64
Kníže a kněžna uradivše se spolu, rozkázali jsou rypáka1 povolati, jemu zlato ukázavše, dali z něho veliký k podobenství člověka sedícího na stolici udě-Obrazzzkta lati obraz.2 Rypák jako muž místerný velmi krásnou postavu učinil, kněžna Libuše a kníže Přemysl davše obzvláštní příbytek tomu obrazu učiniti, v tom tejném místě jej postaviti dali a velikou poctivost jemu činili, vlasy a nehty Zelú modla časem sobě obřezujíce, na uhlí kladli a před ním pálili, Zelú3 jemu říkali.
65
^^^^^^^^^
Léta sedmistého třicátého pátého |
Libuše vzavši nějaké od svých bohův skrze obět, kterouž činila před Zelú, oznámení, žádala Přemysla, aby všech starších a vzácnějších obyvatelův své země na dvůr před Libin zavolati rozkázal. Kteříž když se sešli, Libuše posadivši se vcdlé knížete svého, všemu lidu přístojícímu, nejprve nedostatek svého zdraví oznámila, že jí její osudové táhnou, aby opustíc lidi smrtedlné, s bohy nesmrtedlnými se radovala, pravila. Přitom veliké učinila děkování všemu lidu, že jsou k ní víru a poslušenství zachovali, žádající, aby též činili Přemyslovi, knížeti a pánu svému. Přemyslovi pak mnoho dobrého i zlého budoucího, co se má jemu přihoditi, také oznámila a přitom prosila, aby měl strpení, že zlých věcí bude dobré skončení. Obrátivši se k synu svému Nezamyslovi, mlá-denečkovi deset let majícímu, prstem pohrozila, otci svému aby poslušenství Libuše umřela zachoval, přísně přikázala. Služebnicem svým, Vlastislavě a Častavě i jiným nohsledám1 hojnou mzdu za službu zlatem a stříbrem zaplativši, na zemi se položila a umřela.
Řezbaře, sochaře, zlatníka. Sochu.
Jméno modly zmiňované v Neplachově kronice (z doby Karla IV.). Komornicím.
Tu křik zšel od každého, malého i velikého, chudého i bohatého, všickni Pohřeb Libuše plakali a rozličně naříkali, každý chtěje raději umříti, jediné aby Libuše živa byla. Přemysl také nemálo teskliv jsa, kázal služebnicem jejím tělo její v drahý oděv obléci a v truhlu vložiti, pět grošův zlaté mince do měšce usněného1 vloživ, dal služebnicem, aby do její levé ruky měšec ten vložili, řka: „Toto ona má dnes bohu neznámému obětovati." Dáti jí rozkázal také dva groše mince stříbrné do ruky pravé, jeden vůdci a druhý plavci aby bez meškání dala. Kázav truhlu zavříti, dal ji dobře smolou a klím2 oblepiti a do Libice vézti a poctivě před vraty dvoru jejího (tak jakž žádala) pohřebiti a na nejtvrdším kameni jejího důstojenství a prvního spravování nápis rozkázal rypákovi napsati.
Léta sedmistého třicátého šestého
Vlastislava (jinak Vlasta), služebnice někdy Libušina, s jinými mnohými pan- Vlasta nami znamenavše, že po smrti Libuše již nejsou od Přemysla ani od žádného pannám radila v žádné vážnosti, nýbrž ani3 muži z nich své posměchy mají, pravíce: „Kde jest vaše paní, kteréž jsme my se i vám klaněti musili? Hle, již jsou se ty vám věci nazpátek obrátily, neb vy na tento čas nemáte žádného příbytku ani obránce, ale jako ovce bludné sem i tam běháte."
Vlasta to slyšící, času jarního svých tovaryšck k sobě povolala a s nimi na jednu horu, jenž Vidovle slove, vešla. A tu se všem rozkázavši posaditi a sama sto- Vidovle hora jíci, takto k ním mluvila. „Nuže, milé panny, teď jsme vyšly na horu Vidovli, abychom sobě rozvážily naší velikou nevoli. Libuše, kněžna a paní naše, již jest nám umřela, a tudy nám naší svobody naděje odňata. Co máme činiti? Raďte, prosím, kudy by ta svoboda mohla nám napravena a navrácena býti. Známť já jisté, že Přemysl, kníže volený, jest muž v své mysli dosti zuřivý,4 byť se byl poněkud' neobával Libuše, Tetky i Kaši, jích zvláštního umění, bylť by zajisté divně5 svou moc ukazovati chtěl, a zvláště našeho pohlaví nic by sobě nevážil. Syn pak jeho Nezamysl, jemu z Libuše narozený, kterýž nyní pod jeho správou jest, budeť jeho on k tomu potahovati a cvičiti, aby nás sobě ještě méně vážil. Seznalať jsem já to, když ještě kněžna milostivá živa byla, i nyní uznávám, že nám zlé věci nastávají. Protož co činiti máme, tuto uradíce se voznamte. Zdá-li se vám tak nechati, já také nechám. Pakli co jiného před sebe vzíti chcete a té svobody nám pohledati, to při tom stůj." A tak své řeči konec učinila. |
Stratka jako mezi jinými moudřejší povstavší i řekla: „Vlastislavo, ctná <xv"> a šlechetná panno! Nyní jsou tyto ctné panny tomu z tvých slov vyrozuměly i já také, že nic jiného nehledáš, aniž co jiného obmejšlíš, jediné naší poctivost6 a svobodu a z této nesvobody, v kterouž jsme (však ne svévolně) uvedeny, aby nás vyvedla, abychom v té jako prvé svobodě přebývaly. Paní zajisté naše toho, kdož se jí líbil, za manžela sobě volila a k tomu všecka země jí po-voliti musila. Měvši jej za muže, proto její poctivost a svoboda nebyla umenšena. Zdaliž nevíme, že i Přemysla ona svou radou spravovala? Na tento čas bez pochyby, že Přemysl i rod jeho budou sobě chtíti ženy voliti. Protož aby
Z vydělané kůže.
Pryskyřicí.
Že.
Hněvivý, prchlivý.
Hrozně.
Čest.
66
Dívky chtěly muže voliti
Motol
Motola zabily dívky
<xvir>
nám takové volení nebylo tudy odjato, vidí mi se za slušné, aby ty, Vlasto, poslala k Přemyslovi a já také pošli k Hynchvojovi, že tomu chcme, aby oni naši manželé byli. Jestliže svolí oni jako hlavnější, již tu počátek naší svobody a toho volení bude. Pakli nás nechtěním potupí, budeme míti k ním příčinu.1 Svolí-li, jistě věz, že bude nám vždycky na budoucí čas volení." Vlasta odpověděla: „Ó šlechetná panno! Odkud'tobě ta rada, kteráž mi se velmi dobře i těmto všem pannám tuto sedícím líbí?"
Tu hned jsou poslaly Budeslavku, Všemilu, Hrávku a Pětisílu, dívky velmi výmluvné, kteréž velmi poctivě a pokorně panenský stav a ženské pohlaví před Přemyslem vychvalujíce, to, což jím od jiných poručeno bylo, mluvily. Přitom vůli a žádost Vlastislavy a Stratky oznamujíce, za milostivou na to odpověď žádaly.
Přemysl a Hynchvoj málo odstoupivše, na to se poradili a hned pannám na jích poselství odpověď dali těmito slovy: „Panny krásné! Svým pannám, od kterýchž jste k nám s poselstvím přišly, povězte: Bude-li se Přemyslovi Vlasta a Hynchvojovi Stratka líbiti, že to budou moci učiniti." Když se pak poslané navrátily a odpověď, kteráž jím dána, oznámily, z toho se Vlasta velmi rozhněvala a jako lítá lvice před jinými pannami řvala, pravici: „Bite, zabite, žádného neživte!"2 Rozešly jsou se panny ty na svá obydlí, příhodnějšího času a lepšího štěstí očekávajíce.
Léta sedmistého třicátého sedmého
Muž jeden mezi jinými silou a mužností se velmi skvěl, jemuž bylo jméno Motol. Ten maje veliká stáda krav a volův, kázal sobě byl času předešlého dvůr krásný a velmi ohrazený v jednom údolí postaviti a dal jemu jméno Motol. A tu s mnohou čeledí pokojně obýval. Času jednoho Vlasta s pannami předře-čenými opět na horu Vidovli se vyvedla, kteréž mezi sebou mnohá a horlivá měly rozmlouvání, o záhubu mužův všech jim odporných smýšlejíce, na tom jsou zůstaly, aby desátého dne tu na témž místě se postavily a nalézti daly každá s mečem připásaným aneb s lučištěm hotovým.
Sešly jsou se ke dni určitému. Opět Vlasta činila mnohá napomínaní od poledne až do večera, jích srdcí proti mužům svými slovy pozdvihajíc a v mužnosti je upevňujíc. Času večerního šly jsou všecky společně až ke dvoru Moto-lovu, tejně do dvora všedše a hřmotně do domu vskočivše, Motola, toho muže statečného, se zmocnily a jej zabily, též i jeho čeled všecku zmordovaly a příbytek ten sebou osadily.
Po některém pak času ten hanebný skutek když byl Přemyslovi oznámen, tomu se nemálo podivil a zavolav svého nejvěrnějšího služebníka Pomnikvasa, k Vlastě do Motola, aby jí pozval na hodování, poslal. Ten chtěje své poselství při Vlastě užitečně způsobiti, před ní se nízko uklonil a od Přemysla dobrého přátelství vzkazovati počal. Ona uslyševši Přemysla jmenovati, hned se z toho hněvem rozpálila, kázavši Pomnikvasa chytiti, nos i rty jemu obřezati rozkázala.
Kterýž když se navrátil, j Přemysl toho nerad vida, co se stalo, velmi litoval a Vlastě po jedné dívce vzkázal, že jest toho muži dobrému a poslu neměla
í
67
učiniti, že chce se jí zase touž věcí odplatiti. Vlasta zasmávši se hned rozkázala dvůr Motol pevnou zdí ohraditi, tak aby ji tu Přemysl ani jiný žádný nemohl dobyti.
Léta sedmistého třicátého osmého
Vlasta v své pýše se velmi vyvyšovala, den ode dne o to smejšlejíci, kterak by Přemysla i jiné muže všecky pod svou moc přivedla. Mnohé své tovaryšky po krajích a všech rozeslala, aby sprostné dívky namlouvaly a je na Motol přivedly. Kdy pak nemalý počet dívek nahromáždila, každé se, co by nejlépe dělati uměla, otázala. Jednoho času uvedla je na jednu vysokou horu proti Libinu z druhé strany řeky Vhltavy, a tu rozkázala některým dříví veliké podtínati a některým kamení lámati, jiným vápno páliti a jiným písek voziti, jiným opět zdi dělati, jiným také příkopy lámati, takže jsou tu velmi v brzkém času hrad velmi vysoký a pevný a na ten čas jako nedobytý1 postavily, k kterémužto dílu žádná ruka mužská se nepričinila. Vlasta uhlídavši hrad výborný dívčíma rukama učiněný, dala jemu jméno Děvín proto, neb panny na ten čas „device" sluly.
Záminku.
Stejně zněl i závěr husitské písné Ktoi jsú Boží bojovníci.
Nedobytný. Nad které byly silnější. Dřevci, kopími. Utočit, najíždět.
Děvín
Z toho hradu dívky okročně na koních jezdíce počaly veliké škody mužům činiti, s kteréž býti mohly,2 loupily je i mordovaly. Kázala také Vlasta před hradem široký plac udělati — tu se cvičily dívky s dřívím3 na koních harcovati,4 z lukův zpředu i zadu stříleti, meči užitečně šermovati, a tak krátce že žádný skutek rytířský jím neznámý nebyl.
68
Jednoho pak dne na vyšší místo toho hradu, tu kdež byl široký palác, Vlasta vstoupila a jako kněžna na krásné stolici se pod oponou posadila a dívky od nejmenší až do největší všecky svolavši, k ním takto mluvila: „Nuže, milé panny, krásné stvoření! Nad vás v světě nic kraššího není. Pohleďtež na mne, na svou paní, a vězte jistě, že budete se mnou míti utěšení. Víte dobře, že Libuše, dokudž živa byla, všecku tuto zemi sama spravovala. Rozvažte, prosím, ja|ká jest z toho našemu pohlaví poctivost byla! Jisté vězte, kdybych já spolu s vámi k tomu přivésti mohla, aby tato země mnou byla spravována, jaká by na tento čas vám chvála byla, kteráž by se den ode dne více a více rozmáhala. Protož mé milé sestřičky, raďte i pomáhejte, neb já pro vaši poctivost1 statku mého i hrdla nebudu litovati vynaložiti." Panny odpověděly: „Ctná kněžno! Bojuj pro svou i naši poctivost a my budem pomáhati a bohové naši také budou s námi proti těm bradáčům2 bojovati."
Když pak hrad Děvín byl dokonán a pevnou zdí ohrazen a dostatečně obilím našpižován,3 oděním také i všelikterakou zbrojí opatřen, Vlasta své umění všem dívkám oznámila a učinivši slavný kvas, po obědě takto promluvila: „Mé milé družičky!4 Vím, že některé o tom dobrou vědomost máte, že kněžna Libuše, paní někdy naše, věštbami všeckny lidi daleko přesahovala, takže jí žádná žena v poznání věcí budoucích rovna nebyla. Mneť to tejno není. Což ona uměla, to já umím: s bohy lesními, vodními, větrnými i temnými já mohu míti častá rozmlouvání, kdo mne z lidí smrtedlných chce oklamati. Tetky pak, sestry Libušiny, všelikteraká kouzla, zaklínaní, čarování i navazování5 mně jsou u veliké známosti. Kaša, sestra také Libušina, v lékařství a v poznání bylin i všelikterakého podzemního koření i moci jich od lidí v tom dospělá jest býti pravena,6 ale jistě vězte, že jest mně ona nikdá v tom rovna nebyla. A tak krátce, co jsou ony tři uměly, to já sama umím, i nad to více."
A tu hned podala všem dívkám nápoje kouzlami připraveného, takže kteráž se jeho napila, každá na bratra i na otce vlastního jako na vzteklého psa nevrazila a všemu mužskému pohlaví se až do smrti protivila. I zkřikly jsou všecky jedním hlasem: „Výbornáť jest řeč, kterouž mluvila Vlastislava! Chcme tak učiniti a věrně pomáhati!" A hned potom počaly z toho hradu časté sjezdy7 činiti a muže na cestách mordovati.
Přemysl kníže o tom, co se děje, od svých věrných gruntovní8 zprávu maje, všech Čechův k sobě na sněm povolal, takovou neřest, která se v jeho zemi páše, všem oznámil a nadto, že z toho má přijití všem té země obyvatelům veliké nebezpečenství, a řka: „Viděl jsem u vidění nočním, ana9 dívka jedna z těch přede mnou stála a krvavého mi nápoje piti v koflíku podávala." Muži všickni tomu se zasmáli a sen i řeč knížete svého v smích obrátili a každý na své obydlí se rozjeli.
r
1 Čest, slávu.
1 Vousáčům.
1 Zaopatřen, zásoben.
4 Družky.
s Kouzelnictví, uvazování amuletu. 6 Říká se, že je v tom zručná.
Nájezdy. 8 Důkladnou. ' Jak.
Léta sedmistého třicátého devátého
Veliká nešlechetnost se v České zemi páchala tak, že dívky mužům tímto obyčejem velikou škodu činily: když uslyšely, že by některý muž s svou ženou velmi dobře byl, toho jsou hned na hrad Děvín jako pod glejtem bezpečnosti pozvaly. A když jemu hody učinily, hned jsou v tom jiné dívky k jeho ženě poslaly, pravíce, že muž její tam na Děvíně jinou ženu sobě zasnubuje a ji že úkladné zahubiti chce, protož aby ona jej tejně zamordujíc, k ním se utekla, že tu bezpečná bude. Mnohé ženy tomu víru davše, tak jsou činívaly.
Někdy pak pozovouc mládence znamenitějšího, jisti a piti jemu dosti daly a potom s ním jednu chytřejší k rozmlouvání posadily a ona jemu mluvila: „Milý mládenče! Oznamujiť svou těžkost, kterouž trpím zde v tomto hluku,1 neb já smutná dívka lstí, falšův ani mordů neumím. Ráda bych těchto dívek prázdna2 byla, v tom žádám tvé rady i pomoci. Můžeš-li ty mne vysvoboditi, chci tvá věrná až do smrti býti. A můžeš to dobře tímto způsobem učiniti: Mám já od dnes třetí den od Vlasty sama pátá3 k jednomu znamenitému člověku s velikými dary touto a touto cestou poslána býti. Chceš-li ty mne tu v desíti koních čekati, když na nás z lesa vyskočíš, jiné dívky, | kteréž při mně budou, před tebou utekou a já se zastavím a ty mne budeš moci sobě vzíti beze vší odpornosti a jim od Vlasty vina přičtena bude, že jsou ode mne utekly."
Mládenec lsti neznaje k tomu svolil a to učiniti slíbil. To přirčení* jeho ona hned Vlastě oznámila a Vlasta třicet neb čtyřicet dívek tu v lese tejně postavila a zálohu na toho mládence učinila. A když on v lese čekal, ta nešlechetná tudy sama pátá jela a mládenec vyskoče, jí vzíti chtěl, tu hned mnoho dívek z tejného místa vyskočíc, toho mládence i s jeho pomocníky ukrutně zabijíc, rozsekaly, koně a meče i lučiště poberouc, na Děvín přinesouc, před Vlastu loupež položily. Vlasta učiníci poděkování, dary jim veliké za to dávala.
Mládenci někteří chtíce se toho jako pomstíti, někdy za příměřím na Děvín přijedouc, tejně vyptávali se, má-li která dívka neb žena na Děvín přibyti. A ony jim pravily jako pod svěřením: „Zítra v tuto hodinu má jich k nám touto a touto cestou deset jezdecky přijeti." A mládenci to rádi slyšíce, hned na ně tejně ve dvacíti koních zálohu učinili, a dívky padesát koní neb více tejně z Děvína na ně vyšlíce, ty mládence ukrutně zmordovaly. A to jsou často činívaly.
Zeny pak, kteréž muže měly, velmi se svým mužům protivily, žádné nechtěly povolnosti zachovati. Jestliže muž ženu trestal, ona jej tejně neb ve spěčky5 zamordujíc, na Děvín utekla a tam před přátely jeho i před každou pokutou bezpečná byla. A tak mnoho mužův mrtvých a hanebně noži zkuchaných nalézali na ložích. Toho času žádný své ženy trestati6 nesměl, žádný své ženě, by svatá byla, sebe samého věřiti nechtěl, mnohé ženy na ložích a muži v lesích léhali. Každý své ženě lahoditi a poddán býti musil, ač nechtěl-li jest od ní tejně a úkladné, aneb když by spal, zamordován býti.
69
Dívčí chytrost
Shluku, houfu. Osvobozena od. Já a čtyři další. Příslib. Ve spaní. Kárat.
B
70
Již taková nešlechetnost byla se po vší České zemi rozmohla. Toho snésti nemohouce, všickni obyvatelé té země sjeli jsou se k Přemyslovi knížeti, žádajíce, aby dívky ty nešlechetné bojem zkrotil a mečem z země vyhladil. Kníže jím odpověděl: „Mohli jsme to prvé učiniti a jiskře, aby ohněm byla, nedopustia. Ale když jsem já vám to zlé skrze vidění mého snu oznamoval, to jste vy v smích obrátili. Již vidíte, že toho dne není, aby někdo z mužův od těch sveře-pic1 nebyl zamordován. Jakž já mohu rozuměti, jistě že jest na pět set mužův již od nich zhubeno. Prosím vás, mějte malé strpení, nebť jím nyní svědčí vítězství. Až já svůj čas uzřím, tu se společně o ně pokusíme."2
Čechové odpověď a radu knížete svého vyslyševše, přijíti3 jí nechtěli, ale Sa-moslava sobě za hejtmana vyvolivše, k Děvínu se strojili. Taková rada i všecko, co se dálo, dívek tej no nebylo, neb kníže Přemysl dívky na svém dvoře měl, kteréž každý skutek i každé mužské slovo vyšpehovati uměly a na Děvín donesly.
Léta sedmistého čtyřicátého, /
měsíce máje muži se před Děvínem položili, na tom zůstavše, aby se s těmi dívkami buď jezdecky, aneb pěšky potkali.4 Pakli by se ony na hradě chtěly brániti, aby jích šturmem5 dobývali. Vlastě to když od špehýřek oznámeno bylo, všecky dívky svolati rozkázala a posadivši se na své (vedle obyčeje) stolici, takto k ním mluvila: „Nuže milé tovaryšky a mé milé sestřičky! Znám to na jedné každé z vás tváři, že při vás žádného není strachu, neb vás vidím všecky hotové proti těm záhubcům naší poctivosti.6 Jižť jest přišel čas našeho vítězství, neb to jistě vězte, že dnes sobě veliké dobudem poctivosti, dnes sobě osvobodíme Českou zemi. Protož bojujtež bez strachu, neb máte jisté vítězství. Nebudiž při vás žádná lítost, bí každá jako vzteklého psa bratra i otce svého a dobývejte sobě jména dobrého od tohoto dne až navěky! Již nám svoboda, | že budem jako amazonské paní,7 kteréž skrze mužnost bojovných skutkův Azí sobě podmanily a poplatnou učinily. Jáť jistě držím místo Panta-silí8 dnes, kteráž mnoho vítězitedlných skutkův před Trojí provozovala, s tisíci toliko pannami mnoho Řekův zmordovala. Onyť jsou Thesea9 s jeho houfy porazily, odění Herkulešova10 málo sobě vážily. Zdaliž i Alexander11 král, jsa ve-likomocný, neobával se jích moci, takže jích nikdá bojem utkati nesměl? Snad se toho strachoval, že jsou ony jednoho přemocného krále, jménem Cyrus,12 bojem přemohly a javše ho, v krvi jej utopily, pravíce: »Krve jsi žádal, krev pí a na světě více lidí nebí!« Nuže, vezmouce dobrou mysl a v srdcích posilnění,
Kobyl.
Na ně zaútočíme.
Přijmouti,
Utkali.
Útokem.
Cti.
Amazonky, v řecké mytologii bojovné ženy nepřátelské vůči mužům.
Jsem na místě Penthesileie (královny Amazonck, kterou v souboji před Trójou zabil Achilleus). Théseus, bájný athénský král, který mj. spolu s Hérakleem bojoval proti Amazonkám. Héraklés (lat. Hercules) bojoval s Amazonkami, když dostal za úkol získat pás jejich královny 1 lippolyty.
Alexandros III. Veliký se podle tradice vyhýbal na svých taženích střetu s Amazonkami.
Kýros Starší, perský král, který padl v boji proti Massagetům; pověst o porážce od Amazonek
vychází z literární tradice.
r
71
rychle oblecte se v odění, berte lučiště, střely, pavézy, oštípy, puklíře,1 sápě,2 řemdihy3 i meče! V brzkém času uhlídáte, kterak z těch bradatých kozlův krev poteče."
K jejímužto rozkázaní hned všecky se přihotovily a na koně vsedaly. Vlasta mezi nimi pěšky chodila ohledujíc, kterak jest jedna každá v svém hávu připravena a prošívanicemi4 opatřena. Když již všecky na své hlavy přilbice vstavily, Vlasta také na svůj bujný kůň vsedla a zdvihši ruku, meče svého zjizvené-ho5 sobě podati rozkázala. Vtom hned dvéře hradové jsou odevříny, šraňk6 dřevěný v ohradě obrácen.
Táhnou na pole dívky v svém pořádku a Vlasta s statečnějšími v předním špicu. Muži uzřevše je, velmi se ulekli, neb jsou na sobě žádných smolníkův7 ani prošívanic někteří neměli, na koně toliko vsedati pospíchali. Vtom hned bez meškání dívky se na ně valem řítily a dřív, než se muži spravili, až ony jím v houf vskočivše, hanebně šik rozrazily a s koní je oštípy smítajíce mordovaly.
Vlasta svou rukou první boj začala a na svém lítém koni přitočivši sje k Samoslavovi, tak silně na jeho helm svým mečem udeřila, až on tu hned spa-dev s svého koně umřel. Dále vskočivši v mužský houf, jej rozdělila. Toť dívky Dívky zvítězily její statečnější — Mládka, Hodka, Nabka a Svatava, Vratká, Radka a Čas-tava (neb jsou ty byly hejtmanice aneb setnice vojska dívčího) — hned jsou se na muže úprkem valily, hanebně je bez milosti mordujíce, neb nejinak tu | bylo bojováno, než jako by muži ženská srdce měli a ženy se v mužskou sta- <xvin'> tečnost oblékly.
Vypouklé okrouhlé štíty. ' Dýky, zahnuté háky na tyči (?). Koule s ostny připevněnými řetězem k rukojeti. Prošíváním vyztuženými ochrannými oděními. Jedovatého. Závora, mříž.
Smolou vyztužených řemínkových krunýřů.
72
Muži před dívkami postoupati1 počali, vtom se ohlédli a uzřeli, ano2 jích již na tři sta leží. Toho se ulekše utíkati počali a dívky je postíhaly. Málo jích z toho boje ušlo — ti toliko, kterýmž ne jích statečnost, ale rychlost koňův životy zachovala. Dívky muže z odění a z prošívanic a smolníkův svláčely a na svůj hrad se s veselím navrátily.
Vlasta kázala sedm stolic postaviti a na každé jedné z předřečených panen se posaditi, na každou řetěz zlatý svou rukou vložila, činící jím velikou poctivost, pravila: „Děkuji vám z té statečnosti! To máte poznati, žeť vám dám zlata dosti." Sama se také Vlasta na druhou posadila stolici a dívky všecky jí jako bohyni ctily. A od té chvíle více Čechové Vlasty jsou bojem utkati nesměli ani se jí nikterakž opříti.
Léta sedmistého čtyřicátého prvního
Vlasta den ode dne smejšlejíci, kterak by slušně3 svůj úmysl mohla vykonati, jednak4 každého dne s svými pannami radu držela, a kteráž něco chytrého proti mužům smyslila a v radě oznámila a jiné to schválily, hned jí darovala.* Dívčí chytrost Času jarního opět byla nová chytrost vymyšlena a v radě jich tejné uvážena i zavřena,6 aby mužův některých mladších a znamenitějších k sobě na Děvín na dobrou vůli a na kvas pod příměřím pozvaly. I učinily jsou tak a poslaly po Kalboje, syna Hrůzova, a po Radyslava, syna Kojikova, pro Milouše, jenž byl rada Přemyslova, kteříž jich slibování víru davše, u Děvína se postavili. Vidoucí je Vlasta i jich služebníky, hned most spustiti kázala a sama slavně hosti vítajíc, do svého příbytku uvedla. A když se posadili, rozličné pokrmy před ně přinésti rozkázala a posadivši se s nimi, jedla a přátelsky i milostivě7 s nimi rozmlouvajíc, medoviny ku pití mnoho přinésti dala.
Po takovém hodování vzavši Vlasta od nich odpuštění,8 do svého příbytku odešla. Panny chytřejší pojavše mládence, před Děvín vyšly (neb bylo máje měsíce), po travách zelených s nimi se procházely, jedna každá pojavši z nich jednoho za ruku, s ním se vodila a lahodně rozmlouvala, pravici: „Můj nejmi-lejší mládenče! Rozvaž, prosím, jaké my máme zde utěšení v tomto bídným příbytku, jsouce samotné na této poušti.9 Jest mnohým nám toho velmi líto, že jsme se daly této Vlastě mordýřce oklamati, kteráž skrze ruce naše, aby muži a krásní mládenci byli mordováni, tomu chce, a tudy, aby svou věc, kterouž sobě bláznově smyslila, provedla. Ale nám se to mnohým nelíbí a jest nám to jako proti přirození10 a za jiné nemáme, než že taková věc i proti bohům jest. Byť se bohům, aby muži obzvláštně a ženy obzvláštně, panny a mládenci obzvláštně11 obývali, líbilo, byliť by to dobře mohli učiniti, ale poněvadž jsou tak, aby spolu bydlili, způsobili, tehdy Vlasta proti bohům činí, jakož pak i rozumí
I
73
1 Ustupovat.
2 Že.
3 Náležitě. * Skoro.
5 Obdarovala.
6 Ustanovena.
7 Laskavě, vlídně.
e Vzavši dovolení k odchodu.
9 Pustině.
10 Přirozenosti.
11 Odděleně.
se tomu, že se na ní a snad vedle toho i na nás bohové hněvají, leč chce Vlasta tomu, aby skrze takové jednoho pohlaví od druhého oddělení lidského rození plemeno zahynulo. Protož mně i jiným mnohým to a takové její před sebe vzetí nic se nelíbí. Toto já sama od sebe, můj nejmilejší mládenče, pravím, že bych raději při tobě o půlnoci byla, než při Vlastě o poledni. A jsme mnohé té naděje, že nás od ní v brzkém času bohové vysvobodí. Protož chtěla bych já ráda tvá věrná býti, kdyby to, což bych já tobě poradila, chtěl učiniti. Ozná-mímť, na čem naše věci jsou postaveny: já zajisté s některými věrnějšími mými tovaryškami jsem se smluvila a na tom zůstala, abych když by někteří mládenci k hradu přitáhli a harcovati počali, abychom jim otevrouce vrata a pustíce most, je na hrad pustily. Ale musili byste nám slíbiti, že Vlastu jako vzteklou tístu1 zamordujete, ale musiloť by vás veliký počet býti. Pro|tož chcete-li to učiniti, my vás jistě chcme, tak jakž pravím, na zámek pustiti."
Mládenci ti k tomu svolili a ty dívky v tom svěření zachovati slíbili. Čas sobě k tomu uloživše, Vlastě z hodův poděkovavše odjeli. To když jsou jiným mužům oznámili, mnohým se ta rada dobře líbila — šli jsou také na radu k Přemyslovi. Ale on jako pán moudrý radil jim, aby těm dívkám nevěřili, ale aby se jich všemi obyčeji vystříhali, a řka: „Jestliže jich svou mocí nepřemůžete, jistě jejich pomocí jim nic neučiníte." Čechové mnozí, a zvláště mladí na Přemysla se pohnuli, pravíce: „Dokud' bychom my se tvými věštbami a sny spravovali, dotud'by nás ty dívky mordovaly. Nechceš-li nám dáti pomoci, již my Děvína dobudem svou mocí."
Času uloženému aby projiti nedali, Čechův statečnějších mužův půl druhého sta, když temná noc byla, před mostem hradu Děvína se tejně položili, pilně poslouchajíc, skůro-li2 jím most spuštěn bude. Když denice3 počala vychá-zeti, most jsou rychle spustily. Vlasta a za ní jiné zbrojné dívky vyskočivše, všecky muže napořád mordujíc, křičely: „Děvín máme! Děvín máme!" Tak jsou je snažně sstíhaly, že z toho počtu pět jích toliko ušlo, aby jiným noviny pověděli.
Přemysl takové úklady těžce na své mysli nesa, poslal svého posla k Vlastě, aby k němu svou tejnou radu poslala, že jí chce něco pod svěřením oznámiti. I poslala jest k němu Klimbojnu a Dobromilu, kteréž když přijely, od Přemysla jsou poctivě přivítány. Ony také Přemyslovi od Vlasty velmi přátelské pozdravení oznámily. Kníže Přemysl v tejné místo jích povolav, Vlastě toto oznámiti rozkázal, a řka: „Milé dcery, již mne teď člověka poněkud věkem býti sešlého vidíte. Já jistě spravování této země a lidu tohoto nezbedného4 zuřivosti snésti nemohu, syn můj Nezamysl mládenček ve čtrnáctém létě spravovati neumí. I jsem toho úmyslu, že chci Vlastě knížectví postoupiti a syna svého jí poručiti a sám se zase do Stadic k pluhu (kterýž jsem bezděčně5 opustiti musil) navrátím. Neb znám, že ona svými věštbami i mužností daleko jest netoliko mne, ale i svou někdejší paní Libuši převýšila. Protož oznamte jí, ať tento zámek Libin i s mým synem, ke mně přijedouc, z mých rukou vezme."
Klimbojna a Dobromila to jsou s vděčností přijaly a Přemyslovi poděkovavše, k Vlastě jsou se zase navrátily, a ji to všecko, co jsou od Přemysla slyšely,
Fenu.
Rychle-li.
Jitřenka.
Odbojného.
Nedobrovolně.
Přemysl chytrostí dívky oklamal
74
Ctirad od dívek oklamán
Šárka
pořádně vypravily. Vlasta ovšem to vděčně přijala a k Přemyslovi jiné dívky poslala, aby mu pověděly, že ona to ráda chce učiniti. A hned osmého dne poslala jest k Přemyslovi Dobroslavu a Zdobenu, Horšovnu a Rodslavu a s nimi jiných padesát dívek výborných, kteréž okročně na koních na dvůr Přemyslův přijevše, velikou svou čerstvost a hbitost ukazovaly, a ty aby na místě Vlasty od Přemysla zámek Libin a knížectví a syna jeho přijaly. Tu dívky ssedavše, koně u obrub1 svázaly. Kníže kázal je za stůl sázeti a jisti jím dosti dáti.
Měl jest kníže toho času tejně v jednom lese blízko od Libinu, jenž Stračí důl slove, sto mužův výborných, po obědě kázal jích zavolati. Kteříž do jizby vskočivše, na ty dívky se obořili, a pohanbivše jích, všecky je zmordovali a koně jích sobě pobrali. Po slavném obědě ptákům a psům z dívek svačinu udělali. Vlasta to uslyševši, velmi se rozlítila a k Přemyslovi, proč by takovou hanebnou a podvodnou nepravost učiniti směl,2 poslala. Přemysl dal odpověď, řka: „Pověztež jí: Poněvadž jest ona se směla nejednou, ale častokrát v nevěrný pláštěk odíti, nechť v něm také popřeje maličko jinému pochoditi."
Přemysl hned té chvíle tu na Libině postaviti kázal věži a dům veliký dřevěný jako hrad a dal jemu jméno Vyšší hrad. Přitom všem Čechům, a zvláště svým služebníkům, přikázal, aby žádný toho hradu ani Psáry, ani Libínem nenazýval, ale každý aby jej Vyšším hradem jmenoval. Vlasta pak vždy svou nešlechetnost provozovala a mužův mordovati buď tejně, neb zjevně přestátí nechtěla. I
Léta sedmistého čtyřicátého druhého
Času letního stala se jest nevole a různice o dědiny mezi dvěma muži znamenitými, totiž Mládem, synem Dobrovojovým, a Směloušem, synem Chabro-vým v Kopanině. I byla jest knížeti Přemyslovi největší rada v pánu Ctiradovi, synu Prošovu. I poslal jest Přemysl Ctirada a s ním jiných dvacet jezdecky a zbrojně pro nebezpečenství úkladův Vlastiných, aby meze ohledaje, ty zemany a sousedy, totiž Mlada a Smělouše, v mír a pokoj uvedl.
Vlasta pak, kteráž na Ctirada mimo3 jiné všecky muže více nevrazila, zvěděvši to skrze zradu dívek Přemyslových, že má Ctirad skrze Lichucoves do Kopaniny jeti, i poslala jest rychle padesát dívek nejstatečnějších na výborných koních, jím poručivší, aby jakž budou moci, buďto svou statečností, aneb nějakou lstí na té cestě Ctirada o hrdlo připravily. Dívky to učiniti slíbily. I měly jsou mezi sebou jednu velmi ušlechtilou a krásné tváři jménem Šárku, kteréžto svázavše ruce i nohy, trubičku loveckou jí na hřbet zavěsily a položivše jí v jednom velikém lese, kudyž znaly, že Ctirad pojede, lahvici také velikou medu* vedle ní postavily a samy se v tejném místě v tom lese skryvše, svým koňům řehot kouzlami zadělaly.
Toť Ctirad v hustý les a hluboký důl jeda, uhlédá, ana blízko od cesty leží dívka krásná svázaná a velmi srdečně pláče a vrána jedna, sedící na tom dřevě nad ní, kvákala. Tu Ctirad zastaviv se s svými služebníky a pomocníky, počal
í
75
Plotů, palisád. Opovážil se. Nad.
4 Medoviny.
se jí ptáti, co by to bylo, a ona odpověděla: „Milý pane, zdaliž nevíš, jaká se nešlechetnost děje od dívek v této zemi? Protož tebe prosím, rozvěž mne sám a já tobě všecko, co mi se přihodilo i od koho, i kdo jsem, oznámím."
Ctirad ssed s svého koně, pannu ležící rozvázal a ona se posadivši řekla: „Jsem já dcera Mnohoslavova z Oskořína i byla jsem s mým otcem na lovu, jakož tuto troubu vidíš mne míti, a lahvici medu měla jsem s sebou, abych časem dala nápoj otci mému starému. Tu když jsem se po zvířeti pustila, v hustém lese ztratila jsem otce svého. Vtom trefily jsou na mne ty nešlechetné dívky a chytivše můj kůň pode mnou, mocí mne s sebou pojaly a na svůj hrad (kteréhož já nevím)1 vésti svázanou chtěly. I když jsme tuto přijely, hřmot a řehtání tvých koní uslyševše, ulekly se a pravily: »Hle, toť Mnohoslav, otec její, nás s svými v mnohém počtu honí!« 1 svrhše mne tuto s koně, pryč jsou utekly."
K nížto Ctirad před ní stoje řekl: „Mnohoslav Oskořínský jest mi dobře znám. Poněvadž jsi dcera jeho, pojediž se mnou na mém koni a já tebe jemu poctivě navrátím." A ona řekla: „O, co on toho velmi vděčen bude! Ale milý pane! Pro tvou urozenost tebe prosím, maličko na této trávě vedle mne se posaď, až já odpočinu." A napivši se medu, podala pánu Ctiradovi, prosící jeho, aby se také napil pro ní.
Tu Ctirad jsa jat krásou její, pil ten nápoj s ochotností, podal jest také jiným všem okolo sebe stojícím. Tu ssedavše s koní pili jsou všickni a chválili a byl jest ten med Vlastiným uměním okouzlený, takže kdož se jeho napil, žádný se nemohl brániti. Prosila jest také Šárka pána Ctirada, aby maličko zatroubil na její trubici, aby všickni okolo něho stojící, kterak zní, poslechli. A on to učinil a tím dal svým návěští2 nepřátelům.
Toť rychle dívky valně naň přiklopotaly1 dřív, než služebníci jeho k koňům a k mečům přišli, až je ony z lukův postřílely a pána Ctirada jaly a svázaly a služebníky jeho zmordovaly, a kterého jaly, každému obě ruce uťaly. Píší někteří,4 že by na ten čas v tom lese veliké chechtání od duchův zlých slyšáno bylo a snad se tomu nešlechetnému účinku5 i ďáblové smáli.
Toho dne pána Ctirada na Děvín přivedly a nazejtří na břehu řeky Vhltavy jej (an na to Přemysl hledí) hnáty přerazivše do kola vpletly a vyzdvihše jej již mrtvého, tu knížeti na vzdory postavily. Kníže | ovšem chtěl jej rád dáti po-hřebiti, ale nesměl6 toho pro dívky učiniti. A ten les, kdež Ctirad skrze nešlechetný úklad té zrádné dívky Šárky jat, až do dnešního dne Šárka slove.
Léta sedmistého čtyřicátého třetího
Když dívky poznaly, že žádný překážky nemají a žádný — ani kníže, ani zemane, ani lid obecný — o ně se pokusiti7 nesmí, z toho velmi potěšeny byly a Vlasta jednak8 každého dne věčný pokoj jim slibovala. Měsíce pak dubna
1 Který neznám.
2 Znamení.
3 Přicválaly, přihnaly se.
4 Přibík Pulkava z Radenina (zemř. 1380) — písař, rektor školy u Sv. |il]í — míněna jeho Kronika česká.
Činu. fi Neodvážil se. 7 Troufnout na ně. s Skoro.
Ctirad od dívek na kolo bit
76
dne jednoho Vlasta drahou stolici sobě připravit! kázala a svolavši všecky dívky, dlouhou řeč k nim učinila a naposledy, zač ony ji mají, jich se optala. Dívky požádavše potazu,1 společně odešly na vyšší palác a uradivše se, Budeslavce Dívka (jenž byla krásný výmluvnosti), aby z vůle všech odpověď dala, poručily. Kte-
výmkvná ráž stojící i řekla: „Ctná a šlechetná i všelikteraké poctivosti hodná panno a paní náše nám milostivě příznivá! Panny tyto všecky tuto přístojící, tvé služebnice, toto mně nehodné poručily před Tvou Milostí promluviti. Takovou otázku, kterouž jsi na nich učiniti ráčila, že jest u nich s velikým podivením, a to v tom, zač by tvou slavnou důstojnost měly. I rozkázaly jsou dáti odpověď, že za nic jiného než za kněžnu, náměstkyni' Libuše, a za svou milostivou paní. O veleslavená kněžno! Kdo by tebe nemiloval, tobě nesloužil, vida tě v takovém důstojenství? Však jest nikdá krom Libuše žádná žena tobě na světě rovna nebyla, ani Olympias,3 macedonská královna, ani Dýdo Kartaginenská1 ani Penelope5 ani Círce6 ani Klytemnestra7 ani Polyxena8 ani Isis' ani Minerva10 ani Venuše" ani Juno12 ani Semiramis.13 Všecky ty panny a paní tvá moudrost, rozšafnost, síla i krása přesahuje. Ty jsi hodna, aby tobě netoliko muži aneb my, ale i hvězdy poddány byly a navěky sloužily." To když pověděla, všecky spolu nízko se uklonily. Zřízeni zemské     Vlasta takovou chválu od Budeslávky i ode všech dívek o sobě slyšící, za jiné
od Vlasty neměla, než že všecka země Česká jest jí poddána, protož tu hned toho dne vydáno ustanovení a práva svá vší zemi vydala:
„Nejprve, který by se pacholík ve vší zemi urodil, aby každému pravý ruky palec uťat byl, aby nemohl meče z pošvy vytáhnouti ani jeho v ruce dobře dr-žeti.
Druhé, aby jemu pravé oko vyloupeno bylo proto, aby za štítem aneb puklí-řem nemohl dobře viděti ani z lučiště mírně1,1 stříleti.
Třetí, kteráž by se koli děvečka urodila, tu hned aby jí pravý prs horkým železem připálen byl, aby jí nerostl a táhnouti lučiště nepřekážel.
Čtvrtý, aby muži na koních okročně nejezdili, toliko byla-li by toho potřeba, aby po straně sedali, a tak v postranních sedlech jezdili a žádných mečův ani jiných braní nenosili.
Páté, muži povýšení i nepovýšení aby vorání hleděli a jiná všeliká díla robotná dělali, panny a ženy jich aby za ně s nepřátely bojovaly.
Šesté, aby každá dívka mohla sobě toho za muže neb manžela voliti a vzíti, kdož se jí Iíbiti bude."
1 Rozmyšlení, poradu.
2 Nástupkyni.
3 Manželka Filippa II., matka Alexandra Velikého, která po jeho smrti byla nejmocnější ženou světa.
1 Dídó, mytická zakladatelka Kartága.
5 Pénelopé, Odysseova manželka, vzor věrnosti.
r' Kirké, mocná řecká kouzelnice.
' Klytaiméstra, manželka mykénského krále Agamemnona, klerý zvítězil nad Trójou. ' Polyxeně, nejmladší dcera trójského krále Priama, proslulá svou krásou. 0 Eset (řec. Isis), nejmocnější egyptská bohyně.
10 Římská bohyně moudrosti; vynikala svou krásou.
11 Venus, římská bohyně lásky; vynikala svou krásou.
12 luno, římská bohyně, ochrankyne manželství a rodiček; vynikala svou krásou.
*3 Šammuramat (řec. Semírámis), asyrská královna, které jsou připisovány visuté zahrady v Babylóně, jeden ze sedmi divů světa. 14 Přesně, s mířením.
77
To pověděvši, řekla: „Dobře-li jsem tak smyslila?" Vzkřikly všecky: „Dobře, dobře!" Když se pak upokojily, Budcslávka stojící řekla: „Ó přešlechetná panno Vlastislavo! Panny tyto praví, že ty toho od sebe sama nemáš, ale že jsou to všecko bohové, s kterýmiž jsi se spříznila, tobě oznámili. Protož vidí se jim za slušné, tito artikulové aby vší zemi oznámeni byli." Vlasta hned nemeškajíc, vůli svou a zřízení takové po vší zemi držeti a zachovávati přikazujíc, rozeslala.
To slyšíce muži, velmi se ulekli a všickni nemeškajíce, jako včely v den mračný k ouli, tak k Přemyslovi běželi, rady i pomoci od něho žádajíc slibovali, že již chtí vedle jeho rady všecko činiti, jediné aby taková těžkost neobyčejná i nesnesitedlná na ně nepřišla. Kníže Přemysl žádal do dne třetího prodlení a třetí den dal jim odpověď, | že to v svých věštbách uznává, že na dívky již se <xxr> bohové hněvají, ale ony že toho pro svou velikou pýchu a zpupnost mysli neznají: „Dne osmého Dyrés1 k nim se hřbetem obrátí a Zelú2 chce jim býti ne-milostivým. Protož domův se berte a ke dni osmému všickni zbrojně a tejně se před Vyšehradem postavte. Odtud se bez křikův časem nočním a jako tejně přeplavíme a položíme se u jich hradu Děvína."
Cechové tu radu vděčně přijavše, tak jsou učinili a čtrnáctý den máje měsíce položili se před hradem těch dívek nezbedných a počali ukrutně k němu šturmujíc jeho dobývati. Dívky také počaly se statečně brániti a muže dřívím a kamením se zdí metati. Muži od šturmu odstoupiti musili. Přemysl stoje v lese a tomu se dívaje, k svým bojovníkům pověděl: „Dobře jest tak, neb se musilo tak stati." Jako' po jedné hodině kázal opět k šturmu jiti. Tu dívky zmuživše se, kamením a dřívím je se zdí srážely, ohněm a smolnicemi házely,
1 Jméno božsLva, jinde nedoložené.
Jméno modly zmiňované v Neplachově kronice. 3 Asi.
r
^49055^65559
78
smolou rozpuštěnou a vodou horkou ukrutně na muže lily. Muži, jako by je již dívky od šturmu odbily, počali utíkati a k lesu se priblížili tak sobě činíce, jako by se velmi strašili.1
Dívčí boj     Vlasta zatím s jinými se v odění připravila a kázavši rychle most spustiti, s mužmi napřed na svém lítém koni s velikým hněvem dolův na pole na muže běžela, houfové dívek oděných také se za ní valili, ale úzkost brány a mostu la jest je zdržovala. Vlasta domnívající se, že by již všecky dívky v šiku byly, upřímo na muže v malém počtu aspoň s padesáti statečnějšími obořila se, v prvním houfu (neb dívek přibývalo) veliká bitva byla, až se všecky dívky ven vyrojily a muži také s svým větším houfem ponuknutím Přemyslovým z lesa vystoupili. Tu tepruv z obou stran veliká bitva byla, takže vítězství sem i tam se nachylovalo. Vtom sedm mládencův velmi mužných z rodu Heskova k Vlastě se přibrali a zbrojnoši její přední zamordovali. Ti hned počali na Vlastu tak silně biti, až jí ocelivou obruč na přilbici, kterouž na hlavě měla, rozbili a ji těžce v hlavu ranili. Vlasta se ještě statečně bránila a po obnažení hlavy jich ještě j>ět svým jízlivým2 mečem ranila a Šťasoňovi štít jeho rohový napoly přeťala. Sťa-Vlásta zabita soň opustiv štít k Vlastě se s svým koněm přitočil, a hned jí svým mečem hla-<xx'> vu | napoly rozdělil. Tu jest ona s koně spadla a koňmi potlačena.3
Třetí houf dívek, kterýž stál před mostem, znamenavše, že již na dvě stě dívek na nivě leží a Vlasta, paní jich, že jest tu konec života vzala, na běh se oddaly a do zámku pospíšily. Muži je počali stíhati, bodouc, sekajíc napořád mordovali. Tu dívky již svůj úmysl proměnily, lísajíc prosily, a jakž nejvýše mohly, slibovaly. Muži se na to nic neobrátili, tepouce je bez přestání, s nimi spolu přes most až na zámek se vtlačili. Tu hned s nimi svou vůli měli a po té kratochvíli dolův s zámku se zdí je metali, z voken jimi házeli a žádné nepohřbili, ptákům a psům jich tu snísti nechali. Kořisti a loupeže když mezi bojovníky byly děleny, jeden každý rovný díl jest vzal, krom prsten drahý a řetěz zlatý, kterýž Vlasta na svých ramenou měla. Ten jest dán Přemyslovi a Přemysl to obé dal darem statečnému rytíři Šťasoňovi a meč Vlastin dostal se kníže-Dívčíválky ti Nezamyslovi. A tak jest ta šelma4 přestala, kteráž sedm let Českou zemi trá-konec pila. Tu jest také hrad Děvín vybrán a ohněm spálen i rozbořen, zdi ještě jeho některé, dvou neb tří látrův5 zvejší velmi tlusté a pevné na tento čas se ukazují.
Léta sedmistého čtyřicátého čtvrtého
Po takové neřesti6 muži počali jako okřívati, mnoho vsí z dvorův dobytčích sobě dělajíce. Někteří pak možnější7 hrady a města sobě stavěli. A Rozhoň, syn Mstibojův, město Kouřim pevné učinil a sebe kázal svým poddaným knížetem jmenovati a Přemyslovi počal se velmi protiviti. Kníže Přemysl nechtěl tomu na odpor býti, řka: „Dosti jsem já měl na knížectví Vyšehradské krajiny, také i na tom syn můj dosti míti bude. Užívej každý knížectví svého, však mi jest skrze naše Bohy oznámeno, že knížectví syna mého všecky jiné slávou i věkem převyšovati bude."
I
79
Báli.
Jedovatým, zlým. Ušlapána. Nákaza, hrůza. Asi 7-8 m. Neřádu. Bohatší.
Toho času dcera Kášina, sestry Libušiny, jménem Bila, ta z rozkázaní své Bílina hrad mateře hrad a město při jedné řece založila. A to město i zámek Bílinou nazvala, kteréž až do dnešního dne zůstalo a tak jmenuje se. |
Léta sedmistého čtyřicátého pátého Mf>
Kníže Přemysl znamenav na sobě těžkou nemoc, zemanův starších k sobě na sněm na Vyšehrad povolav, dlouhou a širokou řeč učinil, počav od Čecha až do Kroka i do Libuše, dcery jeho a své manželky, mnoho předešlého připomínal za jeho spravování času přítomného, které jsou se věci dály, a zvláště mezi obyvateli té země a těmi krvavými dívkami, to jím také k paměti přivodil. O budoucích věcech, kteréž přijíti mají, také oznamoval a za syna jeho spravování, jaké věci budou se přiházeti, dobré i zlé, to pořád1 vypravoval. Že jsou jej za kníže sobě volili, jemu poddáni byli, veliká jim činil děkování, přitom žádaje, aby synu jeho Nezamyslovi touž poddanost zachovali a jej opatro; vali, a zvláště starším to všecko poroučeje, s nimi se všemi se s pláčem rozžehnal. Kteříž, že chtí rádi jeho žádost skutkem vyplniti, pravili. Od něho vzavše odpuštění, rozjeli se a rozešli.
Dne šestého Přemysl povolav syna svého, mnohá jemu činil napomínaní, též, jak se má k svým poddaným chovati, přikazoval, a položiv se na svém loži Přemysl umřel umřel. Syn jeho i lid všecken jeho smrti velmi želel, až do dne třetího pláč a kvílení na Vyšehradě veliké bylo. A když se ty věci vykonaly, vzavše tělo jeho, vedle na ten čas jích obyčeje pěti a třmi groši opatřivše, do truhly v krásném oděvu jej vložili a na Hrobce vedle jiných tu pod Vyšehradem nad potokem pohřebili.
Popořádku.