11 KRIZE VE 14. STOLETÍ
Ve 14. století nastala ve středověkém světě krize, která postihla také nejrůznější oblasti života na Iberském poloostrově. Projevila se v demografickém vývoji, stejně jako v pojetí autority a legitimity. Odrazila se ve vývoji společnosti, stejně jako v kultuře.
Demografická krize
Vzhledem k chybějícím pramenům jsou dosavadní studie o středověkém obyvatelstvu z doby před 14. stoletím neúplné a málo spolehlivé. Počínaje 14. stoletím už jsou známy některé dílčí údaje, ale statistiky jsou k dispozici až od 18. století.
Je však zřejmé, že v 11. a 12. století došlo na Iberském poloostrově k obrovskému růstu počtu obyvatel, pravděpodobně na dvojnásobek. Jednak se zřetelně zvýšil počet členů jednotlivých domácností a zároveň se ve Španělsku usadilo velké množství lidí z oblastí za Pyrenejemi. Ve 12. století pocházelo například téměř 85 procent obyvatelstva Jaky (Huesca) ze zemí mimo poloostrov.
Ve 14. století se objevily dokumenty berního typu, tzv. domovní knihy {lib-ros defuegos, v Katalánsku fogatges), v nichž byl uveden seznam domácností. Zaznamenaná čísla se týkala domácností jako daňových jednotek, které se lišily počtem členů. Při zjišťování počtu obyvatel se v současnosti násobí koeficientem 4,5.
ČERNÁ SMRT
V polovině 14. století nelítostně postihla nám blíže neznámý počet obyvatel černá smrt, jak se tehdy říkalo dýmějovému moru.
Roku 1347 obléhal chán z Kipčaku město Kaffu na Krymu a katapultoval do města těla obětí dýmějového moru. V temže roce janovské lodě zamořily sicilské přístavy a mor se vzápětí rozšířil po celém západním světě. Roku 1348 se dostal na Sardinii, Iberský poloostrov a do Francie. Následujícího roku do střední Evropy, severní Afriky, na Korsiku, Apeninský poloostrov, do Flander a Anglie. Roku 1350 pronikl do Skotska a do skandinávských a pobaltských zemí, čímž zasáhl celou Evropu.
Důsledky této epidemie se dostavily okamžitě. Počet obyvatel Florencie se snížil ze 100 000 (1339) na 50 000 (1351), v Benátkách klesl ze 110 000 na 70 000, v Sieně ze 42 000 na 15 000. Ke značnému úbytku městského obyvatelstva došlo v celé Evropě. Stejným způsobem byl postižen i venkov. Například v burgundské vesnici Givry, kde ročně umíralo průměrně 25 osob, zemřelo jen v několika měsících roku 1348 více než 600 lidí.
Rozšíření moru na Iberském polostrove není ještě důkladně prostudováno, ale dosavadní poznatky odpovídají událostem v okolním světě.
V zemích Koruny aragónske se mor postupně šířil následujícím způsobem -v dubnu a květnu postihl Mallorku, v květnu Barcelonu a zbytek současného
Katalánska a pravděpodobně i Ro-sellón (Rousillon) a Cerdaňu (Cer-dagne). V červnu byla zasažena Valencie, v červenci Teruel, kde mor vypukl znovu v říjnu, v září se rozšířil do Huesky a okolních oblastí a v říjnu do Zaragozy, Calatayudu, Teruelu a Jériky (kde na mor zemřela královna Eleonora Akvitánská). V listopadu, kdy už rozesel zkázu po všech zemích Koruny aragónske, se dal na ústup.
V navarrském království vypukl mor také roku 1348. Například v soudním okrese Estella se počet obyvatel snížil v krátkém časovém období o více než 70 procent.
Postup morové nákazy v kastilsko-leónském království také není přesně znám. Jeden z mála použitelných údajů se týká července 1349, když Alfons XI. obléhal Gibraltar, kam tehdy mor pronikl a způsobil pozdější panovníkovu smrt. Je však možné, že tam nákaza vypukla už dříve.
Ani z Portugalska nemáme mnoho zpráv. V jedné z nich, která pochází z Coimbry, se píše: „Bylo to roku M.CCC.LXXX.VI (1348), v září, kolem sv. Michala, kdy přišel ten mor, na světě byla tak veliká úmrtnost, že pomřely dva díly lidí. Po tři měsíce trvalo to umírání a nejvíce útrap lidem působily zdu-řeniny na uzlinách a v podpaží. Bolestmi trpěla většina lidí, jak ti, kdo zemřeli, tak i ti, kdo zůstali naživu."
Počet obětí morové nákazy není znám. Pedro IV. Aragónsky při jedné příležitosti poznamenal, že zpočátku zemřela třetina jeho poddaných. Při jiné uvedl, že po rozšíření moru do Valencie a Zaragozy umíralo denně tři sta lidí. Portugalské texty hovoří o dvou dílech lidí, čímž zřejmě naznačují smrt poloviny obyvatelstva. Ze šesti set Maurů žijících v Cortesu v Navaře přežilo jen šedesát. Počet obětí se ještě zvýšil při opětovném propuknutí morové nákazy v letech 1352 a 1381.
Problémy způsobené množstvím obětí byly nejrůznějšího charakteru. Zaprvé bylo nutné rozšiřovat existující hřbitovy a zakládat nové. Král Pedro IV nařídil, aby byl Židům v Léridě poskytnut nový hřbitov, jelikož starý se naplnil hroby obětí černé smrti. Také v Toledu bylo nutno vytvořit nový židovský hřbitov. Rozšířit hřbitovy bylo třeba i ve Valencii.
Zobrazení Tance smrti, odraz morových epidemií v literatuře
NÁSLEDKY CERNE SMRTI
Studium nejznámějších událostí a následků svědčí o rozsahu této katastrofy. Prvním neblahým následkem, o němž hovoří prameny, bylo vylupování domů,
krádeže nábytku, peněz, šperků a předmětů osobní potřeby, které zůstaly v prázdných domech, když všichni obyvatelé pomřeli. Takto byla rozkradena většina majetku johanitů v Katalánsku, neboť zemřel nejen převor, ale i komturové a řádoví bratři. Běžné bylo násilí páchané na Židech a poutnících, protože byli považováni za původce všeho zla. Pole a vinice se přestaly obdělávat vzhledem k nedostatku pracovních sil a ze strachu před bandami lupičů. V malých osadách a na okrajích velkých se běžně páchaly násilné Činy, což obyvatele nutilo ke stěhování do lépe střežených míst. Uběhly bezmála dva roky, než se prosadilo právo a obnovil pořádek.
Vzhledem k úbytku daňových poplatníků se královské renty zmenšily a při pokusech o jejich propachtování o ně nikdo neměl zájem. Tak o tom informovali krále například jeho agenti v Rosellónu a v Cerdani, přičemž naznačovali, že by se mu je podařilo odprodat jen za značně podhodnocené ceny. Váznoucí obchod vedl ke snížení mýtného, jak o tom svědčí dopisy, v nichž král požadoval informace o výši ztrát. Vzhledem ke snížení královských rent musel panovník postupně snižovat počet svých úředníků a zbylé úředníky donutit k tomu, aby si ke svým povinnostem přibrali funkce uvolněných kolegů. Tak například úředník, který měl na starosti stavbu hradu v Perpignanu, musel převzít ještě odpovědnost za závlahový kanál v Thuiru.
Protože král potřeboval hradit běžné státní výdaje, byl nucen uvalovat nové daně; jako byla například masná daň v Rosellónu a Cerdani, aby mohl platit jezdectvo, které tyto regiony chránilo.
Daně bylo zapotřebí zvýšit i na nižší úrovni. Výdaje na udržování a opravy závlahových kanálů v okrajové části Zuery nemohly být hrazeny ze starých dávek a bylo nutno zvýšit poplatek za zavodňování {alfarda) ostatních dosud obydlených částí k dosažení rovnováhy. Vážnějším a rozšířenějším jevem bylo to, že majitelé pecí propachtovali částky, které pobírali. Menší počet spotřebitelů způsobil, že pachtýři neměli na zaplacení majitelům, což vedlo k četným soudním sporům. Totéž se dělo všude tam, kde se propachtovalo mýtné, daň ze zboží nebo jakákoli jiná daň. V důsledku zmenšení počtu plátců daní a poplatků vybrané částky na uhrazení pachtovného nestačily.
Četná královská nařízení se týkala dluhů. Na začátku morové nákazy, vzhledem ke strádání poddaných, králové odložili splácení dluhů o jeden rok. Jindy byly prominuty peněžité tresty, kromě pětiny, jež byla vyčleněna na vyplácení mezd královským úředníkům. Později král povoloval až tříleté prodloužení splatnosti dluhů do částky šesti tisíc solidů všem lidem bez rozdílu původu nebo stavu. Jindy byly sníženy roční daně z tří set šedesáti solidů na dvě stě.
Velké komplikace nastaly v oblasti práva. Mnoho notářů zemřelo dříve, než mohli dát oficiální formu listinám sepsaným podle poslední vůle nemocných. Králové povolili, aby tyto listiny nabyly platnosti veřejných dokumentů. Nastal i tak extrémní případ, že po smrti všech notářů v Almudébaru, občan Juan de Atraro poslouchal a zaznamenával poslední vůle umírajících, a král jej proto musel jmenovat královským notářem, aby závěti legalizoval.
Městský život byl ochromen. Jmenování do funkcí, které do té doby prováděl přímo král, nebylo pro nedostatek informací možné a panovník zmocňoval k této práci své zástupce. V některých místech, jako například ve městě Tárreze, bylo nutno změnit systém volby obecních starších (pahers) a konšelů {con-
sellers), protože počet obyvatel tam neúměrně poklesl. Bylo třeba znovu slučovat různé funkce nebo stejné funkce, ale vykonávané ve vzdálených místech, a svěřovat je jediné osobě.
Soudnictví se vrátilo k primitivnějším formám. Tak například při sporech mezi obyvateli král vzhledem k nedostatku právníků často nařizoval svému rychtáři {batllé), aby zvolil dva nebo více čestných mužů, kteří „rychle, stručně, prostě a jednoduše, bez okázalosti a bez právních kliček, dbajíce pouze pravdy a pokud možno beze spisů", rozhodovali všechny nastalé problémy. Lékařské zákroky v případech vážných poranění upravovaly listiny výsad; v případě Valencie, Játivy a dalších míst se v nich uvádí, že zákrok mají provést vždy dva ranhojiči. Ale „množství lékařů a ranhojičů v Játivě i jinde se tak zmenšilo, že tam nezůstal téměř žádný", což si vynutilo změnu ustanovení, že v případě vážných poranění musí zakročit jeden ranhojič.
Každodenní život byl velmi svízelný. Jako kuriozitu lze připomenout stížnost, kterou po čase podal ve věci svého platu zvoník z Alciry, jemuž městská rada výslovně zakázala zvonit, „aby se zabránilo zděšení lidí".
Za pozornost stojí opatření panovníků na překonání následků katastrofy. Jedním z prvních kroků krále Pedra IV. byla žádost k papeži Klementovi VI. o udělení dispensu od zákazu sňatku až do třetího stupně pokrevní příbuznosti a spřízněnosti všem osobám bez výhrady, „aby se snáze zalidnila země". Protože „naživu zůstalo jen málo rodin", stanovil tentýž panovník, že nebude stíhána žena, která uzavře manželství před uplynutím jednoho roku od úmrtí svého manžela i přes to, že tak stanoví zákon a zvyk.
Určitá místa dostala privilegia pořádat týdenní trhy a některým obchodníkům bylo dokonce zaručeno, že nebudou stíháni za používání starých měr a nebude od nich vymáháváno odškodnění po dobu tří let. Nastal dokonce extrémní případ, že obyvatelům Ibizy bylo povoleno vyzbrojovat kaperské lodě proti Maurům znepřáteleným s králem a bylo jim přiznáno právo ponechat si všechnu kořist, z níž byl zájem spíše o otroky než o zboží.
Současně se změnily některé povinnosti a společenské postavení určitých osob. Smrt téměř všech zaměstnanců barcelonské mincovny přinutila krále zrušit mincířská privilegia, aby mohl jmenovat dvacet mincířů k výkonu řemesla, aniž předtím byli členy cechu. A například tři valencijští rybáři byli osvobozeni od služby na královských lodích, aby město Valencie mohlo být zásobováno rybami, protože od smrti téměř všech valencijských rybářů zásobováno nebylo.
Úmrtnost byla natolik vysoká, že na některých místech zemřelo až 75 procent obyvatel. Neobydlené domy byly často vylupovány. Venkov se vylidnil, pachtovné se neplatilo a pachtýři mýtného přišli na mizinu. Veřejné funkce zůstávaly neobsazeny pro nedostatek vhodných lidí. Lékařské povolání se běžně vykonávalo neoprávněně. Zběsile byla vyhledávána a ničena potvrzení o dluzích, hřbitovy mnoha měst musely být rozšířeny a městské rady neměly kým obnovit a doplnit počty svých členů.
Protože nejsou známy všechny dochované domovní knihy ze 14. století, nelze hovořit o absolutních počtech obyvatelstva a vyčíslit dopad morové nákazy. První úplný soupis provedený v navarrském království je z roku 1366. Tehdy tam bylo zaznamenáno 18 219 domácností, to znamená přibližně 80 000
obyvatel. Soupis je z období po morových epidemiích z let 1348 a 1362, jimž podlehla zhruba pětina obyvatelstva.
Také dějiny středověkých řádů hovoří o pohromě a zkáze, jež postihly většinu klášterů na poloostrově, z nichž odešli téměř všichni z nemnoha přeživších mnichů.
Hospodářská krize
Koruna aragónska se stala obchodní velmocí celého Středomoří zřízením kupeckých středisek zvaných fondaky (fóndacos) v muslimských zemích na celém pobřeží. Fondak byl výsostným aragónskym areálem, na kterém stály kostel, hostinec, pekárna, hřbitov, lázně a krámy. Byl vybudován vládcem, na jehož území se nacházel, ale udržován knížetem, jehož poddaní ho užívali. Fondak spravoval konzul, kterého jmenoval aragónsky král nebo město Barcelona. Ačkoliv konzulové nebyli diplomatickými zástupci, vládci muslimských zemí je za ně uznávali.
Přestože se papežové snažili izolovat muslimský svět od křesťanského tím, že vyobcovávali z církve křesťany obchodující s muslimy, výsledky jejich snah byly slabé. Exkomunikace vedly pouze k tomu, že stoupaly ceny výrobků a rostla ziskuchtivost. Na ochranu poctivosti svých poddaných provozujících obchod s muslimy shromáždil Jaime II. Aragónsky (1291-1327) radu teologů, kteří měli prozkoumat možnosti, jak dále obchodovat bez hrozby exkomunikace. Práce rady byla úspěšná.
Obchod byl mnohdy ovlivněn nedostatkem některých výrobků, například pšenice, způsobujícím často hladomor. Daně placené kupci dosahovaly 10 procent hodnoty prodaného zboží nebo 5 procent neraženého stříbra či zlata, ačkoli z mincí se daně neplatily.
Hospodářský rozmach Koruny aragónske v tomto období dokumentují data výstavby většiny gotických katedrál na jejím území: v Barceloně (stavba zahájena roku 1298), Geroně (1312), Huesce (v téže době), Manrese (1328), Palmě de Mallorca (vysvěcena roku
1346) aTortose (stavba zahájena roku
1347) .
V důsledku moru v roce 1348 však došlo k velkému pohybu obyvatel, při němž se vylidnil venkov a mnoho polností zůstalo ležet ladem. V zemích, které žily z obchodu (Portugalsko, Koruna aragónska), se snížil hospodářský a zároveň i lidský potenciál. Hospodářský potenciál centrálních oblastí (Kastílie a Leonu) se zdánlivě zvýšil téměř přímo úměrně k úmrtnosti, protože základem Gotická čtvrť - část Královského paláce, jejich hospodářství byl chov ovcí. Barcelona (foto Simona Binková)
Gotická čtvrť, špitál sv. Kříže, 15. stol., Barcelona (foto Simona Binková)
Nedostatek pracovních sil s sebou přinesl nejprudší a možná i nejvyšší zdražení ve velmi krátkém čase. V období o něco málo delším než jeden a půl roku se dle dokumentu Pedra IV. denní mzda požadovaná řemeslníky a cena jejich výrobků zvýšily tak, že v některých případech dosáhly až čtyřnásobku, v jiných pětinásobku a v dalších případech dokonce ještě vyšších hodnot. Z náhlého zvýšení mezd v důsledku nízkého stavu obyvatelstva jako první těžili dělníci, nádeníci, příštipkáři, kameníci, tesaři a další řemeslníci. Dále pak kabátníci, pastýři, rolníci, podělkáři, štítaři, kočí, kojné, služebné a žoldnéři. Král si byl vědom nebezpečí, které toto zvýšení pro všechny znamenalo, a urychleně podnikl protiopatření zavedením prvních dnes známých cenových a mzdových sazeb. Ačkoli sazby měly být vyhlášeny pro celou Korunu aragónskou, v současnosti známe jen nařízení pro Katalánsko (18. července 1349) a Valencii (25. ledna 1350). Oba předpisy byly podobné a obsahovaly nařízení, aby cenové a mzdové sazby byly vyhlášeny se zřetelem na zvyky zachovávané před morem a na zvyky novější. Důvody zdražení a vyšších mezd měly být pečlivě posouzeny, a pokud by byly shledány nedostatečnými, měly se mzdy i ceny vrátit k hodnotám před morovou nákazou. Při nalezení dostatečného důvodu se měly mzdy a ceny zvýšit rozumně. Provinilcům, inkasujícím i platícím, měla být ukládána peněžitá pokuta. Recidivisté měli platit stejnou pokutu a těm, kdo se provinili potřetí, měla být uťata ruka nebo museli zaplatit tisíc solidů v barcelonské měně. Kontrola a případné potrestání viníků se mělo všude provádět jednou za rok. Žadatel o královskou milost pro provinilce měl zaplatit padesát solidů pokuty. Toto ustanovení mělo platit dva roky, avšak bylo možno je prodloužit.
O něco později (v listopadu 1350) byly na perpignanském dvoře vydány zákony proti zvyšování mezd a cen, ale byly stejně neúčinné jako nařízení předešlá. Samotný král si stěžoval na to, že nemůže najít nikoho pro funkci písaře, neboť písaři, kteří zůstali naživu, požadovali vysoké platy. A vzhledem k obtížím při obsazování funkce kurýra na území Pallarsu nabízel král dvanáct solidů za každou ujetou míli.
K tomuto jevu  docházelo  také Fragment oltářního obrazu sv. Marka
v Kastílii, kde král Pedro I. připravoval z katedrály v Manrese
ve valladolidských kortesech (1351)
další cenová a mzdová nařízení. Portugalský král Alfons IV vydal (1349) zásady podobné těm, jež známe ze zemí Koruny aragónske. V Portugalsku však v některých případech zašli ještě dále; například v určení délky pracovního dne -od slunce východu do slunce západu - a v pracovní povinnosti mužů a žen pod trestem vypovězení.
Prudké zvýšení cen v rozmezí několika málo let doprovázela devalvace měny v Kastílii a padělání kastílskych mincí v Koruně aragónske. Pouze výroba vlny na území Kastílie a Leonu dosáhla většího významu než v minulosti. Z tohoto důvodu se oba státy zúčastnily stoleté války na straně Francie proti Anglii. Jejich cílem bylo uplatnit přebytek vlny v tkalcovnách ve Flandrech a Burgundsku a navíc získat monopol na přepravu vína z Francie do Evropy.
O hospodářském vývoji na poloostrově ve 14. století chybějí podrobné studie. Ale podle dokladů o vývoji portugalské měny je možno sledovat obecné linie, třebaže vývoj v ostatních poloostrovních královstvích nemusel být zcela synchronní. Vyjdeme-li z toho, že roku 1282 se portugalská stříbrná marka rovnala 16,5 libry, pak v průběhu 14. století vykazovala ve své stříbrné hodnotě tyto výkyvy:
panování krále Dinize ......14
kolem roku 1340 ............ 19
1355 ....................... 35
1367 ....................... 19
1369 ....................... 27
1371 .......................38
1373 ....................... 22
1384 ....................... 36
1385 ....................... 66
1386- 1387 ................. 155
1387- 1391 ................. 172
1392-1397 ................. 250
1398 ...................... 315
Vletech 1399 až 1405 se portugalská měna znehodnotila ještě pětaosmde-sátkrát. Z uvedeného přehledu je zřejmé, že k hospodářské katastrofě
v Portugalsku došlo v letech 1373 až 1384, stejně jako v Koruně aragónske, kde novější studie hovoří o krizi roku 1381.
Úbytek velkého množství obyvatel věnujících se obchodu v Koruně aragónske ve druhé polovině 14. století, který se časově shodoval s hospodářským poklesem v celém Středomoří - vinou morové nákazy -, znamenal začátek úpadku zemí Koruny aragónske, převážně těch, které žily téměř výhradně z obchodu, jako Katalánsko, kdežto země s prosperujícím rolnictvím a dobytkář-stvím (v jejich hospodářství hrála určitou úlohu také vlna) mohly důsledky moru snáze překonávat a v 15. století se opět pozvednout (Valencie a Ara-gonie). Ale v celé Koruně aragónske obecně nastalo snižování hospodářského a politického potenciálu, které trvalo nejméně půl století.
Zatímco v Koruně aragónske začal úpadek, kastilsko-leónské království si upevňovalo svou hospodářskou a později i politickou hegemonii na poloostrově.
Krize monarchie
Od 11. století přetrvávala na poloostrově idea, že králové vládnou „z milosti Boží". Získat titul krále mohl pouze králův syn z legitimního kanonického manželství. Levobočkové králů - protože se neměli vůbec rodit - nástupnické právo neměli. K porušení tohoto ideálu došlo v polovině 14. století po zániku legitimních dynastií a nástupu dynastií pocházejících z nemanželských větví.
V Kastílii tento problém vyvstal mezi syny Alfonse XI. (1312-1350) Pedrem I. (1350-1369) a Enriquem II. (1369-1379). Pedro I. byl legitimním synem, kterého porodila Marie Portugalská. En-rique byl levoboček zplozený s Eleonorou z Guzmánu. Oba mezi sebou několik let bojovali, první z nich podporován Anglií a druhý Francií, tedy zeměmi, které vedly stoletou válku. Enrique spáchal bratrovraždu, která mu umožnila prohlásit se za krále Kastílie a Leonu (1369). Tím začala vláda nemanželského trastámarského rodu, která pokračovala až do doby Katolických králů.
Boj mezi Pedrem I. a jeho bratrem Enriquem II. byl donedávna považován za svár mezi královskou mocí a šlechtou, nebo dokonce za pouhý bratrovražedný boj. Studie profesora Viňase Meye dokazují, že jde o komplexnější otázku a že určitou roli zde sehrály také hospodářské příčiny.
Šlechta si udržovala velkou hospodářskou i politickou moc a na její soudržnosti nepřímo úměrně závisela Alcázar v Seville (foto Simona Binková)       moc panovníka. V Kastili a Leonu do-
cházelo i přes obtíže k postupnému rozvoji měšťanstva, které bylo zprvu velmi slabé, ale časem se stalo nepostradatelným.
Ve 14. století si kastilští králové uvědomili hospodářské možnosti, které jim tato společenská vrstva nabízela, a snažili se ji chránit. Do té doby byli panovníci závislí na svém vlastním majetku a na dávkách, o jejichž výši hlasovaly kortesy. Vzhledem k tomu, že zástupci měst v kortesech v mnoha případech pocházeli ze šlechtických rodin, dávky se neustále snižovaly. Zároveň bylo nutno štědře a včas vyplácet žoldnéře, jejichž prostřednictvím se ve 14. století vedly války.
Finanční nesnáze přiměly krále změnit daňovou soustavu zavedením nepřímých a spletitých daní z obchodu a monopolů. Byla vytvořena potravní daň (alcabala, Alfonsem XI.), pečlivě byla regulována cla, mýta, námořní desátky, účast při kaperských plavbách a při nájezdech a důkladně se vyvinula technika výběru regálů (důchodů příslušejících panovníkovi). Daně z transakcí a spotřební daně byly průhlednější a stálejší, než daně odhlasované kortesy. Alfons XI. a Pedro I. chránili obchodníky a tato ochrana byla spojena s reorganizací systému vybírání daní spolu se zaškolováním pokladníků, účetních, správců a dalších úředníků, kteří měli hospodářskou moc a brzy získali i moc politickou. Tím se mírně narušil uzavřený systém společenských tříd, protože panovníci pro tyto funkce hledali nejschopnější lidi. Složkou státní správy se stali Židé, z nichž někteří dosáhli významného postavení u dvora (např. Samuel Halevi z Toleda byl hlavním pokladníkem Pedra I.). Židovští finančníci poskytovali půjčky a do jejich rukou se dostalo mnoho šlechtického majetku.
Pedro I. Kastílsky podporoval měšťanskou iniciativu, ale nedovedl jednat se skupinou šlechty a duchovenstva. Vyhlásil nařízení o řemeslnících a zároveň připravil další nařízení o prelátech a o šlechticích (fijosdalgo). Následkem toho se šlechta, vysoký klérus a církevní vojenské řády postavili panovníkovi na odpor. Když došlo k nevyhnutelnému střetu, Pedro I. se rozhodl pro bezodkladnou popravu svých nepřátel, konfiskaci jejich majetku a uvalení daní. Vydal ustanovení o majetku královském, klášterním, panském a soukromém, přičemž reguloval restituci uchváceného majetku a jeho ochranu do budoucna. Dále pak poskytl záruky proti zlořádům při vyměřování a vybírání daní a hlavně proti zneužívání moci panstvem a královskými úředníky.
Tato politika vyvolala odpor těch skupin, jejichž moc byla založena na majetkovém vlastnictví. Vypukla občanská válka. Typicky měšťanská měs-
Kostel Santa Maria la Blanca, původně synagoga, Toledo, 12. stol. (foto Simona Binková)
ta (Burgos, Zámora, La Coruňa, Sevilla a další) se postavila na stranu Pedra I.; šlechtická nebo církevní města (Salamanca, Toledo a další) spolu se šlechtou a duchovenstvem hledaly svého kandidáta na krále proti Pedrovi I. V královské rodině byl Pedrovi I. nejblíže jeho nevlastní bratr Enrique II. z Trastámary. Jeho nemanželský původ představoval vážnou překážku, protože podle teorie o božském původu panovnické moci králem být nemohl. Kancléř Pedro López de Ayala vyjádřil mínění šlechty ve svém Rýmování o mravech dvorských (Rimado de Palacio): ten, kdo „dobře svému lidu vládne a chrání jej, ten skutečně je králem; druhý budiž vypuzen".
Boj šlechty a duchovenstva proti Pedrovi I. byl zdůvodněn tím, že je král „nechránil a nevládl jim" podle jejich třídních zájmů. Protože v té době probíhala stoletá válka mezi Anglií a Francií, rivalita kastílskych politických skupin se spojila s anglo-francouzskou rivalitou a do bojů na poloostrově zasáhly francouzské oddíly pod velením Du Guesclina na straně Enriqua II. z Trastámary a anglické oddíly vedené Černým princem Eduardem na straně Pedra I. Konflikt vyvrcholil zavražděním Pedra I. v Montielu (1369) jeho bratrem Enriquem II., čímž se na trůn dostal „nemanželský" trastámarský rod.
V Portugalsku nastal tentýž případ. Po smrti krále Ferdinanda I. Portugalského (1383) náležel trůn jeho dceři Beatrici provdané za kastílskeho krále Juana I. Za krále měl být prohlášen jejich syn. Ale proti právům budoucího kandidáta povstal velmistr avizského vojenského řádu Jan (Joäo), nemanželský syn portugalského krále Pedra I. (1357-1367). Po krátkém boji obou uchazečů - nejdůležitější událostí byla bitva u Aljubarroty (1385) - byl prohlášen za krále avizský velmistr (1385-1433).
Mnohdy se hovoří o tom, že manželství Beatrice s Juanem I. Kastílskym mělo spojit Kastílii s Portugalskem. Avšak jejich syn by toto spojení mohl skutečně provést jen tehdy, kdyby zemřeli synové, které měl Juan I. z prvního manželství. Jmenování avizského velmistra portugalským králem je nutno vidět ve vztahu k hospodářské katastrofě, která zemi postihla.
V Koruně aragónske nastala krize v posledních letech vlády Martina I. Staršího zvaného Lidumilný {elHumano), když bylo zřejmé, že král nezanechá legitimního nástupce, ačkoli se pokusil odkázat trůn svému nemanželskému vnukovi Fadriquovi de Luna tím, že ho prohlásil za manželského. Toto prohlášení se příčilo jeho poddaným, kteří po svízelných jednáních v Caspe (1410-1412) jmenovali ve slavném „závazku z Caspe" {compromiso de Caspé) aragónskym králem Ferdinanda I. z Antequery, strýce kastílskeho krále, a tudíž příslušníka „nemanželského" trastámarského rodu. Touto volbou - a následným nastolením Juana II. Navarrského na trůn - se do čela všech španělských království dostali členové „nemanželských" rodů, kteří pak hledali nové spojence k upevnění moci.
Krize autority
Souvislá údobí nezletilosti králů Ferdinanda IV. (1295-1312), Alfonse XI. (1312-1350) a Enriqua III. (1390-1406) v Kastílii byla příznivá pro vytváření různých skupin šlechty a k prosazování jejich vlastních cílů. Ve vzájemných bojích se snažily získat majetek na úkor monarchie. Po vyhlášení své plnoletosti se uve-
dení vládci sice bránili zmatečným radám regentů, ale nezamezili přehmatům těch, kteří sledovali vlastní prospěch.
Kastílske a leónské kortesy se na žádost městských obcí soustavně usnášely, aby se plnila rozhodnutí učiněná na dřívějších zasedáních. Také králové soustavně všem stavům připomínali povinnost plnit nařízení. Tato skutečnost svědčí o neexistenci autority, která by prosadila rozhodnutí kortesů, a tudíž zákon.
V Koruně aragónske nebyla krize tak výrazná. Mimo jiné proto, že tam nenastala údobí nezletilosti panovníků jako v Kastílii. Katalánská šlechta měla k panovníkovi příznivější vztah, i když šlechta v Aragonii a Valencii se s králem Pedrem IV. střetla u Épily a Mislaty (1348), kde však byla pokořena.
Šlechtu v Portugalsku, která byla vždy rebelantská, ovládl pokojnou cestou Jan (Joäo) I. za přispění lidu.
Náboženská krize
Ve 14. století prošel papežský stolec krizovým obdobím, jehož nejvýznačněj-ším důsledkem bylo přemístění sídla papežů do francouzského Avignonu (1309), tedy daleko od Říma zmítaného občanskou válkou. Po bezmála sedmdesáti letech podřízenosti Francii se papežové do Říma vrátili (1376), ale brzy nato nastalo v římskokatolické církvi schizma (1378-1415).
Krize papežského úřadu se časově shodovala s duchovní krizí na poloostrově. Uvolněnost mravů, nedostatečné respektování posvátnosti manželství, falšování bul, zhroucení scholastiky a bohatství kléru přispěly k opovrhování křesťanským učením.
Měšťané shromažďovali šperky, obrazy, drahé látky, přepychový nábytek, a pak se pokoušeli investovat svůj kapitál do koupě neobdělávané půdy. Jejich životní ideál měl rozhodně blíže k rytířským románům než ke křesťanskému duchu, jak o tom svědčí dílo Juana Ruize, arcikněze z Hity.
Za počátek krize lze označit proces proti templářskému řádu, který byl zrušen papežem Klementem V. (1312). Majetek tohoto vojenského řádu připadl francouzské koruně nebo papežské kurii ve Francii. V Kastílii a Leonu byl majetek templářů téměř beze zbytku přičleněn ke koruně, ve Valencii přešel do rukou nově vytvořeného řádu Montesa (1317) a v Portugalsku posloužil vytvoření Kristova řádu (1319), jehož definitivním sídlem se stal hrad vTomaru. V ostatních královstvích získal templářský majetek řád sv. Jana Křtitele (johanité).
Náboženská krize vyvrcholila roku 1378, kdy byli Urban VI. (1378-1389) a Klement VIL (1378-1394) zvoleni téměř současně za papeže. Křesťanstvo se rozštěpilo na tři části podle svých hmotných zájmů: skupina nepřátelská Francii (Anglie, Navarra, Flandry a část Itálie) se postavila na stranu Urbana VI. Frankofilská skupina (Francie, Kastílie a Skotsko) stranila Klementovi VIL a konečně třetí část, kam patřila Koruna aragónska, se rozhodla vyčkávat, dokud se situace nevyjasní. Brzy se projevily politické zájmy a většina římskokatolického křesťanstva (Francie, Portugalsko, Kastílie, Koruna aragónska a Navarra) se přidala na stranu Klementa VIL Ale příklon na stranu jednoho či druhého papeže se zčásti měnil. Francie, Kastílie a Koruna aragónska byly stále na straně Klementa VIL, Portugalsko bylo nejprve nakloněno také jemu, a potom uznalo Urbana VI. (1385). Navarra naopak byla nejprve na straně Urbana VI. a posléze
Klementa VII. (1390). Krize byla překonána až na kostnickém koncilu (1414-1418) volbou Martina V. (1417-1429) papežem, který církev opět sjednotil.
Na poloostrově byla duchovní krize velmi hluboká. Jejím evidentním dokladem je to, že se v tomto století neobjevili žádní španělští světci. Koncily ve Valladolidu (1322) a v Toledu (1339) sice odsoudily konkubinát duchovních, ovšem zápisy ze zasedání kortesů na tento problém nadále poukazovaly.
Nejlepším literárním dokladem této duchovní krize je Kázání (Sermó), v němž Barceloňan Bernat Metge vytvořil „ostrou, smělou a vtipnou parodii na kázání, v níž se stručně a epigramaticky vykládá řada troufalých a sžíravých rad" (Riquer). Téma kázání vychází z tohoto katalánského přísloví:
Segueixquďl temps qui viure vol; si no, poriďs trobarsol e meny s ďargent.
Alfonso Martínez de Toledo, arcikněz z Talavery, je přeložil takto: „Jdi s dobou, kdo žiti chceš; jinak sám se ocitneš a bez peněz." Kázáníobsahuje rady, jak se zachránit před plameny pekelnými, jak je prospěšné nedávat almužnu, nemluvit pravdu při zpovědi, nechodit na mši nalačno, postit se pouze při spánku, litovat vykonaného dobra a pamatovat si projevy zlé vůle. Rovněž poučné jsou rady do života: „Chcete-li dnes dosáhnout dobrého postavení, pochlebujte, chcete-li žít, nemějte svědomí, nechť se člověk přiklání na tu stranu, odkud mu kyne prospěch. Chcete-li získat postavení u dvora, buďte drzý, prokazujte přátelství tomu, kdo vám je odporný, působte lidem potíže, leč vlídně jim odpovídejte." Na pováženou není to, že to Bernat Metge napsal, nýbrž to, že tehdy se tak běžně žilo.
Náboženská krize vedla k zajímavému jevu - zesílení poverčivosti. Hispánci byli vždy pověrčiví, připomeňme si památné jednání na prvním koncilu v Iliberidě kolem roku 306, a ve 14. století pověrčivost stále ještě kvetla a byla rozšířená u všech společenských tříd. Když se například aragónsky král Juan I. (1387-1395) dozvěděl, že u římského dvora je schopný německý astrolog, napsal biskupovi z Elne, aby zařídil jeho přestěhování k aragónskemu dvoru, a krátce poté byl „mistr Raymar Ohem astrologem naší rodiny". Tentýž panovník napsal astrologovi jménem Dalmau des Planeš, aby mu jakožto prvorozenému zjistil, „které dny a který z měsíců února, března a dubna by byly vhodné k tomu, aby vévodkyně přijela do Knížectví katalánského a mohla se slavit svatba".
Občas se objevily reakce proti poverčivosti. Pedro IV. Aragónsky napsal svému synovi Juanovi I. po smrti jeho manželky dopis, v němž pravil: „Velice se vám divíme, že věříte tomu, že osoba, která přebývá ve Valencii, by mohla usmrtit pomocí čárů jinou osobu, která dlí ve Francii, neboť kdyby tomu tak bylo, nebylo by na světě krále ani velmože, který by nebyl mrtev." Avšak i tento král, který se zdá být výjimkou z obecně platného pravidla, věřil v „panoše či začarované lidi, kteří střeží zakleté poklady v Montalbánu". Jindy přikázal stavebnímu mistrovi, aby první kámen budovy položil 17. dne v měsíci mezi půl třetí a třetí hodinou, kdyby však nemohl, aby tak učinil následujícího dne v touž hodinu; a kdyby ani to nemohl splnit, nařídil mu, aby to provedl 19. dne dvě hodiny před západem slunce.
Kulturní krize
Rozkvět středověkého vědění ve 13. století dosáhl vrcholu ve dvou vynikajících teologických, filosofických a básnických dílech: v Sumě teologické Tomáše Akvinského a v Dantově Božské komedii. V té době vzniklo také dílo Mallorčana Ramóna Llulla (1235-1316). Vědy experimentální se nepěstovaly a tehdejší učenci je soustavně opomíjeli, vyjma valencijského lékaře Arnaua de Vilanova (1238-1311).
Evropská krize scholastiky se projevila také na poloostrově. Teologové zaujímali ve svých pracích silně kritický postoj vůči učení Tomáše Akvinského.
Ve druhé polovině 14. století se objevovali četní kazatelé usilující o nápravu společenského a náboženského života. Nástup kritiků tehdejšího světa byl usnadněn duchovním chaosem v důsledku schismatu v římskokatolické církvi. V tomto období se předpovídal přesun Svatého stolce do Jeruzaléma a konec všech mocností světa s výjimkou francouzské dynastie. Mělo dojít k přeměně všech ostatních křesťanských království na komuny nebo republiky, k příchodu Antikrista a podobně. Tehdy se šířily sny Pedra, hraběte z Ribagorzy, o tom, že je vhodné poslouchat římské papeže a předpovídalo se, že Koruna aragónska dobude Sardinii.
Středověká krize dospěla do rozhodující fáze v momentě, kdy začalo poznávání klasického řeckého světa, o němž byly do té doby pouze nejasné představy z arabských překladů Artistotela. Od začátku 14. století zasahovalo aragónske vojsko do záležitostí byzantského světa při slavných výpravách Aragonců a Katalánců do Orientu. Vojsko objevilo zcela nový svět. Král Jaime II. (1291-1327) nařídil, aby byly ušetřeny některé z nejbohatších klášterů na hoře Athosů a lékaři Arnauovi de Vilanova se podařilo získat pět řeckých kodexů, které se nevyskytovaly v žádné západní knihovně. Rhodoský mistr Juan Fernández de Heredia (1310-1396) přikázal, aby se z řečtiny do aragonštiny přeložily Plútarchovy srovnávací Životopisy slavných Řeků a Římanů (1348), dále Kniha císařů a mnoho dalších děl.
Kultura, do té doby vyhrazená téměř výlučně duchovním, se začala zesvětš-ťovat a zájem o ni se šířil. Aragónsky král Pedro IV. nechal přeložit Kroniky sicilské, Kroniky Saint-Denisu, Sumu dějin světa a Zrcadlo dějin (Speculum histo-riale) Vincenta de Beauvais a První obecnou kroniku Španělska Alfonse X. Moudrého, aby se seznámil s dějinami sousedních států. Potom se začaly překládat do „lidového jazyka" klasické latinské texty: Frontinovy Válečné lsti, Palladiová příručka Opus agriculturae, Ovidiovy Listy heroin (1390); a v kata-lánštině a aragonštině se šířily texty Seneky, Tita Livia, Sallustia, Cicerona a další. Mistr Juan Fernández de Heredia se zasloužil o první překlady řeckých dějepisců (Plútarcha, Thúkýdida) a byzantských dějepisců (Zónarase) do „lidového jazyka" (katalánštiny a aragonštiny).
O zájmu středověku o helénskou kulturu svědčí nej starší známá chvála athénské Akropole obsažená v dopise Pedra IV. Aragónskeho (1380). Přitom v samotném Řecku nebylo povědomí o jménech nej slavnějších rodáků vyjma filosofů, a dokonce i jejich jména se zachovala jen ve spojení s nějakou památkou, jako například Pythagorova škola, Periklův palác nebo síň stoiků.
Vedle Fernándeze de Heredia byl nej význačnější postavou tohoto humanis-
tického hnutí Bernat Metge, autor knihy Sen (Lo somni), která svým pojetím odpovídá platónským dialogům.
V Kastílii, kde se humanismus ještě neprojevil, vznikala mravoučná a didaktická literatura, jejímiž nej významnějšími představiteli byli Juan Ruiz, arcikněz z Hity, se svou básnickou Knihou pravé lásky (Libro de buen amor), Juan Manuel se svým rozsáhlým prozaickým dílem a Pedro López de Ayala, autor básní a kronik. V Portugalsku se význační autoři tehdy neobjevili.
Vnější vztahy
Ve 14. století se krize projevila také ve vnějších vztazích jednotlivých království. V Koruně aragónske začal politický a hospodářský úpadek, který postihl celé Středomoří. Kastilsko-leónská království, která byla izolována od evropských problémů, poprvé zasáhla do dění v západním světě a stejný vývoj lze sledovat v Portugalsku. Navarra přestala být součástí francouzské koruny, ačkoli se v ní problémy severního souseda dále odrážely. Granadské muslimské království se snažilo spolupracovat buď s křesťany, nebo s africkými Marínovci podle toho, co považovalo za prospěšné.
Čtrnácté století bylo poznamenáno stoletou válkou, v níž se střetla Francie s Anglií brzy po smrti francouzského krále Karla IV. Sličného (1328), který nezanechal potomky. Nároky na nástupnictví uplatnil jak Filip VI. z Valois (1328-1350), tak i anglický král Eduard III. (1327-1377). V Navaře byla uznána královnou Juana II. (1329-1349) a království se postupně zbavilo závislosti na Francii. Jak nový francouzský král Filip VI. z Valois, tak anglický král Eduard III. hledali spojence na dvoře kastílskeho krále Alfonse XI. (1312-1350), protože mysleli hlavně na úlohu kastílskeho loďstva v budoucím boji. Alfons XI. zatím vyjednával s oběma soupeři o sňatku svého syna, budoucího kastílskeho krále Pedra I. s Blankou Bourbonskou (1353). Tento panovník však prožil s královnou jen dva dny a francouzský dvůr se zapuzením své princezny cítil uražen. Tak vzniklo spojenectví Kastílie s Anglií, proti nimž stála Francie s Aragonií.
Vytvořením těchto aliancí došlo k výjimečné francouzsko-aragonské spolupráci. Několik aragónskych lodí se při plavbě ze Středozemního moře do Atlantiku na pomoc Francouzům střetlo v Gibraltarské úžině s kastílskymi loďmi, což vedlo k takzvané „válce dvou Pedrů" (1356-1361), pojmenované podle panovníků Aragonie a Kastílie. Na straně francouzsko-aragonské koalice bojoval levoboček Enrique II. z Trastámary, který o něco později zavraždil svého bratra Pedra I. a prohlásil se za asistence francouzského krále Jana II. (1350-1364) za kastílskeho krále (1369-1379).
Styky mezi oběma zeměmi pokračovaly i v boji proti Anglii, kterou porazily v námořní bitvě u La Rochelle (1372).
Angličané našli spojence proti Kastílii v Portugalsku a Navaře, avšak Kastílie oba státy porazila; nejprve Portugalsko (1371), a potom Navarru (1373). Budoucího panovníka navarrského království, Carlose III., zároveň přiměli ke sňatku s kastílskou Eleonorou z Trastámary. Anglie byla nakonec nucena podepsat bruggský mír (1375), který však měl krátké trvání (do roku 1377). Francouzsko-kastilské vojsko se vylodilo v Anglii a jedna kastílska eskadra se dostala na dohled od Londýna (1380). Potom Jan Gentský, manžel Constanzi,
dcery Pedra I. Kastílskeho, dosáhl toho, aby jej portugalský král Ferdinand I, uznal za kastílskeho krále, což rozpoutalo válku mezi Kastilci a Portugalci, která skončila sňatkem Juana I. (tehdy již ovdovělého a s potomky) s Beatricí, nej-starší dcerou Ferdinanda I. Portugalského, a dohodou, že syn z tohoto manželství zdědí portugalské království.
Nesváry mezi Kastílií a Anglií skončily roku 1388 dohodou o sňatku dědice kastílske koruny, budoucího Enriqua III., s Kateřinou z Lancasteru, dcerou Jana Gentského, a tedy legitimní vnučkou Pedra I. Kastílskeho. Tím se legitimní potomci Alfonse XI. (přes Pedra I., jeho dceru Constanzi a jeho vnučku Kateřinu) spříznili s potomky v nemanželské větvi (Enriquem II., Juanem I. a Enriquem III.). Enrique III. (1390-1406) pokračoval ve vyvážené politice vůči Anglii a Francii, stvrzené řadou smluv.
Po zdárném zásahu Kastílie do stoleté války se kastílska merinová vlna prosadila na evropských trzích na úkor anglické vlny a kastílske loďstvo získalo monopol na přepravu francouzských vín, čímž kastílsky námořní obchod nabyl velkého významu. Válka pokračovala i v 15. století, ale kastilská monarchie se jí oficiálně neúčastnila.
Koruna aragónska pokračovala ve své expanzi do Středomoří - obsadila ostrov Sardinii, athénské a neopatrijské vévodství a spojila sicilské království s aragónskou dynastií.
Její expanze byla stále rozsáhlejší. V letech 1229 až 1235 dobyl Jaime I. konečně Baleáry, neboť k pokusům o jejich ovládnutí docházelo už po celé 12. století (za Ramóna Berenguera III. a Alfonse II.). Později byla obsazena Sicílie (1282, Pedrem III.), zčásti kvůli regulaci obchodu s pšenicí. Obsazení Sicílie však vyvolalo vážné problémy s papežským stolcem, které byly odstraněny až smlouvou z Anagni (1296), mistrovským dílem aragónske diplomacie. Vyřešily se tak všechny sporné otázky, jako byly nároky Karla I. z Anjou na aragónsky trůn, exkomunikace aragónskych králů, anexe Mallorky a podobně. Papež dal také slib, že Koruně aragónske přizná ostrovy Korsiku a Sardinii. Kromě toho na sicilském trůně zůstala větev aragónskeho královského rodu.
Při bojích v Malé Asii spolupracovalo aragónske vojsko s cařihradským císařem Andronikem II. (1302). O něco později zasáhlo ve prospěch Waltera I., vévody athénského, který byl vypuzen ze svého vévodství (1311). Od tohoto okamžiku vládla v Athénách aragónska dynastie panující na Sicílii. Pouze v letech 1381 až 1385 bylo athénské vévodství přímo začleněno do koruny Pedra IV. Aragónskeho. Z tohoto důvodu měli španělští králové až do moderní doby titul vévodů athénských a neopatrijských.
Obsazení Sardinie, kterou papež přiznal Koruně aragónske ve smlouvě z Anagni, se uskutečnilo po vážných nesnázích (1323). Ale držba ostrova byla téměř formální nebýt toho, že v aragónskych rukou byly některé přístavy, jako například Cagliari nebo Alghero (kde se dodnes hovoří katalánsky), jelikož ostrov byl nadále v rukou rodin Doriů a Malaspinů. Sardinské přístavy však umožnily expanzi námořního obchodu Koruny aragónske.
Vztahy mezi Kastílií a Portugalskem, mírumilovné ve 13. století a nepřátelské po celé 14. století, se v důsledku hospodářské rivality změnily. Z prvních let 14. století je doloženo působení obchodníků z Lisabonu a Oporta v Normandii, kam vyváželi vlnu, víno a kůže a odkud dováželi hlavně pšenici. V Honfleuru,
Plačící postavy (Muzeum Federika Marése, Barcelona)
tehdejším významném normanském přístavu, byla dobře organizovaná portugalská obec, která se věnovala obchodu se severní Evropou, hlavně s Flandry. Totéž platilo o holandském ostrově Walchesen, kde se další portugalská komunita usadila v Middelbourgu a kromě jiných výsad nemusela platit daně ze zboží, měla právo spolčovat se a shromažďovat se, jak a kdy chtěli její členové, jejich předák mohl trestat provinilce vězením nebo nařizovat zadržení na určitou dobu. Podle dokumentu obsahujícího tyto klauzule (1390) vozili Portugalci na tento holandský ostrov železo, vosk, med, olej a králičí kožky.
Portugalci a Kastilci obchodovali s obdobnými výrobky a vyváželi je často do stejných odbytišť. Částečně z tohoto důvodu se střetnutí stalo nevyhnutelným.
Vztahy křesťanů s muslimy přestaly mít ostře konfrontační charakter a bitvu u Salada (1340) lze uvést jako poslední záchvěv protiislámské reconquisty. Když pak došlo k tažení na Algeciras (1343), bylo nutno vyhlásit křížovou výpravu na celém západě.
O *
-i
LU
Z
í
m
%
> z
—>
HJU
Q
816
Rok
Hlavní události na Iberském poloostrově      Hlavní události ve světě
O w
—I
Z
CO
>LU
Q
1196-1213 1198-1216 1207 1209
1212
1213
1214-17
1215
1216
1217-52 1218
1221
1226-1270 1227
1229
1230
1234
1236 1238
1243
1244
1248 1251
1252- 84
1253- 70 1254
1257
1258
1263 1266 1267-73 1270-74
Král Pedro II. Aragónsky (I. Barcelonský) Píše ň o Cidovi
Porážka Almohadů u Las Navas de Tolosa Pedro II. Aragónsky zabit u Muretu: zmaření plánu na „pyrenejské království". Nezletilost Jaima I. a regentství hraběte Šance
Enrique L, kastílsky král
Založení univerzity v Salamance
Založení dominikánského řádu
sv. Dominikem z Guzmánu
Ferdinand III., kastílsky král
Založení Řádu milosrdenství {Orden de la
Merced)
Zahájení stavby katedrály v Burgosu
Sestavení Dekretálů sv. Raymundem z Penyafortu
Jaime I. Aragónsky (1213/76) obsazuje Mallorku
Dobytí Badajozu Alfonsem IX. Leónským.
Definitivní spojení Kastílie a Leónu
Ferdinandem III. Svatým
Champagneská dynastie v Navaře: Thibaud
I. (1234/1253)
Dobytí Córdoby
Dobytí Valencie laimem I.
Murcijské království přičleněno ke Kastílii
Smlouva z Almizry potvrzující smlouvu
zCazoly (1179)
Dobytí Sevilly Ferdinandem III.
Začíná sestavování Sedmera částí (Siete partidas)
Vláda Alfonse X. Moudrého (Kastílie)
Thibaud II. Navarrský
Zahájení stavby gotické katedrály v Leónu
Corbeilská smlouva mezi Jaimem I. a Ludvíkem IX. Svatým Muslimské povstání ve znovudobyté Andalusii a v Murcii
Jaime I. si podrobuje Murcii a postupuje ji Alfonsovi X. Moudrému
Enrique I. Navarrský
Pontifikát Inocence III.
Založení františkánského řádu sv. Františkem z Assisi
Anglický král lan Bezzemek nucen vydat Magnu Chartu
Vláda Ludvíka IX. Svatého ve Francii
7. křížová výprava (Ludvík IX. Svatý)
Založení Sorbonny
Summa theologiae
sv. Tomáše Akvinského
Rok
Hlavní události na Iberském poloostrově      Hlavní události ve světě
817
1272
1274-1304
1282
1283
1284-95
1291-1327 1292
1295-1312
1300
1302
1304
1305 1311
1312-1350 1323 1327-36 1328
1329-49
1336- 87
1337- 1453 1340
1343
1348
1349
1369 1372
1378-1417
1384
1385
Ars Magna Ramóna Llulla
Juana I., navarrská královna
Pedro III. Aragónsky, II. Barcelonský
(1276/85), dobývá Sicílii
Pedro III. potvrzuje šlechtě a městům
Všeobecné privilegium. Přiznání legislativní
pravomoci aragónskym kortesům
Pedro III. poráží Filipa III.Smělého. Vláda
Alfonse III. Aragónskeho, II. Barcelonského
(1285-91)
Jaime II., aragónsky král
Dobytí Tarify. Tlak Kastílie s cílem kontrolovat Gibraltarskou úžinu Ferdinand IV, kastílsky král Založení univerzity v Léridě Caltabellotská smlouva: aragónska dynastie na Sicílii
Připojení Navarry k francouzské koruně, do roku 1329
Vytvoření athénského a neopatrijského vévodství žoldnéři Rogera de Flor Alfons XI., kastílsky král Dočasné dobytí Sardinie Aragonií Alfons IV. Aragónsky (III. Barcelonský)
Juana II., navarrská královna
Vláda Pedra Obřadného, IV. Aragónskeho,
III. Barcelonského
Alfons XI. Kastílsky poráží Marínovce u Salada
Pedro IV. Aragónsky anektuje Baleáry První vlna černé smrti Pedro IV. poráží Jednotu aragónskou u Épily. Carlos II., navarrský král
Enrique II. zTrastámary (1369-79) zabíjí Pedra I. Ukrutného (1350-69) u Montielu. Trastámarská dynastie v Kastílii Francouzsko-kastílske vítězství nad Anglií v námořní bitvě u La Rochelle
Juan Fernández Heredia přeložil Plútarcha Juan I. Kastílsky (1379-90) poražen
Cesty Marka Pola (1275-91)
Konfederace švýcarských
kantonů Dantův Nový život
Papež Bonifác VIII. (1294-1303) vyhlašuje bulu Unam Sanctam proti francouzskému králi Filipovi Sličnému
Papeži v Avignonu do roku
1378 Koncil ve Vienne
Valoiská dynastie ve Francii
Stoletá válka
Spojenectví Kastílie s Francií a Portugalska a Aragonie s Anglií
Schisma v římsko-katolické církvi
>-
v:
ü
O O Q