GÔTOVÉ
rodů: vojenskou službu pro římský stát (být součástí hunské říše bylo nedobrovolnou a málo atraktivní variantou). Gótské skupiny působily v různých dobách jako spojenecké, poloautonomní skupiny uvnitř římského vojska: Tervingové a Greutungové po roce 382, někteří z Rada-gaisových stoupenců po roce 405/6, thráčtí foederati v polovině 5. století. Podmínky se lišily, a některé z těchto skupin sloužily déle než jiné. Thráčtí Gótové sloužili možná Konstantinopoli po dvě generace. Velká většina jednotlivců v těchto skupinách však dala nakonec přednost „gótské volbě" před působením v římské armádě. Proč si tak počínali, je sporné. Někteří z nich, zvláště bývalí Radagaisovi stoupenci, byli vypuzeni masakry, které následovaly po Stilichonově pádu. Thráčtí Gótové zase možná cítili, že vzestup Isaurů snižuje vyhlídky na další výhodnou službu. Na druhé straně mohlo být přitažlivé i přímočaré prosazování gótské identity, zvláště v případě thráckých Gótů, jimž se nyní otevřela příležitost vytvořit spolu s panónskymi Góty mnohem mocnější seskupení.
Když se pak tito Gótové zmocnili Itálie, byli ve své většině připraveni za svou identitu zemřít. Theodorich opatřil své království, jak jsme viděli, fasádou romanitas a někteří Gótové byli ochotni vzdát se rychle a lehce Justinianovým silám. Zpravidla však urputně bojovali celá léta, aniž by se zřekli své politické suverenity výměnou za udržení italských statků, což mohli snadno učinit v roce 540. Dali přednost dalšímu boji, i když Byzantinci hodlali uznat většinu gótských ekonomických zisků (viz 8. kapitola). Tento vývoj událostí přinejmenším naznačuje, že mezi italskými Góty z kasty svobodných působila skupinová hrdost a solidarita způsobem přesahujícím přímočarou hmotnou kalkulaci. ' Čtyři zdánlivě malé a beznadějné revolty proti Rekkaredovi vyvolané jeho konverzí ke katolictví by rovněž mohly spadat do této kategorie.
Podobnému závěru nasvědčují i některé další zprávy. Roku 479 se Gót zvaný Sidimund vzdal dobře započaté kariéry ve výehodořímské říši, aby spojil svůj osud s Theodorichem Amalem, jehož pozice tehdy zdaleka nebyla pevná. Sidimund si vyzkoušel římskou volbu a měl přitom dokonce úspěch, získal majetek v oblasti Epidamnu, ale nakonec se rozhodl prosazovat svou gótskou identitu. Sidimundovu volbu by bylo možno vyvážit rozhodnutím jiných Gótů, kteří se stali římskými
Symboly, mechanismy a kontinuita
důstojníky a dokonce bojovali proti svým krajanům. Za všechny jmenujme alespoň Sara a Vetericha (pokud byl Gótem).6' Ale mnozí z těchto jiných Gótů" byli poraženými kandidáty na vůdcovství: stali se Římany, protože již nemohli žít v gótském světě.
Ještě jedna událost ilustruje potíže, na něž narážíme při hodnocení gótské etnicity. Koncem roku 400 nebo počátkem roku 401 si Gainas, římský vojevůdce gótského původu, uvědomil, že v politické struktuře výehodořímské říše pro něj již není místa. Rozhodl se proto uprchnout na sever od Dunaje. Předtím, než opustil římské území, zabili jeho gótští stoupenci zbývající římské přívržence. Byl to zmatený případ. Gainas sám by dal přednost být Římanem, ale to již nešlo. Jeho stoupenci se asi neocitli v takovém nebezpečí, protože by je zřejmě Konstantinopol omilostnila, zvláště kdyby například vydali svého vůdce. Římané kolem Gainy byli možná podezříváni, že chovají podobné úmysly a proto byli zavražděni. Za těchto velmi zvláštních (a krajních) okolností ohrozili Římané solidaritu skupiny, ale Gótové se rozhodli zůstat pospolu.7'
Pokud je k dispozici málo pramenů a otázky jsou komplikované, hledají historikové oporu tam, kde mají pevnou půdu pod nohama. To však může vést k opomíjení problémů, které prameny ponechávají otevřené. Nelze sice dokázat, že gótská etnicita omezovala individuální volbu, přinejmenším pokud jde o elitní kastu svobodných, ale to je v zásadě bezvýznamné. Vzhledem k obecnému nedostatku biografických informací z první ruky tomu sotva může být jinak. V daném kontextu však stojí za povšimnutí, že některé z pramenů omezující roli gótské etnicity nevylučují. Nejmenší společný jmenovatel, s nímž všichni souhlasí, je nejsnadnějším východiskem pro argumentaci, přesto však může být zavádějící. Na základě mnoha náznaků se tedy domnívám, že „gótská identita" byla silnější, než by odpovídalo absolutnímu minimu, nutnému k vysvětlení gótských dějin.
Symboly a mechanismy
Věcí jsou ještě komplikovanější, budeme-li se zabývat symboly, které snad vyjadřovaly gótskou etnicitu. Lze mluvit o nějakých zvláštnostech v životní praxi a obyčejích, jež v určitých obdobích Góty odlišovaly?
311
GÓTOVĚ
Symboly, mechanismy a kontinuita
A které by to pak byly? Musíme mít na paměti dva body. Za prvé, není důvod předpokládat, že se tytéž symboly používaly po celou dobu, kdy naše prameny dosvědčují existenci Gótů. Nemusíme hledat neměnné kulturní konstanty, abychom prokázali existenci Gótů jakožto historicky kontinuální entity. Za druhé, a to vysvětluje, proč tomu tak je, význam nemají samotné zvláštnosti, ale reakce jednotlivců na ně. Identita je vnitřní stav mysli, který lze vyjádřit pomocí objektů, norem, nebo zvláštních způsobů počínání. Ty mohou být více či méně vědomě použity jako symboly, a s měnícími se okolnostmi se nevědomé symboly mohou rozvinout ve vědomé. Ale ve všech případech jsou symboly výsledkem a ne příčinou jakéhokoli vědomí svébytné identity. Zvláštnosti mohou symbolizovat a vyjadřovat identitu, ale identita nemůže být omezena na evidenci rozdílů mezi skupinami. V určitých souvislostech mohou rozdíly dokonce zmizet, ale vědomí svébytnosti zůstává (viz kapitola Gótský problém).
Pro nejranější období gótské historie v 1. a 2. století máme k dispozici pouze archeologické doklady. Populace wielbarské kultury na jižních březích Baltu vykazuje dva výrazné rysy. pohřební ritus a ženské oblékání (viz 1. kapitola). I když oba patří k specifickým kulturním prvkům, přesto patrně neodlišovaly Góty jako takové, protože ti byli na území wielbarské kultury pouze jednou složkou populace. To ovšem neznamená, že specifická gótská identita nebyla vyjádřena nějakým jiným způsobem, který zatím nedokážeme odhalit.
Archeologické doklady z doby stěhování národů a následnickýeh států poskytují pravděpodobnější symboly gótské etnicky. V černjachov-ské kultuře se udržovala, byť v menším rozsahu, tendence k birituální-mu pohřbívání, příznačná pro wielbarskou kulturu. Zdá se však, že pohřební ritus obecně směřoval k ukládání nespálených těl, což je téma, které čeká na detailní zpracování. Zbraně se v gótských hrobech většinou neobjevují, a to ani v jižním Rusku, ani v následnickýeh státech (alespoň nebyly nalezeny v identifikovaných gótských hrobech ve Španělsku a Itálii). Tyto zvyklosti tak mohly být, nebo se staly pro gótskou identitu příznačné,8' ale je zde ještě mnoho bílých míst, zvláště pokud jde o situaci v 5. století v Akvitánii, aby se dal udělat jednoznačný závěr.
Jiné rysy archeologických nálezů nám mohou poskytnout další záchytné body. Velmi zajímavý je výskyt hřebenů v nálezech černjachov-ské kultury ze 4. století. Nebyly zřejmě příznačným prvkem starších archeologických kultur při okrajích Karpat, v hrobech černjachovské kultury jsou však hojně nalézány.9) Úprava vlasů byla někdy charakteristickým znakem germánských skupin - nejznámějším příkladem je svébský uzel (Tacitus, Germánie 38). To naznačuje, zvláště vzhledem k zajímavým dokladům o výrobě čerrijachovských hřebenů (viz níže), že i samotné hřebeny mohly být významnými symboly. Rovněž užívání určitých typů závěsků bylo patrně přeneseno od Baltu až k břehům Černého moře.
Jistý význam mohl mít i styl ženského oblékání. Jak jsme viděli, nošení dvojice spon, příznačné pro wielbarskou kulturu, se objevuje i v prostředí černjachovské populace. Tento zvyk se později rozšířil u germánských skupin pod hunskou nadvládou, konkrétně v kulturním okruhu tzv. podunajského stylu 5. století. V hunské říši bylo proto užívání dvojice spon příliš obecné, než aby mohlo znamenat něco specifického. Jinou otázkou jsou archeologické doklady z vizigótského Španělska. Zhruba od roku 480-500 pohřbívala menší část populace zemřelé ženy v germánském, podunajském stylu. Tento obyčej přetrvával v určitých oblastech na severu poloostrova po většinu následujícího století. Jakkoli to nelze tvrdit s naprostou jistotou, zmíněnou skupinu patrně tvořili přistěhovalí Gótové a jejich potomci (viz 6. kapitola).
I když podunajský styl ženského odívání nebyl ve srovnání s jinými příliš specifický, výrazně se odlišoval od hispanořímského způsobu oblékání. Nová složka společenské elity na poloostrově se zřejmě rozhodla zdůraznit svůj gótský původ v odívání - byť možná jen pro ceremo-niální účely pohřbu -, protože příslušnost k imigrantské skupině zakládala nárok na pozemkový majetek a sociální výlučnost.
V ostrogótské Itálii mohly probíhat podobné trendy, ale archeologické doklady, které by svědčily o viditelných rozdílech, jsou mnohem méně zřetelné. Celkem bylo nalezeno pouze 126 hrobů nějak spojených s Góty, přičemž tzv. řadová pohřebiště nejsou z Itálie známa.,0) Pro to může být důvod. Slabší prosazování etnika by bylo v souladu s prezen-
312
313
GÓTOVÉ
Symboly, mechanismy a kontinuita
tací Thcodorichovy vlády jako pokračování římské říše a jeden z výnosů obsažených v Rozmanitostech (IV 34) výslovně nařizoval Theodori-chovým úředníkům vymáhat cennosti ukládané do hrobů. Rozkaz byl ospravedlněn čistě pragmaticky, ale to nemusela být Theodorichova skutečná motivace. Oděv byl u italských Gótů výrazem společenského postavení. Například soutěživé oblékání manželek Ildibalda a Uraise vehnalo prý tyto muže do bratrovražedného boje (Prokopios, Války VII 1, 40). Pak by bylo možné chápat Theodorichův příkaz jako snahu omezit rivalské předvádění některých jeho výše postavených poddaných. Zda bylo oblékání v Itálii také symbolem etnicity, je méně jasné.
V různých momentech je tedy po ruce množství zvyků či předmětů, jež se dají označit za symboly gótské etnicity. Vše odpovídá pouze specifickým souvislostem, což bychom měli očekávat Myšlenka, že jedna konkrétní věc plnila tento úkol po celou gótskou historii, je nepochopením funkce symbolů. Vraceli bychom se tak ke staré koncepci etnicity jako neměnné konstanty. Dobrou ilustraci poskytuje nedávná studie
0 orlích sponách, které se příležitostně objevují v ostrogótské Itálii a častěji ve španělských hrobech, připisovaných Gótům. Bývají zhotoveny ze zlata vykládaného polodrahokamy a představují jeden z nej-cennějších předmětů ukládaných do hrobů, takže byly nepochybně výrazem statutu společenské elity. Orel byl symbolem moci u Římanů
1 Hunů, ale nejsou žádné známky toho, že byl dříve důležitým symbolem pro Góty. Proto podle některých názorů mohou tyto spony odrážet hunské a římské vlivy.1 To je zcela možné, byť neprokazatelné. V první řadě však tento argument podtrhuje názor, že symboly určité skupiny populace se mění podle dobových vlivů.
Archeologické doklady nastolují další důležitou otázku. Jestliže předměty typu spon a hřebenů měly symbolický význam, jak byly vyráběny a rozdělovány? Kontrola krále nebo obce nad důležitými symbolickými předměty by znamenala velmi odlišnou dynamiku etnicity. Mohli například králové ovlivňovat etnicitu tím, že vybírali osoby, které měly dostat předměty zvláštního významu? Odznaky vyššího statutu, jako třeba orlí spony, se jistě zhotoYoyalysjen v několika dílnách, asi pod královskou kontrolou. Výroční vojenské seznamy byly zřejmě pravidelným jevem gótského života a poskytovaly rámec pro distribuci od-
Italský písař ze 6. století při práci (Codex Amiatinus z doby kolem roku T00; podle starší italské předlohy)
311
315
GÔTOVÉ
Symboly, mechanismy a kontinuita
měn.12) Rovněž odkrytí nejméně 16 dílen v Bírlad Valea-Seacä naznačuje, že na území černjachovské kultury byla výroba hřebenů centralizována. Toto výrobní středisko bylo pravdepodobne pod královskou kontrolou, zvláště pokud měly hřebeny symbolický význam.
Ale bylo by ukvapené ěinit na základě těchto nálezů závěr, že etni-cita jako celek byla pod královskou kontrolou, že gótští králové mohli z kohokoli udělat Góta, pokud mu předali předměty klíčového významu. Příklad orlích spon to dobře ukazuje. Byly to velice pravděpodobně královské dary a stejně pravděpodobně označovaly nárok na vysoké postavení. Tyto spony se ovšem nosily v páru, po jedné na každém rameni, podle tradice ženského odívání sahající až do 1. století n. 1. Takovými dary mohli králové vykonávat enormní vliv, zvláště pokud šlo o relativní postavení jednotlivců ve skupině, přičemž forma daru, pár krásných spon, byla určena dávnou normou. Tyto spony jsou tedy dokladem zděděných norem daného společenství i významu královského vlivu.
Mezi 4. a 7. stoletím naznačují písemné prameny existenci dalších možných symbolů gótské etnicity. Nejviditelnější z nich a velmi diskutovaná je tzv. ariánská forma křesťanství, která byla kolem roku 500 charakteristická pro obě skupiny Gótů v západní Evropě. Jak jsme viděli, vůdci Tervingů se k ní přihlásili ihned po přechodu Dunaje roku 376, protože to byla odnož křesťanství favorizovaná císařem Valentem. Byla také ve shodě s učením Vulfily, gótského misionáře ve 40. letech 4. století a překladatele bible do gótštiny. I tady jde o zajímavý příklad. Ve Vulfilově učení, náboženské doktríně, kterou Gótové přijali po roce 376, nebylo nic specificky gótského. Vulfila učil, že Syn Boží je „podobný" Bohu Otci, nikoli stejné podstaty s ním. Ale právě tato druhá definice („stejné podstaty"), prosazená na nikajském koncilu roku 325, se nakonec stala charakteristickým znakem katolické ortodoxie. „Podobnost" však byla spíše tradičním výkladem, než novou radikální úchylkou.'Roku 376 tedy přijali Gótové vžitou formu římského křesťanství jako součást svých snah přesvědčit římského císaře, aby je přijal do impéria.
Brzy po roce 376 se ovšem východní polovina říše přiznala k nikaj-ské definici víry, obvyklé na Západě. Ačkoli Gótové přijali křesťanství
316
Rukopis Orosiových Dějin proti pohanům pořízený Viliarichem
patrně proto, aby si naklonili římského císaře, příkladu ostatních nenásledovali. Namísto toho setrvávali při učení Vulfilově, které se v průběhu doby stalo jejich příznačným kulturním rysem (třebaže i římští „ariáni* přežívali hluboko do 5. století). V 6. století označují italské papyrové listiny nenikajské křesťanství jako zákon Gótů (lex Gothorum). Ve stejné době způsobil vizigótský král Amalarich diplomatický incident, jsdyž žádal po své katolické francké manželce konverzi. Gótská odnož víry byla původně výhradně římským fenoménem, a svou povahou se nikdy úplně neoddělila od římské kultury, v níž vznikla. Vulfi-
317
gotové
luv překlad Písma byl pořízen ze standardní řecké bible 4. století. Později byl přepracován na základě latinských biblických textů, s nimiž Gótové přišli v 5. století do kontaktu. Dopady tohoto kroku jsou evidentní zvláště v epištolách, které (spíše než evangelia) byly kolbištěm teologické argumentace.14^ Ani v jiných ohledech se Gótové neoddč-lovali od křesťanské kultury. Písařská kancelář patřící k Theodoricho-vě ariánské katedrále sv. Anastasia v Ravenně zhotovila nádherný latinský rukopis Orosiových Dějin proti pohanům. V téže kanceláři vznikl také skvostný Codex Argenteus, obsahující gótský překlad bible.15' Vul-filova odnož křesťanství působila jako charakteristický znak gótské identity pouze tam, kde žili Gótové vedle Římanů, věrných převážně nikajskému vyznání.
Tento vývoj dobře ilustruje způsob, jakým se etnické symboly specificky projevují v urěitých souvislostech. Zároveň je však patrné, že základní vědomí odlišnosti existuje i v průběhu pronikavé kulturní výměny - ta se nezbytně uplatnila například při zdokonalení gótského biblického textu a při opisování významných děl křesťanské historie. Kdyby Gótové překročili Dunaj o něco později, za Theodosiovy vlády, a přijali tudíž katolické křesťanství, objevily by se jiné symboly rozdílnosti, jež by vyjadřovaly spolecenskopolitickou odlišnost a konflikt mezi Římany a Góty.
Prameny také ukazují jiné možné symboly. Například náboženství bylo využíváno jako symbol dokonce ještě před příchodem Gótů do římského impéria. Pohanští vůdci Tervingů pravidelně pronásledovali křesťany ve svém středu a čas od času požadovali veřejné přiznání k tradiční gótské víře. Činili tak, protože křesťanství bylo ztotožňováno s římským státem (viz 2. kapitola). Zvláštní křesťanství Gótů navazovalo na využívání náboženství jako prostředku k vyjádření svébytnosti, přičemž je opět zřejmý význam římského impéria coby negativního stimulu sebeprosazování. Zároveň mohli mít Gótové vlastní právní normy a zvláštnosti při urovnávání sporů. Nevěřím aíe v koncept „právního subjektu" a nesouhlasil bych ani s existencí samostatných právních textů pro Římany a Góty v nástupnických státech (viz 6. kapitola). Nicméně právní systémy vizigótského i ostro-gótského království předvídaly situace, kdy budou gótský a římský
Symboly, mechanismy a kontinuita
soudce společně řešit spory mezi příslušníky obou skupin. Víme velmi málo o tom, jak fungovalo urovnávání sporů mezi Góty, ale taková vypořádání naznačují, že bylo odlišné od římské právní praxe. Etnická rozdílnost se podle všeho vyjadřovala i dalšími způsoby, které při nedostatku zřetelně gótských pramenů nedovedeme zachytit. Šlo asi o morální normy, společenské hodnoty, barvy oděvů nebo dokonce styl účesů (hřebeny, jak jsme viděli, byly důležité přinejmenším ve 4. století). Je toho ještě mnohem více, co bychom rádi věděli, ale zdá se mi, že archeologická svědectví a písemné prameny dostatečné prokazují, že takové symboly existovaly a že fungovaly podobně, jak bychom podle antropologických studií předpokládali. Nebyl zde žádný neměnný projev gótské identity, ale v určitých souvislostech nabývaly symbolického významu různé zvyky, vnější znaky nebo i samo náboženství. Konstantou bylo zdůrazněné vědomí odlišnosti, především mezi elitní kastou svobodných uvnitř gótských skupin.
Dokladem, že tomu tak bylo, může být některý z mechanismů, jimiž se mezi elitní kastou svobodných udržovalo povědomí „kdo je kdo", zvláště (ale nejen) v nástupnických státech. V době stěhování národů, kdy gótské skupiny operovaly z důvodu bezpečnosti v poměrně kompaktních masách, nebylo vzájemné rozeznávání tak velkým problémem. Rozptýlení po italském nebo iberském venkově však vytvořilo mnohem větší překážky pro skupinovou solidaritu.
Veřejná přísaha byla standardním mechanismem, plnícím rozličné funkce. Athanarich vykonal velkou přísahu, že nevstoupí na římskou půdu (AM XXVII 5, 9). Po roce 369 museli představitelé gótských vesnic přísahat, že mezi nimi nejsou žádní křesťané {Umučení sv. Sávy 3). Roku 376 mělo jednotu Gótů posílit odmítnutí všech kompromisů s Římem, vyjádřené opět přísežně (Eunapios, frag 49). Pozdější vzpoura Gótů proti hunské nadvládě se rovněž neobešla bez přísahy (Priskos, frag. 49), Theodorich si chtěl od císaře Zenona a byzantského senátu vynutit přísahu, že dohody mají být ctěny (Malchos, frag. 18, 2), a vizi-gótští vladaři slavnostně přísahali při svém nástupu na trůn, což současně opětovali i jejich poddaní.16* Tyto různé přísahy byly skládány jednotlivci i skupinami, někdy měly podpořit solidaritu skupiny, jindy ukládaly určitým jednotlivcům závazky. Vesměs to však byla veřejná
318
319
GúrovÉ
Symboly, mechanismy a kontinuita
prohlášení před svědky. Patřilo k nim shromáždění kvalifikované sociální skupiny, připravené složit a vyslyšet přísahu. Takovéto přísahy byly při svém pravidelném uplatňování, zvláště ve vztahu k normám politického nebo náboženského chování (jako v uvedených příkladech), právě oním mechanismem, který udržoval solidaritu mezi dominantní a vzájemně poznatelnou kastou, jakou bylí svobodní Gótové v době stěhování národů.
V nástupnických státech vykonávaly stejnou funkci jiné mechanismy. Například celý proces přidělování půdy zahrnoval určitou kvalifikovanou skupinu, jejímž členům se předávaly odměny. Vzájemné uznání a vymezení muselo být tedy nedílnou součástí této aktivity, zvláště pokud byla půda nezdaněna. Podobnou funkci muselo mít i rozdělování výročních darů, přinejmenším v ostrogótském království. Jak jsme viděli, opět to zahrnovalo jistou kvalifikovanou skupinu: ty, kteří podléhali vojenské službě v armádě a jejichž jména byla pravděpodobně registrována v seznamech. Zmíněná skupina sestávala většinou z přistěhovalců (a jejich potomků), věkově odpovídajících vojenské službě. Výroční shromáždění k přijetí odměn však nepřinášelo jen hmotné výhody, ale udržovalo též solidaritu a vzájemné uznávání příslušníků skupiny (viz 7. kapitola). Takové mechanismy nevylučovaly přístup domácího obyvatelstva k těmto privilegiím. Muži, kteří působili v Theo-dorichově vojsku, například Cyprianus, tak mohli získat právo podílet se na darech. Ale podobné mechanismy zachovávaly především širší vědomí skupinové solidarity, které by jinak mohlo upadat.
Veřejné přísahy, přidělování půdy, seznamy bojovníků a rozdělování odměn byly organizovány centrální mocí. Prameny však naznačují, byť k tomu máme méně dokladů, že existovaly rovněž lokálně zaměřené mechanismy udržující solidaritu mezi gótskou vrstvou svobodných. Ve 4. a 6. století měli Gótové nepochybně své místní představitele. Jak popisuje Umučení sc. Sávy, vesničtí předáci prováděli ve 4. století perze-kuční opatření proti křesťanům a v 6. století existoval - přinejmenším u Gótů v oblasti Reate a Nursie - mechanismus výběru místního vůdce, zvaného prior (Cassiodorus, Variae VIII 26). Dále není téměř na čem stavět, ale volby v Reate měly svou obdobu pravděpodobně i jinde, jelikož mezi italskými Góty je patrná místní solidarita. Takto se také udr-
žoval vzájemný respekt uvnitř kvalifikované skupiny - tj. těch, kteří mohli ovlivňovat volbu priora.
Domnívám se rovněž, že plnoprávnost v místní politice byla provázena vlastnictvím určitých zákonných práv, například práva vyslechnout důkazy, poskytnout svědectví a podílet se na rozsudcích. Jakožto sociální mechanismy poskytovala tato práva pravidelnou příležitost, aby byly mezi sobě rovnými uplatňovány a uznávány individuální nároky na zvláštní postavení. Takové úvahy jsou založeny spíše na analogiích, než na specificky gótských důkazech. Všechna uvedená práva patří k atributům vrstvy svobodných v raně středověkých, tzv. barbarských zákonících z jiných království. Uvedené zákoníky také ukazují, že odpovídající kasty svobodných v jiných královstvích obklopovala při uzavírání manželství určitá tabu. Jednotlivcům bylo povoleno vzít si pouze sobě rovnou osobu pod trestem úplné ztráty postavení. Také jakákoli změna statutu (od otroka k propuštěnci, nebo ke svobodnému) byla provázena veřejnou ceremonií za účasti místní obce.17) Působení těchto nebo podobných mechanismů mezi Góty by vysvětlovalo řadu jevů, jež pozorujeme v Prokopiových Válkách. Bez těchto mechanismů by bylo obtížné vysvětlit, proč čtyřicet let po dobytí Itálie tvořili ostrogótští muži stále oddělenou skupinu, na níž se mohl Belisar cíleně zaměřit. Samozřejmě, že tyto instituce byly samy o sobě situačními produkty, a za nových podmínek, zvláště když byla odstraněna římská moc, ustoupily novým silám, sjednocujícím římské a gótské vlastníky půdy. V původním kontextu však působily tak, že uvnitř politicky a sociálně plnoprávné kasty svobodných zachovávaly vzájemné rozpoznání a uznání.
Přinejmenším ve dvou různých formách a dvou různých obdobích působila gótská identita natolik mocně, aby formovala činy jednotlivců a následně i evropskou historii. V období od sklonku 3. do počátku 6. století byla jejím nositelem elitní vrstva svobodných, kterou spojovala společně sdílená politická a zákonná práva. Ve Španělsku nahradilo tuto elitu od konce 6. století společenství pozemkových vlastníků. ^ Není žádný důvod, abychom některý z projevů gótské identity povazovali za více „gótský" než jiný. Obecně vzato, každá fáze se vyvinula z te předchozí. Opět bych zdůraznil, že se přikláním k povšechné, ale
320
321
GÓTOVÉ
naprosto neúplné kontinuitě. Gótská království 4. století založily skupiny ozbrojených přistěhovalců ze severního Polska. Proto jejich vrstvu svobodných tvořili zřejmě především imigranti. Také nástupnické státy byly vytvářeny velkými ozbrojenými skupinami, ovládanými vrstvou svobodných, která získala svou nadřazenost ve 3. a 4. století. Pasáže v Getice naznačují, že starší gótský historik Ablabius vycházel při psaní z ústního vyprávění Gótů, což byli pravděpodobně akvitánští Vi-zigóti v 5. století. Podobné příběhy slyšel v 6. století Jordanes od Gótů v Konstantinopoli.ls) Přední gótští přistěhovalci se pak stali pozemkovými vlastníky v nástupnických státech, když si od svých vůdců vybrali příslušné odměny za předchozí věrnost. Tak se zřejmě svobodní gótští imigranti ze 4. až 6. století ve značném rozsahu překrývají s pozdějšími gótskými statkáři v 6. a 7. století. Kdyby tomu tak nebylo, nedávala by smysl zřetelně gótská rétorika hispánského království 7. století. Sledované otázky vysvětluje i skutečnost, že zachovaná tradice o gótské minulosti je nepochybně mýtem. Jsou to příběhy upravené tak, aby nabývaly určitého smyslu, nikoli bezprostřední líčení historie. Pokud by se ovšem tyto příběhy příliš odchýlily od historické skutečnosti, pozbyly by účinku. U žádného projevu gótské identity samozřejmě neshledává-me absolutní překrývání a kontinuitu.
Je dost pravděpodobné, ačkoli pro to postrádáme přímé doklady, že někteří římští zajatci a domácí obyvatelé severního Přičernomoří nakonec získali postavení příslušníků gótské vrstvy svobodných. Ke Gótům byli v 7. století počítáni - v důsledku smíšených sňatků, politických svazků a společných bojů - zřejmě také mnozí potomci hispanořím-ských statkářů. Nicméně jedním z cílů této knihy bylo ukázat, jak významnou roli v evropských dějinách hrála od 2. do 6. století migrace. Přesuny „polských" Gótů ve 2. a 3. století a neméně rozsáhlé stěhování plnoprávných, svobodných Gótů z krajů severně od Dunaje ve 4. a 5. století představují, myslím, skutečnou kontinuitu v různých projevech gótské identity. V závislosti na svých zájmech a názorovém zaměření může každý klást důraz buď na kontinuitu nebo diskontinuitu. Každý předmět lze popsat odshora dolů nebo obráceně. Kontinuita a diskontinuita mají obě zásadní význam pro úplnost výkladu, ale bez kontinuity by nebylo žádného příběhu.
POZNÁMKY
Předmluva
1) H. Bradky, The Goths, London 1888, s. 3.
2) Viz P. Heather, Goths and Romans 332-489, Oxford 1991.
Gótský problém
1) Themistios, Or. XVI 296,17nn.
2) Viz H. Wolfram, Die Goten. Von den Anfangen bis zur Mitte des sechsten Jahr-hunderts, Múnchen 19903, s. 14.
3) Užitečný úvod se nachází např. u A. Bacala, Ethnicity in the Social Sciences. A View and a Review of the Literature on Ethnicity, Coventry 1991, 1. kapitola.
4) Viz F. Barth, Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organisation of Cultural Difference, Oslo 1969, zvláště úvod. Přehled další literatury viz např. G. C. Bent-ley, „Ethnicity and Practice", in: Comparative Studies in Society and History 29, 1987, s. 24-55; P. Kivisto, The Ethnic Enigma: The Saliance of Ethnicity for European Origin Groups, Philadelphia 1989; E. E. Roosens, Creating Ethnicity: The Process of Ethnogenesis, California 1989; A. Bacal, Ethnicity.
5) Citováno u C. Renfrewa, Archaeology: Theories, Methods, and Practice, London 1991. Mé uvažování silně ovlivnil A. D. Smith, The Ethnic Origins of Nations, Oxford 1986, který na s. 22-31 dospěl k podobné definici jako já. Viz též A. D. Smith, „War and Ethnicity. The Role of Warfare in the Formation, Self-images and Cohesion of Ethnic Communities*, in: Ethnic and Racial Studies 4, 1981, s. 375-395; E. Gellner, Nations and Nationalism, Oxford 1983 (český překlad- Národy a nacionalismus, Praha 1993; pozn. red.).
322
323
GÓTOVÉ
PRVNÍ ČÁST / Pátrání po Gótech
1) O Jordánovi, Cassiodorovi a Ablabiovi jsem podrobněji psal v první části své knihy Goths and Romans (1991) a ve svém článku „The Historical Culture of Ostrogothic Italy" (in: Atti del XIII Congresso internationale di studi sull'Alto Me-dioevo, Spoleto 1993, s. 317-353). Srv. též A. Momigliano, „Cassiodorus and the Italian Culture of His Time", in: Proceedings of the British Academy 4,1955, s. 207-245; W. Goffart, The Narrators of Barbarian History (AD 550-800): Jordanes, Gregory of Tours, Bede, and Paul the Deacon, Princeton, N.J., 1988.
1. Od Baltu k Černému moři
1) Všechny výňatky z Jordánovy Getiky přeložila z latinského originálu (íorda-nis Romana et Getica, ed. Th. Mommsen, in: MGH AA 9, Berlin 1892) M. Marková (Pozn. red.).
2) Viz J. Svennung, Jordanes und die gotische Stammsage", in: II. E. Hagberg (ed.), Studia Gotica, Stockholm 1972, s. 45.
3) Obecně viz M. Ščukin, Romans and the Barbarians in Central and Eastern Europe 1st Century BC - 1st Century AD, Oxford 1989, 2. část, 4. kapitola. Důležité mezníky v debatě: E. C. Oxenstierna, Die Urheimat der Goten, Leipzig/Stockholm 1948; J. Kmiecinski, »Problem of the So-called Gotho-Gepidan Culture in the Light of Recent Research", in: Arcbaeologht Polona 4, 1962, s. 270-285; týž, „Die Bedeutung der Germanen östlich der Oder während der ersten Jahrhunderte nach Christi Geburt im Lichte der neueren Forschungen", in: II. E. Hagberg (ed.), Studia Gotica, Stockholm 1972, s. 72-80; R. Hachmann, Die Goten und Skandinavien, Berlin 1970.
4) S. J. Shennan, Archaeological Approaches to Cultural Identity, London 1989 a P. j. Ucko, Theory in Archaeology: A Vforld Perspectioe, London 1995 poskytují přehledný úvod; obecněji viz Renfrew, Archaeology, podrobněji viz Z, Kobylinski (ed.), Ethnicity in Archaeology (speciální téma), in: Archaeologia Polona 29,1991.
5) Viz např. W. Y. Adams, „On Migration and Diffusion as Rival Paradigms", in: P. G. Dakc a kol. (ed.), Diffusion and Migration: Their Roles in Cultural Development. Calgary 1978, s. 1-5; A. C. Kershaw, „Diffusion and Migration Studies in Geography", in: tamtéž, s. 6-13; D. W, Antony, „Migration in Archaeology. The Baby and the Bathwater", in: American Anthropologist 92,1990, s. 894-914; R. Sailares. The Ecology of the Ancient Greek Wforld, London 1991, s. 66nn; S. j, Shen-
324
Poznámky
nan, „Some Current Issues in the Archaeological Identification of Past Peoples", in: Z. Kobylinski, Ethnicity.
6) Jelikož nejsem archeolog, a nepracoval jsem přímo s nálezy, rozhodl jsem se při diskusi o wielbarské a čemjachovské kultuře z větší části upustit od přesných anotací. Místo toho odkazuji pro tento oddíl a pro odpovídající pasáže 2. kapitoly na příslušnou část bibliografie.
7) Viz K. Godlowski, The Chronology of the Late Roman and Early Migration Periods in Central Europe, Krakow 1970, zvláště s. lOlnn.
8) Tacitova Germdnie 43-44 je neklade až na baltské pobřeží; Ptolemaiova Geografie III 5, 8 je umísťuje východně od Visly; Strabónova Geografie Vil 1, 3 (pokud bychom jméno Butones změnili na Gutones) do značné míry souhlasí s Tacitem.
9) Nedávné výzkumy identifikovaly tři místní kulturní skupiny, v nichž jsou prvky wielbarské a čemjachovské kultury promíchány a překrývají se: skupinu volyňskou, skupinu Ružyčanka a skupinu Maslomecz. Všechny tři existovaly ve fázi Cla/b, krátce před plným rozvinutím čemjachovské kultury. Ke skupině Maslomecz viz výše, s. 48.
10) Srv. M. Kazanskí, Les Goths (ler - Vile siěcles aprěs %-C), Paris 1991, s. 15nn, s mapou kamenných kruhů na s. 17.
11) Viz K. Godlowski, „Gegenseitige Beziehungen zwischen der Wíelbark- und der Przeworsk-Kultur. Veränderungen ihrer Verbreitung und das Problem der Gotenwanderung", in: Peregrinatio Gothica 1, 1986 (Archaeologia Baltica VII), s. 125-152.
12) Tato část Jordánova spisu je závislá i na řeckořímských pramenech. Viz Mommsenovy poznámky ke Getice, s. 58-60. Moderní komentář lze nalézt u J- Svennunga, Jordanes und Scandia, Stockholm 1967 (autor zdůrazňuje přesnost informací Getiky).
13) Alternativní pohled viz R. Hachmann, Die Goten, 1. část a J. Svennung, Jordanes, 9. kapitola.
14) Srv. Mommsenovy poznámky ke Getice, s. 56-57.
15) Viz Getica 76nn - porážka Cornelia Fuška v roce 76 n. 1. Jiný příklad se týká Valamerovy kariéry, viz P. Heather, „Cassiodorus and the Rise of the Amals: Genealogy and the Goths under Hun Domination", in: JRS 79, 1989, s. 103-128; srv. níže, s. 123.
16) K vazalským králům viz J. Klose, Roms Klientel-Randstaaten am Rbein und
325
GÓTOVÉ
Poznámky
an der Donau: Beiträge zur ihrer Geschichte und rechtlichen Stellung im 1. und 2. Jhdt. n. Ch., Breslau 1934.
17) Viz Germánie 38-40; srv. R. Hachmann, The Germanic Peoples, London 1971, s. 8Inn.
18) Viz Strabón, Geografie VII 1, 3; srv. H. Wolfram, Die Goten, s. 50.
19) Dobrý úvod podává A. Birley, Marcus Aurélius, London 1966, 6.-8. kapitola s přílohou III; viz též H. W. Böhme, „Archäologische Zeugnisse zur Geschichte der Markomannenkriege (166-80 n. Chr.)", in: "Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 22, 1975, s. 155-217.
20) Viz Dio LXXII 11, 6; 12, 1-3.
21) Viz Dio LXXII 3, la.
22) Citát z Historie Augusty byl převzat z českého překladu J. Buriana a B. Mou-chové; viz Portréty svétovládců I, Praha 1982 (Pozn. red.).
23) Viz např. R. Syme, Ammianus and the Historia Augusta, Oxford 1968; týž, Emperors and Biography: Studies in the Historia Augusta, Oxford 1971; týž, The Historia Augusta: A Call for Clarity, Bonn 1971.
24) Nápis zmiňuje M. P. Speidel, „The Roman Army in Arabia", in: Aufstieg und Niedergang der Römischen Welt II, 8, 1977, s. 716-718. K pohybům „Skytů" viz Dio LXXV3, 1.
25) Viz např. E. Demougeot, La formation de l'Europe et les invasions barbares II: De l'avenement de Dioclétien (284) ä ('occupation germanique de l'Empire Romain ďOccident (debut du Vie siede), Paris 1979, s. 394nn; H. Wolfram, Die Goten, s. 53nn.
26) Limitem sc zabýval I. B. Cataniciu v práci Evolution of the System of Defence Works in Roman Dacia, Oxford 1981, s. 31nn.
27) Viz Getica 91. HA V. Gord. 31,1 se zmiňuje o jakémsi „Arguntovi"; jde pravděpodobně o spřežku jmen Argaith a Guntherich.
28) Hlavními prameny jsou Zosimos 123, Getica 101-103 a Zonaras XII 20. Komentář lze nalézt v Paschoudově vydání Zosima, s. 146nn, pozn. 50nn.
29) Název „Boranoi" může znamenat „severní národy"; k tomu viz P. Heather & j. F. Matthews, The Goths in the Fourth Century, Liverpool 1991, s. 2-3, 8.
30) Viz Zosimos I 31-35. Komentář se nachází v Paschoudově vydání Zosima, s. 152nn, pozn. 59nn.
31) Viz Zosimos I 42-3, 46. Srv. Paschoudovo vydání, s. 159nn, pozn. 70nn.
32) Ke Gepidům, Herulům a Rugiům, sídlícím v 5. století v Podunaji, viz
326
W. Pohl, „Die Gepiden und die Gentes an der mittleren Donau nach dem Zerfall des Attilareiches", in: H. Wolfram & F. Daim (ed.), Die Volker an der mittleren und unteren Donau im fünften und sechsten Jahrhundert, Wien 1980, s. 239-305.
33) Podle Jordánovy Getiky (90-96) žil ve 3. století král Ostrogotha z rodu Amalů, který údajně dosáhl významných vojenských úspěchů. Král je však mýtickým výmyslem a jeho jméno bylo přidáno ke známým historickým událostem. Viz P. Heather, Goths and Romans, s. 22n, 36nn.
34) Viz např. J. Ilkjaer, „Illerup Adal (Danemark). Un lieu de sacrifices du Hie siécle de n. ě. en Scandinavie meridionale", in: F. Vallet & M. Kazanski (ed.), La Noblesse romaine et les Chefs barbares, Paris 1995, s. 101-112.
35) Viz I. Ionitl, „The Social-Economic Structure of Society During the Goths' Migration in the Carpato-Danubean Area", in: M. Constantinescu a kol. (ed.), Relations Between the Autochthonous Population and the Migratory Populations on the Territory of Romania, Bucuresti 1975, s. 77-89.
36) O ztrátách Herulů referuje Georgios Synkellos, vyd. Bonn, I 717. Další čísla z egejské expedice: 3000 člunů a 320 000 mužů (HA V. Claud. 8, 2), nebo 2000 člunů (AM XXXI5,15). Při Kannabaudově porážce padlo údajně 5000 Gótů (HA V. Ann 22,2). Předpokládá se, že většina údajů pochází ze soudobého díla Dexippova.
37) Hlavními prameny jsou Aurelius Victor Caes. 39, 43 a Consularia Constan-tinopolitana s. a. 295 (= Chronica Minora 1, 230). Viz obecně G. Bichir, The Archaeology and History of the Carpi, Oxford 1976,14. kapitola. Za vlády císaře Ga-leria (293-311) proběhlo celkem šest tažení proti Karpům.
38) Viz E. H. Minns, Scythians and Greeks: A Survey of Ancient History and Archaeology of the North Coast of the Euxine From the Danube to the Caucasus, Cambridge 1913; M. I. Rostovzeff, Iranians and Greeks in South Russia, Oxford 1922.
39) Procesem migrace se zabýval W. Antony,' „Migration in Archaeology".
40) Viz např. C. R. Whittaker, Frontiers of the Roman Empire, Baltimore 1992, s. 214nn.
41) Viz V. A Anokhin, The Coinage of Chersonesus, Oxford 1980; N. A. Frolova, The Coinage of the Kingdom of Bosporos AD 242-34Í/2, Oxford 1983; B. A Raev, Roman Imports in the Lower Don Basin, Oxford 1986.
2. Království 4. století
1) Podrobněji se touto problematikou zabývá 2. část této knihy. Srv. H. Wolfram, Die Goten, s. 17nn, 34-36,171nn, 175nn, 259nn (podle R. Wenskuse, Stam-
327
GÓTOVĚ
Poznámky
mesbildung und Verfassung: Das Werden der frühmittelalterlichen Gentes, Köln 1961, s. 471nn). Převzato rovněž P. Heatherem, Goths and Romans, 1. kapitola; k Ala-richovi a Vizigótům viz též J. H. W. G. Liebeschuetz, Barbarians and Bishops, Oxford 1990, s. 48-85.
2) Viz I. Korkannen, The Peoples of Hermenaric: Jordanes Getica Í16, Helsinki 1975; srv. též P. Heather, „Cassiodorus and the Rise of the Amals", s. 110-116 s odkazy.
3) Viz B. Magomedov, „La stratification social de la population de la culture de Černjachov", in: F. Vallet & M. Kazanski (ed.), La Noblesse romaine et les Chefs bar-bares, Paris 1995; M. Kazanski, Les Goths, s. 47-49; O. A. Gej, „The Gherniakhovo Culture Sites of the North Pontic Area", in: Sovetskaja archeologija 1980/2, s. 45-51.
4) Viz A. Kokowski, Schätze der Ostgoten, Stuttgart 1995, s. 45nn.
5) Srv. níže, s. 94nn. „Gótská identita" byla podle mého soudu natolik stabilní, že stojí za to se jí věnovat.
6) Viz AM XXVÍI 5, 6; Ambrosius, De Spiritu Sancto, prol. 17; Auxentius, De vita et obitu Ulfilae, 246. Komentář viz H. Wolfram, Die Goten, s. 76, 103; E. A. Thompson, The Visigoths in the Time of Ulfila, Oxford 1966, s. 45.
7) Srv. H. Wolfram, Die Goten, s. 7Inn.
8) Viz Themistios, Or. XI 221, 9, XV 276, 5; Anonymus Valesianus 5, 27 (regalis Alica), 6, 31 (rex Ariaricus). Také Eunapios (a podle něj Zosimos) stále zmiňuje „krále" Gótů. Podrobněji viz P. Heather, Goths and Romans, s. 97-103.
9) Gótské oddíly táhly na východ v letech 349, 360 a 363. Viz Libanios, Or. LIX 89; AM XX 8, 1; AM XXIII 2, 7. Roku 365 bylo 3000 Gótů posláno na pomoc uzurpátoru Procopiovi; viz AM XXVI 10, 3.
10) Viz Themistios, Or. X 205, 24nn; srv. E. A. Thompson, The Visigoths in the Time of Ulfila, s. 15. pozn. 2.
11) Viz Themistios. Or. X 205, 13nn; srv. j. Klose, Roms Klientel-Randstaaten, s. 138; D. C. Braund, Rome and the Friendly King: The Character of the Client Kingship, London 1984, s. 62-63.
12) Viz D. Tudor, Les Ponts Romains du bas Danube, Bueurcsti 1974, s. 5nn; srv. P. Heather, Goths and Romans, s. 107nn.
13) Hlavními prameny k Vulfilovi jsou Filostorgios b. e. II 5 a Auxentiův dopis (De vita et obitu Ulfilae). Překlad a komentář viz P. Heather & J. F. Matthews, The Goths in the Fourth Century, 5. kapitola.
14) Viz AM XXVI 6, 10-12; 27, 5. K ohrožení říše ze strany Peršanů srv. AM XXVH 12. ímperiálni propaganda viz Themistios, Or. VIII a X, kde lze dobře vi-
dět změnu římského názoru (překlad obou řečí a komentář viz P. Heather & J. F. Matthews, The Goths in the Fourth Century, 2. kapitola). Podrobná argumentace viz P. Heather, Goths and Romans, s. 115nn s odkazy.
15) Viz např. C. Scorpan, Limes Scythiae, Oxford 1980.
16) Viz E. K. Chrysos, To Bu^óvriov Kal o'i rotBoi, Thessaloniki 1973; srv. P. Heather, Goths and Romans, s. 110-115, který zdůrazňuje Konstantinovy nároky na dominanci.
17) Jinou cestou jsem došel k velmi podobnému závěru jako L. Hedeager. Viz L. Hedeager, Iron Age Societies. From Tribe to State in Northern Europe 500 BC to AD 700, trans. J. Hines, Oxford 1992, 5. a 6. kapitola.
18) Srv. např. E. James, The Franks, Oxford 1988, s. 42 (český překlad: Frankové, Praha 1997, s. 41; pozn. red.); tuto tezi vyslovil již E. A. Thompson, The Early Germans, Oxford 1965, s. 40.
19) Překlad Utrpení sv. Sávy viz P. Heather & J. F. Matthews, The Goths in the Fourth Century, s. 111-117. Vingurich je zmiňován v Basiliově Menologiu (in: Patrologia Graeca 117, sloupec 368), přeloženém rovněž u Heathera a Matthew-se na s. 126-127.
20) Ambrosius, De Spiritu Sancto, prol. 17 správně charakterizuje Athanaricha jako „soudce králů" {iudex regum).
21) Dobrý úvod podává E. A. Thompson, The Early Germans, 1. a 2. kapitola a M. Todd, The Early Germans, Oxford 1992, 2. kapitola (český překlad: Germd-ni, Praha 1999; pozn. red.). Podrobněji viz H. J. Eggers, „Lübsow, ein germanischer Fürstensitz der älteren Kaiserzeit", in: Prähistorische Zeitschrift 34/35, 1949/50, s. 155-231; M. Gebühr, „Zur Definition älterkaiserzeitlichen Fürstengräber vom Lübsow-Typ", in: Prähistorische Zeitschrift 49,1974, s. 82-128; L. Hedeager, „Processes Towards State Formation in Early Iron Age Denmark", in: K. Kristiansen & C. Paludan-Muller (ed.), New Directions in Scandinavian Archaeology, K0benhavn 1978, s. 191-216, týž, „The Evolution of Germanic Society 1-400 AD", in: R. F.J. Jones a kol. (ed.), First Millennium Papers: Western Europe in the First Millennium, Oxford 1988, s. 129-144; L. Hedeager & K. Kristiansen, „Bendstrup - A Princely Grave from the Early Roman Iron Age: Its Social and Historical Context", in: Kuml, 1981, s. 150-162; H. Steuer, Frühgeschichtliche Sozialstrukturen Mitteleuropas, Göttingen 1982, s. 212nn; M. P. Pearson, „Beyond the Pale: Barbarian Social Dynamics in Western Europe", in: J. C. Barrett a kol. (ed.), Barbarians and Romans in North-west Europe from the Later Republic to La-
GórovÉ
te Antiquity, Oxford 1989, s. 198-226; L. Hedeager, Iron Age Societies, 2. a 3. kapitola.
22) Viz M. Todd, The Northern Barbarians 100 BC-AD 300, London 1975, 3. kapitola; L. Hedeager, Iron Age Societies, 4. kapitola; M. Todd, The Early Germans, s. 62nn (v českém vydání s. 63nn), s plánem hradiště Runder Berg na s. 210 (v českém vydání na s. 198). Komentář viz L. Hedeager, „The Evolution of Germanic Society".
23) Viz například E. A. Thompson, The Early Germans, s. 29nn.
24) Viz M. 0rsnes, „The Weapon Find in Ejsb0l Mose at Haderslev", in: Acta Ar-chaeologica 34, 1963, s. 232-247, týž, Der Moorfund von Ejsb0l bei Hadersleben. Deutungsprobleme der großen nordgermanischen Waffenopferfunde, Göttingen 1968; J. Ilkjaer & J. Lonstrup, „Der Moorfund im Tal der Illerup-A bei Skanderborg im Ostjütland", in: Germania 61, 1983, s. 95-126; J. Ilkjser, „Illerup Adal". Diskuse viz L. Hedeager, „Empire, Frontier and the Barbarian Hinterland. Rome and Northern Europe from AD 1-400", in: K. Kristiansen a kol. (ed.), Centre and Periphery in the Ancient World, Cambridge 1987, s. 125-140. Obecně o družinách viz E. A. Thompson, The Early Germans, s. 48nn; M. Todd, The Early Germans, s. 29nn (v českém vydání s. 33).
25) Doklady a diskuse viz B. Magomedov, „La stratification social de la population de la culture de Černjachov"; srv. V. Bierbrauer, „Ostgermanische Ober-schiehtsgräber der römischen Kaiserzeit und des frühen Mittelalters", in: Pe-regrinatio Gothica 2, 1989 (Archaeologia Baltica VIII), s. 39-106.
26) K Pietroase viz G. Diaconu, „L'ensemble archéologique de Pietroasele", in: Daria 21,1977, s. 199-220. Odlišný výklad viz B. Magomedov, „La stratification social de la population de la culture de Černjachov"; srv. M. Kazanski, Les Goths, s. 47nn.
27) Citace z Tacitovy Germánie byla převzata z českého překladu Václava Bahníka; in: Tacitus, Z dějin císařského Říma, Praha 1976 (Pozn. red.).
28) Srv. E. A. Thompson, The Visigoths in the Time of Ulfila, s. 43-55.
29) Viz Eunapios, frag. 59. Interpretace viz P. Heather, Goths and Romans, s. 139nn.
30) Většina těchto zákoníků byla přeložena do angličtiny: Langobardské zákony, Burgundský zákoník, dva soubory Mamanských zákonu, Bavorské zákony a dva francké zákoníky: Sálský a Ripuárský (viz seznam pramenů). Vizigótský zákoník je k dispozici pouze ve starém a těžko dostupném překladu; Eurichúv zákoník nebyl nikdy přeložen do angličtiny. Langobardské zákony (643), Burgundský záko-
Poznámky
nik (kolem roku 500), Bavorské zákony (polovina 7. století) a Vizigótský zákoník rozlišují uzavřenější elitu uvnitř třídy svobodných.
31) Vývojem zemědělství se zabývali např. B. Myhre, „Agrarian Development, Settlement History and Social Organization in Southwest Norway in the Iron Age", in: K. Kristiansen & C. Paludan-Muller (ed.), New Directions in Scandinavian Archaeology, K0benhavn 1978, s. 224-235, 253-265; W. A. van Es, Wij-ster: A Native Village Beyond the Imperial Frontier 150-425 AD, Groningen 1967; W. Haarnagel, „Das eisenzeitliche Dorf Feddersen Wierde", in: H. Jankuhn & R. Wenskus (ed.), Geschichtswissenschaft und Archäologie, Sigmaringen 1979, s. 45-99. Srv. též H. Steuer, Frühgeschichtliche Sozialstrukturen Mitteleuropas, s. 258nn; L. Hedeager, „The Evolution of Germanic Society"; K. Randsborg, The First Millennium in Europe and the Mediterranean, Cambridge 1991, s. 72nn; L. Hedeager, Iron Age Societies, s. 193nn; M. Todd, The Early Germans, 4. kapitola.
32) Viz např. W. Haarnagel, „Das eisenzeitliche Dorf Feddersen Wierde"; M. Todd, The Early Germans, s. 125nn (v českém vydání s. 127n).
33) Viz G. Rau, „Körpergräber mit Glasbeigaben des 4. nachchristlichen Jahrhunderts im Oder-Weichsel-Raum", in: Acta praebistorica et archaeologica 3,1972, s. 109-214.
34) Viz R. Harhoiu, The Treasure from Pietroasa, Romania, Oxford 1977.
35) Viz např. V. Palade, „Atelierele pentru lucrat pieptini din os din secolul at IV-leas e. n. de la Bírlad-Valea Seacä", in: Arheologia Moldovei 4,1966, s. 261-277.
36) Viz L. Hedeager, Iron Age Societies, zvláště 12. kapitola.
37) Viz např. A. D. Smith, The Ethnic Origins of Nations.
38) Viz V. Palade, „Elements géto-daces dans le site Síntana de Mure§, de Bir-lad-Valea Seacä", in: Daria 24,1980, s. 223-253.
39) Viz C. Blosiu, „La nécropole de Letcani (dép. de Jassy) datant du IVe siede de n. ě", in: Arheologia Moldovei 8, 1975, s. 267.
40) Podrobněji viz 5. kapitola, s. 175.
41) V české literatuře se můžeme setkat i s názvem Pseudo-Maurikios; část badatelů totiž připisuje autorství díla vysokému důstojníku byzantské armády (Pozn. red.).
42) Podrobněji viz P. Heather & J. F. Matthews, The Gotbs in the Fourth Century, 5. kapitola.
43) Další údaje viz P. Heather & J. F. Matthews, tamtéž, s. 62.
331
GÔTOVÉ
Poznámky
44) Viz D. G. Teodor, The East Carpathian Area of Romania V-XI centuries AD, Oxford 1980, s. 3nn.
DRUHÁ ČÁST / Gótové, Hunové a Římané
3. Hunská revoluce
1) O. J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns, Berkeley 1973, 8. a 9. kapitola, je v závěru nepřesvědčivý.
2) AM XXXI 3, 4 se zmiňuje o „valu Greutungů" (Greuthungorum vallo). R. Vul-pe vyslovil roku 1957 názor, že by se tento val měl ztotožnit s opevněním v jižním Moldavsku. Z jiné partie je však patrné, že Ammianus použil výraz vallum k označení gótské vozové hradby. Viz AM XXXI15, 5.
3) Všechny citace z Ammianova díla byly převzaty z překladu J. Češky; in: Ammianus Marcellinus, Soumrak římské říše, Praha 1975 (Pozn. red.).
4) Viz AM XXXI 3, 5-8. Moldavskými valy se zabýval R. Vulpe, Le Vallum de la Moldávie inferieure et le „Mur" d'Athanaric, Den Haag 1957. K Limitu transaluta-nu viz I. B. Cataniciu, Evolution of the System of Defence Works.
5) Vtz E. Demougeot, La formation de ľ Europe et les invasions barbares II, s. 383.
6) Viz např. O.J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns, s. 26-27; E. A. Thompson, The Huns, Oxford 1995, 2. kapitola (český překlad: Hunové, Praha 1999). Citace z Caesarova díla byla převzata z překladu I. Bureše; in: Gaius Iulius Caesar, Válečné paměti, Praha 1972 (pozn. red.).
7) Podle AM XXXI 4, 13 se Athanarich uchýlil se „všemi svými lidmi do Kauka-landské krajiny" (Caucalanda). K Arimerovi a jeho Gótům viz H. Achelis, „Der älteste deutsche Kalender", in: Zeitschrift for die neutestamentliche Wissenschaft 1, 1900,310nn; srv. H. Wolfram, Die Goten, s. 142. K nálezům černjachovské kultury v Transylvánii viz K. Horedt, Siebenbürgen im Frühmittelalter, Bonn 1986, s. 2-13.
8) Viz Zosimos IV 35, 1, 38-39; Claudianus, TV. cons. Hon., 626nn, Cons. Const, s. a. 386 (= CM 1, 244).
9) Viz PLRE II 934. Existuje určitá možnost, že Radagaisovi Gótové jsou totožní se skupinou vedenou v 80. letech 4. století Arimerem.
10) Nejlcpší výklad podává O. j. Maenchen-Helfen, The World of the Huns, s. 52-59. Podrobnější argumentace viz P. Heather, „The Huns and the End of the Roman Empire in Western Europe", in: English Historical Review 110,1995, s. 7nn.
11) Nepřítel, který podle Claudiana (In Ruf. II 26nn, zvláště 36nn) ohrožoval ro-
332
ku 395 Balkán, byl ve skutečnosti gótský vůdce Alarich; Filostorgiův text {h. e. XI 8) byl pozměněn pozdějším byzantským editorem. K tomu viz P. Heather, „The Huns and the End of the Roman Empire", s. 9, pozn. 1.
12) Viz J. Werner, Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches, München 1956; I. Bona, Das Hunnenreich, Stuttgart 1991.
13) Kompletní argumentace a odkazy viz P. Heather, „The Huns and the End of the Roman Empire", s. linn.
14) Viz C. Mango, Le développement urbain de Constantinople (We - Vile siecles), Paris 1990, s. 46nn.
15) Viz Olympiodoros, frag. 19, 28; srv. B. Croke, „Evidence for the Hun Invasion of Thrace in AD 422", in: GRBS 18, 1977, s. 353.
16) Viz Jordanes, Getica 50, 259nn. Srv. W. Pohl, „Die Gepiden und die Gentes an der mittleren Donau".
17) O. J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns, s. 12-13 nebere v úvahu Am-miana - viz můj doslov k Thompsonově knize The Huns. Mocenskými strukturami u kočovných národů se zabýval např. R. J. Cribb, Nomads in Archaeology, Cambridge 1991,4. kapitola.
18) Obecně viz O. J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns, s. 94nn; E. A. Thompson, The Huns, 4. a 7. kapitola. Ke kočovnické ekonomice viz A. M. Kha-zanov, Nomads and the Outside World, trans. J. Crookenden, Cambridge 1984.
19) Viz M. Kazanski, Les Goths, s. 11 Inn; srv. též s. 118.
20) K avarské kontrole nad Slovany viz M. Whitby, The Emperor Maurice and His Historian: Theophylact Simocatta on Persian and Balkan Warfare, Oxford 1988, s. 169nn.
21) Viz Jordanes, Getica 166; Marcellinus Comes s. a. 427 (= CM 2, 76); srv. B. Croke, „Evidence for the Hun Invasion of Thrace". Skupina 1 by mohla souviset s pozdějšími thráckými Góty; viz níže s. 135.
22) Tato pasáž byla dlouho považována za problematickou. Podrobnější argumentace viz P. Heather, „Cassiodorus and the Rise of the Amals".
23) Viz P. Heather, tamtéž, s odkazy.
24) Amalovy zvláštní vztahy s Attilou zmiňuje Damaskios, když vykládá o světle, které prý vyzařovalo Valamerovo tělo! Viz Fotios, Bibliotheca 242, 64. Druhým autorem je Jordanes {Getica 38, 199-200, 48, 252-253; srv. Romana 331), jehož údaje o dynastii Amalů však nemohou mít konečnou platnost.
25) Viz O. J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns, s. 108nn, srv. P. Tomka,
333
GÓTOVÉ _
„Der hunnische Fürstenfund von Pannonhalma", in: Acta archaeologica Hungari-ca 38, 1986, s. 423-488.
26) Kratší periodizace viz V. Bierbrauer, „Die Goten vom 1.-7. Jahrhundert n. Chr.: Siedelgebiete und Wanderbewegungen aufgrund archäologischer Quellen", in: Peregrinatio Gothica 3,1991 (Universitetets Oldsaksamlinks Skrifter, Ny rekke 14), s. 23-25; srv. J. Tejral, „Fremde Einflüsse und kulturelle Veränderungen nördlich der mittleren Donau zu Beginn der Völkerwanderungszeit", in: Peregrinatio Gothica 1, 1986 (Archaeologia Baltica VII), s. 175-238; týž, „Zur Chronologie und Deutung der südöstlichen Kulturelemente in der frühen Völkerwanderungszeit Mitteleuropas", in: Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums 1987 (1988), s. 11-46. Delší periodizace viz M. Kazanski & R. Legoux, contribution a 1'étude des témoignages archéologiques des Goths en Europe Orientale á Pépoque des Grandes Migrations: la chronologie de la culture de Černjahov récente", in: Archeologie Medievale 18, 1988, s. 8-53.
27) Nejnovější výzkumy shrnuje I. Bona, Das Hunnenreich.
28) K podunajskému stylu viz M. Kazanski, Les Goths, s. 66-76, 100-103; V. Bierbrauer, „Zur chronologischen, soziologischen und regionalen Gliederung des ostgermanischen Fundstoffs des 5. Jahrhunderts in Südosteuropa", in: H. Wolfram & F. Daim (ed.), Die Völker an der mittleren und unteren Donau im fünften und sechsten Jahrhundert, Wien 1980, s. 131-142; J. Tejral, „Fremde Einflüsse und kulturelle Veränderungen"; týž, „Zur Chronologie und Deutung der südöstlichen Kulturelemente".
29) Viz E. A. Thompson, The Huns, 5. kapitola.
30) Viz C. A. Macartney, „The End of the Huns", in: Byzantinisch-Neugriechische Jahrbücher 10, 1934, s. 106-114; O. J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns, s. 165nn; E. A. Thompson, The Huns, 7. kapitola.
31) Viz Getica 268-269; srv. P. Heather, Goths and Romans, s. 246, pozn. 15 (k dataci).
32) Viz Jordanes, Romana 336; srv. PLRE II229.
33) Obecně viz P. Heather, Goths and Romans, s." 253-256.
34) Viz hesla Arnegisclus a Ariobindus v PLRE II (151 a 145-146).
35) Viz Theofanes AM 5931 (94 de Boor); srv. Prokopios, Války III 2, 39-40; B. Croke, „Evidence for the Hun Invasion of Thrace", s. 360. Gótové prý zůstali v Thrákil 58 let, ale o gótském exodu není nic známo ani roku 479, ani roku 485. Kdybychom změnili 58 let na 68, problém by se vyřešil.
Poznámky
4. Gótové a Římané: Přeměna gótského světa
1) Viz AM XXXI4,4; Eunapios, frag. 42; Sokrates h. e. IV 34; Sozomenos h. e. VI37.
2) Viz P. Heather, „The Crossing of the Danube and the Gothic Conversion", in:' GRBS 27, 1986, s. 289-318.
3) Viz AM XXI 4, 1-5, XXVII 10, 3, XXIX 4, 2nn, XXX 1, 18-21 (srv. poznámku XXIX 6, 5 o zavraždění kvádského krále Gabinia).
4) Kompletní diskuse a odkazy viz P. Heather, Goths and Romans, s. 128-135 (zde se nachází má argumentace proti převládajícímu názoru); M. Cesa, Imperio Tar-dantico e Barbari: La erisi militare daAdrianopoli al 418, Como 1994, s. 13nn.
5) Podle Eunapia (frag. 59) složili Gótové slavnostní přísahu, že se nenechají Římany podplatit a budou proti nim bojovat tak dlouho, dokud se nestanou pány říše. Touto pasáží se hodně zabýval E. A. Thompson, ale spolehlivěji ověřit nelze. Viz E. A. Thompson, „The Visigoths from Fritigern to Euric", in: História 12, 1963, s. 105-126.
6) Ammianus neříká, kdy se Greutungové připojili k povstání. Podle mne to bylo v tomto momentě. Viz P. Heather, Goths and Romans, s. 144-145.
7) Diskuse a odkazy viz P. Heather, tamtéž, s. 146-147.
8) Hlavním pramenem je Zosimos IV 24-34 (podle Eunapia); jeho popis je lepší, než se obvykle soudí. Viz P. Heather, Goths and Romans, s. 147-156, příloha B. Tam vystupuji (a stále si za tím stojím) proti převládajícímu názoru, podle něhož Gratianus uzavřel roku 380 separátní mír s Greutungy. Viz např. M. Cesa, Imperio Tardantico e Barbari, s. 30-36.
9) Viz Themistios, Or. XIV-XVI. Anglický preklad řečí vydali D. Moncur a P. Heather v knize Themistius: Select Orations, Liverpool 1996. K míru srv. M. Cesa, Imperio Tardantico e-Barbari, s. 36nn; P. Heather, Goths and Romans, 5. kapitola; H. Wolfram, Die Goten, s. 139nn.
10) Viz Zosimos IV 35, 38-39, Cons. Const, s. a. 386 (= CM 1,244). Výraz zajatci (captivi) používá Claudianus, In. Eut. 2,582; na jiném místě je týž autor označuje za kolony (2, 205).
11) Spojitost mezi vojenskou službou a oběma revoltami jsem zdůraznil v knize Goths and Romans na s. 183-188. Problematice se dále věnuje J. H. W. G. Lie-beschuetz, Barbarians and Bishops, s. 5Inn a H. Wolfram, Die Goten, s. 142nn.
12) Viz Claudianus, De bello Gotbico 166nn, 610nn (z roku 402) a Synesios z Ky-rény, De Regno 19-21 (N. Terzaghi datuje řeč do roku 399). Oba autoři charakte-
334
335
GOTOVÉ
Poznámky
rizují Alaricha jako vůdce všeobecného povstání Gótů. Srv. P. Heather, „The An-ti-Scythian Tirade of Synesius' De Regno", in: Phoenix 42,1988, s. 152-172.
13) Revizionistický pohled na Alaricha lze nalézt u J. H. W. G. Liebeschuetze, Barbarians and Bishops, s. 51nn. Podrobnější protiargumenty jsem uvedl v knize Goths and Romans na s. 193nn.
14) Viz Eunapios, frag. 59; Zosimos IV 53, 3-56,1. K dataci viz H. Wolfram, Die Goten, s. 154n. Zhodnocení víz P. Heather, Goths and Romans, s. 186nn.
15) Viz PLRE II 978-9; 987.
16) Obecně viz A. D. E. Cameron a kol., Barbarians and Politics at the Court ofAr-cadius, Berkeley 1993,4. a 6. kapitola. Základními prameny k dohodě jsou Clau-dianus, Eutr. 2, 211nn, De bell Goth. 533nn; Synesios, De Regno 19-21.
17) Událostmi se nejnověji zabýval A. D. E. Cameron a kol., Barbarians and Politics. V Gainovi vidí J. H. W. G. Liebeschuetz, Barbarians and Bishops, s lOOnn možnou alternativu k Alarichovi, ale podle^mého názoru byl spíše potenciálním Stilichonem.
18) Hlavním pramenem je Claudianus (VI. Cons. Hon. a De bell Goth.). Komentář viz P. Heather, Goths and Romans, s. 208-210; M. Cesa, Imperio Tardantico e Barbaři, 3. kapitola.
19) Srv. Sozomenos h. e. VIII 25, 3-4. Komentář viz J. H. W. G. Liebeschuetz, Barbarians and Bishops, s. 65-66; P. Heather, Goths and Romans, s. 211-212.
20) Viz Zosimos V 26, 3; srv. též PLRE II 934.
21) Stilichonův pád a události, které mu předcházely, podrobně popisuje Zosimos (V 29-34). Komentář viz J. F. Matthews, Western Aristocracies and Imperial Court AD 364-425, Oxford 1975,10. kapitola.
22) Viz Zosimos V 35, 5-6,45, 3; srv. P. Heather, Goths and Romans, s. 213-214.
23) Dubius znamená latinsky dvojaký, obojetný (Pozn. red.).
24) K Fiaviu Constantiovt a imperiální obnově viz J. F. Matthews, Western Aristocracies and Imperial Court, 12. a 13. kapitola.
25) Celým procesem jsem se zabýval v knize Goths and Romans na s. 28-33,220-221.0 následném dynastickém vývoji pojednává H. Wolfram, Die Goten, s. 178nn.
26) K významu zemědělství viz P. Heather, Goths and Romans, s. 244-245, kde čtenář nalezne komentář Malchových údajů (frag. 18,3,430, 5nn; frag. 20,438, 55nn; 446, 199nn). Úvahy o počtu panonských Gótů viz tamtéž, s. 248-249.
27) Viz P. Heather, tamtéž, s. 253-254, 256 (komentuji zde zvláště Malcha, konkrétně frag. 2,408, 22nn a frag. 18, 4, 434, 12nn).
336
28) Úplná argumentace viz P. Heather, tamtéž, s. 257-259.
29) K Asparovi a Strabónovi viz příslušná hesla v PLRE II (164nn, 1073nn).
30) Odkazy a podrobnější diskuse viz P. Heather, Goths and Romans, s. 260-261.
31) K Vidimerově skupině viz H. Wolfram, Die Goten, s. 268.
32) Viz Getica 281-282; srv. P. Heather, Goths and Romans, s. 246.
33) Nejlepší přehled Zenonovy vnitřní politiky podává stále E. R. Brooks, „The Emperor Zenon and the Isaurian", in: English Historical Review 8,1893, s. 209-238.
34) Viz Malchos, frag. 15 (Suda, A 3970). Anglický překlad pořídil R. C. Block-ley, The Fragmentary Classicising Historians of the Later Roman Empire: Eunapius, Olympiodorus, Priscus and Malchus, sv. 2, Liverpool 1983, s. 477.
35) Viz Malchos, frag. 18, 2, 426, 45; frag. 18, 3, 432,18-19.
36) Viz Malchos, frag. 18, 2, 428, 34nn.
37) Úplná rekonstrukce a argumentace viz P. Heather, Goths and Romans, s, 278nn.
38) Viz Malchos, frag. 18, 3-4; srv. P. Heather, tamtéž s. 280nn.
39) Viz Jan z Antiochie, frag. 211, 5; další odkazy jsou v PLRE II 1076.
40) Viz Jan z Antiochie, frag. 211,5 (nejlepší popis); Marcellínus Comes s. a. 481 (= CM 2, 92); Theofanes AM 5970 (126 de Boor); Jordanes, Romana 346; srv. PLRE II 1076.
41) Viz Marcellinus Comes s. a. 483 (= CM 2, 92).
42) Viz Jan z Antiochie, frag. 214, 3. Poněvadž víme, že Rekitach žárlil na Theo-dorichovu konsuískou hodnost, bývá vražda obvykle datována do roku 484. Ale Amalova nominace musela být vyhlášena již na podzim roku 483.
43) Prokopios z Kaisareie uvádí, že ve vojsku Zenonova nástupce Anastasia působili gótští velitelé Bessas a Godigisklos, „kteří se nepřipojili k Theodori-chovi za jeho postupu z Thrákie do Itálie". Viz Prokopios, Války I 8, 3; srv. H. Wolfram, Die Goten, s. 279, pozn. 4.
44) Viz K. Hannestad, „Les forces militaires ďaprés la guerre gothique de Pro-cope", in: Classica et Mediaevatia 21, 1960, s. 136-183.
45) Další argumentace viz P. Heather, Goths and Romans, s. 302-303.
5. Transformace Gótů (376-484)
1) První skupinu zlikvidoval provinciální velitel Frigeridus (AM XXXI 9), druhou magister peditum Sebastianus (AM XXXI11) a třetí Modares, gótský předák
337
GÓTOVÉ
Poznámky
v římských službách (Zosimos IV 25). O pobití rukojmí se zmiňuje AM XXXI 16, 8.
2) Viz obecně C. Courtois, Les Vandales et l'Afrique, Paris 1955.
3) K Silingům viz Hydatius 59-60 [67-68]; k Belisarově výpravě proti Vandalům viz Prokopios, Války III—IV. Další komentáře a srovnání jsou uvedena v 7. kapitole.
4) Zprávy vhodně uspořádal J. M. O'Flynn (Generalissimos of the Western Roman Empire, Edmonton 1983, s. 89, pozn. 4).
5) Viz R. Wenskus, Stammesbildung und Verfassung; srv. H. Wolfram, Die Goten; W. Pohl, Die Agaren, München 1988.
6) K tzv. vojenskému království viz H. Wolfram, Die Goten. K vojskům viz M. Rouché, „Les Wisigoths en Aquitaine. Peuple ou armée?", in: Peregrinatio Gothica 1, 1986 (Archaeologia Baltics VII), s. 283-294; J. H. W. G. Liebeschuetz, Barbarians and Bishops, týž, „Alaric's Goths: Nation or Army?", in: J. Drinkwater & H. Elton (ed.), Fifth-Century Gaul: A Crisis of Identity, Cambridge 1992, s. 75-83.
7) Viz M. Kazanskí, Les Goths, s. 65-66.
8) Viz P. Heather, Goths and Romans, 1. a 2. kapitola; týž, „Theoderie King of the Goths", in: Early Medieval Europe 4/2, 1995, s. 145-173.
9) Při diskusi o Alarichovi zmiňuje J. B. Hall („Alaric's First Invasion of Italy", in: Philologus 132, 1988, s. 253) Velký trek Bum a americkou expanzi na Západ. V těchto případech připadal jeden vůz zhruba na šest lidí, a 460 vozů se roztáhlo do délky více než tří mil.
10) Viz Prokopios, Války V 1, 12; srv. Ennodius, Život biskupa Epifania 111-112.
11) K Munderichovi viz AM XXXI3,5. Modares prý pocházel „ze skythského královského rodu" (tj. z Athanarichovy rodiny, viz výše s. 68). Viz Zosimos IV 25, 2.
12) Opačný názor vyslovil v minulosti E. A. Thompson, „The Visigoths from Fritigern to Euric". Naproti tomu P. Rousseau, „Visigothic Migration and Settlement 376-418: Some Excluded Hypotheses", in: História 41, 1992, s. 345-361, dospěl k podobnému závěru jako já. O Gainově původu nevíme nic, a Tribigil-da jsem úmyslně nezmínil, protože do římské armády vstoupil zřejmě po Odo-theově debaklu a není jisté, jestli v ní sloužil dobrovolně (viz výše, s. 145).
13) K Hunům viz Agathias II 13, Inn; Jordanes, Getica 272. O Odoakerových stoupencích viz obecně H. Wolfram, Die Goten, s. 308.
14) Alatheus a Safrax jsou někdy považováni za vůdce „multietnické" skupiny Gótů, Hunů a Alanů, ale tento názor nemá oporu v pramenech. K tomu viz. P. Heather, Goths and Romans, s. 144-145.
338
TŘETÍ ČÁST / Gótská království 6. První gótský nástupnický stát
1) Viz S. Teillet, Des Goths á la nation gothique: Les origines de 1'idée de nation en Occident du Ve au Vile Steele, Paris 1984, s. 146-149, 200nn, 242nn.
2) Viz H. Wolfram, Die Goten, s. 176nn; příslušné úvahy viz J. Drinkwater & H. Elton (ed.), Fifth-Century Gaul; M. Cesa, Imperio Tardantico e Barbari, 4. kapitola.
3) J. M. Wallace-Hadrill se například domníval, že Gótové měli bránit Akvitánii před saskými nájezdníky. Viz J. M. Wallace-Hadrill, „Gothia and Romania", in: Bulletin of the John Rylands Library, Manchester 44, London 1962 (= The Long-Hai-red Kings and Other Studies in Prankish History). K podobným závěrům dospěl také E. A Thompson („The settlement of the Barbarians in Southern Gaul", in: JRS 46, 1956), podle něhož měli bránit galské pozemkové vlastníky před tzv. bagaudy (vzbouření rolníci).
4) Viz W. Goffart, Barbarians and Romans AD 418-584: The Techniques of Accommodation, Princeton 1980, s. 103nn; J. Durliat, „Le salaire de la paix social dans les royaumes barbares (Ve-VIe siecle)", in: H. Wolfram & A. Schwarcz (ed.), Anerkennung und Integration: Zu den ■wirtschaftlichen Grundlagen der Völkerwanderungszeit (400-600), Wien 1988, s. 22nn.
5) Viz Filostorgios h. e. XII 45 (= Olympiodoros, frag. 26, 2). Úplnou diskusi a odkazy lze nalézt v knize J. H. W. G. Liebeschuetze Barbarians and Bishops na s. 73-74 a v knize M. Cesy Imperio Tardantico e Barbari na s. 167nn. K právním dokladům viz s. 291.
6) Viz M. Kazanski, Les Goths, s. 89nn; E. James, „Les problěmes archéologi-ques du sud-ouest wisigothiqúe et franc", in: P. Perrin (ed.), Gallo-Romains, Vfisi-goths et Francs en Aquitaine, Septimanie et Espagne (Actes des Víle Journées internationales dArchéologie merovingienne, Toulouse 1985), Paris 1991, s. 149-153.
7) Viz C. King, „Roman, Local and Barbarian Coinages in Fifth-Century Gaul", in: J. Drinkwater & H. Elton (ed.), Fiftb-Century Gaul: A Crisis of Identity, Cambridge 1992, s. 184-195.
8) Viz Nehlsenův článek v RgA V 42nn s odkazy.
9) Viz Hydatius 69 [77], 126 [134]. O důvodech, které způsobily ztroskotání útoků ve 20. a 40. letech 5. století, jsem psal v již zmíněném článku „The Huns and the End of the Roman Empire in Western Europe".
339
GÓTOVÉ
Poznámky
10) Viz např. H. Wolfram, Die Goten, s. 18ln.
11) Merobaudovu chvalořeč vydal F. M. Clover v Transactions of the American Philological Society 61, 1972. Viz Merobaudes 13, 19-22 s Cloverovým komentářem na s. 50nn a 56-58.
12) Hunové Aětia podpořili už na počátku jeho kariéry - v roce 425 získal s jejich pomocí titul komita v Galii a v roce 433 titul vrchního velitele západo-římské armády. Podrobněji viz P. Heather, „The Huns and the End of the Roman Empire in Western Europe".
13) Viz E. A. Thompson, The Huns, 4. až 6. kapitola; O. J. Maenchen-Helfen, The World of the Huns, s. 94nn.
14) Viz F. M. Clover, „The Family and Early Career of Anicius Olybrius", in: His-toria 27,1978, s. 169-196; P. Heather, „The Huns and the End of the Roman Empire in Western Europe".
15) Viz R. Mathisen, „Resistance and Reconciliation; Majorian and the Gallic Aristocracy After the Fall of Avitus", in: Francia 7,1979, s. 618-620.
16) Viz Hydatius 166-179 [173-186]; srv. níže, s. 208.
17) Viz H. Wolfram, Die Goten, s. 185n.
18) Viz Marius z Avenches k roku 456 (= CM 2, 232); srv. I. N. Wood, „Ethnici-ty and the Ethnogenesis of the Burgundians", in: H. Wolfram & W. Pohl (ed.), "typen der Ethnogenese unter besonderer Berücksichtigung der Bayern, Wien 1990, s. 65-69.
19) Obecně viz E. James, The Franks, s. 64nn (v českém vydání s. 68nn).
20) Vítězství v severní Africe by určitě prodloužilo život západořímské říše. Viz P. Heather, „The Huns and the End of the Roman Empire in Western Europe".
21) Podrobný popis událostí lze nalézt ve Wolframově knize Die Goten na s. 189nn.
22) K zániku západořímské říše viz P. Heather, „The Huns and the End of the Roman Empire in Western Europe*.
23) Viz níže, s. 227nn.
24) Viz Sidonius Apollinaris, Carmina XXIII 446; srv. R. Mathisen, „Resistance and Reconciliation: Majorian and the Gallic Aristocracy After the Fall of Avitus", s. 61 Inn.
25) Provincie a města tam musely vyslat své zástupce pod hrozbou tvrdých pokut. Viz J. F. Matthews, Western Aristocracies and Imperial Court, s. 333nn.
26) Viz j. Harries, Sidonius Apollinaris and the Fall of Rome, Oxford 1994, s. 135-136.
27) Viz J. Harries, tamtéž, 11. kapitola. Hlavními Sidoniovými spolupracovníky byli Eucherius a Avitův syn Ecdicius.
28) Viz A. H. M. Jones, The Later Roman Empire: A Social Economic and Administrative Survey, Oxford, 1964, s. 257-259.
29) Viz P. D. King, Law and Society in the Visigothic Kingdom, Cambridge 1972, s. 69-70; E. A. Thompson, The Goths in Spain, Oxford 1969, s. 130-131. Oba vycházejí z Formulae Visigothicae 2-6 (in: J. Gil, Miscellanea Wisigothica, Sevilla 1972, s. 727).
30) Osobní právo upřednostňují P. D. King (Law and Society in the Visigothic Kingdom, s. 10-11) a H. Nehlsen (RgA V 42nn). Naproti tomu R. Collins (Early Medieval Spain: Unity in Diversity 400-1000, London 1983, s. 24nn) se přiklání k právu teritoriálnímu. Mé náhledy na obecnou povahu vizigótského zákonodárství se velmi podobají závěrům, k nimž došel P. Amory v případě burgundských zákoníků. Viz P. Amory, „The Meaning and Purpose of Ethnic Terminology in the Burgundian Laws", in: Early Medieval Europe II/l, 1993, s. 1-28. Úvahy o germánském zákonodárství jako celku lze nalézt u P. Wormalda, „Lex Scripta and Verbum Regis: Legislation and Germanic Kingship, from Euric to Cnuť, in: P. H. Sawyer & I. N. Wood (ed.), Early Medieval Kingship, Leeds 1977, s. 105-138.
31) Text nápisu se dochoval ve středověkém rukopisu a jeho český překlad zní: „Ničivé věky zeslabily ctihodnou mocnou stavbu, pobořené a stářím zvetšelé bylo dílo. Svůj účel přestala plnit silnice nad řekou a volnou cestu přerušilo zřícení mostu. Nyní však mocný král Getů Eurich, který si vytyčil za úkol pečovat o svěřené země a svými činy šlechetně usiloval o šíření vlastní pověsti, obnovil mohutné hradby města a neopomněl přitom opravit tuto zcela mimořádnou stavbu. Proto Salla připojuje jeho jméno ke jménům předků. On to byl, kdo vztyčil mostní oblouky a ukotvil je hluboko na dně řeky. A přestože pouze napodoboval původního stavitele, překonal nakonec jeho dílo, které už samo o sobě bylo obdivuhodné. K uskutečnění onoho záměru ho vybízela i láska k vlasti nejvyššího kněze Zenona. Šťastné město Augusta [Emerita] nyní přetrvá staletí, obnoveno úsilím knížete a kněze. Dáno roku 521 [= 483 n. 1.]." Viz J. Vives, Inscripciones eristianas de la Espaňa romana y visigoda, Barcelona 19692, s. 363 (Pozn. red.).
32) Viz Sidonius Apollinaris, Carmina V 203-204; srv. Merobaudes 29-32 (Clo-verova edice).
GÓTOVÉ
Poznámky
33) Obecně viz D. Claude, Adel, Kirche und Königtum im Westgotenreich, Sigmaringen 1971, s. 38-39, 50-52.
34) Víz např. Sidonius Apollinaris, Carmina VTI 431nn; srv. H. Wolfram, Die Goten, s. 184.
35) Viz J. H. W. G. Liebeschuetz, Barbarians and Bishops; M. Cesa, Imperio Tar-dantico e Barbari. Zmiňované zákony se nacházejí v Leges Visigothorum (IX 1, 8-9; IX 1, 16; X 2, 1). Je vhodné si povšimnout též mnohem mladšího Eurichova zákoníku (Codex Euricianus 277).
36) Obecně viz H. Wolfram, Die Goten, s. 195nn; I. N. Wood, The Merovingian Kingdoms 450-751, London 1994, s. 4Inn.
37) Moderní španělská historiografie správně zdůrazňuje, že rozklad ústřední moci v Hispánii dosáhl během 5. století katastrofálních rozměrů. Viz např. P. C. Diaz Martinez, „La ocupación germanica de valle de Duero: Un Ensayo interpretative", in: Hispania Antiqua 18,1994, s. 457-476.
38) Základní informace poskytují následující práce: A Molinero Pérez, La necropolis visigoda de Duratón, Madrid 1948; týž, Aportaciones de las excavaciones y hallaz-gos casuales (1941-1959) al Museo Arqueológico de Segovia, Madrid 1971; H. Zeiss, Die Grabfunde aus dem spanischen Westgotenreich, Berlin/Leipzig 1948; G. Ripoll Lopez, La necropolis visigoda de El Carpio de Tap (Toledo), Madrid 1985. Komentář viz P. De Palol & G. Ripoll Lopez, Les Goths. Ostrogoths et Wisigoths en Occident, Ve-VIIIe siěcle, Paris 1990; V. Bierbrauer, „Die Goten vom 1.-7. Jahrhundert n. Chr."; RgA VI 284nn; M. Kazanski, Les Goths, s. 95nn.
39) Viz W. Hübener, „Zur Chronologie der westgotenzeitlichen Grabfunde in Spanien", in: Madrider Mitteilungen 11, 1970, s. 187-211; týž, „Probleme der westgotenzeitlichen Nekropolen Spaniens aus mitteleuropäischer Sicht", in: Mitteilungen der Berliner Gesellschaft für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte 2/3, 1973, s. 129-143.
40) Srv. M. Kazanski, Les Goths, s. 95nn.
41) Všechny citace z Valesiova Anonyma (Anonymus Valesianus) byly převzaty z překladu J. Buriana a B. Mouchové; in: Synové slávy - oběti iluzí, Praha 1977, s. 275-287 (Pozn. red.).
42) K Pseudo-Gótům viz M. Kazanski, Les Goths, s. 101. Ke galským řadovým pohřebištím viz G. Halsall, „The Origin of the Reihengräberzivilizatiom Forty Years On", in: J. Drinkwater & H. Elton (ed.), Fifth-Century Gaul, s. 196-207.
43) Srv. G. Ripoll Lopez, „La necropolis visigoda de El Carpio de Tajo. Una nue-va lectura a partir de la topocronologia y los adornos personales", in: Bulleti de la Reial Academia Catalana de Belles Arts de Sant Jordi VII-VIIL 1993, s. 187-250; týž, „Archeológia visigota in Hispania", in: E. A. Arslan a kol. (ed.), I Gott, Milano 1994, s. 301-327.
44) Viz G. Kampers, Personengeschichtliche Studien zum Westgotenreich in Spanien, Münster 1979, s. 175nn; P. Mikat, Doppelbesetzung oder Ehrentitulatur - Zur Stellung des westgotisch-arianischen Episkopates nach der Konversion von 587/9, Opladen 1984, s. 12nn.
45) Viz E. Gamillscheg, Romania Germanica, sv. 1, Berlin/Leipzig 1934, s. 350nn; G. Kampers, Personengeschichtliche Studien, s. 173nn; P.-H. Billy, „Souvenirs wisi-gothiques dans la toponymie de la Gaul méridionale", in: J. Fontaine & C. Pel-listrandi (ed.), Ľ Europe heritiěre de l'Espagne wisigothique, Madrid 1992, s. 101-123.
46) K císařskému období viz P. Heather, „New Men for New Constantines. The Creation of an Imperial Elite in the Eastern Mediterranean", in: P. Magda-lino (ed.), Ness Constantines: The Rhythm of Imperial Renewal in Byzantium, London 1994, s. 11-33. Alarichův breviár ukazuje rozklad senátorského stavu, ale zároveň dokladá, že při procesech s významnými jedinci i nadále fungovaly zvláštní mechanismy. Viz E. A. Thompson, The Goths in Spain, s. 114nn.
47) Ustanovení o odvodech, které bylo z Breviáre vypuštěno, se nachází v Theo-dosiově zákoníku (Codex Theodosianus 7). Situaci v 7. století ilustruje Vizigótský zákoník (Leges Visigothorum IX 2, 8-9); k tomu viz D. Sánchez, El ejercito en la so-ciedad visigoda, Salamanca 1989.
48) Srv. E. A. Thompson, The Goths in Spain, 5. až 6. kapitola.
49) V Leges Visigothorum III 1,1 se spíše reviduje ztracené ustanovení Eurichova zákoníku než ustanovení z dob Theodosia II. (Codex Theodosianus 3,14, 1).
50) K Řehořovi a Chlodvíkovi viz I. N. Wood, „Gregory of Tours and Clovis", in: Revue Beige de Philologie et d'Histoire 63,1985, s. 249-272.
51) Řehoř do této doby zasazuje i exil Vblusiana z Toursu a Quintiana z Ro-dezu, což je ovšem chybné; biskup Vblusianus odešel do vyhnanství v 90. letech 5. století a Quintianus pobýval mimo diecézi až v druhé dekádě 6. století.
52) Viz K. Schäferdiek, Die Kirchen in den Reichen der Westgoten und Suewen bis zur Errichtung der westgotischen katholischen Staatskirche, Berlin 1967, s. 55nn; 243-247.
342
343
GÓTOVE
Poznámky
53) Viz I. N. Wood, The Merovingian Kingdoms, s. 46nn; W. E. Klingshirn, Caesa-rius of Aries. The Making of a Christian Community in Late Antique Aries, Cambridge 1994, 4. kapitola.
54) Je příznačné, že do Breviáfe byla zařazena celá 24. kniha Theodosiova zákoníku.
7. Ostrogótská Itálie: království a impérium
1) Hlavním pramenem je Jan z Antiochie, frag. 214, 4-9. Další prameny a komentář víz P. Heather, Goths and Romans, s. 304-305.
2) Viz Jan Malalas 212.
3) Západními prameny jsou Ennodius, Panegyricus VI 26 (srv. Život biskupa Epi-fania 109); Jordanes, Getica 57, 289nn; východními Prokopios, Vdlky V 1, 912; Theofanes AM 5977 (131 de Boor); Jordanes, Romana 348. Vhodný komentář lze najít v článku J. Moorheada „Theoderic, Zeno and Odovaker", in: Byzantinische Zeitschrifl 77, 1984, s. 262-263.
4) Viz např. A. H. M. Jones, „The Constitutional Position of Odoacer and Theoderic", in: jfRS 52, 1964, s. 126-130; D. Claude, „Die ostgotischen Kónigserhe-bungen", in: H. Wolfram & F. Daim (ed.), Die Vólkeran dermittleren und unteren Donau, s. 149-186. J. Prostko-Prostyňski se domnívá, že v roce 491 byla pouze potvrzena dřívější dohoda o Theodorichově královské hodnosti. To opravdu nelze vyloučit. Viz J. Prostko-Prostyňski, Utraeque res publicae: The Emperor Ana-stasius Fs Gothic Policy 491-S18, Poznaň 1994, 1. kapitola.
5) K následnému vývoji viz H. Wolfram, Die Goten, s. 279nn; J. Moorhead, Theo- ■ deric in Italy, Oxford 1992, 1. kapitola.
6) Viz J. Prostko-Prostyňski, Utraeque res publicae, s. 131nn.
7) Všechny výňatky z Cassiodorových Rozmanitostí přeložil z latinského originálu (Cassiodorus, Variae, ed. Th. Mommsen, in: MGH AA 12, Berlin 1894) J. Ohlídal (Pózn. red.).
8) Nejnověji viz R. A. Raster, Guardians of the Language: The Grammarian and Society in Late Antiquity, California 1988, zvláště s. 12-19.
9) Viz R. Sorabji, Time, Creation and the Continuum: Theories in Antiquity and the Early Middle Ages. London 1983, zvláště 13. a 20. kapitola.
10) Klasickou studii politické teorie je práce F. Dvomika Early Christian and Byzantine Political Philosophy: Origins and Background, Washington 1966. Viz zvláště 8.. 10.. 11. a 12. kapitola.
344
11) K tomu viz P. Heather, „The Historical Culture of Ostrogothic Italy", in: At-ti del XIII Congresso internationale di studi sull'Alto Medioevo, Spoleto 1993, s. 317-353.
12) K Theodorichovým palácům viz nejnověji M. J, Johnson, „Towards a History of Theoderic's Building Programme", in: DOP 42,1988, s. 73-96. Obecněji viz B. Ward-Perkins, From Classical Antiquity to the Middle Ages: Urban Public Building in Northern and Central Italy AD 300-850, Oxford 1984.
13) Viz Život Caesariüv 1, 36-43; srv. W. E. Klingshirn, Caesarius of Aries, s. 124nn, 258.
14) Viz J. Moorhead, Theoderic in Italy, 4. kapitola.
15) Viz Acta synhodorum habitarum Romae I 405.
16) Viz Ennodius, Panegyricus 6, 23nn; srv. Život biskupa Epifania 97, 35.
17) Viz J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 194nn.
18) Viz S.J. B. Barnish, Cassiodorus: Variae, Liverpool 1992, s. XXIV-XXV; srv.Variae I 27; II 24; VI 5; VIII 33; IX 18.
19) Viz Variae II 7; III 17 (srv. 18); IV 22; V 40; X 5. Odkazy právníkům, Theodo-siův zákoník a pozdější novely cituje Á. J. Fridh, Cassiodorus, Variae, in: CCL 96, s. 281-283.
20) K Theodorichově ediktu, jímž král „nastolil právní řád", viz Anonymus Vale-sianus 12, 60; srv. Variae IX 18 (Aíhalarichův edikt). Prokopios hovoří o tom, že král využil „k ovládání poddaných císařské pravomoci" (Války V 1,27-28).
21) Ennodius zde doslova říká: „Tebe [tj. Theodoricha] vychovalo v lůně své vzdělanosti Řecko, které vytušilo budoucí vývoj; utvářelo tě na prahu života tak, že jsi mu jako hoch působil radost a brzy na to jsi mu poskytl bezpečnou ochranu." Český překlad chvalořeči pořídili J. Burian a B. Mouchová; in: Synové slávy - oběti iluzí, Praha 1977, s. 241-263 (Pozn. red.).
22) Viz Variae IX 24,18. Tuto pasáž přeceňovalo mnoho badatelů, např. A. Mo-migliano, „Cassiodorus and the Italian Culture of His Time", s. 216-217.
23) Viz C. Courtois, Les Vandales et l'Afrique, s. 289-310.
24) K významným římským rodinám víz S. J. B. Barnish, „Transformation and Survival in the Western Senatorial Aristocracy, c. AD 400-700", in: PBSR 65, 1988, s. 120-155; C. Schäfer, Der weströmische Senat als Träger antiker Kontinuität unter den Ostgotenkönigen (490-540 n. Chr.), St. Katharinen 1991. Otázkou zdanení se zabýval C. Wickham, „The Other Transition: From the Aneient World to Feudalism", in: Past and Present 103, 1984, s. 3-36.
345
GÓTOVÉ
Poznámky
25) Viz C. Schäfer, Der weströmische Senat als Träger antiker Kontinuität, s. Inn.
26) Srv. D. Claude, „Universale und partikulare Züge in der Politik Theoderichs", in: Francia 6, 1978, s. 42-44.
27) Viz H. Wolfram, Die Goten, s. 322.
28) Tamtéž, s. 309, 312-313.
29) Cassiodorovou poznámkou jsem se zabýval v příspěvku „The Two Thousandth Year of Gothic History and Theoderic's Intervention in Visigothic Spain", in: XXXIV corso di cultura sull'arte revennate e bizantina, Ravenna 1987, s. 171-178. K vikariátu viz W. E. Klingshirn, Caesarius of Aries, s. 127nn.
30) Srv. P. Grierson, „The Date of Theoderic's Gold Medallion", in: Hikuin 11,
1985, s. 19-26.
31) Roku 540 nabídli italští Gótové Belisarovi císařskou hodnost (viz níže, s. 273), což potvrzuje jejich přístup k vlastním králům,
32) Viz V. Bierbrauer, Die ostgotischen Grab- und Schatzfunde in Italien, Spoleto 1975, s. 23-39. Üdaje jsou v zásadě založeny na Prokopiovi; v Itálii bylo nalezeno pouze 126 hrobů, které lze s jistou pravděpodobností považovat za gótské.
33) Viz G. P. Brogiolo & L Castelletti, Archeologia a Monte Barro, sv. 1, Lecco 1991.
34) Srv. zvláště W. Goffart, Barbarians and Romans, 3. kapitola; S. J. B. Barnish, „Taxation, Land and Barbarian Settlement in the Western Empire", in: PBSR 54,
1986, s. 170-195. Diskuse ovšem ještě pokračuje.
35) Rozmanitosti jasně hovoří (navzdory rozsáhlé vědecké debatě) o všech vojácích z těchto oblastí. Viz Variae V 26-27.
36) B. Ward-Perkins, From Classical Antiquity to the Middle Ages, s. 158-166; M.J. Johnson, „Towards a History of Theoderic's Building Programme", s. 77-80.
37) V jedné pasáži Rozmanitostí je zmíněn rozkaz přemístit zásobovací lodě z Ravenny do Ligurie; dvůr tou dobou zřejmě pobýval v Pavii (Variae II 20). Na jiném místě se uvádějí prostředky, poskytnuté Herulům na cestu z Pavie do Ravenny, přičemž se zdá, že král byl tehdy v Pavii (Variae IV 45). V době Boe-thiova obvinění dlel Theodorich ve Veroně (Anonymus Valesianus 14, 81-88).
38) Ke „gótskému zákonu" viz J.-O. Tjäder, Die nichliterariscben lateinischen Papyri Italiens aus der Zeit 445-700, sv. 2, Stockholm 1982, s. 268, pozn. 3; srv. J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 95. O gótských textech podrobněji pojednávají P. Heather & J. F. Matthews, The Goths in the Fourth Century, s. 129-130, 6. kapitola. Seznamem duchovních u sv. Anastasia se zabýval J.-O. Tjäder, „Der Codex argenteus in Uppsala und der Buchmeister Viliaric in Ravenna",
346
in: U. E. Hagberg (ed.), Studia Gotica, Stockholm 1972, s. 144-164. Obecně viz J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 89-97 s odkazy.
39) Srv. W. Ensslin, Theoderich der Große, München 1947, s. 169.
40) Viz Variae VII 34-36. K jednotlivým pozvaním srv. tamtéž III 21, 22, 28.
41) Ennodius zmiňuje odvolání proti rozhodnutím místních gótských soudců; viz Epistulae II 23; III 20; VI 5.
42) Na Ennodia se obraceli jeho příbuzní, protože měl přístup k Faustu Nige-rovi. Srv. k tomu J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 156-158.
43) Podrobněji viz H. Wolfram, Die Goten, s. 310, 312; J. Moorhead, Theoderic in Italy, 7. kapitola.
44) Srv. PLRE II 234.
45) Viz A. Momigliano, „Cassiodorus and the Italian Culture of His Time" (citace je ze s. 216). Podrobnější argumentace proti Momiglianovu pojetí viz P. Heather, „The Historical Culture of Ostrogothic Italy", in: Atti del XIII Con-gresso internationale di studi sulVAlto Medioevo, Spoleto 1993, s. 332nn.
46) Viz L. Schmidt, Geschichte der deutschen Stämme bis zum Ausgang der Völkerwanderung. Die Ostgermanen, München 19332, s. 353-354.
47) K Boěthiovi a Theodahadovi viz S. J. B. Barnish, „Maximian, Cassiodorus, Boethius, Theodahad: Literatúre Philosophy and Politics in Ostrogothic Italy", in: Nottingham Medieval Studies 34, 1990, s. 16-31; srv. J. Moorhead, Theoderic in Italy, 7. kapitola.
48) Hlavním pramenem je Jan z Antiochie, frag. 214e, 117, srv. PLRE II 1171-1176, kde lze nalézt další odkazy.
49) Viz Coli. Av. 113. J. Prostko-Prostyňski tvrdí, že dopis v podstatě nemění císařův postoj z let 497/8 (viz J. Prostko-Prostyňski, Utraeque res publicae, s. 151 nn). Domnívám se však, že tím opomíjí jeho dopady na tehdejší mocenskou rovnováhu.
50) Marcellinus Comes s. a. 508 (= CM 2, 64).
51) Viz Variae VIII 1, 3; srv. D. Claude, „Zur Begründung familiärer Beziehungen zwischen dem Kaiser und barbarischen Herrschern", in: E. K. Chrysos & A. Schwarcz (ed.), Das Reich und die Barbaren, Wien 1989, s. 255-256.
52) Viz Variae VIII 9-11. Jiná část Rozmanitostí naznačuje, že by se nástupcem mohl stát i neamalský člen gótské nobility (externus bereš imperii). Viz Variae VIII 3.
53) Vtz Variae VIII 1, 3; srv. s. 260.
54) Viz S. J. B. Barnish, „Maximian, Cassiodorus, Boethius, Theodahad".
347
GÓTOVÉ
55) Např. Variae VI 1, 5; VII 3, 3; VII 4, 3; VIII 3, 4; IX 14, 18; XII 5, 4; srv. J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 71.
56) Viz J. Moorhead, tamtéž, s. 71-72.
57) Podle C. Schäfera (Der weströmische Senat als Träger antiker Kontinuität, s. 286) nebylí gótští viň illustri, s výjimkou Tuluina, čkny senátu. Odlišný názor zastává J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 73-75.
58) Viz Variae IX 14; srv. J. Moorhead, Theoderic in Italy, s. 74nn.
59) Obecně viz J. Moorhead, tamtéž, s. 73n, 77nn, 83-87; V. Bierbrauer, „Frühgeschichtliche Akkulturationprozesse in den Germanischen Staaten am Mittelmeer (Westgoten, Ostgoten, Langobarden) aus der Sicht des Archäologen", in: At-ti di VI congresso intemazionale di studi sull'Mto Medioevi, Spoleto 1986, s. 102-104.
60) K Anonymovi viz S. J. B. Barnish, „The Anonymo'is Valesianus II as a Source For the Last Years of Theoderic", in: Latomus 42, 1983, s. 472-496.
61) Srv. W. E. Klingshirn, Caesarius of Aries, s. 137nn.
8. Krize v 6. století a následný vývoj
1) Příslušnou pasáž přetiskl W. Streitberg, Gotisches Elementärbuch, Heidelberg 1920, s. 280nn.
2) Viz PLRE II 175.
3) Viz J. Nelson, „Queens as Jezebels: the Careers of Brunhild and Balthild in Merovingian History", in: D. Baker (ed.), Medieval Women, Oxford 1978, s. 31-77.
4) Všechny citace z Prokopiova díla byly převzaty z překladu P. Beneše; in: Pro-kopios z Kaisareie, Válka s Goty, Praha 1985 (Pozn. red.).
5) Viz PLRE II 1132-1133. Poslední datovatelná zmínka o Tuluinovi je v Cas-siodorových Rozmanitostech {Variae VIII 25, asi z roku 527); srv. H. Wolfram, Die Goten, 335n.
6) Viz Prokopios, Války V 4, 12nn; srv. PLRE II 65.
7) Viz H. Wolfram, Die Goten, s. 336.
8) Nejlepší popis výpravy podává Prokopios, Války IH-rV.
9) Viz Variae X 33. Vitigis tvrdil, že další vedení války je zbytečné, neboť Ama-lasuntina smrt byla Theodahadovým zavražděním pomstěna a Matasuntha se navíc stala královnou.
10) Boje s perským králem Husravem I. Anóšarvánem (zvaným v řeckých pramenech Chosroés) popisuje Prokopios v II. knize svých Válek. Komentář poskytuje J. B. Bury. History of the Later Roman Empire, sv. 2, London 1923, s. 89nn.
Poznámky"
11) Viz Paulus Diaconus, Dějiny Langobardů II 2, s komentářem v PLRE III 924.
12) Viz např. E. A. Thompson, Romans and Barbarians. The Decline of the Western Empire, Madison 1982, 5. kapitola.
13) K římské elitě v dobách války viz nejnověji C. Schäfer, Der weströmische Senat als Träger antiker Kontinuität, zvláště s. 276nn.
14) Viz např. Války V 18, 40; 20, 11-14; VI 6,15nn; srv. E. A. Thompson, Romans and Barbarians, s, 104n.
15) Viz např. Války VI 1, 23nn, 36; VIII 28, 11-16.
16) Agathias 11,1 je v tomto případě důvěryhodnější než Prokopios (Války VIII 35, 33-36), podle něhož prý zbylí Gótové opustili Itálii.
17) Klasickou studií je L Schmidt, Die letzten Ostgoten, Berlin 1943, ale někteří z jeho Gótů byli pravděpodobně Langobardy. Jména uváděná Schmidtem na s. 9 je třeba vždy srovnávat s PLRE III a s prací T. S. Browna Gentlemen and Officers. Imperial Administration and Aristocratic Power in Byzantine Italy A D. 554-800, Roma 1984.
18) Existuje mnoho dostupných prací. Z anglických je to zvláště E. A. Thompson, The Goths in Spain, 1.-4. kapitola a R. Collins, Early Medieval Spain, 2. kapitola. Ze španělských lze uvést dílo J. Orlandise História de Espaňa: La Espaňa Visigčtica, Madrid 1977 a knihu L. A. Garcíi Morena História de Espaňa Visi-goda, Madrid 1989. Přínosný je též D. Claude, Adel, Kirche und Königtum im üistgotenreich.
19) Další komentář poskytuje I. N. Wood, The Merovingian Kingdoms, s. 169nn.
20) Isidor ze Sevilly (História Goťhorum 47) tvrdí, že Byzantince pozval do země Athanagild; podle Jordána (Getica 303) to byl Agila.
21) Víz E. A. Thompson, The Goths in Spain, s. 320nn; srv. též článek R. M. San-ze Serrana ve sborníku Les Wisigoths, Paris 1986.
22) Viz např. R. Collins, Early Medieval Spain, s. 110.
23) Např. Sappi (Jan z Biclara, Chronica 27) či Suani (tamtéž 39); srv. D. Claude, Adel, Kirche und Königtum im Westgotenreich, s. 55-59.
24) E. A. Thompson (The Goths in Spain, s. 78nn) zastával názor, že Leovigild podporoval ariánskou gótskou dominanci. Já sám se přikláním k výkladu, který dnes přijímá většina badatelů. Viz odkazy v pozn. 18.
25) Viz J. Hillgarth, „Coins and Chronicles: Propaganda in Sixth Century Spain*, in: História 16, 1966, s. 482-508; R. Collins, „Merida and Toledo: 550-585", in: E. James (ed.), Visigothk Spain: New Approaches, Oxford 1980, s. 189-219. Oba autori dospěli k odlišným závěrům; dávám za pravdu spíše Hillgarthovi.
348
eóTovÉ
Poznámky
26) Ustanovení koncilu vydal J. Vives, Conálios Visigoticos e Hispano-Romanos, Barcelona / Madrid 1963, s. 107-145 (gótští signatáři na s. 122n). Viz též J. Fontaine, ^Conversion et Culture chez les Wisigoths ďEspagne", in: Settimane di studi sull'Alto medioevo 14, 1967, s. 87-147.
27) Chronologie a okolnosti těchto povstání jsou poměrně nejasné. Viz E. A. Thompson, The Goths in Spain, s. 103n a příslušné partie u L. A. Garcíi Mořena (Prosopografía del reino Visigodo de Toledo, Salamanca 1974).
28) Podrobněji viz M. Reydellet, La Royauté dans la littérature latine de Sidoine Apollinaire a Isidore de Seville, Roma 1981, s. 508-596; S. Teillet, Des Goths a la nation gothique.
29) Viz Concilium Toletanum IV 57. K významu přísah ve vizigótském království srv. D. Claude, „The Oath of the Allegiance and the Oath of the King in the Visigothic Kingdom", in: Classical Folia 30, 1976, s. 3-26.
30) Viz Concilium Toletanum V 3 {nee Gothicaegentis nobilitas); Concilium Toletanum VI17 (nisi genere Gothus); Concilium Toletanum VIII10. K Historii krále Wamby (Historia Watnbae) viz R. Collins, Julian of Toledo and the Royal Succession in Late Seventh-Century Spain", in: P. H. Sawyer and I. N. Wood (ed.), Early Medieval Kingship, Leeds 1977, s. 30-49.
31) LVX 1,16 (ut nihil fisco debeat deperire). Zákon je označen jako antiqua, což znamená, že byl převzat z Leogivildovy sbírky zákonů ze 6. století.
32) Ačkoli příspěvek L. A. Garcíi Mořena („Gothic Survivals in the Visigothic Kingdoms of Toulouse and Toledo", in: Francia 21/1, 1994, s. 1-15) obsahuje mnoho cenných informací, vychází z názoru, že nositeli etnicity byly v době stěhování národů královské rodiny. To považuji za hluboký omyl.
33) Viz nejnověji L. A. Garcia Moreno, Historia de Espaňa Vtsigoda, s. 247nn; srv. D. Claude, Adel, Kirche und Kbnigtum im Westgotenreich, s. 80nn. Rozdělení třídy svobodných je patrné např. v IVII 4, 2; VIII 3, 6; VIII 4, 24; IX 3, 3.
34) Situaci v Neustrii popisuje R. A. Gerberding, The Rise of the Carolingians and the Liber Historiae Francorurn, Oxford 1987, 6. kapitola. K rozdělené třídě svobodných viz Leges Burgundionum 11 2; Pactus Legis Alamannorum (pouze v jistých ohledech) II 1-11, XIV 6-11. Se zvláštními rodinami se můžeme setkat v zákonech bavorských (Lex Baiuvariorum III 1) i langobardských (včetně úvodu k Rothariho ediktu).
35) K majetkům a jejich přežívání viz L. A Garcia Moreno, Historia de Espaňa Vtsigoda, s. 225nn; P. C. Diaz Martinez, Formas econůmkasy sociales en el monacato Vi-
350
sigodo, část 2, Salamanca 1987, s. 1992-1993. Peněžnictvím a obchodem se zabýval X. Barral I Altet, La circulation des monnaies suéves et visigothiques, München 1976; S. Keay, Late Roman Amphorae in the Western Mediterranean. A Typology and Economic Study: The Catalan Evidence, Oxford 1984; týž, „Decline or Continuity? The Conventus Tarraconensis from the Fourth to the Seventh Centuries", in: T. Blagg a kol. (ed.), Papers in Iberian Archaeology, Oxford 1984, s. 552-569. O sociálních vztazích pojednává L. A. Garcia Moreno, Historia de Espaňa Visigoda, 237nn; P. Bonnassie, From Slavery to Feudalism in South Western Europe, trans. J. Birrell, Cambridge 1991, 1. kapitola; D. Claude, Adel, Kirche und Königtum im Westgotenreich, s. 84nn; D. Sanchez, El ejercito en la sociedad visigoda, s. 114nn.
36) Od průkopnických prací Sáncheze-Albornoze se na tyto trendy pohlíží jako na základ „feudálního" či „předfeudálního" státu. Viz C. Sánchez-Albornoz, El „Stipendium" Hispano-Godo y los Origenes del Beneficio Prefeudal, Buenos Aires 1947; týž, En Torno a los Origenes del Feudalisme sv. 1, Buenos Aires 1974; srv. L. A. Garcia Moreno, Historia de Espaňa Visigoda, s. 333nn.
37) Viz F. J. Simonet, Historia de los Mozárabes de Espaňa, Madrid 1903, s. 797nn.
38) Viz např. LVI 2, 7; I 5, 2. Thompsonovy argumenty jsou uvedeny vil. kapitole knihy The Goths in Spain.
39) Viz ĽVIX 2, 8-9; srv. D. Sanchez, El ejercito en la sociedad visigoda.
40) Životy otců, z Méridy X 6-7 (in bellica studia eruditus, in causis bellicis nihilomi-nus exercitatus).
41) Jedinou výjimkou je Historie krále Wamby sepsaná sv. Juliánem z Toleda.
42) Číselnými udají a etnickou analýzou se zabýval G. Kampers, Personengeschichtliche Studien, s. 160n, 202nn s odkazy (jedná se o důležitý doplněk k práci L. A. Garcíi Morena, Prosopografía del reino Visigodo, zvláště pokud jde o tvoření jmen). Pochybnosti vyslovil D. Claude, Adeí, Kirche und Königtum im Westgotenreich, s. 112nn (s kompletním přehledem Gótů s římskými jmény). K situaci v Galii viz např. P. Geary, Aristocracy in Provence. The Rhone Basin at the Dawn of the Carolingian Age, Philadelphia 1985, s. 101-114 s odkazy.
43) E. A. Thompson, The Goths in Spain, s. 19, pozn, 1 uvádí v době před Leo-vigildovým nastoupením dva jiné možné případy.
44) Viz Claudův článek v RgA VII 531nn.
45) Díky Juliánovi z Toleda máme jisté informace o povstání septimánského vévody Paula, ale další neúspěšné rebely, jako např. Indulfa či Froilu, známe pouze jménem.
351
GÓTOVÉ
Poznámky
46) Podrobněji viz E. A. Thompson, The Goths in Spain, s. 190nn; R. Collins, Early Medieval Spain, s. 108nn (zvláště k Rekkeswinthovi a Chindaswinthovi); Garcia Moreno, História de Espaňa Visigoda, s. 161nn. K výmene elit viz např. D. Claude, Adel, Kirche und Königtum im Westgotenreich, s. 116-122.
47) Príručkou Institutionmn Disciplinae se zabýval např. P. Riehe, „L'Education á ľépoque Wisigothique: les Institutionum Disciplinae", in: Annales Toledanos 3, 1971, s. 171-180.
48) Viz Formulae Wisigothorum 20.
49) K Sisebutovi viz J. Fontaine, „King Sisebut's Vita Desiderii and the Political Function of Visigothic Hagiography", in: E. James (ed.), Visigothic Spain: New Approaches, Oxford 1980, s. 93-129; R. Collins, Early Medieval Spain, s. 67-69. Královo dílo vydal J. Gil, Miscellanea Wisigothica, Sevilla 1972. Obecně viz např. P. Riehe, Education et culture dans ľ Occident barbare. VIe-VIIIe siěcle, Paris 1962, 2., 4. a 6. kapitola; R. McKitterick (ed.), The Uses of Literacy in Early Medieval Europe, Cambridge 1991 (zvláště příspěvky R. Collinse a I. N. Wooda).
50) Obecně viz R. Collins, Julian of Toledo"; týž, Early Medieval Spain; P. Line-han, History and The Historians of Medieval Spain, Oxford 1993, 2. kapitola; D. Claude, Adel, Kirche und Königtum im Westgotenreich, s. 77nn, 108nn.
51) Viz L. A. Garcia Moreno, História de Espaňa Visigoda, 7. kapitola; D. Claude, Adel, Kirche und Königtum im Westgotenreich, s. 59nn; P. D. King, Law and Society in the Visigothic Kingdom, 3.-5. kapitola. Dobrý úvod k Reccopoli podáva G. Ri-poll López, ^Archeológia visigota in Hispánia", in: E. A. Arslan a kol. (ed.), 1 Go-ti, Miláno 1994, s. 301-327.
52) Viz např. V. Bierbrauer, „Zur chronologischen, soziologischen und regionalen Gliederung des ostgermanischen Fundstoffs", in: H. Wolfram & F. Daim (ed.), Die Völker an der mittleren und unteren Donau imfönften und sechsten Jahrhundert, Wien 1980; týž, „Die Goten vom 1.-7. Jahrhundert n. Chr."; G. Ripoll Lopez, Xaracteristicas generales del poblamiento y la arqueología funeraria visigoda de Hispánia", in: Espacio, tiempo y forma, Revista de la Facultad de Geografia e História, Serie 1/2, 1989, s. 389-418; týž, „La necropolis visigoda de El Carpio de Tajo"; týž, „Archeológia visigota in Hispánia", in: E. A. Arslan a kol. (ed.), / Goti, Mttano 1994: M. Kazanskí, Les Goths, s. lOlnn.
53) Viz E. James (ed.). Visigothic Spain: New Approaches; týž, „Les problěmes archéologiques du sud-ouest wisigothique et franc", in: P. Perrin (ed.), Gallo-Romains, Wsigotbs et Francs en Aquitaine, Septimanie et Espagne, Paris 1991.
54) K dataci a (tradičnímu) výkladu Zákoníku viz např. P. D. King, „King Chin-dasvind and the First Territorial Law-Code of the Visigothic Kingdom", in: E.James (ed.), Visigothic Spain: New Approaches, Oxford 1980, s. 131-157 (srv. týž, Law and Society in the Visigothic Kingdom, 1. kapitola). King navazuje na tradici sahající až k F. Zeumerovi („Geschichte der westgotischen Gesetzgebung", in: Neues Archiv 23-26,1898-1901, s. 419-516; 39-122; 91-149).
55) Viz CE 312 a LV V 4, 20; srv. k tomu E. A. Thompson, The Goths in Spain, s. 124.
56) Viz LVX 1, 8-9, 16; X 2, 1; X 3, 5.
57) Viz LV II 1, 6; III 1, 6; IX 2, 2; IX 2, 9.
58) Svá jména napsali v latinizované podobě biskupové Willegisel (Ubiligis-clus) z Valencie a Frawigisel (Froisclus) z Tortosy. Viz K. Scháferdiek, Die Kir-che in den Reichen der Westgoten und Suewen bis zur Errichtung der westgotischen katholischen Staatskirche, Berlin 1967, s. 161, pozn. 97. Katolický Gót Glismoda je doložen již roku 455; viz tamtéž, s. lOnn.
9. Symboly, mechanismy a kontinuita
1) Viz E. A. Thompson, „The Visigoths from Fritigern to Euric"; týž, The Visigoths in the Time of Ulfila.
2) Viz R. Wenskus, Stammesbildung und Verfassung; H. Wolfram, Die Goten.
3) Totéž může platit o Ragnarisovi, jehož Agathias (II13, 3) označuje za bittu-gurského Huna. Není ale jasné, kdy se vlastně ke Gótům připojil - zda to bylo krátce před polovinou 6. století (kdy je poprvé zmiňován) nebo dříve.
4) Viz např. A. D. Smith, „War and Ethnicity"; týž, The Ethnic Origins of Nations.
5) Mé názory se od Thompsonových, Wenskusových a Wolframových liší spíše v chronologii sociálních procesů než v hodnocení procesů samotných.
6) K těmto osobám viz PLRE II 978-979, 1157.
7) Podle Zosima V 21, 6 se Gainas „přeplavil se svými barbary přes Dunaj s úmyslem vrátit se do své vlasti a tam prožít zbytek života". Jeho „barbaři" byli možná Greutungy vedenými roku 386 Odotheem a do povstání v roce 399 Tribigildem. Viz 3. kapitola.
8) Pojetí prosazované v různých studiích Bierbrauerem. Viz např. V. Bier-brauer, „Die Goten vom 1.-7. Jahrhundert n. Chr".
9) Viz P. Heather & J. F. Matthews, The Goths in the Fourth Century, s. 94.
10) Viz V. Bierbrauer, Die ostgotischen Grab- und Sehatufunde in Italien.
GÔTOVÉ
11) Viz K. Greene, „Gothic Material Culture", in: I. Hodder (ed.), Archaeology as Long-Term History, Cambridge 1987, s. 117-142.
12) Před bitvou u Busta Gallorum ukázal Narses svým vojákům spony, náhrdelníky a zlaté náramky, „které rozpalují srdce před nebezpečím"; měly sloužit jako odměna za statečnost. Viz Prokopios, Války VIII 31, 8-9.
13) Byla odsouzena nikajským koncilem hlavně proto, že nevylučovala radikálnější postoje ariánů. Viz P. Heather & J. F. Matthews, The Goths in the Fourth Century, 5. kapitola s odkazy.
14) Viz G. W. S. Friedrichsen, The Gothic Version of the Gospels: A Study of its Style and Textual History, Oxford 1926, část A; týž, The Gothic Version of the Epistles: A Study of its Style and Textual History, Oxford 1939, část 4.
15) Viz J.-O. Tjäder, „Der Codex argenteus in Uppsala und der Buchmeister Vi-liaric in Ravenna", s. 144-164.
16) Viz D. Claude, „The Oath of the Allegiance and the Oath of the King in the Visigothic Kingdom".
17) Sociálním významem zákonných práv se zabývali W. Davies a P. Fouracre v knize The Settlement of Disputes in Early Medieval Europe, Cambridge 1986. K manželství a propouštění nesvobodných osob viz např. Langobardské zákony 221, 224-226; Burgundský zákoník 35,40; Alamanské zákony (Lantfridana MSS) 16, 17; Bavorské zákony 8; Sálský zákon 13, 26,
18) Víz Getica 28-29; srv. P. Heather, Goths and Romans, s. 328.
il
CHRONOLOGICKÝ PŘEHLED
poč. 1. stol. n. L Strabón zmiňuje kmen Butonů, sídlící jižně od baltského pobřeží; pozdější antičtí autoři (Plinius Starší, Tacitus a Ptolemaios) již užívají názvu Gutoni či Gotoni
50-150 Starší fáze wielbarské kultury (Wielbark-Lubowidz) v dolním
Povislí a Pomořanech; nositeli této kultury byli vedle jiných kmenových seskupení i Gótové
150-250 Mladší fáze wielbarské kultury (Wielbark-Cecele). Kultura se
postupně šíří směrem na Ukrajinu
166-180 Markomanské války na středním Dunaji, zčásti vyvolané mi-
grací gótských skupin k Černému moři (gótskému vlivu nasvědčuje zejména expanze wielbarské kultury)
po 220 Nálezy wielbarské kultury na Ukrajině
235-284 Vojenská anarchie v římské říši
238 Gótové poprvé doloženi v severním Přičernomoří (podle De-
xippa se obětí jejich útoku stalo město Histrie u ústí Dunaje)
249 Gótští náčelníci Argaith a Guntherich dobývají thrácké město
Marcianópolis
250-251 Tažení gótského krále Knivy na Balkán; porážka a smrt císaře
Decia
255-257 Námořní výpravy „kmene Boranú" do Malé Asie a na Balkán;
k Boranům patrně náleželi také Gótové
260-380 Mezi dolním Dunajem a Dněprem se rozvíjí černjachovská kul-
tura, zřetelně ovlivněná kulturou wielbarskou; přenos wielbar-ských kulturních znaků do Přičernomoří souvisí s příchodem gótských dobyvatelů
268 Vpád Gótů do Řceka
354
355
GÓTOVÉ
Chronologický pfehled
270 Císař Claudius II. poráží Góty u Naissu
271 Císař Aurelianus překračuje Dunaj a poráží gótského krále Kannabauda; Římané vyklizují Dácii a upevňují novou hranici na Dunaji
284-305 Diocletianus římským císařem - stabilizace impéria
po 300 Na území černjachovské kultury existuje minimálně šest nezá-
vislých gótských království; nejznámějšími jsou říše Tervingů a Greutungů
po 324 Císař Konstantin Veliký se snaží dostat pod kontrolu gótské
teritorium
325 Na nikajském koncilu odsouzeno učení kněze Areia, podle ně-
hož Bůh-Otec a Bůh-Syn nejsou stejné podstaty (odtud arián-ství)
332 Smlouva mezi Góty a Konstantinem potvrzuje římskou hege-
monii
341 Arián Vulfila biskupem křesťanů žijících na gótském území
347-348 Vypuzení Vulfily a jeho přívrženců do římské říše; Vulfila pře-
kládá bibli do gótštiny 364-378 Valens římským císařem na Východě
kol 365 Athanarich se stává soudcem tervingských Gótů
365 Tervingové podporují uzurpátora Procopia v boji s císařem
Valentem
367-369 Valentova výprava proti Tervingům končí zachováním státu
quo
369-372 Pronásledování křesťanů na tervingském území
po 370 Kočovní Hunové si podmaňují Alany na Donu; sílící tlak Hu-
nů a Alanů na greutungskou říši mezi Dněprem a Dněstrem
375 Smrt greutungského krále Ermanaricha; jeho nástupcem Vithimer
375-376 Vithimerova smrt v boji; většina Greutungů se stahuje smě-
rem k Dnčstru. Na obranu před Huny opevňuje tervingský soudce Athanarich starý římský limes u hranic Olténie
376 Rozštěpení Tervingů - část zůstává věrna Athanarichovi, část se podrobuje Alavivovi a Fritigcrnovi. Greutungy vedou Ala-theus a Safrax
356
376
po 376
377-378
378
379 382
386
395
395-408 395-423
395
395-420
399
400
401-402 405-406
Alavivus, Fritigern, Alatheus a Safrax žádají císaře Valenta o azyl v impériu. Jejich přívrženci poté překračují Dunaj, třebaže Valens povolil vstup pouze Tervingům. Pokus Římanů odstranit Alaviva a Fritigerna má za následek rozsáhlou gótskou vzpouru
Většina gótských migrantů přijímá ariánskou formu křesťanství, která tehdy na Východě impéria převažovala Gótové plení balkánské provincie; Římané mobilizují armádu Bitva u Adrianopole končí naprostým vítězstvím Gótů; smrt císaře Valenta
Theodosius jmenován novým císařem na Východě Theodosius uzavírá s Góty smlouvu; migrantům je přidělena půda a povoleno vlastní zákonodárství Dunaj překračuje další skupina Greutungů, vedená Odo-theem. Její velitel je zabit, zbytek Římané přesídlují do maloasijské Frýgie
Smrt císaře Theodosia vede k rozdělení impéria na západní a východní část
Arcadius východořímským císařem
Honorius západořímským císařem (skutečným vládcem je Sti-licho)
Počátek gótské revolty, vyvolané častým zatahováním Gótů do římských občanských válek; v čele vzbouřenců stojí Alarich Přesun Hunů ze severního Přičernomoří do Velké maďarské nížiny; vznik hunské říše, která si postupně podmaňuje většinu Gótů za hranicemi impéria
Gréutungové usídlení ve Frýgii se bouří; jejich velitelem je Tri-bigild
Gótský velitel Gainas, sloužící v římské armádě, se snaží využít Tribigildovy vzpoury ke státnímu převratu na Východě; Gainův pokus je zlikvidován, část jeho stoupenců se patrně připojuje k Alarichovi
Alarichovo první tažení do Itálie končí neúspěchem Hunský postup do nitra Evropy vede k dalším etnickým přesunům za Rýnem a Dunajem. Do Itálie vpadá skupina Gótů,
357
GÓTOVÉ
Chronologický přehled
vedená Radagaisem. Po Stilichonově zasahuje Radagaisus popraven a jeho stoupenci zčásti zařazeni do římské armády, zčásti prodáni do otroctví
406-407 Do Galie vpadají Vandalové, Alani a Svébové; povstání Kon-
stantina III. proti Honoriovi oslabuje Stilichonovo postavení na západořímském dvoře
408 Stilichonova poprava
408-409 Alarich využívá zmatku v západořímské říši k novému tažení
do Itálie. Během obléhání Říma se k jeho oddílům připojuje řada bývalých Radagaisových stoupenců; konečné zformování Vizigótů na římské půdě
410 Alarich dobývá Řím
410 Alarichova smrt; novým vizigótským vůdcem se stává Athaulf
412 Athaulf odvádí své stoupence do jižní Galie
415- 418 Wallia vizigótským vůdcem
416- 418 Smlouvy s Flaviem Constantiem zajišťují Vizigótům sídla v již-
ní Galii (mezi Toulouse a Bordeaux) 418-451 Theodorich I. z rodu Balthů vizigótským králem
po 420 Formování thráckých Gótů v balkánských provinciích (původ
této skupiny je nejasný; zčásti mohlo jít o Góty, které přesídlili Římané roku 421 nabo 427 z Panonie do Thrákie) po 420 Hunové usídlují některé gótské skupiny v Panonii; formování
panónskych Gótů 440 Attila se stává hunským králem
451 Bitva na Katalaunských polích končí porážkou Hunů
po 453 Dezintegrace hunské říše po Attilově smrti
454-455 V bitvě na řece Nedao porážejí Gepidové Attilovy syny; hun-
ské nadvlády se zbavují i panonští Gótové v čele s Valamerem z rodu Amalů po 455 Rozklad západořímské říše
466-484 Eurich vizigótským králem
po 469 Eurich obsazuje většinu jižní Galie a rozsáhlé oblasti v Hi-
spánii; zrození vizigótské říše 473 Vůdce thráckých Gótů Theodorich Strabón prohlášen králem
473 Panonští Gótové se přesouvají do Makedonie
474-491 474
476-481
476
po 480 481
482- 511
483- 484
484-507 488
489-493
491-518 493
497-498
506
507
511
524-525 526
527-565 531
534
Zenon východořímským císařem
Theodorich Amal králem panónskych Gótů
Boj o nadvládu na Balkáně mezi panónskymi Góty, thráckými
Góty a císařem Zenonem
Germánský velitel Odoaker sesazuje posledního západořím-
ského císaře a stává se pánem Itálie
Velká část Vizigótů se usazuje ve Španělsku
Smrt Theodoricha Strabóna ve Stabula Diomédis
Chlodvík franckým králem
Sjednocení panónskych a thráckých Gótů - vznik Ostrogótů vedených Theodorichem Amalem
Alarich II. vizigótským králem; vydání Eurichova zákoníku, určeného primárně Gótům, ale zčásti i Římanům Theodorich Amal táhne s Ostrogóty do Itálie Ostrogóti bojují s Odoakerovými silami o vládu nad Apeninským poloostrovem Anastasius I. východořímským císařem Theodorich obsazuje Ravennu; Odoakerova smrt Anastasius uznává Theodorichovu vládu v Itálii Ve vizigótské říši vydán Alarichúv breviář, zákoník určený primárně Římanům, ale v některých ohledech i Gótům V bitvě u Vouillé poráží Chlodvík vizigótského krále Alari-cha II.; pod vizigótskou nadvládou zůstává jen Španělsko a Septimánie
Theodorich obsazuje Španělsko; vznik ostrogótsko-vizigótské říše
Poprava Boethia a Symmacha v Itálii
Rozpad ostrogótsko-vizigótské říše po Theodorichově smrti: ve Španělsku vládne Amalarich, v Itálii Athalarich (jeho po-ručnicí je Theodorichova dcera Amalasuntha) Justinianus I. východořímským císařem Amalarichovo zavraždění znamená konec dynastie Balthů; novým vizigótským králem zvolen Theudes (vládne do roku 548) Athalarichova smrt a následné svržení Amaiasunthy (zavražděna roku 535); Theodahad ostrogótským králem
358
359
GÓTOVÉ
Chronologický přehled
535-536
536
540
541- 552
542- 546
546-550
549-572
551
552 552
553-555 561
572-586 572-57?
579-580 po 580
585 585
586-601 587
"Vyostrení vztahů mezi Ravennou a Konstantinopolí (oficiálním důvodem je smrt královny Amalasunthy, s níž Justinianus udržoval přátelské styky)
Východořímský vojevůdce Belisar se vyloďuje v jižní Itálii; Theodahadovo zavraždění znamená konec dynastie Amalů. Novým ostrogótským králem se stává Vitigis Belisar obsazuje Ravennu a zajímá Vitigise; ostrogótská říše je zdánlivě poražena
Totila ostrogótským králem; obnovení bojů s Byzancí Totila dobývá Benevento, Cumae, Neapol a Řím; Belisar opět ustanoven vrchním velitelem východořímských vojsk (odvolán roku 548)
Boje v Itálii probíhají se^třídař-ým štěstím (Byzanc je plně zaměstnána konfliktem se sásánovskou Persií) Rozklad ústředních mocenských struktur ve vizigótské říši Mírová smlouva s perskou říší uvolňuje Justinianovi ruce k vedení války v Itálii
Východořímský vojevůdce Narses poráží Ostrogóty u Busta
Gallorum; Totiiova smrt, krátká vláda Teiasova
Byzantínci obsazují jihovýchodní část Španělska
Narses si podrobuje většinu Itálie; kapitulace významných ost-
rogótských velitelů (zejména Aligerna a Ragnarise)
Porážka hraběte Widina znamená definitivní zhroucení ostro-
gótského odporu; Itálie se stává byzantskou provincií
Leovigild vizigótským králem
Leovigildovy vojenské výpravy obnovují jednotu vizigótské říše
Počátek revolty prince Hermenegilda
Leovigild se pokouší sjednotit náboženské vyznání ve Španělsku (podpora konvezt k arianismu) Hcrmenegíldova smrt
Připojení svébského království v severním Španělsku k vizigótské říši
Rekkared f. vizigótským králem Rekkared přestupuje ke katolictví
587-590 589
612-621 624
642-653
koL 650 711
Revolty ariánské opozice končí neúspěchem Třetí toledský koncil formálně vyhlašuje konverzi Gótů ke katolictví; usnadněno míšení gótské a hispanořímské nobility Vládne Sisebut, klasicky vzdělaný panovník a autor četných latinských spisů
Vypuzení Byzantinců z Pyrenejského poloostrova Ghindaswinth vizigótským králem; tvrdé potlačování politických protivníků, snad vyvolané vratkými poměry v zemi (v letech 603-642 byli svrženi tři králové)
Model dvou právních textů (Alarichův breviár a Buricháv zákoník) nahrazen jednotným Vizigótským zákoníkem Zničení vizigótské říše ve Španělsku muslimskými nájezdníky
Prameny
PRAMENY
Acta synhodorum:
Acta synhodorum habitarum Romae, cd. Th. Mommsen, in: MGH AA 12, 1894. Agathias:
Agathiae Myrinaei Historiarum libri quinque, ed. R. Keydell, Berlin 1967. (Anglický překlad: Agathias, The Histories, přel. J. D. Frendo, Berlin / New York 1975.)
Alamanské zákony:
Leges Alamannorum, ed. K. Lehmann, in: MGH LL, nationum Germanicarum 5, 1, 1888. (Anglický překlad: Alamannic Lavas, přel. T. J. Rivers, in: Laws of the Ala-mans and Bavarians, Philadelphia 1977.)
Alarichův breviár:
Breviarium Alaricianum, in: Lex Romana Visigothorum, ed. G. Haenel, Berlin 1849 (reprint Aalen 1962).
Ambrosius:
Ambrosius, Exppsitio in Lucam, ed. M. Adriaen, in: CCL 14, 1957; týž, De Spiritu Šando libri III, ed. O. Falter, in: CSEL 79, 1964.
Ammianus MarceUinus:
Ammianus Marcellinus, Berum gestarum libri qui supersunt, ed. W. Seyfarth, Berlin 1968-1971. (Český překlad: Ammianus Marcellinus, Soumrak římské říše, přel. J. Češka, Praha 1975.)
Anonymus Valesianus:
Excerpta Valesiana, ed. J. Moreau & V. Velkov, Leipzig 1968. (Český překlad: Anonymus Valesiův, in: Synové slávy - oběti iluzí, přel. J. Burian & B. Mouchová, Praha 1977, s. 267-287.)
Aurelius Victor:
Sexti Aureli Victoris Liber de Caesaribus, ed. F. Pichlmayr, Leipzig 1961. (Český překlad; Sextus Aurelius Victor, Kniha o císařích, in: Hérodianos, Řím po Marku Aureliovi, přel. J. Burian & B. Mouchová, Praha 1975, s. 211-265.)
Auxentius:
Auxentius, in: Scripta Arriana Latina I, ed. R. Gryson, in: CCL 87,1982, s. 29nn. (Anglický překlad: Auxentius, Letter on Ulfila, přel. P. Heather & J. F. Matthews, in: The Goths-in the Fourth Century, Liverpool 1991.)
Bavorské zákony:
Leges Baiuwariorum, ed. J. Merkel, in: MGH LL 3,1863. (Anglický překlad: Bavarian Laws, přel. T. J. Rivers, in: Laws of the Älamans and Bavarians, Philadelphia 1977.)
Boethius:
Boethius, De consolatione philosophiae, ed. W. Weinberger, in: CSEL 67, 1934. (Anglický preklad: Boethius, Tractates, Consolation of Philosophy, přel. H. F. Stewart a kol, London 1973. Výňatky z Boěthiova díla in: J. Burian, Zánik antiky, Praha 1972, s. 88, 99.)
Braulio ze Zaragozy:
Braulio, Opera, ed. J.-P. Migne, in: PL 80, 1850, s. 639-720. (Anglický překlad: Braulio of Saragossa, Works, přel. C. Barlow, Washington 1969 [= Fathers of the Church 63]).
Burgundský zákoník:
Leges Burgundionum, ed. L. R. Salis, in: MGH LL, nationum Germanicarum 2, f, 1892. (Anglický překlad: Burgundian Code, přel K. F. Drew, Philadelphia 1972.)
362
363
GÓTOVÉ
Prameny
Caesar:
Caesar, Commentarii de hello Gallico, ed. R. Schenk, Praha 1920. (Český překlad: Zápisky o válce gallské, přel. I. Bureš, in: Gaius Iulius Caesar, Válečné paměti, Praha 1972.)
Caesarius z Arles:
Caesarius Arelatensis, Opera, ed. J.-P. Migne, in: PL 67, 1848. (Anglický překlad: Caesarius of Arles, Life, Testament, Letters, přel. W. Klingshirn, Liverpool 1994.)
Cassiodorus:
Cassiodorus, Variae epistolae, ed. Th. Mommsen, in: MGH AA 11, 1894, s. Inn. (Úplný anglický překlad: T. Hodgkin, The Letters of Cassiodorus, London 1886; částečný překlad: S. J. B. Barnish, Cassiodorus: Variae, Liverpool 1992. Výňatky z Cassiodorových Rozmanitostí in: J. Burian, Zánik antiky, Praha 1972, s. 82-87.)
Cassius Dio:
Cassius Dio, História Romana, ed. U. P. Boissevain, Berlin 19692. (Anglický překlad: Dio. Roman History, přel. E. Cary, sv. 9, London 1927. Německý překlad: Cassius Dio, Römische Geschichte, přel. O. Veh, sv. 5, Zürich / München 1987.)
Claudianus:
Claudius Claudianus, Carmina, ed. Th. Birt, in: MGH AA 10, 1892. (Anglický překlad: Claudian, Poems, přel. M. Platnauer, 2 sv., London 1922. Výňatky z Claudianova díla in: J. Burian, Zánik antiky, Praha 1972, s. 55,95-97.)
Collectio Avellana:
Cfillectio Avellana. Epistulae imperatorum, pontificum, aliorum: 376-553, ed. O. Guenther, in: CSEL 35, 1 a 2,1895-1896.
Dcxippos:
Dexippus, Chronica, in: FGrH II A, 1926; týž, Scythica, in: FGrH II A, 1926. Ennodius:
Ennodius. Opera. ed. F. Vogel, in: MGH AA 7, 1885,
Epifanios:
Epiphanius, Panarion / Adversus Haereses, ed. K. Holl & J. Dummer, 3 sv., Berlin 1977-1985. (Anglický překlad: The Panarion of Epiphanius of Salamis, přel. F. Williams, Leiden 1987.)
Eunapios:
Eunapius, Historiarum fragmentu, in: FHG 4, 1885, s. 7nn. (Anglický překlad: R. C. Blockley, The Fragmentary Classicising Historians of the Later Roman Empire. Eunapius, Olympiodorus, Priscus and Malchus, 2 sv., Liverpool 1981-1983.)
Eurichův zákoník;
Codex Euricianus, ed. A. d'Ors (= Estudios Visigóticos II. Cuadernos del Istituto Juridico Espanol 12), Roma / Madrid 1960.
Filostorgios:
Philostorgius, Historia ecclesiastica, ed. J. Bidez & F. Winkelmann (= Die grit chischen christlichen Schriftsteller der ersten Jahrhunderte 5), Berlin 19722.
Formulae Wisigothicac:
Formulae Wmgothicae, ed. K. Zeumer, in: MGH Formulae, Í886, s. 572nn. Fotios:
Photius, Bibliotbeca, ed. R. Henry, Paris 1959-1977 (s francouzským překladem)-Fredegan
Fredegar, Chronicae, ed. B. Krusch, in: MGH SS rerum Merovingicarum 2,1888, s. Inn.
Historia Augusta:
Scriptores Historiae Augustae, ed. E. Hohl, Ch. Samberger & W. Seyfarth, 2 sv, Leipzig 1971. (Český překlad: Portréty svétavládců, přel. J. Burian & B. Mouchová, 2 sv., Praha 1982.)
364
365
I
GÓTOVÉ
Hydatius:
Hydatius Lemicus, Continuatio chronicorum Hieronymianorum, ed. Th. Momm-sen, in: MGH AA 11,1894. (Anglický překlad: R. W. Burgess, The Chronicle of Hydatius and the Consularia Constantinopolitana: Two Contemporary Accounts of the final years of the Roman Empire, Oxford 1993.)
Isidor ze Sevilly:
Isidorus Hispalensis, Historia Gothorum, Wandalorum, Sueborum, ed. Th. Momm-sen, in: MGH AA 11, 1894 (reprint 1981). (Německý překlad: Isidor, Geschichte der Goten, Wandalen und Sueven, přel. D. Coste, Kettwig 19902.)
Jan z Antiochie:
Ioannes Antiochenus, Historiae fragmenta, in: FHG 4, s. 538nn; FHG 5, s. 27nn. (Anglický překlad zlomků z FHG 4: John of Antioch, přel. G. D. Gordon, in: The Age of Attila: Fifth-Century Byzantium and the Barbarians, Ann Arbor 1966.)
Jan z Biclara:
Johannes Biclarensis, Chronica a. DLXVII-DXC, ed. Th. Mommsen, in: MGH AA 11, 1894. (Anglický překlad: John of Biclar, přel. K. B. Wolf, in: Conquerors and Chroniclers of Early Medieval Spain, Liverpool 1990.)
Jordanes:
Jordanes, Getica, ed. Th. Mommsen, in: MGH AA 5, 1,1882, s. 53nn; týž, Romana, ed. Th. Mommsen, in: MGH AA 5, 1,1882, s. Inn. (Německý překlad: Jorda-nis, Gotengeschichte, přel. W. Martens, EssenJbez data]. Anglický překlad: Getica, přel. C. C. Mierow, New York 1912/vynatky z Jordánova textu in: J. Burian, Zánik antiky, Praha 1972, s. 44-45, 47-50.)
Julian z Toleda:
Julianus Toletanus, Historia Wambae regis, ed. J.-P. Migne, in: PL 96, 1862. Libanios:
Libanii Opera (Orationes), ed. R. Foerster, 4 sv„ Leipzig 1903-1908. (Anglický překlad: Libanius, Select Orations, přel. A. F. Norman, 2 sv., London 1969-1977. Český překlad: část Libaniova díla přeložila R. Dostálová. Viz O vlastním osudu,
366
_Prameny
Praha 1973, s. 129-199 [= Antická próza IV]; Tribuny výmluvnosti, Praha 1974, s. 305-369 [= Antická próza V]).
Langobardské zákony.
Leges Langobardorum, ed. F. Bluhme & A. Boretius, in: MGH LL 4,1868. (Anglický překlad: Lombard Laws, přel. K. Fischer Drew, Philadelphia 1973.)
Malalas:
Ioannes Malalas, Chronographia, ed. L. Dindorf, Bonn 1831. (Anglický překlad: John Malalas, Chronicle, přel. E.Jeffreys a kol., Melbourne 1986.)
Malchos:
Malchus, Byzantinae historiae librorum VII fragmenta, in: FHG 4, s. 112nn. (Anglický překlad: R. C. Blockley, The Fragmentary Classicising Historians of the Later Roman Empire. Eunapius, Olympiodorus, Priscus and Malchus, 2 sv., Liverpool 1981-1983.)
Marcellinus Comes:
Marcellinus Comes, Chronicon, ed. Th. Mommsen, in: MGH AA 11, 1894, s. 37nn.
Merobaudes
Merobaudes, Carmina, ed. P. Vollmcr, in: MGH AA 14, 1905, s. Inn. (Anglický překlad pořídil F. M. Clover, in: Transactions of the American Philological Society 61, 1971.)
Olympiodoros:
Olympiodorus, Historiarum librorum XXII fragmenta, in: FHG 4, s. 58nn. (Anglický překlad: R. C. Blockley, The Fragmentary Classicising Historians of the Later Roman Empire. Eunapius, Olympiodorus, Priscus and Malchus, 2 sv., Liverpool 1981-1983.)
Orosius:
Paulus Orosius, Historiae adversus paganos, ed. C. Zangcnmcistcr, in: CSEL 5, 1882. (Anglický překlad: Orosius, History against the Pagans, přel. R.J. Defcrrari,
367
GÓTOVÉ
Prameny
Washington 1964. Německý překlad: Orosius, Die antike Weltgeschichte in christlicher Sicht, přel. A. Lippold, 2 sv., Zürich / München 1985-1986. Výňatky z Oro-siova textu in: J. Burian, Zánik antiky, Praha 1972, s. 71-72.)
Panygerici Latini:
Panegyrici Latini, ed. E. Galletier, 3 sv., Paris 1955 (s francouzským překladem). (Český překlad: Synové slávy - oběti iluzí, přel. J. Burian & B. Mouchová, Praha 1977, s. 19-263.)
Paulus Díaconus:
Paulus Diaconus, Historia Langobardorum, ed. O. Abel, Leipzig 1939. (Německý překlad: Paulus Diaconus, Geschichte der Langobarden, přel. O. Abel, Kettwig 19922.)
Paulinus z Pelly:
Paulinus de Pella, Eucharisticos Deo, ed. W. Brandes, in: CSEL 16,1888, s. 291 nn. (Anglický překlad: Paulinus of Pella, Eucharisticon, ed. a přel. H. G. Evelyn White, in: Ausonius, sv. 2, London 1921.)
Petros Patrikios:
Petrus Patricius, Historiarum fragmenta, in: FHG 4, s. 184nn. Plinius Starší:
Plinius Maior, Historiae naturalis libri XXXVII, ed. H. Rackham, 9 sv., Cambridge 1949-1952. (Částečný český překlad: Plinius Starší, Kapitoly o přírodě, přel. F. Němeček, Praha 1974.)
Possidiua-
Possidius, Vita s. Augustini, ed. M. Pelegritto, Alba 1955. Priskos:
Priscus, Historiae Byzantinae librorum VIII fragmenta, in: FHG 4, s. 71nn. (Anglický překlad: R. C. Blockley, Tfce Fragmentary Classicising Historians ofthe Uter Roman Empire. Eunapius, Olympiodorus, Priscus and Makhus, 2 sv., Liverpool 1981-1983.)
368
Prokopios z Kaisareie:
Procopius, Bella I-VII1, ed. J. Haury, Leipzig 1962-1963. (Český překlad: Prokopios z Kaisareie, Válka s Peršany a Vandaly, přel. A. Hartmann & K. Rubešová, Praha 1985; týž, Válka s Góty, přel. P. Beneš, Praha 1985.)
Prosper Tiro:
Prosper Tiro, Epitoma Chronicon, ed. Th. Mommsen, in: MGH AA 9, 1892, s. 341 nn.
Ptolemaios:
Ptolemaios, Geographica, ed. C. F. A. Nobbe, Hildesheim 19662. Ruricius z Limoges:
Ruricius, Epistulae, ed. B. Krusch, in: MGH AA 8,1887, s. 299nn. Rutilius Namatianus:
Claudius Rutilius Namatianus, De reditu suo sive iter Gallicanum libri II, ed. E. Doblhofer, Heidelberg 1972. (Výňatek z Namatianova díla in: J. Burian, Zánik antiky, Praha 1972, s. 90-91.)
Řehoř z Toursu:
Gregorius Türonensis, Historiarum libri decern, ed. a přel. R. Buchner, 2 sv., Berlin (bez data). (Český překlad: Řehoř z Toursu, O boji králů a údělu spravedlivých, přeLj. Kincl, Praha 1986.)
Sálský zákon:
Lex salica, ed. K. A. Eckhardt, in: MGH LL, nationum Germanicarum 4, 2,1969. (Anglický překlad: Salic Law, přel. K. F. Drew, Philadelphia 1991.)
Salvianus:
Salvianus, De gubernatione Dei, ed. K. Halm, in: MGH AA 1, 1877. (Anglický překlad: Salvian, On the Government of God, přel. E. M. Sanford, New York 1966. Výňatky ze Salvianova díla in: J. Burian, Zánik antiky, Praha 1972, s. 38,56-58,77-78.)
369
Sidonius Apollinaris:
Sidonius Apollinaris, Carmina, ed. Ch. Luetjohann, in: MGH AA 8, 1887, s. 173nn; týž, Epistulae, ed. Ch. Luetjohann, in: MGH AA 8, 1887, s. Inn. (Anglický překlad: Sidonius Apollinaris, Poems and Letters, přel. W. B. Anderson, 2 sv., London 1935-1965.)
Sokrates Scholastikos:
Socrates, Historia ecclesiastica, ed. J.-P Migne, in: PG 67, 1859, s. 30nn. (Český překlad: Socrates Scholasticus, Církevní dějiny, přel. J. Novák, 2 sv., Praha 1989-1990.)
Sozomenos:
Sozomenos, Historia ecclesiastica, ed. J. Bidez & G. Ch. Hansen (= Die griechischen christlichen Schriftsteller der ersten Jahrhunderte 50), Berlin 1960.
Strabón:
Strabon, Geographica, ed. W. Aly, 4 sv., Bonn 1957. Synkellos:
Georgii Syncelli Chronographia, ed. L. Dindorf, 2 sv., Bonn 1829. Synesios z Kyrény:
Synesios, Epistulae, ed. A. Garzya, Roma 1979. Tacitus:
Tacitus, Annalium libri XVI, ed. H. Furneaux, Oxford 1965; týž, Germania, ed. M. Winterbottom, Oxford 1975; týž, Historiarum libri qui supersunt, ed. C. D. Fisher, Oxford 1911. (Český překlad: Tacitus, Letopisy, přel. A. Minařík & A. Hartmann, Praha 1975; týž, Dějiny, in: Z dějin císařského Říma, přel. A. Minařík. A. Hartmann & V. Bahník, Praha 1976, s. 19-290; týž, Život Iulia Agricoly, in: tamtéž, s. 293-328; týž, Germánie, in: tamtéž, s. 331-364.)
Themistios:
Themistius. Orationes quae supersunt, ed. H. Schenkl, G. Downey & A. F. Norman. 3. sv. Leipzig 1965-1974. (Anglický překlad: řeči VIII a X viz P. Heather &
Prameny
j. F. Matthews, The Goths in the Fourth Century, Liverpool 1991; řeči XIV-XVI viz D. Moncur & P. Heather, Themistius: Select Orations, Liverpool 1996.)
Theodorichův edikt:
Edictum Theoderici, ed. F. Bluhme, in: MGH LL 5,1868, s. 145nn. Theodosiův zákoník:
Codex Theodosianus, ed. Th. Mommsen, Berlin 19542. Theofancs:
Theophanes Homologetes (Confessor), Chronographia, ed. C. de Boor, 2 sv., Leipzig 1883-1885.
Tolcdské koncily:
Concilios visigóticos e hispano-romanos, ed. J. Vives (= Espaňa eristiana 1), Barcelona / Madrid 1963.
Umučení sv. Sávy:
Passio s. Sabae Gothi, ed. H. Delahaye, in: Analecta Bollandiana 31, Paris 1912, s. 215nn. (Anglický překlad viz P. Heather & J. F. Matthews, The Goths in the Fourth Century, Liverpool 1991.)
Vizigótský zákoník:
Leges Visigothorum, ed. K. Zeumer, in: MGH LL nationum Germanicarum 2, 1, 1892.
Zaragozská kronika:
Chronica Caesaraugustana, ed. Th. Mommsen, in: MGH AA 11, 1894,221 nn. Zázraky sv. Dcmetria
Miracula s. Demetrii, in: Les plus anciens recueils des miracles de saint Demetrius et la penetration des Slaves dans les Balkans, ed. P. Lemerle, 2 sv., Paris 1979 (s francouzským překladem).
GÓTOVÉ
Zonaras:
Ioannes Zonaras, Chronicon, ed. M. Pinder & Th. Buttner-Worbst (= Corpus Scriptorum Historiae Byzantinae), 3 sv., Bonn 1841-1897.
Zosimos:
Zošime, Histoire nouvelle, ed. F. Paschoud, 3. sv., Paris 1971-1989 (s francouzským překladem). (Český překlad: Zosimos, Stesky posledního Římana, přel. A. Hartmann, Praha 1983.)
Životy otců z Méridy:
Vitae sanctorum patrům Emeretensium, ed. A. Maya Sanchez (= CCL 116), Turn-holt 1992.
372
BIBLIOGRAFIE
Seznam literatury obsahuje pouze tituly, které jsou častěji citovány v poznámkách, popř. nebyly dosud zmiňovány. (Pozn. red.)
1. Základní literatura
Antony, W.: „Migration in Archaeology: The Baby and the Bathwater", in: American Anthropologist 92, 1990, s. 894-914.
Arrhenius, B.: Merovingian Garnet Jewellery. Emergence and Social Implications, Stockholm 1985.
Arslan, E. A a kol. (ed.): I Gott, Miláno 1994.
Bacal, A.: Ethnicity in the Social Sciences. A View and a Review of the Literature on Ethnicity, Coventry 1991.
Barnish, S. J. B.: „Maximian, Cassiodorus, Boethius, Theodahad: Literature, Philosophy and Politics in Ostrogothic Italy", in: Nottingham Medieval Studies 34, 1990, s. 16-31.
Bierbrauer, V.: Die ostgotischen Grab- und Schatzfunde in Italien, Spoleto 1975.
Bierbrauer, V.: „Zur chronologischen, soziologischen und regionalen Gliederung des ostgermanischen Fundstoffs des 5. Jahrhunderts in Südosteuropa", in: H. Wolfram & F. Daim (ed.), Die Volker an der mittleren und unteren Donau im fünften und sechsten Jahrhundert, Wien 1980, s. 131-142.
Bierbrauer, V.: „Die Goten vom 1.-7. Jahrhundert n. Chr.: Siedelgebiete und Wanderbewegungen aufgrund archäologischer Quellen", in: Peregrinatio Gothica 3, 1991 (=.Universitetets Oldsaksamlinks Skrifter, Ny rekke 14), s. 9-43.
Bona, I.: Das Hunnenreich, Stuttgart 1991.
Cameron, A. D. E. a kol: Barbarians and Politics at the Court of Areadius, Berkeley 1993.
3T3
GÓTOVÉ
Cataniciu, I. B.: Evolution of the System of Defence Works in Roman Dada, Oxford 1981.
Cesa, M.: Imperio Tardantico e Barhari: La crisi militare da Adrianopoli al 418 (= Biblioteca di Athenaeum 23), Como 1994.
Claude, D.: Adel. Kirche und Königtum im Westgotenreich, Sigmaringen 1971.
Claude, D.: „The Oath of the Allegiance and the Oath of the King in the Visi-gothic Kingdom", in: Classical Folia 30,1976, s. 3-26.
Collins, R.: Julian of Toledo and the Royal Succession in Late Seventh-Century Spain", in: P. H. Sawyer and I. N. Wood (ed.), Early Medieval Kingship, Leeds 1977, s. 30-49.
Collins, R.: Early Medieval Spain: Unity in Diversity 400-1000, London 1983.
Courtois, C: Les Vandales et l'Afrique, Paris 1955.
Croke, B.: „Evidence for the Hun Invasion of Thrace in AD 422", in: GABS 18, 1977, s. 347-367.
Dake, P. G. a kol. (ed.): Diffusion and'Migration: Their Roles in Cultural Development, Calgary 1978.
Demougeot, E.: La formation de l'Europe et les invasions barbares I: Des originesger-maniques ä l'avenement de Diocletien, Paris 1969.
Demougeot, E.: La formation de l'Europe et les invasions barbares IL De l'avenement de Diocletien (284) ä l'occupation germanique de l'Empire Romain d'oeci-dent (debut du VIe siede), Paris 1979.
Diaz Martinez, P. C: „Propiedad y exploitaciön de la tierra in al Lusitania Tar-doantigua", in: Historia Antiqua 10-11, 1992-1993, s. 297-309.
Fontaine, J. & Pellistrandi, C. (ed.): L'Europe heritiere de l'Espagne wisigothique, Madrid 1992.
Garcia Moreno, L. A.: Prosopografia del reino Visigodo de Toledo (= Acta Salmati-censia, Filosofia y letras 77), Salamanca 1974.
Garcia Moreno, L A: Historia de Espana Visigoda, Madrid 1989.
Goffart, W.: Barbarians and Romans AD 418-S84: The Techniques of Accommodation, Princeton 1980.
Gordon, C. D.: The Age of Attila: Fifth-Century Byzantium and the Barbarians, Ann Arbor 1966.
Haarnagel, W.: „Das eisenzeitliche Dorf Feddersen Wierde", in: H. Jankuhn & R. Wenskus (ed.), Geschichtswissenschaft und Archäologie, Sigmaringen 1979, s. 45-99.
374
____________Bibliografie
J Hagberg, U. E. (ed.): Studia Gotica, Stockholm 1972.
Hachmann, R.: Die Goten und Skandinavien, Berlin 1970. I Harries, J.: Sidonius Apollinaris and the Fall of Rome, Oxford 1994.
Heather, P.: „Cassiodorus and the Rise of the Amals: Genealogy and the Goths under Hun Domination", in: JRS 79, 1989, s. 103-128.
Heather, P.: Goths and Romans 332-489, Oxford 1991.
Heather, P.: „The Historical Culture of Ostrogothic Italy", in: Atti del XIII Con-gresso internazionale di studi sull'Alto Medioevo, Spoleto 1993, s. 317-353.
Heather, P.: „Literacy and Power in the Migration Period", in: A. K. Bowman & G. Woolf (ed.), Literacy and Power in the Ancient World, Cambridge 1994, s. 177-197.
Heather, P. & Matthews, J. F.: The Goths in the Fourth Century, Liverpool 1991, Hedeager, L.: „The Evolution of Germanic Society 1-400 AD", in: R. F. J. Jones j a kol. (ed.), First Millennium Papers: Western Europe in the First Millennium,
! Oxford 1988, s. 129-144.
Hedeager, L.: Iron Age Societies. From Tribe to State in Northern Europe 500 BC to
AD 700, přel. J. Hines, Oxford 1992. Chadwick, H.: Boethius: The Consolations of Music, Logic, Theology, and Philosophy, Oxford 1981.
Childe, C. G.: The Aryans: A Study in Indo-European Origins, London 1926. Childe, C. G.: Man Makes Himself, London 1936. í Ilkjasr, J.: „Illerup Adal (Danemark). Un lieu de sacrifices du Hie siěcle de n. ě.
enScandinavie méridionale", in: F. Vallet & M. Kazanski (ed.), La Noblesse ro-maine et les Chefs barbares, Paris 1995, s. 101-112. James, E.: „Septimania and its Frontier: An Archaeological Approach", in: E.James (ed.), Visigothic Spain: New Approaches, Oxford 1980, s. 223-242. James, E.: „Les problěmes archéologiques du sud-ouest wisigothique et franc", in: P. Perrin (ed.), Gallo-Romains, Wisigoths et Francs en Aquitaine, Septimanie et Espagne (= Actes des Vile Journées internationales dArchéologíe méro-vingienne, Toulouse 1985), Paris 1991, s. 149-153. James, E.: Frankové, Praha 1997 (orig. titul: The Franks, Oxford 1988). ' Johnson, M. J.: „Towards a History of Theoderic's Building Programme", in:
! DOP 42, 1988, s. 73-96.
Kampers, G.: Personengeschichtliche Studien zum Westgotenrekb in Spanien, Münster 1979.
375
Kazanski, M.: Les Goths (ler - Vile siécles apres J.-C), Paris 1991.
Kazanski, M.: ^Contributions a l'ctude des migrations des Goths á la fin du IVe siěcle et au Ve siěcle: le témoignage de 1'archéologie", in: P. Perrin (ed.), Gal-lo-Romains, Wisigoths et Francs en Aquitaine, Septimanie et Espagne {- Actes des Vile Journées internationales d'Archeologie mérovingienne, Toulouse 1985), Paris 1991, s. 11-25.
King, P. D.: Law and Society in the Visigothic Kingdom, Cambridge 1972.
Klingshirn, W. E.: Caesarius of Aries. The Making of a Christian Community in Late Antique Aries, Cambridge 1994.
Klose, J.: Roms Klientel-Randstaaten am Rhein und an der Donau: Beiträge zur ihrer Geschichte und rechtlichen Stellung im 1. und 2. Jhdt. n. Ch., Breslau 1934.
Kobylinski, Z. (ed.): Ethnicity in Archaeology (speciální téma), in: Archaeologia Po-lona 29,1991.
Kossinna, G.: Die Herkunft der Germanen: zur Methode der Siedlungsarchäologie, Würzburg 1926*.
Kristiansen, K. & Paludan-Muller, C. (ed.): New Directions in Scandinavian Archaeology, Kobenhavn 1978.
Liebeschuetz, J. H. W. G.: Barbarians and Bishops, Oxford 1990.
MacCormack, S.: Art and Ceremony in Late Antiquity, Berkeley 1983.
Maenchen-Helfen, O. J.: The World of the Huns, Berkeley 1973.
Magomedov, B.: „La stratification social de la population de la culture de Čern-jachov", in: F. Vallet & M. Kazanski (ed.), La Noblesse romaine et les Chefs barbares, Paris 1995.
Mathisen, R.: „Resistance and Reconciliation: Majorian and the Gallic Aristocracy After the Fall of Avitus", in: Francia 7,1979, s. 597-627.
Mathisen, R.-. ^Emigrants, Exiles, and Survivors", in: Phoenix 38, 1984, s. 159-170.
Matthews, j. F.: Western Aristocracies and Imperial Court AD 364-425, Oxford 1975.
Momigliano, A.: Xassiodorus and the Italian Culture of His Time", in: Proceedings of the British Academy 4, 1955, s. 207-245. Moorhead. j.: Theoderic in Italy, Oxford 1992. Peregrinatio Gotbka 1 (= Archaeologia Baltics VII), Lodž 1986. Peregrinatio Gotbka 2 (= Archaeologia Baítica VIII), Lodž 1989.
376
_Bibliografie
Peregrinatio Gothica 3 (= Universitetets Oldsaksamling Skrifter, Ny rekke 14), Oslo 1992.
Perrin, P. (ed.): Gallo-Romains, Wisigoths et Francs en Aquitaine, Septimanie et Espagne (= Actes des Vile Journees internationales d'Archeologie merovin-gienne, Toulouse 1985), Paris 1991.
Pohl, W.: „Die Gepiden und die Gentes an der mittleren Donau nach dem Zerfall des Attilareiches", in: H. Wolfram & F. Daim (ed.), Die Volker an der mittleren und unteren Donau im fünften und sechsten Jahrhundert, Wien 1980, s. 239-305.
Prostko-Prostynski, J.: Utraeque res publicae: The Emperor Anastasius Ts Gothic
Policy 491-518, Poznan 1994. Renfrew, G: Archaeology: Theories, Methods, and Practice, London 1991. Ripoll Lopez, G.: La necropolis visigoda de El Carpio de Tajo (Toledo), Madrid
1985.
Ripoll Lopez, G.: „La necropolis visigoda de El Carpio de Tajo. Una nueva lectu-ra a partir de la topocronologi'a y los adornos personales", in: Bulleti de la Re-ialAcademia Catalina de Belles Arts de Sant Jordi VII-VIII, 1993, s. 187-250.
Ripoll Lopez, G.: „Archeologia visigota in Hispania", in: E. A. Arslan a kol. (ed), I Goti, Milano 1994, s. 301-327.
Sanchez, D.: El ejercito en la sociedad visigoda, Salamanca 1989.
Schäfer, G: Der weströmische Senat als Träger antiker Kontinuität unter den Ostgotenkönigen (490-540 n. Chr.), St. Katharinen 1991.
Schäferdiek, K.: Die Kirchen in den Reichen der Westgoten und Suewen bis zur Errichtung der westgotischen katholischen Staatskirche, Berlin 1967.
Smith, A. D.: „War and Ethnicity: The Role of Warfare in the Formation, Self-images and Cohesion of Ethnic Communities", in: Ethnic and Racial Studies 4, 1981, s. 375-395.
Smith, A. D.: The Ethnic Origins of Nations, Oxford 1986.
Steuer, H.: Frühgeschichtliche Sozialstrukturen Mitteleuropas, Göttingen 1982.
Svennung, j.: Jordan.es und Scandia, Stockholm 1967.
Teillet, S.: Des Goths ä la nation gothique: Les origines de Videe de nation en Occident du Ve au VIIe siede, Paris 1984.
Tejral, J.: „Fremde Einflüsse und kulturelle Veränderungen nördlich der mittleren Donau zu Beginn der Völkerwanderungszeit", in: Peregrinatio Gothica 1. 1986 (= Archaeologia Baltica VII), s. 175-238.
377
GÓTOVÉ
Bibliografie
Tejral, J.: „Zur Chronologie und Deutung der südöstlichen Kulturelemente in der frühen Völkerwanderungszeit Mitteleuropas", in: Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums 1987 (1988), s. 11-46.
Thompson, E. A.: „The Visigoths from Fritigern to Euric", in: Historia 12, 1963, s. 105-126.
Thompson, E. A.: The Early Germans, Oxford 1965. Thompson, E. A: The Visigoths in the Time of Ulfila, Oxford 1966. Thompson, E. A: The Goths in Spain, Oxford 1969.
Thompson, E. A: Hunové, Praha 1999 (orig. titul: The Huns, Oxford 1995).
Tjäder, J.-O.: „Der Codex argenteus in Uppsala und der Buchmeister Viliaric in Ravenna", in: U. E. Hagberg (ed.), Studia Gotica, Stockholm 1972, s. 144-164.
Todd, M.: Germáni, Praha 1999 (orig. titul: The Early Germans, Oxford 1992).
Ward-Perkins, B.: From Classical Antiquity to the Middle Ages: Urban Public Buildingin Northern and Central Italy AD 300-850, Oxford 1984.
Wenskus, R.: Stammesbildung und Verfassung: Das Werden der frühmittelalterlichen Gentes, Köln 1961.
Wolfram, H.: Die Goten. Von den Anfangen bis zur Mitte des sechsten Jahrhunderts, München 19903.
Wolfram, H. & Daim, F. (ed.): Die Völker an der mittleren und unteren Donau im fünften und sechsten Jahrhundert, Wien 1980.
Wolfram, H. & Pohl, W. (ed.): Typen der Ethnogenese unter besonderer Berücksichtigung der Bayern (= Denkschriften der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Phil.-Hist. Kl. 201), Wien 1990.
Wood, I. R: The Merovingian Kingdoms 450-751, London 1994.
2. Studie k wielbarské a černjachovské kultuře
Wielbarská kultura
Dabrowska, T.: „The Cemetery of the Przeworsk and Wielbark Cultures at the Kozarowka Site, Bialystok voivodship", in: Wiadomošci Archeologiczne 43/1, 1978, s. 62-82.
Dabrowska, T.: „The Cultural Changes of Masovia and Polasie in the Period of the Roman Influence", in: Wiadomošci Archeologiczne 54/1,1980, s. 45-58.
Grabarczyk, T. a kol.: „Periode Romaine en Pomeranie", in: Inventaria Archaeo-logica Pologne 43, Warszawa / Lodž 1979.
378
Kempisty, A. & Okulicz, J.: „Periode Romaine tardive et periodě des migrations des peuples en Mazovie", in: Inventaria Archaeologica Pologne 15, Lodž 1965.
Kmieciňski, J.: Odry, cmentarzysko kurhanowe z okresu rzymskiego no powiecie choj-nickim, Lodž 1968.
Kmieciňski, J.: „Kulturverbindungen Skandinaviens und der südlichen Ostseeküste in der Spät-Latene- und Römischen Kaiserzeit", in: Peregrinatio Gothi-ca 1, 1986 (= Archaeologia Baltica VII), s. 39-60. S
Kmieciňski, J. a kol.: „Cmentarzysko kurhanowe ze starszego okresu rzymskie- ''
go w Wesiorach w pow. kaftuskim", in: Prače i Materiály Muzeum Archeolo-gicznego i Etnograficznego w Lodži 12, 1965, s. 37-119.
Kuharenko, J. V.: „Le Probleme de la Civilisation ,Gotho-Gépide' en Polesie et en Volhynia", in: Acta Baltico-Slavica 5,1967, s. 19-40.
Kuharenko, V.J.: Mogitnik Brest-Trichin, Moskva 1980.
Machajewski, H.: „The Wielbark Culture in Relation to the Przeworsk Culture in Wielkopolska (Great Poland)", in: Fontes Archaeologici Posnanienses 29, 1978, s. 49-64.
Pietrzak, M. & Tuszyska, M.: „Periode romaine tardive (Pruszsz Gdaňski 7)", in: Inventaria Archaeologica Pologne 60, Warszawa / Lodž 1988.
Schindler, R.: Die Besiedlungsgeschichte der Goten und Gepiden im Unteren Weichselraum auf Grund der Tongefäße, Leipzig 1940.
Wola,giewicz, R.: „Wielbark Culture Ploughed Area From the Early Roman Period at Gronowo, Pomerania", in: Wiadomošci Archeologiczne 42/2, 1977, s. 227-244.
Wolagiewicz, R.: „Die Goten im Bereich der Wielbark-Kultur", in: Peregrinatio Gothica 1, 1986 (= Archaeologia Baltica VII), s. 63-98.
Přechodné kultury
Borodzej, T. a kol: „Periode romaine tardive et debut de la periodě des migrations des peuples (groupe de Masíomecz)", in: Inventaria Archaeologica Pologne 61, Warszawa / Lodž 1989.
Kokowski, A.: „La genese des elements culturels sur le territoire de la Pologne sud-est et de l'Ukraine ouest dans la periodě des influences romaines", in: Peregrinatio Gothica 1, 1986 (= Archaeologia Baltica VII), s. 153-174.
Kokowski, A.: „Periode romaine tardive. Civilisation de Černjahov", in: Inventaria Archaeologica Pologne 50, Warszawa / Lodž 1986.
379
Bibliografie
Černjachovská kultura Constantinescu, M. a kol. (ed.): Relations Between the Autochthonous Population
and the Migratory Populations on the Territory of Romania, Bucuresti 1975. Diaconu, G.: „Archäologische Angaben über die Taifalen", in: Dacia 7, 1963,
s. 301-315.
Diaconu, G.: „Einheimische und Wandervölker im 4. Jahrhundert u. Z. auf dem Gebiete Rumäniens (Tirgsor-Gheräsem-Variante)", in: Dada 8,1964, s. 195-210.
Diaconu, G.: Tirggor Necropola din secolele III-PVE. N., Bucuresti 1965.
Diaconu, G.: „Das Gräberfeld von Mogosani (Kreis Dimbovit^a)", in: Daria 13, 1969, s. 367-402.
Diaconu, G.: „On the Socio-economic Relations Between Natives and Goths in Dacia", in: M. Constantinescu a kol. (ed.), Relations Between the Autochthonous Population and the Migratory Populations on the Territory of Romania, Bucuresti 1975, s. 67-75.
Diaconu, G. & Anghelescu, R: „Dcspre Nccropoloa din sec. IV e. n. de la Radu Negru (r. Cälärasi)", in: Studii si cercetari de istorie veche si arheologie 14,1963, s. 167-174.
Häusler, A.: „Zu den sozialökonomischen Verhältnissen in der Černjachov-Kul-
tur", in: Zeitschrift für Archäologie 13, 1979, s. 32-65. Ionii;ä, I.: „Contributti cu privire la culture Sintana de Mures-Černeahov pe te-
ritoriul Republicii Socialiste Romania", in: Arhedlogia Moldovei 4, 1966,
s. 189-259 (francouzské resumé na s. 252-257). loni^ä, I.: Das Gräberfeld von Independentu, Walachei: zur relativen Chronologie und
zu den Bestattungs-, Beigaben-, und Trachtsitten eines Gräberfeldes der Cernja-
chov-Sintana de Mure$-Kultur (= Saarbrücker Beiträge z. Altertumskunde 10),
Bonn 1971.
ionitä. I.: „Probleme der Sintana de Mures-Černjachov-Kultur auf dem Gebiete Rumäniens", in: U. E. Hagberg (ed.), Studia Gotica, Stockholm 1972, s. 95-104.
loni^á. I: „La nécropole du IVe siede de n. é. ä Mioreani", in: Inventaria Ar-cbaeologica Rmtmanie 8, 1979.
loniti. f.: „Die Römer-Dakcr und die Wandervölker im Donauländischen Karpatenraum im 4. Jahrhundert", in: H. Wolfram & F. Daim (ed.), Che Völker an der mittleren und unteren Donau im ßnfien und sechsten Jahrhundert, Wien 1980. s. 123-129.
380
Ionitä, I.: „Chronologie der Sintana de Mures-Černjachov-Kultur", in: Peregri-natio Gothica 1,1986 (= Archaeologia Baltica VII), s. 295-351.
Ionit.ä, I.: „Die Fibeln mit umgeschlagenem Fuß in der Síntana-de-Mures-Čern-jachov Kultur", in: Peregrinatio Gothica 3, 1992 (= Universitetets Oldsaksam-ling Skrifter, Ny rekke 14), s. 77-90.
Kropotkin, V. V: „Denkmäler der Przeworsk-Kultur in der Westukraine und ihre Beziehungen zur Lipica- und Černjachov-Kultur", in: Ausklang der Laténe-Zivilisation und Anfänge der germanischen Besiedlung im mittleren Donaugebiet, Bratislava 1976, s. 173-200.
Magomedov, B. V.: Černjachovskaja kultura severo-zapadnogo Pričernomotja, Kijcv 1987.
Materiály i issledovanija po archeologii SSSR, sv. 82, 89,116, 139.
Mitrea, B. & Předa, C: „Quelques problemes ayant trait aux nécropoles de type
Síntana-Tcherniakhov découvertes en Valachie", in: Dacia 8,1964, s. 211-237. Mitrea, B. & Předa, C: Nécropole din secolul al TVlea E. N. in Muntenia, Bucuresti
1966 (francouzské resumé na s. 165-188). Mogil'niki černjachovskoj kultury, 2 sv, Moskva 1979-1988. Palade, V.: „Nécropole du IVe et commencement du Ve siěcle de n. é. ä Bírlad-
Valea Seacä", in: Inventaria Archaeologica Roumanie 12,1986. Rafalovič, I. A.: Dančeny. Mogil'nik černjachovskoj kultury III-IV w. n. e., Kišinév
1986.
Ščukin, M. B.: „Das Problem der Černjachov-Kultur in der sowjetischen archäologischen Literatur", in: Zeitschrift für Archäologie 9,1975, s. 24-41.
Werner, J.: „Dančeny und Brangstrup", in: Bonner Jahrbücher 188,1988, s. 241-286.
381
SEZNAM ZKRATEK
AM	Ammianus Marcellinus
CCL	Corpus christianorum, series latina
CE	Codex Euricianus
CM	Chronica minora
CoILAv.	Collectio Avellana
CSEL	Corpus scriptorum ecclesiasticorum latinorum
DF	Dějiny Franků
DOP	Dumbarton Oaks Papers
FGrH	Die Fragmente der griechischen Historiker
FHG	Fragmenta historicorum graecorum, ed. C. Müller, sv. W.-V., Paris,
	1868, 1870
frag.	fragment, zlomek
HA	Historia Augusta
h. c.	historia ecclesiastica (církevní dějiny)
JRS	Journal of Roman Studies
LV	Leges Visigothorum
MGHAA	Monumenta Germaniae Historica, Auetores Antiquissimi
MGHLL	Monumentu Germaniae Historica, Leges
MGHSS	Monumenta Germaniae Historica, Scriptores
Or.	Oratio (řeč)
PBSR	Proceedings of the British School at Rome
PG	Patrologia graeca
PL	Patrologia latina
PLRE	Prosopography of the Later Roman Empire, 3 sv., Cambridge 1971-1992
RgA	Reallexicon der germanischen Altertumskunde
s. a.	sub anno (k roku)
382
SEZNAM MAP
1) Kmeny uváděné v Tacitově Germanii a jejich přibližná lokalizace.......25
2) Tradiční archeologické „kultury" starší doby římské..................26
3) Rozšíření wielbarské a černjachovské kultury.......................31
4) Vývoj wielbarské a przeworské kultury do poloviny 3. století ..........4T
5) Gótské vpády ve 3. století........................................si
6) Jantarové obchodní stezky spojující Pobaltí
s Dunajem a Černým mořem.....................................55
7) Germánské knížecí hroby doby římské............................ .77
8) Nálezy černjaehovského skla......................................89
9) Počátek hunské invaze: krize v letech 376-380 .....................109
10) Valy v Moldávii a Limes Třansalutanus ...........................m
11) Postup Hunů do nitra Evropy: krize v letech 405-408 ..............115
12) Naleziště černjachovské kultury - fáze D .........................128
13) Bohaté pohřby hunského období ve středním Podunají............ .131
14) Gótská tažení na Balkáně v letech 377-382 .......................141
15) Alarichova a Athaulfova tažení....................,.............147
16) Panonští a thráčtí Gótové na Balkáně (476-484)...................163
17) Eurichovy výboje.............................................i%
18) Řadová pohřebiště ve vizigótském Španělsku .....................211
19) Sídla ariánských biskupství.....................................216
20) Italská pohřebiště ostrogótského rázu v Itálii____,................243
21) První fáze gótských válek (537-540) .............................270
22) Fyzická mapa Pyrenejského poloostrova..........................283
23) Leovigildova tažení ...........................................285
383
208,312 fáze Wielbark-Lubowidz 30, 33, 78, 86, 94
fáze Widbark-Cecele 30, 45, 78
kamenné kruhy 35, 36, 78
osady 86
šíření 30-31
vliv na černjachovskou
kulturu 31-34, 98
zemědělství 86
ženský oděv 57, 98 Wijster, sídliště, 87 Wolfram, H. 303, 304 Worms 114
Zagajkany, sídliště 87 Zaragoza 195
Zaragozská kronika 206, 209 Zázraky sv. Demetria 101 zbraně 55, 56,.76
depoty 55, 76 Zenon, východořímský císař 1°", 162, 164, 165, 166, 167, 16°> 169,170,171,173, 176, 221, 222, 223, 225, 232, 307, 319 poměr ke Gótům 164-169' 222 Zlatý roh 169 Zorita de los Canes 296 Zosimos, byzantský dějepisec
Železná vrata 49 Životy otců z Méridy 286
OBSAH
Předmluva....................................................._, _ 5
Gótský problém...................................................9
Chápání identity.........................,........................ \\
PRVNÍ ČAST / Pátrání po Gótech
I. Od Baltu k Černému moři....................................... 21
původ Gótů........................•....;......................... 21
Řím a Gótové (100-300 n. 1.)....................................... 40
Charakter expanze................................................ 52
II. Království 4. století.............................................
Království a politika............................................... gl
Gótovév germánské revoluci......................................73
. Modely etnicity...................................................94
DRUHÁ ČÁST / Gótové, Hunové a Římané
III. Hunská revoluce............................................. IqY
Gótové v době „minské bouře".................................... jq7
Gótové pod hunskou nadvládou........................... ........ jjg
Konce Hunu.................................................... 232
IV. Gótové a Římané: Přeměna gótského světa....................... 138
Utváření Vizigótů (asi 376-418).................................... 13g
Vznik a vývoj Ostrogótů (asi 450-484).............................. 157
V. Transformace Gótů (376-484).......,........,.................. 172
Velké skupiny................................................... J72
40?
406
GÓTOVÉ
Národy a vojska.....................................■...........174
Etnicita........................................................ 180
TŘETÍ ČÁST / Gótská království
VI. První gótský nástupnický stát.................................. 187
Utváření království............................................... 187
Gótské království................................................ 201
VIL Ostrogótská Itálie: Království a impérium.......................221
Cesta do Ravenny................................................ 221
Theodorich Augustus?............................................226
Král Gótů...................................................... 240
Rozsah neúspěchu............................................... 254
VIII. Krize v 6. století a následný vývoj.............................. 264
Zničení ostrogótské Itálie......................................... 264
Nová podoba Gótů: Vizigóti ve Španělsku........................... 281
IX. Symboly, mechanismy a kontinuita............................. 302
„Rozšíření" gótské identity........................................302
Síla gótské identity............................................... 306
Symboly a mechanismy...........................................311
Poznámky....................................................... 323
Chronologický přehled........................................"... 355
Prameny....................................................... 362
Bibliografie.....................................................373
Seznam zkratek.................................................. 382
Seznam map.................................................... 383
Rejstřík........................................................ 384
GÓTOVÉ
Peter Heather
Z anglického originálu The Gotbs
vydaného v edici The Peoples of Europe nakladatelstvím Blackwell, Oxford / Cambridge (Mass.) 1996 přeložili Lubomír Košnar, Jiří Ohlídal a Petr Prokeš Grafická úprava knihy podle návrhu Libora Batrly Na obálce použita fotografie kříže z Guarrazarského pokladu V roce 2002 vydalo NLN, s. r. o., Nakladatelství Lidové noviny, Jana Masaryka 56,120 00 Praha 2 Odpovědný redaktor Jiří Ohlídal Sazba a reprodukce NLN, s.r.o. Vytiskla S-TISK^HRDcrk, s. r. o.