1996/2011
Úvodní slovo 6
Historie budovy 8
Studie 11
Vedení divadla 66
Herci 70
Inscenace 93
Scénická čtení 151
Festivaly 165
Hosté 169
Kalendárium 175
Zaměstnanci 199
Rejstřík 205
OBSAH
5
Úvodní slovo primátora
Úvodní slovo ředitelky divadla
Historie budovy
6 7
ÚVODNÍSLOVO
ÚVODNÍSLOVO
Divadlo v Dlouhé slaví letos v listopadu patnáct let své existence. V patnácti letech se děti pomalu
ale jistě stávají slečnami a mladými muži. Z pubertální mládeže se postupně stávají dospělými lidmi.
V případě Divadla v Dlouhé si však troufám tvrdit, že proces dospělosti nastal o mnoho let
dříve a stalo se tak i bez jakýchkoliv úředních formalit.
Divoká puberta se v případě Divadla v Dlouhé nedostavila takřka vůbec a dnes jde o stabilní
a respektovanou divadelní instituci, která si velice rychle našla místo na pražské divadelní scéně.
Ne náhodou se během své krátké existence stalo Divadlem roku a řada z jeho inscenací je
oceňována jak odbornou, tak laickou veřejností.
Divadlo v Dlouhé však přežilo i události méně příjemné, než jsou plné sály a pochvalné recenze
od divadelních kritiků. Za všechny vzpomenu alespoň devastující povodně z léta 2002, které
výrazně ovlivnily jeho chod. Soubor však ani poté, co mu přírodní živel tak závažně zasáhl do fungování,
nerezignoval a do opravených prostor „svého“ divadla se po měsících strávených na divadelních
zájezdech a hraní v propůjčených prostorech vrátil. A to je pro Prahu jen a jen dobře.
Po jeho rekonstrukci jsme si totiž mohli všichni oddechnout, že Divadlo v Dlouhé „JEŠTĚ
ŽIJE“ (i bez věšáku, čepice a plácačky) a „BĚSI“, ani přírodní živly, pro ně neznamenali „KONEC
MASOPUSTU“. Všichni Pražané se tak i v současnosti mohou těšit z báječných inscenací, které
výrazně obohacují kulturní nabídku našeho hlavního města.
Falešná skromnost není v případě Divadla v Dlouhé na místě. Je třeba na tomto místě poděkovat
jeho vedení a celému hereckému souboru za skvělou práci, kterou v uplynulých patnácti
letech odvedlo. My, Pražané toto poděkování a ocenění můžeme poskytnout velice snadno. Tím,
že i nadále budeme do Divadla v Dlouhé chodit v tak hojném počtu jako dosud.
Nebudu přát Divadlu v Dlouhé „alespoň tolik let existence, jako tomu bylo doposud“. Přát mu
pouze patnáct let je dle mého názoru málo. Přeji mu, aby na ně diváci nezanevřeli, aby se mu vyhýbaly
přírodní živly a jeho repertoár byl stále tak kvalitní, jako tomu bylo doposud. Pokud tomu
tak bude i nadále, nemám o jeho existenci žádné obavy.
Bohuslav Svoboda
primátor hl. m. Prahy
Publikace, kterou držíte v ruce, mapuje uměleckou činnost Divadla v Dlouhé od jeho založení.
Patnáct let umělecké tvorby vydalo na tlustou knihu, ale tato kniha by nebyla úplná, kdybychom
si nepřipomněli, že cesta od premiéry k premiéře a od sezony k sezoně nebyla tak bezstarostná,
jak by se při listování stránkami mohlo zdát. Ve skutečnosti jsme často klopýtali přes překážky –
od běžných provozních problémů až po existenční ohrožení.
Zmíním alespoň ty, které mohly smazat naše divadlo z mapy: totální zničení divadla při povodních,
prodej budovy zahraničním investorům, rekonstrukce objektu, která nás stále znovu
vyhání z domácí scény, otřesy v pražském systému financování kultury nebo pokračující nejistota
ohledně transformace pražské divadelní sítě. Ať se dělo cokoli, hráli jsme a zkoušeli dál. Občas
jsme nevěděli, jak bude probíhat příští sezona a zda vůbec nějaké příště bude.
A právě v těchto okamžicích se ukázalo, v čem je naše velká síla: v Dlouhé se sešel výjimečný
tým nejen umělecky, ale i lidsky. Tým, který se v těžkých chvílích semknul a bojoval za své divadlo
ze všech sil. Do Dlouhé nechodí jen jako do zaměstnání ani členové umělecko-technické složky
nebo administrativní pracovníci. Ty, kdo se nechtěli věnovat divadlu naplno, brzy odradilo vysoké
pracovní tempo – hrajeme šest dnů v týdnu, o víkendech i svátcích, dopoledne i večer. A ti,
kteří zůstali, pracují s velkým nasazením a v případě nutnosti se za své divadlo postaví.
Jsem přesvědčená, že něco z atmosféry na jevišti i v zákulisí se přenáší i k Vám, divákům. I to
je možná důvod, že se k nám vracíte a, jak doufám, vracet budete i nadále.
Daniela Šálková
ředitelka divadla
Budova, ve které dnes sídlí Divadlo v Dlouhé, byla postavena
ve stylu art-deco koncem 20. let minulého století, kdy
velkoobchodník Ottomar Sušický na místě svých starých
domů v Dlouhé a Hradební ulici vybudoval moderní palác.
V jeho suterénu se počítalo s velkým kinosálem, ale
na návrh divadelního podnikatele Bedřicha Jeřábka došlo
ke změně plánu a vznikl sál divadelní. Nové divadlo s názvem
Velká opereta bylo otevřeno 4. prosince 1929 americkou
operetou Píseň pouště od Sigmunda Romberga na text
Otto Harbacha a Oscara Hammersteina, kterou dirigoval
osobně Oskar Nedbal. Toto první pražské divadlo věnované
výhradně operetnímu žánru řídil do roku 1933 Bedřich
Jeřábek, po jeho smrti pak Hugo Kraus, a to do 1. září 1944,
kdy byla uzavřena všechna divadla na území protektorátu.
V květnu 1945 scénu převzalo nejprve Národní divadlo
pro své Studio a poté Činohra 5. května. V roce 1949 zde
začalo působit Městské divadlo pro mládež, jehož zřizovatelem
se stalo hlavní město Praha. V roce 1953 bylo přejmenováno
na Divadlo Jiřího Wolkra a jako specializované
divadlo pro děti a mládež tu hrálo do roku 1995 (od roku
1991 pod názvem Divadlo na Starém Městě).
V roce 1995 hlavní město Praha vyhlásilo konkurs, jehož
vítězem se stal tým, který působí v Dlouhé dodnes. V čele
divadla stojí ředitelka Daniela Šálková a umělecké vedení
ve složení dramaturg Štěpán Otčenášek, režiséři Hana Burešová
a Jan Borna. Koncepce, se kterou se do konkurzu
přihlásili, nabízela divadlo otevřené nejrůznějším žánrům
a typům divadla a zároveň divadlo pro všechny věkové skupiny
diváků. Herecký soubor, původně složený z bývalých
herců Dejvického divadla a divadla Labyrint, byl v průběhu
let rozšířen o další členy. Divadlo bylo po nástupu nového
týmu přejmenováno na Divadlo v Dlouhé a svou činnost
slavnostně zahájilo 16. listopadu 1996.
V srpnu 2002 veškeré prostory divadla zaplavila a zničila
povodeň. Více než rok trvalo vysoušení, asanace a rekonstrukce.
Během této doby hrálo Divadlo v Dlouhé na několika
místech v Praze a na zájezdech a uvedlo tři premiéry.
V roce 2008 koupila celý objekt od potomků původního
majitele (jimž byl vrácen v restituci) italská společnost
FIM Group, která v současné době provádí kompletní rekonstrukci
celého objektu. Dokončena má být v roce 2012.
Z tohoto důvodu Divadlo v Dlouhé několik měsíců v minulé
i letošní sezoně hrálo pohostinsky na jiných scénách
v Praze i mimo ni.
HISTORIEBUDOVY
98
HISTORIEBUDOVY
HISTORIE DIVADELNÍHO SÁLU
V DLOUHÉ 39
11
12 Eva Šormová Divadlo v Dlouhé
(Pokus o encyklopedické heslo)
17 Zdeněk Hořínek Burešová, Otčenášek
28 Jana Patočková
Hana Burešová a divadlo básníků
36 Markéta Nachlingerová
Jan Borna a poetika jeho divadla
43 Kamila Černá Hity Jana Borny
54 Jan Kerbr Jako hosté
60 Markéta Dolníčková
Scénická čtení Divadla v Dlouhé
12 13
STUDIE
STUDIE
Divadlo v Dlouhé zahájilo pravidelný provoz slavnostním
otevřením 16. listopadu 1996. V  pražském divadelnictví
patří k mladým scénám, které se zrodily v období po listopadu
1989; v této množině tvoří spolu s nemnoha dalšími
minoritní skupinu divadel repertoárových se stálým souborem
a pravidelným provozem, jež mají doposud statut
příspěvkové organizace.
Přímý impulz k  jeho vzniku vzešel od  provozovatele
předchozích divadelních organismů působících v  tradičním,
po desetiletí zavedeném divadelním prostoru v suterénu
palácového domu na nároží Dlouhé a Hradební ulice
na Starém Městě pražském, kde se hrálo téměř nepřetržitě
od roku 1929, kdy byla budova postavena. Provozovatelem/
zřizovatelem zdejšího divadla se už koncem čtyřicátých let
20. století (také v souvislosti s vyvlastněním domu) stalo
hlavní město Praha – a je jím dosud. Převratné společenské
změny v listopadu 1989, jež ovlivnily veškeré divadelní
dění a rozvolnily dosavadní zafixovanou organizační strukturu,
provozovatelský model i systém financování českého
divadelnictví, postihly též již dlouhodobě zde působící
specializovanou scénu pro děti a mládež – Divadlo Jiřího
Wolkra. Konec organizovaných školních návštěv a masivní
odliv publika, interní personální změny a neujasněná koncepce
vyústily do hluboké umělecké a hospodářské stagnace,
z níž se ani za nového vedení a pozměněné programové
orientace nepodařilo vybřednout. Pražský magistrát posléze
začal krizovou situaci Divadla na Starém Městě (jak
se tehdy jmenovalo) řešit: roku 1995 odvolal ředitele Jana
Řeřichu, pověřil dočasným vedením F. R. Čecha (člena kulturního
výboru) a vyhlásil veřejnou soutěž. V té době již
DIVADLO V DLOUHÉ (Pokus o encyklopedické heslo)
byla budova vrácena potomkům původního majitele, kteří
si na rozdíl od některých jiných restituentů přáli divadlo
uchovat a napomohli tak zabránit jeho zrušení.
Vypsanou soutěž obeslalo deset uchazečů. Ve dvoukolovém
výběrovém řízení zvítězil projekt vypracovaný Janem
Bornou (umělecký šéf Dejvického divadla), Hanou Burešovou,
Štěpánem Otčenáškem (po odchodu z divadla Labyrint
bez angažmá) a  předkladatelkou Danielou Šálkovou (též
z Labyrintu). Čtveřice sestávající ze dvou režisérů, dramaturga-teatrologa
a ekonomky se jevila hned v několika ohledech
jako vhodný a perspektivní tým. Jeho složení slibovalo
zajistit fungování divadla nejen umělecky, koncepčně a programově,
ale také po stránce hospodářské, finanční a manažerské.
Příznivým faktorem byl i „nižší střední“ či „zrale
mladý“ věk zúčastněných, pohybující se mezi 30–40 lety, kdy
se životní zkušenost pojí s ještě neztenčenou silou a energií.
Všichni měli také za sebou již řádku let divadelní praxe;
Borna a Burešová se v polovině devadesátých let řadili mezi
respektované osobnosti současné české režie. V neposlední
řadě byla na tento tým navázána skupina, respektive dvě
skupiny herců (z Labyrintu a z Dejvického divadla), s nimiž
se pro nové divadlo počítalo a z nichž se posléze utvořil
jeho soubor. Z Labyrintu přišli Luděk Čtvrtlík (v angažmá
do  r. 2000), Miroslav Hanuš, Ilona Svobodová, Miroslav
Táborský, Tomáš Turek, Jiří Wohanka a Vlastimil Zavřel.
Jan Borna přivedl z Dejvického divadla Michaelu Doležalovou,
Čeňka Koliáše, Ivanu Lokajovou, Martina Matejku,
Pavla Tesaře, Petera Vargu, Lenku Velikou, Martina Velikého
a Jana Vondráčka. První sestavu souboru zanedlouho
doplnily herečky Naďa Vicenová a  Jaroslava Pokorná
Eva Šormová
(obě z  předchozích působišť Hany Burešové), dále Klára
Sedláčková (provd. Oltová), Magdalena Zimová, Marie
Horáčková (provd. Turková) a od sezony 2006/07 posílila
dámskou část souboru už předtím hostující Helena Dvořáková
z Městského divadla v Brně. Jednu sezonu byl v angažmá
Miloš Kopečný (2002/03), o něco déle setrval Miloslav
König (2007–10), oba i po odchodu z ansámblu zůstali
v okruhu spolupracovníků DvD. Služebně nejmladším hercem
v souboru je od 2011 Jan Meduna. Během patnáctiletého
trvání DvD nedoznalo personální složení citelných,
natož dramatických změn. Od počátku řediteluje Daniela
Šálková, umělecké vedení má v rukou triumvirát Borna –
Burešová – Otčenášek. Stabilitu a soudržnost vykazuje i herecký
soubor, jak je vidět z nepatrného počtu těch, kdož jej
opustili, ač se v něm sešli herci, lišící se školením, hereckou
výbavou i projevem. Vedle stálých hereckých členů se pravidelně
na scéně DvD objevují i hosté, např. Karel Roden,
Pavel Rímský, Věra Kubánková, Petra Špalková, Martin Štěpánek,
David Prachař, Marie Málková, Arnošt Goldflam,
Martin Huba, Bořivoj Navrátil, Marek Daniel, Emma Černá,
Marek Němec a další.
V  první sezoně se DvD představilo staršími pracemi
obou skupin, inscenace byly buď přeneseny nebo obnoveny.
Začínalo se dramaticko-hudební kompozicí Sestra Úzkost,
kterou z Čepových a Demlových textů vytvořil J. A. Pitínský
a která se stala takřka manifestem prvního souboru Dejvického
divadla. Do nového působiště přinesli Dejvičtí šest
dalších inscenací, které byly dílem Jana Borny (M. Cervantes
– J. M. da Silva: Dobrodružství dona Quijota, J. Borna –
P. Matásek – J. Vodňanský: Zpívej, klaune…, J. Borna: To
je nápad!, S. Mrożek: Tango), A. Goldflama (J. Illner: Kvas
krále Vondry XXVI.) a B. Golubovičové (Sněhová královna).
Do repertoáru přispěla čtyřmi inscenacemi Hana Burešová
(J. Žák: Škola základ života, P. Beaumarchais – G. Rossini:
Lazebník sevillský, Ch. D. Grabbe: Don Juan a Faust, Molière:
Létavý lékař). Vedle toho se do konce roku 1996 ještě
dohrávaly tři inscenace Divadla na Starém Městě.
Prvnípůvodnípremiéra(P. Skoumal–E.Frynta–P. Šrut–
J. Vodňanský: Kdyby prase mělo křídla, 14. 12. 1996), kterou
připravil Jan Borna, souvisela s  písničkářsko-divadelními
produkcemi i s hravým muzicírováním, jak je pěstuje Studio
Y, a nezapřela kabaretní rodokmen. Proti tomu Topolův
Konec masopustu (22. 3. 1997) nastudovaný Hanou Burešovou
jako druhá původní premiéra (poprvé s herci z obou
skupin) důrazně ohlásil linii divadla básnivého a básnického
dramatu. Obě inscenace tak předznamenávaly rozpětí
tvorby divadla, jejíž žánrovou šíři ostatně zdůrazňoval už
soutěžní projekt.
Páteří jevištní tvorby DvD jsou inscenace kmenových
režisérů, resp. režisérky a  režiséra. Pro Hanu Burešovou
a jejího stálého dramaturga Štěpána Otčenáška je příznačná
nebývale rozmanitá škála inscenovaných děl, sahající
od  vysoké tragédie po  frašku, zahrnující komorní opusy
i opulentní scénické fresky a střídající náročná, až exkluzivní
dramata s  nabídkou lehčího repertoáru. V  mnohostranném
záběru figurují díla odlišná, ba nesouměřitelná
jako je římská tragédie (Seneca: Faidra, 2007) a vídeňská
lidová fraška (Nestroy: Opice a ženich, 1999), španělské barokní
drama (Calderón: Lékař své cti, 2009) a Pratchettovy
fantasy (Soudné sestry, 2001, Maškaráda čili Fantom Opery,
2006), Camusova adaptace Dostojevského Běsů (2002)
a pokus o divadelní „reality show“ (S. Königgratz: Ještě žiju
s věšákem, čepicí a plácačkou, 2003). Scénicky smysluplně
realizovat takto hybridní repertoár lze jen díky vnímavosti
k osobitosti dramatických textů a autorských poetik, která je
Haně Burešové vlastní. Chápavé porozumění specifice každého
jednotlivého díla (včetně často rozsáhlých textových
úprav) však nezakládá pokorně pietní přístup, ale otevírá
cestu k  tvořivé scénické konkretizaci, inspirované dnešní
mentalitou i  historickou zkušeností 20. století a  čerpající
ze soudobého stavu stratifikovaného divadelního jazyka.
Životní a umělecká zralost spolu s pevným vědomím řádu
a hierarchie věcí se zrcadlí už v objevné dramaturgii, která
do českého prostředí vnáší prostřednictvím dosud zcela
opomíjených nebo dlouhá desetiletí neuváděných děl závažná
mravní témata, otázky lidské existence a její duchovní
dimenze (vedle už zmíněné Faidry a Lékaře své cti sem
patří Crommelynckův Velkolepý paroháč, 1998, a Claudelův
14 15
STUDIE
STUDIE
Polední úděl, 2011). S myšlenkovými obsahy a formální výstavbou
těchto textů souvisí scénická rehabilitace nerelativizovaného
dramatického patosu, tragična a katarze, v neposlední
řadě kultivovaně vytříbeného básnického slova – což
jsou kvality, jichž je v našem divadelnictví poskrovnu. Vedle
problematiky jedince a jeho individuálního osudu režisérka
usiluje zobrazit dynamické procesy společenského dění
a  postihnout nejednoznačnou roli člověka v  nich – roli
hybatele, aktéra i oběti (J. Topol: Konec masopustu, 1997;
H. Burešová – Š. Otčenášek – J. Vedral: Obrazy z Francouzské
revoluce, 2000; A. Camus – F. M. Dostojevskij: Běsi, 2002;
G. Tabori: Goldbergovské variace, 2004). Paralelně se věnuje
komediálnítvorbě,v nížvolboupředlohnezapřezálibuv ital-
skéimprovizovanékomedii(C.Goldoni:Lhář,2005)čiv bri-
lantnítechnicekomediefrancouzské(E.Labiche–M.Michel:
Sýr, sýr! aneb Lov na havrany, 1998) a její moralitou střižené
odnoži (G. Feydeau: Dáváme děťátku klystýr! – „Kašlu
na to!“, řekla Hortensie, 2010). Střídání komického a vážného,
groteskního a patetického, kontrast směšného a dojímavého,
vysokého a nízkého, jsou příznačné pro režijní rukopis
Hany Burešové. Inscenace jsou provázeny přiléhavou
hudbou (sestavenou buď z hudebních výběrů či nově složenou
nejčastěji P. Skoumalem, J. Vondráčkem a V. Franzem),
vyznačují se hudebně cítěnou temporytmickou výstavbou
a zřetelem ke zvukovým kvalitám slova, verše a mluvního
projevu. Výtvarné a prostorové řešení jednotlivých inscenací
nabývá velmi diferencovaných podob; vedle komorně důvěrného
miniaturizovaného prostoru, který na jevišti sdílejí
herci s diváky (Faidra), se při témž umístění herců a publika
(Polední úděl) pomocí rafinovaného světelného designu rozevírá
průhled do nedozírných dálav, výpravě někdy dominuje
obžernost barev a tvarů (Opice a ženich, Soudné sestry),
jindy noblesní, mrazivá elegance střídmých linií (Běsi,
Lékař své cti). Vizuální různorodost inscenací do  značné
míry plyne z účasti výtvarníků a scénografů (Xénia a Adam
Hoffmeistrovi: Konec masopustu; Karel Glogr: Velkolepý paroháč,
Opice a ženich, Obrazy z Francouzské revoluce, Soudné
sestry + Maškaráda čili Fantom Opery – obě s kostýmy
Samihy Maleh; David Marek: Faidra, Experiment, Sýr, sýr!
aneb Lov na havrany, Lhář, Dáváme děťátku klystýr! – „Kašlu
na to“, řekla Hortensie; Milan David: Běsi, Goldbergovské
variace; David Vávra: Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou;
Martin Černý: Lékař své cti, Polední úděl).
Typ kabaretního divadla, rozvíjený Janem Bornou,
dosáhl zatím svého vyvrcholení v Kabaretu Vian – Cami
(1999). Dále sem patřily Mokré písně z  Dlouhé (2002),
Kabaret Prévert – Bulis (2005) a  shakespearovský digest
(J. Borgeson – A. Long – D. Singer: Souborné dílo Williama
Shakespeara ve 120 minutách, 2008). Ohniskem Bornovy
divadelní aktivity jsou však inscenace pro děti, respektive
tzv. rodinná představení. Jsou vytvářena s citem, porozuměním
a  hlavně s  nevšedním respektem vůči dětskému
divákovi; vyššími a komplikovanějšími „patry“ své vrstevnaté
stavby směřují k odrostlejšímu i k dospělému publiku.
Režijní invence rezonuje s hereckou fantazií, nápaditě
si pohrávají se slovem, hudbou i obrazem, s nečekanými
střihy situací, nálad a  emocí. Škála dětských/rodinných
programů sahá od moderní pohádky (Aškenazyho vánoční
příběh Jak jsem se ztratil, 2000) k vtipně traktované sexuální
osvětě (T. Lehenová – J. Borna: Myška z bříška, 2006),
zahrnuje kompozici starých her lidových loutkářů (Komedie
s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí, 2004) a pro
děti již odrostlejší dramatizaci české klasiky z okruhu povinné
školní četby (S. Čech: Epochální výlet pana Broučka
do XV. století, 2001). Částí své tvorby se Jan Borna obrací
k problematice našeho národního společenství a prostřednictvím
vzdálené i  nedávné minulosti nahlíží jeho mýty
a traumata. Zpočátku ještě humorně změkčené zobrazení
české malosti, zbabělé přizpůsobivosti a ješitné sebestřednosti
na pozadí odmýtizovaného hrdinství husitských bojovníků
(Epochální výlet pana Broučka do XV. století) nabývá
při líčení normalizační kocoviny, prošustrovaných
nadějí a zrazených ideálů na tvrdosti a hořkosti (I. Dousková:
Oněgin byl Rusák, 2008), aby vyústilo do nelítostné
grotesky a  panoptikální karikatury, sycené patrně potřebou
vyslovit se k znechucujícímu stavu society a poměrů
v  české kotlině (L. Stroupežnický: Naši furianti, 2011).
Ve vlastní divadelní práci uplatňuje Jan Borna své literární
schopnosti, většinou režíruje texty, na nichž se podílel
jako spoluautor nebo které dramatizoval či adaptoval z různých
předloh (dramat, prózy, tradičních loutkových her,
básní, písňových textů). V  tomto smyslu poukazuje jeho
tvorba k volné inspiraci autorským divadlem 60.–80. let.
Neuzavírá se však před „pravidelným“ dramatem (J. Radičkov:
Pokus o létání, 2007; L. Stroupežnický: Naši furianti)
nevyjímaje ani klasickou detektivku (A. Christie: Past
na myši, 2002). Stálým Bornovým jevištním výtvarníkem je
Jaroslav Milfajt (Epochální výlet pana Broučka do XV. století,
Past na myši, Komedie s čertem, Pokus o létání, Kabaret Prévert
– Bulis, Myška z bříška, Souborné dílo Williama Shakespeara
ve 120 minutách, U Hitlerů v kuchyni, Naši furianti),
ojedinělá zůstala spolupráce s Markem Zákosteleckým (Jak
jsem se ztratil).
Vedle domácích režisérů, připravujících během sezony
obvykle po jedné premiéře, se na tvorbě DvD podílejí
hostující režiséři převážně střední generace. Dvě inscena-
16 17
STUDIE
STUDIE
ce připravili J. A. Pitínský (T. Mann: Kouzelný vrch, 1997;
Kchung Šang-žen: Vějíř s broskvovými květy, 2008) a Arnošt
Goldflam (J. Verne – A. Goldflam: Tajemství Viléma Storitze,
1998; Kabaret Richard Weiner, 1998), po jedné Zoja
Mikotová (O. Preussler – T. Pěkný: Malá čarodějnice, 1998),
Vladimír Morávek (Kabaret Undine, 2000), Janusz Klimsza
(J. M. Synge: Hrdina západu, 2004), Jan Nebeský (H. Ibsen:
Divoká kachna, 2005) a  Ivan Rajmont (W. Shakespeare:
Titus Andronicus, 2007). Z mladých režisérů tu dosud pohostinsky
pracovali Jiří Havelka (M. Ende: MOMO a zloději
času, 2009), Jan Mikulášek (W. Shakespeare: Macbeth, 2010)
a Martin Františák (A. P. Čechov: Tři sestry, 2011). Objevil
se tu rovněž Martin Huba z Bratislavy (R. Harwood: Garderobiér,
2002), v Čechách naturalizovaný Kanaďan Ewan
McLaren (S. Shepard: Mámení mysli, 1999) a Rus Sergej Fedotov
(M. Bulgakov: Molière, 2006). Hostující režiséři, kteří
si obvykle přivádějí i „svého“ výtvarníka (např. J. A. Pitínský
Jána Zavarského, Jan Mikulášek Marka Cpina), případně
další spolupracovníky, obohacují svým přístupem a pojetím
způsob inscenační práce DvD. Otevřenost jiným pohledům
a konfrontace metod přinášela souboru stimulující podněty
a obecenstvu širší a pestřejší nabídku inscenací.
Uměleckou produkci DvD, která se ustálila na zhruba
čtyřech premiérách regulérních repertoárových inscenací
ročně, doplňuje od ledna 2004 druhá dramaturgická řada
takzvaných scénických čtení. Uskutečňují se vesměs v prostoru
foyeru mezi divadelní kavárnou a balkonem, herecké
postupy a scénické prostředky (včetně kostýmů a dekorací)
se uplatňují ve více nebo méně redukované podobě, podstatně
omezen je však počet repríz. Scénická čtení (na nichž
se jako režisér a iniciátor nejčastěji podílel Karel Král, šéfredaktor
revue Svět a  divadlo, nebo herecká „slovenská
sekce“ DvD) představují hlavně hry současných česko-slovenských
autorů (Pavel Landovský, Václav Havel, Hubert
Krejčí, Jáchym Topol, Egon Tobiáš, František Švantner, Zuzana
Ferenczová, Ľubo Dobrovoda aj., nejuváděnějším byl
zatím Viliam Klimáček). Velkého ohlasu dosáhla aktuální
politická satira Ivy Volánkové Standa má problém (2006),
ventilující aféru tehdejšího premiéra a  předsedy sociálně
demokratické partaje Stanislava Grosse. Hlubší reflexi komunistické
minulosti ukázala inscenovaná čtení her Viliama
Klimáčka Komunismus (2009) a Tomáše Vůjtka S nadějí
i bez ní (2011).
Jako jedno z mála pražských divadel se DvD soustavně
věnuje dětem a mládeži. Kromě vlastních inscenací, vytvářených
pro tuto skupinu obecenstva, pořádá již od  roku
1998 každoročně týdenní přehlídku českých profesionálních
i  amatérských souborů (včetně loutkových) Dítě
v Dlouhé a od roku 2007 vždy na podzim rozsahem menší
Festival 13+.
Během patnáctileté existence si DvD vydobylo v pražském
divadelnictví pevné místo. Zaujalo je svou dramaturgií,
zahrnující díla rozmanitých žánrů, stylů, slohů, typů
a poetik, jakoby chtělo obejmout nepřeberné bohatství dramatické
divadelní kultury, vytvořené od počátků dodnes.
Svou pozici stvrzuje ovšem především inscenační tvorbou,
která proti divadlu postavenému na vyhraněném programu
a jediném estetickém modelu dává přednost pluralitě
a pestrosti. V éře postdramatického divadla zdařile udržuje
a rozvíjí divadlo dramatu, nepodléhá jepicovitým módním
vlnám, senzacím a  excesům, ani neupadá do  osvědčené
rutiny či vyprázdněné konvence. Herectví DvD charakterizuje
přiznaná divadelnost, realistické zobrazení je mu
bytostně cizí. Jevištní projev se pohybuje od jemné stylizace
po výrazovou exaltaci, vždy si však uchovává lidskou
míru. Ačkoli v souboru vyrostly výrazné individuality (Jan
Vondráček, Miroslav Táborský ad.), jeho silou je především
kolektivnost, prolnutá sdílenou energií, vzájemnou zkušeností
a kultivovanou tvůrčí empatií. K specifickým rysům
herectví DvD patří jeho hudebnost (většina herců nejen
zpívá, ale ovládá i hudební nástroje) i suverénní smysl pro
hru a hravost – to vše zvyšuje přitažlivost a kouzlo inscenací.
Umělecké výsledky DvD, jež mj. dokládají efektivnost
kontinuální ansámblové práce, odkazují k  sounáležitosti
s evropskou kulturou, pojící uměleckou tvorbu s etikou a –
transcendentnem.
BUREŠOVÁ, OTČENÁŠEK
Zdeněk Hořínek
1.
Profesionální spojení Hany Burešové (1959) se Štěpánem Otčenáškem
(1954) trvá už bezmála třicet let. V soupisu režií
Hany Burešové se dramaturgická účast Štěpána Otčenáška
objevuje poprvé roku 1981, kdy je uveden též jako spoluúpravce
futuristické buffonády Anatola Sterna Výrobce bomb
(Klub v  Řeznické). Taková věrnost je v  dnešní všestranně
promiskuitní době vzácností a svědčí přinejmenším o tom, že
se oba partneři trvale potřebují. A je podmíněna společným
uměleckým názorem i jistou komplementaritou osobností.
Dramaturg tzv. repertoárového divadla (jichž je u nás
většina) sestavuje (nebo spíše navrhuje) pro své divadlo
(které není jeho) dramaturgický plán, z něhož jsou jednotlivé
tituly rozdělovány a  přidělovány jednotlivým režisérům
(k jejich radosti i opaku). Režisér snad najde v nabídce
„hru svého srdce“ (nebo ji tam podstrčí), často však musí
své záliby podřizovat zájmům podniku. U režisérů průměrného
formátu a nevyhraněné (nebo příliš úzce vyhraněné)
orientace to může být ku prospěchu věci – záliby omezují
možnosti a jejich uskutečnění přináší mnohdy rozčarování.
Jako dávný dramaturg jsem udělal trpkou zkušenost: když
se mi všemu navzdory podařilo prosadit milovanou hru,
byl jsem zpravidla zklamán při jejím jevištním provedení.
A tak jsem si své tajné lásky raději nechával pro sebe. Ideál
trvá, pokud zůstává ukazatelem, metou, cílem a  nekončí
v propadlišti provozu. To platí bohužel nejen pro divadlo.
Dramaturgický rejstřík B/O je široký a pestrý. Zahrnuje
duchovní hry lidové (školní inscenace Hry lidové, kladenský
Mojžíš), barokní (Calderónův Zázračný mág, Znamení
kříže) i moderní provenience (Eliotova Vražda v katedrále,
Taboriho Goldbergovské variace), hry historické (Obrazy
z Francouzské revoluce, pod nimiž je jako autor vedle
B/O podepsán Jan Vedral, Merežkovského Smrt Pavla I.),
často objevné tituly klasického a  moderního repertoáru
(Grabbův Don Juan a Faust, Žert, satira, ironie a hlubší význam,
Kleistův Amfitryon, Shakespearův Macbeth, Senekova
Faidra, Calderónův Lékař své cti; Kainarův Ubu se vrací,
Dürrenmattovo Play Strindberg, Topolův Konec masopustu,
Crommelynckův Velkolepý paroháč, Levínského Ještě žiju
s  věšákem, čepicí a  plácačkou, Bernhardova Síla zvyku),
dramatizace rozmanitých próz (Dostojevského Běsi, Pratchettovy
Soudné sestry a  Maškaráda čili Fantom Opery,
Dumasovi Tři mušketýři), činoherní přepisy hudebních děl
(Hervého Mam’zelle Nitouche, Rossiniho a  Beaumarchaisův
Lazebník sevillský, Righiniho a Portův Kamenný host
aneb Prostopášník) i jedna skutečná opera (Rigoletto v Národním
divadle) a konečně celá řada komedií v žánrovém
rozpětí od komedie dell’arte po tragikomedii (Holbergův
Jeppe z kopečku, Fraynovo Bez roucha, Shawovo Člověk nikdy
neví, Žákova Škola základ života, Šamberkovy aktovky
Boucharón a Já mám příjem!, Molièrův Létavý lékař aneb
Proměny Harlekýnovy, Labichův Sýr, sýr! aneb Lov na havrany,
Nestroyova Opice a ženich, Goldoniho Lhář). V tomto
neúplném seznamu, v němž se některé škatulky překrývají,
je příznačné to, co v něm chybí. Jsou to běžná repertoárová
čísla a hry popisného a přízemního realismu, obrazy životní
prostřednosti. Dramaturgie B/O je dramaturgií extrémních
poloh významových a výrazových, sahajících od bujného
smíchu a parodie k drastice a extatičnosti.
Trvalá intimní součinnost režisérky a dramaturga (spolu
s důležitým spojením ženského a mužského elementu)
18 19
STUDIE
STUDIE
s sebou nese jisté tajemství. Jak taková spolupráce probíhá?
Co je v ní určující? Vyloučíme-li vágní splynutí duší, jež
má své místo v pokleslých milostných románech, tušíme
v této spolupráci jisté plodné napětí. Ve starším rozhovoru
vymezuje Burešová svůj vztah k nejbližšímu tvůrčímu partnerovi
ještě zcela obecně a bezkonfliktně: „Žijeme a pracujeme
spolu už přes deset let, a i když nebyl pod každou mou
inscenací podepsán jako dramaturg, byl mi vždy nablízku
svou radou. Je to korektor mých úvah, je i mým prvním
neshovívavým kritikem, nemluvě o  tom, že některé hry
pro mne objevil právě on a že se často podílel na celkové
koncepci inscenace i na její realizaci. Snad jedinou nevýhodou
tohoto pracovně rodinného spojení je, že si od práce
neodpočineme ani doma – zato si však máme stále o čem
povídat.“1
V novějším interview u příležitosti inscenace Senekovy
Faidry prozrazuje režisérka něco o svých dramaturgických
preferencích: „Dělám skoro radši texty, které jsem ještě
1 Pokorná, Terezie. Divadlo jako „ekologie ducha“. Divadelní noviny 2,
1993, č. 6, s. 10.
Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
nikdy neměla možnost vidět, jako nedávno Kleistova Amfitryona
či Calderónovo Znamení kříže. Člověk není ani
podprahově ovlivňován, inspiruje se textem a svou představivostí.
Faidra je zároveň starobylá a velice moderní hra.
Už jen jak bez oklik otevře problém.“ Ve vztahu k další Senekově
tragédii, kde Thyestes se smyslem pro krutý detail
popisuje, jak Atreus připravuje hostinu z masa a vnitřností
dětí svého bratra, se projevují režisérčiny žensky a mateřsky
citlivé zábrany: „Právě Thyesta mi před lety dramaturg
Štěpán Otčenášek nabízel, ale to bych inscenovat nemohla.
Hrdiny musím vnitřně pochopit, od postav Thyesta bych
měla příliš velký odstup. Problém Faidry je mi bližší. Faidra
není zlá a mstivá. Ale je osamocená a snaží se naplnit velkou
potřebu lásky.“2
2.
Při motivaci dramaturgické volby hrají svou roli důvody ideové,
estetické, psychologické, vkusové a ovšem i zcela osobní
zkušenosti. Když se Hana Burešová roku 2008 rozhodla nastudovat
notoricky známé Dumasovy Tři mušketýry, nespokojila
se s konvenční dramatizací, ale konfrontovala tradiční
látku se zážitky vlastního dětství. Podala o tom velmi konkrétní
svědectví: „K četbě mě dovedl nejprve zážitek filmový,
a to Tři mušketýři z roku 1961 s G. Barrayem v roli d‘Artagnana.
Bylo mi devět a viděla jsem je někdy na jaře 68 v černobílé
televizi, k jejímuž sledování mě pozvala paní Drahorádová,
sousedící s námi na pavlači v mém rodném domě
v Praze na Smíchově. Hluboký dojem smazal takřka úplně
mou dosavadní vášeň pro Vinnetoua […] a namísto Old
Shatterhanda, s nímž jsem dosud spojovala svou androgynní
identitu, jsem si […] vytvořila ‚vektor‘ d‘Artagnana a ztotožnila
se s tímto fanfarónským odvážlivcem, příbuzným
Dona Quijota a Cyrana, jenž má rád ‚zápasy marné‘ […]
Založila jsem promptně také mušketýrskou partu z děvčat
ze třídy, některé byly už tehdy jasné ‚ženy‘, a ta nejatraktivnější
byla samozřejmě Milady (nebo občas Královna,
aby neměla jen negativní roli), představitelka nadzemsky
2 Kolářová, Kateřina. Bolestný křik trápené duše. MF Dnes 17. 3. 2007.
obětavé Konstance bohužel brzy na to emigrovala a po ní
už nebyla žádná spolužačka dost vhodná. Aramis byl fluktuant
z party se občas vytrácející – nositelky jeho jména se
měnily, na rozdíl od Portha, jehož ‚fidelis a fortis‘ představitelka
je dodnes mou nejlepší přítelkyní (životem už však
dosti pohublou) a Atha, jehož misogynství a sklon k depresím
dodnes provází mou vzácnou (i vzácně vídanou, leč
stále milovanou) přítelkyni-spisovatelku. Až na  pár ‚šermířských‘
utkání s klacky se však činnost party neprojevovala
nějakým napodobováním situací z románu. Šlo spíš
o pocit naší sounáležitosti s hrdiny…“ Mostem k odlehlé
historické skutečnosti se stala rušná atmosféra šedesátých
let, jež „byla synonymem mládí, lásky a entuziasmu a korespondovala
v mnohém s tou romantickou dobrodružnou
četbou. Vždyť stejně jak mí hrdinové sršela i  společnost
60. let vitalitou, odvahou až fanfarónskou, smyslem pro
soudržnost a nezištnou obětavost, pro čest a spravedlnost
a zvedala hlavu vysoko do oblak… než se utopila v šedi
normalizační pasivity.“3
3.
Na větvi vzpomínky byla zachycena i inscenace Tří mušketýrů
v Městském divadle Brno (prem. 13. září 2008). Základním
inscenačním principem se stala konfrontace pracující
s kontrasty a paralelami všeho druhu.
Děj romantického příběhu ze 17. století je situován
do omšelého činžáku s dlouhou pavlačí a rozlehlým dvorem
opatřeným klepadlem na koberce a popelnicemi (výtvarník
David Marek), kde se míjejí nájemníci v šedivém
civilu i prohánějí mušketýři v pestrých kostýmech (výtvarnice
Samiha Maleh), inspirovaných nezapomenutelnými
ilustracemi Maurice Leloira. Dumasův příběh je sledován
s  pietní věrností předloze, ovšem zkráceně a  zrychleně.
Jeho svět je evokován nikoli popisem, ale akcí. Nesou jej
v sobě a s sebou jednotlivé postavy v individuálních i hromadných
šarvátkách, honičkách, velkolepých pitkách, politických
a milostných intrikách.
3 Burešová, Hana. Tři mušketýři po čtyřiceti letech. Program k inscenaci
Tři mušketýři, Městské divadlo Brno 2008, s. 212 a 214.
20 21
STUDIE
STUDIE
Moderní dění se odehrává v  přetržitých a  roztržitých
žánrových momentkách, jejichž banalita i pokleslost se nejednou
dostávají do rozporu s bojovnými národními hesly.
Výsledné efekty konfrontace jsou někdy dramatické (když
mušketýrský triumf nad kardinálovým úkladem s královninými
přívěsky probíhá paralelně s  českým hokejovým
vítězstvím nad sovětským mužstvem: „Hurá! Vy nám tanky,
my vám branky!“), někdy komické (když fiktivní d‘Artagnan
horlivě střežící bezpečnost nešťastného milovníka
Buckinghama, nedopatřením probodne močícího „reálného“
opilce), ale vždy významonosné.
Konfrontace probíhá i  v  moderním pásmu, kde proti
unaveným a ustaraným dospělým (včetně už normalizačně
uvědomělé domovnice Smetákové s koštětem, z níž Eva
Jelínková učinila špiclovsky bdělou obdobu historických
intrikánů) figuruje temperamentní mládí s  jeho věčnou
touhou po dobrodružství. Dívky, hrající si na mušketýry,
nemohou ovšem rozvinout paralelní příběh, jejich doménou
zůstává empatie a sympatie. Děti jako herci jsou roztomilé,
pohybově šikovné, s hlásky neškolenými a neprůraznými.
Kontrastní funkci však plní s patřičnou dojemností,
jež v dospělých pamětnících vyvolává jistou nostalgii.
Konfrontaci využívá i inscenace Goldoniho Lháře v Divadle
v Dlouhé (prem. 16. dubna 2005). I zde čerpají inscenátoři
z osobní (cestovatelské) zkušenosti. Proti hybnému
a strakatému světu komedie dell’arte s jejími typy, maskami,
zápletkami, karnevaly stojí utahaná turistika naší doby, kdy
každý, kdo na to má a ještě může, cestuje. Vyústění různorodého
a k nepřehlednosti zamotaného děje (korunované
Leliovým velkolepým lhářským monologem) ovšem přináší
i poznání, že nešlo pouze o zábavu založenou na komické
konfrontaci dvou odlehlých světů, ale o věčné lidské sny
a iluze, které si vytváříme o minulosti a které si minulost
a přítomnost vytvářely a vytvářejí o sobě.
4.
Metoda sukcesivní a simultánní montáže se nejlépe uplatňuje
ve hrách, v nichž se individuální příběhy propojují se
společenskými, historickými událostmi. Obrazy z  Francouzské
revoluce (Divadlo v  Dlouhé, prem. 10. listopadu
2000) mají na  první pohled charakter dokumentárního
divadla. Nebezpečí přímočaré faktografičnosti se inscenátoři
vyhnuli spojením různých způsobů podání v různých
žánrových polohách: proklamace, politické proslovy, lidové
manifestace a veselice, rekonstrukce typických a rozhodujících
příhod vedle prvků metaforických, mířících k časovému
přesahu a zobecnění. Počátek zářijového krveprolití
je pojednán v náboženských kategoriích jako sborová litanie
ke třem božstvům revoluce – Maratovi, Robespierrovi
a Dantonovi; útěk královské rodiny z Francie jako parodistický
operetní výjev, pro což byl vytvořen dostatečný
předpoklad v buffózním pojetí Ludvíka XVI. Vlastimilem
Zavřelem; soupeření protagonistů revoluce jako „souboj
titánů“ v boxerském ringu, kde Danton (Miroslav Hanuš)
čelí Robespierrovu (Miroslav Táborský) mrazivému mravokárství
posledními výbuchy své unavené vitality.
Základní problém montážní skladby – sjednocení rozmanité
látky – vyřešili inscenátoři osvědčenou metodou
divadla na divadle, pojetím revoluce jako velkého divadla
světa. Základ poskytlo už scénické řešení Karla Glogra, který
předscénu (na níž se odehrávají masové akce) obestavěl
lóžemi Commédie Française. Akčním jednotícím prvkem
je pak postava Figara, který v  přesném a  ostrém podání
Jana Vondráčka artistně, vemlouvavě i provokativně, slovem,
zpěvem i tancem obsáhne stejně klasickou komediální
postavu jako komentátora i činitele revoluce. Hra, z níž
pochází, přímo odráží peripetie dějinné situace: na počátku
figuruje Figarova svatba jako předzvěst revoluce, na jejím
vrcholu je zakázána pro urážku lidu.
Plní-li Figaro především funkci jevištně organizační,
vnitřní kontinuita děje je nesena postavou tragického hrdiny
revoluce Maximiliena Robespierra, neúplatného osamělce,
jenž ze zákulisí iniciuje, řídí a hodnotí běh událostí. Miroslav
Táborský je odkázán na texty převážně monologického
charakteru, na proslovy, programová prohlášení a zejména
reflexe. Obsahově zdánlivě statickým, leč výrazově citlivě
diferencovaným partem dokáže názorně vyjádřit jednotlivé
fáze a proměny revoluční teorie a praxe: od bezelstného
výchozího idealismu – přes realismus nezbytného teroru –
přes skepsi a stihomam, paradoxně spojený s megalomanií
a sebezbožněním – až k nevyhnutelnému pádu, v němž naposledy
zoufale a křečovitě zazní fanatikovo vyznání lásky
k lidu. V jednom lidském osudu se tak naplňuje stará pravda
o tom, že revoluce „vždycky dospěje jinam, než kam chtěli ji
dovést její původcové“, řečeno s Viktorem Dykem.
Simultaneita funguje v inscenacích B/O různými způsoby
a v různých významových souvislostech. Dostojevského
román Běsi je sugestivní obraz bizarních mravů, pronikavé
existenciální drama, napínavá krimi a navíc prorocká mapa
rozkladných politických idejí. Inscenátoři (Divadlo v Dlouhé,
prem. 20. dubna 2002) ve snaze postihnout co nejvíce
z Dostojevského polyfonie zdůraznili už vnějším rámcem
a hereckým aranžmá prolínání osobních příběhů se společenským
děním, přesah soukromí do veřejnosti. Půdorys
výchozího salonu (výtvarník Milan David) zůstává zachován,
postavy proudí i slídivě setrvávají, přestavby se dějí
v přízračné stínohře, jiná místa jsou značena světly, zvuky,
projekcemi. S rozvinutím milostných a politických intrik se
souvislý fabulační řád zamlžuje a dramatické dění se zmítá
v nepřehledném, leč strhujícím víru. Salon se stává širším
světem, kudy vedou bludné cesty donkichotského poutníka
starého Verchovenského, kde se odehrávají skandály
a exhibice, hysterické i blouznivé citové výlevy, nesmyslný
souboj, Kirillovova sebevražda i  halucinace Stavroginova
vnitřního světa. To vše za stálé výhružné přítomnosti Verchovenského
zločinné bandy.
Historické drama Dmitrije Merežkovského Pavel I.,
uvedené ve zpracování B/O Městským divadlem Brno pod
názvem Smrt Pavla I. (prem. 8. září 2007), má svůj dramatický
střed v  nevypočitatelném charakteru všemocného
samovládce a osami děje jsou na jedné straně nevyzpytatelné
projevy svévolné moci, na straně druhé odpor proti ní
a snaha o změnu situace.
Prostorem dění je dvůr jako místo, kde se rozličné síly setkávají,
kde se odehrávají a prolínají osudy rodinné i veřejné,
intimní i politické. Tedy dvůr v širším smyslu, kde mají místo
stejně manželské a milenecké výjevy jako vojenská přehlídka,
politická disputace, diplomatický rituál nebo spiklenecká
schůze. Autorovy scénické představy byly ovšem
v zajetí dobové konvence a počítaly s iluzivními proměnami
jednotlivých prostředí. Výtvarné řešení inscenace (Tomáš
Rusín) je svou abstraktní geometričností zcela protichůdné:
pohyblivé scénické prvky (průsvitné obdélníkové panely
a pojízdné praktikábly se schody) umožňují složité jevištní
aranžmá a viditelné proměny dramatického místa. Potlačením
dynamických prvků spolu s drobnými doplňky účelového
mobiliáře (stůl, židle, pohovka, spinet) se vyznačuje
přechod od veřejnosti k intimitě. Ryze účelové pojetí scény
ponechává z valné části historickou a psychologickou charakterizaci
hercům a kostýmům. Historizující oděvy Zuzany
Štefunkové, mezi nimiž vedle nádherných dámských rób
vynikají pestré uniformy, plní ilustrativní i typizující funkci.
Jejím nositelem je vedle „střihu“ (přepychového, plebejského,
uniformního i  asketicky střídmého) zejména barevné
provedení. Střídají se elementární barvy v odstínech červené,
černé, bílé, šedé, jež fungují vedle konvenčních představ
i v ozvláštněných významových posunech. Třeba bílou zde
spíše než s nevinností spojujeme s intimitou a bezbranností
(carova sentimentální idylka s milenkou), ale též s bezradností,
pasivitou, letargií (princovo snivé polehávání).
Byla-li režisérkou a výtvarníkem do značné míry ignorována
iluzivní ilustrace, neplatí to o náladě a rázu prostředí.
Osvícením a zadními projekcemi je sugerována chladná
atmosféra zasněžené nebo zamlžené krajiny. Různě přemisťované
a obracené panely vytvářejí nepřehledný, bludišťovitý
terén chodeb, schodišť a komnat. Proměny prostředí
obstarávají svým zmateně produktivním hemžením četní
sluhové scény. Jejich stylizovaně zpomalené pochodování
(v  uniformách, s  puškami a  bodáky) na  horizontu budí
dojem všeobecného střežení a ohrožení, přispívá tak k demonstraci
militaristického systému, pronikajícího do všech
vrstev veřejného i soukromého života.
5.
Stejně dobře jako v  historických obrazech simultaneita
funguje v  polohách komických, parodistických, grotesk-
22 23
STUDIE
STUDIE
ních, fantaskních, kladouc vedle sebe podle surrealistické
zásady tak říkajíc deštník a šicí stroj na pitevní stůl. Parodistická
funkce vystupuje do popředí v Nestroyově burlesce
Opice a ženich. Vynalézavý autor v ní ozvláštnil osvědčené
namlouvací schéma dvou konkurujících si nápadníků záměnami
mezi skutečným (z cirkusu uprchlým) opičákem
a  ženichem za  opici z  taktických důvodů převlečeným.
Starosvětská barvotiskovost se v  inscenaci B/O  (Divadlo
v  Dlouhé, prem. 4. prosince 1999) kříží s  parodistickou
nadsázkou, divadelní konvence se zcizujícím odstupem,
elementární fraškovitost s  intertextovými vtipy a  odkazy.
Scéna Karla Glogra postupuje od předscénových vycpaných
zvířátek v klecích a nezbytného sádrového trpaslíka (jenž
v patřičnou chvíli překvapivě oživne a zařadí se do přehlídky
cirkusových atrakcí) přes centrální bohatě okvětovanou
besídku (sloužící jako konstrukce opičích lezeckých kousků)
až ke kýčovitému horizontu s alpskými velehorami a stádem
pasoucích se fialových krav (připomínajících televizní reklamu
na čokoládové výrobky), z nichž jedna při výstřelu
domácího pána padne vzhůru nohama. Stejně malebně jsou
řešeny kostýmy a nápadně líčené tváře herců, zdobené navíc
starosvětskými parukami, licousy, kníry, plnovousy.
Vychází-li anglická „fantasy“ Terryho Pratchetta Soudné
sestry z krvavé a zlověstné Shakespearovy tragédie Macbeth,
je nasnadě, že její parodičnost je nesena komikou hrůznou.
„Celá Plocha jest jevištěm“. Věta, odvozená ze Shakespeara,
se vztahuje na celý pohádkově fantaskní svět Zeměplochy,
která je placatá a putuje vesmírem na zádech obrovské
želvy. Scéna (opět Karla Glogra) pracuje zcela logicky,
leč ve zcela nelogických spojeních, s prvky makabrálními
(černé závěsy, mučicí nástroje, klec s kostrou) i nezakrytě
jevištními (fragmenty sloupů a říms, jež v patřičnou chvíli
padají spolu s kašírovanými balvany). Bludišťovité rozestavění
scénických předmětů umožňuje nenadálé proměny
dějiště i třeba názorné obletování Zeměplochy čarodějkami
předbíhajícími čas. Kostýmy Samihy Malehové svou křiklavou
barvitostí, tvarovou výstředností (prodlužují, zbytňují
a deformují kontury postav), groteskní nadsázkou (neuvěřitelně
trčící ňadra zlé královny, na něž lze postavit naplněný
pohár) a výmluvnými kontrasty tvoří základ i východisko
herecké charakterizace.
6.
Důležitou součástí inscenací B/O  je hudba, ať původní
nebo převzatá, klasická nebo moderní, tzv. vysoká nebo
všelijak pokleslá. Tvoří ve  scénické struktuře samostatná
čísla, prvek dramatického kontrapunktu nebo doprovod
dramatických akcí. Dávným poradcem při výběru převzaté
hudby je Haně Burešové Ivan Žáček, skladatelem původní
hudby nejčastěji Petr Skoumal (Mojžíš, Vražda v katedrále,
Konec masopustu, Lhář, Faidra aj.), Vladimír Franz a u komediálních
produkcí herec Jan Vondráček.
V historických Obrazech z Francouzské revoluce slouží
k  ilustraci dobových poměrů revoluční melodie a  písně
(Karmaňola, Ça ira, Marseillaisa aj.). Nenásilně pronikají
do dramatického děje, protože jsou evokovány ve stavu
zrodu. S vášnivými projevy živelného revolučního nadšení
kontrastují rokokově stylizované pěvecké a taneční výjevy
na hudbu Mozartovu a Offenbachovu.
Škola základ života (nejstarší verze roku 1991 ve Středočeském
divadle Kladno a Mladá Boleslav, poté 1994 v Labyrintu,
1996 v Dlouhé a nakonec 2010 v Městském divadle
Brno) vychází z komedie, kterou ve třicátých letech napsal
Jaroslav Žák pro D 38 E. F. Buriana. Inscenátoři se nespokojili
s někdejší podobou dramatického díla, ale čerpali též
z autorových humoristických próz a zejména z populárních
filmů podle nich natočených. Své předobrazy výslovnými
citacemi a odkazy otevřeně přiznávají, děj historicky situují
a lokalizují. Obejdou se při tom bez nemotorného vykreslování
dobové kulisy i bez naučného komentáře. K sugesci
odlehlé mentality a emocionality používají prostředku daleko
elegantnějšího – starých písní a šlágrů, veselých i sentimentálních,
milostných, sportovních, trampských i exotických,
jak je zpívala mládež před poslední válkou i za ní
ve školách, na hřištích, v osadách, u táboráku atd. A hraje
i zpívá je nikoli oddělené hudebně-zpěvní těleso, ale sami
aktéři hry, herci-žáci. Amatérský punc jejich produkci nikterak
neškodí, naopak stupňuje její divadelní autentičnost.
Komplikovanějším způsobem, kdy hudební citace pronikají
přímo do  organismu dramatického díla, pracuje
s hudbou inscenace Grabbova Dona Juana a Fausta (prem.
ve Studiu Labyrint 9. září 1992). Při nástupu Dona Juana
zazní pompézní úryvek z Berliozovy Smrti Kleopatry, jeho
příchod na svatební hostinu provází slavná árie z Mozartova
Dona Giovanniho. Klasické citace fungují jako hudební
vizitky, jimiž jsou postavy naráz představovány, charakterizují
situace a gradují dramatický účinek, ale příležitostně
vytvářejí též posměšně polemický kontrapunkt – např. melodie
Beethovenovy Ódy na radost ve chvíli Faustova pádu.
Spojujícím a sjednocujícím činitelem se v inscenaci Tří
mušketýrů stává hudba Beatles. Na jedné straně připomíná
beatlemanii šedesátých let, na druhé straně svým optimismem,
jímavou sentimentalitou a  spontánním temperamentem
překvapivě účinně koresponduje s  romantickou
náladou starého příběhu i s romantickým naladěním novodobých
hravých dívek.
V produkcích bujně komických využívají B/O občas hudebních
sklonů herce Jana Vondráčka. Pro Opici a ženicha
zkomponoval pro všechny „charakteristickou“ hudbu ze
všech „oper“ světa a pro sebe namixoval parádní hudební
Goldbergovské variace
24 25
STUDIE
STUDIE
číslo, kde mohl uplatnit své hereckopěvecké vlohy. V Soudných
sestrách posloužila jeho bouřlivá a  patetická hudba
jako komplementární složka strašidelné scény, vypomohla
si citáty od těžké klasiky až po Sedm statečných, aby spolu
s  hřmotnými zvuky a  blýskavými světelnými efekty evokovala
účinky živelných i lidských pohrom. Pravou pastvu
poskytla Vondráčkovi Pratchettova velkoparodie Maškaráda,
inspirovaná proslulým Fantomem Opery, který se dostal
i do podtitulu (Divadlo v Dlouhé, prem. 12. dubna 2006).
Dílu, jež si s nadšeným šklebem pohrává s velkooperními
konvencemi a absurditami, sluší univerzální hudba (nově
i režisérkou a Ivanem Žáčkem vybraná) sugerující atmosféru
bizarního hudebně-dramaticko-provozního úkazu.
Vemlouvavě zní při hře i přestavbách a simuluje též univerzálně
reprezentativní, syntetické operní dílo, do něhož se
vejde Mozart, Verdi, Wagner i třeba naše Prodaná nevěsta.
Dvorním skladatelem je hned po  Petru Skoumalovi
Burešové a Otčenáškovi Vladimír Franz. Daří se mu stejně
dobře na carském dvoře jako v ruské provincii, v podmínkách
alžbětinských, barokních nebo klasicistických.
Ve Smrti Pavla I. dotváří všudypřítomná hudba ráz prostředí
a  atmosféry. Plní především dvojí funkci. Předně
ovšem dramatickou: graduje, rozlišuje, kontrastuje i náladově
podmalovává různé výjevy v širokém rozpětí od oficiální
monumentality až po grotesku. Naplno zaznívá i při
přestavbách a brání tak, aby vzruch a napětí poklesly. Ale
není to pouhé vyplňování dramatické prázdnoty. I jevištní
manipulační úkony jsou v rázné hudební rytmizaci součástí
demonstrace – demonstrace militaristicko-policejního
systému. Konečně plní hudba i funkci metaforickou. Bubnování,
troubení, pochody, kozáček, hra na spinet, pravoslavný
zpěv i zlověstné krákání havranů a vran mají vedle
praktického použití i platnost příznačných motivů.
V Calderónově Lékaři své cti spíše než o hudbě lze mluvit
o  hudebně zvukovém pásu. Často je skoro neslyšný,
mnohdy dramaticky posiluje, jindy zase přechází v sugestivní
zpěv.
Souhrnně lze Franzovu kompoziční metodu charakterizovat
citátem divadelního syntetika Paula Claudela: „Hudby
je v dramatu zapotřebí. Dodává mu atmosféry, trvalého
proudění, které pokračuje, když herci mlčí, a s kterým se
jejich slova neustále slaďují. Nemá za  úkol podporovati
a podtrhávati slova, ale vytvářeti za dějem jakýsi zvukový
čaloun…“4
Nejde paralelně se slovy, „často je předbíhá,
provokuje, náladou pobízí k  jejich vyslovení […]. Je pro
ucho tím, čím je prospekt v hloubi scény pro oko.“5
7.
Pro herectví je v inscenacích Hany Burešové a Štěpána Otčenáška
příznačná a  na  první pohled zřejmá už zmíněná
záliba v extrémních polohách od patosu ke grotesce. Volba
výrazových prostředků je pochopitelně závislá na  žánrové
poloze her, ale dráždivé rozpory se uplatňují i v rámci jedné
hry a jedné herecké postavy. Umožňuje to nejen ozvláštnění
psychologie, ale i přesah psychologie k obecným významům.
Vrcholné výkony tragické a tragikomické podal ve starších
inscenacích B/O  Karel Roden. V  nejvděčnější roli
dona Juana ve hře Grabbově vytvořil fascinující, moderně
koncipovanou (image soudobého populárního zpěváka!)
studii svůdnických manýr, jejichž paradoxní základ objevil
v překvapivém křížení mužského dobyvatelství se zženštilostí
fyzického založení. V  Crommelynckově Velkolepém
paroháči (Divadlo v Dlouhé, prem. 28. února 1998) předvedl
velkolepý part s použitím všech možných výrazových
rejstříků: s neumlčitelnou výmluvností fanatika, s nezřízenou
fabulační schopností básníka, jehož inspirace přivádí
za hranice zdravého rozumu, s bezohledností pedantského
tyrana a posléze se zoufalstvím rozložené osobnosti.
Markantní příklad přesahu psychologie k  významům
společenským a politickým skýtá titulní postava Merežkovského
tragédie. Základní příčina dramatického konfliktu
tkví v samovládcově psychickém založení, poznamenaném
neblahými zážitky z  dětství. Obávaná matka Kateřina se
stále znovu jako hrozba vynořuje z Pavlových vzpomínek
4 Claudel, Paul. Pod hradbami athénskými. Přel. Otto František Babler.
Svatý Kopeček u Olomouce: O. F. Babler, 1938. s. 11.
5 Claudel, Paul. Możliwości teatru. Přel. M. Skibniewska. Warszawa:
Wyd. Artystyczne i Filmowe, 1971. s. 162–3.
a  za  carovým nevyzpytatelným chováním cítíme jakousi
nepřekonanou dětinskost, stejně naivní a hravou jako prohnanou
a bezohlednou. Erik Pardus nesetrval na vnějších
znacích carova jednání, ale našel v jeho rozporech jakýsi
vratký, maniodepresivní řád. Herci se podařilo dát nepřirozenosti
punc samozřejmosti. Náhlé a nečekané, zdánlivě
nelogické a přece všelijak motivované proměny nálad, sahající
od tuhé agresivity k zjihlému sebedojímání, šaškovsky
rozšklebená a hned zase strnulá mimika, potrhlé postoje,
pohyby a gesta, které se velikášsky monumentalizují
při státnických úkonech a naopak roztékají do lepkavé sentimentality
v náručí milované přítelkyně – to vše vyvolává
ambivalentní pocit, že jde zároveň o krutého a nebezpečného
šílence i o niterně hluboce zraňovaného senzitiva.
Pavlova nevypočitatelnost se zřetelně promítá do dvorského
řádu, v  němž se militaristická přesnost a  přísnost
kříží s nahodilostí, takže výsledným dojmem je poruchový
mechanismus, zároveň směšný i hrůzný.
Rozpornost charakteru cara Pavla I. jasnozřivě postihuje
dvojí stránku diktátorské mentality, v níž se běsovská krutost
může překvapivě snoubit se (zdánlivým a neplodným)
humanismem utopických snů. Odráží se zde i legendární
ruský mesianismus, pokoušející se vlastními silami řešit
světové problémy a stát se tak spasitelem všehomíra. Pavlův
způsob vládnutí může připomínat nejen bizarní manýry
různých soudobých tyranů a tyránků, ale též politické
a diplomatické praktiky totalitních režimů.
Podobné spojení výrazové konkrétnosti a významového
přesahu najdeme i v hlavní postavě Calderónovy tragédie
Lékař své cti (Divadlo v Dlouhé, prem. 4. dubna 2009). Don
Gutierre v podání Miroslava Táborského prochází složitým
vývojem od postoje sebevědomého vlastníka krásné ženy
přes pochybnosti a zmatky (které ho nutí k nedůstojnému
špehování a odposlouchávání) až k likvidační mánii bezuzdného
žárlivce, který se neštítí řešit svou údajně spravedlivou
věc nedůstojnou intrikou. Táborského promyšlený
výkon dokáže prostřednictvím ambivalentní psychologie
vyjádřit zrůdnou ideologii vražedné cti. Když je v závěru
zproštěn viny a  potrestán pouze přidělením nové, kdysi
opuštěné družky, nesleví ze svých nároků a naznačuje, že
v případě potřeby by byl schopen svůj čin opakovat.
Gutierrovu předurčenou oběť (protože v  dobových
představách působila zrůdná presumpce viny!) hraje Helena
Dvořáková v mučivém dilematu – je prudce zmítána
rozporem mezi rozumem a citem, mezi manželskou povinností
a přitažlivostí impozantního svůdce. Hluboce zakořeněná
morálka jí nedovoluje porušit věrnost, ale hlas srdce
velí udělat všechno pro jeho záchranu, byť za cenu vlastní
zkázy. Příkladný typ tragického konfliktu.
Do obdobných okolností jsou oba protagonisté vrženi
v  Senekově Faidře (Divadlo v  Dlouhé, prem. 17. března
2009). Hrdinčina tragická dráha zde prochází ještě prudšími
a trýznivějšími zvraty. „Helena Dvořáková je Faidrou
vášnivou i zoufalou, která se postupně vysvléká z královského
zlata, aby byla jen ženou toužící a milující. V závěru
se pak z ní stává už jen vyhaslá troska, kterou konečně
osvobodí dobrovolně přijatý trest.“6
Podle Vladimíra Justa
je Faidra „skutečně barbarským vpádem do  Theseova
domu, není to odpovědná, jen vnitřně zmítaná Racinova
vladařka, dává nedovolené vášni od počátku průchod, byť
ne zprvu slovy, ale tělem a očima. Faidřina ústa sice chlácholí
znepokojenou Chůvu slovy rozumu, ale těkavé a vášnivé
pohledy, upřené do publika, ji zrazují a bezděky odhalují
nezměrnou hloubku vášně k Hippolytovi.“7
Dodejme,
že ani Theseus v podání Miroslava Táborského nepostrádá
barbarských rysů. Vrací se „ze svých pochybných záletů
s maskou necitelného vladaře na tváři, jež mu však při líčení
strašlivé smrti, již na syna přivolal, způsobí namísto slz
krvavé rány…“8
Optimální představitelé tragických rolí se však uplatní
i v rolích typově zcela protikladných. Dvořáková v Maškarádě
jako skoročarodějnice a příležitostná operní adeptka
Anežka Nulíčková, k nepoznání ztučnělá a zmaškařená, obdařená
impozantním hlasovým fondem, nevyčerpatelným
6 Paterová, Jana. Faidra. ČRo Vltava, 19. března 2007.
7 Just, Vladimír. Vystupňovaná červeň Faidry. Divadelní noviny 16,
2007, č. 8, s. 5.
8 Op. cit.
26 27
STUDIE
STUDIE
temperamentem a zejména vše překonávající elementární
poctivostí. Táborský například jako posmutnělý opičácký
nápadník v Nestroyovi nebo pantátovsky přízemní i prohnaný
operní ředitel v Maškarádě, vzhledem připomínající
ilustrace starých humoresek.
Pro výkony Jana Vondráčka je příznačný dramaticky
funkční exhibicionismus uplatňovaný v polohách vážných
a zejména komických. V Běsech jako mladý Verchovenskij
překřikuje všechny a všechno demagogií vypůjčených revolučních
idejí, gestickou posunčinou na první pohled prozrazuje
svou prázdnotu v kontrastu k nervně plaché přítomnosti
skleslého Šatova (Pavel Tesař) i ztišeně tajemné
sugesci svůdce Stavrogina (David Prachař). Z šaškovského
řádění se postupně klube nebezpečná stránka Verchovenského
charakteru: je nejenom strůjcem rodinných trapností,
ale též iniciátorem politických zločinů.
V komických rolích uplatňuje Jan Vondráček svou kluzkou
a ironickou přizpůsobivost. V Nestroyovi jako opičákův
sluha Hecht alias Štika hbitě intrikuje pro sebe i pro
pána a ještě veškeré dění potměšile komentuje a reflektuje.
Jeho hladká tvářička s koketní čupřinou, hrdě se hlásící
ke své parukovitosti, drze mísí falešnou nevinnost s nevinnou
falší. V Maškarádě si ponechal svou velkou příležitost
na sám závěr. Estétsky stylizovaný, dekadentně povýšený
Obrazy z Francouzské revoluce
umělecký šéf Sardelli (opět s velkolepou kšticí) parádním
číslem donekonečna nastavovaného umírání s  kordem
v hrudi vyjádřil svou nepřekonatelnou nenávist k umění
tak absurdnímu, jakým je opera.
Jakousi sumou Vondráčkova herectví je jeho lhář ve Lháři.
„Jan Vondráček představení sebejistě kormidluje a ještě
před zakotvením přidá virtuózně stupňované a výjimečně
sugestivní lhářské extempore o ničivém zvuku eskalátorů,
dohánějících mladíky až do  náruče prostitutek, které je
pomocí alkoholu donutí k podpisu svatební smlouvy. Výhodou
herce je ‚velkoprostorový‘ hlas dobrého zpěváka, se
kterým dokáže náležitě kouzlit: tu ho má plná ústa, tu zavyje
falzetem, jak jen to situace vyžaduje.“9
Nejde však jen
o nepřetržité chrlení lží. Vondráčkovi se podařilo vyjádřit
i hlubší smysl lhářství, jež není jen taktikou a klamem, ale
též posláním, údělem, bytostnou potřebou snění.
8.
Při všem estetickém pluralismu, zřejmém ve všech složkách
divadelní struktury, je v  inscenacích B/O  něco klasicky
přísného a důsledného. V latentní polemice k postmoderní
libovolnosti úporně směřují skrze mnohost a rozmanitost
k řádu. Kořeny řádu vždy spočívají v tradici. Hana Burešová
absolvovala divadelní fakultu Akademie múzických
umění v Praze inscenací Hra lidová (1983), jejíž text si připravila
podle českých lidových her vánočních a pašijových.
V  dobách kulturněpoliticky (jak se říkalo) příznivějších
se k této dramaturgické orientaci nejednou vrátila – Vodseďálkovým
Mojžíšem, Eliotovou Vraždou v katedrále, Taboriho
Goldbergovskými variacemi, trojím Calderónem.
Motivace tohoto zájmu není úzce religiózní, ale míří
k podstatným otázkám lidské existence. Náboženská témata
poskytují archetypy nadčasových lidských situací, šifry
lidského údělu ve  světě, vyjadřují věčnou lidskou touhu
po transcendentnu. Zakotvení v tradici tu neznamená sterilní
konzervatismus, ale záruku kontinuity a jedinou naději,
jak vybřednout ze současného zmatení jazyků a hodnot.
9 Kunderová, R. Legrace s klasiky po česku II: proč Goldoni? Svět a divadlo
16, 2005, č. 4, s. 33 až 34.
Duchovní rozměr, horizont absolutna účinkuje v celém
repertoáru B/O  bez rozdílu původu a  žánru. I  u  autora
vnitřně tak rozpolceného, jako byl Grabbe, prosvítá tragickou
temnotou inscenace paprsek naděje. Rytíř není pouhým
ďábelským svůdcem, pod jeho pokušitelskou arogancí
zaznívá i nostalgie po ztraceném ráji. Svůj záměr výslovně
vyjádřila režisérka v rozhovoru s Karlem Králem: Satan je
„pouhým ramenem spravedlnosti. Vzato ‚pohádkově‘, kdyby
chtěl Bůh Satana úplně zničit, tak to mohl udělat. Ale
on ho tu nechá, aby pokoušel a zkoušel lidi.“10
Zní to snad
naivně, ale vyjadřuje to hlubokou teologickou pravdu. Pro
svůj pohled na vyznění Faustova a Juanova osudu našli inscenátoři
výmluvný znak, „záblesk čistoty“, ztělesněný nevinným
dítětem v bílém, které se zjevuje ve chvíli, kdy se
Rytíř chystá odnést Juana do pekla. I když si Hana Burešová
v dětství přála být klukem a ani později se nestala bojovnou
feministkou, obohacuje doménu české režie nápadným
příspěvkem ženského realismu, ženské vitality a  ženské
moudrosti. Není snad dítě nejpádnějším a  nejreálnějším
ženským argumentem?
V  permanentní touze po  dokonalosti a  čistotě (protikladné
všem samoúčelným špinavostem módní „coolness“),
ve  schopnosti zpodobovat život všemu navzdory
jako neomezený rezervoár lidských možností neomezenými
jevištními prostředky, v objevování zázračnosti světa
skrze rozpoutanou hravost spočívá „pozitivní energie“
(Karel Král) inscenací Hany Burešové a Štěpána Otčenáška.
Jejich divadlo přináší do našich ustaraných, upachtěných
a  popletených časů kvality a  hodnoty, jež lidem citelně
chybí a po nichž podvědomě touží. Dobrodružství, radost,
smysl a řád.
(Převzato z Divadelní revue 21, 2011, č. 1, s. 63–76)
10 Kapitán John Peggy Heartfield vypravuje [rozhovor Karla Krále s Hanou
Burešovou]. Svět a divadlo 4, 1993, č. 1, s. 68.
28 29
STUDIE
STUDIE
Začátky Hany Burešové jsem bohužel propásla, ale vzpomínám,
jak silně na mne zapůsobily její inscenace, které jsem
viděla jako první.
Bylo to v létě 1990. Kladenské divadlo tehdy hostovalo
v pražské Maltézské zahradě s činoherní „verzí“ Mam’zelle
Nitouche a  s  úpravou podkrkonošské Vodseďálkovy hry
Mojžíš, a tak jsem měla možnost poznat naráz obě stránky
či oba póly jejího divadla. Představení překvapovala svou
výrazností a  zralostí. Podnes mám v  paměti jejich poezii,
v obou případech a zároveň velmi odlišně využívající
montáže. Vybavuje se mi základní atmosféra, barevnost,
hudebnost, invence, s níž prostorové řešení využívalo možností
nádherné zahrady. V  půvabné mladistvé persifláži
„činoherní operety“ ožila stará Hervého opereta hravým
dováděním souboru, humorem mladým, duchaplným, srozumitelným
i bez vulgárnosti. I stařičké špílce a gagy v ní
působily neotřele a nenuceně se spojovaly s nápady novými,
inspirovanými atmosférou a dobovými klišé přelomu
století. Mezi fešácké důstojníky, neortodoxní jeptišky, silně
odrostlé klášterní chovanky etc. docela přirozeně zapadl
i anděl strážný: nezbytný atribut dobových obrazů, strážící
měšťanská manželská lože, sestoupil na zem, potažmo
na divadelní prkna, aby převedl dítko po lávce přes propast.
Lidová hra, jejíž úprava spojila montáží několik časových
rovin do nadčasovosti, dostala ve chvíli, kdy už opadlo
nadšení z nově nabyté svobody, další rozměr: skrze starozákonní
příběh jako bychom tehdy nahlíželi zároveň do minulosti
i budoucnosti. Zdánlivě prostý příběh představení
vypravovalo velmi rafinovaným způsobem. Úprava sice respektovala
charakter původního textu, ale silně ho zkrátila
a potlačila jeho lineárnost, stříhala a prolínala jednotlivé
prvky, stavěla je do kontrastu. Nápadný byl smysl mladé
režisérky pro ekonomii barev: působivá byla prostota černých,
šedých, hnědých kostýmů Izraelitů proti studeným
tónům okázalých kostýmů Egypťanů, zelených, modrých,
fialových a zlatých. Jediná rudá skvrna potom zapůsobila
jako šok: ruka faraona, vyvýšeného na konstrukci nade všemi,
vzpínala se do výše jako ztělesnění krvavé moci, zpupně
vzdorující nebesům až k sebezničení, byla i ztělesněním
starozákonní „egyptské rány“, jež obrátila vodu v  krev.
Smysl pro míru a působivý, metaforický detail byl u mladé
režisérky rysem nezvyklým, neboť mládí se obvykle pokouší
upozornit na sebe přemírou prostředků.
V  tom, že Hana Burešová vstupovala na  scénu dobře
profesionálně připravená, ale bez okázalého obrazoborectví,
se ovšem podobala svým generačním současníkům:
na přelomu 70. a 80. let, kdy studovala, i později, když u divadla
začínala, to ostatně sotva bylo jinak možné. I docela
nevinné experimenty to tehdy neměly snadné a především
byla krajně obtížná jakákoli nezávislost. Přesto bylo záhy
zřejmé, že přichází s něčím vlastním. Samostatnost vlastních
zálib je patrná už z její „školní“ dramaturgie, z níž lze
vyčíst, jak soustavně prozkoumávala a  vybírala materiál
k tvorbě vlastního divadelního „světa“. Navazovala na to,
co ji v historii divadla upoutalo, inspirovalo – což ovšem
mohly být, jak je v povaze divadla, pouze vlastní představy,
nikdy kopie.
Její přístup vyznačovala potřeba kontinuity, spojení s tím,
co divadlo udržuje, s hravostí, s poezií a humorem, ironií
i groteskní nadsázkou. Její humor je tak výrazný, že by jí jej
HANA BUREŠOVÁ A DIVADLO BÁSNÍKŮ
Jana Patočková
nemohl upřít ani ten, kdo by ženám ještě dnes upíral tuto
schopnost spojenou s  nadhledem či distancí. Stojí za  povšimnutí,
jak se i ve frašce, pracující s prostředky tradičních
„lazzi“, vtipu či gagu, odlišuje přesností a  lehkostí jejich
umístění, ale především mírou: zvlášť nápadně dnes, v době
rozšířeného bavičství, které si humor plete s  nechutností.
Kontinuita je patrná už v její dramaturgii a vůbec potřebě
soustavné divadelní práce, spojené s  vytvářením divadelního
týmu i souboru. A s poctivou, důkladnou přípravou:
není v ní ani bezhlavá, bezpáteřná improvizace, ani ledabylost,
která mávne rukou nad nedodělky, ani hektická honba
za nejnovějšími trendy či snaha o pouhou sebeprezentaci.
Cílevědomá a vynalézavá vlastní dramaturgie, jež se vyhýbá
konvenčním frekventovaným titulům, má ovšem oporu
ve stálém pracovním i životním partnerovi, dramaturgovi
a teatrologovi Štěpánu Otčenáškovi (režijně-dramaturgický
„tandem“ patřil a stále patří k základní výbavě divadla moderního
i „postmoderního“). Režisérka se hlásí k tradici také
v tom, že jejím východiskem bývá nejčastěji dramatický text
(včetně adaptací připravených v dramaturgické dílně divadla),
což bylo nedávno v našem divadle vzácné. A co je dnes
nejvzácnější, při své volbě se odvažuje i riskovat neúspěch.
Ráda střídá krajní repertoárové polohy, v nichž se uplatňuje
její smysl pro syntetický, nápadně zdivadelněný jevištní
tvar. Se současným divadlem se shoduje v tom, že
vizualita je u ní podstatná. Východiskem je pro ni řešení inscenačního
prostoru a celková výtvarná podoba inscenace,
kromě kostýmů často i maska či tvář, zřetelně připodobněná
(nebo přibližující se) k masce. Výtvarnost bývá významně
přítomna i v gestaci postav. Gesto může být výmluvnějším
nositelem významu než promluva, může kondenzovat
význam do té míry, že se, jako v posledních inscenacích,
stává symbolem, aniž ztrácí na konkrétnosti. (Tak v Poledním
údělu, kde autorská poznámka předepisuje gesto znázorňující
kříž, je v inscenaci gesto zároveň konkrétním projevem
postavy, otevřenou náručí, i zobecněním, jež má širší
platnost.) K jejímu talentu patří i muzikálnost, kterou často
uplatnila v adaptacích operet a oper pro činoherce (kromě
Mam’zelle Nitouche i Lazebník sevillský či Kamenný host),
a  hudba jako spolutvůrkyně atmosféry i  opora rytmické
struktury hraje v jejích inscenacích podstatnou roli.
Vedle komedií se v jejím repertoáru objevily záhy jak
vlastní úpravy lidového divadla (kromě Mojžíše, 1990,
i její absolventské představení, montáž Hra lidová, 1983),
tak i  texty dramatické, spojující tragičnost s  groteskností
(Strindbergova Slečna Julie, 1984, Dürrenmattova Play
Strindberg, 1989), akcentující rovněž elementy hry. Hravost
jako základ divadelnosti koriguje schopností výběru, s níž
adaptuje či spíš osobitě přetváří staré divadelní prostředky
a postupy, jimiž aktualizuje staré texty. Během více než
čtvrt století své divadelní práce si tak utváří výrazný osobní
styl, který prohlubuje a rozšiřuje stálým hledáním a tak –
stejně jako střídáním repertoárových poloh – se brání stereotypu.
Její hostování na scénách jiného, spíš komerčního
typu, neznamená lacinou cestu dramaturgických nebo inscenačních
ústupků většinovému vkusu, ale nesnadné hledání
cesty k jinému publiku.
Brzy se pokusila o tragédii, která je u nás uváděna poměrně
málo, s výjimkou nadužívaného Shakespeara a občasných
pokusů o  nejznámější řecké tragédie. Dnes, kdy
si trh i ve veřejných divadlech, jejichž situace zůstává stále
nedořešená, nemilosrdně žádá repertoár zaměřený na tzv.
zábavu, zůstává repertoár Hany Burešové nevšední. Jak
v komediálním, tak především v tragickém žánru si vybírá
ponejvíc texty, které se u nás dosud nehrály, jako je Eliotova
Vražda v katedrále (1993), a také texty repertoárových
„outsiderů“, jako je Ch. D. Grabbe – jeho Žert, satira, ironie
a hlubší význam (1986) patřil k prvním titulům, jež nastudovala
v počátcích své samostatné práce a první Radokovu
cenu získala za inscenaci Dona Juana a Fausta (1992).
Grabbeho ženská hrdinka je tu spíš objektem, než subjektem
děje, dominují mužští protagonisté, už zde však Burešová
věnuje pozornost i „ženskému tématu“, které nahlíží
bez proklamativního, bojovného feminismu. Zajímá ji žena
jako lidská bytost, protějšek a partnerka muže, a nevšední,
krajní polohy ženského osudu, určené tímto vztahem.
Krajnost, nevšednost, groteskní vyšinutí jsou příznačné
i pro hry s mužskými protagonisty, jako tomu bylo v jedné
30 31
STUDIE
STUDIE
z jejích nejúspěšnějších inscenací, Crommelynckově Velkolepém
paroháči (1998). S tím souvisí i další příznačný rys její
práce, který by sice měl být v divadle samozřejmý, ale zdaleka
tomu tak není: výběr repertoáru „na tělo“ herců, který
zase souvisí se snahou vytvářet soubor a sledovat možnosti
a perspektivu jeho jednotlivých členů. Tím je zároveň řečeno,
že středem jejího úsilí jsou stále více herci. Soubor, který
má růst a integrovat se v celek, na němž je možno požadovat
stále více – a který také stále více umí a může.
Po  Karlu Rodenovi, jednom z  protagonistů  Grabbeho
Dona Juana a Fausta, který později dokázal dát živou tvář
obludným proměnám ústřední postavy Velkolepého paroháče,
se stal hlavním představitelem tragických rolí druhý
z protagonistů v Grabbeho hře, Miroslav Táborský (Faust).
A  když režisérka objevila svou ženskou protagonistku
v Heleně Dvořákové, herečce, která prokazuje každou rolí
téměř proteovskou tvárnost a neobyčejný rozsah talentu,
komediálního i tragického, může úspěšně rozšiřovat svůj
tragický repertoár, v němž se stále silněji uplatňuje i „ženské
téma“. Nejde však o přejímání feminismu jako ideologického
postoje, u Burešové je naopak od počátku zjevná
kritičnost vůči ideologiím, snaha o nadhled, který se prosazuje
jak v komediálním repertoáru, tak v pohledu historickém
(Obrazy z Francouzské revoluce, Běsi).
V komedii, která se dlouho zdála být její hlavní doménou,
se Hana Burešová často zaměřuje na tradiční roli ženy,
která přijímá úlohu objektu, aby ji zbraní slabých, tj. různými
úskoky obrátila proti tomu, kdo ji jako objekt chápe
a chce mít. Že režisérka není vůči ženám ochranářská, prokazuje
i tam, kde s dávkou sympatie i jistého souznění ukazuje
lest, jež je ve spojení s odzbrojujícím půvabem hlavní
ženskou zbraní. Protiváhou omezených, samolibých mužů
může být půvabná dívenka, „Nituška“, jejíž hraná naivita
vítězí svým právem, třebaže na ni režisérka pohlíží se shovívavou
ironií a traktuje ji jemně persiflujícím způsobem.
Dovede si ostatně pohrávat a rozehrávat ženská kouzla se
zaujetím, které vtáhne do fantazijního světa Zeměplochy
Terryho Pratchetta diváky malé i velké, ať jde o dobromyslné
Soudné sestry nebo o divadelní svět Maškarády: to jsou
divadelní večery, které nám dopřávají chvíle plné svobody,
radostné hry, odpoutané od všednosti. Takové hry, jíž kdysi
začínala cesta budoucí režisérky k divadlu.
V komedii ji však neopouští objektivita, ctnosti i neřesti
rozděluje spravedlivě a ženy v nich nebývají žádné politováníhodné
chudinky.
„Hrdina“ jedné z jejích nejúspěšnějších komedií z posledních
let, Goldoniho Lháře, je ovšem muž, Lelio: infantilně
hravý čtyřicátník, který odmítá dospět a díky svému
šarmu se bude životem vždycky prolhávat. Jeho ženské protějšky
však nejsou méně bezstarostné. Bojují úskoky, lstí,
malými podlostmi a využívají přitom známých ženských
zbraní, nejen půvabné slabosti, ale také hysterické agresivity.
Jsou to aktualizované podoby starých komediálních
typů, a kupodivu aktuálně působí i to, že všechny (i všichni)
spoléhají nejen na  své půvaby nebo šarm, ale také
na tatínkovu kasu. Ale může být ještě hůř, jako ve dvojici
Feydeauových aktovek (Dáváme děťátku klystýr! – „Kašlu
na to!“, řekla Hortensie, 2010), kde jsou tradiční role docela
převrácené: tvrdé ženy v nich bojují s muži, kteří jsou slabí
(nejen vůči nim) a svým slabošstvím živí a podněcují jejich
agresivitu. Tak si v komedii vedou ženy uzurpátorky, které
sice zdánlivě přijímají úlohu, jež jim bývala v mužském světě
přisouzena, ale z někdejších putiček se stávají vítěznými
manipulátorkami děje. A je charakteristické, že se vyskytují
„v množném čísle“, jako ženy z dámských magazínů, které
se chovají podle návodů na životní úspěch.
Naopak tam, kde žena jedná přímo, loajálně, a nasazuje
přitom celou svou bytost, nebo kde v tragickém zápase
překračuje míru, je subjektem, ale ne manipulátorkou událostí.
Tam bývá její zápas tragický a stojí v něm osamocena.
Podle povahy tragédie dosahuje tragické velikosti v odvaze
projevit a přesáhnout nejen sebe samu, ale lidskou míru vůbec,
nebo je tragickou obětí.
Řadu básnických dramat, jejichž protagonistkou je
ženská hrdinka v podání Heleny Dvořákové a jež v jejím
domovském divadle dosud obsáhla tři inscenace, zahájila
Senekova Faidra. Tragédie, která stejně jako jiná díla svého
autora do té doby nebyla u nás publikována, natož uvedena
(jako ostatně není jisté, že byla původně pro scénické
provozování určena). Překlad pořídila z iniciativy režisérky
významná znalkyně antického dramatu Eva Stehlíková.
Proč ten zájem o autora, který je na scéně vzácným hostem
a o jehož tragédiích se dodnes vedou učené spory, zda
byly ve své době vůbec určeny pro scénu, nebo pouze k deklamaci?
Jistě především proto, že téma zla jako výsledku
(sebe)destruujících vášní a  utrpení, které působí a  jež je
trvalým průvodcem lidské existence, se vynořuje vždy znovu
v dobách hlubokých společenských otřesů a zpochybněných
jistot, dobách „pozdních“, kdy určitá představa řádu
končí a nový začátek je v nedohlednu. Taková nám připadá
i naše současnost, jejímž hrdinou je člověk osamělý, příliš
svobodný a zároveň spoutaný vášněmi, v nichž překračuje
všechny meze. Senekův člověk je ubohý, slabý a zločinný,
vzbuzuje hrůzu, a přesto i proto je nám blízký. Přesvědčení,
že není třeba převlékat ho do dnešního civilu, aby promluvil
k  divákům, sdílela i  režisérka. Překladatelka text
redukovala a zjednodušila pro potřeby scény, přesto není
ani pro herce, ani pro diváka jednoduchý. Režie proto předem
počítala s menším publikem, jež umístila do jevištního
prostoru, do těsné blízkosti herců. Komorní prostor ji
však nijak neomezil ve volbě inscenačních prostředků, jež
jsou silně, vrývavě expresivní, někde až monumentalizující.
Byla to volba riskantní, ale osvědčila se.
Minimalistická hudebně zvuková partitura uvádí tragický
příběh řezavými zvuky kovu a chřestivými zvuky přesýpaného
písku, ozývá se tu silněji, jindy téměř neznatelně.
Nástup sboru i protagonistů je pomalý, obřadný, podobně
jako jejich nápadná, zvětšená gesta, jež nechtějí napodobo-
Faidra
32 33
STUDIE
STUDIE
vat všední jednání, ale exaltovat, povyšovat je. Pro své hlavní
výstupy jsou protagonisté jakoby „vyzdviženi“: vystoupí
či objeví se ve vyvýšeném centrálním prostoru, na pozadí
průhledného panelu, jehož světelné zabarvení se nasvěcuje
podle afektivního naladění postav. Každá jednotlivost
nabývá na významu, zvolené prostředky jsou jednoduché,
zároveň archaizující i  nadčasové. Jejich účinnost spočívá
v tom, že jsou užívány střídmě, ale s plným soustředěním,
jež je především na  hercích. To oni musí – a  také umějí
– přesvědčit o vášních, jež ovládají vzájemně izolované
a  osamocené postavy a  jednu po  druhé vrhají do  zkázy.
Realismus tu nemá místo, jedinou oporou herce je kostým,
postoj i ojedinělé velké gesto, jež jako by zahrnovalo celé
zaměření postavy, její snahu i cíl. V gestice je patrná inspirace
malbou z antických váz: paže napínající luk i vzpínající
se vpřed a vzhůru v touze, v honbě za nedosažitelnou krá-
sou božskou i lidskou; gesto rukou, zastírajících v zoufalství
tvář. Výraz tváří herců nabývá občas podoby tragických
masek. Stejně výrazná je řeč. Mluva „vázaná“ veršem a zároveň
nabitá expresivitou, téměř jediný prostředek hercova
jednání: vyznání i zápas, zapřísahání a bědování, patos
zoufalých výkřiků, nářku, bezmocného ztišení. Mluva, která
dokáže zpřítomnit divákovi detaily hrůzných událostí, jimiž
autor nešetří. Soustředění herců, protagonistů (Helena
Dvořáková jako Faidra, Emma Černá jako Chůva, Miroslav
Táborský jako Theseus, Miloslav König nebo Vojtěch Dyk
jako Hippolytos) i malého sboru, má odezvu v soustředění
diváků, kteří sledují představení napjatě, s velkým emocionálním
zaujetím.
Druhou inscenací se režisérka vrátila ke  Calderónovi,
jehož hry u nás uvádí nejsoustavněji. Autor, jehož dílo
vznikalo v jiném období zklamání a rozčarování, v období
krize španělského „zlatého věku“, kdy úspěchy zámořských
cest skončily ekonomickým i ideologickým krachem. Proto
tak souzní s naší érou, pro niž jsou rovněž charakteristické
jak pýcha neuvěřitelně vzrostlé lidské moci, tak desengaño,
rozčarování z jejích výsledků.
V českém divadle býval Calderón dlouho jen básníkem
komedií pláště a meče (de capa y esapada), z jeho „comedií“
krutých a tragických se u nás občas uváděl jen Život je
sen. Další se hrají teprve od 90. let minulého století, kdy
s  potřebou obnovy nadosobního duchovního řádu roste
přitažlivost velkého barokního divadla.
Hana Burešová po  Zázračném mágovi, nastudovaném
v 90. letech v činohře Národního divadla, a Znamení kříže,
jež uvedla v Městském divadle Brno, inscenovala v Divadle
v Dlouhé Lékaře své cti. Jedno z nejkrutějších Calderónových
„dramat cti“, která může být očištěna jen krví. Krvavou
očistnou lázeň vyžaduje manželská čest (rozumí se jí ovšem
pouze čest manžela), ohrožená i pouhým stínem podezření,
které je zcela neoprávněné. Absurdní požadavek zdegenerované
ideologie, který mužského protagonistu dona Gutierra
dovede od lásky k zuřivé žárlivosti, nenávisti a vraždě, již
nadto provede rukou jiného. Kruté drama dovršuje ironický
Don Juan a Faust
happyend, v němž si nad nevinnou obětí s královským požehnáním
podají ruce ke šťastnému svazku dvě sourodé bytosti:
don Gutierre, který se nezalekl nevinné krve, a doňa
Leonora, která se neleká ruky poskvrněné krví.
Kruté divadlo, které je obrazem rozpadajícího se světa,
je zároveň obrazem krásným, básnickým. Režisérka, která
vždy znovu osvědčuje smysl pro barokní exaltaci, akcentuje
divadelní obraznost ve všech složkách jevištního díla. Výjevy
komické se ovšem prosazují nejobtížněji, jsou podřízeny
celkové atmosféře díla, jehož humor lze označit nanejvýš
jako ponurou ironii. Inscenace se vyhýbá kdysi tak oblíbené
barvité kostýmní podívané, spojené s historizací (ovšem
v té podobě, jak byla postupně chápána), tak i civilnímu
převleku, a přes krvavost tragického příběhu se obejde i bez
naturalismu.
Hudba Vladimíra Franze podtrhuje dramatičnost a vyhýbá
se konvenční „hispanizující“ líbivosti. Výmluvná je
černobílá barevnost kostýmů i  scény. Geometricky stylizovaná
scénografie je založena na mobilitě panelů, podle
osvětlení průhledných či neprůhledných. Jejich posuny
určují proměny prostoru i  situací na  scéně, jinak téměř
prázdné. Výjimkou je středová část, v níž je umístěna mobilní
konstrukce altánu s ložem, jež se posléze stává obětním
oltářem. Na něm musí zemřít nevinná doňa Mencía,
která jako jediná chápe čest jako hodnotu vlastní osobnosti.
Umírá pomalu, vykrvácí bez možnosti obrany a úniku,
před nemilosrdnýma očima svého manžela.
Jak je u režisérky pravidlem, středem inscenace jsou herci.
Dnes je už velmi zřetelné, jak soustavná práce režijního
týmu Divadla v Dlouhé s herci, stupňování nároků na ně,
vede k růstu souboru a jeho pozoruhodné vnitřní kázni,
s  níž zvládá různorodé pracovní postupy a  repertoárové
nároky (a  v  neposlední řadě úskalí veršové rozmanitosti
obtížných textů, což je v našich nynějších divadelních poměrech
výjimečné). Gesticky i výrazově oproštěná hra je
soustředěna k uzlovým momentům velkého expresivního
vypětí, v  nichž vynikají nejen oba protagonisté, Helena
Dvořáková jako doňa Mencía a  Miroslav Táborský jako
don Gutierre, ale každé z ostatních postav se ve hře dostane
výjevu, v němž se ocitá v popředí zájmu. Inscenace jako
celek prokazuje, že soustavně pracující soubor vyzrává jak
díky dramaturgii, jež staví herce před různorodé úkoly, tak
díky nárokům režie. Prokazuje také, že k základům repertoáru
souboru, který projevuje zdravou ctižádost, patří nejen
úspěšný komediální repertoár, ale také velký, náročný
a soustavně pěstovaný žánr básnické tragédie, která rezonuje
s divákem víc svými tématy než svou bezprostřední podobou.
Nechce se k divákovi přibližovat skrze shodu s tím,
co divák dobře zná, nabízí mu víc než nápodobu nebo dnes
už zkonvencionalizované převleky do jazyka současnosti,
od kostýmu po zcivilněný statut postav.
Hana Burešová hledá a nabízí nám podobu člověka, kterou
objevuje v tvorbě dávných básníků. Nikdy neaktualizuje
povrchním převlekem do kostýmů naší doby. Máme
cítit blízkost ne v oděvu, ale v podobnosti vášní a utrpení
lidských duší, přes vzdálenost v čase i prostoru: právě v jejich
rozpětí, v napětí mezi nepodobností, a přece příbuzností,
nalézá režisérka místo pro invenci obraznosti. Pokud
bychom měli hledat tematický střed těchto inscenací, je jím
tragický osud ženy osamělé v nelítostném světě.
Zatím poslední její úspěšné setkání s nevšedním jevištním
básníkem přineslo zase zcela jiný pohled na vztah muže
a ženy, už proto, že jde o tragédii moderní, dílo autora, který
se na českém jevišti objevuje málo, neboť patří k nejnesnadnějším
a neslibuje masový úspěch. Claudelův Polední úděl
má výrazné znaky umění fin de siècle a částečně autobiografickou
povahu. Ale bolestná osobní zkušenost, uložená
do základů příběhu vášně, selhání i očištění, jež byla kdysi
nakrátko autorovým privatissimem, jím už dávno není.
Na první pohled se dokonce může zdát, že hra o třech
mužích kolem jediné ženy rozvine jen konvenční schéma
milostného troj- a víceúhelníku. Ale tento dojem je rychle
zažehnán: drama jako by se odehrávalo v  jediné duši,
rozpolcené v několik bytostí či bytostných postojů. Těžiště
hry je ve slovní výměně, ale „příval slov“ zde zdaleka není
jen slovem jednajícím, slovem-akcí, ale je také, a mnohde
především, manifestací Claudelova vyznání náboženského
i básnického, tryská z uchvácení a exaltace, je vzýváním,
34 35
STUDIE
STUDIE
velebením, inkantací. U nás, kde divadlo přeje slovu stále
méně, a náboženská exaltace, jako každá ideologická exaltace,
spíš odrazuje, jde o dílo zvlášť obtížně přístupné. Láká
však právě neobvyklostí básnického vyjádření.
Záměr uvést tento text vznikl dokonce dříve než inscenace
Senekovy Faidry a Calderónova Lékaře své cti, ale prodleva,
kterou způsobila především nutnost pořízení nového
překladu, jistě přispěla k tomu, že režisérka mohla dát v inscenaci
Poledního údělu své představě básnického divadla
ještě smělejší podobu než v oněch předchozích.
Od volby hlavní herečky k novému překladu a úpravě,
které pomohly zpřístupnit text, svědčí vše o pečlivě promyšlené,
detailní přípravě. Překlad Vladimíra Mikeše zní
živě v téměř „hovorovém“ spádu dialogu a přechází plynule
do pasáží básnického uchvácení, úprava text také – ve prospěch
věci – značně zkrátila. Ani zde neaktualizovala posunem
do našich dnů, neboť bezčasí hry je zdánlivé a kostým
přelomu minulých dvou století je vzhledem k situování postav
i příběhu velmi důležitý. Tím spíš pak objevíme analogie
se situací dnešní a hrdinové hry se před námi objevují
jako moderní lidé „ve stavu zrodu“.
Režie se nesnaží suplovat nedostatek akce silovými prostředky,
ale zakládá účin na staré triádě divadelnosti – text,
scéna a herec. Východiskem nastudování hry je prostorové
řešení (scéna Martin Černý), které šťastně vyřešilo autorské
požadavky. Příběh hry začíná na palubě lodi, obklopené
Indickým oceánem, pod pálícím sluncem i hvězdnou
oblohou: postavy jsou vyňaty z lidského světa, ale zároveň
Polední úděl
již křečovitá nejistota těla usvědčuje z pokrytectví. Do náruče
Ysé se vrhá stejně neobratně, překotně, jako později
do zuřivého zápasu se silnějším protivníkem. Jeho nemotornost
by byla téměř komická, kdyby nešlo o život. Stejnou
vášnivou přesvědčivost mají jeho hymnická vyznání.
K aktérům hry patří manžel, aristokrat De Ciz (Miroslav
Táborský), inženýr a  neúspěšný podnikatel, jehož samolibě
úsměvná tvář prozrazuje trvalý sebeklam, a Amalric
(Miroslav Hanuš), typ americky mužného milence, realisty
i dobrodružného rytíře štěstěny, bezohlednou věcností jako
předurčeného k úspěchu. Tragickou ironií hry je smrt souzena
všem aktérům, včetně těch, kdo se chytili na vějičku
zbohatnutí v nevypočitatelné zemi, což možná dnes působí
aktuálně. Ale podstatnějším poselstvím hry je, že ti, kdo
za překročení míry („zakázanou lásku“) platí smrtí, pochopí
smysl oběti a najdou usmíření. Úspěch básníka, který
u nás přes několikerý návrat do repertoáru nikdy nezískal
trvalejší oblibu širšího publika, svědčí o kvalitách inscenace
i o rostoucím zájmu o umělecké projevy počátků moderny
a o duchovní otázky, které položila.
Tři básníci, kteří svými tragickými příběhy vypovídají
o lidech své doby. Doby rozvratu, jež se zhroucením hodnotového
systému a ztrátou všech jistot podobá naší současnosti.
Divadlo Hany Burešové přibližuje staré básníky
jinak, než je dnes zvykem. Nepokouší se jim tzv. pomáhat
přímou aktualizací, současným oblečením a  rekvizitami
mobilních telefonů. Nemyslí na diváky, jimž je nutno podávat
významy po lopatě, ale spoléhá na ty, kteří je vyčtou
z jevištní interpretace. Ani sama režisérka, ani tým divadla
nepředpokládají, že to bude divák většinový, a přizpůsobují
tomu inscenační prostor včetně počtu míst pro diváky.
Režisérka staví své interpretace klasických textů na napětí
mezi minulostí a přítomností, na podobnostech i odlišnostech,
analogiích i rozdílech. Antická, barokní i „premoderní“
hra promlouvají v těchto inscenacích současným, a přesto
povýšeným, básnickým jevištním jazykem. Obracejí se
k minulosti, aby ji do přítomnosti převedly způsobem, který
kdysi nazval Otomar Krejča „oklikou metafory“.
konfrontovány s velkým světem přírody, jsou samy ve „vesmíru“.
Inscenace se nesnaží o nápodobu, svou oproštěností
však po svém odpovídá této dvojaké představě autora. Hru
situuje do celého divadelního prostoru, spolu s diváky, usazenými
v hloubi jeviště (jejich počet je tím záměrně omezen).
Před nimi se otevírá velký hledištní prostor vykrytý
drapérií, jež světelnými proměnami, pohybem a projekcí
nabývá plastičnosti, v  podobě vlnícího se oceánu i  jeho
třpytivé hladké plochy odráží změny textu. V dalším jednání
stačí shrnout drapérii a světly i několika detaily vyznačit
dějiště dalších dvou jednání, jež jsou konkrétnější, jak to
odpovídá textu, který postupně „houstne“. Intimní scény se
hrají na předscéně, v těsné blízkosti diváků. Některé se přesunou
do přízemí, kde dekorační detail v pozadí a osvětlení
mezi řadami sedadel stačí evokovat hřbitovní scénu, výjevy
na balkoně pak vyznačí prostorovou distanci postav, nebo
postavu derealizují, jako v závěrečném zjevení Ysé.
Dokonale soustředění herci ovládají slovo, prostor i akci
tak, že udržují diváka ve stálém napětí. Gestem se šetří, získává
tak na významu jako potvrzení slova či dovršení situace,
někde je lehce naznačené, jinde velké, obrazné, jako
ve výjevu milostného spojení. Tím větší silou působí v posledním
dějství surová reálnost urputného mužského zápasu
na život a na smrt, i námahy, s níž žena vláčí bezvládné
milencovo tělo, které se snaží usadit do křesla.
Hercům patří chvála nejen za bezpečné ovládnutí básníkovy
„houštiny slov“ a jejich rytmu, jež u nás dávno přestalo
být samozřejmé, ale především za to, jak slova ztělesnili.
Ústřední postava Ysé (Helena Dvořáková) fascinuje mnohostí
podob, postupně odkrývanými tvářnostmi postavy.
Za  přehnaně sebejistou koketérií krásné, rozmazlené paničky
i za pózou femme fatale odhalí svíravou úzkost ženy
v poledni života, který zaniká v banální setrvačnosti, a konečně
silnou bytost, která bez lítosti odhazuje celou dosavadní
existenci. Na konci je žena vyhořelá, zestárlá, která
se za zradu mstí mlčením, ale v posledním obratu i vzdálená
vidina, přinášející nešťastnému milenci pochopení
a slitování. Proti ní Mesa (Marek Němec), mladistvě naivní
neurotický Tristan, bránící se okouzlení kazatelskou pózou,
36 37
STUDIE
STUDIE
Režisér Jan Borna působí v profesionálním českém divadle
již více než 25 let. Počátky jeho divadelní práce úzce
souvisí se  studentskými amatérskými aktivitami a  intenzivním
zájmem o Nedivadlo Ivana Vyskočila, výrazný vliv
na  utváření jeho divadelního názoru mělo spoluzaložení
improvizačního souboru Vizita, několikaleté působení
v prostějovském, později brněnském HaDivadle, angažmá
v legendárním královéhradeckém Divadle DRAK, spoluúčast
na pozoruhodné éře nově vzniklého Dejvického divadla
v 90. letech a chronologicky poslední tvůrčí práce v Divadle
v  Dlouhé. Za  bezmála třicetileté působení vytvořil
Borna celkem 47 inscenací.
Borna s osobitou divadelností přesahuje žánr činoherního
divadla směrem k divadlu loutkovému, kabaretu, revue,
muzikálu, improvizaci a domluvené otevřené hře. Jeho
režijní práce se pevně opírá o dramaturgický cit, otevřený
přístup k předloze, schopnost na vysoké úrovni dramatizovat
původně nedivadelní texty a adaptovat je pro jeviště.
Autorský charakter tvorby však nikdy nestojí uzavřen
vůči realizačnímu týmu spolutvůrců včetně herců, důležitou
součástí jeho práce je kolektivní přístup.
Dramaturgie a hledání tématu
Podstatným rysem Bornovy dramaturgie jsou dramatizace
původně nedivadelních textů jak v inscenacích pro dospělé,
tak pro dětské diváky1
. Borna po celou svoji profesionální
režijní kariéru nepracoval v obvyklém tvůrčím spojení
s  dramaturgem. Výjimkou byly spolupráce s  autorkami
1 Z tvorby pro dětského diváka Borna zdramatizoval sám či ve spolupráci
Jak jsem se ztratil, Myška z bříška; z tvorby pro dospělé Oněgin byl Rusák.
původně nedivadelních textů Irenou Douskovou (Oněgin
byl Rusák) a Taťjanou Lehenovou (Myška z bříška), které
spolu s Bornou adaptovaly své prózy do dramatické podoby.
Postup byl takový, že Borna jako režisér a spoluautor
dramatizace nejprve vymyslel inscenační klíč, na jehož základě
a s přímou účastí režiséra přepisovaly autorky text
do dramatické podoby.
Jan Borna tvrdí, že jeho záměrem ani ambicí není převádět
na jeviště texty původně nedivadelní, nebo být programově
objevným dramaturgem. Hodnotí tuto skutečnost
spíše sebekriticky: „Radši bych dělal hry, ale nějak mě příležitosti
pro setkání víc napadají na jiných textech. Není
v tom žádná filozofie, jen moje nedostatečnost a mrzí mě
to, protože hotové hry se mi vždy inscenovaly moc dobře.“2
Příčinu neschopnosti nacházet pro sebe dramata vidí sám
ve skutečnosti, že v rozhodujícím období mezi patnáctým
a dvacátým rokem, ze kterého nám zůstávají silné čtenářské
zážitky, nečetl tolik divadelních her, proto v něm přirozeně
nerezonují ani nyní.
Kromě dramatizací se v jeho tvorbě opakovaně objevují
inscenace, které vznikly na základě koláže básní, písní,
minidramat, jsou vzájemně propojeny do výsledného tvaru
inscenovaného pásma, kabaretu, revue. Dalším přístupem
je náčrt dramaturgicko-režijního konceptu v podobě
určení a pojmenování zásadních momentů příběhu, výběr
písní, úryvků textů, básní, které se do něj vkomponují
a následně zpracují v průběhu přímé práce na vzniku in-
2 Borna, Jan – Štěpánová, Karola (rozmlouvala). O  světě vypovídají
detaily (s divadelním režisérem Janem Bornou hovoří Karola Štěpánová).
Revolver Revue, 2005, č. 58, s. 120–132.
JAN BORNA A POETIKA JEHO DIVADLA
Markéta Nachlingerová
scenace s ostatními zúčastněnými. Oba dva přístupy jsou
otevřené, mnohdy vyžadují při nastudování inscenace improvizační
vklad herců. Je dáno téma a kostra, zbytek se
dotváří, vymýšlí se možnosti divadelního ztvárnění, pak
se režijně selektují a později fixují v rámci celého kolektivu.
Oba dva tyto výše jmenované přístupy mají výrazně
autorský charakter.
Pro celkovou Bornovu inscenační tvorbu je též charakteristické,
že se vyhýbá velkým dramatikům a  klasickým
dramatickým textům. Dramata Shakespeara, Čechova, Goldoniho,
Molièra apod. realizoval pouze se studenty v rámci
své pedagogické praxe, jako profesionální režisér nikdy.
Výjimkou jsou Stroupežnického Naši furianti a Machiavelliho
Mandragora. Můžeme hovořit o Bornově bloku nebo
„mindráku“ vůči klasikům, kterému je schopen čelit pouze
při práci se studenty, již tuto zátěž ještě nemají: „… odblokují
i mě a hrajeme si.“3
Na  základě výše uvedeného můžeme vytyčit čtyři základní
přístupy k  výběru textů a  k  případnému divadelnímu
scénáři: divadelní hra (Ubu spoutaný, Kuřecí hlava,
Velvyslanec, Mandragora, Past na myši, U Hitlerů v kuchyni,
Naši furianti); nedivadelní prozaický text, který je třeba
zdramatizovat (Myška z bříška, Oněgin byl Rusák, Jak jsem
se ztratil aneb Malá vánoční povídka, Střemhlav); předem
připravená koláž z krátkých textů, písní, dramat, ze které
vznikne inscenace-pásmo, scénář existuje již před začátkem
zkoušení – v tomto případě neváže jednotlivé epizody
inscenace fabule (Kabaret Vian – Cami, Kabaret Prévert –
Bulis, Kdyby prase mělo křídla); jako vstupní materiál pro
inscenaci slouží pouze námět, základní body fabule, hudba
a texty písní jako zadání k inscenačnímu zpracování pro
kolektiv tvůrců, celek může a nemusí být propojen linií příběhu
(Hry pro děti a s dětmi, To je nápad!, Zpívej, klaune…).
Bornovým určujícím dramaturgickým kritériem pro
texty k  inscenování je však míra potenciálu pro setkání
tvůrců, lidí, kteří se budou na inscenaci podílet, a pro
3 Borna, Jan – Štěpánová, Karola (rozmlouvala). O  světě vypovídají
detaily (s divadelním režisérem Janem Bornou hovoří Karola Štěpánová).
Revolver Revue, op. cit.
společný zážitek herců a diváků. Není režisérem příběhů,
vypravěčem, více než silný příběh potřebuje materiál, na jehož
základě může realizovat zážitek vzájemnosti jako hlavní
téma své práce i divadelního umění vůbec. Borna nepostupuje
tradiční cestou tak, že by si vybral text, téma nebo
námět a pro ně hledal vhodné spolupracovníky, se kterými
by inscenační záměr naplnil. Jde opačně, tedy od člověka
k textu, tématu, formě. Tato metoda s sebou nese určité riziko
opakování již viděného nebo osvědčeně ozkoušeného
(například zapojování dospělého publika do hry4
). Nicméně
jako dramaturg myslí Borna především na herce. Potřebuje
si být jistý, že jim předkládá materiál, na jehož základě
může vzniknout zážitek, ve kterém budou konkrétní lidé-herci
zajímavě existovat: „Když jsem si přečetl Aškenazyho
vánoční povídku, věděl jsem hned, že Pavel Tesař v ní bude
úžasný. Když připravuji kabaret, tak vidím Vondráčka, jak
zpívá, a vím, že pro diváky bude zážitek se s ním setkat.“5
Geneze inscenačního tvaru
Z hlediska tradičního modelu tvůrčího divadelního týmu
je Bornova práce poněkud neobvyklá. Namísto dramaturga
je pro něj určujícím tvůrčím partnerem výtvarník a autor
hudby. Borna má silné analytické a kritické myšlení, což
jsou důležité schopnosti pro dramaturgickou práci. Proces
tedy začíná tím, že Borna si vybere základní materiál, ať už
je to drama, či text, koláž apod., na základě tématu, o kterém
je přesvědčený, že bude moci na jevišti fungovat. Téma
jako energie si pak začne hledat cestu ke ztvárnění, svoji
formu. Sám říká: „… potřebuji se odrazit do obrazu.“6
4 V inscenacích Epochální výlet pana Broučka a Oněgin byl Rusák nalezneme
téměř až násilné zapojování publika. Herci je nutí skandovat,
vykřikovat, v prvním případě jako na středověkém tržišti, v druhém jde
o  imitaci májových oslav. Mírnější formou těchto zapojování jsou pak
výstupy v Jak jsem se ztratil, kde se z horního patra hlediště v Divadle
v Dlouhé stávají pavlačové partaje, z nichž vystupují do děje jejich obyvatelé,
aby komentovali dění na jevišti, nebo v Souborném díle Williama
Shakespeara ve 120 minutách.
5 Borna, Jan – Štěpánová, Karola (rozmlouvala). O  světě vypovídají
detaily (s divadelním režisérem Janem Bornou hovoří Karola Štěpánová).
Revolver Revue, op. cit.
6 Tamtéž.
38 39
STUDIE
STUDIE
V této fázi začíná intenzivní práce s výtvarníkem. Ten je
pro něj skutečným oponentem, který myslí jinak, vizuálně.
Borna je sám sobě dramaturgem, ale výtvarná vize inscenace
je pro jeho režijní práci nezbytná: „Abych mohl začít pracovat
na režii, musím mít úplně přesnou výtvarnou vizi. Teprve
pak si můžu začít připravovat režii. Dokud nevím, jak bude
vypadat scéna, jak bude pojmenovaný prostor, tak to neu-
mím.“7
Skrze konkretizaci výtvarné podoby inscenace Borna
teprve začíná utvářet režijní koncept, aranžmá, stavět situace.
Spolupracovníci, se kterými si rozumí nejen jako divadelní
režisér, ale také jako člověk, jsou pro něj nesmírně důležití,
díky nim se skutečně realizuje: „Já režíruji tak, že připravuji
směr, ale jak ta cesta nakonec vypadá, to určí až ti lidé,
s nimiž spolupracuji a které režíruji. (…) Když je koncepce
dobře trefená, a to je můj úkol, tak potom se mozaika skládá
a potence tvůrců se násobí.“8
Jde o stejný mechanismus jako
v práci s herci: Borna neumí pracovat s lidmi, které nezná,
neví, co od nich očekávat, ani co jim nabídnout. Proto se
v jeho tvorbě postupně ustálil okruh spolupracovníků, které
až na výjimky nemění a s nimiž funguje určitá umělecká
rezonance a napojení, které iniciuje kolektivní tvůrčí proces.
Například u Myšky z bříška se stal stěžejním inscenačním
klíčem nápad umístit představitelku Myšky Magdalenu
Zimovou do otáčivého bubnu, v němž jako v malém
pokojíčku Myška tráví 9 měsíců. Do  Myščina prostoru
vymezeného revuálkou nemají přístup ostatní postavy,
umístění bubnu vzadu na jeviště umožňuje Myščinu stálou
přítomnost na scéně, kdykoliv to režie vyžaduje. Od tohoto
řešení s jedním dominantním prvkem scény se odvíjela
výstavba ostatních výstupů a jejich scénické a režijní pojetí.
Ačkoliv je Borna sám sobě dramaturgem, není sólistou,
ale člověkem dialogu. K němu potřebuje ve fázi zrodu
koncepce inscenace partnera, scénografa-výtvarníka, který
doplňuje jeho představu o výtvarné vnímání, koncepce dostává
svůj obraz. V tomto tandemu pak společně zhmotní
téma do scénického řešení.
7 Borna, Jan – Štěpánová, Karola (rozmlouvala). Revolver Revue, op. cit.
8 Wolfová, Pavlína. Těsně před smrtí budu nejvtipnější (rozhovor
s J. Bornou), Reflex, 2009, č. 5, s. 57.
Hledání formy
Mnohovrstevnatost a pestrost výrazových prostředků je pro
Bornovu režii typická. Není čistě režisérem loutkového, činoherního,
hudebního, výtvarného divadla, ale ve své práci
využívá a kombinuje všechny možnosti těchto disciplín.
Díky tomu můžeme hovořit o syntetickém charakteru tvorby,
který sám o sobě není cílem, ale prostředkem, jak najít
nejvhodnější cestu k divákovi, nejlepší formu vyjádření.
Stálého výtvarníka nalezl Borna v Jaroslavu Milfajtovi, se
kterým vytvořil téměř všechna scénická řešení pro inscenace
v Divadle v Dlouhé. Poprvé se profesionálně potkali
v HaDivadle při práci na inscenaci Hry pro děti a s dětmi.
Mezi jeho další spolupracovníky patřili Petr Matásek, Marek
Zákostelecký, Barbora Lhotáková (provd. Hubená), Tomáš
Žižka či David Cajthaml. Stálou kostýmní výtvarnicí
Jana Borny je v současné době Petra Goldflamová Štětinová.
Borna preferuje neměnnou scénu jako univerzální prostor
pro celou inscenaci, kterému je přisuzována jeho funkce
až hrou herců, rekvizitami či jednoduchým mobiliářem,
ale nedějí se zde žádné náročné přestavby (např. Kdyby
prase mělo křídla, Kráska a zvíře, Myška z bříška, Zpívej,
klaune…, z  inscenací pro dospělé z  poslední doby např.
Naši furianti, Pokus o létání). Dalším typem jím využívané
scénografie je vysoce variabilní, funkční systém jevištních
prvků, ze kterých se scéna staví a mění přímo na jevišti podobně
jako stavebnice, je neustále v pohybu (To je nápad!,
Souborné dílo Williama Shakespeara ve  120 minutách),
nebo umožňuje rychlé změny místa děje (např. díky točně),
je využívána jako kinetický prvek (Oněgin byl Rusák,
Komedie s čertem).
Hudebními partnery byli a  jsou Bornovi jednak herec
Jan Vondráček, ale také Milan Potoček, Jiří Bulis, v DRAKu
Jiří Vyšohlíd, nebo Vratislav Šrámek, s nímž Borna pracoval
v rámci své pedagogické činnosti na pražské DAMU. Spolupráce
s autorem hudby je vzhledem k jejímu bohatému
využívání v Bornově práci významná. V případě inscenací
Jak jsem se ztratil a Oněgin byl Rusák sice vybíral jednotlivé
písně sám režisér (pro Kdyby prase mělo křídla společně
s autorem Petrem Skoumalem), Vondráček s Potočkem je
aranžovali pro soubor. Borna zpravidla nepoužívá hudbu
jako podkres, tedy scénickou hudbu v pravém slova smyslu,
mnohem bližší mu jsou zpívané songy, zároveň naživo doprovázené
kapelou. Jedná se o retromuzikálové použití (Jak
jsem se ztratil, Oněgin byl Rusák) nebo původní písničky složené
přímo pro inscenaci (Myška z bříška) či do inscenace
vybrané samostatné písně (Kabarety, To je nápad!, Zpívej,
klaune…). Jejich interpretace je mnohdy koncertní, písňová
čísla stojí jako samostatné části celku, nejsou nositelem děje.
Hlavní devizou hudby v Bornových inscenacích je vysoká
kvalita zhudebněných textů, výborná pěvecká i hudební interpretace,
cit pro zakomponování do syžetu inscenace.
S  loutkami jako určujícím prostředkem divadelního
jednání se setkal Borna nejintenzivněji při svém angažmá
v Divadle DRAK, které mu otevřelo nový pohled na divadlo
sdělované obrazy, výtvarným vyjádřením: „Až do  té
doby jsem si myslel, že fantazie v divadle se dá jen vyžvanit
a tady jsem objevil její vizuální podobu.“9
Ačkoliv u loutek
nezůstal, tento zážitek v něm zakořenil a spoluurčil i jeho
režijní metodu, pro kterou je stěžejní představa o scénickém
zhmotnění koncepce. Loutka není v Bornově tvorbě
cílem, ale prostředkem. Už v  drakovské Krásce a  zvířeti
kombinoval hru loutky s hrou herců, odhalených vodičů
loutek, kteří se v rolích jednotlivých postav plynule střídali
s loutkami. Z podstaty Bornovy práce nemůže loutka vyho-
9 Borna, Jan – Štěpánová, Karola (rozmlouvala). O  světě vypovídají
detaily (s divadelním režisérem Janem Bornou hovoří Karola Štěpánová).
Revolver Revue, op. cit.
Jak jsem se ztratil
40 41
STUDIE
STUDIE
vovat jako tvůrčí partner v rámci kolektivní tvorby a práce
na vzniku inscenace, ale může být nositelem metaforických
sdělení. Tak je tomu v Jak jsem se ztratil, kde loutky postav
z minulého děje přicházejí za malým Pavlíkem jako obrazy
svědomí, nebo v Kdyby prase mělo křídla, kde nejrůznější
loutkové objekty animují písně Petra Skoumala. Ve starších
inscenacích To je nápad!, Zpívej, klaune… a Tango se jedná
hlavně o velké hadrové loutky, manekýny a maňasy, nebo
o předměty, jimž je funkce loutky vetknuta akcí herce.
Spíše než přímo o práci s loutkou má v souvislosti s Bornou
smysl hovořit o loutkou inspirovaném vyjádření, scénických
nápadech. Celá řada realizovaných scén Bornových
inscenací překračuje rámec činoherního divadla směrem
k výtvarnému a metaforickému: ve Hrách pro děti a s dětmi
například scéna s přehazováním míče, balonu a světla,
loutkovitost postav na chůdách, scéna s rozsvěcením lamp
a jejich ozvučení a stínové loutkové divadlo v Jak jsem se
ztratil, gynekologická prohlídka v Myšce z bříška nebo použití
mobilních scénických prvků, jakoby zvětšených hraček
(autobus, automobilová scéna cestou do porodnice), loutkové
výstupy v Kabaretech atd. Vyjádření výtvarnou zkratkou,
náznakem, má v Bornově práci význam jako divadelní
prostředek, který významně utváří atmosféru, poezii, rozvíjí
fantazii diváků a jitří jejich vnímání.
(Spolu)práce s hercem a kolektivní tvorba
Bez herců jako aktivních spolutvůrců inscenace by Borna
pravděpodobně neuměl postavit inscenační tvar. Jako režisér
potřebuje soubor, který zná, se kterým si rozumí a který
je připraven na jeho přístup ke zkoušení. Borna totiž herce
nerežíruje, nearanžuje jejich jevištní pohyb krok po kroku,
gesto po gestu, ale nechává jim v mezích jejich rolí téměř
úplnou svobodu. Je spíše jakýmsi koordinátorem, hlídačem
tématu a jednolitosti formy, otevřeným pro podněty ze
strany herců: „Devadesát procent detailů, na nichž se domluvíme,
visí na hercích, mají neobvykle velký podíl na autorství.
Hodně divadelníků, kdyby mě viděli, jak pracuji,
by řeklo, že nejsem žádný režisér. (…) Protože já vlastně
neříkám kolegům, jak to mají dělat.“ 10
Metodou práce s hercem se zdá být spíše inspirovaná
improvizace na zadané téma. Tento přístup má jistě své kořeny
v samotných počátcích Bornovy divadelní tvorby, kdy
10 Wolfová, Pavlína. Těsně před smrtí budu nejvtipnější (rozhovor
s J. Bornou), Reflex, 2009, č. 5, s. 57.
Myška z bříška
spoluzakládal Divadlo Vizita. Velmi lapidárně tento postup
popisuje herec Martin Matejka: „… ze začátku si jen tak
povídáme, vtipkujeme, rozblázníme se a pak z toho něco
vymyslíme.“11
Tímto způsobem Borna vede zkoušky. Nechává
herce volně a dle svého přistoupit k tématu, nejprve
formou dialogu o něm, pak je nechá „blbnout“, přenést
akci na jeviště, improvizovat v rámci ní a buď potom výstup
na základě improvizace fixují, nebo jej upravují, společně
usměrňují. Skrze hraní si s tématem a formou uvolňují herci
spolu s režisérem spoustu energie tak, aby našli „odvahu
hrát něco, co je něžné, jednoduché, přímé.“12
Herec u  Borny musí hrát téma, ne imitaci. Jedná se
o  pravdivou existenci herců na  jevišti, kteří se nesnaží
předstírat city, stavy, existenci v dané situaci, ale to vše překládají
do obrazů. Autorské, antiiluzivní herectví s prvky
brechtovského přístupu je Bornovi nejbližší. Nepotřebuje
přitom řemeslně dokonalé činoherce.
Borna vede inscenační kolektiv tak, že je zřetelné, že spoluvytváří
podobu inscenace, přináší „… svědectví o společné
radosti ze hry, která není opačným pólem, ale potvrzením
profesionality.“13
Pro něj je společným základem
herectví schopnost komunikovat, vypovídat, navázat vztah
s divákem prostřednictvím těla, gesta, mimiky, hlasu, metafory,
obrazových prostředků. Způsob, jakým se to děje,
je různý a vychází z toho, co mu herec nabídne. Tím však
nemizí Bornou intenzivně vnímaná zodpovědnost vůči
herci, kterou si nese společně s námětem od začátku práce
na inscenaci, ačkoliv tam ještě není herec přítomný: „To je
pro mě největší trauma coby režiséra. Víc než reakce kritiky
je pro mě důležité, aby to pro herce byl zážitek, aby je bavilo
to hrát a setkávat se na tom s lidmi.“14
Ve fázi, kdy má inscenační tvar již svoji ucelenou jevištní
podobu a zkoušení přechází do hlavních a generálních
11 Kostrhunová, Alžběta. Rozhovor s hercem Martinem Matejkou. Tvořivá
dramatika 19, 2008, č. 3, s. 43.
12 Tamtéž.
13 Král, Karel. Kýč a umění. Svět a divadlo 7, 1996, č. 1, s. 28–43.
14 Borna, Jan – Černá, Kamila – Král, Karel (rozmlouvali). U Bornů
v kuchyni. Svět a divadlo 21, 2010, č. 2, s. 72.
zkoušek, je část tohoto času, vždy po zkoušce, soustředěna
na  společný dialog, rozbor denní práce. Obvykle u  režisérů
tyto rozbory vypadají tak, že zúčastnění vyslechnou
poznámky a příkazy ke svému výkonu od režiséra. Borna
si takovéto poznámky vede samozřejmě také, ale v rámci
rozboru s nimi nakládá jako s tématy a podněty ke společné
diskuzi, polemice, kterou jakoby moderuje. Z ní teprve
vzejdou závěry závazné pro další zkoušky. Podobně se stará
o reprízy: pravidelně je v rámci svých možností navštěvuje,
po představení dává hercům připomínky hromadně i individuálně,
hlídá, zda se inscenace neposunula od svého původního
tvaru někam jinam. Tato péče oprávněně vychází
i z faktu, že herectví „jeho“ herců nebývá pevně fixované,
ale ve větší či menší míře variuje svůj výchozí tvar v rámci
repríz, nebo se také nechává nežádoucím způsobem strhnout
publikem, „srandou“, improvizací, která jde proti režijnímu
záměru.
Komunikace s dětským i dospělým publikem a fenomén
rodinného divadla
Při přípravě inscenace pro děti, ve chvíli, kdy už Borna pracuje
s herci na scénické podobě textu, hry, tématu zvoleném
na  základě sdělitelné zkušenosti, nerozlišuje, zda režíruje
pro dospělé, či děti. Metoda práce zůstává stejná, ohled je
brán pouze na to, aby způsob vyjadřování a komunikace děti
nepodceňoval. Zároveň se snaží o  maximální pravdivost
veškerého dění na jevišti ve všech složkách. Dětské publikum
je totiž v reakci velmi upřímné. Na rozdíl od dospělých
nejsou děti zatíženy vzděláním, snobismem či všeobecným
vkusem. Díky dětské otevřenosti, senzitivnosti a hravosti se
dospělý doprovod ve  vnímání divadelního zážitku přirozeně
uvolní, ztratí své dospělácké divácké deformace. Tuto
skutečnost si Borna dobře uvědomuje a již v raných pracích
pro děti nalezneme narážky nebo kratší pasáže, jejichž sdělení
je cílené k dospělému, rodičovskému publiku.
Cesta k rodinnému divadlu začíná od nuly u Her pro
děti a s dětmi v HaDivadle, kam neměli dospělí či rodiče
přístup vůbec, aby byl dětem uchráněn magický zážitek
světa, do kterého je herci poslepu přivedou a pak z něj zase
42 43
STUDIE
STUDIE
poslepu odvedou. Plně se fenomén rodinných představení
rozvinul až u inscenace Jak jsem se ztratil, kde je přímo
jedna z linií určena dospělým. Linie příběhu o ztraceném
chlapci, zasazená do 60. let, má pro dospělé silnou a přitom
nenásilnou nostalgii. V Myšce z bříška zase otevřel velmi
palčivé téma, totiž co se děje u maminky v břiše a jak se děti
dostávají na svět. Není náhoda, že při odpoledních představeních
této inscenace v hledišti sedí nejen děti s rodiči, ale
i mladé páry v očekávání nebo výpravy těhotných maminek.
Do Divadla v Dlouhé se dokonce dostala i informace
o tom, že jistá poradna pro nastávající maminky posílá
na  toto představení své klientky organizovaně. Nicméně
úvaze o terapeutické funkci inscenace se zde raději vyhnu.
Jisté je, že atraktivita Bornových inscenací pro děti se dotýká
i dospělého publika, sám Borna si tento fakt vysvětluje
následovně: „V dnešní zvláštní době je to, co vnímají
děti, pro spoustu dospělých přitažlivé, protože tomu taky
obyčejně rozumějí. Přicházejí na něco, co je nekomplikované,
co je nedrásá a nedeprimuje. A zřejmě si v dětském
světě dokážou lehce představit hravost, kterou v dospělosti
ztrácejí.“15
Dětský svět Jana Borny je tedy svým způsobem
osvobozující i pro nedětské publikum.
V divadle pro dospělé si Borna velmi často volil námě-
ty absurdní či surreálné poetiky (Sławomir Mrożek, Alfred
Jarry, Boris Vian, mikrodramata Pierra-Henriho Camiho,
hříčky Jacquesa Préverta). Už zde je u něj zakořeněn silný
vztah k nonsensu, nonsensové poezii, která se často objevuje
i v inscenacích pro děti (Jan Vodňanský, Pavel Šrut,
Jiří Weinberger, Christian Morgenstern, Miloš Macourek).
Borna však necítí nonsensovou poezii pouze jako cestu
k  dětské hravosti, dětskému žvatlání nesmyslů, je to pro
něj velmi dospělý pocit, cesta nesmyslu k objevu smyslu.
Na  srážce zdánlivých banalit nebo k  sobě nepadnoucích
věcí si uvědomuje významy nezatížené konstrukcí: „Já
mám strašně rád umění, které je schopné zjednodušit…
Pro děti, když to řeknu blbě, vlastně dělám rád, protože
mě samotného to osvobozuje od filozofických konstrukcí.
15 Machalická, Jana. Žiju teď šťastné období (rozhovor s J. Bornou). Lidové
noviny 23. 10. 2008, roč. 21, č. 50, s. 4.
Když jsem začínal, tak jsem měl velké sklony k duchamornému
mudrování. A toho mě divadlo pro děti zbavuje.“ 16
Poetiku nonsensu pro svoji divadelní tvorbu pro děti objevil
přirozeně díky vztahu k poetikám pracujícím s realitou
jiným než kauzálním způsobem. Kvalitní nonsensová poezie
je pro děti přirozenou cestou ke svobodné imaginaci,
pokud ji podpoří ještě vizuální, výtvarný zážitek tak, jak
s ním nakládá Borna, je legitimnost jejího využití v divadle
pro děti oprávněná. To je případ inscenací Hry pro děti
a s dětmi, To je nápad!, Kdyby prase mělo křídla.
Podstatným rysem Bornovy poetiky je humor, a to jak
v tvorbě pro děti, tak pro dospělé. Očistná síla smíchu je
v  Bornových inscenacích vlastně prostředkem ke  katarzi,
humor Borna cítí jako komplexní pohled na věc: „Čím
jsem starší, čím je život míň a míň jednoduchý, tak mám
radši, když se někomu podaří zachytit něco podstatného
humorem. (…) Za talent všech talentů považuji, když se
někdo na svět, ve kterém se dějí šílené věci, dívá s humo-
rem.“17
Borna má schopnost vytvořit ve svých inscenacích
nejen pro děti poetický svět, ve kterém umí sdělovat příběh
obrazem, smysl nesmyslem, střídat křehké zážitky vážného
zaujetí s legrací jemnou i hrubozrnnou, to vše pravdivě
a  s  upřímností nečinící rozdíl mezi dítětem a  dospělým.
Jeho tvorba je v tuzemské produkci dlouhodobě nepřehlédnutelná
a představuje kultivovaný způsob divadelní zábavy
pro dospělé, děti i pro celou rodinu.
(Převzato z magisterské diplomové práce,
Katedra divadelní vědy, FF UK, Praha 2011, kráceno)
16 Borna, Jan – Černá, Kamila – Král, Karel (rozmlouvali). U Bornů
v kuchyni. Svět a divadlo 21, 2010, č. 2, s. 69.
17 Tamtéž, s. 69.
Léta s křečky
Jen půlminuta zbývá k magické hranici letopočtu, začátku
roku dva tisíce. Několik bývalých spolužáků přišlo na půlnoční
silvestrovský sraz, domluvený kdysi dávno před osmnácti
lety. Sotva si stačí připít a záblesky rachejtlí se změní
ve světelnývír,kterýobkroužíjevištěDivadlav Dlouhé,zatočí
se i nad hlavami diváků a přenese je na počátek roku 1982.
Novoroční vyzvánění se promění ve slavnostní fanfáry, objeví
se velká nasvícená plocha ve tvaru staré televizní obrazovky
a v ní Pavel Tesař coby Gustáv Husák s typickou
dikcí a mimikou husákovských sebedojímavých česko-slovenských
projevů o dalších úspěších budování socialismu.
A vzápětí ostrý střih, začíná hodina tělocviku v maturitní
třídě Gymnázia Nad Štolou…
Kniha Ireny Douskové Oněgin byl Rusák, kterou pro Divadlo
v Dlouhé zdramatizovala autorka ve spolupráci s režisérem
inscenace Janem Bornou, je volným pokračováním
Hrdého Budžese, jehož divadelní verze měla v  roce 2002
premiéru v  příbramském divadle. Obě literární předlohy
jsou psané v ich-formě, v první komentuje život v okresním
městě na počátku normalizace osmiletá školačka, v druhé
se z hrdinky stala studentka pražského gymnázia. Příbramská
inscenace Jiřího Schmiedta před lety z deníkové formy
vycházela, normalizační úpadek byl viděn očima malé Helenky
Součkové a vyprávěn představitelkou hlavní a jediné
podstatné role Bárou Hrzánovou v pro někoho geniální, pro
jiného nesnesitelné herecké poloze, která těžila z groteskního
kontrastu mezi dětskou postavou s naivně přímočarým pohledem
na svět a její dospělou představitelkou.
V inscenaci Divadla v Dlouhé je deníkové vidění potlačeno,
postava sedmnáctileté Heleny je zde sice podstatná
a určující, ale její příběh se prolíná s osudy několika dalších
spolužáků maturitního ročníku. Hlavním hrdinou (nebo
spíše antihrdinou) Bornovy inscenace jsou především léta
osmdesátá, obdobně jako jím byla v jiné Bornově inscenaci,
Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka, česká „golden
sixties“. Podobný je i princip prokládání jednotlivých dějových
epizod dobovou hudbou. Zatímco se ale ve vánočním
muzikálu, napsaném podle Aškenazyho povídky, dějová linie
předlohy a vzpomínková linie retrohudby navzájem přirozeně
doplňovaly a podporovaly, se vzpomínkovou nostalgií
v  souvislosti s  léty osmdesátými to měli inscenátoři podstatně
složitější. Na šedesátá léta a jejich literaturu, divadlo
a hudbu se po celých příštích dvacet let nesvobody vzpomínalo
jako na měřítko hodnot, s nímž se porovnávala šedivá
a omezená současnost. Jako k určité „idyle“ se k nim vztahovalo
několik diváckých generací, každá z nich si v Jak jsem se
ztratil našla svá šedesátá léta, spojená navíc s idylou Vánoc,
dětství a s milovanými hity, které (ne)odnes’ čas. Na počátek
let osmdesátých vzpomíná s hrdostí asi málokdo, zapsal se
do obecného povědomí jako doba zbabělá, mrtvá a nijaká.
Dobová atmosféra plná opatrného strachu a totalitních
absurdit tvoří sice všudypřítomné pozadí Oněgina, na zmíněný
čas se ale v Bornově dramatizaci pohlíží očima generace,
která v té době končila střední školu, takže se tu mísí
temné vzpomínky na tupost a odpudivost režimu s pozitivnějším
připomenutím pocitu vzdoru vůči přikázanému
světovému názoru a oficiálnímu světu dospělých. Generační
pohled je patrný především ve výběru hudebních čísel.
Tohle muzikálové retro už nepatří všem, jako tomu bylo
v Jak jsem se ztratil, nepřináší hity, které se tenkrát linuly
HITY JANA BORNY
Kamila Černá
44 45
STUDIE
STUDIE
z rádia a televize. Znějí tu písničky skupin nastupující nové
vlny, Merty, Mišíka, songy zakazované a hrané po malých
klubech, ale i Ivana Mládka nebo Jany Kratochvílové jako
vzorek toho, co se z „oficiální“ hudební scény dalo poslouchat,
respektive co nepatřilo k tehdejšímu zcela banálnímu
střednímu proudu.
Výběr jako by naznačoval, že i v omezených podmínkách
byla možnost volby, a netýkala se jen muziky. Akcentování
této možnosti dovoluje Bornově inscenaci rozehrát
příběhy jejích hrdinů s podstatně větší odlehčeností, než je
tomu v literární předloze, kde jsou postavy (i přes humoristický
styl novely) režimem a dobou znatelněji a temněji
determinované. Autoři scénáře taky poněkud utlumili adolescentně
depresivní pocity hlavní hrdinky, které se v jejím
vyprávění v  knižní verzi odrážejí, i  přehnanou nesnesitelnost
rodičů, především až patologické chování Heleniny
matky. Z postav dospělých se v divadelní verzi stávají
„pouze“ určité prototypy dobových charakterů, povýtce
pokrytecké, ustrašené a alibistické. Pojí se s nimi drastický
motiv křečků (chová je Helenina nejlepší kamarádka Julie),
kteří ukousávají svým dětem hlavy. Tak daleko rodiče našich
gymnazistů nezašli, ale sadisticky luxují kolem stolku
s telefonem, když dcera mluví se spolužákem (jsme v době
předmobilové), zakazují dětem chodit na přednášky pořádané
chartisty, pálí jim oblíbené obnošené oblečení a taky
třeba „křečkovsky“ kradou uhlí určené k vytápění kulturního
domu. Jejich výstupy jsou nesené ve zkratce a nadsázce,
zároveň však, jak je to pro Dlouhou typické, určitá grotesknost
a stylizovanost hereckých výkonů nevylučuje ani psychologicky
přesnou kresbu postavy.
Ta se daří Ivě Klestilové v roli Heleniny maminky, která
hraje svou postavu jako osobu mírně hysterickou, očekávající
bez špetky humoru a nadhledu od života vždycky
to nejhorší. Herečka přesně vystihuje nesnesitelnost rozumně
míněných rodičovských rad, sentimentální polohu,
s níž vnucuje dceři oblíbené verše svých mladých let,
i tu hysterickou, kdy v tragických okamžicích svého života
žádá s vážnou, napjatou tváří syna, aby jí na housle zahrál
Ó, hřebíčku zahradnický. Helenin tatínek Freistein žije v Izraeli,
kdysi se jako židovské dítě zachránil před transportem,
potom se emigrací zachránil před životem v reálném
socialismu s Heleninou maminkou. Píše mamince dopisy
(jsou v nich použity úryvky z jiné knihy Ireny Douskové
s názvem Goldstein píše dceři). Arnošt Goldflam jako Freistein
pronáší jejich text posmutnělým hlasem s neodolatelnou
sebestředností a zahleděností do vlastního křehkého
a trpícího já. Jeho úvahy o životě, stáří a cestování se zdají
být vzdálené od  všednodenních starostí ostatních postav
ještě víc, než byl tehdy Izrael od Československa.
Profesoři gymnázia jsou v inscenaci (ostatně jako ve většině
příběhů ze středoškolského prostředí) rozdělení na ty,
kteří studentům rozumějí, a na ty, kdo se je snaží potopit.
K  těm prvním patří sympaťák tělocvikář Jiřího Wohanky
a ustaraná třídní Nadi Vicenové, v druhé skupině jsou
profesorky ruštiny a zeměpisu (Marie Turková, Klára Sedláčková-Oltová)
a  sadistická školní doktorka (Ilona Svobodová),
vévodí jí ale odpudivý ředitel gymnázia v podání
Miroslava Hanuše. Nabubřelý, slizký, s plnou hubou frází,
v beztvarém funkcionářském obleku a s ulíznutými vlasy.
Skoro se blíží karikatuře, ale Hanuš drží svou postavu přesně
na hraně tak, aby k tomu nedošlo zcela a aby i jeho prvomájové
soudružskojásavé skandování obsahovalo kromě
rysů groteskně komických i ty hrozivé.
To, co rozdělilo profesorský sbor, je dvojí provinění studentů
– vystoupení školního souboru Pomed (Potrestaný
medvídek), kde zazní provokující a předem neschválený
song Dejvice, a účast dvou spolužaček na povinné prvomájové
oslavě s parodickým heslem na vlastnoručně vyrobených
plátěných taškách. Způsob, jakým se podaří studentky
zachránit před vyloučením, si nezadá s historkami
z pera Jaroslava Žáka. Přesto se tato novodobá „škola základ
života“ a její profesoři liší od té dávné v zásadní věci:
i  ti nejzáludnější, krutí a  sucharští profesoři vedli kdysi
svůj boj se studenty podle svých (byť zcela zkostnatělých)
zásad, kterých se nehodlali vzdát. Ředitel a jeho suita z našeho
gymnázia se sice tváří jako strážci režimní čistoty
a v jejím jménu neváhají studenty tvrdě trestat, na oslavě
ředitelových narozenin ale přiopile hulákají Krylovy songy
a poručí si od Pomedu zazpívat píseň, jejíž autorství nedávno
postihovali. Na studenty pak spiklenecky pomrkávají
a nabízejí jim omluvenky. Tato krátká scéna pointuje
celou inscenaci a dokládá schizofrenní tvář let osmdesátých;
je taky názorným příkladem, že úsečnost a heslovitost
scénáře slouží tématu více než vysvětlování a rozehrávání
detailů (v knize je scéna líčena jako opulentní banket
v jakémsi papalášském klubu).
Ústřední dvojici studentek hraje Lenka Veliká (Helena)
a  Ivana Lokajová (Julie). Představují své středoškolačky
s neobyčejným smyslem pro charakteristické detaily – typická
gesta, postpubertálně zasmušilý výraz nebo způsob řeči.
Občas záměrně přeženou mladickou neohrabanost a klátivost
chůze a udržují si tím od podstatně mladších hrdinek
svých rolí jistý odstup. Tuto kombinaci příznačných, přesně
vystižených detailů a herecké nadsázky používají i ostatní
představitelé studentských rolí – Jan Vondráček jako hulvátský
bohém Havlíček odhazuje nedbalým trhnutím hlavou
dlouhé vlasy, Magdalena Zimová jako třídní kráska rozmazleně
protahuje slabiky a komicky se kroutí, když při zkoušení
u tabule neumí. Svou roli v dokreslení postav a atmosféry
doby hrají i kostýmy, historicky přesné i v maličkostech, které
si vychutnají především pamětníci – nepamětníci snad
pochopí, že tmavé vytahané ručně pletené svetry a dlouhé
plandavé sukně byly tehdy in a že bleděmodrorůžovou kreaci,
kterou má na sobě třídní udavačka Krsická (Michaela
Doležalová), by si nikdo z  Pomedu neoblékl. Do  detailů
jsou domyšlené nejen kostýmy studentů, ale i v té nejhorší
podobě předvedená dospělá móda naparáděných úřednic
a nakadeřených učitelek.
Scéna je jednoduchá, založená na  principu dvou vedle
sebe umístěných točen, takže během okamžiku může na jeviště
„vjet“ většinou velice prostý mobiliář pro další výjev
nebo aparatura pro hudební číslo. Jednotlivé sekvence proto
následují za sebou v rychlém sledu, odděleny ostrými střihy.
Přesto tempo inscenace kolísá a některé scény končí bez
Oněgin byl Rusák
46 47
STUDIE
STUDIE
pointy a jaksi do prázdna. Zdá se mi, že pokud scény sledují
dějovou linii „pomedovské“ či prvomájové aféry nebo
propletenec třídních milostných vztahů a  neopětovaných
lásek, udržují si přirozené dramatické napětí. Pokud pouze
ilustrují dobu, tak mnohdy zpomalují děj, a ten už má své
„přestávky“ dané hudebními čísly, stagnuje tedy dvojnásob.
Navíc jsou za ilustrace mnohdy použita klišé: emigranti rozdávají
propisovačky, igelitky a katalogy západních obchodních
domů, Praha je pustá a bez turistů. Vnímám to (zřejmě
s nelibostí pamětníka) jako zjednodušení jiného druhu, než
je prostá nadsázka a zkratka, kterou inscenátoři jinde s úspěchem
používají. Například tam, kde je ve scéně z povinných
oslav 1. máje do hry zapojeno publikum, a to na podobném
principu, jaký už režisér použil v Epochálním výletu pana
Broučka do XV. století – diváci jsou rozděleni do čtyř skupin,
každá se naučí a posléze na pokyn křičí jedno stupidní „průvodové“
heslo, určené vládním představitelům na tribuně.
Ty představují plošné papírové loutky s obličeji tehdejších
politiků a jednotným mechanickým pohybem mávající ruky.
Premiérové publikum se příliš oživit nepodařilo, při repríze,
kterou jsem viděla asi o půl roku později, diváci s mávátky
opravdu „rozhoupali míru zvon, až se třásl Pentagon“. Hra
na  prvomájovou buzeraci za  komunismu zabrala – stejně
jako zabírá herecky i pěvecky přesná imitace hitů osmdesátých
let.
Příznačné pohyby, gesta, mimika, intonace, ať už jde
o sólisty (Klára Sedláčková – Oltová jako Jana Kratochvílová
a Martin Matejka jako Ivan Mládek), nebo image celé
skupiny – Pražský výběr s frontmanem v masce Ropotama
(Martin Veliký), ječivé dívčí hlasy z Jasné páky. Všechna
tato „čísla“ mají drive, švih a energii, na niž reaguje publikum
a která z inscenace udělala divácký hit.
A zároveň tu nikdo nemusí říkat naplno, že „komunisti
jsou svině“, protože všudypřítomnost režimního dohledu,
který určuje a mění životy lidí, je cítit i v komických scénách,
a  promítá se i  do  naznačených osudů středoškolských
hrdinů inscenace. Někteří emigrují, jiní začnou psát
do Rudého práva a asi stačí vstoupit do strany. A jiní možná
budou mít za čas dost toho, jak to se všemi jako v hitu Jasné
páky „jde s kopce“. Ale to už je záležitost jejich blízké
budoucnosti, a ta se ztratí ve světelném víru, jenž v závěru
inscenace je i diváky dopraví zpátky do roku 2000.
Přivezli jsme vám ho celého
Jess Borgeson (od roku 1993 Jess Winfield – po sňatku si
změnil jméno), Adam Long a  Daniel Singer napsali hru
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách v USA
v roce 1987. Již předtím, v roce 1981, společně založili RSC
(The Reduced Shakespeare Company), kde hráli, a to většinou
pro turisty nebo na festivalech, výrazně zkrácená Shakespearova
dramata, například půlhodinové verze Romea
a Julie nebo Hamleta. Jejich Souborné dílo… se stalo mezinárodním
hitem, na londýnském West Endu to byla svého času
hra, která se prý nejdéle držela na repertoáru a byla nominovaná
na Cenu Laurence Oliviera za nejlepší komedii.
K nám se dostala dvacet let po svém prvním uvedení a je
to místy znát, tehdejší čerstvost a překvapivost autorských
nápadů logicky poněkud vyprchala. Taky se přes nás během
těch dvaceti let převalilo několik vln shakespearománií
různého typu i žánru a zažili jsme tolik porcování, slepování,
ukrajování a nastavování slavného klasika, že ani jeho
sebevětší parodická komprese příliš nepřekvapí. I z těchto
důvodů, zdá se, akcentoval inscenační tým Divadla v Dlouhé
(režisér Jan Borna a kolektiv) především tu část scénáře,
která 37 Shakespearových her, vecpaných do dvouhodinového
představení, spojuje a komentuje. „Protože hra
zasazuje Shakespearovy hry do  současnosti a  obsahuje
řadu odkazů na současné reálie, je nezbytné text neustále
aktualizovat. Doufáme, že v době provozování hry už nikdo
nebude například vědět, kdo to byl Newt Gingrich –
žádáme Vás proto, abyste za něj dosadili podobně odpudivou
celebritu,“ instruují své následovníky američtí autoři
scénáře. A následovníci z Dlouhé nejen dosazují, ale i krátí,
přepisují a upravují. Ruší přestávku, podstatně škrtají text
již „redukovaného“ Hamleta, který se v americkém scénáři
hrál jako jediný titul v druhé části představení, a přizpůsobují
si dialogy spojovacích textů, včetně prostoru na interakci
s publikem.
Tři herce, kteří se svou shakespearovskou show objíždějí
všechny možné štace a které před lety hráli sami autoři textu,
tu představují Jan Vondráček, Miroslav Táborský a Martin
Matejka. Kromě několika okamžiků neopustí žádný
z nich po celé představení jeviště, přičemž od počátku nasadí
zběsilé tempo – vše se musí stihnout za příslušný počet
minut (a stihne se, v závěru se jako ve sportovním utkání
téměř odpočítávají vteřiny).
Pan Jan (Jan Vondráček) v úvodním nástupu na jeviště
ve spěchu přiváží poslední velkou tmavou bednu s rekvizitami,
ostatní, popsané velkými názvy jednotlivých kusů,
se už porůznu povalují na jinak prázdné scéně. Pan Miroslav
(Miroslav Táborský) a  Pan Martin (Martin Matejka)
postupně vbíhají za zvuků shakespearovské hudební znělky,
v tmavých oblecích, s manažerskými kufříky. Představují
svou show téměř jako nový bankovní produkt, sčítají,
kolik diváci ušetří času i peněz, podotknou, jaký je o jejich
produkci zájem – ráno jsme hráli v Hradci, pak Poděbrady,
Pardubice… A vzápětí se z protřelých kolportérů vlastního
nápadu, z něhož se stal trhák, stávají brilantní baviči, servírující
publiku svůj „divadelní fastfood“ a poskytující pokyny,
jak si počínat při změně tlaku, který provází razantní
kompresi Shakespearova díla. Potom se střemhlav vrhají
do děje nejslavnější tragédie, Romea a Julie. A začíná být jasné,
že nikoli Shakespeare, ale právě ten pokleslý a bravurně
předváděný mechanismus divadelní zábavy je to, oč tu běží.
Příběh veronských milenců je podán jako hrubozrnná
fraška, připomínající živými herci představovanou rakvičSouborné
dílo Willama Shakespeara ve 120 minutách
48 49
STUDIE
STUDIE
kárnu, zvláště když při jednom souboji je použitý panák,
který se může bez následků otloukat. Děj je poskládán
pouze z těch nejproslulejších replik, při balkónové scéně si
milenci posílají esemesky. Ale možná silnější komický efekt
než parodické momenty v předvedení tragédie má paruka,
záludně klouzající z holé hlavy pana Martina, který hraje
ženské role, a neochota představitelů milostné dvojice líbat
se na ústa, obojí náležitě (mimo role) komentované.
Krácená řada Shakespearových dramat, která se nám
rychle střídají před očima, se dá rozdělit na ty kusy, kde
se prosadila rovina „neshakespearovského“ textu a kde sledujeme
boj protagonistů s časem a s klasikou (například
scéna převlékání do skotských kiltů v Macbethovi), a na ty,
kde zvítězil nápad, jak převést redukovaného Shakespeara
na scénu, a kde herci na chvíli zůstávají „pouhými“ disciplinovanými
představiteli rolí. Tak je tomu v Othellovi, předvedeném
jako výstup tří „černých“, v Čechách tedy (což je
naznačeno přízvukem) romských raperů, kteří s  opačně
nasazenými kšiltovkami a  dolů popotaženými kalhotami
rytmicky hustí vražednickou historii do  překvapeného
publika. Titus Andronicus jako kuchařská televizní show
„Mstivci v akci“, kde se peče koláč z krve a rozemletých
kostí oběti; boj o trůn v historických hrách je znázorněn
hokejovým utkáním (jedním z hráčů je i Lear), kde se místo
s pukem hraje s královskou korunou a lítou řež doprovází
sportovní komentář ve slovenštině; děj všech komedií je
spojen v jednu hodně dlouhou, kde ale najdeme všechno –
několik párů dvojčat, bizarní záměny a zvraty děje, které si
nezadají se stupiditou hodně dlouhé řady televizního seriálu.
Všichni ti bleskurychlí Shakespeaři měli společnou
nejen podstatnou dějovou „kompresi“, ale i  transformaci
do „lidové“ zábavy.
Hned na začátku představení upozorňují herci na to, že
půjde o divadelní fastfood, nikoli ústřice, a kdo by čekal při
tom všem krácení ještě zasvěcené stoppardovské pohrávání
se shakespearovskými motivy či výklady, bude zklamán. Samotný
průlet Shakespearovým dílem je postavený na principu
jednoho nosného nápadu pro jednu hru, který většinou
funguje v rámci velice omezeného času dobře, ale více by
neunesl. To „více“ musíme hledat v hereckých komentářích,
v jejich přesně gradovaném slovním i situačním humoru,
v propojení nadhledu a zároveň přesvědčivého a zapáleného
setrvání v roli závodníka s časem. A obdiv patří i bezprostřednosti,
s jakou se protagonisté obracejí na obecenstvo
a jak je bez naléhavé manipulace zapojují do hry.
Stejně jako inscenace Oněgin byl Rusák se stal i ze Souborného
díla WS divácký hit. O Bornově umění získat publikum
už bylo mnoho napsáno, obě inscenace dokládají ale
především jeho schopnost vést inscenační kolektiv tak, aby
bylo zřetelné, že spoluvytváří podobu inscenace. V Oněginovi
tak inscenace získala osvobodivý generační pohled,
Souborné dílo je svědectvím o společné radosti ze hry, která
není opačným pólem, ale potvrzením profesionality.
Šest Hitlerů a Žid Biedermeier
„Moje matka, nechť je jí země lehká, mě nikdy neopomenula
nabádat, abych se při jídle neopíral lokty o stůl, abych
v  tramvaji uvolnil místo starším osobám, abych si umyl
ruce před a po použití záchoda,“ prohlašuje mladý Hitler
ve hře Georga Taboriho Mein Kampf. K inspiraci Taboriho
groteskním příběhem o  tom, jak židovský podomní obchodníček
s biblemi a Kámasútrou nasměruje zakomplexovaného
uchazeče o studium na vídeňské malířské akademii
na dráhu Vůdce a masového vraha, se hra Arnošta Goldflama
U Hitlerů v kuchyni otevřeně hlásí. A to nejen postavou
Taboriho v chlapeckém věku, který vystupuje v prvním
obraze Goldflamova textu, ale především obdobným způsobem
propojování banálního a tragického, sentimentality
a černého humoru, reálných prvků a fikce. Vzestup a pád
Třetí říše a jejího Vůdce v ní sledujeme – jak titul oznamuje
– doslova od kuchyňského stolu, postavy těch, kteří
svého času hýbali Evropou, jsou tu přeneseny do malého,
měšťanského světa pohodlných jistot, kde bábovka k odpolední
kávě je zárukou toho, že všechno je, jak má být. Nacistické
celebrity tlachají o pečení, štrykování a rodinném
životě, Eva Braunová si od paní Goebbelsové půjčuje cibuli
a vyměňuje si s ní recepty a nejmocnější muži říše se groteskně
a nízce handrkují o prkotiny a pošklebují jeden druhému,
zatímco kdesi venku, v úplně jiném a ve hře téměř
nepřiznaném světě, umírají miliony lidí. Stejně jako Tabori,
i Goldflam ve svém textu „putuje na hraně“ (Michael
Merschmeier, viz článek Ondřeje Černého Můj boj, SAD
4/1991) a nebezpečí, že jeho záměrná trapnost, pokleslost
a banalizace se posune k nezáměrně nejapné parodii, je při
každém uvedení obrovské.
V Bornově inscenaci Divadla v Dlouhé je tato „chůze
po hraně“ ještě riskantnější, protože maloměstskou falešnou
idylku Goldflamova textu tu režisér zvýraznil řadou
operetních melodií a děj hry nechal mezi jednotlivými obrazy
komentovat v několika forbínách samotnému autorovi.
Ta operetní čísla na jedné straně přispívají k navození
dojmu „kuchyňské“ pohody, kde život plyne v radostném
a uspokojivém rytmu, a doplňují se s komicky nadsazeným
biedermeierovským duchem některých scén, na  straně
druhé ale jsou i připomínkou pokleslosti a ošidnosti operetního
žánru, který lehce sklouzne od bezstarostné lidové
zábavy k ulepené šmíře. Obdobně i Goldflamovy promluvy
k  publiku ukazují, jak nebezpečně lze propadnout sebeuspokojivému
pocitu domácího štěstíčka a teploučka a jak
lehce se stává líbivý sentiment „hlavním proudem“, ať už
v hudbě, nebo ve světonázoru.
Hra je členěna do šesti obrazů, v každém z nich v Dlouhé
představuje Adolfa Hitlera jiný herec. V prvním se na brněnském
nádraží náhodou při čekání na vlak setkává mladý
Hitler (Pavel Tesař), který jede do Vídně skládat přijímací
zkoušky na výtvarnou Akademii, s mladým Stalinem
(Čeněk Koliáš), který jede z Ruska do Švýcarska za politikou.
Oba společně posvačí chleba s hrachovou pomazánkou
a nadšeně si notují ve svých názorech na budoucnost
lidstva. Spolu s nimi se ocitá na nádraží i ztracený chlapec –
malý George Tabori, který tu omylem vystoupil z vlaku. Taboriho
odvádí průvodčí, dva budoucí diktátoři si zamávají
U Hitlerů v kuchyni
50 51
STUDIE
STUDIE
(Hitler při mávání Stalinovi poprvé přichází na „heilovací“
pohyb ruky) a vlaky je odvezou každého jinou, vlastní
cestou. V tomto zatím pouze lehce parodickém skeči o křížících
se osudech a životních náhodách (a na okraji i o neznámém
městě Brně, kam vedly všechny koleje) je Tesařův
Hitler mladistvě rozjařený a natěšený vidinou své umělecké
budoucnosti. Jeho vize, o nichž si povídá se Stalinem, jsou
sny „spořádaného“ člověka, kterými jen občas probleskne
hrůzný předobraz věcí příštích – třeba když v rozhovoru
o Židech slibuje, že se bude – jak říká – tímto společenstvím
se vší vážností zabývat, nebo když se zamýšlí nad
tím, že by bylo dobré všechny nepohodlné a nezajímavé lidi
soustředit do jednoho šedého, nezajímavého města.
Druhý obraz se odehrává už u Hitlerů v časech největší
slávy Třetí říše – ne sice přímo v kuchyni, ale v saloně.
V biedermeierovsky utěšených kulisách (připomínají dekorace
k měšťanskému pokoji ze starého loutkového divadélka
s malovaným zadním prospektem a bočními stojkami),
v interiéru s nařasenými závěsy, krajkovými dečkami a památečními
hodinami stojí na stole bábovka a za stolem sedí
Hitler (Miroslav Hanuš) a jeho Evuš (Marie Turková). Tady
už se téma hry rozvine v plné šíři – podstatnou roli tu hraje
kontrast mezi vypulírovanou domácností, kde musí vše běžet
ve slušnosti a počestnosti, a letmými zmínkami o tom,
co se děje venku, které zazní v dialogu (Eva by chtěla na výlet
do přírody, nejraději do Brzezinky, o které tolik slyšela,
Hitler jí to rozmlouvá, že je tam moc mrtvol). Turková hraje
Evu s přesně stylizovaným výrazem, intonací i gesty jako
ženušku z předválečného filmu pro pamětníky, je to retro
ve stylu červené knihovny, kdy mladá hrdinka udychtěně
opatruje domácí štěstí. Hanušův Hitler je zprvu spokojeně
napapaný tatík, který prudérně odmítá každé „neslušné“
téma rozhovoru, v závěru tohoto obrazu se ale zalyká
megalomanskou představou plození vlastního potomka
za asistence nacistické čestné gardy a Leni Riefenstahlové,
vše filmově dokumentující. Obdobně vystavěný žánrový
obrázek z  „obyčejného života“ slavných skýtá i  pozdější
výstup Braunové s  paní Goebbelsovou (Ivana Lokajová),
z nichž se staly ke konci války sousedky ve společném krytu.
V sousedském výjevu, rozehraném s komickou nadsázkou,
mezi banálním klábosením o tom, co která vaří a co
má ten její rád, podotkne Goebbelsová, že jejím dětem tak
chutná chleba s margarínem, že by ho snědly, i kdyby na něj
byl nasypaný jed. Obě se tomu hlasitě zasmějí, familiárně si
řeknou „tak heil“ a paní Goebbelsová odkráčí, zřejmě sypat
jed na namazané chleby.
Ve třetím obraze (ještě z dob rozkvětu Říše) hraje Hitlera
Jan Vondráček. V bílých podkolenkách a kožených krátkých
kalhotách, neschopný potlačit obsesivní podupávání
a pitvorné grimasy, diktuje Vůdce sekretářce (Magdalena
Zimová) střídavě svou politickou závěť a  vtipy do  knihy
Mein Witz, která má vyvrátit fámy o jeho nedostatku smyslu
pro humor. Každému ze svých nejapných výplodů (patří
k nim i úvaha o tom, zda Biedermeier není Žid) se sebeobdivně
zasměje, v těsném závěsu se podlézavě rozhihňá
sektretářka. Diktování je přerušeno příjezdem českých plemenných
děvčat, čekajících na „vůdcovské sémě“.
Ještě grotesknější charakter má obraz, v němž je Hitlerem
Magdalena Zimová. Tři kdysi nejmocnější Hitlerovi
muži se v bunkru těsně před koncem války častují posměšnými
veršíky, klukovsky pošťuchují a chlubí novými uniformami.
Maličký, zlostný a vzápětí medově sladký Hitler
je všechny, včetně obrovitého Göringa (Miroslav Hanuš),
staví do  latě a  rozděluje mezi své „kluky“ lentilky, aby
s nimi nacvičil rozkousnutí ampule s jedem… a opravdu
je otráví. Bizarnost podivné hry se smrtí, skvělá figurka
diktátorského skrčka, odrhovačka Kluci z naší uličky, která
scénu doprovází i s tanečkem, v němž tanečníci vytvoří živé
hákenkrajce, – to vše se v tomto výstupu složí v působivou
groteskní tečku za  Goldflamovým a  Bornovým panoptikem
z hitlerovské doby.
Po této tečce ale ještě následuje poslední výstup, jakýsi
epilog – na malovaném prospektu scény se objeví známá
scenerie Ria de Janeira, kde si uprchlý Hitler na mořském
břehu užívá stáří a maluje. Vlastimil Zavřel ho hraje jako
seladona, spokojeného s životem i se sebou samým, který
už si na svou minulost téměř nevzpomíná; v tomto starém
Hitlerovi zůstalo něco z  manýry ošoupaného operetního
zpěváka, v jehož roli zpíval Zavřel (spolu se svou partnerkou,
Hanou Czivišovou) po celý večer operetní mezihry.
Zavřelův závěrečný monolog opět vrací postavu Hitlera
z  groteskního rozměru, který získala v  předchozí scéně
(pro diváky přijatelného, logického), do selanky klidného,
„obyčejného“ života, v níž zřejmě budou plynout poslední
léta bývalého Vůdce. Výstup je dlouhý, kompaktnosti hry
ani inscenace příliš neprospívá, ale naší době a nám všem
ukolébaným to patří.
Inscenace U Hitlerů v kuchyni má ohlas kritický i divácký,
její představení jsou zcela vyprodaná. Přesto se neodvažuji
přiřadit ji k dvěma předchozím Bornovým „hitům“,
které představují jistotu, kde diváci získávají přesně to, co
od Dlouhé čekají – dobrou a chytrou zábavu se zárukou
kvality. U Hitlerů v kuchyni diváka záměrně znejišťuje, není
kompaktní stylově (což přináší řazení obrazů jako kabaretních
skečů, s různými protagonisty v hlavních rolích), ani
dokonalé hudebně, na některých místech se trochu vleče
(i když inscenátoři ku prospěchu věci představení po premiéře
o část textu a jednoho Hitlera zkrátili) a divák se musí
smířit s tím, že jasné „poslání“ mu nikdo z jeviště nenaservíruje
a že si vše musí srovnat v hlavě sám. Přesto se tvůrci
inscenace svou riskantní „chůzí po hraně“ dobrali k výbornému
politickému divadlu, které si vtipně pohrává s pokleslými
žánry a spojuje černý humor s drastickou komikou.
Josef Balvín, překladatel Taboriho, cituje ve  své studii
slova nejmenovaného kritika: „Když se inscenuje Tabori,
znamená to vždycky: Evropo, pozor!“ Vnímám Goldflamovu
a Bornovu inscenaci taky jako varování – samozřejmě
před pomateností fašismem, ale snad ještě více před zalézáním
do tepla vlastní kuchyně, kam nás dnes zahání nejen
stále větší počet televizních kuchařících showmanů, ale
především rezignace a omrzelost.
(Převzato z časopisu Svět a divadlo, 2010, číslo 2, s. 52–63)
V rozhovoru, který vyšel před časem v časopise Svět a divadlo,
odpovídal Jan Borna i na otázku, zda cítí nějaké „generační
spříznění“. A odpověď zněla, že ten pocit vlastně nikdy
neměl, protože v HaDivadle a v DRAKu, kde začínal, byl
o generaci mladší, a pak „se to překulilo a byl zas ten starší“.
„Tím starším“ se stal Borna v roce 1993, kdy začala jeho stálá
spolupráce s tehdejším absolventským ročníkem katedry
loutkového a alternativního divadla DAMU, jehož studenti
vytvořili soubor nově vzniklého Dejvického divadla (ten se
později stal součástí Divadla v Dlouhé). Borna sám ale začal
pracovat jako režisér již v druhé polovině osmdesátých let
a bývá často uváděn jedním dechem s příslušníky generace,
která se v devadesátých letech výrazně prosadila na našich
scénách a jejímž společným rysem byl odpor k civilnímu
naturalismu, k „televizní“ šedi, proti níž tito režiséři prosazovali
vyhraněnost stylu, hravost, a stylizovanost hereckého
projevu. To vše Bornovy režie mají, od nejvýraznějších
představitelů „generace devadesátých let“ (Lébl, Pitínský,
Morávek) ho ale stejně jako jeho spolurežisérku z Dlouhé
Hanu Burešovou odlišuje přístup k  dramatické předloze.
Místo postmoderně volného zacházení s dramatickým textem
je pro něj typická precizní znalost předlohy, důslednost
výkladu a smysl pro detaily textu, které často hrají podstatnou
roli pro celkové vyznění i atmosféru inscenace. To platí
i pro jeho inscenace autorské, kde bývá Borna autorem scénáře
nebo výrazně adaptuje předlohu.
Vrátím se však k výše zmíněné otázce – i když se Borna
nehlásí ke generační spřízněnosti tvůrčí, nevyhne se určitému
generačnímu zakotvení, v jeho inscenacích latentně
nebo i  velice zřetelně přítomnému. Nejzřetelněji v  jeho
dvou slavných „rodinných muzikálech“, Jak jsem se ztratil
a Oněgin byl Rusák. Jejich hlavní hrdinové jsou téměř stejně
staří jako sám režisér (dva tři roky tu s odstupem času
nehrají roli), znalost reálií, příznačných detailů, ale hlavně
pocitů a způsobu uvažování tu je podstatná a doplňuje se
s nadhledem a akcentováním zpětného pohledu inscenátorů
v jedinečný tvar.
Mnohem podstatnější než zařazenost generační je ale
v  Bornově případě jeho již patnáctiletá sounáležitost se
souborem Divadla v Dlouhé. Společné naladění a společná
radost ze hry jsou patrné ze všech Bornových režií v Dlouhé;
kolektivní spoluvytváření konečné podoby inscenace by
52 53
STUDIE
STUDIE
mělo být samozřejmostí každého dobrého divadla, ale málokde
je tato tvůrčí propojenost a vzájemná semknutost tak
potěšitelně znát jako tady. Jejím příkladem je i jeho poslední
inscenace – Naši furianti. Spolu s tituly Oněgin byl Rusák,
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách
a U Hitlerů v kuchyni patří k Bornově řadě velice úspěšných
inscenací uplynulých pěti let. Od těch předchozích se ale
liší skutečností, že jde o jednu z mála her naší národní klasické
dramatiky, jejichž uvedení vždy vzbudí veliké očekávání
i vypjaté reakce kritické a divácké. Nová inscenace je
většinou sledována s dvojí obavou – jedni se děsí poplenění
klasiky, druzí kontrolují, zda se do ní režisér s patřičnou razancí
opřel. Bornovi Furianti byli navíc srovnáváni s těmi
nejslavnějšími moderními inscenacemi tohoto titulu, především
s nastudováním Macháčkovým a Léblovým.
Borna vycházel z Macháčkovy inscenační úpravy, o níž
před lety režisér napsal: „(…) Když začneme zkoumat
skutečný pojem furiantství, zjistíme, že se vůbec nejedná
o specificky českou národní vlastnost, ale o docela obyčejné
sobectví, neústupnost, primitivnost, závist, nadřazenost
a  egocentrismus. (…) Když se začneme na Naše
furianty dívat z tohoto zorného úhlu, velmi rychle začne
blednout selankovitý a rádoby humorný obraz všech našich
dosavadních inscenací a jednotlivé scény hry se začnou
okysličovat současností ne proto, že si to přejeme
my, inscenátoři, ale proto, že se tak objeví, co je skutečným
tématem a obsahem této nesmrtelné hry.“ Tato mnohokrát
citovaná slova se samozřejmě dají velice dobře vztáhnout
i na Bornovu inscenaci, její „okysličení současností“
je nesporné.
Macháček ve své inscenaci akcentoval nikoli furiantský
spor dvou radních, ale postavil proti sobě omezeného hlupáka,
který si ve svém malém uzavřeném světě připadá jako
jeho nadutý pupek, a inteligentního a čestného člověka, který
„byl ve světě“ a vidí dál než většina jeho spoluvesničanů.
Macháčkova vesnice si vedle tohoto podstatného posunutí
konfliktu hry ale zároveň zachovává víceméně klasickou
hierarchii postav (i když jejich charaktery a jednání jsou
zřetelněji dourčené, aby bylo zjevné, ke které straně ve sporu
patří) a v závěru se vrací k určitému hodnotovému řádu,
který se opírá o několik morálně silných, „nefuriantských“
postav inscenace.
Bornova vesnice je nahlížena pohledem o více než třicet
let pozdějším, odrážejícím mravní apatii a ignoranci dneška
a odkazujícím na mnohdy bizarní rysy života naší stávající
„obce“. Honické vesničany zde charakterizují dvě příznačná
gesta – při sebemenší urážce či malicherném podnětu kvapně
svlékají košile a chystají se k „boji“, k němuž (jak sami vědí)
většinou nedojde, při otázkách zásadnějších bezmocně rozhodí
ruce v gestu beze slov pravícím „co naděláš“. Stejně jako
v Macháčkově inscenaci se klíčové situace odehrávají veřejně,
na návsi, za přítomnosti vesnice. V Dlouhé tvoří náves nesouvislá
šikma, akční prostor, po němž klouzají postavy, ujíždí
kočárek s Fialovic dítětem, na pozadí vysokého modrého
nebe na horizontu ubíhá pak v příslušné scéně jako na střelnici
zajíc s terčem namalovaným na těle. Grotesknost jako
jeden z hlavních rysů Bornovy inscenace Furiantů konstatovaly
snad všechny recenze. Jedněm pravda bylo té gogolovské
pokřivenosti málo, jiným mnoho. Režisérovi bylo vytýkáno
i to, že staví groteskní obraz z jednotlivých figurek, které postrádají
zaklenutí silným jednotícím tématem a že na konci
škrtá závěrečné gesto odpuštění Fialovi. Bornova inscenace je
ale obrazem doby, z níž se velká a silná témata jaksi vytrácejí
a málokdo je postrádá. Bornovi vesničtí furianti se zvesela
protloukají svým světem plným malosti, konflikt mezi Bláhou
a Buškem, mezi „myslícími a nemyslícími“, jak jej nazvala
ve své studii o Macháčkových Furiantech Alena Urbanová,
je v Bornově inscenaci posunutý do odlišné podoby, je vnímán
s odstupem a inscenátory komentován až sarkasticky,
i když je i zde samozřejmě podstatnější než vzájemné trumfování
Buška a Dubského (vynikajícím způsobem zahraných
Miroslavem Táborským a Miroslavem Hanušem).
V  reji pitoreskních vesnických typů se obtížně hledá
kladný hrdina, u Macháčka tak zřetelný. Bláha (Jan Vondráček)
a Habršperk (Jan Tesař) se na první pohled nikterak
nevymykají, nenajdeme tu obdobu sebevědomého, morálně
pevného, vesničany ve všech směrech převyšujícího Bláhy,
kterého hrál kdysi Luděk Munzar. Vondráčkův Bláha je
zprvu trochu tlučhuba, vychloubající se tím, že viděl svět.
S  Tesařovým Habršperkem tvoří spíše komickou dvojici,
neodolatelnou díky Tesařovým grimasám, s nimiž představuje
svého mazaného venkovského ševce, i  Vondráčkově
klátivé rozšafnosti. Oba dva do honického panoptika zapadají
a patří, Bláhova morální převaha zde spočívá „jen“
v tom, že se uchází o místo ponocného na rozdíl od druhé
strany poctivě. Nedá se zde také mluvit o nějakém „návratu
k řádu“, ten už si v současných Honicích nikdo ani nepřipomíná,
proto taky nemůže tato vesnice nakonec okázale
odpouštět nepoctivci Fialovi. Ale neřekla bych, že všechna
ta gogolovská grotesknost, k níž se inscenátoři v podtitulu
hlásí, zastínila smysl a poslání hry. I v tomto světě klouzajícím
po šikmé ploše dolů se postavy musí rozhodnout,
ke které straně patří, konflikt nemizí, jen je zjevné, že jeho
zdárné vyřešení Honice příliš nezmění a že místní radní se
budou nadále kohoutit i alibisticky rozhazovat rukama.
Jak to v Bornových inscenacích už bývá, ta grotesknost
a komika není samoúčelná, vše je do detailu promyšleno,
situace pointovány. Za všechny připomínám alespoň půvabnou
scénu hasičského poplachu, k němuž dojde po doručení
paličského listu, nebo furiantskou hádku v hospodě,
při níž dva její aktéři tancují vždy s manželkou toho druhého
a mají tím poněkud svázané ruce.
Jan Borna režíroval Naše furianty ve spolupráci s Miroslavem
Hanušem a Janem Vondráčkem, ale inscenace je
dokladem intenzivní společné práce celého souboru. Obdobný
pocit semknutosti a vzájemného potěšení z divadla
se v jiných pražských divadlech těžko najde, pevně doufám,
že Dlouhé vydrží i po další desetiletí.
Naši furianti
54 55
STUDIE
STUDIE
Inscenační profil Divadla v Dlouhé spoluvytvářejí práce významných
hostů, přičemž volba spolupracovníků není nutně
podmíněna dlouholetým věhlasem, ale spíš odvážnou sázkou
na průkazný talent, přinášející osvěžení do dynamického či
méně nápadného „pohybu“ na českých scénách. V Dlouhé
od roku 1997 již hostovali režiséři Jan Antonín Pitínský, Arnošt
Goldflam (ti dvakrát), Zoja Mikotová, Ewan McLaren,
Vladimír Morávek, Martin Huba, Janusz Klimsza, Jan Nebeský,
Sergej Fedotov, Ivan Rajmont, Jiří Havelka, Jan Mikulášek
a Martin Františák. Ze seznamu vyplývá, že zdejší inscenace
připravovali i cizinci, působící čas od času v Čechách.
Hned první opus, který s herci Divadla v Dlouhé nastudoval
hostující režisér, patřil k událostem – přinejmenším
– sezony, v  níž vznikl. Jan Antonín Pitínský přivedl
na sklonku roku 1997 (12. prosince) na zdejší jeviště adaptaci
slavného románu Thomase Manna Kouzelný vrch, připravenou
ve  spolupráci s  dramaturgem Štěpánem Otčenáškem
a Janošem Kristem. Ačkoliv se inscenace během
dvouapůlleté existence dočkala „jen“ 24 repríz, o jevištním
díle se vedly vzrušené kuloárové diskuse a poměrně hodně
se o něm i psalo. Mnohasetstránkový dvoudílný román byl
zživotněn inscenací bezmála čtyřhodinovou. Režisérova
imaginace, podpořená geometrizující alpskou scénou Jana
Duška a  bohatě invenčními kostýmy Kateřiny Štefkové,
triumfovala v díle, na něž se nezapomíná, byť se v kritikách
na ně objevilo také několik výhrad. V recenzi pro Svět
a divadlo jsem tehdy napsal: „Lze-li Mannovo dílo přiřadit
k žánru tzv. Bildungsromanu, tematizovaného obecně
zráním mladého muže, provázejí hrdinu Kouzelného vrchu
setkání s láskou i smrtí, ale také s protikladnými – intelektuálně
prezentovanými – životními postoji a všeobecným
démonem otupělosti v předvečer válečné katastrofy. V Pitínského
realizaci ovšem akcentace základních dějových
a  významových pilířů má jiné proporční vyvážení než
v románové předloze.“ Ona nevyváženost je při převodu
velkého prozaického díla patrně nevyhnutelná, inscenace
se ovšem vyznačovala výrazným energetickým nábojem
a  nezapomenutelnými hereckými výkony, připomeňme
alespoň Jana Vondráčka v hlavní roli Hanse Castorfa, Petru
Špalkovou jako záhadnou Francouzku Claudii (2. místo
v radokovské anketě v kategorii Ženský herecký výkon)
a představitele ideových protipólů, Miroslava Táborského
jako humanistu Settembriniho a Miloše Kopečného v partu
fašizujícího intelektuála Naphty. Zdeněk Hořínek v recenzi
pro Lidové noviny charakterizoval vyznění mimořádné
inscenace takto: „Spíše než příběh ‚zasvěcení‘ a ‚výchovy‘
mladého muže stvořil Pitínský model chorého světa – z výjevů
kolektivních a intimních, reálných i snových za vydatného
přispění podmanivých hudebních čísel.“
Hned na jaře příštího roku (premiéra 21. března 1998)
režíruje v Dlouhé další host, Arnošt Goldflam. Obdobně
jako Pitínský má zkušenost s částí souboru z práce v Dejvickém
divadle (i  jeho tamní realizace několika povídek
Richarda Weinera pod titulem Rovnováha patří do „zlatého
fondu“ českého divadla raných devadesátých let). Muž
mnoha talentů ostatně později přispěje do tvorby Divadla
v Dlouhé několikrát jako herec (pan Brouček, Mefisto) i autor
(U Hitlerů v kuchyni). Titul, který realizoval v roce 1998,
byl také adaptací prózy, i když šlo o projekt tentokrát méně
ambiciózní. Přivedl na jevišti Julese Vernea, konkrétně auJAKO
HOSTÉ
Jan Kerbr
torovu méně známou prózu Tajemství Viléma Storitze. Inscenaci,
míněnou především jako doplněk programu pro
mládež, který stále patří k devízám zdejší scény, charakterizovala
jakási čarovná starosvětskost, vzdáleně připomínající
staré rytiny z verneovek, zdobící i četná česká vydání.
Přímočarý záhadný příběh s  občas neviditelným zloduchem
Storitzem (Peter Varga) se vyznačoval uherským odpichem,
vždyť podstatná část příběhu se odehrávala při
plavbě na známém středoevropském veletoku. Kamila Patková
v recenzi pro časopis Týden načrtla syžet: „Pařížský
inženýr Henri Vidal odjíždí na svatbu svého bratra Marka
až do vzdálených Uher. Při plavbě po Dunaji se setkává se
záhadnou postavou Viléma Storitze – muže, který zná tajemství,
jak se stát neviditelným. Storitz, shodou okolností
bývalý odmítnutý nápadník Markovy nevěsty Myry, se
za pomoci svých ‚kouzel‘ snaží ze všech sil svatbu překazit.“
Recenzentka ocenila „i  spoustu nápadů, kterými režisér
vtipně glosuje děj. Jeden z nich je pro inscenaci typický –
ve vypjatých situacích herci po klíčové replice strnou jako
skupina postav na rytinách z verneovek.“ Nadsázku a jemný
retro humor inscenace ocenili i dospělí diváci, Vilém se
na jevišti provozoval celkem 35×.
Zoja Mikotová, empatická znalkyně dětských duší i bohatého
vnitřního života handicapovaných (na  brněnské
JAMU vyučuje hereckou pedagogiku pro neslyšící a s neslyšícími
studenty vytváří pozoruhodné inscenace), je podepsána
pod dalším jevištním dílem pro mládež. 30. května
1998 měla v Dlouhé premiéru Malá čarodějnice (pohádku
Ottfrieda Preusslera pro jeviště upravil Tomáš Pěkný). Mladá
čarodějnice (Klára Sedláčková) není spokojena ve společnosti
prastarých kolegyň a hledá cestu k lidem. Oblíbená
pohádka se hrála 31×, Jiří P. Kříž v Právu podotknul, že
příběh „vnímavějším dospělým přinese zajímavé přesahy
do falešného světa politikaření a proradnosti mocných tohoto,
stejně jako kouzelnického světa“.
Ambicióznějším projektem bylo hostování u nás domestikovaného
Kanaďana Ewana McLarena, který nastudoval
tragikomedii Sama Sheparda z  roku 1985 Mámení mysli
(premiéra 23. září 1999 se dočkala 13 repríz). Inscenace
byla hodnocena především jako zajímavý pokus o setkání
herectví spíš pobaveně vědoucího s americky doslovně
propracovanou rodinnou vivisekcí. Většina recenzentů se
shodla na  tom, že suverénněji tentokrát zahráli představitelé
generace rodičovské (Jaroslava Pokorná, Vlastimil
Zavřel) než protagonisté, ztvárňující mladou generaci. Richard
Erml v Mladé frontě Dnes přiblížil story kusu: „Žárlivý
Jake zmlátí svou manželku Beth tak, že jí poškodí mozek.
Akt zuřivé vášně je rozdělí takřka na celý čas hry. Avšak
i na dálku jsou spojeni čímsi mystickým jako chirurgicky
oddělená siamská dvojčata. Odloučením trpí dál, a navíc se
každý musí vyrovnávat se svým rodinným zázemím – bratry,
sestrou, rodiči i se stínem zemřelého otce.“ Ztvárnění
vášnivých postav hry pak přiblížil takto: „Herecký projev
kolísá mezi realistickým, až naturalisticky autentickým,
hlubinně psychologickým prožíváním, které tak znamenitě
ovládají právě američtí herci, a neméně původním, ironicky
komentujícím nadhledem českého herectví.“
V  roce 2000 už naplno zářila hvězda razantního talentu
Vladimíra Morávka, z jehož spolupráce s Divadlem
v Dlouhé se zrodila inscenace Kabaret Undine (premiéra
se konala 13. května). Nevšední tvar, rozporuplně přijatý,
měl sice pouhých osm repríz, ale na „rusalčí“ koláž mnozí
diváci dodnes vzpomínají, setkání s originálním režisérem
si pochvalují i protagonisté. Jevištní dílo výstižně charakterizovala
v  recenzi Divadelních novin Marie Zdeňková:
„Rozkošatělý a  odstředivý útvar přináší v  podstatě téma
jediné – téma výlučné lásky, z ní plynoucí samoty a vyděděnosti.
Přes nesmírnou sugestivitu některých okamžiků
je často pokoušena hranice komunikativnosti.“ Úvod exkluzivního
syžetu přibližuje pak recenzentka následujícím
způsobem: „Není to (navzdory titulu) sled kabaretních obrázků,
ani pevně sevřená hra. Je to hudbou nesená (Dvořák,
Fikejz) a hudebně komponovaná zpráva o existenciálním
stavu milované duše. Téma ubohé rusalky je ‚necitlivě‘
degradováno vstupy servilně démonických kabaretiérů,
kteří protagonistce ukradnou a ‚zbanalizují‘ i árii Měsíčku
na nebi hlubokém.“ A Vladimír Hulec v MF Dnes ke komplikovaně
nařasenému tvaru podotýká: „V  inscenaci zní
56 57
STUDIE
STUDIE
úryvky z oper, patetické dialogy i monology, básně i písně.
Sledujeme formální minimalismus i pohádkový realismus.
Účinkující si s formami pohrávají – jednou jsou součástí
oživlých obrazů, jindy postavami v různých epochách divadla
a způsobech herectví. Nejvíce se v ‚postmoderním guláši‘
daří Janu Vondráčkovi v dvojroli Kabaretiéra a Prince.
Využívá svého sošného herectví podpořeného ironickým
nadhledem a obrovskou muzikálností. Jímavou Rusalkou –
v  mnoha podobách, jakýmsi dítětem smýkaným krutou
dobou – je Klára Sedláčková. Nepřehlédnutelná v nádherném
kostýmu i masce je mytická Královna a Cizí kněžna
hostující Chantal Poullainové; její francouzsko-české číslo
patří k nejpovedenějším taškařicím inscenace.“
Garderobiér Ronalda Harwooda v inscenaci vynikajícího
slovenského herce a režiséra Martina Huby se stal jednou
z nejúspěšnějších inscenací Divadla v Dlouhé, premiéra se
konala 23. listopadu 2002 a za necelé čtyři roky se psychologickým
„duelem“ z divadelního prostředí potěšilo publikum
na  osmdesáti reprízách. Huba měl titul původně realizovat
v pražském Národním divadle, z mnoha důvodů (také
zdravotních) pak však k realizaci došlo v Dlouhé. Parádní
role histriónského Sira, hvězdy kočovného shakespearovského
souboru, a jeho garderobiéra Normana, připoutaného
k němu předivem komplikovaných ambivalentních vztahových
nitek, ztvárnili režisér samotný a Miroslav Táborský.
Oba obstáli v každoroční radokovské anketě kritiků, Martin
Huba v kategorii Mužský herecký výkon byl 3., Miroslav
Táborský 4. V standardně připravené herecké inscenaci se
podle recenze Zdeňka A. Tichého (časopis Naše rodina)
„Harwoodovi hrdinové tak trochu po vzoru Leara ohlížejí
a zkoumají, aby vydali účet ze svých životů, kariér i snů.
A snad ještě důležitější než to, jak obstojí před druhými, je
míra jejich odvahy pohlédnout na sebe samé bez přikrašlování.
Během rafinovaně rozehraného kličkování mezi krutou
pravdou a sebeklamem vyniknou naplno kvality ústředního
hereckého tandemu.“ Je též zapotřebí podotknout, že v komplikované
popovodňové situaci, kdy Divadlo v Dlouhé hostovalo
na spřátelených prknech několika pražských scén, se
premiéra Harwoodovy hry konala v Divadle Na zábradlí.
Syngeova Hrdinu západu přivedl pak už na  jeviště
do  Dlouhé významný ostravský režisér Janusz Klimsza,
který ve svých inscenacích dovede zahrát na drsnou strunu
sociálně nestandardní reality (kupříkladu Prorok Ilja či
Brenpartija v tamním divadle Aréna). Ve slavném příběhu
lži-otcovraha Christyho Mahona, který si na své drsné autobiografické
vyprávěnce založí „supermanskou“ image,
díky níž se stane i sexuálně přitažlivým, obsadil Klimsza
stěžejní part Miroslavem Táborským. Dámy, které o něho
svádějí souboj, ztvárnily pak Klára Sedláčková a Naďa Vicenová.
Premiéra z 25. září 2004 se dočkala 28 repríz. Saša
Hrbotický o  inscenaci do  Hospodářských novin napsal:
„Synge do své hry dokázal vtěsnat tolik výsměchu otupělé
společnosti, která v otcovrahovi vidí hrdinu, a tolik humoru
a nadsázky, až to vyvolává neodbytný pocit, že sledujete
drama z pera našeho současníka. Není to pochopitelně jen
kvalitou samotného textu, ale rovněž dokonalou souhrou
režiséra s místním hereckým ansámblem. Každá z postav
inscenace má velmi precizně definovaný prostor, své nezastupitelné
dramatické poslání. Hrdina západu v režii Janusze
Klimszy přináší výtečnou divadelní zábavu, a zároveň
znepokojující mrazení v zádech z předváděného mravního
úpadku společnosti.“
Jan Nebeský patří nepochybně k  nejkontroverznějším
českým režisérům. Jeho svobodná imaginace překračuje
konvence i estetická tabu, nejinak tomu bylo i při jeho
hostování v  Divadle v  Dlouhé. Při poněkud výraznějším
revivalu ibsenovských inscenací v první dekádě jedenadvacátého
století se režisér střetl s tragédií viny, odpovědnosti
i sobectví v titulu Divoká kachna. S výrazným podílem výtvarníků
Jana Štěpánka (scéna) a Jany Prekové (kostýmy)
přivedl na scénu „teplákového“ Hjalmara Ekdala (Jan Vondráček),
part jeho nevlastní čtrnáctileté dcery Hedviky svěřil
zralé herečce (Jaroslava Pokorná za tuto kreaci v odvážném
interpretačním posunu získala Cenu Alfréda Radoka
za Ženský herecký výkon). Premiéra inscenace se konala 25.
září 2004 a ibsenovská féerie se během dvouletého pobytu
na scéně dočkala 28 repríz. Petr Pavlovský ve své recenzi
(Přehled kulturních pořadů) vyzdvihl silný herecký potenciál
inscenace: „Na jevišti není sporného výkonu, hvězdou
je jako obvykle Jan Vondráček, tentokrát v roli pažravého,
sobeckého parazita Ekdala, nepochopitelně milovaného
manželkou i dcerou. Výtečnými protihráči jsou mu hostující
Lucie Trmíková (manželka) a Marek Daniel jako ‚poslední
spravedlivý‘ – mladý Werle. Nerealistická grotesknost je
do důsledků dotažena originálním obsazením čtrnáctileté
Hedviky herečkou, která by při ‚normálním castingu‘ nemohla
na takovou roli pomýšlet už několik desetiletí. Jaroslava
Pokorná ovšem ‚vystřihla‘ dívenku fenomenálně, s řadou
přesných realistických detailů, dojemně bezbrannou,
prostě dětštější než by mohla být jakákoli ‚lolitka‘.“
Životním příběhem velkého francouzského dramatika
Molièra se nechal Michail Bulgakov inspirovat k prozaické
i dramatické verzi tohoto nevšedního osudu. Hru s jednoznačným
titulem Molière nastudoval v Dlouhé ruský režisér
Sergej Fedotov, který především na ostravských scénách
zazářil smělými interpretacemi jak Bulgakova (Psí srdce
v Aréně), tak Dostojevského (Idiot u Bezručů). Tentokrát
však představil konvenčnější tvar, připomínající přímočaré
výchovně-vzdělávací zpracování „příběhů slavných“. V šerosvitné
inscenaci, premiérované 13. září 2005 (31 repríz),
se s  postavou velkého komediografa popasoval Miroslav
Táborský. Syžet kusu spočívá v tom, že Molière se v čase
největší síly a slávy žení s mladičkou Armandou, dcerou své
dlouholeté partnerky Madeleine. Vztah plný lásky se postupně
mění v peklo, stárnoucího divadelníka plně ovládá
žárlivost. Dramatik zároveň ztrácí podporu u krále Ludvíka
XIV., který se dostává pod vliv tajného společenství Bratrstvo
Písma svatého, jež odmítá údajně proticírkevního
Tartuffa. Solidní, nevýbojný standard inscenace s dobrými
hereckými výkony osvěžila situace, kterou jsem popsal
v Divadelních novinách: „Skvělá je kreace hostujícího Filipa
Čapky v roli herce-udavače Moirrona, zvlášť při nástupu
na jeviště, kdy mladík vylézá z clavicembala, ve kterém
plnil funkci ‚zázračně‘ vznikající melodie bez úhozu do kláves,
a nyní úlisně kočičími pohyby ohledává prostor a brzy
ovládne celé jeviště.“
Divoká kachna
58 59
STUDIE
STUDIE
Odvážnou dramaturgickou volbou byla nejkrvavější
Shakespearova tragédie Titus Andronicus, která se na českých
jevištích vyskytuje méně než sporadicky a na jeviště
v Dlouhé ji přivedl zkušený Ivan Rajmont. Premiéra s mistrovskou
hereckou kreací hostujícího Bořivoje Navrátila
v titulní roli se konala 26. května 2007 a vypjatá „rakvičkárna“
s  groteskními momenty měla 16 repríz. Hrálo se
v novém překladu Martina Hilského a inscenace, věru nehladící
diváky „po  srsti“, se dočkala solidního kritického
ohlasu. Saša Hrbotický v Hospodářských novinách usoudil,
že „Rajmontova inscenace hovoří bez oklik a šifer o dnešku.
V zobrazování krutosti je místy na hranici únosnosti,
ale jako paralela mezi starověkem a tím, čeho jsme užaslými
(nebo lhostejnými?) svědky na počátku 21. století, je
přesná.“ Zdeněk Hořínek v Divadelních novinách upozornil
na obtíže percepce tohoto neobvyklého opusu: „Ohlas
bude – soudě podle premiéry – patrně rozporný. Někteří
diváci se budou při extrémně krutých akcích smát, jiní se
budou nad jejich smíchem pohoršovat. Doufám však, že
většina z nich pochopí, kam míří tato tragédie bez katarze
– názorně ukázat, že pomsta, násilí, zlo jsou v podstatě
absurdní.“ Za ocitování stojí i postřeh Zdeňka A. Tichého
v MF Dnes: „Krvavá jatka viděná v odraze groteskního zrcadla.
Smích, i když zamrzá v hrdle, tady není rouhačstvím,
ale nutnou obranou – jinak by každý v přívalu tolika hrůz
zkameněl. A tak si tu dala rande brutalita s černočerným
humorem a Titus servírující v kuchařské čapce pokrm ze
zavražděných se stává rodným bratrem Hannibala Lectera.“
Divadelní sezona 2008/2009 byla zahájena premiérou
klasické čínské hry Vějíř s broskvovými květy, při jejíž realizaci
zavítal do Divadla v Dlouhé podruhé režisér J. A. Pitínský.
Od 9. září 2008 se pozoruhodná inscenace, tvořivě
Vějíř s broskvovými květy využívající i výtvarnou, hudební a pohybovou kulturu Říše
středu, hrála během necelých dvou let 31×. Autorem textu
z konce 17. století je Kchung Šang-žen a herecký soubor
na scéně Jána Zavarského, oblečený do kostýmů Michaely
Hořejší, pohybově školený Igorem Dostálkem a Hubertem
Krejčím dokonce „čínsky“ muzicíroval (hudba Richard
Dvořák). Jednalo se asi o nejkomplexnější přiblížení k pojetí
asijského divadla standardní činohrou v českém divadelnictví.
Jevištní zpracování pro Evropana dost nevšedního
příběhu čisté lásky ocenila v Divadelních novinách Marie
Zdeňková: „Herci si osvojili přirozenost stylizovaného jednání
ve stylizovaném kostýmu. V jejich projevu se snoubí
humor s důstojností, chůzi a gesta přizpůsobují rytmu hudebního
doprovodu. Umí se pohybovat stylem bojového
umění, ustrnout ve zkamenělé poloze i nakroutit postavy
do sošné dekorativní křivky. Znají účinek gesta s vějířem
i cupitavé chůze ‚liliových květů‘. Rovněž výrazná stylizace
řeči je propracovaná do samozřejmé přirozenosti. Rytmus
a dikce jsou lehce parodovanou nápodobou asijského verbálního
projevu. Nikoliv však s cílem zesměšnit, ale přiblížit
a umocnit rozmanitost a plasticitu výrazu.“
S „dětským“ titulem přišel na jeviště v Dlouhé další host,
na řadě scén režírující Jiří Havelka (v převaze jsou Studio
Ypsilon a autorsko-režijní participace na chodu kabaretu
Vosto5). Dramatizaci románu Michaela Endeho MOMO
a  zloději času představil poprvé 30. května 2009 a  snově
pohádková féerie s  filozofickým přesahem se dočkala
20 repríz. Michaela Doležalová ztvárnila titulní roli děvčátka,
které dokáže lidem vrátit ztracenou schopnost vnímat
čas. Čarovnou atmosféru inscenace spoluvytvářela výprava
Marka Zákosteleckého. Jan Vnouček v recenzi pro Týden.
cz konstatoval, že „Havelka vytvořil inscenaci co nejblíže
duchu knižní předlohy. A bezděky tím následoval spisovatelova
vlastní slova, že jeho dílo je určeno pro děti od 8 do 
80 let.“ Zdeněk A. Tichý si v MF Dnes zase povšiml, že
„inscenace je temnější než jiné tituly určené v Dlouhé ‚pro
děti a jejich rodiče‘. A hloubavější – hrátky s časem vyžadují
od diváků soustředěnost. Především však potěší ty, kdo
ocení fantazii, hravost a humor. A ani nevadí, že titulní hrdinku
tak trochu zastíní vedlejší postava – želva Kassiopea
ve skvostném podání Magdaleny Zimové.“
K nejprůkaznějším talentům českého divadla první dekády
nového tisíciletí patří nesporně režisér Jan Mikulášek,
který i přes výraznou kvantitu inscenačních počinů v různých
divadlech (byl krátce i uměleckým šéfem ostravských
Bezručů) vytváří jevištní díla vysoké úrovně. Jeho mimořádný
cit pro jednotu herecké stylizace a výtvarné i hudební
složky se v Divadle Dlouhé realizoval v pověstné Shakespearově
„skotské hře“. Inscenace Macbetha měla premiéru
25. června 2010, hraje se v překladu Jiřího Joska, režisér
spolupracoval na výsledném tvaru se svým „dvorním“ výtvarníkem
Markem Cpinem, o hudební složku se postaral –
stejně jako ve svých jiných projektech – sám. Lukáš Jiřička
v Hospodářských novinách poznamenal, že „režisér dokáže
se Shakespearovou brutální dramatickou poezií nakládat
velmi suverénně a rozehrávat ji v mnoha nejen situačních,
ale i stylizovaných odstínech. Jeho devízou je fakt, že jediná
replika nepadá pod stůl, každá jevištní situace je přehledná
a plně koresponduje s textem.“ Ani v přesně stylizované
inscenaci se neztrácí prostor pro herecké výkony.
Jana Soprová na internetovém portálu scena. cz podotýká:
„Jan Vondráček modeluje Macbetha střídmými prostředky,
s překvapivou samozřejmostí střídá momenty komické
nadsázky s hluboce tragickými momenty opravdového
zoufalství, kdy už jen čeká, jak to všechno skončí. Lady
Macbeth Kláry Sedláčkové-Oltové je křehkou vílou, kterou
by nikdo nepodezíral z jakýchkoli intrik. Ale je to právě
ona, kdo dokáže velice přesně kormidlovat loď manželových
ctižádostí správným směrem.“
V době odevzdání tohoto textu se chystá další „pohostinská“
premiéra Divadla v Dlouhé, Čechovovy Tři sestry
v režii Martina Františáka, momentálně uměleckého šéfa
Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Tento tvůrce zatím vynikl
(i jakou autor) autentickým a zároveň výsostně poetickým
mapováním rustikálních východních končin této republiky,
jeho pražský Čechov je očekáván s velkým zájmem. Těšme
se, že i on se zapíše do pozoruhodné a pestré návštěvní
knihy v režijní kabině Divadla v Dlouhé.
60 61
STUDIE
STUDIE
„Osada Piargy nejestvuje…,“ tato věta se mi vryla do paměti
a dodnes mi připomíná zážitek z jednoho z prvních
scénických čtení v Divadle v Dlouhé. Apokalyptický mystifikační
příběh, atmosféra inscenace podtržená šerosvitem,
autentická živá hudba, poetický text ve slovenštině…
zkrátka poezie v prostoru. Inscenace Piargy mě okouzlila
natolik, že jsem od té doby zvědavě očekávala každý nový
počin v  komorní řadě scénických čtení, kterou divadlo
připravuje od  roku 2004 a  dosud v  jejím rámci uvedlo
24 titulů. Nakonec mi sice některá čtení utekla, ale přesto
se pokusím shrnout, co se na komorní scéně v horním
foyeru odehrálo.
Termín „scénické čtení“ v  případě Divadla v  Dlouhé
odkazuje spíš na dramaturgickou objevnost textu než
na způsob prezentace předčítáním. Některé z inscenačních
počinů byly sice statické (Solitaire.sk, Cesta do  Bugulmy
nebo Dámská šatna), ale i u nich můžeme mluvit o propracovanosti
postav do jakýchsi črt. Jiné počiny tohoto cyklu
si však svým zacházením s prostorem a výpravou nezadají
s regulérními inscenacemi (Ja malkáč, Standa má problém,
Krajina s televízormi).
Čtení textu probíhalo technicky většinou tak nenápadně,
že si na ně jako divák ani nepamatuji, nebo bylo vzato
do inscenace jako její organická součást (Cesta do Bugulmy
rámovaná jako nahrávání rozhlasové hry, četba z monitoru
počítače v rámci Solitaire.sk). V tomto ohledu byla výjimečná
inscenace Před zlatnickým krámem, již chtěl režisér Petr
Lanta ozvláštnit tím, že umístil text na drobné útržky papíru
poschovávané po scéně. Ve výsledku vyznělo luštění
z papírků dost krkolomně.
Cyklus je velmi pestrý, takže charakterizovat jej jako celek
není snadné. Můžeme ale detekovat několik prolínajících
se okruhů či skupin inscenací se společnými rysy.
Osm z uvedených scénických čtení vzniklo ve spolupráci
s časopisem Svět a divadlo, respektive s jeho šéfredaktorem
Karlem Králem. Tyto hry jsou úplně nové, u nás uvedené
poprvé (Mikrodramata Velikáni, Ze života racků, Standa
má problém, Krajina s televízormi, Cesta do Bugulmy, Solitaire.sk,
Komunismus a Zmizelé Československo).
Hra Zuzany Ferenczové a Antona Medowitse Solitaire.sk
vyhrála ve slovenské soutěži Dráma 2008. Všímá si aktuálního
fenoménu virtuální reality, konkrétně osamělých lidí
svěřujících své niterné pocity počítači. Přes prostorovou
statičnost, kterou s sebou nese povaha počítačové komunikace,
se čtveřici herců i v tomto případě podařilo vtisknout
postavám výrazné osobité rysy, k čemuž je přímo vybízel
vtipný a šťavnatý text.
Hra Ivy Volánkové Standa má problém je v kontextu
ostatních titulů výjimečná tím, že otevřeně glosuje ve své
době aktuální politické téma. Parodický obraz soudobé
politické reality byl o to třeskutější, že byl zahrán formou
loutkového divadla. Plošné loutky na špejlích vytvořené
koláží z  reálných fotografií připomínaly domácí dětské
divadélko.
Klimáčkův Komunismus přináší příběh z  nedávné minulosti
o profízlování společnosti, které se v tomto případě
týkalo i těch nejbližších. Jeho druhá „přečtená“ hra Krajina
s  televízormi je naopak odpsychologizovanou komediálněhororovou
pohádkou pro dospělé, která s nadhledem glosuje
slovenskoupovahua deformovanoupodobulidovézbožnosti.
SCÉNICKÁ ČTENÍ DIVADLA V DLOUHÉ
Markéta Dolníčková
Významnou část uvedených textů tvoří nové hry, s nimiž
nepřišel pouze Karel Král. Arnošt Goldflam připravil
čtení hry mladého dramatika Ondřeje Novotného Námořník
nebo dramatickou prvotinu Martina Františáka Doma.
Tato hra se před svým uvedením v  Dlouhé zviditelnila
díky inscenaci amatérského souboru z Karolinky a posléze
dobyla i  prkna Národního divadla. Předpremiéru zde
měla i Goldflamova novinka Dámská šatna, kterou autor
napsal pro hradecké Klicperovo divadlo. Českým divákům
se zde poprvé představila také hra Jáchyma Topola Cesta
do Bugulmy, původně napsaná pro düsseldorfské divadlo.
Svérázný tvar balancující na hranici dokumentu a mystifikace
Kafka je mrkev napsal David Drozd a v Dlouhé jej nazkoušel
Pavel Baďura. Poslední připravenou dramatickou
novinkou oceněnou v dramatické soutěži Alfréda Radoka
byla dokumentační hra Tomáše Vůjtka S  nadějí i  bez ní
čerpající ze vzpomínek Josefy Slánské, kterou nazkoušela
domácí režisérka Hana Burešová.
Nelze však říct, že by tento cyklus představoval publiku
výhradně dramatické novinky. Některé tituly jsou naopak
pozapomenuté nebo téměř neuváděné jako aktovka Pavla
Landovského Arest či v Čechách neznámá hra slovenského
dramatika Ivana Stodoly Jožko Púčik a jeho kariéra.
Zajímavostí bylo uvedení raného dramatického textu
Karola Wojtyly, pozdějšího papeže Jana Pavla II., Před zlatnickým
krámem. Formálně sice jde o divadelní hru, její text
Ja malkáč
62 63
STUDIE
STUDIE
s  nepříliš dramatickou zápletkou je však poměrně těžký.
Jde spíše o  meditaci nad tajemstvím manželství hovořící
jazykem symbolů o vývoji vnitřních postojů hlavních postav.
Tento titul uvedl chronický experimentátor Petr Lanta
ve zkušebně, jejíž stísněný a pro diváky nepohodlný prostor
se tímto pro veřejnou produkci neosvědčil.
Zajímavýmpočinembylouvedenídomněleztracenéhříčky
Václava Havla Ela, Hela a stop, která vznikla v roce 1960
jako součást Vyskočilova Autostopu. Text je dialogem dvou
svérázných stopařek, který nezapře svou spřízněnost s absurdními
dramaty beckettovského ražení.
Významnou skupinou jsou slovenské hry či dramatizace.
Divadlo sympaticky využívá slovenské herce ve svém souboru,
kteří jinak v regulérních inscenacích hrají česky. Je to
jedna z mála možností setkat se v Praze se slovensky mluvícím
divadlem. Soubor připravil hned dvě hry Viliama Klimáčka:
Krajina s televízormi a Komunismus (hráno česky).
Dramatizace Švantnerovy povídky Piargy a Dobrovodovy
vzpomínkové knihy Ja malkáč patří k  tomu nejlepšímu,
co bylo v rámci cyklu doposud uvedeno. Není náhodou,
že oba tituly po několika reprízách v Dlouhé nezanikly, ale
uváděly se dál pod hlavičkou samostatné produkce. Nejnovějším
titulem této linie je dramatizace románu Pavola
Rankova z roku 2008 Stalo sa prvého septembra.
Největší devízou některých čtení bylo setkání se zajímavou
hostující osobností. Například hra Arest přivedla
na scénu dramatika Pavla Landovského, který v tomto případě
vystupoval také jako herec. Zajímavé bylo i pozvání
svérázného režiséra Petra Lanty, působícího především
v amatérských kruzích. Za příležitost pro mladého umělce
lze chápat uvedení Jožka Púčika, jehož v Dlouhé připravil
začínající režisér Braňo Holiček. Pointa inscenování této
starší hry tkvěla v tom, že dramatik má k režisérovi obdobný
rodinný vztah jako mají navzájem dvě postavy v této
hře. Jedinečnou možností setkání s Jakubem Špalkem coby
hercem na půdě Divadla v Dlouhé bylo čtení hry Komunismus,
kde si zahrál jednu z hlavních postav procházející
nelehkým osobním vývojem. Zajímavých hostů se v tomto
cyklu sešlo více, ale snad nejsvéráznější bylo vystoupení
Ľuba Dobrovody, autora vzpomínek Ja malkáč, na které lze
pohlížet jako na samostatný divadelní výstup. Po premiéře
Malkáče se suverénně ujal slova a začal nezadržitelně chrlit
historky v duchu své knihy. Bylo tedy jasné, že příhody jsou
autentické, ale kdo ví, zda jsou pravdivé. Udiveně a pobaveně
vypadali nejen diváci, ale i samotní herci. Dobrovoda
jako by zapomněl, že je na jevišti, a projevoval se bezprostředně.
Byl si zároveň vědom teatrálnosti svého výstupu
a užíval si zájmu svých posluchačů.
Komorní divadelní prostor ve foyeru přímo vybízí k úzkému
kontaktu herců s diváky, což s sebou často nese přátelskou,
uvolněnou atmosféru. Na navazování kontaktu je
takřka odborníkem Arnošt Goldflam. Publikum přímo
oslovil, tentokrát v  roli režiséra, po  čtení textu Ondřeje
Novotného Námořník a snažil se rozplést několik variant
příběhu. Jeho řeč se pak rozvinula v debatu s diváky. Uvolněná
atmosféra se vytvořila při čtení Goldflamovy novinky
Dámská šatna. Herečky text četly pobaveně a civilně. Goldflam
opět vystoupil se „slovem autora a režiséra“ a znejistil
jím publikum, co na scéně se odehrálo promyšleně a co
náhodou.
Některé hry skýtají prostor pro psychologické vypracování
postav (Komunismus). Herectví v inscenaci Dámská
šatna bylo zase spíše civilní jako protipól stylizovanému
Piargy divadelnímu prostředí, jež hra glosuje. Těžko zařaditelným
byl výkon Pavla Landovského ve  vlastní hře Arest. Jeho
charakteristický osobitý projev v této „vaňkovce“ byl velmi
autentický a působivý. K tomuto vyznění přispěla i mírná
dezorientace způsobená hercovou indispozicí.
S  dětskou rolí „Malkáče“ se obdivuhodně popasoval
Martin Veliký. Vedle ostatních poněkud zkarikovaných postav
se vyhnul pitvoření a zachoval si polohu malého udiveného
glosátora.
Komediální či mystifikační texty však mnohem častěji
vybízely k odlehčenému, hravému hereckému přístupu
či přímo vyhrocené stylizaci. Nejkřiklavějším příkladem
budiž rolička spisovatelky Marie Majerové, kterou v rámci
inscenace Kafka je mrkev s  gustem „přečetl“ Miroslav
Hanuš. Podobného principu výrazné nadsázky a hravosti
využil celý kolektiv v loutkohře Standa má problém. Jindy
ke stylizaci vedla jednoduchost a naivita příběhu (Jožko Púčik),
v případě Krajiny s televízormi pak snaha o parodické
vykreslení různých společenských typů. V Cestě do Bugulmy
vznikla herecká grotesknost jako způsob vyrovnání se
s apokalyptickou vizí světa. Zde dostala větší prostor Helena
Dvořáková, která si pohrála s postavou chiruržky hovořící
zkomolenou poněmčelou češtinou.
Cyklus scénických čtení v Divadle v Dlouhé za osm let
svého trvání představil doposud množství nových nebo
zapomenutých či neobjevených textů. Některé z nich byly
uvedené v předstihu a později vešly v obecnou povědomost
(Cesta do Bugulmy, Dámská šatna).
Ač se cyklus formálně nazývá scénickým čtením, pravidelně
v jeho rámci vznikají jevištní tvary s nápadem, které
proto nazývám inscenacemi, byť s textem v ruce. Tento divadelní
formát stojící trochu mimo hlavní pozornost divadla
využívá svou pozici k experimentu dramaturgickému,
často i hereckému (ve smyslu parodických črt či improvi-
zací).
Část uvedených her byla sice vážné (Zářící noc) či poetické
(Piargy) povahy, většinou však šlo o komediálně laděné
a zábavné večery, které se z pouhého setkání s neznámým
textem vyvinuly v příjemné setkání s jeho inscenátory.
Standa má problém
65
66 Vedení divadla
70 Herci
66 67
VEDENÍDIVADLA
VEDENÍDIVADLA
Daniela Šálková
ředitelka
Štěpán Otčenášek
dramaturg a umělecký šéf, zástupce ředitelky
Inscenace v Dlouhé
Škola základ života (dramaturgie)
Lazebník sevillský (dramaturgie)
Don Juan a Faust (úprava a dramaturgie))
Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy
(scénář a dramaturgie)
Konec masopustu (dramaturgie)
Kouzelný vrch (scénář a dramaturgie)
Tajemství Viléma Storitze (dramaturgie)
Velkolepý paroháč (úprava a dramaturgie)
Sýr, sýr! aneb Lov na havrany (úprava a dramaturgie)
Mámení mysli (dramaturgie)
Opice a ženich (úprava a dramaturgie)
Obrazy z Francouzské revoluce (scénář a dramaturgie)
Soudné sestry (úprava a dramaturgie)
Běsi (úprava a dramaturgie)
Bez kyslíku, Kostka sádla s bakáliemi
(scénické čtení, úprava a dramaturgie)
Garderobiér (dramaturgická spolupráce)
Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou (dramaturgie)
Arest (scénické čtení, dramaturgie)
Supermanka (scénické čtení, dramaturgie)
Goldbergovské variace (dramaturgie)
Hrdina západu (dramaturgie)
Lhář (úprava a dramaturgie)
Zářící noc (scénické čtení, scénář a dramaturgie)
Maškaráda čili Fantom Opery (dramatizace a dramaturgie)
Molière (dramaturgie)
Faidra (úprava a dramaturgie)
Experiment (úprava a dramaturgie)
Vějíř s broskvovými květy (dramaturgie)
Lékař své cti (úprava a dramaturgie)
MOMO a zloději času (dramaturgie
Ela, Hela a stop (scénické čtení, dramaturgie)
Divadelní hříčky (scénické čtení, dramaturgie)
Dáváme děťátku klystýr! –
„Kašlu na to!“, řekla Hortensie (úprava a dramaturgie)
Macbeth (dramaturgie)
S nadějí i bez ní (scénické čtení, dramaturgie)
Polední úděl (úprava a dramaturgie)
Tři sestry (dramaturgie)
Láska a peníze (dramaturgie)
nar. 1963 v Praze
synové Vojtěch a Jindřich
absolventka produkce DAMU, 1994
Předchozí angažmá a zaměstnání
Pragokoncert, Multisonic, Divadlo Komedie (provozní šéf), Labyrint (ekonomický náměstek)
nar. 1954 v Praze
synové Jan a Jakub
absolvent divadelní vědy a českého jazyka a literatury FF UK 1978, PhDr. 1980
Předchozí angažmá a zaměstnání
Kabinet pro studium českého divadla ČSAV, Divadelní ústav, Labyrint
68 69
VEDENÍDIVADLA
VEDENÍDIVADLA
Inscenace v Dlouhé
Škola základ života (scénář a režie)
Lazebník sevillský (scénář a režie)
Don Juan a Faust (úprava a režie)
Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy (scénář a režie)
Konec masopustu (režie)
Velkolepý paroháč (úprava a režie)
Sýr, sýr! aneb Lov na havrany (úprava a režie)
Opice a ženich (úprava a režie)
Obrazy z Francouzské revoluce (scénář a režie)
Soudné sestry (úprava a režie)
Běsi (úprava a režie)
Mokré písně z Dlouhé (režijní spolupráce)
Za inscenaci Lazebník sevillský získala Cenu Českého literárního fondu (1992).
Za inscenaci Don Juan a Faust získala Cenu Alfréda Radoka pro nejlepší inscenaci roku 1992.
Za inscenaci Velkolepý paroháč získala hlavní cenu Zlomená závora na festivalu Na hranici v Českém Těšíně (1998).
Za inscenaci Maškaráda získala cenu Komedie roku na Grand festivalu smíchu v Pardubicích (2007).
Za přínos české kultuře získala Cenu Společnosti pro vědu a umění (2011).
Bez kyslíku, Kostka sádla s bakáliemi (sc. čtení, režie)
Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou (režie)
Goldbergovské variace (režie)
Lhář (úprava a režie)
Zářící noc (scénické čtení, scénář a režie)
Maškaráda čili Fantom Opery (dramatizace a režie)
Faidra (úprava a režie)
Experiment (úprava a režie)
Lékař své cti (úprava a režie)
Dáváme děťátku klystýr! –
„Kašlu na to!“, řekla Hortensie (úprava a režie)
Polední úděl (úprava a režie)
Hana Burešová
režisérka a umělecký šéf
Jan Borna
režisér a umělecký šéf
Inscenace v Dlouhé
Dobrodružství dona Quijota (scénář a režie)
Zpívej, klaune… (scénář a režie)
Kdyby prase mělo křídla (scénář a režie)
To je nápad! (scénář a režie)
Tango (režie)
Kabaret Vian – Cami (scénář a režie)
Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka
(scénář a režie)
Epochální výlet pana Broučka do XV. století
(scénář a režie)
Past na myši (režie)
nar. 1959 v Praze
syn Jakub
absolventka režie DAMU 1983
Předchozí angažmá a dlouhodobá spolupráce
Činoherní klub (stáž), Klub v Řeznické, Divadlo Jaroslava Průchy
(později Středočeské divadlo Kladno a Mladá Boleslav), Labyrint,
Divadlo Ungelt, Městské divadlo Brno
nar. 1960 v Příbrami
synové Matyáš a Šimon
absolvent teorie kultury FF UK (1983, PhDr.) a režie DAMU (1988),
odborný asistent – vedoucí ateliéru herectví KALD DAMU (od 1990–2010)
Předchozí angažmá a dlouhodobá spolupráce
HaDivadlo, Brno, Státní divadlo Brno, Volné spojení režisérů, Divadlo DRAK,
Hradec Králové, Labyrint, Dejvické divadlo (umělecký šéf)
Za umělecký rozvoj divadla pro děti a mládež získal Cenu Českého střediska ASSITEJ a na rok se stal Králem dětského divadla
(2002). Zároveň byl jedním z pětice nominovaných na světovou Cenu čestných prezidentů ASSITEJ (Mezinárodní asociace
divadel pro děti a mládež)
Za režii inscenace Jak jsem se ztratil získal Cenu města Plzně na festivalu Skupova Plzeň 2002.
Za režii a scénář Kabaretu Préver – Bulis získal Cenu Sazky a Divadelních novin (Událost sezony – Sázka na kvalitu)
za sezonu 2004/05.
Za celoživotní umělecké zásluhy v oblasti divadla dostal Cenu ministerstva kultury ČR (2008).
Mokré písně z Dlouhé (režijní spolupráce)
Komedie s čertem (scénář a režie)
Kabaret Prévert – Bulis (scénář a režie)
Myška z bříška (scénář a režie)
Pokus o létání (úprava a režie)
Oněgin byl Rusák (spolupráce na scénáři a režie)
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách
(úprava a režie)
U Hitlerů v kuchyni (režie)
Naši furianti (úprava a režie)
Pozn. – u všech tvůrců jsou uvedena pouze ocenění přímo související s jejich tvorbou v Divadle v Dlouhé.
70 71
HERCI
HERCI
Role v Dlouhé
Dobrodružství dona Quijota
Smrt Sestra Úzkost
Nováková Škola základ života
Cimfrlína Kvas krále Vondry XXVI.
Sněhová královna
Ženich Konec masopustu
Ala Tango
Ellen Brandová Kouzelný vrch
Kornélie Velkolepý paroháč
Kabaret Richard Weiner
Marja Timofejevna Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Čertice Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Zuzana Bradyová Hrdina západu
Jacquelina aj. Kabaret Prévert – Bulis
Colombina Lhář
Maja Maškaráda čili Fantom Opery
Chór Faidra
Jiřina Krsická, paní Molová Oněgin byl Rusák
Představená aj. Vějíř s broskvovými květy
Jacinta Lékař své cti
Momo MOMO a zloději času
Terezka Fialová Naši furianti
Michaela Doležalová
roz. Saxonová
MOMO a zloději času
BěsiNaši furianti
nar. 1970 v Městci Králové
synové Martin a Štěpán
absolventka ALD DAMU 1993
Předchozí angažmá
Dejvické divadlo
Role v Dlouhé
Anežka Nulíčková Maškaráda čili Fantom Opery
Rosaura Lhář
Drahuše Altrichterová Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Lizaveta Nikolajevna Běsi
Faidra Faidra
Tamora Titus Andronicus
Klepáčová, Gábina, Nenápadná aj. Oněgin byl Rusák
Eglé Experiment
Siang Vějíř s broskvovými květy
Doňa Mencía Lékař své cti
Róza, Hortensie Dáváme děťátku klystýr!
Verunka Bušková Naši furianti
Ysé Polední úděl
Máša Tři sestry
Jess Láska a peníze
Nositelka Ceny Alfréda Radoka (Faidra – Faidra)
Nositelka Ceny za herecký výkon na GRAND Festivalu smíchu
v Pardubicích (Anežka Nulíčková – Maškaráda)
Nositelka Ceny Divadelních novin za herecký výkon (Ysé – Polední úděl)
Helena Dvořáková
Polední úděl
Faidra Maškaráda
nar. 1979 v Brně
absolventka JAMU 2002
Předchozí angažmá
Městské divadlo Brno
72 73
HERCI
HERCI
Role v Dlouhé
Benetka Škola základ života
Figaro Lazebník sevillský
Saxofonista Kdyby prase mělo křídla
Signor Negro aj. Don Juan a Faust
Harlekýn Létavý lékař
Husar Konec masopustu
Polypraxios Kouzelný vrch
Ovčák Velkolepý paroháč
Criqueville Sýr, sýr!
Mike Mámení mysli
Host, Tigeršvarc, Buxbaum Opice a ženich
Danton aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Herec, Mášrecht aj. Soudné sestry
Kapitán Lebjadkin aj. Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Antonín Jánský Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Mr. Jay Goldbergovské variace
Michael James Hrdina západu
ThDr. Molvik Divoká kachna
Musikfuteral aj. Maškaráda čili Fantom Opery
Markýz de Lessac aj. Molière
Posel Faidra
Bauch aj. Oněgin byl Rusák
Král Don Pedro Lékař své cti
Adolf Hitler II., Göring U Hitlerů v kuchyni
Macduff Macbeth
Jakub Bušek Naši furianti
Amalric Polední úděl
Duncan Láska a peníze
Miroslav Hanuš
Naši furianti
Lazební sevillský
nar. 1963 v Praze
dcery Alžběta, Eliška a Jindřiška
absolvent DAMU 1987
Předchozí angažmá
Divadlo Jaroslava Průchy,
později Středočeské divadlo Kladno
a Mladá Boleslav, Labyrint
Role v Dlouhé
Dobrodružství dona Quijota
Poutník Sestra Úzkost
Zpívej, Klaune…
Pakan Kvas krále Vondry XXVI.
Trumpetista Kdyby prase mělo křídla
Pavlíček aj. Konec masopustu
Eda Tango
Portýr Kouzelný vrch
Marc Vidal Tajemství Viléma Storitze
Verbíř aj. Malá čarodějnice
Kabaret Richard Weiner
Pedel, Manžel, Chlípný proutník aj. Kabaret Vian – Cami
Karlička, Čert aj. Jak jsem se ztratil
Cyril aj. Kabaret Undine
Lafayette, de Condé aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Student, Žák, Husita Epochální výlet pana Broučka do XV. století
Voják, Strážný, Špatenka aj. Soudné sestry
Ljamšin aj. Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Gezider Šulc Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Čert Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Instalatér aj. Kabaret Prévert – Bulis
Ottavio Lhář
Tatínek Myška z bříška
Kočí aj. Maškaráda čili Fantom Opery
Ilijko Pokus o létání
Quintus Titus Andronicus
Úchyl, Číšník aj. Oněgin byl Rusák
Obřadník aj. Vějíř s broskvovými květy
Fusi, Franco aj. MOMO a zloději času
Stalin U Hitlerů v kuchyni
Lennox Macbeth
Čeněk Koliáš
U Hitlerů v kuchyni
Kvas krále Vondry XXVI.
nar. 1971 v Hradci Králové
synové Matěj a Štěpán
absolvent ALD DAMU 1993
Předchozí angažmá
Dejvické divadlo
Šmejkal Naši furianti
Fedotík Tři sestry
74 75
HERCI
HERCI
Š-Kchefa aj. Vějíř s broskvovými květy
Pan Martin Souborné dílo Williama Shakespeara
ve 120 minutách
Coquín Lékař své cti
Malcolm Macbeth
František Fiala Naši furianti
Tuzenbach Tři sestry
Role v Dlouhé
Dobrodružství dona Quijota
Matka Sestra Úzkost
Zpívej, klaune…
Vondrová Kvas krále Vondry XXVI.
Saxofonistka Kdyby prase mělo křídla
Těhotná stařena Konec masopustu
Evženie Tango
Marusja Kouzelný vrch
Kabaret Richard Weiner
Emerence, paní Darbelová Sýr, sýr!
Líza Opice a ženich
Matka, Čertice aj. Jak jsem se ztratil
Hraběnka, Eleonora aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Dcera Wurflových aj. Epochální výlet pana Broučka do XV. sto-
letí
Marie Šatovová Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Gabriela Kleinová Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Členka Hell‘s Angels Goldbergovské variace
Sára Tanseyová Hrdina západu
Gertruda aj. Kabaret Prévert – Bulis
Maskovaná dáma Lhář
Paní Sörbyová Divoká kachna
Solange Maškaráda čili Fantom Opery
Marietta Rivalová Molière
Avrámka Pokus o létání
Jůlie Molová Oněgin byl Rusák
Carisa Experiment
Liliana, Massima aj. MOMO a zloději času
Paní Goebbelsová, průvodčí U Hitlerů v kuchyni
Marie Šumbalová Naši furianti
Ivana Lokajová
roz. Hrubá
Oněgin byl Rusák
nar. 1969 v Praze
syn Václav, dcera Anežka
absolventka ALD DAMU 1993
Předchozí angažmá
Divadlo Lampion, Kladno,
Dejvické divadlo
Naši furianti
Role v Dlouhé
Don Quijote Dobrodružství dona Quijota
Žebrák Sestra Úzkost
Zpívej, Klaune…
Eldorádo Kvas krále Vondry XXVI.
Basista Kdyby prase mělo křídla
Slaměný panák Konec masopustu
Evžen Tango
Wehsal Kouzelný vrch
Estrugo Velkolepý paroháč
Verbíř aj. Malá čarodějnice
Kabaret Richard Weiner
Kryštof, Blasius, Zřízenec Opice a ženich
Angeliko stahovač, Izabela, Král opic aj. Kabaret Vian – Cami
Otec, Klement aj. Jak jsem se ztratil
Ježibaba, Filharmonik Kabaret Undine
Marat aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Martin Holohlavý, Hejtman Chval aj. Epochální výlet pana
Broučka do XV. století
Voják, Seržant, Strážný aj. Soudné sestry
Feďka Kriminálník aj. Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Karel Altrichter Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Pimprle Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Jimmy Farrell Hrdina západu
Syn aj. Kabaret Prévert – Bulis
Florindo Lhář
Doktor Myška z bříška
Arno aj. Maškaráda čili Fantom Opery
Bouton Molière
Matěj Pokus o létání
Aaron Titus Andronicus
Richard Schlesinger Oněgin byl Rusák
Martin Matejka
nar. 1972 v Trenčianských
Teplicích
absolvent ALD DAMU 1993
Předchozí angažmá
Dejvické divadlo
Tři sestry
Souborné dílo Williama Shakespeara
ve 120 minutách
76 77
HERCI
HERCI
Role v Dlouhé
Václav Dubský Naši furianti
Andrej Tři sestry
Paul, Doktor Láska a peníze
Jan Meduna
Tři sestry
Tři sestry
Naši furianti
nar. 1982 v Praze
absolvent DAMU 2006
Role v Dlouhé
Meg Mámení mysli
Máma Kabaret Undine
Simona Evrardová aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Stařenka Oggová Soudné sestry
Paní Boylová Past na myši
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Madge Garderobiér
Mrs. Moppová Goldbergovské variace
Hedvika Divoká kachna
Stařenka Oggová Maškaráda čili Fantom Opery
Chůva Titus Andronicus
Mistr Hóra aj. MOMO a zloději času
Paní Dingue Dáváme děťátku klystýr!
Nositelka Ceny Alfréda Radoka
(Hedvika – Divoká kachna, 2005)
Jaroslava Pokorná
Mámení mysli Maškaráda
Divoká kachna
nar. 1946
dcery Marie a Barbora
absolventka DAMU (herectví 1968,
autorské divadlo a pedagogika 1999 –
odborná asistentka)
Předchozí angažmá
Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého,
později Labyrint
78 79
HERCI
HERCI
Role v Dlouhé
Peterka Škola základ života
Klarinetista Kdyby prase mělo křídla
Pan Václav Kouzelný vrch
Guvernér Tajemství Viléma Storitze
Pianista Kabaret Vian – Cami
Čert aj. Jak jsem se ztratil
Filharmonik Kabaret Undine
Muzikant z Vikárky i středověku Epochální výlet pana Broučka
do XV. století
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Pianista aj. Kabaret Prévert – Bulis
Harmonikář Lhář
Sestra Emma Myška z bříška
Petr nebo Pavel Pokus o létání
Hudebník Oněgin byl Rusák
Hitlerjugend U Hitlerů v kuchyni
Kapelník a Učitel Naši furianti
Milan Potoček je především
hudebník, kromě uvedených
titulů se jako skladatel, upravovatel,
aranžér či korepetitor
(případně vše najednou) podílel
na mnoha dalších.
Milan Potoček
nar. 1959 v Praze
syn Milan
absolvent hudební konzervatoře
(obory klarinet a klavír)
Předchozí angažmá
Státní soubor písní a tanců,
Divadlo Jiřího Wolkra, později
Divadlo na Starém Městě
Naši furianti
U Hitlerů v kuchyni
Role v Dlouhé
Smrt Sestra Úzkost
Nováková Škola základ života
Marusja Kouzelný vrch
Stella Velkolepý paroháč
Malá čarodějnice Malá čarodějnice
Kabaret Richar Weiner
Catiche Sýr, sýr!
Beth Mámení mysli
Jenovéfa Opice a ženich
Holčička se sirkami, Holčička s pivem aj. Jak jsem se ztratil
Rusalka Kabaret Undine
Zuzanka, Cordayová aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Magráta Česneková Soudné sestry
Lizaveta Drozdovová Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Irena Garderobiér
Esmeralda Tóth Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Ernestina van Veenová Goldbergovské variace
Pegeen Mikeova Hrdina západu
Beatrice Lhář
Armanda Béjartová Molière
Klepáčová, Gábina, Nenápadná aj. Oněgin byl Rusák
Adina Experiment
Li Vějíř s broskvovými květy
Doňa Leonora Lékař své cti
Lady Macbeth Macbeth
Kristýna Fialová Naši furianti
Natálie Tři sestry
Val Láska a peníze
Klára Sedláčková-
-Oltová
Soudné sestry
Macbeth
nar. 1976 v Pardubicích
synové Kristián a Oliver
absolventka JAMU 1998
80 81
HERCI
HERCI
Role v Dlouhé
Jánská Škola základ života
Marcellina Lazebník sevillský
Vondrová Kvas krále Vondry XXVI.
Líza Don Juan a Faust
Lucinda Létavý lékař
Věra Konec masopustu
Paní Engelhartová Kouzelný vrch
Uršula Tajemství Viléma Storitze
Kabaret Richar Weiner
Emerence, paní Darbelová Sýr, sýr!
Lukrecia Borgia, Housle aj. Kabaret Vian – Cami
Sally Mámení mysli
Bílá laň, Iza Kabaret Undine
Marie-Antoinetta aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Hostinská Wurflová, žena Domšíkova aj. Epochální výlet pana
Broučka do XV. století
Lady Felmetová Soudné sestry
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Lady Garderobiér
Tereza Tormentina Goldbergovské variace
Madeleine Béjartová Molière
Doktorka Tökelyová, Zmalovaná aj. Oněgin byl Rusák
Marie Dubská Naši furianti
Ilona Svobodová
Naši furianti
Garderobiér
nar. 1960 v Kladně
dcera Adéla, syn Filip
absolventka Pražské konzervatoře 1983
Předchozí angažmá
Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého,
později Labyrint
Role v Dlouhé
Čuřil Škola základ života
Faust Don Juan a Faust
Doktor Létavý lékař
Jindřich Konec masopustu
Settembrini Kouzelný vrch
Montdouillard Sýr, sýr!
Mondkalb Opice a ženich
Robespierre Obrazy z Francouzské revoluce
Šašek Soudné sestry
Grigorejev Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Norman Garderobiér
Goldberg Goldbergovské variace
Christy Mahon Hrdina západu
Štandlík Maškaráda čili Fantom Opery
Jean Baptiste Poquelin de Molière Molière
Theseus Faidra
Karel Freistein Oněgin byl Rusák
Jang Vějíř s broskvovými květy
Pan Miroslav Souborné dílo Williama Shakespeara
ve 120 minutách
Don Gutierre Lékař své cti
Filip Dubský Naši furianti
De Ciz Polední úděl
Nositel Ceny Alfréda Radoka
(Jindřich – Konec masopustu)
Miroslav Táborský
Škola základ života
nar. 1959 v Praze
synové Dominik a Radovan
absolvent DAMU 1987, PedF UK 1985
Předchozí angažmá
Divadlo Jaroslava Průchy, pozdějiStředočeské divadlo Kladno a MladáBoleslav, Divadlo E. F. Buriana,
Studio GAG Borise Hybnera,
Divadlo pod Palmovkou, Labyrint
Faidra
82 83
HERCI
HERCI
Su Vějíř s broskvovými květy
Adolf Hitler I., Himmler U Hitlerů v kuchyni
Follbraguet Dáváme děťátku klystýr!
Josef Habršperk Naši furianti
Kulygin Tři sestry
Nositel Hlavní ceny festivalu Mateřinka v Liberci
a Ceny města Plzně na festivalu Skupova Plzeň
(Pavel – Jak jsem se ztratil).
Nositel Ceny za herecký výkon na GRAND Festivalu
smíchu v Pardubicích (Follbraguet – Dáváme děťátku
klystýr! – „Kašlu na to!“, řekla Hortensie)
Jak jsem se ztratil
Role v Dlouhé
Dobrodružství dona Quijota
Blázen Sestra Úzkost
Eldorádo Kvas krále Vondry XXVI.
Pán Kdyby prase mělo křídla
Sněhová královna
To je nápad!
Rafael Konec masopustu
Artur Tango
Leo Blumenkohl, Učitel Popow Kouzelný vrch
Mladík, vesničan Velkolepý paroháč
Jacques, Stepark Tajemství Viléma Storitze
Kabaret Richard Weiner
Cudný šlechtic, Potápěč aj. Kabaret Vian – Cami
Immerzorn, Geistreich Opice a ženich
Pavel Jak jsem se ztratil
Ceremoniář, Kuchtík aj. Kabaret Undine
Desmoulins, Guillotin aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Mistr zlatnický, Měšťan pražský aj. Epochální výlet pana
Broučka do XV. století
Tomjan aj. Soudné sestry
Kryštof Wren Past na myši
Šatov Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Aleš Podzimek Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Masch Goldbergovské variace
Claudinet aj. Kabaret Prévert – Bulis
Arlecchino Lhář
André aj. Maškaráda čili Fantom Opery
Lagrange Molière
Kohoutek Pokus o létání
Demetrius Titus Andronicus
Jan Kaplan Oněgin byl Rusák
Pavel Tesař
nar. 1967 v Jablonci nad
Nisou
synové Vilém a Jáchym
absolvent ALD DAMU 1994
Předchozí angažmá
Dejvické divadlo
Role v Dlouhé
Krhounek Škola základ života
Posel aj. Kvas krále Vondry XXVI.
Ottavio aj. Don Juan a Faust
Zanni Létavý lékař
Petr Konec masopustu
Joachim Ziemsen Kouzelný vrch
Henri Vidal Tajemství Viléma Storitze
Antoine Sýr, sýr!
Jake Mámení mysli
Vilém Opice a ženich
J. A. P. Kabaret Undine
Saint-Just, Barnave aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Vévoda Felmet Soudné sestry
Detektiv seržant Trotter Past na myši
Inženýr Kirillov Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
František Bláha Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Škrhola Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Japhet Goldbergovské variace
Shawn Keogh Hrdina západu
MUDr. Relling Divoká kachna
Valtr Plíža Maškaráda čili Fantom Opery
Ludvík Veliký Molière
Hadži Avram Pokus o létání
Lucius Titus Andronicus
Kníže Experiment
Jüan Vějíř s broskvovými květy
Don Arias Lékař své cti
Follavoine, Leboucq Dáváme děťátku klystýr!
Banquo Macbeth
Matěj Šumbal Naši furianti
Tomáš Turek
Mámení mysli
Macbeth
nar. 1961 v Praze
synové Jan a Ondřej
absolvent DAMU 1985
Předchozí angažmá
HaDivadlo, Divadlo za branou II –
Otomar Krejča, Labyrint
84 85
HERCI
HERCI
Marie Turková
roz. Horáčková
nar. 1967 v Praze
dcera Martina, synové
Michal, Jan a Ondřej
absolventka DAMU 1989
Předchozí angažmá
Divadlo pod Palmovkou,
Divadlo za branou II –
Otomar Krejča
Role v Dlouhé
Dona Anna Don Juan a Faust
Marie Konec masopustu
Svoboda aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Dcera Wurflových, dcera Domšíkových aj. Epochální výlet
pana Broučka do XV. století
slečna Casewellová Past na myši
Marie Šatovová Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Drahuše Altrichterová Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Ernestina van Veenová Goldbergovské variace
Rosaura Lhář
Helena Freisteinová, Krulerová aj. Oněgin byl Rusák
Hermiana Experiment
Doňa Leonora Lékař své cti
Eva Braunová U Hitlerů v kuchyni
Klementýna Chouillouxová, Marcela Follbraguetová
Dáváme děťátku klystýr!
První čarodějnice Macbeth
Markýtka Naši furianti
Olga Tři sestry
Matka Láska a peníze
U Hitlerů v kuchyni
Konec masopustuTři sestry
Role v Dlouhé
Dobrodružství dona Quijota
Prokop Sestra Úzkost
Zpívej, Klaune…
Inspektor Škola základ života
Čavalari Kvas krále Vondry XXVI.
Nevěsta Konec masopustu
Albin Kouzelný vrch
Hrabě, vesničan Velkolepý paroháč
Vilém Storitz Tajemství Viléma Storitze
Havran, Blátenice Malá čarodějnice
Kabaret Richard Weiner
Bartavelle, Kerkadec Sýr, sýr!
Lampář aj. Jak jsem se ztratil
Kabaretiér, Bílý jelen Kabaret Undine
Bailly, de Sade, Fouché aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Opat, Kněz Koranda aj. Epochální výlet pana Broučka do XV. století
Smrť aj. Soudné sestry
Virginskij Běsi
Oxenby Garderobiér
Wagner Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Philly Cullen Hrdina západu
Německý turista aj. Lhář
Jensen Divoká kachna
Smrť aj. Maškaráda čili Fantom Opery
Markýz d’Orsini Molière
Avrámek Pokus o létání
Martius Titus Andronicus
Mesru Experiment
Cuo aj. Vějíř s broskvovými květy
Šedý muž MOMO a zloději času
Četník Naši furianti
Rode Tři sestry
Peter Varga
MOMO a zloději času
Sestra Úzkost
nar. 1971 v Komárně
absolvent ALD DAMU 1993
Předchozí angažmá
Dejvické divadlo
86 87
HERCI
HERCI
roz. Svadbíková
Role v Dlouhé
Dobrodružství dona Quijota
Matylka Sestra Úzkost
Zpívej, Klaune…
Lachoutová Škola základ života
Cimfrlína Kvas krále Vondry XXVI.
Akordeonistka Kdyby prase mělo křídla
Ženich Konec masopustu
Eleonora Tango
Hermína Kleefeldová Kouzelný vrch
Myra Roderichová Tajemství Viléma Storitze
Kabaret Richard Weiner
Zlověstná důvěrnice aj. Kabaret Vian – Cami
Mollie Ralstonová Past na myši
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Čertice Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Honora Blakeová Hrdina západu
Matylda Desgameslay aj. Kabaret Prévert – Bulis
Maminka Myška z bříška
Gizela Maškaráda čili Fantom Opery
Chór Faidra
Helena Součková Oněgin byl Rusák
Starý mnich aj. Vějíř s broskvovými květy
Marie, Sekretářka aj. MOMO a zloději času
Františka Bušková Naši furianti
Lenka Veliká
nar. 1967 v Děčíně
dcera Alžběta
absolventka ALD DAMU 1993
Předchozí angažmá
Divadlo Rozmanitostí, Most
Dejvické divadlo
Oněgin byl RusákSestra Úzkost
Myška z bříška
Role v Dlouhé
Sancho Panza Dobrodružství dona Quijota
Kněz Sestra Úzkost
Hassan Kvas krále Vondry XXVI.
Klarinetista Kdyby prase mělo křídla
Sněhová královna (zároveň autor hudby)
Michal Konec masopustu
Eda Tango
Anton Pavlovič Ferge Kouzelný vrch
Haralan Roderich Tajemství Viléma Storitze
Velkomožný pán, Zimnice Malá čarodějnice
Kabaret Richard Weiner
Hanebný otec, Selský chám aj. Kabaret Vian – Cami
Ďábel, Policajt aj. Jak jsem se ztratil
Ježibaba, Filharmonik Kabaret Undine
Siėyes, Biskup, Legendre aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Hostinský Wurfl, Jan Domšík aj. Epochální výlet pana Broučka
do XV. století
Mavrikij Nikolajevič Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Rudolf Kaštan Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Kníže pekel Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Kašpar-Adolf aj. Kabaret Prévert – Bulis
Brighella Lhář
Pettersen Divoká kachna
Ludvík Veliký Molière
Igo Pokus o létání
Bassianus Titus Andronicus
Antoša Oněgin byl Rusák
Ma aj. Vějíř s broskvovými květy
Nicola, Claudio aj. MOMO a zloději času
Seyton, První vrah Macbeth
Kožený Naši furianti
Solený Tři sestry
Martin Veliký
Dobrodružství dona Quijota
Tři sestry
nar. 1971 v Trenčíně
dcera Alžběta
absolvent ALD DAMU 1993
Předchozí angažmá
Dejvické divadlo
88 89
HERCI
HERCI
Pan Jan Souborné dílo Williama Shakespeara
ve 120 minutách
Adolf Hitler III., Goebbels U Hitlerů v kuchyni
Macbeth Macbeth
Valentin Bláha Naši furianti
Veršinin Tři sestry
Otec Láska a peníze
Nositel Ceny Alfréda Radoka (Lelio – Lhář)
a dvou Cen za herecký výkon na GRAND festivalu
smíchu v Pardubicích (Lelio – Lhář, Pan Jan – Souborné
dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách).
U většiny inscenací se podílel také na hudební
stránce, a to jako skladatel, upravovatel, aranžér či
korepetitor, případně vše najednou, u mnohých také
jako režijní spolupracovník.
nar. 1939 v Praze-Radotíně
synové Ondřej a Martin
absolventka DAMU 1960
Předchozí angažmá
Státní divadlo Brno
Jihočeské divadlo, České Budějovice
Divadlo Jaroslava Průchy, později
Středočeské divadlo Kladno
a Mladá Boleslav
Naďa Vicenová
roz. Prchalová
Role v Dlouhé
Suchánková Škola základ života
Karolina Stöhrová Kouzelný vrch
Chůva Velkolepý paroháč
Lorraine Mámení mysli
Madame Dubarry aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Preclíkářka, Kedruta aj. Epochální výlet pana Broučka
do XV. století
Bábi Zlopočasná Soudné sestry
Praskovja Drozdovová Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Matka Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Vdova Quinová Hrdina západu
Bábi Zlopočasná Maškaráda čili Fantom Opery
Jeníčková aj. Oněgin byl Rusák
Paní Dingue Dáváme děťátku klystýr!
Anfisa Tři sestry
Tři sestry
Soudné sestry
Oněgin byl Rusák
Role v Dlouhé
Dobrodružství dona Quijota
Cizinec Sestra Úzkost
Zpívej, klaune…
Boukal Škola základ života
Vondra XXVI. Kvas krále Vondry XXVI.
Houslista Kdyby prase mělo křídla
To je nápad!
Stomil Tango
Hans Castorp Kouzelný vrch
Dr. Roderich Tajemství Viléma Storitze
Kabaret Richard Weiner
TV hlasatel, Blesk aj. Kabaret Vian – Cami
Hecht Opice a ženich
Muž s kaprem, Policajt aj. Jak jsem se ztratil
Kabaretiér, Princ Kabaret Undine
Figaro Obrazy z Francouzské revoluce
Jan Žižka z Trocnova aj. Epochální výlet pana Broučka
do XV. století
Giles Ralston Past na myši
Petr Verchovenskij Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Faust Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Raamah Goldbergovské variace
Podplukovník Degameslay aj. Kabaret Prévert – Bulis
Lelio Lhář
Hjalmar Ekdal Divoká kachna
Sardelli Maškaráda čili Fantom Opery
Kantor Cyril Pokus o létání
Saturninus Titus Andronicus
Pavel Havlíček Oněgin byl Rusák
Kníže Experiment
Vypravěč Vějíř s broskvovými květy
Jan Vondráček
nar. 1966 v Praze
synové Vojtěch a Kryštof
absolvent ALD DAMU 1994
Předchozí angažmá
Divadlo Rozmanitostí, Most
Dejvické divadlo
Macbeth
90 91
HERCI
HERCI
Role v Dlouhé
Cafourek Škola základ života
Basilio Lazebník sevillský
Signor Rubio aj. Don Juan a Faust
Pantalon Létavý lékař
Král Konec masopustu
Herman Tajemství Viléma Storitze
Pagevin, Saint-Putois Sýr, sýr!
Flachkopf Opice a ženich
Vodník, Hastrman, Táta Kabaret Undine
Sanson, Necker aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Mrtvý král Verence Soudné sestry
Major Metcalf Past na myši
Sluha Alexej Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Thorton Garderobiér
Ludvík Pláteník Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Otec Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Mahon Hrdina západu
Pantalone Lhář
Továrník Werle Divoká kachna
Markýz de Charron Molière
Mateřídouška Pokus o létání
Marcus Andronicus Titus Andronicus
Australskej Mol, Fořt aj. Oněgin byl Rusák
Ludovico Lékař své cti
Nino aj. MOMO a zloději času
Adhéaume Chouilloux, Vildamour Dáváme děťátku klystýr!
Duncan Macbeth
Petr Dubský Naši furianti
Ferapont Tři sestry
Jiří Wohanka
Macbeth
Lazebník sevillský
nar. 1946 v Praze
dcera Julie, syn Richard
absolvent DAMU 1972
Předchozí angažmá
Divadlo Jaroslava Průchy,
později Středočeské divadlo
Kladno a Mladá Boleslav
Labyrint
Role v Dlouhé
Kolísko Škola základ života
Bartolo Lazebník sevillský
Leporello Don Juan a Faust
Cihlář Konec masopustu
Behrens Kouzelný vrch
Starosta Velkolepý paroháč
Generál Renaudier, Angličan Sýr, sýr!
Baylor Mámení mysli
Král, Hajný Kabaret Undine
Ludvík XVI. aj. Obrazy z Francouzské revoluce
Vrátný, Vínozpěv aj. Soudné sestry
Pan Paravicini Past na myši
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Petr Dvořák Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Vomáčka Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Michael James Hrdina západu
Doktor Balanzoni Lhář
Starý Ekdal Divoká kachna
Enrico Basilica aj. Maškaráda čili Fantom Opery
Spravedlivý švec Molière
Aemilius Titus Andronicus
Císař I. -III. Vějíř s broskvovými květy
Beppo MOMO a zloději času
Adolf Hitler VI., sólista operety U Hitlerů v kuchyni
Marek Naši furianti
Čebutykin Tři sestry
Vlastimil Zavřel
Tři sestry
Škola základ života
nar. 1954 v Praze
absolvent Pražské konzervatoře 1976
Předchozí angažmá
Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého,později Labyrint
stálý host Hudebního divadla v Karlíně
92
HERCI
nar. 1974 v Trenčianských
Teplicích
dcera Agáta, syn Jonáš
absolventka ALD DAMU 1997
Předchozí angažmá
Divadlo DRAK, Hradec Králové
Magdalena Zimová
roz. Matejková
Role v Dlouhé
Zpívej, klaune…
Kabaret Richard Weiner
Zlověstná důvěrnice, Ubohá matka aj. Kabaret Vian – Cami
Berta Opice a ženich
Holčička se sirkami aj. Jak jsem se ztratil
Lesní žínka, Dvorní dáma aj. Kabaret Undine
Darja Šatovová Běsi
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Irena Garderobiér
Esmeralda Tóth Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Anděl Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Beatrice Lhář
Myška Myška z bříška
Kristýna Maškaráda čili Fantom Opery
Armanda Béjartová Molière
Chór Faidra
Lavinie Titus Andronicus
Páťa Jíchová Oněgin byl Rusák
Pien aj. Vějíř s broskvovými květy
Želva, Paolo aj. MOMO a zloději času
Adolf Hitler V., sekretářka U Hitlerů v kuchyni
Julie Follavoineová, Kuchařka Dáváme děťátku klystýr!
Třetí čarodějnice Macbeth
Irina Tři sestry
Sandrine, Debbie Láska a peníze
U Hitlerů v kuchyni
Tři sestry
93
Inscenace
94 95
INSCENACE
INSCENACE
Sestra Úzkost
Jan Čep, Jakub Deml, J. A. Pitínský
Režie J. A. Pitínský
Scéna Egon Tobiáš
Kostýmy Zuzana Štefunková
Hudba Vratislav Šrámek (s použitím motivů úprav lidových písní Erwina Schulhoffa a Leoše Janáčka) a Jan Vondráček
Obsazení
Lenka Veliká – Matylka, Peter Varga – Prokop, Michaela Doležalová nebo Klára Sedláčková – Smrt,
Jan Vondráček – Cizinec, Ivana Lokajová – Matka, Pavel Tesař – Blázen, Martin Matejka – Žebrák,
Čeněk Koliáš – Poutník, Martin Veliký – Kněz
Inscenace získala Cenu Alfréda Radoka pro nejlepší inscenaci roku 1995, ocenění za nejlepší divadelní hru,
Egon Tobiáš získal cenu za scénografii a Dejvické divadlo, ve kterém měla premiéru, se stalo Divadlem roku.
Nominována byla i Zuzana Štefunková za kostýmy a Vratislav Šrámek za hudbu.
Původní premiéra 13. května 1995 v Dejvickém divadle
Premiéra v Divadle v Dlouhé 15. října 1996
Poslední představení 21. května 2002
(derniéra se nekonala, výpravu zničila povodeň v srpnu 2002 a inscenace už nebyla obnovena)
Počet repríz: 37
Dobrodružství Dona Quijota
Miguel de Cervantes, Jose Maria da Silva
Na motivy románu Miguela de Cervantese a divadelní hry Jose Maria da Silvy sestavil Jan Borna, a to za použití překladu
Václava Černého a Dagmar Strejčkové
Režie Jan Borna
Výprava Bára Lhotáková
Scénická hudba a úprava převzatých skladeb Jan Vondráček
Obsazení
Martin Matejka – Don Quijote, Martin Veliký – Sancho Panza, Ivana Lokajová, Michaela Doležalová, Lenka Veliká,
Čeněk Koliáš, Pavel Tesař, Peter Varga, Jan Vondráček
Inscenace získala Cenu kritiky na festivalu v Klodsku v roce 1995.
Původní premiéra 27. března 1994 v Dejvickém divadle
Premiéra v Divadle v Dlouhé 4. září 1996
Derniéra 24. října 1998
Počet repríz 14
96 97
INSCENACE
INSCENACE
Škola základ života
Jaroslav Žák
Scénář a režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Výprava David Marek
Hudební aranžmá Zoltán Liška
Choreografie Jana Vašáková
Obsazení
Miroslav Hanuš – Benetka, Luděk Čtvrtlík – Holous, Miroslav Táborský – Čuřil, Jan Vondráček – Boukal, Tomáš Turek –
Krhounek, Milan Potoček – Peterka, Eva Horká nebo Kamila Špráchalová nebo Barbora Munzarová nebo Jana Holcová –
Pařízková, Ilona Svobodová – Jánská, Michaela Doležalová nebo Klára Sedláčková – Nováková, Vlastimil Zavřel – Kolísko,
Pavel Rímský – Lejsal, Vítězslav Jirsák, později Čestmír Gebouský – Gábrlík, Jiří Wohanka – Cafourek, Ivana Lokajová
nebo Naďa Vicenová – Suchánková, Lenka Veliká nebo Eva Horká – Lachoutová, Bořík Procházka nebo Bořivoj
Navrátil – Ředitel, Ladislav Trojan nebo Dalimil Klapka – Školník, Peter Varga – Inspektor
Inscenace byla na 5.–6. místě v anketě kritiků o Cenu Alfréda Radoka, v nominacích se objevil i M. Táborský.
Původní premiéra 19. května 1994 v divadle Labyrint
Premiéra v Divadle v Dlouhé 18. října 1996
Poslední představení 3. června 2002
(derniéra se nekonala, výpravu zničila povodeň v srpnu 2002 a inscenace už nebyla obnovena)
Počet repríz: 160
Zpívej, klaune…
Jan Borna, Petr Matásek, Jan Vodňanský
Režie Jan Borna
Scéna, loutky, kostýmy Bára Lhotáková
Hudba Jiří Bulis
Texty písní Jan Vodňanský
Obsazení
Martin Matejka, Čeněk Koliáš, Ivana Lokajová,
Lenka Veliká nebo Magdalena Zimová, Peter Varga,
Jan Vondráček
Původní premiéra 17. prosince 1995 v Dejvickém divadle
Premiéra v Divadle v Dlouhé 16. října 1996
Derniéra 22. června 2000
Počet repríz: 37
98 99
INSCENACE
INSCENACE
Kvas krále Vondry XXVI.
Josef Illner
Dramaturgická konzultace a objev díla Dr. Vojen Drlík
Scénář a režie Arnošt Goldflam
Výprava Petra Štětinová
Obsazení
Jan Vondráček – Vondra XXVI., Ivana Lokajová nebo Ilona Svobodová – Vondrová, Michaela Doležalová nebo Alena
Mihulová a Lenka Veliká – Cimfrlína, Martin Matejka a Pavel Tesař – Eldorádo, Čeněk Koliáš – Pakan, Martin Veliký
a Tomáš Turek – Hassan, Peter Varga – Čavalari, klavírní doprovod Jana Bartoňová
Původní premiéra 24. září 1994 v Dejvickém divadle
Premiéra v Divadle v Dlouhé 23. listopadu 1996
Derniéra 16. října 1998
Počet repríz 23
Lazebník sevillský
Pierre Beaumarchais, Gioacchino Rossini
S použitím překladu Karla Krause a operního libreta Cesare Sterbiniho v překladu Václava Judy Novotného
upravila Hana Burešová
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Výprava David Marek
Hudební úprava a nastudování Milan Dušek
Choreografie Jiří Ouřada
Pohybová spolupráce Jana Vašáková, Richard Genzer
Obsazení
Luděk Čtvrtlík – Almaviva, Miroslav Hanuš – Figaro, Vlastimil Zavřel – Bartolo, Nela Boudová – Rosina, Jiří Wohanka –
Basilio, Ilona Svobodová – Marcellina, Tomáš Borůvka – Fiorillo, Rybička, Stráž, Notář, Milan Dušek – Klavírista
Inscenace získala Cenu Českého literárního fondu a obsadila druhé místo v nominacích na Cenu Alfréda Radoka o nejlepší
inscenaci roku 1992.
Původní premiéra 9. září 1992 v divadle Labyrint
Premiéra v Divadle v Dlouhé 12. listopadu 1996
Derniéra 22. října 1998
Počet repríz 32
100 101
INSCENACE
INSCENACE
Sněhová královna
Biljana Golubovič
Režie Biljana Golubovič
Scéna Beata Hundertmark
Loutky Renáta Pavlíčková
Hudba Martin Veliký
Obsazení
Michaela Doležalová, Pavel Tesař, Martin Veliký
Původní premiéra 3. prosince 1995 v Dejvickém divadle
Premiéra v Divadle v Dlouhé 15. ledna 1997
Derniéra 3. června 1997
Počet repríz 9
Kdyby prase mělo křídla
Petr Skoumal, Emanuel Frynta, Pavel Šrut, Jan Vodňanský
Režie Jan Borna
Výprava Petra Štětinová
Hudba Petr Skoumal
Hudební aranžmá Jan Vondráček
Hudební nastudování Milan Potoček a Jan Vondráček
Obsazení
Petr Skoumal, Ivana Lokajová nebo Kateřina Jirčíková, Lenka Veliká, Miroslav Hanuš, Jan Vondráček, Pavel Tesař, Čeněk
Koliáš, Martin Veliký, Martin Matejka (později Pavel Lipták), Milan Potoček, Tomáš Rejholec nebo Michal Mareš nebo
Jiří Burian nebo Pavel Razim
V nominacích na Cenu Alfréda Radoka byla Petra Štětinová na 2.–5. místě v kategorii scénografie a byla nominována i jako
talent roku, v kategorii scénická hudba byl nominován Petr Skoumal.
Česká premiéra 14. prosince 1996
Počet repríz 267 (k 16. listopadu 2011)
102 103
INSCENACE
INSCENACE
To je nápad! Variace na příběhy z města Kocourkova
Jan Borna
Režie Jan Borna
Výprava Bára Lhotáková
Hudba Jiří Bulis
Texty písní Jan Vodňanský
Obsazení
Jan Vondráček a Pavel Tesař
Jan Vondráček a Pavel Tesař získali cenu za herecký výkon
na festivalu Mateřinka 1995.
Původní premiéra 30. října 1993 v Dejvickém divadle
Premiéra v Divadle v Dlouhé 27. ledna 1997
Derniéra 3. června 1999
Počet repríz 28
Don Juan a Faust
Christian Dietrich Grabbe
Překlad František Vrba
Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek (s použitím překladu Zbyňka Sekala)
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Výprava Karel Glogr
Hudba výběr z děl H. Berlioze, W. A. Mozarta, L. van Beethovena, I. Stravinského, M. Glinky
Hudební poradce Ivan Žáček
Pohybová spolupráce Richard Genzer
Obsazení
Karel Roden – Don Juan, Vlastimil Zavřel – Leporelo, Miroslav Táborský – Faust, Pavel Rímský – Rytíř, Miloš Kopečný
nebo Jiří Klem – Guvernér, Nela Boudová nebo Marie Horáčková – Dona Anna, Tomáš Turek – Octavio, Skřet, Bořík
Procházka nebo Jiří Wohanka – Signor Rubio, policejní prezident, Miroslav Hanuš – Signor Negro, Skřet, Tomáš Borůvka –
Gasparo, Skřet, Alena Mihulová nebo Ilona Svobodová – Líza, Skřet, Ondřej Kopečný nebo Václav Pelouch – Sluha,
Stráž, Tomáš Kotrba nebo Martin Luhan nebo Daniel Pražák – Dítě
Inscenace získala Cenu Alfréda Radoka pro nejlepší inscenaci roku 1992.
Původní premiéra 16. září 1992 v divadle Labyrint
Premiéra v Divadle v Dlouhé 26. ledna 1997
Derniéra 31. ledna 2004
Počet repríz 57
104 105
INSCENACE
INSCENACE
Konec masopustu
Josef Topol
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Výprava Xénia a Adam Hoffmeisterovi
Hudba Petr Skoumal
Pohybová spolupráce Martin Pacek
Obsazení
Jiří Wohanka – Král, Miroslav Táborský – Jindřich, Marie Horáčková – Marie, Vlastimil Zavřel – Cihlář, Pavel Rímský –
Smrťák, Ilona Svobodová – Věra, Věra Kubánková – Paní Pražka, Pavel Tesař – Rafael, Tomáš Turek – Petr, Bořík Procházka
– Předseda, Luděk Čtvrtlík – Tajemník, Miroslav Hanuš – Mladík (Husar), Martin Veliký – Michal (Maškara
s bubnem), Čeněk Koliáš – Pavlíček (Maškara s trubkou), Peter Varga – Nevěsta, Lenka Veliká – Ženich, Martin Matejka –
Slaměný panák, Ivana Lokajová nebo Martin Pacek – Těhotná stařena, Eva Velínská – Bába s nůší, Miloš Čížek – Kůň,
Karla Klimtová, Květuše Seinerová, Oldřich Hrůza – Venkované.
Miroslav Táborský za postavu Jindřicha získal Cenu Alfréda Radoka za mužský herecký výkon roku 1997. Za scénografii
byli nominováni Xénia a Adam Hoffmeisterovi, za hudbu Petr Skoumal.
Premiéra 22. března 1997
Derniéra 27. května 1999
Počet repríz 28
Létavý lékař aneb Proměny Harlekýnovy
Scénář Hana Burešová a Štěpán Otčenášek (volně podle Molièrových „doktorských“ komedií a textů komedie dell´ arte)
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna David Marek
Kostýmy a masky Irena Marečková
Hudební úprava a nastudování Vícehlasých italských zpěvů L. van Beethovena Ivan Žáček
Hudební spolupráce Petr Skoumal
Pohybová spolupráce Jana Vašáková, Jiří Reidinger
Obsazení
Luděk Čtvrtlík – Leandr, Miroslav Hanuš – Harlekýn, Jiří Wohanka – Pantalon, Ilona Svobodová – Lucinda, Zita Morávková
nebo Kateřina Petrová nebo Zuzana Hanáková – Kolombína, Tomáš Turek – Zanni, Miroslav Táborský – Doktor
V nominacích na Cenu Alfréda Radoka byla inscenace na 6.–7. místě, Irena Marečková byla nominována za kostýmy.
Původní premiéra 20. dubna 1996 v Divadle Na zábradlí
Premiéra v Divadle v Dlouhé 6. února 1997
Derniéra 31. prosince 1998
Počet repríz 31
106 107
INSCENACE
INSCENACE
Kouzelný vrch (Did you ever see the devil with a nightcap on?)
omas Mann
Překlad Jitka Fučíková, Berta a Pavel Levitovi
Dramatizace Janoš Krist, Štěpán Otčenášek, J. A. Pitínský
Režie J. A. Pitínský
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna Jan Dušek
Kostýmy Kateřina Štefková
Hudební spolupráce Ivan Žáček, Milan Potoček, Martin Zach
Pohybová spolupráce Jana Vašáková
Asistentka režie Eva Petláková
Obsazení
Jan Vondráček – Hans Castorp, Tomáš Turek – Joachim Ziemsen, Miroslav
Táborský – Lodovico Settembrini, Miloš Kopečný – Leo Naphta, Martin Štěpánek
– Pieter Peeperkorn, Vlastimil Zavřel – Dvorní rada Behrens, Luděk
Čtvrtlík – Doktor Edhin Krokowski, Peter Varga – Albin, Martin Matejka –
Ferdinand Wehsal, Martin Veliký – Anton Karlovič Ferge, Miroslav Hanuš –
Polypraxios, Pavel Tesař – Leo Blumenkohl, Učitel Popow, Čeněk Koliáš – Portýr,
David Nykl nebo Jiří Wohanka – Kapitán Miklosich, Seigi Kato – TingFu,
Milan Potoček – Pan Václav, Martin Zach – Martin Swarzhorn, Petra
Špalková – Klaudie Chauchatová, Ivana Lokajová nebo Klára Sedláčková –
Marusja, Ilona Svobodová – Paní Engelhartová, Naďa Vicenová – Karolina
Stöhrová, Lenka Veliká nebo Hana Ulrichová – Hermína Kleefeldová, Věra
Kubánková – Tous-les-deux, Paní Ziemsenová, Michaela Doležalová nebo
Alena Mihulová – Ellen Brandová, Karla Klimtová – Paní Zimmermannová,
Simona Babčáková nebo Zlata Pavlíčková – Adriatica Mylendonková, Lenka
Čechová – Emerencie a další
Inscenace byla v nominacích na Cenu Alfréda Radoka (4.–5. místo), Petra Špalková
se stala Talentem roku a byla druhá v kategorii ženský herecký výkon,
nominován byl Jan Dušek za scénu (2. místo), Kateřina Šte ová za kostýmy,
J. A. Pitínský za výběr hudby, J. Krist, Š. Otčenášek a J. A. Pitínský za text.
Petra Špalková získala také Cenu álie v kategorii „Talent do 33 let“.
Česká premiéra 12. prosince 1997
Derniéra 19. června 2000
Počet repríz 24
Tango
Slawomir Mrožek
Překlad Helena Stachová
Režie Jan Borna
Výprava Barbora Lhotáková
Hudba Jan Vondráček, Antonín Dvořák
Obsazení
Ivana Lokajová – Evženie, Martin Matejka – Strýc Evžen, Jan Vondráček – Stomil, Lenka Veliká – Eleonora, Pavel Tesař –
Artur, Michaela Doležalová nebo Eva Horká – Ala, Martin Veliký nebo Čeněk Koliáš – Eda
Původní premiéra 25. února 1995 v Dejvickém divadle
Premiéra v Divadle v Dlouhé 27. března 1997
Derniéra 19. ledna 1999
Počet repríz 23
109
INSCENACE
INSCENACE
Tajemství Viléma Storitze
Jules Verne, Arnošt Goldflam
Režie Arnošt Goldflam
Výprava Petra Štětinová
Hudba Jan Vondráček
Hudební spolupráce Milan Potoček
Pohybová spolupráce Jana Vašáková
Dramaturgie Štěpán Otčenášek, Karola Štěpánová
Obsazení
Tomáš Turek – Henri Vidal, Čeněk Koliáš – Marc Vidal, Jan Vondráček – Dr. Roderich, Ivana Lokajová nebo Mariana
Chmelařová – Vilma Roderichová, Lenka Veliká nebo Klára Sedláčková – Myra Roderichová, Martin Veliký – Haralan
Roderich, Peter Varga – Vilém Storitz, Jiří Wohanka – Herrman, Ilona Svobodová – Uršula, Pavel Tesař – Jacques, Stepark,
Milan Potoček – Guvernér, Halina Ničová – Teta Erži
Česká premiéra 21. března 1998
Derniéra 28. dubna 2000
Počet repríz 35
108
Velkolepý paroháč
Fernand Crommelynck
S použitím překladu Jana Tomka upravili Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Výprava Karel Glogr
Realizace masek Petra Štětinová
Hudební spolupráce Ivan Žáček
Autor písně „Ty vrátíš ji“ Jan Vondráček
Obsazení
Karel Roden – Bruno, Klára Sedláčková – Stella, Martin Matejka – Estrugo, Naďa Vicenová – Chůva, Miroslav Hanuš nebo
Martin Veliký – Ovčák, Luďěk Čtvrtlík – Petr, Vlastimil Zavřel – Starosta, Peter Varga – Hrabě, vesničan, Pavel Tesař –
Mladík, vesničan, Gabriela Hyrmanová nebo Michaela Doležalová – Kornélie, Karla Klimtová – Flóra, Oldřich Hrůza,
Jan Leimann, Martin Zach, Zlata Pavlíčková, Eva Daňková, Tereza Gebouská nebo Halina Ničová nebo Karla Brožová,
Vlastimil Schmidt, Jan Pikl, Lukáš Kletečka – vesničané
Inscenace získala hlavní cenu „Zlomené závory“ a odměnu Ministerstva kultury a umění Polské republiky na IX. mezinárodním
divadelním festivalu Na hranici v Českém Těšíně. Karel Roden za postavu Bruna získal Cenu Alfréda Radoka
za mužský herecký výkon roku 1998 a byl nominován na cenu álie. V anketě Divadelních novin se inscenace umístila jako
druhá, v nominacích na Cenu Alfréda Radoka byla na 4.–5. místě, nominován byl i Karel Glogr v kategorii scénografie.
Premiéra 28. února 1998
Poslední představení 25. února 2004
Počet repríz 89
110 111
INSCENACE
INSCENACE
Kabaret Richard Weiner
Richard Weiner, Arnošt Goldflam a kol.
Režie Arnošt Goldflam
Výprava Petra Štětinová
Hudba Jan Vondráček a převzaté písně
Hudební nastudování Jan Vondráček
Obsazení
Lenka Veliká nebo Magdalena Zimová, Ilona Svobodová nebo Ivana Lokajová, Alena Mihulová nebo Michaela Doležalová
nebo Klára Sedláčková, Čeněk Koliáš, Martin Matejka, Pavel Tesař, Peter Varga, Martin Veliký, Jan Vondráček, Tomáš
Rejholec nebo Matěj Ornest
V anketě kritiků o Ceny Alfréda Radoka byla nominována Petra Štětinová za scénu a kostýmy a Jan Vondráček za hudbu.
Premiéra první verze pod názvem Rovnováha 30. března 1996 v Dejvickém divadle
Premiéra v Divadle v Dlouhé 14. října 1998
Derniéra 27. října 2000
Počet repríz 25
Malá čarodějnice aneb Havrane z kamene
Ottfried Preussler, Tomáš Pěkný
Režie a choreografie Zoja Mikotová
Výprava Pavlina Zarodňanská
Hudba Zdeněk Kluka
Hudební nastudování Milan Potoček
Obsazení
Klára Sedláčková – Malá čarodějnice, Peter Varga –
Havran, Blátenice, Alena Mihulová – Juliána, Naďa
Vicenová – Berta Braunová, Simona Babčáková
nebo Hana Ulrichová – Klekánice, Kateřina Dušková
– Polednice, Martin Matejka nebo Čeněk Koliáš –
Verbíř, Povětrnice, Martin Veliký – Velkomožný
pán, Zimnice, Halina Ničová – Vlasatice
Premiéra 30. května 1998
Derniéra 21. června 1999
Počet repríz 31
112 113
INSCENACE
INSCENACE
Kabaret Vian – Cami
Boris Vian, Pierre-Henri Cami, Jan Borna a kol.
Překlad Jiří Dědeček (šansony B. Viana) a Jiří Konůpek (minikomedie P. -H. Camiho)
Režie Jan Borna
Výprava Petra Štětinová
Hudební aranžmá a nastudování Jan Vondráček a Milan Potoček
Obsazení
Ilona Svobodová (zvonkohra, labutí krk) – Lukrecia Borgia, Housle, Cvičenka, Dokonalá žena, Lenka Veliká (akordeon,
piano) – Zlověstná důvěrnice, Ubohá matka, Cvičenka, Žena průzkumníka, Kateřina Jirčíková (saxofon, pikola, příčná
flétna) – Letcova žena, Cvičenka, Čeněk Koliáš (trubka) – Pedel, Ryba, Cvičenec, Manžel, Chlípný proutník, Martin Matejka
(basa) – Angeliko stahovač, Hodné dítě, Letec, Velmož, Izabela, Cvičenec, Král opic, Milan Potoček (piano, klarinet) –
Pianista, Tomáš Rejholec nebo Pavel Razim (bicí) – Stažená kůže milencova, Pavel Tesař (kytara, basa, husí krk) – Cudný
šlechtic, Potápěč, Nohy hodného dítěte, Pohádkový dědeček, Cvičenec, Starý pán, Martin Veliký (klarinet) – Stažený milenec,
Čistá a božská Laurencie, Hanebný otec, Selský chám, Cvičenec, Jan Vondráček (housle, banjo, basa) – Stažený milenec,
TV hlasatel, Blesk, Cvičenec, Průzkumník
Inscenace byla nominována na  Cenu Alfréda Radoka (3. místo), kde byl rovněž nominován Jan Vondráček za herecký výkon
a spolu s Milanem Potočkem také za hudbu, za herecké výkony byli dále nominováni Lenka Veliká, Ilona Svobodová a Pavel
Tesař, za výpravu Petra Štětinová. Jan Vondráček byl nominován na cenu álie.
Česká premiéra 5. února 1999
Derniéra 30. června 2010
Počet repríz 199
Sýr, sýr! aneb Lov na havrany
Eugène Labiche, Marc Michel
Překlad Marek Stašek
Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Výprava David Marek
Pohybová spolupráce Jana Vašáková
Hudba Úryvky ze skladeb skupiny Prodigy
Hudební spolupráce Milan Potoček
Obsazení
Miroslav Hanuš – Criqueville, Tomáš Turek –
Antoine, Luděk Čtvrtlík – Flavigny, Vlastimil
Zavřel – Generál Renaudier, Angličan, Jiří
Wohanka – Pagevin, Saint-Putois, Miroslav
Táborský – Montdouillard, Ilona Svobodová
nebo Ivana Lokajová – Emerance, paní Darbelová,
Peter Varga – Bartavelle, Kerkadec, Klára
Sedláčková – Catiche, Kryštof Rímský nebo
Hynek Dřízhal – Arthur, Vlastimil Schmidt
nebo Rostislav Trtík – Číšník, Eva Bergerová,
Karla Klimtová, Miloš Čížek, Vlastimil
Schmidt – hosté, posluha, chodci
Inscenace se objevila mezi nominovanými
na Cenu Alfréda Radoka za rok 1998, za herecké
výkony byli nominováni Miroslav Táborský
a Tomáš Turek, za scénu David Marek.
Česká premiéra 14. listopadu 1998
Derniéra 3. května 2001
Počet repríz 44
114 115
INSCENACE
INSCENACE
Opice a ženich
Johann Nepomuk Nestroy
Překlad Josef Balvín (texty písní Jindřich Pokorný)
Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Výprava Karel Glogr
Hudba Jan Vondráček
Pohybová spolupráce Martin Pacek, Jiří Reidinger
Obsazení
Miroslav Táborský – Mondkalb, Jan Vondráček – Hecht, Jiří Wohanka – Flachkopf, Magdalena Zimová nebo Lenka Krobotová
– Berta, Tomáš Turek – Vilém, Miroslav Hanuš – Buxbaum, Tigerschwanz aj., Klára Sedláčková – Jenovefa, Ivana
Lokajová nebo Petra Jindrová – Líza, Martin Matejka – Kryštof, Blasius aj., Pavel Tesař – Immerzorn, Geistreich, Rostislav
Trtík, Lukáš Kletečka, Jan Leimann – strážníci, sluhové a Jiří Bilbo Reidinger nebo Martin Páca Pacek – Mamok
V anketě o Ceny Alfréda Radoka byli za herecký výkon nominováni Jan Vondráček (4. místo), Klára Sedláčková a Miroslav
Táborský, Jan Vondráček byl nominován i za hudbu.
Česká premiéra 4. prosince 1999
Derniéra 26. března 2002
Počet repríz 40
Mámení mysli
Sam Shepard
Překlad Jaroslav Kořán
Režie Ewan McLaren
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna David Marek
Kostýmy Marie Špačková
Hudební spolupráce Milan Potoček
Dramaturgická spolupráce Karola Štěpánová
Odborná spolupráce PhDr. Daniela Knopová, MUDr. Oldřich Vyšata
Světelná režie Ivo Dankovič
Asistentka režie Alena Večeřová
Obsazení
Tomáš Turek – Jake, Luděk Čtvrtlík – Frankie, Klára Sedláčková – Beth, Miroslav Hanuš – Mike, Naďa Vicenová – Lorraine,
Ilona Svobodová – Sally, Vlastimil Zavřel – Baylor, Jaroslava Pokorná – Meg
Premiéra 23. září 1999
Derniéra 6. června 2000
Počet repríz 13
116 117
INSCENACE
INSCENACE
Kabaret Undine
Scénář Vladimír Morávek a Lucie Bulisová
(s použitím textů J. Kvapila, H. X. Bouřného, H. Domanínského, A. P. Čechova, G. Hauptmanna, E. Krásnohorské,
H. Ch. Andersena, P. Klápštěho, L. Slaniny, K. Kladiva, W. Gombrowicze, F. Kafky, P. Verlaina, K. H. Erbena, B. Němcové,
W. Hauffa a dalších)
Režie Vladimír Morávek
Scéna Milan David
Kostýmy Zuzana Krejzková
Hudba Antonín Dvořák, Daniel Fikejz
Dramaturgická spolupráce Lucie Bulisová
Pohybová spolupráce Marta Lajnerová
Obsazení
Klára Sedláčková – Rusalka, Chantal Poullain – Královna, Cizí kněžna, Rarach, Magdalena Zimová, Kateřina Vaníčková –
Lesní žínky, Dvorní dámy, Filharmoničky, Ilona Svobodová – Bílá laň, Iza, Jaroslava Pokorná – Máma, Jan Vondráček – Kabaretiér,
Princ, Tomáš Turek – J. A. P., Martin Veliký, Martin Matejka – Ježibaba, Filharmonici, Luděk Čtvrtlík – Tajemník,
Pavel Tesař – Ceremoniář, Kuchtík, Soudce, Filharmonik, Peter Varga – Kabaretiér, Bílý jelen, Vlastimil Zavřel – Král, Hajný,
Čeněk Koliáš – Cyril, Filharmonik, Lovec, Jiří Wohanka – Vodník, Hastrman, Táta, Milan Potoček, Jiří Rohan, Jan Buble –
Filharmonici
V anketě o Ceny Alfréda Radoka byla nominována inscenace, Zuzana Krejzková za kostýmy, Milan David za scénu, za herecké
výkony Jaroslava Pokorná, Klára Sedláčková, Tomáš Turek a Jan Vondráček.
Česká premiéra 13. května 2000
Derniéra 23. února 2001
Počet repríz 8
aneb J. A. P. jde se svou maminkou
do divadla. Dávají zas něco o Rusalce.Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka
Ludvík Aškenazy, Jan Borna
Režie Jan Borna
Scéna Marek Zákostelecký
Kostýmy Zuzana Krejzková
Hudební aranžmá a nastudování Milan Potoček, Jan Vondráček
Obsazení
Pavel Tesař – Pavel, Jan Vondráček – Muž s kaprem, Policajt, Čert, Peter Varga nebo Karel Zima – Lampář, Koloběžkář,
Brambora, Čeněk Koliáš – Karlička, Koloběžkář, Rybakapr, Čert, Martin Veliký – Ďábel, Policajt, Koloběžkář, Martin Matejka
– Otec, Klement, Koloběžkář, Mrkev, Čert, Milan Potoček – Čert, Tomáš Rejholec nebo Michal Mareš nebo Pavel
Razim – Čert, Koloběžkář, Magdalena Zimová nebo Klára Sedláčková – Holčička se sirkami, Holčička s pivem, Koloběžkářka,
Majonéza, Čertice, Ivana Lokajová nebo Ivana Milbachová – Matka, Čertice, Koloběžkářka, Kateřina Jirčíková –
Čertice
Na festivalu Mateřinka 2001 v Liberci získal Pavel Tesař hlavní cenu, Zuzana Krejzková za kostýmy získala Cenu primátora
města Liberce. Jan Borna za režii a Pavel Tesař za roli Pavla získali Cenu města Plzně na festivalu Skupova Plzeň 2002.
V nominacích na Cenu Alfréda Radoka obsadila inscenace druhé místo, Pavel Tesař byl druhý v kategorii nejlepší mužský
herecký výkon roku, druhé místo získal i Marek Zákostelecký za scénu, za kostýmy byla nominována Zuzana Krejzková,
za scénickou hudbu Jan Vondráček a Milan Potoček.
Česká premiéra 26. února 2000
Počet repríz 323 (k 16. listopadu 2011)
118 119
INSCENACE
INSCENACE
Epochální výlet pana Broučka do XV. století
Svatopluk Čech, Jan Borna
Režie Jan Borna
Scéna Jaroslav Milfajt
Kostýmy Petra Goldflamová Štětinová
Hudba a úprava písní Jan Vondráček
Obsazení
Arnošt Goldflam – Matěj Brouček, Martin Veliký – Hostinský Wurfl, Jan Domšík, Husita, Ilona Svobodová – Hostinská
Wurflová, Mandaléna, žena Domšíkova, Husitská žena (Chroustová), Marie Horáčková nebo Michaela Doležalová –
Dcera Wurflových, Kunhuta, dcera Domšíkových, Husitská žena, Naďa Vicenová – Preclíkářka paní Kedrutská, Kedruta,
posluhovačka u Domšíkových, Husitská žena, Jan Vondráček – Profesor, Jan Bradatý, Jan Žižka z Trocnova, Muž s páskou,
Pavel Tesař – Mistr zlatnický, Měšťan pražský, Pavel Zlatník, Husita, Martin Matejka – Policejní rada, Martin Holohlavý,
Hejtman Chval Řepický z Machovic, Husita, Čeněk Koliáš – Student, Žák, Husita, Peter Varga – Opat, Kněz Koranda, Hostinský
husita, Kateřina Jirčíková, Pavel Kučera, Milan Potoček, Tomáš Rejholec – Muzikanti z Vikárky i středověku
Česká premiéra 10. února 2001
Derniéra 12. června 2007
Počet repríz 151
Obrazy z Francouzské revoluce
Hana Burešová, Štěpán Otčenášek, Jan Vedral
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna Karel Glogr
Kostýmy, masky a loutky Samiha Malehová
Hudba Milan Potoček
Hudební spolupráce Ivan Žáček
Pohybová spolupráce Lucie Mertová
Obsazení
Miroslav Táborský – Robespierre, Jan Vondráček – Figaro,
Vlastimil Zavřel – Král aj., Miroslav Hanuš – Danton, Mirabeau
aj., Jiří Wohanka – Sanson, Necker aj., Ilona Svobodová
– Královna aj., Tomáš Turek – Saint-Just, Barnave aj.,
Pavel Tesař – Desmoulins, Guillotin aj., Klára Sedláčková –
Madeleine, Cordayová, Lucille aj., Martin Matejka – Marat,
Couthon aj., Peter Varga – Bailly, de Sade, Fouché aj., Martin
Veliký – Sieyès, Legendre, Simon aj., Ivana Lokajová nebo
Ivana Milbachová – Hraběnka, Eleonora aj., Jaroslava Pokorná
– Contatová, Simona aj., Naďa Vicenová – Kateřina
Veliká, Dubarryová aj., Čeněk Koliáš – Lafayette, Tallien aj.,
Tomáš Borůvka – Šlechtic-obřadník, Collot aj., Marie Horáčková
– Svoboda, Marianna aj., Anna Fialová – Madame
Royale, lid, Halina Ničová, Jiří Kohout, Vojtěch Hájek nebo
Jindřich Nováček nebo Martin Pařízek – lid, gardisté aj.,
Tomáš Kotrba nebo Tomáš Kohout-Žatečka nebo Petr Pulc
nebo Jiří Švorc – Dauphin, lid
V nominacích na Cenu Alfréda Radoka byla inscenace na 
4.–8. místě, za herecké výkony byli nominováni Miroslav
Táborský, Jan Vondráček a Klára Sedláčková, Karel Glogr byl
nominován za scénu a Samiha Malehová za kostýmy, loutky
a masky, Milan Potoček za hudbu, nominován byl i text.
Česká premiéra 10. listopadu 2000
Derniéra 10. března 2005
Počet repríz 49
120 121
INSCENACE
INSCENACE
Past na myši
Agatha Christie
Překlad Jaroslav Chuchvalec, text písně přeložil Pavel Šrut
Režie Jan Borna
Výprava Jaroslav Milfajt
Dramaturgická spolupráce Štěpán Otčenášek
Obsazení
Lenka Veliká – Mollie Ralstonová, Jan Vondráček – Giles Ralston, Pavel Tesař – Kryštof Wren, Jaroslava Pokorná – Paní
Boylová, Jiří Wohanka – Major Metcalf, Marie Horáčková – Slečna Casewellová, Vlastimil Zavřel – Pan Paravicini, Tomáš
Turek – Detektiv seržant Trotter
Premiéra 12. ledna 2002
Derniéra 27. prosince 2005
Počet repríz 50
Soudné sestry (Celá Plocha jest jevištěm)
Terry Pratchett, Stephen Briggs
Překlad Jan Kantůrek
Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna Karel Glogr
Kostýmy Samiha Malehová
Hudba Jan Vondráček a výběr
Pohybová spolupráce Jana Vašáková
Obsazení
Naďa Vicenová – Bábi Zlopočasná, Jaroslava Pokorná – Stařenka Oggová, Klára Sedláčková – Magráta Česneková, Tomáš
Turek – Vévoda Felmet, Ilona Svobodová – Lady Felmetová, Miroslav Táborský – Šašek, Jiří Wohanka – Mrtvý král Verence,
1. zloděj, Vlastimil Zavřel – Vrátný, Vínozpěv, 1. strážný, 2. čarodějka, Dásínek, Miroslav Hanuš – 2. voják, Herec,
Mášrecht, Peter Varga – Smrť, Kancléř, 2. strážný, 2. zloděj, Martin Matejka – 3. voják, Seržant, 4. strážný, Herec-kokta,
1. čarodějka, Čeněk Koliáš – 1. voják, 3. strážný, 3. zloděj, 3. čarodějka, Špatenka, Petr Lněnička nebo Pavel Tesař nebo
Pavel Batěk nebo Miloslav König – 4. voják, Tomjan, Karla Klimtová nebo Zuzana Kolomazníková – Paní Vínozpěvová,
Roman Korda, Luboš Batěk, Lukáš Kletečka – Stráže a další postavy
V nominacích na Cenu Alfréda Radoka byla inscenace na 5.–6. místě, za herecké výkony byla nominována Klára Sedláčková
(4. místo) a Jaroslava Pokorná, za scénu Karel Glogr a za hudbu Jan Vondráček. Miroslav Táborský byl za roli Šaška nominován
na Cenu Sazky a Divadelních novin. Inscenace se objevila i v anketě Divadelních novin.
Česká premiéra 27. dubna 2001
Počet repríz 162 (k 16. listopadu 2011)
122 123
INSCENACE
INSCENACE
Mokré písně z Dlouhé aneb Co nevzala voda
Režijní spolupráce Jan Borna, Hana Burešová
Výtvarná spolupráce Petra Goldflamová Štětinová
Obsazení
Pravidelně Michaela Doležalová, Miroslav Hanuš,
Marie Horáčková, Kateřina Jirčíková, Čeněk Koliáš,
Pavel Kučera, Martin Matejka, Milan Potoček,
Tomáš Rejholec nebo Michal Mareš, Pavel Tesař,
Tomáš Turek, Martin Veliký, Naďa Vicenová, Jan
Vondráček, Vlastimil Zavřel, Magdalena Zimová
nebo Lenka Veliká
Nepravidelně Jaroslava Pokorná, Ilona Svobodová,
Jiří Wohanka
Česká premiéra 24. září 2002 v Lodži (Polsko)
Derniéra 13. ledna 2003
Počet repríz 16
Běsi
Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Albert Camus
Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
(s použitím překladu Jaroslava Krále)
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna Milan David
Kostýmy Zuzana Krejzková
Hudba Vladimír Franz
Obsazení
Miroslav Táborský – Grigorjev, Marie Málková – Varvara Petrovna
Stavroginová, David Prachař – Nikolaj Vsevolodovič
Stavrogin, Miloš Kopečný – Štěpán Trofimovič Verchovenskij,
Jan Vondráček – Petr Štěpánovič Verchovenskij, Pavel Tesař – Šatov,
Magdalena Zimová – Darja Pavlovna, Tomáš Turek – Inženýr
Kirillov, Miroslav Hanuš – Kapitán Ignát Lebjadkin, Biskup
Tichon, Michaela Doležalová – Marja Timofejevna, Naďa Vicenová
– Praskovja Drozdovová, Klára Sedláčková-Oltová nebo
Helena Dvořáková – Lizaveta Nikolajevna, Martin Veliký – Mavrikij
Nikolajevič, Jiří Wohanka – Alexej, Martin Matejka – Liputin,
Feďka Kriminálník, Peter Varga – Virginskij, Čeněk Koliáš –
Ljamšin, Mladý Gaganov, Marie Turková nebo Ivana Lokajová –
Marie Šatovová, Tomáš Borůvka – Starý Gaganov, Šigalev
Marie Málková za postavu Varvary Stavroginové získala Cenu
Alfréda Radoka za ženský herecký výkon roku 2002. Na Cenu
Alfréda Radoka byla nominována i celá inscenace (3. místo), Vladimír
Franz za hudbu (2. místo), Milan David za scénu (2. místo),
Zuzana Krejzková za kostýmy, v nominacích za herecký výkon
se objevil Miroslav Táborský a Jan Vondráček, Hana Burešová
a Miroslav Táborský byli nominováni na Cenu Sazky a Divadelních
novin.
Premiéra 12. ledna 2002
Derniéra 25. ledna 2010
Počet repríz 63
124 125
INSCENACE
INSCENACE
Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Samuel Königgratz
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna David Vávra
Kostýmy Andrea Králová
Hudba Robert Nebřenský
Obsazení
Miroslav Hanuš – Antonín Jánský, Vlastimil Zavřel – Petr Dvořák, Pavel Tesař – Aleš Podzimek, Ivana Lokajová – Gabriela
Kleinová, Klára Sedláčková-Oltová nebo Magdalena Zimová – Esmeralda Tóth, Jiří Wohanka – Ludvík Pláteník,
Čeněk Koliáš – Gezider Šulc, Martin Matejka – Karel Altrichter, Tomáš Turek – František Bláha, Martin Veliký – Rudolf
Kaštan, Marie Turková nebo Helena Dvořáková – Drahuše Altrichterová, Miloš Čížek – Evžen Deka
V nominacích na Cenu Alfréda Radoka získal text 4 hlasy, ale nešlo o jeho první uvedení.
Premiéra 12. dubna 2003 ve Švandově divadle
Derniéra 31. prosince 2007
Počet repríz 63
Garderobiér
Ronald Harwood
Překlad Jan Hančil a Alexandra Ruppeldtová
(citáty ze Shakespearova Krále Leara v překladu Milana Lukeše)
Režie Martin Huba
Scéna Jozef Ciller
Kostýmy Milan Čorba
Hudba Petr Malásek
Dramaturgická spolupráce Štěpán Otčenášek
Obsazení
Miroslav Táborský – Norman, Martin Huba – Sir, Ilona Svobodová – Lady, Jaroslava Pokorná – Madge, Klára Sedláčková-Oltová
nebo Magdalena Zimová – Irena, Jiří Wohanka – Geoffrey Thorton, Peter Varga – Oxenby a další
Martin Huba i Miroslav Táborský byli za herecké výkony nominováni na Cenu Alfréda Radoka (3. a 4. místo), nominována
byla celá inscenace i Jozef Ciller za scénu.
Premiéra 23. listopadu 2002 v Divadle Na zábradlí
Derniéra 8. června 2006
Počet repríz 80
126 127
INSCENACE
INSCENACE
Goldbergovské variace
George Tabori
Překlad Josef Balvín
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Výprava Milan David
Kostýmní spolupráce Kateřina Hájková
Hudba Jan Vondráček
Obsazení
Miroslav Hanuš – Mr. Jay, Miroslav Táborský – Goldberg, Jaroslava Pokorná – Mrs. Moppová, Ilona Svobodová – Tereza
Tormentina Superstar, Marie Turková nebo Klára Sedláčková-Oltová – Ernestina van Veenová, Tomáš Turek – Japhet, Pa-
vel Tesař – Masch, Jan Vondráček – Raamah, Ivana Lokajová nebo Ivana Milbachová, Pavel Kučera, Pavel Lipták a Tomáš
Rejholec nebo Pavel Razim – Hell´s Angels a další
V nominacích na Cenu Alfréda Radoka za herecký výkon se objevil Miroslav Táborský.
Premiéra 8. května 2004
Derniéra 11. prosince 2006
Počet repríz 27
Komedie s čertem aneb Doktora Fausta do pekla vzetí
Jan Borna ve službě starým českým loutkářům
Režie Jan Borna
Výprava Jaroslav Milfajt
Hudba Jan Vondráček
Obsazení
Jan Vondráček – Faust, Arnošt Goldflam – Mefistofl, Martin Matejka – Pimprle, Peter Varga – Wagner, Martin Veliký –
Kníže pekel, Jiří Wohanka – Otec, Naďa Vicenová – Matka, Tomáš Turek nebo Karel Zima – Škrhola, Vlastimil Zavřel – Vomáčka,
Eva Pospíšilová nebo Magdalena Zimová – Anděl, Čeněk Koliáš – Čert, Michaela Doležalová – Čertice, Lenka Veliká
– Čertice, Milan Potoček, Kateřina Jirčíková, Pavel Kučera a Tomáš Rejholec nebo Pavel Razim
Jan Borna za režii a Arnošt Goldflam za postavu Mefistofla byli nominováni na Ceny Sazky a Divadelních novin. V nominacích
na Cenu Alfréda Radoka se objevil Arnošt Goldflam za herecký výkon a Jaroslav Milfajt za výpravu.
Česká premiéra 17. ledna 2004
Derniéra 14. prosince 2006
Počet repríz 50
128 129
INSCENACE
INSCENACE
Kabaret Prévert – Bulis
Jacques Prévert, Jiří Bulis, Jan Borna a kol.
Překlad Jiří Konůpek
Režie Jan Borna
Výprava Jaroslav Milfajt
Hudba Jiří Bulis
Hudební úprava a nastudování Milan Potoček a Jan Vondráček
Obsazení
Michaela Doležalová – Jacquelina aj., Čeněk Koliáš – Instalatér aj., Ivana Lokajová – Gertruda aj., Martin Matejka – Syn aj.,
Lenka Veliká – Matylda Desgameslay aj., Martin Veliký – Kašpar-Adolf aj., Jan Vondráček – Podplukovník Degameslay aj.,
Pavel Tesař – Claudinet aj., Milan Potoček – Pianista aj., Kateřina Jirčíková a Tomáš Rejholec nebo Pavel Razim
Jan Borna získal Cenu Sazky a Divadelních novin za režii a scénář, v anketě o Cenu Alfréda Radoka byla inscenace
na 6.–7. místě, nominován byl i text.
Česká premiéra 15. ledna 2005
Počet repríz 76 (k 16. listopadu 2011)
Hrdina západu
John Millington Synge
Překlad Martin Hilský
Režie Janusz Klimsza
Scéna Martin Víšek
Kostýmy Eliška Zapletalová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Obsazení
Miroslav Táborský – Christy Mahon, Jiří Wohanka
– Mahon, Vlastimil Zavřel nebo Miro-
slav Hanuš – Michael James, Klára SedláčkováOltová
– Pegeen Mikeova, Tomáš Turek – Shawn
Keogh, Naďa Vicenová – Vdova Quinová,
Peter Varga – Philly Cullen, Martin Matejka –
Jimmy Farrell, Ivana Lokajová – Sára Tanseyová,
Michaela Doležalová – Zuzana Bradyová,
Lenka Veliká – Honora Blakeová
V nominacích na Cenu Alfréda Radoka za herecký
výkon se objevila Klára Sedláčková-Oltová
i Miroslav Táborský.
Premiéra 25. září 2004
Derniéra 5. června 2006
Počet repríz 28
130 131
INSCENACE
INSCENACE
Divoká kachna
Henrik Ibsen
Překlad František Fröhlich
Režie Jan Nebeský
Scéna Jan Štěpánek
Kostýmy Jana Preková
Dramaturgie Kateřina Šavlíková
Obsazení
Jiří Wohanka – Továrník Werle, Marek Daniel – Gregers Werle, Vlastimil Zavřel – Starý Ekdal, Jan Vondráček – Hjalmar
Ekdal, Lucie Trmíková – Gina, Jaroslava Pokorná – Hedvika, Ivana Lokajová – Paní Sörbyová, Tomáš Turek – MUDr. Relling,
Miroslav Hanuš – ThDr. Molvik, Martin Veliký – Pettersen, Peter Varga – Jensen
Jaroslava Pokorná za postavu Hedviky získala Cenu Alfréda Radoka za ženský herecký výkon roku 2005. Nominována dále
byla inscenace i Jan Vondráček za herecký výkon. Jan Nebeský byl nominován na Cenu Sazky a Divadelních novin.
Premiéra 13. září 2005
Derniéra 14. května 2009
Počet repríz 39
Lhář
Carlo Goldoni
S použitím překladu Rudolfa Součka a adaptace Miloše Hlávky upravili Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Výprava David Marek
Hudba Petr Skoumal
Výtvarná spolupráce Hana Fischerová
Pohybová spolupráce Jana Vašáková
Obsazení
Jan Vondráček – Lelio, Pavel Tesař – Arlecchino, Jiří Wohanka – Pantalone, Vlastimil Zavřel – Doktor Balanzoni, Ma-
rie Turková nebo Helena Dvořáková – Rosaura, Klára Sedláčková-Oltová nebo Magdalena Zimová – Beatrice, Michae-
la Doležalová – Colombina, Čeněk Koliáš – Ottavio, Martin Matejka – Florindo, Martin Veliký – Brighella, Ivana Lokajová
– Maskovaná dáma, Karel Zima – Gondoliér, Jiří Kohout – Messenger, Stanislav Lehký nebo Jan Novák nebo Peter
Varga – Německý turista aj. a další
Jan Vondráček za postavu Lelia získal Cenu Alfréda Radoka za mužský herecký výkon roku 2005 a Cenu za herecký výkon
na Grand festivalu smíchu v Pardubicích, nominován byl rovněž na Cenu Sazky a Divadelních novin. V Cenách Alfréda Radoka
byla nominována inscenace (8.–9. místo), David Marek za výpravu a Petr Skoumal za hudbu.
Premiéra 16. dubna 2005
Počet repríz 109 (k 16. listopadu 2011)
132 133
INSCENACE
INSCENACE
Maškaráda čili Fantom Opery
Terry Pratchett, Stephen Briggs
Překlad Jan Kantůrek
Dramatizace Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
(s použitím adaptace S. Briggse)
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna Karel Glogr
Kostýmy Samiha Maleh
Hudba Jan Vondráček a výběr
Hudební spolupráce Ivan Žáček
Pohybová spolupráce Jana Hanušová, Josef Jurásek
Obsazení
Naďa Vicenová – Bábi Zlopočasná, Jaroslava Pokorná –
Stařenka Oggová, Helena Dvořáková – Anežka Nulíčková,
Miroslav Táborský – Štandlík, Jan Vondráček
nebo Miloš Kopečný – Sardelli, Tomáš Turek – Valtr
Plíža, Hana Frejková – Paní Plížová, Magdalena Zimová
– Kristýna, Vlastimil Zavřel – Enrico Basilica aj.,
Pavel Tesař – André aj., Miroslav Hanuš – Musikfuteral
aj., Peter Varga – Smrť aj., Martin Matejka – Arno aj.,
Čeněk Koliáš – Kočí aj., Lenka Veliká – Gizela, Michae-
la Doležalová – Maja, Ivana Lokajová – Solange, Halina
Ničová – Madame Tympani, Karla Klimtová nebo Zuzana
Kolomazníková – Andělka a další
Inscenace získala cenu Komedie roku a Helena Dvořáková
Cenu za herecký výkon (za postavu Anežky Nulíčkové)
na 7. ročníku Grand festivalu smíchu v Pardubicích.
Česká premiéra 12. dubna 2006
Derniéra 27. února 2011, poslední představení 11. března 2011
Počet repríz 80
Myška z bříška
Taťjana Lehenová, Jan Borna
Režie Jan Borna
Hudba, spolurežie, animace Jan Vondráček
Výprava Jaroslav Milfajt
Texty písní Jiří Weinberger
Hudební nastudování Milan Potoček
Obsazení
Lenka Veliká – Maminka, Magdalena Zimová
– Myška, Čeněk Koliáš – Tatínek, Mar-
tin Matejka – Doktor, Milan Potoček, Pavel
Kučera, Pavel Lipták, Tomáš Rejholec, Halina
Ničová, Dan a David Deutschovi
Česká premiéra 21. ledna 2006
Počet repríz 86 (k 16. listopadu 2011)
134 135
INSCENACE
INSCENACE
Pokus o létání
Jordan Radičkov
Překlad Miloš Vojta
Úprava Jan Borna
Režie Jan Borna
Scéna Jaroslav Milfajt
Kostýmy Petra Goldflamová Štětinová
Hudba Milan Potoček
Asistent režie Jan Vondráček
Pohybová spolupráce Martin Pacek
Obsazení
Jan Vondráček – Kantor Cyril, Čeněk Koliáš – Ilijko, Tomáš Turek – Hadži Avram, Pavel Tesař – Kohoutek, Martin Matejka
– Matěj, Karel Zima – Avram Šídlo, Martin Veliký – Igo, Milan Potoček – Petr nebo Pavel, Tomáš Rejholec – Pavel
nebo Petr, Jiří Wohanka – Mateřídouška, Peter Varga – Avrámek, Ivana Lokajová – Avrámka, Miloš Čížek – Velitel, Pavel
Lipták, Dan Deutscha, Martin Kocourek ad.– Domobrana
Premiéra 13. ledna 2007
Derniéra 9. června 2008
Počet repríz 20
Molière
Michail Bulgakov
Překlad Alena Morávková
Režie Sergej Fedotov
Scéna Adam Pitra
Kostýmy Adam a Eva Pitrovi
Hudba Vladimír Franz
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Obsazení
Miroslav Táborský – Jean Baptiste Poquelin
de Molière, Ilona Svobodová – Madeleine
Béjartová, Klára Sedláčková-Oltová nebo
Magdalena Zimová – Armanda Béjartová de
Molière, Ivana Lokajová – Marietta Rivalová,
Pavel Tesař – Charles Varlet de Lagrange,
Filip Čapka – Zacharias Moirron, Martin Matejka
– Jean Jacques Bouton, Tomáš Turek
nebo Martin Veliký – Ludvík Veliký, Pe-
ter Varga – Markýz d’Orsini, Jiří Wohanka –
Markýz de Charron, Miroslav Hanuš – Markýz
de Lessac aj., Vlastimil Zavřel – Spravedlivý
švec, Halina Ničová – Jeptiška, David
Deutscha a další
Premiéra 10. září 2006
Derniéra 4. června 2008
Počet repríz 31
136 137
INSCENACE
INSCENACE
Titus Andronicus
William Shakespeare
Překlad Martin Hilský
Inscenační úprava Kateřina Šavlíková a Ivan Rajmont
Režie Ivan Rajmont
Dramaturgie Kateřina Šavlíková
Scéna Martin Černý
Kostýmy Jana Preková
Hudba Petr Kofroň
Jazyková spolupráce Jana Altmannová
Obsazení
Jan Vondráček – Saturninus, Martin Veliký – Bassianus, Bořivoj Navrátil – Titus Andronicus, Jiří Wohanka – Marcus Andronicus,
Tomáš Turek – Lucius, Čeněk Koliáš – Quintus, Peter Varga – Martius, Vojtěch Vondráček – Mutius, Magdalena Zimová
– Lavinie, Tobiáš Vacek – Chlapec, Vlastimil Zavřel – Aemilius, Helena Dvořáková – Tamora, Daniel Deutscha – Alarbus,
Pavel Tesař – Demetrius, Miloslav König – Chiron, Martin Matejka – Aaron, Jaroslava Pokorná – Chůva a další
Česká premiéra 26. května 2007
Derniéra 15. prosince 2008
Počet repríz 16
Faidra
Seneca
Překlad Eva Stehlíková
Úprava Eva Stehlíková, Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna David Marek
Kostýmy Hana Fischerová
Hudba Petr Skoumal
Pohybová spolupráce Hana Charvátová
Obsazení
Helena Dvořáková – Faidra, Emma Černá – Chůva, Vojtěch Dyk nebo Miloslav König – Hippolytus, Miroslav Táborský –
Theseus, Miroslav Hanuš – Posel, Michaela Doležalová, Lenka Veliká a Magdalena Zimová – Chór
Helena Dvořáková za postavu Faidry získala Cenu Alfréda Radoka za ženský herecký výkon roku 2007. V nominacích na
Cenu Alfréda Radoka byla také inscenace, David Marek za scénu i Hana Fischerová za kostýmy, Petr Skoumal za hudbu
a Miroslav Táborský za herecký výkon.
Česká premiéra 17. března 2007
Počet repríz 65 (k 16. listopadu 2011)
138 139
INSCENACE
INSCENACE
Experiment
Marivaux
Překlad Karel Kraus a Otomar Krejča ml.
Inscenační úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna David Marek
Kostýmy Hana Fischerová
Hudba Jan Vondráček
Pohybová spolupráce Jana Hanušová
Obsazení
Helena Dvořáková – Eglé, Miloslav König – Azor, Klára Sedláčková-Oltová – Adina, Marek Němec – Mesrin, Ivana Lokajová
– Carisa, Peter Varga – Mesru, Marie Turková – Hermiana, Tomáš Turek nebo Jan Vondráček – Kníže
Premiéra 19. března 2008
Derniéra 15. června 2010
Počet repríz 26
Oněgin byl Rusák
Irena Dousková
Režie Jan Borna
Scéna Jaroslav Milfajt
Kostýmy Petra Goldflamová Štětinová
Hudba, aranžmá a nastudování Milan Potoček
Režijní spolupráce Jan Vondráček
Obsazení
Lenka Veliká – Helena Součková, Ivana Lokajová
– Jůlie Molová, Martin Veliký – Antoša, Jan
Vondráček – Pavel Havlíček, Pavel Tesař – Jan
Kaplan, Martin Matejka – Richard Schlesinger,
Magdalena Zimová – Páťa Jíchová, Křečková,
Michaela Doležalová – Jiřina Krsická, paní
Molová, Křeček, Iva Klestilová – Kateřina Součková-Brďochová,
Vojtěch Vondráček – Pepíček,
Arnošt Goldflam nebo Miroslav Táborský – Karel
Freistein, Marie Turková – Helena Freisteinová,
Krulerová aj., Tomáš Rejholec – pan Mol,
Teufel aj., Jiří Wohanka – Australskej Mol, Fořt
aj., Miroslav Hanuš – Bauch, Pán v kavárně aj.,
Naďa Vicenová – Jeníčková, Paní na mostě aj.,
Klára Sedláčková-Oltová nebo Helena Dvořáková
– Klepáčová, Gábina, Nenápadná aj., Ilona
Svobodová – Doktorka Tökelyová, Zmalovaná
aj., Čeněk Koliáš – Úchyl, Číšník aj., Halina
Ničová – Zdravotní sestra, Kateřina Jirčíková,
Pavel Lipták, Milan Potoček, Tomáš Rejholec –
hudebníci
Inscenace byla nominována na Ceny Alfréda
Radoka v kategoriích Hra roku, Inscenace roku,
Ženský herecký výkon roku (Lenka Veliká –
Helenka) a Scénografie roku. Jan Borna se stal
Osobností měsíce v Divadelních novinách.
Česká premiéra 19. ledna 2008
Počet repríz 84 (k 16. listopadu 2011)
140 141
INSCENACE
INSCENACE
Souborné dílo Williama Shakespeara
ve 120 minutách
Jess Borgeson, Adam Long, Daniel Singer
Překlad Jiří Josek
Textový upgrade Martin Matejka, Miroslav Táborský a Jan Vondráček
Režie Jan Borna a kol.
Scéna Jaroslav Milfajt
Kostýmy Petra Goldflamová Štětinová
Hudba Jan Vondráček
Obsazení
Jan Vondráček – Pan Jan, Miroslav Táborský – Pan Miroslav, Martin Matejka – Pan Martin
Jan Vondráček za postavu Pana Jana získal Cenu za herecký výkon na Grand festivalu smíchu v Pardubicích
a byl mezi nominovanými na Cenu Alfréda Radoka.
Česká premiéra 29. listopadu 2008
Počet repríz 109 (k 16. listopadu 2011)
Vějíř s broskvovými květy
Kchung Šang-žen
Překlad Dana Kalvodová
Adaptace Hubert Krejčí
Režie J. A. Pitínský
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna Ján Zavarský
Kostýmy Michaela Hořejší
Hudba Richard Dvořák
Pohybová spolupráce Igor Dostálek a Hubert Krejčí
Obsazení
Helena Dvořáková – Siang, Klára Sedláčková-Oltová – Li, Magdalena Zimová – Pien aj., Michaela Doležalová – Představená
aj., Lenka Veliká – Starý mnich aj., Jan Vondráček – Vypravěč, Miroslav Táborský – Jang, Pavel Tesař – Su, Tomáš Turek –
Jüan, Miloslav König – Chou, Vlastimil Zavřel – Císař I.–IV., Martin Matejka – Š-Kchefa aj., Jakub Žáček – Kao aj., Peter
Varga – Cuo aj., Martin Veliký – Ma aj., Čeněk Koliáš – Obřadník aj., Tobiáš Vacek nebo Bruno Aguas – Čtvrtý císař
Na Cenu Alfréda Radoka byla nominována inscenace (4. místo), Richard Dvořák za hudbu (2. místo), Michaela Hořejší
za kostýmy (5. místo), Ján Zavarský za scénu, za herecké výkony Helena Dvořáková, Klára Sedláčková-Oltová
a Miloslav König. Inscenace vyhrála anketu portálu i-divadlo.cz, kde prvenství získala i Michaela Hořejší za kostýmy
a Jan Vondráček obsadil 2. místo v kategorii mužský herecký výkon.
Česká premiéra 9. září 2008
Derniéra 13. května 2011
Počet repríz 31
142 143
INSCENACE
INSCENACE
MOMO a zloději času
Michael Ende
Překlad Milada Misárková Scénář Jiří Havelka
Režie Jiří Havelka
Výprava Marek Zákostelecký
Hudba Dominik Renč
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Obsazení
Michaela Doležalová – Momo, Miloslav König –
Gigi, Vlastimil Zavřel – Beppo, Peter Varga –
Šedý muž, Jaroslava Pokorná – Mistr Hóra aj.,
Magdalena Zimová- Želva, Paolo aj., Jiří Wohanka
– Nino aj., Čeněk Koliáš – Fusi, Franco
aj., Martin Veliký – Nicola, Claudio aj., Ivana
Lokajová – Liliana, Massima aj., Lenka Veliká –
Marie, Sekretářka aj.
Česká premiéra 30. května 2009
Derniéra 18. prosince 2010
Počet repríz 21
Lékař své cti
Calderón
Překlad Vladimír Mikeš
Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna Martin Černý
Kostýmy Hana Fischerová
Hudba Vladimír Franz
Obsazení
Miroslav Táborský – Don Gutierre, Helena Dvořáková – Doňa Mencía de Acuňa, Miroslav Hanuš – Král Don Pedro, Miloslav
König – Infant Don Enrique, Klára Sedláčková-Oltová nebo Marie Turková – Doňa Leonora, Tomáš Turek – Don
Arias, Michaela Doležalová – Jacinta, Martin Matejka- Coquín, Jiří Wohanka- Ludovico, David Deutscha – Don Diego,
Veronika Bajerová nebo Zuzana Kolomazníková – Mencíina služka/Inés
Inscenace, Helena Dvořáková za ženský herecký výkon a Miroslav Táborský za mužský herecký výkon byli nominováni
na Cenu Alfréda Radoka (2. místa). Hana Burešová za režii a Miroslav Táborský za herecký výkon byli nominováni na ceny
Sazky a Divadelních novin. Redakce Divadelních novin označila inscenaci za Sukces měsíce.
Česká premiéra 4. dubna 2009
Počet repríz 27 (k 16. listopadu 2011)
144 145
INSCENACE
INSCENACE
Dáváme děťátku klystýr! –
„Kašlu na to!“, řekla Hortensie
Georges Feydeau
Překlad Roman Císař
Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna David Marek
Kostýmy Hana Fischerová
Obsazení
Tomáš Turek – Follavoine, Leboucq, Pavel Tesař – Follbraguet, Jiří Wohanka – Adhéaume Chouilloux, Vildamour, Miloslav
König – Horác Truchet, Adrián, Magdalena Zimová – Julie Follavoineová, Kuchařka, Marie Turková – Klementýna
Chouillouxová, Marcela Follbraguetová, Helena Dvořáková – Róza, Hortensie, Jaroslava Pokorná nebo Naďa Vicenová –
Paní Dingue
Inscenace získala Cenu odborné poroty a Pavel Tesař Cenu za herecký výkon (za postavu zubaře Follbragueta v aktovce
„Kašlu na to!“, řekla Hortensie) na 11. ročníku Grand festivalu smíchu v Pardubicích. Pavel Tesař jako Follbraguet byl
také vyhlášen osobností měsíce v Divadelních novinách.
Česká premiéra 16. března 2010
Počet repríz 32 (k 16. listopadu 2011)
U Hitlerů v kuchyni
Arnošt Goldflam
Režie Jan Borna
Scéna Jaroslav Milfajt
Kostýmy Petra Goldflamová Štětinová
Hudba a hudební nastudování Milan Potoček
Obsazení
Pavel Tesař – Adolf Hitler I., Himmler, Miroslav Hanuš – Adolf Hitler II., Göring, Jan Vondráček – Adolf Hitler III., Goebbels,
Čeněk Koliáš – Stalin, Magdalena Zimová – Adolf Hitler V., sekretářka, Vlastimil Zavřel – Adolf Hitler VI., sólista
operety, Marie Turková – Eva Braunová, Ivana Lokajová – paní Goebbelsová, průvodčí, Arnošt Goldflam – Arnošt Goldflam,
Milan Potoček – Hitlerjugend, Tobiáš Vacek nebo Bruno Aguas – George Tabori, Otto-Antonín Goldflam – dítě,
Hana Czivišová – sólistka operety, Halina Ničová – sborový zpěv, Kateřina Jirčíková, Pavel Lipták, Tomáš Rejholec, Jan
Vondráček, Pavel Tesař, Miroslav Hanuš, Magdalena Zimová, Čeněk Koliáš, Ivana Lokajová – operetní orchestr pod taktovkou
Milana Potočka
Premiéra 4. prosince 2009
Počet repríz 35 (k 16. listopadu 2011)
146 147
INSCENACE
INSCENACE
Naši furianti
Ladislav Stroupežnický
Úprava Miroslav Macháček, Jan Borna
Režie Jan Borna
Scéna Jaroslav Milfajt
Kostýmy Petra Goldflamová Štětinová
Hudba a hudební nastudování Milan Potoček
Režijní spolupráce Miroslav Hanuš, Jan Vondráček
Dramaturgická spolupráce a asistent režie Barbora Futerová
Obsazení
Miroslav Táborský – Filip Dubský, Ilona Svobodová – Marie Dubská, Jan Meduna – Václav Dubský, Jiří Wohanka – Petr
Dubský, Miroslav Hanuš – Jakub Bušek, Lenka Veliká – Františka Bušková, Helena Dvořáková – Verunka Bušková, Pavel
Lipták – Martin Bušek, Jan Vondráček – Valentin Bláha, Pavel Tesař – Josef Habršperk, Martin Matejka – František Fiala,
Michaela Doležalová – Terezka Fialová, Klára Sedláčková-Oltová – Kristýna Fialová, Marie Turková – Markýtka, Vlastimil
Zavřel – Marek, Tomáš Turek – Matěj Šumbal, Ivana Lokajová – Marie Šumbalová, Čeněk Koliáš – Šmejkal, Martin Veliký –
Kožený, Peter Varga – Četník, Milan Potoček – Kapelník a Učitel, Pavel Lipták, Kateřina Jirčíková – Vesničtí muzikanti
Redakce Divadelních novin označila Naše furianty za Sukces měsíce,
Pavel Tesař za postavu Habršperka byl nominován na Cenu Divadelních novin.
Premiéra 15. ledna 2011
Počet repríz 29 (k 16. listopadu 2011)
Macbeth
William Shakespeare
Překlad Jiří Josek
Úprava Jan Mikulášek, Marta Ljubková
Režie Jan Mikulášek
Výprava Marek Cpin
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Dramaturgická spolupráce Marta Ljubková
Obsazení
Jiří Wohanka – Duncan, Martin Matejka – Malcolm, Vojtěch Vondráček – Donalbain, Jan Vondráček – Macbeth, Tomáš
Turek – Banquo, Miroslav Hanuš – Macduff, Čeněk Koliáš – Lennox, Miloslav König – Ross, Martin Veliký – Seyton, 1. vrah,
Tobiáš Vacek nebo Bruno Aguas – Fleance, Chlapec, Klára Sedláčková-Oltová – Lady Macbeth, Gabriela Mikulková – Lady
Macduff, 2. čarodějnice, Magdalena Zimová – 3. čarodějnice, Marie Turková – 1. čarodějnice, Martin Kocourek – 2. vrah
Marek Cpin byl nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Scénografie roku.
Premiéra 25. června 2010
Počet repríz 16 (k 16. listopadu 2011)
148 149
INSCENACE
INSCENACE
Tři sestry
Anton Pavlovič Čechov
Překlad Leoš Suchařípa
Režie Martin Františák
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Dramaturgická spolupráce Tomáš Vůjtek
Výprava Marek Cpin
Hudba Nikos Engonidis
Obsazení
Jan Meduna – Andrej, Klára Sedláčková-Oltová – Natálie, Marie Turková – Olga, Helena Dvořáková – Máša, Magdalena
Zimová – Irina, Pavel Tesař – Kulygin, Jan Vondráček – Veršinin, Martin Matejka – Tuzenbach, Martin Veliký – Solený,
Vlastimil Zavřel – Čebutykin, Čeněk Koliáš – Fedotík, Peter Varga – Rode, Jiří Wohanka – Ferapont, Naďa Vicenová – Anfisa
Premiéra 7. září 2011 v Divadle pod Palmovkou
Počet repríz 8 (k 16. listopadu 2011)
Polední úděl
Paul Claudel
Překlad Vladimír Mikeš
Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek
Režie Hana Burešová Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Scéna Martin Černý Kostýmy Kateřina Štefková
Obsazení
Marek Němec – Mesa, Helena Dvořáková – Ysé, Miroslav
Hanuš – Amalric, Miroslav Táborský – De Ciz
Helena Dvořáková za roli Ysé získala Cenu Divadelních
novin za herecký výkon sezony bez ohledu na žánry,
Hana Burešová byla nominována za režii.
Česká premiéra 12. dubna 2011
Počet repríz 9 (k 16. listopadu 2011)
150 151
INSCENACE
Scénická čtení
Láska a peníze
Dennis Kelly
Překlad Lucie Kolouchová
Režie a hudba Jan Mikulášek
Výprava Marek Cpin
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Obsazení
Miloslav König – David, Magdalena Zimová – Sandrine, Debbie, Jan Vondráček – Otec, Marie Turková – Matka,
Klára Sedláčková-Oltová – Val, Jan Meduna – Paul, Doktor, Helena Dvořáková – Jess, Miroslav Hanuš – Duncan
Česká premiéra 16. listopadu 2011
152 153
SCÉNICKÁČTENÍ
Supermanka Piargy
Pavel Landovský František Švantner
Premiéra 19. března 2004
Derniéra 24. března 2004
Počet repríz 2
Režie Pavel Landovský
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Obsazení
Ilona Svobodová – Erna, Pavel Tesař – Bobeček,
Jan Vondráček – První, Martin Matejka – El Bobo,
Klára Sedláčková – Slávinka, Pavel Landovský – Elegán,
Magdalena Zimová – Tvůrce verbálního přenosu
Premiéra 6. května 2004
Derniéra 8. května 2005
Počet repríz 4
Režie a výprava kolektiv
Obsazení
Magdalena Zimová, Martin Veliký, Peter Varga,
Martin Matejka a Michal Ciriak (housle)
Inscenace se objevila v nominacích
na Cenu Alfréda Radoka.
SCÉNICKÁČTENÍ
Mikrodramata Velikáni Arest
Wolfgang Bauer Pavel Landovský
Premiéra 16. ledna 2004
Derniéra 7. ledna 2005
Počet repríz 6
Překlad Evžen Turnovský
Režijní výhled Karel Král
Scénografický přehled Miloň Kališ
Hudební nadhled Vendulka Kafková
Obsazení
Marie Horáčková, Vladimír Javorský, Klára Sedláčková,
Magdalena Zimová a Tomáš Turek
V nominacích na Cenu Alfréda Radoka se v kategorii
Talent roku objevil Karel Král
Premiéra 20. února 2004
Derniéra 6. března 2004
Počet repríz 2
Režie Pavel Landovský
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Obsazení
Tomáš Turek – Vaněk Ferdinand, Jiří Wohanka – Pejchl
Rudolf, Pavel Landovský – Soumar Harry,
Martin Veliký – Horňák Laco, Martin Matejka – Matte
Elemer, Čeněk Koliáš – Voňavka a Blonďák,
Magdalena Zimová – Vypravěč
154 155
SCÉNICKÁČTENÍ
Zářící noc Standa má problém
Sv. Jan od Kříže Iva Volánková
Premiéra 10. prosince 2005
Derniéra 17. dubna 2006
Počet repríz 3
Překlad Gustav Francl
(úryvky z knihy Temná noc v překladu Věry Kofroňové)
Scénář a režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Hudba Vladimír Franz
Výtvarná spolupráce Tomáš Zmrzlý
Obsazení
Ilona Svobodová, Marie Turková,
Klára Sedláčková-Oltová, Tomáš Turek,
Miroslav Táborský
Premiéra 12. ledna 2006
Derniéra 18. června 2006
Počet repríz 12
Režie Karel Král
Scéna, kostýmy a loutky Zuzana Petráková
Hudební spolupráce Vendulka Kafková
Technologie výroby loutek a výpravy Jan Činčera
Obsazení
Michaela Doležalová, Ivana Lokajová, Pavel Tesař,
Tomáš Turek, Martin Veliký
SCÉNICKÁČTENÍ
Ze života racků (Příběhy) Dámská šatna
Egon L. Tobiáš Arnošt Goldflam
Premiéra 5. února 2005
Derniéra 15. listopadu 2005
Počet repríz 4
Inscenační zkratka a režijní výhled Karel Král
Scénografický přehled Miloň Kališ
Hudební nadhled a elektrická kytara Pavel „Lee“ Kučera
Obsazení
Miroslav Hanuš, Lenka Novotná, Martin Veliký
a Magdalena Zimová
Premiéra 8. dubna 2005
Derniéra 8. září 2005
Počet repríz 3
Režie Arnošt Goldflam
Výtvarná spolupráce Petra Goldflamová Štětinová
Obsazení
Naďa Vicenová, Ivana Lokajová, Lenka Veliká,
Ivana Uhlířová, Arnošt Goldflam
156 157
SCÉNICKÁČTENÍ
Doma
Martin Františák
Premiéra/derniéra 19. prosince 2006
Obsazení
Jan Vondráček, Vlastimil Zavřel, Naďa Vicenová, Martin
Veliký, Arnošt Goldflam, Miroslav Hanuš, Peter Varga,
Michaela Doležalová, Lenka Veliká, Jaroslava Pokorná,
Magdalena Zimová, Tomáš Turek, Martin Matejka
a Čeněk Koliáš
Námořník
Ondřej Novotný
Premiéra/derniéra 10. ledna 2007
Obsazení
Vlastimil Zavřel, Miroslav Hanuš, Naďa Vicenová
SCÉNICKÁČTENÍ
Krajina s televízormi
(Je dobré vycítiť)
Viliam Klimáček
Premiéra 9. května 2006
Derniéra 16. října 2006
Počet repríz 4
Režie, výprava, hudba atd. Kolektiv & zmrzlá Zuza
Dramaturgie Fraňo & Janko
Hudební spolupráce Milan V. Mária
Obsazení
Martin Veliký, Magdalena Zimová, Martin Matejka,
Peter Varga, David Deutscha, Karel Král
Můj krásný svět
Pavel Trtílek, Jan Krupa
Premiéra/derniéra 21. listopadu 2006
Obsazení
Naďa Vicenová, Jaroslava Pokorná, Lenka Veliká,
Arnošt Goldflam
Arnošt Goldflam uvádí
Režie Arnošt Goldflam
Cesta do Bugulmy Posedl mě ďábel
Jáchym Topol Alena Morávková
Premiéra 23. ledna 2007
Derniéra 5. června 2007
Počet repríz 3
Režie Karel Král
Výprava Tomáš Zmrzlý
Obsazení
Helena Dvořáková, Martin Matejka, Tomáš Turek, Jiří
Wohanka, Magdalena Zimová, Pavel Lipták
Premiéra 23. října 2007
Derniéra 18. ledna 2008
Počet repríz 5
Režie Miroslav Táborský
Hudba Miloslav König
Obsazení
Miroslav Táborský – On, Nela Boudová – Ona,
Miloslav König – Klavírista
Třídílný cyklus scénických čtení nových divadelních her,
v němž se představují mladí brněnští dramatici
158 159
SCÉNICKÁČTENÍ
Před zlatnickým krámem Ka a je mrkev
Andrzej Jawien (Karol Wojtyla) Pavel Baďura, David Drozd
Premiéra 19. prosince 2007
Derniéra 11. března 2008
Počet repríz 4
Překlad Helena Stachová
Úprava a režie Petr Lanta
Výprava Petr Lanta a Tomáš Zmrzlý
Hudba Dr. Krása
Obsazení
Martin Matejka – Štěpán, Michaela Doležalová – Anna,
Tomáš Turek – Ondřej, Helena Dvořáková – Tereza, Mi-
loslav König – Kryštof, Johanka Švarcová – Monika, Petr
Lanta – Adam
Česká premiéra 7. dubna 2008
Derniéra 22. října 2008
Počet repríz 4
Režie Pavel Baďural
Dramaturgie David Drozd
Výtvarná spolupráce Tomáš Zmrzlý
Obsazení
Jan Vondráček, Miroslav Hanuš, Martin Matejka, Pavel
Tesař, Martin Veliký
SCÉNICKÁČTENÍ
Solitaire.sk Ja malkáč
Zuzana Ferenczová, Anton Medowits Ľubo Dobrovoda
Premiéra 25. října 2008
Derniéra 20. dubna 2010
Počet repríz 6
Režie Karel Král
Výprava David Deutscha
Obsazení
Magdalena Zimová – Luna, Michaela Homolová – Nezábudka,
Martin Veliký – Hlava, Peter Varga – Lečo
Premiéra 11. února 2009
Derniéra 20. prosince 2009
Počet repríz 15
Režie Slovenská sekce Divadla v Dlouhé
Výprava David Deutscha a kolektiv
Obsazení
Martin Veliký – Malkáč, Magdalena Zimová – Mama,
Peter Varga – Tatko, Martin Matejka – Stará mama,
David Deutscha – Soused, Bicyklista aj.
160 161
SCÉNICKÁČTENÍ
Komunismus Divadelní hříčky
Viliam Klimáček Hubert Krejčí
Česká premiéra 19. listopadu 2009
Derniéra 6. května 2010
Počet repríz 6
Překlad a inscenační náčrt Karel Král
Obsazení
Jakub Špalek – On, Hana Burešová – tak trochu Ona,
Helena Dvořáková – alter-ego Hany Burešové, tedy Ona,
Miloslav König – Syn, Jiří Wohanka – Soused, První organizátor
zábavy, Martin Veliký – Muž, Druhý organizátor
zábavy
Premiéra 8. února 2010
Derniéra 25. března 2010
Počet repríz 3
Režie Hubert Krejčí
Výtvarná spolupráce Tomáš Zmrzlý
Dramaturgická spolupráce Štěpán Otčenášek
Obsazení
Miloslav König, Michaela Doležalová, Martin Matejka,
Magdalena Zimová, Helena Dvořáková
SCÉNICKÁČTENÍ
Jožko Púčik a jeho kariéra
Ivan Stodola Małgorzata Sikorska-Miszczuk
Premiéra 15. dubna 2010
Derniéra 22. června 2010
Počet repríz 4
Režie a úprava textu Braňo Holiček
Dramaturgická spolupráce Julek Neumann
Scéna, kostýmy, hudba a vše ostatní Kolektiv
Obsazení
Martin Veliký – Jožko Púčik, Peter Varga – Rohatý,
Magdalena Zimová – Komisár, Martin Matejka – Adam,
Lekár, Andrej Polák – Predsedníčka, Kačičková,
Halina Ničová – Asistentka
Zmizelé Československo
(Polská hra)
Česká premiéra 22. října 2010
v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí
Derniéra 15. listopadu 2010
Počet repríz 3
Překlad Roman Sikora
Úprava, režie a výběr populárních melodií Karel Král
Výprava a výtvarná instalace Silvia Gajdošíková
Obsazení
Andrea Marečková – Hrdinka, Ivana Lokajová – Vyšetřovatelka,
Magdalena Zimová – Já (a Maska), Lenka Veliká –
Paní Krtečková, Pavel Tesař – Pan Krteček (a ostatní)
162 163
SCÉNICKÁČTENÍ
Ela, Hela a stop
S nadějí i bez ní
Václav Havel
Tomáš Vůjtek Pavol Rankov
Premiéra 13. ledna 2011
Derniéra 23. února 2011
Počet repríz 3
Režie Hana Burešová
Dramaturgie Štěpán Otčenášek
Obsazení Daniela Kolářová – Ona, Jiří Lábus – První, Pavel
Batěk – Druhý, Jaroslava Pokorná – Ela, Naďa Vicenová –
Hela, Miroslav Hanuš nebo Pavel Batěk – Řidič
Stalo sa prvého septembra
(alebo inokedy)
Premiéra 9. dubna 2011
Derniéra 12. května 2011
Počet repríz 3
Režie Kolektiv
Obsazení
Magdalena Zimová – Mária, Martin Matejka – Ján, Peter
Varga – Peter, Martin Veliký – Gabriel, Ján Sedal – Pán
Belaj aj.
SCÉNICKÁČTENÍ
165
Festivaly
166 167
FESTIVALY
FESTIVALY
1. ročník
30. května–6. června 1998
Cena Vojty Šálka Kytice, Naivní divadlo Liberec
2. ročník
16.–21. května 1999
Cena Vojty Šálka Princ Bajaja, Teátr Víta Marčíka, Hosín
3. ročník
13.–16. dubna 2000
Cena Vojty Šálka Krakonoš a trpaslíci, Divadlo Husa Na provázku, Brno
4. ročník
18.–22. dubna 2001
Cena Vojty Šálka Rychlé šípy, Slovácké divadlo, Uherské Hradiště
5. ročník
23.–27. dubna 2002
Cena Vojty Šálka Když jde kůzle otevřít, Divadlo Rozmanitostí, Most
6. ročník
27. dubna–1. května 2004
Cena Vojty Šálka O kouzelné kuličce, Kejklířské divadlo, České Budějovice
7. ročník
1.–7. května 2005
Cena Vojty Šálka Marbuel a Kratinoha, Naivní divadlo Liberec
DÍTĚ V DLOUHÉ Divadelní festival pro děti a jejich dospělé
Přehlídku převážně mimopražských profesionálních divadel hrajících pro děti a mládež pořádáme od roku 1998. Vítěz
ankety dětských diváků získává Cenu Vojty Šálka, od roku 2006 udělujeme také odbornou Cenu rady festivalu, o níž rozhoduje
ředitel festivalu Jan Borna, ředitelka Divadla v Dlouhé Daniela Šálková a dramaturgyně festivalu Karola Štěpánová.
Festival se koná vždy na jaře.
8. ročník
29. dubna–5. května 2006
Cena Vojty Šálka Myška z bříška, Divadlo v Dlouhé
Cena rady festivalu Kytice, Divadlo Polárka
9. ročník
29. května–3. června 2007
Cena Vojty Šálka Hrnečku, vař!, Naivní divadlo Liberec
Cena rady festivalu Divá Bára, Slovácké divadlo Uherské Hradiště
10. ročník
11.–18. května 2008
Cena Vojty Šálka
Pidínci a modrý kocour, Moravské divadlo Olomouc
Cena rady festivalu  
Romeo a Julie aneb Město hříchu, Divadlo Polárka, Brno
11. ročník
30. května–7. června 2009
Cena Vojty Šálka
Malované na skle, Loutkové divadlo Radost, Brno
Cena rady festivalu  
Kostěj Nesmrtelný, Reduta, Národní divadlo Brno
12. ročník
18.–25. března 2010
Cena Vojty Šálka Labutí jezírko, Naivní divadlo Liberec
Cena rady festivalu  
Krvavé koleno a jiné pohádky, Divadla Alfa, Plzeň
13. ročník
28. dubna–3. května 2011
Cena Vojty Šálka O pračlovíčkovi, Divadlo Tramtarie Olomouc
Cena rady festivalu Tři mušketýři, Divadla Alfa, Plzeň
168
FESTIVALY
FESTIVAL 13+ Divadelní přehlídka nejen pro teenagery
Od roku 2007 pořádáme také nesoutěžní divadelní přehlídku pro mládež od 13 let výše. V jejím programu představujeme
divadla profesionální, amatérská i studentská, činoherní, loutková i pohybová, hrající pro tuto kritickou věkovou
kategorii diváků.
Nultý ročník
17.–21. listopadu 2007
První ročník
1.–7. listopadu 2008
Druhý ročník
17.–21. října 2009
Třetí ročník
23.–27. listopadu 2011
Podrobný program všech ročníků obou festivalů
najdete na www.divadlovdlouhe.cz.
169
Hosté
170 171
HOSTÉ
HOSTÉ
HERCI A HUDEBNÍCI
Simona Babčáková (Kouzelný vrch, Malá čarodějnice)
Jana Bartoňová (Kvas krále Vondry XXVI. – klavírní
doprovod)
Pavel Batěk (Soudné sestry, sc. čt. S nadějí i bez ní, Ela,
Hela a stop)
Tomáš Borůvka (Lazebník sevillský, Don Juan a Faust,
Obrazy z Francouzské revoluce, Běsi)
Nela Boudová (Lazebník sevillský, Don Juan a Faust,
sc. čt. Posedl mě ďábel)
Jan Buble (Myška z bříška – baskytara)
Jiří Burian (Kdyby prase mělo křídla – bicí)
Hana Czivišová (U Hitlerů v kuchyni – zpěv)
Filip Čapka (Molière)
Emma Černá (Faidra)
Luděk Čtvrtlík do r. 2000 v angažmá (Škola základ života,
Lazebník sevillský, Létavý lékař, Konec masopustu, Kouzelný
vrch, Velkolepý paroháč, Sýr, sýr!, Mámení mysli,
Kabaret Undine)
Marek Daniel (Divoká kachna)
Hynek Dřízhal (Sýr, sýr!)
Vojtěch Dyk (Faidra)
Hana Frejková (Maškaráda)
HOSTÉ A SPOLUPRACOVNÍCI DIVADLA
Čestmír Gebouský (Škola základ života)
Arnošt Goldflam (Epochální výlet pana Broučka
do XV. století, Komedie s čertem, sc. čt. Dámská šatna,
Oněgin byl Rusák, U Hitlerů v kuchyni)
Zuzana Hanáková (Létavý lékař)
Jana Holcová (Škola základ života)
Michaela Homolová (sc. čt. Solitaire.sk)
Eva Horká (Škola základ života, Tango)
Martin Huba (Garderobiér)
Gabriela Hyrmanová (Velkolepý paroháč)
Mariana Chmelařová (Tajemství Viléma Storitze)
Vladimír Javorský (sc. čt. Velikáni)
Petra Jindrová (Opice a ženich)
Kateřina Jirčíková (Kdyby prase mělo křídla, Kabaret
Vian – Cami, Jak jsem se ztratil, Epochální výlet pana
Broučka do XV. století, Mokré písně z Dlouhé, Komedie
s čertem, Kabaret Prévert – Bulis, Oněgin byl Rusák,
U Hitlerů v kuchyni, Naši furianti – saxofon, pikola,
příčná flétna, zpěv)
Vítězslav Jirsák (Škola základ života)
Dalimil Klapka (Škola základ života)
Jiří Klem (Don Juan a Faust)
Iva Klestilová (Oněgin byl Rusák)
Jiří Kohout (Obrazy z Francouzské revoluce, Lhář)
Daniela Kolářová (sc. čt. S nadějí i bez ní)
Miloš Kopečný 2002–2003 v angažmá (Don Juan a Faust,
Kouzelný vrch, Běsi, Maškaráda)
Miloslav König 2007–2010 v angažmá (Soudné sestry,
Faidra, Titus Andronicus, Experiment, Vějíř s broskvovými
květy, Lékař své cti, MOMO a zloději času, Dáváme
děťátku klystýr! – „Kašlu na to!“, řekla Hortensie, Macbeth,
Láska a peníze)
Lenka Krobotová (Opice a ženich)
Věra Kubánková (Konec masopustu, Kouzelný vrch)
Pavel Kučera (Jak jsem se ztratil, Komedie s čertem, Goldbergovské
variace, Myška z bříška – kytara)
Jiří Lábus (sc. čt. S nadějí i bez ní)
Pavel Landovský (sc. čt. Arest a Supermanka)
Petr Lanta (sc. čt. Před zlatnickým krámem)
Stanislav Lehký (Lhář)
Petr Lněnička (Soudné sestry)
Marie Málková (Běsi)
Andrea Marečková (sc. čt. Zmizelé Československo)
Michal Mareš (Kdyby prase mělo křídla, Kabaret Richard
Weiner, Kabaret Vian – Cami, Jak jsem se ztratil, Mokré
písně z Dlouhé – bicí)
Alena Mihulová (Don Juan a Faust, Kvas krále
Vondry XXVI., Kouzelný vrch, Malá čarodějnice,
Kabaret Richard Weiner)
Gabriela Mikulková (Macbeth)
Ivana Milbachová (Jak jsem se ztratil, Obrazy z Francouzské
revoluce, Goldbergovské variace)
Zita Morávková (Létavý lékař)
Dalibor Mucha (Myška z bříška – baskytara)
Barbora Munzarová (Škola základ života)
Bořivoj Navrátil (Škola základ života, Titus Andronicus)
Marek Němec (Experiment, Polední úděl)
Jan Novák (Lhář)
Lenka Novotná (sc. čt. Ze života racků)
David Nykl (Kouzelný vrch)
Matěj Ornest (Kabaret Vian – Cami, Kabaret Richard
Weiner – bicí)
Martin Pacek (Konec masopustu, Opice a ženich)
Kateřina Petrová (Létavý lékař)
Andrej Polák (sc. čt. Jožko Púčik a jeho kariéra)
Eva Pospíšilová (Komedie s čertem)
Chantal Poullain (Kabaret Undine)
David Prachař (Běsi)
Bořík Procházka (Škola základ života, Don Juan a Faust,
Konec masopustu)
Pavel Razim (Kdyby prase mělo křídla,
Kabaret Vian – Cami, Jak jsem se ztratil, Goldbergovské
variace, Kabaret Prévert – Bulis – bicí)
Tomáš Rejholec (Kdyby prase mělo křídla, Kabaret
Richard Weiner, Kabaret Vian – Cami, Jak jsem se ztratil,
Epochální výlet pana Broučka do XV. století, Mokré písně
z Dlouhé, Komedie s čertem, Goldbergovské variace,
Kabaret Prévert – Bulis, Myška z bříška, Pokus o létání,
Oněgin byl Rusák, U Hitlerů v kuchyni – bicí)
Jiří Reidinger (Opice a ženich)
Kryštof Rímský (Sýr, sýr!)
Pavel Rímský (Škola základ života, Don Juan a Faust,
Konec masopustu)
Karel Roden (Don Juan a Faust, Velkolepý paroháč)
Ján Sedal (sc. čt. Stalo sa prvého septembra)
Petr Skoumal (Kdyby prase mělo křídla – klavír, Lhář –
harmonika)
Jakub Špalek (sc. čt. Komunismus)
Marek DanielDaniela KolářováGabriela Mikulková Kateřina Jirčíková Martin Huba
172 173
HOSTÉ
HOSTÉ
Petra Špalková (Kouzelný vrch)
Kamila Špráchalová (Škola základ života)
Martin Štěpánek (Kouzelný vrch)
Johanka Švarcová (sc. čt. Před zlatnickým krámem)
Lucie Trmíková (Divoká kachna)
Ladislav Trojan (Škola základ života)
Ivana Uhlířová (sc. čt. Dámská šatna)
Hana Ulrichová (Kouzelný vrch, Malá čarodějnice)
Kateřina Vaníčková (provd. Dušková) (Malá čarodějnice,
Kabaret Undine)
Vojtěch Vondráček (Myška z bříška – baskytara)
Martin Zach (Kouzelný vrch – didgeridoo)
Karel Zima (Jak jsem se ztratil, Komedie s čertem, Lhář)
Jakub Žáček (Vějíř s broskvovými květy)
REŽISÉŘI
Pavel Baďura (sc. čt. Kafka je mrkev)
Sergej Fedotov (Molière)
Martin Františák (Tři sestry)
Arnošt Goldflam (Kvas krále Vondry XXVI., Tajemství
Viléma Storitze, Kabaret Richard Weiner, sc. čt. Dámská
šatna, Můj krásný svět, Doma, Námořník)
Biljana Golubovič (Sněhová královna)
Jiří Havelka (MOMO a zloději času)
Braňo Holiček (sc. čt. Jožko Púčik a jeho kariéra)
Martin Huba (Garderobiér)
Janusz Klimsza (Hrdina západu)
Karel Král (sc. čt. Velikáni, Ze života racků, Standa má
problém, Krajina s televízormi, Cesta do Bugulmy, Solitaire.sk,
Komunismus, Zmizelé Československo)
Hubert Krejčí (sc. čt. Divadelní hříčky)
Pavel Landovský (sc. čt. Arest a Supermanka)
Petr Lanta (sc. čt. Před zlatnickým krámem)
Ewan McLaren (Mámení mysli)
Zoja Mikotová (Malá čarodějnice)
Jan Mikulášek (Macbeth, Láska a peníze)
Vladimír Morávek (Kabaret Undine)
Jan Nebeský (Divoká kachna)
J. A. Pitínský (Sestra Úzkost, Kouzelný vrch, Vějíř s broskvovými
květy)
Ivan Rajmont (Titus Andronicus)
VÝTVARNÍCI
Jozef Ciller (Garderobiér – scéna)
Marek Cpin (Macbeth, Tři sestry, Láska a peníze – výprava)
Martin Černý (Titus Andronicus, Lékař své cti, Polední
úděl – scéna)
Milan Čorba (Garderobiér – kostýmy)
Milan David (Kabaret Undine, Běsi – scéna, Goldbergovské
variace – výprava)
Jan Dušek (Kouzelný vrch – scéna)
Hana Fischerová (Lhář – výtvarná spolupráce, Faidra, Experiment,
Lékař své cti, Dáváme děťátku klystýr! – „Kašlu
na to!“, řekla Hortensie – kostýmy)
Silvia Gajdošíková (sc. čt. Zmizelé Československo)
Karel Glogr (Don Juan a Faust, Velkolepý paroháč, Opice
a ženich – výprava, Obrazy z Francouzské revoluce, Soudné
sestry, Maškaráda – scéna)
Kateřina Hájková (Goldbergovské variace – kostýmní
spolupráce)
Xénia a Adam Hoffmeisterovi (Konec masopustu –
výprava)
Michaela Hořejší (Vějíř s broskvovými květy – kostýmy)
Beata Hundertmark (Sněhová královna – scéna)
Miloň Kališ (sc. čt. Velikáni, Ze života racků – výtvarná
spolupráce)
Andrea Králová (Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou –
kostýmy)
Zuzana Krejzková (Jak jsem se ztratil, Kabaret Undine,
Běsi – kostýmy)
Bára Lhotáková (Dobrodružství dona Quijota, Zpívej,
klaune…, To je nápad!, Tango – výprava, loutky)
Samiha Malehová (nyní Maleh) (Obrazy z Francouzské revoluce,
Soudné sestry, Maškaráda – kostýmy, masky, loutky)
David Marek (Lazebník sevillský, Škola základ života, Sýr,
sýr!, Lhář – výprava, Létavý lékař, Mámení mysli, Faidra,
Experiment, Dáváme děťátku klystýr! – „Kašlu na to!“,
řekla Hortensie – scéna)
Irena Marečková (Létavý lékař – kostýmy a masky)
Jaroslav Milfajt (Past na myši, Komedie s čertem, Kabaret
Prévert – Bulis, Myška z bříška – výprava, Epochální výlet
pana Broučka do XV. století, Pokus o létání, Oněgin byl
Rusák, Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách,
U Hitlerů v kuchyni, Naši furianti – scéna)
Renáta Pavlíčková (Sněhová královna – loutky)
Zuzana Petráková (sc. čt. Standa má problém – výprava)
Adam Pitra (Molière – výprava)
Eva Pitrová (Molière – kostýmy)
Jana Preková (Divoká kachna, Titus Andronicus – kostýmy)
Marie Špačková (Mámení mysli – kostýmy)
Kateřina Štefková (Kouzelný vrch, Polední úděl – kostýmy)
Zuzana Štefunková (Sestra Úzkost – kostýmy)
Jan Štěpánek (Divoká kachna – scéna)
Petra Štětinová (provd. Goldflamová Štětinová)
1997–1999 v angažmá (Kvas krále Vondry XXVI., Kdyby
prase mělo křídla, Tajemství Viléma Storitze, Kabaret
Richard Weiner, Kabaret Vian – Cami – výprava, Velkolepý
paroháč – realizace masek, Mokré písně z Dlouhé, sc.
čt. Dámská šatna – výtvarná spolupráce, Epochální výlet
pana Broučka do XV. století, Pokus o létání, Oněgin byl
Rusák, Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách,
U Hitlerů v kuchyni, Naši furianti – kostýmy)
Martin Víšek (Hrdina západu – scéna)
Egon Tobiáš (Sestra Úzkost – scéna)
David Vávra (Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou –
scéna)
Marek Zákostelecký (Jak jsem se ztratil – scéna, MOMO
a zloději času – výprava)
Eliška Zapletalová (Hrdina západu – kostýmy)
Pavlína Zarodňanská (Malá čarodějnice – výprava)
Ján Zavarský (Vějíř s broskvovými květy – scéna)
AUTOŘI SCÉNICKÉ HUDBY A ARANŽMÁ
Jiří Bulis (Zpívej, klaune…, To je nápad!)
Milan Dušek (Lazebník sevillský – hud. úprava)
Nikos Engonidis (Tři sestry)
Daniel Fikejz (Kabaret Undine)
Vladimír Franz (Běsi, sc. čt. Zářící noc, Molière, Lékař
své cti)
Marek Cpin Jan Mikulášek Jaroslav Milfajt Petra Goldflamová ŠtětinováMartin Františák Arnošt Goldflam
174
HOSTÉ
Richard Dvořák (Vějíř s broskvovými květy)
Petr Kofroň (Titus Andronicus)
Zdeněk Kluka (Malá čarodějnice)
Zoltán Liška (Škola základ života – hud. aranžmá)
Petr Malásek (Garderobiér)
Robert Nebřenský (Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou)
Milan Potoček – Obrazy z Francouzské revoluce, Pokus
o létání, Oněgin byl Rusák, U Hitlerů v kuchyni, Naši
furianti
Dominik Renč (MOMO a zloději času)
Petr Skoumal (Létavý lékař, Kdyby prase mělo křídla,
Konec masopustu, Lhář, Faidra)
Vratislav Šrámek (Sestra Úzkost)
Jan Vondráček (Dobrodružství Dona Quijota, Sestra
Úzkost, Tango, Velkolepý paroháč, Tajemství Viléma Storitze,
Kabaret Richard Weiner, Opice a ženich, Epochální
výlet pana Broučka do XV. století, Soudné sestry, Komedie
s čertem, Goldbergovské variace, Myška z bříška, Maškaráda,
Experiment, Souborné dílo Williama Shakespeara
ve 120 minutách, Dáváme děťátku klystýr!)
Ivan Žáček (Létavý lékař – hud. úprava, a další inscenace
jako hud. poradce)
CHOREOGRAFOVÉ
Igor Dostálek (Vějíř s broskvovými květy)
Richard Genzer (Lazebník sevillský, Don Juan a Faust)
Hana Charvátová (Faidra)
Josef Jurásek (Maškaráda, Lékař své cti, Polední úděl)
Hubert Krejčí (Vějíř s broskvovými květy)
Marta Lajnerová (Kabaret Undine)
Lucie Mertová (Obrazy z Francouzské revoluce)
Martin Pacek (Konec masopustu, Opice a ženich,
Pokus o létání)
Jiří Reidinger (Létavý lékař, Opice a ženich)
Jana Vašáková (provd. Hanušová) (Lazebník sevillský,
Škola základ života, Létavý lékař, Kouzelný vrch, Tajemství
Viléma Storitze, Sýr, sýr!, Soudné sestry, Lhář, Maškaráda,
Experiment)
DRAMATURGOVÉ
Lucie Bulisová (Kabaret Undine)
Marta Ljubková (Macbeth)
Kateřina Šavlíková (Divoká kachna, Titus Andronicus)
Tomáš Vůjtek (Tři sestry)
HERECKÁ VÝPOMOC
Bruno Aguas, Veronika Bajerová, Luboš Batěk, Pavel
Conk, Lenka Čechová, Klára Čermáková, Miloš Čížek,
Daniel Deutscha, David Deutscha, Anna Fialová, Otto
Antonín Goldflam, Vojtěch Hájek, Petr Hliňák, Oldřich
Hrůza, Martina Jalůvková, Vlastimil Kaňka, Seigi Kato,
Lukáš Kletečka, Karla Klimtová, Martin Kocourek, Tomáš
Kohout-Žatečka, Zuzana Kolomazníková, Ondřej
Kopečný, Roman Korda, Tomáš Kotrba, Michal Kraft,
Markéta Lelková, Pavel Lipták, Martin Luhan, Halina
Ničová, Jiří Novák, Jindřich Nováček, Martin Pařízek,
Zlata Pavlíčková, Václav Pelouch, Jan Pikl, Milan Potoček,
Daniel Pražák, Matěj Převrátil, Petr Pulc, Tomáš
Rejholec, Radovan Rakús, Vlastimil Schmidt, Květuše
Seinerová, Nicolas Spousta, Šimon Starý, Martin Šimčo,
Dora Štérová, Aneta Švecová, Jiří Švorc, Yuko Rečová
Takahashi, Rostislav Trtík, Harumile Tsukahara, Seiseke
Tsukahara, Tobiáš Vacek, Eva Velínská, Vojtěch Vondráček,
Chieko Yamauchi, Martin Zach, Agáta Zimová
Tomáš VůjtekPetr Skoumal
175
Kalendárium
176 177
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
1. SEZONA 1996/97
16. listopadu 1996 Slavnostní otevření Divadla v  Dlouhé
představením Sestra Úzkost, zahájení pravidelného provozu.
24. listopadu 1996 Kvas krále Vondry XXVI. na festivalu
v Klodsku (Polsko)
14.prosince1996PremiérainscenaceKdybyprasemělokřídla
13. března 1997 Na slavnostním udílení Cen Alfréda Radoka
hrála divadelní kapela Divadla v Dlouhé.
22. března 1997 Premiéra inscenace Konec masopustu
3. dubna 1997 Dobré divadlo dětem – minifestival, jehož
hlavním organizátorem byla společnost Dobré divadlo
dětem. Divadlo v Dlouhé zahrálo inscenaci To je nápad!,
dalšími účinkujícími byly Buchty a loutky a Luděk Richter.
Součástí přehlídky byly dílny a  semináře pro děti
i dospělé.
30. října 1997 Hostování Theaterhaus Jena + Theater
Mahagoni (Německo) – Spolčení hlupců
22. listopadu 1997 Sestra Úzkost na festivalu Bílá lokomotiva
(Ostrava)
26. listopadu 1997 Seminář pro středoškoláky a jejich profesory
na téma „Příprava studentů na divadelní představení
a reflexe po jeho zhlédnutí“. Založen Klub profesorů.
12. prosince 1997 Premiéra inscenace Kouzelný vrch
31. prosince 1997 Silvestrovský kabaret v Kroužkově divadelní
kavárně26.–28. září 1997 – Studijní cesta do Davosu
13. května 1998 – Cena Alfréda Radoka (Miroslav Táborský – Konec masopustu)
3. května 1997 Dobrodružství dona Quijota na  festivalu
10. Internationales Figurentheaterfest (Erlangen, Německo)
19. května 1997 Křest kazety s písničkami z dětských inscenací
Divadla v Dlouhé (To je nápad! A Zpívej, klaune…).
Kazetu vydala agentura BEST I. A.
24. května 1997 Kvas krále Vondry XXVI. na festivalu Mezi
ploty (Praha-Bohnice)
3. června 1997 Derniéra inscenace Sněhová královna
15. června 1997 Kdyby prase mělo křídla na festivalu Mateřinka
(Liberec)
9.–10. července 1997 Dobrodružství dona Quijota na festivalu
Transeuropa (Hildesheim, Německo)
2. SEZONA 1997/1998
17.září1997Sezahájenímsezonyotevřennovýkomorníhrací
prostor ve foyer divadla – Kroužkova (divadelní) kavárna
23.–25. září 1997 Spoluúčast na VIII. ročníku humanitární
a kulturní akce Týden pro duševní zdraví (uvedena představení
Konec masopustu, Škola základ života a Sestra Úzkost)
26–28. září 1997 Studijní cesta do Davosu, na místo děje
románu Thomase Manna Kouzelný vrch před zahájením
zkoušek inscenace.
4. října 1997 Sestra Úzkost na festivalu Víkend atraktivního
divadla (Zvolen, Slovensko)
11. října 1997 V Divadle v Dlouhé proběhl alternativní divadelní
festival Next wave (jako off-program festivalu Mozart
Open).
25. října 1997 Zasedání Česko-slovenského duchovního
parlamentu, předány ceny týdeníku Mosty
KALENDÁRIUM
26. ledna 1998 Noci antilop (Klicperovo divadlo, Hradec
Králové). Čtyři hodinové dramatické miniatury v  režii
V. Morávka během jednoho večera: Hrabě Pálfy neboli Peklo
a pomsta, Nezdárný syn (v klubu ROXY), Betlém aneb
Převeliké klanění sotva narozenému Jezuleti a Antilopa.
4.–6. února 1998 Minipřehlídka Městského divadla Mladá
Boleslav – Hamlet, Měsíc pro smolaře, Drobečky z Perníku
28. února 1998 Premiéra inscenace Velkolepý paroháč
21.března1998PremiérainscenaceTajemstvíVilémaStoritze
1. dubna 1998 Dobré divadlo dětem – minifestival, jehož
hlavnímorganizátorembylaspolečnostDobrédivadlodětem.
6.dubna1998 Tango na festivalu Chléb z cizího žita (Ostrava)
25. dubna 1998 Mimořádné uvedení Dobrodružství Dona
Quijota na  objednávku Portugalského velvyslanectví (při
příležitosti účasti Portugalska na Pražském festivalu spisovatelů
a výročí portugalské Karafiátové revoluce).
13. května 1998 Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský
herecký výkon roku 1997 získal Miroslav Táborský za postavu
Jindřicha v Konci masopustu.
29. května 1998 Písničky z Dlouhé na festivalu Mezi ploty
(Praha-Bohnice)
30. května 1998 Premiéra inscenace Malá čarodějnice
31. května–6. června 1998 První ročník festivalu pro děti
a jejich dospělé Dítě v Dlouhé
10. června 1998 Kvas krále Vondry XXVI. na Festivalu Radosti
(Brno)
178 179
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
3. července 1998 Kvas krále Vondry XXVI. na festivalu Poláčkovo
léto (Rychnov nad Kněžnou)
3. SEZONA 1998/99
3.–6. září 1998 Studijní cesta do Paříže za inspirací na začátku
tzv. francouzské sezony (všechny premiéry sezony
měly souvislost s Francií, a to přímo s Paříží, včetně vznikajícího
scénáře Obrazů z Francouzské revoluce).
20. září 1998 Hostování Těšínského divadla (Český Těšín) –
Ferda Mravenec. Stálý host po celou sezonu.
6.–8. října 1998 2. minipřehlídka Městského divadla Mladá
Boleslav – Jak je důležité míti Filipa, Paní z moře, Jeppe
z vršku.
10. října 1998 Inscenace Velkolepý paroháč získala hlavní
cenu Zlomená závora na festivalu Na hranici v Českém
Těšíně.
14. října 1998 Premiéra inscenace Kabaret Richard Weiner
16. října 1998 Derniéra inscenace Kvas krále Vondry XXVI.
21. října 1998 Lazebník sevillský na Festivalu pražských divadel
v Ústí nad Labem
22. října 1998 Derniéra inscenace Lazebník sevillský
24. října 1998 Dobrodružství dona Quijota na  festivalu
Theaterforum (Gauting, Německo). Zároveň derniéra in-
scenace.
14. listopadu 1998 Premiéra inscenace Sýr, sýr! aneb Lov
na havrany
20.–22. listopadu 1998 God Save William Shakespeare!
Pražská premiéra první části projektu královéhradeckého
Klicperova divadla – Král Lear, Bouře (uvedena v rámci festivalu
České divadlo), Julie, Romeo a Julie.
11.–14. prosince 1998 Vánoce v  Dlouhé. Minipřehlídka
vánočních inscenací pro děti – Husovické betlém (Loutkové
divadlo Radost, Brno), Betlém aneb Převeliké klanění sotva
narozenému Jezuleti (Klicperovo divadlo, Hradec Králové),
Rybova mše (Divadlo Lampion, Kladno).
31. prosince 1998 Derniéra inscenace Létavý lékař aneb
Proměny Harlekýnovy
19. ledna 1999 Derniéra inscenace Tango
23. ledna 1999 Miroslav Táborský získal prestižní Goyovu
cenu za postavu tlumočníka ve španělském filmu Dívka
tvých snů.
23. ledna 1999 1. ples přátel Divadla v Dlouhé. Účinkovali
herci divadla a hosté (Petr Skoumal, taneční skupina
BUFO ad.).
25. ledna 1999 Hostování studentů ALD DAMU (později
Divadlo Nablízko) – Živá voda. Pravidelný host.
5. února 1999 Premiéra inscenace Kabaret Vian – Cami
20.–22. března 1999 Minipřehlídka Moravského divadla
Olomouc – Málinka, bobr a král na střeše, Radúz a Mahulena,
Dva kavalíři z Verony.
18. dubna 1999 Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský
herecký výkon roku 1998 získal Karel Roden za postavu
Bruna v inscenaci Velkolepý paroháč. V kategorii Divadlo
roku bylo Divadlo v Dlouhé na 2. místě, stejně jako Klára
Sedláčková v kategorii Talent roku.
22. dubna 1999 Den země. Ve spolupráci se sdružením pro
ekologickou výchovu Tereza. Představení Tajemství Viléma
Storitze, doprovodný program pro děti Mysli smysly, výstava
ke Dni země, soutěže.
16.–21. května 1999 Druhý ročník festivalu pro děti a jejich
dospělé Dítě v Dlouhé
27. května 1999 Konec masopustu na festivalu Divadlo evropských
regionů (Hradec Králové). Zároveň derniéra in-
scenace.
30. května 1999 Písničky z Dlouhé na festivalu Mezi ploty
(Praha-Bohnice)
3. černa 1999 Derniéra inscenace To je nápad!
21. června 1999 Derniéra inscenace Malá čarodějnice
4. SEZONA 1999/2000
23. září 1999 Premiéra inscenace Mámení mysli
25. září 1999 Zpívej, klaune… na festivalu FEMAD (Libice
nad Cidlinou)
26. září 1999 Hostování Klicperova divadla (Hradec Králové)
– Třígrošová opera. V rámci festivalu České divadlo.
15.–16. října 1999 Kabaret Vian – Cami na mezinárodním
festivalu Divadlo (Plzeň)
5.–7. listopadu 1999 Festival Přelet nad loutkářským hnízdem.
V jeho rámci uveden Kabaret Vian – Cami.
11.–12. listopadu 1999 Minipřehlídka Klicperova divadla
(Hradec Králové) – Maryša, Večer tříkrálový.
4. prosince 1999 Premiéra inscenace Opice a ženich
22. října 1998 – Derniéra inscenace Lazebník sevillský
10. října 1998 – Velkolepý paroháč – hlavní cena Zlomená závora
180 181
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
14. prosince 1999 Žirafa v  Dlouhé. Přímý přenos televizního
pořadu pro děti, v němž vystoupili herci Divadla
v Dlouhé s Petrem Skoumalem.
5. února 2000 2. ples přátel Divadla v Dlouhé, jehož program
vedle hudby k tanci i poslechu obohatila ukázka z Lazebníka
sevillského, v té době již rok po derniéře, a průřez
americkou operetou Píseň pouště (Sigmund Romberg/Otto
Harbach, Oscar Hammerstein), kterou před 70 lety v nynější
budově Divadla v  Dlouhé zahajovala činnost Velká
opereta. Vystoupilo rovněž taneční divadlo Bufo.
26. února 2000 Premiéra inscenace Jak jsem se ztratil aneb
Malá vánoční povídka
2.–3. března 2000 Hostování Grips Theater (Berlín, SRN) –
Alles Gute. Součástí hostování byl i workshop pod vedením
režiséra Lutze Hübnera. Ve spolupráci s Goethe Institutem.
4. dubna 2000 V anketě o Ceny Alfréda Radoka se Divadlo
v Dlouhé umístilo na 3.–4. místě v kategorii Divadlo roku.
13.–16. dubna 2000 Třetí ročník festivalu pro děti a jejich
dospělé Dítě v Dlouhé
20. dubna 2000 Den země. Ve spolupráci se sdružením pro
ekologickou výchovu Tereza. Přehlídka činnosti sdružení
a představení Škola základ života.
28. dubna 2000 Derniéra inscenace Tajemství Viléma Storitze
13. května 2000 Premiéra inscenace Kabaret Undine
27. května 2000 Písničky z Dlouhé na festivalu Mezi ploty
(Praha-Bohnice)
6. června 2000 Derniéra inscenace Mámení mysli
19. června 2000 Derniéra inscenace Kouzelný vrch
21. června 2000 Kabaret Undine na festivalu Divadlo evropských
regionů (Hradec Králové)
5. SEZONA 2000/01
říjen 2000 Písničky z  Dlouhé na  festivalu Next Wave
(Praha)
27. října 2000 Derniéra inscenace Kabaret Richard Weiner
28. října 2000 Hostování divadla Astorka-Korzo (Bratislava)
– Armagedon na Grbe. V rámci Dnů česko-slovenské
vzájemnosti.
2. listopadu 2000 Hostování Singschule Babelsberk (SRN)
a pražského souboru Jiskřička – Brundibár. Dětská opera
z terezínského ghetta. Ve spolupráci s Goethe Institutem.
10. listopadu 2000 Premiéra inscenace Obrazy z Francouzské
revoluce
11.–12. listopadu 2000 Víkend s Víťou Marčíkem – Sněhurka
a sedm trpaslíků, Šípková Růženka, Mysteria Chacha.
15. ledna 2001 Miroslav a Kateřina Táborští – Povídejme si,
děti. Pravidelné hostování.
10. února 2001 Premiéra inscenace Epochální výlet pana
Broučka do XV. století
23. února 2001 Derniéra inscenace Kabaret Undine
4. dubna 2001 V anketě o Ceny Alfréda Radoka se Divadlo
v Dlouhé umístilo na 3. místě v kategorii Divadlo roku.
17.–21. dubna 2001 Čtvrtý ročník festivalu pro děti a jejich
dospělé Dítě v Dlouhé
27. dubna 2001 Premiéra inscenace Soudné sestry za osobní
účasti autora předlohy Terryho Pratchetta
3. května 2001 Derniéra inscenace Sýr, sýr! aneb Lov na ha-
vrany
22. června 2001 Jak jsem se ztratil na festivalu Mateřinka
(Liberec). Pavel Tesař získal Cenu primátora města Liberec
za vynikající a inspirativní herecký výkon a Zuzana Krejzková
Cenu festivalu za pozoruhodné stylové kostýmy.
13. května 2000 Premiéra inscenace Kabaret Undine
10. listopadu 2000 Premiéra inscenace Obrazy z Francouzské revoluce
6. SEZONA 2001/02
20. září 2001 Zrušena premiéra inscenace Matějovo vidění
8.–9. listopadu 2001 Hostování Dusseldorfer Schauspielhaus
(SRN) – Norway. Today. V rámci Pražského divadelního
festivalu německého jazyka.
16. listopadu 2001 Best of Dlouhá – představení k pátému
výročí otevření Divadla v Dlouhé v režii Hany Burešové.
Křest publikace Prvních pět let a CD Krátké písně z Dlouhé.
Hudba, tanec, tombola atd.
12. ledna 2002 Premiéra inscenace Past na myši
20. března 2002 Režisér Jan Borna získal Cenu Českého
střediska ASSITEJ za  umělecký rozvoj divadla pro děti
a mládež a na rok se stal Králem dětského divadla.
26. března 2002 Derniéra inscenace Opice a ženich
26. dubna 2002 V anketě o Ceny Alfréda Radoka se Divadlo
v Dlouhé umístilo na 3.–4. místě v kategorii Divadlo roku.
20. dubna 2002 Premiéra inscenace Běsi
23.–27. dubna 2002 Pátý ročník festivalu pro děti a jejich
dospělé Dítě v Dlouhé
18.–19.května2002HostováníDivadlaMossovětu(Moskva,
Rusko) – Rezervace. V rámci Ruského festivalu s. r. o.
21. května 2002 Poslední uvedení inscenace Sestra Úzkost,
která po srpnové povodni už nebyla obnovena.
25. května 2000 Písničky z Dlouhé na festivalu Mezi ploty
(Praha-Bohnice)
3. června 2002 Poslední uvedení inscenace Škola základ života,
která po srpnové povodni už nebyla obnovena.
182 183
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
18. června 2002 Jak jsem se ztratil na festivalu Skupova Plzeň
– Jan Borna za režii a Pavel Tesař za roli Pavla získali
Cenu města Plzně.
30. června 2002 Epochální výlet pana Broučka do XV. století
na festivalu Divadlo evropských regionů (Hradec Králové)
10. července–2. srpna 2002 Hostování D. N. S. Bubeneč –
Edith Piaf
7. SEZONA 2002/03, TZV. „MOKRÁ“
12. srpna 2002 Na  Prahu postupuje povodňová vlna, je
hlášena dvacetiletá voda, která by neměla Divadlo v Dlouhé
ohrozit.
13. srpna 2002 Ráno se předpověď mění na vodu stoletou.
Divadlo vyhlašuje pohotovost, od rána se stěhuje to nejcennější:
hudební nástroje, elektronika, vlásenky, zvukové
a osvětlovací pulty. Před polednem je vypnut proud, takže
se divadlo ocitá v naprosté tmě a nefunguje výtah na dekorace,
jediná spojnice mezi podzemím a ulicí.
24. září 2002 Premiéra inscenace Mokré písně z  Dlouhé
aneb Co nevzala voda v lodžském divadle Teatr Nowy. Hostování
spojené s dalšími benefičními akcemi (aukce obrazů
a koncert) i oficiálním přijetím u primátora Lodže iniciovala
herečka Ewa Wichrowská, která se stala čestnou členkou
Divadla v Dlouhé.
20. října 2002 Benefiční představení Mokrých písní v Divadle
Na zábradlí
3. listopadu 2002 Fotbalové mužstvo Divadla v Dlouhé se
zúčastnilo turnaje v  sálové kopané, pořádaného Divadlem
M. U. T. a Pražským divadelním festivalem německého ja-
zyka.
23. listopadu 2002 Premiéra inscenace Garderobiér v Divadle
Na zábradlí
29. listopadu 2002 Písničky z Dlouhé na slavnostním setkání
ve Viole, kde byl symbolicky předán šek na milion
korun, který mezi čtyři zaplavená divadla rozdělila polská
farmaceutická firma Polpharma.
4. prosince 2002 Aukce literární postavy v příští knize Terryho
Pratchetta z cyklu Úžasná Zeměplocha. Vítěz Ladislav
Pelc věnoval na povodňové konto divadla 135 531 Kč.
Aukce proběhla na serveru idnes. Světoznámý britský autor
fantasy literatury Terry Pratchett vedle povolení uspořádat
aukci přispěl i finančně a podpořil internetovou tombolu
(vylosovaní výherci získali originály pratchettovských ilustrací),
jejíž výtěžek byl rovněž poukázán na konto divadla.
Na akcích se podílel Klub Terryho Pratchetta.
9. prosince 2002 Scénické čtení her Ingmara Villqista Bez
kyslíku a Kostka sádla s bakaliemi v režii Hany Burešové
(účinkovali Marie Horáčková, Miroslav Hanuš, Klára Sedláčková
a  Tomáš Turek). V  rámci čtení současných polských
her v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí.
24. prosince 2002 Česká televize vysílala záznam představení
Jak jsem se ztratil jako hlavní štědrovečerní pořad na ČT2.
15. ledna 2003 Otevřena nová pokladna v pasáži divadla.
4. února 2003 Studijní cesta vlakem do  stanic Chlumec
nad Cidlinou a Velký Osek před začátkem zkoušek inscenace
Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou.
9. února 2003 Jak jsem se ztratil na Grand festivalu smíchu,
který pořádá Východočeské divadlo Pardubice
14. března 2003 Cenu Alfréda Radoka za nejlepší ženský
herecký výkon roku 2002 získala Marie Málková za postavu
Varvary Stavroginové v Běsech. Divadlo v Dlouhé bylo na 
4. místě v kategorii Divadlo roku.
24. března 2003 Kabaret Vian – Cami na festivalu Bonjour Brno
12. dubna 2003 Premiéra inscenace Ještě žiju s věšákem, čepicí
a plácačkou ve Švandově divadle
Srpen 2002 Voda zaplavila celý prostor divadla.
4. února 2003 Studijní cesta vlakem do Chlumce
14. srpna 2002 Oblast kolem divadla je uzavřena policií.
Odpoledne kanalizace v Haštalské ulici nevydržela nápor
povodně a povolila. Voda se začala valit do prostor divadla.
15. srpna 2002
Ráno se přes zátarasy do divadla dostanou první zaměstnanci.
Voda z  Vltavy nedostoupila ani na  dohled, ale
po otevření divadla je čeká obraz zkázy. Voda zaplavila celý
prostor do výše 8 metrů, tj. až do třetí řady na balkoně.
16.–18. srpna 2002Umělecký soubor i všichni zaměstnanci
přerušují dovolenou a čekají na chvíli, kdy budou moci přiložit
ruce k dílu. Hladina vody neklesá, odčerpávání není
povoleno, kolem divadla se propadají silnice, přicházejí
první telefonické nabídky pomoci.
19.–22. srpna 2002 Voda konečně klesá, po jejím odčerpání
začínají záchranné práce. Zaměstnanci divadla i dobrovolníci
vynášejí z divadla naplaveniny, zbytky kostýmů a dekorací,
zbytky zařízení… Bylo vyvezeno více než 70 kontejnerů znehodnocených
věcí, do čistírny odvezeno asi tisíc kusů kostýmů.
Vedení divadla rozhodlo pokračovat v činnosti i bez
vlastní scény – v pěti pražských divadlech (Divadlo v Celetné,
divadlo Komedie, Divadlo na Vinohradech, Divadlo
Na zábradlí a Švandovo divadlo), kavárně Merkur a na zájezdech.
Bylo založeno konto povodňové sbírky, na němž se
za rok jeho existence sešlo 2 758 169,45 Kč. Začala obnova
budovy, v první fázi vysoušení, později rekonstrukce, která
byla hrazena z pojistného plnění divadla a majitele objektu.
Autorem návrhu architektonického řešení interiérů divadla
se stal scénograf a architekt David Marek.
3. září 2003 Účast na dobročinném koncertě, přenášeném
Českou televizí, který ve Zlíně uspořádali manželé Rychlí-
kovi.
15. a 17. září 2003 Písničky z Kabaretu Vian – Cami na Námořním
festivalu Divadla bratří Formanů (Loď Tajemství,
Praha)
184 185
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
16. května 2003 Ještě žiju s  věšákem, čepicí a  plácačkou
na festivalu Setkání-Stretnutie ve Zlíně.
23. května 2003 Garderobiér na  Mezinárodním festivalu
Na hranici v Českém Těšíně a polském Cieszynie.
12.–29. června 2003 Na 10. ročníku mezinárodní soutěžní
přehlídky scénografie a divadelní architektury Pražské quadriennale
2003 bylo Divadlo v Dlouhé zastoupeno v sekci
architektury, věnované povodni v srpnu 2002 a jejímu
„účinkování“ v českých divadlech.
24. června 2003 Garderobiér na festivalu Divadlo evropských
regionů v Hradci Králové.
26. června 2003 Inscenace Jak jsem se ztratil zahájila letní
sezonu Teatru Wybrzeze (Gdaňsk, Polsko).
8. SEZONA 2003/04
24.–25. října 2003 Long Dry Drink – představení k slavnostnímu
otevření divadla po  rekonstrukci v  režii Hany
Burešové. Křest publikace Mokrá sezona. Hudba, tanec,
tombola atd.
17. listopadu 2003 Hostování spolku Kašpar – Růže pro
Algernon. Benefiční představení na podporu rekonstrukce
Divadla v Celetné.
23. listopadu 2003 Pravidelným hostem divadla se stal
básník, překladatel a písničkář Jiří Dědeček, který v kavárně
ve foyer začal uvádět své recitály.
30. listopadu 2003 Hostování D. N. S. Bubeneč – Edith
Piaf. Pravidelný host sezony.
16. ledna 2004 Premiéra scénického čtení Velikáni, které
zahájilo novou dramaturgickou řadu.
17. ledna 2004 Premiéra inscenace Komedie s čertem aneb
Doktora Fausta do pekla vzetí
31. ledna 2004 Derniéra inscenace Don Juan a  Faust
ve Švandově divadle
20. února 2004 Premiéra scénického čtení Arest
25. února 2004 Poslední uvedení inscenace Velkolepý paroháč
na zájezdu ve Strakonicích (pražská derniéra plánovaná
na 14. února odpadla).
19. března 2004 Premiéra scénického čtení Supermanka
28. března 2004 Hostování Městského divadla Brno – Kamenný
host aneb Prostopášník. V rámci festivalu České di-
vadlo.
7. dubna 2004 Velikonoční nadílka serveru scena. cz spojená
s představením Soudných sester
27. dubna–1. května 2004 Šestý ročník festivalu pro děti
a jejich dospělé Dítě v Dlouhé
1. května 2004 Hostování Divadla LokVar – Pohádka
o kamnech. Stálý host divadla (první uvedení na festivalu
Dítě v Dlouhé).
6. května 2004 Premiéra scénického čtení Piargy
8. května 2004 Premiéra inscenace Goldbergovské variace
9. SEZONA 2004/05
září 2004 Se začátkem sezony spuštěny nové webové stránky
divadla.
25. září 2004 Premiéra inscenace Hrdina západu. Součást
Irské sezony, společného projektu čtyř pražských divadel
pod záštitou magistrátu hl. m. Prahy a J. E. Josepha Hayese,
velvyslance Irska v ČR.
3. října 2004 Sázka na kvalitu – Ceny Sazky a Divadelních
novin. Udílení cen za tvůrčí počiny v sezoně 2003/04. Program
vytvořilo Divadlo v  Dlouhé v  režii Hany Burešové
ve  spolupráci s  Divadelními novinami, záznam natočila
a odvysílala Česká televize.
14. října 2004 Plánovaná premiéra scénického čtení Listy
hetér zrušena
20. listopadu 2004 Běsi na  Festivalu křesťanské kultury
v Lodži (Polsko)
26.–27. listopadu 2004 Garderobiér na zahraničním zájezdu
na Slovensku (Bratislava a Pezinok)
28. listopadu 2004 Křest knihy komiksů Lucie Lomové
Anča a Pepík
4. prosince 2004 Křest knihy pohádek Arnošta Goldflama
Tatínek není k zahození
16. ledna 2004 Premiéra scénického čtení Velikáni
prosinec 2004 Miroslav Táborský za postavu Lukeše v seriálu
České televize Místo nahoře získal historicky první cenu
Elsa (soška lvice Elsy, kterou Česká filmová a televizní akademie
uděluje za televizní tvorbu, je obdobou filmového
Českého lva).
15. ledna 2005 Premiéra inscenace Kabaret Prévert – Bulis
4.–7. února 2005 Studijní cesta do Benátek před začátkem
zkoušek inscenace Lhář
5. února 2005 Premiéra scénického čtení Ze života racků
(Příběhy)
4.–7. února 2005 Studijní cesta do Benátek
186 187
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
13. února 2005 Hostování Komorní opery Orfeo – Dva
lakomci. V rámci festivalu hudebního divadla Opera 2005.
5. března 2005 Křest básnické prvotiny Jana Borny Malé
prosby
20. března 2005 Hostování Slezského divadla Opava – Maryša.
V rámci festivalu České divadlo.
1. dubna 2005 Derniéra inscenace Obrazy z Francouzské
revoluce
8. dubna 2005 Premiéra scénického čtení Dámská šatna
16. dubna 2005 Premiéra inscenace Lhář
1.–7. května 2005 Sedmý ročník festivalu pro děti a jejich
dospělé Dítě v Dlouhé
8. června 2005 Křest knih Jiřího Dědečka a Terezy Brdečkové
Bát se a krást a Nebezpečí, jaké je tvé jméno?
15.–19. června 2005 Festival česko-německo-židovské kultury
9 bran. V jeho rámci uvedeny Godlbergovské variace.
19. června 2005 Kabaret Prévert – Bulis na festivalu Dokořán
pro hudební divadlo (Městské divadlo Brno)
22. června 2005 Kabaret Prévert – Bulis na festivalu Divadlo
evropských regionů (Hradec Králové)
10. SEZONA 2005/06
13. září 2005 Premiéra inscenace Divoká kachna
6.října2005JanBornazískalCenuSazkya Divadelníchnovin
(Sázka na kvalitu) za režii a scénář Kabaretu Prévert – Bulis.
22. října 2005 Křest knihy Arnošta Goldflama Osudy a jejich
pán
26. října 2005 Křest CD Kdo neví co s láskou s písněmi Jiřího
Bulise z Kabaretu Prévert-Bulis
29. října 2005 Camilla Brecka – Chanson dětem. Benefiční
koncert ve prospěch nadace Naše dítě.
8. listopadu 2005 Semaforské písničky  z  inscenace Jak
jsem se ztratil na slavnostním předávání Ceny Jaroslava
Seiferta Jiřímu Suchému. Cenu uděluje od roku 1986 Nadace
Charty 77.
11. listopadu 2005 Gerhart Polt a Biermösl Blosn – Crème
bavarois. Pražský divadelní festival německého jazyka.
10. prosince 2005 Premiéra scénického čtení Zářící noc
27. prosince 2005 Derniéra inscenace Past na myši
12. ledna 2006 Premiéra scénického čtení Standa má problém.
Křest knihy Standa má problém a další malé hry pro
velké SADisty.
14. ledna 2006 Česká televize uvedla záznam inscenace
Lhář.
21. ledna 2006 Premiéra inscenace Myška z bříška
26. ledna 2006 Představení Jak jsem se ztratil pro Konto bariéry
Nadace Charty 77 (kterému Divadlo v Dlouhé vděčí
za novou zdvižnou plošinu pro vozíčkáře)
31. ledna–2. února 2006 Studijní cesta do Londýna před
začátkem zkoušek inscenace Maškaráda
6. února 2006 Standa má problém na Grand festivalu smíchu
(Pardubice)
6. února 2006 Lhář na Grand festivalu smíchu (Pardubice).
Jan Vondráček získal Cenu za herecký výkon za postavu Lelia.
25. února 2006 Hostování Slovenského divadla tance – Bolero/Příběh
matky
26. února 2006 Hostování Slezského divadla Opava – Pomoc.
V rámci festivalu České divadlo.
31. ledna–2. února 2006 Studijní cesta do Londýna
18. března 2006 Cenu Alfréda Radoka za nejlepší ženský
herecký výkon roku 2005 získala Jaroslava Pokorná
za Hedviku v Divoké kachně. Cenu Alfréda Radoka za nejlepší
mužský herecký výkon roku získal Jan Vondráček
za postavu Lelia ve Lháři. Divadlo v Dlouhé se stalo Divadlem
roku.
12. dubna 2006 Premiéra inscenace Maškaráda čili Fantom
Opery
29. dubna-5. května 2006 Osmý ročník divadelního festivalu
pro děti a jejich dospělé Dítě v Dlouhé
1. května 2006 Křest knihy Lucie Lomové Anča a Pepík
zasahují
9. května 2006 Premiéra scénického čtení Krajina s televízormi
(Je dobré vycítiť)
28. května 2006 Standa má problém na festivalu Mezi ploty
(Praha-Bohnice)
1. června 2006 Divoká kachna na festivalu Na hranici (Český
Těšín)
5. června 2006 Derniéra inscenace Hrdina západu
6. června 2006 Studijní cesta do barokního divadla v Českém
Krumlově v rámci přípravy inscenace Molière
8. června 2006 Derniéra inscenace Garderobiér
15. června 2006 Hostování Divadla U mostu (Perm, Rusko)
– Panočka
16.–18. června 2006 Festival česko-německo-židovské kultury
9 bran
1. května 2006 Křest knihy komiksů Lucie Lomové Anča a Pepík
188 189
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
18. června 2006 Standa má problém na festivalu Skupova
Plzeň. Zároveň derniéra.
19. června 2006 Myška z bříška na festivalu Dokořán pro
hudební divadlo (Městské divadlo Brno)
11. SEZONA 2006/07
10. září 2006 Premiéra inscenace Molière
15.–17. září 2006 Divadlo v Dlouhé na mezinárodním festivalu
Divadlo v Plzni (Krátké písně z Dlouhé, Maškaráda
a semaforské písničky jako součást závěrečného pořadu Pocta
Jiřímu Suchému).
20. září 2006 Hostování Divadelního spolku LokVar – Tatínek
není k  zahození. Stálý host divadla (první uvedení
na festivalu Dítě v Dlouhé).
23. září 2006 Divadlo v Dlouhé hostem pořadu Noc s An-
dělem
8.–9. října 2006 Hostování POS Theatre Company (Norsko)
– TanGhost
17. října 2006 Křest knihy rozhovorů Arnošta Goldflama
Několik historek ze života AG
21. října 2006 Křest druhé básnické sbírky Jana Borny Veselá
čekárna
16. listopadu 2006 Dlouhých deset let – Slavnostní večer
k 10. výročí otevření Divadla v Dlouhé v režii Hany Burešové.
Předpremiéra stejnojmenného dokumentárního
filmu natočeného ve spolupráci s Českou televizí a vydání
publikace Dlouhých deset let.
20. listopadu 2006 Hostování Divadla AHA! – Dlouhý, Široký
a Bystrozraký. Stálý host divadla.
21. listopadu 2006 Premiéra/derniéra scénického čtení
Můj krásný svět
25. listopadu 2006 Desáté výročí uvedení inscenace Kdyby
prase mělo křídla – premiéra byla 14. prosince 1996.
28. listopadu 2006 200. repríza inscenace Jak jsem se ztratil
1. prosince 2006 Křest knihy Jaroslavy Pokorné Maminka
není doma
9. prosince 2006 Křest nové knihy Arnošta Goldflama Tatínek
002
11. prosince 2006 Derniéra inscenace Goldbergovské variace
14. prosince 2006 Derniéra inscenace Komedie s čertem
19. prosince 2006 Premiéra/derniéra scénického čtení
Doma
30. prosince 2006 Česká televize uvedla dokumentární
film Samihy Maleh Dlouhých deset let.
leden 2007 Inscenace Maškaráda čili Fantom Opery se stala
nejlepší inscenací roku 2006 ve velké výroční anketě portálu
i-divadlo.cz. Titul „jiný umělecký počin“ získala scéna
Jaroslava Milfajta k inscenaci Myška z bříška.
10. ledna 2007 Premiéra/derniéra scénického čtení Ná-
mořník
13. ledna 2007 Premiéra inscenace Pokus o létání
23. ledna 2007 Premiéra scénického čtení Cesta do Bugulmy
29. ledna–5. února 2007 Spolupořádání přehlídky ostravských
divadel Ostrava v Dlouhé Celetné
18. února 2007 Inscenace Maškaráda čili Fantom Opery
získala cenu odborné kritiky i cenu diváků a titul Komedie
roku 2006 na VII. ročníku GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích,
Helena Dvořáková za postavu Anežky Nulíčkové
získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon festivalu.
3. března 2007 Konec masopustu v Dlouhé – společenský
večer s  filmem, hudbou, tancem a  tombolou pro přátele23. září 2006 Noc s Andělem
16. listopadu 2006 Dlouhých deset let
a příznivce divadla, zejména ty, kteří se nemohli zúčastnit
oslavy „dlouhých deseti let“ 16. listopadu 2006. Hlavním
bodem bylo promítání dokumentárního filmu Samihy Maleh
Dlouhých deset let, který vznikl ve spolupráci s Českou
televizí k desátému výročí Divadla v Dlouhé.
17. března 2007 Premiéra inscenace Faidra
31. března 2007 Předávání Cen Alfréda Radoka za rok 2006
proběhlo v Divadle v Dlouhé, večer moderovali Jan Vondráček
a Pavel Tesař, v přímém přenosu jej vysílala Česká
televize.
26. května 2007 Premiéra inscenace Titus Andronicus
29. května–3. června 2007 Devátý ročník festivalu pro děti
a jejich dospělé Dítě v Dlouhé
12. června 2007 Derniéra inscenace Epochální výlet pana
Broučka do XV. století
14.–17. června 2007 Festival česko-německo-židovské kultury
9 bran
12. SEZONA 2007/08
15. a 20. září 2007 Faidra a Divoká kachna uvedeny na Mezinárodním
festivalu Divadlo v Plzni
30. září 2007 Hostování Divadelního spolku LokVar – Pohádka
o klukovi, který neuměl zlobit. Stálý host divadla.
říjen 2007 Studio DVA se stalo pravidelným hostem v Divadle
v Dlouhé v sezoně 2007/08.
23. října 2007 Premiéra scénického čtení Posedl mě ďábel
10. listopadu 2007 Česká televize vysílala záznam inscenace
Soudné sestry
190 191
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
17.–21. listopadu 2007 Nultý ročník divadelní přehlídky
nejen pro teenagery Festival 13+
24. listopadu 2007 Křest knihy Hany Frejkové Divný kořeny
spojený s uvedením CD Dire gelt – jidiš písně v podání
Hany Frejkové a Michala Hromka.
19. prosince 2007 Premiéra scénického čtení Před zlatnickým
krámem
31. prosince 2007 Derniéra inscenace Ještě žiju s věšákem,
čepicí a plácačkou
17. ledna 2008 Uvedení písní v jidiš v podání Hany Frejkové,
které se pak staly pravidelným hostem divadla.
19. ledna 2008 Premiéra inscenace Oněgin byl Rusák
3. února 2008 Divadelní předpremiéra projektu Antigona –
Rock opera, který se stal pravidelným hostem divadla.
16. února 2008 Hostování souboru Anima Candida – Pohádkové
nepohádky Josefa Čapka. Stálý host divadla.
19. března 2008 Premiéra inscenace Experiment
29. března 2008 Tým Divadla v  Dlouhé (Čenda Koliáš,
Martina Matejka, David Hubáček, který nahradil Jana
Vondráčka, a pánská garderobiérka Jana Fajkusová) běžel
Firemní 1/2 maraton a umístil se na 31. místě ze 162 týmů.
7. dubna 2008 Premiéra scénického čtení Kafka je mrkev
12. dubna 2008 Křest nového CD s písničkami z inscenace
Myška z bříška autorů Jana Vondráčka (hudba) a Jiřího
Weinbergera (text).
12. dubna 2008 Křest třetí básnické sbírky režiséra Jana
Borny Krajina nad parapetem
11.–18. května 2008 Desátý ročník festivalu pro děti a jejich
dospělé Dítě v Dlouhé
1. června 2008 Scénické čtení Kafka je mrkev na festivalu
Mezi ploty
4. června 2008 Derniéra inscenace Molière
5.–6. června 2008 15. ročník divadelního festivalu vysokých
uměleckých škol ZLOMVAZ
9. června 2008 Derniéra inscenace Pokus o létání
10.–12. června 2008 Festival česko-německo-židovské kultury
9 bran
19. června 2008 50. repríza Kabaretu Prévert – Bulis
21. června 2008 Maškaráda aneb Fantom Opery na festivalu
Dokořán pro hudební divadlo v Brně
21. června 2008 Hostování Divadla U mostu (Perm, Rusko)
– Mistr a Markétka
17.–22. července 2008 Faidra uvedena na 9. ročníku Mezinárodního
divadelního festivalu Butrinti 2000 v Albánii.
Historicky první vystoupení českého souboru v této zemi.
13. SEZONA 2008/09
9. září 2008 Premiéra inscenace Vějíř s broskvovými květy
15. září 2008 Oněgin byl Rusák na Mezinárodním festivalu
Divadlo v Plzni
28. září 2008 Hostování Divadla Pro malý – O perníkové
chaloupce. Stálý host divadla.
21. října 2008 Jan Borna dostal Cenu ministerstva kultury
za celoživotní umělecké zásluhy v oblasti divadla.
25. října 2008 Premiéra scénického čtení Solitaire.sk
26. října 2008 Hostování Divadelního spolku LokVar-
O zamilovaném rytíři Aucassinovi a krásné Nicolettě. Stálý
host divadla.
17. února 2008 Koncert kapely Míly Königa Velmi krátké
vlny spojený s uvedením nového CD Vysněné, které pokřtila
režisérka Alice Nelis.
8. března 2008 Stálý spolupracovník Divadla v Dlouhé Petr
Skoumal v  divadle oslavil své 70. narozeniny koncertem
s hudebními přáteli a spolupracovníky.
11. března 2008 Na jaře 2008 vyvrcholily neshody politické
kulturní reprezentace města a umělecké veřejnosti o grantový
systém v oblasti kultury. Na tento klíčový problém pak
úzce navazovaly snahy města o  překotnou transformaci
pražských divadel. 11. března 2008 šest pražských divadel
(Divadlo Na zábradlí, Divadlo pod Palmovkou, Divadlo
v Dlouhé, Městská divadla pražská, Studio Ypsilon, Švandovo
divadlo na Smíchově) svolalo tiskovou konferenci, na
které na tento problém upozornilo. Nový systém, prosazovaný
radním pro kulturu Milanem Richterem, měl zavést
dotace pro podnikatelské subjekty v kultuře. Nespokojenost
s prosazovaným systémem, nemožnost dialogu a arogance
vedení města i řadových zastupitelů vedla k mohutným veřejným
protestům. Vznikla petice Za Prahu kulturní, kterou
podepsalo více než 30 000 občanů, a proběhlo několik protestních
demonstrací. Jako reakce na náhle vyhlášené výběrové
řízení na ředitele Divadla v Dlouhé (přičemž ve výběrové
komisi nebyli odborníci, ale úředníci a politici) vznikl
otevřený dopis diváků na podporu dosavadní ředitelky Daniely
Šálkové. Podporu Divadlu v  Dlouhé vyjádřila také
řada divadelních odborníků. Dotace na vstupenku byla
nakonec zrušena a transformace příspěvkových organizací
pozastavena. Budoucnost financování divadel v  Praze ale
nedostala jasná pravidla, což nadále ovlivňuje jejich tvorbu.
14. března 2008 Helena Dvořáková získala Cenu Alfréda
Radoka za ženský herecký výkon roku za postavu Faidry
ve  stejnojmenné inscenaci Hany Burešové a  byla i  mezi
třemi nominovanými na Cenu Thálie. Hana Burešová získala
Cenu Alfréda Radoka za režii inscenace Smrt Pavla I.
v Městském divadle Brno.12. dubna 2008 Křest básnické sbírky Jana Borny 21. října 2008 Jan Borna dostal Cenu ministerstva kultury
192 193
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
1.–7. listopadu 2008 První regulérní ročník divadelní přehlídky
nejen pro teenagery Festival 13+
29. listopadu 2008 Premiéra inscenace Souborné dílo Williama
Shakespeara ve 120 minutách
14. prosince 2008 Hostování Baletu Praha – Staré pověsti
české. Stálý host divadla.
15. prosince 2008 Derniéra inscenace Titus Andronicus
16. ledna 2009 Česká televize vysílala záznam inscenace
Hany Burešové Faidra.
únor 2009 V anketě serveru i-divadlo.cz se nejlepší inscenací
roku 2008 stal Vějíř s broskvovými květy, v kategorii
jiný umělecký počin získala první místo kostýmní výtvarnice
Michaela Hořejší za kostýmy k této inscenaci. Divadlo
v Dlouhé získalo titul Nejoblíbenější divadlo roku.
9. února 2009 Desáté výročí uvedení inscenace Kabaret
Vian – Cami – premiéra byla 5. února 1999.
11. února 2009 Premiéra scénického čtení Ja malkáč
za účasti autora Ľuba Dobrovody
4. března 2009 50. repríza Myšky z bříška
10. března 2009 Inscenace Souborné dílo Williama Shakespeara
ve 120 minutách získala titul Komedie diváků a Jan
Vondráček za postavu Pana Jana Cenu za herecký výkon
na IX. ročníku GRAND Festivalu smíchu v Pardubicích.
14. března 2009 V anketě kritiků o Ceny Alfréda Radoka
bylo Divadlo v Dlouhé na druhém místě v kategorii Divadlo
roku, přičemž vítězný Činoherní klub měl jen o jeden
hlas více.
21. března 2009 Myška z bříška uvedena jako součást oslav
Světového dne divadla pro děti a mládež
28. března 2009 Vlastimil Zavřel získal Cenu Thálie (za roli
komisaře Ledviny v muzikálu Adéla ještě nevečeřela).
4. dubna 2009 Premiéra inscenace Lékař své cti
14. května 2009 Derniéra inscenace Divoká kachna
17. května 2009 Vějíř s broskvovými květy na festivalu Divadelní
Flora v Olomouci
20. května 2009 Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120
minutách na festivalu Setkání 2009 Stretnutie ve Zlíně
21. května 2009 Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120
minutách na festivalu Týden kejklířů v Brně
30. května 2009 Premiéra inscenace MOMO a zloději času
30. května–7. června 2009 Jedenáctý ročník festivalu pro
děti a jejich dospělé Dítě v Dlouhé
29. června 2009 Scénické čtení Solitaire.sk na  zájezdu
v Martině, Slovensko.
14. SEZONA 2009/10
září 2009 Se začátkem nové sezony jsme spustili novou podobu
webových stránek.
9. září 2009 50. repríza inscenace Oněgin byl Rusák.
17. září 2009 Souborné dílo Williama Shakespeara na Mezinárodním
festivalu Divadlo v Plzni
20. září 2009 Křest dvd Když já byl ještě malý klouče…,
které vzniklo při koncertech na oslavu 70. narozenin Petra
Skoumala.
9. října 2009 Hostování Baby Baletu Praha – Tanec pralesa.
Stálý host divadla.
17.–21. října 2009 Druhý ročník divadelní přehlídky nejen
pro teenagery Festival 13+
31. října 2009 Česká televize uvedla záznam inscenace
Hany Burešové Běsi.
15. listopadu 2009 Hostování Divadla Pro malý – Červená
Karkulka aneb To je náhodička. Stálý host divadla.
19. listopadu 2009 Premiéra scénického čtení Komunismus
25. listopadu 2009 Divadlo v  Dlouhé si založilo profil
na facebooku. Počet fanoušků se k 16. 11. 2011 blíží ke čtyřem
tisícům.
3. prosince 2009 Miloslav König ukončil studia na DAMU
a získal Cenu Valtra Tauba, mimo jiné i za postavu Hippolyta
v inscenaci Faidra.
4. prosince 2009 80 let divadla v Dlouhé 39 – 80. výročí
zahájení divadelní činnosti v sále. Slavnostní večer, publikace,
výstava, uvedení Písně pouště a Ela, Hela a stop v režii
Hany Burešové
4. prosince 2009 Premiéra inscenace U Hitlerů v kuchyni
14. prosince 2009 50. repríza Faidry
14. prosince 2009 Režisérka Hana Burešová a dramaturg
Štěpán Otčenášek získali Cenu kolegia Dokořán v Městském
divadle Brno za dramatizaci románu Tři mušketýři.
25. prosince 2009 Česká televize uvedla záznam inscenace
Maškaráda čili Fantom Opery.
25. ledna 2010 Derniéra inscenace Běsi 19. listopadu 2009 Hana Burešová ve scénickém čtení Komunismus
30. ledna 2010 250. repríza inscenace Kdyby prase mělo
křídla.
2. února 2010 150. repríza Soudných sester
5.–7. února 2010 Studijní zájezd do Paříže uprostřed práce
na inscenaci Dáváme děťátku klystýr! – „Kašlu na to!“, řekla
Hortensie
8. února 2010 Premiéra scénického čtení Divadelní hříčky
25. února 2010 Desáté výročí uvedení inscenace Jak jsem
se ztratil – premiéra byla 26. února 2000.
27. února 2010 Divadlo v Dlouhé se v Cenách Alfréda Radoka
umístilo na  druhém místě ve  všech nominovaných
kategoriích: Divadlo roku, Inscenace roku (Lékař své cti
v režii H. Burešové), Nejlepší ženský (Helena Dvořáková)
a Nejlepší mužský herecký výkon (Miroslav Táborský, oba
v inscenaci Lékař své cti).
194 195
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
16. března 2010 Premiéra inscenace Dáváme děťátku klystýr!
– „Kašlu na to!“, řekla Hortensie
19.–23. března 2010 Divoká kachna na 12. ročníku mezinárodního
divadelního festivalu Iberoamericano de Teatro
de Bogotá v Kolumbii
18.–25. března 2010 Dvanáctý. ročník festivalu pro děti
a jejich dospělé Dítě v Dlouhé
27. března 2010 Štafeta Divadla v Dlouhé (ve složení Martin
Matejka, Jiří Kohout, Daniela Šálková a Čeněk Koliáš)
běžela Hervis firemní ½ maraton a  obsadila nádherné
7. místo z 225 zúčastněných firemních štafet.
15. dubna 2010 Premiéra scénického čtení Jožko Púčik
a jeho kariéra
25. dubna 2010 Dlouholetá a  stále pracující nápovědka
paní Jaroslava Vališová oslavila za účasti celého divadla své
80. narozeniny.
10. května 2010 Štafeta Divadla v Dlouhé ve složení Čeněk
Koliáš, Martin Matejka, Jiří Kohout a Daniela Šálková se zú-
častnila Pražského maratonu (Volkswagen Firemní Maraton
– štafety) a obsadila 29. místo z 308 zúčastněných štafet.
16. května 2010 Kdyby prase mělo křídla na Kašpárkohraní
ve Hvězdě
15. června 2010 Scénické čtení Ela, Hela a stop na festivalu
Divadelní svět v Brně
15. června 2010 Derniéra inscenace Experiment
25. června 2010 Premiéra inscenace Macbeth
30. června 2010 Derniéra inscenace Kabaret Vian – Cami
15. SEZONA 2010/11
1. července 2010–20. listopadu 2010 Rekonstrukce objektu
v Dlouhé 39. Divadlo po tuto dobu hraje v nouzovém
režimu – hostuje na  několika pražských scénách a  jezdí
na  zájezdy mimo Prahu. Zkouší se ve  zkušebně Divadla
pod Palmovkou.
20. září 2010 Jan Vondráček získal Cenu diváků (Ceny
Františka Filipovského) za dabing Simona Bakera v seriálu
Mentalista.
13. října 2010 100. repríza Lháře
22. října 2010 Premiéra scénického čtení Zmizelé Československo
(Polská hra), které jsme kvůli probíhající rekonstrukci
uváděli v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí.
Za účasti autorky Małgorzaty Sikorske-Miszczuk.
20. listopadu 2010 Druhá premiéra inscenace Macbeth
a slavnostní návrat do Divadla v Dlouhé po tříměsíční přestávce
vynucené rekonstrukcí objektu.
27. listopadu 2010 300. repríza inscenace Jak jsem se ztratil
29.listopadu2010HostováníDivadelníhospolkuLokVar–
Sněhurka. Stálý host divadla.
7. prosince 2010 Ve stropě pasáže před vchodem do Divadla
v Dlouhé se uvolnila plastová tabule a spolu s vrstvou
ledu spadla na několik dětí, které přišly na dopolední představení.
Tři z nich byly preventivně odvezeny do nemocnice,
kde zůstaly na pozorování, a posléze byly propuštěny
do domácího ošetřování.
18. prosince 2010 Derniéra inscenace MOMO a zloději času
20. prosince 2010 Vydali jsme notes Divadla v Dlouhé s fotografiemi
všech členů hereckého souboru.
13. ledna 2011 Premiéra scénického čtení S nadějí i bez ní
(+ Ela, Hela a stop)
15. ledna 2011 Premiéra inscenace Naši furianti. Mezi hosty
byl i nový pražský primátor Bohuslav Svoboda.
15. ledna 2011 Český rozhlas uvedl rozhlasovou adaptaci
Senekovy Faidry v režii Hany Burešové a v obsazení herců
a hostů Divadla v Dlouhé.
25. dubna 2010 Jaroslava Vališová slaví 80. narozeniny
27. února 2011 Terry Pratchett v Divadle v Dlouhé
15. ledna 2011 Ředitelka Daniela Šálková a primátor Bohuslav Svoboda
9. února 2011 Režisérka Hana Burešová, dramaturg Štěpán
Otčenášek a herec Jan Vondráček byli hosty Kateřiny
Rathouské v pořadu Čajovna Českého rozhlasu 3 – Vltava.
27. února 2011 Derniéra inscenace Maškaráda čili Fantom
Opery za účasti autora předlohy Terryho Pratchetta.
21. března 2011 Inscenace Hany Burešové Dáváme děťátku
klystýr! – „Kašlu na to!“, řekla Hortensie získala Cenu odborné
poroty a Pavel Tesař za postavu zubaře Folbragueta
Cenu za herecký výkon na 11. ročníku Grand festivalu smíchu
v Pardubicích.
23. března 2011 Česká televize vysílala záznam inscenace
Hany Burešové Lékař své cti.
27. března 2011 Hostování Divadla Pro malý – Kvak
a Žbluňk jsou kamarádi. Stálý host divadla.
2. dubna 2011 Divadelní štafeta  (Martin Matejka, Jiří
Kohout, Daniela Šálková a  Čeněk Koliáš)  běžela Hervis
1/2 Maraton a obsadila 8. místo z 310 štafet.
196 197
KALENDÁRIUM
KALENDÁRIUM
9. dubna 2011 Premiéra scénického čtení Stalo sa prvého
septembra (alebo inokedy), za účasti autora Pavla Rankova.
12. dubna 2011 Premiéra inscenace Polední úděl. Mezi
hosty byl i nový ministr kultury Miroslav Besser.
16. dubna 2011 Desáté výročí uvedení inscenace Soudné
sestry – premiéra byla 27. dubna 2001.
28. dubna–3. května 2011 Třináctý ročník festivalu pro
děti a jejich dospělé Dítě v Dlouhé
28. dubna–29. května 2011 Dva týmy Divadla v Dlouhé se
zapojily do soutěže Do práce na kole, kterou pořádalo sdružení
Auto*Mat. Jejím hlavním cílem byla podpora myšlenky,
že i do práce se dá jezdit na kole.
květen–červenec 2010 Fanoušci divadla prostřednictvím
Konta BARIÉRY přispěli Janu Bornovi na  pořízení auta,
do kterého se vejde elektrický invalidní vozík.
8.května2011ŠtafetaDivadlav Dlouhé(MartinMatejka,Jiří
Kohout, Daniela Šálková a Čeněk Koliáš) běžela Volkswagen
Firemní Maraton a umístila se na 50. místě ze 402 štafet, ze
smíšených štafet na 13. místě a z divadel na 1.
13. května 2011 Derniéra inscenace Vějíř s broskvovými květy
16. května 2011 Macbeth na mezinárodním festivalu Divadelní
flora v Olomouci. Zároveň studijní návštěva Vily
Primavesi v souvislosti s přípravou inscenace Tři sestry.
22. května 2011 Autorské čtení a křest čtvrté sbírky veršů
Jana Borny Na dosah
26. května 2011 Režisérka Hana Burešová získala Cenu
Společnosti pro vědu a umění. Ceny uděluje Pražská skupina
SVU a jejich posláním je je propagovat významné osob-
nosti české vědy a umění, žijící doma i v zahraničí.
27. května 2011 Na  představení Souborné dílo Williama
Shakespeara ve 120 minutách jsme přivítali miliontého diváka
Divadla v Dlouhé, respektive dvě divačky – paní Janákovou
a její sestru-dvojče paní Čermákovou.
1. června–1. listopadu 2011 Další fáze rekonstrukce objektu
v Dlouhé 39. Divadlo po tuto dobu opět hraje v nouzovém
režimu – hostuje na několika pražských scénách a jezdí
na zájezdy mimo Prahu. Zkouší se ve zkušebně Divadla
pod Palmovkou.
4. června 2011 Kdyby prase mělo křídla na multikulturní
akci Slivenecké Letnice
8. června 2011 Naši furianti na  mezinárodním festivalu
Dream Factory Ostrava
16. SEZONA 2011/12
22. srpna 2011 Vydali jsme divadelní diář na  rok 2012
s  fotografiemi, které se váží k  významným událostem
v  historii, současnosti i  budoucnosti Divadla v  Dlouhé
(premiéry a  derniéry inscenací stávajícího i  budoucího
repertoáru, narozeniny či jmeniny všech členů hereckého
souboru apod.).
7. září 2011 Premiéra inscenace Tři sestry (z důvodu probíhající
rekonstrukce v Divadle pod Palmovkou)
8. září 2011 100. repríza Souborného díla Williama Shakespeara
ve 120 minutách
10. září 2011 Tříčlenný tým Divadla v Dlouhé (Čenda Koliáš,
Martina Matejka, místo Jiřího Kohouta Ctibor Lang)
se zúčastnil závodu Mattoni Grand Prix Praha 2011 v běhu
na 10 km.
15. září 2011 Naši furianti na mezinárodním festivalu Divadlo
v Plzni
6. října 2011 Helena Dvořáková získala Cenu Divadelních
novin za herecký výkon sezony bez ohledu na žánry za roli
Ysé v inscenaci Polední úděl.
10. října 2011 Zemřel pan Karel Kroužek, který byl
od založení Divadla v Dlouhé neodmyslitelnou součástí
divadelního klubu (a ještě předtím klubu Divadla Labyrint,
dnešního Švandova) a také divadelní, tzv. Kroužkovy
kavárny.
16. listopadu 2011 Premiéra inscenace Láska a  peníze,
spojená s oslavou patnácti let činnosti Divadla v Dlouhé.
12. dubna 2011 B. Besserová, ředitelka D. Šálková a ministr M. Besser
26. května 2011 Hana Burešová dostala Cenu Společnosti pro vědu a umění
Za prvních 15 sezon své existence uvedlo
Divadlo v Dlouhé 2 926 vlastních představení
na vlastní scéně, 388 zájezdů
a  699 představení hostujících souborů,
která vidělo celkem 1 010 337 diváků.
199
Zaměstnanci
200 201
ZAMĚSTNANCI
ZAMĚSTNANCI
Antlová Dagmar, garderobiérka, 1999–2000
Bajerová Veronika, nápověda, herecká výpomoc, 2007–2009
Barcalová Hana, vrátná, 2004–2005
Batěk Luboš, jev. technik, herecká výpomoc, 2001–2002
Benešová Hana, uvaděčka-šatnářka, od 2006
Beranová Libuše, ved. vlásenkářka–maskérka, 1997–2003
Blahová Monika, účetní, KMD, od 2004
Borna Jan, režisér a umělecký šéf, od 1996
Borecká Mariana, uvaděčka-šatnářka, od 2007
Boubín Michal, jev. technik, 1997–1999
Brožová Karla, obch. odd., 1997–2003
Brožková Petra, uvaděčka-šatnářka, od 2008
Bubníková Adéla, uvaděčka-šatnářka, 2003–2006
Buhrová Martina, vlásenkářka–maskérka, od 2000
Burešová Hana, režisérka a umělecký šéf, od 1996
Cermanová Helena, pokladní, 1997–1999
Conk Pavel, jev. technik, herecká výpomoc, od 2001
Crkoňová Denisa, KMD, 2003–2007
Čacká Jana, uvaděčka-šatnářka, 2003–2005
Čejka Jaromír, řidič, 2006–2010
ZAMĚSTNANCI DIVADLA V DLOUHÉ
1996–2011
Čermáková Lidmila, vrátná, od 2003
Čerpl Martin, údržbář, 1996–2002
Čižinský Zdeněk, výtvarník, od 2009
Čtvrtlík Luděk, herec, 1996–2000
Dalecká Milena, uvaděčka-šatnářka, inspektorka hlediště,
2004–2006
Dankovič Ivo, vedoucí osvětlovač, 1997–1998
Daňková Eva, uvaděčka-šatnářka, obch. odd., 1997–1998
Deutscha Daniel, jev. technik, herecká výpomoc, od 2004
Deutscha David, rekvizitář, umělecká výroba, výtvarná spolupráce,
herecká výpomoc, 2005–2010
Dobalová Markéta, garderobiérka, 1999–2000
Dolanský Zdeněk, jev. technik, 2008–2010
Doležal Martin, produkční, 1996–1998
Doležal Roman, zvukař, od 1998
Doležalová Michaela, herečka, od 1996
Dolníček Michal, osvětlovač, od 2001
Donátová Marie, garderobiérka, 1996–1998
Dörner Jan, osvětlovač, od 2001
Drábková Alena, uvaděčka-šatnářka, 2008–2009
Libuše Prejzová Martina Simonová Dana Křížová
Dvořáková Jarmila, ved. obch. odd., pokladní, od 1999
Dvořáková Helena, herečka, od 2006
Eifler Martin, jev. technik, od 2007
Fajkusová Jana, garderobiérka, od 2009
Felcman Petr, rekvizitář, od 2010
Fialová (provd.Dasthy)Karolína, uvaděčka-šatnářka, 1999–2003
Fialová Marie, pokladní, 1999–2000
Filípková Žaneta, nápověda, 2007–2008
Fokt Marek, jev. technik, 2003–2007
Fořtová Libuše, vrátná, 1996–2002
Frydrychová(provd.Tomášková)Petra,obch.odd.,1997–2000
Fuxová Jitka, uvaděčka-šatnářka, 1996–1997
Gájová Andrea, vedoucí krejčovny, od 2000
Gemgčíková Sandra, uvaděčka-šatnářka, 2004–2006
Gebouská (provd. Škorpilová) Tereza, ved. obch. odd.,
1996–1999
Gracer Filip, inspicient, 1996–1997
Gyenová Klára, vlásenkářka–maskérka, od
Haladová Lenka, uvaděčka-šatnářka, od 2010
Hampl Miroslav, vrátný, 1997–1998
Hanuš Miroslav, herec, od 1996
Havlíček Luděk, osvětlovač, 1997–1998
Herčíková Barbora, uvaděčka-šatnářka, od 2006
Herčíková Jitka, uvaděčka-šatnářka, od 2010
Heřmánková Jiřina, maskérka, 1999–2000
Hingarová Libuše, uvaděčka-šatnářka, 1996–1999
Hliňák Petr, jev. technik, herecká výpomoc, 2000–2011
Horáčková (provd. Turková) Marie, herečka, od 2001
Hořínková Zuzana, uvaděčka-šatnářka, od 2006
Hrůza Oldřich, garderobiér a rekvizitář, herecká výpomoc,
1996–1998
Hubená Lenka, uvaděčka-šatnářka, 2005–2007
Hudák Radan, jev. technik, od 2010
Huková Radka, produkční, tajemnice, od 2001
Charvát Roman, vedoucí hosp. správy, 2001–2011
Chylíková Jana, pokladní, 1999–2001
Jakeš Jan, jev. technik, 1996–1997
Janoušková Miluše, účetní, 1996–2009
JarošováVěra, inspektorka hlediště, uvaděčka-šatnářka, od 2003
Jenisová Anna, uvaděčka-šatnářka, inspektorka hlediště,
1994–2002
Jiříčková Olga, uvaděčka-šatnářka, 1998–2000
Jurčová Jana, uvaděčka-šatnářka, od 2008
Kašparová Zdeňka, uvaděčka-šatnářka, od 2003
Kletečka Lukáš, jev. technik, herecká výpomoc, 2000–2001
Klikarová Kateřina, uvaděčka-šatnářka, 2003–2007
Klimtová Karla, inspicientka, herecká výpomoc, 1996–2007
Kňažková Alena, uvaděčka-šatnářka, 2003–2006
Kňourek Jaroslav, jev. technik, řidič, 2001–2006
Kocourek Martin, jev. technik, herecká výpomoc, od 2003
Kohelová Jitka, švadlena, 1998–2002
Kohlerová Milada, uvaděčka-šatnářka, 2000–2002
Kochmanová Vilma, uvaděčka-šatnářka, 2003–2008
Kolárová Hana, krejčová, od 2000–2008
Jaromír Čejka Markéta NachlingerováAneta Švecová Filip Wiesner
202 203
ZAMĚSTNANCI
ZAMĚSTNANCI
Koliáš Čeněk, herec, od 1996
Kolínová Karla, insp. hlediště, 1996–1997
Kolomazníková Zuzana, nápověda, herecká výpomoc, od 2009
Kolouchová Lucie, uvaděčka-šatnářka, 1998–2002
Kolouchová Zuzana, uvaděčka-šatnářka, 2003–2006
Kopečný Miloslav, herec, 2002–2003
Korbel Luděk, uvaděč–šatnář, 2004–2005
Korda Roman, jev. technik, herecká výpomoc, 2001–2002
König Miloslav, herec, 2007–2010
Kotrčová Věra, uvaděčka-šatnářka, od 2008
Král Jiří, zvukař, 1997–1999
Kratochvílová Drah., pokladní, 1996–1998
Krejčí Michaela, rekvizitářka, 2000–2001
Křížová Dana, inspicientka, od 2009
Kučera Pavel, zvukař, hudebník (kytara), od 1999–2007
Kudělová Anna, pokladní, 2001–2008
Kudělová Lucie, uvaděčka-šatnářka, 2003–2008
Kudělová Kateřina, uvaděčka-šatnářka, od 2007
Kulhavá Blanka, účetní, od 2006
Kůt Vladimír, vrátný, od 2004
Lachout Jan, jev. technik, 2007–2010
Lálová Dagmar, uvaděčka-šatnářka, 1996–1997
Lambert Martin, zámečník, 1996–2009
Landa Stanislav, rekvizitář, 2001–2003
Langr Václav, osvětlovač, elektroúdržbář a energetik, 1996–2011
Langrová Dagmar, uvaděčka-šatnářka, od 2006
Lehečková Jiřina, švadlena, 1996–1998
Leimann Jan, jev. technik, herecká výpomoc, 1996–2001
Lelková (provd. Nachlingerová) Markéta, asistentka, produkční,
herecká výpomoc, od 2004
Lelková Veronika, uvaděčka-šatnářka, od 2010
Líbalová Miluše, vedoucí krejčová, 1996–2000
Lipták Pavel, jev. technika, hudebník (kytara), herecká výpomoc,
od 2002
Lišková Jana, produkční, 2002–2003
Lokajová Ivana, herečka, od 1996
Lošťáková Anna, lektorka, 1996–2001
Lukáš Pavel, výtvarník, 2007–2009
Lukeš Jakub, jev. technik, 1999–2000
Maierová Věra, vrátná, 1997–2000
Malečková Karolína, rekvizitářka, 1997–2000
Maršátová Vladimíra, maskérka–vlásenkářka, 2003–2006
Martincová Hana, uvaděčka-šatnářka, asistentka, 2006–2007
Matejka Martin, herec, od 1996
Matvijová Lea, KMD, 2003–2005
Mikule Václav, ved. výroby a UTP, od 2011
Mirovská Alice, uvaděčka-šatnářka, od 2010
Mirovský Jan, bezpečnostní technik, 1996–2003
Mostová Kateřina, uvaděčka-šatnářka, 2004–2008
Mračková Iva, produkční, 2005–2006
Mrázek Ivo, vrátný, 1998–2003
Musilová Alena, uvaděčka-šatnářka, 2003–2005
Němeček Jaroslav, vrátný, 1996–1997
Ničová Halina, inspicientka, herecká výpomoc, od 1997
David Deutscha Jana Fajkusová Pavel Conk
Ničová Irena, pokladní, 2000–2001
Niklová Marie, rekvizitářka, 1999–2004
Novák Jiří, jev. technik, herecká výpomoc, 2003–2005
Novák Marek, osvětlovač, 1996–2000
Nováková Alena, uvaděčka-šatnářka, od 2010
Nováková Kateřina, pokladní, 2008–2010
Nováková Radka, obch. odd., 1996–1997
Očenášková Kamila, obch. odd., ved. obch. odd., od 2000
Opršalová Blanka, KMD, 2004–2006
Otčenášek Štěpán, dramaturg a umělecký šéf, od 1996
Pajer Karel, truhlář, 2000–2009
Pajerová Amalie, šatnářka, 1997–1999
Partaj Jiří, vrátný, 1999–2002
Pavlíčková (provd. Vítová) Zlata, tajemnice, herecká výpomoc,
od 1996–2007
Pelikánová Marta, obch. odd., 1996– 1997
Pelouch Václav, jev. mistr, herecká výpomoc, 1997
Petr Marek, jev. technik, od 2008
Pikl Jan, jev. technik, herecká výpomoc, 1999–2000
Pilná Olga, uvaděčka-šatnářka, 2008–2010
Podařilová Daniela, nápověda, 2008–2009
Pokorná Jaroslava, herečka, od 1998
Pokorný Jan, jev. technik, zvukař, od 2006
Poláčková Barbora, uvaděčka-šatnářka, od 2010
Ponertová Anna, rekvizitářka, 1997–1999
Potoček Milan, hudebník, od 1996
Pražák Jiří, výtvarník, 1996–1997
Prejzová Libuše, vrátná, od 2006
Procházka Vratislav, jev. mistr, od 1998
Procházková Lucie, uvaděčka-šatnářka, od 2008
Průšková Markéta, ved. účetní, od 2007
Pučerová Klára, uvaděčka-šatnářka, 2003–2005
Rajterová Jana, garderobiérka, od 2001
Rákosník Karel, vrátný, 1997–1999
Rímský Kryštof, jev. technik, herecká výpomoc, 1998–1999
Rous Jan, osvětlovač, 2001–2005
Römerová Eva, produkční, 2003–2004
Rožeňková Monika, garderobiérka, 2004–2007
Růžičková Iva, PaM–osobní odd., od 1996
Samborská Adéla, uvaděčka-šatnářka, od 2005
Sasková Gabriela, maskérka, 1997–1999
Sedláčková-Oltová Klára, herečka, od 1998
Seidlová Dagmar, nápověda, 1996–1997
Seidlová Věra, pokladní, 1997–1999
Seifertová Zdena, garderobiérka, 2000–2001
Seinerová Květuše, garderobiérka, herecká výpomoc, 1996–2008
Schmidt Vlastimil, jev. technik, herecká výpomoc, 1997–2000
Simonová Martina, rekvizitářka, ved. rekvizitářka, od 2005
Singerová Blanka, účetní, 1997–2004
Sirový Petr, maskér-vlásenkář, 2002–
Sixtová Alexandra, inspektorka hlediště, 1999–2001
Skalník Václav, osvětlovač, 2000–2001
Slavíková Dagmar, uvaděčka-šatnářka, 2000–2001
Smrček Aleš, ved. zvukař, od 1997
Iva Růžičková Pavel Lipták Radka Huková
204
ZAMĚSTNANCI
Snicerová Milena, KMD, od 2007
Sochorová Veronika, uvaděčka-šatnářka, od 2006
Součková Johana, uvaděčka-šatnářka, 1996–1998
Soukup Vít, jev. technik, 1997–1998
Soukupová Libuše, pokladní, od 2001
Speciánová Helena, uvaděčka-šatnářka, 2003–2004
Spívalová Marcela, uvaděčka-šatnářka, 2003–2005
Steinbachová Marcela, uvaděčka-šatnářka, 2003–2006
Stejskalová Klára, uvaděčka-šatnářka, 2003–2005
Stránská Dagmar, pradlena, od 1996
Strnad Pavel, vedoucí výroby, 1998–2000
Strnad Tomáš, jev. technik, 1999–2000
Sucharda Štěpán, osvětlovač, 1998–2000
Svobodová Ilona, herečka, od 1996
Šafáriková Markéta, rekvizitářka, 2004–2005
Šálková Daniela, ředitelka, od 1996
Ščelkonogovová Miluše, pokladní, 1996–1997
Šimčo Martin, jev. technik, herecká výpomoc, 2002–2005
Šiška Bedřich, vrátný, 1996–1999
Šlaufová Lenka, uvaděčka-šatnářka, 2006–2007
Šrolová Kristýna, uvaděčka-šatnářka, od 2006
Štefan Josef, vrátný, od 1999
Štérová Dora, nápověda, herecká výpomoc, 2004–2006
Štěpánek Petr, produkční, 1998–2001
Štěpánová Karola, tisk. mluvčí, dramaturg, od 1997
Štětinová Petra, výtvarnice, 1997–1999
Štipčáková Iva, obch. odd., od 1999
Šturma Luděk, jev. technik, 2000–2002
Švecová Aneta, asistentka, obch. odd., herecká výpomoc, od 2004
Táborská Hana, sekretářka, 1996–1997
Táborský Miroslav, herec, od 1996
Tatar Daniel, jev. technik, 1996–1997
Tekel Miloš, jev. technika, 2005–2008
Tesař Pavel, herec, od 1996
Tobolková Markéta, uvaděčka-šatnářka, 1998–2000
Turek Tomáš, herec, od 1996
Turková Iva, vedoucí hospodářské správy, 1996–2001
Tvrzníková Tereza, uvaděčka-šatnářka, 2007–2008
Vališová Jaroslava, nápověda, od 1999
Varga Peter, herec, od 1996
Večeřa Matěj, zvukař, od 2007
Večeřílek Michal, jev. technik, 1996–1997
Večeřová Alena, tisková mluvčí, 1999–2002
Veliká Lenka, herečka, od 1996
Veliký Martin, herec, od 1996
Vicenová Naďa, herečka, od 1998
Vitmajer František, vedoucí UTP, 1997–1998
Vlasák Ivan, jev. mistr a vedoucí UTP, 1996–1997
Vodenka Michal, osvětlovač, od 2003
Vojtová Zuzana, výtvarnice, 1999–2008
Vondráček Jan, herec, od 1996
Vondrášek Martin, osvětlovač, od 1998
Votočková Vilma, uvaděčka-šatnářka, 2008 –2009
Vrátilová Jarmila, inspektorka hlediště, od 2003
Vrátilová Marie, uvaděčka-šatnářka, 2006–2011
Wiesner Filip, osvětlovač, od 1996
Wiesner Richard, osvětlovač, 1999–2001
Wohanka Jiří, herec, od 1996
Zábrahová Alena, účetní, 1996–1997
Zahradníčková Jana, ved. maskérka–vlásenkářka, od 1999
Zach Martin, jev. technik, herecká výpomoc, 1996–1997
Zajíček Ivo, rekvizitář, 2003–2005
Zavřel Vlastimil, herec, od 1996
Zimová Magdalena, herečka, od 1999
Zmítková Zuzana, asistentka, 2006–2008
Zmrzlý Tomáš, ved. výroby a UTP, výtvarná spolupráce,
2004–2011
Zvonařová Zdena, nápověda, 1997–1998
Žárská Hana, vedoucí KMD, od 2003
Žemlička Zdeněk, údržbář, od 2003
Žíchová Květoslava, uvaděčka-šatnářka, 1996–2002
Pozn. – v seznamu jsou uvedeni zaměstnanci, kteří v Divadle
v Dlouhé pracovali déle než jeden rok a k 16. 11. 2011.
205
Rejstřík
206 207
REJSTŘÍK
REJSTŘÍK
ZÁZNAMY Z DIVADLA V DLOUHÉ
VE VIDEOTÉCE DIVADELNÍHO ÚSTAVU
Běsi
Best of Dlouhá
Best of Dlouhá – křest CD
Ceny Alfréda Radoka 2006
Dáváme děťátku klystýr!
Divoká kachna
Dlouhých deset let
Don Juan a Faust – derniéra
EGO - Den v Dlouhé
Experiment
Faidra
Garderobiér
Goldbergovské variace
Hrdina západu
Jak jsem se ztratil
Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou
Kabaret Prévert-Bulis
Kabaret Undine
Kabaret Vian-Cami
Komedie s čertem
Konec masopustu
Krajina s televízormi
Lazebník sevillský
Lékař své cti
Létavý lékař
Lhář
Macbeth
Maškaráda
Mokré písně z Dlouhé
Molière
Momo a zloději času
Myška z bříška
Naši furianti
Noc s… Divadlo v Dlouhé
Obrazy z Francouzské revoluce
Oněgin byl Rusák
Opice a ženich
Past na myši
Pokus o létání
Slavnostní otevření DvD
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách
Soudné sestry
Standa má problém
Titus Andronicus
U Hitlerů v kuchyni
Událost sezóny 2003/2004
Vějíř s broskvovými květy
Velikáni
Velkolepý paroháč
Epochální výlet pana Broučka do XV. století
Ze života racků
Zmizelé Československo
ZÁZNAMY INSCENACÍ A POŘADY
NATOČENÉ ČESKOU TELEVIZÍ
Jak jsem se ztratil, 2002
Sázka na kvalitu – Ceny Sazky a Divadelních novin, 2004
Lhář, 2006
Noc s Andělem, 2006
Dlouhých deset let, 2006
Ceny Alfréda Radoka za rok 2006, 2007
Soudné sestry, 2007
Běsi, 2009
Faidra, 2008
Maškaráda čili Fantom Opery, 2009
Lékař své cti, 2011
Naši furianti, 2011
REJSTŘÍK INSCENACÍ
Arest 152
Běsi 122
Cesta do Bugulmy 157
Dámská šatna 154
Dáváme děťátku klystýr! 145
Divadelní hříčky 160
Divoká kachna 131
Dobrodružství dona Quijota 94
Doma 156
Don Juan a Faust 102
Epochální výlet pana Broučka do XV. století 119
Experiment 139
Faidra 136
Garderobiér 124
Goldbergovské variace 127
Hrdina západu 128
Ja malkáč 159
Jak jsem se ztratil 116
Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou 125
Jožko Púčik a jeho kariéra 161
Kabaret Prévert – Bulis 129
Kabaret Richard Weiner 111
Kabaret Undine 117
Kabaret Vian – Cami 113
Kafka je mrkev 158
Kdyby prase mělo křídla 100
Komedie s čertem 126
Komunismus 160
Konec masopustu 105
Kouzelný vrch 107
Krajina s televízormi 156
Kvas krále Vondry XXVI. 99
Láska a peníze 150
Lazebník sevillský 98
Lékař své cti 142
Létavý lékař 104
Lhář 130
Macbeth 146
Malá čarodějnice 110
Mámení mysli 114
Maškaráda 133
Mokré písně z Dlouhé 123
Molière 134
MOMO a zloději času 143
Můj krásný svět 156
Myška z bříška 132
Námořník 156
Naši furianti 147
Obrazy z Francouzské revoluce 118
Oněgin byl Rusák 138
Opice a ženich 115
Past na myši 121
Piargy 153
Pokus o létání 135
Polední úděl 148
Posedl mě ďábel 157
Před zlatnickým krámem 158
S nadějí i bez ní + bonus 162
Sestra Úzkost 95
Sněhová královna 101
Solitaire.sk 159
Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách 141
Soudné sestry 120
Stalo sa prvého septembra 162
Standa má problém 155
Supermanka 153
Sýr, sýr! 112
Škola základ života 97
Tajemství Viléma Storitze 109
Tango 106
Titus Andronicus 137
To je nápad! 103
Tři sestry 149
U Hitlerů v kuchyni 144
Vějíř s broskvovými květy 140
Velikáni 152
Velkolepý paroháč 108
Zářící noc 155
Ze života racků 154
Zmizelé Československo 161
Zpívej, klaune… 96
DIVADLO V DLOUHÉ VYDALO
To je nápad! – Zpívej, klaune... – písničky z dětských inscenací, 1997
Prvních pět let – publikace k pátému výročí otevření divadla, 2001
Krátké písně z Dlouhé – CD s písněmi z inscenací, 2001
Mokrá sezona – publikace k otevření divadla po rekonstrukci, 2003
Kdo neví co s láskou – CD s písněmi Jiřího Bulise z Kabaretu Prévert – Bulis, 2005
Dlouhých deset let – publikace k desátému výročí otevření divadla, 2006
Dlouhých deset let – dok. film k 10. výročí otevření divadla, ve spolupráci s ČT, 2006
Notes Divadla v Dlouhé, 2011
Diář 2012
Patnáct let Divadla v Dlouhé– publikace k 15. výročí otevření divadla, 2011
Dealší písně z Dlouhé – CD s písněmi z inscenací, 2011
Výběrovou bibliografii článků o Divadle v Dlouhé najdete na www.divadlovdlouhe.cz
208
PARTNEŘI
Partneři divadla
Mediální partneři
Sponzoři premiér
Dále děkujeme těmto mecenášům:
Anně Gottliebové, Kateřině Bečkové a Janu Trochtovi, Milanu Mimrovi a Tomáši Borůvkovi