í
Klášter Mandzušir na jižním svahu pohoříBogdchán
před uliastajským mandžuským generálem - ambanem všechny čtyři chalch-ské ajmaky. Prvním džasá džandžinem byl tuslagč džandžin Ttišét chán aj maku Dandzandordž (1733-1737). V roli jeho nástupců sc později střídali po ročních obdobích tuslagč džandžinové všech čtyř ajmaků. Uliastajský džasá džandžin předával rozkazy uliastajského ambana velitelům vojenských krajů (čúlgany dar-ga) a pomocným velitelům {tuslagč džandžin) čtyř ajmaků a řídil plnění rozkazů vojenského obsahu.
Mezi povinnosti ajmaků patřilo také každoroční uctívání posvátných hor způsobem ustanoveným císařskými úřady. Jako první začalo být na základě císařského příkazu oficiálně uctíváno v roce 1778 pohoří Chán Chajrchan úl (dnešní Bogdchán úl), a to právě v době, kdy se na jeho severní straně natrvalo usadilo leh Chůré. V celém hustě zalesněném pohoří platil zákaz lovu a Mongolové jej dodnes hrdě označují za nejstarší chráněnou krajinnou oblast (dnes národní park). Obětování pohoří Otgontenger započalo roku 1779 a pohoří Chán Chentej v roce 1818. Dobytek, potřeby, personál a služby potřebné k provádění rituálů Chán Chajrchanu a Chán Chentej poskytovaly ajmaky Tůšét chána a Sečen chána. Uctívání Otgontengeru zajišťovaly ajmaky Dzasagt chána a Sajn nojona. Státní obřady k uctění hor byly v Mongolsku po roce 1990 obnoveny a dodnes přetrvává silná víra v bezprostřední pozitivní přínos těchto obřadů. V roce 1995 bylo na základě prezidentského výnosu obnoveno uctívání tří pohoří z mandžuské doby, v roce 2004 přibylo Darigangské Dari-ovó v ajmaků Siichbátar, v roce 2005 pohoří Altán Chôchí na jihu ajmaků Uvs, v roce 2007 hory Suvarga chajrchan (sum Cencher v ajmaků Archangaj), Sutaj chajrchan (sum Tonchil v ajmaků Govi--Altaj) a Chan Chochí (východní část ajmaků Uvs). Prezident C. Elbegdordž prohlásil za předmět státního kultu také hory Altaj Tavan bogd (sum Cengel v ajmaků
Bajan-Olgí) a Govi Gurban sajchan (Omnogovi). Kromě hor uctívaných na úrovni ajmaků bylo množství posvátných hor uctívaných pravidelně v rámci chošúnů a jednodivými kláštery. Jejich kulty se dodnes udržují na úrovni sumů a bagů. Rituály k uctění hor, stejně jako početné buddhistické svátky v klášterech poskytovaly v mandžuské době příležitost k setkávání obyvatel jednotlivých chošúnů. Tyto oslavy (nádam) napomáhaly k vytváření silné vzájemné identity obyvatel chošúnů, která často přetrvává do současnosti nehledě na zcela odlišné hranice dnešních sumů a ajmaků. Také se při nich systématizovaly tři národní sportovní disciplíny - koňské dostihy, zápas bôch a lukostřelba, která již v průběhu 19. století ztratila v Mongolsku svůj praktický význam v boji a lovu.
BUDDHISMUS V CHALŠE
Vysoká míra samostatnosti západní a východní části Chalchy a na nižší úrovni i jednotlivých místních vládců se odrážela také na šíření buddhismu. Do poloviny 17. století neexistovalo jednotné hlavní centrum, ale při každém místním vládci se nacházela nevelká mnišská komunita. Ve zdůraznění významu Abatajovy konverze, náboženské aktivity jeho následovníků a věhlasu kláštera Erdeni dzú se promítá pozdější prvenství Tůščt chána mezi ostatními chalchskými chány a váha džev-dzundamba chutagtů. Tím, že nechal Tůšét chán prohlásit svého syna za souhlasu Sečen chána za významného převtělence a předurčil jej pro vysoké duchovní postavení, snažil se zvýšit věhlas svého území v rámci celé Chalchy. Dzasagt chán ani Altán chán zpočátku dževdzundamba chutagta neuctívali, ale měli vlastní náboženské představitele. U Dzasagt chána se jednalo o Majdar chutagta, který posílal své posly k mandžuskému císaři podobně, jako posílal za východní Chalchu poselstva do Pekingu Ôndor gegén Dzanabadzar. V polovině 17. století sice Erdeni dzú zůstávalo nejvčtším klášterním centrem v Chalše, bylo však v pohledu Mongolů příliš svázáno s rodem Tůšét chána, než aby dokázalo chalchské Mongoly nábožensky sjednocovat. To byl jeden z důvodů, proč se kolem Ondor gegéna Dzana-badzara vytvořil samostatný klášter. (Také tento klášter, leh Chůré, pravděpodobně navazoval na původní kočovné osídlení kolem dvora Tůšét chánů, které je pod jménem Chůré doloženo již na konci 16. století.) Dalšími důvody mohla být jiná než gelugpovská orientace kláštera Erdeni dzú a jeho usedlý charakter. Početný klášter dževdzundamba chutagta vyžadoval podmínky ke svobodnému kočování. Přesto Ondôr gegén Dzanabadzar s oblibou do Erdeni dzú jezdil a přechodně zde pobýval. V 1 fl. století se Erdeni dzú začalo stávat připomínkou někdejší chalchské politické a náboženské samostatnosti a mandžuský císař návštěvy dževdzundamba chutagta v klášteře bez předchozího povolení zakázal.
Císařský dvůr si uvědomoval, žc musí buddhismus omezovat, ale zároveň vzbuzovat dojem, že jej podporuje. Hlavní náboženští představitelé jako Nejdži tojn, dževdzundamba chulagl, Džandžá chutagt na celomongolské úrovni a místní převtělenci a představení klášterů na lokální úrovni získávali často větší váhu než světští držitelé moci. Mandžuovč se obávali, že by narůstající autorita dževdzundamba chutagtů mohla ohrozit stabilitu jejich nadvlády nad Chalchou, a snažili se jejich pravomoci postupně omezovat. 2. dževdzundamba chutagta intronizo-vaného roku 1729 přemístili Mandžuové v roce 1732 do kláštera Dolonnúr v Ča-charu, aby předešli jeho případnému únosu Ojraty po dobu ohrožení Chalchy
Džúngarským chanátem. V Dolonnú-ru dževdzundamba chutagt zůstal až do roku 1741 a od té doby již on sám i jeho následovníci pobývali trvale v leh Churé. V roce 1754 převedli Mandžuo-vé světské pravomoci dževdzundamba chutagta, totiž správu jeho poddaných leh šavi (šavi znamená žák či poddaný náboženské autority), na osobu džev-dzundambova zástupce šandzotby, kolem nějž sc časem vytvořil samostatný úřad. Po smrti 2. dževdzundamba chutagta v roce 1758 zdvojili Man-džuové úřad správce Ich šavi a po bok mníšskeho správce šandzotby postavili světského hodnostáře (tuslagč džan-džina Sandžádordže). Ten se stal prvním ambanem, zástupcem mandžuské vlády v Churé. V roce 1761 přibyl třetí správce Ich Churé a Ich šavi, mandžuský amban jménem Nomochon, původně nižších pravomocí než mongolský amban, ale který brzy mongolského ambana zcela nahradil. V roce 1786 vydal mandžuský dvůr zásadní rozhodnutí, kterým pravomoc mandžuského ambana v leh Churé rozšířil na aj-maky Tiišét chána a Sečen chána, které dosud podléhaly mandžuskému ambanovi v Uliastaji. Uliastajskému ambanovi tak zůstal faktický vliv jen nad ajmaky Uzasagt chána a Sajn nojona.
První i 2. dževdzundamba chutagt byli synové z vládnoucího rodu ajmaku Tu-šét chána. Po smrti 2. dževdzundamba chutagta císařský dvůr zamítl mongolské kandidáty a požadoval vyhledání bogdova převtělence v Tibetu. Chalchští představitelé se snažili protestovat s tím, že tibetského převtělence přesídlí do Do-lonnúru a rozpustí jeho poddané leh šavi. Přesto si mandžuský dvůr prosadil své a 3. bogdgegén Išidambiňima (1758-1773), pocházející z rodiny pohraničního tibetského vládce Litangu, žil i nadále v leh Churé. Také po jeho smrti si chalchská aristokracie činila naděje na prosazení svého mongolského kandidáta. 4. bogdgegénem se však stal opět Tibeťan (Luvsantúvdenvančug 1775-1813), syn staršího bratra 7. dalajlámy. 4. dževdzundamba proslul přísností, s níž trval na zachovávání mnišské kázně. Taktéž mravní ponaučení 5. bogdgcgéna kolovala v opisech mezi obyčejnými Mongoly dlouho po jeho smrti. Paralelně s mandžuskou politikou vůči Tibetu se ke konci 18. století začala i v mongolských oblastech uplatňovat povinnost schvalovat kandidáty všech významnějších převtělenců ústředními císařskými orgány. Zároveň se mandžuský' dvůr snažil zvýšit sebevědomí dževdzundamba chulagtů, aby vytvořili zdání jejich rovnosti vůči tibetským dalajlámům a pančhenlamům. Mandžuové se tak snažili omezit náboženskou závislost Mongolska na Tibetu.
1. dževzdundamba chutagt Dzanabadzur (1635-1723)
Následující 5., 6. a 7. bogdgegén postrádali schopnosti svých předchůdců a nedokázali odporovat stále přezíravějšímu přístupu císařského dvora. V roce 1837 Mandžuové zakázali rozšiřovat o nové rodiny řady bogdgegčnových poddaných leh šavi, které tehdy již bogdgcgénové nemohli spravovat osobně, ale prostřednictvím šandzotby kontrolovaného chúrénským ambanem. V roce 1840 mandžuský císař s velkou nelibostí poskytl bogdgegénovi poslední audienci. Úcta obyčejných Mongolů k dževdzundamba chutagtům neklesala. Poutě do leh Churé začali konat dokonce Ojraté z Chovdského pohraničí a Tuvané z Tannu--Urianchaje. Při svém klesajícím politickém statusu a stále privilegovaném osobním postavení se nicméně dževdzundambové neuchránili občasných mravních prohřešků vůči mnišským řádům. 7. bogdgegén (1849-1868) byl nechvalně znám svou zálibou v lukostřelbě, alkoholu a kouření opia.
SÍDLO DŽEVDZUNDAMBA CHUTAGTŮ - ICH CHURÉ
Na konci 17. století se dževdzundamba chutagt stal autoritou v celé Chalše a vprů-běhu 18. století se leh Chiiré stalo nejen náboženským centrem Chalchy, ale také čínského obchodu a mandžuské správy. Počátek Churé jako kláštera dževdzundamba chutagta se spojuje s rokem 1639, kdy byl na sněmu chalchských nojonů u Širét Cagán núru (na severu dnešního sumu Bůrd v Ovôrchangaji) prohlášen převtělenecm. Zda měl Dzanabadzar vlastní klášter do své cesty do Tibetu není jisté. Nepochybně se se svou mníšskou obcí pohyboval v blízkosti dvora svého otce Tůšét chána Gombodordže. V roce 1640 se nalézal na Orchonu u Chôšôô cajda-mu. K systematickému rozvoji kláštera došlo nepochybně až po návratu Ondôr gegénaze studií v Tibetu v roce 1651. Kroniky se shodují, že se Dzanabadzar v roce 1654 přestěhoval do pohoří Chentej, kde založil sedm ajmaků - dílčích, částečně specializovaných klášterů - a velký chrám pro společná shromáždění {cogčin) s tibetským názvem Rivogedžigandangšaddubdardžáling (ri-bo dge-rgyas dga'-ldan bshad-sgrub dar-rgyas gling), který- si uchovávalo Churé i v následujících staletích. Část kláštera byla snad postavena jako pevné budovy z cihel a dřeva, které zanikly při ojratském vpádu v 80. letech 17. století. Podle některých pramenů byl Dzana-badzarovou původní rezidencí klášter Šanch nedaleko Erdeni dzú, který po roce 1654 dostal název Barún churé (Západní klášter) na rozdíl od nově založeného Dzůun churé (Východního kláštera). V 80. letech dževdzundamba přesunul své sídlo do Ogoomoru. Ondôr gegén byl znám jako zručný umělec, především tvůrce sakrálních plastik, jež se staly předmětem uctívání v řadě jím založených klášterů. Osobně se podílel na vnitřním uspořádání kláštera a navrhl konstrukci hlavního shromažďovacího chrámu cogčin, podle nějž vznikaly v Chalše další.
Ačkoli lze Churé považovat od počátku za rezidenci dževdzundamba chutag-tů, Ondôr gegén Dzanabadzar v něm nepobýval trvale, ale objížděl jednotlivé kláštery podle svého uvážení. Od ojratského vpáduv90. letech 17. století pobýval Dzanabadzar v Dolonnúru, Pekingu nebo Rehe až do roku 1702 a navázal úzký vztah s císařem Kangxi. Po svém návratu zahájil Dzanabadzar obnovu ojratsko--mandžuskými válkami poničené Chalchy. K oživení leh Churé došlo až kolem roku 1706 v centrální oblasti Túšét chánského ajmaku v místě zvaném Cecerlegín Erdene tolgoj (v dnešním sumu Tuvšruiilech v Archangaji). Po většinu 18. století kočoval klášter po střední Chalše na rozlehlém území zahrnujícím dnešní ajmaky
148
§ w _i O (5 Z
0
1
o
Idealizovaná podoba kláštera Ich Chiiré v 19. století
Tôv, Selenge, Bulgan, Ovorchangaj a Archangaj. Zpočátku leh Chiiré kočovalo sezónně, na zimu se rozkočovávalo na několik vhodných zimovišť a pouze v létě se scházelo na jednom místě. S rostoucím počtem mnichů a jeho dílčích částí ajma-ků se Chiiré pomalu odpoutávalo od taktéž rostoucího počtu svých poddaných pastevců, kteří se již nemohli směstnat na pastviny v okolí kláštera a zůstávali rozeseti po celém území Chalchy na panstvích svých původních světských pánů. Od roku 1719 měnil klášterní komplex své stanoviště jednou za rok, později jen jednou za několik let. Roku 1719 se leh Chůré nacházelo v Dágandclu (7km severozápadně od sumu Jerôô v Selenge), 1720 v Usan séru (v dnešním sumu Chušát v Selenge). Mandžuům se nelíbilo, že Chůré kočuje daleko na severu v blízkosti ruských hranic, a přiměli jej k přesunu na jih. V roce 1722 se dočasně přestěhovalo až na řekuTamir (Archangaj). Vroce 1723 Chiiré prezimovalo na úpatí hory Búral u řeky Džargalant, odkud na jaře následujícího roku překočovalo k řece Ugtál--Džargalant, ale záhy pokračovalo k řece Ivén (sum Barúnbúren v Selenge). Prostředí řeky Ivén se Dzanabadzarovi zvláště zamlouvalo a zamýšlel zde vybudovat trvalejší sídlo, ale ještě téhož roku zemřel. Císař Yongzheng zde alespoň nechal vybudovat usedlý klášter v čínském stylu Amarbajasgalant k uložení ostatků zemřelého 1. dževdzundamba chutagta. V roce 1729 je leh Chůré doloženo v místě
ľíiHii/        r 3 ,r r 3 r h       b o r
Původní malba plánu města leh Chiiré
zvaném Džargalant u Chudžirtbulagu, odkud bylo v následujícím roce přeneseno na řeku Burgaltaj (sum Ratsůmber v Centrálním ajmaku), kde musel klášter čelit náporu obchodníků procházejících po hlavní obchodní trase z Cíny do Kjachty. Od 30. let 18. století se již Chůré zdržovalo v užším území poblíž dnešního Ulánbátaru. Roku 1731/1732 se přestěhovalo do údolí řeky Sognôgôr (sum Batsúm-ber na sever od Ulánbátaru), 1733 na Tereldž, 1734 k říčce Uliastaj (ve východní části dnešního Ulánbátaru), 1736 na řeku Chuj Mandal (sum Batsůmber), 1740 na řeku Chuncal (sum Batsůmber), 1742 na řeku Udleg (tamtéž). V roce 1743 bylo opétvOgôômôm (sum Bajan), 1747 na řece Selbě (na území dnešního Ulánbátaru). V roce 1756 se usadilo opět na říčce Uliastaj, 1762 opět na Selbě a 1772 opět na Chuj Mandalu (Teleki 2011).
Poskytovat tažná a nákladní zvířata a napomáhat při stěhování bylo povinností poddaných šaví dževdzundamba chutagta. Například při přesunu leh Churé od řeky Selby na místo zvané Chúj Mandal v roce 1772 bylo zapotřebí 1024 velbloudů, 1000 osedlaných a postrojených volů a 973 nakládačů opatřených potravou na jeden měsíc. Když se v roce 1777 leh Chůré stěhovalo zpátky z Chúj Mandalu k Selbě, bylo zapotřebí 1032 velbloudů, 1054 volů a také 15 tesařů opatřených potravou na měsíc a 14 kovářů opatřených dvouměsíční potravou (nyp3B>KaB 1978: 193).
Od roku 1778 se leh Chůré usadilo trvale na pravém břehu řeky Selby, tedy na území odpovídajícím centru dnešního Ulánbátaru. Zatímco na dřívějších stanovištích leh Chůré vznikaly mnohé zděné či dřevěné chrámové stavby, u řeky Selby se Chiiré snažilo uchovat si svou mobilitu. Teprve v roce 1809 vznikl první zděný chrám, a sice nikoli v samotném leh Chůré, ale v paralelně s ním působící klášterní škole (dnešním klášteře Gandan, Gandangtegčinling) na mírné terase západně od centra (dnešní Gandangín dendž). Mezi lety 1820-1832 byl v centru
Chůré postaven dřevěný chrám Majtréji (Majdarín sům), o jehož obnovu se současní ulánbátarští buddhisté pokoušejí.
V konečné podobě sestávalo z chrámů jednotlivých klášterních okrsků - aj-maků, situovaných kolem hlavního volného prostranství, na jehož severní straně stálo původní sídlo dževdzundamba chutagtů - Žlutý palác Šar ordon. Za jeho ohradou se nalézal velký chrám pro společná shromáždění celého kláštera (cog-čin), která se konala jen výjimečně. Nalézala se zde také tzv. Abatajova jurta zvaná také Barún ôrgôô. Jednalo se o velkou jurtu pocházející údajně z časů Abataj chána, která původně stávala v Erdeni dzú. Ondor gegén Dzanabadzar ji nechal přenést do leh Chůré, kde při ní Tůšét chánové vydržovali původně dvacet a později jen pět mnichů k provádění každodenních rituálů. V jurtě se nacházel Aba-tajův trůn obklopený dvěma dřevěnými sochami Abatajových spolubojovníků. Ochrannými božstvy tohoto chrámu byli Džamsran a Gombo. Jurtová obydlí mnichů jednotlivých ajmaků oddělená dřevěnými ploty se rozkládala v pásech vně ajmačních chrámů. Prvních sedm ajmaků založených Ondor gegénem Dza-nabadzarem mělo funkční rozdělení. Sangín měl patrně na starosti majetkové záležitosti, Dzógín ajmag zásobování potravinami. Jiné byly pojmenovány podle významných lamů, jimž byly určeny, nebo osob, které je financovaly, jako Dar-chan emčín ajmag„Ajmak váženého lékaře" nebo Ajmak Chúůchen nojona. Andu nary n ajmag původně hostil tibetské mnichy z oblasti Amdo. Některé ajmaky se zaměřovaly na vykonávání určitého druhu rituálů nebo na uctívání konkrétních božstev. Jednotiivé klášterní ajmaky byly podporovány lidmi z určitých regionů Mongolska. Mladí mniši přicházeli tradičně do učení k mnichům ajmaků udržujícího vztahy s jejich rodným chošúnem a poutníci z daného regionu se zpravidla ubytovávali ve svém ajmaků a u svých mnichů. Na oplátku se ajmaky v případě nutných oprav obracely s žádostí o podporu na představitele svého spřáteleného regionu. Počet ajmaků se v době 2. dževdzundamba chutagta (1724-1758) zvýšil na 22, do roku 1903 na výsledných 30.
Klášter se po celé 19. století potýkal s přítomností čínských a později ruských obchodníků. Čínští obchodníci si vytvořili vlastní operačné město známé pod obecným názvem čínských měst v mongolské stepi, Majmáčin (čin. maimai-zhenlmaimaicheng). Čínské město bylo na naléhání mnichů, kteří zakazovali obchodování na území kláštera, položené v odstupu asi 7 km na jihovýchod od centra leh Chůré. Ve městě se nacházelo několik čínských chrámů a vlastní hřbitov. Majmáčin každodenně přitahoval množství poutníků i chúrénských mnichů, kteří po odbytí náboženských obřadů v ranních a dopoledních hodinách odcházeli do čínského města za nákupy nebo za zábavou. Přesto se čínští obchodnici snažili klášternímu osídlení ještě více přiblížit, což zprvu uvítali i samotní mniši, kteří čínské obchody pravidelně navštěvovali. Jako první se na pomezí leh Chůré přistěhoval osobní dodavatel samotného bogdgegéna a v době 5. dževdzundamba chutagta (1815-1842) již obchodníci zaplnili téměř celý prostor od řeky Selby po Majmáčin (část přiléhající k centru kláštera po levém břehu Selby se nazývala Dzún Damnúrčin) a později i prostor mezi centrem leh Chůré a dnešním klášterem Gandan, dříve náboženskou školou canid založenou v roce 1756 (tato část se nazývala Barún Damnúrčin a ležela mimo jiné v místech dnešní obchodní ulice Urt Cagán a obchodního centra Bômbôgôr). Představitelé kláštera opakovaně požadovali odstranění obchodní zástavby z okolí leh Chůré, ale ambanát ani
pekingské úřady na žádosti neodpovídaly. Vedení kláštera proto změnilo strategii a v roce 1836 si vyžádalo povolení z dosavadního místa odkočovat.
V roce 1839 Chůré opravdu odkočovalo o několik kilometrů západně a usadilo se na severním břehu Túly poblíž dnešního ulánbátarského předměstí Tolgojt. Na původním stanovišti zanechali mniši pouze chrám Majtréji a komplex Gan-danu, kam do nově vybudované chrámové budovy dočasně nastěhovali bogdgegéna. Většina čínských kupců opuštěné stanoviště kláštera opustila a stáhla se do Majmáčinu. Mniši sami si na vzdálenou cestu do Majmáčinu začali brzy stýskat. Když ještě k tomu v nevysokém věku zemřel 5. a zanedlouho na neštovice i mladý 6. dževdzundamba chutagt, rozhodli se nové stanoviště opustit jako nepříznivé a v roce 1855 se vrátili opět k řece Selbě. Čínští obchodníci brzy klášterní město obklopili svými stánky a se založením ruského konzulátu v leh Chůré v roce 1861 přibyla i řada obchodních stanic ruských kupců. Opakované stížnosti na to, že obchodníci neponechávají kolem kláštera dostatek prostoru ani pro každoroční obřad obcházení kláštera se sochou buddhy Majtréji, docházely u pekingských dvorních úřadů jen zdrženlivých odpovědí. Čínští obchodníci pokaždé dočasně odstraněné stánky brzy obnovovali a ruské obchody nemohly být odstraněny bez ujednání s ruskými zastupiteli. Ich Chůré tedy na konci 19. i na začátku 20. století zůstalo smíšeným klášterním, obchodním a správním městem, díky čemuž se v roce 1911 mohlo stát hlavním městem Autonomního Mongolska.
MONGOLSKÉ PRÁVNÍ RÁDY V MANDŽUSKÉM OBDOBÍ
V 17. století se vnitřní záležitosti mongolských ajmaků řídily vlastním právními zvyklostmi, které byly od konce 16. století kodifikovány a zapisovány. Západní části pozdějšího Vnitřního Mongolska dodržovaly zákoník Altán chána [Allan qa-yan-u čayajd) z let 1578-1581 zajišťující privilegované postavení buddhistickým mnichům. Východní Mongolové uznávali zákoník z doby Tůmen chána (1558-1592) [Tiimen qayan-u čayajd). Chalchové si na sněmech lokálních vládců vytvářeli vlastní přepisy a začali je také zapisovat. Soubor těchto pravidel psaný na březové kůře byl v originále nalezen v roce 1970 v Char Buchyn Balgasu. V roce 1640 ustanovili Chalchové společně s Ojraty jednotný soubor trestního práva [Qalq-a Oyirad-un čayaja-yin bičig), který u Ojratů zůstal s pozdějšími doplňky v platnosti až do pádu Džúngarského chanátu a kterého se v Chalše dlouho přidržoval také Dzasagt chanát. Tento zákoník výrazně omezil užívání trestu smrti a dalších tělesných trestů a zaměnil je pokutami v dobytku. Ukotvil také společenské postavení buddhistických mnichů a přiznal jim ekonomické výhody. Tento chalšsko-ojrat-ský zákoník zdůraznil poLřebu souladu mezi jednotlivými vrstvami společnosti i mezi mongolskými vládci navzájem. Trvalou jednotu však zajistit nedokázal. Západní i východní Chalcha (Dzasagt chán a Tůšét chán) byly srovnatelně silné a ani jedna strana se nechtěla vzdát vidiny svého prvenství. Západní Chalcha se orientovala na Džúngarský chanát, zatímco východní část navazovala opatrné kontakty s Mandžuy. Džúngarský chanát na jedné a Mandžuové na druhé straně vnitro-chalchský spor priživovali a přivedli jej nakonec k mezinárodnímu konfliktu.
Skupinám jižních a východních Mongolů, které ve 20. a 30. letech 17. století přijaly mandžuskou svrchovanost, uděloval mandžuský dvůr početné dílčí právní