Zelená: Evoluce genovou duplikací. Academia, Praha 1975.
ROMPORTL, S.: O biologické povaze přirozeného jazyka. Albert, Boskovice 1994a.
ROMPORTL, S.: Jazykovědné idiosynkrasie a zděděná tabu v ontologii jazyka. (Nad odkazem Augusta
Schleichera.) In: SPFFBU, A 42, 1994b, s. 7-14.
ROMPORTL, S.: Schleicher a Whitney. LF 117,1994c, č. 3-4, s. 248-266.
ROMPORTL, S.: Reflexe jazykové speciei. (K filosofii spisovnosti.) In. SPFFBU, A 43, 1995, s.
21-29.
ROMPORTL, S.: Descendenční analysa. 1997 (v tisku).
SCHLEICHER, A.: Die Darwinsche Theorie und die Sprachwissenschaft. Hermann Bóhlau, Weimar
1863.
SCHLEICHER, A.: Compendium der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen.
Weimar 1861-1862. Druhé ... vyd. Hermann Bohlau, Weimar 1866.
SOKAL, R. R.: The Species Problém Reconsidered. Syst. Zool. 22,1973, s. 360-374.
SOKAL, R. R. - RHOLF, F. J.: The Intelligent Ignoramus, an Experiment in Numerical Taxonomy.
Taxon, 19,1970, s. 305-319.
SOKAL, R. R. - SNEATH, H. A.: Principles of Numerical Taxonomy. W. H. Freeman, San Francisco
1963.
GENEALOGICKÝ STROM 17
THE GENEALOGICAL TREE (A CONTRIBUTION
TO THE METHODOLOGY OF EVOLUTIONARY LINGUISTICS)
The páper may be considered as reminiscence of the formerly advanced statě of evolutionary
linguistics. It refers to the progress in the methods of investigating the branching sequences in
phylogeny in the science disciplines. After mentioning the genealogical, the evolutionary, the
genetical, the phenetic, and the cladistic methods of approach to the matter the author puts forward
a non-taxonomic systém for noting successions of the inherent characters in different organic systems.
Possible inference from indications obtained by the method proposed is pointed out.
Simeon Romportl
Katedra českého jazyka
Pedagogické fakulty MU
Poříčí 7
60300 Brno