Vladimír Macura
Znamení zrodu
České obrození jako kulturní typ
Československý
spisovatel
Praha
nAíiod
3 / Národ
Pojem „národa," jehož obsah se v období českého národního obrození ustaluje, má i svou širší historii: vždyť od poloviny 18. století ho vynášejí do popředí evropského myšlení prudká národní hnutí, kterými je moderní doba poznamenaná, jak roku 1845 postřelme Nebeský: „Naše století se může směle stoletím probuzování se národností nazvati" (NEBESKÝ 1, 15). Nijak to však neznamená. Že by v daném případě stačilo pouze odkázat k evropskému kontextu. Širší historie pojmu tu nijak nezastupuje jeho historii užší, českou. Pojem národa přes svou zdánlivou obecnost totiž současně na různých místech Evropy nabýval nejen různých jazykových podob, ale i různých významů. Tyto diference přitom nebyly záležitostí čistě pojmovou nebo jazykovou, byly provázeny procesy,1 které také vskutku utvářely moderní národy, a utvářely je mnohdy na naprosto rozdílných principech se zdůrazněním nestejných národně konstitutivních prvků. Dodnes činí pojem národa potíže. Nemožnost definovat ho obecně (tj. s platností pro národy všechny) jako soubor určitých vlastností1 nutí nezřídka k většímu zřeteli k operativnějším, objektivně snáze postižitelným podkategoriím typu Meineckovy dichotomie „kulturního národa" (Kulturnation), jakožto národa utvářejícího se především na znacích kulturní povahy (jazyk, etnické rysy, náboženství) a „státního národa" (Staatsnation), těsně vázaného na představu občanství2. Tyto potíže se nepochybně také podílejí na dosti běžném přenášení pozornosti z analýzy vlastního problému národa k problému nacionalismu jako specifické národní a zdánlivě přímo „náiodotvorné" ideologie. Tváří v tvář různým národně konstitutivním rysům (řeč, společný původ, kulturní jednota, představa dějin, státní příslušnost aj.), z nichž žádný není nutně závazný pro
178
zformování: národa, se v praxi přesouvá pozornost k' ideologiím-, které ten či onen rys za závazný .'pro dané společenství prostě prohlásí8. '"   - .   • ■ :; I         Pojem národa přitom přirozeně nevykazuje různé hodnoty pouze v synchronním průřezu, měnil se. i v průběhu historického vývoje. Ve  středověku byl nevykryštalizovali, v jeho pojetí nabývalo vrchu vědomí příslušnosti k'určitému zemskému či státnímu celku, které zůstávalo značně obecné a v ..dnešním smyslu nevyhraněné. Jazykově a- etnicky Cech i jazykově a' etnicky Němec, obyvatelé Českého království, mohli být zdá se poměrně libovolně označeni bud Bohemus (s poukazem na příslušnost ke království) nebo Ger-manus (s poukazem k širší příslušnosti k Ríši římské „národa" německého) ; obdobně čistě zeměpisným klasifikačním dělítkem byly i tzv. čtyři „národy" na Karlově univerzitě4 (pro výslovné označení česky mluvícího etnika v Čechách je doloženo latinské Sclavi, které obdobně nepoukazovalo k představě určitého společenství v dnešním smyslu národního). V 17. a 18. století je nejen latinské ,,Bohemus". ale řisamo české (a tedy, již svou jazykovou podobou etnicky přizná-' kové) Čech natolik nejednoznačnej že se pro označení'českým jazy-5   kem mluvícího Čecha objevuji výrazy typu Boémo-slavieus nebo Samočech^aj.  '• •    ' '         '■ -   ■•■' '
To bylo pozadí, na němž docházelo k vytváření novodobé představy národa jako jedné ze:základních složek české obrozenské ideo-logie.:Přesněji řečeno, bylo to'pozadí, které muselo být novým obro-zenským pojetím národa popřeno a ^překonáno. Za daného stavu věci,-kdy i v Čechách neexistovalo jazykově homogenní a přitom sociálně již plně diferencované společenství schopné utvářet pro sebe a pro své potřeby zvláštní, vyhraněnou kulturu a kdy potenciálně „národní" označení Böhme (Čech), krystalizovalo kolem charakteristiky teritoriální,' muselo se!'totiž nutně jazykově etnické pojetí národa-'Střetnout s jazykově i etnicky indiferentním pojetím zemským. Na přelomu století osmnáctého a devatenáctého se s hřebenem vlny moderního evropského nacionalismu vesměs (především pak v projevech jazykově;německých, neboť němčina se stává přirozeným kulturním „národním" jazykem této koncepce) buduje pojem českého národa nad -příznaky- státní, dějinami podpořené ne-
179
naroď     /' -' _____2ií' •' '
závislosti. Tato představa národa sé současně opírá o první „národní", instituce, jakými bylo; v roce 178» založené Nostitzovo „národní divadlo" („Měli bychom jedině my, Čechové (Böhmen), dělati v tomto výjimku a cítiti ve svých žilách méně německé krve? Abych předešel této výtce, přičiním se v první řadě sám o to, abychom měli Národní divadlo v naší mateřské (německé) řeci" (NOSTITZ 1, 59), nebo v roce 1818 provolané „národní muzeum".
Současně se této koncepci, nepočítající s česky hovořícími „Böhmen" nebo počítající s nimi jen jako se složkou národa („die böhmisch sprechenden und lesenden Teile der Nation", BOHEMIA 1833, 91), dostává i hlubšího filozofického zdůvodnění v učení Bolzanově6. .
Zatímco si pojetí „vlasti" V pojmosloví vrcholného obrození uchovalo značnou toleranci a jeho nová, „jungmannovská" podoba se prosazovala bez ostrých třenic s podobami tradičními (především ovšem s pojetím vlasti ve smyslu zemském), u pojmu „národ" už taková tolerance nebyla možná. Koncepce opřená především o charakteristiku jazykovou se musela.ostře střetnout s koncepcí zemskou, jazykovou složku odsouvající stranou jako nepodstatnou. Nevylučovalo to ovšem určité strategické obcházení konfliktu a určité méně přímé způsoby odmítání protichůdného postoje, zejména v počátcích. Rozhodně již dlouho před nástupem vrcholného obrození a jeho ideologie existovala v Čechách dvojí norma určující vymezení obsahu pojmu národa.. Úzká vrstva vlastenců této podvojnosti leckdy využívala k vložení nového, „jazykověnárodního" smyslu do: kulturních produktů vytvářených pod hesly vlastenectví teritoriálního. Při uvedení první České hry na scéně Gräflich Nostitzsches Nationaltheater, veselohry od G* Stephanieho ml. Odběhlee.z lásky i synovské (Deserteur aus Kindesliebe) 20. 1. 1785, příznačně říká její překladatel Karel Bulla: „dnešního dne jazyk náš mateřský na vlastenecké dívadliště uvádím, neodříkaje se vší marné chlouby, že tudy jméno, které již dvě leta nese, vším právem zaslxdrovati počíná" (BULLA 1, V). V tomto konstatování o vlastním smyslu jména „national"— „národní" je přítomna táž technika přečtení cizího ideo-gramu pomocí vlastního kódu jako v reakcích nejužšího Jungman-nova přátelského kruhu na zprávy o založení českého Národního
nArop_________ l:- 1
muzea.? Jě přirozené,:£e důležitou;úlohu 'hrál ve vztazích oboti těchto norem překlad: již zČeštžní: výrazu „Natioň", „national", tím, že automaticky (proti německému neutrálnímu rvýrazu) uvádělo do hry „jazykový příznak" v teritoriálním pojetí;národa potlačený, znamenalo, často značný; ideový posun,, někdy; přímo zvrat koncepce teritoriální v jazykově etnickou. Německé zvolání hraběte Františka Antonína Kolovrata^LiebŠtejnského y,Wir sihd noch eine Nation!" se Jungmannovým převodem do češtiny změnilo v šibolet českého jazykového.nacionalismu:; j,.,Ještě jsme národ*, jsou slova z osvícených úst vyšlá. Ještě jsme národ! ozývá se po všech končinách milé vlasti naší Čechie" (KRAMER10VY: NOVINY 1818, 68). Česká podoba oficiálního německého Provolání k vlastencům umění miloy-ným, ke které byl citovaný Jungmanriův komentář připojen, již sama o sobě deformovala prvotní koncepci Národního muzea tím, že implikovala zájem tvořící se instituce o jazykové češství. Jungman-nův dovětek pak přehodnocení prvotní koncepce formuloval již nepokrytě: „národní muzeum, jehož hlavní oucel jest zachování jazyka, zachování národu českého".
Národ a jazyk od počátku vystupovaly v myšlenkové soustavě vrcholného národního obrozerií jako pojmy vzájemně těsně propojené. V definicích byl uváděn jazyk jako základní atribut národa: „Slovo národ vyznamenává společenství takových lidí, který svazkem jedné; řeči, rovných mravů a obyčejů spojeni jsou" (KOLLÄR 7, 499);.,;Každý národ:je spolek člověku, jenž stejným původem, jazykem*,-duchem, rázem,'činy, obyčeji, chvalitebnými kroky k ou-čelu; svého života spěchaje, jistý dosahuje stupeň blaha i slávy" (KAMRELÍK 1, 80). Často s ním přímo splýval („Jazykem jedno živ národ; toho smrt -^-jeho záhuba," JUNGMANN 16, 4), stejně jako splýval současně i s představou'vlasti. Národ, vlast, jazyk,-ale i jedinec a národ, to vše mohlo nakonec splynout v-mytické jednotě: „Cô národu mého jest, to lidským i božským právem mého jest, co mého:jesti to lidským: i božským právem národu mého jest. Hanba vlasti jest hanba má, ráiiá vlasti jest rána.niá,' smrt vlasti jest smrt má, ale i'život její jest život můj i sláva její sláva má" (PALACKÝ 2, 125).' Ještě výrazněji formulovat toto ztotožnění později Kollár, maje ovšem na.mysli národ v širším, všeslovanském smyslu: „dokud kde
180
181
nákop_______________,__AJ_
jen i jediný Slavjan Žije, dotud tam celý; ňáro d" (KOLLÄR10,264.).
Stejně jako jazykově etnické pojetí českého národa nebylo přímo vytvořeno v období jungmannovského obrození, ani pojetí národu ve smyslu všeslovanskom nebylo bez určitých zárodečných forem dřívějších, již u Balbína, Rosy a jiných je argumentováno velikostí Slovanů ve prospěch užší věci české a podtrhuje se skutečnost těsné jazykové příbuznosti Slovanů.'Představa slovanství jako určité jednoty svého druhu (její dějiny jdou ovšem daleko zpět za Rosu a Balbína) však teprve s krystalizací pojmu ^národa" ve smyslu na-cionálním začala směřovat k témuž nacionálnímu výkladu. Skutečnost, že historická existence Slovanů je oď počátku charakteristická přítomností značně rozdílných etnických skupin hovořících rozdílnými jazyky a utvářejících, se ;v hranicích rozdílných státních, celků, byla přehlížena, sám fakt rozdrobenosti byl chápán jako důsledek tlaku z vnějšku či slovanského s,démona nesvornosti":
Kolikráte myslím o tom našem •   •. ; národu a jeho velkosti,     "   -.- -
ale na zlomky a drobnosti ■-.■ ■• • - : -;
.    rozervané zhoubným satanášem., i . •
(KOLLÁR 1, 325)
Představa „širšího národa" slovanského-vytvářela opora rodícímu se českému národnímu obrození, přičleněním české etnické skupiny do jednotné, početné „nacionality" slovanské se předem odmítaly protiargumenty o marnosti a nereálnosti snahy vytvořit novou kulturu pro početně nevelké společenství: „cítím, že přináležím veškerému Slovanstvu a veškeré Slovanstvo že přináleží mně V širším světě bydlím já, než by závist dopustiti chtěla; početnějším se slavím národem, nežli ráda slyší. .. Na okresu mého kraje nezapadá slunce..." (Antonín Marek, KAMPELÍK 1, 188). Není proto zdá se náhodou, že vrchol ideálu společného slovanského národa spadá clo období, kdy úspěch českého národněobrozenského procesu není ještě zdaleka zajištěn dostatečnou sociální základnou. Tehdy, tj. prakticky po třicátá léta, představa „národa" v užším jazykově etnickém smyslu českém a v širším smyslu všeslovanskom
národ___i_ . ■
koexistovala bez ostřejších střetů, rozpory ■ obou koncepcí bývaly druhou obrozenskou generací obecně přehlíženy. Právě (překlenutí potenciálního rozporu tradičního jazykově etnického českého nacionalismu a nového „nacionalismu" slovanského se stalo příznačné pro jungmannovský ohrozenský program, rozkolísalo .poměrně úzké meze staršího českého nacionalismu a usnadnilo jeho rozšíření také na oblast Moravy, Slezska a Slovenska. V počátcích docházelo k pokusům zakotvit představu „slovanského národa" výrazněji ■v realitě, uvažovalo se o vytvoření vhodné kulturní báze pro: případné pozdější znovusjednocení roztříštěného „národa", ať již spoločným pravopisem, případně společným spisovným jazykem (nej-zazším realizovaným pokusem toho druhu se stala Herkelova -Ele-menta universalis linguae slavicae z roku 1826) či později alespoň těsnými kulturními styky (Kollárova koncepce slovanské vzájemnosti).
Těsné propojení „nacionalismu" užšího, českého s širším „nacionalismem" slovanským a také postupné vyhraňoVání. rozporu dříve za rozpor nepovažovaného bude užitečné sledovat na určité menší, přesně vymezené ploše, například na posunu tematického složení některého časopisu. Zvolili jsme ze zvláštních důvodů, které vyvstanou později, Časopis Českého muzea. Jeho zaměření je formulováno velmi vyhraněně v programu časopisu publikovaném úvodem k prvnímu svazku v roce 1827. Redaktor František Palacký v něm prohlašuje, že časopis bude publikovat „vše, co cit vlastenský mezi námi roznítiti a zachovati, co literatuře naší, co uměním a naukám ve vlasti nového znaku propůjčiti mocno jest", „vše, co se života našeho v Čechách buď veřejného buď společného dotýká, i s ohledem na sbratřené s námi řečí a literaturou Moravany a Slováky" (ČČM 1827, 1. 5). Tuto tezi pak v tomtéž úvodním slovu rozvádí podrobná charakteristika oblastí, které časopis hodlá sledovat: 1. poezii, „jak původní, tak i z ciziny přeloženou", 2. jazykovedné práce týkající se „vzdělání řeči a literatury naší ěeskoslovan-ské", 3. staré české literární památky, 4. pojednání historická, v nichž především „bude se šetřiti vlastenské historie", 5. zeměpisné a cestopisné práce, především týkající se českých zemí, 6. přírodovědecké studie „zvláště s ohledem na zlepšení hospo-
182
183
wAhod__. ____—iILiii. ■
dářství, živnosti a řemesel ve vlasti" (!), 7. práce z oblasti všedí vědních disciplín a umění „původně česky" psané, „v nichžťo ; zvláště k jasnosti a čistotě a k opravdovému vzdělání řeČinaši skrze věci samé prohlédati se bude", 8. „zprávy vlastenské" (ČČM 1827y [ 1); 6—7). Jak v základní tezi, tak v jejím detailnějším rozpracování   : [ je'tedy zřetelný jednoznačný důraz na domácí problematiku, v kaž-dém ž vytčených oborů je hledána vazba k potřebám rozvíjející se I české společnosti.
Časopis tedy vycházel především z nacionality jazykově etnicky české, navíc byl vydáván zpočátku ve dvojici s muzejním časopisem německým, který se opíral o nacionalitu češství teritoriálního. Přesto je iu vedle tematiky vysloveně „české" uváděna od počátku současně tematika slovanská, což názorně dokresluje míru, v jaké byla tehdy považována za problematiku vysloveně „vlastní", domáci, Aiij po rekapitulaci desetiletého vydávání Časopisu Českého muzea v roce 1837 (PALACKÝ 9), kdy je vysloveně proklamována potřeba orientovat českou kulturu hodnotově „k vyšším metám" a mně-pisně k Evropě, nedochází ve struktuře tematického zaměření k výraznějším změnám.
: Konečně i přehled soudobého stavu poznání, Zprávy o duchovním životě nynějších časů od Karla Amerlinga, jejichž první část se olijr-vila bezprostředně po Palackého redakčním prohlášení, ukazujo (ČČM 1837, 9—22), že i ono „otevření oken" Palackým proklamované má současně bezprostřední slovanský podtext. Má totiž zuji-tit podíl slovanských národů na soudobé evropské kultuře a demmi-strovat již jejich kulturnost současnou, která je pro dobu budoucí důležitým příslibem. Neznamená tedy zatím ještě překročení .hranic tehdejší české orientace slovanské, spíš jen prakticky naplňuje tra- ( dičně zdůrazňovaný atribut evropanství slovanského „národa".
I problematika nikoliv bezprostředně slovanská je velmi často slovansky vysoce aktivní. Články z oblasti přírodních věd se větši- j nou zabývají přírodou českého regionu, bývají mezi nimi'informace o přírodovědných pracích ruských. Stati z neslovanské historie slovanské problematiky dotýkají alespoň okrajově tím, že ji 'zařazují ; do širších souvislostí, vznikaly ostatně mnohdy (jako např. sluti P. J. Šafaříka a F. Palackého) jako součást bádání jednoznačně sla- .
nArod _ ; ,,
visticky orientovaného. Poměrně značný počet rozsáhlých prací z filozofie^ a estetiky (Palacký, Amerling, Klácel, Čupr,-Nebeský, Zeithammer) souvisí s aktuálním'promýšlením otázky smyslu-filozofie pro český národ, ať již vedj k negativistické variantě odmítnutí filozofie vůbec jako záležitosti německé, nebo k představě o stěhování centra filozofického myšlení z Německa na východ ke Slovanům, jak je patrno např. z článku Václava Nebeského Několik slov o filozofii (ČČM 1846, 231—248), který polemicky vystoupil proti formálnímu přijetí filozofie pouze jako mechanické součásti obecné kulturnosti. Způsobem běžnějším v českém obrození ve dvacátých nebo třicátých letech zde Nebeský, navíc autor mladší generace, argumentuje ve prospěch budoucí filozofie slovanské mj. tezi, že i Leibňiz, Fichte, Hegela Kant „pocházejíce do původu národového z germanizovaného Slovanstva" (241). Docházelo zde samozřejmě ke zkřížení ideální představy budoucí slovanské filozofie s jejím přítomným stavem, ovšem i z negativních důsledků takového srovnání vyrůstal nový klad. Budoucí filozofie se pak mohla jevit jako něco ze .zásady nového, jako překonání filozofie německé, což snad také spolumotivovalo Nebeského požadavek obratu k „životu bezprostřednímu", jenž byl v mnohém blízký Hurbanove představě o filozofii konkrétní,'osvobozené z panství abstraktních filozofických systémů (HURBAN 1, 9). Obdobně i články z oboru „technologie a hospodářství" jsou v ČČM ve velmi úzkém kontaktu s otázkami českého obrození. Dvě pojednání o vzdělání řemeslníků od A. Štro-bacha jsou výslovně motivována potřebou aplikovat anglické zkušenosti, o kterých se v článcích informuje, také ve vlasti. Ve stati 0 průmyslové jednotě V Čechách v r, 1836 a 1833 se pak zdůrazňuje vztah české literatuxy a českých „průmyslníků"; právě čeští „průmyslníci" jsou zde označováni za vlastní nositele české literatury.
Ovšem i u ostatních statí zabývajících se neslovanskou problematikou je patrná snaha alespoň vnějšně je zapojit do slovanského kontextu. Tak F. Sláma ve věcném zahrádkářském pojednání argumentuje národnostně: ,,I Čech má štěpnice ctíti a milovati; a Čech je skutečně miluje.. (ČČM 1830, 165), uvedení zprávy o mongolském historikovi a jeho mongolských dějinách je napojeno na slovanskou problematiku připomenutím „hrdiny našeho" Jaroslava
184
185
nAkod_,______ . . -
ze Šternberka, který Mongolům „další vpády do Europy.... zamezil" (ČčM 1830, 472). V cestopisech bývá velmi často konfrontována neslovanská cizina se slovanskou „vlastí", přičemž toto srovná-ní pro cizinu obvykle nedopadá nejlépe. V Sedláčkových Zlomcích z popsání cesty do Řezná (ČČM 1827, II. 90—99; III. 120—126) jsou kritizovány střechy sbité z prken a pokryté kameny, zatímco silnice je bez kamenů a „není tak široká, opravná a čistá, jako u nás v Čechách jsou královky" (93), konstatuje se tam, že Karlův most „důrazněji na pocestného působí nežli onen holý, ačkoliv velikánský most řezenský" (94).
I v rubrice programově určené k sledování vědeckých informací ze zahraničí, v Učených zprávách, které navázaly na dřívější Učené sběrky z ciziny, se postupuje obdobně důsledným slavizováriím při-, jaté informace. V poznámce o Mémoires de la société royale des anti-quaires du nord vydaných v Kodani v roce 1844 (ČČM 1846, 368—-372) k studii o nálezu starých skandinávských ozdob Vocel dodává, že i v Čechách byla nalezena obdobná spínadla, zlomek historie grónské ze stejné publikace komentuje poučením, že je to charakteristický doklad.toho, „že od dávných časů jak na březích Rýna, tak i v nejvzdálenějších končinách světa, obývaných nějakou haluzí kmene germánského aristokratická svévole panovala" (370). Aktuální smysl tohoto odsouzení německého živlu pro českou kulturu, usilující o emancipaci od kultury německé, je nasnadě.
Omezení tematiky Časopisu Českého muzea na problematiku domácí při současném rozšíření sféry domácí i na problematiku jino-slovanskou, které v praxi dokládá těsné propojení ideologického konstruktu „český národ" s ideovým konstruktem „národ slovanský", je však náhle porušeno publikací nečekaně obšírného pojednání Jana Erazima Vocela ve dvacátém ročníku z roku 1846, nazvaného Učená společnost estonská y Derptu (VOCEL 1). Na první pohled je to článek nepříliš zajímavý, Věcně jde o parafrázi některých pasáží z prvního svazku v Tartu vydaných Verhandlungen der gelehrten Estnischen Gesellschaft (Dorpat 1846), která se neopírá o žádný další pramen ani o autorovu samostatnou znalost dotčené problematiky. Zajímavá však je v prvé řadě sama skutečnost vydání stati takto zaměřené, značná pozornost věnovaná v ní problematice neslovanské
( náhod
i ——■—-----—-----,---_-_--_
| a naprosto, rozdílný způsob jejího „zdomácňování", přivlastňovaní, ifc -P*0 postižení mechanismů tohoto převedení cizího textu do českého j prostředí se vyplatí konfrontovat výsledný tvar Voceloyy zprávy s původním sborníkem, podrobnější rozbor umožní poodhalit, jak I se i zdánlivě nedůležitou odbornou recenzí prosazuje tlak důležitých i aktuálních potřeb národního obrození, Je to tlak, který současně j rozrušuje dosavadní česko-slovanskou podvojnost pojmu národa, j Významný je z toho hlediska už výběr pojednání z Verhandlungen,
i       o nichž se Vocel siřeji zmiňuje ve své zprávě. Stranou zůstala pojed-f      nánf z oblasti pomocných věd historických, ačkoliv v informaci j      o sborníku petrohradském a kodaňském je jim určité místo I      vyhrazeno, a pozornost recenzenta zůstává cele soustředěna na dvě |      stati D. H. Jurgensona: Uber die Enťstehung der bcideir Hauptdialek-i      1c der estnischen Sprache (1,19—25) aKurze Geschichte der estni-j     .schen-: Literatur (2, 4Ľ—52; 3, 61—73). Navíc je zde přetištěna v..českém překladu dvojice bájí z Faehlmannova souboru Wanne-múnne's Sang (Vanemuinňv zpěv),a Koit und Ämarik (Koit a Hä-marik) pod názvy Vannenumna zpěv a Koit a Ämarik. , : Z bližšího pohledu má článek toto obsahové členěni: >    l.:Konstatování „zvláštní zajímavosti" právě těch částí Verhandlungen, na něž se zpráva zaměřuje (5 řádků).
2. Počet Estonců, rozloha Estonska, členění estonštiny v nářečí „deťptské", tartuské, a „revalské", tallinnské (6 řádků). ■ Písmo neexistovalo do 12. století, do 16. století zachována čistota jazyka, první estonské písemné památky: Lutherův katechismus, Waltherovo „nějaké dogmatické pojednání pro kněžstvo", kate-| chismus a kancionál z roku 1622 (mylně uvedeno 1612) (15 řádků). Rosšihnius a Stáhl a jejich význam pro rozvoj světské literatury (12 řádků). Náboženské spisy, Starý a Nový zákon (6 řádků). Jazykovedné práce: Johann Gutsleff, Goseken, Hornung (5 řádků). „Druhá skvělejší doba" literatury estonské — výčet jmen: Will-mann, Hupel, Berg, Luce, Rosenplänter, Winkler, Lenz, Sivers (8 řádků).
Rozvoj literatury a rozvoj zájmu o jazyk od druhého desítiletí devatenáctého století a jeho příčiny (porážka Francie, nová carská nařízení), snaha badatelů o sjednocení obou nářečí (21 řádků).
186
187
nArod____ ■
Néjvýznamnější novodobí estonští spisovatelé t- O. W. Masing (charakterizován nejsiřeji), hrabě Mannteuffel (uvedeno dílo Ajaviide peeru valgusel a Vilíem Naavi elupäevad), Knůpffer, Holtz, Kreutz-wald (uvedeno dílo Viina katk s charakteristikou „zajímavé"). Henning, Janter, Thomasson, Kersten, Windekilde, Oldekop, Hol-ter, Donner, Gebhardt, Jordán, Meyer, Morítz (všichni bez jakékoliv charakteristiky, jen v prostém výčtu) (15 řádků)..
3. Úvod k přeloženým pověstem (5 řádků), Vanemuinův zpěv (47 řádků), Koit a HMmarik (57 řádků).
4. Závěr informující, že ve sborníku jsou i stati jiného obsahu, o nichž.není ěasu blíže pojednat.
Vocelova zpráva tedy nezachycuje věrně makrostrukturu sborníku, ale. nahrazuje ji výrazně dvojčlennou kompozicí: 1. estonský jazyk a literatura (materiál Jiirgensonovy stati o estonštině a materiál jeho stati o dějinách literatury ve Vocelově parafrázi navazuje bez jakéhokoliv znatelného předělu), 2. estonské národní pověsti. Tato kompozice odráží na jedné straně úzké sepětí otázek jazyka:a literatury v myslení českého obrození (samo národní obrození bylo považováno především za obrození jazykové, tj. za obnovení fungování českého jazyka ve všech komunikačních okruzích -— a to mohlo být dovršeno jedině literaturou), na straně druhé ukazuje hlavní dominanty tehdejší české kulturní aktivit)'. Jazyk a literatura vé svém vývoji totiž potvrzovaly stálou, nikdy zcela nepřerušenou kulturní kontinuitu národa, lidová slovesnost potvrzovala především národní kulturnost předhistorickou. Lidová slovesnost a jazyk sliteratuxou tak společně prokazovaly oprávněnost obrozenských snah. Tato: myšlenková soustava českého obrození (nikoliv ovšem specificky česká), primarizující jazyk a kulturu s ním spjatou, tak sehrála při výstavbě zprávy o Verhandlungen úlohu nejhrubšiho síta, jímž prošlo, a nebylo tedy zachyceno všechno to, co samo české obrození považovalo za druhotné.
Ve hře však byly i rastry značně jemnější. Zpráva zachovává: například hodnotící kategorie Dietricha Heinricha Jůrgensona. ze společného rejstříku romantické filologie, s nimiž se i v českém obrození velmi často operovalo. V hodnocení revalského nářečí se objevuje charakteristika „libozvučnosti" (u Jůrgensona je ,,die
národ___.__
Harrische Sprache''označována jako,, volltönender, wohlklingender", 1,23), obdobně se operuje kategorií čistoty a původnosti j azyle estonský až do XVI. století původní ráz svůj zachoval a cizímipří-trusky sprzněn nebyl", 264 —■ „die estnische Sprache bis hl das 16. Jahrhundert sicli ganz frei vom deutschen Einflüsse erhielt", II 42; srov. také Vocelův výrok o „básnické původnosti" obou pověstí.
Parafrázování ovšem texty estonského sborníku nepřevádělo: do kontextu české kultury pouhým výběrem některých prvků a eliminací druhých, ale včleňovalo i mnohem agresivnější postupy, více či méně výrazně přímo pozměňující nejen znění, ale i smysl originálního textu. Text parafrázovaný do češtiny se stává „českým textem" nejen na povrchu, v rovině jazykové výstavby, ale i-hlouběji, ták, že je zakódován pomocí systému norem obecně v daném období vývoje české kultury platného pro všechny „kanonické" texty. Tato „kanonizace", přizpůsobení normám vrcholné obrozen-ské kultury, zasahuje řadu složek původního textu. V překladu Vane-muino.va zpěvu a pověsti o Koitovi a Hämarice sé např. zcela zřetelně prosazují stylistické normy soudobé české básnické prózy,: Přímé výrazy jsou často zastupovány výrazy perifrastickými („um sich zu freuen" I, 43 — „aby jím city radosti projevovati... mohla" 267), neutrální pojmenovaní německého originálu jsou překládána pomocí neologismů, přestože v slovní zásobě češtiny existuje příslušnýekvi-valent („Rauschen" I, 43 •—„zvukot" 267, „am Himmel" III, 86 — i,na nebeskú" 268), nebo se jednodušší výraz rozvíjí dalšími motivy podle soudobé české literární představy o poetičnosti („folgt darauf ein Händedruck und einKuss", III, 86 — „stisknou sobě ruce a líbají se přemilostně" 270, „der Lichtreif" III, 85 — „bělo-skvoucí se pásmo" 268). Vedle těchto norem působí samozřejmě ještě normy ideologické, spjaté s obecnou kulturní orientací českého národního obrození,
V žádném případě však z aplikace norem, jak je známe z rozboru textů příslušníků jungmannovské generace českého obrození, nevysvětlíme celou řadu dalších rysů české parafráze statí z Verhandlungen. Za pozornost stojí, že zjednodušením výkladu historie estonské literatury jsou vyloučeny především ty prvky Jiirgensonova
188
189
nákop_______^
textu, které by mohly nějak význam estonské literatury snižovat. Mizí například zmínka o tom, ze Joachim Rossihnius i Heinrich Stáhl byli cizinci; při opisu konstatování, že se němečtí rytíři ani preláti nestarali až do doby reformace o vzdělání lidu a jeho jazyka (II, 42), je vypuštěno omezující příslovečné určení „bis in die Zeit Reformation" (VOCEL 1, 264). Naopak do českého textu jsou uváděna pozitivní hodnocení, která originál nezná, např. Kreutzwaldova kniha Viina katk je charakterizována jako „zajímavá kniha". Neobvyklé je v dosavadní české tradici i to, že charakteristiky „libo-" zvučný", „čistý", „původní" jsou spojovány s estonským jazykem;-V jvmgmannovském systému mohly totiž — jak již víme ■— sloužit výlučně jako atributy jazyků slovanských, staré řečtiny nebo latiny (a italštiny, která byla považována za dědičku latiny), tj. jazyků: spjatých s antickou kulturou, a konečně sanskrtu, v němž byl spatřován „nejbližší příbuzný slovanských jazyků" a zároveň nejpůvodnější a nej dokonalejší jazyk „indoevropské kultury". Samo hodnocení ostatních jazyků bylo •— připomeňme si ■— bud střízlivé, nebo — a to častěji ■— jednoznačně negativní. Zvlášť záporně byly hodnoceny; jazyky germánské a ugrofinské (a germánské a ugrofinské národy) neboť jejich rozvoj se přímo křížil s potřebami českého obrození (germanizace v Čechách a maďarizace na Slovensku).
Pavel Josef Šafařík se např. dotkl Finů, Estonců a Laponců v jedné kapitole svých Slovanských starožitností (1836—1837) v souvislosti se svou obhajobou názoru, že slovanské národy obývaly Evropu již-1 v době předhistorické, a hovoří o nich naprosto bez kladného citového prízvuku A^ocelova, když je charakterizuje jako v prvním století našeho letopočtu „kmen slabý, na mnohé jednotlivé národký rozdrobený, znuzilý a zdivočelý" (ŠAFAŘÍK 1, 347) (srov.negativní citový přídech ii slov „národek", „zdivočelý"). Pro Jana KollárA fc zase sám fakt. jazykového příbuzenství Maďarů s Laponci v jtiik no m polemickém sonetu (KOLLÄR 1, 595) stal argumentem podporujícím apriorní konstrukci o barbarství a „asiatství" maďarského národa. V nejlepsím případě mohli Estonci a Finové vystupovat; v tehdejších českých textech v roli objektu „slovanské lidskosti" (a tedy jako prostředek kladného hodnocení slovanských národů), například v souvislosti s národnostní politikou Alexandra I. (před
národ____ .
Vocelem srov. také KOLLÄR 2, 99). ~~~~      " "
Odkud se tedy bere náhle ono jednoznačně pozitivní Vocclovo hodnocení estonského jazyka a literatury? Proč je kniha Viina katk, o níž Vocel neměl nejmenší ponětí, charakterizována s obdivem jako „zajímavá", přestože nejde o nic víc než o abstinenční spisek (český překlad názvu Viina katk znamená Mor vodky) podle dílka Švýcara J. D. Zschokkeho. Odkud Vocel, který nezná estonsky a jehož znalosti o estonském písemnictví a jazyce pocházejí z recenzované knihy, čerpá víru, že snažení estonských spisovatelů „skvělou budoucnost estonské literatuře slibuje" (267)? Jistě, prostřednictvím tématu obrození estonského se hovoří současně, a dokonce především o problémech českých, otázka však zní, jak to, že tu české národní obrození našlo analogon, navíc tak bohatě rozvedený, právě v estonském národě, malém ugrofinském národě (tedy dosud „ná-růdku"), obývajícím malou zemi, skrytou před soudobým světem. (Později jedna z postav románové pentalogie Antona Hansena Tam-msaara o Estoncích prohlásí: „Žijete v cizí zemi, žijete v Německu, které je v Rusku, v takové cizí zemi žijete. Mluvíte cizím jazykem, protože sami nemáte jazyk, kterým by se dalo mluvit.") Jak je možné, že v české obrozenské kultuře, v níž byla tak silná skepse vůči vývojovým možnostem literatur malých národů '(JUNGMANN 2, 27), náhle vznikne text plně se opírající o normy českého obrozen-ského myšlení, a přesto spatřující (ve chvíli, kdy estonská literatura prakticky, do sud neexistuje) ve snažení estonských literátů „skvělou budoucnost"? Domníváme se, že tu nejde o náhodu, ani o porušení norem, ale. o projev zrodu dobové normy nové. Zdá se, že Vocélova stať dokládá rozpad mírové koexistence užšího a širšího pojetí národa.
Mýtus velkého „slovanského národa" sehrál svou obrannou úlohu proti kulturní převaze německého živlu a postupně se vyžívá, slovanství se opět mění z „nacionality" v pouhé povědomí kulturně jazykové spřízněnosti. Na místo ideologického konstruktu „velkého národa" se postupně tlačí nový ideologický konstrukt „národa malého", na místo svazků slovansko-indických, slovansko-antických se. tlačí nové svazky k malým národům Evropy.
Rozsah takového ideového posunu byl značný. V roce 1819 píše
190
191
národ_______ ■ ■■ ■
Benedikti Palackému o národním hnutí Švýcarů se značnou skepsí: „Švýcaři vybojovali si přece svobodu a jestot. Tak jest! ale se mi zdá, že jsou při tom při všem duby v pařenicech (Glashaus) chované" (PALACKÝ 2, 32). Ve čtyřicátých letech už s ideográmem malého ná-roda není spjata obdobně zlehčující představa čehosi umělého a skic-níkového. V Kampelíkově Čechoslovanu (KAMPELÍK 1, 46—55) se objevuje kladné hodnocení severských literatur, které je přímým opakem dřívějších výroků Jungmannových o literárních chrastinách (JUNGMANN 6, 68). Současně roste zájem o Irsko spojený š obdob- "i ným pocitem hluboké analogie („tehdejší duch irský, mající s naším mnoho podobného, zaujímal všechny mysli probudilejší"* FRIC 1, 324). Noviny sledují irskou otázku, irské reálie vstupují do českého \~ kontextu („řečnit po o'connellsku", KVĚTY 1837, 310—311), ; přeložené irské písně pronikají do společenského zpěvu8. Vytvoření česko-irského analogonu dovolilo Havlíčkovi úvahami o irských poměrech komentovat současně poměry české (FRIČ.l, 352). Při*, pomeňme si, že česko>iřská analogie našla konečně svůj opožděný výraz také v Havlíčkově satirické básni Král Lavra9; její působnost f přímo v oblasti politické dokládá založení pražského Repealu. Obdobně zvláštního významu nabyly v českých zemích obecné sympatie k Řecku a k jeho zápasu o národní svobodu. Přestože byly pro-1 buzeny ve dvacátých letech, vstupovaly ještě v letech čtyřicátých aktivně do vztahu k problematice české (srov. např. probuzení) národnostně vlažného Tylova hrdiny za bojů v Řecku, TYL 2, 149. 152), ojediněle se oživovala analogie i k národnímu hnutí Baskŕi (VLASTIMIL 1840, 1, 206. 40), Vlámů (VĚNEC, PŘÍLOHA 1841, 79) apod. Ostatně ani Vocelova zpráva z Časopisu Českého muzea I nebyla svým zájmem o situaci v ruském Pobaltí, tj. v německých Ostseeprovinzen, výjimečná. Není asi jen náhodou, že ve stejném í ročníku muzejního časopisu vyšla i Havlíčkova stať nazvaná Cizozemci v Rusích. Už volba tématu je příznačná: zatímco dříve převažoval obdiv k šíření Slovanstva a slovanského jazyka na východe Evropy a dále v Asii, Havlíček vysunul do popředí problematiku národů neruských.,Tak jako bývaly v Českých polemických statích vyvraceny protislovanské výpady německých autorů, nyní zde Havlíček vyvrací protiestonské a „protilivonské" výroky Petriho
nAkoo_______________
(HAVLÍČEK 7,124). O několik stran dále pak charakterizuje situací v Estonsku, Litvě, Lotyšsku způsobem, který srovnání s českými poměry přímo vnucuje: „Vůbec by se tyto krajiny ani neměly jmenovat Deutsche Ostseeprovinzen, nýbrž Estonsko, Livonsko, protože národ sám jest estonský, livonský, a jenom šlechta s městy německá; a má-li v nich kdo právo o křivdě mluviti, jsou to jenom Čudi (tj. Estonci) a Litvíni" (HAVLÍČEK 7, 129).
Z ideologického konstruktu malého národa vyrůstala také Máchova metafora Cikánů. Obraz Cikána, běžný typus evropské literatury osvícenské a v nové podobě pak i romantické, nebyl výjimkou ani v literatuře českého obrození. V Celakovského Cikánově píšťalce se stal dokonce alegorií vypovídající o situaci české:
Ach, tatíčku nebožtíčku, kam jsi rozum dal! Kdybys nám byl píšťalíčku aspoň odkázal! Máme teď nouzi třít, mohli jsme se dobře mít, v Čechách, také na Moravě pansky žít.
(ČELAKOVSKt 2, 137)
Zatím však šlo o vazbu nejspíš náhodnou. Mácha však učinil vědomě z Cikána nositele tragédie národa, který pozbyl svou vlast, tragédie s výraznými rysy Českými. Samo zobrazení české národní situace jako tragédie, jako nezvratitelného pádu velké minulosti se mohlo zrodit jen s ústupem ideje velké nacionality slovanské.
Proces ustalování ideogramu „malého národa" znamenal především utváření soustavy nových hodnot, které by vyvážily prestižní atributy spjaté dříve s představou „velkého národa slovanského". Nutná rezignace na atributy „velikosti" a rozlohy" postupně pře-, nesla těžiště k hodnotám duchovní povahy. Ve Vocelově stati, až programově nazvané Budoucnost české národnosti, nalezneme zajímavý doklad dokumentující složitost této proměny. ,,Byliť časové," píše Vocel, ,kde český národ velebnost svou na jevišti po-
192
\
193
nAhop_____■ ,
litickém slavně osvědčoval, časové, kde žezlo české od Siného moře až k vlnám baltickým sáhalo, kde hlasy o české udatnosti, vytrvá- | losti a.duševní síle šírou Evropou zvučně se roznášely; ano, tvrdili \ se může, že se v historii křesťanské doby nenalézá národa, který by, í na tak skrovné prostoře země jako náš český obývaje, tak statně 1 vystoupil v dějinách,'a duševní a hmotné síly své tak mohutně k vy-konání slavných činů napínal" (VOCEL 2, 652). Na jedné straně je j tu patrný zřetelný důraz na atributy ,,nevelkosti", představou „vel- '■'"■!■ kého národa" popírané („skrovná prostora"), a na atributy vázané I na jiné hodnoty než prostorovou rozlehlost a početní převahu („udat- | nost, vytrvalost, duševní síla, slavné činy"), současně však kladný } příznak „velikosti" a hodnoty s ním stále ještě spjaté nejsou zcela od- f vrhnuty: „žezlo české od Siného moře až k vlnám baltickým sáhalo", „hlasy o české udatnosti etc. ... strou Evropou zvučně seroznášely"). J Využití atributů popřeného ideogramu „slovanského národa" bylo i tehdy ostatně běžné. Mohl-li být využit i základní příznak „rozlehlos- I ti" a „početnosti", tím spíšeN se nabízely k uchování příznaky ne- f materiální povahy, např. ty, které vyrůstaly z filozofické koncepce ■ Slovanstva jako národa budoucnosti. V Nebeského úvaze předchá- j zející rozbor básní Boleslava Jablonského je český národ charakterizován jako „potomek velkých pradědů", jehož vychovala „slavná historie". „Jako by se duch světodějstva byl nad touto zexní vznášel jako nad srdcem, neboť v ní tlouklo častokráte první hnutí sílyj kteráž celou Evropou otřásla". Na tomto základě je koncept historické role Slovanů znacionalizován ve smyslu českém: „My nejsme národ nynějška, nýbrž národ minulosti a budoucnosti...",„národ i světodějný,.., kteréhož tvořící duch všehomíra jen proto snad tak i dlouho odpočívati nechal, že jím něco velkého vykonati hodlá" i (NEBESKÝ 1, 19—20). I Tento pohyb (vedený místy i prostředky satirickými, srov. Tylo- | vu anekdotickou poznámku o časopise Všehochuť „pro všech 100 milionů Slovanů", TYL 1, 167) zaznamenal svůj vrchol v Havlíčkově delší stali Slovan a Čech, vycházející od 21. 3. do 22. 6. 1846 v Pražských novinách. Havlíček zde jednoznačně odmítl slovanský na- j cionalismus. Vlastenectví slovanské, sen, že z jednotlivých Slovanů t vznikne v budoucnu „jediný národ v takovém smyslu, jako jsou
fíA noo______
Francouzi atd. jediným národem", mu připadá směšný, podobně jako by byl směšný „patriotismus indoevropejský" (HAVLÍČEK 3). Výslovně konstatuje, že „Slované, totiž Rusové, Poláci, Češi, Ilyrové atd., nejsou jedním národem", a jednoznačně se opírá o dosud zcela ještě nevyhraněnou představu nových hodnot, které by se měly stát opodstatněním existence českého národa: „my Čechové, ačkoliv dle počtu a mohutnosti proti Rusům, Polákům nepatrný národ, přece u všech rozumných a vzdělaných u větší vážnosti stojíme.. ." Ve stejnou dobu dochází také k rozsáhlým proměnám postoje k jiným slovanským zemím, značně se ochlazují (politicky pro českou vlasteneckou společnost ostatně dosti komplikované) styky s Ruskem10) proti všeslovanské orientaci se prosazuje racionálnější (a politicky přijatelnější) orientace austroslavistická. V Palackého odmítnutí účasti ve Frankfurtu se již příslušnost do mocného ;,národu slovanského" neobjevuje jako argument, argumentuje se jinak: „Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající" (PALACKÝ 6, 11).
V utváření ideogramu „malého národa" jako hodnoty mohly být využity prvky staršího českého národního cítění předjungmannov-ského a jeho kulturních projevů, které v zásadě měly plynulou tradici, byly včleňovány do kultury vrcholného obrození jako její plnoprávná součást. Stalo-li se dvojverší Hněvkovského „Ze jest malý jčnom národ český, pro něj také malý zpěv jen hezký" (HNĚVKOV-SKÝ 2, 148), spolu s dosti úzkou představou o úkolech české literatury za ním skrytou, předmětem pozdějšího důrazného Kollárova útoku (KOLLÁR 9, 86), téměř doslovně, jen v malé obměně" je.tato představa znovu verbalizována ■ Františkem Rubesem v deklamován-ce Chvála malých, která v nekonečných;variacích.rozvijí motiv-„Go jest malounké, bývá hezounké", \
V malých chyžkách pokoj bydli,
V chyžkách malých kvete slast;
V hladech velkých zuří strast,,  <  ' ■
V hradech velkých závist sídlí.
194
195
náhod____
Každý člověk podroben jest pádu, A že každý má tu smutnou vadu, Jestiť pravda vzatá z hluboká.
Veliký-li pádne, padne řádně; ■ -j
Malý sice také padne, Nikdy ale z vysoká.
Vánek libý k violce se shybá, S konvalinkou sobě hraje, Kvítím lučním mile vlaje, Nezabudky jemně líbá; U velké však stromy •
Mlátí hromy, ,    - ■ ■ ■ =
Velikány duby ■ ^
Kácí jeho zuby.. . ■ ■•• ,
(RUBEŠ 2, 17—22)
C.« 1 '
Ideál „malosti" se tak současně zakotvuje i v určitých charakteristikách literární povahy — čelakovský spojuje s malou rozlohou , Čech výrazné rysy českých lidových písní a odtud také svolenou po- \ dobu své ohlasové lyriky (CELAKOVSKÝ 2, 112). Současně se tak ' atribut „malosti" jakoby „sám od sebe" rozvíjel v atributy další, { metonymicky spřízněné; v atribut „skromnosti", „mírnosti" (vizí připodobnění českého národa „tiché večerní písni"; TYL 2, 276), „neokázalosti", jakési „niternosti", „srdečnosti", ale současně i „demokratismu", „lidovosti", které pak spolu s odvozeninami původního ideového konstruktu velikého národa („velikost dějinného úkolu", „věhlas", „velikost budoucnosti") ještě dlouho poté spolu- \ utvářely soubor hodnot vázaných do celkové představy „českého národa". Do této představy byly ve třicátých a čtyřicátých letech zapojovány prvky dobového sentimentálního cítění a biedermeieru, často i v jejich nápadně české jazykové podobě (obliba deminutiv).
Pokud tu však byly využívány prvky nacionalismu předjuiigman-novského, byly využívány už jako prvky nové soustavy. Rozhodně tu nešlo již o návrat ke staršímu pojetí nacionality. Ve čtyřicátých letech již neexistovala dvojznačnost pojmu národa ve smyslu jazyko-
nArod________
věvě etnickém a teritoriálním, která i samu podobu jazykově etnického pojetí nutně poznamenávala. Idea jediného slovanského národa ještě před svým rozpadem stačila tradiční teritoriální meze českého národního vědomí narušit: nová představa českého národa se již nevrací k představě nacionality úzce české (částečně vztahované i na oblast Moravy), ale zachovává si ten rozsah, který se v ní ustálil |     v jungmannovské myšlenkové soustavě — jistě i skrze představu ■     všeobecné slovanské jednoty: „My jsme národ! Krev jedna, valí se i     srdcem českým, moravským a slováckým" (TYL 5, 150). Zčásti |      toto rozšíření představy českého národa mohlo využít staršího synonyma k výrazu český, totiž „českoslovanský" („boěmoslavicus"), které se k takové širší interpretaci přímo nabízelo. Podobné rozší-f     ření národních zeměpisnýh hranic ovšem nutně naráželo na odpor J-     ze strany separatismu moravského, kteiý se buď opíral o představu národní zvláštnosti moravské•'■ při■ společném spisovném jazyce s Čechy („moravský národ českého jazyka", PEŽINA1, 344), či přímo počítal i s odtržením jazykovým. Zvlášť ostře se ovšem toto nové vyhraněni pojmu českého národa střetlo s probouzejícím se národ-j      ním vědomím slovenským.
Právě štúrovské obrození slovenské způsobilo, že nová představa ■ „českého národa" ■— nesporně reálnější než ideový konstrukt velkého národa slovanského a nesporně modernější než užší představa í ve smyslu čistě teritoriálním a nadjazykovém — byla zrozena v pa-| radoxu. Ustálila se totiž samostatně, již mimo vazbu k střechové na-j cionalitě slovanské, až ve chvíli, kdy ji historický vývoj na Sloven-I     sku znovu postavil „mimo skutečnost".
196
197