Stav církevní organizace na Moravě při nástupu MT a její snahy o nápravu? Aby se dosáhlo na každého obyvatele, má kontakt státu zajistit nejnižší správní jednotka = proto musí být farní síť dost hustá. Státní správa si dělá nároky zasahovat do záležitostí církve. Monarchie připravila reformy. Byl totiž nepoměr: kláštery (řeholníci, co se věnují řeholnímu životu) a naproti tomu farní síť je řídká a nedosáhne ke všem obyvatelům. MT dělá různé průzkumy a chce posílit síť farností. Kroky: kolegiální kapitula – v Brně při kostele sv. Petra a Pavla, povýšen na katedrální kostel Brno je druhé sídlo biskupa –dóm a Dietrichštejnský palác Je třeba vytvořit menší biskupství, a aby mohla vzniknout církevní provincie jsou nutné minimálně 2 biskupství a 1 arcibiskupství. Úvaha. že Morava se rozdělí na olomoucké arcibiskupství, brněnské a opavské biskupství (zbytek Slezska si zaslouží svou diecézi). Maximilián Hamilton, olomoucký biskup 1761-1776 – MT s ním měla dobré vztahy, proto tuto reformu (rozdělení) za jeho života neprovedla. 1776 Hamilton umírá a MT rozděluje diecézi. Z čeho bude biskupství spravováno? Nová biskupství ale musí být i finančně zajištěno – Brno MT využila kolegiátní kapituly a naznala, že ji nemusí řídit probošt, ale jen děkan, a ten majetek, co byl vázán na funkci probošta přeměnila na kapitál pro nové biskupství -Avšak právo prezentovat probošta měla abatyše v Porta Coeli, tak MT 10. 2. 1778 požádala abatyši, aby se vzdala tohoto práva výměnou za to, že bude moci prezentovat 2 jiné kanovníky brněnské kapituly. Forma uskutečnění: Písemnost je v 1. os. sing. (ne majestátní plurál) a podepsaná JEN panovnicí, což byla forma jen pro lidi rovné panovnici - 15. 2. 1778 jí abatyše vyhověla - 24. 5. 1777 rozhodla MT o rozdělení olomoucké diecéze a zřízení nového biskupství v Brně. Pouze to musí ještě odsouhlasit papež. A tak Pia VI. žádá o schválení dekretem. - 5. 12. 1777 svou bulou schválil biskupství formálně - 10. 1. 1778 císařovna splnila slib tišnovskému klášteru - ke zřízení opavského biskupství kvůli Prusku nedošlo - 1777 žádá MT kláštery, jestli by řeholníky poslal do nově vzniklých farností, ti ale neodpověděli. Jednat začal až Josef II. Základní církevní reformy Josefa II. – obecná charakteristika? Josef II. se stal roku 1765 císařem německým a také spoluvladařem své matky Marie Terezie v habsburské monarchii. S matkou se občas neshodli ve věci politické správy říše, avšak v církevních a náboženských otázkách byly tyto neshody daleko větší. Nesouhlasil s krutým trestáním nekatolíků, které užívala jeho matka. Když nastoupil na trůn v roce 1780, přezdívalo se mu již reformační císař. Josef vycítil, že dosavadní vládní soustava rodu je zastaralá a nesmyslná. V mládí četl francouzské encyklopedisty, byl také ovlivněn obecným prouděním osvícenství v Německu od vynikajících liberálů, kteří působili již na dvoře MT za jeho mládí. Avšak nejsilnější popudy pro reformy mu dodaly české země a zdejší poměry – lidé jsou příliš pověrčiví, duchovní vzdělání kněží je nedostačující, pražská arcidiecéze je příliš rozsáhlá, olomoucké biskupství taktéž. Proto se Josef rozhodl k reformám – pokud nebude celá naše duchovní soustava uvedena v jiný pořádek, nikdy nedospějeme ke zlepšení výchovy panstva i venkovského lidu. Poté, co se Josef ujal vlády a začal přetvářet stát feudální v byrokratický, začal mu vadit papežský vliv v říši, tvrdil, že papež je cizím panovníkem, jehož opatření ruší Josefovu svrchovanost. A tak 26. března 1781 zavedl ve všech svých dědičných zemích placetum regium – tzn. Duchovní představení nesmí vyhlašovat papežské buly, breve a jiná nařízení věřícím, pokud je nepředloží světské vládě a nedostanou povolení. V květnu téhož roku zakázal dvě papežské buly Unigenitus a In coena domini, protože byly pokládány za pramen práv papežských. 11. července 1781 byla zcela zrušena cenzura v Rakousku, svoboda tisková byla větší než v Anglii či Nizozemí. Také např. 10. srpna nařídil, aby obecný lid mohl mít kteroukoliv katolickou bibli. Nejslavnější reformou se stal toleranční patent ze 13. října 1781, ale již dříve Josef II. zrušil náboženské komise ve svých zemích – ty, které zabavovaly lidu bludařské knihy, prohledávaly domy a dohlížely na hospody. Byli také zrušeni misionáři, jimiž se zastavovala protireformace v habsburských zemích. Úřadům bylo nakázáno, že ne každá protestantská kniha je závadná a že lidé, kteří tyto knihy přechovávají, nesmí být trestáni. Celkově se však k protestantství hlásil jen lid, z inteligence téměř nikdo. Josef se také inspiroval v Prusku – Fridrich II zavedl náboženskou zásadu, že není žádného náboženství, aby se ve věcech mravnosti podstatně lišilo od jiného náboženství, tudíž všechna mohou být před státní správou sobě rovná, a státní správa může každému člověku nechat svobodu, aby si hleděl najít cestu k nebi dle své fasony. Má být jen dobrým poddaným, to je všechno, co stát po něm žádá. Tato zásada se stala v Rakousku úspěšnou. I přesto zůstával Josef katolíkem, slovo tolerance pro něj znamenalo, že by ve všech věcech zemských svěřil úřad každému bez rozdílu náboženství, dovolil protestantům mít majetek, provozovat řemeslo a být státním občanem, když by byl k tomu způsobilý a státu i jeho průmyslu užitečný. Papež Pius VI. se domníval, že proticírkevní opatření císaře zastaví, když s ním osobně promluví. A tak se stalo 22. března 1782, kdy papež navštívil Vídeň. Avšak nakonec odjel zpět do Říma s nepořízenou. Josef nechtěl svolit, a aby papeže nenechal v pochybnostech, záhy zrušil mariabrunnský klášter. Roku 1783 císař zrušil dosavadní biskupské a klášterní semináře a zavedl generální semináře, aby dorost kněžský i klášterní nebyl vychováván od biskupů. Budoucí kněží nyní měli studovat pět let bohosloví v tzv. generálních seminářích, poté měli být odevzdáni do kněžských domů jednotlivých biskupů, kde se rok cvičili v praxi, než je biskup vysvětí pro svou diecézi. V roce 1784 počal Josef opravovat bohoslužebné řády, které zjednodušovaly kostelní zvyky, odstraňovaly muziky mešní, vyšly zákazy poutí, procesí a posvícení, zákaz zvonit proti bouřím, nařízení o pohřbech. Rušení klášterů a zbytečných kostelů a všelijakých bratrstev začalo sice už r. 1781 a pokračovalo r. 1782, hromadně však zavedeno – aspoň v českých zemích – roku 1785 a 1786. -Naopak císař zřídil roku 1785 biskupství v Českých Budějovicích, v Čechách také zřídil 81 far a 314 lokálií, na Moravě pak 180 far a lokálií. Josefovy reformy vznítily ve všech národech říše protichůdné tábory. - Při Josefovi stáli staří osvícenci, kteří již za Marie Terezie byli průkopníky nových řádů – např. básníci a spisovatelé němečtí Michal Denis, Karel Mastalier, Blumauer, Ratschky, Alxinger, Naschla, také lidé učení, právníci a lékaři jako van Swieten mladší, profesoři Sonnenfels a Riegger mladší či Ignác Born. Při císaři také stáli svobodní zednáři. Josef sice nebyl zednářem jako jeho bratr Leopold, vyjádřil se o nich kdysi i pohrdavě a duchovenstvo císaře proti nim štvalo, za vlády své však prohlásil, že zná účely lóží, podporují chudé, mírní lidskou bídu a podporují vzdělání. Avšak tyto lóže podřídil státnímu dohledu. Z josefínského tábora byly nejvýznamnějšími lublaňský biskup hrabě Herberstein, biskup v Krku hrabě Auersperg, solnohradský arcibiskup hrabě Colloredo-Mansfeld, biskup brixenský hrabě Spaur, dva biskupové italští – veronský a mantuanský, v českých zemích královehradecký biskup Hay. Všichni doprovodili toleranční patent pastýřskými listy s rozličnými kacířstvími. Jeden zamítal mnišství a kláštery, bez nichž prý církev bývala po 300 roků, druhý mluvil opovržlivě o duchovním i lékařském mastičkářství a žádal odstranění bláhových legend, báchorek o čarodějnicích a strašidlech, naopak zvýšit vzdělání v dušesloví, právu přirozeném, zdravovědě i životosprávě, jiný nepřipouštěl papežských odpustků a generálních rozhřešení z Říma apod. Vesměs pak vyslovovali svorně souhlas s císařem, že má právo omezovat vliv Říma co nejrozhodněji. Až dojemně pak doporučovali náboženskou snášenlivost. - Každý má přirozené právo hlásit s k té náboženské společnosti, která dle jeho rozumu a svědomí zdá se mu býti pravou (Herberstein). Rakouští biskupové se rozdělili na dvě strany. Proti císaři a jeho církevní politice stál hlavně vídeňský arcibiskup hrabě Migazzi, dále ostřihomský arcibiskup hrabě Batthyáni, olomoucký arcibiskup Colloredo, brněnský biskup hrabě Chorinský, gorický arcibiskup hrabě Edling, který byl kvůli odporu vůči toleranci sesazen z úřadu. Třetí stranu tvořili radikálové, kteří požadovali pronikavější reformy.