Teorie dramatu a divadla IV: Překlad, adaptace, dramaturgie

Samostatná četba

Milé kolegyně,
dvě hodiny společně věnujeme úvahám o tom, že u staršího (předmoderního) dramatu některá dramaturgická rozhodnutí, která při práci s moderním materiálem mohou působit jako "nevinná" (ne že by byla), získávají na důležitosti - a je dobré si toho být vědom ať už z pozice dramaturga/yně, kritika/čky či teoretika/čky. Jednou z takových rozhodnutí je otázka, jaký existující překlad pro inscenaci zvolit, či jakým způsobem dospět ke scénáři/divadelnímu textu (Poschmann), který se stane předmětem inscenace.

Na první hodinu bych vás chtěla poprosit, jestli byste si mohly přečíst Plautovu komedii Menachmi v překladu Rudolfa Pivce a k tomu 3. kapitolu z knihy Sirkku Aaltonen: Time Sharing on Stage. Drama Translation in Theatre and Society o interkulturním překladu pro divadlo, a jestli byste se na jejím základě pokusily pojmenovat překladové/adaptační strategie, které se v Pivcově překladu projevují. Je jasné, že nemůžete předkládat zcela podložené hypotézy, když si nemůžete přečíst originál, ale nebojte se poznamenat si cokoli, co vás k tomu napadne - v hodině se pak o všech návrzích pobavíme a pokusíme se vyloučit ty méně relevantní a podpořit ty relevantnější. Bude o toho s námi i klasický filolog Tomáš Weissar, se kterým jsem překládala jinou Plautovu komedii, Curculiona, tak, aby vznikl tzv. překlad pro divadlo (Drábek).

Ve druhé hodině se pak zaměříme na historické adaptačí strategie a pobavíme se o tom, jakým způsobem probíhala humanistická recepce římské komedie - jinými slovy budeme mluvit o pragmatických aspektech divadelního umění a o proměnách estetické hodnoty (Mukařovský). Na tuto hodinu bych vás poprosila, jestli byste si mohly přečíst Shakespearův Večer tříkrálový a Komedii omylů a zkusit si pojmenovat, v čem se liší jejich adaptační strategie vůči sobě navzájem a vůči pretextu (což jsou ti Menaechmové).
Těším se na setkání a na diskuzi,
EP