Teorie dramatu a divadla IV: Překlad, adaptace, dramaturgie
Samostatná četba
Milé kolegyně,
dvě hodiny společně věnujeme úvahám o tom, že u staršího
(předmoderního) dramatu některá dramaturgická rozhodnutí, která při
práci s moderním materiálem mohou působit jako "nevinná" (ne že by
byla), získávají na důležitosti - a je dobré si toho být vědom
ať už z pozice dramaturga/yně, kritika/čky či teoretika/čky. Jednou z
takových rozhodnutí je otázka, jaký existující překlad pro inscenaci
zvolit, či jakým způsobem dospět ke scénáři/divadelnímu textu
(Poschmann), který se stane předmětem inscenace.
Na první hodinu bych vás chtěla poprosit, jestli byste si mohly
přečíst Plautovu komedii Menachmi v překladu Rudolfa Pivce a k tomu 3.
kapitolu z knihy Sirkku
Aaltonen: Time Sharing on Stage. Drama Translation
in Theatre and Society o interkulturním překladu pro divadlo, a jestli
byste se na jejím základě pokusily pojmenovat překladové/adaptační strategie, které se v Pivcově překladu projevují. Je jasné, že nemůžete předkládat zcela podložené hypotézy, když si nemůžete přečíst originál, ale nebojte se poznamenat si cokoli, co vás k
tomu napadne - v hodině se pak o všech návrzích pobavíme a pokusíme se vyloučit ty méně relevantní a podpořit ty relevantnější. Bude o toho s námi i klasický filolog Tomáš Weissar, se kterým jsem překládala jinou Plautovu komedii, Curculiona, tak, aby vznikl
tzv. překlad pro divadlo (Drábek).
Ve druhé hodině se pak zaměříme na historické adaptačí strategie a pobavíme se o tom, jakým způsobem probíhala humanistická recepce římské komedie - jinými slovy budeme mluvit o pragmatických aspektech
divadelního umění a o proměnách estetické hodnoty (Mukařovský). Na tuto hodinu bych vás poprosila, jestli byste si mohly přečíst Shakespearův Večer tříkrálový a Komedii omylů a zkusit si pojmenovat, v čem se liší jejich adaptační strategie vůči sobě navzájem
a vůči pretextu (což jsou ti Menaechmové).
Těším se na setkání a na diskuzi,
EP