2 Z česky dostupných Blanchotových textů srov. především „Literatura a právo na smrt“, Česka
literatura 52. 2004. č. 2. s. 194— 231.
3 Karel Theln, „Smutek příšer. Godzilla a proměny lidskosti v současném filmu“. Respekt 9. 1998,
č. 43. s. 18.
Smrtautora
Roland Barthes
Ve své novele Sarrasine, která pojednává o kastrátovi převlečeném za ženu, píše Balzac
tuto větu: „Byla to žena s chvílemi náhlého strachu, bezdůvodných rozmarů, pudových
zmatků, bezdůvodné smělosti, vzdorovitosti a líbezné citové jemnosti.“ 1Kdo takto
mluví? Je to hrdina novely, který neví, že pod ženským zevnějškem se ve skutečnosti
skrývá kastrát? Je to Balzac osobně, díky své vlastní zkušenosti znalý filozofie ženy? Je
to autor Balzac hlásající „literární“ ideje ženství? Jedná se o univerzální moudrost? Romantickou
psychologii? Dozvědět se to zůstane navždy nemožné z prostého důvodu:
psaníje destrukcí každého hlasu (voix) i počátku (origine). Psaníje ono neutrální, smíšené
a šikmé, kde mizí náš subjekt, ono černobílé, kde se ztrácí veškerá identita počínaje tou,
jež náleží tělu, které píše.
Nepochybně tomu tak bylo vždy: jakmile je nějaká událost (fait) vyprávěna ne již za
účelem působit přímo na realitu, ale bezpředmětně (a fms intrasitíves), tedy bez zřetele
na jakoukoli jinou funkci, než je samotné provedení symbolu, nastává přerušení (décrochage),
hlas ztrácí svůj původ, autor vstupuje do své vlastní smrti; začíná psaní. Nicméně
vnímání tohoto fenoménu bylo různé; v kmenových společenstvích nemá vyprávění
nikdy na starost jedna osoba, ale prostředník, šaman či recitátor, u kterého můžeme
popřípadě obdivovat jeho „performanci" (tedy ovládání narativního kódu), ale nikdy ne
jeho „génia“ . Autor je moderní postavou vytvořenou naší společností, která postupně
od sklonku středověku, s anglickým empirismem, francouzským racionalismem a osobní
vírou reformace objevila prestiž individua, nebo, jak se vznešeněji říká, „lidské bytosti“.
Je tedy logické, že v oblasti literatury je to právě pozitivismus — ono shrnutí a završení
kapitalistické ideologie — , který přikládal největší důležitost „osobě" autora. Autor stále
ještě převládá v učebnicích dějin literatury, biografiích spisovatelů, časopiseckých rozhovorech
a v samotném vědomí literátů, usilujících propojit prostřednictvím vlastního
intimního deníku svou osobnost a dílo. Obraz literatury, který můžeme najítv běžné kultuře,
je tyransky zaměřen na autora, jeho osobnost, jeho historii, jeho zálibya vášně; kritice
stále ještě záleží na tom, aby prohlásila, že Baudelairovo dílo je krachem Baudelaira
člověka, že dílo Van Goghovo pocházíz jeho šílenství a dílo Čajkovského z jeho neřesti.
Výklad díla je vždy hledán u toho, kdo je vytvořil, jako by přes víceméně průhlednou
alegorii fikce šlo o hlas jedné a téže osoby: autora, který se svěřuje.
Přestože je říše Autora stále velmi mocná (nová kritika neudělala nic menšího, než že
ji ještě upevnila), rozumí se samo sebou, že se jí někteří autoři již dlouho snaží otřást. Ve
Francii to byl určitě Mallarmé, kdo jako první viděl a předpověděl v celé její šíři nutnost
nahradit řečí (langage) samou toho, kdo byl aždosud pokládán za jejího majitele. Pro něj,
stejně jako pro nás, je to řeč, která mluví, ne autor. Psát znamená dosáhnout skrze předem
danou neosobnost — kterou bychom nikdy neměli zaměňovat s oklešťující objektivitou
realistického romanopisce — onoho bodu, ve kterém jedná, „performuje“ pouze
řeč, a ne „já": celá Mallarmého poetika sestává z vymazání autora ve prospěch psaní
(což, jak uvidíme, znamená navrácení jeho místa čtenáři). Valéry, cele zapleten v psychologii
Já, Mallarmého teorii hodně zmírnil, ale doveden zálibou v klasicismu k lekcím
rétoriky nepřestával zpochybňovat a zesměšňovatAutora, zdůrazňoval jazykovou pova­
hu a „riskantnost" jeho aktivity a domáhal se ve všech svých prozaických knihách esenciálně
verbálního postavení literatury, vedle kterého se mu jakékoli uchýlení se k nitru
spisovatele jevilo jako pustá pověrčivost. Sám Proust, navzdory zdánlivě psychologické
povaze svých analýz, si dal očividně za úkol svým extrémním zjemňováním nemilosrdně
rozmazat vztah spisovatele a jeho postav: udělal z vypravěče ne toho, kdo cítil či viděl,
ani toho, kdo píše, ale toho, kdo bude psát (mladík z románu — ale kolik je mu vlastně
let a kdo je to? — chce psát, ale nemůže a román končí, když se psaní konečně stane
možným). Proust tak daroval modernímu psaní jeho epopej: místo aby vložil svůj život
do románu, jak se tak často říká, radikálním zvratem udělal právě ze svého života dílo,
jehož modelem mu byla jeho vlastní kniha, a to tím způsobem, aby nám bylo zřejmé, že
to není Charlus, kdo napodobuje Montesquieuho, ale že Montesquieu, ve své anekdotické,
historické realitě je pouhým druhotným fragmentem, odvozeným z Charluse. Konečně
i surrealismus, abychom zůstali u prehistorie modernosti, patrně nemohl přičítat
řeči svrchované místo (tedy řeči jako systému), jelikož to, o co toto hnutí usilovalo, bylo
romantické, přímé rozvrácení (subversion) kódů — ostatně iluzorní, neboť kód se nedá
zničit, může být pouze „rozehrán". Když se ale bez ustání dovolával prudkého šálení
očekávaných smyslů (ono slavné surrealistické „vytržení“), když dával ruce za úkol zapisovat
co možná nejrychleji to, co ani samotná hlava netuší (automatické psaní), a když
přijímal princip a zkušenost společného psaní, podílel se surrealismus na desakralizaci
obrazu Autora. Nakonec mimo literaturu samotnou (podobná rozlišení se po pravdě
řečeno stávají přežitkem) i lingvistika dodala k destrukci Autora cenný analytický nástroj
a ukázala, že výpověď je ve své podstatě prázdný proces, který funguje bezvadně i bez
toho, že by jej bylo nutné zaplnit osobou mluvčího: lingvisticky neníAutor ničím víc než
tím, kdo píše, stejně jako já není nikým jiným, než tím, kdo říkájá. Řeč zná „subjekt“ ,
ne „osobu“ , a tento subjekt, prázdný mimo výpověď samu, která jej definuje, stačí na
„udržení" řeči, tedy na její vyčerpání.
Oddalování Autora (spolu s Brechtem bychom mohli mluvit o opravdovém „odcizení“;
autor se vytrácí jako figurína na kraji literární scény) není jen historickým faktem či
aktem psaní: proměňuje od základu moderní text (nebo — což je totéž — text je od
nynějška tvořen a čten tak, aby v něm ve všech jeho rovinách autor chyběl). Především
čas již není týž. Autor, věříme-li v něj, je vždy pokládán za minulost své vlastní knihy:
kniha a autor se staví na stejnou linii, rozděleni na před a po. O Autorovi se předpokládá,
že knihu „živí“ , tedy že existuje ještě před ní, myslí, trpí a žije pro ni; je se svým dílem
ve stejném vztahu antecedence jako otec ke svému potomkovi. S moderním skriptorem
(scripteur) je tomu přesně naopak: rodí se ve stejné chvíli jako jeho text; není žádným
způsobem opatřen bytím, které by předcházelo či přesahovalo jeho psaní, není nijak
subjektem, jehož by byla kniha predikátem; existuje pouze čas výpovědi a celý text je
navěky psán tady a teď. Z toho vyplývá, že psát již nemůže označovat operaci zaznamenávání,
konstatování, reprezentace či, jak by řekl klasik, „vylíčení“, ale to, co lingvisté
v návaznosti na oxfordskou filozofii nazývají performativem — zřídka se vyskytující slovesnou
formou (určenou výlučně první osobě a přítomnému času), ve které je jediným
obsahem (vyjádřením) výpovědi akt, kterým se sama pronáší: něco jako královské Prohlašuji
či Zpívám dávných básníků. Moderní spisovatel, který pohřbil autora, již nemůže
na základě patosu svých předchůdců uvěřit, že jeho ruka je příliš pomalá pro jeho myšlenky
či vášeň, a že proto nutně musí toto zpoždění zdůrazňovat a „pracovat“ donekonečna
na své formě; pro něj naopak ruka, zbavena veškerého hlasu a nesena pouhým
gestem zápisu (a ne výrazu), vyznačuje prostor bez původu — nebo alespoň prostor,
který nemá jiný původ než řeč samu, řeč, která zpochybňuje veškerý původ.
Teď již víme, že text není tvořen řadou slov vyjevujících jedinečný, svým způsobem
teologický smysl (jenž by byl „zprávou" Autora-Boha), ale je prostorem mnohých dimenzí,
kde se snoubí a popírají různá psaní, z nichž žádné není originálem: text je tkanivem
citací, pocházejících z tisíce kulturních zdrojů. Stejně jako Bouvard a Pécuchet,
tito věční kopisté, vznešení a komičtí zároveň, jejichž trapnost přesně ukazuje pravdu
psaní, může spisovatel (écrivain) pouze imitovat gesto vždy předešlé, a nikdy původní;
jeho jediná moc je mísit psaní, stavět je jedno proti druhému a nikdy na žádné z nich
neklást důraz. Chce-li se vyjádřit, měl by alespoň vědět, že ona niterná „věc“, kterou
má v úmyslu „přeložit“, je sama o sobě pouhým předem připraveným slovníkem, jehož
slova se dají vyložit jen dalšími slovy a tak donekonečna. Příkladem je dobrodružství
— jež se přihodilo mladému Thomasovi de Quincey, který byl tak sběhlýv řečtině, že do
tohoto mrtvého jazyka mohl překládat myšlenky a obrazy naprosto moderní— , o němž
vypráví Baudelaire: .Vybudoval si slovní zásobu vždy připravenou k použití a mnohem
rozmanitější a rozsáhlejší, než je slovní zásoba získaná cvičením jazyka na čistě literárních
tématech.“2Skriptor nastupující po Autorovi v sobě již nenosí vášně, nálady, city, dojmy,
ale tento nesmírný slovník, ze kterého čerpá psaní, jež se nemůže nikdy zastavit: život
vždy jen imituje knihu a tato kniha není sama o sobě ničím jiným než tkanivem znaků,
ztracenou, nekonečně vzdálenou imitací.
Jakmile je Autor jednou odsunut, nárok „dešifrovat“ text se stává naprosto zbytečný.
Dát textu Autora znamená vnutit mu pojistku, opatřit jej posledním označovaným,
uzavřít psaní. Tato koncepce se velmi dobře hodí kritice, která si chce dát za hlavní úkol
objevit v díle Autora (či jeho hypostaze: společnost, historii, ducha, svobodu): jakmile se
najde Autor, text je „vysvětlen“, kritika zvítězila. Není tedy nic překvapivého na tom, že
vláda Autora byla historicky také vládou Kritika, ale ani na tom, že kritika (byť i nová) je
dnes otřesena spolu s Autorem. V mnohosti psaní je vlastně vše k rozmotání a nic k dešifrování;
struktura může být sledována, „párána“ (jak se říká o utíkajícím oku punčochy)
ve všech svých obměnách a řadách, je však bezedná. Prostor psaní můžeme procházet,
ale ne odhalit; psaní skýtá bez přestání smysl, ale vždy jen proto, aby se hned rozplynul:
psaní vykonává systematické osvobozování se od smyslu. Přesně tak literatura (od nynějška
by bylo lepší říkat psaní), odmítající přidělit textu (a světu jako textu) „tajemství“ ,
tedy nějaký konečný smysl, uvolňuje aktivitu, kterou bychom mohli nazvat kontra-teologická
a která je dočista revoluční, neboť odmítnout ustanovit smysl znamená konec
konců odmítnout Boha a jeho hypostaze, rozum, vědu a zákon.
Vraťme se však k Balzacově větě. Nikdo (tedy žádná „osoba“) ji neříká: jejím zdrojem
a hlasem nejsou skutečná místa psaní, nýbrž četba. Vysvětlit by to mohl jiný, velmi
výstižný příklad: nedávné výzkumy (J.-R Vernanta) osvětlily konstitutivně ambivalentní
povahu řecké tragédie. Text je zde utkán z dvojznačných slov, kterou chápe každá z postav
jednostranně (toto věčné nedorozumění je právě ono „tragično“); přesto je zde
však někdo, kdo chápe každé slovo v jeho duplicitě a navíc ještě rozumí, dá-li se to tak
říci, hluchotě postav, které mluví před ním: ten někdo je právě čtenář (nebo v tomto případě
posluchač). Tak se odkrývá celé bytí psaní: text je utvořen z mnohých psaní, která
pocházejí z různých kultur a která vzájemně vstupují do dialogu, parodie a rozepře; ale
je zde přítomno místo, kde se tato mnohost shromažďuje, a tímto místem není autor,
jak se až do dneška tvrdilo, ale čtenář. Čtenář je právě prostorem, do kterého se zapisují
— aniž by se nějaká z nich ztratila — všechny citace, z nichž je psanívytvořeno. Jednota
textu není v jeho původu, ale v jeho určení, které však již nemůže být osobní: čtenář je
člověkem bez historie, biografie a psychologie. Je pouze někým, kdo drží pohromadě
v jednom prostoru všechny stopy, z nichž je psaný text vytvořen. A proto je směšné
slyšet, jak je nové psaní odsuzováno ve jménu humanismu, který ze sebe pokrytecky
činí obhájce čtenářových práv. Čtenářem se nikdy klasická kritika nezabývala; pro ni není
v literatuře jiný člověk než ten, který píše. Přestáváme nyní naivně důvěřovat tomuto
druhu antifrází, kterými si dobrá společnost stěžuje na to, co zamítá, ignoruje, dusí nebo
ničí; víme, že pro budoucnost psaní je nezbytné zvrátit jeho mýtus: zrození čtenáře musí
být zaplaceno smrtí Autora.
Manteia, 1968
1 Honoré de Balzac, Sarrasine, Praha, Bradáč 1922, s. 70, přel. J. Krecar. — Pozn. překl.
2 Charles Baudelaire, Umělé ráje, Praha, Garamond 2001, přel. R Himmel. — Pozn. překl.
77
studie—R.Barthes