100
o
so _i
O (5 Z O
s
'č
>LU
Q
bytí Mongolů v oblasti Ordos, které spolu s dalšími Mongoly z pozdějšího centrálního Vnitřního Mongolska rozdělil do Tří západních tumenů (Ordos, Tiimet a Júngšijebú, který byl obydlený Asudy a Charčiny). Směrová označení dzuiin (v druhotném významu „levý") a barún („pravý") znamenala v původním mongolském (a dodnes ojratském) vnímání směrů sever a jih. Jednotlivé tůmeny se dále vnitřně dělily na otogy, z nichž některé daly základ pozdějším chošúnům v mandžuském období. Správu jednotlivých regionů svěřil Dajan svým četným synům a odměnil také zasloužilé osoby neurozeného původu. Zajistil si tak politický klid, ale současně tím otevřel cestu postupné regionalizaci, která s sebou nesla i větší závislost poddaných na svých místních vládcích. Nové územní vymezení si vyžádalo i přizpůsobení kočovných tras a pasteveckých zvyklostí.
Obnovení slávy, moci a významu Čingischánova rodu v boji proti Ojratům a mingské Číně bylo hlavním motivem administrativního dělení, které inicioval čacharský Dajan chán. Na tom se shodují všechny mongolské kroniky 17. století, Sagang Sečenův Drahocenný souhrn (Erdeni-yin tobči) z roku 1662, Luvsandan-dzanův Zlatý souhrn {Allan tobči) a anonymní tzv. „Stručný" Zlatý souhrn {Quri-yangfui altán tobči). Ve snaze sledovat nepřetržitou kontinuitu Čingisových potomků nedávají zmíněné kroniky mnoho informací o ostatních, z jejich pohledu okrajových mongolských skupinách. Kroniky utvrzují čtenáře, že mongolský stát zorganizovaný Dajan chánem byl pouhým pokračováním a opětovným potvrzením vlády Čingisova rodu z předchozích generací.
Dajan chán v roce 1488 obnovil styky s Čínou, kam vyslal tributární poselstvo čítající 1530 osob. Sám se v doprovodném dopise odvážně tituloval jako vládce státu Velkých Yuan. Poselstva následovala také v dalších letech a zvyšovaly se i jejich požadavky a očekávání odměn ze strany čínského dvora. V roce 1496 poslal Dajan na šest tisíc poslů, z nichž do Pekingu vpustili dva tisíce. Při hranicích přitom probíhala obchodní výměna na různých úrovních. Časově neomezený soukromý obchod probíhal vně Dlouhé zdi. K oficiálnímu obchodnímu styku docházelo dvakrát do roka, na jaře a na podzim, v okolí měst Datong a Xuanfu. Oficiální trhy také doprovázely oslavy a zábavné atrakce pro mongolské i čínské účastníky. Každý měsíc se rovněž konaly trhy pro potřebu obyčejných lidí s poměrně nízkým obratem.
Stoupající nároky mongolské strany představovaly pro mingský dvůr značnou zátěž. Dvorští hodnostáři proto navrhovali možnosti, jak mezi Mongoly, tj. zvláště mezi Ojraty a přívrženci Dajan chána, znovu vyvolat vzájemné nepřátelství.
V 90. letech 15. století byly ale ojratsko-mongolské vztahy za Dajan chánovy vlády harmonické a nejednou bojovala jeho vojska ve spojení s ojralskými jednotkami.
V roce 1493 společně napadli Ningxia a v roce 1500 Ordos. V temže roce Dajan chán zaútočil na severočínská pohraniční města a stejnou akci zopakoval v roce 1505 poblíž Xuanfu. Tyto útoky měly přimět mingský dvůr k větší povolnosti a přijetí mongolských obchodně-tributárních požadavků. Mongolové skutečně po třech letech opět vyslali šestitisícičlenné poselstvo, z nějž musel mingský dvůr znovu přijmout 2000 lidí ke vstupu do hlavního města. Čínští stratégové se proto nadále pokoušeli roznítit vnitromongolský konflikt. Svého cíle částečně dosáhli u Urianchajců, jejichž představitelé Iberej a Mandulaj zůstali vůči Dajanovi i jeho potomkům v opozici. Také Ojraté později přerušili přátelské styky s Dajanem a věnovali se dobývání Turfanu.
5
CENTRÁLNI A VÝCHODNÍ MONGOLSKO NA ÚSVITĚ NOVOVEKU
ALTÁN CHÁN
Idealizovaná jednota Dajan chánovy vlády se nejpozději po jeho smrti rozpadla, ale pravděpodobněji již i za jeho vlády si udržovali místní vládci významné postavení. Jednota Mongolů byla tedy až do mandžuské doby jen zdánlivá. Altán chán i Ligden chán se dočkali všeobecného uznání a gloriíikace teprve zpětně a především v souvislosti se svým náboženským patronátem nad buddhismem, zatímco za svého života měli mnoho mongolských oponentů. V 16. století v praxi oslabil i význam tradiční vládní linie potomků Dajan chána ve prospěch příslušníků z mladších rodových větví, kteří si hledali jiné důvody uznání vlastní legitimity. Jejich snaha ospravedlnit svou moc vedla ke vzniku řady nejasností v historii i historiografii první poloviny 16. století. Kvůli změti odlišných údajů z mongolských i čínských kronik například nelze jednoznačně datovat už vládu Dajan chána. Podle různých badatelů mohl nastoupit na trůn v roce 1470, 1480 nebo 1487 a zemřít v letech 1517 nebo 1524, pokud upustíme od evidentně nespolehlivé datace Sagang Sečena (1543). Sagang Sečen se však snažil vysvětlil nejasné období asi dvaceti let do roku 1544, kdy byl novým chánem oficiálně uznán Bodi Alag. Pro předcházející dekády není k dispozici dostatek informací, které by šlo ověřit z různých zdrojů. Dá se tedy předpokládat, že následující generace rády manipulovaly s interpretací historických dat ve prospěch té či oné rodové větve.
Po Dajan chánovi měl vládnout jeho nedospělý vnuk Bodi Alag (žil pravděpodobně v letech 1504-1547), který se narodil buď Dajanovu prvnímu a předčasně zemřelému synovi Tor Bolodovi, nebo druhému synovi Ulus Bolodovi, který získal post správce Západních tumenů, a právě proto byl asi i zavražděn. Podle většiny pozdějších kronik se však přes vnější loajalitu vůči legitimnímu Bodi Alagovi ujal vlády a skutečným chánem se nelegálně prohlásil třetí Dajanův syn Bars Bo-lod Sajn Alag. Starší pramen z prostředí Altán chánova dvora však v Bars Bolodo-vě činu nevidí uzurpaci, ale legitimní následnictví a Bodi Alagův nástup na trůn posunuje o dvě desetiletí později.
Altán chánova vojenská tažení
Altán chánova cesta k moci byla nesamozřejmá, tím více je v pozdějších kronikách jeho zrození opředeno hagiografickými atributy. Bars Bolod však podle svědectví kronik záhy zemřel a po jeho smrti zdědil jeho titul džinong spojený se správou Tří západních tumenů první syn Gunbilig zvaný Mergen džinong (1520-1542). Vedle něj získal vedlejší pomocnou úlohu Bars Bolodův druhý syn Altán. Gúnbiligova moc se soustředila v Ordosu, Altanův vliv v Túmetu. Bodi
102
O SÄ
w -I O O
z o
•D
< C/3 >-Z
Alagovo území se nacházelo v dnešním Chôlônbujru a stepích kolem Šilín golu. Ačkoli mezi Bars Bolodovými syny v Západních túmcnech a Bodi Alagem ve Východních tiimenech přetrvávaly podstatné antipatie, pomohli Mergen džinong s Altán chánem Bodi Alagovi v trestné výpravě proti túmenu Urianchajců, kteří se oddělili ze struktury Východních tumenů. Mezi lety 1524 až 1544 podnikli proti Urianchajcům celkem šest tažení. Účast v těchto bojích posílila politický význam Západních tumenů a postavení Mergen džinonga a Altana, naproti tomu vliv Bodi Alag chána se snížil. Po ničivém vpádu urianchajského Túrúj nojona a Gerbold činsanga na Bodi Alagovo území, se v roce 1538 sešlo vedení všech pčti zbylých tumenů na přípravném vojenském sněmu u Čingischánovy bílé jurty v Edzen choró. Poslední úspěšné tažení (1541-1544) proti odbojným Urianchajcům vedl sám Altán a samostatný urianchajský tiimen byl zrušen. Jedna část Urianchajců se pravděpodobně později přesunula přes severní Mongolsko na území budoucího Džúngarského chanátu, zatímco druhá část zůstala ve východním Mongolsku. Za zásluhy v boji proti Urianchajcům udělila mongolská aristokracie Bodi Alagovu synovi titul Gúden chán, Gunbilegtovi Mergen džinong a Altanovi čínský titul shidao.
Altán rovněž aktivně vystupoval v boji proti představitelům Mongolů v Chóch-núru, konkrétně proti někdejším Dajan chánovým protivníkům Iberejovi a Man-dulajovi. Podle pramenů k nim patřil i ujgurský Burchaj (Uiyud-un Burqai) a politicky podřízení jim byli asi i Žlutí Jugurové. Čínské prameny zmiňují, že Iberej pobýval v zimě v Ordosu, zatímco na léto překočovával k Chóchnúru. Tato zpráva je zajímavá i vzhledem k mnoha etnografickým podobnostem mezi ordoskými a chochnúrskými Mongoly, jejichž konkrétní historické vztahy jsou však značně nejasné. Mergen džinong s Altánem se do Chóchnúru vypravili v roce 1532 a poražený Burchaj věnoval svou dceru Mergen džinongovi za manželku. Po Mergen džinongově smrti podnikl Altán zcela samostatně rozhodující tažení, při kterém porazil Burchaje a na jeho místo dosadil svého synovce, Bodidarova syna Ench-dalaj dajčina.
Legitimní chánský titul po smrti Bodi Alaga v roce 1547 přijal jeho syn Daraj-sun s titulem Gúden (vládl 1548-1557). Darajsun si uvědomoval rostoucí vliv Altana a dle mongolských pramenů se s ním snažil udržovat mírové vztahy. Přesto čínské kroniky zaznamenaly mezi oběma vladaři pnutí, které se ještě priostrilo za dlouhé vlády Darajsunova následníka Túmen dzasagt chána (1557-1592). V jeho době ovlivňoval postoje mongolské aristokracie převážně Altán a ten postupně Túmen dzasagt chána odsouval do pozice regionálního vládce oblasti Čachar. Posta™ Túmen dzasagt chána je kvůli rozdílným interpretacím kronik obtížné objektivně zhodnotit. Usiloval o mírové sjednocení Mongolů, zorganizoval politickou radu [tovčilson tou), v níž zasedala řada významných regionálních vládců ze západních i východních tumenů (ordoský Chutagtaj Sečen chuntajdž, asudský Nomudara nojon, čacharský Namudaj chuntajdž, bárinský předák Ujdženg Subuchaj a túmetský Namudaj Čůrúge aj.). V šíření buddhismu dokonce mírně předběhl Altán chána a zcela zjevně s ním v podpoře náboženství soupeřil. Snížil daňové zatížení mongolských poddaných a část daňových zdrojů nahradil výběry od nově podmaněných skupin Džurčenů, Iligudů (nebo Neligu-dů) a Dagurů.
Vztahy s Čínou
Po Mergen džinongově smrti v roce 1542 se Altán rozhodl pro jinou strategii a obchodně politickou orientaci. Začal vyvíjet diplomatický tlak na čínskou dynastii Ming, aby otevřela příhraniční trhy a obnovila obchodně-tributární styky s Mongoly. Jediná cesta, jíž se v první polovině 16. století dos lávalo do Mongolska čínské zboží, byly urianchajské charúly (pohraniční stanice), které s Mingy udržovaly nezávislé styky. Proto se Mongolové všech zbylých tumenů snažili o jejich dobytí a také se jim to podařilo. Je nepochybné, že neoficiální obchod nepatrného rozsahu probíhal poblíž hranic i přes oficiální zákaz. Většina Mongolů se však v této době musela spoléhat výhradně na vlastní výrobky pasteveckého hospodářství, což v dobách přírodních pohrom vážně ohrožovalo vnitřní stabilitu. Jen v době Altanovy vlády byli jeho poddaní celkem čtyřikrát ohroženi hladomorem v letech 1531,1542,1551 a 1579 (MoHron vjichh tvvx III 2003: 92). Altán chán taktéž podporoval doplňkové zemědělství a zakládal nová města. V 50. letech 16. století položil základy města Bajšing v oblasti Bajantala a kolem roku 1575 založil dnešní hlavní město Vnitřního Mongolska Chbchchot. Tato oblast umožňovala snazší zemědělství, kde Altán chán nechal pracovat čínské uprchlíky. Zemědělská produkce z těchto oblastí uspokojovala nevelkou spotřebu v době hojnosti a napomáhala přežít doby přírodních katastrof.
V roce 1546 vyslal Altán na mingský dvůr posly s rituálním darem devíti bílých koní, devíti bílých velbloudů, devíti bílých volů a jednou zlatou a jednou stříbrnou nádobou. Ani pokus odevzdat Mingům tribut následující rok 1547 a k tomu Altanovo záměrné vyzrazení Bodi Alagova plánu napadnout Liaodong nepřinesly žádnou změnu negativního postoje čínského císaře vůči Altanovi a jemu podřízeným Mongolům. Je pochopitelné, že čínští dvorští hodnostáři o této situaci diskutovali a byli na téma vztahů s Mongoly názorově nejednotní. Například vlivný vojenský hodnostář a císařský rádce Weng Wanda císaři Jiajingovi doporučoval znovunavázání tributárních vztahů, císař se ale jeho radou neřídil.
Po desetiletém čekání Altán v roce 1550 napadl severní Čínu, která tehdy strádala půlročním suchem. Mongolové dobyli Peking a vyděšený císař povolil obnovení obchodně-tributárních kontaktů, ale po dvou letech je opět přerušil. Altán chán proto pokračoval v útocích další dvě desetiletí, než se v roce 1571 podařilo uzavřít smlouvu o míru a obnovení tributární výměny. Tato změna vztahů s Čínou výrazně upevnila Altanovo postavení. Zatímco do roku 1550 byl Altán pouze řadovým mongolským princem, po úspěšných útocích na Čínu se od 70. let 16. století těšil výsadnímu privilegiu řízení obchodu s Čínou a získával tak nej-větší výnosy, což z něj činilo nejvýznamnějšího mongolského vládce. Na Altanovo území se také přistěhovalo velké množství Číňanů, kteří bezpochyby ovlivnili organizaci státní správy a napomohli rozvoji hospodářství.
Uzavření míru v roce 1571 vyneslo Mongolům jednak přístup k čínskému zboží, ale především znamenalo uznání Altán chána jako nejsilnějšího vládce Mongolů, kterého navíc respektoval i čínský dvůr. Od porážky Darajsun chána se sice Altán chán takto výlučnému postavení skutečně těšil, ale faktická moc a ekonomický vliv nepřehlušily hlasy zpochybňující jeho legitimitu jako následníka Dajan chána. Tyto pochybnosti vyvolávali místní čacharští vůdci, především Túmen dzasagt chán, jehož moc Altán chán zastínil. Uzavřením smíru s Altánem ostatně
104
O 5ŕ tfl -i O <D Z O
o
>-
2
čínská dynastie sledovala další cíl podpory mocenské opozice vůči oficiálnímu vládci Mongolů Tůmen dzasagt chánovi, který se pokoušel sjednotit Mongoly na základě legitimity svých genealogických predispozic. V roce 1571 totiž Číňané nabídli mírové vztahy paralelně také Tiimen dzasagtovi, který je však nepřijal a Altana obvinil z neposlušnosti kvůli jeho stykům s mingským dvorem. Tůmen dzasagt chán se pokusil o uzavření mírových styků s Čínou jen v roce 1577, ale mingský dvůr požadavky jeho poselstva nepřijal. Tůmen dzasagt proto nadále pokračoval ve vojenských aktivitách proti Mingům a obchodní výměnu s Čínou prováděl neoficiálně prostřednictvím svého spojence, Altán chánova syna Čin-bátara kočujícího v blízkosti Xuanfu. Čínské zboží sc k východním Mongolům dostávalo také přes zmíněné urianchajské charúly.
Podpora buddhismu
Ačkoli se Altán snažil rozšířit vlastní vliv na veškeré Mongoly, kterým dříve vládl Dajan chán, nominálně zůstával pouze vládcem Tíimetu, respektive Tří západních tůmenů. Cílem Dajanovy a Altanovy politiky nebyla unifikace jednotlivých regionálních skupin (ulus = lid, národ), ale jejich podřízení jednotné vládě. Jako samostatné ulusy byly vnímány přinejmenším Západní a Východní tůmeny. Altán chán také několikrát podnikl úspěšná tažení proti Ojratům (1552 v okolí řeky Dzavchan, dále roku 1568 a před rokem 1577), avšak není pravděpodobné, že by si nad nimi udržel vliv dlouhodobě.
Altán chán přivítal možnost pojistit své postavení přijetím a podporou šíření buddhismu. Přitom nemáme důvod zpochybňovat upřímnost jeho zbožnosti. Jeho příklad záhy následovali další regionální představitelé, kteří svou vůdčí roli a příslušnost k vládnoucímu rodu také posilovali patronátem nad buddhismem a na tento model úspěšně navázali i mandžuští císařové. Dvojice Altán chána a 3. dalajlámy byla později přirovnána ke dvojici Chubilaje a Phagpa lamy, na přelomu 16. a 17. století však význam Altán chána tak vzrostl, že zastínil nejen odkaz na Chubilaje, ale dokonce i na Čingischána. Altán chán byl oslavován jako svatý buddhistický vládce tituly čakravartin (sanskrtsky „vládce světa", doslova „kruhovládce") a sečen („svrchovaně moudrý"). Kronika Historie průzračná jako drahokam (Erdeni tunumal neretii sudur) sepsaná pravděpodobně na dvoře Altán chánových nástupců nedlouho po roce 1607, nejlépe ilustruje, jak se Altán chán stal po své smrti předmětem buddhistického svatopisectví. Podle hagio-grafie se Altán narodil předurčen k panovnickému poslání nejen z vůle nebes (tngri-yin jayay-a-bar), ale také díky nakupení dobré karmy v minulých životech. V jeho životopise jsou zdůrazňovány vlastnosti bódhisattvů jako například projevy soucitu, když Altán při svých raných vojenských výpravách ušetřil život uri-anchajských předáků nebo tibetských mnichů. Po jeho smrti se údajně zjevovala blahověstná znamení. Po smrti Altán chána uctívali i v Chalše, jak napovídá in-vokace k Altán sečen chánovi na březové kůře nalezená v Char Buchyn Balgasu (Chiodo 2000: 175). Jiné než genealogické opodstatnění Altán chánova prvenství potřebovali také jeho přímí potomci, kterým konkurovali genealogický výhodněji předurčení členové starších rodových větví (např. ordoský Bošogtu džinong). Altán chánův příběh využila také pozdější historiografie školy Gclugpa, která zdůraznila AJtanovu konverzi po zázračném uzdravení tibetským lamou a kontakty
Klášter Dazang, druhý nejstaršíklášter založený 3. dalajlámou na mongolském území
roku 1578, provincie Qinghai
s 3. dalajlámou. Altán chán se stal z pohledu tradice gelugpa výhradním šiřitelem buddhismu v Mongolsku po předchozím období „temna", kdy ve stepi působily i jiné směry tibetského buddhismu a gelugpa pečlivě vymazávala všechny stopy jejich činnosti.
Altanova vzoru záhy následoval chalchský Abataj (1554-1588), syn Onochu újdzenga. Mezi lety 1567-1580 vedl boje s Ojraty. Jeho největším vítězstvím byla bitva s ojratskými Chošúty v Chôvchôr cheré v polovině 80. let, po níž za ojrat-ského vládce dosadil svého syna Šuvúdaje. Od počátku 80. let 16. století začali na Abatajův dvůr přicházet buddhističtí mniši. Abataj, který měl již dříve dobré vztahy s Tůmetem, věděl o Altán chánově konverzi a pozval si z Chôchchotu do Chalchy učeného lamu Širét gůúš cordže, pozdějšího významného překladatele, jenž Abataje seznámil se základy buddhistické nauky. V roce 1585 (tradičně 1586) zahájil Abataj stavbu kláštera Erdeni dzú na ruinách Karakorumu. Sám Abataj pravděpodobně v roce 1586/87 navštívil Tůmet, kde se osobně setkal s dalajlámou, obdržel od něj titul chán a příslib pomoci při šíření buddhismu. Dalajláma Abataje uvedl do učení Hevadžratantry a daroval mu obrazy a sochy k umístění v klášteře Ľrdeni dzú. Podle některých pramenů měl Abataj přispěchat do Chôchchotu za dalajlámou již krátce po Altanově konverzi v roce 1577. Tou dobou ale vedl boje s Ojraty a zdá se, že na náboženskou iniciativu neměl čas (ľongyor 1990:394-5). Jeho potomci využili své genealogické legitimity potomků Dajan chána a Abatajovy zásluhy na šíření buddhismu, aby obhájili vznik nového významného politického celku - Chalchy, která se po roztříštění čacharské
jednoty Mandžuy stala vedle Ojratů Džúngarského chanátu hlavním mongolským politickým uskupením. Tuto interpretaci obsahuje například kronika Asa-ragčova historie (Asarajči neretu-yin teúké) z roku 1677.
Také jihomongolský Bošogtu džinong (vládl 1577-1624) si dělal nároky na správu Tří západních tumenů nejen na základě genealogických vazeb, ale také prostřednictvím maniíestace své buddhistické zbožnosti. Bošogtu džinong podpořil překlad apokryfního díla o životě tibetského krále Songcän Gampo Mani bka'-'bum, dokončený v roce 1608 slavným překladatelem Širét giiuš čordžem, a také překlad základního tibetského historického díla Sônam Gjalcäna Zrcadlo králů (Gegegen toli; Kolmaš, 1988). Díky tomu byl sám Bošogtu džinong honorován titulem čakravartin a označen za převtělení Songcän Gampa a jeho žena za reinkarnaci bohyně Táry.
VÝVOJ PO ALTÁN CHÁNOVĚ SMRTI
Po Altán chánově smrti v roce 1582 došlo ke sporům o vládu na jeho vlastním panství Tumet. Altanův nejstarší syn Senge Duureng se dlouho stavěl proti svému otci a jeho druhé manželce královně Džôngen, protože se neuctivě chovali k jeho vlastní matce a Altanově první ženě. Ale ještě dříve než se Senge stačil vrátit na dvůr, aby převzal moc, královna Džôngen se chopila oficiální pečeti a přičinila se, aby titul shunyiwang, který Mingové udělili Altanovi a který legalizoval obchodně-tributární styky, získal její vlastní syn Budaširi. Na základě petice sedmdesáti devíti mongolských nojonů přiznal mingský dvůr titul shunyiwang Senge Důurengovi pod podmínkou, že přijme Džongen za svou manželku, k čemuž došlo hned v roce 1582. Avšak Královna Džôngen nadále hledala způsob, jak se Sengeho zbavit a prosadit na trůn svého syna Budaširiho. Využila chvíle, kdy se Senge opil, převzala velení jeho vojska a připravovala Budaširiho sňatek s Baga bejdži, vdovou po Dajčing Edženovi, správci Altanova hlavního města. Její plán překazila další vlivná postava v hlavním městě, Altán chánův adoptivní syn Dajan chija, který napomohl sňatku Baga bejdži se Sengeho synem Namudaj Sečeném (1584). Spor mezi Altán chánovými potomky se záhy opakoval po smrti Senge Duůrenga v roce 1586. Mongolští nojoni opět žádali mingský dvůr, aby titul shunyiwang přiznal Namudaj Sečenovi. Mingský dvůr vyhověl pod podmínkou sňatku Namudaje s Džôngen, kterou v Číně považovali za loajální. Namudaj po sňatku s Džôngen propustil předchozí manželku Baga bejdži, kterou si vzal neprodleně Budaširi a zplodil s ní syna Sodnoma. Ten se po Namudajově smrti v roce 1607 snažil dostat do čela a ohrožoval postavení Namudajova syna a následníka Bošugt chuntajdže. Sodnom byl tou dobou na rozdíl od mladého Bošugt chuntajže nejsilnějším regionálním vládcem. Leč mingský dvůr pochyboval o Sodnomově legitimitě a titul shunyiwang přiznal raději slabému Bošug-tovi. Také potřetí přikázali Mingové stárnoucí Džôngen sňatek s novým vládcem, k němuž s nelibostí svolila teprve v roce 1612. Nepřátelství mezi Sodnomem a Bošugtem pokračovalo až do Bošugtovy smrti v roce 1625, kdy se Sodnom dočkal udělení titulu shunyiwang spojeného s požitky z mezinárodního obchodu. Sodnom byl posledním nositelem tohoto titulu (Elverskog 2003).
Vliv Altanových potomků slábl a jejich vláda získávala stále více regionální charakter. Zatímco Altán chánův vliv se vymezoval především v rámci
Západních tůmenů, jeho potomci se orientovali téměř výlučně na Tůmet s centrem v Chôchchotu, jakkoli jej nepřesvědčivě prohlašovali za „náhradu ztraceného Daidu" (Erdeni tunumal neretú sudur). Paralelně s jejich vládou začal narůstat politický vliv vůdců z jiných oblastí: potomků Abataje v Chalše, Mer-gen džinonga v Ordosu nebo přímo Ligdena v Čacharu. Představu jednotného mongolského státu či národa, který se jako celek poddal Mandžuům, vytvořila až historiografie konce 18. a 19. století. Teprve Mandžuové Mongoly unifikovali zavedením jednotné struktury administrativní správy formou chošúnů, nové stupnice aristokratických titulů, vojenské organizace a výhradní podporou institucí gelugpovského buddhismu. Ve skutečnosti právě rozdrobenost Mongolů a regionální charakter jejich vládců v 17. století napomohl Mandžuům Mongoly ovládnout.
ALTÁN CHÁN A DRUHÉ ŠÍŘENÍ BUDDHISMU
Doklady o mongolském buddhismu mizí po pádu dynastie Yuan z čínských kronik. Výjimku představuje několik zmínek o mniších v pramenech do poloviny 15. století. Roli buddhismu jako náboženství podporujícího autoritu sjednocené moci se snažil evokovat Esen tajš v polovině 15. století. Pozdější mongolská historiografie se ani v náznacích nezmiňuje o přežívání buddhismu mezi Mongoly od poloviny 15. století do roku 1570. Oficiální historiografii ovšem psali ortodoxní přívrženci školy Gelugpa, které působení starších směrů v Mongolsku nezajímalo nebo je chtěli zamlčet. Mongolská historie 15. a 16. století, jak ji ukazují pozdější mongolské kroniky i čínské prameny, je především historií vztahů centrálních mongolských skupin kolem Čingisova rodu a Ojratů. Situace periferních mongolských skupin je z písemných pramenů známa nedostatečně, a nelze proto vyloučit, že na lokální úrovni se buddhismus nadále udržel. Tomu nasvědčuje například soubor jeskynních svatyň Ardžaj aguj v Ordosu (chošún Otog) s mongolskými nápisy a freskami pocházejícími pravděpodobně z poloviny 15. století a rozsáhlý soubor buddhistických rukopisných fragmentů nalezených v ruinách města Olon sůme, jejichž vznik lze datovat od konce 15. do začátku 17. století. Také mongolsko-turkické obyvatelstvo Gansuského koridoru (například tehdy mnohem početnější předkové Žlutých Jugurů) bezpochyby buddhismus nepřerušené praktikovalo dále. V současnosti se soudí, že lidové náboženství Mongolů v 15. a 16. století bylo směsí buddhistických a šamanských vlivů včetně uctívání nebes. Po obnovení oficiálního zájmu vládců o buddhismus na konci 16. století nás totiž udiví, jak silné bylo vědomí buddhistického dědictví dynastie Yuan. Přes pomyslnou propast půldruhého století „temna" přetrvaly mongolské buddhistické texty z yuanské doby, byly dále šířeny a řadu z nich známe jen díky opisům ze 17. století nebo jejich verzím inkorporovaným do mongolského Kandžuru a Tandžuru. Odkaz zakladatelů mongolské písemné literatury zlatého yuanského období (Čojdži Odser, Samdansengc) byl i na počátku 17. století vnímán bez výhrad jako literární vzor (například v básni „Nádobka nektaru" Rasiyan-u qumq-a) a také někteří překladatelé 17. století psali v jazyce věrném literárnímu stylu 15. století (zvláště chalchský Altán Gerel ubaši). Čínský hodnostář Xiao Daheng na konci 16. století referuje, že buddhismus již hluboce pronikl do života prostých jižních Mongolů, a zmiňuje také významnou společenskou roli lamů. Pokud
r
by byl buddhismus pro běžné Mongoly do 70. let 16. století zcela cizí, nebylo by tak jeho rychlé pronikání celou společností představitelné.
Podle kroniky Erdeni-yin tobči vtrhl ordoský vládce Chutagtaj Sečen chuntajdž v roce 1566 do Tibetu s ultimátem, že pokud se Tibet vzdá, přijmou Mongolové buddhismus. Po své údajné kapitulaci poslali Tibeťané do Ordosu tři mnichy. Po deseti letech (1576) údajně právě Sečen chuntajdž přesvědčoval túmetského Altán chána, že svou snahu o jednotu mongolských kmenů, podpořenou vojenskými úspěchy vůči Ojratům a diplomatickými vztahy s Čínou, by měl podepřít vlivným náboženstvím. Doporučil Altán chánovi, aby pozval představitele školy Gelugpa, Sodnomdžamce. Ten se opravdu v roce 1577 vydal na cestu a následujícího roku jej Altán chán slavnostně přivítal poblíž jezera Chóchnúr. Při tomto setkání došlo ke vzájemné výměně titulů dalajláma pro Sodnomdžamce a čak-ravartin pro Altán chána. Legendy zaznamenané v pozdějších kronikách Altán chánovu motivaci k přijetí buddhismu idealizují:
„V době, kdy potomek Čingischána túmetský svatý chán Altán ještě neznal Nauku, onemocněl podagrou. Když se nemoc zhoršovala, nechával rozříznout lidské břicho a nohy do něj vkládal jako do nádoby. Náhle ve světle měsíčního úplňku přišel nějaký lama oděný v mnišském oděvu se žlutou korunou pandi-ty, jenž pravil: .Panovníku, nezabíjej lidi. Já nemoc ve tvých nohou uzdravím.' A když poté nemoc ustoupila, vládce se velice podivil. Zeptal se gelugpovského mnicha Samdana a Baldžura [zc školy] červených čepic, kdo to mohl být. Sam-dan pravil, že to byl jejich dalajláma Sonomdžamco (Bsod nams rgya mtso), načež svatý chán Altán pojal k dalajlámovi velikou úctu a poklonil se [mu]. [Když dalajlámu pozval na svůj dvůr,] dalajláma chánovi nakázal: .Neuctívej ongony [rituální zpodobení předků a předkové vstupující do šamanů], [neboť] já všechny ongony zničím. Uctívejte buddhy.' Chán [dalajjlamovi řekl: Jestli nám to [opravdu) nepřinese žádné neštěstí, pokud všechny ongony spálíš, učiň tak.' [A dalajláma] spálil všechny chánovy mocné ongony a nechal jej uctívat [buddhistická] božstva." (Rukopis kroniky O původu buddhismu v zemi Chalchských Mongolů)
Také čacharský vládce Túmen dzasagt si ve stejné době jako Altán uvědomil politicko-kulturní význam buddhismu a pozval na svůj dvůr lamu Garmá, i když nepatřil ke škole Gelugpa. Mongolům v té době na rozdílech mezi jednotlivými buddhistickými školami příliš nezáleželo, a tak Túmen dzasagt pozval na svůj dvůr po Altanově smrti ještě i dalajlámu Sodnomdžamce, který zde brzy v roce 1588 zemřel.
Přes chvilkové výpady protibuddhistických nálad, jako byla snaha mongolské aristokracie o vyhnání lamů v roce 1582, se buddhismus rychle šířil a do přelomu 17. a 18. století si získal značnou oddanost na většině mongolského území, ačkoli hlubší pronikání mezi okrajové severní populace (Burjaty, Bargy, Tuvany a další skupiny Urianchajců) probíhalo teprve v průběhu 18. století. V Mongolsku se již během 17. století široce rozvanul institut převtěleneckých linií, z nichž nej významnější byly z počátku obsazovány dětmi nejvyšších aristokratických rodů. Identifikace 4. dalajlámy Jondondžamce v Altán chánově pravnukovi, synovi Sumer gún tajdže, se dává do souvislosti s ohrožením jednoty chánské moci po Altanově smrti.
Je velmi obtížné rekonstruovat podobu literární kultury Mongolů v tzv. „temném období" 15. a 16. století. Z období od poloviny 15. století do 80. až 90. let
16. století zcela scházejí fyzicky zachované mongolské písemné památky (jedinou výjimku tvoří rukopisy Olon sume). Patrně byla jednou z příčin také nedostupnost papíru související s mingskými obchodními blokádami hranic a uzavřením obchodních center podél Dlouhé zdi. Také dochovaných rukopisů z doby od oficiálního znovuuvedení buddhismu v 70. a 80. letech 16. století je velmi málo a vc větším počtu jsou k dispozici teprve rukopisy od poloviny 17. století. Kontinuita literatury je však nepochybná, kromě buddhistických textů se tradovala také historiografie (část pravděpodobně i ústně). Kronika Altán tobči redigovaná v polovině 17. století kupříkladu opisuje ze stejného zdroje jako Tajná kronika Mongolů.
Archeologové učinili dva významné objevy fragmcntámích souborů textů z přechodného období. Namio Egami odkryl roku 1937 v Olon súme ve Vnitřním Mongolsku 211 mongolsky psaných fragmentů na papíře z období od konce 15. do začátku 17. století (Heissig 1966, 1967) a mongolsko-sovětská skupina archeologů v roce 1970 soubor fragmentů na březové kůře v ruinách kláštera Char Buchyn Balgas na někdejším Cogt tajdžově panství (v dnešním sumu Dašinčilen, ajmaku Bulgan) (Chiodo 2000, 2009). Užívání březové kůry pro psaní je v mongolském prostředí doloženo od 13. století do 17. století. Březové kůře byla připisována zvláštní magická síla, nicméně takřka výhradní použití kůry v souboru textů z Char Buchyn Balgasu poukazuje k tomu, že papír byl tou dobou v Chalše stále velmi nedostatkovým materiálem. Poté, co se zásobování Chalchy papírem v 17. století stabilizovalo, březová kůra jako běžný psací prostředek mizí.
Podoba mongolského buddhismu 17. století se značně lišila od jeho vývoje ve dvou následujících stoletích. Zpočátku se totiž v Mongolsku šířilo paralelně několik různých buddhistických směrů, zatímco od 18. století převládla ortodo-xie školy Gelugpa. Misionáři dbali na výuku laiků a používali jednoduché mongolské vzdělávací texty. Sbírky rukopisů z Olon súme a Char Buchyn Balgasu obsahují především krátké texty kapesního formátu - kalendáře určující příznivé a nepříznivé dny, sbírky dháraní, astrologické a věštecké příručky a modlitby pro období posmrtného mezistavu (jayuradu, tib. bar-do). Tyto doklady široce rozšířených forem lidového buddhismu zároveň ukazují, jak významnou úlohu měli v každodenním životě mniši, kteří zmíněné texty dokázali správně používat. Předpokládá se, že i v klášterním prostředí se často užívalo mongolštiny k liturgickým účelům. Sepjetí s hlasitým přednesem odpovídal i veršovaný styl, který vliteratuře 16. a první poloviny 17. století převládá.
Pozoruhodným šiřitelem buddhismu se stal hajagúdský Bátar chuntajdž, jediný syn Altán chánova syna Bujan tajdže. Účastnil se s Altán chánem uvítání dalajlámy, v roce 1577 nechal pořídit mongolský překlad Sútry zlatého světla (Altán geret) a v roce 1591 čtyřjazyčný dřevotisk knihy Recitace jmen Maňdžušrího {Maňjušri--närna-saňgtti, QuticjtuManjusiri-yin ner-e-yi úneke.r ngulekúí] (Heissig 1954).
Do Chalchy se buddhismus šířil třemi cestami. První lamy vyslal 3. dalajláma na žádost Abataje. Náboženské aktivity vyvíjeli také nojoni, kteří se sami vypravili do tibetských klášterů a navázali vztahy s jejich představiteli. Třetí cestou byli ojratští misionáři, především Nejdži tojn a později Dzaja pandita. Vliv Ojratů byl silný hlavně v západním ajmaku Dzasagt chána.
Ncjstarší chalchský klášter Erdeni dzú, budovaný pod ochranou Abataje od roku 1506 na ruinách někdejšího Karakorumu, byl obydlen mnichy školy
z
LU
O
li)
T
Klášter Erdeni dzú
Sakja. Jejich představeného lamu Luvsangwangbo vyslal do Chalchy dokonce sám 3. dalajláma. Do 18. století v klášteře Erdeni dzú převládla Gelugpa a jeho význam ustoupil novým náboženským centrům - Ich Chúré, sídelním klášterům hlavních převtčleneckých linií a císařským klášterům, ačkoli své prvenství si v obecném povědomí uchovával i nadále.
Významným zastáncem školy Gelugpa byl Abataj chánův mladší bratr Tu-menchen sajn nojon (1558-1640). V době náboženské války v Tibetu sc vypravil s ozbrojeným doprovodem do Lhasy na pomoc dalajlámovi. Jeho vnuk Nomun chán Dandzan lama získal v roce 1655 část území a poddaných od Onochuj új-dzeng nojona a stal se tak zakladatelem osmého chalchského chošúnu. Zásluhy Túmenchena a jeho potomků na šíření „ortodoxního" buddhismu v Mongolsku ocenili později Mandžuovč, když v roce 1725 vyhlásili čtvrtý chalchský ajmak -ajmak Sajn nojona. Vládci tohoto ajmaku se od ostatních lišili tím, že jako jediní ze čtyř chalchských ajmaků neměli přidělen titul chán (qan) a získali jej až za autonomie po roce 1911.
LIGDEN CHÁN
V roce 1604 nastoupil po dvanáctileté vládě Bujan Sečen chána na trůn jeho vnuk Ligden. Vliv nominálně hlavní linie „zlatého rodu" ale tehdy přesahoval jen stěží túmen Čacharů. Ligden se po dosažení dospělosti v 10. letech 17. století snažil prosadit vlastní nadvládu i nad ostatními mongolskými oblastmi. Jeho snaha o centralizaci moci vyvrcholila v roce 1617 založením sídelního města Cagán chot v dnešním chošúnu Ar Chorčin v Ulánchadu ve Vnitřním Mongolsku. Ča-
chaři tehdy čítali přes sto tisíc lidí a představovali nejsilnější mongolský svaz. Pod Ligdenovou přímou správou stály kmeny (otog) Bárin, Džarud, Bajaud (Bajagúd), Udžéd, Chongirat. Zatímco Chalchové, Charčinové, Chorčinové a Ar Chorčinové autoritu chána přijímali spíše formálně, podřízení nojoni výše zmíněných kmenů navštěvovali Ligdenův dvůr, odváděli daně, radili se o různých záležitostech a asistovali při chánském lovu.
Ligden svou vládu široce ideologicky podpořil tím, že se přiznal ke státnickému odkazu Čingischána a k Chubilajově jednotě světské a náboženské vlády (šašin Lôr, chojor jos) a především intenzivně podporoval náboženské aktivity. V roce 1605 přijal s poctami zástupce 4. dalajlámy Majdar chutagta a Džuni čor-dže. Majdara chutagta (také zvaný Cagán nomun chán) do Mongolska poslali z Tibetu v roce 1604, aby dohlížel nad rozvojem buddhismu, a také se stal blízkým poradcem mongolských chánů. Ligden z počátku podporoval všechny bu-ddhistické mnichy bez rozdílu tradic, ale v roce 1618 se přihlásil ke starší („červené") tradici tibetského buddhismu a za nového státního učitele prohlásil Šarba bandida chutagta s titulem Očirdara chutagt. Oba svůj vzájemný vztah posvětili odkazem na archetypální vztah Chubilaje s Phagpa lamou a nechali slavnostně přenést Phagpovo zpodobnění zlatého Mahákály z pohoří Wutaishan do Cagán chotu. Socha zlatého Mahákály představovala jeden z trojice státních klenotů společně s yuanskou pečetí a mongolskou edicí tibetského buddhistického kánonu Kandžuru, který pod Ligdenovým patronátem za použití nevelkého množství starších překladů a díky intenzivní vlastní překladatelské činnosti sestavila třia-třicetičlenná komise učenců v čele s Gungá Odserem, Bandida gúúšem a dalšími. Výsledný rukopis Kandžuru byl proveden zlatým inkoustem na modře barveném papíře. Podle kroniky Erdeni tunurnal neretu sudur podporoval systematické překládání Kandžuru již Namudaj Sečen v letech 1602-1607. Je tedy zřejmé, že patronát nad překladatelskou činností byl důležitou součástí buddhistické legi-timizace moci.
Ligden se od počátku své vlády stavěl proti snahám Mandžuů o spojenectví s Mongoly. Naopak podporoval odboj džurčenských kmenů, které si ještě Nur-chači nestačil podmanit (zvláště Ule v roce 1608). V roce 1619 poslal Ligden Nurchačimu dokonce urážlivý dopis, v němž sám sebe nazval vládcem 40 tůmc-nů, jež čítali Mongolové yuanské doby mimo Ojraty. Nurchači ve své odpovědi velmi realisticky zhodnotil Ligdena jako vládce bez skutečného vlivu na většinu Mongolů.
Ligden chán se průběžně snažil podřídit ostatní mongolské kmeny, ale tvrdé způsoby mu naopak přinesly jen vzrůstající antipatie. Záhy se od něj odvrátili i dosavadní spojenci Čacharů a jejich představitelé se začali proti Ligdenovu posilování ústřední vlády bouřit. Obyvatelstvo, které reprezentovalo ajmaky Av-ganar, Údzemčin, Chúčid, Sfinôd, Avga a Barga překočovalo včetně všech poddaných na chalchské území, kde všechny skupiny podpořil nejprve Sečen chán Šoluj (1577-1652) a navíc většina začala dobrovolně vstupovat do plného poddanství Mandžuům: Udzemčinové 1628, Sônod 1629, Avga 1630, Chúčid 1651, Avganar 1666. Také kmeny Urad, Dôrvôn chúůched a Múmingan, které tehdy sídlily ještě v Chôlônbujru a měly blízko k Sečen chánovu ajmaku, inklinovaly spíše k Mandžuům a Ligdenova moc k nim nesahala. Pod vlivem skupin, které odmítly Ligdenovi poslušnost, změnili také jejich hostitelé - chalchští nojoni
- svůj vlažný postoj k Ligdenovi v otevřené nepřátelství a v roce 1631 ve spojení s Charčiny, Tiimety, Asudy a Mongoly z Ordosu a Jungšijebů porazili Ligden chánova vojska soustředěná v Chôchchotu. Ligdcnovými vojenskými přípravami se předtím cítil ohrožen i chán Ombo Erdeni v severozápadní Chalše a žádal o vojenskou pomoc z Ruska.
Z chalchských nojonů podporoval Ligdena jen Cogt tajdž (1581-1637), pravnuk Geresendz Džalajra, který sídlil kolem řek Túly a Orchonu a byl vlivným vojenským činitelem v ajmaku Tiišét chána. Jeho sympatie k T.igdenovi prohlubovala jejich společná podpora „červeného náboženství", tedy buddhistických směrů mimo školu Gelugpa. Cogt tajdž spolu se svou matkou Made Tajgal založil v letech 1601 až 1617 šest klášterů pro mnichy „červeného náboženství", přitom nejstarším klášterem byl Setgešgúi čandmaň siim. Při příležitosti dvacetiletého výročí I.igde-nova nástupu na trůn v roce 1624 složil Cogt tajdž oslavnou báseň, v níž vyjádřil svou podporu Ligdenovi a jeho záměru stát se legitimním vládcem všech Mongolů. Chalchská aristokracie neměla Cogt tajdže pro jeho proligdenovské smýšlení vlasce a v roce 1634 ho z Chalchy vyhnali. Cogt tajdž se rozhodl uchýlit do Chôch-núru, kam počátkem 30. let 17. století přesouval těžiště svých armád také Ligden. Cogt tajdž porazil v Chochnúru místního vládce Tůmen chulači nojona a zaujal jeho místo. Nicméně ještě dříve, než se Cogt tajdž stačil do Chochnúru přestěhovat, Ligden chán onemocněl a zemřel v chochnúrském Šar talu. Ve zmatku, který po jeho smrti nastal, donutili Mandžuové jeho nástupce syna Edžej Chongora k abdikaci. Podle častého názoru se do mandžuských rukou dostaly také insignie moci „zlatého rodu" - pečeť dynastie Yuan a socha Mahákály.
Spory mezi přívrženci školy Gelugpa a starších směrů tibetského buddhismu v Mongolsku byly jen slabým odrazem bojů, které se mezi jednotlivými školami odehrávaly ve 30. letech 17. století v Tibetu. Ligden, Cogt tajdž, tibetský Dzangba chán Dandzanwangpo a vládce kraje Bcri v Khamu Donjoddordž představovali čtveřici nejsilnějších světských odpůrců Gelngpy a vysloužili si za to nevybíravé hodnocení v pozdějších mongolských kronikách. V roce 1635 se představitelé hlavních tibetských gelugpovských klášterů dohodli, že požádají o vojenskou pomoc Ojraty, k nimž vyslali chutagta Ensa s doprovodem mongolských vojáků z otogu Bárin. Ojraté s tažením do Tibetu souhlasili a velením pověřili vlivného Giiusi chána Torbajcha (1582-1655). Torbajch se ještě před zahájením vojenské výpravy vydal do Tibetu na tajnou výzvědnou cestu, na které ho doprovázel Bátar chuntajdž z kmene Coros. Během své pouti se Tôrbajch setkal s Cogt tajdžovým synem Arslan tajdžem, který táhl s vojskem ke Lhase, aby se podle otcova rozkazu připojil k vojskům tibetského Dzangba chána. Torbajch Arslan tajdže přemluvil k příklonu ke Gelugpě a Arslan se namísto vojenského útoku přišel do Lhasy poklonit dalajlámovi. Když se Cogt tajdž dozvěděl o synově konverzi, vydal rozkaz, aby ho za trest popravili. Guůši chán svolal po návratu k Ojratům vojsko a v roce 1636 vytáhl do Chochnúru. Cogt tajdže zabili v těžké bitvě počátkem jara 1637 a jeho poddaní se museli podle rozhodnutí ojratsko-chalchského sněmu v roce 1640 roztrousit mezi Ojraty. V roce 1638 se Gúúši chán dostavil do Lhasy, kde se s dalajlámou dohodl na dalším postupu proti Dzangba chánovi. V letech 1639-1640 táhl úspěšně do Khamu a v letech 1641-1642 ovládl centrální Tibet. V roce 1642 byl Guuši chán slavnostně dosazen na tibetský trůn a současně s tím získal dalajláma postavení vrcholné náboženské autority v Tibetu.
ZROD CHALCHY
Za předky Chalchů se považuje pět skupin, které v yuanském období tvořily levé křídlo (dzún gar) mongolských vojsk: Džalajr, Chongirat, Igiris, Urugut a Man-gut. Na konci dynastie Yuan a na počátku Mingů se Chongiraté nacházeli kolem toku Žluté řeky, Urugut a Mangut v oblasti pozdějšího čúlganu Džost a na území pozdějších Charčinů, Igiris na pomezí dnešních provincií Jilin a Liaoning, další příbuzný kmen Džarud v jižní části Silín golu. Jméno Džalajr se později ve druhé polovině 16. století stalo společným pojmenováním všech pěti skupin a objevuje se ve jménech prvních chalchských vládců. Poprvé se jméno Chalcha jako název túmenu zahrnujícího tyto skupiny objevuje v roce 1508.
Původní chalchský túmen vytvořený v době Dajan chána se v průběhu 16. století rozdělil na 12 menších územních celků otogů. Chán Bodi Alag se snažil kočovat co nejvíce na jihovýchod, čímž túmen Chalchů získal více prostoru a začal se dělit na severní a jižní otogy. Sedm severních otogů, jež Dajan přidělil svému nejmladšímu synovi Geresendzovi (1515-1549), později vytvořilo Chalchů, jakou známe dnes, kdežto pět jižních otogů, dědictví Dajanova staršího syna Alčibolo-da, následně spoluutvářelo Vnitřní Mongolsko. Dělení na Jižní [ovor) a Severní (ar) Chalchů se později po nástupu Mandžuů přeneslo na dělení Mongolů na Jižní nebo Vnitřní (ôf/ôrnebo dotód] a Severní nebo Vnější (ar nebo gadád) oblasti. V 16. století patřily k jižním pěti otogům kmeny Bárinů, Džarudů, Chongiratů a Udžédů. Sedm severních otogů rozdělila po Gerensendzově smrti vdova Achaj mezi jeho sedm synů. Nejstarší syn Ašichaj darchan chuntajdž získal skupiny Uneged a Džalajr, Nojontoj chatanbátar obdržel skupiny Besůd a Eldžigin, třetí syn Onochuj újdzeng skupiny Cheregúd a Gorlos, čtvrtý syn Amindural skupiny Choró chúré a Cóchor, pátý syn Dari skupiny Chôchejd a Chatagin, šestý syn Daldan chóndlon Tangud a Sartúl, nejmladší Samu bujma část poraženého túmenu Urianchajcň. Potomci Samu bujmových Urianchajců vytvořili v mandžuské době dva chošúny na západních hranicích ajmaku Dzasagt chána a lidé s rodovým jménem Urianchan žijí jako součást Chalchů na pomezí ajmaku Chovd a Govi-Altaj dodnes.
Od Geresendzových sedmi synů odvozovalo svůj původ sedm chalchských chošúnů, jejichž vznik se obvykle datuje do druhé poloviny 16. století. Po zbytek 16. a v první polovině 17. století tvořilo sedm otogů či chošúnů dvě samostatné mocenské oblasti, západní (Geresendzovi synové Onochu, Amindural, Dari) a východní (Ašichaj darchan chuntajdž, Nojontoj chatanbátar, Daldan Chôndlen, Samu bujma). Ve východní části si postupně získali hlavní slovo syn Onochuje Abataj a jeho vnuk Túšét chán Gombodordž a na východ od řeky Cher-len Amindural a jeho vnuk Sečen chán Šoluj. Ncjvětší moc v západní části získal Ašichaj darchan chuntajdž a jeho potomci se stali vládci ajmaku Dzasagt chána (první toho jména byl Dzasagt clián Subadaj). Na severozápadě zaujímal velké území ajmak Altán chána Šoluj ubašiho a jeho syna Ombo Erdeni (Šoluj ubaši byl pravnuk Ašichajc a synovec Lajchura). Spojení jednotlivých vládců bylo spíše volné, vztahy všech chalchských vládců s Altán chanátem byly dokonce poznamenány nepřátelstvím. (Tůmetský Altán chán a Altán clián na severozápadě Chalchy měli jen společné jméno, pro rozlišení nadále uvádím chalchský Altán chán.)
Významným pramenem k dějinám Chalchy na přelomu 16. a 17. století je sborník zákonů a usnesení několika sněmů z doby mezi koncem 16. století a rokem 1620 (poslední krátký záznam je z roku 1639) zachovaný jako rukopis na březové kůře nalezený v Char Buchyn Balgasu (Perle 1973). Většiny zaznamenaných sněmů se účastnili vládci [dzasag barisan nojodldarchadltušmed) a další jim podřízení hodnostáři nejčastěji jen z východní části Chalchy, označované tehdy jako „čtyři chošúny" (dorvon chošú). Pouze ve výjimečných případech se sněmů účastnili také zástupci ze západní Chalchy, tehdy se v záznamech hovoří o „sedmi chošúnech" (dolón chošú).
Potomci Geresendzeho původně nenosili titul chán, ale nazývali se různými přívlastky a tituly ujdzeng, oldzijt, mergen, sečen, dala], dajčing, ilden, cho-šúč, chôndlon bošogt, sečen džinong, ilden tiišét, erch lajdž a darchan chuntajdž. Mezi potomky někdejšího Dajan chánova chalchského tůmenu získal chánský titul jako první Abataj, když byl na návštěvě na dvoře Altán chánových potomků v Chôchchotu v roce v roce 1586/1587, kdy tam zároveň přebýval 3. dalajláma. Dalajláma Sodnomdžamc údajně Abatajovi udělil tituly „Převtělenec Vadžrapá-niho" očir wangijn chuvilgán a „Předobrý vládce" očirsajn chán. V další generaci užívali chánského titulu již vládci všech tří budoucích ajmaků - Abatajův vnuk Túšét chán Gombodordž (1594-1655, Očirbat tulgur Túšét chán), Amindura-lův vnuk Šoluj (1577-1652, Mahasamadi gegén Sečen chán) a Ašichajův vnuk Lajchur (titul jeho syna Subadaje byl Erdeni biširelt Dzasagt chán). Na sněmu chalchských nojonů se Lajchur nazval dokonce titulem chán achaj „starší vážený panovník". Do konce prvního desetiletí 17. století vystupoval i jako rovnocenný partner nejvýznamnějších jihomongolských regionálních vládců. V rámci Chalchy však do budoucna hráli hlavní úlohu Túšét chánové. I přes svůj narůstající vliv zůstávali v prvních desetiletích budoucí chalchští chánové jen prvními mezi sobě rovnými místními vládci západní či východní části Chalchy, takže o chalchských cháňatech lze hovořit teprve od poloviny 17. století.
Po Abatajově smrti (1588) nastoupil do čela centrálního chalchského ajmaku Erchej Mergen nojon. Za své vlády nadále podporoval šíření buddhismu a zvelebil otcův klášter Erdeni dzú. Více je známo teprve o období jeho syna Túšét chána Gombodordže, jenž systematicky vyvíjel kroky k politickému zpevnění Chalchy.
V polovině 17. století se již Chalcha nazývala Chalchský chanát nebo Chalch-ské tři ajmaky, které zastupovali tři chánové, již samostatně rozhodovali o vnitřních záležitostech i vnějších vztazích. Zatímco Sečen chán hrál vzhledem ke geografické poloze svého ajmaku podstatnou roli ve vztazích s Mandžuy, Dzasagt chán spravoval největší ajmak a měl největší vliv na vztah se sousedními Ojra-ty a Altán chanátem. Dzasagt chán se v roce 1640 zúčastnil společného sněmu chalchských a ojratských nojonů, na němž vstoupil v platnost společný „Velký zákoník". Ve výčtu jeho 28 schvalovatelů stojí Dzasagt chán Subadaj na prvním místě ještě před Tušét chánem Gombodordžem. Účastníci sněmu se zavázali udržovat jednotu Mongolů.
Avšak ve vnitřních vztazích mezi chalchskými chány si do budoucna prvenství získal Túšét chán kočující kolem tradičních center velkých kočovných říší. Na panstva Túšét chánů také probíhalo nejintenzivnější šíření buddhismu, zakládání klášterů a vznikala zde hlavní střediska buddhistické vzdělanosti. Túšét chán Gombodordž za podpory Sečen chána Šoluje jako první z chalchských
Táranátha (1575-1634)
chánů využil buddhismus k legitimi-zaci regionální chalchské suverenity. V roce 1639 dosáhl na sněmu u Širét cagán núru prohlášení svého tříletého syna Dzanabadzara převtělením Táranáthy, významného tibetského učence, jenž věnoval poslední část svého života šíření buddhismu mezi Mongoly. Táranátha byl považován za reinkarnaci v linii s mongolským názvem dževdzundamba chutagt. Sám Táranátha náležel k tibetské buddhistické škole Džonangpa, která byla z pohledu Gelugpy neortodoxní. To nasvědčuje, že náboženské prostředí Túšét chánova dvora nebylo čistě gelugpovskč, jak líčí pozdější mongolské „žluté" kroniky. K dalajlámům si po celý život udržoval rezervovaný vztah i první První bogd Dzanabadzar.
Chalchové při svých obchodních stycích s pohraničím mingské Cíny procházeli vnitromongolskýrni oblastmi. Mandžuové, kteří již přijali spojenectví většiny vnitromongolských vládců, pohlíželi na chalchské kontakty s Čínou s nelibostí a snažili se jim zamezit. Proto se Chalchové snažili navázat dobré diplomatické vztahy s mandžuským dvorem. Mandžuové zpočátku vstřícný přístup Chalchů uvítali, protože na jejich vojenské podmanění jim při dobývání mingské Číny nezbývalo sil. Kalkulovali přitom i s chalchskými antipatiemi vůči Ligdenovi. Po Ligdenově smrti v roce 1635 se Chalchové pokusili pozvat jeho rodinu do Chalchy a sami zorganizovat volbu nového chána, případně převzít jeho roli. Jenže Lig-denův syn Edžej Erch Chongor i s tisícem svých poddaných Čacharů se mezitím dostal do rukou Mandžuů. V roce 1636 nechal mandžuský císař na počátku své nové vladařské éry Chongde (Déd erdemt, 1636-1644) svolat sněm vnitromongolských nojonů a prohlásit se nejvyšším vládcem Mongolů. Rok 1636 se proto považuje za počátek vlády Mandžuů nad většinou Vnitřního Mongolska. Tři chalchští chánové tou dobou upevnili svou moc natolik, že po dvacet let (1635-1655) úspěšně vzdorovali mandžuským nárokům a veškeré diplomatické kontakty s Mandžuy vnímali na úrovni sousedských vztahů. Protože chyběla sjednocující postava velkého chána, vystupovala vůči mandžuskému dvoru samostatně západní část Chalchy (vedená Dzasagt chánem) a východní část Chalchy (Túšét chán a Sečen chán jednali ve vzájemné shodě). Jako první vyslali k mandžuskému císaři poselstvo s dopisem a daiy Mahasamadi Sečen chán Šoluj, Túšét chán Gombodordž a Sečen džonong v roce 1635 a vyjádřili přesvědčení, že pravidelným vyměňováním dopisů a darů udrží vzájemné mírové vztahy (Gongor 1970).
V roce 1637 podnikl Dzasagt chan Subadaj společně s dalšími chalchskými vojsky nájezd na Chôchchot. Proti němu se na straně mandžuského císaře
r
postavila mimo jiné vojska z řad Chorčinů, Ongnigudů, Udzcmčinů, Chúčidů, Sonodů a Uradů. V roce 1638 vyslal Dzasagt chán poprvé k mandžuskému císaři posla s dary za účelem navázání rovnocenných vztahů, mandžuský císař jej ale ve své odpovědi důrazně napomenul pro jeho „pyšné vystupování" a vytkl mu i jeho dobré vztahy s Ojraty. Dzasagt chán se ale nikterak nechtěl smířit s tím, že by měl vůči mandžuskému císaři vystupovat v podřízeném postavení a jazykový styl své korespondence nezměnil.
.....Zdá se mi, že mi Nebesa svěřila vládu nad šesti mongolskými ulusy (tj. túme-
ny) a veškerým mongolským lidem. Ve tvém dopise se praví, že ty máš [ve své moci] některé ze šesti ulusů, ale nezjistil jsem koho [konkrétně] máš [ve své mocij...." (z dopisu císaře Chongde Dzasagt chánovi z 30. 10. 1638; Mong/ol dangse ebke-mel-ún emkidkell: 256-257).
„Dopis poslaný Dzasagtu chánovi. Myslel jsem si, že jsem vládce, jenž má vládu nad trůnem čacharského chána (tj. hlavního mongolského chána). Avšak nyní se dozvídám, že snad ty jsi tím velkým chánem, jenž se má stát pánem [čacharského] trůnu. Ty dobře víš, jak velkou říši rozbít, proč jsi tedy pevně neuchopil vládu nad ní a nesjednotil její lid? Je pravda, že my s červenými pcntlemi na čepicích {ulán dzalátan, obvyklá metafora Mongolů), jsme odedávna až dosud nikdy neměli žádné nepřátele. Ty ale pro svůj nerozum nechápeš, že vládu nad tvým trůnem udělila Nebesa mně a dala ji do mých rukou a že já jsem všechny obyvatele sjednotil a zjednal jim pokoj. V rukou mne, Nebesy milovaného, jsou [lidé kmenů] Solonggo, Ula, Chada, Jeche, Chujba, Solon, Uracha a šest velkých mongolských ulusů. Pravíš, že vy jste jedním z šesti tůmenů. [Jenže] Uojí Abaga a pět Chalchských otogů (tj. jižní část původního chalchského túmenu) a Sůnid jsou zde |při mně]. Jaké lidi máš ty, že by mohli vytvořit túmcn? Cožpak neplatí, že ten, kdo ovládne všechen [lid], je vládce, a ten, kdo ovládne jeho polovinu, je hodnostář? Je snad správné, že se vyvyšuješ, vychloubáš, posíláš mi [dopisy zvané] výnos, ačkoli nemáš v úplnosti ani jediný otog z té poloviny? Ovšem že já ti posílám [dopisy zvané] výnosy. [Představ si, žel člověk nižšího postavení ti pošle ,výnos'. Budeš to považovat za správné? Cožpak nejste tři chánové v jediném chalchském otogu, protože nedokážeš správně vládnout? ..." (z dopisu císaře Chongde Dzasagt chánovi z 28. 4. 1640; Tamtéž 269-271).
Od roku 1638 začali také východochalchští chánové posílat mandžuskému císaři každoročně „devět bílých darů" (symbolický dar skládající se v ideálním případě z jednoho bílého velblouda a osmi bílých koní, ale zpravidla se jednalo jen o jednotlivá zvířata a předměty) se snahou navázat rovnocenné vzájemné vztahy. Mandžuský císař však tyto dary přijímal jako poddanský tribut. V důsledku toho pak chalchští chánové v roce 1646 se zasíláním darů mandžuskému císaři přestali a zorganizovali povstání, které mandžuský císař porazil. Další vyostrení man-džusko-chalchských vztahů přineslo neúspěšné povstání vnitromongolských Sonodů vedené nojonem Tengisem. Tengisovo povstání podpořil nejprve Sečen chán a po útěku Sonodů do chalchského vnitrozemí se za ně postavil také Tůšét chán. Mandžuský císař opakovaně vyzýval k vydání uprchlých Sonodů. V roce 1647 poslal Dzasagt chán a společně s ním jeho příbuzný, Altán chán Ombo Erdeni, mandžuskému císaři značně kritický dopis obhajující oba dva zbývající chány. Následujícího roku se dostavil na mandžuský dvůr a diplomaticky obraňoval chalchské chanáty před císařem osobně. Mandžuský císař ale neoblomně
trval na tom, aby se mu chalchští chánové podřídili a poslali některé ze synů jako rukojmí na mandžuský dvůr. Chalchové se v reakci pokusili o změnu orientace z Mandžuů na Rusko, kam Sečen chán Šoluj vypravil posly v letech 1647-1649.
Ke konci 40. let 17. století Mandžuové zvolili taktiku nerovnoměrného jednání s jednotlivými chalchskými chány. Zatímco poselstvo Dzasagt chána v roce 1647 a Tušét chána v roce 1653 mandžuský císař nepřijal, téhož roku slavnostně uvítal poselstvo Sajn nojona Dandzan lamy. Když vyjednávání Dzasagta na mandžus-kém dvoře v roce 1648 ztroskotalo, rozhodli se Tušét chán a Sečen chán v roce 1651 k uzavření míru s Mandžuy. Od té doby se změnil styl jejich dopisů zasílaných na mandžuský dvůr, Chalchové přestali ve vztahu k mandžuskému císaři používat slovního spojení dzarlig búlgach (honorifikační výraz pro „vydat sdělení", ale i rozkaz) a obraceli se k němu jako k nadřazené osobě. Dzasagt chán v roce 1650 znovu zaútočil na Chôchchot, ale brzy poté zemřel. Po smrti Dzasagt chána Subadaje nastoupil jeho syn Nórov s plným titulem Erdeni bišrelt Dzasagt chán. Mandžuský císař reagoval na oznámení nástupu nového Dzasagt chána tvrdým odmítavým dopisem a požadoval, aby Chalchové nejprve přiznali, že zemřelý chán ve vztazích s císařem pochybil. V letech 1655 a 1657 Dzasagt chán opakovaně pověřoval významné posly, aby císaře informovali o vůli k přátelským vztahům. Když v letech 1652 a 1655 zemřeli chánové Gombodordž a Šoluj, ocitla se Chalcha najednou ve slabém postavení, které Mandžuové zneužili k rozbití její jednoty (5Kin MJAAopjK 2008).
KONEC CHALCHSKÉHO CHANÁTU
Zatímco v první polovině 17. století Chalchský chanát sílil díky poměrně jednotné politice všech tří chánů, přinesla druhá polovina 17. století vnitřní rozpory. Po Tušét chánu Gombodordžovi nastoupil jeho syn Čachundordž (1655-1699), který sice byl schopný a autoritativní, porušil ale závazek vnitřní jednoty ze všemon-golského sněmu v roce 1640 a začal nepřátelsky vystupovat proti Ojratům a Dzasagt chánovi. Nástup Čachundordže k moci otevřel i novou kapitolu ve vztazích s Mandžuy, kterým se začal podřizovat a od roku 1655 posílal na císařský dvůr rukojmí z vlastní rodiny. Mandžuové také začali s udělováním titulů některým členům vedlejších rodových linií chalchské větve „zlatého rodu", a vyvolávali tím spory o moc také uvnitř ajmaků a začali i různě omezovat možnosti samostatného rozhodování chánů o vnitřních záležitostech. V roce 1661 udělili Mandžuové oficiální pečeť Sajn nojonu Dandzan lámovi. Poddaného Tůšét chána zvaného Mergen nojon povýšili do postavení džinonga a proti vůli Tůšét chána mu udělili právo spoluvlády nad ajmakem. Když se roku 1680 Dzasagt chán rozhodl směnit správce jednoho z podřízených chošúnů, mandžuský dvůr jeho čin zkritizoval a titul udělený novému správci zrušil (ľongyor 1990: 470). Po těchto zásazích začala moc chánů upadat. Zatímco dříve hájili všichni tři chánové zájmy svého ajmaku ve vnějších vztazích a současně hájili i zájmy sousedních ajmaků navzájem, v druhé polovině 17. století se i níže postavení nojoni začali obracet se svými záležitostmi přímo k mandžuskému dvoru. Roku 1655 se obnovila povinnost odvádět každoroční symbolický tribut mandžuskému císaři tak jako dříve za čínské dynastie Ming. Mandžuové také podporovali šíření Gelugpy a s dževdzundamba chutagtem jednali jako by měl stejně vysoké postavení jako chánové ajmaků.
Ajmak Dzasagt chána se stal dějištěm hlavních událostí Chalchy druhé poloviny 17. století, protože spory o nástupnictví v tomto ajmaku měly politický vliv na celou Chalchu. Když vroce 1661 zemřel Dzasagt chániNorbu, mělnajeho místo nastoupit nejstarší syn Ču Mergen, moc ale uchvátil jeho mladší bratr Wangčug, který se těšil větší oblibě u chánů východních ajmaků. Legitimního nástupce Ču Mergena se ale rozhodl podpořit vládce severozápadního Altán chanátu Luvsan-rinčin nojon, který tím posílil i svůj politický vliv a posílil vlastní samosprávu. Luvsanrinčin v roce 1662 napadl Wangčugův dvůr a podařilo se mu chána zabít. Znepřátelil si však ale celou Chalchu a vyvolal vnitřní rozkol i přímo v ajmaku Dzasagt chána. Přívrženci zabitého Wangčuga se spojili s Tůšét chánem, který vyslal řadu svých nojonů do boje proti Ču Mergenovi. Proslavil se v nich jeho syn Tůmenchen Sajn nojon, kterého od té doby nazývali Churc bátar Chóndlen bošugt. Luvsanrinčin proti ostatním protivníkům v Chalše neuspěl a začal místo toho bojovat s Ojraty.
Do nástupnického sporu v Chalše se mezitím vložili džúngarský Galdan bošigt (1648-1697) a mandžuský císař Kangxi (Ench amgalang, vládl 1661-1722). Jak Galdan, tak také Kangxi vnímali účast toho druhého na řešení nástupnické krize jako záminku k oviádnutí Chalchy. Mandžuský císař odmítl uznat právoplatným Dzasagt chánem Ču Mergena a přikázal, aby se správy v Chalše v roce 1670 chopil Wangčugův syn Čengůn. Již za Ču Mergena však z jeho území utekli mnozí poddaní, protože chánovi nevěřili. Násilí Ču Mergenových vojáků také mnoho z nich donutilo opustit domov a uchýlit se na panství Tůšét chána. Čengůn žádai Tůšét chána Čachundordže, aby mu poddané uprchlíky vrátil, ale Čachundordž se zdráhal vyhovět. V roce 1682 tak mezi ajmakem Dzasagt chána a východními ajmaky vznikl spor, který trval až do roku 1691. Galdan se do politických bojů vložil počátkem 80. let, když propustil ze zajetí Altán chána Luvsanrinčina. Luvsanrinčin napadl celkem brzy po propuštění Dzasagt chána, avšak Čengůnův syn Šar ho znovu porazil. Galdanovi se podařilo konsolidovat moc v Džúngarském chanátů i v jižním Xinjiangu. Na dolním toku řeky Chovd založil zemědělské stanice, které měly zásobovat vojska při budoucím tažení na východ. Mandžuové s přímým útokem na Galdana vyčkávali. V roce 1688 vyslali jednotky s generálem Sunggatem na sever Chalchy, aby u řeky Selengy jednali s Rusy, ale druhým cílem akce byly i strategické výzvědy.
Novéno Dzasagt chána Šara (1684) sbližovaly s Galdanem rodinné svazky, geografické sousedství i společná zášť vůči Tůšét chánovi, kterému Šar nezapomněl nevrácené poddané a Galdan zase ústupnost vůči Mandžuům. Mandžuský dvůr se navenek snažil vysLupovat nestranně a s pomocí dalajlámovy autority se pokusil urovnat vztahy západních a východních Chalchu. V roce 1682 do Chalchy připutoval Mandžuy pověřený zástupce dalajlámy a snažil se svolat sjezd, který však Tůšét chán nepokrytě ignoroval. Teprve druhý dalajlámův zástupce Galdan širét gavdž, který do Chalchy dorazil s mandžuským poselstvem v čele s hodnostářem Arnajem, dokázal svolat všechalchský sjezd nojonů na místo Bajtaragín chúren belčir. Z hlavních představitelů se sjezdu zúčastnili především Tůšét chán Čachundordž, Sečen chán Norbu, Dzasagt chán Šar, Sajn nojon Samba a další. Chalchští nojoni se na sjezdu sice usmířili a předali si uprchlé poddané, propast ve vztazích západní a východní Chalchy se však nadále zvětšovala. Na sjezdu došlo také ke konfliktu mezi dalajlámovým vyslancem a dževdzundamba
chutagtem. Jejich sedadla byla umístěna ve stejné výšce, což Galdan širét vnímal jako urážku dalajlámovy hierarchické nadřazenosti.
Tůšét chán Čachundordž podpořil chôchnúrského Očirt Sečen chána a Bátar Erch džinonga v boji proti Galdan bošigtovi. Čachundordž zamýšlel sjednotit Chalchu i za situace, kdyby si musel nechat pomoci od silných Mandžuů. Tůšét chán však nespoléhal výhradně na dynastii Qing, ale zachovával si i alternativu orientace na Rusko. Poselstva do Ruska vysílal už v letech 1667,1673 a 1676.
Galdan sledoval rostoucí Čachundordžovy ambice s nelibostí a vyslal Čečen ubašiho na východochalchský sněm s varováním, že nebudou-li brát vúvahu nároky Dzasagt chána, stihne je osud, který Ojraté připravili Altán chánu Luvsan-rinčinovi. Galdan dále přemístil vládní sídlo na jižní svahy Altaje, aby se přiblížil spojenci Dzasagt chánovi. Také organizací dalších vojenských příprav vyprovokoval Tůšét chána Čachundordže k útoku na západ. Tůšét chán zavraždil Dzasagt chána Šara a paralelně zaútočil na Galdana od jihu Tůšét chánův spojenec chochnúrský Luvsangomboravdan. Galdan útok opětoval a vedením odvetné výpravy pověřil vlastního bratra Dordžidžava. Ten v boji s Túšétchá-novým vojskem prohrál a zahynul. V Chovdu Tůšét chán obsadil Galdanovy vojenské základny a pronikl hlouběji na území Ojratů. Když se o událostech dozvěděl císař Kangxi, přikázal Čachundordžovi boje dočasně zastavit a totéž vzkázal prostřednictvím dalajlámy také Galdanovi. Na mandžuském dvoře se asi obávali, že v případě Tůšét chánova neuváženého postupu a Galdanova vítězství nad Chalchou by se síla spojených mongolských vojsk zvětšila natolik, že by vážně ohrozila samotnou dynastii Qing. Zatímco Tůšét chán rozkazu uposlechl a vyčkával na svolání sněmu, Galdan pokračoval v útoku, obsadil ajmak Dzasagt chána a podmanil si i některé západnější nojony v ajmaku Tůšét chána, konkrétně Char bátara a Chóndlen bošogta. Přímého zásahu uvnitř ajmaku Tůšét chána se Galdan zatím neodvážil, v létě 1688 však zvítězil nad vojsky Čachun-dordžova syna Galdandordže a Erchim dajčing tajdže, kteří na něho zaútočili z obranných důvodů. Vítězný Galdan brzy obsadil i klášter Erdeni dzú s okolními oblastmi a dževdzundamba chutagt musel uprchnout a uchýlit se pod ochranu Sečen chána i s celým dvorem a klášterem, který tvořil základ budoucího hlavního města Chúré. Galdan způsobil nejen újmy na majetku dževdzundam-bových poddaných, ale poničil také klášter Erdeni dzú. Usuzuje se z toho, že tento klášter ještě nepatřil škole Gelugpa, protože Galdan byl výhradní zastánce „žlutého náboženství". Na podzim roku 1688 se Tůšét chán pokusil zvrátit situaci, ale bitva u Olgoj míru byla poslední, v níž si Chalchové odvážili změřit síly s ojratským vojskem. Prohra vyvolala všeobecný strach a Tůšét chánovi poddaní hromadně prchali z jeho území. Postupně uteklo asi 2000 rodin, 600 lamů, 30 tajdžů, celkem asi 20 tisíc lidí a s nimi nakonec i samotný Tušét chán Gombo-dorž. Uprchlíci dorazili přes Gobi na území Sonodů, kam se již dříve uchýlil On-dor gegén Dzanabadzar. V další vlně uprchlo z centrální Chalchy ještě dalších 20 tisíc obyvatel a Chalchům nezbylo, než požádat o pomoc mandžuský dvůr. Dříve, než přišla mandžuská odpověď, uspořádali představitelé dvou východních ajmaků v místě zvaném Ar Alastaj v Sônôdu sněm, na němž se hovořilo o přijetí mandžuského poddanství. Na sněmu přítomní chánové se neodvažovali ujmout se hlavní odpovědnosti a podle pozdější tradice požádali o rozhodnutí dževdzundamba chutagta. Ten ze dvou možností ruského nebo mandžuského
r
poddanství dal přednost Mandžuům, v jejichž zemi „je rozšířen buddhismus" (Tongyor 1990: 499).
Na konci roku 1688 císař Kangxi rozhodl o dočasném usídlení uprchlých Chal-chů na území Vnitřního Mongolska, přičemž zachoval jejich původní organizační zřízení. V temže roce zemřel Sečen chán Norbu i jeho syn. Titul proto zdědil vnuk Omchij, usazený s poddanými dočasně v Udzemčinském ajmaku. Část obyvatel obsazeného ajmaku Dzasagt chána přesídlil Galdan na jih Altaje, několik nojonů odešlo se svými poddanými k Chôchnúru. Zbylá část vedená bratrem zavražděného Šara, Čewangdžavem, odešla povětšinou na území vnitromongol-ských Uradů. Nezanedbatelný počet Mongolů odkočoval na sever, kde splynuli se Selenginskými Burjaty.
6
OBNOVA A PAD OJRATSKÉ MOCI
OJRATÉ NA CESTĚ K DŽÚNGARSKÉMU CHANÁTU
Ve srovnání se svými silnými pozicemi v 15. století, prožívali Ojraté v 16. století období úpadku. Ve druhé polovině 16. století byl někdejší svaz Čtverých Ojra-tů {Dôrvbn Ojrat - Torgút, Dôrvôt, Chošút a Chojt/Čoros) minulostí. Ojraté se rozdrobili na jednotlivé skupiny spravované pouze místními vládci. Ani na svém ústupu nepřestali Ojraté bojovat s východními Mongoly, v 16. století museli čelit nájezdům túmetského Altán chána, ordoského Chutagtaj Sečena, chalchského Abataj Sajn chána a Dzasagt chána Lajchura. Ojraté byli vytlačeni ze svých dosavadních sídel v Ľhangajském pohoří na západ, kde se dostávali do konfliktů s Ča-gatajským chanátem. Postupně se Ojrati soustředili na severních svazích pohoří Tianshan, na horním toku řeky Ili, v pohoří Tarbagataj, na prostředním toku řeky Irtyš a kolem jezera Dzajsan.
Jak u východních, tak i u západních Mongolů od 15. století výrazně narostl počet obyvatel a především stád dobytka a koní. To vedlo Mongoly k intenzivnímu hledání možností obchodní výměny. Východní Mongolové v čele s Altán chánem vojensky tlačili na mingskou Čínu, aby otevřela hraniční obchodní centra. Západní Mongolové neměli k Číně volný přístup a v cestě na jihozápad ke středo-asijským městským centrům bránili Kazaši, kteří byli zpočátku silnější než Ojraté. Konec 16. století však znamenal pro západní Mongoly počátek hlubokých změn. Ojraté se začali šířit do všech stran. Důvodem byly jednak hádky vládnoucích rodů, ale také snahy hledat nové neobsazené pastviny pro přespočetná stáda. Přes značné vzdálenosti mezi jednotlivými ojratskými skupinami přetrvávalo vždy povědomí sounáležitosti, které bylo v první polovině 17. století utuženo přijetím buddhismu a vytvořením vlastního ojratského písma. Někteří historikové označili ojratskou expanzi přímo za pokus obnovit středověkou mongolskou říši.
K Rusům na konci 16. století přicházely zprávy o Ojratech prostřednictvím západnějších turkických skupin. K navázání přímých rusko-ojratských vztahů došlo v roce 1607, z počátku však nebyly časté. Na rozdíl od mingské Číny, která o obchodní výměnu s Mongoly neměla zájem, Rusové věnovali navázání obchodu s Ojraty velkou pozornost. Podobně již moskevští Rusové získávali koně a ka-zaňští Rusové menší dobytek z nogajských stepí.
Na přelomu 16. a 17. století byl jedinou institucí, která ojratské skupiny spojovala, pravidelný sněm čúlgan. lomu předsedal chošútský chán Bajbagas, který však ojratské skupiny nedokázal přivést k jednotě. Větší autoritu si svými vojenskými kroky proti ostatním Ojratům získával čoroský Chara-chula. Bajbagas se dožil vysokého stáří a teprve v roce 1629 (podle jiných v roce 1640) jej včele čúlganu nahradil jeho syn Očirt Sečen chán. V té době si již drželi pevnou pozici v čúlganu
r
také čoroský Chara-chula a jeho syn Bátar chuntajdž. Svým vlivem omezovali autonomii rozhodování čúlganu a postupně směřovali k převzetí vlády.
V prvním desetiletí 17. století část ojratských Torgútů a Dorvotů postupně od-kočovala severozápadním směrem. V letech 1604-1605 se objevili Torgúti a Dorvou pod vedením nojonů Cho-orlôga, Idzeneje a Dalaj-bátara v okolí ruského města Tary. Ojraté se nedokázali bránit palným zbraním ruských poddaných, a proto v roce 1608 požádali tarského vojvodu o přijetí do ruského poddanství. Oj-ratští zástupci (zvaní v ruských dokumentech kolmackije tajši) byli přijati carem Vasilijem Šujským v Moskvě, ale zájem o ruské poddanství nebyl trvalý. Situace ve stepi se uklidnila, Ojraté dočasně porazili chalchského Altán chána a chystali se na útok proti Kazachům. Situace mezi Altán chánem a Ojraty se pravidelně odrážela na vztazích Ojratů k Rusku. Když byl Altán chán silnější než Ojraté, vysílali Ojraté poselstva s žádostmi o přijetí do ruského poddanství, kdežto Altán chán pretendoval na rovnoprávné postavení s Ruskem. Když se vítězství přiklonilo na stranu Ojratů, posílal poselstva s žádostmi o ruské poddanství Altán chán.
Rusové zpočátku navazovali kontakty především s Torgúty a Dôrvôty. Zmínky o kontaktech s Bajbagasem a Chara-chulou, kočujícími na horním Irtyši, nacházíme v ruských pramenech až ke konci druhého desetiletí 17. století. Severozápadní skupinu kolem roku 1613 reprezentoval Chošúč a vdova po Odzenejovi jménem Abaj. Záhy se navrátil k moci Dalaj tajš, na jehož dvoře v roce 1616 ruské poselstvo zachytilo intenzivní šíření buddhismu misionáři z Chalchy: „A nyní oni kolmacký lid přivádějí ke své víře a vyučují jej svému písmu." (3.iaTKiiH 1983: 87).
V roce 1619 vypukla válka mezi chalchským Altán chánem a Ojraty, kterým v té době velel již nejsilnější Chara-chula. Obě strany roku 1620 vyslaly svá poselstva k carovi do Moskvy se žádostí o vojenskou ochranu. Altán chánovy úspěchy nutily část Ojratů k migracím daleko na severovýchod až do blízkosti sibiřských měst Tobolsk a Omsk a urychlily odchod Torgútů (budoucích Astrachaňských Kal-myků) na západ. Do této doby je patrně třeba zařadit také ojratské vítězství nad chalchským Altán chánem popsané ve slavné ojratské hrdinské písni („Vyprávění o mongolském Ubaši chuntajdžovi" Mongyol-un Ubasi qung tayiji-yin tuyuji).
Boje s Altán chánem nicméně pokračovaly a v roce 1625 se situace ztížila vnitřní roztržkou mezi Chara-chulovými syny ve sporu o dědictví jejich zemřelého třetího bratra. Čochor, který se oddělil od svého původního spojence Dalaj tajše, napadl svého bratra Bajbagiše (Bajbat). V téže době vzniklo nepřátelství i mezi dôrvôtským Dalajem a torgútským Chô-ôrlogem, který si roku 1627 nechal na vše-ojratském sněmu čúlgan odsouhlasit možnost odejít na západ, kam se vypravil asi v roce 1628 přibližně s 50 tisíci rodinami. Po cestě ovládli části Tatarů u řeky Irtyš (Éve) a Nogajů za řekou Ural (Dzaj). Ke břehům Volhy (Idžil môron) dospěli Torgúti a Dôrvôti asi v roce 1630. O možnostech přesunu do kaspických stepí uvažovali Ojraté již počátkem 17. století, v roce 1608 tam vyslali zvláštní zvědy.
V bojích Ojratů s Altán chánem v roce 1628-1629 stál již Dalaj tajš stranou a přijal Altán chánovu žádost o neútočení. Dlouholetý konflikt s Altán chánem pravděpodobně skončil ve prospěch Ojratů a zároveň vynesl k moci Chara-chulu jako nejsilnějšího vládce. Chara-chula se snažil Ojraty sjednotit právě kvůli obraně před ohrožením ze strany Altán chána. Kolem roku 1630 Ojraté přestali kočovat na rozsáhlém území jihozápadní Sibiře, Poduralí a Závolží a své osídlení centralizovali na pravém břehu Irtyše a v údolí řeky Ili pod vládou Čorosů,
Evropské znázornění kalmyckého jurtového chrámu
tedy v oblasti, kde právě dohasly poslední zbytky čagatajské moci. Tento přesun uklidnil časté boje Ojratů s městskými centry v Tarimské pánvi.
Odchody téměř čtvrt milionu Torgútů k Volze a záhy další velké skupiny nojonů pod vedením Gůůši chána do severního Tibetu a k Chňchnúru vyrovnaly poměr ojratských pastevců a stád vůči možnostem pastvin v jejich původním domově. Po smrti Chara-chuly dosedl na jeho místo ve vedení čúlganu jeho syn Bátar s titulem chuntajdž, který mu udělil sám 5. dalajláma. Protože Bátar chuntajdž disponoval nad Ojraty velkými pravomocemi, datuje se od jeho nástupu v roce 1635 počátek Džúngarského chanátu. Snad právě kvůli nesouhlasu s ukotvením moci v rukou čoroského vládce odkočovala v letech 1635-1637 výše zmíněná skupina nojonů v čele s chošútským Tôrúbajchem (Gúúši chánem),
Ojratské osídlení na Volze nevytvořili pouze poddaní Chô-orloga a Dalaj--bátara, ale rozšiřovali jej další Ojraté, kteří se v průběhu trvání Džúngarského chanátu rozhodli odkočovat na západ. Jednalo se celkem o osm skupin. V důsledku bojů mezi Sengem a Sečen tajdžem v roce 1663 odešla pod vedením Chôndlôn uvše (ubaši) a jeho syna Doraze na západ skupina Chošútů. Jednalo se o zbylé Chošúty, kteří nenásledovali Gůůši chána k Chôchnúru a zůstali v Džún-garské pánvi pod vládou Očirt Sečena. Za stejných okolností odkočoval se svými poddanými také dôrvôtský Sonomceren tajš (1674). Po porážce Očirt Sečena Galdan bošigtem v roce 1676 uprchla se svými poddanými k Volze jeho manželka
1
Hradby tzv. Džúngarského města, jednoho z ojratských center, kolem roku 1640, Chovogsajr, Xinjiang
Dordžravdan. Koncern 17. století převedl torgútský Ajuka chán (1642-1724) zbytek Torgútů z Džúngarského chanátu na Volhu. Ajukův syn Ravdžir se v roce 1698 vydal na pouť do Lhasy a na zpáteční cestě byl zajat Mandžuy, kteří jej zamýšleli využít jako prostředníka k jednáním s Ajukovými Kalmyky proti Džúngarům. Později Mandžuové udělili Ravdžirovi a jeho zajatým poddaným území kolem řeky Edzene, kde založili chošún tzv. Starých Torgútů, který dnes tvoří nejzápad-nčjší cíp Vnitřního Mongolska.
Složité osudy měli poddaní Ajukových synů Sandžava a Cagánbátara, kteří s patnácti tisíci rodinami svých poddaných odkočovali roku 1701 do Džúngarského chanátu. Cevang Ravdan Sandžava zajal a samotného jej deponoval zpět k jeho otci Ajukovi, kdežto jeho poddané si ponechal. V době závěrečných bojů Džúngarů s Mandžuy v roce 1755 potomci Sandžavových poddaných v počtu deseti tisíc rodin uprchli na Volhu vedení tajdžem Šejrenem. A s týmž tajdžem Šej-renem se při hromadné migraci Kalmyků v roce 1771 do Džúngarska také vrátili.
Džúngarský chanát díky svým rozmanitým přírodním podmínkám, organizaci a intenzivním kontaktům s několika usedlými kulturami (usedlými turkickými městskými státy Tarimské pánve, ruskými sídly na Sibiři a centrálním Tibetem) tvořil stabilní celek. Ojratští vládcové také posilovali samozásobitelský charakter své říše zaváděním zemědělství v řadě mongolských oblastí, jako například v okolí Chovdu, kde zůstalo tradičním způsobem obživy dodnes. Ojraté také zakládali opevněná sídla na čtvercovém půdoryse, v nichž soustředili převážně zajaté Číňany a středoasijské národy, které v okolí těchto sídel nechávali provádět zemědělskou činnost. Jedním z takových měst je tzv. Bílé Město (Cagán chot) založené údajně kolem roku 1640 Erdenebátar chuntajdžem, z něhož se
zachovaly hradby v blízkosti centra dnešního mongolského autonomního okresu Chovogsajr v Xinjiangu.
Přesto dávalo neustálené územní dělení ojratských území po celou dobu existence Džúngarského chanátu podněty k častým vnitřním sporům a mocenským bojům. Na rozdíl od Džúngarského chanátu se obyvatelstvo a území jihovýchodního Mongolska a Chalchy pod mandžuským dohledem v první čtvrtině 18. století rozdělilo na menší celky dědičně přidělené do správy konkrétních aristokratických rodů. Sepjetí poddaných i jejich vrchnosti s daným chošúnem a jeho územím sice poněkud zhoršilo podmínky pro kočovné pastevectví, ale zároveň omezilo vnitřní konflikty.
OJRATSKÝ BUDDHISMUS
Ojratská buddhistická historiografie si přivlastňuje mnohé ze starších osobností mongolského buddhismu včetně yuanského překladatele Čojdži Odsera, o přítomnosti buddhismu u Ojratů v 16. století však zprávy scházejí. Buddhismus se pravděpodobně začal k Ojratům šířit koncem 16. století z Chalchy. Syn torgút-ského Mergen Temene Nejdži tojn (1557-1653), který se stal významným bud-dhistickým misionářem východních Mongolů, je v kontextu ojratských dějin výjimkou. (Rok Nejdži tojnova narození vypočtený z jeho věku uvedeného v jeho životopise je pravděpodobně chybný.) Podle svého životopisu dorazil do tibetského kláštera Tašilhůnpo již v polovině 80. let 16. století. V roce 1592 doputoval do Chôchchotu a ve dvou jeskyních v okolí Chôchchotu meditoval celkem 35 let. Asi v roce 1627 odešel k Chorčinům, mezi nimiž pět let úspěšně šířil buddhismus. Od roku 1632 působil mezi Non Chorčiny až do vynuceného odchodu do Chôchchotu v roce 1652.
Ojratům chybělo přímé spojení s Tibetem, a proto se k nim buddhismus rozšířil později než do Jižního Mongolska a Chalchy. V okolí Chôchnúru žili v té době pouze východní Mongolové, se kterými byli Ojrati v nepřátelských vztazích. Cesta přes pohoří Kunlun byla značně neschůdná, ačkoli právě tudy přes Aksu a Bar-kol první Ojraté do Tibetu putovali. V roce 1606 se Ojraté zásluhou Gúůši chána v Šar chulusun smířili s Chalchy. V důsledku dočasně lepších ojratsko-chalch-ských vztahů pozval torgútský nojon Mergen Temene z Chalchy Cagán nomun chána. Ten se zúčastnil v roce 1615/1616 všeojratského sněmu čúlganu, na němž Bajbagas projevil vůli stát se mnichem. Ojratští nojoni, aby udrželi jednotu, neschválili Bajbagasův odchod v obavách z moci Chara-chuly a na doporučení Cagán nomun chána přijali slib poslat každý jednoho ze svých synů do Tibetu na náboženská studia.
Nejslavnějším z těchto prvních ojratských mnichů se stal Dzaja pandita, tibetský zvaný Namchajdžamc, mongolsky Ogtorgujn dalaj (1599-1662), syn vlivného chošútského šlechtice Bávchána a vnuk Chunguj Dzajáče, který proslul mezi Ojraty 16. století svou moudrostí. Dzaja pandita za deset let studia v tibetském Dápungu získal titul mvdžamba. Roku 1638 obdržel osobní pověření od trojice nejvýznamnějších náboženských činitelů v Tibetu, dalajlámy, pančhenlamy a představeného kláštera Gandän (s mongolským titulem galdan-širét) k misijní a překladatelské činnosti mezi Ojraty a Chalchy. Dzaja pandita se vrátil do Tarba-gataje k Očirt Sečen chánovi, kde se aktivně účastnil přípravy celomongolskčho
Dzaja pandita Ogtorgujn dalaj (1599-1662)
sněmu, který měl zajistit chalchsko-ojratskou jednotu a společnou obranu proti okolním mocnostem. Závazek ochraňovat mongolskou nezávislost se odrazil i ve společně přijatém zákoníku leh cádz. Sněmu, který se konal v roce 1640, se účastnili Ojraté včetně volžských Kalmyků a také chalchští chánové Dzasagt, Túšét a Sečen. Chalchští chánové také Dzaja panditu následujícího roku pozvali do Chalchy. Dzaja pandita místo sebe k misionářskému působení v Chalše pověřil mladší absolventy studií v Tibetu. Sám se vydal k Volze, kde přesvědčoval Kal-myky, aby drželi pospolu s Džúngary. Šůchert dajčin opravdu vyslal 3000 lidí zpět na východ, ale sám s větším počtem Kalmyků u Volhy zůstal. V roce 1650 Dzaja pandita vedl politicko-náboženské poselstvo do Tibetu, který se tou dobou stával střetem zájmu Oj-ratů a Mandžuů.
V roce 1650 vezl Dzaja pandita do Tibetu dvě stě padesát dětí k vyššímu náboženskému vzdělání, mezi nimiž měl zvláštní místo i sedmiletý syn Bátar chuntajdže, Galdan. O významu bud-dhismu v Džúngarském chanátu svědčil i dar v hodnotě 110 tisíc liangů stříbra, který Dzaja pandita předal tibetským klášterům. Pravděpodobně právě zásluhou Dzaja panditovy autority až do jeho smrti (1662) nedošlo mezi Ojraty k novým vnitřním sporům.
Náboženská činnost Dzaja pandity se soustředila v hlavním klášteře leh Chúré založeném po roce 1644, ale vedla také k založení množství dalších především kočovných klášterů na území dnešního severního Xinjiangu. V roce 1648 dokončil Dzaja pandita úpravu mongolského písma umožňující přesný fonetický zápis ojratského dialektu (či přesněji západomongolské výslovnosti literární mongol-štiny), tzv. „jasné písmo" (rodu tisúg). Dzaja pandita vybavil jasné písmo také transliteračním systémem pro sanskrt a tibetštinu. Jasné písmo oficiálně používali Mongolové vXinjiangu do počátku 80. let 20. století, kdy bylo na základě iniciativy xinjiangských Čacharů odstraněno ve prospěch klasického mongolského písma. V současnosti obliba jasného písma jako symbolu jedinečné ojratské kulturní tradice opět vzrůstá, ale jeho skutečné používání zůstává omezeno na stále užší skupinu Mongolů, kterým se dostalo alespoň středního vzdělání v rodném jazyce. U volžských Kalmyků se jasné písmo používalo do roku 1924, kdy jej nahradila azbuka. Ve 20. letech se uvědomělí obhájci jasného písma nacházeli i mezi kalmyckou emigrací, která nalezla dočasná útočiště ve Francii a Československu. V Řevnicích u Prahy bylo vydáno pět dílů kalmycké čítanky v jasném písmu Chongcho („Zvoneček") a kalmycká gramatika Wladysíawa Kotwicze.
1
Přímí potomci Džúngarského chanátu, Oôleti v Mongolkuré, dodnes praktikují čtení
buddhistických súter v jasném písmu
Překladatelské dílo Dzaja pandity bylo svým rozsahem vyvrcholením mongolské literární kultury 17. století. Z jeho životopisu víme, že přeložil 178 děl, z nichž je dnes známo 87. Nejvíce rukopisů v jasném písmu včetně nepočetných tisků z doby džúngarského vládce Galdancerena dnes uchovávají jediní přímí potomci Džúngarského chanátu na území Xinjiangu, Oôleti v ilijských okresech Mongol-kúré, Tekes a Nilka. Kromě hmotného knižního dědictví zachovali tamní Oôleti také živou četbu buddhistických textů v jasném písmu včetně původních nápěvů. Na rozdíl od jediné živé tradice liturgické četby mongolských buddhistických textů v mongolském písmu v klášteře Mergen chíd ve Vnitřním Mongolsku, mezi ilijskými Mongoly praktikuji přednes náboženských textů tzv. laičtí učitelé char bagšpřímo ve svých domácnostech a na pozvání u svých sousedů.
Ojratský buddhismus 17. století úzce navazoval na ideu jednotné mongolské/ ojratské říše podobně jako buddhismus podporovaný východomongolskými vládci od Altana po Ligden chána. V Džúngarském chanátu se příliš nevžila instituce převtělenectví. Teprve po pádu ojratské samostatnosti se vytvořila síť lokálních převtěleneckých linií, které však často neměly oficiální uznání podobně j ako převtě-lenecké linie v Chalše. Jejich představitelé v 19. a především na počátku 20. století si udržovali vliv na základě důvěry a úcty obyvatel svého regionu a jejich vážnost nepřesahovala jednotlivé skupiny Ojratů (např. dzachčinská linie Ondsen lamtany gegénů, torgútských Senčin gegénů aj.). K zajímavému jevu došlo u volžských Kalmyků, kteří počínaje carevnou Kateřinou II. považovali ruské cary (ženské i mužské) za vtělení bohyně Bílé Táry (Cagán Dar-ech). To však nebránilo tomu, aby si
ľ
Dôrvoti v okolí Ulángomu v 19. století vyhledali vlastní ženská vtělení Bílé i Zelené Táry (Nogón Dar-ech) a posléze i mužské vtělení Zelené Táry (llo3aHeeB 1887).
PRVNÍ VRCHOLNÉ OBDOBÍ DŽÚNGARSKÉHO CHANÁTU
Nástup Sengeho po smrti jeho otce Bátar chuntajdže v roce 1653 přinesl vnitřní roztržku s druhým adeptem trůnu, nevlastním bratrem Sečen tajdžem. Ve sporu stáli proti sobě synové Jum Agas, Senge, podporovaný z Tibetu bratrem Galda-nem, a jejich dva nevlastní bratři Sečen a Dzodov, synové Bátar chuntajdžovy kirgizské manželky Dara Baldžá. Senge počátkem 60. let dočasně naklonil situaci ve svůj prospech, nicméně Sečen tajdž se chystal k odporu a v roce 1670 Sengeho zavraždil. Galdan byl z úspěšných studií v Tibetu urychleně povolán zpět na džún-garský dvůr, kde se mu ve spojení s chošútským nojonem, hlavou všeojratského čúlganu, Očirt Sečeném, podařilo Sečen tajdže porazit. Sečen tajdžovi synové So-nom a Cevang Rabdan nebyli schopni okamžité odvety, ale na své vítězství trpělivě čekali čtvrt století. Galdan, jenž měl původně představovat duchovního rádce svého bratra, světského vládce Sengeho, nyní sám vykročil na cestu k uchopení politické i náboženské moci do svých vlastních rukou. Galdan těžil z přízně tibetského pančhenlamy a dalajlámy, který mu záhy udělil titul chán, jehož začal Galdan veřejně užívat od roku 1676. Galdanův nečekaný postup vyvolával u části Ojratů pochybnosti o jeho legitimitě. Nejprve se proti Galdanovi postavil jeho někdejší spojenec, Očirt Sečen, který ve svém hněvu nepřihlédl ani ke sňatku Galdana s vlastní vnučkou Anudarou. V roce 1677 Galdan svou opozici potlačil, Ojraty sjednotil a ve stejné době využil i muslimského povstání v Tarimské pánvi, které vyhnalo posledního čagatajského vládce, a uvedl jihoxinjiangské oázy pod svou nominální vládu s ponecháním vnitřní svobody. Galdanovo vítězství opět ocenil jeho spojenec tibetský dalajláma udělením titulu bošogtu (bošigt). Galdan posílil džúngarský vliv v oázách dnešního jižního Xinjiangu, když odrazil útoky Kirgizů na oázy Jarkend a Kašgar v roce 1680. V následujících letech získal Galdan kontrolu nad Turfanem a Qomulem na východě a Taškentem na západě.
Do 80. let 17. století nevznikaly mezi Ojraty a Chalchou žádné významné rozepře. Výjimkou byl severozápadní Altán chanát, který se však vyvíjel odlišně stranou zbytku Chalchy. Záminkou ke Galdanově útoku na Chalchu se staly vnitřní spory mezi samotnými chalchskými chanáty. Tůšét chán Čachundordž činil různá příkoří ajmaku Dzasagt chána, odňal mu část poddaných a v roce 1687 zavraždil Dzasagt chána Sara. Galdan představitelům ajmaku Dzasagt chána nabídl vojenskou pomoc. První výprava vedená Galdanovým bratrem Dor-džidžavem nebyla úspěšná a Čachundordž zajal a zavraždil Dordžidžava i další významné představitele Dzasagt chanátu zodpovědné za vyjednávání s Galda-nem. Mandžuský dvůr se s nelibostí díval jak na konflikt uprostřed Chalchy, tak i na ojratské vměšování do záležitostí Chalchy, kterou Mandžuové pqvažo-vali za území svého přednostního vlivu. Císař Kangxi proto nechal v roce 1688 svolat sjezd chalchských nojonů, na němž si Chalchové měli v mandžuské režii vyjasnit svou mezinárodní orientaci. Velmi intenzivní kontakty vedli chalchští představitelé také s Ruskem. Tušét chán se však dostal do sporu s Rusy o území v jižním okolí Bajkalu a jeho pozornosti neušly ani přátelské kontakty Rusů s Džúngarským chanátem. Ruské zbraně naopak velice pomohly Galdanovi při
útoku na Chalchu. V roce 1688 Galdan bez překážek prošel územím Dzasagt chána a zaútočil na samé centrum panství Túšét chána. Po porážkách od Galdana v Centrální Chalše i od Rusů na jih od Bajkalu zvolil Čachundordž hromadný exil na území Vnitřního Mongolska. Galdan po obsazení Chalchy donutil k exilu také Ondôr gegéna Dzanabadzara. Galdan zamýšlející sjednotit Ojraty s Chalchou vyvolal zcela opačnou situaci - utužení chalchských vztahů s mandžuským dvorem. Čachundordž se v září 1688 přihlásil k užší závislosti na dynastii Qing, která byla hotova přispět vojenskou i diplomatickou pomocí. Svůj rozhodující přednostní hlas dal mandžuskému císaři oproti ruskému carovi také Ondôr gegén Dzanabadzar, který uznával Kangxiho jako aktivního podporovatele buddhismu.
Mandžuské armády neměly dosud dostatečné zkušenosti s boji ve stepních oblastech vzdálených od zemědělských zdrojů pro zásobování, a proto džúngar-ské armády ve vylidněné krajině snadno postupovaly. Teprve v červnu 1696 byl Galdan náhle přepaden u Dzúnmodu v dnešním Centrálním ajmaku. Ojrati si dodnes tuto událost připomínají každoročními oběťmi na předpokládaném místě boje jako památku své národní potupy. Galdan uprchl s nepatrným zbytkem následovníků zpět na západ, kde v době jeho nepřítomnosti uchopil moc Cevang Ravdan. Galdan zemřel na nemoc a vyčerpání v dubnu 1697 pravděpodobně v al-tajských horách v okolí Chovdu.
DRUHÉ VRCHOLNÉ OBDOBÍ DŽÚNGARSKÉHO CHANÁTU
Své největší slávy dosáhla Džúngarská říše v době vlády Cevang Ravdana (1697-1727), syna Senge chuntajdže, a Cevang Ravdanova syna Galdancerena (1727-1745). Z počátku vlády Cevang Ravdana byli Ojraté boji s Mandžuy značně oslabeni. Do mandžuského poddanství se dostalo až 50 tisíc Ojratů a Mandžuové získali také kontrolu nad územím na východ od Allaje. Taktéž ruské hranice se tlačily k řece Irtyš, a tak museli Ojraté při hledání nových pastvin obsadit úrodnou oblast usedlých ujgurských Turkitů kolem dnešního Yanqi a svádět časté boje s Kazachy. Když Džúngaři obsadili dosud kazašské území mezi řekami Bije a Chatan v roce 1716 a rozsáhlé stepi kolem řeky Talas v letech 1723-1725, získali dostatečné území na obnovu stavu svých stád, jejichž množství dovolovalo i aktivní obchod s okolními usedlými národy. V Džúngarském chanátu se nacházely doly na železo, měď a stříbro, na něž navazovaly zpracovatelské řemeslnické kolonie osídlené z vlastních ojratských řad. Mírnou daňovou politikou podporoval Cevang Ravdan rychlý nárůst obyvatelstva. Jejich počet zvýšily i ojedinělé skupiny Galdanových poddaných, navrácených na základě diplomatického jednání Mandžuy do Džúngarského chanátu. V roce 1704 do Džúngarského chanátu přikočoval Sandžajdžav (Sandžav), syn kalmyckého Ajuka chána, který se se svým otcem pohádal kvůli přerozdělení poddaných svého zemřelého bratra. Cevang Ravdan Sangdžajdžava zajal a poslal zpět k Ajukovi, ale jeho deset tisíc poddaných si ponechal a rozdělil mezi své vlastní dzajsangy. Mongolské obyvatelstvo Džúngarského chanátu bylo organizováno pomocí správních jednotek otogů, které přináležely přímo chánovi a byly spravovány dzajsangy (známo je 24 otogů), a angi „tříd", které spravovali jednotliví urození tajdžové. Dochovala se jména tajdžů dvaceti jedna angi: šest čoroských (ooletských), tři dôrvôtské, jedna chošútská, devět chojtských a dvě torgútské.
Kalmyčtí Torgúti a Dôrvôti na Volze zažívali období své největší slávy v době vlády chána Ajuky (1670-1724), pravnuka Cho-orloga. Ruská historiografie vyzvedává zásluhy tehdejších Kalmyků při vojenské spolupráci s Ruskem a účasti na ochraně jeho hranic. V prvních desetiletích své vlády se Ajuka snažil vytvářet na Rusku nezávislou říši zahrnující i další nemongolská etnika. Ajuka se například neúspěšně pokusil využít povstání Baškirů (1681-1684) proti Rusku k jejich přesunu do vlastní sféry vlivu. Kalmykové se podíleli nábojích s Turky (1710) a se Švédy u Poltavy (1709). Ačkoli byli Kalmykové podřízení astrachaňskému gubernátorovi, který jim tlumočil vůli ruského cara, pohybovali se v okolí Volhy značně volně a v případě nespokojenosti opakovaně pomýšleli na odchod do Džúngar-ského chanátu nebo Tibetu. Po nástupu Cevang Ravdana na džúngarský trůn se obě strany snažily o udržení vzájemných kontaktů, v roce 1698 se Cevang Ravdan oženil s Ajukovou dcerou a v roce 1701 poslal svou vlastní dceru pro Ajukova syna. Přesto se vztahy zhoršovaly a po konfliktu s Ajukovým synem Sangdžajdža-vem zakázal Cevang Ravdan Kalmykům směřujícím na náboženskou pouť do Tibetu průchod svým územím. V roce 1703 se Ajukův vnuk Aravdžúr při své pouti do Lhasy dostavil do Pekingu a přijal poddanství císaře Kangxiho, který mu vykázal ke kočování místo zvané Dang Serteng (později se tato skupina Torgútů usadila v alašanské Edzině). V roce 1709 Ajuka vyslal přes Sibiř do Pekingu tajné poselstvo, které dorazilo v roce 1712. Císař neprodleně vyslal odpověď vlastním poselstvem vedeným hodnostářem Tuličenem. Poselstvo neuniklo ruské pozornosti. Rusové si uvědomili, že spojení Mandžuů s Kalmyky by mohlo Džúngarský chanát vážněji ohrozit. Přestože Mandžuové k Ajukovi dorazili, obrovská vzdálenost mezi Volhou a Pekingem nedovolila další úspěšnou komunikaci.
Cevang Ravdan se snažil v prvních osmnácti letech své vlády udržovat mírové vztahy s Mandžuy. Poučený Galdanovým neúspěchem se Cevang Ravdan nepouštěl do otevřených výpadů proti mandžuské říši. Hlavním mezinárodním problémem v době Cevang Ravdanovy vlády byla rivalita o vliv nad Tibetem. Džúngaři se stali ortodoxními obhájci učení a mnišské organizace školy Gelugpa, svou někdejší oblibu mezi tibetskou světskou a náboženskou elitou však koncem 17. století začali ztrácet. Cevang Ravdan v roce 1716 přesvědčil tibetského Lhasang chána k přijetí sňatku Cevang Ravdanovy dcery s Lhasang chánovým nejstarším synem Galdandandzanem. Pod záminkou doprovodu novomanželů ze svatby, která se konala v Džúngarském chanátu, vjel Cevang Ravdan s armádou do Tibetu. Druhou část vojska pod velením svého bratra Ceringdonduba poslal do Chôchnúru, kde se v Kumbumu zmocnila mladého sedmého dalajlámy. Pod záminkou jeho doprovázení do Lhasy se i druhá část vojska vydala do Tibetu (ve skutečnosti sedmého dalajlámu do Lhasy přivedli až Mandžuové v roce 1720). Ke srážce s tibetským vojskem došlo v roce 1717 na pláni Damo. Poté co se rozšířila zpráva o druhém vojsku přivádějícím sedmého dalajlámu, bojovnost Tibeťanů opadla a džúngarskému vojsku se podařilo dostat až do Lhasy. Lhasang chán byl na útěku zabit a jeho příbuzní zajati. Cevang Ravdan původního šestého dalajlámu prohlásil za neplatného a za nového vládce Tibetu ustanovil tiba Dagdzanba, který byl ovšem jen loutkou pod džúngarským vlivem. Také v Tibetu se císař Kangxi pokusil získat vojenskou převahu nad Ojraty. Po první porážce v roce 1718 uspěla druhá početnější mandžuská výprava v roce 1720. Nelze zastírat, že mandžuskou správu zpočátku Tibeťané vnímali jako mírnější než mongolskou. Džúngarské
vojsko totiž Lhasu vyrabovalo včetně klášterů. Zcela jinak na Mandžuy pohlíželi mongolští Chošúti v Chôchnúru. Jejich vládce Dandzanravdan se pokusil o proti-mandžuské povstání, po jehož potlačení Mandžuové rozrušili původní organizaci chochnúrských Mongolů a rozdělili je do chošúnů podle mandžuských zvyklostí. Dandzanravdan se však nesmazatelně zapsal do ústní historie a pověstí chochnúrských Mongolů hned vedle Gúúši chána. Boje mezi Mandžuy a Džúngary trvaly od roku 1717 až do smrti císaře Kangxi v roce 1722. Počátek vlády qingského císaře Yongzhenga [Najralt tav, 1723-1735) znamenal ve vztazích mezi Mandžuy a Džúngary dočasné uklidnění. Mandžuové stáhli své armády z Altaje, západní Chalchy a Barkôlu. Vztahy se vyhrotily opět v roce 1731, kdy mandžuské armády opět dosáhly Altaje. V té době nechal mandžuský generál Furdan založit chovd-skou pevnost, která po celé trvání mandžuské říše zůstala důležitým strategickým bodem v západním Mongolsku a dodnes je centrem západních mongolských aj-maků (Gongor 2006). Kolem roku 1733 však přestaly být boje pro mandžuskou říši finančně únosné a daňové zatížení obyvatelstva hrozilo vznikem povstání. Proto Mandžuové přistoupili v roce 1739 k uzavření mírové smlouvy, která Džúnga-rům zakazovala překračovat Altaj a Mandžuům přecházet řeku Dzavchan. Oblast Chovdu tak měla pro obě strany zůstat demilitarizovaným hraničním pásmem.
Galdanceren vládl s promyšlenou vnitřní i zahraniční politikou, jejímž konečným cílem bylo odtržení Chalchy od Mandžuů. Pokračoval v budování ekonomické samostatnosti podporou zemědělství a bezpečných podmínek pro obchod. Náhlá Galdancercnova smrt na epidemickou nákazu přinesla v roce 1745 osudný nástupnický konflikt.
PÁD DŽÚNGARSKÉHO CHANÁTU
Poměrně pokojnou vládu džúngarského Galdancerena ukončila na jaře roku 1745 epidemie neštovic. Chán se před epidemií chtěl ukrýt, ale na ústupu padl dočasně do zajetí Kazachů. Na podzim 1745 se rozhodl vrátit do Ili v domnění, že epidemie ustoupila, ale záhy se nakazil a zemřel. Poslední vůlí určil za svého nástupce prostředního třináctiletého syna Cevangdordžinamdžila na místo devatenáctiletého Lamadardži, který byl jako syn zplozený se služkou určen pro mníšskou dráhu. Cevangdordžinamdžil se vládním záležitostem téměř nevěnoval, ale odpovědnost za něj převzala jeho matka Olonbajar. Její činnost se nelíbila některým z tajdžů, kteří rozšířili pomluvu, že Olonbajar navazuje styky s ruským carem. Důvěřivý Cevangdordžinamdžil okamžitě svou matku uvěznil a hrdelními tresty se zbavil i jejích úřednických spolupracovníků. Lamadardžá spatřil příležitost k prosazení vlastních nároků na trůn, ale nebezpečí včas prohlédl Ce-rendondobův syn nojon Dašdavá. Lamadardžá přesto dobyl chánovo sídlo, Cevangdordžinamdžila zajal, oslepil a poslal do vězení do města Aksu. Popraven byl i Dašdavá a jeho poddaní byli rozstěhováni. V zimě 1749 usedl Lamadardžá oficiálně na trůn a od dalajlámy si vyprosil titul Erdeni lam bátar chung tajdž. Tento krok vyvolal odpor Lamadardžova bratrance Daváče a chojtského předáka Amar-sany. V roce 1753 se však Amarsaná poddal společně s dalšími ojratskými kmeny Mandžuům. V roce 1755 Mandžuové v čele s Amarsanou napadli centrum Džúngarského chanátu v okolí Ghuldži (Ugaldz) a chána Daváče (vládl 1752-1755) porazili. Amarsaná požadoval od Mandžuů, aby jej jmenovali chánem. Byl však od-
mítnut jen s nabídkou titulu řadového chána (na úrovni čtyř chalchských chánů). Amarsaná vypověděl Mandžuům věrnost a vyvolal povstání, které však qingské armády záhy potlačily a Amarsaná uprchl na ruské území, kde na nákazu zemřel.
Skupiny Ojratů, které se Mandžuům krátce před konečnou zkázou chanátu poddaly, byly usazeny u hranic s Chalchou v dnešních ajmacích Uvs, Chovd a Bajan-Olgí. Na území pozdějšího Xinjiangu zůstal pouze zlomek Ooletů v dnešních okresech Mongolkúré, Tekis, Nilka a Dôrvoldžin. Zbytek původních Ojratů byl buď cíleně vybit mandžuskými armádami, uprchl na západ do kazašských oblastí, nebo vymřel na epidemii neštovic. Na ochranu nových hranic přesídlili Mandžuové v první polovině 60. let 18. století části loajálních kmenů z východního Vnitřního Mongolska a Mandžuská: Šive, Dagury, Solony a Čachary. Teprve v roce 1771 přijali Mandžuové do vylidněných stepních oblastí na sever od pohoří Tianshan Torgúty stěhující se zpět z Povolží.
Po zničení Džúngarského chanátu začala také ruská vláda stále více zasahovat do vnitřních záležitostí po volžských Kalmyků. Znemožnila jim vlastní mezinárodní kontakty a část Kalmyků christianizovala. Na Kalmyky také těžce doléhaly rostoucí požadavky na počet vojáků nasazovaných do bojů s Turky. Za těchto okolností se Kalmykové pod vedením chána Uvše a tajdžů Cevegdordže a Šejrena rozhodli přestěhovat na bývalé džúngarské území. Stěhování Torgútů z Povolží na východ za čalo 5. ledna 1771 a odkočovat se podařilo jen Kalmykům na východním břehu Volhy. Obvykle se uvádí, že Kalmykové nedokázali řeku přebrodit, protože nezamrzla, jak očekávali, ale byly mezi nimi i skupiny, které stěhování na východ od počátku nepodporovaly. Rusové podnítili Kazachy, aby prchající Kalmyky napadali a ztěžovali jim cestu. Do začátku dubna se Kalmykové dostali k řece Emba, kde se poprvé setkali s Kazachy, lej ich útoky je provázely po celou další cestu až do července, kdy byli snadno přemoženi mandžuskými vojsky. Mandžuové rozdělili příchozí Torgúty a Chošúty na tři vojenské kraje čúlgany a 16 chošúnů. Torgúti obsadili tčmčř všechna místa příhodná pro kočovné pastevectví v dnešním Xinjiangu. Rozmístění Torgútů na rozsáhlém území mělo mimo jiné znemožnit jejich opětovné spojení.
Mandžuové se po následujících sto padesát let snažili vytvořit novou loajální ojratskou elitu. Přerušily se však přímé ekonomické kontakty s usedlým obyvatelstvem Tarimské pánve, ojratské oblasti ztratily na svém hospodářském významu a staly se z hlediska mandžuské říše i centra mongolských oblastí v Tůmetu a Chalše okrajové. Značný průlom nastal i ve vývoji ojratských náboženských tradic. Většina starých klášterů v centru džúngarské říše byla zničena nebo rozpuštěna a nové kláštery vznikaly na náklady poddaných jednotlivých chošúnů v dnešním západním Mongolsku. Zatímco mandžuský dvůr podporoval kvalitní xylografický tisk náboženských textů v mongolském písmu určených pro Vnitřní Mongolsko a Chalchu, xylografické vydávání knih v jasném písmu započaté v době vlády Galdancerena se přerušilo, neboť scházeli významní světští patroni. Teprve dôrvôtský Dalaj chán na počátku 20. století nechal ve velmi nízké kvalitě vyřezat v jasném písmu Diamantovou sútru. V klášterním prostředí bylo liturgické člení knih v jasném písmu vytěsněno na okraj zájmu. Opisovaly se pouze hlavní překlady z doby Dzaja pandity a nová díla v jasném písmu vznikala zcela výjimečně. Knihy v jasném písmu četli především laici, nazývaní „prostí učitelé" char bagš, kteří dodnes přetrvávají mezi ilijskými Oblety a donedávna se vyskytovali i mezi Altajskými Urianchajci.
r
7
MONGOLOVÉ POD MANDŽUSKOU NADVLÁDOU
VZESTUP MANDZUŮ
Mandžusko-tunguzské kmeny, které si uchovaly svůj původní styl života a jazyk po pádu džurčenské dynastie (1234), žily v 16. století roztříštěné do mnoha skupin, které byly pod větším či menším mongolským kulturním vlivem. V15. století v přechodných obdobích mongolské jednoty bývali potomci Džurčenů uváděni do poddanství Mongolů. Nížina kolem řek Non a Qaulin byla odedávna územím intenzivního styku. Podle tradice představitelé Džurčenů v Haixi (kmeny Jeche, Ula a Chada) po generace udržovali sňatkové vztahy s Mongoly. V 16. století naopak posilující Džurčenové získávali silnější vliv nad etniky v okolí řeky Sungari a Char môrôn (čin. Heilongjiang). V téže době sestoupila část Chorčinů z území severně od pohoří Chinggan na jih a usadila se kolem řeky Non (Qasbayan-a 2009). V polovině 16. století mongolský chán Darajsun Gudang porazil východní Urianchajce a přestěhoval je východně pod správu Džurčenů. Známým příkladem potunguzštění původního mongolského etnika je skupina Šive, později za císaře Qianlonga přesídlená do Xinjiangu jako vojenská jednotka určená k ochraně nově dobytých hranic (1763). V souvislosti s oslabením mongolské centrální moci v druhé polovině 16. století a politicky upadající dynastie Ming nalezli Džurčenové příležitost k vlastnímu růstu.
Nurchači (1559-1626) bývá svým životním vzestupem a schopnostmi často přirovnáván k Čingischánovi. Nurchačiho klan Aisin Gioro žil v sousedství etnicky čínského obyvatelstva poloostrova Liaodong. Nurchači střídavě navazoval spojenectví se sousedními kmeny džurčenského původu, mongolskými Chorčiny a potomky jižní části chalchského túmenu, který později utvořil čúl-gan Džú uda. V roce 1593 Nurchačiho v jeho sídle v Jiangzhou napadla spojená vojska kmenů Šive, Gurča, Chada, Chujfa a Ula. V následujících letech se Nurchačimu podařilo nepřátelská uskupení postupně porazit a učinit z dosud nevýznamné skupiny rozhodující sílu na východní hranici mongolského vlivu. Vztahy s Mongoly sehrály v jeho dalším působení nemalou roli. Podobně jako Tajná kronika připsala Čingischánovi mytologické předky Bôrte činu-a a Uchá Maral, byla i Nurchačiho vláda záhy legitimizována polonebeským původem (nejznámější verzi obsahuje kronika Pravdivé zápisky Mandžuů /mandž. Man-ju-i yargiyan koolil).
Nejdříve se do nej bližšího kontaktu s Mandžuy dostávaly východomongolské kmeny, především Chorčinové. Část Chorčinů ve spojenectví s džurčenskými svazy Jeche a Chada se účastnila útoku na Nurchačiho v roce 1593. Po své porážce Chorčinové přistoupili k dobrovolné alianci s Mandžuy ve snaze nalézt ochranu před Čachary a stále významnějšími Chalchy. V roce 1594 uzavřeli Chorčinové