1
OBSAH
I. Periodizace řecké literatury................................................................................................ 1
II. Byzantská literatura............................................................................................................ 5
II.1. Rané období.................................................................................................................. 8
II.2. Temné století a ikonoklastické boje......................................................................... 16
II.3. Vrcholné období......................................................................................................... 20
II.4. Pozdní období ............................................................................................................ 26
III. Novořecká literatura....................................................................................................... 31
III.1. Literatura období turkokracie ............................................................................... 32
III. 2. Literatura 19. století ................................................................................................ 41
III.3. Literatura 20. století ................................................................................................. 47
I. PERIODIZACE ŘECKÉ LITERATURY
Prvními památkami antické řecké literatury jsou eposy Ilias a Odysseia, jejichž
autorství je tradičně připisováno legendárnímu Homérovi a dobou vzniku je
s největší pravděpodobností 8. stol. př. n. l. Konec starověku a počátek středověku
bývá pro oblast literatury kladen někdy do 4. století, jindy až do poloviny století 7.
Zatímco pro historiky tvoří významný předěl třeba založení Konstantinpole a
přenesení císařského sídla do tohoto města (330), zrovnoprávnění křesťanství
s ostatními náboženstvími milánským ediktem (313), jeho vyhlášení za státní
náboženství (380), nebo definitivní rozdělení římské říše na říši západní a východní
(395) a například pro dějiny kultury obecně je významným, i když spíše
psychologickým mezníkem pohanských filozofických škol v Aténách císařem
Justiniánem I. (529), pro literaturu lze nějaké konkrétní datum najít jen těžko. Již ve
2
4. století se etablují některé zásadní žánry středověku (hagiografie a monastická
literatura), ale o literatuře, v níž obecně převažují rysy středověké nad těmi
antickými, tedy o literatuře byzantské, můžeme obecně hovořit spíše až po polovině
století 6., podle některých literárních historiků ještě později.
Byzantská říše zaniká dobytím Konstantinopole tureckým sultánem Mehmedem II.
v roce 1453, ale u literatury opět zaznamenáváme delší přechodové období, kdy již
vznikají díla, která bychom spíše zařadili do literatury novořecké, a zároveň stále
ještě taková, která jazykově i myšlenkově patří jednoznačně ke středověku. Vyskytují
se sice i názory datující počátky novořecké literatury do 10. století (pravděpodobný
vznik hrdinského eposu Digenis Akritis), ale zde jde spíše o zárodky ohlašující
budoucí vývoj a za opravdu přechodové období mezi byzantskou a novořeckou
literaturou považujeme 14.–16. století.
Každý neogrecista, ať sebevíce synchronně orientován, tak má co do činění kulturou,
jazykem a literaturou, která se ve své písemné formě kontinuálně vyvíjí již téměř po
tři tisíciletí. Jen málokterý – pokud vůbec nějaký – projev této kultury lze správně
pochopit a interpretovat bez alespoň základních znalostí toho, co mu předcházelo.
Bez povědomí o antické literatuře je vyloučeno, abychom pochopili literaturu
byzantskou, jejímž základním tvůrčím principem nebyla v moderní době oceňovaná
originalita, ale naopak imitace, snaha napodobovat klasiky, která se pod heslem
mimésis tón archaión (μίμησις τῶν ἀρχαίων) etabluje již v období helénismu. V jiné
formě stálo vyrovnávání se s antikou u počátků novořecké moderní literatury v 1.
polovině 19. století. Konec tohoto století je v politice i v literatuře zase více ovlivněn
obdivem k Byzanci a pocitem kontinuity v podobě tzv. Velké myšlenky (Μεγάλη
Ιδέα), záměru obnovit řeckou nadvládu nad celým původním územím byzantské
říše. Dalším prastarým, hluboko ve středověku zakotveným fenoménem, který má
silný vliv na moderní řeckou literaturu, je lidová slovesnost, a především lidová
píseň, jejíž nejčastější rozměr, patnáctislabičný jambický verš, používali i eponymní
básníci od 10. do poloviny 20. století.
3
Rovněž tematicky jsou starověk a Byzanc soustavnou inspirací pro moderní literáty.
Jazykově převažuje až do první třetiny 20. století archaizující stylistická rovina, tzv.
katharevusa (καθαρεύουσα). Té mnohdy rozumí daleko lépe paleogrecista, který na
dovolené v Řecku je nucen se domlouvat anglicky, než absolvent kurzu současné
řečtiny, který se sice bez problému zorientuje v jídelním lístku a s číšníkem si i
nonšalantně popovídá, ale dostane-li do rukou v originále na příklad jeden
z nejzajímavějších románů novořecké literatury, vydaný v roce 1866, nepřeloží
zřejmě ani první větu:
http://www.snhell.gr/anthology/content.asp?id=481&author_id=73
Bez dobré znalosti starších jazykových vrstev a kulturního a literárněhistorického
kontextu však nelze správně porozumět ani mnoha autorům zcela současným.
Základní orientaci v celém vývoji řecké literatury poskytnou českému čtenáři dvě
publikace:
Borecký, B. – Dostálová, R., Slovník řeckých spisovatelů, Praha 2
2006
Hradečný, P. a kol., Dějiny Řecka, Praha 1998
Antická literatura a kultura nejsou předmětem tohoto kurzu. Studenti a studentky
mají možnost výběru širokého spektra kurzů věnujících se této tematice nabízených
Ústavem klasických studií, jako jsou Dějiny antické literatury I a II, Dějiny antického
světa I a II, Antická mytologie a mnohé další.
Základní orientaci v antické řecké literatuře poskytnou například:
Stiebitz F., Stručné dějiny římské literatury
Stiebitz F., Stručné dějiny řecké literatury
Canfora L., Dějiny řecké literatury, Praha 2001
Lesky A., Geschichte der griechischen Literatur, Bern–München 1963
The Cambridge History of Classic Literature. I. Greek Literature, Cambridge 1985
Slovník antické kultury, Praha 1974
4
Cílem tohoto kurzu je nabídnout studentům a studentkám pomoc při první orientaci
ve vývoji literatury byzantské, jejíž podrobnější probírání je náplní magisterského
cyklu studia novořečtiny, a ukázat základní mezníky vývoje literatury novořecké,
která se podrobně studuje počínaje 2. ročníkem bakalářského cyklu. Naším cílem zde
bude kromě seznámení se základními pojmy, jmény nejdůležitějších autorů a
příručkami oboru také nabídnout tipy, odkud se začít s novořeckou literaturou
prostřednictvím překladů seznamovat.
Seznam doporučené četby pro bakalářský i magisterský cyklus novořečtiny je
zveřejněn zde:
http://www.phil.muni.cz/wuks/home/studium/obory/bakalarske/novorecky-jazyk-a-
literatura/povinna-cetba/
5
II. BYZANTSKÁ LITERATURA
Tři základní charakteristické rysy, které vymezují byzantskou společnost a jejichž
kombinace ji zároveň odlišuje od dalších středověkých společností (západoevropské
a orientálních), jsou římské státní zřízení, řecký jazyk a kultura a křesťanské
náboženství.
Významným detailem přispívajícím k pochopení odlišnosti byzantského pohledu na
svět od antického na jedné straně, a moderního na straně druhé, je to, jak příslušníci
sami sebe pojmenovávali. Zatímco slovy Ἕλλην („Řek“) či ἐθνικός (adjektivum
doslova znamenající „národní“, ale v byzantském kontextu překládáno jednoduše
„pohan“) označovali Řeky antické, za jejichž hlavní odlišnost považovali pohanské
náboženství, Byzantinci sami sebe nazývali Ῥωμαίος („Říman“) či χριστιανός
(„křesťan“). Pojmy „Byzanc“ a „Byzantinci“, odvozené od původního názvu
Konstantinopole (Byzantion), použili pro středověkou řeckou společnost až historici
novodobí.
Pro lepší přehlednost si můžeme vývoj byzantské kultury rozčlenít na tři až čtyři
období:
- rané období (poč. 4.–pol. 7. stol. – budeme-li tedy tuto dobu již do Byzance řadit)
- temné století a ionoklastické spory (pol. 7.–pol. 9. stol.)
- vrcholné období (843–1204)
- pozdní / palaiologovské období (1204–1453)
Ještě než se budeme podrobněji věnovat vývoji literatury v těchto čtyřech obdobích,
pokusíme se stručně si nastínit hlavní obecné znaky byzantské literatury. Důležité je
hned zpočátku si uvědomit, že jako i pro další středověké literatury ani pro tu
byzantskou není určujícím principem tvorby a hlavní hodnotou originalita, volné
umělecké tvoření, jež se v literární teorii označuje řeckým slovem poiésis, ale naopak
6
mimésis, miméze či imitace, důkladné, ale zároveň důmyslné napodobování klasiků,
v našem případě antických řeckých. Současně je třeba říci, že do skupiny „klasiků“
neřadili byzantští autoři a čtenáři pouze autory attického období 5.–4. století př. n. l.,
jak je běžné v moderní době, ale reprezentanty daleko širšího časového období od
Homéra až po pozdní autory 4. stol. n. l., jako je řečník Libanios.
Za druhé mějme na paměti, že hovoříme-li o středověku, pojem literatury
vymezujeme zpravidla o dost šíře než u literatur moderních. Jako literatura byly
vnímány – a podle tehdejších měřítek také hodnoceny – i žánry, které bychom dnes
označili za odborné či užitkové: nejexkluzivnějším byzantským žánrem byla
historiografie, nejrozšířenějším hagiografie, velmi významná byla rétorika, jejíž vliv
pronikal v podstatě do všech žánrů ostatních. Z antiky Byzanc zdědila poměrně
přísnou kanonizaci literárních žánrů, jejíž součástí byla pravidla o tom, co se píše ve
verších (a jakými veršovými rozměry) a co prózou, kdy se používá jaká stylistická
úroveň, jaké topoi kterému žánru přísluší, jaké části ten který text nesmí vypustit atp.
Tento systém byzantští autoři dále rozvíjeli i v žánrech bez antických předchůdců,
jako byla hagiografie, pro niž se časem vytvořil velmi rozsáhlý systém pravidel a
předpisů. Na druhé straně se však v průběhu dlouhého vývoje byzantské literatury
některá pravidla uvolňovala, modifikovala či prostě jen některými autory byla
z různých důvodů překračována – tak se například podle pravidel čistě prozaickém
žánru historiografie setkáváme se třemi díly veršovanými: Georgios Pisides v 7.
století vylíčil vojenská tažení císaře Herakleia ve třech epických básních na pomezí
historiografie a eposu, Konstantinos Manasses ve 12. století sepsal veršovanou
kroniku líčící dějiny světa a na sklonku Byzance znovu pod západním vlivem skládá
anonymní autor zřejmě neřeckého původu veršované dějiny Peloponésu známé pod
názvem Morejská kronika.
Antická tradice se v byzantské literatuře spojuje s křesťanským viděním světa, což
způsobuje jisté napětí, pro byzantskou kulturu tak charakteristické – považme jen, že
základní školní četbou byla na jedné straně Bible, a na straně druhé homérské eposy
7
či i antická dramata, ač divadlo v Byzanci nejen nebylo provozováno, ale bylo
dokonce odsuzováno jako nemorální.
Jazykem byzantské literatury je řečtina, můžeme však rozlišit minimálně tři velmi
rozdílné stylistické roviny: Nejvyšší styl, vyhrazený pro exkluzivní žánry, především
pro historiografii a rétorické spisy, je silně archaizující jak po gramatické, tak po
lexikální stránce, nevyhýbá se takovým extremismům, jako byly optativy či
homérské výrazy, a naopak se co nejdůsledněji snaží vyvarovat veškerých „živých“
jazykových jevů a slov. Střední styl byl použit pro většinu děl hagiografických (i
když ani hagiografie ve stylu vysokém či nízkém nebyly výjimkou), pro díla
kronikářská, jež byla jakýmsi populárnějším protějškem historiografických
monografií, pro didaktické básně či církevní hymny. Charakteristickým rysem tohoto
stylu je vyhýbání se archaizujícím extremismům, ale na druhé straně i jakýmkoliv
vlivům živého jazyka. Nejnižší jazyková rovina s jednoduchou syntaxí s patrnými
vlivy hovorového jazyka se ve větší míře uplatňuje jen v raně byzantském období,
kdy jsou jí psána některá díla monastické literatury, a pak na druhé straně v období
pozdním, kdy hovorový jazyk proniká především do veršovaných děl „zábavné“
literatury (žebravá poezie, dobrodružné romány, zvířecí eposy).
8
II.1. Rané období
Pokud budeme přechodové období počítat již k literatuře byzantské (což je
z praktického hlediska docela užitečné, protože právě tehdy se formují hlavní žánry
a znaky byzantské literatury), budeme toto rané období datovat zhruba od počátku
4. do poloviny 7. století. V této době se přesouvá sídlo císaře z Říma do Byzantia na
Bosporu, z nějž pod názvem Konstantinopolis vyrůstá docela nové, jedinečné a
monumentální město par excellance, označované po celý středověk zkrátka Polis,
Město. Tento akt, označovaný nejčastěji latinským termínem translatio imperii
(„přenesení moci“) dal pozdějším generacím byzantských císařů oprávnění
považovat se za jediné právoplatné následovníky římské říše. Kontinuita ve správě
státu je nesporná, ale Konstantinopol byla budována již jako město křesťanské a nová
státní ideologie vnímala císaře jako Božího zástupce na zemi a jeho říši jako
pozemský obraz nebeského Jeruzaléma. Pro historicko-politický vývoj tohoto období
jsou příznačné časté změny hranic, vítězná tažení císaře Justiniána I. (527–565) do
severní Afriky a Itálie, války císaře Herakleia (610–641) s Araby a vůbec střetávání
s barbary. Nové státní náboženství se v této době formovalo v několika po sobě
jdoucích masových dogmatických sporech
(ariánství http://cs.wikipedia.org/wiki/Ari%C3%A1nstv%C3%AD
nestoriánství http://cs.wikipedia.org/wiki/Nestori%C3%A1nstv%C3%AD
monofyzitismus http://cs.wikipedia.org/wiki/Monofyzitismus a jejich odnože).
Mapa byzantské říše na konci 7. století:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:ByzantineEmpireMap-cs-790%27s.png
Prvním autorem, v jehož díle se odrazily Konstantinovy radikální změny, byl
zakladatel církevní historiografie Eusebios z Kaisareie (263–339). Jeho spis Církevní
dějiny (Ἐκκλησιαστικὴ ἱστορία; český překlad J. Nováka z r. 1988 byl pořízen z latiny
9
a je dostupný i online: http://www.fatym.com/abcd/index.htm) je prvním pokusem o
křesťanskou historiografii sepisovanou s myšlenkou zákonitého a věčného
směřování k uskutečnění Božího království na zemi, pro niž představují
předkřesťanská období jisté přípravné stadium. V centru tohoto nového pojetí nestojí
činy císařů, ale vztah státu a církve. Dílo, literárně spíše neumělé, bylo výsledkem
precizního zkoumání a je cenným pramenem pro první staletí církevního vývoje. Líčí
dějiny do roku 324. Eusebios, biskup v maloasijské Kaisarei, sepsal ještě mnoho
dalších děl – jmenujme však už jen jedno, panegyrickou životopisnou řeč Život
Konstantinův (Εἰς τὸν βίον τοῦ μακαρίου Κωνσταντίνου βασιλέως) oslavující císaře
Konstantina Velikého.
Fenoménem, který dalekosáhle ovlivnil pozdně antickou kulturu, bylo mnišské
hnutí, vzniklé v Egyptě na přelomu 3. a 4. století. V mnišském prostředí vznikají také
nové, ryze křesťanské literární žánry, které můžeme souhrnně označit pojmem
hagiografie. Šlo z počátku o vyprávění o životě mnichů a mučedníků, sloužící jako
příklad a povzbuzení pro křesťany. Kořeny hagiografie sahají k pozdně antickým
oslavným životům divotvůrců, dále čerpá z tzv. mučednických akt (martyrologií,
tedy zápisů o soudních procesech s prvními křesťany). Do hagiografických žánrů
nepatří však pouze životopisy svatých, jak bývá pojem hagiografie též v užším
smyslu chápán, ale také anekdotické realistické příběhy vyprávějící izolované
epizody ze života poustevníků, příběhy o zázracích, výroky poustevníků
(apofthegmata) či vyprávění o přenášení svatých ostatků. Pro pochopení těchto textů
je důležité si uvědomit, že se nepokoušejí podat historické líčení odpovídající pravdě,
ale (často až pohádkový) popis zápasu hrdiny se zlem, tedy světským pokušením či
ďáblem, z nějž vychází světec jako vítěz hodný napodobení. Jejich cílem je tedy
především výchova a povzbuzení.
Hagiografie byla obzvlášť přitažlivá pro méně vzdělané lidové vrstvy, jež měly
k textům přístup prostřednictvím jejich veřejných čtení v rámci liturgie.
Nadpřirozenými prvky a démonickými vizemi se blíží pohádkovému folkloru.
10
Mniši, již byli především zpočátku hlavní cílovou skupinou, pocházeli hlavně
z nižších vrstev a ve sbližování s antickou vzdělaností viděli narušování původních
křesťanských ideálů a nebezpečí.
Zakladatelem hagiografie je Athanasios z Alexandrie (295–373), jeden
z nevýznamnějších teologů 4. století. Pro vývoj literatury má však největší význam
jeho životopis sv. Antonína (Βίος καὶ πολιτεία τοῦ ὁσίου πατρὸς ἡμῶν Αντωνίου,
česky sv. Atanáš, Život sv. Antonína Poustevníka, Praha 1996). Antonios, zakladatel
poustevnického (jinak též eremitského či anachoretského) hnutí, zemřel v roce 356 a
bezprostředně po jeho smrti píše Athanasios svoje dílo. Chce vykreslit ideální vzor
křesťana, jehož vůle vítězí nad pokušením. Vědomě se odklonil od klasické literární
tradice a vytvořil tak vzor pro budoucí texty žánru.
Důležitou sbírkou jiných hagiografických útvarů, než jen životopisů, jsou tzv.
Apofthegmata či Výroky pouštních otců (Ἀποφθέγματα τῶν ἁγίων πατέρων, č.
Apofthegmata I–III, přel. J. Pavlík, Praha 2005–2009), obsáhlá
sbírka příběhů o mniších a jejich výroků, vzniklá koncem 5. stol., jeden
z nejoriginálnějších produktů monastické literatury. Měla i koptskou, etiopskou,
syrskou, arménskou a latinskou verzi. Stejný účel i podobně rozkolísanou textovou
tradici má sbírka poučných příběhů Ioanna Moscha ze začátku 7. století, známá pod
názvem Luh duchovní (Λειμών).
Přehled počátků monastické spirituality od L. Brésarda viz
http://www.scourmont.be/studium/bresard/
Po krátkém období tzv. pohanské reakce císaře Juliána Apostaty (360–363), který se
pokusil o návrat k pohanským kultům a snažil se zamezit křesťanům přístup k
antické vzdělanosti, už můžeme hovořit o definitivním vítězství křesťanství a
zároveň o jeho splynutí s antickými tradicemi. Tento proces reprezentují především
tři významní teologové zvaní podle svého původu kappadočtí církevní otcové:
11
Basieleios Veliký (330–379), Řehoř z Nazianzu (329–389) a Řehoř z Nyssy (335–po
394). Všem třem se dostalo antického vzdělání, většinou od pohanských učitelů, mezi
nimiž byl například slavný rétor Libanios, ale zároveň byli již pevně zakořeněni
v křesťanské víře. Jejich četné spisy se věnují jednak dogmatickým sporům
(především arianismu a sporům o podstatu Ducha svatého), jednak vypracovávali
pravidla mnišského života. Jako vůdčí osobnosti církevního života také často
promlouvali k souvěrcům a zachovaly se též sbírky jejich kázání (homilií). Jejich
důležitým tématem byla také obhajoba křesťanství proti pohanům na jedné straně, a
práva křesťanů na klasické vzdělání a jeho nezbytnosti. Nutnost této obhajoby už
nepociťoval o generaci mladší Ioannes Chrysostomos (Jan Zlatoústý, cca 347–407),
jehož hlavním tématem byla snaha o nápravu společnosti, problematika sociálních
rozporů v Byzanci na přelomu antiky a středověku.
Zvláštním případem splynutí antiky a křesťanství a zároveň typickým
představitelem pozdní antiky je Synesios z Kyrény (cca 370–414). Jeho učitelkou byla
filozofka Hypatia, rozsápaná rozzuřeným křesťanským davem. Za manželku měl
křesťanku. Přestože nebyl pokřtěn, byl zvolen biskupem, ale jmenování přijal jen pod
podmínkou, že se nemusí vzdát svých filozofických názorů ani ukončit manželství.
Pokřtít se nechal až později. Pro byzantské politické dějiny je stěžejní jeho řeč O vládě
(Περὶ βασιλείας), jež se v podstatě na celou existenci Byzance stala vyjádřením
oficiální císařské ideologie.
K faktu, že křesťanství a křesťanská mystika nadobro zůstaly ovlivněny prvky
novoplatonské filozofie, přispěl zásadním způsobem (Pseudo)dionysios
Areopagites (kolem roku 500), autor píšící pod jménem současníka a žáka apoštola
Pavla, známého ze Skutků apoštolských. Jeho dílo obsahuje novoplatonskou filozofii
v křesťanské interpretaci, podle níž je hlavním úkolem člověka snaha o dosažení
mystického spojení duše s Bohem.
Dalším žánrem, jenž má v byzantské literatuře prvořadé místo a jejíž rysy se formují
již v raném období, jsou díla historická. Byzantští historikové se hlásí k velkým
12
antickým vzorům, především k Hérodotovi a Thukydidovi, ale jejich díla jsou přece
jen odlišná. Cílem historiků antických bylo hledat hlubší zákonitosti vývoje, ti
byzantští jsou pragmatičtější a význam díla vidí hlavně v možnosti jeho použití pro
okamžitou praxi vojenské a politické strategie. Byzantská historiografická díla
můžeme rozdělit na dvě hlavní skupiny či žánry: 1. historické monografie
pojednávající většinou o současných dějinách, jejichž autoři se snažili o objektivitu,
kritičnost a umělecké zpracování látky. Tento žánr představuje to nejexkluzivnější z
byzantské literatury, autory děl byli zpravidla politicky činní lidé s hlubokým
klasickým vzděláním. Kromě sdělování pravdy bylo jejich cílem poskytnout čtenáři
estetické uspokojení a pobavit jej, a tak zařazovali do děl anekdoty, žertovné a
senzační příběhy. Do tradice žánru se zařazovali důmyslným odkazováním na starší
díla: rafinovaným imitováním, citováním, používáním stejných topoi a začleňováním
rétorických útvarů jako popisů (ekfraseis) a chvalořečí (enkómia).
Na antickou tradici nenavazuje druhý historiografický žánr, světová kronika. Ta na
rozdíl od krátkého časového úseku historické monografie podává přehled světových
dějin od stvoření světa nejlépe po současnost, nebo alespoň tam, kam autor stihl dílo
dopsat. Jde v podstatě o světský protějšek hagiografické literatury určené těm méně
vzdělaným. A podobně jako u hagiografií není jejich cílem kritické líčení, ale
výchovné působení a pobavení. Autoři volně nakládají s díly svých předchůdců,
mnohdy je opisují. Kroniky obsahují obrovské množství informací a často staví
podružné detaily na stejnou úroveň jako významné události. Velkou pozornost
věnují vynikajícím osobnostem, skandálním historkám, revoltám, zázrakům,
mimořádným přírodním úkazům (často bývají přirovnávány k bulváru, zatímco
historické monografie k serióznímu tisku), a hlavní důraz je kladen na vše, co se týká
církve, vedle níž jako největší autorita stojí císař.
Rozdělení historiografické literatury na dva výše zmíněné žánry je v byzantologii
tradiční a do velké míry i praktické, ale v posledních desetiletích se jeho oprávněnost
13
zpochybňuje. Sami Byzantinci mezi kronikou a historií striktně nerozlišovali.
Nejvýznamnější historiografická díla raného období jsou nicméně téměř čistými
příklady toho, jak jsme si oba žánry právě charakterizovali.
Představitelem „seriózní“ historické monografie je Prokopios z Kaisareie (* konec 5.
stol.), který byl za vlády císaře Justiniána I. v letech 527–541 právním poradcem a
tajemníkem nejvýznamnějšího Justiniánova vojevůdce Belisaria, jehož provázel na
válečných výpravách. Po zbytek života většinu času věnoval psaní; v
Konstantinopoli, kde žil, měl vysoké společenské postavení, možná byl i městským
prefektem. Jeho hlavní dílo se nazývá O válkách či Dějiny (Ὑπὲρ τῶν πολέμων λόγοι
/ Ἱστορίαι; český překlad vyšel ve dvou svazcích jako Válka s Peršany a Vandaly, Praha
1985; Válka s Góty, Praha 1985) a líčí především vítězné války císaře Justiniána
(vedené vojevůdcem Belisariem) s Peršany, Vandaly v Africe a Góty v Itálii. Věnuje
pozornost dějinám a obyčejům kmenů a národů, ale všímá si i vnitřního vývoje.
Prokopios usiluje o objektivnost a historickou pravdivost a jeho závěry jsou založeny
spíš na pozorování a osobní zkušenosti než na nějaké hluboké analýze. Tuto dalo by
se říci oficiální historiografii Justiniánovy vlády doplňuje a zároveň problematizuje
další Prokopiův spis zvaný Tajná historie (Historia arcana), dílo neurčené k uveřejnění
a vydané až po Prokopiově smrti. Navazuje na spis O válkách a v mnohém jej
doplňuje, ale je to ostrá kritika Justiniána a jeho manželky Theodory. Názorově je to
dílo tak rozdílné od ostatních Prokopiových textů, že je badatelé dlouho považovali
za podvržené (český překlad tohoto navýsost zajímavého díla bohužel zatím
neexistuje, ale zato je online dostupný překlad anglický:
http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Procopius/Anecdota/home.htm
l).
Trojici Prokopiových spisů završuje dílo tentokrát nikoliv historiografické s názvem
O stavbách (Περὶ κτισμάτων, anglický překlad, a tentokrát i s řeckým originálem,
rovněž dostupný online:
http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/Procopius/Buildings/home.htm
14
l): je to popis všech významných staveb Justiniánova období, který však obsahuje i
mnoho údajů o společenských poměrech.
Zakladatelem žánru světové kroniky je helenizovaný Syřan Ioannes Malalas (491–
578), jehož dílo Chronografia (Χρονογραφία) líčí v 18. knihách dějiny světa od
Stvoření do konce vlády Justiniánovy. Jako první představitel nového literárního
žánru měl velký vliv na pozdější byzantské, ale též i západní kronikáře, v 10. stol.
byla jeho kronika na území Bulharska přeložena i do staroslověnštiny. Od klasické
tradice se odchýlil obsahem i jazykem. Charakteristickými znaky jeho kroniky jsou
loajalita k císaři i církvi, zájem o nadpřirozené události, přírodní pohromy a znamení.
Na pomezí historiografie a epiky se pohybují historické eposy oslavující vládu císaře
Hérakleia, jejichž autorem je Georgios Pisides († mezi 632 a 634), považovaný za
jednoho z nejvýznamnějších byzantských básníků vůbec. Byl jáhnem a archivářem
chrámu sv. Moudrosti, přítelem a důvěrníkem císaře Herakleia. Epické básně
oslavující činy tohoto císaře napsal nikoli hexametrem, jenž byl v antice jediným
přípustným veršem epické poezie, ale jambickým trimetrem, pravidelnějším
rozměrem na pomezí časoměrné a přízvučné poezie, jenž se stal postupně jedním
z nejpoužívanějších veršů byzantské poezie. Tři Pisidovy epické básně pojednávají o
bojích císaře s Peršany: O tažení proti Peršanům (Εἰς τὴν κατὰ τῶν Περσῶν
ἐκστρατείαν) líčí boj s Peršany 622, jehož se básník osobně zúčastnil. Herakleias
(Ἡρακλείας ἤτοι Εἰς τὴν τελεῖαν πτῶσιν Χοσρόου βασιλέως Περσῶν) pojednává o
porážce perského krále Chosroa a báseň O příchodu barbarů (Εἰς τὴν γενομένην
ἔφοδον τῶν βαρβάρων) líčí obléhání Konstantinopole Avary a Peršany roku 626.
Novým důležitým básnickým žánrem byzantské literatury je církevní hymnografie,
jejímž zakladatelem je Romanos Melodos (6. stol.). Legenda popisuje vznik hymnů
jako vnuknutí Bohorodičky, ve skutečnosti však Syřan Rómanos adaptoval syrské
předlohy. Jako zakladatel a nejvýznamnější představitel této pro církev tak důležité
15
literární formy je uctíván jako světec. Zachovalo se několik jeho legendárních
životopisů a tradovalo se, že složil cca 1000 hymnů oslavujících světce, biblické
postavy a příběhy i svátky církevního roku. Jeho hymny jsou složeny přízvučným
veršem a obsahují extatické básnické obrazy. Je mu přičítán i nejslavnější hymnus
vůbec, Akathistos (Ἀκάθιστος, tedy „zpívaný vstoje“). Byl zpíván roku 626 při
odvrácení avarského nebezpečí za císaře Herakleia. Romanos je typický příklad té
stránky Justiniánova období, jež se úplně odvrátila od antiky a pěstuje novou
křesťanskou kulturu.
16
II.2. Temné století a ikonoklastické boje
Toto období, trvající od poloviny 7. do poloviny 9. století, otevírá rozsáhlá krize
městského života, jejímž výsledkem byl zánik mnoha měst a zmenšení jiných,
v tomto období ze všech oblastí života mizí posledních zbytků antických reálií a
zvyklostí.
Jako reprezentanta literatury a kultury 7. století můžeme uvést Anastasia Sinajského
(† cca 700). Příznačné pro toto „temné“ období je hned to, že dodnes není zcela jasné,
kolik osobností se pod tímto jménem skrývá. Mnich a teolog Anastasios
pravděpodobně pocházel z Kypru, procestoval Palestinu, Sýrii i Egypt a nakonec se
usadil na hoře Sinaj. Aktivně se svými spisy zapojoval do teologických polemik
s monofyzity, dále se pod jeho jménem zachovala sbírka Otázek a odpovědí
(Ἐρωταποκρίσεις) na různá témata věroučná, mnišského života i praktická a také
dvě sbírky poučných příběhů pro mnichy i laiky. Jeho díla jsou důležitým
svědectvím o životě křesťanů na územích postupně upadajících pod arabskou
nadvládu.
http://www.anastasiosofsinai.org/index.html
Od roku 726 až do roku 843 pak zmítají říší takzvané ikonoklastické boje, tedy spory
o oprávněnost kultu svatých obrazů:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Obrazoborectv%C3%AD
V ideologické rovině byl sice konec ikonoklasmu jednoznačným vítězstvím
ikonodulů, ale některá opatření ikonoklastů přetrvala. Např. císařská kontrola nad
kláštery už zůstala, původně silné a centralizované kláštery byly oslabeny a
postupně nahrazeny menšími kláštery podléhajícími státní patronaci a kontrole.
Z tohoto zlomového období se bohužel zachovalo velmi málo písemných pramenů,
ačkoli kulturní úpadek možná nebyl tak hluboký, jak se z dnešního úhlu pohledu
zdá. Každopádně byla pro ikonoklasmus typická silná protiintelektuální tendence –
17
bylo to možná důsledkem toho, že ikonofilové platonizujícími filozofickými
konstrukcemi podporovali kult obrazů. Proti ikonoklasmu bojovali též mniši, proto
docházelo také k potlačování klášterů a mnišských komunit. Literatura byla
pěstována téměř výhradně v klášterech.
Z významných literátů tzv. 1. vlny ikonoklasmu (726–787) musíme jmenovat
alespoň Ioanna z Damašku (cca 650–749 nebo 754/4), mnicha a poradce
jeruzalémského patriarchy. Protože žil na území arabského chálifátu, byl v bezpečí
před pronásledováním byzantské vlády, a mohl tak svobodně vyjadřovat své
ikonodulské názory a účinně zasahovat do dogmatických sporů. Protestoval také
proti vměšování se císaře do církevních záležitostí. Jeho nejvýznamnější dílo Pramen
poznání (Πηγὴ γνώσεως) je pozoruhodným a nejvýznamnějším východním pokusem
o teologický systém. Obsahuje terminologický úvod, argumentaci proti heretickým
učením (včetně islámu a ikonoklasmu) a výklad článků ortodoxní víry, jako jsou Bůh,
Stvoření, vtělení, christologie, svátosti, mariánská otázka, eschatologie atd. Dále se
zachovaly Ioannovy polemické spisy proti ikonoklasmu a dalším herezím, homilie a
možná je i autorem díla Barlaam a Joasaf, raně byzantské obdoby románu,
christianizované verze života Buddhova.
Asi nejvýznamnějším literátem-bojovníkem proti ikonoklasmu v jeho druhé vlně
(815–843) je Theodoros Studijský (759–826), teolog, organizátor mnišského života a
církevní spisovatel. Kvůli svým názorům, nejen těm ikonofilským, ale i pro
otevřenou kritiku císaře se dostal celkem třikrát do vyhnanství. Na přelomu 8. a 9.
stol. obnovil klášter Studios v Konstantinopoli, stal se jeho igumenem, a obnovil tak
věhlas tohoto kláštera, který se stal nejvýznamnějším v Konstantinopoli. Za jeho
vedení tamní nezávislá mnišská organizace aktivně odporovala císařské moci. Mezi
jeho nejvýznamnější díla patří právě úvahy o mnišské praxi, dále se zachovala
enkómia (např. na členy vlastní rodiny), homilie, hymny, epigramy určené pro
mnichy a dopisy z exilu.
18
Více ke Studijskému klášteru: http://en.wikipedia.org/wiki/Monastery_of_Stoudios
Důležitým historiografickým pramenem pro poznání dějin ikonoklasmu je Kronika
(Χρονογραφία), jejímž autorem byl Theofanes Homologetes (tedy „Vyznavač“, často
označován i lat. Confessor, cca 760–817). Dílo líčí období 285–813. Ač se svým
názvem i technikou hlásí ke kronikářské větvi historiografie, tradičně považované za
méně důvěryhodnou, její informace jsou poměrně spolehlivé. Pro období let 621–813
je jediným obšírnějším dochovaným pramenem. Theofanes byl mnich a zarytý
ikonofil, kritický k císařské moci i k jednotlivým císařům.
Z 9. století se zachovalo také několik zajímavých děl hagiografických, většinou
líčících životy bojovníků za svaté obrazy (např. i císařovny Theodory, která po smrti
svého manžela, posledního ikonoklastického císaře Theofila, kult ikon obnovila).
Jmenujme alespoň jeden příklad: Život milosrdného Filareta, který sepsal vnuk
samotného Filareta Niketas z Amnie. Téměř pohádkový příběh pojednává o
dobrosrdečném boháči, kterého ďábel s Božím svolením zkoušel, a tak ho nechal
zchudnout. Filaretos ve zkoušce obstál, a ač se postupem času ocitl zcela bez
prostředků, nepřestal činit dobro ani neztratil veselou mysl a trpělivost. Odměnu
získal už za pozemského života: jeho vnučka byla v soutěži nevěst vybrána za
manželku císaře Konstantina VI.
V první polovině 9. století tvořila také jedna z mála významných žen byzantské
literatury, básnířka Kasia. Legenda o tom, že se roku 830 zúčastnila podobného
výběru nevěst pro císaře Theofila, jaký je líčen v právě zmíněném Životě Fileratově, a
kvůli příliš svobodomyslné odpovědi nebyla vybrána a stala se jeptiškou, se zřejmě
nezakládá na pravdě. Jeptiškou však Kasia skutečně byla, a navíc horlivou bojovnicí
za kult obrazů. Z gnómických veršů o přátelství, štěstí, kráse, hlouposti, bohatství či
mnišském životě vystupuje Kasia jako originální osobnost. Ještě váženější je však pro
19
svou tvorbu hymnografickou. Některé z jejích hymnů jsou dodnes součástí oficiální
pravoslavné liturgie.
20
II.3. Vrcholné období
Po konci ikonoklastických bojů už je byzantská říše vyzrálou středověkou
společností a vstupuje do svého vrcholného období, jež můžeme pro tentokrát omezit
dvěma konkrétními daty: rokem 843, definitivním vítězstvím ortodoxie nad
ikonoklasmem, a rokem 1204, kdy v průběhu 4. křížové výpravy je Konstantinopole
poprvé dobyta cizími vojsky.
V tomto období dochází postupně k definitivní rozluce pravoslavné a katolické
církve (ke dvěma církevním schismatům, tzv. fotiovskému a tzv. velkému,
definitivnímu, z roku 1054, viz např. zde:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Filioque
http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A9_schizma)
Pro naše dějiny je důležitá postupná christianizace Slovanů, k níž v tomto období
dochází a jednou z jejíchž fází byla i cyrilometodějská mise na Velkou Moravu (863).
Zahraničněpolitický vývoj Byzance pak určovala na východní straně postupně sílící
hrozba seldžuckých Turků. Po těžké porážce Byzantinců v bitvě u Mantzikertu roku
1071 poprvé v historii upadl sám byzantský císař do cizího zajetí a Turci už se stali
nadobro nejvýznamnějším rivaly Byzance a posléze i vítězi tohoto boje. Ze Západu
naopak přes Byzanc na Východ po více než století mířily křížové výpravy a po čtvrté
z nich byzantská říše dokonce na více než půl století v podstatě zaniká.
Od poloviny 9. do poloviny 11. století vládne na byzantském trůně tzv. makedonská
dynastie – toto makedonsko období je jedním z vrcholnů rozkvětu byzantské
kultury: po stabilizaci vnitřní i zahraničněpolitické situace přichází systematizace
v administrativě i kultuře (kvůli vzniku velkého počtu encyklopedických příruček
bývá toto období nazýváno také encyklopedismem).
21
Nejvýznamnějším představitelem byzantské kultury 9. století byl teolog, polyhistor,
politik a velký vzdělanec Fotios (cca 810 – po 893), který se zasloužil o pěstování
klasických studií, o to, aby se sbírala a opisovala díla antických a raněkřesťanských
autorů, působil podnětně na literární tvorbu svých žáků a jakožto konstantinopolský
patriarcha byl také duchovním otcem výpravy soluňských bratří Konstantina a
Medotěje na Velko Moravu. Jeho nejvýznamnější dílo Knihovna (Βιβλιοθήκη) je
ojedinělým dokladem byzantské literární historie kritky. Jde o zápisky o různých
knihách od antické literatury až po byzantskou (je jich tam téměř 400), které Fotios
zřejmě v nějakém literárním kroužku studoval a hodnotil.
Další významný představitel encyklopedismu a jeden z největších vzdělanců na
byzantském trůně byl Konstantinos Porfyrogennetos (905–959), který jednak sám
sestavil různá encyklopedická díla (slavná je jeho kniha O ceremoniích popisující
byzantský dvorský ceremoniál a jeho vývoj), jednak byl iniciátorem skupinové práce
na celé řadě tematických encyklopedií, z nichž se dochovaly jen zlomky. Výsledkem
encyklopedického úsilí 10. století je také obzvláště pro klasické filology důležitý
slovník Suda, jednak objasňující řídká slova a gramatické formy, a jednak obsahující
hesla k osobnostem a místům, dochovávající mnoho jinak neznámých informací
k antické kultuře. http://www.stoa.org/sol/
Tendence k systematizaci a sběratelství se promíty i do oblasti hagiografie. Podobu
tohoto literárního žánru v podstatě zcea změnil Symeon Metafrastes (tedy
„Překladatel“, 10. stol.), hagiograf a kronikář, který také patřil k okruhu
spolupracovníků císaře Konstantina Porfyrogenneta. Sestavil kolekci životopisů
svatých podle církevního kanlendáře (tzv. menologion), jež měla nahradit starší
podobné sbírky, které už neodpovídaly soudobému vkusu. Z necelých 150 životů,
které do svého menologia zařadil, naprostou většinu přepracoval v klasicizujícím
duchu odpovídajícímu vkusu doby. Tím vytlačil lidový jazyk z žánru, který byl
původně lidovým vrstvám nejbližší. Dovršil vývoj hagiografického schématu a jeho
22
model se stal normou pro všechna pozdější hagiografická díla. Byzantskou
hagiografii tak dělíme na dvě zásadně odlišná vývojová období: to před Metafrastem
a po něm.
Od všeho ostatního, co v této době (ale vlastně i kdykoli jindy) v byzantské literatuře
vzniklo, se liší mystická poezie Symeona Nového (Mladšího) Teologa (cca 949–
1022). Jeho sbírka Lásky Božích hymnů (Τῶν θείων ὕμνων οἱ ἔρωτες) se více než
typické středověké poezii blíží moderní intimní lyrice, až na to, že hlavním tématem
není láska mezi lidmi, ale láska k Bohu, individuální cesta k němu a mystické vize.
Jednou z mnoha Symeonových extravagancí (alespoň v kontextu byzantské
literatury) je to, že považuje za božské dokonce i lidské tělo, v každé jeho části podle
něj sídlí Kristus. Zdůrazňuje individualismus, osamělost člověka ve světě, zavrhuje
přátelství, rodinné vztahy, odmítá hierarchii a vůbec veškeré sociální vztahy kromě
poslušnosti duchovnímu otci, císaři a Bohu.
Období od konce 11. do konce 12. století je vyplněno vládou další silné dynastie,
Komnenovců, a v kultuře je charakteristické inovačním duchem a také novým
přístupem k antickému dědictví. Ujal se pro ně termín komnenovská renesance. Na
jejím počátku stojí Michael Psellos (1018 – po 1081), vzdělanec, literát literát i politik,
aktivní účastník politického dění i obnovy vysokých škol (byl představeným nově
ustavené filozofické fakulty). Jako filozof je představitelem dobového návratu
k Platónovi, jehož vliv byl v předchozích stoletích zastíněn vlivem Aristotela. Psellos
platonismus (společně s novoplatonismem) označil za předstupeň křesťanství.
Z množsví jeho spisů zmiňmě jeho historiografické dílo Chronografia (Χρονογραφία,
do češtiny bylo přeloženo dokonce dvakrát, pod názvem Chronografie vyšlo v roce
1940 a nový překlad s názvem Byzantské letopisy v roce 1982), jeden z vrcholů
byzantské historické prózy. Líčí dějiny let 976–1078 a látka je zde seskupena kolem
osobností jednotlivých císařů.
23
Nejvýraznější osobností dobové historiografie je dcera císaře Anna Komnena (1083 –
cca 1148). Ve svém velkolepém spisu vylíčila vládu svého otce Alexia Komnena a
nazvala jej Alexias (český překlad: Anna Komnena, Paměti byzantské princezny, Praha
1996). Ač Anna není vždy tak zcela objektivní, jak o sobě prohlašuje, je její dílo velmi
cenné jako zdroj historických informací (byla očitou svědkyní řady událostí, o nichž
píše, další znala z vyprávění účastníků a také měla přístup k archivu císařského
dvora), ale má též vysokou hodnotu literární především díky jednotné a i poměrně
originální kompozici, která se projevuje jak v rovině jazykové, tak ve stylizaci autora,
v hlavní myšlence a také v inspiraci epickou poezií (Homér).
Pro Byzanc tragické události 4. křížové výpravy a roku 1204 vylíčil ve své
klasicizující historické monografii Niketas Choniates (cca 1150–1213). Zajímavým a
originálním počinem byla kronika Konstantina Manassa, líčící v souladu s pravidly
žánru dějiny od počátků světa po autorovu současnost – její originalita spočívá
jednak ve veršované formě (v byzantské literatuře dosud nebývalé), jednak
v neobvyklé prezentaci historické látky na základě výběru a ve víceméně
samostatných epizodách a jednak v gramaticky zjednodušeném, ale lexikálně velmi
bohatém jazyce, díky němuž získalo dílo poměrně široký čtenářský okruh.
Pro 12. století je charakteristický na jedné straně konzervatismus a klasicismus
(patrný zvlášť v historiografických dálech), na druhé straně pronikání lidového
jazyka do literatury, vznik nových nebo znovuoživení dlouho mrtvých literárních
žánrů (satira, romány, žebravá poezie) a zájem o folklor. Reprezentantem inovačních
tendencí 12. století je Theodoros Prodromos (1098–1166), básník a vzdělanec, snad
také učitel na škole při konstantinopolském patriarchátu. V jeho dílech se objevují
zmínky o vlastních nuzných životních podmínkách, ale může jít jen o literární
stylizaci. Byl velmi plodným spisovatelem a asi nejvýznačnějším představitelem
byzantské satiry. Například jeho Válka koček a myší (Κατομυομαχία), báseň podle
24
názvu odkazující k pseudohomérské Batrachomyomachii je hříčkou parodující
antickou tragédii. Dialog Milovník Platóna (Φιλοπλάτων) zesměšňuje nevzdělance
předstírajícího, že je nadšen dílem Platónovým. Kat neboli Lékař (Δήμιος ἢ Ἰατρός) je
satira o špatném lékaři. Významným historickým pramenem jsou Prodromovy
příležitostné básně na soudobé osobnosti a události.
Dalším novým či spíše obnoveným žánrem je dobrodružný milostný román
vycházející z románů helénistických. Ze 12. století se dochovaly čtyři taková díla,
jedno z nich, O Rhodantě a Dosikleovi (Τὰ κατὰ Ῥοδάνθην καὶ Δόσικλέα) je rovněž
dílem Theodóra Prodroma. Jeho žák Niketas Eugenianos se nechal svým učitelem
inspirovat a sepsal veršovaný román Τὰ κατὰ Δροσίλλαν καὶ Χαρικλέα, který byl
jako jedno z mála byzantských nehistoriografických děl přeložen i do češtiny (O lásce
Drosilly a Charikla, Praha 1987).
Dalším z inovačních prvků 12. století, a dalo by se snad říci i prvním krokem
k literatuře novořecké, je pronikání hovorového jazyka do literatury. Jedním z
z prvních literárních textů psaných jazykem blížícím se jazyku živému, je sbírka čtyř
žebravých básní, líčících s větší či menší dávkou humoru a satiry nuzný život
různých hrdinů od chudého učitele po mladého novice. Sbírka se traduje pod
názvem Ptochoprodromika, odkazujícím k právě zmíněnému Theodoru Prodromovi. O
pravosti jehož autorství se však stále vedou spory (srov. výbor z byzantské žebravé
poezie v českém překladu pod názvem K čertu ať táhne studium, Červený Kostelec
2012).
Zhruba ze stejné doby (i když datum vzniku není v tomto případě vůbec jisté)
pochází i další významné básnické dílo, jež je dokonce některými historiky literatury
považováno za (spíše symbolický než faktický) počátek novořecké literatury:
hrdinský epos Digenis Akritis (Διγενὴς Ἀκρίτης). Jeho stejnojmenný hrdina Digenis –
tedy „dvourodý“, protože jeho matkou je Řekyně a otcem arabský emir – je akritou,
„strážcem hranic“ mezi Byzancí a arabským světem. Dílo oslavájící hrdinské činy
25
tohoto reka nese zčásti i charakteristické rysy dobrodružného románu a je také silně
inspirováno lidovou epickou poezií: jeho neznámáý autor použil, zkompiloval a
upravil vyprávění a písně šířené rapsódy. Dochovalo se několik rukopisných verzí,
některé ve vyšším stylu, jiné v jazyce blížícím se jazyku horovovému, a dosud není
jasné, jakou jazykovou podobu měla původní verze eposu. Starý český překlad vyšel
pod názvem Byzantské epos Basilios Digenis Akritas (Praha 1938).
26
II.4. Pozdní období
I poslední fázi existence byzantské říše a její kultury můžeme ohraničit z obou stran
pevnými daty: již zmíněnou křižáckou okupací Konstantinopole (1204), a jejím
posledním a definitivním dobytím osmanskými Turky pod vedením sultána
Mehmeda II. 29. května roku 1453. Po roce 1204 vzniklo na území byzantské říše
několik malých států, jak křižáckých, tak řeckých. Byzantská moc se soustředila ve
třech státních útvarech: trapezuntském císařství, epirském despotátu a z historického
hlediska nejvýznamnějším nikajském císařství, do nějž se přesídlil i patriarchát a
jehož císař Michaél VIII. Palaiologos v roce 1261 znovu obsadil Konstantinopol.
Viz mapu nástupnických států Byzance po roce 1204 zde:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Byzantium1204.png
a mapu obnoveného byzantského státu tady:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:ByzantineEmpire1265.svg
Michaelem obnovený stát byl nesrovnatelně méně významný než původní Byzanc a
byl již definitivně odkázán na vyjednávání se Západem o podpoře proti vzmáhajícím
se Turkům. 14. a 15. století jsou tak obdobím upadajícího mocenského významu
Byzance, ale na druhé straně obdobím kulturního rozkvětu, pro nějž se podle
poslední silné dynastie na byzantském trůně vžil název palaiologovská renesance a
jenž je kromě rozkvětu písemnictví charakteristický i rozkvětem architektury a
výtvarného umění.
Jednání o obnovení církevní unie se Západem, jež bylo historickou nutností, a s nimi
spojené teologické a filozofické spory měly pozitivní vliv na vývoj byzantského
myšlení a rozkvět teologické a filozofické literatury. Stále užší styk se Západem měl
dva protichůdné dopady: jednak přejímání západních vlivů, jednak jejich zásadní
odmítání, často spojené s fixací na minulost.
Svízelná zahraničněpolitická situace a nutnost obracet se o podporu na Západ
donutily Řeky v podstatě poprvé za dlouhou historii jejich písemné kultury učit se
27
cizím jazykům (latině) a překládat z nich (dosud to byli spíše cizinci, kteří se učili
řečtině a zprostředkovávali cizí vlivy v řeckém písemnictví). Významným
reprezentantem filologie palaiologovského období a překladatelem z latiny byl
Maximos Planudes (cca 1255–1305), zosobnění dobového ideálu všestranného
učence, který se kromě literatury a filologie zajímá i o jiné obory – o přírodní vědy, o
teologii. Lze jej považovat za předchůdce západoevropského humanismu 14. stol.
Svými překlady latinských děl od antických po soudobá znovu navázal kontakt mezi
západní a východní evropskou kulturou. Byl také pedagogem a vydavatelem:
editoval texty antických řeckých autorů s k omentáři pro účely školní četby.
V byzantském písemnictví tohoto období se střetávají dvě protichůdné tendence:
přívrženci formálního klasicismu hlásají, že jedině napodobování klasiků (μίμησις
τῶν ἀρχαίων) vede k formální dokonalosti. Jejich odpůrci starořecké kulturní
dědictví a přílišné lpění na něm chápou spíš jako brzdu vývoje. Ti první však nebyli
představiteli humanismu v západoevropském smyslu slova – spíš navazovali na
postoje církevních Otců 4. stol., kteří uznávali klasické autory jako formální vzory,
ale odmítali jejich myšlenky. Západnímu humanismu je bližší druhý směr, který
odmítal mrtvý formální klasicismus, chápal, že úzký helénocentrismus zabránil
Řekům rozeznat velikost a důležitost jiných národů. Hlavní z představitelů tohoto
směru Theodoros Metochites (1270–1332) pochopil, že Byzanc není dovršením, ale
jen jednou z etap historického vývoje.
Na pozadí sporů mezi východní a západní církví se rozhořel také tzv. hésychastický
spor. Jde v podstatě o protiklad západního racionalismu a východního mysticismu.
Hésychia (ἡσυχία) má být stav, v němž mnich usilovnou modlitbou a kontemplací
dosahuje emotivního spojení s Bohem. Východiskem tohoto hnutí je odkaz Symeona
Nového Teologa. Rozšířilo se hlavně v mnišských kruzích. Jeho zakladatelem a
hlavním představitelem byl Gregorios Palamas (1296–1359). Se svým učením zvítězil
na synodě 1351, bylo přijato jako dogma.
28
Další intelektuální spor, který poznamenal poslední století byzantského vývoje, byl
spor platonistů s aristoteliky. Platonismus, jak už bylo výše řečeno, ve
středobyzantském období spíše odmítaný, zažívá v 15. století renesanci a stává se
filozofií byzantské humanistické inteligence, která uvažovala o novém společenském
zřízení. Jeho nejvýznamnějším a nejzajímavějším představitelem byl Georgios
Gemistos Plethon (1355–1452), jedna z nejkontroverznějších postav byzantského
myšlení. Roku 1438/39 se zúčastnil koncilu ve Ferraře a Florencii, na němž došlo
k intelektuálnímu střetu mezi Západem a Východem a oživení polemiky mezi
aristoteliky a platoniky. Kongres byl svolán na žádost císaře Ioanna II. Palaiologa a
jeho cílem bylo projednat podmínky církevní unie. Přestože Plethonovi bylo v té
době již skoro 80 let, návštěva v Itálii se stala klíčovým mezníkem jeho života.
Seznámil se zde s florentským velmožem Cosimou de Medici a vysvětloval mu
platonskou filozofii, jež byla tehdy v Itálii ještě poměrně málo známá. Debaty
s florentskými vzdělanci vedly Plethona k sepsání díla O rozdílech mezi Aristotelem a
Platónem (Περὶ ὦν Ἀριστοτέλης πρὸς Πλάτωνα διαφέρεται), jehož vydání
znamenalo počátek nového velkého a dlouhého sporu mezi platoniky a aristoteliky,
ve kterém se nejprve angažovali pouze Řekové a až později byl přenesen na Západ.
Mezi jeho nejzajímavější díla patří dvě memoranda, v nichž navrhoval politické a
ekonomické reformy na Peloponésu. Nejvýznamnější a nejkontroverznější
Plethonovou prací byl Svod zákonů (Νόμων συγγραφή), v němž vyložil svou
představu o řízení státu. Dílo spojuje novoplatonismus s vírou v pohanské bohy
v čele s Diem. Filozof zde předložil svůj projekt politické a mravní obnovy Byzance
(v jeho pojetí spíše „Hellady“) s centrem na Peloponésu, který v souladu se svým
pohledem na dějiny považoval za historické a symbolické jádro říše, dědice
starověké Sparty. Základem pro jím navrhovanou ústavu byla ústava antické Sparty,
kterou oklestil o strohou kázeň, a naopak obohatil o platonskou politickou filozofii.
Kromě té se jeho program opíral právě o hodnoty řeckého polyteismu a také o pilíře
29
filozofie stoické. V díle jsou zahrnuty též modlitby, hymny a liturgie na počest
pohanských bohů. Duše je podle tohoto spisu nesmrtelná a převtěluje se.
Větší část pojednání byla spálena po dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453 na
rozkaz Plethonova největšího oponenta, Georgia Scholaria, který byl v tomtéž roce
sultánem Mehmedem druhým dostazen na místo patriarchy (pod jménem
Gennadios).
Byzantského intelektuála této doby můžeme tedy většinou charakterizovat za
pomoci tří znaků: 1. politicky: přívrženec x odpůrce unie; 2. teologicky: palamita
(hésychasta) x barlaamita (odpůrce hésychasmu); 3. filozoficky: platonik x aristotelik
Za skutečné kořeny novořecké literatury (alespoň se na tom shodne větší počet
literárních historiků) lze považovat byzantskou, většinou veršovanou, literaturu
s fiktivními prvky 14.–15. století. Byly to především milostné dobrodružné romány,
inspirované jednak románem helénistickým a jednak k západním rytířským
románem.Všechny romány psány nerýmovaným patnácislabičným jambickým
veršem, v Byzanci zvaným verš politický. Některé z nich jsou původní literární díla,
jiné volné adaptace románů západních, jiné víceméně překlady. Prostředí i doba
románů jsou zcela iluzorní, pohádkové, stejně jako charakteristiky hrdinů, není
patrný vliv křesťanské ideologie, vše řídí Osud. Přes všechnu iluzivnost však romány
obsahují prvky byzantské společenské reality. Jejich jazyk je blíže k jazyku lidovému,
ale obsahuje i některé elementy stylu vysokého či středního. Podle všeho se zdá, že
tyto romány nebyly v žádném případě četbou lidovou, ale že jak jejich autoři, tak
čtenáři pocházeli z nejvyšších vrstev společnosti. Jejich názvy jsou pravidelně jmény
hlavní milenecké dvojice, např. Kallimachos a Chrysorhoe (Καλλίμαχος καὶ
Χρυσορρόη) z počátku 14. století. Další dobrodružné romány, jako třeba Achilleis
(Ἀχιλληΐς, 14.–15. stol.) či Trojská válka (Ο πόλεμος τῆς Τρωάδος, 14. stol.) jsou na
první pohled zpracováním antických látek, ale antické kulisy jsou většinou jen
30
koloritem, často jde rovněž o adaptace západních vzorů, zatímco původní řecké
předlohy (homérské eposy) autor zjevně vůbec neznal.
Dalším vzkvétajícím žánrem s fiktivními prvky je didaktick á a moralizující poezie,
jednak často satirické a alegorické zvířecí eposy, např. Vyprávění o čtvernožcích
(Διήγησις τῶν τετραπόδων ζώων; pozdní 14. století)
O posledním zápasu byzantské říše a o její konečné zkáze se dočteme v dílech
několika historiků. Dílo, které napsal Laonikos Chalkokondyles (1423–1490), jediný
Atéňan v celých dějinách byzantské literatury a žák Georgia Gemista Pléthóna, je
dostupné i českému čtenáři (Poslední zápas Byzance, Praha 1988). Michael Kritobulos
(1410–1467) byl jedním z těch řeckých vzdělanců, kteří se dali do služeb dobyvatelů.
Pochopil nevyhnutelnost osmanské nadvlády nad Byzancí a už před konečnou
porážkou své vlasti hledal možnosti kompromisu a způsobu soužití s novým
režimem. Stal se sekretářem sultána Mehmeda II. Po pádu Konstantinopole βζλ
místodržícím na ostrově Imbru. Dílo Historie (Ἱστορίαι) popisuje roky 1451–67 a je
věnováno Mehmedovi II., kterého tituluje „císař“ (βασιλεύς nebo αὐτοκράτωρ).
Zdůrazňoval sultánův zájem o klasický starověk, který z něj v Kritobulových očích
činil vhodného nástupce byzantských císařů.
31
III. NOVOŘECKÁ LITERATURA
V předchozím výkladu jsme se letmo zmínili, že už v byzantském období lze
vystopovat kořeny novověké řecké literatury. Tyto počátky spatřujeme zejména v
pronikání živého jazyka do literatury ve 12. století, jehož hlavními představiteli jsou
sbírka žebravých básní zvanou Ptochoprodromika a báseň, kterou údajně kronikář
Michael Glykas napsal ve vězení. Někteří historici literatury pak začínají svůj výklad
o novořecké literatuře představením hrdinské epiky, tedy především eposu Digenis
Akritis, sepsaného rovněž s největší pravděpodobností ve 12. století (ale s použitím
starších ústně tradovaných písní), a některými dochovanými lidovými hrdinskými
písněmi (viz http://en.wikipedia.org/wiki/Acritic_songs, tou nejstarší je tzv. píseň o
Armurisovi
http://users.uoa.gr/~nektar/arts/tributes/poetry_of_romania/armoyrhs.htm).
Nejoprávněnější je však zřejmě spatřovat kořeny novořecké literatury
v dobrodružných románech 14. a 15. stol., na které působil vliv západních vzorů a
lidové pohádky, ale i vozrů orientálních jako třeba pohádek 1000 a jedné noci, ale
samozřejmě také byzantská literární tradice a které se zdají být prvním krokem na
přirozené cestě přerodu středověké literatury v literaturu moderní, jenž však byl
dobytím Konstantinopole Turky a zániku byzantské říše přerušen. Následkem pádu
Byzance bylo na území ovládaném Turky úzkostlivé lpění na kulturním dědictví a
konzervační snahy ovlivňovaly negativně jak jazykový, tak myšlenkový vývoj
písemnictví.
32
III.1. Literatura období turkokracie
Po pádu Byzance můžeme sledovat tři směry vývoje řecké literatury ve třech
různých geografických prostorech: na území ovládaných Turky, především v
Konstaninopoli, v diaspoře v Západní Evropě, a na řeckých ostrovech, ovládaných
západními státy. Na ostrovech se vývoj literatury ubíral tou zřejmě nejpřirozenější
cestou, podobnou postupné emancipaci západních evropských literatur z latinské
středověké literatury. Především na Krétě, ale také na Rhodu a Kypru, vzniká
literatura silně ovlivněná italskou renesancí, psaná kultivovaným jazykem
vycházejícím z místního dialektu bez archaizujících prvků, s novými formálními
znaky, mezi něž patří např. rýmované verše, nových (či staronových) žánrů a
s novou tematikou.
Krétu obsadili po 4. křížové výpravě na počátku 13. století Benátčané a vládli tu do
jejího obsazení Turky v roce 1669. Od 14. století se zde vyvíjí specifická renesanční
literatura, považovaná za to nejhodnotnější z raně novořeckého písemnictví.
Jedno z raných děl krétské renesance, veršované vyprávění o sestupu do podsvětí
s názvem Apokopos, jehož autorem je jinak neznámý Bergadis, je zároveň vůbec první
vytištěnou novořeckou knihou (bylo vydáno v roce 1519 v Benátkách).
Pro krétskou renesanci je ovšem především příznačný rozkvět divadla: zdá se, že po
období Byzance, v němž divadlo prakticky neexistovalo, zde opět nastaly
společenské podmínky umožňující tento druh hromadného kulturního prožívání.
Z divadelních žánrů byla pěstována především tragédie, komedie a pastýřské drama
(oblíbené také v soudobé renesanční Itálii). Po jednom z nich se dochovalo od autora
jménem Georgios Chortatsis, který je považován za zakladatele krétského divadla a
byl zhruba současníkem Shakespeara. Svá dramata napsal mezi lety 1585 a 1600. Asi
nejslavnějším krétským dramatem je jeho krvavá tragédie Erofili (Ερωφίλη),dále
napsal komedii Katzurbos (Κατζούρμπος) a pastýřské drama Panoria (Πανώρια).
Dramata byla často skládána podle italských předloh (např. her Torquata Tassa), ale
kromě toho, že následovala jejich základní dějovou linii, projevují autoři také
33
značnou míru originality. Komedie variují pro tu dobu typické téma ztracených a
znovu nalezených dětí, změn identit a z toho plynoucích nedorozumění, sňatků pro
peníze a z lásky, jak je známe od antických dramatiků Plauta a Terentia, ale i od
Shakespeara.
Kromě zmíněného Katzurba se zachovaly další dvě komedie s názvy Stathis (i jejím
autorem je možná Chortatsis) a Fortunatos (ta je zajímavá mimo jiné tím, že se její text
zachoval v autografu jejícho autora Marka Antonia Foskola). Další zachované
tragédie jsou Zinon, pojednávající o intrikách na dvoře byzantského císaře Zenona (5.
stol.) a Král Rodolinos podle předlohy Torquata Tassa.
Chortatsisovo pastýřské drama Panoria (někdy uváděné s titulem Jiparis) pojednává o
dvu párech zamilovaných pastýřů a jejich milostných peripetiích. I tento žánr
vychází z italské renesanční literatury, kde byl velmi oblíben. Ta jej zase čerpala
tematiku z antických idyl a italská renesanční díla jsou antice značně poplatná. Ta
řecká proti nim mytologické a archaizující rysy upozaďují, jejich hrdinové jsou
prostší a lidštější, a tak také vzbuzují více čtenářských sympatií. Pastýřské téma
zpracovává také kratší epická báseň Pastýřka (Βοσκοπούλα), složená rýmovaným
jedenástislabičným veršem.
Dalším zajímavým dílem krétské renesance je náboženské drama Abrahamova oběť
(Θυσία του Αβραάμ), zpracovávající biblické téma opět volně podle italské předlohy
(Luigi Groto, Lo Isach). Tato hra má některé speciální rysy, které ji odlišují od
ostatních krétských dramat: není rozdělena na dějství, mění se dějiště – děj začíná
v Abrahamově domě, pak se ale hrdinové vydávají na dlouhou cestu k hoře, kde má
dojít k oběti, a pak se zase vrací, nejsou tam sbory a sborové partie. Sářiny žalozpěvy
vycházejí z lidových řeckých žalozpěvů. Jde o velmi originální dílo bořící divadelní
konvence. Pravděpodobně je složil další skvělý krétský básník Vitsentzos Kornaros,
který se proslavil především jako autor posledního díla krétské renesance, o němž se
zmíníme, jež je zřejmě i časově nejmladší a společně s Chortatsisovou Erofili
nejvýznamnější: jde o veršovaný román Erotokritos, čítající více než 10 000 veršů
pojednávajících o lásce statečného Erotokrita a královské dcery Aretusy. Dílo
34
odehrávající se v antických Aténách vzniklo tentokrát podle vzoru francouzského. Je
psáno patnácislabičným rýmovaným jambem, typickým veršem řecké lidové poezie
(ale jeho nerýmovaná podoba byla oblíbeným veršem už v Byzanci) a jamby
Erotokrita jsou považovány za jedyn z nejmelodičtějších v řecké poezii vůbec.
Erotokritos, sepsaný zřejmě krátce před dobytím Kréty Turky (a vytištěný až v roce
1713) je považován za vrchol vývoje, který započal eposem Digenis Akritis a byl
násilně přerušen tureckou nadvládou. Po roce 1669 následuje minimálně 150 let
básnického úpadku.
Krétská literatura tvoří důležitý most mezi byzantskou a vlastní novořeckou
literaturou, která vzniká od konce 18. stol. Po obsazení Kréty Turky se přemístily
tradice krétské literatury na Ionské ostrovy, jež byly od té doby jediným řeckým
místem, které se nikdy nedostalo pod tureckou nadvládu a kde zároveň plodně
působil vliv italské kultury. Krétské divadlo se tam inscenovalo a snad tam vznikla i
některá další dramata a básnická díla v podobném duchu, která už však nedosáhla
kvality děl krétských.
Mnozí byzantští intelektuálové našli po dobytí Konstantinopole útočiště v západní
Evropě, především v Itálii, a přispěli zde k rozvoji renesance a humanismu: přinesli
sem znalost znalost klasické řečtiny a řecké rukopisy, zasloužili se o vydávání
klasických děl a působili jako učitelé řečtiny. K významným postavám této diaspory
patřil Bessarion – žák Georgia Gemista Plethona, účastník florentsko-ferrarského
koncilu (1438/39), platonik a velký příznivec církevní unie, který se po jejím
ztroskotání usadil i se svou obsáhlou knihovnou v Itálii ještě před definitivním
pádem Byzance a stal se kardinálem katolické církve.
Do historie knihtisku se významně zapsal Aldus Manutius (1449–1515), humanista a
typograf, první vydavatel klasických řeckých textů, zde příklad:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/36/Aldo_Manuzio_Aristotele.jpg
35
Manutius zavedl také základní typy latinského tiskacího písma, tzv. antikvu, která
nahradila starší typy odvozené z písma rukopisného:
http://library.rit.edu/cary/cc_db/16th_century/41b.jpeg
V Benátkách byl v 1. pol. 16. stol. činný Nikolaos Sofianos, intelektuál pocházející z
Kerkyry, který se jako jeden z prvních kromě klasické řečtiny se zajímal i o řečtinu
živou, napsal i její vůbec první gramatiku a převedl do živého jazyka některá starší
díla (těmto „překladům“ se říká metafráze).
V této době se objevuje také poprvé novořecká próza: teologická díla (řeči, populární
vysvětlení křesťanského učení – např. převyprávění Starého a zákona)
Zatímco na území osmanské říše řecká vzdělanost upadala (jediná organizovaná
škola fungovala v Konstantinopoli při patriarchátu, nižší vzdělání poskytovali dětem
buď soukromí učitelé, nebo kněží), začaly naopak školy vznikat v Itálii – napřed
katolické, ale brzo i ortodoxní. Tou nejslavnější bylo Flangiano Ellinomusio
(Φλαγγινιανό Ελληνομουσείο), založené v roce 1648 v Benátkách Thomasem
Flanginisem a fungující bez přestávky až do roku 1797. Na jeho půdě vznikla jedna
z mála básnických sbírek 18. století: antologie poezie žáků školy Květy zbožnosti
(Ἄνθη εὐλαβείας), vydaná roku 1708 a obsahující epigramy v latině, archaizující
řečtině, sapfické ódy a italské sonety, ale i básnické a prozaické texty v novořečtině.
Na osmanském území se jediným centrem vzdělanosti a kultury stala církev,
konkrétně konstantinopolský patriarchát, který sídlil v konstantinopolské čtvrti
Fanar (od 1603), odtud hovoříme o fanariotské kultuře a literatuře.
Nejvýraznější osobností tzv. církevního humanismu byl Kyrillos Lukaris (1572–
1638), mezi lety 1620–1638 třikrát konstantinopolský patriarcha. Zřídil při
patriarchátu první tiskárnu na Turky obsazeném území. Vydal tam např. překlad
Evangelií do novořečtiny. Inicioval také založení vysoké školy při patriarchátu. Na
této škole se vzdělávali příslušníci privilegované vrstvy řeckého obyvatelstva, tzv.
fanarioté. Absolventi nacházeli uplatnění také na sultánském dvoře, stávali se
36
sultánovými tlumočníky, tzv. dragomany, jejichž význam se spíše rovnal
novodobým ministrům zahraničí. Někteří byli jmenováni správci tzv. podunajských
knížectví Moldávie a Valašska, odkud se počátkem 19. století rozšířila myšlenka
řeckého boje za nezávislost. 18. století bývá označováno jako „století fanariotů“.
Jedním z nejvýznamnějších byl Alexandros Mavrokordatos (1649–1709), diplomat a
velký dragoman, který působil i jako profesor na akademii při patriarchátu. Jeho syn
Nikolaos Mavrokordatos byl zase první, kdo získal titul vládce podunajských
knížectví, byl také spisovatelem, v archaizujícím jazyce napsal např. román Filotheův
odpočinek (Φιλοθέου πάρεργα).
Hlavními znaky fanariotské literatury byla učenost, konzervativismus a jazyková
archaizace.
Okolo poloviny 18. století začíná i v Turky obsazeném Řecku silně působit vliv
osvícenství, především Voltairovy filozofie. Hlavním představitelem této první fáze
řeckého osvícenství byl Evgenios Vulgaris (1716–1806), narozený na Kerkyře, žijící
zprvu v Konstantinopoli a od roku 1770 na dvoře Kateřiny Veliké v Rusku,
osvícenec, diplomat a obdivovatel Voltaira. A také plodný spisovatel, který psal
archaizujícím jazykem a výslovně odsoudil veškeré snahy o psaní, především
filozofických děl, v lidovém jazyce. Další zajímavé literárně činné osobnosti tohoto
období však už nejsou tak typickými představiteli osvícenství jako Vulgaris:
Konstantinos Kesarios Dapontes (†1784) pocházel ze Skopelu, stal se mnichem na
Athosu a můžeme ho označit za vášnivého sběratele myšlenek a zkušeností: cokoli
zajímavého, co kdy kde zaslechl, viděl či přečetl, převedl do veršů v lidovém jazyce.
Kosmas Etolos (1714–1779), zřejmě Vulgarisův žák, procestoval celé Řecko jako
kazatel. Jeho kázání byla asi velmi působivá, neboť zmínky o něm najdeme
v kronikách měst a vesnic po celém Řecku. Svým působením nejen upevňoval
křesťanství, ale také se snažil šířit vzdělanost a nabádal k zakládání škol. Svá kázání
a výklady pravděpodobně improvizoval a zaznamenávali je jeho posluchači a
37
příznivci. V jeho myšlenkách se spojoval osvícenský duch a důraz na vzdělání
s vírou a národním uvědoměním. Roku 1779 byl zatčen tureckými úřady a popraven.
Za zlatý věk řeckého osvícenství jsou považována léta 1770–1820. V souvislosti
s růstem národního uvědomění a emancipačních snah v tomto období začínají
pokusy o řešení tzv. jazykové otázky (γλωσσικό ζήτημα), tedy jak by měla vypadat
spisovná řečtina, neboli jaký jazyk se může stát nástrojem osvícení národa. Vzdělanci
se rozdělili na tzv. archaisty a dimotikisty. Archaisté se rekrutovali především z řad
fanariotů: Evgenios Vulgaris a jeho okruh na tuto otázku odopovídají jednoznačně:
jedině stará řečtina. Centrem zastánců lidového jazyka se postupně staly Ionské
ostrovy, kde se řecká kultura vyvíjela nejpřirozenějším možným způsobem, protože
nebyla vystavena útlaku ze strany Turků.
Mezi prvními významnými zastánci lidového jazyka byli Iosipos Misiodax (cca
1730–1790), a především pak Dimitrios Katartzis (1725–1800), který po své smrti
upadl v zapomnění a většina jeho děl nebyla vydána, zůstala v rukopise. Až
v moderní době byl rozpoznán jako jedna z nejvýraznějších osobností
předrevolučního období, a to nejen co se týká jazykové otázky. Byl představitelem
pozitivního vlivu osvícenství na vzdělanost a rozvoj národního uvědomění. Vlastní
filozofický systém vyložil v díle Poznej sám sebe (Γνῶθι σαυτόν). Zpočátku psal
konstantinopolským idiomem, na základě něhož si vytvořil specifický – a
systematický – osobní styl. Nicméně později se uchýlil ke kompromisu v podobě
smíšeného jazyka, což sám charakterizoval jako taktický ústup, nikoliv porážku. Byl
sice zapomenut dalšími generacemi, ale na své současníky, např. na Rigase či
Athanasia Christopulose, o nichž bude ještě řeč, měl velký vliv.
Hlavní postavou prvního období řešení jazykové otázky se ovšem stal Adamantios
Korais (Αδαμάντιος Κοραής, 1748–1833), průkopník tzv. střední cesty (μέση ὁδός)
mezi dimotikismem a archaismem. Je reprezentantem třetí fáze novořeckého
osvícenství (1800–1820). Narodil se ve Smyrně, strávil nějaký čas v Amsterdamu, pak
38
ve Francii, po studiích lékařství se usadil natrvalo v Paříži, kde zblízka zažil
francouzskou revoluci, která ho hluboce ovlivnila, a odkud pak sledoval a
podporoval revoluci řeckou.
Korais byl prvním řeckým filologem skutečně evropského formátu. Vydával a
komentoval antické autory, studoval soudobý živý jazyk, který správně považoval
za poslední vývojovou fázi jednoho řeckého jazyka, vyvíjejícího se nepřetržitě od
antiky po současnost. Nebyl však intelektuálem odtrženým od života, z čehož byl
často nespravedlivě obviňován: aktivně se účastnil revolučních hnutí a byl
přesvědčeným zastáncem demokracie. Jako demokratické řešení jazykové otázky lze
ostatně nazírat i „jeho střední cestu“. Protože za základní charakteristikum národní
svébytnosti považoval dokonalý jazyk, pokoušel se zušlechtit obecný, hovorový
jazyk, který si vzal za základ. A tak nahrazoval lidová slova archaickými a
archaizoval také morfologii. I přesto však zůstala jím navrhovaná podoba
spisovného jazyka dost blízko obecné řečtině a on sám kritizoval přísné archaisty (a
byl také jimi kritizován). Hlavní problém jeho řešení spočívá v tom, že šlo o umělé
zásahy do jazyka. Navíc jeho pokračovatelé se uchylovali ke stále silnější archaizaci,
a tak se postupně „očištěný jazyk“, katharevusa (καθαρεύουσα), vycházející
z Koraisovy „střední cesty“, živému jazyku vzdálil ještě daleko více.
Symbolem počátků řeckého národněosvobozeneckého boje se stal básník, překladatel
a revolucionář Rigas Fereos Velestinlis (1757–1798), vůdce prvního protitureckého
odbojového hnutí. Pocházel z Thessalie, ve 20. letech odešel do Konstantinopole, kde
studoval, pak do Valašska a veškeré své úsilí směřoval k přípravě protitureckého
povstání. Podnikl dvě cesty do Vídně, kde žila významná řecká komunita, vycházely
tam řecké knihy a noviny a i Rigas zde nechal vytisknout svá díla. Při druhém
pobytu v Rakousku byl zatčen v Terstu a habsburská policie ho předala tureckému
místodržícímu v Bělehradě, který jeho i skupinu sedmi jeho přátel dal bez soudu
popravit v Bělehradě a jejich těla vhodit do Dunaje.
39
Rigas přeložil z francouzštiny sbírku milostných povídek, jež má především
historickou hodnotu jakožto první povídky novořecké literatury. Psal revoluční
písně, z nichž nejslavnější se jmenuje Thurios (Bojový pochod – viz výbor řecké
poezie v českém překladu Písně řeckého lidu), politické texty agitující pro odboj, ale i
odborná pojednání – vycházející opět z cizojazyčných (německých a francouzských)
textů.
Z literárního i jazykového hlediska jsou zajímavé ještě dvě osobnosti, jejichž životy a
díla jsou ještě poznamenány osvícenstvím:
Athanasios Christopulos (1772–1847 Bukurešť), jehož básně představují návrat
skutečné lyrické poezie do Řecka poprvé od pádu Kréty (klasicistní sbírka Lyrika), ale
angažoval se též v jazykové otázce svým dílem Gramatika aiolsko-dórského dialektu
neboli současné mluvené řečtiny (vyd. 1805), v němž vyslovil teorii, že soudobá řečtina
je přímým potomkem starořeckých dialektů, a proto je stejně hodnotná a vznešená
jako attičtina, kterou prosazovali archaisté. Jeho teorie, ač samozřejmě vědecky
pomýlená, měla důležitý povzbuzující účinek na dimotikisty (termín αιολοδωρικά se
dlouho používal synonymně s termínem νεοελληνικά).
Janis Vilaras (1771–1823), lékař na dvoře Ali Paši v Ioannině, žil daleko od
fanariotského klimatu Konstantinopole nebo podunajských knížectví, „nezkažený“
jejich archaizujícím prostředím, naopak více ovlivněn lidovým jazykem a
vyjadřovacími prostředky lidové poezie. I on psal poezii a i on přispěl k jazykové
otázce svým stručným pojednání Řecký jazyk (vyd. 1814), v němž zcela rezignuje na
historický pravopis včetně zaznačování přídechů, ale i přízvuků (název díla v jím
prosazovaném pravopise: Ρομεηκη γλοσα). Po vysvětlení svého systému pravopisu
uvádí jako příklady několik originálních básní a překlady Anakreonta, Platóna a
Thukydida. Ostatní jeho básně byly vydány až po jeho smrti, 1827 na Kerkyře.
Podobně jako u Christopula se jedná o moderní klasicistní poezii. Používá znovu po
skoro dvou stech let krétský rýmovaný patnáctislabičný verš. Překlad
pseudohomérské Batrachomyomachie v tomto metru je považován za jeho vrcholné
40
dílo. Dále psal bjaky po vzoru Ezopa a La Fontaina a satirické dialogy. Vilarasova
revoluční osobnost a názory nenašly následovníky, přišla řecká revoluce a cesta
řecké literatury se ubírala jinam.
Než se budeme věnovat vývoji řecké literatury po národní emancipaci, je třeba ještě
se ještě alespoň krátce zmínit o lidové písni, která měla velký vliv na „umělou“
novořeckou literaturu už od jejích prvopočátků v pozdně byzantském období přes
krétskou literaturu až do moderní doby. Nejstarší lidové výtvory, jejichž ozvěny
můžeme v novořecké písni vystopovat, vznikly pravděpodobně už v 9. století v Malé
Asii. Ale velmi pravděpodobně existuje kontinuita i s lidovou písní antickou, jako její
příklad bývají uváděna tzv. chelidonismata („vlaštovčí písně“), která zpívaly děti 1.
března, a jejich antické paralely. Pro poměrně málo cizích vlivů (na rozdíl např. od
pohádek) jsou lidové písně považovány za nejautentičtější projev řecké lidové
kultury. Působivé jsou například balady (O mostě přes řeku Artu či O mrtvém bratrovi
s tématem podobným Erbenovým Svatebním košilím). Starého data jsou písně
historické (žalozpěvy nad pády různých měst do rukou Turků a další historické
události), tzv. písně akritovské, jejichž hrdina je nám už známý Digenis Akritas,
písně kleftské (tedy zbojníků z období turkokracie, srov.
http://en.wikipedia.org/wiki/Klepht), dále písně milostné a svatební, žalozpěvy a
písně o podsvětí (v řečtině zvaném až dodnes Άδης – Hádés) a personifikované Smrti
(Charos – srov. starověkého převozníka mrtvých Chárona) a mnohé další.
Nejčastějším veršem řecké lidové písně je zde již vícekrát zmíněný patnáctislabičný
jambický verš s pomlkou po osmé slabice.
41
III. 2. Literatura 19. století
Roku 1821 začíná v plné síle řecká národněosvobozenecká revoluce. Její vývoj byl
poměrně složitý, došlo dokonce k několia několik občanským válkám mezi povstalci.
Roku 1829 se Řecko definitivně stává samostatným státem, který však zabíral jen
velmi malé území, v podstatě pouze poloostrova Peloponésu. Prvním hlavním
městem Řecka se stalo město Nafplio, protože i Atény byly mimo území prvního
státu. Ty se pak staly hlavním městem roku 1834. Od roku 1833 vládne bavorská
dynastie s král Otou I. (od 1835) a postupně se připojují další území, např. Jonské
ostrovy v roce 1864. K posutpnému rozšiřování území řeckého státu:
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Greekhistory.GIF
Za zakladatele novořecké poezie a její nejvýznamnější postavu vůbec je považován
Dionysios Solomos (Διονύσιος Σολωμός, 1798–1857). Narodil se na Zakynthu.
Stejně jako další příslušníci vyšších vrstev z této části Řecka studoval v Itálii. Italsky
složil i své první básně. Když se po desetiletém pobytu v Itálii jako dvacetiletý vrátil
na rodný ostrov, rychle se nadchl pro řečtinu a řeckou lidovou poezii. První jeho
větší dílo Hymnus na svobodu (1823, Υμνός εις την Ελευθερίαν), dlouhá lyrickoepická
báseň opěvující hrdinské činy bojovníků za svobodu z roku 1821, jej
proslavilo po celém Řecku a v překladech silně zapůsobilo i na zahranční filhelény.
První dvě sloky básně se později staly řeckou národní hymnou (viz učebnice
Dostálová–Sgourdeou, str. 156).
Solomos pak postupně opustil nenucený způsob tvorby a stále dokola přepracovával
krátké lyrické části básní, usiloval o dokonalé vyjádření. Pramenem inspirace se mu
stala lidová píseň a tradice krétské literatury. Jeho vlastní poezie je však na rozdíl od
lidové písně mnohavrstevná a velmi těžko přístupná, a to nejen po formální, ale i po
obsahové stránce. O Solomosových vrcholných pracích se za jeho života nic nevědělo
42
— nebyly vydány a sám Solomos se je nijak nepokusil uvést v širší známost. Nebyly
to ucelené básně ale jen úryvky, vesměs lyrického charakteru, kterým básník nikdy
nedal definitivní podobu. Tyto „zlomky“ nebyly z počátku přijaty s pochopením,
dokonce vyvolaly silné rozčarování. V současnosti představují to nejcennější ze
Solomosova odkazu. Solomosovým životním dílem je báseň Svobodní obléhaní
(Ελεύθεροι πολιορκημένοι), na níž pracoval několik desetiletí. Plánem bylo vyprávět
příběh obklíčených bojovníků v Messolongi (1826). Celé své úsilí však soustředil na
čistě lyrický element, o epické vyprávění vůbec neusiloval. Stále dokola
propracovával menší lyrické jednotky.
Co se týká jazyka, byl Solomos přívržencem dimotikismu. Jeho básnická řeč byla sice
ovlivněna autorovým sklonem k lyričnosti i tím, že řečtina pro něj byla až druhým
jazykem po italštině, čerpal však jednoznačně z jazyka lidového a odmítal
archaizující sklony.
Svým způsobem Solomosovým protipólem je Andreas Kalvos (Ανδρέας Κάλβος,
1792–1869), nar. rovněž na ostrově Zakynthu. Zatímco Solomosovým otcem byl
šlechtic a matkou prostá žena, Kalvos měl matku aristokratku a otce dobrodruha.
Otec asi matku brzy opustil a s oběma svými dětmi cestoval po Asii a Evropě. Kalvos
měl typickou romantickou svobodymilovnou a vzpurnou povahu. Italsky skládal
ódy (óda na obyvatele Iónských ostrovů), klasicistní tragédie a další díla. Po začátku
národněosvobozeneckého povstání je chtěl svou tvorbou podpořit, a tak začal psát
řecky. Napsal dvacet ód, jejichž tématem je boj za svobodu, které složil před
pětatřicátým rokem svého života. Vyšly po deseti ve dvou knihách v Ženevě a
v Paříži pod názvy Lyra a Lyrika (Λύρα, Λυρικά) přibližně ve stejné době jako
Solomosův Hymnus na svobodu. Každý z nich se postavil k problému básnické tvorby
v nové řečtině jiným způsobem: Solomos se pokoušel rozvíjet lidovou tradici. Kalvos,
který žil mnoho let v cizině a byl odtržen jak od tradice lidové, tak od té fanariotské,
se snažil vytvořit vlastní, osobité vyjadřovací prostředky. Patřil ke stoupencům
archaismu. Přetvořil patnáctislabičný lidový verš podle starořeckých meter, používal
43
zřídkavá slova, komolil výrazy mluveného jazyka starořeckými koncovkami, zaváděl
nová klasicizující slova a vlastní jména. V Kalvosově díle patrné hluboké rozpolcení.
Jeho zdánlivý klasicismus je formální, kdežto obsah má jeho poezie romantický.
Přestože je stejně velkým básníkem jako Solomos, způsob jeho práce s jazykem
nenašel pokračovatele (stejně jako on sám nenavazuje na žádnou tradici). Byl
„objeven“ až Kostisem Palamasem.
Na Solomosovu tvorbu navazuje tzv. sedmiostrovní škola, která stála v opozici proti
aténské romantické škole. Škola aténská v souladu s filozofií fanariotů prosazovala
jazykový purismus, kdežto sedmiostrovní jazyk přirozený, lidový, dimotikismus.
Uměleckým směrem obou škol byl romantismus.
V řecké próze až do 80. let 90. století převládaly romantické historické romány a
archaizující katharevusa. Tento typ literatury úspěšně paroduje jeden
z nejpozoruhodnějších řeckých prozaiků vůbec Emmanuil Roidis (Εμμανουήλ
Ροΐδης, 1836–1904) ve svém nejvýznamnějším díle Papežka Jana (Η πάπισσα Ιωάννα,
vyd. 1866) zpracovávájícím středověkou legendu o ženě na papežském trůně. Roidis
se snaží vzbudit dojem, že jeho román je věrohodnou historickou studií (tak zní i
jeho podtitul), v dlouhém prologu vyjmenovává prameny, z nichž čerpal, odkazuje
na autority. Ve skutečnosti však jde jednak o parodii na román, jednak o satirickou
kritiku církve. Představitelé pravoslavné církve proti románu ostře vystoupili a
Roidise exkomunikovali. Papežka Jana je také jedno z prvních novořeckých děl
přeložených do češtiny (1911). Satirický duch dominuje i Roidisovým povídkám.
Mimoto byl též literárním kritikem a také teoretickým zastáncem dimotikismu, ač –
paradoxně – svoje díla psal v katharevuse (jazyk Papežky Jany je dokonce tak složitý, že
dnes bývá román „překládán“ do běžné řečtiny).
Ke zlomu ve vývoji řecké literatury došlo okolo roku 1880, kdy se většina prozaiků
odvrací od romantismu a katharevusy. Ač o tzv. generaci roku 1880 mluvíme většinou
44
v souvislosti s prozaickou tvorbou, jejím nejvýznamnějším představitelem je básník
Kostis Palamas (Κωστής Παλαμάς, 1859–1943), který byl po 50 let byl vůdčí
osobností řecké literatury a intelektuálního života. Je autorem dramat, prozaických
děl, kritických esejů, ale především básníkem. Svou tvorbou reagoval jak na
historické osudy svého národa, tak na nové směry evropské poezie. Jeho dílo je třeba
chápat v souvislosti s politickou situací v letech 1880–1922, tedy především
vzestupem a pádem ideologie tzv. Velké myšlenky. Bez znalosti této situace se jeví jako
nepochopitelný jeho obdiv pro staré doby, historické exkurzy do Byzance a
turkokracie i jeho buřičské výzvy. Jeho nejvýznamějšími díly jsou dvě delší skladby:
lyricko-epická báseň 12 zpěvů Cikána (Ο δωδεκάλογος του Γύφτου), která pojednává
o Cikánovi, tulákovi, který prochází mnoha zkouškami a nakonec dospívá
k tvůrčímu duševnímu klidu, který mu dává umění; cikán je zde bořitelem staré a
budovatelem nové společnosti, je to metaforický obraz Řeka putujícího věky, a
Císařova flétna (Η φλογέρα του βασιλιά), jistý druh eposu, jehož hlavní postavou je
byzantský císař Basileios II. Palamas se pokusil do této básně zahrnout všechny
tendence a novodobého řeckého národa, především se však soustředil na Velkou
myšlenku. Palamas je též autorem hymny olympijských her, kterou napsal k pro
obnovené novodobé olympijské hry (1896; učebnice str. 230 – 20. lekce). Palamas byl
dlouho vůdčí postavou řeckého literárního života. Byl předmětem jak bezbřehé
chvály, tak zamítavé kritiky. Zvláště byl kritizován za obšírnost, nedostatek lyrické
hloubky a podobně. Jeho působení v řecké literatuře obohatilo jak její jazyk, tak
básnické myšlení. Všichni básníci po něm se vůči němu vymezují a jsou jím nějak
ovlivněni. Byl také významným kritikem literatury. Jeho negativní soud o poezii
Konstantina Kavafise ovlivnil pohled na tohoto básníka, dnes považovaného za
jednoho z nejvýznamnějších (a v zahraničí daleko uznávanějšího a proslulejšího než
Palamas).
V próze se v 80. letech 19. století uplatňují realistické přístupy, autoři opouštějí
román a nejvíce pěstovaným literárním žánrem je v této době tzv. žánrová /
45
mravoličná povídka – ηθογραφικό διήγημα, ηθογραφία. Její tematikou byl život na
vesnici, později i ve městech. Autoři vyprávějí příběhy lidí z různých míst Řecka,
často je inspiruje místo, odkud sami pocházejí. Staví tradiční život do protikladu k
novým způsobům přicházejícím ze Západu a plutokracii. S odmítnutím romantismu
bylo spojeno i odmítnutí katharevusy: živý jazyk proniká do literatury postupně,
nejprve se uplatňuje v v dialozích, postupně i ve vypravěčských partiích.
K nejvýznamnějším autorům ithografie patří:
Georgios Vizyinos (Γεώργιος Βιζυηνός, 1849–1896), který bývá označován jako
„otec řecké povídky“. Za onu první řeckou povídku je považován Hřích mé matky.
Ve svých povídkách se i on podobně jako ostatní nechal inspirovat svým rodištěm ve
Východní Thrákii a vzpomínkami z vlastního dětství. Jeho významnými tématy jsou
různé způsoby prožívání viny a problém identity, genderové či etnické.
Alexandros Papadiamandis (Αλέξανδρος Παπαδιαμάντης, 1851–1911) se narodil se
na ostrově Skiathos a tam se odehrává i děj mnohých jeho povídek. Jeho otec byl
knězem, sám Papadiamandis byl zpěvákem žalmů, s ortodoxií je jeho myšlenkový
svět těsně spjat, stejně jako je svázán s Byzancí. Jako mladý dokonce maloval ikony.
V Aténách, kam přišel studovat, pak prožil většinu svého života. Vysokou školu
nedostudoval a plně se věnoval psaní. Žil zde v chudinských čtvrtích a literárních
kruhů se stranil. V mládí psal dobrodružné historické romány, jež byly otiskovány
na pokračování v novinách. Překládal také soudobé zahraniční romány do řečtiny
(mimo jiné díl Dostojevského či Maupassant). Papadiamandisovy povídky
představují svět prostých lidí jako svět jednoduchosti a víry, líčí prostý život a
naivitu a nevinnost venkovanů. Silným a zároveň slabým prvkem je nostalgie a jejich
důležitou součástí jsou líčení přírody. Je autorem přes 200 povídek, z nichž však
nejsou však ale všechny stejně kvalitní. Nejznámější dílo Vražednice (Η φόνισσα)
vypráví o staré ženě, která vraždila děvčátka v přesvědčení, že tím ulehčí od těžkého
osudu jim samým i jejich rodinám. N rozdíl od mnoha svých vrstevníků, kteří
46
opustili katharevusu a začali psát dimotiki, Papadiamandis tento rozhodující krok
neudělal. Jeho jazyk je specifickou směsí různých rovin. V dialozích píše hovorovým
lidovým jazykem, často s prvky nářečí ze Skiathu. Ve vypravečských partiích je
základem katharevusa, ale obohacena i mnoha výrazů z dimotiki, zatímco popisy
jsou psány přísnou katharevusou.
Grigorios Xenopulos (Γρηγόριος Ξενόπουλος, 1867–1951) byl prvním, kdo přenesl
dějiště mravoličné povídky z vesnice do města a je jedním z nejproduktivnějších
řeckých spisovatelů vůbec.
Jak bylo řečeno, dimotiki už od počátku 80. let naprosto převládá v poezii, próza se
však píše dál převážně v katharevuse a diskuse o tom, jak by měl vypadat jednotný
spisovný jazyk moderního Řecka, stále neberou konce. V roce 1888 vychází jeden ze
zásadních příspěvků k těmto diskusím, revoluční manifest dimotiki Jannise
Psycharise (Γιάννης Ψυχάρης, 1854–1929) s názvem Moje cesta (Το ταξίδι μου). Je to
dílo velmi radikální, bořící veškeré konvence: prosazuje zavedení dimotiki okamžitě
a do všech oblastí života. Psycharisův postoj lze označit až za militantní a poněkud
nerealistický, jeho působení ale každopádně posunulo další vývoj výrazně směrem
k dimotiki.
47
III.3. Literatura 20. století
Světově nejproslulejším řeckým básníkem je Konstantinos Kavafis (Κωνσταντίνος
Καβάφης, 1863–1933), počátky jehož tvorby sice spadají také do 80. let 20. století, ale
uznání a popularity se dočkal až ve 20. letech 20. století. Ve 20. století napsal i své
nejvyzrálejší básně. Kavafis se pohyboval fyzicky i myšlenkově mimo hlavní literární
dění: narodil se v egyptské Alexandrii, kde prožil i většinu života (kromě studií
v Londýně a několika let strávených v Konstantinopoli).
Kavafis, v civilním životě svědomitý úředník, svou poezii rozdělil do tří skupin: na
historické, filozofické a hédonistické. Pro své historické básně si vybíral motivy
z antiky a Byzance, většinou je jejich hrdinou některá známá osobnost (Anna
Komnena, císař Iulianos, císař Nero). Liboval si především v úpadkových fázích
helénismu a pozdní Byzance, což je spjato s celkově dekadentním rázem jeho tvorby.
Pro hédonistické básně je charakteristické Kavafisovo homosexuální zaměření. Také
ovšem můžeme jeho básně dělit na vydané (základní korpus 154 básní), nevydané (s
nimiž básník z nějakého důvodu nebyl spokojen či je nepovažoval za dokončené), a
ty, které zveřejnil, ale posléze se jich zřekl.
Proti Palamasově pompéznosti je pro Kavafise charakteristická skrovnost
vyjadřovacích prostředků. Všechny jeho básně jsou krátké a je na nich patrné dlouhé
pilování (v tom bývá přirovnáván k helénistickým alexandrijským básníkům).
Kavafis básně znovu a znovu propracovával a vydával je na volných listech, sám je
pak skládal do sešitů pokaždé v jiném výboru. Jeho verš se někdy téměř blíží próze –
ale není to ještě skutečný volný verš. Jeho jazyk je smíšený, vzdálený čistě lidovému
jazyku lidové písně či bohatému vyumělkovanému jazyku Palamase, ale také
vzdálený nucenému a umělému jazyku učenému; přizpůsobuje se každodennímu
hovorovému jazyku, který však ozvláštňuje archaickými slovy a neologismy.
Pro Kavafisovu poezii i osobnost je typická několikerá vykořeněnost: žil mimo
Řecko, mimo hlavní literární ruch a kvůli své homosexualitě byl svým způsobem
48
vyhnancem ze společnosti. Jeho poezie je teskná a nostalgická, ale ne nihilistická.
Charakteristickým prvkem jeho básnické techniky je básnický monolog. V češtině po
útlém výboru Kavafisových básní (Nebezpečné touhy, 1997) vyšel nedávno i překlad
téměř celého jeho díla (Básně, 2013).
Kromě Kavafise se zmiňme o čtyřech důležitých básnících první poloviny 20. století:
Angelos Sikelianos (Άγγελος Σικελιανός, 1884–1951), kterého lze považovat za
posledního vzdáleného pokračovatele Solomose a sedmiostrovní školy. Odkazem na
Solomose je i název jeho prvotiny, rozsáhlé básně Αλαφροϊσκίωτος (doslova „člověk
lehkého stínu“ – podivín, vizionář), jakési lyrické autobiografie mladého básníka.
Sikelianos se především proslavil zájmem o starořecký svět, jeho náboženství a
mystiku, na nichž založil svůj světonázor. Ten se pokoušel ve 20. letech převést do
praxe v podobě tzv. delfské myšlenky, pokusu o založení ekumenického duchovního
centra ve starověkých Delfách. V roce 1927 tam uspořádal mezinárodní kulturní
festival, v rámci kterého společně se svou americkoou manželkou Evou Palmer
podnikl první vážný pokus o uvedení starověké tragédie v původním prostředí,
s antickou architekturou scény a s tančícím chórem. Sikelianos psal i vlastní tragédie,
v nichž často reagoval aktuální politické dění. Vrcholem jeho tvorby jsou však lyrické
básně, jež vyšly v souborném vydání pod názvem Lyrický život v roce 1946.
Kostas Varnalis (Κώστας Βάρναλης, 1884–1974) byl básníkem, prozaikem,
překladatelem a lierárním kritkem, na vrcholu své tvorby hlavním řeckým levicovým
spisovatelem a myslitelem. Za revoluční je považováno jeho dílo Světlo, které spaluje
(Το φως που καίει), převratné jak po stránce formy, tak obsahu. Toto první literární
marxistické dílo v řečtině se skládá ze tří částí, první v próze a zbylých ve verších, a
Varnalis se jím snaží zodpovědět otázku, jakým způsobem je třeba psát ideologickou
literaturu, tak aby se nestala propagandou. Z jeho literárně kritického díla je nutno
zmínit alespoň studii Solomos bez metafyziky, v níž kritizuje přehnanou glorifikaci
49
Solomose. Do češtiny byla přeložena jeho prozaická díla Pravdivá obrana Sokratova a
Pénelopin deník.
Kostas Karyotakis (Κώστας Καρυωτάκης, 1896–1928). Pro jeho poezii je typické
napětí mezi žízní po životě a pocitem marnosti, který nakonec zvítězil, když básník
ve 32 letech spáchal sebevraždu. Pro básníky 20. let je jistý dekadentní pohled na svět
typický, zvlášť po Karyotakisově sebvraždě se tzv. karyotakismus – kopírování jeho
stylu – stává literární manýrou.
K významným básníkům se řadí také Nikos Kazantzakis (Νίκος Καζαντζάκης,
1883–1957), který ve světě proslul spíše jako romanopisec. Jeho dílo je ovšem daleko
rozsáhlejší, a především různorodé: zahrnuje studie, články a filozofická pojednání,
poezii, romány, cestopisy, divadelní hry a překlady z klasické řečtiny i cizích jazyků.
Romány, jimiž se proslavil, napsal až v pozdějším věku a on sám je nepovažoval za
nejdůležitější část svého díla. Většina těchto románů byla přeložena i do češtiny, jsou
to: Kristus znovu ukřižovaný, Poslední pokušení, Řek Zorbas, Kapitán Michalis, Chuďásek
Boží a románová autobiografie Hlášení El Grecovi.
Kazantzakis pocházel z Kréty, byl po velkou část svého života příznivcem marxismu
a obdivovatelem Sovětského svazu. Z jeho cest do Ruska a celé řady dalších zemí
(působil jako dopisovatel novin) vznikla řada cesopisů vydaná pod souborným
názvem Na cestách (Ταξιδεύοντας). Mezi roky 1930 a 1931 strávil Kazantzakis dvě
delší období v Československu v Božím Daru v Krušných horách, kde pracoval na
svém rozsáhlém básnickém díle Odysseia, které on sám pokládal za svůj stěžejní
literární počin. Po 2. světové válce žil ve Francii, kde napsal své romány.
Rozsáhlá básnická skladba Odysseia navazuje Odysseu Homérovu, má 33 333 veršů
rozdělených do 24 zpěvů. Odysseovo hledání symbolizuje lidské pochyby a
problémy současné doby. Dílo se k autorově zklamání nesetkalo s větším ohlasem, a
zřejmě právě proto se Kazantzakis pokusil své myšlenky nabídnout čtenářům jinou –
románovou – formou.
50
Kazantzakis psal i lyrickou poezii a také dramata, jejichž tematikou je většinou
vnitřní boj nějaké významné osobnosti (Kristus, Prométheus, Julián Apostata, Buddha...)
Další významnou generací literátů (po tzv. generaci 80. let 20. století) je generace
autorů, kteří vstupují do do řecké literatury mezi lety 1930 a 1940, ovlivněni
francouzskou avantgardou s cílem rozejít se s minulostí, nebo se od ní alespoň
dostatečně odlišit. Mluvčím této generace se stal Jorgos Theotokas (Γιώργος
Θεοτοκάς, 1905–1966), který v roce 1929 vydal soubor kritických esejů Svobodný duch,
v němž analyzuje situaci řecké slovesné kultuře, označuje ji za kritickou a navrhuje
řešení. Dílo bylo později považováno za manifest generace 30. let.
Prozaickou tvorbu generace 30. let můžeme pro přehlednost zjednodušeně rozdělit
do tří proudů: jednak je to tzv. maloasijská škola, do níž patří autoři, kteří měli
osobní zkušenosti s dramatickými událostmi maloasijské katastrofy v roce 1922 a
romány a povídky staly prostředkem, jak se s těmito událostmi vyrovnat. Jmenujme
z nich alespoň dva, jejichž díla byly přeloženy do češtiny: Stratis Myrivilis (česky
vyšly Královna moře a Život v hrobě a také povídka Vasil paličák ve výboru Pět řeckých
novel) a Ilias Venezis (česky Aiolská země).
Druhou skupinou jsou autoři píšící především realistické romány ze současného
městského prostředí. Většinou jsou spojeni s časopisem Nea Grammata (vycházel od r.
1935). Sem patří např. zmíněný Jorgos Theotokas, autor románů Argo či Leonis (do
češtiny přeloženého pod názvem Slzy dospívání; zmíněný výbor Pět řeckých novel
obsahuje také jeho povídku Posedlost), či Angelos Terzakis, autor románu Fialkové
město ze soudobých Atén či historického románu Princezna Izabo.
Třetí skupina, tzv. soluňská škola, se nesnaží o přesné zachycení skutečnosti jako
předchozí dvě realistické školy, autoři se obraceli k vnitřním prožitkům hrdinů, tak
jak to bylo charakteristické pro evropský modernismus předchozího desetiletí. Tito
autoři obvykle publikovali v časopise Makedonikes Imeres (od r. 1932), zmiňme
alespoň dvě jména: Nikos Gavriil Pentzikis a Alkiviadis Jannopulos.
51
Avantgardní poezie má v Řecku především surrealistickou podobu. Surrealismus
ovlivnil mnohé slavné básníky, ale pro většinu z nich byl jen jednou ze zastávek na
jejich literární cestě. Hlavními reprezentatny tohoto literárního směru a autory, kteří
se věnovali výhradně surrealistické tvorbě, jsou Andreas Embirikos (1901–1975),
který si svou sbírkou Vysoká pec získal pověst naprostého šílence, a dosáhl tak jejího
téměř okamžitého vyprodání, a Nikos Engonopulos (1907–1985), jenž byl také
pozoruhodným surrealistickým malířem: http://www.engonopoulos.gr/_homeEL/
Avantgardou a surrealismem byly ovlivněny i počátky tvorby dvou básníků-nositelů
Nobelovy ceny za literaturu, Jorgose Seferise a Odyssea Elytise.
Jorgos Seferis (Γιώργος Σεφέρης, 1900–1971) se s francouzskou moderní poezií
seznámil na studiích práv v Paříži. V civilním životě byl úspěšným diplomatem.
Nobelovu cenu za svou poezii získal v roce 1963 a zemřel v období vojenské junty v
roce 1971. Jeho pohřeb se stal národní demonstrací proti režimu.
Do řecké litertury vstoupil v roce 1931 sbírkou Strofi (Στροφή). Stejný název nese i
první báseň sbírky a znamená jednak „strofa“, jednak „obrat“, což bývá často
vnímáno symbolicky jako obrat ve vývoji řecké poezie. Podobně symbolické názvy
jsou pro Seferise typické. Jedna z jeho nejvýznamnějších sbírek, která zásadním
způsobem ovlivnila další vývoj řecké literatury, se jmenuje Mythistorima
(Μυθιστόρημα, doslova „román“, ale důležitější a hlavní téma sbírky napovídající
jsou dvě složky kompozita, „mýtus“ a „historie“). Celé Seferisovo dílo bylo nedávno
přeloženo i do češtiny (Básně, 2011).
Odysseas Elytis (Οδυσσέας Ελύτης, 1911–1996) se narodil se v Iraklionu na Krétě, jeho
rodina pocházela z Mytilini, z ostrova Lesbos, v Aténách nedokončil studia práva a
začal se věnovat literatuře. Elytisovy rané básně byly silně inspirovány
surrealismem, ale psané v dimotiki a ne tak kontroverzní jako díla Embirikose a
Engonopulose. I další tvorba surrealismem ovlivněna. Mezi jeho významná díla patří
52
Hrdinský žalozpěv o podporučíkovi padlém v Albánii inspirovaný lidovými žalozpěvy a
řecko-italskou válkou z počátku 40. let 20. století, a pak zejména trojdílná básnická
skladba Hodno jest (Άξιον εστί), do které se pokusil pojmout celou Řeckou historii od
antiky po současnost. Najdeme v ní vložený zlomek Sapfó (jejíž dílo Elytis i přeložil
do novořečtiny), biblické ohlasy, reminiscence na byzantské hymny (Romanos
Melodos), řeckou lidovou píseň i na starší novořeckou poezii (Solomos, Kalvos,
Palamas). Název básně je počátkem velkopátečního ortodoxního hymnu. Báseň je
rozdělena na tři části: Genesis, Pašije, Doxastikon (či Gloria, oslava vítězství a spásy).
Básní se táhnou tři linie: osobní, národní a všelidská. Elytis bohatě využívá
symboliky čísel. K básni existuje obsáhlý komentář (báseň má 1500 veršů, komentář
300 stran) osvětlující významy, prameny a paralely jednotlivých veršů.
Nobelovu cenu získal Elytis v roce 1979, do češtiny byl přeložen výbor z jeho básní
pod názvem Bláznivý granátovník (2003).
Levicově orientovaný básník a intelektuál Jannis Ritsos (Γιάννης Ρίτσος, 1909–1990)
byl v Řecku několikrát vězněn, ale zato velmi uznáván v socialistických státech.
Tehdejší socialistické Československo i navštívil, několik jeho sbírek bylo přeloženo
do češtiny a slovenštiny a podílel se také na antologii české a slovenské poezie
v řeckém překladu. První z jeho úspěšných děl je Epitaf (1936), monolog matky, které
během sociálně motivovaných nepokojů zaměstnanců tabákových továren v Soluni
zastřelili syna.
Těsně po válce napsal Ritsos jednu ze svých nejslavnějších básní Řecký národ
(Ρωμιοσύνη), která je podobně jako Epitaf inspirována lidovou písní. Oslavuje boj
Řeků proti dobyvatelům a okupantům. Komunističtí povstalci zde zakomponováni
do lidové tradice vedle byzantských stráždů hranic „akritů“ a zbojníků, „kleftů“
z období turkokracie. Ritsos si oblíbil formu tzv. dramatických monologů, do češtiny
z nich byl přeložen monolog Sonáta měsíčního svitu. Většina dramatických monologů
sbírky Čtvrtý rozměr je věnována postavám z antické mytologie (Orestes, Helena).
53
I řecká poválečná próza a současná próza je velmi bohatá, v Řecku stále vychází
mnoho původní literatury, a to i poezie. Pro náš úvod jsme tedy i v této poslední
kapitole nuceni vybrat jen velmi malý vzorek. Kritériem pro výběr nebude tentokrát
ani tak důležitost autora či autorky pro vývoj řecké literatury, ale přístupnost děl
v českém překladu.
Jedním z nejplodnějších i nejuznávanějších autorů druhé poloviny 20. století je
Vasilis Vasilikos (nar. 1934). Stěžejní částí jeho díla jsou romány a povídky, ale je i
autorem básní, scénářů či divadelních her. Do češtiny byl (ovšem z francouzského
překladu) přeložen jeho román Z, vycházející ze skutečných událostí politicky
motivované vraždy levicového poslance Grigorise Lambrakise. Do souboru Pět
řeckých novel byla zahrnuta jeho povídka Studna, prostřední část alegorické trilogie na
téma vztahu člověka k přírodě a její odplaty. Vasilikos je literárně činný i po roce
2000, např. v roce vydal román Poste Restante: 1967–1974, ve kterém se vrací k období
vojenské diktatury v Řecku.
Dalším významným romanopiscem (a také dramatikem), s jehož díly má možnost se
český čtenář seznámit prostřednictvím překladů, je nedávno zesnulý Pavlos Matesis.
Vypravěčkou veleúspěšného románu Psí matka je druhořadá herečka kočovných
divadel, která vzpomíná na své dětství v Aténách v době hladomoru za druhé
světové války. Nedávno vyšel v češtině jeho další román Starý dnů.
S obdobím vojenské junty se ve svých prózách vyrovnává i novinářka Lili Zografu,
výbor z jejíž tvorby vyšel v češtině pod názvem „Prostitutka“ v roce 2007. V 70. letech
vstoupil do literatury také Dimitris Nollas, jeden z předních autorů povídek, v nichž
se mimo jiné dotýká dalšího významného tématu řecké společnosti i literatury 2.
poloviny 20. století, jímž je novodobá emigrace z ekonomickkých důvodů a život lidí
v této moderní diaspoře. Výbor z jeho povídek vyšel česky nedávno pod názvem
Dávný nepřítel.
54
Zvláštní svět psychicky narušeného člověka zprostředkovávají prózy Margarity
Karapanu, v češtině vyšla kniha Ano a Máma. Ona „máma“ je mimochodem jedna
z nejvýznamnějších řeckých spisovatelek 2. poloviny 20. století Margarita Lyberaki,
která byla podstatně méně úspěšnou matkou než literátkou. Složitý vztah k ní její
dcera řeší ve velké části svých próz, jež se pohybují na hranici beletrie a
psychoterapeutického textu.
Autorka pozoruhodných poeticky a filozoficky laděných románů, ale i básní či
lyrických próz Rhea Galanaki se narodila v roce 1947 na Krétě, vystudovala historii
a archeologii v Athénách a žije v Patrasu. Do češtiny byly přeloženy její rané
epigramatické básně Třebaže půvabná (1975, česky OWP 1998) a román Helena neboli
Nikdo, vyprávějící příběh první řecké malířky Eleni Altamurové-Bukurasové, která
byla nucena sáhnout po mužském převleku, aby mohla studovat výtvarné umění na
tehdejších italských školách. Jednu z jejích povídek, Věci viditelné a neviditelné,
nalezneme společně s ukázkami z tvorby dalších 14 autorů a autorek, ve výboru
Černé olivy (2000).
Další zdařilý výbor novořeckých povídek v českém překladu se jmenuje Vůně
slunečnice a je věnován tvorbě žen-spisovatelek: Soti Triandafyllu, Ersi Sotiropulu,
Ioanny Karystiany, Amandy Michalopulu a Zyranny Zateli.