1
Litevská reflexivní slovesa
(Sangrąžiniai veiksmažodžiai)
Struktura výkladu:
I. Odvozování reflexiv
I.1. Tvary a distribuce reflexivních částic
I.2. Reflexivní částice mezi předponou a kmenem
I.3. Reflexivní částice na konci slova
I.4. Vztah derivačních variant reflexivních sloves
II. Časování reflexiv
II.1. Tvary s reflexivní částicí mezi předponou a kmenem
II.2. Tvary s reflexivní částicí na konci slova
II.3. Reflexivní částice a koncovky sloves
III. Sémantika reflexiv
III.1. Reflexivita a původní enklitická zájmena
III.2. Reflexivita a tranzitivita
III.3. Speciální případy
I. Odvozování reflexiv
I.1. Tvary a distribuce reflexivních částic
Litevská reflexivní (zvratná) slovesa se odvozují přidáním reflexivní
částice k nereflexivním tvarům. Reflexivní částice má trojí podobu: si, s a is.
Je vždy součástí slovesa a nemůže se vyskytovat samostatně (jak je tomu
v češtině nebo jiných jazycích). V litevštině jsou dvě možnosti, jak včlenit
reflexivní částici do výchozího slovesného tvaru:
a) mezi předponu a kmen, nebo
b) na absolutním konci slova.
I.2. Reflexivní částice mezi předponou a kmenem
Velmi produktivním způsobem derivace (odvozování) reflexivních sloves
je přidání částice mezi předponu a kmen, např.:
parodyti →
(ukázat)
pa+si+rodyti → pasirodyti
(ukázat se)
palikti →
(nechat)
pa+si+likti → pasilikti
(zůstat)
parašyti →
(napsat)
pa+si+rašyti → pasirašyti
(podepsat se)
Jako předpona funguje v tomto případě také zápor ne-, např.:
nekalb÷ti → ne+si+kalb÷ti → nesikalb÷ti
(nemluvit) (nebavit se)
Mezi předponou a kmenem reflexivní částice může mít pouze tvar si.
2
I.3. Reflexivní částice na konci slova
Druhým způsobem derivace reflexivních sloves je přidání částice na
absolutní konec slova, tzn. za koncovku slovesa, např.: kalb÷ti→kalb÷tis.
V této pozici se vyskytují všechny tři tvary reflexivní částice:
si: aš rašau (já píši) → rašausi (já píši si)
s: kalb÷ti (mluvit) → kalb÷tis (bavit se)
is: stok (stůj) → stokis (vstaň)
Pro volbu tvaru reflexivní částice na konci slova platí následující
pravidla:
• Tvar s se vždy vyskytuje:
a) v infinitivu: kalbėti → kalbėtis
b) ve 1. a 2. osobě plurálu všech slovesných časů a způsobů:
kalbėjome → kalbėjomės; kalbėkite → kalbėkitės
• Tvar is se vždy vyskytuje:
a) v 2. osobě singuláru imperativu: stok→stokis
b) v 3. osobě futura: jis, ji kalbės→kalbėsis
• Tvar si se vyskytuje ve všech zbývajících pozicích konjugačního
paradigmatu, tzn. v 1. a 2. osobě singuláru a v 3. osobě (resp. „neosobě“)
všech slovesných časů a způsobů, např.:
aš rašau → rašausi; tu rašai → rašaisi; jis, ji rašo → rašosi
(V těchto pozicích litevština připouští také tvar s, např.: aš rašau → rašaus; tu rašai → rašais;
jis, ji rašo → rašos. Dnešní spisovný jazyk však v této pozici preferuje tvary s částicí si.)
I.4. Vztah derivačních variant reflexivních sloves
Popsané derivační modely se navzájem vylučují: neexistují tedy zvratná
slovesa s předponou, u nichž by reflexivní částice byla na konci slova, ani
zvratná slovesa bez předpony s reflexivní částicí před kmenem:
sukalb÷ti → sukalb÷tis
kalb÷ti → sikalb÷ti
parašyti → parašytis
rašyti → sirašyti
Předpona reflexivního slovesa vždy přetáhne částici z koncovky před
kmen; opačně: vynechání předpony vždy bude mít za následek „skok“
reflexivní částice na absolutní konec slovesa, např.:
Vakar aš maudžiausi ežere. → Kai išsimaudžiau, ÷jau namo.
(Včera jsem se koupal v jezeře. → Když jsem se vykoupal, šel jsem domů.)
Saulius pasijaut÷ prastai. Pasikalb÷k su juo. → Kai tu su juo kalbiesi, jis
jaučiasi geriau.
(Saulius se začal cítit špatně. Promluv s ním. → Když se s ním bavíš, cítí se lépe.)
Na tento princip je nutno dbát zejména při používání záporu, neboť
čeština podobné „skákání“ reflexivní částice nezná, např.:
Vakar aš maudžiausi ežere, o Saulius nesimaud÷.
(Včera jsem se koupal v jezeře, ale Saulius ne.)
Saulius nesijaut÷ prastai, bet prastai jaut÷si jo ses÷.
(Saulius se necítil špatně, ale špatně se cítila jeho sestra.)
Typickou chybou studentů litevštiny je nerespektování tohoto přesunu částice:
Vakar aš maudžiausi ežere, o Saulius nemaudėsi.
Saulius nejautėsi prastai, bet prastai jautėsi jo sesė.
3
II. Časování reflexiv
II.1. Tvary s reflexivní částicí mezi předponou a kmenem
Časování sloves s reflexivní částicí mezi předponou a kmenem se nijak
neliší od časování nereflexivních sloves, por.:
(Praesens) (Praeteritum) (Frekventativ)
parodau → pasirodau palikau→pasilikau parašydavau → pasirašydavau
parodai → pasirodai palikai→pasilikai parašydavai → pasirašydavai
parodo → pasirodo paliko→pasiliko parašydavo → pasirašydavo
II.2. Tvary s reflexivní částicí na konci slova
Koncovky slovesných tvarů s reflexivní částicí na konci slova se na
první pohled podstatně liší od koncovek nereflexivních tvarů. Ve skutečnosti
se však jedná o etymologicky stejné koncovky. Není proto zapotřebí se
časování reflexiv učit jako zvláštní soubor vzorů, stačí pochopit, jak reflexivní
částice působí na koncovku slovesa. Vyložíme si to na příkladu časování
slovesa kalb÷ti (mluvit) → kalb÷tis (bavit se) v přítomném čase:
Nereflexivní tvar Reflexivní tvar
Singulár
(aš) kalbu kalbuosi
(tu) kalbi kalbiesi
(jis, ji) kalba kalbasi
Plurál
(mes) kalbame kalbam÷s
(jūs) kalbate kalbat÷s
(jie, jos) kalba kalbasi
Vidíme, že změna koncovky nepostihuje 3. osobu. To bude platit pro
celý konjugační systém litevského slovesa. U ostatních koncovek
zaznamenáváme následující změny ve vokalizmu: u→uo; i→ie; e→÷.
Z historického hlediska jsou koncovky reflexivních tvarů starší než
dnešní nereflexivní koncovky. Avšak v době, kdy vznikal systém reflexivity
litevského slovesa, nereflexivní tvary měly rovněž koncovky s dlouhým
vokálem (tedy aš kalbuo, tu kalbie atd.). Později část těchto koncovek (ale ne
všechny) postihlo vokalické zkrácení. U reflexivních tvarů však koncovky
díky přidané reflexivní částici nebyly na absolutním konci slova a
zmíněnému zkrácení proto nepodlehly. Díky tomu zachovaly svůj „původní“
vzhled. Takže z historického hlediska bychom měli vztah mezi koncovkami
reflexivních a nereflexivních tvarů zapisovat uo→u; ie→i; m÷ → me; t÷ → te.
Můžeme formulovat pravidla proměn koncovek (Pamatujme si,
že koncovky 3. osoby jsou mimo tyto procesy):
(a) Všude, kde dnešní litevština má u nereflexivních sloves krátké
koncovky, u reflexivních tvarů budou koncovky původní dlouhé (aš
kalbu → kalbuosi, tu myli → myliesi).
4
(b) Pokud nereflexivní sloveso má dlouhou koncovku, stejnou
koncovku bude mít i jeho reflexivní ekvivalent (tu rašai → rašaisi; jis
rašo → rašosi).
Při aplikaci pravidla zjistíme, že pravidlo a) se týká pouhých tří
koncovkových samohlásek:
nerflex. u → reflex. uo
nerflex. i → reflex. ie
nerflex. e → reflex. ÷
Zjistíme rovněž, že původní dlouhé koncovky (tedy rozsah pravidla b)
zachovaly pouze nereflexivní tvary o-kmenových sloves (např., rašyti, rašo,
raš÷), a to v 1. a 2. osobě singuláru přítomného času a minulého času (aš
rašau, tu rašai; aš rašiau, tu rašei).
Shrneme vše, co jsme řekli doposud, do jednoho mnemotechnického
pravidla:
Nereflexivní a reflexivní slovesa mají v litevštině stejné
koncovky. Výjimku tvoří krátké koncovkové vokály u, i, e, které u
reflexivních tvarů přejdou do uo, ie, ė.
Při aplikování tohoto pravidla musíme dbát pouze na dva zvláštní
případy:
• reflexivní tvary v KONDICIONÁLU můžeme odvozovat od nereflexivních
krátkých i dlouhých variant, např.: kalb÷tume→kalb÷tum÷s; kalb÷tum÷me →
kalb÷tum÷m÷s). To neplatí pro 2. os. sg., kde reflexivní tvar můžeme odvodit
pouze od dlouhé nereflexivní varianty: kalb÷tumei→kalb÷tumeisi (nikoli
kalb÷tum → kalb÷tumsi).
• v IMPERATIVU nemá 2. os. sg. koncovku a končí sufixem -k-, ke
kterému v reflexivní variantě přidáváme částici -is, např.: kalb÷k → kalb÷kis;
rašyk → rašykis.
III. Sémantika reflexiv
III.1. Reflexivita a původní enklitická zájmena
Na rozdíl od češtiny a slovenštiny litevština nemá zvláštní reflexivní
tvary pro tak zvanou reflexivitu dativní a akuzativní (se ↔ si). Původ
reflexivních částic je však stejný: vznikly z enklitických tvarů zájmena sau
(D., sobě) a save (A., sebe). Tento významový rozdíl sice není vyjádřen
speciálními tvary, ale je zachován v sémantice. Většinu litevských reflexiv
můžeme proto „přeložit“ do syntagmat se zájmenem sau resp. save, por.:
SAU (= ČESKY „SI“) SAVE (= ČESKY „SE“)
nusipirkti (koupit si) nupirkti sau maudytis (koupat se) maudyti save
įsigyti (pořídit si) įgyti sau praustis (umívat se) prausti save
susirasti (najit si) surasti sau gintis (bránit se) ginti save
naudotis (využívat) naudoti sau parsiduoti (prodat se) parduoti save
Konstrukce se zájmenem sau/save jsou však v litevštině již zastaralé a téměř
se nepoužívají.
5
III.2. Reflexivita a tranzitivita
Většina nereflexivních a reflexivních sloves vytváří dvojice: nereflexivní
slovesa jsou tranzitivní (vyjadřují činnost, která překračuje sféru subjektukonatele)
a reflexivní slovesa jsou intranzitivní (činnost nepřekračuje sféru
subjektu-konatele):
rengti (oblékat někoho) ↔ rengtis (oblékat se)
sukti (otáčet něco) ↔ suktis (otáčet se)
ginti (bránit někoho) ↔ gintis (bránit se)
maitinti (krmit někoho) ↔ matintis (stravovat se)
Samozřejmě, reflexivní tvary litevského slovesa vyjadřují i jiné sémantické odstíny, avšak v tomto
výkladu se jimi již nebudeme zabývat, např. bučiuotis (líbat se), bartis (hádat se), slėptis (schovávat se); lenktis
(vyhýbat se), muštis (prát se), keiktis (láteřit) atd.
Protiklad nereflexivní=tranzitivní ↔ reflexivní=netranzitivní se
nevztahuje na dvojice sloves se zmíněnou „dativní“ reflexivitou. Reflexivní
tvary v tomto případě svou tranzitivitu „neztrácejí“. V sémantickém plánu
vyjadřují skutečnost, že činnost se koná ve prospěch subjektu (kdežto
nereflexivní tvary vyjadřují činnost ve prospěchu objektu), por.:
perku knygą broliui (kupuji knihu bratrovi) ↔ perkuosi knygą (kupuji si knihu)
surado darbą sesei (našel práci pro sestru) ↔ susirado darbą (našel si práci)
III.3. Speciální případy
Některá reflexivní slovesa jsou synonymní s nereflexivními: dodání
reflexivní částice nepřináší žádnou sémantickou změnu, např.:
bijoti ↔ bijotis (bát se); gail÷ti ↔ gail÷tis (litovat).
Je několik sloves, používaných pouze jako reflexiva (tak zvaná
„reflexiva tantum“):
dairytis (rozhlížet se); darbuotis („pracovat s elánem“); džiaugtis (radovat se);
g÷dytis (stydět se); juoktis (usmívat se); ryžtis (odhodlat se); teirautis („vyptávat se“).