Vj2: Slabiky s polosamohláskovými finálami

Základem artikulace konsonantů (souhlásek) je striktura, tj. přerušení nebo omezení vzduchového
proudu v ústech, základem artikulace vokálů (samohlásek) je naopak apertura, tj. pouhá modulace
vzduchového proudu nastavením mluvidel, aniž by došlo k jeho přerušení.

Existují nicméně hlásky, u kterých je striktura tak široká, že ji lze chápat i jako aperturu (nebo,
z opačného úhlu pohledu, apertura tak úzká, že ji lze chápat i jako strikturu).

Například mezi polosamohláskou [j] a samohláskou [i] je velmi malý, až nezřetelný rozdíl: u [j] se
sice jazyk přiblíží k patru poněkud více (zkuste si vyslovit české slovo „míjí“ [ˈmiːjiː] a vnímat
rozdíl mezi [j] a [i]), ne však natolik, aby bylo možné na artikulačním základě stanovit ostrou
hranici mezi samohláskou a polosamohláskou.

Ačkoli se artikulace těchto hlásek velmi blíží krátkým neslabičným samohláskám, jejich funkce
v jazyce se však podobá spíše souhláskám: ve vietnamštině nemohou zastávat funkci tonály (která je
vyhrazena samohláskám), ale mohou zastávat funkci finály, kterou normálně zastávají souhlásky. Pro
toto své střední postavení mezi samohláskami a souhláskami se označují jako polosamohlásky (nebo
polosouhlásky, také semikonsonanty, semivokály)[1].

Ve vietnamštině se vyskytují dvě polosamohláskové finály. V IPA je budeme přepisovat jako
samohlásky s diakritickým znaménkem pro neslabičnou samohlásku, se kterým jsme se setkali už u
nedůrazných složek diftongů: [i̯] a [u̯]. Jinou možností je přepisovat je symbolem pro aproximantní
souhlásky jako [j] a [w].[2]

·         [i̯] / [j] (vietnamským pravopisem ⟨i⟩ nebo ⟨y⟩) – zavřená nezaokrouhlená přední
polosamohláska (také ji lze charakterizovat jako palatální aproximantu)
Vzniká přiblížením přední části hřbetu jazyka k tvrdému patru, zatímco rty jsou nezaokrouhlené.
Podobá se velmi krátkému [i]. Z českých hlásek se podobá ⟨⟨j⟩⟩ ve slově „ráj“.
Ve vietnamštině se zapisuje dvěma písmeny: ⟨y⟩ po [ɑ̆] a [ɤ̆], ⟨i⟩ v ostatních případech.
Např. chai „lahev“ [cɑi̯] – cháy „hořet“ [cɑ̆i̯] – chơi „hrát“ [cɤi̯] – chấy „veš“ [cɤ̆i̯] – chọi
„pořádat kohoutí apod. zápasy“ [cɔi̯] – chổi „koště“ [coi̯] – chui „plížit se“ [cui̯] – chửi
„nadávat“ [cɯi̯] – chuối „banán“ [cu͡o̯i̯] – cười „smát se“ [kɯ͡ɤ̯i̯].

Pozor: předcházející [ɑ̆] se před ⟨y⟩ zapisuje písmenem ⟨a⟩, nikoli písmenem  ⟨ă⟩. ⟨a⟩ před ⟨y⟩
znamená [ɑ̆], ⟨a⟩ před ⟨i⟩ normální dlouhé [ɑ].
Celý rým ⟨ay⟩ tedy přepisujeme [ɑ̆i̯], zatímco ⟨ai⟩ přepisujeme jako [ɑi̯].
Např. tay „ruka“ [tɑ̆i̯], ale tai „ucho“ [tai̯], may „šít“ [mɑ̆i̯], ale mài „brousit“ [mɑi̯].

·         [u̯] / [w] (vietnamským pravopisem ⟨o⟩ nebo ⟨u⟩) – zavřená zaokrouhlená zadní
polosamohláska (také ji lze charakterizovat jako labiovelární aproximantu)
Vzniká přiblížením zadní části hřbetu jazyka k měkkému patru, zatímco rty jsou zaokrouhlené. (Proto
„labiovelární“ – striktura, byť velmi slabá, se vytvoří na dvou místech současně, jednak na rtech a
jednak na měkkém patře.) Podobá se velmi krátkému [u]. Z českých hlásek se podobá ⟨⟨u⟩⟩ ve slově
„hrou“.
Ve vietnamštině se zapisuje dvěma písmeny: ⟨o⟩ po [ɛ][3] a [ɑ], ⟨u⟩ v ostatních případech.

Např. chào „pozdravit“ [cɑu̯] – cháu „vnouče“ [cɑ̆u̯] – châu „kontinent“ [cɤ̆u̯] – chèo „veslovat“
[cɛu̯] – kêu „vydávat zvuk“ [keu̯] – chịu „snášet“ [ciu̯] – cừu „ovce“ [kɯu̯] – chiều „odpoledne“
[ci͡e̯u̯] – hươu „jelen“ [hɯ͡ɤ̯u̯].
Pozor: předcházející [ɑ̆] se před ⟨u⟩ zapisuje písmenem ⟨a⟩, nikoli písmenem  ⟨ă⟩. ⟨a⟩ před ⟨u⟩
znamená [ɑ̆], ⟨a⟩ před ⟨o⟩ normální dlouhé [ɑ].
Celý rým ⟨au⟩ tedy přepisujeme [ɑ̆u̯], zatímco ⟨ao⟩ přepisujeme jako [ɑu̯].
Např. cao „vysoký“ [kɑu̯], cáu „naštvaný“ [kɑ̆u̯], Lào „Laos“ [lɑu̯], lau „utřít“ [lɑ̆u̯].

V tonále před polosamohláskou [i̯] se nevyskytují přední samohlásky ([i], [e], [ɛ]), před
polosamohláskou [u̯] se nevyskytují zadní zaokrouhlené samohlásky ([u], [o], [ɔ]) ani [ɤ].

Krátké zadní nezaokrouhlené samohlásky [ɤ̆], [ɑ̆], [ɯ̆] (a také dlouhé [ɑ]) se mohou vyskytovat
před oběma polosamohláskami. Samohláska [ɯ] se podobně jako ve slabikách s nazálními finálami
zkracuje na [ɯ̆], to se však v přepise nezachycuje.

Vyskytují se před nimi také diftongy [i͡e̯], [u͡o̯] a [ɯ͡ɤ̯], o jejich zápisu platí totéž, co o
zápisu týchž diftongů v slabikách s nazálními finálami.


Cvičení

Přepište, prosím, do IPA následující příklady:

táo „jablko“ – hỏi „ptát se“ – muối „sůl“ – xấu „špatný“ – máu „krev“ – phải „muset“ – nheo
„mhouřit oči“ – rây „cedník“ – đèo „horský průsmyk“ – ngày „den“
________________________________

[1] Z hlediska artikulačního popisu se tyto hlásky označují jako aproximanty. Všechny
polosamohlásky jsou aproximanty, nicméně ne všechny aproximanty jsou polosamohlásky: k aproximantám
řadíme i některé další hlásky, které nemají charakter polosamohlásek, protože mají sice relativně
širokou strikturu, ale jejich zvukový charakter je od samohlásek dostatečně odlišen něčím jiným
(např. laterální aproximanta [l] je sice aproximanta, ale nepodobá se žádné samohlásce).

[2] Ve fonetických popisech vietnamštiny se lze setkat s oběma způsoby zápisu. Oba lze považovat za
správné, nicméně je třeba být konzistentní a v jednom textu používat jen jeden.

[3] Tedy: po ⟨e⟩ se píše ⟨o⟩ [ɛu̯], po ⟨ê⟩ se píše ⟨u⟩ [eu̯]. Např. keo „lepidlo“ [kɛu̯] x kêu
„křičet, vydávat zvuk“ [keu̯].