many: 'Ehe Viezofrom Cologne. Oxford: Oxford University Press, 2007. Naucrt, Charles G. Humanism and (he Culture of Renaissance Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2006. O'Callaghan, Joseph F. Reconquest and Crusade in Medieval Spain. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2003. Pieper, Josef. Scholasticism: Personalities and Problems of Medieval Philosophy. South Bend, IN: St. Augustine's Press, 2001. Power, F.ilecn. The Position of Women. Vie Legacy ofthe Middle Ages, CG. Crump - E. F.Jacob (eds), s. 401-433. Oxford: Clarendon Press, 1926. Ranft, Patricia. Women and the Religious Life in Prenwdern Europe. New York: St. Martin's Press, 1996. Riddlcjohn M./l History of the Middle Ages, 300-1500. Lanham, MD: Rowman & Liltlcficld, 2008. Riley-Smith, Jonathan. The First Crusaders, 1095-1131. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. Riley-Smith, Jonathan. The Oxford History of the Crusades. Oxford: Oxford University Press, 1999. Kölker, Christof. Canon Law and the Letters of ltj ford University Press, 2001. Neslučitelné představy o reformě, asi 1500 - asi 1650 240 Šestnácté století a doba bezprostředně následující představuje jedno z nejvíce fascinujících období dějin západního křesťanství. Renesanční důraz na návrat k antickému písemnictví a vzdělanosti jako zdroji inspirace pro obrodu tehdejší společnosti se stále konkrétněji týkal náboženství (2.4.2). Atraktivnost humanistického programu návratu k jednodušší novozákonní formě křesťanství získávala na síle díky vzrůstajícímu tlaku na reformu církve „v hlavě i údech". Na církevní život však měly vliv i další nově vznikající faktory. V mnoha oblastech severní Evropy, zejména v Německu, Francii a Anglii, začal vzrůstat nacionalismus. Rodící se střední třída, která nelibě nesla moc a privilegia tradiční aristokracie, si také toužila „protáhnout svaly". Vzrůstala gramotnost laiků a jak uvnitř církve, tak ve společnosti sílila touha po změně. Vznikající nové formy křesťanství nabízely nové způsoby chápání místa jednotlivce vc společnosti a porozumění tomu, jaké jsou jeho schopnosti konat změny. Takové bylo tedy pozadí, na jehož základě vzniklo hnutí, které nyní nazýváme „reformace". Požadavky na reformu, které měly částečně podporu politických a sociálních kruhů, dodatečné posílily skrze teologické snahy, jako byla touha po návratu k prostotě apoštolského křesťanství. I když tento reformační proces zjevně probíhal uvnitř hlavního proudu církevního života, některé z reformátorů vedla tehdejší politická a církevní situace k rozhodnutí provádět reformní programy vně církve. Tento „věk reformace" tudíž na jedné straně vedl ke vzniku komplexního hnutí obecně nazývaného „protestantismus", na druhé straně k obnově a posílení katolicismu. Nyní tento vývoj, který měl velký význam pro podobu celosvětového křesťanství, prozkoumáme. K označení hnutí za reformu církve v šestnáctém století se používají různá pojmenování. Současní historici je nazývají „reformace" nebo konkrétněji „evropská reformace". Z historického hlediska je pak toto hnutí často označováno podle své geografické oblasti, existuje tudíž reformace „německá", „anglická" či „francouzská". Rozsáhlé hnutí známé pod názvem „reformace" sestává ze čtyř odlišných částí: tvoří jc luteránství, refor- 243 movaná církev (která se časco nazývá „kalvinismus"), „radikální reformace" (často, i když nc zcela přesně, nazývaná „anabaptismus") a „protireformace" nebo „katolická reformace". V tom nejširším slova smyslu se výraz „reformace" používá k pojmenování všech čtyř těchto hnutí, která tvoří téma tohoto oddílu textu. Výrazem „protestantská reformace" se běžné pojmenovávají první tři hnutí. Některé současné studie o tomto období používají kjcho pojmenování výraz „reformace" v množném čísle. To v sobě nese náznak skutečnosti, že reformace byla mnohostranná. Jednalo se spíše o volnč propojený soubor rozmanitých reformních hnutí než o jediné souvislé hnutí, které by se přizpůsobovalo konkrétním místním podmínkám a okolnostem. Tento bod dobře ilustruje situace v Anglii. Zde se reformace rozvinula charakteristickým způsobem, neboť díky interakci náboženství a politiky zde vznikla její místní varianta, která sc značně lišila od svých švýcarských nebo německých protějšků. Budeme sc zde řídit běžným zvykem používat výraz „reformace" k pojmenování všech velkých hnutí, která v šestnáctém století změnila podobu západního křesťanství a jejichž vliv se šířil i do století následujícího. Naše pojednání o tomto období dějin západního křesťanství začneme bližším pohledem na jeho pozadí v pozdním středověku. 3.1 Zasazení do souvislostí: reformační kontext Současné bádání klade stále větší důraz na potřebu umístit reformační hnutí šestnáctého století do kontextu pozdního středověku. I když za počátek evropské reformace bývá v souladu s mnoha populárními zprávami o původu protestantismu označováno vyvěšení 95 tezí proti prodeji odpustků Martina Luthcra z 31. října 1517, pravda je trochu komplikovanější. Počátky reformace leží z velké části v tehdejších myšlenkových a sociálních zvratech, které poukázaly na krizi existujících forem křesťanství a nabídly prostředky k jejímu možném,, reseni vy- 3.1.1 Tlak na reformu církve V patnáctém století, v době pozdního středověku, se objevilo silné volání po církevní reformě. Začalo vznikat značné množství „protestní literatur)'" (grievance literatuře), která vyjadřovala znepokojení nad mnohými stránkami církevního života, týkajícími se jak papeže, tak i nejnižšího kléru. Papežský úřad byl v renesanční době hojně kritizován pro své finanční výstřelky a za to, že klade příliš velký důraz na své společenské postavení a politickou moc. Papež Alexandr VI., člen rodiny Bor-giů, který nejvíce proslul svými „smrtonosnými" večírky, si například roku 1492 úplatky zajistil vítčzství v papežských volbách - přes určitou trapnost toho, že měl několik milenek a minimálně sedm nelegitimních dětí. Niccolô Machiavelli, největší teoretik otevřené moci, na základě tohoto velmi úděsného příkladu, poskytnutého papežským stolcem, zobrazil nemorálnosti tehdejší doby. Na tehdejším vyšším kléru se toho ke kritice našlo dost. Jmenování duchovenstva bývalo často výsledkem vlivu rodiny a záleželo spíše na velikosti osobního bohatství a moci než na vlastních zásluhách. V roce 1451 například zajistil vévoda Amadeus VIII. Savojský jmenování svého syna na významnou pozici biskupa Ženevy, města později proslulého svou spojitostí s Janem Kalvínem. Jmenováni bylo úspěšné - což by snad nebylo překvapující, pokud by však novému biskupovi nebylo pouhých osm let. Situace byla v mnoha oblastech ľrancic taková, že zde vyšší klér často pocházel zvnějšku, bývala to šlechta vnucená diecézím královským patronátem. Vyšší klérus v diecézích pobýval jen zřídka a své duchovní a světské svěřence považoval sotva za víc než pouhý zdroj snadných příjmů pro podporu politických ambicí, uskutečňovaných někde jinde. Například Antoine du Prat (14B3-1535), arcibiskup francouzského Sens, byl tak | zaměstnán státními povinnostmi, že našel čas sc ve své 244 245 Obr. 3.1 Portrét pozdne renesančního papeže Lva X. Olejomalba, italská škola, 16. století. Soukromá sbírka/The Bridgcman Art Library. katedrále zúčastnit pouze jediné bohoslužby. Velmi případné bylo, že šlo o jeho vlastní pohřeb. Terčem nelítostné kritiky se často stával i nižší klér a kláštery bývaly zobrazovány jako vešmi zamořené brlohy, kde se duchovní oddávali homosexuálním aktivitám. Důvod špatné kvality farního kléru ležel v jeho nízkém společenském postavení: milánští kaplani měli například na počátku šestnáctého století příjem nižší než nekvalifikovaní dělníci, což mnohé z nich nutilo se kvůli přežití uchylovat k obchodu s koňmi a dobytkem. Negramotnost kléru byla vysoká: mnozí duchovní se slova latinské mše naučili nazpaměť od starších kolegů, a po čase, jak jim slábla paměť, začínali dělat chyby. Jak se kc konci patnáctého století zvyšovala gramotnost laiků, začali také stále silněji kritizovat klér. Kritika mířila zejména na zjevnou neschopnost a privilegia duchovních. Zdrojem velkého podráždění bývaly zejména úlevy na daních, jež si duchovní užívali hlavně v dobách ekonomických potíží. Ve francouzské diecézi Mcaux, která se v rozmezí let 1521-1546 stala centrem reformních aktivit, například vyvolala značnou nevoli skutečnost, že klér byl osvobozen z placení všech druhů daní. V normandské diecézi Roucn podnítily v době, kdy vládl velký nedostatek, hlasité pobouření lidu mimořádné zisky církve z prodeje obilí. Přesto je důležité rozsah takového antiklcrikalismu nezveličovat. I když bez pochyby existovaly oblasti -zejména se to týkalo měst -, kde takovéto nepřátelství bylo velmi zjevné, jinde bývali duchovní oceňováni a respektováni. Ve venkovských oblastech s nízkou úrovní laické gramotnosti klér i nadále patřil mezi ncjvzděla-nějsí členy místního společenství. Mnohé velké evropské klášterj' byly také respektovány na základě svých sociálních snah a díky svému značnému přispění k místní ekonomice. 1 když se však toto vše vezme v úvahu, stále zůstávala rozmrzclost a nespokojenost, často vyjadřovaná ve formě zmíněné „protestní literatury ". Vzrůstající lidový zájem o náboženství vedl ze strany laiků ke kritice institucionální církve, neboť pociťovali, že nedostojí svým povinnostem. To vše odráželo nový, hloubavý zájem o náboženství, které dříve bývalo přijímáno spíše nekriticky. Křesťané začínali být nespokojeni s přístupem kléru k jejich víře, neboť kladl větší důraz na její čistě vnější aspekty, jako je pouhá návštěva kostela. Věřící naopak vyžadovali formu křesťanství, která by odpovídala jejich osobní zkušenosti a životu a bylo možné ji adaptovat nebo vylepšit k uspokojení jejich vlastních potřeb. Hlavní snahy aktivnějších laiků směřovaly spíše k adaptaci než reformaci náboženství. Nejen že se lidé více zajímali o svou víru, ale značně vzrostla i úroveň laické gramotnosti, což umožňovalo větší kritičnost a informovanost ohledně toho, V co sami věří a co očekávají od svých duchovních. Studie inventářů tehdejších osobních knihoven vykazují vzrůstající laický zájem o duchovní četbu. Vynález a stále častější používání knihtisku (2.5.1) umožnilo větší dostupnost knih pro ekonomicky silnější střední třídu, v jejíchž sbírkách zaujímaly přední místo nábo- 246 247 ženské knihy, sbírky kázaní, tradiční „knihy hodinek" a Nový zákon. Laici začínali přemýšlet sami pro sebe a ve věcech kresťanského vzdělávání se už nepovažovali za podřízené kléru. Erasmův Enchiridion nalezl ve druhém desetiletí 16. století nadšenou širokou čtenářskou základnu, zejména mezi těmi, kteří se na základě svého vzdělání považovali za rovnocenné kléru. I když byl tento vývoj událostí důležitý, sám o sobě ani sám ze sebe neslouží jako dostatečné vysvětlení vzniku protestantismu, a ještě méně je jeho příčinou. „Kořeny a větve" reformace, po níž v té době volali mnozí, mohly snadno převzít formu vnitřní revize církevního učení a zvyků, ne nepodobným gregoriánskym reformám jedenáctého století. Klíčovou otázkou je, proč a jak tato skupina hnutí usilujících o obnovu a reformu v církvi začala vznikat vně tehdejších církevních struktur a jak to, že sejí podařilo přežít. Tyto komplexní otázky mohl adresovat a snad vyřešit postupný proces přehodnocení a reformy v církvi, podobný tomu, který zavedl v Kastílii v osmdesátých letech 15. století španělský kardinál Francisco Ximénez de Cisncros (1436-1517) a který během této přechodné doby radikálně transformoval španělskou církev. Cisne-ros bývá považován za zakladatele vedoucí role církve ve španělském zlatém věku šestnáctého a počátku sedmnáctého století. Většinu hlavních reformních opatření začal Cisncros uvádět do praxe poté, co se stal v roce 1495 arcibiskupem Toleda. Ačkoli mu tehdy bylo již téměř šedesát let, strávil v době překotných změn a potenciální nestability zbytek svého života reformací církve. Podporoval učení se, obnovu náboženských povolání a zachování španělské politické jednoty. Cisnerosovy vzdělávací reformy vedly jak k založení univerzity v Alcalá de Henarcs v Madridu, tak k prvnímu tištěnému vydání vícejazyčné verze Bible, Komphttenské polygloty. I když tyto reformy nebyly plně úspěšné a trvalo dlouho, než se prosadily, poukazují na schopnost vlastní transformace církve v odpověď na velké změny, kterým tehdy Španělsko čelilo, zejména po pokřesťanštění země, které následovalo vojenskou porážku severoafrických muslimských dobyvatelů. Tento radikální vývoj šestnáctého stoleti lze částečně vysvětlit na základě měnícího se společenského kontextu západní Evropy, který vytvářel nové tlaky na kulturní a náboženskou změnu. Na některé z nich se zaměříme v následujícím textu. 3.1.2 Změna společenského řádu na počátku šestnáctého století Náboženské diskuse šestnáctého století často odhalují hluboce zakořeněné napětí, které existovalo mezi středověkou představou pevného společenského a myšlenkového řádu a novým chápáním řádu založeného na změně jako prostředku hledání dobra. Středověký pohled na svět byl statický - každému ve společnosti bylo určeno neměnné místo na základě jeho narození a společenských zvyků. Na konci patnáctého století však rozvíjející se ideologie změny hlásala, že jednotlivci si v rámci společnosti mohou vlastním úsilím sami zvolit své místo a postavení. Mohou svou životní situaci zlepšit, neboť nejsou omezeni svým společenským původem ani okolnostmi. Požadavky na společenskou změnu začaly nabírat na rychlosti okolo roku 1500, zejména v městském prostředí. Vznik obchodnické třídy ve městech, jako je švýcarský Curych, zpochybnil moc a vliv tradičních aristokratických rodin. V posledním desetiletí 15. století Curych nahradil starou patricijskou vládu Velkou radou, která sestávala ze zhruba dvou set otců města, vybíraných doživotně obchodními cechy, a Malou radou padesáti, do které byli členové vybíráni Velkou radou a cechy. Podobná struktura tehdy vznikala i v dalších okolních městech a vytvořila očekávání změny a zlepšení. Luthcrovo radikální učení o „kněžství pro všechny věřící" znamenalo jednoznačný rozchod se středověkou myšlenkou povolání jako poslání ke klášternímu životu, neboť křesťané byli podle Luthera povoláni k tomu sloužit Bohu aktivně ve světě veškerou svou činností. Protestantská pracovní morálka (3.2.6), která se definitivně objevila ve třicátých letech 16. století, poskytla 248 249 laikům novou náboženskou motivaci, aby se mohli aktivně zapojit do politiky, obchodu, financí a dalších profesních a umčleckých oblastí. Teologie laického posílení silně korespondovala s aspiracemi nově vzniklé a stále sebevědomější střední třídy K této touze po společenském pokroku a reformě se, zejména ve městech západní Evropy, připojily nové náboženské myšlenky spjaté s Lutherem, Zwinglim a jejich kruhy. 3.1.3 Reformace a evropská města V severní Evropě reformace probíhala zejména vc městech. Francouzský protestantismus je svým původem zejména městské hnutí s kořeny ve městech, jako je Lyon, Orleans, Paříž, Poitiers a Rouen. V Německu na reformaci odpovědělo pozitivně více než padesát z pětašedesáti „říšských měst", a jen pět z nich seji rozhodlo plně ignorovat. Reformace ve Švýcarsku vznikla také v městském kontextu (Curych) a pomocí veřejných diskusí sc šířila do dalších švýcarských měst, jako je Bern a Basilej, a dalších oblastí a regionů, jako je Ženeva a St. Gallen, které s těmito městy spojovaly smluvní závazky. Začínalo být stále více jasné, že případný úspěch reformace v těchto městech záleží z velké části na politických a společenských faktorech. Na konci patnáctého a počátkem šestnáctého století se městským radám říšských měst podařilo získat značný stupeň nezávislosti. Každé město se víceméně považovalo za miniaturní městský stát s městskou radou, která fungovala jako vláda s obyvateli jako poddanými. Jedním z nejvýznačnčjších prvků dějin konce čtrnáctého a patnáctého století byl růst německých měst vc velikosti a významu. Dlouhodobý nedostatek potravin spolu s pustošením Černé smrti vedl k potravinové krizi. V letech 1450-1520 došlo k dramatickému poklesu cen za pšenici. To vedlo ke snížení počtu obyvatel venkovských oblastí, neboť rolníci se stěhovali do měst v naději, že zde naleznou dostatek potravy a práci. Jelikož však byl tomuto novému městskému proletariátu zamezen přístup jak do obchodních cechů, tak do městských rad, vzrůstala mezi ním nespokojenost. Požadavky po siřeji založené a reprezentativnější vládě dosáhly svého vrcholu a v mnoha městech se počátkem šestnáctého století začaly probouzet sociální nepokoje. V řadě případů začala být reformace spojována s těmito požadavky na společenské změny a náboženská a společenská změna šly ruku v ruce. Nesmíme si však myslet, že náboženské snahy tvořily veškerou myšlenkovou činnost - jednoduše jen sloužily jako její ústřední bod. Ekonomické, společenské a politické faktory tak pomáhají vysvětlit úspěch reformace například v Norimberku a Štrasburku i to, proč nepřinesla žádný výsledek v Erfurtu. Studium vzniku a vývoje reformace ve velkých sevc-roevropských městech, jako je Augsburg, Basilej, Bern, Erfurt, Frankfurt, Ženeva, Hamburk a Curych, navzdory významným místním variacím poukázalo na některé důležité společné rysy. Bude užitečné, když je prozkoumáme podrobněji. Zaprvé, reformace ve městech byla zjevnou odpovědí na některé lidové požadavky po změně. Vzrůstající nespokojenost mezi městským obyvatelstvem na počátku šestnáctého století však neměla nutně jen čistě náboženský charakter. Mezi její nezpochybnitelné prvky tehdy patřily i společenské, ekonomické a politické problémy. Městské rady na tento lidový tlak reagovaly a často jej odváděly směry, které sloužily jejich vlastním potřebám a cílům. Tato mírná manipulace byla zjevným způsobem, jak potenciálně nebezpečné lidové protestní hnutí přejímat a kontrolovat. Po zavedení nových náboženských myšlenek a zvyků zůstaly existující městské režimy často relativně beze změny, což znamená, že městské rady byly schopné na takový lidový tlak odpovědět, aniž by muselo dojít k radikálním změnám existujícího společenského řádu. Zadruhé, úspěch reformace vc městech závisel na řadě historických skutečností. Zavést reformaci znamenalo riskovat ohrožující změnu v politickém uspořádání, neboť výsledkem bylo, žc existující smlouvy a vztahy -jak vojenské, tak politické či obchodní - s oblastmi 250 251 a městy, které si zvolily zůstat katolické, začaly být považovány za zrušené. Mohlo tak tudíž dojít k velmi vážnému ohrožení obchodních vztahů, na nichž často závisela existence těchto měst. Zatřetí, je důležité si uvědomit, že v náboženských diskusích šestnáctého století hrály městské rady rozhodující roli. Týkalo se to jak počátečního souhlasu se zavedením reformačního procesu, tak následných rozhodnutí o podstatě a rychlosti uskutečňování reformačních programů. Zwingliho reformace v Curychu (3.3.4) například postupovala daleko pomaleji, než by se jejímu autorovi líbilo, a to proto, že městská rada zaujala v klíčových momentech opatrný přístup. „Svobodu jednání" Martina Bucera (Butzer) ve Štrasburku provázelo podobné omezení. Jak zjistil Kalvín, pokud se reformátoři dostali do rozporu s veřejně zastávanou radní politikou nebo jejími rozhodnutími, městské rady byly velmi ochotné je ze svých okresů vyhnat. Vztah mezi městskou radou a reformátorem však často míval symbiotickou podobu. Srozumitelným představením myšlenek křesťanského evangelia a jeho vlivu na náboženské, společenské a politické struktur)' a zvyky města reformátor umožnil zabránit eskalaci potenciálně revoluční situace do chaosu. Neustále existující možnost návratu ke katolicismu nebo hrozba rozvratu radikálními anabaptistickými hnutími znamenala nevyhnutelnou potřebu reformátora. Někdo musel tomuto hnutí, které by jinak jakožto nekontrolované a postrádající smčr mohlo upadnout do zmatku znamenajícího okamžité a nepřijatelné následky pro existující mocenské struktury města a jednotlivce, kteří je řídili, poskytnout náboženskou orientaci. Vztah mezi reformátorem a městskou radou byl tudíž citlivý a byl snadno náchylný k porušení. Skutečnou mocí ale jasně disponovala rada. 3.1.4 Krize autority v církvi Již jsme zmínili krizi autority, která se začala objevovat v církvi pozdního středověku a která byla částečné výsledkem avignonského papežství a „Velkého schizmatu" 252 (2.4.1). Rozdělení západního křesťanství, což byl následek zmiňovaného Velkého schizmatu (1378-1417) a jeho důsledků, zpochybnilo autoritu papeže. Italskou frakci vedl Urban VI., francouzskou Klement VII. Situace pokračovala do roku 1417, kdy Kostnický koncil na papežský stolec zvolil Martina V. Na krátkou dobu okolo roku 1409 tak existovali tři uchazeči o papežskv trůn. K tomu, aby se rozhodlo, koho z nich vybrat, byl svolán Kostnický koncil (1414-1417). Koncil záležitost vhodné vyřešil tím, že odmítl všechny tři a zvolil vlastního kandidáta Martina V. Scéna byla tudíž připravena na vývoj dvou soupeřících teorií autority v církvi (2.4.2). Zastánci první z nich hlásali, že nejvyšsí doktrinální autoritu v církvi má obecný koncil (byli pojmenováni „konciliaristé"), zástupci druhé teorie tvrdili, žcji představuje osoba papeže (ti se nazývali „kurialisté"). Jak se v patnáctém století zvyšovalo vědomí nutnosti církevní reformy, strana kon-ciliaristů tvrdila, že jedinou nadějí pro takovou reformu je svolání obecného koncilu. Martin Luther jejich pozici převzal ve svém traktátu Křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení stavu křesťanstva z roku 1520, ve kterém tvrdil, žc právo svolat takový koncil mají německá knížata. Jestliže císař Konstantin svolal Nikajský koncil v roce 325 (1.4.2), proč by nemohlo dojít k tomu, že by císař nebo německá šlechta svolali takový koncil dnes? Za hlavní příčinu reformace se běžně považuje konečný nezdar hnutí konciliaristů v patnáctém století. Hnutí nikdy nemohlo fungovat bez podpory evropských vládců, jejich pozornost však rozptýlily problémy uvnitř hranic jejich zemí. Počáteční slib konciliarismu vedl ke zvýšení nadějí, že by mohlo dojít k reformaci církve zevnitř. Když byly tyto naděje zklamány, mnozí začali hledat způsoby, jak církvi reformu vnutit, snad tím, žc se obrátí na světské autority jako vykonavatele změny. Znamenalo to také výzvu učitelské autoritě papeže, což pouze přispívalo k teologickému zmatku pozdně středověkého období. Bylo stále méně jasné,jaké názor)' v tehdejší církvi představují pouhá soukromá stanoviska teologů, a jaké vyjadřují její oficiální učení. 253 Dalším důležitým faktorem bylo posílení moci světských evropských vládců, kteří považovali papežovy problémy stále více za nepodstatné. Klesala schopnost papeže mít vliv na světské vládce a přimět je přijímat jeho náboženskou vůli. Jak ukazuje situace ve Francii, na sever od Alp začal na počátku šestnáctého století získávat na významu nacionalismus jakožto faktor snižující papežskou autoritu. Díky dramatickému vítězství nad spojenými papežskými a švýcarskými silami v bitvě u Marignana v září 1515 se francouzský král František I. prokázal jako síla, se kterou se v italských záležitostech musí počítat, a posílil svou autoritu nad francouzskou církví. Výsledný Boloňský konkordát (1516) Františkovi poskytl právo jmenovat veškerý vyšší klér francouzské církve, což efektivně oslabilo přímou papežskou moc nad církevními záležitostmi ve Francii. František si byl vědom potřeby prosadit ve své říši náboženskou ortodoxii a zodpovědností za tuto záležitost pověřil teologickou fakultu pařížské univerzity. Výsledkem bylo, že byla reformní hnutí ve Francii považována za záležitost týkající se spíše Františka I. než papeže. Pokud by chtěl papež zasahovat do záležitostí francouzské církve, čekalo na něj neuvěřitelné množství diplomatických a zákonných překážek. Jelikož František právě porazil papeže v bitvě, měl jen relativně malý zájem bránit jeho zájmy ve Francii, snad kromě těch, které by se shodovaly se zájmy francouzské monarchie. Další ilustrací, jak těžká omezení uvalili na papežskou autoritu světští vládci, může být případ anglického krále Jindřicha VIII., který' se mezi lety 1527 a 1530 pokoušel rozvést se svou manželkou Kateřinou Aragónskou (3.4.2). Když Jindřich žádal papeže o svolení k rozvodu (které by normálně bylo uděleno bez zbytečných průtahů), papež se zrovna nalézal pod nesmírným tlakem od císaře Karla V., který byl s Kateřinou v příbuzenském vztahu. Jelikož Karel nedávno vyplenil Řím a ponechával si velkou vojenskou posádku v jeho okolí, papež byl nucen si vybrat, zda urazí anglického krále (jenž žádnou armádu poblíž Říma neměl a pravděpodobnost toho, že tato skutečnost v budoucnu nastane, byla jen nepatrná), nebo císaře (který zde takovou armádu měl a byl plně připraven k tomu ji použít). Výsledek se dal předvídat: Jindřich VIII. povolení k rozvodu nezískal. Jak uvidíme později (3.4.2), tento nezdar byl nástrojem k tomu, že Jindřich nabyl přesvědčení zavést zásadní změnu v náboženském uspořádání Anglie. V církvi pozdního středověku se proto objevovala dvojí krize autority: převládal v ní jak velký zmatek týkající se charakteru, umístění a uplatňování teologické autority, tak zde existovala nechuť nebo neschopnost vykonávat politickou pravomoc, která byla potřebná k potlačení nových reformačních myšlenek. Uprostřed tohoto církevního zmatku a bezmoci postupovala reformace stále rychleji, až již její lokální potlačení nebylo možné. 3.1.5 Vznik výrazu protestantismus Adjektivum „protestantský" se často používá k pojmenování nových forem křesťanství, které se objevily na počátku šestnáctého století. Původ tohoto výrazu se datuje do doby druhého sněmu ve Špýru, který se konal v roce 1529. („Sněm" bylo zákonodárné shromáždění.) Je však potřeba zasadit jej do historického kontextu. Wormský konkordát (1521) vydal edikt prohlašující Martina Luthcra za nebezpečného kacíře, který je hrozbou bezpečnosti Svaté říše římské. Všem, kteří by tohoto reformátora podporovali, tak hrozil vážný trest. Pro mnohá německá knížata to bylo nepopulární rozhodnutí, neboť ve stále větším počtu projevovali sympatie alespoň některým Luthcrovým reformním požadavkům. Jedno z knížat, saský kurfiřt Fridrich Moudrý, zajistil Lutherův únos do bezpečí zámku Wartburg. Tam teolog začal pracovat na velkém německém překladu Bible. Nepřátelství ze strany mnoha německých vladařů vůči jeho politickým rozhodnutím vedlo císaře Karla V. ke zmírnění wormskčho ediktu. V roce 1526 sněm ve Špýru prohlásil, že je na jednotlivých knížatech, zda zavedou jeho silně protilutherovská opatření. Výsledkem - i když to nebyl jasný záměr - tohoto nařízení bylo umožnit, aby v mnoha oblastech Německa došlo k posílení Lutherovy reformní představy a programů. 254 255 V té dobé však byl císař Karel V. vážně zaujat jinými záležitostmi. Ty jej rozptylovaly natolik, že neměl čas řešit tuto nepředvídatelnou formu náboženské svobody V Německu. Jeho říši tehdy ohrožovala bezprostrední a vážná hrozba. Tato zneklidňující výzva pocházela z neočekávaného místa: jeho autoritu zpochybnil sám Řím. Rozzuřený Karel poslal do Věčného mčsta roku 1527 armádu 20000 žoldnéřů, která ho vyplenila („Sacco di Roma") a papeže Klementa VII. vsadila do domácího vězení. Tato epizoda nepochybně utlumila jakkoli nepatrnou Karlovu chuťjcdnat s nepřáteli papeže v Německu. Daleko větší nebezpečí se však objevovalo na východě, kde se kupily velmi zlověstné bouřkové mraky. Muslimské armády totiž po dobytí velkého byzantského města Konstantinopole v roce 1453 (2.4.7) začaly postupovat směrem na západ a v rámci diihádu podnikaly nájezdy do hloubi dosud křesťanských oblastí východní Evropy. Došlo k obsazení většiny Balkánu, kde byly vytvořeny muslimské sféry vlivu. Tento vývoj událostí měl odezvu v celých dalších dějinách této oblasti, zejména o sobě dal vědět v bosenské občanské válce (1992-1995). Po porážce Uhrů v roce 1526 začala turecká vojska směřovat na sever a v roce 1529 oblehla Vídeň. Muslimské dobytí západní Evropy náhle vypadalo reálně. Odvrácení tohoto zřejmého a přítomného nebezpečí pro západní křesťanství vyžadovalo naléhavou akci. V březnu 1529 byl spěšné svolán druhý sněm do Špýru, jehož primárním cílem bylo co nejrychleji zajistit jednotnou frontu vůči této nové východní hrozbě. Někteří to však považovali za vhodnou příležitost k tomu jednat s jiným, méně hrozivým, skrytým nebezpečím. Bylo snadné tvrdit, že reformační hnutí, která získávala vliv v celé oblasti, hrozila vyvolat destabilizaci a náboženskou anarchii. Vyžadovala přísné vynucení ediktu wormského po celé říši. Potlačení náboženského protestu by vedlo k vytvoření státní jednoty, která byla zásadní pro úspěšné čelení novým hrozbám z východu. Proti tomuto neočekávanému radikálnímu okleštění náboženské svobody vstoupilo šest německých knížat a čtrnáct představitelů říšských měst do formálního protestu. K jejich společnému pojmenování, a k označení I celého hnutí, které představovali, byl použit latinský výraz protestanta („protestující"). Ačkoli výraz „protestant" odráží specifika tehdejší německé náboženské situace, brzy začal být používán i na spřízněná reformní hnutí, která například měla vazbu s Ulrichem Zwinglim vc Švýcarsku, začal se užívat na označení radikálnějších reformních hnutí známých jako „anabaptismus" (novo-křténectví) a pozdější ženevská hnutí spojovaná sjanem Kalvínem. 3.2 Protestantismus: celkový přehled hnutí První velká skupina „reformací", které zde budeme probírat, bývá shrnována pod společný název „protestantismus". Tento výraz se běžně používá jak k pojmenování náboženských diskusí šestnáctého století, tak určitých forem křesťanství, které z nich vznikly. V následujících kapitolách probereme jednotlivé specifické formy protestantismu; v této části textu se pokusíme pochopit, o co linutí celkově šlo, a přiblížíme jeho obecné programy a myšlenky. Důležité jc si uvědomit, že raný protestantismus nebyl žádným jednotným hnutím. Reformní hnutí po celé Evropě mívala své místní programy, a nutně se tedy nemusela považovat za součást většího hnutí. Myšlenka, která měla pro Martina Luthcra základní význam - například nauka o ospravedlnění vírou -, nebyla, zejména uvnitř radikálního křídla hnutí, vždy považována za stejně důležitou jako jiné. Řada sdílených rysů protestantského hnutí nám však umožňuje poskytnout obecný přehled jeho myšlenek a snah. 3.2.1 Návrat k Bibli Jak jsme již uvedli, renesance kladla důraz na návrat ke kulturním kořenům, což mělo přispět k obnově společnosti. Tento program často vyjadřovalo latinské rčení ad fontes neboli zpět „k pramenům" (2.5.2-3). Znamenalo 256 257 to, že kulturní obnovy mohlo být dosaženo návratem k myšlenkám a hodnotám klasického období. Program obnov)' a rekonstrukce však bylo možné použít i pro křesťanství samotné - obrodu církve měl podle mnohých renesančních autorů zajistit návrat k základním novozákonním textům. Jelikož potok bývá nejčistší u svého pramene, nebylo by tedy nejlepší přeskočit středověký scholasticismus a vrátit se k vlastním, jednodušším novozákonním myšlenkám a obrazům? Tento přístup se nakonec ukáže jako ústřední pro veškerá reformní hnutí šestnáctého století. Jedním z témat, která byla většině reformních hnutí tohoto století společná, byla touha opustit abstraktní teologické spekulace a vrátit se ke způsobům myšlení a života hlouběji zakořeněným v Bibli, zejména v Novém zákoně. Podle autorů,jako je Martin Luther a Jan Kalvín, jc Bible „slovo Boží" zjevené lidstvu, které jc mocnější než „lidská slova" církevní tradice nebo papežské výnosy. Autoritu papeže tak bylo možné zpochybňovat a podrývat ji tvrzením, žc všichni křesťané ve své podstatě podléhají autoritě „Božího slova" a jsou podle ní souzeni. Tento přístup shrnovala dvě latinská hesla. Jeden princip, který často používali protestante - sola serip-tura -, ,Jcdině Písmo", zdůrazňoval, že je třeba přede všemi ostatními zdroji autority upřednostňovat Bibli, a shrnoval vysokou hodnotu, kterou jí raný protestantismus přikládal jako zdroji učení a morálního vedení. Druhý princip byl omezen na luteránství, které ve dvacátých letech 16. století široce přijímalo latinské Verbum Domini manet in aelernum - „slovo Boha našeho jc stálé na věky" (Iz 40,8). Luteráni zdůrazňovali otevřenost svých srdcí tím, že si na kabáty vyšívali iniciály VDMA, počáteční písmena slov výše zmíněného latinského citátu. Někdy šije dokonce vyrývali do předmětů v domácnosti. Vzhledem k tomu, jak důležitý byl pro toto mlade hnutí pojem „slovo Páně", není překvapující, že v první fázi protestantismu vzniklo značné množství zdroju vytvořených k tomu, aby se běžní věřící seznámili s Bibli a dostalo sc jim podpor)' v jejím studiu. Protože si protestantští teologové a kazatelé byli vědomi obtíží, které I mnozí zakoušeli při četbě Písma a ve snaze mu porozumět, vytvořili značné množství materiálu s cílem co nejvíce usnadnil jeho studium a udělat jc co nejpro-duktivnéjší. Pro úspěch, který mělo protestantské hnutí v rozšiřování těchto pramenů, měla rozhodující význam existence tiskařského lisu. Mezi tyto nejvýznamnějš! zdroje pak patří následující tři hlavní kategorie: 1. Překlady Bible. Ve středověku vznikla řada překladů Bible do lidových jazyků, ale ty byly často nespolehlivé a někdy k nim došlo i nedovoleně bez podpory zákona. Protestantská snaha o demokratizaci vyžadovala, aby byl biblický text přístupný každému věřícímu, což nutně vedlo k požadavku přeložit jej do lidového jazyka. 2. Biblické komentáře. Protestantismus od svého začátku vytvářel široký rejstřík studijních pomůcek pro výklad Bible. Mezi ty nejdéle sloužící patří „biblické komentáře", které vysvětlovaly obtížně nebo neznámé myšlenky v biblickém textu, komentovaly otázky překladu, věnovaly se teologickým otázkám a navrhovaly praktické využití. Některé komentáře byly svým tónem primárně akademické, jiné zase spíše náboženské. 3. Díla biblické teologie. Instituce učení křesťanského náboženství Jana Kalvína, jež se v prvním vydání objevily v roce 1536 (3.3.6), byly napsány sc záměrem sloužit jako vodítko k biblickým myšlenkám. Pomocí osobního studia biblického textu se snažily svým čtenářům umožnit vytvořit si systematický přehled křesťanské nauky. Brzy následovaly četné další texty, které měly za cíl vzájemně propojit biblická témata, aby poskytla systematický a souvislý příběh křesťanské víry. Princip protestantského sousloví sola seriptura má vztah ke dvěma přidruženým myšlenkám. Již zmiňovaná ndostatečnost Písma" potvrzuje, žc ke spáse není nutná žádná jiná nauka kromě těch, které jsou jasně vyložené V Bibli. Tuto pozici s klasickou přesnost! vyložilo „Třicet devět článků víry" anglikánské církve (1571): Písma svatá obsahují vše, co jc nutné ke spáse. A tak sc nemá na nikom vyžadovat víra v to, co z nich není možné 258 259 Obr. 3.2 Ranč novovíká tiskárna. Rytina z GottfriĽdovy Historické kroniky, Frankfurt n. M. 1619. © Lcbrccht Music and Arts Photo Library/Alamy. vyčíst nebo co se jim nedá dokázal jako článek viry. [Články viry Evangelické církve metodistické. V, O dostačitelnosti Písem svatých k spáse, str. 3-4. Praha: ECM, 1992. Přel. V. A. Žák.]' Podle druhé myšlenky, jíž je představa „srozumitelnosti" či „pochopitelnosti Písma", mohou základní význam Bible běžní křesťané pochopit sami, bez potřebyjakékoli vnější pomoci. Základní nauka Bible je jasná a obtížně pochopitelné části lze interpretovat ve světle jiných, přístupnějších pasáží. Katoličtí autoři obě tyto myšlenky intenzivně probírali. Katolický teolog Melchior Cano (1509-1560) tvrdil, že jelikož má Bible kc srozumitelnosti daleko, běžní lidé potřebují sjejím výkladem pomoci. Jelikož protestantismus podle něj dělá z každého jednotlivého věřícího znalec smyslu Bible, nemá tak žádné skutečné využití pro jednotný úsudek církve. Podobnou kritiku později pronesl jezuitský autor kardinál Robert Bcllarmin (1542-1621), 1 z důvodu neexistence překladu bylo znění převzato z Článků víry Evangelické církve metodistické. - Pozn. pfckl. který tvrdil, že se protestantismus skutečnost zjevné obtížnosti výkladu Bible pokoušel zakrýt následováním stádního instinktu, přičemž předstíral, že jde o Boží vedení. 3.2.2 Učení o ospravedlnění z víry Mezi nejvýraznějši rysy západního křesťanství patří trvání na tom, že základem pro spásu není žádná lidská výsada, zásluha nebo úspěch, ale milost Boží. Tuto myšlenku lze nalézt v celém novozákonním textu, zejména se však objevuje v Pavlových listech: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků" (Ef 2,8—9). Již jsme zmínili, že důsledky těchto myšlenek zkoumal a vyjasňoval pelagiánský spor (1.5.6), kdy Augustin z Hippa tvrdil, že tato činnost a chování je výsledkem, ne příčinou přijetí Bohem. Boží přijetí je skutkem milosti, která vyústí v morální a duchovní proměnu hříšníka. Boží milost je tedy základem každé etapy křesťanského života. Lidstvo je mravně padlé, poškozené a raněné hříchem a potřebuje uzdravení a obnovu - což je něco, čeho nemůže dosáhnout samo. Z mnohého hlediska může být reformace vnímána jako obnova některých hlavních témat pelagiánského sporu. V této polemice stál protestantismus na straně Augustina, kterého považoval za obecně důvěryhodného interpreta Bible a obhájce milosti Boží. Tyto otázky také tvořily samotný střed reformního programu Martina Luthera ve Wittcnbergu (3.3.2). Nasklonkudruhéhodesc-tilct! 16. století se Luther a jeho spolupracovníci věnovali obnově Augustinova reformního programu vůči, podle jejich názoru zjevnému, znovuobjevení se pelagianismu v tehdejší církvi. Podle historiků to však představuje nepřijatelné zobecnění, neospravedlnitelnou analogii, ncboťse z místní situace usuzovalo na celou církev. Existuje ale jen malá pochybnost o tom, že Luther a jeho spolupracovníci měli pro své obavy určité opodstatněné důvody. Odlišný charakter luteránské reformaci poskytlo její rozhodnutí změnit výrazy používané v diskusi o otázce 260 261 lidské spásy. Do této doby sc křesťanská tradice soustředila na pavlovské „milostí tedy jste spaseni" (Ef 2,8) a tento slovník používala ve své diskusi o tom, jak dochází ke smíření lidstva s Bohem. Luthcr a jeho spolupracovníci však nyní k základnímu vyjádření stejné představy používali odlišnou pavlovskou myšlenku: „ospravedlněni z víry" (Ř 5,1). Důvody této změny slovníku stále nejsou plně pochopeny. Luther neoblomně trval na tom, že učení o ospravedlnění vírou je v čase reformace nedílné pro obnovu křesťanské identity a mravní integrity, ľokud by se lidé stali spravedlivými z Božího pohledu na základě svých dobrých skutků, bylo by zrazeno celé evangelium spásy. Ve skutečnosti je spása dar; není to něco, co sc dá získat pomocí skutků nebo zásluhami. Jelikož Luthcr tvrdil, že katolicismus učí „ospravedlnění skutky", hlásal, že Pavlovo učení „ospravedlnění z víry" je pro křesťanství definitivni. Aby Luthcr zabránil jakémukoli nedorozumění, ještě k tomu přidal adjektivum „samotnou". Chtěl se tím vyhnout výkladu, Že by víra byla jen jednou z řady příčin ospravedlnění - mezi nimiž by byly i skutky. Toto učeni často shrnuje latinské rčení solafule neboli „pouze vírou samotnou". Luthcrův německý překlad listu Římanům 3,28jeho kritiky velmi rozzuřil. Jejich rozhořčení vyvolal zejména svévolný přídavek v případě následujícího doslovného překladu řeckého textu: „člověk sc stává spravedlivým vírou bez skutků zákona", který v Luthcrově překladu zněl: „člověk se stává spravedlivým vírou samotnou bez skutků zákona". Katolíci poukazovali na to, žc Nový zákon nikde neučí o „ospravedlnění vírou samotnou" a Jakubův list sám tuto myšlenku jasně odmítá. Luthcr odpověděl zdůrazněním, žc i když přesně nepoužil původní novozákonní slova, shrnul jejich podstatu. I když sc ve svém překladu odchyloval od skutečně napsaného, sděloval samotný význam Pavlova originálu. A pokud sc jedná o Jakubův list, nebyl to ve skutečnosti spíše „podřadný spis", který by stejně v Novém zákoně neměl být? Tento druhý argument vyvolal v protestantských kruzich značný rozruch a Luthcrovi následníci jej již nezastávali. 262 Luthcrovo učení o ospravedlnění získalo v raném protestantismu široké - i když ne zcela univerzální -přijeti. Kalvín tomuto učení sice poskytl nadšenou podporu, švýcarský reformátor Ulrich Zvťingli však byl k této myšlence kritický. Věřil, žc může být nedorozuměním tvrdit, že konat dobré skutky není křesťanská povinnost. Někteří anabaptisličtí autoři se od tohoto učení distancovali a znovu vyjádřili obavy ohledně jeho biblických základů a morálních důsledků (3.4.1). Luthcr sc tyto obavy snažil utišit a zejména v díle 0 dobrých skutcích tvrdil, že hlásá pouze to, že dobré skutky jsou přirozeným výsledkem ospravedlnění, ne jeho příčinou. Naprosto nemá v úmyslu pokazit morálku a jednoduše sc jen snaží vše umístit do správného kontextu. Věřící konají dobré skutky jako akt vděčnosti Bohu za to, žejim odpustil. Nechtějí jej v prvé řadě k tomu přesvědčit nebo se mu zalíbit. 3.2.3 Demokratizace: „kněžství všech věřících" a používání lidové řeči Jedním z nejvýraznějších rysů raného protestantismu je jeho silně demokratizační hledisko. Tvrdil, že bohatství křesťanské víry nemá být omezeno jen pro ty, kdo hovoří latinsky, jazykem akademie a církve, ale že je záležitostí principu, aby byly prameny náboženství zpřístupněny běžným lidem vjazyce, kterému rozumějí - jinými slovy, v lidové řeči. Většina protestantů kladla obzvláště velký význam na tři takové zdroje: Bibli, liturgii a kázání. Podle Luthera a dalších raně protestantských reformátorů mají všichni věřící právo na přístup k Bibli, k bohoslužbě a křesťanskému vzděláni, což znamená, že jim tyto zdroje musí být zpřístupněny v jazyce, který' znají. Toto téma duchovní demokratizace je také zjevné v Luthcrově učení o „kněžství všech věřících (všeobecném kněžství)". Teolog tvrdil, žc neexistuje žádný důvod pro tvrzení, že kněží jsou nadřazeni světskému stavu -jako kdyby byli jakási duchovní elita nebo jako by jim jejich svěceni propůjčovalo nějaký speciální „nesmazatelný charakter". Duchovní jsou ' ' : které jiní laici 263 v církevním společenství označili za vlastníky zvláštního dam, a jsou svými kolegy pověření vykonávat mezi nimi pastorační nebo učitelský duchovní úřad. Pravomoc činit taková rozhodnutí tudíž měli všichni křesťané, nevyznačovala sejí pouze autokratická elita nebo domnělá duchovní aristokracie. Luthcr tento bod rozvijí pomocí analogie s občany: duchovenstvo jsou „úředníci", kteří jsou laiky voleni jako jejich vlastní představitelé, učitelé a vůdci. Mezi kněžstvem a laiky tak, co se týče jejich postavení, neexistuje žádný podstatný rozdíl, jediná odlišnost spočívá pouze ve volbě kněží do jejich „úřadu". Toto postavení však mají na základě křtu všichni věřící sami o sobe. Jejich zvolení lze zrušit: pokud by to okolnosti vyžadovaly, mohou být ti, kteří byli zvoleni, zase odvoláni. Na základě tohoto učení všeobecného kněžství všech věřících Luthcr trval na právu každého křesťana na výklad Bible. Také může projevit znepokojení ohledně jakékoli stránky církevního učení nebo zvyků, která se zdá být v nesouladu s Písmem. Neexistuje žádná „duchovní" autorita, jež by byla jiná nebo vyšší, než jakou mají běžní křesťané, kteří mohou delegovat určitá čtení Bible na církev. Právo číst a vykládat Bibli má každý křesťan od narození. Na tomto stupni Luthcr s určitostí věřil, žc Bible je pro běžné křesťany dostatečně jasná a oni jsou schopni ji sami číst a porozumět jí, V důsledku svého demokratizačního programu trval na právu všech věřících číst Písmo v jazyce, kterému rozumějí, a vykládat si jeho význam. Církev má tudíž být svým členům za svůj výklad posvátných textů zodpovědná a v každém bodě být otevřená možnosti vlastního zpochybnění. Luthcrův důraz na jazyk lidu však měl také polemický rozměr, neboť toužil mít možnost sdělit své argumenty přímo lidem. Od Erasma převzal Luthcr význam tiskařského lisu pro šířeni myšlenkového vlivu ve společností. V roce 1520 posílil myšlenku reformace tím, že obešel duchovenstvo a akademiky a prostřednictvím tisku a za použití německého jazyka se obrátil přímo k německému lidu. r Proč byl tento vývoj tak důležitý? V západní Evropě byla latina po celý středověk jazykem akademie, církve a státu. Byl to také jazyk význačných římských básníků řečníků, politiků a filosofů a velmi vlivných křesťanských teologů, jako byl Augustin z Hippa, Ambrož z Milána a Tertullián. Pro komunikaci napříč tak rozsáhlou a rozmanitou oblastí byl společný jazyk jasně potřeba. Přestože Luthcr věděl, žc jeho latinským textům porozumí vzdělaná elita celé Ľvropy, chtěl překonat omezení jen pro akademickou obec a dotknout se i srdcí a myslí obyčejných lidí. Rozhodnutí publikovat v němčině bylo symbolické, neboť vypovídalo o všezahrnující a demokratické podstatě reformace, kterou Luthcr navrhoval následovat. Vydávat díla v latině znamenalo vylučovat běžný lid; publikovat v jeho rodné němčině naopak znamenalo demokratizovat debatu o budoucnosti církve, neboť se bude týkat i těch, které užívání starého akademického jazyka tradičně marginalizovalo. Od této chvíle bylo jedním z charakteristických znaků protestantismu používání lidového jazyka na všech úrovních. A co bylo /x všeho nejdúležitčjší, do lidového jazyka byla přeložena také Bible. Význam tohoto boduje příliš často přehlížen. V Anglii bylo například nelegální překládat Bibli do angličtiny: v roce 1407 nařídil canterburský arcibiskup Thomas Arundel, žc „od tohoto dne nikdo nemá autoritu k tomu překládat jakýkoli text Písma svatého do angličtiny nebo jiného jazyka, ať ve formě knihy, pojednání nebo traktátu", a že taková kniha „nemá být čtena ani po částech, ani celá, na veřejnosti, ani v soukromí". Angličtin "* tudíž v pozdním středověku stala jazykem nábožc |,Xčho „podzemí" a psát v tomto jazyce bylo totéž jako zastávat kacířské názory. I v tak pozdním věku, jako byl rok 1513, byl za překlad Otčenáše do angličtiny ze svého místa sesazen John Colct (1467-1519), tehdejší děkan londýnské katedrály svatého Pavla. Skutečným důvodem bylo to, že používání lidového jazyka znamenalo posílení laiků. To dokládá Kalvínovo rozhodnutí vytvořit v roce 1541 francouzskojazyčné vydání jeho Instituce učeni křesťanského náboženství. Když se toto dílo, které do té doby existovalo pouze v latině, 264 265 objevilo vc francouzštině, jeho myšlenky se ve Francii náhle staly přístupné a dostupné komukoli, kdo si dílo buď mohl dovolit koupit, nebo si je zapůjčit od někoho ze svého okolí. Kalvínovo používání rodné francouzštiny otevřelo v zemi bránu náboženským diskusím. Jeho spisy v lidovém jazyce začaly sloužit jako hlavní zdroj pro všechny, kteří toužili po náboženské a společenské změně. Jedním z hlavních důsledků tohoto důrazu na lidovou řeč byla potřeba překladu Bible. Trvání na tom, že by mčlo dojít k zpřístupnění Bible v běžných evropských jazycích, také patří mezi nej výraznejší rysy protestantské reformace. Lutherova příkladu jakožto průkopníka překladu Bible do němčiny brzy následovali další: Wil-liam Tyndalc (1492-1536) vytvořil jeden z důležitých prvních anglických překladů Nového zákona, který byl v roce 1526 vydán anonymně na evropském kontinentu a následně propašován na britské ostrovy. Není těžké vidět, proč tento vývoj vyvolal U konzervativnějších anglických katolíků znepokojení. Tyndalův anglický překlad Nového zákona zpochybnil tradiční církevní struktury. Trval například na tom, že řecké slovo presbyteros, používané v Pavlových listech k pojmenování úřadu křesťanské církve a tradičně překládané jako „kněz", by místo toho mělo být vyjádřeno jako „starší". Anglické substantivum „priest" by podle Tyndala mělo být vyhrazeno pouze pro překlad řeckého výrazu hierteus, který byl v Novém zákoně používán výlučně k pojmenování židovských nebo pohanských kněží. Řecké ekklésia, tradičně překládané jako „církev", bylo nyní interpretováno jako „shromáždění církve". Výsledkem bylo, že mnoho novozákonních odkazů, které bylo možno považovat za podporu instituce církve, bylo nyní chápáno jako označení místního společenství věřících. Používání lidového jazyka bylo tudíž považováno za nábožensky podvratné, ničící některé tradiční středověké myšlenky týkající se církevní struktury a autority. 266 3.2.4 Odmítnutí papežské autority Mezi nejvýraznější rysy západoevropské středověké církve patří vysoká hodnota, kterou přisuzovala duchovní a světské autoritě papeže. Některé tato výlučná koncentrace moci v rukou potenciálně autokratického vládce znepokojovala, jiní to však považovali za vhodný a nutný prostředek k upevnění církevní identity a k udržení disciplíny. Východní církev představu absolutní papežské autority nikdy neuznávala. Duchovní autorita byla podle ní rozdělená a rozšířená mezi v zásadě autonomní církve. V souladu s důrazem na demokratizaci víry odmítal protestantismus jakoukoli představu absolutní papežské autority. Toto téma hrálo zejména významnou roli v díle Martina Luthera z roku 1520 s názvem Křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení stavit křesťanstva, podle něhož nemá papež větší právo vykládat Bibli než kterýkoli jiný křesťan. Základní demokratická podstata raného protestantismu hlásala, že teologie jako činnosti se může ujmout jakákoli osoba, a to na základě veřejně dostupného zdroje - Bible. Nejedná se o to, že by byl „upřednostňován" jeden výklad Písma, nebo že by šlo o zpřístupnění nějakých tajných zdrojů Božské moudrosti navíc pouze zasvěceným, na kterých nakonec bude záviset spása. Ani zde nejde o myšlenku duchovní elity, že by existovala nějaká skupina věřících, kteří mají právo vnucovat své názory, ať na základě své akademické kvalifikace nebo vyššího institucionálního postavení. Protestantismus od svého počátku trval na tom, že úředníci církve mají vůči svým svěřencům zodpovědnost za interpretaci Bible, kterou vc svém kázání a učení poskytují, a na základě toho vůči nim lze také vznést pochyby a mohou být opraveni. Mělo se za to, žc základní myšlenka „srozumitelnosti Písma" znamená, žc význam konkrétní biblické pasáže mohou vzdělaní a znalí čtenáři pochopit bez velkých obtíží. Podle Luthera tak jsou běžní zbožní křesťanští věřící plně schopní číst Písmo a dokonale porozumět tomu, co se dozvědí na jeho stránkách. Podobnou pozici 267 1 lbe go)pll of& nUd>cx. Z Ik gí|i> 41 e f fSirtaiti. CIk g<|pdlof<ä*.iirr. Cbc as \ cf *5. ~)^oit. ; li. ot::.. ľú- E í . . : vmocbc Š Ik 1ir t 1 ■■ nbfc • n &< ' i ' I •'■ • » sb> C:::::; v.'. £bt cpiflte eo ti)* Sbc i li:. :c 1';.:-i .- C i. ■.:!;.-:c« cb; pbtbppwrij. :■. .; torbříflíeflUil*. C|)C l.r|í t ŕí56< tpi|Sc tettí CilfiííiUil J lbe (trii ano ticonbc cpi(Hc cn»Cyrnotby. CbrípifU.- »nf» Zini*. 2bť cpifilc emo 1 -i Eb «pi(ii»Ct3/3l»tl. a' |i.. v -:.■:!.'-<:;-:. . CbtK-