BERTOLT BRECHT
SPISY
DIVADELNÍ HRY I
BERTOLT BRECHT
praha 1963
STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ KRÁSNÉ LITERATURY A UMĚNI
DIVADELNÍ HRY I
M       1,1. ol  l 1
yi-.ilinvM KUS.
(SU-í-00 BRNO.
BAAL
BUBNY V NOCI
V HOUŠTINÁCH MĚST
MUŽ JAKO MUŽ
ŠESTÁKOVÁ OPERA
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
MATKA
PŘI PROBÍRCE MÝCH PRVNÍCH HER
PŘELOŽILI LUDVÍK KUNDERA A RUDOLF VÄPENÍK
CD Statni nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1963
© Translation Ludvík Kundera a Rudolf Vápeník © Postscript Jan Grossman
Z mých prvních her obsahuje komedie „Bubny b noci" snad rozporů nejvíce. Vzpoura proti zavrženíhodné literární konvenci zde téměř vedla k zavržení velké sociální vzpoury. Fabule „normálně", tzn. konvenčně rozvedená, by vojákovi, který se vracf z války a který se přidá k revoluci, poněvadž se mu děvče zasnoubilo s jiným, buď děvče vrátila, nebo by mu je definitivně odepřela; v obou případech by však vojáka v revoluci ponechala. V „Bubnech v noci" dostává voják své děvče zpět — byť po-
■ někud „pochroumané" — a obrací se k revoluci zády. Tato varianta se zdá ze všech možných variant vysloveně nejubožejší, zvláště když se nadto ještě dá vycítit pisatelův souhlas. Dnes vidím, že mě sklon k rebelantství — potlačuji zde přání dodat, že šlo o sklon „mladistvý", poněvadž doufám, že mi dodnes v nezmenšené míře zůstal — zavedl až na okraj absurdna. Expresionistická „ó-člověčí" dramatika tehdejší doby svými nerealistickými a jen zdánlivými řešeními odpuzovala studujícího přírodních věd.
. Zkonstruoval se prostě vysoce nepravděpodobný a zaručeně neefektivní kolektiv „dobrých" lidí, který komplikovanému, hluboce ve společenské formě zakořeněnému fenoménu, jakým je válka, měl udělat definitivní konec především tím, že ji morálně odsoudil! Nevěděl jsem celkem nic zevrubnějšího o ruské revoluci, ale mé zkušenosti šanitního vojína ze zimy 1918 mi daly tušit, že na jeviště vstoupila zcela jiná, nová bojová síla sekulárního významu: revoluční proletariát. Mé znalosti zřejmě nestačily na to, abych ukázal plnou vážnost proletárskeho povstání zimy 1918/19, nýbrž jedině na předvedení nevážnosti mého povykujfcího „hrdiny". Iniciátory boje byli proletáři; on v něm hledal prospěch. Oni
nepotřebovali nic ztratit, aby se vzepřeli; jeho bylo možno odškodnit. Oni byli připraveni ujmout se i jeho věci; on tu jejich obětoval. Oni byli tragickými postavami; on-postavou komickou. Jak ukázala četba hry, měl jsem tohle všecko na očích. Nepodařilo se mi však způsobit, aby divák viděl revoluci jinak než „hrdina" Kragler, který v ní viděl cosi romantického. Techniku zcizování jsem tenkrát ještě neznal. Při četbě třetího, čtvrtého a pátého dějství „Bubnů vnoci" se mě zmocnila taková nespokojenost, že jsem uvažoval, nemám-li hru potlačit. Jedině vědomí, že literatura náleží historii a že historie se nesmí zfalšovat, jakož i pocit, že by mé nynější názory a schopnosti měly menší cenu bez znalosti názorů a schopností dřívějších — za předpokladu, že vůbec nějaké zlepšení nastalo — mi zabránily, že jsem ji nespálil. Navíc nestačí, když se něco potlačí. Nesprávné nutno korigovat. Zvlášť mnoho jsem ovšem udělat nemohl. Postavy vojáka Kraglera, maloměšťáka, jsem se nesměl dotknout. I relativní souhlas s jeho chováním jsem musel zachovat. Vždyť i proletáři maji stále ještě víc porozumění pra maloměšťáka, který hájí své zájmy — ať jsou jakkoli ubohé a ať je třeba hájí i proti nim — než pro toho, kdo se k nim přidává z romantismu nebo jen proto, aby mu nemusilo být stydno. Zesílil jsem však opatrně protistranu. Výčepní Glubb dostal synovce, mladého dělníka, který v listopadových dnech padl jako revolucionář. Tímto dělníkem, který se ovšem objevuje jen skicovitě, který však skrupulemi výčepního přece jen nabývá pevnějších tvarů, získal voják Kragler jakéhosi protihráče. Bude pak na čtenáři nebo divákovi, aby se bez pomoci vhodných zcizujících prvků dostal od sympatie k hrdinovi komedie k antipatii.
Hra „Baal" způsobí asi těm, kdo se nenaučili myslit dialekticky, všelijaké těžkosti. Budou v ní spatřovat sotva co jiného nežli oslavu nahého jáství. „Já" se tam však staví proti požadavkům
5
a malomyslnosti světa, který neuznává tvůrčí schopnost, jíž lze využít, nýbrž toliko tu, již lze vykořistit. Cílem hry není řici, jak by se Baal stavěl ke zpeněžení svého talentu: brání se proti tomu, aby nebyl rozmělněn. Životní umění Baalovo sdílí osud všech jiných umění za kapitalismu: bojuje se proti němu. Baal je asociální, ale v asociální společnosti.
Dvacet let po napsání „Baala" mě vzrušila látka (pro operu), která opět měla něco společného se základní myšlenkou „Baala". Existuje čínská figurka, většinou velikosti prstu, vyřezaná ze dřeva a vrhaná ve velkém množství na trh. Figurka zobrazuje tlustého bůžka štěstí, jak se slastně protahuje. Tento bůh, přicházející z východu, vtáhl po jedné velké válce do rozbořených měst a snažil se pohnout lidi k tomu, aby bojovali za své osobní štěstí a blahobyt. Houraje kolem sebe žáky nejrůznějšího druhu a začne být pronásledován úřady, neboť někteří z jeho žáků hlásají, že rolníci musí dostat půdu, že dělníci musí vzít do svých rukou továrny, že děti dělníků a rolníků musí dobýt škol. Bůžek je zatčen a odsouzen k smrti. A na tom maličkém bohu štěstí zkoušejí nyní kati svůj um. Ale jedy, které mu dají, mu jen zachutnají, hlava, kterou mu srazí, ihned znovu naroste, pod šibenicí se dá do tance, který svým veselím všecky nakazí atd. atd. Je nemožné zsela v lidech umrtvit touhu po Msti.
První a poslední scéna „Baala" byly rekonstruovány podle první verze hry. Jinak ji ponechávám tak, jak je, protože mi chybí síla ji změnit. Připouštím (a varuji): hře chybí moudrost.
I když mé vzpomínky na to, jak jsem psal hru „V houStinách mést", už nejsou zvlášť zřetelné, pamatuji se přece jen na přání a představy, které mě vedly. Jakousi roli hrála skutečnost, že jsem na divadle viděl „Loupežníky", a to v jednom z těch špatných představení, která svou chudobou dávají vyniknout velkým liniím dobré hry,
takže se básníkovy dobré úmysly vyjevují tím, že nejsou uskutečňovány. V této hře se svádí důsledný, krutý, nelítostný boj o měšťácké dědictví neměšťáckými prostředky. Především mě na boji zaujala ta krutost, a poněvadž mě v oněch letech (po 1920) těšil sport a zvláště box jako jedna z „velkých zábav v obrovitých městech na druhé straně velké louže", měl být v mé nové hře sváděn „boj o sobě", boj bez jiné příčiny, než je potěšení z boje, boj, který měl prostě určit, kdo ze dvou mužů je mužem „lepším". Musím ještě podotknout, že mou mysl tenkrát zaujala podivná historická představa, jakési dějiny lidstva v událostech masového charakteru a určitého, to je právě historického významu, jakési dějiny stále jiných, nových forem lidského reagování, jak se tu i tam na planetě objevovaly.
Má hra měla vyjevit toto čisté potěšeni z boje. Už při prvrfích náčrtcích jsem však poznal, jak podivně těžké je vyvolat a udržovat boj, který by měl smysl, to je podle mého tehdejšího přesvědčení boj, který něco dokazuje. Hlavní postavy podnikaly to i ono, a.by se jedna druhé dostaly na kobylku. Vybraly si za místo boje rodinu jednoho z bojovníků, jeho pracoviště atd. atd. Také majetek druhého bojovníka „byl dán všanc" (a tím jsem se nevědomky dostal do blízkosti skutečného boje, který se odehrával a který jsem jenom idealizoval, boje třídního). Nakonec se sokům z boje opravdu vyklubal jen box předstíraný* ; nedokázali se najít ani jako protivníci. Temně se rýsuje poznání, že touha po bojovém střetnutí je za pozdního kapitalismu už jen pustou karikaturou takového střetnutí. Dialektika hry je čistě idealistického ražení. Práce byla ovlivňována i několika na pohled ryze formálními přáními. — Zhlédl jsem v Berlíně v tehdejším Státním divadle na Gendarmen-
* Boxeři trénují tak, že bojují bez soupeře, jen s domnělým partnerem. (Pozn. aut.)
marktu Jessnerovu inscenaci „Othella" s Kort-nerem a Hofrem, a zapůsobila na mne jedna z jejích technických fint, totiž způsob osvětlování. Jessner vyvolal zkříženými reflektory na jevišti podivně rozptýlené světlo, které postavám dalo mocně vyniknout: pohybovaly se v něm jako figury Rembrandtovy. — K tomu se přidružily ještě jiné dojmy: četba Rimbaudova „Pobytu v pekle" a J. Jensenova románu z Chicaga „Kolo". Dále četba souboru dopisů, jehož název jsem zapomněl; dopisy byly psány jakýmsi chladným, konečným tónem, tónem téměř testamentárním. — O dojmech z augsburského předměstí bude asi rovněž třeba se zmínit. Navštěvoval jsem často každoroční podzimní jarmark na „malém execíráku" s muzikou spousty kolotočů a bud, ve kterých bylo možno vidět strašlivé výjevy, jako například „Zastřelení anarchisty Ferrera v Madridě" nebo „Nero hledí na požár Říma" nebo „Bavorští lvi dobývají šance Diippelu" nebo „Útěk Karla Smělého po bitvě u Murtenu". Pamatuji se na koně Karla Smělého. Měl obrovské vylekané oči, jako by tušil hrůzu historické situace. — Psal jsem hru většinou pod širým nebem, při chůzi. Kolem otcovského domu vedla kaštanová alej, která se táhla podél starého městského příkopu; na druhé straně byl val se zbytky bývalých městských hradeb. Na vodní hladině, ne nepodobné rybníku, pluly labutě. Kaštany shazovaly ze-žloutlé listí. Psal jsem na tenký průklepový papír, který byl načtyřikrát přeložen, takže se vešel do mého koženého notýsku. Po způsobu ostrých nápojů jsem vytvářel směsice slov, celé scény ze slov dráždících smysly určitým významem a určitou barvou. Směsice jako: Kirschkern, Revolver, Hosentasche, [Papiergott* — Zároveň jsem ovšem pracoval na labuli, na cha-
* český význam: pecka z třešně, revolver, kapsa u kalhot, papírový pánbůh. (Pozn. překl.)
rakterech, na svých názorech na lidské chování a jeho účinnost, a možná že jsem formální zřetele poněkud přehnal. Chtěl jsem prostě ukázat, jak komplexní záležitostí takové psaní je a jak jedno přechází v druhé, jak je forma na látce závislá a jak na ni zase zpětně působí. Předtím i potom jsem pracoval jinak a podle jiných zřetelů, a hry pak také byly prostší a materialističtější, ale i při jejich formování přecházely mnohé formální prvky do látky...**
Do četby veselohry „Muž jako mul" jsem se pouštěl se zvláštními obavami. I tady byl zase sociálně záporný hrdina, který nebyl znázorňován bez sympatie. Problémem hry je falešný, špatný kolektiv („banda") a jeho svůdnošt, kolektiv, jaký v oněch letech vytvářeli Hitler a jeho finančnici, využívajíce neurčité touhy maloměšťáků po dějinně zralém, pravém sociálním kolektivu dělnickém. Existovaly dvě verze: verze hraná 1928 berlínskou Volksbühne a verze hraná 1931 berlínským Státním divadlem. Došel jsem k závěru, že bude záhodno vrátit se k verzi první, v níž Galy Gay dobývá horskou pevnost Sír adž Džaur. V roce 1931 jsem zakončil kus aktem velké proměny, poněvadž jsem neviděl možnost propůjčit vývoji hrdiny v kolektivu záporný charakter. A tak jsem se raději vylíčení tohoto vývoje vzdal.
Při správně zcizujícím znázorňování však lze tento vývoj k zločinnosti docela dobře předvést. Několika vložkami v posledním dějství jsem se to snažil usnadnit.
Díváme-li se na tematiku a problematiku těchto prvních her, tak se možná vtírá otázka: Nač se k nim vracet? Proč to všecko nesklidit ze stolu? Proč raději nemluvit o dnešku? Ale každý,
** Následují Brechtovy poznámky ke hře „Život Edvarda Druhého Anglického", která vyjde v 5. svazku jeho her. (Pozn. překl.)
PŘI PROBÍRCE MÝCH PRVNÍCH HER
7
kdo se chystá k velkému skoku, musí ustoupit o několik kroků nazad. Dnešek přechází v zítřek, napájen včerejškem. Historie možná jednou tento stůl sklidí, ale štítí se stolu prázdného. Všech pět her dohromady, čtyři z toho polemiky, jedna kopie (lačná reminiscence na šťastnejší dramatickou éru), ukazuje bez lítosti, jak méšťác-
PŘI PROBÍRCE MÝCH PRVNÍCH HER
ký svět zachvacuje velká potopa. Zprvu je tu ještě zem, ale plná kaluží, které se posléze rozrůstají v tůně a sundy; pak už je široko daleko jenom černá voda s ostrůvky, které se rychle rozpadávají.
Berlin, v březnu 1954
E. B.
BAAL
mm
má
Mi MI   PRU LU GEORGU PFAXZELTOVI
Osoby
SimmmšĚÉĚĚĚ&M
Bod, lyrik
\I "ľ, wt. iľíiťľ \ # naniuaciiBL Dr. Pilier, lati
Johanes Schmidt      \ ' °     J' r, * Pichetíry ředitel iiadäríty        x ., Mtoíýpfa í Mladá dáma       f        '    , -1 t Johana , ,\, ' ľ
Dní esiry        i  < w  . ř
Mjw*> j Si
Jfimff 1 /    '   «' '
BoflŕííK     ;l i [
Gugu • Statý žebrák
Mája, £étra$a « / t Mladá genu , „
WáfeUKSB
číšnice   1 i jROTnptč, sedlátti dřevorubci atd.
CHORÁL O VELIKÉM BAALOVI
Když v bělostném klíně matky rostl Baal, velké, tiché, bledé nebe stálo opodál, mladé, nahé, mocné, zázrak nad zázrak, jak to Baal mél rád — až pak, až pak.
Nebe trvalo, ať radost stíhá strast, když Baal spal, nic neviděl, jen cítil slast. Nebe zesinalo a Baal samý líh, nebe ráno zbledlo a Baal ztich.
Kořalnami, dómem, přes špitál klidně klusá Baal a nic ho nezděsí. I když unaven je, nepodlehne Baal, svoje nebe dolů vezme si.
Mezi těmi, kdo se kají za svůj zlořád, Baal se válel nahý někde u plotu: jenom nebe, ale nebe pořád, přikrývalo jeho nahotu.
Svět, ta velká děvka, která dává se, muže mezi koleny chtíc rozdrtit, dal mu také trošku extáze, Baal však nezdech: zachoval si klid.
Když se kolem Baala dmula mrtvol hráz,
zdvojnásobilo to jeho smyslnost. Dosti místa, pravil Baal, a málo nás. V klíně ženy, pravil Baal, je místa dost.
Zda je Bůh či zdali není Bůh, Baalovi je celkem lhostejné. Problém spát mu nedá — jako hejno
much — : zdali víno je či zdali ne.
Jestli žena — podle Baala — muži
všechno dá, ať jen plave, jaká paráda!
Muži u žen? K smíchu! Kdo by se jich bál!
Dětí boji se však ba i Baal.
K něčemu jsou dobré všechny neřesti, jen ne — podle Baala — ten, kdo páše je. Neřest hodí se i pro štěstí. Jedna? To je moc! Tak raděj dvě!
Ne tak líně, jinak není legrace!
Co se musí, to se taky chce.
Pozor, pravil Baal, když vyměšuješ kal,
děláš lip, než kdybys tupě stál!
Nebuďte tak líni, jako veš, není věru snadné páchat hřích! Silných údů třeba, zkušenosti též, někdy trochu ruší velký břich.
Rozkoš hubí! Proto silný buď. Když to kiksne, hrdě vypni hruď! Kdo se svede každý večer oddělat, bude věčně bujarý a mlád.
Když Baal ze zvídavosti či z kapřice něco rozmlátí či rozklová, je to škoda, nač však zlobit se. Je to jeho hvězda, Baalova.
Byť je špinavá a plná pakáže, se vším všudy patří jemu, že? Baal a jeho hvězda prý se milují. Už jen proto, že má jenom ji.
Baal též supy pozoruje pátravé, co číhají na něho tam v hvězdném příšeří.
Na mrtvého Baal si někdy zahraje. Potom němě pozře supa i večeři.
Když Baalovi rmut se lepí na paty, mlaskavě se brouzdá polnostmi.
11
Pak jde s písni — když jsou požaty — do věčného lesa v náruč tmy.
Kdyby Baala temný klin i dolů stah, co svět znamená mu? Baal je syt. Tolik nebes má Baal v očních tmách! Kus i po smrti mu musí zbýt.
Když v temnotném klínu země hnil už Baal,
velké, tiché, bledé nebe stálo opodál, mladé, nahé, velemocné, divů div, jak to Baal měl rád — už dřív, už dřív.
Jídelna
Mech, Emilie Mechové, Pschierer, Johanes Schmidt,\ dr. Pilier, Baal a jiní hosté vcházejí dvojkřidlými dveřmi.
MECH Bacilovi ■ Neloknete si vínka, pane Baale?
Všichni si sedají, Baal na čestném místí.
MECH - Jíte raky? Tohle je úhoří mrtvolka.
PILLER Mechom- • Je mi potěchou, že páně Baalovy nesmrtelné básně, které jsem měl čest vám přednésti, zdály se hodny vašeho uznání. Baalovi. Musíte svou lyriku vydat. Pan Mech platí jako mecenáš. Dostanete se z toho svého podkroví.
MECH • Kupuji skořicovou kůru. Celé lesy skořice pro mne plují po brazilských řekách. Ale vydám i vaši básnickou sbírku.
EMILIE r Vy bydlíte v podkroví?
BAAL jí a pije • Klauckeova 64.
MECH - Vlastně jsem pro básně moc tlustý. Ale vy máte lebku jako jeden muž z Malajského souostroví, který měl takový zvyk, že se nechal do práce hnát bičem. Pracoval výhradně s vyceněnými zuby.
PSCHIERER Dámy a pánové. Přiznávám se otevřeně, že to mnou otřáslo, když jsem tohoto muže nalezl v tak skromných poměrech. Víte, že jsem našeho drahého Mistra objevil ve své kanceláři jako prostého praktikanta. Označuji to bez jakýchkoli obav za hanbu našeho města, že takovéto osobnosti zde musí pracovat málem jako nádeníci. Blahopřeji vám, pane Mechu! Váš salón bude nazýván kolébkou světové proslulosti tohoto génia, ano, génia. Na zdraví, pane Baale! Baal udělá odmítavě gesto ; ji.
PILLER - Napíšu o vás esej. Máte rukopisy? Za mnou stojí veškeren tisk.
MLADÝ PÁN-Jak jen dosahujete té zatracené naivity, drahý Mistře? Vždyť to je přímo homérske. Považuji Homéra za jednoho nebo několik vysoce vzdělaných zpracovatelů s pronikavým smyslem pro naivitu původních lidových eposů.
MLADÁ DÁMA • Mně připomínáte spíše Walta Whitmana. Ale vy jste významnější. Podle mého soudu.
JINÝ MUŽ ■ Pak má ale, podle mého soudu, spíš něco příbuzného s Verhaerenem.
PILLER • Verlaine! Vcrlaine! Už jen podle fyziognomie. Nezapomeňte na našeho Lombrosa.
BAAL - Ještě kousek toho úhoře, prosím.
MLADÁ DÁMA • Ale vaší předností je větší míra indecentnosti.
JOHANES ■ Pan Baal zpívá svou lyriku formanům. V jedné krčmě u řeky,
MLADÁ DÁMA • Můjtybože, Mistře, vy strčíte všecky jmenované do kapsy. Současní básníci vám nesahají ani po kotníky.
DRUHÝ MUŽ ■ Rozhodně je to talent. BAAL •Ještě trochu vína, prosím. MLADÝ PÁN ■ Považuji vás za předchůdce velkého Mesiáše evropské poezie, kterého
s určitostí očekáváme v bezprostředně nejbhžší době. MLADA DÁMA • Ctěný Mistře, vážené panstvo. Dovolte, abych vám z časopisu „Revoluce" přečetla báseň, která vás rovněž bude zajímat. Vstane a čte.
Hle, básník vystříhá se blýsknavosti akordů.
Na trouby duje, břeskně bije v buben. Lid rozervává rozsekaností svých vět,
A nový svět, svět trýzně vymycuje, on, ostrov blaženého lidství. Řeči. Manifesty. Zpěv hřmící z tribun. Nový, posvátný stát buď hlásán, do krve národů, do krve . jejich krve naočkován.
Ráj nastává nám.
— Atmosféra třaskavosti nechť se šíří! — Učte se! Chystejte! A připravujte! Aplaus.
MLADÁ DÁMA chvatně ■ Dovolíte! Nalézám v témž čísle ještě jinou báseň. Čte.
Slunce ho uvařilo, vítr ho vysušil, každý strom odmítal ho, odevšad dolů spad.
Jen jeden velký jeřáb, jak ohnivými jazýčky do ruda obroubený, mu přístřeší poskyt.
I visel tam jak moskyt, nohy měl v trávě, hle. Večerní slunce projelo mu do žeber navlhle.
Les olivovníků náhle se nad horizont zdvih a Bůh v bělostném rouchu se zjevil v oblacích.
V květnatých údolinách hadi zpívali na počest. Stříbrná hrdélka nesla tu švitořivou zvěst.
Všichni ti ptáci se chvěli nad říší listoví, slyšíce ruce Páně plout lehce skrze žilkoví. Aplaus.
VÝKŘIKY • Geniální. Démonické, a přece vkusné. Prostě nebeské.
MLADÁ DÁMA • Podle mého míněni se toto nejvíce blíží baalovskému cítění světa.
MECH - Mělbyste cestovat.'Habešská pohoří. To by bylo něco pro vás.
BAAL - Jenomže ke mně nepolezou.
PILLER - Nač? PK vašem životním pocitu? Vaše básně na mne velmi silně zapůsobily.
BAAL • Když se ty básně líbí formanům, tak něco poplatl.
MECH pije -Já vaši lyriku vydám. Nechám skořicovou kůru plavat nebo budu provozovat obojí.
EMILIE ■ Neměl bys tolik pít.
BAAL ■ Nemám žádné košile. Bílé košile bych moh potřebovat.
MECH-Vás nakladatelské podnikám nezajímá?
BAAL - Ale musely by být pěkně měkké. PILLER ironicky • A čím bych vám mohl posloužit já?
EM ILIE • Píšete kouzelné básně, pane Baale.
V nich jste tak něžný.
BAAL Emilii • Nechtěla byste něco zahrát na harmonium? Emilie hraje.
BAAL
13
MECH • Jím rád za doprovodu harmonia. EMILIE Baalovi • Prosím vás, nepijte tolik, pane Baale.
BAAL pohlédne na Emilii ■ Pro vás plují skořicové vory, Mechu? Vykácené lesy?
EMILIE - Jen pijte co hrdlo ráčí. Řekla jsem to jen tak.
PILLER-Icose týče pití jste mnohoslibný. BAAL Emilii ■ Hřejte víc nahoře! Máte docela dobré paže.
Emilie přestane hrát a vrátí se ke stolu, PILLER ■ Samotnou hudbu asi moc nesnášíte, že?
BAAL ■ Neslyším žádnou hudbu. Moc mluvíte.
PILLER • Jste legrační naježenec, Baale. Zřejmě nechcete být naložen.
BAAL • Neobchodujete taky se zvířaty, Mechu?
MECH ■ Namítáte něco?
BAAL hladí Emiliinu paS • Co je vám vůbec do
mých básní? MECH • Chtěl jsem vám prokázat laskavost.
Emilie, nechceš jít ještě oloupat nějaká
jablka?
PILLER • On se bojí, aby ho někdo nevysá-val. — Nepřipadl jste ještě na nic, k čemu bych se vám mohl hodit?
BAAL • Máte na všech šatech tak široké rukávy, Emilie?
EMILIE-Ted" už ale musíte s tím vínem přestat.
PSCHIERER -Měl byste být s alkoholem
trochu opatrnější. Už mnohý génius... MECH • Nechtěl byste se ještě vykoupat? Mám
vám nechat ustlat? Nezapomněl jste
ještě na něco? PILLER • Teď plavou i košile, Baale. Lyrika
už uplavala. BAAL pije • Nač tyhle monopoly? Jděte si
lehnout vy, Mechu. MECH povstal ■ Líbí se mi všechna boží ho-
vádka. Ale s tímhle hovadem se nedá jednat. Pojď, Emilie, pojďte, pánové. Všichni se pohoršeni! zvedli. VÝKŘIKY-Pane! Neslýchané! Vždyť to je...!
PSCHIERER • Pane Mechu, jsem otřesen... PILLER • I ve vaší lyrice je něco zlého. BAAL Johanesovi - Jak se jmenuje ten.pán? JOHANES • Pilier.
BAAL • Piliere, můžete mi poslat starý novinový papír.
PIL L E R na odchodu ■ Jste pro mne vzduch! Pro
literaturu jste vzduch.
Všichni odejdou. SLUHA vstoupí ■ Váš kabát, pane.
Baalova podkrovní světnička
Hvězdná noc. U okna Baal a jinoch Johanes. Dívají se na nebe.
BAAL • Když ležíš v noci rozvalený na trávě, cítíš v kostech, že země je koule a že letíme a že na té hvězdě támhle existují zvířata, která žerou rostliny, co tam rostou. Je to jedna z těch menších hvězd.
JOHANES • Znáte trochu astronomii?
BAAL • Ne. Ticho.
JOHANES • Moje milá je nejnevinnější stvoření na světě, ale ve snu jsem jednou viděl, jak s ní souloží jalovec. To znamená: Její bílé tělo leželo roztažené na jalovcovém keři a sukovité větve ji objímaly. Od té doby nemohu spát.
BAAL • Viděls už to její bílé tělo?
JOHANES • Ne. Je nevinná. Ani kolena — je mnoho stupňů nevinnosti, ne? A přece, když ji někdy v noci na chviličku držím v náručí, tak se chvěje jak osika, vždycky
jen v noci. Ale já jsem příliš slabý, abych to udělal. Její teprve sedmnáct.
BAAL • A to milování v tvém snu se ji líbilo?
JOHANES • Ano.
BAAL • Má na těle bílé prádlo, mezi koleny sněhobílou košili? Když s ní budeš spát, bude z ní možná hromádka masa, která už nemá ani obličej.
JOHANES • Říkáte jen to, co neustále cítím. Myslel jsem si, že jsem zbabělec. Teď vidím, že vy také považujete tělesné spojení za poskvrňující.
BAAL • To je kvikot prasat, jimž se to nedaří. Když objímáš panenské boky, stáváš se v pozemském strachu a blaženosti bohem. Tak jako jalovec má mnohé kořeny, které jsou navzájem propletené, tak i vy máte v jediné posteli mnoho údů, a v nich tlučou srdce a proudí jimi krev.
JOHANES • Ale zákon to trestá. A rodiče!
BAAL • Tvoji rodiče — sáhne po kytaře — jsou byvší lidé. Cože? Otvírají si hubu plnou vykotlaných zubů ? Klnou lásce ? Na lásku se umírá! Když lásku nevydržíte, tak se jenom poblijete. Ladí kytaru.
JOHANES • Myslíte, že by pak byla těhotná?
BAAL s několika tvrdými akordy • Když bledé, mírné léto odplouvá a ženy jsou láskou nasáklé jak houby, stávají se z nich opět zvířata, zlá a dětinská, s velkými neforemnými břichy a s visícími prsy a s vlhkýma svlravýma rukama jako sliznatí polypi a jejich na smrt zmalátnělá těla se rozpadávají. Aporodí malý plod za strašlivého křiku, jako by vznikal nový vesmír. V trýzni jej vyvrhnou, ačkoliv jej kdysi sály s rozkoší, ^acrrafó několik taktů. člověk musí mít zuby, pak je láska jak kousání do pomeranče, až ti šťáva vjede do zubů.
JOHANES -Její zuby jsou jako zuby zvířete: žlutošedé, mohutné, nebezpečné.
BAAL • A láska je, jako když na vodě rybníka necháš plout svou nahou paži, s řasami mezi prsty; jako trýzeň, před kterou začíná skřípavě zpívat opilý strom, na němž jede divoký yitr; jako srkavé utopení ve víně za horkého dne; a její tělo ti jako nesmírně chladné víno proniká do všech záhybů kůže, hebké jak rostliny ve větru jsou klouby a síla nárazu, jemuž se povoluje, je jako let proti vichru a její tělo tě zavalí jako chladný písek. Ale láska je také jak kokosový ořech, který je dobrý, dokud je čerstvý, ale který musíš vyplivnout, když je šťáva vymačkaná a zbývá trpce chutnající maso. Odhodí kytaru. Ale teď mám té árie po krk.
JOHANES - Myslíte tedy, že to mám udělat, když je to takové blaho?
BAAL • Myslím, že ty se toho máš chránit, Johanesi!
Kořalna
Dopoledne. Baal. Formani. Vzadu Ekart s líšnici Luisou. Okny je vidět bílé oblaka.
BAAL vypráví formanům • Vyplivl jsemjeho víno, a tak mě vyhodil z těch svých bílých pokojů. Ale jeho žena běžela za mnou a večer bylo bujaro. Ted ji mám na krku. A po krk.
FORMANI - Té patři nasekat na holou. -Bujný jsou jak klisny, jenom hloupější. Jen do ní! Na plný pecky! — Než já si lehnu na svou starou, tak ji vždycky seřežu, až zmodrá.
JOHANES vstoupí s Johanou • To je Johana.
BAAL k formanům, kteří odcházejí do pozadí ■ Přijdu pak dozadu za váma a zazpívám něco. Dobrý den, Johano.
BAAL
15
JOHANA - Johanes mi četl vaše písně! BAAL ■ Tak? Kolikpak je vám? JOHANES 'V červnu jí bylo sedmnáct. JOHANA - Žárlím na vás. Pořád jen o vás horuje.
BAAL - Jste do svého Johanesa zamilovaná!
Je jaro. čekám na Emilii. — Milovat je
lepší než užívat. JOHANES • Že přitahujete mužská srdce, to
chápu. Ale nechápu, jak můžete mít
štěstí u žen! EMILIE rychle .vstoupí.
BAAL - Tady je. Dobrý den, Emilie. Johanes s sebou vzal svou nevéstu. Sedni si!
EMILIE - Jak jsi mě mohl sem pozvat! Do kořalny! Samá chátra! To tak odpovídá tvému vkusu.
BAAL • Luiso! Jednu žitnou pro dámu!
EMILIE • Chceš mě zesměšňovat?
BAAL • Ne. Budeš pit. Člověk je člověk.
EMILIE ■ Ale ty člověk nejsi.
BAAL - To víš. Podá Luise sklenici. Ale pořádnou míru, panenko. Přitáhne ji k sobě. Jseš dneska zatraceně měkká, jak švestka.
EMILIE - Jakjsi nechutný.
BAAL - Vyvolávej to ještě hlasitěji, má drahá!
JOHANES -Je to tu rozhodně zajímavé.
Samý prostý lid. Jak popíjejí a žertují!
A pak ta oblaka v okně! EMILIE - Vás sem asi také přitáhl, že? Za
těmi bílými oblaky? JOHANA -Johanesi, nemáme jít raději k řece,
do luk?
BAAL ■ Nic takového! Tady zůstat! Pije. Nebe je fialové, zvlášť když je člověk ožralý. Postele naproti tomu jsou bílé. Předtím. Existuje láska mezi nebem a zemí. Pije. Proč jste tak zbabělí? Nebe je přece dokořán, vy mrňavé stíny! Je plné těl! A pobledlé před milováním!
EMILIE • Žvaníš, už jsi zase přebral. A tímhle
proklatým zázračným žvaněním táhne
člověka ke svému žlabu. BAAL ■ Nebe — pije — je někdy taky žluté.
A v něm dravci. Musíte se opít. Podívá
se pod stůl. Kdo mě tady okopává? To
jseš ty, Luiso? Ach tak: ty tó jseš, Emilie!
Nic nevadí. Jen pij! EMILIE napůl vstávajíc ■ Nevím, co dnes pořád
máš. Přece jen asi nebylo dobré, že jsem
sem přišla.
BAAL • Tos poznala teprv teď? Teď už můžeš
klidně zůstat. JOHANA • Takhle byste neměl mluvit, pane
Baale.
BAAL • Máte dobré srdce, Johano. Vy jednou
. svého muže nebudete podvádět, hm? JEDEN   FORMAN zaskřehotá ■ Trumf jak
prase! Štych! DRUHÝ FORMAN - Jen dál, pravila holka,
z nej horšího jsme venku! Chechtot. Jen do
ní! Na plný pecky! TŘETÍ   FORMAN • Styď  se, nevěrnice!
pravila paní čeledínovi, který se válel
s děvečkou. Chechtot. JOHANES Baalovi - Jen kvůli Johaně, vždyť
je to ještě dítě! JOHANA Emilii • Nechtěla byste jít se mnou?
Šly bychom obě. EMILIE vzlyká nad stolem • Já se teď stydím.
JOHANA ji jednou rukou obejme • Rozumím
vám, z toho si nic nedělejte. EMILIE ■ Nedívejte se tak na mne! Jste ještě
tak mladá. Ještě nic nevíte. BAAL podmralenS povstane • Komedie; Sestry
v Hádu! Jde k formanům, sundá se zdi kytaru
a ladí ji.
JOHANA • Víte, paní, on moc pil. Zítra mu
to bude lito. EMILIE • Kdybyste věděla! Takový je pořád.
A já ho miluji. BAAL zpívá ■ Orge mi pravil:
Mně nejmilejším místem ze všech míst hrob rodičovský není, tím buď jist.
Též kostel ne, ni pelech nevěstčin, ni měkký, bílý, teplý, tučný klín.
Orge mi řek: Mně nejmilejší je ze všech míst záchod. Vrchol naděje!
Jen na tom místě jsem vždy spokojen: nad hlavou hvězdy, dole svinstvo jen.
Toť místo prostě překouzelné, tam i svatební noc trávit můžeš sám.
Toť místo pokory, kde záhy zvíš, že — coby člověk — všecko vypustíš.
Toť místo moudrosti, kde pro svůj břich nastřádáš nové síly v tichu tich.
Tam sedíš libě, krásně, bez bázně, a přece sobě sloužíš důrazně.
Tam tvoje nitro k poznání se dere, že mladík jsi jenž na záchodě — žere!
FORMANI tleskají ■ Bravo! - Moc pěkná písnička! Jednou sherry brandy pro pana Baala, jestli se neurazíte! — A to udělal sám, vlastnoručně — Má úcta!
LUISA uprostřed místnosti ■ Vy jste ale šíbal, pane Baal!
JEDEN FORMAN-Kdybyste se vrh na něco užiteěnýho, tak byste to někam dotah. Moh by z vás bejt rovnou speditér.
DRUHÝ FORMAN • Takovou hlavu bych chtěl mít!
BAAL - Jen nechte na hlavě! K tomu patří i zadní část a ostatek. Na zdraví, Luiso! Vrací se ke svému stolu. Na zdraví, Emi!
BAAL
Tak aspoň pij, když neumíš nic jiného. Povídám, pij!
EMILIE si s óiíimaplnýma slz usrkne kořalky.
BAAL - Tak to má být. Dostaneš do sebe aspoň trošku ohně!
EKART povstal a jde pomalu od šenku dopředu k Baalovi. Je to mohutný, hubený chlapík - Baale! Nech toho! Pojď se mnou, bratře! Na silnice se ztvrdlým prachem: vzduch večer celý zfialoví. Pojó" do kořalen plných ožralů: do černých řek padají ženy, které jsi obtěžkal. Pojď do katedrál s bílými žínkami. Řekneš: smí se tu vůbec dýchat? Pojď do chlévů, kde lidé spi mezi zvířaty: jsou temné a plné kravského bučení, A pojď do lesů, kde nahoře všecko zvučí a kde člověk zapomene na světlo nebes: Bůh zapomněl na člověka. Víš ještě, jak vypadá nebe? Stal se z tebe tenor! Rozpřáhne ruce. Pojď se mnou, bratře! Tanec a hudba ä pití! Déšť až na kůži! Slunce až nä kůži! Temnota a světlo! Ženské a psi! Copak už jsi tak zchátral?
BAAL • Luiso! Luiso! Kotvu sem! Nenech mě tomuhle napospas! Luisa jde k nlmu. Pojďte mi na pomoc, děti!
JOHANES • Nedej se svést!
BAAL -Ó ty má labuti!
JOHANES ■ Pomysli na svou matku a na svoje umění! Buď silný! Ekartovi. Styďte se! Jste ďábel.
EKART • Pojď, bratře Baale! Jak dvě bílé holubice blaženě vzlétneme do azuru! Reky za jitřního svitu! Boží lány ve větru a vůně nekonečných poli před stříží!
JOHANA - Buďte silný, pane Baale!
EMILIE vine se k němu • Nesmíš! Slyšíš? Na to je tě škoda!
BAAL - Ještě je moc brzo, Ekarte! Ještě to jde jinak. Nešli by s sebou, bratře!
EKAsÄp^g^ h,aV° I      1 ,     ufcno 17
FORMANI • Ven s tou žaludovou desítkou -
Sakra! Odpočítat - konec! JOHANA • Tentokrát jste zvítězil; pane Baäle! BAAL • Celý jsem se zpotil! Jsi dneska volná,
Luiso?
EMILIE • Neměl bys takhle mluvit, Baale!
Ani nevis, jak mi tím ubližuješ. LUISA - Pane Baal, nechte přece madam na
pokoji. I děcko by poznalo, že není ve svý
kůži.
BAAL • Ani nemukat, Luiso! Horgauře!
JEDEN FORMAN ■ Copak mi chcete?
BAAL • Tady prý se jedné ubližuje a ona chce lásku. Dej jí pusu, Horgauře!
JOHANES • Baale! Johana obejme Emilii.
FORMANI buší s chechtotem do stolu -Jen do toho, Ondřeji! — Do práce! — Jemný zboží. Napřed se vysmrkej, Ondro! — Jste vy ale potvora, pane Baal!
BAAL • Ty jsi chladná, Emilie? Miluješ mě? On se ostýchá, Emi! Polib ho ty! Jestli mě chceš před těmihle lidmi blamovat, tak bude mezi námi konec. Jedna. Dvě. Kočí se shýbne.
EMILIE mu rmsttwl tváf zalitou slzami; kočí ji mlaskavépolíbí. Veliký chechtot.
JOHANES-To bylo škaredé, Baale! Piti z něho dělá zloducha a pak je mu dobře. Je příliš silný.
FORMANI - Bravo! Proč lítá do hospod! -To je aspoň mužský! — A ta — ta je cizoložnice! - Patří jí to! Chystají se k odchodu. Jeri do ní! Na plný pecky!
JOHANA - Fuj, styďte se!
BAAL k ní přistoupí • Čím to, že se vám třepou kolena, Johano?
JOHANES ■ Co jí chceš?
BAAL í rukou na jeho rameni ■ Nač ty potřebuješ psát básně? Když život je tak slušný: ležíš na zádech v dravém proudu a letíš jako šíp, nahý pod oranžovým nebem, á nevidíš nic, než jak nebe se barví do
fialova, pak je černé jak díra... udupáš svého nepřítele... nebo uděláš ze smutku hudbu... nebo vzlykaje nad trýzní lásky.sežereš jablko... nebo přehneš přes pelest ženské tělo...
JOHANES odvede Johanu nimi ven.
BAAL opřen o stál • Cítili jste to? Projelo to vámi skrz naskrz? To byl cirkus! Zvíře se musí vylákat z doupěte! Na slunko se zvířetem! Zaplatit! Na denní světlo s láskou! Nahý pod slunečným nebem!
FORMANI mu potřásají rukou ■ Servus, pane Baal! -Uctívej služebník, pane Baal! -Kouknou, paneBaaljjápromouosobujsem vždycky kalkulýroval tak, že panu Baalo-vi straší ve věži. S těma písničkama a vůbec. Ale jedna věc je jistá: že máte srdce na pravým místě! — Správně zacházet se musí se ženskejma! — Teda dneska, to byla pěkná prdä dneska. — Dobrýtro, pane Cirkus. Odejdou.
BAAL • Dobré jitro, miláčkové! Emilie se vrhla na taviči a vzlyká. Baal jí hřbetem ruky přejede přes čelo. Emi! Teď už můžeš být klidná. Máš to za sebou, Zvedne ji hlavu a odstraní ji vlasy z uplakané tváře. Zapomeň na to! Tlgce se na ni vrhne a libá ji.
Baalova podkrovní světnička 1
Ranní šero. Baal a Johana sedí na kraji postele.
JOHANA • Co jsem to provedla! Jsem špatná. BAAL ■ Raděj se umyj!
JOHANA • Pořád ještě ani nevím, jak se to mohlo stát.
BAAL ■ Na všem má vinu Johanes. Dovleče tě sem nahoru, a jak mu svitne, proč se ti
vlastně třepou kolena, tak se odsud klidí.
JOHANA vstane, tiše • Kdyby sé byl vrátil... BAAL • A teď přijde literární vložka. Opít si
lehne. Jitřní šero na hoře Araratu. JOHANA Mám vstát? BAAL ■ Až po potopě. Lež! JOHANA - Nechceš otevřít okno? BAAL • Mám rád ten pach. — A co tak repete?
Pryč je pryč. JOHANA • Že můžeš být tak sprostý! BAAL líně na posteli • Baal, bílý a vymydlený
potopou, vypouští své myšlenky, které jak
holubice vzlétají nad černými vodami. JOHANA ■ Kde mám živůtek? Nemůžu přece
takhle...
BAAL jí jej podává ■ Tady! - Co nemůžeš, . miláčku?
JOHANA-Domů. Nechá íivůtek spadnout, ale oblékáse.
BAAL si hvízdá ■ Divoška! Cítím v těle každou kost. Dej mi pusu!
JOHANA u stolu, uprostřed místnosti • Řekni něco! Baal milí. Ještě mě máš rád? . Řekni! Baal si hvízdá. Nemůžeš?
BAAL si prohlíží strop ■ Mám toho dost. Až po krk.
JOHANA • A co dnes v noci? A předtím? To nebylo nic?
BAAL - Ten blázen Johanes třeba ztropí randál, Emilie taky poletuje jak nabouraná plachetnice. A já abych tady umřel hlady. Žádná z vás pro mne ani prstem nehne. No jo, vy chcete vždycky jen to jedno.
JOHANA zmateně uklízí se stolu ■ A ty? Nikdy jsi na mě nebyl jiný?
BAAL-Jseš umytá? Ani zbla věcnosti! Nic jsi z toho neměla? Dělej, ať se dostaneš domů! Johanesovi můžeš říct, že jsem tě včera dovedl domů a že na něho mám vztek. Pršelo, ^abalí se do přikrývky.
JOHANA-Johanesovi? Jde tl&e ke dveřím, odejde.
B A A L se prudce otočí • Johano! Vyskočí z postele a MB ke dveřím. Johano! U okna. Tamhle běží! Tamhle! Chce zpátky do postele, potom však shodí na zem polštář a vzdychaje si na něj lehne. Setmí se. Ňa dvoře hraje flašinet.
2
Poledne. Baal ležínaposteli. .
B A AL si pobrukuje *
Už z chlastu nebe potemnělo,
má fialové průčelí.
Košile v cárech, tvoje tělo... DVĚ SESTRY vstoupí objímajíce se. STARŠÍ SESTRA - Řekl jste nám, že vás
máme zase navštívit. BAAL si dále pobrukuje •
.. .v široké bílé posteli. STARŠÍ ■ A tak jsme tady, pane Baale. BAAL - Teď mi lítají do holubníku hned dvě
najednou. Vysvlečte se! STARŠÍ - Maminka slyšela minulý týden, jak
vrzaly schody. Rozpíná sestře halenku. MLADŠÍ-Na schodech už byla skoro tma,
když jsme se plížily nahoru do světničky. BAAL - jednoho dne vás budu mít na krku. MLADŠÍ - Já bych se utopila, pane Baale! STARŠÍ • Přišly jsme obě... MLADŠÍ - Já se stydím, sestro. STARŠÍ • Poprvé to není... MLADŠÍ • Ale nikdy to nebylo tak za světla,
sestro. Venku je jasné poledne. STARŠÍ ■ Podruhé to taky není... MLADŠÍ • Ty se musíš svléct taky. STARŠÍ • Ano. Taky se svleču. BAAL - Až budete hotové, můžete přijít za
mnou. Pak už bude tma. MLADŠÍ • Dnes musíš napřed ty, sestro.
BAAL
19
STARŠÍ ■ Posledné jsem šla taky napřed... MLADŠÍ • Ne, já. BAAL • Přijdete na řadu obé zároveň. STARŠÍ stojí, objímajíc mladit-Jsme hotové,
venku je tak světlo. BAAL - Je venku teplo? STARŠÍ • Vždyť je teprve duben. MLADŠÍ - Ale slunce dnes hřeje. BAAL • Líbilo se vám to posledně? Milení. S TARŠ í • Jedno děvče skočilo do řeky: Johana
Reiherová.
MLADŠÍ - Do Lechu. Tam bych nešla. Je
tam moc dravý proud. BAAL • Do řeky? Ví se proč? STARŠÍ • Lidi o něčem mluví. Všelicos se
povídá.
MLADŠÍ • Šla večer z domu a celou noc zůstala venku.
BAAL ■ Ráno už se domů nevrátila?
MLADŠÍ • Ne, šla se rovnou utopit. Ale ještě ji nenašli.
BAAL - Ještě pluje...
MLADŠÍ • Co je ti, sestro?
STARŠÍ • Nic. Trochu mé zamrazilo.
BAAL - Jsem dneska nějaký líný, můžete jít domů.
STARŠÍ • To nesmíte udělat, pane Baale. To jí nesmíte udělat. Zaklepání.
MLADŠÍ • Někdo klepe. To bude matka.
STARŠÍ • Proboha, neotvírejte!
MLADŠÍ • Mám strach, sestro.
STARŠÍ - Tady máš blůzičku! Silnější zaklepání.
BAAL - Jestli je to vaše matka, tak si to vypijete.
STARŠÍ se rychle obléká ■ Neotvírejte, počkejte ještě! Zandejte závoru, proboha!
BYTNÁ tlustá, vstoupí • Koukněme se, koukněme se! Já si to hnedka myslela. Dvě najednou ! Copak ve vás není kapka studu ? Dvě najednou si leháte tomuhle do jeho rybníka? Vod rána do večera a zas do rána
mu postel nevychladne! Ale teď se do toho  zamíchám já:   moje podkroví není žádnej bordel! BAAL se odvrátí ke stěně.
BYTNÁ • Snad nejste vospalej? Copak vy se toho masa nikdy nepřejíte? Vždyť už ' jste průsvitnej jak záclona. Úplnej duch. Na nohách už máte jen kůži.
BAAL pokrčí rameny • Lítají mi sem jak labutě do křoví!
BYTNÁ spráskne ruce - Pěkný labutě! Co vy to máte za vejrazy! Z vás by moh bejt básník, vy! Jen jestli vám dřív neuhnijou kolena, vy!
BAAL • Tonu v nadbytku bílých těl.
BYTNÁ • Bílých těl! Úplnej básník. Však nic jinýho byste stejně nesved! A takový chudinky mladý! Vy jste asi sestry, co? Vy jste asi ubohý sirotečci, že hned spouštíte moldánky. Copak dostáváte vejprask? Na vaše bílá těla?
BAAL íe směje.
BYTNÁ • A vy se ještě smějete? Po kilech kazíte ubohý děvčata, do svýho pekla je vláčíte! Fuj tajil, vy bestie! Máte vejpo-věď. Teď ale alou domů k mamince, jdu s várna!
MLADŠÍ pláče usedavěji.
STARŠÍ ■ Ona za nic nemůže, paní.
BYTNÁ bere obě za ruku ■ Brečíme? Taková čeládka! No, nemyslete si, že jste tady byly jen vy! Ten labutěma přímo hejří! Ten už oblažil docela jiný a kůži pak hodil na smetiště! Ale teď alou ven, na zdravej vzduch! Tam se bez slaný vody vobejdete! Vezme obi kolem ramenou. Však já už vím, co tenhle je zač! Tuhle firmu znám. Jen ne hned moldánky a posmrkávat, to se jinak pozná na vočích! Vezměte se pěkně za ruce a jděte domů za maminkou a po druhý to nedělejte. Strká je ke dveřím. A vy, vy máte vejpověď! Můžete si svůj
labutí chlívek zařídit někde jinde! Vystrčí obě ven. Odejde. BAAL vstane, protahuje se ■ Pakáž, ale se srdcem! — Beztak už jsem dneska zatraceně líný. Hodí na stM. papír, sedne si k němu. Polepším se, začnu znova. Rozvrhuje na papíře velké iniciály. Zkusím to teďka s lidskou duší. Jsem úplně vyplundrovaný, ale hlad mám jako dravec. Zbyly ze mne jen kosti potažené kůží. Pakáž! Pohodlně se opře, natáhne ruce i nohy, emfaticky. Teď udělám léto. Rudé. Šarlatové. Žravé. Zase si brouká, opět se setmí. Pak hraje jlašinet.
3
Večer. Baal sedí za stolem.
BAAL uchopí láhev s kořalkou. S odmlkami ■ Už čtvrtý den teď čmárám na papír samé rudé léto, divoké, bledé, žravé, a bojuji s flaškou kořalky. V tom punktu to nebylo bez porážek, ale bílá těla se už začínají navracet na černé zdi, do egyptské temnoty. Přitluču je na dřevěné stěny, jenom nesmím pít kořalku. Tlachá. Bílá kořalka, to je můj koníček i má hůl. Od té doby, co sníh kape do stoky, zrcadlila jen můj papír a zůstala netknutá. Ale teď se mi třesou ruce. Jako by v nich ještě vězela ta bílá těla. Naslouchá. Srdce mi tluče jako koňské kopyto. Blouzní. Ó Johano, ještě jednu noc v tvém akváriu, a byl bych shnil mezi rybami! Ale teď mě naplňuje vůně vlahých májových nocí. Jsem milenec bez milenky. Podléhám. Pije, vstává. Musím se vystěhovat. Ale napřed si přivedu ženskou. Stěhovat se sám, je smutné. Vyhlédne oknem. Nějakou! S obličejem jako ženská. Broukaje si odejde. Dole hraje harmonium Tristana. JOHANES vstoupí zpustlý a bledý. Prohrabává
papíry -na stole. Zvedne láhev. Jdé plaše ke
dveřím a čeká lam. ■
Na schodech hluk a hvízdání.
BAAL vtáhne dovnitř ^qfii Bargerovou. Hvízdne. Buď milá, má milá! To je moje světnice. Sedne si. Spatří Johanesa. Co tady děláš?
JOHANES - Já jsem jen chtěl...
BAAL • Tak? Tys chtěl? Okouníš tady? Náhrobek mé uplynulé Johany? Johanesova mrtvolka z jiného světa, co? Vyhodím tě! Maž - a hned! Pobíhá kolem nlho. To je nestydatost! Praštím tebou o zeď, tak jako tak je jaro. Hop!
JOHANES na něho dlouze pohlédne a odejde.
BAAL si hvízdá.
ŽOFIE-Co vám ten mladík udělal? Pusťte mě!
BAAL otevře dveře dokořán - V prvním patře dole
musíte jít napravo! ŽOFIE ■ Běželi za námi, když jste mě dole
před vraty chytl. Najdou mě. BAAL • Tady tě nenajde nikdo. ŽOFIE-Vůbec vás neznám. Co ode mne
chcete ?
BAAL • Když se takhle ptáš, tak. zas můžeš
ŽOFIE ■ Přepadl jste mě na ulici. Myslela
jsem, že to je orangutan. BAAL ■ Však je taky jaro. Musil jsem do toho
zatraceného doupěte přivést něco bílého.
Oblak! Otevře dveře, naslouchá. Ti idioti
si spletli směr. ŽOFIE - Doma mě vyženou, když se vrátím
pozdě. BAAL • Zvláště tak. ŽOFIE - Jak?
BAAL • Tak, jak každá vypadá, když ji pomilujú.
ŽOFIE ■ Nevím, proč už jsem dávno neodešla. BAAL ■ Mohu ti o tom poskytnout informaci. ŽOFIE • Prosím vás, nemyslete si o mně nic špatného!
BAAL
21
1
í 'I I
BAAL • Proč ne? Jsi žena jako každá druhá. Hlava je různá. Kolena jsou všecka stejně roztřepaná.
ŽOFIE nerozhodně odchází, u dveří se ohlédne;
Baalovi, který sedí na £idli jak na koni a hledí
na ni. Sbohem! BAAL lhostejní ■ Špatně se vám dýchá? ŽOFIE 'Já nevím, mně je tak mdlo. Opře se
o zeď.
BAAL • Já to vlm. To je tím, že je duben. Bude tma a ty cítíš můj pach. Tak je tomu u zvířat. Vstane. Bílý oblaku, teď patříš větru! Rychle k ní, zabouchne dveře, vezme £ofii Bargerovou do nárule.
ŽOFIE bez dechu • Nech mě!
BAAL-Jmenuji se Baal.
ŽOFIE - Nechrne!
BAAL - Musíš' mě utěšit. Byl jsem zesláblý
zimou. A ty vypadáš jako žena. ŽOFIE k němu vzhlédne ■ Baal se jmenuješ...? BAAL ■ Nechceš už domů? ŽOFIE prohlížejíc si Ito -Jsi tak ošklivý; tak
ošklivý, až se člověk poleká... Ale pak... BAAL-Hm? ŽOFIE ■ Pák už to nevadí. BAAL jipolíbl • V kolenou jsi silná, hm? ŽOFIE • Copak víš, jak se jmenuju? Jmenuju
se Žofie Bargerová. BAAL • Na to musíš zapomenout. Líbá ji. ŽOFIE • Ne... ne... Víš, že mě ještě nikdo
nikdy tak... BAAL -Jsi neposkvrněná? Pojď! Vede ji k posteli.
Sednou si. Vidíš! V téhle dřevěné komoře
ležely kaskády těl: ale teď chci obličej.
V noci půjdem ven. Lehnem si mezi
rostliny. Ty jsi žena. Já jsem se poskvrnil.
Musíš mě milovat, nějaký čas! ŽOFIE ■ Takový jsi?... Miluji tě. BAAL položí hlavu na její prsa - Ted je nad námi
nebe a my jsme sami. ŽOFIE • Ale musíš ležet tiše. BAAL-Jako dítě!
ŽOFIE se vztyä ■ Doma je matka, musím
domů. BAAL - Je stará? ŽOFIE-Sedmdesát. BAAL • Tak to už je na zlé věci zvyklá. ŽOFIE - Co když mě pohltí zem? Co když mě
večer odvlečou do nějakého brlohu a já
už se nikdy nevrátím? BAAL • Nikdy? Ticho. Máš sourozence? ŽOFIE - Mám. Potřebují mě. BAAL ■ Vzduch tady v komoře je jako mléko.
Vstane, u okna. Vrby u řeky jsou mokré, až
z nich kape.  Rozcuchané od deště.
Chytne ji. Jistě máš bílá stehna. Opět se
setmí a na dvoře také opět hraje flašinet.
Obílené domy s hnědými kmeny stromů
Pochmurně zvony. Baal. Pobuda, bledý ozralec.
BAAL velkými kroky obchází v půlkruhu kolem pobudy, který sedí a obrací bledou tvář vzhůru -Kdo přidoukl na zdi ta mrtvá těla stromů?
POBUDA • Bledý slonovinový vzduch kolem těch mrtvých těl: Boží tělo.
BAAL • K tomu zvony, když rostliny jsou poničeny.
POBUDA ■ Mě zvony morálně povznášejí.
BAAL ■ Ty stromy tě nedrtí?
POBUDA • Čerta,   zdechliny   stromů! Pije
Z láhve kořalku. BAAL-Ženská těla nejsou lepší! POBUDA • Co mají ženská těla společného
s procesím? BAAL ■ To jsou sviňárny. Ty nemiluješ! POBUDA • Bílé  tělo Ježíšovo:   to milujú!
Podá mu nahoru láhev.
BAAL konejšivěji • Mám na papíře písně. Ale teď se věší na hák na záchodě.
POBUDA zjasnení ■ Sloužit!! Mému Pánu Ježíši: vidím bílé tělo Ježíšovo. Ježíš miloval zlo.
BAAL pije - Jak já.
POBUDA • Znáš příběh o Ježíšovi a o mrtvém psovi? Všichni říkali: Je to zapáchající mršina! Zavolejte policii! Není to k vydržení! Ale on pravil: Má krásné bílé zuby.
BAAL • Možná, že se ze mne stane katolík.
POBUDA • Z něho se nestal. Vezme mu láhev.
BAAL opět rozhorleně pobíhá sem a tam ■ Ale ta ženská těla bych na zdi nepřibíjel jako on.
POBUDA - Na zdi nepřibíjel! Nepřiplula po řekách! Byla pobita pro něho, pro bílé tělo Ježíšovo.
BAAL mu vezme láhev, odvrátí se * Vy máte v těle příliš moc náboženství nebo příliš moc kořalky. Odchází i s lahví.
POBUDA divoce za ním křiiH - Vy se tedy nechcete zastávat svých ideálů, pane? Vy se nechcete vrhnout do procesí? Vy mU lujete rostliny, a nechcete pro ně nic udělat?
BAAL-Jdu dolů k řece a umyju se tam. O mrtvá těla se nikdy nestarám. Ani o mrtvá boží těla. Odejde.
POBUDA - Ale já mám v těle kořalku a já to nevydržím. Já tyhle zatracené mrtvé rostliny nesnesu. Kdybych měl v těle víc kořalky, tak bych to možná snesl.
Májová noc pod stromy. Baal. %pjie.
BAAL líně • Déšť nyní ustal. Tráva je jistě ještě mokrá... Našimi listy voda nepronikla...
Mladé listí mokvá mokrotou, ale tady v kořání je sucho. Rozezleně: Proč člověk nemůže spát s rostlinami? ŽOFIE • Poslouchej!
BAAL ■ Divé svištění větru v mokrém černém listoví! Slyšíš, jak déšť proniká korunou?
ŽOFIE • Cítím kapku na krku... Nech mě, ty!
BAAL • Láska nám strhá šaty s těla jako vír a nahé nás pochová s mrtvými listy. Ale předtím jsme uviděli nebe!
ŽOFIE ■ Chtěla bych se schovat do tebe, protože jsem nahá, Baale.
BAAL • Jsem opilý a ty vrávoráš. Nebe je černé a my se vznášíme na houpačce; s láskou v těle, a nebe je černé. Miluji tě.
ŽOFIE • Ó Baale! Má matka teď oplakává mou mrtvolu, myslí si, že jsem skočila do vody. Kolik je to týdnů? To ještě nebyl máj. Teď jsou tomu možná tři týdny.
BAAL -. Teď jsou tomu tři týdny, pravila milá v kořání stromů, když tomu bylo třicet let. A to už byla napůl zetlelá.
ŽOFIE -Je to krásné tak ležet jako kořist a nad hlavou je nebe a člověk už nikdy nebude sám.
BAAL - Teď ti zase odhrnu košili.
Kavárna ,,U nočního oblaku"
Obskurní kavámiika, nabílená šatna, vzadu vlevo tmavohnědá opona, vpravo na boku nabílené dveře na záchod; vpravo vzadu dveře. Kdyi se otevřou, je vidět modrou noc. Vzadu v kavárně zplod subreta.
BAAL chodí bez košile po místnosti, popíjí a něco si pobrukuje.
LUPU tlustý bledý mladík s černými lesklými vlasy ulízanými na eestiěku, se zpoceným bledým obliíejem a- s tučným zátylkem, ve dveřích vpravo. Zas nám rozmlátili lucernu.
23
BAAL • Sem chodí jen prasata. Kde je další
příděl kořalky? LUPU ■ Všecko jste už vypil. BAAL ■ Dej si pozor!
LUPU - Pan Mjurk říká cosi o houbě, která
všecko vypije. BAAL ■ Nedostanu tedy žádnou kořalku? LUPU • Pan Mjurk říká, že před představením
už další kořalku nedostanete. Je mi vás
líto.
MJURK vykoukne oponou • Zaaz, Lupu! BAAL • Musím dostat svůj příděl, Mjurku,
jinak lyrika nebude. MJURK ■ Neměl byste tolik chlastat, jinak si
jednou v noci zazpíváte amen a pak už
nic.
BAAL • Nač tedy ještě zpívám?
MJURK 'Jste vedle subrety Savetky nejbri-lantnější číslo Nočního oblaku. Vlastnoručně jsem vás objevil. Tak jemná duše v takové hroudě sádla! To tu ještě nebylo! V té hroudě sádla prameni ten úspěch, ne v té lyrice. Vaše chlastání mě zruinuje.
BAAL • Mám už dost toho každovečerního handrkování o smluvní kořalku. Od-prejsknu.
MJURK • Za mnou stojí policie, člověče, měl byste se zas jednou pořádně vyspat, trajdáte se, jako byste měl pod koleny přeseknuté šlachy. Pusťte svou milou k vodě! V kasáme potlesk. Ale teď je vaše číslo.
BAAL • Mám toho po krk.
SUBRETA s klavíristou, bledým apatickým llo-
víkem, vykoukne oponou. Fajrunt! MJ U R K vnucuje Baalom.frak - Polonahý se u nás
na jeviště nechodí. BAAL • Idiote! Strhne si frak a odchází oponou,
táhna za sebou kytaru. SUBRETA se posadí, pije ■ Pracuje jen pro
milenku, s kterou žije. Je to génius. Lupu
ho nestoudně imituje. Osvojil si stejný
tón a taky si opatřil milenku. KLAVÍRISTA opírá se o záchodové dveře - Jeho
písně jsou nebeské, ale tady se už jedenáct
večerů handrkuje o příděl kořalky. SUBRETA pije jak duha - Je to s náma bída. BAAL za oponou - Já malé poupě, já sedávám
v koutě, a proto jsem veselý, namoutě!
Potlesk, Baal pokračuje, za doprovodu ky~
tary.
Komorou zlý vítr vál, kluk tam modré švestky žral, jeho bílé tělíčko, hovělo si maličko.
V kavární potlesk s pohoršeným voláním, Baal Zpívá dál a nepokoj vzrůstá, protoíe písnička je stále nestydatější. Nakonec v kavární nesmírný randál. ,
KLAVÍRISTA apaticky ■ K čertu, on uteče.
Sanita! Teď mluví Mjurk, ale oni ho
rozčtvrtí. Řekl jim to po lopatě. BAAL vystoupí z opony, táhne za sebou kytaru. MJURK za ním - Však já vás vycepuju, vy
zvíře! Budete své číslo zpívat a bašta!
Dle smlouvy! Jinak zalarmuju policii!
Jde zpit do sálu. KLAVÍRISTA • Zruinujete nás, Baale. BAAL se chytne za krk, jde napravo k záchodovým
dveřím.
KLAVÍRISTA ho nepouští ■ Kam chcete? BAAL ho odstrčí. Vejde do dveří i s kytarou. SUBRETA ■ Vy si berete kytaru s sebou na
záchod? Jste božský! HOSTÉ nakukují dovnitř • Kde je to prase? —
Zpívat dál! — Jen žádnou přestávku! —
Lump jeden zatracený! Jdou zpátky do
sáh.
MJURK vejde • Mluvil jsem jak major od Armády spásy. Na policii se můžeme spolehnout. Ale ti mládenci zas dupou, aby přišel. Kde vůbec je ten chlap? Musí na scénu.
KLAVÍRISTA • Atrakce je na hajzlu. V pozadí křik: Baal!
MJU RK bouchá na dveře • Pane! Tak se přece ozvěte! Sakra, já vám zapovídám zavírat se nazávoru. Vdobě.kdy mnoujsteplacen. Mám to černé na bílém. Vy hochštaplere! Buší do dveří jako v extázi.
LUPU ve dveřích vpravo, je vidět modrou noc • Okénko od záchodu je otevřené. Sup vylítl. Bez kořalky ani verš.
MJURK ■ Prázdný? Vylítl? Záchodem ven? Hrdlořez! Obrátím se na policii. Vyřítí se ven.
VOLÁNÍ zezadu, do taktu - Baal! Baal! Baal! ■
Zelená pole, modrý švestkový sad Baal. Ekart.
BAAL zvolna prochází mezi poli • Od té doby, co nebe je zelenější a těhotné, červencový vzduch, vítr — žádná košile v kalhotách! Jde zpátky k Ekartovi. Dřou mi stehna. Vítr mi nafoukl lebku, na chlupech pod paždím mi uvízla vůně polí. Vzduch se chvěje, jako by se ožral kořalkou.
EKART za ním • Proč utíkáš od těch švestek jako slon?
BAAL • Dej ploutev na mou lebku! Při každém úderu srdce se lebka nadme a zase splaskne, jako měch. Cítíš to?
EKART ■ Ne.
BAAL ■ Nemáš ponětí o mé duši.
EKART ■ Nemáme si lehnout do vody?
BAAL - Moje duše, bratře, to je sténáni žitných lánů, když se převalují pod větrem, a blýskot v očích dvou brouků, kteří se navzájem chtějí sežrat.
EKART • Víš, co jseš? červencem poblázněný chlap s nesmrtelnými střevy. Knedlík, po
kterém na nebi jednou zbude mastný flek!
BAAL • To je sice papír, ale nevadí.
EKART • Métělo je lehké jak švestkový zákr-sek ve větru.
BAAL • To j e tím bledým letním nebem, bratře. Necháme se houpat vlažnou vodou nějaké modré tůně? Jinak nás ty bílé silnice vytáhnou do nebe jak andělské šňůry.
Vesnická hospoda. Večer Kolem Baala sedláci. V jednom koutě Ekart.
BAAL • Dobře, že vás mám všecky pohromadě!
Bratr sem přijde zítra večer. To už tu ti
býci musí být. JEDEN SEDLÁK s otevřenou hubou -Jak se
to na býkovi pozná, jestli je takový, jak
to chce váš bratr? BAAL ■ To pozná jen bratr. Musí to být samé
krásné kusy. Jinak to nemá žádnou čemu
Hospodský! Jednu žitnou! DRUHÝ SEDLÁK - Koupíte ho hned? BAAL ■ Toho, který bude nejsilnější ve slabinách.
TŘETÍ SEDLÁK • To přivedou býky z jedenácti vesnic. Za každou cenu, kterou nabídneš.
PRVNÍ SEDLÁK • Pojď se podívat na mého býka!
BAAL • Hospodo, jednu žitnou!
SEDLÁCI - Můj býk je nejlepšl! Zítra večer, říkáte? — Chystají se k odchodu. — Zůstanete tady přes noc?
BAAL • Ano. V jedné posteli! Sedláci odejdou.
EKART • Co vlastně chceš? Zbláznil ses?
BAAL • Nebylo to nádherné, jak mžikali a civěli a jak to pak pochopili a hned začali počítat?
EKART - Aspoň jsme vyzunkli několik skle-
BAAL
25
nicek žitné. Ale teď musíme vzít do zaječích. ' .'.
BAAL - Do zaječích? Teď? Co blázníš?
EKART - Já myslím, že blázen jseš spíš ty! Pomysli na ty býky!
BAAL - Jo a proč myslíš, že jsem to těm chlapům nabulíkoval?
EKART ■ Přece kvůli několika štamprlatům, ne?
BAAL • Nefantazíruj! Chci ti vystrojit slavnost, Ekarte. Otevře za zády okno. Šeří se. Zase si sedne.
EKART • Šest sklenek, a jseš na mol. Styď se!
BAAL • Bude to báječné. Mám tyhle prosté lidi hrozně rád. Budeš mít božské divadlo, bratře! Na zdraví!
EKART • S oblibou si hraješ na naivku. A ti chudáci pak rozmlátí lebku mně i tobě!
BAAL - Je to kvůli tomu, aby se poučili. Myslím na ně za tohoto vlahého večera s jistou něhou. Přijdou, aby po svém prostém způsobu podváděli, A tó se mi libí.
EKART vstává ■ Tak tedy, buď býci, nebo já. Jdu, dokud hospodský nic netuší.
BAAL zamračeni ■ Večer je tak vlahý. Zůstaň ještě hodinku. Pak půjdu taky. Víš přece, že tě mám rád. Hnůj z polije cítit až sem. Myslíš, že hospodský dá ještě kořalku lidem, kteří to aranžujf s těmi býky?
EKART - Je slyšet kroky.
FARÁŘ vstoupí. Baalovi ■ Dobrý večer. Vy jste ten člověk s těmi býky?
BAAL • To jsem.
FARÁŘ • Nač jste tenhle švindl vlastně rozběhl?
BAAL • Nemám nic jiného na světě. Jak silně voní seno! Je to tak večer vždycky?
FARÁŘ • Zdá se, člověče, že váš svět je velmi omezený!
BAAL ■ Mé nebe je plné stromů a těl.
FARÁŘ • Nemluvte o tom. Svět není váš cirkus.
BAAL • A co je tedy svět?
FARÁŘ • Můžete klidně jít! Víte, já jsem velice dobromyslný člověk. Nechci vám také nic vyčítat. Dal jsem celou věc do pořádku.
BAAL • Spravedlivý nemá smysl pro humor, Ekarte!
FARÁŘ • Copak neuznáváte, jak je váš záměr dětinský? Ekarlovi: Co ten člověk vůbec chce?
BAAL se pohodlně opře ■ Za večerního šeření. Samozřejmě musí být večer a samozřejmé musí být na nebi mráčky, vzduch bude vlahý a zvedne se vánek a pak přijdou býci. Klušou sem ze všech stran, je to otřesná podívaná. A ti chudáci pak budou stát mezi nimi a nebudou vědět, co si s těmi býky počít. Přepočítali se: zažijí jenom otřesnou podívanou. Mám rád i lidi, kteří se přepočítali. A kde by člověk jinak uviděl pohromadě tolik zvířat?
FARÁŘ • A kvůli tomu jste chtěl sbuntovat sedm vesnic?
BAAL • Co je sedm vesnic proti takové podívané!
FARÁŘ • Už vás chápu. Jste ubohý člověk. A býky asi máte obzvlášť rád, že?
BAAL • Pojď, Ekarte! Zkazil nám to. Tenhle křesťan už zvířata nemiluje.
FARÁŘ se směje, pak vážně • Tai tu podívanou tedy.mít nebudete. Jen jděte, jděte a nebuďte už nápadný. Myslím, že jsem vám prokázal značnou službu, člověče!
BAAL • Pojď, Ekarte! Slavnost nebude, bratře! Pomalu s Ekartem odcházejí.
FARÁŘ ■ Dobrý večer, pane hospodský! Zaplatím útratu za ty pány!
HOSPODSKY za Šenkem -Jedenáct kořalek, důstojnosti.
Stromy večer
Šest nebo sedm dřevorubců. Sedí na zemi, opřeni o stromy. Mezi nimi Baal. V trávě mrtvola.
PRVNÍ DŘEVORUBEC-Byl to dub. Nebyl hned mrtev, ještě trpěl.
DRUHÝ DŘEVORUBEC • Dneska -ráno ještě říkal, že se počasí asi zlepší. Tak že by to chtěl: zeleň a deště jen trošku. A aby se nemuselo sušit dříví.
TŘETÍ • Teddy byl dobrý chlap. Dřív měl kdesi obchůdek. To byla jeho vrcholná doba. To byl ještě tlustý jak panáček. Ale přišel na mizinu kvůli nějaké ženské a. tak se dostal sem nahoru a za ty roky to bříško shodil.
JINÝ •Nevyprávěl nikdy nic o tom, co měl se ženskými?
TŘETÍ - Ne. Ani nevím, jestli se ještě chtěl vrátit dolů. Myslím, že hodně šetřil, ale možná že to tak jen vypadalo. Byl velice střídmý. My si tady v horách vykládáme samé lži. Je to tak mnohem lepší.
JINÝ- Před týdnem povídal, že půjde v zimě nahoru na sever. Má tam asi někde chýši. Neřekl ti, kde, slone? Baalovi, Mluvili jste o tom přece?
BAAL - Nechte mě na pokoji. Nic nevím.
PŘEDCHOZÍ'Ty by sis do toho hnízda chtěl sednout asi sám, có?
DRUHÝ • Na toho není spolehnutí. Vzpomeňte si, jak nám přes noc pověsil boty do vody, že jsme pak ani nemohli do lesa. A to jen proto, že byl jako obyčejně líný.
JINÝ ■ Za ty peníze teda nedělá vůbec nic.
BAAL • Dneska se přece nehádejte! Nemůžete trochu myslet na chudáka Teddyho?
JEDEN ■ Kdepak jsi byl, když vypustil duši? Baal se zvedne a bě£í přes trávu k Teddymu. Tam se posadí.
JEDEN- Pánové, Baal ňěj ak vrávorá!
JINÝ - Nechte ho. Slon je rozrušen.
TŘETÍ • Opravdu byste se dneska mohli mírnit, dokud tady ještě leží.
JINÝ ■ Co tam s Teddym tropíš, slone?
BAAL nad mrtvým - Teddy má věčný klid a my máme věčný neklid. Obojí je dobrá věc. Nebe je černé. Stromy se chvějí. Někde se dmou oblaka. To je ta scenérie. Můžeme jíst. Po spánku se probudíme. On ne. My. To je dvojnásob dobré.
JINÝ - Jaké že je nebe?
BAAL • Nebe je čeráé.
JINÝ - Hlavu moc chytrou nemáš, to teda ne.
Potrefí to taky vždycky toho nepravého. BAAL • Ano, miláčku, to je báječné, v tom máš
pravdu.
JEDEN • Baala to potrefit nemůže. Kde se
pracuje, tam on nechodí. BAAL ■ Teddy naproti tomu byl pilný. Teddy
byl štědrý. Teddy byl šnášenlivý. Z toho
zbylo jediné: Teddy byl. DRUHÝ ■ Kdepak je asi teď? BAAL ukazuje na mrtvého - Tady. TŘETÍ - Vždycky si říkám, že duše zemřelých
se proměňují ve vítr, zvlášť za jarních
večerů, ale na podzim taky. BAAL • A v létě, na slunci, nad obilnými lány. TŘETÍ • To se k tomu nehodí. Musí být tma. BAAL • Musí být tma, Teddy.
Ticho.
JEDEN • Pánové, kam ho vlastně dáme? TŘETÍ ■ Nemá nikoho, kdo by o něho stál. JINÝ • Byl na světě jen sám pro sebe. JEDEN--Ajeho věci?
TŘETÍ • Moc toho není. Peníze nosil kamsi do banky. Tam zůstanou ležet, i když už je pryč. Víš co, Baale?
BAAL • Pořád ještě nezapáchá.
JEDEN • Mám výborný nápad, pánové.
JINÝ-Ven s ním!
MUŽ S NÁPADEM - Nejenom tenhle slon má nápady, drahouškové! Co byste tomu
BAAL
27
řekli, kdybychom na Teddyho zdraví
něco vypili? BAAL ■ To je nemravné, Bergmeiere. JINl • čerta starýho, nemravné! Ale co máme
pít? Vodu? Styď se, mladíku! MUŽ S NÁPADEM • Kořalku! BAAL • Hlasuji pro návrh. Kořalka je mravná.
Čí kořalku? MUŽ S NÁPADEM -Teddyho kořalku. JINÍ ■ Teddyho? - To je slovo. - Jeho příděl!
— Teddy byl šetrný. — To je na idiota
výborný nápad, mladíku! MUŽ ■ Híavička,co?Tojeněcoprovašekotrby!
Teddyho kořalku na Teddyho tryzně! La-
cinéa důstojné! MělužněkdonadTeddym
smuteční řeč? Copak se to nesluší? BAAL - Já. NĚKTEŘÍ ■ Kdy?
BAAL • Předtím. Než jste se dali do toho žvanění, do těch nesmyslů. Reč začínala slovy: Teddy má věčný klid... Všimnete si všeho, až už je po tom.
JINÍ • Hlupáku! Pojďme pro kořalku!
BAAL-Je to hanba.
JINÍ ■ Oho! A pročpak, veliký slone?
BAAL - Je to Teddyho majetek. Ten soudek nesmíte otevřít. Teddy má ženu a pět ubohých sirotků.
JEDEN • Čtyři. Jsou jenom čtyři.
JINÝ • Ted se to najednou dovídáme.
BAAL ' Chcete pěti Teddyho sirotkům vychlastat kořalku jejich nebohého otce? To jste křesťani?
PŘEDCHOZÍ • Čtyřem. Čtyřem sirotkům. BAAL • čtyřem Teddyho sirotkům vychlastat
kořalku rovnou od huby? JEDEN ■ Teddy vůbec žádnou rodinu neměl. BAAL • Ale sirotky, miláčkové, sirotky. JINÝ • Ten bláznivý slon si z vás utahuje!
Myslíte si, že Teddyho sirotci- budou
chlastat Teddyho kořalku? Jistě, je to
Teddyho majetek....
BAAL ho přeruší ■ Byl to... JINÝ • Co s tím zase chceš? JEDEN • Kecá. Nemá rozumu, ani co by se za nehet vešlo.
JINÝ- Povídám: Byl to Teddyho majetek a my to zaplatíme. Penězi, mládenci, tvrdou mincí. Pak můžou narukovat sirotci.
VŠICHNI -To je dobrý návrh. Slon je na lopatkách. On se asi zbláznil, že nechce kořalku. Vykašlem se na něho a půjdem pro Teddyho kořalku!
BAAL za nimi volá • Aspoň se sem zas vraťte, vy zatracení okrádači mrtvol! K Teddymu. Ubohý Teddy! Stromy jsou dnes jaksepatří a vzduch je dobrý a lahodný a já cítím, jak vnitřně překypuji, ubohý Teddy, nevzrušuje tě to? Jsi úplně vyřízený, dej na má slova, brzy budeš zapáchat, a vítr vane dál, všecko jde dál, a tvoji chýši, co já vím, kde stoji, a tvůj majetek ti berou živí, a tys to všecko nechal na holičkách a chtěls jen svůj věčný klid. Tvoje tělo ještě nebylo tak spatné, Teddy, ani teď ještě není nejhorší, jen trošku porouchané, na jedné straně, a pak ovšem nohy — s ženskými by byl konec, takového něco se na ženskou nepokládá. £vedne nohu mrtvého. Ale konec konců, chlapče, by se s tímhle tělem ještě při dobré vůli daló žít, ale tvoje duše, to byla zatraceně nóbl osobnost, byt byl závadný a krysy opouštějí potápějící se loď; podlehls, Teddy, toliko svému zvyku.
OSTATNÍ se vracejí ■ Hoho, slone, teď se těš! Kde je brandy, co byla pod Teddyho starou postelí, kde je ten soudek, he? — Kdes byl, když jsme se starali o ubohého Teddyho? Mluv! To ještě Teddy ani nevypustil duši! Tak co? — Kdes byl, ty prase, ty hanobiteli mrtvol, ty ochránce Teddyho ubohých sirotků? Mluv!
BAAL • Zhola nic není dokázáno, drahouškové!
OSTATNÍ • Tak kde je kořalka? Vychlastal ji, podle tvého ctěného mínění, soudek sám? — To je zatraceně vážná věc, mládenče. — Vstaň, zvedni se, rozumíš? Udělej čtyři kroky a odvolej pak, že jsi rozrušen, duševně i tělesně docela zničen, ty stará svině! — Postavte ho, mládenci, pomozte mu na nohy, tomu hanobiteli Teddyho ubohé cti! Postaví Baala na nohy.
BAAL ■ Vy lotři! Nešlapejte mi aspoň na ubohého Teddyho! Posadí se a dá si ruku mrtvého pod poli. Když mě budete týrat, tak Teddy spadne na obličej. Je tohle pieta? Já jsem v sebeobraně. Vás je sedm, se-dum, a nepili jste, a já jsem jeden jediný a pil jsem. Hodí se to, je to čestné, sedm na jednoho? Uklidněte se! Teddy se taky uklidnil.
NĚKTEŘÍ smutné a pobouřeni • Tomu chlapovi není nic svaté. — Bůh buď milostiv jeho ožralé duši! — Je to nejzatvrzeleji! hříšník, jaký pobíhá mezi božíma rukama.
BAAL ■ Sedněte si, nemám tohle knéžourstvl rád. Jedni prostě mají mozek moudřejší a druzí slabší, tak už to musí být. Ti druzi jsou pak zato lepší pracovníci. Viděli jste sami, že já jsem duševní pracovník. Kouří. Nikdy jste ke mně neměli tu pravou úctu, miláčkové! A co se u vás dá do pohybu, když v sobě pohřbíte tu dobrou kořalku? Já zato získávám poznatky, poznatky, rozumíte? Řekl jsem Teddymu nesmírně podstatné věci. Vytáhne z jeho náprsní kapsy papíry a prohlíží si je. Ale vy jste samozřejmě museli běžet za tou bednou kořalkou. Sedněte si: Pohlédněte na to nebe mezi stromy, jak nyní tmavne. To není nic? Pak vám hned z těla vyprchá celé to náboženství!
Chýše Je slyšet desí. Baal. Ekart.
BAAL ■ To je pro naše bílá těla zimní spánek
v černém bahně. EKART • Pořád jsi ještě nepřinesl to maso! BAAL ■ Ty se asi zabýváš skládáním té své
mše, co?
EKART • Proč myslíš na mou mši? Mysli na svoji ženu! Kam jsi ji zase hnal v tomhle dešti?
BAAL • Běží za námi jak zoufalá a věší se mi na krk.
EKART • Klesáš pořád hlouběji. BAAL - Jsem příliš těžký. EKART ■ Se chcípnutím  už asi nepočítáš, co?
BAAL-Bojuji na nůž. Chci žít i bez kůže ještě, chci se stáhnout ještě i do špiček prstů. Padám jako býk: do trávy, tam, kde je tráva nejměkčí. Polykám smrt a nevím o ničem.
EKART • Od té doby, co tu ležíme, jsi stále tučnější.
BAAL sáhne si pravicí pod koSili do levého podpaždí • Košile je mi ale volnější, čím špinavější, tím volnější. Vešel by se tam ještě jeden. Jen by nesměl být moc tlustý. Proč se ale povaluješ ty, takový hranáč?
EKART • Mám v lebce cosi jako nebe, úžasně zelené a zatraceně vysoké, a myšlenky poletují pod ním jak lehká oblaka ve větru. Nemohou se rozhodnout, jakým směrem by se měly brát. Ale to všechno je ve mně.
BAAL ■ To je delirium. Jsi alkoholik. Teď
vidíš, jak se to vymstí. EKART - Až přijde delirium, poznám to na
obličeji.
BAAL ■ MáŠ obličej, v kterém je spousta místa pro mnoho větru.  Konkávni obličej.
PAAIj
29
Prohlíží si ho. Vůbec žádný obličej nemáš.
Vůbec nic nejsi. Jsi vzduch. EKART-Jsem stále matematičtější. BAAL • O tvých zážitcích se člověk nikdy nic
nedoví. Proč o sobě nikdy nemluvíš? E KART • Asi žádné nemám. Kdo to tam venku
běhá?
BAAL ■ Máš dobrý sluch. V tobě něco vězí, co skrýváš. Jsi zlý člověk, zrovna jako já, ďábel. Ale jednoho dne uvidíš krysy. Pak z tebe zase bude dobrý člověk.
ŽOFIE ve dveřích.
EKART ■ To jsi ty, Žofie?
BAAL ■ Co zase chceš?
ŽOFIE • Můžu teď dovnitř, Baale?
Rovina. Nebe. Večer Baal. Ekart. %pfie.
ŽOFIE • Podklesávají mi kolena. Proč běžíš jak zoufalec?
BAAL • Protože se mi věšíš na krk jako žernov.
EKART-Jak s ní můžeš takhle jednat? Vždyť čeká od tebe dítě!
ŽOFIE ■ Sama jsem je chtěla, Ekarte.
BAAL • Sama je chtěla. A teď ji mám na krku.
EKART • Jseš hovado. — Sedni si, Žofie.
ŽOFIE si těžce sedá ■ Nech ho, ať jde!
EKART Baalovi - Když ji vyhodíš na dlažbu, já u ní zůstanu.
BAAL • Ona u tebe nezůstane. Ale ty bys mě nechal v bryndě. Kvůli ní, to je ti podobné.
EKART ■ Dvakrát jsi mě vyhodil z postele. Moje milenky ti byly lhostejné, ale sebrals mi je před nosem, ačkoliv jsem je měl rád.
BAAL • Protože jsi je měl rád. Dvakrát jsem hanobil mrtvoly, abys ty zůstal čistý. Já
to potrebujú. Neměl jsem z toho žádnou
rozkoš, přisámbůh! EKART %pfii ' A tohle očividné zvíře pořád
ještě miluješ? ŽOFIE • Nemohu za to, Ekarte. Budu milovat
i jeho mrtvolu ještě. Miluji jeho pěsti.
Nemůžu za to, Ekarte. BAAL • Nechtěl bych vědět, co jste spolu prováděli, když jsem seděl v base. ŽOFIE ■ Stáli jsme spolu před bílou budovou
věznice a hleděli jsme nahoru, tam, kde
byla tvoje cela. BAAL • Byli jste spolu. ŽOFIE ■ Natluč mi za to. EKART křičí • Copak jsi mi ji nehodil na krk? BAAL ■ Tehda jsi mi ještě mohl být ukradený, EKART • Nemám tvou sloní kůži! BAAL • Proto tě mám rád. EKART • Tak aspoň drž tu svou zatracenou
hubu a nemluv o tom, dokud ona ještě
u toho sedí.
BAAL • Ať se klidí! Stává se z ní potvora. Chytne se oběma rukama za krk. Pere si své špinavé prádlo v tvých slzách. Copak ještě nevidíš, že mezi námi pobíhá nahá? Jsem trpělivost sama, ale ze své kůže vyletět nemohu.
E K AR T jí sedne k Žofii • Jdi domů ke své matce!
ŽOFIE - Copak můžu?
BAAL • Nemůže, Ekarte.
ŽOFIE ■ Zbij mě, Baale, když chceš. Nebudu už říkat, abys šel pomaleji. Nemyslela jsem to tak. Dovol mi, abych šla s tebou, dokud mám nohy, pak si lehnu někam do křoví a nemusíš se na mě ani podívat. Jen mě neodháněj, Baale.
BAAL • Polož to svoje tlusté tělo někam do řeky. Tys to chtěla, abych tě vyplivl.
ŽOFIE •.Chceš mě tady nechat ležet, nechceš mě tady nechat ležet. Ještě to nevíš, Baale, Jsi jako dítě, když říkáš takové věci.
BAAL • Teď tě mám až po krk.
ŽOFIE - Aspoň jednu noc, aspoň jednu noc,
Baale. Mám strach, když jsem sama.
Bojím se tmy, bojím se tmy. BAAL - V tomhle stavu? To se tě nikdo ani
netkne.
ŽOFIE • Aspoň jednu noc. Aspoň tuto noc
zůstaňte ještě se mnou! BAAL - Jdi k vorařům. Dneska jé Jana. To
budou ožrali. ŽOFIE • Aspoň čtvrthodinku! BAAL • Pojď, Ekarte! ŽOFIE • Kam mám jít? BAAL • Do nebe, má milá! ŽOFIE- Se svým děckem? BAAL - Zakopej je!
ŽOFIE ■ Chtěla bych, aby sis už nikdy nemusel vzpomenout na to, cos mi teď řekl pod tím krásným nebem, které máš rád. To je moje přáni. Na kolenou!
EKART • Zůstanu s tebou. A pak tě dovedu za tvou matkou. Jenom když mi řekneš, že tohle zvíře už nebudeš milovat.
BAAL • Miluje mě.
ŽOFIE-Miluji to zvíře.
EKART -Ještě tu stojíš, ty hovado? Kolena nemáš, aby sis na ně klekl? Utopil ses v kořalce nebo v těch svých básních? Ty bestie zpustlá! Ty bestie zpustlá!
BAAL-Hlupáku!
Ekart se na něho vrhne, zápasí spolu.
ŽOFIE • Ježíšmarja! Jsou jak dvě šelmy!
EKART zápolí dál ■ Slyšíš, co říká tam v tom houští ? Brzo bude tma! Ty bestie zpustlá! Ty bestie zpustlá!
BAAL na něm, tiskne Ekarta k sobě • Ted tě mám na prsou, cítíš můj pach? Teď tě držím a to je víc než blízkost ženy! Pustí ho. Nad tím houštím už je vidět hvězdy, Ekarte.
EKART vytřeštěně hledí na Baala,který se dívá na hvězdy • Nemohu tu bestii zmlátit.
BAAL ho obejme - Stmívá se. Musíme si hledat
místo na přenocování. V houštinách jsou výmoly, chráněné před větrem. Pojď, budu ti vyprávět o zvířatech. Táhne ho pryč.
ŽOFIE sama ve tmě, křičí • Baale!
Hnědá kůlna. Noc. Vítr
U stolů Gugu, Bollebolt. Starý žebrák a Mája, která má v bedně děcko.
BOLLEBOLL hraje s Guguem karty ■ Nemám už peníze. Hrajme o svoje duše!
ŽEBRÁK - Bratr vítr chce dovnitř. Ale my našeho studeného bratra neznáme. He-hehe.
DÍTE pláče.
MÁJA, žebrácká • Poslouchejte! Někdo chodí kolem domu! Jen aby to nebylo žádné velké zvíře!
BOLLEBOLL • Pročpak? Už zas máš laskominy? Odéry na vrata. MÁJA • Slyšíte? Já neotevřu! ŽEBRÁK • Otevřeš. MÁJA-Ne, ne! Maria Panno, ne! ŽEBRÁK -Bouque la Madonne! Otevři! MÁJA se plíží ke vratům • Kdo je? T)ÍTĚpláče. MÁJA otevře dveře.
BAAL s Ekartem vstoupí, promoklí - Je tohle chudobinec?
MÁJA-Je, ale všecka lůžka jsou obsazená. Drzeji. A já jsem nemocná.
BAAL-Máme šampaňské, Ekart šel ke kamnům.
BOLLEBOLL - Pojď sem! Kdo ví, co to je šampaňské, ten se k nám hodí.
ŽEBRÁK • Ó ty má labuti, dneska tu jsme samá lepší společnost!
BAAL
31
BAAL přistoupí ke stolu a vytáhne z kapes dví láhve. Hm?
ŽEBRÁK • Hotový zázrak!
BOLLEBOLL -Já vím, odkud máš to šampaňské. AÍe neprozradím to na tebe.
BAAL • Pojď, Ekarte! Máte tady sklenice?
MÁJA • Čiše, milostpane! Číše! Přinese jich několik.
GUGU - Já potrebujú vlastní číši.
BAAL podezřívaví ■ Smíte vůbec pít šampaňské?
GUGU ■ Prosím! Baal nalévá.
BAAL • Co máte za nemoc?
GUGU - Katar plicních hrotů. Nic to není.
Nepatrné zahlenění. Lapálie. BAAL k Bollebollovi • A vy? BOLLEBOLL • Žaludeční vředy. Nevinné. BAAL k žebrákovi - Doufejme, že vy máte taky
nějakou nemoc? ŽEBRÁK - Já jsem choromyslný. BAAL • Na zdraví! - Známe se tedy. Já jsem
zdravý.
ŽEBRÁK - Já jsem znal jednoho člověka a ten si taky myslel, že je zdravý. Myslel si to. Pocházel z jednoho lesa a jednou se tam zase vrátil, protože si chtěl něco promyslet. Les mu připadal jaksi cizí, nepodobný. Šel mnoho dnů docela nahoru do úplné divočiny, protože se chtěl přesvědčit o tom, jak je svah příkrý a kolik on sám má ještě sil. Ale moc jich už nebylo. Pije.
BAAL neklidní • Takový vítr, Ekarte! A my musíme ještě dnes v noci dál.
ŽEBRÁK - Ano, vítr, jednou večer, když se zeSeřilo a on už nebyl tak sám, šel velkým tichem mezi stromy a stoupl si pod jeden z nich, který byl velice mohutný. Pije.
BOLLEBOLL- To byla ta opice v něm.
ŽEBRÁK • Ano, opice, možná. Opřel se o ten strom, celým tělem, cítil v něm život, nebo si to myslil, a řekl: Jsi vyšší než já a stojíš pevně a znáš zemi až do velké hloubky a
ona tě drží. Já umím chodit a lépe se pohybovat než ty, ale nestojím pevně a nemohu do hloubky a nic mě nedrží. A také veliký klid nad tichými vrcholky stromů v nekonečném nebi je mi neznámý. Pije.
GUGU • A co řekl strom?
ŽEBRÁK ■ Ano. Dul vltr. Stromem proběhlo chvění, ten člověk to cítil. I vrhl se na zem, objal divoké, tvrdé kořeny a hořce plakal. Ale činil tak s mnoha stromy.
EKART • Uzdravil se?
ŽEBRÁK-Ne, ale umíralo se mu lehčeji.
MÁJA • Tomu nerozumím.
ŽEBRÁK • Ničemu se nedá rozumět. Ale
ledacos člověk cítí. Příběhům je rozumět,
jen. když se špatně vyprávějí. BOLLEBOLL - Věříte v Boha? BAAL namáhaví • Vždycky jsem věřil v sebe.
Ale člověk se může stát ateistou. BOLLEBOLL se břeskní smlje-Ted budu
veselý! Bůh! Šampaňské! Láska! Vítr a
déšť! Sahá po Maje. MÁJA • Nech mě! Smrdíš z huby! BOLLEBOLL - A ty syfilis nemáš? Posadí si
ji na klín.
ŽEBRÁK-Měj se na pozoru! Bollebollovi. Pqmalu se mě zmocňuje ■ opilost. A ty dneska nemůžeš ven do deště, když budu na mol.
GUGU Ekartovi ■ Byl hezčí, a proto ji dostal.
EKART - A vaše duchovni nadřazenost? Vaše duševní převaha?
GUGU - Ona taková nebývala. Byla docela nezkažená.
EKART ■ A co jste udělal vy?
GUGU - Já jsem se styděl.
BOLLEBOLL ■ Poslouchejte! Vítr! Prosí Boha o klid.
MAJ A zpívá ■
Hajej, dadej, venku duje vítr zlý, zatímco my jsme v teple vopilí.
BAAL ■ Co to je za dítě? MÁJA - Moje dcera, milostpane. ŽEBRÁK • To, čemu se říká virgo dolorosa! BAAL pije • To bývalo dříve, Ekarte. Ano. I to
bývalo krásné. EKART - Co?
BOLLEBOLL • Už zapomněl.
BAAL • Dříve — jaké pozoruhodné slovo!
GUGU Ekartovi ■ Nejkrásnější je Nic.
BOLLEBOLL-Pst! Teď přijde Guguova árie. Červi nicoty zpívají!
GUGU - Je to jak chvějivý vzduch za letních večerů. Slunce. Ale nechvěje se to. Nic. Vůbec nic. Všecko prostě přestává. Vítr vane, člověka už nezebe. Déšť padá, člověk už nezmokne. Vtipy se vyprávějí, člověk už se s ostatními nesměje. Člověk shnije, člověk nemusí čekat. Generální stávka.
ŽEBRÁK ■ To je ráj pekla!
GUGU - Ano, to je ráj. Žádné přání nebudt
nesplněno. Ale žádná přání už nejsou.
Všemu člověk odvykne. I přáním. Tak se
stane svobodným. MÁJA ■ A co přijde nakonec? GUGU se Šklebí - Nic. Vůbec nic. Žádný konec
nebude. Nic trvá věčně. BOLLEBOLL • Amen.
EAAL^wlí!, Ekartovi • Vstaň, Ekarte! Dostali jsme se mezi vrahy. Přimkne se k Ekartovi. Havěť se nadýmá. Trouchnivina přilézá blíže. Červi se častují chvalozpěvy.
EKART • To je teď u tebe podruhé. Jestlipak je to jenom z pití?
BAAL ■ Tady se demonstruji moje vnitřnosti... To není bahenní lázeň.
EKART - Posaď se! Napij se co hrdlo ráčí! Zahřej se!
MÁJA mírní podroušená, zpívá ■ Deště a sníh a léto a hic, když jsme se napili, nebolí nic.
BOLLEBOLL uchopil Majů, rve se s ní - la.
árie mě vždycky tak vzruší, ty náš malý Gugu... Lechtylechty, Maječko. ~DÍTŮplále.
BAAh pije • Kdo jste? Podrážděně Guguovi. červ se jmenujete? Jste kandidát smrti? Na zdraví! Sedne si.
ŽEBRÁK ■ Dej si pozor, Bollebolle! Šampaňské právě moc dobře nesnáším.
MÁJA Bollebollovi, zpívá ■
Zavři už vočka, je těžký dívání. Pojď spát už, sen všecko zahání.
BAAL brutální •
Až popluješ dolů, ve vlasech s krysami, stejně zázračné nebe zůstane nad námi. Vstane se sklenkou v ruce. černé je nebe.' Proč ses ulekl? Buší do stolu. Člověk musí ten kolotoč vydržet. Je to báj ečné. Vrávorá. Chci být slonem, který v cirkusu močí, když něco není krásné... Dá se do tance, Zpívá. Tancuj s větrem, mrtvolo ubohá, spávej s oblakem, zpustlý bože! Přivrá-vorá ke stolu.
EKART opilý, vstal • Teď už s tebou nepůjdu. Já mám taky duši. Tys mi mou duši zkazil. Ty zkazíš všecko. Začnu teď skládat svou mši.
BAAL • Miluji tě, na zdraví!
EKART - Ale já už s tebou nepůjdu! Sedne si.
ŽEBRÁK Bollebollovi • Ruce pryč, ty prase!
MÁJA • Co je ti do toho?
ŽEBRÁK - Jen mlč, ty nuzoto!
MÁJA ■ Fantazíruješ, ty pomatence?
BOLLEBOLL jedovatí ■ Podfuk! Vůbec není nemocný. V tom to vězí! Všecko je podfuk!
ŽEBRÁK • A ty máš rakovinu! BOLLEBOLL s nesmírným klidem - Já že mám rakovinu?
ŽEBRÁK zbaběle • Vůbec nicjsem neřekl. Nech
ji na pokoji! MÁJA se směje.
BAÁL • Fmctotampláče? Motá se dozadu k bedně.
BAAL
33
ŽEBRÁK zlobně ■ Co mu chceš?
BAAL se nakláni nad bednu ■ Proč brečíš? Ještě jsi to nikdy nevidělo? Nebo brečíš pokaždé znova?
ŽEBRÁK ■ Nechte toho, člověče! Hodl po Baalovi sklenkou.
MÁJA vyškolí - Ty svině!
BOLLEBOLL • Chce se mu jenom podívat pod košilku.
BAAL se pozvolna vztyčí -Ó vy prasata! Neznáte už žádné lidské hnutí! Pojď, Ekarte, pojď, v řece se umyjem. Odejde s Ekartem.
Zelená houština. Za ní řeka Baal. Ekart.
BAAL sedí v listoví • Voda je teplá. Ležíme na písku jak raci. A k tomu to křoví a na nebi bílá oblaka. Ekarte!
EKART schovaný - Co chceš?
BAAL ■ Mám tě rád.
EKART • Leží se mi příliš dobře.
BAAL • Viděls předtím ta oblaka?
EKART - Viděl. Jsou nestydatá. Ticho. Předtím šla tam naproti nějaká ženská.
BAAL • Nechci už žádnou ženskou...
Silnice. Vrby Vítr. Noc. Ekart spí v trávě.
BAAL chodí po polích, jako opilý, šaty mu vlají, jako námisílný. Ekarte! Ekarte! Už to mám. Vzbuď se!
EKART • Co máš? Zas mluvíš ze sna?
BAAL si k němu přisedne • Tohleto.
Když utonulá plula dál a dál z potoků do větších řek a k moři, nebeský blankyt se zářivě rozléval, jak by chtěl mrtvé ulehčit v jejím hoři.
Stala se obětí chaluh a řas
a pomalu těžkla víc ä víc,
kol nohou pluly jí ryby a plaz,
až rosdin a zvířat na ní bylo na tisíc.
A nebe večer bylo temné jak dým, za nocí jiskřila na něm hvězdná mana. Ráno zas nebe záři nade vším: ještě jsou pro mrtvou večery a rána.
Když její bledý trup už celý shnil a zhas, pak teprv Bůh ji předával pozvolna tmám:
napřed tvář a pak ruce a naposled vlas. A byla rovna ostatním zdechlinám. Vítr.
EKART • Tak už obchází, už to strašidlo obchází? Není tak špatné jako ty. Jen spánek je v čertech a vítr zas hučí mezi vrbami. Tak zas nám zbudou až ke spásnému konci jen bílá ňadra filosofie, tma a mokro. I staré baby nám ukážou jen tu druhou tvář.
BAAL • Při tomhle větru nepotřebuješ kořalku a stejně jsi opilý. Vidím svět v blahovolném světle: j e to výměšek Pánaboha.
EKART • Pánaboha, který se jednou provždy dostatečně projevil spojením močové trubice a pohlavního údu.
BAAL leží • To všecko je tak krásné. Vítr.
EKART • Vrby jsou jako shnilé vykotlané zuby v černé hubě nebes. — Teď už brzo začnu psát tu mši.
BAAL • Kvartet už je hotový?
EKART • Kde jsem měl ukrást čas? Vítr,
BAAL ■ Potloukáš se tu s takovou bledou, ru-sovlasou.
EKART - Má měkké, bílé tělo a chodí s tím tělem v poledne do vrbiček. Větve tam visí na zem jak vlasy a tak to děláme jak veverky. '
BAAL - Je hezčí než já? Tma. Vítr hučí dál.
Mladé lískoví
Dlouhé červené pruty visí a£ na zem. Mezi nimi sedí Baal. Poledne.
BAAL • Prostěji ukojím, tu bílou holubičku... Prohlíží si místo, kde sedí. Tady mezi vrbovými větvemi je pěkně vidět oblaka... Až on pak přijde, uvidí už jen kůži. Mám dost těch jeho záletů. Jen mlč, moje duše.
MLADÁ Ž ENA vyjde z houštiny, rusovlasá, plná,
BAAL aniž se otočí - Jsi to ty? MLADÁ* ŽENA • Kde je váš kamarád? BAAL • Skládá mši v es-moll. MLADÁ ŽENA • Řekněte mu, že jsem tu byla!
BAAL • Chřadne. Poskvrňuje se. Navrací se
zpět k zoologii. Posaďte se! Ohlédne se. MLADÁ ŽENA-Raděj postojím. BAÁL chylí se vrbových větvi a vytáhne se nahoru.
Jí v poslední době příliš často vajíčka. MLADÁ ŽENA • Mám ho ráda. BAAL • Coje mi po vás! Uchopí ji. MLADÁ ŽENA ■ Nesahejte na mě! Jste pro
mě moc špinavý. BAAL jí pomalu sahá na hrdlo. To je váš krk?
Víte, jak se umlčují holubi nebo divoké
kachny v houští?
MLADÁ ŽENA -Ježíšmarja! Škube sebou. Nechte mě na pokoji!
BAAL • S těmi vašimi roztřepanými koleny? Vždyť . upadnete. Vždyť chcete, abych vás položil do vrbin. Muž je muž, v tom se většinou podobají. Uchopí ji do náruče.
MLADÁ ŽENA je chvěje ■ Prosím vás, pusťte mě! Prosím!
BAAL - Nestydatá křepelička! Sem s ní! Záchranný skutek zoufalého! Chytne ji za ruce a táhne ji do křoví.
Javor ve větru. Oblačné nebe Baal a Ekart sedí v kořání.
BAAL • Bez pití ani ránu, Ekarte. Máš ještě prachy?
EKART • Ne. Podívej se na ten javor ve
větra! BAAL ■ Třese se.
EKART - Kde je ta holka, co ses s ní vláčel po
hospodách ? BAAL ■ Proměň se v rybu a hledej ji. EKART ■ Přezíráš se, Baale. Pukneš. BAAL • Tu ránu bych ještě chtěl zaslechnout. EKART - Nekoukáš se taky někdy do vody,
když je černá a hluboká a ještě bez ryb?
Nespadni tam. Měj se na pozoru. Stejně
jsi těžký až hrůza, Baale. BAAL • Budu se mít na pozoru před někým
jiným. Napsal jsem báseň. Chceš si ji
poslechnout? EKART • Přečti ji, pak tě budu znát. BAAL - Jmenuje se: Smrt v lese.
Ve věčném lese muž umíral a kolem něj hučely vody. Jak zvěř do kořání se zadíral
BAAL
35
a hleděl k vrcholkům stromů, kde hrál vichr svoje dlouhé doprovody.
A jeho kamarádi stáli tam,
říkali, že se končí jeho pout:
Pojď, půjdem ti najít nějaký teplý kout!
On se však bránil jejich.úsluhám,
odplivl si a řekl: Ale kam?
Neboť neměl zhola kde spočinout.
Kolik zubů ještě v hubě máš? Jsi k té cestě řádně přichystán? Ne tak líně, rýchlej umírat se snaž! Tvého koně změnili jsme včera na guláš. Proč se bráníš vejít do pekelných bran?
Les byl hlučný, hřmotný kolem nich. Stromu držel se jak posledního štěstí, slyšeli, jak křičí a jak vzdych. Hrůza přeběhla jim po tvářích, zatínali třesoucí se pěsti: neboť byl to jeden z nich.
Zbytečný jsi! Blázen, zvíře, svrab! Samý hnis a svinstvo! Mamo vzdychat! Pročpak po vzduchu jsi chtivě chňap? řekli. A on nato, rozežrán a sláb: Žít chci! Žít! A vaše slunce dýchat! Ná koni zas jezdit jako chlap!
A tohleto nikdo nechápal. Před tím hnusem stáli mlčenlivě. Kus země mu ruku podával, krajina se táhla dál a dál: a já tady musím ležet tklivě.
Ano, pod přemírou života i své tělo do země až zavrtal. Tělo? Mršina to byla mnohem spíše. Za šírání do trávy pad jako mrtvý list. Hnus je jímal, hnus a nenávist. Pod stromem pak pohřbili ho tiše.
A vyjeli němě z houštin ven.
Potom ještě chvilku stáli,
dívali se, kam ho zakopali,
pod ten strom. A divili se převelmi:
strom v koruně byl čímsi prosvětlen.
I pokřižovali se. A stoupal den
a do slunečná vyjeli pak z tmy.
EKART - Jo, jo. Tak daleko už to došlo. BAAL ■ Když v noci nemohu spát, tak se dívám na hvězdy. To je tak stejné. EKART • Stejné?
BAAL nedůvěřivě • Ale často to nedělám. Oslabovalo by mě to.
EKART po chvíli • V poslední době jsi napsal hodně básní. To už jsi asi dávno neměl žádnou ženskou, co?
BAAL • Proč?
EKART • Myslil jsem si to. Řekni, že ne! BAAL vstane, protáhne se, pohlédne do vrcholku javoru, zasméje se.
Kořalna
Večer. Ekart. Číínice. Watzmann. Johanes, otrhaný, v chatrném kabátě s vyhrnutým límcem, beznadějně zpustlý. Číínice je podobná Z°jii.
EKART ■ Teď už je tomu osm let. Pijí, duje vítr.
JOHANES • V pětadvaceti by život teprve začínal. To se ženy zakulacují a rodí děti. Ticho.
WATZMANN-Jeho matka včera umřela. Shání někoho, kdo by mu půjčil na funus. S tím pak sem přijde. Potom můžeme zaplatit, co jsme vypili. Hospodský je slušný. Dá na dluh — na mrtvolu, která bývala matkou. Pije.
BAAL
JOHANES -Baal! Vítr už se mu neopírá do plachet!
WATZMANN Ekartovi ■ Zkusíš s ním, co? EKART • Do tváře mu plivnout nemůžeš:
potápí se, hyne. WATZMANN Johanesovi ■ Myslíš na to? Bolí
tě to?
JOHANES - Je ho škoda, co vám mám povídat. Pije. Ticho.
WATZMANN - Je pořád odpornější. EKART • To neříkej. Nechci to slyšet: mám
ho rád. Nikdy mu nemám nic za zlé.
Protože ho mám rád. Je to dítě. WATZMANN - Je příšerně líný. Dělá jen to,
co musí.
EKART si stoupne do dveří - Je vlahá noc. Vítr je teplý. Jako mléko. Mám to všechno rád. Vůbec bychom neměli pít. Aspoň ne tolik. Jde zpátky ke stolu. Noc je vlahá. Ještě tak dobré tři podzimní týdny se dá žít na silnicích. Sedne si.
WATZMANN • Chceš dnes v noci odejít? Chceš se ho asi zbavit, že? Máš ho na krku?
JOHANES • Měj se na pozoru!
BAAL pomalu vstoupí do dveří.
WATZMANN ■ To jsi ty, Baale?
EKART tvrdě ■ Co zas chceš?
BAAL vejde, posadí se ■ Z toho se ale stala nuzná díra! Číínice přinese kořalku.
WATZMANN - Tady se nic nezměnilo. Jenom ty jsi, zdá se, nějak fajnovější.
BAAL - Jsi to ještě ty, Luiso? Ticho.
JOHANES - Ano. Tady je útulně. - Musím totiž pít, hodně pít. To posiluje. I pak ještě se jde do pekla po nožích, to připouštím. Ale přece jen jinak. Víte, tak jako když člověku podklesnou kolena: povolně! Takže člověk ty nože vůbec necítí. Pružným krokem. Ostatně, dřív jsem
takovéhle nápady nemíval, takové prapodivné. Tehda se mi vedlo dobře, žil jsem v měšťanských poměrech. Teprv teď, co se ze mě stal génius, mívám takové nápady. Hm.
EKART vybuchne ■ Chtěl bych teď zase být v lesích! Jitro! Citrónové světlo mezi kmeny stromů! Půjdu zas nahoru do lesů.
JOHANES - Jo, tomu já nerozumím. Baale, musíš ještě zaplatit jednu kořalku. Tady je opravdu útulno.
BAAL ■ Jednu kořalku pro —
JOHANES • Nejmenovat! Známe se. Víš, někdy v noci se mizdají hrozné věci. Ale jen někdy. Teď je tu moc hezky. Duje vítr. Pijí.
W AT'ZMANN si pobrukuje ■
Jsou dosud stromy, polesí, společné všem a stinné. Buď nahoře še člověk oběsí nebo si dole odpočine.
BAAL • Kdepak už to takové jednou bylo? Jednou už to takové bylo.
JOHANES • Ona totiž ještě pořád pluje. Nikdo ji nenašel. Já mám ten pocit jen někdy, víte, jako by mi s tím množstvím kořalky proplouvala hrdlem. Docela nepatrná mrtvolka, napůl zetlelá. A přece už jí bylo sedmnáct. Teď má v zelených vlasech krysy a chaluhy; docela jí to sluší... trošku odulá a bílá, naplněná smrdutým, černočerným říčním bahnem. Bývala vždycky tak čisťounká. Proto taky šla do řeky a stala se z ní mršina.
WATZMANN • Cojemaso?Řozpadnesejako duch. Pánové, já jsem totálně ožralý. Dvakrát dvě jsou čtyři. Nejsem tedy ožralý. Ale mám předtuchy o vyšším světě. Ukloňte se,|buďte pokorní! Otevřte novou čistou stránku. Pije roztřeseně a mocně. Nejsem ještě docela na dně, dokud ještě mám předtuchu, a umím ještě docela
dobře vypočítat, že dvakrát dvě... Co jsou vlastně dvě: dvě, dvě — komické slovo! Dvě! Sedne si. BAAL vezme kytaru a rozbije lampu ■ Teď budu zpívat. Žphid.
Je deštěm zdrán, tvář mu sluncem
ochorela, z loupeže vavřín, vlasy zcuchané. Zapomněl na mládí, ne však na jeho sny,
zapomněl zcela na rodný dům, ale na nebe nad ním ne. Mluví. Hlas mi zrovna nezní jak zvon. Ladí kytaru. EKART • Zpívej dál, Baale! BAAL zpívá dál •
Vy, kdož jste z nebes i pekel vyvrženi, vy vrazi, které stihl mnohý žal, proč nezůstali jste v klíně svých matek v snění?
Tam klid byl, spánek, jsoucno a tak dál. Mluví: I kytara je rozladěná.
WATZMANN • To je pěkná píseň. Docela můj případ! Romantika!
BAAL zpívá dál ■
On hledá ještě v absintových mořích, když pro matku už téměř nežije, s úsměvem, s kletbou, někdy v uslzeném hoři
hledá zem, v které život lepší je. WATZMANN-Nemůžu už ani najít svou skleničku. Stůl se nějak blbě viklá. Rozsviťte přece. Jak si má člověk trefit do huby!
EKART • Blbost! Vidíš něco, Baale?
BAAL ■ Ne. Nechci nic vidět. Ve tmě je krásně. Se šampaňským v těle a se steskem po domově. Bez vzpomínky! Jsi můj přítel, Ekarte?
EKART namáhavě • Jo, ale zpívej!
BAAL zpívá-
Pekly se trajdá, bičován běží ráji, tvář se mu směj e, kamsi mizejíc,
a někdy sní i o mýtince v háji, nad níž je modré nebe a víc nic.
JOHANES • Teď už zůstanu pořád u tebe. Klidně mě můžeš vzít s sebou. Už skoro vůbec nejím.
W ATZMANN pracněudělal světlo ■ Budiž světlo. Hehehehe.
BAAL - Oslňuje to. Vstane.
E KART má číšnici na klíně, pracně vstává, snaží se, aby si sundal její ruku s krku • Co je s tebou? To nic není..To je směšné.
B A AL se přikrčí ke skoku.
EKART - Přece nebudeš žárlit na tuhletu? BAAL tápe kupředu, jedna číh spadne. EKART • Proč bych nemohl mít ženské? BAAL na něho dlouze pohlédne. EKART • Copak jsem tvůj milenec? BAAL se na niko vrhne, rdousí ho. Světlo zhasne.
Watzmann se opile smíje, číšnice křičí. Z m&~
lejší místnosti přibíhají s lampou hosté. WATZMANN • Má nůž. ČÍŠNICE -Jéžíšmarja, on ho vraždí! DVAMUŽIre vrhnou na oba protivníky • K čertu,
člověče! Pusť ho! Sakra, ten chlap ho
bodl!
BAAL se zvedá. Začínásvltat, lampazhasne-Ekarte!
10° v. d. od Greenwiche
Les, Baal s kytarou, ruce v kapsách, vzdaluje se.
BAAL • Bledý vítr v černých stromech! Jsou jak Lupuovy mokré vlasy. K jedenácté - vyjde měsíc. Pak bude světla dost. Tohle je malý les. Stáhnu se do těch velkých tam dole. Od té doby, co jsem opět sám ve' své kůži, letím jak vítr. Musím se držet severním směrem. Podle žebroví na spodku listů. Musím tu malou aféru hodit za sebe. Dál!
Zpttid,
Baal též supy pozoruje pátravě,
co číhají na něho tam v hvězdném příšeří.
Vzdaluje se.
Na mrtvého Baal si někdy zahraje. Potom němě pozře supa k večeři. Náraz větru.
Silnice. Večer. Vítr. Přeháňky Dva četníci bojují s větrem.
PRVNÍ ČETNÍK • Ten černý déšť a ten dušičkový vítr! Zatracený pobuda!
DRUHÝ ČETNÍK-Zdáse,žemánamířeno do lesů pořád severněji. Tam nahoře už ho nenajde živá duše.
PRVNÍ ČETNÍK ■ Čím vlastně je?
DRUHÝ ČETNÍK • Především: vrahem. Předtím hercem ve varieté a básníkem. Pak majitelem kolotoče, dřevorubcem, milencem jedné milionářky, trestancem a pasákem. Při té vraždě ho chytli, ale má sílu jako slon. Bylo to kvůli jakési číšnici, zaregistrované prostitutce. Kvůli ■ ní probodl svého nejlepšiho přítele z mládí.
PRVNÍ ČETNÍK • Takový člověk vůbec nemá duši. Ten patří mezi dravce.
DRUHÝ ČETNÍK - Přitom je to úplné dítě. Stařenám pomáhá s dřevem, skoro ho při tom lapli. Nikdy nic neměl. Ta číšnice, to bylo to poslední. Proto asi taky zabil svého přítele, mimochodem rovněž pochybnou existenci.
PRVNÍ ČETNÍK • Kdybysme aspoň někde sehnali kořalku nebo ženskou! Pojďme! Je to tu strašidelné. A tam se cosi hýbe! Oba odejdou.
BAAL vyleze z křoví" s rancem a kytarou. Hvízdne , . si skrz zuby. Tak tedy mrtvý? Ubohé zvířátko! Vběhl mi do cesty! Teď to bude zajímavé. Jde za oběma četníky. Vítr.
Chatrč v lese
Noc. Vítr. Baal na špinavé posteli. Muži hrají karty a Pop" "
MUŽ u Baala-Ga chceš? Vždyť už meleš z posledního. To je vidět na první pohled. A zajímá se někdo o tebe; máš někoho vůbec? No tak vidíš! Zatni zuby! Máš vůbec ještě zuby? Někdy se dostanou pod dm i chlapi, kteří se ještě mohli povyrážet jedna radost, i miliardáři! Ale ty nemáš ani svoje papíry. Buď bez obav: svět se bude točit dál, pěkně kulaťoučký, zítra ráno bude hvízdat vítr. Zaujmi přece trochu vyšší stanovisko. Řekni si: Chcípá krysa. No tak! Jen žádné fňukání ! Ale zuby už nemáš.
MUŽI • Chlejstá ještě pořád? Budeme muset zůstat přes noc u mrtvoly — Drž hubu! Trumf! — Ještě dejcháš, tmstej? Zazpívej něco! Když v bělostném klíně matky — Nech ho: natáhne brka, dřív než ten černej déšť přestane. Hraješ! — Chlastal jak bezednej sud, ale přece jenom na tyhle bledý hromadě něco je. člověk si říká, že tohleto mu sudičky nad kolíbkou nevěštily. Žaludová desítka! Pánové, držte laskavě paštiku! To není žádná hra. Když nehrajete doopravdy, tak to mužem sbalit. Ticho, už jen kletby.
BAAL • Kolik je hodin?
MUŽ - Jedenáct. Půjdeš?
BAAL • Brzo. Cesta je špatná?
MUŽ ■ Bláto.
BAAL
39
MUŽI vstávají • Ted přestalo pršet. Je na čase — bude mokro — ten chlap zas nebude muset dčlat. Berou si sekyry.
JEDEN Z MUŽŮ stane před Baalem, odplivne si ■ Dobrou noc a na shledanou. Už brzo půjdeš hlídat vrabce, co?
JINÝ • Červi už čekají? Půjdeš tam inkognito?
TŘETÍ -„Nějak si to rozděl, abys nám tady zejtra moc nesmrdel. Budem kácet až do poledne a pak se chcem najíst.
BAAL - Nemohli byste tady ještě chvilku zůstat?
VŠICHNI za velikého chechtotu - Máme si hrát na maminku? Chceš ze sebe vypustit labutí píseň? Chceš se vyzpovídat,, ty bečko s kořalkou? — Nemůžeš natáhnout klepeta sám?
BAAL - Ještě půlhodinku kdybyste zůstali.
VŠICHNI za velikého chechtotu ■ Víš co? Chcípni si sám! — A teď jdem! Venku je bezvětří. — Co je s tebou?
PRVNÍ MUŽ • Přijdu za várna.
BAAL • Pánové, dlouho už to nemůže trvat. Smích. Taky nebudete chtít umírat sami, pánové! Chechtot.
MUŽ-Babo! Tady máš něco na památku! Plivne mu do tváře. Všichni jdou ke dveřím.
BAAL-Aspoň dvacet minut! Mugi otevřenými dveřmi odejdou.
PRVNÍ MUŽ ve dveřích • Hvězdy.
BAAL • Utři mi ty sliny!
PRVNÍ MUŽ • Kde?
BAAL-Načele.
PRVNÍ MUŽ ■ Tak. Proč se směješ? BAAL ■ Chutná mi to.
PRVNÍ MUŽ pobouřeni -Jseš od á do zet vyřízená záležitost. Adié! Jde se sekyrou ke dveřím.
BAAL • Děkuju.
PRVNÍ MUŽ - Můžu pro tebe ještě něco... ale musím už jít dělat. Krucihergot! Mrtvolo!
BAAL • Ty! Pojď bliž! Muž se shýbne. Bylo to
moc krásné... PRVNÍ MUŽ • Co, ty bláznivý kuře? Vlastně:
ty kapoune? BAAL ■ Všecko.
PRVNÍ MUŽ - Labužníku! Hlasitě se směje,.
odejde; ale dveře zůstanou dokořán, je vidět
modrou noc. BAAL neklidně ■ Ty! Člověče! PRVNÍ MUŽ v okně ■ No? BAAL-Jdeš pryč? PRVNÍ MUŽ-Do práce! BAAL-Kam?
PRVNÍ MUŽ • Coje tobě do toho? BAAL • Kolikje hodin? PRVNÍ MUŽ • Čtvrt na dvanáct. Odejde. BAAL - Je v čertech. Ticho.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest. Nic to
nepomáhá.
Ticho.
Mami! Ať jde Ekart pryč, nebe je zas tak zatraceně blízko, jen si sáhnout, všecko je skrz naskrz mokré. Spát. Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Je to tu k udušení. Venku je asi jasno. Půjdu ven.Zvedáse. Ven půjdu. Milý Baale. Ostře. Krysa nejsem. Venku je jistě jasno. Milý Baale. Ke dveřím se ještě dostanu. Kolena ještě mám, u dveří to bude lepší. Sakra! Milý Baale! Leze po čtyřech k prahu. Hvězdy... hm. Leze ven.
Ráno v lese Dřevorubci.
PRVNÍ ■ Dej mi hlt kořalky! Slyšíš ty ptáky? DRUHÝ • Bude horký den. TŘETÍ - Ještě spousta stromů čeká na pokácení.
ČTVRTÝ • Teď ten člověk už asi zaklepal
kamašema. TŘETÍ • No jo. Už má asi po tom. DRUHÝ-Nojo.
TŘETÍ • Teď jsme si mohli sníst ty vajíčka, kdyby nám je byl nesežral. To je číslo: krást na smrtelný posteli vajíčka! Napřed mi ho bylo líto, ale co je moc to je moc. Kořalku bohudíky tři dny nedostal k nosu. Bezohlednost. Vajíčka v mrtvole!
PRVNÍ • Měl takový zvyk lehat si do svinstva;
ale věděl, že už pak nevstane. Lehal si tam jak do ustlané postele. Pečlivě! Znal ho někdo z vás? Jak se jmenuje? Co proved?
ČTVRTÝ • Tak jako tak ho musíme zakopat. Dej mi hltnout!
TŘETÍ ■ Ptám se ho, když už chroptěl: Na co myslíš? Vždycky chci vědět, nač se při tom asi myslí. A on mi povídá: Poslouchám, jak prší. Mráz mi přeběh po zádech. Poslouchám, jak prší, povídal.
BAAL
41
PRVNÍ DĚJSTVÍ
(AFRIKA)
U Baličku
Tmavá světnice s mulovými záclonami. Je večer.
BALICKE .re holí u okna - Jsou to čtyři roky, co je nezvěstný. Už se nevrátí. A doba je zatraceně nejistá. Mužského abys lupou hledala. Já bychjim byl požehnal už před dvěma roky. Neměl jsem tenkrát dát na tu vaši zatracenou přecitlivělost. Dneska bych šel i přes mrtvoly.
PANÍ BALÍČKOVÁ před Kraglerovou fotografií na zdi, která ho ukazuje jako dčlostřelce. Byl to tuze hodný člověk. Takový dětina.
BALICKE • Kdoví, kde hnije.
PANÍ BALÍČKOVÁ - Jestli se vrátí!
BALICKE • Z onoho světa se ještě nikdo nevrátil.
PANÍ   BALÍČKOVÁ- Přísámbůh, naše
Anna by se šla utopit! BALICKE -Jestli tohle říká, takje husa. A já
ještě neviděl, aby se husa utopila. PANI BALÍČKOVÁ • Stejně asi zase někde
zvrací.
BALICKE - Ať do sebe necpe tolik ostružin a slanečků! Murkje slušný mladík. Na kolenou bychom měli Pánubohu za něj děkovat.
PANÍ BALÍČKOVÁ • Peněz vydělává dost. Ale ve srovnání s tamtím! Brečela bych.
BALICKE-Ve srovnání s tím nebožtíkem? Povídám ti: teď, nebo nikdá! Čeká snad na papeže? Copak. to musí být zrovna černoch? Mám toho už po krk.
PANÍ BALÍČKOVÁ ■ Co jestli se ale vrátí, ten nebožtík, který podle tebe někde hnije. Aí už z ráje nebo z pekla. Co když přijde a řekne: Jsem Kragler! Kdo mu
pak poví, že je nebožtík a že ta jeho leží v posteli s jiným? BALICKE - Já mu to povím! A ty teď holce řekneš, že toho mám akorát a že bude svatba, že se vdá za Můrka. Kdybych s tím na ni přišel já, tak se nám rozbrečí, že z toho bude potopa. A rozsviť mi laskavě!
PANÍ BALÍČKOVÁ • Dojdu pro náplast!
Bez světla se vždycky pořežeš.
BALICKE • To je zadarmo - ale za světlo se platí. Volá ven. Anno!
ANNA ve dveřích ■ Copak, tatí?
BALICKE • Poslouchej, co ti teď matka poví. A ne, aby ses ve svůj památný den rozbrečela.
PANÍ   BALÍČKOVÁ-Pojď sem, Anno!
Otec říká, že vypadáš, jako bys vůbec
nespala. ANNA-Ale já spím.
PANÍ  BALÍČKOVÁ ■ Podívej, takhle to
věčně jít nemůže. Ted už se ti nevrátí.
Zapálí svíčky. BALICKE • Zas vyvaluje oči jako krokodýl! PANÍ BALÍČKOVÁ - Nebylo to pro tebe
lehké, byl to hodný člověk. Ale teď je
mrtvý.
BALICKE • Shnil někde pod drnem!
PANÍ BALÍČKOVÁ-Karle! Ale je tu přece ten Murk, takový přičinlivý člověk, ten se zaručeně ve světě neztratí!
BALICKE - No tak!
PANÍ BALÍČKOVÁ-A proto bys prostě měla říct: Tak spánembohem!
BALICKE • A žádné scény!
PANÍ BALÍČKOVÁ-Měla by ses prostě spánembohem za něj provdat!
BALICKE se vztekle potýká s náplastí • Copak si k sakru myslíš, že se tihle mládenci dají dlouho vodit za nos? Buď jó, nebo ne! To tvoje věčné šilhání po tamtom je přece blbost.
45
ANNA • Ano, tatíčku!
BALICKE rozcitlivěle ■ Tak, a můžeš se rozbrečet. Stavidla jsme vytáhli - jen co si ještě navleču záchranný pás.
PANI BALÍČKOVÁ ■ Copak toho Můrka hemáš ani trošku ráda?
BALICKE ■ To je ale opravdu nemravné.
PANl BALÍČKOVÁ • Karle! Tak co bude s Bedřichem, Anno?
ANNA • Vždyť víte. Jen kdyby mi nebylo tak mizerně!
BALICKE • Nic nevím! Říkám ti:, ten chlap shnil a zpráchnivěl, tomu už dávno nedrží kostra pohromadě! Čtyři roky! A ani zprávička! Celá baterie vyletěla do povětří! Rozsekaná na cucky! Nezvěstná! To je asi kumšt uhádnout, kam se poděl! Nic jiného v tom není než ten tvůj zatracený strach ze strašidel! Pořiďsi mužského a nebudeš se jich muset v noci bát. Anně, změnéným tónem. No tak, jseš statečná ženská, nebo nejseš?! Pojď sem! Zazvonění.
ANNA polekaní • To je on!
BALICKE • Trošku ho venku zdrž a připrav ho na to, co ho čeká!
PANÍ BALÍČKOVÁ ve dveřích s košem na prádlo - To nemáš nic do prádla?
ANNA'Mám. Nemám. Ne, myslím, že nemám...
PANÍ BALÍČKOVÁ • Vždyť už je osmého! ANNA • Už osmého?
PANÍ BALÍČKOVÁ • Samozřejmě, že osmého!
ANNA • A kdyby bylo osmnáctého? BALICKE • Co to tam ve dveřích klábosíte? Pojď sem!
PANÍ BALÍČKOVÁ-Tak koukej, abys do prádla taky něco přidala! Odchází.
BALICKE si sedne, vezme Annu na klín-Víš, Aničko, ženská bez mužskýhoje jako vykřičená hospoda! Já to chápu, že ti mlá-
denec schází, když ti ho odkomandovali k Velké armádě. Ale copak ještě vůbec víš, jak vypadá? Co té vede, děvenko! Teď po smrti se už hodí leda do pouťového panoptika ! Za ty tři roky sis ho pořád přikrašlovala. I kdyby nebyl nebožtík, vypadal by docela jinak, než si ho ty představuješ! Ale teď shnil a je po kráse! Ani nos už nemá. Ale tobě schází! Proč by sis tedy nevzala jiného! Příroda si žádá svoje! Prokoukneš jako zajíc v zelném poli! Jseš zdravá ženská a máš apetýt! Co je na tom špatného!
ANNA - Když já ale na něj nemůžu zapomenout! Mluvte si do mne jak chcete, prostě to nedokážu!
BALICKE - Vezmi si Můrka, to ti pomůže zapomenout!
ANNA • Mám ho docela ráda a jednou budu mít zaručeně ráda jenom jeho, ale zatím to nesvedu.
BALICKE - Však by tě z toho dostal! Stačí mu dát nějaké plné moci. A na to je manželství jako dělané. Proč, to ti nemůžu blíž vykládat, na to jseš moc mladá. Lechtá ji.  Tak co: Jsme dohodnuti?
ANNA se mlsní zasměje - Ani nevím, jestli by Bedřich chtěl!
BALICKE • Zeno, strč sem hlavů!
PANÍ BALÍČKOVÁ • Prosím, pojďte dál, račte do pokoje, pane Můrku!
BALICKE • Dobrý večer, Můrku! Jak to vypadáte? Jako by vás zrovna vytáhli z vody!
MURK • Slečno Anno!
BALICKE ■ Co vám je? Proč se tváříte jako sedm drahých let? Co jste jak křída, muži? Že by to stříleni navečer? Ticho. No tak, Anno, pohosti ho! Odchází se ženou.
ANNA ■ Co je s tebou, Bedřichu? Jsi opravdu bledý!
MURK čmuchá ■ To červené víno má zřejmě na
j zásnuby. Ticho. Byl někdo tady? Anně.
3 ■■ . Byl tu někdo? Co jsi najednou jako stěna?
Kdo tady byl? i ANNA ■ Nikdo! Nikdo tady nebyl! Co ti je?
■« MURK • Proč teda najednou takový spěch?
\ Jen mi nic nepředstírej te! No, čert to vem!
Vtéhle díře zásnuby ale slavit nebudu! ANNA • Kdopak mluví o zásnubách? MU R K ■ Mutra. Dobytek jen kyne, jakmile oko
Páně na něm spočine! Neklidni přechází
sem tam. No, konec konců je to jedno! j ANNA • Děláš, jako by rodičům na tom zvlášť
j záleželo! Přisámbůh, žejim na tom nezá-
! leží! Ani co by se za nehet vešlo!
IMU RK ■ Kdyjsivlastněbylapoprvéupřijímání? ANNA-Myslím, že si tu něco usnadňuješ. MURK • Ach tak? S tím druhým? ANNA • Nic takového jsem neřekla. MURK • Ale visí tady, je tady a obchází tady! ANNA • Bylo to docelajiné. Ale to ty nikdy nepochopíš, poněvadž šlo o záležitost duchovní. MURK • A mezi námi, to je záležitost tělesná? ANNA • Mezi námi to není nic! MURK • Ale teď je! Teď to něco je! ANNA ■ To nevíš. MURK - Jen počkej, za chvilku se tady bude mluvit jinak! ANNA • Když myslíš. MURK ■ Neucházfm se snad o tebe? ANNA • To má být vyznání lásky? MURK • Ne, teprve přijde. ANNA • Taková košíkárna konec konců taky není k zahození. MURK - Jsi přece jen potvora! Myslíš, že nás včera v noci slyšeli? ANNA-Ale Bedřichu!   Spějí  jako zabití! Přitulí se k němu. MURK • To my zas ne! ANNA • Filuto!
MURK ji strhne k sobě, ale políbí ji netěšně ■ Potvoro!
ANN A • Buď na okamžik zticha! Nocí jede nějaký vlak. Slyšíš? Mám někdy strach, že přijde. Až mi mráz po zádech běhá.
MURK • Ta mumie? Vemu šiji na starost. Ten chlap musí z kšeftu vypadnout, to ti povídám ! Žádná mrtvola mezi náma v posteli nebude! Nikoho vedle sebe nestrpím!
ANNA - Jen se nezlob! Pojď sem, Bedřichu, a odpusť mi!
MURK - Svatý Ondřej?! Fantazmagorie! Ta se po svatbě ztratí jako on po funuse. Chceš se vsadit? Smlje se. Sázím se. O dítě.
ANNA skryje u něho tvář - Prosím tě, nemluv tak!
MURK vesele • Pročpak! Kedveřim. Račtevstou-pit, matinko! Dobrý den, otče!
PANÍ BALÍČKOVÁ těsně za dveřmi • Ach děti! Rozpláče se. Tak zčistajasna!
BALICKE ■ Těžký porod, co? Všichni se dojatě objímají. ,
MURK ■ Dvojčata! Kdypak uděláme svatbu? Čas jsou peníze!
BALICKE - Tak za tři neděle! Postele jsou připraveny. Večeři, matko!
PANÍ BALÍČKOVÁ • Hned, hned, muži, jen co se vzpamatuju. Vybělme. Tak zčistajasna!
MURK • Dovolte, abych vás pozval na láhev do Picadilly baru. Jsem pro to, aby se zásnuby slavily ihned. Ty ne, Anno?
ANNA ■ Když to musí být!
BALICKE • Proč v Picadilly baru? Proč ne tady? Co blázníš?
MURK neklidně • Tady ne. Tady rozhodně ne!
BALICKE-Pročpak?
ANNA • Mívá takové nápady! Tak tam prostě pojďme!
BALICKE • V takové tmě! Člověk si není
jist životem! PANÍ  BALÍČKOVÁ vejde se služtbnou a
BUBNY V NOCI
47
chystá neleň • Inu, inu, děti! Co se nečeká, přijde leckdy znenadání! Tak pánové, k večeři! pranice.
BALICKE pozvedne sklenku - Na zdraví snoubenců! Ťukne si s nimi. Doba je nejistá. Válka skončila. To vepřové je moc tučné, Amálie! Demobilizace vnáší do oáz pokoj -né práce zmatek, hamižněni a zhovadilost.
MURK • Ať žijou koše na munici! Na zdraví, Anno!
BALICKE - Nejisté a pochybné existence se množí. Vláda postupuje proti supům převratu příliš vlažně. Rozloží noviny. Poštvaným masám scházejí ideály. Ale nejhorší jsou vojáci z fronty, tady to snad můžu konstatovat; ti zdivočeli, zpustlí dobrodruzi, co odvykli práci a kterým není nic svatého. Opravdu těžká doba a pořádného mužského abys lupou hledala, Anno. Pevně se toho svého drž. A koukejte, abyste se přes tohle všecko dostali. 1 Ale vždycky hezky pospolu. A neúnavně vpřed! Na zdraví! Natáhne gramofon.
MURK si osvMpot ■ Bravo! Kdo je chlapík, tak to dokáže. Stačí mít lokte, pořádně okované boty a ksicht. A hlavně se nesmíš moc koukat dolů. Pročpak asi, Anno! Jsem taky zezdola. Poslíček, mechanická dílna, tady hmat, tamhle hmat. Ale všude jsem se něco přiučil. Celé naše Německo prodělalo náramný vzestup! Ví Bůh, že jsem neměl vždycky na rukou rukavice. A práce byla tvrdá! Ale teď jsem nahoře! Na zdraví, Anno! Gramofon hraje: Modlím se k síle lásky.
BALICKE - Bravo! Copak, Anno?
ANNA vstala a stojí zpola odvrácena • Nevím. Všecko jde tak rychle. Možná, že to není dobře, matko. Nemyslíš?
PANI BALÍČKOVÁ • Co je, dítě? Taková husa! Místo aby se radovala! Jaképak: není dobře!
BALICKE • Sednout! Nebo natáhni gramofon, když už jsi vstala!
ANNA si sedne. Pauza.
MURK • Tak na zdraví! Ťukne si s Annou. Co pořád máš?
BALICKE - Ale abychom se vrátili k obchodním záležitostem, Bedřichu: s těmi koši na munici bude brzy potíž. Ještě pár týdnů občanské války a je konec! Chci se pustit do výroby dětských kočárků. Bez legrace. To bude nejlepší. Továrna je v každém ohledu na výši. Uchopí Můrka za paži á táhne ho za sebou. Rozhrne záclony. Novostavba dvě a novostavba tři. Všecko masivní a přitom moderní. Anno, natáhni gramofon! Vždycky mě to znovu dojme. Gramqfonhraje: Deutschland, Deutsch-land, uber alles.
MURK • Poslyšte, tamhle na továrním dvoře stojí nějaký člověk! Co je to zač?
ANNA • Br, až mě mrazí v'zádech. Myslím, že kouká sem nahoru!
BALICKE - Asi hlídač! Co se šklebíš, Bedřichu? Uvízlo ti něco v krku? A co vy, ženské, jste najednou tak zkoprnělé!
MURK • Napadá mě něco moc komického. Co jestli spartakovci...
BALICKE * Hlouposti, u nás nic takového není! Presto se, nemile dotčen, odvrací. Tak, to je tedy továrna! Přistoupí ke stolu, Anna Zatáhne záclony. Válka mě jaksi postavila na nohy! Vždyť peníze ležely na ulici. Pročpak je nezvednout? To by byla přece jenom pitomost! Vždyť by je zvedl někdo jiný. Prasete konec je začátek jitrnice. Když se na to správně podíváš, tak pro '; nás válka byla vlastně štěstím! Máme, co jsme chtěli! Pěkně v kupě a v bezpečí,
r
tak abychom se v klidu mohli pustit do i dětských kočárků. Bez spěchu! No ne?
MURK • Tak, tak, papá! Na zdraví! ;    ■      BALICKE • Stejně jako se vy můžete v klidu
pustit do dělání dětí. Chachachacha. 1 SLUŽKA ■ Pan Babusch přišel, pane Ba-
licke!
> BABUSCH přikluše ■ Děti, vy jste se před tím
j rudým rejem čarodějnic báječně zabari-
i kádovali! Spartakovci mobilizujou. Jed-
« nánl ztroskotalo. Do čtyřiadvaceti hodin
í pálí na Berlín delostrelectvo!
i BALICKE í ubrouskem na krku ■ K čertu, co ti
chlapi vlastně chtějí? PANÍ BALÍČKOVÁ-Delostrelectvo?Můj-tybože! To je noc! To je noc! Jdu do ■i sklepa, muži!
i BABUSCH • Ve vnitřním městě je ještě klid.
í Ale říká se, že chtějí obsadit vydavatel-
stva novin.
BALICKE • Cože! A my slavíme zásnuby! ,i Zrovna v takový den! Úplné šílenství!
MURK • Měli by všechny postavit ke zdi! BALICKE - Všechny nespokojence ke zdi! BABUSCH - A to ty se zasnubuješ, Balicke? i MURK • Má nevěsta, Babuschi!
PANÍ   BALÍČKOVÁ • Zčistajasna. Ale kdypak asi tu palbu spustí? t BABU S CH potřásá Annl a Murkovi rukou • Spar-
■; takovci si nadělali náramné zásoby zbra-
i ní. Samá pakáž, která se štítí světla! Tak
tedy Anna! Nedejte se rušit! Tady se nic dít nebude! V tomhle poklidném koutě! i V závětří rodiny! Německé rodiny! My
home is my castle. i PANÍ BALÍČKOVÁ-To je doba! To je
doba! A zrovna v tvůj památný den, Anno!
i BABUSCH • Ale zajímavé to je, zatraceně za-
■í jímavé, děti!
! BALICKE - Mně se to zajímavé nezdá! Ani
■! trošku! Utře si ubrouskem ústa.
MURK ■ Víte co! Pojďte s námi do Picadilly .■ baru! Na zásnuby!
BABUSCH ■ A co spartakovci?
BALICKE-Ti počkají, Babuschi! Ti zatím provrtají břicho někomu jinému, Babuschi! Pojď s námi do Picadilly baru! Ustrojte se, ženské!
PANÍ BALÍČKOVÁ • Do Picadilly baru? Za takové noci? Usedne na židli.
BALICKE - Picadilly bar se tomu říkávalo. Teď se jmenuje Café Vaterland! Bedřich nás zve! A co na tom, že je noc! Nač jsou drožky! Jde se, stará! Ustroj se!
PANÍ BALÍČKOVÁ • Ani na krok nevyjdú z těchto čtyř stěn! Nač také, Bedřichu?
ANNA - Kdo chce kam, pomozme mu tam! Bedřich prostě chce! Všichni se dívají na Můrka.
MURK • Tady nebudeme. Tady v žádném případě. Chci někam, kde hraje hudba, kde je světlo! Je to přece prima lokál! A tady je taková tma. Naschvál jsem se na to vystrojil. Tak co, tchyně, jde se?
PANÍ BALÍČKOVÁ - Nejde mi to na rozum. Vyjde.
ANNA • Počkej na mě, Bedřichu, budu hned hotová!
BABUSCH • Báječný ruch. Celý ten orchestrión vyletí do vzduchu. Kojenci, sdružte se! Ostatně, půl kila meruněk, měkkých jak máslo a pěkně šťavnatých, deset marek! Lenoši, nedejte se vyprovokovat! Všude plno pochybných existencí! Chodí, a jak přijdou k osvětleným oknům kaváren, zapískají dovnitř, na dva prsty! Důvod? Podle nich tam je shnilotina! A přitom v lokálech tančí smetánka! No, na zdraví svatebčanů!
MURK - Dámy ať se nijak nestrojí. Teď ha tom nezáleží. Člověk těmi lesklými slupkami jen budí pozornost!
BUBNY V NOCI
49
BALICKE • Správně! V tak vážné době. Nejstarší kvádra jsou pro tu bandu dávno dobrá! Přijd hned dolů, Anno!
MURK - Jdeme napřed. A žádnou parádu.
ANNA • To je surovost! Odchází.
BALICKE - Odchod... Za slavnostních fanfár do království nebeského! Jen co si vezmu jinou košili. .
MURK ■ Přijdeš s matkou za námi. A Babusch nám bude dělat garde, že? Zpívá. Babusch, Babusch, Babusch sálem cupitá.
BABUSCH • Ty sé bez té blbosti, kterou si vymyslelo nějaké ohromné básnické střevo, zřejmě už neobejdeš! ^atójí se do něho.
MURK zpívá ještě venku • Děti, prsty z úst, jde se na bakchanál. Anno!
BALICKE sám, zapaluje si doutník • Zaplať pánbůh! Všecko pod střechou. Byla to zatracená fuška! Aby ji člověk i do postele zahnal! Taková opičí láska! K nebožtíkovi! Nová košile a úplně jsem ji propotil. Ale teď ať si přijde co chce! Naše heslo: Dětské kočárky. Vyjde.. Zeno, košili!
ANNA venku • Bedřichu! Bedřichu! Rychlé, dovnitř. Bedřichu!
MURK ve dveřích • Anno! Suše, neklidně, se skleslými pažemi jako orangutan. Jdeš s námi?
ANNA • Copak? Jak to vypadáš?
MURK - Jestli chceš jít s námi? Vím, proč se ptám! Jaképak řeči! Všecko jasné!
ANNA ■ Ano, samozřejmě! Prostě jsem si ještě nezvykla!
MURK • Dobře, dobře. Schází mi jistota. Dvacet let jsem se potloukal podkrovími, promrzlý na kost. Ale teď mám na nohou diplomatky. Prosím, rač se podívat! Dřel jsem se, ve tmě, při plynovém světle, až mě z toho pálily oči. Ale teď mám svého krejčího. Ještě nestojím dost pevně, dole jako by foukal studený větřík a člověka občas zebe. Zájäe k Anně, zastaví
BUBNY V NOCI
.se však nejistí před ni, neobejme ji. Ale teď embryo roste. Teď červené .víno teče. Teď jsem tady! Zalitý potem, oči zavřeny, ruce v pěst, že se až nehty zařezávají do masa! Konec! Jistota! Teplo! Kazajku dolů! Postel! Bílá, široká, měkká! Přejde kolem okna a chvatné vyhlédne. Ke mně! Otevírám pěstí, sedím v košili na slunci, mám tě.
ANNA se vrhne k němu ■Ty!
MURK ■ Strašpytle!
ANNA • Teď me přece máš.
MURK - Ještě pořád nejde?
BABUSCH zvenčí ■ Tak co, už to bude? Jsem < vaše garde, děti!
MURK natáhne znova gramofon. Spustí zase Vzývání moci lásky ■ Když se mi nebrání v tom, co chci, jsem ten nejhodnější člověk na světě.
Oba spolu odcházejí.
PANÍ BALÍČKOVÁ Jím vklouzne v černých šatech a upravuje si před zrcadlem staromódni klobouček ■ Měsíc je takový obrovský a celý rudý!... A ty děti, ach bože! Dnes v noci by se člověk měl opravdu pomodlit, že to takhle dopadlo. V tom okamžiku vstoupl do dveří muž v. zablácené tmavomodré uniformě delostrelec, muž s fajfčičkou v ústech. .
MUŽ-Jsem Kragler.
PANÍ BALÍČKOVÁ podlamují se jí.kolena, opře se o toaletní stolek • Můj ty bože...
KRAGLER ■ Co se koukáte tak vyjeveně? Taky jste vyhodila zbytečně peníze za věnce? Škoda jich! Poslušně hlásím: Etabloval jsem se jako strašidlo v Alžírsku. Ale teď má nebožtík vražedný hlad. Takový, že by i žížaly žral! No, copak vám je, matko Balíčková? To je ale blbá písnička! Zamíi gramofon.
PANÍ BALÍČKOVÁ ještě stále mlel a jen na něho civí. .
KRAGLER-Jen se mi tu nesvalte! Tady je židle. Skleničku vody můžeme poskyt-■ -■. nout. Brouká si cosi a zajde k bufetu. Ještě pořád se tady dost vyznám. Nalije víno do sklenky. Víno! Nierensteinské! Na strašidlo se přece mám dost k světu, nemyslíte? Pečuje o paní Balíčkovou.
BALICKE zvenčí ■ Tak pojď, stará! Marchons! Jak jsi krásná, sladký anděli! Vejde a stane jako bez ducha. Co tohle?!
KRAGLER • Dobrý večer, pane Balicke! Vaší ženě není dobře! Snaží se do ní vpravit víno, ona však poděšeni odvrací hlavu.
BALICKE chvíli neklidně přihlíží.
KRAGLER • Tak;se přecejňapijte! Nechcete? Udělalo by se vám lip! Já vůbec netušil, že mě máte ještě tak dobře v paměti. Vracím se totiž zrovna z Afriky! Přes Španělsko, s falešným pasem a tak. Ale kdepak je Anna?
BALICKE • Tak už přece proboha mou ženu nechte! Vždyť ji v tom víně utopíte.
KRAGLER • Tak tedy ne!
PANÍ BALÍČKOVÁ se uteče k Balíčkoví, který stojí vzpřímeně - Karle!
BALICKE přísně -Pane Kraglere, jestli jste ten, za kterého se vydáváte, pak vás prosím, abyste mi vysvětlil, co tady pohledáváte?
KRAGLER neschopen slova ■ Říkám vám, že jsem se vrátil z válečného zajetí v Africe.
BALICKE • K čertu! Zajde ke skříňce u zdi, nalije si kořalku. To je dobré. To jste celý vy. Zatracené svinstvo! A co tady vlastně chcete? Co chcete? Dcera se dnes večer zasnoubila. Ani tomu není půl hodiny.
KRAGLER se zapotácí, trochu nejistě ■ Co to má znamenat?
BALICKE • Byl jste čtyři roky pryč. Po celou dobu čekala. A mys ní. Ale teď je konec a nemáte už nejmenší naději.
•KRAGLER usedne.
BALICKE ne zvlášť pevně, nejistě, ale se snahou zachovat formu • Pane Kraglere, mám pro ■ dnes večer jakési závazky.
KRAGLER vzhlédne ■ Závazky...? Roztržitě. Ano... Zn°vu se zadumá.
PANÍ BALÍČKOVÁ • Pane Kraglere, neberte si to tak k srdci. Je tolik děvčat. Takhle to prostě chodí. Naučme se trpět bez nářku.
BALICKE stroze - Ženo! Ona zajde váhavě za ním, on náhle pevně. Jen žádnou sentimentalitu, marchons! Odchází s ní. Ve dveřích se objeví služebná. ■    . "
KRAGLER • Hm... Vrtíhlavou.
SLUŽEBNÁ • Panstvo odešlo. Ticho.
Panstvo odešlo do Picadilly baru na zásnuby. Ticho. Vítr.
KRAGLER se na ni zezdola podívá • Hm i Pomalu, těžkopádně vstane, prohlédne si pokoj a shrbeně odchází. Podívá se oknem, otočí se a pomalu se vytratí. Je bez čepice a píská si.
SLUŽEBNÁ • Počkejte! Čepice! Nechal jste tu čepici!
DRUHÉ DĚJSTVÍ
(PEPŘ) Picadilly bar
Vzadu velké okno. Hudba. Za oknem rudý měsíc. Když se otevírají dveře — vítr.
BABUSCH - Jen.račte dáí do té menažérie, děti! Měsíce je nadbytek. Ať žije Spartakus!.Všecko podfuk! Víno! červené!
MURK vejde s Annou ruku v ruce, odkládají • Noc jako v románě. Ten křik v novinářských čtvrtích, drožka se snoubenci!
51
ANNA • Nemůžu se dneska zbavit takového . protivného pocitu. Jako byóh se vznášela. BABUSGH - To si zaslouží zapít, Bedřichu! MURK ■ Tady se cítím doma. Dlouho bych
tu nevydržel, ale je to tady náramně
nóbl. Měl byste se, Babuschi,' podívat,
kde: zůstala starší generace! BABUSCH ■ Dobře! Vyjde. A vy si hleďte té
příští! Napije se. ANNA • Polib mě!
MURK ■ Hloupost! Půl Berlína se tady po nás kouká!
ANNA • To je snad jedno. Když něco chci, tak
je mi všecko jedno. Tobě ne? MURK • Vůbec ne. Tobě ostatně taky ne. ANNA ■ Jseš hrubián. MURK - Jsem!
ANNA • Zbabělec! Murk zazvoní, vstoupí číšník. MURK • Zastavit stát!
Nakloní se nad stůl, strhne pfitom sklenice a
Annu proti její vůli políbí. ANNA ■ Ty!
MURK • Odchod! Číšník odchází. Jsem zbabělec? Dívá se pod stůl. Teď mi sem nohy strkat nemusíš.
ANNA • Blázníš?
MURK • A staniž se tvým pánem a velitelem! BAL IC K E vejde s Babuschem a s paní Balíčkovou •
Tady jsou! Samé potíže! ANNA • Kde jste byli?
PANÍ BALÍČKOVÁ Měsíc má tak rudou zář. Až mě to děsí. A v blízkosti tiskáren je zase takový křik!
BABUSCH • Vlci!
PANÍ BALÍČKOVÁ -Jen koukejte, abyste
byli co nejdřív svoji! BALICKE - A v posteli, Bedřichu, co? ANNA • Mami, tobě není dobře? PANÍ BALÍČKOVÁ - Kdy se vlastně chcete
vzít?
MURK • Za tři týdny, maminko!
PANÍ BALÍČKOVÁ - Neměli jsme k zásnu-
bám přece jen pozvat víc lidí? Nikdo o tom neví, A mělo by se o tom vědět.
BALICKE • Blbost. Úplná blbost. Snad ne proto, že vyje vlk? Jen ho nech výt. Ať se mu rudý jazyk protáhne třebas až k zemi! S nej větším klidem ho odbouchnu!
BABUSCH - Můrku, pomozte mi otevřít láhev! Tlumeni. Je tady, přišel s měsícem. Vlk s měsícem. Z Afriky.
MURK • Ondra Kragler?
BABUSCH • Vlk. Trapné, co?
MURK - Jako by ho nebylo. Zatáhněte záclony!
PANÍ BALÍČKOVÁ • Tvůj otec zapadl do každého druhého výčepu. Má opici jak trám. To je člověk! Ten se ještě pro děti upije!
ANNA ■ A proč to vlastně dělá?
PANÍ BALÍČKOVÁ • Neptej se, dítě. Mne se neptej! Všecko je vzhůru nohama. Jako v soudný den. Griotku, dítě, rychle griotku!
BALICKE • To všecko tamhleta rudá placka, matko. Zatáhněte záclony! Číšník tak uliní.
BABUSCH • Už to máte za sebou?
MURK - Jsem připraven, naprosto. Přišel už za vámi?
BABUSCH ■ Přišel, prve.
MURK • To asi přijde sem.
BALICKE ■ Nějaký komplot za lahvemi? Přehoďte výhybku! Slaví se zasnoubeni! Všichni usednou kolem stolu. A trošku tempa! Na únavu nemám kdy.
ANNA - Ten kůň, no strašné! A přitom ták komické! Uprostřed ulice se zastavil. Bedřichu, vystup! Koni se nechce. A kůň stál uprostřed ulice. A celý se třásl. Ale bulvy, měl jako bobulky angreštu, docela bílé. Když ho do nich Bedřich dloubl holí, zase poskočil. Jako v cirkuse,
BALICKE • Čas jsou peníze. Je tady zatrace-
ně horko. Už se zase potím. Jednu košili jsem dnes. už propotil. PANÍ BALÍČKOVÁ-Jestli to takhle povedeš dál, budem s prádlem brzo na mizině!
BABUSCH jí sušené švestky, které vytahuje Z kapsy ■ Deset marek teď stojí půl kila meruněk. Budu muset napsat článek o cenách. Pak si meruňky budu moct koupit. A kdyby měl přijít soudný den, napíšu o něm taky. Ale co budou dělat ti ostatní? Mně se nic nemůže stát, až vyletí čtvrť kolem Zoologické zahrady do povětří. Ale co vy?
MURK - Košile, meruňky, čtvrť kolem Zoologické zahrady. Kdy bude svatba?
BALICKE-Za tři týdny. Svatba za tři týdny. Hough. Jak je pánbůh, nade mnou. Všichni souhlasí? Všichni s tím jsou srozuměni? Tak tedy do toho, snoubenci! Všichni si pňptjejí. Dveře se otevřely. V nich Kragler. Svílky ve větru blikají.
BALICKE ■ Copak se ti sklenka v ruce najednou takroztřásla? Jsi po matce, Anno?
ANNA, která sedí proti dveřím, spatřila Kraglera, celá se zhroutila a strnule na něho hledí.
PANÍ BALÍČKOVÁ ■ Prokrindapána, dítě, co se ti najednou stalo ?
MURK • To je ale průvan!
KRAGLER chraptivě ■ Anno!
ANNA tlumeně vykřikne. Všichni se otočí ke dveřím a vyskočí.
BALICKE • Sakra! Převrátí do sebe sklenku vína. Strašidlo, matko!
PANÍ BALÍČKOVÁ • Bože můj, Kra...
MURK • Vyhodit! Vyhodit!
KRAGLER postál chvíli zachmuřeně ve dveřích, kolébaje se ze strany na stranu. Kdyi.se strhne povyk, přistoupí dosti rychle, ale těžkopádně k Anně, která jediná zůstala sedět, pozvednutou líši v roztřesené ruce. Vezme jí sklenku,
■        opře se o stůl a upřeně se na ni zadívá.
BALICKE • Má zaručeně v hlavě.
MURK - Číšníku! Tohle je rušení domácího
klidu! Vyhoďte ho! Běží podél stěny, při
tom rozhrne záclony. Měsíc. BABUSCH - Pozor! Ještě se neochočil. Kouše,
Ani se ho nedotýkejte! Uhodí holí do stolu.
Jen žádný skandál! Odchod! V naprostém klidu, spořádaně! ANNA zatím utekla ze svého místa a objímá matku?
Maminko! Pomoc! KRAGLER obejde stůl, míří vrávoravým krokem
k Anně.
PANÍ BAhlG&OWkvšetémlřsoučasně -Nechte mé dítě! Dostanete se. do kriminálu! Bože, on ji zabije!
BALICKE který stojí poměrně daleko, pln vervy • Copak jste pžralý? Žebroto! Anarchisto! Lupiči! Strašidlo! Frontový poväleči! Kde máte prostěradlo?
BABUSCH Jestli tě klepne pepka; tak se s ni ožení. Držte huby! Jestli je někdo postižený, tak jedině on! Táhněte k čertu! Dopřejte mu, aby pronesl řeč. Má na to právo. Paní Balíčkově. Nemáte srdce? Byl čtyři roky pryč. Je to věc soucitu.
PANÍ BALÍČKOVÁ - Vždyť se Anna drží sotva na nohou! Vždyť je bledájak stěna!
BABUSCH Murkosi - Jen si ten jeho obličej prohlídněte! Ona jej už viděla. Kdysi krev a mléko a teď shnilá datle! Co se strachujete? Vyjdou.
MURK - Jestli myslíte, že žárlím, tak jste na omylu. Nic takového neznám,
BALICKE stojí dosud mezi stolem a dveřmi, mírně opilý, s pokleslými koleny, sklenku v ruce. Pokračuje • Takové černé strašidlo! Ksicht jako, jako zkrachovaný slon! Totálně vyřízený! Taková nestydatost! Vytratí se. Přede dveřmi vpravo zůstává už jen číšník s podnosem v ruce. Gounodova '„Ave Maria". Světlo pomalu odumírá.
KRAGLER po chvilce ■ Mám v hlavě úplně vy-
'' • 53
w
kradeno. Jenom pot v ni zůstal. Už ani neslyším.
ANNA vezme svleku, ztěžka se napřímí a posvítí mu do tváře ■ Ryby tě nesežraly?
KRAGLER - Nevím, co tím myslíš.
ANNA • Ani granát tě neroztrhal?
KRAGLER • Nerozumím ti.
ANNA • Ani ti neprostřelili hlavu?
KRAGLER • Proč se na mě tak díváš? Copak vypadám tak strašně? Ticho. Dívá se k oknu. Vrátil jsem se k tobě jako staré nemocné zvíře. Ticho. Mám kůži jako žralok, úplně zčernalou. Ticho. A přitom jsem kdysi byl krev a mléko. Ticho. A pak: Pořád ještě krvácím. Prostě to ze mne uniká...
ANNA-Ondro!
KRAGLER • Ano.
ANNAfiřistupuje váhavé k němu ■ Ach Ondro, proč jsi byl tak dlouho pryč? Drželi tě tam šavlemi, kanóny? Už se k tobě nemůžu vrátit.
KRAGLER ■ Byl jsem vůbec pryč?
ANNA • První dobu jsi byl pořád se mnou. Tvůj hlas mi ještě žněl v uších. Když jsem šla chodbou, jako bych o tebe zavadila. A na louce, jako bys na mne volal, abych přišla za javor. Ačkoliv napsali, že ti prostřelili hlavu a že tě po dvou dnech zahrabali. Ale časem se to přece jenom změnilo. Když jsem šla chodbou, byla prázdná. A javor mlčel. Když jsem se narovnávala u necek, tak jsem ještě tvou tvář vídávala. Ale když jsem pak prádlo na louce rozprostírala, byla pryč. Po celý ten dlouhý čas jsem nevěděla, jak vypadáš. Ale měla jsem počkat.
KRAGLER • Byla bys potřebovala fotografii.
ANNA • Bála jsem se. Měla jsem ze strachu počkat, ale jsem prostě špatná. Pusť mou ruku, všecko na mně je špatné.
KRAGLER se dívá k oknu • Nevím, co povídáš. • .  Ale snad to dělá ten rudý měsíc. Musím
se rozpomenout na smysl všech těch slov. Mám ruce oteklé a mezi prsty plovací blány. Zhrubl jsem a každou sklenici při pití rozbijú. Nedovedu už s tebou pořádně promluvit. V krku mi uvízly nějaké divošské skřeky. ANNA • Ano.
KRAGLER • Podej mi ruku. Myslíš, že jsem strašidlo? Pojct ke mně, podej mi ruku. Nechce se ti?
ANNA v Chceš mou ruku ?
KRAGLER ■ Podej mi ji. Už nejsem strašidlo. Poznáváš mou tvář? Není jakoby potažena krokodýlí kůží? Špatně se mi z ní . ;. kouká. To dělá slaná voda. To všecko ten rudý měsíc!
ANNA • Ano.
KRAGLER • Uchop i ty mou ruku. Proč ji nestiskneš? Pojď blíž. Je to tak hrozné?
ANNA - Ne! Ne!
KRAGLER ji uchopí • Anno! Jsem černé strašidlo, ano, jsem! S hlínou v krku! Po čtyři roky! Chceš mě? Anno! Strhne ji k sobi a spatři iííníka; nahne se a zírá na něho s rozšklebenou tváří.
ČÍŠNÍK zmaten, upustí podnos, vykoktá ■ Hlavně... jestli si zachovala... ten svůj věneček ... věneček...
KRAGLER Annu v náručí, zasměje se: - Co to povídá? Věneček? Číšník vyběhne. Tak přece zůstaňte, vy čtenáři románů! Na něco si vzpomněl! Na věneček! Přeskočilo mu! Věneček! Slyšela jsi? Tak to procítil!
ANNA - Ondro! '
KRAGLER ji pustil; nachýlený si ji prohlíží • Řekni to ještě jednou! To je tvůj hlas! Běž! vpravo, číšníku! Pojď sem, člověče!
BABU S CH ve dveřích • Co se. tak smyslně řehtáte? Co je to za smyslný řehot? Jak se vám vede?
PANÍ BALÍČKOVÁ za ním-Anno, dítě!
'■ Dělat nám takové starosti! Vedle se už nijakou dobu hraje Peruanka.
BALICKE poněkud střízlivější, vbílme dovnitř • Sedněte si! £arííftn« záclonu; je to provázeno kovovým zvukem. Stojí před Babuschovou redakcí. Měsíc jim svití a mají pušky. Musí se s nimi počítat. ZaP&lí znovu všecky svíčky. Sedněte si!
PANÍ BALÍČKOVÁ - Jak se to tváříš? Už se mi zase roztřásla kolena. Číšníku! . Číšníku!
BALICKE • KdejeMurk?
BABUSCH • Bedřich Murk válí boston.
BALICKE tlumení • Přiměj ho, prosím tě, aby si sedl! Jak usedne, je vyhráno. Jak někdo sedí, je po patosu. Nahlas. Všichni se posaďte! Ticho. Trochu se seber, Amálie! Kragltrovi. Jen si spánembohem sedněte taky!
PANÍ BALÍČKOVÁ vezme číšníkovi z podnosu láhev griotky • Dejte sem tu griotku, nebo padnu. Jde s ní ke stolu. Babusch chodil od jednoho k druhému a přiměl Balička, jeho ženu a Annu, aby usedli. Posléze vtlačí do židle i Kraglera, který tu bezmocně postával.
BABUSCH • Sedněte si, nejste pevný v kolenou. Chtěl byste griotku? Co se tak divně usmíváte? Kragler zase vstane. Babusch jej znovu přiměje, aby usedl. Kragler zůstane sedět.
BALICKE • Co chcete, Ondřeji Kraglere? PANÍ BALÍČKOVÁ ■ Pane Kraglere! Náš císař řekl: Naučme se trpět bez nářku. ANNA • Zůstaň sedět!
BALICKE • Drž hubu! Nech ho! Ať nám
řekne, co vlastně chce! BABUSCH vstane- Chtěl byste si loknout
griotky? Mluvte! ANNA • Napřed si to rozmysli, Ondro! A pak
teprve spusť! PANÍ BALÍČKOVÁ - Ty mě přivedeš do
hrobu! Proč tu klapačku nezavřeš? Nemáš za mák rozumu! KRAGLER chce vstát, ale Babusch jej přiměje, aby si sedl. Velmi vázni • Když se mě ptáte, tak vám to budu musit povědět. Ale je to náramně těžké. A griotky se napít nechci. Ono totiž na tom příliš záleží.
BALICKE 'Jaképak cavyky! Co chcete, můžete říct, a pak vás vyhodím. ANNA ■ Ne! Ne!
BABUSCH • Měl byste se přece jen napít! Vyschlo vám v krku. Půjde vám to pak lip, to mi věřte! V tom okamžiku vpadne zleva do místnosti Bedřich Murk s prostitutkou Marií.
PANÍ BALÍČKOVÁ • Murkul BABUSCH • Každá genialita má meze. Sedněte si!
BALICKE Bravo, Bedřichu! Ukaž tomu chlapovi, jak má vypadat muž. Bedřich se neklepe. Bedřich se baví. Tleská.
MURK pil, nechá Marii stát a přistoupí ke stolu; zachmuření ■ To jste se v té psí komedii ještě pořád nedohodli?
BALICKE jej stáhne na židli ■ Drž hubu!
BABUSCH • Mluvte dál, Kraglere! Nedejte se vyrušit!
KRAGLER • Má zmrzačené uši. ANNA • To jak ho při učení za ně tahali. MURK - Je praštěný. KRAGLER Ať zmizí! MURK • Mlátili ho asi do hlavy. KRAGLER • Musím si dávat pozor na to, co říkám.
MURK • Má to tedy vkebuli všelijak pomíchané.
KRAGLER • Ano, tloukli mě do hlavy. Čtyři roky jsem byl pryč. Nemohl jsem napsat. Neměl jsem to v hlavě pomíchané. Ticho, čtyři roky tomu jsou. Musím si dávat pozor. Už jsi mě nepoznala. Ještě váháš a
55
ještě nic necítíš. Ale já zřejmě moc mluvím.
PANÍ BALÍČKOVÁ-Mozek mu úplně vyschl. Vrtí hlavou.
BALICKE • Vedlo se vám tedy špatně? Bojoval jste za vlast a císaře? Je mi vás líto. Přejete si něco?
PANÍ BALÍČKOVÁ ■ Císařřekl: Ivbolesti buďte silní. Napijte se! Přistrčí mu griotku.
BALICKE pije, důrazně • Stál jste v krupobití granátů? Jako z ocele? To bylo chrabré. Naše armáda vykonala nezapomenutelné činy. S úsměvem na rtech kráčela v ústrety hrdinné smrtí. Napijte se! Co chcete? Přidrží mu bedničku s doutníky.
ANNA • Ondro! To ti ani nedali jinou uniformu? To máš ještě pořád na sobě tu starou modrou? Už se vůbec nenosí!
PANÍ BALÍČKOVÁ ■ Žen je přece spousta! Číšníku, ještě griotku! Podá mu láhev.
BALICKE-My se tady taky neváleli. Co tedy chcete? Jste bez feniku? Spíte na ulici? Strká vám vlast snad do ruky flašinet? Nic takového. To už se nesmí opakovat. Co tedy chcete?
PANÍ BALÍČKOVÁ - Žádný strach, s flašinetem chodit nebudete!
ANNA • Noc bouřlivá a moře hřmí, hú!
KRAGLER vstal ■ Poněvadž cítím, že se tady na žádné právo odvolávat nemůžu, tak tě z upřímného srdce prosím, abys šla se mnou, abys zůstala po mém boku.
BALICKE ■ Co jsou to za žvásty? Co to říká? Z upřímného srdce! Po mém boku! Co tó jsou za vejšplechty! Ostatní se smějí.
KRAGLER • Poněvadž nikdo nemá právo... Poněvadž   bez   tebe  nedokážu žít... .Z upřímného srdce. Velký smích.
MU R K dává mhy na stůl. Chladné, zle, opile ■ Úplně na dně. Vylovili ho odněkud. S bahnem v hubě. Podívejte se mi na
střevíce! Kdysi jsem měl takové jako vy! Kupte si stejné! Přijďte zas! Víte, co jste?
MARIE náhle ; Byl jste na vojně?
ČÍŠNÍK • Byl jste na vojně?
MURK • Zavřete klapajzny! Kraglerovi. Dostal jste se pod válec. Spousta se jich dostala pod válec. Dobře. My jsme jej nerozjeli. Ztratil jste ksicht? Chcete na nás nový? Máme vás my tři vyštafírovat? Vlezl jste do toho za nás? Pořád ještě nevíte, co jste?
BABUSCH • Buďte přece zticha! ČÍSNÍ ^.předstoupí ■ Byl jste na vojně? MURK ■ Ne. Jsem z těch, co budou muset za
to vaše hrdinství zaplatit, když se válec
rozbil.
BABUSCH ■ Nemluvte nesmysly! Je to protivné. Nakonec jste přece dost vydělal, no ne? A ty střevíce vynechte!
BALICKE - Naopak. Právě na takových věcech záleží.Vtomtoje.Jakýpaknesmysl! Reálná politika. A právě té se Německu nedostává. Je to všecko docela prosté. Máte,, čím byste svou'ženu uživil? Máte se čím udržet nad vodou?
PANÍ BALÍČKOVÁ ■ Slyšíš, Anno? Nic nemá!
MURK - Jestli má, tak se ožením s jeho prababičkou! Vyskočí. Je to prachobyčejný sňatkový podvodník!
ČÍŠNÍK Kraglerovi ■ Řekněte něco! Mluvte!
KRAGLER se roztřese, vstane a řekne Anně • Nevím, co bych řekl. Když už jsme byli jenom kost a kůže a když jsme museli pořád pít kořalku, abychom stačili dál dláždit silnice, tak nám ěasto zbývalo už jenom večerní nebe. Ale to bylo důležité. Pod takovým nebem jsem totiž kdysi v dubnu s tebou ležel ve křoví. Řekl jsem to také ostatním. Ale ti padali jako mouchy.
ANNA - Jako koně, ne?
KRAGLER • Ze bylo tak horko a že se pořád chlastalo. Aie co ti to vykládám o večerním nebi. To jsem ani nechtěl. Nevím...
ANNA - Pořád jsi na mne myslel?
PANÍ BALÍČKOVÁ-Slyšíš, jak mluví? Jako dítě! Člověk se musí za něho stydět!
MURK • Nemůžete mi prodat ty holínky? Pro armádní muzeum. Nabízím vám čtyřicet marek.
BABUSCH-Mluvte dál, Kraglere. To, co říkáte, sedí.
KRAGLER - Ani košile jsme už neměli. To bylo nej horší, to mi věř. Připadá ti vůbec možné, že by zrovna tohle mohlo být ze všeho nejhorší?
ANNA - Ondro, poslouchají tě!
MURK-Tak tedy nabízím šedesát marek. Prodejte je!
KRAGLER • Ano, teď se za mne ;stydíš? Ze všichni stojí podél stěn jako v cirkuse a že slon strachy močí? A při tom si vůbec nedovedou představit...
MURK • Osmdesát marek!
KRAGLER - Nejsem přece lupič. Co je mi po rudém měsíci! Já jen nemůžu otevřít oči. Jsem přece člověk ž masa a krve a mám na sobě čerstvou košili. Nejsem přece strašidlo!
MURK vyskočí • Tak tedy sto marek!
MARIE ■ Styďte se až do hloubi duše!
MURK • Teď mi to prase nechce ty své staré křápy prodat ani za sto marek!
KRAGLER - Anno, tady někdo mluví. Co je to za hlas?
MURK- Vždyť máte úžeh! Dokážete vy vůbec
ještě sám chodit na záchod ? KRAGLER-Anno, ten tady myslí, že ho
člověk nemůže rozšlápnout. MURK • Teď jste se odhalil! Tohle je vaše ■>       pravá tvář!
KRAGLER - Anno, je od Pánaboha!
MURK • Takový teda jste? Co vlastně chcete? Vždyť jste nebožtík! Vždyť už páchnete! Zacpe si nos. Nemáte smysl pro čistotu? Chcete, aby vás postavili do svatostánku jenom proto, že jste polykal africké slunce? Já pracoval! Já se dřel tak, až mi krev v holínkách čvachtala! Podívejte se mi na ruce! Chcete vzbudit soucit, že vás bili. Ale já vás nebil! Jste hrdina. Ale já jsem dělník! A tohle je moje nevěsta.
BABUSCH-Ale vsedě přece taky, Můrku! I vsedě přece zůstáváte dělníkem! Kraglere, světová historie by vypadala jinak, kdyby lidstvo zůstávalo sedět na zadnici!
KRAGLER • Nic na něm nevidím. Je jako stěna záchodku! Počmáraná prasečin-kami! Nemůže za to! Anno, a toho že máš ■ ráda, tohohle?
AN N A se zasměje a napije se.
BABUSCH-Tomu se říká odveta, Kraglere!
KRAGLER - Tomu se říká ukousnout někomu hnusem bradavici! Máš ho ráda? I když je v ksichtě zelený jako nezralý ořech? Kvůli němu mě chceš poslat pryč? Má anglický oblek a prsa vycpaná papírem a krev v botách. Ajá mám jenom to své staré kvádro, do kterého se dali moli. Řekni, že si mě nemůžeš vzít kvůli kvádru, řekni to! Budu radši!
BABUSCH ■ Sedněte si přece! K čertu! Teď asi začne binec!
MARIE pomlouvačně ■ Přesně takový je! A když se mnou tancoval, tak jsem se až styděla, jak mi vrážel koleno mezi nohy!
MURK • Mírni se! Vypadáš na to? - Nemáš u sebe kudlu, v holínkách, abys mě zaříz jenom proto, že ti v Africe naskočily na mozku puchýře? Vytáhni kudlu, mám toho všeho po krk, bodni!
PANÍ BALÍČKOVÁ • Anno, copak se tohle dá poslouchat!
BUBNY V NOCI
57
BALICKE • Vrchní, přineste mi čtyři griotky! Mně už je všecko jedno.
MURK - Jen pozor, abyste tu kudlu nevytáhl! Abyste si nezahrál na hrdinu! Tady je za to kriminál.
MARIE • Byl jste na vojně?
MURK hodí po ní sklenici, zuřiví ■ Proč jsi tady nezůstal?
KRAGLER • Teď jsem přišel.
MURK • Kdo tě volal?
KRAGLER-Jsem tady!
MURK ■ Prase.
ANNA • Bud' zticha.
KRAGLER se skrä,
MURK • Lupiči!
KRAGLER tiše ■ Zloději!
MURK • Strašidlo!
KRAGLER ■ Dejte si pozor!
MURK ■ Dejtesi.pozornatusvoukudlulSvrbí vás ruka, strašidlo? Strašidlo! Strašidlo!
MARIE • Vy prase jedno! Vy prase!
KRAGLER-Anno! Anno! Co to dělám? Potáčím se nad mořem mrtvol, ale neutopím se v něm. Kodrcám se v tmavých dobytčácích k jihu, ale nic se mi nestane. Hořím v ohnivé peci, ale mám v sobě ještě větší žár. Kdekdo se v slunci zblázní, ale já ne. Dva se utopí v močálu, ale já spím dál. Střílím černochy. Žeru trávu. Jsem strašidlo.
V tom okamžiku se vrhne číšník k oknu, prudce je rozevře. Hudba náhle ustane, je slyšet rozčilené hlasy: Jdou! Ticho! číšník sfoukne svíčky. Pak zazní zvenčí Internacionála. NĚJAKÝ MUŽ vstoupí do dveří vlevo ■ Panstvo, prosíme o klid. Žádáme vás, abyste lokál neopouštěli. Vypukly nepokoje. Před redakcemi novin se bojuje. Situace je nepřehledná.
BALICKE tčžce usedne • Spartakovci! Vaši přátelé, pane Ondřeji Kraglere! Vaši kumpáni nevalné pověsti! Vaši soudruzi,
kteří před budovami novin řvou a kterým se chce vraždit a pálit. Dobytek! Ticho. Dobytek! Dobytek! A kdyby se někdo ptal, proč jste dobytek, tak proto, že jste lidožrouti. Je třeba vás vyhubit! ČÍŠNÍK - Vy, co jste tady špekovatěli, jste na to ti praví!
MURK • Kde máte tu kudlu? Vytáhni ji! MARIE zajde s číšníkem k němu ■ Budeš zticha! ČÍŠNÍK • To není ani člověk! To je dobytče! MURK • Zatáhni záclony! Strašidla! ČÍŠNÍK ■ Chcete nás postavit ke zdi, kterou
jsme sami vystavěli a za kterou lijete do
sebe griotku? KRAGLER - Tady je má ruka a tady tepna.
Prorazte ji! Však z ní ještě nějaká krev
vystříkne, jestli mám zhebnout! MURK • Strašidlo!   Strašidlo!   Kdo vlastně
jseš? Chceš, abych někam zalez jenom
proto, že máš na sobě tu aírikánskou
kůži? Můžu za to, že jsi byl v Africe?
Můžu snad za to, že jsem v Africe nebyl? ČÍŠNÍK ■ Musí tu ženu dostat zpátky! Byla by
to nelidskost! PANÍ BALÍČKOVÁ před Annou, nepříčetně ■
Tihle všichni jsou přece nemocní! Všichni
něco mají! Syfilidu! Syiilidu! Všichni
mají syfilidu! BABUSCH udeří holí do stolu ■ Co je moc, to je
moc!
PANÍ BALÍČKOVÁ • Necháš mé dítě na pokoji! Necháš je na pokoji! Ty hyeno! Ty prase jedno!
ANNA ■ Ondro, já nechci! Vy mě zničíte!
MARIE • Prase jseš ty!
ČÍŠNÍK'Toje nelidskost. Copak není žádné právo?
PANÍ BALÍČKOVÁ-Mlč, ty lokaji! Ty padouchu! Objednávám griotku, slyšíš! Vyhodí tě!
ČÍŠNÍK - Jde o lidskost! Jde o něco, co se týká nás všech! Musí přece svou ženu...
s
i
KRAGLER ■ Pusť! Teď toho mám po krk! Jakápak lidskost! Co chce tahle ožralá koza! Byl jsem sám a chci svotl ženu. Co chce tenhle griotkou páchnoucí archanděl? Chceš spodek své dcery za-šmelit jako libru kafe? A kdybyste ji železnými háky ode mne rvali, nanejvýš ji roztrháte!
ČÍŠNÍK-Roztrháte!
MARIE - Jako libru kafe!
BALICKE • Nemá ani vindru.
BABUSCH • Vytlučete mu zuby ä on vám je vplivne do ksichtu!
MURK Anně • Co vypadáš jako vyblitá a co se od něho necháváš olizovat očima? S vizáží, jako bys močila v kopřivách?!
BALICKE • Takhle mluvíš o své nevěstě?
MURK - Nevěstě! Jaképak nevěstě?. Je rhóu nevěstou? Copak už neblije? Vrátil še? Miluješ ho? Zeleňouš bere roha? Třeseš se na afrikánská stehna? Nefouká z téhle strany?
BABUSCH ■ Tohle byste vsedě nikdy neřekl!
ANNA Murkem zhnusena, Kraglerovi stále blíž-Tiše • Vždyť jseš opilý.
MURK ji strhne k sobě • Ukaž ksicht! Vyceň zuby! Kurvo!
KRAGLER Můrka prostě popadne a vyzvedne do výšky. Sklenice na stok se poroučejí, Márie tleská • Nestojíte zvlášť pevně, běžte se vyzvracet! Vy chlastal jste toho asi příliš. Ještě sebou praštíte. Mrští s ním o zem.
MARIE • Jen mu dej! Jen mu dej!
KRAGLER • Nech ho ležet! Pojď ke mně, Anno! Teď chci tebe! Chtěl mi odkoupit holínky, ale já sundávám kazajku. Ledový déšť mi ošlehal kůži tak, že zrudla a žé na slunci praská. Kapsy jsou prázdné, nemám ani groš. Chci tě. Hezký nejsem. Dosud jsem byl strachy podělaný, ale teď se napijú. Pije. A pak se jde. Pojď!
MURK naprosto zničený, se. skleslými rameny,
téměř klidně Kraglerovi • Nepijte! Ještě nevité všecko! Nechrne toho. Byl jsem opilý. Ale vy ještě nevíte všecko. Anno — naprosto střízlivě— pověz mu to! Co chceš dělat? V tomhle stavu? KRAGLER jej neslyší -Neměj obavy, Anno! ■S" griotkou. Nic se ti nestane, neboj se! Vezmeme se. Vedlo se mi vždycky slušně.
ČÍŠNÍK • Bravo!
PANÍ BALÍČKOVÁ-Ty ničemo!
KRAGLER ■ Kdo si ze všeho dělá svědomí, , tomu šerou ptáci na cimbuří! Kdo trpě-■ livě vyčkává, toho nakonec supi sežerou. Všecko jě křeč.
ANJJ A se náhle rozběhne, upadne přes stal • Ondro!
:        Pomoz mi! Pomoz, Ondro!
MARIE ■ Copak vám je? Copak je?
KRAGLER se udiveně po ní dívá • Co je?
ANNA - Ondro, já nevím. Je mi tak špatně! Nemůžu ti nic říct, nesmíš še ptát. Vzhlédne. Nemůžu být tvoje. Jako je Pánbůh nade mnou. Kraglerovi vypadne sklenka Z ruky. A taky tě prosím,. Ondro, abys šel. Ticho. Je slyšet, jak muž, který prve vstoupil, se v sousední místnosti ptá, oč tady jde. Číšník mu odpovídá dveřmi vlevo.
ČÍŠNÍK-Ten africký milenec s krokodýlí kůží čekal čtyři roky a nevěsta má ještě pořád věneček. Ale ten druhý milenec, nějaký člověk v diplomatkách, mu ji nechce popustit. A nevěsta, která ten . svůj věneček ještě pořád má, neví, s kým by šla.
HLAS • A to je všecko?
ČÍŠNÍK • Revoluce v novinářské čtvrti v tom snad taky hraje roli, a pak je ještě nějaké tajemství, které se týká nevěsty, něco, 6 čem milenec z Afriky, který čtyři roky čekal, neví. Zatím je situace docela nepřehledná.
HLAS - Ještě nepadlo rozhodnutí?
BUBNY V NOCI
59
Č í Š N1K • Zatím je situace nepřehledná.
BALICKE • Číšníku! CojetozapakážPMáme tady chlastat víno mezi štěnicemi? Kraglerovi. Slyšel jste? Jste spokojen? Držte hubu! Slunce pálilo, že? Inu, Afrika. Stojí to v zeměpisu. A hrdina jste byl? I to bude stát v dějepisu. Ale v hlavní účetní knize nestojí nic. Proto se hrdina vrátí do Afriky. Tečka, číšníku! Odveďte tohle tady! Číšník táhne Kraglera za sebou. Ten ho pomalu a těžkopádní následuje. Po jeho levé straně prostitutka Marie.
B ALIC K E • Komedie. KfiH za Kraglerem, poněvadž se rozhostilo přílišné ticho. Maso jste chtěl? Tady není výsek! Sbalte ten svůj rudý měsíc a běžte bavit ty své šimpanze. Co je mi- do vašich datlovniků! A vůbec, utekl jste jenom z románu. Kde máte křestní list? Kragler zmizel.
PANÍ BALÍČKOVÁ - Jen se vybreč! Co to děláš? Snad se tou griotkou nechceš namazat?
BALICKE - Jak to vůbec vypadá? Obličej jako křída!
PANÍ BALÍČKOVÁ - No nejen se na to dítě podívej! Co tě napadá! Teď ale přestává všecko!
ANNA sedí tiše nasupená za stolem, téměř v záclonách; má pfed sebou sklenku.
M U R K si (uhm ke sklence • Pepř, fuj tajbl! Anna mu s opovržením sklenku bere. Ach tak?! — Co, proboha, chceš tím pepřem dokázat? Nepřeješ si navíc horkou sedací lázeň? Tobě se to asi bude muset vytmavit jinak! Je to hnus! Uplivne si a rozbije sklenku o zem.
A NN A í« usmívá.
Je slyšet střelbu z kulometu.
BABUSCH u okna-Vi to začíná! Masy se bouří! Spartakus povstává! Ve vraždění se pokračuje.
Všichni slojí strnule a naslouchají.
TŘETÍ DĚJSTVÍ
(JÍZDA VALKÝR)
Cesta k novinářským čtvrtím
Kasárenská zeď z červených cihel, směřující zleva nahoře doprava dolů. Za fíf v odumírajícím světle hvězd město. Moc. Vítr.
MARIE-Kam běžíš?
KRAGLER přišel bez čepice, límec vyhrnutý, ruce v kapsách kalhot. Píská si ■ Co je to za rudou datli?
MARIE - Neutíkej tak!
KRAGLER ■ Nestačíš mi?
MARIE • Honí tě někdo?
KRAGLER • Chceš si přivydělat? Kde máš kvartýr?
MARIE • Neměl bys tak utíkat.
KRAGLER ■ Neměl. Chce běžet dále.
MARIE • Mám tuberu.
KRAGLER • Kdo ti říká, abys za mnou běžela jak pes?
MARIE - Ale tvoje... . '
KRAGLER-To se smaže! Smyje! Škrtne!
MARIE • A co si chceš do rána počít?
KRAGLER ■ Nač jsou nože?
MARIE-Ježíši Kriste...
KRAGLER • Buď zticha. Nemám rád, když někdo křičí. A nač je taky kořalka. Co vlastně chceš? I se smíchem to můžu zkusit. Poslyš: Položili tě na schody ještě před biřmováním? Škrtni to! Kouříš? Směje se. Pojďme!
MARIE • Před tiskárnami se střílí.
KRAGLER - Možná, že by nás tam mohli potřebovat. Oba odcházejí. Vítr. Dva muži kráčejí stejným směrem.
PRVNÍ Z NICH -Myslím, že bychom se měli tady...
DRUHÝ - Bůhví, jestli by to tam dole ještě
šlo...
Oba močí. PRVNÍ • Kanóny.
DRUHÝ ■ Zatracený život! Na Friedrichstrasse !
PRVNÍ ■ Tam, co jste dřevný líh měnil v kořalku!.
DRUHÝ • Člověk se může zbláznit už jenom z toho měsíce!
PRVNÍ • To že jste šmelil tabákovým odpadem!
DRUHÝ ■ Ano, šmelil jsem tabákovým odpadem! Ale vy jste cpal lidi do krysích děr! PRVNÍ • Co z takových řečí máte? DRUHÝ ■ Mě samotného nepověsl! PRVNÍ ■ Víte, co dělali bolševici? Ukázat ruce! Mozoly žádné! Pif paf. Druhý sipro-.   Mí^rate. Pif paf. Už slídí! DRUHÝ-Bože můj!
PRVNÍ • To bude prima, až se vrátíte domů
v té buřince! DRUHÝ • A vy buřinku nemáte? PRVNÍ-Mám, ale nabouranou, milý pane. DRUHÝ - Můžu šiji nabourat taky. PRVNÍ • Ten váš tvrdý límeček je horší než
namydlený provaz. DRUHÝ-Mám ho propocený. Ale co ty
vaše diplomatky? PRVNÍ • A co to vaše břicho! DRUHÝ ■ Ten hlas!
PRVNÍ-Ten pohled! Ta chůze! To vystupování!
DRUHÝ-Ano, to všecko mě přivede na lucernu. Ale vy zase máte obličej, který na hony smrdí středoškolským vzděláním!
PRVNÍ-Mám ucho zmrzačené výstřelem, drahý pane!
DRUHÝ-Jděte k šípku! -
Oba odcházejí. Vítr. se teď blíží celá
jízda valkýr: Anna, jakoby prchající. Vedle
ni ve večerním plášti, ale bez klobouku číšník ' Manke z Picadilly baru, který se chová jako opilý. Za nimi přichází Babusch, který vleče ožralěho, bledého a odulého Můrka. MANKE - Dlouho se nerozmýšlejte! Zmizel! Ztratil se jak pára! čtvrti kolem žurnálů ho už možná spolkly! Všude se střílí a před tiskárnami se děje leccos, zrovna tuhle noc. I zastřelit by ho mohli. Mluví do Anny jako opilý. Když se střílí, dá se utéct, ale třebas se taky neuteče. Jisté je jen jedno: Za hodinu už ho nikdo nenajde, rozpustí se jako papír na vodě. Straší ho měsíc. Běží za každým bubnem. Jděte! Zachraňte svého bývalého milence, nebo vlastně toho, kdo jím pořád ještě Je-
BABUSCH se Snaží Annu zadržet ■ Stát, valký-ry! Kam se ženete? Je zima a nepříjemně fouká. Zapadl zaručeně dó některé z pu-tyk. Opičí se po číšníkovi. Ten, který čtyři roky čekal, ale kterého teď už žádný nenajde.
MURK ■ Žádný, nikdo ho nenajde. Sedí ňa kameni.
BABUSCH - A podívejte se na tohohle tady!
MANKE • Co je mi po něm? Dejte mu kabát! Neztrácejte čas! Ten, který čtyři roky 'čekal, běží teď rychleji než mraky tam nahoře! Zmizí dřív, než se přežene tenhle vítr!
MURK apaticky • Ten punč měl říz. A zrovna teď, když je všecko pod střechou! Prádlo pohromadě, byt. Pojďte sem, Babuschi!
MANKE • Co tu stojíte jako žena Lotova? Tady není žádná Gomora! Libí se vám tahle ožralá hromádka neštěstí? Můžete něco změnit? Jde vám o prádlo? Zastaví se snad kvůli tomu ty mraky?
BABU S CH • Co je vám vlastně po tom? Co je vám do mraků? Jste přece číšník.
MANKE ■ Co mi je po tom? Hvězdy se vyši-
61
nou z dráhy, jestli námi sprostota nepohne ! Sáhne si na krk. Mě taky poženou. Mně jde taky o krk. člověk nesmí být malicherný, když je druhému zle.
BABUSCH • Co to povídáte? Že je někomu zle? Kde to stojí? Říkám vám: Ještě než nastane den, ozve se z novin řev, jako když zařvou tuři. A bude to ta pakáž, která má dojem, že by si tec! mohla vyrovnat staré účty.
M U R K vstal, ufňukaní ■ Kam mě v tomhle větru taháš? Je mi nanic. Proč utíkáš? Co je? Potrebujú tě! Nejde o prádlo.
ANNA • Nemůžu.
MURK ■ Neudržím se na nohou. ;
MANKE - Tak si sedni! Nejseš: sám! Už to začíná. Otce raní mrtvice a ten ožrala tady se rozbrečí. Ale dcera jde dolů do města. Za svým milencem, který čtyři roky čekal.
ANNA • Nemůžu.
MURK • Prádlo máš pohromadě. A byt je zařízený.
MANKE ■ Prádlo je složené, ale nevěsta nejde.
ANNA • Prádlo je koupené, uložila jsem je do skříně, kus za kusem, ale teď je nepotrebujú. Byt je najatý, záclony visí a tapety jsou v pořádku. Ale přišel ten, kdo je bez bot a kdo má jediný kabát, dt kterého se navíc ještě dali moli.
MANKE-A tiskárenské čtvrti ho pohltí! Krčmy ho čekají! Noc! Bída! Chamraď! Zachraňte ho!
BABUSCH • A všecko tohle dohromady vydá kus, který by se mohl jmenovat: Anděl v přístavní krčmě.
MANKE - Ano, anděl!
MURK-A ty bys chtěla tam dolů? Do Friedrichstadtu? A nic ti v tom nebrání?
ANNA • Nevím, co by mi mělo bránit.
MURK ■ Nic? A co „tamto"? Na to se ti už nechce myslet?
Neznala
ATSINA • Ne, nechce. MURK • Ty to už nechceš? ANNA ■ Má být poutem! MURK • Které tě už nedrží? ANNA • Teď jsem se ho zbavila! ■ MURK • Vlastni dítě je ti lhostejné? ANNA - Je mi lhostejné. MURK • Že přišel ten bez kabátu? ANNA- Neznala j sem ho! MURK • Není už přece, kým byl! jsi ho!
ANNA • Stál mezi námi jako nějaké zvíře. A vy
jste ho jako zvíře bili! MURK • A on se rozbrečel jako stará bába! ANNA • A on se rozbrečel jako bába. MURK • Apakse ztratil a nechal tě sedět. ANNA • A pak odešel a nechal mě sedět! MURK - Je s ním konec! ANNA - Je konec s nim! MURK-Odešel...
ANNA • Ale když odcházel a byl s ním konec...
MURK • Tak už nebylo nic, vůbec nic.
ANNA • Tak po něm zůstal nepatrný vír, který člověka do sebe vtáhl a byl silnější riež všecko ostatní. A tak jdu a přijdu a najednou je s námi konec, se mnou i s ním. Kam odešel? Kdoví, kam se poděl? Svět je tak velký. Kam se asi ztratil? Podívá se klidni na Manka a řekne lehce. Vraťte se do svého baru! Děkuju vám. A odveďte ho tam! Ale vy, Babuschi, vy pojďte se mnou! Odběhne pravou stranou.
MURK plačtiví ■ Kam zmizela?
BABUSCH - Jízda valkýr končí, hochu.
MANKE• Milenec je nezvěstný, ale milenka za ním spěchá na perutích lásky. Hrdina padl, ale čeká jej nanebevzetí.
BABUSCH - Ale milenec milenku hodí do kanálu a dá přednost jízdě do pekel. Ach, vy romantiku!
MANKE • Už mizí ta, která spěchá do tiskárenských čtvrtí. Jako bílá lodní plachta,
myšlenka, poslední strofa, opojená labuť, která letí přes jezero...
BABUSCH • A co s tím ožuňkou tady?
MURK-Zůstanu tady. Je zima. Jestli ještě přituhne, tak se vrátí. Vy vůbec nic nevíte, poněvadž nevíte všecko. Nechtěje běžet! Obě si nevezme. Opustil jednu a dvě za ním běží. Směje se.
BABUSCH - Teď opravdu zmizela jako poslední strofa! Vyholí za ní.
MANKE volá.za nim ■ Glubbův výčep, Chaus-seestrasse! Ta jeho prostitutka chodí do Glubbova výčepu! Rozpřáhne ještě jednou ruce. Revoluce je pohlcuje, jestlipak se najdou?
ČTVRTÉ DĚJSTVÍ (ČERVÁNKY NOVÉHO DNE) Malá kořalna
Výiepní Glubb, celý v bílém, zpívá za doprovodu kytary jarmareční písničku o mrtvém vojákovi. Laar a pochybné ožralě individuum mu civí na prsty. Malý hranatý mužíček jménem Bulltrotter čte noviny. Číšník Manke, bratr číšníka z Piccadilly baru, pije s prostitutkou Augustou a všichni kouři.
BULLTROTTER-Dejte pokoj s mrtvým ■ vojákem! Kořalku! Chci si přečíst noviny a na to potrebujú kořalku, jinak jim nerozumím, ksakru!
GLUBB se studeným skelným hlasem • Nelíbí se vám tady?
BULLTROTTER - Líbí, aleje revoluce. GLUBB ; Nač? V mém lokále je chamradi
■ dobře a Lazar zpívá. OŽRALV ČLOVĚK - Já jsem chamraď a ty
jseš Lazar,
DĚLNÍK vstoupí a pozdraví směrem k výčepu ■
Zdravíčko, Karle. GLUBB - Spěcháš?
DĚLNÍK - V jedenáct na Hausvogteiplatzu.
GLUBB - Koluje spousta pověstí.
DĚLNÍK ■ Na Anhaltském nádraží je od šesti celá gardová divize. Ve „Vorwärtsu" je ještě všecko, jak bylo. Dneska bychom tvého Pavla potřebovali, Karle. Ticho.
MANKE-Tady se. obyčejně o Pavlovi ne-■   mluví. ■
DĚLNÍKplatí • Dneska je jiná situace. Odchází.
MANKE Glubbovi • A v listopadu nebyla? Nemůžou být bez laťky v ruce, musí pořád mít na prstech pocit něčeho lepkavého.
GLUBB chladně • Pán si něco přeje?
BULLTROTTER • Svobodu! Sundá si kabát a límec.
GLUBB - Pít jen tak v košili je policejně zakázáno.
BULLTROTTER ■ Reakce.
MANKE - Nacvičte si Internacionálu, ale čtyř-hlasně a s tremolem! Svobodu! Podle vás by měl čistit hajzly asi někdo v bílých manžetách, co?
GLUBB • Rozbijete nám ten mramor, je ze . dřeva. .
AUGUSTA-A to ti v bílých manžetách hajzly čistit nemají?
BULLTROTTER - Ke zdi s tebou, hochu!
AUGUSTA • Tak at si ti v bílých manžetách taky laskavě zadek žašpuntujou.
MANKE • Augusto, nech si ty sprosťárny!
AUGUSTA • Styďte se, prasata! Střeva by vám měli vytrhat a oběsit by vás na nich měli, na lucernách! Vás všecky, co nosíte manžety! Člověk pořád jenom slyší: „Udělejte mi to lacinějc, slečno, prohráli jsme válku!" Když na milování nemáte, tak toho nechte. A válku nezačínejte, když na ni nestačíte! A sundejte ty nohy,
BUBNY V NOCI
63
když jsou tady dámy! Mám snad čuchat ty vaše smradlavý hnáty, člověče nevychovaná?
GLUBB ■ Ty jeho manžety ani bílé nejsou. OŽRALA • Co je to za kravál? MANKE • Kanóny!
ĎŽRALA civí celý bledý na ostatní ■ Co je to venku za rámus?
Glubb běií k oknu a prudce je otevře, jfe slyšet, jak se ulicí valí děla. Všichni k oknu.
BULLTROTTER • Kanonýři.
AUGUSTA • Prokrindapána, kampak jedou?
GLUBB•K novinám, člověče! Nemůžou bez nich být! £avře okno.
AUGUSTA • Bože, kdo to stoji ve dveřích?
KRAGLER ve dveřích. Motá se jako opilý.
MANKE • Chcete snad ve dveřích snést vejce?
AUGUSTA -Číjseš?
KRAGLER se zlomyslně ušklíbne •■Ničil
AUGUSTA • Vždyť mu pot teče až za krk! Tos tak utíkal?
OŽRALA-Máš průjem?
KRAGLER • Ne, nemám průjem.
MANKE nevraživě ■ Tak co máš teda na svědomí? Tyhle vizáže znám.
M AR IE se objeví za ním • Nic nemá na svědomí. Pozvala jsem ho, Augusto. Nemá kam jít. Byl v Africe. Sedni si. Kragler zůstane ve dveřích stát,
MANKE ■ Přišel ze zajeti?
MARIE -Ano. A byl nezvěstný.
AUGUSTA • Nezvěstný byl taky?;
MARIE • A v zajetí. A mezitím mu vyfoukli nevěstu.
AUGUSTA • Tak to teda pojď k mámě. Posaď se, kanonýrku. Glubbovi, Pětkrát griotku, Karle! Duplovanou. Glubb nalije pět sklenek a Manke je postaví na stolek.
GLUBB - Mně minulý týden vyfoukli kolo. Kragler zajde ke stolku.
AUGUSTA ' Povídej nám něco o Africe! Kragler neodpovídá, ale pije.
BULLTROTTER ■ Spust, hostinský je rudý. GLUBB ■ Cože jsem? BULLTROTTER • Rudý. MANKE - Račte prominout, pane, ale tady
nikdo rudý není. BULLTROTTER ■ No dobře, tak teda není. AUGUSTA - A cos tam dole dělal? KRAGLER Marii - Střílel negry do břicha,
dláždil silnice. — Tak teda tubera? AUGUSTA ■ Ajak dlouho? KRAGLER stále Marii • Sedmadvacet. MARIE • Měsíců. AUGUSTA • A předtím? KRAGLER - Předtím? Předtím jsem ležel
v takové blátivé díře. BULLTROTTER ■ A co jste tam dělal? KRAGLER • Smrděl. GLUBB • Ba, váleli jste se jaksepatří. BULLTROTTER-A co ženské v Africe? KRAGLER mlčí.
AUGUSTA • Nechte si ty sprosťárny.
BULLTROTTER - A když jste přišel domů, tak nebyla doma, co? A vy jste si myslel, že chodí ráno co ráno do kasáren a že tam na vás čeká s ostatními čubiČkami?
KRAGLER Marii-Míra mu dát pojiubě?
GLUBB-Ne, ještě ne. Ale můžeš spustit orchestribH, to bys mohl.
KRAGLER vrávoravě vstane a zasalutuje • Rozkaz. Jde a spustí orchestrion.
BULLTROTTER. Chcete se zase rozfňukat?
AUGUSTA - Jestli vůbec ještě hěcb cítí, tak asi jenom tak jako nebožtík;' žije dýl než on sám.
GLUBB • Tak, tak, tak. Trošku se mu ukřivdilo. Ale na to se časem zapomene.
BULLTROTTER - Jak to, Glubbe, že nejste rudý? Nemluvilo se tady o nějakém synovci?
GLUBB • Mluvilo. Ostatně ne v tomhle lokále. BULLTROTTER ■ Ne, v tomhle lokále ne. U Siemensů.
GLUBB - Nějakou dobu. BULLTROTTER • U   Siemensů, nějakou
dobu. Dělal tam soustružníka. Dělal tam
soustružníka, nějakou dobu. Dělal tam
soustružníka do listopadu, že? OŽRALA který se dosud jen smál, zpívá ■
Bratři jsou v Pánu! Sláva jim!
Málem jsem padl s nima.
Býval jsem rudý na podzim.
Ale teď je zima. GLUBB • Pane Manke, tenhle pán si nepřeje
nikoho obtěžovat. Postarejte se, aby se
mu stalo po vůli. KRAGLER popadl Augustu a poskakuje s ní po
výlepu •
Pes jitrničku sežral, ale jen maličkou. Řezník ho při tom chytil, klepnul ho paličkou. OŽRALA se váli smíchy • Soustružníka, nějakou dobu.
GLUBB • Pane kanonýr, neračte mi rozbít sklenice!
MAR IE ■ Ožral se. Je mu lehčejc.
KRAGLER • Že je mu lehčejc? Ani nápad. Řekni jim, bratře ožunko, že to je mýlka.
AUGUSTA • Napij se taky.
OŽRALA • Nebyla řeč o nějakém synovci?
KRAGLER ■ Sestro prostitutko, co je prase před tváří Pána a Stvořitele? Úplné nic.
OŽRALA • Ne v tomhle lokále.
KRAGLER-A proč? Můžeš zrušit vojnu? Nebo snad Pánaboha? Můžeš odstranit mučeni, rudý pane, mučení, kterému se v pekle naučili od lidí? Nemůžeš. Ale kořalku nalívat můžeš. A proto chlastejte a zavřete dveře a nepouštějte sem vítr. Je mu taky zima. Zastrčte závoru!
BULLTROTTER - Hostinský říká, že se ti zrovna tak trošku ukřivdilo. Ale že se na to časem zapomene.
KRAGLER • Zapomene? Povídal jsi „ukřiv-
dilo", rudý bratře? Co je to zase za slovo, ukřivdilo! Vymýšlejí si samá taková slovíčka a pouštějí je do světa, aby si mohli v klidu hovět. A pak se na to časem zapomene. A přitom velký bratr rozbije hubu malému bratrovi a tučný slízá s mléka smetanu. To se to zapomíná!
OŽRALA • Na synovce. O kterém se nemluví.
KRAGLER-
Plakali všichni psové,
vykopali mu hrob,
na desce mramorové
byl nápis z těchto slov:
Pes jitrničku sežral...
A proto si na té naši hvězdičce udělejte
pohodlí! Je tady zima a tak trošku tma,
rudý pane, a svět je na lepší časy moc
starý a nebe si už někdo pronajal,
miláčci.
MARIE • Co se dá dělat? Říká, že zajde k novinám. Ze se tam leccos děje. Ale co už se tam může moc dít?
KRAGLER - Do Picadilly baru jede drožka.
AUGUSTA • Sedí v ní?
KRAGLER • Sedí v ní. Mám docela normální puls, jen si sáhněte. Nastaví ruku a druhou se napije.
MARIE ■ Jmenuje se Ondra.
KRAGLER • Ondra. Ano, říkali mi tak. Duchem nepřítomný si dosud ohmatává tepnu.
LAAR • Hlavně smrky to byly, takové malé.
GLUBB • Němý promluvil.
BULLTROTTER • Atysje,hlupáku,prodal?
LAAR - Já?
BULLTROTTER ■ Ach tak, banka! Zajímavé, Glubbe, ale ne v tomhle lokále.
GLUBB • Urazili jste se? Vždyť se přece umíte ovládat. No tak se dejte ovládat! Jen hezky drž, dělostřelče, až ti budou stahovat kůži! Jinak se roztrhne. A máš přece jen tu jednu. Stále zaměstnán sklenicemi.
BUBNY V NOCI
65
Ano, trošku jste se urazili. Vždyť vás kráglovali kanónama a šavlema, vždyť vás tak trošku brali na hůl a tak trošku po vás plivali. Ale ať!
BULLTROTTER míní sklenice -To ještě pořád nejsou čisté?
OŽRALA • Umyj mě, pane, abych zbělel! Umyj mě, abych zbělel jako sníh!
Bratři jsou v Pánu! Sláva jim! Sláva jim! ■ Málem jsem padl s nima.
Býval jsem rudý na podzim, na podzim.
Ale teď je zima. GLUBB ■ To stačí. AUGUSTA • Zbabělci!
PRODAVAČKA NOVIN vstoupí ■ Spartakovo! před tiskárnami! Rudá Róza mluví u Zoologické zahrady pod širým nebem! Jak dlouho ještě chce lůza povykovat? Kde zůstává vojsko? Deset feniků, pane kanonýr! Kde zůstává vojsko? Deset feniků! Poněvadž nikdo nemá zájem, odchází.
AUGUSTA • A Pavel nikde!
KRAGLER • Go to fičí?
GLUBB zavře skříň, otře si ruce • Zavírá se.
MANKE - Jde se, Augusto! Tebe se to netýká, ale jde se. Bulltrotterovi. A co vy, pane? Dvě marky Šedesát.
BULLTROTTER-Byl jsem u Skageraku, tam to taky nebyl med. Všichni se chystají k odchodu.
OŽRALA paži kolem Marie • Skrz přival slz mu  pomohla,  svině jedna andělská.
KRAGLER • Všichni k tiskárnám! Pes ji trničku sežral, ale jen maličkou. Řezník ho při tom chytil, klepnul ho paličkou.
LAAR pŕivrávorá k orchestriónu, vytrhne buben a vyjde za ostatními, hlasitě bubnuje.
PÁTÉ DĚJSTVÍ (POSEL) Dřevěná lávka
Křik, velký rudý měsíc.
BABUSCH ■ Měla byste jít domů.
ANNA ■ Už nemůžu. Co je mi platné, že jsem
to čtyři roky vydržela s fotografii. Nakonec
jsem si přece jen vzala jiného. Mívala
jsem v nocí strach. BABUSCH ■ Nemám už žádný doutník. To
se vůbec nechcete vrátit domů? ANNA • Slyšíte?
BABUSCH ■ Trhají noviny a házejí je do kaluží, řvou na kulomety, střílejí si navzájem do uší a mají dojem, že tím změní svět. Tady jich pár zase jde.
ANNA-Toje on!
Jak se houf blíží, roste v ulicích neklid. JVa různých stranách se probouzí střelba.
ANNA • Teď mu to povím!
BABUSCH • Zacpu vám pusu!
ANNA • Copak jsem zvíře! Teď na něho křiknu!
BABUSCH-A mně došly doutníky!
Mezi domy se objeví Glubb, Laar, dvě ženštiny
a Ondřej Kragler. KRAGLER • Ochraptěl jsem. To ta Afrika mi
leze z krku. Oběsím se. GLUBB • Nemohl bys to nechat na zítra a teď
jít s námi k novinám? K R A G L E R vytřeští na Annu oči ■ Jo. AUGUSTA • Máš halucinace? MANKE • člověče, vždyť se ti ježí vlasy! GLUBB - Je to ona?
KRAGLER - Je. Cose děje? Proč se zastavujete? Ke zdi s vámi! Jde se! Kupředu, pořád vpřed!
ANNÁ mu zastoupí cestu ■ Ondro!
OŽRALA • Zvedni nožku, láska kyne!
ANNA • Ondro, zastav se! To jsem. já. Chtěla jsem ti něco říct. Ticho. Chtěla jsem tě na něco upozornit. Zastav se na chvilku, nejsem opilá. Ticho. Taky nemáš Čepici, a je zima. Musím ti něco pošeptat.
KRAGLER -Jseš opilá?
AUGUSTA ■ Nevěsta za ním přijde a je ožral á!
ANNA - Jsem. Cos to řekl? Udělá několik kroků.
čekám dítě. AUGUSTA se pronikavě zasměje. KRAGLER se zapotácí a zašilhá po lávce; budí
dojem člověka, který se nemotorní pokouší
o chůzi.
AUGUSTA-Jseš  ryba,  že  tak lapáš po
vzduchu? MANKE ■ Nebo máš dojem, že spíš? KRAGLER ruce na švech kalhot • Rozkaz! MANKE ■ Čeká dítě. Rodit děti je její řemeslo.
Pojď!
KRAGLER upjatě ■ Rozkaz! Kam? MANKE ■ Zbláznil se. GLUBB • Nebyl jsi někdy v Africe? KRAGLER -Maroko,Casablanca,ubikacede-
ANNA ■ Ondro!
KRAGLER naslouchá ■ Slyšíš? Má nevěsta, ta : kurva! Přišla. Je tady. Má plný břich!
GLUBB - Je trošku ehudokrevná, co?
KRAGLER ■ Pst! Já to nebyl, j á jí-to neudělal.
ANNA • Ondro, jsou tady lidi!
KRAGLER ; Nakynulo ti břicho jen tak z ničeho, nebo se z tebe stala kurva? Já tady nebyl, já na tebe nemohl dávat pozor. Já se válel v blátě. A kde ses válela ty, když jsem se já válel v blátě?
MARIE-Neměl byste takhle mluvit. Co vy o tom všem můžete vědět?
KRAGLER : A tebe jsem si přál vidět! Proč j sem nezůstal tam, kam patřím! Lebkou se mi mohl prohánět vítr a hubu jsem mohl mít plnou hlíny. O ničem bych nevěděl.
Ale já ji chtěl ještě vidět. Já jinak nedal. Žral jsem kořínky. Byly nahořklé. Z blátivé díry jsem vylezl po čtyřech. To bylo chytré! Já prase! Vyvalí oči. Co tady čur míte? Máte snad volňásky? Hází kolem sebe hroudami hlíny,
AUGUSTA-Zkroťte ho!
ANNA - Jen do nich, Ondro! Do nás! Do mne!
MARIE • Odveďte jí, ještě ji zabije!
KRAGLER - Jděte všichni k čertu! Přišli jste si na své. Máte huby dokořán! Ale tím to taky končí.
AUGUSTA ■ Povalte ho! Strčte mu ksicht do bláta! Muži jej přitisknou k zemi. A teď se koukejte ztratit, slečno!
GLUBB Anně ■ Ano, teď běžte domů, ranní vzduch nesvědčí vaječníkům!
BABUSCH přichází přes bojiště, ke Kraglerovi. Žmoulá zbytek doutníku a prohlásí - Teď víte, kde kulka uvízla. Jste Pánbůh, spustil jste hromobití. Ta žena je však těhotná a nemůže zůstat sedět na kameni. Noci jsou chladné. Snad byste se měl vyslovit...
GLUBB • Ano, snad by ses měl vyslovit.
Muži dovolí Kraglerovi,, aby se zvedl. Je ticho, vítr vane, dva muži přejdou rychlým krokem kolem. JEDEN  Z  NICH • Ullsteinovo vydavatelství mají.
DRUHÝ • A před Mossem stojí delostrelectvo. PRVNÍ-Je nás málo. DRUHÝ - Hodně jich je ještě na cestě. PRVNÍ ■ Přijdou pozdě. Přešli.
AUGUSTA-No tak vidíte! Udělejte tady
s tím konec! MANKE - Omlaťte tomu buržoustovi a jeho
kurvě odpověď o hubu! AUGUSTA chce KragUra odvléci s sebou • Pojď
s námi k novinám, hochu! Však zase
budeš chlapík.
BUBNY V NOCI
67
GLUBB • Nechji sedět na tom kameni! Vsedm hodin pojede podzemní dráha.
AUGUSTA ■ Dnes nejede.
OZRALA - Jde se! Ať žije vítězství! Anna zase vstala.
MARIE jí ji prohlíží -Je bílá jak křída.
GLUBB - Je bledá a trošku přepadlá.
BABUSGH - Nevydrží.
GLUBB - To se jenom zdá. To dělá světlo. Dívá se k obloze.
AUGUSTA • Tady jdou z Weddingu..
GLUBB si mne ruce-Tys přece taky přišel , s těmi kanóny. Možná, že k nim patříš. Kragler mlä. Mlčíš, to je moudré! Přechází sem tam. Kabát ti trošku vyšisoval a celkem jsi trošku pobledl, trošku sešel. Ale to není tak důležité. Trošku nepříjemné jsou snad jenom ty tvé holínky. Vržou. Ale můžeš je namazat. Větří ve vzduchu. Samozřejmě, že v posledních hodinách šla leckterá naděje k čertu a že nejednoho Spasitele sežrali vrabci. Ale aspoň že jseš ještě tady. Jedině to tvoje trávení mi dělá starost. Ale průsvitný přece jenom ještě nejseš, je tě aspoň vidět.
KRAGLER - Pojď sem, Anno!
MANKE • „Pojď sem, Anno!"
ANNA • Vy tam! Kde je podzemní dráha?
AUGUSTA -Ta se dnes nekoná. Dnes žádná podzemní dráha ani tramvaj nejezdí, po celý den. Dneska je všude klid, dnes nikde nic nejede a my se až do večera budeme procházet jako lidi, drahoušku.
KRAGLER • Pojď sem ke mně, Anno! GLUBB ■ Nešel bys ještě chvilku s námi, bratře
dělostřelče? KRAGLER mlčí.
GLUBB • Leckdo z nás by byl ještě rád vypil skleničku, ale ty jsi byl proti tomu. Leckdo z nás by se byl rád ještě jednou vyspal v posteli, ale ty jsi žádnou neměl, a tak se domů nešlo,
KRAGLER mlčí.
ANNA • Nepůjdeš, Ondro? Páni čekají.
MANKE • Tak už konečně tu ploutev vyndej i z kapsy, člověče!
KRAGLER • Hoďte po mně něčím! Tady
stojím. Košili pro vás sundat můžu, ale < krk pod sekyru strkat nedokážu. \
OZRALA • Do prdele práce.
AUGUSTA • A a a noviny?
KRAGLER • Nic naplat. Nedám se odtáhnout
k novinám jen tak v košili. Nejsem už í žádná ovce. Nechce se mi chcípnout. Vytáhne z kapsy u kalhot fajfku.
GLUBB ■ Není to trošku ubohoučké?
KRAGLER • Člověče, rovnou tě odprásknou! Anno! Jak se to koukáš, k čertu! Mám se i před tebou ještě obhajovat? Glubbovi. Tobě zastřelili synovce, ale mně se vrátila i žena. Anno, pojď! '
GLUBB • Myslím, že můžeme jit. Sami. ]
AUGUSTA-Afrika a to všecko teda byla lež?
KRAGLER-Ne, byla to pravda! Anno! MANKE • Napřed pán řval jako makléř na
burze a teď chce do postele. KRAGLER • Teď mám svou ženu. MANKE-Máš ji?!
KRAGLER • Sem, Anno! Není bez poskvrny, j není nevinná. Chovala ses slušně, nebo máš v těle haranta? i
ANNA - Mám haranta, mám.
KRAGLER-Máš.
ANNA • Tady. Ani pepř nepomohl, a postavu | mi to zhuntovalo nadosmrti. I KRAGLER • Ano, taková je. i MANKE - A co my? Nalili jsme se kořalkou l po hrdlo, nacpali žvásty k prasknutí a 1 v hnátech máme kudly. Kdo nám je dal? í KRAGLER - Já. Anně. Ano, taková jseš. | ANNA ■ Ano. Taková jsem. I AUGUSTA-A nekřičel jsi snad „Všichni  , ■ k tiskárnám"?
KRAGLER • Ale ano, křičel; Anně. Sem pojď!
MANKE • Ano, to jsi křičel, mládenče, a to ti přijde draho. „K tiskárnám!" jsi křičel.
KRAGLER - Ale teď jdu domů. Anně. Mám tě prohnat?
AUGUSTA • Prase!
ANNA ■ Nech mě! Otci a matce jsem hrála komedii a ležela jsem s mužským v posteli.
AUGUSTA • I ty jseš prase!
KRAGLER - Tak co je s tebou?
ANNA • Záclony jsem s ním byla koupit. A v posteli jsem s ním spala.
KRAGLER • Drž hubu!
MANKE • Člověče, jestli zahneš, tak seoběsím! Vzadu vzdálený křik.
AUGUSTA - Teď berou Mosseho vydavatelství útokem.
ANNA-A na tebe jsem úplně zapomněla, i když jsem měla fotografii. Nic z tebe ve mně nezůstalo.
KRAGLER ■ Drž hubu!
ANNA • Zapomněla! Zapomněla!
KRAGLER ■ Kašlu na to. Mám si pro tebe dojít s nožem?
ANNA • Ano, dojdi. Ano, s nožem!
MANKE • Hoďte ji do vody, potvoru! Vrhnou se na Annu.
AUGUSTA ■ Tak, zbavte ho té ženské.
MANKE • Chyťte ji za krk!
AUGUSTA • Do vody s keťaskou!
ANNA • Ondro!
KRAGLER - Nechtějí!
Je slyšet jen supění. V dáli se ozývá nepravidelné temné dunění děl,
MANKE • Co je to?
AUGUSTA - Artilerie.
MANKE - Kanóny.
AUGUSTA • Pánbůh se všemi, kdo tam jsou.
Odbouchnou je jak zajíce. KRAGLER ■ Anno! AUGUSTA běží sehnutá dozadu.
BULLTROTTER je vynoří vzadu na lávce •
K čertu, kde jste? GLUBB • Chce zahnout. MANKE • Ničema. Odchází. KRAGLER -Jdu domů, drahouškové. GLUBB ul na lávce ■ No ovšem, kulky ti přece
zůstaly.
KRAGLER Anně • Zase to fičí. Pověs se mi
kolem krku, Anno. ANNA • Budu se nadlehčovat, abych byla jako
pírko.
GLUBB ■ Stejně se pověsíš, zítra ráno, na
záchodě. AUGUSTA zmizela s ostatními. KRAGLER • Běžíš si pro smrt, člověče. GLUBB ■ Po ránu se může stát leccos, hochu.
Někdo se ovšem uklidí včas do bezpečí.
Zmizí.
KRAGLER • Utopili jste se málem v slzách, které jste nade mnou prolévali, ale já si v nich jedině přepral košili. Mám shnít někde v příkopě jen proto, aby se ta vaše idea dostala do nebe? Copak jste ožrali?
ANNA • Ondro! To nevadí!
KRAGLER se ji nepodívá do tváře, přechází Z místa na místo, sahá si na krk • Mám toho po krk! Zasměje se mrzutě. Je to prachobyčejné divadlo. Prkna a papírový měsíc a za ním jatka; ta jediná jsou opravdová. Pobíhá zase kolem, paže až u země, a tak uloví buben z výlepu. Nechali tady svůj buben. Udeří do něho. Půl spartakovce čili Moc lásky. Krvavá lázeň v tiskárenské čtvrti čili Každému je nejlíp ve vlastní kůži. Vzhlédne, zamrká. Buď se štítem, nebo bez štítu. Bubnuje. Dudák dudá, chudáci umírají před tiskárnami, domy na ně padají, svítá a všichni leží na asfaltu jako utopená koťata. A kdo prase je, ten domů jde. Hluboko vzdychne. Natáhnu si čistou košili, kůži jsem Si zachoval, kazajku si sundám, holínky si namastím. £foSse se
BUBNY V NOCI
69
Zasměje. Zítra ráno je po kraválu a já si budu hovět v posteli a budu se rozmnožovat, abych nevymrel. Bubnuje. Nečumte tak romanticky! Keťašové! Bubnuje. Lichváři! Směje se z plných plic tak, že se může udusit. Krvežízniví zbabělci! Smích mu uvízne v hrdle, je se silami v koncích, potácí se, hodí buben po měsíci, který byl vlastně jen lampión, a buben spadne i s měsícem do leky, která je bez vody. Nic než ožralok a dětinství. Ale ted přijde na řadu postel, ta velká, bílá, široká postel. Pojdi! ANNA • Ach Ondro!
KRAGLER ji odvede dozadu - Máš tam laky teplo?
ANNA ■ Vždyť nemáš na sobě kazajku. Pomůže mu do ní.
KRAGLER - Je zima. Z"hali J1 íálm-Atedpojď!
Oba spolu odcházejí, aniž se jeden druhého dotýká. Anna zůstává poněkud za ním. Vysoko a hodně daleko jasný, divoký křik že čtvrtí kolem novin.
KRAGLER. se zarazí, naslouchá, obejme jednou rukou Annu ■ Ted tomu jsou čtyři roky. Křik trvá dál a oni odcházejí-
V HOUŠTINÁCH MĚST
■V     7' .        '        - í   ŕ   '    ľ   f    t     * '
BOJ DVOU MU.ŽÚ
V OflROVIÍÉM.MÍSTŽ .CHICAGU
nestranné způsob boje obini ,énttvní/,ů a iamífte pozornost "   1     nujimí     '   "   *   ,     1 '
4
J 't L "li .
'    M    Ir i     i j) ,
Čímík
3ľ     ' tekatiční dětoki> ■   ' '
'jí        Qlenky Avayíé/ spisy 1 ' ,
BUBNY V NOCI
1.
C. Maynesova půjčovna knih v Chicagu
Dopoledne 8. srpna 1912
%a pultem Garga. ^acinknutí a vstoupí Shtink se Skinnym.
SKINNY - Jestli jsme četli správně, tak tohleto
je půjčovna knih. Chceme si nějakou
vypůjčit. GARGA - Jakou? SKINNY • Tlustou. GARGA • To má být pro vás? SKINNY který se před každou odpovědí podívá po
Shlinkovi • Ne, pro mě ne, tadyhle pro
pána. GARGA-Jméno?
SKINNY • Shlink,obchodník dřevem,Mulberry Street 6.
GARGA zapíše jméno • Pět centů za týden a za knížku. Vyberte si.
SKINNY • Ne, vyberte něco sám.
GARGA • Tady je jedna detektivka, ale za moc nestojí. Tenhleten cestopis je lepší.
SKINNY -Jak můžete takhle klidně prohlásit, že tamta kníhaje špatná?
SHLINK/ft'iiet^í blíž ■ To vy jste dospěl k tomu názoru? Odkoupím jej. Stačilo by deset dolarů?
GARGA - Máte ho mít zadarmo,
SHLINK • Znamená to, že svůj názor odvoláváte? Že kniha je dobrá?
GARGA • Ne.
SKINNY • Mohl byste si za ty peníze pořídit
nové prádlo. GARGA - Jsem tady na to, abych balil knížky,
a na nic jiného. SKINNY • Odpuzujete čtenáře. GARGA ■ Co mi vlastně chcete? Neznám vás,
nikdy jsem vás neviděl.
SHLINK ■ Nabízím vám čtyřicet dolarů za názor o knize, kterou neznám a která je mi lhostejná.
GARGA • Prodávám vám názory pana V. Jensena a pana Arthura Rimbauda, ale nikoliv své názory o nich.
SHLINK-Však vaše názory'mi taky jsou lhostejné. Až na to, že je chci koupit.
GARGA - Já si ale své názory mohu popřát.
SKINNY ■ Pocházíte snad z nějaké transatlantické milionárske rodiny?
GARGA - Má rodina se živí zasmrádlými rybami.
SHLINK se raduje-Je bojovník! Člověk by
čekal, že slova, která mi způsobí potěšení
a která vaši rodinu zbaví ryb, přes rty
přece jen přenesete. SKINNY ■ Čtyřicet dolarů! Za to by byla
spousta prádla pro vás i pro vaši rodinu. GARGA ■■ Nejsem prostitut. - SHLINK humorně • Myslím, že padesáti dolary
váš duševní život nenaruším. GARGA-Tohle zvyšování nabídky je další
urážkou a vy to víte. SHLINK naivně • Měl byste vědět, co je lepší:
libra ryb nebo názor. A podobně: dvě
libry ryb nebo názor. SKINNY - Jen se do toho tak nevemlouvejte,
milý pane! GARGA • Dám vás vyhodit. SKINNY ■ Máte názory. To vyplývá z toho,
že nerozumíte životu. SHLINK • Podle výroku miss Jane Larryové
byste chtěl na Tahiti! GARGA • Rád bych věděl, odkud znáte Jane
Larryovou.
SHLINK - Tře bídu. Za košile, které šije, už nedostává zhola nic. Už tomu budou tři týdny, co jste u ní byl naposled. Garga upustí stoh knih.
SKINNY • Pozor! Jste v tomto podniku pouhým zaměstnancem!
73
GARGA • Nemohu zabránit, abyste mé obtěžoval. SHLINK - Jste chudý.
GARGA • Živím se rýží a rybami, jak známo.
SHLINK - Prodejte!
SKINNY 'Jste snad petrolejový král?
SHLINK ■ Celá ulice vás lituje.
GARGA • Nemohu celou ulici odprásknout.
SHLINK • Vaše rodina, která se přistěhovala z venkova...
GARGA ■ Spí po třech vedle prasklého záchodového potrubí. Musím si veěer zakouřit, abych usnul. Okna jsou zavřena, poněvadž v Chicagu je zima, jestli vás to těší.
SHLINK •Jistě, vaše milá.....
GARGA • Šije košile po dvou dolarech za kus. čistý zisk dvanáct centů. Vřele vám ji doporučuji. Scházíme se v neděli. Láhev whisky stojí osmdesát centů, ne více a ne méně než osmdesát centů, jestli vás to baví.
SHLINK ■ Ale co si o tom potají myslíte, to
neříkáte. GARGA-Ne.
SHLINK • Protože z dvanácti centů čistého
zisku se žít nedá. GARGA - Každý se baví podle svého vkusu.
Touží třebas po Tahiti, jestli proti tomu
nic nemáte.
SHLINK-Jste dobře informován. Tam se žije prostě. U mysu Hay ještě bývají vichřice, ale dál na jih jsou Tabákové ostrovy, samá. zelená šustící pole. člověk si tam žije jako ještěrka.
GARGA se podívá oknem, suSe - Čtyřiadevadesát stupňů ve stínu. Hluk od Milwaukeej-ského mostu. Dopravní ruch. Dopoledne. Jako každé jiné.
SHLINK ■ A v toto dopoledne, které není jako každé jiné, vám vypovídám boj. Zahajuji jej tím, že otřesu vaší materiální základ-
nou. Ozve se zvonek. Vstupuje Maynes. Váš zaměstnanec tady stávkuje.
MAYNES • Proč pány neobsluhujete,'Georgi?
SKINNY ostře ■ Chová se k nám velmi podrážděně.
MAYNES • Co to má znamenat? SKINNY • Pozastavili jsme se nad tím, že
má na sobě špinavé prádlo. MAYNES -Jak to chodíte do práce, Gargo?
Copak je tady nějaká putyka? Víckrát se
to nestane, džentlmens. SKINNY -Brblá si něco pod fousy. Jisté na
nás nadává. Proč neužíváte hlasu, který
vám Bůh propůjčil? GARGA • Prosím, abyste mí dal jiné prádlo,
mister Maynesi. S pěti dolary týdně se
nemohu prostituovat. SHLINK - Jeďte na Tahiti. Tam se lidé nemyji.
GARGA • Děkuji vám. Jste dojemně starostlivý. Pošlu sestru za vás do kostela.
SHLINK • Prosím vás o to. Nemá co dělat. Manky, muž, který by se k vaší sestře hodil, si za ní může nohy uběhat, ale vaše sestra nehne brvou, ačkoliv její rodiče strádají.
GARGA • Nemáte snad detektivní ústav? Váš. zájem je nám — doufám — te qti.
SHLINK • Rodinná katastrofa je nevyhnutelná a vy prostě zavíráte oči. Jste jediný, kdo vydělává, a přitom si dopřáváte názory. Nadto máte možnost jet na Tahiti. Ukáže mu námořní mapu, kterou donesl.
GARGA • Nikdy v životě jsem Vás neviděl.
SHLINK • Existuje dvojí lodní, spojem.
GARGA • Tu mapu jste si zrovna koupil, co? Je docela nová.
SKINNY • Rozmyslete si to s tím Tichým oceánem!
GARGA Maynesovi ■ Prosím, abyste ty pány vykázal. Nic nechtějí. Odhánějí jen zákazníky. Vyslídili mě. Vůbec je neznám.
Vstoupí J. Finnay, zvaný Červ. Shlink a Skinny ustoupí, aniž dávají najevo j že se znají.
ČERV - Je tohle Maynesova půjčovna knih?
MAYNES-Maynes osobné.
ČERV- Zatraceně pošmourná místnost.
MAYNES - Přejete si knihy, magazíny, poštovní známky?
ČERV - Tak tohle teda jsou knihy? Špinavá práce. IC čemu to je? Lží je už stejně ažaž. „Nebe potemnělo, mračna se hnala k východu." Proč ne na jih? Co všecko lidi do sebe nenacpou!
MAYNES • Zabalím vám tu knihu, pane.
SKINNY • Pročpak pánovi ani nedopřejete, aby nabral trochu dechu ? A ptám se vás : vypadá vůbec na knihomola?
GARGA - Je to komplot.
ČERV • Opravdu! Ona říká: „Když mě libáš, zahlédnu vždycky tvé krásné zuby." Jak je při líbání může vidět? Ale ona je prostě taková. Potomci se to dovědí. Potvora chlípná. Dupe po knížkách.
MAYNES • Počkat, pane, každý zničený výtisk mi zaplatíte! .
ČERV ■ Knihy! K čemu jsou? Zabránily snad knihovny zemětřesení v San Francisku?
MAYNES • Dojděte pro šerifa, Georgi.
ČERV -Já obchoduji kořalkou — tomu se říká ctihodné zaměstnání!
GARGA • Opilý není.
ČERV • Třesu se na celém těle jak osika, když
vidím takové darmošlapy. GARGA • Smluvili se. Mají na mne spadeno.
Vstoupl Couch, zvaný Pavián, s Jane Larryo-vou. Červ ustoupí, aniž dává najevo, že je zná.
PAVIÁN • Rač vstoupit, ty má bílá slepičko.
Tohle je Maynesova půjčovna knih. GARGA ■ Zavřete krám, Maynesi. Prapodivná
havěť vám sem leze mezi regály. Nasadíte
si do časopisů moly.
ČERV- Tvrdil jsem vždycky, že člověk se musí umět životu podívat tváří v tvář!
PAVIÁN • Uhněte s tím ksichtem! Nemůžu papír ani vidět. Noviny taky ne.
GARGA ■ Dojděte pro revolver!
SHLINK předstoupí • Prosím, abyste prodal.
GARGA spatří Jane ■ Ne!
JANE - Georgi, to je tvůj krám? Co koukáš tak vyjeveně? Prostě jsem si s tímhle džentlmenem trochu vyšla.
GARGA • Tak se nedej zdržet, Jane.
PAVIÁN - Tohle je trochu silný tabák. Máte snad o mně pochybnosti? Ještě samým rozčilením zničím tuhle knížku. Trváte na svých pochybnostech?
MAYNES • Propustím vás, jestli na nich budete trvat. Zařvou mi přitom knížky!
GARGA-Běž domů, Jane, prosím tě o to.
Máš v hlavě. JANE • Nevím, co ti je, Georgi. Pánové jsou ke mně hrozně milí. Napije se z Paviánovy láhve. Zaplatili za mě nějaké koktaily. Dnes je tak horko — čtyřiadevadesát stupňů. Všecko ve mně hoří, Georgi.
GAR G A • Jdi teď domů. Večer přijdu. JANE • Už tři týdny jsi nepřišel. Jáužsedomů nevrátím. Mám tohodřepěníukošilpokrk.
PAVIÁN si ji stáhne na klín ■ Už u nich dřepět nebudeš.
JANE • Och, lechtáte mě. Teď toho nechte.
George to nemá rád! PAVIÁN • Zkrátka a dobře: Má tělo, které za
pár dolarů stojí. Máte na ně, pane? Jde
o lásku a o koktaily. ČERV • Snad byste nechtěl, aby miss zůstala
nevinná? Aby myla schody? Aby z ní
byla pradlena? SKINNY ■ Chcete mít z docela úhledného
kuřátka anděla? GARGA Shlinkovi ■ Chcete tady zavést mravy
prérie? Nože? Pistole? Koktaily? ČERV - Tak dost! Ani se nehněte. Není vy-
75
loučeno, že někdo poletí přes palubu. Prodejte!
GARGA • To je zvláštní. Až na mne zřejmě všichni vědí, oč jde. - Jane!
PAVIÁN ■ Řekni mu, co si myslíš!
JANE • Nedívej se tak na mne, Georgi! Tohle je možná má jediná příležitost. Můžeš rni snad kupovat koktaily? Ale o koktaily ani tak nejde. Jde o to, že se po ránu koukám do zrcadla, Georgi. Trvá to teď dva roky. Jdeš si vždycky a měsíc pracuješ. A když toho más po krk a když se mimoto potřebuješ napít, tak konečně přijdu na řadu já. Už to nevydržím! Ty noci, Georgi! Jsem snad proto špatná? Proč? To bys mi křivdil!
PAVIÁN • To je moudrá řeč. Na, hoď to do sebe, a budeš ještě moudřejší! '
GARGA-Whisky ti rozložila mozek. Slyšíš vůbec ještě, co ti povídám? Říkám: Pojďme odsud! Spolu! Do Friska. Kam chceš. Nevím, jestli muž dokáže milovat bez ustání, ale dávej pozor: slibuji ti, že u tebe zůstanu.
JANE • To nedokážeš, chlapečku.
GARGA • Všecko dokážu. I peníze dokážu vydělat, jestli ti jde o tohle. Chybějí mi slova pro to, co k tobě cítím. Však se zase domluvíme. Přijdu dnes večer, už dneska večer.
JANE • Slyším všecko, co říkáš, nemusíš tak křičet. A těm džentlmenům tady nepotřebuješ vykládat, žes mě neměl rád. To, co teď říkáš, je to nejtrpčí, co můžeš říct. To samozřejmě vyslechnout musím. Já to vím a ty to víš taky.
ČERV ■ Taková komedie! Řekněte mu prostě, že jste s tímto váženým pánem dnes od devíti do půl jedenácté ležela v posteli.
JANE ■ To možná správné nebylo. Ale je správné, abys věděl, že to nedělá whisky ani horko.
SHLINK ■ Prodejte! Zvyšuji ještě jednou odměnu na dvojnásobek. Je to nemilé.
GARGA-Co už se stalo? Co znamená od devíti do jedenácti proti dvěma rokům?
SHLINK ■ Ujišťuji vás, že dvě stě dolarů jsou pro mne maličkost. Téměř si netroufám vám je nabídnout.
GARGA ■ Snad byste byl tak laskav a své přátele propustil.
SHLINK - Jak je libo. Ale račte si laskavě všimnout situace na této planetě a prodejte.
MAYNES - Jste blázen a slaboch, jste flegmatický kuli. Myslete přece na,..
SKINNY - Své nevinné, žalem sklíčené rodiče!
ČERV - Na sestru!
PAVIÁN ■ Na milou! Na tohle hezounké děvčátko tady!
GARGA - Ne! Ne! Ne!
SHLINK • Na Tahiti!
GARGA • Odmítám.
MAYNES -Jste propuštěn!
SHLINK ■ Na existenci! Myslete na materiální základnu! Je v nebezpečí!
GARGA • Tomu se říká svoboda. Tady máte můj kabát! Svlékne jej. Rozdělte se o něj! Sáhne do polke pro knihu. ,;Modlářstvl! Lež! Smilstvo! Jsem zvíře, jsem černoch; f avšak mohu být spasen. Vy však jste" černoši nepraví, šílenci, divoši, lakomci! Kupče, jsi černoch, generále, jsi černoch. Císaři, ty stará prašivino, jsi černoch, pil jsi nezdaněnou kořalku ze satanovy pa-lírny. Vizte lid, rozohněný horečkou a rakovinou!" Pije. „Nevyznám se v meta-fyzice,  nerozumím  zákonům, nemám morálku, jsem hovado. Mýlíte se!" Shlink, Skinny, Červ a Pavián obklopili Gargu a tleskají mu jako při představení.
SHLINK kouří • Co se tak rozhorlujete! Nic se vám nestane.
JANE padne mu kolem krku - Je to tak zlé, Geor-gi?
GARGA • Tady máte mé střevíce! Kouříte si svůj černý doutníček, pane? Sliny by vám mohly pomokřit bradu. Nate kapes-f nik. Ano, vydražuji tuto ženu! Házím vám tyhle papíry na hlavu! Prosím o tabáková pole Viržínie a o jízdenku na ostrovy. Prosím, prosím o svou svobodu. Vyběhne v košili a v kalhotách.
SHLINK za ním volá • Jmenuji se Shlink. Shlink, obchodník s dřevem! Mulberry Street 6!
SKINNY ■ Ten ale maže. Co ten papír stojí?
ČERV ■ Vážně chcete zaplatit?
M A YNE S • Jsou to knihy v ceně deseti dolarů.
SKINNY • Tady máte dvacet,
PAVIÁN kJane, která pláče • Aha! Teď nastává
probuzení! Plakat můžeš pod mostem. ČERV-člověk se musí dívat životu tváří
v tvář.
SHLINK ■ Co stoji ty hadry?
MAYNES • Ty šaty? Ten kabát? Ta vázanka?
Ty střevíce? Jsou vlastně neprodejné.
Deset dolarů. SKINNY- Konečně vyletěl z kůže. Vezmem to
s sebou.
Shlink pomalu vyšel zadem. Za nim s rancem šatstva Skinny.
2.
Kancelář obchodníka dřevem C. Shlinka, Chicago
Večer 22. srpna před sedmou hodinou
Shlink před stolkem.
SKINNYŮV HLAS vzadu vlevo ■ Sedm vagónů Kentucky,
ČERV vzadu ■ Došly.
SKINNY • Dva vagóny řeziva.
ČERV ■ Tady si kdosi přeje mluvit s mister
Shlinkem. SHLINK • Ať jde dál. ČERV ■ Tady je mister Shlink! GARGA vstoupí.
SHLINK má radost -Tak jste tedy přišel. Tuhle jsou vaše věci. Můžete si je zas natáhnout.
GARGA - Vy jste mě čekal? A moje šaty jste vzal s sebou? Takové špinavé hadry. Kopne do rance.
SHLINK udeří na malý gong.
MARIE vstoupí - Georgi!
GARGA - Co ty tady, Marie?
MARIE • Kdes byl, Georgi? Hrozně se o tebe strachovali. A jak to vypadáš?
GARGA ■ Co tu děláš?
MARIE • Starám se jim o prádlo. Dá se z toho žít. Co na mě tak koukáš? Moc dobře se ti asi nevedlo — podle toho, jak vypadáš. Mně se tady yede dobře. Řekli, že tě vyhnali.
GARGA - Marie! Sbal si věci a maž domů! Přechází sem tam. Nevím, co mají se mnou za lubem. Harpunovali mě. Přitáhli si mě k sobě. Provazy na to zřejmě jsou. Budu se vás držet, pane. Ale sestru z toho vynechte!
SHLINK - Jak je libo. Marii. Ale dojděte mu
ještě pro čisté prádlo a pro oblek. Jestli
vás nic nedrží. MARIE • Bratr říká, abych od vás šla. Vůbec
tomu nerozumím. SHLINK ■ Také já vás prosím, abyste pak šla
domů. V prádle se nevyznám.
Marie odchází. SHLINK-Pil jste?
GARGA • Prosím, abyste se ozval, jestli to
neodpovídá vašim záměrům. SHLINK - Mám jenom rýžovou kořalku. Ale
V- HOUŠTINÁCH MĚST
77
r
objednám vám pití, kterému dáváte přednost. Koktaily?
GARGA ■ Absolvuji všecko najednou. Mám ve zvyku po několik týdnů současně pít, milovat i kouřit.
SHLINK • A listovat v naučném slovníku...
GARGA • ...Vy zřejmě víte o všem.
SHLINK • Když jsem slyšel o vašich zvyklostech, řekl jsem si: zdatný bojovník.
GARGA • S tím prádlem to ale trvá!
SHLINK ■ Promiňte!...   Vstane  a  udeří do
MARIE která vstoupí ■ Tady je prádlo, Georgi,
a tady jsou šaty. GARGA • Počkej, odejdem pak spolu.
Převléká se za zástenou. MARIE • Loučím se s vámi, mister Shlink.
Nestačila jsem všechno prádlo dodělat.
Dík za pohostinství ve vašem domě! GARGA zezadu - V obleku nejsou kapsy. SHLINK zapískne.
GARGA vystoupí ■ Na koho to pískáte? Přeji si, abyste v týdnech, které vám zbývají, na lidi nepískal.
SHLINK • Zařídím se dle vašich příkazů!
GARGA - Vyhlásil jste zákony prérie. Já je akceptuji. Stáhl jste mi pro vlastní potěšení kůži. Novou kůží nenahrazujete nic. Vyrovnám si s vámi účet. Revolver v ruce. Oko za oko, zub za zub.
SHLINK ■ Vy výzvu k boji přijímáte?
GARGA • Ano! Samozřejmě nezávazně.
SEtLINK • A neptáte se po důvodech?
GARGA • Neptám. Nechci vědět, nač je vám boje třeba. Důvody jsou zaručeně pochybné. Mně stačí, že se pokládáte za lepšího, něž jsem já.
SHLINK - Nu, rozmysleme si to tedy. Můj dům a moje dřevařství mi například dávají možnost, abych na vás poštval psy. Peníze jsou všecko. Dobrá. Ale můj dům ať je nyní domem vaším a tento obchod
V HOUŠTINÁCH MĚST
ať patří vám. Ode dneška vkládám svůj osud do vašich rukou, mister Garga. Neznám vás. Ode dneška jsem vaším služebníkem. Každý váš pohled ve mně napříště vzbudí neklid. Každé vaše přání, i nevyslovené, mě zastihne ochotného. Vaše starosti budou mými starostmi, má síla bude vaší silou, Mé city budou platit jen vám a vy budete zlý.
GARGA • Přijímám vaše angažmá. Doufám, že vám do smíchu nebude. Mlčky vstupují Pavián, Skinny a Červ. Garga se ušklíbne, když zjistí, že mají na sobě stejné šaty jako on. ,
SHLINK ■ Tento dům a toto dřevařství, zapsané v chicagských pozemkových knihách pod jménem Shlink, přecházejí dnešním dnem na pana George Gargu z Chicaga.
GARGA Shlinkovi • To jsem já. Dobře. Máte na skladě loupanou kulatinu? Kolik?
SHLINK ■ Asi čtyři sta kmenů. Přesně to nevím.
SKINNY • Patří firmě Broost a spol., Viržínia.
GARGA • Kdo ty kmeny prodal?
ČERV - Já, člověk, jemuž se říká Červ, majitel
čínského hotelu v uhelné čtvrti. GARGA • Prodejte to dřevo ještě jednou. ČERV - Dvakrát prodat? To by byl podvod. GARGA • Ano.
ČERV - Kdo odpovídá za tento příkaz?
GARGA - Dopravte dřevo do Friska pod firmou mister Shlinka a peníze mu odevzdejte. Mister Shlink mí je uloží do doby, kdy ho požádám, aby mi je vydal. Máte nějaké námitky, mister Shlinku?
SHLINK orlí hlavou.
ČERV • To je hrubý a jasný podvod, který mi
poštve na krk šerifa. GARGA • Za jak dlouho? SHLINK • Nejpozději do půl roku.
Jde Gargovi pro hlavní knihu.
PAVIÁN • Pouštíme se na nejistou půdu.
GARGA ■ A čápi na nejisté půdě nežijou?
PAVIÁN-Je lepší pracovat s břitvou než s falešnými papíry. Nezapomeňte, že Chicago nezná legraci!
GARGA ■ Myslel jste přece své skutečné dřevařství, Shlinku? Dům, kulatinu,inventář.
SHLINK • Ano, tady je hlavní kniha.
GARGÁ • Polijte hlavní knihu inkoustem. Vy tady!
SKINNY-Já?!
SHLINK mu podá kalamář.
SKINNY nad knihou - Všechny záznamy! Všechny obchody!
GARGA ■ Nalijte na ně inkoust!
SKINNY lije opatrné.
PAVIÁN • No poklona!
ČERV • Dvacet let práce a tyhle konce! To je Švanda! Nerozumím tomu ani za mák. Je po dřevařství.
GARGA • A ted zastavte pilu. Tenhle obchod dřevem přestal existovat!
PAVIÁN - Ano, bossi! Vyjde.
Hluk pily ustane. Individua si natáhnou kabáty a stavějí se ke zdi. Garga se hlučné směje.
MARIE ■ Co je s tebou, Georgi?
GARGA - Mlč! Propusťte toho chlapa, mister Shlinku!
SHLINK - Můžeš jít.
SKINNY -Jít? V dubnu tomu bude dvacet lét, co jsem u vaší firmy.
SHLINK- Jsi propuštěn.
MARIE - Nemyslím, že děláš dobře, Georgi!
GARGA • Prosím tě, jdi domů, Ma.
MARIE - A já tě prosím, abys šel se mnou. Tady by to s tebou nakonec špatně dopadlo. Pusťte ho, mister Shlinku!
SHLINK • Poručte mi, Gargo!
GARGA • Zajisté, Shlinku. Teď, když tady už pro vás není nic na práci, prosím, abyste se svými bývalými obchodvedoucími dal dohromady partičku pokru,
Shlink usedne s individui ke karetnímu stolku. MARIE ■ Půjdeš se mnou domů, Georgi. Je to všecko jen špás, ale ty pro to nemáš pochopení.
G AR G A ■ Vyrostli jsme na venkově, Ma. Vydražujou nás tady.
MARIE • Nás? Co nám chtějí?
GARGA • O tebe nejde, to mi věř. Chtějí tě do toho jenom zatáhnout. Jdu sem, abych se podíval do ksichtu chlapovi, který mi před čtrnácti dny plivl do oka pecku z třešně. Mám v kapse u kalhot revolver. Setkám se s uhýbavou úklonou. Nabídne mi své dřevařství. Nerozumím ničemu, ale přijímám. Jsem v prérii sám a nemohu pro tebe nic udělat, Ma.
ČERV zezadu k nim ■ Hraje jako papírový pánbůh. Sázím se, že hraje falešně.
GARGA Shlinkovi ■ Nerozumím ničemu, sire, připadám si jako černoch, přišel jsem ' s bílým praporem, který teď rozvinu
k útoku. Odevzdejte mi své papíry, které představují váš majetek, odevzdejte mi své soukromé prostředky, abych si je mohl strčit do kapsy!
SHLINK - Prosím, abyste jimi pro jejich nepatrnosť nepohrdl. Shlink a Garga odcházejí.
SKINNY -1 když to tady za nic'nestálo,
i když člověku teklo za krk, je propuštění
přece jen velká křivda. ČERV • Nežvaň. Vysmívá se mu. Má pořád
ještě dojem, že jde o houbu v podlaze. SKINNY - Miluji vás, dámo. Způsob, jakým
člověku podáváte ruku... ČERV • Oho! Nemá už ani postel, ale ženu by .
do ní chtěl.
SKINNY ■ Pojďte se mnou. Budu pro vás pracovat. Pojďte se mnou.
PAVIÁN rovněžpopojde dopředu - Taková ubohost. Jsou tady děvčátka černá, zlaťoučká, růžová jako jablíčka! černošky, od pasu
79
po chodidla jako když je vyřežeš! Stehna kulaťoučká, žádné šavličky, jako má tahle! Jdi k čertu! Taková Papuánka! čtyřicet dolarů za Papuánku! SHLINK ve dveřích volá zpátky ■ Ano, to je všecko.
ČERV • Ne, jsi barbar. A nevděčník! Dáma je nevinná, a kouří snad fajfku? Nemá sice zkušenosti, ale kdo může tvrdit, že v ní není žár? čtyřicet dolarů, a všecko za tuto dámu.
SKINNY • Cokoliv chcete!
PAVIÁN • Bez pudru samozřejmě, ve stavu syrovém, holé maso. Pane, to jsou zeměpisné šířky! Sedmdesát dolarů za to kotě!
MARIE ■ Zastaňte se mne, mister Shlink!
SHLINK Jsem ochoten se vás zastat.
MARIE- Souhlasíte s tím, abych mu náležela?
SHLINK • Tady vás nikdo nemiluje. A on vás miluje.
GARGA vstoupil • Líbí se ti na trhu? Je tady spousta dřeva a teď se licituje i o pár liber masa! Džiu-džitsu se říká tomu mrštnému, radostnému umění, že?
SHLINK zneklidnM k němu přistoupí • Neusnadňujete si to příliš?
MARIE Gargovi • Měl jsi mi přijít na pomoc. Musíš se mnou ihned odejit, Georgi, stalo se něco strašného. Možná, že to neskončí ani po mém odchodu. Jsi slepý. Copak nevidíš, jak prohráváš? Vzadu hluk dvou kytar a bubnu; chorál dívek: Ježíš se hříšníků ujímá.
GARGA • Vidím, že se chceš ztratit. Tohle je močál, který tě pohltí. Tohle je něco pro tebe, Marie! Pochoduje k tobě Armáda spásy,1 Marie! Vstane od stolku, zajde dozadu. Hej! Hola! Armádo spásy!
ČERV Marii - Valí se tudy řeka a večer tu straší utopené krysy. Vraťte se k rodičům!
GARGA • Dost! Whisky skliďte! Shlink se do
toho pouští, ale Marie práci převezme. Pojďte sem, hoši! Shlink s hlubokým úklonem otevřel dřevěná vrata.
Vstoupí mladý muž od Armády spásy, za ním dvě dívky s kytarami a starý hříšník s bubnem. MUŽ - Voláte mě? ČERV • Haleluja! Armáda spásy! , GARGA ■ Kašlu na vaši činnost. Jestli potřebujete nějaký dům, tak tenhle můžete mít,
MUŽ ■ Bůh vám požehná.
GARGA - Možná. Shlinkovi. Tenhle dům a ty
papíry jste zdědil? SHLINK-Ne.
GARGA • Čtyřicet let jste pracoval? SHLINK-Usilovně.  Při čtyřech hodinách spánku.
GARGA • Přišel jste sem jako chudák? SHLINK - Bylo mi sedm let. Od té doby jsem
neúnavně pracoval. GARGA - Je to váš jediný majetek? SHLINK -Jediný.
GARGA muži • Tak vám tedy majetek tohoto muže daruji pod podmínkou, že si jménem sirotků a ožralů, kterým tento dům bude sloužit za přístřeší, dáte naplivat do tě vaší nesnesitelné vizáže.
MU Z - Jsem duchovní.
GARGA • Tak ji nastavte.
MUŽ ■ Nesmím.
GARGA • Na sirotky padá sníh. Ožralové hourhě hynou. Ale vy si obličej chráníte.
MUŽ • Ať se tak tedy stane. Zachoval jsem si tvář čistou. Je mi jednadvacet let. Asi k tomu máte důvod. Pochopte mě, prosím: Požádejte tu ženu, aby se obrátila.
MARIE - Zhnusíte se mi, jestli to uděláte.
MUŽ - To očekávám. Jsou lepší tváře než moje; není tváře, která by toho nebyla hodna.
GARGA - Plivněte mu do obličeje, Shlinku, jestli máte chuť.
MARIE • To není správné, Georgi, to neuznávám.
GARGA ■ Zub za zub, jestli se vám zlíbí. SHLINK přistoupl klidně k muži a plivne mu do tváře.
Červ se zařehtá, napravený hříšník zabubnuje.
MUŽ hrozí pěstmi, pláče • Odpusťte mi.
GARGA mu hodí papíry • Tady je darovací smlouva. Ta je pro Armádu. A tohle je pro vás. Dá mu revolver. A teď ven s vámi, \ vy prase!
MUŽ - Jménem své mise vám děkuji. Odchází s nemotornou poklonou. Chorály se nápadně rychle vzdalují.
GARGA ■ Zkazil jste mi legraci. Vaše surovost je bezpříkladná. Z těch papírových peněz si něco ponechám. Nezůstanu tady. To je totiž pointa, mister Shlinku z Jokohamy: Pojedu teď na Tahiti.
MARIE • To je zbabělost, Georgi. Když kazatel odcházel, bylo ti všelijak, dobře jsem to viděla. Všecko ze zoufalství!
GARGA • Přišel jsem sem úplně vyřízený. Duchovní výstřednosti dvou týdnů mě roztřásly. Naplil jsem mu do tváře: mnohokrát. On to spolkl. Pohrdám jím. Je konec.
MARIE-Fuj!
GARGA -Nechalas mě na holičkách. Zub za zub.
MARIE ■ Pokračuješ teď v boji sě mnou? Neznal jsi nikdy míru. Bůh tě potrestá. Nechci nic jiného než pokoj.
GARGA • A shánět rodičům na chleba v ku-revnickém pelechu. A prodávat koňský puch a tvrdit, že z tebe nevychází! Ať se ti v posteli daří a ať jsi dlouho živa na zemi! S ostatními odchází.
MARIE - Nechápu vás, mister Shlinku. Ale tam, kde jiným zbývá jenom jediná cesta, vy jich přece máte bezpočet, ne? Člověk má spoustu možností, ne? Vidím, že
člověk má opravdu spoustu možností. SHLINK pokrčí rameny, odvrátí se, odejde dozadu. MARIE jde za ním.
Světnice Gargovy rodiny
22. srpna, večer po sedmé hodině
špinavá mansarda. Vzadu před vikýřem záclona. John Gárga, Mal. Manky zpívá jakousi píseň.
JOHN • Přihodilo se tady něco, o čem se těžko mluví.
MANKY • Povídá se, že se váš syn George zamotal do záležitosti, ze které se člověk těžko vymotá. Že prý má něco s jedním žlutokožcem. Nějaký Malajec prý s ním něco provedl.
MAE • Do toho se člověk nesmí míchat.
JOHN - Jestli dostal vyhazov, tak se mužem jít pást.
MAE • Od útlého dětství nesnáší, aby cokoli
bylo nad ním. MANKY - Povídá sě, že jste svou dceru Marii
neměla dát do služby   k tomu žluto-
kožci.
MAE • Ano. Teď je i Ma už druhý týden pryč.
MANKY-Je přece jasné, že tohle všecko nějak spolu souvisí.
MAE • Když dcera odcházela, říkala, že jí v nějakém dřevařství nabídli deset dolarů týdně jen za to, když se jim bude starat o prádlo.
MANKY ■ Žlutokožec a prádlo!
JOHN • Ve městě, jako je naše, není vidět ani od jednoho baráku k druhému. Neumíte si vůbec představit, co to znamená, když člověk čte jen jedny noviny.
V HOUŠTINÁCH MĚST
81
MANKY • Nebo když si musi koupit jízdenku.
JOHN-Ti, co jezdí elektrikou, dostanou z toho možná...
MANKY • Rakovinu žaludku.
JOHN • Nevědí o tom. Ve Státech roste pšenice v létě v zimě.
MANKY • Ale nikdo vám nic neřekne, a najednou jste bez oběda. Jdete si za přísného dodržování čtvrtého přikázání se svými dětmi po ulici, a náhle držíte už jenom synovu a dceřinu ruku. Děti vám z ničeho nic zavalil písek. 1
JOHN • Haló! Kdopak to je? Ve dveřích stojí Garga.
GARGA • Zase žvaníte?
JOHN • Neseš konečně peníze za ty dva týdny? GARGA ■ Nesu.
JOHN - Jsi vůbec ještě v tom zaměstnání? Máš nový kabát! To ti asi někdo za něco dobře zaplatil, že? To je tvá matka, Georgi. Matce: Co tu stojíš jak Lotova žena? Přišel tvůj syn. Náš syn nás přišel pozvat na večeři do Metropolitan baru. Není tvůj synáček poněkud pobledlý? Nepřebral trošku? Pojďte, Manky, pojďte si na schody zakouřit! Oba odcházejí,
MAE • Prosím tě, Georgi, ty s někým něco máš?
GARGA • To tady u vás někdo byl? MAE - Ne.
GARGA • Budu muset odejet. MAE • Kam?
GARGA ■ Někam. Vždycky se hned vylekáš. MAE-Nechoď!
GARGA • Musím. Kdosi kohosi urazí. To je pro toho druhého nepříjemné. Ale ten kdosi dá zase třebas celé dřevařství za to, aby mohl kohosi urazit. To je samozřejmě ještě nepříjemnější. V takovém případě by vlastně ten, koho urazil, měl co nejrychleji odcestovat, ale poněvadž by to
pro toho druhého bylo příliš příjemné, nedá se snad udělat už ani tohle. Každopádně potřebuje být svobodný. MAE • A nejsi?
GARGA ■ Ne. Zámlka. Nejsme svobodní. Začíná to ráno kafem, a když jsi opice, tak bitím, v poledne matčiny slzy solí dětem oběd a její pot jim pak pere košile, a člověk to má zajištěno až' do doby ledové, a kořen toho je v srdci. A když dospěje a chce se do něčeho pořádného pustit, tak zjistí, že ho zaplatili, zasvětili, orazítkovali a za vysokou cenu prodali, takže nemůže ani svobodně chcípnout.
MAE • Řekni, co ti vlastně je.
GARGA - Nemůžeš mi pomoct.
MAE • Můžu. Neopouštěj otce. Jak se tu máme uživit?
GARGAjí dává peníze • Propustili mě. Ale tady
máš peníze na půl roku. MAE • Máme starost, že jsme už neslyšeli o tvé
sestře. Doufáme, že je pořád ještě v tom
místě.
GARGA - Nevím. Radil jsem jí, aby od toho Malajce odešla.
MAE - Já vím, že s tebou nemůžu mluvit jako. druhé matky.
GARGA • Ach, celá ta spousta druhých lidí, ta spousta dobrých lidí, celá ta spousta druhých a dobrých lidí, co stojí u soustruhů a vydělávají si na chleba a vyrábějí spoustu dobrých stolů pro spoustu dobrých pojídačů chleba, celá ta spousta druhých dobrých výrobců stolů a pojídačů chleba se spoustou svých dobrých rodin, kterých je tolik, celé houfy jich už jsou, a nikdo jim nekazí radost a nikdo je nedopraví dobře míněným kopancem do onoho dobrého druhého světa a žádná potopa je neutopí, zpívajíc „Bouřná je noc, už moře se vzdouvá".
MAÉ ■ Ach Georgi!
I
GARGA ■ Ne, neříkej Ach Georgi! Špatně to snáším, nechci to už slyšet.
MAE ■ Už nechceš? Ale co já? Jak se mám uživit? Zdi jsou špinavé a kamna už další zimu nevydrží.
GARGA • Ach matko, je nabíledni, že dlouho už nevydrží kamna ani zdi.
MAE • To je tvá odpověď? Copak jsi slepý?
GARGA-A ni chleba v almaře už dlouho nevydrží a ani šaty na těle a ani tvoje dcera ne!
MAE - Jen si křič! Jen hulákej, aby to všichni slyšeli. Jak jé všecko marné a jak je dřiny víc a víc a jak je člověka pořád míň a míň! Ale jak se mám uživit? Po celý dlouhý čas, který mi ještě zbývá.
GARGA • Když je tak zle, tak přece řekni, proč tomu tak je.
MAE • Ty to víš.
GARGA ■ No právě.
MAE - Jakým tónem to říkáš? Co si myslíš, že jsem vlastně řekla? Nechci, aby ses na mě tak díval! Já jsem tě porodila a krmila mlékem a pak chlebem a bila jsem tě. Měl by ses na mě dívat trochu jinak. Ať si mužský je jaký chce, ani nemuknu, když se pro nás dřel.
GARGA • Pojď se mnou. Prosím.
MAE-Co říkáš?
GARGA • Prosím, abys šla se mnou na jih. Budu tam pracovat, kácet stromy. Postavíme si srub a ty mi budeš vařit. Nutně , tě potřebuji.
MAE • Komu to povídáš? Větru? Ale až se vrátíš, tak se tady podívej, kde jsme byli po celou dobu, která nám ještě zbyla. Zámlka. Kdy půjdeš?
GARGA ■ Hned.
MAE • Nic jim neříkej. Všecko ti nachystám a ! uzlík ti dám pod schody.
GARGA • Děkuji ti. MAE - Je dobře. Oba odcházejí.
ČERV opatrní vejde a čmuchápo světnici,
MANKY • Haló, kdo tam? Vstoupí s Johnem.
ČERV - Já. Džentlmen. Mister Garga? Jste zřejmě mister John Garga?
MANKY - Co tady pohledáváte?
ČERV - Já? Nic! Mohl bych snad mluvit s vaším panem synem? Totiž, jestli se už vykoupal.
JOHN-Oč jde?
ČERV vrtí smutně hlavou ■ Moc přívětivý právě nejste! Ale kdepak odpočívá vážený pan syn? Jestli vás ta otázka příliš neobtěžuje.
JOHN • Sel pryč. A vy táhněte k čertu! Tady není informační kancelář. Mač vstoupí.
ČERV ■ Och škoda! Škoda! Váš pan syn nám náramně schází, pane. A je to taky kvůli vaší dceři, jestli vás to opravdu zajímá.
MAE • Kde je?
ČERV ■ V jednom čínském hotelu, mylady,
v jednom čínském hotelu. JOHN ■ Cože? MAE-Marie!
MANKY • Co to má znamenat? Co tam dělá? Mluvte!
ČERV-Nic tam nedělá. Jí. Mister Shlink vzkazuje vám i vašemu synovi, aby si pro ni přišel, že je moc drahá, že moc leze do peněz. Dáma má totiž požehnaný apetýt. Neudělá krok. Pronásleduje nás nemravnými návrhy, ano, demoralizuje celý hotel, přivede nám na krk policii, pane.
MAE - Johne!
ČERV křičí ■ Zkrátka a dobře, máme ji plné zuby.
MAE • Prokristapána!
MANKY - Kde je? Hned pro ni dojdu.
ČERV - Jo, dojdete. Jste snad jezevčík? Copak víte, kde ten hotel je? Vy, takový mladíček! To není tak jednoduché. Neměl jste dámu pouštět z oči. To všecko zavinil váš syn. Ať si pro tu čubku dojde sám, ať se
V HOUŠTINÁCH MĚST
83
r
laskavě o ni postará. Do zítřejšího večera, jinak zalarmujeme polícii.
MAE • Můjtybože! Tak nám přece povězte, kde je. Já nevím, kde je syn. Šel pryč, nebuďte tak bezcitný! Och Ma! Och Johne! Popros ho! Go se s Ma stalo, co se to děje? Georgi! Johne, co je to za město, co jsou to za lidi! Odejde. Do dveří vstoupí Shlink.
ČERV polekaně zabručí ■ Ano, já jsem... dům má dva vchody... Vytratí se.
SHLI.NK bodře - Jmenuji se Shlink. Měl jsem dřevařství a teď chytám mouchy. Jsem sám, nepotřebuji se o nikoho starat. Nedalo by se u vás nocovat? Zaplatím i za stravu. Viděl jsem dole na štítku jméno muže, kterého znám.
MANKY ■ Shlink se jmenujete? Tů tedy máte v opatrování dceru těchhle lidí.
SHLINK • Kdo to má být?
JOHN - Marie Gargová, sir, má dcera Marie Gargová.
SHLINK • Neznám. Neznám vaši dceru. JOHN ■ Pán, který tady zrovna byl... MANKY ■ Zřejmě z vašeho příkazu! JOHN • A který se zdejchl hned, jak jste vešel.
.SHLINK • Neznám toho pána. JOHN -Můj syn přece s vámi... SHLINK • Děláte si z chudého člověka blázny.
Samozřejmě, mě může urážet každý, bez
obav. Přišel jsem o majetek. Ani nevím,
jak se to vlastně stalo. . MANKY • Na to mám jedinou odpověď. Když
s brigou vjedu do přístavu, tak vím, kde
je mělčina.
JOHN - Důvěřuj, ale napřed se přesvědč, jestli důvěřuješ právem.
SHLINK - Vidím, že vás živitel opustil, že jste pro nedostatek šikovnosti zůstal sám, a to ve věku, kdy je třeba, aby se škvíry
ve střeše spravily, nemá-li vám sněžit na í hlavu. Nejsem necita a moje práce by pak taky měla smysl. i
JOHN-Důvody žaludek nenaplní. Nejsme
žebráci. Hlavy od slanečků se jíst nedají. ' Ale vaše opuštěnost nenarazila na srdce \ z kamene. Rád byste si opřel lokty o stůl v kruhu nějaké rodiny. Jsme chudáci.
SHLINK-Mně chutná všecko, můj. žaludek
stráví i oblázky. ;
JOHN • Komora je úzká. Jsme v ní už beztak 1 namačkáni jako slanečci. 1
SHLINK • Spím na zemi a skulím se tak, že zaberu jen kousíček místa. Radoval bych se jako děcko, kdybych měl kam složit hlavu. Zaplatím půl nájmu. j
JOHN • Dobře, já vám rozumím. Nechcete v nečasu čekat přede dveřmi. Buďte vítán pod naší střechou. /
MAÉ vstoupí ■ Musím rychle do města, než bude tma.
JOHN- Vždycky když tě potrebujú, jseš pryč.
Vzal jsem tohoto muže na byt. Nikoho '■ nemá. A poněvadž tvůj syn utekl, je místo po něm volné. Podej mu ruku. i
MAĚ - My přišli z venkova.
JOHN • Go to tam v koutě kutíš? ■■: MAE • Dávám si pod schody postel. JOHN - Kde máte věci?
SHLINK-Žádné nemám. Madame, vyspím se pod schody sám. Nechci být vtíravý. Má ruka se vás ani nedotkne. Vím, že je ,; potažena žlutou kůží, >
MAE chladně ■ Sama vám podám ruku. ;
SHLINK • Toho nejsem hoden. Já to myslel
doslovně. Vy ale, s prominutím, myslíte i něco jiného. i
MAE ■ Otevřu večer okno nad schody. Odejde.
JOHN-Je náramný dobrák. •!
SHLINK. • Bůh jí žehnej. Jsem poctivec, ne- 1 žádejte, aby má ústa promluvila, mám i v nich jedině zuby. J
n
4.
čínský hotel Ráno 24. srpna Skinny. Pavián. Jane.
SKINNY ve dveřích ■ Copak vůbec nepomýšlíte na to pustit se zas do nějakého obchodu?
PAVIÁN v houpací síti, zavrtí hlavou ■ Šéf špa-ciruje po přístavní hrázi a kontroluje už jenom pasažéry lodí, co odplouvají na Tahiti, Ztratil se mu totiž chlápek s celou jeho duší a s celým jeho majetkem, a možná že zrovna na Tahiti. Toho hledá. Všecko, co mu zbylo, sem nanosil a tady uskladnil, takřka každého vajgla. 0 Jane. A tahle dostává už od něho tři týdny zadarmo najíst. Taky sestru toho chlápka tady ubytoval. Nikdo neví, jaké s ní niá úmysly. Někdy si spolu povídají celé noci.
SKINNY • A vy jste se od něho dali vyhodit a teď mu tady všecko platíte a ke všemu ještě i těm, co jsou s ním?
PAVIÁN - Těch pár dolarů, co vydělá nošením uhlí, dává rodině toho chlápka, ke které se nakvartýroval, ale u které bydlet nesmí, poněvadž ho tam neradi vidi. Ten chlápek ho prostě obral. Lacino se zmohl na cestu na Tahiti a jemu vložil na ramena kládu, která může každou chvilku spadnout; do pěti měsíců s ním totiž u soudu budou chtít mluvit o tom, že dřevo prodal dvakrát.
SKINNY • A takový vrak živíte?
PAVIÁN • Potřeboval nějakou legraci. Takový člověk si úvěr zasluhuje. Jestli se ten chlápek už neobjeví, tak do tří měsíců zase hraje v dřevařství prim.
JANE polooblečená, líčí se • Vždycky jsem tušila, že takhle jednou skončím: v čínském abštajgu.
PAVIÁN • Nemáš ani ponětí, co s tebou ještě všecko zamýšlejí. Za zástenou dva hlasy.
MARIE - Pročpakse mě nikdy ani nedotknete? Pročpak máte na sobě pořád ten kouřem prosáklý pytel? Mám pro vás oblek, jaký nosí jiní páni. Spím špatně; mám vás ráda.
JANE ■ Pst! Poslouchejte! Už spolu zase mluví.
SHLINK • Nejsem toho hoden; v pannách se nevyznám. A mimoto si jsem po léta vědom toho, že má rasa páchne.
MARIE • Ano, páchne. Páchne, to je pravda.
SHLINK • Neměla byste se tak rozežírat. Podívejte: mám tělo jako hluché. Dokonce i kůže je tím postižena. Lidská kůže je v normálním stavu příliš tenká pro tenhle svět, proto se člověk snaží, aby nabyla na tloušťce. Kdyby se její růst dal zastavit, tak by tahle metoda byla mimo každou pochybnost. Kousek vydělané kůže například zůstaiie, jaký je, ale kůže na tobě roste, je pořád tlustší a tlustší.
MARIE - Je to snad proto, že nemůžete najít soupeře?
SHLINK-V prvním stadiu má například stůl ještě hrany; ale potom, a to je na tom to nesympatické, je jako guma. A ve stadiu, kdy kůže zesílila, už není ani stůl, ani guma.
MARIE - Odkdy trpíte touhle nemocí?
SHLINK • Od mládí, od doby, kdy jsem vesloval na řece Jang-c'-tiangu. Reka mučila džunky. Džunky mučily nás. Jeden chlap nás kopal do obličeje, kdykoli prošel kolem. V noci byl člověk líný obličejem uhnout. Ale ten chlapík kupodivu nebyl nikdy dost líný. My zase měli na trápení
V HOUŠTINÁCH MĚST
85
kočku; utopila se, když jsme ji učili plavat, ačkoliv nám chytala krysy, které nám běhaly po těle. Všichni tihle lidé byli postiženi tou nemocí.
MARIE • Kdy jste  byl na Jang-c'-tiangu?
SHLINK ■ Leželi jsme brzy zrána v rákosí a cítili jsme, jak se v nás nemoc rozlézá.
ČERV vstoupí • Toho chlápka musel sebrat vltr. V celém Chicagu po něm není stopy.
SHLINK • Uděláte dobře, když se prospíte. Vystoupí. Zase nic?
Odchází;   otevřenými   dveřmi   vniká hluk probouzejícího se Chicaga, Mik mlékařů, drkotání kár s masem. MARIE-Teď se Chicago probouzí křikem mlékařů a hlasitým kodrcáním kár s masem a novinami a svěžím ranním vzdouškem. Nebylo by špatné odejít a umýt se někde ve vodě, savana i asfalt mají něco do sebe. Savanou, kde jsme dřív bývali, teď například vane chladný větřík, to vím docela jistě. PAVIÁN ■ Umíšještě malý katechismus, Jane? JANE vřeStí ■ Bude hůř, bude hůř, bude hůř. Zaiínají uklízet,  vytahují žaluzie, stavějí rohožky ke zdi. MARIE • Pokud jde o mě, nestačím s dechem. Chci spát s mužem a neumím to. Ženských je jako psů, žlutých i černých, ale já to neumím. Jsem jak rozbitá. Tyhle zdi jsou jako z papíru, nedá se v nich dýchat, mělo by se to všecko zapálit. Kdepak jsou sirky, taková černá škatulka? Aby sem mohla voda. Och, jestli uplavu, budou mě dva kusy a uplavou dvěma různými směry. JANE • Kam zmizel?
PAVIÁN ■ Vizitýruje obličeje těch, co odjíždějí, protože Chicago je pro ně příliš kruté.
JANE • Fouká východní vítr. Lodě na Tahiti vytahují kotvy.
Týž hotel
O měsíc později, 19. nebo 20. září špinavá ložnice. Chodba. £asrfefťj! salónek, v němž možno pít whisky. Červ. George Garga. Manky. Pavián.
ČERV mluví z chodby do salónku ■ Přece jen ne-odplachtil. Harpuna sedí hlouběji, než jsme mysleli.  Předpokládali jsme, že chlápka spolkla země, a teď leží u Shlinka v pokoji a líže si rány. GARGA v ložnici ■ „Ve snech ho nazývám svým pekelným manželem." Shlinka, toho psa. „Jsme rozloučeni od stolu i od lože, nemá už kde pobýt. Jeho nevěstinka kouří viržinka a vydělává si něco do punčochy." Tak je to se mnou! Směje se. MANKY v salónku za sklem ■ Život je podivný. Já za svou osobu jsem znal například muže, který byl prima, ale miloval jakousi ženu. Její rodina třela bídu. Měl u sebe dva tisíce dolarů, ale dopustil, aby mu před očima umírala hlady, Poněvadž on tu ženu miloval těmi dvěma tisíci, jinak by ji byl nedostal. Je to darebáctví, ale copak je príčetný? GARGA • „Hleďte, jsem hříšník. Miloval jsem poušť, spálené sady, zpustošené krámy, ohřáté nápoje. Ale mýlíte se. Jsem bezvýznamný človíček." S, mister Shlinkem z Jokohamy nemám nic společného! PAVIÁN-Jo, například obchodník dřevem. Nikdy ani stopa po nějakých citech. Ale jednoho dne vášeň způsobila, že se mu ten obchod úplně vysmekl z ruky. A teď tamhle dole nosí uhlí. Měl v moci celou čtvrť.
ČERV ■ Přijali jsmeho tady jako čistokrevného
psa, který pozbyl sil. Ale jestli se teď nezbaví té své kůstky, která se zase šťastně našla, tak je i s naší trpělivostí konec.
GARGA • „Budu jednou jeho vdovou. Jistě, ten den je již zatržen v kalendáři. A půjdu za jeho rakví v čistém spodním prádle, hezky zeširoka v hřejivém slunci."
MARIE vstoupí s košem jídla • Georgi!
GARGA • Kdo je to? Pozná ji. Ty ale vypadáš! Jak špinavá onuce!
MARIE ■ Ano.
ČERV do salónku - Je úplně na mol. A teď mu přišla na návštěvu sestra. Řekl jí, že je špindíra. Kde je starý?
PAVIÁN • Přijde, dneska přijde. Dopravil jsem Jane sem. Má to být asi vnadidlo. Bojuje se na plné pecky.
JANE vrtí klovou ■ Nerozumím vám. Dejte mi napít. Džin.
MARIE - Jsem ráda, žes měl o mně přece jen lepší mínění. Proto se divíš, že mě vidíš tady. Taky já ti asi připomínám doby, kdy jsi s puky na kalhotách býval v sobotu večer při shimmy a ragtimů pýchou žen a kdy jsi holdoval j edině tabáku, whisky a lásce, neřestem, které se mužům promíjejí. Jen si vzpomeň, Georgi. ^ámřia. Jak žiješ?
GARGA lehce • Večer je tady zima. Chceš
něco? Máš hlad? MARIE lehce, vrtí hlavou, dívá se na něho • Ach
Georgi, od nějaké doby krouží nad námi
supi.
GARGA lehce ■ Kdys byla naposled doma? MARIE mlčí,
GARGA ■ Ze prý sem chodíváš. MARIE ■ Chodívám. Kdopak se asi stará doma o naše?
GARGA chladnokrevně • Mohu tě uklidnit. Zaslechl jsem, že se někdo o ně stará. Ale vím taky, co provádíš ty. A vím taky všelicos o jednom čínském hotelu.
MARIE - Je příjemné být tak chladnokrevný, Georgi? GARGA.na ni hledí.
MARIE ■ Nedívej se mi do očí. Já vím, že jsi
katolík. GARGA • Spusť!
MARIE • Mám ho ráda. Proč nic neříkáš?
GARGA ■ Měj ho ráda! To ho zeslabí!
MARIE ■ Prosím tě, nedívej se pořád do stropu — nejsem s to ho získat!
GARGA • To je hanebnost!
MARIE - Já vím. — Ach Georgi, jsem úplně zničená, že ho nemůžu získat! Jak ho spatřím, celá se rozklepu a řeknu vždycky něco, co bych nemela.
GARGA • Nemohu ti poradit, co bys mu měla říkat! Zena, kterou se pohrdá! Měl jsem jednu, nestála za flašku rumu, ale muže přilákat dovedla! Vyplatilo se to s ní. Toho, co umí, si ovšem taky byla vědoma.
MARIE- Říkáš věci, které mi lezou na mozek jak ostrá kořalka. Jen jestli jsou dobré! Ty to musíš vědět. Ale teď ti rozumím. Shlink vstoupí do chodby.
ČERV - Říkám vám ze zkušenosti: Celé lidstvo podlehlo papírovým snům sakumprásk s mozoly i chlupy. A nic není papírovějšího než opravdový život! Marie Gargová se obrátí a narazí na Shlinka. SHLINK • Vy tady, miss Gargová? MARIE • Když se žena vyzná muži ze své lásky, prohřeší se proti dobrým mravům. Moje láska k vám nesvědčí o ničem, rozumíte? Nic na vás nechci. Není tó pro mne lehké, co vám říkám. A je to možná samozřejmé. GARGA vystoupí z ložnice • Zůstaň tady, Ma. Zabloudili jsme do města a máme přitom obličeje venkovanů..Nemusíš našlapovat na špičky. Musíš j edině to, co chceš. MARIE- Ano, Georgi. GARGA - Je to tak. On dře jako kůň a já se
V HOUŠTINÁCH MĚST
87
I l'l
zatím povaluju ve své absintové louži. SHLINK • Dobyvatelé světa rádi leži na zádech.
GARGA • Majetní pracují.
SHLINK • Máte starosti?
GARGA Shlinkosi • Vždycky si mě zvážíte zrovna ve chvíli, kdy vám vidím do obličeje. Vsadil jste na špatného koně? Váš obličej zestárl.
SHLINK • Děkuji vám, že jste na mne nezapomněl. Měl jsem pomalu dojem, že jste někde na jihu. Prosím za prominutí. Dovolil jsem si prací svých rukou podpořit vaši nešťastnou rodinu.
GARGA - Je to pravda, Ma? Já to nevěděl. Ježek si hledá pelech? Vychutnáváte drzost, se kterou živíte mou rodinu? Abych se vám nesmál! Odchází levou stranou do ložnice, ulehne a směje se.
SHLINK jde za nim • Smějte se, miluji váš smích. Váš smích je mým sluncem. Bylo tady nevlídno. Bylo zlé vás nevidět. Jsou tomu už tři týdny, Gargo.
GARGA-Byl jsem vcelku docela spokojen.
SHLINK-Ano, žijete si jako v peřinkách.
GARGA - Jenom páteř mi od samého válení slábne, už je jak rybí kůstka.
SHLINK - Jaká bída, musit žít. Člověk si žije v peřinkách a peřinky za nic nestojí.
GARGA • Pro mne má život ještě jiný smysl, nežli si o vás rozkopávat střevíce.
SHLINK • Prosím, abyste na mou maličkost, jakož i na mé úmysly nebral sebemenší ohledy. Ale přece jenom zde jsem. Mu-. site-li se už vzdát, pak nemůžete bojiště vyklidit jen tak beze všeho.
GARGA • Přesto se vzdávám. Stávkuji. Házím do ringu ručník, čím to, že jsem se do vás takhle zakousl? Jste malý, tvrdý arakový oříšek, člověk by jej měl vyplivnout, poněvadž ví, že je tvrdší než chrup, že je to skořápka bez jádra.
V HOUŠTINÁCH MĚST
SHLINK potěšen ■ Všemožně se vám snažím poskytnout světlo, jaké k tomu, potřebujete. Vystavím se vám pod každým světlem, mister Gargo. Jde do světla.
GARGA ■ Chcete tady vydražit svou duši, podobanou od neštovic? Jste otrlý vůči bolestem? Zatvrzelý?!
SHLINK • Rozkousněte ten ořech.
GARGA • Stahujete se na mou pozici. Pouštíte se do metafysickéhobojeajsouz tohojatky.
SHLINK • Narážítenatuvěcsvašísestrou?Ne-porážel jsem nic, nad čím byste držel ruku.
GARGA • Mám jenom dvě ruce. Co je pro mne člověk, to vy polykáte jako flák masa. Odhalujete mi pomocné zdroje tím, že jejich pramen, zacpáváte. Používáte k tomu mých rodinných příslušníků., Žijete z mých zásob. Jsem hubenější a hubenější. Dostávám se do metafysiky! A vy si ještě troufáte vyklopit mi tohle všecko na hlavu!
MARIE-Prosím tě, Georgi, nemohla bych jít? Uhýbá dozadu.
GARGA ji pfitáhne dopředu • Naopak! Zrovna jsme začli o tobě mluvit. Zrovna teď padl na tebe můj zrak.
SHLINK • Mám to neštěstí, že vždycky šlápnu na měkké místo. Ustupuji, Poznáváte cenu svých náklonností, teprve když jejich objekty skončily v márnici, a já cítím potřebu vás seznamovat s vašimi náklonnostmi. Ale prosím pokračujte, už vám naprosto rozumím.
GARGA • Ale vždyť oběti přináším já. Zdráhám se snad?
MARIE • Nech mě odejít. Bojím se tady.
GARGA - Sems vámi! Běží na chodbu. Založme rodinu!
MARIE • Georgi!
GARGA • Zůstaň! Dovnitř: Chovejte se jako
člověk, pane! SHLINK • Nebráním se ani minutu.
GARGA - Ty toho muže miluješ ? A on zůstává
pasivní? MARIE pláče.
SHLINK • Doufám, že své síly nepřeceňujete.
Běží Zpět do ložnice. GARGA-Bez starosti. Bude to pokrok. Je
čtvrtek večer, co? Tohle je ten čínský
hotel. Tady to je moje sestra Marie ' Gargová, že? Vyběhne. Pojď, Ma! Má
sestra! Tohle je mister Shlink z Jokohamy.
Chce ti něco říct. MARIE • Georgi!
GARGA dojde pro pití ■ „Uprchl jsem na okraj města, kde ve žhnoucích trnitých keřích bíle klečí ženy s křivými oranžovými tlamami."
MARIE • Za oknem se už dělá tma a já bych dnes chtěla jít domů.
SHLINK - Půjdu s vámi, jestli dovolíte.
GARGA ■ „Jejich vlasy byly černě nalakované, úžasně křehké skořápky, jejich oči vysušily vichry prostopášností opilého večera a objetí pod širým nebem."
MARIE tiše - Neproste mě o to, prosím vás.
GARGA • „Šatičky tenké jako třpytné hadí kůže a jakoby promáčené nepřetržitými dešti pleskaly do stále vzrušených údů."
SHLINK ■ Opravdu vás o to prosím. Nikomu nic nepředstírám.
GARGA • „A tyje zcela zakrývají až po nehty u nohou, do nichž je zalita měď; Panna Maria v oblacích kvůli tomu nad svými sestrami bledne závistí." Vrací se, dá Shlinkovi sklenku. Nechcete se napit? Pokládám to za nutné.
SHLINK • Proč pijete? Pijáci lžou.
GARGA • S vámi se bavit je náramná legrace. Když piju, tak polovička mých myšlenek klesá ke dnu. Odvádím je do země, zdají se mi tak lehčí. Napijte'se!
SHLINK • Musím? Jenom jestli si to výslovně přejete.
GARGA • Zvu vás, a vy se zdráháte... SHLINK • Nezdráhám se. Ale zbyl mi jedině mozek.
GARGA/ioíWi • Prosím zaprominutí, vezmeme si to na holport: Uberete si zkrátka trochu mozku. Až se napijete, budete schopen milování.
SHLINK se poněkud obřadně napije - Až se napiji, budu milovat.
GARGA křičí do ložnice • Nechceš sklenku, Ma? Ne? Proč si nesedneš?
PAVIÁN • Drž hubu! Až doteďka jsem je slyšel mluvit. Teď mlčí.
GARGAAfcrfi -To je ta černá díra. Teď uplývá čtyřicet let. Neříkám ne. Podlaha se hroutí. Zjevují se stoky, ale chtíče stok jsou příliš mdlé. čtyři sta let jsem snil o jitrech na moři, v očích jsem míval slaný vítr. Jak bývalo kluzko! Pije.
SHLINK zkroušeně • Prosím vás o ruku, miss Gargová. Mám se před vámi pokorně vrhnout na kolena? Prosím vás, pojďte se mnou. Miluji vás.
MARIE běžido salónku • Pomoc! Prodávají mě!
MANKY ■ Tady jsem, holčičko.
MARIE - Já věděla, že budete tam, kde jsem já.
GARGA • Závan větru odchlipuje škvíry mezi stěnami. Jako při opeře.
SHLINK zařve ■ Pojďte z baru, Marie Gargová, jestli je vám libo.
MARIE vyjde ze salónku.
SHLINK • Nezahazujte se, prosím, miss Gargová.
MARIE ■ Chtěla bych do nějaké komůrky, do úplně prázdné komůrky. Nechci toho moc, nikdy toho už moc chtít nebudu, na mou duši, Pate.
GARGA • Braňte svou šanci, Shlinku.
SHLINK - Myslete na léta, která neutečou, Marie Gargová, a na to, že teď jste
89
MANKY • Pojďte se mnou, mám čtyři sta liber, budete mít v zimě střechu nad hlavou, astrašidla uvidíte leda na divadle.
SHLINK • Prosím vás, Marie Gargová, není-li vám to proti mysli, pojďte se mnou. Budu se k vám chovat jako ke své ženě, budu vám sloužit, a jestli vás jedinkrát urazím, tak se ve vší diskrétnosti oběsím.
GARGA • Nelže. S určitostí nelže. Když s ním budeš, dostane se ti toho po centech. Zajde do salónku.
MARIE • Ptám se vás, Pate: máte mě rád, i když vás já ráda nemám?
MANKY • Myslím, že mám. A nikde mezi nebem a zemí není psáno, že vy mě ráda nemáte, děvčátko.
GARGA ■ Aha, to jsi ty, Jane. Likviduješ koktaily? Moc podobná už si nejseš. Všecko jsi prodala?
JANE • Odstraň ho, Paviáne. Nesnáším už ten jeho ksicht. Obtěžuje mě. I když už si . nežijú jak prase v žitě, tak přece jen nemám zapotřebí, aby se mi někdo posmíval, Pave.
PAVIÁN • Přerazím každému nos, kdo by tvrdil, že jseš stará galoše.
GARGA • Krmili i tebe? Máš ksicht oblízaný jak citrónovou zmrzlinu. Sakra — a ty sis chodila v nóbl hadrech jak nějaká od opery! A teď jako bys byla celá zasypaná černým pudrem. Ale moc si na tobě považujú, žes nepřišla sama od sebe, když na tebe dělaly už jenom mouchy, ty moje ožralá slepičko.
MARIE - Tak pojďme. Byla bych vám ráda vyhověla, Shlinku, aie nemůžu. To není z nafbukanosti.
SHLINK - Jestli chcete, zůstaňte. Jestli se vám můj návrh nezdá, nebudu jej opakovat, ale nedopusťte, aby vás ta černá díra spolkla. Je spousta míst, kde před jedním mužem budete bezpečná.
GARGA • Ale ne pro ženu. Nechte toho, Shlinku. Copak nevidíte, kam míří? Kdybys byla dala přednost střeše nad hlavou, mohlas ještě sedět u košil, Jane.
SHLINK ■ Napijte se, Marie Gargová, než se pustíte do milování!
MARIE • Pojďte, Pate, tady není vhodné místo. Tohle je tvoje žena, Georgi? Je to ona? Jsem ráda, že jsem ji ještě zahlédla. Odchází s Mankym.
SHLINK volá za ní - Neopustím vás. Vraťte se, až prohlédnete!
PAVIÁN - Je to galoše, džentlmen, ale trochu velké číslo! SmSje se.
G AR GA jí svíčkou posvítí na Sklínka ■ Váš obličej je v pořádku. Odbýváte mě svou dobrou vůlí.
SHLINK • Oběti jsou na obou stranách značné. Kolik lodí potřebujete k cestě na Tahiti? Mám vám místo plachty vytáhnout na stěžeň svou košili nebo košili vaší sestry? Nakládám vám na hřbet její osud. Otevřel jste jí oči, objasnil jste jí, že je na věčné časy objektem mužů! Doufám, že jsem vám nic nepřekazil. Byl bych ji téměř dostal jako pannu, zatímco vy jste mi určil zbytky. Nezapomeňte také na svou rodinu, kterou tu zanecháváte! Ted jste viděl, co obětujete.
GARGA - Všecky je teď oddělám. Vím to. -Jsem připraven vás předejít. Chápu také, proč jste je tak vykrmil z peněz, které jste si vydělal nošením uhlí. O tu legraci se připravit nedám. Přijmu teď i tohle zvířátko, které jste mi laskavě rezervoval.
JANE • Nedám se urážet. Nikoho na světě nemám, živím se sama.
GARGA-A teď vás žádám, Shlinku, abyste mi vydal peníze z onoho dvakrát prodaného dřeva. Doufám, že jste mi je uschoval. Přišel jejich čas. Shlink vyjme peníze a dá mu je.
GARGA -Jsem na mol. Ale přestože jsem na mol, Shlinku, mám dobrý nápad. Vynikající nápad! Odchází s Jane.
PAVIÁN - To byly vaše poslední peníze, pane. Kde jste je vůbec vzal? Ještě se vás na to jednou zeptají. Firma Broost a spol. to dřevo, které zaplatila, už urgovala.
SHLINK ho neposlouchá. Židli. Všechny židle jsou obsazeny a nikdo nevstává. Rýži a sklenici vody.
ČERV • Pro vás tady už žádná rýže není, pane. Jste se svým kontem na dně.
Michiganské jezero Koncem září Houští. Shlink. Marie.
MARIE ■ Stromy jakoby ověšené lidským lejnem, nebe,, že si na ně můžeš pomalu sáhnout — jak je mi lhostejné. Zábne. Jsem prokřehlá jako křepelka. Nemohu si pomoct.
SHLINK - Jestli vám to pomůže, miluji vás.
MARIE - Zahodila jsem se. Jak hořkým plodem se mi stala má láska. Jiným je hej, když milují, ale já se tady mořím a vadnu. Tělo mám poskvrněné.
SHLINK - Jen povídejte, jak jste v koncích, ulehčí se vám.
MARIE • Ležela jsem v posteli s mužem, který byl jak zvíře. Mé tělo bylo docela hluché, a přece jsem se mu dala, mnohokrát, a ani trochu mě to nezahrálo. Kouřil si mezitím viržinka, byl to námořník! Jedině vás jsem mezi těmi tapetami neustále milovala a rostla z toho ve mně taková vášnivost, že to měl za lásku a
chtěl tomu učinit přítrž. Spánkem jsem se řítila do temnot. Nedlužím vám nic, ale mé svědomí přesto na mne řve, že jsem poskvrnila tělo, které patří vám, i když jste jím opovrhl. SHLINK - Je mi líto, že mrznete. Myslel jsem, že vzduch bude teplý a že bude tma. Nevím, co muži této země říkají svým milenkám. Jestli vám to pomůže: Miluji vás.
MARIE - Jsem tak zbabělá. Odvaha se mi ztratila s nevinností.
SHLINK • Však se zase očistíte.
MARIE - Měla bych možná zajít dolů k vodě. Kdybych to jen dokázala. Nejsem ještě hotová. Ach, to zoufalství. Srdce se nedá uklidnit! Všecko jsem jenom napůl. Vždyť snad ani nemiluji, je to jen ješitnost. Slyším, co říkáte, nejsem hluchá, mám uší, ale co z toho? Možná, že spím, že mě probudí, a možná, že dělám takové hanebnosti jen proto, abych měla střechu nad hlavou, a že se proto obelhávám a zavírám oči.
SHLINK ■ Pojďte, dělá se tady chladno.
MARIE - Ale listí je teplé a dobrotivější nežli nebe, které je příliš na dosah. Odcházejí.
MANKY přichází • Sem vede jejich stopa! K tomu aby měl člověk pěknou porci humoru v tomhle září. Raci se teď páří, v houštinách se ozývá milostný křik jelenů a je dovoleno střílet jezevce. Ale moje ploutve jsou studené a černé punčochy si omotávám novinami. Nejhorší je, kam se teď asi nakvartýrovala. Jestli se válí jako rybí kost v té zatracené zasvinené ko-řalně, čistou košili už na sebe nenavlékne nikdy. Samé fleky! .Och, Pate Manky-boddle, vyhlašuji nad tebou stanné právo! Jsem příliš slabý k obraně, i přecházím do útoku. Potvora se spolkne i s chlupy, tráveni se urychlí modlitbami, supi se
V HOUŠTINÁCH MĚST
91
podle stanného práva odstřelí a pověsí v mankyboddlovských rnuzeích. Brrrrr! Slova! Bezzubé, věty! Vytáhne z kapsy revolver. Tohle je nejchladnější odpověď! Flákáš se houštím kvůli ženské, prase staré! Na všecky čtyry! Sakra, takové roští — hotová sebevražda! Dávej bacha, Patičku! Kam ta ženská má jít, když je v rigolu až po krk? Nech toho, Patičku, zakuř si, zbašti něco, bouchačku zastrč! Chodem chod! Odejde.
MARIE se vrací se Shlinkem ■ Je to hnusné před Bohem i lidmi. Nepůjdu s vámi.
SHLINK • To jsou zpuchřelé city. Měla byste v sobě vyvětrat.
MARIE • Nemohu. Obětujete mě.
SHLINK • Musíte mít pořád hlavu v podpaží nějakého mužského, ať je to kdokoli.
MARIE • Nic pro vás neznamenám.
SHLINK ■ Nemůžete žít sama.
MARIE -Jak rychle jste se mne zmocnil, jako bych vám mohla uniknout. A jak se to podobalo oběti.
SHLINK - Jako bláznivá fenka jste běžela do houšti a jako bláznivá fenka z houští vybíháte.
MARIE -Jsem opravdu taková, jak říkáte? Jsem vždycky taková, jak říkáte. Miluji vás. Nikdy nezapomínejte, že vás miluji. Miluji jako bláznivá fenka. Tak to říkáte. Ale teď mi zaplaťte. Ano, mám chuť dostat zaplaceno. Dej te mi ty své bankovky, budu z nich žít. Jsem kokota!
SHLINK-Tváře máte celé mokré. Pěkná kokota!
MARIE ■ Nevysmlvejte se a dejte mi ty peníze. Nedívejte se na mne. To nejsou slzy, to je mlha.
Shlinkjí dává peníze. MARIE ■ Neděkuji vám, mister Shlinku z Jo-kohamy. Jde o jasný obchod, jeden druhému nemá co děkovat!
SHLINK • Tady nebuďte, tady nic nevyděláte! Odejde.
Světnice rodiny Gargovy
29. září 1912
Místnost je nacpána novým nábytkem. John Garga, Mač, George, Jane, Manky, všichni v nových šatech, při svatební hostině.
JOHN • Od doby, co člověk, o kterém se tady sice nerado mluví, který má jinak zbarvenou pleť, ale který chodí kvůli rodině té, s kterou má známost, dolů do uhelného distriktu, aby tam pro ni ve dne v noci pracoval, od doby, co tento člověk s jinak zbarvenou pletí v uhelném distriktu nad námi drží ruku, tak se to tady každým dnem a v každém ohledu lepší. Dnes umožnil našemu synovi Georgeovi svatbu, jaká by se slušela na prvního muže velké firmy, a vůbec o té svatbě nevěděl! Nové vázanky, černé obleky, ústa která jsou cítit... po whisky - uprostřed nového nábytku!
MAE ■ Není to divné, že ten člověk v uhelném distriktu tolik vydělává nošením uhlí?
GARGA - Já to jsem, kdo vydělává.
MAE ■ Vzali jste se přes noc. Nebylo to trošku moc narychlo, Jane?
JANE • Sníh může taky roztát. Kam se pak poděl? Stane se často, že volba padne na nepravého.
MAfi • Nejde o to, jestli je to ten pravý nebo nepravý, ale o to, aby člověk toho za chvilku nenechal.
JOHN - Žvásty! Sněz svůj steak a podej nevěstě ruku!
GARGA ji uchopí za zápěstí - Je to dobrá ruka. Je mi tady docela příjemně. Aťsi tapety odprýskávají, mám nové šaty, jim steaky, cítím na jazyku pachuť vápna, pokrývá mě vrstva malty na prst silná, vidím klavír. Ověnčete fotografii naší milé sestry Marie Gargové, narozené před dvaceti lety na venkově. Dejte slaměnky pod sklo. Příjemně se tady sedí, dobře se tady leží, černý vítr sem nepronikne.
JANE vstane • Co je s tebou, Georgi? Máš horečku?
GEORGE ■ Horečka mi dělá dobře, Jane.
JANE • Pořád si říkám, Georgi, co máš asi se mnou za lubem?!
GARGA • Co jsi tak pobjedlá, matko? Copak vám ztracený syn zas nedřepí pod střechou? Proč postáváte u zdi jako obrazy postříkané vápnem?
MAÉ • Myslím, že mluvíš o tom boji.
GARGA • Mám šváby na mozku, že? Dají se odehnat. Vstoupí Shlwk.
GARGA - Ach matko, vezmi steak a sklenku whisky a nabídni hostovi, který budiž vítán! Oženil jsem se totiž, dneska ráno. Vypravuj, milá manželko!
JANE • Hned jak jsme ráno, já a můj manžel, vstali, tak jsme rovnou z postele šli k šerifovi a řekli jsme: Dá se tady uzavřít sňatek? On na to: Znám tě, Jane — jestli -. pak taky navždycky u svého muže zůstaneš? Ale já přece viděla, že to je hodný člověk s vousem a že nic proti mně nemá, a tak jsem řekla: Život není přesně takový, jak si myslíte.
SHLINK ■ Gratuluji, Gargo. Jste člověk pomstychtivý.
GARGA • Ve vašem úsměvu je hrozný strach! Právem. Nejezte moc hltavě! Máte čas! Kde je Marie? Doufám, že je o ni dobře postaráno. Musí být uspokojena
stoprocentně! Bohužel pro vás momentálně není volná židle, Shlinku. Jedna židle chybí. Jinak se zařízení obnovilo a doplnilo. Jen se račte podívat na klavír! Je tu příjemně, toužím trávit večery u této své rodiny. Vkročil jsem do nové etapy svého života. Zítra se zase vrátím k panu Maynesoví do půjčovny knih.
MAE • Och Georgi, nerozpovídal ses příliš?
GARGA,-Jak slyšíte, nepřeje si má rodina, abych se s vámi nadále stýkal. Naše známost končí, mister Shlinku. Byla velmi výnosná. Výmluvně o tom svědčí nábytek. Jasně to dokazuje oblečení celé mé rodiny. Peníze v hotovosti také nechybějí. Děkuji vám. Ticho.
SHLINK • Smím vás požádat ještě o jednu laskavost, ve vlastní věci? Mám tady dopis od firmy Broost a spol. Vidím na, něm razítko.soudu ze státu Viržínia. Jak pozoruji, ještě jsem ten dopis ani neotevřel. Byl bych vám zavázán, kdybyste tak učinil za mne. Ať jde o cokoliv, z vašich úst mi bude každá, i ta nejhorší zpráva znít příjemněji.
GARGA čte.
SHLINK ■ Nějaký váš pokyn v této mé nej-vlastnější záležitosti by mi leccos velice usnadnil.
MAĚ • Proč nic neříkáš, Georgi? Co je s tebou, Georgi? Tvůj obličej zase vypadá, jako bys něco kul. Ničeho se tak nebojím. Skrýváte se za těmi svými tajnými myšlenkami jako za kouřovou clonou. A my čekáme jako dobytek, který jde na porážku. Říkáte: Počkejte trochu, jdete pryč a vrátíte se, nikdo vás už nepozná a my nevíme, co se s vámi stalo. Pověz mi, co máš v úmyslu, a jestli nic, tak to přiznej, abych se mohla podle toho zařídit. I já si musím svá léta nějak rozdělit.
V HOUŠTINÁCH MĚST
čtyři roky v tomhle městě plném železa a svinstva! Ach Georgi!
GARGA • Vidíš, špatná léta byla léty nej-krásnějšími, a ta teď končí. Nic mi neříkejte. Vy, moji rodiče, a ty, Jane, má ženo: Rozhodl jsem se jit do vězení.
JOHN ■ Co to mluvíš? Je tohle pramen, ze kterého pocházejí vaše peníze? Že skončíš ve vězeni, to jsi měl napsáno na čele, už když ti bylo pět let. Neptal jsem se, co se mezi vámi dvěma přihodilo. Ale že šlo o nějakou špinavost, tím jsem si byl jist. Ztratili jste půdu pod nohama. Kupovat klavíry a jít za mříže, přitáhnout sem celé koše steaků a připravit rodinu o existenci, je pro vás jedno a totéž. Kde je Marie, tvá sestra? Strhne si kabát a odhodí jej. Tady máte můj kabát, navlékl jsem si ho jen nerad. Snesu jakoukoli potupu, kterou mi toto město ještě chystá.
JANE • Na jak dlouho to bude, Georgi?
SHLINK Johnovi ■ Nějaké dřevo se prodalo dvakrát. A na to je samozřejmě vězení, poněvadž šerifa okolnosti nezajímají. Já, váš přítel, bych mohl šerifovi leccos objasnit, asi tak, jak to Standart Oil dělá při daňových přiznáních. Jsem ochoten vašeho syna vyslechnout, missis Gargová.
JANE • Nedej se obloudit řečmi, Georgi. Udělej, co uznáš za nutné, bez jakýchkoli ohledů. Já, tvoje žena, se za tvé nepřítomnosti postarám o domácnost.
JOHN se bfesknl směje • Chce se postarat o domácnost! Ženská, kterou včera sebrali na ulici. Chce nás živit penězi ze svých hříchů!
SHLINK Gargovi - Dal jste mi na srozuměnou, že na své rodině lpíte. Toužíte trávit své večery mezi tímto nábytkem. Leckterá vaše myšlenka zabloudí ke mně, k vašemu příteli, který se snaží, aby
V HOUŠTINÁCH MĚST
vám všem odklidil z cesty překážky. Jsem ochoten vás vaší rodině zachovat.
MAE • Nemůžeš do vězení, Georgi.
GARGA • Vím, matko, že tomu všemu nerozumíš. Jak těžké je ublížit člověku. Zničit jej, je holá nemožnost. Svět je příliš chudý. Je to velká dřina obdařit jej nějakými bojovými objekty.
JANE Gargovi - Teď filosofuješ, a střecha nám hnije nad hlavou.
GARGA Shlinkovi ■ Prosmejčete celý svět, a najdete sotva deset špatných lidí a ani jediný špatný skutek. Člověk hyne jenom z bezvýznamných příčin. Ne, teď likviduji. Dělám čára pod rozpočet a jdu.
SHLINK ■ Vaše rodina by ráda věděla, jestli vám na ní záleží. Koho nepodepřete, ten padne. Stačí slovo, Gargo!
GARGA • Dávám jim všem svobodu.
SHLINK • Shnijí na váš účet. Není jich už mnoho, dostanou třebas zrovna tak jako vy chuť uklidit stůl, rozřezat špinavý ubrus, vysypat z Šatů tabák. Všichni by sc po vás mohli opičit a chtěli by být svobodní a neslušní v pobryndaném prádle.
MAE • Buď zticha, Georgi, všecko, co říká, je pravda.,
GARGA • Konečně začínám trochu vidět, když přivřu oči. Ve studeném světle. Ale váš obličej nevidím, mister Shlink. Nemáte možná žádný.
SHLINK • Shledá se, že čtyřicet let není nic nežli špína, i vyhlásí se veliká svoboda.
GARGA • Tak jest. Sníh chtěl padat, ale bylo moc zima. Budou se zase jíst kuchyňské odpadky, člověk se jich zase nenají a já, já zabijú svého nepřítele.
JOHN • Od té chvíle, co jsem uviděl tebe, vidím jedině slabost, nic jiného. Jen jdi, opusť nás. Ať nám nábytek klidně odnesou!
GARGA ■ Četl jsem, že se nepatrné potůčky
pouštějí.do boje s celými pohořími. A já bych hrozně rád ještě zahlédl váš obličej, Shlinku, váš mléčný, zatracený, neviditelný obličej.
SHLINK • Nemám už chuť se s vámi bavit. Tři roky! Pro mladého člověka totéž co jediné bouchnutí dveřmi! Ale pro mne! Neměl jsem z vás užitek, jestli je vám to útěchou. Ale nezanecháváte ve mně ani stopu smutku, nyní, kdy se nořím do lomozu tohoto města, abych pokračoval v obchodování jako v dobách, než jsem vás poznal. Odejde.
GARGA • Zbývá mí už jen zatelefonovat pro policii. Odejde.
JANE 'Jdu do čínského baru. Policajty vidím nerada. Odejde.
MAE ■ Někdy si myslím, že ani Marie se už nikdy nevrátí.
JOHN - Je to její vina. Nač jim pomáhat, když se oddávají neřestem?
MAE • Kdy jindy by se jim mělo pomáhat?
JOHN - Nemluv tolik!
MAE si k němu sedne • Řekni mi, co si teď chceš počít.
JOHN - Já? Nic. Tyhle časy jsou pryč. MAE ■ Tys rozuměl tomu, co George chce udělat?
JOHN • Ano. Tak přibližně. Tím hůř pro nás. MAE • A z čeho chceš žít?
JOHN ■ Z peněz, které zbyly, a z klavíru, který se prodá.
MAE • Ten nám přece vezmou, poněvadž byl získán nekalým způsobem.
JOHN - Možná že pojedeme zpátky do Ohia. Něco podnikneme.
MAE vstane • Chtěla jsem ti ještě něco říct, Johne, ale nedokážu to. Nikdy jsem nevěřila, že by člověka mohlo tak najednou stihnout prokletí. Prostě sé to usnese na nebesích. Je obyčejný den a nic není jako jindy. A od toho dne je člověk proklet.
JOHN • Copak chceš udělat?
MAE • Udělám něco velmi určitého, Johne, mám na to náramnou chuť, nemysli, že to má ten nebo onen důvod. Ještě trochu přiložím do kamen a večeři postavím do kuchyně. Odejde.
JOHN • Dávej pozor, aby tě na schodech nesežral nějaký strašidelný žralok!
ČÍŠNÍK vstoupí - Missis Gargová pro vás dole objednala grog. Chcete jej vypít potmě nebo mám udělat světlo?
JOHN • Udělejte samozřejmě světlo. číšník odejde.
MARIE vstoupí • Žádné projevy! Mám prachy!
JOHN • Ty se odvažuješ sem vstoupit? Pěkná rodina! Jak to vypadáš?
MARIE - Dobře vypadám. Ale odkudpak vy máte tenhleten nový nábytek? Vzmohli jste se? Já jsem se taky vzmohla.
JOHN • Odkud ty peníze máš?
MARIE • Chceš to vědět?
JOHN • Sem s nimi! Přivedli jste mě hladem málem do hrobu.
MARIE ■ Peníze by sis tedy vzal. Navzdory tomu novému nábytku. Kde je matka?
JOHN • Dezertéri se stavějí ke zdi.
MARIE • Poslals ji na ulici?
JOHN • Buďte cyničtí, válejte se po žumpách, pijte grog. Ale jsem váš otec, a proto mě nesmíte nechat umřít hlady.
MARIE • Kam šla?
JOHN • Můžeš jít taky. Zvykl jsem si už na to,
že mě všichni opouštějí. MARIE • Kdy odtud odešla? JOHN • Na konci svého života jsem odsouzen
k chudobě a k tomu, abych se svých dětí
doprosoval, ale s neřestí nechci nic mít.
Neváhám tě vyhnat. MARIE • Vrať mi ty peníze. Nebyly pro tebe. JOHN - Ani mě nenapadne. I kdyby mě zašili
do pytle, požádám ještě o libru tabáku. MARIE ■ Sbohem. Odchází.
95
JOHN • Na ty jejich lži jim stači pět minut. Víc jich neznají. Pomlka. Dokonce během dvou minut by se zamlčelo všecko, co by se mělo říct.
GA R GA se vrací ■ Kde je matka? Šla pryč? Copak si myslela, že se sem nahoru už nevrátím ? Vyběhne, vrací se. Vzala, s sebou své druhé šaty. Už se nevrátí. Usedne ke stolu a píše dopis. „Vyšetřujícímu soudci. Obracím Vaši pozornost na malajského obchodníka dřevem C. Shlinka. Tento muž strojil úklady mé ženě Jane Gargové a znásilnil mou sestru Marii Gargovou, která u něho byla ve službě. George Gaŕga." — O matce nenapíšu nic.
JOHN ■ To znamená likvidaci rodiny.
GARGA • Píšu tento dopis a strkám tento doklad tady do této kapsy, abych mohl na všecko zapomenout. A po třech letech, neboť na tak dlouho mě zavřou, týden před propuštěním, odevzdám' tento doklad novinám, aby byl tento muž z tohoto města odstraněn á aby zmizel zdosahu mých očí, až opět vstoupím dô jeho ulic. Ale jemu oznámí den mého propuštění řev těch, kteří ho přijdou zlynčovat.
8.
Soukromá kancelář C. Shlinka 20. října 1915, jedna hodina po poledni Shlink, mladý písař.
SHLINK diktuje • Odpovězte miss Marii Gargové, která se uchází o místo kontoáristky, že ani s ní, ani s žádným jiným členem její rodiny nechci už nikdy mít co společného. — Společnosti Standard-Immobils. Vážení pánové. Dnes, kdy již žádné akcie
naší firmy hejsou ve vlastnictví cizích společností a kdy se naše obchodní situace ji ustálila, nestojí Vaší nabídce' pětiletého j. kontraktu nic v cestě.
ZAMĚSTNANEC přivádíjakéhosimuže - Tohle je mister Shlink.
MUŽ • Mám tři minuty času na to, abych vám dal jistou informaci. Vy máte dvě minuty na to, abyste si uvědomil svou situaci. Před půl hodinou došel do redakce dopis z jedné věznice, podepsaný jakýmsi Gargou, který vás viní z několika zločinů. Během pěti minut tady budou reportéři. Dlužíte mi tisíc dolarů. Shlink mu dá peníze. Muž odejde.
SHLINK zatímco pečlivě balí kufr - Dokud to půjde, veďte obchod dál. Dopisy odešlete. Vrátím se. Rychle odejde.
9-
Bar naproti věznici
28. října 1915
Červ. Pavián. Pršinos. Kazatel Armády spásy. Jane. Marie Gargová. Zven^ Muk.
PAVIÁN • Slyšíte řev lynčérů? Jsou to pro čínskou čtvrť nebezpečné dny. Před týdnem byly odhaleny zločiny malajského obchodníka dřevem. Dostal před třemi lety do vězení jednoho člověka a ten si to tři roky nechal pro sebe, ale týden před propuštěním všecko odhalil v dopise, který poslal vyšetřujícímu soudci.
PRŠINOS - Lidské srdce!
PAVIÁN • Malajec je samozřejmě v prachu. Ale je vyřízen.
ČERV • To nemůžete o nikom tvrdit. Račte si všimnout poměrů na těto planetě! Tady
V HOUŠTINÁCH MĚST
se člověk nevyřídí naráz, ale nejméně nastokrát. Každý má příliš, příliš mnoho možností. Povím vám například příběh o muži jménem G. Wishu. Říkalo se mu také Buldok. Potrebujú ale k tomu orchestrión. Orchestrión. Tak tedy životopis toho psa Georgea Wishu: George Wishu se narodil na zeleném ostrově irském. Po půldruhém roce přišel s jedním tlustým pánem do velkého města Londýna. Vlast ho propustila jako člověka neznámého. V Londýně se brzy dostal do spárů kruté ženy, která ho vystavila příšerným mukám. Když toho hodně vytrpěl, utekl kamsi, kde na něho mezi zelenými křovisky uspořádali hon. Stříleli na něho z velkých a nebezpečných pušek a cizí psi ho často pronásledovali. Přišel při tom o nohu, takže od té doby kulhal. Když se mu několik podniků nevyvedlo, našel — syt života a polomrtvý hladem — přístřeší u jednoho starého muže, který se s ním dělil o chleba. Ve věku půlosma let, po životě plném zklamání a dobrodružství, tam v klidu a zmužilosti umřel. Je pohřben ve Walesu. — Rád bych věděl, pane, jak tohle všecko chcete dostat pod jednu čepici. .
PRŠINOS • Na koho je ten zatykač?
ČERV ■ Na toho Malajce, kterého hledají. Byl už jednou bankrot. Ale během tří let se nejrůznějšími uskoky zase zmocnil svého bývalého dřevařství a poštval si tím proti sobě celou čtvrť. Byl by právnicky nezranitelný, kdyby ten muž ve vězení nebyl vytáhl na světlo jeho zločiny sexuální. Jane. Kdy se tvůj muž vlastně vrátí z vězení?
JANE - Jo, o to právě jde: prve jsem to ještě věděla. Nemyslete si, pánové, že to nevím, osmadvacátého, včera nebo dnes.
PAVIÁN • Nežvaň, Jane.
PRŠINOS - A co je tohle zač, ta v těch ne-. slušných šatech?
PAVIÁN * To je oběť, sestra toho muže z vězení.
JANE • Ano, je to má švagrová. Dělá, jako by mě neznala, ale když jsem byla vdaná, ani jednou nepřišla v noci domů.
PAVIÁN 'Je na hunté. Ten Malajec ji zničil.
PRŠINOS - Co to tam háže do té skleněné baňky?
ČERV ■ Nevidím na to. Taky si něco povídá. Tiše, Jane!
MARIE ■ hodí do baňky bankovku, která se pomalu snáší ke ,dnu • Když jsem tenkrát ty peníze držela v ruce, cítila jsem, že na mně spočívá oko Páně. Řekla jsem si, že jsem pro něho udělala všecko, co bylo v mých silách. Bůh se odvrátil. Jako by zašuměla tabáková pole. Přesto jsem je uchovala. Jedna bankovka! Další. Jak se rozpadávám! Jak se ztrácí má čistota! Teď je po penězích! A lehčeji mi není...
GARGA vstoupil s C. Maynesem a třemi jinými mu£i • Prosil jsem vás, abyste šli se mnou a na vlastní oči se přesvědčili, že se mi stalo bezpráví. Vzal jsem vás s sebou, pane Maynesi, abych měl svědka na to, že po tříleté nepřítomnosti nacházím svou ženu na takovémto místě. Odvede muže ke stolu, u kterého sedí Jane. Dobrý den, Jane. Jak se ti daří?
JANE ■ Georgi! Je dnes osmadvacátého? Já to netušila. Byla bych zůstala doma. Všiml sis, jaká tam je zima? Předpokládal jsi, že budu tady, abych se trochu ohřála?
GARGA • To je pan Maynes, toho znáš. Vstoupím zase do jeho půjčovny. A tohle jsou pánové z naší ulice, kteří se zajímají o mou situaci.
JANE - Dobrý den, pánové. Ach Georgi, to je strašný pocit, že jsem promeškala tvůj
97
den! Co si o mně pomyslíte, pánové! Ken Si, obsluž pány! HOSTINSKÝ Pršinasovi ■ To je ten z vězení, co ho udal.
GARGA - Dobrý den, Ma. Čekáš na mě? — I má sestra je tady, jak vidíte.
MARIE • Dobrý den, Georgi. Vedese ti dobře?
GAR.GA ■ Půjdeme domů, Jane.
JANE • Ach Georgi, říkáš to tak klidně. Ale když s tebou půjdu domů, tak mi vyhubuješ. Proto ti to povím raději rovnou: není uklizeno.
GARGA-Vím.
JANE • To je od tebe škaredé.
GARGA • Nebudu tě hubovat, Jane. Začneme teď znovu. Můj boj skončil. To poznáš už z toho, že jsem svého protivníka prostě vyhnal z města.
JANE ■ Ne, Georgi, všecko spěje pořád k horšímu! Říká se: bude lip, ale při tom je pořád hůř a ještě dávno nejsme u konce. Doufám, že se vám tady líbí, pánové? Mohli bychom samozřejmě taky zajít jinam...
GARGA - Copak je s tebou, Jane? Není ti snad vhod, že jsem si pro tebe přišel?
JANE - To je snad zbytečná otázka, Georgi! Jestli to nevíš — já ti to nepovím.
GARGA-Co tím míníš?
JANE • Koukej se, Georgi, člověk je něco jiného, než si myslíš, i když je na dně. Pročpak jsi přivedl ty pány? Věděla jsem vždycky, že to se mnou takhle dopadne. Když nám ve škole při náboženství líčili, jak se povede, těm, co jsou slabí, hned jsem si řekla: To je tvůj případ. To přece nemusíš nikomu dokazovat.
GARGA • Ty tedy nechceš jít se mnou domů?
JANE • Neptej se přece, Georgi!
GARGA - Ale já se tě ptám, má drahá.
JANE • Tak ti to tedy budu muset povědět jinak. Podívej, žila jsem s tímhle pánem.
■Ukáže na Paviána. Přiznávám se, pánové. Co by taky bylo platné, kdybych to neudělala. Nijak bych si tím nepomohla.
PAVIÁN-Je opravdu posedlá ďáblem.
MAYNES • Strašné.
GARGA ■ Něco ti povím, Jane. Dávám ti poslední šanci v tomto městě. Jsem ochoten tohle všecko škrtnout. Pánové ti to dosvědčí. Pojď se mnou domů.
JANE ■ To je od tebe hezké, Georgi. Já vím, je to jistě má poslední šance. Ale já se jl vzdávám. Nehraje to mezi námi, ty to víš. A teď půjdu, Georgi. Paviánovi. Pojď!
PAVIÁN • Poklona. Obá odcházejí.
JEDEN Z MUŽŮ - Tomu člověku není do smíchu.
GARGA • Nechám dveře otevřené, Jane. Můžeš v noci zazvonit.
ČERV přistoupí ke stolu • Všimli jste si možná, že mezi námije rodina, ze které zbyly už jen trosky. Tato rodina, do které se jaksi dali moli, by s radostí obětovala poslední peníze, kdyby se mohla dovědět, kde se zdržuje jejich matka, pilíř celé domácnosti. Viděl jsem ji jednou zrána kolem sedmé uklízet sklep s ovocem. Pustila se do nového zaměstnání. Její starý obličej byl docela v pořádku.
GARGA • Ale vy, pane, jste přece byl zaměstnán v dřevařství toho člověka, kterého teď hledají po celém Chicagu.
ČERV - Já? Nikdy jsem ho neviděl. Odejde. Červ hodil při odchodu minci do orchestriónu a ten spustí Gounodovo „Ave Maria".
KAZATEL u rohového stolku, čte tvrdým hlasem seznam likéru, vychutnávaje každé slovo. Cherry-Flip, Cherry-Brandy, Gin-Fizž, Whisky-Sour, Golden Slipper, Manhattan Cocktail, Curacao extra sec, Orange, Maraschino Cusinier a specialita tohoto baru: Egg Nogg. Nápoj z vajec, ze syro-
11
vých vajec, cukru, koňaku, Jamaika-
rumu a mléka. PRŠINOS • Znáte vůbec ty likéry, sir? KAZATEL - Ne!
Smích.
GARGA ke svým průvodcům - Jistě chápete, že nutnost odhalit rozvrácenost mé rodiny je pro mne zahanbující. Ale jistě jste už také pochopili, že ten žlutý plevel se již nikdy nesmí v půdě tohoto města uchytit. Má sestra Marie byla, jak víte, delší dobu u Shlinka ve službě. Až s ní teď promluvím, budu muset být co nejopatrnější, poněvadž jl i v největší bídě zůstal jistý jemnocit. Sedne si k Marii. Tvůj obličej tedy smím vidět?
MARIE • Nemám už žádný. Nejsem to já.
GARGA ■ Ne. Ale vzpomínám si, že jsi jednou — bylo ti devět let — v kostele řekla: Od zítřka ať mě navštěvuje. A my předpokládali, že jde o Pánaboha.
MARIE ■ To jsem řekla?
GARGA - Mám tě pořád rád, i když jsi zpustlá a poskvrněná. Ale i kdybych věděl, že to víš, říkám ti znovu: Budu tě mít rád, ať jsi jakákoli.
MARIE • A při tom se na mne díváš? Na tento obličej ?
GARGA-Na tento obličej. Člověk zůstává, čím je, i když se mu tvář rozpadává.
MARIE vstane ■ Ale to nechci. Nechci, abys mě měl takhle rád. Mám ráda tu, kterou jsem byla. Neříkej, že jsem nikdy jiná nebyla.
GARGA hlasité ■ Vyděláváš peníze? Žiješ z toho, co ti muži zaplatí?
MARIE ■ Přivedl sis lidi, kteří seto mají dovědět? Dostane se tady whisky? S ledem? Ale aby ho bylo hodně? Af to tedy vyjde najevo. Nuže: zahodila jsem se, ale pak jsem za to žádala peníze, hned potom, aby se poznalo, co jsem zač a že z toho
mohu žít. Teď je to prostě obchodní záležitost. Mám slušné tělo, nedovolím, aby se v mé přítomnosti kouřilo, ale panna už nejsem, v lásce se vyznám. Tady mám peníze. Ale vydělávám víc a musím ty peníze pořád vydávat; když si je vydělám, nechci šetřit; tady jsou, házím je do téhle baňky. Taková jsem. MAYNES • Strašné.
JINÝ MUŽ-Smích člověku zamrzá na rtech.
KAZATEL • Lidi toho vydrží příliš moc. To je jejich největší chyba. Mohou si začít se vším možným. Trvá strašně dlouho, než jsou na dně. Odejde.
MAYNES a tři muži vstanou ■ Viděli jsme, Gar-go, že se vám stala křivda.
PRŠINOS se přiblíží k Marii • Kokoty! Zařehtá. Neřest je voňavkou dam.
MARIE - My kokoty! Pudr na tvářičkách a oči, které — ach — bývaly modré, už nevidíš. Muži, kteří s padouchy kšeftují, s námi se milují. Prodáváme svůj spánek. Necháváme se týrat, ale žijeme z toho. Ozve se výstřel.
HOSTINSKÝ • Ten pán si prostřelil krk.
Muži přivlečou kazatele a položí ho na stůl mezi sklenice.
PRVNÍMUŽ • Nesahejte na něho. Ruce pryč!
DRUHÝ MUŽ ■ Něco říká.
PRVNÍ MUŽ nad ním, hlasitě • Máte nějaké přáni? Máte příbuzné? Kam vás mají odvézt?
KAZATEL zamumlá ■ La Montagne est pas-sée: nous irons mieux.
GARGA nad nim, se smíchem • V lecčems střelil vedle. Myslel, že to jsou jeho poslední slova, a přitom jsou to poslední slova někoho jiného, a za druhé to ani jeho poslední slova nejsou, poněvadž se netrefil — je to jen škrábnutí.
PRVNÍ  MUŽ • Opravdu!  Taková smůla!
V HOUŠTINÁCH MĚST
99
Udělal to ve tmě. Měl to udělat někde, kde je vidět. MARIE • Hlava mu visí dolů. Podložte mu ji přece! Jakýje hubený. Ted1 ho poznávám. Je to ten, kterému plivl do tváře, tenkrát. Všichni až na Marii a Gargu odcházejí se zraneným.
GARGA-Má moc tlustou kůži. Všecko se ohne, co do ní člověk vrazí, tolik kopí vůbec neexistuje.
MARIE • Ty na něho ještě pořád myslíš?
GARGA - Ano, tobě to řeknu.
MARIE -Jak člověka ponižují — láska i nenávist !
GARGA - Ano. — Máš ho pořád ještě ráda? MARIE • Ano. - Ano.
GARGA • A není naděje, že se vítr otočí, není?
MARIE ■ Ale je, občas.
GARGA • Chtěl jsem ti pomoct. Ticho. Tenhle boj byl takovou výstředností, že dnes potřebuji celé Chicago, abych v něm už nemusel pokračovat. Je samozřejmě možné, že už sám ani na pokračovaní nepomýšlel. Sám naznačoval, že se v jeho věku mohou tři roky rovnat třiceti. Přihlížeje ke všem těmto okolnostem, zničil jsem ho velmi nevybíravým způsobem — aniž jsem byl přítomen. Mimoto mu prostě nedávám možnost, aby mě spatřil. O tomhle posledním úderu se mezi námi už nediskutuje: nejsem pro něho už k mluvení. Ve městě dnes bdí na každém rohu taxíkáři nad tím, aby už se nemohl objevit v ringu — teď, kdy se jeho knok-aut bez předchozího boje prostě pokládá za hotovou věc. Chicago mu hází ručník. Nevím, kde se zdržuje, ale pn to ví.
HOSTINSKY-Na Mulberry Street hoří sklady dřeva.
MARIE - Je dobře, žes ho setřásl. Ale já teď jdu.
V HOUŠTINÁCH MĚST
GARGA • Zůstanu tady v centru, lynčovaci akce. Ale večer přijdu domů. Budeme bydlet spolu. Marie odchází. Ráno si zase vypijú horkou černou kávu, opláchnu obličej studenou vodou, natáhnu čerstvé šaty, napřed košili. Spoustu věcí si ráno vyčešu z mozku, spousta věci se bude odvíjet kolem mne v nezvyklém hluku města, poněvadž ve mně už není ta vášeň, která mě chtěla rozdrtit. Ještě spousta věci na mne čeká! Otevře zcela dveře a se smíchem naslouchá řevu lyněérů, který sílí.
SHLINK vstoupil; má na sobi americký oblek ■ Sám? Bylo obtížné se sem dostat. Věděl jsem, že vás dnes propustí, hledal jsem vás už doma. Jsou mi v patách. Teď rychle, Gargo, pojďte!
GARGA • Zbláznil jste se? Udal jsem vás, abych vás měl z krku.
SHLINK • Nejsem odvážný člověk. Cestou mě třikrát přepadla smrtelná úzkost.
GARGA ■ Ano, naMilwaukeejském mostě prý už věší lidi vaší rasy jak barevné prádlo!
SHLINK-Právě proto si musím pospíšit. Víte přece, že musíte se mnou. Nejsme ještě hotovi.
GARGA naschvál pomalu, poněvadž vidí, že Shlink je v losovi tísni • Přicházíte s touto žádostí bohužel v nevhodnou chvíli. Mám tady společnost. Svou sestru Marii Gargovou, která se spustila v září před třemi lety, zčistajasna. Svou ženu Jane Gargovou, která se zkazila ve stejnou dobu. A nakonec ještě čljwěka neznámého jména, z Armády spisy, který byl popliván a vyřízen, ačkoliv byl bezvýznamný. Ale především svou matku Mae Gargovou, narozenou 1872 na Jihu, pohřešovanou od října před třemi léty. Ta dokonce vymizela z paměti, ztratila tvář. Odpadla od ní jako zežloutlý list. Naslouchá. Pořádný křik, co?
SHLINK rovněž soustředěni naslouchá • Ano. Ale nem to ještě ten pravý, ten bílý. Pak tu budou. Pak nám zbude ještě minuta. Slyšíte? Teď! Teď je to ten pravý, ten bílý křik! Pojďte. Garga a Shlink rychle odcházejí.
10.
Opuštěný stan železničních dělníků ve štěrkovnách u Michiganského jezera
19. listopadu 1915. Ke druhé hodině ranní
Shlink. Garga.
SHLINK • Nepřetržitý hluk Chicaga ustal. Na dobu sedmkrát tří dnů pobledla obloha a vzduch zesivěl jako grog. Nastalo ticho, které nic neskryje.
GARGA kouří - Bojujete lehce. Jak snadno trávíte! Měl jsem před sebou ještě dětství. Olejné lány se žlutou řepkou. Tchoře v roklinách a mírné peřeje.
SHLINK • Správně, to všecko se zračilo ve vašem obličeji! Teď ztvrdl jako jantar, občas se v něm najdou mrtvá zvířata, je totiž průhledný.
GARGA • A vy jste zůstal osamělý?
SHLINK • Čtyřicet let.
GARGA • Teprve teď, na samém konci, tedy propadáte temné vášni planety a snažíte se navázat spojení.
SHLINK í úsměvem • Nepřátelstvím?
GARGA ■ Nepřátelstvím!
SHLINK • Pochopil jsi, že jsme kamarádi, kamarádi metafysické akce! Naše známost byla krátká, nějakou dobu stála v popředí, ale ten čas rychle uběhl. Etapy
života nejsou etapami vzpomínky. Konec není cílem, poslední epizoda není důležitější než kterákoli jiná. Měljsem dvakrát obchod dřevem, už dva týdny nese firma vaše jméno.
GARGA • Pronásleduje vás předtucha smrti?
SHLINK - Tady je hlavní kniha vašeho dře-vařství; začíná tam, kde jsou čísla politá inkoustem.
GARGA ■ Nosil jste ji pod košilí? Rozevřete ji sám. Jistě je špinavá, čte. Čisťounký účet, samé součty. Sedmnáctého: prodej dřeva, pětadvacet tisíc dolarů pro Gargu. Předtím ještě deset dolarů na šaty. Potom jednou dvaadvacet dolarů pro Marii Gargovou, „naši" sestru. A docela na konci: celý podnik ještě jednou shořel. — Nemohu už spát, budu rády až budete ležet pod vápnem.
SHLINK • Nezapírej, co bylo, Gargo! Účet není všechno. Rozpomeň se na otázku, kterou jsme kladli. Dávej pozor: miluji tě.
GARGA si ho prohlíží - Jak odporné! Jste příšerně nechutný, tak starý člověk!
SHLINK - Možná, že se mi nedostane odpovědi. Ale jestli sejí dostane tobě, vzpomeň si na mne, až budu mít ústa plná prách-niviny. čemu nasloucháte?
GARGA líni • Projevujete stopy cituplnosti. Jste starý 1
SHLINK - Je to hezké takhle cenit zuby?
GARGA -Jsou-li zdravé!
SHLINK • Nekonečné osamocení člověka způsobuje, že se nepřátelství stává nedostižným cílem. Ale ani se zvířaty se nelze dorozumět.
GARGA - K dorozumívání řeč nestačí.
SHLINK ■ Pozoroval jsem zvířata. Láska, teplo z blízkého těla, je jedinou milostí, které se nám v temnotách dostává! Spojení orgánů je tou jedinou milostí, ale
101
nepřeklenuje rozdvojení řeči. Přesto se spojují, aby zplodili bytosti, jež by jim v jejich, zoufalém osamocení byly oporou. A generace si hledí chladně do očí. Nacpete loď lidskými těly až k prasknutí, a přece v. ní bude taková osamělost, že se všichni promění v led. Posloucháte mě vůbec, Gargo? Ano, osamělost je tak nesmírná, že neexistuje ani boj. Les! Z něho přichází lidstvo. Chlupaté, s opičími chrupy, hodná zvířata, která dovedla žít. Všecko bylo tak snadné. Jeden prostě rozsápal druhého. Jasně vidím, jak se jim chvějí slabiny, jak si upřeně hledí do oči, jak se zakousnuti do sebe kutálejí dolů. Ten, který vykrvácel mezi kořeny, prohrál,, a ten, který zdupal nejvíc porostu, zvítězil. Nasloucháte něčemu, Gar-go?!
GARGA • Shlinku! Tři týdny jsem vám teď naslouchal. Pořád jsem čekal, že se mě zmocní vztek, že se najde nějaká záminka, ať sebenepatrnější. Ale když se teď na vás dívám, pozoruji, že mě ty vaše žvásty zlobí a že se mi váš hlas hnusí. Není . dnes čtvrteční večer? Jak je daleko do New Yorku? Proč tady sedím a mrhám časem? Neválíme se tady už tři týdny? Mysleli jsme, že se planeta kvůli nám vyšine z dráhy! Ale co se stalo? Třikrát zapršelo a jednou se v noci zvedl vítr. Vstane. Myslím, že je teď na čase, Shlinku, abyste se zul. Zujte se, Shlinku, a dejte mi své boty! Penéz už zřejmě moc nemáte! Shlinku, ukončuji teď náš boj, ukončuji ho v třetím roce, zde v houštinách Michiganského jezera, neboť ztratil smysl: tímto okamžikem přestává. Nemohu ho ukončit nožem nebo velkými slovy. Mám děravé boty a vaše řeči mi prsty nezahřejí. Je to naprosto jasné, Shlinku: partii vyhrává mladší.
SHLINK • Dneska bylo chvílemi slyšet lopaty železničních dělníků až sem. Všiml jsem si, že jste naslouchal. Vy vstáváte, Gargo? Vy tam jdete, Gargo? Vy mě zradíte?
GARGA si líně lehne • Ano, přesně tak, Shlinku. SHLINK. • A nikdy, Georgi Gargo, nikdy
tento boj neskončí, nikdy nedojde ke
smíru? GARGA • Ne.
SHLINK • Vy však se z něho dostanete s holým životem v kapse?
GARGA • Holý život je lepší než jakýkoli jiný život.
SHLINK • Tahiti?
GARGA • New York. Ironicky se směje. „Půjdu tam a vrátím se s ocelovými údy, s tmavou pletí, v očích vztek. Podle obličeje se bude usuzovat, že jsem ze silné rasy. Budu mít zlato, budu lenošný a brutální. Zeny rády pečují o takové nemocné divochy, kteří se vracejí z tropů. Budu plavat, dupat trávu, lovit zvěř a především kouřit. Pít nápoje jak roztavený kov. Vmísím se do života, bvJĚ spasen." — Jaké hloupostí! Nic než slova — na planetě, která není středem! Až buďetc už dávno pod vápnem — neboť vše zastaralé se přirozeně vyřazuje — vyberu si, co by mě bavilo. SHLINK-Jak se to chováte? Vyndejte, prosím, fajfku z huby. Jestli chcete naznačit, že jste se stal impotentním, tak to račte učinit jiným hlasem. GARGA-Jak je libo.
SHLINK - Váš posunekje mi důkazem toho, že jste nedůstojným protivníkem.
GARGA • Postěžoval jsem si jedině, že mě nudíte.
SHLINK • Řekl jste, žejstesi postěžoval? Vy! Najatý boxer.! Opilý zřízenec! Kterého jsem koupil za deset dolarů, idealista,
který nedokázal rozeznat jednu nohu od druhé, taková nicka!
GARGA se smíchem - Takový mladík! Jen buďte upřímný.
SHLINK • Takový běloch, najatý, aby mě dostal pod drn, aby mi nacpal trochu hnusu nebo práchniviny do huby, aby jazyk poznal příchuť smrti! Dvě stě kroků odtud najdu v houštinách lynčérů spoustu.
GARGA - Ano, já jsem možná malomocný. Co na tom záleží ? Ale vy jste sebevrah. Co mi můžete ještě poskytnout? Najal jste si mě, ale nezaplatil.
SHLINK • Dostal jste, co člověk vašeho druhu potřebuje. Koupil jsem vám nábytek.
GARGA • Ano, vyždímal jsem z vás klavír, klavír, který se musel prodat. Jednou jsem se najedl masa! Koupil jsem si oblek a vašemu tlachání jsem obětoval spánek.
SHLINK ■ Spánek, matku, sestru a ženu. Tři roky vašeho hloupého života. Jak mrzuté, že vše teď končí tak plytce. Nepochopil jste, o co šlo. Přál jste si můj konec, kdežto já jsem si přál boj. Nešlo o záležitost těla, ale ducha.
GARGA • A duch, jak vidíte, není nic. Není důležité být silnější, důležité je zůstat naživu. Nemohu nad vámi zvítězit, mohu vás jedině zašlapat do země. Vynesu své syrové maso do ledového deště, v Chicagu je chlad. Půjdu do něho. Možná, že dělám chybu. Ale mám ještě spoustu času. Odchází. Shlink se skácí.
SHLINK vstane ■ A nyní, když jsme si vyměnili poslední rány i poslední slova, a to ta, která nám slina přinesla na jazyk, musím vám poděkovat za zájem, který jste mé osobě věnoval. Odpadla od nás spousta věcí, zbyla sotva nahá těla. Za čtyři minuty vyjde měsíc a vaši lynčéři tu
mohou být! Pozná, & Gitrga mizel, a jde za ním. Neodcházej, Georgi Gargo! Neustávej, jsi mladý. Lesy jsou pokáceny, supi jsou přežraní a zlatá odpověď je zahrabávána do země! Obrátí se. Po houštinách se rozprostře mléčný přísoit. 19. listopad! Tři míle na jih od Chicaga: západní vítr! Utopil se při chytání ryb čtyři minuty před východem měsíce.
MARIE vstoupí • Prosím vás, nevyhánějte mé. Jsem nešťastná žena. Houštiny se prosvětlají.
SHLINK-Ale houfuje se to. Ryby člověku vplouvají do huby... Co je to za bláznivé světlo? Jsem velmi zaměstnán.
MARIE si stáhne klobouk • Nejsem už hezká. Nedívejte se na mne: krysy mě ohlodaly. Vleču vám sem, co ještě zbylo.
SHLINK-Jak mléčný prísvit! Ach tak! Haut-goůt! Jak?
MARIE • Zdá se vám můj obličej zduřelý?
SHLINK - Lůza vás zlynčuje, jestli vás tady lapne!
MARIE • Ani nevíte, jak je mi to jedno! SHLINK - V mé poslední minutě mě, prosím,
nechte o samotě. MARIE 'Pojďte, schovejte se v křoví. Vím
o úkrytu v lomu. SHLINK - Damned! Zbláznila jste se? Copak
nevidíte, že se ještě musím rozhlédnout
po houštinách? Vždyť proto vychází
měsíc. Jde ke vchodu. MARIE ■ Vidím jediné, že jste ztratil půdu
pod nohama. Smilujte se sám nad sebou! SHLINK - Nemůžete mi poskytnout ani tuto
poslední laskavost? MARIE • Chci vás jen vidět, poznala jsem, že
sem patřím. SHLINK ■ Tak tedy zůstaňte. V dálce signál.
Dvě hodiny. Musím se uchýlit do bezpečí. MARIE • Kde je George? SHLINK • George? Uprchl! Jaká to chyba ve
V HOUŠTINÁCH MĚST
103
výpočtu! Uchýlit se do bezpečí! Strhne si šálu. Sudy už zapáchají. Dobré, tučné, vlastnoručně chycené ryby! Řádně usu« šené a naskládané do bedýnek! Nasolené! Předtím vysazené do rybníků, koupené, přeplacené, vykrmené! Ryby posedle touhou po smrti, sebevražedné ryby, které polykají udice jako hostie. Fujtajtl! Teď rychle! Zajde ke stolu. Usedne. Napije se z lahviěky. Já, Wang Jen, zvaný Shlink, počatý v Jokohamě v severním Peiho ve znamení Želvy! Měl jsem dřevařství, jídal jsem rýži a obchodoval se spoustou lidí. Já, Wang Jen, zvaný Shlink, 54 let starý, jsem skončil tři míle na jih od Chicaga, bez dědiců. MARIE-Co je s vámi?
SHLINK. u stolu • Vy jste tady? Nohy mi vychládají. Přehoďte mi přes obličej nějaký šátek, buďte milosrdná! Zhroutí se. Praskot v houštinách, kroky, zezadu chraplavé sakrování.
MARIE • čemu nasloucháte? Odpovězte přece! Spíte? Ještě je vám zima? Jsem u vás! Co jste to chtěl s tím šátkem ? V té chvíli prorážejí nože do stanu otvory. Jimi vstupují lynceři.
MARIE jim jde vstříc - Jděte odsud! Umřel. Nechce, aby si ho lidi prohlíželi.
H
11.
Soukromá kancelář zemřelého C. Shlinka
Osm dní později
Dřevařství vyhořelo. Všude visí plakáty: „Tento podnik je na prodej." Garga. John Garga. Marie
JOHN - Bylá to od tebe blbost, žes dal tenhle podnik zapálit. Teď sedíš mezi zuhelna-tělými trámy. Kdo je koupí?
GARG A se směje • Jsou laciné. Co si ale počnete vy?
JOHN • Myslel jsem, že zůstanem pohromadě. GARGA se směje - Já se odsud ztratím. Budeš pracovat?
MARIE - Budu pracovat. Ale mýt schody jako matka nebudu.
JOHN - Jsem voják. Spávali jsme v korytech studní. Krysy, co nám špacírovaly po tvářích, neměly nikdy pod sedm liber. Když mi z ramene sundali pušku a byl konec, řekl jsem: Od této chvíle spí každý z nás s čepicí na hlavě.
GARGA • Zkrátka: Každý spí.
MARIE • Pojďme, táto. Za chvilku bude večer a nemám ještě pokoj.
JOHN-Ano, pojďme. Ohlédne se. Pojďme! Budeš mít po boku vojáka. Vpřed k houštinám města!
GARGA • Mám to za sebou. Haló!
MANKY vstoupí rozzářený, ruce v kapsách • Ano, jsem to já. četl jsem tvůj inzerát v novinách. Jestli to tvoje dřevařství není moc drahé, tak je koupím.
GARGA • Kolik nabízíš?
■ Proč prodáváš?
■ Odcházím do New Yorku.
• A já se odstěhuju sem.
• Kolik můžeš dát?
■ Něco mi musí zůstat pro obchod.
• Šest tisíc, jestli je vezmeš i s touhle
MANKY■ GARGA■ MANKY■ GARGA■ MANKY■ GARGA■
ženou. MANKY • Dobře. MARIE - Jsem s otcem. MANKY - A matka? MARIE • Ta už tady není. MANKY po chvíli ■ Dobře. MARIE • Tak podepište kupní smlouvu!
Muži podepisují.
MANKY • Trošku to zapijem. Půjdete s námi,
Georgi ? GARGA • Ne.
MANKY • Zastihnem vás ještě, až se vrátíme? GARGA ■ Ne.
JOHN • Sbohem, Georgi! Prohlédni si New
York! Až ti půjde o krk, můžeš se vrátit
do Chicaga.
Všichni tři odcházejí. GARGA zastrčí peníze • Být sám, je dobrá věc.
Konec chaosu. Byla to krásná doba.
V HOUŠTINÁCH MĚST
105
AlľŽ JAKO MUŽ
II    l\] I   J\\AKJ \lJ\l I   I   \l ^   I   \^ I
\\   \    JI \-i s.>i ( II I I IK   ( Ii FT
Kli KO^i -\ R<>( l   r>l ' MT\UT ^TT
O li
Una í/i
/ 1 '
ry
IwiPavfoktld ti l     i mi'
PamWtáiii,
l§tŽSJ§» 7 r i
1.
2.
Kilkoa Galy Gay a jeho žena.
GALY GAY sedí jednou zrána na židli a říká žení • Milá ženo, rozhodl jsem se, že dnes koupím rybu. Je to jídlo přiměřené našim příjmům a nepřekročíme tím rodinný rozpočet nakládače, který nepije, kouři jen málo a nemá skoro žádné vášně. Co myslíš, měl bych koupit velkou rybu, nebo ti stačí malá ?
ŽENA ■ Stačí malá.
GALY GAY • A jaká by to měla být ryba?
ŽENA • Nejlepší by byl pěkný platejs. Ale dej si pozor na prodavačky! Jsou to potvory chlípné a na mužské se jen třesou. A ty jsi moc velká měkkota, Galy Gayi.
GALY GAY ■ To je pravda. Ale chudého nakládače z přístavu snad nechají na pokoji.
ŽENA • Ty jsi jak slon, který je sice ze všech zvířat největší nemotora, ale když se dá do běhu, tak se řití jako náklaďák. A potom tam budou taky vojáci, a to je vůbec největší verbež na světě. Prý jich přijíždí na nádraží ohromná spousta. Jistě se všichni potloukají po trhu a člověk aby byl rád, když aspoň neloupf a nevraždí. Taky jsou nebezpeční pro toho, kdo je sám, poněvadž vždycky chodí čtyři najednou.
GALY GAY • Co by si na obyčejném nakládači z přístavu vzali?
ŽENA • To se neví.
GALY GAY - Přistav tedy na kamna vodu, už na tu rybu dostávám chuť. Za deset minut jsem zpátky.
Ulice U buddhístické pagody
čtyři vojáci se zastaví před pagodou. Je slyšet kapely vojenských útvarů, které vstupují do místa.
JESSE • Zastavit stát! Kilkoa! Toto je Kilkoa, město Jejího Veličenstva, v němž se má zformovat armáda pro dávno chystanou válku. Přišli jsme sem se stotisícovým vojskem, které prahne po tom, aby obnovilo na severních hranicích pořádek.
JIP • Bez piva to nepůjde. ^Aroafříř.
POLLY-Jako je nezbytné zásobit obrovské tanky naší královny naftou, aby se rozjely po zatracených silnicích této příliš rozlehlé zlatonosné země, tak je nezbytné, aby vojáci dostávali pivo.
JIP • Kolik piva ještě máme?
POLLY• Jsme čtyři. A zbývá patnáe lahví. Pětadvacet se jich tedy imisi ještě sehnat.
JESSE • Bez peněz to nepůjde.
URIA- Někdo vojáky nemá rád, ale každá z těchto pagod obsahuje víc měďáků, než jich potřebuje silný pluk, aby se dostal z Kalkaty až do Londýna.
POLLY ■ Nápad našeho milého Uriy si zasluhuje pozornost. Měli bychom se s touhle od much podělanou pagodou, kteráje stejně na spadnutí, lidsky sblížit. Možná, že je plná měďáků.
JIP • Pokud jde o mne, Polly, tak vypijú víc.
URIA • Klid, dušinko, tenhle kousek Asie má díru, kterou se dá vlézt dovnitř.
JIP- Urio, Urio, matka mi říkávala: Drahoušku, všecko smíš, ale chraň se smůly! A tady všecko smůlou zrovna čpí.
JESSE ■ Dveře jsou jenom přivřeny. Ale pozor, Urio! Za tím zaručeně vězí nějaká čerto-vina.
109
UR IA • Prosté se otevřených dveří vůbec nepoužije.
JESSE - Správně! Nač tu jsou okna?
URIA • Udělejte z opasků udici na obětní kasičky. .Tak.. Zamíří k oknům. Uria jedno Z nich rozbije, podívá se dovnitř a začne lovit.
POLLY ■ Máš něco? URIA ■ Ne. Ale spadla mi tam přílba. JESSE - K sakru! Nemůžeš přece do Campu bez přílby!
URIA • Tak vám povím, že lovím pěkné věci! Zatracený podnik! Jen se podívejte! Pasti na krysy. Nástrahy.
JESSE • Radši toho nechrne, tady nejde o obyčejný chrám, ale o past.
URIA • Chrám jako chrám. Musím přilbu odtamtud dostat.
JESSE • Dosáhneš tam?
URIA • Ne.
JESSE ■ Možná, že by se mi povedlo nadzvednout zástrčku u vrat do toho chlíva.
POLLY - Jen abyste při tom chrám nepoškodili!
JESSE-Au! Au! Au!
URIA • Copak?
JESSE ■ Mám tam ruku!
POLLY ■ Nechrne toho!
JESSE rozhořčeně ■ Nechrne toho! Když tam
mám ruku! URIA • A já přílbu.
POLLY • Tak budeme muset prorazit zeď.
JESSE • Au! Au! Au! Vytrhne ruku, je zakrvácená. Tahle ruka jim přijde draho! Teď už nepovolím. Dejte sem žebřík, rychle!
URIA-Počkat! Napřed sem dejte průkazy! Vojenské průkazy nesmějí dojít úhony. Muž se dá kdykoli nahradit, ale jak není průkaz, je konec. Odevzdávají mu průkazy.
POLLY ■ Polly Baker.
JESSE - Jesse Mahoney.
JT P přileze • Jeraiah Jip.
U RIA • Uria Shelley. Všichni od osmého pluku.
Velitelství Kánkerdán, kulometný oddíl.
Nestřílet! Chrám by se poškodil a bylo
by to znát. Kupředu!
Uria, Jesse a Polty vlezou do pagody. JIP na ně volá - Já tu zůstanu hlídat! Kdyby
něco, tak jsem tam nebyl! Nahrne ve
vikýři se objeví žlutá tvář bonza Wanga.
Dobrý den! Račte být pan majitel? Máte
to tady pěkné! URIA uvnitř - Teď mi podej kudlu, Jessi, abych
mohl kasičky vypáčit.
Pan Wang se usmívá, Jip rovněž. JIP bonzovi - Je to strašné, když člověk patří mezi
taková hovada. Tvář zmizí. Tak přece
vylezte! Nahoře chodí nějaký chlap.
Uvnitř se i menšími přestávkami ozvou elektrické zvonky. URIA - Dávej přec pozor, kam šlápneš! Co je,
Jipe?
JIP • Nějaký chlap je nahoře.
URIA-Nějaký chlap? Rychle ven! Haló! Všichni tři na sebe křičí a nadávají si. Dej tu nohu pryč. — Pusť! Už hnátou ani nepohnu! — A bota je taky v hajzlu! Ale musíme vydržet, Polly! Nesmíme povolit! — Teď je po kazajce, Urio! — čert vzal kazajku! Z toho chrámu nesmí zůstat ani kámen! Co to? — K ďasu, přilepily se mi kalhoty! To všechno ten spěch! Jip, to tele...!
JIP • Přišli jste na něco? Na whisky? Rum?
Džin? Brandy, pivo? JESSE - Uria si rozpáral kalhoty o bambus a
Polly strčil botu i s nohou do pasti na myši. POLLY - A Jesse visí na elektrickém vedení. JIP • To se dalo čekat. Proč nechodíte do domu
dveřmi?
Jip sejde dveřmi dovnitř. Trojice vylézá nahoře, je pobledlá, potrhaná a zkrvavělá. POLLY ■ To volá o pomstu!
URIA ■ Tohle není fér způsob boje! Takhle se
chová leda dobytek, ale ne chrám! POLLY • Chci vidět krev! J IP zevnitř ■ Haló!
POLLY krvelačně na střeše pokročí a uvízne botou •
Ted je i druhá bota v hajzlu! URIA ■ Rozstřílím to na cimprcampr!
Trojice sestoupí a namíří na pagodu kulomet. POLLY • Palte!
Střelba z kulometu. JIP uvnitř ■ Au! Co to děláte?
Trojice zděšeně vzhlédne. POLLY • Kde jsi?
JIP zevnitř • Tady! Prostřelili jste mi prst. JESSE-Co ksakru v té krysí pasti děláš? Vole!
JIP se objeví ve dveřích - Došel jsem pro peníze. Tady jsou.
URIA radostně • To se ví, nej větší ožrala z nás všech je najde jedna dvě. Hlasitě. Ihned těmi dveřmi zase vylez!
JIP vystrčí dveřmi hlavu • Kterými?
URIA • Tady těmi!
JIP • Au! Co je zas tohle?
POLLY-Děje se něco?
JIP - Jen se podívejte!
URIA -. Co je?
JIP - Vlasy! Mé vlasy! Nemůžu ani dopředu, ani dozadu! Ach, mé vlasy! Zůstaly na něčem viset! Urio, pojď se prosím tě podívat, na co jsem se přilepil! Prosím tě, Urio, pomoz! Visím za vlasy! Polly zajde po špičkách k Jipovi a prohlíží si sltorajeho vlasy.
POLLY • Zůstal viset za futro.
URIA řve - Kudlu, Jessi! Musím ho odříznout! Uria jej odřízne. Jip se vypotácí.
POLLY pobaveně ■ Teď má pleš. Prohlížejí Jipovu hlavu.
JESSE - I kousek kůže mu tam zůstal.
URIA se podívá po obou, potom ledově • Pleš nás prozradí!
JESSE s pronikavým pohledem ■ Hotový zatykač!
Uria, Jesse a Polly se radí. URIA ■ Dojdeme do Campu pro nůžky a večer
se sem vrátíme. Ostříháme ho dohola,
aby pleš nebyla znát. Vrací průkazy. Jesse
Mahoney!
JESSE vezme svůj průkaz - Jesse Mahoney!
URIA ■ Polly Baker!
POLLY vezme.průkaz • Polly Baker!
URIA • Jeraiah Jip! Jip chce vstát. Ten tvůj si nechám. Ukáže na kožená nosítka, která stojí na dvoře. Vlez zatím do té kožené bedny a počkej, až se setmí! Jip vleze do palankinu. Zkfltzavrtí hlavami a zdrceně odcházejí. Když jsou pryč, objeví se ve dvefích pagody bonz Wang, utrhne Z rámu pár Jipových vlasů a prohlíží si je.
Silnice mezi městem Kilkoou a vojenským Campem
Seržant Fairchild vyjde za kůlnou a přitlouká na její stěnu plakát.
FAIRCHILD -Já, seržant britské armády, zvaný Krvavá pětka, Tygr z Kilkoy a také Tajfun, jsem už dávno na nic takového nenarazil. Ukáže prstem na plakat. Vloupání do buddhistické pagody. Střecha jak řešeto. Jako indicie čtvrt libry vlasů přilepených na smůlu! Když je střecha takhle prostřílená, musí za tím vězet některý kulometný oddíl. Když se na místě činu najde čtvrt libry vlasů, tak musí existovat muž, kterému jich zrovna tolik schází. Jestli se tedy v některém kulometném oddílu vyskytne muž s holým místem na lebce, tak jsme zločince chytli.
MUŽ JAKO MUŽ
111
Je to náramně prosté. Ale kdopak to jde?
Schová se za kůlnu. Trojice přichází a s úlekem spatři plakát. Pokračují sklesle v cestl. Ale Fairchild vyjde z úkrytu a zapískne na policejní pištalku. Trojice se zastaví.
FAIRCHILD - Neviděli jste muže s pleší?
POLLY • Neviděli.
FAIRCHILD-Jak to vypadáte? Sundejte na chvilku přílby. Kdepak máte čtvrtého?
URIA • Vykonává zrovna svou potřebu, seržante.
FAIRCHILD • Tak si na něj počkáme a zeptáme se ho, jestli neviděl nějakého muže s pleší, čekají. Trvá mu to nějak dlouho.
JESSE-Ano.
čekají dál.
POLLY - Jestli nešel jinudy?
FAIRCHILD-Něco vám povím. Jak mi dneska nastoupíte bez čtvrtého, tak litujte předem, že jste se už v lůně mateřském podle stanného práva navzájem ne-oddělali. Odchází.
POLLY - Jen aby to nebyl náš nový seržant. Kdyby se tenhle chřestýš měl večer objevit u nástupu, tak se můžeme rovnou postavit ke zdi.
URIA-Musíme sehnat nějakého čtvrtého, dřív než nás svolají.
POLLY • Tady někdo jde. Pojďme si chlapa potají očíhnout.
Skryjí se za kůlnu. Silnicí dolu přichází vdova Begbicková. Galy Gay za ní nese kol s okurkami.
BEGBICKOVÁ • Co chcete? Jste přece
placen od hodiny. GALY GAY - Tak by to teď byly zrovna tři
hodiny.
BEGBICKOVÁ-Však vám zaplatím. Po téhle silnici se máto chodi! Žena by byla
v těžké situaci, kdyby si nějaký mužský chtěl tady na ni dovolit.
GALY GAY • Vy jako kantýnská máte přece co dělat s tou největší pakáží na celém světě, s vojáky, a zaručeně znáte pro ten případ nějaké hmaty.
BEGBICKOVÁ • Pane, takhle byste se ženou neměl mluvit. Jsou slova, která ženy dráždí.
GALY GAY - Jsem jenom obyčejný nakládač z přístavu.
BEGBICKOVÁ ■ Nováčkové za chvilku nastoupí. Slyšíte, už se bubnuje. Teď tudy už nikdo nepůjde.
GALY GAY ■ Jestli je opravdu tak pozdě, pak abych se rychle vrátil do města. Mám ještě koupit rybu.
BEGBICKOVÁ-Dovolte mi otázku, pane Gayi, jestli jsem slyšela dobře vaše jméno. Musí být nakládač silák?
GALY GAY • To bych byl nevěřil, že se i dnes pro samé nepředvldanosti nedostanu celé čtyři hodiny k tomu, abych koupil rybu a vrátil se rychle domů. Ale já, když se rozjedu, tak jsem prostě jako vlak. Nic mě nezastaví.
BEGBICKOVÁ -Je to přeci jen rozdíl, jít koupit rybu, aby si člověk nacpal panděro, nebo nosit dámě košík. Ale možná, že by se dáma dovedla odvděčit způsobem, který by se požitku z ryby vyrovnal.
GALY GAY - Jestli mám být upřímný, radši bych šel koupit rybu.
BEGBICKOVÁ -To jste takový materialista?
GALY GAY ■ Víte, já jsem komický chlap. Někdy už ráno v posteli vím: Dnes musím mít rybu. Nebo rýži s masem. A tak se musí ryba nebo rýže s masem sehnat, kdyby se měl zbořit celý svět.
BEGBICKOVÁ • Rozumím, pane. Ale ne-
BUBNY V NOCI Jevištní skica Otty Reigbttrta k pátému dějství: Dřevěná lávka (Kamnierspiele, Mnichov 1922) '
V HOUŠTINÁCH MĚST F. Korlner jako Shlink, C. Eysoldtouá jako Mae Gargouá, W. Franěk jako George Garga a Fr. Kinzová jako Jane Larryoví v sedmé scéně: Světnice rodiny Gargovy (Deutsches Theater, Berlin 1924)
t - I
MUŽ JAKO MUŽ
BERTOLT BRECHT
v roce 1926
BERTOLT BRECHT
myslíte, že je pozdě? Krámy zatím zavřeli a ryby už nebudou. GALY GAY • Víte paní, jsem člověk s velkou fantazií a mám —- třeba ryby — dost, i když jsem ji ještě vůbec neviděl! To jiní jdou pro rybu a nejdřív tu rybu koupí, potom tu rybu odnesou domů, potom tu rybu uvaří a nakonec tu rybu sežerou a vnoci, když už by za trávením měli udělat tečku, tak se pořád ještě s tou ubohou rybou potýkají, poněvadž prostě nemají fantazii.
BEGBICKOVÄ-Vidím, že pořád myslíte jen na sebe. Zámlka. Hm. Když myslíte pořád jen na sebe, tak navrhujú, abyste za peníze, co jste měl na rybu, koupil tuhle okurku. Z ochoty bych vám ji popustila. Rozdíl v ceně byste si pak mohl nechat za nošení.
GALY GAY • Když já ale žádnou okurku nepotrebujú.
BEGBICKOVÄ-To bych byla nečekala, že mě takhle zahanbíte.
GALY GAY • To já jen proto, že jsme vodu na rybu už přistavili.
BEGBICKOVÄ • Rozumím. No, jak je libo, jak je libo.
GALY GAY ■ Když říkám, že bych vám rád vyhověl, tak mi můžete věřit.
BEGBICKOVÄ - Raději mlčte, nebo se zapletete ještě víc.
GALY GAY • Nerad bych vás zklamal. Jestli mi okurku pořád ještě chcete přenechat, tady jsou peníze.
URIA Jessovi a Pollymu • Chlap, který nedovede říct ne.
GALY GAY • Pozor, vojáci!
BEGBICKOVÄ ■ Suď bůh, co tady ještě pohledávají. Za chvilku budou mít nástup. Dejte mi rychle koš. Nemá smysl, abych povídáním s vámi ztrácela další čas. Těšilo by mě, kdybych i vás jednou
mohla uvítat jako svého hosta ve vojenském Campu. Jsem totiž vdova Begbic-ková a můj pivní vagón je vyhlášený od Hajdarábádu až po Rangún. Vezme své věci a odchází.
URIA • To je člověk, jakého hledáme.
JESSE • Člověk, který nedovede říct ne.
POLLY-A dokonce zrzoun jako náš Jip. Trojice vystoupi.
JESSE • Hezký večer dneska, co?
GALY GAY - Hezký, pane.
JESSE - Víte, pane, je to zvláštní, ale já se ne a ne zbavit dojmu, že jdete z Kilkoy.
GALY GAY • Z Kilkoy? To jste uhádl. Jsem tam jaksi doma.
JESSE • To mě moc těší, pane...
GALY GAY • Galy Gay.
JESSE • Tak. Máte tam chalupu, co?
GALY GAY - Jak to víte? Vy mě znáte? Nebo mou ženu?
JESSE - Jmenujete se, ano, jmenujete se... okamžíček... Galy Gay.
GALY GAY • Správně, tak se jmenuju.
JESSE • Hned jsem si to myslel. Vidíte, to jsem celý já. Sázím se například, že jste ženatý. Ale proč tu stojíme, pane Galy Gayi? To jsou mi přátelé Polly a Uria. Pojďte s námi do kantýny, vykouříme si lulku.
Zámlka. Galy Gay šije nedůvěřivě prohlíží.
GALY GAY • Děkuju pěkně. Čeká mě bohužel doma žena. A pak — bude se vám to možná zdát divné — ale já lulku nemám.
JESSE • Tak tedy cigáro. To snad neodmítnete. Je tak pěkný večer!
GALY GAY • Nu, cigáro vám samozřejmě odmítnout nemůžu.
POLLY ■ A taký že ho dostanete! Všichni (tyři odcházejí.
113
T.
Kantýna vdovy Begbickové
Vojaci zpívají „Song pivního salónu vdovy Begbickové"
VOJÁCI • V kantýně vdovy Begbickové
můžeš kouřit, spát, pít a zbavit se
chmur. Ten vagón salónem se zove od Kuč Bihár po Singapur.
Když z Dillí jedeš pořád výš a chlapa nikde nevidíš, jinde než u vdovy ho nenajdeš. Tam pije víno, punč a rum, navzdory nebesům a peklu též, drž hubu, Tommy, a drž si klobouk, Tommy,
až ze Sodových hor do města Whisky pojedeš.
V salóně Begbickovic vdovy dostaneš všecko, co bys chtěl. Indií jezdil, jak ti každý poví, už tehda, když ses namísto piva mlékem napájel.
Když z Dillí jedeš pořád výš a chlapa nikde nevidíš, jinde než u vdovy ho nenajdeš. Tam pije vlno, punč a rum, navzdory nebesům a peklu též. Drž hubu, Tommy, a drž si klobouk, Tommy,
až ze Sodových hor do města Whisky pojedeš.
Když nad Paňdžábem bitva hříme, jedeme v pojízdném salóně, u vdovy v tanku popíjíme a nigerská fronta je v talóně.
Když z Dííií jedeš pořád výš a chlapa nikde nevidíš, jinde než u vdovy ho nenajdeš. Tam pije víno, punč a rum, navzdory nebesům a peklu též, drž hubu, Tommy, a drž si klobouk, Tommy,
až ze Sodových hor do města Whisky pojedeš.
BEGBICKOVÁ vstoupí ■ Dobrý večer,■ páni vojáci. Jsem vdova Begbicková a tohle je můj pivní vagón. Připojuje se ke všem velkým vojenským transportům a běhá po všech indických tratích, A poněvadž se v něm dá zároveň pít pivo, jet i spát, říká se mu „Pivní vagón vdovy Begbickové" a od Hajdarábádu až po Rangún se ví, že se nejednomu vojákovi stal útočištěm, když mu bylo ublíženo. Ve dveřích stane trojice vojáků s Galy Gayem. Vystrčí ho ven.
URIA • Je tohle kantýna osmého pluku?
POLLY • Mluvíme s majitelkou kantýny Campu, se světoznámou vdovou Begbicko-vou? Jsme kulometný oddíl osmého pluku.
BEGBICKOVÁ • To jste jen tři? Kde jste nechali čtvrtého?
Trojice vstoupí bez odpovědi, uchopí dva stoly a odnese je vlevo, kde z nich postaví cosi jako kryt. Ostatní hosté jí udiveně přihlížejí.
JESSE-Jaký je seržant?
BEGBICKOVÁ • Moc vlídný není!
POLLY • To je chyba, že není moc vlídný.
BEGBICKOVÁ - Říká se mu Krvavá pětka, Tygr z Kilkoy a taky Tajfun. A má takový čich, že mu žádný zločin neujde. Jesse, Polly a Uria na sebe pohlédnou.
URIA • Tak.
BEGBICKOVÁ hostům ■ Tohle je slavný kulometný oddíl, co rozhodl bitvu u Hajdarábádu. Říká se jim lotři.
VOJÁCI • Přiřadili ho teď k nám. Ať je ty jejich zločiny pronásledujou jako stíny. Jeden z vojáku donese zvenčí plakát se zatykačem a přibije jej na stěnu. A kam vkročí, všude hned visí takový plakát! Hosté vstali. Vyklizují pomalu místnost. Uria zapíská.
GALY GAY vstoupí ■ Znám takové podniky. K jídlu hraje hudba. Všude jsou jídelní lístky. V hotelu Siam mají dokonce obrovské, se zlatým písmem. Jednou jsem si tam takový lístek koupil. Když jsou známosti, dostaneš všecko. Mají tam třebas Chikauka-Sauce. A to je ještě laciné. Chikauka-Sauce!
JESSE strká Gaye ke krytu • Milý pane, můžete třem ubožákům, kteří se dostali do úzkých, prokázat laskavost, která by vás nic nestála?
POLLY - Jeden z nás se zdržel při loučena s manželkou, a jestli při nástupu budeme jen tři, tak nás čeká basa v černých kobkách Kilkoy.
URIA - Stačilo by, kdybyste si natáhl jednu z těch našich blůz a kdybyste se tam postavil, až budou vyvolávat nováčky, a hlásil se jeho jménem. Jen kvůli pořádku.
JESSE - Nic víc.
POLLY • Kdybyste si za to chtěl na náš účet vykouřit nějaké to cigáro, tak beze všeho.
GALY GAY • Ne že bych vám nechtěl vyhovět, ale musím co nejrychleji domů. Koupil jsem k večeři okurku, a proto dost dobře nemůžu, i kdybych chtěl.
JESSE ■ Děkuju vám. Upřímně řečeno, nic jiného jsem od vás nečekal. Jde o to, že nemůžete, i kdybyste chtěl. Chtěl byste domů, ale nemůžete. Děkuju vám, pane, že jste nezklamal důvěru, kterou jsme ve vás skládali, jakmile jsme vás viděli. Vaši ruku, pane!
Uchopí Gayovu ruku. Uria mu pánoviti na-
značí, aby se odebral za kryl vytvořený stoly. Jakmile tam dojde, vrhnou se všichni tři na něho a svlečou ho až na košili.
URIA - Dovolte, abychom vám za naznačeným účelem natáhli čestný oděv slavné britské armády. £<«»obč. Vstoupí Begbicková. Vdovo Begbicková, upřímné slovo! Potřebovali bychom kompletní mundúr. Begbicková vyhrabe krabici a hodí ji Uriovi. Uriaji hodí Pollymu.
POLLY Gayovi • Tak tady je čestný oděv, který jsme vám koupili,
JESSE ukáže kalhoty ■ Natáhni to, kamaráde.
POLLY Begbickové ■ Přišel totiž o mundúr. Všichni tři Gaye oblékají.
BEGBICKOVÁ - Tak! Přišel o mundúr!
POLLY-Ano, nějaký Číňan to v lázních zaonačil tak, že náš kamarád Jip přišel o mundúr.
BEGBICKOVÁ ■ Ale, v lázních?
JESSE Docela upřímně, vdovo Begbicková: Jde jen o žertík.
BEGBICKOVÁ • Ale, o žertík?
POLLY ■ Není to snad pravda, pane? Nejde o žertík?
GALY GAY-Ano, jde jaksi - o cigáro. Směje se. Trojice s ním.
BEGBICKOVÁ -Jak bezmocná je slabá žena vůči takovým čtyřem silným mužským! Ale vdovu Begbickovou nikdo pomlouvat nebude, že byla proti tomu, aby si někdo sundal kalhoty. ZaJ<^e dozadu a napíše na tabuli: 1 kalhoty, 1 blůzu, 2 onuce aid.
GALY GAY • Oč vlastně jde?
JESSE - Vlastně o nic.
GALY GAY - A není to nebezpečné? Kdyby
se na to přišlo? POLLY • Vůbec ne. Pro jednou! GALY  GAY-To je pravda. Pro jednou! BEGBICKOVÁ ■ Mundúr stojí pět šilinků na
hodinu.
POLLY-To je vyděračství! Nanejvýš tři.
MUŽ JAKO MUŽ
115
J ES SE a okna - Nějak se tam začiná mračit. Jestli spustí déšť, zmoknou nosítka, a jestli zmoknou nosítka, odnesou je do pagody, a jestli je odnesou do pagody, najdou v nich Jipa, a jestli najdou Jipa, tak je s námi amen.
GALY GAY - Jsou malé. Nedostanu se do nich.
POLLY • Slyšíte, nedostane se do nich. GALY GAY • I boty mě zatraceně tlačí. POLLY-Všecko malé. K nepotřebě! Dva šilinky!
URIA - Mlč, Polly. Čtyři šilinky, že je všecko malé, a hlavně že ho boty moc tlačí. No ne ?
GALY GAY • Strašné. Dokonce neobyčejně tlačí.
URIA-Ten pán není tak choulostivý jako ty, Polly!
BEGBICKOVÁ dojde pro Uriu, odvede ho dozadu a ukáže mu plakát ■ Už hodinu visí v celém Campu tenhle plakát. Ve městě se prý stal zločin. Neví se ještě, kdo to udělal. A mundúr stojí pouhých pět šilinků proto, aby do toho nakonec ne-zatáhli ještě náš pluk.
POLLY • čtyři šilinky je hodně.
URIA přichází zase dopředu • Buď zticha, Polly. Deset šilinků.
BEGBICKOVÁ • Když na to přijde, tak se v pivním salóně vdovy Begbickové dá uvést do pořádku všecko, co by pošramotilo Čest pluku.
JESSE • Ostatně, vdovo Begbicková, nemyslíte, že bude pršet?
BEGBICKOVÁ-Víte, to bych se napřed musela podívat po seržantovi, po Krvavé pětce. V celé armádě se ví, že dostává při lijáku strašlivé záchvaty smyslnosti a že se uvnitř i navenek celý změní.
JESSE■ Ten náš žertík totiž za žádných okolností déšť nesnese!
BEGBICKOVÁ - Naopak! Jak zaprší, stává se
z Krvavé pětky, z nejnebezpečnějšího chlapa britské armády, úplné jehně. Jakmile dostane jeden z těch záchvatů smyslnosti, nevidí a neslyší, co se kolem děje.
V OJ klí zavolá dovnitř ■ Nástup kvůli té pagodě! Jeden voják prý schází. Budou se vyvolávat jména a prohlížet průkazy,
URIA • Průkaz!
GALY GAY svine vkleče své staré šaly ■ Dbám totiž o své věci.
URIA Gayovi ■ Tady je váš průkaz. Stačí, když zavoláte jméno našeho kamaráda, ale hodně nahlas a zřetelně. Je to maličkost.
POLLY • Kamarád, který se nám ztratil, se jmenuje Jeraiah Jip! Jeraiah Jip!
GALY GAY-Jeraiah Jip!
URIA Gayovi při odchodu • Člověka vždycky potěší, když potká někoho, kdo je vzdělaný a ví, jak se v různých životních situacích zachovat.
GALY GAY se zastaví těsně přede dveřmi • A co spropitné?
URIA • Láhev piva. Pojďte.
GALY GAY ■ Pánové, povolání nakládače mě nutí, abych z každé životní situace vytěžil, co se dá. Počítal jsem s dvěma bedýnkami cigár a se čtyřmi pěti lahvemi piva.
JESSE • Vždyť vás potřebujeme při nástupu. GALY GAY • Právě.
POLLY • Dobře. Dvě bedýnky cigár a tři
čtyři láhve piva. GALY GAY • Tři bedýnky a pět lahví. JESSE • Proč? Vždyť jste právě teď řekl dvě
bedýnky.
GALY GAY - Jestli na mě jdete takhle, pak
pět bedýnek a osm lahví.
Signál. URIA ■ Musíme jít.
JESSE - Dobře. V pořádku, jestli teď rovnou s námi nastoupíte.
GALY GAY-Dobře.
URIA-A jak se jmenujete?
GALY GAY-Jip! Jeraiah Jip!
JESSE - Jen aby nepršelo!
Všichni čtyři odcházejí. Begbicková natahuje přes vagón celtovimí.
POLLY se vrací, k Begbickové ■ Vdovo Begbicková, říkala jste, že seržanta při dešti popadá smyslnost. A teď asi pršet bude. Postarejte se, aby v příštích hodinách neviděl a neslyšel, co se kolem děje. Jinak je nebezpečí, že na všecko přijde. Odchází.
BEGBICKOVÁ se dívá za nimi ■ Ten člověk že se jmenuje Jip? To je přece nakládač Galy Gay z Kilkoy. A teď se před očima Krvavé pětky postaví mezi ostatní do řady, a přitom to vůbec není voják. Vezme Zrcátko a zajde dozadu. Postavím se tak, aby mě Krvavá pětka viděla. Přilákám ho. Druhý signál. Fairchild se objeví. Begbicková se naň zrcátkem svůdně zadívá a usedne na židli.
FAIRCHILD ■ Nekoukej se na mě tak hladově, ty nabarvené Pokušení. Mně je i tak dost bídně. Už tři dni spím na tvrdém a oplachujú se studenou vodou. Ve čtvrtek jsem musil kvůli té své nezřízené smyslnosti vyhlásit nad sebou stav obležení. A zvlášť nepříjemný je tenhle stav proto, že jsem na stopě zločinu, který v historii armády nemá obdobu.
BEGBICKOVÁ - Krvavý seržante, oddej se přece svým živelným sklonům! Kdopak tě uvidí, kdo se o tom dozví? A v důlku mého ramene, v mém vlasu potom zvíš, kdo jsi. A v ohbí mých kolenou
zapomeneš na své náhodné jméno. Žalostná kázeň! Bédný pořádek! I prosím tě nyní, Krvavý seržante, přijď ke mně v této noci vlažného deště, přesně tak, jak se obáváš: jakožto člověk!
Jako protiklad. Jako bys musel, a přece nechtěl.
Přijď ke mně jako člověk! Tak jak tě
příroda stvořila: bez přílby! Zmatený a divý
a zasmodrchaný a neozbrojený vůči svým pudům a bezbranně poslušen své vlastní síly. Tak ke mně přij ď: jakožto člověk!
FAIRCHILD Nikdy! Zánik lidstva začal tím, že si první z těch troubu nezapnul knoflík. Vojenské reglamá je kniha plná nedostatků, aleje to jediná věc, které se můžeš chytit, poněvadž ti dává páteř a zbavuje tě odpovědnosti před Bohem. Jinak bys musel vykopat díru, nacpat do ní dynamit a celou zeměkouli vyhodit do povětří; jen tak by poznali, že přestávají žerty. To všecko by byla hračka. Ale jak má Krvavá pětka přežít tuhle deštivou noc bez tělesné schránky vdovy Begbickové?
BEGBICKOVÁ - Jestli dneska večer za mnou přijdeš, tak si natáhni černé sako a na hlavu si naraz bouřku.
VELITELSKY HLAS ■ Kulometčíci se hlásí jmény!
FAIRCHILD ■ Sednu si tady, aby mi ta chamraď, která se teď bude hlásit, zůstala na očích. Usedne.
VOJÁCI venku- Polly Baker, Uria Shelley, Jesse Mahoney.
FAIRCHILD • Tak, a teď přijde menší přestávka.
HLAS GALY GAYE - Jeraiah Jip.
BEGBICKOVÁ ■ Správně.
FAIRCHILD • Přišli zřejmě zas na něco nového. Samá insubordinace. U nich i ve mně. Vstane a chce jít.
BEGBICKOVÁ volá za ním 'Já ti však, seržante, prorokujú: nebude ani třeba, aby černý nepálsky déšť padal po tři noci, a změníš se v beránka, poněvadž jses
MUŽ JAKO MUŽ
117
r
zřejmě nejsmyslnější chlap pod sluncem. Usedneš s insubordinací za jeden stůl a hanobitelé chrámu se ti zadívají hluboko do oři, poněvadž tvých vlastních zločinů bude j ako pisku v moři.
FAIRGHILD • Nebojte se, drahá, v tom případě bychom dokázali zjednat pořádek, tím si buďte jista: Zakročili bychom proti té nezbedné Krvavé pětičce jaksepatří. Byla by to úplná- hračka! Odchází.
FAIRCHILDÚV HLAS zvenlí ■ Osm mužů zahrabat po pupek do horkého pisku, poněvadž nejsou ostřiháni podle předpisů! Vstoupí Uria, Jesse a Polly s Galy Gayem. Galy Gay jde dopředu.
URIA • Prosím vás, půjčte mi nůžky, vdovo Begbicková!
GALY GAY divákům, - Menší laskavost mezi muži nemůže škodit. Jde především o to, aby člověk zůstal živ a zdráv a dopřál toho i druhým, nemyslíte? Vypijú teď sklenici piva a řeknu si: Pánům se tím pomohlo. Vždyť na světě nejde o nic jiného, než abys i ty občas vypustil balónek a abys řekl třebas „Jeraiah Jip" jako někdo jiný „Dobrý večer" a abys byl takový, jakého tě ostatní chtějí mít. Vždyť to není nic těžkého! Begbicková nese nůžky.
URIA • A jde se za Jipem!
JESSE ■ Žene se ošklivý mrak, Trojice Gayovi.
URIA ■ Máme bohužel moc naspěch, pane.
JESSE-Musíme totiž ještě jednoho pána ostříhat dohola.
Míří ke dveřím. Galy Gay blžl za nimi. GALY GAY • Nemohli byste mě potřebovat i při tom?
URIA • Ne, už vás nepotřebujeme, pane. Begbickove'. Pět bedýnek cigár, těch horších, a osm flašek černého pro toho pána! Při odchodu. Někomu to nedá, musí strkat
frňák do všeho. Jak podáš malíček, chytne celou ruku. Trojice rychle odchází. GAL Y GAY • Teď bych mohl odejít, ale , může člověk odejít, když ho pryč posílají? Možná že ho po jeho odchodu zas bude zapotřebí! Nemusí-li to být, nemá člověk odejít.
Galy Gay zajde dozadu a usedne na židli u dveří. Begbicková vezme láhve s pivem a bedýnky s doutníky a rozestaví je na zemi kolem Gaye.
BEGBICKOVÁ - Neznáme se? Galy Gay vrtí hlavou. Nejste vy ten, co mi nesl koš s okurkami? Galy Gay vrtí hlavou. Nejste Galy Gay?
GALY GAY - Ne.
Begbicková odchází a vrtí hlavou. Stmívá se. Galy Gay na židli usne. Začne pršet. Je slyšet večerní zastaveníčko, ke kterému Begbicková zpívá.
BEGBICKOVÁ - Kdykoli pohlédneš na řeku, která Mně se tudy valí, nikdy nevidíš tutéž vodu. Ani kapka z té vody, co odtéká, se nevrátí tam, odkud přišla.
Vnitřek buddhistické pagody Bonz Wang a jeho sluha. SLUHA-Prší.
WANG • Ukliď nosítka někam do sucha! Sluha vyjde. Přišli jsme o poslední zdroj příjmů. A děrami, které zůstaly po střelbě, mi prší na hlavu. Sluha táhne nosítka. Zevnitř sténání. Co to ? Nahlédne dovnitř. No ovšem! Jak jsem viděl, že jsou nosítka pozvracená, hned mě napadlo: To udělal zaručeně někdo z bílých. Ale, má na
sobě vojenskou kazajku! A na hlavě lysinu, zloděj jeden. Prostě mu vlasy ustřihli. Co s ním? Je to voják, moc inteligence mít nebude. Voják Jejího Veličenstva, poskvrněný vyzvracenými nápoji, bezmocnější než kuře, opilý, že by vlastní matku nepoznal! Člověk by ho mohl věnovat policii. Ale co z toho? Co je platná spravedlnost, když je po příjmech? Dokáže už jedině zachrochtat. Vztekle. Vyndej ho, ty bublino v ovčím sýru, a nacpi ho do modlitební skříně 1 Ale snaž se, aby měl hlavu nahoře. Můžeme z něho udělat nanejvýš boha. Sluha nacpe Jipa do skříně. Dones papír! Musíme ihned před dům navěsit praporky. Musíme ihned rukama nohama malovat plakáty. Chci, aby z toho byla velká věc. Šetrnost by nebyla na místě. Ty plakáty musí každému padnout do očí. Co by byl platný bůh, kdyby nikdo o něm nevěděl? Zaklepání.
Kdopak to klepe tak pozdě na. mé dveře? POLLY • Tři vojáci.
WANG • To jsou jeho kamarádi. Pustl je dovnitř.
POLLY - Hledáme pána, přesněji řečeno vojáka, který spí v bedně, co stála vedle vašeho bohatého a vznešeného chrámu.
WANG • Přeji mu, aby se vyspal do růžová.
POLLY • Ta bedna totiž zmizela.
WANG • Chápu vaši netrpělivost, pramenící z nejistoty. Hledám totiž sám nějaké lidi, přesněji řečeno vojáky, a nemůžu je najít. Tak tři mi ještě scházejí.
URÍ A • Těžko je najdete. Měl byste toho hledání nechat. Myslili jsme ale, že budete vědět o té kožené truhle.
WANG - Bohuželnevím.Nepříjemnéje,žepáni vojáci jsou všichni stejně oblečeni.
JESSE • Co je na tom nepříjemného? V řečené truhle totiž toho času dřepí muž, který je těžce nemocný.
POLLY • A poněvadž mu nemocí navíc vypadalo trochu vlasů, potřebuje co nej-rychlejší pomoc.
URIA ■ Neviděl jste takového muže?
WANG • Bohužel. Ale našel jsem nějaké vlasy. Odnesl si je však jeden z vaší armády. Chtěl je tomu panu vojákovi vrátit. Jip v truhle zasténá.
POLLY-Coje to, pane?
WANG • To je má dojná kráva, spí.
URIA • Zdá se, že má těžké sny,
POLLY • Tady jsou ta nosítka, do kterých jsme Jipa strčili! Dovolte, abychom šije prohlédli.
WANG • Bude lépe, když vám povím pravdu. Tohle jsou jiná nosítka.
POLLY -Jsou plná jak záchod o třetím vánočním svátku. Jesse, je úplně jasné, že v nich Jip byl.
WANG • Že v nich být nemohl. Vždyť by si nikdo do takhle zřízených nosítek nesedl. Jip hlasitě v truhle zasténá.
URIA-Musíme najít našeho čtvrtého muže. I kdybychom měli odpravit vlastní babičku.
WANG - Ale muž, kterého hledáte, tady není. Abyste však uvěřili, že muž, o kterém říkáte, že tady je, a o němž nevím, že by tady byl, není vaším mužem, dovolte, abych vám to osvětlil kresbou. Popřejte svému nehodnému služebníkovi, aby křídou tady nakreslil čtyři zločince. Kreslí na dveře modlitební skříně.
®
MUŽ JAKO MUŽ
119
Jeden z nich má tvář, takže poznáš, kdo je. Ale tři z nich tváře nemají. Takže je nepoznáš. Ten s tváři nemá peníze, zlodějem tedy není. Ti s penězi ale zase nemají tvář, takže je nelze poznat. Tomu je tak, dokud nestojí vedle sebe. Jakmile ale stanou vedle sebe, tak těm třem beztvářným tváře narostou a najdou se u nich cizí peníze. Nikdy bych neuvěřil, že by muž, který by se tady případně našel, mohl být tím vaším mužem. Trojice jej ohrožuje zbraněmi, ale na Wangovo znamení se objevuje sluha s tibetskými návštěvníky chrámu.
JESSE • Nechceme už rušit váš večerní klid, pane. Nesnášíme také dobře ten váš čaj. Vaše kresba je ovšem velmi pěkná. Pojďte!
WANG ■ Mrzí mě, že už chcete odejít. URIA - Ať se náš kamarád probudí kdekoli,
ani deset koní mu nezabrání, aby se
vrátil!
WANG • Deset koní mu v tom třebas nezabrání, ale malá část koně, kdo ví?
URIA - Až mu pivo vyprchá z hlavy, přijde. Trojice s hlubokými úklonami odchází.
JIP ve skříni - Haló!
Wang upozorňuje hosty na svého boha.
6.
Kantýna
Pozdě v noci. Galy Gay sedí na židli a spí. Trojice vojáku se objev! za oknem.
POLLY ■ On tu ještě sedí. Není jako irský mamut?
URIA- Možná že nechtěl jít kvůli dešti.
JESSE • Kdopak ví? Ale teď bychom ho zase mohli potřebovat.
POLLY • Myslíte, že se Jip nevrátí?
JESSE - Jsem přesvědčen, Urio, že se nevrátí.
POLLY ■ Copak s tím můžeš na toho nakládače přijít znovu?
JESSE • Co ty na to, Urio?
URIA - Já na to, že se teď odeberu na kutě.
POLLY • Ale jestli ten nakládač vstane a odejde, tak visí naše hlavy už jen na ždibečku kůže.
JESSE - Jistě. Ale já si teď taky lehnu. Co je
moc, to je moc. POLLY • Bude možná opravdu nejlíp, když se
všichni vyspíme.   Ztratil jsem úplně
náladu. A opravdu, zavinil to ten déšť,
nic než ten déšť.
Trojice odchází.
Vnitřek buddhistické pagody
K ránu. Všude velké plakáty. Zmkf starého gramofonu a bubnu. Vzadu se podle všeho konají větší náboženské obřady.
WANG zajde k modlitební skříni; sluhovi ■ Dělej ty kuličky z velbloudího trusu trošku rychleji, neřáde! U skříně. Spíš ještě, pane vojíne?
JIP uvnitř • Už brzy vystoupíme, Jessi? Tenhle vagón sebou strašlivě mlátí a je úzký jako splachovací klozet.
WANG ■ Pane vojáku, mýlíš se, nejsi ve vlaku. To jedině pivo v tvé ctihodné hlavě s tebou hází.
JIP uvnitř • Blbost! Co je to za hlas z toho gramofonu? Nedal by se zarazit?
WANG • Vylez, pane vojáku, a pojď si sníst kousek hověziny!
JIP zevnitř ■ Opravdu, ty pro mě máš kus masa, Polly? Tluče do stěn skříně.
WANG běží dozadu • Ticho, duše hříšné! Pět taelů žádá bůh, kterého slyšíte bouchat do stěn svaté skříně..Dostává se vám milosti! Vybírej, Ma Singu!
JIP zevnitř • Urio, Urio, kde vlastně jsem?
WANG-Bouchej ještě trošku, pane vojíne!
j^jjji^Také na druhou stranu, pane generále! Kopej i nohama, co nejvíc!
JI P zevnitř ■ Haló, co se vlastně děje? Kde jsem? Kde jste vy? Urio, Jessi, Polly?
WANG • Tvůj ponížený služebník dychtí zvědět, co dobrého ráčíš poroučet k jídlu a co ostrého k pití, pane vojíne.
JIP zevnitř ■ Haló, kdo to je? Co je to za hlas? Připomíná mi hlas tučné krysy!
WANG • Tou mírně tučnou krysou je tvůj přítel Wang z Tiencinu, colonele.
JIP zevnitř - V j akém to jsem městě ?
WANG ■ V bídném městě, vznešený příznivce, v hnízdě jménem Kilkoa.
JIP zevnitř 'Pusť mě ven!
WANG dozadu • Až doděláš ty kuličky z velbloudího trusu, tak je narovnej na mísu , a zabubnuj. Potom je zapal. Jípovi. Jakmile slíbíš, že neutečeš, pane vojíne, pustím tě okamžitě.
JIP zevnitř • Otevři, ty hlase krysí, otevři! Slyšíš?
WANG - Postůjte! Postůjte, věřící! Zastavte se, jen na minutku! Bůh k vám promlouvá třemi údery hromu. Přesně počítejte. Jsou čtyři, ne, pět. Škoda, jen pět taelů máte přinést v oběť. Tluče na modlitební skříň; laskavě. Pane vojíne, mám tady pro tvá ústa bifteček.
JIP zevnitř • Och, teď teprv zjišťuju, že mám střeva docela rozežraná. Zřejmě jsem do nich nalil čistý líh. Och, není vyloučeno,
že jsem toho vypil moc a že teď budu muset toho stejně hodně sníst. WANG • Celou krávu můžeš sníst, pane vojíne, a bifteček jé připraven. Bojím se však, že utečeš, pane vojíne. Slíbíš mi, že neutečeš?
JIP zevnitř • Chci se napřed na ten biftek podívat. Wang jej pouští. Jakpak jsem se dostal sem?
WANG • Vzduchem, pane generále, vzduchem ses dostal sem.
JIP • Kdepak jsem byl, když jsi mě našel?
WANG • Ráčil jste pobývat ve starých nosítkách, vznešený,
JIP-A kde jsou kamarádi? Kde je osmý pluk? Kde je kulometný oddíl? Kde je dvanáct vlaků, kde jsou sloni? Kde je celá anglická armáda? Kam se všichni poděli, ty plivance rozšklebený?
WANG • Odtáhli před měsícem přes hory paň-džábské. Ale tady je ten bifteček.
JIP • Cože? A já? Kdeže jsem byl? Cože jsem dělal, když se vydali na pochod?
WANG ■ Pivo jste pil, moc piva, tisíce lahví, a také peníze jste vydělával.
JIP • A to se nikdo po mně neptal?
WANG • Bohužel.
JIP • To je nepříjemné.
WANG • Co ale, jestli ještě přijdou a budou hledat muže v blůze bílého vojáka? Mám je k vám dovést, pane ministře války?
JIP - Není třeba.
WANG - Jestli nechceš být rušen, Johnny, tak vlez do téhle skříně, Johnny, až přijdou ti, kteří by tvé oko uráželi.
JIP • Kde je ten biftek? Usedne ají.Jemoc malý! Jaké to jsou hnusné zvuky? %fl hlasitého bubnování stoupá čoud z velbloudího trusu ke stropu.
WANG - To jsou modlitby věřících, kteří klečí tamhle vzadu.
MUŽ JAKO MUŽ
121
J IP • Ten biftek je z nejaké staré krávy. A ke komu se modlí?
WANG - To je jejich tajemství.
JIP jí rychleji ■ Biftek jev pořádku, ale to, že tady sedím, v pořádku neni. Polly a Jesse na mě zaručeně čekali a možná že na mě čekají ještě pořád. Je jak máslo. Není to ode mě správné, že jím. Slyšíš, ted říká Polly Jessovi: Jip zaručeně přijde, až vystřízliví, přijde. Uria mě možná tak nečeká, poněvadž je chlap špatná, ale Jesse a Polly si říkají: Jip přijde. Ze po všech těch nápojích je tohle náležité jídlo, o tom nemůže být sporu. Jen kdyby Jesse svému Jipovi tak pevně nevěřil. Zaručeně si však řekne: Jip nás nezradí. A jakpak mám něco takového vydržet? To, že tady sedím, v pořádku není, ale maso v pořádku je.
H
8.
Kantýna
Časní zraná. Galy Gay na židli spi. Trojice vojáků snídá.
POLLY -Jip přijde.
JESSE • Jip nás nezradí.
POLLY • Až vystřízliví, přijde.
URIA • To se neví. Pro všechny případy nepustíme toho nakládače z ruky, dokud bude Jip na střeše.
JESSE ■ Neodešel.
POLLY 'Musí mu být zima. Přenocoval na židli.
URIA - Ale my se dnes v noci vyspali a jsme zase fit.
POLLY • A Jip přijde. Můj vyspalý, zdravý
vojenský rozum mi to říká úplně jasně. Až se Jip probudí, bude chtít pivo, a pak přijde.
Vstoupí pan Wang. Zajde k baru a zazvoní.
Přichází vdova Begbicková. BEGBICKOVÁ • Pro domorodé smraďochy
ani Tibeťany nečepuju. WANG 'Je to pro bělocha. Deset lahví nějakého dobrého svědého piva. BEGBICKOVÁ-Deset flašek světlého piva
pro bělocha? Dá mu deset lahví. WANG • Ano, pro bělocha. Wang se ukloní vhm
čtyřem a odchází. Jesse, Polly a Uria udiveně
na sebe pohlédnou. URIA • Teď se Jip už nevrátí. Natankujeme.
Vdovo Begbicková, od téhle chvíle ať je
dvacet piv a deset flašek whisky pořád
přichystáno.
Begbicková nalije pivo a odchází. Trojice se napije. Přitom pozoruje spícího Gaye.
POLLY-Jakpak bys to chtěl udělat, Urio? Zbyl nám jedině Jipův průkaz.
URIA - To stačí. Musí se najít nějaký nový Jip. Jaképak fraky kvůlijednomu člověku. Jak nejde aspoň o dvě stě lidí, tak to nestojí ani za řeč. Každý na to samozřejmě může mít svůj názor. Ale jeden názor nerozhoduje. Klidný člověk snese klidně ještě dva tři názory navíc.
JESSE - Já na charakter taky seru.
POLLY • Co ale řekne, až z něho uděláme vojáka Jipa?
URIA • Takovýhle jako tady ten Gay se vlastně změní sám od sebe. Hoď ho do tůně, a do dvou dnů mu mezi prsty narostou plovací blány. Nemá totiž co ztratit.
JESSE - Ať je to s ním jak chce, potřebujeme čtvrtého muže. Vzbuďte ho!
POLLY vzbudí Gaye ■ Milý pane, je dobře, že jste neodešel. Nepředvídané okolnosti zabránily našemu kamarádovi Jipovi, aby se včas vrátil.
URIA • Pocházíte z Irska? GALY GAY ■ Myslím.
URIA • To je výhoda. Doufám, že vám není
víc než čtyřicet, pane Gayi? GALY GAY • Není mi ještě tolik. URIA - Výborně. Máte ploché nohy? GALY GAY • Mírně.
URIA • To je rozhodující. Máte vyhráno.
Můžete tedy zatím zůstat. GALY GAY • Žena mě bohužel čeká kvůli
rybě.
POLLY - Chápeme vaše rozpaky. Jste ctihodný muž a Irčan jaksepatří. Ale váš zjev se nám zamlouvá.
JESSE - A co víc, přicházíte nám vhod. Neni vyloučeno, že byste se mohl stát vojákem.
Galy Gay mlčí.
URIA - Život vojenský je život příjemný. Dostáváme týden co týden houf peněz jedině za to, že se touláme po Indii a že si prohlížíme ulice a chrámy. A račte se podívat na ty komfortábl kožené spací pytle, které voják zadarmo fasuje, všimněte si téhle pušky značky Everett a spol. Většinou lovíme pro vlastní potěšení; potřebné náčiní nám obstarává mamička. Tak jsme totiž armádu žertem pokřtili. A střídavě nám k tomu vyhrává několik vojenských kapel. Zbytek dne prokouříte ve svém bungalovu nebo strávíte nečinně prohlížením zlatých paláců některého z těch rádžů, kterého, když se vám zachce, také můžete odprásknout. Dámy od nás vojáků očekávají leccos, jen peníze ne. A to, jak jistě uznáte, také není k zahození. Galy Gay mlčí.
POLLY - A život vojáka za války je obzvlášť příjemný. Teprve boj přece udělá z muže chlapa. Víte, že žijete ve velké době? .     Před každým útpkeni má voják nárok na
slušnou dávku alkoholu zdarma a jeho odvaha se tím zmnohonásobí, ano zmnohonásobí.
GALY GAY ■ Vidím, že život vojenský je život příjemný.
URIA - Jistě. Můžete si teda tu vojenskou blůzu s těmi pěknými mosaznými knoflíky beze všeho ponechat a získáte tím právo, aby vás každý oslovoval pane, pane Jip.
GALY GAY • Snad byste nechtěli chudáka nakládače uvést do neštěstí.
JESSE • Čímpak?
URIA • Vy teda chcete odejít?
GALY GAY ■ Ano, půjdu. JESSE-  Polly, dojdi mu pro šaty!
POLLY se šatstvem ■ Pročpak se vlastně nechcete stát Jipem? Fairchild se objeví u okna.
GALY GAY • Poněvadž jsem Galy Gay. Jde ke dveřím. Trojice rozpačitě přihlíží.
URIA ■ Počkejte ještě chvilku.
POLLY • Znáte   úsloví:   Spěchej pomalu?
URIA - Máte co dělat s muži, kteří neradi od
cizích lidí žádají něco zadarmo. JESSE ■ Ať se jmenujete jakkoliv, vaši ochotu odměníme.
URIA -Jde prostě — no tak počkejte! — jde prostě o obchod. Galy Gay se zastaví.
JESSE - Jde o nejlepši obchod, jaký můžete v Kilkoi udělat. No řekni, Polly? Ty přece víš: Kdyby se nám tamto poštěstilo...
URIA - Je přímo naší povinností, abychom vám nabídli účast na tom báječném obchodě.
GALY GAY • Účast na obchodě? Řekl jste
„obchodě"? URIA ■ Snad. Ale vy přece nemáte čas. GALY GAY ■ Přijde na to. POLLY • Však byste čas měl. Kdybyste vě.
děl, o jaký obchod jde, tak byste si čas
MUŽ JAKO MUŽ
123
udělal. Lord Kitchener si ho taky udělal, když chtěl dobýt Egypta. GALY GAY • Může být. Jde tedy o velký obchod?
POLLY • Pro maharadžu péšávarského by to ' asi byl velký obchod. Muži vašeho formátu se možná bude zdát malý.
GALY GAY • Čeho by z mé strany bylo pro ten obchod třeba?
JESSE - Ničeho.
POLLY • Musel byste nanejvýš obětovat vousy, poněvadž by mohly vzbudit nežádoucí pozornost.
GALY GAY • Tak. Vezme své věci a chce jít.
POLLY • Viděl už někdo takového slona?
GALY GAY ■ Slona? To by ovšem byl zlatý, důl. Jestli víte o slonovi, tak ve špitále neumřete. Rozčileně si zajde pro židli a usedne k trojici.
URIA - O slonovi? Jakpak bychom nevěděli o slonovi!
GALY GAY - A ten slon by byl hned k máni?
POLLY ■ Slon! Na slony zřejmě trpí.
GALY GAY • Tak co, byl by k máni ten slon?
POLLY-Už jste viděl dělat obchod se slonem, který k máni nebyl?
GALY GAY ■ No, jestli je to tak, pane Polly, tak bych se toho obchodu docela rád zúčastnil.
URIA váhá ■ Jen kdyby toho satana nebylo!
GALY GAY-Jakého satana?
POLLY • Nemluvte tak nahlas! Vyslovujete
jméno Krvavé pětky, Tajfúna, našeho
seržanta.
GALY GAY • Co dělá, že se mu tak říká?
POLLY • Ale nic. Občas zabalí do celtoviny člověka, který se při nástupu hlásí falešným jménem, a položí ho mezi slony.
GALY GAY • Bylo by tedy třeba někoho, komu to jaksepatří myslí.
URIA-A takovým člověkem jste vy, pane Gayi!
POLLY ■ Vy máte fištrón, to je vidět! GALY GAY • Není to nijak slavné. Ale znám
hádanku, která by vás, muže vzdělané,
možná zajímala. JESSE-Jsme vášniví hádankári. GALY GAY ■ Tak vám ji povím: Je to bílé,
patří to mezi savce a vidi to zpředu stejně
dobře jako zezadu. Co je to? JESSE ■ To bude těžké.
GALY   GAY ■ Tuhle hádanku nerozluštíte.
Já na to taky nepřišel. Savec, který je
bílý a který vidí zpředu stejně dobře jako
zezadu. No šiml, ale slepý! URIA  - To je ohromné! POLLY-A vy něco takového udržíte beze
všeho v hlavě? GALY  GAY • Většinou, poněvadž psaní je
moje slabá stránka. Ale pokud by šlo
o obchod, tak byste sotva našli člověka
vhodnějšího.
Trojice zajde k nálevnímu pultu. Galy Gay přinese bedýnku svých doutníků a každému, nabídne. URIA ■ Oheň!
GALY GAY jim zapaluje a přitom říká ■ Dovolte, pánové, abych vám dokázal, že jste si pro ten obchod nevybrali špatného společníka. Máte tu náhodou něco těžšího?
JESSE ukáže na palice a závaží u zdi poblíže
dveří - Tamhle! GALY GAY si dojde po nejtěžší závaží a vzepře
je ■ Jsem totiž v Kilkoi členem klubu
zápasníků.
URIA mu podává pivo • To je znát na vašem chování.
GALY GAY pije ■ My zápasníci máme tak trochu zvláštní chování. Jsou na ito předpisy. Když zápasník například vkročí do místnosti, kde je větší společnost, tak se ve dveřích povytáhne v ramenou, zvedne paže do jejich výše, pomalu je spustí 3
klátivým krokem vejde. Pije. Se mnou se
dají krást koně! FAIRCHILD vstoupl ■ Veíiku je nějaká paní,
která hledá muže jménem Galy Gay. GALY GAY • Galy Gay! Muž, kterého hledá,
se tak jmenuje!
Fairchild si ho chvíli prohlíží a pak pro ženu dojde.
GALY GAY trojici ■ Žádné strachy! Je to osoba mírná, poněvadž je z provincie, kde jsou téměř všichni laskaví. Můžete se na mě spolehnout... Jak Galy Gaye jednou navnadíte...
FAIRCHILD - Vstupte, paní Gayová! Tady je muž, který zná vašeho muže. Vrací se s ní.
PANI GAYOVÄ ■ Promiňte, pánové, že vás obtěžuje osoba nízká, a omluvte také mé oblečení, měla jsem naspěch. Ach, tady jsi, muži! Ale jseš to vůbec ty, v téhle vojenské kazajce?
GALY GAY • Nejsem.
PANÍ GAYOVÁ • Nerozumím ti. Jak ses k tomu mundúru dostal? Vůbec ti nesluší, to potvrdí každý; Jsi divný člověk, Galy Gayi.
URIA - Ta žena zřejmě nemá všech pět. pohromadě.
PANÍ GAYOVÁ • S mužem, který nedovede
nikomu odříct, je potíž. GALY GAY ■ Rád bych věděl, s kým vlastně
mluví.
URIA - Jako by někomu nadávala.
FAIRCHILD - Myslím, že to té paní myslí náramně dobře. Jen mluvte dál, paní Gayová. Váš hlas se mi zamlouvá víc než hlas zpěvačky.
PANÍ GAYOVÁ ■ Nevím, co zase vyvádíš, ale se svou velkorysostí zaručeně jednou Špatně skončíš. A teď pojď! No tak přece něco řekni! Nebo jsi ochraptěl?
GALY GAY ■ Zdá se, že tohle všecko říkáš
mně. Já ti ale povídám, že si mě s někým pleteš. A to, co tady žvaníš o tom druhém, je hloupé a vůbec se to nesluší.
PANÍ GAYOVÁ - Cože? Já že si tě s někým pletu? Nepil jsi? On totiž alkohol nesnáší. ...
GALY GAY-Jako nejsem velitelem téhle armády, tak taky nejsem Galy Gayem.
PANÍ GAYOVÁ • Přistavila jsem včera v tuhle dobu na kamna hrnec s vodou, ale rybu jsi nedonesl.
GALY GAY - Co do toho zase pleteš rybu? Mluvíš, jako bys byla přišla o rozum, a ještě k tomu tady přede všemi!
FAIRCHILD-To je divná záležitost. Napadají mě přitom strašlivé myšlenky. Téměř trnu. Znáte tu ženu? Trojice naznaěl, Že nikoli. A vy?
GALY GAY • Viděl jsem v životě už leccos mezi Irskem a Kilkoou, ale s touhle ženou jsem se ještě nesetkal.
FAIRCHILD ■ Řekněte té ženě, jak se jmenujete.
GALY GAY-Jeraiahjip.
PANÍ GAYOVÁ • To je strašné! Když si ho ovšem prohlížím, seržante, tak se mi téměř zdá, že ani mým mužem, nakládačem Galy Gayem, není, ale že jde o někoho jiného, i když nedovedu říct, o koho.
FAIRCHILD - Ale my se to za chvilku dozvíme.
Odchází s Gayovou. GALY GAY se roztančí ke středu jeviště a zpívá. Měsíc nad Alabamou zapadá níž a níž, kéž se svou starou mámou měsíce nové uvidíš.
Rozzářený přistoupl k Jessovi • O Gayových se v celém Irsku říká, že si umějí vždycky poradit.
URIA Pollymw Dřív než slunce sedmkrát
MUŽ JAKO MUŽ
125
zapadne, musí z toho muže být jiný muž. POLLY -Jak to chceš udělat, Urio? Můžeš
člověka proměnit v jiného ělověka? URIA - Můžeš. Jeden jako druhý. Muž jako
muž.
POLLY • Ale armáda přece možná co nevidět vyrazí, Urio!
URIA - Samozřejmě možná co nevidět vyrazí! Ale copak nevidíš, že kantýna tady ještě stojí? Nevíš, že artilerie ještě pořádá dostihy? Říkám ti: Pánbůh lidi našeho druhu přece nepřivede do neštěstí a nepřikáže vojsku, aby se ještě dnes dalo na pochod. To si třikrát rozmyslí.
POLLY • Poslouchej!
Bubnováni a signály zvěstujíd odchod. Trojice se postaví do pozoru.
FAIRCHILD řve za jevištím ■ Armáda vyrazí směrem k severním hranicím! Odjezd dnes v noci ve dvě deset!
INTERMEZZO přednesené vdovou Begbickovou
Pan Bertolt Brecht dí: Muž jako muž.
A bašta. To přece může tvrdit lidí na sta. Ale pan Bertolt Brecht chce dokázat
všemu svému okolí, že s člověkem se dá provádět cokoli. Muž jako auto přemontovává se dnes
večer zde, aniž přitom čehokoli pozbude. K tomu muži se přistupuje jako
k člověku, požádá se s důrazem, ale bez vzteku, běhu světa laskavě se přizpůsobit a se svým soukromím už jednou přestat
zlobit.
Ať předělán bude sebevíce: byla to správná investice.
MUŽ JAKO MUŽ
Nedáme-li si pozor, může se ovšem stát
z něho přes noc i náš vlastní kat.
Pan Bertolt Brecht doufá, že uvidíte, jak
půda, na níž stojíte, jako sníh se bude rozplývat po vašich šlépějích a že na svém příkladu vám ukáže Galy
Gay,
že člověku na světě nemusí být vždycky právě hej.
Kantýna
Hluk armády, chystající se k odchodu. Vzadu se ozve nllí silný hlas.
HLAS - Jak se předvídalo, vypukla válka. Armáda se dává na pochod k severním hranicím. Královna nakazuje svým vojákům, aby se odebrali se slony a s kanóny do vlaků, a vlakům, aby se rozjely k severním hranicím. Proto vám nakazuje generál, abyste nasedli; než měsíc vyjde. Begbicková sedí za šenkem a kouří.
BEGBIGKOVÁ •
Ve městě Jehoo, kde vždycky je plno a kde nikdo nezůstane, každý zná píseň o běhu světa, píseň, co začíná takhle: Zpívá.
Netrvej na vlně, která J
se o tvou nohu tříští. Dokud
budeš stát ve vodě, nové a nové vlny
budou se o tvou nohu tříštit.
Vstane, vezme bidlo a při dalších verších
shrne celtovinu.
Sedm let žila jsem na jednom místě, měla
jsem střechu nad hlavou a nebyla jsem sama.
Ale muž, jenž mě živil a jemuž se nikdo
nevyrovnal, ležel jednoho dne
k nepoznání změněn pod plachetkou
zemřelých. Přestojsemitoho večera snědla svouvečeři. A brzy jsem začala pronajímat tu
místnost, v níž jsme se objímali, a ta místnost mě živila. A teď, když mě už neživí, pořádještějím. Řekla jsem si: Zpívá.
Netrvej na vlně, která se o tvou nohu tříští. Dokud budeš stát ve vodě, nové a nové vlny budou se o tvou nohu tříštit. Usedne zase ke kántýnskému stolu. Vstoupí trojice vojáků v doprovodu dalších. URIA vprostřed - Kamarádi, vypukla válka, čas nepořádku skončil. Na soukromá přání už se ohled nebere. Proto bude třeba, aby se nakládač Galy Gay z Kilkoy proměnil poklusem ve vojáka Jeraiaha Jipa. Aby se toho dosáhlo, zapleteme jej do obchodu v naší době obvyklého: postavíme umělého slona. Polly, přines bidlo a sloní hlavu, co visi na zdi, a ty, Jessi, flašku — jak se Galy Gay podívá, tak z ní uleješ trošku piva, aby měl dojem, že slon močí. Ajá přes vás natáhnu tuhle celtovinu. Staví umélého slona. Dáme mu toho slona darem a přivedeme kupce. A až slona prodá, tak ho zatkneme a řekneme: Jak si troufáš prodat armádního slona? A hned bude radši vojákem Jipem, který pochoduje k severním hranicím, než zločincem Gayem, kterého by mohli i zastřelit.
VOJÁK - Myslíte, že tohle bude považovat za slona?
JESSE • Vypadá to snad tak špatně?
URIA ■ Říkám vám, že to za slona považovat bude. Ten by i v téhle flašce od piva viděl slona, kdyby na ni někdo ukázal a řekl: Tohohle slona koupím.
VOJÁK • Budete tedy potřebovat kupce.
URIA volá - Vdovo Begbicková! Begbicková se objeví. Dělala byste nám kupce?
BEGBICKOVÁ - Ale dělala, jestli mi pomůžete balit. Nemůžu tady nechat kantýnu stát.
URIA - Tak řekněte muži, co přijde, že chcete koupit tohohle slona, a my vám to pomůžeme spakovat. Bude to jedna dvě.
BEGBICKOVÁ ■ Dobře. Vrací se.
GALY GAY schází ■ Už je slon tady?
URIA • Pane Gayi, celá věc se rozjíždí na plné obrátky. Jde o přespočetného a nezaregistrovaného armádního slona jménem Billy Hůmph. Záleží jedině na tom, aby se bez rozruchu vydražil —soukromníkovi samozřejmě.
GALY GAY - To je jasné. A kdo jej vydraží?
URIA • Někdo, kdo bude předstírat majitele.
GALY GAY • Kdo ho ale bude předstírat?
URIA • Chcete ho předstírat vy, pane Gayi?
GALY GAY - A máte kupce?
URIA - Máme.
GALY GAY - Jedině, když se přitom neřekne mé jméno.
URIA - Jasně. Nechcete cigáro?
GALY GAY nedůvěřiví ■ Proč?
URIA ■ Čistě pro klid. Slon je totiž tak trošku nachlazen.
GALY GAY • Kde je kupec?
BEGBICKOVÁ přichází ■ Ach pane Gayi, sháním slona. Nevíte o nějakém?
GALY GAY • Možná že bych o nějakém věděl, vdovo Begbicková.
BEGBICKOVÁ ■ Napřed mí ale odneste tuhle stěnu, za chvilku přijedou s kanóny,
VOJÁCI • Odnesem, vdovo Begbicková.
127
Vojáci bourají jednu ze stín kantýny. Nevýrazná maketa stonaje hotová. JE S SE Begbkkoví ■ Tak vám řeknu, vdovo Begbicková, že to, co sé tady děje, je z vyššího hlediska vlastně událost historická. Co se tady totiž děje? Bere se pod lupu osobnost, zkoumá se charakter. Věcem sejde na kloub. I s pomocí techniky. U svěráku a běžícího pásu jsou si člověk velký a malý rovní i postavou. Osobnost! Už staří Asyřané, vdovo Begbicková, znázorňovali osobnost jako strom, který se košatí. Tak, košatí! Nakonec se prostě zase odkošatí, vdovo Begbicková. Co říká Kopernikus? Co se točí? Země se točí. Země, a tím taky člověk. Podle Koperníka. Říká tedy, že člověk není osou toho všeho. Jen se na něj podívejte. Něco takového osou? Překonané stanovisko, člověk je úplná nula! Moderní věda dokázala, že všecko je relativní. Co to znamená? Stůl, lavice, voda, lžíce na obouvání, všecko je relativní. Vy, vdovo Begbicková, já... všecko relativní. Podívejte se mi do očí, vdovo Begbicková, je to historický okamžik. Člověk je osou, ale jenom relatívne. Oba odcházejí.
M
Číslo jedna
URIA vyvolává • číslo jedna: Transakce se slonem. Kulometný oddíl odevzdává slona muži, který nechce, aby byl jmenován.
GALY GAY • Ještě lok šerry brandy, ještě čouda z brazilského cigára, a do toho.
URIA mu představuje slona - Billy Humph, šampión Bengálska, slon ve službách Velké armády.
MUŽ JAKO MUŽ
GALY GAY spatří slona a lekne se • Tohle že je ten armádní slon?
JEDEN Z VOJÁKŮ - Je zrovna silně nachlazen, jak se pozná už z toho, že má zábal.
GALY GAY obchází znepokojeni slona • Copak
zábal, o ten ani tak nejde. BEGBICKOVÁ -Mám zájem. Ukáže na slona.
Prodejte mi toho slona. GALY GAY ■ Vy toho slona chcete opravdu
koupit?
BEGBICKOVÁ ■ Nezáleží mi na tom, jestli je velký nebo malý, ale prostě po slonovi toužím už od dětských let.
GALY GAY • A odpovídá tenhle opravdu vašim představám?
BEGBICKOVÁ • Když jsem byla malá, chtěla jsem slona velkého jako Hindúkuš, ale teď to tenhle spraví taky.
GALY GAY • Nu, jestli toho slona opravdu chcete koupit, vdovo Begbicková, je v mém držení.
VOJÁK přiběhne zezadu • Pst... pst... Krvavá pětka prochází Campem a prohlíží vagóny.
VOJÁCI • Tajfun!
BEGBICKOVÁ • Zůstaňte tady, neradabých
o toho slona přišla. Begbicková a vojáci
rychle odcházejí. URIA Gayovi ■ Ujměte se na chvilku slona. Dá
mu do ruky provaz. ' GALY GAY-Ale co já, pane Urio? Co se
mnou?
URIA - Jen tu zůstaň. Běží za ostatními vojáky. Galy Gay drží slona za nejzazil hrnec provazu.
GALY GAY sám ■ Matka mi říkávala: Člověk nikdy nic neví najisto. Ale ty, Galy Gayi, vůbec nic nevíš. Dnes ráno jsi vyšel, abys koupil malou rybu, ale teď už máš velkého slona a nikdo neví, co bude zítra. Nu, jaképak fraky? Hlavně že dostaneš svůj šek.
URIA se podívá dovnitř - Opravdu, vůbec si ho nevšímá. Drží se od něho co nejdál. Je vidět, jak Fairchild jde vzadu kolem. Tygr z Kilkoy tudy jen prošel. Uria, Begbicková a ostatní vojáci se vracejí dovnitř.
Číslo dvě
URIA vyvolává • Teď přijde další transakce, číslo dvě: Vydražovaní slona. Muž, který nechce, aby byl jmenován, slona prodá.
Galy Gay si dojde pro zvonek, Begbicková postaví doprostřed jeviště dřevěně vědro dnem vzhůru.
JEDEN Z VOJÁKŮ - Máš o slonovi ještě pochybnosti?
GALY GAY ■ Jaképak pochybnosti, když je na slona kupec.
URIA - Jak je na slona kupec, tak je všecko v pořádku, co?
GALY GAY • Na to můžu jedině přisvědčit. Slon jako slon, zvláště když je kupec. Postaví se na vědro a drží slona, který stojí vedle něho uprostřed skupinky. Aukce začíná! Tímto dražím Billy Hump-ha, šampióna Bengálska. Narodil se v jižním Paňdžábu, tak, jak ho tady vidíte. Sedm rádžů mu stálo u kolébky. Jeho matka byla bílá. Je mu pětašedesát lét. To není žádné stáří. Váží třináct centů a vymýtit les je pro něho hračkou, Billy Humph representuje pro každého malé jmění.
URIA • Tady je vdova Begbicková s šekem.
BEGBICKOVÁ • A je ten slon váš?
GALY GAY • Je můj jako tahle má noha.
JEDEN Z VOJÁKŮ • Billy je už asi dost starý, že stojí pořád tak strnule.
BEGBICKOVÁ Budete ho muset dát levněji.
GALY GAY • Dal jsem za slona sám dvě stě
rupií a ty za něj dostanete, i když bude
nad hrobem. BEGBICKOVÁ jej prohlíží • Dvě stě rupií?
Jen se podívejte na to vytahané břicho! GALY GAY • Myslím přesto, že je pro vdovu
jak dělaný.
BEGBICKOVÁ-Dobře. Ale je zdravý? Billy Humph molí. To mi stačí. Vidím, že slon je zdravý. Pět set rupií.
GALY GAY • Pět set rupií poprvé, podruhé, potřetí. Vdovo Begbicková, slon je váš, převezměte jej ode mě, jeho dosavadního majitele, a zaplaťte šekem.
BEGBICKOVÁ - Vaše jméno?
GALY GAY - Nemá být uvedeno.
BEGBICKOVÁ • Pane Urio, půjčte mi, prosím vás, tužku, abych mohla šek vyplnit, a to na pána, který nechce být jmenován.
URIA stranou k vojákům • Až šek přijme, tak ho popadnete.
BEGBICKOVÁ • Tak tady je šek, muži,
který nechceš být jmenován. GALY GAY • A tady slon, vdovo Begbicková. JEDEN Z VOJÁKt! položí Gayovi ruku na
rameno ■ Jménem anglické armády, copak
to děláte?
GALY   GAY se přihlouple usměje - Já? Nic. VOJÁK • Copak to máte za slona? GALY GAY • Slona? Jakého? VOJÁK • Hlavně toho za vámi. Jen žádné vytáčky!
GALY GAY • Toho slona neznám. VOJÁCI Ale!
JEDEN Z VOJÁKŮ • Můžeme dosvědčit,
že pán tvrdil, že je jeho. BEGBICKOVÁ-Tvrdil, že je  slon jeho
jako tahle jeho noha. GALY GAY chce odejít • Musím bohužel domů,
žena mě už čeká. Razí si skupinkou cestu.
Vrátím se, abych to s vámi domluvil.
129
Dobrý večer! Billymu, který jde za ním. Zůstaň tady, Billy, nebuď tak paličatý. Dostaneš nažrat. URIA ■ Stůj! Namiřte armádní pistole na toho zločince! Že je to zločinec, o tom nemůže být pochyb.
Pally uvnitř Billy Humpha se hlasití zasměje. Uriajej udeří. Drž hubu, Polly!
Vrchní (ást celtoviny se sesmekne, je vidět Pollyho. POLLY • Sakra!
Galy Gay, teď úplně zmaten, se dívá na Pollyho a pak z jednoho na druhého. Slon uteče.
BEGBICKOVÁ ■ Co to? Vždyť to vůbec není slon, ale celtovina a pod ní dva chlapíci! Všecko je podvod! Dostala jsem za pravé peníze nepravého slona.
URIA • Vdovo  Begbicková,  ihned zločince spoutáme a hodíme do latríny. Vojáci spoutají Gaye a strčí ho do jámy tak, ze mu vyčuhuje jen hlava. Je slySet, jak kolem projíždí delostrelectvo.
BEGBICKOVÁ • Už nakládají kanóny! Kdypak mi sbalíte kantýnu? Nejenom tenhle váš člověk, ale taky stanoviště mé kantýny se má změnit.
Všichni vojáci se pustí do práce. Dříve než
skončí, Uria je vyžene. Begbicková přichází
s košem, v němž má špinavé stanové dílce,
poklekne před malou prohlubní a pere. Galy
Gay naslouchá její písni.
I já jsem měla jméno,
a kdokoli ve městě to jméno zaslechl,
řekl, že má dobrý zvuk.
Ale jedné noci jsem vypila čtyři sklenky žitné
a příštího rána stálo na mých dveřích
napsáno křídou škaredé slovo.
I odnesl si mlékař opět své mléko. Bylo po jméně. Ukáže plátno.
Jak plátno, co bylo bílé a zašpiní se
a může zase zbělet, vypereš-li je —
ale podrž je proti světlu a uvidíš: není
to už totéž plátno.
Neříkej své jméno tak zřetelně. Načpak? Vždyťjím přece označuješ někohojiného. A načpak říkat své mínění tak nahlas,
zapomeň přece na ně. Jaképak mínění to vlastně bylo?
Nerozpomínej se na žádnou událost déle, než sama trvala. Zpívá •
Netrvej na vlně, která
se o tvou nohu tříští. Dokud
budeš stát ve vodě, nové a nové vlny
budou se o tvou nohu tříštit.
číslo tři
URIA vyvolává ■ Teď je na řadě transakce číslo tři: Proces s mužem, který nechtěl být jmenován. Udělejte kolem zločince kruh a zahajte výslech; neustaňte, dokud se nedovíte pravdu.
GALY GAY • Prosím o dovolení, abych směl něco povědět.
URIA • Člověče, napovídáš toho dnes v noci ažaž. Kdo z vás ví, jak se jmenoval muž, který veřejné nabízel slona?
JEDEN Z VOJÁKŮ - Jmenoval se Galy Gay.
URIA • Kdo to dosvědčí?
VOJÁCI • My to dosvědčíme.
URIA ■ Co na to říká obžalovaný?
GALY GAY ■ Byl to někdo, kdo nechtěl, aby byl jmenován. Vojáci reptají.
JEDEN Z VOJÁKŮ ■ Slyšel jsem, jak říká, že je Galy Gay.
URIA • A ty nejseš Galy Gay?
GALY GAY mazaně • Inu, kdybych byl Galy Gay, tak bych možná byl tím, koho hledáte.
URIA ■ Nejseš tedy Galy Gay?
GALY GAY zabrumlá ■ Ne, nejsem.
URIA - A byl jsi při tom, když se dražil Billy Humph?
GALY GAY • Ne, nebyl.
URIA • Ale že jej prodával někdo, kdo se jmenoval Galy Gay, tos viděl?
GALY GAY • Ano, to můžu dosvědčit.
URIA • Byl jsi tedy přeci jen při tom.
GALY GAY ■ To můžu dosvědčit.
URIA ■ Slyšeli jste? Vidíte měsíc? Měsíc vyšel, ale uvízl v téhle zatracené sloní záležitosti. Pokud jde o Billy Humpha, tak přece jenom nebyl docela v pořádku.
JESSE • Ne, to určitě nebyl.
JEDEN Z VOJÁKŮ • Ten člověk říkal, že jde o slona, ale přitom to ani opravdový slon nebyl, byl z papíru.
URIA - Prodával tedy něco, co opravdovým slonem nebylo. Á to se samozřejmě trestá smrtí. Co ty na to?
GALY GAY • Slonovi by možná nepřipadal jako slon. Tohle přesně rozlišit je dost těžké, vznešený soude.
URIA ■ Samozřejmé, je to setsakra zamotané, ale přesto si myslím, že tě budou musit zastřelit, poněvadž jseš náramně podezřelý. Galy Gay mlčí. Víš, slyšel jsem o vojákovi, který se jmenoval Jip. Nejednou to také při nástupu potvrdil. A tenhle Jip chtěl kdekomu namluvit, že se jmenuje Galy Gay. Nejseš snad ty ten Jip?
GALY GAY • Ne, to zaručeně nejsem. URIA - Nejmenuješ se tedy Jip? A jak se tedy jmenuješ ? Nevíš, co bys odpověděl ? Jseš
tedy' asi někdo, kdo nechce být jmenován? Nejseš snad ten, kdo při prodeji slona nechtěl být jmenován? Zase mlčíš? To je náramně podezřelé, to se už pomalu rovná přiznání. Ten zločinný prodavač slona prý měl taky vousy — a ty vousy máš. Pojďte, soud se poradí. Zajde s vojáky dozadu. Dva zůstanou u Galy Gaye.
URI ApH odchodu • Už nechce být Galy Gayem. GALY GAY po chrníce ■ Slyšíte, co říkají? JEDEN Z VOJÁKŮ • Ne. GALY GAY • Říkají, že jsem ten Galy Gay? DRUHÝ VOJÁK • Říkají, že to už není jisté. GALY GAY ■ Pamatuj si, muži: jeden jako
druhý, kus jako kus, všecko jedno. DRUHÝ VOJÁK • Ví se už, proti komu se
bude válčit? PRVNÍ VOJÁK-Jestli pótřebujou bavlnu, tak to bude Tibet, a jestli pótřebujou vlnu, tak to bude Pamír. JESSE přichází ■ Není ten spoutaný člověk, co
tady sedí, Galy Gay? PRVNÍ VOJÁK • Hej, muži, odpověz! GALY GAY • Myslím, že si mě s někým pleteš, Jessi. Jen se pořádně podívej! JESSE • Copak nejseš Galy Gay? Galy Gay wH hlavou. Zmizte na okamžik, musím si s ním promluvit, když ho zrovna odsoudili k smrti. Oba vojáci odcházejí dozadu. GALY GAY -Je to pravda? Ach Jessi, pomoz
mi, jseš přeci zkušený voják. JESSE • Ajak k tomu vlastně došlo? GALY GAY • Inu, Jessi, ani nevím. Popíjeli ■ jsme a kouřili a já jsem zřejmě tak dlouho žvanil, až jsem přišel o duši. JESSE • Zaslechl jsem tam u nich, že se má
popravit nějaký Galy Gay. GALY GAY ■ To není možné. JESSE ■ A nejseš snad Galy Gay? GALY GAY • Setři mi pot, Jessi.
MUŽ JAKO MUŽ
131
JESSE tak učiní ■ Podívej se mi přece do očí!
Jsem Jesse, tvůj přítel. Nejseš snad Galy
Gay z Kilkoy? GALY GAY • Ne, mýlíš se. JESSE - Přišli jsme z Kánkérdanu čtyři. Byl
jsi snad s námi? GALY GAY ■ Ano, v Kánkérdanu jsem byl
s vámi.
J ES S E zajde dozadu k dojákům ■ Měsíc ještě nevyšel a už chce být Jipem. TJRIA - Ale měli bychom ho ještě víc postrašit.
Je slyšet, jak kolem rachotí lafety. BEGBICKOVÁpřichází ■ Děla, Urio! Pomoz
mi složit plachty. A vy bourejte dál!
Vojáci odvlékají další šásti kantýny do vagónu.
Zůstává stát jen jediná dřevěná stěna. Uria
skládá s Begbickovou plachtu. BEGBICKOVÁ • Také jsem mluvila s mnoha lidmi a pozorně
jsem naslouchala a vyslechla mnohé názory
a jak mnozí o mnohém říkají, že je to zcela jisté!
Ale po návratu mluvili jinak, než mluvívali dříve.
A o jiných věcech říkali, že jsou jisté.
I řekla jsem si, že z jistých věcí
nejjistější je pochybování.
Uria odejde dozadu. Také Begbicková odchází
kolem Galy Gaye dozadu. Nese koš s prádlem a
Zpívá.
Netrvej na vlně, která
se o tvou nohu tříští. Dokud
budeš stát ve vodě, nové a nové vlny
budou se o tvou nohu tříštit. GALY GAY • Vdovo Begbicková, prosím vás,
dojděte pro nůžky a ustřihněte mi vousy. BEGBICKOVÁ ■ Pročpak? GALY GAY • Mám pro to důvody.
Begbicková mu ustřihne vousy a uloží je do
šátku, který donese do vagónu. Vojáci se objevují
Znovu.
číslo čtyři
URI A vyvolává ■ Ted* přijde transakce číslo čtyři: Zastřelení Galy Gaye ve vojenských ubikacích Kilkoy.
BEGBICKOVÁJife k němu ■ Pane Urio, mám tady něco pro vás.
šeptá mu cosi do ucha a dá mu šátek s vousy.
URIA zajde k žumpě za Galy Gayem ■ Obžalovaný, chceš nám ještě něco povědět?
GALY GAY • Vznešený soude! Slyšel jsem, že zločinec, který prodal slona, byl muž s vousy. Já ale žádné nemám.
URIA mu ukáže beze slova šátek s vousy. Ostatní se smějí ■ A co tohle? Teď ses teprve usvědčil, člověče. Zbavil ses vousů, a to ukazuje, že nemáš čisté svědomí. Pojď, muži beze jména, a slyš rozsudek stanného soudu z Kilkoy: Budeš zastřelen pěti ranami z pušky.
Vojáci vytáhnou Galy Gaye z žumpy.
GALY GAY křtil ■ To nemůžete!
URIA • Ale stane se to. Dobře naslouchej, muži. Za prvé budeš zastřelen proto, žes armádě ukradl slona, což je krádež. Za druhé, žes toho slona, který, ani slonem nebyl, prodal, což je podvod. A za třetí, že se nemůžeš vykázat ani jménem, ani průkazem, takžejseš možná vyzvedač, což je vlastizrada.
GALY GAY • Ach Urio, proč mi tohle děláš?
URIA • Teď pojď a chovej se jako dobrý voják, tak, jak ses to u armády učil. Jedem! Dělej, ať tě můžeme zastřelit.
GALY GÁY • Ach. nespěchejte, nejsem ten, koho hledáte. Vůbec ho neznám. Jme-nuju se Jip, můžu to odpřisáhnout. Co už je slon ve srovnání s lidským životem? Žádného slona jsem neviděl! To, co jsem držel, byl provaz. Prosím vás, počkejte!
Jsem někdo docela jiný. Nejsem Galy Gay. Nejsem!
JESSE - Ale jseš, kdopak bys byl. Pod třemi gumovníky Kilkoy uvidí Galy Gay tryskat svou krev. Jdi, Galy Gayi.
GALY GAY-Bože můj, zadržte! Musí se sepsat protokol. Musí se uvést důvody a to, že jsem to nebyl a že se ani Galy Gay nejmenuju. Všecko se musí pořádně uvážit. Když se má někdo odpravit, tak se to přece nedá odbýt jen tak narychlo.
JESSE-Marš!
GALY GAY - Jaképak marš! Nejsem teň, kterého hledáte. Nechtěl jsem nic jiného než koupit rybu. Ale kdepak tady dostanu rybu? Co ty kanóny, co se tady valí kolem? Co ta muzika, která tady tak vřeští? Ne, nehnu se odtud, ani kdybych se trávy měl chytat! Žádám, aby se s tím vším udělal konec. Pročpak tady nikdo není, když chtějí odpravit člověka?
BEGBICKOVÁ - Jestli nebudete hotovi, než začnou nakládat slony, tak se těšte! Odchází. Vedou Galy Gaye dozadu a zase dopředu; kráčí jako hrdina nějakého tragického dramatu.
JESSE ■ Udělejte místo pro delikventa, kterého stanný soud odsoudil k smrti!
VOJÁCI - Podívejte, tady vedou někoho na popravu! Je ho možná škoda, není ještě starý. Zaručeně nevi, jak k tomu přišel.
URIA ■ Zastavit stát! Chceš se ještě vymočit?
GALY GAY • Ano.
URIA • Ohlídejte ho.
GALY GAY • Zaslechl jsem, že musí být hotovi, než přijdou sloni. Musím teda dělat pomalu, abych se slonů dočkal.
VOJÁCI Dělej!
GALY GAY ■ Nemůžu. Je tohle měsíc? VOJÁCI-Je. Připozdilo se. GALY GAY • Není tohle bar vdovy Begbicková, kde jsme vždycky popíjeli?
URIA - Ne, hochu. Tohle je střelnice, a tohle tady je zeď, před kterou se leckdo po-mokří. Haló, vy tam! Zaujměte postavení! A nabijte flinty! Ale musí jich být pět.
VOJÁCI - Při tomhle světle je špatně vidět.
URIA ■ To je pravda, světlo je mizerné.
GALY GAY • Slyšíte? Nejde to. Musíte přece při střílení vidět.
URIA Jessovi ■ Vem tamhle tu papírovou lucernu a posviť na něho. ZavóŽe Ga/y Gayovi oli. Hlasitě. Nabijte pušky! Tiše. Co to děláš, Polly? Vždyť tam strkáš ostrou. Vyndej to..
POLLY-Ach promiňte, málem jsem nabil doopravdy. Moc nescházelo a stalo se neštěstí.
Je slyšet, jak se vzadu blíží sloni. Vojáci na chvilku strnou.
BEGBICKOVÁ volá za scénou ■ Sloni!
URIA ■ Žádná pomoc! Rozsudek se musí vykonat. Počítám do tří. Ráz!
GALY GAY • Tak, teď je toho ale dost, Urio. A sloni tady přece už jsou taky. Mám tu ještě zůstat stát, Urio? Pročpak jste najednou všichni tak ztichli?
URIA • Dva!
GALY GAY se směje - Jseš legrační chlap, Urio. Nevidím na tebe, poněvadž jste mi zavázali očí. Ale podle hlasu by člověk pomalu řekl, že to myslíš doopravdy.
URIA ■ A jedna jsou...
GALY GAY-Zadrž! Neříkej tři, aby tě to nemrzelo! Jestli teď vystřelíte, tak mě přece zasáhnete. Zadržte! Ne, ještě nestřílejte! Vyslyšte mě! Přiznávám se! Přiznávám se, že nevím, co se se mnou děje. Uvěřte mi a nesmějte se! Jsem člověk, který neví, kdo je. Ale Galy Gay nejsem, to vím. Nejsem ten, co ho máte zastřelit. Avšak kdo vlastně jsem? Vypadlo mi to z paměti; včera večer, když
MUZ JAKO MUŽ
133
pršelo, jsem to ještě věděl. Včera večer přece pršelo? Prosím vás, jestli se díváte sem nebo prostě k místu, odkud přichází tenhle hlas, tak to jsem já. Tomu místu říkejte Galy- Gay nebo nějak jinak. Smilujte se, dejte mi kousek masa! Tam, kde zmizí a odkud časem zase vyjde, je Galy Gay. Aspoň tohle: Jestli najdete někoho, co zapomněl, kdo je, tak to jsem já. A toho pak, prosím vás, nechte ještě jednou běžet!
Uria cosi Pollymu pošeptal; Polly běli za
Galy Gaye a pozvedne proti němu silný klacek. URIA • Jednou nebo.nikdy, všecko jedno! Tři!
Galy Gay vykřikne. URIA • Palte!
Galy Gay omdlí. POLLY• Počkat! Svalil se sám od sebe! URIA křičí - Palte! Ať ještě zaslechne, že je po
něm.
Vojáci vystřelí do vzduchu. URIA • Nechte ho tady ležet a připravte sena odchod.
Galy Gay zůstane ležet, všichni ostatní odcházejí.
Před naloženým vagónem sedí u stolu s pěti židlemi Begbicková a trojice vojáků. Stranou leží Galy Gay, přikryt pytlem.
JESSE • Někdo jde. To bude seržant. Bude nám strkat nos do našich záležitosti. Vdovo Begbicková, zabráníte mu v tom? Podaří se vám to?
Je vidět, jak se Fairchild blíží v civilu. BEGBICKOVÁ • Podaří. Vždyť to, co sem jde, je civil. Fairchildovi, který stane ve dveřích. Pojď si k nám sednout, Charlesi.
FAIRCHILD - Aha, tady tě mám, zvrhlice! Před Galy Gayem. Co je to za pivní mrtvolu ? Mlčeni. Udeří do stolu. Pozor!
URIA mu zezadu narazí klobouk -Drž hubu, civile! Smích.
FAIRCHILD ■ Jen si poslužte, cháško! Pohleďte na mé ustrojeni a smějte se! Vymažte mé jméno, které znají od Kalkaty až po Kuč-Bihár! Dejte mi napít, a pak vás odstřelím!
URIA ■ Měl byste nám, milý Fairchilde, ukázat názorně, jak umíte střílet.
FAIRCHILD • Ne.
BEGBICKOVÁ • Čarostřelci odolá sotva jedna žena z desíti.
POLLY ■ Pusťte se, do toho, Fairchilde!
BEGBICKOVÁ-Měl byste to doopravdy zkusit..Už kvůli mně.
FAIRCHILD • Ach ty pobehlice jedna babylónská! Tak pozor! Položím sem vejce. Z kolika kroků?
POLLY • Ze čtyř.
FAIRCHILD udělá deset kroků, Begbicková je hlasitě počítá ■ Tady vidíte docela obyčejnou armádní pistoli. Střelí.
JESSE sejde podívat • Vejce je celé. POLLY • Ani škrábnuté. URIA - Je spíš pevnější než bylo. FAIRCHILD 'To je divné. Myslel jsem, že
se strefím.
Hlučný smích. FAIRCHILD • Dejte mi napít!. Píjí. Jestli
vás všecky nerozmáčknu mezi prsty jako
štěnice, tak ať už se nejmenuju Krvavá
pětka.
URIA - Jak jste k tomu jménu vůbec přišel? JESSE zase na svém místě • Tó byste nám měl povědět.
FAIRCHILD ■ Mám, paní Begbicková? BEGBICKOVÁ; Sotva jedna žena ze sedmi by odolala divousovi a rváči.
FAIRCHILD - Tak si teda představte řeku Džadze apěthindů. Ruce na zádech spoutané. A mě s obyčejnou armádní bouchačkou, jak jim s ní mávám před nosy. Tahle pistole už párkrát nespustila, povídám. Musím ji vyzkoušet. Tak. A střelím. Bác, první! Bác, druhý! - a takhle ještě  třikrát.  To je všecko, pánové.
JESSE • A tímhle jste si vysloužil jméno, které tady z té vdovy udělalo vaši otrokyni? Ze stanoviska čistě lidského by se ovšem o vašem chování také dalo tvrdit, že bylo odporné a že jste prostě prase!
BEGBICKOVÁ • Cožpak jste opravdu netvor?
FAIRCHILD • Velmi bych litoval, kdybyste měla ten dojem. Moc mi na vašem mínění záleží.
BEGBICKOVÁ - A je pro vás také rozhodující?
FAIRCHILD jí pohlédne hluboko do oit ■ Naprosto.
BEGBICKOVÁ • Pak tedy zastávám mínění, že je třeba sbalit kantýnu ä že na soukromé věci již není čas, miláčku. Slyším už, jak kolem klušou jezdci a nakládají koně do vagónů. Je slyšet jezdce.
POLLY-Nebo snad na svých sobeckých přáních trváte, pane? Ačkoliv jezdci už nakládají koně a ačkoliv slyšíte, že se kantýna musí z vojenských důvodů sbalit?
FAIRCHILD zařve ■ Aao, trvám! Dejte mi napít!
POLLY-Tak to tedy s tebou bude krátký proces, chlapče!
JESSE • Pane, nedaleko vás leží pod hrubou celtovinou muž v polním mundúru britské armády. Odpočívá po tvrdé práci. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami
lezl — z vojenského hlediska — po čtyřech. Lekal se hlasu vlastní ženy. Nebyl bez cizí pomoci schopen koupit ani rybu. Byl za cigaretu ochoten zapomenout, jak se jmenoval jeho vlastní otec. Pár lidi se ho ujalo, poněvadž zrovna věděli o práci, která se pro něj hodila. Procesem, ne sice zcela bezbolestným, se z něho teď stal muž, který v nastávajících bitvách bude na svém místě. Ty jsi ale zato poklesl na úroveň civilisty. Ve chvíli, kdy se armáda dává na pochod, aby na severních hranicích udělala pořádek, bráníš ty, syčáku, vědomě majitelce kantýny, aby naložila svůj pivní salón do vlaku. Ačkoliv dobře víš, že bez rumu není šturmu.
POLLY • Budeš vůbec při závěrečném nástupu s to naše jména vnímat tak, abys je mohl zapsat do seržantské knížky? V té je přece musíš bezpodmínečně mít!
URIA - Jak v tomhle stavu vůbec ještě chceš předstoupit před vojsko, které baží po tom, aby se svým nesčetným nepřátelům postavilo hrdé na odpor? Vstaň! Fairchild se opile zvedá.
POLLY ■ Tomu říkáš vstát?
Kopne jej do zadnice tak, že se Fairchild svalí.
URIA ■ Tomuhle se kdysi říkalo Tajfun! Hoďte ten vrak do houští, aby nedemorali-zoval armádu! Trojice jej odvlěká dozadu.
VOJÁK přiběhne a zastaví se vzadu 'Je tady seržant Charles Fairchild? Generál přikazuje, aby své rotě dal ihned nastoupit u nákladového nádraží,
FAIRCHILD • Neprozraďte, že to jsem já.
JESSE • Žádný seržant toho jména tady není.
MUŽ JAKO MUŽ
135
Číslo pět
Begbicková a trojice vojáků si prohlížejí Galy Gaye, který dosud leží pod pytlem.
URIA-Vdovo Begbicková, jsme s montáži hotovi. Máme dojem, že proměna našeho muže je skončena.
POLLY-Teď by potřeboval už jen jedno: aby k němu někdo promluvil.
JESSE - Vdovo Begbicková, nemáte pro tyhle účely něco vhodného?
BEGBICKOVÁ ■ Mám, a taky něco k jídlu. Vemte tady tu bednu, napište na ni uhlím „Galy Gay" a udělejte zájmenem křížek. Trojice to provede. A teď se seřaďte v pohřební průvod a odneste jej k poslednímu odpočinku. Ale za devět minut musíte být hotovi. Dvě hodiny a jedna minuta.
URIA zvolá • Transakce Číslo pět! Pohřeb a smuteční projev nad Galy Gayem, posledním člověkem, který v roce devatenáct set pětadvacet měl ještě charakter. Vojáci přicházejí a balí své torny. Pozvedněte tady tu bednu a seřaďte se v pěkný pohřební průvod! Vojáci se vzadu řadí s bednou.
JESSE-A já k němu přistoupím a řeknu: Prones smuteční řeč nad Galy Gayem! Begbickosé. Jíst se mu nebude chtít.
BEGBICKOVÁ ■ Takovému se  chce jíst, i když už je nebožtíkem. Zajde s koSem za Galy Gayem, stáhne z něho pytel a dá mu najíst.
GALY GAY - Ještě!
Přidá mu; potom Uriovi naznačí, aby pohřební průvod vykročil.
GALY GAY ■ Koho to nesou? a
BEGBICKOVÁ - Muže, kterého před chvílí zastřelili.
GALY GAY - Jak se jmenuje?
BEGBICKOVÁ • Moment. Jestli se nemýlím, tak Galy Gay.
GALY GAY • A co s ním teď chtějí udělat?
BEGBICKOVÁ • S kým?
GALY GAY • S tím Galy Gayem.
BEGBICKOVÁ • Pohřbít ho.
GALY GAY • Byl to člověk dobrý nebo špatný?
BEGBICKOVÁ ■ Především nebezpečný.
GALY GAY • Však proto ho taky nakonec zastřelili; byl jsem při tom. Pohřební průvod pokračuje v cesti. Jesse se zastaví a osloví Galy Gaye.
JESSE - Není tohle Jip? Jipe, ihned vstaň! Musíš nad tímhle Galy Gayem pronést smuteční řeč! Znal jsi ho přece, a možná Hp než my.
GALY GAY • Copak mě vůbec vidíte tam, kde zrovna jsem? Jesse naň ukáže. Ano, to by odpovídalo. Copak teď dělám? Pokrčí paži.
JESSE - Ohnul jsi ruku.
GALY GAY • Ohnul jsem tedy dvakrát ruku.
A co dělám teď? JESSE • Teď si vykračuješ jako voják. GALY GÄY • Chodíte taky tak? ' JESSE - Zrovna tak.
GALY GAY-Jak mi ale říkáte, když něco
chcete? JESSE-Jipe.
GALY GAY • Prosím vás, řekněte: Jipe, projdi se!
JESSE -Jipe, projdi se! Projdi se mezi gu-movníky a připrav si smuteční řeč nad Galy Gayem!
GALY GAY zajde pomalu zfi bednu • Je tohle bedna, co v ní leží?
Obejde průvod, který bednu nese. Jde stále rychleji a chce utéci. Begbicková jej zadrží. BEGBICKOVÁ-Je ti něco? Proti všem nemocem, dokonce i proti choleře má armáda leda ricinový olej. Nemocí, na které ricinový olej neplatí, se voják vystříhá. Chceš ricinový olej ?
GALY GAY vrtí hlavou •
Má matka zaškrtla v kalendáři ten den, kdy mě porodila, a to, co křičelo, to jsem byl já.
Ten uzlík masa, nehtů a vlasů, 'tojsemjá, tojsemjá. JESSE • Ano, Jeraiah Jip, Jeraiah Jip z Tippe-rary.
GALY GAY - Člověk, který za spropitné nosil okurky, člověk, kterého podvedl slon, člověk, který pro nedostatek času musil spát na židli. V chýši se mu totiž vařila voda na rybu. Také kulomet ještě nebyl vyčištěn, poněvadž dostal darem cigáro a pět ran z pušek, z nichž jedna nevyšla. Jakpak se jmenoval?
URIA-Jip. Jeraiah Jip.
Vlaky pískají. "
VOJÁCI-Vlaky už pískají! Udělejte si to sami. Odhodí bednu a běží pryč.
JESSE - Za šest minut se celý transport dá do pohybu. Bude muset jít s námi tak, jak je.
URIA • Poslouchej, Polly, a také ty, Jessi! Kamarádi! Zůstali jsme tři, a teď, kdy vlas, na kterém visíme nad propastí, se už už trhá, poslouchejte dobře, co vám před poslední zdí Kilkoy dvě hodiny po půlnoci povím. Muži, kterého potřebujeme, se musí dopřát aspoň chvilka na to, aby se mohl proměnit na věčné časy. A proto já, Uria Shelley, teď vytahuju armádní pistoli a říkám vám, že vás odprásknu, jestli se mi hnete.
POLLY - Jak se do bedny podívá, je konec. Galy Gay se posadí k bedně.
GALY GAY • Ihned bych zemřel, kdybych měl pohlédnout do bedny na prázdnou tvář jednoho svědomí, na tvář, již kdysi jsem
znal, z vodní hladiny, do níž pohlédl kdosi, jenž zemřel, jak vím.
Proto nemohu otevřít tuto bednu! , Je strach ve mně obem, neboť možná jsem já ten obojí, jenž právě teprv vznikl na měnlivém povrchu země, netopýří bytost, odpoutaná od pupeční
šňůry, visící , mezi gumovníky a chatrčí, půlnoční
bytost, jež ráda by byla veselá. Kus jako kus, člověk jako člověk. Dokud mu někdo nepropůjčí jméno. Proto
bych přece jen rád pohlédl do této truhly, vždyť srdce lpi na rodičích.
Dejme tomu les. Byl by lesem,
kdyby jím nikdo nešel ? A kdyby byl i ten,
jenž tamtudy šel, kde byl les—
jakpak se poznají?
Vidí v rákosí své šlépěje,
do nichž se hrne voda - řekne mu něco
ta louže? Jaké je vaše míněni?
Podle čeho pozná Galy Gay, že vskutku je Galy Gayem? Kdyby mu usekli ruku a kdyby ji našel y nějaké díře ve zdi, poznalo by oko Galy Gaye ruku Galy Gaye?
A zvolala by noha Galy Gaye: tohle je má noha?
Proto do této truhly nepohlédnu. Podle mého soudu není také rozdíl mezi ano a ne tak přílišný. A kdyby Galy Gay nebyl Galy Gayem, byl by synem kojeným jednou matkou, která
by byla matkou někoho jiného, kdyby nebyla matkou jeho — byl by tedy tak jak tak kojen. . A byl by počat v březnu, nikoli v září,
MUŽ JAKO MUŽ
137
vyjímaje ovšem případ, že namísto v březnu
by byl počat teprve v září tohoto roku
nebo již v záři roku předchozího, což představuje rozdíl pouhého jednoho
roku,
který z jednoho člověka dělá člověka jiného.
A mne, té jedné i té druhé části mého já, nás potřebují a jsme tudíž upotřebitelní. I nepohlédl jsem na toho slona, přimhuřuji oko, co mne se týče, a odkládám to, co je na mně neoblíbeného
a rázem jsem tu vítán.
Je slyšet, jak se vlaky rozjíždějí.
GALY GAY ■ CojsoutozavIaky?Kamjedou?
BEGBICKOVÁ - Armáda táhne do bitev, které se chystají na severu. Před ústí kanónů, která budou dštít oheň. Dnes večer vyrazí severním směrem sto tisíc vojáků, a jakmile se někdo dostane do takového proudu, tak kouká, aby našel aspoň ještě dva, kteří, by pochodovali s ním, jeden vpravo a druhý vlevo. Jediná jeho starost je flinta a chlebník a plíšek kolem krku a na tom pllšku číslo, aby se vědělo, čí je, až ho najdou, a aby se mu ve společné díře zajistilo místo. Máš takový plíšek?
GALY GAY - Mám.
BEGBICKOVÁ • Co na něm stojí?
GALY GAY • Jeraiah Jip.
BEGBICKOVÁ-No, tak se umyj, Jipe. Vypadáš, jako by ses válel v hnoji. Chystej se. Armáda se dává na pochod k severním hranicím. Kanóny, které dští oheň, tě čekají. Armáda žízni po tom, aby v lidnatých městech severu udělala pořádek.
GALY GAY se myje ■ A kdo je nepřítel?
BEGBICKOVÁ - Nebylo ještě sděleno, kterou zem uvrhneme do války. Ale podle všeho to asi bude Tibet.
GALY GAY • Víte, vdovo Begbicková, člověk je nula. Dokud o něho někdo neprojeví zájem.
Vojáci přicházejí í tornami. VOJÁCI - Nastoupit! Všichni do vozů! Jste všichni?
URIA • Hned. Ten smuteční projev, Jipe, smuteční projev!
GALY GAY zajde k rakvi • Tak tedy vyzvedněte bednu vdovy Begbickové s tajemnou mrtvolou do výšky dvou stop a pak ji spusťte šest stop hluboko do této hlíny. A slyšte smuteční řeč, kterou pronese Jeraiah Jip z Tipperary. Bude to dosti těžké, poněvadž nejsem připraven. Ale ať! Tak tedy: Zde odpočívá Galy Gay, muž, který byl zastřelen. Ráno odešel, aby koupil malou rybu, večer už měl velkého slona a ještě tu noc byl zastřelen. Nemyslete si, drazí, Že to byl člověk nijaký, dokud byl naživu. Měl dokonce slaměnou chatrč na pokraji města a leccos jiného navíc. Ale o tom raději pomlčme. Zločin, který tento dobrý muž spáchal, nebyl velký, ať sé říká co chce. A vlastně nešlo o víc než o malý omyl. Byl jsem příliš opilý, pánové. Ale muž je muž, a proto bylo třeba jej zastřelit. Ale ted se již dosti ochladilo, jako pokaždé k ránu, a já si myslím, že bychom měli jít. Není tady ani jinak zvlášť příjemně. Odchází od rakve. Ale pročpak jste všichni v plné polní?
POLLY ■ Musíme teď hned nastoupit do vlaků, které odjedou k severním hranicím.
GALY GAY- Apročpaknejsemvplnépolníjá?
J E S S E • Pravda, pročpak není v plné polní? Vojáci přinášejí vlci. Tady jsou tvé věci, captain.
Vojáci vlečou cosi ve slamených rohožích k
URIA • Dal si načas, prevít. Ale my ho tam ještě dostaneme! Ukáže na to,. co vojáci vlečou. A tomu se kdysi říkalo Tajfun! Všichni odcházejí.
10.*
V jedoucím vagónu
Noc, blíží se ráno. Rota spí v houpacích sítích. Trojice vojáků sedí a bdí. Galy Gay spí.
JESSE ■ Svět j e strašný. Na lidi není spolehnutí.
POLLY • člověk je ze všeho, co žije, tvor nej-sprostší a nejslabší.
JESSE • Šlapali jsme prach a bláto všech možných silnic téhle příliš rozlehlé země, od hindúkušského masívu až po nížiny jižního Paňdžábu, ale od Benáresu až po Kalkatu jsme se setkávali jedině se zradou. Tenhle muž, kterého jsme přijali mezi sebe a Jtterý nám sebral naše deky, takže nás tím připravil o spánek, jé jako plechovka s olejem, která má díru. Ano a ne jsou mu jedno a totéž, dneska tvrdí to, a zítra zase něco jiného. Ach Urio, jsem s moudrostí v koncích. Pojďme za vdovou Begbickovou, která hlídá seržanta, aby nespadl s plošiny, a po-
* Další dvě scény, které tvořily závěr první verze (1925), byly později škrtnuty, poněvadž scéna poslední (9) sdostatek jasně ukazovala, k čemu bylo proměny nakládače Galy Gaye třeba. Hra byla napsána 1924—25 a vyšla 1926 v nakladatelství Propyläen v Berlíně. Poprvé byla uvedena v roce 1926 v Darmstadtu, berlínská premiéra byla roku 1928 ve Volksbühne. Druhá, zkrácena verze měla premiéru v berlínském Státním divadle r. 1931.
prosme ji, aby si k němu lehla. Ať je mu dobře a ať se na nic neptá. I když už je stará, vychází z ní přece jen ještě teplo. A mužský, který leží u ženské, ví okamžitě, co a jak. Vstaň, Polly! Jdou za Leokadií Begbickovou.
JESSE • Pojď dovnitř, vdovo Begbicková! Nevíme už kudy kam á máme strach, že usneme. A ke všemu je tady ten nemocný. Lehni si k němu a předstírej, že jsi s ním spala. Ať je mu dobře. •. )
BEGBICKOVÁ vejde ospale -Když mi postoupíte sedmitýdenní žold, tak to udělám.
URIA • Dostaneš všecko, co za sedm týdnů vyděláme.
Begbicková. si lehne ke Galy Gayovi. Jesse je
přikryje novinami. GALY GAY se probudí • Co se to tak houpe? URIA ostatním - To slon ti ožírá chalupu, ty
věčný nespokojence! GALY GAY - A co tak syčí? URIA ostatním • To ryba,' jak se vaří ve vodě,
miláčku.
GALY GAY těžce'vstane a vyhlédne z okna ■ Žena.
Spací pytle, telegrafní tyče. Je to vlak. JESSE ■ Předstírejte, že spíte.
Trojice tak učiní. GALY  GAY přistoupí k jednomu ze spacích
pytlů • Hej, ty! -VOJÁK - Co chceš? GALY GAY • Kam jedete? VOJÁK otevře jedno oko • Dopředu! Spí dál. ■ GALY GAY - Jsou ,to vojáci. Vyhlédne znovu
Z okna a vzbudí jiného. Pane voják, kolik je
hodin? Nedostává odpověď. Musí být k ránu.
Co to dneska máme za den? VOJÁK • Něco mezi čtvrtkem a pátkem. GALY GAY • Musím vystoupit. Hej ty, ať
vlak zastaví! VOJÁK - Tenhle vlak nestaví. GALY GAY • Vlak nestaví a všichni spí.
Lehnu si teda taky a budu spát, dokud nezastaví. Spatří Begbickovou, Vedle mě leží žena. Co je to za ženskou, která dnes v noci ležela vedle mě?
JESSE • Dobré jitro, kamaráde!
GALY GAY • Ach, jak jsem rád, že vás vidím, pane Jessi.
JESSE - Ty mi jseš pěkný záletník! Všichni na tebe vidí, a ty si tady spíš se ženskou.
GALY GAY - Je to divné, co? Pomalu neslušné, že? Ale to víte, muž je muž. Není vždycky tak docela svým pánem. Před chvilkou se například probudím a vedle mě leží žena.
JESSE • Tak je. Tady leží.
GALY GAY • A věřil byste, že leckdy ženu, která takhle ráno vedle mě leží, ani neznám? Povím vám to bez oklik, jako muž muži: Vůbec ji neznám. A mezi námi muži: Nemohl byste mi, pane Jessi, prozradit, kdo to vlastně je?
JESSE - I vy chvastoune jeden! Tentokrát je to samozřejmě vdova Leokadja Begbic-ková. Strčte hlavu do škopku s vodou, a zaručeně svou přítelkyni poznáte! VÍŠ vůbec, jak se jmenuješ ?
GALY GAY • To vím.
JESSE-Jakpak?
GALY GAYmfc'í •
JESSE ■ Víš tedy, jak se jmenuješ?
GALY GAY-Vím.
JESSE-To je dobře. Muž, který táhne do války, musí vědět, kdo je,
GALY GAY ■ Teďje válka?
JESSE - Je. Válka tibetská.
GALY GAY • Tibetská. Ale kdyby si jednou někdo nemohl vzpomenout, kdo je, tak by to bylo divné, co? Když táhne do války! — Když už mluvíte o Tibetu, pane, tak to je zem, kterou jsem si vždycky přál vidět. Znal jsem muže,
který měl ženu, a ta pocházela z provincie Sikkim na tibetských hranicích. Říkávala: Tam jsou hodní lidé.
BEGBICKOVÁ -Jippie, kde jseš?
GALY GAY ■ Komu to říká?
JESSE • Myslím, že tobě.
GALY GAY • Tady jsem.
BEGBICKOVÁ • Pojď ke mně, Jippie, a dej mi pusu!
GALY GAY • To rád udělám, ale mám dojem, že si mě s někým pletete.
BEGBICKOVÁ-Jippie!
JESSE • Pán předstírá, že nemá v hlavě docela jasno; říká, že tě nezná!
BEGBICKOVÁ-Jak mě můžeš před tím . pánem takhle zahanbit!
GALY GAY - Až strčím hlavu do toho škopku s vodou, tak tě poznám okamžitě. Strčí hlavu do škopku.
BEGBICKOVÁ - Už mě,poznáváš?
GALY GAY lže ■ Ano.
POLLY • Tak to tedy taky víš, kdo jseš?
GALY GAY vychytrale • Copak jsem to nevěděl?
POLLY • Ne, řádil jsi jak pominutý a chtěl jsi být někým jiným než tím, kým jseš.
GALY GAY • A kýmpak jsem chtěl být?
JESSE - Jak vidím, tak se ti pořád ještě ne-rozbřesklo. A navíc mám dojem, že jseš pořád ještě pro své okolí nebezpečný. Když ti totiž v noci někdo říkal pravým jménem, tak ses tvářil jako vrah.
GALY GAY • Vím jedině, že se jmenuju Galy Gay.
JESSE ■ Slyšíte, už ho to zase popadá! Neopovažte se mu říkat jinak, nebo se znovu rozzuří.
URIA • Ach co! Jestli máte chuť, tak si hrajte na divocha třebas až do chvíle, kdy vás přivážou ke kůlu u kantýny a než v noci spustí déšť, pane Jipe z Irska. My, vaši kamarádi ze společných bojů u řeky
Džadze, prodáme třebas i košili, abychom vám ulevili.
GALY GAY ■ Pokud jde o košili, tak toho nebude třeba.
URIA - Říkejte mu tak, jak si bude přát.
JESSE • Mlč přece, Urio! Nechtěl bys sklenku vody, Galy Gayi?
GALY GAY • Ano, tak se jmenuju.
JESSE • Samozřejmě, Galy Gayi. Jak by ses jinak jmenoval? Jen se uklidni, lehni si! Zítra přijdeš do lazaretu, do pěkné postýlky, dostaneš ricinový olej a uleví se ti, Galy Gayi. A vy choďte po špičkách! Kamarád Jip, totiž Galy Gay, je nemocný.
GALY GAY ■ Pánové, zřejmě nemám dokonalý přehled o situaci. Ale když má člověk odnést kufr, tak se říká, že každý kufr má nějaké měkčí místo, ať je jak chce těžký.
POLLY jessovi, předstíraje, že to Galy Gay nemá slyšet ■ Jen aby si nesáhl do pytlíku, který nosí kolem krku, nebo si v průkazu přečte své pravé jméno a dostane zase záchvat!
JESSE • Takový průkaz je přece jen dobrá věc. Jak snadno se na něco pozapomene! Proto také máme my vojáci, kteří nemůžeme všecko nosit v hlavě, na šňůrce kolem krku pytlík s průkazem, ve kterém je zapsáno jméno každého z nás. Když totiž někdo musí moc na své jméno myslit, tak to k ničemu není.
GALY GAY zajde dozadu, podívá se zachmuřeně do průkazu a vrací se do svého kouta ■ Už přemýšlet nebudu. Sednu si prostě na zadek a pustím se do počítání telegrafních tyčí.
HLAS SERŽANTA FAIRCHILDA •
Och běda, och probuzení! Kam se podělo mé jméno, které ctili od Kalkaty až po Kuč - Bihár? Dokonce blůza, kterou
jsem nosil, je pryč! Nacpali mě do vlaku jako tele do řezníkovy káry! Hubu mi zacpali civilním kloboukem a v celém vlaku vědí, že už nejsem Krvavá pětka! Ale jen co se trochu proberu! Zřídím celý vlak tak, že ho budou moct hodit jako starou zprohýbanou rouru .od kamen na smetiště! Bude to pro mě hračka! JESSE-Krvavá pětka! Vzbuď se, vdovo Begbicková!
Fairckild přichází ve zmazaném civilním kabátě.
GALY GAY • Stalo se vám snad něco s jménem?
FAIRCHILD - Ty jseš ze všech ten nejhorší! ' Tebe si podám prvního! Ještě dnes v noci z vás všech nadělám guláš do konzerv.
Vidí sedět Begbickovou, která se usmívá. Bůh tě zatrať! Ty tu pořád ještě sedíš, běhno? Co jsi se mnou udělala, že už nejsem Krvavá pětka? Koukej zmizet! Begbicková se směje. Co to mám na sobě? Hodí se něco takového ke mně? A čí hlavu to mám na krku? Je to příjemné? Mám si k tobě ještě jednou lehnout, ty zpustlice?
BEGBICKOVÁ -Jestli chceš, tak to udělej!
FAIRCHILD - Nechci! Koukej zmizet! Oči celé země se na mě upírají. Býval jsem obrovský kanón. Říkávalo se mi Krvavá pětka. Stránky dějin jsou toho jména plny.
BEGBICKOVÁ • Jestli nechceš, tak ne!
FAIRCHILD • Copak nevíš, že mě mé mužství mění v slabocha, když tu tak sedíš?
BEGBICKOVÁ-Tak si to svoje mužství uřízni, miláčku!
FAIRCHILD • Neříkej mi to dvakrát! Odchází.
GALY GAY volá za nim • Počkej! Nic kvůli svému jménu nepodnikej! Jméno, to je
MUŽ JAKO MUŽ
141
něco ňióc nejistého: není na ně spolehnutí!
FAIRCHILDÚV HLAS ■ Upíná hračka! Ařešeni! Tady je provaz. A tady armádní pistole. Jaképak cavyky. Povstalce je třeba odstřelit. Úplná hračka! „Johnny, sbal si kufr!" Mě už holky na tomhle světě nebudou stát ani vindru. Tak. Úplná hračka! Ani čibuk mi' při tom nesmí vyhasnout. Za to ručím. Musí to být, jestli chci zůstat Krvavou pětkou. Palte! Ozve se rána.
GALY GAY který stojí už dlouho u dveří, se smíchem ■ Palte!
VOJACI ve vagónu vpředu i vzadu ■ Slyšeli jste ten výkřik? Kdo to byl? Někomu se muselo něco stát! V celém vlaku přestali zpívat, i ti docela vpředu! Poslouchejte!
GALY GAY-Vím, kdo to vykřikl. A taky proč! Ten pán kvůli svému jménu udělal náramně krvavou věc. Zrovna si ustřelil přirození! Ještě štěstí, že jsem to viděl. Teď aspoň vím, kam taková paličatost vede a jak to krvavě skončí, když je někdo pořád nespokojený a když si moc zakládá na jménu! Běží k Begbickové. Nemysli, že tě neznám. Znám tě dobře. Ale to je fuk. Řekni mi spíš, jak daleko jsme teď od města, ve kterém jsme se potkali?
BEGBICKOVÁ-Moč dní cesty a každou minutu kilometrů přibývá.
GALY GAY • Kolik asi dní, kdyby se šlo pěšky?
BEGBICKOVÁ • Ve chvíli, kdy se mě na to ptáš, zaručeně takových sto.
GALY GAY ■ A kolik jich tady je, co jedou do Tibetu?
BEGBICKOVÁ ■ Takových sto tisíc.
GALY GAY • Opravdu? Sto tisíc! A co dostávají k jídlu?
BEGBICKOVÁ • Sušené ryby a rýži.
GALY GAY • Všichni totéž? BEGBICKOVÁ ■ Všichni totéž. GALY   GAY • Samozřejmě. Všichni totéž. BEGBICKOVÁ • Všichni mají sítě na spaní,
každý svou, a keprové mundúry na léto. GALY GAY ■ A na zimu? BEGBICKOVÁ ■ Khaki. GALY GAY • A ženy? JESSE • Stejné. GALY GAY • Zeny stejné. BEGBICKOVÁ-Ale teď asi taky víš, kdo
jseš?
GALY GAY ■ Jeraiah Jip, Jeraiah Jip se jmenuju. Běží k trojici a ukáže jim jméno v průkazu.
JESSE a ostatní se usmívají ■ Správně. Ty si umíš se svým jménem všude poradit, kamaráde Jipe! ,
GALY GAY ■ A co jídlo?
Foliy mu nese misku rýže. Ano, je náramně důležité, abych se najedl. Jí. Jakou vzdálenost ujede podle vás vlak za minutu?
BEGBICKOVÁ - Takovou, jakou bys pěšky ušel za deset dní.
POLLY - Jen si všimněte, jak tomu člověku otrnulo! Jak vejrá, počítá telegrafní tyče a má radost, že tak rychle ubíhají!
JESSE-Už se na něj ani koukat nemůžu. Hnusí se mi, když se takový mamut kvůli pár puškám, které mu strkají před .nos, radši změní v blechu, než aby se jako slušný Člověk odebral ke svým předkům.
URIA ■ Proč? Je to jen projev chuti k životu. Vsázím se, že Jip teď sám za námi přijde a řekne: „Muž jako muž, a všecko ostatní je buřt." V té chvíli máme vyhráno.
JEDEN Z VOJÁKŮ ■ Co je to venku za hluk?
URIA se zlomyslně usmívá • To je hřmění kanónů; blížíme se k tibetským kopcům. GALY GÁY • Nemáte ještě trošku rýže?
Hluboko v dalekém Tibetu leží horská pevnost Sír adž Džaur
A na kopci sedí Jeraiah Jip uprostřed hřměni děl a leká.
HLASY ZDOLA ■ Dál to nejde! Před námi je horská pevnost Sír adž Džaur, která ucpává soutěsku do Tibetu.
HLAS GALY GAYE za kopcem ■ Rychle, rychle! Nebo přijdeme pozdě. Vynoří se, na bedrech granátomet bez hlavně. Ven z vagónů a do boje! Takhle se mi to líbí! Takový kanón člověka zavazuje!
JIP ■ Neviděl jste kulometný oddíl, kterému chybí jeden muž?
GALY GAY nezadržitelně jako válečný slon • To neexistuje, pane voják. Jen se podívejte na náš oddíl: čtyři muži. Jeden zprava od tebe, jeden zleva a jeden za tebou! Tak je to v pořádku, tak projdeš každou sou-těskou.
BEGBICKOVÁ je oynofí. Vlečena zádech hlaveň • Neutíkej tak, Jippie! Tobě se to běží, když máš srdce jak lev. Objeví se tři vojáci, kteří s hlasitými vzdechy táhnou za sebou kulomet.
JIP-Hallo, Urio, hallo, Jessi, hallo, Polly! Tak jsem zase tady! VSichni tři se tváří, jako by ho neviděli.
JESSE • Musíme kulomet ihned připravit k palbě.
URIA • Kanóny už duní tak, že neslyšíš vlastní slovo. ^
POLLY ■ Nesmíme pevnost Sír adž Džaur pustit z očí.
GALY GAY - A já vystřelím první. Jak ti něco stojí v cestě, tak to musí pryč! Nemů-
žeme tu spoustu pánů tady nechat čekat! Však se kopec nezboří. Jessi, Urio, Polly, boj začíná! Toužím po tom zakousnout se do hrdla nepřítele. Smontuje s pomocí vdovy Begbickové granátomet. JIP-Hallo, Jessi, hallo, Urio, hallo, Polly! Jak se vám vede? Už jsem vás dlouho neviděl. Trochu jsem se zdržel, víte. Snad jste kvůli tomu neměli nepříjemnosti. Nemohl jsem dřív. Jsem dokonce rád, že už jsem zase tady. Ale pročpak mlčíte?
POLLY ■ Čím vám můžeme posloužit; pane? Polly postaví Galy Gayovi na granátomet misku rýže. Nechceš sníst svou rýži? Boj za chvilku začne.
GALY GAY-Dej to sem! Jí. Tak. Napřed sním svou porci rýže a potom dostanu svůj příděl whisky. A přitom si pořádně prohlédnu tu horskou pevnost, abych našel nějaké to zranitelné místo. Pak to bude pro nás hračka.
JIP-Máš teď docela jiný hlas, Polly. Ale humor jsi zřejmě ještě neztratil. Pokud jde o mě, tak jsem byl angažován ve výnosném podniku, musel jsem toho však nechat. Kvůli vám, samozřejmě. Snad se na mě nezlobíte?
URIA-Budeme vám přece jen. asi muset oznámit, že jste si zřejmě spletl dveře.
POLLY • Vůbec vás neznáme.
JESSE ■ Není vyloučeno, že jsme se někdy viděli. Ale v armádě je spousta lidského materiálu, pane!
GALY GAY • Chtěl bych ještě porci rýže. Urio, tys mi ještě svou porci nedal.
JIP ■ Víte, že jste se opravdu hodně změnili?
URIA-To je docela možné. To dělá život
\ v armádě.
JIP- Vždyť jsem váš kamarád Jip.
Trojice se směje. KdyŽ se rozesměje i Galy Gay, trojke se smát přestane.
MUŽ JAKO MUŽ
143
GALY GAY-Ještě porci! Mám dnes před
bitvou velký apetýt, ta horská pevnost se
mi čim dál tím víc líbí.
Polij mu dá třetí misku. JI P • Co'je to za člověka, který vám tady žere
porce?
URIA - Do toho nikomu nic není, to je naše věc.
J ES SE ■ Vy a náš Jip? Nikdy! Náš Jip by nás nezradil a neopustil. Náš Jip by se nedal ničím zdržet. Proto naším Jipem nemůžete být.
JIP ■ Ale já jím opravdu jsem.
URIA • Důkazy! Důkazy!
JIP - Copak mezi vámi opravdu není nikdo, kdo by se ke mně znal? Něco vám tedy povím, a dobře si to zapamatujte. Jste chlapi bezohlední a už dnes se dá spočítat na prstech, jak skončíte. Vydejte mi průkaz!
GALY G A Y přistoupí s poslední miskou k Jipovi • Zřejmě se mýlíš. Dozadu k ostatním. Nemá to v hlavě v pořádku. Jipovi. Dlouho jste nejedl? Chcete trošku vody? Dozadu. Nesmíme ho dráždit. Jipovi. Nevíte, kam patříte? To nevadí. Klidně tady seďte, dokud bitvu nerozhodneme. Setkání s kanóny se vyhněte, na to musí být člověk duševně vyzbrojený. Trojici. Neví, čí je. Jipovi. Samozřejmě že potřebujete průkaz. Kdopak by vás nechal běhat bez průkazu. Pojď sem, Polly, vyndej ze skříňky s megafónkem ten starý průkaz po Galy Gayovi! Ten, jak jste si s ním kdysi ze mě dělali legraci. Polly běží- Kdo přichází zezdola, z míst, kde se tygr ptá jaguára po zubech, ten ví, jak je dobře f mít u sebe něco, kde to stojí černé na bílém. Dneska by tě kdekdo chtěl připravit o jméno; vím sám moc dobře, jak je třeba jména si vážit. Ach chlapečkové, pročpak jste  mě   tenkrát nepřekřtili
MUŽ JAKO MUŽ
rovnou na pana Niemanda místo na Galy Gaye? To jsou nebezpečné žerty. To mohlo stejně dobře dopadnout špatně. Ale já říkám: Vem to nešť. Dá Jipovi průkaz. Na, tady je průkaz. Máte ještě nějaké přání? JIP - Ty jseš z těch chlapů ještě nejlepší. Ty máš aspoň srdce. Vás ostatní ale vem čert!
GALY GAY • Abyste těch řečí nemuseli vyslechnout příliš, udělám vám kanónem trochu rámusu. Vdovo Begbicková, ukaž mi, jak se s tím zachází! Oba namíří hlaveň na horskou pevnost a nabíjejí.
JIP • Ať vám ledový tibetský vítr vysaje morek, čerti! Víckrát přístavní-zvon Kilkoy neuslyšíte! Ať musíte pochodovat až na konec světa a pak zase zpátky, několikrát za sebou. Ani sám čert, váš učitel, nebude stát o vaši společnost, áž budete starci. Ať musíte dnem i nocí pochodovat pouští Gobi i rozvlněnými žitnými poli Walesu. A to všecko proto, že jste zradili kamaráda, který byl v nouzi. Trojice milí.
GALY GAY • Tak, a teď je vyřídím pěti granáty.
První rána.
BEGBICKOVÁ kouří doutník ■ Konečně zase jednou velký voják! Jako ti, co v dřívějších dobách byli postrachem armády. Pět takových bylo pro ženu smrtelným nebezpečím. Druhá rána.
Mám důkazy, že v bitvě u řeky Džadze na mé polibky nemysleli zrovna ti nej-horší z roty. Noc u Leokadje Begbickové, to bývalo něco, kvůli čemu se zříkávali whisky a schovávali šilinky ze dvou žoldů. A měli jména jako Čingischán a znali je od Kalkaty až po Kuč-Bihár!
Třetí rána.
Objetí milované Irčanky je uklidňovalo. Přečtěte si v Timesech, s jakým klidem bojovali u Burabáji, Kámathury a Da-gútu!
Čtvrtá rána.
GALY GAY • Co není skálou, to se teď změní v nic!
Z horské pevnosti Sír adž Džaur se vyvalí dým. POLLY ■ Hleďte!
Vystoupí Fairckild. GALY GAY • Báječné! Nech mě, teď jsem si
lízl krve!
FAIRCHILD • Co to tady děláš? Koukej, kam pálíš! Strčím tě po hlavu do mraveniště, nebo nám ještě rozstřílíš Hindúkuš!
FAIRCHILD namíří revolver na Galy Gaye • Mám naprosto klidnou ruku. Ani trochu se netřese. Bude to úplná hračka. Rozluč se se světem.
GALY GAY prudce vystřelí - Ještě ránu! Jen jednu ještě! Pátou!
Pátá rána. V soutěsce se ozve radostný křik: „Horská pevnost Sír adž Džaurpadla! Armáda pochoduje do Tibetu!"
FAIRCHILD ■ Tak. Teď zase slyším pochodový krok armády, jak jsem na to zvyklý, a teď mu také vyjdu v ústrety. Přistoupí ke Galy Gayovi. Kdo jseš?
HLASY VOJÁKŮ ZEZDOLA ■ Kdopak zničil horskou pevnost Sír adž Džaur?
GALY GAY • Okamžik. Podej mi, Polly, ze skříňky u děla megafónek, abych jim to mohl sdělit.
Polly dojde pro megafon a podá jej Galy Gayovi.
GALY GAY megafonem - Já to byl, jeden z vás,
Jeraiah Jip! JESSE ■ Ať žije Jeraiah Jip, válečná mašina! POLLY • Koukejte!
Horská pevnost koří. Vzdálený iisícihlasý křik. VZDÁLENY  HLAS • Horská pevnost Sír
adž Džaur v plamenech! Přístřeší sedmi tisíc uprchlíků z provincie Sikkim, přístřeší sedláků, řemeslníků a kupců, většinou pilných a hodných lidí!
GALY GAY Ó. - Ale co já s tím?
Na jeden válečný pokřik ozve se druhý
a už v sobě cítím
přáni zahryznout se
do nepřítelova hrdla,
ten prapud odpravit
rodinám živitele,
provést příkaz
dobyvatelů.
Dejte mi průkazy!
Podávají mu průkazy,
POLLY • Polly Baker.
JESSE • JesseMahoney.
URIA-UriaShelley.
GALY GAY-Jeraiah Jip. A jde se. Překračujeme hranice třeskutého Tibetu. Všichni odejdou.
Dodatek SLŮNĚ
Mezihra pro foyer Divadlo
Pod několika gumomíky jeviště z prken. Před nim židle.
POLLY před oponou ■ Aby vás dramatické umění plně zaujalo, vyzýváme vás, abyste hodně kouřili. Herci jsou nejlepší herci na světě, nápoje jsou plnohodnotné, křesla pohodlná a na to, jak všecko dopadne, možno sázet u barových stolků. Jestli se publikum rozhodne sázet, spustí se  po jednotlivých   dějstvích opona.
145
w
Prosíme, aby se ani tady po klavíristovi nestřílelo, dělá, co umí. Kdyby někdo děj hned nepochopil, ať si neláme hlavu, je nepochopitelný. Jestli jste přišli jenom proto, abyste viděli něco, co má smysl, tak račte ha pisoár. Vstupné] se v žádném případě nevrací. Tady to je náš kamarád Jip, který má čest představovat slůně. Jestli máte dojem, že to bude nad jeho síly, tak má odpověď zní: herec musí umět všecko.
VOJÄK zezdola ■ Bravo!
POLLY• Tady to je Jesse Mahoney - v roli matky slůněte Jackieho Palla, a Uria Shelley, největší znalec mezinárodního dostihového sportu — představuje Měsíc. Mimoto budete mít potěšení vidět mě v důležité roli banánovníku.
VOJÁCI-Tak začněte a uvažte, že deset centů jsou za takovou blbost hříšné peníze!
POLLY-Račte vzít na vědomí, že na nás takové hrubé invektívy neplatí. Hra pojednává především o zločinu, kterého se slůně dopustilo. Říkám to proto, abyste nás pořád nepřerušovali.
URIA za oponou - Kterého se slůně prý dopustilo..
POLLY • Správně. Já totiž četl jen svou roli. Abyste rozuměli: slůně je nevinné.
VOJÁCI do taktu • Začínat! Začínat! Začínat!
POLLY • Prosím. Zajie za oponu. Mám přece jen trošku strach, jestli jsme nežádali moc vysoké vstupné. Co myslíte?
URIA-Na takové úvahy teď není vhodná chvíle. Nezbývá než se do toho pustit.
POLLY - Jájen proto, že hraje tak mizerná. Ty si zaručeně nepamatuješ, Jessi, jak tomu bylo na opravdovém divadle; já si myslím, žes dokonce zapomněl to nejhlav-nější. Počkat! Ještě okamžik! Musím na stranu. Opona se zvedne. Jsem banánovník.
VOJÁK - Konečně!
POLLY-Soudce džungle. Stojím tu ve vyprahlé stepí jižního Paňdžábu, a to od chvíle, kdy vynašli slony. Někdy, většinou večer, ke mně přicházívá Měsíc a žaluje, třebas na slůně.
URIA- Ne tak rychle! Už jsme v polovičce! Za deset centů! Vychází.
POLLY ■ Haló, Měsíci, odkud ještě tak pozdě večer přicházíš?
URIA-Ale zaslechl jsem takovou podivnou věc o jednom slůněti —
POLLY • Vznášíš proti němu žalobu?
URIA • Nu ovšem.
POLLY • Slůně se tedy dopustilo zločinu?
URIA-Uhádl jsi naprosto přesně. Báječná ukázka tvého důvtipu, kterému nic neujde.
POLLY • Och, to ještě nic není. Nezavraždilo
snad slůně svou matku? URIA • No právě. POLLY • Ale to je hrozné! URIA • Strašné.
POLLY - Kdybych si jen nebyl založil brýle! URIA ■ Och, mám tu právě nějaké, možná že
by se ti hodily. POLLY • Copak o to, jen kdyby v nich také
byla skla. Nejsou v nich totiž skla. URIA-Nějaké brýle jsou pořád lepší než
žádné.
POLLY • Ne aby se někdo smál!
URIA • Ba, je to podivná věc. Proto tedy vznáším žalobu proti Měsíci, vlastně proti slůněti.
Sluně pomalu přichází. POLLY-Ach, tady to povedené slůně jde.
Odkudpakjdeš? GALY GAY-Jsem slůně. Sedm rádžů mi
stálo u kolébky. Co se směješ, Měsíci? URIA - Jen pokračuj, slůně! GALY GAY • Jmenuju se Jackie Pall. Jdu
na procházku.
POLLY - Jak slyším, zabilos matku.
GALY GAY • Kdepak, jen hrnec na mléko
jsem ji rozbil. URIA-Jí o hlavu, jí o hlavu! GALY GAY • Ne, Měsíci, jen o kámen, jen
o kámen!
POLLY • A já ti říkám, žes to udělalo, jako že
jsem banánovník. URIA- A jako že jsem Měsíc, tak to dosvědčím,
a prvním svědkem bude tamhleta žena.
Jesse přichází jako matka slůněte. POLLY - Kdopak to je? URIA-Matka.
POLLY • A není to vlastně divné? URIA - Vůbec ne.
POLLY • Ale mně se přesto zdá divné, že tady je!
URIA ■ Mně zase ne!
POLLY • Tak ať tu tedy zůstane. Bude ovšem
třeba důkazů. CJRIA ■ Jseš soudcem.
POLLY • Tak tedy dokaž, slůně, žes matku nezabilo.
VOJÁK zezdola • Prosím vás, copak tu nestojí?
URIA dolů • O to právě jde! VOJÁK - Je to hned ze začátku pěkně uhozené! Co s tím, když matka tady stojí!
Přestalo mě to zajímat. JESSE- Jsem matka slůněte a sázím se, že malý
Jackie hravě dokáže, že vrahem není.
Ze, Jackie? URIA ■ A já se zase sázím, že to nedokáže. POLLY zařve • Opona!
Publikum jde mlčky k baru a objednává hlasitě
a o překot koktaily. POLLY za oponou • Bylo to dobré, ani jednou
nepískali.
GALY GAY • Ale proč nikdo netleská? JESSE • Možná že jsou příliš dojati. POLLY - Je to přece tak zajímavé! URIA ■ Kdybychom jim mohli předvést stehna
varietnich girls, tak by nám nadšením rozmlátili lavice. Vyjdi před oponu, musíme to zkusit se sázením. ■
POLLY vyjde -Pánové...
VOJÁCI • Počkat! Přestávka byla moc krátká! Napřed nás nechte něco vypít! Tady to člověk potřebuje.
POLLY • Chtěli jsme se vás jen zeptat, jestli byste si nevsadili. Jestli byste si nevsadili na jednu z obou stran, na matku nebo na Měsíc. .
VOJÁCI • To je ale drzost! I s tímhle z nás chcete ještě tahat peníze! Počkejte, až se to víc rozjede! Ze začátku to nikdy za moc nestojí!
POLLY-Tak co? Kdo sází na matku, nastoupí sem! Nikdo nejde. A na Měsíc sem! Nikdo nejde. Polly znepokojeně odchází.
URIA za oponou ■ Vsadili si?
POLLY - Za moc to nestálo. Myslí si, že to nejlepší teprve přijde. To mě opravdu znepokojuje.
JESSE • Nalévají se, jako by nám bez toho už nedokázali naslouchat.
URIA - Musíme do toho zamontovat nějakou muziku, snad je to povzbudí.
POLLY vystoupí ■ Od teďka se hraje za doprovodu gramofonu. Zmizl. Opona se zvedá. Přistupte, Měsíci, matko a slůně, ať se záhadný zločin vysvětlí. I vy tam dole. Jak chceš vůbec dokázat, že jsi svou ctihodnou matku nezabodl, Jackie Palle?
GALY GAY -Jak bych já, útlé děvčátko, mohlo něco takového udělat?
POLLY -Jak? Tvrdím tedy, Jackie Palle, že vůbec děvče nejseš, jak říkáš. Slyšte teď můj první velký důkaz. Vzpomínám si při té příležitosti na podivnou příhodu ze svého dětství ve Whitechapelu —
VOJÁK - V jižním Paňdžábu! Hlučný smích.
POLLY-V jižním Paňdžábu, kde si jeden
MUŽ JAKO MUŽ
14-7
i chlapík oblékl sukni, aby nemusel na vojnu. Přišel k němu seržant a hodil mu do klina kouli. A poněvadž chlap neroztáhl nohy, jak to dělávají děvčata, aby věc chytila do sukně, tak seržant poznal, že jde o muže. Jako tady. Provedou to. Tak, a teď jste všichni viděli, že slůně je muž. Opona! Opona. Slabý potlesk.
POLLY • Obrovský úspěch, slyšíte? Oponu nahoru! Uklánět se! Opona. Nižádný potlesk.
URIA ■ Chovají se vysloveně nepřátelsky. Je to úplně beznadějné.
JESSE - Budeme toho prostě muset nechat a vrátit vstupné. Teď už jde jedině o to, jestli nám napráskají nebo nenapráskají. O nic jiného. Celá záležitost vstoupila do neobyčejně vážného stadia. Jen se podívejte před oponu!
URIA ■ Vrátit vstupné? Nikdy! Takhle by neobstálo žádné divadlo na světě!
VOJÁCI • Zítra, Georgie, vyrazíme směrem na Tibet. Možná že tohle jsou poslední gumovníky, pod kterými piješ koktail po čtyřech centech. Počasí není na válku zvlášť příznivé. Tady by to docela ušlo, jen kdyby tam nahoře nechali hraní!
VOJÁK ■ Navrhujú ostatně, abyste pro pobaveni spustili nějaký song, jako třebas „Johnny, vyleštit holínky".
VOJÁCI • Bravo! Zpívají. „Johnny,vyleštit..."
URIA ■ Teď už zpívají sami. Musíme pokračovat.
POLLY-Skoda, že nesedím taky tam dole! Zrovna „Johnny" je taková pěkná písnička. Něco podobného jsme měli spustit! Tak jedem! Opona. Když... Snaží se přehlušit zpěv. Když slůně...
VOJAK - Ještě pořád to slůně!
POLLY •Říkám: Když slůně...
VOJÁK • Armádní slůně! '
POLLY • ...to zvíře tady bylo mým prvním
velkým důkazem usvědčeno z podvodu, nastupuje důkaz druhý, ještě větší.
VOJÁK • Nemůžeš si to odpustit, Polly?
URIA - Jen se opovaž, Polly!
POLLY • Tvrdím, slůně, že jseš vrah! Dokaž tedy, třebas tadyhle na Měsíci, že nejseš vůbec vraždy schopno.
VOJÁK ■ Úplný nesmysl! Dokazovat přece musí banánovník!
POLLY • Zrovna o to přece jde! Jen dávejte pozor! Přijde zvlášť napínavý okamžik dramatu! Řekl jsem tedy, že musíš dokázat, že bys nikdy nikoho zabít nedokázalo, že bys například nemohlo zabít Měsíc. Vezmi si tedy nůž a vylez na tuhle liánu. Galy Gay to provede. Misie nahoře drží provazový žebřík.
VOJA CI přinutí některé ze svých druhů, kteří chtěli pokračovat ve zpěvu, aby zmlkli • Tiše! Lézt na tohle nahoru není maličkost. Vždyť ze sloni hlavy ani nemůže vykouknout.
JESSE - Jen aby se to teď povedlo. Vlož do hlasu patřičnou sílu, Urio. Uria spustí
URIA-Och, och, och!
POLLY • Co je, Měsíci? Proč křičíš?
URIA • Poněvadž to strašlivě bolí. Ten, có
sem nahoru leze, je zaručeně vrah! GALY   GAY • Zavěs provazový žebřík za
větev, Urio, jestli ti jsem moc těžký. URIA • Och, utrhne mi ruku! Chudák ruka!
Chudák ruka! Utrhne mi to ruku! POLLY • Vidíte! Vidíte!
Galy Gay drží Uriovu umělou paži v ruce a
ukazuje ji.
JESSE -To je zlé, Jackie. Toho bych se byl od
tebe nenadál. Nejsi mé dítě. URIA pozvedne pahýl ruky • Dosvědčuji, že je
vrah.
POLLY - Vizte krvavý pahýl, kterým to dosvědčuje. A ty, slůně, jsi nedokázalo, že bys nedovedlo spáchat vraždu, neboť jsi
teď navíc zřídilo Měsíc tak, že zaručeně ještě před svítáním vykrvácí. Opona! Opona. Ihned vyjde.před ni. Kdybyste si teď chtěli vsadit, tak môžete u barového stolu.
VOJÁCI odcházejí, aby si vsadili ■ Sázím cent na
Měsíc. Půl centu na slůně. URIA-Vidíte, jak rybičky najednou berou!
Teď záleží už jedině na tvém monologu
o mateřské bolesti, Jessi.
Opona se zvedá. JESSE • Co je matka, páni, víte-li?
Srdce měkké má jako máslo, příteli!
Pod takovým srdcem dorostli jste také vy,
ruka matky dávala vám kousky potravy,
její oči na vás kdysi spočívaly,
její noha z cesty odstrčila i ten kámen malý.
Smích.
Až nad srdcem matky zelenat se trávu uvidíš,
Smích.
nóbl duši potáhne to výš a výš, Smích.
uslyšíte nářek matky rozechvělé: Smích.
Pod svým srdcem nosila jsem tohle tele. Velký, dlouhotrvající smích. VOJÁCI - Ještě jednou! Už jen tohle za deset centů stojí! Bravo! Ať žije matka! Matce třikrát sláva! Sláva! Sláva! Sláva! Opona padá.
URIA - Dál! Tomu se říká úspěch! Na jeviště! Opona se zvedá.
POLLY • Dokázal jsem, že jsi muž, který dovede spáchat vraždu. Teď se tě, slůně, ptám: Tvrdíš, že je tohle tvá matka?
VOJÁCI - To, co tady předvádějí, je sakramentská nespravedlnost! Jde to člověku přímo proti srsti! Ale mají to dobře promyšlené. Spolehněte se, zaručeně to šťastně skončí! Tiše!
POLLY - Jsem ovšem na pochybách, že by se v zemi spravované Anglií našlo dítě, které by vlastní matce zkřivilo vlas. Projevy souhlasu. Rule Britannia! Všichni zpívají „Rule Britannia". Děkuji vám, pánové. Dokud se tato dojemná píseň ozývá z drsných mužských hrdel, je všecko v pořádku. Ale teď dále! Protože jsi, ó slůně, tuto všemi milovanou ženu a velkou umělkyni přece jen zavraždilo -— projevy souhlasu — není vůbec možné, abys bylo synem nebo dcerou této slavné ženy, Jackie Palle. Projevy souhlasu. A co banánovník tvrdí, to také dokáže. Potlesk. Měsíci z Kuč—Biháru, vezmi tedy kousek křídy a udělej uprostřed jeviště solidní kruh. Potom si najdi obyčejný provaz a vyčkej, až tato v hloubi duše raněná matka vkročí do kruhu. Udělals ho ostatně pod obraz. Polož jí provaz opatrně kolem bílé šíje.
VOJÁCI-Kolem její pěkné bílé mateřské šíje, kolem její pěkné bílé mateřské šíje.
POLLY - Správně. Ty, udánlivý Jackie Palle, však uchop druhý konec toho provazu spravedlnosti a postav se za kruh tak, abys stál čelem k Měsíci. Tak, a teď se tě, ženo, ptám: Zrodilas vraha? Ty mlčíš? No tak vidíte! Chtěl jsem vám jen ukázat, pánové, že se vlastní matka, kterou máte před sebou, odvrací od nepovedeného dítěte. Ale za chvilku vám ukážu ještě víc, neboť zakrátko strašlivé slunce spravedlnosti pronikne i do nejskrytějších hlubin. Potlesk.
VOJÁCI - Nežeň to do krajnosti, Polly! Pst! POLLY • Naposledy, Jackie Palle: Tvrdíš ještě
stále, že jseš synem této nešťastnice? GALY GAY ■ Ano.
POLLY • Tak, tak. Jseš tedy jejím synem. Prve jsi chtěl být její dcerou. Ale tak
MUŽ JAKO MUŽ
149
přesně to zřejmě se svými výpověďmi nebereš. Přikročíme teď k poslednímu, nej-důležitějšímu, vše dosavadní překonávajícímu a vás, pánové, naprosto uspokojujícímu a originálnímu hlavnímu důkazu. Jackie Palle, jestli jseš dítětem této matky, tak najdeš v sobě sílu, abys tuto udánli-vou matku vytáhl z kruhu. To je přece jasné. Potlesk.
VOJÁCI • Naprosto!   Nad  slunce jasnější!
Počkat! Chyba! Jackie, drž se pravdy! POLLY• Na tři táhnout! VŠICHNI ■ Jedna - dvě - tři -POLLY • Teď!
Galy Gay táhne Jesse z kruhu. JESSE• Dost! Přestat! Gbddam! Co si vlastně
myslíte? Můj krk! VOJÁCI • Krk nekrk, táhni, Jackie! Dost!
Vždyť už modrá jak treska! JESSE • Pomoc!!
GALY GAY • Je na mé straně! Je na mé straně!
POLLY-No tak? Co říkáte teď? Viděli jste už někdy takovou surovost? Zrůdné pro-lhanosti se dostává odplaty. Velký potlesk.
Podlehl jsi totiž strašnému omylu. Tím, že jsi tak surově táhl, jsi nedokázal, co jsi dokázat chtěl, ale jedině to, že nemůžeš . být synem, nebo dcerou této ubohé, zmučené matky. Pomohl jsi pravdě na světlo, Jackie Palle!
VOJÁCI ■ Oho! Bravo! Strašné! Pěkná rodinka! Táhni, Jackie, je s tebou amen! Podvod! Měl ses držet pravdy, Jackie!
POLLY • Tak, pánové, to myslím postačí. Originální hlavní důkaz by byl pod střechou. Dávejte dobrý pozor, pánové, i ti ať dávají bedlivý pozor, kteří si ze začátku mysleli, že musí rámusit, nebo ti, co na toto mizerné, důkazy zcela pro-
děravělé slůně vsadili svá penny v domnění, že není vrahem. Toto slůně vrahem je! Toto slůně, které není dcerou této ctihodné matky, jak tvrdilo, nýbrž jejím synem, jak jsem dokázal, a ani synem, jak jste se přesvědčili, a dokonce ani dítětem této matróny, kterou zavraždilo— ač ji tu máte před očima a ač dělá, jako by se nic nestalo, což je sice zcela přirozené, i když se to dosud nikdy nestalo, což dokazujú. A vůbec, teď dokážu všecko a budu tvrdit ještě mnohem víc a nic mě od toho neodvrátí. Naopak. Budu trvat na opravdovosti toho, co se mi zdá, a také to dokážu. Kam bychom totiž bez důkazů přišli? ptám se vás. Stále bouřlivější potlesk. Bez důkazů by člověk vůbec nebyl člověkem, nýbrž orangutanem, jak už dokázal Darwin. Kde by zůstal pokrok! A proto, jestli mi ještě pohneš brvou, ty nicotné, prolhané slůně, prolezlé skrz naskrz falší, tak dokážu — a to teď ostatně udělám, děj se co děj, ba o to, pánové, dokonce především šlo — že toto slůně není vůbec slůně, nýbrž nanejvýš Jeraiah Jip z Tipperary. Potlesk dosahuje vrcholu.
VOJÁCI - Ať žije!
GALY GAY - To neplatí!
POLLY • Pročpak? Pročpak by to neplatilo?
GALY GAY ■ Poněvadž to ve hře není. Vezmi
to zpátky. POLLY- Vždyť jseš vrah! GALY GAY • To není pravda! POLLY - Ale já to dokážu. Dokážu, dokážu,
dokážu.
Galy Gay zasténá a vrhne se proti banánovníku, jehož spodek pod mocným nárazem povolí.
POLLY když padá ■ Vidíte, vidíte?
URIA • Tak, a teď ses stal vrahem.
POLLY sténaje ■ A já to dokázal. Opona.
URIA • A teď rychle ten song! ČTYŘI HERCI rychle vyjdou před oponu a Zpívají ■
Chechtot rozléhal se po Ugandě,
sedm centů za židli na verandě!
Och, narazit v pokeru na starého tygra!
Však my nejsme žádní zajíci!
Hráli jsme o kůži táty Krůgra,
on hrál jen o svoji čepici.
Pokojně se měsíc linul po Ugandě!
Až do rána jsme tam seděli,
pad ranní chlad
a vlaky odjely.
Partičku pokeru si dát
s tygrovitým civilem,
ne, to není dáno všem.
(Sedm centů za židli na verandě.)
VOJÁCI-Konec? To je ale zatraceně nespravedlivá věc. To má být dobrý konec? Takhle se to přece nedá ukončit. Vytáhnout oponu! Hrát dál!
POLLY ■ Co to má znamenat? Vždyť už nemáme žádný text! Buďte přece rozumní ! Hra skončila.
VOJÁK ■ To je největší sprosťárna, s jakou jsem se kdy setkal. To je přece volovina non plus ultra, to je proti zdravému rozumu!
Skupinka vyleze odhodlaně na jeviště a prohlásí vážně.
VOJÁCI - Vrátit vstupné! Buď se dočkáme slušného konce, nebo do dvou vteřin vyva -liš naše prachy, ty Měsíci z Kuč—Biháru! Zuřivé protesty.
POLLY - Rádi bychom poznamenali, že jsme tady nepředvedli nic než čirou pravdu.
VOJÁK - Jen abyste na tu svou čirou pravdu na to tata nedoplatili.
POLLY • Nerozumíte prostě umění a neumíte se chovat, jak se před umělci sluší.
VOJÁK • Dost těch žvástů!
GALY GAY po nebezpečné pauze ■ Rozumějte. Nerad bych, abyste mysleli, že se neznám k tomu, co jste tady viděli.
POLLY-Bravo, captairi.
GALY GAY • Povím tó rovnou: Toho pána, který z vás nejvíc touží po vráceni vstupného, toho, abych tak řekl, podivného pána, bych rád vyzval k malému pěstnímu souboji na osm kol, a to s osmipalco-vými rukavicemi/
VOJÁCI -Townleyi, nastup! Zpracuj tomu slůněti rypák jaksepatří!
GALY GAY - Nu drazí, však se ukáže, jestli to, co se tu předvedlo, byla pravda. Nebo jestli to bylo divadlo. A jestli bylo dobré nebo špatné.
Všichni odcházejí k pěstnímu souboji.
■
POZNÁMKY K VESELOHŘE „MUŽ JAKO MUŽ"
K režii
Při berlínském uvedení veselohry „Muž jako muž"*, kusu, který patří mezi podobenství, se užilo nezvyklých prostředků. Vojáci i seržant se objevovali na chůdách a s drátěnými ramínky jako neobyčejně veliké a široké nestvůry. Měli masky, zakrývající část obličeje, a obrovské ruce. Také nakládač Galy Gay se zcela na konci proměňoval v takovou nestvůru. Čtyři proměny (proměna vojáka Jipa v boha; proměna seržanta Fairchilda v civilistu; proměna kantýny v prázdné prostranství; proměna nakládače Galy Gaye ve vojáka) byly zřetelně od sebe odděleny.
* Ve Státním divadle 1931
MÚŽ JAKO MUŽ
151
í illfi
Celá dekorace mela charakter rekvizit. Při proměně Galy Gaye dvě tabule - velké železné rámy potažené plátnem — ukazovaly v pozadí podobu Galy Gaye před proměnou a po ní. Před druhou tabulí leží Galy Gaý, když se po zastřelení zase probouzí. Projekce udávaly jednotlivá stadia proměny. Jeviště bylo upraveno tak, že se místo děje odstraněním několika málo součástí dekorace zcela změnilo. „Píseň o běhu světa", recitovaná při této proměně majitelkou kantýny, byla provázena trojí akcí. Zaprvé — snímáním plachet: zatímco majitelka kantýny kráčí podél rampy, a obrácena k publiku recituje, snímá bidlem, na jehož konci je upevněn železný hák, obě plachty proti slunci. Za druhé — praním plachet: klečíc před otvorem v podlaze jeviště, ponořuje do něho špinavé dílce, máchá jimi jakoby ve vodě a vytahuje je čisté. Zatřetí—skládáním plachet: majitelka kantýny a voják Uria Shelley skládají plachty tak, že je drží kolmo a zabírají jimi celou šířku jeviště. Proměna seržanta Fairchilda v civilistu (č. 4a) byla zřetelně charakterizována jako vložka tím, že se před i po ní spouštěl závěs. Inspicient vystoupil s knihou v ruce a předčítal po celou dobu mezititulky. Na začátku: „Jako vložka: Zpupnost a konce velké osobnosti." Po větě: Vždyť to, co sem jde, je civil...: „Když se armáda chystala vyrazit, vyhledá seržant Fairchild vdovu Begbickovou v soukromé záležitosti." Po větě:... Drž hubu, civile!...: „Bolestné zkušenosti ho nepoučily.  Oblečen jako civilista, snaží se vdovu oslnit svou vojenskou pověsti." Po větě:... Měl byste to doopravdy zkusit. Už kvůli mně...: „Aby vdovu získal, předvádí bez rozmyslu ukázky svého střeleckého umění." Po větě:... Sotva jedna žena ze sedmi by odolala divousovi a rváči...: „Slavný proces je zbavován děsivého účinu." Po:... že se kantýna musí z vojenských důvodů sbalit...: „Seržant trvá na svých přáních, ač mu jeho povinnosti výslovně připomínají." Po:... aby nedemoralízoval ar-
mádu ...: „Nepochopitelným lpěním na soukromých záležitostech se připravil o slavnou pověst, které si dlouhou službou vydobyl." (1931)
K otázce měřítek při posuzování
hereckého umění
(Dopis berlínskému Borsen-Kurieru)
Ti, kteří se zájmem sledovali představení hry „Muž jako muž" (hry, která byla ohlášena jako hra epická), se neshodli v názorech na výkon herce Lorra, který hrál hlavní roli. Některým připadal jeho způsob hraní — měřeno novějšími hledisky — neobyčejně správný, ba příkladný, jiní ho naprosto zavrhovali. Já sám patřím ke skupině první. Aby otázka neztratila zásadní charakter, který má, tak bych rád jako účastník všech zkoušek napřed ujistil, že to nikterak nebylý nedostatky v hercově nadání, které způsobily, že jeho hra některé diváky zklamala: kdo u něho při představení třebas postrádal „sílu protagonisty" nebo „schopnost jasně postihnout smysl", ten by byl snadno u prvních zkoušek zjistil, že herec. tyto schopnosti má. Jestliže tyto dosavadní znaky velkého nadaného herce při představení ustupují do pozadí, aby, podle mého mínění, udělaly místo znakům jiným, totiž znakům nového hereckého umění, tak to byl zamýšlený výsledek práce při zkouškách a jen ta se musí posuzovat a jenom ona je příčinou rozdílnosti v názorech. Nic jiného. Abychom zjednodušili zcela jednoznačnou otázku, totiž tu, jak dalece je možno převratem ve funkci divadla vytlačit některá měřítka (uznávaná obecně za platná) z jejich při posuzování herce rozhodujícího postavení, omezme se^na obě shora uvedené hlavní námitky proti Lorrovi: na jeho způsob nemluvit tak, aby jasné vynikl smysl, a na to, že prý hrál jenom epizody. Dá se předpokládat, že námitka proti způsobu,
jak mluví, se týká méně první části hry jako spíše druhé s jejími dlouhými projevy. Jsou to: argumenty proti rozsudku při jeho vyhlášení, reklamace u zdi před zastřelením a monolog o identitě nad rakví před pohřbem. V první části nebyl způsob mluvy, která zcela splynula s gesty, zvlášť nápadný. Zde, u dlouhých, shrnujících proslovů se projevil (ač byl stejného rázu) jako něco, co nebylo na prospěch smyslu, jako něco monotónního. Zatímco způsobu mluvy v první části nevadilo, že se její charakter, podtrhující gesta, nedal snadno poznat, že se nepocítil jako účin, tak toto nepoznávání připravilo tentýž způsob mluvy v druhé části zcela o účin. Neboť zde byl nad smysl vět o sobě zase vypracován zcela určitý základní gestus, který sice jednotlivé věty nemohl zbavit zcela smyslu, měl-li být postřehnut, který však přece jen tohoto smyslu měl spíše jen zapotřebí jako prostředku k dosažení cíle. Obsah partií se skládal z rozporů. A herec se musel snažit, aby diváka identifikací s jednotlivými větami nezapletl rovněž do roz- . porů, nýbrž aby ho toho uchránil. Musela to být co možná objektivní prezentace rozporuplného vnitřního procesu jako celku. Tak byly některé věty jako zvlášť poučné prezentovány jaksi „na nejlepším místě", tedy řečeny velmi hlasitě, a jejich výběr byl téměř intelektuální výkon (který samozřejmě rovněž pramení v uměleckém procesu). Tak to bylo s větami „Žádám, aby se s tím vším udělal konec!" a „Včera večer přece pršelo?" Věty (výroky) tedy nebyly diváku přibližovány, nýbrž vzdalovány, divák nebyl veden, nýbrž ponechán tomu, co sám objeví. „Argumenty proti rozsudku" byly jako v básni rozděleny césurami v jednotlivé strofy, aby tím vznikl charakter postupného uvádění různých argumentů, přičemž se skutečnost, že jednotlivé argumenty nikterak nepředstavují logickou řadu, zakalkulovala a dokonce přímo zužitkovala. Mimoto se měl vzbudit dojem, že nějaký muž tu pouze předčítá v jiné době vznik-
lou obhajobu, jejíž smysl v této chvíli vůbec nechápe. A tento dojem také vznikl u diváků, kteří takové věci dovedou postřehnout. Nutno ovšem přiznat, že opravdu velkolepý způsob, s jakým herec Lorre tuto „inventuru" prováděl, mohl leckomu při prvním zhlédnutí prostě ujít. To se může zdát podivné. Obecně se totiž pokládá právem za nejdůležitějši něco viditelně přednést, zatímco tady má být velkolepé cosi, co je teprve nutno hledat a najít. Přesto musí epické divadlo z hlubokých příčin trvat na takové změně měřítek. Souvisí s proměnou společenské funkce divadla, že divák tu nemůže být zpracováván obvyklou měrou. Divákův zájem se nemá v divadle teprve vzbuzovat, tento zájem si má přinášet s sebou a tento zájem se má posléze ukojit. (Tak je také třeba pro epické divadlo zrevidovat názory o  „tempu". Myšlenkové pochody vyžadují například zcela jiného tempa než citové pochody a nesnášejí jen tak beze všeho stejné dodatečné zrychlení.) Velmi zajímavý pokus, krátký film, který jsme z představení pořídili (zfilmovali jsme s přerušeními hlavní momenty děje tak, aby velmi zkráceně vynikla gestace), potvrzuje překvapivě, jak přiléhavě Lorre právě v těchto dlouhých mluvených partiích tlumočí mimický smysl, který je ve všech větách, ba i těch neslyšitelných, skryt. Pokud pak jde o druhou námitku: Je možné, že epické divadlo se svým zcela jiným postojem k individuu pojem protagonisty prostě ruší. Herec již není protagonistou ve starém slova smyslu. Schopnost hlavní roli jednotně a bez ustání zevnitřku rozvíjet, která vyznačovala herce starého typu, nemá zde již týž význam. Přesto snad musí epický herec vystačit ještě déle s dechem než starý protagonista, neboť musí být schopen předvést svůj typus přes všecky zvraty a skoky, nebo lépe, s jejich pomocí, jako typus jednotný. Poněvadž vše záleží na vývoji, na plynulém toku, je třeba, aby jednotlivé fáze byly jasně poznat, tedy aby byly od sebe oddě-
MUŽ JAKO MUŽ
153
leny, což se však nesmi stát způsobem mechanickým. Bude nutno konstituovat zcela nové zákonitosti hereckého umění (hrát proti směru, kterým se děj ubírá, dávat se charakterizovat spoluhráči atd.). Když si Lorre v jistém okamžiku nabili tvář (místo aby svou hru dal čím dále tím více ovlivnit „zevnitř" strachem ze smrti), tak' se zprvu může zdát epizodistou. Jde však o něco zcela jiného. Přinejmenším způsobí, že se dramaturgie stane trochu nápadnější. Ale jde přirozeně o více. Vývin figury je bedlivě rozdělen do čtyř fází, .'a k tomu se užívá čtyř masek (obličej nakládače — až po proces; „přirozená tvář" — až do chvíle, kdy se po zastřelení probudí; „nepopsaný list" — až po proměnu po pohřební řeči; nakonec — tvář vojáka). Aby bylo možno udělat si představu o způsobu práce: Byly rozdílné názory na to, ve které fázi se má obličej bíle nalíčit (ve druhé nebo třetí). Lorre se rozhodl po dlouhém uvažování pro fázi třetí, poněvadž prý je fází „největšího rozhodování a usilování". Strach ze života byl pro něho hlubší než strach ze smrti.
Úsilí epického herce, aby některé pochody mezi lidmi zvýraznil (aby prostředí ztělesnil lidmi), pravděpodobně rovněž svádí k omylu, že je krátkodechý epizodista, nepřihlíží-li sé k tomu, jak všechny jednotlivé pochody spolu svazuje a jak jim dává splynout s celkovým proudem svého znázorňování. Na rozdíl od dramatického herce, který svou figuru má od začátku hotovou a který ji pak jenom vystavuje příkoří světa a tragédii, dává herec epický své figuře před očima diváka vznikat tím, že ukazuje, jak se tato figura chová. Ze způsobu „jak se dát angažovat", „jak prodat slona", „jak vést proces", však nevyplyne jediná neměnná figura, nýbrž figura, která se neustále proměňuje, figura, která se „způsobem, jakým se mění", stává stále jasnější. To divák, který je zvyklý na něco jiného, snadno nepochopí. Kolik diváků se dokáže natolik zbavit „požadavku napětí", aby si všimli, jak herec tohoto
nového ražení dovede například využít rozdílného chování v obdobné situaci, když je určitým gestem žádán, aby přistoupil ke zdi a tam se převlékl, a když je pak stejným gestem vyzván, aby se tam odebral k zastřelení? Žádá, aby se choval obdobně jako čtenář, který srovnává tím, že listuje v knize. Herec epického divadla musí hospodařit se svými prostředky zcela jinak než herec dramatický (ostatně by i herec Ghaplin v lecčem spíše odpovídal požadavkům epického divadla než požadavkům divadla dramatického!).
Je možné, že epické divadlo potřebuje více kreditu a priori než divadlo jiné, má-li se plně uplatnit, a této otázce se musí věnovat trochu pozornosti. Možná že pochody, které epický herec znázorňuje, musí být předem známy. Pak by byly historické děje asi nejvhodnější. Snad je dokonce výhodné, když je možno herce srovnat s jinými herci ve stejné roli. Kdyby toho všeho a ještě lecčeho jiného bylo třeba, aby se epické divadlo prosadilo, tak by se to prostě mělo zařídit. (1931)
K otázce konkretizace
Podobenství „Muž jako muž" lze zkonkretizovat bez zvláštních potíží. Proměna maloměšťáka Galy Gaye ve „válečnou mašinu" se může odehrát místo v Indii v Německu. Shromažďování armády v Kilkoi možno změnit ve sraz NSDAP v Norimberku. Místo slona Billy Hurnpha může zaujmout ukradené auto, které teď patří SA. Vloupáni do chrámu pana Wanga možno změnit ve vloupání do krámu židovského vetešníka. Jip by se pak stal árijským spolumajitelem tohoto krámu. Zákaz očividného poškozování židovských obchodů by se musil zdůvodnit přítomností anglických žurnalistů. (1936)
mi !•
II'
ŠESTÁKOVÁ OPERA
PODLE „ŽEBRÁCKÉ OPERY" ■
(THE BEGGAR'S OPERA) JOHNA GAYE
'Osoby"/. ''.//W
- :Ma<heaú, zvanýMwkfc'Kúi^
Jonathan JermiakPeachuniy majitel firmy ^Přítel žebráků"
CtÍMPeadanxwd,jeho &»«'•:?»•..
Polly Peacnimvíijéá'dmat :
Browň; iff lohayhskěppíkiě
Lucy, jeho dcera ,.;
Jemy „Hatnpejziiice" ' Smith
Pastor Kimball ■
Filch z-,' ■
jarmarečnízpěvák '■   .      ,!   '-,'V^.;:i
Maclwiilr.ni-i b>md>i
Žebráci " ■
Ďěvky .:':Ý^,.;v .•;';■:.:„■'
Konstáblové
Spolupráce: E. Hauptmannová,,K. Weill Hudba: Kurt Weill
MUŽ JAKO MUŽ
PŘEDEHRA
Výroční trh v Soho
Žebráci žebrají, zloději kradou, kurvy se kurví. Jarma-recnl zpěvák zpívá,
JARMARECNÍ PlSEŇ O MACKIE KUDLOVI
Žralok zuby má a zájem, jak ty zuby uplatnit. Mackie Kudla hůlku má jen a v tý hůlce nůž je skryt.
Žralok když svou voběť skosí, tak mu ploutve zrudnou hned. Rukavičky Mackie nosí! Na nich zločin nevidět!
Kácejí se lidi k zemi tam u Temže na hrázi. Lepra ani mor to není, Macheath tu jen vobchází.
V jedno modrý ráno leží mrtvěj muž tam u pláže. Mackie Kudla za roh běží. Kdo mu něco dokáže?
Pracháč Meier — voddělanej! Pro Mackieho je to plus. Žádnej prst nemíří na něj, chodí si jak milius.
Co je s Glitem, povozníkem? Do jaký pad záhuby? Mackie, jak je jeho zvykem, drží jazyk za zuby.
Střecha v Soho — zapálená! Vzpomeňte těch vobětí! V davu Mackie, kterej nemá vo tom vo všem ponětí.
Znáte jistě, páni milí, případ, co se tuhle stal: nezletilou zhanobili! Mackie, pročs to udělal?
Mezi děvkami smích. Zj&ch středu se odpoutá muž, pustí se rychlými kroky přes náměstí a zmizí.
JENNY „HAMPEJZNICE" -TobylMac-kie Kudla!
PRVNÍ DĚJSTVÍ 1.
Aby Selil vzrůstající lidské bezcitnosti, otevřel obchodník J. Peachum krám, v němž se nejbědnějSlm z běd-ných dostává vzezřeni, které má obměkat srdce stále zatvrzelejší.
Žebrácké garderóby Tonathana Peachuma
Peachum se ženou a s dcerou na procházce;
přecházejí z levé strany jeviště na stranu                PEACHUMŮV JITŘNÍ
pravou. CHORÁL
Nalezená byla Jenny - Křesťane zpustlý, vstaň už, vstaň,
ňadro bílý, kudla v něm! dál žij svůj život plný hříchů!
Mackie ničím vinnej není, A lotrovstvi svému splať svou daň.
Mackie neví vo ničem. Bůh ztrestá tě už za tvou pýchu.
157
Jen začachruj ženu a Siř svůj puch! Bratra uvrz do otrockých pout! Bůh pro tebe je pouhý vzduch? Jen počkej na Poslední soud!
PEAGHUM k publiku • Něco se musí stát. Mám trošku těžké povolání: snažím se v lidech budit soucit. Tu a tam sice člověkem ještě něco otřese, ale opravdu jenom tu a tam, a potíž je v tom, že se všecko časem okouká a přestane působit. Člověk má totiž strašlivou schopnost: dokáže se proměnit v tvora úplně bezcitného, kdykoli se mu zlíbí. Co se kupříkladu může stát? Někdo třebas uvidí ria nároží muže, který má místo ruky jen pahýl, a lekne se tak, že mu dá deset pencí. Podruhé mu ale dá už jen pencí pět, a potřetí — ho chladnokrevně předá policiif A s výstrojí duchovní je to stejné. Z provaziště se snáší velká tabule s nápisem: „je ušlechtilejší dávat než brát!" K čemu jsou sebehezčí úpěnlivé výzvy, namalované na sebelákavěj-šlch tabulkách, když se tak rychle okoukají! V bibli najdeš takových pět šest dojímavých průpovídek, ale ve chvíli, kdy se okoukají, jsi hotový žebrák. Jak rychle se třebas opotřebovalo heslo, co tadyhle visi: „Dej a bude ti dáno!" Netrvalo to ani tři týdny! Musíš zkrátka pořád přicházet s-něčím novým. Bude se muset znova prolistovat bible. Ale jak dlouho ještě dokáže posloužit? Kdosi zaklepe, Peachum otevírá, vstupuje mladý muž jménem Filch.
FILCH ■ Peachum a spol.?
PEACHUM • Peachum.
FILCH • Vy jste majitel firmy „Přítel žebráků?" Poslali mě za vámi. No ovšem, tohle jsou průpovídky! To j e kapitál! Máte jich asi plnou knihovnu. To je něco docela jiného. Ale jak má člověk nevzdělaný
jako já na něco chytrého přijít? Bez vzdělání se v obchodě neobejdeš.
PEACHUM - Jak se jmenujete?
FILCH •Víte, pane Peachume, měl jsem od dětství smůlu. Matka pila, otec byl karbaník. Od malička odkázán jen na sebe, zapadal jsem stále hlouběji do bahna velkoměsta. Milující ruku matčinu, péči otcovu či dobrodiní útulného domova jsem nikdy nepoznal. A tak mě tedy vidíte...
PEACHUM • A tak vás tedy vidím...
FILCH zmaten • ...zcela bez prostředků, vydaného na pospas svým chtíčům.
PEACHUM • Vrak na rozbouřeném moři a tak dále. A teď mi řekněte, vy vraku, v kterém distriktu tuhle dětskou říkanku dáváte k lepšímu?
FILCH - Jak to myslíte, pane Peachume?
PEACHUM • Přednášíte ji přece veřejně?
FILCH-Inu, abyste věděl, pane Peachume, včera se mi na Highland Street přihodila taková nepříjemná věcička. Stojím tam docela klidně na rohu, tvářím se nešťastně, klobouk v ruce, vůbec nic zlého netuším ...
PEACHUM listuje v notýsku ■ Highland Street. Ano, ano, to souhlasí. Ty jsi ten syčák, co ho včera načapali Honey se Samem. Měls tu drzost, že jsi obtěžoval v desátém distriktu chodce. Zatím jsme se spokojili výpraskem, poněvadž se dalo předpokládat, že prostě jenom nevíš, kde má Pánbůh sídlo. Jestli se tam ale objevíš znova, tak už tak lacino nevyvázneš, rozuměls?
FILCH ■ Prosím, pane Peachume, prosím. Ale copak si tedy mám počít, pane Peachume? Ti páni mi nařezali, že jsem samá modřina, a potom mi dali vaši vizitku. Kdybych sundal kabát, tak byste měl dojem, že máte před sebou zebru.
PEACHUM-Milý příteli, dokud nejsi na
maděru, tak moji lidé pracovali zatraceně nedbale. Takový zelenáč si přijde a myslí, že stačí natáhnout hnátu a bifteček je v suchu! Co bys dělal ty, kdyby ti někdo z rybníka začal vytahovat nejlepší kapry ?
FILCH - Inu, pane Peachume, já žádný rybník nemám.
PEACHUM ■ Tak abys věděl: licence se propůjčují jen profesionálům. Ukazuje mu po obchodnícku plán místa. Rozdělili jsme Londýn na čtrnáct distriktů. Každý, kdo chce v jednom z nich provozovat žebráckou živnost, musí mít od Jonathana Peachuma a spol. licenci. Ano, jinak by mohl přijít kdekdo a tvrdit, že se stal kořistí svých chtíčů!
FILCH'Pane Peachume, jen několik málo šilinků mě dělí od úplného bankrotu. Musí se něco stát! Se dvěma šilinky v kapse...
PEACHUM • Dvacet šilinků.
FILCH ■ Pane Peachume! Ukazuje úpěnlivě na plakát s nápisem: „Popřejte sluchu bědným!" Peachum ukazuje na závěs před vitrínou, na němž je napsáno: „Dej a bude ti dáno."
FILCH • Deset šilinků.
PEACHUM ■ A padesát procent při týdenním vyúčtování. S výstrojí sedmdesát procent.
FILCH • Z čeho, prosím, ta výstroj pozůstává?
PEACHUM • To je věc firmy.
FILCH • A v kterém distriktu bych mohl nastoupit?
PEACHUM - Baker Street 2-104. Tam to je dokonce levnější* Tam to dělá padesát procent i s výstrojí.
FILCH - Tak ten, prosím. Zaplatí.
PEACHUM -Jméno?
FILCH • Charles Filch.
PEACHUM • Souhlasí. Křikne. Paní Peachu-mová! Paní Peachumová přichází. To je Filch. číslo tři sta čtrnáct. Distrikt Baker Street. Zapíšu to sám. To se ví, žádáte
o zařazení zrovna teď! Před korunovační slavností! Kdy se konečně zas jednou dá aspoň maličkost trhnout. Výstroj C. Odhrne plátěný závěs vitríny, v níž stojí pět voskových ýgurln. FILCH ■ Co je to?
PEACHUM •'To je pět základních typů bídy, které dokážou pohnout lidským srdcem. Pohled na tyhle typy uvede člověka do onoho nepřirozeného stavu, v němž.je ochoten nějaký ten chlup pustit. Výstroj A: Oběť neustále vzrůstajícího dopravního ruchu. Belháč-čipera, pořád veselý — předvádí ho — pořád bezstarostný, pro zvýšení účinnosti s pahýlem ruky. Výstroj B: Oběť umění válečného. Nechutný třasavka, obtěžuje chodce, snaží se vzbudit odpor — předvádí ho —pro zmírnění ošklivosti ozdoben válečnými řády. Výstroj C: Oběť průmyslového vzestupu. Politováníhodný slepec čili Vysoká škola umění žebráckého. Předvádí ho tím, že při-vrávorá k Filchovi. V okamžiku, kdy do něho vrazí, Filch zděšeně vykřikne. Peachum ihned ustane s předváděním, udiveně si ho změří a náhle zařve. Má soucit! Z vás nikdy žebrák nebude! Někdo takový dokáže dělat leda chodce! Výstroj D! Celie, ty jsi zase pila! A teď nevidíš na oči. číslo sto šestatřicet si stěžovalo na kvádro. Kolikrát ti mám říkat, že si džendmen nenatáhne špinavé hadry! Číslo sto šestatřicet si zaplatilo nový oblek. Fleky, čili to jediné, co dokáže vzbudit soucit, se měly kouskem svíčky uměle přidělat. Ty se tam prostě měly horkou žehličkou nažehlit. Ale kdepak vy a přemýšlet! Na všecko aby člověk pamatoval sám! Filchovi. Svleč se a obleč tohle, ale ať mi to udržuješ v pořádku !
FILCH • A co se stane s mými věcmi? PEACHUM • Připadnou firmě.  Výstroj E:
ŠESTÁKOVÁ OPERA
159
Mladý muž, který pamatuje lepší řasy nebo kterému sudičky chystaly něco jiného.
FILCH • Ach tak, vy mých šatů zase použijete! A to bych toho muže, co pamatuje lepši časy, nemohl dělat sám?
PEACHUM • Ne, synu. Kdybys vykládal o vlastni bídě, tak ti nikdo neuvěří. Jak tě bolí břicho a začneš 6 tom povídat, vzbudíš u druhých jen nelibost. Ostatně, jaképak řeči! Natáhni si to a hotovo.
FILCH • Není to poněkud špinavé? Když si jej Peachum změří vražedným pohledem. Promiňte, prosím, promiňte.
PANÍ PEACHUMOVÄ • Tak sebou hoď, bobečku! Mám ti snad kalhoty držet do vánoc?
FILCH náhle velmi prudce - Ale boty nesundám! Za nic na světě! To radši všeho nechám. Je to jediná památka po nebožce matce; a nikdy, i kdybych měl klesnout bůhvíjak, nikdy bych...
PANÍ PEACHUMOVÄ • Nežvaň, vím dobře, že máš špinavé nohy.
FILCH - Kdepak jsem si je měl umýt? Teď v zimě!
Pani Peachumová jej odvede za zástenu, potom
usedne vlevo a sňali se žehličkou a voskem ze
svíčky nažehlit do obleku skvrny. PEACHUM - Kde máš dceru? PANÍ   PEACHUMOVÁ-Polly? Nahoře! PEACHUM ■ Byl tady včera zase ten chlap?
Ten, co chodí vždycky, když nejsem doma ? PANÍ PEACHUMOVÁ • Jonaťhane, co jsi
tak podezíravý? Není většího džentlmena
nad pana captna — naše Polly mu je
prostě sympatická. PEACHUM - Tak.
PANÍ PEACHUMOVÁ-A jestli nejsem úplně slepá, tak se Polly taky docela libí.
PEACHUM • Celie, ty se svou dcerou zacházíš, jako kdybych byl milionářem! Snad
nechceš, aby se vdala? Copak myslíš, že by se ten náš podělaný krámek udržel jediný týden, kdyby se ta pakáž zákaznická měla koukat jen na naše nohy? Ženicha! Ten by nás přece měl okamžitě v drápech! Takhle! Myslíš, že by tvá dcera držela v posteli hubu spíš než ty?
PANÍ PEACHUMOVÁ - Máš o své dceři pěkné mínění!
PEACHUM-To nejhorší. To nejmizernější. Je to kupka nerestných chtíčů — nic víc!
PANÍ PEACHUMOVÁ-Po tobě v tomhle zaručeně není.
PEACHUM • Vdát se! Dcera mi má být tím, čím je chléb hladovějícímu. Listuje. To stojí dokonce někde v bibli. Vdávání je vůbec pěkné svinstvo. Však jí to vyženu z hlavy.
PANÍ PEACHUMOVÁ • Jonathane, ty jsi
prostě primitiv. PEACHUM • Primitiv! Jakpak se jmenuje ten
pán?
PANÍ PEACHUMOVÁ-Každý mu říká jednoduše „captn".
PEACHUM ■ Tak vy jste se ho ani neptaly na jméno? Zajímavé!
PANÍ PEACHUMOVÁ • Snad nechceš, abychom byly tak neomalené .a zeptaly se ho po křestním listě? Je tak nóbl, že nás pozve do hotelu „U sépie" na tanec, a my se ho zeptáme na jméno!
PEACHUM • Kam vás pozval?
PANÍ PEACHUMOVÁ-Do „Sépie".
PEACHUM ■ Captn? Do „Sépie"? Ale, ale,
PANÍ PEACHUMOVÁ-Ten pán jednal s naší dcerou i se mnou vždycky jako v rukavičkách!
PEACHUM ■ V rukavičkách.
PANÍ PEACHUMOVÁ-Má ostatně vždycky na rukou rukavice, a to bílé: bílé glazé rukavice.
PEACHUM • Tak, bílé glazé rukavice a hůlku s rukojetí ze slonoviny a lakýrky. A přes ně kamaše a je neodolatelný a má jizvu...
PANÍ PEACHUMOVÁ - Na krku. Jak to, že už zas víš, o koho jde? Filch opouští zástěnu.
FILCH-Pane Peachume, nemohl byste mi dát ještě nějaký tip? Byl jsem vždycky pro systém. Podle mne není správné říkat, co člověka právě napadne.
PANÍ PEACHUMOVÁ • Pán chce mít systém!
PEACHUM • Dělej blba. Přijď dnes večer v šest, a všecko s tebou nacvičíme, A teď vypadni!
i ILCH • Děkuju pěkně, pane Peachume, mockrát děkuju. Odchází.
PEACHUM • Padesát procent! — A teď ti povím, kdo ten pán v bílých rukavičkách je. Mackie Kudla! Vybehne po schodech do Pollyny ložnice.
PANÍ PEACHUMOVÁ-Můj ty Kriste! Mackie Kudla! Rány boží! Přijď, ó Pane, hostem naším buď! - Polly! Kde je Polly? Peachum se pomalu vrací.
PEACHUM • Polly? Polly nepřišla domů. Postel je netknuta. ■
PANÍ PEACHUMOVÁ-To tedy byla na večeři s tím člověkem, co má obchod vlnou. Zaručeně, Jonathane!
PEACHUM • Dej Bůh, aby tomu tak bylo!
Pan Peachum vyjde s ženou před oponu a oba Zpívají. Songové osvětlení: zlatistá zář. Varhany se rozsvítí. Shora se na tyči snášejí tři lampy a na tabulkách stojí:
NAMÍSTO SONG
PEACHUM-Namísto
aby doma spaly na své matraci,
chtěly by to,
co je hodně extra, zkrátka samý špás a legraci,
PANÍ PEACHUMOVÁ • Svítí měsíc tam nad Sohó, to je ten text: „Srdce mi tluče, cítíš to, ach?"
to je ten doják: „Kam, Johnny, půjdeš,
tam jít chci s tebou!" když se láska zvedá a měsíc roste v snách.
PEACHUM • Namísto
aby dělaly to, y čem je smysl, řád, dělají to,
co je baví, a pak zdechnou akorát. OBA • Kde je ten měsíc tam nad Soho?
Kde zůstal ten text: „Srdce mi tluče,
cítíš to?" - Ech! Kde zůstal ten doják: „Kam, Johnny,
půjdeš, tam jít chci s tebou!" když je lásky už dost a chcípáš ve.
svinstvech?
Hluboko v srdci Soho slaví bandita Mackie Kudla svatbu s Polly Peachumovou, dcerou1 krále žebráků.
Prázdná konírna
M ATTHI AS zvaný „Mincmistr", si svítí po stáji, revolver a ruce • Haló, ruce vzhůru, jestli je někdo tady!
Macheath vstoupí, přejde podél celé rampy. MACHEATH ■ No tak, je tady někdo? MATTHIAS • Ani noha. Tady tu naši svatbu
můžeme klidně slavit. POLLY vstoupí ve svatebních šatech - Ale tohle je
přece konírna!
Šestáková opera
MAC • Zatím si sedni na žlab, Polly. Publiku. V této konírně sé dnes koná můj sňatek se slečnou Polly Peachumovou, která mě z lásky následovala, poněvadž chce se mnou sdílet můj další život.
MATTHIAS • Spousta lidí v Londýně jistě řekne, že tohle je zatím největší drzost, kterou sis dovolil! Vylákat panu Peachu-movi jediné dítě z domu!
MAC ■ Kdo je pan Peachum?
MATTHIAS • On sám by řek, že je největší chudák z celého města.
POLLY • Snad nechceš naši svatbu slavit tady? Vždyť tohle je prachobyčejná konírna. Sem přece nemůžeš pozvat pana pastora. A navíc nám ta maštal ani nepatří. Opravdu, nový život bychom neměli začínat vloupáním, Macu. Vždyť dnešek má být nejkrásnějším dnem našeho žití!
MAC • Miláčku, všecko se zařídí, jak si budeš přát. Ani kamínek ti nesmí ležet v cestě. Právě nesou zařízení.
MATTHIAS - Jsou tady s nábytkem.
Je slyšet, jak přijíždějí těžké nákladní vozy. Vejde půl tuctu lidí, kteří vlečou koberce, nábytek, nádobí atd. a proměňují stáj v přehnaně vznešený lokál.1)
MAC ■ Šmejd.
Pánové skládají vlevo dary, gratulují nevěstě a referují ženichovi?)
JAKOB zvaný „Dhuhoprsták" • Gratulujú! Na Ginger Street 14 byli v prvním stoku lidi. Museli jsme je napřed vykouřit.
ROBERT zvaný „Bosák" •Gratulujú. Na nábřeží natáh brka policajt.
MAC • Diletanti.
EDE • Dělali jsme, co jsme mohli, ale tři lidi ve Westendu se nedali zachránit. Gratulujú. MAC • Diletanti a fušéři.
JIMMY - Jeden starší pán to trošku slíznul. Ale
nebude to nic vážnějšího. Gratulujú. MAC • Dal jsem příkaz, abyste se vystříhali
krveprolití. Dělá se mi pokaždé nanic, když něco takového slyším. Z vás nikdy obchodníci nebudou! Kanibalové jste, a žádní obchodníci!
WALTER zvaný „Smuthouš" ■ Gratulujú, Tohle cembalo patřilo ještě před půlhodinkou vévodkyni ze Somersetshiru, má dámo.
POLLY - Co je to za nábytek?
MAC - Jak se ti libí, Polly?
POLLY pláče- Kvůli těm pár kouskům nábytku tolik nešťastných lidí!
MAC - A jakého nábytku! Šmejdu! Zcela právem se zlobíš. Cembalo z růžového dřeva a k tomu renesanční pohovka. To vám neodpustím. Kde je vůbec nějaký stůl?
WALTER-Stůl?
Pokládají přes jesle prkna.
POLLY- Ach Macu! Jsem tak nešťastná! Doufejme aspoň, že pastor nepřijde.
MATTHIAS • Přijde určitě. Popsali jsme mu cestu tak, že nás musí najít.
WALTER ukáže na prkna • Stůl!
MAC poněvadž Polly pláče ■ Má paní je celá pryč! Kdepak jsou vůbec židle? Cembalo, to ano, ale židle, žádné! Nikoho ani nenapadne, aby vzal rozum do hrsti, když si usmyslím slavit svatbu. Kolikrát se to stali1 ne? Drž hubu, Waltře! Kolikrát se stane, že vám něco svěřím? Musíte mou paní udělat nešťastnou hned na začátku?
EDE - Milá Polly...
MAC • mu srazí klobouk z hlavy?) „Milá Polly"! Já ti vrazím takovou, že si vlastní zadek políbíš a že „milá Polly" tě přejde, syčáku! Už to někdo slyšel? „Milá Polly!" Spal jsi snad s ní?
POLLY-Ale Macu!
EDE • Přísahám, že...
WALTER- Milostpaní, kdyby snad něco do zařízeni scházelo, tak prostě ještě jednou...
Odkazy v textu se týkají Pokynů pro herce na str. 202-204.
MAC - Cembalo z růžového dřeva, ale židle žádné. Směje se. Co tomu říkáš jako nevěsta?
POLLY • To na tom opravdu není nejhorší. MAC - Jen dvě židle a pohovka! Snoubenci si
sednou na zem! POLLY • Ano, to by bylo pěkné! MAC ostře • Uřežte cembalu nohy! Ale rychle!
Už ať to je!
Čtyři muži uřezávají cembalu nohy ä přitom zpívají.
Bili Lawgen se tuhle v pátek s Mary Syerovou oženil. Když ona a on přišli na úřad, nevěděl Bili, odkud má Mary šat, Mary věděla jen, že se mu říká Bili. . Zdar!
WALTER ■ A tak z toho nakonec přece jen bude aspoň lavice, milostpaní!
M AC • Směl bych teď pány požádat, aby shodili ty špinavé hadry a slušně se ustrojili? Nejde koneckonců o tuctovou svatbu. Polly, smím prosit, aby ses postarala o koše s jídlem?
POLLY - Je tohle jídlo pro svatební hostinu? Všecko kradené, Macu?
MAC - No ovšem, ovšem.
POLLY • Ráda bych věděla, co bys udělal, kdyby někdo zaklepal a vstoupil šerif?
MAC • To bys poznala, co by tvůj muž udělal.
MATTHIAS • Dnes? Úplně vyloučeno. Celá jízdní policie je samozřejmě v Daventry. Jeli pro královnu, kvůli páteční korunovaci.
POLLY-Dva nože a čtrnáct vidliček! To připadne nůž jedině na toho, kdo bude mít židli.
MAC • Taková blamáž! To je učednická práce, a ne dílo zralých mužů! Copak nemáte ponětí o tom, co je styl? Člověk přece musí umet rozeznat Ludvíka čtrnáctého ' od Ludvíka Patnáctého.
Banda se vrací. Pánové teď mají na sobě elegantní večerní obleky, žel nechovají se přiměřeně,
WALTER - Chtěli jsme vlastně přitáhnout nejcennější kusy. Jen se podívej na to dřevo! Prvotřídní materiál.
MATTHIAS - Pst, pst! Dovolte, captn...
MAC - Pojďsem, Polly.
Dvojice zaujme gratulační postoj.
MATTHIAS ■ Dovolte, captn, abysme vám v nejhezčí den vašeho pozemského bytí, v samém rozkvětu vašeho žití, nebo spíš: ve chvíli, kdy v něm dochází k obratu, co nejsrdečnějc a zároveň nejvřelejc blahopřáli a tak dále. Tenhle škrobený tón mi leze z krku. Zkrátka a dobře—potřese Mácovi rukou — Hlavu vzhůru, kámoši!
MAC -Děkuju ti, Matthiasi. Bylo to od tebe pěkné.
MATTHIAS dojatě objímá Maca a pak potřásá rukou Polly - Ba, bylo to od srdce! Tak teda, nevěšet hlavu, stará košatino! čili —■ šklebí se — co se hlavičky týče, tak ať nikdá neklesne!
Hosté se rozfehtají. Mac náhle Matthiase složí obratným hmatem. MAC ■ Drž hubu! Tyhle prasečinky si můžeš nechat pro svou Kitty, ta couraje na ně dělaná,
POLLY- Macu, nebuď tak zlý..
MATTHIAS - Teda proti tomu, abys o Kitty říkal, že je courá, bych přece jenom protestoval... Pracně zase vstane.
MAC -Tak, proti tomu bys přece jenom protestoval?
MATTHIAS ■ A vůbec, ode mě ještě žádnou prasečinu neslyšela. Na to si jí moc vážím. Čemu člověk jako ty možná ani nerozumí. Někdo takový mi bude mluvit o prasečinkách! Myslíš, že mi Lucy neřekla, cos jí vykládal! To jsem proti tomu úplná glazé rukavička. Mac si ho změří.
163
JAKOB • Nech toho, je přece svatba. Odtáhnou, ho.
MAC • Pěkná svatba, že, Foliy? Muset se v den sňatku koukat na tuhle pakáž! To by sis asi taky nebyla pomyslila, že přátelé nechají tvého muže tak ve štychu! Z toho se můžeš poučit.
POLLY• Mně se to docela libí.
ROBERT • Blbost. O tom, že někdo někoho nechal ve štychu, nemůže být řeč. Jde čistě jen o různost názorů, a ta se občas vyskytne všade. Ta tvoje Kitty je stejně dobrá jako každá jiná. A ted1 se koukej vytasit se svatebním darem, ty Šoufku oblejskanej!
VŠICHNI • No tak, sem s ním. .
MATTHIAS uraženi • Na.
POLLY • Ach, svatební dárek. To je ale od vás hezké, pane Matthiasi. Podívej, Macu, jaká krásná noční košilka!
MATTHIAS ■■ Taky možná prasečinka, captn, co?
MAC • Už toho nech. Nechtěl jsem tě.v tenhle
slavnostní den urazit. WALTER • No, a tohle? Ludvík Čtrnáctý!
Vybalí obrovské stojací hodiny ve slohu Ludvíka
Čtrnáctého. MAC • Ludvík Patnáctý.
POLLY • Ty jsou nádherné. Jsem tak šťastná.
Nenalézám slov. Vaše pozornosti jsou
tak fantastické. Škoda, že na to nemáme
byt, že, Macu? MAC ■ Nu, to jen pro začátek. A každý začátek
je těžký. Tak ti pěkně děkuju, Waltře.
A teď ty krámy zase ukliďte. A doneste
jídlo!
JA K OB zatímco ostatní již prostírají • Já, to se ví, zas nedones nic. Horliví k Polty. Můžete mi, mladá paní, uvěřit: moc mě to mrzí.
POLLY'Vůbec na tom nezáleží, pane Jakobe.
JAKOB • Hoši všichni dárkama jen tak hejřejí,
a já tady stojím s prázdnou. Trošku se vmysiete do mé situace. Ale takhle je to se mnou vždycky. Moh bych vám toho o tom napovídat! Rozum by vám zůstal stát, paničko. Jako tuhle. Potkám Jenny „Hampejznici" a povídám: Tak co, ty-svině stará...
Zahlédne náhle za sebou Maca a beze slova sj? Ztratí.
MACodvede Polty na místo jí určené • To je nejlepší jídlo, na jakém si v takový den můžeš pochutnat, Polly. Smím prosit! Všichni zasednou k svatební hostinl.1)
EDE ukáže na servis ■ Hezké talíře, z hotelu Savoy.
JAKOB • Ty vejce s majonézou jsou od Selfridge. Ještě se měla podávat paštika z husích jater. Ale Jimmy ji cestou sežral — vzteky, že nádoba měla díru.
WALTER ■ Mezi lepšíma lidma se „díra" neříká.
JIMMY • Neláduj se tak těma vejcema, Ede. O svatbě se to nedělá!
MAC ■ Nemohl by někdo něco zazpívat? Něco pro povyražení?
MATTHIAS se smíchy zakucká ■ Něco pro povyražení? To je prima slovo. Pod Mácovým zdrcujícím pohledem rozpalitl usedne.
MAC vyrazí jednomu z nich mísu z ruky - Ještě jsem vlastně ani s jídlem začít nechtěl. Radši bych viděl, kdybyste napřed dali něco k lepšímu. Něco, co by pozvedlo náladu, jak to při těchhle příležitostech bývá zvykem. A ne si říct: „Tak, a jde se na to, ať se nažerem!"
JAKOB • A co je například při takových příležitostech zvykem?
MAC ■ To si mám všechno vymyslet sám? Nechci po vás, abyste tu předváděli operu. Ale něco kromě žrádla a sprosťačin jste koneckonců přece jen přichystat mohli. Inu, v takový den se ukáže, jak da-
lece se člověk na kamarády může spo-lehnout.
POLLY - Ten losos je báječný, Macu.
EDE ■ Ba, takového jste zaručeně ještě nebaš-tila. Ale u Mackieho ho můžete mít na talíři denně. To jste si sedlá do měkkého důlku. Tvrdil jsem vždycky: Mac, to bude jednou partie pro děvče, co má smysl pro něco vyššího. Ještě včera jsem to Lucy povídal.
POLLY • Kdo je Lucy, Macu? JAKOB rozpačití ■ Lucy? Nesmíte všecko brát kór moc vážně.
Matthias vstal a snaží se za Pollynými zády všemožně Jakobovi naznačit, aby zmlkl. POLLY si toho všimne • Chybí vám něco? Snad sůl...? Co jste to chtěl právě poznamenat, pane Jakobe? JAKOB  Ach nic, vůbec nic. Opravdu. Šlo mi jedině o to, abych nic nepoznamenal. Ještě si spálím hubu. MAC • Copak to máš v ruce, Jakobe? JAKOB - Nůž, captn. MAC • A copak to máš na talíři? JAKOB • Pstruha, captn. MAC - Tak. A toho pstruha chceš jíst nožem, co? Jakobe, to je neslýchané! Už jsi něco takového viděla, Polly? Jí rybu nožem! Kdo něco takového dělá, je prostě prase! Rozumíš, Jakobe? Budeš se muset ještě lecčemus přiučit. Dá ti to pořádnou makačku, Polly, než z téhle kupy hnoje uděláš lidi. Víte vy vůbec, jak má vypadat člověk? WALTER - Jakého pohlaví? POLLY • Fuj, pane Waltře. MAC • Tak vy teda nic zazpívat nechcete. Nic, co by dnešní den trochu povzneslo. Má to být zase jen takový smutný, obyčejný, zatraceně všední den jako každý jiný? Hlídá vůbec někdo u dveří? O to se mám asi taky starat sám? Mám se snad i v den
svatby postavit ke dveřím, abyste vy
tady mohli na můj účet debužírovat? WALTER nevrle - Jak to, na tvůj účet? JIMMY ■ Nech toho, Waltříčku. Už tam jdu.
Kdopak by sem taky měl přijít. Vyjde. JAKOB • To by tak byla sranda, kdyby všecky
svatebčany čapli. JIMMY vrazí dovnitř • Haló, captn, chlupatý! WALTER ■ Tygr Brown! MATTHIAS • Blbost, to je  důstojný pán
Kimball. Kimball vejde. VŠICHNI   zařvou- Dobrý   večer, důstojný
pane!
KIMBALL ■ No, tak jsem vás přece jen našel.
Je to sice jenom maštal, v níž vás nacházím, ale zato je vaše. MAC • A vévody z Devonshiru. POLLY • Dobrý den, důstojný pane. Ach, jak
jsem šťastná, že Důstojnost v nejkrásnějšl
den našeho žití... MAC - A ted si vyprosujú nějaký cantus pro
jeho Důstojnost pana Kimballa. MATTHIAS • Co byste řekli třebas tomu
o Billu Lawgenovř a Mary Syerové? JAKOB ■ Bili Lawgen, to by možná šlo. KIMBALL ■ Nebylo  by špatné, mládenci,
kdybyste dali něco k lepšímu. MATTHIAS • Tak spusťme, pánové.
Tři muži povstanou a zazpívají váhaví, mdle
a nejisti.
SVATEBNÍ PÍSEŇ   , . PRO CHUDŠÍ LIDI
Bili Lawgen se tuhle v pátek s Mary Syerovou oženil. Sláva jim a zdar, zdar, zdar! Když ona a on přišli na úřad, nevěděl Bili, odkud má Mary šat, Mary věděla jen, že se mu říká Bili. Zdar!
ŠESTÁKOVÁ OPERA
i
165
Tvoje žena prodává se! Jo? Prostopášný budeš zase? Jo! Sláva jim a zdar, zdar, zdar! Billy Lawgen onehda mně řek: Stačí mně z ní jenom kousíček. Prase.
Zdar!
MAC ■ To je všecko? To jste se moc nevytáhli! MATTHIAS se znovu zakucká ■ Nevytáhli, toje pro to správný slovo, pánové. Nevytáhli. MAC • Drž hubu!
MATTHIAS • Játímchtěljenomříct,žetone-mělošvihjžetomuscházeloheůapodobně,
POLLY • Pánové, jestli se nikomu do toho nechce, tak dám sama něco k lepšímu. Předvedu vám děvče, které jsem kdysi viděla v jedné.putyce v Soho. Myla tam nádobí a všichni se jí smáli; tojako úvodem, abyste rozuměli tomu, co pak říkala hostům a co vám hned zazpívám. Tak: Tady je výčepní pult, za kterým od rána do večera stála. Ale musíte si ho představit náramně špinavý. Tohle je dřez a tohle hadr, kterým vytírala sklenice. Tam, kde sedíte, seděli páni, co sejí smáli. Můžete se také smát, aby to bylo stejné; ale kdyby vám to k smíchu nebylo, tak nemusíte. Naznačuje mytí sklenic a něco si k tomu brouká. Teď někdo z vás prohodí — ukáže na Waltra — třebas vy: Tak co, Jenny, kdypak tvá loď připluje?
WALTER ■ Tak co, Jenny, kdypak tvá loď připluje?
POLLY • A někdo jiný dodá, třebas vy: Ještě pořád vyplachuješ sklenice, Jenny? Ty, nevěsta pirátů!
MATTHIAS-Ještě pořád vyplachuješ sklenice, Jenny? Ty, nevěsta pirátů!
POLLY - Tak, a teď spustím.
Songové osvětleni: zlatistá zář. Varhany se rozsvítí. Shora se na tyli snášejí tři lampy a na tabulkách stojí:
PIRÁTSKÁ JENNY
1
Pánové, já tu dneska nádobí myju a ustelu každému hbitě, pak mi dáte penny a já řeknu: „Dík za ten dar1-,
a vy vidíte ten hotel a mé šaty samý cár
a s kým mluvíte, to netušíte.
Ale jednou večer strhne se křik u přístavu.
Proč ten křik? každý každého se ptá.
A pak uvidí mě nad nádobím smát se
a řeknou: Co ta se usmívá? Loď, co má osm plachet a dvakrát dvacet houfnic, bude u hráze stát.
I
Řeknou: Jdi utírat sklenky, ty mrně, a tadyhle si penny vem. A já si to penny vezmu. A pak půjdu jim stlát. (Jenže nikdo tam už nebude tuhle noc
spát.)
Přitom pořád nikdo neví, kdo já jsem. A ten večer zvedne se hrozný hřmot
nad přístavem, každý .'ptá se: Co je to za peklo? A pak uvidí mě, jak za oknem stojím, a řeknou: Z očí ji kouká zlo! .   Loď, co má osm plachet a dvakrát dvacet houfnic, bude do města prát.
Pánové, smích vás hned a důkladně
přejde,
neboť město se zhroutí v prach, všecky domy budou rozervány dokořán,
i
jen ten jeden bědný hotel bude ušetřen všech ran. Vše se ptá: Kdo bydlí tam v těch
komůrkách?
U hotelu strhne se hrozný křik této noci. Proč ten dům ušetřen byl? vše se ptá. Ze vrat uvidí mě potom vyjít k ránu a řeknou: Tak vida, tahleta?
Loď, co má osm plachet
a dvakrát dvacet houfnic,
vlajku na stožár dá.
A sto mužů k polednímu vystoupí na
břeh,
hned do stínu domů se staví a lapí rychle každého u každičkých vrat a dají všem pouta a jdou se mě ptát: Kterým z nich máme useknout hlavy ? A v to poledne všechno pak v přístavu ztichne.
Vše se ptá: Kdo teď zemře, kdo?
A pak uslyšíte mě, jak říkám: Všichni! '  A když hlava spadne, řeknu: Hopla! Loď, co má osm plachet a dvakrát dvacet houfnic, se mnou odpluje v dál.
MATTHIAS-Moc pěkné a legrační, co? A jak to milostpaní umí podat!
MAC • Tomu říkáš pěkné, ty idiote? Když jde o umění? Báječně jsi to zahrála, Polly. Ale před takovou kupou hnoje, promiňte, Důstojnosti, to přece vůbec nemá cenu. Pošeptá jí. Ostatně se mi tohle hraní a předstírání bůhvlčeho u tebe vůbec nelíbí; napříště toho laskavě zanech. Od stolu se ozve smích. Banda si z pastora tropí íerty.
MAC • Copak to máte v ruce, Důstojnosti? JAKOB • Dva nože, captn.
MAC • A copak to máte na talíři, Důstojnosti? KIMBALL • Lososa, jestli se nemýlím. MAC - Tak. A toho lososa chcete jist nožem, co?
JAKOB • Už jste něco takového viděli? Žere rybu nožem! Kdo takového něco dělá, je
MAC - Prase. Rozumíš, Jakobe? Z toho se
můžeš něčemu přiučit. JIMMY se vřítí dovnitř • Haló, captn, chlupatý!
Sám šerif. WALTER • Brown, Tygr Brown! MAC - Ba, Tygr-Brown, zcela správně. Tygr-
Brown to bude, vrchní londýnský Šerif,
pilíř Old Baileye, kdo teď vkročí do nuzné
chatrče captna Macheatha. Z toho se
můžete něčemu přiučit!
Bandité zalézají. JAKOB • Tohle smrdí šibenicí!
Vstoupí Brown. MAC • Halo, Jackie!
BROWN • Halo, Macu! Nemám moc času, za chvilku se zas ztratím. To jste si musili vybrat zrovna cizí maštal? Znamená to přece další vloupání.
MAC- Ale Jackie, když je tak šikovně položena! Moc mě těší, žes přišel starému kamarádovi na svatbu. Tady ti predstavujú svou manželku, rozenou Peachumovou. Polly, to je Tygr-Brown, že, starý brachu? Poklepe mu na záda. Á tohle jsou ml přátelé, Jackie, už je všecky asi znáš.
BROWN ztrápeně ■ Jsem tu přece soukromě, Macu.
MAC ■ Oni taky. Volaje. Přicházejí, ruce vzhůru.
Haló, Jakobe! BROWN • Tohle je Jakob „Dlouhoprsťák",
prase k pohledání. MAC • Haló, Jimmy, haló, Roberte, haló,
Waltře!
BROWN ■ Nu, pro dnešek toho nechrne. MAC ■ Haló, Ede, haló, Matthiasi!
ŠESTÁKOVÁ OPERA
167
BROWN • Sedněte si, pánové, sedněte!
VŠICHNI - Pěkně děkujeme, pane.
BROWN -Teši mě, že poznávám šaramantni manželku svého starého přítele Maca.
POLLY • Potěšení je na mé straně, pane! r
MAC ■ Posaď se, stará šalupo, a stoč kormidlo: Směr whisky! - Milá Polly, pánové! Vidíte dnes ve svém středu muže, jehož nevyzpytatelné rozhodnutí královo postavilo vysoko nad jeho spoluobčany a jenž přes všechny bouře, přes všechna nebezpečenství a podobně zůstal mým přítelem. Vy víte, koho myslím, a ty to víš taky, Browne. Ach Jackie, vzpomínáš si, jak jsme — ty voják, já voják — sloužili u armády v Indii? Ach Jackie, zazpívejme si tu píseň o kanónech! 06a usednou za stůl. Songové osvětlení: zlatistá zář: Varhany se rozsvítí. Shora sena tyä snálejí tři lampy a na tabulkách stojí:
DĚLOVÝ SONG
1
John byl vždy s nimi a Jim byl tam též
a Georgie byl povýšen zase.
Ale armáda se tě neptá, kdo jseš,
k severu na pochod hnedka dá se.
Vojáčky lože
jsou děla, nože
od Mysu po Bihár.
Když někdy za dešťů
přešla jim přes cestu
nějaká nová rasa,
hnědá či dlouhovlasá,
tak z domorodců nadělali biftek tartar.
V Johnnym bublá whisky a vztek a Jimmymu zas nestačí deky, ale Georgie jim pomoh a řek:
Armáda nezdechhe — ta přečká věky!
Vojáčky lože
jsou děla, nože
od Mysu po Bihár.
Když někdy za dešťů
přešla jim přes cestu
nějaká nová rasa,
hnědá či dlouhovlasá,
tak z domorodců nadělali biftek tartar.
Johnny už umřel a Jim jakbysmet a Georgie někde snad zdechl hlady. Ale krev má stále svůj vzhled a zase verbuje se do armády.
Vojáčky lože jsou děla, nože od Mysu po Bihár. Když někdy za dešťů přešla jim přes cestu nějaká nová rasa, hnědá či dlouhovlasáj tak z domorodců nadělali biftek tartar. MAC • Ač dravé proudy života nás, kamarády z mládí, dostaly daleko od sebe, ač zájmy dané naším povoláním jsou zcela různorodé, ba někdo by možná řekl přímo protichůdné, přetrvalo naše přátelství všechno. Z toho byste' se mohli něčemu přiučit! Kastor a Pollux, Hektor a Andromacha a tak dále. Zřídkakdy jsem já, prostý lupič - nu, vždyť víte, jak to myslím —  podnikl nějakou výpravu, aniž-jsem jemu, příteli Brownovi, postoupil část výtěžku. A dokonce značnou část. Jako dar i důkaz neochvějné věrnosti. A zřídkakdy zase on — vyndej ten nůž z huby, Jakobe! — všemocný šéf policie, uspořádal žťáru, aniž mě, svého přítele z mládí, předem na to upozornil. A tak dále. Tyhle věci přece spočívají na
vzájemnosti. Tady se můžete něčemu přiučit. Vezme Browna pod pa£í. No, starý Jackie, těší mě, žes přišel; tomu se říká opravdové přátelství. Zámlka, poněvadž si Brown zkormouceně prohlíží koberec. Pravý šíráz.
BROWN • Ze „Společnosti pro prodej orientálních koberců". MAC • Ano, to je náš generální dodavatel. Víš, musel jsem tě dnes mít tady, Jackie. Doufám, že ti to při tvém postavení není moc nepříjemné. BROWN • Víš přece, Macu, že ti nedovedu nic odepřít. Ale teď musím jít. Mám opravdu plnou hlavu starostí. Kdyby se při korunovaci královny cokoli přihodilo... MAC-Poslyš, Jackie, můj tchán je protivný chlap. A kdyby se třebas pokoušel proti mně něco nekalého podniknout — vědí na mne ve Scotland Yardu něco? BROWN • Ani to nejmenší. MAC • Taky si to myslím. BROWN • To jsem přece všecko zařídil.
Dobrou noc! MAC • Nechtěli byste povstat? BROWN Polly Všecko nejlepší! Odchází doprovázen Mačem. JAKOB který zatím s Matthiasem a Waltrem konferoval s Polly • Musím přiznat, že jsem prve měl obavy, když jsem zaslech, že jde Tygr Brown. MATTHIAS -Jak vidíte, milostpaní, máme
styky s nejvyššími místy. WALTER-Ano, Mac má vždycky ještě v ohni nějaké to želízko, o kterém nemá našinec ani ponětí. Ale my máme taky svoje malá želízka v ohni. Pánové, je půl desáté.
MATTHIAS • A teď přijde to hlavní.
VSichni jdou dozadu za koberec, kde se cosi skrývá. Přichází Mac. MAC • Nu, copak se děje?
MATTHIAS • Captn, ještě malé překvapení. Zpívají za kobercem píseň o Bili Lawgenovi, dojemně a polohlasní. Ale při slovech „že se mu říká Bili" strhne Matthias koberec a všichni pokračují jeíivě a bouchají přitom do postele, která stojí za kobercem.
MAC ■ Děkuju vám, kamarádi, děkuju vám.
WALTER • Ták, a nenápadný odchod! Všichni odcházejí.
MAC-A teď dopřejme také citům, aby se projevily. Jinak se z člověka stane ještě zvíře, oběť povolání. Sedni si, Polly! Hudba.
MAC • Vidíš, jak měsíc plá nad Soho? POLLY • Vidím, můj drahý. A cítíš, jak srdce
mi tluče? MAC •Ach, cítím, má drahá. POLLY • Kamkoli půjdeš, tam chci jít s tebou. MAC ■ A kde ty jsi, tam chci i já být. OB A zpívají ■ My nešli jsme oddat se na úřad
a před oltářem kněz nespjal nás,
a nevím ani, odkud se vzal tvůj šat,
a myrta nezdobí ti vlas —
své lžíci, jež dosud ti sloužila zde,
dej bez váhání adié!
Je lásce dáno vzkvétat kdekoli,
někdy trvá, jindy ne.
Ztráta dcery znamená pro Peachuma, jenž ví, jak je Život tvrdý, úplný bankrot.
Peachumovy žebrácké garderóby
Vpravo Peachum a jeho paní. Ve dveřích Polly v plášti a klobouku, cestovní brašnu v ruce.
PANÍ  PEACHUMOVÄ • Vdaná? Napřed jí člověk strká šaty, klobouky, rukavičky,
ŠESTÁKOVÁ OPERA
169
11
slunečníky horem dolem, a když už stála tolik, že by se za to pořídila plachetnice, tak se nám holka sama zahodí. Jako shnilá okurka, která patří na hno-jiště. Opravdu ses vdala? Songové osvětlení: zlatistá zař. Varhany se rozsvítí. Shora se na tyli snášejí tři lampy a na tabulkách stojí:.
PÍSNIČKOU NAZNAČUJE POLLY RODIČŮM SVŮJ SŇATEK S LUPIČEM MACHEATHEM .
1
Já věřila jsem, když zrovna jako ty nevinně klopila jsem svůj zrak: snad přijde i za mnou jednou jeden a pak musím vědět co a jak. Bude-li bohatý, bude-li milý,
bude-li mít límce bělostné,
bude-li vědět, co se vždy sluší u dámy,
pak odpovím mu: Ne.
člověk nesmí ztratit rozvahu, -
všechno má být přibližně.
Měsíc bude jistě v noci plát,
jistě někdo přijde loďku odvázat,
ale víc se nestane.
Jo, to nejde, prostě si jen lehnout,
to musíš mít srdce bezcitné.
Neboť nevíš, co se zítra stane.
Tak můžeš říct jen jedno: Ne.
Ten první, jenž do cesty přišel mi, byl z Kentu a vždy tip top. Ten druhý měl tři lodě v přístavišti a ten třetí byl do mne trop.
A byli bohatí
a byli též milí,
měli límce stále bělostné
a věděli, co se vždycky sluší u dámy,
A tak řekla jsem jim: Ne.
Tak jsem neztratila rozvahu,
vše zůstalo přibližné.
Měsíc jistě začal v noci plát,
jistě někdo přisel loďku odvázat,
ale tohle bylo vše.
Jo, to nejde, prostě si jen lehnout,
musilas mít srdce bezcitné.
Nevědělas, co se zítra stane.
Tak mohlas říct jen jedno: Ne.
Leč v blankytný den ke mně přišel ten,
jenž smál se všem námluvám.
Klobouk svůj si pověsil u mne na hřebík
nad postelí — najednou nevím, kde hlavu mám. Tenhle nebyl bohatý, tenhle nebyl milý
a své límce míval sotva kdy bělostné a vůbec nevěděl, co se vždy sluší
u dámy — jemu neřekla jsem: Ne, Hned jsem ztratila svou rozvahu, nic nebylo přibližné. Rudý měsíc nepřestával plát, někdo přišel loďku k břehu přivázat, tak to asi vždycky dopadne! Nezbylo mi než si prostě lehnout, nič nebylo platné srdce bezcitné. Věděla jsem, co se všecko stane. Mohlo to snad být jiné? Ne! PEACHUM • Tak, je tedy z ní courá. S ničemy spolčená. To je pěkné. To je příjemné.
PANÍ PEACHUMOVÁ • Když už jseš taková nemrava a vdáš se, musel to zrovna
být zloděj koní a lupič? To ti ještě přijde draho! Mohla jsem to samozřejmě tušit. Už jako dítě se nesla jako anglická královna !
PEACHUM ■ Tak, opravdu se tedy' vdala! PANÍ PEACHUMOVÁ-Ano, včera večer v pět.
PEACHUM • Za notorického zločince. Když o tom uvažujú, tak to je vlastně od toho člověka náramná drzost. Když někomu dám pro nic za nic dceru, která mi má ve stáří být oporou, tak se mi dům zřítí a přijdu o poslední. Netroufal bych si nikomu darovat, ani co: by se za nehet, vešlo, poněvadž bych tím na sebe privolával nebezpečí, že umřu hladem. Jedině kdybychom se všichni tři snažili s polínkem dříví vystačit přes zimu, tak bychom se snad ještě jara dočkali. Snad.-
PANÍ PEACHUMOVÁ ■ Řekni, co si vlastně myslíš? Takhle se nám odměňuje, Jonathane. Já se zblázním. Všecko se mi točí před očima. Dělá se mi nanic. Och! Omdlévá. Skleničku koňaku, toho tříhvězdičkového.
PEACHUM • Tady vidíš, kam až jsi matku dostala. Rychle! Tak, je tedy z ní courá, s ničemy spolčená. To je pěkné. To je příjemné. Zajímavé, jak si to chudák vzala k srdci. Polly přichází s lahví koňaku. Jediná útěcha, která tvé ubohé: matce zbývá.
POLLY - Klidněji dej dvě skleničky. V tomhle stavu moje matka snese dvojitou dávku. Postaví ji zase na nohy. Tváří se během celé scény velmi slastně.
PANÍ PEACHUMOVÁ se probere ■ Och, už zase ten falešný soucit, ta předstíraná starostlivost! Přichází pět mužů.5)
ŽEBRÁK - Jdu si stěžovat, je to lumpárna. , Tohle, že je pahejl? Leda paškvil na pa-hejl, za který prachy vyhazovat nebudu.
PEACHUM - Copak? Není horší než ostatní. Jen kdybys ho udržoval v čistotě!
ŽEBRÁK - Tak. A pročpak teda vydělávám míň než vostatní? Ne, s tímhle si na mě nechoďte. Odhodí pahýl. Než bych chodil s takovým šmejdem, tak si radši rovnou useknu nohu.
PEACHUM-Řekněte, co vlastně chcete? Můžu já snad za to, že lidi mají srdce jako kámen? Nemůžu vám přece dát pět pahýlů! Udělám z každého během pěti minut mrzáka, že by se nad nim i pes rozkňučel,. jak mu přijde na oči. Ale můžu snad za to, že to s lidma ani nehne! Tumáš ještě jeden, když ti tenhle nestačí. Ale trošku si svých věcí hleď!
ŽEBRÁK - Takhle snad spíš uspěju.
PEACHUM zkouší protézu jiného - Kůže se na to nehodí, Celie. Vypadá moc nóbl. Zřejmě by se spíš hodila guma. Třetímu. Ta boule se taky už ztrácí, a přitom je to poslední. Můžeme začít znova! Vyšetří čtvrtého. Umělý svrab, se samozřejmě pravému nevyrovná. Pátému, člověče, jak to vypadáš? Zase se přecpáváš, co? No počkej! Z toho vyvodíme důsledky, ostatním pro výstrahu.
ŽEBRÁK - Pane Peachume, nejed jsem vo-: pravdu nic zvláštního. To, že špekovatim, je prostě nemoc, za kterou nemůžu.
PEACHUM - Já taky- ne. Propouštím tě. Znovu druhému žebrákovi. Je samozřejmě rozdíl, jestli chci někým pořádně „otřást". nebo jestli někomu „jdujenom na nervy", můj milý. Ano, potrebujú umělce. Jen kumštýř dnes ještě dokáže lidmi pohnout. Kdybyste pracovali pořádně, tak by vám publikum muselo tleskat! Ale tebe přece nic nenapadne! A proto ti angažmá prodlužovat nemůžu. Zfibráci odcházejí.
POLLY • Prohlédni si ho, prosím. Je snad
ŠESTÁKOVÁ OPERA
171
hezký? Není. Ale má být z čeho živ. Nabízí mi existenci! Je výborný zloděj a navíc prozíravý a zkušený lupič. Vím, kolik úž má ušetřeno. Přesně. Mohla bych ti uvést sumu. Ještě pár úspěšných akcí a můžeme se odebrat na menší venkovské sídlo, jako pan Shakespeare, kterého si tatíček přece tak váží.
PEACHUM • Tak, všecko je náramně jednoduché. Jsi vdaná. A copak se dělá, když je někdo vdaný? No, jakpak by tě to mohlo napadnout! Dá se rozvést, že! Na to bys mohla přijít. To snad není tak těžké.
PO L L Y ■ Nevím, co tím míníš.
PANÍ PEACHUMOVÁ -Rozvod.
POLLY • Ale já ho přec miluji. Jakpak bych tedy mohla pomýšlet na rozvod?
PANl PEACHUMOVÁ-Řekni, to se ani trošku nestydíš?
POLLY • Maminečko, jestli jsi někdy měla někoho ráda... ■ ■ ' -
PANl PEACHUMOVÁ-Měla ráda! Ty zatracené knížky ti úplně popletly hlavu. Všichni to přece dělají takhle, Polly!
POLLY • Pak tedy budu výjimka,
PANl PEACHUMOVÁ - Pak ti teda zrna-luju zadek, ty výjimko.
POLLY ■ Ano, to matky dělávají, ale smysl to nemá. Láska to nad zmalovaným zadkem vždycky ještě vyhrála.
PANl PEACHUMOVÁ • Polly, nežeň věci do krajnosti.
POLLY ■ Nedám si svou lásku vzít.
PANÍ PEACHUMOVÁ - Ještě slovo a dostaneš facku.
POLLY • Tím nic nedokážeš. Láska zůstane tím nejvyšším, co na světě je.
PANÍ PEACHUMOVÁ-A vůbec, tenchlap má přece ženských hromadu! Až ho jednou oběsí, tak se jich možná přihlásí půl tuctu, a každá navíc s fakanem. Ach, Jonathane!
PEACHUM ■ Oběsí... Jaks na to přišla? To je dobrý nápad. Polly, vypadni na chvilku. Polly odejde. Správně. Z. toho kouká čtyřicet liber.
PANÍ PEACHUMOVÁ • Rozumím. Udáš ho šerifovi.
PEACHUM • Samozřejmě. A navíc nám ho ještě zadarmo oběsí... Dvě mouchy jednou ranou. Stačí, když si zjistíme, kde vlastně vězí.
PANÍ PEACHUMOVÁ • To ti povím docela přesně, drahoušku. U svých dévek vězí.
PEACHUM -Ty ho nezradí.
PANÍ PEACHUMOVÁ - To přenech klidně mně. Peníze světem vládnou. Zajdu do Turnbridge a s holkama si promluvím. Jestli se ten pán během dvou hodin s některou z nich sejde, je nahraný.
POLLY naslouchala za dveřmi ■ Maminečko, tuhle cestu si můžeš ušetřit. Než by se Mac setkal s dámami toho druhu, tak se raději dá rovnou zavřít. Ale i kdyby do Old Bailey zašel: šerif by mu nabídl koktail a popovídal by si s ním při cigáru o krámečku v téhle ulici, s kterým to taky není docela v pořádku. Ten šerif, tatíčku, se totiž na mé svatbě náramně dobře bavil.
PEACHUM - Jak se ten šerif jmenuje?
POLLY • Brown. Ale ty ho asi znáš jenom jako Tygra Browna. Poněvadž všichni, co mají proč se ho bát, mu tak říkají. Ale pro mého muže je prostě „Jackie", abys věděl, „milý Jackie". Jsou od mládí kamarády.
PEACHUM - Tak, tak, jsou kamarády. Senf a největší ničema. No, to asi budou v celém městě jediní kamarádi.
POLLY poeticky • Vždycky, když spolu popíjeli, hladili se po tvářích a říkávali: „Jestli se ještě napiješ, tak se napijú s tebou."
A vždycky, když si jeden z nich potřeboval odskočit, řekl druhý se slzami v očích: „Jestli se tobě chce ven, zajdem tam spolu." Na Scotland Yardu nemají Maca v nejmenším podezření.
PEACHUM • Tak, tak. Pan Macheath - pán jistě několikrát ženatý — vylákal mou dceru Polly Peachumovou v úterý večer pod příslibem manželství z otcovského domu. Než uteče týden, povedou ho pro to na šibenici, na kterou patří. „Pane Macheathi, míval jste glazé rukavičky, hůlčičku s rukojetí, která byla ze slonoviny, a na krku jizvu. A zdržoval jste se v „Sépii". Tec? vám zůstala jen ta jizva, která ze všech poznávacích znamení asi měla nejmenší cenu, a zdržovat se budete napříště už jen za mřížemi. A co nevidět ani tam už ne..."
PANÍ PEACHUMOVÁ-Jonathane, s tím asi neuspěješ! Je to Mackie Kudla, největší zločinec Londýna, Ten si přece dělá co chce.
peachum - To se ukáže! Obleč se, jde se
k šerifovi. A ty skočíš do Turnbridge. PANÍ PEACHUMOVÁ • K jeho děvkám. peachum • Sprostota  světa je nesmírná.
Nohy si můžeš uběhat, když nechceš,
aby ti je ukradli. POLLY • Tatíčku, moc ráda panu Brownovi
zase potřesu rukou.
Všichni tři postoupí kupředu a zazpívají .při songovém osvětlení první finále. Na tabulkách stojí:
první Šestákové finále o nestálosti lidských
POMĚRŮ
POLLY - Co bych ráda, kdo to ví? Jsou to cíle uskrovnčlé:
Jedenkrát v životě cele
odevzdat se mužovi! PEACHUM s biblí.v ruce •
Je právo člověka a jeho meta,
aby svůj život prožil blaženě
a aby poznal všechny krásy světa,
do chleba pilně kousal, do kamene ne.
Toť lidské právo a toť lidská meta.
Zel bohu není nikde známo dosud,
že práva lze se dočkat - kdežpak prý!
Lidé by chtěli zlepšit si svůj osud —
Leč co jim brání v tom? No, poměry! PANÍ PEACHUMOVÁ •
Nechci k tobě býti zlá,
přála bych ti žití skvělé,
člověk z mála jenom mele —
tak aby sis užila! PEACHUM-
Kdo dobrým člověkem by nebyl rád?
Své jmění dával chudým na oltář?
Být lidé dobří, život byl by sad,
v němž na ně lila by se Božská Zář!
Kdo dobrým člověkem by nebyl rád ?
Leč bohužel prostředků není dosti
a surový je člověk leckterý.
Kdo nechtěl by žít v míru, ve svornosti?
Tak co nám brání v tom? No, poměry! POLLY A PANÍ PEACHUMOVÁ •
On bohužel se nemýlí.
Svět bědný je a člověk zlý. PEACHUM - Můj rozum, žel, mě nemýlí.
Kdo ráj by nechtěl mít už na zemi?
Co na to poměry? Smí se to, smí?
Poměry k tomu praví: Ne.
Když masa pro dva není dost,
tvůj bratr — samá příchylnost! —
tě jednoduše nakopne.
Chcem všichni věrni být, no ne?
Když manželce — ach, samá ctnost! —
nebudeš v lásce zdatný dost,
jednoduše tě odkopne.
Chcem všichni vděční být, no ne?
ŠESTÁKOVÁ OPERA
173
Když nebudeš mít penze dost,
tvé dítě — samá laskavost —
tě jednoduše vykopne.
Chcem všichni lidští být, no ne? POLLY A PANI PEACHUMOVÁ •
Och, to je škoda vskutku,
ta nuda, můj ty smutku!
Svět bědný je a člověk zlý,
on bohužel se nemýlí. PEACHUM • Můj rozum, žel, mě nemýlí,
svět bědný je a člověk zlý.
Být dobrý — Ó té nádhery!
Však co nám brání v tom? No, poměry. VŠICHNI TŘI •
Pak ovšem nechcem s tím nic mít,
pak nutno dveře přirazit! PEACHUM ■ Svět bědnýje a člověk zlý,
v tom, žel, mě nikdo nezmýlí! VŠICHNI TŘI • Och, to je škoda vskutku,
ta nuda, můj ty smutku!
A proto nechcem s tím nic mít,
a proto: dveře přirazit!
DRUHÉ DĚJSTVÍ 4.
Čtvrtek odpoledne: Mackie Kudla se loučí se svou Zenou, poněvadž prchá před tchánem do bažin Highgatu.
Konírna
POLLY vchází • Macu, Macu, nelekej se! MAC leží na posteli ■ Nu, co je, Polly? Jak to vypadáš?
POLLY • Byla jsem u Browna a byl tam otec a oni se dohodli, že tě chytnou. Otec hrozil něčím strašným a Brown byl při tobě, ale nakonec se zhroutil. Vzkazuje
ti, že, by ses měl co nejrychleji na nějaký
čas ztratit, Macu. Ihned si sbal věci. MAC - Úplná hloupost, jaképak balení. Pojď
sem, Polly. Mám chuť na něco docela
jiného než na balení. POLLY ■ Ne, to teď nesmíme. Jsem úplně bez
sebe. Stále se mluvilo o šibenici. M AC • Polly, nebuď protivná. Špatně to snáším.
Ve Scotland Yardu přece proti mně nic
nemají.
POLLY • Ano, včera možná ještě neměli, ale dnes toho najednou na tebe vědí spoustu. , Přinesla jsem obžalovací spisy. Ani nevím, jestli si to všecko pamatuji. Je to listina, která málem nemá konce. Zabil jsi dva obchodníky, máš na svědomí třicet vloupání a třiadvacet přepadení. Jsi obžalován ze žhářství, z úkladných vražd, z podvodů a z křivých přísah. A toho všeho ses dopustil během půldruhého roku. Jsj hrozný člověk. A ve Winchestru jsi svedl dvě nezletilé sestry.
MAC - Řekly, že jim je přes dvacet. A co Brown? Pomalu vstane, přejde podél rampy doprava a přitom si píská.
POLLY - Ještě na chodbě mě chytil a řekl, že ted už pro tebe nemůže nic udělat. Ach Macu! Vrhne se mu kolem krku. */MAC - Dobře. Když se musím ztratit, tak zatím převezmeš řízení podniku.
POLLY ■ Nemluv teď o podniku, Macu. Nechci o něm ani slyšet. Polib naposledy svou Polly a přísahej, že ji nikdy, nikdy... Mac ji náhle přeruší a odvede ke stolu, kde ji přiměje, aby usedla na židli.
MAC ■ Tohle jsou hlavni knihy. Dávej dobry pozor. Tohle je seznam personálu. Čte. Tak. Tady máme Jakoba „Dlouho-prsťáka". Je půldruhého roku v podniku. Podíváme se, jak se činil. Jedny, dvoje, troje, čtverý, patery zlaté hodinky. Moc toho není, ale čistá práce to byla. Nesedej
mi na klín, nemám teď na to náladu. Tady je Walter „Smutňouš". Na toho lumpa není spolehnutí. Zašmelí spoustu věcí na vlastní pěst. Třítýdenní šibeniční lhůtu, a pak pryč s ním. Prostě ho udáš Brownovi,
POLLY vzlyká • Prostě ho udám Brownovi. MAC -Jimmy. Nestydatý chlápek, ale vyplatí
se. Dokáže dámám z nejlepší společnosti
vytáhnout prostěradlo zpod zadku. Dávej
mu zálohu. POLLY ■ Dám mu zálohu. MAC • Robert, „Hasák". Hokynář, bez zrnka
geniality. Na šibenici neskončí, ale taky
nic po sobě nezanechá. POLLY ■ Taky nic po sobě nezanechá. MAC- Všecko ostatní zůstane postaru. V sedm
vstaneš, umyješ se, občas se vykoupeš a
tak dále.
POLLY - Máš úplně pravdu, budu muset zatnout zuby a hledět si podniku. Co je tvoje, je teď taky moje, že, Mackie? A co s tvými kvartýry, Macu? Neměla bych je pustit? Je mi vysloveně líto činže!
MAC • Ne, ještě je potrebujú.
POLLY ■ Nač? Stojí nás přece jen peníze!
MAC ■ Mám pocit, že pochybuješ o tom, že se ještě někdy vrátím.
POLLY - Jak to? Můžeš si pak přece najmout něco nového !6) Macu... Macu, jsem se silami úplně v koncích. Musím se ti stále dívat na ústa, a přesto neslyším, co říkáš. Budeš mi věrný, Macu?
MAC ■ Samozřejmě, že ti budu věrný. Věrnost za věrnost. Máš snad dojem, že tě nemilujú? To já jenom pamatuju na budoucnost.
POLLY - Jsem ti tak vděčná, Macu. Staráš se o mě, zatím co tě ta smečka krvelačná pronásleduje...
jak Mac zaslechne slova o „krvelašné smečce", strne. Vstane, odejde vpravo, odhodí kabát a umyje si ruce.
MAC chvatné • čistý zisk pošleš zase bankovnímu domu Jack Poole v Manchestru. Mezi námi: Můj přechod do bankovnictví je už jen otázkou týdnů. Bude to živnost jistější a také výnosnější. Do čtrnácti dnů se musí peníze z tohohle podniku odčerpat; pak zajdeš k Brownovi a seznam společníků odevzdáš policii. Do měsíce všechny ty lidské zrůdy zmizí ve vězeních.
POLLY • Ale Macu! Jak se jim ještě chceš podívat do očí, když už jsi je vyškrtl a tím vlastně vydal popravčímu? Jak jim ještě dokážeš stisknout ruku?
MAC • Komu? Robertovi, Matthiasovi, Jakobovi? Těm lotrům? Přichází banda.
MAC • Pánové, těší mě, že vás vidím.
POLLY • Dobrý den, pánové.
MATTHIAS • Captn, zrovna jsem dostal pořad korunovačních oslav, čeká nás pěkná fuška. Za půl hodiny tady bude arcibiskup z Canterbury.
MAC • V kolik?
MATTHIAS-V pět třicet.. Musíme hned vyrazit, captn.
MAC • Ba, musíte ihned vyrazit.
ROBERT-Jakto, musíte?
MAC ■ Inu, já sám jsem bohužel nucen vydat se na kratší cestu.
ROBERT • Proboha, snad vás nechtějí sbalit?
MATTHIAS - Zrovna před korunovací! Korunovace bez vás budejako kaše bez lžíce.
MAC • Drž hubu! Proto odevzdávám na nějakou dobu řízeni podniku své ženě. Polly! Strčí ji dopředu a sám zajde dozadu a odtamtud ji pozoruje.
POLLY • Chlapci, já myslím, že náš captn může klidně jet. Však my to sfoukneme sami. Prima, chlapci, co?
MATTHIAS • Nemám sic do toho co mluvit, ale nevím, jestli ženská zrovna teď... To není namířeno proti vám, milostpaní.
ŠESTÁKOVÁ OPERA
175
MAC vzadu • Co ty na to, Polly?
POLLY • Pěkně začínáš, pse prašivá! Křičí. Bodejf by to bylo namířeno proti mně! Páni tady by ti stáhli kalhoty a naílákali zadek! No, řekněte, pánové. Je to tak? Malá pauza, pak začnou všichni zběsile tleskat.
JAKOB • Něco na tom je, to jí můžeš věřit.
WALTER • Bravo, paní captnová má vždycky v rezervě něco, co sedí! Ať žije Polly!
VŠICHNI ■ Ať žije Polly!
MAC • Hloupé je jedině, že tady nebudu při korunovaci. Z té kouká stoprocentní kšeft. Přes den všechny byty prázdné a v.noci celá společenská smetánka namazaná! Ostatně: trošku moc chlastáš, Matthiasi. Minulý týden jsi zase už naznačoval, že zapálení dětské nemocnice v Greenwichi je tvoje dílo. Jestli se mi něco takového ještě jednou stane, poletíš. Kdo zapálil dětskou nemocnici?
MATTHIAS  No já přece.
MAC ostatním ■ Kdo ji zapálil?
OSTATNÍ • Vy, pane Macheathi.
MAC • Tak kdo?
MATTHIAS nevrle-Vy, pane Macheathi. Takhle to ovšem našinec nikdy nikam nedotáhne.
MAC naznačí rukou věšení ■ Ale dotáhne, jestli myslíš, že mi budeš konkurovat. Už někdo slyšel, že oxfordský profesor dává své vědecké omyly podepsat asistentem? Podepíše je vždycky sám.
ROBERT - Milostpaní, vemte si nás pod komando po dobu, co pan manžel bude na cestách. Každý čtvrtek vyúčtování, milostpaní.
POLLY • Každý čtvrtek, hoši. Banda odchází.
MAC • A teď pa, srdíčko! Zachovej si svěžest a nezapomeň se každý den nalíčit, jako kdybych tady byl. Je to moc důležité, Polly.
POLLY - A ty mi, Macu, zase slib, že se už nevydáš za žádnou ženou a že ihned od-jedeš. Věř mi, to neříká tvoje Polly ze žárlivosti, ale proto, že je to moc důležité, Macu. . '
MAC - Ale Polly, pročpak bych se ještě měl zajímat o nějaké prázdné nádoby! Vždyť přece mám rád jen tebe. Až se pořádně setmí, vyvedu si z některé stáje svého vraníka, a než z okna zahlédneš měsíček, budu daleko za highgateskými bažinami.
POLLY - Ach Macu, nervi mi srdce z těla.
Zůstaň u mne ä buďme šťastní. MAC • Což nervu sám sobě srdce z těla? Vždyť
odcházím a nikdo neví, kdy se vrátím. POLLY • Naše štěstí bylo tak krátké, Macu. MAC • Cožpak končí?
POLLY • Ach, měla jsem včera podivný sen. Dívala jsem se z okna a zaslechla jsem z ulice smích. Ajakjsem vyhlédla, spatřila jsem náš měsíc a on ti byl tenounký jako penny, ale hodně ošoupané. Nezapomeň na mne, Macu, v cizích městech.
MAC ■ Nezapomenu, Polly, buď ujištěna. Polib mě, Polly.
POLLY • Sbohem, Macu.
MAC ■ Sbohem, Polly. Při odchodu.
Je lásce dáno vzkvétat kdekoli, někdy trvá, jindy ne.
POLLY sama - Stejně se nevrátí. Všechno to krásné se ke konci chýlí, srdce si rvi,
ach, „Good bye", můj milý! Marné všecky nářky — ó Maria! ó touho! — když sama moje máti to vše zná už dlouho! Zvony se rozezní.
Královnu Londýn vítá — velké ovace! My budem tanj v den korunovace!
MEZIHRA
Před oponu vystoupí paní Peachumová s Jenny „Hampejznicl".
PANÍ PEACHUMOVÁ • Tak, ajestli vpříš-tich dnech uvidíte Mackieho Kudlu, poběžíte k nej bližšímu konstáblovi a udáte ho. Dostanete za to deset šilinků.
JENNY - Jakpak ho uvidíme, když konstáblové po něm pasou? Co by si krátil dlouhou chvíli s náma, když spouštějí honičku.
PANÍ PEACHUMOVÁ - A kdyby mu byl B celý Londýn v patách, Jenny, Macheath není člověk, který se kvůli něčemu takovému vzdá, nač je zvyklý, to tě ujišťuju. Zpívá:
BALADA
0 SEXUÁLNÍ POROBĚ
1
Satanáš je to, ve všem všudy pravý! On řezník je a ostatní jsou krávy. Kurevnik! Syčák! Děvkař vyložený! Kdo jednou vypálí mu rybník? Ženy. Ať chce či ne - vládne jím chtíč. No ba, toť ryzí sexuální poroba. Na paragrafy kašle. Rovněž kašle na bibli.
Říká si: já jsem egoista. Ví: i pohled na ženu je škodlivý. Nesnese žádnou ve svém obydlí: Nadarmo den však před večerem chválí.
Než padne noc, zas na ženské se válí.
Přemnozí muži mnohokráte zřeli,
jak velký duch se v děvče ztratil - celý!
I řekli si, že budou žit jak reci. Když zdechli, kdo je pohřbil? Děvky přeci.
Ať chtějí nebo ne - jim vládne chtíč:
No ba, toť ryzí sexuální poroba.
Ten k bibli jenom lne. Ten zase paragrafy zlepšuje.
Ten křesťanství, ten anarchismus ctí!
A nejíst celer v poledne se přinutí.
Nějaké ideji se poté věnuje.
Večer si řekne: Pokrok neustálý -
Než padne noc, zas na ženské se válí.
Korunovační zvony ještě nedozněly a Mackie Kudla skončil a turnbridgeských kurev. Ty- ho zradí. Je čtvrtek večer.
Hampejz v Turnbridge
Obyčejně odpoledne; děvky, většinou v košilích, žehlí prádlo, hrají mlýnek, myjí se;prostěměštanská idyla.'1) Jakob čte noviny a nikdo si ho nevšímá. Spíše překáží.
JAKOB • Dnes nepřijde. DĚVKA • Myslíš?
JAKOB • Řek bych, že už vůbec nikdá nepřijde.
DĚVKA ■ To by byla škoda. JAKOB - Myslíš? Jak ho znám,, tak už je zá městem. Tentokrát nezbylo než vymáz-nout.
Přichází Macheath, pověsí klobouk na hřebík a posadí se za stolem na pohovku.
MAC • Kafe jako vždycky!
VTXEN opakuje s obdivem • „Kafe jako vždycky ["
JAKOB zděšeně - Jak to, že nejseš v Highgate?
MAC • Dnes je můj čtvrtek. Kvůli takovým
ŠESTÁKOVÁ OPERA
177
I'M
i
lapálilm se přece nevykašlu na to, nač
jsem zvyklý. Hodí obžalpvací spis na zem.
A mimoto venku prší. JENNY čte obžalobu • Ve jménu krále se proti
captnu Macheathovi vznáší žaloba pro
trojnásobnou... J A K O 3 jí obžalobu vezme • Vyskytujú se tam taky ? MAC ■ Samozřejmě, celý personál. JENNY k druhé děvče • Ty, to je obžaloba.
Zámlka. Macu, ukaž mi ruku.
Mac jí podá ruku, zatímco druhou pije kávu. DOLLY • Správně, Jenny. Čti mu z ruky,
v tom jseš klasa.
Podrží jí petrolejku. MAC • Dědictví? JENNY • Ne, nic takového! BETTY - Jenny, ty se koukáš, že člověka až
mrazí.
MAC • Čeká mě dlouhá cesta?
JENNY • Ne, nic takového!
VIXEN • Tak co vlastně vidíš?
MAC -Jen to pěkné, prosím, nic zlého!
JENNY ■ Ach co, vidím tady něco, co je úzké a tmavé. A málo lásky. A pak vidím L, to znamená lest nějaké ženy. A potom...
MAC • Počkat. O tom, co je úzké a tmavé, bych se chtěl dovědět víc. A také o té lsti, například jméno té ženy.
JENNY - Vidímjedině, že začíná na J.
MAC ■ Pak jde o mýlku. Začíná na P.
JENNY • Až se z Westminsteru ozvou korunovační zvony, nastanou ti špatné časy!
MAC • Řekni víc! Jakob sehlasitě zasměje. Copak? Běží k Jakobovi a Ite s ním. Nesmysl, byly jenom tři.
JAKOB se směje • Právě!
MAC ■ Hezké prádýlko tu máte.
DĚVKA-Od kolíbky po rakev, na prádle
STARÁ DĚVKA-Jen nic z hedvábí. Za tím páni vždycky hned vidí nemoc. Jenny se tajně odplíží ke dveřím.
DRUHÁ DĚVKAi Jenny ■ Kam jdeš, Jenny?
JENNY • To se dozvíte, ftnkf.
MOLLY-Ale hrubé plátno taky není vono.
STARÁ DĚVKA - Já mám s hrubým plát nem ty nejlepší zkušenosti.
VIXEN - Páni si hned připadají jako doma.
MAC A Betty - Máš pořád ještě ty černé pas-pulky?
BETTY - Pořád.
MAC • A co máš ty za prádlo?
DRUHÁ DĚVKA • Ach, já se doslova žiný-ruju. Nemůžu si přece do kvartýru nikoho vodit. Teta je po mužských jako čert, a ve vratech, víte, tam se prádlo ani nepotřebuje. Jakob se směje.
MAC-Jseš hotov?
JAKOB • Ne, teď jsem zrovna u znásilňování.
MAC zase na pohovce ■ Kampak zmizela Jenny? Dámy, kdysi dávno, než nad tímto městem vyšla má hvězda...
VIXEN ■ Kdysi dávno, než nad tímto městem vyšla má hvězda...
MAC ■ ...žil jsem nuzně s jednou z vás, dámy. A třebas jsem dnes Mackie Kudla, nikdy nezapomenu na své druhy z oněch chmurných dnů, především na Jenny, která mi byla ze všech děvčat nejmilejší. Počkejte, něco vám o tom zazpívám; Zatímco Mac zpívá, stoji vpravo za oknem Jenny a dává konsiáblovi Smithovi znamení. Posléze se k ní ještě přidá paní Peachumová. Všichni tři stojí pod lucernou a pozorují dům.
PASÄCKÁ BALADA
1
MA C • Ach, v onen čas, jenž dávno minul nám, my žili jsme už spolu, oba dva. Já hlavu dal a ona podbřišek, já chránil ji, ona mě živila. I jinak jde to — i tak, jak jsem řek.
Když přišel zákazník, vylez jsem z postele,
k višňovce zdejchl jsem se hned a vesele. Když klopil, řekl jsem mu: Pane náš, chceš-li mít repete, tak mít ho máš. Tak jsme to táhli, půlrok byl nám dán, zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan. Ve dveřích se objeví Jenny, za ní Smith.
J ENNY • Ach, v onen čas, který už minul nám, milovával se se mnou Častokrát. Když prachy nebyly, tu strhl strašný křik, ať do frcu jdu košili hned dát. Košile dobrá — ale nic než zvyk. To dohřálo mě, himlhergot, u všech čertů!
A řekla jsem mu: Opovaž se, dost těch žertů!
A pak mi jednu vrazil do dásně, až roznemohla jsem se nakrásně! OBA ■ Byl to tak krásný půlrok, přisámpán,
zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.
OBA zároveň a střídavě -sj
Ach, v onen čas, který už minul nám, ON • nebyl tak chmurný jak dnes, ne, to ne, ONA - i když jsem spávala s ním ve dne jen, ON • vždyť noci mívávala zadané!
(Noc patří lásce, leč hodí se i den.) ONA • Když potom od tebe jsem taky byla v tom,
ON • tak s gustem rajtovala na mně bez pohrom, ONA - komupak dítě v těle zamáčknout se chce? ON ■ Dítě, co stejně zašlo ve stoce.
A pak ten půlrok brzy byl tentam zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan. Tančí. Mac uchopí hůl se skrytou dýkou a Jenny mu podá klobouk. Tančí ještě, když Smith položí Mácovi ruku na rámem.
SMITH - Tak, můžeme jít! MAC - Ta zatracená bouda má pořád j en j eden východ?
Smith chce nasadit Macheathovi želízka, Mac však do něho strä tak, že se zapotácí, a vyskočí oknem. Před oknem stojí paní Peachumová. se ' strážníky,
MACklidně, velmi zdvořile • Dobrý den, milostivá.
PANÍ PEACHUMOVÁ • Milý pane Mac-heathi. Můj muž říkává, že i největší hrdinové světových dějin zakopli o tenhle nízký práh.
MAC • Smím se optat, jak se daří panu manželovi?
PANÍ PEACHUMOVÁ - Už zase lépe. Bohužel se teď budete muset s těmi rozkošnými dámami rozloučit. Haló, konstáb-lové, odveďte toho pána do jeho nového domova. Odvádějí ho. Paní Peachumová do okna. Dámy, jestli budete chtít pána navštívit, tak ho zastihnete kdykoli. Bydlí odteďka v Old Bailey. Já věděla, že bude u svých děvek. Účet vyrovnám. Mějte se hezky, dámy. Odchází.
JENNY • Ty, Jakobe, něco se stalo.
JAKOB který byl tak zahloubán do čtení, že nic nepozoroval ■ Kdepak je Mac?
JENNY • Byli tady konstáblové!
JAKOB • Můj ty Kriste, a já čtu a čtu a čtu... Hochu, hochu, hochu! Odchází.
Když děoky Macheathe zradily, vysvobodí ho láska jiné ženy z vězení.
Vězení v Old Bailey, klec
BROWN{přichází - Jen aby ho moji lidé nechytli ! Bože, jak bych si přál, aby už byl za
ŠESTÁKOVÁ OPERA
179
bažinami a vzpomínal na svého Jackieho! Jen kdyby nebyl tak lehkomyslný — jako všichni velcí muži. Kdyby ho sem tak přivedli a on se na mě podíval svýma věrnýma očima — asi bych ten pohled nevydržel. Naštěstí svítí měsíc; jestli už jede přes bažinu, aspoň neztratí cestu. Hluk vzadu. Co to? Bože můj, tady ho vedou.
MAC spoután silnými provazy, vstoupí hrdí v doprovodu šesti konstáblů • Ňo tak, vy pendrekáři, a jsme zaplať pánbůh zase jednou v naší staré vile. Zpozoruje Browna, který prchá do nejzazšího kouta cely.
BROWN po dlouhé pauze, zatímco ho někdejší přítel trestá zdrcujícím pohledem • Ach Mácu, já za to nemůžu... dělal jsem všechno možné, aby... nedívej se tak po mně, Macu... nedá se to vydržet... To tvé mlčení dokonce nahání strach. Za*m m konstábla. Co ho taháš za ten provaz, ty prase... Řekni něco, Macu. Promluv na svého ubohého Jackieho... Aspoň slůvkem ho povzbuď na jeho chmurné... Opře hlavu o zei a pláče. Neuznal mě za hodna jediného slova. Odchází.
MAC - Bídák Brown. Učiněné.špatné svědomí. A takový člověk chce být šéfem policie. Dobře, že jsem na něho nezařval. Napřed jsem na něco takového pomýšlel. Ale potom jsem ještě právě včas usoudil, že pronikavý, trestající pohled ho asi zdrtí víc. To bylo to pravé. Změřil jsem si ho a on se hořce rozplakal. Tenhle trik mám ž bible.
Přichází Smith se želízky. MAC • Pane dozorce, to jsou asi nejtěžši, co máte! Račte odpustit, ale žádal bych o nějaké pohodlnější.   Vytáhne šekovou knížku.
SMITH • Prosím, pane captne, máme želízka různých cenových kategorií, od jedné do
deseti guineji. Záleží na tom, kolik chcete investovat.
MAC • A kdybych nechtěl žádné, kolik by to stálo?
SMITH • Padesát guineji.
MAC vyplní šek ■ Nejhorší na tom je, že teď praskne ta věc s Lucy. Až se přítel Brown dozví, že jsem za jeho zády měl techtle mechde s jeho dcerou, tak se promění v tygra.
SMITH • Inu, jak si kdo ustele, tak si lehne. MAC • Courá jedna už zaručeně čeká venku!
To těch pár dní před popravou ještě
zkusím!
Pánové, je to život nebo není? Tomuhle na chuť přijít ne a ne. Už v dětství slýchával jsem v rozechvění: Jen v komfortu si žít je příjemné! Songové osvětlení: zlatistá zář. Varhany se rozsvítí. Shora se na tyli snášejí tři lampy a na tabulkách stojí:
BALADA O PŘÍJEMNÉM ŽIVOTE")        ' ■
1
Vychvaluji nám život velecíuchů,
co žijí v knihách jen a s prázdnem v břiše
a kterým krysy podrývají chýše.
Já těmhle žvástům nedopřeji sluchu!
Zít prostý život nejsem ochoten!
Už toho (mezi námi) mám ažaž.
Vždyť ptáček od Habeše až po Aš
by nesnesl tu stravu ani den.
Jsem pro svobodu, ale pro hlad ne.
Jen v komfortu si žít je příjemné!
Jsou dobrodruzi s rekovností v těle, kdykoli chtiví na trh dát svou kůži
a říkat stále pravdu jak muž muži, aby měl sosák počteníčko smělé. Co s nimi, když jdou zmrzlí v záři svic s manželkou chladnou němě ná lože a bojí se, že postel zavrže? Roku pět tisíc chmurně civí vstříc! Je tohle pohodli? Jo nebo ne? Jen v komfortu si žít je příjemné!   «^
.3
Sám umím pochopit i to, že každý rád obra-samotáře v sobě vidí. Já viděl jsem ale zblízka tyhle lidi a rozhod jsem se zúčtovat s tím navždy. V bídě krom moudrosti je mrzutost, v odvaze kromě slávy dřina, rmut. Byls moudrý, smělý, osamělý, chůd, teď s velikostí ale dost, už dost. To do problému štěstí rázně tne:
rJen v komfortu si žít je příjemné. Přichází Lucy. L U C Y • Ty lotře, jak se mně můžeš po tom všem, co se mezi námi stalo, podívat do očí?
MAC - Lucy, .což nemáš kouska srdce? Když svého muže vidíš v takové situaci ?
LUCY • Svého muže! Ty nestvůro! Ty si zřejmě myslíš, že nevím o tom, co bylo se slečnou Peachumovou! Nejradši bych ti oči vyškrábala!
MAC • Lucy, ty bláhová, snad bys opravdu nežárlila na Polly?
LUCY - Není snad tvou ženou, ty zvíře?
MAC • Ženou! To je dobré. Docházím k nim do domu. Mluvívám s ní. Jednou za uherský měsíc ji jakž takž políbím. A teď ta ženská pitomá běhá po městě a roztrubuje, že jsem si ji vzal. Milá Lucy, jsem ochoten udělat cokoliv, abys našla svůj starý klid; jesdi myslíš, že by ses nejspíš uklidnila, kdybych se s tebou oženil — prosím. Co
víc ti může džentlmen nabídnout? Nemůže ti víc nabídnout.
LUCY • Ach Macu! Jde jedině o to, že se chci zase stát počestnou ženou.
MAC - Jesdi myslíš, že se jí staneš, když se s tebou ožením — prosím. Co víc ti může džentlmen nabídnout? Nemůže ti víc nabídnout. Přichází Plily.
POLLY-Kde je můj muž? Ach, tady jsi, Macu. Proč se díváš jinam? Přede mnou se přece nemusíš stydět. Nejsem tvá žena?
LUCY ■ Och, ty lotře jeden!
POLLY - Och, Mackíe v žaláři! Pročpak jsi neujel bažinami? Slíbil jsi, že už za děvčaty nezajdeš. Já věděla, co ti provedou, ale nic jsem neřekla. Já ti důvěřovala. Macu, zůstanu u tebe, až do smrti. — Ani slůvko pro mě nemáš, Macu, ani pohled? Och, Macu, copak si neuvědomuješ, jak tvá Polly trpí, když se k ní takhle chováš?
LUCY • Ach, ta courá!
POLLY • Co to má znamenat, Macu? Kdo je to vůbec? Tak jí aspoň pověz, kdo jsem já. Pověz jí, prosím, že jsem tvá žena. Nejsem tvá žena? Podívej se na mne, nejsem snad tvá žena?
L U C Y • Ty lumpe prolhaná, ty neřáde, máš dvě ženy?
POLLY • Řekni, Macu, nejsem snad tvá žena? Nedala jsem ti všechno, co jsem ti dát mohla? Ty víš, že jsem do manželství vstoupila čistá jak lilie. Vždyť jsi mi svěřil dokonce partu a já zařídila všechno tak, jak bylo ujednáno. Mám ti ostatně od Jakoba vyřídit, že...
MAC - Kdybyste dokázaly zavřít ty klapačky jen na minutku, tak by se všecko vysvětlilo.
LUCY •Ani mě nenapadne, abych zavřela klapačku. Copak se tohle dá vydržet? Tohle by nikdo nevydržel!
ŠESTÁKOVÁ OPERA
181
POLLY ■ Inu, má drahá, v těchhle případech
má ovšem manželka... LUCY • Manželka!!
POLLY • ...manželka jaksi přednostní právo. Bohužel, má drahá, aspoň navenek. Takové potíže, ten člověk aby se zbláznil!
LUOY - Potíže, říkáš. To je dobré. Kohopak sis vlastně vybral? Tohle povedené kvítko? To je ta tvá velká výhra? To je ta tvá kráska ze Soho?
Songové osvětleni: zlatistá zář. Varhany se rozsvítí. Shora se na tyči snášejí tři lampy a na tabulkách stojí:
ŽÁRLIVOSTNÍ DUETO
1
LU C Y • Vylez ven, ty krásko ze Soho!
Ukaž nám svá proslavená lýtka!
Celá divá jsem ten půvab uzřít, . před tvou krásou jsem prý třasořitka!
Muž prý do tebe je celý blázen, můj ty smutku. PÓLLY - Opravdu, opravdu? LUCY - No tohleto! To je k smíchu vskutku. POLLY-Skutečně, skutečně? LUCY • Já se chechtám z plných plic! POLLY • Ty se chechtáš z plných plic? LUCY • Pro Maca jsi pouhé nic! POLLY - Pro Maca jsem pouhé nic? LUCY ■ Ha, ha, ha! Na takové mašle
ti každý mužský nakašle. POLLY-To bych ráda viděla. LUCY • Však to brzy uvidíš. OBE -Mackie a já jsme jak holoubci v přítmí,
jen mě má rád, to nelze vymluvit mi.
On nemůže mít jinou,
to nemohlo přec minout,
když přišla takováhle
potvora!
POLLY • Říkají mi kráska ze Soho,
že prý vlastním proslavená lýtka. LUCY ■ Tahleta?
POLLY ' Lidé touží prý můj půvab uzřít,
vždyť já nejsem žádná třasořitka. LUCY -O ty špíno! POLLY - Ty jsi špína!
Můj muž je prý do mne celý blázen, můj ty smutku. LUCY - Neříkej, neříkej! POLLY - Jo, tak tohleto je k smíchu vskutku. LUCY • Chceš se smát, chceš se smát? POLLY ■ Už se chechtám z plných plic! LUCY - Ty se chechtáš z plných plic? POLLY • Jestli jsem jen pouhé nic. LUCY • Jestli jsijen pouhé nic! POLLYkpubliku -
Znáte to: na takové mašle
vám každý mužský nakašle! » LUCY • To bych ráda viděla. POLLY • Však to brzy uvidíš. OBĚ • Mackie a já jsme jak holoubci v přítmí,
jen mě rád má, to nelze vymluvit mi.
On nemůže mít jinou,
to nemohlo přec minout,
když přišla takováhle '
potvora!
MAC ■ Tak se, milá Lucy, už konečně uklidni! Je to prostě trik. Polly nás dva chce nějak dostat od sebe. Mne pověsí a ona by ráda hrála vdovu. Opravdu, Polly, nevybrala sis zvlášť vhodnou chvíli.
POLLY • Ty máš srdce mě zapřít?
MAC * A ty máš srdce mě tady pomlouvat, že jsem ženatý? Proč ještě zvětšuješ mé soužení, Polly ? Vyčítavě kroutí hlavou. Polly, Polly!
LUCY • Opravdu, slečno Peachumová. Jen se tím sama odhalujete. A nejen to. Je to od
vás neslýchané, pána v téhle situaci rozčilovat !
POLLY • Základní pravidla slušnosti by vám, vážená slečno, měla velet, abyste se k tomuto muži v přítomnosti jeho ženy chovala poněkud zdrženlivěji.
MAC • Vážně, Polly, každá legrace má své meze.
LUCY-A jestli tady chcete vyvolat hádku, vážená dámo, tak budu nucena zavolat dozorce, aby vám ukázal, kde tesař nechal díru. Je mi líto, milostivá slečno.
POLLY • Paní! Paní! Paní! A dovolte, abych ještě dodala: to nafukování vám prachmizerně sluší, milostivá slečno. Povinnost mi přikazuje, abych u svého muže setrvala.
LUCY • Co říkáš? Co to říkáš? Ach tak, jí se odtud nechce! Ač ji vyhazují, trčí na místě a nechce zmizet! Mám se asi vyjádřit zřetelněji?
POLLY • Koukej zavřít tu svou nevymáchanou hubu, ty, ty onuce jedna, nebo milostivou slečnu přes ní raajznu!
LUCY- Vypadni, osobo drzá! S tebou se musí mluvit po lopatě. Fajnovější způsoby na tebe zřejmě neplatí.
POLLY • Fajnovější způsoby, od tebe? Ale co bych se s tebou zahazovala! To je přece jenom pod mou důstojnost... Zaručeně. Brečí.
LUCY- Tak se mi podívej na břicho, ty couro! Z čerstvého vzduchu se něco takového asi neudělá! Ještě pořád se ti v kebuli ne-rozbřesklo?
POLLY ■ Ach tak! Jseš v tom! A zřejmě si na tom ještě zakládáš! Mélas ho držet od těla, ty nóbl dámo jedna!
MAC-Polly!
POLLY í pláčem • To je opravdu příliš, Macu. Takhle daleko jsi to hnát neměl. Nevím už skutečně kudy kam.
Přichází paní Peachumová.
PANÍ PEACHUMOVÁ -Já to věděla. Je u toho svýho chlapa. Jdeš sem, ty couro! Až toho tvého galána oběsí, tak se můžeš jít oběsit taky. Něco takového provést ctihodné matce! Do vězení si musí pro dceru dojít! A přitom má chlap nestydatá hned dvě — úplný Nero!
POLLY • Prosím tě, mamičko, nech mě tady; vždyť nevíš...
PANÍ PEACHUMOVÁ • Domů, a okamžitě!
LUCY - Tady to slyšíte; mamička vám musí napovědět, co se sluší a patří.
PANÍ PEACHUMOVÁ-Marš!
POLLY-Hned. Jen mu ještě... musím mu přece ještě něco říct... Opravdu... Víš, je to moc důležité.
PANÍ PEACHUMOVÁ jí vrazí facku ■ Tak, tohle je taky důležité. Marš!
POLLY • Och, Macu! Matka ji odvleče.
MAC • Lucy, držela ses báječně. Bylo mi jí samozřejmé líto. Proto jsem s tou ženskou nemohl jednat tak, jak by si to zasloužila. Zaručeně sis myslila, že na tom, co říká, je kus pravdy. No řekni, nebylo to tak?
LUCY - Ano, myslila jsem si to, miláčku.
MAC • Kdyby na tom něco bylo, tak by mě přece její matka tohohle ušetřila. Neslyšela jsi, jak se do mě pustila? Takhle přece matka zachází nanejvýš se svůdcem, a nikoli se zetěm.
LUCY - Jak jsem šťastná, že to říkáš tak z hloubi srdce. Vždyť tě miluji, že bych tě radši viděla na šibenici než v náručí jiné. Není to podivné?
MAC ■ Lucy, tobě bych chtěl vděčit za svůj život.
LUCY - Jak čarovně se vyjadřuješ. Opakuj to
ještě jednou. MAC - Lucy, tobě bych chtěl vděčit za svůj
život.
ŠESTÁKOVÁ OPERA
183
LU G Y ■ Mám s tebou uprchnout, miláčku? MAC • Ano. Jenže — kdybychom prchli spolu,
těžko se budeme skrývat Ale-póslál bych
pro tebe ihned, jak by honička skončila.
Zařídil bych všecko expres, to snad ani
nemusím zdůrazňovat! LU G Y 'Jak bych ti mohla pomoct? MAC- Dones klobouk a hůl!
Lucy se vrací s kloboukem a holí a hodí mu je
do cely.
MAC ■ Lucy, plod naší lásky, který nosíš pod srdcem, nás spojuje na věčné časy. Lucy odchází.
SMITH přichází, vstoupí do klece a řekne Mácovi ■ Ukažte tu hůl.
Nastane honička ; Smith útočí na Maca se židlí a sochorem v ruce, Mac přeskočí mříže. Kon-stáblové se ženou za ním. Přichází Brown.
BROWNŮV HLAS • Haló, Macu! - Prosím tě, Macu, odpověz! Tady je Jackie. Macu, prosím tě, buď tak hodný a odpověz! Vždyť se to už nedá vydržet. Vstoupí. Mackie! Co to? Je pryč, chvála bohu. Usedne na pryčnu.
PEACHUM jŕň'cMsŕ, Smithovi • Jsem Peachum. Jdu si pro těch čtyřicet liber, co jste vypsali na dopadení bandity Macheathe. Objeví se před klecí. Hallo! Je tohle pan Macheath? Brown mlčí. Ach tak! Ten druhý pán si zřejmě vyšel na promenádu? Přijdu, abych navštívil zločince, a koho tady nenajdu: pana Browna! Tygr-Brown tu sedí a jeho přítel Macheath tu nesedí.
BROWN zasténá • Ach pane Peachume, moje vina to není.
PEACHUM • To jistě není. Jakpak taky. Vy sám přece nebudete... když byste se tím dostal do situace... Vyloučeno, -Browne.
BROWN • Pane Peachume, jsem úplně bez sebe.
PEACHUM • To věřím. Je vám z toho jistě
BROWN ■ Pocit bezmocnosti člověka především ochromuje. Vždyť ti chlapi si dělají, co se jim zlíbí. Je to hrozné, hrozné.
PEACHUM • Nechcete na chvilku ulehnout? Přivřít prostě oči a tvářit se, jako by se nic nestalo. Představit si, že jste na pěkné zelené louce a že nad ní plujou bílé mráčky. A především pustit z hlavy ty hrozné věci. Ty, co byly, a hlavně ty, co vás ještě čekají.
BROWN znepokojené ■ Jak to myslíte?
PEACHUM ■ Držíte se báječně. Já bych se na vašem místě zaručeně zhroutili zalezl do postele a pil horký čaj. A především bych koukal, aby se našel někdo, kdo by mi přiložil ruku na čelo.
BROWN - K čertu, copak můžu za to, že ten chlap utekl? Policie je v tomhle případě bezmocná.
PEACHUM ■ Tak, policie je v tomhle případě bezmocná? Vy si myslíte, že pana Macheathe už tady neuvidíme? Brown pokrčí rameny. Pak tedy to, co se s vámi stane, bude strašlivá nespravedlnost. Zaručeně se totiž zase řekne, že ho policie neměla nechat zdrhnout. No, a pak ten skvělý korunovační průvod. Nevím, nevím ...
BROWN • Co tím chcete naznačit?
PEACHUM • Dovolte, abych vám připomněl historickou událost, která dnes celkem upadla v zapomenutí — ač kdysi, v roce čtrnáct set před Kristem, způsobila náramný rozruch. Když totiž zemřel egyptský král Ramses Druhý, dopustil se náčelník policie v Ninive, respektive v Káhiře, nějakého celkem bezvýznamného přehmatu na nižších vrstvách obyvatelstva. A následky byly už tenkrát strašné. Korunovační průvod následnice trůnu Semiramidy se stal „příliš temperamentní účastí nejnižších vrstev lidu řetězem ka-
>t i
'"M S w
tastrof", jak se můžete dočíst v historii. Dějepisci jsou bez sebe hrůzou, jak strašlivě se Semiramis zachovala k náčelníku policie. Vzpomínám si jen matně, ale mluvilo se o hadech, které živila na jeho prsou. BROWN • Opravdu?
PEACHUM • Bůh s vámi, Browne. Odchází. BROWN • Teď už pomůže jedině železná pěst!
Seržanti, porada! Poplach!
Opona. Macheath vystoupí s Jenny „Ham-
pejzničí" před oponu a zazpívá s ní při songovém
osvětlení
DRUHÉ ŠESTÁKOVĚ FINÁLE 1
M A C ■ Vy páni, kázající bez přestání,
že máme hodní být, nepáchat zla. Napřed musíte dát nám něco k žraní a pak si mluvte — prosím, toť bod A. Vy, kdo ctíte svůj břich a naši
poddajnosť, bod B teď slyšte zvedajíce zrak: ať z toho máte radost nebo třeba zlost, napřed je žrádlo, morálka až pak. Ať napřed chudáci též možnost mají z velkého pecnu ukrojit si krajíc.
HLAS ZE ZÁKULISÍ • Ačímječlověkživ?
MAC • A čím je člověk živ? Jen tím, že denně člověka rdoucí, svléká, zasypává
vším zlem. Jen tím je člověk živ, že zapomene vždy rád, že je přece jen člověkem.
SBOR- Jen, páni, žádný klam a žádné lži: je člověk živ jen zlem a krádeží!
JENNY „HAMPEJZNICE" -
Vy kážete, kdy smím ukázat prádlo anebo kdy mám kroutit očima.
Nám musíte dát napřed řádné žrádlo a pak si mluvte — tím to začíná. Vy, jimž jsme jenom zdrojem rozkoše — a dost,
teď pravdu slyšte zvedajíce zrak:
ať z toho máte radost nebo třeba zlost,
napřed je žrádlo, morálka až pak.
Ať napřed chudáci též možnost mají
z velkého pecnu ukrojit si krajíc.
HLAS ZE ZÁKULISÍ • A čím je člověk živ?
JENNY „HAMPEJZNICE" ■
A čím je člověk živ? Jen tím, že denně člověka rdoúsí, svléká, zasypává vším zlem.
Jen tím je člověk živ, že zapomene vždy rád, že je přece jen člověkem. SBOR - Jen, páni, žádný klam a žádné lži: je člověk živ jen zlem a krádeží!
TŘETÍ DĚJSTVÍ 7.
Téže noci se Peachum chystá k výpravě do ulic. Demonstrací bídy chce narušit korunovační průvod.
Peachumovy žebrácké garderóby
Žebráci malují na tabulky nápisy jako „Dal jsem za krále své oko" atd.
PEACHUM ■ Pánové, v tuhle chvíli pracuje v našich jedenácti filiálkách od Drury Lane až po Turnbridge tisíc čtyři sta dvaatřicet pánů na stejných tabulkách jako vy, aby se mohli účastnit korunovace naší královny.
PANÍ PEACHUMOVÁ-Pohyb, pohyb! Kdo nebude makat, nebude žebrat. Co ty tady? Chceš dělat slepce, a ani nedokážeš
ŠESTÁKOVÁ OPERA
185
namalovat pořádné K! Tohle že je dětské písmo? Každý pozná, že to psal starý ■ dědek! , Vířeni bubnů.
ŽEBRÁK ! Ted nastupuje korunovační stráž do zbraně. Taky asi netuší, že v nejhezčí den jejich vojenského života budou mít co dělat s náma.
FILGH vstoupl a hlásí • Paní Peachumová, kluše sem na tucet ochrápaných děvek. Říkají, že tu mají dostat prachy. Přicházejí děvky.
JENNY-Milostpaní...
PANI PEACHUMOVÁ ■ Copak je? Vypadáte, jako byste spolkly utrejch. Snad nejdete pro prachy za toho Macheathe? Nedostanete totiž nic, ani vindru, abyste věděly.
JENNY-Jak tomu máme rozumět, milostpaní?
PANÍ PEACHUMOVÁ ■ Takhle mi uprostřed noci vrazit do baráku! Ve tři ráno vpadnout do spořádaného domu! Kdybyste si šly radši od řemesla odpočinout. Každá vypadá jako vyblitá!
JENNY • Tak teda honorář dohodnutý za to, . že jsme pomohly chytit pana Macheathe, nedostaneme, milostpaní?
PANÍ PEACHUMOVÁ • Správně. Jakou-pak jidášskou odměnu! Starou bačkoru dostanete.
JENNY ■ A pročpak, milostpaní?
PANÍ PEACHUMOVÁ • Poněvadž ten váš povedený pan Macheath už je zase v tahu. Proto. A teď marš z mé parádní světnice* . dámy.
JENNY • No tohle je vrchol. Ale moc si s náma nezahrávejte, to vám povídám. S náma ne.
PANÍ PEACHUMOVÁ -Filchi, ty dámy
si přejou vyprovodit.
Filch k nim přistoupí, Jetiny ho odstrel. J E NNY • Prosila bych, abyste tu svou nevy-
ŠESŤÄK.OVÄ OPERA
máchanou hubu zavřela! Jinak by se mohlo stát, že byste... Přichází Peachum.
PEACHUM • Copak, .copak? , Snad jsi jim nedala peníze? Tak co, dámy? Sedí pan Macheath nebo nesedí?
JENNY - Dejte mi pokoj s tím vašim panem Macheathem. Nesaháte mu ani po paty. Musela jsem dneska v noci poslat jednoho pána pryč, tak jsem se rozbrečela, když jsem si vzpomněla, že jsem toho džentlmena kvůh vám zradila. Ano, dámy. A co myslíte, že se stalo dnes ráno, asi před hodinou? Zrovna jsem samým pláčem usnula, když někdo zapíská a na ulici stojí pán, kvůli kterému jsem plakala, a přeje si, abych mu hodila klíč. Chtěl, abych v j eho náručí zapomněla na křivdu, kterou jsem na něm spáchala. Je to poslední džentlmen v Londýně, to mi, dámy, věřte. A jestli naše kolegyně Suky Tawdryová s náma teď nepřišla, tak jenom proto, že po mně šel těšit ještě ji.
PEACHUM pro sebe ■ Suky Tawdryová...
JENNY ■ Z toho vidíte, že tomu pánovi nesaháte ani po paty. Vy ubohej špicle jeden!
PEACHUM • Filchi, honem za nejbližší policejní hlídkou! Pan Macheath se ráčí vy-nacházet u slečny Suky Tawdryovč. Filch odchází. Ale dámy, proč vlastně ty hádky? Peníze se samozřejmě vyplatí. Milá Celie, měla bys nechat hloupých řečí a jít raději uvařit dámám kafe.
PANÍ PEACHUMOVÁ při odchodu ■ Suky Tawdryová!
Zpívá třetí'sloku Balady o sexuální porobě. Už tady málem stoupá pod oprátku, hrob jeho vápnem zalit bude vkrátku, na nitce visí život přebytečný. A co ten chlap má ještě v hlavě? Slečny. Pod oprátkou jím vládne chtíč! No ba, toť ryzí sexuální poroba.
Je prodaný už beztak tenhle
darebnlk, za jidášský groš zradila ho ženština, a už i on teď chápat začíná, že lůnem ženy v lůno hrobu vnik. Ať na nebe se vzteká, zesinalý — než padne noc, zas na ženské se válí. PEACHUM • Tak pohyb, pohyb! Kdybych ve svých bezesných nocích nedostal nápad, jak se z vaší chudoby dá přece jen vyždímat 'nějaký ten groš,  tak byste všichni pochcípali v kanálech Tumbridge hlady. Ale já přišel na to, že zámožní naší země sice dovedou bídu způsobit, že se však na ni neradi koukají. Jsou totiž slaboši a hlupáci, stejně jako vy. I když mají do konce života co žrát a mohli by podlahy namazat máslem, aby i drobky, co jim spadnou se stolu, byly ještě mastné, nedokážou se lhostejně dívat na člověka, který padá hlady. Samozřejmě za předpokladu, že padá zrovna před jejich barákem.
Přichází paní Peachumová a nese na podnose Miky s kávou. PANÍ   PEACHUMOVÁ • Zítra si můžete přijít do krámu pro peníze, ale až po korunovaci.
JENNY - Paní Peachumová, z toho jsem teda paf.
PEACHUM-Nástup! Za hodinu sraz před
Buckinghamským palácem. Jde se.
Žebráci se chystají. FILCH se vřítí dovnitř • Poldové! Vůbec jsem
se ke strážnici nedostal. Za chvilku tady
budou!
PEACHUM • Schovejte se. Paní Peachumové.
Sestav  z  nich kapelu, ■ rychle. A až
mě uslyšíš říkat „nevinní", rozumíš:
„nevinní"... PANÍ PEACHUMOVÁ • Nevinpí? Vůbec
tomu nerozumím.
PEACHUM • Samozřejmě, ty abys něčemu rozuměla! Tak tedy, až řeknu „nevinní"... Zaklepání na dveře. To je heslo — pánbůh za ně zaplať! — tak spustíte^nějakou muziku. Jedem!
Paní Peachumová s žebráky odchází. <feírifc£ i se svými věcmi se ukryjí vzadu vpravo za věšákem na šatstvo — kromě dívky s tabulkou „Oběť vojácké zvůle". Přichází Brown a konsláblově.
BROWN • Tak, a teď uděláme pořádek, příteli žebráků. Připni mu hned želízka, Smithi. Ach, tady je pár z těch rozkošných tabul-čiček. Dívce. „Oběť vojácké zvůle" — to jako vy?
PEACHUM • Dobré jitro, Browne, dobré jitro.
Jak jste se vyspal? BROWN-Cože? PEACHUM-Brýtro, Browne. BR.QWN ■ To říká mně?,To zná někoho z vás?
Myslím, že jsem ještě neměl potěšení tě
poznat.
PEACHUM-Tak? Neměl? Brýtro, Browne.
BROWN - Srazte mu klobouk s hlavy! Smith příkaz provede.
PEACHUM ■ Podívejte, Browne, když už vás náhodouvedecestakolem,říkámkolem, tak vás snad můžu poprosit, abyste konečně strčil za mříže jakéhosi Macheathe.
BROWN • Ten člověk se zbláznil. Nesmějte se, Smithi. Řekněte, Smithi, jak je možné, že takový notorický zločinec ještě běhá po Londýně?
PEACHUM • Poněvadž je to váš přítel, Browne.
BROWN • Kdo?
PEACHUM • Mackie Kudla. Já ne. Já přece zločinec nejsem. Já jsem chudý člověk, Browne. Snad byste mi nechtěl ublížit! čekají vás přece nejtěžší chvíle života, Browne. Nedal byste si kafe? Dívkám. Děti, pročpak nedáte panu šéfovi policie
187 .
loknout? Co je to za chování! Snažme se všichni spolu vycházet po dobrém. Jsme přece všichni poslušní zákona!. Zákon je přece jediné na vykořisťování těch, co mu nerozumějí nebo kterým holá bída nedovoluje, aby ho byli poslušní. A kdo chce na tom vykořisťování mít aspoň nepatrný podíl, ten se musí přísně držet zákona.
BROWN - Máte tedy naše soudce za úplatné!
PEACHUM • Naopak, pane, naopak! Naši soudci jsou skrz naskrz neúplatní: ani za nic byste je nepodplatil, aby soudili spravedlivě !
Bubny víří podruhé.
Vojsko odchází dělat špalír královně. Odchod nejbědnějších z bědných o půl hodiny později.
BROWN • Ano, správně, pane Peachume. Odchod nejbědnějších z bědných za půl hodiny do vězení v Old Bailey, do zimních kvartýrů. Konstáblům. Tak, mládenci, teď seberte, co se sebrat dá. Všecky vlastence, které tu najdete, sbalte. Zeor^-kům. Už jste někdy slyšeli o Tygr-Brow-novi? Dnes v noci, Peachume, jsem totiž přišel na řešení a zachránil tím — abych tak řekl — přítele ze smrtelného nebezpečí. Celé to vaše hnízdo prostě vykouřím. A všecky zavřu pro — no, hádejte proč? Pro žebrotu. Jak si vzpomínám, naznačoval jste přeci, že dnes chcete mně a královně poslat na krk žebráky. No a já ty žebráky dám jednoduše sebrat. Z toho se můžeš mnohému naučit.
PEACHUM ' Báječně, jenže — jaké žebráky?
BROWN • No tyhle mrzáky tady. Smithi, my ty pány vlastence hned vezmeme s sebou.
PEACHUM • Browne, děkujte Bohu, že jste za mnou přišel, aspoň vás uchráním ukvapenosti. Těchhle pár lidí můžete
samozřejmě zauoiout, ti jsou nevinní, nevinní...
Spustí hudba. Zahraje několik taktů „Písně
BROWN • Copak to je?
PEACHUM - Hudba. Hrajou prostě tak, jak dovedou. Píseň o nedostatečnosti. Neznáte ji ? Z té se můžete mnohému naučit. Songové osvětlení: zlatistá zář. Varhany se rozsvítí. Skorá se na tyči snášejí tři lampy a na tabulkách stojí:
PÍSEŇ O NEDOSTATEČNOSTI LIDSKÉHO USILOVÁNÍ
1
Je člověk hlavou živ,
to však mu nestačí.
Jen zkus to: z tvojí hlavy žít
se zdaří leda vši.
Pro ten život není
člověk totiž chytrý dost,
pravda se mu změní
v lež a hanebnost.
Jo, ukuj si jen plán,
ať dav tvou slávu zří!
A přidej k němu další plán,
oba se nezdaří.
Pro ten život není člověk totiž hnusný dost. Jeho vyšší spění je však krásná ctnost.
Jo, žeň se za štěstím,
však přespříliš zas ne!
Když všichni spěchaj za štěstím,
štěstí jim v patách je.
ti
Sil ti
•i
VI
Pro ten život není
člověk totiž nenáročný dost.
V sebeklam se změní
jeho snaživost. PEACHUM - Váš plán, Browne, je geniální, ale uskutečnit se nedá. Tady můžete zatknout leda pár mladých lidí, co z radosti nad korunovací své královny pořádají malou maškarádu. Až přijdou opravdoví chudáci — tady není ani jediný — víte, tak jich přijdou tisíce. Ale právě o to jde: zapomněl jste, kolik jich je. A až ti se postaví před chrám, tak na ně nebude pěkný pohled. Ti lidé totiž nevypadají zvlášť vábně. Víte, co je růže v obličeji, Browne? A teď si teprve představte sto dvacet lidí s takovou růží najednou! Mladá královna by měla mít ustiáno na růžích, ale ne na růžích v obličeji. A co mrzáci u chrámového portálu? Tomu přece chceme zabránit, Browne! Řeknete asi: však si policie s chuďasy poradí. Ale tomu sám nevěříte. A pak, jak by to vypadalo, kdyby se při korunovaci muselo řezat pendrekem do šesti set ubohých mrzáků? Špatně by to vypadalo. Odporně. Nanic by se z toho udělalo lidem. Už jen při pomyšlení na to se mi dělá špatně, Browne. Podejte mi, prosím vás, židli.
BROWN Smithovi ■ To je výhrůžka. Poslyšte, to je vydírání. S tím člověkem nic nesvedeme. Proti tomu člověku se nedá v zájmu veřejného pořádku zakročit. S něčím takovým jsme se ještě nesetkali.
PEACHUM • Ale teď jste se s tím setkali. Něco vám povím: k anglické královně se můžete chovat jak chcete. Ale nejchudšímu muži Londýna po nohou šlapat nebudete, nebojstedobrownoval, paneBrowne.
BROWN • Mám tedy zatknout Mackieho Kudlu? Zatknout? Vám se to mluví. Napřed
musíte o chlapovi vědět, abyste ho mohl zatknout.
PEACHUM • Když vy na mě takhle, tak vám odporovat nemůžu. Pak vám toho chlapa musím sehnat. To se podíváme, jestli je ještě nějaká morálka! Jenny, kdepak se zdržuje pan Macheath?
JENNY - Oxford Street 21, u Suky Tawdryové.
BROWN-Smithi, zajděte ihned na Oxford Street 21 k Suky Tawdryové, zatkněte Macheathe a dopravte ho do Old Bailey. Musím se zatím přestrojit do gala uniformy. V takový.den se musím objevit v gala.
PEACHUM • Browne, jestli nebude v šest viset...
BROWN ■ Och, Macu, všecko bylo marné.
S konstábly pryč. PEACHUM volá za ním ■ Tak co, naučil jste se z toho něčemu, Browne? -  Bubny víří potřetí.
Třetí bubnováni. Plán nástupu se mění. Nový směr: vězeni y Old Bailey. Jde se. Žebráci odcházejí. PEAOHUM.«j6Éwi ■
Je člověk samé zlo, tak bij ho na chrbát. Když dostal řádně přes chrbát, tak polepší se snad. Pro ten život není člověk totiž dobrý dost, vylijte si klidně na něm svoji zlost. Opona. Před oponou se objeví Jenny s kolo* vrátkem a zpívá
SONG O ŠALAMOUNOVI
f  Vy víte, kdo byl Šalamoun a co se stalo s ním.
ŠESTÁKOVÁ OPERA
189
Vše promyslil na samu kost,
a přece pravil: Marnost nad marnost —
a zoufal nad svým zrozením.
Jaká to moudrost, velikost!
Hle: den se ještě nevzdal tmám
a svět už viděl následnost:
To moudrost jenom přivedla ho tam.
Blažen, kdo moudrosti je prost! f%
Je Kleopatra známa vám i co se stalo z ní! Dva vládce pilně sváděla. Smrt měla z toho smilnění a zbyla z ní hrst popela. Babylón hotový byl skvost! Hle: den se ještě nevzdal tmám a svět už viděl následnost: To krása jenom přivedla ji tam. Blažen, kdo půvabů je prost!
Vy víte, kdo byl Caesar sám,
odvážný, smělý muž.
Na trůn jak bůh se posadil
a pák byl zavražděn, jak víte už,
v ten čas, kdy na vrcholu byl.
„I ty, můj synu!" vzkřik a — dost.
Hle: den se ještě nevzdal tmám
a svět už viděl následnost:
To odvaha jen přivedla ho tam.
Blažen, kdo odvahy je prost!
Vám znám je vědychtivý Brecht,
slyší ho celý sál!
On příliš často rušil klid,
na původ bohatství se ptal.
I musil zemi rychle opustit.
Ba, syn mé matky chtěl znát vždycky víc
než dost! Hle: den se ještě nevzdal tmám a svět už viděl následnost: To zvídavost jen přivedla ho tam. Blažen, kdo zvídavosti prost!
Teď vizte pana Macheathe,
namále nyní má!
Dokud jen rozumem byl hnán
a loupil, co se loupívá,
byl ve své branži velikán.
Chtíč provedl mu pitomost!
Hle: den se ještě nevzdal tmám
a svět už viděl následnost:
To smyslnost jen přivedla ho tam
blažen, kdo smyslnosti prost!
Boj o vlastnictví1Ď)
Dívčí pokoj v Old Bailey
SMITH ■ Milostivá slečno, chtěla by s Vámi
mluvit paní Polly Macheathová. LUCY • Paní Macheathová? Přiveď ji.
Přichází Polij. POLLY■ Dobrý den, milostivá paní. Milostivá
paní, dobrý den! LUCY • Co si přejete, prosím? POLLY • Poznáváte mě? LUCY • Samozřejmě, že vás poznávám. POLLY ■ Přicházím s prosbou: omluvte mé
včerejší chování. LUCY ■ Velmi zajímavé. POLLY - Vlastně pro své včerejší chování ani
omluvu nemám, kromě neštěstí, které mě
stihlo. LUCY-Ano, ano.
Jat:
i
POLLY • Milostivá paní, musíte mé omluvit. Chování pana Macheathe mě včera velmi podráždilo. Opravdu nás do takové situace přivést neměl, no řekněte! Až ho uvidíte, tak mu to můžete vyřídit.
LUCY - Já — já — ho neuvidím.
POLLY ■ Však ho uvidíte.
LUCY • Neuvidím.
POLLY • Promiňte.
LUCY ■ Má vás přeci tak rád.
POLLY • Ach ne, miluje jedině vás, vím to zcela bezpečně.
LUCY -Jste velmi laskavá.
POLLY • Muž se však vždycky boji ženy, která ho miluje přespříliš, milostivá paní. Končívá to tím, že ji zanedbává a že sejí začíná stranit. Poznala jsem na první pohled, že k vám má nějaké povinnosti. Jaké, to jsem ovšem nemohla tušit.
LUCY - Myslíte to upřímně?
POLLY-No ovšem, určitě, velmi upřímně, milostivá paní. Prosím vás!
LUCY • Milovaly jsme jej obě příliš, milá slečno Polly.
POLLY • Možná. Zámlka. Povím vám, milostivá paní, jak ke všemu došlo. Před deseti dny jsem pana Macheathe viděla poprvé v „Sépii". Matka tam byla se mnou. Pět dní nato, čili tak předevčírem, jsme se vzali. Včera jsem se dozvěděla, že ho policie hledá pro nejrůznější zločiny. A dnes neviní, co se ještě všecko stane. Před dvanácti dny jsem si tedy ještě vůbec nedovedla představit, že bych mohla nějakému muži propadnout, milostivá paní. Zámlka.
LUCY • Rozumím vám, slečno Peachumová.
POLLY • Paní Macheathová.
LUCY • Paní Macheathová.
POLLY-Za poslední hodiny jsem ostatně o tom člověku hodně přemýšlela. Není to tak jednoduché. Uvažte, slečno, napří-
klad jen to, jak se k vám minule choval. Naprosto záviděníhodně. Když jsem ho musela opustit — samozřejmě na nátlak mamičky — neprojevil nejmenší lítost. Možná že vůbec nemá srdce. Ze má místo toho v prsou kámen. Co o tom soudíte, Lucy?
LUCY - Inu, milá slečno — já ovšem nevím, jestli se má přičíst vina jedině panu Macheathovi. Neměla jste asi opouštět společenské kruhy, ke kterým náležíte, milá slečno.
POLLY • Pani Macheathová.
LUCY ■ Paní Macheathová.
POLLY • To je naprosto správné. Nebo jsem aspoň měla všecko řešit na obchodní bázi, jak si to tatíček přál odjakživa.
LUCY - Jistě.
PO L L Y pláče • Vždyť on je to jediné, co mám!
LUCY - Je to neštěstí, drahá, jaké může potkat i ženu nejchytřejší. Ale to, že jste formálně jeho manželkou, vás přece jen může uklidnit. Už se na to nemohu dívat, jak jste deprimovaná, dítě. Nedala byste si maličkost?
POLLY ■ Čeho?
LUCY-K jídlu. .
POLLY -Ó prosím, ráda. Maličkost bych pojedla. Lucy odchází. Polly pro sebe. Pěkná mrcha!
LUCY se vrací s kávou a koláčem ■ Tak, aspoň maličkost.
POLLY-Jen si přiděláváte práci, milostivá paní. Zám^a- JI- Máte tu hezký Mácův obrázek. Kdypak vám ho přinesl?
LUCY-Jak to, přinesl?
POLLY bezelstní • Kdy vám ho donesl nahoru? LUCY ■ Nikdy nic nedonesl. POLLY • Dal vám ho hned přitom tady v pokoji?
LUCY • Nikdy tady v pokoji nebyl. POLLY • Ach tak. Ale na tom by přece vůbec
nic nebylo, nemyslíte? Cesty osudu bývají občas náramně spletité.
LUCY • Prosím vás, co to říkáte za hlouposti! Chcete tady zřejmě slídit.
POLLY • Poslyšte! Ze vite, kde je?
LUCY - Já? A vy to nevíte?
POLLY • Ihned mi řekněte, kde je!
LUCY - Nemám ponětí.
POLLY-Ach, vy tedy nevíte, kde je. Čestné slovo?
LUCY-Ne, nevím. Ale copak vy to nevíte taky?
POLLY • Ne. To je strašné. Poliji se směje a Lucy pláče. Ted* má závazky na dvě strany a je pryč.
LUCY - Já už to nevydržím. Ach Polly, je to hrozné.
POLLY vesele • Jsem tak ráda, že se ke konci tragédie našla taková přítelkyně. Aspoň to. Budeš ještě něco jist? Ještě kousek koláče?
LUCY -Budu! Ach Polly, nebuď ke mně tak hodná. Opravdu, ani si to nezasloužím. Ach Polly, muži za to nestojí.
POLLY • Samozřejmě za to nestojí. Ale co se dá dělat?
LUCY • Teď ti nalej u čistého vína. Polly, budeš
se na mě proto zlobit? POLLY • Proč? LUCY • Nem' pravé. POLLY ■ Co?
LUCY ■ Tady to. Ukazuje si na břicho. A všechno kvůli tomu lumpovi.
POLLY se směje ■ Ach, to je báječné! Rukávník to byl? Jsi přece jen mrcha! Poslyš — chceš Mackieho? Dám ti ho. Nech si ho, jestli ho najdeš! Aa chodbě hlasy a kroky. Co to?
LUCY u okna • Mackie! Už ho zase chytili. POLLY se zhroutí ■ Teď je po všem.
Přichází pani Peachumová. PANÍ PEACHUMOVÁ • Podívejme, ty jseí
tady, Polly. Převleč sě, tvůj manžel bude pověšen. Přinesla jsem ti černé šaty. Polly se svlékne a natáhne vdovsky šat. Bude z tebe vdpva jak obrázek. Ale teď už se konečně tvař trošku veseleji.
9.
Pátek ráno, pět hodin: Mackie Kudla, který opět zašel k děvkám, byl jimi znovu zrazen. Ted ho čeká šibenice.
Cela smrti
Zvony Westminsteru vyzvánějí. Konstáblově přivádějí spoutaného Macheathe do žaláře.
SMITH-Strčte hó semhle. Westminsterské zvony už vyzvánějí, poprvé. Stůjte pořádně! Nechtěl bych vědět, po čem vypadáte tak zničeně. Styďte se. Konstdblům. Až se zvony Westminsteru ozvou potřetí, to bude v šest, musí viset. Všecko uchystejte.
KONSTÁBL • Všechny ulice Newgatu jsou už asi čtvrt hodiny tak přecpané nej-různějšími lidmi, že se vůbec nedá projít.
SMITH ■ To je divné. Copak se o tom dověděli?
K.ONSTÄBL -Jestli se něco nestane, tak se ó tom během čtvrt hodiny doví celý Londýn. Potom všichni lidi, co by jinak šli na korunovační průvod, přijdou sem. A královna bude muset projet prázdnými ulicemi.
SMITH • Právě proto si musíme pospíšit. Jestli budeme do šesti hotovi, můžou lidi do sedmi ještě stihnout korunovační průvod. Tak jedem!
MAC • Haló, Smithi, kolik je hodin?
SMITH • Stačí se podívat! Pět a čtyři minuty.
MAC • Pět a čtyři minuty.
Právě, když Smith zvenčí zavírá dveře cely, přichází Brown.
BROWN zády k cele, Smithovi ■ Je tam?
SMITH • Chcete ho vidět?
BROWN • Ne, ne, ne. Jen, proboha, zařiďte všecko sám. Odchází.
MAC vychrlí náhle ze sebe ztlumeným hlasem • Smithi, nebudu vám nic vykládat, nebudu mluvit o úplatku, žádné strachy. Všecko znám. Kdybyste se dal podplatit, tak byste přinejmenším musel ze země. Ano, to byste musel. Navíc byste musel dostat tolik, aby vám to vystačilo do konce života. Tisíc liber, že? Nic neříkejte! Za dvacet minut vám povím, jestli těch tisíc liber můžete ještě v poledne dostat. Neapelujú na váš soucit. Jděte a pořádně si to promyslete. Život je krátký a peněz je málo. A já ani nevím, jestli nějaké seženu. Ale pouštějte ke mně každého, kdo se ke mně bude chtít dostat.
SMITH pomalu ■ To je přece hloupost, pane Macheathi. Odchází.
MAC zpívá tiše a co nejrychleji.11)
Ach, smilujte se, smilujte se přec! Pod hlohem Macheath nespočívá zde, ni pod bukem, V tmu hrobky,
v ztuchlou klec byl uvržen, ó hněvný osude! Kéž zaslechnete aspoň jeho vzkaz! Přátelé, v díře druh vám nyní schne, nemáte o něj ani trošku strach? Jděte si šodó dát, až vydechne. Dokud však živ je, pomozte mu, ach! Necháte ho tu mukám na pospas? Matthias se objeví s Jakobem na chodbě. Chtějí k Macheathovi a Smith je osloví. SMITH ■ Copak, copak, hochu? Vždyť vypadáš
jak vykuchaný slaneček. MATTHIAS • Co je captn pryč, musím ob-těžkávat dámy, aby pro případ malérů
měly nárok na zmírnění trestu! A na to aby měl člověk koňskou náturu, když se nechce předčasně složit. Musím mluvit s captnem. Oba míří k Mácovi.
MAC - Pět pětadvacet. Dali jste si na čas.
JAKOB • No, museli jsme koneckonců...12)
MAC • Koneckonců, koneckonců mě oběsí, člověče! Ale nemám teď čas se s vámi zlobit. Pět dvacet osm. Tedy: Kolik můžete okamžitě vybrat z vašeho soukromého konta?
MATTHIAS • Z našeho? Ráno v pět?
JAKOB ■ To už je opravdu tak zle?
MAC • Čtyři sta liber. Šlo by to?
JAKOB ■ No, a co my? To je přece všechno, co tam máme.
MAC- Věšejí vás nebo mě?
MATTHIAS rozčileně ■ Akdopak si šel lehnout k Suky Tawdryové, místo aby se zdejch-nul? My nebo ty?
MAC • Drž hubu! Za chvilku budu ležet docela jinde než u tě coury. Pět třicet.
JAKOB • No,tak holt to budeme muset udělat, Matthiasi.
SMITH ■ Pan Brown se dává ptát, co si budete přát k jídlu.
MAC • Dejte mi pokoj. Matthiasovi. Tak co, uděláš to nebo ne? Smithovi. Chřest.
MATTHIAS 1 Řvát na mě nebudete, to si vyprosujú!
MAC • Copak řvu na tebe? Vždyť já jén, že... Tak co, Matthiasi, necháš mě oběsit?
MATTHIAS • Samozřejmě, že tě nenechám oběsit. Kdo to říká? Ale že to je holt všechno, čtyři sta liber je holt všechno, co tam je. A to snad člověk ještě může říct.
MAC ■ Pět hodin třicet osm.
JAKOB - Tak tempo, Matthiasi, jinak to už bude málo platný.
MATTHIAS - Jen jestli se dostanem skrz lidi, jejich všude plno. Zatracená pakáž!
Šestáková opera
193
MAC-Jestli tady nebudete pět minut před šestou, tak mě už neuvidíte. Křičí. Tak mě už neuvidíte...
SMITH - Vždyť už jsou pryč. Tak co, jak vypadáme? Naznačuje rukou placení.
MAC • čtyři sta. Smith pokra rameny a jde. Mac za ním volá. Musím mluvit s Brownem.
SMITH přichází s hmslábly - Mýdlo máte?
JEDEN Z NICH-Máme, ale není podle předpisů.
SMITH • Snad to za deset minut dokážete postavit!
JEDEN Z NICH • Ale sklopka přece nefunguje.
SMITH-Musí fungovat. Už vyzvánějí podruhé!
JEDEN Z NICH ■ Zatracené svinstvo!
MAC zpívá-
Jde to s ním s kopce, kdo ho vyslyší? Ted' zcela na dně zříte Macheathé. Vy, jimž jsou autoritou nejvyšší vždy jenom vaše hnusné peníze, ať nenatáhne brka, prosím vás! Už běžte, honem, běžte s peticí a mluvte o něm přímo s královnou! Běžte tam zá sebou jak vepříci: ach, z jeho zubů tesáky už jsou! Necháte ho tu mukám napospas?
SMITH-Nemůžu vás přece pustit. Máte až číslo šestnáct. Vůbec ještě nejste na řadě.
POLLY • Co na tom, že mám číslo šestnáct. Přec nejste byrokrat. Jsem jeho žena, musím s ním mluvit.
SMITH Ale nanejvýš pět minut.
POLLY • Prosím vás, pět minut! Úplný nesmysl! Pět minut! Jak můžete takhle mluvit? Není to přece tak jednoduché. Jde o rozloučení navždy! Copak si manželé v takové chvíli nemají náramně mnoho co říct... Kdepak vlastně je?
SMITH • Copak ho nevidíte?
POLLY • No ovšem. Děkuju pěkně.
MAC-Polly!
POLLY • Ano, Macu, jsem tady. MAC • No ovšem!
POLLY - Jakpak se ti vede? Hodně tě to zničilo? Ani bych se nedivila.
MAC - Co si teď počneš? Co z tebe bude?
POLLY-Nu, obchod prosperuje. O to aru starost nemám, Mackie. Jsi hodně nervózní?... čím vlastně byl tvůj otec? Neřekl jsi mi ještě spoustu věcí. Vůbec to nechápu. Býval jsi přece vždycky člověk poměrně zdravý.
MAC ■ Poslyš, Polly, nemohla bys mi odtud pomoct?
POLLY - Ale ovšem.
MAC • Penězi samozřejmě. Dozorce tady... POLLY pomalu • Peníze jsem  převedla do
Southamptonu. MAC ■ A ty nemáš žádné? POLLY • Ne, u sebe nemám žádné. Ale mohla
bych třeba s někým promluvit, Mackie...
Možná i s královnou. Zhroutí se. Och
Mackie!
SMITH odtáhne Polly ■ Tak co, už máte těch tisíc liber pohromadě?
POLLY-Všechno nejlepší, Mackie! Měj se dobře a vzpomínej na svou Polly! Odejde. Smith a konstábl nesou stůl a chřest.
SMITH - Je ten chřest měkký?
KONSTÁBL • Ano. Odchází.
BROWN se objeví a přistoupí k Smithovi - Smithi, co chce ode mne? To je dobře, že jste s tím stolem na mě počkali. Vezmeme jej spolu dovnitř, aby viděl, že my to s ním špatně nemyslíme. Společně vnesou stal do cely. Smith odchází. Zámlka. Hallo, Macu. Tady je ten chřest, Nedáš si trochu?
MAC - Nenamáhejte se, pane Browne. Je dost lidí, kteří mi rádi prokážou poslední čest.13) -
BROWN ■ Och Mackie! / '
MAC ■ Vyúčtování prosím! Dovolte, abych se
zatím najedl. Je to koneckonců naposle-dv.Jí.
BROWN • Dobrou chuť! Ach Macu, jako bys
mě žhavým železem spaloval. MAC ■ Vyúčtování, pane, vyúčtování, prosím.
Žádné sentimentálnosti. BROWN vzdychne a vytáhne z kapsy notes ■ Mám
je u sebe, Macu. Tady je. Za poslední
půlrok.
MAC jízliví - Ach tak, vy jste přišel, abyste si
ještě vyinkasoval peníze. BROWN ■ Ale vždyť dobře víš, že tomu tak
není...
MAC • No prosím, ať na mně neproděláte. Kolik vám dlužím? Ale specifikujte laskavě jednotlivé položky. Život mě naučil nedůvěřovat. Právě vy pro to jistě najdete porozumění.
BROWN • Macu, jestli budeš mluvit takhle, tak to nikdy nedám dohromady. Vzadu se ozve silné bušení.
SMITHŮV HLAS • Tak, tohle drží.
MAC • Vyúčtování, Browne.
BROWN • Nu, když mermomocí chceš: Tak především bychom tady měli částky za dopadení vrahů, které jsi nám umožnil ty nebo tví lidé. Dostal jsi od vlády vyplaceno celkem...
MAC • Za tři případy po čtyřiceti librách, to dělá sto dvacet liber. Čtvrtina pro vás, je třicet liber. Ty vám tedy dlužíme.
BROWN • Ano - ano — ale opravdu nevím, Macu, jestli máme poslední minuty takhle...
MAC • Prosím vás, zanechte laskavě těch žvástů, ano? Třicet liber. A za ten doverský případ osm liber.
BROWN - Jak to? Jenom osm liber? Tam přece...
MAC - Věříte mi nebo nevěříte? Z uzávěrek posledního půl roku máte tedy dostat osmatřicet liber.
BROWN se hlasitě rozpláče • Celý život... jsem dělal...
OBA - Všecko, co jsem ti jen na očích viděl. MAC- Tři roky v Indii — John byl vždy s nimi
a Jim tam byl též — pět let v Londýně, a
tohle je vděk. ^aíteo naznačuje, jak bude
vypadat, až ho pověsí:
Hodina Macheathovi odbila,
už oprátku mu na krk věší.
Falešný přítel vpad mu do týla
akrk teď pozná, oč je zadek těžší. BROWN - Macu, jestli chceš na mě s tímhle...
kdo o mou čest ukládá, o mě ukládá.
Vyběhne vztekle z klece. MAC-Tvou čest...
BROWN-Ano, mou čest. Smithi, začněte! Pusťte sem lidi! Mácovi. Omluv mě, prosím.
SMITH rychle Macheathovi ■ Teď vás ještě odsud můžu dostat, ale za minutu bude pozdě. Máte peníze pohromadě? ■
MAC • Ano, jakmile se hoši vrátí.
SMITH • Nikde j e nevidím. Tak. tedy: Hotovo! Vpouštějí lidi. Peachum, paní Peachumové, Polly, Lucy, děvky, pastor, Matthias a Jakob.
JENNY - Nechtěli nás sem pustit. Ale já jim řekla: Jestli š těma zatracenejma kebu-lema neuhnete, tak vám předvedu, co je Jenny „Hampejznice" zač.
PEACHUM Jsem jeho tchán. Promiňte, prosím, ale kdo z přítomných je pan Mac-heath?
MAC se představí • Macheath.
PEACHUM projde kolem klece a postaví se vpravo od ní. Ostatní ho postupně následují ■ Osud tomu chtěl, pane Macheathi, že jsté. se stal mým zetěm, aniž jsem vás předtím znal. Okolnosti, za kterých mi je popřáno vás poprvé spatřit, jsou velmi smutné. Pane Macheathi, míval jste kdysi bílé glazé rukavičky, hůl, která měla rukojeť ze slonoviny, a na krku jizvu. Vyskyto-
ŠESŤÁKOVÁ OPERA
195
vával jste se v „Sépii". Zůstala vám jizva, která asi ze všech poznávacích znamení měla nejmenší cenu, a vyskytujete se už jen v klecích a zakrátko už ani tam ne...
Polly přejde s pláčem kolem klece a postaví se vpravo,
MAC - Jaké máš pěkné šaty!
Matthias a Jákob projdou kolem klece a postaví se vpravo.
MATTHIAS-Venku je takový nával, že jsme nemohli projit. Utíkali jsme, že jsem měl strach, aby Jakoba z toho neklepla mrtvička. Jestli nám nevěříš...
MAC - Co říkají hoši? Mají dobrá místa?
MATTHIAS • Víte, captn, my jsme si řekli, že pro nás budete mít zaručeně pochopení. Korunovace přece není každý den a lidi musejí za výdělkem, když se nějaký ukazuje. Nechávají vás pozdravovat.
JAKOB • Srdečně.
PANÍ PEACHUMOVÁ přistoupí ke kleci a postaví se vpravo - Pane Macheathi, kdo by si tohle byl pomyslel, když jsme před týdnem v „Sépii" spolu tancovali.
MAC ■ Ano, stepovali.
PANÍ PEACHUMOVÁ Ale osud náš vezdejší bývá leckdy krutý.
BROWN vzadu pastorovi • A po boku tohohle člověka jsem vÁzerbájdžánu za nejprudší palby bojoval.
J ENNY přichází ke kleci ■ My z Drury Lane jsme úplně bez sebe. Nikdo nešel ke korunovaci. Všechny tě chtějí vidět. Postaví se na pravou stranu.
MAC-Mě vidět.
SMITH - No, a můžeme spustit. Šest hodin. Pouští ho z klece.
MAC-Nenechme lidi čekat. Dámy, pánové. Vidíte zanikat zástupce zanikajícího stavu. My, drobní občané-řemeslníci, kteří se s páčidlem poctivě činíme na
poniklovaných pokladničkách drobných obchodníčků, jsme pohlcováni velko-podnikateli, za nimiž stojí banky. Co je paklíč proti akcii? Co je vloupání do banky proti založení banky? Co je vražda člověka proti jeho šikovnému umístění? Spoluobčané, tím se s vámi loučím. Dě-kuju vám, že jste přišli. Někteří z vás mi byli blízcí. Náramně mě překvapuje, že prý mě Jenny udala. Je to jasný důkaz, že se svět nemění. Můj pád je výslednicí několika nešťastných náhod. Dobrá — ať se to tedy stane.
Songové osvetlení, zlatistá zář. Varhany se rozsvítí,. Shora sena tyči snášejí tři lampy a na tabulkách stojí
BALADA,
V NÍŽ MACHEATH PROSÍ, ABY MU VŠICHNI ODPUSTILI
Kdož, lidé, bratří, přežijete nás, nebuďte na nás krutí jak zlá psiska a nesmějte se, až nám zlámou vaz, nesmějte se tak hloupě pod vousiska. A neklňte nám, lidé, že jsme v blátě, nekřičte na nás jako posedli: Nikdo z nás není příliš usedlý — než lehkovážný skutek uděláte, tak na náš konec pomyslete dřív a Boha proste, ať je milostiv.
Déšť opláchne nás, řádně namočí, opere maso dobře živené. Pak hejno krkavců se přižene a vrhne se nám rovnou na oči. Vysoko jsme si troufli, namouduši, teď visíme tu s divnou kuráží, jsme rozklováni žravou pakáží jak kobylince, co se v slunci suší. Střežte se naší stopou jít v náš chlív a Boha proste, ať je milostiv.
i
Vy dívky chodce lákající, obnažujíce prsa stále, vy kluci, na ně číhající, hřích urvat chtíči neurvale, vy psanci, lumpi, otrapové, pasáci, kurvy ztahané, zloději, babky záchodové — odpusťte mi, ó křesťané!
Vy lotři, policejní chrti,
pro něž jsem ztenčené měl jídlo,
jen kůrku, která zuby drtí,
vy jste mi ztěžovali bydlo,
vás bych moh proklít bez oplátky.
To se však dneska nestane,
nebudu hledat další hádky —
odpusťte mi, ó křesťané!
Ať vaše drška se vším všudy se pod kladiva dostane. Odpusťte mi to bez ostudy, odpusťte mi, ó křesťané!
SMITH - Prosím, pane Macheathi.
PANÍ PEACHUMOVÁ • Polly a Lucy, pomozte svému muži v jeho hodince poslední...
MAC- Dámy, ať mezi námi bylo... SMITH jej odvádí • Jde se!
H
Cesta k šibenici
Všichni odcházejí dveřmi vlevo. Dveře jsou v projekčních siénách. Pak všichni zase druhou stranou jeviště vcházejí s lucernami. Když Macheath stane nahoře u šibenice, řekne
PEACHUM • Vážené publikum, co nevidět v oprátce bude Macheathova hlava, neboť veškerý křesťanský svět každému po zásluze dává..
Vy ale uvidíte zde,
že tohleto nám nestačí:
pan Macheath viset nebude,
nýbrž vymysleli jsme konec docela jinačí.
Ať zříte aspoň v operním hávu, jak milost vyrve právu jednu hlavu. Z nepřízně k vám nás nikdo neobviní! Proto se královský jízdní posel zjeví nyní.
třetí Šestákově finále
Na tabulkách je napsáno: „Objeví se jízdní posel"
SBOR - Slyš, kdo jde!
To královský jízdní posel je! Brown přijíždí na koni jako posel.
BROWN-V svůj korunovační den poroučí královna, aby captn Macheath ihned byl osvobozen - Všichni zajásají. Zároveň se captn Macheath dnešním dnem povyšuje do stavu šlechtického. Jásot. Dál se mu tímto poskytuje zámek Marmarel a doživotní renta ve výši deset tisíc liber. A přítomným snoubencům pak rovněž královna posílá své královské blahopřání.
MAC ■ Zachráněn, aachráněn! Ano, je to tak: Když je nouze nej vyšší, bývá pomoc nej-bližší.
POLLY • Zachráněn, můj milý Mackie je zachráněn! Ach, jak jsem šťastná!
PANÍ PEACHUMOVÁ - Tak tedy všechno dobře dopadlo. A takto pokojně by plynul život, kdyby královští jízdní poslové přijeli vždycky.
PEACHUM - A proto stůjte všichni na svých místech a pějte chorál nejbědnějších z bědných, jejichž svízelný život jste tu
ŠESTÁKOVÁ OPERA
197
dnes předváděli, neboť právě jejich konce bývají zlé. A královští poslové přijíždějí jen zřídka, když ten, koho zkopali, zas kopal, zpátky. Bezpráví by se proto nemělo pronásledovat příliš. VŠICHNI postoupí kupředu a zpívají za doprovodu varhan •
Bezpráví příliš nepronásledujte, však brzy samo zmrzne, vždyť je chlad. Na tmu a velkou zimu pamatujte v tom údolí, kde všem je dáno lkát.
DODATEK
ZÁVĚREČNÉ SLOKY ŠESTÁKOVÉHO FILMU
Tak se všecko vobrátilo v dobrej konec nakonec. Když máš v kapse peněz kilo, bejvává to běžná věc.
Komplic, kterej ukrad méně, na komplice huláká. Potom voba sjednoceni žerou chleba chudáka.
Ve tmě žijou jedny lidi, druhej m světlo značí svět. Ty na světle každej vidí a ty ve tmě nevidět.
NOVY DĚLOVÝ SONG
1
Fritz byl SA, Karl k partaji šel a Albert do místa též západ.
Náhle se ale ozvaly rány z děl a jelo se na východ a západ. Pan Schmitt od Rýnu chce Ukrajinu, Krause chce Paříž mít. Když cizí armády nebudou za zády, když počasíčko bude a hodně jídla všude, pak Meier z Berlína si může vše obsadit.
Krausemu se nezdá Severní mys, Schmittovi se znelíbily pouště. Člověk si řekne: Ted zmiz už, teď zmiz! Ale jak dostat se z téhle spouště?
Ach, z Ukrajiny
zpět do Porýní,
ach běda, to je krach!
Protože za dešťů
přešlo jim přes cestu
přemnoho cizích pluků
a bylo plno hluku,
„vůdce" jim cestu neukázal —
je z něho prach.
Schmitt se zpět nevrátil, ten někde zhas, mrtvolný pach se šíří z plání. A leckde se v Německu zas o třetí světové válce žvaní.
Berlín a Kolín •
jsou rovny polím,
Drážďany orkán smet.
Vsak páni z USA
zrak upřou na Rusa,
snad vzniknou z toho ■ zmatky,
snad budou nové jatky
a Krause, zase v uniformě,
obsadí svět.
NOVÁ BALADA
O PŘÍJEMNÉM ŽIVOTĚ
1
Vychvalují nám život volných duchů, / co žijí v knihách jen a s prázdnem v břiše a kterým krysy podrývají chýše. Takovým žvástům nedopřeji sluchu! Zít prostý život nejsem ochoten! Už toho — mezi námi — mám ažaž. Vždyť ptáček od Habeše až po Aš by nesnesl tu stravu ani den. Jsem pro svobodu, ale pro hlad ne. Jen v komfortu si žít je příjemné.
Pan Goering, kat a ztělesněná pýcha, půl Evropy si napřed šlohl věru. Pak soud byl. Pot mu tekl po panděru, napořád tlustším nežli strážců břicha. A na otázku, proč to napáchal, řekl, že pro čest Německa, tak jest. Hle, tolik tuku zplodila ta čest! Od plic se tomu chechtal celý sál. Proč ten byl nacik? Je to problém? Ne! Jen v komfortu si žít je příjemné.
Předlouhý Schacht z vás vytáh peněz zbytek —
i mne svým vysokánským límcem děsí. Když coby bankéř dostal tolik kytek, co bankrotér se přece nepověsí. Ví, že mu oko nikdo nevyrve. Když ptali se ho v jeho zhroucení, proč podílel se na tom řádění, vše svedl na ctižádost jedna dvě.
Proč ten táh s nimi, to je jasné, ne? Jen v komfortu si žít je příjemné.
A-Keitel kdeco spálil v ruské dálce, frajtrovi boty lízal vpředu vzadu, pln hladu získat slávu pro armádu — Jen zeptejte se toho pitíznalce, co ho tak hnalo. Ze prý povinnost! A tolik krve prolil proto jen, ne proto, že byl statkem obdařen! Ten se jen mlčky vezme — a tím dost. Komu se vezme? Kdo do toho tne? Jen v komfortu si žít je příjemné,
DODATEK K BALADĚ,
V NÍŽ MACHEATH PROSÍ;
ABY MU BYLO ODPUŠTĚNO
Těm chlapům, co nemají bydlo
a do bytů se vloupávají,
těm hubám kluzkým jako mýdlo,
co místo breku nadávají,
těm ženám, které kradou z nouze,
nám matkami by mohly být,
víc tvrdosti jim chybí pouze —
těm, prosím vás, lze odpustit.
Jsou hodni pardonu ti malí,
ti velcí zloději už méně,
do války honili nás denně
a v krvi, v ruinách nám stlali
a do vražd štvali nás. Teď strachem
jen schnou a prosí ostošest —
Jim huby zacpěte tím prachem,
co zbyl vám z vašich krásných měst!
A těm, co žvaní o milosti
a o tom, že se podrobí,
ať jejich dršky, jejich kosti
pod kladivy se rozdrobí.
ŠESTÁKOVÁ OPERA
199
NOVÝ ZÁVĚREČNÝ CHORÁL
Bezpráví malé nepronásledujte, však záhy samo zmrzne, vždyť je chlad. Na tmu a velkou zimu pamatujte V tom údolí, kde nám je dáno lkát.
Bandity velké hoňte do úpadu, hned snažte se je všecky zporážet. To oni příčinou jsou tmy a chladu, svět jejich zásluhou je plný běd.
POZNÁMKY K „ŠESTÁKOVÉ OPEŘE
čtení dramat
Není důvodu, abych měnil u Šestákové opery motto Johna Gaye z jeho Žebrácké opery: „Nos hoec novissimus esse nihil". Otištění Šestákové opery bude mít sotva větší význam, než má nápovědní kniha ku hře, která na divadlech zcela zdomácněla. Je tedy určeno spíše odborníkovi než tomu, kdo hledá požitek. Přičemž nutno poznamenat, že proměna co nejvčtšího počtu diváků nebo čtenářů v odborníky je velmi žádoucí. Ostatně se již také uskutečňuje. Šestáková opera se nezabývá měšťáckými představami jen co do obsahu tím, že je zobrazuje, ale i způsobem, jakým je zobrazuje. Je jakýmsi referátem o tom, co si divák v divadle přeje ze života spatřit. Poněvadž zároveň spatří i leccos, co si spatřit nepřeje, poněvadž vidí svá přání nejen splňována, ale také kritizována (necítí se subjektem, nýbrž objektem), je v zásadě schopen přiznat divadlu novou funkci. Poněvadž divadlo samo se však bráni změně své funkce, je dobře, když si divák dramata, která neusilují jen o to, aby se na divadle hrála, nýbrž která navíc chtějí také divadlo změnit, sám přečte:
z nedůvěry k divadlu. Divadlo má dnes absolutní převahu nad dramatickou literaturou. Primát divadelního aparátu je primátem výrobních prostředků. Divadelní aparát se brání přestavbě pro jiné účely: jakmile přijde do styku s dramatem, ihned je změní, takže v něm drama nikterak nezůstane cizím tělesem — leda na místech, kde -tak drama posléze učiní samo. Nutnost hrát novou dramatiku správně — věc důležitější pro divadlo než pro dramatiku — se oslabuje tím, že divadlo může hrát všecko: všecko zdivadelničí. Tento primát má samozřejmě hospodářské příčiny.
Titulky a tabule
Tabule, na něž se promítají titulky scén, jsou primitivním náběhem ke ditetámenl divadla. Toto zliterárnění divadla je třeba co největší měrou dále rozvíjet, jako ostatně zliterárňování všech veřejných záležitostí.
Zliterárňovat znamená „ztvárněné" prokládat „formulovaným". Zliterárňování umožňuje divadlu, aby se napojilo na jiné instituce pro duševní činnost, zůstává však jednostranné, dokud se na něm nepodílejí diváci a pokud jejich prostřednictvím „nahoře" nepronikne. Proti titulkům možno z hlediska školské dramatiky namítnout, že je povinností autora hry, aby vše to, co je třeba říci, vtěsnal do děje, že básnické dílo musí vše vyjádřit ze sebe sama. To odpovídá postoji diváka, který nepřemýšlí o věci, nýbrž věcí. Ale tuto manýru, aby se vše podřídilo jedné ideji, tuto snahu vehnat diváka do dynamiky jedné linie, kde se nemůže rozhlédnout vpravo ani vlevo, dolů ani nahoru, nutno zc stanoviska novější dramatiky odmítnout. Také do dramatiky je třeba zavést poznámku pod čarou a listování, které dovolí srovnávat. Komplexní vidění se musí nacyičovat. Bude přitom důležité, aby se divák nedal proudem uvažování strhnout, nýbrž aby zůstal jeho pánem. Mimoto si tabule na herci vynucují novy
styl a také mu jej umožňují. Tento nový styl je styl epický. Při čteni projekcí na tabulích se dostává divák na pozici pokuřujícího si pozorovatele. Takto si poměrně snadno vynucuje lepší a slušnější hraní, neboť je beznadějné chtít upoutat někoho, kdo si pokuřuje a kdo je tedy dostatečně zaneprázdněn sám sebou. Takové divadlo by se naplnilo náramně rychle odborníky, jako se naplnily odborníky sportovní haly. Je naprosto nemyslitelné, aby se herci pak ještě odvážili lidi tohoto druhu krmit onou nicotnou troškou mimiky, kterou jim dnes v několika málo zkouškách bez jakéhokoliv přemýšlení „nějak" ukuchtí! Nikdo by jim tuto naprosto nezpracovanou surovinu nepřijal. Herec by musel ony děje, které již byly titulky oznámeny a tedy oloupeny o látkovou senzačnost, udělat zajímavými zcela jiným způsobem. Je třeba jen litovat, že titulky a možnost kouřit přece jen asi nepostačí, aby diváka dovedly k plodnějšímu využití divadla.
Hlavní osoby
Charakter Jon a thana Peachuma senesmí převést na obvyklou formulku „lakomec". Neváží si peněz. Jemu, který pochybuje o všem, co by mohlo vzbudit naději, se zdají i peníze zcela nedostatečným obranným prostředkem. Je ne^ sporně padouch, a to padouch ve smyslu staršího divadla. Jeho zločin je dán jeho světovým názorem. Tento světový názor si pro svou odpornosť zasluhuje, aby byl srovnán s činností některého z druhých velkých zločinců, i když vlastně jedná jen „v duchu doby", když považuje bídu za zboží. Prakticky řečeno: Když Peachum odebere v první scéně Filchoyi peníze, nezavře je v žádném případě do pokladny, nýbrž strčí šije prostě do kalhot — ani tyto peníze, ani cokoli jiného ho nemůže zachránit. To, že je prostě nezahodí, svědčí o jeho svědomitosti a potvrzuje, že se nekojí žádnou nadějí. Nedokáže zahodit ani to
nejménší. Nezachoval by se jinak, ani kdyby šlo o milión šilinků. Je pevně přesvědčen, že mu jeho peníze (i kdyby to byly peníze celého světa) jsou stejně málo platné jako jeho hlava (a ani hlavy celého světa by mu nebyly nic platné). To je také důvod, proč nepracuje a proč místo toho pobíhá s kloboukem na hlavě a s rukama v kapsách po obchodě, aby kontroloval, zda se něco neztrácí. Nikdo nepracuje, kdo se opravdu strachuje. Není to od něho malichernost, že bibli připoutá k pultu řetězem, ze strachu, aby mu ji někdo neukradl. Dokud svého zetě nepřivede na šibenici, nevěnuje mu pozornost, poněvadž neexistuje osobni hodnota, která by ho mohla zlákat k jinému postoji vůči muži, který mu odnímá dceru. Ostatní zločiny Mackieho jsou pro něho zajímavé jen potud, pokud mu mohou pomoci Mackieho zničit. Dcera je pro něho totéž co bible: Není ničím jiným než pomocným prostředkem. To působí spíš otřesně než odporně, uváží-li se stupeň zoufalství, při němž ze všech věcí světa už jen ona nepatrná je s to zachránit člověka zanikajícího.
Představitelka Polly Peachumové udělá dobře, když bude studovat předcházející charakteristiku pana Peachuma: je jeho dcerou. Lupiče Macheathe musí herec předvádět jako měšťácký jev. Záliba měšťáka v lupičích pochází z mylné domněnky, že lupič měšťákem není. Tento omyl má svůj původ v omylu jiném, totiž v tom, že měšťák není lupičem. Není tedy mezi nimi rozdíl? Je. Lupič občas není zbabělý. Asociace „pokojný", která je na divadle s měšťákem spojena, se obnovuje odporem obchodníka Macheathe k prolévání krve tam, kde to — pro zdar podniku — není bezpodmínečně nutné. To, že se krveprolévání omezuje na minimum, že se racionalizuje, je obchodní princip: v případě potřeby podává pan Macheath důkazy neobyčejného šermířského umění. Ví, k čemu ho jeho pověst zavazuje: jistá dávka romantiky poslouží této shora uvedené racionalizaci, je-li postaráno
ŠESTÁKOVÁ OPERA
201
o to, aby se ó ní všude povídalo. Přísně dbá, aby všecky odvážné nebo alespoň hrůzu nahánějící skutky jeho podřízených byly připsány jemu a stejně jako vysokoškolský profesor nepřipouští, aby práci podepisovali asistenti. Na ženy působí méně svou krásou, jako spíše tím, že je dobře situován. Anglické původní kresby k „Žebrácké opeře" ukazují asi čtyřicetiletého podsaditého, ale statného muže s mírnou pleší a s hlavou podobnou ředkvi, zjev, jemuž nelze upřít jakousi důstojnost. Působí naprosto usedle, humor je mu zcela cizí a jeho solidnost se projevuje tím, že svou obchodní pozornost zaměřuje mnohem spíše na vykořisťování vlastních zaměstnanců než na olupování lidí cizích. Se strážci veřejného pořádku se snaží vycházet po dobrém, i když mu to způsobuje výdaje. A to nejen pro vlastní bezpečnost — praktický smysl mu říká, že jeho vlastní bezpečnost je úzce spjata s bezpečností této společnosti. Jakákoli akce proti veřejnému pořádku, jakou například policii vyhrožuje Peachum, by u pana Macheathe vzbudila hluboký odpor. Jeho styk s dámičkami v Turn-bridge si podle jeho vlastního soudu jistě zasluhuje výtky, stačí však poukázat na zvláštní ráz podnikání, kterému se věnuje. Ryze obchodního styku využil příležitostně ke svému pobavení — jako člověk svobodný má na to v přiměřené míře právo. Pokud však jde o tuto intimní stránku, tak si cení svých pravidelných a s pedantickou přesností dodržovaných návštěv v určité turnbrid-geské kavárně hlavně proto, že se staly zvykem a že zachovávat a rozhojňovat takové zvyklosti je téměř hlavním cílem jeho života, který je prostě životem měšťáckým. Představitel Macheathe rozhodně nesmí toto vyhledávání veřejného domu zvolit za východisko charakterizace. Jde o jeden z nikoli řídkých, ale přesto nepochopitelných případů měšťácké démonie.
Svou skutečnou pohlavní potřebu ovšem Mac-heath nejraději ukájí tam, kde s tím jsou spojeny
určité příjemnosti domáckého rázu, tedy u žen, které nejsou zcela nemajetné. V manželství vidí jakési zabezpečení svého obchodu. Občasná nepřítomnost v metropoli (kterou si šice zvlášť ne-cení) je při jeho povolání nevyhnutelná a jeho zaměstnanci jsou velmi nespolehliví. Hledě do budoucnosti, nemá dojem, že by měl skončit na šibenici, spíše se domnívá, že si jednou koupí domek u vody a že tam bude v poklidu chytat ryby. Policejní president Brown je zjev velmi moderní. Skrývá v sobě dvě osobnosti; jako soukromník je zcela jiný než jako úředník. Nejde při tom o rozpor, jemuž navzdory žije, nýbrž o rozpor, z kterého žije. A s ním žije z tohoto rozporu celá společnost. Jako soukromník by se nikdy nepro-půjčil k tomu, co jako úředník považuje za svou povinnost. Jako soukromník by nemohl (a nemusel) ublížit ani kuřeti. Jeho náklonnost k Ma-cheathovi je tedy naprosto pravá; obchodní prospěch, který z ní plyne, nemůže tuto náklonnost ovlivnit: život prostě pošpiní všecko...
Pokyny pro herce
Při zprostředkování látky nemá být divák odkázán na vciťování. Divák je naopak s hercem ve styku a herec se přes všechnu cizotu a přes všechen odstup přece jen koneckonců obrací přímo na diváka. Při tom má herec divákovi říci
0 postavě, kterou představuje, víc, než mu role předepisuje. Musí samozřejmě zaujmout postoj, který něco takového usnadňuje. Musí však navíc ještě umět nalézt vztah k jiným dějům, než jaké jsou dány fabulí. Nesmí tedy jen fabuli přisluhovat.
Pollyje například v milostné scéněsMacheathem nejen Macheathovou milenkou, ale i Peachumo-vou dcerou; a navíc je pokaždé nejen dcerou, ale
1 zaměstnankyní svého otce. Její vztah k divákům musí zahrnout její kritiku běžných divákových představ o nevěstách lupičů, dcerách kupců atp.
1) Herci by se měli vystříhat toho, aby z těchto banditů vytvořili rotu smutných individuí s červenými nákrčníky, jak se vyskytují u střelnic a kolotočů, s kterými by žádný slušný člověk neusedl ke stolu. Jsou to samozřejmě usedlí muži, někteří již korpulentní, ale všichni bez výjimky jsou — pokud nevykonávají své povolání — příjemnými společníky. (Strana 162)
2) Herci zde mohou ukázat prospěšnost měšťác-kých ctností a úzkou spojitost mezi bodrostí a darebáctvím. (Strana 162)
3) Je nutno ukázat, jakou brutální energii musí muž vynaložit, aby vytvořil situaci, která by mu umožnila zaujmout postoj důstojný člověka (postoj ženicha). (Strana 162)
4) V okamžiku, kdy dochází k definitivnímu zajištění nevěsty, je třeba vystavit ji na odiv, ukázat její tělesnost. Ve chvíli totiž, kdy nabídka musí skončit, je nutno poptávku ještě jednou uměle vystupňovat. Nevěsta je obecně žádána, ženich vyhraje. Jde tedy o vysloveně divadelní záležitost. Musí se také ukázat, že nevěsta velmi málo jí. Jak často je vidět, jak se nejněžnější bytosti cpou celými kuřaty, celými rybami; nevěsty to nedělají nikdy, (Strana 164)
5) Herci se při předvádění věcí, jakou je například Peachumova živnost, nepotřebují příliš starat o to, aby děj postupoval kupředu jako obvykle. Nesmějí ovšem vytvářet prostředí, nýbrž určitý proces. Představitel jednoho z oněch žebráků se musí snažit předvést, jak se vybírá vhodná a efektní protéza (zkouší jednu, zaseji odloží, zkouší jinou a vrací se pak k první), a to tak, aby si lidé už jen kvůli tomuto výstupu předsevzali, že navštíví divadlo ve chvíli, kdy k němu dochází, znovu. Pak už nestojí nic v cestě, aby divadlo tento výstup předem oznámilo na tabuli v pozadí! (Strana 171)
6) Je absolutně žádoucí, aby divák viděl v slečně Polly Peachumové ctnostné a příjemné děvče. Prokázala-li v druhé scéně svou lásku, prostou jakékoli vypočítavosti, pak ukazuje teď praktické
založeni, bez něhož by její láska byla obyčejnou lehkomyslností. (Strana 175)
7) Tyto dámičky jsou v bezpečném držení svých výrobních prostředků. Právě proto však nesmějí vzbuzovat dojem, že jsou svobodné. Pro ně demokracie nemá onu svobodu, kterou má pro všechny ty, jimž výrobní prostředky možno odejmout. (Strana 177) ■
8) Představitelé Macheathe, kteří při předvádění jeho zápasu na život a na smrt nepociťují žádné zábrany, se zde obvykle zdráhají zpívat tuto třetí sloku: tragickou formulaci pohlavnosti by samozřejmě neodmítli. Avšak pohlavnost v naší době náleží nepochybně do oblasti komiky, neboť pohlavní život je v rozporu se společenským životem, a tento rozpor je komický, poněvadž je historicky, to znamená jiným společenským řádem řešitelný. Herec musí proto takovou baladu přednést komicky. Znázornění pohlavního života na jevišti je velmi důležité, už proto, že se při tom vždycky objeví primitivní materialismus. To, co je na všech společenských nadstavbách umělé a pomíjivé, se stává viditelným. (Strana 179)
9) Tato balada obsahuje stejně jako jiné balady Šesťákové opery několik veršů Francois Villo-na (Strana 180)
10) Tato scéna je vložka pro takové představitelky Polly, které mají dar komiky. (Strana 190)
11) Obíhaje v kruhu, může zde představitel Macheathe ve své kleci zopakovat všecky druhy chůze, které až dosud divákům předvedl. Drzý krok svůdce, bojácný krok štvance, chůzi pyšnou, zasvěcenou atd. Při této krátké pouti může ještě jednou znázornit celé Macheathovo chování během těchto několika dnů. (Strana 193)
12) Herec epického divadla se například na tomto místě nedá svést k tomu, aby příliš vystupňo-valMacheathův strach před smrtí a učiniljej dominujícím eíektem celého dějství, a aby třebas následující vylíčení pravého přátelství potlačil. Opravdové je přátelství asi jen tehdy, když má
ŠESTÁKOVÁ OPERA
203
hranice. Morálni vítězství obou nejopravdověj-ších přátel pana Macheathe je přece sotva zkaleno časově pozdější morální porážkou těchto dvou pánů, když s odevzdáním svých existenčních prostředků na záchranu přítele příliš nespěchají. (Strana 193.)
13) Snad najde herec možnost ukázat tohle: Mac-heath má naprosto správný pocit, že v jeho případě jde o hrozný justiční omyl. A opravdu, kdyby justici padli za oběť bandité častěji, než tomu bývá, přestala by se definitivně těšit vážnosti! (Strana 194)
Jak zpívat songy
Tím, že herec zpívá, mění funkci. Není nic odpornějšího než herec předstírající, že si ani neuvědomuje, že právě opustil půdu střízlivé řeči a že zpívá. Tři roviny: střízlivá řeč, vzletná řeč a zpěv musí vždy zůstat od sebe odděleny; vzletná mluva nikterak není vystupňováním mluvy střízlivé a zpěv vystupňováním mluvy vzletné. Kde se pro přemíru citu nedostává slov, tam se tedy za žádných okolností nedostaví zpěv. Herec musí nejen zpívat, ale musí také zpívajícího předvádět. Nesnaží se ani tak vyjádřit citovou náplň své písně (smí se jiným nabízet jídlo, z kterého jsme sami už jedli?), nýbrž předvádí gesta, která jsou jaksi návyky a obyčeji těla. Bude proto dobře, když herec píseň nenastuduje na slova textu, ale na běžná, profánní rčení, vyslovující věci obdobné, ale mluvou každodenní. Pokud jde o melodii, neřídí sejí slepě; je naopak dobře možné „mluvit proti rytmu hudby", a dosáhnout tím velkého účinku, který pramení z tvrdošíjné, na hudbě a rytmu nezávislé a neúplatné střízlivosti. Splyne-lx s melodií, pak se to musí stát událostí; pro zdůraznění toho může herec svůj vlastní požitek z melodie zřetelně projevit. Je dobře, když je hudebníky při hercově přednesu vidět. Herci rovněž prospěje, když se mu dovolí, aby se pro přednes viditelně připravil
(třebas tím, že si patřičně postaví židli nebo že se zvlášť nalíčí atp.) Zvláště u písně je důležité, aby „předvádějící byl předváděn".
Proč dvoje Macheathovo zatčení a ne jedno?
První vězeňská scéna je z hlediska německé pseu-doklasiky oklikou, z hlediska našeho je příkladem primitivní epické formy. Je oklikou, když postupujeme jako tato ryze dynamická dramatika, která přiznává primát myšlence; když totiž probouzíme v divákovi touhu po stále určitějším cíli (kterým by zde byla hrdinova smrt), když jaksi vytváříme stále větší poptávku po nabídce a když, už proto, abychom divákovi umožnili silnou citovou účast — city se odvažují jen na zcela bezpečný terén, nesnesou žádné zklamání — potřebujeme logickou posloupnost v jedné linii. Epická dramatika, zaměřená materialisticky, málo se zajímající o citové investice svého diváka, nezná vlastně cíl, nýbrž jen konec, a zná jinou posloupnost, v níž může děj probíhat nejen přímočaře, nýbrž i v křivkách, ba dokonce ve skocích. Dynamická, ideově zaměřená a individuem se zabývající dramatika byla na začátku své doby (u alžbětinců) ve všech pro ni rozhodných bodech radikálnější, než tomu bylo dvě stě let později u německé pseudoklasiky, která zaměňuje dynamiku zobrazování s dynamikou toho, co se má zobrazit, a která se již se svým individuem „vypořádala". (Dnešní potomky potomků už nelze zasáhnout: dynamika líčení se zatím proměnila v empiricky získané chytré nakupení spousty efektů, a individuum, které je v naprostém rozkladu, se ještě stále zdokonaluje ze sebe sama, ale už leda v role [zatímco pozdně měšťácký román vypracoval aspoň psychologii, aby — jak věří — mohl individuum analyzovat], jako by se individuum bylo už dávno nerozpadlo). Ale tato velká dramatika byla méně radikální ve vymycování matérie, Kon-
strukce tu neodstraňovala úchylky individua od přímočaré cesty, jak jsou dány „životem" (zasahují sem všade ještě vztahy k vnějškostem, kjiným „nevyskytujícím se" záležitostem, záběr rýče je mnohem hlubší), nýbrž používá těchto úchylek jako motorů dynamiky. Tato iritace se probijí až do oblasti individuálního, v níž je přemožena. Celá údernosť této dramatiky pochází z nakupení překážek. Přání po laciné ideové formuK prostě dosud neurčuje uspořádání matérie. Žije v tom cosi z onoho ba-conovského materialismu, a také individuum samo má ještě maso a kosti a vzpírá se formuli. Všude však, kde se vyskytuje materialismus, vznikají v dramatice epické formy, nejvíce a nejčastěji v komice, která je vždycky zaměřena materialističtěji, „přízemněji". Dnes, kdy je nutno lidskou bytost chápat jako „výslednici všech společenských poměrů", je epická forma jedinou formou, která dokáže postihnout ony procesy, jež slouží dramatice za látku k zevrubnému zobrazení světa. Také člověk tělesný je postižitelný už jedině z procesů, uprostřed kterých stojí a kterými stojí. Nová dramatika musí do své formy metodologicky začlenit „pokus". Musí jí být umožněno použít souvislostí se vším, potřebuje statiku a má napětí, které vládne mezi jejími jednotlivými prvky a které tyto navzájem „nabíjí". (Tato forma je tedy vším jiným spíše než revuálním přiřazováním jednoho k druhému.)
Proč musí jízdní posel opravdu přijet na koni?
Šestáková opera zobrazuje měšťáckou společnost (a nejen „lumpenproletářské elementy"). Tato měšťácká společnost vytvořila měšťácký světový řád, tedy zcela určitý světový názor, bez kterého se jen tak neobejde. Vynoření králova jízdního posla je tam, kde měšťáctvo vidí zobrazen svůj svět, naprosto nevyhnutelné. Když
pan Peachum finančně využívá Špatného svědomí společnosti, nejde o nic jiného. Nechť divadelní praktici přemýšlejí, proč není větší hloupost, než koně jízdního posla pominout, jak to udělali téměř všichni moderništičtí režiséři šestákové opery. Při zobrazování justiční vraždy by se přece musel žurnalista, který nevinu zavražděného odhalí, zaručeně objevit v soudní síni tažen labutí, aby se tím úloze divadla v měšťácké společnosti učinilo zadost. Copak režiséři nevidí, jak je netaktní svést diváky k tomu, aby se smáli sami sobě, a to tím, že způsobí, aby příchod jízdního posla vyvolal veselí? Kdyby se v měšťácké literatuře nevynořoval nějaký takový posel na koni, poklesla by na pouhé zobrazování poměrů. Posel na koni zaručuje opravdu nerušený požitek samo o sobě neudržitelných poměrů a je tedy conditio sine qua non pro literaturu, jejíž conditio sine qua non je, aby vše zůstalo bez následků.
Samozřejmě nutno zahrát třetí finále naprosto vážně a absolutně důstojně.
šestáková opera dnes?
Rozhovor B. Buchta s režisérem milánského Piccolo teátri G. Strehterem z 25. 10. 1955.
Jak vznikla Šestáková opera a kdo byli Brechtovými spolupracovníky?
...Na Brechtovu poznámku, že Strehler bude konečně zase jednou moci se svým divadlem zahrát „Šestákovou operu" filosoficky, když se v poslední době uváděla téměř jako Lessingo-va „Mína z Barnhelmu", odpovídá Strehler, že je u této inscenace na rozpacích. Zná všecky Brechtovy hry a spisy a má dokonalou představu o epickém divadle, ale dosud prý žádného Brechta — s výjimkou představení s hereckým dorostem — na jeviště neuvedl.
ŠESTÁKOVÁ OPERA
205
Strehler, který přišel za Brechtem se sedmadvaceti exaktně formulovanými otázkami týkajícími se inscenace „Šestákové opery", se především ptá po závislosti této hry na předloze (Gay) a po druhu a rozsahu spolupráce E. Hauptmannové a K. Weilla.
Brecht a Hauptmannová říkají, že Divadlo na Schirfbauerdammu, které vedli Fischer a Auf-richt, potřebovalo k 28. 8. 1928 zahajovací hru. Brecht měl právě v práci „Žebráckou operu". Vycházela z překladu, který zhotovila E. Hauptmannová. Další práce s Weillem a Hauptman-novou byla skutečně spoluprací a postupovala rychle. Erich Engel projevil ochotu převzít režii. Inscenoval Brechtovy první hry a Brecht viděl mnoho Englových zkoušek. Zdál se pro takový pokus nejvhodnější. Snad nejobtížnějším úkolem byl výběr herců. Brecht vybral především herce kabaretní a revuálni, jejichž předností byla artistická zainteresovanost a sociální útočnost. V létě navrhl Caspar Neher výpravu. Brecht prohlašuje, že základní myšlenkou „šestákové opery" je rovnice: lupiči jsou měšťáci — jsou měšťáci lupiči?
Proč byl děj posunut do viktoriánské doby?
Strehler se ptá, zda se z tohoto prvního představeni zachovaly nějaké materiály, poněvadž je přesvědčen o prospěšnosti „modelů". Chtěl by těchto materiálů zčásti také použit při své inscenaci. Zajímal by ho například inscenační styl a historické milieu tohoto prvního představení. Ptá se, zda je správná domněnka, že Brecht přeložil „Šestákovou operu" do viktoriánské doby pro její měštáckost, takže londýnské prostředí bylo lepší než například pařížské, berlínské apod. Brecht odpovídá, že mu pro nedostatek času záleželo především na tom, aby se předloha co nejméně změnila. Převedení děje do Paříže nebo jiného města by si bylo vyžádalo
značných změn při kresbě prostředí, ke kterým by bývalo třeba rozsáhlých dalších studii. Ale přes všechna předsevzetí se prý tomu přání nedalo zcela vyhovět, jakmile se při práci ukázalo, že by posunutí děje o sto let do minulosti bylo hře ku prospěchu. O viktoriánské éře se totiž leccos ví, ale přitom je zase dost odlehlá, aby se s odstupem dala kriticky zhodnotit. Diváci snadno poznají, co se jich týká. Z této doby se hra dala snadněji přenést do Berlína než z doby, do které ji (z nutnosti) umístil John Gay.
Jak Šestákovou operu hrát?
Strehler poznamenává, že hudba Weillova z roku 1928 je zakotvena ve své době a že tedy byla zřejmě úmyslně postavena proti době, ve které se odehrává děj. Brecht se domnívá, že to pro divadlo je výhoda. Základní myšlenkou hry je: Žebráci jsou chudáci. Chtějí zahrát velkou operu, ale nemají peníze, a proto si vypomohou svým způsobem. Jak tohle ukázat? Okázalým zábavným představením (které ovšem musí odhalit situaci a poměry doby) a zároveň tím, že předvedeme úsilí, které nevede k zamýšlenému cíli, nýbrž se často dokonce zvrátí v pravý opak. Tak herci-žebráci například nejsou s to vytvořit ovzduší respektábility (pro jejíž znázorňování se viktoriánská doba zvlášť hodí) a místo toho dochází k neustálým nehodám, zvláště při zpěvech. Nedokáží se chovat vznešeně, jak si přejí, a všecko se náhle změní v oplzlosť. Herci-žebráci to nechtějí, ale diváci to mají rádi a tleskají, a proto všecko sklouzává do nižších a nižších poloh a skončí posléze ve stoce. Toho se člověk sice poleká, ale má to úspěch. Úmysl, postavit velkolepou scénu, se nedá uskutečnit. Pro nedostatek prostředků se vše daří jen částečně. (I tento důvod mluví při volbě koloritu pro viktoriánskou dobu.) Slušnost by ty, kteří se dívají na „Šesťákovou operu", v divadle neudržela, a proto se člověk toho přání zřekne.
Jen konec je pak zase nastudován exaktně, aby se zamýšlené úrovně dosáhlo aspoň tam. Ale ani to se nepovede, je z toho jen travestie. A tak hra zůstává jen pokusem ukázat něco velkolepého, pokusem, kterému se nechce dařit. Při tom však vyjde najevo spousta pravd. Brecht uvádí příklad: Nezaměstnaní herci chtějí předvést ženevskou konferenci, mají však o ní chybnou představu a přes obrovskou námahu se jim při nejlepší vůli například nepodaří předvést Mr Dullese jako křesťanského mučedníka, poněvadž jak jejich představa Mr Dullese, tak jejich představa křesťanského mučedníka jsou nesprávné. Všecko, co podnikají, vyvolává smích. Ale tím, že se smějeme, kritizujeme.
Zůstává Šestákové opeře v dnešní kapitalistické společnosti její bývalá údernost?
Strehler se domnívá, že Beggar's Opera byla obsahově i formálně aristokratická, že byla například satirou na Handlovy opery. Brecht tuto její formu i tento její smysl zachoval. V roce 1928 to prý ještě bylo v pořádku. Kapitalistická společnost dosud žila a žil dosud i melodram. Mezitím se přehnala válka, ale problémy leckdy a leckde zůstaly stejné. Dnes však je třeba rozlišovat. .. Pro Itálii a podobné kapitalistické země by hra měla nezmenšenou údernost... Brecht s tím souhlasí. V zemi, jakou je dnešní Itálie, by hra musela působit stejně agresivně jako kdysi v Německu.
Je Šestáková opera hrou epickou?
Strehler se ptá-, zda a nakolik je „Šestáková opera" hrou epickou a jestli je nutno představení inscenovat epicky.
Brecht zdůrazňuje, že tomu tak velkou měrou je a že se epicky inscenovat musí. Nikdy se nesmíme vzdát sociálně kritického postoje. Dosáhneme
toho hlavně hudbou, která stále znovu rozbíjí iluzi, kterou jsme ovšem předtím vytvořili. Dokud jsme totiž jistou atmosféru nevytvořili, nemůžeme ji rozbít...
Jaký byl politický a estetický účin Šestákové opery v roce 1928?
Strehler lituje, že tolik představení „Šestákové opery" hru zbavilo ostří. Ne, že by se podařilo odstranit všechnu sociální kritiku, ale zůstala z toho pokaždé jen pěkná revoluce na jevišti, která se přes rampu nedostala. Asi tak, jako si člověk může v zoologické zahradě prohlédnout bez nebezpečí divoké lvyj před jejichž útoky nás chrání železné mříže. Většina režiséru ustoupí publiku, které si nepřeje zaplatit dva tisíce lir s výhledem, že někdo za to po něm hodí blátem. Ale tak, jak se „Šestáková opera" většinou hraje, totiž jako hezká pařížská opera, se každému zdá „pěkná".
Brecht vysvětluje, že „Šestáková opera" při prvním představení v Německu 1928 měla silný politický a estetický účin. K jejím úspěchům například patřilo:
1. že mladý proletariát najednou přišel na divadelní představení; mnozí z nich poprvé, někteří potom ještě několikrát,
2. že velkoburžoazie byla přinucena vysmát se sama sobě. Tito příslušníci buržoazie nemohli potom již nikdy zaujmout postoj, kterému se už jednou vysmáli.
Může Šestáková opera dosáhnout stejného účinu i dnes a jak?
Také teď ještě může „Šestáková opera" v kapitalistických zemích tuto úlohu splnit, jestli se podaří spojit zábavu s kritickým ostřím a jesdi se nespokojíme jen krotkým zesměšňováním. Dnes je důležité: Tady se žebrákům dostává výstroje. Každý žebrák je monstrem žebráka.
ŠESTÁKOVÁ OPERA
207
Divák se má lekat spoluviny na jejich bídě a strastech.
Strehler se ptá, zda Brecht může navrhnout prostředky, které by „Šesťákové opeře" zajistily v roce 1955 stejný umělecký účin a stejné kritické i ostří jako v roce 1928.
Brecht odpovídá, že by masky zločinců zostřil a že by jim propůjčil zlomyslnější výraz. Romantické písně by se sice měly zpívat co nejkrásněji, ale to, co je nepravého a falešného na tomto „pokusu o romantický ostrov, na kterém je ještě všecko v pořádku", by bylo nutno zvlášť zdůraznit.
Byly kostýmy předválečné Šesťákové opery viktoriánské?
Strehler opakuje, jak jsou podklady pro jevištní obraz důležité. Ještě důležitější by však pro milánské představení byly návrhy kostýmů, poněvadž se domnívá, že se již nedá použít kostýmů z roku 1928, které podle jeho názoru zcela vycházely z viktoriánské doby. Brecht napřed konstatuje, že kostýmy z roku 1928 vůbec viktoriánské nebyly, že byly prostě sestaveny z toho, co půjčovna měla. Rýmů Beggar's Opery by se nevzdal a tím ani džezové interpretovaného viktoriánství berlínského představení. Tairov kdysi při moskevském provedení kostýmy zcela zmodernizoval a dosáhl tím pro Moskvu exotické dráždivosti pařížské módy. Brecht potvrzuje Strehlerovu představu: Opona se zvedne, je vidět bordel, ale bordel naprosto měšťácký. V tomto bordelu jsou nevěstky, ale nejsou to nevěstky démonické, nýbrž naprosto měšťácké. Všechno úsili směřuje k legalizaci.
Je Šesťákové opera satirou na melodram?
Strehler se ptá, nakolik je „Šestáková opera" estetickou satirou na melodram, a Brecht od-
povídá, že potud, pokud melodram, který například v Německu nikdy nehrál takovou úlohu jako v Itálii, vůbec ještě žije. Musí se stále znovu vycházet ze základního pojetí hry, že se prostě chudé divadlo činí, seč je.
Je možno Šestákovou operu aktualizovat a jak?
Strehler se ptá, co Brecht soudí o eventuálním zaktualizování hry.
Strehlerova otázka vychází z toho, že by prý například nebylo možno „Šestákovou operu" hrát v Neapoli s Weillovou hudbou. V Miláně zase by se daly vést paralely k době Umberta I. Milán je v tomhle trochu podobný Londýnu a lidový tón hudby by se přijímal jako v Berlině. Buržoazie je stejná. Ale rozpaky vyvolává ve Strehlerovi to, že by bylo nutno jména poitalštit a že by pak scházel nutný odstup pro kritiku. „A v zájmu pravdy je přece třeba ukázat zuby." Brecht uvažuje o tom, zda by se „Šestáková opera" nemohla snad odehrávat v italské čtvrti New Yorku, tak kolem roku 1900. Pak by i hudba souhlasila. Nezabýval se prý ještě touto otázkou, ale zatím se mu zdá tato transportace možná. Newyorští Italové si ze své vlasti přivezli všecko s sebou, i své city, ale všecko se zkomercializovalo. Je tu bordel, ale domácký bordel, kam se chodí, poněvadž se tam člověk cítí jako doma „u mámy". Strehler se chopí této myšlenky a ptá se, zda by se pak neměl připsat prolog. I s tím Brecht souhlasí, je-li třeba vysvětlivek. Musí se totiž poznat, že ona banda newyorských žebráků je bandou italskou, že je všecko jako v Miláně, ale přitom daleko od Milána. Mohou již stát první mrakodrapy, ale banda musí být chudobná. Chce jen něco předvést, co jí připomíná „domov".
Strehler má pro prolog nápad. Bylo by možno ukázat film o Milánu, který vyvolává vzpomínky
a chuť se tam aspoň hrou vrátit. A pale se zvedne opona a hra začne.
Dají se Brechtovy hry hrát jinak než epicky?
Jinou potíží podle Strehlera bude nechuť italských herců k improvizaci. „Člověk vyšle někoho, aby si vybral kostým, a dočká se toho, že se herec vrátí s padesáti kostýmy." Dalším problémem pro něho je „epický styl znázorňování". Stehler mluví o tom, že italskému herci nesedí hraní odosobněné, tedy hraní ä la: „Hrajú toho, kdo tuto postavu chce hrát." Ptá se, zda je vůbec možné hrát Brechtovy hry — například „Matku", která podle Strehlera je prototypem epického divadla — jinak než epicky a zda se Brechtovy hry dají vůbec jinde hrát, když neexistují herci a režiséři s patřičnou průpravou. „Co například vzejde z toho, když se to zahraje špatně?" Brecht: „Zahrát se to dá, ale je z toho pak prostě normální divadlo a tři čtvrtiny amusementu jsou pryč".
Jak si možno osvojit epický způsob hraní?
Strehler prosí o radu, co počít s herci, kteří epické divadlo neznají. Chce vědět, zdaje možné zahrát některou Brechtovu hru, když jek dispozici jen jeden herec, který zná epické divadlo, a ptá se po didaktických metodách, které vedou k osvojení epického způsobu hraní. Brecht uklidňuje Strehlera tím, že se i v jeho divadle hraje epicky jen zčásti. Nejspíše se to ještě daří u komedií, poněvadž se tam stejně zcizuje. Epického způsobu znázorňování se tam dosáhne snadněji, a proto by se mělo navrhnout, aby se hry vůbec inscenovaly se zaměřením na komedii. Brecht doporučuje použít jím vyzkoušené pomocné metody. Nechť si herci vsunou do textu
tzv. „můstky", kterými se jejich řeč změní v řeč třetí osoby, ve zprávu; nechť tedy doplní každou větu nějakým „řekl". Nejhorši je, že se bez použití dialektiky „epičnosti nedosáhne". Strehler zastává mínění, že se dnes už bez zcizo-vání nedá zahrát ani Shakespeare, ani antická tragédie, má-li být představení prospěšné a zábavné.
Brecht navrhuje znovu zahrát i tragické scény komicky. Nejepičtěji vždycky dopadnou zkoušky, při nichž se opakuje jen text. Bylo by třeba je zařadit aspoň ke konci inscenace, ale měly by se konat v pravidelných intervalech i předtím. „Čím více se představení bude takové mluvené zkoušce podobat, tím bude epičtější". Strehler se ptá, zda výklad, který svým žákům o epickém hraní podal, je správný. Uvedl jako příklad práci režiséra, který scénu rozehraje, hercům něco předvede tím, že to jen naznačí, maje stále v zásobě vysvětlivky, které vůbec nemusí vyslovit.
Brecht přisvědčí a soudí, že je možno i herce uvést do situace režiséra, když se zavedou mluvené zkoušky s minimem gestiky, takže se to, co má být, neustále jen naznačuje. Strehler má obavy, aby jeho inscenace „Šesťákové opery" nebyla něčím polovičatým. Jedině z vědomí odpovědnosti prý neuvedl „Kuráž", poněvadž nemá epickou herečku pro Matku. Také „Šestákovou operu" prý již několik let plánuje. Ale musel ji stále zase odkládat, poněvadž se mu nedostává vhodných herců,.,
Překladatelova poznámka
v originále se v řadě songů citují nebo parafrázují verše nebo části veršů z německého překladu Francois Villona. Překladatel se pokusil o obdobu a použil k tomu populárního překladu Otokara Fischera.
L. K.
Šestáková opera
209
1.
Masný král Pierponi Mauler dostává dopis od svých přátel v New Yorku.
Chicago, jatky
MAULER Ste dopis • „Je jasné, milý Pierponte, že masný trh je poslední dobou značně přesycen. Celní přehrady na jihu rovněž vzdorují všem našim útokům. Z toho plyne, milý Pierponte, že je záhodno dát ruce pryč od obchodu s masem." Tento pokyn dostávám dnes od svých milých přátel z New Yorku. Tady přichází můj společník. Schová dopis.
CRIDLE • Proč zamračen tak, milý Pierponte?
MAULER •Vzpomeň si, Cridle, jak jsme před nedávnem — my šli jsme jatkami, byl pozdní večer — před novým strojem na porážce stáli. Vzpomeň si, Cridle, na onoho vola, jak plavý, velký, k nebi tupě hledě, ten úder přijal: jak bych to byl já! Náš obchod, Cridle, ach, je krvavý.
CRIDLE • Zas tvoje stará slabost, Pierponte? K nevíře téměř, ty, takový gigant, král jatek, před nímž řezníci se třesou, se pro plavého vola hořem rozplýváš! Nikomu, kromě mne, to nevyzraď.
MAULER • Ó drahý Cridle!
Já nikdy neměl vkročit na jatky! Co s tím jsem začal, Cridle, tedy sedm let, vyhýbal jsem se tomu, nesnesu to déle: Zanechám toho krvavého obchodu, dnes,
ještě dnes. Chop se ho ty, svůj podíl dám ti levně. Ba, tobě nejraděj, neb tak jak ty s obchodem žádný jiný nesrostl.
CRIDLE - Jak levně?
MAULER • O tom mezi kamarády jak ty a já je rychlá dohoda. Za deset miliónů!
CRIDLE • To není drahé — nebýt Lennoxe, jenž každou konzervu nám urvat chce, jenž trh nám bourá snižováním cen a zničí nás, když sám nebude zničen. Nepřijímám tvou nabídku, dokud on
nepad — a jenom ty ho můžeš porazit. Pocvič si mozek, lstí tak bohatý.
MAULER • Ne, Cridle, lkaní toho vola už neumlkne v této hrudi. Rychle musí ten Lennox padnout, neboť já zamýšlím být už dobrým člověkem, ne řezníkem. Pojď, Cridle, povím ti, co činit, aby Lennox rychle padl. Pak ale musíš převzít ode mne tento obchod— jenž mě trýzní.
CRIDLE • Když Lennox padne. Oba odejdou.
2.
Zhroucení velkých masných továren.
Před Lennoxovým závodem
DĚLNÍCI- Je nás sedmdesát tisíc dělníků
Lennoxových závodů. Už ani den nemůžeme žít při tak nízkých mzdách. Včera je zase prudce snížili a dnes už tam opět visí vyhláška: Kdo s naší mzdou tu není spokojen, ten může odejít.
Odejděme tedy jednoduše všichni a vyserme se na mzdu, která je den co den nižší.
Ticho.
Dávno už se nám ta práce oškliví, továrna je nám peklem a jenom všechny ty hrůzy mrazivého Chicaga
213
mohly nás tady udržet. Ale teď
si za dvanáct hodin práce nevyděláme
ani na suchý chleba
a na nejlacinější kalhoty.
To už můžeme rovnou odejít
a zdechnout hned.
Ticho.
Zač nás tamti mají? Myslí si,
že budem tu stát jak voli,
na vše připraveni? Dělat jim
hlupáka? Raději zdechnout! V tu ránu
odejděme.
Ticho.
Je už přece šest hodin, ne?
Proč neotvíráte, vydřiduši? Stojí
tu vaši voli, otevřte, vy řezníci!
Tlučou na mata.
Možná, že na nás zapomněli?
Chechtot.
Otevřít! Chcem dovnitř,
do těch vašich špinavých špeluněk
a zkurvených kuchyní, abychom
mohovitým jedlíkům vařili
ty jejich patlaniny.
Ticho.
Přinejmenším žádáme
starou mzdu, taky už příliš nízkou,
přinejmenším deset hodin práce a přinejmenším...
MUŽ jde kolem • Na co čekáte? Copak nevíte, že Lennox své fabriky zavřel? Přes jeviště bělí kameloti.
KAMELOTI - Masný král Lennox musil zavřít své továrny! Sedmdesát tisíc dělníků bez chleba, bez přístřeší! M. L. Lennox obětí rozhořčeného konkurenčního boje se známým masným králem a Kdumilem Pierpontem Maulerem.
DĚLNÍCI-Běda! Samo peklo nám zavírá brány! Jsme ztraceni. Krvavý Mauler drží
našeho vykořisťovatele za chřtán a my se dusíme!
P. Mauler.
Ulice
KAMELOTI - Chicagská tribuna, polední vydáni! Masný král a lidumil Pierpont Mauler se zúčastni otevření Maulerových nemocnic, největších a nejdražších hospi-tálů na světě!
Kolem jde P. Mauler s dvěma muži. CHODEC k jinému chodci ■ To je Mauler. Kdo
jsou ti dva, co jdou s ním? DRUHÝ CHODEC-To jsou detektivové.
Střeží ho, aby nebyl utlučen.
Černí Slamici opouštějí misijní dům, aby bídu na jatkách vyvážili útěchou. Johančina první cesta do hlubin.
Před domem Černých Slamáků
JOHANKA v lele úderného oddílu Černých Slamáku • V temné době krvavých zmatků, nařízených nepořádků, plánovité zvůle, odlidštěného lidství, kdy v našich městech už nepřestávají nepokoje,
jsme do takovéhoto světa, rovnajícího se jatkám,
přivoláni zvěstí o hrozících násilnostech.
Aby surová síla neprozíravého lidu
neroztloukla vlastní náčiní
a nerozdupala vlastní koš na chléb,
chceme opět zavést
Boha.
Je už málo známý, téměř vykřičený, nepřipouští se už;
na místa skutečného života: ale je jedinou záchranou nejnižších! Proto jsme se rozhodli rozvířit pro něho bubny, aby se uchytil v barácích bídy a aby jeho hlas zazněl na jatkách. K Černým Slamákům. A tato naše akce je jistě poslední svého druhu. Poslední pokus tedy
■ pozvednout v rozpadajícím se světě ještě jednou Boha, a to zásluhou nejnižších. Za bubnování pochodují dále.
Od rána do večera pracovali Černí Slamáci na jatkách, ale když nastal večer, rovnal se výsledek jejich práce nule.
Před Lennoxovými závody
D E L N í K • Na masném trhu prý zase rozhýbali nějaký velký podfuk. Než s tím budou hotovi, musíme prostě čekat a utáhnout si řemen.
JINÝ DĚLNÍK ■ V účtárnách se svítí. Počítají tam zisk.
Přicházejí příslušníci Černých Slamáků. Postaví tabulku s nápisem „Přenocování 20 cis", „s kávou 30 cts".
ČERNÍ SLAMÁCI zpívají ■ Pozor, dej pozor! My slyšíme, muži, tvůj křik, jak o pomoc voláš, když toneš,
. .7    slyšíme, ženo, tvůj vzlyk.
Zastavte dopravu, stop autům všem! Odvahu, tonoucí lidé! Už jdeme, už
jdem! Hynoucí člověče, ty,
pohlédni na nás, než utoneš v moři nuzoty! Jídlo ti přinášíme a neustále víme, že stojíš za vraty.
Neříkej: Marně. Teď půjde to jinak. Bezpráví bude konec. Známe lék: když všichni půjdou s námi v jednom šiku a zanechají jiných myšlenek. My vyjedeme s tanky a s děly, s letadly do naší pře, křižníky vplují na moře, aby ti, bratře, talíř polévky vydobyly. Neboť vy nádeníci jste rovni velmoci. Proto ještě dnes všici vám musí pomoci! Pochodem vchod! Vyřídit! Hnát se útokem!
Odvahu, tonoucí lidé! Už jdeme, už jdem!
Ještě za zpěvu rozdělují Černí Slamáci svůj traktátek „Bitevní výzva", lžíce, talíře a polévku. Dělníci říkají „děkuji" a naslouchají nyní Johančině řeči. JOHANKA - Jsme vojáci. Vojáci Páně. Kvůli našim kloboukům se nám také říká černí Slamáci. Pochodujeme s bubny a prapory všude tam, kde vládne nepokoj a kde hrozí násilnosti, abychom připomněli lidem Pánaboha, na kterého všichni zapomněli, a abychom k němu opět obrátili jejich, duše. Říkáme si vojáci, protože jsme armáda a musíme na pochodu bojovat se zločinem a bídou, s oněmi mocnostmi, které nás chtějí stáhnout dolů. Začíná sama rozdělovat polévku. Tak a teď si snězte teplou polévku a pak se bude všechno zas jevit docela jinak, ale pomyslete laskavě trošku i na toho, kdo vám tu polévku dává. A když tak budete přemýšlet, uvidíte, že v tom je vlastně celé řešení: chtít se dostat nahoru, a ne dolů. Nahoře se postavit do fronty na dobré místo, a ne dole. Chtít být první nahoře, a ne dole. Však teď vidíte, jaké je spolehnutí na pozemské štěstí. Zhola žádné. Neštěstí při-
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
215
chází jako déšť. Nikdo jej nedělá, a přece přichází. Ano, odkud pochází všechno vaše neštěstí? JEDEN Z JEDLÍKŮ • Od firmy Lennox a
Spol:
JOHANKA • Pan Lennox má teď možná víc starostí než vy. Copak ztratíte vy? Ale co ztratí on, to jde do miliónů!
JEDEN DĚLNÍK - Jen několik mastných ok plave v té polívčičce, ale obsahuje hodně zdravé vody a teplem se na ní taky nešetřilo.
JINÝ DĚLNÍK • Držte hubu, hodovníci! Naslouchejte slovům nebes! Jinak vám polívčičku vezmou.
JOHANKA • Klid! Milí přátelé, proč myslíte, že jste chudí?
DĚLNÍK • No povídej.
JOHANKA • Povím vám to: ne proto, že nejste obdařeni pozemskými statky — to každý být nemůže —, nýbrž proto, že nemáte smysl pro vyšší věci. Proto jste chudí. Ty nižší požitky, po nichž bažíte, totiž ta troška jídla a hezký byt a kino, to jsou jen docela hrubé smyslové požitky, slovo Páně je však mnohem jemnější a niternější a rafinovanější požitek, vy si možná nedovedete představit nic sladšího nežli šlehačku, ale slovo Páně je přece jen ještě sladší, aj, jak sladké jeslovo Páně! Je jako mléko a strdí a žije se s ním jako v paláci z ofíru a alabastru. Vy malověrní, ptáci pod nebesy nemají pracovní knížky a lilie na poli nemají práci, a přece je Bůh živí, protože velebí jeho slávu. Všichni se chcete dostat nahoru, ale kam nahoru a jak se tam chcete dostat?! A právě proto jsme tu my, Černí Slamáci, a docela prakticky se vás ptáme: co musí člověk mít, aby se vůbec dostal nahoru?
DĚLNÍK • Stojatý límeček.
JOHANKA • Ne, žádný stojatý límec. Na zemi člověk možná stojatý límec potřebuje, aby se dostal dál, ale před Bohem toho člověk musí mít na sobě ještě mnohem víc, docela jinou nádheru, ale vy nemáte kolem krku ani kaučukový límec, a to proto, že jste prostě celé své lidské nitro dokonale zanedbali. Jak se však chcete dostat nahoru nebo tam, čemu ve své nerozum-nosti říkáte „nahoře"? Hrubým násilím! Jako by násilí zplodilo kdy co jiného nežli rozvrat. Myslíte si, žé sé budete stavět na zadní nohy a na zemi bude ráj. Ale já vám pravím: tak nevzniká ráj, tak vzniká chaos.
Přiběhne dělník. DĚLNÍK • Právě se uvolnilo jedno místo! Budou peníze! Tam naproti, tanťjV páté fabrice! Zvenku to vypadá jak hajzl. Rychle!
Tři dělníci vstanou od plných talířů a běží pryě.
JOHANKA - Haló, vy tam, kam to utíkáte?
Když vám člověk vypráví o Pánubohu!
To nechcete slyšet! Co?! DÍVKA OD ČERNÝCH SLAMÁKŮ •
Polévka je sněžena. DĚLNÍK ■ Polívečka je sněžena,
byla bez omastku a bylo ji málo, ale
lepší než nic.
Všichni se odvrátí a vstanou. JOHANKA - Ano, ale zůstaňte klidně sedět,
to vůbec.nevadí, veliká nebeská polívka
se totiž nikdy nesní. DĚLNÍK • Kdy konečně
zas otevřete sklepy plné švábů,
vy řezníci lidi?
Utvoří se skupinky. MUŽ - Jak teď zaplatím za svůj domek, ten hezký, vlhký,
v němž nás bydlí dvanáct? Sedmnáct
splátek jsem zaplatil a poslední nám teď
propadne. Vyhodí nás na ulici a nikdy už . neuvidíme tu udusanou půdu s nažloutlou
trávou
a nikdy už nebudem dýchat
ten zamořený vzduch, jemuž jsme uvykli. DRUHÝ MUŽ v kroužku ■ Tady stojíme s rukama jak lopaty
a s šíjemi jak valník a chceme prodávat
ty ruce a ty šíje,
ale nikdo o ně nemá zájem. DĚLNÍCI • A naše nástroje, obrovská hromada
bucharu a jeřábů,
vše uzavřeno za zdmi! JOHANKA ■ Copak, copak? Teď jdou prostě
pryč! Najedli jste se, ano? Tak ať vám
slouží a děkuju. Pročpak jste až do teďka
poslouchali? DĚLNÍK • Kvůli polívce. JOHANKA • Pokračujeme. Zpívejte! PŘÍSLUŠNÍCI ČERNÝCH SLAMÁKŮ
zpívají •
Teď vzhůru do boje,
vstříc nejryčnějším potyčkám!
Zpívejte víc a jen dál! Noc ještě je!
Jitro se blíží, jde naděje!
Záhy už Ježíš Kristus přijde k vám. HLAS ZEZADU • U Maulera je ještě práce!
Dělníci až na několik žen odejdou. JOHANKA zamračeně • Zpakujte si hudební nástroje. Viděli jste, jak
se rozutekli, když došla polévka!:
Ti se nepozvednou výš
než k okraji talíře. Ti nevěří
už ničemu, co nemají
přímo v ruce — věří-li vůbec ruce.
Žijíce v nejistotě z minuty na minutu,
nemohou se už pozvednout
z prachu země. Tihle
čelí už jenom hladu. Žádná píseň
se jich už netkne, nepronikne k nim do takové hloubky už ani slovo. Ke kolemstojícfm:
My černí Slamáci si připadáme, jako
bychom svými lžícemi měli nasytit celý
hladovějící světadíl.
Dělníci se vracejí. Z dálky křik. DĚLNÍCI v popředí - Co je toza křik? Od jatek
sem jde obrovský proud lidí! * HLAS vzadu ■ I Mauler a Cridle zavírají!
Maulerovy závody propouštějí! PROUD VRACEJÍCÍCH SE
DĚLNÍKŮ•:
Běžíce za prací potkali jsme v půli cesty
celý proud zoufalců,
kteří ztratili práci
a ptali se nás, nevime-li o nějaké. DĚLNÍK vpředu ■ Běda! I odtamtud sem proudí lidé!
Nepřehledné masy! I Mauler
už zavřel. Kam s námi ? ČERNÍ SLAMÁCI k Johance ■ Pojď teď. Jsme
promrzli a mokří a musíme něco pojíst. JOHANKA • Napřed bych ale ráda věděla,
kdo to vše zavinil. ČERNÍ SLAMÁCI ■
Zadrž! Nevměšuj se do toho! Jistě
ti toho napovídají ažaž. Jejich mysl
je plna nízkosti, lenoši jsou to!
Žraví á vyhýbající se práci a od přirozenosti
prosti jakéhokoli vyššího hnutí! JOHANKA-Ne, chci to vědět. K dělníkům:
Povězte mi: proč tady pobíháte a nemáte práci?
DĚLNÍCI ■ Krvavý Mauler tvrdě zápolí s lakomým Lennoxem — a proto hladovíme.
JOHANKA ■ Kde bydli Mauler?
DĚLNÍCI • Tam, kde se handluje s dobytkem, ve velké budově jménem dobytčí burza.
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
217
JOHANKA - Tam nyní půjdu, neboť
to musím vědět. MARTA od Černých Slamáků •
Nevměšuj se do toho! Kdo se mnoho ptá,
dostává mnoho odpovědi. JOHANKA • Chci vidět toho Máulera, jenž na svědomí
má tolik bídy. ČERNI SLAMÄCI •
Pak vidíme tvůj další osud černě, Johanko.
Nevměšuj se do pozemských svárů!
Sváni propadne, kdo do něho se vmísí!
Jeho čistota rychle zmizl.- Před chladem,
jenž ovládá vše, záhy zmizí ta troška
jeho tepla. Dobro opustí toho, kdo se vyhýbá
krbu, jenž chrání.
Stupen za stupněm
usilujíc dostat se dolů za odpovědí, jíž se
nikdy nedočkáš, v samé špíně zmizíš! Neboť jen špína se cpe do úst těm, kdož se neopatrně ptají. JOHANKA • Chci to vědět. Černi Slamáci odcházejí.
Pierpont Maúler pociťuje závan jiného světa.
Před dobytčí burzou
Dole čekají Johanka a Marta,, nahoře spolu hovoří majitelé masných továren Lennox a Graham. Lennox je bledý jako stěna. Vzadu hluk burzy. -
GRAHAM ■ Tebe ten divýMauler krutě zasáh, ó dobrý Lennoxi! Jak zastavit ten vzestup toho netvora? Vždyť zbožím je mu i příroda, ba i sám vzduch!
Co máme v břiše, on nám prodá znovu. Za zbořeniska bere činži, prodává i shnilé maso. Házej po něm kamením, on jistě promění jev peníze. Je bezuzdná ta chtivost po penězích v něm,
vrozená zvrhlost zkrátka, a ten chtíč nemůže v sobě nijak potlačit. Však věz: je v nitru měkký, mamon se mu hnusí,
když vidí bídu, hned má špatné spaní. Jdi za ním, zajíkavým hlasem řekni: Maulere, pohleď na mne, stáhni ruku,-kterou mě rdousíš, mysli na své stáří! Buď jist, že lekne se. Snad zapláče...
JOHANKA k Martě ■ Marto, ty jediná jsi se mnou šla až sem. Všichni ostatní mě opustili s varováním na rtech, jak šla bych na kraj světa — divné
varováni! Díky, Marto.
MARTA r I já tě varovala, Johanko.
JOHANKA • Šlas ale se mnou.
MARTA • Co když ho nepoznáš, Johanko?
JOHANKA • Však už ho poznám! Nahoře vychází Cridle.
CRIDLE • Teď konec s podbízením, Lennoxi. Jsi na dně, já zavírám a čekám, až trh se vzpruži. Nechám drhnout dvory, namazat nože, postavit tam některé
ž těch nových jatečních mašin, s nimiž lze ušetřit pěknou částku na dělnických mzdách.
Toť nový systém. Chytře vymyšleno! Běžícím pásem z drátěného pletiva je prase vyvezeno vzhůru, na porážku. V nejvyššim patře téměř dobrovolně se vrhá na nůž. Dobré? Prase samo se poráží a zpracovává v salám. To prase padá z patra do patra,
svou kůži svléká, ta se vydělává, potom i štětin zbavuje se, z nichž jsou záhy kartáče, a pak i kosti shazujíc, jež se melou, vlastní váhou se řítí dolů do konzervy. Dobré? GRAHAM ■ Dobré. Jen: kams tou konzervou?
Proklaté časy! Trh zpustošený, zaplavený zbožím! Obchod, dřív kvetoucí, teď leží ladem. Rvouce se o trh dávno přesycený, jste zkazili si ceny, sebe podbízejíce: Tak buvol v boji o trávu tu trávu sám si
zdupá.
V houfci továrníků přichází Mauler se svým makléřem Sliftem, za ním dva detektivové.
TOVÁRNÍCI • Záleží na tom, kdo teď vydrží!
MAULER ■ Rozdrcen Lennox. K Lennoxovi: Uznej, že jsi na dně, A nyní vyzývám tě, Cridle, abys ty jatky převzal, jak to stojí v smlouvě: až Lennox padne.
CRIDLE • Tak, Lennox padl. Ale skončily i dobré časy na trhu, a proto z deseti miliónů za akcie musíš slevit!
MAULER - Jak? Cena přece
je ve smlouvě! Hleď, Lennoxi, zda tohle je smlouva a zdali v ní stojí cena!
CRIDLE • Tak. Smlouva uzavřená v dobrých časech!
A špatné časy stojí v smlouvě též?
Co mám si nyni počít s jatkami,
když o konzervy není žádný zájem?
Teď vím už, proč jsi nemoh vidět vola,
jak umírá: protože na odbyt
už nejde jeho maso! MAULER ■ Ne, mé srdce
se bouří při řvaní těch dobytčat! GRAHAM • Veliký Maulere, ó poznávám teď
velikost skutků tvých. I srdce tvoje
je prozíravé! LENNOX -Maulere, chtěl jsem s tebou ještě jednou...
GRAHAM- Najeho srdce apeluj, vždy na srdce! Toť přecitlivá jáma na odpadky! Udeří Maulera do prsou.
MAULER-Au!
GRAHAM • Vidíš! On srdce má!
MAULER-Tak, Freddy, a teď s Cridlem vyjednám, že nesmí jedinou konzervu vzít od tebe, když mě tu tlučeš.
GRAHAM • To nejde, Pierpy! To mísíš s obchodním soukromé.
CRIDLE - Jak chceš, Pierpy. Rád ti vyhovím.
GRAHAM ■ Mám dva tisíce lidí, Maulere!
CRIDLE-Pošli je do biografu! Ale naše smlouva neplatí, Pierpy. Počítá v zápisníčku. Když jsme uzavírali smlouvu o tom, že vystoupíš, měly podíly, z nichž oba máme třetinu, kurs tři sta devadesát. Dals mi je za tři sta dvacet; to bylo laciné. Dnes je to drahé, protože trh je ucpán a kurs je sto. Když tě budu chtít vyplatit, musím podíly hodit na trh. Když to udělám, klesnou na sedmdesát,- a z čeho tě pak mám vyplatit? Pak udělám krach.
MAULER^Když říkáš mi to, Cridle, musím přece ihned vytáhnout z tebe svoje peníze, dříve než budeš na dně! Jsem, Cridle, celý vyděšen, až jsem se zpotil. Šestidenni lhůtu ti mohu dát. Ech, co to říkám? Pět dnů, . když je to takové.
LENNOX • Maulere, pohlédni na mne.
MAULER ■ Lennoxi, řekni ty, jestli ve smlouvě něco stojí o zlých časech.
LENNOX • Ne.
Lennox odejde.
MAULER hledí za ním • Jak by ho něco trápilo a já
to nepoznal! V tom ruchu jednání (kéž jsem ho zbaven!). Beštiálni obchod! Jak hnusí se mi, Cridle!
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
219
J
Cridle odejde. Johanka zatím kývla na jednoho
Z detektivů a něco mu fekla. DETEKTIV • Pane Maulere, jsou tady nějací
lidé a chtěli by s vámi mluvit. MAULER - Otrhaná chátra, že? A závistivý vzhled
a násimičtí, že mám pravdu? Nelze se mnou mluvit.
DETEKTIV - Je to několik členů organizace Černých Slamáků*
MAULER • Co je to za organizaci?
DETEKTIV - Je to organizace široce rozvětvená a početná a těší se úctě u lidí nižšího stavu. Říkají jim vojáci Páně.
MAULER • O tom jsem už slyšel. Věru zvláštní jméno: vojáci Páně... ale co chtějí ode mne?
DETEKTIV-Říkají, že s vámi potřebují mluvit.
Burza zatím hlučí ddl: soli 43, prasata 55, skot 59 aid.
MAULER - Tak dobrá, řekni, že je přijmu. Ale že sami nesmějí nic říkat, jenom
odpovídat, nač já se budu ptát. A žádné breky anebo písně, zvlášť ne dojímavé. A řekni, že je pro ně nejlepší, když budu z nich mít dojem, že jsou to lidé dobří, bezúhonní a že nechtějí po mně nic, co nemám. A ještě: neřekni, že Mauler jsem já. Detektiv přejde na druhou stranu k Johance.
DETEKTIV - Je ochoten vás přijmout, ale nic nemáte se ptát, jen odpovídat, když on se zeptá. Johanka přistoupí k Maulerovi.
JOHANKA • Mauler jste vy!
M A U L E R • Já ne. Ukáže na Slifta. Mauler je on.
JOHANKA ukáže na Maulera ■ Mauler jste vy.
MAULER • Ne, on.
JOHANKA • Ne, vy jste Mauler.
SVATA JOHANKA Z JATEK
MAUL E R • Jak to, že znáš mě? JOHANKA • Nejkrvavější obličej máš ze všech. Slift se zasmeje. MAULER • Ty smeješ se?
Graham zatím odbití,. MAULER k Johance - Kolikpak peněz máte na den?
JOHANKA ■ Dvacet centů, ale se šatstvem a jídlem.
MAULER • Chatrné šaty, vodnatá polévka, že ano, Slifte? Ba, šaty jsou asi chatrné, polévka bez omastku!
JOHANKA • Proč propouštíš své dělníky, Maulere?
MAULER k Sliftovi- Že bez výdělku pracují je hodno pozoru, co říkáš? Dosud neslyšel jsem,
že by se bylo kdy stalo a někdo pracoval za nic a nelitoval toho. Nevidím také
v jejím zraku pražádný strach před bídou pod oblouky mostů. K Johance:
Vy, černí Slamáci, jste divní lidé. Neptám se, co obzvláštního na mně chcete. Vím, hloupá chátra* říká mi krvavý Mauler; že prý Leňnoxe jsem o vše připravil, že Cridla snad, jenž, mezi námi, není příliš dobrý, jsem přived do bryndy. Vám mohu říci: to jsou věci obchodní a pro vás nezajímavé. O něčem jiném bych však rád slyšel váš názor. Toho hrozného kšeftu chci se co nejdřív vzdát: už nadobro. Tuhle totiž, to by vás mohlo zajímat, viděl jsem, jak zmírá vůl, a tak mnou
otřáslo to, že chci se všeho vzdát, i svůj podíl na továrně — dvanáct miliónů — jsem
prodal. Dal jsem to
'1
za deset. Není
to správné a ve vašem smyslu? SLIFT- Viděl, jak zmírá vůl, i rozhodl, že místo vola, jenž je chůd, bohatý Cridle bude poražen. Není to správné? Továrníci se smějí. MAULER • Smějte se. Mne se to nedotýká. Uvidím vás ještě plakat. JOHANKA • Pane Maulere, proč jste dal zavřít jatky? Musím to vědět. MAULER • Není to nejzazší krok, že odtáhl jsem ruce od toho obchodu, jen protože je krvavý?
Řekni, že je to správné, že se ti to líbí. Neříkej nic, já vím už, připouštím, že tak někteří padli do neštěstí, že nemají už práci, vím. Žel, nebylo vyhnutí. Ostatně špatní lidé, surová chátra, raděj tam nechoďte, však řekni: že odtáhl jsem ruce od obchodu, je přece správné?
J OHANKA ■ Nevím, zda ptáš se vážně.
MAULER ■ To proto, že můj zatracený hlas je zvyklý přetvářce, a proto vím též: nemáš mě ráda. Mlč. K ostatním:
Je mi, jak dotýkal by se mne závan jiných světů.
Odnímá všem všechny peníze a dává je Johance. Peníze sem, vy řezníci, sem s nimi, rychle! Bere jim je z kapes a dávaje Johance, Pro chudé lidi, děvče, ber, jen ber! Věz však, že žádných závazků si nejsem vědom
a že mám dobré spaní. Proč tu pomáhám?
Snad proto jen, že se mi líbí tvoje tvář, tak nevědoucí, ač už je ti dvacet let.
MARTA Johance ■ Nevěřím, že: to mysli vážně.
Nezlob se, Johanko, i já teď půjdu
a myslím, že i ty bys měla
zanechat toho všeho !J
Marta odejde. JOHANKA • Pane Maulere, to je přece, jako
byste dal slonovi malinu. Nemůžete jim
pomoci opravdově? MAULER • Říkejte všude, že vaši činnost schvaluji.
Kéž takových by bylo víc. To však
s těmi chudými, to nesmíte tak brát.
Jsou špatní, zlí. Ne, lidé nedojlmají mě,
nevinní nejsou, sami řezničí. Leč
nechrne toho. JOHANKA • Pane Maulere, na jatkách se říká,
že bídou jste vinen vy. MAULER ■ S voly mám soucit, člověk je však špatný.
Ti lidé pro tvůj záměr nedozráli. Dřív nežli svět se může změnit, musí být změněn člověk. Okamžik.
Říká tiše Sliftovi:
Ještě jí stranou dej nějaké peníze! Pro chudé, řekni, ať to může vzít bez uzardění, ale zjisti, co si koupí. Ztroskotá-]! to — přál bych si to, věru —, na jatky vezmi ji a ukaž jí tam
ty její chudáky, jak špatní jsou a zvířečtí,
zrádní a zbabělí a že tím jsou vinni samů Snad pomůže to. Johance:
Zde, SuUivan Slift, můj makléř, něco
ukáže ti. Sliftovi:
Neb věz: je pro mne téměř k nesnesení existence
takových dívek, které maji jen svůj černý klobouk
221
a dvacet centů a jsou nebojácné.
Mauler odejde. S LIF T A Johance • Nechtěl bych vědět, co chceš vědět ty.
Chceš-Ii to ale, tak přijď zítra sem. JOHANKA hledí za Maulerem •
To není špatný člověk, to je první,
jenž vyplašen byl našimi bubny z houštin hanebnosti
a naši výzvu uslyšel. S LIFT odcházeje • Radim ti, s těmi na jatkách si
nic nezačínej, je to podlá sebranka, úplní
vyvrhelové, JOHANKA • Chci je vidět.
4.
Makléř Sullivan Sliji předvádí Johance Dárkově špatnost chudých: Johančina druhá cesta do hlubin.
U jatek
SLIFT - Johanko, nyní ukážu ti, jak špatní jsou ti, s nimiž soucítíš, a že to není na místě.
Jdou podél tovární zdi, na níž stojí „Mauler & Cridle, továrny na masné výrobky". Jméno Mauler je křížem bíle přeškrtnuto. Z branky vystoupí dva muži. Slift a Johanka naslouchají jejich rozhovoru. PARŤÁK mladíkovi • Před čtyřmi dny spadl u nás muž jménem Luckerniddle do kotle na vypouštění sádla. Nemohli jsme stroje dost rychle zastavit a tak se dostal do výroby špeku. Hrozné neštěstí! Tohle je jeho kabát a tohle jeho čepice, vezmi to a ať to zmizí, zabiraji v šatně zbytečně jeden věšák a dělá to špatný dojem. Uděláš dobře, když to spálíš, a nejraději hned.
Svěřuji ti tô, protože tě znám jako spolehlivého člověka: vyhodili by mě z práce, kdyby se ty věci někde našly. Jak zas otevřou fabriku, můžeš samozřejmě dostat místo po Luckemiddlovi.
MLADÍK • Můžete se na mne spolehnout, pane Smithi, Parták opít zmizí v brance.
MLADÍK • Skoda toho chlapíka, co teď musí putovat do širého světa jakožto špek, ale vlastně škoda i jeho kabátu, je ještězacho-valý. Strýček Špek má teďka na sobě konzervu a kabát už nepotřebuje, kdežto mně by se výborně hodil. Nasrat, vezmu si ho. Obleíe si ho a zabalí si vlastní kabát a čepici do novinového papíru.
JOHANKA zavrávorá • Mně je zle.
SLIFT • To je svět, jaký je. ^urazif mladíka. Odkudpak máte tenhle kabát a tuhle čepici? Ty přece patřily Luckemiddlovi, co měl tu nehodu.
MLADÍK • Prosím vás, pane, nikomu o tom neříkejte. Hned to sundám. Jsem na mizině. Minulý rok mě zlákalo těch dvacet centů navíc, co dostávají v těch sklepech, kde se dělá umělé hnojivo, a tak jsem tam pracoval u mlýnku na kosti. Dostal jsem tuberu a zdlouhavý zánět spojivek. S mou pracovní schopností je to pořád horší. Od února jsem našel práci jen dvakrát.
SLIFT • Nech si to na sobě. A přijď dnes v poledne do kantýny číslo sedm. Můžeš tam dostat oběd a dolar — jestli řekneš paní Luckerniddlové, odkud máš čepici a kabát.
MLADÍK ■ Ale není to surové, pane? SLIFT - Ano. Když to nemáš zapotřebí! MLADÍK-Můžete se na mne spolehnout, pane.
Johanka a Slift jdou dál. PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ sedí před tovární branou a běduje ■
K Vy tam vevnitř, co děláte s mým mužem?
-.1 Před čtyřmi dny odešel do práce, řekl mi:
ji Polévku mi dej do trouby! A do dneška
■ se nevrátil! Co jste s ním provedli,
íR« vy řezníci! čtyři dny už stojím tady
§K v chladu, i v noci, a čekám, ale nikdo
|K mi nic neřekne a můj muž nevychází ze
i vrat! i, Ale říkám vám, budu tu stát, dokud ho
i ^ nespatřím
<r< a běda, běda, jestli jste mu něco udělali!
; j Přistoupí k ní Slift.
< SLIFT ■ Váš muž odcestoval, paní Luckernid-j i dlová.
TANÍ LUCKERNIDDLOVÁ-Teď prý zas 11 odcestoval!
i_i SLIFT-Něco vám povím, pani Luckernid-í| dlová. On odcestoval a pro továrnu je
velmi nepříjemné, když tady tak posedáváte a vedete hloupé řeči. Proto se na vás j obracíme s nabídkou, k čemuž podle zá-
'í kona vůbec nejsme nuceni. Když přesta-
' nete pátrat po svém muži, tak můžete po
tři týdny chodit do naší kantýny zadarmo na oběd.
\      PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ • Chcivědět, co je s mým mužem. SLIFT • Říkáme vám, že odjel do Friska, .     PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ-Tendo Friska neodjel, ale něco se vám s ním sta-. lo a vy to chcete utajit.
SLIFT • Když jste toho názoru, paní Lucker-niddlová, nemůžete od továrny přijmout jídlo, nýbrž musíte továrnu žalovat. Ale důkladně si to rozmyslete. Zítra se mnou v kantýně můžete mluvit. Slift se vrátí k Johance. PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ • Musím zas mít svého muže. Nikoho kromě něho nemám. Kdo mě uživí? JOHANKA • Ne, ta nikdy nepřijde.
Dvacet obědů je jistě mnoho pro hladového,
aleje něco, co mu znamená víc. Johanka a Slift jdou dále. Přijdou před tovární kantýnu a vidí dva muže, jak se oknem dívají dovnitř.
GLOOMB • Tam sedí ten pohůnek, co zavinil, že jsem strčil ruku do řezačky na plech. Tamhleten, co tak žere. Musíme se postarat, aby se to prase cpalo na náš účet dnes naposledy. Dej mi raděj svůj klacek, ten můj se asi hnedka zlomí.
SLIFT k Johance • Zůstaň tady. Promluvím sním, A kdyby sem přisel, řekni, že hledáš práci. Jde za Gloombem. Než se k něčemu dáte strhnout, jak to tak vypadá, rád bych vám něco výhodného navrhl.
GLOOMB ■ Nemám čas, pane.
SLIFT • Škoda, plynuly by vám z toho výhody.
GLOOMB • Dělejte rychle. To prase nám nesmí ujít. Musí dnes dostat co proto za ten nelidský systém, kterému dělá pohůnka.
SLIFT ■ Měl bych návrh, jak byste si mohl polepšit. Jsem v továrně inspektorem. Je velmi nepříjemné, že místo u vašeho stroje zůstalo prázdné. Většině lidí se ta práce zdá příliš nebezpečná — právě proto, že jste kvůli svým prstům nadělal tolik povyku. Samozřejmě by bylo výborné, kdybychom na to místo zas někoho našli. Kdybyste nám například někoho přivedl, byli bychom ihned ochotni vás znovu zaměstnat, ba dát vám dokonce lehčí a lépe placenou práci riež doposud. Třeba právě místo dílovedoucího. Zdá se mi, že jste bystrý člověk. A ten tam vevnitř se náhodou v poslední době stal neoblíbeným. Rozumíte. Musil byste se samozřejmě taky starat o to, aby práce šla pěkně od ruky a především, jak řečeno, byste musil někoho najít pro práci na té řezačce, kde bezpečnostní opatřeni ovšem trošku
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
223
kulhá, to připouštím. Tamhle je například děvče, které hledá práci.
GLOOMB • Na to, co říkáte, je spoleh?
S LIFT - Jistě.
GLOOMB • Tamhleta? Vypadá neduživě. To místo není pro toho, kdo se rychle unaví. K druhému mu£i: Rozmyslel jsem si to, uděláme to zítra večer. Noc je pro takové žertíky příhodnější. Dobré jitro. Jde k Johance. Hledáte zaměstnání?
JOHANKA-Ano.
GLOOMB • Zrak máte dobrý?
JOHANKA - Ne. Minulý rok jsem pracovala u mlýnku na kosti ve výrobě' umělých hnojiv. Dostala jsem tam souchotě a vleklý zánět spojivek. Od února jsem bez práce. Je to dobré místo?
GLOOMB ■ Dobré. Je to práce i pro slabší lidi jako vy.
JOHANKA • A opravdu by nebylo žádné jiné místo? Slyšela jsem, že práce na tom stroji je pro lidi, co se rychle unaví, nebezpečná. Ruce se jim roztřesou a sáhnou pak do nožů.
GLOOMB • To všecko je lež. Budete se divit, jak je ta práce příjemná. Chytnete se za hlavu a budete se ptát, jak jen můžou lidi o té mašině vyprávět takové voloviny. Sliji se zasměje a táhne Johanku pryč.
JOHANKA - Teď se skoro bojím jít dál. Co ještě všecko uvidím! Vstoupl do kantýny a vidi, jak paní Luckerniddlová mluví s číšníkem.
PANI LUCKERNIDDLOVÁ/poäííž • Dvacet obědů... to bych pak mohla... to
bych pak šla a měla bych... Sedne si ke stolu.
ČÍŠNÍK-Když nejíte, musíte opustit místnost.
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ • Čekám na někoho, kdo chtěl přijít dnes nebo zítra. Co je drieš k obědu?
SVATÁ JOHANKA^Z JATEK
ČÍŠNÍK - Hrách. -JOHANKA • Tam sedl.
Já myslila,, že odolá, a přece
jsem měla strach, že zítra přijde — a přiběhla rychleji než my
a už je zde a už tu na nás čeká. SLIFT - Jdi a přines ji sama jídlo, snad se
vzchopí.
Johanka jde pro jídlo a donese je paní Luckerniddlová.
JOHANKA • Vy už tu jste dneska?
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ-Už dva dny jsem neměla nic v ústech.
JOHANKA • Nevěděla jste přece, že už sem přijdeme dneska?
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ - Nevěděla.
JOHANKA • Slyšela jsem cestou sem, že se vašemu muži stalo něco, na čem nese vinu továrna. ■
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ Ach tak,
zase jste si svou nabídku rozmysleli? Těch
dvacet obědů tedy dostat nemůžu? JOHANKA - Ale slyšela jsem přece, že prý jste
si se svým mužem dobře rozuměla? Lidé
mi říkali, že kromě něho nemáte nikoho. PANÍ   LUCKERNIDDLOVÁ-Ano, už
dva dny jsem neměla nic v ústech. JOHANKA • Nechcete počkat do zítřka?Když
uděláte nad svým mužem kříž, už po něm
ani pes neštěkne.
Pani Luckerniddlová mlčí. JOHANKA-Neber to.
Paní Luckerniddlová jí vyrve jídlo z rukou
a začne hltavě jíst. PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ-Odjel^do
Friska.
JOHANKA ■ A sklepy a sklady jsou nacpané masem, neprodejným a už se kazícím, protože pro ně není zákazník. Zadem vejde dělník s kabátem a čepicí.
DĚLNÍK • Dobréjitro, tak tady tedamůžujíst?
'kurt weill
autor hudby k Sesťdkové opeře
šestáková opera Jevištní skica Caspara Nehera k Baladě o příjemném životě (Theater am Schijf-bauerdamm, Berlín 1928)
Šestáková opera
Rosa Vahttiová jako pani Peachumová a Harald Paulsen jako Adačkie ( TheaUr am Schijfbauerdamm, Berlín 1928)
ŠESTÁKOVÁ OPERA Ukázka z inscenace Giorgia Strehlera (Piccoh teatro, Milán 1956)
BERTOLT BRECHT
v roce 1928
SLIFT - Klidně si přisedněte tamhle k té pani. Muž si sedne.
SLIFT za ním ■ Máte hezkou čepici. Dělník ji schová. Odkudpakji.máte?
DĚLNÍK • Koupil jsem si ji.
S LIF T - Kdepak jste si ji koupil ?
DĚLNÍK ■ Nekoupil jsem ji v obchodě.
SLIFT • Tak odkudpakji tedy máte?
DĚLNÍK - Mám ji po člověkovi, který spadl do kotle na vypouštění sádla. Paní Luckemiddlové se udělá špatně. Vstane a jde ke dveřím.
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ na odchodu k číšníkovi ■ Nechte ten talíř na stole. Vrátím se. Budu sem chodit každé poledne. Jen se zeptejte tam toho pána. Odejde.
SLIFT ■ Tři týdny sem bude chodit a žrát a ani nevzhlédne. Jako zvíře. Vidělas, Johanko, že její špatnost je bezmezná? JOHANKA - Jak ty však ovládáš
tu její špatnost! Jak ji využíváte! Nevidíš, že na její špatnost prší ? Byla by přece jistě ráda zachovala věrnostsvémumužijakjinéženy a poptávala se po něm, po svém živiteli, ještě aspoň nějakou dobu, jak se to sluší, i Ale odměna, obnášející dvacet obědů, byla příliš vysoká. A byl by ten mladík, na kterého se každý ničema může spolehnout, ukázal ženě mrtvého ten kabát — kdyby to bylo záleželo jen na něm? Ale zdálo se mu, že odměna je příliš vysoká,
A proč měl ten jednoruký muž varovat právě mne, když cena tak malé ohleduplnosti nebyla pro něho
tak vysoká? Měl snad prodávat hněv, jenž je spravedlivý, ale příliš drahý? Je-li jejich špatnost nezměrná, jejich chudoba
je nezměrná rovněž. Neukázals mi
špatnost chudých, nýbrž
chudobu chudých.
Ukázali jste mi, že v chudých dobra není.
Já ukážu vám jejich utrpení.:
O zchátralosti mluvit předčasné je!
Vyvracejí to jejich bědné obličeje!
Johanka představuje dobytčí burze chudáky.
Dobytčí burza
TOVÁRNÍCI • Prodáváme konzervy! Překupníci, kupte konzervy! čerstvé šťavnaté maso v konzervách! Maulerův a Cridlův špek! Grahamovy volské ledvinky, měkké jak máslo!
Hodnotné domácí sádlo z Kentucky! PŘEKUPNÍCI • I bylo ticho nad vodami
a bankrot mezi: překupníky. TOVÁRNÍCI • Diky mohutnému rozvoji techniky,
píli inženýrů a prozíravosti podnikatelů podařilo se
o třetinu snížit cenu , Maulerova a Cridíova špeku, Grahamových volských ledvinek,
měkkých jak máslo, hodnotného domácího sádla z Kentucky! Překupníci, kupte konzervy! Chopte se příležitosti! PŘEKUPNÍCI ■ I bylo ticho nad vrcholky hor
a v hotelích zahalily kuchyně své témě
a krámy se s hrůzou odvracely
a zesinal meziobchod!
My překupníci zvracíme, vidíme-li
225
jedinou masnou konzervu. Žaludek této 'země
se přežral masem z konzerv a vzpírá se.
S LIFT • Přátelé z New Yorku ti nenapsali nic?
MAULER - Jen teorie. Kdyby bylo po jejich, tak celý masný kartel byl by v bryndě po řadu týdnů, až by sotva dýchal, a já bych na krku měl všecko maso! Nesmysl!
S LIFT • Smál bych se, kdyby ti tam
v New Yorku teď vskutku srazili cla a otevřeli nám tak jih a nastalo by cosi jako konjunktura a my bychom při tom nebyli!
MAULER • I kdyby! Měl bys ty tu drzost z takové bídy vyříznout kus masa, když na každý náš krok tu číhají teď jako rysi? Já bych tu drzost neměl.
PŘEKUPNICI ■ Tu stojíme my překupníci s horami konzerv, se sklepy plnými zmražených volů a chceme ty voly prodávat v konzervách a nikdo nemá zájem! A naši zákazníci, kuchyně a krámy, mají mraženého masa až po stropy a řvou: Kdejsou kupující, kdejsou jedlici ? My neberem už!
TOVÁRNÍCI - Tu stojíme my továrníci s jatkami a konzervárnami, stáje jsou plné volů, ve dne v noci naplno
běží stroje, maso jde do láku, plní se kádě, vřou kotle, aby se stáda, bučící, žeroucí stáda, změnila v konzervy, v konzervy, jež nikdo
nechce. Jsme ztraceni!
DOBYTKÁŘI • A co my dobytkáři?
Kdo od nás koupí? V našich stájích stojí volové, v chlévech vepři, žerou drahou kukuřici
a ve vlacích jsou přiváženi sem a žerou
při jízdě a čekajíce na nádražích žerou a žerou
v ohradách, které zas žerou nájemné. MAULER - A teď je nože odmítají zabít.
Smrt dobytka si nyní nevšímá
a zavírá svůj' krám. TOVÁRNÍCI řvou na Maulera, který čte noviny ■
Maulere* zrádče, do hnízda si kálíš!
Myslíš, že nevíme, kdo tady potají
prodává dobytek a ceny tlačí do bezedná!
Nabízíš maso řadu dnů! MAULER ■ Vy drzí řezníci,jen brečte do klína svých matek,
že štvaná němá tvář už nebučí!
A doma řekněte, že jeden z vás
bučení volů nemohl už slyšet:
vašemu bučení dal přednost před oním!
Chci peníze a klidné svědomí! MAKLÉŘ řve v pozadí od vchodu do burzy ■
Kursy cenných papírů prudce klesly!
Akcie se prodávají ve velkém. Cridle dříve Mauler
strhává kursy celého masného kartelu
s sebou do hlubin.
Mezi masnými továrníky vzniká vřava. Dotírají na Cridla, který tam stojí bledý jak sténá. TOVÁRNÍCI • Co znamená to, Cridle? Zočí do očí!
Zde nyní rozprodáváš akcie? MAKLÉŘI • Za sto patnáct! TOVÁRNÍCI •        Máš v hlavě naděláno?
Nejenom sebe takhle odděláváš!
Posero! Vrahu! CRIDLE ukazuje na Maulera •
Na toho obraťte se! GRAHAM se staví před Cridla ■
Cridle zde neloví, zde loví jiný,
pro něhož máme být jen rybičky!
Jsou lidé, co teď kartel chtějí spolknout!
A tuží se! Jen promluv, Maulere! TOVÁRNÍCI k Maulerovi ■
Říká se, Maulere, že taháš prachy
z Cridla, jenž kolísá, a Cridle mlčky jen ukazuje na tebe.
MAULER ■ Tenhleten Cridle se mi sám přiznal, že na něho, není spolehnutí. Kdo z vás by mě ještě bral jako obchodníka vážně, kdybych mu ponechal své peníze — i pouhou hodinu ještě? A nic si tak nepřeji jako to, abyste právě vy mě brali vážně.
CRIDLE ke kolemstojícím ■ Před necelými čtyřmi týdnyjsem s Maulerem uzavřel smlouvu. Chtěl mi za deset miliónů dolarů prodat své podíly, které tvořily třetinu všech podílů. Teprve dnes se dovídám, že od tohoto dne začal lacino prodávat spoustu dobytka a ceny, které už beztoho klesaly, tak zkazil ještě víc. Mohl požadovat své peníze, kdykoli se mu zlíbilo. Chtěl jsem mu to zaplatit tak, že bych dostal na trh část jeho akcií, které přece stály vysoko, a na druhou část bych si vzal úvěr. Vtom došlo k poklesu kursů. Maulerovy podíly mají dnes cenu nikoli deset miliónů, nýbrž tři, celé závody místo třicet miliónů deset. To je přesně tolik, kolik Maulerovi dlužím a kolik po mně nyní chce ze dne na den.
TOVÁRNÍCI • Uděláš-li to, zaženeš-li do úzkých
Cridla, s nímž nejsme sešvagřeni, věz, že týká se to také nás. Celý ten obchod zpustošíš ty, jenž sám jsi vinen tím, že konzervy jsou laciné jak písek, poté co Lennoxe jsi ubil jejich láci!
MAULER • Proč tolik dobytka jste poráželi, blázniví řezníci? Chci svoje peníze. Jděte si třeba po žebrotě: musím mít svoje peníze! Mám jiné plány.
DOBYTKÁŘI ■ Pad Lennox! Cridle kolísá! A Mauler ho zcela vyždímá!
MALÍ SPEKULANTI - Ach, nás malých spekulantů, nevzpomene
nikdo. Kdo s výkřikem vidí pád giganta, nevidí, kam padne, koho zabije. Maulere, naše peníze!
TOVÁRNÍCI • Osmdesát tisíc konzerv za padesát, ale rychle!
PŘEKUPNÍCI - Anijedinou!
Ticho. Je slyíet bubnování Černých Slamáků a hlas Johančin.
HLAS JOHANCIN ■ Pierpont Mauler! Kde je Mauler?
MAULER - Co je to za bubny? Kdo volá mé jméno? Zde, kde je vidět jen samé nahé zkrvavené dršky! Vystoupí Černí Slamáci. Zpl"aJl smu bojovou píseň.
ČERNÍ SLAMÁCI zpívají • Pozor, dej pozor! My slyšíme odtamtud křik! Muž o pomoc volá, muž tone. A slyšíme ženský vzlyk. Zastavte dopravu, stop u silnic! Kolem vás tonou lidé a vy nic, vy nic! Jste raněni slepotou? Vždyť svého bratra přece máte před
sebou! Od jídla vstát byste měli, copak jste zapomněli, že mnozí venku jsou? Slyším vás: Nikdy to nepůjde jinak, proti bezpráví není znám lék. Říkáme vám však: Nutnojít s námi v šiku a zanechat jiných myšlenek. Vyjedou vojska s tanky a děly, s letadly do naší pře, křižníky vplují na moře, aby vám talíř polévky vydobyly, chudí. Ještě dnes všichni proto nám musí pomoci. Spláčeme nad dobrotou, ta se nerovná velmoci! Pochodem vchod! Vyřídit SKútoku vpřed!
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
227
Kolem nás tonou lidé, nikdo sem nepohléd.
Burzovní bitva mezitím pokračovala. Ale do popředí se Síří chechtot podněcovaný voláním.
TOVÁRNÍCI • Osmdesát tisíc konzerv za poloviční cenu, ale rychle!
PŘEKUPNÍCI-Anijedinou!
TOVÁRNÍCI • Tak je s námi amen, Mau-lere.
JOHANKA • Kde je Mauler? MAULER - Ted neodcházej, Slifte! Graham, Meyers budou stát přede mnou. Nechtěl bych tu být spatřen. DOBYTKÁŘI ■ V Chicagu neprodáš už ani vola,
stát Illinois zajde v tento den,
vzestupem cen jste štvali nás, abychom chovali voly,
teď s voly stojíme tu
a nikdo je nekupuje.
Pse Maulere, tys zavinil ten bankrot. MAULER • Dost o obchodu. Grahame, můj klobouk. Musím pryč.
Dám sto dolarů za klobouk. CRIDLE • Buď zatracen.
Cridle odejde.
JOHANKA za Maulerem - Jen tady zůstaňte, pane Maulere, a poslechněte si, co vám chci říci. Mohou to slyšet všichni. Klid. — Není vám asi zcela po chuti, že my Černí Slamáci jsme se teď objevili tady v těch vašich temných skrýších, kde provádíte své obchody! Slyšela jsem už, co tady děláte, jak těmi svými machinacemi a rafinovanými pletichami maso pořád víc zdražujete. Ale jesdi jste si mysleli, že to zůstane utajeno, tak to jste tedy na omylu, nyní i v den Posledního soudu, neboť pak se vše ukáže a budete tam potom stát, až vás náš Pán a Spasitel nechá nastoupit do řady a zeptá se, pohlížeje
na vás svýma velkýma očima: Kde jsou moji volové? Co jste s nimi provedli? Jestlipak jšté je za dostupné ceny zpřístupnili obyvatelstvu? Nebo kam se vůbec poděli? A když tam pak budete v rozpacích stát a hledat výmluvy jako v těch svých novinách, které také vždycky netisknou pravdu, pak budou za vámi volové bučet ve všech těch stodolách, kde jste je ukryli, aby jejich cena stoupala až do závratná, a svým bučením vás před Hospodinem usvědčí! Smích. DOBYTKÁŘI - Nám dbbytkářům to vůbec není k smíchu! Jsme v létě i v zimě závislí na počasí a máme k pámbíčkovi značně bliž.
JOHANKA • A nyní příklad. Dejme tomu, že někdo staví proti nerozumné vodě hráz a prací svých rukou mu pomáhá tisíc lidí a on pak za to dostane milión. Ale první nával vody tu hráz ihned prolomí a všichni, kdo na hrázi pracují, a ještě mnozí jiní se utopí — jak nazveme toho, kdo staví takovouto hráz? Můžete říci, že je to obchodník nebo —. podle toho, jak se to vezme — třeba i lump, ale my vám pravíme, že to je hlupák. A vy všichni, kteří zdražujete chleba a děláte lidem ze života peklo, takže se z nich stávají ďábli, vy všichni jste hloupí. Ubozí a mizerní hlupáci jste a zhola nic jiného!
PŘEKUPNÍCI s křikem-Tím nesmyslným předřazováním a špinavou ziskuchtivostí se sami zahubíte! Hlupáci!
TOVÁRNÍCI odpovídají - Jste sami hlupáci! Co zmůžete proti krizím? Nezvratně nad námi stojí zákony hospodářského života, které
neznáme. V strašlivých cyklech se opakují přírodní katastrofy!
DOBYTKÁŘI ■ Ze rdousíte nás - za to nemůžete? Je to jen špatnost    cílevědomá špatnost!
JOHANKA ■ A pročpak myslíte, žejc na světě špatnost? Jak by tomu mohlo být jinak! Samozřejmě, když musí každý kvůli kousku šunky na chleba praštit svého bližního i klackem po hlavě, aby mu dal to, co potřebuje k ukojeni svých životních potřeb, a když bratr zápolí o to nejnezbyt-nější s bratrem, jak v prsou člověka nemá uhasnout smysl pro vyšší věci?! Chápejte například službu bližnímu jako službu zákazníkovi! Pák ihned porozumíte bibli a jak je skrz naskrz moderní, I dnes ještě. Služba zákazníkovi! Cožpak je služba zákazníku něco jiného než láska k bližnímu? Správně pochopená ovšem! Pánové, slýchám neustále, že chudí lidé nemají dost morálky. Ano, v tom to vězí. Tam dole v předměstských čtvrtích hnízdí pravá podstata nemorálnosti a tudíž i revoluce.
Ale kladu vám otázku: odkudpak mají mít morálku, když jinak nemají zhola nic? Ano, jak brát a nekrást? Pánové, existuje i morální kupní síla. Pozvedněte tuto morální kupní sílu a pozvedli jste i morálku. A kupní silou rozumím něco zcela prostého a přirozeného, totiž peníze, mzdu. A to mě opět vede k praxi: když tak budete pokračovat, můžete si pak nakonec žrát svoje maso sami, neboť ti tam venku nemají kupní síly ani co by se za nehet vešlo. DOBYTKÁŘI vyčítavě ■ Stojíme zde s našimi voly
a nikdo je nechce. JOHANKA • Ale vy, velkomožní pánové, tady sedíte a myslíte si, že vám nikdo nepřijde na ty vaše rejdy a nechcete nic vědět o vší té bídě venku ye světě. Ale jen se podívejte
na ty lidi, s nimiž jste tak zacházeli a které jste tak zřídili a které nechcete uznat za své bratry, jen předstupte na světlo dne, vy uondaní a zkrušení. Nestyďte se. Johanka ukazuje burziánům chudáky, které s sebou přivedla. MAULER křičí • Pošlete je pryč. Omdlí.
HLAS vzadu • Pierpont Mauler znenadání omdlel.
CHUDÁCI ■ Toť ten, jenž na všem nese vinu!
Továrníci křísí Maulera. TOVÁRNÍCI ■ Vodu pro Pierponta Maulera!
Lékaře pro Maulera! . JOHANKA ■ Maulere, ukázals mi špatnost chudých,
i ukážu ti nyní já
chudobu chudých, neboť od vás vzdáleni, a tím vzdáleni též od nezbytných
pozemských statků, žijí — nikým už neviděni — lidé, které v takové bídě držíte; tak zesláblé a: tak
strašlivě
odvislé od nedosažitelných jídel ia tepla, že stejné mohou být vzdáleni
od jakéhokoli nároku na vyšší věci jako od nejsprostši žravostí,
nejzvířečtějšího zvyku. Mauler se opět probere.. MAULER - Jsou ještě zde? Pryč pošlete je,
prosím.
TOVÁRNÍCI ■ Slamáci? Mají jítpryČ? MAULER • Ti ne, ti za nimi. SLIFT ■ Ten oči neotevře, dokud tady budou. GRAHAM • Co? Nemůžeš je vidět? Vždyť ty sám
jsi je tak dořídil. Když zavřeš oči, dávno pryč nejsou. MAULER • Prosím vás, ať jdou pryč. Kupuji! Vy všichni slyšte: Mauler kupuje. Ať tíhle mají práci, ať jsou pryč.
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
229
Produkci masných konzerv za dva měsíce:
vše kupuji. TOVÁRNÍCI ■ On odkoupil to, Mauler
odkoupil! MAULER • Za dnešní cenu! GRAHAM ho zadrží • A co je na skladě? MAULER leží na zemi ■ Kupuji. GRAHAM • Za padesát? MAULER • Za padesát! GRAHAM • On koupil! Slyšíte? On koupil, koupil!
MAKLÉRI volají vzadu do megafonů • Pierpont Mauler upevňuje masný trh. Dle smlouvy převezme za dnešní cenu, to jest za padesát, veškerý stav zásob masného kartelu, nadto převezme všechnu produkci za dva měsíce, počínaje dneškem, a to rovněž za padesát. Masný kartel dodá patnáctého listopadu Pierpontu Maulerovi nejméně čtyřikrát sto tisíc metrických centů konzerv.
MAULER • Přátelé, ted ale, prosím, odneste mne. Mauler je odnášen. JOHANKA • Tak, jen ať vás nyní odtud vynesou!
My vykonáváme zde jako mezci svou
misijní práci a vy tady nahoře děláte takovéhle věci! Vzkázal jste mi, že nemám mluvit, čímpak jste,
že Pánubohu chcete ústa zavázat? Ani úst vola mlátícího nezavážeš! A což teprve ústa má! K chudákům:
V pondělí máte opět zaměstnám'. CHUDÁCI - Takové lidi jsme dosud neviděli. Spíš ještě takové jako ty dva, co tam s nim stáli. Ti vypadají mnohem nebezpečněji nežli on.
JOHANKA • Zazpívejte teď na rozloučenou píseň: Neustále má co jíst.
ČERNÍ SLAMÄCI zpívají-Neustále má co jíst, kdo se Bonu upsal. Ano! Bohatstvím je vždy si jist, v Božím lůně vše je dáno. Může sníh tam napadat? Může mít tam někdo hlad?
PŘEKUPNÍCI - Ten, člověk pomátl se. Žaludek této země se přežral konzervami. Vzpírá se už. A on cpe maso do konzerv, jež nikdo už nekoupí. Škrtněte jeho jméno.
DOBYTKÁŘI • Nahoru ceny, bídní řezníci! Dvojnásob dáte nám teď za dobytek, jinak vám nedodáme ani gram!
TOVÁRNÍCI - Jen si to svinstvo nechte! Nekoupíme. Ta smlouva, jež se tady uzavřela, je pouhý cár. Muž, jenž ji uzavíral, byl zcela nepříčetný. Ant cent nesežene od Friska po New York na takovéhle obchody. Továrníci odejdou.
JOHANKA • Kdo se však vskutku zajímá o slovo boží a o to, co Bůh říká, a nejen o to, co říkají burzovní zprávy, a jistě tu musí být i takoví mezi vámi, kteří jsou slušní a bohabojně provádějí své obchody, proti tomu nenamítáme vůbec nic, tedy takový člověk může v neděli odpoledne navštívit naše služby boží, a to ve dvě hodiny v Lincolnově ulici, od tří hodin vyhrává hudba, vstup volný.
S LIF T k dobytkářům • Co Mauler slíbí, to i splní. Trh ozdraví! Klidně si oddychněte, vy dávající i vy beroucí! Mrtvý bod překonán! Trh záhy vzkvete! Důvěra, svornost zas se navrací! Zaměstnavatelé, teď vrata dokořán! A zaměstnanci, hurá do těch bran! Rozumně přijatá rozumná rada nadvládu nerozumu všude zvládá.
Ať ze všech komínů už stoupá dým!
Práce vám oběma je přece vším. DOBYTKÁŘI zastaví Johanku na schodech ■
Vaše řeči a vaše vystupování na nás dobytkáře
zde velmi zapůsobily a mnohým z nás
hluboce otřásly, neboť i my
trpíme strašlivě. JOHANKA • Víte, toho Maulera
nespustím z očí, ten procitl, a jestli vy
něco potřebujete k životu,
tak pojďte se mnou, aby i vám pomohl na nohy,
neboť od nynějška nemá mít ani chvilku klidu,
dokud všem nebude pomoženo. Neboť on pomoci může a proto za ním.
Johanka a černi Slamáci odcházejí, následováni dobytkáfi.
Chytání cvrčka. City
Dům makléře Sullivana Slifta, malé stavení s dvěma vchody
MAULER v domč, mluví se Sliftem • Zamkni dveře, Sltítíčku, rozsviť všechna světla a důkladně si teď prohlédni můj obličej, jestli to na mně opravdu každý pozná.
SLIFT • Co jesdi pozná?
MAULER • No moje povolání.
SLIFT • Že jsi řezník? Proč ses, Maulere, skácel, když mluvila?
MAULER • Co vůbec říkala? Já neslyšel nic, neboť za ní stáli lidé s tak strašlivými
tvářemi bídy, a to bídy, která
předchází hněvu, jenž nás všechny smete,
že viděl jsem jen je. Teď, Slifte,
ti musím říct své pravé míněni
o našich obchodech:
jenom tak prodávat a kupovat,
jenom tak chladně z lidí kůži dřít,
to nejde už; je příliš mnoho těch,
kdo hořem řvou, a víc jich ještě bude.
Co k nám tu padá do krvavých sklepů,
to nedá se už utěšovat.
Kde dopadnou nás, tam námi
o dlažbu seknou
jak shnilou rybou. Nikdo z nás
neumře v posteli. Než k tomu dojde,
postaví nás v houfech ke zdi
a očistí tento svět od nás
a od našich stoupenců.
SLIFT • Popletli tě! Stranou: Vnutím mu polo-syrový biftek. Zas ho popadla ta jeho stará slabost. Možná, že se mu vrátí rozvaha, když sní syrové maso. Jde a smaží mu na plynovém vařiči biftek. ■
MAULER • Častokrát ptám se, proč mě dojímají tyhle hloupé řeči, obecné, plytké, nabiflované? Protože se to dělá bezpochyby zdarma
a osmnáct hodin denně a v dešti a za hladu.
SLIFT - V takových městech, která zdola hoří a nahoře už zamrzají, mluví vždy ještě někdo o věcech, jež nejsou docela v pořádku.
MAULER • Co ale mluví! Když v těchto neustále
hořících městech a v tomto vodopádu řvoucího lidstva, které shora dolů po celá léta valí se vstříc peklu, zaslechnu takový hlas, bláhový snad, leč zcela nezvířecký, j e mi, jak byl bych mrskající se rybou, již někdo holí praští po hřbetě.
231
Je to však také jenom vytáčka, ne; Boha nebojím se, Boha ne. SLIFT-A čeho tedy?
MAULER • Toho, co nade mnou je, ne. Jen toho, co je pode mnou! Co stojí na porážce, nemůže prostát noc, a přece zítra už půjde výš a výš, já vím to.
SLIFT • Nechceš sníst kousek masa, milý Pier-ponte? Ted už to přece můžeš udělat s klidným svědomím, když ode dneška nemáš s vražděním dobytčat nic společného.
MAULER ■ Myslíš, že inám? Snad mohl bych. Teď moh bych si to dovolit, no ne?
SLIFT - Pojez a promysli si svou situaci, jež není nijak růžová. Víš-li pak, že jsi dneska skoupil naprosto vše, co je v plechovkách ? — Vidím, Maulere, že jsi ponořen v rozjímání o své grandiózní povaze, dovoí tedy, abych ti zcela prostě osvětlil situaci. Půjdu jen po povrchu, tedy po věcech nedůležitých.—Především: odebral jsi od masného kartelu sto padesát tisíc metráků konzerv, které mají na skladě. To máš v příštích týdnech hodit na trh, který už dneska není schopen zhltnout jedinou konzervu. Dal jsi za to padesát, ale cena klesne přinejmenším až na třicet. Patnáctého listopadu, až to bude za třicet nebo za pětadvacet, dodá ti masný kartel čtyřikrát sto tisíc metráků, a to opět za padesát.
MAULER • Štifte, jsem ztracen!
Vždyť já jsem ztracen! Vždyť jsem koupil maso.
Ó Slifte, co jsem to jen provedl! Ó všecko maso světa jsem si nabral na hřbet.
Jak Atlas klopýtám, s metrákovým
břemenem konzerv na zádech, rovnou, rovnou pod oblouky mostů. Ještě dneska ráno
mi měli mnozí zaplatit a já tam šel, abych viděl, jak padnou a vysmál se jim, < řka, že není takového blázna, jenž by nakupoval maso v konzervách. A jak tam stojím, slyším, jak sám říkám: Kupuji.
Nakoupil jsem maso a jsem ztracen, Slifte. SLIFT-Copak ti píšou z New Yorku tví
přátelé?
MAULER • Ze mám kupovat maso.
SLIFT - Co že máš?
MAULER • Kupovat maso.
SLIFT • Proč tedy naříkáš, žes koupil maso?
MAULER • Ano, píšou, abych kupoval maso.
SLIFT • Vždyť jsi maso nakoupil.
M A U L E R - Jo správně, já jsem maso nakoupil, ne ale kvůli dopisu s tou zprávou (u zeleného stolu je to vymyšleno), ne z nízkých pohnutek, jen proto, že ta osoba mnou otřásla,
mohu odpřísáhnout, že jsem tu zprávu sotva přelít, došla teprv ráno.
Tuje: „Milý Pierponte!"
SLIFT čte dál • „Dnes Ti můžeme sděliti, že naše peníze začínají nést ovoce: ve sněmovně budou mnozí hlasovat proti clům, takže — zdá se — je radno kupovat maso, milý Pierponte. Zítra Ti napíšeme opět."
MAULER • Že jsme tak zkorumpováni, to také je zlé. Jak snadno vzplane válka jen pro špinavé peníze á pak tisíce v krvi mřou^ ach, milý Slifte, mám pocit, že z takové zprávy nevzejde nic dobrého.
SLIFT - Jde o to, kdo jsou odesílatelé.
Podplácet, rušit cla a válčit nemohou kdejací vagabundi. Jsou to lidé dobří?
MAULER - Platbyschopní.
SLIFT-A kdopak to je? Mauler se usmívá.
SLIFT ■ Tak tedy ceny mohou přec jen ještě stoupat?
To bychom z toho šťastně vyvázli.
To by byl výhled, nebýt té spousty masa
farmářů. Příliš chtivě nabízeno
srazí zas ceny dolů. Nerozumím
tomuhle dopisu, Maulere. MAULER - Představ si: někdo něco ukradne
a jiný ho zas přitom chytne.
Když nyní navíc neskolí i toho,
je ztracen. Když to udělá, tak proklouzl.
Ten dopis (jenž se mýlí) předpokládá (aby byl správný)
takový zločin. SLIFT - Jaký zločin?
MAULER - Nikdy jej nespáchám. Chci od
nynějška žít v míru. Ať si oni vydělají na tom svém zločinu. A oni vydělají, budou-li všude nakupovat maso a vštípí-li všem dobytkářům, že je masa přespříliš, a poukáží-li na zastavení práce u Lennoxe a koupí od nich. Tedy předně: od dobytkářů koupit maso, pak jsou
ovšem
podvedeni zas ti - ne, nechci s tím mít pranic společného.
SLIFT • To maso neměls, Pierponte, kupovat!
MAULER ■ Tak. Je to, Slifte, zlé.
Už ani klobouk ani boty nekoupím si, dokud z té šlamastyky nevybřednu a budu rád, když vybřednu z ní se stem dolarů.
Bubnováni. Vystoupl Johanka a dobytkáň. JOHANKA • Vylákáme ho z doupěte, tak jak se chytá cvrček. Postavte se tuhle, protože až mě tady uslyší zpívat, bude chtít odejít druhou stranou, aby mě nemusel potkat. Vidí mě velice nerad. Smlje se. Stejně jak ty, co jdou se mnou. Dobytkáfi se postaví před dveře vpravo,
JOHANKA před dveřmi vlevo • Pojďte ven, pane Maulere, musím s vámi mluvit o bídě dobytkářů ze státu Illinois. Taky tuje se mnou několik dělníků, kteří se vás chtějí zeptat, kdy zase otevřete své závody.
MAULER - Slifte, kde je ten druhý východ? : Nechci ji už potkat a hlavně ne ty, co jdou s ní. Taky teď žádnou z továren neotevřu.
SLIFT-Jdi tudy.
Jdou uvnitř ke dveřím vpravo.
DOBYTKAŘIífefe dveřmi vpravo • Polez ven, Maulere, zavinil jsi naše neštěstí, je nás v Illinois víc než deset tisíc a nevíme už kudy kam. Kup od nás dobytek.
MAULER • Zavři to, Slifte! Nekoupím. Mám já, jenž maso veškerého světa, pokud je v konzervách, už nese na hřbetě, skoupit i dobytek celého Siria? Toť jak by k Atlasoví, který sotva vleče svět na ramenou, přišel někdo, řka, že Saturn potřebuje ještě nosiče. Kdo ode mne má ten dobytek odkoupit?
SLIFT - Leda tak Grahamovi, ti dobytek potřebují!
JOHANKA přede dveřmi vlevo ■ Neodejdeme odtud,, dokud, nepomůžete i dobytkářům.
MAULER ■ Leda tak Grahamovi, ano, ti potřebují dobytek. Slifte, jdi ven a řekni jim, aby mě nechali dvě minuty přemýšlet. Sliji jde ven,
SLIFT k dobytkářům ■ Pierpont Mauler chce vaši žádost uvážit. Prosí o dvě minuty na rozmyšlenou. Sliji se vrací do domu.
MAULER • Nekoupím, Zežlná počítat. Slifte, koupím. Slifte, přines mi vše, co se podobá praseti nebo volovi, vše koupím, nebo co je cítit sádlem, vše koupím, přines kdejaký mastný flek, vše kupuji, a to za cenu tohoto dne, za padesát.
SLIFT • Klobouk si, Maulere, už nekoupíš, zato veškeren dobytek z Illinois.
SVATÁ JOHANKA 2 JATEK
233
MAULER • Tak, ten si koupím. Rozhodnuto, Slifte. Je dáno „a". Napíše na skříň a.
Jednal -li někdo chybně, „a" je chybné, cit přemohl ho, proto udělal to, potom uděláješté „b", „b" rovněž chybné, a součet „a" plus „b" je potom správný. Vpusť dobytkáře, jsou to dobří lidé, zle strádající, slušně oblečení, ne ták, aby se člověk při pohledu na ně vyděsil.
SLIFT předstoupí před dům, k dobytkářům - Aby zachránil stát Illinois a odvrátil zánik farmářů a dobytkářů, rozhodl se Pierpont Mauler, že skoupí všechen dobytek, jenž je na trhu. Ale smlouvy nesmějí být vystaveny na jeho jméno, jeho jméno se nesmí vyslovit.
DOBYTKÁŘI • Ať žije Pierpont Mauler, zachránce obchodu s dobytkem!. Vstupují do domu.
JO HANKA volá za nimi ■ Vyřiďte panu Maule-rovi, že my, Černí Slamáci, mu jménem Páně za to děkujeme. K dělníkům: Když jsou nyní uspokojeni ti, kteří dobytek kupují, a ti, kteří jej prodávají, i vy se záhy dočkáte chleba.
Vyhnání kramářů z chrámu.
Dům Černých Slamáků
černí Slamáci sedí za dlouhým stolem apočítajl ze svých pokladniček nasbírané greílilkypro vdovy a sirotky.
ČERNÍ SLAMÁCI Zpívají ■
Sbírejte na vdovy za zpěvu nábožných písní!
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
Pomozte sirotkům! Nemají chleba ani dům, všanc vydáni jsou zlům! Však Bůh jim pomůže v tísni. PAULUS SNYDER, MAJOR ČERNÝCH SLAMÁKŮ vstává ■ Málo! málo! K několika chudákům v pozadí, mezi nimi je i paní , Luckerniddlová a Gloomb: Vy jste tady zase! Vy už asi odtud vůbec neodcházíte. Vždyť už se opět na jatkách pracuje!
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ • Co? Jatky jsou zavřené.
GLOOMB - Napřed se říkalo, že prý je otevřou, ale pak zůstaly zavřené.
SNYDER -Jen se moc nepřibližujte k pokladně.
Naznačuje, aby ještě ustoupili. Vstoupí Mul-berry, majitel domu.
MULBERRY • Kdy zaplatíte činži?
SNYDER ■ Milí Černí Slamáci, milý pane Mulberry, vážení posluchači! Co se týče trapné otázky, jak opatřit peníze — dobrá věc se chválí sama a hlavně má zapotřebí propagandy —, tak jsme se dosud obraceli na chudé a nejchudší, poněvadž jsme vycházeli z názoru, že mají pro Pána-boha něco nazbyt nejspíš ti,' kteří mají jeho pomoci nejnaléhavěji zapotřebí — a to že jsou právě široké masy lidu. Bohužel jsme museli zažít, že právě tyto vrstvy mají vůči Pánubohu zcela nevysvětlitelný rezervovaný postoj. Je to asi i tím, že nic nemají. Proto jsem já, Paulus Snyder, sem na dnešek vašim jménem pozval bohaté a mohovité chicagské obyvatele, aby nám příští sobotu pomohli podniknout hlavní úder proti nevíře a materialismu města Chicaga, především proti nejnižším vrstvám. Z těchto peněz zaplatíme také panu Mulber-rymu, našemu milému panu domácímu,
nájem, s nímž nám s takovou laskavostí posečkal.
MULBERRY ■ Bylo by mi to ovšem příjemné, ale jen si kvůli tomu nedělejte starosti. Mulberry odejde.
SNYDER • Tak, a tak jděte všichni radostně za svou prací a především zameťte schody. Černí Slamáci odejdou.
SNYDER k chudým • Povězte mi, stojí ti, co byli propuštěni, dosud trpělivě na jatkách nebo už teď vedou odbojné řeči?
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ - Od včerejška tropí velký povyk, protože vědí, že fabriky dostaly zakázky.
GLOOMB • Mnozí už říkají, že brzy už jenom násilí dopomůže člověku k práci.
SNYDER jíro sebe ■ To je příznivé. Když je sem přižene déšť kamení, budou nám tu masní králové ochotněji naslouchat. K chudým: Nemohli byste nám aspoň naštlpat dříví?
CHUDÍ ■ Už tu žádné nemáte, pane majore. Vystoupí továrníci Cridle, Graham, Slift, Meyers.
MEYERS • Grahame, ptám se sám sebe: kde
je dobytek? GRAHAM • Já se ptám stejně: kde je dobytek? SLIFT - Já rovněž.
GRAHAM ■ Cože, ty taky? A Mauler se snad
taky ptá? SLIFT • I Mauler ptá se. MEYERS • Nějaká svině nám vše skupovává.
A dobře ví, že smluvně zavázáni
jsme dodat spoustu masa v konzervách
a tudíž potrebujem dobytek. SLIFT • Kdopak to asi je? GRAHAM Au udeří pěstí na žaludek •
Ty starý lumpe!
Jen nám tu nehřej a řekni Pierpymu, že tu nic nezmůže! Na hlavní nerv se nedostane. SLIFT k Snyderovi • Co od nás chcete?
GRAHAM ho opit udeří ■
Co oni, Slifte, mohou chtít?
Slift dělá s přehnaně zchytralou tvářností, jako
by dával peníze.
GRAHAM • Strefil ses, Slifte!
MEYERS k Snyderovi ■ Tak spusťte! Usednou na lavice kajícníkä.
SNYDER za řečnickým pultem ■ My Černí Slamáci jsme se doslechli, že na jatkách stojí padesát tisíc nezaměstnaných. A že' někteří už reptají a říkají: Musíme si pomoci sami, Nevyslovují už vaše jména jako jména těch, kdož jsou vinni tím, že padesát tisíc dělníků nemá práci a stojí před továrnami? Odejmou vám ještě továrny a řeknou: Uděláme to jako bolševici a vezmeme továrny do vlastních rukou, aby každý měl práci a najedl se. Neboť se povídá, že neštěstí nevzniká jako déšť,. ale že jeho strůjci jsou lidé, kteří z toho maji prospěch. My černí Slamáci chceme však chudým lidem říkat, že neštěstí přichází jako déšť, neznámo odkud, a že utrpení je jim souzeno a že jim z toho kyne mzda.
TOVÁRNÍCI • Nač mluvit o mzdě?
SNYDER • Mzda, o níž mluvíme, se vyplácí až po smrti.
TOVÁRNÍCI • Co za to chcete?
SNYDER • Osm set dolarů měsíčně, neboť potřebujeme teplou polévku a hlučnou hudbu. Můžeme jim také slibovat, že bohatí budou potrestáni, a to až umřou. Tři továrníci se burácivě smějí.
SNYDER • A to vše za osm set dolarů měsíčně !
GRAHAM • Vždyť tolik nepotřebujete, člověče. Pět set dolarů!
SNYDER • Snad by stačilo sedm set padesát, ale v tom případě...
MEYERS • Sedm set padesát. To Spíš. Tak řekněme pět set.
GRAHAM • Pét set potřebujete bezpodmínečně. K ostatním: Tolik musí dostat.
MEYERS vpředu - Ze máte ten dobytek? Přiznej se, Slifte.
SLIFT ■ Mauler a já jsme nekoupili dobytka ani za centík. Jako že tu sedím, Bůh mi to dosvědčí.
MEYERS k Snyderovi ■ Pět set dolarů? Pěkná
suma. Kdo to má platit? SLIFT - Jo tak si teď musíte najít někoho, kdo
vám ty peníze dá. MEYERS • To nebude snadné. GRAHAM • Přiznej, že dobytek má Pierpy. SLIFT se smlje ■ Samí lumpi, pane Snydere.
Všichni kromě Snydera se smějí. GRAHAM k Meyersovi • Ten muž nemá smysl
pro humor. Nelíbí se mi. SLIFT - Hlavní věc, člověče, kde stojíte. Na
této nebo na druhé straně barikády? SNYDER ■ Černí Slamácijsou povzneseni nad
boj. Stojí tedy na této straně barikády.
Vystoupí Johanka. SLIFT • To je naše svatá Johanka z dobytčí
burzy!
TŘI TOVÁRNÍCI řvou na Johanku ■ S vámi, osobo, nejsme spokojeni! Nemůžete Mau-lerovi od nás něco vyřídit? Máte prý na něho vliv. Žere prý vám tak říkajíc z ruky. Dobytek je tak dokonale stažen z trhu, že nesmíme Maulera pustit z očí. Že prý ho můžete pohnout, k čemu se vám zlíbí. Ať vyrukuje s dobytkem. Jestli to pro nás uděláte, budeme za Černé Slamáky platit čtyři roky činži.
JOHANKA spatřila chudáky a ulekla se • Co vy tady děláte?
PANÍ LUCKERNIDDLOVÄ předstoupí ■ Těch dvacet obědů je sněženo. Nehněvej se, že mě tu zase vidíš. Ten pohled bych ti ráda ušetřila. Ukrutnost hladu — to je právě to, že sotva ukojen, se opět hlásí.
GLOOMBpředstoupí - Já znám tě, tebe přece přemlouval jsem pracovat na témž stroji, který urval mi ruku. Dnes bych počínal si hůř.
JOHANKA • Proč nepracujete? Vždyť jsem vám přece práci opatřila.
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ • Kdežpak, jatky jsou zavřené.
GLOMB • Napřed se říkalo, že budou otevřeny, ale zůstaly zavřené.
JOHANKA k továrníkům - Tak ti tam pořád ještě čekají? Továrníci mlěí.
A já jsem myslila, že už jsou v suchu! Tak sedm dní teď na ně padá sníh a tento sníh, jenž zabíjí, ten zakrývá je rovněž před Kdskými zraky. Snadno jsem zapomněla. Tak to bývá. Hned jsem
byla klidná. Řekne se: zvrat — a člověk za tím nejde. K továrníkům:
Vždyť Mauler přece od vás koupil maso! To na mou přímluvu! A vy teď pořád továrny neotevíráte? TŘI TOVÁRNÍCI - Správně, my chtěli otevřít!
SLIFT • Ale napřed jste ještě chtěli chytnout
za chřtán farmáře! TŘI TOVÁRNÍCI - Jak máme porážet bez
dobytka?
SLIFT ■ Mauler ajájsmeodvás nakoupili maso za předpokladu, že zahájíte práci a že tak dělník bude mít možnost maso si kupovat. Kdo teďmá jíst to maso, které jsme od vás odebrali, pro kohopak jsme to maso nakoupili, když jedlíci nemají čím zaplatit?
JOHANKA ■ Když už máte v rukou všecky ty nástroje, co se jimi vyrábí, tak musíte ty lidi do svých velkomožných továren a závodů alespoň vpustit, jinak jsou nahraní, vždyť je to přece jakýsi druh vykořisťování, co se při tom dělá, a když pak
ubohé lidské stvoření, trýzněné až do krve, už nevidí jiné východisko, nežli že si vezme klacek a praští jím svého trýznitele po hlavě, pak budete mít plné kalhoty, však už jsem si všimla, ä pak by se náboženství zase hodilo, aby konejšilo rozbouřené mysli, ale to se má Pánbůh přece jen příliš rád, než aby vám pak dělal poskoka a vyházel vám z chlíva zase hnůj. Běhám od Pontia k Pilátovi a myslím si, že když pomůžu vám tady nahoře, bude pomoženo i těm. dole. Že je tady jakási jednota, že se tu táhne za jeden provaz, ale to jsem byla pěkně hloupá. Chudák by se měl dočkat pomoci právě od vás! Cožpak už vůbec nemáte úctu před tím, co má lidskou tvář? To by se vám pak mohlo stát, že už by se na vás taky nehledělo jako na lidi, ale jako na divou zvěř, kterou je nutno v zájmu veřejného pořádku a bezpečnosti prostě vyhubit! A vy si ještě troufáte vstoupit do domu Páně, jen proto, že máte ten špinavýmamon, však už víme, odkud je a jak jste k němu přišli, že jste ho nezískali počestně. Ale narazili jste u Pánaboha na toho nepravého, vás je třeba vyhnat, s holí je vás třeba vyhnat ! Jen se nekoukejte tak hloupě, s lidmi se nemá zacházet jako s voly, ale vy žádní lidé nejste, ven s vámi a rychle, jinak na vás ještě vztáhnuruku, nedržte mě, vím, co dělám, příliš dlouho jsem to nevěděla. Johanka je vyhání obráceným praporem, jehož použije jako hole. Ve dveřích se objeví Černí Slamáci.
JOHANKA • Ven! Chcete z domu Páně udělat chlév? A druhou dobytčí burzu? Ven! Nemáte tu co pohledávat! Takové obličeje tu vidět nechceme. Jste nehodní prodlévat v tomto domě a zakazuji vám sem přístup. Navzdory vašim penězům!
TŘI TOVÁRNÍCI • Taky dobře. Ale s námi
odtud prostě a skromně odchází čtyřicet měsíčních činží. Neodvolatelně. Však beztak potřebujeme každý halíř, jdeme vstříc dobám, nad něž nebylo na dobytčím trhu strašnějších. Továrníci odejdou.
SNYDER běží za nimi • Zůstaňte tady, pánové, neodcházejte, ona vůbec nemá plnou moc! Pomatená ženská! Bude propuštěna! Obstará vám všechno, co chcete.
JOHANKA k Černým Slamákům • To je teď jistě velice hloupé kvůli tomu nájemnému. Ale na to se nemůžeme ohlížet. K Lucker-niddlové a Gloombovi: Sedněte si tamhle vzadu, přinesu vám polévku.
SNYDER jenž se vrátil ■
Jenom si pozvi chudé a hosti je
dešťovou vodou a krásnými řečmi,
když přece v nebi pro ně není smilování,
nýbrž jen sníh!
Bez jakékoli pokory
jsi jednala jen pudově. Snadnější
je nečistého prostě vykázat.
Jsi vyběračná na chleba, jejž musíme jíst.
Přespříliš zvědavá, jak dělá se, a přece
chceš také ještě jíst! Teď jdi,
ty nadpozemská, ven do deště a zůstaň neústupně v sněhové vichřici!
JOHANKA • Znamená to, že mám svléknout uniformu?
SNYDER • Sundejte uniformu a sbalte si kufr. Opusťte tento důmavezmětessebou tu sebranku, kterou jste nám sem přitáhla. Neboť jen chátra a vyvrhelové se táhli za vámi. Sama k nim teď budete patřit. Jděte si pro své věci. Johanka odejde a vrátí se s kufříkem, oblečena jako venkovská služtička.
JOHANKA- Teď půjdu za bohatýmMaulerem, jenž není bez bázně a dobré vůle, aby nám pomohl. Dřív nevezmu
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
1
237
si uniformu a svůj černý slamák, dřív nevrátím se do tohoto vlídného domu zpěvů a probouzení lidí, dokud bohatého Maulera nepřivedu jakjednoho z nás,obráceného od základů. Bední mrzáci! Jejich peníze jak rakovina jim užraly uäi a lidskou tvář, takže teď sedí odděleni, avšak hluší, povznesení nad jakékoli volání o pomoc! Alejediný spravedlivý musí být přece mezi nimi!
SNYDER • Ubohá nevědoucí! Ty nevidíš, že proti sobě v obrovských šicích stojí zaměstnavatelé a zaměstnanci: nesmiřitelné bojující fronty. Pobíhej mezi nimi, smiřovatelko,
zprostředkovatelko, neprospěj žádnému a zahyň.
MULBERRY sstoupí ■ Máte teď ty peníze?
SNYDER • Pánbůh bezpochyby ještě bude moci zaplatit za své skrovné přístřeší, které nalezl na této zemi, říkám skrovné, pane Mulberry.
MULBERRY • Ano, zaplatit, zcela správně, o to jde! Správné slovo, Snydere! Když Pánbůh zaplatí, dobře. Ale když nezaplatí, nedobře. Když Pánbůh činži nezaplatí, musí se vystěhovat, a to v sobotu večer, Snydere, že ano? Odejde.
ĚečPierponta Maulera o nepostradatelnosti kapitalismu
Maulerova kancelář MAULER - Blíží se, Slifte, den,
kdy dobrý Graham a s nim všichni, kteří chtěli
tak jako on vyčkat nejnižších cen dobytka,
teď budou muset nakupovat maso, které nám dluží. S LIFT - Kupovat budou draho, neboť
vše, co dnes na chicagském trhu bučí, je náš dobytek.
A každé prase, jež nám dluží, musí si koupit u nás. To znamená draze. MAULER • A nyní, Slifte, vyšli všechny svoje nákupčí,
aby dobytčí trh trápili svými otázkami po všem, co dobytčeti nebo praseti se byť jen podobá. Ať cena stoupá! SLIFT - Co je s tvou Johankou? Na dobytčí burze
se povídá, žes prý s ní už i spal. Jáj sem to dementoval. Od té doby, co nás všechny
vyhodila z chrámu, nic o ni neslyšet. Jak pohltilo by ji černé řvoucí Chicago.
MAULER • To se mi od ní velmi líbilo, že prostě vyhodila vás. Ta nebojí se ničeho
a kdybych tam byl tehdy s vámi, byla
by vyhodila také mne, a to
mám na ní rád a také na tom chrámu,
že takoví jak já tam neobstojí.
Tu cenu vyžeň na osmdesát, pak tihle
Grahamovi budou zhruba jak bahno, do něhož svou
nohu
vkládáme jen kvůli otisku své šlépěje. Ani gram masa nechci pustit na trh.
Tentokrát s konečnou platností s nich sedřu
kůži,
jak je v mé nátuře. SLIFT • Mám radost, Maulere, že opět
jsi odvrhl svou slabost. A nyní půjdu přihlížet tomu, jak kupují dobytek. Slift odejde,
MAULER • S tohoto prokletého města nutno konečně sedřít kůži a těm chlapům vysvětlit, co je masný obchod. Jen ať křičí: „Zločin!" Vstoupl Johanka s kufříkem.
JOHANKA • Dobrý den, pane Maulere. Je těžké vás zastihnout. Postavím si své věci zatím tamhle. Nejsem teď Už totiž u Černých Slamáků. Došlo k neshodám. A tak jsem si řekla, že zas jednou půjdu za panem Maulerem. Teď, kdy už nedělám vysilující misionářskou práci, mohu se více zabývat jednotlivcem. A tak se teď budu trošku obírat vámi, totiž, když mi to dovolíte. Víte, toho už jsem si všimla, že jste mnohem přístupnější než mnozí jiní. To je dobrá stará žíněná pohovka, co tady máte, ale pročpak na tom je prostěradlo, a není ani pořádně složené. Copak ve své kanceláři i spíte? Myslila jsem si, že bydlíte v jednom z těch velkých paláců. Mauler milí. Ale je to od vás správné, pane Maulere, že i jako masný král žijete v drobných poměrech. Já nevím, když vás vidím, tak mi vždycky napadne ten příběh o Pánu-bohu, jak v ráji jde za Adamem a volá: „Adame, kde jsi?" Vzpomínáte si na to ještě? SmSje se. Adam je zase právě za keřem a má ruce tak říkajíc až po lokte ve vnitřnostech laně a celý zakrvácený slyší hlas Páně. A tak dělá, jako by tam opravdu nebyl. Ale Pánbůh nepovolí a jde za věcí dál a volá ještě jednou : „Adame, kde jsi?" A na to řekne Adam zaraženě a v obličeji celý rudý: „Ted přicházíš, zrovna teď, když jsem zabil tu laň. Nic neříkej, však já už vím, že jsem to neměl dělat." Ale vaše svě-
domí, pane Maulere, je — doufejme — zrovna čisté, ne? MAULER ■ Tak vy tedy už nejste u Černých Slamáků?
JOHANKA • Ne, pane Maulere. A už tam ani nepatřím.
MAULER • A z čehopak jste tedy zatím žila?
Johanka mlčí. MAULER • Tedy z ničeho. Jakpak dlouho už
nejste u černých Slamáků? JOHANKA ■ Osm dní. MAULER o pozadí pláče ■
Tak změněná — za pouhých osm dní!
Kde byla? S kým se stýkala?
Odkud ty stopy kolem úst?
Město, .
z kterého přichází, já ještě neznám.
PřináSí na podnose jídlo.
Jsi velmi změněná. Tady je jídlo.
Já jíst nebudu.
Johanka hledí na jídlo.
JOHANKA • Pane Maulere, když jsme ty boháče vyhnali z našeho domu...
MAULER • ...což se mi zdálo správné a velmi mě pobavilo...
JOHANKA ■ ...dal nám majitel domu, který žije z činže, od příští neděle výpověď.
MAULER' • Tak. A Černí Slamáci jsou teď na tom hospodářsky špatně?
JOHANKA - Ano a proto jsem si řekla, že zajdu za panem Maulerem. Dá se hltaví do jídla.
MAULER • Neznepokojuj se. Půjdu na trh a potřebné peníze vám obstarám. Ano, i to ještě udělám, seženu to, ať to stojí co stojí, i kdybych to měl vyříznout ze samotné kůže tohoto města. Udělám to pro vás. Peníze jsou ovšem drahé, ale opatřím je. Přijdou vám vhod.
JOHANKA • Ano, pane Maulere.
MAULER ■ Jdi tam tedy a řekni jim, že peníze budou. Do soboty. Mauler je obstará.
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
239
Právě šel pro ně na dobytčí trh. Se záležitostí těch padesáti tisíc to šlo špatně. Ne zcela ták, jak jsem zamýšlel.. Nemohl jsem jim dát hned práci. Tebe ale vyjímám. A také tvoji Černí Slamáci budou | ušetřeni. Ty peníze pro vás opatřím. Běž a pověz jim to.
JOHANKA • Ano, pane Maulere!
MAULER • Tadyhle jsem to napsal. Tu máš! I mně je líto, že na jatkách tak čekat musí na nedobrou práci. Padesát tisíc
jich stojí na nádvořích a neodcházejí ani
v noci! Johanka přestane jíst. Ale to je obchod, při němž jde
0 bytí nebo nebytí čili:
zda jsem nejlepší muž své třídy nebo
sám půjdu temnou cestou na porážku.
Spodina nadto opět plní dvory
a jsou s ní nesnáze.
Otevřeně říkám, že bych rád
od tebe slyšel, že to dělám správně,
že obchoduji řádně: potvrď '
mi tedy, že jsem, poslušen tvé rady,
objednal od kartelů maso
1 od dobytkářů, konaje tak dobro, a protože též vím, že chudí jste
a že i střechu nad hlavou vám nyní chtějí vzít,
chci přispět vám i k tomu — na důkaz že smýšlím dobře.
JOHANKA • Dělníci tedy pořád ještě čekají před jatkami?
MAULER • Pročjenjsi proti penězům? A proč jsi bez peněz tak změněná? Co o penězích soudíš? Pověz, chci to vědět. Ne však chybné názory hlupáků, co o penězích soudí, že jsou pochybné. Skutečnost uvaž a plytkou pravdu, ne příjemnou snad, ale přečé
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
pravdivou prostě, že vše j e vratké, .že téměř
všanc vydáno náhodě a živlům je lidstvo a že peníze jsou prostředkem, jak leccos
byť pro nemnohé, nadto: ta výstavba! Peníze jsou od nepaměti, byť vždy znovu, vždy totiž propadnou, nesmírná síla, i když
si žádá obětí, těžko sé získávají a stále jsou s nářkem získávány, ale přece nezbytně
z nepřízně planety ždímají to nejzazší, ať jakékoli, mnoho nebo málo, a hájí tedy
nejlepší ze všech dob. Neboť uvaž,
kdybych i já, jenž s mnohým nesouhlasí, a špatné spaní
má,
od toho odešel, toť jak by komár
rozhodl se zabránit sesutí hory. V témž okamžiku by bylo ze mne nic, prese mne šlo by to
dál.
Jinak by musilo být vše, převráceno od základů,
plán staveniště od základů změněn podle
zcela nového hodnocení člověka, čemuž nechcete
ani vy
ani my, neboť by se to dálo bez nás a bez Boha,
jenž by byl odstraněn, protože zcela bez
práce. Proto musíte jit s námi, a když už nic
neobětujete, což od vás ani nechceme, musíte oběti
schvalovat. Zkrátka a dobře: musíte Boha zas pozvednout jako jedinou záchranu, zbubnovat lidi pro něho, aby
MATKA
Helena Weigelová jako Pelageja V^u-vová (Berliner Ensemble, 1957 — foto Kiekl)
se uchytil v příbytcích bídy a jeho hlas aby zazněl najatiach. To stačilo by. Podá jí cedulku.
Ber, co ti dávám, věz však kvůli čemu! To potvrzení, to je činže na čtyři roky. JOHANKA • Tomu, co říkáte tu, nerozumím, pane Maulere, a nechci tomu rozumět. Povstane.
Já vím, že měla bych mít radost, že teď má Bohu pomoženo být, jenomže já patřím k těm, jimž není ještě tím pomoženo a jimž také nic nabídnout nelze. MAULER • Když Slamákům přineseš peníze, tak můžeš zas u nich zůstat. Tento život tak bez opor ti nesvědčí. Věř mi, jsou chtiví peněz, a je to tak správné. JOHANKA - Jestliže Černí Slamáci
peníze vezmou, ať je jenom vezmou, já si však hodlám sednout k zástupům
čekajícím na jatkách, až továrny zas otevřou, a nechci nic jiného jíst nežli jedí oni a když to bude sníh, tak tedy sníh, a chci pracovat stejně jako oni, neboť ani já
nemám peníze a nemohu je jinak získat, aspoň ne
poctivou cestou, a nebude-li práce,
nebude ani pro mne, a vy, jenž žijete jen z bídy a nemůžete snést pohled na chudáky a odsuzujete něco, co neznáte, a zařizujete si to tak, abyste neviděl ty, co tam na jatkách sedí odsouzeni, opuštěni a nikým neviděni — vy když mě příště budete chtít spatřit, tak na jatkách. Odejde.
MAULER • Dhes v noci tedy, Maulere, vstaň každou hodinu a pohlédni z okna, zdali sněží, a bude-li sněžit, tak sněží na tu, kterou znáš.
9.
Johaniina třetí cesta do hlubin. Sněhová vánice. a)
Končina u jatek <
Johanka. S ní Gloomb a Luckerniddlová.
JOHANKA • Slyšte, co zdálo se mi v noci před sedmi dny: Před sebou viděla jsem políčko, malé i pro stín průměrného stromu. Mezi obrovskými domy bylo stísněno. Houf lidí na tom poli, neurčitý počet, však mnohem více, než by se tam vešlo vrabců, ták tedy hustý houfec, takže se pole ohýbalo, střed se zvedl a ten houf přes okraj visel, okamžik še držel, jak něco tepalo by v něm, a pak, když ozvalo se slovo lhostejného obsahu, zvolané kýmsi kdesi, ten houf začal proudit.
Teď viděla jsem průvody a ulice, i známé
— Chicago! Vás! Vás viděla jsem pochodovat a pak sebe, jak v čele toho průvodu jdu němě a zbrojným krokem, čelo zkrvavené, a zbrojná slova volám v řeči, jež je mi neznámá, a protože v touž chvíli z mnoha stran táhlo mnoho průvodů, před mnoha průvody jsem
zmnohonásobena šla: mladá i stará, se vzlykotem i s klením
— konečně bez sebe! cudnost i hrůza! —' vše měníc, čeho se má noha dotkla, způsobujíc nesmírné ničení, dráhy souhvězdí
viditelně ovlivňujíc, ale od základů měníc i nejbližší ulice, které všichni známe. Tak táhl průvod a s ním já. Sníh halil jej před nepřátelským útokem, byl průsvitný hladem, pražádný terč, byl nezranitelný, neboť bez obydlí, utrpením nepokořitelný, neboť každému utrpení zvyklý. Tak pochoduje, opouštěje to neudržitelné místo: střídá je jakýmkoli
jiným. Tak snila jsem. A dnes znám výklad ioho snu. Nežli se rozbřeskne, vyrazíme z těchto dvorů -a za ranního šera dosáhneme vašeho
města Chicaga, ukazujíce svoji bídu na veřejných
prostranstvích a volajíce na vše, co podobá se člověku. Co bude dál, to nevím.
GLOOMB - Jste z toho moudrá, paní Lucker-niddlová? Já ne.
PANI LUCKERNIDDLOVÁ • Kdyby si u Černých Slamáků tak neotvírala hubu, tak jsme ted mohli sedět v teple a jíst polívku!
b)
Dobytčí burza
MAULER k továrníkům ■
Přátelé z New Yorku mi napsali, že celní zákon na jihu dnes padl.
TOVÁRNÍCI • Běda, celní zákon padl, a my
nemáme na prodej maso! Už prodáno
je za pakatel a teď, kdy ceny stoupají, zas máme nakupovat! DOBYTKÁŘI • Běda, celní zákon padl, a my
nemáme na prodej dobytek! Už prodán
je za pakatel! MALÍ SPEKULANTI • ,      Běda! Věčně neprůhledné
jsou věčné zákony
lidského hospodářství!
Bez výstrahy /   ■ ■
se otvírá vulkán a pustoší krajinu!
Bez pozvánf
zvedá se z pustých moří výnosný ostrůvek!
Nikdo není zpraven, nikdo nic nechápe!
Ale toho, kdo je poslední, pokoušou psi! MAULER • A že je tedy poptávka
po dobytku v konzervách za přijatelnou cenu
vyzývám vás, abyste mi konzervy,
jež musím od vás podle smlouvy dostat,
co nejrychleji dodali. GRAHAM • Za starou cenu? MAULER Jak dojednáno, Grahame.
čtyři sta tisíc metráků, vzpomúiám-li si dobře
na okamžik, kdy byl jsem nepříčetný. TOVÁRNÍCI •
Jak máme teď, za stoupajících cen, brát
dobytek? Někdo jej totiž zašmelil a nikdo neví, kdo — Maulere, vyškrtni nás ze smlouvy! MAULER • Bohužel musím mít ty konzervy. Ale vždyť
dobytka je dost, drahého trošku, pravda, ale
dobytka dost. Skupte jej! TOVÁRNÍCI • Kupovat dobytek, teď, fuj tajfl!
c)
Malý lokál u jatek
Dělníci a dělnice, mezi nimi Johanka. Vejde oddíl Černých Slamáků. Johanka vstává a bekem následující scény na ně zoufale mává, aby toho nechali.
JACKSON, PORUČÍK ČERNÝCH SLAMÁKŮ kvapně zpívá ■ Proč se, bratře, nechceš sytit Ježíšovým
chlebem? Hle, jak smějeme se, je nám hej. Krista nalezli jsme, Ježíš je nám pánem,
nebem. I ty za ním pospíchej! Aleluja!
Dívka od Černých Slamáků promlouvá k dělníkům, prokládajíc svou řeč poznámkami na adresu černých Slamáků.
MARTA, VOJÍN ČERNÝCH SLAMÁKŮ • (Má to smysl!?) Také já, bratři a sestry, jsem stála kdysi tak jako vy smutně u cesty a hříšný člověk ve mně nechtěl nic nežli jíst a pít, ale pak jsem nalezla Ježíše Krista, Pána našeho, a rázem se ve mně rozlil jas a byla jsem tolik šťastná, a teď (vždyť vůbec neposlouchají!) když jenom pevně pomyslím na Kristapána, jenž navzdory mnohým našim zlým skutkům nás všechny v bolestech vykoupil, pak už nemám hlad a nemám žízeň, leda po slově našeho Kristapána. (Nezabírá to.) Kde je Pán Ježíš Kristus, tam není násilí, ale mír; tam není nenávist, ale láska. (Je to všecko marný!) A proto: Přispějte nám, udržte náš hrnec ve varu!
ČERNÍ SLAMÄCI • Aleluja!
Jackson obchází s pokladničkou. Ale nikdo do
ní nic nedá.
Aleluja!
JOHANKA • Kdyby tady v té zimě
nebudili pohoršení — a ještě ty řeči!
Opravdu, stěží teď snáším
ta slova, která mi kdysi
byla tak milá a příjemná! Kéž by jim vnitřní hlas,
ten zbyteček v jejich duši, řekl: Tady
je sníh a vichr, zde mlčte! ŽENA - Jen je nechte. Vždyť to musejí dělat,
aby se tam trochu zahřáli a najedli. Taky
bych u nich chtěla být! PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ-To byla
krásná muzika! GLOOMB • Krásná a krátká. PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ • Ale tohleto
jsou dobří lidé. GLOOMB • Zkrátka a dobře dobří a krátcí. 2ENA • Proč s námi vlastně nemluví a neobracejí nás na viru ? GLOOMB dělá, jako by počítal peníze • Udržíte
hrnec ve varu, pani Swingurnová? ŽENA-Hudba byla moc hezká, ale čekala
jsem, že nám třeba dají talíř polívky,
když tam byla řeč o hrnci. DĚLNÍK se jí diví ■ No né, vážně jste si to
myslila?
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ 'Taky bych raději viděla činy. Řečí jsem slyšela ažaž. Kdyby jistí lidé byli mlčeli, věděla bych, kam dnes jít spát.
JOHANKA • Nikdo proti tomu nic nepodniká?
DĚLNÍK • Ano. Komunisti.
JOHANKA • Nejsou to ti, co vyzývají ke zločinům?
DĚLNÍK-Ne. Pomlka.
JOHANKA • Kde jsou ti lidé? GLOOMB-To  vám  může  povědět paní Luckerniddlová.
243
JOHANKA k paní Luckerniddlové • Jakpak to víte?
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ - Víte, v době, kdy jsem se ještě nespoléhala na lidi jako vy, byla jsem tam častokrát kvůli svému mužovi.
H
d)
Dobytčí burza
TOVÁRNÍCI • Koupíme dobytek! Jalovice!
Krmný dobytek! Telata! Voly! Vepře!
Prosíme o nabídky! DOBYTKÁŘI • Nic tu. Vše, co se dalo prodat,
jsme prodali. TOVÁRNÍCI • Nic tu? A na nádražích
se kupí vlaky dobytka. DOBYTKÁŘI ■ Prodaného. TOVÁRNÍCI • Komu prodaného?
Vystoupí Mauler. Továrníci na něho dotírají. TOVÁRNICI • Žádní voli se v Chicagu neseženou!
Musíš nám počkat, Maulere. MAULER • Platí, co řek jsem: dodáte mi maso.
Stoupne si k Sliftovi. JEDEN Z DOBYTKÁŘÚ ■ Osm set volů
z Kentucky za čtyři sta. v TOVÁRNÍCI - Vyloučeno. Zbláznili jste se?
čtyři sta! SLIFT • Beru. Za čtyři sta. DOBYTKÁŘI • Osm set volů Sullivanu Sliftovi za čtyři sta. TOVÁRNÍCI- Co říkali jsme? Mauler je to, Mauler!
Prašivý pse! Nás nutí dodávat mu konzervy a sám
kupuje dobytek! Abychom od něho musili kupovat maso,
jež potřebujeme, chcem-lijemu naplnit konzervy 1
Ty hnusný řezníku! Vem si naše maso, vyřež nám je z těla! MAULER • Když je někdo vůl, nesmí se divit,
že při pohledu na něho roste apetit! GRAHAM chce se trhnout na Maulera ■
Ať zhyne, já ho oddělám! MAULER ■ Tak, Grahame, a teď chci tvoje konzervy! Sám do nich třeba nacpi se. Já naučím vás obchodovat s masem, vy kramáři! Odteďka za každý pazneht,
za každé tele odtud až k Illinois se mi zaplatí a dobře zaplatí,
a tak tedy nabízím pět set volů za šestapadesát. Poprvé.
Ticho.
A vzhledem k malé poptávce, protože dobytek tu zřejmě nikdo netřebuje, požaduji šedesát! Nezapomeňte také na mé konzervy!
Jinde u jatek
JVa plakátech stojí: „Buďte solidární s propuSlenými jatečními dělníky! Vzhůru do generální stávky!" Pfed kůlnou dva muži z odborového ústředí. Rozmlouvají se skupinou dělníků. Přichází Johanka.
JOHANKA -Jsou tohle ti, co hájí věc nezaměstnaných? Mohu pomoci. Naučila jsem se řečnit na veřejných prostranstvích a v sálech, i velikých, nemám strach, že by mě někdo obtěžoval, a myslím, že dobrou věc umím dobře vysvětlit. Podle mého mínění se totiž musí ihned něco stát. Mám také co navrhnout.
DĚLNICKÝ PŘEDÁK ■ Poslouchejte všichni: Nevidět ještě ani sebemenší náznak, že by masní fabrikanti chtěli továrny zas otevřít. Napřed se zdálo, jako by vykořisťovatel Pierpont Mauler chtěl znovuotevření továren urychlit, protože žádá po fabrikantech obrovské spousty konzerv, které mu podle smluv dluží. Pak se ukázalo, že maso, které pro konzervy potřebují, je přímo v Maulerových rukou a že Mauler nepomýšlí na to, aby je vydal. My dělníci teď víme, že když to půjde podle přáni fabrikantů, nikdy se
t ■ už všichni nevrátíme na jatky a nikdy ne
,r za starou mzdu. V této situaci musíme
JI pochopit, že už nám může pomoci jen
' použití násilí. Městské podniky nám teď
přislíbily, že nejpozději pozítří vstoupí do 1 generální stávky. Tuto zprávu musíme
j. rozšířit do všech míst na jatkách, protože
[' jinak hrozí nebezpečí, že by masy uvěřily
*j1 nějakým zvěstem ajatky opustily a musily
'i [ by se pak podrobit podmínkám masných
fabrikantů. Fabrikanti jistě ještě před zítřejším ránem ^rozšíří všelijaké lži, že se vše urovnalo a že generální stávka nebude. Tady mám dopisy, v kterých " stojí, že plynárna, vodárna a elektrárna
* nám chtějí pomoci stávkou. Ty dopisy
se musí odevzdat důvěrníkům, kteří bu-5 dou čekat v deset hodin večer na růz-
i ných místech jatek na naše hesla. Jacku,
strč si tenhle dopis pod blůzu á čekej „ před kantýnou matky Schmittové na dů-
i věrníky!
Jeden z dělníků vezme dopis a odejde. JINÝ DĚLNÍK ■ Dej mi ten pro Grahamovy ; závody, tam to znám.
DĚLNICKÝ PŘEDÁK - Šestadvacátá uli-" ce, roh Michiganského parku.
| Dělník vezme dopis a odejde.
DĚLNICKÝ   PŘEDÁK - Třináctá ulice,
u Weštinghouse Buildingu. K Johance: Copak ty jsi zač? JOHANKA • Propustili mě z místa, kde jsem byla.
DĚLNICKÝ PŘEDÁK - Jaképak to bylo místo?
JOHANKA • Prodávala jsem jakýsi časopis.
DĚLNICKÝ PŘEDÁK-A pro koho jsi pracovala?
JOHANKA -Jako kolportérka.
DĚLNÍK - Možná, že dělá špicla.
DĚLNICKÝ PŘEDÁK-Ne, znám ji, je u Armády spásy a policajti ji znají. Nikdo by ji nepodezříval, že pracuje pro nás. To je výhodné, protože tam, kam chtějí přijít soudruzi z Cridlových závodů, už policie přísně kontroluje. Nemáme nikoho, kdo by byl tak nenápadný jako ona.
DRUHÝ DĚLNICKÝ PŘEDÁK • Kdo ti zaručí, co udělá s dopisem, který jí svěříme?
PRVNÍ ^DĚLNICKÝ PŘEDÁK • Nikdo. K Johance:
Síť, jež má jedno oko protržené, už nepomůže: ryby proplují tímto místem, jako by sítě nebylo. Náhle jsou zbytečná všecka oka.
JOHANKA • Prodávala jsem noviny na čtyři-ačtyřicáté ulici. Nejsem špicl. Jsem celým srdcem pro vaši věc.
DRUHÝ PŘEDÁK - Pro naši věc? Jo copak to není tvoje věc?
JOHANKA ■ To přece není ve veřejném zájmu, že továrníci prostě tolik lidí vyhazují na ulici. Vždyť to vypadá zrovna tak, jako by chudoba chudých lidí bohatým prospívala! To je možná chudoba vůbec jejich dílem! Burácivý smích dělníků.
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
245
f
JOHANKA • Vždyť je to nelidské! Myslím při tom taky na takové lidi jako Mauler. Opět smích.
JOHANKA • Proč se smějete? Myslím, že vaše škodolibost je nesprávná a že chcete bez důkazu věřit, že takoví lidé jako Mauler ani nemohou být lidmi.
DRUHÝ DĚLNICKÝ PŘEDÁK ■ Bež důkazu ne. Téhle můžeš ten dopis svěřit s klidem. Vyji znáte, paní Luckerniddlo-vá? Paní Luckerniddlová přikývne. Je přece čestná?
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ • Čestná je.
PRVNÍ DĚLNICKÝ PŘEDÁK dává Johance dopis - Jdi ke špýcharu \ číslo pět v Grahamových závodech. Až uvidíš tři dělníky, kteří se budou rozhlížet; zeptáš se jich, jestli jsou z Cridlóvých závodů. Dopis je pro ně.
f)
Dobytčí burza
MALÍ SPEKULANTI •
Papíry klesají! Továrny v nebezpečí! Co bude z nás, kdož máme akcie? Co z drobných střádalů? Vždyť dali vše!
A střední vrstvy, beztak postižené? člověka jako Graham patří roztrhat ekrasitem, než papír s naším podílem, který jsme získali z jeho krvavých naběraček, promění v makulaturu. Jen kupujte si dobytek — za každou cenu!
V pozadí se během celé scény vyvolávají jména
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
jirem, které, zastavují platby. „Platby zastavují: Meyers a spol."atd. TOVÁRNÍCI • Už nemůžeme, cena je nad sedmdesát.
PŘEKUPNÍCI ■ Srazte je dolů, ty vodnaté
hlavy, nic nekoupí! TOVÁRNÍCI • Poptávka: dva tisíce volů za
sedmdesát.
SLIFT k Maulerovi u sloupu ■ Vyžeň je nahoru.
MAULER•
Vidím, že neřídili jste se smlouvou, kterou jsem tady s vámi uzavřel, aby zas byla práce. A teď slyším, že lidé pořád ještě stojí na nádvořích továren.
Budete litovat: sem s konzervami,
které jsem koupil! GRAHAM • Nemohli jsme nic dělat. Maso docela
zmizelo z trhu!
Pět set volů za pětasedmdesát. MALÍ   SPEKULANTI •
Kupte to, krvežíznivá!
Nekoupí! Raději ztratí
své továrny. MAULER • Výš, Slifte, nemělo by se to hnát,
už nemohou.
Krvácet mají, nesmějí však
zdechnout. Když zdechnou,-
i s námi bude amen. SLIFT • Však ještě mohou, žeň je výš.
Pět set volů za sedmasedmdesát. MALÍ SPEKULANTI-
Sedmasedmdesát. Slyšíte? Proč
jste nekoupili za pětasedmdesát? Teď
je sedmasedmdesát a půjde ťo výš. ! TO VÁRNÍ Cl • Dostaneme za konzervy od
Maulera padesát a tak přece nemůžeme
témuž Maulerovi zaplatit osmdesát za
dobytek.
MAULER poptává se • Kde jsou ti, co jsem je poslal k jatkám?
PRVNÍ • Tamhlejejeden.
MAULER • Tak spusť.
Pevní detektiv podává zprávu.
DETEKTIV ■ Ty masy, pane, jsou nedohledné. Když člověk volá nějakou Johanku, ozve se jich snad deset nebo sto. Bez tváře a bez jména to tam sedí a čeká. Ojedinělý hlas nadto nikdo neslyší. Příliš mnoho jich tam pobíhá a poptává se po ztracených rodinných příslušnících. Tam, co pracují odbory, je veliký neklid.
MAULER • Kdo pracuje? Odbory? A policie jim dovoluje štvát? K čertu! Hned jdi a zatelefonuj na policii, řekni mé jméno, zeptej se, nač platíme daně. Žádej, aby štváči dostali po hlavách, mluv s nimi jasně.
První detektiv odejde. GRAHAM ■ Maulere, když už máme zdechnout, dej sem
tisíc za sedmasedmdesát. To je náš konec. SLIFT ■ Pět set za sedmasedmdesát pro Grahama.
Vše nad to za osmdesát. MAULER se vrátil ■
Slifte, ten obchod už mě nebaví.
Mohli bychom to přehnat.
Jdi na osmdesát a pak to za tu cenu dej.
Dám jim to a pustím je.
To stačí. Město opět musí
nabrat dechu. A já mám jiné starosti.
Slifte, tohleto rdoušení
mě nebaví. Tak jsem to nemyslel.
Uvidí druhého dettktiva,
Našels ji?
DRUHÝ DETEKTIV-Ne, neviděl jsem žádnou v uniformě Černých Slamáků, sto tisíc jich tam stojí na jatkách, navíc je tma a ostrý vítr odnáší každé zvolání. Mimoto policie jatky vyklizuje. Už se i střílelo.
MAULER • Střílelo? Na koho? Ach, ovšem, vím.
Pozoruhodné - nic tu není slyšet. Tak není k nalezení. A střílelo se ? Jdi k telefonním budkám, najdi Jima a řekni,
ať netelefonuje, jinak se zas řekne, že žádali jsme, aby se tam střílelo. • Druhý detektiv odejde.
MEYERS • Tisíc pět set za osmdesát.
SLIFT • Za osmdesát jen pět set!
MEYERS • Pět tisíc za osmdesát! Hrdloře-; 'zovél ^ ■    ■ - ■
MAULER se vrátil ke sloupu •• Slifte, je mi špatně, nech toho. '
SLIFT ■ Ani zdání. Ještě můžou. A jesdi ty, Maulere, ochabuješ, poženu jáje výš.
MAULER ■ Musím jít na vzduch, Slifte. Dál veď moje obchody. Já nemohu. Veď je v mém duchú. Raději všecko vydám, než aby se kvůli mně něco stalo! Nejdi dál
nežli ná pětaosmdesát! Ale veď to.
v mém duchu. Znáš mě.
Na odchodu potkává novináře. NOVINÁŘI • Co nového, Maulere? MAULER odcházeje ■ Na jatkách musí teď
vejít ve známost, že jsem jim přenechal - dobytek.. Takže dobytek tu teď je. Jinak j dojde k násilnostem.
SLIFT • Pět set volů za devadesát! MALÍ SPEKULANTI •
Slyšeli jsme, že Mauler
to chtěl dát za pětaosmdesát.
Slift nemá pověření. SLIFT • Lež. Všakjá vás naučím
prodávat maso v konzervách
a maso nemít!
Pět tisíc volů za pětadevadesát.
Řev.
24-7
g)
Jatky
Mnozí čekající, mezi nimi Johanka. LIDÉ-Proč tu sedíte?
JOHANKA - Musím odevzdat dopis. Půjdou tudy tři lidi.
Přichází skupina novinářů, vedená jakýmsi mufem.
MUŽ ukáže na Johanku ■ To je ona. K Johance:
To jsou novináři. NOVINÁRI • Haló, jste vy Johanka Dárková
od Černých Slamáků? JOHANKA-Ne.
NOVINÁŘI • Doslechli jsme se v kanceláři pana Maulera, že jste přísahala, že prý neopustíte jatky, dokud se továrny neotevřou. Přinesli jsme to, tady to můžete číst, palcovými literami na první stránce. Johanka se odvrátí. Novináři předčítají: Johanka Dárková, naše milá paní z jatek, prohlašuje, že Bůh je solidární s jatečními dělníky.
JOHANKA ■ Nic takového jsem neříkala.
NOVINÁŘI - Můžeme vám sdělit, slečno Dárková, že veřejné mínění je na vaší straně. Celé Chicago, s výjimkou několika bezohledných spekulantů, s vámi cítí. Vaši černí Slamáci tím dosáhnou nesmírného úspěchu.
JOHANKA-Já už u Černých Slamáků nejsem.
NOVINÁŘI - To neexistuje. Pro nás patříte k černým Slamákům. Ale nechceme vás rušit. Budeme se zdržovat hluboko v pozadí.
JOHANKA ■ Chtěla bych, abyste odešli.
Sednou si v jisté vzdálenosti. DĚLNÍCI vzadu na nádvořích •
Dokud nouze nebude nejvyšší, neotevřou své fabriky. Až bída ještě vzroste, teprvje otevřou. Ale odpovědět nám musí. Neodcházejte, vyčkejte odpovědi! PROTICHÓR rovněž vzadu ■
Špatně! Ať bída jakkoli vzroste: neotevřou!
Neotevřou — dokud jim stoupá zisk. Jejich odpověď přijde z děl a kulometů. Pomoci si můžeme jen sami. Obrátit se můžeme jen na našince. JOHANKA • Ten systém vnějškově je dávno
známý, neznámé jsou v něm jen ty souvislosti! Málo jich tu sedí nahoře a mnoho dole a ti vrchní křičí tam na ty dole: Pojďte nahoru, ať jsme
všichni
nahoře! Když se ale dobře podíváš, tak vidíš: mezi těmi dole a těmi nahoře je cosi zakrytého, cesta snad, však ne, spíš prkno, a teď je to jasné, že je to houpačka; houpací prkno je celý systém, s dvěma konci, které jsou na sobě závislé; ti nahoře tam sedí jenom proto, že ti druzí zas sedl dole, a jen pokud tamsedí. Nahoře nebyli by, kdyby tam přišli ti zdola,
své místo opustivše, takže si musí přát, aby ti dole byli tam navěky a vzhůru nevyšli. Dole jich musí být též víc než nahoře, jinak by prkno prasklo. Zkrátka houpačka.
Novináři vstávají a jdou dozadu, protože jim doila nějaká zpráva. DĚLNÍK k Johance • Copak máte s těmi lidmi společného?
JOHANKA ■ Nic.
DĚLNÍK ■ Ale vždyť s vámi přece mluvili.
JOHANKA • Spletli si mě.
STARÝ MUŽ k Johance ■ Vám musí být ale
pořádně zima. Nechcete hlt whisky?
Johanka pije. Dost! Dost! Máte vy ale tah,
všecka čest.
JOHANKA-Taky si to myslíte, paní Luc-kerniddlová?
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ • Ano, je to pravda.
ŽENA • Nestydatost!
JOHANKA • Říkala jste něco?
ŽENA-Ano, nestydatost! Vychlastat tomu starému jeho whisky!
JOHANKA • Mlčte, osobo hloupá! Jo a kde je můj šál? Ten mi teď zas ukradli. To už je vrchol. Ukradnou mi ještě i můj šál! Kdo ho má? Hned mi ho dejte. Strhne ženě, která vedle ní stojí, z hlavy pytel. Zma se bráni. No tak, vy jste .to přece byla. Jen nezapírejte a ten pytel mi dejte.
ŽENA • Pomoc, zabije mě.
MUŽ • Klid!
Kdosi jí hodí hadr.
JOHANKA- Podle vás měla bych tu sedět snad nahá v tomhle průvanu. V mém snu taková zima nebyla. Když se svým záměrem jsem přišla sem, sny posílena, o takové zimě se věru nesnilo mi. Teď mi chybí ze všeho nejvíc jen můj teplý šátek. Vám se to hladoví, vy nemáte co jíst, na mne však čeká teplá polévka. Vám se to mrzne, já však mohu kdykoli přijít do vytopeného sálu, vzít prapor, začít bubnovat a o NEM mluvit, jenž je v oblacích. Co opouštíte! Já jsem opustila to, k čemu jsem byla povolána, navyklé povolání tedy, ale
i zaměstnání, chleba, střechu nad hlavou.
Ba, je to jako na jevišti,
nehodno tedy zůstat zde, není-li
to nejvýš nutné. Přesto:
odejít nesmím a přece,
říkám to otevřeně, strach mě rdousí
před tím, že nemám co jíst a kde spát, že nevím kudy kam,
před sprostým hladověním, podlým mrznutím,
před stálou touhou pryč, jen pryč.
DĚLNÍCI ■ Zůstaňte! Nerozcházejte se, ať přijde cokoli! Jen zůstanete-li pohromadě, . můžete si pomoci! Vězte, že zradili vás všichni vaši veřejní přímluvci i vaše odbory, které jsou podplaceny. Nedejte na nic, nevěřte nikomu, ale prozkoumejte každý návrh, jenž vede k opravdové změně. A hlavně
si vštěpujtej že to jde jenom násilím a když to uděláte sami. Novináři se vracejí.
NOVINÁŘI - Haló, děvče, máte gigantický úspěch: právě se dovídáme, že milionář Pierpont Mauler, jenž má v rukou velkou zásobu dobytka, přenechává ten dobytek jatkám, přestože stoupají ceny. Tak se od zítřka zase začne pracovat,
JOHANKA -Ó, dobrá zpráva!
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ-To jsou ty lži, o kterých naši mluvili. Ještě dobře, že v našem dopise stojí pravda.
JOHANKA ■ Slyšte, bude se pracovat! Led v jejich prsou roztál. Alespoň ten poctivý mezi nimi neselhal. Jako člověk byl osloven, i odpověděl lidsky. Existuje tedy dobro.
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
249
V dálce zarachotí kulomety. Co je to za rachot?
NOVINAŘ • To jsou kulomety vojska, které má vyklidit jatky. Když se teď zas budou otvírat továrny, musí se umlčet ti štváči, co vyzývají k násilnostem.
ŽEŇA ■ Máme teď jít domů?
DĚLNlK - Jakpak můžeme včdčt, jestli je to pravda, že zas bude práce?
JOHANKA - Proč by to neměla být pravda, když to ti páni říkají? O takových věcech se přece nežertuje.
PANI LUCKERNIDDLOVÁ • Nemluvte tak blbě. Nemáte rozumu ani zbla. Seděla jste prostě tady na mrazu příliš krátko. Povstane. Poběžím teď k našim a řeknu jim, že lži už vyrukovaly. Ale říkám vám: nehněte se odtud s tím dopisem! Odejde.
JOHANKA - Ale vždyť se střílí.
DĚLNÍK - Klidně seďte. Jatky isou tak^veliké,
že to bude trvat ještě pěkných pár hodin,
než sem vojsko dorazí. JOHANKA • Kolikpak tuje lidí? NOVINÁŘI • Asi tak sto tisíc. JOHANKA ■ Tolik?
Ó, jaká neznámá škola, nezákonný prostor,
v něm samý sníh, ä hlad tam učí
a nezadržitelně tam o nutnosti mluví nouze! Sto tisíc žáků, čemu se učíte? DĚLNÍCI vzadu ■ Pobijí vás,
když zůstanete pohromadě! Radíme vám: zůstaňte pohromadě! Jejich tanky vás rozdrtí, když budete bojovat. Radíme vám: bojujte! Tato bitva bude ztracena a možná ještě i příští bude ztracena.
Ale vy se naučíte, jak se bojuje, a dovíte se,,, že to jde jenom násilím a když to uděláte sami. JOHANKA - Zadržte, dálseneučte! Ne tímto chladným způsobem! Násilím
proti neřádstvu a zmatení nebojujte.
Ovšem, láká to převelice!
Ještě jedna taková noc a ještě jeden
takový němý útisk a nikdo
nezůstane klidný. A jistě jste stáli
už mnohá léta v mnohých nocích
pohromadě a učili jste se
myslit chladně a strašlivě.
Pravda, v temnu se kupí
i násilnost k násilnosti,
slabý k slabému, a kupí se k sobě
i to, co je nehotové.
Ale kdo sní,
co se tu uvařilo?
Odejdu. Co se dělá násilím, nemůže být . dobré. Nepatřím k nim. Kdyby mě byly v dětství kopance bídy a hladu učily násilí, patřila bych k nim a na nic bych se neptala. Takhle však musím odejít. Zůstane sedět.
NOVINÁŘI • Radíme vám: opusťte jatky. Měla jste velký úspěch, ale teď to skončilo. Odejdou. Zezadu křik, který se Siří dopředu. Dělnici vstávají.
DĚLNÍCI • Vedou ty z ústředí.
Detektivově vedou v poutech oba dělnické předáky.
DĚLNÍK ke spoutanému předákovi • Buď klidný, Williame, není všem dnům konec.
JINÝ DĚLNÍK volá za skupinou ■ Tyrani!
DĚLNÍCI - Jestli si mysli, že tím něco zamezí, tak jsou teda vedle. Ti už dávno všechno zařídili.
Johanka má vidění, v němž vidí sebe samu jako zločince za hranicemi světa, který zná.
JOHANKA • Ti, co mí dali dopis, jsou spoutáni. Proč? Co stojí v tom dopise? Nemohla bych udělat nic, co by se musilo dělat násilím a z čeho by násilí vzešlo. Takový člověk stál by , přece
pln úskočnosti vůči bližnímu
za hranicemi všech úmluv,
které jsou mezi lidmi běžné.
Nepříslušej e nikam,
nevpravil by se do světa,
který už nezná. Nad jeho hlavou
pohybovala by se souhvězdí
bez staré zákonitosti. Slova
by měnila svůj smysl. Nevinnost
by opustila toho, jenž pronásleduje a je
pronásledován. Už nic nevidí bezelstně. Nemohla bych být taková. Proto jdu. Tři dny bylo v Packingtownu v bahně
jatek vidět Johanku,
jak sestupuje schod za schodem, aby to bahno pročistila, aby se zjevila těm nejnižším. Tři dny kráčela dolů, třetího dne zeslábla a byla bahnem nakonec pohlcena. Řekněte, že bylo příliš zima. Vstane a odejde. Sněží.
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ se vrací ■
Všecko lež! Kam odešla ta osoba, co tady se mnou seděla?
ŽENA-Pryč.
DĚLNÍK • Hned jsem si myslil, že odejde, jen jak přijde dpopravdovský sníh. Přijdou tři dělníci, rozhlížejí se po někom, neruůeznou ho a jdou opět pryč. Setmíse a objeví se nápis: Začíná vánice, komupak se tu zůstat chce? Zůstane tu všeho všudy jen kamenitá zem. A chudí.
h)
Pierpont Mauler překračuje hranici chudoby.
Nároží v Chicagu
MAULER k jednomu z detektivů •
Dál ne, teď půjdem zpátky, řekls něco? Přiznej se, smál ses! Řekl jsem: půjdem
zpátky, a ty ses smál. Už zase střílejí. Zdá se, že brání se tam, Ano, co jsem vám chtěl vštípit: nepřemýšlejte o tom, když několikrát půjdu zpátky, až budem poblíž jatek. Myslit je k ničemu. Za myšlení vás neplatím. Mohu mít nějaké důvody. Znají mě tam. A teď zas myslíte. Zdá se, že jsem si najal hlupáky. Tak či onak, jdem zpátky. Doufám, že ta, již hledám, rozumem byla ponouknuta odejít tam zdola, kde se rozpoutalo peklo. Kolem jde kamelot.
Hej, noviny! Ať vím, jak je to na burze! Čte a zbledne jak stěna. Stalo se něco, co běh věcí mění, je to tu černé na bílém, že dobytek je za třicet a neprodá se ani kus, je to tu černé na bílém, že továrníci zkrachovali a opustili trh. Mauler a jeho přítel Slift prý nejhůř jsou na tom ze všech. Tak to zde stojí a tím
je dosaženo toho, co sice cílem nebylo, leč s úlevou se vítá. Já už jim pomoci
nemohu, neboť svůj dobytek jsem přece komukoli dal k dispozici. Nikdo jej nevzal, a tak jsem teď volný a bez nároků, a tímto
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
251
vás propouštím, neboť překračuji hranici bídy. Už vás nepotřebuji. Teď už mě nikdo nebude chtít zabít. DVA DETEKTIVOVÉ • Tak teda mužem jít.
MAULER • To můžete a mohu to i já. Kam se mi zachce. Třeba na jatky.
A co se týká toho plodu potu a píle, který jsme v těchto městech zbudovali: j e to, j ako by někdo vystavěl budovu, největší na světě, nejpraktičtější a nejdražší, ale nedopatřením a že toje laciné, použil jako stavebního materiálu psích lejn, takže pobyt v budově byl úmorný
a stavitelovou slávou nakonec bylo, že je původcem nej většího
smradu světa. A ten, kdo takovouto budovu opouští, musí být veselý.
DETEKTIV na odchodu ■ Tak, ten je vyřízený.
MAULER • Nízkého neštěstí se zemí srovná,
mne musí povznést výše — do duchovna.
Liduprázdná končina u jatek V sněhové vánici potká paní Luckerniddlová Johanku.
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ • Tak tady jste! Kampak utíkáte? Odevzdala jste ten dopis?
JOHANKA • Ne. Jdu pryč odtud.
PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ • To jsem si mohla myslet. Hned sem ten dopis dejte!
JOHANKA ■ Ne, nedostanete ho. Nepřibližujte se ke mně. Jistě v něm jsou zas
nějaké násilnícke řeči. Teďje všecko v pořádku, ale ~vy chcete pokračovat v boji. PANÍ LUCKERNIDDLOVÁ-Tak, pro vás je všecko v pořádku? A já jsem řekla, že jste čestná, jinak by vám ten dopis vůbec nebyli dali. Ale vy jste podvodnice a k nám nepatříte. Potvora jste! Dejte sem ten dopis, který vám svěřili. Johanka zmizí ve sněhové vánici. Hej, vy! Už zas je pryč.
j)
Jiná končina Johanka, bělící k městu, slyší dva kolemjdoucí dělníky.
PRVNÍ • Napřed roztrousili zprávu, že práce v továrnách se zase začne s celým osazenstvem. Teď, když část dělníků opustila dvory, aby zítra ráno nastoupili, se najednou rozhlásilo, že se továrny už vůbec neotevřou, protože je Mauler zruinoval.
DRUHÝ • Komunisti měli pravdu. Masy se neměly rozutéct. Tím spíš, když všecky chicagské závody ohlásily ná zítřek generální stávku.
PRVNÍ • To jsme se tedy nedověděli.
DRUHÝ ■ To je zlé. část kurýrů asi selhala. Mnozí by byli po téhle zprávě zůstali. I přes násilnosti policie. Johanka bloudí sem a tam a slyší hlasy.
HLASY • Žádnou omluvu nemá, kdo nepřijde. Kámen neomluví toho, kdo se zřítil. Ať nás ani ten, kdo přijde, neobtěžuje vyprávěním o svých obtížích, nýbrž ať mlčky dorazí k cíli a odevzdá to, co mu bylo svěřeno. Johanka se zastavila a běží tedjiným směrem.
HLASY Johanka se zastaví • Dali jsme ti úkol. Naše situace byla naléhavá. Nevěděli jsme, kdo jsi, mohlas náš úkol provést a mohlas nás také zradit. Provedlas jej?
Johanka běží dál, ale zastaví ji nově hlasy, HLASY • Kdo čeká, ten se dočká!
Rozhlížejíc se, jak se zachránit před hlasy,
slyší nyní Johanka hlasy ze všech stran. HLASY - Síť,jež májednooko
protržené, už nepomůže:
ryby proplují tímto místem,
jako by sítě nebylo.
Náhle jsou zbytečná
všecka oka, HLAS LUCKERNIDDLOVÉ •
Zaručila jsem se za tebe.
Ale dopis, jenž obsahoval pravdu,
jsi neodevzdala, JOHANKA padne na kolena -Ó pravdo, jasné světlo! Zastřené vánicí za nepohody!
Napříště už tě nebude vidět! Ó, jak prudké jsou sněhové vichřice!
Ó slabosti těla! Hlade, cos nechal na živu?
Co přetrvá tě, noční mraze?
Musím se vrátit!
Utíká nazpět.
10.
Pierpont Mauler se ponižuje a je povýšen.
U Černých Slamáků
MARTA k jinému Černému Stamákovi ■ Před třemi dny sem přišel posel od masného krále Pierponta Maulera se zprávou, že
Pierpont Mauler.se nám chce zaručit za činži a že chce s námi podniknout velkou akci ve prospěch chudých. MULBERRY ■ Je sobota večer, pane Snydere. Prosím vás,: abyste zaplatil činži, velice nízkou ostatně, nebo vyklidil mé místnosti
SNYDER ■ Pane Mulberry, čekáme právě na pana Pierponta Maulera, který nám přislíbil podporu.
MULBERRY • Milý Dicku, milý Alberte, vyneste ten j ejich nábytek na ulicí. Dva muži začnou vynášet nábytek na ulici.
ČERNÍ SLAMÁCI •
Ach, odnášejí lavici kajícníků!
Již chtivou rukou ohrožují
harmonium a řečnický pult.
Ó hlasitěji volejme:
Kéž přijde bohatý pan Mauler
se svými penězi
a zachrání nás!
SNYDER - Již sedm dní na rezavějících jatkách
stojí masy, konečně odstraněny od práce. Osvobozeny od přístřeší stojí zas pod clonou deště a sněhu. Nad sebou zenit neznámého předurčení. Ach, milý pane Mulberry, teď teplou polévku
a trochu hudby - a už je máme. V mé hlavě
je království boží se vším všudy hotové. Kapelu po ruce a pořádnou polévku, ale s opravdovým omastkem, a Pánbůh má
po starosti a také celý ten bolševismus má dohráno. ČERNÍ SLAMÁCI •
Hráze viry jsou prolomeny v našem městě Chicagu a bahnitá záplava materialismu hrozivě naráží na poslední dům.
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
253
Hle, už se kymácí, .hle, už se potápí! Vydržte však, bohatý Mauler přijde! Už se blíží se všemi svými penězi!
JEDEN Z ČERNÝCH SLAMÁKŮ - Kam ted máme umístit publikum, majore? Přicházejí, tři chudí, jeden z nich je Mauler.
SNYDER se na ně rozkřikne - Jen polívku to chce. Polívka není! Tady se dává jen slovo Páně! Jak to uslyší, hned budou pryč.
MAULER - Jsou zde tři lidé. Jdou ke svému Pánubohu.
SNYDER • Sedněte si tamhle a zachovejte klid.
Tři příchozí si sednou. MUŽ schází -Je tady Pierpont Mauler? SNYDER • Není, ale čekáme na něho. MUZ • Továrníci s ním chtějí mluvit a dobytká-
ři po něm volají.
Odejde.
MAULER spředu - Jakýsi Mauler se tu hledá. Znal jsem ho: hlupák. A teď hledají v nebi a v pekle, nahoře i dole toho
Maulera, jenž po celý svůj život hloupější byl než ožralý špinavý pobuda. Vstane a jde k černým Slamákům. Znal jsemjednoho, a toho prosili o sto dolarů. V kapse měl deset miliónů. Přišel a nedal těch sto dolarů, nýbrž těch deset miliónů zahodil a dal sám sebe.
Uchopí dva z černých Slamáků a poklekne
s nimi na lavici kajícníků.
Chci se vyznat.
Přátelé, neklečel zde nikdo,
kdo tak nízký byl jak já. ČERNÍ SLAMÁCI ■ Neztrácejte naději!
Nebuďte malověrný!
Určitě přijde, blíží se už
se všemi svými penězi. JEDEN Z ČERNÝCH SLAMÁKŮ -
Už je tady?
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
MAULER • Prosím vás, hymnus! Neboť j e mi u srdce lehko a zároveň i těžko.
DVA HUDEBNÍCI -Jeden kousek, ale víc rie. ,
Zanotují hymnus. Černí Slamáci nepřítomně Zpívají, dívajíce se neustále ke dveřím. SNYDER nad účetními knihami • Co tu počítám, nepovím. Klid!
Přineste mi domácí knihu a nezaplacené účty, došli jsme tak daleko. MAULER • Obviňuji se z vykořisťování,
ze zneužití násilí, z vyvlastňovaní všech ve jménu vlastnictví. Sedm dnů držel jsem město Chicago za chřtán, až zdechlo.
JEDEN Z ČERNÝCH SLAMÁKŮ •
To je Mauler! MAULER ■ Ale zároveň uvádím, že sedmého dne
jsem všecko ód sebe odvrhl, takže tu nyní stojím bez majetku. Nikoli nevinný, ale kající se. SNYDER • Ty jsi Mauler? MAULER • Ano. Lítostí rozdrásán. SNYDER hlasitě vzkřikne ■ A bez peněz? K Černým Slamákům: Sbalte si své krámy, zastavuji tímto všechny platby. HUDEBNÍCI - Jestliže to je člověk, od něhož jste pro nás čekali ty peníze, tak mužem odtáhnout. — Dobrý večer.
CHÓR   ČERNÝCH  SLAMÁKŮ za odcházejícími hudebníky ■ My čekali jsme v modlitbách na bohatého Maulera, leč vešel k nám člověk obrácený. Své srdce
nám nesl vstříc, své peníze však ne.
Proto je naše srdce dojato,
ale naše tváře jsou protáhlé.
černí Slamáci zpívají páté přes deváté své
poslední hymny, sedíce na posledních židlích a lavicích.
U vod Michiganského jezera sedíme s pláčem. Sundejte průpovědi se zdí, zabalte zpěvníky do praporu, jenž
nezvítězil, neboť už nemůžeme zaplatit účty a proti nám táhnou sněhové bouře přituhující zimy.
Pak ještě zpívají: „Vzhůru ted do boje". Mauler nahlíží jednomu černému Slamákovi přes rameno a zpívá s sebou. SNYDER•
Ticho. Teď ven, všichni ven,
k Maulerovi: a hlavně vy! Kde je těch čtyřicet měsíčních nájmů
od těch hříšníků, které Johanka vyhnala? Toho sem zato
přihnala! Johanko, dej mi mých čtyřicet činží! MAULER • Vidím, že chtěli jste si vystavět svůj dům v mém stínu. Pro vás člověk je to, co pomáhá, tak byl i mně člověk jen kořistí. I kdyby však člověk byl jen ten,-jemuž se pomáhá, nebylo by to jiné. Pak je vám třeba
tonoucích. Vašim obchodem by pak bylo být stéblem slámy. Tak vše zůstává ve velkém koloběhu zboží stejně jako
hvězd.
Mnohý by zhořkl, Snydere, po takové lekci.
Já vidím však, že takový, jak jsem, se pro vás nehodím.
Mauler chce odejít, u dveří mu přicházejí '''       v ústrety masní králové, všichni bledí jak stěna. T O VÄ RNÍ Cl • Vznešený Maulere, ach odpust nám
že rušíme tě v rozvichření citů, jež plodí tvoje gigantická hlava.
Jsme v koncích. Kolem nás je chaos,
nad námi zenit neznámého mínění.
Co s námi zamýšlíš? A kam
tě povedou teď tvoje kroky?
Jsme přece oběti tvých záhlavců.
Ve velkém pozdvižení vejdou dobytkáři, jsou
rovněž bledí jak stěna. DOBYTKÁŘI • Prokletý Maulere, tak sem jsi zalez?
Zaplať nám, místo aby ses tu kál. . Chcem peníze, ne duši! Kdybys nebyl
naruby obrátil nám kapsy,
nemusil by ses k Bohu obracet!
Zaplať nám za dobytek! GRAHAM předstoupí - Maulere, dovol, abychom ti krátce
teď osvětlili průběh bitvy, která
po sedmihodinovém klání dnes
nás všechny do propasti uvrhla. MAULER • Ó věčné vraždění! Dnes nejiné
než před dávnými věky, kdy si lidé
železem roztloukali hlavy! GRAHAM • Vzpomeň si, Maulere, že žádals po nás
ve smyslu smlouvy konzervy, i musili jsme nakupovat maso, a tos má ty, tak tedy od tebe. Když v poledne jsi odešel, tu stiskl Slift nám hrdla ještě víc a tvrdým tónem hnal ceny stále výš, až dosáhly pětadevadesáti. V této chvíli Národní banka řekla: Dost. Ta dobrá stařena,
zodpovědná a bučící, hodila teď na trh kanadské jalovice. Trh rozvrácen a ceny třaslavé.
Ale ten nepříčetný Slift, sotva zpozorovav ty volky zdaleka, vzal je za pětadevadesát jako ožralý, jenž vychlastal už moře a neustále žízniv chtivě líže jedinou kapku. Vyděšenou stařenu podepřít ovšem přišel ten i onen,
255
Loew a Levi, Wallox a Brigham, ti
nejrenomovaněji, a do zástavy dali vše, co rnčii, i poslední
pryž,
jen aby ve třech dnech byl z Argentiny a Kanady opatřen poslední dobytek — i nezrozený slíbili, že bezohledně podchytí, i vše, co skotu, telatům, prasatům se jenom podobá!
Slift řve: „Ne za tři dny! Dnes! Dnes!" a žene cenu výš. A bankovní
domy
zality slzami se vrhly v konečný boj. Musely dodávat a tudíž i kupovat. Levi sám uhodil jednoho ze Sliftových makléřů
vzlykavě do prsou. Brigham rval si vous, volaje: Šestadevadesát! Kdyby v tuto chvili
tam náhodou byl vnikl slon, tak byl by zamáčknut prostě jako malina. Ba i tužky, jaty zoufalstvím, zakusovaly se němě do sebe, jak v dávných časech ořové
se pod rytíři hryzli do slabin. V ten den bylo slyšet, jak skřípají zuby i volontéři, známí nedostatkem zájmu o vše.
A stále ještě jsme kupovali, neboť jsme musili.
Vtom pravil Slift: Sto! Á špendlík by bylo slyšet spadnout, takové bylo ticho. A stejně tiše se hroutily i banky, podobny rozšlápnutým houbám, kdysi
mocné a pevné, jak dech ted zastavujíce své platby. Tiše
pravil
Levi, ten stařec, a všichni naslouchali: „Teď
se sami držte továren, my nemůžeme smlouvám už dostát." I položili továrník za továrníkem
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
mrzutě své závody, nepracující, neužitečné,
vám k nohám, tobě a Sliftovi, a stáhli se dozadu
a sensálové a zástupci sklapli své složky. A v této chvíli lkajíc, jak osvobozeno, když smlouvy si už nežádaly koupě, maso se propadalo do bezedná. Cenám totiž
od kursu ke kursu bylo dáno padat, jak voda od útesu k útesu je vrhána hluboko do nekonečna. U třiceti se teprv
zastavily. A tak se, Maulere, tvá smlouva stala
bezcennou. Místo abys nás držel za chřtán, uškrtils
nás.
Za hrdlo držet mrtvého — co s tím? M A U L E R • Tak, Slifte, za mne vedls boj, '
který jsem svěřil ti? SLIFT • Tak utrhni mi hlavu. MAULER • Co s hlavou?
Dej sem klobouk, stál pět centů!
Kam s tím vším dobytkem,
jejž nikdo koupit nemusí? DOBYTKÄŔI ■ Bez všeho rozčilování
prosíme, abyste nám řekl,
zda, kdy a čím
hodláte zaplatit koupený,
ale nezaplacený dobytek. MAULER • Hned. Tímto kloboukem a touto botou.
Za deset miliónů máte klobouk, jeden bot za pět. Druhý ještě potřebuji. Jste spokojeni? DOBYTKÁŘI • Ach, když jsme před měsíci za provaz vedli svižné telátko a čistého volka řádně vykrmené na nádraží v dálném
Missouri, rodina za námi volala, i když se vlaky už rozjížděly,
hlasem, jenž prací ochraptěl, za námi
ještě volala: Peníze nepropijte, hoši, a doufejme, že ceny dobytka stoupnou! Co nyní dělat? Jak se navrátíme? Co jim řekneme,
ukazujíce prázdné provazy a prázdné kapsy?
Jak mužem, Maulere, jet takto domů? MUŽ, KTERÝ TU UŽ BYL vejde - Je tady Mauler? Nesu pro něho dopis z New Yorku.
MAULER • Býval jsem Maulerem, jenž dostával takovéto dopisy. Otevře jej, čte jej stranou. j,Nedávno jsme Ti psali, milý Pier-ponte, abys nakupoval maso. Dnes naproti tomu Ti radíme uzavřít s dobytkáři dohodu o omezení počtu dobytka, aby se cena opět zotavila. Pro tento případ jsme Ti rádi k dispozici. Zítra další, milý Pier-ponte. Tvoji přátelé v New Yorku." Ne, ne, to nejde.
GRAHAM • Co nejde?
MAULER - Mám v New Yorku přátele a ti by prý věděli o východisku. Mně se schůdné nezdá. Posuďte sami. Dá jim dopis. Vše nyní zcela jiné se zdá. Dál nežeňte se, přátelé. Jmění je ztraceno, je pryč, tak pochopte. Leč proto ne, že pozemskými statky už nejsme požehnáni — to je úděl
mnohých — ale že chybí nám všem smysl pro
duchovno. Proto jsme chudí!
MEYERS ■ Kdo jsou to, ti přátelé z New Yorku?
MAULER • Horgan a Blackwell. Seli... GRAHAM • Vždyť to je Wall Street! Přítomnými proběhne vlna šepotu.
MAULER - Niterný člověk, jenž v nás tolik podačován...
TOVÁRNICI A DOBYTKÁŘI •
' Vznešený Maulere, rač sestoupiti se svých tak přenáročných meditací sem dolů k nám! Pomni, jaký chaos, by všechno zaplavil, a vezmi, že tolik zdán jsi, na sebe zas jho zodpovědnosti!
MAULER • Nerad bych, nerad.
A rozhodně ne sám. Ještě mám v uchu reptání lidí na jatkách á pak ten rachot kulometů. To šlo by jenom pod velkorysou patronancí, takže by každý chápal, že to slouží jen veřejnému blahu. Tak pojato, by to snad šlo. K Snyderovi:
Jě mnoho takovýchhle krámů s biblemi? SNYDER • Ano. MAULER ■■ A jak si stojí? SNYDER • Špatně.
MAULER • Stojí si špatně, ale je jich mnoho. Kdybychom vám, černým Slamákům, vaši věc velkoryse nafoukli, takže byste měli
polévky, hudbu, vhodné průpovědi z bible a v nejzazších případech i přístřeší, byli byste svolni mluvit všude v náš prospěch? Ze jsme dobří? Že chceme jen dobro v špatných časech? Neboť jen nejzazšími opatřeními, jež mohou se
zdát tvrdá, protože některých se dotýkají, ba dosti
mnohých, zkrátka většiny, téměř všech, teď zachráněn být může tento systém koupě a prodeje, jenž je nám zkrátka dán a jenž má' i své stinné stránky. SNYDER ■ Tak, téměř všech. To chápu. Byli
bychom svolni. MAULER k továrníkům ■ Vaše továrny spojím
257
v jediný trust a převezmu polovinu podílů.
TOVÁRNÍCI -Moudrá to hlava!
MAULER k dobytkářům • Přátelé, slyšte! Dobytkáři si šeptají. Svízel, jež tížila nás, mizí už. Bída a hlad, výtržnost, násilí z jediné plynou příčiny, a to z přemíry masa. Masný trh ' je v tomto roce přecpán a tak klesly ceny až v nic. Nu, abychom jej udrželi, rozhodli jsme se, my továrníci
a dobytkáři, omezit tento nezřízený chov. Tak přijde na trh méně dobytka a z toho, cb tuje, se nadbytečné vyřadí. Třetina dobytka se tedy spálí.
VŠICHNI - Jak prosté řešení!
SNYDER se hlásí o slovo - Nešlo by tento mnohý dobytek,
když je tak bezcenný, že lze jej spálit, těm mnohým, co tam venku stoji a jimž jistě
by přišel vhod, prostě darovat? MAULER se usměje ■ Milý pane Snydere, bohužel
jste jádro věci nepochopil. Ti mnozí, kteří
tam venku stojí: to jsou zákazníci!
K ostatním.
Člověk by nevěřil.
Všichni se dlouho usmívají.
Ač nízcí zdají se a přebyteční,
ba někdy na obtíž, přec bystrý pohled
hned rozpozná, že to jsou zákazníci!
Nicméně přemnozí to nepochopí. Přesto
je nutné třetinu dělnictva hned propustit, neboť i práce ucpala nám trh a musí být omezena.
VŠICHNI - Jediné východisko!
MAULER • A také snížit mzdy!
VŠICHNI • Hle, Kolumbovo vejce!
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
MAULER - V temné době krvavých zmatků, odlidštěného lidství,
kdy ve městech nechtěly přestat nepokoje (neboť opět je Chicago vzrušeno zprávami
o hrozící generální stávce), to vše se děje, aby surová síla krátkozrakého lidu si nerozbila vlastní nástroje, nerozdupala
vlastní koš s chlebem, nýbrž aby se navrátil klid a mír. Proto
chceme
vám, černým Slamákům, umožnit
bohatými peněžními dary vaše dílo, prospívající pořádku. Musili by ovšem mezi vámi opět být takoví jak ta Johanka, jež pouhým
vzhledem už vzbuzuje důvěru.
MAKLÉŘ se vřítí dovnitř - Radostná zpráva! Potlačena je hrozící generální stávka. Do káznic jsou uvrženi zločinci, kteří svévolně narušovali klid a pořádek.
SLIFT • Pánové, tak si všichni oddychněte, mrtvý bod překonán, trh opět vzkvete. Obtížný čin je ještě jednou vykonán a ještě jednou uhájíme plán a svět poběží, jak se líbí nám. Varhany.
MAULER • Otevřte nyní vrata
utrmáceným a zkrušeným a naplňte hrnec polévkou.
Spusťte i hudbu a my sami první
usednem do lavic kajícníků
a duši obrátíme k Bohu. SNYDER - Dokořán dveře!
Dveře se široce rozevřou. ČERNÍ SLAMÁCI zpívají, hledíce ke dveřím ■
Sítě roztáhnout! Už se k nám valí!
Právě opouštějí svůj poslední kout!
Bůh na ně žene mráz
a potom deště zas!
Proto se k nám valí! Sítě roztáhnout!
Vítejte! Vítejte zblízka i zdáli! Vítejte dole u nás!
Sem závora! Ať nemohou ven! K nám dolů sestupují seshora! Když žádnou práci nemají, když slepí jsou a kulhají, nám neuniknou: sem závora! Vítejte! Vítejte zblízka i zdáli! Vítejte dole u nás!
Ať žena či chlap, vše posbírejte! Klobouk, hlavui provaz, botu, nohu, svrab!
Klobouk mu vítr smet, ,
jde se sem vybrečet!
Sem s tím, co sem pluje, ať žena či chlap!
Vítejte! Vítejte zblízka i zdáli!
Vítejte dole u nás!
Zde jsme my! A půjdete k nám dolů! Jako zvěř jsou hnáni k nám sem
z chudoby a tmy! Hle, oni musí sem dolů! Hle, oni přijdou sem dolů! Dole není uniknutí: tam jsme my! Vítejte! Vítejte zblízka i zdáli! Vítejte dole u nás!
11.
Jatky. Končina před skladem Grahamových závodů
Dvory jsou téměř prázdné. Kolem jdou uijen ojedinělé skupiny dělníku.
JOHANKA přichází a ptá se ■ Šli tudy tři lidi a ptali se po nějakém dopise?
Křik zezadu, šíří se dopředu. Pak přichází pod vojenskou eskortou pět muža: dva muži z ústředí a tři z elektrárny. Jeden z ústředí se náhle zastaví a mluví s vojáky.
MUŽ • Tak abyste věděli, když nás teď vedete do káznice: to, co jsme udělali, udělali isme proto, protože jdeme s vámi.
VOJÁK • Když jdeš s námi, tak jdi dál.
MUŽ-Počkejte chvilku!
VOJÁK • Dostal jsi strach?
MUŽ - Ano, strach mám taky, ale proto nemluvím. Chci jen, abyste se na chviBcu zastavili, abych vám mohl říct, proč jste nás zatkli, protože to nevíte.
VOJÁCI se smějí ■ Dobrá, tak nám pověz, proč jsme vás zatkli.
MUŽ • Sami nic nemáte á pomáháte majetným, protože ještě nevidíte možnost, jak pomáhat nemajetným.
VOJÁK - Tak, a teďjdem dál.
MUŽ - Stát! Věta ještě není u konce: ale pracující v tomto městě už nezaměstnaným pomáhají. Ta možnost se tedy blíží. Starejte se o to.
VOJÁK - Ty asi chceš, abychom tě pustili?
MUŽ - Copaks mi nerozuměl? Máte jen vědět, že i pro vás brzy bude čas.
VOJÁCI • Mužem teď jít dál?
MUŽ ■ Ano, teď mužem jít dál.
Jdou dál. Johanka se zastaví a dívá se za zatčenými. Vtom slyší, jak vedle ní mluví dva lidé.
PRVNÍ -Cojetozalidi? DRUHÝ • Žádný z těchto lidí
se nestaral pouze o sebe.
Aby cizím Údem opatřili chleba,
běhali bez oddechu, PRVNÍ ■ Proč bez oddechu? DRUHÝ • Nespravedlivý jde veřejně po ulici,
ale spravedlivý se skrývá. PRVNÍ ■ Co se s nimi stane? DRUHÝ • Ačkoli pracují
259
ža nicotnou mzdu a jsou mnohým
prospěšní, žádný z nich se nedožije svých let, pojídaje chleba, v sytosti umíraje a se ctí pohřben, nýbrž všichni předčasně skončí a budou , ubiti a rozdupáni a v hanbě zakopáni. PRVNÍ • Proč. o nich není nikdy slyšet? DRUHÝ • Když v novinách čteš, že bylo zastřeleno
nebo uvrženo do káznice několik zločinců, pak to jsou tihleti.
PRVNÍ • Bude tomu tak věčné?
DRUHÝ-Ne.
Když se Johanka otočí, osloví ji novináři.
NOVINÁŘI • Není tohle naše milá paní z jatek? Haló, vy! Ta věc se zhatila! Generální stávce je odtroubeno. Jatky se zase otevřou, ale jen pro dvě třetiny osazenstva a za dvoutřetinovou mzdu. Ale maso se zdraží,
JOHANKA ■ Dělníci s tím souhlasí?
NOVINÁŘI - Jistě. Jenom část jich se dozvěděla, že se chystala generální stávka a tu část policie zahnala, Johanka se skácí.
12.
Před skladem Grahamových závodů
Skupina dělníků s lucernami.
DĚLNÍCI • Tadyhle by měla ležet. Odtamtud přišla a tady volala na naše, že městské podniky chtějí stávkovat. V té sněhové vánici si asi nevšimla vojáků. Jeden ji srazil pažbou. Jednu chvíli jsem ji viděl docela zřetelně. Tady leží! Takových by
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
mělo být víc. Ne, to ona není. Byla1 to stará dělnice, Tahleta k nám nepatři. Nechte ji ležet. Až přijdou vojáci, tak ji pak odnesou:
13.
Smrt a kanonisace svaté Johanky z jatek
Dům Černých Slamáků je nyní bohatě vybavený. V malebných skupinách stojí Černí Slamáci s novými prapory, továrníci, dobytkáři a překupníci.
SNYDER • Tak se dílo podařilo,
zdolán nejvyšší je cíl,
do nějž nejnižší se vlilo:
Bůh se opět uchytil!
Nahoře i dole, všude,
víte teď, co máte v nás.
Všecko v pořádku teď bude,
klaplo to — a v pravý čas!
Vstoupí houf chudáků, v jejich (ele Johanka,
podpírána dvěma policisty. POLICISTÉ • Zde je jedna bez přístřeší,
sebrali jsme ji na jatkách,
nemocnou, zmoženou hlady.
Její poslední trvalé bydliště
prý bylo tady. JOHANKA drží nad hlavou dopis, jako by jej
ještě chtěla odevzdat •
Ten, jenž zahynul,
už ode mne nevezme dopis.
Službičku dobré věci — jedinou,
o niž jsem za celý svůj život byla požádána! —
jsem nevykonala.
Zatím co chudáci usedají na lavice, aby přijali polévku, radí se Slift s továrníky a Snyderem. SLIFT • To je naše Johanka. Přichází jak na
zavolanou. Uděláme z ní velkou záležitost. Svou lidumilnou činností na jatkách, svými přímluvami za chudé — a rovněž svými řečmi proti nám — pomohla nám překonat svízelné týdny. Ať je naší svatou Johankou z jatek. Nafoukneme ji jako světici a neodepřeme jí maximální projevy úcty. Naopak, právě to, že bude ukazována u nás, bude důkazem toho, že lidskost u nás zaujímá vysoké místo.
MAULER • Mezi námi vždy má místo, co je v duši dětsky čisto, její krásný jasný hlas ať proklíná mezi námi všechno špatné bez ustání a ať mluví místo nás.
SNYDER • Pozvedni se, Johanko z jatek, orodovnice chudých, utěšitelko nejhlubších hlubin!
JOHANKA - Jaký to vítr v hlubinách? Sněhu, jaký to zamlčuješ křik? Jezte polévku, vy tam! Nevylijte poslední teplo, vy, co už nejste ani kořistí! Jezte polévku! Kéž bych byla žila klidně jak dobytek,
ale odevzdala dopis, jenž mi byl svěřen! ČERNÍ SLAMÁCI jíte k Johance •
Ach, jak zmatený to hlas
té, jež tmou se k světlu drala!
špatně jsi přec nejednala!
Lidsky jenom chybilas! JOHANKA zatím co ji dívky opět oblékají do uniformy Černých Slamáků •
Je slyšet, jak opět začínají hučet závody.
Opět je zmeškána
jedna příležitost,
jak změnit chod věci.
Svět opět obíhá
po staré dráze.
Když bylo možné jej změnit,
nepřišla jsem; když bylo nutné,
abychjá, nepatrný člověk, pomohla,
selhala jsem. MAULER - Ach, je těžko spočinouti!
člověk na své hrdé pouti
nesnáší ten bědný svět!
Jda z všedních starostí,
v nichž není radosti,
v nepoznaný směr,
v nekonečno sfér,
nad cíl musí vyletět. JOHANKA • Mluvila jsem na všech tržištích
a snů bylo nesčíslně; ale
poškozeným byla jsem na škodu,
prospěšná bylá jsem škůdcům. ČERNÍ SLAMÁCI •
Ach, je všecka práce nakonec
bezduchá a zmetkovitá,
když duch bez hmoty jen lítá! TOVÁRNÍCI ■ Nádherná je ovšem věc,
když duch a obchod v manželství se splítá!
JOHANKA - Jedné věci jsem se naučila a vím
to za vás i v hodině umírání: Říkáte, že něco je ve vás a neprojeví se? Co vlastně víte, vědouce, že něco je bez důsledků! : Já například jsem neudělala nic. Neboť nic se považuje za dobré, ať to
vypadá jakkoli, a ne to, co opravdu pomáhá. A nic platí
jako čestné spíše než to, có definitivně tento svět mění,
jenž změněn být potřebuje. Přišla jsem utlačovatelům jak na
zavolanou! Ó dobroto bez důsledků! Smýšlení nikým
nepozorované! Nic jsem nezměnila. Rychle a beze strachu mizejíc z tohoto
světa,
' '- 261
pravím vám:
Starejte se o to, abyste,
opouštějíce svět, nebyli jen dobří, nýbrž opouštějte dobrý svět!
GRAHAM - Je nutno se postarat o to, aby se její řeči propustily, jen když jsou rozumné. Nesmíme zapomenout, že byla na jatkách.
JOHANKA • Neboť mezi tím, co je nahoře,
a tím, co je dole, je propast hlubší nežli mezi Himalájemi
a mořem a dole se nedovědí o tom, co se děje nahoře, a nahoře o tom, co se děje dole. A nahoře a dole se hovoří dvěma
odlišnými jazyky a jsou tam dvě odlišné míry a co má lidskou tvář, už se tam navzájem nezná. ŘEZNÍCI A DOBYTKÁŘI velice nahlas, takže Johanku překřičí • Vše musí mít řádný dům; od střechy až k základům. Proto dej všem místům vale, na něž nepatříš. Neustále
dělej, co je přiměřené, neboť kdo se zapomene, ruší naši harmonickou říš. Spodní dole na místě je jistě, správný nahoře je na svém místě. Běda tomu, kdo sem svolá živly z hlubin, živly zdola, ten lid,
bez něhož nelze se obejít a jenž to ví a proto je dychtivý! JOHANKA • Ti ale, co jsou dole, jsou tam drženi proto, aby ti, co jsou nahoře, zůstali nahoře.
A nízkost těch vrchních je ■nezměrná,
a i kdyby se polepšili, přece
by to nic nepomohlo, neboť nemá obdoby
systém, který Vymysleli:
vykořisťování a neřádstvo, zviřecké a tudíž
nepochopitelné. ČERNÍ SLAMÁCI A Johance ■
Musíš mlčet! Mluvit ne! ŘEZNÍCI ■ Kdo se volně vzduchem vznáší,
přec se nijak nepovznáši,
stoupat značí: na jiné.
A když někdo vzhůru hmátne,
dolů klesá v téže chvíli. MAULER ■ Při činu tě poranili! ČERNÍ SLAMÁCI •
Nohy v krvi, k boží chvále. ŘEZNÍCI • Boty sundat, to je špatné.
Jejich třeba. Ještě mnohokrát ČERNÍ SLAMÁCI - musíš ukazovat vzhůru.
Při tom vždy se musíš kát! ŘEZNÍCI • Dělej vše! ČERNÍ SLAMÁCI • Ať neustále
každý člověk ví, že
je divák a nic víc
ať sebou zhrdá z plných plic,
ať svědomí ho hryže!
Mějte vždy na mysli,
když kupujete zboží
— zvlášť jen tak na oko —,
že existuje slovo Boží,
nádherné, měnlivé, vysoko!
Nezapomeňte na ně!
Jste závislí
od slova Páně! JOHANKA • Proto těm, co dole říkají, že existuje Bůh,
a třeba neviditelný a třeba jim i pomáhal,
těm patří tak dlouho mlátit hlavou o dlažbu,
až zdechnou. SLIFT■ Poslouchejte, musíte něco říkat, mu-
síte tomu děvčeti skákat do řeči. Musíte mluvit, to je jedno co, ale nahlas! SNYDER ■ Johanka Dárková, pětadvacetiletá, onemocnělá na chicagských jatkách zápalem plic, ve službě boží, bojovnice i oběť! JOHANKA-A také těm, co říkají, že se mohou pozvednout v duchu a zůstat přitom po krk v bahně, také těm ; patří
mlátit hlavou o dlažbu. Protože kde panuje násilí, tam pomůže jen násilí a kde jsou lidé, tam pomohou jen lidé. VŠICHNI zpívají první sloku chorálu, aby už nebylo slyšet Johanliny řeči • Bohatství dej vždy bohatému! Hosana! Počestnost přidej k němu! Hosana! Dávej tomu, kdo nemá hlad! Hosana! Dej mu město, dej mu stát! Hosana! Dej metál všemu vítěznému! Hosana! Během těchto deklamací začínají ampliony rozhlašovat hrůzné zprávy: ,J?ád libry! Anglická banka po prvé za tfi sta let uzavřena!" a
„Osm miliónů nezamestnaných ve Spojených
státech!"
a
„Pětiletka se daří!" a
„V Brazílii se sype do moře roční sklizeň
kávy!"
a
„šest miliónů nezaměstnaných v Německu!" a
„Tfi tisíce bankovních domů ve Spojených státech je bankrot!" a
„V Německu zavírá stát burzy a banky." a
„Bitva mezi policií a nezaměstnanými před továrnou Henry Forda v Detroitu!"
„Sirkařský trust, největší z evropských trustů,
bankrot!"
a
„Pětiletku za čtyři roky!" Ti, kteří právě nedeklamují, vyměňují si pod dojmem těchto hrůzných zpráv divoké nadávky. Například: „Všiváci řezničtí, kdybyste nebyli poráželi tolik prasat!" a „Dobytkáři bídní, kdybyste byli chovali víc dobytka!" a „Vy šílení hrabivci, měli jste zaměstnávat víc lidí a pořádní platit! Copak takhle můžeme vaše maso žrát?" a „Meziobchod zdražuje maso!" a „šmelináři s obilím zdražují dobytek!" a „Dopravné na železnicích nás rdousi!" a „Bankovní úroky nás minují!" a „Kdo může platit takové nájemné za chlévy a obilní sila?" a „Proč nezačnete s propouštěními" a „My už jsme přece propouštěli, ale vy nepropouštíte!" a „Jen vy na tom máte vinu!" a „Nebude to lepší, dokud nebudete viset!" a „Ty už dávno patříš za mříže!" a „Jak to, že ty ještě chodíš na svobodě?"
VŠICHNI zpívají druhou a třetí sloku chorálu. Johanku už není slyšet • S bohatým měj vždy slitování! Hosana! Přijmi ho bez váhání! Hosana! . Všecku svou přízeň dej, hosana! vždy tomu, komu je hej, hosana! Měj se sytým vždy slitování! Hosana!
fe vidět, že Johanka přestala mluvit. tědrýma rukama, .ó, pomoz, hosana! své třídě, jež pomáhá ti, hosana! Nenávist rozdupej, hosana! Se smějícím se směj, hosana! Ať zločiny se v dobro zvrátí, hosana! Během této sloky se dívky pokoušely vlít do Johanky talíř polévky. Dvakrát talíř odmítla. Po třetí jej bere, vysoko pozvedne a vylije. Pak se zhroutí a leží nyní v rukou dívek, smrtelně zraněna, bez známky života. Přistoupí k ní Snyder a Mauler.
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
263
M A U L E R • Dejte jí prapor!
Podají jí prapor. Prapor jí vypadne z rukou.
PAULUS SNYDER -Johanka Dárková, pětadvacetiletá, zemřelá na jatkách na zápal plic, ve službě boží, bojovnice i oběť.
MAULER • Ach, jak svato! Nejsme hluší, v hloubi hrudi námi otřásá to! A ta ryzí obětavost budí v nás tu druhou lepší duši! Všichni stojí dlouho v němém dojetí. Na tichý pokyn Snyderův spustí na ni všechny prapory, a tyji úplně zahalí. Scéna je ozářena ružovým svitem.
ŘEZNÍCI A DOBYTKÁŘI •
Od věčnosti v člověku je
jako cíl všech snů a tuh,
že vždy výše usiluje
jeho rozsochatý duch.
K nebi vyletět by chtěl!
Hvězdy obepnout jak lasem!
Zatím co musí svým masem
viset dolů bohužel. MAULER • Běda, vražena je do mě
ostrá dýka dvojakosti,
rozpor nijak ledajaký.
Táhne mě to — což je k zlosti —
k velkorysé nezištnosti,
k obchodu však taky
(podvědomě). VŠICHNI ■ Člověče, dvě duše jsou
v hrudi tvé!
Nesnaž se žít s jedinou^
musíš mít vždy obě dvě.
Ať jsou v tobě v každé době sváry věčné!
Rozdvoj en buď jedinečně!
Zachovej si podlost i vznešenost,
zachovej si bodrost i surovost,
zachovej si duše obě!
POZNÁMKY
K „SVATÉ JOHANCE Z JATEK"
. Aby byl průběh děje jasnější, mohou se přes jeviště nebo hledištěm posílat kameloti, kteří vyvolávají titulky.
Strana 213, před: 2. Zkroucení velkých masných továren:
„Krvavý konkurenční boj mezi masnými králi!" „Cena masa se násilně stlačuje!" „Boj mezi dvěma masnými giganty Maulerem a Lennoxem!"
„Mauler nabízí kilo slaniny za deset centů!"
„Lennox za osm! Lennoxovy banky varují! Jak
dlouho Lennox vydrží? Kdo zvítězí: Mauler
nebo Lennox?"
Strana 217, po: Kam s námi?
„Katastrofa pro jateční dělnictvo!"
„Po Lennoxovi zavírá nyní i Mauler! Polovina
všeho osazenstva chicagských jatek bez práce.
Zima přede dveřmi!"
Strana 231, před 6: Chytáni cvrlka:
„Pierpont Mauler se stal spekulantem!"
„Zavazuje se, že převezme produkci veškerých
jatek!"
„Nevyjasněná situace dobytkářů, protože jatky stále ještě nekupují dobytek. Věří, že cena dobytka ještě klesne 1"
Strana 234, před 7: Vyhnání kramáři z chrámu: „Podivné úkazy na dobytčím trhu!" „Tajuplné skupovávání dobytka ze státu Illinois a Arkansas!"
„Ceny dobytka stoupají! Neklid mezi jatečními dělníky! Pět týdnů už jsou vysazeni z práce!" „Masné továrny plánují podpůrné akce! Dobročinné komitéty v horečné činnosti!" Strana 238, před 8: Řeč Pierponta Maulera o nepostradatelnosti...:
„Stále ještě žádná práce na jatkách!" „Mezi masami narůstá bída! Drobní obchodníci už nemohou zaplatit nájemné za své krámy! Kdo tajně skupovává dobytek? Interview s Pier-
pontem Maulerem! Pierpont Mauler tajuplného
překupníka nezná!"
„První sníh! Chicago pod sněhem!"
Strana 241, před 9: Johančina třetí cesta do hlubin:
„Vřava na dobytčí burze! Neslýchané stoupáni
cen dobytka!"
„Johanka Dárková od černých Slamáků prohlašuje, že neopustí jatky, dokud se nezačne pracovat!"
„Desetitisíce čekají na nádvořích v mrazu a metelici!"
Strana 242, před: TOVÁRNICI: Běda, celní zákon padl, a my...:
„Celní přehrady na jihu padly! Náhlá velká poptávka po exportním dobytku!" „Celní přehrady zcela nečekaně padají!" Strana 242, po: .. .pokoušoupsi!: „Celní přehrady na jihu padly! Poptávka po exportním dobytku! Kam zmizel všechen dobytek? Ve státech Illinois a Arkansas se nesežene už ani jediný kus dobytka 1" Strana 244, před 9, e) Jinde u jatek: „Tajuplným nákupčím je Pierpont Mauler!" „Narůstající aktivita socialistů na jatkách!" „Agitátoři využívají bídy propuštěných dělníků!"
„Dělníci městských velkopodniků připravují stávku na znamení solidarity s propuštěnými! Hlas policejního ředitele: Potrvají-K rejdy na dobytčí burze, bude Chicago za čtyři hodiny zachváceno anarchií!" Strana 246, před 9,f) Dobytčí burza: „Velká senzace na dobytčím trhu!" „Obrovitý masný kartel Pierponta Maulera strhává masné továrny do záhuby!"
„Největší továrny před úpadkem! Tisíce majitelů akcií pozbývají svých úspor!" Strana 246, po: ...a tak přece nemůžeme témuž Maule-rovi zaplatit osmdesát.za dobytek: „Hrozí generální stávka! Proti rejdům na dobytčí burze! Chicago bude za čtyři hodiny bez světla a proudu! Má být Chicago zahubeno burzovními tygry?"
Strana 249, po: ...přenechává ten dobytek jatkám, přestože stoupají ceny:
„Pierpont Mauler odprodává dobytek! Obrat na dobytčí burze!"
„Očekává se, že masné továrny budou zítra už opět pracovat!
Odbory odtrubují generální stávce!" Strana 251, před 9,k) Pierpont Mauler překračuje hranici chudoby:
„Zvěsti, podle nichž Pierpont Mauler odprodal dobytek, jsou lživé! Ceny dobytka neustále stoupají!"
Strana 252, před 9, i) Liduprázdná končina u jatek:
„Poslední zprávy z dobytčí burzy! Chicagský masný obchod je bankrot!" „Pierpont Mauler zašel do extrému a je sám bankrot! Továrny zůstanou navždy uzavřeny. Mnozí dělníci uvěřili, že se zítra bude pracovat, a opustili nádvoří továren! Podniky se neotevřou, ale generální stávka nebude!" Strana 259, před 11. Jatky: „Výsledek bojů: .    ■     ■ ■ Sloučení velkých masných továren! Presidentem trustu je Pierpont Mauler! Úspora pracovních sil, snížení stavu masa! Práce opět začíná!"
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
265
1.
VLASOVOVÉ VŠECH ZEMÍ
Světnice Pelageje VlasoVOvé v Tveru
PELAGEJA VLASOVOVÁ - Skoro se stydím dát synovi tuhle polívku. Ráda bych mu ji omastila, ale mám sotva půl lžičky omastku. Zrovna minulý týden mu při výplatě strhli za každou hodinu kopejku, a ať dělám co dělám, nemůžu vyjít. Já vím, že se potřebuje pořádně najíst, když musí tak dlouho a těžce pracovat. Je to bída, když nemůžu dát lepší polívku jedinému synovi; je mladý a ještě roste. Je docela jiný, než byl jeho otec. Leží pořád v knížkách, a nikdá mu moc nechutnalo. A poněvadž je polívka den ze dne horší, jesyn den ze dne nespokojenější. Nese synovi v misce polévku. Když se vrátí, vidí, jak syn — aniž vzhlédne od knihy — sejme pokličku, přičichne k polévce a potom ji zase přiklopí a odstrčí.
VLASOVOVÁ • Už mu polívka zase nevoní. Lepší mu ale uvařit nemůžu. Brzy přijde na to, že mu nejsem nic platná, že jsem jenom přítěž. Bydlím v jeho světnici, živím se a šatím z jeho peněz. A co mu . za to dávám? Nakonec se ještě odstěhuje. Co můžu na tom změnit já, Pelageja Vlasovová, vdova po dělníkovi a matka dělníka? Zkouším to tak i onak. Šetřím jednou na dříví, jednou na šatech. Ale nemůžu prostě vyjit. Nevím kudy kam. Syn Pavel Vlasov si nasadil čepici, uchopil misku s polévkou a odešel.
SBOR
Revoluční dšlníci zpívají Vlasovóvé:
Kartáčuj kabát, kartáčuj ho znovu!
Až bude vykaftáčovaný, zbude z něho čistý cár.
Vař svědomitě, nelituj námahy! Když nejsou kopejky, z polévky je jen voda.
Pracuj, pracuj víc, šetři, hospodař lépe a přesněji počítej! Když nejsou kopejky, je všechno marné.
Ať sebevíc dřeš,
to nestačí, čekej,
že co dneska je zlé,
se i zhorší. . .
Už dál to tak nejde,
víš ale, kudy z toho?'
Jako vraha, která své mládě nasytit už nestačí a bezmocná ve sněhovém vichru už nevidí východisko a naříká, tak i ty nevidíš východisko a naříkáš.
Ať sebevíc dřeš, to nestačí, čekej, že co dneska je zlé, se i zhorší. Už dál to tak nejde, víš ale, kudy z toho?
Neplodná je vaše práce, byť neleníte
nahrazovat nenahraditelné,
dohánět nedohonitelné.
Když nejsou kopejky, nadarmo se moříte.
O masu, které vám v kuchyni schází,
se v kuchyni nerozhoduje.
269
Ať sebevíc dřeš, to nestačí, čekej, že co dneska je zlé, sé i zhorší. Už dál to tak nejde, víš ale, kudy z toho?
2.
PELAGEJA VLASOVOVÁ SI DĚLÁ STAROSTI, KDYŽ VIDÍ SYNA VE SPOLEČNOSTI REVOLUČNÍCH DĚLNÍKŮ
Světnice Pelageje Vlasovové
Tři dělníci a mladá dělnice přicházejí brzy zrána s kektogrqfem.
ANTON RYBIN-Když ses před čtrnácti dny k nám dal, Pavle, nabídl jsi nám, že můžeme k tobě přijít, až budeme mít něco zvláštního na práci. A poněvadž jsme u tebe ještě nikdy nebyli, připadá nám to tady nejjistější.
PAVEL VLASOV • Co chcete dělat?
ANDREJ NACHODKA • Vytisknout letáky. Poslední snížení mezd dělníky náramně popudilo. Už tři dny rozdáváme v závodě letáky. Dneska je rozhodující den. Večer závodní schůze odhlasuje, jestli si necháme strhnout kopejku, nebo jestli vstoupíme do stávky.
IVAN VESOVŠCIKOV ■ Donesli jsme hektograf a papír.
PAVEL • Sedněte si, matka nám uvaří Čaj. Jdou ke stolu.
IVAN Andrejovi Xachodkovi - Jdi ven a dávej pozor na policajty. Andrej Nadwdka odejde.
ANTON ■ Kde je Sidor?
MÁŠA C HAL AT O V OVÁ • Bratr se mnou nešel. Když se včera večer vracel domů, všiml si, že za ním jde někdo, kdo vypadá jako od policie. Proto šel dnes raději rovnou do továrny.
PAVEL-Mluvte tiše, ať nás matka neslyší. Ještě jsem jí o těchhle věcech neříkal. Je v na tp už stará a stejně by nám nemohla
pomáhat.
ANTON • Tady je předloha.
Pouštějí se do práce. Jeden z nich pověsil na okno hustou tkaninu.
VLASOVOVÁ stranou - Nerada vidím svého syna Pavla ve společnosti těchhle lidí. Ještě mi ho úplně zkazí. Poštvou ho a nakonec ho ještě do něčeho zatáhnou. Takovým lidem čaj nedám. Přistoupí ke stolu. Pavle, nemůžu vám uvařit čaj. Není ho tady dost. Na pořádný čaj by to už nestačilo.
PAVEL • Tak nám uvař aspoň slabý čaj, matko.
VLASOVOVÁ se vrátila a usedla ■ Jestli jim ho neudělám, poznají, že je nevidím ráda. Vůbec se mi nelíbí, že jsou tady a žc mluví tak tiše, aby jim člověk nerozuměl. Přistoupí znovu ke stolu. Pavle, moc by mě mrzelo, kdyby domácí poznal, že se tady v pět ráno scházejí lidi a že něco tisknou! Stejně nemáme na činži.
IVAN • Věřte nám, paní Vlasovová, že ta vaše činže nás náramně zajímá. V zásadě nám o nic jiného nejde, i když to tak nevypadá.
VLASOVOVÁ - Tak nevím. Vrací se.
ANTON • Tvá matka nás tu nevidí ráda, Pavle?
IVAN • Těžko pochopí, že tohle musíme dělat právě proto, aby měla na čaj a na činži.
VLASOVOVÁ - Ti ale mají hroší kůži! Dělají, jako by se jich to netýkalo. Co ma-
jí s Pavlem za Iubem? Chodil do továrny a byl rád, že má práci. Vydělával málo a poslední rok toho bylo pořád míň. Jestli mu teď strhnou ještě jednu kopejku, radši přestanu jíst. Ale to čteni knih a chození po schůzích mi dělá starost. Kdyby si místo toho večer odpočinul. Stejně tam jenom štvou. Ještě přijde o práci.
MÁŠA • zazpívá Vlasovové „Píseň o východisku".
PÍSEŇ O VÝCHODISKU
Nemáš -li svou polévku, jak zaplašíš tu můru? Budeš muset celý stát obrátit nohama vzhůru, až bude polévky dost. Pak sám sobě budeš host.
Není-li pro tebe práce pražádná,
musíš se bránit silou!
Celému státu musíš
důkladně pustit žilou,
abys moh sám práci rozdílet.
Pak budeš mít sdostatek práce hned.
Smějou-li se vašim slabostem, jakpak se bránit chcete? Jenom když se spojíte, tak toho možná dosáhnete. Budete mocným předvojem. A smích hned přejde všem.
ANDREJ vrazí dovnitř- Policie! IVAN • Schovejte papíry!
Andrej vezme Pavlovi hektograf z ruky a pověsí
jej z okna. Anton si sedne na papíry. VLASOVOVÁ • Tak-vidíš, Pavle, už máme
na krku policii. Co teď? Pavle, co je
v těch papírech? -MÁŠA Ji odvede k oknu a posadí na pohovku ■ Zů-
staňte klidně sedět, paní Vlasovová. Vejde strážník a komisař.
STRÁŽNÍK - Stát! Kdo se pohne, bude zastřelen! To je jeho matka, Vaše Blaho-rodí, a to je on sám!
KOMISAŘ. • Pavle Vlasové, musím u tebe vykonat domovní prohlídku. Kde se tu bere tahle divná společnost ?
STRÁŽNÍK -Je tady i sestra Sidora Chala-tova, toho, co jsme dneska ráno zatkli. Jsou to oni.
MÁŠ A • Co je s mým bratrem?
KOMISAŘ •Bratr vás nechá pozdravovat, je teď u nás. Agituje nám štěnice a má velký úspěch. Bohužel mu scházejí letáky. Dělníci se na sebe podívají.
KOMISAŘ • Několik cel v sousedství máme ještě volných. Ostatně, nemohli byste nám vypomoct nějakými letáky? Lituju, milá paní Vlasovová, že musím po nich pátrat zrovna ve vašem bytě. gajde k pohovce. Podívejte se, Vlasovová, teď vám například musím rozpárat pohovku. Máte to zapotřebí? Rozpářeji.
PAVEL • Žádné peníze tam nejsou, co? Jsme totiž dělníci a moc toho nevyděláme.
KOMISAŘ - A to zrcadlo na zdi? Máte zapotřebí, aby je rozbila drsná ruka policistova? Rozbije je. Jste pořádná ženská, vím to. A tapohovkatakybylavpořádku. Ale co tenhle pěkný starý prádelník? Převrátí ho. Podívejme, za ním taky nic není. Vlasovová, Vlasovová! Poctiví lidé nejsou mazaní, proč vy byste měla být mazaná? A tady tensádelníček se lžičkou, takový dojemný sádelníček! Vezme jej z police a upustí. Teď mi vypadl z ruky a podívejme, jev něm omastek.
PAVEL - Maličko. Je v něm jen maličko omastku, pane komisaři. A v chlebniku je maličko chleba, a v plechovce jen maličko čaje.
MATKA
271
KOMISAŘ strážníkovi • Tak vida, přece jen to je hrníček politický. Vlasovová, Vlasovo-vá, máte vy zapotřebí, abyste si ještě na stará kolena něco začínala s námi, s takovými krvelačnými psy? Máte tak pěkně vyprané záclony. Takové se najdou málokde. To člověka potěší. Strhne je.
IVAN Antonovi, který vyškolil, poněvadž se bojí o hektograf' Seď, nebo tě zastřelí.
PAVEL hlasitě, aby odvedl komisařovu pozornost • Proč se musel ten hrnek rozmlátit, to nevím.
ANDREJ strážníkovi • Koukej ho zvednout! STRÁŽNÍK ■ To je ten Ukrajinec, Andrej Nachodka.
KOMISAŘ přistoupí ke stolu ■ Andreji Onisi-move Nachodko, ty už jsi byl jednou pro politický přečin ve vazbě, co ?
ANDREJ • Byl, v Roštově a v Saratově, ale tam mi policajti vykali.
KOMISAŘ vytáhne z kapsy leták ■ Není vám známo, kteří lumpové rozdávají v Suchli-novových závodech tyhle vlastizrádňé letáky?
PAVEL VLASOV-S lumpy se tu setkáváme poprvé. '
KOMISAR - Pavle Vlasové, ty ještě náramně zkrotneš. A seď slušně, když s tebou mluvím!
VLASOVOVÁ • Nekřičte tak. Jste ještě mladík a bídu jste nepoznal. Jste úředník. Berete každý měsíc spoustu peněz za to, že pářete pohovky a že se díváte, jestli jsou hrnky na omastek prázdné.
KOMISAŘ • Naříkáš předčasně, Vlasovová, šetři si slzy, budeš je ještě potřebovat. Raději si hleď syna, dostal se na scestí. Dělníkům. A vám jednoho dne nepomůže ani ta vaše mazanost. Komisař a strážník odcházejí. Dělníci po nich uklízejí.
ANTON-Paní Vlasovová, nehněvejte se na
MATKA
nás! Nevěděli jsme, že po nás už jdou. Teď vám zdemolovali světnici. MÁŠA ■ Hodně vás to vylekalo, paní Vlasovová?
VLASOVOVÁ - Ano. Vidím, že se Pavel
dostal na scestí. MÁŠA ■ Podle vás teda jednají správně, když
vám demolujou světnici jenom proto, že
se váš syn bije o svou kopejku? VLASOVOVÁ • Oni správně nejednají, ale
on taky ne. IVAN zase u stolu • Co teď bude s letáky? ANTON - Jestli je dneska nerozhodíme jenom
kvůli policii, tak jsme docela obyčejní
křiklouni. Ty letáky se rozdat musí. ANDREJ • Kolik jich je? PAVEL - Asi pět set. IVAN - A kdo je rozdá? ANTON ■ Dneska je na řadě Pavel.
Pelageja Vlasovová pokyne Ivanovi, aby Sel
k ní blíž.
VLASOVOVÁ • Kdo má rozdat letáky?
IVAN • Pavel. Musí to být.
VLASOVOVÁ-Musí to být! Číst knihy a chodit pozdě domů, tím to začíná. A časem to dojde tak daleko, že se provádí bůhvíco i doma, na mašinách, co se musí věšet za okno a kvůli kterým se musí před ně natáhnout hadr. A pořád se jenom šeptá. Musí to být! A najednou ti vtrhnou do baráku policajti a jednají s tebou jako se zločincem. Vstane. Pavle, zakazujú ti rozdávat ty letáky.
ANDREJ - Musí to být, paní Vlasovová.
PAVEL Máše ■ Řekni jí, že se ty letáky musí rozdávat kvůli Sidorovi, aby to nezůstalo na něm,
Dělrdci přistupují k Pelageji Vlasovové, Pavel
zůstává u stolu. MÁŠA • Paní Vlasovová, musíme to udělat taky
kvůli bratrovi. IVAN-Jinak ho Sibiř nemine.
ANDREJ - Jestli dnes letáky nerozdáme, tak jim bude jasné, že je včera rozdával Sidor.
ANTON ■ Už proto to musíme udělat.
VLASOVOVÁ • Vidím, že opravdu musíte, jinak se z toho ten mladý člověk; co jste ho do toho namočili, nedostane. Ale co když zatknou Pavla?
ANTON - Není to tak nebezpečné.
VLASOVOVÁ • Vida, není to tak nebezpečné! Napřed člověka svedete a do bůhví -čeho ho zatáhnete. A abyste ho zachránili, musí se udělat to i ono. Není to nebezpečné, ale udělat se to musí. Podezřívají nás, ale letáky musíme rozdat. Musí to být, a tak to teda nebezpečné neni. A takhle to jde pořád dál. A když nakonec člověk skonči pod šibenicí, řeknete mu: Klidně strč hlavu do oprátky, není to nebezpečné. Dejte sem ty letáky, já tam zajdu místo Pavla a rozdám je.
ANTON - Jak byste to chtěla udělat?
VLASOVOVÁ-O to se nestarejte. Co svedete vy, svedu já taky. Moje kamarádka Marja Korsunovová prodává o polední přestávce v továrně jídlo. Udělám to dnes za ni a jídlo zabalím do vašich letáků. Dojde si pro nákupní tašku.
MÁŠA ■ Pavle, tvoje matka se nabízí, že rozdá letáky.
PAVEL • Uvažte, co mluví pro a co proti. Mám jen jedinou prosbu: abych se k matčině nabídce nemusel vyslovit.
ANTON • Andreji?
ANDREJ-Myslím, že sejí to může podařit. Dělníci jí znají a policii není podezřelá.
ANTON • Ivane?
IVAN - Já si to taky myslím.
ANTON • A kdyby ji přece jenom chytli, co se jí může stát? Ke straně nepatří a tak to leda udělala kvůli synovi. Soudruhu Vlasové, poněvadž soudruh Sidor je v tíživé
situaci a hrozí mu nebezpečí, jsme pró to, přijmout nabídku tvé matky.
IVAN - Jsme přesvědčeni, že pro ni to bude nejméně nebezpečné.
PÁV EL - Souhlasím.
VLASOVOVÁ pro sebe ■ Ta věc, které pomáhám, je určitě špatná, ale musím to udělat kvůli Pavlovi.
ANTON ■ Paní Vlasovová, tady je ten balík letáků.
ANDREJ - Jdete téď do boje za nás, Pelagejo Vlasovová.
VLASOVOVÁ - Do boje? Mám už léta a žádná bojovnice nejsem. Mně stačí, když dám dohromady svých pár kopejek, to mě stojí dost boje.
ANDREJ • Víte vy vůbec, co je v těch letácích, paní Vlasovová?
VLASOVOVÁ ■ Ne, neumím číst.
3.
MOČÁLOVÁ KOPEJKA
Tovární dvůr
VLASOVOVÁ s velkým košem před továrními vraty ■ Záleží jedině na vrátném: jestli je to člověk líný nebo akurátni. Stačí, když ho přiměju k tomu, aby mi vystavil propustku. Do letáků pak zabalím jídlo. A jestli mě čapnou, řeknu prostě: Museli mi je tam tajně strčit, neumím číst. Pózo-ruje vrátného. Je to chlap tlustý, líný. Uvidíme, co udělá, když mu nabídnu okurku. Takový člověk si rád popřeje a přitom na to nemá. Jde k bráně a upustí před vrátným balíěek. Poslyšte, upadl mi balíček. Vrátný se dívá jinam. To je legrace: docela jsem zapomněla, že stačí, abych postavila
273
• košík na zem, a hned mám ruce volné. Málem tJych vás zbytečně obtěžovala. Divákům. Je to nějaký mrzout. Jak začneš moc vykládat, udělá všechno možné, jenom aby se tě zase zbavil. Jde ke vchodu a spustí o překot. To se zas jednou Marje Korsunovové. povedlo, to je celá ona. Říkám jl ještě předevčírem: hlavně abys neměla mokré nohy! Ale myslíte, že mě poslechne? Kdepak! Jde nakopat brambory a zase má nohy jako led! A druhý den ráno pase kozy a zase stojí v mokru! No řekněte? Samozřejmě se složí. Ale místo aby zůstala ležet, tak se večer vypraví znovu. V dešti. A co se stane ? Zase se vrátí s mokrýma nohama! VRÁTNÝ • Bez průkazu se sem nedostanete.
VLASOVOVÄ • To jsem jí taky říkala. Víte, jsme jedno tělo, jedna duše, ale takovou tvrdohlavost jste neviděl. Vlasovko, jsem nemocná, musíš za mne do továrny s jídlem. Vidíš, Marjo, já na to, teď chraptíš. Ale proč chraptíš? A ona na mě spusti a sotva přitom sípe: Poslyš, jestli mi zase začneš s těma mokrýma nohama, tak ti hodím tady ten hrnek na hlavu! No řekněte, není to tvrdohlavost! Vrátný ji s povzdechem pustí dovnitř.
VLASOVOVÄ-Správně, vždyť vás jenom zdržujú.
Je polední přestávka. Dělníci sedí na bednách apod. a obědvají. Pelageja Vlasovová nabízí jídlo. Ivan Vesovščikov jí je pomáhá balit. VLASOVOVÄ • Okurky, tabák, čaj, čerstvé pirohy!
IVAN - A hlavně papír, do kterého to balíme. VLASOVOVÄ • Okurky, tabák, čaj, čerstvé pirohy!
IVAN ■ A papír, do kterého balíme, nádav-kem.
DĚLNÍK • Máš taky okurky?
VLASOVOVÄ ■ Tumáte. IVAN - A papír, do kterého je zabalena, nezahazovat! -'
VLASOVOVÁ ■ Okurky, tabák, čaj, horké pirohy!
DĚLNÍK - Poslyš, copak je dnes zajímavého na tom papíře? Neumím číst.
JINÝ DĚLNÍK -Jak mám vědět, co je na tvém papíře?
PRVNÍ • Copak nedržíš v prackách stejný papír, člověče?
DRUHÝ • Opravdu, taky na něm něco je.
PRVNÍ • A co?
SMILGIN, STARÝ DĚLNÍK ■ Dokud se vyjednává,. neměly by se takové letáky rozdávat.
DRUHÝ • Dobře, že je rozdávají. Jak se pustíme, do vyjednávání, jsme nahraní.
VLASOVOVÁ přes .nádvoří ■ Okurky, tabák, čaj, čerstvé pirohy!
TŘETÍ DĚLNÍK • Pase po nich policie a kontrolu v závodě taky zostřili, ale přesto jsou tady zase letáky. Hoši se mají k světu a ničeho se nezaleknou. Na tom, co chtějí, něco je.
PRVNÍ ■ Moje řeč. Jak něco takového vidím, jsem všema pěti pro:
PAVEL • Konečně jde Karpov. .
ANTON - Jsem zvědav, jak pochodil.
KARPOV přichází - Jsou všichni důvěrníci pohromadě?
V koutě továrního dvora se shromažďují důvěrníci závodu, mezi nimi Smilgin, Anton Rybtn a Pavel Vlasov.
KARPOV ■ Kolegové, byli jsme vyjednávat!
ANTON ■ A jak jste dopadli?
KARPOV • Kolegové, nevracíme se k vám bez úspěchu.
ANTON • Nechají nám tu kopejku?
KARPOV • Kolegové, vypočítali jsme panu Suchlinovovi, že srážka jedné kopejky z hodinové mzdy při osmi stech dělnících
dělá ročné čtyřiadvacet tisíc rublů. Těch čtyřiadvacet tisíc rublů se mělo odteďka hrnoutdo kapes pana Suchlinova. Tomu jsme museli stůj co stůj zabránit. Nu, a po čtyřhodinovém boji jsme tb dokázali. Zabránili jsme tomu. Oněch čtyřiadvacet tisíc rublů se do kapes pana Suchlinova nepohrne.
ANTON • Nechají nám tedy tu kopejku?
KARPOV • Kolegové, vždycky jsme zdůrazňovali, že v našem závodě jsou neudržitelné zdravotní podmínky.
PAVEL • Ptáme se na tu kopejku!
KARPOV - Močál před východní branou továrny je to největší zlo.
ANTON ■ Ach tak, s močálem na to jdete!
KARPOV - Jen si vzpomeňte na ta mračna komárů, která nám každé léto brání zůstávat venku, na spoustu onemocnění bahenní zimnicí, na nebezpečí, které hrozí našim dětem. Kolegové, za čtyřiadvacet tisíc rublů se dá močál vysušit. Na to by pan Suchlinov přistoupil. Získal by se nový prostor k rozšíření závodu. Vznikly by nové pracovní příležitosti. Vy víte: když se daří továrně, daří se i vám. Kolegové, závod na tom není tak skvěle, jak si snad myslíte. Nemáme právo vám zamlčet, co nám pan Suchlinov sdělil: že je nutné zavřít sesterský podnik v Tveru a že se tím od zítřka octne sedm set kolegů na dlažbě. My jsme pro menši zlo. Každý, kdo má jen trochu rozhled, pozoruje s obavami, jak se řítíme do jedné z nej-horších hospodářských krizí, které naše země kdy prodělala.
ANTON ■ čili: kapitalismus stůně a ty mu děláš doktora. Jsi tedy pro to, abychom snížení mezd přijali?
KARPOV - Jiné východisko jsme nenašli.
ANTON-Když nemůžete zabránit snížení mezd, pak žádáme, abyste jednání s ředi-
telstvím přerušili. Močálovou kopejku odmítáme.
KARPOV • Před tím vás varujú. Nepřerušujte jednání s ředitelstvím.
SMILGIN "řMusí vám být jasné, že to znamená stávku.
ANTON • Podle nás může kopejku zachránit už jedině stávka.
IVAN • Pořad dnešní schůze je jasný: má se vysušit močál pana Suchlinova, nebo zachránit kopejka? Musíme vstoupit do stávky. A na prvního máje, to je už za týden, pokusíme se zastavit práci v ostatních závodech, kde se snížení mezd připravuje.
KARPOV • Varujú vás!
Tovární siréna. Dělníci vstávají, aby šli za prací. Přes rameno zpívají Karpovovi a Smilgi-nosi „Píseň o záplatě a kabátu".
PÍSEŇ O ZÁPLATĚ A KABÁTU
Vždycky, když kabát je na cáry, přiběhnete, že prý to takhle nejde dál, že se musí stát náprava, ihned a stůj co ' . stůj!
A zatímco klepeme se zimou, pádíte k všemocným pánům. Vracíte se potom triumfálně s tím, co všecko jste nám vydobyli: s malou záplatečkou.
Tak, záplatu máte.
Ale kde je : celý kabát?
Vždycky^ když zoufalí jsme hlady, přiběhnete, že prý to takhle nejde dál, že se musí stát náprava, ihned a stůj co
stůj!
A zatímco klepeme se hlady, pádíte k všemocným pánům.
MATKA
275
. Vracíte se potom triumfálně s tím, co všecko jste nám vydobyli: s kouskem chleba.
Tak, to je kus chleba. Ale kdeje * celý bochník?
Nám nestačí jen záplata, my potrebujem kabát. Nám nestačí jen chleba kus, my potrebujem bochník. Nám nestačí místo v továrně, my potrebujem ji celou. Chceme uhlí, chceme rudu a ve státě moc.
Tak, tohle potrebujem.
Ale co
nabízíte vy?
Dllníci odcházejí až na Karpova a Smilgina. KARPOV • Tedy stávka! Odchází.
Pelageja Vlasovová se vrací, usedne a spočítá
SMILGIN s letákem v ruce • Tak vy to rozdáváte ! A jestlipak víte, že tyhle cedulezname-nají stávku?
VLASOVOVÁ • Stávku? Proč?
SMILGIN ■ Tyhle letáky vybízejí osazenstvo Suchlinovových závodů ke stávce.
VLASOVOVÁ • Těmhlevěcemjánerozumím.
SMILGIN • Proč to tedy rozdáváte?
VLASOVOVÁ - Máme své důvody. Proč zatýkají naše lidi?
SMILGIN • Víte vůbec, co je v těch letácích?
VLASOVOVÁ • Ne, neumím číst.
SMILGIN'Jenom nám popuzujou lidi. Taková stávka je zatracená věc. Ráno se nejde do práce. Ale co bude večer? A co příští týden? Firmě je jedno, jestli se bude dělat nebo ne, ale nám to jedno není, my z toho žijeme. Přiběhne strážný s vrátným. Antone Antonoviči, hledáte něco?
MATKA
VRÁTNÝ • Někdo zase rozdal letáky s výzvou ke stávce. Nevím, jali se sem mohly dostat. Copak to máte?
Smilgin se snaží strčit leták do kapsy.
STRÁŽNÝ • Co to strkáte do kapsy? Vytáhne leták. Leták1.
VRÁTNÝ • Vy to čtete, Smilgine? .
SMILGIN - Antone Antonoviči, příteli, myslím, že můžeme číst co chceme.
STRÁŽNÝ ■ Tak? Chytne ho za límec a odtáhne ho. Já ti tedy ukážu, co se stane s tím, kdo čte výzvy ke stávce!
SMILGIN - Já pro stávku nejsem, Karpov mi to dosvědčí.
STRÁŽNÝ ■ Tak řekni, odkud máš ten leták. SMILGIN/w zámlce ■ Ležel na zemi. STRÁŽNÝ jej udeří ■ Tebe si podám! Já ti ukážu-, letáky!
Strážný a vrátný se Smilginem odcházejí. VLASOVOVÁ-Ten člověk si přece koupil jenom okurku!
4.
PELAGEJA VLASOVOVÁ DOSTÁVÁ PRVNÍ LEKCI V EKONOMII
Světnice Pelageje Vlasovové
VLASOVOVÁ - Pavle, rozdávala jsem dnes za vás letáky, které jste mi dali, abyste odvrátili podezřeni od toho mladého člověka, co jste ho přivedli do neštěstí. Když jsem s tím byla hotová, viděla jsem na vlastní oči, jak zatkli dalšího nevinného člověka jenom proto, že ten leták četl. Co jste mi to vlastně dali za práci?
ANTON • Děkujeme vám, paní Vlasovová, provedla jste to šikovně.
VLASOVOVÁ • Tak, tomu vy říkáte šikovně? A co Smilgin, kterého jsem svou šikovností dostala do basy?
ANDREJ • Pokud víme, nedostala jste ho do basy vy, ale policajti.
IVAN - Museli ho zase pustit. Zjistili, že byl jeden z mála, co hlasovali proti stávce. Ale teď je pro stávku. Paní Vlasovová, pomohla jste nám sjednotit dělníky Suchlinovových závodů. Jak jste asi slyšela, odhlasovala se stávka skoro jednomyslně.
VLASOVOVÁ - Mně nešlo o stávku, ale o to, aby se pomohlo tomu mládenci. Pročpak zatýkají lidi, že čtou letáky? Co bylo v tom letáku?
MÄSA ■ Tím, že jste je rozdala, pomohla jste dobré věci.
VLASOVOVÁ • Co bylo v tom letáku?
PAVEL ■ Co myslíš, že v něm bylo?
VLASOVOVÁ • Nějaká nepravost.
ANTON ■ Paní Vlasovová, je jasné, že vám dlužíme odpověď.
PAVEL • Sedni si, matko, k nám, pokusíme se ti to vyložit.
Rozprostřou přes pohovku přikrývku, Ivan pověsí na zed nové zrcadlo. Máša postaví na stůl nový hrnek na omastek. Potom si dojdou pro židle a usednou kolem Vlasovové.
IVAN ■ Tak podívejte, v tom letáku bylo, že si my dělníci nesmíme dát líbit, aby nám pan Suchlinov podle libosti snižoval mzdy.
VLASOVOVÁ • Hloupost. Co chcete proti tomu dělat? Pročpak by vám pan Suchlinov nemohl podle libosti snižovat mzdy? Patři mu továrna nebo nepatří?
PAVEL - Patří.
VLASOVOVÁ ■ No tak. Tenhle stůl například patří mně. Řekněte: můžu si teda s tím stolem dělat co chci?
ANDREJ ■ Ano, paní Vlasovová. S tímhle stolem si můžete dělat co chcete.
VLASOVOVÁ • No tak. Můžu ho teda třebas i rozštípat, když budu chtít?
ANTON • Když budete chtít, můžete ho třebas i rozštípat.
VLASOVOVÁ-Aha! Čili': pan Suchlinov si teda může s továrnou, která mu patří stejně jako mně můj stůl, dělat co chce?
PAVEL-Ne.
VLASOVOVÁ - Pročpak?
PAVEL • Poněvadž pro tu svou továrnu potřebuje nás, dělníky.
VLASOVOVÁ • Co když ale řekne, že vás už nepotřebuje?
IVAN • Víte, paní Vlasovová, věc je taková: někdy nás potřebuje a někdy zase ne.
ANTON • Správně.
IVAN • Když nás potřebuje, musíme tady být, a když nás nepotřebuje, jsme tady stejně. Kampak bychom šli? A to on'ví. On nás pořád nepotřebuje, ale my ano. A s tím on počítá. Pan Suchlinov má mašiny. Jenže ty mašiny jsou naše pracovní náčiní. Žádné jiné nemáme. Nemáme už stavy nebo soustruhy, používáme prostě mašin pana Suchlinova, Továrna mu sice patří, ale jak ji zavře, připraví nás tím o náčiní.
VLASOVOVÁ • Poněvadž mu patří stejně jako mně můj stůl,
ANTON - Tak. Ale připadá vám správné, že mu naše náčiní patří ?
VLASOVOVÁ klasitě-Nc\ Ale ať mi to připadá správné nebo ne, přesto mu patří. Někomu by také nemuselo připadat správné, že mně patří můj stůl.
ANDREJ • Na to my říkáme: Je rozdíl, jestli vám patří stůl nebo továrna.
MÁŠA - Stůl vám samozřejmě může patřit, stejně jako židle. Nikomu tím přece nepůsobíte škodu. I když ho odstěhujete na půdu, komu tím uškodíte? Kdyby vám
277
ale patřila továrna, tak byste mohlav způsobit škodu stovkám lidí.
IVAN ■ Poněvadž vlastníte jejich náčiní a tím je můžete vykořisťovat.
VLASO VOVÁ - Dobrá, může nás teda vykořisťovat. Jen si nemyslete, že jsem to za těch čtyřicet let nepoznala. Ale jedno jsem opravdu nepoznala, totiž to, že by se proti tomu dalo něco dělat.
ANTON • Paní Vlasovová, pokud tedy jde o majetek pana Suchlinova, došli jsme k závěru, že jeho továrna je docela jiný druh majetku než například váš stůl. Pan Suchlinov může použít svého majetku k tomu, aby nás vykořisťoval.
IVAN ■ A ještě něco je na tom jeho majetku zvláštního. Nemá pro něho cenu, dokud nás jeho prostřednictvím nevykorisťuje; Má pro něho cenu jenom tehdy, jestli představuje naše náčiní. Jakmile přestane sloužit výrobě, stane se hromadou starého železa. Je teda se svým majetkem odkázán i na nás.
VLASOVOVÁ-Dobře, ale jak ho chcete přesvědčit, zeje na vás odkázán?
ANDREJ • To máte tak: Kdyby Pavel Vlasov zašel nahoru k panu Suchlinovovi a řekl: Pane Suchlinove, beze mne je vaše továrna hromadou starého železa, a proto mi nemůžete podle libosti snižovat mzdu, tak se pan Suchlinov zasměje a Vlasová vyhodí. Jestli tam ale zajdou všichni Vlasovové z Tveru, všech osm set Vlasovú, a jestli mu řeknou totéž, tak se pan Suchlinov smát přestane.
VLASOVOVÁ -A-to je vaše stávka?
PAVEL - Ano, to je naše stávka.
VLASOVOVÁ • A to bylo v letáku?
PAVEL • Ano, to bylo v letáku.
VLASOVOVÁ ■ Stávka je zlá věc. Z čeho uvařím, co bude s činží? Ráno nenastoupíte do práce, ale co bude večer? A co
příští týden? Dobře, nějak se už protlučeme. Ale když se v tom letáku psalo jenom o stávce, proč policie zatýkala lidi? Co je jí do toho?
PAVEL • Inu, matko, to se ptáme my tebe: Co je policii do toho?
VLASOVOVÁ -Jestli se my s panem Suchli-novem nedohodneme a pustíme se do stávky, do toho přece policii nic není. Asi jste to chytili za špatný konec. Jde snad jen o nedorozumění. Policie si zřejmě myslí, že se chcete dopustit násilností. Měli byste proto udělat jedno: celému městu ukázat, že se snažíte spor s ředitelstvím urovnat po dobrém a spravedlivě. Uděláte tím na lidi velký dojem.
IVAN ■ Přesně o to nám jde, paní Vlasovová. Na Prvního máje, v mezinárodní den dělnictva, kdy budou všechny tverské závody demonstrovat za osvobození dělnické třídy, poneseme transparenty s výzvou, aby všechny tverské závody podpořily nás boj o kopejku.
VLASOVOVÁ -Jestli budete klidně pochodovat ulicemi a ponesete jedině ty vaše transparenty, nemůže být přece nikdo proti tomu.
ANDREJ • Předpokládáme, že si to pan Suchlinov nedá líbit.
VLASOVOVÁ • Bude si to muset dát líbit.
IVAN • Policajti asi demonstraci rozeženou-.
VLASOVOVÁ ■ Co je policii do toho Suchlinova? Policie je přece nejenom nad vámi, ale i nad panem Suchlinovem!
PAVEL ■ Tak ty si myslíš, matko, že policie nic nepodnikne proti pokojné demonstraci?
VLASOVOVÁ • Áno, to si myslím. Nechcete přece žádné násilnosti. Na těch bychom sé nikdy neshodli. Ty víš, že věřím v Pána Boha na nebesích. O žádném násilí
nechci ani slyšet. Čtyřicet let jsem je na sobě zakoušela a nemohla jsem se mu opřít. A chci umřít s klidným svědomím, že jsem se násilí sama nikdá nedopustila.
'I 5.
ZPRÁVA O 1. MÁJI 1905 Ulice
PAVEL • Když jsme my, dělníci ze Suchlino-vových závodů, šli přes Tržiště, narazili jsme na průvod ostatních závodů; bylo to už hezkých pár tisíc lidí. Nesli jsme transparenty. Stálo na nich: Dělníci, podpořte náš boj proti snižování mezd! Dělníci, spojte se!
IVAN • Pochodovali jsme pokojně a spořádaně. Zpívali jsme: „Již vzhůru, psanci této země" a „Vpřed směle, soudruzi, spějme". Náš závod šel rovnou za velkou rudou vlajkou.
ANDREJ - Vedle mne, těsně za synem, pochodovala Pelageja Vlasovová. Když jsme přišli ráno pro Pavla, vyšla z ničeho nic z kuchyně oblečená. A když jsme sejí ptali, kam má namířeno, odpověděla:
VLASOVOVÁ - Jdu s vámi.
ANTON • Hodně takových šlo s námi; krutá zima, snižování mezd v závodech a naše agitace jich mezi nás přivedla spoustu. Na cestě ke Spasskému bulváru jsme uviděli pár strážníků, ale žádné vojáky. Na rohu Spasského bulváru a Tverské třídy stál jich však náhle dvojitý kordon. Když zahlédli prapor a transparenty, někdo na nás najednou křikl: Stát! Rozejděte se! Bude se střílet. A hned nato: Pryč s tím praporem! — Průvod se zarazil.
PAVEL-Ale poněvadž se nezastavili ti, co pochodovali za námi, nemohli se zastavit ani ti vpředu. A tak se najednou ozvala salva. Když padli první, nastal velký zmatek. Leckdo ani nemohl uvěřit, že se to opravdu stalo. Potom vojsko vykročilo proti zástupu.
VLASOVOVÁ - Šla jsem s nimi, abych demonstrovala za dělnickou věc. V průvodu byli samí pořádní lidé, takoví, co celý život pracovali. A samozřejmě taky nezaměstnaní, co zoufalstvím nevěděli kudy kam, a potom lidé hladoví, co se ani bránit nemohli, poněvadž byli moc vysílení.
ANDREJ • Stáli jsme pqřádještě dost vpředu a nerozešli jsme se, ani když spustila palba.
PAVEL ■ Měli jsme prapor nesl ho Smilgin — a vůbec nás nenapadlo vzdát se ho. Vždyť se nám bez dlouhého dohadování zdálo důležité, aby teď postříleli zrovna nás a aby sebrali zrovna ten náš prapor, rudý prapor. Přáli jsme si, aby všichni dělníci poznali, kdo jsme a pro co jsme, totiž pro dělnickou věc.
ANDREJ ■ Ti, co byli proti nám, řádili jako zběsilí. Vždyť jim lidé jako Suchlinov dávali za to živobytí.
MÁŠA • Konečně to mel každý poznat, a náš prapor, rudý prapor, bylo třeba zvednout hodně vysoko, aby hó všichni viděli, v neposlední řadp také vojáci.
IVAN • A ti, kteří ho neviděli, ti se měli o tom dovědět ještě dnes nebo zítra či v příštích letech, prostě tak dlouho, dokud by se neobjevil znovu. Tomu, že se bude objevovat stále, od této chvíle až k úplné změně všech věcí, tomu jsme věřili a o tom jsme byli v téhle chvíli pevně přesvědčeni: náš prapor, který je na pochodu, náš prapor, který je pro všecky vykořisťovatele a pány prapor najnebezpečnejší, nejneúprosnější.
MATKA
279
ANTON - Ale pro nás dělníky^prapor konečný!
VŠICHNI • Proto prapor uvidíteX
vždycky znovu, '\ rádi — neradi, \ v
podle vašeho postavení v boji, nemůže skončit už jinak než naším naprostým vítězstvím, ve všech městech všech zemí, kde jsou dělníci.
VLASOVOVÁ ■ Ale onoho dne ho nesl dělník Smilgin.
SMILGIN • Jmenuju se Smilgin. Dvacet let pracujú v hnutí. Byl jsem jeden z prvních, kteří v závodě šířili revoluční uvědomění. Bojovali jsme o mzdy a za lepší pracovní podmínky. V zájmu svých kolegů jsem Často vyjednával s podnikateli. Zpočátku pln nepřátelství, ale potom, to přiznávám, začal jsem si myslet, že by to bez nepřátelství šlo snadněji. Kdyby vzrostl náš vliv, říkal jsem si, nemohli by nám odepřít právo na spolurozhodování. To asi nebyla správné. Teď tu stojím, za mnou tisíce jiných, ale proti nám je zase násilí. Máme jim vydat prapor?
ANTON • Nesmíš jim ho dát, Smilgine! Vyjednáváním se ničeho nedosáhne, řekli jsme. A Pelageja Vlasovová dodala:
VLASOVOVÁ • Nač bys jim ho vydával? Nic se ti nemůže stát. Proč by měla být policie proti pokojné demonstraci ?
MÁŠA • A právě v tom okamžiku zařval na nás policejní důstojník: Vydejte prapor!
IVAN ■ A Smilgin se podíval za sebe a uviděl za svým praporem naše transparenty a na nich naše hesla. A za transparenty stáli stávkující ze Suchlinovových závodů. A my se dívali, co ten vedle nás, ten jeden z nás, s praporem udělá.
PAVEL • Dvacet let v hnutí, dělník, revolucionář, na Prvního máje 1905, dopoledne
MATKA
o jedenácté hodině na rohu Spasského bulváru, v rozhodný okamžik. Řekl: SMILGIN-Nevydám!  Vyjednávat se nebude.
ANDREJ • Dobře, Smilgine, řekli jsme. Tak je to správné. Teď je všechno v pořádku.
IVAN • Ano, řekl, a klesl tváří na dlažbu, protože ho v tom okamžiku zastřelili.
ANDREJ • Běželi k němu, bylo jich pět Šest, aby se zmocnili praporu. Ale prapor ležel vedle něho. I sehnula se Pelageja Vlasovová, naše klidná, naše pokojná Pelageja Vlasovová, naše soudružka, a uchopila prapor.
VLASOVOVÁ • Dej sem prapor, Smilgine, řekla jsem. Dej ho sem! Já ho ponesu. Tohle všecko se jednou změní!
Byt učitele Vesovščikova v Roštově
a)
IVAN VESOVSCIKOV PŘIVEDE
PELAGEJU VLASOVOVOU
PO ZATČENI SYNA PAVLA
KE SVÉMU BRATROVI NIKOLAJI,
KTERÝ JE UČITELEM
IVAN • Nikolaji IvanoviČi, vedu ti matku našeho přítele Pavla, Pelageju Vlasovo-vou; Zatkli jí syna při demonstraci na 1. máje. Hned nato dostala výpověď z bytu. Slíbili jsme jejímu synovi, že se o ni postaráme. Tvůj byt není podezřelý. Nikoho ani nenapadne, že sympatizuješ s revolučním hnutím.
UČITEL - Ano, v tom máš pravdu. Jsem uči-
tel a přišel bych o místo, kdybych se honil za takovými přeludy jako ty.
IVAN • Přesto doufám, že vezmeš paní Vlaso-vovou k sobě. Nemá kde bydlet. Prokážeš tím laskavost mně, svému bratrovi.
UČITEL ■ Nevím, proč bych ti měl prokazovat laskavost. Hluboce nesouhlasím se vším, co děláš. Jsou to samé nesmysly. Nejednou jsem ti to dokazoval. Ale to se netýká vás, paní Vlasovová, pro vaši nouzi mám pochopení. A navíc stejně potřebuji někoho, kdo by se mi staral o domácnost. Vidíte, jaký tu mám nepořádek.
IVAN ■ Musíš jí samozřejmě dát za její práci nějaké peníze, aby mohla občas něco poslat synovi.
UČITEL - Mohu vám ovšem dát jen docela nepatrnou mzdu.
IVAN • Politice rozumí asi jako tahle židle, ale nelida není.
UČITEL - Jsi hlupák, Ivane. Paní Vlasovová, v kuchyni je pohovka, na té můžete spát. Jak vidím, mátes sebou vlastní ložní prádlo. Kuchyň je tady, paní Vlasovová. Pelageja Vlasovová odchází se svým uzlíčkem do kuchyni a začíná se tam zařizovat:
I VAN • Děkuju ti, Nikolaji IvanoviČi, a prosím, aby ses té ženy ujal. Politiky ať na čas nechá, zapletla se do prvomájových nepokojů a potřebuje teď klid. Strachuje se o syna. Ručíš mi za ni.
UČITEL - Já ji do politiky nezatáhnujako vy.
b)
UČITEL VESOVŠČIKOV PŘEKVAPÍ VLASOVOVOU PŘI AGITACI
Pelageja Vlasovová sedl v kuchyni obklopena sousedy.
ŽENA • Slyšeli jsme, že komunismus je zločin. VLASOVOVÁ - To není pravda, komunis-
mus to myslí s námi dobře. Co vlastně mluví proti komunismu? Zpívá.
CHVÁLA KOMUNISMU
Vždyť je rozumný, srozumitelný.
A snadný. Nejsi přece kořistník a chápat jej můžeš. Chce ti být prospěšný. Seznam se s ním. Jen hlupák jej nazývá hloupým, jen
špinavec o špině mluví. Vede boj proti špíně a proti hlupství. Jen kořistník říká, že je to zločin, ale my víme:
Znamená všem zločinům konec. Šílenství tp není, ale všem šílenstvím konec. Hádanka to není, ale řešeni. Je to ta prostá věc, co těžce se dělá. ŽENA • Tak proč v tom nejsou všichni dělníci zajedno?
NEZAMĚSTNANÝ SIGORSKIJcituje ■ Poněvadž je drží v nevědomosti o tom, že jsou vykořisťováni a že je to zločin a že je možné s tím: skoncovat. Zmlknou, nebot učitel vstoupí do vedlejší
UČITEL-Vracím se unavený z hostince, hlavu mám ještě plnou debaty, při které mě ten hlupák Sachar svým věčným oponováním zase pořádně rozzlobil. Nicméně pravda byla jako vždy na mé straně. Těším se už, jak si doma pěkně odpočinu. Snad bych si ještě měl trochu napařit nohy a přečíst noviny.
VLASOVOVÁ vchází • Co to, vy už jste zpátky, Nikolaji IvanoviČi?
UČITEL • Ano a pěkně vás prosím, abyste mi uchystala horkou vodu. Napařím si ještě v kuchyni nohy.
281
VLÄSOVOVÄ - Dobře, že jste přišel, Nikolaji Ivanoviči, moc dobře, poněvadž budete muset hned zase jít- Sousedka mi zrovna povídala, že tu před hodinou byl váš přítel Sachar Smerďakov. Ale vzkaz prý vám zanechat nemohl, musí s vámi mluvit osobně.
UČITEL ■ Paní Vlasovová, byl jsem s přítelem Sacharem Smerďakovem po celý večer.
VLASOVOVÁ • Tak? Ale v kuchyni je nepořádek, Nikolaji Ivanoviči. Rozvěsila jsem tam prádlo. Z kuchyní se ozývá tlumený hovor.
UČITEL - Odkdy mé prádlo při sušení mluví? Ukáže na samovar, který Pelageja Vlasovová árii v rukou. A odkdy mé košile pijí čaj ?
VLASOVOVÁ - Nikolaji Ivanoviči, musím se vám přiznat, že se nás tu pár sešlo, abychom si při šálku čaje trochu pobesedo-vali.
UČITEL • Tak. Ajacípak jsou to lidé?
VLASOVOVÁ • Nevím, jestli byste se mezi nimi cítil doma, Nikolaji Ivanoviči. Nejsou to zvlášť zámožní lidé.
UČITEL • Aha — tak to se bavíte zas o politice! Je mezi nimi i nezaměstnaný Sigor-skij? '     ■ ,
VLASOVOVÁ -Je, a také jeho žena a jeho bratr se svým synem a pak jeho strýc a teta. Jsou to moc rozumní lidé a jistě by. vás jejich názory zajímaly.
UČITEL • Paní Vlasbvová, neupozornil jsem vás svého času, že ve svém bytě nebudu trpět politické řeči? A teď se vracím unavený z hostince a kuchyň je samá politika. Překvapuje mě to, paní Vlasovová, velmi mě to překvapuje.
VLASOVOVÁ-Nikolaji Ivanoviči, je mi líto, že jsem vás zklamala. Vykládala jsem těm lidem o 1. máji. Nemají o něm docela jasno.
MATKA
UČITEL • Co vy můžete vědět o politice, paní Vlasovová? Zrovna dnes večer jsem řekl příteli Sacharovi, velmi inteligentnímu člověku: „Sachare Smerďakove, politika patří k nejobtížnějším a.nejméně jasným věcem, které na světě znám."
VLASOVOVÁ - Ale zrovna jsme si tam v kuchyní říkali, že byste nám mohl leccos vysvětlit, kdybyste měl volnou chvilku. Taky pokud jde o 1. máj. Je to moc nejasné.
UĎIT\EL - Mám ovšem pramálo chuti hádat se s nezaměstnaným Sigorským. Mohl bych se nanejvýš pokusit o to, abych je seznámil se základními politickými pojmy. Paní Vlasovová, mám však velké pochybnosti, zda jednáte správně, když se stýkáte s lidmi tak nevalné pověsti. Vezměte s sebou samovar, trochu chleba a pár okurek. Odcházejí do kuchyni.
c)
PELAGEJA VLASOVOVÁ SE UČÍ CÍST
UČITEL před Školní lavicí ■ Vy st tedy chcete naučit číst. Nechápu sice, k čemu vám to bude v dané situaci dobré - někteří z vás jsou na to už trochu staří — ale pokusím se o to, paní Vlasovové k vůli. Máte všichni čím psát? Tak, napíši teď tři jednoduchá slova: Rod. Les. Míč. Opakuji: Rod. Les. Míč. Pík.
SIGORSKIJ - Pročzrovna tohle?
VLASOVOVÁ sedí s třemi jinými u stolu • Prosím vás, Nikolaji Ivanoviči, musí to být zrovna rod, les, mlč? Jsme už v létech a měli bychom se snad především učit slova, která ještě můžeme potřebovat.
UČITEL se usmívá ■ Milá paní Vlasovová, je docela jedno, na čem se naučíte číst.
VLASOVOVÁ - Jak to? Jak se například napíše „dělník"? To zajímá tady našeho Pavla Sigorského.
SIGORSKIJ ■ Copak se někde setkáš se slovem „rod"?
VLASOVOVÁ • On je kovák.
UČITEL-Ale setkáš se v něm s určitými písmeny.
DĚLNÍK- Ále ve slovech „třídní boj " se s těmi písmeny setkáš taky!
UČITEL - Ano, nicméně musíte začínat tím nejjednodušším, a ne hned tím nejtěžšfm! Slovo „rod" je slovo jednoduché.
SIGORSKIJ • „Třídní boj" je mnohem jednodušší.
UČITEL - Třídní boj přece vůbec neexistuje.
To bych rád konstatoval předem. SIGORSKIJ vstane - Jestli pro vás třídní boj
neexistuje, tak se od vás nemůžu nic
naučit.
VLASOVOVÁ ■ Máš se naučit číst a psát a to můžeš i tady. Naučit se číst je taky součást třídního boje!
UČITEL • Pokládám všecky ty věci za nesmysl. Naučit se číst je součást třídního boje! — Co to má znamenat? Nač vůbec tyhle řeči? Píše. Tak tohle je: dělník. Opište to!
VLASOVOVÁ • Naučit se číst je součást třídního1 boje. Chtěla jsem tím říct: kdyby vojáci v Tveru uměli přečíst naše transparenty, tak by možná na nás vůbec nestříleli. Byli to synkové rolníků.
UČITEL ■ Víte, něco vám povím: ačkoli jsem učitel a učím číst a psát už osmnáct let, jsem v skrytu duše přesvědčen, že to všecko je hloupost. Ze knihy jsou hloupost. Ze se jimi lidé lepšími nestanou. Naopak. Prostý rolník je lepší
člověk už jeři proto, že ho nezkazila civilizace.
VLASOVOVÁ-A jak se tedy píše „třídní boj"? Pavle Sigorskij, musíš si pevně opřít ruku, jinak se ti rozklepe a nikdo to po tobě nepřečte. . .
UČITEL píše. r Tříd.ní boj. Sigorskému. Musíte psát rovně a nesmí to jít přes okraj. Kdo píše přes okraj, ten také přestupuje zákony. — Celé generace hromadily vědomosti a psaly knihy. A stejně technika je dál než kdykoli předtím. Ale co to bylo všecko .platné? Zvětšil se tím pouze zmatek. Celý ten krám by se měl naházet do moře, do nejhlubšího moře. Všecky knížky a stroje by se měly naházet do Černého moře. Chraňte se vědění!■■■■U Jste hotovi? - Jsou chvíle, kdy se: stávám melancholickým. Pak se ptám: Co mají ony opravdu velké myšlenky, myšlenky, které neobsáhnou jen to pomíjivé, nýbrž to věčné a obecně lidské, co vůbec mají společného s třídním bojem?
SIGORSKIJ zabruíí ■ Takové myšlenky nejsou k ničemu; Stáváte se melancholickými a přitom nás vykořisťujete.
VLASOV OVÁ • Buď zťičha, Pavle Sigorskij! Prosím vás, jak se napíše slovo „vykořisťovatel"?
UČITEL - Vykořisťovatel! Tó přece rovněž stojí jen v knížkách. Jako bych už někdy někoho vykořisťoval! Píše.
SIGORSKIJ - To říká jenom proto, žě se na kořisti nepodílí.
VLASOVOVÁ:Sigorskému • Některá písmena ve slovech „dělník", „třídní boj" a „vykořisťovatel" jsou stejná.
UČITEL • Vědění přece k ničemu není. Jedině dobrotivost.
VLASOVOVÁ ■ Tak sem s ním, s tím tvým věděním, jestli se bez něho obejdeš.
283
CHVÁLA UČENÍ
Zpíváno tlmi, kteří seuěl. :
Uč se všem základům! Pro ty, jejichž doba nastává, není pozdě, ne!
Vezmi si slabikář, je to málo, ale uč se číst! Vydržet, neochabnout! Jen dál! Všecko musíš zvládnout! Musíš se přece chopit moci.
Uč se, ty v asylu!
Uč se, i když jsi v cele!
Uč se, ty za sporákem!
Uč se, i když jsi už stár!
Musíš se přece chopit moci.
Navštěvuj školu, ty bez přístřeší!
Uč se pilně, nezaměstnaný!
I když máš hlad, čerpej z knih: jsou to
silné zbraně. Musíš se přece chopit moci.
Soudruhu, nestyď se za otázky!
Nedej se oklamat,
přesvědč se sám!
Znáš jen to, co sám znáš —
a nic víc.
Prozkoumej účty,
vždyť budeš je platit.
Probírej položku za položkou,
ptej se: odkud se vzala?
Musíš se přece chopit moci.
VLASOVOVÁ vstane - Tohle pro dnešek stačí. Už si tolik najednou nedokážeme zapamatovat. Pavel Sigorskij by nám zase celou noc nespal. Děkujeme vám, Nikolaji Ivanoviči. A rádi bychom vám ještě řekli: Náramně nám tím pomáháte, že nás učíte číst a psát.
UČITEL ■ Nevěřím. Nicméně nechci tvrdit, že na vašich názorech vůbec nic nem'. Vrátím se k tomu příští hodinu,
IVAN VESOVSČIKOV NEPOZNÁ JIŽ SVÉHO BRATRA
IVAN • Soudruzi tady v Roštově se mnou mluvili o vaší práci, Pelagejo Nilovno — a také o vašich chybách. Pověřili mě, abych vám něco odevzdal: vaši stranickou legitimaci.
VLASOVOVÁ • Děkuju vám. Přijme ji.
IVAN • Psal vám Pavel?
VLASOVOVÁ ■ Ne. Mám o něho velkou starost. Nejhorší je, že nikdy nevím, co zrovna dělá nebo co oni dělají s ním. Ani nevím, jestli má cojístnebojestli mu tam není moc velká zima. Dostávají tam vůbec deky?
IVAN • V Oděse je dostávali.
VLASOVOVÁ -Jsem na něho moc hrdá. Te to štěstí mít syna, který je něco platný. Recituje.
CHVÁLA REVOLUCIONÁŘE
Mnohých je nazbyt. i Když tu nejsou, bývá lépe. Když tu není on, je postrádán!
Když útlaku přibývá, mnozí ztratí odvahu, jeho však roste.
On organizuje svůj boj, mzdový boj či boj o vodu na čaj a o moc ve státě.
Ptává se majetku: Z jakých zdrojů? Ptává se názorů: V čich službách?
Kde vždycky se jen mlčí, on bude mluvit.
kde vládne útlak a kde se jen žvaní
o osudu, říká o věcech pravdu. Kde usedne za stůl, tam nespokojenost s ním usedá. O jídle zjistí,
že je špatné, a místnost těsná.
A kam ho zaženou, tam s ním jde i vzpoura a odkud je vyhnán, tam stále to vře.
UČITEL přichází • Dobrý den, Ivane. IVAN • Dobrý den, Nikolaji. UČITEL - Jsem rád, že jsi stále ještě na svobodě.
IVAN ■ Chtěl jsem se zase jednou podívat na Pelageju Vlasovovou a donést jí nějaké naše noviny. Ulitel VesovSčikov sáhne po novinách. Ta zatčení soudruhů nám velmi ztížila práci. Sidor a Pavel znali například spoustu rolníků, kteří měli zájem o naše noviny.
VLASOVOVÁ • Rozumím. Také jsme už o tom mluvili, že by se mělo všude s rolníky pohovořit.
UČITEL-To by se ale muselo pohovořit s pěknou spoustou lidí! Rolníků je sto dvacet miliónů. Úplná nemožnost! A vůbec, jakápak revoluce. V téhle zemi a s těmito lidmi! Rus se nikdy do žádné revoluce nepustí. To je tak pro západ. Němci, to jsou revolucionáři, ti revoluci udělají.
IVAN ■ V některých guberniích začínají prý už rolníci ničit statky a zmocňuji se statkář-ské půdy. Zabavují obilí a jiné zásoby a rozdávají je hladovějícím. Rolnictvo se dostává do pohybů.
UČITEL ■ Co to má znamenat? Matce. Přečtěte si, co o psychologii ruského rolníka napsali pokrokoví spisovatelé již v minulém století.
VLASOVOVÁ • Ráda. Zásluhou Nikolaje Ivanovice, který mě učí číst a psát, mohla jsem si přečíst materiál o třetím sjezdu strany.
UČITEL • To je další,bláznovství toho vašeho Lenina: chce proletariátu namluvit, že je schopen zmocnit se: při revoluci vedení. Vždyť nás takové názory připraví o poslední špetku naděje, že vůbec k revoluci dojde! Odradí pokrokové měšťanstvo od revoluce!
IVAN • Co vy na to, Pelagejo Vlasovová?
VLASOVOVÁ - Vést lidi je těžké. Už kovák Sigorskij mi svou umíněností ztrpčuje život a lidi vzdělané už vůbec nepřesvědčíš.
UČITEL • Nemohli byste ty vaše noviny psát trochu zábavněji? Vždyť je takhle nikdo nečte. . .
VLASOVOVÁ - Nečteme je pro zábavu, Nikolaji Ivanoviči. Ivan Vesovílikov se. směje.
UČITEL ■ Copak?
IVAN • Kampak jsi pověsil ten pěkný obraz cara ? Máš to tu něj ak moc holé.
UČITEL ■ Řekl jsem si, že ho na nějaký čas sundám. Když se na něco dlouho koukáš, tak tě to omrzí. Ostatně: pročpak se v těch vašich novinách nikdy nepíše o nešvarech ve školství ?
IVAN. ■ Že bys ten obraz, sundal jenom proto, že tě omrzel — to se mi ani nechce věřit.
VLASOVOVÁ-To neříkejte! Nikolaj Ivanovic má rád změnu.
IVAN - Tak. :
UČITEL ■ Nicméně  nemám  rád,  když se
mnou někdo jedná jako s idiotem. Ptal
jsem se tě na vaše noviny. IVAN • Nemůžu se rozpomenout, Nikolaji, že
by se v tvém bytě někdy něco změnilo.
Už jenom rám tě stál dvanáct rublů. UČITEL-Mohu rám zase pověsit. Měl jsi
MATKA
285
mé vždycky za hlupáka, a proto jsi hlupák sám.
IVAN ■ Překvapuješ mě, Nikolaji; Ty štvavé řeči a ten opovržlivý postoj k našemu carovi jsem od tebe nečekal. Jako by se z tebe stal agitátor. A taky v tvém pohledu je najednou taková rozhodnost, že je až strach se na tebe dívat.
VLASOVOVÁ • Nezlobte bratra! Je to velmi rozumný člověk. Připomněla jsem mu carovu Krvavou neděli. A poněvadž učí spoustu dětí, je náramně důležité, co jim vykládá o poměrech. Kromě toho nás naučil číst a psát.
IVAN - Doufejme, že ses při tom od nich taky sám něčemu přiučil.
UČITEL ■ Ničemu jsem se nepřiučil. Tihle lidičky vědí ještě pramálo o marxismu. Nechci se vás tím dotknout, paní Vlaso-vová. Je to přirozeně velmi složitá věc, kterou neškolená hlava vůbec asi nepochopí. Zvláštní je na tom pouze to, že právě lidé, kteří marxismu nikdy neporozumějí, cpou ho do sebe jako teplé housky. Marxismus sám o sobě není špatný. Má dokonce leckteré klady. Nicméně vykazuje i velké mezery, neboť se Marx v některých základních věcech vysloveně mýlí. Mohl bych uvést spoustu příkladů. Ekonomie je samozřejmě důležitá, ale nejen ekonomie. Jsou důležité i jiné otázky. Například sociologie! Stejně mnoho si slibuji i od biologie. Ptám se: kde zůstalo v tom učeni ono obecně lidské? Člověk se přece nikdy nezmění!
VLASOVOVÁ Ivanovi • Ale už se dost změnil, že?
Ivan se rozloučí. IVAN • Paní Vlasovová, já svého bratra už vůbec nepoznávám.
7.
PELAGEJA VLASOVOVÁ NAVŠTÍVÍ SYNA VE VĚZENÍ
Vězení
VLASOVOVÁ • Dozorce bude dávat náramně pozor, ale já se přesto musím dovědět adresy rolníků, kteří měli zájem o naše noviny. Jenom abych tu spoustu jmen udržela v paměti. Dozorce přivádí Pavla Vlasová.
VLASOVOVÁ • Pavle!
PAVEL - Jak se ti vede, maminko?
DOZORCE • Musíte si sednout tak, aby mezi vámi zůstal pořádný odstup. Semhle a semhle. Politické hovory se zakazujou.
PAVEL • Povídej, co je doma nového, matko!
VLASOVOVÁ • Ano, Pavle.
PAVEL ■ Kde bydlíš?
VLASOVOVÁ ■ U učitele Vesovščikova.
PAVEL • Starají se o tebe?
VLASOVOVÁ - Ano. Ale jak se vede tobě?
PAVEL 'Měl jsem starost, jestli ti pomůžou.
VLASOVOVÁ • Nějak ti narostly vousy.
PAVEL ■ Ano, vypadám starší; co?
VLASOVOVÁ-Byla jsem na ■Smilginově pohřbu. Policie zase řádila a pár jich zatkla. Byli jsme tam všichni.
DOZORCE-To jsou politické věci, paní Vlasovová!
VLASOVOVÁ - Tak? Opravdu? Člověk ani neví, o čem by povídal!
DOZORCE • Pak jsou vaše návštěvy zbytečné. Nemáte o čem povídat, ale přesto se sem ženete, jen abyste nám přidělávala práci. A já pak za všecko nesu odpovědnost.
PAVEL • Pomáháš v domácnosti? VLASOVOVÁ-Tak   trochu.   Chceme jet příští týden s Vesovščikovem na venkov.
<M    PAVEL ■ S tím učitelem? |    VLASOVOVÁ-Ne. ]    PAVEL - Na zotavenou? !    VLASOVOVÁ - Ano. Tile. Potřebujeme ty adresy. Hlasité. Ano, Pavle, všem nám scházíš.
PAVEL tiše ■ Při zatčení jsem adresy spolkl,
znám jich zpaměti jen pár. VLASOVOVÁ • Ach Pavle, nikdy bych si nebyla pomyslela, že to se mnou na stará kolena takhle dopadne. PAVEL tiše ■ Lušin v Pirogově. VLASOVOVÁ tiše ■ A v Krapivně? Nahlas. : Opravdu, mám o tebe starost,
'    PAVEL tiše • Sulinovskij. ',    VLASOVOVÁ •Modlím se za tebe. Tiše. ; Sulinovskij v Krapivně. Nahlas. Vysedá-
vám každý večer u stolu tak sama. PAVEL tiše • Těrek v Dohraji. VLASOVOVÁ A učitel Vesovščikov si už '■' taky stěžuje na ten zmatek.
PAVEL tiše • Od nich se dovíte ostatní adresy. DOZORCE ■ Konec návštěvy. I      VLASOVOVÁ • Ještě minutku, prosím vás. ' Jsem tak popletená. Ach Pavle, co nám
starým lidem jiného zbývá než zalézt někam, kde bychom už nikomu nepře-'. káželi. Už jsme na světě zbyteční. Tiše.
' Lušin v Pirogově. Nahlas. Dávají nám
j znát, že náš čas už minul. Nic není před
; námi. Co víme, patří minulosti. Tiše.
Sulinovskij v Dobraji. Pavel vrtí hlavou. ' V Krapivně. Nahlas. Naše zkušenosti
nejsoujiž k ničemu. A naše rady nanejvýš ; škodí, poněvadž mezi námi a našimi syny
| je propast,   kterou nikdo nepřeklene.
Tiše. Těrek v Dobraji. Nahlas. Nic nás už nespojuje. Čas, který přijde, patři vám! DOZORCE • Povídám - konec návštěvy! P AVE L se ukloní ■ Měj se dobře, matko. I     VLASOVOVÁ se ukloní rovněž ■ Měj se dobře, : Pavle.
PÍSEŇ
Zpívá ji představitel Pavla.
Mají zákoníky, mají nařízení, mají vězení a mají pevností (o jejich opatrovnách ani nemluvě!), maji vězeňské dozorce a soudce, kteří dostávají hodně peněz a jsou
ke všemu ochotni.
Jo načpak?
Copak si myslí, že padnem na kolena?
Ještě než zmizí - a bude to brzo — dojdou k závěru, že to všechno nemá už pražádnou cenu.
Mají noviny a mají tiskárny
pro svůj boj a aby nám zacpali hubu
(o státnicích ani nemluvě!),
mají popy, mají profesory,
kteří dostávají hodně peněz a jsou
ké všemu ochotni.
Jo načpak?
Copak se musejí tak obávat pravdy ?
Ještě než zmizí — a bude to brzo — dojdou k závěru, že to všecko nemá už pražádnou cenu.
Mají tanky a kanóny, kulomety a ruční granáty (o pendrecích ani nemluvě!), mají policajty, maji vojáky, kteří dostávají málo peněz a jsou
ke všemu ochotni.
Jo načpak?
Copak mají tak mocné nepřátele? Do zkázy jdou a věří planě, že něco odvrátí jejich pád. Jedenkrát svalí se to na ně — a bude to brzo — a budou naříkat.
MATKA
287
Zbytečné budou peníze a zbraně, nikdo už nebude s to jim ochranu dát!
8.
V LÉTĚ 1905 JE ZEMĚ ZMÍTÄNA NEPOKOJI A STÁVKAMI ZEMĚDĚLSKÝCH DĚLNÍKŮ
a)
Silnice
Pelageja Vlasovová, která přichází se dvlma dělníky, je přivítána kamením. Její průvodci uprchnou.
VLASOVOVÁ s velkou boulí na lele k tem, kteří po ní házejí kamení • Pročpak po nás házíte kamením?
JEGOR ■ Poněvadž jste stávkokazi.
VLASOVOVÁ • My že jsme stávkokazi? Proto asi tak spěcháme! Kdepak se tady stávkuje?
JEGOR • Na Smirnovově statku.
VLASOVOVÁ-A vy jste stávkující? To ostatně potvrzuje boule, kterou mám na čele. Já ale stávkokazka nejsem. Přijíždím z Roštová a hledám Jegora Lušína, který pracuje tady na statku.
JEGOR • Lušin? To jsem já.
VLASOVOVÁ • Pelageja Vlasovová.
JEGOR • Nejsi ta, které tady na okrese říkají „matka"?
VLASOVOVÁ ■ Ano. Přinesla jsem vám naše noviny. Nevěděli jsme, že stávkujete. Ale jak vidím, vedete boj tvrdě. Odevzdává Jegoru Luíinovi noviny.
JEGOR • Promiň, že jsme ti udělali na čele bouli. Ale stávka se nám nedaří. Zároveň s tebou přijeli z města stávkokazi a zítra
přijedou další. Sami nemáme co žrát, ale pro ně poráží řezník ze statku prasatá a telata. Jen se podívej, jak se kouří z komína. To se tak vyvaruje pro stávkokazy
VLASOVOVÁ - Je to opravdu hanba.
JEGOR • V řeznictví, pekařství a mlékárně statku samozřejmě nestávkujou.
VLASOVOVÁ • A proč? Mluvili jste s nimi?
JEGOR ■ Copak to má smysl? Nač by stávkovali? Tentokrát snížili mzdu jenom zemědělským dělníkům.
VLASOVOVÁ • Dej sem ty noviny. Rozdílí balík na dva díly a vrací mu jen jeden.
JEGOR • A co tyhle? Proč nám nedáš všecky?
VLASOVOVÁ ■ Ty dostanou v řeznictví, pekařství a mlékárně. I tam jsou dělníci. Je třeba s nimi promluvit. Kde jsou dělníci, tam ještě není nic ztraceno.
JEGOR • Marná námaha! Odchází.
VLASOVOVÁ ■ Takhle se pobíjíme navzájem, dělník dělníka, a vykořisťovatelé se nám smějou.
Kuchyně na statku Dva stávkokazi sedí u jídla a baví se s řezníkem.
JEDEN ZE STÁVKO KAZŮ přežvykuje a říká druhému ■ Kdo nechá svou zem v hodině nebezpečí na holičkách, je lump! A dělník, který stávkuje, nechává přece svou zem na holičkách.
ŘEZNÍK naklepává maso • Proč svou zem?
PRVNÍ STÄVKOKAZ - Je Rus, a tady je Rusko. A Rusům Rusko patří.
ŘEZNÍK • Ale, opravdu?
DRUHÝ STÁVKOKAZ • Samozřejmě!
Kdo tohle necítí — to maso ještě potřebuje změknout — tomu je zbytečné něco
m takového vykládat. Ale lebka se mu roz-
tt bít může.
|.   ŘEZNÍK • Správně!
1 PRVNÍ STÁVKOKAZ Tenhle stůl je )«: naše vlast, tohle maso je naše vlast. .
I    ŘEZNÍK ■ Ale potřebujeještě změknout, i    DR UHÝ STÁVKOKAZ - I tohle místo, na 1' kterém sedím, je naše vlast. Řezníkovi. Ty
|, taky, rozumíš, ty taky patříš k této vlasti.
| ŘEZNÍK 'Ale já taky ještě potrebujú změk-I nout!
I PRVNÍ STÁVKOKAZ ■ Každý musí svou ř vlast bránit.
ŘEZNÍK ■ Tak, pokud je jeho!
DRUHÝ STÁVKOKAZ-V tom je právě ten váš nízký materialismus. ;    ŘEZNÍK • Sráči!
í Řezníkova žena přivádí Pelageju Vlasovdvou,
která zranlní na hlaví velmi přehání. ŘEZNÍKOVA ŽENA • Sedněte si semhle! - Přinesu vám studený obklad a potom se
Itrošku najíte, abyste se vzpamatovala z leknutí. Ostatním. Hodili po ní kámen, i PRVNÍ STÁVKOKAZ • Ano, je to ona, jela s námi ve vlaku, ľ DRUHÝ STÁVKOKAZ-To udělali stáv-I kující. Už jsme o ni měli starost,
f    ŘEZNÍKOVA ŽENA - Je vám už lip? í Pelageja Vlasovová kývne.
I DRUHÝ STÁVKOKAZ-Zaplať pánbůh, í ŘEZNÍKOVA ŽENA-Perou se o trochu }, práce jako zvířata. Taková boule. Dojde
I pro vodu.
í   VLASOVOVÁ divákům ■ Oč větší soucit vzbu-
j dí taková boule u těch, co rány očeká-
I vají, než u těch, co je rozdávají!
f    PRVNÍ  STÁVKOKAZ ukáže vidličkou na
I matku • Na tuhle ruskou ženu házeli ruští
t dělníci kamení. Jste matka?
f    VLASOVOVÁ-Ano.
; PRVNÍ STÁVKOKAZ ■ Házeli kamení na É ruskou matku!
ŘEZNÍK ■ Správně, a ruské kamení! Divákům. A takové sebrance musím dávat polévku! Pelageji Vtasovové. Pročpak po vás házeli kamením?
VLASOVOVÁ zatímco si vlhkým hadříkem chladí čelo • Viděli, že jdu se stávkokazy.
DRUHÝ STÁVKOKAZ -Lumpové!
VLASOVOVÁ • Proč lumpové? Zrovna před chvílí jsem si říkala, že to můžoubýt docela slušní lidi.
ŘEZNÍKOVA ŽENA-A pročpak na vás házeli kamení?
VLASOVOVÁ • Poněvadž mysleli, že patřím mezi lumpy.
ŘEZNÍKOVA ŽENA - Jak si mohli myslet, že mezi ně patříte?
VLASOVOVÁ • Poněvadž mysleli, že jsem stávkokaz.
ŘEZNÍK se usmívá ■ Vy'se tedy domníváte, že se na stávkokazy smí házet kamení?
VLASOVOVÁ - Ano, to se domnívám.
DLUŽNÍK rozzářen ke své žení ■ Dej jí najíst! Dej jí hned najíst. Dej jldva talíře! Přistoupí k Pelageji Vlasovové. Jsem Vasil Jefimovič! Volá za ženou. A přiveď personál! Tady se můžou něčemu přiučit: 1 Personál vchází do dveří.
ŘEZNÍK-Na tuhle ženu házeli stávkující kamení. Má na čele bouli. Tady ji vidíte. Ptám se jí: Jak jste přišla k té.bouli? A ona řekne: Poněvadž mě měli za stáv-kokaza. A já na to: Ná stávkokazy se může házet kamení? A co.odpoví ona?
VLASOVOVÁ • Může.
ŘEZNÍK - Jak jsem tohle slyšel, milánkové, řekl jsem: Dejte jí najíst! Dejte jí dva talíře. Pelageji Vlasovové. Pročpak nejíte? Je polévka moc horká? Ke své žení. Proč jí dáváš vařící polévku? Má si spálit hubu?
VLASOVOVÁ odstrčí talíř ■ Ně, VasileJefimo-viči, polévka není horká.
MATKA
t
289
ŘEZNÍK - Tak proč nejíte?
VLASOVOVÁ • Poněvadž jste ji uvařili pro stávkokazy.
ŘEZNÍK • Pro koho jsme ji uvařili?
VLASOVOVÄ • Pro stávkokazy.
ŘEZNÍK • Tak! To je zajímavé. Já jsem teda taky lump? Vidíte, jsem lump! A proč jsem lump? Poněvadž podporujú stávkokazy. Pelageji Vlasovové. Je to tak? Usedne k ní. Ale copak je správné stávkovat? Podle tebe asi záleží na tom, kvůli čemu se stávkuje. Pelageja Vlasovová přikývne. Říkáš si: Snížili přece mzdy. Ale pročpak by se neměly mzdy snižovat? Podívej: všecko, co tady vidíš, patří panu Smirno-vovi, který bydlí v Oděse. Proč by nesměl snižovat mzdy? Zatímco mu stávkokazi radostní přizvukují. Jsou to přece jeho peníze! Ty si teda myslíš, že nemůže zaplatit za práci jednou dva rubly a jindy zase jenom dvě kopejky? Tak, to si teda myslíš? Ale co se stalo tenhle rok? Snížili přece mzdu i mně. A co jsem udělal já —ke své ženě — na tvou radu ? Nic! A co se stane v záři? Zase mi sníží mzdu! A čeho se teda dopouštím? Zrady na lidech, kterým se taky snižuje mzda, ale kteří si to nedají líbit. A co jsem proto? Pelageji Vlasovové. Ty tedy mou polévku nechceš? Jenom na to jsem čekal. Na to, až mi slušný člověk řekne do oči: Nechte si svou polévku! Ted se míra dovršila. Už dávno hrozilo nebezpečí, že kotel přeteče. Stačila kapka—ukáže na Pelageju Vlasovovou — aby přetekl. Mít zlost a být nespokojený je málo. Musí se z toho vyvodit praktické důsledky. Stávkokazům. Vyřiďte tomu vašemu panu Smirnovovi, aby vám posílal žrádlo z Oděsy. Ať vám je to prase jednou laskavě uvaří samo.
ŘEZNÍKOVA ŽENA • Co se tak rozčiluješ?
ŘEZNÍK • Nadarmo jsem nevyvaroval v továrních kantýnách. Nechal jsem toho, poněvadž se mi ten svinský podnik ne-' zdál. £ffiíímco se ho žena snaží uklidnit. Myslel jsem si: Odejdu na venkov, tam to bude lepší. A co jsem zjistil? Že jsem se dostal do stejně svinského podniku, jenže tu mám pro změnu vykrmovat stávkokazy.
ŘEZNÍKOVA ŽENA • Chceš zase jít jinam?
ŘEZNÍK • Správně, půjdeme jinam! Doneste kotlíky s čočkou. A ty přines všechnu slaninu. Přineste všechno, co tu je! Nač jsme to uvařili?
ŘEZNÍKOVA ŽENA ■ Ženeš se do záhuby! Přivedeš nás ještě do neštěstí.
ŘEZNÍK stávkokazům ■ Ven, vy zachránci vlasti! Stávkujeme. Kuchyňský personál stávkuje! Ven! Vyžene stávkokazy. Jako řezník jsem si zvykl na to, že se naposled nesměje prase, ale já. S paži kolem ženiných ramenou přistoupí k Pelageji Vlasovové. A teď jdi a řekni těm, co po tobě házeli kamením, že jsme pro ně připravili polévku.
CHVÄLA VLASOVOVÝCH
Předneseno řezníkem a jeho pomocníky.
Tohle je soudružka Vlasovová, udatná
bojovnice. Pilná, chytrá a spolehlivá. Spolehlivá v boji, chytrá vůči nepříteli a
pilná
při agitaci. Její práce je drobná, ale nezbytná, a ona ji vykonává houževnatě.
Ať bojuje kdekoli, není sama. Stejně houževnatě, spolehlivě a chytře jako ona
bojují  v  Tversku,   Glasgowě, Lyoně i v Chicagu,
v Šanghaji i v Kalkatě všechny Vlasovové všech zemí, výteční krtci,
vojáci revoluce — neznámí, ale nepostradatelní.
| 9.
' 1912. PAVEL SE VRACÍ
ZE SIBIŘSKÉHO VYHNÁNSTVÍ
Byt učitele Vesovščikova
Pelageja Vlasovová, řezník Vasil fefimovič a mladý i  dělník přináSejí do bytu ulitele Vesovščikova tiskací stroj.
UČITEL • Pelagejo Vlasovová, tady mi nemůžete instalovat tiskací stroj. To by znamenalo zneužít mých sympatií pro vaše hnutí. Vy víte, že jsem teoreticky
: s vámi zajedno, nicméně to nemůže jít
; tak daleko!
I   VLASOVOVÁ-Jestli vám dobře rozumím, Nikolaji Ivanoviči, tak jste pro naše letá-I: ky — připomínám vám, že jste poslední
\ leták pro obecní zaměstnance sám složil
£ — ale jste proti tomu, abychom je tiskli.
i Montují tiskací stroj.
i UČITEL • Nikoli! Jsem pouze proti tomu, i abyste je tiskli tady.
" VLASOV OVÄ uraženi • Bereme na vědomí, i Nikolaji Ivanoviči.
i; Pracují dále.
UČITEL-Takco? t    DĚLNÍK • Když si Vlasovová něco usmyslí, je t. všecko marné.'Už jsme s ní měli kvůli
tomu spoustu nepříjemností. Ale nebojte se, nikdo nic nepozná. VLASOVOVÁ ■ Musíme  teď tisknout víc
novin, poněvadž nám je pořád zabavu-jou.
Učitel VesovščUsov odejde do vedlejší světnice a čte. Začínají tisknout, stroj je velmi hlučný. Učitel Vesovščikov še vřítí dovnitř.
VLASOVOVÁ • Dělá to trochu rámus; že?
UČITEL- Div mi lampa nespadne se stropu! Je naprosto vyloučeno, abyste tady tiskli protizákonné tiskoviny, když je to spojeno s takovým hlukem.
VLASOVOVÁ - Nikolaji Ivanoviči, my jsme si už taky všimli, že ten stroj dělá dost velký rámus.
VASIL JEFIMOVIČ - Kdybychom ho měli čím podložit, sousedi by vůbec nic nepoznali. Nemáte něco na podložení, Nikolaji Ivanoviči?
UČITEL-Nemám!
VLASOVOVÁ - Co tak křičíte! Sousedka mi ukazovala filc, který koupila dětem na ká -báty. Poprosím ji, aby mi ho půjčila. Počkejte chvilku. Zajde k sousedce.
VASIL JEFIMOVIČ učiteli ■ Nikolaji Ivanoviči, mrzí nás, že s ní nejste spokojen.
DĚLNÍK ■ Vlastně jsirie ji sem přivedli, aby měla od politiky pokoj. Vasile Jefimovičí, nikdy bychom tady nezřídili tajnou tiskárnu. Ale ona jinai nedala.
UČITEL - Jsem nanejvýš rozhořčen. Nelíbí se mi například, že ji připravujete i o peníze. Onehdy přijdu domů a vidím, jak tu stojí, v ruce drží starou portmonku a loví v ní pár kopejek na členský příspěvek.
VASIL JEFIMOVIČ • Tak, tak, nic ne-dostaneme zadarmo. Dělá se revoluce proti bídě a ještě to stojí peníze. Matka je při vybírání příspěvků moc přísná. Říká: Zase půl bochníku chleba, který musíme obětovat naší věci. Aby si naše firma mohla něco dovolit, říká při kasírování. Zaklepání. Přikryjí stroj, učitel otevírá.
MATKA
291
HLAS PAVLA VLASOVÁ zverili ■ Bydlí tady Pelageja Vlasovová? Jsem Pavel Vlasov.
UČITEL - Jejísyn! ■
PAVEL vstoupí ■ Dobrý den.
VŠICHNI-Dobrýden.
PAVEL • Kde je matka?
UČITEL ■ U sousedky.
VASIL JEFIMOVIČ - Hned se vrátí. Vyprávěla nám, žes byl...
PAVEL ■ Na cestách!
VASIL JEFIMOVIČ se směje - Tak.
Je slyšet, že se Pelageja Vlasovová vrací.
DĚLNÍK- Sedni si semhle. Abys ,udělal na matku dojem.
Posadí Pavla na židli proti dveřím a rozesta-vují se vpravo a vlevo od něho. Pelageja Vlasovová vejde.
VLASOVOVÁ - Pavle! Obejme ho. Je pořád hubenější! Ne a ne zesílit! Já věděla, že tě tam dlouho neudrží. Jak ses odtamtud dostal? Jak dlouho tu můžeš zůstat?
PAVEL - Večer musím pryč.
VLASOVOVÁ • Ale kabát si snad na chvilku sundáš?
Pavel Vlasov svlékne kabát.
UČITEL - Říká se, že chcete vybojovat svobodu, ale přitom v té vaší straně zavádíte otroctví nejhoršího druhu! Samé rozkazy, samý nátlak!
VLASOV O VÄ ■ Víte, Nikolaj i Ivano viči, nám ty rozkazy ani tak nevadí jako vám. My je totiž spíš potřebujeme. Nemějte mi to za zlé, ale my toho máme v plánu víc než vy. Se svobodou jě to asi jako s vašimi penězi, Nikolaji Ivanoviči. Od doby, co vám dávám menší kapesné, můžete si toho tím víc koupit. Když po nějaký čas vydáváte méně peněz, můžete jich později utratit víc. To snad uznáte.
UČITEL ■ Nebudu se s vámi už přít. Jste strašně neústupná.
VLASOVOVÁ • Ano, samozřejmě, musíme být takoví.
VÁSIL JEFIMOVIČ Dostala jste filc? Pavlovi. Do osmi musí být noviny hotové!
PAVEL ■ Tak se do toho pusťte!
VLASOVOVÁ rozzářeně ■ Dejte se hned do-práce, abychom pak měli trošku víc času! Co tomu říkáte: Marfa Alexandrovna mou prosbu s největším klidem odmítla. Že prý je filc určen dětem na kabáty. Řekla jsem jí: „Marfb Alexandrovno, viděla jsem před chvílí vaše děti přijít ze školy. V kabátech!" Ona na to: „To už nejsou kabáty, to jsou jen cáry. Ostatní děti se jim už ve škole smějou." — „Marfo Alexandrovno," povídám, „to už se stává, že chudáci mívají mizerné kabáty. Půjčte mi ten filc aspoň do zítřka ráno. Když mi ho půjčíte, ujištuju vás, že z toho budou mít vaše děti větší užitek než z hezkého kabátu." Ale ona ne a ne tomu rozumět. Opravdu mi ho nedala. Neměla pro to za mák pochopení! Vyjme zpod zástěry několik kousků plsti a podkládá jimi stroj.
UČITEL-A copak je tohle?
VLASOVOVÁ • No přece ten filc! Všichni se smějí.
VASIL JEFIMOVIČ • Proč si teda tak stěžujete na Marfu Alexandrovnu?
VLASOVOVÁ • Poněvadž mě přinutila, abych jí filc ukradla. Mít ho přece musíme. A jejím dětem náramně poslouží, že se takové noviny tisknou. To snad1 všichni uznáte!
VASIL JEFIMOVIČ ■ Pelagejo Vlasovová, jménem revoluce vámděkujeme za ten filc! Smích.
VLASOVOVÁ-Zítra ráno ho zase vrátím.
Pavlovi, který si sedl. Chceš kousek chleba ? VASIL JEFIMOVIČ u stroje ■ A kdo bude
odebírat listy ze stroje?
Pelageja Vlasovová se postaví ke stroji. Pavel Vlasov hledá chléb.
VLASOVOVÁ • Podívej se do skříně.
PAVEL • Nestarej se o mě, i na Sibiři jsem někdy našel kousek chleba.
VLASOVOVÁ • Slyšíte, jak mi vyčítá, že se o něho nestarám? Aspoň chleba ti ukrojím.
UČITEL • Tak kdo bude odebírat?
PAVEL si ukrojí skývu chleba, zatímco ostatní tisknou • Noviny odebírá ze stroje revolucionárka Pelageja Vlasovová, matka revolucionáře Pavla Vlasová. Stará se o něho? Nestará! Hostí ho čajem? Chystá mu koupel? Poráží na jeho počest tele? Nic takového! Syn prchá ze Sibiře do Finska, vystaven nárazům ledového větru, a salvy četníků mu znějí dosud v uších. Nemá, kde by hlavu složil, leda v ilegální tiskárničce. A jeho matka, místo aby ho pohladila po vlasech, odebírá ze stroje noviny!
VLASOVOVÁ - Jestli nám chceš pomoct, pojď sem. Andrej tě pustí. Pavel Vlasov zaujme místo u tiskacího stroje proti matce. Recitují.
VLASOVOVÁ • Vedlo se ti hodně špatně?
PAVEL • Až na ten tyfus bylo všecko v pořádku.
VLASOVOVÁ - A najedl ses aspoň? PAVEL '• Najedl, když bylo čeho. VLASOVOVÁ - Dávej na sebe pozor. Budeš
dlouho pryč? PAVEL - Jestli tady budete dobře pracovat,
tak ne.
VLASOVOVÁ - Budete tam taky pracovat? PAVEL-Ovšem. Tam je to stejně důležité jako tady.
Zaklepáni. Vstoupl nezaměstnaný Sigorskij. SIGORSKIJ - Pavle, musíš okamžitě odsud. Tady je jízdenka. Na nádraží tě čeká soudruh Isaj s pasem.
PAVEL - Myslel jsem, že se tady zdržím aspoň pár hodin. Bere si kabát.
VLASOVOVÁsickerovněždcjftprokabát ■ Doprovodím tě.
SIGORSKIJ • Ne, pro Pavla by to bylo nebezpečné. Jeho neznají, ale vás ano. Matka mu pomůže do kabátu.
PAVEL ■ Na shledanou, matko!
VLASOVOVÁ • Doufejme, že ti příště aspoň ukrojím chleba.
PAVEL • Doufejme. Na'shledanou, soudruzi! Pavel Vlasov a Sigorskij odcházejí.
UČITEL - Bůh mu pomůže, Pelagejo Vlasovová. -
VLASOVOVÁ-To nevím.
Vrací se k tiskacímu stroji. Tisknou dále.
VLASOV O VÄ recituje.
CHVÁLA TŘETÍ VĚCI
Neustále je slyšet, jak rychle matky ztrácejí syny, ale mně syn zůstal. Proč asi? Způsobilo to něco třetího.
On a já jsme byli dvě věci; ale spojila nás ta třetí, naše společná věc, kterou jsme dělali spolu.
Sama jsem častokrát slýchala; jak- synové
hovoří se svými rodiči.
Oč lepší však byl rozhovor náš
o té třetí věci, která nám byla společná,
o té veliké, společné věci mnohých lidí!
Jak blízcí jsme si byli, blízcí
oné věci! Jak dobří jsme byli, blízcí
oné dobré věci!
MATKA
293
10.
PAVEL VLASOV
BYL PRI POKUSU O PŘECHOD FINSKÝCH HRANIC ZATČEN A ZASTŘELEN
Učitelovo obydlí
SBOR
Revoluční dělnici zpívají Vlasovové.
Soudružko Vlasovová, tvůj syn
byl zastřelen. Ale když kráčel
ke zdi, k níž měl být hned postaven,
kráčel tak vlastně ke zdi postavené lidmi
jak on i .   . .
a pušky na něho namířené i ty kulky vyrobili lidé jako on. Odešli tedy jenom, nebo byli vypovězeni, pro něho však byli přítomni v díle svých pilných rukou. I ti, kteří na něho stříleli, byli jako on
a nebyli nepoučitelní. Ovšem, on dosud šel v řetězech spoután.
Ty řetězy ukul soudruh a soudruh soudruhu je
připnul.
Továrny hustěji rostly, on viděl to cestou, komín a komín a zrána to bylo — neboť v ten čas se na popravu vodí
a továrny prázdnejšou, on je však viděl zaplněné armádou, jež vždycky rostla a stále mohutní.
Jeho však lidé jako on vedli ke zdi a on to chápal i nechápal. Přicházejí tři ženy a nesou bibli a hrnec jídla. MAJITELKA DOMU ve dveřích • Zapomeňme na všechny neshody, které jsme s Vla-sovovou měly, posaďme se k ní a ukažme, že s ní cítíme jako praví křesťané, Vstupují.
MATKA
MAJITELKA DOMU • Milá paní Vlasovová, v těchto těžkých dnech nejste sama, celý dům je s vámi.
Dvě z žen přemaže dojetí a usednou. Hlasití stkají.
VLASOVOVÄ po chvíli ■ Napijte se čaje. Osvěží vás. Postaví před ně laj. Už je vám trošku lip?
MAJITELKA DOMU - Jste tak klidná, paní Vlasovová.
NETEŘ - Máte pravdu. Všichni jsme v rukou božích.
CHUDÁ ZENA • A Pánbůh ví, co dělá. Pelageja Vlasovová mlčí.
CHUDÁ ŽENA - Řekly jsme si, že se o vás tak trošku postaráme. Jistě si v těchhle dnech ani pořádně neuvaříte. Tady jc hrnec s jídlem. Stačí to ohřát. Dají hrnec.
VLASOVOVÁ • Mockrát děkuju, Lydie An-tonovno. Jste moc hodná, že jste si vzpomněla. Jste vůbec všecky hodné, že jste přišly.
MAJITELKA DOMU ■ Milá Vlasovová, donesla jsem vám taky bibli, kdybyste si chtěla něco přečíst. Můžete si ji nechat, jak dlouho budete chtít. Podá Pelageji Vlasovové bibli.
VLASOVOVÁ • Děkuju vám za dobrý úmysl, Věro Stěpanovno. Je to hezká kniha. Kdybych vám ji ale vrátila, moc by vás to mrzelo? Než Učitel Vesovščikov odjel na prázdniny, dovolil mi číst v jeho knihách. Vrací jí bibli.
MAJITELKA DOMU - Já si jen myslela, že vás teď čtení těch politických věcí nebude zajímat.
NETEŘ - Vy ty noviny opravdu čtete každý den?
VLASOVOVÁ-Ano.
MAJITELKA DOMU ■ Paní Vlasovová, pro mne byla bible Často velkou útěchou, Mlčení.
CHUDÁ ŽENA - Nemáte nějakou jeho foto-
VLASOVOVÄ - Nemám. Kdysi jsem nějaké měla. Ale pak jsme je zničili, aby na ně policie nepřišla.
CHUDÁ ŽENA • Člověk má rád něco na památku.
NETEŘ • Byl prý moc hezký!
VLASOVOVÁ • Teď si vzpomínám, že přece jen mám jeden obrázek. Jeho zatykač. Vystřihl mi ho z novin. Zeny si prohlížejí zatykač.
MAJITELKA DOMU • Paní Vlasovová, tady stojí černé na. bílém, že se váš syn stal zločincem. Byl bezvěrec a ani vy jste se nikdy netajila tím, jak málo si vážíte naší víry. Naopak, řekla bych, že jste to při každé příležitosti dávala najevo.
VLASOVOVÁ ■ Ano, Věro Stěpanovno, vůbec si jí nevážím.
MAJITELKA DOMU - A to jste ani teď nezměnila přesvědčení?
VLASOVOVÁ • Ne, Věro Stěpanovno.
MAJITELKA DOMU ■ Pořád si tedy ještě myslíte, že na všecko stačí rozum?
CHUDÁ ŽENA ■ Říkala jsem vám, Věro Stěpanovno, že paní Vlasovová své názory určitě nezměnila.
MAJITELKA DOMU - Ale vždyť jsem vás tuhle v noci slyšela, a dokonce skrz zeď, jak brečíte.
VLASOVOVÁ-Promiňte, jestli jsem vás vzbudila.
MAJITELKA DOMU • Co byste se omlouvala, vždyť jsem to takhle nemyslela. Ale řekněte! Brečela jste snad z rozumu?
VLASOVOVÁ-Ne.
MAJITELKA DOMU • Z toho vidíte, kam dojde člověk s rozumem.
VLASOVOVÁ ■ Nebrečela jsem z rozumu. Ale když jsem přestala, přestala jsem z rozumu. To co Pavel dělal, bylo správné.
MAJITELKA DOMU • Proč ho tedy zastřelili?
CHUDÁ ŽENA • Byli snad všichni proti němu?
VLASOVOVÁ-Ano, ale tím, že byli proti němu, byli také sami proti sobě.
MAJITELKA DOMU • Paní Vlasovová, člověk potřebuje Pánaboha, protože sám proti osudu nic nezmůže.
VLASOVOVÁ ■ My říkáme: svůj osud si člověk připravuje sám. ■ ■ .  . -
NETEŘ-Milá paní Vlasovová, my na venkově...
MAJITELKA DOMU na ni ukáže -Je to moje příbuzná, přijela jenom na návštěvu.
NETEŘ - My na venkově se na to díváme jinak. Vy tady nemáte na poli zaseto, vy máte leda bochník někde v almaře. Vy vidíte jenom mléko, ale nevidíte krávu. Vy nevíte, co je to bezesná noc, když hrozí bouřka. A nemusíte se bát krupobití!
VLASOVOVÁ -Rozumím. A v takových chvílích sě modlíte?
NETEŘ - Ano.
VLASOVOVÁ - A zjara chodíte na procesí? NETEŘ • Tak. '.
VLASOVOVÁ • A potom přijdou kroupy a bouřky. A kráva stejně onemocní. Tam u vás se sedláci nedávají pojistit proti neúrodě a dobytčímu moru? Taková pojistka má větší cenu než celé modlení. Jestlijste pojištěni, tak se už před bouřkou nemusíte modlit k pánubohu. Pojistka vám totiž pomůže. A jestli je pánbůh tak málo důležitý, je na tom špatně. Potom je přece jenom naděje, žese vytratíz vašich hlav stejně jako z vašich polí. Když jsem byla mladá, všichni ještě věřili, že sedí někde na nebi a že vypadá jako stařeček. Potom přišla letadla a v novinách se psalo, že se teď dá změřit i nebe. Nikdo nemluvil o bohu, který má trůn na ne-
295
besích. A tak Se ozvaly hlasy, že je něco jako plyn, že není nikde, a přece všude. Když se ale potom člověk zase dočetl, co to plyny vlastně jsou, a když se zjistilo, že žádný bůh mezi těmi plyny není, neudržel se už ani jako vzduch. Vypařoval se a vypařoval, až se jaksi úplně vypařil. A tak se teď člověk občas dočte, že jde vlastně jen o název pro něco duchovního, a to je přece hrozně podezřelé. •CHUDÁ ŽENA - Vy si tedy myslíte, že už není tak důležitý, když ho nikde není znát?
MAJITELKA DOMU ■ Nezapomínejte, paní Vlasovová, proč vám pánbůh vzal vašeho Pavla.
VLASOVOVÁ • Car mi ho vzal a proč, na to nikdy nezapomenu.
MAJITELKA DOMU - Bůh vám ho vzal a ■, ■ žádný car.
VLASOVOVÁ chudé leně r Lydie Antonovno, slyšela jsem, že pánbůh, který mi vzal mého Pavla, chce vám sebrat příští sobotu světničku. Je pravda, že vám dal pánbůh výpověď?
MAJITELKA DOMU - Já jsem jí dala výpověď, poněvadž už třikrát nezaplatila činži.
VLASOVOVÁ • Věro Stěpanovno, co jste udělala, když pánbůh rozhodl, že třikrát nedostanete činži? Věra Stěpaňovna míli. Vyhodila jste Lýdii Antonovnu z bytu. A co jste udělala vy, Lydie Antonovno, když pánbůh rozhodl, že budete vyhozena z bytu? Měla byste domácí požádat o bibli. Až budete sedět v zimě na ulici, můžete si v ní listovat a svým dětem předčítat, co je to bázeň boží.
MAJITELKA DOMU • Kdybyste svému synovi častěji předčítala z bible, mohl být ještě dnes naživu.
VLASOVOVÁ • Ale moc špatně, moc špatně
by žil. Proč jenom se bojíte smrti? Můj syn se tolik smrti nebál. Recituje.
Velice se ale zalekl bídy, kterou tu všude v městech máme před očima.
Nás leká hlad a zchátralost těch, kteří jím trpí, i těch, kteří jej zavinují. Nebojte se přece tolik smrti, bojte se spíše nuzného života!
Pauza.
VLASOVOVÁ • Co vám to pomůže, bát se pánaboha, Lydie Antonovno? Měla byste se spíš bát Věry Stěpanovny. Neztratila jsem svého syna Pavla kvůli nevyzpytatelné vůli boží, ale kvůli yyzpytatelné vůli carově. Stejně i vás Věra Stěpaňovna vyhodí na ulici jenom proto, že vás vyhodil z práce muž, který si sedí někde ve vile a na kterém není vůbec nic božského. Proč mluvit o pánubohu? Říkají vám, že v „domě Otce vašeho" je mnoho příbytků. Ale že je jich v Roštově málo a proč, to vám už neříkají.
CHUDÁ ŽENA • Věro Stěpanovno, půjčtc mi na chvilku bibli. V bibli stojí docela jasně: Miluj bližního svého. Tak proč mé vyhazujete z bytu? Půjčte mi bibli, najdu vám to. Je přece docela jasné, že Pavla Vlasová zastřelili proto, že byl dělník a že hájil dělnickou věc. Sáhne po bibli. Dejte mi tu knihu, najdu vám to...
MAJITELKA DOMU • Pro tohle vám ji nedám, pro tohle ne!
CHUDÁ ŽENA-Tak proč jste mi ji chtěla dávat? Určitě pro nic dobrého!
MAJITELKA DOMU - Je to slovo boží!
CHUDÁ ŽENA - Právě. Jenže ten váš pánbůh mi není vůbec nic platný, když o jeho pomoci nic nevím! Chce majitelce domu vzít bibli.
MAJITELKA DOMU - Teď vám zase já
něco najdu. Něco o tom, že člověk nesmí vztáhnout ruku po cizím majetku.
CHUDÁ ŽENA ■ Dejte mi tu knihu.
MAJITELKA DOMU pevně svírá bibli ■ Je moje.
CHUDÁ ŽENA Ano, jako celý dům, že?
Roztrhnou knihu. NETEŘ zvedá trosky ■ A je po bibli. VLASOVOVÁ která odklidila hrnec s jídlem do bezpečí - Horší by bylo, kdyby bylo pojídle. p      CHUDÁ ŽENA • Kdybych nevěřila, že je na I nebesích Pánbůh, který všecko oplácí,
E dobré i zlé, ještě dneska bych vstoupila do
ř strany Pelageje Vlasovové. Odejde.
■.      MAJITELKA  DOMU - Pelagejo Vlasovová, teď aspoň vidíte, kam až jste dostala |, Lydii Antonovnu. A syna vám zastřelili
právem, poněvadž mluvil stejně jako vy. Nic lepšího si nezasluhujete. Pojď. ; Odchází s příbuznou.
< VLASOVOVÁ ■ Nešťastnice! Vyčerpaně usedne. I Pavle!
SYNOVA SMRT A LÉTA STOLYPINSKÉ REAKCE OCHROMILY REVOLUČNÍ ČINNOST VLASOVOVÉ. NEMOCNÁ SE NA LŮŽKU DOVÍDÁ O VYPUKNUTÍ SVĚTOVÉ VÁLKY
Obydlí učitele Vesovščikova
UČITEL lékaři ■ Co jí umřel syn, postonává. O domácnost se sice ještě stará, ale všeho ostatního zanechala.
LÉKAŘ-Je naprosto vyčerpaná a za žádných okolnosti nesmí vstát. Je prostě v letech. Odchází.
Učitel Vesovščikov jde do kuchyně a usedne k lulku Pelageje Vlasovové.
VLASOVOVÁ • Co píšou noviny?
UČITEL • Vypukla válka.
VLASOVOVÁ • Válka? Co budeme dělat?
UČITEL-Car vyhlásil stanné právo. Ze všech socialistických stran se vyslovili proti válce pouze bolševici. Našich pět poslanců v dumě bylo už zatčeno a posláno pro velezradu na Sibiř.
VLASOVOVÁ • To je zlé. - Když mobilizuje car, musí mobilizovat i dělníci. - Musím vstát. :
UČITEL-Za žádných okolností. Jste nemocná. A co my svedeme proti carovi a všem těm evropským potentátom? Zajdu dolů a koupím zvláštní vydání. Teď asi zničí stranu úplně. .Odchází.
SBOR
Revoluční dělníci zpívají Vlasovové.
Už vstaň! Strana ohrožena je! Ty stůněš, strana však umírá. Zesláblas, ale pomoz nám! Už vstaň! Strana ohrožena je!
Póchybbvalas o nás, ' už nepochybuj,' neboť jsme v koncích. Proklínalas nejednou naši stranu, už ji neproklínej, přestaň s tím: straně jde o krk. '
,Už vstaň! Strana ohrožena je! : Ihned vstaň!
Ty stůněš, my tě však potrebujem. Pomoz nám, nesmíš umřít. Začíná boj, nemůžeš v něm scházet. Už vstaň, strana ohrožena je, už vstaň!
Během zpěvu Pelageja Vlasovová pracně vstala, oblékla se, uchopila tašku a vyšla nejistými, ale stále rychlejšími kroky ze světnice.
MATKA
297
12.
PROTI PROUDU Nároží
Několik dělníků odvádí do krve zbitou Pelageju Vlaso-vovou za roh domu.
PRVNÍ DĚLNÍK ■ Co sejí stalo?
DRUHÝ DĚLNÍK • Viděli jsme tu starou ženu uprostřed zástupu, který oslavoval odcházející vojsko. Najednou zvolala: „Pryč s válkou, ať žije revoluce!" Okamžitě se přihnali policajti a pustili se do ní pendreky hlava nehlava. A tak jsme ji odtáhli sem za roh. Utři jí přece obličej!
DĚLNÍCI - Teď ale utíkej, stařenko, aby té nakonec nechytli!
VLASOVOVÁ • Kde mám tašku?
DĚLNÍCI - Tady.
VLASOVOVÁ-Počkejte, mám v tašce letáky. Je v nich něco o. nás dělnících a o válce, je v nich pravda.
DĚLNÍCI • Nech pravdu v tašce, stařenko, a utíkej domů! Pravda je nebezpečná. Kdyby ji u nás našli, mohli by nás zavřít. Nebo ti to snad nestačilo?
VLASOVOVÁ ■ Ne, ne, musíte se to dovědět! Jedině z nevědomosti se nestavíme na odpor.
DĚLNÍCI ■ A kvůli policajtům. VLASOVOVÁ ■ Poněvadž jsou stejně nevědomí.
DĚLNÍCI • Naši vůdcové nám ale říkají, že
nejdříve musíme hájit vlasť a porazit
Němce. VLASOVOVÁraatojí-
Jacípak vůdcové?
Po boku třídního nepřítele
bojuje dělník proti dělníkovi.
Z žebráckých grošů jste si pracně
vybudovali své organizace. Teď vám je rozbíjejí. Zapomenuty jsou vaše zkušenosti a zapomenutaje solidarita všeho
dělnictva všech zemí.
DĚLNÍCI ■ To všecko teď už neplatí. Stávkovali jsme proti válce v několika továrnách a oni naše stávky potlačili. K revoluci už nedojde. Běž domů, stařenko, a ber věci tak, jaké jsou. Co byste si přáli, toho se nedočkáte. Nikdy, nikdy, nikdy!
VLASOVOVÁ-Tak si aspoň přečtěte, co říkáme situaci. Na! Nabízí jim letáky. Ani přečíst si to nechcete?
DĚLNÍCI ■ Uznáváme, že to myslíte dobře, ale vaše letáky už nechceme. Nechceme se už vystavovat nebezpečí.
VLASOVOVÁ-Dobře, ale pomyslete, že celý svět — rozkřikne se tak, až ji polekaní dělnici zacpávají ústa—žije v obrovské temnotě a že jste až doteďka byli jediní, na které ještě platil rozum. Pomyslete, co se stane, jestli zklamete!
13.
1916. BOLŠEVICI BOJUJÍ NEÚNAVNĚ PROTI IMPERIALISTICKÉ VÁLCE
Vlastenecká sběrna mědi
Přede dveřmi s praporem a nápisem „ Vlastenecká sběrna mědi" stojí sedm žen s měděným nářadím, mezi nimi Pelageja Vlasovová s kalíškem. Přichází úředník v civilu a otvírá dveře.
ÚŘEDNÍK • Právě  došla zpráva,  že naši chrabří vojíni vyrvali nepříteli s bez-
příkladným hrdinstvím už počtvrté pevnost Přemysl. Sto tisíc mrtvých, dva tisíce zajatých. Vrchní velitelství armády nařídilo, aby se v celém Rusku zavřely školy a vyzvánělo. Ať žije naše Svatá Rus! Ať žije, žije, žije! Přepážku na odevzdání mědi otevřeme za pět minut. Vejde.
VLASOVOVÁ - Aťžije!
JAKÁSI ŽENA - Je to opravdu krásné, že naše válka tak zdárně pokračuje!
VLASOVOVÁ - Mám jenom docela malinký kalíšek. Stačí nanejvýš na pět šest patron. Kolikpak jich může zasáhnout cíl? Ze šesti možná dvě a z těch dvou smrtelně nanejvýš jedna. Zato ten váš kotlík bude nejmíň na dvacet patron a konev tamhleté dámy vpředu vystačí snad na granát. Na granát, který zabije pět šest lidí najednou. Polítá nářadí. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm, počkat, vždyť tamhleta dáma toho nese víc, teda osm. Osm. To vystačí už na menší útok. Tiše se zasměje. Málem bych sem ten svůj kalíšek byla nedonesla. Potkala jsem totiž dva vojáky — měla bych je asi udat — a oni na mne: „Jen si tu svou měď utíkej odevzdat, stará kozo, aby válka vůbec nikdy neskončila!" Co tomu říkáte? Není to strašné? „Poslyšte," já na to, „vás by měli na místě zastřelit. A kdybych ten svůj kalíšek měla obětovat jenom proto, aby vám zacpali nevymáchanou hubu, udělala jsem dobrý skutek. Však na dvě patrony stačí." Načpak bych já, Pelageja Vlasovová, přinesla jinak svůj měděný kalíšek? Nesu ho sem, aby válka neskončila!
ŽENA-Co to povídáte? Že válka neskončí, když měď odevzdáme? Vždyť ji přece dáváme proto, aby skončila!
VLASOVOVÁ • Ne, my ji dáváme, aby neskončila !
ČERNĚ OBLEČENA ŽENA-To není pravda! Když budou mít dost mědi, aby z ni mohli udělat granáty, vojáci přece zvítězí mnohem rychleji. Potom válka skončí!
VLASOVOVÁ • Kdepak! Když budou mít granáty, tak válka samozřejmě neskončí, poněvadž budou moct válčit dál. Dokud budou mít munici, budou válčit. Na druhé straně sbírají taky.
ŽENA ukáže na nápis ■ „Kdo odevzdává měď, zkracuje válku!" Neumíte číst?
VLASOVOVÁ • To tam přece, napsali jenom kvůli vyzvědačům! Kdo odevzdává měď, prodlužuje válku!
ČERNĚ OBLEČENÁ ŽENA-Ale pročpak chcete, aby, válka ještě neskončila?
VLASOVOVÁ - Poněvadž se můj syn stane do půl roku sikova tělem a dostane pak dvojnásobný plat. A co Arménie a Halič? Ty přece musíme dostat! O Turecku ani nemluvím, ale taky je moc potřebujeme.
ČERNĚ OBLEČENÁ ŽENA • Co potřebujeme?
VLASOVOVÁ • Turecko. A musíme přece taky vrátit peníze, co jsme si vypůjčili od Francie. Jde o válku osvobozovací, ne?
ŽENA • Samozřejmě, žé jde o válku osvobozovací. Ale kvůli tomu nemusí trvat věčně.
VLASOVOVÁ - Musí, aspoň ještě půl roku.
ČERNĚ OBLEČENA ŽENA-A vy si myslíte, že potrvá tak dlouho, když jim dáme měď?
VLASOVOVÁ-No ovšem. Vojáky přece dáváme bezplatně. Máte jistě taky někoho v poli?
ČERNĚ OBLEČENÁ ŽENA-Ano, syna.
VLASOVOVÁ • Tak vidíte, Syna jste jim už dala a měď jim dáte navrch. To by bylo, aby se válka takhle aspoň o půl roku neprotáhla.
MATKA
299
ČERNĚ OBLEČENÁ ŽENA-Teď se v tom ale už opravdu nevyznám. Jeden říká, že se válka zkrátí, druhý, že se prodlouží. Co si má člověk z toho vybrat? Muž mi už padl a syn stojí před Přemyslem. Jdu domů. Odchází. ZV0W se rozhlaholí.
ŽENA • Vyzvánějí na počest vítězství!
VLASOVOVÁ • Ano, vítězíme! Odevzdáváme naše kalíšky, kotlíky a měděné konve, ale vítězíme! Nemáme už co jíst, ale vítězíme. Buď jsi pro cara a jeho vítězství, nebo jsi proti němu. Vítězíme a taky vítězit musíme! Jinak vypukne revoluce, to je jasné. A co by se pak s naším milovaným carem stalo? V dobách, jako je dnešní, musíme stát při něm. Jenom se podívejte na Němce. Ti pro svého kajzra žerou už listí ze stromů!
ŽENA • Co to vlastně vedete za řeči? Ještě to není ani minuta, co tady jedna sebrala svůj kotlík a šla. A to jen kvůli vám.
DĚLNICE • A divíte se snad? Proč ta ženská vpředu vykládá, že by válka měla ještě trvat? To přece nikdo nechce!
VLASOVOVÁ ■ Říkáte, že nikdo? A co car? A co generálové? Myslíte, že se války s Němci bojí? Pro ně platí jenom jedno: Kupředu směle na nepřítele! Vítězství nebo smrt! A tak je to v pořádku. Neslyšíte zvony? Ty se přece ozvou jenom při vítězství nebo když někdo umřel. Co vlastně máte proti válce ? Kdo vůbec jste ? Jestli se nemýlím, tak jsme tady všichni lepší lidé. A vy jste přece dělnice. Ze jste dělnice? Jenom se přiznejte! Vetřela jste se mezi nás! Nezapomeňte, že mezi lidmi vašeho druhu a mezi námi je púřád ještě nějaký rozdíl!
SLUŽKA - Takhle byste s ní mluvit neměla. Obětuje své věci vlasti stejně jako vy.
VLASOVOVÁ dělnici- Nesmysl. Srdcem tady
přece nemůžete být. Copak vám přinese válka? To, že tady stojíte, je přece vrchol pokrytectví. Bez vás a bez lidí jako vy se klidně obejdeme. Je to naše válka! Nikdo není proti tomu, abyste nám v ní vy dělníci pomáhali, ale to ještě vůbec neznamená, že k nám patříte. Běž si klidně do své továrny a koukej, ať si víc vyděláš! Ale nevtírej se někam, kam nepatříš. Služce. Jestli se chce toho harampádí mermomocí zbavit, tak jí ho vezmi. Dělnice rozezleně odchází.
DRUHÁ ŽENA - Kdo to vůbec je, že tady má pořád hlavní slovo?
TŘETÍ ŽENA - Poslouchám už půl hodiny, jak odhání lidi.
ČTVRTÁ ŽENA - Víte, kdo to je? Bolševická!
ŽENY • Cože? Myslíte? - Je to bolševická. Nanejvýš rafinovaná osoba! — Nebavte se s ní a ani si jí nevšímejte! — Chraňte se bolševismu, bere na sebe nejrůznější podoby! — Až půjde kolem strážník, tak ji dáme prostě sebrat!
VLASOVOVÁ opouští řadu ■ Ano, jsem bolševická. Ale vy jste vražednice, všechny, jak tady stojíte. Zvíře by nedalo takhle všanc své mládě jako vy; nesmyslně a nerozumně, pro špatnou věc. Lůno by vám měli vyrvat. Ať vám odumře a ať se stanete neplodnými všechny, jak tady jste! Nač by se měli vaši synové vracet? K takovýmhle matkám? Když pro špatnou věc střílejí, tak ať je taky pro špatnou věc zastřelí. Vy je ale budete mít na svědomí!
PRVNÍ ZENA se otočí'Já vám ukážu, vy
bolševicko! ÚŘEDNÍK • Přepážka je otevřena.
Zena vykročí s konví v ruce směrem k matce a
udeří ji do tváře. Jiná se rovněž otočí a uplivne
si. Pak ony tři ženy vejdou.
SLUŽKA • Nic si z toho nedělejte. Ale řekněte mi, co mám dělat. Já vím, že vy, bolševici, jste proti válce, ale já jsem služka a nemůžu se přece s těmi měděnými konvemi vrátit ke svému panstvu. Jábych je neodevzdávala. Když je ale neodevzdám, nikomu tím nepomůžu a mě propustí. Co mám tedy dělat?
VLASOVOVÁ • Sama nic nesvedeš. Jenom ty měděné kotlíky z příkazu svých chlebodarcu odevzdej. Z příkazu tvých chlebodarcu udělají z nich lidé jako ty munici. A lidé jako ty s ní budou střílet. Ale lidé jako ty taky rozhodnou na koho! Přijď dnes večer... šeptají adresu do ucha. Bude tam mluvit dělník z Putilovových závodů a my ti povíme, co máš dělat. Ale ne abys tu adresu řekla někomu, kdo by toho mohl zneužít!
14.
1917. V ŘADÁCH STÁVKUJÍCÍCH-DĚLNÍKŮ A VZBOUŘIVŠÍCH SE NÁMOŘNÍKU POCHODUJE PE-LEGAJA VLASOVOVÁ, „MATKA"
Ulice
IVAN • Když jsme přišli na Lybinský prospekt, bylo nás už moc tisíc. Stávkovalo asi padesát závodů a všichni stávkující se k nám přidali, aby demonstrovali proti válce a carskému panství.
VASIL JEFIMOVIČ-V zimě 1916-17 stávkovalo v závodech dvě stě padesát tisíc lidí.
SLUŽKA - Nesli jsme rudé prapory a transparenty s nápisem: „Pryč s válkou! Ať žije revoluce!" Náš prapor nesla šedesá-
tiletá žena. Řekli jsme jí: „Není na tebe prapor moc těžký? Dej ho nám!" Ale ona odpověděla:
VLASOVOVÁ • Ne, až budu unavená, dám ti ho, pak ho poneseš. Co všechno mě ještě čeká — mne, Pelageju Vlasovovpu, vdovu po dělníkovi a matku dělníka! Když jsem před mnoha lety se strachem pozorovala, že sě můj syn už dosyta nenají, zprvu jsem naříkala. Ale tím se nic nezměnilo.' Potom jsem mu pomáhala v boji o kopejku. Tenkrát to byly drobné stávky za lepší mzdu. A teď vypukla ' obrovská stávka v muničních továrnách a bojujeme o moc ve státě.
SLUŽKA • Leckdo říká, že se nikdy nesplní to, co chceme. Že máme být spokojeni s tím, co máme. Ze nikdo nesvrhňe moc těch, kteří vládnou. Že budeme znovu a znovu a znovu poraženi. A také leckterý dělník říká: Nikdy nezvítězíme!
VLASOVOVÁ recituje. .
Kdo žiješ, neříkej: Nikdy! Tvé jistoty nejsou jisté, nic navěky netrvá. Až domluví dnešní mocipáni, promluví i porobení. Kdo nám to tvrdí: Nikdy? Na kom záleží, zda útisk potrvá? Na. nás!
Na kom záleží, zda bude zlomen? Na nás!
Pozvedni se, kdo sražen na zemi ležíš!
A kdo ztracen jsi, bojuj!
Nic, zhola nit už nezastaví toho, kdo
chápe, na čem je. Ten, kdo svou bitvu dnes prohrál, vítězem
bude zítra, „Nikdy" se změní v „Ještě dnes".
MATKA
301
POZNÁMKY K „MATCE
1.
Hra „Matka", napsaná ve stylu didaktických her, ale vyžadující si herců, je hrou antimeta-fyzické, materialistické, nearistotelské dramatiky, která neužívá divákova pasivního vciťování tak bez rozmyslu jako dramatika aristotelská a staví se rovněž k některým psychickým účinkům, jako například ke. katarsi, podstatně jinak. Tak, jako není zaměřena na to, aby svého hrdinu vydala na pospas neodvratnému osudu, neusiluje ani o to, aby diváka vydala na pospas sugestivnímu divadelnímu zážitku. Ve snaze, aby diváka vedla k naprosto praktickému, na proměnu světa zaměřenému chování, musí ho už v divadle přimět k zásadně odlišnému postoji, než na jaký je zvyklý. Následuje výčet několika opatření z představení „Matky" v Berlíně r. 1932 a v New Yorku r. 1935.
2.
Nepřímý   účin   epického jeviště
Při prvním provedení „Matky" neměla scénická výprava (Caspara Nehera) předstírat žádné skutečné místo; jeviště jaksi samo zaujímalo postoj k dějům, citovalo, vyprávělo, připravovalo a připomínalo. Ve svých skrovných náznacích nábytku, dveří atd. se omezovalo na předměty, které hrály s sebou, to je na takové, bez kterých by se děj neuskutečňoval nebo uskutečňoval jinak. Pevný systém železných trubek o málo převyšujících lidskou postavu, které byly v různých vzdálenostech vmontovány svisle do podlahy jeviště a na které se daly zavěsit vodorovné, výsuvné, tedy libovolně prodlužovatelné trubky s plátěnými závěsy, umožňoval v Berlíně rychlou přestavbu. Mezi tím visely v rámech
dřevěné dveře, které se daly. zavírat. V New Yorku bylo jeviště {Maxe Gorelika) podobné, ale přece jen stabilnější. Na velké plátno pozadí se promítaly texty a obrazové dokumenty, které tam během scény zůstávaly, takže i tato tabule měla charakter kulisy. Jeviště tedy nenaznačovalo jen skutečné prostory, nýbrž pomocí textů a obrazových dokumentů i onen velký duchovní proces, ve kterém se děje odehrávaly. Projekce nejsou jen prostými mechanickými pomůckami ve smyslu doplňků, nejsou oslími můstky; nemají pro diváka funkci pomocnou, nýbrž právě naopak; zabraňují, aby se úplně vciťoval, aby se mechanicky sžil s dějem. Vyvolávají účin nepřímý. Proto jsou organickými součástmi uměleckého díla.
3.
Projekce Berlínské představení
Scéna 1. (str. 269):
VLASOVOVĚ VŠECH ZEMÍ.
Scéna 2. (str. 270):
BOJ O KOPEJKU (1 kopejka = 2 feniky).
Scéna 3. (str. 273):
Fotografie: P. SUCHLINOV, MAJITEL SUCHLINOVOVÝCH ZÁVODŮ.
Scéna 4. (str. 276):
TEORIE SE STÁVÁ MATERIÁLNÍ SILOU, JAKMILE SE ZMOCNÍ MAS! (Marx)
Scéna 5. (str. 279):
PRVNÍ MÁJ. PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE!
Scéna 6. (str. 280):
PRACUJÍCÍ TOUŽÍ PO VĚDĚNÍ, PROTOŽE JE NUTNE POTŘEBUJÍ K VÍTĚZSTVÍ. (Lenin)
Scéna 6. (str. 284):
Reprodukce členské legitimace Pelageje Vla-
m sovové s její fotografií, přes ni nakopírováno:
t ČLENSKÁ LEGITIMACE RUSKÉ SO-
l| CIÁLNĚ DEMOKRATICKÉ STRANY
K (BOLŠEVIKŮ) PRO PELAGEJU VLA-
í SOVOVOU Z TVEŔU.
I      Scéna 7. (str. 286):
| DOKAŽTE, ŽE UMÍTE BOJOVAT! (Lenin
í ženám)
[      Scéna 8. (str. 288):
£ Emblém  kladiva  a  srpu  rozdělený, tedy
|: kladivo a srp vedle sebe, spojeny slovem „a".
|      Scéna 8. (str. 290—Chvála Vlasovových): ä Emblém kladiva a srpu: kladivo a srp zkří-
l ženy.
Scéna 9. (str. 291): í DOKUD NEBUDOU ŽENY VYPROŠTĚ-
> NY Z OTUPUJÍCÍ DOMÁCÍ A KUCHYŇ-'. SKÉ PRÁCE, NELZE PEVNĚ ZAJISTIT | SKUTEČNOU SVOBODU, NELZE PEV-
> NĚ VYBUDOVAT ANI DEMOKRACII, | NATOŽ PAK SOCIALISMUS. (Lenin)
I      Scéna 10. (str. 294):
l NÁBOŽENSTVÍ JE OPIUM LIDU. (Marx)
t      Scéna 11. (str. 297):
í Fotografie těch, kteří vedou válku: cara,
k německého císaře, Poincaréa, Wilsoha, Greye.
E      Scéna 12. (str. 298):
! 1914. PROTI PROUDU!
(      Scéna 13. (str. 298):
» Fotografie Leninova, vedle ní: ZA PRO-
; MĚNU IMPERIALISTICKÉ VÁLKY VE
VÁLKU OBČANSKOU! Scéna 14. (str. 301): } Jakozávěr:VLISTOPADU1917UCHOPIL RUSKY PROLETARIÁT MOC. Film s dokumentárními snímky z Říjnové revoluce, (Cenzurou zakázaný.) V hledišti jako transparent: BEZ ŽEN NENÍ OPRAVDOVÉHO MASOVÉHO HNUTÍ. (Lenin)
Newyorské představení
Před scénou 1.:
Nápis: ŽIVOT REVOLUCIONÁRKY PELAGEJE VLASOVOVÉ Z TVERU. Obraz matky.
Scéna'!.:
Nápis: 1907. PRACUJÍCÍ MĚSTA TVERU ZlLI V PODMÍNKÁCH NESMÍRNÉHO ÚTLAKU.
Obraz: Seznam nákupů, napsaný velkým, těžkým rukopisem nevzdělaného člověka: chleba 4 kopejky
sádlo 7 kopejek
zelí 3 kopejky
brambory 5 kopejek
cibule  ' .2 kopejky
čaj 5 kopejek
26 kopejek
Scéna 2 °
Nápis: PELAGEJA VLASOVOVÁ PLNA STAROSTÍ VIDÍ, ŽE JEJÍ SYN JE VE SPOLEČNOSTI REVOLUČNÍCH DĚLNÍKŮ.
Obraz čtyř chudých žen nejrůzriějších národů, mezi nimi i černoška á Číňanka — s podtitulkem: ŽENY JAKO PELAGEJA VLASOVOVÁ JSOU VE VŠECH ZEMÍCH SVĚTA. Scéna 3.:
MATKA   SAMA   ROZNÁŠÍ LETÁKY
V SUCHLINOVOVĚ ZÁVODĚ, ABY ZDRŽELA SVÉHO SYNA OD REVOLUČNÍ ČINNOSTI.
Obraz letáku:
Dělníci!
Nedovolte panu Suchlinovpvi, aby vám snižoval mzdy! Nevyjednávejte! Stávkujte! Výbor Suchlinovova závodu.
Scéna MATKA DoSTÁVÄ PRVNÍ LEKCI
V EKONOMII.
Obraz továrny a na nímerišíoválovitý snímek továrníka. Pod celkem titulek: Suchlinovovův závod. Pod mužskou fotografií titulek: P. Suchlinov, majitel. Scéna 5.:
NA PRVNÍHO MÁJE DEMONSTRUJÍ TVERŠTÍ DĚLNÍCI PROTI SNIŽOVÁNÍ
MATKA
303
MEZD. MATKA DOSTÁVA LEKCI V POLITICE.
Obraz demonstrace. Scéna 6.: ■ '
Nápis: 1908. PAVEL VE VĚZENÍ: IVAN VESOVŠĎIKOV PŘIVEDE MATKU K SVÉMU BRATRU NIKOLAJI, UČITELI, ŽIJÍCÍMU V ROSTOVU. Obraz: Reprodukce členské legitimace Vla-sovové, nahoře matčin obrázek a titulek: PELAGEJA VLASOVOVÁ, ČLENKA RUSKÉ SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÉ STRANY (BOLŠEVIKŮ). Nápis: UČITEL PŘEKVAPÍ SVOU HOSPODYNI UPROSTŘED SCHŮZE. Nápis: MATKA SE NAUČÍ ČÍST A PSÁT. Obraz: VĚDĚNÍ JE MOC. (Bacon) Obraz: Slova: Dělník - Třídní boj — Vykořisťovatel.
Nápis:   IVAN  VESOVŠČIKOV NEPOZNÁVÁ SVÉHO VLASTNÍHO BRATRA. Obraz: Zarámovaný portrét cara. Scéna 7.:
Nápis: MATKA NAVŠTÍVÍ SYNA VE VĚZENÍ A POUŽIJE TOHO, ABY ZÍSKALA ADRESY ROLNÍKŮ SYMPATIZUJÍCÍCH S HNUTÍM. Obraz vězení. Scéna 8.:
Nápis: V LETECH 1909-1913 SE DĚLNÍCI STÁLE ZNOVU SNAŽILI ZÍSKAT CHUDÉ ROLNÍKY PRO HNUTÍ. Obraz dělníků na jednéstraně, rolníků na druhé.
Nápis: PAVEL SE VRACl PO DLOUHÉM VYHNANSTVÍ V SIBIŘI. Obraz: Verse z „Chvály třetí věci". Scéna 10.:
Nápis: PŘI PŘECHODU FINSKÉ HRANICE BYL PAVEL CHYCEN A POPRAVEN.
Obraz: Fotografie Pavla. Potom: Jeho obrázek z policejního archivu. Scéna 11.:
Nápis: VYHLÁŠENÍ VÁLKY. Obraz: Fotografie cara a jeho generálů.
Scéna 12.:
Nápis: V: PRVNÍCH LETECH VÁLKY
■■ DĚLNÍCI NECHTĚLI' DÁT NA SLOVA 1 .REVOLUCIONÁŘŮ.
Obraz: Řádek z textu: Uvažte, co se stane,
jestli selžete! Scéna 13.:
MATKA POKRAČUJE V FROTIVÄLÉČ-NÉ PROPAGANDĚ.
Obraz: Seznam ztrát (tří bitev na východní frontě).
Scéna 14„^_ leden y j^^^j sxäv.
KUJÍCÍCH DĚLNÍKŮ A VZBOUŘIVŠÍCH SE VOJÁKU KRÁČÍ PELAGEJA VLASOVOVÁ, MATKA. Obraz: Fotografie ozbrojené demonstrace. Konec: V LEDNU 1917 VZAL RUSKÝ PROLETARIÁT MOC DO SVÝCH RUKOU.
4.
Epické znázornění
Epické divadlo člení smysl dějů co nejprostěji a přehledně. Opouští se „náhodné", „život předstírající", „nenucené" členění:'jeviště nezrcadlí „přirozený" nepořádek věcí. Žádoucí protějšek přirozeného nepořádku je přirozený pořádek. Spořádající hlediska jsou historicko-společenská. Postoj, který má režie zaujmout, se necharakte-rizuje dostatečně, ale přece jen pro leckoho prospěšně tím, že jej nazveme postojem zobra-zitele mravů nebo historika. Ve druhé scéně „Matky" jsou například obsaženy přibližně tyto vnější děje, které režie musí od sebe jasně odlišit:
1. Mladého dělníka Pavla Vlasová poprvé navštíví soudruzi revolucionáři, kteří v jeho bytě chtějí ilegálně pracovat.
2. Matka jej nerada vidí ve společnosti revolučních dělníků. Pokouší se je vypudit.
3. Máša Ghalatovová písničkou prohlásí, že děl-
níci musí- celý stát „obrátiť na ruby", aby si vybojovali chléb a práci.
4. Policejní prohlídka ukáže Pelageji Vlasovové nebezpečnost nové synovy činnosti.
5. Přestože je Pelageja Vlasovovásurovostí strážníků zděšena, prohlásí, že podle ni je násilníkem syn, nikoli stát. Má mu to za zlé a ještě více těm, kteří jej svedli,
6. Pelageja Vlasovová pozoruje, že její syn byl vybrán pro nebezpečnou práci: má rozhodit letáky. Aby ji nemusel vykonat, nabídne se, že úkol splní sama.
7. Revolucionáři jí po krátké poradě odevzdávají letáky. Nedovede je přečíst.
Těchto sedm dějů je třeba znázornit bez pateti-zování stejně významně a nápadně jako nějaké známé děje historické. Herec tohoto divadla sloužícího dramatice nearístotelské se přitom bude muset ze všech sil snažit, aby na sebe upozornil jako na někoho, kdo stojí mezi divákem a dějem. I tato snaha upozornit na sebe způsobuje, že se účin stává chtěně nepřímým.
5.
Jako příklad: Popis první herecké realizace „Matky"
Několik věcí, které první představitelka Matky (Helena Weigelová) epickou hrou ukazovala: 1 .V první scéně mluvila představitelka — která zaujímala některý z typických postojů ve středu jeviště — tak, jako by věty byly napsány v třetí osobě, to znamená, že nejen nepředstírala, že opravdu Vlasovovou je nebo že se za ni pokládá, nýbrž dokonce zabraňovala, aby se divák — z nedbalosti nebo ze starého zvyku — přemístil do určité světnice a měl dojem, že se stal neviditelným očitým svědkem a tajným naslouchačem neopakovatelné, intimní scény. Naopak divákovi otevřeně předváděla osobu, kterou od této chvíle po několik hodin uvidí, jako osobu, která je subjektem i objektem jednání.
2. Pokusy Vlasovové, aby revolucionáře dostala pryč, znázorňovala představitelka tak, že stačilo jen málo pozornosti, aby se poznalo, že to sama nemyslí tak zcela vážně. Výčitky, které revolucionářům dělala, byly spíše poděšené než prudké, nabídka, že letáky rozdá, plná výtek.
3. Při pronikání do dvora továrny ukazovala, že by pro revolucionáře bylo výhrou, kdyby takovou bojovnici získali.
4. Svou prvrií lekci v ekonomii přijímá jako velká realistka. Bojuje se svými partnery v diskusi s energií, která není neláskavá, bojuje s nimi jako s idealisty, kteří popírají skutečnost. Žádá od důkazu nejen pravdivost, nýbrž i pravděpodobnost.
5. Při májové demonstraci se mluvilo tak, jako by zúčastnění stáli před soudem, ale nakonec se naznačovalo její zhroucení tím, že představitel Smilgina poklesl na kolena a že se představitelka Matky předklonila a při svých posledních slovech uchopila prapor, který mu padal z ruký.
6. Od té chvíle byla Matka předváděna mnohem laskavější a vyrovnanější, s výjimkou úplného začátku těchto scén, kde působila poděšeně. Chválu komunismu zpívala lehce a klidně.
Scéna, ve které se Pelageja Vlasovová s jinými dělníky učí číst a psát, patří pro její představitelku mezi scény nejtěžší. Smějí-li se diváci jednotlivým větám, nesmí ji to odvést od snahy ukázat namáhavost učení starších a poměrně těžkopádných lidí, aby se tím dosáhlo přiměřené vážnosti pro opravdu historický pochod socializace vědy a duchovní expropriace měšťáctva vykořisťovaným a na tělesnou práci odkázaným proletariátem. Tento pochod se neuskutečňuje „mezi řádky", nýbrž je jasně vyslovován. Když se v některé scéně něco jasně vyslovuje, hledají v ní někteří naši herci ihned neklidně cosi, co v ní „přímo" vysloveno nebylo, a snaží se to předvést. Vrhají se na to, co mezi řádky vyslovit nelze a co podle nich scéna potřebuje. Poněvadž
MATKA
305.
se tím však yyslovitelné a vyslovené stáva banalitou, je takový postup škodlivý, V malé scéně „Ivan Vesovščikov již nepoznává bratra" dávala představitelka najevo, že Pela-geja Vlasovová nevěří, že učitel je nezměnitelný. Neupozorňovala však ani v nejmenším na změny, kterých se již dosáhlo.
7. Pelagej a Vlasovová musí před očima nepřítele vykonat svou revoluční práci a klame vězeňského dozorce tím, že se k němu chová tak, jak se podle něho má chovat každá matka, která je dojata a nechce, aby z toho chování vzešly následky. Umožňuje mu soucit, z něhož by ne-vzešly následky. Tak používá — ač je sama příkladem naprosto neobvyklé, aktivní mateřské lásky — svých, znalostí mateřské lásky staré, rodinné, která se přežila. Představitelka ukazovala, že si je Matka humornosti situace vědoma.
8. Také v této scéně ukazovala představitelka, že nejen ona sama, nýbrž i Vlasovová si uvědomuje mírnou komičnost své přetvářky. Tlumočila jasně přesvědčení, že by zcela pasivní, byť i. plastický postoj (právem zraněného) musel stačit, aby řezníka statku přivedl k tomu; aby si uvědomil třídní příslušnost. Hrála onu drobnou, nepatrnou kapičku, která způsobuje, že nádoba přeteče. Chvála Vlasovových (příklad chvály, která zná meze) se zpívala před oponou, a to v přítomnosti Vlasovové, která stála poněkud stranou.
9. Matčin smutek nad ztrátou syna se dá naznačit tím, že má teď bílé vlasy. Smutek je silný, ale jenom se naznačuje. Samozřejmě není schopen ji zcela zbavit humoru. Popis vypařování se boha jím musí být naplněn.
10. Působivost scény je závislá na tom, zda se vyčerpanost Pelageje Vlasovové zřetelně ukazuje. Je pro ni značně obtížné mluvit jasně a hlasitě. Před každou novou větou načerpává dlouhou pauzou čerstvé síly. Pak pronese větu jasným hlasem, určitě a bez emocí. Tak ukazuje své dlouholeté školení.  Představitelka udělá
dobře, když potlačí soucit s postavou, kterou znázorňuje. ,
11. Představitelka zde nezaujala jen postoj proti dělníkům, s kterými mluvila, ale zároveň také ukazovala, že je jednou z nich: vznikl tak celistvý obraz proletariátu v době vypuknutí války. Zvláště ono německé „Jaa" (Budiž), kterým začíná svou poslední repliku ve scéně dvanácté, bylo proneseno velmi pečlivě, takže v něm téměř spočíval hlavní účin scény. Ohnutá (jako stařenka), pozvedla představitelka bradu, usmála se a protáhla ono tiše a hrdelním hlasem pronesené slovo, jako by chápala svůdnost rozhodnutí všeho zanechat zároveň s nutností, aby v situaci, v níž se proletariát ocitl, každý neustále nasazoval všechny síly.
12. Protiválečnou propagandu prováděla představitelka tak, že zprvu mluvila sehnuta, odvrácena a zakryta velkým šátkem, který si přetáhla přes hlavu. Ukazovala krtčí podstatu této práce.
Stále však volila ze všech myslitelných rysů ony, jejichž znalost umožňovala politickou interpretaci Vlasovových v nejširším rozsahu (tedy i rysy zcela individuální, jedinečné a zvláštní!) a pak rysy takové, které Vlasovovým samy o sobě jejich práci umožňují; tedy tak, jako by hrála před skupinou politiků - aniž přitom slevovala ze svého herectví nebo se dostávala mimo oblast umění.
6.
Sbory
Aby se bojovalo proti divákovým „volným" asociacím, proti tomu, aby byl dějem „unášen", je možno v hledišti umístit malé sbory, které mu správný postoj navozují, které ho vybízejí, aby si utvořil vlastní názor, aby přivolal na pomoc vlastní zkušenosti, aby vykonával kontrolu. Takové sbory apelují na praktika v divá-
kovi, vyzývají ho k emancipaci od znázorňovaného světa a také od znázorňování samo o sobě. Následuje několik příkladů sborových textů. Dají se změnit (podle situace) a dají se doplnit nebo nahradit předčítáním citátů nebo dokumentů, zpěvem písní.
Scéna první
Str.269, před: Skoro se stydím dát synovi tuhle polívku.
1. sbor: Hle, matka a syn! Oba jsou si náhle
odcizeni . Vnějšími okolnostmi stala se z ní téměř jeho nepřítelkyně: bojuje zde laskavá matka s nepřátelským synem. Vidíte tedy:
Boj, který zuří venku, se nezastaví ve světnici
a vřava boje tam strhne každého.
Str. 269, po: Je syn den ze dne nespokojenější.
2. sbor: Je nespokojen, poněvadž poznal svou
situaci!
A na jeho nespokojenost čeká veškeren svět. Str. 269, po: Nevím kudy kam.
3. sbor: Hle, jak je dosud slepá před svým
úkolem,
obrovským úkolem! Pořád ještě přemýšlí, jak by jeho scvrkávající se mzdu rozdělila
na ještě menší díly tak dovedně, aby se to nepoznalo!
Scéna druhá
Str. 270, po: Takovým lidem čaj nedám.
4. s bor: Matka spatřuje přirozeného nepřítele
v každém, kdo syna v jeho odporu posiluje. Zdá sejí, že by bylo pro syna lepší, kdyby
zůstal snášenlivý a kdyby ho rádi viděli i jeho utlačovatelé.
Možná,
že by tak bídě proklouzl nebo se dokonce
k vykořisťovatelům výhodně přitřel. Takto ale
při úsilí zlepšit si bydlo toto své bydlo
jen ohrožuje!
Str. 272, po: Oni správně nejednají, ale on taky ne. 5. sbor : Dost! Nepokračovat! podivné věci to
tam znázorňujete! Tahle vyčítá lidem, kteří proti ní bojují, jejich
krutost.
Krutý jí připadá čin, nikoli zákon!
A jsou i lidé, kteří omlouvají ty, co kruté zákony
mění ve skutek. Obojí je chybné! Nerozlišujte přece tento zákon od jeho sluhů a tento stát od jeho
vládců.
Je přesně takový, jací jsou oni, neboť je dílem lidí. Z lidí se skládá a pro lidi je určen,
nikoli však pro všechny,
nýbrž jen pro některé, a to pro jiné, nežli jsi ty. Lehce se vytváří a dlouho přežívá legenda, že stát je něco jiného než ti, kdož jej spravují,
že je cosi ušlechtilejšího něž ti, kdož z něho tyjí. Tak jak se říká: Jsou to dobří lidé, ale zabývají
se špatnými věcmi, tak se též říká: Špatní lidé jsou ve službách
dobré věci:
Ale ve skutečnosti je špatný, kdo špatně jedná,
a věc špatných je jen a jen špatná.
Neříkej proto, že dobrý je stát, který s tebou špatně nakládá, a že se dá zlepšit. Ne: kdyby byl lepší, státem by už nebyl.
MODEL PRO DALŠÍ SCÉNY
Je-li figura „Matky" z provedeni známa, pak mofy, předvádět jednotlivé scény tohoto druhu:
PAPÍROVÝ KABÄT
TAKÉ PŘI DROBNÝCH KAŽDODENNÍCH PRÍHODÁCH SE PELAGEJA VLASOVOVÁ
MATKA
307
SNAŽÍ BOJOVAT PROTI LHOSTEJNOSTI, S KTEROU VYKORISŤOVANÍ      .   • ' PŘIJÍMAJÍ SVÉ UTRPENÍ
Krámek
DĚLNICE í dítětem ■ Kolik to dělá teď?
KRAMÁŘKA ■ Salám dělá pět, mouka dvanáct, marmeláda deset, čaj dvacet, sirky 'dvě kopejky. To je dohromady devět-ačtyřicet kopejek.
DĚLNICE dítěti ■ Vidíš, Iljiči, devětačtyřicet kopejek, a to ti mám ještě koupit kabát. Ostatním ženám v krámě. Je mu totiž pořád zima.
ZENY • Má toho málo na sobě. Není divu, že
se nachladí. Jak ho můžete v tom sněhu
nechat takhle běhat? DĚLNICE ■ Zbývá mi už jen dvacet kopejek.
Prodáváte vůbec kabáty?
Kramářka ukazuje tyč, na níž visí šest dětských
kabátů.
DĚLNICE • Podívejme, tady jich je hneď několik. £foiimá látku. Velikost by byla správná. Tenhle by asi nebyl tak drahý. Není samozřejmě taky zvlášť teplý. Ale špatný není. Ten s podšívkou by byl lepší.
KRAMÁŘKA-Je taky dražší!
DĚLNICE ■ A copak stojí ten tenký?
KRAMÁŘKA - Pět a půl rublu.
DĚLNICE ■ To ho tedy koupit nemůžu. Tolik peněz nemám.
KRAMÁŘKA • Zadarmo je leda smrt. Jiné Ženě. čím vám můžu posloužit?
Ž ENA ■ Čtvrt kila krupice.
DĚLNICE • Před týdnem už zase snížili v Mu -ratovových závodech mzdy.
PELAGEJA VLASOVOVÁ-Taky jsem o tom slyšela: dělníci s tím souhlasili.
DĚLNICE ■Jenom proto, že pan Muratov chtěl jinak továrnu zavřít. Když má můj
muž na vybranou mezi nižší mzdou a zavřením továrny, tak se musí rozhod-■ nout pro to první,
PELAGEJA VLASOVOVÁ-Vidíš, Iljiči, člověk si musí vždycky vybrat menší zlo. Je to koneckonců i pro pana Muratova menší zlo. Raději nám zaplatí míň než víc. Když pan Muratov chce vydělat, Iljiči, tak musí tvému tátovi snížit mzdu. Táta přece dělat nemusí, když nechce. Ale ty potřebuješ kabát. A to ne kabátek za dvacet kopejek, ale kabát. Kdyby potřeboval kabátek za dvacet kopejek, tak by tohle byl kabát pro něho. Vezme z pultu papírový střih a navlékne jej malému Iljičovi.
KRAMÁŘKA • Nechte mé střihy!
PELAGEJA VLASOVOVÁ 'Vidíš, Iljiči, žádný kabát nedostaneš. Samozřejmě, takový kabátek z papíru by stejně opravdový kabát nebyl. A ty přece chceš kabát Opravdový. Podívej, tenhle je tenký jako papír. A tvá matka nemá vůbec žádný. To v pořádku není.
KRAMÁŘKA ■ Říkám vám, abyste ty moje střihy nechala být!
ŽENA' Vždyť si jen dělá legraci. ;
DRUHÁ ŽENA ■ Pročpak se dítěti vysmíváte?
PELAGEJA VLASOVOVÁ ■ Kdopak se Iljičovi vysmívá? Já nebo pan Muratov a výrobce kabátů? Iljič žádal kabát za pár kopejek a taky jej dostal. Není teplý? Škoda, že si neřekl o teplejší!
KRAMÁŘKA - Ještě řekněte, že je to moje vína, že jsem mu měla kabát darovat.
DĚLNICE-Nic takového jsem na vas nechtěla. Vím, že to nemůžete.
PRVNÍ ZENA Vlasovom ■ No řekněte, je to snad kramářčina vina?
PELAGEJA VLASOVOVÁ-Vina je jedině na Iljičovi.
DĚLNICE -Jedno je jisté: že kabát koupit nemůžu.
KRAMÁŘKA • Vždyť ho koupit nemusíte, když je vám moc drahý.
PELAGEJA VLASOVOVÁ • Správně, Iljiči. Žádný kabát nepotřebuješ, když je moc drahý.
DĚLNICE • Zbývá mi ještě dvacet kopejek a ani o kopejku víc.
DRUHÁ ŽENA ■ Znám ji. Chodí a dělá rozbroje.
PRVNÍ ŽENA ukazuje na kramářku, kteráseroz-plakala • Musí přece kabáty továrníkovi zaplatit,
PELAGEJA VLASOVOVÁ-Samozřejmě to žádný kabát není: nehřeje. A tohle — ukazuje na oněch šest kabátů na tyči— taky žádné kabáty nejsou: Je to zboží. Když má výrobce kabátů vydělat, tak Iljič jiný kabát dostat nemůže. Tenhle kabátek, Iljiči, je to menší zlo. Žádný kabát — zlo větší. Jdi teda, Iljiči, se svým kabátem a pověz venku sněhu, aby tě uchránil, když tě pan Muratov uchránit nechce. Nemáš kabát, jaký bys měl mít, a nemáš rodiče, jaké bys měl mít, Iljiči. Nevědí, jak na to, abys dostal kabát. Pověz tedy větru, aby navál sníh tam, kde visí kabáty.
8.
Americké zpracování
Pro osvětlení dramatického principu následuje úprava hry, kterou z příkazu Theatre Union v New Yorku pořídil americký dramatik Peters a která zase vedla zpět k principům starším.
Úvodní scéna
It is early morning in the kitchen and living room oj Pelagea Vlassowa. The Mother is cooking soup for her
son. Pavel enters from the little adjacent room, buttoning his shirt collar. He carries a book in Us hand.
PAVEL • Good morning, mother. MOTHER - But, Pavel, it's only five o'clock. PAVEL -1 know, Mother. I got up early this
morning. I've got some work to do.
He sits down and starts lacing his shoes,
meanwhile reading in the book which he has
placed on the table. MOTHER looking at him, troubled; then shaking
her head - Work to do! She goes back to the
stove and stirs the soup. Pavel. PAVEL without looking up from his book -Yes,
mother.
MOTHER ■ I'm almost ashamed to give you this soup for your dinner; it's so thin. But I haven't anything to put in it, Pavel: not a thing in the house. That penny an hour they cut you on your wages last week: that makes such a difference, Pavel. I skimp and I save, but somehow I just can't make it up.
PAVEL absorbed in his reading, absently • That's all right, mother.
MOTHER • No, it isn't all right. You work long hours; and you work hard; you need better food. Turning back to the stove, shaking her head. Oh, it's bad, it's bad. My only son, and I can't give him a good pail of soup for his dinner! You're young, Pavel. You've got to grow. She turns towards him, but he is deep in his book. Why do you read those books all the time? You're dissatisfied now. With your wages cut and the soup getting thinner you'll only be more dissatisfied. Meanwhile she has poured the soup into his dinner pail and brought it to him, as he sits bent over the book on the table.
PAVEL • Thanks.
MATKA
309
Without looking up from -his book, he lifts the cover of the pail and smells at the soup; then restoring the lid, he pushes the pail back. MOTHER • Yes, I know, I know, it isn't good, Pavel. But what am I to do? What am I to do?
Pavel doesn't answer. Short pause. MOTHER • I know what you're thinking. „The old woman, she's no help to me any more. She's just a nuisance. Why do I have to keep her and feed her and dress her out of my small wages?" Yes, yes, you'll leave one of these days. She sits down, fretting. What am I to do, Pavel, what am I to do? I stretch every kopek as far as it will go. I scrape on wood and I skimp on light. I patch and I darn and I save. But it doesn't do any good. It doesn't do any good. I don't know what to do.
Pavel still reading his book: The Mother gets up and starts to clean the room. She brushes his coat, she dusts the furniture and sweeps the foor. Meanwhile, a chorus of revolutionary workers appears at both sides of the stage and sings:
CHORUS. ■
Work! Work harder, harder! Skimp and pinch and save! Reckon, reckon more closely! But when the money is wanting There's nothing you can do.
Do what you will
It won't help you any
You're in a bad way
It's going to be worse.
You can't go on this way
But what's the answer?
Once there was a crow
That could no longer feed its young
MATKA
And struggled helplessly against the
winter storms
And then, defeated; sat down and wept; So you are too defeated And so you weep.
Do what you will
It won't help you any
You're in a bad way
It's going to be worse.
You can't go on this way.
But what's the answer?
In vain you work and spare yourself no
effort
To provide what can never be provided To replenish what can never be
replenished
. But when the money is wanting, no work is enough. It is not you who decides whether or not There shall be meat in your kitchen. Do what you will It won't help you any You're in a bad way It's going to be worse. It can't go on this way But what's the answer? The chorus dims out. Tliere is a knock on the door. Panel gets up guickly. The Mother, surprised, turns and watches him. A small group of revolutionary workers enters. Several of them have bulges under their coats. ANTON RYBIN • Well, here we are. PAVEL ■ Hello, Anton! Andrei! MASHA looking around ■ Yes, it looks safe here.
They'll never find us here. ANDREI - This is Masha Chalatova, Pavel. They shake hands. Pavel just joined last week. And this is Ivan, Ivan Vessovchi-kov. Pavel offered us his home, when there was special work to do. More handshaking.
IVAN • There's plenty of that, all right. ANDREI - We've got to print leaflets today,
Pavel. That wage-cut has set the whole
plant on its ear. We've been passing out
leaflets the last three days, MASHA ■ But today's.the day that counts. ANDREI • There's going to be a shop-meeting
tonight to decide whether we let them
get away with it — or strike! ANTON - So — he pulls a mimeograph out from
under his coat and holds it up — we brought
our little printing plant along.
Masha pulls out several reams of paper from
under her coat.
They all laugh. PAVEL laughing with them • Sit down. Mother
will make some tea for you.
They all take off their coats, go to the table, set
up their apparatus, and prepare for work. ANDREI handing Pavel the table-cloth he has
removed * Here. You'd better cover up the
window, Pavel. ANTON - By the way: where's your brother,
Masha?
MASHA - We decided he'd better not come. Somebody seems to have followed him home yesterday. He thought he'd better go straight to the factory this morning.
PAVEL * Listen — they look up at him and he lowers his voice — talk low, will you? I'd rather she didn't hear us — with his head he points to the Mother at the stove. She isn't young any more, you know. They look at him and nod. Pause.
ANT,ON - Well, here's the stencil. Now, let's see...
Each one has a task, and they are soon busy at their work. At the stove, the Mother goes slowly about the job of making tea. Now and then, slyly, she turns about and watches them. ■She does not like what she sees. MOTHER mumbling to herself -That's a fine-
looking crew he's taken up with. I don't like their looks. They're going to ruin him. They'll lead him on into God only knows what trouble. She slams the kettle down on the stove. No, sir! For such people I don't make any tea. She walks resolutely over to the table. Pavel, I'm short on tea. You don't want weak tea, do you?
PAVEL-Sure. We don't mind weak tea, mother:" '
MOTHER not knowing what to say • AH right. All right.
She goes back to the stove and sits down on a stool. ■
MOTHER - Now what am I to do? If I don't make tea for them, he'll know I don't like them. Anton and Masha whisper to one another, as she watches them. They're whispering, so I won't hear them. Humph! They must have a" fine lot of things that they can't talk out loud. She gets up and goes with'determination to the table. Pavel, what do you suppose the land -lord would think, if he noticed that queer-looking people met here at five o'clock in the morning and printed things. We're behind on the rent as it is.
PAVEL - What makes you think he'll notice, mother?
IVAN-Believe me, Mrs. Vlassova, that's what we're mainly concerned about, your being behind on the rent. Maybe it doesn't look that way, but it's the truth.
MOTHER curt • I'm not so sure about that.
She returns to the stove and sits down again. MASHA -1 don't think your mother likes us,
Pavel. . ■■ ANDREI: My mother's the same way. It's
hard for her to realize that what we're
doing, will help her buy tea and pay the
rem. ■
311
MASHA sings to the Mother: If you haven't any soup How will you get food to eat? Then you must take the entire state And turn it upside down Until you get your soup.
That's how you'll get food to eat.
If you haven't any job
How are you ever going to live?
Then you must take the entire state
And turn it upside down
Until you are your own boss.
Then there'll be a job for you.
If people laugh and say you're weak There isn't any time to lose It's up to you to get The weak ones all together. Then you'll have a mighty strength. Then no one will dare to laugh at you. . There is a shrill whistle from outside. The little group stops work instantly. IVAN-Police!
ANDREI -Quick, the mimeograph. Masha goes toward the sofa with it. No, not here. Out the window. Anton, hide the leaflets. Sit on them. All this is hastily done. The Mother watches, bewildered.
MOTHER • The police? Pavel! Pavel, what have you been doing?. Why are the police coming here, Pavel? What have you been printing?
MASHA leading her gently to a chair near the window • Nothing's going to happen. Just sit down and be quiet. By this time, the mimeograph has been cleared away, and the workers sit down. There is a momentary pause; then, without knocking, the police break into the house.
A POLICEMAN - Stop where you arei^The first person to move will be shot...
Tuto úpravu jsme odmítli. Nepodařilo se nám však potlačit její tendence ve stylu provedeni.
Kritika newyorského představení
(Pro časopis ,,New Masses")
Představení hry „Matka", uskutečněné divadlem Theatre Union, je pokusem předvést newyorským dělníkům hru dosud neznámého typu. Tento typ hry nearistotelské dramatiky, který používá zobrazovacích principů novéno, totiž epického divadla, zužitkovává jednak techniku plné rozvinutého méšťáckého divadla, jednak techniku malých proletárskych hereckých souborů, j ež po revoluci v Německu vypracovaly pro své proletárske účely zvláštní a nový styl; je neznámý nejen divákům, nýbrž i hercům, režisérům a dramaturgům. Režírování najednou vyžaduje takových znalostí politických a schopností uměleckých, které jsou při inscenování her známého typu zbytečné.
Jesdiže je nějaké divadlo schopno publikum vést, místo aby bylo v jeho zajetí, pak je to divadlo proletárske. Vést toto publikum však neznamená zbavit je účasti na produkci. Naše divadla by měla v mnohem větší míře než dosud zorganizovat kontrolu politicky a kulturně najvyspelejších částí svého publika nad produkcí. Řada otázek, které se při inscenaci „Matky" objevily, se dala snadno zorganizovatelnou spoluprací dělníků vyřešit. Politicky školení dělníci by například nikdy nebyli souhlasili s tvrzením divadelníků, že požadavek, aby hra netrvala déle než dvě hodiny, je pro publikum tak důležitý, že je třeba velkou (byť jen sedm minut trvající) scénu protiválečné propagandy v třetím dějství bezpodmínečně škrtnout. Byli by ihned řekli: Pak ale přece přijde .po scéně, která ukazuje, jak v roce 1914 proletariát z valné většiny odmítá
hesla bolševiků (12), bezprostředně, jako dar nebes, který nečinně vyčkávajícímu spadne do klína (14) — obrat z roku 1917! Musí se přece ukázat, že na to, aby se takový obrat uskutečnil, je třeba revoluční práce. Nutno přece ukázat, jak se tato práce má dělat. Takto argumentujíce, byli by zachránili i estetickou konstrukci třetího dějství, která se nešťastným škrtnutím hlavní scény sesula.
Dramatika typu „Matky" zároveň vyžaduje a umožňuje mnohem větší míru volnosti pro sesterská umění, totiž pro hudbu a jevištní architekturu, než hra jiného typu. Velmi jsme se divili malým možnostem, které vynikající jevištní výtvarník měl pro uskutečnění svých intencí. Nebyl přizván k aranžmá, k rozmísťování herců a neměl co mluvit do kostýmů. Rusifikace kostýmů, ke které došlo v poslední chvíli - operace politicky pochybná, poněvadž tím vznikl barvotiskový dojem a poněvadž tím činnost revolučních dělníků dostávala exotický a lokální nátěr —, byla provedena bez jeho vědomí. Dokonce o osvětlení se rozhodlo bez něho. Jeho konstrukce jasně odkrývá světelný a hudební aparát. Poněvadž však klavíry během hudby nebyly osvěcovány, vypadalo to, jako by na ně prostě jinde nebylo místo. („Mám přenáramný plán /já vous si přilepím/ abych však zůstal nepoznán /vějíř si přidržím.") Na jevišti, zbaveném iluzívnosti, se předváděly osvětlovací triky iluzionistického jeviště: mezi prostými stěnami a prostým zařízením, směřujícími ke zcela jiným účinkům, se světly vyvolávala nálada říjnového večera. Stejně se zacházelo s Eis-lerovou hudbou. Poněvadž režie nepokládala umístění a gestus zpívajících za věc hudebníka, minuly se některé písně zcela účinkem, poněvadž dostávaly chybný politický smysl. Sborová píseň, „Strana ohrožena je" poškozovala celé představení. Místo aby režie umístila zpěváka nebo zpěváky na straně hudební aparatury nebo za scénou, nakázala jim, aby vnikli
do světnice, v níž ležela nemocná matka, a aby ji prudkými posunky žádali, aby přispěchala straně na pomoc. Z tíhnutí jedince ke své straně v hodině nebezpečí se stala surovost, z volání, které strana vysílá na všecky strany a na něž i smrtelně nemocní povstávají, se stalo vyhánění nemocné staré ženy z lůžka. Proletárske divadlo se musí naučit svobodně rozvíjet různá odvětví umění, která potřebuje. Musí umět popřát sluchu uměleckým a politickým argumentům a nesmí dát režisérovi příležitost, aby vyjadřoval jen svou individualitu.
Důležitou otázkou je otázka zjednodušování. Má-li se postoj postav dramatu předvést tak zřetelně, aby divák plně pochopil politický význam tohoto postoje, pak jsou některá zjednodušení nutná. Ale jednoduchost není primitiv-nost. Na epickém divadle je beze všeho možné, aby se postava v době co nejkratší představila například tím, že o sobě podá prostými slovy zprávu: Jsem učitel z téhle vesnice; má práce je velmi těžká — mám příliš mnoho žáků atd. Ale to, co je možné, se přece musí napřed umožnit. A k tomu je třeba umění. Způsob mluvy a gestus se musí pečlivě volit a formovat. Poněvadž je divákův zájem soustřeďován výhradně na postoj postav, musí být příslušný gestus významný a typický, mluvíme-li čistě esteticky. Režie musí mít především schopnost vidět historicky. Například scénka, v níž se Vlasovové dostává první lekce v ekonomii, není jen událostí v jejím životě; je událostí historickou: pod nesmírným tlakem bídy začínají vykořisťovaní uvažovat. Objevují příčiny své bídy. Hry tohoto typu jsou zainteresovány na rozvíjení života — který líčí jako proces — natolik, že vlastně mohou naplno zapůsobit až při druhé návštěvě. Některým větám některých osob se plně porozumí teprve tehdy, když se už ví, jak tyto osoby budou mluvit později. Je tedy nutno dát dějům a větám takové ražení, aby utkvěly v paměti. V představení „Matky", pořádaném v Theatre Union,
MATKA
313
Volili správný způsob řeči: paní Henryová ve scéně, v níž leží nemocná matka (scéna pak byla bohužel zkrácena); John Boruff, představitel Pavla, ve scéně májové demonstrace, hlavně na místě „Smilgin, dělník, revolucionář, dvacet let v hnutí, 1. máje 1905 v 11 hodin dopoledne atd."; M. Greenová ve scéně trhání bible, když jako nájemnice, která dostala vý-povSd1, žádá knihu, aby dokázala, že křesťan má svého bližního milovat.
Na těchto místech se mluvilo správně, poněvadž se mluvilo stejně odpovědně jako při soudních výpovědích, které se zaprotokolují, a poněvadž gestus měl předpoklady pro to, aby utkvěl v paměti.
To v5e jsou obtížné umělecké úkoly a ani nezdar nebo jen částečný zdar nesmí naše divadla zbavit odvahy. Dokážeme-li zlepšit organizaci umělecké produkce, podaří-li se nám zabránit, aby naše představa o divadle ustrnula, podaří-li se nám zdokonalit a zpoddajrtit naši techniku, krátce, naučíme-K se něčemu, pak jedinečná pohotovost našeho proletárskeho publika a nepopiratelně svěží impetus našeho mladého divadla umožní vytvořit skutečně proletárske umění.
10.
Dopis dělnickému divadlu „Theatre Union" v New Yorku
0 hře „Matka"
1
Když jsem psal „Matku", hru podle knihy soudruha Gorkého i podle vyprávění mnohých soudruhů proletářů z jejich každodenního boje, psal jsemji bez všech příkras, jazykem co nej oproštěnějším, čistotně jsem kladl slovo za slovem a pečlivě jsem vybíral
všechna gesta svých postav, tak jak se podávají slova a skutky lidí velkých a slavných.
MATKA
To, co se každodenně a v nejrůznějšíeh podobách odehrává v opovrhovaných bytech těch, jichž je
:" na světě příliš mnoho,
znázornil jsem, jak nejlépe jsem uměl jako děje historické, a to o nic méně významné než proslulé skutky vojevůdců a státníků, o nichž se píše
v čítankách. Viděl jsem svůj úkol v tom, podat svědectví
o jedné z velkých historických postav, o neznámém předbojovníku lidstva. K nápodobě všem.
2
Vidíte tedy proletárskou matku putovat dlouhou křivolakou cestou své třídy, vidíte, jak zprvu kopejka se jí nedostává ze synovy mzdy: nemůže mu uvařit chutnou polévku. A tak se s ním zaplétá do sporu a bojí se, že ho ztratí. Pak mu však proti své vůli pomůže v boji o kopejku,
stále plna strachu, že ho ted v boji ztratí. Pomalu následuje syna do houštin mzdových bojů. Přitom
se učí číst. Opouští domek a začne se starat kromě o syna ještě i o jiné, stejně postižené, s kterými o syna kdysi bojovala. Bojuje nyní po
jejich boku. A tak se začínají hroutit stěny kolem jejího
sporáku. Její stůl je prostřen i pro syny mnohých jiných matek.
Schůzovním místem stává se domek, jenž pro dva býval moc malý.
Ale syna vidí jen zřídka. Boj jí ho odvádí. A ona sama stojí v tlačenici bojujících. Rozhovor mezi matkou a synem je teď spíše křiknutím v bitevní vřavě. Posléze syn padne. Už mu
nemohla obstarat polévku tou jedině
schůdnou cestou. Ale nyní již sama stojí uprostřed nejhustší vřavy neustálého obrovitého třídního boje. Stále je ještě matkou, ba ještě víc matkou, poněvadž matkou mnohých padlých,
mnohých bojujících, dosud nezrozených. A dělá
teď pořádek ve státě. Koření vládcům jejich jídla kamením, čistí zbraně. Houfy svých synů a dcer učí hovořit řečí boje, boje proti válce a vykořisťování, jako voják
armády
rozseté po celém světě. Pronásledovaná
i pronásledující, netrpěná i netrpělivá. Bitá i nesmiřitelná.
3
Tak jsme hru také hráli, jako svědectví z velké doby,
neméně zlatisté ve světle přemnohá lamp než hry o králích, jež se hrávaly za minulých dob, s nemenší svěžestí a rozverností, s mírou ve smutných situacích. Prostě předstupovali herci před čistotné plátno, s gesty charakteristickými pro jednotlivé scény, přesně říkajíce své věty, svá zaručená slova. Vyčkávali jsme, jaký účin
vyvolá ta či ona věta. Vyčkávali jsme, dokud prostí lidé
tyto věty nezváží na svých vahách — neboť jsme
přečasto pozorovali, že ten, kdo nic nevlastní a bývá klamán, zkoumá pravost mince i vlastními zuby. A stejně
jako minci
měli by diváci, nikdy nic nevlastnící a přečasto klamaní,
mít rovněž možnost zkoumat věty herců. Jen
málo předmětů naznačovalo místo děje. Několik stolů a židlí, postačovalo to nejnutnější. Ale snímky velkých
odpůrců
byly promítány na tabule v pozadí
a výroky klasiků socialismu, napsané na
transparentech nebo promítané, obklopovaly pečlivé herce. Jejich vystupování
bylo přirozené. Rozumnými škrty jsme však odstranili vše zbytečné. Hudební čísla byla podána lehce a ladně. Hlediště ■ se často smálo. Neustálá
dobrá nálada chytré Vlasovové, čerpaná z nadějí její mladé třídy, byla provázena na lavicích, kde seděli dělníci, blaženým smíchem. Horlivě využívali vzácné příležitosti, že mohou bez hrozícího nebezpečí být účastni
běžných událostí a že je tak mohou studovat a ujasňovat si, jak nejspíš by napříště mělo vypadat, jejich vlastní chování.
4
Soudruzi, vidím vás Číst
tuto hru se značnou rozpačitostí.
Její oproštěná mluva
vám připadá chudá. Říkáte, že tak jako v této hře
lidé přece nemluví. Četl jsem vaši úpravu. Hned připisujete.„Good morning", hned
„Hallo, my boy". Scénu převratného dění
přecpáváte haraburdím. Od sporáku
je cítit zelí. Z odvážné ženy stává se žena hodná,
z historických dějů děje všední. Ucházíte se o soucit
místo o obdiv k matce, která ztrácí syna. Synovu smrt
chytráčky přemísťujete až na konec hry. Myslíte
si, že jen tak udržíte divákův zájem až do spadnutí opony.
Podle vás divák investuje do hrdiny city, tak jako obchodník
315
I
investuje do podniku peníze: chce, aby se mu vrátily,
a to zdvojnásobené. Ale proletářští diváci
prvního představení syna na konci nepostrádali. Jejich zájem neochaboval. Ne proto, že by byli
otrlí.
Také tehdy se nás mnozí ptali: Porozumí vám dělník? Vzdá se omamného jedu, to jest zdánlivé účasti na cizím buřičství, na vzestupu druhých lidí? Vzdá se všech těch iluzí,
které ho na dvě hodiny vybičují a potom ho
zanechávají vyčerpanějšího, plného vágních vzpomínek
a ještě vágnějších nadějí? Tam, kde nabízíte vědění a zkušenosti, státníci vám do hlediště neusednou. Soudruzi, forma nových her je nová. Ale nač
se bát toho, co je nové? Stojí to námahu?
Ale nač se bát toho, co je nové a co stojí námahu?
Pro člověka vykořisťovaného, vždy
oklamávaného, je i sám život neustálým experimentem, honbou za grošem,
nejistým podnikáním, jemuž se nikde neučí. Proč by se tedy měl bát nových věcí namísto věcí
starých? Ale i kdyby dělník, váš divák, otálel, pak nesmíte běžet za ním, nýbrž musíte jít před ním, jít rychle před ním, dlouhými kroky, bezpodmínečně důvěřujíce jeho konečné sile.
11.
Je nearistotelská dramatika typu „Matky" primitivní?
I když newyorské představení bylo ve svých principech vratké, zůstávalo v něm toho dosti, aby je
MATKA
bylo možno označit za představení epické. Jak v Berlíně, tak v New Yorku nebyla nouze o stíž-1 nosti měšťáckých diváků, připravených o obvyklý „zážitek".
Acht-Uhr-Abendblatt, Berlín, z 18. 1. 1932; „...Brecht se obrad k sluchu a rozumu a zříká se téměř zcela toho, co tvoří podstatu ruského prostředí a ruské psychologie, jejichž znázorněním se Gorkého tendenční dílo stalo dílem uměleckým..." New York Daily Herald z 20. 11. 1935: „...Pudovkin vypracoval román o sevřenou a pevně zvládnutou filmovou tragédii. Brechtova adaptace však tento bolestný příběh dělnické matky, která nevědomky zradí syna a vykoupí se, když s ním jde při stávce na smrt, neuvěřitelně překroutila... vidíme tedy matku v jakémsi semináři taktiky třídního boje od roku 1905 do roku 1917, a takřka všechna svěžest Gorkého klasického dílajé ta tam..."
Deutsche Zéitung, Berlín, z 18. 1. 1932: „...Pro styl těchto představení jsou k dispozici herci, kteří upoutají průhledností své hry. Ovšem to, co herectví dělá herectvím, je potlačováno a na místo vášně, která se jevištním prožitkem proměňuje, nastoupí zpravodaj, vypravěč, nezúčastnený divák," Westfälischer Kurier, Hamm: „...Billinger ukazuje také ve svém závěru,po zániku této dvojice svedené démony, jak se člověk, donucen událostmi a zasažen milostí Štědrého dne, člověk, na něhož Svatá noc rovněž vykonala kouzelnou moc, rozhodne pro manželství. Jaké mistrovství, s kterým Billinger toto vše ztvárňuje v onen řád, který nám tajuplně již naznačilo mystérium vtělení Páně a Svaté rodiny! Můžeme být hrdi na to, že se konečně zase jednou hraje katolický dramatik na tak prominentním místě. Jak chudá je naopak „Matka", předvedená skupinou mladých herců-komunistů a zdramatizovaná Brechtem jako didaktická hra podle známého románu Maxima Gorkého! Zážitky ženy dělníka, která synovi už nemůže dát dosyta najíst, vedou systematicky ze soukromého Života do strany a mají dokázat, že také matka patří tam, kde se podle Leninova učení imperialistická válka proměňuje ve válku občanskou."
Deutsche Tageszeitung, Berlín, z 18. 1. 1932:
„.... To, co se deje, co se odehrává před očima diváků, je žalostně chudé a dětinské..." Daily Mirror, New York, z 20. 11. 1935: ,,... ,Matkai je podprůměrný, ochotnicky sehraný kus." Vorwärts, Berlín, z 18. 1. 1932: „...Gorkého román je nádherné dílo... Ač carští žan-dárové zářivou revolucionárku na smrt urážejí, smí Pelageja zemřít jako proletárska duše, která je hodna nesmírné lásky... Brecht však mění podivuhodný gorkis-mus oněch časů ve stalinismus roku 1932... Prostě, velkolepý román, převedený v drama, stává se zase románem, ztratil však přitom všechen psychologický
BerlinerTageblattz 18. 1. 1932: „...Je ohleduplnou laskavostí, když se říká, že jde o hru pro primitivní posluchače. Jde totiž o hru primitivního autora."
Brooklyn Daily Eagle z 20. 11. 1935: „.. .Měla by se spíše řadit mezi dětská představení, protože je to obyčejná materská Školka pro komunistický poter. . ."
New York Evening Journal z 20. 11. 1935: „.. .Mám podezření, že podceňují inteligenci svého obecenstva. Jejich metoda je naivní jako čítanka a dětská jako skládací stavebnice pro malé. ,Jsem Pelageja Vla-sovová,' říká stařena, obracejíc se přímo do obecenstva, ,a připravuji polévku pro svého syna, dělníka. Polévka je čím dál tím řidší a nebude mu chutnat. Začíná být nespokojený a přijde do neštěstí. Čte knihy.' Zrovna tak dobře mohla připojit významnou novinku, Že kočka se píše k-o-č-k-a..." Je vidět, jak tvrdošíjně měšťácké publikum trvá v divadle na promptním uspokojení ideologických a nervových potřeb. Jakmile divadlo stanovenou funkci neplní nebo plní jen nedostatečně, pak prostě selhalo, pak je prostě příliš chudé, primitivní. Jak je obtížné tuto tvrdošíjně zafixovanou funkci odstranit, ukazuje naivní přiznání Andora Gabora v „Linkskurve" při hodnocení představení Becherova „Velkého plánu", usku-
tečněného (domnělými) epigony epického divadla. Gabor píše:
Linkskurve, Berlín, listopad-prosinec 1932: „/ když tam divák šel s úmyslem, že jevišti, autorům a hercům nadšeně zatleská, nemohl tak přece jen činit, poněvadž to, co se mu tam dostalo, jenom napjalo struny — což není málo — ale nevyloudilo zvučící melodii, po níž všechny nervy prahly." S tím tedy chodí i politicky uvědomělí lidé do divadla! Ve všech dalších vývodech ani řádka o politickém účinu představení! Avšak divadlo je možno dostat k tomu, aby plnilo nějakou novou společenskou funkci, jedině tím, že divák projeví velmi silný politický nebo aspoň filosofický či na praktické využití zaměřený zájem. Dělníci, kteří hru viděli, proto také z představení „Matky" neodcházeli bez zážitku. Hra jim také nepřipadala primitivní. Welt am Abend, Berlín, z 8. 1. 1932: „...Primitivní tento způsob vskutku není. Spousta scén mohla jistě zavdat podnět k diskusím v celých kur-
New York Post z 20. 11. 1935: „...Návštěvníci premiéry, které interviewoval autor této reportáže, přišli ze dvou důvodů — bud ze zvědavosti, nebo ze sympatie k boji pracujících. Jejich komentáře se většinou netýkaly nekonvenčních metod představení; debatovalo se spíš o političnosti tématu, ne o hře jako hře..."
The New Leader, New York, z 30. 11.1935: „... Vycházíme-li ze záměrů hry, je Matka nejotevře-néjší, nejpřímější a nejpevněji zacílené drama, jaké kdy Theatre Union uvedla. Trvá pár minut, než objevíme rovinu, v které je celé představení vedeno — a po těch pár minut nám Matka připadá sentimentální a naivní. Je to zdramatizovaná lekce, vypracovaná na životě jedné ženy — a tím je to elementární traktát podaný divadelními prostředky; téma třídního uvědomování, oproštěné od všech nadbytečných složitostí, holé až k základní tezi — rúc než kost a morek ohromujícího kázání, kterému nasloucháme prostřednictvím hry. Takto se Matka stává významným dokumentem, obratné vymyšle-
317
ným q podivuhodné působivým... Není to hra v běžném slova smyslu; avšak těmi nejjednoduššlmi prostředky ínovu dokazuje dalekosáhlou moc a cenu divadla. Ne chronologicky, ak svou strukturou a duchem a plodnou energií je tato hra opravdovou Matkou, fylogenitorem viech Lehr-Stucků, všech propagačních heŕ." New York Daily Worker z 22. 11. 1935: „...Brechtův plán byl udělat představení, které by předvedlo dramatické příběhy současného třídního boje a nutně vrcholilo vítězstvím proletariátu. Svou hruroz-vrhl Brecht v grandiózním měřítku. Od scény ke scéně, od jednoho obrazu světa k druhému měly před divákem defilovat konflikty... Převratná technika: Není třeba podotýkal, že takové představení vyžaduje svou vlastni techniku. Tvrdilo se, že herecká metoda musí být abstraktní — vždyi přece společenské kategorie jsou taky abstrakce. Nedomníváme se, že je tomu tak. Dělníci, kapitalisti a státní úředníci, kteří se objeví v takové hře, mohou být živoucí lidské bytosti, muži a ženy z masa a krve. Jinak řečeno, mohou být reální. Jistě je pravda, Že tu vzniká realismus zvláštního druhu... V Civíc Tlieatre uvádí Theatre Union novou a vzrušující hru.:. Liší se od kterékoliv hry na amerických jevištích... Autor odvážně využil nových postupů stylových, inscenačních a hudebních, aby vyprávěl velký příběh... Středem hry je jedna z nejpamětihodnljších jevištních postav, Pelageja Vlasovová, matka revolucionárka..:'
Na hony vzdáleni toho, aby byť jen na okamžik uvěřili, že tu jde o vylíčení jistých historických událostí ruských za tím účelem, aby byli „v duchu účastni" dobrodružných příhod, že tu jde o vykrystalizování „věčně lidského" atd., na hony vzdáleni i toho, aby zapomněli na nelidské podmínky, v nichž žijí, nä podmínky zcela zvláštní, změnitelné, byli tito diváci ochotni zmobilizovat všechnu svou zkušenost, inteligenci, své bojové nadšení, byli ochotni rozeznat obtíže a úkoly, srovnávat, protestovat, kritizovat počínání osob na jevišti, nebo zevšeobecňujíce toto počínání, převádět je na vlastní situaci. Rozuměli této psychologii, která je použitelnou,
MATKA
politickou psychologií. S divákem se nakládá, jako by stál tváří v tvář kopiím lidí, s nimiž jako s originály má ve skutečném životě co dělat, tj. musí je nutit, aby se projevovali a jednali, a nesmí je pokládat za přísné determinované faktory. Jeho úkol mezi lidmi spočívá v tom, aby mezi determinované faktory zapojil i sebe. Dramatika ho přitom musí podpořit. Determinované faktory, jako sociální prostředí, zvláštní příhody atd., se tedy musí zobrazit jako faktory proměnné. Určitá možnost měnit příhody a okolnosti musí divákovi umožnit a přímo uložit za povinnost, aby montoval, experimentoval a abstrahoval. Politického člověka, který má co dělat s rozdíly mezi lidmi, který je na ně odkázán, který s nimi bojuje, zajímají jen některé rozdíly (např. takové, jejichž znalost usnadňuje vedení třídního boje). Nemá pro něho cenu, aby určitého diváka zbavoval tak dlouho jeho zvláštností, až se před ním objeví člověk v „nejryzejší" podobě, tedy jako bytost, kterou už nelze změnit, člověka je třeba postihnout jako někoho, kdo vytváří člověkův (divákův) osud. Definice musí být uskutečnitelná.
Pod pojmem,,člověka chápat" totiž nerozumíme nic jiného než umět se ho chopit. Onen „totální" přehled, který nám ho vykreslí v hrubých rysech a který musí být momentánni, nestačí, nýbrž je jen předpokladem pro vlastní rozhodující operaci chápání, kterou se ho zmocňujeme a pro kterou je právě tohoto přehledu třeba jako situačního plánu. Takový přehled se také nedá bez takového plánu operace vůbec získat. Dá se získat a platí jen se zřetelem k ní. Můžeme druhého pochopit jen tehdy, když se nám dá možnost do něho zasáhnout. Také sami sebe můžeme pochopit jen tím, že do sebe zasáhneme. Zprvu se zdá, že nelze člověka plně definovat jako bytost lidmi používanou a používající lidí. Avšak pro hnutí, jehož posláním je bojovat proti zneužívání člověka člověkem, pro hnuti komunistické, je přinejmenším praktické jej takto
definovat. Takovou definicí dospějeme skrzejeho traktabilitu k jeho totalitě — ať je to jakkoli nečekané.
12.
„Bezprostřední", přéklenující účin
Vládnoucí estetika žádá, aby umělecké dílo působilo bezprostředně; tím zároveň žádá, aby svým působenín překlenovalo všechny sociální a jiné rozdíly jedinců. Takového účinu, který překlenuje třídní rozpory, dosahují hry aristo-telské dramatiky ještě dnes, ač si jedinci třídní rozdíly čím dál tím více uvědomují. Dosahují ho, i když předmětem těchto dramat jsou třídní rozpory, a dokonce i tehdy, když se v nich jedné nebo druhé třídě straní. Rozhodně vzniká v hledišti kolektiv, založený na onom „obecně lidském", které je všem posluchačům společné, a trvá po dobu uměleckého zážitku. Na vytváření takového kolektivu nemá nearistotel-ská dramaturgie typu „Matky" zájem. Ta své publikum rozděluje.
Neue Preussische Kreuzzeitung, Berlín, z 18. 1. 1932:
„...jde o matku, která je synem vtažena do stranické práce a která nakonec vytrvale a pilně jako včelka vyvíjí podvratnou činnost ve prospěch komunismu. Tedy: vele-píseň na ludového člena strany, který koná svou povinnost. Udělaná hrubí, štvavé, propagandisticky. Úplný hodokvas pro stejně smýšlející, působivější než projevy a novinové články. Pro toho, kdo stoß mimo — blázinec ..."
13.
Je komunismus exkluzivní?
Deutsche Allgemeine Zeitung, Berlín, ze 17. 1. 1932:
„...Brecht napsal v tomto zpracování, v dramatické úpravě románu Maxima Gorkého „Matka", zase jednu
didaktickou hru. Návod pro primitivní posluchače, jak si ve všech životních situacích správně, tj. komunisticky počínat. Jako divadlo a jako literatura strašná věc. Jako politická propaganda něco, co stojí za povšimnutí. .." ;■ ■ . „...Hra se tematicky zabývá tím, jak si politicky, počínat, a jejím úkolem je vychovat k tomu posluchače. Za tímto úkolem sejde všemi prostředky tak cílevědomě, že představení — které se jistě zase bude vláčet, všemi divadelními sály východu a severu — spíše něco řekne politikům než lidem našeho druhu..."
člověk si připadá při, tomto příběhu o matce, které se od syna a jeho přátel dostává komunistické výchovy, ač se jí brání, a která se pak posléze sama energicky věnuje komunistické propagandě, jako někde, kde vůbec nemá co dělat. Autor nesleduje cíle básnické, nýbrž čistě politické..." ■
Germania, Berlín, z 19. 1. 1932: „...aby se konečně jednou dostalo odpovědi těm, kteří v Brechtovi vidí fenomén estetický — z toho jediného důvodu, že prý vynalezl nový divadelní styl." „Za ním však přece vůbec nestojí jeho individuální vůle. Jeho záměry formální. Z" n^m st°ft ~ to dokázal večer v Kombdienhausu — celá komunistická ideologie. Stojí za Brecktemjako za dramatickým autorem, ze kterého se časem vyklubal literární interpret německého bolševismu. Proto se nedá už hodnotit esteticky, nýbrž jedině politicky"
Konigsberger Allgemeine Zeitungz 23. 1. 1932:
„...S uměním nemá tento příběh a matce, které se od syna a jeho přátel dostává komunistické výchovy, ač sejí brání, a která se pak posléze sama energicky věnuje komunistické propagandě, co dělat. Jde o. čistě tendenční hru, velmi obratně udělanou prostředky, které si Brecht odvodil ze svých principií epického divadla." Deutsche Allgemeine Zeitung, Berlín, ze 17. 1. 1932:
„...Divadelně jde o věc bezvýznamnou, která je politická tím, že se každému snaží vtloukal do hlavy, že jedině násilím se něco dokáže, že si nelze vybírat v prostředcích ..."
319
„...0 divadelních záležitostech se toho nedá mnoho říci, poněvadž prostředky nejsou účelem..." Germania, Berlín, z 19. 1. 1932: „Celek je jednoznačnou, naprosto očividnou heroizací revolučního typu ženy, vyvedené z mesiánského světa do světa proletárskeho, do světa třídních bojů" Deutsche Allgemeine Zeitung, Berlin, ze 17. 1. 1932:
„...právěproto, že duchovní účin těchto didaktických her je tak ochromující a umrtvující, neměl by se jejich účin politicky podceňovat..."
„.. .Nebot'propaganda je tu zároveň praktickým návodem k jednání — a to je rozhodující." Ncue Leipziger Zeitung: „... Ve světě existuje jen jeden neměšlácký element, a Um je nespoutaný duch. Také Brechtovu „Matku" vyznačuje — jako všecky propagandistické divadelní projevy organizovaně revoluce — maloměšťácky solidní zápécnictvl." (H. Kesten)
Mnozí, ba téměř všichni měšťáčtí posuzovatelé „Matky" nám takto říkali, že představení j é prý výhradně věcí komunistů. Mluvili o ní asi jako o věci králikářů nebo šachistů, tedy tak, jako by se týkala jen hodně nepatrného počtu lidi a jako by nemohla být posuzována nikým, kdo králi-kářství nebo hraní šachu nerozumí. Ale byť i celý svět komunismus za svou věc nepokládalje přece jen celý svět věcí komunismu. Komunismus není odrůdou mezi odrůdami. Je radikálně pro odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků; a proti všem směrům, které chtějí soukromé vlastnictví udržet (ať se jinak od sebe jakkoli liší), stojí jako proti směru jedinému. Dělá si nároky přímého a jediného pokračovatele velké západoevropské filosofie a jako tento pokračovatel chce radikálně proměnit funkci této filosofie. Právě tak je jediným praktickým pokračovatelem západoevropského (kapitalistického) vývoje a jako takový rovněž radikálně mění funkci rozvitého hospodářství. Můžeme a musíme poukázat na to, že naše výroky nejsou omezeně subjektivní, nýbrž objektivní a obecně zá-
vazné. Nemluvíme k sobě jako k malé skupině, nýbrž k celému lidstvu jako ta skupina, která zastupuje zájmy celého lidstva (nikoli jen jeho části). Nikdo nemá právo vyvozovat z faktu, že bojujeme, závěr, že nejsme objektivní. Kdokoliv dnes vyvolává dojem, že nebojuje, a to proto, aby vyvolal dojem zdánlivě objektivní, toho bude možno při zevrubnějším pozorování přistihnout na beznadějně subjektivním stanovisku, zastupujícím zájmy nepatrné části lidstva. Tím, že je pro, udržení kapitalistických vlastnických a výrobních vztahů, zrazuje — objektivně viděno — zájmy celého lidstva. Zdánlivě objektivní „levičácký" měšťácký skeptik buď nevidí, nebo nechce, aby bylo vidět, že se tohoto velkého boje zúčastňuje, a to tím, že toto permanentní vykonáváni násilí malou vrstvou nenazývá bojem, poněvadž již trvá tak dlouho, že si je ani neuvědomuje. Je třeba této majetné vrstvě, této zvrhlé, špinavé, objektivně i subjektivně nelidské klice vyrazit všecky „statky ideálního zaměření" z rukou, lhostejno, co si vykořisťované lidstvo, jemuž se zabraňuje, aby vyrábělo, a jež se brání, aby dále chátralo, napříště přeje s těmito statky počít. Napřed je za všech okolností nutno prohlásit tuto vrstvu za zbavenou jakéhokoli nároku na to, aby šijí někdo lidsky vážil. Ať se napříště budou chtít užít pojmy „svoboda", „spravedlnost", „lidskost", „vzdělání", „produktivita", „smělost", „spolehlivost" v jakémkoli významu, nebude se jich smět užívat, dokud nebudou očištěny od všeho, co na nich z jejich působení v měšťácké společnosti ulpělo. Naši protivníci jsou protivníky lidstva. Nejsou ze svého stanoviska v „právu": bezpráví z jejich stanoviska pochází. Snad musí být, jací jsou, ale nemusí být vůbec. To, že se bráni, je pochopitelné, brání však lup a privileje, a chápat v tomto případě nesmí znamenat promíjet. Ten, kdo je člověku vlkem, není člověkem, ale vlkem. Dnes, kdy se holá sebeobrana obrovských mas stává závěrečnou bitvou o velitelský pahorek, je „dobrotivé"
to, co ničí všechny, kteří nám znemožňuji, abychom byli dobrotiví. Germania, Berlín, z 19. 1. 1932: ,,...,Matka' tedy ukazuje, jak sečlověk■dostává "ze sféry privátně humánní do sféry obecně politickéH 'marxistickém smyslu slova. Miluje svého syna, který je dělník a synem dělníka. Ke konfliktu dochází, když schází kopejka na omaštění polévky. A konflikt končí, když stará žena donese v Čele strany rudý prapor demonstracemi až do revoluce roků 1917 a do nového státu Sovětů: Smyslem hry je ukázat: ! jak přitom prochází všemi stupni komunistického školení, od rozdávání letáků přes učení se abecedě a výchovu rolníků až po „slavnou" leninskou revoltu, jak se zprvu neosobně, pak nehumánne a časem dokonce podvodně (samozřejmě ku prospěchu strany) a posléze agitačně naučí pracovat pro stranu, napřed prostředky čestnými a potom dokonce lživými, předstírajíc za války Zprvu, že rovněž řádně odevzdává měď, pak však ostatní prohnaně „buržoäzními" argumenty svádějíc, aby se vrátili domů, a nakonec přiznávajíc barvu, jak je pro proměnu války imperialistické ve válku občanskou (Lenin), jak se pak sama této proměny a jejího vítězného zakončení účastní." ^ Měšťáckým posuzovatelům se zdá, že taková díla předpokládají určité, ne dosti obecné zájmy, místo aby zájmy obecné povahy probouzela. Avšak zájmy, které se tu předpokládají aspoň jako zájmy dřímající, jsou ve skutečnosti povahy obzvlášť obecné, a právě proto nepřátelské zájmům měšťáckých posuzovatelů. Ony skupiny duševních pracovníků, kteří svou existenční závislostí na vlastnících výrobních prostředků jsou i duchovně spoutáni, nemají již nic společného se světem, nikoli s komunismem. Tím, že se rozcházejí s komunisty jako s jednostrannými, spoutanými, nesvobodnými duchy, rozcházejí se jedině s věcí lidstva a ztotožňují se jen s vykořisťováním, které je ovšem mnohostranné, nespoutané, svobodné. Velký počet duševních pracovníků má sice pocit, že svět (jejich svět) je pln rozporů, ale nechovají se podle toho. Vyloučí-
me-li z nich ty, kteří si prostě zkonstruují svět, jenž je sám o sobě rozporný (existující právě jen jejich rozporností), pákniámé co, idělat s lidmi, kteří — rozporů si více méně vědomi — se přesto chovají tak, jako by vc světí žádné rozpory nebyly. Do myšlení takových lidí tedy svět zasahuje jen nedostatečně;,není proto divu, když jejich myšlení pak nezasahuje svět To vlak znamená, že vlastně od myšlení vůbec žádné „zasahování" nečekají: Takto vzniká „čistý duch", který existuje sám pro sebe,' více nebo ménč omezován „vnějšími"-okolnostmi: Diskuse s dělnicí, kterou hra iiMatka" vyvolá", riépatři-utěchto lidí k záležitostem duchovním. Posílají politiky. A tak jako oni nemají co dělat s praxi, nemají tito co dělat s duchem. Nač potřebuje- hlava vědět, co dělá ruka, která mu plní kapsy! Tito lidé jsou proti politice. Což prakticky''znamená, že jsou pro politiku; která se s nimi provádí:. Jejich chování je skrz naskrz pblitickéi V jejich jiovolání. Usídlit se mimo politiku ňehí totéž jako být usídlen mimo politiku; a stát;niimo politiku neznamená stát nad politikou. ■ i
Někteří z nich mini, že se.dbkáží stát v nedokonalém státním útvaru dokonalými, aniž tento státní útvar zdokonalí. Přitom je v povaze našeho státu, že žádného dokonalého nebo zdokonalujícího se člověka nepotřebuje. Všude vidíme ústavy, v nichž je třeba mrzáků, jednorukých nebo jednonohých nebo takových, kterým chybějí údy oba. Záležitosti správní nejspíše zmohou hlupáci. Naši strážníci musí být rváči a naši soudcové slepci, aby mohli vykonávat své povolání. Badatelé musí být lidmi hluchoněmými nebo aspoň němými. Vydavatelé knih a časopisů počítají jen s analfabety, nechtějí-li udělat konkurs. Moudrost nezáleží v nalézání a vyslovování pravdy, nýbrž v nalézání nepravdy a ve větší nebo menší schopnosti zamlčovat. Někteří postrádají velká díla a svádějí to na nedostatek lidí s velkým nadáním. Ale žádný Homér a žádný Shakespeare by nedokázal verši vyjádřit to,
MATKA
321
co si přejí slyšet. A ti, kteří velká díla postrádají, dokáží bez nich docela dobře žít a nedokázali by možná naopak, žít s nimi.
14.
Odpor k učení a pohrdáni užitečným
New York Sun z 20. 11. 1935: „... Vtip je samozřejmě v tom, že Pelageja Vlasovová, Matka, věřila nejprve v Boha, cara a soukromé vlastnictví, a byla postupně od své viry odvracena, hlavné poučováním. Všechno se jí velmi důkladně vysvětlilo; když pochopila, vysvětlila to velmi důkladně těm druhým. Potom ona i ti druzí povstali a vysvětlili to, pořád velmi pomalu a důkladně, obecenstvu..." Jedna z hlavních námitek měšťácké kritiky proti nearistotelské dramatice typu „Matky" se opírá o rovnčž čistě měšťácké rozlišování pojmů „zábavné" a „naučné". Podle toho je „Matka" možná poučná (i když, jak se dokazuje, jen pro malý počet možných diváků), ale zaručeně není zábavná (ani pro tento malý počet). Není bez lákavosti jít tomuto rozlišování na kloub. Překvapí možná, že tu dochází k naprosté degradaci života tím, že není představován jako něco, co poskytuje požitek. Ve skutečnosti se ovšem degraduje požitek, a to tím, že se zbavuje všech hodnot, které má pro poučení. Ale stačí se poohlédnout, jakou funkci učení v měšťáckém společenském .řádu má. Funguje jako nákup materiálně zužitkovatelných znalostí. K tomuto nákupu musí dojít, než individuum vstoupí do výrobního procesu. Jeho sférou je tedy nezralost. Dejme tomu, že něco, co patří k mému oboru, dosud neumím a že mě někdo přistihne při učení. Rovná se to přiznání, že nejsem schopný konkurence a že nemohu žádat úvěr. Vzpomínka na
MATKA■
strašlivá muka, za kterých se do měšťácké mládeže její „vědomosti" nacpávají, zabraňuje tomu, kdo přišel do divadla za „zábavou", aby dovolil sebou znovu nakládat jako s někým, kdo „sedí ve škamnech". Projevovat se jako člověk učící se je potupné.
V obecné opovržení upadl ostatně i smysl pro užitečnost a člověk užitečný, a to od doby, co lidé vlastního užitku dosahují jedině sprosťác-tvím, poněvadž se užitek dá získat už jen využíváním bližních.
Užitečný je člověk, který se dá využívat, člověk bezprávný. Než se stane užitečným, je třeba mu pověsit žrádlo hodně vysoko. Ale i ten, kdo ho využívá, není už vážen proto, že využívá, nýbrž jedině pro to, co mu onen získaný (a skrytě získaný) užitek vynáší na materiálních a duchovních statcích. Ještě z feudalismu působí gesto, s kterým osoba feudální — formou výsad již zajištěná — předstírala, že nemusí sledovat užitek vlastní ani cizí; z období zdolávání maloměšťáckého světa pak gesto opovržení každým, kdo se snaží být užitečný, gesto kapitalisty, který jej předstihuje a jiné zužitkovává. A už se ohlašuje v ideologických systémech veliká porucha, vyvolaná růstem stále zbídačelejšího proletariátu: proces zužitkování se přenáší do sféry zločinu, kterého je nutno se dopustit ve skrytu. Zároveň však narůstá v proletariátu nový ne-předpojatý a mocný smysl pro to, co je užitečné, smysl, který nemůže být provázen žádnými pochybnostmi, poněvadž právě sleduje vyhlazení oněch poměrů, které umožňují, aby užitek jednoho povstal ze škody druhého.
1932 a 1936
DOSLOV
Brechtovo dílo je kvantitativně i druhově velmi rozlehlé: poezie, hry nejrůznějšiho typu i próza jsou neustále doplňovány nebo rozvíjeny literaturou teoretickou. Studie, poznámky, kritiky, polemiky, rozbory, popisy inscenací nebo úvahy o divadle vytrvale buď doprovázejí Brechtova vlastní díla básnická, nebo je komentují a zpřesňují. Teprve roku 1947 publikuje Brecht „Malé organon pro divadlo", kde své názory
0 divadle aspoň zčásti sbrnuje. Ale brzy nato uveřejňuje Brecht porůznu články, náčrtky a záznamy z divadelních zkoušek, které mnohou zásadu „Organonu" ne-li opravují, tedy aspoň rozvedou a jinak zkonkretizují.
A v tom je základ celé Brechtovy činnosti,
1 teoretické: nikdy nesměřuje k definitivní soustavě, ale podobá se neustálému zkoumání látky a problémů, které se neustále mění.
Už před rokem 1933 a hned pak po návratu do osvobozeného Německa vydává Brecht svoje práce v neperiodických sešitech, nadepisovaných výmluvně „Versuche", tedy eseje, pokusy. V těchto svazcích se objevují hry vedle teoretických pasáží, básně vedle úryvků z próz, doslovy k dramatům nebo varianty, vznikající za nej-různějších podmínek. Laboratornost takto záměrně zdůrazňovaná není projevem vnější a subjektivní autostyíizace. Vyjadřuje naopak objektivně postavení díla, které netvoří naivní a jen spontánní básník, ale umělec schopný výstižně rozebrat nebo si aspoň ostře uvědomit vývojovou situaci umění své doby, A Brecht tuto situaci zastihuje v okamžiku všeobecného a významného zvratu, kdy se cítí naléhavě potřeba „pře-montovat" strukturu umění a jeho poměr ke skutečnosti, A především ve vztahu k této situaci je Brecht výsostne intelektuální typ. Nevolí si téma a metody zpracování náhodně, podle
citu nebo intuice; ale promyšleně: váží, jejich hodnotu, dosah, působivost, užitek. Soustřeďuje všechny síly k tomu, aby každou prací zasáhl a ovlivnil právě ty složky současného uměni, které se jeví nejvíc problematické a které ho tak nejvíce lákají. Proto se mnohdy zdá, jako by některým dílem jen skicoval, projektoval a vytyčoval dráhu, než se sám po ni plně ubíral a dovršil ji.
Brecht není prvořadě teoretik, ale každým dílem tak či onak teoretizuje: zkoumá otázky svého oboru, experimentuje a navrhuje změny. V divadle, kde spočívá těžiště jeho činnosti, nemůže reforem dosáhnout jen dramatickým dílem samotným, — a proto se snaží ovlivnit izpůsoby inscenace. Nej enom to: chce proměnit i samo po -. stavení divadla jako instituce a jeho vztah k ostatním uměním. Teoretické práce proto vznikají z docela konkrétních praktických popudů, jedno bez druhého nemůžeme v úhrnu celého díla plně pochopit a hodnotit: Zvolna, od díla k dílu, se tak rozvíjí a rozšiřuje komplexní Brech-tův umělecký názor. Teorie s praxí splývají, právě tak jako splývá věčná zvídavost, vyhrazující si právo skvělého provizória, s autoritativnostl, která výsledky zkoumání ráda formuluje s důrazem, odmítajícím odmluvy. „Pokusy", právě tak jako tlustopis „Theaterarbeit", kolektivní sborník, zachycující slovem i obrazem pět představení Brechtova divadla Berliner Ensemble, i knihy modelů, v nichž autor nabízí divadelníkům nejen text svých her, ale i přesný popis inscenačních postupů — to všechno jsou přirozené a od sebe neoddělitelné vyjadřovací formy tohoto rozložitého umělce.
*
„Teoretizujicí" jádro Brechtova díla způsobuje, že se leckterému výkladu — zejména když se opře o umělcovu koncepci naučného a politického divadla — jeví brechtovský intélektualis-
323
\
mus jako cosi jen rozumářsky odhmotnčného a odkrveného, zbaveného všech kvalit smyslových, citových a fantazijních. Takový obraz však vzniká jen povrchovým pohledem na typický autorův rys nebo pohledem, který zobecňuje určitou, v jedné fázi Brechtova vývoje převládající tendenci. Brecht však začíná jako básník neobyčejné lyrické intenzity. A víc než to: lyrismus je rozhodujícím východiskem Brechtovy další práce. Vklad, vložený do díla na počátku, se proměňuje, ubývá či vzrůstá a je různě zúročován, ale nikdy není zrušen. „Domácí postila", shrnující roku 1927 verše uplynulých deseti let, je klíčem pro pochopení Brechta i pozdějšího a celého. Kniha udivuje zralostí a originalitou tónu. Je pádná, sytě předmětná, se smyslem pro věcné a ostré kontury, ukázněná ve výstavbě a v dikci; tato „řehole" však vzniká koncentrací dynamického vidění, je nabita omamně světélkující imaginací a citovostí, která sahá od křehké něhy až po persifláž, od ozvláštněné sentimentality po prízračnou baladičnost. Celou škálou prostředků zpracovává „Domácí postila" realitu velmi drsnou a nevznesenou,- přírodní nebo milostné motivy interpretuje konkrétně, s fyzickou naléhavostí a dikci opřenou o gestaci a idiom živé mluvy, aniž při tom kdekoliv upadne do vulgarity nebo lascív-nosti.
Originalita, která dává Brechtovč poetice v německém kontextu výjimečné místo, není ovšem myslitelná bez vyhraněné asimilace vzorů. Tyto vzory můžeme snadno určit, zvláště když je Brecht sám přiznává nebo se k nim hlásí: nacházíme tu inspiraci buričským plebejstvím Villonovým, prózou i verši Rimbaudovými, lapidárností kiplingovské balady. Pokud se vlastní německé tradice týče, zjišťuje germanistika, že Brecht nenavazuje na hlavní a „klasický" proud domácí poezie, ale vždy na proudy vedlejší a jaksi neoficiální, od Heina přes Busche, Bierbauma, Wedekinda a Ringelnatze až po Kästnera. Zde
DOSLOV
všude nachází svůj nejvlastnější zdroj a výraz, kterým se v opozici proti „vznešenému" pojetí básnictví může přiblížit k útvarům lidovějším a využít i působivostí periferních druhů, jako je kramářský krvák nebo kabaretní šanzón. Holthusen se ve své brechtovské studii ovšem domnívá, že prapríčinou básníkovy „hypnotické přitažlivosti a přesvědčivosti" — založenou na pregnantnosti, čistotě a síle jazykového gesta a nadanou smyslovostí ne demagogicky provokativní, ale „pandemickou" — je třeba hledat v impulsu, který přichází z větší dějinné hloubky: v lutherovské tradici, v Lutherově biblické próze a verších chorálů, které vytvářejí celou novou německou řeč.
Tuto inspiraci rovněž Brecht sám potvrdil, když na otázku, která kniha ho nejvíc ovlivnila, odpověděl: „Budete se smát, ale bible." Ani kdyby nebylo tak výslovného svědectví, dokazuje tuto orientaci souvislá řada biblicko-křesťanských motivů a forem, které prostupuji celým Brechto-vým dílem: jsou zpracovány různě, často traves-tovaně a parodický, ale mohou být i nositelem ideje. Biblická dikce nepochybně rozviji Brech-tovu snahu o stručnost a hutnost, slučující poeticky smyslovou sugestivitu -s vytříbenostl a názorností argumentace, jak ji známe nejdokonaleji z vrcholných děl.
Prvotina Baal se jako hra nepochybně odvolává na dráždivého a v celé německé dramatice zázračně outsiderského Búchnerova Vojcka — především skladbou krátkých, ostře pointovaných dějství, hutností lyrickoprozaických dialogů a celou atmosférou. Ale živným pozadím je opět poezie, villonovská a rimbaudovská, která zazní naplno v chorálu o Baalovi nebo v baladě o utopené dívce — avšak proniká jako určující síla i do kompozice scén a do dialogů:
BAAL • Když ležíš v noci rozvalený na trávě, cítíš v kostech, že země je koule a že letíme a že na té hvězdě támhle existují
zvířata, která žerou rostliny, co tam rostou. Je to jedna z těch menších hvězd. JOHANES ■ Znáte trochu astronomii? ■ BAAL - Ne. Ticho. •      JOHANES íMoje milá je nejnevinnější stvb-; řenl na světě, ale ve snu jsem jednou
viděl, jak s ní souloží jalovec. To znamená : Její bílé tělo leželo roztažené naj alov-covém keři a sukovité větve ji objímaly. Od té doby nemohu spát. BAAL ■ Viděls už to její bílé tělo? JOHANES • Ne. Je nevinná. Ani kolena — je mnoho stupňů nevinnosti, ne? A přece, když ji někdy v noci na chviličku držím ; v náručí, tak se chvěje jako osika, vždycky
jen v noci. Ale já jsem příliš slabý, abych to udělal. Je jí teprve sedmnáct. !      BAAL ■ A to milování v tvém snu se jí líbilo? JOHANES-Ano.
BAAL ■ Má na těle bílé prádlo, mezi koleny sněhobílou košili? Když s ní budeš spát, s bude z ní možná hromádka masa, která
>•■ už nemá ani obličej.
:■"      BAAL • Tvoji rodiče — sáhne po kytaře —jsou .
]• byvší lidé. Cože? Otvírají si hubu plnou
I vykotíaných zubů ? KInou lásce ? Na lásku
i se umírá! Když lásku nevydržíte, tak se
\ jenom poblijete. Ladí kytaru.
i      JOHANES • Myslíte, že by pak byla těhot-
- ná?
BAAL s několika tvrdými akordy - Když bledé mírné léto odplouvá a ženy jsou láskou nasáklé jak houby, stávají se z nich opět
; zvířata, zlá a dětinská, s velkými nefo-
remnými břichy a visícími prsy a s vlhkýma svíravýma rukama jako sliznatí po-lypi a jejich na smrt zmalátnělá těla se rozpadávají. A porodí malý plod za strašlivého křiku, jako by vznikal nový vesmír. V trýzni jej vyvrhnou, ačkoliv jej kdysi sály s rozkoší. Zadrnká několik taktů, člověk
musí mít zuby, pak je láska jak kousání do pomeranče, až ti šťáva vjede do zubů.
Tuto hutnost Brecht neopustí už prakticky nikdy, ani v ryze epických hrách: i tam, v kompozici založené na širokém a volném toku kroniky, je dialog nebo promluva cele soustředěn na význam a jádro Věci, nezná výplně, podružnou explikaci, rozmělňující popis. Schumacher si všímá, jak sugestivně se/projevuje tato koncentrace už v označení jednotlivých dějišť „Baala", zvláště když si je uvědomíme spuhrnně.: 1. Jídelna. 2.: Baalova podkrovní světnička. 3. Kořalna. 4; Obílené dómy s hnědými kmeny stromů. 5. Májová noc pod stromy. 6. Kavárna U nočního oblaku. 7. Zelená pole, modrý švestkový sad. 8. Vesnická hospoda. Večer, 9. Stromy večer. 10. Chýše. II. Rovina. Nebe. Večer. 12. Hnědá kůlna. Noc. Vítr. 13. Zelená houština. Za ní řeka. 14. Silnice. Vrby. 15. Mladé lískoví. 16. Javor ve větru. Oblačné nebe. 17. Kořaliia. 18. 10° v. d. od Greenwiche. 19. Silnice. Večer. Vítr. Přeháňky. 20. Chatrč v lese. 21. Ráno v lese.
Informativně stručný popis ponechává divadelníkově nebo čtenářově představivosti prostor, podmaňující mnohovýznamnoští. Zde už bychom mohli hledat základ Brechtova výtvarného myšlení, projevujícího se především scénografický a uloženého samozřejmě i „uvnitř" dramatického textu. Napětí mezi koncízní formulací promluvy á mnohostranným vyzařováním jejích významů vyniká pak ještě zřetelněji u her, jejichž jazyk, méně barvitý než jazyk Baalův, je ovládán spíše poetikou „nové věcnosti". Tak je tomu třeba ve hře „V houštinách měst" nebo „Bubny v noci".
První dobu jsi byl pořád se mnou. Tvůj hlas mi ještě zněl v uších. Když jsem šla chodbou, jako bych o tebe zavadila. A na louce, jako bys mě volal, abych přišla za javor. Ačkoliv napsali, že ti prostřelili
325
hlavu a že tě po dvou dnech zahrabali. Ale časem se to přece jen změnilo. Když jsem šla chodbou, byla prázdná. A javor mlčel. Když jsem se narovnávala u necek, tak jsem ještě tvou tvář vídávala. Ale když jsem pak prádlo na louce rozprostírala, byla pryč. Po celý ten dlouhý čas jsem nevěděla, jak vypadáš. Ale měla jsem počkat. V tomto monologu dívky, zpovídající se milenci, který se nečekaně vrátil z války, je napětí mezi „všedními" prvky skutečností a jejich osudovým dosahem ještě zesíleno situačním kontextem: výstup se odehrává v situaci drasticky groteskní a přízemní.
*
Napětí mezi jednotlivými složkami díla je vůbec jedním z typických znaků těchto Brechtových děl: vzrušení je vyjádřeno s chladným odstupem nebo ironicky, cit se sráží s cynismem, krvavá historie je zaznamenaná se zdánlivou neúčasti objektivního pozorovatele, „banální" nebo drastický příběh je popsán vytříbenou formou. Ale to všechno není jen záležitostí formálního postupu, ale výsledkem Brechtova vztahu ke skutečnosti a ukazatelem Brechtových příznačných témat. Takové napětí vzniká jako výraz společensko-firitického protestu, který má mnohdy ještě charakter anarchického gesta proti všem a všemu. Jsme v období „ztracené" generace, zbavené iluzí a hořce si libující v „understate-mentu", tomto projevu skepse, nihilismu, nedůvěry v patos a mnohomluvnost i vydrážděné schopnosti rozlišovat mezi obsahem a formou, slovem a činem, ideologií a jejím skutečným cílem; v období provokativního demaskovaní protikladů. Tehdy kresli Grosz svoje vrahy tak, aby spořádaným měšťákům vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, Ringelnatz píše balady o námořnících, rvačkách a násilných smrtích. Válečná
zkušenost, prohraná revoluce, hospodářský krach a znovu se upevňující měšťácký pořádek probouzej! odpor a přivádějí na jeviště jako hrdiny vyvrhele, vrahy nebo prostitutky, aby drze odhalili kalné dno zdánlivě čiré hladiny vládnoucí společnosti. 1
Antipatriotismus, ostatně už válečný, se projevuje anglosaskou orientací, která je patrná už při výběru jmen: Bertolt se píše Bert, Georg (Grosz) George, Walter Mehring se mění ve Walta Meriňa a Hellmut Herzfelde se překřtí na Johna Heartíielda. Tato orientace samozřejmě přináší nový okruh témat, mezi nimi dominantní téma bezohledného zápasu kdo s koho: a jakkoliv se tento zápas odehrává často v prostředí zexotisovaném, jsou jeho hrdinové zřetelným a ozvláštněným zpodobením gangsterů kapitalismu, kteří pracují méně hlučnými prostředky, ale stejně bezohledně. V těsné souvislosti s touto orientací se umění inspiruje dvěma oblastmi, které je od té doby nepřestávají poutat: sportem, který spoluvytváří dynamiku moderního člověka a proti pokrytecké surovosti existenčního zápasu staví ideu zápasu-hry* nezištné a nezakuklené; a jazzenij jehož fyziologický rytmus odpovídá vzrušené sensibilitě člověka století a který v sobě spojuje výrazové prostředky univerzálně sdělné a přitom opojné. Brecht s tímto hnutím souvisí ve všem a cele. Osobité místo v něm pak zaujme nejen prenikavostí jednotlivých děl, ale i dalším vývojem, v němž všechnu zkušenost, citovost, všechny motivy a postupy a všechna pro a proti své doby zpracovává od spontaneity mladistvého radikalismu až po pevněji a komplexněji organizovaný celek a tvar.
Není pochyb, že z určitého hlediska je stanovisko Brechtových raných her vágní, jejich výklad světa neujasněný a kriticismus neurčitý. Ale právě tato rozpornost — která je pro literární studium jakýmsi dramatem v dramatu — se stává dalším zdrojem oné „hypnotické" přitaž-
livosti Baala nebo Bubnů v noci a nejvíce snad komedie V houštinách měst. Tak hrdina Brechtovy prvotiny dostává nadlidskou dimenzi mythickou postavou, která se za ním rýsuje a je neustále připomínána titulem: Baal je syrské a izraelské božstvo plodnosti, vystupující v celé své barbarské velikosti, amorálni, všežravé, sexuálně bezuzdné. V tomto hyperbolickém egoistovi, jehož cesta je poznamenaná násilím, vraždami a sebevraždami, je však zároveň cosi věčného a nezničitelného: ztělesnění antitragického a antiheroického principu života, rostoucího a zrajícího v hlubokém souladu se stejně morálně indiferentní přírodou, která jej zplodila a která jej opět po smrti vstřebá. Materialismus mladého Brechta je v Baalovi materialismem ne intelektuálním, ale pohansky samozřejmým a ve svém pohanství až mystickým. Holthusen správně upozorňuje, že už v této figuře nachází Brecht jeden z pratypů, který se v různých variantách a konkretizacích bude objevovat v celém jeho díle. Baalovské rysy ožívají v matce Kuráži, v kuchaři z téže hry, v Puntillovi, v Azdakovi, zčásti i ve Švejkovi a zcela zřetelně i v Galilcim. Zároveň však píše Brecht Baala jako dílo vědomé společenské kritiky. Baalovo jednání má být obrazem skutečného jednání měšťáka, který se zřekne morálního pláštíku; je větší a pravdivější svou otevřeností. Tento kritický a intelektuálně promyšlený záměr je potvrzen fakticky: hra napsaná jakoby jedním dechem a vedená proudem autonomní, sebeopájivé a bezplánovité imaginace vzniká současně jako první Brechtova „protihra", jako polemika a „vulgarizace" Johstova dramatu „Osamělý". Námětem Johstovy hry je tragický osud výstředního individualisty básníka Grabbeho; jejím smyslem romanticko-tragická idealizace génia, který se silou vůle vytrhne ze společenského průměru a nepochopen svým prostředím, zahyne. Také Brechtův Baal je dramatickou biografií
výlučného, po absolutní svobodě žíznícího individualisty, který musí zemřít. Jestliže však Johstova tragédie vyústí v apotheosu „osamělosti" a „nadlidství", interpretuje Brecht tento krajní individualismus jako egóismus, asociálnost a animální žravost, která považuje svět zá svoji kořist. A třebaže je Brecht Baalem okouzlen, protože může jeho amorálnost postavit nad pokryteckou a kupeckou morálku nenáviděného měšťáka, přesto v Bäalovi a Baalem rozbíjí mýtus nadčloveka, kterému je vše dovoleno, ten mýtus, který právě německého měšťáka oslňuje. Schumacher správně oceňuje, jak Brecht v romantice „Osamělého" vytušil přímou souvislost mezi idealistickým světovým názorem a společenskou reakcí. „Brecht cítil," říká, „že Johstova absolutizace svobodné osobnosti není než literárním ospravedlněním vládnoucí společenské třídy a ospravedlněním diktatury všech tupých fúhrerů, kteří z této třídy vzejdou a po ní nastoupí."
*
I tato rozporuplnost Baala tvoří typické napětí, jak jsme je u Brechta zjišťovali; napětí, které zde probíhá v důležitějších vrstvách sujetu a celkového plánu díla; a právě tak dostává charakter napětí, které je pro vývoj struktury celého Brechtova díla nad jiné důležité. Mohli bychom je označit jako napětí mezi fantazií a intelektem, dvěma póly, které v průběhu Brechtova vývoje zaujímají různé vztahy a v nejšťastnějších případech vytvářejí dialektickou jednotu. Spojení fantazie a intelektu je vůbec jedním ze znaků typického proudu moderního básnictví. Nevěřím, že je možné génia zkompromitovat, jestliže ho vysvětlíme, říká Baudelaiře jako výsměch literární magii a „tajemství" tvorby, jejíž roušku Poe strhává svou Filosofií kompozice i povídkami. Zde už je ona linie, která proti výlevu, subjektivní zpovědi, sentimentu nebo réto-
DOSLOV
327
řiče obrazuje umění duchem exaktnosti, analýzy, laboratorní ěistoty a jasnosti, aniž tím vším zbavuje poezii poetičnosti; analýza se stává nikoliv překážkou obraznosti, ale Kolumbem jejích nových oblastí. Od Baudelairova ideálu básníka spojeného s kritikem nebo od Poeovy břitkosti, zdůvodňující s fanatickou přesností nejjemnější efekty veršů, rozvijí se tato linie v nových variantách.
Básník sám zkoumá svou tvorbu: klade-li si takto poezie sama sebe jako problém, rozebírá-li své postupy a prostředky, je to bezpochyby výraz její existenční nejistoty, především ve vztahu ke společnosti. Bez přirozenosti spontánního a „naivního" tvůrce, tváři v tvář nejistotě a v oslabeném poměru ke konzumentovi, nachází umělec nejrůznějši otázky i nejrůznější řešení. Brecht patří do této linie především „teoretizují-cím" jádrem svého díla. Vztah intelektu a fantazie, prolínání teorie a praxe, jak o něm byla řeč na začátku, je právě vedeno snahou zbavit umění jeho výlučného, svátečního a dekorativního postavení; strhnout z něho znamení esoteričnosti; vrátit mu činný charakter, vnikat jím do praktického života, a dokonce je vlastně proměnit v praktickou a sociální funkci. Dialektika fantazie a intelektu probíhá ovšem, jak jsme řekli, i uvnitř Brechtova vlastního dramatického díla; a mohli bychom po této linii sledovat toto dílo celé, ne s nárokem vysvětlit je tak úplně, ale aspoň rozebrat jednu jeho vrstvu. Specifičnost mnoha Brechtových her — jak jsme ukázali například u Baala — vzniká mnohdy právě tím, že vztah obou pólů je vztahem dvou sil nerovnoměrných a nestejně vyvinutých. Tento rys, po Baalovi tak či onak příznačný pro většinu her prvního období, vrchol! v Sesťákové opeře, kde spolutvoři jeden z objektivních vrcholů Brechtovy dramatiky vůbec, dílo, které rozvine maximálně všechny složky Brechtova umění a stane se prototypem divadelního úsilí své doby a svého hnutí.
DOSLOV
Analytická a intelektuální síla hry — která rovněž vzniká ve vztahu k modelu (Gayově Žebrácké opeře), třebaže jej nevulgarizuje, ale adaptuje a aktualizuje — je nepochybné vyšší než třeba u Baala. Brecht ovšem nachází už v předloze metodu, jak odhalit pod „formou" společnosti její „obsah", pod přetvářkou tvář. Vtip metody nespočívá ve vytyčení mechanického rovnítka mezi vysokou a nízkou společností, ale v postupu jemnějším a diferencovanějším. Praxe vládnoucí společnosti, převlečena do „kostýmů" gangsterského polosvěta, dostává reliéfnost a názornost: síla hry není v šoku a provokaci, ale v odhalení a poznávání procesů, které jsou teprve „převlekem" ozvláštněny a demonstrovány. Demaskace nepotřebuje už nadsázku a výlučnost baalovskou, amorálnost lupičů a vrahů je důsledněji odvozena od skutečných společenských dějů; je proto jakoby „samozřejmější" a tím ve svém kritickém ostří obecněji platná. Ani výkřik „Nejdřív přijde žrádlo a pak teprve morálka" není jen pohoršující provokací, ale argumentací, která ukazuje, že všechny ideály — také ideály „věčné" a „nedotknutelné" — podléhají zákonům hospodářským a stávají se zbožím se stoupající nebo klesající hodnotou. A co jiného je Peachumova úvaha nad křesťanskou výzvou „Je ušlechtilejší dávat než brát?"
„K čemu jsou sebehezčí úpěnlivé výzvy, namalované na sebelákavějších tabulkách, když se tak rychle okoukají. V bibli najdeš takových pět šest dojímavých průpovídek, ale ve chvíli, kdy se okoukají, jsi hotový žebrák. Jak rychle se třeba opotřebovalo heslo, co tadyhle visí: „Dej a bude ti dáno!" Netrvalo to ani tři týdny: Musíš zkrátka pořád přicházet s něčím novým. Bude se muset znova prolistovat bible. Ale jak dlouho ještě dokáže posloužit?"
Rozpor mýtu a reality je odkryt pouhým srovnáním. A názornost rozporu je tím větší, čím méně je proklamativně podtrhován a čím méně ho postavy na jevišti jako rozpor chápou: jeho velikost spočívá v tom, že se stal „samozřejmým". Cim samozřejmější je pro postavy hry rozpětí milostné scény ód ryzí lyriky baalovského ražení po hudební doprovod, ozvlástňující líbivě sentimentální kýč, od subjektivně upřímného citu po instruktáž, jak likvidovat obchodně nepohodlné partnery, tím útočnější je smysl scény jako celku. Důležitou roli v demonstraci protikladů hraje Weillova hudba, komponovaná proti textu: duet pasáka a prostitutky je napsán stylem dráždivého sweetu, píseň o mnohonásobném vrahu je uvedena na „samozřejmou" rovinu flašinetovou melodií pouťového morytátu, aby vzápětí dosáhla otřesného účinku, když se najejl líbivou melodii zpívá závěrečný text filmové verze. Přesto je i úspěch šestákové opery podmíněn jistou vábivou neurčitostí — z hlediska naší úvahy rozporem mezi složkou fantazijní a složkou intelektuální. Podobně jako byl Baal postavou negovanou a adorovanou zároveň, tak i polo-svět Šestákové opery neslouží důsledně jenom k demonstraci a odsouzení společnosti, ale je prostoupen Brechtovou romantickou a exotickou zálibou v této oblasti, má barvitost, vitalitu a sympatičnost, jakou ji uměl obdařit villonov-ský a rimbaudovský básník, který v dobrodruž-nosti, smyslnosti, pohrdavé amorálnosti či alkoholické nostalgii jejich prostředí nacházel lék proti vykalkulované počestnosti měšťáka. „Lupiče Macheatha musí herec ztělesnit jako měš-ťácký jev," říká sice Brecht. „Záliba měšťáků v lupičích se zakládá na omylu: lupič není měšťák. Není tu tedy žádný rozdíl. Ale přece: lupič někdy nebývá zbabělý." Platí-li tento výklad pro hru, pak s velkým důrazem na poslední větu, v níž je skryta autorská sympatie, Z hlediska, které by požadovalo na dramatu zcela důslednou a jasnou analýzu a kritiku, je
Šestáková opera plna nedůsledností a nejasných odboček od základního smyslu. Ale tato nejasnost je zároveň onou příznačnou nejasností velkých a vrstevnatých her, které nenabízejí jen tezi či poučení a nevedou diváka ňejkratšl cestou k závěrečné sumě, ale vrhají pohled na skutečnost z mnoha stran, a dříve než příběh rozřeší a rozsoudí, nechávají jeho postavy a události mluvit jakoby samy, nesnižujíce rozsah jejich velikosti či subjektivní pravdy. Brzy po napsání Šestákové opery vytýká dílu nejasnost Brecht sám: filmová verze — plně nerealizovaná pro cenzurní vztah produkce k scénáři — i románové zpracování se snaží oslabit dráždivé exotický ráz Opery a naopak zkonkretizovat její společenský a kritický smysl. To vše se odehrává v letech, kdy vzmáhající- se nacismus, který zanedlouho ovládne Německo, mobilizuje u pokrokových umělců především energii politickou a politicky aktivizující. Brecht se stále více zapojuje do tohoto hnutí a jeho komunistické avantgardy, studuje hlouběji marxismus a podřizuje tomuto hlavnímu cíli celou svou práci. Neznamená to. názorový zvrat. Naopak, Brechtova koncepce politicky angažovaného divadla tu má příležitost realizovat se. A realizuje se plně a radikálně: Brecht podřizuje funkci divadla zcela funkci didaktické, pedagogické a propagační. *' O tomto období, jehož krajními projevy jsou hry naučné či poučné, bude řeč později. Zde si jenom všimneme, že proměna znamená nový poměr ve vztahu složky fantazijní a intelektuální. Barvité prostředí polosvěta, moderní romantika kapitalistických velkoměst, cizokrajná vůně tropických kolonií — to vše mizí ze scény Brechtových her a je nahrazeno abstraktním jevištěm pojatým jako tribuna diskuse a demonstrace. ;(Qmámná obrazivost přírodních či milostných motivů a škála jejich emotivity je pohlcena intelektem, který vypracovává příběh—hra v zjednodušenou úlohu.
329
\
Dramatizace Matky je vyvrcholením této orientace v oblasti celovečerní hry. Additivní metoda epické kroniky, soustředění scén na základní konflikty, jejich didakticky názorně zaostřená formulace, podtržená jak titulky tak songy — to všechno slouží přímočarému předvedení bojů dělnické třídy až do let, která Gorkého román nezaznamenáva. Mnoho kritik mluvilo o nesnesitelné nudě hry, prvně provedené v Americe; a Brecht tyto kritiky s chutí otiskl v doslovu ke knižnímu vydání textu. V tom je důslednost a tvrdohlavost, podobná té, s níž Brecht hru psal.
Shledávají-li se v tomto období u Brechta rysy asketičnosti, něco na tom je. Ale asketičnost naučných her je askesí ryzí: ne askesi od něčeho, ale k něčemu, askesí, která se čehosi méně podstatného zříká ve prospěch důležitějšího. „V jaké to žijeme době? Rozhovor o stromech je takřka zločinem, neboť předpokládá mlčet o tolika nepravostech," říká tento vznícený lyrik mystického materialismu. A to je stanovisko bezmála tolstojovské — ostatně Tolstoj byl asketou stejně náruživým a smyslným —, stanovisko, pro které je úkol a povinnost vzrušením. A tak, zejména čteme-li tyto hry jako součást Brechtova dynamického vývoje, nebudeme ani v nich postrádat energii experimentování, které se vrhá do oblasti málo efektní. A ne-li právě v Matce, tedy v krátkých naučných hrách vidíme, že složka intelektuální, která zde zcela převažuje, není vedena jen „myšlením", ale „rozkoší z myšlení". Výstavba hry—příkladu, jeho rozvedení, komplikování a luštění několikerými postupy — to vše obsahuje napětí tvůrčího procesu, který je pln objevů a překvapení.
A tak jako v třicátých letech, v období vzniku Matky, hledá Brecht základy nového divadla v poučnosti, v Malém organonu z roku 1948 je pojem zábavnosti a poučnosti totožný. „A zde budiž ještě jednou vzpomenuto", píše tu Brecht, „že jejich úkolem (t. j. všech složek divadla) je
děti vědeckého století bavit, radostně bavit jejich smysly. To si zvláště my Němci musíme opakovat co nejčastěji, neboť u nás vše snadno sklouzne do netělesnosti a nenázornosti, a když svět sám se rozplynul, začínáme mluvit o světovém názoru. Sám materialismus je u nás o málo víc nežli idea. Z pohlavní rozkoše se u nás stávají manželské povinnosti, požitek z uměleckých děl slouží vzdělání, a pod pojmem učeni si nepředstavujeme radostné poznávání, nýbrž že nám někdo něco strčí pod nos." I toto je další fáze v stále se proměňujícím poměru fantazie a intelektu. Období naučných her není u Brechta jednolité a jednotvárné. A právě v něm a z něho vyrůstá jedna z nejpozoruhodnějších Brechtových prací, Svatá Johanka z jatek. Tato komedie není už vůbec ilustrací politické teze, ale dílem, které se Marxových politických a ekonomických zkoumání zmocňuje neobyčejně subtilně, s dialektikou nejen pronikavou a napínavou, ale schopnou promítnout obecné zákonitosti a mechanismy do konkrétních situací a diferencovaně a plasticky viděných typů; dialektické pojetí skutečnosti jako dynamického, souhrnu vztahů a protikladů tu proniká i do oblasti psychologie. A tak se Svatá Johanka z jatek stává přímým předchůdcem vrcholných děl pozdějšího období.
Brecht nepíše svá díla jenom z inspirace životní a osobni, ale i z podnětů literárních: i to je přímým odrazem jeho intelektuální koncepce tvorby, jak jsme o ní mluvili na začátku stati. Literární inspirace většinou znamená ne nápodobu podněcujícího modelu, ale polemiku s ním. Brechtovy práce vznikají podobně, jako vzniklo středověké cynické fabliaux z ironického vztahu k vznešeně ušlechtilému dvorskému erotismu; nebo smyslná renesanční novela z opozice k petrarcovskému milostnému platonismu; nebo
klasický komický jomán jako parodie preciosně vyšperkovaného románu idealistického. Tento vztah je vždy založen na jisté „vulgarizaci" na-padávaného modelu nebo na odhaleni á prudkém sražení protikladů, které zásady modelu zesměšní a dementují.
Na tomto principu rozvíjí Brecht už v tomto období mnoho skladebných postupů, především postupy ironizující, parodující, travestující. Brecht dovede využívat „polemicky" nejen cizích fabuli, ale i žánrů, stylů nebo veršových útvarů: a opět především k odhalení rozporů mezi „obsahem" a „formou", mezi sdělením a způsobem sdělení.
Tak Svatá Johanka z jatek začíná tímto dialogem:
CRIDLE ■ Proč zamračen tak, milýPierponte? MAULER • Vzpomeň si, Cridle, jak jsme před nedávnem — my šli jsme jatkami, byl pozdní večer — před novým strojem na porážce stáli. Vzpomeň si, Cridle, na onoho vola, jak plavý, velký, k nebi tupě hledě, ten úder přijal: jak bych to byl já! Náš obchod, Cridle, ach, je krvavý. CRIDLE • Zas tvoje stará slabost, Pierponte? K nevíře téměř, ty, takový gigant, král jatek, před nímž řezníci se třesou, se pro plavého vola hořem rozplýváš! Nikomu, kromě mne, to nevyzrad. Celá výstavba, struktura verše, jeho dikce a rytmika prozrazují, že jde o nápodobu schillerov-ského blankversu, tedy formy, existující v povědomí diváka jako forma klasická a „slavnostní": touto formou se všemi jejími typickými obraty však promlouvá reálně vykreslená postava chicagského kapitalisty. V téže hře kráčí hlavní postava v čele Armády spásy mezi nezaměstnané, aby je obrátila na víru, s tímto textem:
V temné době krvavých zmatků, nařízených nepořádků,
plánovité zvůle, odlidštěného lidství, ,     : kdy v našich městech už nepřestávají nepokoje,
jsme do takovéhoto světa, rovnajícího se jatkám, ■■
přivoláni zvěstí o hrozících násilnostech.
Aby surová šila ttepřozlravého lidu
ncroztloukla vlastní náčiní
a nerozdupala vlastní koš na chléb,
chceme opět zavést
Boha.
Celým zněním připomíná pasáž nejspíše hymnický verš hôlderlinovského typu. A opět vzniká týž kontrast: slavnostní a vemlouvavá a vzrušená forma je diskreditována a kompromitována nicotným a iluzivním obsahem, jak jej odhalí celý příběh. Zvolená forma se stává tedy přímo předmětem básně,1 a to vždycky předmětem „podezřelým". Vzbouzí a vzbudí se pochybnost o jej! pravdomluvnosti, a tím zároveň pochybnost o pravdomluvnosti každé takové „vysoké formy".
Stylistický postup se opět dotýká přímo brech-: tovského tématu a brechtovské analýzy: Johanka z jatek je hra o bezcennosti a marnosti jedincovy „dobré vůle" a o tom, že kapitalistická moc potřebuje k své vládě vznešených a iluzivních forem.
*
Brechtův postoj ke skutečnosti a zejména ke skutečnosti lidských vztahů je od počátku kritický. Tato kritika se svou vášnivou neúprosností někdy blíží naprosté negaci. V Baalovi je základní lidský vztah řízen hltavým egoismem a projevuje se výhradně pudově a animálně. V houštinách mlst je vztah člověka k člověku chmurnější: přesně řečeno, není žádný. Nabízející se paralela mezi houštinami divoké
DOSLOV
331
džungle a džunglí kapitalistického velkoměsta, kde je „člověk člověku vlkem", je nahrazena protikladem, jehož symbolika je ještě děsivější. „Pozoroval jsem zvířata", říká zde jedna postava. „Láska, teplo z blízkého těla, je jedinou milostí, které se nám v temnotách dostává! Spojení orgánů je tou jedinou milostí, ale nepřeklenuje rozdvojení řeči. Přesto se spojují, aby zplodili bytosti, jež by jim v jejich zoufalém osamocení byly oporou. A generace si chladně hledí do očí. Nacpete loď lidskými těly až k prasknutí, a přece v ní bude taková osamělost, že se všichni promění v led." Tato hra je krajní interpretací osamocení a „odcizení" moderního člověka, který v dynamickém světě techniky, obchodu, podnikání a hýření není schopen navázat jakýkoliv lidský kontakt, nejen přátelský, ale i nepřátelský: „i nepřátelství se stává nedostižným cílem". Kriticky negativní postoj této hry — která, mimochodem předjímá mnoho z dnešního „absurdního" divadla Ionescova, Beckettova nebo Albeeho — je založen na zobecňující spekulaci: stvořila jej mnohem víc expresívne básnická výpověď, projekce, než objektivní pozorování dějů a hledání jejich motivace. V dramatu Bubny v noci je společenský a historický půdorys konkrétnější a opřený zřetelněji o empirii. Svět vojáků, zničených válkou, se sráží se světem spekulantů, kteří na válce vydělávali, právě v okamžiku nezdařeného proletárskeho povstání v zimě 1918—1919. I v této hře jsou si postavy lidsky „cizí", ať už byly jejich kontakty přervány z těch nebo oněch důvodů; a hrdina není v rozhodujícím okamžiku schopen jiného vztahu než vztahu sebezáchov-ného, egoistického a pudového. Ale poněvadž je tento rozhodující okamžik konkrétně vystavěn — na protikladu revolučního hnutí, neseného ideou, a maloměšťácké postele, pošpiněné, ale pohodlné — je hrdinův závěrečný vztah výsledkem stejně konkrétní volby; a jako takový může
DOSLOV
být srovnáván, hodnocen, souzen — může poskytnout poučení.
Proti zevšeobecňujícímu negativismu předešlých her je kriticismus Bubnů v noci veden intelektuálněji, je analytičtější a dovede diferencovat.. Středem všech her zůstávají ovšem postavy významově záporné; je-li však zápornost Baala nebo figur komedie V houštinách měst takřka absolutním a jakoby neměnným principem, je zápornost vojáka z Bubnů v noci důsledkem jednání, má tedy motivaci a možnost alternace. A právě v tom je komedie východiskem dramaturgického „položení otázky", které zůstane pro Brechta trvale typické a rozvine se ve vrcholný tvar v Matce Kuráži. Ani v hrách, nesených výzvou k změně stávajícího světa se toto „položení otázky" nezmění: uprostřed zápasu mezi „vykořisťováním" a „nevědomostí" bude Brecht nutnost převratu nejúčinněji dokazovat nikoliv kladným hrdinou, který převrat provedl, ale hrdinou, který v klíčové situaci tuto nutnost nepochopil, podlehl iluzi a selhal.
*
Ranou tvorbou Bertolta Brechta zní svůdně a s podmaňující silou motiv marnosti, pomíje-jícnosti, nezadržitelného proměňování a uplý-vání života: rodný motiv lyriky, intimně spjaté s věčnou úzkostí věčných otázek člověka. Motiv zní v různých polohách a s různými' akordy. V autostylizujícl Baladě o ubohém B. B. má hořký přízvuk skeptické generace, jejíž jedinou jistotou zůstávají obyčejné, hmatatelné a živočišné věci a která na čechovovsky vzrušené zvolání „Bude lip!" odpovídá stroze cynickým „Kdypak?" — neboť jediné, co zůstane z měst, v nichž tato generace žila, bude vítr, který kdysi dul ulicemi, a vše, co přijde po ní, nebude stát za řeč.
V tomto motivu se ozývá villonovský stesk nad loňskými sněhy, marná, a přece nezadržitelná
lítost z vadnoucí krásy a rozkoše a lásky, zaslechneme tu i Gryphiův barokní děs, který dává výhost tomuto světu, kde se vše. mění v popel, dým, prázdno. Připomene se zde herakleitovské pojetí času jako nedílné, jednoty minulosti, přítomnosti a budoucnosti, nezastavitelné plynutí, které nedovoluje dvakrát vstoupit do téže řeky. Daná souvztažnost člověka a přírody má různé citové zabarvení: v básni O šplhání na stromy nebo O plavání v rybnících a. řekách smírně harmonické, ale v Baalovi — ačkoliv poddanost přírodnímu koloběhu je stejně úplná a nerušená zbytečnými otázkami — má počátek i konec lidského trvání znepokojivý přízvuk nevyřešené i nevyřešitelné záhady bytí. A tento otazník, marně vyzývající odpověď, prízračné vzrůstá v Baladě o lidech Cortezových, kde jsou dobyvatelé nového kontinentu uprostřed spánku obklíčeni, Uvězněni a pohlceni tropicky bující vegetací, která pokryje za noc mýtinu pralesem. V komedii Mul jako mul dostává motiv míjení další podobu. V ústředním songu se ozve nostalgicky lyrickým přednesem, ale zároveň přeroste ve fabulační princip celé hry. Věčná pomíjejícnost se stává věčnou proměnlivostí, aby odhalila člověka ne jako trvalou entitu, ale jako soubor funkcí a vztahů* které mohou být kdykoliv a jakkoliv porušeny a pře-montovány: prostý, v společenských a politických zápasech neangažovaný přístavní dělník je přemontován na přesvědčeného vojáka loupežné koloniální války. Člověk je tu už jen zčásti součtem sil, které ho
přesahují, a tak určují; jenom napůl je jeho pomíjivost a proměnlivost „osudem" — z druhé -poloviny, je výsledkem volby a jednání, které jsou dpět výsledkem poznání. A tak ztrácí motiv (uplýváni výlučně hypnotickou platnost a s konkrétní situací získává platnost konkrétního procesu - příkladu, který nutí zaujmout stanovisko a vynést soud.
A toto je další východisko pozdější Brechtovy dramatické tvorby; zde je vytyčen směr od nostalgického songu Píseň o běhu světa k písni
0 velké kapitulaci z Matky Kuráže.
1 vývoj tohoto motivu určuje dialektika fantazie a intelektu. Je-li pochybování — které se z tohoto motivu rodí — jednou přesyceno steskem, instinktivním nihiíismem a všepohlcující skepsí, stává se brzy zdrojem tvůrčí energie, houževnatější a výkonnější než sebehlučnějŠí nadšenectví — jak to už naznačuje text hlavní představitelky komedie „Muž jako muž":;
Také jsem mluvila s mnoha lidmi a pozornej sem naslouchala a vyslechla mnohé názory a jak mnozí o mnohém říkají, že je to zcela jisté!
Ale po návratu mluvili jinak, než mluvívali dříve.
A o jiných věcech říkali, že jsou jisté. I řekla jsem si, že z jistých věcí nejjistěj-ší je pochybování.
JAN GROSSMAN
333
1
EDIČNÍ POZNÁMKA
Baal. Hra byla napsána roku 1918 a po prvé provedena v Altes Theater v Lipsku roku 1923. Tiskem vyšla prvně rok před uvedením, 1922, v nakladatelství Kiepenheuer v Potsdamu. Bubny v noci. Hra, podle Feuchtwangerova údaje původně nazvaná Spartakus, vznikla v roce 1919. V roce 1922, kdy byla po prvé inscenována v mnichovských Kammerspiele, obdržela Kleistovu cenu. Knižně vyšla po prvé v Drei-masken-Verlag v Mnichově 1923. Verze otištěná v souborném vydání (Brecht: Stücke, sv. 1) je značně revidovaná.
československá premiéra se uskutečnila roku 1962 na české scéně Těšínského divadla v tomto překladu.
V houštinách měst. Hra byla napsána v letech 1921—24. Po prvé byla provedena pod titulem Im Dickicht v mnichovském Residenztheater roku 1923. První knižní vydání je v Propyläen-Verlag v Berlíne z roku 1927. Muž jako muž. Hra byla napsána 1924-26 a po prvé uvedena v Landestheater Darmstadt roku 1926. Weill složil pro hru roku 1931 hudbu, která se však ztratila. Roku 1956 komponoval novou Paul Dessau. Prvně vyšla knižně v Propyläen-Verlag v Berlíně roku 1927.
česky hru Uvedlo Divadlo ABC v Praze roku 1962 v tomto.překladu.
Šestáková opera. Napsána roku 1928 a prvně provedena téhož roku v Theater Am Schiffbauer-damm v režii Engelově. Prvně vyšla tiskem roku 1929 ve vídeňské Universal Edition. česky byla hra nastudována pod názvem Žebrácká opera po prvé roku 1930 divadlem v Olomouci (překlad B. Steina) a téhož roku také ještě v Brně (překlad a úprava E. F. Buriana) a v Praze (překlad Z. Holého a Ch. Ballinga). V překladu otištěném v tomto svazku, ale ještě s-přechodným názvem Opera za pár grošů, uvedlo hru po prvé roku 1961 Divadlo bratří Mrštíků v Brně.
Svatá Johanka z jatek. Napsána asi 1929-31 a uvedena prvně v amatérské inscenaci Revolučního divadla v Kopenhagenu v režii Brechtově. Prvně vyšla v pátém svazku Versuche. Hudbu složil P. Dessau.
československá premiéra byla v Divadle P. Bezruce v Ostravě roku 1961 v tomto překladu. Matka. Hra byla napsána 1930-32 a po prvé uvedena v Komôdienhaus v Berlíně roku 1932. První vydání je ze sedmého svazku Versuche. První českou inscenaci uskutečnilo Divadlo E. F. Buriana roku 1961 v tomto překladu.
OBSAH
PŘI PROBÍRCE MÝCH PRVNÍCH
HER 5
BAAL
(1918) 9
BUBNY V NOCI
(1919) 43
V HOUŠTINÁCH MĚST
(1921-1924) 71
MUŽ JAKO MUŽ .
(1924-1926)      . 107
ŠESTÁKOVÁ OPERA
(1928) , 155
SVATÁ JOHANKA Z JATEK
(1929-1930) 211
MATKA
(1930-1932)
267
DOSLOV 323 EDIČNÍ POZNÁMKA 334
\
BERTOLT BRECHT
SPISY-
DIVADELNÍ HRY 1
SVAZEK i
ŘÍDÍ LUDVlK KUNDERA RUDOLF VÁPENÍK A JAN GROSSMAN
Z německých originálů Baal, Trommeln in der Nacht, Im Dickicht der Städte, Mann ist Mann, Die Dreigroschenoper, Die Heilige Johanna der Schlachthöfe, Die Mutter (Brecht, Stücke, 1., 2., 3., 4. a 5. svazek, Auf bau-Verlag, Berlín 1958) přeložili Ludvík Kundera (Baal, Svata Johanka z jatek a verše ve všech hrách) a Rudolf Vápeník (Bubay v noci, Muž jako muž, Šestáková opera a Matka). Hru V houštinách měst přeložili společně. Doslov napsal Jan Grossman. Obálku a vazbu navrhl a graficky upravil Václav Bláha.
Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 1609. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1963, Odpovědna redaktorka Helena Kubová. Technická redaktorka Hana Blažejova.
Vytisklo Rudě právo, tiskárna vydavatelství ÜV KSČ, Praha 1. 29,89 autorských archů (28,11 text, 1,78 fotografické přílohy), 30,28 vydavatelských archů. D 02*30024. Vydání v SNKLUprvní. Náklad 3000 výtisků. ■ 01-080- 63
13)8- Vázané29KSs-63\Vm-2