CO
BÜH? ČLOVĚK?
é*
Co Bůh? Člověk? Kdokolivěk? Co já? Co ty? Bože svatý? Já hřích, pych, lest:
tys sláva, čest. Já hnis, vřed, puch: Jk' tys čistý duch.
Tak, jak mohu,
0 mém Bohu zpívám, vzdychám
1 pospíchám,
k nohám padám, chvály skládám, jak i první, tak v poslední okamžení.
.mU,
r
PATER c CoeLIs DeVs, Miserere nobis.
Jeff
Co jest Bůh? Duše odpočinutí.
laky boj? Juké hnutí mně vstupují na myšlení? Máni-li snad zahynouti? Čiji mdlé mé přirození. CoŽ to? Věc velmi rychlá, aneb jcsc-ll ňáké zdání, rostou mne jakás křídla, strojí se všecko k litání.
161
10
15
20
25
30
35
40
Zdá mi se, že k vysokú již se nad planety beru, odtud jen na poskoku z země se k nebi poberu; ňáký mě oheň živí, kostí vnitřnosti protírá, oheň div. než bez dříví, i tělo. i duši zžírá.
Tak-liž mne obnovuješ?
Srdce mé, mozek, mé žíly,
Bože, si zhotovuješ,
oheň. ten mě mdlí i sílí;
z světa, z toho oudolí.
k sobě mne, můj Bože, voláš,
kde všecko stůně, bolí,
když tak v vnitřnostech plápoláš.
Nemeškej, neprodlívej, srdce mé již jest hotové, nejsem zpozdilý, línej, srdce rychlé, srdce nové; znám tvůj hlas, jenž mě volá, a z volání se raduji, láskou srdce plápolá, s tebou se smluvit zpěčuji.
Tvůj blesk, tvá všemohoucnost,
moc, síla, trůn nad nebesy,
světlo, záře, velebnost
mě velmi straší a děsí;
a samého mě mrzí
má mrzkost, hrůza, ohavnost
duse skropená slzy,
tělo má svou zlost, ničemnost.
Promluvím, anjsem popel'' ? tobc' B°hu nejvyššímu, ' nms, bláto, země trupl,
50
55
60
65
70
75
což řekneš mně, nejnižšímu? Co jsem já? Co Bože ty? Bych se před tebou ohrozil, tys Bůh velký, Bůh svatý, s tebou rozmlouval, tě prosil?
Co jsem já, abych užil užíváním mého Boha? Já jsem, abych se ssoužil, jednom neřest, bída mnohá. Já jsem prach, truple hlírty_ ten rod můj, to pokolení, odtud prvorozený, odtud jsme lidé smrtelní.
Smím-li já, z hlíny hrstka, jednom před tebou pisknouti, prášek neb prášku částka, něco se snad podřeknouti? Ach, Bože můj, co jsi ty? Co jsem já? Malý červíček, kyž jsem hlasem chvály rvý! Jsem, pravím, špatný človíček.
r
AJ
Já jsem dejm, vítr, pára, — z semena spolu smíšený, krátký den a dnův čára, zrozen jsem z života ženy: tys propast, z nížto všeho všech všudy věcí zrození, rod jednoho každého, život první i poslední.
A [já jsem pařez, mech shnilý, všecken tvrdý a zdubělý, z hliny ruce slepily mě tvé, tupý, neumělý: tys pevnost hlubokosti, podpora, jsi země svatá,
162
163
duch světa od věčností, všech všudy věcí podstata.
Kapka rosy tekoucí, krůpěje ranní, jedinká, prázdný ořech padourf, pomíjející bublinka: tys pak slunce bez rána, mou nádobu naplňuješ, jenž tebou bývá plná, . s ní se sám obvesel uješ^j
Já jsem vejražek pletli,
z šťavy květ jsem mladý polní,
můj život velmi rychlý,
k hrobu mně brzy zazvoní:
ty pak kuješ kamínek
z hnisu, z rosy a z krůpěje,
duši drahý prstýnek,
můj sc rod odtud sem leje.
r
115
120
Já popel, prach a bláto,    _ y^/C Lôl'^JL/
trupl zemč a hnůj shnilý, /
ry sem přidáváš zlato,
činíš můj nástroj spanilý.
Co jsi, ó Bože svatý?
Coť mám před tebou řeknouti?
Tvou jsem, ach, láskou jatý!
Smím-Ii jen k tobě vzdechnouti?
Já jsem bída neřestí, chudoba, samé žebrání: tys poklad, pouhé štěstí, všeho dobrého oplejvání, tys původ všeho dobrého, tys poklad velmi podivný. Já kořen všeho zlého, mrzký, nestálý, pochybný.
125
130
135
140
Co teď, co budoucího, ty jsi všeho povědomý, já jsem srdce tupýho. sám svého nepovédoraý. Tys smysl, rada všeho, neomylná prozřetelnost: já pak pychu zlostného všecka všudy ošemetnost.
Tys propastí dno, svršek, já nejmenií krůpéjička. ty jsi slunce okrslek, já jeho malá jiskřička, ty jsi kvéru samý kvér. já jsem jen pejří poIedrxL rosys rosa, novys svět. já pak bublinka večernú
Já mlha. mráz. kruh ledu, tys radosti neskončenost, náchylný k bídám, k pádu, tys pak pevná trvanlivost Já jsem kroužek bolesti, ty jsi stalostala pevnost, já jsem kolo žalosti, ty jsi neskončená radost.
ti?
]á kvíleni, bublaní, tys zpěv, zvuk. pěkné varhany toužení, naříkáni, pronikáš na všecky strany tys světlem, já temnosti, já bláto, a tys čistota, tys milost, já tesknosti, tys bezpečnost, a já psota^
Ty jsi sladkost, a já jed, tys lahodný, já kyselý, já žluč, hořkost, a tys med,
já smutný, a tys veselý; já nemoc, tys zhojení, já zimníce, tys uzdravení, já hřích, ty odpuštění, já nepravost, tys spasení.
Já škaredy, tys pěkný já zlost, a tys oslavení, já mrzký, tys počestný, já půtka, tys zvítězení; já bitva, tys můj věnec, já práce, tys má odplata, tys potejkání konec, tys odplata drahá zlata.
Tys perla, kment hedvábí, n*s božská, hrozná velebnost, ta k sobě všecko vábí, « neobsáhlost. neskoněcnost. Já pak jáma. sklep, co jsem? Jsem potvora nepravosti. Já kazichléb jen, co jsem? Hra všelijaké marnosti.
Já nad peři létavé,
i nad vítr jsem marnější,
nad ty prášky mihavé,
i nad prach jsem vrtkavější;
já jsem nadutá pěna,
v štěstí jsem nejvyskoěnčjší,
potom když je proměna,
v neštěstí nejzlobivější.
Já nad oteklé vředy, i nad hnůj jsem ohavnější, všecken zapudily bledý, ' nad jed i mor ohyzdnější. Já jsem samý pouhý vřed, umrlčina zprachnivělá,
185
[90
195
200
205
210
215
puch, hnůj, hnis, jizlivý jed pro svrab oplzlého těla. <<z-
Já jsem hříchův kaliště, sama a pouhá shnilota, červ, pouhé smradlavišté, neřest, nouze, bída, psota. Mě rak ohyzdný zžírá, já jsem jednom nakažení, v němž se hnis a hnůj sbírá, smrti jisté předzvědění.
Já jsem zakrytou skrejší hadův, jenž se ve mně plazí, já, v němž jako v peleši rádi zlí duchové vězí; já jsem pekla pochodně, věčně vždy hořící svíce, neskončeného ohně pokrm, potrava a píce.
Já semotám motání jako vichr se točící, pracné pavoukův tkání, tělo se rozpouštějící; já mám se klást na máry, živ jsem s neveselou duší, pára, blesk i požáry, opustí i tovaryši.
Já vání a mráz ranní, jenž se hned sluncem rozpálí, já jsem červův snídání, v rubáš mne brzy obalí; já jsem sám červ ničemný, co zem préč někam odloží. Bez zbraně, nah, mizerný, já jsem jen smrti podnoží. -
167
220
225
230
235
240
245
250
I6S
Já jsem přivřená v tčle mrzkost se vší ohyzdností, mé télo bude včele zeměplazům za dědictví; já jsem velmi laciný, nedali by za mě halec, poněvadž jsem vzat z hlíny, nedali by ani malcc.
Já nad slámu, květ, seno, jako pléva jsem laciný, i nad žabí plemeno špatnější, i nad luštiny: já pravdy stín zatmělý, nejsem něco, než nijakost, já jsem šat, střep zetlelý, mrcha, mrva, kůže a kost,
moucha, červ, slabý proutek, aneb co je lehčejšího, chlup, nebo vlny chloupek, neb co můž být špatnějšího. Slovem, nic jsem, i míně, neb poněvadž Bůh jest všecko, já jsem jalové símě, tráva, larva, sen a seno.
Ó Bože můj, ach, co jsem? Zdali se mně jen něco zdá? Zc jsem, jscm-li? Neb co jsem? Nevím, jsem-Ii, čili se zdá; jsem, jsem než od samého jsem, Bože, jsem než od tebe ne od sebe samého, od tebe, jenžs stvořil nebe.
Nic nejsem, ani stínu stín, ani nějaká barva, nic nejsem pro mou vinu,
255
260
265
270
275
280
285
ňáké zdání, ňáká larva. Neb jestli mé tvárnosti zbaví Bůh, tehdy znamení ani stínu jakosti, ani nebude myšlení.
Jako bych nikdy nebyl, všecko se o mně zavrhne, na světě ničímž nebyl, jako voda se zalehne. Zdání budou, než prázdná, všecko umlkne, zaletí, zmínka nebude žádná, nebude ani paměti.
Kyz můj zrak můž viděti, jak jest Bůh velký velice! Kyž mohu pověděli, co jest to svatá Trojice? Jak plodná boží bytnost? Jaká moc božského ohně, jaká Otcovská plodnost? Jak Slovo plodí podivně!
Proto žádám, co jsi ty? Ach, kdo tebe mi ukáže? Ach, Bože můj! Co jsi ty? Z lásky se má duše táže: cos ty, Bože nad bohy, jak budu s tebou mluviti? Důvod i původ mnohý, všeckens z krásy, všecken z kvítí.
Slovo plodí usta tvá, jedno sic Otec s svým Plodem, není dvoje, než jsou dva jakýms podivným způsobem. Když se spolu líbají, oba květ lásky vzdychají,
169
290
295
300
305
310
315
320
2as když se objímají, srdýčko lásky vzdávají.
Věčné tu potejkání
mezi božskýma, vzdychání,
to lásky milování
věčně trvá bez ustání;
ta jest božská mrákota,
to ta Otcova plodnost,
ta pramen, ta jistota,
ta Ducha svatého rovnost.
Což tehdy ty, co jsi ty?
V té nepřístupné mrákotě
sám ty sobě, co jsi ty,
vykládáš světle v čistotě;
tys slunce od samého
sebe, dálej nemůžeme,
tě Boha velikého
raděj prosme, chvalme, ctěme.
Troj jsi anebo trojí,
aneb tři jste v jednom božství,
tebe se všecko bojí,
tys horkost, světlost v světlosti;
třikráťs velká hlubina,
která není bez plnosti,
nejsi bez tvého Syna,
ani nejsi v samotnosti.
S Otcem Syn také plodný, plodnost jeho též v jistotě, slunce jste jakés trojný, než v jediné té mrákotě. Co jsi dále, ach, co jsi? Kde bydlíš? A co působíš? Ach, medle prosím, kdo jsi? Co nastane, co hotovíš?
325
330
335
Činíš bez zaměstknání, v práci bez zaneprázdnění, starost v odpočívání, neoddycháš v uprázdnění; vše vážíš, nic netížíš, co činíš, to uvažuješ, když vážíš, se nenížíš, vážen všecko převažuješ.
Všem svítíš, nejsa vídán, v mrákotě jsi znamenitý, když hejbáš, nejsi hejbán, hneš světem nemohovitý. Oděv tvůj nemá šaty, živ jsi, než bez vyživení. Bez ouroku bohatý, cítíš, než ne bez cítění.
340
345
350
355
Za prvního tě máme, od tebe, co od počátku, co vidíme, co známe, ty nepočítáš začátku; cesta's, než ne na poli stezník bez šlapějí sice, hora, ne bez oudolí, věž bez špice, makovice.
Ty jsi koule třihranná a bezedná okrouhlosti, ty jsi okrouhlost trojná, tys bezedná hlubokosti; spravedliv bez pravidla, přímý bez šňůry, námětky, sličný, než bez líčidla, věčný prese všecky věky.
Krásnfs, ale bez vrásky, ty nad radost veselejší, všecky přemáháš lásky,
360
365
370
375
380
385
390 172
nad čistotu jsi čistější; živ jsa, starým nebýváš, časové nezalítají, žádné měny nemíváš, léta ti nezapadají.
Z tebe jde všecka pravda, není tu nedokonalost, s tebou vše býti žádá, nebs všech věcí dokonalost; zem jsi, než tě nevoří, jsi voda, a nejsi vlhký, more's, v němž se nebouří, ty jsi Bůh bez míry velký.
Plamen jsi, než bez dejmu, povětří's, než se neklátíš, moři jsi velikému bez břehu roveň, vše tratíš; oudolé jsi bez hory, slunce jsi, než bez východu, potok, než nejdeš z hory, světlo jsi, než bez západu.
Růže jsi, než bez trní, studně, nemaje začátku, konec poslední, první, jakož bylo od počátku; láska bez pečování, víno čistotné bez kvasu, pres jsi bez presování, kniha, než bez slov, bez hlasu.
Háj jsi bez zastínění, zlato ryzí bez ouhony, krása jsi bez líčení, trůn slavný, ne bez zápony; nebe jsi, než bez noci, moře jsi bez vlnobití,
395
400
405
ilí)
415
420
zdraví jsi bez nemoci, smích jsi, nemůžeš kvíliti.
Zahrada jsi bez křoví, ovoce jsi bez luštiny, ďM-fíl^ sklad, než kdo o něm ví? Propasťs veliké hlubiny.
V té se topím propasti,
v tomto se světle zatmívám, v té mé rozmilé vlasti všecken pohřížený bývám.
Co jest Bůh můj, se táži? Všecko se zde mate, plete, kolem se tu obchází, brzy se rozum zaplete; vždy žádám, ale nikdy nemohu Boha smysliti, co přidávám, než nikdy nemohu při něm skončiti.
Jakás mně přichází noc, když sobě to tak zpytuji, jak jest velká boží moc? Rozumem nevystačuji. Chřadnu, když tak oplývám, vždy chci dále pochopiti, rád jsem, když se tak smejvám, v božství chci se potopiti.
Bože! Co na ulici
vně hledám, co jsi, zpytuji?
V tobě a v tvé pravici všecko dobré obsahuji. Proč si hledám libosti světa ve vší okrouhlosti? Proč si hledám sladkosti v samé a pouhé hořkosti?
173
425
430
435
440
445
450
455
Tys medovitá dílně, sladkosti ten nejlcpší střed, jejž včela dělá pilně, nejvýbornější plasti med; ty zahrad kratochvíle, útěcha, květ, ráj, zclenost, místo přcroztomilé, rozkoš, chládek a veselost.
Proč hledám jasnost, světlost z slunce anebo z měsíce? Proč hledám libost, milost v žluči, v pelynku na louce? Víno a jiné košty, jídla, pokrmy, nástroje, proč jiné marné trošty přespolní, cizí nápoje?
Chci-li mléko, smetanu, neb kruhy cukrkandrové, u tebe vše dostanu, cukrové, koriandrové. Nač balšám, nač z ryb barva, nebo roucho šarlatové, nač kment, předivo z červa, roucho tkané i kmentové?
Láska má nové šaty, jest to nejlcpší odění, oděv lásky bohatý, nepotřeba jiné jmění. Láska nejlcpší barvy, nejvonnéjší libá vůně, netřeba jiné larvy, po ní nižádný nestůně.
Láska boží nejkrašší, láska boží nejsličnéjší, láska boží nejdražší,
174
460
465
470
475
480
485
490
láska nejušlechtilejší: préč láska nezřízená, . préč láska toho slepého, nestydatá, zmařená, jiného já mám milého!
Chci-li míti líbání, Bůh jest nejlepší líbání! Chci-li mít objímání, v Bohu bývá bez stejskání! Ty mne, ó Bože, sytíš nejčistčjším milováním, mé srdce sám nasytíš libým tvých ust obcováním.
Ty nebeskou sladkostí sytíš, ale bez sytosti, kdo tě zná, nemá dosti, lační vždy víc bez tesknosti! Hledám-li čest, ouřady, milosti, mnohé nadání i jiné k těm důklady, rozkoše neb hodování,
kde se můj Bůh nachází, tam jest ten nejlepší statek, kdo až k Bohu přichází, tam nebude nedostatek. Radosti stanoviště, slávy jsi největší palác, zboží mé, outočiště, svobody ten nejširší plac.
Proč hledám náušnice, proč perly, drahé zápony, proč krajky, drahé špice? Nejsou, nejsou bez ouhony. Proč aby se vše lesklo drahvm na hlavě kamením.
čelo bylo jako sklo
tím líbezným omámením?
Perly drahé kamení,
jenž se stkvějí svou sličnosti,
i jiná všecka jmění
nic nejsou k boží milosti:
Bůh perla, drahý kámen,
průbíř, erb diamantový,
lásky hořící plamen,
vše přemáhá, rudy, kovy.
Tou se perlou pečetí,
láska se tím tiskne, kuje,
božskou divnou pečetí
všeckno dobré obsahuje.
V tě. Bože, trojjednomu
jest bytnosti oučastenství,
třem sláva, čest jednomu,
v třech se jen jedno božství stkví.
Věno téhož spojení
jest jednota, než v trojnosti,
než třech jedno spolčení
jest spojení, než v bytnosti;
nejvíce sobě váží
v jednotě spolčení svazku,
tam se spojením váží
skrz věčnou nestihlou lásku.
To já tak myslím sice jako červíček nej menší, ach, cos, svatá Trojice? Ty máš vědomost nejlepší! v tonuo když sjednocení tr«ji rozjímám osobu mně bývá rozloučení tela s duší: jdu do hrobu.
53O
535
540
545
550
555
560
Když si myslím o Bohu, všecken se mi rozum tratí ach, dále víc nemohu, všecko se míhá a krátí, o tom nestihlém moři: ó ty bezedná propasti, před nímž se všecko koří, nemůžem nijakž obstáti.
Aristoteles stoku nemohše v moři seznati, coť já o tom potoku mohu v Bohu vyzkoumali? Nelze-li pochopiti tu mořskou semtam zátoku, musí mne pochopiti sama, bude na poskoku.
Když si myslím o Bohu, což mám dělati, musím díti: ach, Bože, víc nemohu, rač mě v sobě potopiti! Čím dál o něm rozjímám, všecken se zouplna točím. Kam půjdu, Bože, jinam? Do tvé velebnosti vskočím!
Tak, tak, jak nejvíc mohu,
červíček na zemi vzdychám
o všeckomocném Bohu,
k nčmužto rychle pospíchám.
Já ten nejmenŠí cvrček
k nohám trůnu jeho padám,
zeměplazi červíček
cosi v temnostech předkládám