věk (1.5.3; 1.5.9). Autoři sympatizující s osvícenstvím tuto myšlenku považovali za neracionální a nelogickou, neboť podle nich existuje vážný nesoulad mezi skutečným historickým Ježíšem a novozákonní interpretací jeho významu. Reimarus a další tak tvrdili, že je možné přesáhnout novozákonní zprávy a odhalit jednoduššího, lidštějšího Ježíše Nazaretského, který by byl přijatelný pro ducha nového veku. Podle Rcimara jsou evangelijní zprávy o zmrtvýchvstání jednoduše pokusy zakrýt jeho hanebnou smrt, která jeho stoupence uvrhla ve zmatek.
Toto přesvědčení vyvolalo snahu o „hledání historického Ježíše". Jednalo se o intelektuální zkoumání racionálnějšího porozumění osobě Ježíše, ze které by byly odstraněny všechny tradiční nálepky a charakteristiky. Ježíš NazareLský nebyl ani božský Spasitel ani zjevení Boha. Patřil prostě jen mezi četné náboženské učitele bez jakékoli svrchované autority.
Mezi další oblasti křesťanského myšlení, které byly podrobeny kritice, patřila představa Božího zjevení a to, že křesťanská Bible je „inspirovaný" text. Myšlenka zjevení měla pro tradiční křesťanskou teologii již dlouho ústřední význam. I když mnozí křesťanští teologové (například Tomáš Akvinský nebo Jan Kalvín) uznávali možnost přirozené znalosti Boha, trvali na tom, že podle svědectví Písma to vyžaduje přidat nadpřirozené Boží zjeveni.
Osvícenství charakterizoval stále kritičtější přístup k samotné myšlence nadpřirozeného zjevení. Tvrdilo, že zaprvé nebylo nutné. Zadruhé postrádalo univerzálnost lidského rozumu. Rozum má k dispozici každý, k zjeven! má však přístup jen pár vyvolených. Osvícenští autoři vyjadřovali své znepokojení ohledně této tradiční představy pomocí slovního spojení „pohoršení z výlučnosti" (the scandal oľ particularity).
Pokud však neexistovala potřeba Božího zjevení, k čemu by tedy sloužila křesťanská Bible, tradičné považovaná za text Zjevení? Pravoverné křesťanství neboli protestantství a římský katolicismus považovalo Bibli za božsky inspirovaný zdroj učení a morálky, který měl být odlišný od ostatních typů literatury. Jak se v době osvícenství rozvinul kritický přístup k Písmu, tento před-
354
poklad byl zpochybněn. Při promýšlení myšlenek již přítomných v anglickém dcismu vyvinuli teologové německého osvícenství tezi, že Bible je dílem mnoha autorů. Současně se vyznačuje tím, že si vnitřně protiřečí, a je tak otevřená naprosto stejné metodě analýzy textu a interpretaci jako jakýkoli jiný literární text.
Ncjdůlcžitčjší stránky osvícenecké kritiky křesťanství však pravděpodobné byly politické. Osvícenství odmítlo představu toho, že by tradice měla nějakou zavazující autoritu. Pokud něco byla pravda, mělo to být dokázáno rozumem. Neexistoval důvod pro to předpokládat, že se myšlenky, názory nebo instituce, které existovaly kdysi v minulosti, vyznačují nějakou speciální božskou autoritou. Teologicky to vedlo k odmítnutí tradice jako zdroje učení, politicky ke kritice jakýchkoli institucí nebo autorit, jejichž existence nebo legitimnost se nedala obhájit na základě rozumu.
Byla to revoluční myšlenka. Králové a politický řád, který představovali, mohli velmi dobře být hluboce zakořeněni v dějinách, a někteří mohou tvrdit, že králové vlastni nějakou formu „Božího pověření" vládnout. Žádné z těchto tvrzení by však při soudu rozumu neobstálo. Byly tak položeny základy pro radikální zrněnu tradičních evropských politických a společenských struktur.
Později se v teto části textu podíváme na Americkou a Francouzskou revoluci a jejich význam pro křesťanství (4.1.7; 4.1.8). Nejdříve však musíme probrat náboženské hnutí, které se objevilo v době osvícenství a které mnozí nepovažují za revoluci, ale spíše mu připisují, že položilo základy pro obnovu.
4.1.4 PlĽTISMUS A NÁBOŽENSKÁ OURODA
v Německu a Anglii
V pozdním sedmnáctém století vznikla v Německu velká nespokojenost se strohostí luteránské ortodoxic. Objevoval se pocit, že přestala odpovídat na problémy lidu. Její chladná teologická logika nebyla schopna navázat kontakty s obyvatelstvem, které bylo vyčerpáno ničivou
355
Třicetiletou válkou (1618-1648). Znovunavázáním kontaktů křesťanské víry s laiky sc zaobírala vzrůstající řada hnutí. Nejdůležitčjší Z těchto obrozeneckých hnutí, která sc objevila v Německu bezprostředně po skončení Třicetileté války (3.5.6), je známo pod názvem „pictismus". V ohlas na rozšířenou nespokojenost s duchovními formami protestantismu v této oblasti vydal Philip Jakob Spcncr (1635-1705) svou knihu Pia desideria („Zbožná přání", 1675), v níž naříká nad stavem německé luteránské církve v době po skončení několik desetiletí dlouhé války a navrhuje, jak by mohlo dojít k její revitalizaci.
Spener tvrdil, že je třeba, aby soustředěnost německého luteránstva na rigidní teologickou ortodoxii (3.5.1) ustoupila novému zájmu o zbožný život prohlubující osobní zkušenost s Ježíšem Kristem. Jeho hlavní návrh obsahoval zejména nový důraz na osobní studium Bible jako prostředku prohloubení živé, osobní víry v Boha. Biblické studijní skupiny by měly být ecclesiolae in eccle-siae (latinsky: „malé církve uvnitř církve") a měly by sloužit jako jakési „odrazové můstky" a katalyzátory obnovy. Akademičtí učenci na tyto návrhy odpovídali výsměchem. Ukázalo se však, že tyto myšlenky získávají v německých církevních kruzích vliv. Odrážely rostouc! zklamání a únavu z neplodnosti luteránské ortodoxic vzhledem k šokujícím sociálním podmínkám, které nastaly během války.
Pietismus se, zejména v Anglii a Německu, rozvinul řadou odlišných směrů. V Německu založil Nikolaus Ludwig hrabě von Zinzendorf (1700-1760) pietistické společenství, které bývá známé jako „Herrnhutští" (Ochranovští) a které je pojmenované po stejnojmenné saské vesnici. Jelikož Zinzendorf pociťoval odcizenost vůči podle jeho názoru nezáživné racionalizaci a neplodnému protestantskému náboženskému formalismu té doby, zdůrazňoval význam „náboženství srdce", založeného na důvěrném a osobním vztahu mezi Kristem a věřícími. Oproti rozumu nebo doktrinální ortodoxii byl nový důraz kladen na roli „pocitu" křesťanského života. (To se často považuje za základ romantismu v pozdějším německém náboženském myšlení.) Svou myšlenku osobně přijaté vír}' Zinzendorf vyjádřil v heslu „živa
víra", což kontrastovalo s názory protestantské ortodo xie. Podle ortodoxic se víra týkala formálního souhlasu s vyznáními (krédy), podle Zinzcndorfa se soustředila na osobní, proměňující setkání s Bohem a souhlas s vy znáními hrál až druhořadou roli.
Zinzcndorfovy myšlenky brzy začaly získávat vliv v Anglii. John Weslcy (1703-1791), zakladatel a první představitel metodistického hnutí v anglikánské církvi, které následně zrodilo metod ismu s jako vlastní denomi' naci, tvrdil, že „si není jistý, že se můžeme spasit sami", V roce 1738 navštívil saský Herrnhut, který na něj udě lal velký dojem. Považoval pietistický důraz na potřebu „živé víry" a roli zkušenosti v křesťanském životě za velmi přesvědčivé. Zkušenost obrácení při setkání v londýnské Aldcrsgate Street v květnu 1738, kdy cítil, že se mu srdce „zvláštním způsobem zahřálo", jej vedla k tomu, že začal cestovat po celé Anglii a kázat své nové pojetí protestantského náboženství.
Wcslcyho důraz na empirickou stránku křesťanské vír)', který ostře kontrastoval s tím, co vnímal jako spirituální mdlost tehdejšího anglického dcismu (4.1.2), vedl v osmnáctém století v Anglii k menšímu náboženskému oživení. K Wesleymu se v jeho kázání připojil jeho bratr Charles a spolu složili některé z ncjznámčjších anglických hymnů, z nichž mnohé vyjadřují proměňující podstatu víry a potřebu osobního obrácení. Jejich strukturovaný a disciplinovaný přístup ke křesťanské zbožnosti jim přinesl přezdívku „metodisté".
Jedním z největších příznivců metodismu byla lady Sclina Hastingsová, hraběnka z Iluntingdonu (1707 až 1791), která měla jakožto šlechtična právo jmenovat anglikánské kněze na místa domácích kaplanů a přidělovat jim jejich povinnosti. Měla také právo získat prezentační práva pro kaple, což jí umožňovalo rozhodovat, kdo bude vést bohoslužby a kázat. Na kazatelská místa tak začala jmenovat metodisty, neboť jejich přítomnost považovala za způsob, jak zajistit obnovu státní církve. Mezi mnohými, většinou kalvinistickými kaplany, které jmenovala a finančně podporovala mnohá desetiletí, byl i spolupracovník Johna Wesleyho Gcorgc Whitficld.
357
V roce 1779, kdy pod jejím patronátem fungovalo již šedesát kaplí, prohlásil londýnský konzistomí soud toto uspořádání za nezákonné. Této zákonem vytvořené překážce však nebylo obtížné se vyhnout. Za Tolerančního zákona, který mel snížit náboženské napětí v Anglii tím, že se „nckonformistům" povol! svobodné bohoslužby, byly tyto kaple formálně registrovány jako nekonformní místa uctívání, která začala být známá jako „náboženská místa hraběnky z Huntingdonu".
Důraz metodismu na empirickou stránku náboženství s sebou nesl obraz „entuziasmu" neboli dramatického, nábožensky inspirovaného zápalu, který doprovázely vzrušené tělesné pohyby, mdloby a mrákoty. Fenomén „entuziasmu" angličtí náboženští komentátoři často zesměšňovali - zvláště důrazným způsobem jej například karikovala rytina Williama Hogartha s názvem „Zobrazení entuziasmu" (Enthusiasm Dclineaťd). Mnozí obrozenečtí kazatelé, jako byl John Wesley a Georgc Whitficld, pociťovali rozpor mezi sympatiemi pro myšlenku, že přimá zkušenost Roha může vyvolat takové dramatické následky, a obavou, že by jejích bizarní manifestace mohly odradit veřejnost, která byla vůči náboženství podezíravá. Bylo proto nějakým způsobem potřeba nalézt střední cestu, která by se vyhnula náboženským výstřelkům „entuziasmu" na jedné straně, a ochuzení „formalismem" na straně druhé.
Navzdory svým rozdílům odlišné větve pietismu úspěšně zvýšily rclevantnost křesťanské víry pro praktický svět tehdejších běžných věncích. Určitými způsoby to předjímalo úspěch letničního hnutí o dvě století později. Pietismus byl úspěšný v zapojení protestantismu do každodenního života mnoha lidí. Je užitečné poznamenat, že silně protináboženský tón Francouzské revoluce (4.1.8) v pozdním osmnáctém století částečně vděčí absenci jakéhokoli skutečného ekvivalentu pietismu v tehdejším francouzském katolicismu. V Anglii a v Německu byla víra znovuzapojena do každodenního života. Ve Francii se však zdálo, žc je tato vazba narušena, což mělo velké následky pro budoucnost křesťanství, jak uvidíme později, až se blíže podíváme na Francouzskou revoluci z roku 17ÍÍ9 (4.1.8).
4 1.5 Americký kontinent: „Velké probuzení"
Jeden z nejvýraznčjších rysů severoamerického protestantského křesťanství tvoří fenomén „probuzení". Do současnosti byly zdokumentovány tři takovéto obrody, z nich každá zpočátku vedla k náboženskému oživení a následně ke změně společnosti. K prvnímu z těchto náboženských obrození, tradičně známému pod názvem Velké probuzení", došlo v Nové Anglii na konci třicátých let a na počátku čtyřicátých let 18. století. Abychom mohli ocenit jeho význam, je potřeba nejdříve přiblížit pozadí, na jehož základě se odehrálo.
Na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století se zdálo, že americký protestantismus začíná stagnovat. První generace puritánskych přistěhovalců se vyznačovala hybnou náboženskou představou, kterou však již ne vždy sdíleli jejich potomci. Počet Členů církve se začínal snižovat, neboť duchovní nadšení dřívější generace puritánskych přistěhovalců (3.5.2) nahradil pragmatismus jejich potomků. Posílení přistěhovalectví z Evropy vedlo ke zvyšování náboženské pestrosti ve středoatlalitických státech až do takové míry, žc to nemělo obdoby. To kladlo nepříjemné otázky týkající se původních puritánskych představ o „svatém společenství". Horší bylo, žc řada skandálů snížila důvěryhodnost puritánskych institucí. Ncjhorší z nich byl salcmský proces s čarodějnicemi, vyvolaný klérem stejnojmenného města v roce 1693, který vedl k popravě devatenácti lidí (3.4.6).
Vznikalo také napětí ohledně církevního členství. Na počátku sedmnáctého století se církevní obce v Nové Anglii obecně řídily zásadami přijímat za plné členy pouze ty jedince, kteří mohli poskytnout příběh osobního obrácení. Jak však století postupovalo, takovouto zkušeností se mohlo prokázat stále méně lidí. Většina z nich si však přála mít nějaký vztah nebo vazbu s církví z důvodu existence úzkých svazků mezi církevním členstvím a státním občanstvím ve většině společenství. Jak začala klesat návštěvnost bohoslužeb, začalo vznikat napětí mezi těmi, kteří chtěli zachovat náboženskou čistotu za jakoukoli cenu, a těmi, kdo věřili, že církve mohou
358
359
přežít jen tehdy, pokud rozšíří svou členskou základnu přijetím méně přísných kritérií.
V tomto ohledu bylo dosaženo kompromisu a některé obce zavedly v roce 1662 „poloviční" členství. Tento kompromis umožňoval tem, kteří na to byli připraveni, formálně přijmout pravdu křesťanství a morální disciplinu církve, aby mohli pokřtít své děti. Výsledek této myšlenky „poloviční smlouvy" byl asi nevyhnutelný: počátkem osmnáctého století tak již velkou část členů církve tvořili jen „nominální" nebo „poloviční" protestante. Protestantismus v Nové Anglii smiřoval k tomu stát se občanským náboženstvím, jehož prvotním posláním by byla funkce společenská a morální.
To vše změnilo „Velké probuzení". Zhruba od roku 1735 do roku 1745 procházela velká část Nove Anglie náboženským obrozením. Tehdejší záznamy hovoří o masových venkovních setkáních, která někdy přilákala až 20000 lidí, o kázání pod širým nebem, opuštěných hospodách a plných kostelech. Podle historiků je mezi těmito událostmi často obtížné vytvořit souvislost a používání pozdějšího výrazu „Velké probuzení" retrospektivně vnucuje jedinou narativní strukturu, i když se ve skutečnosti mohlo jednat o komplexní soubor událostí. Je nicméně jasné, že se objevily některé významné jevy, které zvrátily klesající trend návštěvnosti bohoslužeb a zhoršující se veřejný obraz náboženství v oblasti.
Jednou z ústředních postav tohoto obrození byl Jonathan Edwards (1703-1758), pastor massachusettského města Northampton, které zažilo obrození během zimy let 1734-1735. Při jejím šíření po celé Nové Anglii obrodě poskytl nový směr George Whitfield (1717-1770), který nedávno přijel z Anglie, kde „evangelická obroda" (4.1.4) měnila vzhled celé náboženské krajiny.
V roce 1760 bylo jasné, že toto probuzení s sebou přináší značné změny v americkém křesťanství. Nebylo to jednoduše tak, že by lidé znovu začali navštěvovat kostel nebo že by náboženství začalo hrát stále významnější roli ve veřejném životě. Náboženská obroda změnila podstatu amerického křesťanství a byla příčinou změny v chápání vztahu mezi jednotlivci, církevní obcí a státem.
360
Nový důraz kladený na to, aby jednotlivci prošli osobním obrácením, vedl k vzniku „příběhů o obrácení" jako prostředků dokazování náboženské oddanosti a potvrzeni osobní identity. Ve třicátých letech 17. století obec zkoumala přesvědčení jednotlivců, aby před tím než rozhodne o poskytnutí plného členství, zjistila, zda u nich skutečně došlo k obrácení, zda jsou pravovernými věřícími. Nyni byl důraz kladen na osobní prožitky jednotlivec. Z tohoto důvodu vedlo probuzení podle některých badatelů k oslabení intelektuální stránky víry a k tomu, že důraz byl místo toho kladen na její emocionální a vztahové aspekty.
Zatímco se Francouzská revoluce (4.1.8) odehrála na pozadí rostoucího lidového vystřízlivění s křesťanskou církví a vzrůstajícího odcizení od ní, Americká revoluce se rozehrála v kontextu sílícího náboženského nadšení a oddanosti. I když někteří tvrdí, že Francouzská revoluce považovala křesťanství za svého nepřítele, Americká revoluce nebyla v žádném případě protináboženská. Náboženský zápal živilo rozladění vůči privilegiím, která měla jediná státní církev a která byla upřena ostatním. Abychom mohli porozumět vzniku novověkého amerického oddělení církve a statuje potřeba něco poznamenat o kořenech Americké revoluce roku 1776 a o jejích výsledcích (4.1.7).
Než tak učiníme, jc však nejdříve nutné přiblížit evropský vývoj v osmnáctém století, který' zrcadlil jak politické, tak institucionální změny, k nimž v té době docházelo a jež odrážely jak slábnoucí moc papežství, tak rostoucí moc národních států. Nejdříve tedy obrátíme svou pozornost k jedné události, a sice potlačení náboženského řádu Tovaryšstva Ježíšova.
4.1.6 Pronásledovaní jezuitů, 1759-1773
Náboženský řád Tovaryšstvo Ježíšovo - obecněji známý pod názvem „jezuité" -, který založil Ignác z Loyoly a další v srpnu 1534, se stal jedním z nejvlivnějších a nej-mocnějších náboženských řádů katolické církve (3.4.4). Soustředil se zejména na misijní činnost v Asii a Latinské
361
Obr. 4.1 Jonathan Edwards (1703-1758), považovaný za ncjvčtšího amerického puritánskeho teologa. Rytina z osmnáctého století. © Corbis.
Americe a byl považován za jeden z nejvýznaénčjších výsledků katolické reformace pozdního šestnáctého století.
Moc a vliv řádu však vyvolávaly nepřátelství a odpor. Ignác z Loyoly si jakožto bývalý voják dobře uvědomoval význam organizace a disciplíny a jeho představa řádu předpokládala přísně centralizovanou organizaci, která trvá na naprosté poslušnosti papeži a svým řádovým představeným. Výsledkem bylo, že se jeho členové nepovažovali za odpovědné evropským národním státům ani koloniálním mocnostem.
V latinskoamerických španělských a portugalských koloniích začalo vznikat napětí (2.5.7), neboť jezuité začali aktivně bránit práva domorodých obyvatel proti programovému ekonomickému a společenskému vykořisťování koloniálními mocnostmi. V době, kdy Španělsko a Portugalsko původní obyvatele Ameriky považovaly za pouhou levnou otrockou sílu, jezuité založili místní domorodé komunity nazývané „redukce" (reducciones
ve španělštině a redugôes v portugalštině). Tyto obce, které byly vytvořené na základě náboženských ideálů, fungovaly jako jakýsi „nárazník" proti ekonomickému vykořisťování domorodců.
Některé z těchto ncjdůležitčjších domorodých amerických společností byly založeny ve španělské oblasti Paraguay za vedení kněze a misionáře Antonia Ruize dc Montoya (1585-1652). Španělská koruna přidělila pomocí systému známého jako encomienda (ze španělského encomendar, „svěřit") kolonistům určitý počet domorodců, za které měli převzít zodpovědnost a zajistit jim ochranu, za což od nich mohli vyžadovat práci. Ve skutečnosti (pokud to nebyl vůbec původní záměr) to však znamenalo mandát pro otroctví. Jezuité na to reagovali tím, že pro domorodé obyvatele Ameriky založili jakási „bezpečná útočiště", která je měla chránit před vykorisťovaním.
Nebylo překvapivé, že v pozdním sedmnáctém a raném osmnáctém století začalo proti jezuitům ze strany koloniálních mocností Portugalska a Španělska vzrůstat nepřátelství. Odráželo to znepokojení ohledné společenského a ekonomického vlivu, který měli jezuité na jejích kolonie. Toto nepřátelství mělo trojí hlavní podobu:
1. Tvrdilo se, že z politického hlediska jc záměrem jezuitů svrhnout legitimní státní vlády. Protože jezuité projevovali věrnost spíše papeži než jakýmkoli státním úřadům, byli přijímáni s podezřením. V lednu 1759 portugalský dvůr oznámil, že byl odhalen a zmařen pokus o zavraždění portugalského krále Josefa I. (1714-1777), a brzy se objevily zprávy, že toto spiknutí zosnovali jezuité. Ministr Sebastiáo Josč de Carvalho c Melo, markýz Pornbal (1699-1782), zorganizoval proti jezuitům kampaň, která byla s vervou následována po celé západní Evropě. Byla jen otázka času, než tato kritika povede k politické akci. Jezuité byli roku 1758 vyhnáni z Portugalska a následujícího roku byl řád pronásledován. Španělsko vyhostilo jezuity ze své evropské pevniny a z kolonií v roce 176G.
2. Prohlašovalo se, že z teologického hlediska jsou jezuité oddáni teologii, která má zpochybnitelnou
362
363
mravní integritu a přináší pochybne výsledky. Tyto argumenty měly vliv zejména ve Francii, kde vzniklo hnutí známé jako „jansenismus", které rozvíjelo teologii milosti, považovanou za věrnou myšlenkám Augustina z Hippa. Toto hnutí bylo odsouzeno jako kacířské v roce 1713. Janscnisté poté spustili velký teologický útok na jezuity, o nichž se domnívali, žc toto jejich odsouzení zosnovali. Veřejné sympatie pro jansenisty rostly. Janscnistický soudce abbé Germain Louis de Chauvclin (1685-1762) hrál rozhodnou roli v přesvědčení pařížského parlement, aby prozkoumal učení jezuitů a jejich zřízení, což vedlo nakonec v roce 1764 k pronásledování tohoto řádu vc Francii n v jejích koloniích. 3. Tvrdilo se, že co se týče ideologie, jezuité se vyznačují teokratickým pohledem na autoritu, která představuje velkou hrozbu svobodě a svědomí. To byl zejména případ Francie, kde Voltairc (1694-1778) a Jean le Rond ďAJcnibcrt (1717-1783), oba přední představitelé osvícenství, kritizovali jezuity za jejich náboženskou nctolcrantnost, projevovanou zejména v jejich vztahu s jansenisty. V roce 1758, v době, kdy papežský stolec čelil vzrůstajícímu tlaku ze strany evropských národních států, na nčj usedl papež Klement XIII., který získal vzdělání u jezuitů. Ten samý rok začalo v předních katolických státech docházet k pronásledování Tovaryšstva Ježíšova. Je možné, že to odráželo dojem, že je Klement slabý a není schopen takovému vývoji vážně odporovat. Papež jezuity bránil a v roce 1765 tvrdil, že byl řád špatně představen. Čelil však stále sílícím požadavkům na akci proti nim. Po jeho smrti v roce 1769 se jeho nástupcem na trůně stal františkán Santarcangelo di Romagna, který si zvolil papežské jméno Klement XIV. a který vůči jezuitům projevoval jen malé sympatie. Nyni bylo nevyhnutelné, že dojde k rozpuštění řádu. V červenci 1773 byl také v Římě vydán strohý papežský dekret rozpouštějící jezuity (aniž by jasně podpořil kritiku, která proti nim byla namířena).
Zrušení jezuitského řádu bývá považováno za příklad nové rozhodnosti ze strany katolických národních
států, není to potvrzení existence skutečných nedostatků samotných jezuitů. Z politického hlediska sloužilo pro-tijezuitské tažení ke zvýraznění nedostatku skutečné moci a vlivu na straně tehdejšího papežství. Potlačení řádu vedlo v druhé polovině osmnáctého století k vážnému oslabení katolických misijních snah, zejména ve Španělských a portugalských koloniích.
Potírání náboženského řádu Tovaryšstva Ježíšova však nakonec nemohlo být udržitelné. Francouzská revoluce (4.1.8) a následné napoleonské války (4.2.1) vytvořily v Evropě novou politickou situaci a omezily moc států, které dříve hrály velkou roli v požadavcích na potlačení tohoto řádu. Po odpovídajícím posouzení situace vyhlásil papež Pius VII. v srpnu 1814 obnovu řádu. Válkou vyčerpané státy vykazovaly jen malou snahu s tím něco dělat. I když trvalo nějakou dobu, než se jezuité mohli víceméně vrátit ke svým předchozím aktivitám, tato temná stránka v dějinách jejich řádu již skončila.
4.1.7 Americká revoluce roku 1776
Historické kořeny Americké revoluce jsou složité, a tak je těžké stanovit jediný faktor, který by byl hlavní příčinou této vzpour)' proti britské vládě. Nedílnou součástí stále sílícího rozhořčení, které mnohé osadníky přimělo k tomu chopit se zbraní proti britské koruně, bylo bezpochyby břemeno daní, nedostatek jakékoli politické reprezentace a touha po svobodě. V třinácti britských korunních koloniích v Severní Americe vzrůstala nespokojenost s vysokým zdaněním a přímou vládou z Londýna. Vysoké daně byly přímým důsledkem velice nákladné války, kterou Británie vedla mezi lety 1756-1763, než její armáda a námořnictvo odrazily francouzský nápor. Většinu nákladů na válku se britská vláda snažila pokrýt zisky z amerických kolonií.
Svou roli však hrály i náboženské otázky. „Velkému probuzení" (4.1.5) mnozí vědci připisují vznik silného vědomí náboženských hodnot, které byly nepřátelské vůči vládě britské koruny. Sílilo přesvědčení, že všichni lidé jsou Bohem stvořeni jako rovní a žc náboženská víra
364
365
je společenský nivelátor, který pomáhá vytvářet kulturní kontext přístupný myšlenkám křesťanského rcpublika-nismu, podobný, který bylo možné nalézt v Kalvínově Ženevě v pozdním šestnáctém století.
Privilegované postavení, které měla anglikánská církev v amerických koloniích, tak bylo považováno za velkou nespravedlnost. Anglikánská církev byla zákonem zavedena v jižních státech, jako je Virginie, Ma-ryland, obě Karolíny a Georgic, i ve čtyřech správních obvodech státu New York. I když byly rozdílné názory tolerovány, se situací nebyli spokojeni ani baptisté, ani kongregacionalisté či presbyteriáni. Začala sílit opozice.
Kongregacionalističtí duchovní v Nové Anglii na počátku sedmdesátých ler 18. století pravidelně kázali na téma náboženské a politické svobody, přičemž obojí spojovali s odporem proti anglické tyranii. Po celém puritánském státě Massachusetts se objevovaly pamflety, které nábožensky ospravedlňovaly použiti ozbrojené síly proti utlačovateli a vybízely mladé muže k tomu, aby vstoupili do milic. Rétorika a ideologie se příliš nelišily od těch, které bylo možné nalézt dříve v předehře k anglické občanské válce.
Byla tedy Americká revoluce náboženskou válkou, tak jako anglická občanská válka? Většina badatelů se kloní k názoru, že nikoli. Dávají přednost tomu hovořit o nijako o válce za nezávislost neboli obranné revoluci proti tyranskému útlaku. Určité náboženské zájmy byly do vedeni této války také zapojeny, zejména to byla touha zajistit náboženskou svobodu a zrušit privilegia tradiční církve. Přesto by nebyla pravda tvrdit, že tyto zájmy v programu organizátorů revoluce převládaly.
Vlastenci pocházeli z nábožensky velmi rozmanitého prostředí a jen někteří z nich byli vedeni hněvem podobným tomu, jaký pociťovali novoangličtí kongregacionalisté proti náboženským privilegiím anglické správy. Vrchní velitel koloniálních armád Americké revoluce (1775-1783) a následně první prezident Spojených států amerických (1789-1797) Gcorge Washington (1732-1799) byl nábožensky poněkud neortodoxní. Nejlépe jej snad lze popsat jako dcistu neboli někoho, kdo
366
spíše věří v obecnou představu božství než konkrét křesťanské pojetí Boha.
Americká revoluce pro mnohé znamenala rozhoduj moment náboženského očištění, kdy mohla být odsi něna nadřazenost a privilegia tradiční církve. Ncnast však otázka odstranění anglikanismu, a ještě méně an kánů. Po revoluci byla jako nástupce anglikánské círl v amerických koloniích roku 1789 vc Filadelfii ob vena „protestantská episkopální církev". Na její mí; nebyla jako „tradiční" církev ustavena žádná protesta ská denominace. Jelikož náboženská rozmanitost nc založených Spojených států amerických byla tak vel že by jakékoli rozhodnutí v tomto ohledu vedlo k tenzivnim vnitřním bojům, bylo navrženo alternatň řešení.
V roce 1786 vyhlásily Virginské statuty pro náboi skou svobodu Thomase Jcffcrsona princip oddělení cirk a státu a ukončily jakýkoli právní dohled nad nábož skou vírou nebo její vynucení. Ústava Spojených stÉ amerických, přijatá 17. září 17!!7 ústavním shromáž ním ve Filadelfii, neobsahuje žádnou zmínku o Bohu ; 0 křesťanství. I když se JcíFcrsonovo „Prohlášení nezá' losti" ve své představě lidských práv slavně odvolav; na „Stvořitele", ústava scjakémukoli takovému odka vyhýbala.
První dodatek ústavy, přijatý 15. prosince 1791, uki čil Formální zavedení náboženství. Tento dodatek z| čátku sloužil k omezení moci federální vlády ve vytvoří nebo udržení vlastního náboženského zřízení. Nero: řoval se však na jednotlivé státy a umožňoval státn a místním vládám pokračovat v podpoře lokálních fon vlády a regulovat nebo omezovat náboženské svol dy. Některé ze států Nové Anglie, jako je Conncctic a Massachusetts, měly například až do devatenácté století i nadále formální kongregacionalistickou vlád
První ústavní dodatek obsahuje termíny, které z zují jeho uvedení do praxe. Tvrdí se v něm: „Kongi nesmí vydávat zákony, zavádějící nějaké nábožcnsl nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznav* nějakého náboženství." [Ústava Spojených států ar riekveh, dodatek, článek 1. (1791). Jcffcrson, Thom
J
Deklarací- nezávislostí Spojených států amerických. Praha: Otakar II., 2000, str. 170. Překlad neuveden, komentáře M. Krejčí.1 Americká ústava v tomto pozměněni otevřela cestu radikálnímu přetvoření náboženské mapy státu, zrušila zavedené struktury a vytvořila nové, které v té době neměly obdoby. Mohlo by se tvrdit, že konštituční oddělení církve a státu bylo pokusem marginalizovat náboženství ve veřejném životě, to by však bylo mylné vnímání.
Mnozí tehdy, jako byl baptistický kazatel Isaac Bac-kus (1724-1806), považovali toto oddělení za výslovnou garanci toho, že Amerika bude křesťanským státem, jehož církve budou osvobozeny od politického zasahování a manipulace. Jak Backus tvrdil, když jsou „cirkev a stát oddělené, výsledky jsou šťastné a jeden druhého nijak neovlivňuje; tam však, kde dojde k jejich vzájemnému propletení, nemůže žádný jazyk ani pero plně popsat vzniknuvší rozbroje". Podle Backusc zajišťovala „dělicí zeď mezi církví a státem" svobodu náboženské víry a zvyklí pro každého, přičemž privilegia neměl nikdo. Zrušení náboženského zřízeni pouze vytvořilo hřiště o jedné úrovni, na kterém mohou svobodně soutěžit ty nejlepší formy křesťanství se svými slabšími a méně věrohodnými soupeři a nakonec je překonat.
Úspěch Americké revoluce byl na konci osmnáctého století živě probírán v pařížských salonech, kde byla také vyjadřována široce rozšířená nespokojenost nad monarchií, která je odtržená od ostatních lidí. Ncjzákladnější pocit byl jednoduchý: existující politický řád je možné změnit, pokud se dá dohromady dostatečné množství lidí, kteří to umožní. Nálada francouzské veřejnosti sc začínala měnit. Země se zapojila do Americké války za nezávislost, která vládě přinesla chválu lidu, ale stát přivedla doslova na mizinu. Na zaplacení svých dluhů vláda potřebovala získat peněžní prostředky. Jedinou možností bylo zdanění, což se však ukázalo jako silně nepopulární opatření, které vyvolalo otevřený odpor.
368
4.1.1! Francouzská rkvoluck roku 1789
Ačkoli počátky Francouzské revoluce koření v rostoucích společenských nepokojích a myšlenkové agitaci proti francouzské monarchii, samotný spouštčč vzpoury byl finanční. Nedostatek potravin a špatná úroda mohly za prudký nárůst cen za chléb, což mělo za následek velkou nouzi mezi rolnictvem a dělnickou třídou. Francouzská účast v Americké revoluci zatížila stát obrovskými dluhy, které bylo třeba naléhavé řešit.
Když si francouzský král Ludvík XVI. (1754-1793) uvědomil, jak zoufalá je situace a že prostředky, potřebné k jejímu vyřešení, si žádají širokou podporu, zdráhavé svolal v roce 1789 generální stavy k reformě daňového systému. Bylo to poprvé od roku 1614, co byl tento orgán svolán. Generální stavy odmítly královy požadavky podpořit a postavily Ludvíka před řadu požadavků o společenskou a finanční reformu, kterým král nebyl ochoten vyhovět. „Třetí stav" - shromáždění zástupců obecného lidu - otevřeně vyžadoval radikální změnu a prohlásil se za představitele lidu. I když došlo k určitým ústupkům, nebylo to dost. Protestující, rozzuřeni nedostatkem skutečných reforem, se vydali do pařížských ulic. 14. července 1789 vtrhl dav do Bastily, pevnosti, ve které byli umístěni političtí vězni. Pád Bastily se stal symbolem revoluce, která uchvátila představivost francouzské veřejnosti.
Mezi počáteční cíle revoluce patřilo dosažení nějaké formy společenské demokracie a spravedlivějšího rozdělení státního bohatství. Veřejnost byla značně znechucena chováním bohatých velkostatkářů a církve, které vnímala jako bašty privilegovanosti, vyžadující reformu. V této fázi se, jak se zdá, objevilo zjevné mírné nepřátelství proti křesťanství jakožto souboru myšlenek. Kritika byla mířena zejména proti instituci francouzské katolické církve a často měla podporu zklamaného kléru.
Zaprvé, revoluční vedení vykazovalo jen malé známky nějakého protikřesťanského programu. Aby sc zrušil jakýkoli vliv ftjma, bylo nyní od katolického kléru vyžadováno, aby podepsal Občanskou ústavu, čímž by sc zavázal poslušností republice. I když to byla forma
369