Islámský reformismus
a islamismus
Kurz: Islám (RLA08) Ústav religionistiky MUFF Brno
Attila Kovács
Povinné čtení
 KROPÁČEK, Luboš, Duchovní cesty islámu, Praha,
Vyšehrad, 1993, 257-274.
 Judaismus, křesťanství, islám, H. Pavlincová & B.
Horyna (eds.), Olomouc, Nakladatelství Olomouc,
2003, příslušná hesla z části islám
Texty jsou k dispozici v IS ve studijních materiálech.
K této přednášce můžete najít i audio a video přílohy
ve učebních materiálech ISu.
Prameny
 AL-BANNĀ’, Hasan, FiveTracts of Hasan Al-Bannā’ , Berkeley –
London, University of California Press, 1978.
 EUBEN, Roxanne L. & ZAMAN, Muhammad Qasim (eds.),
Princeton Readings in IslamistThought:Texts and Contexts from
al-Banna to Bin Laden, Prienceton, Princeton University Press,
2009.
 FARAJ, MuhammadAbdus Salam, The Absent Obligation,
Birmingham, Maktabah Al Ansaar, 2000.
 KHUMAYNĪ, Rūh Allāh, Islam and Revolution.Writings and
Declarations of Imam Khomeini, Berkeley, Mizan Press, 1981.
 LAWRENCE, Bruce B. (ed.), Messages to theWorld:The
Statements of Osama Bin Laden, London – NewYork,Verso,
2005.
 QUTB, Sajjid, Milníky na cestě, Praha, Academia, 2013.
Literatura
 BARŠA, Pavel, Západ a islamizmus. Střet civilizací, nebo dialog
kultur?, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001.
 BERÁNEK, Ondřej & OTŘANSKÝ, Bronislav (eds.), Islámský
stát: Blízký východ na konci časů, Praha, Academia, 2016.
 BUREŠ, Jaroslav & ČEJKA, Marek & DANIEL, Jan, Muslimské
bratrstvo v současnosti, Praha, Academia, 2017.
 CARDINI, Franco, Chalífa a Západ: Kořeny terorismu a
pokrytectví Západu, Praha, Vyšehrad 2016.
 DEKMEJIAN, R. Hrair, Islam in Revolution: Fundamentalism in
the ArabWorld, Syracuse - NewYork, Syracuse U.P., 1995.
 EICKELMAN, Dale F. & PISCATORI, James P., Muslim Politics,
Princeton - NewYork, Princeton University Press, 1996.
 KEPEL, Gilles, Boží pomsta. Křesťané, Židé a muslimové znovu
dobývají svět, Brno,Atlantis, 1996.
 KROPÁČEK, Luboš, Islámský fundamentalismus, Praha,
Vyšehrad, 1996.
 KROPÁČEK, Luboš, Blízký východ na přelomu tisíciletí, Praha,
Vyšehrad, 1999.
 MENDEL, Miloš, Islámská výzva. Z dějin a součastnosti
politického islámu, Brno, Atlantis, 1994.
 MENDEL, Miloš, Džihád, Brno, Atlantis, 1997.
 MENDEL, Miloš, Náboženství v boji o Palestinu.Judaismus,
islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu, Brno,
Atlantis, 2000.
 MENDEL, Miloš, S puškou a Koránem: Pojmy a argumenty
soudobého islámského fundamentalismu, Praha, Orientální
ústav Akademie věd České republiky, 2008.
 MENDEL, Miloš, Dějiny Saudské Arábie, Praha, Nakladatelství
Lidové Noviny, 2016.
 ŤUPEK, Pavel, Salafitský islám, Praha, Academia, 2015.
Islámský reformismus a islamismus
 „temné století islámu“ – pojem orientalistů a
„zachovanie“ zlatého veku – islámský pohled
vniterná krize a vnější impulzy (kolonializmus a pod.)
 I. „aktivizmus“ / „intelektualizmus“ (aktivní podíl
na dalším formování islámu)
I.A islamismus / fundamentalismus
I.B sekularismus / modernismus
 II. tradicionalismus (následování „náboženství
předků“)
Islámské „sociální hnutí“
 Wahhábizmus na
Arabském poloostrově
Muhammad ibn cAbd
al-Wahháb (1703–1792)
Puritanistický
hambalovský vzdělanec,
zničení předislámských
tradicí a reforma
Kitáb at-tawhíd
(Kniha boží jedinosti)
Spojeni se Saúdskou
dynastií a vznik státu
 Sanúsíja
Mystický řád usilující o očistu islámu od novot a návrat k
autentické zvěsti. Působil na území vých. a stř. Libye od
1843. Zakl. byl Muhammad Ibn cAlí as-Sanúsí, 1830 se
odebral na pouť do Mekky, kde pod vlivem reformních
myšlenek wahhábovců založil militantní bratrstvo.
Zákl. učením s. byla očista od novot praktikovaných
„oficiálním“ islámem, sjednocení obce na základě
autentické šarícy, chápané jako jednota Koránu a
„pravé“ tradice.To vše v kombinaci s mystickou praxí,
zejm. dhikrem, při němž se extáze dosahovala
opakováním slov „já Latíf“ - „ó Laskavý“.Vliv s. vzrostl za
vedení Sanúsího al-Mahdího. Členové s. neuznávali
světskou moc, pouze své marabuty. Sanúsijovský stát v
době rozkvětu spravoval oblasti Libye a část Sahary.
Muhammad b. cAlí as-Sanúsí (1787–1859) zakladatel
hnuti, známý jakoVelký Sanúsí
Ahmad Šaríf as-Sanúsí (1873-1933)
cUmar Muchtár (1853-1931) vůdce povstání proti Italům
 Mahdíja
hnutí v Súdánu (1881-1898). Ideologické schéma m.
bylo inspirováno místními mystickými interpretacemi
mahdistické myšlenky. Cílem byl návrat k hodnotám
raného islámu jakožto ideálního antipólu sekulární
„bezvěrecké“ moci anglo-egypt. kondominia. Zákl. idejí
m. byla víra v přímou zvěst, jíž byl obdařen Muhammad
Ahmad al-Mahdí. Pozměnil různé články víry. Vyznání
víry rozšířil o přihlášení se ke svému poslání, zakázal
pouť do Mekky jako projev polyteismu a zdůraznil
povinnost džihádu. Na roveň Koránu postavil soubor
vlastních modliteb a ponaučení. M. i po své porážce
zůstala silnou ideovou inspirací v integračním procesu a
antikolonialistickém odporu Súdánců. Její původně
univerzalistický záměr se však nepodařilo uplatnit.
Muhammad
Ahmad al-Mahdí
(1844-1885)
a jeho říše
 Fulbské džihády a Usuman dan Fodio, Kavkaz
a imám Šámil, Čína, Indonézia, atď.
Muslimské
sociální hnutí
v 19. stol.
Nahda a islámsky reformizmus
 Džamál ad-Dín al-Afghání (1838-1897)
 Muhammad cAbduh (1849-1905)
 Muhammad Rašíd Ridá (1865-1935)
 Džamál ad-Dín al-Afghání (1838-1897)
Původem z Afganistánu nebo z Iránu. Působil převážně
v Egyptě. Jeho rozsáhlá publicistická a polit. činnost se
stala inspirací a východiskem pro stoupence novodobé
obrody a modernizace islámu; obhájce civilizace
muslimů, přesvědčený o jejím budoucím rozkvětu.
Kritizoval imperiální praktiky a koloniální politiku
mocností; byly pro něho odrazem zištnosti Západu a
jeho úpadkové morálky. Iniciátor panislamismu, věřící
však nikoliv v realizaci varianty turecké (osmanské),
nýbrž arabské. Arabové a jejich kultura byli pro něho
zdravou zárukou jednoty a osvobození muslimů,
zatímco osmanské impérium podle něho ztělesňovalo
uzurpátorský centralismus, smířlivost se Západem,
společ. a morální dekadenci.
 Muhammad cAbduh (1849-1905)
Egypt. islám. reformátor, požadoval návrat k
východiskům islámu, tj. k toleranci, bratrství, zdravému
rozumu. Reforma, k níž vyzýval, měla probíhat nenásilně
jako obnova arab. jazyka, obhajoba muslimské
identity a zájmů Egypťanů, kteří se podle jeho názoru
ocitli díky zkorumpovaným vládám a materialistickému
Západu na smetišti dějin. Za to byl na tři roky vypovězen
ze země, emigroval do Paříže. Po návratu 1889 byl
zvolen muftím a stal se výraznou osobností egypt. polit.
scény. Zastával názor, že je nutno spojit zákl. ideje
islámu s pozitivními prvky evrop. vědy a civilizace.
Slavné jsou jeho fatwy umožňující se zapojit do
moderního života. Zásadně přehodnotil princip
predestinace a vyzval muslimy k činorodé tvůrčí aktivitě.
 Muhammad Rašíd Ridá (1865-1935)
Syřan původem z libanonskéhoTripolisu, spolutvůrce a
propagátor hnutí salafíja. Požadoval návrat k islám.
tradicím při současném akceptování určitých stránek
moderní společnosti. Byl přívržencem sjednocení Arabů
a jejich osvobození z jha osmanského impéria.Ve svých
úvahách o polit. uspořádání moderní muslimské
společnosti vyslovil požadavek, aby výkon moci
chalífou byl podroben reformě po vzoru „ctihodných
předků“ (salaf) a postaven pod kontrolu konzultativní
rady věřících (šúrá). Požadoval korekci mnohoženství a
nový typ společ. uplatnění žen. Soudil, že muslimové se
nesmějí zdráhat uplatňovat zásady kapitalistické
ekonomiky, mají-li úspěšně vzdorovat západní expanzi a
dovršit svou emancipaci.
 časopisy:
al-cUrwá al-wuthqá
(Pevné pouto)
al-Manár (Maják)
 Podobné hnutí
v Indii (alighartské
hnutí a sejjid
Ahmad Chán)
v Jemenu
(Muhammad
cAlí Šawkání)
v Sýrii
(cAbd ar-Rachmán
al-Kawákibí)
Islámský fundamentalismus /
radikalismus / islamismus
„Politický islám“, integrizmus, atd. nejasnost a
spornost terminologie
Pokus o definici pojmu islámsky fundamentalizmus:
 MENDEL, Miloš, Islámska výzva, Brno,
Atlantis, 1994, s. 41-43.
„Co je to vlastně islámsky fundamentalismus?
Tento pojem nemám příliš rád a nadále ho
budu používat jen s ohledem na to, že v naší
veřejnosti dostatečně zdomácněl a že
koneckonců není po ruce žádný jiný pojem,
který by popisovaný společenský jev
vystihoval bezezbytku (...)
V této knize budu pod pojmem fundamentalismus chápat
mnohotvárný ideologický a politický trend ve společnosti
islámských zemí, jehož nejniternějším rysem je propojit
klasickou islámskou politickou teorii a její soudobé interpretace
s víceméně spontánně vyjádřenou tendencí k opoziční politické
činnosti a „nekonformnímu“ způsobu chování.
Fundamentalismus je nesourodý a vnitřně bohatě strukturovaný
projev života části v společnosti v dnešním islámském světě. Jde
o široce prociťovanou touhu po návratu k mravně ryzím
a osvědčeným „fundamentům“ při použití různých podob
politické činnosti a celkového „okázale islámského“
společenského chování.“
Další jeho kniha již nabízí rozsáhlejší a sofistikovanější
definici: MENDEL, Miloš, S puškou a Koránem: Pojmy a
argumenty soudobého islámského fundamentalismu, Praha,
Orientální ústav Akademie věd České republiky, 2008, s. 61-73.
 KROPÁČEK, Luboš, Islámský
fundamentalismus, Praha,
Vyšehrad, 1996, pp. 31-32.
„Fundamentalismus se zakládá
na strohém přesvědčení o majetnictví
pravdy.Vyznačuje se neúprosností,
nesnášenlivostí a tvrdostí srdce.
Z Koránu si účelově vybírá jen některá
témata a symboly. Od morálněprávních
úvah, zaměřených silně
kriticky zvláště proti západním kulturním vlivům, přechází
k tvrdému jednání proti jinak smýšlejícím. Kolísá mezi
skutečnou religiozitou a radikálními kulturními projevy
a tendencí ke zpolitizování.
V jeho ideologickém poli se formuje užší proud politického
islámu, islamizmu, s celospolečenskými cíli ustavení totalitního
islámského řádu.
V krajních polohách islamizmus sahá k násilí a projevuje se jako
extrémismus či terorismus. Z hlediska islámu jde o heretické
vybočení, o novodobé, násilně orientované sektářství.“
 Hlavní témata
- fundamentalizmus: návrat k „autentické“ tradici,
k „základům“ nebo „autentické tradici“
- literarizmus: doslovný výklad Koránu
- reinterpretace pojmů a tradice
- puritanizmus: černo-bílé vnímaní etických,
společenských, politických a náboženských norem
- radikalizmus, sklony k totalitazmu a násilí
- „společenská spravedlivost“ a „islámsky řád“
(an-nizám al-islámí) v podobě státního zřízení
 Genealogie
- kolonializmus a
postkoloniální kritika
- společenská krize
- ztráta legitimity
„sekulárních“ režimů
 Historické udalosti
- sovětská invaze
Afganistanu
- islámská revoluce v Iránu
- zlysání nacionalizmu
a levicových ideologií
a následní „reislamizace“
islám ší‘itský
radikalismus
wahhábismus
islamismus salafismus „džihádismus“
qutbismus
 džihád („úsilí“)
Povinnost muslima pečovat o individuální duchovní
zdokonalování a posilování vlivu muslimské obce
věřících. Rozlišuje se dž. velký (dž. duší neboli
spirituální) a dž. malý (dž. tělesný neboli „svatá válka“).
Dž. je druhem zápasu, boje nebo válečného stavu, který
je zacílený k šíření nebo obraně islámu.V moderní
islámské terminologii se výraz dž. objevuje ve spojení s
osvobozeneckými válkami na územích a ve státech, kde
žijí muslimové. Jako „svatou válku“, která zavazuje
muslimy k účasti, může však dž. vyhlašovat pouze náb.
autorita.Výzvy k dž. jako „svaté válce“ z úst polit.
světských vůdců nelze chápat jinak než jako demagogii.
„Džihádistické“ jsou militantní hnutí „přímé akce“ jako
např. al-Qácida, Dáciš apod.
Hlavní směry a hnutí
 Asociace muslimských bratří
(Džamácat al-ichwán al-muslimín)
Egypt: založení v r. 1928
 Hasan al-Banná (1906-1949)
 Sajjid Qutb (1906-1966)
Bratrstvo bylo zal. 1928 Hasanem al-Banná v egyptské
Ismá'íliji. Jeho teoret. koncepce se stala ideologickým
rámcem hnutí, jež od té doby provází polit. vývoj
Egypta i dalších islámských zemí. Během 30. let
vytvořila masové hnutí s bohatou vnitřní strukturou.
Hnutí v praxi se soustředila na humanitární a
charitativní činnost, vycházejíc z islámské etiky.
Zakládala náb. nadace a nemocnice, sirotčince, veřejné
vyvařovny, pronikala do odborů. Největší podporu však
měla mezi nižšími středními vrstvami měst. Od 50. let
prodělala řadu rozkolů a otřesů, nadále však zůstalo
významným pilířem fundamentalismu v Egyptě a
inspirací pro obdobná hnutí jinde. Po tzv. Arabském
jaru se Bratrstvo dostalo ve volbách k moci a vedl Egypt
do převratu proveden armádou, dnes je znovu ilegální.
 Hasan al-Banná (1906-1949)
muslimský laický kazatel, jehož cílem bylo polit.
prostředky dosáhnout celkové společ. a mravní očisty,
reformy islámu návratem k jeho zdrojům . Kritizoval
jak kolonialismus, tak „pokrytectví“ a „bezvěrectví“,
buržoazie a duchovenstva.V r. 1949 byl zastřelen
egyptskou tajnou službou. Jeho dílo je obsaženo v řadě
pamfletů a dopisů, v nichž brojil proti materialismu,
ateismu, sekularismu, bolševismu a sionismu.
Formuloval vágní představu „islámského řádu“, resp.
„státu“. Rozpracoval jak sociálně etické představy
hnutí, tak koncepci džihádu jako způsobu převzetí
moci, přičemž nevylučoval jeho ozbrojenou podobu.
Podle něho islám není jenom duchovním projevem
individuální zbožnosti ale má i pol.-spol. rozměr.
 Sajjid Qutb (1906-1966)
nejdůležitější teoretik islámského fundamentalismu,
poč. 50. let stal stoupencem Asociace muslimských
bratří. Napsal řadu ideologických pamfletů a traktátů,
z nichž nejznámější a teoreticky nejpropracovanější je
spis Milníky na cestě.Tam formuloval názory na příčiny
kritického stavu egypt. společnosti (bezvěrectví, mravní
rozklad). Daný stav se mu jeví jako „novodobá džáhilíja“.
Terčem kritiky už není ani tak kolonialismus, jako
Násirův sekulární režim, loajální duchovenstvo a vlastně
celá společnost - kromě hrstky pravověrných. jeho
názory hluboce ovlivnily mladou generaci náb. radikálů,
odmítajících umírněnou taktiku předválečného vedení
Muslimských bratří. Pořád zůstává hlavním zdrojem
inspirace pro současné skupiny „přímé akce“.
další vývoj, druhá a třetí generace muslimských bratří
(Hasan Hubajdí, cUmarTilimsání a další), „Zvláštní
aparát“ během II. Světové války a následní vznik
Skupin „přímé akce“
 Obvinění z nevíry a odchod (at-Takfír wa ’l-hidžra)
veden Ahmad Šukrí Mustafá
 Islamské spoločenstvo
(Džamácát islámíja)
cUmar cAbd ar-Rachmám
 Seskupení al-Džihád
cAbd as-Salám Faradž
Zavraždení prezidenta Anwár as-Sadáta v r. 1982
Muhammad Mursí - Bratrstva a tzv. Arabské jaro
 Palestína
Strana islámského osvobození (Hizb at-tahrír al-islámí)
Taqí ad-Dín an-Nabhání
Hamás - Hnutí islámského odboje (Harakat
al-muqáwwama al-islámíja) šejk Ahmad Jásín,
Chálid Maš’ál, Ismácíl Hanníja, a jiní, ozbrojené křídlo:
Brigády mučedníka cIzz ad-Dín al-Qassáma
Islámský džihád v Palestině (Džihád al-islámí fí Filastín)
Fathí aš-Šiqáqí
 Jordánsko – Strana fronty islámské akce
(Hizb džabha al-camal al-islámí) cAbd ar-Rachmán
al-Chalífa, cAbd al-Latíf al-cArabíját, Isháq Farhán
 Sýrie (Sacíd Hawwá’, cAbd al-Fattáh Abú Ghubba)
konflikt s režimem masakr v Hamá a Hims v 80.
letech a současný syrský konflikt (M. FarúqTajfúr)
 Tunisko – Strana hnutí obnovy (Hizb harakat
an-nahda) Rašíd al-Ghannúší
 Súdán – Hasan at-Turábí
a islámské hnutí v Súdánu
Národní islámská fronta
(al-Džabha al-islámíja al-qawmíja)
Strana lidového kongresu
(Hizb al-mu’attamar al-šacabí)
 Pakistán: Abú Alá al-Mawdúdí (1903-1979)
indický (později pákistánský) fundamentalista.Vytvořil
radikální variantu koncepce „muslimského národa“ v
Indii. Založil stranu Džamáat-e islámí (Islámské sdružení)
se sídlem v Karáčí. Jeho zákl. práce Islámská vláda
obsahuje negativní analýzu stavu islámské společnosti.
Východisko spatřoval v odhození všech civilizačních
nánosů a návratu ke Koránu a sunně. Princip idžtihádu
odmítal a při tvorbě zákonů spoléhal pouze na metodu
konsensu.Vláda je přímo odpovědná obci věřících, jež
svou ochranou čistoty zvěsti prostřednictvím ochrany
čistoty autentické šarícy prokazuje svůj pozitivní vztah
k Bohu. Především obec, a nikoli vláda je Bohu
odpovědná za své jednání v souladu se zvěstí.
Originálním způsobem rozpracoval pojem hákimíja –
stát Boží vlády, autentické teokracie.
 Turecko: Said Nursí (1876-1960) reformistický
islámský myslitel kurdského původu, hlavní zdroj
inspirace pro turecké islamisti zejména pro
Nurcuovské hnutí (Nur cemaati), jak strana AKP tak i
Fetullah Gülen a jeho hnutí vychází z Nursího učení
Radikální šícitské směry a hnutí
 Irán: „Islámská revoluce“ 1979
ájatolláh Rúholláh Chomejní a welájet-e faqíh vláda
„duchovenství“, doslova: vláda „duchovního“,
ájatolláh MahmúdTáleghání jako kritik a cAlí Šarícatí
jako „teoretik revoluce“
 welájat-e fakíh
šícitská doktrína, vycházející z principu imámátu ,
vztahuje právo na vedení obce věřících pouze k osobě
imáma,no po dobu nepřítomnosti „skrytého imáma“
přechází právo na vedení obce (ve skutečnosti na polit.
moc), na nejvýzn. znalce teologie a práva mudžtahidy,
na které zároveň přechází i Bohem daná schopnost
správného vedení až do doby návratu „skrytého
imáma“. Jedině tato vláda, hlásající plnění Božího
příkazu (amr Alláh), která není světského původu, je
vládou zákonnou (hukúmat al-kánún).Tím zdůvodňuje
šícitské duchovenstvo nadřazenost své moci nad
jakýmkoliv stupněm moci světské.Tento princip
rozpracovaný ájatolláhem Chomenjním našel uplatnění
v praxi především v Íránu po pádu monarchie 1979.
„reformisté“, „radikálové“, „konzervativci“ rada poručníků
a současný „nejvyšší vůdce“ (rahbar) cAlí Chamenei
Irán na Blízkém východě a ve světové politice, spojenci
a nepřátelé a „export revoluce“
„Muži, kteří se klání pouze Bohu“, syrský plakát, 2016
 Irak: Strana dacwa a Muhammad Báqir as-Sadr
a jiné šícitské hnutí v Iráku, umírněné a radikální:
veliký ájatolláh cAlí as-Sistání a Muqtadá as-Sadr
 Libanon: hnutí cAmal a Músá as-Sadr a současný
vůdce: Nabíh Berrí
hnutí Hizballáh a Hasan an-Nasralláh
„Džihádizmus“ a globální
islamistické hnutí
 Afganistan a sovětské invaze „afgánští Arabové“
aTálibán cAbd Alláh cAzzám
Laškar-e tajba – (Vojsko dobrých / spravedlivých),
ozbrojené křídlo Centra mise a dobrovolnictví (Markaz
ad-dacwa wa ‘l-iršád) zal. v r. 1987 v Afganistanu,
nejdůležitější islamistické hnutí v jižní Asii, působí
zejména v Pákistánu cílem „osvobodit Kašmír“
al-Qácida – (Základna), zal. v r. 1988 v Afganistanu
Usáma ibn Ládin (1957-2011)
Ajman az-Zawáhirí (1951- )
Abú Muscab az-Zarqáwí a al-Qácida v Iráku
Dáciš / IS
Islámský stát v Iráku
a Levantě
(ad-Dawla al-islámíja
fí ’l-cIráq wa ’š-Šám)