p BäEI BERTOLT BRECHT ■ SPISY DIVADELNÍ HRY 4 TOLT DIVADELNÍ HRY 4 AKTOVKY VZESTUP A PÁD MESTA MAHAGONNY NAUČNÉ A CVIČNÉ HRY ODEON FRAGME N T Y í A JINÉ « PK q MASARYKOVA UNIVERZITA I Knihovna KDS Arna Nováka 1 602 00 BRNO SONGY A JINÉ TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAČŮ FRAGMENTY HER PRÁCE PRO FILM PRELOZILI LUDVfK KUNDERA A RUDOLF VÄPENlK Ausgabe mit Genehmigung des Aufbau-Verlages Berlin und Weimar j AKTOVKY BIBLE MALOMĚŠŤÁCKÁ SVATBA ŽEBRÁK NEBOLI MRTVÝ PES VYMÍTÁ ĎÁBLA LUX IN TENEBRIS ZÁTAH DANSEN CO STOJI ŽELEZO? ij I I S I j BIBLE DRAMA O JEDNOM DĚJSTVÍ OD BERTOLDA EUGENA Osoby ■ DM Otec, siamsta Dkít ■ j Drama se odehrává v Nizozemí, v protestantském místí obleženém katolíky. PRVNÍ SCÉNA Útulná světnice domu na námestí. V arkýři okna ze zrcadlového skla a římsy s koítína-mi. Ú stolu ítouci dH, v arkýři dívče. Z dálky obías chaotický hluk. DĚD předlítá hlasití a slavnostní ■ A kolem deváté hodiny zvolal Ježíš silným hlasem: „Bože můj, Bože, proč jsi mě opustil!" a po chvíli ti, co postávali kolem, se mu posmívali a pravili: Jiným pomohl, ale sám sobě pomoci nemůže. Sestup z kříže a my ti uvěříme. I zvolal Ježíš znovu: „Dokonáno jest" a nakloniv hlavu vypustil duši, DĚVČE ■ Je tu tak podivné dusno a ulice jso'u liduprázdné. Mám strach. DĚD • Občané jsou na hradbách, dítě. Proto jsou ulice tak pusté. Nemusíš mít strach. DĚVČE • Myslím, že už brzy zaútočí. Ale proto strach nemám.' Dld neodpoví a listuje v bibli. DĚVČE • Nevím, čím to je, ale mám strach teprve od rána. Teprve od chvíle, co otec s bratrem odelli. Bratr tak divně na mne pohlédl a řekl: Dneska se to ukáže. Těžko útok odrazíme. Ale my se obětujeme rádi. A zdůraznil to „my". Slova při tom nejsou důležitá. Ale stále mě straší v hlavě a dostávám z nich pokaždé znovu strach. Nevím proč. DĚD ■ Hloupost! Odešli už nejednou a vždycky se zas vrátili. A nikdy jsem nezpozoroval, že by ses něčeho bála. DĚVČE • Vím, že často odcházeli a že jsem se nikdy nebála. DĚD • Dnešek bude těžký. Nepřítel chce zaútočit. A my jim tu pomoct nemůžeme. Jedině prosit Hospodina o přispění. Pomodleme se! Hledejme útěchu v bibli. DĚVČE vyhlédne z okna • Je dnes tak dusno. Mlfeni. DĚD • Jestliže však taková znamení vyvstanou, utečte do hor! A budte pak stateční a věrní. Neboť na tom mnoho záleží! DĚVČE j pohledem do dáli ■ Vykládej mi o něčem jiném, dědo! Z tvé bible čiší chlad. Mluví o lidech, kteří byli silnější než my. DĚD • Děvče, neprohřeš se! ... Čte. Já však pravím vám, služte svým bližním! Nalámejte hladovým chléb a mějte soucit s každým, kdo strádá. DĚVČE podivným hlasem ■ Vypravuj o něčem jiném! Z tvé bible čiší chlad. Vypravuj o nouzi a smrti, ale také o boží pomoci. Vypravuj o Bohu dobrotivém, zachraňujícím. Tvá bible zná jen Boha trestajícího! DĚD • Kdo otce a matku svou miluje více než mne, není mne hoden. — Ta kniha je tak krásná. Poněvadž je silná. Lidé by v ní měli více číst. DĚVČE naslouchá • Slyším na schodech kroky. Jsou to kroky těžké, znavené. Kdo takto kráčí, musí být starý a bědný. Nebo nést těžké břímě. Půjdu se podívat... Zjijde ke dveřím. DĚD liše ■ Myslím, že vím, kdo má tak znavený krok. DRUHÁ SCÉNA Vstoupí starosta se synem. Velký, statný muž. Bratr bouřlivě obejme dívče. BRATR s předstíraným veselím ■ Děvče! Jaký to den! Prší granáty. Vážně ■ Ale dostáli jsme naší povinnosti. Mlčení. DĚVČE • Co venku, otče? Jste tak zamlklí a vážní. Podle všeho to tam nevypadá valně. OTEC pomalu, dívaje se strnule na dhíe ■ Vypadá to špatně, děvče — Trýznění: Věděli jsme už zrána, že to bude jen otázka času. DĚDtóVM ■ I my to věděli. OTEC ■ Nic jsme vám neřekli. Nechtěli jsme vás rozrušit. Ale teď bude třeba, abychom vám vše řekli. — Pověz jim to, synu. BRATR otálí - Není celkem co. — Hradby drží, i když jsou jako řešeto. Ve dne v noci jsme se činili, abychom je zajistili. Zbytečně. — Ve městě je hlad. Nevíte o tom. Ale v Dolním městě lidé umírají. DĚVČE • Musí se jim dát najíst. Můjtybo-že! My žijeme v nadbytku a oni umírají. OTEC ■ Nelze jim pomoci. Je jich příliš mnoho. Jen by ses sama zničila, BRATR • ...Město hladoví. Lidé jsou znavení. Drží se stěží na nohou. Tak jsou vyčerpám. A dnes, už zakrátko, ve tři, započne velký útok. Katolíci zaútočí. Neudržíme se. DĚD se narovná • Musíme se udržet! Vítězství, nebo smrt! Ať se všichni odeberou na hradby. Ať za svou víru bojují a umírají. Hlaste se k ní, praví náš Pán! BRATR výsměšně • Hlaste se k ní! Ghacha! Víš, dědo, s plným žaludkem je snadné se k něčemu hlásit. A za míru, ve sváteční světnici. — Na vítězství není pomyšlení! Katolíci v zemi zvítězili. Jen my, poslední protestantské město, ještě odoláváme. — Nepřítel vnikne do města. Co bude pak, snadno si domyslíte. Poznali jsme to z osudu druhých měst. Ženy a děti pak... Nu ... co bych vykládal ... otče, už nemohu ... DĚVČE • Copak? Co na mne tak vyděšeně hledíte? Mlíení. OTEC znaveně • Prve dorazil posel. Z tábora nepřítele... Ach Bože. DE V č E přistoupí k němu • Tak přece mluvte, otče! Chceme se dovědět vše! O TE C se vyhne objetí, zamumlá ■ Ne teď! ... Potom pokraíuje pomalu, unavení, lhostejně: Bože můj, budeme to přece jen muset povědět! Posel řekl ... katolíci ušetří město . . . pokud se obyvatelé stanou katolíky.. . DĚD křičí ■ Nic takového! Nikdy! Boj až do konce! OTEC • A pokud by se ... nepřátelskému vojevůdci ___jedno děvče ... na jednu noc . .. obětovalo ... Hloupí: Ty, děvče! Mlčení. Potom dívče divoce vykřikne a chce se vrhnout na otce. Propukne v křelovitý pláč. . . DĚVČE • Já! ... Já se mám obětovat ... ach Bože ... ach Bože! OTEC ustoupí, přiškrcení ■ Nech mě, nech mě! ... Teď to víš. Odvrátí se a skryje tvář v dlaních. DĚD divoce ■ Odpověz, děvče! DĚVČE zmateně ■ Co je, co ... Ach ... má hlava ... Vykřikne divoce: To neudělám! To neudělám! To nemohu udělat ... Se vzlykoíem se vrhne před dědem na kolena. OTEC s pláčem • Játověděl. BRATR chytne dívle surově za rameno, ostře • BIBLE 9 Děvče! Musíš! Náš lid volá po takové oběti! DĚD • Odstup! Pokušiteli! BRATR pln zoufalství, výsměšně ■ Pokušiteli! Chachacha! Teď končí zdvořilost! Když jde o život! — Děvče, říkám ti, musíš! Tiše, téměř prosební: Sestro! Zachráníš tím náš lid! Nás lid! Za-2 chráníš své příbuzné. Svého otce! II Svého dědu! Půjdete se mnou! Do sklepa, na ulici. DÉD • Nezachrání mě! Zůstanu tady! BRATR divoce • Bože! Copak neslyšíš! Děvče! Dědo, domluv jí, pověz jí, že musí! DĚD • Ne! Nemusí! Slyšíte, nemusí, jedna duše váží víc než tisíc těl! BRATR divoce • Mlč, ty blázne! Ano, jsi blázen! Nebo ukrutník. Krutější než Ahab! Venku lidé křičí a ty je neslyšíš, venku šlehají plameny, ä tyje nevidíš, dědo. Jak budeš vypadat, až nastane Den soudu! DĚD pevni ■ Jako člověk spravedlivý! Říkám ti: jako člověk spravedlivý! BRATR se zasmeje • Spravedlivý! Inu, jen se drž svého klamu! Své tvrdošíjné spravedlnosti! Chacha! Zarazíse, když hodiny dvakrát odbiji. Je už půl třetí! Děvče! Pojd! Ve tři končí lhůta. Pak zaútočí! Měj slitování, děvče, slitování s těmi tisíci! DĚVČE • Otče, přeješ si i ty, abych to učinila? Otec mlU. BRATR Samozřejmě to chce. Otče, pověz ji, že si to přeješ... Jistě, přeje si to! Pojď, děvče! DĚVČE • Půjdu! DĚD 7V zadrží ■ Zůstaň! Nevíš, co o tom praví Bůh? „Ten, jenž mne před lidmi zapře, toho i já chci zapřít před Otcem nebeským!" Děvče, děvče! Což tvá duše není cennější než těla tisíců? Věru, praví náš Pán, kdo otce svého či matku svou miluje více než mne, není mne hoden! — Zůstaň pevná, pomni své duše. BRATR • Mlč, starý blázne! S tou svou biblí, která je stejně chladná a spravedlivá jako ty! Vyslyš své srdce," děvče! Což není krásné trpět za celé tisíce? Pojď... rychle! DĚVČE • Ne.:..' ne ... Odejdi ... Děd má pravdu. Jdi .. . BR A TRjí zatřese, jako šílený ■ Musíš, děvče, musíš! OTEC • Nech ji! Nenuť ji! BRATR ■ Slabochu! Musí! OTEC • Hochu! Nech ji! Přikazuji ti to! Už je toho dost. Půjdeš se mnou. Táhne ho ke dveřím. BRATR ■ Tak se tedy postarejte výhradně o sebe! Chachacha! Odcházejí. Otec se vrací. OTEC stísněné • Tak pojďte aspoň s námi a zachraňte se ... Dům může zasáhnout granát ... Vzplane Pojďte. DĚD neúprosně ■ Mlč! Zůstaneme tu. Ne-zřekneme se víryjako vy! Když nebude vyhnutí, zahyneme — za naši víru. — Tvrdě: Nemáš nám už co poroučet. Chtěl jsi zaprodat duši své dcery. Ven! Nejsi hoden na ni pohledět. OTEC se zděsí, temně a roztřesen ■ Nejsem hoden ... Máte pravdu ... Nejsem '; hoden ... Vyvrávorá. TRETÍ SCÉNA V dálce dunění děl. Ve světnici je ticho. Děvče stojí zase v arkýfi. Běd vedle ní, pohladí jí bílou rukou vlasy. DĚD • Neplač, děvče. Muselo to tak být. DĚVČE • Byl jsi krutý, dědo! DĚD • Musel jsem být krutý. Chtěli zaprodat tvou duši. DĚVČE jako ve snu ■ Možná že to otec ani nechtěl ... Otec byl vždy ke mně tak hodný. Když jsem byla ještě malá, brával mě na ruku a říkával: Jsi mé malé, sladké děvčátko. Myslím, že mě měl raději než bratra. A pak umřela matka. Vidím to ještě jako dnes. Ležela v černých šatech v ponuré rakvi. Tři vysoké bílé smuteční svíce prosvědovaly noc. My dětí seděly, seděly do rána a plakaly. A pak přišel otec. Vzal mě do náručí a políbil mě. Řekl: Teď musíme stát při sobě. Jsi pro mne víc než sto přátel. A políbil mrtvou. Jako by přísahal. — Nevím, proč se mi ta ponurá noc dnes připomíná. .. V tom okamžiku vyšlehnou za okny zeleno- zlaté plameny. Nebe krvavě zrudlo. Děd usedne do svého křesla. DĚVČE od okna • Oheň se rozrůstá. Za-chvacuje věž tam naproti. Téměř celé město už hoří. Městské zdi ční do rudé oblohy. Nepřítel zahajuje útok. Vidím, jak se sem valí temné, blýskající se kolony. Ach Bože! Bud našemu městu milostiv! DĚD • Nech nepřítele útočit, Bůh je s námi! Dunění děl sílí. Před okny tančí ohnivé jiskry. DĚD • Jen buď klidná, dítě. Bůh je s námi. ^vony zalinají prudce vyzvánět. DĚD extatický • Slyš, dítě, zvony. Vyzvánějí na poplach! Bůh je blízko! Je to hlas boží! Svolávají k boji! DĚVČE zmateně ■ Zvony ... Hlas boží ... Křičí: Bůh! Hlas boží! Strnule a mlčky mine dědu a vyjde. Děd za ní nehybně hledí. — Hřmění zesílí a rachot se přiblíží. Ohlušující rána tísně u dumu. Do oken šlehne kouř a oheň. Dům hoří. Potom náhle vše ztichne ... DĚD Masitě a tak, že se to rozléhá • Pane, zůstaň s námi, neboť den se sklání a již se připozdívá. Opona se snáší před hořící jizbou. BIBLE liliím Vybílená světnice s velkým obdélným stolem uprostřed. Nad ním rudý papírový lampión. Ďevét prostých širokých dřevitých křesel s opéradly. U zdi: vpravo pohovka a vlevo skříň. Mezi nimi dveře se závěsem. Vzadu vlevo nízký kuřácký stolek se dvěma Štokrlátky. Vlevo stranou dveře. Vpravo stranou okno. Stůl, křesla a skříň nelešténé a přírodní barvy. Je veíer. Rudý. lampión je rozsvícený. V stolu sedí svatební hosté a jedí. MATKA nese na stil ■ To je treska. Pochvalné mruíení, OTEC • Připomíná mi to jednu historku. NEVĚSTA • Napřed se najez, táto! Přijdeš vždycky zkrátka. OTEC • Jen co to povím! Tvůj nebožtík strýc, ten co při mém biřmování. . . ale to je zase jiná historka. Tak tedy všichni jíme rybu a najednou se zakucká. Ty zatracené kůstky, dejte si na ně pozor! Zakucká se tedy a začne třepat rukama nohama. MATKA • Jakube, vezmi si ten kousek od ocasu! OTEC • Začne se celý třepat a modrat jako kapr. Porazil přitom sklenici s vínem a všecky nás strašlivě polekal. A tak ho plácali do zad a mlátili a on, on nám poprskal celý stůl. To jídlo se pak už nedalo jíst. To nás samozřejmě těšilo, snědli jsme je potom venku sami, biřmovaný jsem byl koneckonců já. Tedy celý stůl, a když byl konečně zase fit, povídá tím svým prsním, šťastným hlasem — míl slušný bas a zpíval v nějakém pěveckém kroužku — ale o tom je taky báječná historka. Tak tedy povídá: — MATKA;- Tak co, jaká je ryba? Nikdo nic neřekne. MALOMĚŠŤÁCKÁ SVATBA OTEC • Je výborná. Tak tedy povídá: — MATKA ■ Vždyť ses jídla ještě ani nedotkl! OTEC - Už se do toho pouštím. Tak tedy povídá: — MATKA • Jakube, vem si ještě jeden kousek! ŽENICH • Když táta vykládá, maminko! OTEC • Děkuju. Tak ta treska... Ach tak! Povídá tedy: Děti, teď bych se byl málem zakuckal. A všechno jídlo se mohlo vyhodit. Smích. ŽENICH • Báječné! MLADÝ MUŽ ■ Má vypravěčský talent. SESTRA • Ale ryby se téct už ani nedotknu. ŽENICH • Správně. Husy nerady ryby. Jsou vegetariánky. ŽENA • To jste ten lustr nestačili dodělat? NEVĚSTA • Ino, ryba se nejí nožem! MUŽ • Lustry jsou nevkus. Mně se to takhle docela líbí! SESTRA- Vypadá to mnohem romantičtěji. ŽENA • Vypadá, ale není. PŘÍTEL • K tresce se tohle osvětlení docela hodí! MLADÝ MUŽ sestře - Taky si to myslíte? Jste pro romantiku? SESTRA • Jsem. Velice. Zvláště pro Hei- ná. Má ták rozkošný profil! OTEC • Umřel na vysychání míchy. MLADÝ MUŽ • Hrozná nemoc! OTEC • Bratr strýce starého Webra ji měl. Strašné, když o ní vykládal. V noci se pak nikdy nedalo usnout. Říkával kupříkladu... NEVĚSTA • Ale táto, to se sem teď přece vůbec nehodí! OTEC • Co? NEVĚSTA • Vykládat o vysychání míchy! MATKA • Chutná ti, Jakube? ŽENA ■ Nám báječně. A zrovna dneska by přece člověk potřeboval usnout! PŘÍTEL ženichovi • Tak všecko nejlepší, kamaráde, prosit! ŽENICH ■ Na zdraví všem! Všichni si přituknou. SESTRA mladému muzt polohlasné ■ Za těchhle okolností! MLADÝ MUŽ • Vám to připadá nevhodné? Povídají si spolu tišeji. ŽENA • Tady to tak voní! PŘÍTEL ■ Omamně! MATKA • Ženich špendýroval půl flašky kolínské. MLADÝ MUŽ ■ Báječná vůně. Mluví s mladou dívkou. ŽENA • Je pravda, že jste si udělali všechen nábytek sami? I skříň? NEVĚSTA ■ Všecko. Manžel to navrhl, nakreslil, nakoupil prkna, ohobloval je, sklížil, no prostě všecinko. A vypadá snad Špatně? PŘÍTEL ■ Báječně vypadá. Kdes jen na to vzal čas! ŽENICH • Navečer, v poledne, někdy přes poledne, ale nejvíc poránu. NEVĚSTA • Den co den v pět vstával a dělal! OTEC • Slušný kus práce. Říkal jsem jim pořád: Dám vám i zařízení. Ale on nechtěl. Bylo to stejné jako s Honzou Segmiillerem. Ten totiž měl... NEVĚSTA • Chtěli jsme prostě mít všecko vlastní výroby. Ukážeme vám potom ještě ostatní nábytek. ŽENA • Jen aby taky vydržel! NEVĚSTA • Spíš než vy a my všichni dohromady! Dal si na všem moc záležet. I klih si vyrobil sám. ŽENICH • Na to koupené svinstvo přece není spolehnutí! MUŽ • Dobrý nápad, člověk pak taky spíš se vším sroste. A dá na to lepší pozor. £eně: Skoda, že ses do toho taky nepustila. ŽENA • Já? Toseví, že zase já! A proč ne ty ? Z toho je vidět, jaký je. MUŽ • Jako bys nevěděla, že jsem to tak nemyslel! OTEC • Ta historka s Honzou Segmiillerem byla moc legrační. NEVĚSTA - Tak nevím, ale já na těch tvých historkách nikdy nic legračního nevidím! SESTRA ■ Nebuď hrubá, Marie! ŽENICH • Mně se zdá, že táta vykládá skvěle! PŘÍTEL • Famózně! A pokaždé ta pointa! NEVĚSTA • Jen kdyby ty jeho historky nebyly tak dlouhé! ŽENICH • Hloupost! PŘÍTEL • Jsou výstižné! Prosté! A ta plastičnost podání! ŽENA • A čas máme. MATKA přichází • A tedľ ještě maličkost po jídle. OTEC ■ Ta historka by se dala vyprávět -docela stručně, několika slovy, šest sedm vět by stačilo... PŘÍTEL • To je ale opravdu rajská vůně! MATKA ■ Pudink se šlehačkou. PŘÍTEL • Já už pomalu nemůžu! MATKA • Vem si tenhle, Jakube! Ale nedávej si té šlehačky moc! Máme jí málo! Tak si nechte chutnat! SESTRA • Šlehačku já k smrti ráda. MLADÝ MUŽ • Opravdu? SESTRA • Opravdu, Nejlepší je, nacpat si jí plnou pusu. Až se člověku zdá, že t přišel o zuby. ŽENICH ■ Táto, ještě trochu šlehačky? OTEC • Jen s mírou! S mírou! Honza Seg-můller například vždycky říkával... 15 r NEVĚSTA • Ta šlehačka je znamenitá. Musíš mi prozradit, co do ni dáváš, y. maminko! ŽENICH ■ Tak jako ty, maminko, se ne- fe, naučí vařit nikdy! MATKA • Přidala jsem taky tři vejce! NEVĚSTA • To je pak umění, když se do toho tolik vrazí! SESTRA • Ale to se prostě musí! Jinak to k ničemu není. ŽENA • Zvlášť na vejcích záleží! PŘÍ TEL se mektavé zasměje a přitom se zakucká • Zvlášť na vejcích, chachacha, na vejcích, chachacha, to je, chachacha, výborné; jinak, chachacha, to k ničemu není, chachacha, to je výborné... chachacha. Poněvadž se nikdo nesmeje, zarazí se a hltavé pokračuje v jídle. ŽENICH ho plácá do zad ■ Copak, copak? SESTRA • Vejce jsou přece dobrá věc! PŘÍTEL spusti znovu ■ Výborná! Báječná! Vůbec nic proti vejcím nemám! OTEC • Ba, vejce. Tvá nebožka matka mi kdysi dala jedno s sebou na cestu. A já se jí ptám: Je natvrdo? A ona na to: Jako kámen! No, a já jí uvěřil a vejce zabalil. Ale nebyl jsem ještě... NEVĚSTA • Šlehačku, táto! OTEC ■ Semhle! Nebyl jsem ještě... ŽENA šibalsky ■ A co postele, ty jste si taky udělali sami? ŽENICH • Jistě, z ořechu. NEVĚSTA • Vypadají moc pěkně! SESTRA • Jen se mi zdají trošku moc Široké. ŽENA • To je z toho, když si je člověk dělá sám... MUŽ • Vždyť jsi je ještě vůbec neviděla... OTEC • Byl bych měl pro vás docela slušné postele. Je to dokonce dědictví. I jako starožitnost mají cenu. A masivní jsou taky. MALOMĚŠŤÁCKÁ SVATBA PŘÍTEL • Inu dřív si na tom dali záležet. MLADÝ MUŽ - A lidi bývali taky jiní. OTEC • Lidi jiní, postele jiné, říkával Fricek Forstů. To byl vůbec povedený chlapík. To takhle jednou přišel do kostela, když farář už. . . MATKA vchází"• A ted zákusky. S vínem mi musíš pomoct, Marie! ŽENICH • Všecko pěkně spláchnem! OTEC • Počkat, to znám historku o splachovacím klozetě. Tu vám musím povědět napřed. Když se zaváděly-• • ZENÍCH - Napřed se napij vína, táto! Aby ti nevyschlo v krku! Nalévání. PŘÍTEL • Už ta barva! Krásná! A ten buket! MATKA • Copak si to pořád šuškáte, děti? SESTRA se lekne ■ My? Ale nic! Říkal jenom... MUŽ mladému muži • Co mě vlastně pořád šlapete? Už takových pět minut. Copak jsem měch! MLADÝ MUŽ ■ Promiňte, myslel jsem... MUŽ • Ano, myslel jste. Není na škodu, když člověk myslí. Ale proč zrovna nohama? MATKA • Podej mi svou sklenku, Jakube! ŽENA • Měl by sis ty svoje rozumy nechat pro sebe a radši se napít! Pořád ty rozumy! Jindy nevíš, kdy máš s pitím přestat! Ticho. PŘÍTEL • Chtěl jste něco vyprávět o tom dědictví. Přerušili vás! OTEC • Pravda, o těch postelích! Děkuj u vám, srdečný dík! V těch umřel nejeden úd naší rodiny, Marie! ŽENICH • Nu, ale teď si ťukněme na ty žijící, táto! Na zdraví! VŠICHNI ■ Na zdraví! MUŽ poustane ■ Milí přátelé! ŽENA • Jestli chceš držet nějakou řeč, tak drž hubu! Muž usedne. PŘÍTEL - Pročpak nepromluvíte? Vaše paní to přece nemínila vážně! ŽENA • Nerozumí žertu! MUŽ • Nějak mi to zas vypadlo z hlavy. J/apije se. Mladý mul se zvedne. ŽENA ■ Pst! MATKA • Jakube, tu vestu si zase zapni. Nesluší se to! V té chvíli se venku rozezni zvony kostela. SESTRA • Zvony, pane Mildnere! Teď musíte promluvit! PŘÍTEL • Naslouchejte! Zní to báječně! Přímo velebně! SESTRA ženichovi, který ji • Pst! NEVESTA • Tak mu aspoň dopřej, aby spolknul! MLADÝ MUŽ stane jako svíčka ■ Když do manželství vstupují dva mladí lidé, nevinná žena a v bouřích života vyzrálý muž, pak se prý rozezpívají i andělé na výsostech. Když nevěstinka — obrácen k nevěstě — pohlíží zpět na krásné dny svého dětství, tak se ji snad zmocňuje skrytý žal, neboť teď vykračuje do života, do života nepřátelského •— nevesta zavzfyká — ale což tak nečiní po boku zkušeného muže, který si zbudoval svůj domácí krb, který si ho zbudoval vlastníma rukama — což ve vašem případě platí doslovně — aby napříště snášel s vyvolenou svého srdce společně radost i žal? Proto dovolte, abych pozvedl číši na počest těchto dvou šlechetných mladých lidí, kteří si dnes mají náležet poprvé — £ena se zasměje — a pak na věčné časy! Zároveň však zapějme na MASARYKOVA UNIVERZITA Filosofická fakulta Knihovna KDS Aľna Nováka 1 602 00 BRNO jejich počest Lisztovu píseň „Jak je čarokrásne". Spustí, když se však nikdo nepřidá, zase usedne. Ticho. PŘÍTEL polohlasně ■ Nikdo ji nezná. Ale proslov byl dobrý. SESTRA • Jedinečný! Vy umíte mluvit! Jako kniha! MUŽ • Najde se to na straně sedmdesát pět: proslovy při sňatcích! Dobře jste se to naučil! ŽENA • Styď se! MUŽ • Já? ŽENA • Ano, ty! PŘÍTEL • To víno je báječné. Konec vyzvánění. Všichni Se vzpamatují. OTEC • Pravda, chtěl jsem vám povědět o té posteli. NEVĚSTA ■ Prosím tě, vždyť to všichni už známe! OTEC ■ O tom, jak umřel tvůj prastrýc August? NEVESTA • Ano, an0. ŽENICH - A jak tvůj prastrýc August vlastně umřel? OTEC • Škrtli jste mi tu historku o vejcích, potom tu o splachovacích -klozetech, ačkoli je dobrá, a tu o Forstovi taky — tu o Honzovi Segmullerovi, no budiž, je opravdu trochu dlouhá, ale nezabrala by taky víc než takových deset minut, no, snad později.. . Tak tedy: — MATKA • Nalij, Jakube! OTEC • Strýc August umřel na vodnatel-nost! MUŽ ■ Na zdraví! OTEC ■ Na zdraví! — Na vodnatelnost. Napřed měl vodu jenom v nohách. Vlastně jenom v prstech u nohou, ale potom mu vystoupla ke kolenům. Šlo to rychleji než porod. Za chvíli mu 17 nohy úplně zčernaly. Břicho se mu nadmulo taky, i když mu vodu brali ostošest... MUŽ • Na zdraví! OTEC ■ Na zdraví! Na zdraví!... ostošest. Bylo už pozdě.lPak se k tomu ještě přidala ta věc se srdcem, a všecko uspíšila. Ležel tedy v posteli, v té, co jsem vám ji chtěl dát, a sténal jako slon, a taky tak vypadal, myslím ty nohy. A tak mu řekla jeho sestra, vaše babička, když se ve světnici už zase rozednívalo, myslím ostatně, že záclony z té světnice ještě tady někde jsou: Gustíku, přál by sis faráře? Ale on na to nic a koukal dál do stropu, jako už celých sedm týdnů —■ tak dlouho to totiž už trvalo, co si nemohl lehnout na bok — a za chvíli povídá: Hlavně noha. Potom zase zasténal. Ale matka nepovolila, poněvadž u-soudila, že jde o to, spasit jednu duši, a proto po dobré půlhodince začla znovu: Tak co, Gustíku, chceš toho faráře? Ale strýc ji vůbec neposlouchal, a otec, který stál u toho, jí povídá: Nech ho. Má bolesti. Otec byl totiž náramná měkkota. Ale ona že ne, už kvůli duši. A poněvadž všichni byli tak umíněni, spustila znovu: Auguste, je to kvůli tvé nesmrtelné duši. A na to —jak nám otec později vykládal — odvrátil strýc oči od stropu a podíval se vlevo, kde stáli, takže musel zašilhat, a řekl pak něco, co tady nemůžu opakovat. Bylo tp trochu hrubé, jako strýc Gustík vůbec. Ale opakovat to opravdu nemůžu... Ta historka ovšem... Budu vám to přece jen muset povědět, jinak byste tomu totiž nerozuměli. Rekt: Vyližte mi, no, však víte co. A když to pracně ze sebe vypravil — a že to nebylo lehké, to si umíte představit — umřel. A to je všecko pravda pravdoucí. Postel tady ještě je, ostatně vám ji na půdě přichystám, můžete si pro ni dodatečně ještě přijít. Napije se. Ticho. SESTRA • Teď mě žízeň přešla. PŘÍTEL ■ Nesmíte si to všechno tak brát, slečno. Nu, na zdraví! Vždyť to byla jen hezká historka. NEVĚSTA tiše £enichovi ■ Strašné! Že nás aspoň tohohle ordinérního žvástu neušetřil! ZENÍCH • Dopřej mu přece tu radost! MLADÝ MUŽ • To osvětlení mi připadá skvostné! MATKA -Jakube, nejez ty zákusky nožem! OTEC • Neměli bychom si tak trošku prohlédnout ten tvůj nábytek? NEVĚSTA • To byste mohli. PŘÍTEL • Hlavně že křesla jsou tak široká. Vešli by se na ně dva. ZENA • Nohy jsou trochu tenké! MLADÝ MUŽ • Tenké nohy — to je právě ono!, ZENA • Jakpak jste na to přišel? MATKA ■ Jakube, nemohl bys ty zákusky jíst rukou? ŽENA vstane, obchází • Tak tohle je pohovka. Široká by byla dost, jen tohle polštářování nahoře je nešikovné. No, ale když se uváži, že to je vlastní výroba. NEVĚSTA vstane • Ta skříň je přece hezká, ne? Zvláště ty intarzie! Nechápu, že lidi pro ně vůbec nemají pochopení. Položí prostě peníze na pult a vezmou si za ně kus nábytku, jakého, to je jim jedno, prostě kus nábytku, úplně bez duše a toho všeho, jen aby nějaký měli. To naše věci jsou udělány s láskou, je na nich náš pot, je to prostě naše práce! MUŽ ■ Ženo, pojď si zase sednout! ZENA • Pročpak? Ráda bych ještě viděla _ vnitřek! MUŽ ■ Copak se sluší koukat lidem do skříně? ZENA • Co na tom? Ale ty máš samozřejmě vždycky pravdu. Tak tedy ne — Ale zvenčí ta skříň opravdu nedělá zvláštní dojem. Tyhle intarzie se přece už vůbec nedělají, teď se dává sklo s pestrými záclonkami. Ale uvnitř nemusí být špatná a o to mi šlo. MUŽ ■ Ano, ale teď si sedni! ŽENA • Jak to se mnou mluvíš? Už jsi toho zase moc vypil! Nic nesneseš! Doleju ti to vodou. ŽENICH • Jestli si chcete prohlédnout vnitřek, prosím. Váš zájem mě jenom těší. Tady je klíč. Marie, otevři! NEVESTA • Ano. Ale teď opravdu nevím... Je to vůbec správný klíč? Nejde otočit. ŽENICH • Ukaž, ještě to s ním neumíš. Vždyť jsem zámek sám vmontoval. Zkouši. Zatracená práce! No tak! Kraci! Vztekle: Já to rozsekám! NEVĚSTA • Vidíš, sám to taky neotevřeš ! ŽENICH • Možná že zámek přeskočil. Já to nechápu. ŽENA ■ Snad toho uvnitř ani tolik není, aby to stálo za námahu. Otevřít tuhle skříň dá zřejmě hodně práce. To je asi její nevýhoda! MUŽ hrozí • Koukej si sednout! Už tě dlouho poslouchat nebudu! SESTRA • Prosím vás, když uz jste vstali: nechtěli byste si trošku zatančit? MLADÝ MUŽ • Ano, to bychom chtěli! Stůl dáme stranou! ŽENICH ■ To by nebylo špatné! Ale kdo nám zahraje? PŘÍTEL ■ Umím na kytaru. Mám ji na chodbě. Dojde pro ni. Všichni vstanou. Otec a muž odcházejí vlevo a tam usednou. Zapálí si. %/mich a mladý mul uchopí stůl a odnesou jej vpravo. MLADÝ MUŽ • Pokládejte ho opatrně! ŽENICH • Není třeba. Musí vydržet víc. Prudce jej spustí na zem a jedna noha povolí. Tak a teď si zatančime: MLADÝ MUŽ • Vidíte, teď se noha potentočkovala! Měl jste s ním zacházet jemněji! NEVĚSTA • Co se stalo? ŽENICH • Ale nic. Maličkost! Ted si zatančíme! NEVĚSTA • Ze nemůžeš dát pozor! ŽENA ■ Neměli byste zapomínat, co to stálo potu! Ale pořádný klih by byl možná přece jen udělal lepší službu! ŽENICH • Vy ale máte jazyk! Jako břitva! Smím prosit? ŽENA ■ Neměl byste napřed se svou ženou? ŽENICH • Správně. Pojď, Marie! NEVĚSTA • Počkej, zatančila bych si ráda napřed s panem Hansem! SESTRA • A s kým mám tedy tančit já? NEVĚSTA muži ■ Vy si nezatančíte? MUŽ • Ne. Žena by se zlobila. SESTRA • Měl byste si ale přece jen zatančit. Jinak zůstanu na ocet. MUŽ ■ No, správné to ale není, navíc se mi ani nechce. Vstane, nabídne jí paži. PŘÍTEL skytarou na pohovce ■ Můžu zahrát valčík. Začne. Ženich tančí se ženou, nevesta s mladým mulem, sestra s ženiným manželem. ŽENA- Rychleji! Rychleji! Jako na kolotoči! Tančí se poměrně rychle, pak konec. MALOMĚŠŤÁCKÁ SVATBA 19 ir ŽENA ■ Bylo to prima. Tančíte docela slušně! Usedne prudce na pohovku. Cosi zapraská. %ena i přítel vyskočí PŘÍTEL • Něco luplo. ŽENA • Asi se něco pochroumalo. To zřejmě já... ŽENICH • Ach to nic není. To se spraví. ŽENA • Pravda, vždyť nábytku rozumíte. A to je hlavní. NEVĚSTA • Bylo to na vás asi moc rychlé, že jste se tak svalila! ŽENA • Však váš muž má taky páru! SESTRA • Jak se vám to Ubilo? MUŽ • Dneska se mi to líbilo. Dneska ano. ŽENA ■ Měl by ses šetřit! Víš, že máš nemocné srdce! MUŽ ■ Bojíš se snad? ŽENA ■ Toseví, vždycky to je pak na mně. ŽENICH ■ Snad bychom si zas měli sednout. NEVĚSTA příteli ■ Hrajete báječně! PŘÍTEL • Když člověk vidí, jak tančíte! ŽENICH ■ Prosím tě, nežvaň! Pojďme si sednout! A co vy? Přišel j ste si na své? MLADÝ MUŽ ■ Stoprocentně. Neskočíme si ještě? ŽENICH • Ne. OTEC • Víno by ještě nebylo? Lip se při něm povídá. ŽENICH • Postavíme teď stůl zase doprostřed. Učiní tak s mladým mulem. Ale tentokrát dávejte pozor! Matka nese víno. Křesla se odstrčí a všichni usednou. ŽENA • Co kdybyste něco zazpíval? Moc ráda naslouchám. PŘÍTEL • Nemám valný hlas. ŽENICH To taky není třeba. Jen zazpívej, ať je nějaká zábava. ŽENA - Můj muž si taky občas zazpívá. Hraje i na kytaru. MLADÝ MUŽ ' Tak zahrajte! ŽENA ■ Tumáš kytaru! MUŽ • Už na ni neumím. SESTRA • Zahrajte! MUŽ ■ A co jestli zaškobrtnu... ŽENA • To by u tebe nebyl div. SESTRA • Aspoň jednu písničku! MUŽ ■ Jednu snad ještě svedu. ŽENA • Dřív hrával, ale co jsme spolu, nechal toho. Nudí mě svou oddaností. Kdysi znal spoustu písniček, ale pak jich hromadu zapomněl. Pořád jich bylo míň a míň a co chvíli nevěděl jak dál. Úplný marasmus! Nakonec mu zůstala už jen ta jedna. Tu teď můžeš zazpívat. MUŽ • Dobře, tak já ji zazpívám. £ahraje několik akordů a začne znovu : O strašidle jednom slyšte! To lidem přemnohým.. . Uvízne. To lidem přemnohým. . . Tak nevím. . . Zřejmě jsem zapomněl i tuhle... a byla to ta poslední... ZENA ■ Úplný marasmus! ŽENICH • Nevadí. Já neumím zpívat vůbec. MLADÝ MUŽ • Tak si trochu zatančeme! PŘÍTEL• Ano, zatančeme! Teď bych si taky skočil. Nějaký valčík přece zahrát umíte! Adur a septima. Smím prosit, paní Marie? Tentokrát jsem já na řadě. ŽENA ■ Už se mi nechce. ŽENICH ■ Tak se budeme dívat. OTEC • Marie tančí dobře. Nevěsta tančí s přítelem. MUŽ brnká na kytaru • Adur je takhle. PŘÍTEL divoce ■ Tančíte nádherně! Rychleji! ŽENICH • Jen sebou nepraštěte! ŽENA ženichovi - Takhle bych tancovat nesměla. SESTRA • A dokázala byste to vůbec? ŽENA • To vždycky záleží na muži. PŘÍTEL ustane ■ To jsem se dostal do varu! Tady ti odevzdávám ženu! Tančí prima. Dostanu ještě napít? OTEC ■ Nesedneme si zase ke stolu? Takhle se vůbec nedá povídat. ŽENICH • Ano, pojďme! Nevěstí tišeji: Nebo chceš ještě tančit? NEVĚSTA • Tak, a teď si prohodíme místa. Příteli: Vy si sedněte semhle! Ženě: Nesedla byste si tamhle? %ena usedne vedle lenicha. Táto, ty budeš sedět v čele. ŽENICH odzátkuje láhve ■ A teď se napijeme! Ať žije nenucená zábava! MLADÝ MUŽ • U vlastního krbu! PŘÍTEL • Uprostřed nábytku vlastní výroby! OTEC • Na zdraví! Marie, jednou, když jsi měla ještě sukýnku po kolena, dali ti víno. Tvému dědovi pro radost. Chtěl, abys zatančila, ale tys usnula. ŽENA ■ Tak to abyste dnes radši nepila, co? MUŽ ■ Neviděl jsem ještě nikoho tak pěkně tančit! PŘÍTEL • Teď přicházím do nálady. Zatím to tady b^-lo tak trochu škrobené. Ale jinak báječné. Vstane. Co to? Prohlédne si křeslo. Za něco jsem se chytil. NEVĚSTA • Udělal jste si bolest? PŘÍTEL • Asi tříska. ŽENICH • Nic se nestalo. PŘÍTEL • Křeslu ne. Ale co svátečním kalhotám? ŽENICH • Ty sis natáhl jen na mou počest? PŘÍTEL ■ Ano. Ale teď zazpívám. ŽENICH • To nemusíš, jestli se ti nechce. PŘÍTEL dojde pro kytaru • Zazpívám rád. ŽENICH - Já jen myslel, jestli nemáš náladu. . . PŘÍTEL • Proč bych neměl? ŽENICH • Kvůli těm kalhotám... PŘÍTEL ■ To byla odplata za ten tanec. OTEC • Ano, že je nějaká prozřetelnost, se nedá popřít. Forst to taky říkával! PŘÍTEL zpívá Baladu o cudnosti v dur Málem táli pod touhami A on cítil: Ach, je má. Ona cítí: Ach, jsme sami. Nad plameny doutná tma. Čelo zlíbal, celý říčný: Ona není pouliční A nechce být taková. O, jak dlaně hladí blaze! Její srdce — divý drak! A on touží po odvaze Ona rovněž, přesně tak. Na čelo ho políbila Neboť tuze cudná byla Nevěděla jenom, jak. . . Aby pannu neznesvětil Uchýlil se ke kurvě. Ta ho vzala do objetí Rozkoš zvládl jedna dvě. Její tělo — rmutné těsto On asketou nebyl, přesto Zapřísáh se: Víckrát ne! Po panně však vášeň chňapá — mládenec byl cudný bič! — A tak si hned našla chlapa Co jde na to ostopryč. (A ten htňtě fikyfiky Na schodech, než našla klíč.) Jeho hmat jsou slastné dýky Jeptiška to není, jaké vzlyky — A tak se v ní vzbudil chtíč. Když se mu to rozleželo Chválil svoji rozvážnost! MALOMĚŠŤÁCKÁ SVATBA 21 Moudrý byl, že jenom čelo Zlíbal jí a řekl: Dost — Svatoušek i oběť pudů Doznají pak, plni studu Ze to vše je necudnost. Zena se směje. ŽENICH • Tu' znám. Je to jedna z tvých nejlepšlch. %eně: Líbí se vám? Ale dojdu ještě pro víno. PŘÍTEL ■ Ano, je pěkná. Zvlášť to mravní ponaučení! Neděste: Vám se taky líbí? NEVESTA • Něčemu jsem možná neporozuměla. ŽENA • Vás se taky netýká. OTEC neklidni ■ Kdepak je lna? NEVĚSTA • Copak vím? ŽENICH • Pan Mildner se taky ztratil. Kdo ho vůbec pozval? NEVESTA ■ Je to syn našeho domovníka. ZENÍCH • Teda lokaj. NEVĚSTA - Šli zřejmě ven. OTEC • To je dobře, aspoň neslyšeli tu písničku. Ale teď by ses měla po nich podívat, Marie! ZENA ■ Možná že oni by jí nejspíš porozuměli ! MUŽ ■ Vaše paní matka je přece taky v kuchyni. ŽENICH • Ano, připravuje krém. NEVESTA ženichovi tlumeným hlasem ■ Byla to sprostá písnička! ŽENICH • Divíš se? Po tom, jak jsi s ním tančila! NEVESTA • Stydím se. ŽENICH • Kvůli tomu tanci? NEVESTA • Ne, že máš takové přátele! Odejde. PŘÍTEL • Teď jsem se dostal do výborné nálady. Jak se napijú, připadám si jako pánbůh. ŽENICH • Měl jsi spíš říct: Jak se pánbůh napije, připadá si jako tajemník! PŘÍT'EL se zasmějeponíkudpodrážděně ■ Výborně. Většinou ani nebýváš tak vtipný! MUŽ • K tomu mě napadá anekdota: Pánbůh si jednou chtěl inkognito vyjít na špacír. Ale poněvadž si zapomněl vzít kravatu, poznali ho a tak ho zavřeli do cvokárny. PŘÍTEL ■ To jste měl vykládat docela jinak! Škoda pointy! OTEC • Takhle to bylo, ale Pepa Schmidtů opravdu do cvokárny přišel. Stalo se to takhle... Sestra, mladý muž a nevěsta přicházejí. SESTRA • Pomáhali jsme mamince chystat krém. ŽENICH • To nic, báječně se bavíme. Vykládají se anekdoty. "MLADÝ MUŽ • Krém 'bude jistě výtečný. ŽENA - Děláte ho na plotně? SESTRA ■ Ne. My krém na plotně neděláme. ŽENA • Já jenom tak. Byla jsem zvědavá, jestli neřeknete, že se krém na plotně dělá. Jste totiž cell rozpáleni. Směje se, opře se prudčeji S křeslo a to zapraská. Ach! Vstane. PŘÍTEL • Něco se rozbilo? ZENA ■ Bojím se, že — křeslo... ŽENICH ■ Vyloučeno. Po něm se člověk může rozkoší válet. Vzal jsem na ně dvoucouláky. ŽENA • Přesto si už na ně netroufám sednout. Radši si sednu na pohovku. SESTRA ■ Tam jste seděla už prve. Ulomila se noha! PŘÍTEL ohledává její křeslo ■ S tím křeslem opravdu není něco v pořádku. Ale tříska to tentokrát není. Šatů by přece jen bylo škoda! ŽENICH přistoupí - Máte pravdu, tohle křeslo nějaké nedostatky má. Nevystačily mi hřebíky. Já netušil, že je to zrovna tohle, jinak bych, vás byl požádal, abyste si sedla jinam. NEVĚSTA - A bylo bý se to stalo zas na ^ druhém křesle! MUŽ • Tady je ještě jedno volné. Ticho. MATKA • Nesu krém. A svařené víno! PŘÍTEL • Výborně! Svařené víno! Popo- sedne. To nic, to jenom opěradlo. Ani jsem si nic neroztrhl. Napijme se! Opěradlo se ulomí. ŽENICH • Teď tuje příjemně. Na zdraví! VŠICHNI • Na zdraví! ŽENICH matce ■ Maminko, to je na tvoje zdraví! MATKA ■ Dobře, ale jen si nepolij svou krásnou vestu! Jeden flek už na ní máš! OTEC ■ Když se mluví o křeslech... Ro-senberg a spol. míval pro zákazníky v kontoáru křesla, na nichž se sedělo tak, žes měl kolena až u brady. A to člověka tak zdecimovalo, že Rosen-berg a spol. z toho zbohad. Koupil si lepší dům, hezčí zařízení, ale křesla si ponechal. Říkával vždycky dojatě: S takhle jednoduchým zařízením jsem začínal. A to si budu pořád připomínat, abych nezpychl a Bůh mě nepotrestal. ŽENA • Koneckonců jsem přece nechtěla, aby se křesla rozbila. Můžu snad Za to? MUŽ ■ Copak to někdo tvrdí? ŽENA - Právě proto. Ale nakonec to na mně bude. PŘÍTEL ■ Tak se nám nálada nějak pokazila. Mám zahrát a zazpívat? ŽENICH • Jestli nejsi unavený! PŘÍTEL • Z čeho? ŽENICH • Z pití a tancování. Máš přece' nemocný žaludek. PŘÍTEL • Jak jsi na to přišel? ŽENICH • Vždyť pořád polykáš sodu. PŘÍTEL • Ale proto snad ještě nemusím být nemocný. ŽENICH ■ No, to já jen v tvém zájmu. PŘÍTEL ■ Tak ti děkuju. Ale opravdu se unavený necítím. Zámlka. MLADÝ MUŽ • Také jste viděl v divadle _ toho Baala? MUŽ • Ano, pěkná prasečinka! MLADÝ, MUŽ • Ale silu torná. MUŽ • Tak tedy silná prasečinka. A to je ještě horší, než kdyby silná nebyla. Když je někdo stavěný na prasečinky, tak by se mu to mělo promíjet? Něco takového do divadla vůbec nepatří! Ticho. OTEC • U těch moderních kumštýřů se rodinný život vždycky tak vláčí špínou. A přitom přece u nás Němců není nad rodinný život. PŘÍTEL ■ V tom máte pravdu. Zámlka. ŽENICH • Tak. A teď se konečně trochu rozveselte! Nemám svatbu každý den! Pijte a neseďte jako mumie! Já si kupříkladu svleču kabát! Uliní tak. Zámlka. PŘÍTEL • A karty by byly? Mohli bychom si hodit mariáš. ŽENICH • Jsou ve skříni. ŽENA ■ Co se nedá otevřít. PŘÍTEL • Vypáčit by se možná dala. NEVĚSTA ■ To snad nemyslíte vážně! PŘÍTEL ■ Jednou se přece otevřít musí... NEVĚSTA • Ale ne zrovna dnes. ŽENICH ■ Kvůli kartám. PŘÍTEL hrubě ■ No tak navrhněte něco jiného! MALOMĚŠŤÁCKÁ SVATBA 23 t 2 EN A • Snad bychom si mohli prohlédnout ještě ostatní nábytek. ZENÍCH • Toje nápad! Půjdu napřed. Všichni vstanou. SESTRA • Radši bych zůstala sedět! NEVĚSTA ■ Sama? Nic takového! SESTRA • Pročpak? NEVĚSTA ■ Všecko má své meze. SESTRA • Tak abys věděla: nechtěla jsem vstát, poněvadž se rozbilo křeslo. NEVĚSTA • A proč jsi je rozbila? SESTRA • Já? Rozbilo se samo! PŘÍTEL ohmatává křeslo ■ Když se na něm bude sedět klidně a když se dá trochu pozor, tak se to ani nepozná! OTEC ■ Tak se teď podíváme na ten ostatní nábytek. PŘÍTEL tišejiženě ■ Stůl je přece ještě celý. ŽENICH • Nábytek není nijak zvláštní. .. ZENA ■ Hlavně aby hodně vydržel! ŽENICH • Tak přeci pojď, Marie! NEVĚSTA zůstane sedět ■ Ano, hned za vámi přijdu! Jen běžte napřed. Všichni odcházejí prostředními dveřmi, přitom: ŽEN A příteli ■ Ženich si sundal kabát. PŘÍTEL • To je bezohlednost. Teď je dovoleno všecko. Nevěsta sedí u stolu a vzlyká. ŽENICH se vrací ■ Musím.dojít pro baterku, elektrika nesvítí. NEVĚSTA • Proč sis na to taky nepozval elektrikáře! ŽENICH • Co pořád máš? Tvá sestra se taky mohla chovat jinak! NEVĚSTA • A co tvůj přítel? ZENÍCH ■ Když někdo dbá o svou čest, nesmí takhle tančit. NEVĚSTA • A Mildner? To s tou „nevinnou ženou" řekl naschvál! Zrudla jsem a každý si toho musel všimnout. A jak na mě přitom civěl! A pak ta nešťastná písnička. Mstí se za něco! ŽENICH • A pak ta sprosťárna! Poněvadž si řekl, že nějaké takové to nemůže vadit. NEVĚSTA • Přestaň! Je to tvůj přítel! A já žádná taková nejsem! ŽENICH • Jak bychom je odsud dostali? Žere to, chlastá, kouří a žvaní, ale hnout se, to ne! Koneckonců by to přece měl být náš svátek! NEVĚSTA ■ Vydařil se! ŽENICH • Nebuď taková! Až budou pryč. .. NEVĚSTA • Všecko nám pokazili. ŽENICH ■ Chtěl bych být s tebou sám! Už jdou. .. NEVĚSTA • Vůbec nechci, aby šli! Bylo by to ještě horší! ŽENICH si zase rychle navlékne kabát - Je tady přece jen chladno. Ostatní ve dveřích. OTEC • Museli jsme čekat v kuchyni, poněvadž v ložnici nesvítí světlo. PŘÍTEL • Nerušíme? _ %jma dostává záchvat smíchu. MUŽ • Copak už zase? ZENA • Ale nič, je to prostě všecko k popukání ! MUŽ • Co je k popukání? ŽENA • Všecko! Všecinko! Ta rozbitá křesla, ta vlastní domácnost! Celá zábava! Strašně se směje. NEVĚSTA • Ale Emo! ZENA • Všecko nadranc! Padne se smíchem do křesla. Křeslo se zhroutí. Tak tohle taky! Tohle taky! Teď abych si sedla na zem! PŘÍTEL se směje s ní ■ Opravdu! Měli j sme si donést skládací židličky! MUŽ chytne ženu za paži • Blázníš? Takové zacházení by nevydržel žádný náby- tek. To pak není vina nábytku. Zeni-chovi: Promiňte! PŘÍTEL • Tak se prostě nějak usaďme. Vždyť se celkem nic nestalo. Hlavně že je legrace! Všichni usednou. SESTRA ■ Škoda, že nesvítilo světlo, postele jsou opravdu moc pěkné. ŽENA ■ Ano, světlo taky nesvítilo. NEVĚSTA - Nedojdeš ještě pro víno, Jakube? ŽENICH • Je ve sklepě, dej mi klíče! NEVĚSTA • Okamžik. Vyjdou. ŽENA • Taky to tady nějak divně páchne! PŘÍTEL • Prve ještě nebylo znát nic. SESTRA ■ Nic necítím. ŽENA • Už to mám. To ten klih! PŘÍTEL • Proto ta kolínská, kterou ode mě dostali! A hned půl láhve! ŽENA • Nedá se ovšem popřít, že zápach klihu je pronikavější. Nevěsta se vrací. OTEC • Je na tebe radost pohledět, když tě tak vidím ve dveřích. Bylas pohledná už jako děvčátko, ale ted jsi teprv j aksepatří rozkvetla. ŽENA • Šaty jsou dobře ušité. NEVĚSTA ■ Já naštěstí nemám krejčovských fíglů zapotřebí! ŽENA • To má být narážka? NEVĚSTA • Snad se tě to nedotklo? ŽENA • Když někdo sedl ve skleníku, nemá házet kamením. NEVĚSTA ■ Kdo sedí ve skleníku? ŽENA ■ Šaty jsou moc dobře ušité. Vůbec není vidět, že jsi. . . PŘÍTEL • Na zdraví! Víno je dobré! NEVĚSTA pláče - Toje — toje ... MUŽ • Copak? ZENÍCH se vrací ■ Tady je další víno! Co je s tebou? SESTRA • Něco tak trapného! ZENA ■ Co bylo trapné? OTEC • Tak se přece uklidněte! Na zdraví!... ŽENICH sesŕŕe • Hosty urážet nesmíš! SESTRA • Ale hosté tvou ženu urážet smějí! ŽENA ■ Nic jsem neřekla! . MUŽ • I řekla. Zachovala ses neslušně. ŽEN A popuzeně ■ Řekla jsem jedině pravdu! ŽENICH ■ Jakou pravdu ? ŽENA ■ Jen se nepretvarujte! MUŽ je sehne ■ Mírni se! ŽENA ■ Když je někdo v tom, tak je prostě v tom. Muž utrhne nohu stolu a hodí ji po ženě. Zasáhne však jen vázu na skříni. Zena pláče. ŽENICH rozlícené sestře ■ To byla tvá váza! SESTRA ■ Asi ti na ní moc nezáleželo, když jsi ji postavil tam nahoru! ŽENICH ■ Poněvadž jde navíc i o můj stůl,, nemám kdy ti na to odpovědět. _ Zkouší, zda ještě udrží rovnováhu. MUŽ přechází rozčileně sem tam ■ Teď jsem ji ztrestal a hrubián jsem samozřejmě já. Je to vždycky tak. Ona je mučednice á já hrubián. Ale když člověk sedm let takhle zkouší, je otázka, kdo ze mě takového hrubiána udělal. Jenže na to, abych ji vždycky prostě praštil, jsem býval od práce, kterou jsem musel za ni dělat, moc unavený. Jakmile je mně dobře, tak ji zaručeně něco trápí, jakmile se napijú, pustí,se jistě do počítání peněz, a jak začnu počítat peníze já, rozpláče se. Jednou jsem musel vyhodit obraz, který jsem měl rád, jedině proto, že se jí nelíbil. Potom ale ten vyhozený obraz zvedla a pověsila si ho do světnice. A když MALOMĚŠŤÁCKÁ SVATBA 25 jsem ho tam zahlédl, zaradovala se a řekla: Pro mě je přece dávno dobrý! A litovala se, že musela sebrat něco, co já vyhodil. Pln vzteku jsem jl tedy obraz sebral a ona se rozplakala, že jí nechci dopřát ani tohle. Ani tohle, to tvrdila také o všem, co bylo málem nedostupné. Ale taková prostě je a takové jsou všechny. Od chvíle svatby člověk už není zvíře, jež slouží své paní, ale člověk, které slouží zvířeti, a to vás zdrbne natolik, až si nakonec řeknete, že si vlastně tohle všecko plným právem zasloužíte. Zámlka. ŽENICH poněkud nucené • Nechtěli byste se ještě něčeho napít? Je teprve devět! PŘÍTEL • Vždyť už si není kam sednout! MLADÝ . MUŽ • Ale tančit by se ještě dalo. PŘÍTEL • Toho mám akurát! ŽENICH • Prve jsi přece mermomocí chtěl! PŘÍTEL • To jsem ještě v sobě neměl třísku! ŽENICH • Ach tak!-Směje se. To proto pořád postáváš? PŘÍTEL • Bylo to snad moje křeslo? ŽENICH • Ne — moje. Bylo: Už křeslem není. PŘÍTEL • Tak bychom snad mohli jít. Odchází. MLADÝ MUŽ - Děkuju. Bylo to moc pěkné. Musím si napřed pro kabát. ŽENA • Doprovoďte mě domů! MUŽ vyšel a vrací se teds věcmi své ženy • Musím se znovu za chování své ženy omluvit. ŽENICH • To nemusíte. ZENA • Bojím sejít domů. MUŽ • To je tvá pomsta! Ale teď konec tyátru a začne se vážně. Vezme ji pod paží. Jdeme. Odchází se ženou, která ho provází mléky a sklííeně. ŽENICH • Teď, když se nažrali, jdou. A my tady zůstaneme sami, ačkoli je za námi teprve půl večera! NEVĚSTA • Prve sis přece přál, aby už šli! Vidíš, jak nevíš, co bys vlastně chtěl! A rád mě samozřejmě taky nemáš. PŘÍTEL přichází, klobouk na hlavě, rozzloben ■ Teď už je ten smrad pomalu nesnesitelný! ŽENICH • Jaký smrad? PŘÍTEL • Smrad z toho klihu, který ne-kllží! Je to nestydatost zvát si hosty na takové hnojiště! ŽENICH • Prosím tedy o prominutí, že se mi ta tvá sviňácká písnička nelíbila S a žes mi rozbil křeslo! PŘÍTEL • Snad byste přece jen ještě měli dát přednost svatebnímu loži po tom strejdovi, co umřel na vodnatelnost. Hezký večer! Odchází. ŽENICH • Jdi k čertu! OTEC • Bude přece jen dobře, když odejdeme taky. Kvůli tomu nábytku si ještě můžeme promluvit a postele můžete samozřejmě dostat. Já si pořád myslel, že to zachráním, když budu vykládat o něčem, co se nikoho netýká. Oni totiž špatně snášejí, když je člověk ponechá jen sobě. Pojď, Ino! SESTRA • Skoda, že hezký večer takhle skončil! Je to vlastně naposled, co se dá něco užít. Pak už přijdou jedině starosti, říká Hans. NEVĚSTA • Každopádně jsi k jeho zdaru jaksepatří přispěla. A odkdypak říkáš panu Mildnerovi Hans? MLADÝ MUŽ • Děkuju ještě jednou. Mně se večer opravdu moc líbil. Všichni tři odcházejí. ŽENICH • Zaplaťpánbůh, že jsou konečně venku! NEVĚSTA • Á že roznesou naši hanbu po celém městě. Ta ostuda! Už zítra bude kdekdo vědět, jaké to u nás bylo, a všichni se budou smát. Budou stát za okny a ukazovat na nás prsty. Budou se v kostele po nás dívat a myslet na nábytek a světlo, co nesvítilo, a na krém, co se nepovedl, a nejhorší — na nevěstu, která je těhotná. A já chtěla tvrdit, že to bude předčasný porod. ŽENICH • A co nábytek a práce pěti měsíců! To nic? Proč se tady válejí rozkoší nad sviňačinkami tak, že by se i nejlepší křeslo rozbilo? Poněvadž jsi je svým nestydatým tancováním přiměla, aby je zpívali. Všecko ta tvoje přítelkyně! NEVĚSTA • A kdo ty sviňačinky zpíval? Tvůj přítel! čert vem tvůj. nábytek, který není ani namorený, poněvadž jsi tvrdil, že na vzhledu nezáleží a že jde hlavně o to, aby vydržel a byl pohodlný! Pět měsíců se muselo čekat, než se všecko dodělalo, tak dlouho, až se poznalo, že jsem vtom! Kvůli tomuhle šmejdu, tomuhle haraburdí, kvůli téhle fušerské práci! Proč jsme se tedy vlastně brali? ŽENICH ■ Ano, teď jsou venku a začíná naše svatební noc. Už začala \ Zámlka. Přechází sem tam. Ona stojí vpravo u okna. NEVĚSTA ■ Proč jsi proti všem zvyklostem tančil napřed s tou nemravnou ženštinou, kterou jsem vlastně prokoukla až dnes, kterou jsem považovala za přítelkyni? Taková ostuda! ŽENICH ■ Poněvadž pohanila nábytek! NEVĚSTA • A poněvadž jsi na ní chtěl vynutit opak! A takhle to dopadlo! Zámlka. ŽENICH • To je všecko z toho, když člověk dělá něco, co jiní nedělají. Hned se nasupí. Zvláště když vědí, že udělali dobře, že se do ničeho takového nepustili. Pak se mstí. Nezmohli by se samozřejmě ani na jediné takové křeslo, nikdy by si je nevymysleli a ani nedokázali přiříznout. Ale každé drobné chybičky, jako je třeba špatný klih, se okamžitě chytí. Ale tak už na to nemysli! %ýde ke skříni a snaží se ji otevřít. NEVĚSTA • Ve vhodné chvíli ti to připomenu! Tohle ti nikdy nezapomenu!-Vzlyká. ŽENICH • Že klih byl špatný? NEVĚSTA • Však tě pánbůh za ten výsměch potrestá! ŽENICH • Už mě trestá! Zatracený zámek! Ale teď je všecko jedno! Opře se o dveře a ty prasknou. NEVĚSTA • Teď jsi kvůli rozbitému zámku rozbil i skříň! ŽENICH • Teď jsem se dostal k županu a ty bys to tu mohla trochu uklidit. Jak dlouho se mám ještě brodit tím Svinčíkem? Nevěsta vstane a pustí se do uklízení. ŽENICH v županu u skříně, polítá peníze • Laciné to taky nebylo. To vlno ze sklepa byla zbytečnost! NEVĚSTA • Stůl se viklá, stojí jen na třech nohách. ZENÍCH • Jídlo! Pití! A teď navíc ještě správky! NEVĚSTA • Křesla, skříň, pohovka! ŽENICH • Zatracená prasata! NEVĚSTA • Tvůj nábytek! ŽENICH • Naše zařízení! MALOMĚŠŤÁCKÁ SVATBA 27 NEVĚSTA • Člověk aspoň ví,- co má! ŽENICH • Lip to šetří! NEVESTA vstane, dlaně před oěima ■ A ke všemu ještě ta ostuda. ŽENICH • To musíš uklízet ve svatebních šatech? Zaručeně si je zničíš! Tady už máš flek od vína! NEVĚSTA ■ Jak vypadáš v tom županu uboze! Máš obličej docela změněný! K horšímu! ŽENICH • A jak ty jsi zestárla! Když brečíš, je to teprv jaksepatří znát! NEVĚSTA • Teď už ti není vůbec nic svatého! ŽENICH ■ Ted'nám nastala svatební noc! Zámlka. Pak zajde ke stolu. Všecko vypito! Dokonce ubrusu se dostalo víc vína než mně! Láhve jsou prázdné, ale ve skleničkách ještě zbylo! Začne se šetřit! NEVĚSTA ■ Co to děláš? ŽENICH ■ Dopíjím zbytky! Tady je ještě plná sklenice! NEVĚSTA • Mě přešla chuť! ŽENICH - Je to přece koneckonců naše svatební noc! Nevěsta uchopí sklenku, pohlédne stranou a pije. ŽENICH • Ačkoli se nedá tvrdit, že připíjím na tvé panenství, když jsi v jiném stavu... NEVĚSTA • To je nej větší hanebnost, jaké ses dnes ještě mohl dopustit! Ted' ses překonal! Kdo to zavinil? Kdopak na mě dorážel jako kozel? ŽENICH neochvějně ■ A tak nás dnes čeká noc, kdy se ve vlastních zdech a před zraky rodiny — Nevěsta se hořce zasměje. ŽENICH • — máme postarat o potomstvo! Obřad jaksi posvátný! NEVĚSTA • Žvanit, to ty umíš! ŽENICH - Připíjím tedy na tvé zdraví, drahá ženo, a na to, abychom se měli dobře! Napijí se. NEVESTA • Všecko, co jsi řekl, správné nebylo, ale správné je, když se v takový sváteční den nebere všecko moc vážně! ŽENICH • A vůbec — mohlo to dopadnout hůř! , NEVĚSTA • S tím tvým přítelem! ŽENICH • A s těmi tvými příbuznými! NEVĚSTA • Copak se musíme pořád jen hádat? ŽENICH • Nemusíme! O svatební noci! Pijí častěji. NEVESTA • O svatební noci! &kucká se, hlasitě se směje. Ať nepuknu smíchy! Pěkná svatební noc! ŽENICH • No a? Proč ne? Na zdraví! NEVESTA • Ta písnička byla. tak necudná! Chichotá se. „A ten hbitě fiky-fiky..." Ale takoví vy jste! „Na schodech, než našla klíč!" ŽENICHEM ■ A ty tátovy historky! NEVĚSTA • A ta má sestra na chodbě! K popukání! ŽENICH • A jak se ta courá téměř svezla na zem! NEVĚSTA ■ A jak civěli, když skříň nešla otevřít! ŽENICH • Aspoň do ní neviděli. NEVESTA • Zaplaťpánbůh, že jsou pryč! ŽENICH • Nadělají rámusu a špíny! NEVĚSTA • Copak vůbec někoho potřebujeme? ŽENICH • Ted jsme sami. NEVĚSTA - Ten župan — ti moc nesluší. ŽENICH • Tobě ty šaty taky ne. Roztrhne Jí je vpfedu. NEVĚSTA ■ Teďjeponich. ŽENICH • Záleží na tom? Políbíji. NEVĚSTA • Ty divochu! ŽENICH • Jsi pěkná! Ta bílá prsíčka! NEVĚSTA • Au —miláčku, to bolí! ŽENICH ji strhne ke dveřím, otevře, klika mu Zůstane v ruce • Klika! Chachachacha! Teď i ta! Mrští jl po lampiónu, který zhasne a spadne. Pojď! NEVĚSTA • Ale co postel, chachacha? ŽENICH • Postel? Co zase postel? NEVĚSTA • Zaručeně se taky rozsype ŽENICH ■ Tak ať! Vyvlékne ji ven. Tma. Je slyšet, jak se postelporouěí. MALOMĚŠŤÁCKÁ SVATBA ŽEBRÁK NEBOLI MRTVÝ PES Osoby Gísař £ebräk ': Vojaci Brána. Vpráno od ní dřepí Itbrák, mohutný^ rozedraný chlapík s vápenatým Čelem. Má malý kolovrátek, který skrývá pod cáry. Je brzy zrána. Výstřel z díla. Císař přichází provázen vojáky; dlouhé' narudlé vlasy má nepokryte'. Je oblečen do oděvu Z fialové vlny. vyzvánějí. CÍSAŘ • V hodině, kdy kráčím oslavit vítězství nad největším nepřítelem a kdy země halí mé jméno v dým černého kadidla, sedl před mou branou žebrák a páchne nuzotou. Mezi velkými událostmi se však sluší zabývat se nicotnostmi. Vojáci ustoupí. Víš, člověče, proč zvony vyzvánějí? ŽEBRÁK • Ano. Zdechi mi pes. CÍSAŘ ■ Byla to drzost? ŽEBRÁK ■ Ne. Sešlost věkem. Držel se do poslední chvíle. Říkal jsem si, proč jen se mu nohy tak třesou. Měl přední tlapky na mých prsou. Leželi jsme tak celou noc, i když se udělala zima. Ále ráno byl už dávno mrtvý a já ho ze sebe shodil. Teď už nemohu domů, poněvadž se začíná rozkládat a páchne. CÍSAŘ ■ A proč ho nehodíš, kam patří? ŽEBRÁK • Do toho ti nic není. Tvůj hlas teď zněl dutě, jako by vycházel ze žumpy; tvá otázka byla totiž hloupá. Všichni se ptají hloupě. Už i to ptaní samo o sobě je hloupé! CÍSAŘ • Přesto se tě ještě táži, kdo o tebe pečuje? Jestliže nikdo, koukej odtud zmizet. Tady nesmí páchnout mršina, tady se nesmí ozývat křik. ŽEBRÁK • Křičím snad? CÍSAŘ • Teď se sám ptáš, i když z otázky zaznívá výsměch, který nechápu. ŽEBRÁK • Ani si to neuvědomuji, a navíc je to moje věc. CÍSAŘ • Tvé řeči mi jsou lhostejné. Ale kdopak o tebe pečuje? ŽEBRÁK • Občas chlapec, kterého jeho matce udělal anděl, když sbírala brambory. CÍSAŘ • Nemáš syny? ŽEBRÁK ■ Ztratili se. CÍSAŘ • Jako vojsko císaře Ta-liho, jež přikryl písek pouště? ŽEBRÁK • Táhl pouští a jeho lidé pravili: Je to příliš daleko, Ta-li, vrať se. On však pokaždé odvětil: Tu zem nutno dobýt. A tak pochodovali a pochodovali, pokud neprošlapali střevíce. A když posléze i z chodidel zbyly jen cáry, ploužili se dál po kolenou. Jednou uchvátila smršť velblouda. Zdechl jim před očima. Pak došli k oáze a řekli: Podobá se našemu domovu. Ale císařův synek spadl do jímky s vodou a utopil se. Truchlili tedy sedm dní a jejich bolest byla bezmezná. Potom viděli umírat své koně. A posléze již nemohly jejich ženy dál. Nakonec pák se přihnala bouře, která je přikryla pískem, a byl konec a nastalo zase ticho a zem jim náležela a já zapomněl, jak se jmenovala. CÍSAŘ • Odkud tohle máš? Není na tom špetka pravdy. Bylo to docela jinak. ŽEBRÁK • Když tak zesílil, že jsem si vedle něho připadal jako jeho dítě, odplížil jsem se, neboť nedovolím nikomu, aby měl nade mnou moc. CÍSAŘ • O čem to mluvíš? ŽEBRÁK • Mraky táhly. Kolem půlnoci se skrz ně prodíraly hvězdy. A nastalo ticho. CÍSAŘ • Copak mraky způsobují hluk? ŽEBRÁK ■ Četní sice umřeli ve špinavých chatrčích u řeky, když se minulý tý- den vylila z břehů, ale neprorazili. CÍSAŘ • Což nikdy nespíš, že tohle všecko znáš? ŽEBRÁK • Když se natáhnu na dlažbu, novorozeně spustí křik. A pak zavane nový vítr. CÍSAŘ • Včera byla naprosto jasná noc, nikdo u řeky neumřel, žádné dítě se nenarodilo a žádný vítr tu nevál. ŽEBRÁK ■ Pak jsi zřejmě slepý, hluchý a nevědoucí. Nebo to ze zlomyslnosti předstíráš. P Zámlka. CÍSAŘ • Co vlastně děláš? Ještě nikdy jsem tě nezahlédl. Kde ses tu vzal? ŽEBRÁK • Dnes jsem si všiml, že letošní kukuřice nestojí za nic, poněvadž se nedostavil déšť. Z polí vane tak tajemný teplý vítr. CÍSAŘ ■ To souhlasí. Kukuřice není valná. ŽEBRÁK • Tak tomu bylo před osmatřiceti lety. Kukuřice na slunci zašla, ale ještě než bylo úplně po ní, spustil takový liják, že z děr vylezly krysy a zpustošily i všechna ostatní pole. Potom vpadly do vesnic a pustily se do lidí. Ä z toho zdechly. CÍSAŘ • O tom nic nevím. To sis zřejmě vymyslel také, jako všechno ostatní. V dějinách se o ničem takovém nemluví. ŽEBRÁK • Žádné dějiny nejsou. CÍSAŘ ■ A co Alexandr? Co Caesar? Napoleon? ŽEBRÁK • Zkazky! Kdo to má být, ten Napoleon? CÍSAŘ • Člověk, jenž dobyl půl světa a doplatil nakonec na svou zpupnost! ŽEBRÁK ■ Tomu mohou uvěřit jen dva. On a svět. Není tomu tak. Ve skutečnosti byl Napoleon mužem, který vesloval s jinými v galéře a měl taíc obrovskou hlavu, že si všichni stěžovali: Nemůžeme veslovat, poněvadž není dost, místa pro naše lokty. A když se loď potopila, poněvadž neveslovali, nahustil si hlavu vzduchem a zůstal naživu, on jediný, a poněvadž byl přikován, musel veslovat dál, ačkoli zezdola neviděl kam, a všichni byli mrtví. I zavrtěl nad světem hlavou, a že byla příliš těžká, tak se mu ulomila. CÍSAŘ • To je největší nesmysl, jaký jsem kdy slyšel. Moc jsi mě svou historkou zklamal. Těm ostatním se dalo aspoň naslouchat. Ale co soudíš o císaři ? ŽEBRÁK • Žádný císař není. Jenom lid věří, že je, a pak jeden člověk, který se domnívá, že onje tím císařem. Když se pak postaví příliš mnoho válečných vozů a vycvičí bubeníci, vypukne válka a hledá se protivník. CÍSAŘ • Ale teď císař nad svým protivníkem zvítězil. ŽEBRÁK • Zabil ho, nezvítězil nad ním. Blázen zabil blázna. CÍSAŘ telce ■ Byl to silný nepřítel, tomu věř. ŽEBRÁK • Mně kdosi hází do rýže kamínky. To je můj nepřítel. Chlubil se, že má silnou paži. Ale umřel na rakovinu, a když uzavírali rakev, priškripli mu nepozorovaně paži tak, že mu z ní čouhala, prázdná, bezmocná, nahá dlaň. ClSAŘ • Nemáš dlouhou chvíli, když se tak povaluješ? ŽEBRÁK ! Dříve po nebi putovaly mraky, bez ustání. Po nich se dívám. Neberou konce. Cl S AR • Teď na nebi mraky nejsou. Blábolíš tedy. To je nad slunce jasnější. ŽEBRÁK • Žádné slunce není. 2EBRÁK NEBOLI MRTVÝ PES 33 CÍSAŘ • Jsi možná dokonce nebezpečný, trpíš stihomamem a vzteklinou. ŽEBRÁK ■ Byl to dobrý pes, žádný obyčejný. Zaslouží si uznáni. Nosil mi dokonce maso a v noci spal na mých cárech. Jednou se městem rozlehl velký křik, všichni proti mně cosi měli, poněvadž nikdo ode mě nedostane, co by stálo za řeč, a dokonce přitáhlo vojsko. Ale pes je zahnal. CÍSAŘ ■ Proč mi tohle vykládáš? ŽEBRÁK • Poněvadž tě mám za hlupáka. CÍSAŘ • A co si o mně myslíš ještě? ŽEBRÁK - Máš slabý hlas, jsi tedy bojácný; příliš mnoho se ptáš, jsi tedy lokaj; snažíš se mi klást léčky, svou věci si tedy nejsi jist, ani tou nej-jistější; nevěříš mi, ale přesto mi nasloucháš, jsi tedy slaboch; a konečně se domníváš, že se celý svět točí kolem tebe, ačkoli jsou přece mnohem důležitější lidé, jako například já. Mimoto jsi slepý, hluchý a nevědoucí. Ostatní tvé nectnosti dosud neznám. CÍSAŘ • To je špatné. Podle tebe tedy nevynikám vůbec žádnými ctnostmi? ŽEBRÁK • Mluvíš tiše, jsi tedy pokorný; ptáš se hodně, dychtíš tedy po vědění; zkoumáš všecko, jsi tedy skeptický; nasloucháš zdánlivým lžím, jsi tedy shovívavý; věříš, že se všechno točí kolem tebe, nejsi tedy horší než ostatní a nevěříš ničemu hloupějšímu. Nadto nebýváš zmaten tím, že toho vidíš příliš mnoho, nestaráš se o to, do čeho ti nic není, a vědění tě nesvádí k nečinnosti. Ostatní ctnosti znáš lépe než já nebo kdokoli jiný. CÍSAŘ ■ Jsi vtipný. ŽEBRÁK • Každá lichotka si zasluhuje odměny. Ale já se ti ted odměnou neodměním. CÍSAŘ • Odměňuji každou službu, která se mi prokáže. ŽEBRÁK ■ To je samozřejmě; že čekáš potlesk, svědčí o tom, že se chováš, jak bývá zvykem. CÍSAŘ - Nic ti nezazlívám. Bývá i to zvykem? ŽEBRÁK • Ano. Nemůžeš mi totiž nic udělat. CÍSAŘ • Mohu tě uvrhnout do vězeni. ŽEBRÁK • Je tam chladno? CÍSAŘ • Nevniká tam slunce. ŽEBRÁK • Žádné slunce není. Neslouží ti paměť? CÍSAŘ ■ Mohu tě také dát zabít. ŽEBRÁK • Aspoň mi už nebude pršet na hlavu, hmyz mě opustí, žaludek dá pokoj a nastane nejdokorialejší klid, jakého se mi kdy dostalo. Přichází bě&ec a septa cosi císaři. CÍSAŘ • Řekni, že už končím. Běžec odchází. Nic takového s tebou neudělám. Ale přemýšlím, co s tebou udělám. ŽEBRÁK • Nikomu to neprozraď. Jakmile vyjevíš své skutky, došel bys totiž k jistým závěrům. CÍSAŘ ■ Nezdá se, že by mnou opovrhovali. ŽEBRÁK • Přede mnou se každý pokloní. Ale já si z toho nic nedělám. Jen ti nejdotěrnější mě obtěžují řečmi a o- CÍSAŘ • I já tě obtěžuji? ŽEBRÁK • To je nejhloupější otázka, kterou jsi mi dnes položil. Jsi nestydatý! Nedbáš nedotknutelnosti člověka. Neznáš osamělost, proto si žádáš potlesku od cizího člověka, jakým jsem já. Jsi odkázán na to, aby si tě každý vážil. CÍSAŘ • Vládnu lidem. Proto si mě váží! ŽEBRÁK • Uzda si také myslí, že vládne koněm, zobák vlaštovky se domnívá, Že řídí její let, a špička palmy, že táhne strom za sebou k nebesům! CÍSAŘ ■ Jsi zlý člověk. Dal bych tě vyhladit, kdybych se nebál pocitu, že se tak děje ze zraněné pýchy. Žebrák vytáhne kolovrátek a hraje. Jakýsi mu£ přejde rychle kolem a hluboce se přitom ukloní. ŽEBRÁK skryje kolovrátek • Ten muž má ženu, která ho okrádá. V noci se nad něho naklání, aby mu sebrala peníze. Někdy se muž probudí a spatří ji nad sebou. Domnívá se potom, že ho miluje tak, že se na něho musí dívat i v noci. Proto jí promíjí drobné pod-vůdky, na něž přijde. CÍSAŘ • Už zase začínáš? Není na tom slova pravdy . ŽEBRÁK • Ted můžeš jít. Stáváš se hrubým. CÍSAŘ • To je neuvěřitelné! Žebrák hraje na kolovrátek. CÍSAŘ • Je po audienci? ŽEBRÁK ■ Všem se teď pro ten trošek 1 hudby zdá nebe zase krásnější a země plodnější, a tak si prodlužují život a promíjejí sobě i sousedům. Pro ten trošek hudby. CÍSAŘ • Pověz mi aspoň ještě, proč mě . nemůžeš vystát a proč jsi mi toho přesto tolik pověděl? ŽEBRÁK netečně' ■ Poněvadž jsi nebyl natolik pyšný, abys opovrhl mým žvaněním, kterého mi bylo třeba jedině proto, abych zapomněl na svého mrtvého psa. CÍSAŘ • Půjdu. Zkazil jsi mi nejkrásnější den života. Neměl jsem se zastavit. Soucit není k ničemu. Vynikáš jedině odvahou, odvahou takto se mnou mluvit. A kvůli tomu jsem nechal všecky na sebe čekat! Odchází za doprovodu vojáků. £vony zase vyzvánějí. ŽEBRÁK —je vidět, fy je slepý • Teď odešel. Vzduch je tak vlahý. Je asi před polednem. Chlapec dnes nepřijde. Ve městě je slavnost. Ten idiot, co tady právě byl, tam šel také. Budu teďzase muset myslet na svého psa. Žebrák neboli mrtvý pes VYMÍTÁ ĎÁBLA Osoby Dívče Mládenec Matka Otec Farář < Ponorný XJčitel Starosta Sedláci Jednopatrové selské stavení s velikou stfe-chou z červených tašek. Před domem lavice. Srpnový večer. 1 Mládenec sedl s dhčetem na lavici. MLÁDENEC • Pěkný večer! DĚVČE • U Červeného vola se dnes tanči, Slyšels muziku? MLÁDENEC • Slyšel. Dva tam foukají na trubku. DĚVČE ■ Matka mě nepustila. MLÁDENEC • Pročpak? DĚVČE • Říká, že by to bylo nebezpečné. MLÁDENEC ■ Nu, opatrnosti nikdy nezbývá. DĚVČE - Zrovna teď je muzika slyšet až tady. Vítr ji sem zanáší. MLÁDENEC ■ Třeba ještě přijde bouřka. Bylo dnes horko. DĚVČE • Myslím, že za chvilku vylezou hvězdy. Budu pak muset ještě ke kravám. MLÁDENEC • Ty se mají. DĚVČE • Proč? MLÁDENEC • Že k nim musíš. DĚVČE • No a? MLÁDENEC • Ke mně nepřijdeš. DĚVČE -.Poněvadž nemusím. MLÁDENEC • Poněvadž se ti nechce. DĚVČE • Myslím, že bouřka nepřijde. MLÁDENEC • Musela bys z postele. DĚVČE • Musela bych do světnice. Matka se tam vždycky modlí. MLÁDENEC ■ Místo aby se modlila v posteli. DĚVČE• Budu muset ke kravám. MLÁDENEC • Ještě žádné hvězdy nevidím. DĚVČE ■ To se pozná i jinak. Zámlka. MLÁDENEC • Jak? DĚVČE • Tak. MLÁDENEC • Pověz mi, jak? DĚVČE • Nepovím. MLÁDENEC • Povíš nebo nepovíš? DĚVČE • Nepovím, když jseš tak přitroublý. MLÁDENEC • Ze tě ztrestám! DĚVČE • Abych se nesmála! MLÁDENEC se ji sňatí políbit ■ Tak, a teď se směj! DĚVČE • Vždyť se ti to vůbec nepovedlo! MLÁDENEC • To si jen myslíš! DĚVČE • A ty si myslíš,' že se to povedlo? MLÁDENEC ■ To víš sama nejlíp. DĚVČE • Udělala se velká tma, že? MLÁDENEC • Udělala, bojím se. DĚVČE • Dej tu ruku pryč! Vadí mi. MLÁDENEC - Vždyť to je tvoje ruka! DĚVČE - Já myslím tuhle! MLÁDENEC • Já ti ji věnuju! DĚVČE • Zajdu teď ke kravám. MLÁDENEC • A nohy máš? DĚVČE • Pak hupnu rovnou do postele. MLÁDENEC • Nohama napřed? DĚVČE • To má být taky vtip? MLÁDENEC ■ Co? DĚVČE • To, co blábolíš! MLÁDENEC • Už mi to nějak nemyslí. Ted začínají vykukovat hvězdy. DĚVČE • Taky vždycky musíš ke kravám? MLÁDENEC • Mám dojem, že si ze mě střílíš. DĚVČE • A dá to ránu, když si z tebe někdo střílí? MLÁDENEC • Na takové řeči dneska už nestačím. DĚVČE • Jseš prostě úplně vedle. MLÁDENEC • Sáhl jsem vedle? DĚVČE • Tímhle jsi všecko pokazil! MLÁDENEC • Vždyť jsem toho tolik neřekl DĚVČE • Myslíš, že to bylo vtipné? MLÁDENEC ■ Tak se holt na to půjde jinak! DĚVČE • Správně, zrovna totiž jde matka. 2 • Matka přichází. MATKA • Pozdrav Pánbůh, Jakube! MLÁDENEC • Dobrý večer. MATKA ■ Už jsi byla u krav? DĚVČE • Ještě je čas. MATKA • Nemáš tedy čas. DĚVČE ■ Ale mám. Vstane. MLÁDENEC • Bavíme se o kravách celou tu dobu. MATKA • To že jí tak na nich záleží. MLÁDENEC ■ Pořád říká, že musí ke kravám. MATKA • Ale přitom nejde a nejde. MLÁDENEC ■ V tomhle jsou všecky holky stejný. DĚVČE • Ty jseš nějak zkušený! MLÁDENEC • Copak se to tak těžko pozná? MATKA ■ Vůbec se nesluší zůstat tak dlouho venku. DĚVČE • Celý den jsem se nezastavila. MLÁDENEC ■ V tomhle má pravdu. MATKA - Jen si přizvukujte! MLÁDENEC • Když má pravdu? MATKA ■ Za chvilku budou zvonit. DĚVČE ■ A do té doby přece můžu zůstat venku! MATKA • Do té doby musíš být doma. MLÁDENEC • Pročpak? MATKA • Poněvadž se to sluší. MLÁDENEC • Vždyť venku je lip... MATKA • Právě proto musí domů. DĚVČE • Ano, poněvadž venku je tó nebezpečné! MATKA • Ty toho zas víš! Jenom žvaníš a nevíš co. MLÁDENEC • Ale v tomhle má pravdu. MATKA • Už zas? MLÁDENEC ■ Děje se všelicos. MATKA • Nic se neděje. A teď marš ke kravám! DĚVČE ■ Vždyť je ještě moc brzo! M AT K A • Jaképak brzo! Je už úplná tma. MLÁDENEC • Ještě na sebe vidíme. MATKA • Ale ne na krávy. DĚVČE • Dokonce i na voly! MATKA • Jakube, nesmíš ji brát moc vážně. Je ještě dítě. MLÁDENEC - V tomhle věku takové bývají. DĚVČE • Ty jseš ale mudrc! OTCŮV HLAS • Ženo! MATKA ■ Už volá! Musíme jít! Dobrou noc, Jakube! MLÁDENEC • Dobrou noc! Nemohla by ještě chvilku zůstat? DĚVČE • Ne, jdu taky. MLÁDENEC • Aspoň než vylezou hvězdy! MATKA • Tak ke kravám! Vejde do stavení. MLÁDENEC • Proč nechceš zůstat? DĚVČE • Poněvadž se mi nechce. MLÁDENEC • Vždyť matka už málem souhlasila. DĚVČE • To proto, že já nechtěla. MLÁDENEC • A jen proto jsi nechtěla? DĚVČE• To si myslíš ty! MLÁDENEC ■ Já si nemyslím vůbec nic! DĚVČE • Tak, a jde se. MLÁDENEC • Jinak dostaneš nářez! DĚVČE • Budeš číhat? MLÁDENEC- Budu, ať slyším, jak to pleská. DĚVČE • Fuj, styď se! MLÁDENEC ■ Moc rád. VYMÍTÁ ĎÁBLA 39 DĚVČE • S tebou se vůbec nedá vážně mluvit. MLÁDENEC • Vždyť zrovna to se ti líbí. DĚVČE • Co ty si všecko.namlouváš! MLÁDENEC • Co jenom pořád proti tomu mají? DĚVČE • Proti čemu? MLÁDENEC ■ Abychom byli spolu. DĚVČE • Jen ze sebe nedělej hlupáka! MLÁDENEC ■ Vidíš na tom snad něco? DĚVČE • Já? Ne. MLÁDENEC • No tak! DĚVČE • Ale rodiče! MLÁDENEC • Proč? DĚVČE • Poněvadž mě neznají. MLÁDENEC ■ A'ty se znáš? DĚVČE • Znám. Stejně j ako tebe. MLÁDENEC • To tedy máš vznešenou známost. DĚVČE • Tak, a jdu. MLÁDENEC • Jseš unavená? DĚVČE • Možná. MLÁDENEC • Odnesu tě tam! DĚVČE ■ Přelomil by ses v půli. MLÁDENEC jí chytne ■ Přelomil jsem se? DĚVČE • Ne. Tak mě pusť! Jestli nás někdo uvidí! MLÁDENEC • Opravdu, tady je na nás vidět. DĚVČE ■ Tak mě přece pusť! MLÁDENEC • Až mi dáš pusu! DĚVČE • Matka! MLÁDENEC • To nechce. Postaví ji zase na zem. DĚVČE• To od tebe nebylo pěkné. MLÁDENEC • I bylo. Líbat umíš. DĚVČE ■ Zato ted ale jdu. MLÁDENEC • Ted můžeš. DĚVČE • Teď, když sis přišel na své! MLÁDENEC • Mám snad zůstat? DĚVČE ■ To jsem neřekla. MLÁDENEC ■ Ted jsou hvězdy vidět! DĚVČE ■ Jdu za kravami. MLÁDENEC ■ Dnes bouřka nepřijde. DĚVČE • Je to snad chyba? MLÁDENEC - Je. Ve vaší zdi je totiž škvíra. DĚVČE - A to ti vadí? MLÁDENEC • Ani ne. Spíš naopak. DĚVČE • Žvaníš. MLÁDENEC • Když je bouřka. DĚVČE • No a? MLÁDENEC • Pak je na tebe vidět! DĚVČE ■ A teď není? MLÁDENEC • Alene v košili! DĚVČE • A při bouřce mě v košili vidět je? MLÁDENEC • Je. Když se modlíš! DĚVČE • Už ses díval? . ■ MLÁDENEC • To bys'ráda věděla! DĚVČE • Nic jsi neviděl! MLÁDENEC • Ne, neviděl. Jenom že máš košili nahoře vpravo spravovanou; DĚVČE ■ To není pravda. MLÁDENEC • Mám ti to dokázat? DĚVČE ■ A jinak už nevíš nic? MLÁDENEC • Nespíš snad nad chlívem? DĚVČE ■ Tos poznal taky tou škvírou? MLÁDENEC • Není to ani tak dlouho, co spíš v podkroví! DĚVČE • Odkud to víš? MLÁDENEC • Viděl jsem už. ošklivější holky. DĚVČE ■ Nežvaň! MLÁDENEC ■ Ošklivější!_ DĚVČE • A opravdu jsi je viděl? MLÁDENEC • Ale ty tou nejošklivější nejsi! DĚVČE • Vytahuješ se! MLÁDENEC • Tak se vytahuju. Vpředu to nemáš nejhorší. DĚVČE ■ Nestydo! MLÁDENEC - Je to nestydatost, když někdo toho má vpředu požehnaně a není jako prkno? OT^C volá z domu - Ančo! Děvče se lekne. Mládenec ji obejme; oba naslouchají. ■ DĚVČE • Už mě pusť! To jsem' se polekala! MLÁDENEC - Lekni se ještě jednou. DĚVČE • Teď už ale musím jít. Už se nemůžu na nic vymluvit. MLÁDENEC ■ To jako že vykoukly hvězdy? DĚVČE ■ Tak. A že volá. MLÁDENEC • Když dáš hlavu semhle, tak hvězdy neuvidíš; DĚVČE • Jenže ji tam nedám. MLÁDENEC ■ Proč? Copak koušu? DĚVČE ■ Ale dám ji hned zas pryč. MLÁDENEC • To můžeš. DĚVČE ■ Zaručeně je na nás vidět. MLÁDENEC • Vždyť je tma jako v ranci. DĚVČE • Ale tu ruku dej pryč. MLÁDENEC ■ Kterou? DĚVČE • Tuhle a tuhle taky. Ne, to přeci nejde. MLÁDENEC • Vždyť vidíš, že to jde. DĚVČE • Ne, už musím jít. MLÁDENEC • Jseš taková měkoučká! DĚVČE • Bolí to! MLÁDENEC ■ Vidíš na mě? DĚVČE • Když se podívám. MLÁDENEC • Máš teda oči zavřený? DĚVČE • Pusť! MLÁDENEC ■ Tohle taky bolí? DĚVČE ■ Tak mě už konečně pusť! Ne! MLÁDENEC • Jseš taková teploučká. DĚVČE • A ty máš ruce jako led. MLÁDENEC • Za chvilku se ohřejou. DĚVČE • Pozor! Odskočí od sebe. MLÁDENEC • Zatracený, život! Zajde za dům. 3 Otec pfícházl. OTEC • Co to s tebou je, Ančo? DĚVČE • Jseš to ty, táto? OTEC • Copak tady provádíš? DĚVČE ■ Nic. Trochu jsem si sedla. OTEC . Tak, sedla. DĚVČE • Ano. Jsem unavená. OTEC ■ A docela sama? DĚVČE • Sama. Copak k nám někdo chodí? OTEC ■ Tak, nikdo k nám nechodí? DĚVČE ■ Mám teď zajít ke kravám? OTEC ■ To ti bůh řekl, že bys měla zajít ke kravám! Uhodí ji. Já ti dám, potloukat se takhle po nocích a kazit si pověst! Divie s pláčem dozadu. Otec za ní a zmizí. MLÁDENEC • Tak, tohle by bylo! A hned bude po fórech. A jde se na věc. Odejde. Vyzvánění. 4 Světnice za svitu svíčky. MATKA vystrčí hlavu z okna • Hezký večer. Žita od lesa voní až sem. Ten vítr není k zahození. Když se stáhne zpět: Takový den dá zabrat. Jsem vždycky ráda, když je zase noc. Hlava zmizí. Světlo zhasne. Had střechou je vidět Kasiopeja. 5 Mládenec přichází s žebříkem. Našlapuje opatrně. MLÁDENEC ■ Už nesvítí. Tak teda jdem na to. Buduji utěšovat. Když brečejí, je to zvlášť pěkné. Mívá to říz. Ty její VYMÍTÁ ĎÁBLA 41 opatrovníci vědí co a jak. Postaví Žebřík slevo k neviditelné přední zdi stavení. Venku člověka každý vidí. Ale takhle můžou být bez starosti. Vyleze. Nahoře: Poslyš! Co je? HLAS DĚVČETE - Panebože! Jestli tě někdo uvidí! HLAS MLÁDENCE ■ Tak otevři víc okno! HLAS DĚVČETE • Sem přeci nemůžeš! HLAS MLÁDENCE • To ti nabulíkoval ten tvůj fotr? HLAS DĚVČETE - Nebuď tak hubatý! HLAS MLÁDENCE • Tak, a teď už mě neuvidí nikdo. Ticho. Vítr. A postel zavrie. 6 Otec přichází dole vpravo. Naslouchá. OTEC • Zatracený život! Uprostřed noci! Spatří íebfík. Aha! Požehnej pánbůh! Odstaví jej. Já vám dám! Dojde si pro klacek. Vrací se. Odejde vpravo. Naěelje slyšet po schodech dupot, zavřísknutí a poté hluk. OTCŮV HLAS • Otevřít! Děvko mizerná! 7 Mládenec a děvče vylézají vikýřem na střechu a zavřou za sebou okénko. MLÁDENEC • Pst! DĚVČE • Zabijeme! MLÁDENEC ■ Držklapajznu! Zámlka. DĚVČE - Najde nás! MLÁDENEC - Jestlipak budeš zticha! Je slyšet, jak dveře pod náporem povolují. DĚVČE • Vyrazil dveře! MLÁDENEC ■ Sakra, uslyší nás! DĚVČE • TecT nás hledá, jde dolů. Co si asi myslí? MLÁDENEC • Vleze zase do postele. DĚVČE • Odstavil žebřík. Nejde si lehnout. MLÁDENEC • Holt tě hledá. DĚVČE • Proč jen jsem já s tebou sem f lezla! MLÁDENEC • Mohla jsi zůstat zticha! DĚVČE • Vyšlo by to najedno. MLÁDENEC • Takhle je to o hubu. DĚVČE • Mám se vrátit? MLÁDENEC • Samotnému by mi tady byla dlouhá chvíle. DĚVČE• Kdyby se mě ale zeptal, kde jsem byla? MLÁDENEC • Tak třeba na záchodě! DĚVČE • Proč jen jsem tě pustila dovnitř! MLÁDENEC • S tím už přestaň! Prostě to nevyšlo. Ale napřed to bylo docela pěkné. DĚVČE • Vyžene mě. MLÁDENEC • To neudělá. Už kvůli dobré pověsti. Jen mně se vysmějou! DĚVČE • Myslíš jenom na sebe! MLÁDENEC • Nemělas ty své košile věšet na dvůr! DĚVČE ■ Tys teda skrz škvíru ani nekoukal? MLÁDENEC • Co kdyby ses teď vrátila dolů? DĚVČE■ Chceš se mě zbavit? Mám strach! MLÁDENEC • Máš strach. A taky tu vidíš na hvězdy. Tiše! 8 Otec přichází a cosi si brumlá. Dívá se zepředu zleva nahoru. OTEC • Ančo! Jestli vzbudím mámu, doví se to celá vesnice. Snad se nevypařila. Proč by k ní k sakru jinak lezl? A na schodech jsem přece byl já! Odchází mrzutě vpravo. MLÁDENEC • Teď si ale pospěš! DĚVČE • Už se ti zřejmě nezdá, že jsem taková měkoučká! MLÁDENEC - Radši teď přemýšlej, jak se dostaneš dolů. Jinak tě čeká sekec! DĚVČE • Proč jen jsem sem lezla! MLÁDENEC ■ To se teď taky ptám. Děvče chce k vikýři. MLÁDENEC - Počkat, někdo jde! Jestli nebudeš zticha, jednu ti vrazím! DĚVČE • Farář! 9 Farář a ponocný. FARÁŘ. ■ Koho všecko jsi dnes potkal? PONOCNÝ • Ještě nikoho. A do baráků není vidět. FARÁR • To je pravda. Však jsou to také pelechy neřesti! PONOCNÝ ■ Ba, ba, udělá se tam víc dětí než jinde. FARÁR • Hezká noc. Vyšel jsem si ještě na procházku. Venku je mnohem příjemněji. Doma je dusno. PONOCNÝ • Napřed jsem myslel, že přijde bouřka. Ale teď je moc pěkně. FARÁŘ • Vítr mraky rozehnal. Je jasno. PONOCNÝ • Jejasnějc a jaSnějc. To dělají hvězdy. FARÁŘ • Tamhle je Kasiopeja! Jako dvojité vé. Vidíš ji? PONOCNÝ • Vidím. Je moc pěkná. FARÁŘ • Kampak se koukáš? Tamhle! PONOCNÝ • Pane faráři! FARÁŘ • Copak? PONOCNÝ ■ Tam nahoře někdo sedí! FARÁŘ • Kde? PONOCNÝ • Na střeše u Fricků! FARÁŘ • Opravdu. Dokonce dva! PONOCNÝ • Měli bychom zajít blíž! Učiní tak. FARÁŘ • A jsou různého pohlaví! Úplný PONOCNÝ • To tu ještě nebylo. FARÁŘ ■ Lezou teď už dokonce i na střechy! PONOCNÝ ■ Dole jim možná bylo moc horko. FARÁŘ • To je Anča! PONOCNÝ • Nebo taky chtěji vidět Kasiopej u! FARÁŘ • Zanech vtipkování! Je to přece strašné! Haló, kdo to sedí tam nahoře? Ticho. PONOCNÝ ■ Myslí, že na ně není vidět, když jsou zticha. Nebo je nic nenapadá! FARÁŘ • A je to Anča! Copak neslyšíte, vy tam nahoře? HLAS UČITELE • Co se tu děje? FARÁŘ • Prosím vás, pojďte sem! Taková hanebnost! UČITEL přichází se starostou • Copak? Zahrajete si s námi taročky? FARÁŘ • Jen se podívejte na střechu! UČITEL • Saprlote! Tam musí být pěkný výhled! STAROSTA • Ted — no tohle! Copak tam dělají? PONOCNÝ • Asi na nás čekají. Volání na ně neplatí! FARÁŘ ■ Vzbuď přece Fricka! UČITEL ■ Ať se jde taky podívat! STAROSTA • Na svou novou větrnou korouhvičku! PONOCNÝ • Na čapí hnízdo! Z^lepe. SEDLÁCIpfíckázejí ■ Pozdravpánbůh, pa- vymítä ďábla 43 ne faráři! Tamhle na Erickově střeše! — To se povedlo! — Vůbec neslyší! — Jsou moc vysoko! Smích. OTEC vyjde • Copak? Hoří? Sedláci se hlučně smějí. UČITEL ■ Ne. Nehoří. OTEC • Co je teda? Smích. STAROSTA • Nic. Máme prostě legraci. OTEC • K čertu! Tak přece mluvte! Smích. FARÁŘ ■ Vy to vedete! To si říká o trest boží! OTEC - Já vám nerozumím! Smích. PONOCNÝ • čert si přišel pro vaši dceru! OTEC ■ Kdepak je, k čertu? PONOCNÝ • Sedí ti s ní na střeše! Hurónský smích. LUX IN TENEBRIS Osoby Paduk Paní Hoggetmá Reportér Kaplan Pomocník Lidé .. Děvčata pani Hoggeové VYMÍTÁ ĎÁBLA Bordelová ulička. Stranou vpravo a v pozadí nevěstince s otevřenými rudými skleněnými dveřmi a červenými lucernami nad nimi. Ulička vede dozadu a láme se pak pravým úhlem vlevo. Stranou vlevo velký plátěný stan vpředu s otvorem, který je zakryt vlajícím závěsem. Před tímto vchodem vpravo stolek s židlí. Kolem stanu s odstupem dřevěná ohrada. Na stanu velký štít s nápisem. ,fiudíž světlo! Osvětu všem!" Křídově bílé světlo z vrcholu stanu se line celou uličkou. 1 Je noc. Venku u stolku před pokladničkou sedí rusovlasý Paduk. Lidé kupují vstupenky. PADUK • Šankr marku! Kapavka marku Šedesát! Syfilis dvě marky padesát! Netlačte se! MUŽ - Je teď taky přednáška? PADUK • Za tři minuty. ZENA ■ Všecko je z vosku? PADUK • Tady čtyřicet feniků zpátky. Syfilis si nepřejete? ŽENA - Je to z vosku nebo... PADUK • Z vosku, a taky preparáty ve špiritusu. ŽENA • Tak tedy syfilis taky. PADUK • Dvě marky padesát. JINÝ . MUŽ ■ Kapavku. PADUK • Prosím! Je to akurát. JINÁ ZENA • Syfilis. Ne, jenom syfilis. Ta je nejstrašnějšl, že? PADUK • Jen syfilis, to nejde. Přednáška začíná kapavkou. Tedy kapavku. JINÁ ZEN A z čekajících • Sestra celou noc rozčilením neusnula. DALŠÍ ŽENA • Řekla jsem si, že bych teď taky jednou mohla zajít sem. Cho- dím totiž jinak ve čtvrtek do biografu. PRVNÍ ZENA • Už ta ulička za ty prachy stojí. PADUK • Pohyb! Připravte si peníze! Kapavka marku. Sankr marku šedesát. Syfilis dvě marky padesát. MUŽ • Kapavku. PADUK ■ Marku. To je jenom padesátník. MUŽ • Víc nemám. PADUK • Tak vás dovnitř nepustím. Další! MUŽ • To by tak hrálo. Že mám jenom padesát feniků, tak si asi můžu uhnat ty nejstrašnějšl nemoce, co! PADUK dalšímu • Syfilis dvě marky padesát. Ano. MUŽ • Tak tedy vstupenku nedostanu? PADUK ■ Ne. MUŽ ■ A co mé zdraví! Zdraví mé ženy! Dětí! PADUK • A co celé to vybavení! Režie! Daně! Přednáška! Koukejte se ztratit, nebo zavolám policii! Muž odchází se spíláním vpravo. ŽENA • Zřejmě přebral. DRUHÁ ZENA ■• Kam teď asi jde? TRETl ŽENA • Měl tak mstivý výraz! PRVNl ŽENA • Opravdu! Teď přechází na druhou stranu! MUŽ zajde vpravo do nevěstince • Zatracená banda! PADUK • Padesát feniků? Pěkně děkuju! Za kapavku je marka, teď začne přednáška. Panstvo, co se už dovnitř nedostane, ať laskavě půlhodinku počká. Pokračuje se po celou noc. Vstane, zatáhne závěs. Několik lidí zůstává stát vlevo. Také další příchozí se tam shromažďují. Ze stanuje slyšet monotónní, nesrozumitelný hlas. 2 REPORTÉR Padukom . Jménuju se Schmidt. Zastupujú Nejnovějšího zpravodaje. Máte na mě čas? PADUK • Pán je od novin? Mám. REPORTÉR • Je tady zřejmě velký provoz. PADUK • Většinou vyprodáno! REPORTÉR • To je potěšitelné! Velmi potěšitelné! PADUK ■ To je. REPORTÉR - Jaksi vzhledem k účelu, který se sleduje. PADUK ■ Zcela tak. REPORTÉR • Co vlastně ukazujete? PADUK - V tom mém établismá sé předvádějí zhoubné důsledky pohlavních chorob. Varuje před prostitucí, která zamořuje naši společnost. Je plamennou výzvou nakaženým, aby se dali léčit, dřív než jim jed rozloží tělo i duši. REPORTÉR - Zaměřujete propagaci na určitého lékaře? PADUK ■ Co si myslíte, pane? Provozuju to z ryzí lidumilnosti! Jen uvažte ty tisíce postižených! Reportér si dělá poznámky. PADUK • Uvažte ty tisíce obětí prostituce, jež ve slabé chvilce svedeny míří možná vrávoravým krokem od alkoholu do náruče nakažených nevěstek. REPORTÉR - Rozumím, jste idealista. Jak jste vlastně přišel na nápad takto se angažovat pro blaho svých bližních ? PADUK • Zabývám se po létá zkoumáním hříšnosti velkoměstského života. Zkoumám, jak rozleptáva duši a uondává tělo. Jak pití a alkohol vedou koneckonců k prostituci a zločinnosti. REPORTÉR • A zločinnosti. Máte bá- ječný způsob vyjadřování. Uvědomujete si to vůbec? Jako byste působil dlouho v novinách. Navštěvoval jste něj akou vyšší ■ školu ? PADUK • Mám obecnou. Rodiče na to neměli, aby ze mě udělali člověka výdělečného. REPORTÉR • To jste řekl báječně. Smím vás požádat, abyste mi vyprávěl něco o svém mládí a vývoji? Při velkém zájmu, kterému se váš podnik těší. .. PADUK - Nemám, co bych před veřejností ze svého života skrýval. Jsem člověk upřímný. A jsem nadto člověk, který se vypracoval bež cizí pomoci. Otec byl drobný kramář, kterého opilství přivedlo na mizinu. Matka byla po celý život nemocná. A tak se mé dětství vyznačovalo chudobou, odříkáním a urážkami. REPORTÉR • A tím vším jste se zřejmě dostal záhy k tomu hlubokému poznání celé sociální bídy. PADUK • Tak! REPORTÉR • A jako pramen všeho zla jste odhalil prostituci? PADUK • Ano! REPORTÉR • A proto jste asi také vyhledal právě tuhle uličku!? PÁDU K • Jasně. S protivníkem se člověk musí utkat tam, kde právě je. Chci návštěvníkům těch prokletých pelechů neřesti umožnit studium přímo na místě. A neustanu, dokud poslední z nešťastníků se neotočí k těm líhním zády. REPORTÉR • Je rozkoší vám naslouchat. Tu výstavu otevíráte jen na noc? PADUK • Ano. Ze stejného důvodu. REPORTÉR • Tím se ovšem připravujete o všecky noci! PADUK ■ Na to jsem si zvykl. LUX IN TENEBRIS 47 REPORTÉR • Smím se optat, jak jste se k tomu svrchovaně rafinovanému způsobu boje dostal? Myslím, že člověka k tomu může přimět jedině démonická nenávist. PADUK • Co tím míníte? REPORTÉR • Byla to četba, nebo jste měl nějaký vzor, a jaký, nebo to byl jistý zážitek, po němž se vám, řekněme, náhle rozbřesklo? PADUK • Nějak takhle by se to dalo říct. REPORTÉR ■ A jak se vám rozbřesklo? PADUK ■ Viděl jsem, že se lidé tady připravují nejen o peníze, ale také o zdraví. Oč by bylo lépe, kdyby se jim aspoň umožnilo, aby si za ty peníze zdraví udrželi! REPORTÉR • Šlo tedy převážně o úvahy finančního rázu... P AD U K se zarazí - Co vás vede! Šlo samozřejmě o úvahy morálního zaměření. Rekl jsem si: Ty chudáky žene do záhuby nevědomost. Neuvědomují si nebezpečí. Je třeba jim ukázat, zač ta místa rozkoší stojí.. Pak přijdou nevěstince na mizinu a lidé budou zachráněni. REPORTÉR • Vy však vybíráte vstupné. Vedou vás k tomu úvahy rázu pedagogického ? PADUK • Ano. Zač lidé neplatí, toho si neváží. U mě stoji syfilida dvě padesát. Tamhle na druhé straně nejméně pět marek. A bez vína! REPORTÉR škarohlídsky - Zato se tam ovšem každému dostane syfilidy skutečné! PADUK • Je to zatraceně vážný problém, pane. REPORTÉR • Promiňte. A s jakým ohlasem se vaše přednášky setkávají? PADUK ■ Stále vyprodáno. REPORTÉR ■ Myslím u publika. PADUK • Výsledky jsou znamenité. Leckdo omdlí nebo zvrací. REPORTÉR • To je výborné. PADUK • A tamhlety boudy zůstávají prázdné. Jsou k pronajmutí. REPORTÉR • Odkud to víte? PADUK • Při tomhle světle vám neujde jediný návštěvník. Je úplně; pusto. A navíc by se také podle brnkání na klavír poznalo, jestli je uvnitř někdo, koho chtějí svést. REPORTÉR • To je vynikající kontrola účinnosti vašeho podniku! Opravdu originální nápad! Ale bylo zřejmě dost obtížné tohle všecko prosadit? PADUK • Jako vše nové! Město dělalo potíže. Zvláště kvůli nočnímu provozu. REPORTÉR • Vždyť vám město tohle místo přidělilo. PADUK ■ Ano. REPORTÉR ■ Zatímco jste peníze na ten etablisraá získal od nejmenovaných soukromých dobrodinců? PADUK • Tak jest. Ale teti přednáška skončila. ■ REPORTÉR ■ To mi stačí. Děkuju vám. Vyjde to v novinách. Milujú noviny! PADUK ■ Těšilo mě. Nechcete si vyslechnout další přednášku? REPORTÉR • Ne. Cítím k takovým věcem odpor. PADUK • Ale snad byste mohl aspoň počkat do začátku příštího představení. Budu mít krátký projev. REPORTÉR • Děkuju. Ten si každopádně poslechnu. Hovoříte výtečně. 3 Ze stanu vycházejí lidé a rozejdou se. LIDÉ • Mně je z toho nanic. — Pozvracel jsem se. Ještě štěstí, že jsou všude kbelíky. — Tak ti povím, že je člověku nakonec z toho stejně zle, jako když vyjde z bordelu. MU Z který tu ji& postával ■ Stojí to za to? JEDEN z těch, kteří vyšli ■ Zaručeně. Doporučujú vám hlavně syfilitické oddělení. Tam jsou moc pěkné věci. KAPLAN Padukovi ■ Promiňte, jmenuji se Benkler a jsem kaplan a předseda Křesťanskokatolického sdružení tovaryšů. Není vyloučeno, že bychom navštívili váš ústav. PADUK • Je přístupný každému. KAPLAN za nimi se tísní tovaryši • A smím se zeptat, zda byste poskytl slevu? PADUK - Ne. Obvykle ne. Ale říkáte, že jste ze Sdružení tovaryšů? KAPLAN • Ano. PADUK • Katolického? KAPLAN ; Katolického. PADUK • Uděláme tedy výjimku. O kolik pánů jde ? KAPLAN ■ Bohužel jen o jejich polovinu. Ach tak: třiasedmdesát. PADUK ■ Tak kupte celou přednášku. Stálo by to sto marek. KAPLAN ■ Se všemi odděleními? PADUK • Ano. Kapavka, Šankr i syfilis. KAPLAN - Tak ano. Tady je sto marek. PADUK • Ale zpívat se nesmí. KAPLAN • To je samozřejmé. PADUK žertem ■ Bylo by to rušení nočního klidu. KAPLAN ■ Jak to? Tady přece nejsou domy. PADUK • A co ty naproti? Po celý čas, co tu jsem, se tam v tuhle dobu vyspává. KAPLAN ■ Ach tak, to je výborné. Ne, zpívat nebudeme. PADUK • Prosím, a doporučte můj podnik ostatním. Vede Sdružení tovaryšů dovnitř. Zase vyjde. Panstvo bude muset mlt ještě čtvrť hodinky strpení. Déle to tentokrát nepotrvá. Reportérovi: Zajděte sem třeba zítra večer. REPORTÉR-Ano. Děkuju vám. Odchází. PADUK sám • Je po návalu. Po dvanácté už sem nepáchne noha. Je to mrzuté, že člověk musí zůstat vzhůru ještě i pak. Kvůli světlu... Dívá se vzhůru. To světlo je výtečná věc. Zajde k ohradě. Naprostý klid. Bankrot! Řečiště vyschlo. Řeka se odvedla jinam! Takové ticho! Jsem zvědav, kdy se tady zas poprvé ozve klavír. 4 Vpravo se v rudých dveřích objeví paní Hoggeová. PANÍ HOGGEOVÁ • Paduku! PADUK - No? PANÍ HOGGEOVÁ vyjde na ulici ■ Máte chvilku čas? PADUK ■ Samozřejmě. Zrovna běží před- PANÍ HOGGEOVÁ ■ Obchodu se daří? PADUK ■ Vyprodáno. PANÍ HOGGEOVÁ • Paduku! PADUK ■ Pane Paduku! PANÍ HOGGEOVÁ ■ Promiňte, pane Paduku. Myslela jsem, když jsme staří známí... P AD U K zamumlá • Ani sě nepamätajú. PANÍ HOGGEOVÁ • Jste přece starý zákazník! PADUK se ohlédne ■ Co vlastně chcete? Máte tak málo práce? EUX IN TENEBRIS 49 PANÍ HOGGEOVÁ • Máme úklid. Ale chtěla jsem vás požádat, abyste prominul to nedorozumění, k němuž u nás došlo. PADUK chladně ■ Ach, není třeba. PANÍ^HOGGEOVÁ • To špatné zacházení! PADUK • Příliš velká čest! PANÍ HOGGEOVÁ ■ Ve velkém podniku se to může stát... PADUK • Je pořád ještě tak velký? PANÍ HOGGEOVÁ • Jen se hned ne-posmívejte. PADUK • Já myslel, že vám posloužím, když ten váš provoz trochu omezím, aby se zákazníkům dostávalo poněkud větší péče. PANÍ HOGGEOVÁ ■ Ale vždyť jste byl opravdu bez peněz. PADUK • Byl. Proto jsem si také řekl: Musím si nějaké vydělat. PANÍ HOGGEOVÁ ■ Jde však o haše peníze. PADUK • Ale vydělané slušným způsobem. PANÍ HOGGEOVÁ • Co znamená slušným způsobem? Připravujete nás o chleba. PADUK • Nemáte snad víno, kterého si tec? můžete dopřát podle libosti? PANÍ HOGGEOVÁ ■ A co ty moje chudinky děvčata? PADUK • Jsou chudinkyjen proto, že jsou vaše. PANÍ HOGGEOVÁ■ Ztrpčujete opravdu staré ženě život. Řeknu vám, že opravdu lituju, že vás od nás vyhodili. PADUK - Já toho litoval taky. Ale na rozdíl od vás jsem něco ve svůj; prospěch podnikl. PANÍ HOGGEOVÁ • Patřil jste mezi naše nejlepší zákazníky. PADUK ■ A přesto jste mě vyhodila, když jsem byl jednou bez peněz. PANÍ HOGGEOVÁ • Povězte mi: Co tím vším vlastně sledujete? Ukazováním všech těch neslušností? Jako by lidé stáli o to, aby se polepšili! PADUK • Víte moc dobře, že o to vůbec nejde. Záleží mi jedině na tom, aby v téhle ulici bylo dost světla. Aby se posvítilo na to vaše hanebné řemeslo. PANÍ HOGGEOVÁ ■ Chtěl jste se mi tedy jedině pomstít; šlo vám tedy jedině o to, abyste ■ nainstaloval ten reflektor? — Dívá se vzhůru —A kvůli tomuhle celá ta komedie? Všechna ta podání? Všichni ti dobrodinci? Celý ten établismá? Jedině kvůli tomu reflektoru? PADUK • Jedině proto. Nemohl jsem se přece jen tak zničehonic a sám sem postavit s lampou. Jedině kvůli vám! Nemohl bych si to ani dovolit. Přivedla jste mě sama na to, žé je třeba peněz. PANÍ HOGGEOVÁ - Jste přece jen sprosťák! PADUK • Přeceňujete mě. Šlo jen p dobrý nápad, prospěšný spoustě lidí. PANÍ HOGGEOVÁ • Ano. Však vás známe! PADUK • Dovolil jsem si ovšem vás na sebe upozornit! PANÍ HOGGEOVÁ • Mučit holky tak, že ke mně přiběhnou s brekotem a polonahé, nezaplatit a dělat rámus, to umíte! Jste nejhorší ze všech, bezectný lump. Proto jsme vás vyhodily! PADUK - A proto jsem vstal z mrtvých. A vstoupil třetího dne v království nebeské. Jako tvůrce něčeho, co slouží obecnému blahu! Jako předbojovník umravnování! Jako kapitalista! PANÍ HOGGEOVÁ • Jako lump! Svi-ňák! Zpustlík a darebák! Odchází vpravo do nevěstince. ■ 5 PADUK se vrací ke stolku ■ Pakáž! Chátra nevzdělaná! To všecko, že tentokrát poctilo Sdružení tovaryšů mě! Nic než závist! MU Z zleva, jeden z čekajících ■ Copak s tou osobou máte? PADUK ■ Je vám snad něco po tom? MUŽ • Jsem úředník městské správy. A proto by mě snad přece jen mohlo zajímat, co jste tady právě projednával. PADUK ■ Ta sprostá osoba mi dělá výtky, kterým my pionýři morálky býváme vystaveni napořád. MUŽ ■ Každopádně zařídím, aby se to zítra vyšetřilo. Celá ta věc tady se postavila za cizí peníze! Odejde bez pozdravu. PADUK zírá za ním • Zatracený život! Tihle chlápkové mají uši všude! To může dopadnout bledě... No, ještě že tak výtečně mluvím, jak řekl ten idiot. A zítra bude můj životopis v novinách. Jasně. Ne bez otřesných momentů. Hm. Ale snad by bylo přece jen dobře, kdyby se podniklo ještě něco navíc, něco, co by odstranilo jakékoli ^pochybnosti o mravní závažnosti tohohle všeho, 6 Představení opět končí. Sdružení tovaryšů proudí zpátky. PADUK kaplanovi - Jak se vám to líbilo? KAPLAN • Velmi. . . To znamená... Je to úplné peklo na zemi! PADUK ■ Ze? Úplné peklo! A všecko především vinou prostituce! Pane faráři, jestli dovolíte, tak si trochu ulevím. To víte, čím srdce překypuje.. . Zajde na okamžik do stanu, pak se vrací s pomocníkem, který za ním nese skleněné nádoby s lihem a staví je na stůl. Tovaryši tu ještě setrvají. Mimoto přistupují čekající lidé zleva. Za Padukových prvních hlasitě pronesených vět ale ožije také ulička. Z nevěstinců vycházejí děvčata v tmavých vycházkových šatech, jednotlivě, po dvou i po třech. Plíží se k ohradě, některá se rovněž loudají s hlasitým chichotáním uličkou. Ale posléze všechna hledí mlčky přes ohradu. PADUK • Milí mladí přátelé! Spatřili jste právě následky neřesti, ony strašné choroby, které jsou následky prostituce. Není náhoda, že tento établismá, zcela sloužící úsilí o pozvednutí mravností, stojí právě zde. Je slavnostním protestem! Zp°Zoruje děvčata za ohradou a vystoupí na stůl s dvěma sklenicemi v rukou. Milí moji mladí přátelé, není to protest proti nešťastnicím, které ty lokály obývají, nýbrž proti lokálům jako takovým, proti duchu těch lokálů! Neobžalovávám ona nešťastná děvčata, která v nich coby otrokyne musejí prodávat svá těla, jež jim propůjčil Bůh, aniž by měla aspoň účast na výtěžku. Stále víc se zaměřením na ně: To by dokázal jen surovec. Jsou obětmi. Jejich osud je strašnější než osud pivovarských tahounů, strašnější než osud trestanců, strašnější než lidí na smrt nemocných! Vždyť musí trpně přihlížet, jak jejich nesmrtelná duše propadá zkáze, vždyť LUX IN TENEBRIS 51 musí být po vůli každému lumpovi, každému zpustlíku, vždyť se musí dát nakazit nevyléčitelnými nemocemi jen proto, aby se ukojil zvířecký mužský chtíč! Pozvedne levou skleněnou nádobu. Tato ústa s patrem rozežraným vředy pěla kdysi v kostele chorály stejně jako ústa vaše, tuto hlavu zpustošenou malomocenstvím kdysi hladila matčina ruka stejně jako tu vaši. Na těchto prsou — sehne se po voskovém modelu — prolezlých hnisem visíval křížek stejně jako na prsou vašich. A tato víčka — sehne se po jiném modelu — nadulá a zhnisaná, potěšila kdysi, když se poprvé otevřela, srdce rodičů stejně jako ta vaše. Toho buďte pamětlivi! Toho buďte pamětlivi teď i v budoucnosti, až k vám přistoupí pokušení a ďábel vás bude svádět. Možná že je ještě čas, možná že budete mít štěstí a nebude ještě pozdě. Buďte za to vděční. Buďte toho pamětlivi! Nepáchejte novou křivdu! Sestoupí ze stolu. KAPLAN • To řekl dobře. Tak mluví jedině vyvolenec boží. Mějte můj dík! PADUK se sklenicemi • Prosím, pane kaplane, konal jsem jen svou povinnost. Kaplan tiskne Padukovi ruku, když ten odložil sklenice. Odchází pomalu a mlčky se svým pomocníkem. PADUK ■ Dnes se už žádné představení nekoná. Úklid. Zfijde dozadu. 1 Lidé se rozptylují. Také děvčata mizí zase v domech. P AD UK se vrací, za ním pomocník ■ Dostal jsi nějaké spropitné? POMOCNÍK • Dostal. Pár marek. PADUK • Sem s nimi! POMOCNÍK • Jsou přece moje. PADUK • Nejsou. Jen žádné nestydatosti. Copak tě neplatím? POMOCNÍK • Tak si tedy ty žvásty říkejte odteďka sám! A vůbec: pořád v tomhle smradu! PADUK • Můžete jít. POMOCNÍK • Tak. No dobře. Ale tentokrát jdu opravdu. Tentokrát jste se přepočítal. Jednou se tomu konec udělat musí. Z takového platu si žádné povyražení dopřát nemůžu. A navíc si to člověk všecko ještě zoškliví! Teď j e konec! PADUK • Myslíte to vážně? POMOCNÍK- Chtěl byste zase couvnout? Ne. Tentokrát to máte marné. Jdu si dovnitř sbalit věci. Hlídejte si to svinstvo sám. Hodí mu peníze na stůl. PADUK • Vždyť si ty peníze můžeš nechat. Vždyť jsem to tak nemyslel. Jsi prostě rozčilený. POMOCNÍK • Ne, tentokrát je konec. Definitivně. A vůbec: Laskavě mi vykejte! ZaJ^e dovnitř. PADUK ■ Zatracený život! Dneska se mi nic nedaří! A přitom jsem ještě nikdy tak dobře nepromluvil. Vím teď, jak na to'. Duch svatý mě dnes osvítil. Ale štěstí drží s hloupými, jako ženské. Usedne. A to čekání teď! S kručícím žaludkem! Ale copak by v tomhle prostředí dokázal někdo do sebe vpravit jediné sousto? Už se mi o tom všem stejně zdá. A než se nějaký nový pomocník zase naučí všechna ta latinská slova! Zatracená práce! A ten ouřada. Ten osel. Všude samý špicl! Rozhlíží se jako raněn mrtvicí. Několik lidí přede dveřmi nevěstince vpravo. Zazvonili. PRVNÍ ,MUZ • K ďasu, pročpak je chlí- vek zavřený? DRUHÝ MUŽ ■ Jako by bylo toho světla málo! Ten zatracený reflektor! TŘETÍ MUŽ • Otevřít! Snad se tady nestávkuje! ? . Dveře se otevřou, vstupují. PADUK • Copak chtějí? Zqjde k ohradě. První po dvou týdnech! Přicházejí další a vejdou někudy zadem. 8 Paduk se vrací ke stolku, vrtí hlavou, vytáhne kasičku a počítá peníze. PANI HOGGEOVÄ vpravo ze dveří, přechází ulici, naslouchá. Projde tiše vrátky za Padukovými zády a řekne • Už vám to stačí, pane Paduku? PADUK je lekne, zlostně • Co to má znamenat? Hleďte se klidit! PANÍ HOGGEOVÄ ■ Ne tak zhurta, pane Paduku — první zákazníci se zase dostavili. PADUK ■ No, muziku ale ještě neslyším! PANÍ HOGGEOVÁ • Muziku nedělám pro kdekoho. Zatím přišli jen ti pěti-markoví. Ale časem se to zaručeně zlepší. PADUK • Vy to přece musíte vědět. PANI HOGGEOVÁ • Poslyšte, pane Paduku, nemohl byste mi nabídnout židli? PADUK • A jinak nic? PANÍ HOGGEOVÁ • Ne. Nechci to zadarmo. PADUK zavře pokladničku ■ Po všech těch urážkách, které jste ještě před necelými deseti minutami... PANÍ HOGGEOVÁ • Od té doby se všelicos změnilo. Říkám: všelicos. PADUK • Ani jsem nepozoroval. PANÍ HOGGEOVÁ • Za prvé se dostavili zase první zákazníci. To pokud jde o mě. A za druhé jste měl projev. PADUK • Který zase mluví pro mě. Ano. To jste postihla správně. PANÍ HOGGEOVÁ ■ Ale vy ne. Vy jste to správně nepostihl. Byl to totiž žvást. PADUK ■ Tak, byl to žvást. PANÍ HOGGEOVÁ ■ Ano. Z našeho hlediska. Ne z hlediska pastorova. Nýbrž z vašeho a mého! PADUK • To nezní špatně. Začíná mě to bavit. Dojde pro židli. Tady máte židli! Nechtěla byste mi vysvětlit proč? PANÍ HOGGEOVÁ • Vysvětlím. Děku-ju. Usedne. Jsem totiž člověk vděčný. Chtěla jsem vás taky poprosit, abyste mi prominul prve to nedorozumění. PADUK • Vraťte se k mému projevu! PANÍ HOGGEOVÁ • JestU jsem té vaší řeči dobře porozuměla, tak vyústila v ten smysl, že děvčata vysávám. To jste řekl moc hezky. Ale neodpovídá to tak úplně pravdě. Když jste tak působivě srovnával ta ústa, z nichž se kdysi linuly chorály, s vředy, víte, tak jste mohl stejně dobře mluvit také o kořalce —jenže s menším účinkem. A ty hlavy většinou nehladily ony pokaždé tak efektní matčiny ruce, ale tloukly méně známé pěsti pasáků. Ale o tom mluvit nechci. To víte sám. Studoval jste u nás dost dlouho. Ze podnik musí vynášet, je pravda. Výdělky převyšují v normálních časech značně výdělky vaše. PADUK • Mluvíte výborně. Je požitek vám naslouchat. Ale proč ta moje řeč byla žvást? Jen proto jsem vám poskyd židli! PANÍ HOGGEOVÁ • Netěšte se moc lux in tenebris i na odpověď. Šetrně vás na ní připravím. Napřed pokud jde o rentabilitu a vaše vyhlídky: Vyděláváte teď slušně, poněvadž nikdo ty vaše zname-nitosti ještě nezná, ledaže je poznal za značně vysokou cenu na vlastním těle. Poněvadž k vám však nikdo nevejde dvakrát — a na to můžete vzít jeď, všecko jednoho dne skončí. A můj obchod začne čtrnáct dní po vašem bankrotu znovu vzkvétat. Mé zákaz-nictvo se skládá z šesti tisíc duší. Objasňováním, jež jsme ihned nařídily, jsme velkou část odradily od návštěvy vašeho neslušného a hnusného ústavu, apelujícího na nejnižší instinkty mas, na jejich zbabělost a svatouškovství. Ti ostatní, co maji chuť a kteří si od vás nedají ty nej-vyšší požitky života, totiž lásku, včetně té manželské, zošklivit, ti se vyhnou našemu étabUsmá po návštěvě u vás tak čtrnáct dní. Pokles příjmů, vámi takto způsobený, je značný, ale jednorázový. Náš ústav však počítá s návštěvou trvalou! PADUK sedí naproti ní u svého stolku, na čele se mu perlí pot • To vše ovšem nemá s mou řečí nic společného. PANI HOGGEOVÁ • Ale má. Pokud vím, spočívá smysl vašeho podniku v tom, že vykořisťujete nákazu prostitucí. To prostituci poškozuje, dokud povědomí o ní musí být zprostředkováno vámi. Ale to jednoho dne skončí a náš obchod znovu rozkvete. Smysl vaši řeči však byl v tom, že jste chtěl ohnisko nákazy, totiž prostituci, zničit. Chtěl jste tedy zničit základy, na nichž váš obchod jako dům na skále spočívá. Stručněji: Jestli poučíte muže o nákaze, je mi to lhostejné. Účinek se rovná nule. Ale jestli poučíte má děvčata, pak tím zničíte prostituci a tím ohnisko nákazy a tím sebe! Vítězoslavné, ale s otavami: A to jste udělal, když jste mé holky dnes poslal s brekem zase ke mně zpátky. A teď povězte: Byla ta vaše řeč žvást, nebo nebyla? Ticho. Paduk supí. Pard Hoggeová si utírá kapesníkem čelo. PADUK co nejlhostejněji ■ No dobře. A dál? Ticho. Mluvíte j ako kniha. PANÍ HOGGEOVÁ • Navštěvovala jsem vyšší školu. PADUK • Dobře. Dal jsem se strhnout, stejně jako jste se dala strhnout vy. Ale co dál? PANÍ HOGGEOVÁ si spokojeně oddychne ■ No tak! To je jiná řeč! Ale teď taky poděkování za to, že jste mi nabídl židli. Dám vám radu: Zavřete tu boudu a peníze, co vám vynesla, investujte do našeho podniku! PADUK vstane • Jak to myslíte? PANÍ HOGGEOVÁ • Tak, jak jsem to řekla. PADUK • A co má pověst? Město, které mi propůjčilo tohle místo? Článek v novinách? PANÍ HOGGEOVÁ • To jsou jen drobné nepříjemnosti! Ale ten konečný efekt' PADUK •'To nejde. Už kvůli pověsti. Na to, co jste řekla, jsem ostatně přišel už sám. Ále nejde to. PANÍ HOGGEOVÁ ■ Co to znamená: Vaše pověst? Jestli mě chcete zruinovat a tím i sebe, pak si musím poradit jak nejlíp umím. Pak ty vaše motivy musím zveřejnit! Pak ta vaše pověst vystačí tak jedině na to, abyste se stal ministrem financí! PADUK • To by nebylo špatné! Ale ten nádherný nápad! A to, j ak se se mnou u vás zachází.. . PANÍ HOGGEOVÁ • Tak s vámi mohla zacházet Carmen, dokud jste byl neznámý člověk bez peněz. Ale teď byste byl spolumajitel a mohl s ní naložit podle libosti. Už jste viděl nejnovější fotografie? PADUK ■ Ne. Tak trochu mi scházel potřebný kontakt! PANÍ HOGGEOVÁ vytáhne ze záňadfí fotografie a ukáže mu je ■ Tady, Carmen zezadu a z boku! Tady, velmi pikantně Ludmila zpředu, celkový akt. Ty oči. Ta prsa! Ta ústa! Celá hlavička! PADUK prudce • Dobře. Prohlédnu si ten váš établismá. Vezme pokladničku pod pa%i. Sem teď už stejně nikdo nepáchne. A Lind tady přece je. Ach tak... Linde, zůstaňte ještě na čtvrt hodinky, mám úřední jednáni! POMOCNÍK zezadu • Už ani minutu! PADUK pro sebe • Tady jde přece stejně všecko z kopce! Za paní Hoggeovou doprava. Oba zmizí v rudých dveřích. Hned nato zevnitř brnkání na klavír. Výkřik děvčete. Je slyšet, jak se tančí. Stmívá se. Nastane ticho. 9 PADUK vyjde zprava, vlasy poněkud rozcuchány, šatstvo v nepořádku, ale pokladničku pod paží • Teď ať si ten osel vyšetřuje. Podám mu sám vysvětlení. £ DANSEN popuzeně ■ Chcete mu to snad zakázat? To by bylo přece jen neslýchané! Opravdu. Oesterreicher je svobodný člověk. CIZINEC • Tomu už nikdo nikdy nic nezakáže. Nutí se do smíchu. DANSEN zděšeně - Co tím chcete říct? CIZINEC • Chcete to opravdu vědět? DANSEN • Já? Ano, ne. Už opravdu nevím, kde mi hlava stojí. Postavíte se přede mě a mluvíte, jako by... A prve jsem viděl na vlastní oči... Samozřejmě, že to chci vědět! Bezpod... Sele mu pod paží zakukne potřetí a tak děsivě, jako by je někdo hrozně týral. DANSEN dokončuje bezbarvě ■ ...mínečně. Stal se ted velmi nejistým a cizinci, který hladí jeho sele, si už netroufá pohlédnout do očí. DANSEN ■ Vůbec nic už nechápu. Jsem mírumilovný člověk, nenávidím každé násilí a držím se smluv. Mám svá obchodní spojení a svou svobodu, mám svých pár zákazníků a pár svých přátel, svůj chov prasat a svůj.. . Jako duchem nepřítomný: Přál byste si koupit prase? CIZINEC překvapeně • Jak prosím? DANSEN • Prase. Pár prasat. Mohl byste je dostat lacino. Mám jich tolik! Mám jich příliš mnoho. Nevím co s nimi. CIZINEC • Tak mi jedno dejte! DANSEN intenzívně • Jste si jist, že vám jedno stačí, že nepotřebujete dvě? CIZINEC • Jedno. DANSEN • Ale co si pak počnu s ostatními? Rostou jako houby po deští. Večer jich pokaždé naházím půl tuctu do žumpy a ráno co ráno přibu- DANSEN 71 de tucet dalších. Dá cizinci nahlédnout do chlívku. Vidíte, už jich je zase čtrnáct. CIZINEC - Jedno. DANSEN • Jen šije pořádně prohlédněte. Nevypadají zdravě, lákavě, chutně? Nesbíhají se vám sliny v ústech? CIZIN E C jemuž se sHhají sliny, pracní ■ Pra- sata jsou luxus. DANSEN • Jak můžete něco takového tvrdit, když se přece dají spořádat od rypáčku po ocásek. I s ušima. I s pazourky. Jedl jste už někdy smažené prasečí pazourky? CIZINEC - Je to luxus. DANSEN zarmouceně seleti ■ Ty že jsi luxus? Zklamané ázinci: Tak si tedy vemte aspoň dvě. CIZINEC • Jedno. Na luxus nemám. DANSEN • A železo snad nekupujete? Od přítele Svenssona kupujete přece železo ve velkém. CIZINEC 'Železo luxus není. Železo je něco životně důležitého. DANSEN mu třesoucíma se rukama podá sele ■ Nervy mi vypovídají službu. Ten strašný zážitek prve... Utře si rudým kapesníkem za krkem pot. CIZINEC ■ Copak to máte za rudý šátek? DANSEN • Myslíte tenhle? CIZINEC nevlídně ■ Ano, tenhle. Vrátí sele do sudu. DANSEN horlivé ■ To není rudý šátek. Jen . se podívejte, je na něm bílý kříž. Ukáže jej. CIZINEC • V pořádku. Hodí mu peníze. DANSEN ■ Zabalím vám je. CIZINEC • Tady je papír! Jinak byste mi napočítal ještě i ten. Podá mu velký arch papíru, který vytáhl z kapsy. DANSEN arch vyhlazuje ■ Bože, to je přece smlouva! CIZINEC • Jaká smlouva?' i DANSEN • Smlouva s panem Oester- •' reicherem. Vždyť tady stojí: Smlouva i o uzavření přátelství. Copak ji už nepotřebujete?, j CIZINEC • Ne. K čemu by mi byla smlou- í va s mrtvým člověkem? Sebere mu papír a roztrhne jej. ! DANSEN blízek mdloby • Podržte mi rychle to sele, dělá se mi nanic. Cizinec mu \ vezme sele z rukou. Dansen si pokryje hlavu t CIZINEC hledí mrzuté na kříž ■ Schovejte ] ten kříž! Dansen kapesník zase zastrčí. CIZINEC - Sele mi ani zabalit nemusíte. Možná že si hned cestou kousek ukrojím. Vezme sele pod paži. Než odejde, zahledí se však na obchod s obuví. Pěkný dům, ten s tou prodejnou obuvi tady. DANSEN ■ Ano, velmi pěkný. CIZINEC - A dost prostorný. Ale ani ten váš není špatný. DANSEN duchem nepřítomný 'Že? | CIZINEC si dům zasněně prohlíží • Tak tedy i na shledanou! Odchází. J DANSEN si utře čelo, naprosto vyčerpaně■■• Nä s shledanou — Ted'jsem mu z rozhoř- i cení prodal sele. A přitom toho tak milého a pokojného Oesterreichera s prostě... Hrubián jeden! Plaše se : rozhlédne, zajde do kouta mezi domem j d kůlnou a tam spustí: Takové barbarství! Taková nelidskost! Taková neslýchaná sprostota! A jak zachází sě smlouvami! ' l 2 Dansen sedí před svým domem, sele nd klíně. DANSEN ■ Jsem obecně ctěný, ale celkem málo; významný člověk. Cítím, že leccos už není jak bývalo. Ty strašlivé události poslední doby mě přece jen pořádně sebraly. Smlouvy jsou sice báječná věc, ale když na ně není spolehnutí . .. Proto jsem si s přáteli tam nahoře už dokonce zahrál i s myšlenkou, že by snad bylo dobře se ozbrojit. Nejsme tak úplně bezbranní. Hned ■ tady v kůlně třeba — ukáže na Svens-sonův sklad —je pěkná hromádka železa. Kdybychom z něho ukuli zbraně... Strkat hlavu do písku by přece bylo čiré šílenství. Na druhé straně se ovšem ty hrozné události snad ani nemohou opakovat. Něco takového přece ten chlápek snad ani nemůže podruhé zkoušet. Ke krámu s obuví se plíží cizinu, klobouk stažený, do čela, a plaše se rozhlíží. Zastaví se před zavřenými dveřmi krámu a vytáhne z kalhot svazek paklíčů. Zkouši jeden po druhém a chvílemi zavrtí hlavou a ušklíbne se na Dansena, jemuž se strachem ježí vlasy. Nakonec ztratí cizinec trpělivost a vleze oknem, v ruce velkou pistoli. Ihned se ozvou z domu strašlivé zvuky: padá židle, kdosi volá hlasitě o pomoc. DAŇSENUž podruhé! To je hrůza! A přitom chudák paní Cechová s ním měla garanční smlouvu! Ta jeho chtivost je přece chorobná. Co vidí, musí mít. A já mám tady dům! Už jednou . ■ prohlásil, že není špatný. Musím ihned co nejrozhodněji zakročit. Ale za žádných okolností nesmím vzbudit jeho pozornost. Musím se mu ztratit z oči. Ale jak? Sud! Vleze se seletem pod sud, v němž obvykle drhne prasata. Cizinec vyjde z krámu s obuví. Rychle škrtne křídou jméno „Cechová" a: napíše,, nad ně,, „Bemm & Mährer, - spt>l..s ručením „omezeným".' V té chvíli Dansenovo sele zpod sudu za- DANSEN • Copak? Copak? Někdo jde? Ze by byl nablízku zákazník? Opatrně vyhlédne, vidí cizince psát a rychle, se zase skrčí pod sud. Cizinec pokročí, vytáhne z kapsy list papíru a roztrhne jej. Útržky rozhází. CIZINEC • Ale, ale, kdepak dnes zůstal ten chlapík, co chová prasata? Asi už si zase zašel na skleničku. Báječná příležitost omrknout tak trochu, S vens-soňovu kůlnu s železem. Rozhlédne se, zajde pomalu k vratům, postaví se k nim zády a pokouší se stisknout kliku. Vrata jsou však zavřená. Náhle zazvoní Dansenův telefon. Dansen zůstane napřed bez hnutí. Když však telefon vyzvání dál, je nucen k němu zajít, a proto se opatrně zvedne a zamíří kryt sudem k telefonu. Cizinec hledí; na putující, sud s údivem. CIZINEC pohotově ■ Náramně nápadné! Poněvadž jej Dansen zpod sudu. nevidí, téměř do něho vrazí, ale cizinec mu s úsměškem uhne. Když Dansen dojde k telefonu, který stojí před domem na nízké bedýnce od sádla, prostě na ni usedne. DANSEN tiše do telefonu, ale hlas pod sudem poněkud duní • Jsi to ty, Svenssone? — Ach, ty už víš, co hrozného se zase stalo. — Ne, člověče, u rruie ještě ne. Proč si pokaždé myslíš, že u mne? Co strašíš? — Samozřejmě, že teď musíme něco společně podniknout. Musíme uvážit ta nejenergičtější opatření, — Ne odvážit, řekl jsem: uvážit! — Společně se ozbrojit? Vyloučeno! — Postupovat jednotně, to ano, ale žádné ozbrojovaní. — V čem jednotní? Ze se neozbrojíme! To by mu bylo jedině nápadné. Vždyť celá má DANSEN 73 snaha směřovala k tomu, abych mu byl co nejméně nápadný. — Vždyť říkám také, že musíme být jednotní. A naše jednota musí být dokonce železná a nesmí být namířena proti nikomu. Velmi energicky: Proti nikomu. Pak to nebude nápadné. — Pokud jde o mne, Svenssone, tak si mnou můžeš být jistý. — Chápu naprosto, že by sis už ani na minutku nemohl být jistý svou kůlnou, kdybych se vzdal ijen špetky samostatnosti. Do ničeho se už nedám zatáhnout. Májediná starost bude napříště platit obchodu s prasaty a šmytec. — Kde mám klič k tvému skladu? Samozřejmě tam kde vždycky, na šňůrce kolem krku, pod košilí. — No jasně, že dávám pozor. — To poslední vloupání, jak se při něm ztratil dopis, který jsi mi poslal? Ale to přece bylo vloupání, kterému se nedalo zabránit. — Samozřejmě, že nedám tvůj klíč z ruky, spolehni se! — Že by mi ho někdo mohl sebrat? Zač mě máš? — Že by mě mohl někdo přinutit? Mne ještě nikdy nikdo k ničemu nepřinutil! Nikdy jsem k tomu nezavdal příčinu. — Ze mě sledují? Hloupost. Nikdo mě nesleduje, to bych přece poznal. — Že trváš na energických opatřeních? Naprosto souhlasím. Navrhujú uzavřít smlouvu. Ještě než slunce zapadne, musíme se dohodnout na smlouvě. Bezpodmínečně. — Ano, na smlouvě proti všem, co smlouvy nedodržujou. Poslyš, mám báječný nápad: prostě se dohodneme, že všem notorickým narušitelům míru a podiiěcovatelům nepokojů neprodáme už žádné železo a že je naopak nabídneme slušným lidem. — Proč se ti to nezdá? — Ty myslíš, že o účinných opatřeních už jednají větší pánové? Cizinec, který klidné usedl a naslouchal, zaklepe na sud. DANSEN pod sudem znepokojen • Okamžik! Musím přerušit. — Ne, jen co obsloužím zákazníka. Pak se hned k jednání vrátíme. Cizinec ho vytáhne za zadek zpod sudu. CIZINEC • Přišel jsem zřejmě y pravý čas. Jakpak jste se dostal pod ten sud? Kdybych býl nepřišel, tak jste se mi třeba ještě udusil. Dansen sedl mrzutí na zemi a milí. CIZINEC • Pročpak jste tak zamlklý? Máte starosti? Víte, Dansene, já už si nejednou řekl, že bychom se my dva vlastně měli trochu sblížit. Je opravdu příjemné posedět s vámi. Váš dům je sice malý, ale není špatný. Co kdybychom uzavřeli přátelství? DAN S EN je zježenými vlasy • Uzavřeli přátelství. CIZINEC • Uzavřeli přátelství. Hladí Dan-senovo sele. To je ale pěkné selátko! Navrhuji uzavřít smouvu, že my dva budeme přáteli. Vytáhne z vesty špalka tužky, vstane a sebere se zemi cár papíru. Naškrábe na jeho rub pár slov. Podepíšete mi jedině, že mě za žádných okolnosti neprepadnete, kdybych si k vám přišel pro prase nebo něco podobného. A já vám podepíšu, že se můžete kdykoli dovolat mé ochrany. Co vy na to? DANSEN • Neračte mi to zazlívat, ale něco takového bych nerad lámal přes koleno. CIZINEC - Ne? Dansenovo sele zakvikne podruhé. DANSEN stranou seleti ■ Bud zticha! Cizinci: Musel bych rozhodně ještě napřed zatelefonovat příteli Svenssonovi. CIZINEC • Ach tak, vám se do toho nechce? Dansen milí. A přitom jsem zaslechl, že jste chtěl bezpodmínečně mít takovou smlouvu, ještě než slunce zapadne. Hladí Dansenovo sele; k němu: Jsi moudré prasátko! My si rozumíme, co? Mezi námi by nebylo rozporů. Ale osud nám podle všeho nepřeje. Rozhodně se nechci vnucovat. Když někdo kašle na mé přátelství, je to jeho věc. Uraženě vstane. Sele zakvikne potřetí. DANSEN si setře svým rudým kapesníkem pot • Poslyšte! Cizinec se otolí. Možná že jsem se k vám choval poněkud stroze. Jsem událostmi poslední doby tak zmaten. Vy jste chtěl koupit prase? CIZINEC ■ Proč ne? DANSEN chraptivě ■ Tak ukažte tu smlouvu. Podepíše. A duplikát, nic takového nepotřebujete? CIZINEC ■ K čemu? Vezme sele pod paži. Účet mi pošlete k Novému roku. Odcházeje: A neračte zapomenout, že jste teď můj přítel a že se budeme muset podle toho zařídit. Na shledanou! DANSEN udiveně ■ Teď jsem uzavřel přátelství s ním! ZaJde váhaví k telefonu. Haló, Svenssone, tady je Dansen! Chtěl bych tj jenom sdělit, že jsem ihned proměnil slova v čin a že jsem už smlouvu uzavřel. — S kým? No, s tím Tentononcem. — Že žádnou smlouvu nedodrží? Vždyť mám jeho vlastnoruční podpis. Počkej, jak je to napsáno... Ještě jsem si smlouvu vlastně ani nepřečetl... prostě: nesmí přepadnout mne a já zase nesmím přispěchat na pomoc nikomu, koho přepadne on. — A když přepadne tebe? Vyloučeno. Tohle přece nemůže dělat věčně! Tvůj sklad je naprosto bezpečný. — Na koho se teď ještě můžeš spolehnout? No na mne! Na mne se můžeš spolehnout. A já se zase můžu spolehnout na něho. 3 Dansen stojí před svým domem a stále ještě telefonuje. DANSEN ■ Nechápu, jak se můžeš domnívat, že naše jednota je ohrožena, teď, když jsem tě po tři dny a noci bez ustání ujišťoval, že tomu tak není. — To ti tedy povím: Jestli ani tuhle smlouvu nedodrží, tak budu první, který každý ore, co se během pěti let při prodeji prasat ušetří, obětuji na to, abychom se po zuby vyzbrojili tvým železem. To je snad slovo, ne! — V tuhle chvíli by to bylo šílenství, Vždyť vůbec není proč. — Co říkáš, že je s oblohou? Rozhlédne se. Inu, opravdu nějak zrudla. Nebe za rozmluvy poněkud zrudlo. Z dálky temné dunění. DANSEN ■ Ano, to dunění je podivné. Myslím, že budeme muset rozhovor přerušit. Měl bych se podívat na prasata. — Samozřejmě také na tvou kůlnu. Zvláště kvůli tobě mě teď opravdu těší, že s ním mám tu smlouvu. — Teď poznáš, jaký to byl ode mne šikovný tah. Sázím krk, že toho Tentononce už mrzí, že se mi takhle uvázal. — Musíme za všech okolnosti zůstat ve spo... Haló! Jsi tam ještě, Svenssone ? ,£a/fer telefonem, ale nedostane už spojení. K čertu, zrovna teď porucha ! Zajde k sudu a vyloví svou smlouvu.. dansen 75 :.v:. . -Pak odvale provaz,: kierým sele k sudu přivázal. Bi, co:'bych si teď bez toho papíru počal. Ach, jsem já unavený! ., Prasata, dnes byla tak. neklidná, že jsem je musel přivázat,: a tohle telefonování ině taky sebralo. A přitom budu muset dnes v noci bezpodmínečně střežit kůlnu, to jsem příteli Svenssonovi povinen. Patroluje před kůlnou, svinutou smlouvu jako pušku na rameni; občas přiloží ruku kočím ä vyhlíží. Jeho chůze je stále unavenejší. Kdyby má . ostražitost ochabla jen na chvíli, mělo by to pro mne a mé přátele tam nahoře nedozírné důsledky. Usedne, sele na : ■ klíně, zády ke Mině. Je to.neuvěřitelné, ale teď si zřejmě vzal na mušku ještě koňaře Poláka. Začne klímat, náhle se však probere, sáhne po velkém klíči od kůlny, který má na krku pod košilí, a vytáhne jej. Klíč v každém případě mám. ■ £&re jej zastrčí. Nechápu, že Polák s ním prostě taky... neuzavře... smlouvu.. . Usne. ■ Setmí se. Jen.zrudlý obzor je dosud vidět. Shora se pomalu snáší tabule s nápisem „Danseiiův sen". Potom se po jevišti rozprostře růžový přísvit a v něm je vidět Dansenáa cizince. Dansen má své sele na provaze a smlouvu jako pušku na rameni. Cizinec, stále ještě v civilu, je po zuby ozbrojen. Má na hlavě ocelo- ■ vou přilbu; je opásán ručními granáty a drží samopalpřipraverý ke střelbě. CIZINEC • Víte, že mě přepadli? Vykonal jsem naprosto nevinnou návštěvu v domě jakéhosi Poláka, kde jsem se měl sejít s přítelem. Ale zatímco jsem byl V domě, sousedé mě' obklíčili a v nejhlubším míru mě přepadli. Musíte mi pomoct. DANSEN • Ale.,:.- - CIZINEC • Moc mi nežvaňte.!..Není času nazbyt. Nemám doina dost: železa. Musíte mi ihned dát klíč od kůlny . pana Svenssona. DANSEN í Nesmím ho přece dát z ruky. CIZINEC • Mně ho dát můžete. Kůlna rozhodně potřebuje ochranu, je po střechu narvána, železem.a vy byste ji přece nebyl s to ochránit. Dejte sem klíč! Rychle! .... DANSEN ■ Ale vždyť mi přítel Svensson svěřil ten klíč s důvěrou y ochranu. Musím mu přece přinejmenším napřed zavolat ... CIZINEC • Co ochráníte vy, ochráním . stejně dobře já. A konec s těmi žvásty! . . Ruce vzhůru! Hrozí samopalem. Dansen náhle napřáhne proti cizinci smlouvu a zůstane nehnuté v té vyzývavé póze stát. CIZINEC nevěří svým očím •,Nepokousal vás vzteklý pes? Co to tady máte?- DANSEN ■ Smlouvu! . CIZINEC pohrdavě • Smlouvu! ■ Kdopak říká, že musím smlouvy dodržovat! DANSEN • Možná že obvykle nemusíte. Ale tuhle dodržet musíte, •CIZINĚ C dá poklesnout samopalu -'Hrozné! • Vždyť to železo nutně potrebujú! Všichni jsou proti mně! DANSEN • Lituju. CIZINEC • Jestli je nedostanu, jsem ztracen. Rozbijou mě na cimprcampr. Slyšíte? Na cimprcampr. DANSEN - To jste si měl uvědomit dřív, milý příteli. CIZINEC • Celá má existence je v sázce! . Muším ■ se do kůlny .dostat, musím, musím, musím! DANSEN pozvedne papír • Bohužel. CIZINEC • Odkoupím vám všechna prasata, Dansene, jestli mi v tomhle vyhovíte! DANSEN • Nemohu, příteli.:/ :.! . Dansenovb sele zakukne, Z<ím"oen se z dálky ozve gong. DANSEN • Mlčí Jde ó svobodu. Cizinci: Litujeme. CIZINEC klesne:.na kolena, se vzlykotem • Prosím vás, dejte mi ten kHč! Nebuďte krutý. Mám rodinu, mám ženu, děti, mám matku, babičku, tety! DANSEN • Nedá se svítit. Lituju velice, ale nedá se svítit. Smlouvaje smlouva. CIZINEC zdrcený, těžce vstane • Nezbude mi tedy, než se oběsit. Tahle smlouva mě — jednoho z vašich nejlepších zákazníků — stojí život. Zniěeně odchází. ".' : ■ Sele zakvikne podruhé. Z dálky zase gong. DANSEN • Ticho! Jsi hrozné zvíře. Nemášani za ore morálky. Cizinci: A vy, vy_ mi sem už víckrát s tak nemravnými návrhy nechoďte, rozumíte! U mě s ničím takovým nepochodíte! A cp kdyby mi jednou došla trpělivost! Zatímco cizinec odvrávorá, zazpívá se smlouvou v ruce třetí sloku písně „Král u stěžně stál": Niels Juel orkánu pokynul „Je čas, je čas!" A rudou vlajku vytáh na stožár A do nepřátel zaťal spár. Vykřikl zprostřed orkánu: „Je čas, je čas!" Rval: „Se vším všudy se dejte na útěk! Každého rozdrtí Dansenův vztek Každého z nás!" Při posledním verši však s hrůzou slyH,jak sele zakvikne potřetí. Cizinec se náhle otočí a zaujme vítězoslavný postoj. Setmí se. Shora se snese nová tabule s nápisem: >rA Dansenovo probuzení". . Jevišti:, se: zase rozjasním Sele kvičí-dálí Cizinec stojí po zuby ozbrojen.vedle: Danse-iia, který spi opřen o kůlnu. Strčí do něho nohou. Dansen se prudce probere. : CIZINEC • Dej sem klíč! DANSEN • To přece nesmím! CIZINEC • Pak\tím porušuješ smlouvu, pse! Ale já ti povím, uzavírat se mnou smlouvu o přátelství a pak mi odmítnout přátelskou službu! Nakopne ho holínkou. Odpírat mi klíč, bez něhož sek železu nedostanu. Jasnější proká^ zal, že jsi můj: nepřítel, jeden z nej-horších. Vytrhne mu smlouvu a roztrháfi. A teď naposledy: Sem s klíčem! Dansen sáhne po klíči a vytáhne jej — pohled strnule upřen na cizince. Cizinec mu jej vytrhne a otevře vrata. DANSEN s údivem • Ted jsem mu vydal Svenssonův klíč, jen abych dodržel smlouvu! CIZINEC se od vrat vrátí ještě jednou k Doménoví, sebere mu sele a. prohlásí výhružně •■ A ostatní prasata dodáš bez vyzvání! A ne abys mi předložil účet! Odchází s Dansenovým seletem do Svenssonovy kůlny. Dodatek*) Dva Skandinávci při snídani. 1 optimista; simista. Ty jsi nenapravitelný pe- *) Strojopis starší verze liry obsahuje tři krátké dialogy bez. pokynů na jejich zařazení, které vsak podle všeho byly zamýšleny jako rámec této jednoaktovky. Zařadily by sepakpřed 1., 2. a 3. obraz. DANSEN 77 PESIMISTA • Aty nenapravitelný optimista. OPTIMISTA • Jen kdybys nepřicházel se svými proroctvími vždycky, když jim! PESIMISTA • A kdy jindy bych měl přicházet? Vždyť se pořád něčím cpeš! OPTIMISTA - Když ti naslouchám, přejde mě chuť. PESIMISTA • A mě přejde, když se na tebe koukám. OPTIMISTA mrzuté cosi zabručí. PESIMISTA • Vždyť to ani dobře dopadnout nemůže. Jen uvaž, co se stalo! OPTIMISTA ■ A copak se stalo? PESIMISTA • Jestli chceš, předvedu ti to jako malé podobenství. OPTIMISTA • Jen si posluž. 2 PESIMISTA • Je to tak, nebo není? OPTIMISTA • Když se na to hledí hodně pesimisticky. A pokud jde o toho Dansena, křivdíš mu. O jeho nepopiratelné lásce k svobodě například vůbec nepadla zmínka. PESIMISTA - Drahý příteli! Vylíčil jsem Dansena až v přehnaně růžových barvách. Ted teprve uvidíš, co všecko dokáže. 3 OPTIMISTA - Noa? PESIMISTA • Co a? OPTIMISTA • A co se takové smlouvě dá vytknout? Dovol, abych teď v líčení pokračoval třeba zase já! Ukážu ti, jak se taková smlouva projeví. Budeš se divit! PESIMISTA • Ach tak, ty to podobenství chceš dovyprávět. OPTIMISTA • To chci. Jen poslouchej! ZAČ JE ŽELEZO? Osoby Svendson Zákazník-: Trafikant Obchodnice obuví ■ Pán > Dáma DANSEN PROLOG Vážení přátelé, podobenství, jež předvedeme vám Vyklopil nedávno jeden Angličan. Dostal se v putyce nedaleko Old Vicu V rozhovoru s dvěma švédskými studenty i na politiku. Navzdory nesčetným pivům i kořalkám všem Nemohli se shodnout na níčerm I sepsal jim ten Angličan příštího dne Svůj názor na politickou situaci pěkně přenledně- V podobě malého podobenství čili paraboly S níž vás seznámíme, ať to třeba bolí. V železářství se všecko odehrává. Majitele určitě pozná vaše chytrá hlava. Trafikanta a ženu, co prodává boty Pozná i kuře uvržené do slepoty. Zákazníka, jenž si železo odnese (bez kupu) Poznáte nejpozději v posledním výstupu. A smysl toho všeho? Nenajdeme jistě nikoho Kdo by jej nepochopil. A nyní tedy: Do toho! Železářství skládající se z dřevěného stolu a dřevěných dveří. 1 Na stole leží železné tyle, které obchodník leští. Na malířských štaflích obrovský kalendář s letopoítem 1938. Vstoupí trafikant S bedýnkou doutníků pod paži. TRAFIKANT • Dobré jitro, pane Svend-sone. Bude libo tabáček? Mám pěkná cigára, kus třicet ore, pravá austri-llos! SVENDSON • Dobré jitro, pane Oester-reicher. Ukažte! Pěkně zas voní. Vy víte, jak strašlivě rád kouřím ta vaše cigára. Jenže železářství mi vázne, nejde, jak bych si přál. A to znamená omezit i kouření. Opravdu, dnes vám nemůžu nic odkoupit. Nemůžu. Nemějte mi to za zlé, pane Oesterreicher. Snad příště. TRAFIKANT ■ Trochu jste mě zklamal. Ale samozřejmě vás chápu. Doutníky zase sbalí. SVENDSON • Aspoň jste se příjemně prošel, pane Oesterreicher. TRAFIKANT • Ani ne, pane Svendsoneí Váš krám leží bohužel dost stranou. SVENDSON • Cože, můj krám že leží stranou ? To slyším poprvé. TRAFIKANT ■ Dosud se mi to také nezdálo. Všichni máme k sobě trochu daleko. Ale dnes jsem potkal cestou sem muže, který ve mně zanechal prapodivný dojem. SVENDSON • Neříkejte. Něčím se vás dotkl? 4i TRAFIKANT • Ani ne. Dal se naopak se mnou do řeči jako starý známý. Rovnou mě oslovoval křestním jménem a prohlásil, že jsme příbuzní. Já na to, že to je pro mě novinka. Cože, on na to, to nevíš? Ty si mě prohlížíš jako falešný pětník? A pak mi veledůkladně vyložil, jak jsme příbuzní, a čím déle mluvil, tím jsme byli příbuznější. SVENDSON ■ No a? To bylo tak zlé? TRAFIKANT -To ne, ale on také řekl, že mě co nejdřív navštíví. SVENDSON • Říkáte to, jako byste v tom viděl skrytou hrozbu. TRAFIKANT • Inu víte, znělo to sice docela obyčejně. Dodal, že snad má jedinou chybu: že mu tak strašně záleží na rodinných svazcích. Jak prý zjistí, že je s někým spřízněný, nedokáže se už bez něho obejít. SVENDSON • To přece není tak špatná vlastnost. TRAFIKANT • To není. Jen kdyby byl přitom na mne téměř nekřičel. SVENDSON • A to vás vylekalo? TRAFIKANT • Upřímně řečeno, vylekalo. SVENDSON • Vždyť se ještě celý třesete, člověče. Po celém těle. TRAFIKANT • Poněvadž na něho pořád myslím. SVENDSON • To jsou nervy. Měl byste žít tady nahoře, na svěžím vzduchu. TRAFIKANT • Snad. Ještě že nebyl ozbrojený, aspoň napohled. Jinak bych si skutečně dělal starosti. Inu, každý nese svůj kříž a nikdo mu ho nesejme. SVENDSON • Tak, tak. TRAFIKANT • Dost podivně se mě také dotklo, že mi před rozchodem navrhl, abychom se dohodli, že jeden o druhém neřekne nikdy nic špatného. SVENDSON • To zní docela fair. Něco takového by přece spočívalo na naprosté vzájemnosti. TRAFIKANT • Myslíte? Zámlka. TRAFIKANT • Snad bych si měl pořídit nějakou zbraň. SVENDSON • Jistě. To není nikdy na škodu. TRAFIKANT • Bohužel není zbraň zadarmo. SVENDSON • To není. TRAFIKANT ■ Tak na shledanou, pane Svendsone. SVENDSON • Na shledanou, pane Oester-. reicher. Trafikant odchází. Svendson vstane a provádí za nudné hudby svými železnými tyčemi švédskou gymnastiku. Vstoupí zákazník, muž v obleku, který mu špatně padne. ZÁKAZNÍK • Zač je to železo? Tyč po koruně. To je hodně. •Musím být také z něčeho SVENDSON ZÁKAZNÍK SVENDSON živ. ZÁKAZNÍK SVENDSON mý. ZÁKAZNÍK To musíte. Připadáte mi nějaký zná- Znal jste asi mého bratra. Býval tady často. SVENDSON ■ Jakse mu vede? -ZÁKAZNÍK • Umřel. Odkázal mi obchod. SVENDSON ■ Tojemilíto: ZÁKAZNÍK hrozivé • Opravdu? SVENDSON ■ Tím samozřejmě nenarážím na to, že jste obchod ted převzal vy, ale že bratr zemřel. ZÁKAZNÍK • Byli jste zřejmě velcí přátelé. SVENDSON • Ani ne. Ale byl prostě dobrý zákazník. ZÁKAZNÍK • A ted budu vaším zákazníkem já. SVENDSON • Jsem vám k službám. Budete si přát také dvě tyče, jako váš bratr? ZÁKAZNÍK • Čtyři. SVENDSON • To dělá čtyři koruny. ZÁKAZNÍK vyloví z kapsy několik bankovek. ZAC JE ŽELEZO? 81 Váhaví • Jsou trochu pošpiněné. Polil jsem je kafem. Vadí varn to? SVENDSON zkoumá bankovky • Ani to jako od kávy nevypadá. ZÁKAZNÍK • A od čeho by to jinak bylo? SVENDSON ■ Skvrny jsou narudlé. ZÁKAZNÍK • Pak to bude asi od krve. Zámlka. Řízl jsem se do prstu, Zámlka. Tak chcete ty peníze, nebo nechcete? SVENDSON • Snad nebude těžko se jich zase zbavit. ZÁKAZNÍK ■ To nebude. Buďte bez obav. SVENDSON • Tak v pořádku. Uhlí bankovky do pokladny, zatímco si zákazník strčí tyče pod paži. Přátelštějším tónem: Ale teď mě ještě něco napadá. Prve tady byl trafikant, kterého už dlouho znám. Stěžoval si, že ho cestou ke mně zastavil a obtěžoval nějaký cizí člověk. Vás nikdo neobtěžoval? ZÁKAZNÍK-Ne. Mě nikdo neobtěžoval. A také mě nikdo neoslovil. Což mě ostatně dost udivilo. Ten váš známý je podle všeho velký lhář. ; SVENDSON dotčené ■ Něco takového přece nemůžete říkat. ZÁKAZNÍK - Svět je samý lhář, lupič SVENDSON • Opravdu vaše mínění nesdílím. Můj známý se zdál vážně postrašený. Napadlo mě dokonce, jestli bych mu neměl přenechat tyč, aby se mohl případně bránit. ZÁKAZNÍK • To bych vám ani neradil. Kdybyste kdekoho gratis ozbrojoval, tak by to zaručeně vzbuzovalo všude kolem zlou krev. Vždyť vám říkám, že je to samý lupič a vrah. A lhář. Uděláte nejlíp, když se vyhnete podezření, že strkáte prsty do cizích záležitostí, místo abyste pěkně pokojně prodával dál své železo, to mi věřte. Říkám vám to jako člověk, který si váží míru. Jen žádné zbraně do rukou takových lidí! Je to samý hladovec, a když se někomu takovému dá do ruky zbraň... SVENDSON ■ Rozumím. ZÁKAZNÍK ■ Ostatně, nejsme my příbuzní? SVENDSON udiveně ■ My? Jakpak to? ZÁKAZNÍK * Inu, jen mě to napadlo. Po prarodičích, nebo tak nějak. SVENDSON • Asi se mýlíte. ZÁKAZNÍK ■ Neříkejte. Nu, tak já zase půjdu. To vaše železo má kvalitu. A nemůžu bez něho být. I když je. tak drahé. Ale co dělat, když bez něho nemůžu být. Co myslíte, nezlevní? SVENDSON • Sotva. Zákazník se obrátí ke dveřím. Ozve se SVENDSON • Řekl jste něco? ZÁKAZNÍK • Já? Ne. To mi jen kručí v žaludku. Měl jsem po nějakou dobu moc tučnou stravu. A tak se teď postím. SVENDSON se směje ■ Ach tak! Nuže, na shledanou! Zákazník odchází. SVENDSON telefonuje • Jseš to ty, Danse-ne? Poslyš, byl u mne ten nový. — Tak, u tebe byl taky? Nakoupil u mne. — Tak, u tebe taky? Inu, dokud platí, proč ne. — Samozřejmě, proč ne, dokud i tobě platí. Setmí se. 2 Kalendář v železářství ukazuje rok 1939. Vstoupí obchodnice obuví, krabice s botami pod paží. OBCHODNICE • Dobré Jitro, pane Svendsone. Bude libo nějaké botičky? Vybalí velké hnědé boty. Pěkné, trvanlivé polobotky, jedenáct korun pár, zaručeně český výrobek! SVENDSON ■ Dobrý den, paní Cechová. Ani nevíte, jak mě vaše návštěva pokaždé těší. Ale obchod nejde, jak bych si přál. A tak si ani teď nové boty popřát nemůžu. Ale buďte ujištěna, že si od nikoho jiného boty nekoupím. A copak jste taková vyplašená? OBCHODNICE se chvílemi plaše ohlédne ■ Nedivte se. Neslyšel jste o té strašlivé věci s trafikantem? SVENDSON ■ O jaké? OBCHODNICE • Přepadli přece na veřejné ulici trafikanta, nějakého Qester-reichera. Zavraždili ho a oloupili. SVENDSON ■ Neříkejte! No to je hrozné. OBCHODNICE • Nikdo o ničem jiném nemluví. Chtějí teď vytvořit něco jako ochrannou stráž. Každý má do ní vstoupit. I vy, pane Svendsone. SVENDSON nepříjemné dotčen • Já? Naprosto vyloučeno. Nehodím se pro policejní služby, paní cechová, absolutně se nehodím. Mám na to příliš pokojnou povahu. A železářství mi to nedovoluje ani časově. Chci pěkně v klidu dál prodávat své železo a dost. OBCHODNICE • Muž, který přepadl trafikanta, byl zřejmě dobře ozbrojen. Opatřím si taky zbraň, jsem opravdu vystrašená. Pošlete mi nějakou železnou tyč, pane Svendsone. SVENDSON • Rád. S největším potěšením, páni Čechová. Tyč je po koruně. OBCHODNICE prohlíží svou peněženku ■ Musím přece ještě někde mít korunu. SVENDSON • Vždyť se vám třesou ruce, paní Čechová. OBCHODNICE • Tady. Vylovila korunu. Cestou k vám mě totiž oslovil nějaký chlap a nabídl mi ochranu. To mě pak docela vyvedlo z míry. SVENDSON ■ A proč? OBCHODNICE - Inu víte, nemám mezi známými jediného nepřítele. Jenže toho muže jsem neznala. A on chtěl přijít ke mně, aby mi poskyd ochranu. A to se mi přece jen nezdá. No řekněte : Cítíte se snad ohrožen? SVENDSON - Já? Ne. Víte, se mnou musí být každý zadobre — každý potřebuje v těchhle nejistých dobách mé železo. A kdyby si nakonec vjeli do vlasů všichni, mě musejí vynechat. Co by si totiž bez mého železa počali? OBCHODNICE ■ Ba, vy jste na tom dobře. Tak na shledanou, pane Svendsone. Odchází. SVENDSON volá za ní ■ Na shledanou, paní Čechová! A tu tyč pošlu! Vstane a provozuje k nudné hudbě znovu švédskou gymnastiku. Vstoupí zákazník. Ukrývá cosi pod kabátem. ZÁKAZNÍK • Zač je teď železo? SVENDSON • Tyč korunu. ZÁKAZNÍK - Ještě pořád nezlevnilo? Nu, nedá se svítit. SVENDSON • Zase čtyři tyče? ZÁKAZNÍK • Ne, osm. SVENDSON ■ To bude osm korun. ZÁKAZNÍK^omafe • Poněvadž jsme přece jen trochu spřízněni, chtěl bych vám něco navrhnout. SVENDSON • Není mi povědomo, že bychom byli... zač je Železo? 83 ZÁKAZNÍK • Nevadí, i když o tom nevité. Chci vám navrhnout, abychom prešli na nový způsob obchodovaní, na obchod výměnný: zboží za zboží. Jsem například přesvědčen, že kouříte. Nuže, měl bych doutníky. Vytáhne bedýnku s velkými doutníky. Přenechám vám je lacino, poněvadž mě nic nestály. Zdědil jsem je po příbuzném. A sám nekouřím. SVENDSON • Vy nekouříte. Vy nejíte. Vy nekouříte, a tohle jsou austrillos. ZÁKAZNÍK • Kus deset ore. Čili deset korun bedýnka po sto kusech." Ale máte je mít mezi bratry za osm, tedy za to železo. Platí? SVENDSON -Já toho trafikanta znal. Jakpak vlastně zesnul? ZÁKAZNÍK • Naprosto pokojně, pane. Naprosto pokojně. Tiše a pokojně. V míru. Z ničeho nic mě k sobě zavolal a pak ho Nejvyšší k sobě povolal. Všecko šlo neobyčejně rychle. Stačil už jenom říct: Bratře, ač ten tabák nevyschne, a hned nato vypustil duši. Věnec, který pověsil na mou přivítanou nad dveře, jsem mu položil na hrob. Setře si slzu. Přitom mu vypadne Z rukávu revolver. Rychle si jej zase zastrčí. Byl odvolán ze zlého světa. Ze světa, v němž jeden nedůvěřuje druhému. Ze světa, v němž se přepadává a loupí a v němž na ulicích číhá plno nebezpečí. Sám v poslední době už nevycházím beze zbraně. Samozřejmě nenabité, jen tak pro postrašení. Tak co bude s těmi doutníky? SVENDSON • Nemohu šije bohužel dopřát. Kdybych měl peněz nazbyt, koupil bych si spíš boty. ZÁKAZNÍK ■ Boty nemám. Mám doutníky. A potrebujú železo. SVENDSON • Nač vlastně potřebujete tolik železa? ZÁKAZNÍK • Ach, železa je vždycky k něčemu třeba. Jeho žaludek zase dutě SVENDSON • Měl byste ši .možná spíš koupit něco k snědku. ZÁKAZNÍK • I na to dojde. 1 na to časem dojde. Ale teď abych šel, vypadá to na déšť a já mám oblek z vlny, kterou jsem si sám vynalezl a která nesnáší vlhko. Nemohl bych vám za to vaše železo nabídnout štůček toho výborného sukna? SVENDSON - Vezmu si radši ty vaše austrillos. Obchodu se nedaří, jak bych si přál. Vezme bedýnku. ZÁKAZNÍK se jízlivě zasměje a náloži si svých osm železných tyčí ■ Na shledanou, pane Svendsone. SVENDSON telefonuje, vychutnávaje libou vůni doutníků ■ Jsešto ty, Dansene? Co říkáš posledním událostem? — Ano, to říkám taky. Nic tomu neříkám. — Aha, hledíš taky, abys nebudil pozornost? Ano, taky hledím, abych nebudil pozornost. —■ Tak, ty mu taky prodáváš? Ano, taky mu ještě prodávám. — Tak, taky tě to ne-zneklidňuje? Ano, ani mne to nezne-klidňuje. 3 Kalendář v železářství ukazuje únor 1939. Svendson sedí a kouří doutník. Vstoupí dáma s pánem. PÁN • Milý pane Svendsone, neměl byste pro mne a pro paní Galovou chviličku? Rádi bychom se s vámi o něčem poradili. SVENDSON • Pane Brite, buďte ubezpe- čen, že pro svého největšího zákazníka mám vždycky čas. Pán s dámou usednou. PÁN • Jde o to hrozné přepadení paní Cechové. SVENDSON • Přepadení paní Cechové? PÁN ■ Včera v noci byla naše sousedka pani Cechová přepadena těžce ozbrojeným mužem, tím Tentononcem. Zabil ji a oloupil. SVENDSON • Cože? Zabil paní Čechovou? Jak se mohlo něco takového stát? PÁN • Ba, jak? Jsme z toho také úplně vyvedeni z míry a nejsme ještě vůbec s to si to srovnat v hlavě. Zvláště paní Galova s ní byla moc spřátelena. Včera večer se najednou z jejího domu ozval křik. Paní Galova ihned za mnou přiběhla a tak jsme se dlouho radili, co by se dalo pro ni udělat. Potom jsme zašli k domu té nešťastnice a tam jsme viděli, jak se prudce o něčem s tím Tentononcem dohaduje. Žádal na ní cosi, co prý patří někomu z jeho příbuzných, a my ji radili, aby mu vyhověla, jestli se zaváže, že ji napříště nechá na pokoji. Přistoupila na to a on se k tomu zavázal. Ale pozdě v noci se zřejmě z ničeho nic vrátil a prostě chuděru zabil. DÁMA • Byli bychom samozřejmě neodešli, kdybychom byli jeho slibu nevěřili. PÁN • Teď jde o to, aby se všichni Tento-noncovi sousedi spojili a vytvořili spolek, který by zajistil, aby se nic takového už neopakovalo A proto přicházíme s dotazem, jestli byste do takového spolku pro zachování pořádku vstoupil a jestli byste se dal zapsat do seznamu strážců. Podá mu listinu. SVENDSON ji váhavě uchopí, .neklidně ■ Inu, ale vždyť já mám jen malé železářství a nemohu se přece plést do spolku velkých firem. Kdybych do takového spolku vstoupil, popudil bych tím třeba i některého zákazníka. DÁMA • Ach tak, vy chcete to své železo prodat stůj co stůj a je vám úplně jedno komu! SVENDSON ■ To nikterak! Jak vás může něco takového napadnout! Mám svědomí jako vy. Ale víte, nejsem bojovná povaha. Vůbec přitom na obchod nemyslím. Ostatně: Nemohli bychom se bavit o něčem příjemnějším? Pánovi: Kouříte? PÁN si prohlíží doutníky ■ Austrillos! DÁMA ■ Byla bych ráda, kdyby pánové nekouřili; SVENDSON odstrčí bedýnku i doutník, zmatení • Promiňte. PÁN • Mluvil jste o svém svědomí, pane Svendsone. SVENDSON • Opravdu? Ba, přirozeně. Prohlašuju vám upřímně, že se mi každé násilí z duše protiví. Po nedávných událostech už ani nespím. A že tolik kouřím, madam, to jedině z nervozity. DÁMA • V zásadě byste tedy proti takovému spolku na ochranu před násilím nebyl? SVENDSON • Byl —nebyl; rozhodně mě při všem vedou jen ty nejčestnější pohnutky. PÁN • O tom jsme samozřejmě přesvědčeni. Neprodáváte své železo Tentonon-covi jistě proto, že sympatizujete s jeho skutky! SVENDSON ■ Správně. Odsuzujuje. PÁN • A jistě se s ním ani necítíte spřízněn, jak on prý tvrdí? ZAČ JE ŽELEZO? 85 SVENDSON • Nikterak. PÁN • Prodáváte mu jedině proto, že od něho dostáváte zaplaceno a dokud dostanete zaplaceno. SVENDSON • Tak. PÁN • A vy myslíte, že by ten Tentononc o vaše železo už nestál, kdybyste byl v tom našem mírovém sdružení, které by vám i všem ostatním zaručilo bezpečnost? SVENDSON • Zaručeně by o mé železo stál i potom. Ačkoli opravdu ani nevím, k čemu mu je... DÁMA laskavé ■ K výrobě kulometů! SVENDSON jako by to byl přeslechl ■ Jak jsem řekl, nevím, k čemu mu je, alb asi by o ně stál, i kdybych do toho sdružení vstoupil. Jenže, jak jsem už poznamenal, možná že bych ho tím přece jen popudil, a jak víte, jsem člověk, který se snaží vyjít s každým. Ostatně ho zrovna zase čekám a docela upřímně: bylo by mi milejší, kdyby se s vámi tady v krámě nestřed. Je totiž náramně jemnocitný a snadno se uráží. Budte tedy tak laskaví a... VstouM zákazník s balíkem podpálí. ZÁKAZNÍK • Začpak je železo? SVENDSON • Tyč korunu. ZÁKAZNÍK • Ach, vy tu máte zrovna nějak plno. To jsou vaši přátelé, Svendsone? SVENDSON • Hm. Ano. Ne. Jaksi. Jsou tady obchodně. PÁN • Zrovna jsme mluvili o tom, že jste zabil paní Čechovou, pane. ZÁKAZNÍK ■ Já? DÁMA • Vy. ZÁKAZNÍK ■ Taková lež! Taková pomluva! PÁN • Cože, vy popíráte, že jste paní Čechovou zavraždil? ZÁKAZNÍK ■ Rozhodně! Paní Čechová; kterou mi doporučili blízcí příbuzní, co byli u ní na bytě, mě požádala, abych jí poskytl ochranu. Na úpěnlivé prosby těchto mých příbuzných jsem se podvolil a včera jsem ochranu převzal. Způsobil jsem tím paní Čechové poslední velké potěšení na tomto světě. Brzy nato pokojně zesnula v mém náruči. Sešlostí věkem. Takhle to bylo ve skutečnosti, ale lidi vašeho druhu z toho dělají vraždu! Přitom jste to byli zrovna vy, co jste mi paní Cechovou přihráli! Nechali jste ji na holičkách! A stejně necháte na holičkách i ostatní přátele. Milý Svendsone, měl byste si to uvědomit! DÁMA • Tak vy jste tedy o paní Čechovou jedině pečoval? ZÁKAZNÍK ■ A proč bych jí měl ublížit? Kručí mu v žaludku. PÁN • Opravdu tedy popíráte, že ohrožujete každého, kdo se octne ve vaší blízkosti ? ZÁKAZNÍK • A jak to popírám! Přišel jsem, abych koupil šestnáct tyčí, pane Svendsone. Ale jak vidím, dostal jsem se do nepřátelského prostředí. Nikdo samozřejmě na vás nemůže chtít, abyste prodával železo někomu, kdo vás ohrožuje. Ptám se vás tedy a prosím, abyste odpověď pečlivě uvážil: Připadá vám snad, že vás ohrozujú? SVENDSON ■ Jestli mně připadá...? Proč se ptáte? Kolik byste si přál tyčí? Ach tak, šestnáct. Jestli si připadám ohrožený? Nemyslím, že by to někdo mohl předpokládat. Přejete si opravdu, abych vám na to odpověděl? PÁN, DÁMA A ZÁKAZNÍK ■ Ano. SVENDSON sbalí tyče ■ Pak tedy: Nikoli. Necítím se ohrožen. Pán a dáma rozhořčeně odcházejí. ZÁKAZNÍK, zatímco mu Svendson seznamem účastníků ochranného sdružení utírá železné tyče ■ Bravo. Tomu se aspoň říká odvaha! Jsme si přece jenom v něčem příbuzní, Svendsone. I když to popíráte. Jak se tak popírá všelicos. Ostatně: Nemohli bychom my dva, kteří tak bezvýhradně milujeme mír, uzavřít smlouvičku, podle které byste se směl pouštět železnými tyčemi a podobně do všech mimo mne, stejně jako já zase do všech mimo vás? SVENDSON přidušeným hlasem ■ To bych nerad. Můj největší zákazník ... ZÁKAZNÍK • Ale já toho železa potrebujú víc, Svendsone. Chystají proti mně hrozné věci. Chtějí mě přepadnout. Všichni mě chtějí přepadnout. Prostě ze závisti, že se mi daří dobře. £aludek mu zase zakručí. A že jsem tu osobu sprovodil ze světa? Jaká lež! Jaká to nehorázná lež! Jestlipak víte, co jsem u ní nakonec našel? Železnou tyč! Chtěla se do mě pustit! Děláte moc dobře, že se všemi těmi odpornými spory nechcete nic mít. Jste železář a žádný politik, Svendsone. Prodáváte své železo tomu, kdo vám za ně zaplatí. A já je u vás kupujú, poněvadž se mi zamlouváte a poněvadž vidím, že vás ten obchod živí. A taky, že nejste proti mně a že se nedáte mými nepřáteli poštvat. Proč jinak? Se mnou byste se neměl znepřátelit! Nepřál jste si posledně nějaké boty? Tady jsem vám jedny donesl. Vybalí velké hnědé polobotky. Přesně to, co potřebujete, Svendsone. Můžete je dostat lacino. Víte, co mě stály? SVENDSON slabě • Co? Nic. ZÁKAZNÍK ■ Vidíte, a kdo z toho bude mít prospěch, Svendsone? Vy! Ba, staneme se jistě nejlepšími přáteli, zvláště až se ještě dohodneme o ceně železa. Ale i na to dojde, i na to dojde. Pomozte mi přece s těmi tyčemi, Svendsone. Svendson mu pomůže sebrat tyče. Zákazník st jich po šesti strčí pod každou paži a zbytek si naloží na záda. Nalež takto obtížen vykročí. SVENDSON • Nashledanou! ZÁKAZNÍK je ve dveřích jen s námahou otočí. S úsměvem ■ Na brzkou. 4 Na kalendáři železářství: 19?? Svendson přechází po krámě v botách paní Cechové a kouří doutník značky austrillos. Náhle se ozve dunění děl. Svendson velmi zneklidní a pokouší se marně telefonovat. Nedostane už spojení. ZaPm.rádio. Již nefunguje. Vyhlédne z okna. Vidí požár. SVENDSON ■ Válka! Běží k tabuli s cenami, vymaže houbou trojku a v nesmírném chvatu napíše místo ní čtyřku. Vstoupl zákazník, bílý jako stěna, ukrývaje cosi pod kabátem. SVENDSON naslouchá ■ Nevíte, odkud přichází to dunění? ZÁKAZNÍK • To mi tak kručí v břiše. Jdu si teď pro něco k snědku, abyste věděl. Ale k tomu potrebujú víc železa. Rozhrne kabát, pod kterým se objevují samopaly připravené vystřelit. SVENDSON ■ Pomoc! Pomoc! ZÁKAZNÍK • Zač je železo? SVENDSON zlomeným hlasem • Jen si poslužte. ZAČ JE ŽELEZO? 87 Poznámka Tuto drobnou hru nutno hrát knockabout-stylem. • Železář musí mít paruku s vlasy, které možno zježit; boty musí být obrovské, také doutníky. Rámec dekorace by nejspíš měly tvořit citáty z řečí - skandinávských státníků. Dodatek*) Norsenova hala s kulatým stolem. Norsen stoji u okna a pozoruje požár. Vtom vpadne vyděšený Svendson, Vzdálené hřměni. NORSEN • Jsi to opravdu ty, Svendsone? SVENDSON • Neptej se tak hloupě. Samozřejmě. Kdo je ten chlápek, co se ti povaluje přede dveřmi? NORSEN • Jaký chlápek? SVENDSON • Takový malý, stál před tvými dveřmi, když jsem přišel. A utekl, jakmile mě spatřil. NORSEN • Nemám ponětí. Ale je mi moc nepříjemné, žes byl viděn, jak jdeš za mnou. SVENDSON • Pěkné uvítání! Mezi starými přáteli! NORSEN • Tiše. Naslouchají, kdosi klepe. NORSEN • Dál. Vstoupí rozrušený Dansen. SVENDSON • Dansen! To ty jsi stál přede dveřmi? DANSEN • Ano. Poznal jsem tě teprve podle zad. NORSEN • Jak to, že sem přicházíš v tuhle dobu? *) Následující scéna bez titulu, jejíž strojopis obsahuje Brechtavy korektury, paiH tematicky k jednoaktovkám o roce 1939 a snad vznikla ve stejnou dobu. DANSEN • Copak o ničem nevíš? NORSEN • Ne. A navíc s tím ani nesouhlasím! Co řekne Tentononc, jestli se doví, že tu strkáme hlavy dohromady! SVENDSON • Ale vždyť on právě chtěl, abychom za tebou zašli! Vždyť mi kvůli tomu zvlášť napsal! DANSEN • I mně. NORSEN - To je ale podivné. SVENDSON • To je. DANSEN ■ Náramně podivné. NORSEN ■ Nač vám vůbec potřebuje psát, když je u vás pomalu jako doma? SVENDSON • Tomu taky nerozumím. Zachází se mnou hrozně, Odvléká mi všecko železo a platí cáry papíru. DANSEN • Mně za prasata taky neplatí. NORSEN - Já myslel, že od doby, co on vede tvůj podnik, už nedostáváš šrot! DANSEN • To jsem se domníval taky. Myslel jsem, že mě ho proto nechá vést dál. Ale on si šrot někde obstará a posílá mi jej. ■ NORSEN • Měli jsme se sdružit, dokud byl čas. SVENDSON • Byli jsme příliš slabí, NORSEN • Hloupost. Měli jsme v ruce zbraň — mohli jsme říct, že už nedostane ani libru železa, ani libru masa a ani libru sledů, jakmile se do některého z nás pustí. A mohli jsme ty naše zbraně sloučit. Má už příliš nepřátel na to, aby ještě i z nás chtěl mít nepřátele. SVENDSON • A nemůžeme to udělat ještě ted? DANSEN • Vyloučeno. Vždyť už každému z nás sedí za krkem. NORSEN ■ Dokud tomu tak nebylo, mohl jsi pohrozit, že své železo hodíš radši do moře. Teď už nemůžeš.' SVENDSON Dansenovi ■ Kdybys mu ne- byl vydal klíč k mému skladu! DANSEN • Kdyby ses byl dostavil včas, když si pro něj přišel! A přišel se samopaly vyrobenými z tvého železa! SVENDSON • Jak jsi mohl uvěřit smlouvě s ním! DANSEN • A ty, že ti železo nakonec zaplatí! NORSEN ■ Nekřičte tak! Může tu být každou chvíli! SVENDSON • Měli jsme prostě vytvořit ochranný svaz. DANSEN • S tím je navždy konec. NORSEN • Tiše! Těžké kroky. Kdosi rozráží dveře. Vstoupí zákazník s ocelovou přílbou na hlavě. ZÁKAZNÍK přistoupl ke stolu ■ Sednout! Nesmím ztratit ani minutu. Usednou kolem stolu. Zákazník předseda. ZÁKAZNÍK • Snad jste už přišli na to, proč jsem vás sem pozval. Ze ne? Jste prostě stupidní verbež, které se musí vysvětlit všecko, která sama na nic nepřijde. Potrebujú zelené sukno na stůl. NORSEN • Stačila by plachta? ZÁKAZNÍK ■ Stačila, ale dej laskavě pozor, abys ji nenatrhl, budu všecky tvé plachty potřebovat. Norsen rozprostírá přes stůl plachtu. ZÁKAZNÍK • Krátce a dobře: Přeju si — a zvykl jsem si na to, že se má přání plní — aby konečně došlo tady mezi vámi k dohodě a ustavil se svaz. SVENDSON ■ ,Cože? ZÁKAZNÍK ■ Klid! Svaz. Převzal jsem vaši ochranu. A domníváte se snad, že mám nadbytek stráží? Můžu vám poskytnout jednu a nic víc. Proto potrebujú ten váš svaz. Jinak se železo ani vepřové či sledi ke mně včas nedostanou. S tím dosavadním šlendriánem a prapodivným hospodařením tady se skončí! NORSEN • Ale... ZÁKAZNÍK • Ticho, povídám. Vztyk! Postavte se do pozoru á podejte si ruce! Bude to! Buďme svorným národem bratří atd. Všichni tři povstanou, podají si ruce. Je to historická chvíle. Tím je svaz ustaven. Napříště budete odvádět zboží společně. Tím jste tedy sjednoceni. Což se mělo stát už dávno. ZAČ JE ŽELEZO? 89 VZESTUP Ä PÁD MĚSTA MAHAGONNY OPERA Spolupracovníci: E. Hauptmannovd, C. Neher, K. Weill Osoby Paul 1 Heinrich JV u . „ . _ \- dřevorubci Jakob Josef J Leokadja Begbicková Trojjediný Mojžiš Willy Prokurista Jenny Mu£i a dívky z Mahagonny 1 Založení města Mahagonny V pusté krajine zastání veliké, zle dofízené nákladní auto. WILLY PROKURISTA ■ Haló, musíme dál! TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Jenomže auto se porouchalo. WILLY PROKURISTA ■ Jo, tak to teda dál nemůžem. Pauza. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ - Jenomže my dál musíme. WILLY PROKURISTA • Před náma není nic než poušť. TROJJEDINÝ MOJŽIŠ • Jo, tak to teda dál nemůžem. Pauza. WILLY PROKURISTA • Takže: čelem vzad. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ-Jenomže máme v patách policajty a ti nás znají jak svoje boty. WILLY PROKURISTA • Takže čelem vzad to nejde. Sednou si na stupátko a kouří. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Ale když nahoře u pobřeží jsou naleziště zlata. WILLY PROKURISTA-Jenomže pobřeží je dlouhý. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ - Jo, tak tam prostě nemůžem. WILLY PROKURISTA ■ Jenomže je tam zlato. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ-Jo, ale pobřeží je moc dlouhý. PANÍ LEOKADJA BEGBICKOVÄ se objeví na autě • Copak to dál nejde? TROJJEDINÝ MOJŽIŠ • Ne. BEGBICKOVÄ • Dobrá, tak zůstanem tady. Mám nápad: když se nemůžem dostat nahoru, tak holt zůstanem tady dole. Koukněte, všici, co odtamtud přišli sem dolů, vykládali, že se těm řekám do rozdávání zlata zrovna moc nechce. Je to zatracená práce — a copak my neumíme makat? Ale já ty lidi viděla a povídám vám, že to zlato dostaneme od nich! Z chlapů vyrazíme zlato mnohem snadněji nežli z řek! Založíme tu proto město -A nazveme je Mahagonny To znamená: město—síť! Měla by to být asi taková síť Co se do ní chytají ptáci Jako pochoutka pro labužníky. Všude je plno lopoty a dřiny Ale tady bude samý špás. Vždyť mužům působí rozkoš Netrpět a všecko smět. To je klíč ke zlatu! Džin a whisky Děvčata a hoši. A týden se tu rovná sedmi dnům bez práce A veliké tajfuny se až sem nedostanou. A muži bez hádek Čekají kouříce až nastane podvečer. A každý třetí den se tu konají boxerská utkání S řevem a drsně, ale vždycky fér. Zastrčte proto do země tuto udici a vyvěste na ní Tenhle cár, aby lodě plující kolem od zlatonosného pobřeží Nás mohly spatřit. Postavte barový pult Tam pod gumovník: Tady je střed Tohoto města A jmenuje se: „Hotel u bohatce". Červená vlaječka města Mahagonny stoupá do výše po dlouhé udici. WILLY A MOJŽÍŠ ■ Ale toto celé Mahagonny i . Je jen proto, že na nic není spolehnutí Že nikde není klid A žádná svornost A že není nic čeho by ses mohl chytit. 2 V příštích týdnech rychle vyrůstalo město a usídlili se v něm první „žraloci" i 1. ' S velkými kufry přichází Jenny a šest divčat, sednou si na kufry a zpívají , ALABAMASONG: Oh, show us the way to the next. whisky-bar Oh, don't ask why, oh, don't ask 1 why! For we must find the next whisky-bar For if we don't find the next whisky-bar J I tell you we must die! Oh moon of Alabama i We now must say good-bye J We've lost our good old mamma i And must have whisky Oh, you know why. Oh, show us the way to the next pretty boy! Oh, don't ask why, oh, don't ask ) why! I For we must find the next pretty boy For if we don't find the next pretty boy I tell you we must die! Oh, nioon of Alabama We now must say good-bye We've lost our good old mamma And must have boys Oh, you know why. Oh, show us the way to the next litde dollar! Oh, don't ask why, oh, don't ask why! For we must find the next little dollar For if we don't find the next little dollar I tell you we must die! Oh, moon of Alabama We now must say good-bye We've lost our good old mamma And must have dollars Oh, you know why. Dívky se svými kufry odejdou. 3 Zpráva o založení rajského města dorazí do velikých měst Projekce ukáže pohled na miliónové město _ stejně jako fotografie spousty mužů. MUŽI ■ Síť kanálů je pod našimi městy V nich není nic, nad nimi dýmná clona. V těch městech jsme se nedočkali štěstí. My pominem rychle, zvolna zmizí i ona. Willy Prokurista a Trojjediný Mojžíš přicházejí s plakáty. WILLY PROKURISTA • Daleko od shonu světa... TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • — tam, kudy nejezdí rychlovlaky — vzestup a pád města mahagonny 95 WILLY PROKURISTA - ... leží město Mahagonny, město zlata. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ ■ Zrovna včera se tam po vás ptali. WILLY PROKURISTA • Mnohým lidem se už dnes život ve velkých městech nelíbí. S otevřenou náručí je uvítá Mahagonny, město zlata. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Laciné nápoje. WILLY PROKURISTA • v Ve vašich městech je příliš velký rámus Samý neklid, chaos, samé rozbroje A nic, na co by bylo spolehnutí. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Mizérie skrz naskrz. WILLY A MOJŽÍŠ ■ Ale když budete pohromadě S lidmi z Mahagonny Svět je hned samý šprým Tabák nádherně voní A stoupá dým. Nebe jak pergamen Život jak sen! Když San Francisco vzplane Vše, co je dobré na něm Bude hned jeden plamen A lehne popelem. MUŽI • Síť kanálů je pod našimi městy V nich není nic, nad nimi dýmná clona. V těch městech jsme se nedočkali štěstí. My pominem rychle, zvolna zmizí i ona. WILLY PROKURISTA ■ Proto vzhůru do Mahagonny! TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Zrovna včera se tam po vás ptali. 4 V příštích letech táhli nespokojenci ze všech kontinentů do zlatého města Mahagonny ČTYŘI MUŽI — Paul, Jakob, Heinrich, Josef—přicházejí s kufry • Náš směr: Mahagonny! Tam prý je svěží chlad Tam dost je koní, masa, žen Tam můžeš pít i hrát. Zelenavá Luno z Alabamy Začni růst! Pod košilí jako špek Máme plno bankovek Zaplatíme Za úsměv tvých velkých Hloupých úst. Náš směr: Mahagonny! Už vítr duje z hor. Tam prý jsou príma saláty A svět je bez potvor. Zelenavá Luno z Alabamy Začni růst! Pod košilí jako špek Máme plno bankovek Zaplatíme Za úsměv tvých velkých Hloupých úst. Náš směr: Mahagonny! Vlá vítr do plachet. I civi-syfilizaci Tam vyhojí nám hned! Zelenavá Luno z Alabamy Začni růst! Pod košilí jako špek Máme plno bankovek Zaplatíme Za úsměv tvých velkých Hloupých úst. Muli odejdou. 5 Spolu s jinými přišel tehda do města Mahagonny i Paul Ackermahn a jeho příběh vám hodláme vyprávět Přístaviště v Mahagonny. Čtyři muíi stojí před tabulkou s nápisem „Směr Mahagon- . ny" na ní% visí ceník. PAUL - Když člověk vstoupí na cizí břeh Vždycky jcňapřed trochu v rozpacích. JAKOB • Nevíš ani, kam jít. HEINRICH • Koho smíš seřvat! JOSEF ■ A před kým máš smeknout. PAUL • To je nevýhoda Příchodu na cizí břeh. Paní Leokadja Begbicková přichází s velkou listinou. BEGBICKOVÁ ■ Ó— pánové Pěkně vítáni domá; Nahlédne do listiny. Není tohle pan Paul Ackermann Proslulý rváč? Každý večer před spaním Prý chcete džin s pepřem'. PAUL • Těší mě! BEGBICKOVÁ • Vdova Begbicková. Uvítání. A na počest vašeho příchodu, pane Jakobe Schmidte Jsme uhrabali cestičky.'' JAKOB -Děkujivám. BEGBICKOVÁ - A vy jste pan Merg ? PAUL ho představuje ■ Heinrich Merg. BEGBICKOVÁ • Avy pan Josef Lettner? PAUL rovněž představuje ■ Joe — zvaný Aljašský vlk. BEGBICKOVÁ ■ Abyste viděli, že vám vycházíme vstříc, poněkud Jsme snížili ceny. Vymění ceník. HEINRICH, JOE • Srdečné díky! Uvítám. BEGBICKOVÁ • Nepřejete si být napřed zaopatřeni svěžími děvčaty? TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ prime dívčí podobizny a rozestaví je jako obrázky ke kramářské písni • Pánové, každý muž nosí v srdci obraz vysněné milé. Co jednomu připadá kypré, je pro druhého vychrtlé. Tak smělá křivka boků, to by asi bylo něco pro vás, pane Joe. JAKOB • Třeba by se hodila pro mě. JOE - Já ovšem myslel na něco tmavšího. BEGBICKOVÁ • A vy, pane Mergu? HEINRICH • Ani se nenamáhejte. BEGBICKOVÁ • A pan Ackermann? PAUL ■ Na obrázky nejsem. Já si musím sáhnout, a pak vím Jestli se mé srdce láskou chví. Vylezte, vy krásky z Mahagonny Prachy máme, a co máte vy? JAKOB, HEINRICH, JOE ■ Sedm roků na Aljašce To jsou prachy, ťo je mráz Vylezte, Vy krásky z Mahagonny Prachy na dlaň, nadchnete-li nás. JENNY A ŠEST DĚVČAT • Dobrý den, vy chlapci od Aljašky Máte prachy, byl tam velký rriráz? PAUL ■ Dobrý den, vy krásky z Mahagonny. JENNY; A ŠEST DĚVČAT • My jsme ty dívky z Mahagonny Plaťte, pak dostanete, co nadchne vás. BEGBICKOVÁ ukazujíc na Jenny ■ Tohle je děvče pro vás, pan Schmidte. VZESTUP A PÁD MESTA MAHAGONNY 97 f Jestli ta nemá boky přímo strhující : Tak vašich padesát dolarů je ždibec vlnitého plechu. JAKOB • Třicet dolarů! BEGBICKOVÁ krčíc rameny k Jenny • Třicet dolarů! JENNY • Prosím, uvažte jen, pane Schmidt Co 2a třicet dolarů můžete nakoupit! Deset punčoch a víc nic. Jsem z Havany rodem Moje máma, ta byla bílá A říkávala mi: „Ach, neprodávej se Mé dítě, za pár dolarů tak jako já Hrůza hrůz, jak mě páni zřídili!" Prosím, uvažte jen, pane Schmidt. JAKOB • Tedy — dvacet dolarů. BEGBICKOVÁ ■ Třicet, milý pane, třicet. JAKOB • Vyloučeno. PAUL ■ Třeba si ji vezmu j á. K Jenny: Jakpak se jmenuješ? í; JENNY ■ Jenny Smithová z Oklahomy. Přišla jsem sem před devíti týdny. Byla jsem ve velkých městech tam dole. Udělám všecko, co se po mně žádá. Já už znám ty chlapce z.Aljašky, ty šelmy Dřeli jak otrocijjak sloni A zbohatli z toho, zbohatli velmi Bankovkami dmou se jim kapsy — a oni Teď z extravlaků lezou a vidí: Mahagon ny. Ach, Paule, Paule můj malý Páni mi na nohy koukali Ale ty mám jen pro tebe, Paule Ach, Paule, sedni si na má kolena malá Ach, Paule, lásku jsem nikdy nepoznala Ach, napij se z mé sklenky, Paule! PAUL ■ Dobrá, beru tě. JENNYgj- Hlavu vzhůru, Paule! Všichni se chtějí zrovna odebrat do místa, tu jim přicházejí vstříc lidé s kufry. JOE • Cojetozalidi? LIDÉ S KUFRY pádíce kolem ■ Lod už odplula? Bohudíky ne! Ještě tam kotví! lidé s. kufry se řítí k přístavišti. BEGBICKOVÄ za nimi nadává • Hlupáci, zabedněnci! Běží na lod jak o závod A přitom mají ještě kapsy plné peněz. Špatná rasa! Lidi bez humoru! JAKOB • To je divné, že odcházejí. Kde je hezky, tam lidé zůstávají. Jen jesdi tu něco nesmrdí. BEGBICKOVÁ ■ Ale vy; pánové Pojďte s námi do Mahagonny. Vůbec mi nebude vadiť Když cenu whisky ještě jednou snížím. ZflStrlí před druhou tabulku třetí s cenami ještě ni£šími. JOE ■ Tohle Mahagonny, co nám tak vychvalovali Se zdá tuze laciné, to se mi nelíbí. HEINRICH • Všechno mi připadá příliš drahé. JAKOB • A ty, Paule, myslíš, že to tam , bude dobré? PAUL ■ Kde jsme my, je to vždycky dobré. J ENNY • Ach, Paule, sedni si na má kolena malá. ŠEST.DĚVČAT • Ach, Paule, sedni si na má kolena malá. JENNY A ŠEST DĚVČAT -Ach, Paule, lásku jsem nikdy nepoznala. Ach, napij se z mé sklenky, Paule! JENNY, ŠEST DĚVČAT, BEGBICKOVÁ, PAUL, JAKOB, HEINRICH, JOE '.Tady jsou'ti. chlapci z Aljašky, ty šelmy. v1.. JENNY A ŠEST DĚVČAT • Dřeli jak otroci, jak sloni. .... PAUL, JAKOB, HEINRICH, JOE ■ Á zbohatli z toho, zbohatli velmi. JENNY A ŠEST DĚVČAT • Bankovkami dmou se jim kapsy — a oni Ted z extravlaků lezou a vidí: Mahagonny. Všichni odcházejí do Mahagonny. Katechismus Plán města Mahagonny. Paul a Jenny v chůzi. JENNY. ■ Naučila jsem. se, když se seznár mím s nějakým pánem, poptat se po jeho zvyklostech. Povězte mi tedy, jakou si mě přejete.' ,: PAUL • Líbíte se mi, jaká jste. Kdybyste mi tykala, uvěřil bych, že se líbím i já vám. JENNY • Prosím, Paule. A teď řekni, jak bych se měla česat. Do čela; nebo dozadu? ' '■ PAUL • To by mohlo být různé,.jak.kdy.. : JENNY • Ale co. s prádlem, příteli? Máni nosit pod sukní prádlo nebo mám chodit bez prádla?, PAUL • Bez prádla. JENNY ■ Jak chcete, Paule. PAUL • A vaše přání? ' JENNY ■ O tom mluvit by asi bylo předčasné. 7 Všechny velké akce mají své krize Projekce ukáže statistiku zločinů a oběhu peněz v Mahagonny. Sedm rozličných ceníků. V „Hotelu u bohatce" sedí u barového púhu Willy Prokurista a Trojjediný Mojžíš. Vpadne dovnitř bíle nalíčená Begbicková. BEGBICKOVÁ ■ Willy a Mojžíši! Willy a Mojžíši, viděli jste, že lidi zase odjíždějí? Jsou už dole u přístavu. Viděla jsem je. WILLY PROKURISTA • Co by je tu taky mělo držet? Pár hospod a hromada ticha. .. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ ■ A co to je vůbec za chlapy! Chytnou rybu a jsou šťastní! Sedí kouříce před domem a jsou spokojení... BEGBICKOVÁ, WILLY, MOJŽÍŠ • Ach, z tohohle Mahagonny Obchod není pražádný. BEGBICKOVÁ • Dneska stojí whisky dvanáct dolarů. WILLY PROKURISTA ■ Zítra klesne - určitě na osm. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • A nikdy už nepůjde nahoru! BEGBICKOVÁ, WILLY, MOJŽÍŠ • Ach, z tohohle Mahagonny Obchod není pražádný. BEGBICKOVÁ ■ Nevím, co mám dělat! Všici po mně něco chtějí, a já už nemám pranic. Co jim mám dát, aby tu zůstali a nechali mě žít? BEGBICKOVÁ, WILLY, MOJŽÍŠ • Ach, z tohohle Mahagonny Obchod není pražádný. BEGBICKOVÁ ■ Také já jsem kdysi stála opřena o zeď : ,-S mužským VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY 99 A vyměňovali jsme si Slůvka lásky Ale prachy jsou pryč A s nimi zmizeli chtíč. WILLY, MOJŽÍŠ • Prachy probouzejí smysly — prachy probouzejí smysly. BEGBICKOVA ■ Před devatenácti lety mi začalo to trápení a z existenčních bojů jsem vyšla jak ruina. Tohle byl můj poslední velký plán: Město—síť —• Mahagonny. Ale do sítě se nic nechytilo... BEGBICKOVA, WILLY, MOjZIŠ • Ach, z tohohle Mahagonny Obchod není pražádný. BEGBICKOVA • I vrátíme se tedy zpátky Zas budeme projíždět tisíci městy Zas budeme počítat těch devatenáct roků. Zabalte kufry! Vracíme se. WILLY PROKURISTA • Ano, vdovo Begbicková! Zajisté, vdovo Begbicko-vá, už tam na tebe čekají! Předlítá z novin: Do Pensacoly přijel oddíl jízdní policie stíhající ženu jménem Leokad-ja Begbicková. Policisté započali s důkladnou prohlídkou všech domů a jeli potom dále... BEGBICKOVÁ • Och! Teď už nás nezachrání nic. WILLY, MOJŽÍŠ - Jo, vdovo Begbicková S bezprávím je to koneckonců přece jen marné A kdo si začal s neřestnostl Ten nezestárne! BEGBICKOVÁ ■ Jo — mít tak prachy! Kdybychom byli nadělali prachy V tomhle Městě—síti, které nenasytí Pak by mohla policie klidně přijít! Ale nepřijeli přece jen nějací noví dneska? Vypadali, jako by měli prachy. Třeba nám svoje prachy dají. Všichni upřímně hledající budou zklamáni Přístavišti u Mahagonny, Od místa přichází — tak jako předtím lidé s kufry — nyní Paul. Jeho druzi se ho snaží zastavit. JAKOB ■ Paule, pročpak odtud utíkáš? PAUL - Jo — a co by mě tu mělo držet? HEINRICH • A pročpak se takhle tváříš? PAUL • Protože jsem musel shlédnout Tabulku s nápisem: „Zakázáno." JOE • Nemáš gin a lacinou whisky? PAUL • Lacinou příliš! HEINRICH • A klid a soulad? PAUL • Přespříliš klidu! JÁKOB • Zamaneš-li si pojíst rybu Můžeš šiji ulovit. PAUL • To mě šťastným neudělá. JOE • Člověk kouří. PAUL • Kouří. HEINRICH - Člověk si pospí. PAUL • Pospí. JAKOB ■ Člověk si zaplave. PAUL se po nim opičí ■ člověk si utrhne banán! JOE • člověk kouká na vodu. Paul už jen pokrčí rameny. HEINRICH ■ Člověk zapomíná. PAUL • Něco však chybí. JAKOB, HEINRICH, JOE • Krásné, když den se nachýlil a již se připozdívá A nádherné ty intimní rozhovory mužů s muži! PAUL • Něco však chybí. JAKOB, HEINRICH, JOE • Krásný je klid a mír A blažený je soulad. PAUL • Něco však chybí. JAKOB, HEINRICH, JOE • Nádherný je prostý život A ničemu se nevyrovná velikost přírody. PAUL • Něco však chybí. Sežeru svůj klobouk asi A budu syt — ta legrace. Proč by člověk nemohl sežrat svůj klobouk i s vlasy Když je jinak bez práce? Prožili jste si koktejlový rej Celou noc koukali jste na měsíc Už zavřeli vám bar, bar v Mandelay A pořád ještě nestalo se nic. O chlapci, pořád ještě nestalo se nic! Měl bych asi jet do Georgie Nějaké město hledat si. Proč by člověk nemohl jet třeba ; do Georgie Když nemá co na práci? Prožili jste si koktejlový rej Celou noc koukali jste na měsíc Už zavřeli vám bar, bar v Mandelay A pořád ještě nestalo se nic. Ó, chlapci, pořád ještě nestalo JAKOB, HEINRICH, JOE • Rozvahu, Paule, rozvahu! Tohle je bar v Mandelay! JOE • Paul chce sežrat svůj klobouk. HEINRICH • Pročpak chceš sežrat svůj klobouk? JAKOB, HEINRICH, JOE • Paule, ty chlape bláznivá! JAKOB • Paule, tohle se přece nedělá! JAKOB, HEINRICH, JOE ■ Paule, jen ne tak hr! Nebo tě pověsíme na klandr! Všichni tři řvouce : Seřežem tě jak prase Pak z tebe bude zase Člověk! ¥ AUL klidni ■ Ale chlapci, vždyť já vůbec nechci být člověk. JOE • Tak, teď ses vymluvil a pošpacíruješ zas pěkně zpátky do Mahagonny. Odvádějí ho zpátky do místa. Před „Hotelem u bohatce" pod klenbou oblohy sedí kouříce, houpajíce se a pijíce muži z Mahagonny, mezi wimi naši čtyři přátelé. Poslouchají hudbu a dívají se zasněni na bílý oblak, který táhne zkva doprava po nebi, poté opit naopak a tak dál. Kolem nich jsou plakáty s nápisy: „Šetřte laskavě moje židle", „Nedělejte kravál", „Vystříhejte se neslušných písní". PAUL • Hluboko v zasněžených lesích Aljašky Jsem v družné pohodě s třemi kamarády Kácel stromy a vláčel je k řekám Jedl syrové maso a shromažďoval peníze. Sedm roků jsem potřeboval Než jsem se dostal až sem. ■V chatrči u řeky v sedmi krutých zimách vzestup a pád města mahagonny 101 Vřezávali jsme nožem do stolu své . kletby. Domlouvali jsme se o tom, kam půjdeme Kam půjdeme, až budeme mít dost peněz. Všechno, všechno jsem snášel Abych se dostal až sem. Když ten čas minul, zastrčili jsme peníze A ze všech měst si zvolili město Mahagonny A bez prodlení Nejkratší cestou jsme sem dorazili Abychom spatřili tohleto. Nic horšího neexistovalo A nic hloupějšího nám nenapadlo Nežli se dostat až sem. Vyškolí. Jo, co vás to napadá? To přece s náma nemůžete dělat! To jste na špatné adrese. Vystřílí zásobník svého revolveru. Vylez ven, ty couro, co vše zapovídá! Tady je Paul Ackermann z Aljašky, a tomu se tu nelíbí! BEGBICKOVÁ se vyřítí z domu ■ Co se ti tu nelíbí? PAUL • Ten tvůj hovninec! BEGBICKOVÁ Rozumím pořád hovninec! Řekl jste Hovninec ? PAUL • Jo, to jsem řekl já, Paul Ackermann. Oblak se zachvěje a rychle zmizí. PAUL • Sedm roků, sedm roků jsem kácel stromy. ŠEST DĚVČAT, JAKOB, HEINRICH, JOE • Kácel, kácel stromy. JAKOB ■ Tiše, tiše, Paule! PAUL • A voda měla jen čtyři stupně. SEST DĚVČAT, JAKOB, HEIN- RICH, JOL ■ Voda měla jen čtyři stupně. PAUL ■ Všechno jsem snášel, všechno, abych se dostal až sem Ale nelíbí se. mi tady Protože se tu nic neděje! JENNY • Milý. Paule, milý Paule Poslechni nás a nech nůž v kapse. PAUL ■ Držte mě! JAKOB, HEINRICH, JOE ■ Poslechni nás a nech nůž v kapse. JENNY • Milý Paule, pojď s námi a buď džentlmen. PAUL • Držte mě! JAKOB, HEINRICH, JOE • Pojď s námi a buď džentlmen. PAUL • Sedm roků stromy kácet Sedm roků trpět mrazem Vše jsem musel snášet A teď tady tohleto! BEGBICKOVÁ, WILLY, MOJŽÍŠ • Máš tu klid a svornost, whisky, dívky. PAUL • Klid a svornost, whisky, dívky! JENNY, JÁKOB, HEINRICH, JOE • Necháš ten nůž v kapse! CHÓR • Klid a mír! BEGBICKOVÁ, WILLY, MOJŽÍŠ ; i. Můžeš spát a kouřit, plavat, rybařit! PAUL • Spát a kouřit, plavat, rybařit! JENNY, SEST DĚVČAT, JAKOB, HEINRICH, JOE • Paule, nech nůž v kapse! Paule, nech nůž v kapse! CHÓR -Klid a mír! BEGBICKOVÁ; WILLY, MOJŽÍŠ ■ To jsou ti chlapci z Aljašky To jsou ti chlapci z Aljašky. PAUL- Držte mě, jinak se stane neštěstí! Držte, držte mě! CHÓR .• To jsou ti chlapci z Aljašky, ty šelmy Dřeli jak otroci, jak sloni Ä zbohatli z toho! Zbohatli velmi. BEGBICKOVÁ, WILLY, MOJŽÍŠ : : Ti hlupáci měli zůstat na Aljašce navěky, ruší nám jén náš klid a naši svornost. Vyhoďte ho přece, vyhoďte ho! PAUL • Držte mě, jinak se stane neštěstí Protože tady chcípl pes! Protože tady chcípl pes! Stojí na jednom ze stolu. Ach, v tom vašem slavném Mahagonny Člověk nebude šťastný nikdy Protože je tu příliš moc klidu A příliš moc svornosti A příliš moc věcí Jimiž se nutno řídit. Světla zhasnou. Všichni zůstanou ve tmě stát na jevišti. 10., JVa tabulích pozadí se objeví obrovský nápis: „TAJFUN!", pak druhý: „HURIKÁN SE BLÍŽÍ K MAHAGONNY". VŠICHNI • Ó hrůzná události Město radosti bude v ruinách. Nad horami číhají hurikány A smrt už vystupuje z vod. Ó hrůzná události Ó krutý osude! Kde je zeď, která mě skryje? Kde je sluj, která mě přijme? Ó hrůzná události Ó krutý osude! V této noci děsu našel prostý drvoš-těp jménem Paul Ackermann zákony lidského štěstí JVbf hurikánu. Opřeni o zed sedí na zemi Jenny, Begbicková, Paul, Jakob, Heinrich a Jóe. Všichni jsou zoufalí, jen Paul se směje. Z pozadí je slyšet hlasy průvodů, které táhnou za zdí. MUŽI Z MAHAGONNY mimo jeviště • Držte se zpříma a nižádný strach I když pozemské světlo zhasne v tmách Jen nezoufejte, páni A žádné naříkání — Nic dosud není v ruinách! JENNY tiše a smutně ■ Oh, moon of Alabama We now must say good-bye WeVe lost our good old mamma And must háve whisky Oh, you kňow why. JAKOB • Ať kamkoli jdeš Nepomůže to. Ať kdekoli jsi Neunikneš. Nejlíp bude Když zůstaneš sedět A budeš čekat INa konec. MUŽI Z MAHAGONNY mimo jeviště ■ Držte se zpříma a nižádný strach I když pozemské světlo zhasne v tmách Jen nezoufejte, páni A žádné naříkání — Nic dosud není v ruinách! Paul Se směje. BEGBICKOVÁ Paulovi ■ Proč se směješ? VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY 103 PAUL • Vidíš, to je svět: Klid a svornost neexistují Ale hurikány existují A tajfuny, když hurikán nestačí. A zrovna takový je člověk: Musí rozbořit, co tuje. K čemu je potom hurikán A jakýpak strach jez tajfunu Ve srovnání s člověkem, když se chce povyrazit? Z dálky: Drite se zpříma... a tak dál. JAKOB • Tiše, Paule! HEINRICH • Sedni si, kuř a zapomeň! PAUL ■ Nač stavět věže jako Himálaj Když nedají se převrhnout , Zástupům na posměch? Co rovné je, musí se zkroutit A co se tyčí, muší se změnit v prach. Nepotrebujem hurikán ■ " A tajfun také ne Neboť tu hrůzu, kterou vyvolá Vyvolat sami můžeme. Z dálky: Držte se zpříma... atak dál. BEGBICKOVÁ ■ Zlý je hurikán Tajfun je horší Nejhorši však je člověk. PAUL Begbickové ■ Vidíš, pořídila sis tabulky A napsala na ně: Tohle je zakázáno A tohleto nesmíš. A žádné štěstí nevzešlo. Zde, kamarádi, je tabulka Na které stojí: Zpívat dnes v noci veselé písně Je zakázáno. Ale ještě než uhodí druhá hodina Budu já, Paul Ackermann Zpívat veselé písně Abyste viděli Že nic není zakázáno! JAKOB • Nepotrebujem hurikán A tajfun také ne Neboť tu hrůzu, kterou vyvolá Vyvolat sami můžeme, JENNY • Uklidni se, Paule! Co to mluvíš? Pojď se mnou ven a pomiluj mě. PAUL • Ne, teď budu mluvit já. Odolejte svodu! Není žádné vzkříšení Nevěřte na náhodu Už noc vám čeří vodu A v den se nezmění. Odolejte klamu Že. to nic není: Žít. Jen krmte svoji tlamu! Až vykopou vám jámu Nebude se vám chtít! Odolejte zdání Ze čas neřekne: Stop! Červi nic nevyžvaní Život je velké vzplání A náhle zeje hrob.. Odvržte pokušení Dřít a dřít bez hranic! Na strach už času není! Budete pokoseni A nezbude už nic. Předstoupí na rampu. Můžeš-li něco Dostat za peníze Tak si ty peníze vem. Jde-li kolem někdo, kdo má peníze Prašti ho po hlavě a jeho peníze si vem: Všecko smíš! " Chceš-li bydlet v nějakém domě Vstup do toho domu A lehni si do postele. Když vejde paní domu, vezmi ji k sobě Když se však prolomí střecha, jdi pryč! Všecko smíš! Je-li nějaká myšlenka Kterou neznáš Mysli si tu myšlenku. Stojí-li peníze, chce-li tvůj dům: ' Mysli si ji! Mysli si ji! Všecko smíš! V zájmu pořádku V prospěch státu Pro budoucnost lidstva Pro svoje vlastní zdraví Všecko smíš! Všichni povstali, smekli, Paul se vráta dozadu a přijímá blahopřání. MUŽI Z MAHAGONNY venku ■ Jen nezoufejte, páni A žádné naříkání — Nic dosud není v ruinách! BEGBICKOVÁ privoláva pokynem Paula a jde s ním do kouta ■ Ty si tedy myslíš, že bylo špatné, když jsem něco zakazovala? ! PAUL ■ Ano, protože já, jenž jsem veselý, raději rozbijú tvoje tabulky a tvoje zákony, a tvoje zdi se musí zhroutit. Jak to dělá hurikán, tak to dělám i já. Dostaneš za to peníze. Tumáš. BEGBICKOVÁ ke všem ■ I dělejte, co libo vám Brzy to tajfun provede Blíží se k nám už hurikán A proto smí se vše. PAUL, JAKOB, HEINRICH, JOE • Jak by se blížil hurikán Tak chceme pořád žít Chcem dělat jen, co libo nám Orkán tu může každou chvilku být. , Den co den Chce-li jen Může nám život vzít. Witty Prokurista a Trojjediný Mojžiš se ' rozčileně přiřítí. WILLY A MOJŽÍŠ • V ruinách je Pensacola! V ruinách je Pensacola! A svou cestou jde hurikán Ve směru Mahagonny! B E G BIC KOVÁ triumfálně se chechtajíc ■ Pensacola! Pensacola! Vyhlazen je oddíl policie A hynou spravedliví i nespravedliví. Po všech je veta. PAUL • Proto vás vyzývám: Dělejte tuto noc vše, co je zapovězeno. Až přijde hurikán, udělá to také tak! Zpívejte například, protože je to zapovězeno. MUŽI Z MAHAGONNY docela blízko za zdí ■ Jen klid, jen klid, jen klid. PAUL SPOLU S JENNY A JOEM • I zpívejte s námi Zpívejte s námi veselé písně Protože je to zakázáno Zpívejte s námi! Paul skočí ná zed. PAUL - Jak postel sis ustlal, tak ležíš Ať méně či víc přikrytý A kopá-li někdo, jsem já to. A je-li kdo kopán, tak jseš to ty. Světla zhasnou. Na tabulích pozadí je vidět už jen zeměpisnou kresbu, na ní je šipka, která se blíží zvolnak Mahagonny anazna-čuje cestu hurikánu. VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY 105 CHÓR z dálky ■ Držte se zpříma! A nižádný strach! 12 V sinalém světle cekají na silnici před Ma-hagonny děvčata a muži. Tabule v pozadí ukazují opět šipku jako na konci jedenácté scény, jak se zvolna blíži k Mahagonny. Amplión hlásí v intervalech během orchestrálních meziher: Rychlostí 120 mil za hodinu pohybuje se hurikán směrem k městu Atsena. Druhé hlášení z ampliónu: Města Atsena srovnáno se zemí. £ádné zprávy. Spojení přerušeno. Třetí hlášení z ampliónu: Rychlost hurikánu stoupá, pohybuje se v přímém směru na Mahagonny, Telegrafické spojeni s Mahagonny přerušeno. V Pensacole ■ 11 000 mrtvých. Všichni zírají plni zděšení na šipku. Minutu před Mahagonny se šipka nákle zastaví. Ticho jak v hrobě. Pak se šipka rychlým p&lkruhem vyhne místu Mahagonny a běží dál. Amplión: Hurikán se obloukem vyhnul městu Mahagonny a pokračuje svou cestou. choř, děvčata, muži • Ó zázračné řešení! Město radosti zůstalo uchráněno. Hurikány je minuly ve velké výši a smrt se navrátila do vod. Ó zázračné řešení! OD NYNĚJŠKA SE STALA HESLEM LIDl Z MAHAGONNY SLOVA „VŠECKO SMÍŠ", JAK SE JIM NAUČILI V NOCI HRŮZY. 13 Konjunktura V Mahagonny zhruba rok po velkém hurikánu Muži předstoupí na rampu a zpívají. CHÓR • Na prvním místě stojí žraní Potom sexuální slast Na třetím místě boxování Za čtvrté pak taky chlast. A hlavně všici vězte hned Že tady všecko smíte smět. Muži se vrátí na jeviště a účastní se akcí. JVa tabulích v pozadí stojí obrovitými písmeny slovo „JlST". U jednotlivých stolu sedí vždy jediný muži před ním hora jídla. I Paul je u toho. Jakob, zvaný nyní Vele-Žrout, sedí u stolu uprostřed a jí bez přestání. Bokem dva hudebníci. JAKOB VELEŽROUT • Dvě telátka mám už teď v břiše ■ Teď přijde na řadu vůl Všeho je jen půl, všeho je jen půl Pozřel bych sám sebe tiše. PAUL A JAKOB • Bratře, viď, že je to blaženost? Jen se s ničím nepárat! NĚKTEŘÍ Z MUŽŮ • Pane Schmidt! Tlustý jste dost: Určitě, určitě máte hlad. JAKOB VELEŽROUT • Bratři, bratři, ejhle, jak jím Jaká to krása krás! Klid jen mám, když všechno sním Ale hned chci zas, ale hned chci zas. Bratři. . . ještě jist.-.. _ Svalí se mrtev. MU ŽI za ním v půlkruhu, smeknuvše ■ Ejhle, Schmidt už je v Pánu! Ejhle, blažený výraz má Ejhle, hladový výraz má Štěstí čteme z jeho tváře! . Cpal se bez přestání Bez bázně a hany Ó veliký muž! Muži si opět nasadí klobouky. MUŽI přecházejíce podél rampy ■ Potom sexuální slast. 14 Na tabulích pozadí stojí obrovskými písmeny slovo „MILOVAT". Na podestě je postaven jednoduchý pokoj. Uprostřed něho sedí Begbicková, vlevo dívka, vpravo muž. Pod podestou stojí špalír mužů z Mahagonny. V pozadí hudba. B E G BiC K O VÁ se obracl na muže vedle ní ■ Vyplivni žvejkačku. Umyj si napřed ruce. A nehurtuj na ni Promluv s ní pár slůvek. MUŽI aniž vzhlédnou • Vyplivni žvejkačku. ... Umyj si napřed ruce. A nehurtuj na ni Promluv s ní pár slůvek. Pokoj se zvolna zatemní. Pohyb, hoši, héj! Zazpívejte song o Mandelay: Láska přece není s časem spjata Ať už jste venku, hoši, natotata. Věčně neplane had tebou měsíc, Mandelay! V pokoji se opět rozjasnilo. Mužova židle je nyní prázdná. Begbicková se obrací na dívku. BEGBICKOVÁ - Prachy k probuzení smyslnosti ne-_ stačí. MUŽI aniž vzhlédli • Prachy k probuzení smyslnosti nestačí. Pokoj se opět zatemní. Pohyb, hoši, héj! Zazpívejte song o Mandelay: Láska přece není s časem spjata Ať už jste venku, hoši, natotata. Věčně neplane nad tebou měsíc, ; Mandelay! Pokoj se opět rozjasní. Jiný muž vstoupí do pokoje, pověsí klobouk na zed a sedne si na prázdnou židli. Pokoj se opět zvolna _ zatemní. MUŽI • Věčně neplane nad tebou měsíc, Mandelay! Když se opět rozjasní, sedí Paul a Jenny v jistém odstupu na dvou židlích vedle sebe. On kouří, ona se líčí. JENNY • Hle:jeřábijakvelkéladnéstřely! PAUL • Oblaka jako by jim byla stínem JENNY • Už s nimi táhla, dřív než odletěli PAUL ■ Z jednoho žití v živobytí jiué ■ JENNY • Ve stejné výšce, v rytmu téže chvíle OBA • Jako když voda vedle vody plyne. JENNY • S oblakem aby jeřáb nebe sdílel To krásné nebe, jímž je samodruhý PAUL • Aby tu žádný neprodléval déle JENNY • A aby každý viděl, jak ten druhý Se houpe ve větru, jejž oba cítí Kdo — vlastně ležíce — teď spolu plují PAUL • V Nic ať se vítr s nimi třeba zřítí Dokud se Sami sobě neroztratí VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY 107 JENNY ■ Zůstanou netknuti jak v modré sluji PAUL ■ A lze je zahnat ze všech míst a tratí Kde duní rány, kde se čerti žení. JENNY • Tak pod sluncem i pod lunou jsou spjati A letí zcela v sebe pohrouženi. PAUL • Kam, kampak? JENNY • Nikam. PAUL • Před kým? JENNY • Přede všemi. PAUL • Ptáte se, jak už dlouho jsou tak spolu? JENNY • Nedlouho. PAUL ■ A kdy rozejdou se? JENNY • Brzy. OBA • Milence láska nikdy neomrzí. Podél rampy táhnou muži. MUŽI • Na prvním místě stojí žraní Potom sexuální slast Na třetím místě boxování Za čtvrté pak taky chlast. A hlavně všici vězte hned Že tady všecko smíte smět. (Máte-li prachy.) 15 Muži se vracejí na jeviště, kde před pozadím, na nimž stojí slovo „ZÁPASIT", se staví boxring. Na vedlejší tribunce hraje dechovka. JOE stojí na židli • Veliký boxmatch, pánové a dámy Bude tu nyní a skončí pouze knokautem. Nastoupí Trojjediný Mojžíš, všeobecně známý Proti mně, Aljašskému vlkovi, jenž rovněž znám je všem. WILLY PROKURISTA • Co? Bít se s Mojžíšem? To nejsou obyčejné boje Člověče! Seber se a odjed raději! Tohle, u čerta, není soutěž, to je Čistočistá vražda, vzdej se všech nadějí! J O E • Prozatím jsem ještě neumřel, ba ne A všechny peníze na Aljašce vydělané Sázím dnes beze zbytku — na sebe! A prosím, aby neváhali přisadit si Ti, kdo mě cení už od dětství. Všici! Heinrichu, spoléhám především na • tebe! Kdo dává přednost hlavě před pěstěmi Chytrosti před hrubostí a lsti před silou Každý rozumný člověk vsadí v této zemi Své peníze na Aljašského vlka jménem Jce. MUŽI • Kdo dává přednost hlavě před pěstěmi Chytrosti před hrubostí a lsti před silou Každý rozumný člověk vsadí v této zemi Své peníze na Aljašského vlka jménem J°e- Joe přistoupil k Heinrichovi. HEINRICH ■ Joe, jsi mi lidsky blízký velmi Ale jak jsem spatřil tamtoho zabijáka Tak už mě poněkud méně láká Tolik peněz hodit do chřtánu té šelmy. Joe jde k Paulovi. PAUL • Joe, já si tě vždycky vážil tuze Od kolébky až ke hřbitovním tmám I sázím dnes na tebe — — a po zásluze — Všecko, cp u sebe mám. JOE ■ Paule, já se tu rozbrečím Vzpomínka na Aljašku mi v srdci buší Sedmero zim a hrůzné časy chladu A my dva tam kácíme stromy do úpadu. PAUL • Joe, starý kamaráde, s největší Radostí bych ti dal vše, co mám v duši: Sedmero zim a hrůzné časy chladu A my dva tam kácíme stromy do úpadu. Aljaško, já se tu rozbrečím Vzpomínka na tebe, Joe, mi v srdci buší. JOE ■ Přisámbůh, tvé peníze jsou v bezpečí Raději vypustím duši. Boxring je mezitím postaven. Vstupuje do něho Trojjediný Mojžíš. MUŽI • Ať žije Trojjediný Mojžíš! Sláva mu! Ahoj, Mojžíši! Rozfašíruj ho jak síto! ŽENSKÝ HLAS • To by byla vražda! MOJŽIŠ • Je mi líto. MUŽI • Vyřídí ho jedna přes tlamu! SOUDCE představuje oba soupeře ■ Trojjediný Mojžíš sto kilogramů Aljašský vlk osmdesát pět. MUŽ volá ■ Natříská mu! Poslední přípravy k boji. PAUL dole ■ Haló, Joe! JOE zdraví z ringu • Paule, haló! PAUL • Nespolkni zub! JOE - To by tak hrálo! _ Boj začíná. MUŽI mluví střídavě ■ Do toho! Podfuk! Blbost! Dostává do těla! Pozor! Ne tak zbrkle! Pod pás! Nedržet! Ta sedla! Nevadí! Má vejpůl ret! Do něho, Joe! Nádhera! Je zmátořený docela! . Trojjediný Mojžíš a Joe boxují do taktu. Mojžíši, už je na maděru! Fašírku z něho nadělej! Uspi ho, Mojžíši! Pořádně zabrat mu dej! Joe klesne k zemi. SOUDCE • Ten muž je mrtev. Obrovský, dlouhotrvající smích. Dav se rozchází. MUŽI na odchodu ■ K.o. je k.o. Zaslouží to. SOUDCE • Vítězí Trojjediný Mojžíš. MOJŽÍŠ • Je mi líto. Odejde. HEINRICH Paulovi, jsou sami v ringu ■ Já to říkal Je teď k.o. PAUL tiše ■ Haló, Joe! Vpředu táhnou muži podél rampy. MUŽI • Na prvním místě stojí žraní Potom sexuální slast Na třetím místě boxování Za čtvrté pak taky chlast. A hlavně všici vězte hned Ze tady všecko smíte smět. 16 Muži jsou opět najevišti. Na tabulích v pozadí stojí velikými písmeny: „CHLASTAT." Muži si sednou, dají nohy na stůl a pijí. V popredí hrají Paul, Jenny a Heinrich kulečník. PAUL • Pojďte, zvu vás, přátelé Pojďte se mnou pít Poznali jste, že snadné je Ze světa jak Joe odejít. Vdovo Begbicková, jednu rundu pro pány! VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY 109 MUŽI • Bravo, Paule! Proč by ne? Dobré chutnání! • Kdo chtěl v Mahagonny žít Vydal denně pětidolar. Když tam ale nechtěljshnít Potřeboval něco navíc. Každý skončil tehda totiž Tam v baru, aby něco nepropás. A prohrál — ó jaká potíž — Ale byl to aspoň špás. Na vodách Na horách Lidi velehbitě lidi vysvlékají z kůže Proto všici, co jsou tady Kůži prodali by rádi Neboť kůže kdykoli se dolarem vyvážit může. PAUL ■ Vdovo Begbicková, ještě jednu rundu pro pány! MUŽI • Bravo, Paule! Sem s tou whisky! Dobré chutnání! Na vodách Na horách Proto celé spousty čerstvé kůže prasknou na to. Pořád máte svoje roupy? Kdo to zaplatí, vy hloupí? Neboť kůže, ty jsou levné, whisky řádně drahá zato. Kdo chtěl v Mahagonny žít Vydal denně pětidolar. Když tam ale nechtěl shnít Potřeboval něco navíc. Každý skončil tehda totiž Tam v baru, aby něco nepropás. A prohrál —ó jaká potíž — Ale byl to aspoň špás. VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY BEGBICKOVÁ • A teď zaplatíme, Jánové.! ; enny • Jenny, pojď do mého náručí! Nemám už ani vindru a za nic neručím. Nejlíp, když vezmeme roha To je úplně jedno, kam vkročí naše noha! Hlasitě ke všem, s gestem na kulečník: Pánové, vstupme na tento skvělý prám Snadno na něm přeplujeme oceán! Opět tiše: Buď pořád vedle mne, Jenny Neboť vše se houpe jak při zemětřesení A také ty, Heinrichu, bud pořád semnou Neboť se opět chystám na Aljašku: Tohleto město mi nevoní. Nahlas: Ještě dnes v noci vypluji na Aljašku. Všichni vybudovali z.kulečníku, záclonové tyče a podobných věcí „lod", na niž pak vstoupí Paul, Heinrich a Jenny. Chovají se . na kulečníku „po námornícku", PAUL • Kořalka proudem teče do záchodu Růžové rolety stáhnuty v tmě Vykouřen tabák a je konec hodů Ve směru Aljaška teď plujeme. Muži sedí dole a baví se tímto výstupem. MUŽI ■ Haló, Paule, jsi veliký navigátor! Jak umí to s plachtou, jak umí plout! Svlékni se, Jenny, žár pad na ekvátor! Heinrichu, drž si klobouk, blíží se Golfský proud! JENNY • Ó Bože, nežene se tamhle tajfun? MUŽI slavnostně jako pěvecké sdružení ■ Hle, jak zlověstnou černí Se zatahuje obloha! Muži předstírají hvízdáním a vytím vichřici. JENNY, V AUL hulákajíce ■ Loď není žádné kanape! Noc je zlá a moře do nebe Se cpe A loď se zmítá a noc je beze hvězd Z nás tří jich mořskou nemoc má šest. MUŽI • Jak černé je nebe. Hle, jak zlověstnou černí,.. JENNY bojácně se držíc stožáru ■ Nejlíp bude, když si zazpíváme „Noc je zlá", abychom neztratili odvahu. HEINRICH • „Noc je zlá" je výborné, když člověk ztrácí odvahu. PAUL • Pro všechny případy si hned zazpíváme. JENNY, PEUL, HEINRICH • „Noc je zlá a moře vzdouvá se Loď zmužile se bije dnes. Slyšte, jak příšerně zvon zní Najedem asi na útes!" JENNY - Plujte rychleji a velice opatrně. Rozhodně ne proti větru a nezkoušejte žádné novinky. MUŽI • Slyšte Slyšte, jak vítr hučí v ráhnoví! Vizte Vizte, jak zlověstně se zatahuje obloha! HEINRICH • Když bouře bude ještě prudcí, nemáme se přivázat ke stožáru ? PAUL • Ne. To černé tam, přátelé To jsou lesy na Aljašce. Vystupte nyní Můžete být klidní. Vystoupí a zvolá: Haló, je tohle Aljaška? TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ se vynoří vedle něho ■ Naval prachy za to pití! PAUL hluboce zklamán ■ Och, je to Mahagonny! Muži se sklenkami přicházejí dopředu. MUŽI • Paule, tys častoval nás pitím .„ řádně Proto zůstaneš naživu každopádně. . Vybral sis nás přímo neomylně A krmil a napájel nás pilně. B E GB IC K O'VÁ • Tak a teď platit — a jsme kvit! PAUL ■ Jo, vdovo Begbicková, tak mi připadá Že vůbec nemůžu zaplatit Vydal jsem se z peněz, jak se zdá. BEGBICKOVÁ • Cože, ty nehodláš zaplatit? JENNY • Paule, podívej se přece do kapes. Někde jistě ještě něco máš. PAUL • Když jsem s vámi mluvil, zrovna dnes... TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Cože, pán nemá tititi? Cože, pán nehodlá platit? Víte vy, kam vás to zavleče? WILLY PROKURISTA ■ Je s tebou amen, člověče. Všichni kromě Heinricha a Jenny od něho odsedli. BEGBICKOVÁ k Heinrichovi a Jenny • Nemůžete to vzít za něho? Pro jednou? Ž nezbytí? Heinrich němě odchází. A ty, Jenny? JENNY Já? BEGBICKOVÁ • A proč ne? JENNY • Co se po nás, po děvčatech všechno žádá! Směšné! BEGBICKOVÁ • Nepřichází to tedy y úvahu pro tebe? JENNY • Nemohu říct nic jiného než: ne! TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Svažte ho! Zatímco Jenny, přecházejíc na rampě sem a tam, zpívásvou.piseá,je Paul spoutáván. 111 I JENNY • Milí páni, máma mluvívala Se mnou, až člověk se bál: Ze v nevěstinci prý skončím Nečeká-li mě kriminál. Jo, to tak, to je snadná řeč. Z tohohle, milánku, nekouká nic. S takovou pohoříš, tohle mi věř! Uvidíme, v co se proměním! No copak jsme zvěř? Jak postel sis ustlal, tak ležíš Ať měně či víc přikrytý A kopá-li někdo, jsem já to A je-li kdo kopán, tak jseš to ty. Milí páni, můj přítel tenkrát Hleděl mi do tváře a řek Že vrcholem všeho je láska Že nemyslit mám na zítřek. Jo láska, kam s tím, prosím vás? Dokud mladá jsi, tak mládí věř A využij svůj krátký čas A lásku plavat nech, je nežádoucí! No copak jsme zvěř? Jak postel sis ustlal,' tak ležíš Ať méně či víc přikrytý ■ A kopá-li někdo, jsem já to A je-li kdo kopán, tak jseš to ty. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Haló, lidičky, koukněte, kdo je tu: Muž, který nemůže zaplatit útratu. Drzost, hloupost, hanba — nehorázné! Nic není horší než mít kapsy prázdné! Paula odvádějí. Na to je ovšem provaz. Bavte se dál, pánové, to není nic pro vás! Všichni zaujmou opět svá místa. Pije se dál a dál se hraje kuleěník. MUŽI • Kdo chtějí doma hnit Ušetří tím víc než hodně Chtějl-li se oženit Nemusí to být nic extra. Ale vysedávají dnes řádně V baru Páně, laciném a bez sklenic. Získají tím každopádně Do taktu dupají. Nemají však z toho nic. Přeruší zpfo a klidně zas dají nohy na stoly. Vpředu táhnou muži zpívajíce podél rampy a mizí vzadu. MUŽI • Na prvním místě stojí žraní Potom sexuální slast Na třetím místě boxování Za čtvrté pak taky chlast. A hlavně všici vězte hned Že tady všecko smíte smět. 17 Paul Ackermann v poutech. Je noc. PAUL • Až se nebe rozjasní Začne mi proklatý den. Ale tedje obloha dosud temná. Kéž by ta noc Nikdy neskončila Kéž by ten deň Nikdy nenadešel. Nejdou už? Mám hrozný strach. Musím si před nimi Lehnout na zem. Mám-li s nimi jít Musí mě od země odtrhnout. Kéž by ta noc Nikdy neskončila Kéž by ten den Nikdy nenadešel. Nacpi si s tím dýmku Starý brachu Vykuř to. Co bývalo Bylo pro tebe dobré dost A s tím, co bude Si nacpi dýmku. Určitě bude nebe ještě dlouho temné. Jasní se. Nesmí svítat Neboť potom nadejde proklatý den. 18 Soudy v Mahagonny nebyly o nic horší než soudy kdekoli jinde Soudní stan. Stůl a tři židle jakož i malý Železný amfiteátr jako v posluchárnách chirurgických klinik. Na něm publikum, čtoucí noviny, přežvykující, kouřící. Na soudcovské stolici Begbicková, na obhájcově křesle Willy Prokurista, na boční lavici obžalovaný muž. T R O J J EDINÝ MOJŽÍŠ jako prokurátor u vchodu ■ Mají všichni diváci lístky?. Tři místa jsou ještě volná, kus pět dolarů. Dva znamenité procesy Lístek stojí pět dolarů. Pouhých pět dolarů, pánové A uslyšíte promlouvat Spravedlnost. Protože nikdo nepřichází, vrátí se na místo prokurátora. Za prvé případ Tobby Higginse. Muž na lavici obžalovaných povstane. Jste obžalován ze záměrné vraždy Za účelem vyzkoušení starého . revolveru. Nikdy dosud Nebyl spáchán čin Tak bezpříkladně surový. VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY Nestoudně jste poranil Veškeré lidské cítění. Ze srdce uražené Spravedlnosti Dere se volání po trestu. Proto já, prokurátor, navrhuji Vzhledem k zarputilému chování tohoto obžalovaného Člověka to neuvěřitelně zvrhlého Dát spravedlnosti volný průchod váhavě: A--- Podle okolností ho--- Osvobodit! Během této řeči „prokurátora" dochází mezi obžalovaným a Begbickovou k němému rozhořčenému boji. Obžalovaný dával zvednutím prstů najevo, jak vysokou úplatu je ochoten zaplatit. Stejným způsobem hnala Begbicková jeho nabídku stále výš. Váhání na konci prokurátorovy řeči naznačuje bod, kdy obžalovaný naposledy zvyšuje nabídku. BEGBICKOVÁ • Co navrhuje obhajoba? WILLY PROKURISTA • Kdo je poškozený? _ Mlčení. MUŽI diváci na tribuně • Mrtví nemluví. BEGBICKOVÁ • Nehlásí-li se žádný poškozený Musíme ho, ať chceme nebo nechceme, osvobodit. Obžalovaný přejde mezi diváky na tribuně. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ čte dál • Za druhé případ Paula Ackermanna -Obžalovaného pro krádež a nezaplacení útraty. Paul se objevil v poutech, provázen Heinrichem. PAUL nežli usedne na lavici obžalovaných • Prosím tě, Heini, dej mi sto dolarů Aby tady můj případ projednali lidsky. 113 HEINRICH ■ Paule, jsi mi sice lidsky blízký Ale peníze je jiná věc. PAUL • Heini! Vzpomínáš si ještě Na ty společné časy tam na Aljašce? Sedmero zim a hrůzné časy chladu A my dva tam káceli stromy do úpadu Dej mi ty peníze. Mb HEINRICH • Paule, vzpomínám si ještě Na ty společné časy tam na Aljašce. Sedmero zim a hrůzné časy chladu A my dva tam káceli stromy do úpadu A jak bylo těžké Vydělat peníze Proto ti, Paule, nemůžu Dát peníze. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Obžalovaný, nezaplatil jste účet za whisky A za poškozenou záclonovou tyč, Nikdy dosud Nebyl spáchán čin Tak bezpříkladně surový. Nestoudně jste poranil Veškeré lidské cítění. Ze srdce uražené Spravedlnosti Dere se volání po trestu. Proto já, prokurátor, navrhuji Dát spravedlnosti volný průchod. Během prokurátorovy řeči Paul na hru s prsty vdovy Begbickové nereagoval. Beg- bicková, Willy Prokurista a Trojjediný Mojžiš vyměňují významné pohledy. BEGBICKOVÁ • Nuže, zahajuji hlavní řízení Proti tobě, Paule Ackermanne! Sotva jsi dorazil do Mahagonny Svedl jsi dívku Jenny Smithovou A přinutil ji, aby se ti dávala Za peníze. WILLY PROKURISTA • Kdo je poškozený? JENNY předstoupí • Já. Sum mezi diváky. BEGBICKOVÁ • Když se přiblížil tajfun Zpíval jsi v hodině zoufalství Veselou píseň. WILLY PROKURISTA • Kdo je poškozený? MUŽI • Nikdo se nehlásí. Nikdo není poškozený A není-li žádný poškozený Máš naději, Paule Ackermanne. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ je přeruší ■ Ale v téže noci Rádii ten člověk Jak sám by byl hurikán A sváděl celé město A rušil klid a svornost! MUŽI • Bravo! Ať žije Paul! HEINRICH vstávaje na tribuně • Tento prostý dřevorubec z Aljašky Objevil zákony blaženství Podle nichž tu v Mahagonny vy všichni žijete Mužové z Mahagonny. MUŽI • Proto musí být osvobozen Paul Ackermann Dřevorubec z Aljašky. HEINRICH • Paule, to dělám pro tebe Poněvadž myslím na Aljašku. Sedmero zim a hrůzné časy chladu A my dva tam káceli stromy do úpadu. PAUL • Heinrichu, cos tu pro mne udělal Mi připomíná Aljašku. Sedmero zim a hrůzné časy chladu A my dva tam káceli stromy do úpadu. TROJJEDINÝ MOJŽIŠ praskne do stolu-Ale tento „prostý dřevorubec z Aljašky" Štval při boxu Svého přítele na jistou smrt Jen aby vydělal hromadu peněz. HEINRICH vyškolí • Ale kdo, slavný soude Ale kdo toho přítele zabil? BEGBICKOVÁ • Kdo zabil řečeného Aljašského vlka? TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ po pauze • To soudu není známo. HEINRICH • Ze všech, co stáli kolem Nevsadil ani jediný na toho Jenž dal svůj život za boj Kromě Paula Ackermanna. A ten stojí před vámi. MUŽI střídavě • Proto musí být popraven Paul Ackermann Proto musí být osvobozen Paul Ackermann Dřevorubec, z. Aljašky. Muži tleskají a hvízdají. TROJJEDINÝ MOJŽIŠ • Nyní hlavní bod žaloby: Vypil jsi tři láhve whisky A poškodil jsi záclonovou tyč. Proč jsi však, Paule Ackermanne Nezaplatil, co to vše stálo? PAUL • Nemám peníze. MUŽI střídavě • On nemá peníze On nezaplatil, co to stálo. Pryč s Paulem Ackermannem! Pryč s ním! BEGBICKOVÁ • Kdo však jsou poškození? Begbicková, Willy Prokurista a Trojjediný Mojžíš povstanou. MUŽI - Hle, tu stojí poškození. To tedy jsou ti poškození. WILLY PROKURISTA ■ Ortel, slavný soude! BEGBICKOVÁ ■ Vzhledem k nepříznivé hospodářské situaci povoluje si Soud polehčující okolnosti. Ty, Paule Ackermanne— TROJJEDINÝ MOJŽIŠ • Za nepřímou vraždu na svém příteli — BEGBICKOVÁ ■ Jsi odsouzen ke dvěma dnům vězení. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ ■ Za rušení klidu a souladu-- BEGBICKOVÁ • Ke dvěma rokům ztráty cti. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Za svedení dívky jménem Jenny — BEGBICKOVÁ • Ke čtyřem rokům podmínečně. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Za zpívání zakázaných písní za hurikánu — BEGBICKOVÁ • K deseti rokům žaláře. Ale protože jsi mi nezaplatil Tři láhve whisky a mou záclonovou tyč Proto jsi odsouzen k smrti, Paule Ackermanne. BEGBICKOVÁ, WILLY, MOJŽÍŠ • Za to, že nemáš peníze Což je nej větší zločin Na této zeměkouli. Bouřlivý souhlas. 19 Poprava a smrt Paula Ackermanna. Na následující popravu Paula Ackermanna budou se asi mnozí dívat jen neradi. Ale podle našeho mínění by ani oni nebyli ochotni za něho zaplatit. Tak veliká je v naší době úcta k penězům. V pozadí projekce znázorňující celkový pohled na Mahagonny v pokojném osvětleni. Kolem stojí ve skupinkách mnozí lidé. Když •!« objeví Paul, provázen Trojjediným Mojžíšem, Jenny a Heinrichem, muži VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY 115 smeknou. Vpravo se připravuje elektrické TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ Paulovi ■ Pozdrav! Nevidíš, že tě lidé zdraví? Paul pozdraví. Vyřiď si svoje pozemské záležitosti hned teď Neboť pánové, kteří chtějí být přítomni tvému zániku Nechtějí o tvých soukromých záležitostech nic vědět. PAUL ■ Milájenny Odcházím nyní. Dny s tebou prožité Byly příjemné A příjemný Byl konec. JENNY ■ Milý Paule I mně bylo moc dobře S tebou A nevím Co teď se mnou bude dál. PAUL • Věřnň Takových jako já je víc. JENNY ■ To není pravda. Já vím, že taková doba už se nenavrátí. PAUL ■ Nemáš dokonce bílé šaty Jako vdova? JENNY ■ Ano. Jsem tvoje vdova. A nikdy na tebe nezapomenu Až se teď navrátím Mezi děvčata. PAUL • Polib mě, Jenny. JENNY - Polib mě, Paule. PAUL • Vzpomínej na mne. JENNY • Jistěže. PAUL • A neměj mi nic za zlé. JENNY ■ Pročpak? PAUL • Polib mě, Jenny. JENNY • Polib mě, Paule. PAUL • A nyní tě svěřuji Svému poslednímu příteli Heinrichovi Jenž jediný Zbyl z nás Kteří jsme přišli z Aljašky. HEINRICH • Žij blaze, Paule. PAUL • Žij blaze, Heinrichu! ' Jdou k popravišti. NĚKTEŘÍ Z MUŽŮ jdou kolem nich a hovoří k sobě ■ Na prvním místě stojí žraní Potom sexuální slast Na třetím místě boxování Za 'čtvrté pak taky chlast. Paul se zastavil a hledí za nimi. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Chceš ještě něco říct? PAUL * Copak mě opravdu chcete popravit? BEGBICKOVÁ • Ano. To je běžné. PAUL • Vy asi nevíte, že existuje Pánbůh? BEGBICKOVÁ ■ Jakýpán? PAUL - Bůh! BEGBICKOVÁ • Ach tak, jestli pro nás existuje Bůh? Jo, na to máme odpověď: Zahrajte mu ještě Hra o Bohu v Mahagonny! Ale ty si sedni na elektrické křeslo! Čtyři muži a Jenny Smithová předstoupí před Paula Ackermanna a hrají mu Hru o Bohu v Mahagonny. ČTYŘI MUŽI ■ V pošmourné dopoledne Rovnou ve whisky Bůh vstoupil do:Mahagonny Rovnou ve whisky Všimli jsme si Boha v Mahagonny. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ jenž hraje roli Boha, se odliší od ostatních, předstoupí a zakryje si tvář kloboukem • Propíjíte v kvaltu Rok co rok mé dobré obilí? Nikdo z vás mě asi nečekal tu. Lumpi, už jste všecko propili? JENNY • V tvář pohlédli si mužové z Mahagonny Tak, řekli pak mužové z Mahagonny. ČTYŘI MUŽI • V pošmourné dopoledne Rovnou ve whisky Bůh vstoupil do Mahagonny Rovnou ve whisky Všimli jsme si Boha v Mahagonny. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Smáli jste se v pátek večer? Viděl jsem jak němou tresku plout V solném moři Mary Weemanovou Páni, je jí dáno neuschnout. JENNY • V tvář pohlédli si mužové z Mahagonny Tak, řekli pak mužové z Mahagonny, ČTYŘI MUŽI dělají, jako by nic neslyšeli ■ V pošmourné dopoledne Rovnou ve whisky Bůh vstoupil do Mahagonny Rovnou ve whisky Všimli jsme si Boha v Mahagonny. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Tyhle flinty jsou vám známy? Střílíte z nich misionáře? Mám snad v nebi družně sedět s vámi Nad chlastem vám hledět do tváře? JENNY • V tvář pohlédli si mužové z Mahagonny Tak, řekli pak mužové z Mahagonny. ČTYŘI MUŽI ■ V pošmourné dopoledne Rovnou ve whisky Bůh vstoupil do Mahagonny Rovnou ve whisky Všimli jsme si Boha v Mahagonny. TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ • Alou, do pekel teď, chlapi! Viržinka vám v tom jen překáží! Alou s vámi do mých černých pekel! Kampak s takovouhle pakáží? JENNY• V tvář pohlédli si mužové z Mahagonny. Ne, řekli pak mužové z Mahagonny. ČTYŘI MUŽI • V pošmourné dopoledne Rovnou ve whisky Přicházíš do Mahagonny Rovnou ve whisky Začínáš teď v Mahagonny! Nikdo pohnout se nesmi! Stávkovat! A energicky! Do pekla nás věru nepřitáhneš Protože jsme byli v pekle vždycky. JENNY volá megafonem • Tvář k Bohu pozvedli mužové z Mahagonny. Ne, řekli pak mužové z Mahagonny. PAUL • Teď to vidím: když jsem vstoupil do tohoto města, abych si za peníze koupil radost, byl můj zánik už zpečetěn, Ted tu sedím a přece jsem neměl nic. Já to byl, kdo řekl: Ať si každý vezme jakýkoli nůž a vyřízne si libovolný kus masa. Ale to maso bylo shnilé! Radost, kterou jsem si kupoval, nebyla žádná radost, a svoboda za peníze nebyla žádná svoboda. Jedl jsem a nebyl jsem sytý, pil jsem a žízeň vzrůstala. Dejte mi sklenku vody! TROJJEDINÝ MOJŽÍŠ narazí mu helmu na hlavu ■ Hotovo! 20 A.za narůstajícího zmatku, zdražování a nepřátelství všech proti všem VZESTUP A PÄD MĚSTA MAHAGONNY 117 demonstrovali v posledních týdnech Města—sítě za svoje ideály, ti, kteří dosud nebyli odrovnáni —■ nepoučili se. Na tabulích pozadí je vidět hořící Mahagonny. Pak se objevují průvody demonstrantů, táhnou pomíchaní i proti sobě a trvá to až do konce. První průvod. Begbicková, Willy Prokurista, Trojjediný Mojžíš a jejich družina. Nápisy na tabulích prvého průvodu: ZA ZDRAŽENÍ ZA BOJ VŠECH PROTI VŠEM ZA CHAOTICKÝ STAV NAŠICH MEST ZA TRVALOST ZLATÉ EPOCHY PRVNÍ PRŮVOD • Totiž toto krásné Mahagonny Má vše, dokud máte dost peněz. Je za ně všecko Protože vše je prodejné A protože není nic, co by se koupit nedalo. Nápisy na tabulích druhého průvodu : ZA VLASTNICTVÍ ZA VYVLASTNENÍ JINÝCH ZA SPRAVEDLIVÉ ROZDELENÍ NADZEMSKÝCH STATKŮ ZA NESPRAVEDLIVÉ ROZDĚLENÍ POZEMSKÝCH STATKŮ ZA LÁSKU ZA PRODEJNOST LÁSKY ZA PŘIROZENÝ NEPOŘÁDEK VĚCÍ ZA TRVALOST ZLATÉ EPOCHY DRUHÝ PRŮVOD • Nepotrebujem hurikán A tajfun také ne Neboť tu hrůzu, kterou vyvolá Vyvolat sami můžeme. Nápisy na tabulích třetího průvodu: ZA SVOBODU BOHATÝCH ZA STATEČNOST PROTI BEZBRANNÝM ZA ČEST VRAHŮ ZA VELIKOST ŠPÍNY ZA NESMRTELNOST SPROSTOTY ZA TRVALOST ZLATÉ EPOCHY TŘETÍ PRŮVOD • Jak postel sis ustlal, tak ležíš Ať méně či víc přikrytý A kopá-li někdo, jsem já to A je-li kdo kopán, tak jseš to ty. PRVNÍ PRŮVOD se opět vrací se svými tabulemi • Ale toto celé Mahagonny Nic pro vás nemá, nemáte-li peníze. Vše za peníze A bez peněz nic A proto držme se peněz, jen peněz, jen peněz. ČTVRTÝ PRŮVOD Dívky nesou na plátěných polštářcích hodinky, revolver a šekovou knížku Paula Áckermanna a na tyli jeho košili • Oh, moon of Alabama We now must say good-bye We've lost our good old mamma And must have dollars Oh, you know why. Pátý průvod s mrtvolou Paula Áckermanna. Hned za ní tabule s nápisem: ZA JUSTICI PÁTÝ PRŮVOD • Mohou jít pro ocet Mohou mu třít obličej Mohou jít pro štípačky Mohou mu vytáhnout jazyk Nemohou mrtvému muži pomoci. šestý průvod s malou tabulkou : ZA HLOUPOST ŠESTÝ PRŮVOD • Mohou mu domlouvat Mohou na něho řvát Mohou ho nechat ležet Mohou ho vzít s sebou Nemohou mrtvému muži nic předpisovat Mohou mu vtisknout do ruky penize Mohou mu vykopat jámu Mohou ho do ní vecpat Mohou mu tam přihodit lopatu Nemohou mrtvému muži pomoci. Sedmý průvod s obrovskou tabulí: ZA TRVALOST ZLATÉ EPOCHY SEDMÝ PRŮVOD • Mohou jistě mluvit o jeho velkých dobách Mohou na jeho velkou dobu zapomenout Nemohou mrtvému muži pomoci. Nekonečné průvody v trvalém pohybu. VŠECHNY PRŮVODY - Nemohou nám a vám a nikomu pomoci. Poznámky k opeře „Vzestup a pád města Mahagonny' 1 OPERA — ALE NOVÁTORSKÁ Nějakou dobu už probíhá úsilí o renovaci opery. Aniž by pozbyla kulinárního rázu, měla by se opera obsahově zaktualizovat a formálně ztechnizovat. Poněvadž je svému publiku drahá právě svou zaostalostí, mělo by se pamatovat na příliv nových vrstev s novými zálibami, a to se i děje: usiluje se o demokratizaci, aniž se ovšem mění charakter demokracie spočívající v tom^ že „lidu" se dávají nová práva, nikoli však možnost je pociťovat, číšníkovi je koneckonců lhostejné, koho obsluhuje, hlavně že se obsluhuje! Nejpokročilejší jedinci tedy požadují anebo hájí novátorství, které by mělo vést k obrodě opery — zásadní diskuse o opeře (o její funkci!) se však nepožaduje a nikdo by ji patrně ani nehájil. Tato skromnost v požadavcích nejpokročilej-ších jedinců má hospodářské důvody, které sami zčásti ani neznají. Veliké aparáty jako opera, činohra, tisk atd. prosazují svoje pojetí takříkajíc inkognito. Zatímco duševní práci (v tomto případě hudbu, básnictví, kritiku atd.) dosud spoluvydělávajících — ekonomicky vzato tedy spoluvládnoucích, společensky vzato již proletaroidních — duševních pracovníků využívají tyto aparáty už dávno jen k nasycení organizací svého publika, svým způsobem tedy tuto práci zhodnocujíce a usměrňujíce, přetrvává u samotných duševních pracovníků pořád ještě fikce, že v celém tom provozu je jejich duševní práce toliko zužitkování, že je to tedy sekundární proces, který jejich práci nijak neovlivňuje, VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY 119 nýBrž jí jen dopomáhá k vlivu. Tato neujas-něnost vlastního postavení, mezi hudebníky, spisovateli a kritiky velmi rozšířená, má dalekosáhlé důsledky, které většinou unikají pozornosti. Neboť domnívajíce se, že ovládají aparát, který ve skutečnosti ovládaje, obhajují aparát, nad nímž už nemají kontrolu, jenž už není, jak dosud věří, prostředkem pro producenty, nýbrž stal se prostředkem proti producentům, tedy proti jejich vlastní produkci (totiž tam, kde tato produkce rozvíjí vlastní, nové, aparátu nepřiměřené nebo mu odporující tendence). Jejich produkce nabývá dodavatelského charakteru. Vzniká pojem hodnoty, jehož základem je zpeněžení. A z toho plyne obecná zvyklost, že se každé umělecké dílo posuzuje podle toho, nakolik se hodí aparátu, nikdy však se nezkoumá, nakolik je aparát způsobilý pro umělecké dílo. Říká se: to nebo ono dílo je dobré; a mini se, ale neříká: dobré pro aparát. Tento aparát je však určován nynější společností a přijímá pouze to, co jej v této společnosti udržuje. O každé novotě, která neohrožuje společenskou funkci tohoto aparátu, totiž večerní pobaveni, se smí diskutovat. Nesmí se diskutovat o takových novotách, které by naléhaly na změnu funkce tohoto aparátu a chtěly jej třeba připojit k učilištím anebo k velkým publikačním orgánům. Skrze aparát přijímá společnost to, co potřebuje, aby se sama reprodukovala. Projít tedy může také jen „novota" mířící k obrodě, nikoli však ke změně nynější společnosti — ať už je tento společenský útvar dobrý nebo špatný. Nejpokročilejší jedinci nepomýšlejí na změnu aparátu, neboť věří, že mají v rukou aparát, který servíruje to, co svobodně vymýšlejí, který se tedy s každou jejich myšlenkou proměňuje sám od sebe. Ale nevymýšlejí svobodně: aparát plní s nimi anebo bez nich svou funkci, divadla hrají každý večer, noviny vycházejí x-krát denně; a přijímají to, co potřebují; a potřebují prostě určité kvantum látky.1) Mohlo by se zdát, že odhalení tohoto stavu věcí (nevyhnutelné závislosti umělců na aparátu) se rovná jeho odsouzení. Zastírá se tak stydlivě! Samo o sobě je však omezení jednotlivcova svobodného vynalézání pokrokový proces.' Jednotlivec je stále víc vtahován do velikého dění, které proměňuje svět. Nemůže se už pouze „vyjadřovat". Je postaven před řešení všeobecných úkolů. Chyba je pouze v tom, že aparáty dnes ještě nejsou všeobecnými institucemi, že výrobní prostředky nepatří výrobcům a že práce tak dostává charakter zboží a podléhá jeho všeobecným zákonům. Umění je zboží. — bez výrobních prostředků se nedá vyrobit! Opera se dá dělat pouze pro operu. (Operu nemůžeme vymyslet třeba jako nějaké bockhnovské mořské monstrum a vystavovat je potom, po uchvácení moci, v akváriích; ještě komičtější by bylo, kdybychom je chtěli vpašovat do našich dobrých starých zoologických zahrad!) I kdybychom chtěli o opeře jako takové (o její funkci!) diskutovat, musili bychom ji napřed napsat a uvést. 2 OPERA — Opera, kterou máme, je kulindrní opera. Byla prostředkem požitku dávno před tím, než se stala zbožím. Slouží požitku i tam, kde vyžaduje anebo zprostředkovává vzdělání, neboť pak prostě vyžaduje anebo zprostředkovává vzdělávání vkusu. Sama přistupuje ke každé- J) Producenti jsou však hospodářsky a společensky zcela závislí na aparátu, aparát monopolizuje jejich působení a produkty spisovatelů, skladatelů a kritiků dostávají státe zřetelněji charakter suroviny: hotový produkt vyrábí aparát. mu tématu s požitkářským postojem. „Prožívá" a slouží jako ,,zážitek". Proč je „Mahagonny" opera? Její základní postoj je operní, totiž kulinární. Přistupuje „Mahagonny" k tématu s požitkářským postojem? Přistupuje. Je „Mahagonny" zážitek ? Je zážitek. Neboť: „Mahagonny" je žert. Opera „Mahagonny" vídanú vyhovuje nerozum-nostt umeleckého druhu opery. Tato nerozumnost opery spočívá v tom, že se tu používá racionálních prvků, že se usiluje o plastičnost a reálnost, ale zároveň se všechno hudbou zase raší. Umírající muž je reálný. Jestliže zároveň zpívá, vstupuje do sféry nerozum-nosti. (Nebylo by tomu tak, kdyby při pohledu na něj zpíval posluchač. Čím nezřetelnější, ireálnější se realita stává působením hudby — vzniká arciť cosi třetího, velice komplexního, samo o sobě opět zcela reálného, cosi, z čeho mohou vycházet zcela reálné účinky, co je však právě na míle vzdáleno od svého tématu, od použité reality —-, tím větším požitkem je celkový průběh: stupeň požitku je přímo úměrný stupni ireaiity. Pojmem opery — nehodláme na něm nic měnit — by mělo být pro „Mahagonny" dáno vše další. Cosi nerozumného, neskutečného a nevážného, postaveno na správné místo, mělo by se tedy v dvojím smyslu samo zrušit.5) Nerozumnost, která se tu projevuje, je pouze přiměřená místu, na němž výstupy Takovýto postoj je veskrze poživačný. Co se týče obsahu této opery —-jejím obsahem 2) Úzké vymezeni nebrání tomu, abychom při tom nepoužili prvků apelativnosti a naubnosti a neuspořádali vše z hlediska gestičnosti. Okem, které do všeho vnáší zorný úhel gestičnosti, JO morálka. Tudíž, lišení mravů. Avšak subjektivní. ' A ještě jednu rundu A nepůjdeme domů k máme Pak ještě jednu rundu A přestávku si uděláme. Zpívají tu subjektivní moralisté. Popisují sami sebe! je po&ték. Tedy nejenom žert jakožto forma, nýbrž i jakožto téma. Když už by zkoumání mělo být předmětem zábavy, měla by být zábava alespoň předmětem zkoumání. Vystupuje tu ve své soudobé historické podobě: jako zboží.8) Nelze popřít, že tento obsah musí zprvu působit provokativně. Jestliže se například v třináctém oddílu žrout přežere, až umře, dělá to proto, že panuje hlad. Přestože ani nenaznačujeme, že ostatní hladovějí, zatímco tenhleten žere, byl účin přesto provokativní. Neboť neumře-li na přežrání každý, kdo má co žrát, existují přece mhozí, kteří umírají hladem, protože on umírá přežráním. Jeho požitek provokuje, protože je tak obsažný.4) V podobných souvislostech působí dnes opera jako prostředek požitku vůbec provokativně. Pravdaže nikoli na několik svých posluchačů. V provokativnosti vidíme obnoveni reality. „Mahagonny" nechce být nijak lahodná, má dokonce (ze špatného svědomí) ctižádost nebýt lahodná —je skrz naskrz kulinárni. „Mahagonny" není nic jiného nežli opera. 3 — ALE NOVÁTORSKÁ! Šlo o to uvést operu na technický standard moderního divadla. Moderní divadlo je epické divadlo. Následující schéma ukazuje přesuny některých těžisek od dramatického k epickému divadlu.6) a) ^božím je tu i romantika. Vystupuje pouze jako obsah, nikoli jako forma. l) „Důstojný pán s uzavřenou tváří vytáhl svazek klíčů a pronikavé bojoval proti epickému divadlu. Jeho choí ho v hodině rozhodnutí neopustila. Dáma si strčila dva prsty do úst, přivřela oči, tváře sejí vzdouvaly. Přehlušila svým pískotem klíč od pokladny (A. Polgar o prvém uvedeni opery „Mahagonny" v Lipsku.) 6) Toto schéma neukazuje absolutní protiklady, nýbrí pouze přesuny akcentů. Tak se může v průběhu sdělování dát přednost citové sugestívnosti nebo čistě rozumovému přesvědčování. VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY 121 Dramatická forma divadla Jeviště „ztělesňuje" příběh zaplétá diváka do akce a spotřebovává jeho aktivitu umožňuje mu citová hnutí zprostředkuje mu zážitky divák je vsazován do děje pracuje se se sugestívností pocity se konzervují předpokládá se, že člověk je známý nezměnitelný člověk napětí, jak to dopadne jedna scéna pro druhou události probíhají lineárně nátura non facit saltus svět, jaký je co člověk má jeho pudy myšlení určuje bytí Epická forma divadla jej vypráví dělá z něho pozorovatele, ale vzbuzuje jeho aktivitu nutí ho k rozhodnutím zprostředkuje mu znalosti je s ním konfrontován pracuje se s ■ argumenty dovádějí se k poznání člověk je předmětem zkoumání změnitelný a měnící člověk napětí, jaký bude průběh každá scéna pro sebe v křivkách facit saltus svět, jaký bude co člověk musí jeho pohnutky společenské bytí určuje myšlení Vpád metod epického divadla do opery vede především k radikálnímu- odděleni jednotlivých sloiek. Velký boj o primát mezi slovem, hudbou a scénickým zobrazením (při čemž se vždy klade otázka, co má být pohnutkou k čemu — zdali hudba pohnutkou k jevištní- mu dění nebo jevištní dění pohnutkou k hudbě atakdále) se dá jednoduše skoncovat radikálním oddělením jednotlivých složek. Pokud „Gesamtkunstwerk" znamená, že úhrn je něco jednorázového, pokud by tedy jednotlivá umění měla „splynout", musí se všechny jednotlivé složky stejnou měrou degradovat, a to tak, že každá může být pro tu druhou jen nositelkou narážek. Proces splývání se zmocní i diváka, jenž rovněž splyne a představuje pasivní (trpnou) část tzv. Gesamtkunstwerku. Proti takovéto magii nutno ovšem bojovat. Musíme se vzdát všeho, co se blíži hypnotickým pokusům, co plodí nedůstojné opojení, co zamlžuje. Hudba, slovo a obraz musely nabýt větší samostatnosti. a) Hudba Pokud jde o hudbu, došlo k následujícímu přesunu těžisek: Spickd opera Hudba zprostředkovává text interpretujíc text předpokládajíc zaujímajíc stanovisko určujíc jednání Dramatická opera Hudba servíruje text umocňujíc text potvrzujíc ilustrujíc vymalovávajíc psychické situace Hudba je nej důležitější přínos k tématu.8) b) Text Ze žertu bylo třeba vypracovat něco nauČné- *) Velké množství řemeslníků v operních orchestrech, umožňuje pouze asociační hudbu (z jednoho přívalu tónů vyplývá dalH) ; je proto nutně zúžit orchestrální aparát na maximálně 30 specialistů, gpeváh se stane referentem, jehož soukromé pocit}' musí zůstat soukromou záležitostí. ho, bezprostředního, aby nebyl pouze pošetilý. z toho vyplynula forma mravoličností. Mravoličné jsou jednající osoby. Text neměl být sentimentální nebo moralistický, nýbrž měl sentimentalitu a morálku ukazovat. Stejně důležitým jako mluvené slovo se stalo (v titulcích) slovo psané. Při čtenísipublikum patrně nejspíš osvojuje nejpříhodnější postoj vůči dílu.7) c) Obraz Vystavení samostatných výtvarných děl v rámci divadelního představení znamená novum. Projekce c. Nehera zaujímají stanovisko k dějům na jevišti, a to tak, že skutečný žrout sedí před nakresleným žroutem. Na scéně tak opakovaně probíhá to, co je fixováno na obraze. Neherovy projekce jsou stejně tak samostatnou součástí opery jako Weillova hudba a text. Tvoří k ní názorný materiál. Tyto novoty jistěže předpokládají i nový postoj publika, které chodí do operních domů. 4 důsledky novátorství: poškozen! opery? Na jistá přání publika, která stará opera beze zbytku uspokojovala, nebere nová opera bezpochyby už nižádný ohled. Jaké je chování publika v opeře a dá se změnit? Dospělí, v existenčním boji zocelení a neoblomní muži se vyřítí ze stanice podzemní dráhy a dychtíce po tom, aby se stali voskem v rukou mágů, chvátají k divadelním pokladnám. s kloboukem odkládají v šatně své navyklé chovám, svůj postoj „v životě" a zaujímají pak svá místa s majestátností přímo královskou. Máme jim to mít za zlé? Máme-li to shledávat směšným, netřeba dávat O významu „titulků" viz Poznámky ke „Krejcarové opeře" — české vydání Spisů B. Brechta, sv. 1, Praha 1963, str. 200. přednost královskému chování před kramář-ským. Chování těchto lidí při opeře je jich nedůstojné. Je možné, že je změní? Lze je přimět k tomu, aby si zapálili doutníky? Tím, že se, z technického hlediska, „obsah" stal samostatnou součástí, k níž text, hudba a obraz „zaujímají stanovisko", tím, že jsme se vzdali iluze ve prospěch diskutovatelnosti, a tím, že divák má takříkajíc hlasovat, místo aby směl prožívat, že si má vytvářet odstup, místo aby do dění vstupoval, tím vším se připravuje přeměna, která daleko překračuje formální zřetele a začíná vůbec teprve chápat vlastní, společenskou funkci divadla. Stará opera diskusi o obsahu absolutně vylučuje. Kdyby se třeba stalo, že divák by při zobrazení nějakých situací zaujal k těmto situacím stanovisko, stará opera by svou bitvu prohrála, divák by „šel z kola ven". Stará opera přirozeně obsahovala i prvky, které nebyly čistě kulinární — nutno rozlišovat epochu jejího vzestupu od epochy jejího sestupu —, „Kouzelná flétna", „Figaro", „Fidelio" obsahovaly světonázorové, aktivistické prvky. Přesto byla světonázorová složka, třeba u Wagnera, vždy tak kulinárně podmíněna, že smysl těchto oper byl takříkajíc odumírající a přecházel pak v požitek. Když vlastní „smysl" odumřel, opera rozhodně nepozbyla smyslu, nýbrž nabyla prostě jiného smyslu, totiž operního. Obsah v opeře se pominul. Dnešní wagneriáni se spokojují se vzpomínkou, že původní wagneriáni nějaký smysl zjistili a tedy i poznali. Wagnerovi epigoni dokonce světonázorový postoj ještě tvrdošíjně dodržují. Světový názor, který neprospívá už ničemu, nežli že se promrhává jako prostředek požitku! („Elektra", „Jonny vyhrává".) Celá bohatě rozvinutá technika, která umožnila tento postoj, zachovává se i nadále: sosák si „světonázorově" vykračuje svým blaženým všedním dnem. Jenom VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY 123 z tohoto hlediska, z hlediska odumírajícího smyslu (tedy rozumějme: tento smysl mohl odumřít), jsou srozumitelné neustálé novoty, které pronikají do opery ■— jako zoufalé pokusy dát tomuto umění dodatečně nějaký smysl, „nový smysl", přičemž se pak posléze stává tímto smyslem hudba sama; dostává-li tedy třeba průběh hudebních forem smysl jakožto průběh a jisté proporce, posuny atakdále se z prostředku staly šťastně cílem. Pokroky, které jsou následkem ničeho a mají za následek nic, které nevyvěrajl z nových potřeb, nýbrž novými půvaby pouze uspoko-.. jují staré potřeby, mají tedy čistě konzervační poslání. Přibírají se. nové námětové prvky, které „na tomto místě" dosud nejsou známé, protože když se zabíralo „toto místo", nebyly známy ani na jiných místech. (Lokomotivy, haly strojíren, aeroplány, koupelny atakdále slouží jako rozptýlení. Ti lepší popírají obsah vůbec a přednášejí nebo spíše odnášejí jej v latinském jazyce.) To jsou pokroky, které toliko naznačují, že něco zaostalo. Provádějí se, aniž se mění celková funkce, nebo spíše: jen proto, aby se tato funkce nezměnila. A co užitková hudba? . . . V téže chvíli, kdy se dosáhlo koncertantního, tudíž nejobnaženějšího lartpourlartismu (dosáhlo se ho jako reakce na emocionální moment impresionistické hudby), vynořil se takříkajíc zrozen z pěny pojem užitkové hudby, v níž hudba takříkajíc upotřebila laika. Laik byl upotřeben asi tak, jak je „upotřebena" žena. Novota nad novotu: nasloucháním znavený posluchač se stal nadšencem. Boj proti poslucháčske lenosti se přímo zvrtl v boj za poslucháčskou píli a potom v hráčskou píli. Cellista v orchestru, mnohonásobný otec rodiny, už nehrál ze Světového názoru, nýbrž z radosti. Kulina-rismus byl zachráněn!8) Ptáme se: Proč toto přešlapování na místě? Proč toto houževnaté přimknutí k poživačnosti, k opájení? Proč tento nepatrný zájem o vlastní záležitosti, pokud přesahují vlastní čtyři stěny? Proč žádná diskuse? Odpověď: Od diskuse se nedá nic očekávat. Diskuse o dnešní společenské soustavě, ba dokonce i jen diskuse o jejích nejnedůležitěj-ších složkách, by vedla ihned a nezadržitelně k absolutnímu ohrožení této společenské formy vůbec. Viděli jsme, že se opera prodává jako večerní zábava, při čemž veškeré pokusy o její přeměnu narážejí na přesně vymezené hranice. Vidíme: tato zábava musí být slavnostní a věnovaná iluzím. Proč? V dnešní společnosti si starou operu nelze takříkajíc „odmyslet". Její iluze mají společensky důležité funkce. Opojení je nepostradatelné; nic je nemůže nahradit.") Nikde nemá člověk příležitost zůstat člověkem, jedině v opeře! Jeho veškeré rozumové funkce se dávno omezily na funkce úzkostné nedůvěry, ošizení svého bližního, sobecké vypočítavosti. Stará opera ještě existuje nejenom proto, že *) Novoty tohoto druhu nutno kritizovat, pokud výhradné* slouží obnove institucí, které se staly zbytečnými. Chceme-li provést zásadní změnu funkcí těchto institucí, znamenají pokrok. Pak jsou to kvantitativní zlepšení, zproštění, očisto-vacíprocesy, které dostávají svůj smysl teprve provedenou nebo prováděnou změnou funkci. Skutečný pokrok nespočívá v pokročilosti, nýbrž u kráčení. Skutečný pokrok umožňuje nebo vynucuje toto kráčeni vpřed. Uváděje při tom na široké frontě do pohybu přilehlé kategorie. Skutečný pokrok vzniká z neudržitelnosti skutečného stavu věcí a má za následek jeho změnu. . *) „%ivot, jak je nám dán, je pro nás příliš těžký, přináší nám přemíru bolestí, zklamání, neřešitelných problémů. Abychom jej snesli, neobejdeme se bez utišujících prostředků. Takovéto prostředky jsou asi trojího druhu: mohutná rozptýlení, která nám umožňují bagatelizovat naši bídu, náhražková ukojení, která ji zmenšují, omamné látky, které nás vůči ní činí necitelnými. Takovéto prostředky jsou nezbytné. Náhražková ukojení, jaká poskytuje umění, jsou vůči realitě iluze,proto neméně psychicky účinné, díky roli, kterou zaujala je stará, nýbrž především proto, že poměry, jimž slouží, jsou pořád ještě staré. Nejsou takové beze zbytku. A v tom spočívají vyhlídky nové opery. Dnes už je načase klást si otázku, nedosáhla-li opera již takového stavu, že další novoty by už nevedly k oživení tohoto žánru, nýbrž k jeho likvidaci.10) Byť je „Mahagonny" jakkoli kulinární —■ prostě tak kulinární, jak se to na operu sluší —, plní přece jen už společenskopřevratnou funkci; předkládá totiž kulinárnost k diskusi, napadá společnost, která takové opery potřebuje; takříkajíc sedí ještě nádherně na staré větvi, ale (z roztržitosti anebo ze špatného svědomí) ji aspoň už trochu podřezává... A to způsobily svými zpěvy novátorské postupy. Skutečné novátorství útočí na bázi. v duševním životě fantazie" (Freud, Nevolnost z kultury, str. 22.) „Tyto omamné prostředky mají za jistých okolností vinu na tom, že velké sumy energie, jichž by mohlo být užito ke zlepšeni lidského údělu, se ztrácejí bez užitku." (Tamtéž, str. 28.) LÖJ V opeře „Mahagonny" jsou to novoty, které divadlu umožňují přinášet líčení mravů (odhalovat zbožní charakter zábavy jakož i toho, kdo se baví), a ty, které diváka naládují moralisticky. 5 ZA NOVÁTORSTVÍ — PROTI RENOVACI! Opera „Mahagonny" vznikla v letech 1928 až 29. V pracích, které následovaly, se prováděly pokusy stále silněji zdůrazňovat na-učnost na účet kulinárností. Tedy z prostředku požitku vyvinout předmět poučení a přebudovat jisté instituce ze zábavních podniků v publikační orgány. 1930 a 1938 Brecht. Suhrkamp. VZESTUP A PÄD MĚSTA MAHAGONNY 3. NAUČNÉ A CVIČNÉ HRY LET PRES OCEÁN BADENSKÁ NAUČNÁ HRA O SROZUMĚNI KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE OPATŘENÍ VÝJIMKA A PRAVIDLO CVIČNÉ HRY PRO HERCE: PARALELNÍ SCÉNY MEZISCÉNY SOUBOJ HOMÉRA S HÉSIODEM LET PŘES OCEÁN ROZHLASOVÁ NAUČNÁ HRA PRO CHLAPCE A DĚVČATA Spolupracovníci: E. Hauptmantwvá, K. Weill 1 Výzva každému z nás RÁDIO ■ Společnost vás prosí: Zopakujte Prvý přelet oceánu: A to společným Zpíváním z not A společným čtením textu. Tady je stroj Vstup do něho Na druhé straně v Evropě tě očekávají Kyne ti. sláva. LETCI • Vstupuji do stroje. 2 Americké noviny velebí lehkomyslnost letců AMERIKA (RÁDIO) • Je to pravda, že prý s sebou nemáš Nic než svůj slamák a vlezl jsi tedy Do letadla jak blázen? Chceš Na takovém starém plecháči Přeletět Atlantik? Bez průvodce, který by se staral o orientaci Bez kompasu a bez vody? 3 Letci se představují a startují v New Yorku k letu do Evropy LETCI ■ Na mém jméně nezáleží Je mi 25 let Můj dědeček byl Švéd Já jsem Američan. Svůj stroj jsem si sám vybral. Uletí 210 km za hodinu Jmenuje se „Duch ze St. Louis" Ryanovy letecké závody v San Diegu Jej postavily za 60 dnů. Byl jsem při tom 60 dnů, a 60 dnů jsem do map Kontinentů i moří Zakresloval svůj let. j Letím sám. | Namísto druhého muže si beru I víc benzínu. t»# Letím v letadle bez rádia. i Letím s nejlepším kompasem. 3 dny jsem čekal na nej vhodnější počasí Ale zprávy meteorologických stanic Nejsou dobré a budou horší: Mlha nad pobřežími a nad mořem vichřice Ale nebudu ted už déle čekat Vzlétnu. j Odvážím se toho. Mám s sebou: 2 elektrické svítilny 1 svinuté lano 1 klubko motouzu 1 lovecký nůž 4 rudé pochodně zapečetěné v kaučukových trubicích 1 vodotěsnou krabici se zápalkami 1 velkou jehlici 1 velký kanystr vody a 1 polní láhev s vodou 5 železných zásob, konzerv americké armády, každá vystačí na 1 den. Ale v nouzi i déle. 1 sekeru 1 pilu 1 gumový člun. Nyní letím. Před 2 desítiletími slavili Muže jménem Blériot, protože Přeletěl .mizerných 30 km mořské vody. Já přeletím 3 000. 4 Město New York se poptává lodí MĚSTO NEW YORK (RÁDIO) ■ Hovoří město New York: Dnes v 8 hodin ráno Odtud přes moře Odletěl muž Ve smeru'vašeho kontinentu. Již sedm hodin je na cestě Nemáme o něm žádnou zprávu A prosíme Aby nám lodi řekly Kdyby ho spatřily. LETCI • Když tam nedorazím Nikdo už mě nespatří. LOĎ (RÁDIO) • Hovoří loď „Empress of Scotland" 49 stupňů 24 minut severní šířky a 34 stupňů 78 minut západní délky Před chvílí jsme slyšeli Ve vzduchu nad námi Ve značné výši Hukot motoru. Kvůli mlze Jsme nezahlédli nic přesného Je však možné Že to byl váš muž Se svým strojem „Duch ze St. Louis", LETCI • Nikde loď a nyní Se blíží mlha. 5 Téměř po celou dobu letu musili letci bojovat s: mlhou MLHA (RÁDIO) • Jsem mlha a musí se mnou počítat Každý, kdo se vydá* nad vodu. 1 000 let nikdo neviděl nikoho Kdo by chtěl poletovat vzduchem! Kdo vlastně jsi? Ale však my už se postaráme Aby tady ani nadále nikdo nepoletoval! Jsem mlha! Leť zpátky! LETCI • Co mi tu říkáš Stojí za úvahu Budeš-H takto pokračovat, poletím Možná opravdu zpátky. Neexistuj e-li vyhlídka Dál nebojuji. Bud se štítem anebo na štítě To není moje. Ale nyní Přece jen ještě zpátky nepoletím. MLHA (RÁDIO) • Teď jsi ještě velikán, protože Se ve mně dosud nevvznáä Teď ještě pod sebou vidíš krapetvody A víš Kde je vpravo a kde vlevo. Ale Počkej ještě noc a den Až už neuvidíš vodu ani nebe Ani své kormidlo Ani svůj kompas. Až budeš starší, budeš Vědět, kdo já jsem: Jsem mlha! LETCI • Sedm mužů stavělo můj stroj v San Diegu Z několika metrů ocelových trubek Častokrát 24 hodin bez přestávky. let přes oceán 131 Co udělali, musí mi postačit Oni pracovali, já Pracuji dále, nejsem sám, letí, Nás tady osm. MLHA (RÁDIO) • Nyní jsi stár 25 roků a Bojíš se málo, ale Až budeš stár 25 roků a jednu noc a jeden den , Budeš se bát už více. Pozítří a ještě tisíc roků tu bude voda Vzduch a mlha Ale ty Už nebudeš. LETCI • Až dosud byl den, ale ted Nastává noc. MLHA (RÁDIO) • Už 10 hodin bojuji s mužem, který . Poletuje vzduchem, což 1 000 let nikdo neviděl. Nemohu Ho dostat dolů Postarej se o něho ty, sněhová vichřice! LETCI • Nyní propuká Sněhová bouře! 6 V noci se přihnala sněhová vichřice SNEHOVÁ VICHŘICE (RÁDIO) • Už hodinu je ve mně muž S letadlem! Někdy vysoko nade mnou Jindy dole těsně nad vodou! Už hodinu ho vrhám Proti vodě a proti nebi Nemá čeho se. chytnout, ale Nezaniká. Padá nahoru Ä stoupá dolů „ Je slabší nežli na břehu strom Zemdlený jako list bez větve, ale let přes oceán Nezaniká. Už několik hodin nevidí tento člověk měsíc ■ ■ Ani svou vlastní ruku Ale nezaniká. Naložila jsem na jeho letadlo led Aby ztěžklo a táhlo ho dolů ; Ale led z něho opadává a On nezaniká: LETCI • Už to nejde Hned spadnu do vody Kdo by si byl pomyslil Že ještě i tady je led! Byl jsem 3 000 metrů vysoko a 3 metry hluboko nad vodou Ale Všude je vichřice, led a mlha. Proč jsem já blázen vzlétl? Ted mám strach umřít Ted zanikám. 4 dny přede mnou vzlétli dva muži Nad vodu jako já A voda je pohltila, a mne Pohltí také. 7 Spánek SPÁNEK (RÁDIO) • Spi, Charlie Škaredá noc Už je za námi. Vichřice Je pryč. Spi, spi, Charlie Vítr tě přece nadnáší. LETCI • Vítr pro mne nedělá pranic Voda a vzduch jsou mi nepřátelské, Jsem jejich nepřítel. SPÁNEK (RÁDIO) - Jen na minutu se skloň Nad páku kormidla, jen trochu přivři oči Tvá ruka zůstane bdělá. LETCI • Častokrát 24 hodin bez přestávky Stavěli moji kamarádi v San Diegu Tento stroj. Kéž Nejsem horší něž oni. Já Spát nesmím. SPÁNEK (RÁDIO) - Odpočiň si. Máš ještě daleko Vzpomeň si na polnosti v Missouri Tam je tvůj dům a tvá řeka Tam jsi doma. LETCI • Nejsem unaven. Ideologie LETCI• 1 Mnozí říkají, že doba je stará Ale já jsem vždycky věděl, že je to nová doba. Pravím vám, že nikoli samy od sebe Rostou už 20 let domy jak pohoří z kovu Mnozí táhnou rok co rok do měst, jako by něco očekávali A na smějících se kontinentech Se vykládá, že veliké obávané moře Je pouhá louže. Jako první nyní letím' přes Atlantik Ale jsem přesvědčen, že již zítra Se mému letu budete smát. 2 Je to však bitva s primitivností A úsilí zlepšit tuto planetu Úsilí podobné dialektické ekonomii Která od základu promění svět. Nyní totiž Bojujme s přírodou ' Áž sámisé staneme přirozenými. My a naše technika nejsme dosud přirození My a naše technika , Jsme primitivní.- Parníky vypluly proti plachetnicím Které za sebou zanechaly veslařské čluny. já v . ■ Y Letím proti parníkům V boji s primitivností. Mé letadlo, slabé' a.chvějivé Mé přístroje plné nedostatků ^ Jsou lepší nežli tý dosavadní, ale Tím že letím "\[ Bojujú se svým letadlem a S primitivností. 3 I bojuji tedy s přírodou a Se sebou samým. Ať jsem kdokoli a ať věřím jakýmkoli hloupostem Když letím, jsem Skutečný atheista. Tam, kde vody na nebi temněly Mezi rozbřeskem a smrákáním Po dobu desetitisíce roků nezadržitelně'vznikal Bůh. A stejně tak Nad pohořími, odkud přicházel led Spatřovali nevědomí Nepoučitelně Boha, a stejně tak Se zjevoval v písečné bouři v pouštích, a Ve městech vznikal z nepořádku Mezi společenskými třídami, neboť jsou dva druhy lidí 133 Je vykořisťování a neznalost, ale Revoluce ho zlikviduje; Proto: Budujte v pohořích silnice, pak zmizí Řeky ho vyženou z pouště. Světlo Odhalí prázdnotu a Okamžitě ho zaplaší. Proto se zúčastněte Boje s primitivností Likvidace „onoho světa" a Zahánění každého boha Kdekoli se nějaký zjeví. Pod přesnějšími mikroskopy Odpadne. Zlepšené přístroje Ho vyhánějí ze vzduchu. Vyčištění měst Zničení bídy Ho odklizují a Zahánějí ho zpátky do prvého tisíciletí. I vládne ve vylepšených městech Pořád ještě nepořádek Pocházející z nevědomosti a rovnající se Bohu. Ale stroje a dělníci Budou s tím nepořádkem bojovat, a také vy Se zúčastněte Boje s primitivností! 9 Voda LETCI - Ted Se voda opět blíži. ŠUMĚNÍ VODY (RÁDIO) LETCI ■ Musím Se dostat nahoru! Ten vítr Mě tlačí dolů. ŠUMĚNI VODY (RÁDIO) LETCI • Ted je to lepší ; Ale co tohle? Kormidlo Nějak nefunguje. Cosi Je v nepořádku. Neklepe Něco v motoru? Ted Už zase klesám. Dost! ŠUMĚNÍ VODY (RÁDIO) LETCI • Můjtybože! Málem Nás to chňaplo! 10 Během celého letu hovořily veškeré americké noviny o štěstí letců AMERIKA (RÁDIO) • Celá Amerika věří, že let přes oceán Se kapitánu Tomu a tomu poštěstí. Navzdory špatným předpovědím počasí a Chatrnému stavu jeho lehkého letadla Každý ve Spojených státech věří, že Dorazí k cíli. Dosud nikdy, píšou jedny noviny Nebyl žádný muž v naší zemi Pokládán za tak velikého šťastlivce. Když šťastlivec letí přes moře Chovají se bouře zdrženlivě. Nechovají-li se bouře zdrženlivě Osvědčí se motor. Neosvědčí-li se motor Osvědčí se muž. A neosvědčí-li se muž Osvědčí se štěstí. Proto tedy věříme Že šťastlivec dorazí k cíli. 11 Myšlenky šťastlivců LETCI ■ Dva kontinenty, dva kontinenty Cekají na mne! Musím Dorazit k cíli! Ostatně na koho se čeká? A dokonce i ten, na koho se nečeká Musí dorazit. Odvaha není vůbec nic, ale Dorazit k cíii,'y tom je vše. Kdo vzlétne Nad moře a utopí se Je zatracený blázen, neboť V moři se člověk utopí Proto musím dorazit k cíli. Vítr m"ě tlačí dolů a V mlze nevím kudy kam, ale Musím dorazit k cíli. Ovšem můj stroj Je slabý, a slabá je Moje hlava, ale . Za oceánem mě čekají a říkají Ten dorazí k cíli, a proto Musím dorazit k cíli. 12 Tak letí, psaly francouzské noviny, nad sebou vichry, kolem sebe moře a pod sebou stín Nungesserův EVROPA (RÁDIO) ■ K našemu horizontu Už déle než 24 hodin Letí muž. Až dorazí k cíli Objeví se na nebi bod A bude se zvětšovat a Změní se v letadlo a Přistane a Na louce z něho vystoupí muž a My ho poznáme Podle obrázku v novinách, který K nám dorazil před ním. Ale obáváme se, že Nedorazí. Vichřice Ho svrhnou do moře Jeho motor nevydrží On sám k nám nenalezne cestu. | Proto tedy si myslíme Žejtho nespatříme. 13 Rozhovor letců s jejich motorem MOTOR BĚŽÍ (RÁDIO) LETCI • Ted už to není daleko. Ted Se my dva Ještě musíme vzchopit. Máš dost oleje? Myslíš, že benzín vystačí? , Chladič v pořádku? Vede se ti dobře? MOTOR BĚŽÍ (RÁDIO) LETCI ■ Led, který tě tísnil Je už pryč. Mlha, to je moje věc. Děláš svou práci Stačí, když poběžíš. MOTOR BĚŽÍ (RÁDIO) LETCI • Vzpomeň si: V St. Louis jsme oba Byli ve vzduchu déle Už to není daleko; Ted Už přijde Irsko, pak bude Paříž Dokážeme to? My oba? MOTOR BĚŽÍ (RÁDIO) 14 Konečně nedaleko Skotska spatří letci rybáře LET PŘES OCEÁN 135 LETCI • Tam . Jsou čluny rybářů Ti vědí . i Kde je ostrov. ■, . Haló, kde Je Anglie? RYBAŘÍ (RÁDIO) • Kdosi tady volá. Poslouchej! Kdo by tu volal? Poslouchej, rachot! Ve vzduchu . Cosi rachotí! Co by rachotilo? LETCI • Haló, kde Je Anglie? RYBÁŘI (RÁDIO) - Koukej, tam Letí taková věcí Je to letadlo! Jak by se sem dostalo letadlo? Taková věc z provázků Plátěných hadrů á železa; Ze by se vznesla nad vodu? Nikdy! ' Nesedl by si do toho Ani blázen Spadlo by to . Prostě do vody Už jen vítr By to spolkl, a kdo By tak dlouho vydržel u kormidla? LETCI • Haló, kde Je Anglie? RYBÁŘI (RÁDIO) • Tak.se aspoň • koukni! Nač se koukat, když To přece vůbec nemůže být? Teď je to pryč. Taky nevím Jak je to možné Bylo to však. 15 Na letišti Le Bourget u Paříže v ňoci"21. května 1927, v 10 hodin večer očekává obrovský dav americké letce EVROPA (RÁDIO) ■ Už se blíží! Na nebi sé objevil Bod. Zvětšuje se. Je to Letadlo. Přistává. Na louku. Vystupuje muž A teď Ho poznáváme: je to Letec. Bouře ho nepohltila Ani voda. Motor se osvědčil, a on Nalezl cestu k nám. Dorazil k cíli. 16 Letci na letišti Le Bourget u Paříže SUM VELIKÉHO DAVU (RÁDIO) LETCI • Jsem Ten a ten. Prosím, odneste mě Do tmavé kůlny, aby Nikdo neviděl mou Přirozenou slabost. Ale ohlaste mým kamarádům z Ryanových závodů v San Diegu Zé odvedli dobrou práci. Náš motor vydržel Jejich práeé byla bez vady. 17.. ... Zpráva o dosud nedosaženém RÁDIO A LETCI • V době, kdy lidstvo Začalo poznávat sebe samo Sestavili jsme stroje Ze dřeva, železa a skla A letěli jsme vzduchem A to rychlostí, která překonala O dvojnásobek rychlost hurikánu. A náš motor byl silnější Vysvětlivky „Let přes oceán" není pro požitek, je to účebni pomůcka. Nežli sto koní, ale menší Než jediný kůň. Tisíc let padalo všechno seshora dolů ,S výjimkou ptáků. Ani na nejstarších kamenech Jsme nenalezli kresbu Nějakého člověka, který By letěl vzduchem Ale my jsme se vznesli. Koncem 2. .tisíciletí našeho letopočtu Vznesla se naše Ocelová prostota Demonstrujíc to, co je možné Aniž nám dala zapomenout na Dosud nedosažené. A tomu je věnována tato zpráva. „Let přes oceán" je bezcenný, pokud se na něm neskolíme. Nemá uměleckou hodnotu opravňující k provedení, pokud nemá za účel toto školení. Je to objekt výuky a má dvě vrstvy. První vrstva (zpěvy živlů, chóry, šumění vody, hukot motoru atd.) má za úkol umožnit cvičení, tj. uvádět a přerušovat, k čemuž se nejlépe hodí nějaký přístroj. Druhá vrstva, pedagogická (part letců), je text pro cvičení: ten, kdo se cvičí, je posluchačem jedné textové vrstvy a mluvčím vrstvy druhé. Takto dochází k spolupráci mezi přístrojem a žákem, při čemž záleží spíše, na přesnosti než na výrazu. Text se.má říkat a zpívat mechanicky, na konci každého verše se má udělat pauza, vrstva, jíž nasloucháme, by se měla mechanicky číst s sebou. „Podle zásad: stát má být bohatý, člověk má být chudý, stát by měl mít za povinnost umět mnohé, člověku by se mělo dovolit umět málo; pokud jde o hudbu, má stát vytvářet vše, co si žádá zvláštních přístrojů i zvláštních schopností, jedinec by však LET PŘES OCEÁN 137 Nebýt zákazníkem rozhlasu, nýbrž měnit jej. Rozhlasový experiment v Baden-Badem. Proč se ,£etpřes oceán" nedá využít jako objekt výuky a proč se rozhlas nedá zmínit? mil předvést lekci. City, volné při hudbě těkající, tělesné zchvácení, k němuž při pouhém poslechu hudby snadno dochází — to vše od hudby odvádí. Abychom tomu zabránili, podílí se na hudbě jedinec, a to podle zásady: jednat je lepíí než cítit; sleduje při tom v knize očima hudební předlohu a doplňuje pro něho vyhrazená místa i hlasy, a to tak, leje pro sebe anebo společně s ostatními zpívá (školní třída)." Soudobému rozhlasu nemá\,Let přes oceán" sloužit k použití, nýbrž mi jej měnit. Vzrůstající koncentrace mechanických prostředků stejně jako vzrůstající specializace ve vzdělávám —jevy, které nutno urychlit — si žádají posluchačovy vzpoury, jeho aktivizace a jeho opetného'dosazení jakožto producenta. Využití „Letu přes oceán" a použití rozhlasu ve změněné formě se předvedlo na Hudebních slavnostech v Baden-Badenu 1929. Na levé straně pódia byl rozhlasový orchestr se svými přístroji a zpěváky, na pravé straně posluchač, jenž s partiturou v ruce předváděl part letců jakožto pedagogickou vrstvu. K instrumentálnímu doprovodu, produkovanému rozhlasem, zpíval svoje noty. Části určené k přednesu četl, aniž identifikoval svůj vlastní cit s citovým obsahem textu, na konci každého verše udělal pauzu, tedy na způsob cvičení. Na zadní stěně pódia stály teoretické poučky, které se takto demonstrovaly. To cvičení slouží ke zdisciplinování, jež je podkladem svobody. Jedinec arciť sáhne sám od sebe po prostředku požitku, nikoli však po objektu výuky, jenž mu neslibuje ani výdělek, ani společenské výhody. Takováto cvičení prospívají jedinci jenom tím, že prospívají státu, a prospívají jenom státu, který chce prospět všem rovnoměrně. „Let přes oceán" nemá tedy ani estetickou, ani revoluční hodnotu existující nezávisle na jeho realizaci, kterou může zorganizovat Představení při falešném koncertantním použití. Poznámka Vznik: 1928—29. Předznamenání (Pokusy — sešit 1): „ ,Let přes oceán1 (k němuž existuje hudba od Paula Hindemitha i od Kurta Weilla), rozhlasová naučná hra pro chlapce a děvčata, nikoli popis letu přes Atlantik, je zároveň dosud nevyzkoušený způsob využití rozhlasu, zdaleka ne nejdůle-žitější, ale jeden z řady pokusů používajících poezie k učebním účelům." Když Jihoněmecký rozhlas požádal Bertolta Brechta v prosinci 1949 o provozovací povolení pro „Let Lindberghů", odpověděl Brecht dopisem, jehož obsah byl pak pro všechny další dotazy prohlášen za závazný. Pro tisk této rozhlasové hry nařídil Brecht slovo „Lindberghové" škrtnout a nahradit slovem „Letci". Jeho dopis Jihoněmeckému rozhlasu a prolog měly se rovněž otisknout. Jihoněmeckému rozhlasu Stuttgart. Vážení pánové, hodláte-li v historické retrospektivě uvést Let Lindberghů, musím Vás poprosit, abyste pouze stát. Jeho správná realizace jej však přesto činí natolik „revolučním", že soudobý stát nemá zájem pořádat takováto cvičení. O tom, jak realizace rozhoduje o textu, svědčí tento příklad: Postavy veřejného hrdiny v „Letu přes oceán" by se dalo použít k tomu, aby třeba posluchači koncertu se vciťovali do hrdiny a izolovali se tak od mas. Aby se smysl celku zcela nenarušil, musí v koncertantním, tedy falešném provedení alespoň part letců zpívat chór. Toliko společným zpěvem v 1. osobě (Jsem Ten a ten, startuji, nejsem znaven atd.) může se zachránit něco málo pedagogického účinu. Brecht. Suhrkamp. do čela postavili prolog a v textu samém provedli několik menších změn. Lindbergh měl jak známo těsné kontakty s nacisty; jeho někdejší nadšená zpráva o neporazitelnosti nacistických leteckých sil působila v řadě zemí ochromujícím dojmem. L. hrál také jako fašista v USA temnou roli. Titul mé rozhlasové hry musí se proto změnit na „Let přes oceán", nutno ji doplnit prologem a vymýtit jméno Lindbergh. 1. v 1 (Výzva každému z nás) namísto: „Let kapitána Lindbergha přes oceán" nyní: „Prvý přelet oceánu". 2. v 3 (Letci se představují a startují. ..) namísto: „Mé jméno je Charles Lindbergh" nyní: „Na mém jméně nezáleží". 3. v 16 (Letci na letišti...) namísto: „Jsem Charles Lindbergh. Prosím odneste mě" nyní: „Jsem Ten a ten. Prosím, odneste mě". Souhlasíte-li s touto verzí, nemám nic proti uvedeni. Změny snad znamenají malé poško- LET PŘES OCEÁN 139 zení básně, ale vymýceni jíněna bude poučné.' '■ ; ' ■ S nejlepšími pozdravy ..... ■■■ Váš;: ■ ■ - ■~:í"i-; : - ■" Bertolt Brecht v.r. ' Berlín 3. L 50- N, N. Kdyby se ponechaly titulky, musí tam být také vždycky „Letci". Prolog, jenž by se mil přednést před vysíláním „íettí přes ooeán" : Uslyšíte nyní Zprávu ó prvém letu přes oceán " V květnu 1927. Uskutečnil jej Jeden mladý člověk. Triumfoval Nad vichřicí, ledem a nad žravou vodou. Přesto Budiž jeho jméno vymýceno, neboť ten Jenž našel cestu nad neschůdnými vodami Ztratil se v močálu našich měst. Vichřice a led Jej nepřemohly, přemohl ho však Jeho bližní. Stačilo desítiletí Slávy a bohatství a ten neblahý Předváděl Hitlerovým katariům létání Se smrtícími bombami. Proto Budiž jeho jméno vymýceno. Vy však Buďte varováni: Ani odvaha ani znalost Motorů a námořních map nevnesou asociála Do hrdinské písně. V sešitě Pokusů končil „Let přes oceán" „Zprávou o nedosažitelném", kde na konci stálo: „Aniž nám dala zapomenout na nedosažitelné." Podle Brechtova pokynu v poznámce pod čarou na začátku „Badenské naučné hry" — „V prvním pokusu stojí chybně: nedosažitelné. To je nutno zlepšit na: dosud nedosažené." — se změnil řečený verš a v souladu s tím i titul scény. BADENSKÁ NAUČNÁ HRA O SROZUMĚNÍ Spolupracovníci: S..Ditdow3 E. Hauptmannová Osoby Letec Tři montéři Vedoucí naučného charit (Předzpěvák) . Mluvili Tři klauni ■ . Naučný chór ■ LET PftES OCEÁN JVa pódiu, jehož rozměry odpovídají poltu účinkujících, stojí v pozadí naučný chór. Vlevo je orchestr, vlevo v popředí stůl, u něho sedí dirigent zpěváků a hudebníků, vedoucí všeobecných zpěvů (Předzpěvák) a MluvU. Zpěváci čtyř zřítivších se letců sedí u pultu vpravo v popředí. K ozrejmení scény mohou vedle pódia nebo ría něm ležet trosky letadla. 1 Zpráva o létání ČTYŘI LETCI podávají zprávu • V době, kdy lidstvo Začalo poznávat sebe samo Sestavili jsme letadla Ze dřeva, železa a skla A letěli jsme vzduchem A to rychlostí, která překonala O dvojnásobek rychlost hurikánu. A náš motor byl silnější Nežli sto koní, ale menší Než jediný kůň. Tisíc let padalo všechno seshora dolů S výjimkou ptáků. Ani na nejstarších kamenech Jsme nenalezli kresbu Nějakého člověka, který By letěl vzduchem. Ale my jsme se vznesli. Koncem druhého tisíciletí našeho letopočtu Vznesla se naše Ocelová prostota Demonstrujíc to, co je možné Aniž nám dala zapomenout na Dosud nedosažené. 2 Pád MLUVČÍ NAUČNÉHO CHÓRU osloví zřítivší se • Už nelétejte. Už nemusíte být rychlejší. Nízká země Je pro vás teď Vysoká dost. Stačí Ze nehybně ležíte. Nikoli nahoře nad námi Nikoli daleko před námi Nikoli spěchajíce Nýbrž nehybně' Nám povězte, kdo jste. ZŘÍTIVŠÍ SE LETCI odpovídají • Podíleli jsme se na práci svých kamarádů. Naše letadla se zdokonalovala Létali jsme výš a výš Překonali jsme moře A hory se nám zdály nízké. Popadla nás horečka Výstavby měst a nafty. Myslili jsme jen na stroje a Na boje o rychlost. Zapomněli jsme v těchto bojích Na svá jména a na svou tvář A nad rychlejším startem Jsme zapomněli na cíl našeho startu. Ale prosíme vás Abyste k nám přistoupili A podali nám vodu A vsunuli pod hlavu podušku A pomohli nám, neboť Nechceme zemřít. CHÓR se obrací k davu • Slyšte, čtyři lidé Vás prosí, abyste jim pomohli. Vzlétli Do vzduchu a Zřítili se na zem a Nechtějí zemřít. Proto vás prosí "* Abyste jim pomohli. Tady máme Sklenku s vodou a Podušku. Vy však nám povězte Zdali jim máme pomoci. DAV odpovídá chóru ■ Ano. CHÓR davu ■ Pomohli vám? DAV Ne. MLUVČÍ se obrací k davu ■ Nad chladnoucími těly se zkoumá, zdali Je běžné, že člověk pomáhá člověku. 3 Průzkum, zdali člověk pomáhá člověku Prvý průzkum VEDOUCÍ CHÓRU předstoupí • Jeden z nás plul přes moře a Objevil nový kontinent. Po něm však mnozí Tam s velkou námahou i chytrostí Vybudovali veliká města. CHÓR odvětí ■ Chléb se tím nezlevnil. VEDOUCÍ CHÓRU - Jeden z nás sestavil stroj Pohánějící párou kolo, a to Byl počátek mnohých strojů. Mnozí však na tom pracují Den co den. CHÓR odvětí ■ Chléb se tím nezlevnil. VEDOUCÍ CHÓRU • Mnozí z nás přemýšleli O oběhu Země kolem Slunce O nitru člověka, o obecných Zákonitostech, o složení vzduchu A o rybách hlubokých moří. A přišli Na veliké věci. CHÓR odvětí ■ Chléb se tím nezlevnil. Nýbrž Chudoby v našich městech přibylo A už drahný čas neví nikdo Co je to člověk. Například: zatímco jste letěli, lezlo Cosi vám podobného po zemi Ne jako člověk! VEDOUCÍ CHÓRU se obrátí na dav ■ Pomáhá tedy člověk člověku? DAV odvětí ■ Ne. Druhý průzkum VEDOUCÍ CHÓRU se obrátí, na dav ■ Pozorujte naše obrazy a řekněte pak Ze člověk člověku pomáhá! Předvede se dvacet fotografií, které ukazují, jak v naší době jsou lidé zabíjeni lidmi. DAV křičí • člověk člověku nepomáhá. Třetí průzkum VEDOUCÍ CHÓRU ie obrátí na dav • Vizte naše klaunské číslo, v němž Lidé pomáhají člověku! Tři cirkusoví klauni, z nichž jeden, zvaný pan Schmitt, je obr, vstoupí na pódium. Mluví velmi hlasitě. PRVNÍ • Dneska máme hezký večer, pane Schmitt. DRUHY ■ Co říkáte dnešnímu večeru, pane Schmitt? PAN SCHMITT • Myslím, že hezký není. PRVNÍ • Nesedl byste si, pane Schmitt? badenska naučná hra o srozumění 143 DRUHÝ - Tady je židle, pane Schmitt, proč nám teď neodpovídáte? •'■ PRVNÍ ; Copak nevidíš: pan Schmitt by rád pozoroval měsíc. DRUHÝ ■ Poslyš, proč ty lezeš panu • Sčhmittovi pořád do zadku? To pána Schmitta obtěžuje. PRVNÍ:' Lezu panu Sčhmittovi ďo zadku proto, že pan Schmitt je takový silák. DRUHÝ ■ Já taky. PRVNÍ ■ Prosím pana Schmitta, aby si k nám přisedl. PAN SCHMITT ■ Není mi dneska dobře. PRVNÍ ■" Tak to se musíte rozveselit, pane Schmitt. PAN SCHMITT ■ Myslím, že už se nedokážu rozveselit. Pauza. Jakgupak barvu má můj obličej? ■ V PRVNÍ • Růžovou, pane Schmitt, vždycky růžovou. • .... PAN SCHMITT • Vidíte, a já myslel, že jsem y obličeji celý bílý. PRVNÍ - To je podivné, vy si myslíte, že : jste v obličeji celý bílý? Když se totiž na Vás ted koukám, tak mi taky připadá) že jste v obličeji celý bílý. DRUHÝ ■ To bych si teda sedl, pane Schmitt, když takhle vypadáte. PAN SCHMITT - Dnes bych si nerad ' sedal. PRVNÍ ■ Nesedat, nesedat, nesedat, rozhodně si nesedat, raději zůstat stát. PAN SCHMITT • Proč si myslíte, že bych měl zůstat stát? PRVNÍ Druhému ■ Nemůže si dneska sednout, protože by jinak třeba už nikdy nevstal. PAN SCHMITT • Panebože! PRVNÍ • Slyšíte, už ,si toho sám všiml, Tó-už'pän Schmitt zůstane raději stát. PAN SCHMITT • Poslyšte, skoro se mi zdá, žé mě trochu bolí levá noha. PRVNÍ • Moc? PAN SCHMITT bolestínsky ■ Jak? PRVNÍ • Moc vás ta noha bolí? PAN SCHMITT • Ano, už mě bolí moc. DRUHÝ • To je od stání. PAN SCHMITT ■ Nemám si sednout? PRVNÍ • Ne, rozhodně ne, tomu musíme DRUHÝ • Když vás levá noha bolí, tak je jen jedno řešení: pryč s levou nohou. PRVNÍ • A čím rychleji, tím lépe. PAN SCHMITT - Jo, když myslíte... DRUHÝ • Přirozeně. Uříznou mu levou nohu. PAN SCHMITT • Hůl, prosím. Podají mu hůl. PRVNÍ • Nuže, stojí se vám teď lépe, pane Schmitt? PAN SCHMITT • Ano, nalevo. Tu nohu mi ale musíte dát, nerad bych o ni přišel. PRVN1 • Prosím, když nám nedůvěřujete.. . DRUHÝ ■ My můžeme taky jít... PAN SCHMITT • Ne, ne, teď tady musíte zůstat, protože sám už přece nemůžu chodit. PRVNÍ • Tady máte tu nohu. Pan Schmitt si vezme nohu pod paží. PAN SCHMITT • Teď mi hůl upadla. DRUHÝ • Zato teď zas máte svou nohu. Oba se břeskně sméjí. PAN SCHMITT ■ Teď už opravdu nemůžu stát. Protože teď ovšem začíná bolet i druhá noha. PRVNÍ • To si umím představit. PAN SCHMITT • Nerad bych vás obtěžoval víc, než je třeba, ale bez hole se teď těžko obejdu. DRUHÝ • Než bychom šli pro hůl, to vám raději rovnou uřízneme druhou nohu. Stejně vás moc bolí. BÁDENSKÁ NAUČNÁ HRA O SROZUMĚNÍ nn n n *i rř^* ___h naain 't*n n n n n n n a n n a n-n nnnn t— ----------...... SVATBA Plakát pro inscenaci Divadla na provázku SVATBA (pozdější titul: MaloméSíácká svatba) PŤední strana programu (Divadlo na provázku—Brno 1978) SVATBA Alena Ambrová jako JVczSsm a Petr Osi'zlý jako Otec (Divadlo na provázku — Brno 1978 —foto Josef Kratochvil) SVATBA (Dumdlo na provázku -—- Brno 1978 -foto Josef Kratochvil) BERTOLT BRECHT Svatba !H&lh,,^0 SVATBA (Divadlo na provázku — Brno 1978 — foto Josef Kratochvil) SVATBA (Divadlo na provázku — Brno 1978 — foto Josef Kratochvil) SVATBA Dve stránky z programu (Divadelní studio DISK —Praha 1981) LUX IN TENEBRIS — ZÁŤAH Programový list (Die Komôdianten —t Vídéň 1975) eujfo tat/i , .....im. jfeopiéfft " . ,f ,:-'f :"Va * • ' dto ráixtíué^f^Mn. ' m!. 'm- . «i *t óYoeťíWiV/ŕj. c% fŕ-# ^ dV 4ÔitS<^ iítwMSu {iintuttíii žímafuM. i* " "'lealtrýcAo^tu. Iv Wlvfan A.t &> fa^Uit ~*&á*fo&7ÍÍ***< e< * Ach. da im ja ein« jpntt Gesellschaft - 20 >.AWr ich Nchccv harscht-Htcr-cinc mir vimmelt.* " knndsdige Atmosphäre * ■' Tätigkeit tie!>.u)vider. DIE KOMÖDIANTEN BRINGEN DANSEM UND WAS KOSTET DAS EISEN? BERTOLT BRECHT per Kunde geh! vthttcrhciddLnlunitü*. CO STOJÍ ŽELEZO? Scény ze závěru švédsky hrané aktovky (Stockholm 1939) DANSEN — CO STOJÍ ŽELEZO? Obálka programu (Die Komödianten — Vídeň 1968) VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY Trude Besterbergová jako Begbicková, Lotte Lenya jako Jenny (Theater am Schiffbauerdamm — Berlín 2931) MAHAGONNY (také tzv. Malé Mahagonny) (Baden-Baden 1927) VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY Jevištní skica Caspara Nehera J4 ■ \\'.,- Mitt: ■ .I.V. l.lí; fi -- i atz Y ^ • **• Sft, * V. JL* É VZESTUP A PÄD MĚSTA MAHAGONNY (Komische Oper — Berlín 1977 —foto Aroid Lagenpusch) VZESTUP A PÁD MĚSTA MAHAGONNY (Komische Oper — Berlín 1977 — foto Aroid Lagenpusch) MALÉ MAHAGONNY Peter Kalisek, Carola Braunbocková a Bruno Carstens v hlavních rolích (Berliner Ensemble — Berlín 1963 •— foto Vera Tenscherlovd) BADENSKÁ HRA O SROZUMĚNI (Baden-Baden 1929) LET PŘES OCEÁN Demonstrace využití rozhlasové hry (Ba-' i-Baden 1929) LET PŘES OCEÁN Scénická verze rozhlasové hry (Vratislav 1930) AN DER MUSIK l HIERIN AUCH SEM BEND; TüN IST BESSER AIS FÜHLEN3 USiK IIITUEST UND iN IHR FEHLEND fffT ODER IM BUOi WT DEN AHSEN H VERÖ^MIT ANDEREN LADT Si^ST. m Fr Ii«1 ■'>ü r KDO ŘÍKÁ ANO i A KDO ŘlKÁ NE I (Bertin 1930) f KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE i (Berlín 1930) J KDO ŘÍKÁ ANO í A KDO ŘÍKÁ NE E Obálka programu (Maxim Gorki- Thea* | ter — Berlín 1966) § PAN SGHMITT - Jo, třeba se to pak zlepší. Uříznou mu druhou nohu. Pan Schmitt se svalí. Ted už nemůžu vstát. PRVNÍ ■ Hrozné, a zrovna tomu, abyste seděl, jsme chtěli bezpodmínečně za-* bránit. PAN SCHMITT • Cože?! DRUHÝ ■ Nemůžete už vstát, pane Schmitt. PAN SCHMITT • To mi neříkejte, bolí mě to. DRUHÝ ■ Co už nemám říkat? PAN SCHMITT • To... DRUHÝ • Že už nemůžete vstát? PAN SCHMITT • Copak nemůžete být zticha? DRUHÝ • Ne, pane Schmitt, ale můžu vám vyšroubovat levé ucho, pak už mě nebudete slyšet, jak říkám, že nemůžete vstát. PAN SCHMITT - Jo, třeba by to tak bylo lepší. Odšroubují mu levé ucho. K Prvnímu.-' Ted už slyším jenom vás. Druhý přejde na druhou stranu. Prosím o ucho! Rozvzteklí se: A prosím taky 0 chybějící druhou nohu. Tak se s nemocným člověkem'nejedná. Dodejte mně, jejich majiteli, ihned nazpět ztracené údy. Dají mu pod paži 1 druhou nohu a ucho mu položí do klína. A vůbec, jestli tu se mnou snad chcete provádět nějakou taškařinu, tak se pořádně — co to jen je s mou rukou? DRU HÝ • To bude prostě proto, žes sebou vláčíte tolik zbytečných věcí. PAN SCHMITT tiíe ■ Jistě. Nemůžete mě jich zbavit? DRUHÝ • Ale vždyť my vás můžeme zbavit celé ruky, td pak bude lepší. PAN SCHMITT • Ano, prosím, když myslíte... DRUHÝ ■ Přirozeně. • Uříznou mu levou paži. PAN SCHMITT ■ Děkuju, máte se mnou práce ažaž. PRVNÍ • Tak, pane Schmitt, tady máte všecko, co vám patří, to úž vám nemůže uloupit nikdo. Položí mu všechny uřezané údy do klína. Pan Schmitt na ně hledí. PAN SCHMITT - Divné, mám hlavu plnou tak nepříjemných myšlenek. Prosím vás — Prvnímu —, povězte mi něco příjemného. PRVNÍ ■ Rád, pane Schmitt, chcete si poslechnout jednu historku? Dva páni jdou z hospody. Strašlivě se pohádají a hážou po sobě kobylince, jeden trefí druhého kobylincem rovnou do úst a ten druhý řekne: Tak, a ten si teď nechám v ústech, dokud nepřijde policie. Druhý se směje, pan Schmitt se nesměje. PAN SCHMITT • To není hezká historka. Nemohl byste mi vyprávět něco hezkého, jak už jsem řekl, mám plnou hlavu nepříjemných myšlenek. PRVNt • Ne, bohužel, pane Schmitt, kromě této historky už nemám o čem vyprávět. DRUHÝ • Ale vždyť my vám můžeme hlavu uříznout, když v ní máte tolik hloupých myšlenek. PAN SCHMITT • Ano, prosím, třeba to pomůže. Upilují mu vrchní půlku hlavy. PRVNÍ - Jak je vám teď, pane Schmitt, ulevilo se vám? PAN SCHMITT • Ano, velice. Velice se mi ulevilo. Jenomže mě do hlavy moc zebe. 145 DRUHÝ • Nasaďte si přece klobouk. Zařve: Klobouk nasadit! PAN SCHMITT • Vždyť nemůžu dosáhnout dolů. DRUHÝ • Chcete hůl? PAN SCHMITT • Ano, prosím. Šmátrá po klobouku. Teď mi hůl zase upadla, nemohu na klobouk dosáhnout. Velice mě zebe. DRUHÝ • A kdybychom vám vyšroubovali celou hlavu? PAN SCHMITT • Ano, já nevím... PRVNÍ • Přece jen... PAN SCHMITT • Ne, opravdu, já už vůbec nic nevím.. DRUHÝ • Právě proto. Odšroubuji mu hlavu. Pan Schmitt padne naznak. PAN SCHMITT • Počkat! Ať mi někdo z vás položí na čelo ruku! PRVNÍ • Kam? PAN SCHMITT • Ať mě někdo z vás chytne za ruku. PRVNÍ/ Kde? DRUHÝ • Ulevilo se vám teď, pane Schmitt? PAN SCHMITT ■ Ne. Ležím totiž zády na kamínku. DRUHÝ ■ Jo, pane Schmitt, všechno mít nemůžete. Oba se břesknl směji. (Konec klaunského Osla.) DAV křičí ■ člověk člověku nepomůže. VEDOUCÍ CHÓRU • Máme tu podušku roztrhat? DAV • Ano. VEDOUCÍ CHÓRU • Máme tu vodu vylít? DAV • Ano. BADENSKÁ NAUČNÁ HRA O SROZUMĚNÍ 4 Odmítnutí pomoci CHÓR ■ I nemá jim být pomoženo. Roztrháme podušku Vylijeme vodu. Mluvčí roztrhá podušku a vylije vodu. DAV si čte pro sebe • Viděli jste ovšem Leckde pomoc Různého druhu, plynoucí ze situace Dosud nepostradatelného Násilí. Přesto vám radíme krutěji čelit Ukrutné skutečnosti A zároveň se situací Z níž plynou požadavky Od požadavků upustit. Tedy S pomocí nepočítat: Chceme-Ii odepřít pomoc, je třeba násilí Chceme-li dosáhnout pomoci, je rovněž třeba násilí. Pokud vládne násilí, může se odepřít pomoc Až už nepovládne násilí, nebude žádné pomoci třeba. I nemáte žádat pomoc, nýbrž odstranit násilí. Pomoc a násilí tvoří celek A tento celek musí být změněn. 5 Porada ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC ■ Zemřeme Kamarádi. TRI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Víme, že zemřeme, ale Víš to ty? Slyš tedy: Umřeš bezpodmínečně. Život ti bude vyrván Výkon ti bude škrtnut Zemřeš sám pro sebe. Nikdo si toho nevšimne. Zemřeš s konečnou platností A tak musíme zemřít i my. 6 Pohled na mrtvé MLUVČÍ • Pohleďte na mrtvé! Ve velkém zvětšení se předvedou fotografie mrtvých, pak řekne mluvčí: ,J)ruhý pohled na mrtvé", a fotografie se předvedou ještě jednou. Po pohledu na mrtvé začnou zřítivší se letci křičet. ZŘÍTIVŠÍ SE ■ Nemůžeme zemřít. 7 Předčítání komentujících textů CHÓR se obrátí na zřítivší se • Nemůžeme vám pomoci. Můžeme vám doporučit Jen pokyn Jen postoj. Očekávejte smrt, ale učte se Učte se, ale neučte se falešně. ZŘÍTIVŠÍ SE ■ Nemáme mnoho času Už se moc naučit nemůžeme. CHÓR ■ Máte-li málo času Máte času dost Neboť co je správné, je snadné. Z chóru vystoupí Mluvčí s knihou. Odebere se ke zřítivším se, usedne a čte z komentáře. MLUVČÍ • 1. Kdo něco vyrve, ten něco drží. A komu je něco vyřváváno, ten to drží také. A kdo něco drží, tomu bude něco vyrváno. čeho se vzdává ten, kdo z nás umře? Nevzdává se přece pouze stolu anebo lože! Kdo z nás umírá, ví také: vzdá-vám se všeho, co tu je, rozdávám víc nežli mám. Kdo z nás umírá, vzdává se ulice, kterou zná, i ulice, kterou nezná. Bohatství, které má, i toho, které nemá. Samotné chudoby. Své vlastní ruky. Jak pozvedne kámen ten, kdo se to nenaučil? Jak pozvedne balvan? Jak se vzdá svého stolu ten, kdo se nenaučil něčeho se vzdávat, nebo: jak se vzdá všeho, co má i co nemá? Ulice, kterou zná, i té, kterou nezná? Bohatství, které má, i toho, které nemá? Samotné chudoby? Své vlastní ruky? 2. Když Myslící se dostal do velké vichřice, seděl ve velkém vozidle a zabíral hodně místa. Co udělal? Především vystoupil z vozidla, za druhé odložil plášť, za třetí ulehl na zem. Tak přestál vichřici ve své nejmenší velikosti. ZŘÍTIVŠÍ SE k Mluvčímu ■ Přestál tak vichřici? MLUVČÍ ■ Ve své nejmenší velikosti přestál vichřici. ZŘÍTIVŠÍ SE ■ Ve své nejmenší velikosti přestál vichřici. MLUVČÍ ■ 3. Aby jednomu člověku dodal odvahy umřít, prosil ho pronikavě Myslící, ať se vzdá svého majetku. Když už se vzdal všeho, zbýval mu jen život. Ještě se něčeho vzdej, pravil Myslící. 4. Když Myslící přestál vichřici, přestál ji proto, že vichřici znal a byl s ní srozuměn. Chcete-li tedy přemoci umírání, přemůžete je, když umírání znáte a jste s ním srozuměni. Kdo si však přeje být srozuměn, ten drží 147 t i s chudobou. Věcí se nedrží! Věci mohou být odňaty, a pak tu žádné srozumění není. Ani života se,nedrží. Život-bude odňat, a-nebude tu už žádné srozumění. Ani myšlenek se nedrží, i myšlenky mohou být odňaty, a rovněž tu pak není žádné srozumění. Zkouška Chór zkouší zřítivší se letce před zraky davu. CHÓR ■ Jakvysokojstevzlétli? TRI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Vzlétli jsme nesmírně vysoko. CHÓR • Jak vysokojste vzlétli? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Vzlétli jsme do výšky čtyř tisíc metrů. CHÓR - Jak vysoko jste vzlétli? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Vzlétli jsme dosti vysoko. CHÓR ■ Jak vysokojste vzlétli? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Zvedli jsme se kousek nad zem. VEDOUCÍ CHÓRUjí obrátí na dav ■ Zvedli se kousek nad zem. ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC • Já vzléd nesmírně vysoko. CHÓR • A on vzlétl nesmírně vysoko. CHÓR • Oslavovali vás? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI Málo nás oslavovali. CHÓR • Oslavovali vás? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI Oslavovali. BADENSKÁ NAUČNÁ HRA O SROZUMĚNÍ CHÓR • Oslavovali vás? - TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ■ Dost nás oslavovali. CHÓR • Oslavovali .vás? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ■ Oslavovali nás nesmírně. VEDOUCÍ CHÓRVkdavu ■ Oslavovali je nesmírně. ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC • Mne dost neoslavovali. CHÓR • A jeho dost neoslavovali. CHÓR • Kdo jste? • '"• TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Jsme ti, co přeletěli oceán. CHÓR • Kdo jste? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Jsme jedni z vás. CHÓR • Kdo jste? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Jsme nikdo. VEDOUCÍ CHÓRU k davu - Jsou nikdo. ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC • Já jsem Charles Nungesser. CHOŘ • A on je Charles Nungesser. CHÓR • Kdo na vás čeká? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ■ Mnozí za mořem na nás čekají. CHÓR ■ Kdo na vás čeká? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ■ Náš otec a naše matka na nás čekají. CHÓR • Kdo na vás čeká? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Nikdo na nás nečeká. VEDOUGÍ CHÓRU k davu • Nikdo na ně nečeká.. CHÓR • Kdo tedy zemře, když zemřete vy? TŘI ZŘÍTIVŠI SE MONTÉŘI • Ti, co byli přespříliš oslavováni. CHÓR • Kdo tedy zemře, když zemřete vy? TŘI ZŘÍTIVŠI SE MONTÉŘI • Ti, co se zvedli kousek nad zem. CHÓR • Kdo tedy zemře, když zemřete vy? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Ti, na něž nikdo nečeká. CHÓR • Kdo tedy zemře, když zemřete vy? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Nikdo. CHÓR • Teď to víte: Když vy umřete Nezemře nikdo. Ted dosáhli Své nejmenší velikosti. ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC ■ Ale já jsem svým létáním Dosáhl nej větší velikosti. Tak vysoko jako jsem vzlétal já Nevzlétl nikdo. Málo mě vychvalovali, nemohu Ani být dost vychválen Létal jsem pro nic a pro nikoho. Létal jsem kvůli létání. Nikdo na mne nečeká, neletím K vám, nýbrž letím Od vás pryč, nikdy Nezemřu, Sláva a vyvlastnení CHÓR • Nyní však Ukažte, čeho jste dosáhli. Neboť pouze dosažené Je skutečné. I dejte nám tedy motor letadla A křidla a trup, všechno S čím jsi létal a Co jste vybudovali. Vzdejte se toho! ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC • Nevzdám se toho. Co Je letadlo bez letce? VEDOUCÍ CHÓRU ■ Vezměte si to! Zřítivší se odnášejí letadlo do druhého rohu pódia. CHOŘ během vyvlastnení oslavuje zřítivší se -Vzneste'se, letci, změnili jste zákony země. Tisíc let padalo všechno seshora dolů S výjimkou ptáků. Ani na nejstarších kamenech Jsme nenalezli kresbu Nějakého člověka, který By letěl vzduchem Ale vy jste se vznesli koncem druhého tisíciletí našeho letopočtu. TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ukazují náhle na zřítivšího se letce • ' Co je to tam, podívejte se! VEDOUCÍ CHÓRU rychle k chóru ■ . Zanotujte „Změněn k nepoznání". CHÓR obklopí zřítivšího se letce • Změněn k nepoznání Je teď jeho obličej Vyvstalý mezi jím a námi, neboť Ten, kdo nás potřeboval a koho Jsme potřebovali my: to Byl on. VEDOUCÍ CHÓRU ■ Tento muž Pověřený úkolem Byť i byl přiměřený Vyrval nám, co potřeboval, a Odepřelnám, co my jsme potřebovali. Jeho tvář tedy Zanikla s jeho úkolem: 149 I ■r Měl jen ten jediný! ČJyfí z chóru nad ním diskutují: PRVNI • Existoval-li — DRUHÝ • Existoval. PRVNÍ • Co byl? DRUHÝ • Byl nikdo. TŘETÍ • Byl-li jedním — ČTVRTÝ • Byl nikdo, , TŘETÍ - Jak se na něho přišlo? ČTVRTÝ • Tím že byl zaměstnán. VŠICHNI ČTYŘI ■ Vzniká tím, že se povolá Existuje, když se mění. Kdo ho potřebuje, ten ho zná. Komu je užitečný, ten ho zveličuje DRUHÝ • A přece je nikdo. CHÓR spolu s davem • Co tu leží bez úkolu Není už nic lidského. Umři teď, ty Zádnýužčlověče! ZŘÍTIVŠI SE LETEC • Nemohu zemřít. TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Vypadl jsi z proudu, člověče. V proudu jsi ani nebyl, člověče. Jsi příliš veliký, jsi příliš bohatý. Jsi příliš zvláštní. Proto nemůžeš zemřít. CHÓR • Zemře Však i ten Kdo nemůže zemřít. Kdo neumí plavat Přesto plave. 10 Vyhnání CHÓR • Jeden z nás Tváři, postavou, myšlenkou Veskrze se nám podobající Musí nás opustit, neboť Přes noc je poznamenán a Od dnešního rána jeho dech je cítit hnilobou. Jeho postava se rozpadá, jeho tvář Kdysi nám důvěrně známá, stává se neznámou, člověče, mluv s námi, čekáme Na obvyklém místě tvůj hlas. Mluv! Nemluví. Hlas Mu selhává. Neulekni se, člověče, ale Musíš teď odejít. Jdi rychle! Neohlížej se, jdi Pryč od nás. Zpěvák zřítivšího se letce opouští pódium. 11 Srozumění CHÓR osloví tři zřítivší se montéry ■ Vy však, kdož jste srozuměni s během světa Neklesejte zpátky do nicoty. Nerozpouštějte se jako ve vodě sůl, nýbrž Pozvedněte se Zmírajíce svou smrt tak jako Jste si odpracoyávali svou práci Převracejíce převrat. Umírajíce neřiďte se tedy Smrtí Nýbrž'převezměte od nás úkol Znovu vystavět naše letadlo. Započněte! Abyste za nás letěli Na místo, kde vás potřebujeme A v době, kdy je to nutné. Neboť Vás vyzýváme Abyste šli s námi a s námi Neměnili toliko Zákon země, nýbrž Základní zákon: Srozuměni s tím, že vše se změní Svět a lidstvo Především nepořádek Mezi lidskými třídami, protože jsou dva druhy lidí A je vykořisťování a neznalost. TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ■ Jsme se změnou srozuměni. CHÓR • A prosíme vás Změňte náš motor a zlepšete jej Zvětšete také bezpečnost a rychlost A pro rychlejší start nezapomeňte ani na cíl. TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Zlepšíme motory, bezpečnost a Rychlost. CHÓR ■ Vzdejte se toho! VEDOUCÍ CHÓRU • Na pochod! CHÓR ■ Jestliže jste zlepšili svět, zlepšete Tento zlepšený svět. A vzdejte se ho! VEDOUCÍ CHÓRU • Na pochod! CHÓR ' Jestliže jste zlepšujíce svět zdokonalili pravdu Zdokonalte zdokonalenou pravdu. A vzdejte sejí! VEDOUCÍ CHÓRU ■ Na pochod! CHÓR • Jestliže jste zdokonalujíce pravdu změnili lidstvo Změňte změněné lidstvo. A vzdejte se ho! VEDOUCÍ CHÓRU • Na pochod! CHÓR • Měníce svět sami se měňte! Vzdejte se sami sebe! VEDOUCÍ CHÓRU ■ Na pochod! Poznámka k „Badenské naučné hře" Aniž se budeme blíže obírat zvláštními zákonitostmi naučné hry (to se stane v rozsáhlé „teorii pedagogií"), musíme tu ve všř stručnosti korigovat jakožto scestné pokyny skla- datele Hindemitha (v klavírním výtahu k této hře, jehož podkladem byla první, velice neúplná verze textu). Hindemith mini: „Poněvadž naučná hra má za účel, aby se všichni účastníci podíleli na provedení díla, a nechce jakožto hudební a básnický projev v prvé řadě vyvolat určité dojmy, je formu hry podle možností nutno přizpůsobit dočasnému účelu. V partituře uvedený průběh je tudíž spíše návrh než předpis. Vynechávky, přídavky a přesuny jsou možné. Mohou se škrtnout celá hudební čísla, vypadnout může tanec, klaunská scéna se může zkrátit nebo vynechat. Pokud je to nutné a vložené části nenarušují celkový styl, možno vsunout jiná hudebná čísla, scény, tance a recitace. Méně náročný nácvik, by spočíval v tom, že by se provedla samostatně zkouška anebo začátek a zkouška. Tomu, kdo nácvik řídí, a kolektivu účinkujících se ponechává na vůli najít formu vhodnou pro jejich účel." Toto nedorozumění zavinila asi hlavně moje vlastní ochota vydat k Čistě experimentálním cílům nedokončenou a matoucí část textu, jíž byla verze naučné hry provedená v Baden--Badenu, takže vskutku jediný učební cíl, jenž mohl přicházet v úvahu, byl ryze hu-debněformální. Smyslem baden-badenského provedení však bylo výhradně jednorázové sebedorozumění. Samozřejmě by naučná hodnota takového hudebního cvičení na základě „rozjímavého a žákovu fantazii oslovujícího" textu byla příliš nepatrná. I kdybychom očekávali, že jedinec „se při tom do něčeho vřazuje" anebo že zde na hudebním podkladě dochází k jistým duchovním formálním shodám, nebyla by taková umělá a plytká harmonie přece nikdy s to vytvořit — byť na několik minut — protiváhu kolektivním výtvorům na nejširší a nejvitálnější bázi, výtvorům rozervávajícím lidi naší doby silou naprosto jinou. BADENSKÁ NAUČNÁ HRA O SROZUMĚNÍ 151 vzestup a päd města mahagonny (Komische Oper — Berlín 1977 —Joto Arvid Lagenpusch) vzestup a pád města mahagonny (Komische Oper -™ Berlin 1977 —Joto Arvid Lagenpusch) malé mahagonny Peter Kaiisch, Carola Braunbocková a, Bruno Garsiens v hlavních rolích (Berliner Ensemble — Berlín 1963 — Joto Vera Tenschertová) badenskä hra o srozuměn! (Baden-Baden 1929) let přes oceán Demonstrace využití rozhlasové hry (Ba. den-Baden 1929) let přes oceán Scénická verze rozhlasové hry (Vratislai 1930) AN DfR MM [HIERIN AUCH DEH ftND: TUN IST BESSER MS FÍIHLf 8; USiK MITLIEST und W !FP. FENlíNííF mtoder íh buch hit den im KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE (Berlín 1930) KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE (Berlin 1930) i KDO ŘÍKÁ ANO i A KDO ŘÍKÁ NE r Obálka programu fMaxim Gorki- Thea- | tet — Berlín 1966) | PAN SCHMITT - Jo, třeba se to pak zlepší. Uříznou mu druhou nohu. Pan Schmitt se svalí. Ted už nemůžu vstát. PRVNÍ • Hrozné, a zrovna tomu, abyste seděl, jsme chtěli bezpodmínečně za-| bránit. PAN SCHMITT ■ Cože?! DRUHÝ ■ Nemůžete už vstát, pane Schmitt. PAN SCHMITT • To mi neříkejte, bolí mě to. DRUHÝ • Co už nemám říkat? PAN SCHMITT ■ To... DRUHÝ • Ze už nemůžete vstát? PAN SCHMITT • Copak nemůžete být zticha? DRUHÝ • Ne, pane Schmitt, ale můžu vám vyšroubovat levé ucho, pak už mě nebudete slyšet,' jak říkám, že nemůžete vstát. PAN SCHMITT • Jo, třeba by to tak bylo lepší. Odšroubují mu levé ucho. K Prvnímu: Ted už slyším jenom vás. Druhý přejde na druhou stranu. Prosím o ucho! Rozvzteklí se: A prosím taky 0 chybějící druhou nohu. Tak se s nemocným člověkem nejedná. Dodejte mně, jejich majiteli, ihned nazpět ztracené údy. Dají mu pod paži 1 druhou nohu a ucho mu položí do klína. A vůbec, jestli tu se mnou snad chcete provádět nějakou taškařinu, tak se pořádně—: co to jen je s mou rukou? DRUHÝ • To bude prostě proto, že s sebou vláčíte tolik zbytečných věcí. PAN SCHMITT tiše ■ Jistě. Nemůžete mě jich zbavit? DRUHÝ • Ale vždyť my vás můžeme zbavit celé ruky, to pak.bude lepší. PAN SCHMITT - Ano, prosím, když myslíte... DRUHÝ ■ Přirozeně. ■ Uříznou mu levou paži. PAN SCHMITT • Děkuju, máte se mnou práce ažaž. PRVNÍ • Tak, pane Schmitt, tady máte všecko, co vám patří, to už vám nemůže uloupit nikdo. Položí mu všechny uřezané údy do klína. Pan Schmitt na ně hledí. PAN SCHMITT - Divné, mám hlavu plnou tak nepříjemných myšlenek. Prosím vás — Prvnímu —, povězte mi něco příjemného. PRVNÍ • Rád, pane Schmitt, chcete si poslechnout jednu historku? Dva páni jdou z hospody. Strašlivě se pohádají a hážou po sobě kobylince, jeden trefí druhého kobylincem rovnou do úst a ten druhý řekne: Tak, a ten si teď nechám v ústech, dokud nepřijde policie. Druhý se směje, pan Schmitt se nesměje. PAN SCHMITT • To není hezká historka. Nemohl byste mi vyprávět něco hezkého, jak už jsem řekl, mám plnou hlavu nepříjemných myšlenek. PRVNÍ • Ne, bohužel, pane Schmitt, kromě této historky už nemám o čem vyprávět. DRUHY • Ale vždyť my vám můžeme hlavu uříznout, když v ní máte tolik hloupých myšlenek. PAN SCHMITT • Ano, prosím, třeba to pomůže. Upilují mu vrchní půlku hlavy. PRVNÍ • Jak je vám teď, pane Schmitt, ulevilo se vám? PAN SCHMITT ■ Ano, velice. Velice se mi ulevilo. Jenomže mě do hlavy moc zebe. 145 DRUHÝ • Nasaďte si přece klobouk. Zařve: Klobouk nasadit! PAN SCHMITT • Vždyť nemůžu dosáhnout dolů. DRUHÝ • Chcete hůl? PAN SCHMITT - Ano, prosím. Šmátrá po klobouku. Teď mi hůl zase upadla, nemohu na klobouk dosáhnout. Velice mě zebe. DRUHÝ ■ A kdybychom vám vyšroubovali celou hlavu? PAN SCHMITT • Ano, já nevím... PRVNÍ • Přece jen... PAN SCHMITT • Ne, opravdu, já už vůbec nic nevím. DRUHÝ ■ Právě proto. Odšroubují mu hlavu. Pan Schmitt padne PAN SCHMITT • Počkat! Ať mi někdo z vás položí na čelo ruku! PRVNÍ • Kam? PAN SCHMITT • Ať mě někdo z vás chytne za ruku. PRVNÍ • Kde? DRUHÝ ■ Ulevilo se vám teď, pane Schmitt? PAN SCHMITT • Ne. Ležím totiž zády na kamínku. DRUHÝ ■ Jo, pane Schmitt, všechno mít nemůžete. Oba se bíeskně smějí. (Konec klaunského čísla.) ľ) AV křičí ■ člověk člověku nepomůže. VEDOUCÍ CHÓRU • Máme tu podušku roztrhat? DAV • Ano. VEDOUCÍ CHÓRU - Máme tu vodu vylít? DAV • Ano. 4 Odmítnutí pomoci ' ! ■ j CHÓR • I nemá jim být pomoženo. Roztrháme podušku . Vylijeme vodu. Mluvčí roztrhá podušku a vylije vodu. \ DAV si čte pro sebe • Viděli jste ovšem Leckde pomoc Různého druhu, plynoucí ze situace Dosud nepostradatelného Násilí. Přesto vám radíme krutěji čelit Ukrutné skutečnosti A zároveň se situací j Z níž plynou požadavky í Od požadavků upustit. Tedy I S pomocí nepočítat: Chceme-li odepřít pomoc, je třeba \ násilí Chceme-li dosáhnout pomoci, je rovněž třeba násilí. '.. Pokud vládne násilí, může se odepřít pomoc Až už nepovládne násilí, nebude žádné pomoci třeba. I nemáte žádat pomoc, nýbrž odstranit násilí. Pomoc a násilí tvoří celek A tento celek musí být změněn. 5 Porada ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC ■ Zemřeme Kamarádi. TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Víme, že zemřeme, ale Víš to ty? Slyš tedy: Umřeš bezpodmínečně. Život ti bude vyrván Výkon ti bude Škrtnut Zemřeš sám pro sebe. Nikdo si toho nevšimne. Zemřeš s konečnou platností A tak musíme zemřít i my. 6 Pohled na mrtvé MLUVČÍ • Pohleďte na mrtvé! Ve velkém zvětšení se předvedou fotografie mrtvých,pak řekne mluvčí: „Druhýpohled na mrtvé", a fotografie se předvedou ještě jednou. Po pohledu na mrtvé začnou zřítivší se letci křičet. ZŘÍTIVŠÍ SE • Nemůžeme zemřít. 7 Předčítání komentujících textů CHÓR se obráti na zřítivší se • Nemůžeme vám pomoci. Můžeme vám doporučit Jen pokyn Jen postoj. Očekávejte smrt, ale učte se Učte se, ale neučte se falešně. ZŘÍTIVŠÍ SE • Nemáme mnoho času Už se moc naučit nemůžeme. CHÓR • Máte-li málo času Máte času dost Neboť co je správné, je snadné. Z chóru vystoupí Mluvčí s knihou. Odebere se ke zřítivším se, usedne a čte z komentáře. MLUVČÍ ■ 1. Kdo něco vyrve, ten něco drží. A komu je něco vyřváváno, ten to drží také. A kdo něco drží, tomu bude něco vyrváno. Čeho se vzdává ten, kdo z nás umře? Nevzdává se přece pouze stolu anebo lože! Kdo z nás umírá, ví také: vzdá-vám se všeho, co tu je, rozdávám víc nežli mám. Kdo z nás umírá, vzdává se ulice, kterou zná, i ulice, kterou nezná. Bohatství, které má, i toho, které nemá. Samotné chudoby. Své vlastní ruky. Jak pozvedne kámen ten, kdo se to nenaučil? Jak pozvedne balvan? Jak se vzdá svého stolu ten, kdo se nenaučil něčeho se vzdávat, nebo: jak se vzdá všeho, co má i co nemá? Ulice, kterou zná, í té, kterou nezná? Bohatství, které má, i toho, které nemá? Samotné chudoby? Své vlastní ruky? 2. Když Myslící se dostal do velké vichřice, seděl ve velkém vozidle a zabíral hodně místa. Co udělal? Především vystoupil z vozidla, za druhé odložil plášť, za třetí ulehl na zem. Tak přestál vichřici ve své nejmenší velikosti. ZŘÍTIVŠÍ SE k Mluvčímu ■ Přestál tak vichřici? MLUVČÍ ■ Ve své nejmenší velikosti přestál vichřici. ZŘÍTIVŠÍ SE • Ve své nejmenší velikosti přestál vichřici. MLUVČÍ ■ 3. Aby jednomu člověku dodal odvahy umřít, prosil ho pronikavě Myslící, ať se vzdá svého majetku. Když už se vzdal všeho, zbýval mu jen život. Ještě se něčeho vzdej, pravil Myslící. 4. Když Myslící přestál vichřici, přestál ji proto, že vichřici znal a byl s ní srozuměn. Chcete-li tedy přemoci umírání, přemůžete je, když umírání znáte a jste s ním srozuměni. Kdo si však přeje být srozuměn, ten drží BADENSKÁ NAUČNÁ HRA O SROZUMĚNÍ 147 s chudobou. Věcí se nedrží! Věci mohou být odňaty, a pak tu žádné srozumění není. Ant života se.nedrží. Život bude odňat, a ■ nebude tu už žádné srozumění. Ani myšlenek se nedrží, i myšlenky mohou být odňaty, a rovněž tu pak není žádné srozumění. Zkouška Chór zkouší zřítivší se letce před zraky davu. 1 CHÓR - Jak vysoko jste vzlétli? TRI ZŘÍTIVŠI SE MONTÉŘI • Vzlétli jsme nesmírně vysoko. CHÓR • Tak vysoko jste vzlétli ? TŘI ZŘÍTIVŠI SE MONTÉŘI ■ Vzlétli jsme do výšky čtyř tisíc metrů. CHÓR ■ Jak vysoko jste vzlétli? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Vzlétli jsme dosti vysoko. CHÓR ■ Jak vysoko jste vzlétli? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Zvedli jsme se kousek nad zem. VEDOUCÍ CHÓRU se obrátí na dav • ■ Zvedli se kousek nad zem. ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC ■ Já vzlétl nesmírně vysoko. CHÓR • A on vzlétl nesmírně vysoko. CHÓR • Oslavovali vás? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI Málo nás oslavovali. CHÓR • Oslavovali vás? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI Oslavovali. CHÓR ■ Oslavovali vás? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ■ Dost nás oslavovali. CHÓR ■ Oslavovali vás? TŘI ZŘÍTIVŠI SE MONTÉŘI • Oslavovali nás nesmírně. VEDOUCÍ CHÓRVkdavu •" Oslavovali je nesmírně. ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC; Mne dost neoslavovali. CHÓR • A jeho dost neoslavovali. CHÓR • Kdo jste? ■ TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ■ Jsme ti, co přeletěli oceán. CHÓR • Kdo jste? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Jsme jedni z vás. CHÓR • Kdo jste? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Jsme nikdo. VEDOUCÍ CHÓRU k davu 'Jsou nikdo. ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC • Já jsem Charles Nungesser, CHOŘ • A on je Charles Nungesser. CHÓR • Kdo na vás čeká? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ■ Mnozí za mořem na nás čekají. CHÓR • Kdo na vás čeká? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ■ Náš otec a naše matka na nás čekají. CHÓR • Kdo na vás čeká? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Nikdo na nás nečeká. VEDOUCÍ CHÓRU k davu ; Nikdo na ně nečeká. CHÓR • Kdo tedy zemře, když zemřete vy? TŘI ZŘÍTIVŠI SE MONTÉŘI ■ Ti, co byli přespříliš oslavováni. CHÓR ■ Kdo tedy zemře, když zemřete vy? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ■ Ti, co se zvedli kousek nad zem. CHÓR ■ Kdo tedy zemře, když zemřete vy? TŘI ZŘÍTIVŠI SE MONTÉŘI • Ti, na něž nikdo nečeká. CHÓR ■ Kdo tedy zemře, když zemřete vy? TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Nikdo. CHÓR • Teď to víte: Když vy umřete Nezemře nikdo. Teď dosáhli Své nejmenší velikosti. ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC • Ale já jsem svým létáním Dosáhl nej větší velikosti. Tak vysoko jako jsem vzlétal já Nevzlétl nikdo. Málo mě vychvalovali, nemohu Ani být dost vychválen Létal jsem pro nic a pro nikoho. Létal jsem kvůli létání. Nikdo na mne nečeká, neletím K vám, nýbrž letím Od vás pryč, nikdy Nezemřu. Sláva a vyvlastnení CHÓR • Nyní však Ukažte, čeho jste dosáhli. Neboť pouze dosažené Je skutečné. I dejte nám tedy motor letadla A křídla a trup, všechno S čím jsi létal a Co jste vybudovali. Vzdejte se toho! ZŘÍTIVŠI SE LETEC ■ Nevzdám se toho. Co Je letadlo bez letce? VEDOUCÍ CHÓRU • Vezměte si to! Zřítivší se odnášejí letadlo do druhého rohu pódia. CHÓR během vyvlastnení oslavuje zřítivší se • Vzneste se, letci, změnili jste zákony země. Tisíc let padalo všechno seshora dolů S výjimkou ptáků. Ani na nej starších kamenech Jsme nenalezli kresbu Nějakého člověka, který By letěl vzduchem Ale vy jste se vznesli koncem druhého tisíciletí našeho letopočtu. TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI ukazují náhle na zřítivšího se letce ■ ; Co je to tam, podívejte se! VEDOUCÍ CHÓRU rychle k chóru • Zanotujte „Změněn k nepoznání". CHÓR obklopí zřítivšího se letce • Změněn k nepoznání Je teď jeho obličej Vyvstalý mezi jím a námi, neboť Ten, kdo nás potřeboval a koho Jsme potřebovali my: to Byl on. VEDOUCÍ CHÓRU • Tento muž Pověřený úkolem Byť i byl přiměřený Vyrval nám, co potřeboval, a Odepřel nám, co my jsme potřebovali. Jeho tvář tedy Zanikla s jeho úkolem: BADENSKÁ NAUČNÁ HRA O SROZUMĚNI 149 Měl jen ten jediný! Čpři z ckóru nad ním, diskutují: PRVNÍ • Existoval-li — DRUHÝ • Existoval. PRVNÍ • Co byl? DRUHÝ • Byl nikdo. TRETÍ ■ Byl-li jedním — ČTVRTÝ ■ Byl nikdo. TRETÍ -Jak se na něho přišlo? ČTVRTÝ • Tím že byl zaměstnán. VŠICHNI ČTYŘI ■ Vzniká tím, že se povolá Existuje, když se mění. Kdo ho potřebuje, ten ho zná. Komu je užitečný, ten ho zveličuje DRUHÝ ■ A přece je nikdo, CHÓR spolu s davem ■ Co tu leží bez úkolu Není už nic lidského. Umři teď, ty■ Žáďnýužčlověče! ZŘÍTIVŠÍ SE LETEC ■ Nemohu zemřít. TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Vypadl jsi z proudu, Člověče. V proudu jsi ani nebyl, člověče. Jsi příliš veliký, jsi příliš bohatý. Jsi příliš zvláštní. Proto nemůžeš zemřít. CHÓR • Zemře Však i ten Kdo nemůže zemřít. Kdo neumí plavat Přesto plave. li) Vyhnání CHÓR • Jeden z nás Tváří, postavou, myšlenkou Veskrze se nám podobající Musí nás opustit, neboť Přes noc je poznamenán a Od dnešního rána jeho dech je cítit hnilobou. Jeho postava se rozpadá, jeho tvář Kdysi nám důvěrně známá, stává se neznámou, člověče, mluv s námi, čekáme Na obvyklém místě tvůj hlas. Mluv! Nemluví. Hlas Mu selhává. Neulekni se, člověče, ale Musíš teď odejít. Jdi rychle! Neohlížej se, jdi Pryč od nás. Zpěvák zřítivšího se letce opouští pódium. 11 Srozumění CHÓR osloví tři zřítivší se montéry ■ Vy však, kdož jste srozuměni s během světa Neklesejte zpátky do nicoty.. Nerozpouštějte se jako ve vodě sůl, nýbrž Pozvedněte se Zmírajíce svou smrt tak jako Jste si odpracovávali svou práci Převracejíce převrat. Umírajíce neřiďte se tedy Smrtí Nýbrž'převezměte od nás úkol Znovu vystavět naše letadlo. Započněte! Abyste za nás letěli Na místo, kde vás potřebujeme A v době, kdy je to nutné. Neboť Vás vyzýváme Abyste šli s námi a s námi Neměnili toliko Zákon země, nýbrž Základní zákon: Srozuměni s tím, že vše se změní Svět a lidstvo Především nepořádek Mezi lidskými třídami, protože jsou dva druhy lidí A je vykořisťování a neznalost. TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Jsme se změnou srozuměni. CHÓR • A prosíme vás Změňte náš motor a zlepšete jej Zvětšete také bezpečnost a rychlost A pro rychlejší start nezapomeňte ani na cíl. TŘI ZŘÍTIVŠÍ SE MONTÉŘI • Zlepšíme motory, bezpečnost a Rychlost. CHÓR • Vzdejte se toho! VEDOUCÍ CHÓRU • Na pochod! CHÓR • Jestliže jste zlepšili svět, zlepšete Tento zlepšený svět. A vzdejte se ho! VEDOUCÍ CHÓRU • Na pochod! CHÓR • Jestliže jste zlepšujíce svět zdokonalili pravdu Zdokonalte zdokonalenou pravdu. A vzdejte sejí! VEDOUCÍ CHÓRU • Na pochod! CHÓR • Jestliže jste zdokonalujíce pravdu změnili lidstvo Změňte změněné lidstvo. A vzdejte se ho! VEDOUCÍ CHÓRU ■ Na pochod! CHÓR • Měníce svět sami se měňte! Vzdejte se sami sebe! VEDOUCÍ CHÓRU ■ Na pochod! Poznámka k „Badenské naučné hře" Aniž se budeme blíže obírat zvláštními zákonitostmi naučné hry (to se stane v rozsáhlé „teorii pedagogií"), musíme tu ve vší stručnosti korigovat jakožto scestné pokyny skla- datele Hindemitha (v klavírním výtahu k této hře, jehož podkladem byla první, velice neúplná verze textu). Hindemith míní: „Poněvadž naučná hra má za účel, aby se všichni účastníci podíleli na provedení díla, a nechce jakožto hudební a básnický projev v prvé řadě vyvolat určité dojmy, je formu hry podle možností nutno přizpůsobit dočasnému účelu. V partituře uvedený průběh je tudíž spíše návrh než předpis. Vynechávky, přídavky a přesuny jsou možné. Mohou se škrtnout celá hudební čísla, vypadnout může tanec, klaunská scéna se může zkrátit nebo vynechat. Pokud je to nutné a vložené části nenarušují celkový styl, možno vsunout jiná hudební čísla, scény, tance a recitace. Méně náročný nácvik, by spočíval v tom, že by se provedla samostatně zkouška anebo začátek a zkouška. Tomu, kdo nácvik řídí, a kolektivu účinkujících se ponechává na vůli najít formu vhodnou pro jejich účel." Toto nedorozumění zavinila asi hlavně moje vlastní ochota vydat k čistě experimentálním cílům nedokončenou a matoucí část textu, jíž byla verze naučné hry provedená v Baden--Badenu, takže vskutku jediný učební cíl, jenž mohl přicházet v úvahu, byl ryze hu-debněformální. Smyslem baden-badenského provedení však bylo výhradně jednorázové sebedorozumění. Samozřejmě by naučná hodnota takového hudebního cvičení na základě „rozjímavého a žákovu fantazii oslovujícího" textu byla příliš nepatrná. I kdybychom očekávali, že jedinec „se při tom do něčeho vřazuje" anebo že zde na hudebním podkladě dochází k jistým duchovním formálním shodám, nebyla by taková umělá a plytká harmonie přece nikdy s to vytvořit — byť na několik minut — protiváhu kolektivním výtvorům na nejširší a nejvitálnější bázi, výtvorům rozervávajícím lidi naší doby silou naprosto jinou. BADENSKÄ NAUČNÁ HRA O SROZUMĚNÍ 151 KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE Školní opery Podle japonskénó-hry33Tamkó''' v anglickém phbásníni Arihura Waleye Spolupracovníci: E. Hauptmannová,-K. Weill Osoby UUUl Chlapec Matka Tři studenti Veliký chór ■1 KDO ŘÍKÁ ANO 1 VELIKÝ CHÓR • Především důležité je učit se srozumění. Mnozí říkají ano, a přece o srozumění nemůže být řeč. Mnohých se nikdo neptá a mnozí Jsou srozuměni s falešnými věcmi. Proto: Především důležité je učit se srozumění. -Učitel v prostoru 1, matka a chlapec v prostoru 2. U Cl TEL • Jsem učitel. Mám ve městě školu a jednoho žáka, jehož otec je mrtev. Má už jen matku, která se o něho stará. Teď jdu k nim, abych se s nimi rozloučil, neboť záhy se vydám na cestu do hor. U nás totiž vypukla epidemie a ve městě na druhé straně hor bydlí několik velkých lékařů. Zaklepe na dveře. Smím vstoupit? CHLAPEC vstoupí z prostoru 2 do prostoru 1 • Kdo tu je? Ó, je tady učitel, učitel k nám přichází na návštěvu! UČITEL • Proč jsi tak dlouho nebyl ve škole? CHLAPEC ■ Nemohl jsem přijít, matka byla nemocná. UČITEL • Nevěděl jsem, že i tvoje matka je nemocná. Prosím tě, hned jí řekni, že tu jsem. CHLAPEC volá do prostoru 2 ■ Matko, je tady učitel. MATKA sedí v prostoru 2 ■ Popros ho, aby šel dovnitř. CHLAPEC • Pojďte dál, prosím. Oba vstoupí do prostoru 2. UČITEL • Dlouho jsem tu nebyl. Váš syn říká, že nemoc dolehla i na vás. Už je vám lépe? MATKA • Bohužel mi není lépe, protože na tuto nemoc až dosud nikdo nezná lék. UČITEL • Musí se něco najít. Proto přicházím, abych se s vámi rozloučil: zítra se vydám na cestu přes hory, abych získal lék a pokyny. Neboť ve městě na druhé straně hor jsou velicí lékaři. MATKA • Pomocná expedice do hor! Ano, opravdu, slyšela jsem, že tam bydlí velicí lékaři, ale slyšela jsem také, že to je nebezpečná pouť. Hodláte snad vzít s sebou moje dítě? UČITEL ■ To není cesta, na jakou bereme s sebou dítě. MATKA • Dobrá. Doufám, že se vrátíte v pořádku. UČITEL • Teď musím jít. Buďte zdráva. Odejde do prostoru 1. C H L A P E C jde za učitelem do prostom 1 ■ Musím vám něco říct. Matka naslouchá u dveří. UČITEL • Co chceš říct? CHLAPEC • Chcijítdohorsvámi. UČITEL • Jak už jsem tvé matce řekl Je to obtížná a Nebezpečná cesta. Nemůžeš Jít s sebou. Mimoto: Jak bys mohl opustit Svou matku, je přece nemocná? Zůstaň tady. Je naprosto Nemožné, abys šel s sebou. CHLAPEC • Právě že moje matka je nemocná Chci jít s sebou, abych pro ni Od velikých lékařů ve městě na druhé straně hor Přinesl lék a pokyny. UČITEL • Musím ještě jednou promluvit s tvou matkou. Jde zpět do prostoru 2. Chlapec naslouchá u dveří. Ještě jsem se vrátil. Váš syn říká, že chce jít s námi. Já na to, že vás přece nemůže opustit, když jste nemocná, a že to je obtížná a nebezpečná cesta. Rekl jsem, že je naprosto nemožné, aby šel s sebou. Ale on na to, že musí, aby z města na druhé straně hor přinesl pro vás lék a pokyny. MATKA • Slyšela jsem jeho slova. Nepochybuji o tom, co chlapec říká — žé by rád s vámi podnikl tu nebezpečnou pouť. Pojď dovnitř, synu! Chlapec vstoupí do prostoru 2. Ode dne, kdy Nás opustil tvůj otec Nemám po boku nikoho Než tebe. Nikdy jsi nebyl déle Z dosahu mé paměti a mých očí Nežli jsem potřebovala k tomu, abych Ti připravila jídlo Nachystala ti šaty a Opatřila peníze. CHLAPEC• Všechno je, jak to říkáš. Ale přesto mě nic nemůže odvrátit od mého záměru. CHLAPEC, MATKA, UČITEL ■ Podniknu (podnikne) tu nebezpečnou pout A z města za horami Přinesu (přinese) lék a pokyny Na tvoji (moji, její) nemoc. VELIKÝ CHÓR ■ Viděli, že žádné námitky Jím nepohnou. I pravili učitel a matka Jednohlasně: UČITEL, MATKA • Mnozí jsou srozuměni s falešnými věcmi, on však Není srozuměn s chorobou, nýbrž S tím, že nemoc se musí vyléčit. VELIKÝ CHÓR • Matka však řekla: MATKA ■ Nemám už silu. Musí-li to být Jdi s panem učitelem. Ale rychle se vrať. 2 VELIKÝ CHÓR • Lidé se vydali Na cestu do hor. Mezi nimi byl i učitel A chlapec. Chlapec námahám nestačil: Přepínal své srdce Které si žádalo rychlého návratu. Za rozbřesku dne u paty hor Sotva byl s to vláčet Své znavené nohy. Do prostoru 1 vstoupí: učitel, tři studenti, nakonec chlapec se džbánem. UČITEL • Stoupali jsme rychle. Tam je první bouda. Tam nějakou chvíli zůstaneme. TRI STUDENTI • Souhlasíme. Vstoupí na podestu v prostoru 2. Chlapec učitele zadrží. CHLAPEC - Musím něco říct. UČITEL • Co chceš říct? CHLAPEC • Není mi dobře. UČITEL ■ Zaraz! Ti, kdo se vydali na takovou cestu, nesmějí říkat takovéhle věci. Jsi třeba unavený, protože nejsi zvykly na takový výstup. Zastav se na chvilku a trochu si odpočiň. Vstoupí na podestu. TRI STUDENTI • Zdá se, že chlapec se výstupem unavil. Musíme se na to zeptat učitele. KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE 155 VELIKÝ CHÓR • Ano. Zeptejte se! TRI STUDENTI učiteli ■ Ten chlapec prý se výstupem zchvátil. Co je s ním? Děláš si kvůli němu starosti? U Cl TEL ■ Není mu dobře, ale jinak je s ním všechno v pořádku. Výstupem se unavil. TRI STUDENTI • Takže si tedy kvůli němu starosti neděláš? Dlouhá pauza. TŘI STUDENTI mezisebou ■ Slyšíte? Učitel říkal Že chlapec se jen unavil výstupem. Ale nevypadá nějak moc divně? Hned za boudou začíná uzounká stezka po skalním výstupku. Dostaneme se tudy Jen když se budeme oběma rukama přidržovat stěny. Doufejme, že není nemocný. Kdyby nemohl dál, museli Bychom ho tu nechat. Volají dolů do prostoru 1, s dlaní jako trychtýřem před ústy. Jsi nemocný? —- Neodpovídá. — Zeptáme se učitele. Učiteli: Když jsme se předtím ptali na chlapce, říkals, že se jen unavil výstupem, ale ted vypadá moc divně. Taky si sedl. UČITEL • Vidím, že onemocněl. Zkuste ho po té nebezpečné stezce přenést. TŘI STUDENTI ■ Zkusíme to. Technické poznámky: Tři studenti, se pokoušejí chlapce přenést přes „úzkou stezku". „Úzkou stezku" musí herci zkonstruovat z podest, lan, židlí, atd. tak, že tři studenti se sice dostanou sami na druhou stranu, nepřenesou tam však chlapce. TŘI STUDENTI • Nemůžeme ho tam přenést a nemůžeme u něho zůstat. Ať jakkoli, musíme dál, neboť jedno celé město čeká na lék, který máme přinést. Vyslovujeme to s úděsem, ale když nemůže jít s námi, musíme ho tady v pohoří prostě nechat ležet. UČITEL ■ Ano, možná, že musíte. Nemohu se vám protivit. Ale považuji' za správné zeptat se toho, jenž onemocněl, zdali se kvůli němu nemáme vrátit. Mé srdce je naplněno velkým žalem nad tím chudákem. Půjdu za ním a Šetrně ho připravím na jeho osud. TŘI STUDENTI • Prosím, udělej to. Postaví se tváří v tvář. TŘI STUDENTI, VELIKÝ CHÓR • Zeptáme se ho (zeptali se ho), zdali žádá Abychom se vrátili (aby se vrátili) kvůli němu Ale i když to bude chtít Nevrátíme se (nevrátí se) Nýbrž ho necháme (nechají) ležet a půjdeme (půjdou) dál. UČITEL sestoupil k chlapci do prostoru 1 ■ Poslouchej dobře! Poněvadž jsi nemocný a nemůžeš dál, musíme tě tu zanechat.'Ale je správné, zeptat se toho, jenž onemocněl, zdali se kvůli němu nemáme vrátit. A zvyklost také předpisuje, aby ten, jenž onemocněl, odpověděl: Nevracejte se. CHLAPEC : Rozumím. UČITEL • Žádáš, abychom se kvůli tobě vrátili? CHLAPEC • Nevracejte se! UČITEL - Jsi tedy srozuměn s tím, že tě tu zanecháme? CHLAPEC • Rozmyslím si to. Pauza přemýšlení. Ano, jsem srozuměn. UČITEL volá z prostoru 1 do prostoru 2 • Odpověděl, jak bylo nezbytné. VELIKÝ CHÓR A TŘI STUDENTI kteří sestupují do prostoru 1 • , Řekl ano. Pokračujte v cestě! Tři studenti se zastaví.; UČITEL • Jděte nyní dál, nezastavujte se . . Neboť jste se rozhodli jít dál. Tři studenti zůstávají stát. CHLAPEC • Chci něco říct: Prosím vás, nenechávejte mě tu ležet, nýbrž svrhněte mě dolů do údolí, neboť se bojím zemřít sám. TŘI STUDENTI - To nemůžeme. CHLAPEC - Počkat! Žádám to, UČITEL • Rozhodli jste se jít dál a nechat . ho zde. , Je snadné rozhodovat o svém osudu Ale těžké jej uskutečňovat. . Jste připraveni svrhnout ho dolů do údolí? TŘI STUDENTI - Ano. Tři studenti odnášejí chlapce na podestu v prostoru. 2. Opři si hlavu o naše paže. Nenamáhej se. ( . , Poneseme tě opatrně. Tři studenti se postaví před něho, zakrývajíce ho, u zadního okraje podesty. CHLAPEC kterého není vidět '• Dobře jsem věděl, že bych na této cestě Mohl zahynout. Myšlenka na matku Mě svedla k té cestě. Vezměte si můj džbán Naplňte jej léky A přineste jej mé matce Jestli se vrátíte. VELIKÝ CHÓR - Pak přátelé vzali džbán Želeli truchlivých cest tohoto světa I jeho hořkého zákona A svrhli-chlapce dolů. Bok po boku stáli v hloučku Na okraji strže A se zavřenýma očima svrhli ho dolů Žádný nenesl .větší vinu než jeho soused A hodili za ním Hrsti hlíny A ploché kamínky. KDO ŘÍKÁ NE 1 VELIKÝ CHÓR • Především důležité je učit se srozumění. Mnozí říkají ano, a přece o srozumění nemůže být řeč. Mnohých se nikdo neptá a-mnozí Jsou srozuměni s falešnými věcmi. Proto: Především důležité je učit se srozumění. Učitel v prostoru 1, matka a chlapec v prostoru 2. UČITEL • Jsem učitel. Mám ve městě školu a jednoho žáka, jehož otec je mrtev. Má už jen matku, která se o něho stará. Teď jdu k nim, abych se s nimi rozloučil, neboť záhy se vydám na cestu do hor. Zaklepe na dveře. Smím vstoupit? CHLAPEC vstoupí z prostoru. 2 do prostoru 1 • Kdo tuje?.Ó, je tady pan učitel, pan učitel k nám přichází na návštěvu. UČITEL • Proč jsi tak dlouho nebyl ve škole? CHLAPEC • Nemohl jsem přijít, matka byla nemocná. UČITEL • To jsem nevěděl. Prosím tě, hned jí řekni, že tujsem. KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE 157 CHLAPEC volá do prostom 2 • Matko, je tady pan učitel. MATKA sedí v prostom 2 na drevine židli • Popros ho, aby šel dovnitř. CHLAPEC • Pojďte dál, prosím. Oba vstoupí do prostoru 2. UČITEL • Dlouho jsem tu nebyl. Váš syn říká, že jste byla nemocná. Už je vám lépe? MATKA ■ Nedělejte si starosti kvůli mé nemoci, neměla zlé následky. UČITEL • To rád slyším. Přicházím, abych se s vámi rozloučil, záhy se vydám na výzkumnou cestu do hor. Neboť ve městě na druhé straně hor jsou velicí učitelé! MATKA • Výzkumná cesta do hor! Ano, opravdu, slyšela jsem, že tam bydlí velicí lékaři, ale slyšela jsem také, že to je nebezpečná pouť. Hodláte snad vzít s sebou moje dítě? UČITEL ■ To není cesta, na jakou bereme s sebou dítě. MATKA ■ Dobrá. Doufám, že se vrátíte v pořádku. UČITEL • Teď musím jít. Buďte zdráva. Odejde do prostoru 1. CHLAPECjVA? za učitelem, do prostoru 1 • Musím vám něco říct. Matka naslouchá u dvefí. UČITEL • Co chceš říct? CHLAPEC • Chci jít do hor s vámi. UČITEL ■ Jak už jsem tvé matce řekl Je to obtížná a Nebezpečná cesta. Nemůžeš Jít s sebou. Mimoto: Jak bys mohl opustit Svou matku, je přece nemocná? Zůstaň tady. Je naprosto Nemožné, abys šel s sebou. CHLAPEC • Právě že moje matka je nemocná Chci jít s sebou, abych pro ni Od velikých lékařů ve městě na druhé straně hor Přinesl lék a pokyny. UČITEL • Ale byl bys také srozuměn se vším, co by se ti na cestě mohlo přihodit? CHLAPEC • Ano. UČITEL • Musím ještě jednou promluvit s tvou matkou. Jde zpit do prostoru 2. Chlapec naslouchá u dveří. Ještě jsem se vrátil. Váš syn říká, že chce jít s námi. Já na to, že váš přece nemůže opustit, když jste nemocná, a že to je obtížná a nebezpečná cesta. Řekl jsem, že je naprosto nemožné, aby šel s sebou. Ale on na to, že musí, aby z města na druhé straně hor přinesl pro vás lék a pokyny. MATKA • Slyšela jsem jeho slova. Nepochybuji o tom, co chlapec říká — že by rád s vámi podnikl tu nebezpečnou pouť. Pojď dovnitř, synu! Chlapec vstoupí do prostoru 2. Ode dne, kdy Nás opustil tvůj otec Nemám po boku nikoho Než tebe. Nikdy jsi nebyl déle Z dosahu mé paměti a mých očí Nežli jsem potřebovala k tomu, abych Ti připravila jídlo Nachystala šaty a Opatřila peníze. CHLAPEC • Všechno je, jak říkáš. Ale přesto mě nic nemůže odvrátit od mého záměru. CHLAPEC, MATKA, UČITEL • Podniknu (podnikne) tu nebezpečnou pouť A z města za horami Přinesu (přinese) lék a pokyny Na tvoji (moji, její) nemoc. VELIKÝ CHÓR - Viděli, že žádné námitky Jím nepohnou. I pravili učitel a matka Jednohlasně: UČITEL, MATKA • Mnozí jsou srozuměni s falešnými věcmi, on však Není srozuměn s chorobou, nýbrž S tím, že nemoc se musí vyléčit. VELIKÝ CHÓR ■ Matka však řekla: MATKA • Nemám už sílu. Musí-li to být Jdi s panem učitelem. Ale rychle se vrať. VELIKÝ CHÓR • Lidé se vydali Na cestu do hor. Mezi nimi byl i učitel A chlapec. Chlapec námahám nestačil: Přepínal své srdce Které si žádalo rychlého návratu. Za rozbřesku dne u paty hor Sotva byl s to vláčet Své znavené nohy. Do prostoru í vstoupí: učitel, tři studenti, nakonec chlapec se džbánem. UČITEL • Stoupali jsme rychle. Tam je první bouda. Tam nějakou chvíli zůstaneme. TRI STUDENTI • Souhlasíme. Vstoupí na podestu v prostoru 2. Chlapec učitele zadrží. CHLAPEC ■ Musím vám něco říct. UČITEL • Co chceš říct? CHLAPEC • Není mi dobře. UČITEL ■ Zaraz! Ti, kdo se vydali na takovou cestu, nesmějí říkat takovéhle ,věci. Jsi třeba unavený, protože nejsi zvyklý na takový výstup. Zastav se na chvilku a trochu si odpočiň. Vstoupí na podestu. TRI STUDENTI • Zdá se, že chlapec výstupem ochořel. Musíme se na to zeptat učitele. VELIKÝ CHÓR • Ano. Zeptejte se! TRI STUDENTI učiteli • Ten chlapec prý se výstupem zchvátil. Co je s ním? Děláš si kvůli němu starosti? UČITEL ■ Není mu dobře. Ale jinak je s ním všechno v pořádku. Výstupem se unavil. TŘI STUDENTI 'Takže si tedy kvůli němu starosti neděláš? Dlouhá pauza. TŘI STUDENTI mezi sebou • Slyšíte?. Učitel říkal Že chlapec se jen unavil výstupem. Ale nevypadá nějak moc divně? Hned ža boudou začíná uzounká stezka po skalním výstupku Dostaneme se tudy Jen když se budeme oběma rukama přidržovat stěny. Nikoho nemůžeme nést. Měli bychom se tedy řídit starou zvyklostí a Svrhnout ho dolů do údolí? Volají dolů do prostoru 1 s dlaní jako trychtýřem před ústy. Óchořel jsi výstupem? CHLAPEC ■ Ne. Vidíte, že přece stojím. Nesedl bych si Kdybych byl nemocný? Pauza. Chlapec si sedne. TŘI STUDENTI • Řekneme o tom uči- KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE 159 telí. Pane, když jsme se prve ptali na chlapče, říkals, že se jen unavil výstupem. Ale teď vypadá moc divně. Taky už si sedl. Vyslovujeme to s úděsem, ale odjakživa se tu řídíme obecnou zvyklostí: ti, kdo nemohou dál, jsou svrženi dolů do údolí. UČITEL- Cože, vy chcete toto dítě shodit do údolí? TŘI STUDENTI • Ano, to chceme. UČITEL • Je to obecná zvyklost. Nemohu se jí protivit: Ale tato obecná zvyklost předpisuje také zeptat se toho, jeriž onemocněl, zdali se kvůli němu nemáme vrátit. Mé srdce je naplněno velkým žalem nad tímto chudákem. Půjdu za ním a šetrně mu povím o této obecné zvyklosti. TŘI STUDENTI • Prosím, udělej to. Postaví se tváří v tvář. TŘI STUDENTI, VELIKÝ CHÓR-Zeptáme sé ho (zeptali se ho), zdali žádá Abychom se vrátili (aby se vrátili) : kvůli němu Ale i kdyby to chtěl Nevrátíme še (nevrátí* se) Nýbrž ho svrhneme (svrhnu) dolů do údolí. UČITEL sestoupil k chlapci do prostoru 1 • Poslouchej dobře!; Odjakživa existuje zákon, že ten, jenž na takové cestě onemocní, musí být svržen do údolí. Je ihned mrtev. Ale ta zvyklost také předpisuje zeptat se toho, jenž onemocněl, zdali se kvůli němu nemáme vrátit. A zvyklost také předpisuje, aby ten, jenž onemocněl, odpověděl: Nevracejte se. Kdybych mohl zaujmout tvé- místo, jak rád bych zemřel! CHLAPEC ■ Rozumím. UČITEL • Žádáš, abychom se kvůli^tobě vrátili? Nebo jsi srozuměn s tím, že budeš svržen do údolí, jak si to žádá obecná zvyklost? CHLAPEC^? pauze přemýšlení • Ne. Nejsem srozuměn. UČITEL volá z prostoru 1 do prostoru 2 • Pojďte dolů! Neodpověděl, jak žádá zvyklost! TŘI STUDENTI sestupujíce do prostoru 1 • Řekl ne. Chlapci: Proč jsi neodpověděl, jak žádá zvyklost? Kdo řekne a, musí říct i b.' Když jsme se tě před časem ptali, budeš-li také srozuměn se vším, co by se na cestě mohlo přihodit, odpověděl jsi ano. CHLAPEC ■ Odpověď, kterou jsem vám dal, byla falešná, ale vaše otázka byla falešnější. Kdo řekne a, nemusí říct b. Může i poznat, že a bylo falešné. Chtěl jsem své matce přinést lék, ale teď jsem sám onemocněl, není to tedy už možné. A chci se ihned vrátit, jak to odpovídá nové situaci. I vás prosím, abyste se vrátili a dopravili mě domů. Vaše učení může docela dobře počkat. Jestli se lze za horami něčemu naučit, v což doufám, mohlo by to být pouze to, že v naší situaci jě nutno se vrátit. A co se týče ; staré obecné zvyklosti, heshledávám, že by byla rozumná. Je spíše'třeba okamžitě zavést novou obecnou zvyklost, totiž zvyklost přemýšlet v každé nové situaci nově: TŘI STUDENTI uliteli ■ Co máme dělat? Co chlapec říká, je rozumné, i když to není hrdinské. UČITEL ■ Nechávám na vás, co máte udělat. Ale musím vám říct, že vrátí-te-Ii se, budete zasypáni posměchem a hanbou. TŘI STUDENTI • Není to hanba, že mluví sám za sebe? UČITEL ■ Ne. V tom nevidím žádnou hanbu. i TŘI STUDENTI • Tak se tedy vraťme, j a žádný posměch a žádná potupa by nás neměly odvrátit od rozumného r skutku, a žádná stará zvyklost by nám | neměla zabránit v přijetí správné ! myšlenky. I Opři si hlavu o naše paže. j Nenamáhej se. ! Poneseme tě opatrně. { VELIKÝ CHÓR • Tak vzali přátelé přítele A založili novou zvyklost A nový zákon A dopravili chlapce zpátky. Šli v hloučku bok po boku Vstříc potupě Vstříc posměchu, s otevřenýma očima Žádný zbabělejší než jeho soused. VÝŇATKY Z PROTOKOLŮ DISKUSÍ O HŘE „KDO ŘÍKÁ ANO" I NA ŠKOLE KARLA MARXE i ■" ■ . V NEUKOLLNU ; Diskutovalo se o verzi hry blízké japonské předloze, | v níž expedice byla výzkumná (chlapec se k ní při- j pojil, aby své matce přinesl léky a pokyny) a chlap- j covo usmrcení se dálo na základě staré zvyklostí,. ; (Chlapec s tím byl srozuměn.) Obě zde otištěné I verze vznikly s ohledem k těmto protokolům. 1 Námitky a návrhy, k nimž se přihlíželo y jsou vy- j tištěny kurzívou. I .. ;Hra se nehodí pro naši školu, poněvadž \ učitel ve hře je velmi chladnokrevný a mohlo by se to srovnávat s naší školou. . . Výzkum není tak důležitý jako lidský život... Hra zůstává; chlapec nemůže dál, ale zůstává a čeká. Hlad ho přinutí dobrovolně se vrhnout do hlubin... Měla by následovat ještě soudní dohra... Hra zůstává; chlapec s velkou námahou vzat s sebou. Na cestě dva uklouznou a zřítí se... Vzít s sebou chlapce připoutaného lany. .. Třída 0 III. a ... Zcela nové nám připadá, že v této hře hudba neprobíhá zároveň s textem. V závěru, kdy chlapec je mrtvý, by asi jiný skladatel použil jako doprovodu chóru několika slavnostních, dlouhotrvajících akordů. Tím by námi tato scéna tak otřásla, že bychom podrželi v hlavě jen tuto část a jiné části by nám vůbec nebyly jasné. Toto nebezpečí je odstraněno svižným způsobem Bertolta Brechta. Hudba je v Brechtově opeře stále stejně svižná. Když je chlapec mrtev, opírá se hudba ke zpěvu chóru „A byl mrtev" velice o jeden ze soudobých tanců. Zásluhou lehkého čilého způsobu Bertolta Brechta má člověk o opeře přehled, což je velmi výhodné, neboť na žádném místě není tak dojímavá, že by nás přiměla přímo k slzám, a ani tak odpudivá, že bychom mohli říci, že o jednotlivých místech nemáme vůbec žádný přehled, nýbrž můžeme si operu představit jen jako celek... Bohužel není text opery na jednom místě příliš přesvědčivý. Chlapec se mění v mučedníka, neboť jde dobrovolně, bez odporu, na smrt. Skoro bychom mohli dojít k názoru, že chlapec přistupuje na přání kamarádů, protože to jsou i jeho přání, která ovšem nevysloví. Jak by to bylo, kdyby chlapec zprvu trochu váhal? Podle našeho mínění by se tím v opeře podtrhl i hlavní účin, kdyby chlapec zprvu trochuváhal. . . Vcelku si myslíme, že hra patří k těm nemnohým, které by bez KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE 161 větší námahy mohli předvést i žáci.. . ...Buď by měl student také onemocnět a expedice by se měla vrátit, přestože chlapec chce, aby ho svrhli se skály. Nebo še mají pokusit přejít po srázné stezce a při tom by se měl chlapec zřítit anebo i všichni, takže by poté nikdo neměl na chlapcově smrti vinu... W. Berg, třída VI. a, 12 roků Píšu jen to, co říkají žáci. „Opera je velice smutná." „Nezní dobře." „V operách se přece zpívá." „Je tam podivný slovosled a verš tam přece nepatří." „Hra se mi velice líbí, jen to s tou zvyklostí není myslím správné." „Je dobře, že se nemocní svrhnou dolů, neboť jinak by se víc trápili." „Vždyí to je vražda." „Byl jsem také v alpských boudách, ale vždycky jsme tam našli něco k jídlu, každý í večer tam přijde někdo, komu patří nádobí." „Nerozumím smyslu toho, jenž říká ano." „To je tak: on říká ano, aniž o tom ví, a zrovna tak je to s matkou. Ale pokud jsem slyšel, tak ho přece nahoru vynesli a myslím si, že to není možné." „Jenom až k propasti." „Hra je spíš pro dospělé." „My přece nejsme žádné chuchvalce smutku." „Myslím, že by měl psát srozumitelněji." „Myslím, že to s tím chórem je jen pro žáky nejvyšších tříd." „Myslím, že řekl ano proto, že chtěl, aby se jeho matka uzdravila, a kdyby byl řekl ne, nebyli by ostatní také dorazili k lékařům." „Co vlastně chtějí, je to nejasně." „Rekl bych, že až se jeho matka dozví o jeho smrti, její nemoc se přece ještě zhorší." „Jakpak ho shodí dolů?" „Vždyť to je kruté." „Třeba je některý z nich houževnatý a ještě žije." „Myslím, že mladý život má větší cenu nežli starší." „Bylo by hezčí, kdyby řekl, le by si to rád rozmyslel, a pak by bylo slyšet chlapcovu samomluvu, to už by byly člověku pohnutky jasnější." B. Korsch, VI. b, 10 roků .. .Přednesly se u nás dva návrhy, které by však smysl hry pozměnily. 1. Dát chlapci „sladovou tresť" (kde ji však vzít) ?; 2. Chlapce napřed prohlédnout. V. a, 11 roků . . .Více hlasů se připojuje k názoru, že osud toho, kdo říká ano, není předveden tak, abychom uznali jeho nutnost. Prol se celá společnost neobrátila a chorého člena nezachránila, místo aby ho usmrtila? .. .Z téhož směru přichází návrh silněji realizovat scénu výstupu ňa hory a svržení, aby se tím snad navodilo potřebné porozumění... Mystičnost procházející operou se nepociťuje příjemně... Motivace jednání není dost zřetelná (reálná)... Skupina z 01, 18 roků .. .Hra by se mohla přímo poulit k tomu, aby se ukázala škodlivost pověry. Byla by pochopitelná možná z hlediska japonského domova, nám je však cizí, nanejvýš něco pro umělecké labužníky. M. Tautz, U III. a, 14 roků .. .Většina třídy je toho mínění, že hra by rozhodně měla zůstat taková, jaká je. Při provedení by se leda snad mohl připojit program s vysvětlením.. . V tomto úvodu by se měl udělat pokus přesvědčit diváka o nutnosti této brutální, nikoli však nepravděpodobné věci. H. Zeschel, U I.b, 17 roků ...Společnost musí jednat solidárně, neschopného nemocného odvést nazpět. . . Ostatní společnost rozhodně nesmí ha chlapce vykonávat morální nátlak, aby dosáhla jeho svolení... Je nutno uvážit, zdali výkoda toho, co se získá, vyváží chlapcovu obětní smrt. Gerhard Krieger (dělnická přípravka), 20 roků OPATŘENI NAUČNÁ HRA Spolupracovnici: S. Dudow, H. Eislei Osoby Čtyři agitátoři za sebou jako: Mladý soudruh Vedoucí odbočky strany Dva kultové Dozorce Dva textilní dělnici Policista Obchodník Kontrolní chór KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE KONTROLNÍ CHÓR • Předstupte! Vaše práce byla šťastná, i v tamté zemi pochoduje revoluce a vyřízeny jsou tam řady bojovníků. Jsme s vámi srozuměni. ČTYRl AGITÁTORI • Zadržte, musíme něco říct! Hlásíme smrt jednoho soudruha. KONTROLNÍ CHÓR • Kdo ho zabil? ČTYRl AGITÁTORI • My jsme ho zabili. My jsme ho zastřelili a hodili do jámy s vápnem. KONTROLNÍ CHÓR - Co udělal, že jste ho zastřelili? ČTYŘI AGITÁTORI • Častokrát dělal věci správné, několikrát falešné, ale nakonec ohrožoval hnutí. Chtěl správné věci a dělal falešné. Žádáme váš ortel. KONTROLNÍ CHÓR ■ Předveďte, jak se to stalo a proč, a uslyšíte náš roz-sudek ČTYŘI AGITÁTOŘI ■ Váš rozsudek přijmeme. 1 Učení klasiků ČTYŘI AGITÁTOŘI • Přišli jsme jako agitátoři z Moskvy, měli jsme odjet do města Mukdenu, abychom tam prováděli propagandu a podporovali v podnicích čínskou stranu. Měli jsme se ohlásit odbočce strany, poslední před hranicemi, a žádat průvodce. Tam nám v předsíni vyšel vstříc mladý soudruh a hovořili jsme o povaze našeho úkolu. Zopakujeme ten rozhovor. Postaví se tfi proti jednomu. Jeden ze čtveřice představuje mladého soudruha. MLADÝ SOUDRUH ■ Jsem tajemník stranické odbočky, poslední před hranicemi. Mé srdce tluče pro revoluci. Pohled na bezpráví mě vehnal do řad bojovníků. Člověk musí člověku pomáhat. Jsem pro svobodu. Věřím v lidstvo. A jsem pro opatření komunistické strany, která bojuje proti vykořisťování a nevědomosti za bez-třldní společnost. TŘI AGITÁTOŘI • Přicházíme z Moskvy MLADÝ SOUDRUH • Očekávali jsme vás. TŘI AGITÁTOŘI • Proč? MLADÝ SOUDRUH • Nehneme se z místa. Je tu nepořádek a nedostatek, málo chleba a hodně bojů. Mnozí jsou plni odvahy, ale málokteří umějí číst. Málo strojů, a nikdo jim nerozumí. Naše lokomotivy se porouchaly. Přivezli jste nám lokomotivy? TŘI AGITÁTOŘI • Ne. MLADÝ*SOUDRUH • Máte s sebou traktory? TŘI AGITÁTOŘI • Ne. MLADÝ SOUDRUH • Naši .rolníci se ještě sami zapřahají do starých dřevěných pluhů. Při tom nemáme, čím bychom naše pole ošili. Přivezli jste satbu? TŘI AGITÁTOŘI • Ne. MLADÝ SOUDRUH • Přivážíte aspoň munici a kulomety? TŘI AGITÁTOŘI ■ Ne. MLADÝ SOUDRUH • Jsme tu jen dva na obhájení revoluce. Nesete nám proto jistě dopis Ústředního výboru, v němž stojí, co máme dělat? TŘI AGITÁTOŘI • Ne. MLADÝ SOUDRUH ■ Tak nám sami hodláte pomoct? TŘI AGITÁTOŘI • Ne. MLADÝ SOUDRUH • Bráníme se náporu hladu, rozkladu a kontrarevolu-ce, ani v noci ze sebe nestáhneme šaty. A vy nám nic nenesete. TŘI AGITÁTOŘI • Tak jest: pro vás neneseme nic. Ale přes hranice do Mukdenu neseme čínským dělníkům učení klasiků a propagandistu: abecedu komunismu; nevědomým pouče- Íní o jejich situaci, utlačovaným třídní uvědomění a třídně uvědomělým zkušenost revoluce. Od vás však máme chtít automobil a průvodce. MLADÝ SOUDRUH • Takže jsem se ptal Špatně? TŘI AGITÁTOŘI ■ Ne, na dobrou otázku následovala lepší odpověď. Vidíme, že se od vás požadovalo už to i nejzazsí, ale žádá se od vás ještě víc: í jeden z vás dvou nás musí provázet do Mukdenu. MLADÝ SOUDRUH • Opustím tedy své místo, které bylo příliš obtížné pro dva, pro něž však teď musí vystačit jeden. Půjdu s vámi. Kráčeje vpřed a roznášeje učení komunistických klasiků: světovou revoluci. KONTROLNÍ CHÓR • | CHVÁLA SSSR i Svět již rokoval O našem neštěstí. Ale dosud seděla u našeho Chudého stolu Naděje všech utlačovaných, která Se spokojovala s vodou. A za rozpadajícími se dveřmi Vědění zřetelným hlasem Poučovalo hosty. Když se dveře rozpadnou Sedíme přece jen nadále viditelní: Mráz ani hlad nás nezahubí . Neúnavně pečujeme O osudy světa. ČTYŘI AGITÁTOŘI • Tak byl mladý soudruh z pohraniční stanice srozuměn se způsobem naší práce a předstoupili jsme, čtyři muži a jedna žena, před vedoucího stranické odbočky. 2" Výmaz ČTYŘI AGITÁTOŘI • Ale práce v Mukdenu byla ilegální, proto jsme musili, než jsme překročili hranici, vymazat svoje tváře. Náš mladý soudruh s tím byl srozuměn. Zopakujeme tuto událost. Jeden ze Čtyř agitátorů představuje vedoucího stranické odbočky. VEDOUCÍ ODBOČKY STRANY • Jsem vedoucí poslední stranické odbočky. Jsem srozuměn s tím, že soudruh z mé stanice půjde s vámi jako průvodce. V mukdenských továrnách však vypukly nepokoje a celý svět hledí v těchto dnech na toto město, jestli neuvidí, jak jeden z nás vystoupí z chatrčí čínských dělníků, a na řekách prý jsou připraveny dělové čluny a na železničních náspech stojí pancéřové vlaky, aby nás ihned napadly, jakmile tam spatři někoho z nás. Musíte tedy přejít hranice jako Číňané. Agitátorům: Nikdo vás nesmí spatřit. DVA AGITÁTOŘI • Nikdo nás nespatří. OPATRENÍ 165 VEDOUCÍ ODBOČKY STRANY • Když jeden bude raněn, nikdo ho nesmí najít. DVA AGITÁTORI • Nikdo ho nenajde. VEDOUCÍ ODBOČKY STRANY• Pak už tedy nejste sami sebou, ty už nejsi Karl Schmitt z Berlína, ty už nejsi Anna Kjerská z Kázaně a ty už nejsi Pjotr Savič z Moskvy, nýbrž všichni jste beze jména a bez matky, prázdné listy, na které revoluce píše svůj pokyn. DVA AGITÁTOŘI • Ano. VEDOUCÍ ODBOČKY STRANY jim rozdá masky, oni šije nasadí ■ Pak tedy od této chvíle už nejste nikdo, nýbrž od této chvíle a pravděpodobně až do vašeho zmizení jste neznámí dělníci, bojovníci, Číňané, narození z čínských matek, žluté pleti, mluvící ve snu i v horečce čínsky. DVA AGITÁTOŘI ■ Ano. VEDOUCÍ ODBOČKY STRANY• V zájmu komunismu srozuměni s postupem proletárskych mas všech zemí, říkajíce ano zrevolučnění světa. DVA AGITÁTOŘI • Ano. I mladý soudruh pravil ano. Tak dal najevo srozumění s vymazáním své tváře. KONTROLNÍ CHÓR • Kdo bojuje za komunismus, musí umět bojovat i nebojovat; říkat pravdu i neříkat pravdu; prokazovat služby i služby odpírat; dodržovat sliby i sliby nedodržovat; podstupovat nebezpečí i nebezpečí se vystříhat; být poznatelný i nepozna-telný. Kdo bojuje za komunismus, má ze všech ctností jen jedinou: že bojuje za komunismus. ČTYŘI AGITÁTOŘI • Šli jsme jako Číňané do Mukdenu, čtyři muži a jedna žena. MLADÝ SOUDRUH • Provádět propagandu a pomáhat čínským dělníkům učením klasiků a propagandistu, abecedou komunismu; nevědomým přinášet poučeni o jejich situaci, potlačovaným třídní uvědomění a třídně uvědomělým zkušenost revoluce. KONTROLNÍ CHÓR ■ CHVÁLA ILEGÁLNÍ PRÁCE Krásné Je chopit se slova v třídním boji. Hlasitě a zvučně vyzývat k boji masy Aby rozdrtily utlačovatele, osvobodily utlačované. Těžká a užitečná je každodenní drobná práce Houževnaté a tajné spřádání Sítě strany před Hlavněmi podnikatelů: Mluvit, ale Ukrývat mluvčího. Vítězit, ale Ukrývat vítěze. Umírat, ale Ukrývat smrt. Kdo by neudělal mnohé pro slávu, kdo však To udělá pro mlčení? Ale nuzácký jedlík zve ke stolu čest Z těsné a rozpadající se chýše nezadržitelně Vychází velikost. A sláva se nadarmo ptá Po strůjcích velkého činu. Předstupte Na okamžik Vy neznámí, se zakrytými tvářemi, a přijměte Náš dík! ČTYŘI AGITÁTOŘI • Ve městě Mukdenu jsme pomáhali čínským soudruhům a prováděli propagandu mezi dělníky. Neměli jsme pro hladové chleba, nýbrž jen vědění pro nevědoucí, proto jsme mluvili o prapríčine bídy, bídu nevymycovali, nýbrž mluvili o vymýcení prapríčiny. 3 Kámen ČTYŘI AGITÁTOŘI ■ Napřed jsme šli do dolního města. Kuliové tam vlekli na laně člun. Ale půda na břehu byla hladká. Když pak jeden uklouzl a dozorce do něho kopal, řekli jsme mladému soudruhovi: Jdi za nimi a prováděj mezi nimi propagandu. Řekni jim, žes v Tiencinu viděl boty pro burláky, které měly naspodu dřevěné destičky, takže nemohli uklouznout. Pokus se dosáhnout toho, aby_ žádali také takové boty. Nepropadni však soucitu! A ptali jsme se: Jsi srozuměn, a on byl srozuměn a spěchal tam a propadl ihned soucitu. Ukážeme to. Lva agitátoři představují kulie: uvážou na kůl lano a táhnou za lano přes ramena. Jeden představuje mladého soudruha, druhý dozorce. DOZORCE • Jsem dozorce. Do večera musím dostat rýži do města Mukdenu. DVA KULIOVÉ • Jsme kuliové a vlečeme člun s rýží proti proudu řeky. ZPĚV KULIO VLEKOUCÍCH ČLUN S RÝŽÍ Ve městě nahoře proti proudu Naplníme svá ústa rýží Ale člun, jenž má doplout nahoru, je těžký A voda? Voda teče dolů. Nikdy se nahoru nedostaneme. Táhněte rychleji Huby čekají na jídlo. Táhněte stejnoměrně. Nestrkejte Jeden do druhého. MLADÝ SOUDRUH • Je ošklivé slyšet krásu písně, jíž tito mužové zakrývají trýzeň své práce. DOZORCE - Táhněte rychleji! JEDEN KULI • Noc už se blíží. Za přístřeší Malé i pro stín jednoho psa Musíme zaplatit soustem rýže. Protože břeh je přespříliš hladký Ne a ne hnout se z místa. Táhněte rychleji Huby čekají na jídlo. Táhněte stejnoměrně. Nestrkejte Jeden do druhého. DRUHÝ KULI uklouzne ■ Už nemůžu dál. KULIOVÉ zatímco stojíajsou bičováni, dokud se zhroucený opět nevzpřímí • Déle než my Vydrží lano zařezávající se do ramenou. Bič dozorcův Viděl čtyři pokolení. My nejsme to poslední. Táhněte rychleji Huby čekají na jídlo. Táhněte stejnoměrně. Nestrkejte Jeden do druhého. OPATŘENI 167 r MLADÝ SOUDRUH • Je těžké dívat se na tyto muže bez soucitu. Dozerá: Nevidíš, že půda je příliš hladká? DOZORCE ■ Co že je půda? MLADÝ SOUDRUH ■ Příliš hladká! DOZORCE • Cože? Chceš tvrdit, že břeh je příliš hladký, takže se na něm nedá táhnout člun plný rýže? MLADÝ SOUDRUH • Ano. DOZORCE • Ty si tedy myslíš, že město Mukden nepotřebuje rýži? MLADÝ SOUDRUH • Když se lidé hroutí, nemohou táhnout člun. DOZORCE • Měl bych snad každému podkládat kámen odtud až po město Mukden? MLADÝ SOUDRUH • Nevím, co bys měl, ale vím, co oni by měli. Měli by se bránit. Nevěřte, že co nešlo dva tisíce roků, nepůjde nikdy. V Tiencinu jsem u burláků viděl boty, které měly naspodu dřevěné destičky, takže nemohli uklouznout. Dosáhli toho společným prosazováním požadavků. Požadujte tedy všichni společně takovéto boty! KULIOVÉ ■ Vlastně ten člun bez takových bot už ani nemůžeme táhnout. DOZORCE • Ale rýže musí být dnes večer ve městě. Bičuje je, oni táhnou. KULIOVÉ • Naši otcové táhli člun od ústí řeky O kus dál proti proudu. Naše děti Dosáhnou pramene, my Jsme mezi tím. Táhněte rychleji Huby čekají na jídlo. Táhněte stejnoměrně. Nestrkejte Jeden do druhého. - Kuli se opit žhnutí. KULI • Pomozte mi! MLADÝ SOUDRUH dozorci • Copak nejsi člověk? Tady zvednu kámen a položím ho do bahna —' kulimu — a teď šlápni! DOZORCE ■ Správně. Co nám pomůžou boty z Tiencinu? Raději dovolím, aby s kamenem vedle vás běžel váš soucitný kamarád a podložil jej každému, kdo uldouzne. KULIOVÉ • V člunu je rýže. Rolník Který ji sklidil, dostal Hrst mincí, my Dostaneme ještě méně. Vůl By byl dražší. Je nás příliš mnoho. Jeden z kulit uklouzne, mladý soudruh mu podloží kámen, kuli se opit zvedne. Táhněte rychleji Huby čekají na jídlo. Táhněte stejnoměrně. Nestrkejte Jeden do druhého. Když rýže dorazí do města A děti se zeptají, kdo Přivlekl těžký člun, řekne se: Byl přivlečen. Jeden z kuliů uklouzne, mladý soudruh mu podloží kámen, kuli se opět zvedne. Táhněte rychleji Huby čekají na jídlo. Táhněte stejnoměrně. Nestrkejte Jeden do druhého. Jídlo zezdola přichází K jedlíkům nahoře. Ti Kdo je přivlekli, nejedli Nic. Jeden z kulili uklouzne, mladý soudruh mu podloží kámen, kuli se opět zvedne. MLADÝ SOUDRUH • Už nemůžu. Musíte požadovat jiné boty. KULI - Je to blázen, patří se mu vysmát. DOZORCE ■ Ne, je to jeden z těch, které proti nám štvou ti lidé. Haló, chyťte ho! ČTYRl AGITÁTORI • A ihned se za ním rozběhli a pronásledovali ho celé dva dny a pak nás potkal a pronásledovali nás i jeho po celý týden po městě Mukdenu a nesměli jsme se už ukázat v dolní čtvrti. DISKUSE KONTROLNÍ CHÓR • Ale cožpak není správné podporovat slabého Kdekoli trpí, pomáhat vykořisťovanému V jeho každodenní trýzni? ČTYŘI AGITÁTOŘI • Nepomohl mu, ale nám zabránil provádět propagandu v dolní čtvrti. KONTROLNÍ CHÓR • Souhlasíme. ČTYŘI AGITÁTOŘI ■ Mladý soudruh uznal, že oddělil cit od rozumu. Ale my jsme ho utěšovali a řekli jsme mu slova soudruha Lenina: KONTROLNÍ CHÓR • Moudrý není, kdo nedělá chyby, nýbrž Moudrý je, kdo je dokáže rychle odstranit. . 4 . Malé a velké bezpráví ČTYRl AGITÁTOŘI - Založili jsme první buňky v podnicích a vyškolili první funkcionáře, zřídili stranickou školu a učili je tajně tisknout zakázanou literaturu. Pak jsme získali vliv v textilních továrnách, a když snížili mzdy, vstoupila část dělníků do stávky. Poněvadž však druhá část pracovala dál, byla stávka ohrožena. Řekli jsme mladému soudruhovi: Postav se k továrním vratům a rozděluj tam letáky. Byl srozuměn. Opakujeme ten rozhovor. TŘI AG ITÁTOŘI • Selhal jsi u těch, co vlečou člun s rýží. MLADÝ SOUDRUH ■ Ano. TŘI AGITÁTOŘI ■ Poučil ses z toho? MLADÝ SOUDRUH • Ano. TŘI AGITÁTOŘI • Budeš se při rozdávání letáků držet lip? MLADÝ SOUDRUH ■ Ano. TŘI AGITÁTOŘI • Ukážeme teď chování mladého soudruha při rozdávání letáků. Dva agitátoři představují textilní dělníky a jeden policistu. DVA TEXTILNÍ DĚLNÍCI • Jsme dělníci v textilní továrně. POLICISTA - Jsem policista a od vládnoucích dostávám chleba za to, že potlačuji nespokojenost. KONTROLNÍ CHÓR ■ Pojď už, soudruhu, pojď! Riskuj Groš, který už není grošem Přístřeší, kam prší A pracoviště, které zítra ztratíš! Vyjdi do ulic! Bojuj! Je pozdě čekat na zítřek! Pomoz si sám tím, že pomůžeš nám: nezapomeň, že existuje Solidarita! OPATŘENÍ 169 MLADÝ SOUDRUH • Dej v sázku, co máš, soudruhu! Nemáš nic. KONTROLNÍ CHÓR • Pojď už, soudruhu, před hlavně pušek A trvej na své mzdě! Víš-li, že nemáš co ztratit Policistům pušky nepostačí! Vyjdi do ulic! Bojuj! Je pozdě čekat na zítřek! Pomoz si sám tím, že pomůžeš nám: nezapomeň, že existuje Solidarita! DVA TEXTILNÍ DĚLNÍCI - Jdeme záhy zrána do továrny. Naše mzdy byly sníženy, my však nevíme, co dělat, a pracujeme dále. MLADÝ SOUDRUH strčí jednomu leták, druhý se při tom nečinní zastaví ■ čti to a dej to dál. Až to přečteš, budeš vědět, co dělat. První leták vezme a jde dál. POLICISTA vezme prvému leták ■ Kdo ti ten leták dal? PRVNÍ - To nevím, kdosi šel kolem a podstrčil mi jej. POLICISTA přistoupí k druhému ■ Tys mu dal leták. My od policie hledáme ty, co rozdávají takovéhle letáky. DRUHÝ • Nikomu jsem nedal žádný leták. MLADÝ SOUDRUH ■ Cožpak je to zločin, když se nevědomý poučí o své situaci? POLICISTA • Ta vaše poučení vedou k strašlivým věcem. Když poučíte takovou továrnu, tak už nezná svého majitele. Tenhle malý leták je nebezpečnější než deset kanónů. MLADÝ SOUDRUH - Copak tam stojí? POLICISTA • To nevím. Druhému: Copak tam stojí ? DRUHÝ • Já ten leták neznám, nerozdával jsem jej. MLADÝ SOUDRUH ■ Já vím, že to neudělal. POLICISTA mladému soudruhovi ■ Dals mu ten leták ty? MLADÝ SOUDRUH • Ne. POLICISTA druhému ■ Tak jsi mu jej dal ty. MLADÝ SOUDRUH prvnímu ■ Co se s ním stane? PRVNÍ • Můžou ho uvrhnout do vězení. MLADÝ SOUDRUH - Proč chceš, aby šel do vězení? Policajte, copak taky nejsi proletář? POLICISTA druhému • Půjdeš se mnou. Udeří ho po hlavě. MLADÝ SOUDRUH™ v tom brání-On to nebyl. POLICISTA • Takjsitobylpřecejenty! DRUHÝ ■ On to nebyl! POLICISTA ■ Tak jste to byli oba dva. PRVNÍ • Utíkej, člověče, utíkej, máš kapsu plnou letáíů. Policista srazí druhého k zemi. MLADÝ SOUDRUH ukálí na policistu, prvnímu • Zabil nevinného, jsi svědek. PRVNÍ uchopí policistu • Ty koupený pse. Policista vytáhne revolver. MLADÝ SOUDRUH křičí ■ Na pomoc, soudruzi! Na pomoc! Zabíjejí se tu nezúčastnění! Mladý soudruh popadne policistu zezadu pod krkem, první dělník mu pomalu zkroutí ruku dozadu. Padne výstřel, policista je odzbrojen a ztlučen. DRUHÝ vstávaje prvnímu ■ Teď jsme ztloukli policajta a nemůžem už do továrny a — mladému soudruhovi — ty jsi tím vinen. ČTYŘI AGITÁTOŘI • I musel se u-chýlit do bezpečí, místo aby rozdával letáky, neboť policejní dozor byl zesílen. DISKUSE KONTROLNÍ CHÓR ■ Ale cožpak není správné zabraňovat bezpráví, kdekoli se objeví? ČTYŘI AGITÁTOŘI • Zabránil malému bezpráví, ale velké bezpráví, stávkokazectví, pokračovalo. KONTROLNÍ CHÓR - Jsme srozuměni. 5 Co je to vlastně člověk? ČTYŘI AGITÁTOŘI • Bojovali jsme denně se starými svazy, s beznadějí a porobou; učili jsme dělníky přeměňovat boj- o lepší mzdu v boj o moc. Učili jsme je zacházení se zbraněmi a umění demonstrovat. Pak jsme slyšeli, že obchodníci jsou kvůli clům ve sporu s Angličany, kteří ovládali město. Abychom spor mezi vládnoucími využili pro ovládané, poslali jsme k nejbohatšímu z obchodníků mladého soudruha s dopisem. V něm stálo: Ozbroj kulie! Mladému soudruhovi jsme řekli: Chovej se tak, abys dostal zbraně. Ale když přišlo na stůl jídlo, nemlčel. Ukážeme to. Jeden agitátor jako obchodník. KUPEC ■ Jsem obchodník. Očekávám od svazu kuliů dopis o společné akci proti Angličanům. MLADÝ SOUDRUH • Zde je dopis od Svazu kuliů. OBCHODNÍK ■ Zvu tě, abys se mnou poobědval. MLADÝ SOUDRUH • Je pro mne čest, že s vámi smím poobědvat. OBCHODNÍK ■ Než nachystají jídlo, sdě-. lim ti své mínění o kuliích. Prosím tě, sedm si sem. MLADÝ SOUDRUH ■ Vaše mínění mě velice zajímá. OBCHODNÍK • Proč dostávám všechno laciněji nežli jiní? A proč pro mne kuliové pracují skoro zadarmo? MLADÝ SOUDRUH • To nevím. OBCHODNÍK • Protože jsem moudrý .muž. Vy jste také moudří lidé, neboť víte, jak od kuliů dostat platy. MLADÝ SOUDRUH ■ To víme. — Hodláte ostatně kulie proti Angličanům ozbrojit? OBCHODNÍK - Možná, možná. Vím, jak se s kulim zachází. Musíš mu dát jen tolik rýže, aby neumřel, jinak pro tebe nemůže pracovat. Je to správné? MLADÝ SOUDRUH - Ano, to je správné. OBCHODNÍK - Ale já říkám: Ne. Jestliže jsou kuliové lacinější než rýže, mohu si najmout nového. Je to správnější? MLADÝ SOUDRUH • Ano, to j e správnější. — Kdy ostatně pošlete první zbraně do dolní čtvrti? OBCHODNÍK ■ Brzy, brzy. Měl bys vidět, jak kuliové, kteří nakládají moje kůže, v kantýně kupují moji rýži. MLADÝ SOUDRUH ■ To bych měl. OBCHODNÍK • Co myslíš, platím za tu práci hodně? MLADÝ SOUDRUH • Ne, ale vaše rýže je drahá a práce musí být dobrá, ale vaše rýže je špatná. OBCHODNÍK ■ Jste moudří lidé. MLADÝ SOUDRUH • A kdy ozbrojíte kulie proti Angličanům? OPATŘENÍ 171 OBCHODNÍK • Po obědě si prohlédneme skladiště zbraní. Nyní ti zazpívám svou oblíbenou píseň. SONG O ZBOŽÍ Rýže je na řece dole. V horních provinciích potřebují lidé rýži. Ponecháme-li rýži ve skladištích Rýže pro ně se zdraží. Ti, co vlečou člun s rýží, dostanou pak ještě míň rýže Rýže pak pro mne bude ještě lacinější. Co je to vlastně rýže? Vím já, co je rýže? Jak to vědět mám? Nevím, co je rýže Jen její cenu znám. Zima se blíží, lidé potřebují šaty. Proto je třeba skoupit bavlnu A bavlnu dál neprodávat. Až uhodí zima, šaty se zdraží. Tkalcovny na bavlnu platí příliš vysoké mzdy. Je vůbec příliš mnoho bavlny. Co je to vlastně bavlna? Vím já, co je bavlna? Jak to vědět mám! Nevím, co je bavlna Jen její cenu znám. Takový člověk potřebuje hodně žrádla Tím se člověk podraží. K přípravě žrádla je zapotřebí lidí. Kuchaři uvaří jídlo laciněji, ale Jedlíci je podraží. Je vůbec příliš málo lidí. Co je to vlastně člověk? Vím já, co je člověk? Jak to vědět mám! Nevím, co je člověk Jen jeho cenu znám. Mladému soudruhovi: A ted pojíme mou dobrou rýži. MLADÝ SOUDRUH povstane ■ Nemůžu s vámi jíst. ČTYŘI AGITÁTOŘI ■ To řekl a ani posměch ani výhrůžky ho nepřiměly k tomu, aby poobědvala tím, jímž pohrdal, a obchodník ho vyhnal a kuliové nebyli vyzbrojeni. DISKUSE KONTROLNÍ CHÓR • Ale cožpak není správné stavět čest nade vše? ČTYŘI AGITÁTOŘI • Není. KONTROLNÍ CHÓR - ZMĚN SVET: MÁ TO ZAPOTŘEBÍ S kým by si poctivý nesedl ke stolu Aby pomohl právu? Jaký že lék chutnal tak špatně Umírajícímu? Jaké podlosti by ses nedopustil, abys Vymýtil podlost? Kdybys konečně mohl změnit svět, k čemu By sis připadal příliš dobrý? Kdo jsi? Utop se ve špíně Obejmi kata, ale Změň svět: má to zapotřebí! Vyprávějte dál! Dlouho už vám nebudeme naslouchat jako Soudcové. Již Jako žáci. ČTYŘI AGITÁTOŘI • Sotva byl na schodech, poznal mladý soudruh svou chybu. Nechal nám na uváženou, nemáme-li ho poslat přes hranici zpátky. Viděli jsme jasně jeho chyby, ale potřebovali jsme ho, neboť měl mezi nezaměstnanými mnoho přívr-' ženců a velice nám v těch dnech pomohl uplést síť strany před hlavněmi pušek podnikatelů. 6 Zrada ČTYŘI AGITÁTOŘI ■ V tom týdnu pronásledování neobyčejně vzrostlo. Měli jsme jako úkryt už jen jedinou místnost se sázecím strojem a s letáky. Ale jednou ráno došlo ve městě k prudkým hladovým bouřím a také z rovin došly zprávy o velkých nepokojích. Když jsme večer třetího dne po nebezpečném stíhání dorazili k našemu útočišti, narazili jsme mezi dveřmi na mladého soudruha. Před domem stály na dešti pytle. Opakujeme rozhovor. TŘI AGITÁTOŘI • Co jsou to za pytle? MLADÝ SOUDRUH • To jsou naše propagandistické brožury. TŘI AGITÁTOŘI • Co se s nimi má stát? MLADÝ SOUDRUH • Něco vám musím sdělit: mezi nezaměstnanými je veliké vzrušení. Nový vůdce nezaměstnaných z horní čtvrti sem dnes přišel a přesvědčoval mě, že musíme ihned začít s akcí. Máme rozdávat propagandistické brožury a jako znamení, že povstání započalo, máme obsadit radnici. Ví.s určitostí, že rad- nici nikdo ňehlídá, takže ji může obsadit hrstka lidí. A až bude radnice naše, pak masy uvidi, že vláda je slabá. Říká, že povstání může začít dnes v noci, a já mu věřím. TŘI AGITÁTOŘI • Vyjmenuj nám důvody, proč je povstání možné. MLADÝ SOUDRUH v Bída' je větší a větší a nepokoj ve městě vzrůstá. TŘI AGITÁTOŘI - Nevědoucí začínají poznávat svou situaci. MLADÝ SOUDRUH • Nezaměstnaní přijali naše učení. TŘI AGITÁTOŘI - Utlačovaní se třídně uvědomují. MLADÝ SOUDRUH • Nový vůdce nezaměstnaných je ryzí socialista. Ve svých revolučních požadavcích nezná téměř mezí a vehemence jeho řeči je strhující. PRVNÍ AGITÁTOR - Má pod pravým uchem jizvu? MLADÝ SOUDRUH • Ano, vy ho PRVNÍ AGITÁTOR - Znám ho. Je to agent obchodníků, MLADÝ SOUDRUH • Tomu nevěřím. TŘI AGITÁTOŘI • A na cestě sem jsme viděli vojáky s děly, jak se pohybují směrem k radnici. Radnice je past a ten nový vůdce nezaměstnaných je provokatér. MLADÝ SOUDRUH • Ne, je nezaměstnaný a s nezaměstnanými cítí. Nezaměstnaní už nemohou čekat a já Také už nemohu čekat Chudáků je příliš mnoho. TŘI AGITÁTOŘI ■ Ale bojovníků je ještě příliš málo. MLADÝ SOUDRUH • Jejich utrpění je nesmírné. TŘI AGITÁTOŘI • Nestačí trpět. OPATŘENI 173 MLADÝ SOUDRUH • Vědí, že neštěstí nebují jako na prsou lepra; že chudoba nepadá ze střech jako tašky, nýbrž že neštěstí a chudoba jsou lidská díla; vaří se pro ně nedostatek, ale jejich naříkání se hltá jako jídlo. Vědí všechno. TŘI AGITÁTOŘI • Vědí, kolik pluků má vláda? MLADÝ SOUDRUH • Ne. TŘI AGITÁTOŘI • Tak to vědí málo. Kde máte zbraně? MLADÝ SOUDRUH ukáže dlaně • Budeme bojovat pomocí nehtů a zubů. TŘI AGITÁTOŘI • To nepostačí. Vidíš jen bídu nezaměstnaných, ale ne bídu pracujících. Vidíš jen město, ale ne rolníky z rovin. Vidíš vojáky jen jako utlačovatele a nikoli jako utlačující chudáky v uniformách. Jdi tedy k nezaměstnaným, odhal agenta obchodníků a jeho radu dobýt radnice, a přesvědč je, aby se dnes večer zúčastnili demonstrace dělníků z továren a my se pokusíme přesvědčit vojáky, stažené kolem radnice, aby v uniformách rovněž s námi demonstrovali. MLADÝ SOUDRUH • Připomínal jsem nezaměstnaným, kolikrát na ně vojáci stříleli. Mám jim ted říkat, aby demonstrovali s vrahy? TŘI AGITÁTOŘI • Ano, neboť vojáci by mohli poznat, že bylo špatné střílet na chudáky své vlastní třídy. Vzpomeň si přece na radu soudruha Lenina nepovažovat všechny rolníky za třídní nepřátele, nýbrž získat vesnickou chudinu za spolubojovníky. MLADÝ SOUDRUH • A já se ptám: strpí klasici, aby bída čekala? TŘI AGITÁTOŘI ■ Mluví o metodách, které postihují bídu ve všech souvislostech. MLADÝ SOUDRUH • Pak tedy klasici nejsou pro to, aby se každému chudákovi pomohlo ihned a okamžitě a především? TŘI AGITÁTOŘI • Ne. MLADÝ SOUDRUH • Pak jsou klasici na hovno a já je roztrhám; neboť člověk, živý člověk, řve a jeho bída boří všechny hráze nauky. Proto teď podniknu tu akci, nyní a ihned; neboť řvu a bořím hráze nauky. Roztrhá brožury. TŘI AGITÁTOŘI- Netrhej je! Potřebujeme je Každou jednotlivou. Pohlédni přece na skutečnost! Tvoje revoluce se provede rychle a potrvá jeden den A zítra bude zardoušena. Ale naše revoluce započne zítra Zvítězí a změní svět. Tvá revoluce přestane, když přestaneš ty. Až ty přestaneš Naše revoluce půjde dál. MLADÝ SOUDRUH • Poslouchejte, co vám říkám: svýma dvěma očima vidím, že bída čekat nemůže. Proto odporuji vašemu rozhodnutí. Ještě dnes v noci obsadím v čele nezaměstnaných radnici. TŘI AGITÁTOŘI • My víme, že radnice je plná vojáků. Ale i kdyby nebylá hlídána, k čemu by nám byla ta radnice, když nádraží, telegrafní stanice a kasárny jsou v rukou vlády? Nepřesvědčils nás. Jdi tedy k nezaměstnaným a přesvědč je, že nesmějí udeřit sami. K tomu tě nyní vyzýváme jménem strany. MLADÝ SOUDRUH • Ale kdo je vlastně strana? Sídlí v domě plném telefonů? Jsou její myšlenky tajné, její rozhodnutí neznámá? Kdo je to? TŘI AGITÁTOŘI • My jsme strana. Ty a já avy-— my všichni. V tvém obleku vězí, soudruhu, a myslí v tvé hlavě Kde já bydlím, jé její dům, a kde ty jsi napaden, tam ona bojuje. Ukazuj nám cestu, po níž máme jít, a my Po ní půjdeme jako ty, ale Nechoď bez nás tou správnou cestou Bez nás je to ta Nejfalešnější. Neodlučuj se od nás! My se můžeme mýlit a ty můžeš mít pravdu, tedy Neodlučuj se od nás! Ze kratší cesta je lepší než dlouhá, nepopře nikdo. Ale když ji člověk zná A není s to nám ji ukázat, co je nám platná jeho moudrost? Zůstaň moudře u nás! Neodlučuj se od nás! . . MLADÝ SOUDRUH • Protože mám pravdu, nemohu povolit. Svýma dvěma očima vidím, že bída čekat nemůže. KONTROLNÍ CHÓR • CHVÁLA STRANY Jedinec má dvě oči Strana má očí tisíc. Strana vidí sedm států Jedinec jedno město. • Jedinec má svou chvíli Ale strana má chvil mnoho. Jedince lze zničit Stranu však zničit nelze Neboť je předvojem mas -A vede jejich boj Metodami klasiků, které čerpají Z poznání skutečnosti. MLADÝ SOUDRUH • To všechno už neplatí; tváří v tvář boji zavrhuji vše, co platilo ještě včera, a dělám to, co je jedině lidské. Je tu akce. Stavím se v její čelo. Mé srdce tluče pro revoluci. Tady je. TŘI AGITÁTOŘI ■ Mlč! MLADÝ SOUDRUH • Je tu útlak. Ajá jsem pro svobodu! TŘI AGITÁTOŘI • Mlč! Zrazuješ nás. MLADÝ SOUDRUH • Nemohu mlčet, protože mám pravdu. TŘI AGITÁTORI ■ Ať máš pravdu nebo ne —-když promluvíš, jsme ztraceni ! Mlč! MLADÝ SOUDRUH • Viděl jsem příliš mnoho. Déle už mlčet nebudu. Načpak teď ještě mlčet? Když nevědí, že mají přátele Jakpak se mají pozvednout? Proto před ně předstoupím Jako ten, kdo jsem, a řeknu, co je. Sundá si masku a rve: Přišli jsme, abychom vám pomohli. Přicházíme z Moskvy. Roztrhá masku. ČTYŘI AGITÁTOŘI • A my jsme tam pohlédli a v šeru OPATŘENÍ 175 Jsme viděli jeho nahou tvář Lidskou, upřímnou, bezelstnou. Roztrhal Masku na kusy. A z domů Křičeli vykořisťovaní: Kdo tady ruší Spánek zchvácených? A jedno okno se otevřelo a jeden hlas křičel: Jsou tady cizinci! Chytněte štváče! Tak jsme byli odhaleni! A již jsme slyšeli, jak duní děla Ve vnitřním městě a nevědoucí pravili: Ted nebo nikdy! A neozbrojení křičeli: Ven z domů! On však nepřestával řvát Na otevřené ulici A my jsme ho srazili k zerm Zvedli a spěšně jsme opustili město. 7 útěk KONTROLNÍ CHÓR • Opustili město! Nepokoj ve městě vzrůstá Vedení však prchá přes městské hranice! Vaše opatření! ČTYRl AGITÁTOŘI • Vyčkejte! Je snadné vědět, co je správné Když jsme z dostřelu Když máme času celé měsíce My však Jsme měli jen pět minut času a Přemýšleli jsme před hlavněmi pušek. Když jsme se na útěku dostali za městem do blízkosti jam s vápnem, zaslechli jsme za sebou pronásledova- tele. Náš mladý soudruh slyšel, probíraje se ze mdlob, dunění děl ve směru od radnice, uznal, co udělal, a řekl: Naše věc je ztracena. My jsme však řekli: Naše věc není ztracena, on však byl poznán a nemůže uniknout. A na řekách kotvi připraveny dělové čluny a pancéřové vlaky stojí na železničních náspech, aby zasáhly, kdyby tu našli někoho z nás. Nesmí ho objevit. KONTROLNÍ CHÓR • Ať kdekoli nás kdo potká. Každý ví: Vládnoucí Mají být zničeni! A kanóny se rozburácí. Kdekoli hladový Sténá a brání se Křičí jeho trýznitelé: My jsme mu zaplatili Aby sténal a se bránil Na čele máme napsáno Že jsme proti vykořisťování. Na našem zatykači stojí: tihle Se zastávají utlačovaných! Kdo pomáhá zoufalým Je považován za vyvrhele světa My jsme vyvrhelové světa Nikdo nás nesmí objevit. KONTROLNÍ CHÓR ■ Vaše rozhodnutí! 8 Opatření ČTYŘI AGITÁTOŘI • Rozhodli jsme se: Musí zmizet, a to naprosto. Neboť se musíme vrátit ke své práci A nemůžeme ho Vzít s sebou ani zanechat zde Musíme ho tedy zastřelit a hodit do jámy s vápnem Neboť vápno ho spálí. KONTROLNÍ CHÓR • Žádné východisko jste nenašli? ČTYŘI AGITÁTOŘI ■ Při nedostatku času jsme nenašli žádné východisko. Jako zvíře pomáhá zvířeti Byli bychom i my rádi pomohli tomu, jenž s námi Bojoval za naši věc. Zatímco pronásledovatelé se blížili Pět minut jsme přemýšleli o nějaké Lepší možnosti. I vy nyní přemýšlejte 0 nějaké lepší možnosti. Pauza. 1 rozhodli jsme, že teď Uřízneme vlastní nohu od těla. Zabít je strašlivé. Ale, nej enom jiné, i sebe zabíjíme, když j e nezbytí Protože pouze násilím se dá změnit Tento usmrcující svět Jak ví každý, kdo žije. Řekli jsme: není nám dosud dopřáno Nezabíjet. Jedině touto Nezlomnou vůlí změnit svět, zdůvodnili jsme Toto opatření. KONTROLNÍ CHÓR ■ Vyprávějte dál, naším soucítěním Si můžete být jisti. Nesnadné bylo udělat, co bylo správné. Nikoli vy jste nad ním vynesli ortel, nýbrž Skutečnost. ČTYŘI AGITÁTOŘI ■ Zopakujeme náš poslední rozhovor. PRVNÍ AGITÁTOR ■ Zeptáme se ho, je-li srozuměn, neboť byl odvážný bojovník. DRUHÝ AGITÁTOR • Ale i kdyby nebyl srozuměn, musí zmizet, a to naprosto. PRVNÍ AGITÁTOR mladému soudruhovi ■ Kdyby tě chytli, zastřelí tě, a poněvadž by tě poznali, byla by naše práce zrazena. Proto tě musíme zastřelit a hodit do jámy s vápnem, aby tě vápno spálilo. Ále ptáme se tě: víš o nějakém východisku ? MLADÝ SOUDRUH ■ Ne. TŘI AGITÁTOŘI ■ I ptáme se tě: jsi srozuměn ? Pauza. MLADÝ SOUDRUH • Ano. Vidím, že jsem jednal vždycky falešně. TŘI AGITÁTOŘI ■ Vždycky ne. MLADÝ SOUDRUH • Já, jenž jsem chtěl být tak velmi prospěšný, jsem jen škodil. TŘI AGITÁTOŘI • Nejenom. MLADÝ SOUDRUH • Ale teď by bylo lepší, kdybych tu nebyl. TŘI AGITÁTOŘI ■ Ano. Chceš to udě- MLADÝ SOUDRUH • Pomozte mi. TŘI AGITÁTOŘI ■ Opři se hlavou o naše ruce. Zavři oči. MLADÝ SOUDRUH aniž je ho vidět ■ Řekl ještě: V zájmu komunismu Srozuměn s postupem proletárskych mas Všech zemí Říkaje ano zrevolučnění světa. opatrení 177 ČTYŘI AGITÁTOŘI ■ Pak jsme ho zastřelili a Hodili do jámy s vápnem. A když ho vápno pohltilo Vrátili jsme se ke své práci. KONTROLNÍ CHÓR • A vaše práce byla šťastná. Sířili jste Učení klasiků Abecedu komunismu Nevědomým poučení o jejich situaci Utlačovaným třídní uvědomění A třídně uvědomělým zkušenost revoluce. A revoluce pochoduje také tam A také tam jsou vyřízeny řady bojovníků Jsme srozuměni s vámi. Vaše zpráva nám ukazuje, co vše Je nutné, chceme-li změnit svět: Hněv a houževnatost, vědění a rozhořčení Rychlý zásah, hluboké rozjímání Chladné snášení strastí, nekonečná vytrvalost Pochopení jednotlivostí i pochopení celku: Pouze poučeni.skutečností můžeme Skutečnost změnit. Poznámky 1 otevřený dopis Uměleckému vedení festivalu „neue musik berlin 1930", Heinrichu Burkhardovi, Paulu Hin-demithovi, Georgu Schiinemannovi Berlín dne 12. května 1930 Odmítli jste před Vaším, nám jmenovitě neznámým, „programovým výborem" převzít zodpovědnost za provedení naší nové naučné hry, o níž jsme se dohodli, a vyzýváte nás, abychom kvůli, rozptýlení politických pochybností předložili text tomuto výboru. (Tato kontrola, dodáváte, přichází v úvahu pro všechna díla.) My jsme to odmítli. Zde je důvod: Hodláte-li pokračovat ve svých tak důležitých akcích, jimiž předkládáte k diskusi nové způsoby užití hudby, nesmíte se v žádném případě dostat do finanční závislosti na lidech a institucích, které vám předem zakazují tolik a tolik a možná ne nejhorších způsobů uplatnění ze zcela jiných důvodů nežli uměleckých. Stejně tak jako nemůže být Vaším uměleckým úkolem třeba kritizovat policii, nebylo by také radno, kdybyste si Vaše podniky nechali financovat zrovna od policie : vystavujete je totiž eventuálně předchozí policejní kritice. Existují totiž úkoly nové hudby, které stát sice nemůže zakázat, ale ani ne právě financovat. Buďme přece spokojeni, že policejní prezident nezakazuje naše práce, nepožadujme přece ještě i spoluúčast policejního orchestru! Ostatně jsme teď konečně v situaci, po níž jsme vždy toužili: nevolali jsme pořád po amatérském umění? Neměli jsme už dávno pochybnosti vůči těmto velikým, tisíci pochybnostmi brzděným aparátům? Pozitivní návrh: Vyjmeme tyto důležité akce ze všech závislostí a necháme je provádět těmi, jimž jsou určeny a kdož jedině mají pro ně využití: dělnickými sbory, amatérskými divadelními skupinami, žákovskými sbory a žákovskými orchestry, tedy těmi, kteří ani za umění neplatí, ani za umění nejsou placeni, nýbrž chtějí uměni dělat. Musíte uznat, že v nynější situaci Vaše od- stoupení z uměleckého vedení festivalu „Neue Musik Berlin 1930" jako protest proti všem cenzurním pokusům by nové hudbě mohlo více prospět, nežli když v létě 1930 hudební slavnosti ještě jednou spustíte. Bertolt Brecht—Hanns Eisler Festival se však konal a inscenace „Opatření" byla „kvůli formální podřadnosti textu" odmítnuta. 2 HUDBA K „OPATŘENÍ" a) Úvod má v textu změnu situace. Agitátoři přeruší chválu, jíž se jim dostává, návrhem, aby jejich práce byla prozkoumána. Tím že hudba, zakládajíc ve svém celku jakousi zvyklost, postoj kontrolního chóru nezmění, podrobí zpětně i počáteční chválu své všeobecnější funkci, to jest fixovat postoj jednacího řádu jakožto heroický. Představuje-li se tedy celkový průběh od a po b jakožto vývojový, přičemž a znamená postoj chvály, b postoj jednacího řádu, tak tím, že hudba podržuje svůj heroizující postoj, jenž je vzat z a, také u b, dostává chválící postoj začátku zpětně postoj jednacího řádu a postoj jednacího řádu charakter heroický. Lze si však představit, že se toho dosáhne i tím, když se poslední věta „Předveďte, jak se to stalo" řekne bez hudby. b) Recitativní pasáže části 1 (Učení klasiků), přerušující průběh obrazu, mají disciplinující funkci. Určují časomíru mluvy. Rozhodně se tedy neřídí podle mluvčích. c) U čísel Chvála SSSR, Chvála ilegální práce, Změň svět: potřebuje to, Chvála strany byly hudbě dodány teoretické podklady. Šlo o to nedovolit chórům, aby „se vyjadřovaly", bylo tedy namístě opatrně využít modulací v síle tónu a vystříhat se i melodické pestrosti. Chóry se tu mají s vypětím zpívat plnou silou hlasu. Mají organizátorský charakter, samotné teorie nejsou pouhé odrazy („jak oni to vidí"), nýbrž bojové prostředky. d) Hudba k části 2 (Výmaz) představuje pokus konstituovat společenskou přeměnu funkcí jakožto heroickou zvyklost. Lze si představit, že něco takového je nebezpečné, neboť dění tak působí rituálně, tj. vzdáleně od svého dočasného praktického účelu. Bude záležet na tom, budeme-li v takových cvičeních vidět glorifikace psychických aktů anebo toliko jejich umožnění. Tak či onak se tu vytváří emocionální pole. (Zpívá jen vedoucí stranické odbočky!) Je naprosto nutné, aby trojice agitátorů řekla své „ano" vědomě mimo hudební konstrukci, tedy zcela volně. e) Hudba k části 5 (Co je to vlastně člověk?) je imitace hudby, která odráží základní postoj kupcův, totiž jazzu. Brutalita, hloupost, suverénnost a pohrdání sebou samým nemohla u tohoto typu lidí být „ztvárněna" žádnou jinou hudební formou. Sotva také existuje nějaká hudba, která by na mladého soudruha mohla působit tak provokativně. (Přesto je krokem zpátky odmítání jazzu, které nevychází z .odmítání jeho společenských funkcí.) Nutno totiž umět rozlišovat mezi jazzem jakožto technikou a mezi jazzem jako odporným zbožím, jaké z něho udělal zábavný průmysl. Buržoázni hudba nebyla s to dále rozvíjet pokrokové rysy jazzu, totiž schopnost montáže, která z hudebníka dělala technického specialistu. Zde se ukázaly možnosti, jak dosáhnout nové jednoty jednotlivcovy svobody a disciplinovanosti celkového tělesa (improvizace s pevným cílem), jak zdůraznit gestičnost, jak podřídit metodu muzicírovaní funkci, tedy při změně funkce měnit bez přechodu druhy stylu atd. OPATŘENÍ 179 3 VĚTY MLUVČÍHO PŘI VEŘEJNÉM PROVEDENI Při veřejném provedení může člen kontrolního chóru říci tyto věty: Str. 164,pfed: Předstupte!: Zdravíme nyní čtyři agitátory, kteří pracovali v Mukdenu. Str. 164, před: Přišli jsme jako agitátoři. Kdo byl ten soudruh, kterého jste zabili, a jaký byl? Str. po: Zopakujeme ten rozhovor: Předehřejte nám tu událost s rozdělenými rolemi! ■ Str. 165, před: Ale práce v Mukdenu. Znal mladý soudruh nebezpečí ilegální práce? Str. 167,před: Napřed jsme šli do dolního města: Jak pracoval mladý soudruh? Str. 169, před: Založili'jsme prsní buňky.. Poučil se soudruh ze své první chyby? Str. 171, před: Bojovali jsme denně.... ■: Dávali jste soudruhovi i snadnější, úkoly? Str. 173,před: Vtom týdnu. . .: Ohrozil soudruh hnutí? Str. 116,před: Rozhodli jsme se: Řekněte nyní svoje opatřeni! ^4 NÁCVIK „OPATŘENI"- Dramatické předvedení musí být prosté a střízlivé, zvláštní vzmach a zvláště „výrazu-plné" hraní jsou zbytečné. Herci musí pouze ukazovat dočasné chování ..čtveřice, které nutno znát pro porozumění a posouzení případu. (Text tří agitátorů možno rozdělit.) Každý ze čtyř. herců by měl dostat příležitost ukázat jedenkrát chování mladého soudruha, proto by měl každý herec hrát jednu ze čtyř hlavních scén s mladým soudruhem. Předvádějící (zpěváci a herci) mají za úkol učit učíce se. Poněvadž v Německu je .půl miliónu dělnických zpěváků, je otázka, co se děje ve zpívajícím, přinejmenším stejně důležitá jako otázka, co se děje v naslouchajícím. Přesto by se bez znalosti abecedy dialektického materialismu neměly podnikat pokusy odvozovat z „Opatření" recepty pro politické jednání. Pro některé etické pojmy, jako spravedlnost, svoboda, lidskost atd., které se v. „Opatření" objevují, platí, co říká Lenin o mravnosti: „Svoji mravnost odvozujeme ze zájmů proletárskeho třídního boje." (Svazek XXV německého vydání, str. 483.) 5 LENIN O UČENÍ „Neexistuje dosud odpověď na nejdůležitější, nejpodstatnější otázku: Jak a co se máme učit? Zde všakjde především o to, že zároveň s přetvářením staré kapitalistické společnosti nelze starými metodami provádět výcvik, výchovu a vzdělávání nových generací, které vybudují komunistickou společnost." (Řeč na třetím všeruském sjezdu Komunistického svazu mládeže dne 2. října 1920. Svazek XXV německého vydání, str. 474.) VÝJIMKA A PRAVIDLO DIDAKTICKÁ HRA Spolupracovníci: E. Burri, E.: Hauptmannóvá Osoby Kupec Vůdce první hmavany Kuli Dva strážníci Hostinský Soudce %ena kuliho Vedoucí druhé karavany Dva přísedící OPATŘENÍ HERCI • Dovíte se nyní o historii Jedné cesty! Podnikli ji Jeden vykořisťovatel a dva vykořisťovaní. Pozorně si všímejte chování těchto Hdí: _ Chápejte je jako odcizené, byť ne cizí, Nevysvětlitelné, byť obvyklé Nepochopitelné, byť je pravidlem. I nejdrobnějšího, zdánlivě jednoduchého děje Všímejte si s nedůvěrou! Zkoumejte, zdali je nutné Zvláště to, co je běžné! Prosíme vás výslovně: nechápejte to Co se neustále přihází, jako přirozené! Neboť nic nesmí být nazváno přirozeným V této době krvavých zmatků Nařízených nepořádků, plánovité zvůle A odlidštěného lidstva, aby nic Nevypadalo jako nezměnitelné. 1 Běh o závod v poušti Malá expedice spkhá poušti. KUPEC svým průvodcům, vůdci karavany a kulimu, který nese zavazadla • Pospěšte si, lenochodi, ode dneška za dva dny musíme být až ve stanici Han, poněvadž je totiž třeba získat stůj co stůj jednodenní náskok. Divákům: Jsem obchodník Karl Langmann a cestuji do Urgy, abych vedl závěrečná jednání o koncesi. Konkurenti mi jsou v patách. Kdo tam dorazí první, tomu sousto připadne. Chytrostí a energií při zdolávání všech překážek a ne- VÝJIMKA A PRAVIDLO úproshostí vůči personálu jsem až dosud vykonal cestu téměř za polovinu obvyklé doby. Bohužel dosáhli i moji konkurenti stejného tempa. Divá se dalekohledem dozadu. Vidíte, už nám jsou zase v patách! Vůdci: Proč nosiče nepopoháníš? Najal jsem tě, abys jej popoháněl, ale vy si za mé peníze zřejmě chcete udělat procházku. Máš ponětí, co ta cesta stojí? Ale vaše peníze to samozřejmě nejsou. Jestli se ovšem pokoušíš o sabotáž, tak tě v Urze na zprostředkovatelně práce udám. VŮDCE nosili ■ Snaž se běžet rychleji. KUPEC • Neříkáš to přiměřeným tónem, nikdy to na pořádného vůdce nedotáhneš. Měl jsem si najmout dražšího. Dohánějí nás stále nebezpečněji. Proč tomu chlápkovi jednu nevrazíš! Nejsem pro to, aby se lidi bili, ale tady by to bylo na místě. Jestli nedorazím první, jsem na mizině. Nevybral sis za nosiče bratra? Přiznej se! Je to nějaký příbuzný, proto ho nebiješ. Jako bych vás neznal! Suroví jste přece dost. Vraz mu jednu, nebo tě propustím! Kvůli platu mě pak můžeš klidně žalovat. Proboha, dohánějí nás! KULI vůdci ■ Uhoď mě, ale ne moc. Jestli se totiž mám dostat až do stanice Han, musím šetřit síly. . Vůdce uhodí kuliho. VOLANÍ ZEZADU • Hej! Vede tudy cesta do Urgy? Počkejte na nás! Jsme přátelé! KUPEC neodpoví a také se neohlédne ■ čert aby vás vzal! Přidejte do kroku! Tři dny své lidi popoháním, dva dny nadávkami, třetí den sliby. Jestli to k něčemu bylo, ukáže se v Urze. Konkurenti mi jsou pořád v patách, ale já celou druhou noc pokračuji v pochodu, a tak je konečně ztrácím z očí a dosáhnu třetího dně stanice Han. O den dříve než ostatní. ZP^: i Nešel jsem spát — a proto teď mám ; náskok. Poháněl jsem — a proto jsem teď dál. Jen slabý se opozdí, silný však zvítězí. 2 Na konci velmi frekventované silnice KUPEC před stanicí Han • To je stanice Han. Bohudík, dorazil jsem k ní o den dříve než ostatní. Moji lidé jsou vyčerpáni. A navíc jsou na mě rozezleni. Nemají pro rekordy porozumění. Nejsou bojovníci. Je to nízká, přízemní chamraď. Neodvažují se samozřejmě reptat, je tu naštěstí ještě policie, která dbá o pořádek. DVA STRÁŽNICI přistupují ■ Všecko v pořádku, pane? Jste se silnicí spokojen? Spokojen s personálem? KUPEC • Všecko v pořádku. Spotřeboval jsem na cestu sem tři dny místo čtyř. Silnice je svinská, ale když si něco Iusmyslím, tak to prosadím. Jak vypadá cesta, která vede z Hanu dál? Co mě teď čeká? STRÁŽNICI • Ted vás čeká liduprázdná poušť Jahí, pane. KUPEC • Sehnal by se tady policejní doprovod? STRÁŽNÍCI na odchodu ■ Ne, pane, jsme \ poslední policejní hlídka, s níž se I setkáváte. \ í 3 Vůdce je na stanici Haii propuštěn VŮDCE • Od chvíle, kdy jsme na silnici před stanicí mluvili se strážníky, je kupec jako vyměněný. Tón, kterým až dosud k nám mluvil, se naprosto změnil: je téměř přívětivý. S tempem pochodu to nemá co dělat, vždyť ani na téhle poslední stanici před pouští Jahí se nám nedostalo dne odpočinku. Nevím, jak mám tak vyčerpaného nosiče dostat až do Urgy. Celkem mě tahle obchodníkova přívětivost dost zneklidňuje. Obávám se, že má něco za lubem. Bývá moc často zamyšlený. A zřejmě co nová myšlenka, to nová sprosťárna. Ale ať si vyyzpomene cokoli, musíme to s nosičem vydržet. Jinak nám totiž nevyplatí mzdu nebo nás pošle uprostřed pouště k čertu. KUPEC se přiblíží • Tumáš tabák! A tady papírky! Pro jediného čouda byste přece skočili do ohně. Uděláte nevím co, abyste dostali do plic trochu toho smradu. Bohudík máme s sebou tabáku dost. Vystačil by nám i na tři cesty do Urgy. VŮDCE si vezme tabák, pro sebe • Nám! KUPEC • Posaďme se, příteli. Proč si nesedneš? Taková cesta lidi sbližuje. Jestli ovšem nechceš, můžeš také zůstat stát. Každý jak je zvyklý. Já si obvykle s lidmi tvého druhu nesedám, jako si ty nesedáš s nosičem. Svět je přece jen vybudován na jakýchsi rozdílech. Ale zakouřit si spolu můžeme. No ne? Směje se. To se mi na tobě líbí. I v tom je kus důstojnosti. Tak tedy zase všecko sbal. A nezapomeň na vodu. V poušti se prý zřídka narazí na díru s vodou. Ostatně jsem 183 tě chtěl varovat, příteli. Všiml sis, jak Se nosič po tobě díval, když jsi na něho poněkud tvrději dorážel? V jeho pohledu bylo něco, co nevěštilo nic dobrého. V příštích dnech si ho přitom budeš muset podat ještě docela jinak. Budeme totiž muset tempo ještě pokud možno zrychlit. A ten chlap je kůže líná. Oblast, do níž vkročíme, je pustá. Teprve v ní nám možná odhalí pravou tvář. Ba, jsi lepší člověk než on, vyděláváš víc a nepotřebuješ nic nosit. To stačí, aby tě nenáviděl. Uděláš dobře, když si ho budeš držet od těla. Vůdce odchází otevřenými dveřmi do postranního dvora. Kupec zůstal sám. Divní lidé. Kupec zůstane mlčky sedět. Vůdce dozírá na nosiče při balení. Pak usedne a zapálí si. Když je kuli hotov, usedne rovněž a dostane od vůdce tabák a papírky. Pustí se s ním do řeči. KULI • Kupec říkává, že se lidstvu prokazuje služba, když se ze země dobude nafta. Až se nafta ze země vydobude, pojedou prý tudy železnice a nastane blahobyt. Tvrdí, že tudy zaručeně železnice povede. Cím se pak budu živit? VŮDCE • Bud klidný! To tak hned nebude. Slyšel jsem, že naftový pramen utají, jakmile na něj přijdou. A ten, kdo díru s naftou ucpe, dostane odměnu za to, že nikomu o ni neřekne. Proto obchodník tak pospíchá. Vůbec o naftu nestojí, chce jen odměnu za mlčení. KULI • Tomu nerozumím. VŮDCE ■ Tomu nerozumí nikdo. KULI * Cesta pouští bude asi ještě horší než ta dosavadní. Jen aby mi to nohy vydržely. VŮDCE ■ Neměj strach. I KULI ■ Nejsou tady lupiči? j VŮDCE• Budeme si musit dát pozor jen dnes, první den. V blízkosti stanice se | vždycky potlouká různá chamrad. i KULI • A potom? , VŮDCE • Až budeme za řekou Miř, mu- j síme se držet děr s vodou. KULI • Ty tu cestu znáš? ■ VŮDCE • Znám. _ • Kupec zaslechl hovor. Stoupne si za dveře a naslouchá. KULI ■ Je nesnadné přebrodit řeku Mir? \ VŮDCE • V tuhle roční dobu většinou ne. i Když se ale rozvodní, je prudká a životu nebezpečná. KUPEC • Opravdu s nosičem mluví. S ním sedět může! S ním si zakouří! KULI • Co se pak dá dělat? VŮDCE • Často je nutné čekat až osm dní, než se člověk dostane bezpečně na druhou stranu. KUPEC • Jen se podívejme! Ještě mu radí, aby si dal na čas a aby si ten svůj drahocenný život chránil! Je to nebezpečný chlap. Bude mu zaručeně nadržovat. Vůbec není z těch, co dokážou jednat rázně. Pokud není dokonce schopen ještě něčeho horšího. Koneckonců jsou ode dneška dva proti jednomu. A přinejmenším se bude zřejmě bát ostřeji zakročit proti tomu, koho má pod komandem. Zvláště ted, když je kraj pustší a pustší. Musím se toho chlapa rozhodně ; zbavit. Zajde Za nimi. Přikázal jsem ti, abys zkontroloval, jestli je všecko pořádně sbaleno. Podívám se, jak mé příkazy plníš. Trhne tak prudce popruhem, že praskne. Tomu se říká řádně sbaleno? Jak se přetrhne popruh, znamená to den zdržení. Ale o to ti I přece jde. Chceš, abychom měli zdržení. VŮDCE • O žádné zdržení mi nejde. A popruh se nepřetrhne, dokud se jím tak prudce netrhne. KUPEC • Cože, ty dokonce ještě odmlouváš? Přetrhl se popruh, nebo nepřetrhl? Opovaž se mi tvrdit do očí, že se nepřetrhl! A vůbec: jsi nespolehlivý. Udělal jsem chybu, když jsem s tebou jednal slušně. Nesvědčí vám to. Nemohu potřebovat vůdce, který si u podřízených nedokáže zjednat respekt. Hodíš se podle všeho spíš za nosiče než za vůdce. Mám dokonce důvodné podezření, že personál poští-váš. VŮDCE ■ Jak jste na to přišel? KUPEC-To bys rád věděl! Propouštím tě! VŮDCE ■ Nemůžete mě přeci propustit v půli cesty. KUPEC • Buď rád, že tě navíc v Urze neudám u zprostředkovatelny práce. Tumáš mzdu, která ti za cestu až sem přísluší, ^azíoíá hostinského a ten přichází. Jste svědek; vyplatil jsem ho. Vůdci: Říkám ti rovnou, že uděláš nejlíp, když se v Urze už ani neukážeš. Změří si ho od hlavy k patě. Nikdy to nikam nepřivedeš. ZaJde s hostinským do druhé místnosti. Vyrazím okamžitě. Jestli se mi něco stane, jste svědek, že jsem tady s tím mužem — ukáže na kuliho ve vedlejší místnosti —■ dnes odtud vyrazil sám. Hostinský posunky naznačí, že mu nerozumí. KUPEC zaraženě • Nerozumí mi. Nebude tu tedy nikdo, kdo by mohl povědět, kam jsem šel. A nejhorší je, že si to ti chlapi uvědomují. Usedne a píše dopis. VŮDCE kulimu ■ Udělal jsem chybu, že jsem si k tobě sedl. Měj se na pozoru, je to špatný člověk. Dá mu svou láhev s vodou. Nech si tu láhev jako rezervu, schovej ji. Kdybyste zabloudili — jakpak sám najdeš cestu? — zaručeně ti tu tvou láhev sebere. Vysvětlím ti, kudy půjdeš. KULI • Raději ne. Nesmí slyšet, že se mnou mluvíš. A jestli vyžene mě, jsem ztracen. Mně nemusí zaplatit vůbec, poněvadž nejsem v odborech jako ty. Já si musím dát líbit všecko. KUPEC hostinskému ■ Tenhle dopis odevzdejte těm, co sem dorazí zítra a míří rovněž do Urgy. Vydám se s nosičem na další cestu sám. HOSTINSKÝ kývne a vezme dopis ■ Nosič přece nezná cestu. KUPEC pro sebe ■ Tak přece jen mi rozumí! Prve mi prostě rozumět nechtěl! Vyzná se v tlačenici. Nechce se mu v takových věcech dělat svědka. Hostinskému stroze: Vyložte mému nosiči, jak se dostaneme do Urgy. Hostinský vyjde a vysvětluje kulimu cestu do Urgy. Kuli několikrát horlivě přikývne. KUPEC • Vidím, že to nepůjde bez boje. Vytáhne revolver a vyčisti jej. Přitom si Zpívá ■ Nemocný zemře, zdravý se bije dál. Proč by země měla vydávat naftu ? Proč by se kuli měl jen tak pachtit s mým rancem? O naftu musí být boj Boj se zemí jako boj s kulim A v tomto boji platí: Nemocný zemře, zdravý se bije dál. Vstoupí do druhého dvora přichystán na cestu. Znáš teď cestu? VÝJIMKA A PRAVIDLO 185 KULI • Ano, pane, KUPEC • Tak vyrazíme! Obchodník s kulim vyjde.; Hostinský a vůdce se za nimi dívají. VŮDCE • Nevím, jestli to kamarád opravdu pochopil. Zdá se mi, že to pochopil příliš rychle. Rozhovor v nebezpečné krajině KVL1 zpívá- Já kráčím do města Urgy Jdu a jdu a jdu do města Urgy Lupiči mě neodradí před Urgou V městě Urze dostanu jídlo a mzdu. KUPEC • Jak je ten kuli bezstarostný! Jsme v místech, kde se obvykle slézá všelijaká verbež. A on si zpívá! Kulimu.: Ten vůdce se mi nikdy moc nezdál. Hned byl hrubý, hned zase podlízavý. Nebyl to poctivý člověk. KULI • Ano, pane. Zptoá- dál: Cesty jsou neschudne směrem k Urze Doufejme, že mé: nohy vydrží až k Ůrze Utrpení je nezměrné až k Urze Ale tam v Urze čeká mě oddych a mzda. KUPEC • Proč vlastně zpíváš a jsi tak veselý, příteli? Ty se lupičů nebojíš? Říkáš si zřejmě, že to, co by ti mohli vzít, stejně tvoje není, poněvadž všechno, o co bys mohl přijít, náleží mně. KULI zpívá ■ I moje žena mě čeká tam v Urze ........ I můj malý synek mě čeká tam v Urze ■ I ... :. . KUPEC jej'přeruší • To tvoje zpívání se mi nelíbí. Není proč zpívat. Musí tě přece být slyšet až v Urze. Přímo nějakou tu sebranku svým prozpěvováním přivoláš. Zítra si zase zpívej podle libosti! KULI • Ano, pane. KUPEC, který krásí před nim ■ Nebránil by se ani chvilku, kdyby mu brali věci. Co bý asi udělal? Bylo by jeho povinností, aby v nebezpečí nakládal s mými věcmi stejně, jako kdyby patřily jemu. Ale to by nikdy neudělal. Patří k nízké rase. Ani nic neříká. Takoví bývají nejhorší. Ale copak do něho vidím? Copak vím, co má-za lubem? Směje se, ačkoli není čemu se smát. Cemu se tedy směje? A proč mě například nechává jít před sebou? Cestu přece zná on! Kam mě vůbec vede? Ohlédne se a vidí, jak kuli šátkem za sebou zahlazuje v písku stopy. Copak to děláš? KULI ■ Zahlazuju naše stopy, pane. KUPEC -'.A proč? KULI ■ KvůH lupičům! KUPEC • Tak, kvůli lupičům. Já ale chci, aby bylo vidět, kam jsi mě vedl. Kam mě vůbec vedeš? Jdi napřed! Jdou mlíky dál. Obchodník pro sebe: V tomhle písku jsou stopy opravdu náramně zřetelně znát. Bylo by vlastně dobře, kdyby je zahlazoval. U dravě řeky KULI • Šli jsme úplně správně,.pane. To před námi je řeka Mir. V tuhle roční dobu obyčejně není těžké ji přebrodit. Ale jakmile se rozvodní, bývá dravá a životu nebezpečná. A teď je rozvodněná. KUPECj^Musíme se dostat na druhou stranu. KULI • Trvá to někdy celý týden, než se' člověk bez riskování dostane na druhý břeh. Teď to je životu nebezpečné. KUPEC ■ To se uvidí. Nemůžeme se zdržet ani den.~ KULI • Musíme tedy najít brod nebo člun. KUPEC • To by nám zabralo příliš času.' KULI • Neumím pořádně plavat. KUPEC • Řeka není zvlášť rozvodněná. KULI do ní vnoří klacek • Voda by mi sahala nad hlavu. KUPEC ■ Jak jednou budeš ve vodě, po-plaveš. Poněvadž budeš muset. Dej na mě, tomu nemůžeš rozumět. Proč musíme do Urgy? Copak nechápeš, hlupáku, že se lidstvu prokazuje služba, když se zemi vyrve nafta? Až z půdy vyprýští, pojedou tudy vlaky a nastane blahobyt. Bude dost chleba a šatstva a bůhvíčeho ještě. A kdo tohle všecko způsobí? My. Všecko závisí od naší cesty. Uvědom si, že oči celé země jsou vlastně upřeny na tebe, nepatrného človíčka. A ty se rozmýšlíš, jestli máš dostát své povinnosti? KULI slovům ponížené přikyvoval ■ Neumím pořádně plavat. KUPEC ■ Copak já život neriskujú? Kuli ponížené kývne. Nechápu tě. Nezáleží ti na tom, abychom se dostali do Urgy co nejdříve, poněvadž sleduješ jen své nízké zištné zájmy. Naopak, chceš tam dorazit co nejpozději. Poněvadž . tě platím ža počet dnů! Cesta sama o sobě tě tedy nezajímá, jedině mzda. KULI stane na břehu a otálí • Co mám dělat? Zpívá: Zde je řeka. Plavat přes ni je nebezpečné. Na jejím břehu stojí dva muži Ten prvý ji přeplave, ten druhý váhá. Je snad ten prvý smělý '•- Ten druhý snad zbabělý? 1 ' ■ .' Na druhém břehu má Ten prvý svůj .obchod. ' - Z nebezpečí vyleze Celý zadýchaný na dobytý břeh Stoupne si na svou půdu A řádně se nají. Ale ten druhý, půjde z nebezpečí . Zchváceně v Nic. Zesláblého zas jen čeká nebezpečí. Jsou oba stateční? Ci jsou oba moudří? Dva lidé přemohou řeku, ale Vítěz bude jen jeden. My — a já a ty To je dost rozdílné. My vyhrajeme boj A ty mě přemůžeš. Dovol, abych si aspoň půl dne odpočal. Jsem unaven, náklad je těžký. Po odpočinku bych se možná na druhou stranu dostal. KUPEC • Znám lepší prostředek. Přitisknu ti revolver pod lopatky. Takhle se zaručeně na druhou stranu dostaneš. Strká ho před sebou. Pro sebe: Peníze ve VÝJIMKA A PRAVIDLO 187 mně vyvolávají strach z lupičů a dávají mi zapomenout na řeku. ZP^ú '■ Tak přemáhá člověk Pouště i prudký říční proud Přemáhá sebe sama, člověka A těží užitečnou naftu. 6 Nocováni Večer se kuli, který má zlomenou ruku, snaží postavit stan. Kupec sedí a přihlíží. KUPEC ■ Řekl jsem ti přece, že dneska stan stavět nemusíš, když sis zlomil ruku, jak jsme přecházeli řeku. Kuli mlčky staví dál. Kdybych tě byl z vody nevytáhl, tak ses utopil. Kuli staví dál. I když jsem tu nehodu nezavinil — pařez mohl stejně dobře zranit mě — stala se ti na cestě se mnou. Mám u sebe jen málo peněz, ale v Urze je filiálka mé banky, tam ti nějaké dám. KULI • Ano, pane. KUPEC • Skrovná odpověď. Každým pohledem dává najevo, že mou vinou utrpěl škodu. Tihle kuliové jsou záludná spřež! Kulimu: Můžeš si jít lehnout. Odejde a usedne stranou. Zaručené si z nehody nedělá tolik co já. Copak téhle verbeži nějak zvlášť na tom záleží, jestli má údy v pořádku nebo pochroumané? Někdo takový je spokojen, když má okraj misky na dosah. Neduživí od narození už o sebe nedbají. Jako někdo zahazuje, co se mu nezdařilo, zahazují tihle nevydařena sami sebe! Bojuje jedině, kdo se vydařil, Zpí™: Nemocný zemře, zdravý se bije dál A je dobře tak. ■ Silný se dočkal posil, slabý se zatím vzdal A je dobře tak. Padajícího kopni, jen žádný strach Vždyť je dobře tak. Šťastný vítěz k jídlu si sedá po bitvách Je dobře tak. Kuchaři nevaří padlým, to by byl krach — A dobře jim tak. A Pán všeho světa stvořil pány i se sluhy A dobře bylo tak. Kdo žije slušně, je slušný, kdo žije špatně, je zlý — A je dobře tak. Kuli přistoupil. Kupec ho spatří a vyleká se. Naslouchal! Stůj! Okamžitě se zastav! Co chceš? KULI • Stan je hotov, pane. KUPEC • Co se tak plížíš nocí? Nemám to rád. Chci slyšet kroky, když někdo jde. A chci mu také vidět do oči, když s ním mluvím. Ulehni a příliš se o mě nestarej. Kuli se vrací. Stůj! Vlez do stanu! Já tu zůstanu sedět, jsem zvyklý na čerstvý vzduch. Kuli vleze do stanu. Rád bych věděl, co z té písně zaslechl. Z"m^a- ^° teď asi dělá? Pořád něco kutí. Je vidět, jak si kuli pečliví chystá nocleh. KULI • Doufejme, že si toho nevšimne. Jednou rukou se tráva špatně řeže. KUPEC • Hlupák každý, kdo se nemá na pozoru. Důvěřivost je hloupost. Ten člověk utrpěl mou vinou škodu, možná pro celý život. Bylo by od něho jen správné, kdyby mi to oplatil. A spící silák není silnější než spící slaboch. Proč jen člověk musí spát? Bylo by samozřejmě příjemnější sedět ve stanu; tady venku jde o zdraví. Jenže žádná nemoc se nebezpečností nevyrovná nebezpečnosti člověka. Za málo peněz jde ten chlap se mnou, jenž mám peněz hodně. Ale cesta je pro nás oba stejně svízelná. Když se ho zmocňovala únava, byl bit. Když si vůdce k němu sedl, byl vůdce propuštěn. Když zahlazoval v písku naše stopy — snad opravdu kvůli lupičům — setkal se s nedůvěrou. Když u řeky dával najevo strach, ukázal jsem mu revolver. Jak mohu s takovým člověkem sdílet stan? Nikdo mi přece nenamluví, že si tohle všechno dá líbit. Rád bych věděl, jaké tam uvnitř teď spřádá plány! Je vidět, jak kuli pokojně uléhá k spánku. Byl bych blázen, kdybych šel do stanu. 7 Rozdělená voda a KUPEC • Proč se zastavuješ? KULI ■ Cesta tady končí, pane. KUPEC ■ No a? KULI • Jestli mě chceš uhodit, tak ne do nemocné paže, pane. Nevím kudy dál. KUPEC • Ten člověk na stanici ti přece cestu vysvětlil. KULI • Ano, pane. KUPEC • Když jsem se tě ptal, jestli jsi mu rozuměl, přisvědčil jsi. KULI ■ Ano, pane. KUPEC • A tys mu neporozuměl? KULI - Ne, pane! KUPEC • Proč jsi tedy přisvědčil ? KULI • Měl jsem strach, že. mě vyženeš. Vím jedině, že se máme držet děr s vodou. KUPEC • Drž se tedy děr s vodou. KULI • Když já ale nevím, kde jsou. KUPEC • Hni se! A nebalamuť mě! Vím přece, žes tudy už nejednou šel. Pokračují v cestě. KULI • Nebylo by lépe, kdybychom počkali na ty za námi? KUPEC • Ne. Jdou dál. b KUPEC • Kam vlastně běžíš? Míříme teď přece k severu. Východ je tamhle. Kuli pokračuje východním směrem. Stůj! Co tě napadá? Kuli se zastaví, na pána však nepohlédni. Pročpak se mi nedíváš do očí? KULI • Já myslel, že východ je tam. KUPEC • No počkej, chlape! Já tě naučím, jak mě máš vést! Uhodí ho. Víš teď, kde je východ? KULI vzkřikne • Ne do ruky! KUPEC ■ Kde je východ? KULI • Tam. KUPEC • Akdejsoutydírysvodou? KULI • Tam. KUPEC pln zuřivosti ■ Tam? Šel jsi však tamhle! KULI • Ne, pane. KUPEC • Tak tys nešel tamhle? Šel jsi tamhle? Uhodí ho znovu. KULI • Ano pane. KUPEC • Kde jsou ty díry s vodou? Kuli mlčí. Kupec zdánlivě klidně: Řekl jsi přece právě, že víš, kde jsůu ty díry s vodou. Víš to? Kuli nilčí. Kupec ho uhodí. Víš to? KULI • Ano. KUPEC ho uhodí ■ Víš to? VÝJIMKA A PRAVIDLO 189 KULI • Ne. KUPEC • Dej sem svou láhev s vodou. Kuli mu ji dá. Poněvadž jsi mě špatně vedl, mohl bych teď klidně prohlásit, že všechna voda patří mně. Já tó však neudělám: rozdělím se o vodu s tebou. Lokni si a pak zase maž! Pro sebe: Zapomněl jsem se; v téhle situaci jsem ho bít neměl. Pokračují v cestě. KUPEC ■ Tady jsme už byli. To jsou naše stopy, KULI ■ Když jsme byli tady, nemohli jsme se ještě zvlášť odchýlit od správné cesty.. KUPEC • Postav stan. Naše láhev je prázdná. V mé láhvi nic není. Kupec usedne, zatímco kuli staví stan. Kupec se skrytě napije ze své láhve. Pro sebe: Nesmí poznat, že mám ještě co pít: Zabil by mě, jestli mu to y palici jen trochu myslí. Jakmile, se ke mně přiblíží, střelím. Vytáhne revolver a polozí si jej do klína. Kdybychom se jen znovu dostali k té poslední díře s vodou! Už se mi stahuje hrdlo. Jak dlouho člověk asi bez vody vydrží? KULI • Musím mu dát láhev, kterou jsem na stanici dostal od vůdce. Kdyby nás našli a já ještě žil, zatímco on. by byl polomrtvý, tak by se mnou. zatraceně zatočili. Vezme láhev a zajde k němu. Kupec jej náhle spátfí před sebou a neví, zda ho kuli viděl pít U ne. Kuli ho pítneviMl. Mlčky mu podává láhev. Kupec se však domnívá, Že má v ruce jeden z velkých kamenů, na něž narazili cestou, a že jej chce ve hněvu zabít. Hlasitě vykřikne. . KUPEC • Zahod ten kámen! Ranou z revolveru skolí kuliho, který mu bezelstně dál nabízel láhev. Tak přece jen! Tak, ty bestie. Ted máš pokoj. 8 Píseň o soudech Zpívají herd, zatímco přestavují jeviště pro soudní scénu. Za lupičskými hordami Táhnou soudcové. Když nevinný byl zabit Stanou soudcové nad ním a ještě ho zatratí. Tak právo zabitého Stínají nad hrobem. Ach, rozsudky soudu Jsou jako stíny jatečních nožů. Nad všechny síly jsou přece nože! Nač soud Vůbec potřebuje ortel? Viz ten let. Kam letí ta hejna supů? Zahnala je vyprahlá pustina — Ale soudní dvory jim poskytnou potravu. - Tam prchají vrazi. A kdo je stíhá Je tam v bezpečí. Tamtéž Schovává zloděj vše to, eo nakradl a co zabalil Do stránek s textem zákoníku. 9 Soud Vůdce a Žena zabitého již usedli v síni. VŮDCE ^Me • Vy jste žena toho zabitého? Jsem vůdce, který vašeho muže najal. Slyšel jsem, že v tomhle, procesu žádáte potrestání kupce a náhradu škody. Vypravil jsem se okamžitě sem, poněvadž mohu dokázat, že váš muž byl zabit nevinně. Mám doklad o tom tady v kapse. HOSTINSKÝ vůdci ■ Slyším, že máš v kapse nějaký doklad. Radím ti, ponech ho tam. VŮDCE ■ Má snad kuliho žena vyjít naprázdno? HOSTINSKÝ ■ Chceš se dostat na černou listinu? VŮDCE • Uvážím tvou radu. Soud zaujme místa, rovněž obžalovaný kupec, druhá karavana a hostinský. SOUDCE ■ Zahajuji líčení. Slovo má žena zabitého. ŽENA • Můj muž nesl tomuto pánovi zavazadla pouští Jahí. Krátce před závěrem cesty ho pán zastřelil. Žádám, aby byl vrah potrestán, i když se tím mému muži život nevrátí. SOUDCE - Mimoto žádáte náhradu škody. ŽENA ■ Ano, poněvadž jsme se synkem ztratili živitele. SOUDCE oné ■ Vždyť vám to nevyčítám. To, že nárokujete hmotné odškodnění, přece není hanba. Druhé karavaně • Za expedicí kupce Karla Langmanna šla výprava, ke které se též přidal propuštěný vůdce první nešťastné expedice. Sotva míli od cesty našli její pozůstatky. Co jste viděli, když jste přišli blíž? VŮDCE DRUHÉ KARAVANY ■ Kupec měl už jen docela málo vody v láhvi a jeho nosič ležel v písku zastřelený. SOUDCE kupci ■ Zastřelil jste toho muže? KUPEC ■ Ano. Nečekaně na mě zaútočil. SOUDCE • Jakým způsobem na vás zaútočil? ..... .... KUPEC ■ Chtěl mě zákeřně zabít kamenem. SOUDCE • Dovedete si jeho útok vysvětlit? KUPEC ■ Ne. SOUDCE • Hodně jste své lidi poháněl? KUPEC ■ Ne. SOUDCE • Je tu propuštěný vůdce, který se zúčastnil první části cesty? VŮDCE • Ano. SOUDCE • Vyjádřete se k tomu. VŮDCE • Pokud mi bylo známo, šlo kupci o to, aby byl kvůli koncesi co ..... nejdřív v Urze. SOUDCE vůdci druhé karavany • Měl jste dojem, že expedice před vámi neoby-.. čejně spěchá? VŮDCE DRUHÉ KARAVANY • Ne, neobyčejně ne. Měli celodenní náskok a ten si udržovali. SOUDCE kupci ■ Za tím účelem jste přece musel nosiče popohánět. . . KUPEC • Vůbec ne. To byla starost vůdce. SOUDCE vůdci • Neměl vás obžalovaný výslovně k tomu, abyste, nosiče popo-. haněl? VŮDCE • Nepopoháněl jsem ho víc než je zvykem, spíš méně. SOUDCE • Proč jste byl propuštěn? VŮDCE - Poněvadž j sem se podle kupcova mínění choval k nosiči příliš přátelsky. SOUDCE • A to jste neměl? Nabyl jste dojmu, že onen kuli, ke kterému jste se tedy přátelsky nesměl chovat, byl člověk vzpurný? VŮDCE • Ne, dal si líbit všecko, poněvadž — jak říkal — měl strach, že ztratí .práci. Nebyl odborově organizován. SOUDCE ■ Musel tedy snášet hodně? Odpovězte. A nerozmýšlejte si po- VÝJIMKA A PRAVIDLO 191 každé tak dlouho odpověd! Pravda vyjde stejně najevo. VŮDCE • Šel jsem s nimi jen do stanice Han. HOSTINSKÝ pro sebe ■ Správně odpovídáš, vůdce! SOUDCE kupci ■ Stalo se pak něco, co by dovedlo útok kuliho vysvětlit? KUPEC • Ne, z mé strany nic. SOUDCE • Poslyšte, nesnažte se vypadat nevinnější než jste. Takhle se přece z toho nedostanete, člověče. Když jste se svým kulim nakládal jako v rukavičkách, čím si pak kuliho hněv vyložíte? Oprávněnost vaší sebeobrany prokážete přece jedině tím, že prokážete také oprávněnost jeho hněvu. Trochu uvažujte! KUPEC • Musím se k něčemu přiznat. Jednou jsem ho uhodil. SOUDCE • Aha. A vy se domníváte, že z toho jediného udeření mohl v ku-liovi vzklíčit takový hněv? KUPEC • Ne. Ale napřáhl jsem přece na něho revolver, když se mu nechtělo přes řeku. A když sejí brodil, zlomil sí navíc ruku. I to jsem zavinil. SOXJľ>CiZ s úsměvem ■ Podle mínění kuliho. KUPEC rovněž s úsměvem ■ Samozřejmě. Ve skutečnosti jsem ho ovšem z řeky vytáhl. t SOUDCE • Když jste vůdce propustil, zavdal jste tedy kulimu příčinu k nenávisti. A co předtím? Vůdci důrazní: Přiznejte přeci, že ten člověk kupce nenáviděl. Když se to uváží, jde vlastně o samozřejmost. Je přece pochopitelné, že někdo, kdo je špatně placen, kdo je násilím hnán do nebezpečí a kdo dokonce pro prospěch kohosi druhého utrpí újmu na zdraví a riskuje téměř pro nic za nic život, musí nutně toho druhého nenávidět. VŮDCE • Není pravda, že ho nenáviděl. SOUDCE • Vyslechněme teď hostinského ze stanice Han. Možná že nám poví něco, z čeho by se dalo usoudit na kupcův vztah k jeho personálu. Hostinskému:]^ zacházel kupec se svými lidmi ? HOSTINSKÝ • Dobře. SOUDCE • Mám ty lidi tady poslat ven? Domníváte se, že by vaši živnosti uškodilo, kdybyste řekl pravdu? HOSTINSKÝ ■ Ne, v tomhle případě není třeba. SOUDCE • Jak chcete. HOSTINSKÝ ■ Dal vůdci dokonce tabák a vyplatil mu bez řečí celou mzdu. A také s kulim zacházel slušně. SOUDCE • Vaše stanice je poslední policejní stanicí na té cestě ? HOSTINSKÝ • Ano, za ní se rozprostírá liduprázdná poušť Jahí. SOUDCE • Ach tak! Obchodníkova vlídnost byla tedy dána spíš okolnostmi a neměla asi také dlouhé trvání. Šlo jaksijenoněcojako vlídnost taktickou. Vždyť si i naši důstojníci ve válce dávali záležet na tom, aby se chovali k mužstvu tím lidštěji, čím byla fronta blíž. Taková vlídnost ovšem nic neříká. KUPEC • Při chůzi si například pořád pozpěvoval. Ale od chvíle, kdy jsem mu pohrozil revolverem, abych ho dostal přes řeku, jsem ho už zpívat neslyšel. SOUDCE • Byl tedy velmi zahořklý. Což je pochopitelné. Musím znovu připo-. menout válečné zkušenosti. I ve válce člověk chápal, proč prostí lidé nám oficírům říkávali: Ba, vy vedete svou válku, ale my vedeme tu vaši. A tak si mohl také kuli říct: Ty kupče si jdeš za svým obchodem, ale já jdu za obchodem tvým! KUPEC ■ Musím se ještě k něčemu přiznat. Když jsme zabloudili, rozdělil jsem se s ním o láhev vody, ale tu druhou jsem chtěl vypít sám. SOUDCE • Viděl vás snad při pití? KUPEC • To jsem předpokládal," když ke mně přistoupil s tím kamenem v ruce. Věděl jsem, že mě nenávidí. Když jsme došli do toho liduprázdného kraje, byl jsem ve dne v noci ve střehu. Musel jsem být připraven na to, že se při první příležitosti po mně vrhne. Kdybych ho nebyl zabil já, byl by on zabil mě. ZENA ■ Chtěla bych něco poznamenat. Je vyloučeno, aby ho byl ohrožoval. Ještě nikdy nikoho neohrožoval. VŮDCE• Bučíte klidná, mám doklad o jeho nevině V kapse. SOUDCE ■ Našel se kámen, kterým vás kuli ohrožoval? VŮDCE DRUHÉ KARAVANY ■ Tenhle člověk — ukáže na vůdce — jej vzal mrtvému z ruky. Vůdce ukáže láhev. SOUDCE ■ Je tohle onen kámen? Poznáváte jej? KUPEC ■ Ano, je to on. VŮDCE • Tak se dívej, co v tom kameni je. Vylije vodu. PRVNÍ PŘÍSEDÍCÍ • Není to kámen, ale láhev na vodu. Podával vám vodu. DRUHÝ PŘÍSEDÍCÍ • ŤecT to vypadá na to, že ho ani zabít nechtěl. VŮDCE obejme vdovu zabitého ■ Vidíš, mohl jsem to dokázat: byl nevinný. Výjimečně jsem to mohl dokázat. Když vyrazil z poslední stanice, tak jsem mu totiž tuhle láhev dal. Hostinský to dosvědčí. Je to má láhev. HOSTINSKÝ pro sebe ■ Hlupák! Teď na to doplatí i on. SOUDCE • To nemůže být pravda. Kupci: Prý vám dávaľpít! KUPEC - Musel to být kámen. SOUDCE • Ne, nebyl to kámen. Vždyť vidíte, že to byla láhev s vodou. KUPEC • Nemohl jsem však předpokládat, že jde o láhev. Ten člověk neměl proč mi dávat vodu. Nebyli jsme přátelé. VŮDCE ■ Ale on mu přesto napít dával. SOUDCE • Ale proč? Proč? VŮDCE • Protože se asi domníval, že kupec má žízeň. Soudcové se na sebe usmívají. Prostě z lidskosti! Soudcové se opit usmějí. Nebo z hlouposti. Já si totiž myslím, že proti kupci vůbec nic neměl. KUPEC ■ Pak tedy musel být hodně hloupý. Ten člověk utrpěl mou vinou škodu, možná pro celý život. Zlomil si ruku! Bylo by tedy jedině správné, aby mi to oplatil. VŮDCE • To by bylo. KUPEC ■ Ten muž šel za málo peněz se mnou, jenž jsem měl peněz hodně. Ale cesta byla pro nás oba stejně svízelná. VŮDCE • To si tedy uvědomuje. KUPEC • Když se ho zmocňovala únava, byl bit. VŮDCE ■ A to není správné? KUPEC • Předpokládat, že mě kuli neskolí při první příležitosti, znamenalo by předpokládat, že je blázen, SOUDCE ■ Vy se tedy domníváte, že jste předpokládal právem, že kuli něco proti vám má. Podle toho jste sice pravděpodobně zabil člověka nevin- VÝJIMKA A PRAVIDLO 193 T neho, ale jen. proto, že jste nemohl tušit, že je nevinný. To se i naší policii občas stává. Střílí do davu, do demonstrantů, do docela pokojných lidi jen proto, že si nedovede představit, že by ji ti lidé nestrhli s koní a nezlyn-čovali. Ti policisté střílejí vlastně všichni ze strachu, A to, že mají strach, svědčí o tom, že mají rozum. Vy se domníváte, že jste nemohl vědět, že onen kuli tvoří výjimku! KUPEC • Je třeba se držet pravidla, a nikoli výjimky, p rtíwímm*> SOUDCE ■ Ano, tak jest: Jaký důvod mohl ten kuli mít, aby dal svému trýzniteli napít? VŮDCE • Žádný rozumný! SOUDCE zpívá ■ Pravidlo zní: oko za oko! Jen blázen čekána výjimku. Ne, rozumný člověk nečeká Že by mu nepřítel dal pít. K soudu: Ted se poradíme. Soud se odebírá k poradí. SOUDCEgfife*'- V tom systému, který vytvořili Je lidskost jen pouhou výjimkou. Projevíš-li se jako člověk Sám na to hned doplatíš. Bojte se všech, kdo mají Laskavý vzhled! Zadržte toho Kdo by snad chtěl pomoci! Hle, tady někdo žízní: rychle si zastři oči! Zacpi, si uši: kdosi tady úpí! Zadrž své kroky: kdosi volá tě o pomoc! Běda tomu, kdo se zapomene! Pít dává člověku, a zatím . S ním pije vlk. VŮDCE DRUHÉ KARAVANY • Nemáte strach, že víckrát nedostanete práci? VŮDCE • Musel jsem povědět pravdu. VŮDCE DRUHÉ KARAVANY j úsměvem • Inu, když jste musel... Soud se vrací, SOUDCE kupci • Soud vám klade ještě ( jednu otázku: Nevzešel vám snad ze zastřelení toho kuliho nějaký prospěch? KUPEC • Naopak, potřeboval jsem ho přece k obchodu, který jsem chtěl v Urze uskutečnit. Nesl mapy a yý-měrné tabulky, které jsem potřeboval. Copak bych ty věci tam donesl sám? SOUDCE • Vy jste tedy svůj obchod v Urze neuskutečnil? KUPEC • Ovšem že ne. Přišel jsem pozdě. Jsem na mizině. SOUDCE ■ Pak tedy vynesu rozsudek: Soud má za prokázané, že se kuli ke svému pánovi nepřiblížil s kamenem, nýbrž s lahví na vodu, Ale i za tohoto předpokladu se dá přece jénusoudit, že kuli chtěl touto lahví svého pána spíše zabít, než mu dát napít. Nosič náležel k třídě, která má skutečný důvod cítit se zkrácena. Pro lidi nosičova druhu je naprosto rozumné snažit se předejít tomu, aby byli při rozdělování vody šizeni. Ano, těmto lidem se při jejich omezeném a jednostranném, jen na faktech lpějícím stanovisku muselo dokonce zdát spravedlivé, kdyby se svému trýzniteli pomstili. V den účtování mohli přece jedině získat. Kupec nenáležel k třídě, ke které náležel nosič. Mohl se od něho nadít jen nejhoršího. Kupec nemohl předpokládat kamarádský čin od nosiče, kterého, jak přiznal, týral. Rozum mu říkal, že je nanejvýš ohrožen. Poušť byla liduprázdná, což ho muselo naplnit obavami. Nepřítomnost policie a soudů jeho zaměstnance povzbuzovala a umožňovala mu, aby si svou část pitné vody na něm vynutil. Obžalovaný tedy jednal v o-právněné sebeobraně, lhostejno, zda byl ohrožován, nebo zda se mu tak jen zdálo. Za daných okolností se mu tak zdát muselo. Obžalovaný se proto osvobozuje a žaloba ženy mrtvého se zamítá. HERCI • Tak končí ' Historie jedné cesty. Slyšeli jste a viděli jste. Viděli jste to, co je běžné, co se neustále přihází. Ale my vás prosíme: Co není cizí, chápejte jako odcizující Co je obvyklé, chápejtejako nevysvětlitelné! Co je běžné, má vás udivit. Co je pravidlem, odhalte jako zlořád A kde jste odhalili zlořád Tam se postarejte o nápravu! VÝJIMKA A PRAVIDLO CVIČNÉ HRY PRO HERCE PARALELNÍ SCÉNY Následující převedení scén vraždy z „Mac-betha" a sporu královen z „Marie Stuartovny" do prozaického prostředí mají sloužit zcizení klasických scén. Tyto scény se na našich divadlech už dávno nehrají se zaměřením na události, nýbrž jen se zaměřením na prudká vzplanutí temperamentů, jež události umožňují. Převody obnovují zájem o události a vyvolávají u herce navíc svěží interes na stylizaci a veršové mluvě originálů jako na něčem zvláštním, něčem, čeho se dostává navíc. VRAŽDA VE VRÁTNICI (K Shakespearově „Macbethovi", druhé jednání, druhá scéna) Vrátnice. Vrátný, jeho žena a spicl žebrák. Šofér donesl balík. ŠOFÉR - Jen na to dávejte pozor, snadno se to rozbije. ŽENA balík převezme • Co v tom j e ? ŠOFÉR - Prý čínský bůžek štěstí. ŽENA ■ To ona mu dává? ŠOFÉR ■ Ano, k narozeninám. Děvčata si k vám pro to přijdou, paní Fersenová. Zvlášť je upozorněte, aby si dávaly pozor, má to větší cenu než celá ta vrátnice tady. Odchází. ŽENA ■ Ráda bych věděla, nač potřebujou bůžka štěstí, když mají prachů jako želez. To my bychom spíš nějakého potřebovali. VRÁTNÝ • Nestěžuj si pořád a bud ráda, že máme aspoň tady to místo, je to štěstí ažaž. Odnes balík do komory. ŽENA jde s balíkem ke dveřím a přes rameno ještě dodá ■ Je to ostuda. Můžou si koupit bůžky, co mají větší cenu než celý barák. Ale nám bez štěstí nezbude ani střecha nad hlavou. A přitom se dřeme, jak je den dlouhý. To člověka štve. Jak se pokouší otevřít dveře, zakopne a balík jí vypadne ž ruky. VRÁTNÝ - Dej pozor! ZENA • Je po tom! VRÁTNÝ • K čertu! Nemůžeš dát pozor! ZENA • To je hrůza. Vyhodí nás, až to uvidí. Hlava se ulomila. Já se snad zabyu. VRÁTNÝ • Po tomhle nám vysvědčení nedají. Můžeme táhnout rovnou s tím tady. Ukáže na žebráka, který se probral. Tohle ti nikdo neodpustí. ŽENA - Já se zabijú. VRATNÝ • Tím to nespravíš. ŽENA • Co jen řekneme? ŽEBRÁK ospale ■ Něco se stalo? VRÁTNÝ ■ Drž hubu! Zení: Co bychom říkali ? Předali nám to a tedje po tom. Další řeči jsou zbytečné. Koukej radši sbalit. ŽENA ■ Snad by se přece jen dalo něco říct. Prostě něco. Třeba že to už rozbité bylo. VRÁTNÝ ■ Šofér je u nich deset let. Spíš uvěří jemu, než nám. ŽENA • Ale my jsme dva. Dva proti jednomu. VRATNÝ ■ To je přece nesmysl. Mou výpověď jako výpověď manžela vůbec neuznají. Vždyť milostivou znám. Dá těch našich pár švestek rovnou vydražit, jen aby se nám pomstila. ŽENA • Musíme si něco vymyslet. Venku zvoní. VRÁTNÝ • Jdou. ŽENA • Schovám to. Bílí s balíkem do komory, vrací se. 0 žebrákovi, který zase usnul: Byl vzhůru? VRATNÝ • Byl, docela krátce. ŽENA • Viděl to? VRÁTNÝ ■ Nevím. Proč? Nové zazvonění. ŽENA • Odveď ho do komory. VRATNÝ ■ Musím otevřít, aby to nebylo nápadné. ŽENA • Zdrž je venku. 0 žebrákovi: Udělal to on. Uvnitř. Až přijdou, tak o ničem nevíme. Zatřese žebrákem: Hej tyl Vrátný chce vyjít. Vem s sebou noviny, jako že jsi četl. Vrátný vyjde s novinami. Zena zailaěuje žebráka do komory. Vrací se a odchází jinými, protějšími dveřmi. VRÁTNÝ zpít s dvěma deviaty ze statku ■ Je dneska zima a vy jste si ani nic na sebe nenatáhly. HOSPODYNĚ • Chceme jen rychle od-néstten balík. VRÁTNÝ • Uložili jsme ho do komory. HOSPODYNĚ ■ Milostivá se už nemůže dočkat. Kde je? VRÁTNÝ • Odnesu ho tam radši sám. HOSPODYNĚ ■ Co byste se obtěžoval, pane Fersene. VRÁTNÝ • Udělám to rád. HOSPODYNĚ ■ To vím, pane Fersene. Ale není třeba. Je tady v komoře? VRÁTNÝ • Je, takový větší balík. Hospodyně vejde. Prý to je bůžek štěstí. DĚVČE • Ano, milostivá se vzteká, že ho šofér nedonesl už před hodinou. Prý jí kdekdo dělá naschvály, na nikoho není spolehnutí. Každý prý myslí jen na své pohodlí, a když něco neklape, tak to strká jeden na druhého. Ale co, každý se přece pro takové panstvo nezblázní. Nemám pravdu? VRÁTNÝ • Máte, máte, nejsou všichni stejní. DĚVČE • Teta vždycky říkávala: Kdo chce s čertem snídat, musí mít dlouhou lžíci. HOSPODYNĚ z komory • To je hrůza! VRÁTNÝ A DĚVČE • Copak? HOSPODYNĚ ■ To musel někdo udělat schválně! Prostě urazit hlavu! VRÁTNÝ • Urazit? DĚVČE • Bůžkovi štěstí? HOSPODYNĚ • Jen se podívejte! Hned jak jsem to vzala do ruky, poznala jsem, že to je vejpůl. A tak jsem se rozmýšlela, jestli to vůbec mám otevřít. Načež jen trochu odhrnu papír a hlava vypadne! Vrátný vejde s děvěetem do komory. HOSPODYNĚ ■ Dárek k narozeninám. A přitom je tak pověrčivá. Ž'ENAvstoupí • Co je? Co jste tak rozčilená? HOSPODYNĚ • Paní Fersenová, nejradši bych vám to ani neřekla, vždyť vím, jaká jste pořádná. Ale bůžek se rozbil. ŽENA • Cože? Rozbil? U nás v baráku? VRÁTNÝ f děvěetem zpět ■• Vůbec to nedokážu pochopit. Tím jsme vyřízeni. Svěří nám takovou věc a pak se tohle stane! Vždyť milostivé už ani nemůžu přijít na oči! HOSPODYNĚ • Kdo to asi udělal? DÉVČE • Podle všeho ten žebrák, ten hauzírnlk. Dělal, že spí a že se najednou probudil, ale měl špagát ještě na klíně. Asi se chtěl do balíku podívat, jestli v něm není něco, co by se dalo ukrást. VRÁTNÝ • K čertu, neměl jsem ho vyhazovat ! CVIČNÉ HRY PRO HERCE 199 HOSPODYNĚ • Proč jste ho nezadržel? VRÁTNÝ ■ Sám nevím, ale kdopak stačí vždycky hned na všecko myslet? Nikdo! Byl jsem prostě vzteky celý bez sebe. Bůžek štěstí tam leží, hlava na metr od něho, a na lavici ten chlap a dělá, jako by o ničem nevěděl. Pořád jsem myslel jen na milostivou. HOSPODYNĚ • Však ho policie zakrátko chytne. ZENA • Je mi z toho nanic. SPOR PRODAVAČEK RYB (K Schillerově „Marii Stuartovně", 3. jednáni) 1 Ulice. Paní Zzvillichová provázena sousedem. ZWILLICHOVÁ • Ne, já to nedokážu, pane kuchaři. Takhle se pokořit nedokážu. Moc mi toho nezůstalo, ale hrdost jsem si zachovala. Prstama by na rybím trhu na mě ukazovali a říkali: To je ta, co Scheitové, té potvoře falešné, lízala paty. KUCHAŘ. • Nesmíte se tak rozčilovat, pani Zwillichová. A za tou Scheitovou zajít musíte. Kdyby ten její synovec u soudu proti vám svědčil, napaří vám čtyři měsíce ZWILLICHOVÁ • Ale vždyť já špatně nevážila, všecko je lež! KUCHAŘ • Samozřejmě, paní Zwillichová, to my víme, ale ví to policie? Scheitová je mazanější než vy. Na tu jste krátká. ZWILLICHOVÁ ■ Jsou to od ní jen sprosté triky. KUCHAŘ ■ Nikdo neříká, že to bylo od Scheitové slušné, když vám poslala na krk toho svého povedeného sy-. novce, aby vám odkoupil tresku a zašel pak s ní za strážníkem kvůli úřednímu převážení! Na policii samozřejmě vědí, že se tím Scheitová chtěla jenom zbavit konkurence. Ale do těch dvou liber tresce bohužel přece jen to nešťastné deko chybělo. ZWILLICHOVÁ • Poněvadž jsem se při vážení se synovcem bavila a váhy si pořádně nevšímala. To mám z toho, že se snažím'být k zákazníkům přívětivá ! KUCHAŘ • Tu vaši přívětivost chválí kdekdo. V tom jsou všichni zajedno. ZWILLICHOVÁ • Zákazníci chodili samozřejmě za mnou a ne za ní. Poněvadž jsem pozorná a dokážu všemu propůjčit osobní notu. A to ji štvalo. Živnostenská policie mi ovšem nebere jen stánek a zakazuje prodávat, ale ten její synovec mi z jejího příkazu pověsil ještě na krk soud, a to je ■ trochu moc. KUCHAŘ • A taky náramně opatrná budete muset být, náramně opatrná, to vám povídám. Každé slovo si rozvažte. ZWILLICHOVÁ • „Rozvážit si každé slovo!" Vůči ní! To jsme se dostali daleko, když si před takovou potvorou musím rozvážit každé slovo. Ji by měli strčit do kriminálu, pro nacti-utrhání! KUCHAŘ • Pečlivě si to rozvažte! Už to, že souhlasila, abych vás k ní přivedl, znamená hodně, paní Zwillichová. Tak abyste zase všechno nezkazila tím svým temperamentem a oprávněným rozhořčením. ZWILLICHOVÁ ■ Pane kuchaři, já to nedokážu. Cítím, že to nedokážu. . Čekala jsem celý den na její zprávu, jestli jako bude tak milostivá a vyslechne mě. Řekla jsem si: Snaž se, může tě přivést do basy. Malovala jsem si, jak jí domluvím a jak ji dojmu. Ale teď vím, že to nedokážu. Vím jedině, že ji nenávidím a že bych jí s radostí vyškrábala oči. KUCHAŘ ■ Musíte se krotit, paní Zwillichová, prosím vás. Musíte se k tomu přinutit. Má vás v rukou. Apelujte na její velkomyslnost. Jen se proboha zbavte vší hrdosti, na tu teď není vhodná chvíle. ZWILLICHOVÁ ■ Vím, že to se .mnou myslíte dobře. A taky za ní půjdu. Ale věřte mi, nic dobrého z toho nekouká. Jsme na sebe jako pes a kočka. Šlápla mi na prsty a já bych jí nejradši oči. . . Odcházejí. 2 Večer na rybím trhu. Sedí tam uí jen jedna prodavačka, paní Schátová. Vedle ní její synovec. SCHEITOVÁ • Ne, nebudu se s ní bavit, nač taky? Teď, když jsem se jí konečně zbavila. Jaký to byl včera a dnes na trhu božský klid! Jaký klid od chvíle, co už nejsou slyšet ty její žvásty, jako. třeba: „Moc pěkný úhoř, milostivá, a co pan manžel? Zdráv? Ne, jak vy dnes zase báječně vypadáte !" Vždycky mi vzkypěla žluč, ZÁKAZNICE ■ Teď jsem se zapovídala tak, že už ani nevím, co jsem chtěla k večeři. Ta štika jetrochu malá, ne? SCHEITOVÁ • Tak si chyťte větší, madam. Já za to nemůžu, že nevyrostla. . Jestli se vám nezdá, tak si ji prostě . neberte, snad se kvůli tomu nezblázním. ZÁKAZNICE ■ Pročpak jste hned uražená? Vždyť jsem jenom řekla, že mi připadá trochu malá. SCHEITOVÁ - A fousy taky nemá. Krátce a dobře se vám nezdá a bašta. Hugo, sbal košíky, končíme. ZÁKAZNICE ■ Však si ji vezmu, jen se hned tak nečertěte. SCHEITOVÁ • Marku třicet. Dá ji štiku. Synovci: Přijdou si po fajruntě a ještě vybírají. To mám ráda. Tak, a jde se. SYNOVEC • Vždyť jsi ještě chtěla mluvit s paní Zwillichovou, teto. SCHEITOVÁ • Řekla jsem: po fajruntě, a přišla snad? Paní Zwillíchoná přichází s kuchařem. Zastavují se poněkud opodál. SYNOVEC • Tady jde. SCHEITOVÁ, jako by ^íotMíV/iotoh ani nezpozorovala ■ Seber košíky. Dneska byl obchod docela slušný, prodali jsme dvakrát tolik co minulý čtvrtek. Přímo mi to rvali z ruky. „Můj muž vždycky říká: Ten kapr je jistě od paní Scheitové, to se pozná na jazy-. ku." Lidi jsou opravdu blázni. Jako by nebyl kapr jako kapr. ZWILLICHOVÁ ke kuchaři, zhrozila se ■ Takhle nemluví člověk, kterému ještě zbyla aspoň špetka soucitu! SCHEITOVÁ • Přejou si vašnosti snad koupit tresku? SYNOVEC • Vždyť to je paní Zwillichová, teto. SCHEITOVÁ • Cože? Kdopak mi přivádí na krk tuhle osobu? CVIČNÉ HRY PRO HERCE 201 SYNOVEC • Když už tu jednou je, teto. V Písmu se přece taky říká: Miluj bližního svého! KUCHAŘ - Snažte se být trochu přívětivá, paní Scheitová. Máte před sebou nešťastnici. Vůbec si netroufá na vás promluvit. ZWILLICHOVÁ • Nedokážu to, pane kuchaři SCHEITOVÁ • Co to říká? Slyšel jste, pane kuchaři? Nešťastnice, která chce, aby se jí prokázala laskavost, která si může oči vyplakat, jestli jsem dobře rozuměla. Abych se nesmála! Nafou-kaná je! Drzá jako vždycky! ZWILLI CHOVÁ • Tak dobře. I tohle ještě spolknu. Schátové: Povedlo se vám to. Poděkujte pánubohu. Ale jen to nepřežeňte. Podejte mi ruku, paní Scheitová. Natáhne ruku. SCHEITOVÁ ■ Dostala jste se do šlamastyky, sama jste se do ní vmanévrovala, paní Zwillichová. ZWILLI CHOVÁ ■ Paní Scheitová, nezapomeňte, že se Štěstí může taky obrátit. I to vaše. To moje už se obrátilo. A navíc nás lidi poslouchají. Nebyly jsme snad kolegyně? Nic podobného se ještě na rybím trhu nestalo! Můjtybože, nebuďte přece jako balvan. Víc, než vás prosit na kolenou, udělat nemůžu. Není už dost zlé, že mě čeká basa, jestli vás neobměkčím? Ale slova mi váznou v krku, jak vás jen vidím. S C H EIT O VÁ ■. Buďte stručná, jestli smím prosit. Nemám nejmenší chuť se s vámi před lidmi moc ukazovat. Souhlasila jsem jen z křesťanské povinnosti. Po celé dva roky jste mi přetahovala zákazníky. ZWILLICHOVÁ ■ Nevím, co bych ještě řekla. Když říkám pravdu, jste uražená. Slušně jste se totiž ke mně nezachovala. S tou treskou, kterou váš synovec koupil, jste mě chtěla jedině zkoupat. Něčeho takového bych se byla od vás ani od nikoho jiného nenadála. Nikdy! Neprodávala jsem tady ryby jinak než vy. A teď mě taháte před soud. — Podívejte, považujme tohle všecko jen za něco, na čem vy ani já neneseme vinu. Chtěly jsme obě prodat ryby. A zákazníci vám vykládají to a mně zas ono. Vy jste prý řekla, že moje ryby páchnou, a já že špatně vážíte, nebo obráceně. Ale co je vám teď po zákaznících. Mohly bychom být docela dobře sestry. Vy tou starší, a já tou mladší. Kdybychom si byly spolu včas promluvily, nebylo by to nikdy došlo tak daleko. SCHEITOVÁ • To bych hřála na prsou pěknou zmiji! — Vy na rybí trh nepatříte! Jste nepoctivá! Nepřejete nikomu výdělek, všecko byste chtěla zhltnout sama! Odlákala jste mi slaďoučkými řečmi jako „Ještě platej-zíčka, madam?" jednoho zákazníka po druhém, a když jsem vám to vytkla, pohrozila jste mi žalobou pro urážku na cti. Jenže teď to potrefilo vás! ZWILLICHOVÁ • Děj se vůle boží, paní Scheitová. Snad byste se nechtěla takhle prohřešit — SCHEITOVÁ • Kdo mi v tom brání? Vy jste s tou policií a s těmi žalobami pro urážku na cti začla! Jestli se na vás vykašlu a řeknu synovci, aby vzal žalobu zpátky, sedíte zítra ráno zase tady. Jako bych vás neznala! Žádnou lítost neprojevíte. Naopak, pořídíte si novou rtěnku, aby vám číšník od Červeného lva odkoupil tresku! Jedině to se stane, jestli se nebudu domáhat práva a ukážu se milosrdná. ZWILLICHOVÁ ■ Tak si ten rybí trh sežerte celý! Prodávejte si na něm spánembohem sama! Vzdám se stánku navždycky. Dostala jste mě na kolena. Zlomila jste mě. Jsem už jenom stín bývalé Zwillichové. Ale tak už přece skončete s tím pronásledováním a řekněte: Jděte spánembohem, paní Zwillichová, ukázala jsem vám, zač je toho loket, ale teď vám taky ukážu, jak^se chová křesťan. Tohle mi povězte a já vám upřímně podě-kuju. Ale nenechte mě na to moc dlouho čekat. Jestli to neřeknete a zajdete na policii, tak bych před lidmi nechtěla být na vašem místě. Ani za nic! SCHEITOVÁ ■ Konečně tedy uznáváte, že vás mám na kolenou? Už jste se svými fíglemi v koncích? Už ten policajt z trhu trochu ochladí? Už nemáte žádného frajera? Vždyť vy jste ochotná jít do bijáku s každým, kdo vám dohodí nějaký ten kšeft, a kdyby byl stokrát ženatý! ZWILLICHOVÁ • Teď se ale musím opravdu krotit, co je moc, to je moc. SCHEITOVÁ, když si ji dlouho opovržlivé měřila • Tak tohle je ta vždycky tak přívětivá paní Zwillichová, Hugo! Ta, na niž všichni letí a vedle níž je našinec jen stará obluda, taková odleželá kupka hnoje, co se jí každý obloukem vyhne! Prachsprostá kurva to je! ZWILLICHOVÁ • To je příliš! S C H EIT O VÁ se jízlivě zasměje • Ted jste ten svůj ksicht odhalila! Ted vám z něj maska spadla! ZWILLICHOVÁ rozlícené, ale důstojně ■ Pane kuchaři, přiznávám, že jsem mladá a že mám chyby. Možná že jsem se sem tam na některého mužského i přívětivěji koukla, když u mě nakupoval, ale tajně jsem nic neprováděla. Jesdi mám takovou pověst, pak na to můžu jedině říct, že jsem prostě lepší než ta moje pověst. Ale zato vy se ještě všeličeho dočkáte, paní Scheitová! Zatím ty své zábavičky skrýváte pod pokličkou. Přitom celý trh ví, jak to s vámi vypadá. Vaše matka neseděla v kriminále pro nic za nic. KUCHAŘ ■ Proboha! Tohle je konec! Neovládla jste se,Jpam Zwillichová, jak jste slíbila! ZWILLICHOVÁ • Ovládnout se, pane kuchaři, je dobrá věc. Spolkla jsem, co se spolknout dalo. Ale teď spustím já! Ted to vybalím! Všecko! KUCHAŘ ■ Je zlostí bez sebe, neví, co říká, paní Scheitová! SYNOVEC • Neposlouchej ji, teto! Pojď, půjdeme! Beru ty košíky! ZWILLICHOVÁ • Smradlavé ryby poslala do Červeného lva! Celý trh se musí za ni stydět! Dostala ten stánek jen proto, že její povedený bratr má u policie kumpána, s kterým chlastá! CVIČNÉ HRY PRO HERCE 203 MEZISCENY Meziscény pro Shakespearova „Hamleta" a „Romea a Julii" nemají se snad vsouvat do inscenací těchto ;her, nýbrž herci je mají hrát pouze na zkouškách. Převoznická scéna pro Hamleta, vložka mezi třetí a čtvrtou scénu 4. jednání, a recitace závěrečné zprávy mají zabránit zheroizovanému pojetí Hamleta. Buržoázni hamletovská kritika obvykle chápe Hamletovo váhání jako zajímavý nový moment této hry, považuje však masakr pátého jednání, to jest odvržení reflexe a přechod k „činu", za pozitivní řešení. Masakr je však krok zpět, neboť čin je zločin. Hamletovo váhání se cvičnou scénkou vysvětluje: odpovídá novodobému buržoaznímu způsobu jednání, který je jižjp rozšířen v politickosociální oblasti. Meziscény |ffí pro „Romea a Julii" nemají samozřejmě do-kládat prostoduchou větu, že „Co jednomu radost, druhému žalost", nýbrž mají pomoci představitelům Romea a Julie vybudovat tyto charaktery protikladné. PŘEVOZNICKÁ SCÉNA (Hrát mezi 3. a 4. scénou IV. jednání Shakespearova „Hamleta".) Prám. Hamlet a převozník. Hamletův důvěrník. HAMLET • Co je to za stavení tam na břehu ? PŘEVOZNÍK - To je kastel, Výsosti, postavený pro pobřežní hlídku. HAMLET • Ale nač odtamtud vede dolů k sundu ta dřevěná rýna? PŘEVOZNÍK ■ Spouštějí se v ní ryby do člunů, které plují do Norska. HAMLET • Podivný kastel. Copak v něm ryby bydlí? PŘEVOZNÍK • Nasolují se tam. Váš nej-jasnější otec, nový král, uzavřel s Norskem obchodní smlouvu. HAMLET • Dřív tam pluli naši vojáci. Tak teď je tedy nasolili? Podivná válka. PŘEVOZNÍK ■ Válka už není. My jsme ustoupili a zřekli se pobřežního pruhu a oni se zavázali, že budou od nás brát ryby. Od té doby tam naše slovo platí víc než dříve, opravdu, pane. HAMLET • Pak tedy asi jsou rybáři velicí příznivci nového krále? ^PŘEVOZNÍK ■ Říkají, že válečný ryk $ žaludky nenasytí, pane. Jsou pro krále. HAMLET • Ale vyslanec mého nejjasněj-šího otce, toho musíte odlišovat od toho druhého, byl prý na norském dvoře zpolíčkován? To se teď smazalo ? PŘEVOZNÍK - Váš nejjasnější druhý otec, abych tak řekl, pane, prý prohlásil, že na vyslance země, která má příliš mnoho ryb, má pan vyslanec příliš podsaditou tvář. HAMLET • Moudrá zdrženlivost. PŘEVOZNÍK • Půl roku jsme tady na pobřeží měli těžké starosti. Král váhal s podpisem. HAMLET • On váhal? Vskutku? PŘEVOZNÍK • Váhal. Jednou stráž v kastelu dokonce posílili. Všichni říkali, že bude válka a žádný obchod s rybami. Naděje se zoufalstvím se neustále střídaly! Ale Bůh vedl dobré- ho krále a on uzavřel smlouvu. HAMLETŮV DŮVĚRNÍK • A co čest? HAMLET- Upřímně řečeno, žádné porušení cti v tom nevidím. Nové metody, příteli. S tím se teď setkáváme všude. Krev už nevoní, změna vkusu. DŮVĚRNÍK ■ Neválečné časy, slabošská pokolení. HAMLET • Proč neválečné? Třeba teď bojují ryby? Zábavná myšlenka: nasolit vojáky. Krapet hanby a hodně cti. A kdo zpolíčkuje vyslance, musí koupit ryby. Hanba mu kope hrob a čest „ pojídá ráda ryby. Tak i vrah se nejnověji dobře připomene tím, že si s úsměvem tře tvář, a špatný syn ukazuje na peníze za dobře prodané ryby. Jeho skrupule vůči vrahovi, nikoli vůči zavražděnému, začínají mu být ke cti, jeho zbabělost je jeho nejlepší vlastnost, byl by lump, kdyby nebyl lump, atakdále atakdáíe, a tak je na čase ulehnout k spánku, abychom nerušili rybolov. A obchod vzkvétá, hrob se rozpadá, čím větší rozpad, tím víc obžaloby! Obchod je dosud neuzavřen, přesto Už uzavíráš starý účet, nový Jsi ale ukvapeně nepřeškrtl? Lump oddychne si? Dobrým člověkem Se možná stane. Nebo jím už je? Strhni, co staví se, vždyť na troskách To stojí (plody přináší a vzrůstá!) Kastel zas nacpi zabijáky, vrať se Zas ke krvavým skutkům: on s tím začal! Kéž by byl přec jen váhal! Kéž, ó kéž! ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA A tak, pozorně využívaje dunění náhodných bubnů Chtivě vnímaje bitevní pokřik neznámých zabijáků Zabíjí, takovou náhodou konečně zbaven Svých tak rozumných i lidských zábran V jediném strašném amokovém běhu Krále, svou matku, sebe sama. Ospravedlňuje tak tvrzení svého nástupce Ze kdyby se byl vyšvihl, byl by se jistě Osvědčil svrchovaně královsky. SLUŽEBNÍCI (Hrát mezi 1. a 2. scénou II. jednání Shakespearova „Romea a Julie".) 1 Romeo a jeden z jeho pachtýřů. ROMEO • Už jsem ti říkal, starý, že ty peníze potřebuji, a ne pro špatnou věc. PACHTÝR • Ale kam máme jít, kdyby Vaše lordstvo teď ten pozemek tak náhle prodalo ? Je nás pět. ROMEO ■ Nemůžeš k někomu vstoupit do služby? Jsi přece dobrý pracovník, ode mne dostaneš nejlepší doporučení. Já ty peníze mít musím, mám závazky, o tom nemáš ani ponětí, nebo ti snaď mám vykládat, že dámu, která mi dala všechno, nemohu bez jaké- GVIČNÉ HRY PRO HERCE 205 hokoli prezentu prostě vyhodit na ulici? Sbohem, má lásko, a víc nic? Chceš, abych se dopustil takové sprostoty? Pak nejsi nic než ničemný lotr a sobecký pes. A prezenty na rozloučenou něco stojí. A jsou opravdu nezištné, to musíš připustit, člověk už za ně nic nedostane. Je to tak, starý kamaráde? Nebuď kazisvět. Kdo mě houpal na kolenou a udělal mi první luk? Ty! Má se říct: už ani Gobbo mi nerozumí, nechá mě chladně na holičkách, chce, abych byl považován za darebáka? Člověče, já milujú! Obětoval bych všechno. Kvůli té, kterou milujú, bych spáchal i zločin, vraždu. A byl bych na to hrdý, tomu ty nerozumíš. Starý Gobbo, jsi příliš letitý, vyschlý. Chápej, musím se té druhé zbavit. A teď jsem se ti svěřil a ptám se tě nyní: Jsi ještě ten starý Gobbo jako dříve, nebo ne? Odpověz. PACHTÝŘ ■ Pane, nejsem řečník. Ale nevím, kam se svými lidmi, když mě z vašeho pozemku vyženete. ROMEO • Ubohý starý Gobbo. Nerozumí už. Říkám mu, že jsem celý v plamenech, a on cosi mumlá o jakémsi pozemku. Mám nějaký pozemek? Zapomněl jsem na to. Ne, žádný pozemek nemám, anebo přece, musím se ho zbavit, co já vím o pozemcích: Hořím. PACHTÝŘ ■ A my hladovíme, pane. ROMEO ■ Hlupáku. Copak se s tebou nedá rozumně mluvit? Copak vy zvířata nic necítíte ? Tak pryč s vámi, čím dřív, tím lip. PACHTÝŘ • Ano, pryč s námi. Tady, ' chcete taky mou kazajku? Svlékne si ji. Můj klobouk? Boty? Jsme zvířata? Tak to tedy musíme žrát. ROMEO ■ Aha, s takovou tedy na mne? To je tvoje pravá tvář? Kterou jsi pětadvacet roků schovával jako morovou skvrnu? To je mzda za to, že s tebou mluvím lidsky? Koukej, ať už jsi pryč! Jinak na tebe ještě vztáhnu ruku, ty zvíře. ^aAráí ho, ale během milostné scény se pachtýř ještě potlouká v pozadí. Smich z jizev má, kdo nepocítil rány. 2 Julie a její služka. JULIE • A ty svého. Thuria miluješ? Jak ho miluješ? SLUŽKA • Když v noci už mám za sebou otčenáš a chůva už, s dovolením, chrápe, ještě jednou vstanu a jdu bosky k oknu, slečno. JULIE • Jen proto, že by možná mohl dole stát! SLUŽKA • Ne, jen proto, že už jednou dole stál. JULIE • Ó, jak tomu rozumím. Ráda se dívám na měsíc, protože jsme se na něj dívali spolu. Ale povídej mi ještě víc o tom, jak ho miluješ. Kdyby se například octl v nebezpečí... SLUŽKA - Myslíte, kdyby byl například propuštěn? Rovnou bych se rozběhla za jeho pánem. JULIE • Ne, kdyby byl ohrožen jeho život. . . SLUŽKA • Aha, kdyby byla válka? To bych do něho mluvila tak dlouho, až by předstíral, že je nemocný, a prostě by už nevstal z postele. JULIE ■ Ale to by bylo zbabělé. SLUŽKA • Však já už bych toho dosáhla, aby byl zbabělý. Kdybych si k němu lehla, však už by zůstal v posteli. JULIE ■ Ne, myslila jsem, kdyby se octl v nebezpečí a ty bys ho mohla zachránit tím, že bys sama obětovala svůj život. SLUŽKA • To jako kdyby ho postihl mor? Strčila bych si do úst šátek s octem a ošetřovala bych ho, jistě. JULIE ■ Myslela bys ještě vůbec na ten šátek? SLUŽKA • Jak to míníte? JULIE ■ Stejně to nepomůže. SLUŽKA • Ne moc, ale trochu přece. JULIE ■ Tak či tak bys tedy dala pro něho v sázku život, a to bych pro svého Romea udělala také. Ale ještě něco: kdyby například táhl do války a vrátil se zpátky a něco by mu chybělo. .. SLUŽKA • Co? JULIE ■ To nemohu říci. SLUŽKA • Ach tak, tohle! To bych mu vyškrábala oči. JULIE ■ Proč? SLUŽKA • Ze táhl do války. JULIE • Tak to by tedy byl mezi vámi konec? SLUŽKA ■ Ano, cožpak by konec nebyl? JULIE • Vůbec ho nemiluješ. SLUŽKA • Cože, to že není láska, když s ním jsem tak ráda pohromadě? JULIE • Ale to je pozemská láska. SLUŽKA • Pozemská láska, to je hezké, ne? JULIE ■ Ano, ano, ale já miluji svého Romea víc, to mi věř. SLUŽKA • Myslíte, že svého Thuria tak nemilujú, když s ním jsem tak ráda pohromadě? Ale třeba bych mu odpustila dokonce i to, o čem jste mluvila. Myslím, až by bylo po prvním rozčilení. Jistě. Milujú ho přece jen příliš. JULIE • Ale váhalas. SLUŽKA • To bylo z lásky. JULIEjj obejme ■ To je také pravda. Musíš _dnes večer za ním jít. SLUŽKA • Ano, kvůli té druhé. Jsem tak ráda, že mi dáváte volno. Kdyby se s ní setkal, byl by všemu konec. JULIE • A víš to jistě, že ho u zadních vrátek ve zdi vyčíháš? SLUŽKA • Ano, tamtudy musí ven. A má se s ní setkat teprve v jedenáct. JULIE • Když teď hned půjdeš, nemůžeš ho zmeškat. Tady, vezmi si ten šátek na hlavu, je hezký. A co máš na sobě za punčochy? SLUŽKA • Svoje nejlepší. A nasadím nej- přívětivější úsměv a budu k němu laskavější než kdykoli dříve. Milujú ho moc. JULIE ■ Nezapraskala někde větev? SLUŽKA ■ Jako by někdo seskočil se zdi. Podívám se.- JULIJE • Ale nepromeškej svého Thuria. SLUŽKA u okna • Kdo myslíte, že seskočil se zdi a stojí dole v zahradě? JULIE ■ To je Romeo! Ó, Nerido, musím s ním mluvit z balkónu. SLUŽKA ■ Ale dveřník spi pod vaším pokojem, slečno. Všechno uslyší. Najednou už tady v pokoji nikdo nebude přecházet, ale zato na balkóně, a venku se bude mluvit. JULIE ■ Tak tady musíš chodit sem a tam a hřmotit umývadlem, jako bych. se ^umývala. SLUŽKA • Ale pak se nesetkám se svým Thuriem a všemu pro mne bude konec. JULIE • Třeba ho dnes večer něco zdrží, vždyť je ve službě. Choď tady sem a tam a dělej rámus s umývadlem. Milá, milá Nerido! Nenech mě na CVIČNÉ HRY PRO HERCE 207 holičkách, musím s ním mluvit. SLUŽKA ■ Nemohlo by se to odbýt rychle? Prosím, pospěšte si! JULIE • Velmi si pospíšíme, Nerido, velmi, přecházej tady v pokoji sem a tam. Julie se objeví na balkóně. Během milostně scény služka přechází sem a tam a oblas zahřmoti umývadlem. Když bije jedenáct, padne do mdlob. SOUBOJ HOMÉRA S HÉSIODEM je převzat ze starořecké homérovské legendy a opírá se o překlad Wolfganga Schadewaldta („Legenda o Homérovi, putujícím ■ pěvci", nakladatelství Eduard Stichnote, Postupim). Cvičná hra poskytuje příležitost studovat přednes veršů a zároveň načrtnout charakter dvou ctižádostivých starců, kteří předvádějí gesticky bohatý souboj. PŘEDČITATEL • Stalo se, že na ostrově Eubóia chtěl Ganyktor uskutečnit tryznu za svého otce krále Amphida-mase. I sezval všechny muže, kteří vynikali tělesnou silou a hbitostí, ale i umem a věděním, k závodům do svého města Chalkidy a vypsal na jejich počest znamenité ceny. I vydal se na cestu i Homér a setkal se. pravděpodobně, jak se praví, v Aulidě s pěvcem Hésiodem a oba se společně objevili v Chalkidě. Jako rozhodčí byli zjednáni vznešení chalkidští páni, mezi nimi bratr mrtvého krále Pane-des. I poskytli si oba pěvci nádherný souboj. Vítězem však, jak se vypráví, zůstal Hésiodos, a stalo se to takto. Hésiodos vstoupil do kolbiště a kladl Homérovi otázku za otázkou a Homér musel odpovídat. A Hésiodos započal: HÉSIODOS • Homére, milý bratře, jsi chválen, že do veršů vplétáš Veliké myšlenky. Do toho tedy! Ať z tvého myšlení Též něco máme! I řekni: co pro lidi bylo by nejlepší? Chceš-li být pečlivý: co nejlepšímu je na dosah? HOMÉR • Nikdy se nenarodit by pro lidi bylo nejlepší! Když ses však narodil, hleď, abys brzy odtáhl v Hádes! HÉSIODOS - Hezké. Snad trochu chmurné... .HOMÉR • Nepříliš. HÉSIODOS ■ Leč trochu. Pověz nám: Co podle tebe j ě pod sluncem zdaleka nejvzáčnější? HOMÉR - Když radostí po celém městě všechna srdce se dmou. Pak hodují hosté v sále a naslouchají pěvci. V lavicích sedí, v řadách, a kolkolem na všech stolech Kupí se maso a chléb a číšník v rriěsi- dle míchá Rozličné druhy vln a plní jimi číše: Toť pro mne největší vzácnost a krása na této zemi. PŘEDČITATEL • Když tyto verše dozněly, vyvolaly nelíčený obdiv Řeků, a to v takové míře, 'že byly nazvány „zlatými průpověďmi" a ještě dnes se jimi na společných obětních slavnostech zäčíriají hodokvasy a ulévání vína. Hésioda však mrzelo, že Homér má tak šťastný den. I přešel k záludným otázkám s dvojím smyslem. Přednesl četné verše, které působily zcela bláznivě, a chtěl, aby Homér na ně vždy navázal tak, aby vzniklo něco rozumného. HÉSIODOS • K obědu měli hovězí a dýmající krky koní — HOMÉR • Zbavili jha; a jejich rozepře trvala do rána. HÉSIODOS • Na lodi nebyl nikdo tak pilný jak fřyžský lenoch — HOMÉR • Když za noci volali na břehu vazaly, aby šli jist. HÉSIODOS • V boji byl udatný před zraky všech a stále v úzkostech — HOMÉR • Tesknila pro něho matka; válka je pro ženy tvrdá. HÉSIODOS - Od rána do noci jedli a pili, a přece vůbec nic — HOMÉR ■ Nepřinesli si s sebou; hostitel dopřál jim všeho. HÉSIODOS ■ Do ohně směle strčili ruku, plamenný příval — HOMÉR • Nevnímajíce táhli člun do vody, která vše uhasí. HÉSIODOS - Obětovali a popili, ochotní i slanou vodu— HOMÉR • Poznovu přeplout na lodích navzájem pospojovaných — HÉSIODOS ■ I volal Agamemnón k všem bohům, že přeje si zánik — HOMÉR • Nikoli náš ale! HÉSIODOS- Vzývaje božstva započal opět: Dobré chutnání j mužové, vězte, že žádný z nás Nestane nikdy na vytouženém pobřeží vlasti — HOMÉR• Zraněňffaf chorý! Netknut 8- a'zdrávse každý navrátí domů! To jsi jistěže mínil, krásně jsi přihrál mi míč! CVIČNÉ HRY PRO HERCE 209 PŘEDČITATEL • Hésiodos-však. nechtěl Homérovi dopřát, aby tak suverénně ovládl pole, a započal znovu. HÉ SI OD O S - Řekni mi pak a ukuj to ve vera, ó;potomku Mélův: Jak a v jakém duchu se národům daří , nejlíp? ' HOMÉR • Nestrpí-li, aby jeden z obchodů těžil, druzí však Prodělávali pouze. Jestliže na ctnost sázejí Nikoli ňa neřest, jestliže ctnost chápou jako výnosnou Neřest naproti tomu jak nebezpečnou a drahou. HÉSIODOS - Tak aby veřejný prospěch měl vždycky přednost před . vlastním? HOMÉR • Nikoli, příteli, ve státě mělo by být to tak Aby vždy vlastní prospěch byl zároveň také veřejný.v, HÉSIODOS ■ Má tedy člověk být sobecký; Ů pěvce: bohů?- * ľ HOMÉR ■ Má rozpoznat svoje dobro a myslit to :se sebou dobře. : I HÉSIODOS ■ Smysl pro dobro obecné nesvede nic nebo málo?.' HOMÉR ■ Hodně i dosti, příteli, jen je-li vskutku obecný. HÉSIODOS -A není nikdo,' k němuž sám ty jsi pojal důvěru ? HOMÉR • Ano, jestliže ve své práci riskuje totéž. , :, HÉSIODOS - Co je však prp smrtelníka vrcholem všeho štěstí ? HOMÉR • Jestliže trpěl jen málo a mnoho: se v životě radoval. PŘEDČITATEL • Když skončilo i toto kolo, žádali Řekové jednohlasně, aby byl Homér korunován jakožto vítěz. Král Panedes však nařídil, aby každý z obou pěvců ještě přednesl nejkrás-nější číslo ze své vlastní, poezie. I ujal se slova Hésiodos, a to ukázkou ze svých „Děl a dnů": HÉSIODOS • Atlantovy dcery když v Plejádách stoupaly k nebi Začala žatva; orba pak, když opět klesaly k zemi! čtyřicet nocí,a čtyřicet dnů ty hvězdy jsou skryty, Lidskému oku, potom však.ve střídě . ročních dob : Stoupají opět, když za časných jiter brousí se železo. Taková zvyklost jev rovinách, ať už nablízku moři ■ Venkovan bydlí, nebo ať v hlubokých i horských údolích Vzdálen mořského příboje obdělává :své pole. . PŘEDČITATEL • Nato Homér z ília-dy:*) -> : ..-r- HOMÉR ■ Hneď kol Aiantů obou se stavěly Šiky tak silné Že by je nemohl zblízka ni Áres : pohanět, ani, Athéna budící k boji, vždyť nejlepší, vybraní muži Trojany očekávali i Hektora, slavného reka: K oštěpu srazili oštěp, štít ke štítu přitiskli těsně Štít :se pak dotýkal štítu a přilbice přilby, muž muže; *, S použitím překladu Rudolfa Mertlíka. Přilbice s chocholy z žíní se srážely lesklými štítky Jak se kdo pohnul — tak hustě a těsně tam u sebe stáli. V řadách trčela kopí a chvěla se v odvážných rukách Vpřed jak se chystali jít a dychtivě po boji prahli. Zrak byl oslněn třpytem kovových lesklých přilbic I novým brněním, míhavým zrcadlením štítů Když proti sobě teď stáli. PŘEDČITATEL • Řekové opět žasli nad Homérem, chválili uměleckost jeho veršů a požadovali, aby se mu přiřklo vítězství. Král Panedes však vložil věnec na hlavu Hésiodovi, neboť je správné a spravedlivé, jak vysvěthl, aby vítězství patřilo muži, jenž vyzývá k obdělávání půdy a k mírové práci, namísto aby líčil války a bitvy. CVIČNÉ HRY PRO HERCE 4.. .. SONGY A JINÉ SONG O TOM, ŽE MUŽ JE JAKO MUŽ SONGY ZE HRY HAPPY END SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ MALOMĚŠŤÁKŮ PÍSNĚ Z CEST BOHA ŠTĚSTÍ PŘÍBĚH MATKY KURÁŽE DVĚ BÁSNĚ K UVEDENÍ URFAUSTA SONG O TOM, ŽE MUŽ JE JAKO MUŽ i Ó Tommy, Tommy, taky jsi na vojně? Protože já jsem taky na vojně! Když vidím, jak náš pluk řádí Zase rád jsem u armády. A jak to, žes mě neviděl? Protože já tě taky neviděl. Ale to je fuk! Muž je jako muž. Jakže? Proč? Už ani muk! Ticho, Tommy, vždyť je to namouduši fuk Neboť muž je muž! Dost těch řečí! Kuš! Kasárny, palmy, Kilkoa A slunce praží na náš pluk Bez lítosti smrt všecky udolá Co je nám do těch muk. I pravíme: Je lhostejné Nad kterou.hlavou slunce plá! 2 Ó Tommy, obědvals taky dnes rýži? Protože"já taky obědval rýži! Když maso nevidím v kádi Tuze nerad jsem u armády. Ó Tommy, už jsi dnes taky blil? Protože já dneska taky už blil! Ale to je fuk Muž je jako muž. Jakže? Proč? Už ani muk! Ticho, Tommy, vždyť je to namouduši fuk! Neboť muž je muž! Dost těch řečí! Kuš! Kasárny, palmy, Kilkoa A slunce praží na náš pluk Bez lítosti smrt všecky udolá Co je nám do těch muk. I pravíme: Je lhostejné Nad kterou hlavou slunce plá! 3 Ó Tommy, Jenny Smithovou taky jsi viděl? Protože já jsem ji taky viděl! Když takovou má ruka hladí Zase rád jsem u armády. Ó Tommy, jestlipak jsi s Jenny taky spal? Protože já s Jenny taky spal!. Ale to je fuk Muž je jako muž. Jakže? Proč? Už ani muk! Ticho, Tommy, vždyť je to namouduši fuk! Neboť muž je muž! Dost těch řečí! Kuš! Kasárny, palmy, Kilkoa A slunce praží na náš pluk Bez lítosti smrt všecky udolá Co je nám do těch muk. I pravíme: Je lhostejné Nad kterou hlavou slunce plá! 4 0 Tommy, sbalil sis taky už kufr? Protože já si už taky sbalil kufr! Když vidím takových bažantů řady Zase rád jsem u armády. Ó Tommy, taky jsi neměl co do kufru? Protože já taky neměl co do kufru! Ale to je fuk 215 Muž je jako muž. Jakže? Proč? Už ani muk! Ticho, Tommy, vždyť je to namouduši fuk! Neboť muž je muž! Dost těch řečí! Kuš! Kasárny, palmy, Kilkoa A slunce praží na náš pluk Bez lítosti smrt všecky udolá Co je nám do těch muk. I pravíme: Je lhostejné Nad kterou hlavou slunce plá! Ó Tommy, taky už odsud táhneš pryč? Protože já taky už odsud táhnu pryč. Ale dokud jsme u armády Tak masírujem rádi! A víš ty vůbec, kam se jde? To teda nevím, kam sejde. Ale to je fuk. Muž je jako muž. Jakže? Proč? Už ani muk! Ticho, Tommy, vždyť je to namouduši fuk! Neboť muž je muž! Dost těch řečí! Kuš! Kasárny, palmy, Kilkoa A slunce praží na náš pluk Bez lítosti smrt všecky udolá Co je nám do těch muk. I pravíme: Je lhostejné Nad kterou hlavou slunce plá! SONGY KE HŘE HAPPY END BILBAO 1 Billův bar tam v Bilbau To byl zázrak kontinentu, krása krás, Tam za dolar byl rámus, rum i slasti Vše, čím svět obdařil nás. Když jste vešli dovnitř, jenom žádný strachy Nevím ovšem, kdo zrovna tohleto má rád Ach! Všude louže brandy, rach a rach Na parketě tráva ve spárách Luna plála dírou po kamnech Hudba príma, každej moh si za svý prachy Stěžovat! Joe, zkus to jak tenkrát v dávnějch dnech. Bilbao měsíční Kde píseň lásky zní — Sakramenckej text Takový leta už — Nevím ovšem, kdo zrovna tohleto má rád, ale Byla to krása Byla to krása Na kvadrát. Billův bar tam v Bilbau Jednoho dne koncem května v roce pět -Přišli tam čtyři chlapi z Friska s pytlem peněz Ti s náma teda uměli dovádět! Kdybyste u toho bejvali byli Nevím ovšem, kdo zrovna tohleto má rád Ach! Všude louže brandy, rach a rach Na parketě tráva ve spárách Luna plála dírou po kamnech čtyři chlapi s revolvery to tam všecko vybílili. Pán snad z vad? No tak, zkuste nabrat dech. .. Bilbao měsíční Kde píseň lásky zní — Zapomněl jsem ten text Takový leta už — Nevím ovšem, kdo zrovna tohleto má rád, ale Byla to krása, Byla to krása Na kvadrát. Billův bar tam v Bilbau Je dneska prestavenej na decentní štyl S palmou a zmrzlinou docela vobyčejně Jak jedna z běžnejch restauračních vil. Kdybyste tam, páni, dneska vpluli.—■ achich Třebas někdo z vás zrovna tohleto má rád Ech! Lidi v loužích brandy neplují Na parketě tráva nebují Měsíc stornovali, nesmí plát. A ta hudba! Musíš studem za svý prachy Zčervenat! Joe, zkus to jak tenkrát v dávnejch dnech. Bilbao měsíční Kdykoli jsem šel s ní Neměl jsem strpení — No ták, to je ten text — Bilbao měsíční Takový leta už. .. Nevím ovšem, kdo zrovna tohleto má rád, ale Byla to krása Byla to krása Na kvadrát. NÁMOŘNICKÝ SONG 1 Helou, do Birmy teď plujem na plný pecky Whisky je pro nás běžnější než čaj A kouříme doutníky značky Henry Glay A holky jsme spotřebovali už všecky Takže jsme volní a život je ráj. Neboť jiné doutníky, ty nekouříme A dál než do Birmy nevystačí naší kistně uhlí A po žádným Pánubohu netoužíme A opletačkám jsme dosud vždycky uhli. Tak teda good-bye! I plujou si jen tak — někdy i riajdou cil A žádný Pánbůh se neukáže Třeba svůj božský zrak docela jinam namířil či možná, že je bez kuráže. Tak teda good-bye! Jánicjámuzikant a Miláčkujenklid A kdyby, tak víš, kde se schovat A za nic na světě žádný jemnější cit Na vše se patří vytentovat. Jo, moře je modrý, tak modrý — a všechno plyne jak má A když už je dohráno, nic znova nezačne Jo, moře je modrý, tak modrý, tak už to chodívá SONGY A JINÉ 217 Jo, moře je modrý, tak modrý, tak modrý. 2 Např. bysme mohli jít i do kina Stojí to prachy, je to tudíž bezcenné. Nechat si narůst šediny? To teda ne Lidi jak my se taky musí bavit. Nic pro ně není povinné. Cigára pod 5 centů? Nekouří se! Jejich břich nesnáší ani černý chleba. Bouřit se pro jiné? Ne, nebouří se! Jít do sebe? To taky není třeba Toť bezcenné. I žijou si jen tak a pášou to i to A žádný Pánbůh se neukáže. Třeba Pánubohu to vše zůstává ukryto či možná, že je bez kuráže. Jo, pročpak ne? Jánicjámuzikant a Miláčkujenklíd A kdyby, tak víš, kde se schovat A za nic na světě žádný jrmnější cit Na vše se patří vytentovat. Jo, moře je modrý, tak modrý — a všechno plyne jak má A když už je dohráno, nic znova nezačne Jo, moře je modrý, tak modrý, tak už to chodívá Jo, moře je modrý, tak modrý, tak modrý. 3 (Jo, stačí, když ted najednou přijde bouře.) No jo, vždyť tady už jsou doky Birmy. Och, je to jen černá stěna mračen, pozor, stát! SONGY A JINÉ Člověče — a ty vlny! Odevšad! To bude konec naší slavné firmy. To je náš pád, to je náš pád. Lod záhy půjde ke dnu, vše se nahne Z utopenců se stane žraločí ráj Nic nezmůže whisky ani doutník Henry Clay Semhle už s tebou žádná holka nepotáhne Náhle už zbývá jenom good-bye! A voda, co stoupá, a lod co jde níž a níž A záchranný břeh, který nezamává. Jenom lod, co nepluje, jen břeh, který nevidíš Co zbývá? To už se prostě stává. Tak teda good-bye! Tu náhle všichni ti velikáni splasknou ažaž Ti, co se chvástali a znali klít A všichni najednou začnou blekotat Otčenáš Každý se hledí nějak vykroutit. Ted už je po všem a Musím vám říct, že je to obecně známá věc! Hulákals vždycky jak hovado všech hovad Když před božím trůnem staneš nakonec Můžeš se strachy potentovat. Jo, moře je modrý, tak modrý ■— a všechno plyne jak má A když už je dohráno, nic znova nezačne Jo, moře je modrý, tak modrý, tak už to chodívá. Jo, moře je modrý, tak modrý, tak modrý. SONG O MANDELA Y Bördel matky Goddamové — toť Sedm prken, moře, v dálce loď. Goddam, co je ale tohle za bordel! Podél plotu už se tísní patnáct mužských těl V ruce hodinky, řvou: Holahej! Je jen jeden Člověk v Mandelay ? Děvky nádherné jsou velice Tudíž stojí za investice Všechno prostě v krásném pořádku by bylo Kdyby se ten vevnitř tolik neloudal. Rozstřílejte browningem ta dvířka Ten chlap vevnitř brzdí provoz, jde se dál. Rýchlej, Džony, hej, rýchlej, Džony, hej! Zazpívejte Song o Mandelay! Láska přece není s časem spjata. Ať už jsi venku, Džony, natotata! Věčně neplane měsíc nad tebou, Mandelay. Bordel matky Goddamové — toť Dnes už nic než moře, v dálce loď. Och, goddam, a byl to bordel nad bordel! j Podél plotu netísní se ani náznak těl! Žádné hodinky a žádné hej! Liduprázdné už je Mandelay. j Dávné děvky, krásné velice j Věru stály za investice. Nic, nic prostě v krásném pořádku ; už není l Takovýhle bordel neznal sám pan král j Žádný browning už a žádná dvířka Bez člověka není provoz a tak dál. ( Rýchlej, Džony, hej, rýchlej, Džony, i heJ' j Zazpívejte Song o Mandelay! ; Láska přece není s časem spjata. Ať už jsi venku, Džony, natotata! Věčně neplane měsíc nad tebou, Mandelay. SURABAJSKEJ DŽONY 1 Bylo mi, bože, teprv šestnáct Tys přišel z Birmy sem k nám Ríkals, že sneseš mi modrý z nebe Že s tebou vodejít mám. Na votázku, jaký máš místo Tvrdils mi, přisámbůh Ze vod dráhy jseš, vod železnice K moři žes nepřičuch. Mluvil jsi moc, Džony Ani zbla pravdy, Džony Ty jsi mě voklamal, Džony, hnedka prvej den Nenávidím tě, Džony Jak se tu tak šklebíš, Džony Pse, tu lulku vyndej z huby ven. Surabajskej Džony, proč jseš surovej tak? Surabajskej Džony, bože, jak ráda tě mám. Surabajskej Džony, proč je mi všelijak? Nemáš srdce, Džony, a já tě tak ráda mám. 2 Napřed to byl vždycky svátek Když jsme my dva spolu šli Ale už po dvou tejdnech Vím, že von tak nesmejšlí. Po proudu řeky až k moři Pandžábera vzhůru a zpět: V zrcadle vypadám, sakra Jak by mi bylo čtyřicet. Tys nechtěl mou lásku, Džony Chtěls prachy jen, Džony 21 Tvý ústa, ach Džony, to byl můj sen. Tys chtěl po mně všecko, Džony A dostals víc, Džony Pse, tu lulku vyndej z huby ven. Surabajskej Džony, proč jseš surověj tak? Surabajskej Džony, bože, jak ráda tě mám. Surabajskej Džony, proč je mi všelijak? Nemáš srdce, Džony, a já tě tak ráda mám. 3 Vůbec mi nevadilo To tvoje přízvisko Široko daleko na pobřeží Znal tě však dobře kdekdo. Jednou ráno na lůžku za šest pencí Ach, uslyším oceán hřmět A ty vodejdeš na loď tam dole Nikdy už se nevrátíš zpět. Jseš ničema, Džony Teď vodcházlš, Džony, ach proč, pro jen? Já milujú tě, Džony Jak v ten prvej den, Džony Pse, tu lulku vyndej z huby ven. Surabajskej Džony, proč jseš surovej tak? Surabajskej Džony, bože, jak ráda tě mám. Surabajskej "Džony, proč je mi všelijak? Nemáš srdce, Džony, a já tě tak ráda mám. BALADA O PEKELNÉ LILI 1 Až se budu smažit v pekle — Komu na tom záleží Zda se zpitá slípka vlekle Nebo rychle usmaží — Řeknu vám: Zítra je až zítra, dosti Času, buďte bez starosti O zítra se nestarám (Vlezte mi až bůhvíkam!) Rady|pro|zítřek|vzaI ďas Zítra se kaješ za.dnešní špás Někdo dřív a někdo pozděj zhas Kdopak řekne „Škoda vás"? (Vlezte mi až bůhvíkam!) Jestli podle vašich zásad Staráte se o mě moc Jestli se vám tohle zdá snad Děkuju vám za pomoc. Řeknu vám: . ' Jenom buďte bez starosti Zítra bude času dosti O to se však nestarám (Vlezte mi až bůhvíkam!) Rady pro zítřek vzal ďas Zítra se kaješ za dnešní špás Někdo dřív a někdo pozděj zhas Kdopak řekne „Škoda vás" ? (Vlezte mi až bůhvíkam!) Výdaje vyčíslím vztekle Až Boží soud zasedne. Budu se pak smažit v pekle ? Možná, že už ani ne — Řeknu vám: Jak známo, je času dosti Zítra, buďte bez starosti O zítra se nestarám (Vlezte mi až bůhvíkam!) Rady pro zítřek vzal ďas Zítra se kaješ za dnešní špás Někdo dřív a někdo pozděj zhas Kdopak řekne „Škoda vás?" (Vlezte mi až bůhvíkam!) SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ MALOMĚŠŤÁKŮ Sedm smrtelných hříchů maloměšťáků Lenost při páchání bezpráví Pýcha na. to nejlepší, co je v člověku (ne-úplatnost) Hněv nad sprostotou Obžerství (hltavost, přesycení) Smilstvo (nezištná láska) Chamtivost při loupeži a podvodu Závist vůči šťastným Balet má být zobrazením cesty dvou sester z jižních států; chtějí si po sebe a pro svou rodinu vydělat peníze na stavbu domku. Obě sestry se jmenují Anna. Jedna z nich je manažer, druhá umělkyně; jedna (Anna I) je prodavačka, druhá (Anna II) je zboží. (Ha jevišti stojí tabulka, na níž je nakreslena cesta, turné po sedmi městech a před níž stojí Anna I s ukazovátkem v ruce. JVa jevišti je i neustále se měnící tržiště, na něž sestra posílá Annu II. JVa konci každého z obrazů, které ukazují, jak se uvarovat sedmi smrtelných hříchů, vrací se Anna II k Anně I, a na scéně je vidět rodinu obou, otce, matku a dva syny, v Louisianě, a za rodinou roste domek, na jehož stavbu sestry vydělávají tím, že se vystříhají sedmi smrtelných hříchů. SESTŘINA PÍSEŇ Moje sestra a já jsme obě z Louisiany Tam, kde řeka Mississippi plyne pod měsícem Jak se o tom zpívá v kdejakém šlágru Tam se chceme jednou vrátit zpět Raději dnes nežli zítra. Tak jsme vyšly zkusit štěstí Do tmy velkoměst jsme vyšly před čtyřmi týdny. Za sedm let, až získáme, co chceme Vrátíme se zpět Ale raději za šest! SONGY A JINÉ 221 Čekají na nás totiž rodiče a dva bratři v Louisianě Jim budeme posílat, co vyděláme A za ty peníze bude vybudován Malý dům tam u Mississippi, tam v Louisianě. Platí, Anno? Platí, Anno. Moje sestra je krásná, já jsem praktická. Ona je potrhlá, já jsem rozumná. Vlastně nejsme ani dvě, jsme jedna Jsme vlastně jedna jediná. Jmenujeme se obě Anna. Jen jednu minulost máme, jednu budoucnost Jednu duši i vkladní knížku Každá dělá jen, co pro druhou je dobré Je to tak, Anno? Je, Anno. 1 Lenost Toto je první město jejich, turné. Aby si opatřily první peníze, provádějí sestry následující trik: courají se městským parkem a líhají na manželské dvojice. Anna II se pak přiřítí k muži, jako by ho znala, obejme ho, zasype ho výčitkami atd., přivede ho zkrátka do rozpaků, zatímco Anna I sejí v tom snaží zabránit. Pak se Anna II náhle vrhne na ženu a ohrožuje ji slunečníkem, zatímco Anna I nyní vydírá na muži peníze za to, že svou sestru odvede. Tento trik provedou velmi rychle několikrát za sebou. Pak se však jednou stane, že Anna I se snaží vydírat na muži, kterého k sobě přilákala od jeho ženy, spoléhajíc se na to, Že její sestra mezitím tuto ženu obtěžuje, ale s úlekem vidí, že sestra sedí na lavičce a spí, místo aby pracovala. Musí ji vzbudit a přidržet k práci. PÍSEŇ RODINY Doufejme, že se naše Anna vzchopí Byla vždy trochu lenoch, trochu podivín A když ji člověk nevyhodil z lůžka Neráčila uznat, že je ráno A přitom jsme jí vždycky říkali: Lenivost Je všech neřestí prazdroj, Anno. Úhrnem je však naše Anna Dítě velmi rozumné Byla vždycky poslušná a rodičům oddána A tak pevně doufáme, že bude Snaživá a velmi pilná I tam v těch cizích dálkách. 2 Pýcha Malý špinavý kabaret. Anna II vstupuje na jeviště za aplausu 4—5 hostů, kteří vypadají tak strašidelně, že se celá vyleká. Je oblečena chudobně, ale tančí něco velmi vkusného, vydává ze sebe to nejlepší, ale nemá úspěch. Hosté se hrozně nudí, zívají jako žraloci (jejich masky ukazují v obrovitých hubách strašlivé zuby), házejí na jeviště různě předměty, ba sestřelí dokonce jedinou lampu. Anna II pokračuje v tanci, oddána svému umění, až ji patron stáhne z jeviště, pošle na scénu jinou tanečnici, tlustou starou děvku, a ukazuje Anně, jak to musí dělat, aby zde dosáhla úspěchu. Děvka tančí sprostě a sexuálně a má nesmírný úspěch. Anna se zdráhá tančit jako ona. Ale Anna I, která stála vedle jeviště, napřed jako jediná své sestře tleskala a s pláčem viděla její neúspěch, ji přiměje tančit tak, jak se to žádá. Strhne z ní příliš dlouhou sukni a pošle ji zas na jeviště, kde jí děvka vštípí svůj taneční um: vysoké zvedání sukně, po němž následuje potlesk publika. Anna I vede pak zhroucenou sestru Zpátky k tabulce, aby ji utěšila. SESTŘINA PÍSEŇ Když jsme potom byly vybaveny Měly prádlo, klobouky, šaty Brzy našly jsme zaměstnání jako tanečnice v kabaretu Ve městě Memphis, na naší druhé zastávce. Ach, s Annou byla svízel! Má plný šatník, hnedka je pýchou posedlá. I toužila Anna stát se umělkyní Ve městě Memphis, na naší druhé zastávce. A právě to tam nechtěl Žádný člověk. Protože lidi za prachy chtějí Taky něco vidět. Jak by ne! Ale když některá chce nahotu skrýt jak shnilou kost Nemůže čekat aplaus. Tak jsem tedy řekla své sestře: Anno Pýcha se hodí jen pro bohaté! Dělej to, co se po tobě chce Nedělej, co bys chtěla, aby chtěli. často večer měla jsem moc práce Jak jí tu pýchu vyrazit z těla Útěšně jsem k ní hovořila: Mysli na náš dům tam v Louisianě! A ona pak řekla: Ano, Anno. PÍSEŇ RODINY Takhle to dál nejde! To, co nám posílají Jsou mizivé částky, dům z nich nebude nikdy! Všecko prožerou samy! Těm se,musí zvednout mandle Jinak to dál nejde To, co nám posílají Jsou mizivé částky, dům z nich nebude nikdy! Těm se musí zvednout mandle Všecko prožerou samy. 3 Hněv Anna je statistkou při natáčení jednoho filmu. Filmový herec, muž typu Douglase Fairbankse, skáče na koni přes koš s květinami. Kůň je nešikovný a herec jej bije. Kůň padá a nemůže už vstát, ačkoliv pod něj podkládají deku a dávají mu cukr. Herec koně opět uhodí a v této chvíli předstoupí malá statistka, vyrve, mu z ruky bičík, a uchvácena hněvem, sama ho uhodí, Je ihned propuštěna. Ale sestra se k ní přiřítí a pohne ji k tomu, aby se vrátila, aby se před htrcem vrhla na kolena a líbala mu ruku, načež ji herec režisérovi opět doporučí. SESTŘINA PÍSEŇ A jde se dál. Jsme už v městě Los Angeles. Statistům se dokořán otvírají brány. Když ted dáme rozum dohromady A nikde neklopýtneme Půjdeme neustále výš a dál. Kdo se bezpráví vzpírá Je vyhnán, kamkoli vkročí Ten, v němž surovost vyvolá hněv SONGY A JINÉ 223 Ať rovnou do hrobu skočí. Kdo svini nazývá sviní Musí stejným názvům zvykat. Kdo nic nezaviní Zle bude na zemi pykat. Tak jsem sestře z hlavy hněv důkladně vytloukla Tam v Los Angeles, ve třetím městě naší cesty. Řekla jsem jí: Mít zjevný odpor k bezpráví To se velmi trestává. Bud zdrženlivá, Anno Když se neovládneš, všecko přestává. A pna mi dala za pravdu: Já vím, Anno. 4 ■ Obžerství Anna je teď sama jilmovou hvězdou. Uzavřela smlouvu, podlé níž si musí zachovat svou váhu a nesmí tedy nic jíst. Jednoho dne ukradne jablko a tajné je sní, ale při vážení váží o gram více a impresário si rve vlasy. Od té chvíle ji sestra při jídle hlídá. Obsluhují ji dva sluhové s revolvery a ze společné mísy si smí vzít jen malou lahvičku. PÍSEŇ RODINY Anna nám píše z Philadelphie: Má se dobře, konečně vydělává. Má smlouvu jako sólová tanečnice. Podle ni musí jíst velmi málo. Těžký úkol: naše Anna je hrozně žravá. Ach, kéž neporuší tak dobrou smlouvu! Jistě nechtějí hrocha ve Philadelphii Jistě ne. Každý den ji přísně váží Běda, je-li těžší o gram Páni zastávají názor: Padesát dva kil jsme si zakoupili Je-li co navíc, je to špatné a zlé. Ale Anna je přece rozumná! Postará se o plnění smlouvy! Řekne: Cpát se můžeš koneckonců V Louisianě, Anno. Vepřo-knedlo-zelo- -buchto! A ty sladké dorty se šlehačkou! Mysli na náš dům tam v Louisianě! Hle, už roste, patro za patrem! Drž se zpátky. Zravost je špatná a zlá. 5 Smilstvo Anna má nyní velmi bohatého přítele, který ji miluje a nosí jí šaty a šperky, a milence, kterého sama miluje a který jí šperky opět odnímá. Anna I jí to vylítá a prosadí, že se Anna II s Fernandem rozejde a zůstane vlrná Edwardovi. Ale jednoho, dne jde Anna II kolem kavárny, před níž sedí Anna I s Fernandem, který se nyní, mimochodem bez úspěchů, uchází o Annu Ĺ Anna II se vrhne na Annu I, za rvačky se obě sestry válí na ulici před zraky Edwarda a jeho přátel a .sběhnuvších se -zevlounů a uličníků. Děti si ukazují drahocenné zadky obou sester a Edward pln zděšení prchá. Anna I zahrne sestru výlitkámi a pošle ji ■—■ po jímavém rozloučení s Fernandem— zpět k Edwardovi. SESTŘINA PÍSEŇ Ä pak jsme ši našly muže v Bostonu Který dobře platil, a to z lásky. A já měla velkou svízel s Annou Jiného měla totiž ráda A tomu platila zas ona — a taky z lásky. Říkávala jsem jí: Bez věrnosti Žena ceny pozbývá. Kdopak by rád platil za nectnosti? Jen za ctnost se řádně platívá. To si může dopřát leda Ženská, která není závislá. Jiná odskáče to až běda Situace je to prostě zlá. Řekla jsem jí: Jen tak dál — a budeš nahraná! Pak jsem ho šla navštívit.. Řekla jsem mu: Moje sestra Anna Nemůže si dopřát takovýhle cit. To si může dopřát leda Ženská, která není závislá. Jiná odskáče to až běda .j Když jedinkrát takhle' vzplá. Bohužel jsem s Fernandem se někdy sešla Nic jsme spolu neměli! Ne, vážně ne! Viděla nás ale sestra Anna A hned vztekle ztloukla mne. Za prohřešek prostě platíš daní Naříkajíc, bědujíc! Když je proti tobě zdání Nenaděláš vůbec nic. Jak se rve, odhalí zadek bílý věru velecenný kapitál. Zevlouni a kluci hned se přiřítili Zdarma dav se smál, Spláčeš, když si pozor nedáš Z dobré věci rázem je věc zlá. To si může dopřát leda Ženská, která není závislá. Bylo to těžké zase všecko srovnat A říci Fernandovi sbohem, Edwardovi Se pěkně omluvit! A za nocí slýchávat Jak moje sestra hořce pláče a říká: Je to tak správné, Anno, ale tak těžké! 6 Chamtivost Za krátký čas přivádí Anna Edwarda na mizinu, Edward se zastřelí a v novinách se o Anně píše lichotivě, čtenáři před ní uctivě smekají a ihned ji s novinami v rukou sledují, aby se rovněž přivedli na mizinu. Když se však zakrátko jiný muž, oloupen Annou, vrhne z oknas zakročí sestra a zachrání třetího, který se chce pravě oběsit, vezme Anně II opět jeho peníze a vrátí mu je. Dělá to proto, že lidé se úž začínají vyhýbaljejí sestře, která si zásluhou své lakoty vysloužila špatnou pověst. . PÍSEŇ RODINY Zde se píše v novinách, že Anna ■ Už je v Tennessee. Všelijací lidé prý se Kvůli ní střílejí: to ted hodně vydělá. Když takového něco stojí v novinách Je to vždy pro dívku dobré! Výborný můstek ke kariéře. Jen aby nebyla Chamtivá Jinak by sě jí záhy Začali vyhýbat. SONGY A JINÉ 225. Kdo slyne lakotou Tomu se všichni vyhýbají A prstem ukazují na toho Jehož chtivost je nezměrná. Jedna ruka bere Druhá musí zas dávat. Brát a zas dávat, ták to je! Groš za groš Tak zní ten zákon! Doufejme, že naše Anna je tak rozumná A nebere lidem poslední košili. Nýbrž ví: nahá chamtivost Není doporučením. 7 Závist Ještě jednou vidíme Annu, jak jde velkoměstem, spatřuje na své cestě jiné Anny (všichni tanečníci mají Anninu masku), jak se oddávají zahálce atd., tedy jak pášou bezstarostně všechny smrtelné hříchy, jeí jí jsou odepřeny. V baletu se zobrazuje téma „POSLEDNÍ SE STANOU PRVNÍMI": zatímco ostatní Anny si hrdi vykračují ve světle, plouií se jejich sestra Antut II namáhavě a shrbeně, ale pak začíná její vzestup, králi hrději a hrději, posléze triumfálně, zatímco ostatní Anny chřadnou a pokorněji musí uvolnit cestu. SESTRINA PÍSEŇ Konečně jsme dorazily na konec naší cesty, do San Franciska. Všecko šlo dobře, jen unavená Anna Velmi všem záviděla Kdo smějí svoje dny trávit klidně a líně Hrdě se nikdy neprodávat Nad každou surovostí soptit hněvem Oddávat se — šťastně! —jen svým zálibám Milovat jen milého Upřímně dávat mu všecko, co chce. I řekla jsem chudáčkovi sestře: ■Sestro, jsme všichni ve volnosti narozeny A mužem si chodit, jak zlíbí se nám. Tak hrdě si chodí jen bláznivé ženy Jenomže naprosto nevědí kam. Pojď, sestro, za mnou a zanechej s klidem Všech slastí, jež většinu snad ukojí. Přenechej radosti bláhovým lidem Kteří se prý smrti nebojí. Nejez a nepij, žeň lenost z těla! I láska se vždycky zle odpyká! Jen prohraješ, kdybys pudům vyhověla Mládl nech být, protože záhy zaniká. Uvidíš, sestro, že ze všeho toho Vyjdeš a budeš se naposled smát. Ale ty druhé — a bude jich mnoho! — Před branou tmy budou třaslavě stát. SESTRINA PÍSEŇ Potom jsme se vrárily — sestra a já — do Louisiany Tam, kde řeka Mississippi plyne pod měsícem Jak se o tom zpívá v kdejakém šlágru. Sedm roků žily jsme v cizích městech A zkoušely tam štěstí: Dobře to dopadlo! Je postaven náš malý dům Náš malý domek tam v Louisianě Náš malý dům u Mississippi tam v Louisianě. Poznámka DRUHÁ PÍSEŇ BOHA ŠTĚSTÍ Brecht psal text pro balet Sedm smrtelných hříchů maloměšťáků na jaře 1933 v Paříži. Premiéra s hudbou Kurta Weilla byla v červnu 1933 rovněž v Paříži. Mezi Brechto-vým původním textem, který zde v překladu přinášíme, a textem, který Weill zhudebnil, jsou jisté rozdíly. Pro zhudebněni Brecht některé verše připsal, např. refrén pro rodinu, která naléhavě očekává od dcer peníze na stavbu domku u Mississippi: Ať Pánbůh nám osvítí děti Aby poznaly cestu vedoucí k blahobytu. Ať jim dá Pánbůh sílu i veselí Aby nehřešily proti zákonům a řádům Z kterých plyne zisk a štěstí. Synku, provázek si veni A starosti zahoď. Co ti bylo osudem Bude ti hrou náhod. Rosa padá tisíc let Zítra nebude. Hvězdy pozmění svůj let Nový dům je zve. Že vše stejné zůstane Učil jsem se znát. Malá radost? Asi ne. Velká? Přec jen snad. Jak na koni důvěrně Peřejemi lítej: Hory vždy jsou nádherné A hlubiny líté. PISNE Z „GEST BOHA ŠTĚSTÍ' ÁRIE BOHA ŠTĚSTÍ Bratře, nad tebou se mi plakat chce Tvůj život, jak vidím, není legrace. Tady je jabko, koukej, mám tři Takže ti jedno dám. To k přehnanostem nepatři: Je dáno žít nám oběma. Zrnička hltavě ale Nepolykej, to přislib mi Nýbrž je, než půjdu dále Vyplivni do hlíny. Až z nich v tvém poli vyroste Jabloň, tak sebedýl Smíš si tam chodit pro jabka Ze stromu, který jsi zasadil. TŘETÍ PÍSEŇ BOHA ŠTĚSTÍ Když nevěsta pivo měla v sobě Šli jsme na dvůr. Noc se tměla. Za záchodem smrad jak v hrobě Těla ale dováděla. Pak jsme zpátky, jako pěna Dav se náhle rozhrne A já zpívám: Žádná změna Nečeká nás pod drnem. VÝUKA LÁSCE Vřeštíš, dívko? Nejsme hluší Sváděj přitom maličko: Tělesně miluji duši Duchovně zas tělíčko. V cudnosti že slast je špatná? Chci být sytý, když mám hlad. SONGY a jiné 227 Ctnost, která má zadek, rád mám Zadek ctnosti též mám rád. To, že bůh jel na labuti Roztoužilo mnohou děvu Na totéž má hned sto chutí: Lpěl však na labutím zpěvu. SEDMÁ PÍSEŇ BOHA STESTÍ (I) Přátelé, upíšete-li se mi Což může být pro vás éra Vězte, že už pak trpěni Nebudete ve vyšších sférách. Vznešení bozi pro každý případ Vyhnali natotata Mne malého, dustého, abych hned výpad Do chlívků pro prasata. Žádný kněžourek, jenž slast ješitně okouší Mě nepřihrál svému zákazníku Kdo se jen jednou protáhne rozkoší Je k zpovědi hnán v okamžiku. Kdo mlaská vzpomínaje mých vín , Kdo říct si o polštář se nezastydí Kdo nemravně se škrabe, co já vím Je vypovězen z jizby slušných lidí. Kdo okouzlen je krásnou prdýlkou Pro toho nejranější mše jsou pranic! Kdo k pozemskosti jat je úctou velikou Toho už nikdo nezachrání. Mít dům, jíst maso a pít na litkup? Copak se člověk zrodil pro tohléto? Tomu, kdo je takovýhle hňup Přísahá nebe pomstu — a je to! Už úsměvem se můžeš znelíbit Chechtot vždy podezřelý zdá se! Kdo směje se, je hoden býti bit. Kdo k hvězdám nesahá, je prase. Bůh nízkosti jsem, bijte mě! Bůh žravosti a varlat! Štěstí je prostě nízko u země Ä'riehalí se v šarlat. SEDMÁ PlSEŇ BOHA ŠTĚSTÍ (II) Když za vás kostky vrhám, přátelé Chvěju se jako listí: Nervy jen potřebuje, kdo se chová zle Štěstí Však potřebuje, kdo je čistý. Při mém povolání — ví se to — Nutno se hbitě chovat Nastavte dlaně: kopyto Nemohu obdarovat. Vinou zraku, který klame nás Nepravého obdařil jsem zhusta Vínem, chlebem, spoustou mas: Lump měl plná ústa! Dřu se a potím, sotva jsem zdřim A on se mračí a kleje Nejpeprnější vtipy vyprávím On se však nezasměje. A mezi námi: tuze rád mám Duchy neklidné a bystré Zkažené vejce jim s úšklebkem podávám Aby mě nazývali svým Mistrem. Životu dodal bych ze své profese Rád lod, nejen přístav. Přátelé, nejenom pánů zbavte se I otroků dozajista. A potom v žert proměním svízele A v slušivé jizvy rány Nestoudníci jsou moji přátelé Mí zákazníci k pohledání! Jsem bůh, co dává za lacino Drahých je spousta, přátelé! Dáváte-li jim sladké vino Dejte mi aspoň kyselé. JEDENÁCTÁ PÍSEŇ BOHA ŠTĚSTÍ Když žena pod sekyrou vzkřikla Když vykřikl muž na kříži Radil jsem k tomu já, bůh štěstí, Umírající, buďte umělci! S aischylovským křikem Se to snad podaří. BŮH ŠTĚSTÍ JSEM Bůh štěstí jsem, kacíře kolem sebe mám O štěstí v tomto bědném světě dbám. Zavřete dveře: agitátor jsem a štváč Jsem ilegální, hledá mě zatykač. JSEM OCHRANNÝ BŮH ROZSÉVAČŮ, ORÁČŮ Jsem ochranný bůh rozsévačů, oráčů Učitel ženců a učitel trhačů: Pěnivé mléko jsem rozdával Voňavý chleba, hrozny a tak dál. PŘÍBĚH MATKY KURÁŽE Byla jednou jedna matka Matka Kuráž jí říkali V Třicetileté válče táhla Jak markytánka po kraji. Války se vůbec nebála Chtěla z ní něco mít Tři děti musily se s ní Na válce přiživit. Ten nejstarší padl, neboi byl hrdina Ten druhý, že nepáchal zlo Dcera, ta měla srdce ze zlata A tak ji to trefilo. K INSCENACI GOETHOVA URFAUSTA LÍZA A MARKÉTKA U STUDNY Za jitra čerpá Líza vodu Ze studny. Prozpěvujíc si přichází Markétka a staví na zem vědra. V studni je voda pro obě. V studni je voda pro všechny. Sedíc na roubení naslouchá Markétka Z Líziných úst historce O Barboře a jejím nevěrném frejířovi. SONGY A JINÉ 229 Líza vypráví prostořece Neboť si plní vědra, že Když teď Barbora jí a pije Krmí vlastně dva. Ve vodě studně Dívá se škodolibá Samolibě na svůj obraz. Markétka nesmí Barborku politovat. Rada je na ní. Čerpá vodu. Odchází odtud s pohledem Upřeným na špičky svých nohou. ACH, SKLOŇ SE, TY BOLESTIPLNÁ Ve své komůrce, před velice malým Obrázkem Madony klečí Ustrašená Klečí Zkrušená, klečí Trýzněná velká hříšnice Jedenkrát ještě Zoufalá Pozvedá k Marii ruce. Takto Si počínala od dětství, kdykoli Byla v nesnázích a v nouzi. Ztrápená prosí Marii, laskavou Skvělou orodovnici, o záchranu před hanbou A o smrt. Sama plna bolestí přinesla Bolestiplné ráno květiny. Němě se tedy modlí Zdeptaná. Žádné zvony v modlitbě, jako v srdci Už žádné doufání v Marii K níž se modlí, podle pradávné zvyklosti. Songy a jiné TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAGŮ Úmysl napsat hru „Turandot" vznikl už v tři' cátých letech a za exilu jsem, se pustil do přípravných prací k románu „Zlatý věk tuiů". Zvláště když jsem dopsal „Život Galileiho", v němž jsem vylíčil úsvit rozumu, zachtělo se mi vylíčit jeho soumrak, soumrak právě onoho druhu rozumu, který byl koncem šestnáctého století kolébkou kapitalistického věku. Hra „Turandot aneb Kongres překrucovačů" patří k rozsáhlému literárnímu komplexu., který se skládá většinou z plánů a skic. Náleží k němu román „Zánik tuiů", svazek povídek „Tuiovské historky", sled drobných her „Tuiovské šprýmy" a svazeček traktátů „Umění patolízalství a jiná umění". Všechny tyto práce, které autora zaměstnávají po desetiletí, se zabývají zneužíváním intelektu; Osoby Čínský císař Tura?idot3jeko dcera Jao Jie,jeko bratr Císařovna-Matka Služebná Dve Turandotiny služky Dvorní tui Ministerský předseda Si Wej, rektor školy tuiů a předseda Svazu tuiů Munka Tu Jeho matka Ki Lič, rektor Císařské univerzity Zemépisec Powáer Milí Generál-Ministr války MoSi Ka Mu ZiKa Nu Šan, tajemník Si Weje Wen Ku Dva svazoví tulové Ši Fa, žák tuiä S'Mie, mladý tui Wang, písař Školy tuii Čtyři tulové z tuiovského tržiště A Sa Sien, rolník Er Fej,jeho vnuk Delegát kabátníka Delegát bezkabátců Kiung, Su, Jao, pradleny gbrojíř Gogher Gogh, pouliční lupič Ma Gogh,jeho matka Jeho dva osobní strážci Popravčí Tuiové Mladí tuiové Zflci školy tuiů Bezkabátci Strážníci Ozbrojenci Vojáci Pouliční lupiči Muži Zeny 1 v císařském paláci Služebná myje podlahu. Vběhne císař. . Za ním Dvorní tui a ministerský předseda, rovněž s tuiovským kloboukem na hlavě. CÍSAŘ • Jsem zlostí bez sebe! Když do mne hučí, že špatné hospodaření a korupce přivedly stát na mizinu, musím je vyslechnout. Co se dá dělat? Ale aby mi proto odepřeli po snídani druhou dýmku, to jde trochu daleko! Myslím, že si to jako čínský císař nemusím dát líbit. ministerský PŘEDSEDA - Vaše srdce, Veličenstvo! Děje se tak jedině v zájmu vašeho zdraví! CÍSAŘ • V zájmu mého zdraví! Jestli není v pořádku, pak jedině proto, že si mě nikdo jaksepatří neváží. Minulý týden se mi škrtlo dvě stě závodních koní, abych nemohl jezdit. Mlčel jsem. .. ministerský PŘEDSEDA - Mlčel! CÍSAŘ • No tak tedy: Téměř mlčel. A dnes se dovídám, že se mi odepírá druhá dýmka. Kvůli srdci! Příjmy se tenčí! Kdysi mi dali na vybranou mezi monopolem na hedvábí a monopolem na bavlnu. Byl jsem všemi desíti pro hedvábí. Ale radilo se mi k bavlně. Ačkoli jsem neviděl chodit jediného člověka v bavlně, všecko nosilo hedvábí. Já si však řekl: No dobrá, třeba se lid do bavlny strojit začne. Vsadím si na lid. A výsledek? Jsem na mizině! Bratrovi Jao Jieovi, který vstoupil: Jao Jie, odstupuji. JAO JIE - A pročpak tentokrát? DVORNÍ TUI ■ Cína bez císaře! ministerský PŘEDSEDA• Nemyslitelné ! Zrevidovaly by se pokladny. CÍSAŘ • Jestli někomu na mně záleží, tak ať se mi neodepírá ta druhá ranní ^dýmka. SLUŽEBNÁ, která si Mkala s Dvorním tuim ■ Pane císaři, nesmíte nás opustit. Na znamení Dvorního tuiho poklekne. Jako prostá ženská z lidu vás na kolenou prosím, abyste nes břemeno koruny dál. CÍSAŘ • Jsem dojat, milá paní, ale nelze. Nemohu si už dovolit zůstat císařem. Jao Jieovi: A vinu na tom neseš ty! Jen nezapírej ! Kdybych tenkrát nebyl souhlasil, aby se ten monopol přenesl na tebe... MINISTERSKÝ PŘEDSEDA s pohledem na služebnou • Jeho Veličenstvo monopol slavnostně odmítlo, aby nikdo nemohl tvrdit.. . DVORNÍ TUI ■ .. .že Jeho Veličenstvo má cokoli společného s obchodními transakcemi. CÍSAŘ ■ Právě! Aby se získaly nějaké p_eníze. Ale získaly se ? Á vůbec: Žádné vyúčtování! JAO JIE vztekle ■ Tak dost. Přitáhne k nhnu služebnou. Kolik jste zaplatila za šátek, který máte na hlavě? SLUŽEBNÁ • Deset jenů. JAO JIE • Kdy? Kdy jste ho koupila? SLUŽEBNÁ ■ Před třemi lety. JAO JIE císaři • A víš, co stojí dnes? Čtyři - ieny- ■ ■ CIS A R zkoumá prsty kvalitu šátku, se zájmem • Je to bavlna? MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Bavlna, Veličenstvo. CÍSAŘ zachmuřeně • A proč se teď prodává tak lacino? MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Veličenstvo, budeme vám muset vyjevit pravdu. Prožili jsme jeden z nejstraš- 235 nějších roků čínských dějin. Úroda. . . OlS AR • Co je s úrodou? Nepřálo jí po- MINISTERSKÝ PŘEDSEDA se dutě zasměje ■ Přálo! ClSAR ■ Sedláci byli líní? MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Byli pilní! ClSAŘ ■ Tak co je tedy s úrodou? MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Byla obrovská! A v tom je celé neštěstí. Poněvadž je všeho nadbytek, je všecko za babku! CÍSAŘ • Chcete tím snad naznačit, že na to, abych dostal slušně zaplaceno, mám té bavlny přespříliš? — Pak se laskavě postarejte, aby zmizela! MINISTERSKÝ PŘEDSEDA - Ale ca veřejné mínění, Veličenstvo? CÍSAŘ ■ Jakže? Nosíte klobouk tuiů a chcete mi namluvit, že se bojíte veřejného mínění? Připravte mi abdikační listinu! Odchází. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA ■ Bože můj! CÍSAŘ se ještě vrací ■ A ne aby se zas podniklo něco, co by mi pošramotilo pověst! Odchází definitivně. MINISTERSKÝ PREDSEDA • Račte mě umýt, ale ne abyste mě pomokřili! Přátelé, vyrostl jsem v nejlepší tuiov-ské škole země, znám tuiovskou literaturu, po třicet let probírám s nejvý-značnějšími tuii všechny možnosti, jak Cínu zachránit. Ale na žádnou se nepřišlo, přátelé. CÍSAŘOVNA-MATKA vstoupí s malým podnosem ■ Nesu koflík výtečného čaje. Kdepak mám syna? JAO JIE • Odešel. To tě zas... Cisařovna--Matka běží ke dveřím. Je to hrozné, ti lékaři ji nechají vždycky upláchnout! čaj je samozřejmě otrávený. DVORNÍ TUI • Klame lékaře tím, že se chová celkem rozumně. JAO JIE vzdychne • Občas ji ovšem chápu. CÍSAŘOVNA-MATKA se vrátila. Jao Jieovi • Tak si posluž aspoň ty. JAO JIE • Mamá, jsi nemožná. Císařovna-Matka odchází zklamaní ke dveřím. Vřítí se lékař. LÉKAŘ • Veličenstvo, dejte mi prosím ten koflík. Odebere jí ho. Oba odcházejí. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Předpovídám Číně ještě tak nanejvýš dva roky. 2 ČAJOVNA TUIŮ Tutové vysedávají u malých stolků, čtou a hrají různé hry. Zákazníci, většinou z venkova, čtou reklamní hesla: „Dvě kratší formulace pouze tři jeny," „Zde se převracejí staré názory. Od nových k nerozeznání!", „Mo Si, král vytáček", „jednejte ■— argumenty dodám", „Proč jste nevinný? Nu San vám to poví", „Čiňte cokoli se vám zlíbí, ale řádně to zdůvodněte!" M O SI • Musím si pospíšit, čeká mě dnes ještě jedna těžká formulace. Pro pokladníka Městské banky. Vzrůst cen. K A -MU • Dnes si dám pohov. Prodal jsem včera střívkaři mínění o atonální hudbě. M O SI • Pro nebo proti? KA Mí) • Proti. Konfekční názory,rslušící kdekomu, neprodávám, Jedině^mode-]y. Moji zákazníci si nepřejí pronášet mínění, jež současně zastávají také j jiní. Ale vaše názory pro prostý lid Se prý také setkávají se slušným ohla-i sem, Ži Ka? ŽI K A : Ano, zavedl jsem splátkový systém. A víte, jak jsem na to přišel? Manželka jednoho z mých klientů si přála mermomocí dlž. Radil se tedy se mnou, jak jí to vymluvit. Tvrdila mu, že dostane díž na splátky, a tak se mě přišel optat, jestli bych mu mohl na splátky dodat i výmluvu. Že by ho jinak přišla díž laciněji. Inu, doba je prostě zlá. Copak je zas tohle? Číšník připevňuje štítek: „Podle policejního nařízení se hosté v rozedraných šatech už neobsluhují." jakýsi otrhanec opouští důstojně lokál. Zavzdechnutí. ŽI K A • Při té drahotě šatstva! JINÝ TUI • Prostý člověk si už pomalu nebude moct dopřát mínění. KLIDNÝ HLAS • Ať žije Kaj Ho! Smích. JEDEN Z TUIŮ ■ Jen žádnou politiku tady, prosím. JINÝ TUI • Když žádnou politiku, tak ani debaty o drahotě čaje, prosím, i PRVNÍ TUI ■ A vy myslíte, že pan Kaj j Ho, ten štváč, dosáhne toho, čeho nedosáhli ani největší z tuiů? Totiž, i že se mu podaří proměnit Čínu v oby- I vatelnou zemi? | DRUHÝ TUI • Ano. \ Velký smích. j KYPRÁ ZÁKAZNICE • Nač by přišla stručnější formulace při manželské nevěře? M O SI • Do čtyř jenů, jestli. .. Zena k němu usedne. . Vchází Turandot s Dvorním tuim. Nikdo ji nepoznává. TURANDOT • Tohle je tedy jedna z. nej-proslulejších ěajoven tuiů! DVORNÍ TUI 'Jen těch nejnižších, Císařská Výsosti. Ti vyšší, co vynášejí rozsudky, píší knihy, vychovávají mládež, krátce ti, co z tribun, kazatelen a univerzitních stolic řídí lidstvo podle svých ideálů, ti sem nechodí. Ale i tihle méně významní snaží se tady obyvatelstvu při nejrozmanitěj-ších problémech duchovně pomoci. TURANDOT • Tím, že lidem radí, co mají udělat? DVORNÍ TUI • Spíš tím, že jim radí, co mají říkat. Zkuste to sama! Turandot přisedne h Nu šanovi. TURANDOT lenivě ■ Proč jsem nevinná? NU ŠAN • Na čem? Ach tak. Hlasitě se zasměje. Deset jenů. Dostane je. Dámo, chtěla byste na mně těch deset jenů zpátky, kdybych se vám přiznal, že nevím, proč jste nevinná, že však můžete kdykoli tvrdit, že jste na tom nevinná? TURANDOT lenivě ■ Jsem nátura smyslná. Fi, vylož mu, co mě vzrušuje. DVORNÍ TUI ■ Tady? TURANDOT • Rozhodně. DVORNÍ TUI • Osobnost, o níž je řeč, nejhůř odolává přednostem duchovním. Některé elegantní formulace ji vzrušují. TURANDOT ■ Tělesně. ■ DVORNÍ TUI • Jakmile se postaví... TURANDOT • ...některý problém nově... DVOR XI,i TUI • ...stane se mužovou otrokyni. • TURANDOT • Pohlavně. — Pověz mu o té krvi! DVORNÍ TUI • Krev se jí okamžitě vzbouří v žilách, jakmile zahlédne vysoké čelo, významné gesto, pěkně zaoblenou. .. TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAČti 237 TURANDOT ■ ...větu. OÍšNÍK projde lokálem a volá ■ Obchodní dům Le Me hledá překrucovače! Tři tulové spěchají dozadu. JEDEN Z TVitj u sousedního stolu ■ Tady zbývá rozluštit už jen jediný obtížný problém: Kdo čaj zaplatí? Vejde Gogher Gogh v doprovodu osobního strážce, který zůstane u dveří. TURANDOT • Kdo je ten pohledný muž? DVORNÍ TUI • Proslulý pouliční lupič jménem Gogher Gogh. NU ŠAN • Neříkejte to moc nahlas, pane. Vydává se rád za tuiho. Propadl o-všem už dvakrát při první zkoušce... Ale proslýchá se, že studuje dál. Gogher Gogh si přisedl k tuimu s reklamou: „Dvě kratší formulace za pouhé tři jeny". GOGHER GOGH • Tumáš tři jeny a vyslechni mě. Potřeboval jsem peníze na studium. WEN • Nikdy zkoušku neuděláš. GOGHER GOGH ■ Drž hubu. Ostatně jsem s tou školou skončil. Za nic nestojí. Ale jak jsem řekl, potřeboval jsem peníze. TURANDOT • Proč se chce stát tuim, když je pouliční lupič? NU SAN ■ Stal se lupičem jedině proto, aby se mohl stát tuim. TURANDOT ■ Byl mi hned nápadný. GOGHER GOGH • Sebral jsem na první zkoušku peníze z pokladny firmy. WEN znuděně • Vypůjčil. GOGHER GOGH ■ Vypůjčil. Peníze na druhou zkoušku se daly opatřit jedině tak, že jsem odnesl firemní samopaly i s municí do zastavárny. WEN • Vyčistit. Pokud jsi tím ještě neskončil, budeš si muset připlatit. Gogher Gogh hledá po kapsách mince. TURANDOT '■■ Žije se tuimu snadněji než lupiči? NU SAN • Rozdíl není valný. Ale on vlastně ani z loupeží nežije. Totiž od doby, co začlo zdražování. Žije se svou bandou z toho, že poskytuje ochranu prádelnám na předměstí. TURANDOT • Ochranu prádelnám?' Před čím? NU ŠAN • Před přepadením. TURANDOT • Kým? NU ŠAN • Vlastní bandou. Rozumějte: Když se jí zaplatí, k přepadení nedojde. DVORNÍ TUI cynicky • Dělá totéž co stát. Když se daně zaplatí, dá policie pokoj. TURANDOT zamilovaně ■ Fi! Ve veřejném lokále ne! Všichni na nás vidi! GOGHER GOGH • Tady tři jeny. Už jen jedno: Jak to povím svým lidem? NU ŠAN ukáže na osobní stráž ■ Lidem jako tamhle tomu? To si vyžádá dost přemýšlení. Vchází bělovousý rolník Sien s chlapcem. Tui Ku jej vede ke stolku Nu Šana. KUi celém lokálu • Neslýchaná věc! Tenhle člověk přichází z provincie Sečuan. Je dva měsíce na cestě s kárkou bavlny. A dnes ráno, když chtěl bavlnu prodat, tak mu ji na náměstí Tří prstů zabavili! Všude kolem protesty. WEN ■ Ačkoli je bavlny tak málo, že šátek na krk přijde na padesát jenů. JINÝ TUI . Tkalcovny zastavily včera práci. Pro nedostatek bavlny. Svaz kabátníků hrozí nepokoji, jestli vláda nevysvětlí, kde bavlna zůstala. WEN • Peking chodí už pomalu v cárech. KU • Dovolte. Usedne s bělovousým starcem, chlapec zůstane stát za nimi. Co vás přivedlo do Pekingu? SIEN' ■ Jmenuju se Sien. A tohle je Er Fej. Jsem tady kvůli studiu. KU • Ten mladý pán chce studovat? SIEN - Ne, já. Hoch má ještě čas. Vyučí se napřed sandálníkem. Ale já, pánové, tak nějak cítím, že jsem pro studium uzrál. Padesát let jsem snil o tom, že se stanu členem velkého bratrstva, jež se podle začátečních písmen slova Telekt-Uál-In zve bratrstvem tuiů. Poněvadž se jejich velkými myšlenkami řídí stát, poněvadž oni dirigují lidstvo. KU • Jistě. A z výnosu, bavlny jste chtěl. .. SIEN - Navštěvovat školu tuiů. MU vstane • Pánové! Právě se dovídám, že tenhle stařec, jemuž státní orgány zkonfiskovaly bavlnu, chtěl z výtěžku své bavlny naštěvovat školu tuiů! Prahne po studiu a stát jej okrádá! Doporučuji, aby přítomní vzali věc svého budoucího kolegy za svou. NU ŠAN • Nesmysl! O všem, co souvisí s bavlnou, rozhoduje císař. Turandot na znamení Dvorního tuiho vstane a odchází s ním. JEDEN Z TUlO ■ Nikoli císař! Císařův bratr! Smích. NU ŠAN ■ Z tvého studia nic nebude, dědo. Číšník, s nímž si Dvorní tui u schodu šuškal, přistoupí k Sienově stolku a cosi mu pošeptá. KU • Pánové, stala se neuvěřitelná věc. Mecenáška, která nechce být jmenována, dala právě panu Sienovi vyplatit částku, kterou by byl stržil za bavlnu. Pogratulujme panu Sienovi k nečekané možnosti stát se členem našeho velkého bratrstva! Několik tuiů obklopilo Siena a blahopřeje mu. GOGHER GOGH • Teď ses už napře-mýšlel dost. Co tedy mám povědět své firmě? WENm vrací ony další ďi jeny ■ Nevím. 3 a V CÍSAŘSKÉM PALÁCI Císař si nacpává druhou ranní dýmku. ■ Vstoupí Turandot s Dvorním tuim. TURANDOT pozvedne vrchní šat a ukáže otci bavlněné kalhotky ■ Co říkáš kalhotkám? Jsou z bavlny. Fi říká, že bavlna škrábe. A opravdu škrábe, ale je teď zdaleka nejvzácnější, je drahá a přesto lidová. Proč mlčíš? Jakmile ty na něco přijdeš a já nic neřeknu, jako tenkrát, když tě napadla ta daň ze soli, tak se na mne tři dny mračíš. CÍSAŘ • Ano, bavlna prý teď pěkně podražila. Vezmi štěteček a napiš, co by sis přála. Finanční situace mi teď také umožňuje, abych se ti svěřil, že se při volbě manžela můžeš řídit hlasem srdce. Toho Mongola definitivně odepíšeme. Nedokázal bych ti nikdy někoho vnutit, Leda v krajní nouzi. Vzdálená pochodová hudba. TURANDOT • Když se vdám, tak jedině za tuiho. CÍSAŘ • To je přece zvrácenost. TURANDOT potěšené • Myslíš? Jak někdo prohodí cokoli vtipného, tak to mnou totiž vysloveně zalomcuje. ClSAŘ ■ Jen žádné neslušnosti! Hned po turandot aneb kongres překrucovačů 239 ránu. Nikdy nedopustím, aby ses zahodila s tuim. Nikdy. TURANDOT• Bábinka bývá taky neslušná, když spolu mluvíme. Co ta toho napovídá o... ClSAŘ • Nedopustím, abys takto mluvila 0 své babičce. Císařovna-Matka je velká vlastenka, to se můžeš dočíst už 1 v čítankách. A vůbec: Na takové věci jsi ještě moc mladá. TURANDOT • Fi, jsem ještě moc mladá? „Škrábe!" CÍSAŘ • Co je to za hudbu? DVORNÍ TUI • Demonstrace Svazu kabátníků, Veličenstvo. TURANDOT ■ Proto jsem se přece tak vyparádila. Jdu se s Fim na demonstraci podívat. Ale nemusí se spěchat, fotrvá osm až deset hodin. • Proč osm až deset hodin? TURANDOT 'Než všichni přejdou! Vstoupí ministerský predseda s letákem. MINISTERSKÝ PREDSEDA • Veličenstvo, račte věnovat pozornost tomuto letáku, který se našel před obchodním domem La Me. Má velmi nepříjemný obsah. Čte: „Kde je čínská bavlna? Mají snad synové Cíny chodit na pohřeb rodičům nazí, když jim umřou hlady? První mandžuský císař měl bavlny jen tolik, kolik jí bylo třeba na vojenský plášť. Kolik jl má ten poslední?" — Styl pamfletu prozrazuje, že ho napsal Kaj Ho. CÍSÁR • Ten zatracený tui? DVORNÍ TUI • Ne, ne! Dejte nás všecky zbičovat, Sire, ale nenazývejte to mrzké individuum tuim! Je to ne-ukázněný štváč, obklopující se pouze lůzou! Odvraťte laskavě na okamžik zrak, musím si... Utírá si studený pot. ClSAR, který během dalšího naslouchá vzdálené hudbě • Toho člověka přece nikdo nebere vážně. MINISTERSKÝ PŘEDSEDÁ • Ten člověk dokázal poštvat dvacet miliónů lidí provincie Ho, Sire. Račte ho brát vážně. TURANDOT • O jakém plášti se to v tom letáku vlastně mluví? DVORNÍ TUI • O bavlněném vojenském plášti prvního mandžuského císaře, který byl sedlák. Visí ve starém mandžuském chrámku a mezi lidem koluje pověst, že dokud ten plášť bude viset na svém provaze, bude lid viset na svém císaři. Je to pověra a pan Kaj Ho, který studoval v Kantónu, se nestydí jí využívat. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA ■ Věří jí milióny. TURANDOT zpívá ■ „Špagát tlustý sebevíc Jedenkrát udělá ryc. Což neznamená zajisté Že všecky provazy jsou nejisté." CÍSAŘ • Lůza—A jaké důsledky mohou mít taková odhalení? MINISTERSKÝ PŘEDSEDA ■ Další skandál! Svaz kabátníků, který má dva milióny členů, se spojí se Svazem bezkabátců, který má čtrnáct miliónů členů. Poněvadž kabátníci už nemají bavlnu na šití kabátů a nemají už ani sami kabáty, které by na sebe natáhli, spustí křik, že „bavlnu. má císař", a všechen lid se pohrne za Kaj Hoem. Vstoupl Jao Jie. JAO JIE nic netuše • Dobré jitro. Šmakuje ranní dýmčička? CÍSAŘ zařve ■ Ne! Kde je bavlna? JAO JIE • Bavlna? CÍS AŘ mu přidrží leták pod nos • Tady jsem podezříván a osočován, a já se ptám, TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAĎŮ sedm smrtelných hříchů maloměšťáků (Státní divadlo — Brno 1962 —foto Rafael Sedláček) sedm smrtelných hříchů maloměšťáků (Státní divadlo — Brno 1962 —foto Rafael Sedláček) Soška Čínského bůžka štěstí, Brecktova inspirace k zamýšlené opere Cesty boha štěstí turandot Karl von Appen: náčrty aranžmá (Benigner Ensemble — Berlín 1973) TURANDOT (Berliner Ensemble — Bertin 1973 — foto Vera Tenschertová) : .i 1 / ,\ : AA\\ " A * (.;t;ilí: , e'' 'íc\V,> '"' '"A Aši \ < A 1 '*A- X 1 • i% TURANDOT (Berliner Ensemble — Berlin 1973 foto'Vera Tenschertovä) TURANDOT, (Berliner Ensemble — Berlín 1973 foto Vera Tenschertovä) co se proti tomu podniká? Odstoupím. Jestli se okamžitě všecko nevysvětlí, jesdi se nevydá ihned prohlášení, odstoupím jednou provždy. MINISTERSKÝ PREDSEDA • Kaj Ho všecko odhalil. CÍSAŘ ■■ Takový šlendrián! Taková lho-' stejnost! Takové tupství! JAO JIE • Pánové, prosím, abyste mě nechali s bratrem o samotě. ClS AR zatímco ostatní až na Turandot vyjdou ■ Zádím, aby se viníci co nejpřísněji potrestali. Zdůrazňuji: co nejpřísněji. TURANDOT • Správně, papá. JAO JIE • Přestaň řvát, už jsou venku. TURANDOT zatímco pilně píší ■ Správně papá. Teď bud zase civilní. CÍSAŘ • Kde je bavlna? JAO JIE ■ Chápu, že jsi řval před tamtěmi, ale teď přestaň. CÍSAŘ ještě hlasitěji • Kde je bavlna? TURANDOT • Ano, kde je vlastně? JAO JIE • To snad víš. V tvých skladištích. CÍSAŘ • Cože? To si mně ty odvažuješ tvrdit? Dám tě zatknout! TURANDOT • Ano prosím, ano! JAO JIE • Souhlasil jsi, nebo snad ne? CÍSAŘ • Mám zavolat stráž? JAO JIE ■ Tak tedy hodíme bavlnu na trh. Pauza. CÍSAŘ • A já odstoupím. JAO JIE zařve ■ Tak odstup a připrav se na šibenici! Pauza. JAO JIE • Svolej konferenci tuiů. A něco jim slib, když tě očistí. Něco, co by tě nic nestálo. Nač máš těch svých dvě stě tisíc zdůvodňovatelů ? Pro koho vydržuješ patnáct tisíc škol? TURANDOT • Soutěž tuiů! To by bylo • zábavné! CÍSAŘ • Tuiové! Nikdo se jich necení víc než já. Cini se seč jsou, ale na všecko nestačí. Co si mají vymyslet? Svaz kabátníků přece ví co a jak. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA vstoupí ■ Veličenstvo, delegáti Svazu kabátníků — a bohužel i delegáti Svazu bez-kabátců. CÍSAŘ • Cože, přicházejí společně? Pak nám nepomůže už ani konference tuiů. TURANDOT ■ Dobře ti tak. JAO JIE • Budeš muset s bavlnou vyrukovat. TURANDOT zatímco stále ještě píše ■ Dobře ti tak, nejsi prostě člověk duchovní. Vstoupí delegáti kabátníků a bezkabátců. Zfl nimi dva tuiové. CÍSAŘ mrzutě ■ Oč jde? PRVNÍ SVAZOVÝ TUI než se dostane ke slovu některý z delegátů • Veličenstvo! Jak dosvědčuje klasik Ka Me, nedokáže odolat síle lidu nic, pokud je lid jednotný. Veličenstvo, otázka po osudu bavlny je otázka, v níž by se mezi Svazem kabátníků, který zastupuji, s Svazem bezkabátců, který zastupuje můj vážený kolega, dalo dosáhnout dohody. DRUHÝ SVAZOVÝ TUI • Ale nikoli shora, jak se domníváš, nýbrž zdola! PRVNÍ SVAZOVÝ TUI • Tak dobře, zdola. Poněvadž se u nás volí vedení zdola. . . Druhý svazový tui se směje. Svoboda se dá vydobýt jen za naprosté svobody. Vytáhne z brašny knihu. Turandot zatleská. Ka Me! DRUHÝ SVAZOVÝ TUI • Zanech citací! Kdo kdy slyšel, že armáda naprosto svobodná vyhrála bitvu? 7a-randot zatleská. Odkdy se disciplína rovná nesvobodě? Vytáhne rovněž knihu. Co říká Ka Me? 241 PRVNÍ SVAZOVÝ TUI • Bitvu! Tedy násilím! Z tebe mluví ten váš Kaj Ho! DRUHÝ SVAZOVÝ TUI • A z tebe honorář, který zrádcovští vůdcové tvého Svazu kšeftařu. .. PRVNÍ SVAZOVÝ TUI • Chceš snad tvrdit, že jsem podplacen? DRUHÝ SVAZOVÝ TUI • A od zrádců! Delegát kabátníků, který přišel s Prvním svazovým tuim, dá Druhému svazovému tuimu poliček. Ten se zarazí a udeří pak Prvního svazového tuiho knihou Ka Mea, což toho zase přiměje, aby ho udeřil svým výtiskem Ka Mea. Načež delegát bezka-bátců uštědří delegátu kabátníků rozhořčeně políček a nastane obecná mela. TURANDOT supí ■ Naber ho nohou! — Proč se nekryješ? — A ted do brady! CÍSAŘ • Tak dost! Boj ustane, ale První svazový tui zůstane ležet. Děkuji za vaše jasuplné vývody a přisvědčuji argumentům, zvláště tomu poslednímu. Jsem rovněž dojat hudbou, která se ozývá před palácem. Zřejmě není dost bavlny. Poněvadž se ovšem mezi vámi nedosáhlo dohody, navrhuji — vstoupí císařovna-Maika s talířem koláčů, které synovi nabídne. Ten však odmítne a pokračuje : ■— aby otázku po osudu bavlny obj asnili a rozhodli nej moudřej ší a nej -učenější mužové říše. Svolávám tímto mimořádný kongres tuiů, který jistě dokáže lidu uspokojivě vysvětlit, kam se čínská bavlna poděla. — Ale mamá, nech už toho! Dobrý den. Delegace se zmateně ukloní a odchází. Omráčeného tuiho bere s sebou. CÍSAŘ • Přehnal jsem to? MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Byl jste obdivuhodný. CÍSAŘ • Myslím, že kongres tuiů těm ■ dobrým lidem postačí. Nejsou jednotní ani mezi sebou. TURANDOT • Nevím, co tentokrát vlastně na tobě chtějí. Pokud jde o mne, mám bavlny velmi poskrovnu. Císař jí brání, aby to prokázala. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA ■ Uvažovalo Jeho Veličenstvo už o odměně tomu z tuiů, jemuž se podaří obyvatelstvu vysvětlit, kde bavlna zůstala? CÍSAŘ • Ne, finanční situace mi to ještě pořád nedovoluje. — Nech toho, mamá, když kouřím, nemohu jíst koláčky. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Veličenstvo, nechci se vás dotknout, ale zodpovědět tu otázku dokáže jedině nejmoudřejší hlava Cíny. Co jí slíbíte? TURANDOT radostní zavyje ■ Huhuhuhu! Mne! CÍSAŘ • To jsou nápady! Přece nedám v plen vlastní dceru! TURANDOT • Proč? Vy najdete nejmoudřejší hlavu a já se zá hi vdám. CÍSAŘ • Nikdy. Naslouchá. Ten průvod je nějak dlouhý. VE STARÉM MANDŽUSKÉ M CHRÁMKU V napolo rozpadlém rondelu visí se stropu na tlustém provaze starý záplatovaný plást. Před ním stojí císařova rodina, ministerský předseda, ministr války a vysocí tutové. CÍSAŘ • Milá Turandot, toto zde je onen úctyhodný plášé. Tvůj předek jej nosil v poli, a poněvadž byl chudý, musel si jej občas vyspravit, když jím prolétla nějaká ta kulka, jak všichni vidíte. Ten plášť nosí každý císař při korunovaci, jelikož se k němu víže známé proroctví. Podle mne je pro císaře nezbytné, aby mu lid důvěřoval. Stačí si připomenout vojáky, kteří prý jsou se všemi ostatními mými poddanými nějak spříznění. Rozhodl jsem se proto, že tomu z mých milých tuiů, kterému se podaří uchovat důvě-" ru lidu v otcovskou péči jeho císaře, dám ruku své jediné dcery. Ach a och překvapení a souhlasu. Turandot se ukloní. A poněvadž ctím staré zvyky, také materiálně, jak bych rád zdůraznil, přikazuji zahalit budoucího zetě před svatebními obřady v tento starý plášť. Konec státního aktu. ŠKOLA TUIŮ Za přestavby je slyšet vyvolávače: „Důležité oznámení: Císař slibuje ruku své dcery Turandot tomu z tuiů, který lidu vysvětlí, kam se poděla bavlna." Ve škole Značný vzruch. Pobíhání sem tam. Písaři upevňují nápis: „Císařovým zetěm se stane tui". Učitel s tuiovským kloboukem vyučuje v jedné z tříd. U Cl TEL 'Si Fu, vyjmenuj nám hlavní filozofické problémy. SI F U • Jsou věci mimo nás, samy o sobě a také bez nás, nebo jsou věci v nás, pro nás a ne bez nás. UClTEL • Který názor je správný? SI FU - To dosud nebylo rozhodnuto. UČITEL • Ke kterému názoru sé většina našich filozofů nakonec přiklonila? SI F U • Že věci jsou mimo nás, samy o sobě a také bez nás. UČITEL • Proč zůstala otázka nerozřeše- na? SI FU • Kongres,jenž o ní měl rozhodnout, se konal celých dvě stě let v klášteře Mi Sang při břehu Žluté řeky. Otázka zněla: Existuje Žlutá řeka skutečně, nebo pouze v našich myslích? Během kongresu však začal v horách náhle tát sníh, Žlutá řeka se rozlila a odplavila klášter Mi Sang se všemi účastníky kongresu. A tak se nepodařilo dokázat, že jsou věci mimo nás, samy o sobě a také bez nás. UČITEL • Dobře! Tím končím. Co je nejdůležitější událostí dne? TŘÍDA • Kongres tuiů. Třída odchází s učitelem. Vstoupil tui Ku a bělovousý Sien, vedený chlapcem. SIEN • Ale Žlutá řeka přece opravdu existuje! KU ■ To se ti snadno řekne, ale dokaž to! SIEN • A naučím se tady takové věci dokazovat? KU • To [záleží na' tobě. Ještě jsem se tě ostatně nezeptal, proč chceš studovat? SIEN • Těší mě přemýšlet. A všemu, co nám dokáže způsobit potěšení, je přece třeba se naučit. Ale snad bych měl ještě dodat: Učení bývá tak užitečné. KU • Hm. Nu, napřed se rozhlédni, než se dáš zapsat a zaplatíš školné. Tady se kdosi učí řečnit. š'Mie, mladý člověk, přichází s Nu Sanem, který je zde učitelem, a přistoupí k malému řečnickému pultu. Nu San si stoupne ke zdi a obsluhuje provazový mechanismus, s jeho pomocí se dá před řečníkem vytahovat nebo spouštět košík s chlebem. . TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAČŮ 243 NU ŠAN ■ Téma zní: „Proč Kaj Ho nemá pravdu?" Vždycky když košík s chlebem vytáhnu výš, znamená to, žes odpověděl špatně. Tak! Š'MI E • Kaj Ho nemá pravdu, poněvadž nerozděluje lidi na moudré a méně moudré, ale na bohaté a chudé. Byl vyloučen ze Svazu tuiů, poněvadž vyzval člunaře, nádeníky a tkalce, aby se vzepřeli násilí, jehož — koš se zvedá — prý — koš kolísá — jsou obětmi. Tím je jednoznačně vyzval k násilí! Koš kolísá. Kaj Ho mluví o svobodě. Koš klesá. Ale ve skutečnosti chce z člunařů, nádeníků a tkalců udělat otroky. Koš klesá. Říká se, že člunaři, nádeníci a tkalci nevydělávají tolik — koš se zvedá — aby své rodiny — aby se svými rodinami mohli žít v přepychu a hojnosti — koš se zarazí — a že musí příliš tvrdě pra- v covat — koš se zase zvedá — poněvadž chtějí žít v zahálce ~— koš se zarazí — což bývá přirozené. Koš kolísá. Této nespokojeností mnohých — koš stoupá — některých lidí — koš se zarazí — Kaj Ho využívá, a proto je kořistnlk. Koš rychle klesá. Pan Kaj Ho rozdává v Ho Nangu půdu chudým pachtý-řům. Poněvadž však za tím účelem musí napřed jiným půdu sebrat, je tedy zloděj. Podle filozofie Kaj Hoa — koš znovu kolísá ■—je smyslem života být šťastný, mít co jíst a pit jako sám císař — koš se prudce zvedne — ale to jen dokazuje, že Kaj Ho vůbec filozof není, nýbrž že je žvanil — koš klesá — štváč, po moci bažící lump, neodpovědný hazardér, provokatér, prznitel matek, pohan, lupič, prostě . zločinec. Koš se vznáší tísně před řečníkovými ústy. Tyran! NU ŠAN • Jak vidíš, dopouštíš se ještě : . ' '. chyb, ale jádro máš dobré. Teď se osprchuj a dej se namasírovat! š'MIE ■ Domníváte se, pane Nu Šane, že mám naději? Nebyl jsem zvlášť dobrý v přikrašlování a v umění patolízal-ství jsem skončil až na sedmnáctém místě. Odchází. KU • Nu Šane! Nový žák! Nu San přiběhne. Ostatně, co říkáte Kaj Hoovi? SIEN • V bavlnářské oblasti se o něm ví jen to, co vykládají statkáři. Že je špatný člověk, že je proti svobodě. NU ŠAN • Líbí se vám, co se tady učí? SIEN • Byla to dobrá řeč. Bylo v ní leccos nového. Je pravda, že Kaj Ho chce rozdat půdu? ' NU ŠAN - Ano, napřed ji chce ukrást a pak prý rozdat. Smím vás do školy zapsat? SIEN ■ Jistě. Brzo. Chtěl bych si jen napřed ještě něco vyslechnout. Ža to se přece zatím neplatí? Vstoupí Gogher Gogh s matkou, s tuim Wenem a třemi Heny své bandy. MA GOGH • Syn by se chtěl podrobit zkoušce. PÍSAŘ • Ach, tys přišel znovu? To je už potřetí, že? Nemyslím, že dnes budeme mít kdy. Jakmile se oznámilo, že císařovým zetěm se stane tui, hlásí se stovky nových uchazečů. Proč se chceš mermomocí stát tuim? GOGHER GOGH • Schopnosti a také předběžné vzdělání mě pro státní službu přímo předurčujou. Písař na něho pohlédne pln soucitu, hluboko se před Ma Gogh ukloní a spěchá pryě. PRVNÍ LUPIČ - Pochop. Musíš munici vrátit. Drahota teď poleví a obchodní ruch oživne. A každý nový krám je okamžitě třeba přepadnout, aby si hned na začátku zvykli zaplatit za ochranu před takovým nebezpečím. GOGHER GOGH • Nepřeju si žádné střílení. Mám jiné plány. DRUHÝ LUPIČ ■ Dobře, ale jaké? Gogher Gogh zarytě mlěí. MA GOGH • Víte přece, že na syna je spolehnutí. PRVNÍ LUPIČ nejisté • Jistě. MA GOGH ukáže na nápis „Vědění je moc". Krukhere, učený člověk má teď vyhlídky jako ještě nikdy. Důvěřuju Gogherovi. Vstoupí velký tui Si Wej s písaři. Usedne. SIEN - Kdo je to? KU • To je Si Wej, rektor Císařské univerzity. Bude zkoušet. WEN přistoupil ke zkušebnímu stolu, tlumeně ■ Můj kandidát je tu potřetí. Při obou předcházejících zkouškách se ho vždy ptali, kolik je třikrát pět. A naneštěstí pokaždé odpověděl: pětadvacet. A to jedině proto, že má tak pevný charakter. Poněvadž je ale jinak výborný obchodník a dobrý občan, a poněvadž navíc velice baží po vědění, prosím pana rektora, aby mu položil znovu otázku „Kolik je třikrát pět?" Můj kandidát si totiž pilným studiem teď osvojil korektní odpověď, že třikrát pět je patnáct. Odevzdá mu válek s penězi. SI WEJ se směje ■ Promluvím si s přísedícími. PRVNÍ LUPIČ • Copak jsi jim tady pokaždé odpověděl, žes vždycky prolít? GOGHER GOGH ■ Pětadvacet. A to nebylo správné, poněvadž odpověď na otázku „Kolik je třikrát pět?" prý má znít: patnáct. PRVNÍ LUPIČ • Jestli by se ale zeptali „Kolik je pětkrát pět?", tak by odpověď seděla. Budou se teda muset urá-čet položit i otázku správně. Vytáhne pistoli z podpaždí, přistoupí ke zkušebnímu stolu, ukáže ji Si Wejovi, vymění s ním pár slov a vrací se. Všechno v pořádku, budeš trvat na pětadvacíti. WEN zatím Nu Sanovi ■ Zvýšil jsem poplatky na pateronásobek. PÍSAŘ volá ■ Pan Gogh. Ten předstoupí. SI WEJ s křivým úsměvem, dívaje se na Prvního lupiče • Kolik je pětkrát pět, pane kandidáte? GOGHER GOGH • Patnáct. Si Wej pokrčí rameny na znamení, že se nedá nic dělat, a rychle odchází. PRVNÍ LUPIČ • Všecko jsem tak krásně zařídil... GOGHER GOGH • Žádný div, když mi dávají pořád jiné otázky. .. Je to neslýchané, jak se tady mrhá těžce získanými penězi. Hlasitě: Žádám, abych byl podle velmi uvážené odpovědi neodkladně zaregistrován jako člen Svazu tuiů. Examinátoři prokazatelně nedokázali položit otázku tak, aby se na ni dalo správně odpovědět. Jsou tedy neschopní. Rozmyslím si ostatně, jestli se mám vůbec ještě o členství v tom Svazu ucházet. Vždyť každý ví, že se v něm zcela nebezpečně kupčí s názory. Prodali by vlastní matku, pokud by se jim nehodila do definice. Ale ještě mě poznají! MA GOGH • Pojď, tady tě jenom okradou. Odchází s Gogher Goghem, Wenem a lupiči. SIEN • Pojď, Er Feji. Musím se ho na něco optat. KU • Copak se nechcete dát zapsat? SIEN • Možná že jsem si už osvojil většinu z toho, čemu se tady člověk může TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVACÚ 245 naučit. Er" Feji, přemýšlím o tom Kaj Hoovi, o tom štváči, lumpovi, przniteli, který chce rozdělit půdu. S chlapcem pryč. ULICE Tulové loví zákazníky. Sien a Er Fej. Ro-zedraný tui, kterého vykázali z čajovny, Siena osloví. TUI - Je liho mínění o politické situaci, dědo? SIEN ■ Nepotrebujú. Promiňte. TUI ■ Za pouhé tři jeny, a dá se to vyřídit ve stoje, dědo. SIEN • Jak si mě dovoluješ obtěžovat v přítomnosti toho dítěte? TUI • Nebuď tak upejpavý. Mít mínění je přirozená potřeba. SIEN • Jestli hned nezmizíš, zavolám policii. Ze se nestydíš!- Z přemýšlení, z toho nejušlechtilejšího, čeho je člověk schopen, dělat špinavý obchod! %ene ho pryč. TUI utíkaje • Sosáku hnusný! E R FEJ • Nech ho, dědo, to možná chudoba ... SIEN ■ Ta omlouvá téměř vše, ale tohle ne. DUM VELKÉHO TUIHO Munka Tu, kterého barbíf líčí, a jeho matka. MATKA • A uvěří vám? Když se ví, kde bavlna skutečně je? Tslé čtyři služky o tom mluví úplně bez ostychu. MUNKA TU ■Uvěří, když budou chtít uvěřit. Jako lázně slouží těm, co si chtějí zaplavat, poslouží vysvětlení těm, co mu chtějí uvěřit. Mimimimi-mi. Ale jako je nutno vytvořit předpoklady pro to, aby si lidé mohli zaplavat, tak se také musí vytvořit předpoklady pro to, aby mohli uvěřit. MATKA • Nepřipadá ti tedy obtížné zformulovat odpověď? MUNKA TU ■ Neobyčejně. Jen opravdový mistr takový úkol zvládne. Už jen na to, abys dokázal, že dvakrát dvě je pět, třeba být mistrem. MATKA •■ Rodina očekává, že jí neuděláš ostudu. MUNKA TU • Takovou poznámku sis mohla ušetřit. Vždyť vite, že všem, co nedokáží dát uspokojivou odpověď, srazí hlavu. Mimimimimi. MATKA • Srazí jen hlavy, které za nic nestojí. MUNKA TU • Nad nimiž zapláčou jen rodiny, jež za nic nestojí! Bryskně vstane. Matka zatáhne za zvonec. Vstoupí dvě sestry Munka Tua. Za nimi sekreta}. MUNKA TU • Dostal jsi ten citát? SEKRETÁŘ • Tady jsou dva, na vybranou. Dá mu dva lístky. MUNKA TU jí vybere jeden • Kolik stály? SEKRETÁŘ • Dva tisíce. MUNKA TU • To je nestydatost. SEKRETÁŘ • Citáty jsou téměř neznámé. MUNKA TU ■ Záleží také na tom, jestli jsou dobré. K rodině: Dělají se mi ještě na zádech faldy? MATKA • Ne. Rozluč se s rodinou. MUNKA TU ■ Mimimimimimimi. Drazí. V agónii a zoufalství — počkat, kde j e kreslíř, který můj odchod k soutěži zachytí pro potomstvo? Matka zazvoní. Vstoupí kreslíř. Rychle cosi načrtne. V agónii a zoufalství vzhlíží země ke svým duchovním vůdcům. Co jí povědí? Mimimimimimi. Neboť nikoli moc, nýbrž duch je strůjcem osudů každého národa. Och., jak si uvědomuji odpovědnost, která mi byla vložena na bedra! Vyšší místa uslyší ode mne tak všelicos, ba. Budou mě možná tupit... KRESLÍŘ • Račte v téhle póze chvilku setrvat. MUNKA TU, kdyí na několik okamžiků v póze setrval • .. .Ale tím můj názor nezmění. Mimimimimimi. Možná že se mezi vás už nevrátím. Ale v análech dějin bude přežívat má neoblomná snaha pomoci zemi v její nouzi svým — mimimimimimi — svým jasným a naprosto jednoznačným postojem. Pompézně odchází. V PALÁCI SVAZU TUIŮ Sál První den velké konference tuiů. Předseda, rektor Si Wej, představuje císařské rodině a kongresu bělovousého Siena. SI WEJ • Je mi ctí a potěšením představit Urozené císařské rodině a Vznešenému kongresu hosta, jehož přítomnost nám připadá symbolická. Tento prostý muž —■ potlesk — obyčejný _sedlák —potlesk — z bavlnářské oblasti přijel se svou károu bavlny do hlavního města, kde se bavlny nedostává. Z výtěžku však, a to je na celé věci tak povznášející, krásné, příkladné, z výtěžku té bavlny chtěl Sien, tento muž ze Severu, studovat tuismus! Potlesk. Jeho nejvroucnějším přáním bylo spatřit všechny ty velké tuii, kteři lidstvu svítí na cestu jako pochodně. Potlesk. Vestibul Před ministerským, předsedou se přou vela tulové Ki Lie a Munka Tu. Z velké dřevěně trouby se ozve sdělení: „Pozor! Kongres začíná." KI LIE • Řeklo se mi, že budu mluvit jako první. Ačkoli vím, že právě to je ze všeho nejtěžší. Ale přesto jsem souhlasil. MUNKA TU ■ Mohu jedině prohlásit, že bych byl rovněž ochoten. .. KI LIE • Nijak se o to nederu. MUNKA TU • Moc nerad bych se vnucoval. KI LIE • Jestli se to ovšem na mně chce, prosím. MUNKA TU ■ Podřídím se, kdykoli budu vyzván. KI LIE ■ Nikdo vás nevyzval. MUNKA TU ■ A kdo na vás co chce? KI LIE • Vaše způsoby jsou obecně známé. MUNKA TU • O vašich tricích mluví celé město. KI LIE • Je pod mou důstojnost se s vámi přít. Nepromluvím proto, že bych z toho měl potěšení. Jedině... Vytrhne se Munka Tuovi, který se ho snaží zadržet, a vstoupí. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Pojďte, představím vás za to císaři. Oba pryč. U vchodu se rozpoutala menší TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAĎÚ 247 mela. Gogher Gogh se snaží vniknout se dvěma osobními strážci. GOGHER GOGH - Žádám, aby se i mně poskytla příležitost. Muži z lidu se tady zakazuje vstoupit! Vytlačí ho. Sál SI WEJ • Veličenstvo a pánové! Blaží mě, že vám jako prvního řečníka smím představit celým bratrstvem vroucně milovaného rektora Císařské univerzity, pana Ki Lie. TUTOVĚ zpívají tuiovskou hymnu-Kupředu! Není Nad vědění! Vše všude rozdmychat! Musíte v čele stát! Musíte bez umdlení Hlídat a panovat! KI LIE • Urozená císařská rodino, vznešený kongrese! Bavlna, lana arboris, se získává z bombaceí, z bavlníku, z rostlin s prstovitými listy a květy na pni a větvích. Má podobu hebkých chumáčů, jež se zpracovávají v látky, hlavně pro chudobnější obyvatelstvo. Velevážené shromáždění! Sešli jsme se, poněvadž se ty chumáče, zvané lana arboris, nevyskytují na našich trzích a že byste tam proto také marně hledali bavlněné látky. Tak jest. Ale teď soustřeďme pozornost napřed na lid. Zkoumejme jej odvážně, bez bázně a předsudků. Některým vědcům se občas vytýkalo, když zjišťovali, že mezi lidmi existují jakési rozdíly, čili když dospěli k závěru, že lid není jednolitý, že mezi jeho příslušníky jsou jisté rozdíly, ano, nazveme to rozdíly, rozdíly, dané jejich různými zájmy atd. atd. Nuže. Dovolte, abych se vám přiznal — zcela lhostejno, zda se mi to vytkne nebo ne — že toto stanovisko sdílím! Prosím. Les přece není jerí prostě les, nýbrž skládá se z množství nejrůznějších . stromů. , A právě tak není lid prostě jen lid. A z čeho se tedý skládá tento lid? Nuže. Patří mezi něj úředníci, myčky nádobí, statkáři, cínaři, obchodnici bavlnou, lékaři a pekaři. Dále oficíři, muzikanti, truhláři, vinaři, advokáti, ovčáci, básníci a kováři. A neopomeňme ani rybáře, služky, matema- j tiky, výtvarníky, řezníky, obchodníky smíšeným zbožím, chemiky, ponocné, rukavičkáře, učitele jazyků, strážníky, zahradníky, novináře, hrnčíře, košíkáře, číšníky, hvězdáře, kožešníky, obchodníky ovocem, ledaře, kameloty, klavíristy, flétnisty, bubeníky, houslisty, hármonikáře, hráče na citeru, na ceilo, ná violu, na trumpetu, na dřevěné foukací nástroje, na obchodníky dřevem a dřevařské experty. A kdo z vás dosud neslyšel o zpracovatelích tabáku, kovodělnících, lesních dělnících, zemědělských dělnících, textilních dělnících, stavebních dělnících, o architektech a námořnících? Jiná povolání zase vykonávají ; tkalci, pokrývači, herci, fotbalisté, průzkumníci mořských hlubin, kameníci, brusiči, pohodní, hostinští, kati, ] písaři, listonoši, bankéři, vozkové, porodní báby, krejčí, havíři, sportovci a kormidelníci. Neklid mezi shromážděnými. Nuže. Připadám vám možná trochu příliš zevrubný, příliš precizní, příliš vědecký. Jenže proč volím tuto I cestu? Jedině abych ukázal, že všichni tito různorodí lidé, nebo řekněme | z opatrnosti, jejich převážná část, ona část nemajetná, má jen jedno společné, totiž že. .. HLAS • .. .je nemajetná. KI LIE • Ne, že potřebuje lacinou bavlnu. Volá po bavlně! Nuže., Přátelé, my všichni víme, že bavlnou disponuje císař — šum ve shromáždění — nikoli ve smyslu vlastnickém, ale přikazujícím, tím že o ní rozhoduje, že jí prostě disponuje — a kdo by s ní dokázal nakládat štědřeji, nezištněji, otcovštěji než císař? Ale bavlna tu není. Dobře. Když ji však tolik lidí tak nutně potřebuje, neměla by tu tedy být? Velevážené shromáždění, dovolte mi, abych odpověděl, i když se znovu vystavuji nebezpečí, že se tím stanu nepopulárním: nikoli! Příroda, vážení, je bohyně, jíž nelze poručit. My lidé duchovní se rádi hrozíme prostých zjištění. Připadají nám hloupá, připadají nám mělká. Nuže, já se jich bát nehodlám. Kde bavlna zůstala? Můj neúplatný soud zní: Tnu, prostě se neurodila. Bud bylo slunce moc, nebo ho bylo málo, buď pršelo příliš, nebo bylo nežádoucí sucho. To se dodatečně ještě zjistí. Bavlna krátce a dobře není — poněvadž se neurodila. Opouští důstojně řečnický pult. Ticho. Císařská rodina odchází ze sálu. LI WEJ • Děkuji panu Ki Lieovi. Porota oznámí své rozhodnutí. Šatny Císař, clsařovna-Matka, Turandot s ministerským předsedou. Munka Tu zde postává očekávaje rozhodnutí. CIS AR - Promluvil jste se zástupci svazu? MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Pár slov, Veličenstvo. Císař na něho pohlédne tázavě, ministerský předseda zavrtí hlavou. CÍSAŘ • Příliš si to ulehčil. S tak průhlednými nepravdami se nic nesvede. Naopak, spíš to lidi ještě upozorní, že něco není v pořádku, domněle. Pět minut předtím se přivítá sedlák, který bavlnu do hlavního města přivezl! Prostě nedostatek smyslu pro skutečnost! U vchodu došlo k výměně názorů. Gogher Gogh se snaží vniknout se dvěma osobními GOGHER ' GOGH • Však já si ty vaše vizáže zapamatuju! Nesu náramně důležitou zprávu. Vytlačí ho. TURANDOT • Já sice na duchovní lidi trpím, ale tohle! CÍSAŘ • A ta vzpurnost! „Zcela lhostejno, jesdi se mi to vytkne nebo ne. . ." a „Převážná část, Část nemajetná!" Pryč s chlapem! MINISTERSKÝ PŘEDSEDA ■ Víckrát nás nudit nebude. TURANDOT - Bábinko, já nechci. Vrhne ■ se císařovně-Matce do náruče. Nedám se zaprodat. Aspoň ne takovému! Uštědří ministerskému předsedovi kopanec. To on mu dovolil vystoupit. Celá čajovna se mi teď směje. Srazit hlavu! I tu tvoji! Stká. Můj osud je každému lhostejný. Srazit hlavu! Srazit hlavu! Srazit hlavu! Skryje tvář na prsou císařovny--Matky. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA^ menší pauze • Smím Vaší Císařské Milosti představit řečníka pátého dne, pana Munka Tua? Turandot po ním mrkne. TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUGOVAČŮ 249 Vestibul Sien, chlapec Er Fej a íui Ku. SIEN • Ten človek se mýli. Letos je vie bavlny než loni. Kde ho najdu? Rád bych mu to pověděl. Strážníci vedou Ki Liea kolem. SIEN ■ Coje s nim?. Proč ho vedou strážnici? Nemůžu si s ním promluvit? KU ho zadrží • Raději se k němu nehlas, nemuselo by se ti to vyplatit. SIEN • Myslíš, že ho zatkli? Jen proto, že nezná pravdu? KU • Znáji. SIEN ■ Zatkli ho tedy, že lhal? KU • Ne proto, že lhal, ale že lhal málo přesvědčivě. Budeš se muset ještě mnohému přiučit, dědo. šatny Ministerský předseda představuje Turandot rektora Si Weje, jehož provází sekretář Mu San. S Turandot je Munka . Tu. fy sálu zazní hymna tuiů. SI WEJ ■ Smím Její Císařské Výsostí dedikovat kostým, který jsem sám navrhl? Mu Šan vyjme z kartonu papírový kostým potištěný verši. MINISTERSKÝ PREDSEDA ■ Pťo neuspokojivý průběh kongresu a velký nápor uchazečů se již dnes, v třetí den kongresu, ujme slova sám předseda Svazu tuiů, pan Si Wej. TURANDOT • Och, jak duchaplné! Z papíru! SI WEJ ■ Z látky, která je ze všech látek nej ušlechtilejší! TURANDOT • Nechť ušlechtila látka zahalí cosi ještě ušlechtilejšího! Volá na služebné. Hned si to obléknu. Donese se zástena, za níž se Turandot převlékne. MINISTERSKÝ PREDSEDA ä Wejo-vi • Pojďte! Z tlampače zazní sdělení: „Oznámení. Ž kláštera Taši Lumpo se ke kongresu vypravil zeměpisec Pozvder MUL" Potlesk. Sál ■ JAO JI E • Jaké to včera bylo? CÍSAŘ • Nevalné. Nějaký teolog. Vzmohl se jedině na to, že řekl: Příliš šatstva škodí zdraví. Kvůli slunci. — A kde jsi byl ty? J A O JIE •. Na venkově. Pokusil jsem se pár žoků spálit. CÍSAŘ • Nač? To nepřipustím. Proč tu sedím? JAO JI E • Jak chceš jinak zvednout cenu? ClSAR ■ Přece ne spalováním! Cp mi bude platná vysoká cena, když nebudu mít co prodávat. JAO JI E • Když chceš se mnou diskutovat, osvoj si napřed základy ekonomie. Představ si, že máme třeba pět miliónů žoků... Vysvětluje to císaři dál i za následujícího projevu Si Weje, který vstoupil do sálu. SI WEJ ■ Císařská Výsosti, pánové. Na začátku kongresu kdosi nehodný tui-ovského klobouku tvrdil, že se v čině letos bavlna neurodila. To je urážka čínského lidu. Mohu vám oznámit, že se sklidilo ne méně než jeden a půl miliónů žoků. A jak, za jakých podmínek náš lid, nejpilnější lid pod slunr cem, tuto bavlnu sklízel! My víme, kolik potu si vyžádá neobyčejně tvrdý režim nájemců velkých klášterů a feudálních statků. Navíc se milióny drobných rolníků do úmoru pachtí na svých neuvěřitelně malých políčkách. Především jim, drobným rolníkům, kteří tak heroicky zajišťují oděv drobného člověka — čest a slávu! Potlesk. JAO JI E ■ Tobě to obchodně vůbec nemyslí ! Zapamatuj si pro případ, že by se mi něco stalo: Ještě než zahájíme prodej, musí polovička zmizet. Ale spálit se nemůže. Proč? Moc by to páchlo. CÍSAŘ. • Nepáchlo, jedině vlna páchne. JAO JI E • Náramně čoudí. SI WEJ • Ale teď se mě asi tážete, a s .vámi všechen lid: Kde tedy zůstala? Kde je bavlna? Ajá vám to povím: ztrácí se. Pobouření. JAO JIE • Zbláznil se? Hned to zaraz! SI WEJ • A kde se ztrácí? Pro všechno na světě, kde? Prozradím vám i to: ztrácí se při dopravě. Pobouření vzrůstá. Velevážené shromáždění! Tušíte cosi strašlivého, jste právem pobouřeni. Ale přitom jste na hony vzdáleni pravdě. Dovolte, abych vám teď zapěl nový hymnus na velikost a ctnost čínského lidu. Mluvím o pokroku pod osvícenou vládou našeho Císařského domu. Pánové, ještě před nepříliš dlouhou dobou byl venkov obrazem bídy a utrpení. Dědiny se hemžily otrhanci, lidmi polonahými, lidmi ve své nahotě takměř podobnými zvířatům. Pořádný oděv, vkusné látky neznali a také po nich sotva toužili. A dnes? Pánové, tím, že člen Císařského domu převzal produkci bavlny, se vše změnilo. Do našich vesnic vtáhla kultura. Kultura! Se střechy se snášejí letáky. To, že se bavlna při dopravě z polí do měst ztrácí, se dá vyložit vzrůstající kultur- ností naší země. Obyvatelstvo ji skupuje! Nevím, co na těch letácích stojí... VOLÁNÍ ■ Letáky Kaj Hoa! — Policie! SI WEJ • .. .ale vím, že jsou to lži. Pravda zni: bavlna se vyprodala! MLADÝ ME NES ve skupině mladých tuiů • Zřejměji skoupili bezzemci, co ty své štipečky půdy pomalu zrývají kapesními noži a pěstují bavlnu v uších svých babiček! Strážníci jej odvlečou. Ti si vůbec nemůžou bavlněný oděv dopřát! CÍSAŘ • Je to osel, ten Si Wej! MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Zástupci svazů opustili sál, s letáky v rukou. SI WEJ zoufale ■ Prosím o klid. čína stojí na pokraji propasti! Potlesk jej přerušuje. Turandot sstoupila do lóže, následována Munka Tuem. Má na sobe papírový kostým Si Weje. Císařská Výsosti, vznešená konference! Aby se odstranil nedostatek oděvních látek, který nastal jako důsledek vzrůstajících kulturních potřeb našeho lidu, což zdůrazňuji, navrhuji, aby se okamžitě, aby se neprodleně, bez jakékoli byro-.kracie, bez ohledu na platné předpisy použilo na oděvy té nejušlechtilejší látky, látky, které naši básníci a myslitelé propůjčili vznešenost: papíru! A to y hlavním městě okamžitě! ZVOLÁNÍ • Navrhni zároveň, že napříště. už nebude smět pršet! Smích. Strážníci hledají napřed toho, kdo vykřikl, a posléze ty, co se smějí. Turandot rozevřela demonštratívne slunečník. NOVÉ ZVOLÁNÍ ■ Naši silniční dělníci budou pracovat pod slunečníky! JINÉ ZVOLÁNÍ • Oblečte se radši do letáků Kaj Hoa! Císařská rodina opouští sál. TURANDOT ANEB KONGRES PŘEK.RUCOVAČÚ 251 Šatny JAO JI E • Bavlna se ztrácí při dopravě! Teď stačí, aby někdo ještě vytroubil, kam se ztrácí, a můžeme sbalit kufry! TURANDOT ■ Byla jsem znovu před celou zemí zesměšněna! Ten padouch! Strhne si papírový kostým. Na — na — na! CÍSAŘ • Nevyvolávej další skandál, mně stačí jeden. Pryč s Jao Jiem. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Jste předsedou Svazu tuiů. NU SÁN • To přece nejde, jsem jeho žák. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • To si srovnejte se svým svědomím. Oba vyjdou. CÍSAŘOVNA-MATKÁ ■ Srazit hlavu, srazit hlavu, srazit hlavu! Odchází s chichotáním. Služebné donesou s úsměšky zástěnu před Turandot. Zůstali tu jedině Dvorní tui a Munka Tu. Oznámení z tlampače: „Uchazeči čtvrtého dne se žádají, aby se přihlásili ve Velkém sále." TURANDOT za zástenou ■ Munka Tu! Počkáš přece ? MUNKA TU • Musím se ve Velkém sále přihlásit, Císařská Výsosti. TURANDOT • Na to je čas. Ceká jich tam zase na tucty. Chci, abys promluvil jako poslední. MUNKA TU • Ano, Císařská Výsosti. TURANDOT • Munka Tu! Pojď dnes se mnou do paláce, něco ti ukážu. MUNKA TU • Císařská Výsosti, nic by mě tak netěšilo, ale budu se muset připravit na onen velký projev. TURANDOT ■ Jsem přesvědčena, že Fi Jej tu ještě je. DVORNÍ TUI - Jistě, Císařská Výsosti. TURANDOT • Klidně tady zůstaň. Munka Tu, ukážu ti dnes večer něco bavlněného. Služebné se hlasitě chichotají. Z tlampače zazní znovu dřívější oznámení. MUNKA TU - Císařská Výsosti, prosím o propuštění, abych si mohl připravit svůj velký projev. TURANDOT • Fi Jeji, zajdi do Velkého sálu a podívej se, kolik je tam ještě uchazečů. Dvorní tui odchází do Velkého sálu, TURANDOT • Munka Tu! Sál Ministerský předseda a sekretář Mu Šan hledí na přicházejícího Dvorního tuího. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA - Je to nepříjemné, ale už se nikdo víc nepřihlásil. Ačkoli nám končí teprve třetí den! Přijdou samozřejmě ještě řečníci z provincií. Zpravte pana Munka Tua, že bude mluvit zítra ráno. Mu Sanovi: A vy zlikvidujte'toho hlupáka. Dvorní tui se rozmýšlí, zda se má vrátit do šaten. Vestibul Sekretář Mu Šan nachází svého pána, rektora Si Weje, zcela opuštěného. U dveří, hlídán strážníky, Me Mes a jiní mladí tuiové. Starý Sien a tui Ku odcházejí k východu. KU • Co si o tom všem myslíte, milý Siene? SIEN • Výmluvnost pánů je značná, ale nepostačí. Pozemky jsou příliš nepatrné. SI WEJ ■ Sdělte okamžitě vyšším místům, že žádám co nejpřísnější potrestání těch holomků tady! Jsou to zjevní přívrženci Kaj Hoa! Potrestání co nejpřísnější, smrtí! Sekretář dá strážníkům znamení a ti mladé lidi -odvedou. Děkuji. Zaslechl jste něco? Co se soudí o mém projevu? Ty letáky mu trochu ubraly na efektu, že? Myslím si však, že demonštratívni objevení princeznino v mém kostýmu leccos zase napravilo. Bylo shromáždění spokojené? Chraptivě: Nesete nějaký vzkaz? Nic se mi neřeklo, asi se ještě nezná reakce dvora. Zkontrolujte co nejbedlivěji záznam mého projevu, dříve než se zveřejní. Horko v sále poněkud ovlivnilo náladu, že? Člověče, co mlčíte? Jste jedenáct let mým žákem, činím vás za protokoly odpovědným. Chápu. Řekněte mým synům ... Vestibul Čtvrtý den. Ministerský předseda, Mu Šan a písař školy tuiů. Oznámení z tlampače: „Uchazeči pátého dne se přihlásí ve vestibulu u komitétu ministerského předsedy." MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Odvažuje se nás nechat čekat! Obsadily se vchody, prohledaly sklepy, oťukaly zdi? NU ŠAN ■ Ministr války převzal osobně kontrolu. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA neklidně • To neříká vůbec nic. Ten člověk' byl ještě před necelými třiceti lety členem Společnosti pro mírný pokrok v mezích zákona. — Přihlásil se ještě zeměpisec z kláštera Taši Lumpo. Ale stěží se dostaví dřív než pozítří. — Vyloučili se včerejší rušitelé ze Svazu tuiů? NU ŠAN • Byli popraveni. . MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • To mě nezajímá. Ptal jsem se, jestli byli vyloučeni ze Svazu tuiů. Munka Tu s Turandot přispěchají. S ní její služebnice. Munka Tu je zřejmě nevyspalý. Ůklony. TURANDOT • Gratulujte mu, pánové. Obeznámil mě dnes v noci s tím, co chce přednést. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Pane Munka Tu, jistě najdete pochopení pro to, že se po včerejších událostech rozhodlo, aby se každý uchazeč bez rozdílu napřed prošetřil, zdali nevyznává nečínské názory. TURANDOT • Nevyznává žádné. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA se ukloní • O tom nepochybuji. Munka Tuo-vi: Podrobte se té formalitě. Usednou. Močíte do postele? 'MUNKA TU bezmocně - Ne. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA služebnicím • Prosím, abyste se nechichotaly. Otázka je předepsána. — Náležel jste někdy ke Společnosti přátel ozbrojeného povstání? Munka Tu vrtí hlavou. Ke Lhářům za lidská práva? Munka Tu vrtí hlavou. Jste pro mír. v některé z jeho podob? Munka Tu vrtí hlavou. Máte příbuzné? Munka Tu vrtí hlavou, pak se vzpamatuje a přikývne. V severních provinciích? Munka Tu vrtí hlavou. Vyslovte jméno Kaj Ho! MUNKA TU • Kaj Ho, MINISTERSKÝ PŘEDSEDA ■ Třesete se. MUNKA TU • Jsem nevyspalý. TURANDOT odstrčí služebné, které ji česaly -Tak dost! Vstane, dá Munka Tuovi znamení a vyjde s ním a se služebnicemi. Tui-ovská hymna slabě a falešně. TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAČŮ 253 Sál Všude ozbrojené stráže. Vstupují Munka Tu a Turandot. Munka Tu se odploull k dřevěnému řečnickému pultu, Turandot odcupitá do císařské lóže. Zj>av^ se přehozu a sedí polonahá, císař • Jak se můžeš takhle odhalovat! turandot • Nebruč, je to v tvém zájmu. NU ŠAN • Jako předseda Svazu tuiů mám čest představit vám uchazeče čtvrtého dne, pana Munka Tua, vedoucího filozofického semináře. Turandot zatleská, MUNKA TU • Císařská Výsosti, pánové. v historickém okamžiku... Po menší potyčce u vchodu vtrhnou dovnitř čtyři mulové, polonazí. Za Zpěvu míří těžkými kroky do středu. Čtveřice - Sluníčko nás ozdraví Vzhůru, do toho! Když mráz hlodá na zdraví Ať žije Kaj Ho! Ozbrojené stráže se do nich pustí a snaží se je vytlačit. čtveřice vztyčuje na klacku korouhvičku Z bavlny ■ Kabát je jen blud a fór a ne nadlouho. Pak poslouží za prapor Ať žije Kaj Ho! MUNKA tu zatímco čtveřici vypráskávají • Císařská Výsosti, pánové... MLADÝ Š'MI e zahodí tuiovský klobouk, který nedávno nabyl, a dupe po něm ■ Pusťte je! Nebo seberte i mne! Seberou i jeho. MUNKA TU • v historické chvíli... Š'MlE u vchodu • Co tu řečníš? Ty, světlo filozofického semináře! Žádnými řečmi jim oděv na nahá těla nepričaruješ ! Násilně jej vyvlečou. NU ŠAN vztekle • Škrtám tě ze seznamu, Š'Mie! HLASY • Tak už konečně promluv, Munka Tu! — Palác Svazu tuiů se pomalu stává tržištěm. — Smrad je tady dokonce ještě větší. MUNKA T U bledý ■ Mluvím tady, S'Mie, mluvím tady, poněvadž si nedám vzít právo mluvit kdekoli a cokoli še mi zachce. Ano, stojím tu, abych hájil svobodu, svou, vaši, svobodu všech. ZVOLÁNÍ • I svobodu vlků? MUNKA TU zatímco policie hledá rušitele ■ Ano! ZVOLÁNÍ • A ovcí?, . - . ■ . MUNKA TU zatímco policie hledá rušitele • Ano, též ovcí! Nesdílím názor, nesdílím .názor — osuší si pot — nesdílím názor, že by se nahým měl upřít nárok na bavlnu, ale kdybych ten názor sdílel, ten názor sdílel, tak si přeji mít právo jej vyslovit, názor, který nesdílím, s nikým. Nejde o bavlnu, jde o svobodný názor na bavlnu, na bavlně nezáleží, o tu nejde. Tady se totiž nekupčí, tady sé vyslovují názory. Neklid. Jde o názor a nikoli o kupčení! Vchodem násilně vnikl Gogher Gogh se dvěma osobními strážci. GOGHER GOGH ■ Snad tedy dovolíte, aby tady řekl svůj názor i člověk, který sice nenosí tuiovský klobouk, ale který svými skutky dokázal, že. . . Vytlačí ho. HLAS ■ Páše se násilí na lupičích! MUNKA TU • Císařská Výsosti, pánové! Nemluvme tady už o bavlně, ale o ctnostech, kterými se národ musí vyznačovat, aby bavlnu mohl postrádat. Otázka nezní: Kde je bavlna? nýbrž: Kde zůstávají ctnosti? Kam se ztratila povznášející odříkavost, kam se poděla proslavená trpělivost, s kterou dokázal čínský lid nést svá nesčetná břemena? Věčný hlad, úmornou práci, tvrdost zákonů? CÍSAŘ • Ujíždí. Po výtečném začátku! MUNKA TU • Dokázal to dík — z manuskriptu — vnitřní svobodě. Veličenstvo, pánové, ale ta se teď vytratila. ZVOLÁNÍ ■ Istou vnější. MUNKA TU • Ctím památku prostých lidí dřívějších pokolení, kteří oděni v cáry — neboť nebylo vždy dost bavlny —- kteří živi z hrsti rýže uměli trávit své dny v důstojenství, bez žebronění a násilí. Říká se, že sedíš mezi námi, Kaj Ho. Neklid. Já o tom nic nevím. Ale jestli tady jsi, pak se tě ptám: Cos udělal se svobodou? Všechny zotročuješ. Po všech chceš, aby už volali jedině po bavlně, jako by nic lepšího nebylo! . ZVOLANÍ • Totiž hedvábí. MUNKA TU • Žádám na tobě, abych směl svobodně projevit své mínění, slyšíš? Mne nezajímá bavlna v císařových skladech, mne zajímá svoboda. Velký neklid. JAO JI E • Teď to prásklo. Hlupáci, všecko vyzradili! Císařská rodina opouští sál. MUNKA TU • Svoboda! Svoboda! Svo... Z tlampače zazní zpěv: „Sluníčko nás ozdraví, vzhůru, do toho! Když mráz hlodá na zdraví, ai žije Kaj Ho!" —Policie se zmocňuje Munka Tua. Vestibul Tulové se tlačí k východu. HLASY • Znemožnil celý Svaz tuiů! — Dělal na mě takový vyčerpaný dojem. — Proto ta útočnost. — To o těch skladech bylo blábolení. — Blábolení, které udeřilo jako hrom. KU starému Sienovi ■ Neztrácej odvahu. SIEN • Dnes jsem odvahy nabyl. „Kočka zahlédla myš," jak se říká. E r F EJ • Dědo, ta píseň byla pěkná. SIEN • Pst! Myslí tu melodii, ty tóny, ten jejich lahodný souzvuk. Chytře: Vidíš, tuiové mě už lecčemu naučili. Před policií musí být člověk tuim. KU práskne náhle tuiovským kloboukem o zem ■ Začínám svým řemeslem opovrhovat, dědo. Polekaně se ohlédne a opatrně zase klobouk zvedne a opráši. Ale přesto bys tady mohl získat spoustu moudrostí. SIEN • Jsou různé druhy moudrosti. Jsem pro tu, při níž se rozdává půda. 6 U MĚSTSKÉ ZDI Kat a jeho pomocník vztyčují na městské zdi vedle jiných hlav utatou hlavu Munka Tua. KAT • Není nic strašnějšího než vrtkavost lidského štěstí. Ještě včera vztyčoval Jen Fej se svým pomocníkem poslední hlavu na západní straně. Byli veselí a v báječné náladě. Zvolili západní stranu, poněvadž tudy včera táhla tibetská karavana s poutníky Sedmého očišťování. Měl slušný úspěch. Poutníci se vyjadřovali velmi uznale o podívané a zdálo se, že štěstí Jen Fejovi přeje. Ale dnes v noci přinesly TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAĎÚ 255 03 Sál Všude ozbrojené stráže. Vstupují Munka Tu a Turandot. Munka Tu se odplouží k dřevěnému řečnickému pultu, Turandot odcupitá do císařské lóže. Zbaví se přehozu a sedí polonahá. CÍSAŘ • Jak se můžeš takhle odhalovat! TURANDOT • Nebruč, je to v tvém zájmu. NU ŠAŇ ■ Jako předseda Svazu tuiů mám čest představit vám uchazeče čtvrtého dne, pana Munka Tua, vedoucího filozofického semináře. Turandot zatleská. MUNKA TU • Císařská Výsosti, pánové. V historickém okamžiku... Po menší potyěce u vchodu vtrhnou dovnitř čtyři mužové, polonazí. Za Zpěvu míří těžkými kroky do středu. Čtveřice■ Sluníčko nás ozdraví Vzhůru, do toho! Když mráz hlodá na zdraví Ať žije Kaj Ho! Ozbrojené stráže se do nich pustí a snaží se je vytlačit. ČTVEŘICE vztyčuje na klacku korouhvičku Z bavlny • Kabát je jen blud a fór A ne nadlouho. Pak poslouží za prapor Ať žije Kaj Ho! MUNKA TU zatímco čtveřici vypráskávají ■ Císařská Výsosti, pánové... MLADÝ Š'MI e zahodí tuiovský klobouk, který nedávno nabyt, a dupe po něm • Pusťte je! Nebo seberte i mne! Seberou i jeho. MUNKA TU • V historické chvíli... Š'MIE u vchodu ■ Co tu řečníš? Ty, světlo filozofického semináře! Žádnými řečmi jim oděv na nahá těla nepričaruješ! Násilně jej vyvlečou. NU ŠAN vztekle ■ Škrtám tě ze seznamu, Š'Mie! HLASY • Tak už konečně promluv, Munka Tu! — Palác Svazu tuiů se pomalu stává tržištěm. — Smrad je tady dokonce ještě větší. MUNKA TU bledý - Mluvím tady, Š'Mie, mluvím tady, poněvadž si nedám vzít právo mluvit kdekoli a cokoli se mi zachce. Ano, stojím tu, abych hájil svobodu, svou, vaši, svobodu všech. ZVOLÁNÍ • I svobodu vlků? MUNKA TU'zatímco policie hledá rušitele ■ Ano! ZVOLÁNÍ • A ovcí? MUNKA TU zatímco policie hledá rušitele • Ano, též ovcí! Nesdílím názor, nesdílím .názor — osuší si pot — nesdílím názor, že by se nahým měl upřít nárok na bavlnu, ale kdybych ten názor sdílel, ten názor sdílel, tak si přeji mít právo jej vyslovit, názor, který nesdílím, s nikým. Nejde o bavlnu, jde o svobodný názor na bavlnu, na bavlně nezáleží, o tu nejde. Tady se totiž nekupčí, tady sé vyslovují názory. Neklid. Jde o názor a nikoli o kupčení! Vchodem násilně vnikl Gogher Gogh se dvěma osobními strážci. GOGHER GOGH • Snad tedy dovolíte, aby tady řekl svůj názor i člověk, který sice nenosí tuiovský klobouk, ale který svými skutky dokázal, že. . . Vytlačí ho. _ HLAS • Páše se násilí na lupičích! MUNKA TU ■ Císařská Výsosti, pánové! Nemluvme tady už o bavlně, ale o ctnostech, kterými se národ musí vyznačovat, aby bavlnu mohl postrádat. Otázka nezní: Kde je bavlna? nýbrž: Kde zůstávají ctnosti? Kam se ztratila povznášející odříkavost, kam se poděla proslavená trpělivost, s kterou dokázal čínský lid nést svá nesčetná břemena? Věčný hlad, úmornou práci, tvrdost zákonů? CÍSAŘ • Ujíždí. Po výtečném začátku! MUNKA TU • Dokázal to dík — z manuskriptu — vnitřní svobodě. Veličenstvo, pánové, ale ta se teď vytratila. ZVOLÁNÍ • Istou vnější. MUNKA TU • Ctím památku prostých lidí dřívějších pokolení, kteří oděni v cáry — neboť nebylo vždy dost bavlny — kteří živi z hrsti rýže uměli trávit své dny v důstojenství, bez žebronění a násilí. Říká se, že sedíš mezi námi, Kaj Ho. Neklid. Já o tom nic nevím. Ale jestli tady jsi, pak se tě ptám: Cos udělal se svobodou? Všechny zotročuješ. Po všech chceš, aby už volali jedině po bavlně, jako by nic lepšího nebylo! . ZVOLÁNÍ ■ Totiž hedvábí. MUNKA TU • Žádám na tobě, abych směl svobodně projevit své mínění, slyšíš? Mne nezajímá bavlna v císařových skladech, mne zajímá svoboda. Velký neklid. JAO JIE • Teď to prásklo. Hlupáci, všecko vyzradili! Císařská rodina opouští sál. MUNKA TU • Svoboda! Svoboda! Svo... Z tlampače zazní zpěv: „Sluníčko nás ozdraví, vzhůru, do toho! Když mráz hlodá na zdraví, aí žije Kaj Ho!" — Policie se zmocňuje Munka Tua. Vestibul Tuiové se tlačí k východu. HLASY • Znemožnil celý Svaz tuiů! — Dělal na mě takový vyčerpaný dojem. — Proto ta útočnost. — To o těch skladech bylo blábolení. — Blábolení, které udeřilo jako hrom. KU starému Sienovi • Neztrácej odvahu. SIEN • Dnes jsem odvahy nabyl. „Kočka zahlédla myš," jak se říká. ER FEJ ■ Dědo, ta píseň byla pěkná. SIEN • Pst! Myslí tu melodii, ty tóny, ten jejich lahodný souzvuk. Chytře: Vidíš, tuiové mě už lecčemu naučili. Před policií musí být člověk tuim. KU práskne náhle tuiovským kloboukem o zem ■ Začínám svým řemeslem opovrhovat, dědo. Polekaně se ohlédne a opatrně zase klobouk zvedne a opráší. Ale přesto bys tady mohl získat spoustu moudrostí. SIEN • Jsou různé druhy moudrosti. Jsem pro tu, při níž se rozdává půda. 6 U MĚSTSKÉ ZDI Kat a jeho pomocník vztyčují na městské zdi vedle jiných hlav utatou hlavu Munka Tua. KAT • Není nic strašnějšího než vrtkavost lidského štěstí. Ještě včera vztyčoval Jen Fej se svým pomocníkem poslední hlavu na západní straně. Byli veselí a v báječné náladě. Zvolili západní stranu, poněvadž tudy včera táhla tibetská karavana s poutníky Sedmého očišťování. Měl slušný úspěch. Poutníci se vyjadřovali velmi uznale o podívané a zdálo se, že štěstí Jen Fejovi přeje. Ale dnes v noci přinesly turandot aneb kongres překrucovačo 255 západní větry déšť a ráno vypadala celá galerie strašně. Z hlav, jaké se už nenajdou v celé Číně, zbyly pouze žalostné stíny. Jen Fej prostě neměl ze snahy po vnějším efektu zvolit západní stranu. Princezna Turandot prý dnes zrána celé dvě hodiny plakala. Jsou hotovi a jdou dál. Ba, v našem povolání si štěstí s neštěstím podávají ruku. MUŽSKÝ HLAS opodál zpívá ■ Řekni tomu, kdo táhne vůz Ze záhy umře. Řekni mu: kdo bude žít? Ten, kdo sedí ve voze. Sklání se večer. Ještě hrst rýže A jeden dobrý den Je u konce. Písař školy tuiů přišel s chlapcem Si Fuem. Prohlížejí si hlavy a před jakousi neznámou se zastavují. PlSAŘ • To je můj učitel, největší pýcha čínské filologie. Mluvil na kongresu hlouposti, jenže teď už nebude nikoho, kdo by uměl vyložit básně Po Tů-ia. Ach, proč jen se nedrží svého řemesla! ■—Někdo jde. Oba pryč. Přichází Turandot, která je na procházce se služebnicemi. Zfl ní ozbrojenci. TURANDOT spatří klanu Munka Tua ■ Tutíčku! A tady Si Wej, co šije z papíru! Vlastně bych měla nosit vdovský šat, ale uchazeči by se ho zalekli. Těch hlav na zdi ostatně nebezpečně přibývá. Jako by se ta politika vůbec obhájit nedala. Kdo to jde ? PRVNl SLUŽEBNÁ ■ Lupič Gogher Gogh, takový směšný panák z čajovny tuiů. DRUHÁ SLUŽEBNÁ • Naopak. Dámy celého Pekingu mu leží u nohou pro jeho mužnost. TURANDOT • Tedy pěkný trouba. PRVNÍ SLUŽEBNÁ • Jako by,mu byli ti dva chlapi v patách. Pojďme. TURANDOT • Zůstaneme. Gogher Gogh přichází, plaše se ohlédne, g jako by před někým prchal. Když zahlédne i? ženy, zastaví se. Turandot se usměje. GOGHER GOGH • Na procházku? TURANDOT se směje ■ Koupit kuře. GOGHER GOGH ■ Tak. To je dobře. Smím se přidat? První služebná se podívá směrem, odkud pňšel, a zasměje se. TURANDOT • Prosím. Osobní stráŽd Goghera Gogha se blíží a výhružně si ho měří. GOGHER GOGH nabídne Turandot kava- lírsky paži a přejde s ní kolem strážců ■ Potřebujete silnější ochranu, slečno. Je tu plno verbeže. TURANDOT • Ti pánové vám něco chtějí? GOGHER GOGH ■ Obrací se na mě spousta lidí, kteří to nikam nedotáhli. TURANDOT • Možná že se vás jen chtějí něco zeptat? GOGHER GOGH • Mám toho věčného ptaní po krk. Zásadně na otázky neodpovídám. TURANDOT • Jsou to snad otázky nepříjemné? GOGHER GOGH • Nevím, neposlouchám je. TURANDOT • Vy politiku! — A co říkáte konferenci? GOGHER GOGH • Nic. Výsledek mluví za všecko. Snažil jsem se marně tomu všemu zabránit, jenže mě nepustili dovnitř, že nejsem tak učený jako ti ... páni. Ted jsou v koncích. Kdyby stát měl zodpovědět každou otázku, která se mú položí, udělal by bankrot. Proč? Poněvadž je z toho vždycky jen nepříjemnost. Jak dlouho byste si . ponechala psa, kdyby se vás ráno co ráno zeptal: Kde je moje kotleta? Prostě by ztratil vaše sympatie. TURANDOT • Na tom něco je. A co soudíte o ženách? GOGHER GOGH ■ Čínská žena je věrná, pilná a poslušná. Ale musí se s ní zacházet jako s lidem, totiž tvrdě. Jinak je zle. Poněvadž osobní strážci zase projdou hrozivě kolem. Jak někdo projeví , vzpurnost, udělám s ním krátký proces., TURANDOT • A co soudíte o mně? GOGHER GOGH • Jste pro mě záhadná bytost, jestli to tak smím vyjádřit. Musel jsem ostatně už kdesi mít čest vás vidět. TURANDOT • Mohu být vaší paměti nápomocná: V literárním prostředí. GOGHER GOGH • Národ bez literatury není národ kulturní. Ale musí být zdravá. Pocházím ze slušné, ale prosté rodiny. Ve škole jsem míval dobrý ] prospěch z náboženství a tělocviku, alq záhy se u mě projevovaly jakési vůdcovské vlohy. Á tak jsem založil se sedmi stejně smýšlejícími druhy podnik, který se dík železné kázni stal časem tím, čím dnes je. Žádám na svých kumpánech, aby mi fanaticky věřili. Jen tak dosáhnu svých cílů. K ozbrojencům: Zatkněte tahle individua. Osobní strážci rychle zmizí. Kam vás smím doprovodit? TURANDOT pobaveně ■ Pokud nemáte nic jiného na práci, tak někam do blízkosti císařského paláce. Druhé slu- žebné: To, co jsem prve řekla, beru 1 zpátky. Všichni odcházejí tam, odkud Turandot se svou suitou přišla. HLAVA SI WEJE • Bojím se, že dnes . .'■. večer zase sprchne. NEZNÁMÁ HLAVA • Můj hlavní argument byl Správný, ale detaily mohly být opravdu barvitější. HLAVA KI LIEA • Žádná se neurodila. HLAVA SI WEJE • Musí existovat odpověď. Včera v noci jsem jí byl na stopě. HLAVA MUNKA TUA • Kdybych se byl pořádně vyspal, tak... HLAVA KI LIEA • Že jí disponuje — disponuje, to bylo nešťastné slovo, nemělo se vůbec užít. HLAVA SI WEJE • Opravdová věda se nikdy nevzdává! Samozřejmě, že se na každou otázku najde odpověď. Ale musí na to být čas. NEZNÁMÁ HLAVA ■ Čas bychom teď měli. HLAVA KI LIEA • Ať je tomu jak chce, jakési svobody tu požíváme. Zeměpisec Powder Mill na vozíčku.taženém dvěma tuii. MLADÝ TU-I volá ■ Všechno z cesty, jede velký žěměpisec Powder Mill! POWDER MILL • Jen mi nepředstírejte únavu! Bojím se, že kongres skonči dřív, než tam dorazím.- Každou chvíli může někdo přijít na odpověď. A co pak? Mladí trnové se zastavují a ukazují vystrašeně na hlavy. POWDER MILL • Pár zločinců! Spěchejte, mladí přátelé! TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAĎŮ 257 7 a V CÍSAŘSKÉM PALÁCI Ministerský předseda přijímá delegáta kabátníků a tuie jejich svazu. SVAZOVÝ TUI • Excelence! Rozbor situace ukazuje. . . DELEGÁT máme rukou ■ Zanech řečí! Stačí poznamenat, že se naši kabátníci už nedají udržet. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA ■ Mohu vám sdělit závazně, že císař vyvodí ze ztroskotání Velké konference důsledky. DELEGÁT radostné • To je slovo! Jak jsem už řekl, nemohu své lidi déle udržet. MINISTERSKÝ PŘEDŠED A jej vyvádí ■ Můžete vyčkat rozhodnuti v předsíni. Konstatuji ostatně, že se delegát Svazu bezkabátců nedostavil. DELEGÁT • Ti dělají svou vlastní politiku. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Vy s nimi nejste zadobře? DELEGÁT • Jisté je jedno: Že mě s tím jejich chlapem už nikdo neuvidí. Pryč se svým tuim. Vstoupí císař a Jao Jie. CÍSAŘ • Všecko zavinili tihle tuiové. Já chtěl vždycky jen to nejlepší. JAO JIE • A také dostával. Vstoupí Dvorní tui, generál-ministr války a Mu šan. DVORNÍ TUI • Veličenstvo, k neklidu není důvod. NU ŠAN • Obyvatelstvo si zachovává pokojnou mysl, Veličenstvo. MINISTR VÁLKY • Městské brány jsou pevně v našich rukou, Sire. CÍSAŘ • Děkuji vám. Počkat. Co se přihodilo? MINISTR VÁLKY • Veličenstvo, Kaj Ho vyrazil ze severních provincií k hlavnímu městu. JAO JIE • Zásoby jistého druhu zboží nutno ihned zničit. CÍSAŘ • V tom případě odstoupím. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Jak? CÍSAŘI'- Jak odstoupím? MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Ne, j ak se ty zásoby daji zničit. JAO JIE • Spálit se nedají. Poněvadž bavlna smrdí. CÍSAŘ • Dobře, tak odstoupím. MINISTR VÁLKY • Vojsko se tím pověřit nedá. To by se riskovala vzpoura. CÍSAŘ • Odstoupím. Ticho. Císař hledí nevěřícně na přítomně. CÍSAŘ • Můžete si to rozmyslet, ale... Poněvadž všichni milí, pomalu odchází. MINISTR VÁLKY • Veličenstvo se chová nemožně. JAO JIE • Nečekejte, že já.:. Nikdy bych proti bratrovi... Je naprosto zbytečné mě prosit... Aby se pak řeklo, že jsem využil příležitosti... Vůbec mě nepřemlouvejte, nejsem ctižádostivý ... Nanejvýš v krajní nouzi, řekněme v zájmu dynastie... Mohu s vámi počítat? Generále, zatkněte mého bratra! Pryl. MINISTR VÁLKY • Veličenstvo! Všichni se uklúnějí a odejdou. CÍSAlĚilvstupuje jinými dveřmi 'Rozmyslel jsem si to. . . Vidi, že všichni zmizeli. To je neuvěřitelné. Takhle se tu zachází s císařem? Zvenčí bubnování. Císař běži k oknu. Proč se stráž chápe zbraní? Jao Jie! To zaručeně on... Příště abych i ve vlastním domě vážil každé slovo na zlatých vážkách! Musím okamžitě... Vstupuje Turandot se služebnicemi a Gog-her Goghem. TURANDOT ■ Otče, tady ti vedu jednoho z nejinteligentnějších mužů, s jakými jsem se kdy setkala. CÍSAŘ • Máte u sebe nějaké drobné? GOGHER GOGH • Teďzrovnane. TURANDOT • Nač potřebuješ drobné? CÍSAŘ • Musím odcestovat. Odstoupil jsem, ve slabé chvilce. Jao Jie se ihned prohlásil císařem. To je samozřejmě nezákonné. Lidu se přece musí dát možnost zvolit si režim. GOGHER GOGH občas vyhlédne z okna • Jaképak: lidu se musí dát možnost zvolit si režim. Může si snad režim zvolit svůj lid? Nemůže. Vy byste si snad tenhle lid zvolil, kdybyste měl na vybranou? CÍSAŘ • Samozřejmě že ne. Myslí výlučně na svůj prospěch a žije tedy hanebné nad naše poměry. GOGHER GOGH • Lid je obecné nebezpečí. Ukládá o stát. TURANDOT • Chytré. Gogher Goghovi: Povězte mu, co by měl podle vás udělat. GOGHER GOGH • To je náramně jednoduché. Mám bohužel sám dost problémů, které se tak snadno řešit nedají. S těmi vašimi mají ovšem všelicos společného. Nesmíte zkrátka a dobře — poněvadž nám. moc času nezbývá — chtít, aby se otázka po bavlně kladla, nýbrž — aby se zakázala. — Vždyť stráž odchází! CÍSAŘ • Rozumím. Bylo by to také snadnější. GOGHER GOGH ■ Jestli stráž odtáhne, jsem ztracen. ■'. TURANDOT • Otče, ihned zakaž stráži odtáhnout. CÍS AR přechází rozčileně sem tam ■ Člověče, na tom, co říkáte, něco je. Jsou to první rozumná slova, která slyším, a přitom ani nenosíte tuiovský klobouk. Stráži už nemohu nic zakazovat. TURANDOT • Otče, poněvadž tě znám, chtěla bych při té příležitosti poznamenat, že ten nápad je páně Gogho-vým vlastnictvím. Že se pan Gogh tedy tímto přihlašuje do soutěže Svazu tuiů a že si vyhrazuje všechna práva. Doufám, žes mi rozuměl? Vstoupí Jao Jie, ministr války a Dvorní tui. JAO JIE - Tady to máte. Proč bratr ještě pořád není zatčen? Ihned ho zastřelte! MINISTR VÁLKY císaři ■ K paláci se valí dav lidí. Nejste spolčen s obyvatelstvem? CÍSAŘ • Už zase jedna z těch otázek? A bez předepsaného oslovení? GOGHER GOGH ■ To je konec. Kru Ki a ostatní. TURANDOT ■ Odkud vůbec víte, co ten dav chce? JAO JIE - Oběsit nás chce, huso hloupá! Co jiného může takový dav chtít? CÍSAŘ • To je pravda. GOGHER GOGH náhle ■ Musím vás požádat o pozornost. Jsou to lidé rozlícení, někdo je poštval, V okamžiku, kdy se dovědí, že jsem tady. .. JAO JIE • Chcete tím říct, že vás znají? GOGHER GOGH ■ Jistě. CÍSAŘ • Tak s nimi přece promluvte, člověče! GOGHER GOGH • To nejde. Když jim do rukou, totiž, když před ně před- TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAČÚ 259 stoupím s prázdnýma rukama.. .. CÍSAŘ • Hloupost. Slibte jim cokoli. MINISTR VÁLKY - Ano, slibte jim všecko. JAO JI E ■ Všecko! GOGHER GOGH • To se snadno řekne. Ale kdo já jsem? CÍSAŘ • Vážený a milý, uvážil jsem zevrubně vaše návrhy a přikazuji, abyste ihned podle nich jednal. Máte mou důvěru. Já sám se na pár minut vzdálím do svých komnat, abych se trochu posilnil. GOGHER GOGH ■ Veličenstvo, nikdy vám to nezapomenu. Císař odchází s Jao Jim, Turandot a Dvorním tuim. Vzadu hluk. GOGHER GOGH ministra války Excelence, musím vás požádat o šerpu. Poněvadž mu neporozumí: Excelence, život i smrt závisí ha vaší duchapřír tomnosti. Prosím o šerpu. Ušetřte mě toho, abych musel před vámi pokorně pokleknout, Excelence. Před vámi stojí nešťastník a prosí o šerpu. Strhne nerozhodnému ministru šerpu a ná? trhá z ní pásky. Vstupují dva osobní strážci se třemi jinými lupiíi. PRVNÍ OSOBNÍ STRÁŽ ■ Tak jsme tě přece jen našli? GOGHER GOGH • Vy jste mě hledali, že? Ministru války: Hledali mě. Kamarádi, čína spoléhá na vaši pomoc. PRVNÍ OSOBNÍ STRÁŽ • Žerty stranou. DRUHÁ OSOBNÍ STRÁŽ -Konec žvástů. GOGHER GOGH ■ Velmi správné, konec žvástů! Dosti žertů. Excelence! Neodpovědní živlové, kteří se otevřeně snaží vztáhnout ruku na majetek . spoluobčanů a bezostyšně narušili posvátný státní pořádek, si dělají co chtějí, zatímco drsní, ale císaři oddaní mužové musí beze zbrání přihlížet. Žádám na základě císařského zmocnění pro ty muže zbraně. A to z císařského arzenálu. Přistoupí ke strážím a slavnostně jim uváže pásky z šerpy kolem rukávů. Jako strážci pořádku naberete s fanatickou zběsilostí do břicha každého, kdo se odváží rebelovat. Vaše odměna; dvojnásobek žoldu obyčejných strážníků. DRUHÁ OSOBNÍ STRÁŽ • Ano, šéfe. Císař s ostatními zpět. Všichni srkají Z koflíčků. CÍSAŘ • Nuže? GOGHER GOGH • Veličenstvo, v této historické chvíli vám představuji své staré druhy ve zbrani, bratry Krukher Kruovy. Zjistil jsem, že dav, jenž byl viděn v okolí paláce, se skládá z mých osvědčených spolubojovníků, kteří jsou Vašemu Veličenstvu tělem i duší ... '..■< í'ldispozici. CÍSAŘ • Milý pane Goghu, jsem pohnut. Ochranu potřebují především císařské sklady. GOGHER GOGH • Veličenstvo, poskytněte mi čtyřiadvacet hodin času a už své hlavní město nepoznáte. JAO JI E • Co chcete se skladišti udělat? CÍSAŘ - Zakazuji si otázky. Ministru války: Generále, zatkněte mého bratra! Turandot zatleská na souhlas. JAO JIE • Vždyť jsi odstoupil! CÍSAŘ • Nikoli definitivně. Zlomyslní: Nedal jsi snad příkaz, aby mě zastřelili? JAO JIE • Hloupost. V rozčilení se řekne ledacos. GOGHER GOGH horlivě ■ Veličenstvo, na mně je, abych vašim příkazům dostál bez jakýchkoli ohledů. MINISTR. VÁLKY jej předejde ■ Císařská Výsosti. i. JAO JIE • Bez mé pomoci celý obchod pěkně zmrvíš. Odchází vztekle s ministrem války, následován také Prsní osobní stráží a dvěma lupiěi. Ve dveřích se srazí s ministerským předsedou a Nu Sanem. Ti se hluboce ukloní, potom však zahlédnou císaře a polekaně se ukloní i jemu. CÍSAŘ • Vzal jsem otěže vlády zase pevně do rukou, můj drahý, a s vámi se ještě vypořádám. V tuto chvíli na to není kdy. Zn ministerským předsedou se objevil delegát kabátníka se svým tuim.. DELEGÁT ■ Jeho Excelence, pan ministerský předseda mi přjranní audienci naznačil, že Veličenstvo vyvodí důsledky ze ztroskotání konference tuiů. CÍSAŘ - Ano. Jsi zatčen. GOGHER GOGH •Následujte mě. Vidí Nu Sana. Kdo je tenhle pán? MINISTERSKÝ PŘEDSEDA - Pan Nu šan, předseda Svazu tuiů. GOGHER GOGH • Tedy tui! 2Jtfve: Jste zatčen! Jak každý ví, kupčí í všichni velmi nebezpečně s názory. Nebo řekněme přesněji: čachrují s náramně nebezpečnými názory. Nejsem proti tomu, aby si někdo dal za názor zaplatit. Pod mým vedením stát dokonce vydá za názory ještě větší sumy. Ale jen za názory, které vyhovují.-A vůbec — mám tohohle věčného spekulování plný zuby. Stačí být , slušný a mít úctu před těmi, kteří znají všecko lépe. Za^"e: Odvést! TURANDOT rozzářená ■ Goghíěku! Císařovna-Matka přiběhne s číší zázvoro-. věho vína. - ■ . b NA DVOŘE CÍSAŘSKÉHO PALÁCE Gogher Gogh ke své družině. GOGHER GOGH • Jak se zrovna ukázalo, jsou císařská skladiště až po střechy nacpaná bavlnou. Bezectní živlové roztrušovali ještě před několika dny na Velké konferenci lživá tvrzení,, že žádná bavlna není. Dostalo se jim zaslouženého trestu. Právě tak byl zatčen a zastřelen císařův bratr Jao Jie, který za zády svého císař-• ... . ského bratra bavlnu skrýval. Měl v úmyslu část bavlny spálit, abý zločin nevyšel najevo. Nemohl však ; už svůj nestvůrný plán uskutečnit. Kamarádi! Bezectná vojenská klika se teď snaží namluvit císaři, že vás a vašich služeb už není třeba. Musím proto, jako už kdysi v raných dobách našeho hnutí, předvést na daleko široko viditelném výstražném příkkv dú, že se bez dostatečně energické ochrany nedá bezpečnost majetku zaručit. Aby to poznal i největší hlupák. Za tím účelem zapálíte ještě dnes v noci část skladišť, a to jejich polovinu. — Konejte svou povinnost! 8 a MALÉ TRŽISTÉ TUIŮ Na velkých stojanech vystavují tulově rozevřené knihy. Za jeden jen. si chodci , smějí přeěíst jednu stránku. . TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAČÚ 261 Po čtyřech nemocný se plazí domů Zaplativ předtím. Lékař totiž ví Co je to za nemoc, co dohromady Bolestí stojí tyhle zástoje. Jo, kdo nic neví, musí zmírat hlady Kdo ale ví, přijde si na svoje. TUI PRO OBECNÉ VZDĚLÁNÍ Hlupák se dře, ať v čině nebo v Římě A nemá nic, je pánem z Nemanic A to, co má, i podrží: své břímě. Co z toho vyplývá? Ze nezná nic! Kdo koně nemá, koněm kopnut bude Kdo koně má, najednou jezdec je. Záleží na vědění vždy a všude Neboť kdo zná, přijde si na svoje. Prastará žena zaplatí, a nahlédne do knihy. Přichází Sien s chlapcem Er Fejem. E R F EJ • Musím se taky stát takovým tuim, dědo? SIEN • Pořád ty peníze ještě máme. E R FEJ • A co kdybychom si za ně koupili žábu ? SIEN • Co máš proti tuiům, Er Feji? E R FEJ • Myslím, že to jsou špatní lidé. SIEN • Podívej se tam na ten most. Kdo myslíš, že jej postavil? E R FEJ • Císař. SIEN • Ne. Přemýšlej. ER FEJ ■ Zedníci. SIEN • Ano. Ale kdo ještě? Pauza. Zedníci jej postavili, ale některý tui jim řekl, jak. Myje slyšeli jen mluvit, ale k jejich věděni jsme nepronikli. A tady se to vědění vystavuje. Jsem jen trochu zklamán, že je poměrně drahé. Er Feji, jestli se ovšem i tentokrát ukáže, že za tím nic není, pak bude třeba, aby se vyhladili ohněm a mečem. Obchází nerozhodné stojany. Pňcházejí čtyři pradleny, mezi nimi Ma Gogh. KIUNG • Prostě jsem ho koupila a bašta. Ukáže tuimu po ekonomii nový šátek na hlavu. Bavlna. S U • Milionářka. KIUNG ■ Dala jsem za něj čtyři týdenní mzdy, ale za ty peníze stojí. K jfao : Všichni říkají, že mi sluší. Nebo snad ne, Jao? JAO • Ne, jseš na ten šátek moc vyzáblá. KIUNG • No dovol! Ty couro si podle všeho myslíš, že máš na krásu patent! Že si to myslíš? JAO ■ Ne, já taky nejsem hezká, MA GOGH • Proč se jí ptáš? Vždyť víš, že má pravdu. King se hlasité zasměje. TUI PRO EKONOMII ■ Co speciálního si dámy ráčejí přát? KIUNG • Jsme z prádelny u Mandloňového květu a jdeme nakupovat. TUI PRO EKONOMII • Dámy! Jak se dosáhne úspěchu v obchodním životě? Račte nahlédnout do mé knihy a osvojíte si za jediný den vše, co je ekonomické vědě a tom známo! Když coby obchodníček slyším stále Že žralokům se nelze vyrovnat Zbytek svých vlasů rvu si neurvale A táži se: jak žralokem se stát? Jakožto žralok vím, že život není Procházka, vím, co jsou to za boje: Celý den oddávám se kořistění: Vím své a přicházím si na svoje. M A GOGH • Do téhle knihy bych se měla podívat, škube mě od praní v ramenou. Ale snad abych spíš zjistila, jak by se pro syna získala prádelna. I když to škubání je poslední dobou zlé. KIUNG' • Vlněný šátek by na to byl lepší. MA GOGH • Ale stojí patnáct jenů. Přichází druhý z osobních strážců Gogher Gogha se dvěma jinými lupiči a oběma služebnicemi Turandot. DRUHÁ OSOBNÍ STRÁŽ • Tak vy jste tady, matko Ma. A v tak nezdravém prostředí. Víte, čím ted jsme? Ukáže na svou pásku. Policie. Ale žádné strachy. Ode dneška je všecko jiné. Matko Ma, váš syn povýšil a čeká na vás v císařském paláci. To se divíte, co? MA GOGH ■ Dej pokoj a neoslovuj mě na veřejném místě, ty sprosťáku! Uvedeš mé přítelkyně do rozpaků. DRUHÁ OSOBNÍ STRÁŽ • Matko Ma, tyhle slečny budou ještě svým dětem a dětem jejich dětí vykládat, že se s vámi stýkaly. A ted už pojďte. Popadne ji. PRVNÍ SLUŽEBNÁ • Vznešená paní, osobnost, která stojí tak vysoko, že je zakázáno vyslovit její jméno, vás čeká po boku vznešeného syna. M A GOGH • Synovi se snad něco přihodilo. Musím se po něm poohlédnout. Chce jít s nimi. PRVNÍ SLUŽEBNÁ • Dovolte, vznešená paní, abychom vás doprovodily za roh k nosítkům. Nosiči se zdráhali jít sem na to špinavé tržiště. První osobní stráž přichází s pěti jinými lupiči, kteří všichni nesou louče. PRVNÍ OSOBNÍ STRÁŽ • Tak jste ji přece jen našli. Nastala velká doba, matko Ma! Matka Ma udělá pohrdavé gesto a vrací se s Druhým osobním strážcem. Vy tady, povězte, kde jsou císařova skladiště? KIUNG ■ Za mostem Koželuhů. Lupiči odcházejí. Co tomu říkáte? Je mi nějak úzko. Snad abychom radši šly domů. Su! SU Jř přiblížila ke stánku tuiho pro milostné vztahy. ■ Přijdu za vámi. TUI PRO MILOSTNÉ VZTAHY ■ Záhady milostného života! Blaženost nebo zlomené srdce? Jak se chovat k milenci? Dvě možnosti jsou v lásce vždycky dány Bud miluješ, či někdo rád tě má Buď balzám dostáváš, anebo rány Buďto se bere, nebo přijímá. Zahal si tvář, když děvčátko jsi hodné. Zakaž si přiznat bolest. Co to je? Ze ho máš ráda? Dej mu nůž. On bodne! Jsa láskou jist, přijde si na svoje. Přistupte blíž, slečno. Informujte se, dokud je čas. Za pouhý jen. S U zaplatí • Mám mu padnout kolem krku nebo dělat, že ho nechci? TUI PRO MILOSTNÉ VZTAHY • To druhé, slečno, to druhé! Polohlasně jí cosi předčítá. KIUNG ■ Nač si to dáváš číst, Su? Kdyby KIUNG ' To by bylo něco pro tebe, Ma. — Ona totiž má prádelnu a chce synovi koupit velkoprádelnu. —- Tady se můžeš dovědět, jak se přijde k prachům. M A GOGH ■ Můžete mi najít místo, kde je něco o půjčkách? TUI PRO LÉKAŘSTVÍ ■ Máte bolesti? Jste nemocná, aniž to víte? Chcete se dovědět, co lékař ví? Za jediný jen! Někdo je chorý na gicht dejme tomu. Jde k lékaři. Ten do řiti mu zří. TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAČÚ 263 si ten, co to napsal, dokázal najít holku, zaručeně by mu nezbyl čas napsat takovou knihu. SIEN který postami nerozhodné před stánkem tuiho pro ekonomii • Dámy, nedělejte si z vědění legraci. Kdyby mě nepřitahovala tahle kniha, rozhodně bych studoval tuhle. Myslím, že člověk nemá nikomu odepřít potěšeni, ani sobě. Proč se slečna směje? Usmívá se na Jda,-která se smála. KIUNC znepokojeni • Jao, neodpovídej mu! SIEN • Proč? Vždycky se má odpovědět. JAO • Směju se, protože přece úž nemůžeš. SIEN se směje rovněž ■•To' je pravda, ale nikomu to neříkej. Kdo nedokáže chytit tygra, chytne třeba ježka: A kdo se neučí pro sebe, ať se učí pro jiné. 0 chlapci: Roste jako z vody. . Neklid mezi tmi. Všichni hledí dozadu. KIUNC ■ Podívejte, tamhle hoří. Je to za mostem Koželuhů. SIEN 'A táhne sem smrad jako ze spálené bavlny. TUIOVÉ • Bude nejlépe, když stánky sbalíme. Až pojedou hasiči, nevyhnou se ničemu. — Žádní hasiči nepřijedou. — Jak to myslíte? Gogher Gogh a ministerský předseda s ozbrojenci. GOGHER GOGH - Ten oheň museli založit kabátníci a bezkabátci spolu s tuři. Jako signál pro povstalce Kaj Hoa. Uchýlím se ted k nejpřísnějším opatřením. Především vyhladím duchovní paliče. Prozkoumejte všecky knihy, jestli nejsou státu nepřátelské. S ministerským předsedou pryč. PRVNÍ OZBROJENEC k tuimu pro lékařství • Co je napsáno ~v téhle knize? TU1 PRO LÉKAŘSTVÍ roztřeseně- Vše, co je třeba znát o úbytích nebo zlomených kostech ■ 1 . PRVNÍ OZBROJENEC ■ CožeíOzlo-mených kostech? Se žvaněním o zlomeninách je ted konec! Míří se tím skrytě proti policii. Zatknout! Shodí knihu na zem a šlape po ní. SIEN se mu v tom snaží zabránit. • Nešlap po ní, je užitečná! PRVNÍ OZBROJENEC jej srazí • Pse . prašivá! Vztáhl ruku na vykonavatele státní moci. K tuimu pro obecné vzdělání: A co je tohle za svinstvo? Přiznej se! TUI PRO OBECNÉ VZDĚLÁNÍ• Kniha obsahuje různé poznatky, pane hejtmane. PRVNÍ OZBROJENEC • Poznatky o bavlně, co? TUI PRO OBECNÉ VZDĚLÁNÍ vrtí hlavou • To k obecnému vzdělání nepatří, pane hejtmane. PRVNÍ OZBROJENEC • Vy lumpové jste s paliči pod jednou dekou! Brojili jste proti císaři. TUI PRO OBECNÉ VZDĚLÁNÍ• Nanejvýš ti nahoře, a ani.ti ne: PRVNÍ OZBROJENEC • Viděli jste tady běžet nějaké lidi s loučemi? . TUI PRO OBECNÉ VZDĚLÁNÍ■ Nějaké s páskami na rukávech. ■Z druhé strany se vrací lupii s páskou na rukávě a s loučí. LUPIČ ■ Pane hejtmane, v čajovně tuiů prý někdo viděl dva stoupence Kaj Hoa. PRVNÍ OZBROJENEC • Podobali se tomuhle? Tm pro obecné vzdělání vrtí zděšeně hlavou. PRVNÍ OZBROJENEC ■ Viděli jste nějaké lidi s loučemi? KIUNG se postaví před Jao ■ My ne. JAO • Ale vždyť louč má Kiung. KIUNG ■ To je jen klacek, co nosí policie. Jdeme, Jao. Su, jde se. PRVNÍ OZBROJENEC • Kampak? Možná žes tady nablízku viděla ještě nějaké! Takové, jako je tenhle. JAO ■ Celkem pět. A tohle taky žádný klacek není. PRVNÍ OZBROJENEC • Aletohlekla-cek je. Srazí ji a ozbrojenci ji odtáhnou. TUI PRO MILOSTNÉ VZTAHY pomůže Sienovi na nohy • Neplač, hochu, ještě žije. Sami sklady zapálili a teď zatýkají každého, kdo to viděl. TUI PRO OBECNÉ VZDĚLÁNÍ■ A tuhle knihu, která mě živí a přitom jen mizerně, chtějí zakázat. Tenhle škvár, v němž nic proti nim nestojí, v němž se nenajde jediná pravdivá řádka! Básníci, kteří jim lížou pěsti, myslitelé národa, kteří myslí jen na své příjmy! Je to škvár, škvár, škvár! SIEN • Neblázni, žil-jsi z toho. TUI PRO OBECNÉ VZDĚLÁNÍ• Jako podvodník! PÍSAŘ ŠKOLY TVitJ přiběhne se zakrvácenou hlavou • Ach Su, hledám tě už celé hodiny. S U se mu vrhne do náručí • Wangu! Neměla bych tě objímat, vím. Tohle je totiž on, promiňte, že se nedokážu řídit knihou. TUI PRO OBECNÉ VZDĚLÁNÍ • A co ta rána? PÍSAŘ • Jsem písař ze školy tuiů. Byl jsem. Také palác Svazu tuiů vzaly bandy j Gogher Gogha útokem. Přijali je k po- licii a ti darebáci dostali pásky s razítky. Nařkli Svaz tuiů, že urazil císaře tím, že při Velké konferenci odhalil státní I tajemství. Právě lehá popelem tři tisí- ce formulací o dějinách Cíny, poně- vadž se v nich mluví o porážkách, k nimž. došlo v sedmém století. Nu šana oběsili, že prý rozhlašoval, že Gogher Gogh, který je od pěti hodin kancléřem, neví, kolik je třikrát pět. A já sám jsem také ohrožen, poněvadž to mohu dosvědčit. A to všechno jen proto, že Kaj Ho je už v provincii Sečuan. KIUNG tui&m • Koukejte se zbavit svých klobouků! TUI PRO MILOSTNÉ VZTAHY ■ Ale kam s ním? Bydlím na druhém konci města. TUI ':: PRO EKONOMII ke Kiung ■ Ujměte se mého! Bydlím ještě o hodný kus dál. TUI PRO MILOSTNĚ VZTAHY • Požádal jsem vás první. TUI PRO EKONOMII • Zasloužíte se tím o duchovno, slečno. KIUNG ■ Tak sem ty klobouky dejte, chudáci. Strčí si je pod sukni. Jestli mě takhle uvidí můj Sun, bude si myslet, že jsem v tom, a už nepřijde. TUI PRO OBECNÉ VZDĚLÁNÍ■ Svazy si tohle jistě nedají líbit. Ted se zaručeně dohodnou. Ozbrojenci táhnou spoutaného delegáta kabátníků a jeho tuiho. OZBROJENEC • My tě naučíme, klást císaři otázky! DELEGÁT • To budete muset naučit spoustu lidí. Je bit. Lupiči táhnou delegáta bezkabátců a jeho tuiho. LUPIČ ■ Ještě pořád budeš podezřívat našeho vůdce, že zapálil sklady? Bije ho. OZBROJENEC • Hej, vy tam! Pojďte rovnou s námi do jatek: patří do jednoho pytle. TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAČÚ 265 Lupiči obracejí a odvádějí oba zajatce. DELEGÁT BEZKABÁTCÚ • O ničem jsme nevedeli. Pí S AR ■ Kam půjdeme, děvčata? KIUNG - Do prádelny. Možná že Ma tam někoho pošle. Vzkázali pro ni z paláce, její; Gogher se stal ministrem. Třeba se jí podaří ubožačku Jao zachránit. Řekla zase jednou pravdu, nemohla jsem ji v tom zabránit. Ale snad bychom měly vzít s sebou i toho dědu. Na jeho bouli je znát, že byl bit, a tak by ho možná ještě podezřívali, že je protistátní živel, a nakonec by odvlekli i jeho. SIEN Uhnu pro ekonomií, který usilovné trhá jisté stránky ze své knihy • Co to vytrháváš ? TUI PRO EKONOMII • Stránky o drobných příjmech. SIEN • Koupil bych je. TUI PRO OBECNÉ VZDĚLÁNÍ kyne Sienovi, aby přišel k němu, a šeptá mu • Rozumím ti, dědo. Ale máni tady pro tebe něco lepšího. Vytáhne Z rukávu knížečku. Ale nikomu to neukazuj, knížka je od Kaj Hoa. SIEN • Ano, zrovna o něco takového bych, myslím, stál. KIUNG • PojcT radši s námi na předměstí, dědo. Vždyť stejně neumíš číst. SIEN • Já ne, ale jiní. Tumáš peníze, co jsem dostal] za .bavlnu. Cesta se mi vyplatila. Dá mu váček a odchází s děvčaty a písařem. Tvi pro milostní vztahy, který vleče svou knihu, se připojí. Nerozhodně na místě setrvávají tni pro obecné vzděláni a tui pro lékařství, který dřepí na své rozdupané knize a vzlyká. b NA DVOŘE CÍSAŘSKÉHO PALÁCE Dvě služebné Turandot přicházejí s měděnou koupací vanou. PRVNÍ SLUŽEBNÁ spouští vanu na zem ■ Takhle přes dvůr nejdu. Z0^ Ä vý- DRUHÁ SLUŽEBNÁ • Jestli tě ta ěub- ka uvidí, dá tě zmrskat. PRVNÍ SLUŽEBNÁ ■ Že kvůli tomu hlupákovi tak žárlí! DRUHÁ SLUŽEBNÁ • Naschvál jsem se na chodbě ke konferenční síni, tam kde je tak úzká, o něho otřela a víš, co on na to? Řekl: Promiňte. Tomu se říká zásadovost. PRVNÍ SLUŽEBNÁ • Tvrdí, že ho miluje pro jeho chytrost. DRUHÁ SLUŽEBNÁ • Tvrdí, že je chytrý, poněvadž za ním pálí. PRVNÍ SLUŽEBNÁ • Jasně. Chytrých je jako máku, ale statných poskrovnu. Uchopí znovu vanu a odnášejí ji dovnitř. 9 PŘED PRÁDELNOU MANDLOŇOVÝ KVĚT Na dřevěném džberu před prádelnou sedí starý Sien a chlapec mu ochlazuje čelo šátkem. Vedle něho si Kiung přešivá tuiov-ský klobouk. Na druhé straně, před vysokým^ štíhlým domem, stojí zbrojíř a řídí jakési operace, které neviditelně probíhají v prvním patře. U něho tui Ka Mii s balíky not. Prostředí je velmi chudobné. KA M(J ■ Pane, tohle všecko jsou mistrov- ská díla! Uchovejte je, já odjíždím. Jde o starou hudbu. Je v nebezpečí, že není čínského původu, a dnešní vláda, Z BROJ IR • Nemám to kam dát. Už mi pověsili na krk sochu, nějakou bohyni Spravedlnosti. Tak vysokou, že jsme museli probourat strop do druhého patra. — Hej, zacházejte s ní opatrně! K A MU • A tohle je nová hudba. Stíhají ji, že není dost lidová. SIEN • To být nemusí. Vždyť lid o žádnou lidovost nestojí. ZBROJÍŘ jipovzdychm • Tak dobře, když po tom jdou, uložím to v komoře, kde spím. Vpouští ho do domu. ŽENA volá z horního patra ■ Pane Lú Sangu, promiňte, ale bude muset stát na hlavě, děti se její tváře bojí. K A Mtj vyjde bez balíků ■ Dík! Dik! Obejme ho. Zasloužili jste se o Cínu! Rychle odejde. SIEN • Když jsem byl v tvém věku, chtěl jsem slyšet pořád jen jednu melodii. Hrával ji tesař z naší vesnice na flétnu. Ale dnes mám rád změnu, pořád něco nového. ZBROJÍŘ • Jak můžou chtít zničit něco, co jistě stálo dost práce! Namalovat tolik puntíků! ŽENA z okna ■ Slyšeli jste, Zapovězený prý stojí sto mil před hlavním městem. SIEN • Neříkejte to tak nahlas. Ma Gogh přichází s Jao. MA GOGH volá z dálky ■ Kiung! Su! Dobrý večer, Líi Sangu. Tak bychom tu zase byly. Kiung a Su vyjdou z domu. Objímáni. Byla nakonec tak chytrá, že banditům řekla, že dělá v mé prádelně. A co mi vykládala, to mi dodalo. Ale stejně bych to tam byla nevydržela. Gogher se zbláznil — vládne. Na jeho dřívější zaměstnání jsem byla hrdá, ale teď se za něj stydím. Chtěli, abych se v paláci cítila doma. Dnes ráno mi postavili do komnaty, která by byla i pro padesát soumarů moc velká, měděný škopek z muzea na modrý koberec a ministerský předseda řekl: „Vznešená paní, váš Urozený syn tvrdí, že je vám dobře jedině při praní. Perte, prosím, podle libosti!" Nakopla jsem ho, ale to jsem neměla. Když byl venku, vešel sluha a nastrčil mi zadek, abych měla někoho, komu by se dalo kdykoli nakopat. Jediná rozumná osoba v celém paláci byla císařovna-Matka. Svěřila se mi, co si o svém synovi myslí a jak se připravuje jistý koláč. A o té tvrdí, že jí straší v hlavě! Zapamatovala jsem si ten recept pro Goghera. Kdepak mám čaj? A kdo je tohle? KIUNG • To je pan A Ša Sien z bavlnářského kraje. Vypravil se do hlavního města studovat. SI EN se omlouvá • Řekli mi, že na to nemám hlavu, ale jak dokazuje tahle boule, nebude to se mnou tak zlé. S U • Strašná boule! JAO • Není zvlášť veliká á ztratí se rychle. KIUNG ji obejme ■ Jseš nezdvořilá, Jao. V prvním patře se rozbije papírové okno a z něho se vynoří velká kovová paže sochy, která — hlavou dolů — drží velké váhy. ZBROJÍŘ • Dávejte přece pozor, troubové ! HLAS zevnitř ■ Na ruku není dost mísia! SIEN • Schovávají kulturní statky, nebo jak se tomu říká. Potkal jsem u Východní brány před chrámem tuiho, který tam uvnitř měl neviditelného boha. Asi jej teď povede na řetízku na předměstí, aby mu ho tam ukryli. TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUGOVAČŮ 267 Tři bezkabátci vyjdou s velikými vaky ze štíhlého domu. Náhle se dají na útěk. ER FEJ tahá Siena za rukáv • Dědo, vojáci! Všichni rychle do domů. J^brojíř stalí už jen taktak přehodit z okna hořejšího patra přes paži Spravedlnosti koberec, když ulicí dolů přicházejí dva ozbrojenci, kteří jsou na obchůzce. Jakmile přejdou, ozve se vzadu volání pouličního handlíře: „Bavlna! Bavlna.1 Bavlna na prodeji Bavlna ze skladiší nepřítele státu Jao Jiel" Z okna hořejšího patra vyhlédne žena. Ulicí dolů přichází pouliční handlíř s bavlnenými látkami na vozíku, chráněn ozbrojencem. POULIČNÍ HANDLÍR - Bavlna! Bavlna ! Bavlna, která se našla v hořících skladech popraveného Jao Jie! Půlroční úroda zničena ohněm! Ceny stoupají! Zásobte se včas! Dokud na ni máte! Poněvadž se nikdo nepřihlásí, pokračuje v cestč. Je ještě'slyšet jeho volání: Bavlna! Bavlna! ŽENA • Teď šiji můžete nechat. Vždyť už není ani čo žrát a o obutí radši nemluvím! Až přijde Zapovězený, tak se tohle všecko změní. Přibouchne okno. Vyjde Su se svým písařem. ■ PÍSAŘ • Neplač moc, jen trošku, dnes večer. Ale zítra už neplač vůbec, to mi slib. PÍSAŘ • Tak dobře. A když nebudu do tří týdnů zpátky, tak jsem prostě musel jít oklikou. S U ■ Jak se tam chceš vůbec dostat? A v těchhle starých křápech! PÍSAŘ • Znám na druhé straně tkalce, ten se dnes vypraví ještě se třemi. Jsou jich už tisíce, takže je člověk ani minout nemůže. TURANDOT ANEB KONGRES SU •„ Jenže ty tvoje rozedrané boty, Wangu. Co uděláme? SIEN vyjde s chlapcem a Kiung • Nepočkal byste ještě chvilku? Mohli bychom pak třeba vyrazit spolu. S U - Vy přece jdete na sever a on jen k sousedovi. Ale nemá slušné boty. Jak to jen provést? SIEN ■ Tak, nemá na cestu k sousedovi dost slušné boty. KIUNG • Dám mu aspoň teplý šátek na krk. Dá mu svůj nový šátek. SIEN • Nezastavuj se cestou u každého bezpráví, je to nebezpečné. Řeka zaplavuje údolí, ale hráz se staví v horách. PÍSAŘ • Snad byste přece jen mohl jít se mnou. Musím ovšem vyrazit hned, čekají mě. SIEN ■ To bohužel nemůžu, ještě jsem neskončil s přemýšlením. PÍSAŘ • Půjdu Tibetskou branou. Žijte blaze! Odchází zadem. S U ■ Tak zítra na shledanou, Wangu! . Zpět do domu. . Dva bezkabátci přicházejí a zaklepou na zbrojíře. Ten je vpouští. . ZBROJÍR • Pro tu zatracenou kulturu se už pomalu nedostanu ani ke svému náčiní. A v horním patře táhne dírou v podlaze. A tady jsou ještě další bez klobouků. Rychle zmizí. Přicházejí čtyři tuiové z čajovny: Wen, Zi Ka, Ku a Mo Si. KU • Tak vy jste tu ještě pořád, pane A Ša Siene? Prosím vás, bydlí tady ten zbrojíř, co schovává cennosti? KIUNG • Dům je už plný. A jak můžete chodit takhle prostovlasí? Každý přece ví, že jste nosívali tuiovské klobouky. Proto teď budou chytat všecky, co klobouky nemají. WEN • Je to hrůza. Zavřeli čajovnu. Duch přišel o domov. KU ■ Přece jen to zkusím. Kam by Čína přišla, kdyby ztratila svá umělecká díla? Zaklepe na štíhlý_ dům. Už neote-vírá. Ukáže druhým svinutý obraz. To je Pi Jeng. Dvanácté století. Kopce Hoang Ho. Všimni si jejich tvaru. Té modři. A něco takového by se mělo zničit! KIUNG • Proč? KU • Říkají, že kopce takhle nevypadají. Ukáže obraz Sienovi. SIEN ■ To je pravda, kopce.tak nevypadají. Ne docela tak. Ale kdyby pro každého tak vypadaly, tak bychom žádné obrazy nepotřebovali. Když jsem byl malý, ukázal mi děda, jak vypadá salám. A tenhle malíř, jakpak se jmenuje, zase ukazuje, jak vypadají kopce. Hned tomu samozřejmě neporozumím. Ale až zase jednou na nějaký ten kopec vylezu, bude se mi třeba líbit víc. Možná že mi bude připadat stejný jako kopec na obraze a bude modrý. KU • Možná. Ale na dlouhé úvahy není kdy. Zavolejte vy na toho zbrojíře. Vždyť tenhle Pi Jeng je z Císařského muzea, lidi! SIEN • Měli jste ho svěřit nám!. U nás by ■-'■ byl spíš v bezpečí! M A GOGH ve dveřích ■ Já ti ho schovám. Tak, aby se Goghovi nedostal do pracek. Zničil by ho. Ze mi radši lůno nevypálili! KIUNG • Ona je kancléřovou matkou, abyste věděli. M A GOGH • Nebojte se. Vydědím ho. . Dejte ten obraz sem. Myslí, žě všemu rozumí, a tak vládne. A na obrazy je kat, poněvadž sám maluje.- ŽI K A ■ Také stavitelé mají strach. M A GOGH ■ To věřím, syn je taky stavitel. WEN. ■ Měli jsme se dát na vědu. M A GOGH • Ani to ne. Je největší vědec. M O SI jí ukáže glóbus ■ Nemohla byste-ukrýt tenhle glóbus ? Možná že jednou bude důležité vědět, že země je kulatá. E R FEJ zatáhne Siena za rukáv • Dědo, nějaký ozbrojenec! TUIOVÉ • Nesmí nás spatřit, jsme prostovlasí. MA GOGH ■ Dejte ten glóbus sem. S globusem a obrazem do domu. Tuiové utečou až na Mo Siho, který se Zpozdil. " DRUHÁ OSOBNÍ STRÁŽ přichází a slídí - A co vidi mé nevyspalé oči? Tuiho. Kdepak máš klobouk? Nu, ale protentokrát žádné strachy. Pojď sem. Ztrať se, Kiung, ty mrcho. 0 Sienovi : Máte v prádelně prapodivné hosty. SIEN • Jsem pokojný rolník a sedím tu jen proto, abych si trochu zapřemýšlel. A to mi vždycky nějakou dobu trvá, abys věděl.. KIUNG • Neopovaž se vkročit. Matka Gogh ti otluče čajník o šišku. Nasadí si koketně klobouk a vejde do domu. DRUHÁ OSOBNÍ STRÁŽ důvěrně Mo Siovi ■ Jak se jmenuješ?. MO SI • Jsem;Mo Si, král vytáček. DRUHÁ OSOBNÍ STRÁŽ ■ Dobře, něco totiž potřebujeme, ne zvlášť, ale... Jak říkáš tomu, co provádíte? MO SI ■ Formulujeme. DRUHÁ OSOBNÍ STRÁŽ • Tak.tak. Šéf, abys vědět, se totiž žení. Co čumíš? Proč by si s ní neměl tentononc? Jasné? Ale to právě nemůže. Jestli 269 se ještě jednou zašklebíš, máš po kebuli, jasné? Co jí tedy má říct? Pojd a kápni božskou. Odvede ho. Bezkabátci vycházejí s velkými vaky ze zbrojímy. Jednomu z nich se však rozváže. Jsou v nim pušky a šavle. Pohlédnou vylekaně na Suna, ten se však jen usměje. a pokyne jim. Bezkabátci všechno zase sbalí a rychle odcházejí. SIEN • ErFeji, skončil jsem s přemýšlením. Zavaž mi boty. Myšlenky, které se tady dají koupit, páchnou. V zemi vládne bezpráví a ve škole tuiů se člověk nanejvýš doví, proč tomu tak musí být. Pravda, staví se tu kamenné mosty přes nejširší řeky. Ale přes ně se vozí mocní do zahálky a chudí přes ně putujou do poddanství.Pravda; existuje umění lékařské. Ale jedny uzdra-vujou, aby mohli i nadále páchat bezpráví, a ostatní, aby se na ně dřeli. Kupčí s názory stejně jako handlíři s rybami, a tak má přemýšlení špatnou pověst; Říká se: přemýšlí — jakoupak sprosťárnu si zase vymýšlí? Ačkoli přemýšlení je to nejužitečnější a nej-příjemnější, co se dá podnikat. Co jen se s nim provedlo? Je tu samozřejmě ten Kaj Ho, tady mám jeho knížečku. Vím o něm zatím jen to, že ho hlupáci nazývají hlupákem á podvodníci podvodníkem. Ale všude tam, kde byl a přemýšlel, jsou velké lány rýže a bavlny a lidé jsou podle všeho šťastní: A když jsou lidé šťastní proto, že si někdo zapřemýšlel, Er Feji, pak musel přemýšlet správně, to o tom svědčí. Nepůjdeme domů, Er Feji, ještě nepůjdeme. I když umřu dřív, než prostuduju to, co teď mám v úmyslu. Co za něco stojí, nezíská se lacino. er FEJ ■ Dědo, je třeba je vyhladit ohněm a mečem? SIEN • Ne, je to s nimi spíš jako s půdou. Musí se určit, co z ní má vzejít, jestli proso, nebo plevel. Ale na to je třeba napřed půdu mít. er FEJ mrzutě • A budou vždycky tuiové, i tehdy, až Kaj Ho půdu rozdělí? SIEN se usměje ■ Už ne zvlášť dlouho. Budeme mít všichni velká pole a budeme tedy všichni mít možnost hodně studovat. A jak se k těm polím dostat, stojí tady. Sien vytáhne svou knížku a mává s ní. Oba odcházejí zadem. Z prádelny vyjde Kiung. KIUNG volá za nimi • Počkej, dědo, jdeš špatně! Tudy se domů nedostaneš! Jdeš nesprávnou silnicí! SIEN •.Ba ne, Kiung, myslím, že jdu tou správnou. 10 VE starém MANDŽUSKÉM chrámku Malé oddíly po zuby ozbrojených vojáků a lupiěů s .páskami na rukávech neustale přicházejí a odcházejí. Do toho přichází ministerský předseda a klade vojákům otázky. MINISTERSKÝgPŘEDSEDA- Došla • nějaká nová hlášení o postaveni vzbouřenců? HEJTMAN • Ještě pořád nic. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • A přidělili se zvědům zkušení poddůstojníci? HEJTMAN • Tak jest, Excelence. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • A poddůstojníkům spolehliví pracovníci tajné služby? HEJTMAN • Takjest, Excelence. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Apřes-to žádné zprávy? HEJTMAN • Žádné, Excelence. .. MINISTERSKÝ PŘEDSEDA • Jsem naprosto optimistický, pane hejtmane. HEJTMAN ■ Jsem naprosto vašeho mínění, Excelence, Ministerský předseda odejde a po něm vojáci. Přichází ministr a Dvorní tui, bez tuiovského klobouku. ;s« MINISTR VÁLKY • Už jste slyšel o posledním skandálu? Ten, jehož jmého je zakázáno vyslovit, prý vlastnoručně zastřelil malého tuiho, kterého poslal k Její Císařské Výsostí, aby jí cosi vysvětlil, a který pak u ní zůstal celé dvě hodiny. A když vyšel, bylo mu prý známo, kde se bavlna dá najít. Haha-ha! Oddíl vojáků se vrací. MINISTR VÁLKY • Opakujte instrukce! HEJTMAN • Uvedený se zatkne bezprostředné před obřadem. Oba odcházejí a po nich vojáci. Pňckázl slavnostně vystrojený Gogher Gogh se skupinou lupičů. GOGHER GOGH První osobní stráži ■ Opakuj rozkaz. PRVNÍ OSOBNÍ STRÁŽ • Všechny po obřadu zatknout. GOGHER GOGH • Tvůj .bratr měl dnes ráno u mě stráž. Už jsi s ním mluvil? První osobní stráž vrtí hlavou. To je dobře. Zastřelili kohosi. Dej ho ihned rozčtvrtit, rozuměls? A to za zvuku bubnů, aby nebylo slyšet, co říká. PRVNÍ OSOBNÍ STRÁŽ • Provedu, GOGHER GOGH vezme dýku svého druha a zastrčí si ji do rukávu ■ Buduji potře- bovat; v paláci je to samý úskok a samá zrada. A ještě něco: Těsně po svatebním obřadu vezmeš Mandžuský plášť a přehodíš mi jej přes ramena. Nikdo pak nenajde odvahu se mě dotknout, leda člověk úplně zpustlý. Však já to císaři, tomu padouchovi, vytmavím, že se ve chvíli nebezpečí nebalí prostě kufry a nenastrčí cizí hlava! Vstoupí císař s ministrem války a ministerským předsedou, za nimi hejtman a jeho. lidé. CÍSAŘ • Milý Goghu, trochu jsem se opozdil. Musel jsem podepsat ještě pár velepřísných nařízení, jak bývá při takových situacích zvykem. GOGHER GOGH • Prosím, abych směl ta nařízení spolupodepsat. CÍSAŘ • Jak? Ach tak, ta nařízení spolupodepsat, samozřejmě. — Ale tady už jde nevěstinka. Vstoupí Turandot s Dvorním. tuim a služebnicemi. Uklony. TURANDOT • Papá, právě jsem poznala velmi milého člověka, chtěla bych si ho vzít. Nemyslím toho tuiho z čajovny včera večer, ten byl také inteligentní, a já ti, Goghere, velmi zazlívám, co jsi s ním provedl; ty tak máš zapotřebí být neúslužný! Ale toho nemyslím, nýbrž důstojníka, který mi vysvětlil, jak se má palác bránit. Podle mne je totiž situace velice vážná, takže již nelze ztrácet čas. Smím si ho vzít? CÍSAŘ • Ne. TURANDOT • Pročpak ne? Nejde o žádnou chvilkovou zamilovanost, je to hlubší. Ted záleží vše na obraně, na obraně každé pídě. Byl by to pro tebe velmi dobrý zeť, rozumí báječně TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAĎŮ 271 koním. Přišel důstojník, který se pokouší ministra války na sebe upozornit. Ten jej odmítne, poněvadž Turandot dosud nedomluvila. Vojsko bez jízdy, papá... CÍSAŘ • Palác se nedá bránit koňmi. Přistoupíme teď k obřadu. Důstojník odchází. TURANDOT • Papá, to by byla od tebe veliká nerozvážnost. Goghere, musíš mít pro to pochopení. Chvíli tě to asi zabolí, ale život půjde dál a tvé válečné zranění se brzy zase zahojí. Udělej mi tu laskavost a nebuď umíněný. Smím, papá? CÍSAŘ j/rasí • Řekl jsem, že ne. Cogherosi: Samozřejmě kdybyste si přál ustoupit. .. GOGHER GOGH • Veličenstvo, císařská Výsosti. Stojíme v historickou chvíli pohnuti před posledním útulkem prvního mandžuského císaře. Jsem prostý muž. Vznešené řeči mi nesedí. Ale Vaše Veličenstvo pověřilo syna lidu, aby ochránil trůn. A Její císařská Výsost mi poskytla své srdce. Nesluší se, abych takovou důvěru zklamal, vždyť v tomto zlém čase na ničem tak nezaleží, jako na důvěře. Když zesnulý bratr Vašeho Veličenstva v neblahé zaslepenosti riskoval čest císařské rodiny, zmocnil jsem se okamžitě železnou pěstí příslušných skladišť a získal takjedinečným způsobem znovu důvěru lidu. Důstojník s obvázanou hlavou hledá ministra války. DŮSTOJNÍK • Kaj Ho... u Tibetské brány... GOGHER GOGH nervózně pokračuje ■ Osvětlím teď zevrubněji události posledních týdnů. Nešlo jen o bavlnu, jak se někteří domnívali. Osoby, které od rána do večera žvanily o bavlně a snažily se tím rozkládat důvěru lidu, došly zaslouženého trestu. Na.pokyn ministra války vojáci odtáhnou. Mému energickému zákroku/ vděčí se za to, že císař a lid teď v jednotě, jaká tu dosud nikdy nebyla... TURANDOT • Papá, já to neudělám. CÍSAŘ • Mlč. Pane Goghu, hlášení zvláštního druhu vyžaduje, aby se obřad co nejrychleji skončil, nebo aby se případně odložil. GOGHER GOGH • Vyloučeno. Ujímám se tím ochrany osoby Vaší i Její císařské Výsosti. ClSAŘ • Pane ministře války... MINISTR VÁLKY • Pánové, situace se zřejmě zhoršila. Císaři: Dal jsem palácové stráži rozkaz, aby obsadila brány. CÍSAŘ zatímco lupiči Gogher Gogha obsazují východy • Cože? Vy jste je poslal pryč? Měl jste rozkaz.. . GOGHER GOGH 'Dejte sem klíče! Kde je strážce chrámu? PRVNÍ OSOBNÍ STRÁŽ-Snad utekl. Lomcuje chrámovými dveřmi. Ty se otevřou. Není zavřeno! Zvenčí křik. Je vidět dovnitř chrámku. Plaší mandžuského císaře zmizel. PRVNÍ OSOBNÍ STRÁŽ - Zrada! Plášť je pryč. CÍSAŘ • Někdo jej ustřihl. MINISTERSKÝ PREDSEDA • Strážce zmizel: ukradl jej. GOGHER GOGH ■ Pánové, přikročme k svatebnímu obřadu. Tenhle drobný incident je naštěstí naprosto bezvýznamný. TURANDOT • Asi mu bylo zima, papá. CÍSAŘ • Vždyť to byl stejně hrozně chatr-f ný plášť, samá záplata. GOGHER GOGH • I chatrných plášťů je dnes nedostatek. Neměl jste zašantročit bavlnu! Ale teď pánové — svatební obřad! Vzdálené bubnování. Turandot pronikavě ' vykřikne. CÍSAŘ • To Jao Jie, já to nebyl. Jásot velikého davu lidi. VOJÁK • To vy všichni, ä proto teď pryč s vámi, se všemi! Poznámky Scéna musí být rychle změnitelná, přičemž se výjevy Ulice a Na dvoře císařského paláce mohou hrát před malou oponou. Stavby musí být vzdušné, jen poetické a realistické náznaky. Bude nejlépe, když se kongres tuiů umístí na otáčivém jevišti, aby se scéna mohla vždy proměnit ve vestibul a v šatny, bez opony. Tuiové jsou charakterizováni malými klobouky, jaké nosívají tibetští a evropští duchovní. Klobouky jsou rozrůzněny podle význačnosti tuiů, jsou více nebo méně přepychové a také různé barvy. Kostýmy mohou být všelijak pomíchané, vycházejí však z čínského způsobu oblékání. Hra musí mít tempo. TURANDOT ANEB KONGRES PŘEKRUCOVAČÚ 6. FRAGMENTY HER HANNIBAL ZÁNIK EGOISTY JOHANNAFATZERA OBCHOD S CHLEBEM Z NIČEHO BUDE NIC SKUTEČNÝ ŽIVOT JAKUBA POSLUŠNÉHO ŽIVOT KONFUCIŮV HANNIBAL Sakty z prvniko< dejsivi Alpská náhorní plošina. Je podzim. Hannibal. Mago. Maharbal, Kaleb, Mat- tan s třemi kolonami vojska. HANNIBAL • Bubny! VOJACI ■ Ledovce. Ledovce. Ledovce. HLAS • Máme mezi těmi ledovci shnít? VOJÁCI • Shnít. DRUHY HLAS • Co ještě chceš mít? HANNIBAL • Itálii. — Bubnujte! VOJÁCI • Močál. Močál. Močál. HLAS • Dej nám jediný paprsek slunce! VOJÁCI • Slunce. HANNIBAL • Slunce je v Itálii. HLAS • Slunce! Na kůži sníh! HANNIBAL ■ Tak kůži ještě máte. HLAS • Černý déšť! HANNIBAL • A kde je teď ten déšť? HLAS ■ Zavlekl nás do pekla. VOJÁCI ■ Do bažin. Do bažin. Do bažin. HLASY • Pochodovat. Pochodovat. HANNIBAL • Bubny! Bubny! HLAS • Copak tu nenastane ráno, až uplyne noc? DRUHÝ HLAS • Zvedá se vítr. HLAS • Tak vy zůstaňte ležet, jako déšť. MÁGOVI VOJÁCI • Co máme dělat, Mago? MAGO - Pochodovat! VOJÁCI • Bez nohou? MATTAN • Na koně! VOJÁCI - A kde máme koně? KALEB • Tak zůstaňte ležet, blázni! HLAS ■ Strhněte ho! Chce nás oklamat! HANNIBAL • Nevidíte mezi jedlemi zelené světýlko? HLAS ■ To je sliz ve tvém oku. HANNIBAL ■ Je to černozem. Je to Itálie! DRUHÝ HLAS • V noci pobíhá mezi jedlemi a volá po Římě. HLAS • Sám už tomu nevěří. HANNIBAL ■ Dejte mi dva dny! HLAS • To zatím všichni zpráchnivíme. VOJÁCI • Dva dny! HLAS • Má to na mapě! Chechtot. HLAS ■ Té nerozumí. HANNIBAL ■ Jestli za dva dny a dvě noci nad námi nevyjde slunce, tak mou mapu roztrhejte — i s mou hrudí. Copak nemáte nosy? Je ráno, to poznáte po větru. A sestupujeme, však už vidíte jedle. HLAS ■ Podle čeho poznáš, že sestupujeme tam, kde jsou jedle? HANNIBAL • Cítím to v srdci, bratře. HLAS • Tak mu dejte dva dny a srdce mu pak vyrvěte! VOJÁCI ■ Dva dny. A pak ho pověsíme! HANNIBAL • Na pochod! Bubny. V OJ ÁCI přiběhnou • Pane, mezi jedlemi se vynořují nepřátelé! HANNIBAL • Nepřátelé? VOJÁCI • Římští prakovníci. Plný les! HANNIBAL ■ Itálie. HLASY VOJÁKŮ zepředu • Pane, tady je mýtina. DRUHÝ HLAS ■ Pane, za mýtinou je údolí. PRVNÍ HLAS • A z údolí je vidět světlo rána. DRUHÝ HLAS • A ve světle... PRVNÍ HLAS • Ve světle zemi... DRUHÝ HLAS ■ A ta země... PRVNÍ HLAS ■ Ta země... HANNIBAL • To je Itálie! VOJÁCI s divým jásotem ■ Itálie! Itálie! Někteří se vrhají na zem, mnozí dotírají na Hanibala - Hannibale! Bubny. HANNIBAL ■ Chcete vidět můj zadek? Neslyšeli jste, že v šedivých stržích číhají nepřátelé? Vojáci se vztyU. Klid a sešikovat! Hannibal prochází mezi řadami. Sklouzli jsme po šedivém zadku Alp do těchto údolí, kdo by teď chtěl zadržet vás, laviny černých tygrů? VOJÁCI - Nikdo! HANNIBAL ■ Nejste ospalí? Ve stržích jsou chýše. Vidíte ten kouř? Cítíte Itálii? Tam je kořalka, tam jsou ženské. Počkejte ještě chvilku. Co se děje vpředu? Světlo zhasne.- HL AS vpředu ■ V cestě je řeka. HANNIBAL • Přebroďte ji! HLAS • Sahá až po krk. HANNIBAL • Přeplavte ji na dřevěných štítech! Synedrium v Kartágu Hanno. Melkir. Gisgon. Barkas. MELKIR • 21 slonů. Vzdychání: 30 000 koní. Sténání. Boty, zbraně, mužstvo. Vzdychání a sténání. HLAS • Lidské životy! Souhlas. GISGON • O tom raději pomlčme. BARKAS • Triumf lidského pokolení, a vy počítáte. GISGON • My jej platíme! MELKIR • Takové triumfy to lidské pokolení sežerou. HLAS ■ 30 000 lidských životů! MELKIR • Samozřejmě 60 000 bot. BARKAS • Jste vskutku zruinováni. DRUHÝ HLAS • A pšeničné sýpky v Hispánii jsou nechráněné. GISGON • Doly na cín! BARKAS ■ Vy chudáci, dobyli jste nej vyšších pohoří světa. PRVNÍ HLAS • Jeden lidský život je cennější než všecka pohoří světa. TŘETÍ HLAS ■ Přepjatost! Jalové blouznění ! Když se kácí les, lítají třísky. PRVNÍ HLAS • Dejte napřed ubožákům ve vašich rtuťových dolech boty! TŘETÍ HLAS ■ Štváči! Tohle máš za lubem? DRUHÝ HLAS • Štve proti Hanniba-lovi! PRVNÍ HLAS • Koně oplakáváte, lidi věšíte. ČTVRTÝ HLAS ■ Co jsou koně a boty proti největšímu vítězství v dějinách světa! Doly na Sardinii všechno desetkrát vyváží. TŘETÍ HLAS ■ Příležitost pověsit něco z té sebranky přichází jak na zavolanou, štítí se světla, neuznávají žádnou vlast. ČTVRTÝ HLAS • Zakročit! PRVNÍ HLAS • Otroci, co zdechají ve rtuťových dolech, musí vám zákony lidskosti teprv.. . DRUHÝ HLAS ■ Lidskosti! Zatímco Hispánie je nechráněná a naše armáda v Itálii postupuje celá otrhaná na Řím. TŘETÍ HLAS ■ Peníze pro armádu! BARKAS : Ano, boty, lodě, zbraně pro Hannibala! Potlesk. ČTVRTÝ HLAS • Pryč s vlastizrádci! TŘETÍ HLAS • Ať žije Hannibal! MELKIR • Boty opatří doly. PRVNÍ HLAS ■ Prošoupané! Volání fuj. GISGON ■ Lodi dodají obchodníci s otro- PRVNÍ HLAS ■ Shnilé! Hrozí mu pěstmi. BARKAS • Vojáky pro Hannibala! TŘETÍ HLAS • Vojáky! HANNO • Dobrá. Hannibal ať dostane, HANNIBAL 279 co žádá, Melkir a Gisgon seženou proviant. PRVNÍ HLAS ■ Keťasi! Lichváři! HANNO • Nadává na celý svět. Vyvlečou křiklouna ze sálu. HLASY • Pryč se zrádci! HANNO • Já sám vyberu Hannibalovi vojáky. Souhlas. Nikdo nesmí říct, že Kartágo nechává své syny na holičkách. Jásot. V bažinách u Arna. Je léto Armáda. Hannibal, Mago, Mattan, Ma- harbal na pochodu. MAGO • Vítězství u Ticinu. Vítězství . u Trebie. Samým vítězením si ještě uženeme smrt. MATTAN • Měli bychom pověsit ty, co nás vedou. HANNIBAL • Raději ať pověsí nás. MATTAN • Tak, protože stát se už v téhle bažině skoro nedá. VOJÁCI táhnouce kolem - Příšerné slunce! Kdy nás odtud vyvedeš? HANNIBAL ■ Pochodujte! MAGO • Když jste viseli na zledovatělých skalách, křičeli jste, aby vás vyvedl na slunce. MATTAN • Je rudé, jako by z něho stáhli kůži. MAGO • Proč se pořád zastavují? Vždyť zapadneme do bahna. HANNIBAL • Pár už jich asi zapadlo. VOJÁK ■ Hejtmane, chce se mi spát. HEJTMAN • Tak si lehni do bahna. Dávám ti dovolenou na věčné časy. Unavený chechtot. MATTAN - Kdyby člověk aspoň viděl nějakého nepřítele! HANNIBAL • Všecky jsme je pobili. MAHARBAL • Jak jsou hloupí, že podstupují takovéhle útrapy. MAGO ■ Všichni nepřátelé nejsou bradou vzhůru. Pár jsi jich ještě ušetřil. MAHARBAL • Hlavně hloupost. HANNIBAL ■ To je přece naše přítelkyně, říkals. MATTAN • NaČ se ještě přít? Jestli Kartágo nepomůže, můžete se klidně navzájem pozabíjet. Vojáci přivedou spoutané venkovany. VOJÁCI • Vojevůdce, tyhle svině zardousily naše lidi, co byli na obchůzce. HANNIBAL • Sežrali vám vaše domy? VOJÁK • Naši lidé zdvořile požádali, jestli by tam nemohli přespat. HANNIBAL ■ Nechcete se bavit s černochem? JEDEN Z VENKOVANŮ • Vypalují nám naše chýše! VOJÁK ■ Vidíš, jak lže. Neměli bychom ho raději hned pověsit? HANNIBAL ■ Ne, chlapče. Dobře jste udělali, že jste ho nepověsili. Má těhotnou ženu, smí tedy mluvit. MAGO ■ To, co tam hoří, nejsou to chatrče? HANNIBAL - Ne, žádné chatrče. Hledají tam s pochodněmi ty zardoušené. MAHARBAL • Udělejte místo, vojáci! MAGO ■•' Nuže, přátelé, našli jste jídlo? HOUFEC GALLŮ zamračených, stojících zády k sobě • Ne, žádné jídlo. MAGO • Tak jste spěchali kvůli kořalce? GALLOVÉ • Žádná kořalka není. Žádné jídlo není. Žádné pití není. A co jsme vytáhli z Gallie, nezamhouřili jsme oko. HANNIBAL •'Ba, vypadáte špatně. MAHARBAL • Jsou to dobří vojáci. HANNIBAL • Jsou, ale špatně vypadají. Je Kaleb na svém místě? GALLOVÉ • Ano, pane. Kaleba máme vpatách ve dne v noci. A kdo usne, už se nikdy neprobudí. HANNIBAL • Jde jen o to, abyste nezapadli do bažin. MAHARBAL • Nemají co jíst. MAGO • A máš ty co jíst? HANNIBAL • Ne, nemá. Navíc mě nenávidí. MAHARBAL ■ Ano, my máme co jíst. Včera večer bylo vpředu maso. MAGO • To je zrada! HANNIBAL ■ Pochcípali koně. Ale nesmíte prostě vypalovat chatrče, mi-lánkové. Pak dostanete od nich všecko. Je to tak? Venkovani úlevně zasténají., HANNIBAL • Neožehli vám Gallové trochu vaše chatrče ? VENKOVANI - Ano, pane. HANNIBAL ■ A teď chtějí zůstat ve vaší zemi. Co tomu říkáte ? VENKOVANI ■ Ano, pane. HANNIBAL • Dobře je přijměte, miláčkové, postarejte se jim o jídlo. VENKOVANI téměř vzkřiknou ■ Ano, pane. HANNIBAL • A ted všecky odveďte někam stranou, majitele chýší i jejich hosty, ať se vypovídají. Stane se. MAGO • Nejsou to tvoji lidé, Maharbale? MAHARBAL • Tak, je to moje sebranka. I HANNIBAL • Rudé slunce. Ta Itálie! MATTAN ■ Mít něco v žaludku! VOJÁCI na pochodu ■ Nemáš pro nás něco k žrádlu, Hannibale? HANNIBAL • Copak už nemáte na prstech nehty? VOJÁCI • A ty nějakou bitvu? Jazyk nám visí až na pupek. A kořalka došla. A spánek žádný! HANNIBAL • Bitva brzy zas bude, vojáci! VOJÁCI ■ A před ní něco k snědku? HANNIBAL • Koňské maso. VOJÁCI • Co máš s okem? HANNIBAL • Je po něm. VOJÁCI • Nevadí. Nic si z toho nedělej, máš ještě jedno. HANNIBAL • Já vím, žerete už jen cibuli. Musíte to dělat takhle —předvádí to — vsunout mezi zuby a nic nevypliv-nout, žádné sliny nevyplivnout. Nechutnají velkolepě? VOJÁCI • No, velkolepě zrovna ne. HANNIBAL • Co to v břiše dělá? VOJÁCI ■ Hryže to. HANNIBAL ■ Vypalte taky všecky chýše, ha které narazíte! MAHARBAL • Aby se to mohlo svést na moje Gally! HANNIBAL • Ano, aby u nás zůstali! MAGO • Copak si myslíš, že to bude zítra lepší? HANNIBAL ■ To nevím. HANNIBAL ZÁNIK EGOISTY JOHANNA FATZERA (Scény z třetí části, chóry) Fatzerova obchůzka městem Muhlheimem ■ - FATZER • Především tak vědět Na kterém bodě mapy Jsme vylezli Ze zakrvavené, nezřetelné, zatracené kůry zemské Co tu mají k žrádlu Jací lidé a kolik Jich tu vůbec ještě je. Neboť tady, to cítím Pobudeme déle. Před městskými prodejnami masa. FATZER se ptá nijaké leny ■ Co je to za úřad? ŽENA • To jsou masné krámy. FATZER • A maso se tu dostane? ŽENA ■ Muž co muž na den pět deka. FATZER • Tak to mi musí dát čtyřnásobek. ŽENA ■ Ty vydáš za čtyři muže? FATZER • Risk je zisk. _ Zena smějíc se odchází. VOJÁK nejakému řezníkovi ■ Ten celý vlak veze proviant. Jak řečeno, na cedulce chybí už jen těch pět volů A kvůli tomu jsem k vám přišel. REZNÍK • Jo, tak zítra byste mohli mít tři. Pozítří V pátek, se zase poráží. VOJÁK • A ty zbývající dva musíme Mít nejpozději pozítří večer V sobotu se jde do toho. ŘEZNÍK • Aha! Pak půjdete na porážku vy! Lidé se smějí. VOJÁK jde dál • Blbec! FATZER kluše za n"ím _ Za tímhle musím jít! Tento krvavý pach pěti volů ZÁNIK EGOISTY JOHANNA FATZERA Mě povede. Přitom Se poohlédnu, jak se daří Mé přítelkyni válce. V jakýchže šatech chodí lid? Vidím Že lid chodí v mizerných šatech. Troška jejich ovčí vlny a lnu Leží už na hromadách za bajonety a rozdílí se Nitka po nitce. Tahleta válka šlape V mizerných botách; nepošlape Tedy dlouho. Zdá se mi také, že vidím: Chudý je nyní chudší a bohatý bohatší a Mezi tím není nic: to je taky dobré. Děti, které při narození nic neváží a Mají bledou pusu a Nepřibývají už na váze. To je dobré. Dobréje také, že tu brzy nastane zima. Když lid mrzne, válka chřadne. Ted už jich sedí patnáct V každé skulině ve zdi, protože Už se nestaví, a čím víc Jich sedí pohromadě, tím Se stávají rozumnějšími. A tihle zas pobíhají za svými ženskými Jak za stará s tak chtivým výrazem Jako by neměli jinou starost Než na ně vlézt. To není dobré. Nejsou dosud pořádně oslabeni Anebo hůře: Přivykli krvavé době. Všecko jde dál. Tihle ovšem Lezou ještě i po rozdrcených čéškách K ochlupacené díře. Dokud Mají ještě tohle, se vším Souhlasí. Tu bychom jim měli Také ještě ucpat. Čím víc toho vidím Tím spíš musím Jít za svými dobrými pěti voly. Četa mladých rekrutů pochoduje kolem. FATZER vojákovi ■ Tohle jsou mladí lidé. To už by nemuselo být. Nedokážou se ještě ani sami nažrat a už by měli Zabíjet lidi. Tím válka chřadne. Ti by měli napřed teprve odrůst A potom vést válku. Voják se odvráti a jde dál. FATZER kluše za ním ■ Ten nemá žádný názor To je pak špatné. Proto trvá Válka tak dlouho a bylo by Už dávno po ní, ale tenhleten mi musí Vyklopit maso. Já tyhle chlapíky znám. Určitě Vyklopí maso. Před pekařstvím. ČTYŘI ŽENY křičíce ■ Dejte nám mouku! Dejte nám mouku! FATZER • Co tak řvete? ŽENY • Máme poukaz A na něm stojí, že dostaneme mouku Ale kdykoli přijdeme k pekaři Jsou dveře zavřené a Žádná mouka pro nás tu není. Ale my víme Že za dveřmi mouka je. FATZER • Jak to, že vám ji nevydají? ŽENY • Páni ji sežerou! Co nesežere armáda, sežerou páni. My však a naše děti Dostaneme otruby. FATZER ■ Proč nevyrazíte dveře? Vyrazte dveře a mouku si vemte. ŽENY ■ To je taky jeden z těch, co jen mlátí hubou Takového jako ty patří odprásknout! Proč není v poli, kam patří? Jídlo nám nepřejí Angličani A Francouzi zabíjejí naše muže A tady je jeden, který to táhne s nepřítelem! Vidíte toho štváče ? Teď se hledí zdejchnout! FATZERJífe dályk vojákovi ■ Lid je příliš hloupý! S takovými Válka nikdy neskončí. Voják se odvrátí a jde dál. FATZER kluše za ním ■ Pokud ještě máte Pár šlach masa mezi zuby anebo Mezi zuby svého bratra Nepřestanete s tím zabíjením. Proto ať vám . Shnijou v hubě i sliny. Jak mouchy ať pojdete ještě do prosince A do ledna ať vás sežerou moli. Jdou kolem dva muži. PRVNÍ ■ Máš ještě ve skladě dříví? DRUHÝ ■ 1 000 kmenů. PRVNÍ ■ Tak svoje dříví neprodávej Ale schovej je. Až potom Bude mrznout, můžeme Vyndávat poleno za polenem, a oni Nám musí zaplatit Oč si řekneme. DRUHÝ • Ano a musíme jim také Putnu za putnou odstranit z očí Naše uhlí. Válka Přestat nesmí. Oba odejdou. FATZER • Uhlí a dřevo zřejmě ještě je. Ale dobře Že tu jsou i lidé, co dají bokem Takovéhle borovice. Tím válka chřadne! Jsou to dobři lidé! Kdyby takových bylo víc, bylo By brzy po válce. Ale moc jich není a těm nemnohým Se daří příliš dobře, a pokud ještě Mohou žvýkat uvařenou trávu A maso ze shnilých herek Bez přestání ze sebe vymačkávají válku 285 A proto musíme vybojovat Svou vlastní při a zásobit se potravou Na dlouhý čas. Pozor! Aby mi neutekl! Teď vidím pořád zřetelněji: nesmíme Něco uzmout jen pro dnešní oběd: Válka potrvá déle. VOJÁK ss otočí ■ ■ Ty tam! Co za mnou pobíháš jako pes? Proč nic neříkáš Když se tě ptám? Koukej, pro ty Co nás špehují Máme takovýhle nůž. FATZER^ro sebe • Na toho musím jinak. Když chci dostat maso — A já je potrebujú pro ty, které jsem sem přivedl — Musím něco vymyslet! Slíbil jsem jim to. Musím Před ním padnout ná zem a ukázat svůj hlad. Hej, kamaráde. Svalí se. VOJÁK • Co je s tebou? FATZER • Dej mi něco k žrádlu! VOJÁK ■ Vstaň! Nic nemám! FATZER • Dej mi něco k žrádlu! VOJÁK • Člověče, já ti nevěřím. Lehne si na zem Ty mil dáš loknout, a on Ti vrazí do zad nůž. FATZER • Jo, takové je to teď všude. VOJÁK ■ Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak Se za mnou táhneš. Kdybys byl poctivý Nebyl by ses svalil, protože Slabý zrovna nejsi. FATZER ■ Mysli si, co chceš, ale Kdybych měl co žrát ■ Nebyl bych se svalil. VOJÁK ■ Co je mi po tom? FATZER • Jistěže nic. Já tady ležím a můžu Chcípnout, a ty řekneš: Co je mi po tom? VOJÁK • A pročby ne? FATZER • Ovšem, pročby ne? VOJÁK • Tedy, nedám ti nic. FATZER • Samozřejmě nic! Dávej pozor: my Jsme čtyři a potřebujeme Něco k žrádlu, a když nás Někdo zpozoruje, rázem Je po nás. Ale ty máš pět volů A za těmi jsem běžel, když Jsem běžel za tebou, a zítra Přijdu se svými kamarády ■ Až bude tma, a přitáhneme Káru a ty pěkně vyrukuješ S vaším masem a s moukou I s troškou tuku z vašeho magacínu Který je určen armádě; protože my Jsme taky od armády. Á teď mi pomoz vstát. VOJÁK • Nepomůžu. Ale Jestli jste skutečně od armády a Upláchli jste z téhleté zasrané války a zítra Budete s károu čekat u řezníka, ale tam Kudy chodí hodně lidí, uvidím, Co pro vás můžu udělat. FATZER • A to pro čtyři muže! Fatzerova druhá úchylka. Dva večery po sobě pokoušejí se navrátilci opatřit si proviant. Fatzer tyto pokusy zmaří. 1 KEUNER • Tohle je to místo Tudy musí pak jit Ten, jenž nám pomůže, ten, kterého Našel Fatzer A určená hodina se taky už blíží. BUSCHING ■ Jen kdyby Fatzer Který ho zná Přišel včas. Je to Neřád nespolehlivá, když má být přesný. KEUNER • Fatzer přijde. LEEB • Až budou troubit večerku Musí ten jeho člověk být v kasárnách. KEUNER • Pak tedy přijde Fatzer Než budou troubit večerku A jeho muž je určitě už tady. BUSCHING-Jo, bude mezi těmihle. Kterýpak z nich to asi je? Voják jde kolem. LEEB • Tenhle! Neboje to ten? BUSCHING ■ Ten by to mohl být, co myslíte? Vypadá Přívětivě. KEUNER ■ Přffiš přívětivě! Trošku příliš přívětivě. Kdyby Měl rysy mezi ústy a nosem o něco tvrdší Nedalo by se říct, že vypadá jako šplhoun? Á není Na něm něco chamtivého? V jeho chůzi! Přívětivý ano — ale na koho? ^Říkáni vám, čím déle si prohlížím zrovna tohohle Tím měkčí se mi zdá, jak propocený límeček vrahův: ne Ten to být nemůže. Civilista jde kolem. BUSCHING • A tenhle? KEUNER ■ Ta koňská hlava? Jo, je možné Že odložil uniformu, aby Ho nikdo nepoznal, ale podívejte se Neodloží i vlastní kůži, aby ho nikdo Nepoznal, a svaly a šlachy Aby ho nikdo nepoznal? Na tom trochu odstávajícím uchu je něco nerestného Říkám vám: ten nenacpe čtyři žaludky Které (zatímco svět je na povrchu rozsápán válkou) Jsou roztaženy pod zemí a čekají na maso. Ne, ten ne. BUSCHING - Bez Fatzera ho nenajdeme. KEUNER • Když toho, kdo nám pomůže Vybral Fatzer, musí vypadat tak Že ho poznáme, protože jinak Jak on by ho byl poznal? Voják z předešlého večera jde kolem. BUSCHING • Tenhle by to například nemohl být Vypadá jak železný kotel Toho bych neoslovil. KEUNER - Jo, je to Tvrdý člověk, to se pozná. BUSCHING • Jestli teď Fatzer nepřijde Jsme tu dneska nadarmo. KEUNER ■ čím upřeněji se koukáš, tím méně Se ti jeví člověk jako člověk. Žádný z těch všech Co tu šli kolem, mi nepřipadal jako někdo, kdo nám Když budeme v bryndě, podá pomocnou ruku. Troubí se večerka. BUSCHING • Ted můžeme jít domů. Nechápu, že nepřišel. Zvolna přichází Fatzer. FATZER ■ Jste tady? BUSCHING • Kdes byl? ZÁNIK EGOISTY JOHANNA FATZERA 287 FATZER ■ Zdržel jsem se. KEUNER • Fatzere, proč Jsi nepřišel? Jak bylo ujednáno! FATZER • Rozdělal jsem nějaký kšeftík s několika řezníky Mysleli si, že mě můžou Vzít na hůl. BUSCHING • Tak to je asi teď Konec s proviantem na příM týdny? FATZER • Zítra je taky den. A třeba Najdete zítra i jiný tón Jak se mnou mluvit Když mě potřebujete. KEUNER • Nepotřebujeme hledat jiný tón, ale Ty tu máš být, když je třeba. FATZER • Tak, já tu mám být? BUSCHING ■ A co zítra? Budeš tady? FATZER - Budu. KEUNER ■ A nic tě nezdrží? FATZER ■ Nic. KEUNER • Takzítra. 2 Keuner, Biisching, Leeb, Fatzer. KEUNER Fatzerovi ■ Musíme to maso dostat Nezačínej si dnes žádné hádky. Protože ti nemůžeme přijít na pomoc Neboť nás, jak jsi sám řekl Nikdo nesmí znát. Nic už nesmíme promeškat Takové darované maso Se nám podruhé nenaskytne. Přicházejí dva řezníci. FATZER ■ Tamhle jdou dva, co mě včera urazili Těm musíme ukázat Že si na nás nesmějí dovolovat. BUSCHING • Zůstaň tady, Fatzere, musíme Dostat to maso. / FATZER • To je mi fuk. Musím S nimi mluvit. Fatzer se vrhne na jednoho z řezníků. Nato se z obchodu vyřítí jiní řezníci a obklopí ho. ŘEZNÍCI ■ To je ten, co včera Dostal na šišku! Potřeboval By dneska zase. FATZER • Včera jsem byl sám. Ale dneska Je nás víc. Hej, Bůschingu! REZNÍK ■ Dejte mu přes držku! Kdo to vůbec je? Srazí Fatzera k zemi. KEUNER Blischingovi a Leebovi ■ Stůjte! Nedejte Nic najevo, dělejte, jako bychom Ho neznali. Rezník k nim ■ Haló, vy tam! Patříte k němu? KEUNER - Ne! REZNÍK • Stáli jste s ním , Musíte ho znát. KEUNER ■ Ne, neznáme ho. ŘEZNÍCI vracejíce se do krámu ■ Tak to máte štěstí! BUSCHING • Musíme ho teď zvednout. KEUNER • Stůj! Přišli jsme sem, abychom Si odnesli maso. LEEB • K tomu ho ale potřebujeme. KEUNER • Ať vstane sám. Fatzer, zalitý krví, vstane a vrávoraví odchází. KEUNER ■ Fatzere! Sem, Fatzere! LEEB volá za Fatzerem ■ Pojď sem k nám! Fatzer odchází, jako by nic neslyšel. LEEB ■ Kam jde? Slízl to. KEUNER • Až se vzpamatuje Vrátí se k nám; neboť my . Jsme tady a musíme Dostat to maso. BUSCHING • Ted už budou troubit večerku. Měli jsme mu asi Pomoct; je to jediný, kdo Nám mohl něco opatřit. Když ležel na zemi Viděl jsem, jak po nás kouká. Troubí se večerka. KEUNER • Tak, a teď jdeme. Už o tom nemluvte. Musíme to zaspat, ale Povídám vám: co tuším Není dobré. Trojice odchází. CHÓRY Fatzere, pojď I Opusť svou hlídku. Byla vítězství. Byly Porážky: Opusť nyní svou hlídku. Vítězi, ponoř se opět do hlubin. Jásot proniká tam, kde byl boj. Ty už tam nebuď. Očekávej pokřik porážky tam, kde je nejhlasitější: V hlubinách. Opusť starou hlídku. Odvolej svůj hlas, řečníku. Tvé jméno na tabulích bude smazáno. Tvé rozkazy «-Nebudou provedeny. Dovol Aby se na tabulích objevila nová jména a aby Lidé byli poslušní nových rozkazů. (Ty, jenž'už nerozkazuješ Nevyzývej k neposlušnosti!) Opusť starou hlídku. Nevystačil jsi . Nejsi hotov Teď máš zkušenost a stačíš Teď můžeš začít: Opusť hlídku. Ty, jenž jsi ovládal úřady Zatop si v kamnech. Ty, jenž jsi neměl čas k jídlu Uvař si polévku. Ty, o němž se mnohé napsalo Studuj abecedu. Začni s tím ihned: Postav se na novou stráž. Poražený neuniká Moudrosti. Pevně se drž a klesej! Strachuj se! Tak klesej! Na dně Tě čeká naučení. Ty přespříliš tázaný Buď účasten nedocenitelné Výuky mas: Postav se na novou stráž. II Stolaři, stůl je hotový. Dovol, abychom si jej odnesli. Dál už na něm nehobluj Přestaň s natíráním Nemluv o něm ani dobře ani špatně: Bereme jej takový, jaký je. Potřebujeme jej. Sem s ním. ZÁNIK EGOISTY JOHANNA FATZERA 289 Jsi hotový, státníku Stát hotový není. Dovol, abychom jej změnili Podle podmínek našeho života. Dovol, státníku, abychom my byli státníky. Pod tvými zákony stojí tvé jméno. Zapomeň na to jméno Dbej svých zákonů, zákonodárce. Podvol se pořádku, pořadateli. Stát už tě nepotřebuje Vzdej se ho. Tvář toho, jenž myslí na dobu, která přijde po něm Zrovna Postavili s předepsaným pohybem Na staré místo židlí, tu starou Na které stojí: „Na této Židli nechť sedí ten, kdo je dobrý Nejlépe každý." Z věšáků Vzali si ohmatané masky. Zčásti řvouce, zčásti mumlajíce Zpívali text a snažili se Aby jej nezanešvařili city. Na předepsaných místech jejich posluchači Zdvořile zatleskali, dávajíce najevo Že jsou zasvěceni a dosud Srozuměni. A čekal Ještě na ono místo, kdy první herec Si musí nepodařeně sednout, a když Stanoveným způsobem zahvízdali, viděl Že uctívají zákony a Opustil je. Bezpráví je lidské (Chór VII) 1 Bezpráví je lidské Lidštější však Boj proti bezpráví! Ale zastavte se přece i zde Před člověkem, nechte ho Nedotčeného. Usmrceného Nepoučí už nic! Noži, neoškrabávej Znečištěné písmo Jinak ti zůstane Jedině prázdný list Pokrytý jizvami! 2 Takový čistotný list Jizvami pokryty, nechť konečně Smíme vsunout do zprávy O lidstvu! Dobře tak. Spatně tak! (Chór a protichór) Když se narodili, nechtějí zemřít Dobře tak. Jedí a nechtějí se nasytit A opět jedí Dobře tak. Ale až přijde jejich čas, zemřou a padnou do děr A už se nenavrátí, a půda Pod niž byli vrženi Zaroste. Dobře tak. A na jejich místo Vstoupí druzí, spí na jejich prostěradle a Jedí s rozkoší z jejich talíře Dobře tak. Co se děje, musí se dít, proč By se to jinak dělo? Nepovykujte tolik Kvůli jednomu člověku Narodil se a musí Zdechnout a nedosáhne daleko I nezalkněte se Neboť i vy Musíte brzy zdechnout! Povykujte kvůli jednomu člověku! Má zdechnout? Spatně tak! Co se děje, nemusí se dít Změňte to. Nedávejte nikomu svůj talíř Ach, načpak? špatně tak! Nic není dobré, co dobře Neudělá Člověk! Bezpráví existuje Jako voda. Neštěstí Vychází jako slunce A člověk rozsápává člověka Jako ryba požírá rybu. Tak je to, a tudíž Je dobře tak. Neštěstí je už Tak obvyklé jak u nás voda špatně tak. A slunce nám nevychází s větší jistotou Nežli neštěstí Špatně tak. Člověk rozsápává člověka Špatně, špatně, špatně, špatně tak! ZÁNIK EGOISTY JOHANNA FATZERA OBCHOD S CHLEBEM (T?i ščény; zpšvy a píšne) .- ■■ r Boj o groš NEZAMĚSTNANÍ se obracejí na diváky • Dovolte, abychom vám Kdož zrovna přicházíte Od plných talířů, předvedli, jak neustále usilujeme O jídlo, jaké máte vy Stačilo by nám i skromnější. Prosíme vás, abyste pochopili Že neustále hledáme práci! O jídle a práci existují bohužel Nezvratné zákony Které neznáme. Pořád však padají Dolů Mřížemi v asfaltu Všelijací lidé bez zvláštního znamení Nebo cejchu, dolů Náhle, neslyšně, rychle dolů Jdou vesele vedle nás dolů Rovnou z hemžení lidí podle Náhodného výběru šest ze sedmi dolů, ale sedmý Odchází do jídelny. Kdo z nás to je? Kdo Je předurčen k záchraně? Kdo ocejchován? Kde je ta mříž, ta příští? Nevíme. ULIXES SCHMITT majitel novinového stánku, obrací se na nezamestnané ■ Hej vy tam! Hledám někoho, kdo by pro mě roznášel noviny a získal pro můj stánek nové kupce; v poslední době se totiž okruh mých zákazníků už nerozšiřuje, a já sám musím zůstat u stánku. REGISTROVANÍ pokračují v jídle, vy- škrabávají plechovými lžícemi plechové talífe ■ My nemáme Sebemenší zájem o tvou Nespolehlivou živnost. NEZAMESTNANÍ • O mocný, vyber si někoho z nás My všichni chceme Roznášet tvoje noviny. ULIXES SCHMITT • Já ale nemohu potřebovat každého. Ty tam, máš rodinu? PRVNÍ NEZAMĚSTNANÝ přikývne. DRUHÝ NEZAMĚSTNANÝ se postaví před prvního ■ Já rodinu nemám. NEZAMĚSTNANÍ • Tenchlastá. TRETÍ NEZAMĚSTNANÝ se postaví před druhého ■ Já bych Hodně vydržel, byl jsem Nosičem zavazadel. ČTVRTÝ NEZAMĚSTNANÝ sepostaví před třetího ■ Jseš moc starý. WASHINGTON MEYER mu proleze mezi nohama a postaví se před něho ■ Já jsem mladší. ULIXES SCHMITT • Pojď sem. Dává chlapci stoh novin. ČTVRTÝ NEZAMĚSTNANÝ chlapce zadrží • Haló, Washingtone! A co já? Na mě nevybude nic? Nemůžeš se u svého chlebodárce snažit Aby se dostalo i na mě? WASHINGTON MEYER • Můžeš se spolehnout, Edmunde Jak to jen půjde, hned se poptám, ale Napřed se musím uchytit sám. Jde za Schmittem k novinovému stánku. REGISTROVANÍ ; Jediný groš vydělá Deseti novinami! To není žádný kšeft. NEZAMĚSTNANÍ ■ Ulixe Schmitte, muži ostřílený v boji Instruuj nyní nováčka a vylož mu Zákonitosti svého obchodu. ULIXES SCHMITT • Tady je deset kusů novin. Utři si ploutve! Musíš za ně dostat deset grošů. Jeden pro tebe, devět pro mě. Stůj rovně! Kdo jsi? Jsi nula. Nic než díra řvoucí po chlebě 0 hubu víc, která chce žrát! Ale tady máš noviny. Těch deset výtisků to je tvoje všecko: Stéblo slámy, provaz, ostrov a kotva Žrádlo, kvartýr a boty Rozhodně však všechno Co svět pro tebe má. (Utři si nos!) Kdo ti tohle vyrve, je Tvůj nepřítel. A nemáš žádného jiného, ale tenhle Tě hodlá zabít. (Poslouchej!) Desetkrát tedy budou tě zkoušet Jsi-li odvážný, tvrdý a vytrvalý Lip se nenarodit Než jedinkrát zklamat Neboť pro takového By bylo příliš Škoda 1 doušku vody ze Sprévy. Nejsi zrovna nejsilnější. Já však Přimhouřil oko. Už silnější než ty. Nedostali zaplaceno, ale Jestli ty peníze neseženeš Srazím ti hlavu Tak jak těm ostatním. Washington Meyer odchází, aby rozprodal noviny. NEZAMĚSTNANÍ • Teď jsi sám a jdeš do toho Osvědčí se! Ze nadešla tvá hodina, to vfŠ Co tě čeká, jsi slyšel Teď jednej! ODBORNÁ ŠKOLA: PRODEJ NOVIN Na běžícím pásu jakoby ulici prodává nyní kamelot Washington Meyer noviny. Potkávají ho: pekař Meininger, major Armády spásy v civilu Draws, obchodník s dřívím Reuter, agent s nemovitostmi Flamm, pani Niobe Quecková. Napřed vyvolává: „Noviny! Noviny!", a to na stojícím pásu. Neprodá nic. Nezaměstnáni mu radí: „Pověz jim, co se v novinách píše pro ně!" Volá: „Pravda o buržujázii! Šmelinařina s dřívím v městské radě!" Agent s nemovitostmi Flamm přejde kolem, aniž co koupí. Nezaměstnaní Meyera poučují: „Věz, Že giganti nikdy nekupují Pravdu o gigantech! Pochop také, že jsou dva druhy Lidí! Jejich přání Jsou rozličná, různé jsou jejich názory a Rozdílné jejich skutky." Chlapec hledá v novinách a praví: „Tak musím přijít na to, co chtějí jedni a co druzí." Zatímco pás se dává do pohybu, používá Meyer odtedka dvou vět, jednou „Ochranná opatření západní policie pro štědrý večer!", podruhé „Pravda o buržujázii! šmelinařina s dřívím v městské radě!". „Ochranná opatření" nabízí pekaři Meiníngerovi, agentovi s nemovitostmi Flammovi a obchodníku s dřívím Reuterovi, kteří je také koupí. Ale „Pravdu o buržujázii" nabídne kvůli jeho špatnému oblečení majorovi Armády spásy, ten však OBCHOD S CHLEBEM 295 tuto pravdu nekoupí. Když se vrací, koupí naproti tomu nabízená „Ochranná opatření." Mimoto nabídne chlapec „Ochranná opatření" už jen chudé Žene" Niobe Qteeckové a později pekařskému tovaryšovi Ajaxovi Janusckkoví. PANI QJUKCKOVÁWashmgtonom Meye-rovi ■ Mějte se na pozoru před panem Januschkem, je to brutální chlap a jistě nehodlá zaplatit. Odejde. WASHINGTON MEYER • To se uvidí, jestli mi nezaplatí. Položím semhle noviny, a když šije vezme, tak mi tam dá groš. Pokládá noviny na roh ulice. NEZAMĚSTNANÍ ■ Předstup, Ajaxi?Januschku! Drtiči mužů! Ocelová pěstí! AJAX JANUSCHEK vystoupí, vezme si opět noviny a odejde. NEZAMĚSTNANÍ se smějí ■ ■ TecT ti tvůj chlebodárce srazí hlavu! WASHINGTON MEYER • Nač tady pobíhám jak blázen Když každého večera Přijde Januschek, přivyklý boji, a Zadarmo si vezme noviny Z jejichž deseti výtisků mi patří Tržba za jeden výtisk A ten mi docela veřejně ukradne ' Januschek Jedině proto, že je silný. Sklíčeně si sedne a pláče. Pak praví : Ted už vím, co udělám. Pomůže lest! Volá do jednoho okna nahoru: Paní Januschková! PANI JANUSCKKOVÁvykouknezokna. WASHINGTON MEYER • Váš syn, pan Januschek, si tady vzal noviny a nezaplatil! PANI JANUSCHKOVÁ - Tomu nemohu uvěřit, protože když si můj syn vezme noviny, tak je taky zaplatí. Zmizí. WASHINGTON MEYER ■ Stará kráva! Přemýšlí. Tady máme popelnici. A to je záchrana! Stéblo slámy, provaz, ostrov a kotva! Přitáhne popelnici, odkutálí ji na určité místo a noviny pak položí na jiné místo. Je to můj nepřítel, chce mé zabít. Však já mu ukážu. Každý kamelot přede mnou Dával noviny tam, kam se kouká stará paní. Já se tam však položím sám, neboť vím Že ji už nemohu přesvědčit, i kdyby Viděla, že její syn za noviny Nezaplatil. Je matka, i Nevidí to. Nic pro ni neznamená Že chybí jeden groš, proto Jí musím ukázat svou useknutou hlavu. Sedne si na zem a vyřízne kapesním nožem dno popelnice a na zkoušku jím prostrčí hlavu. NEZAMĚSTNANÍ se mezitím obrátí na aiváky • Teď se chová státnicky Washington Meyer, státník A je poslušen zákona, jenž vládne v hlubinách: Tváří v tvář násilí zataj, že žiješ! Neboť když násilí udeří do prázdna Samo se oslabí. Proč nyní vymýšlí lest S tou popelnicí? ODBORNÁ ŠKOLA: BOJ Ajax Januschek se vrací a chce si zase vzít noviny. Washington Meyer se na něho divoce vrhne volaje: „Paní Januschková! Paní Januschková, vykouk- něte!" Januschek se ho téměř dobrácky zbaví, takže Meyer spadne na zem. S hlaátým křikem „Paní Januschková!- Paní Januschková, vykoukněte1^ vrhne se Washington Meyer znovu na pekařského tovaryše. Začíná vyslovený pěstní souboj. NEZAMĚSTNANÍ se mezitím obrátí na diváky ■ . Ještě je sláb, neboť bojuje. Slabý je sláb, dokud Bojuje. Brzy bude poražen a bude silný A nasadí lest. Pod údery nepřítele Padne do popelnice A bude předstírat, že nepřítel Jeho ubohou hlavou Násilně prorazil přinýtované Dno popelnice, takže člověk Musí být mrtev. To všechno však zamýšlí provést před zraky matky I poleká se rváč. A bude ochoten platit. Paní Januschková opět vykoukne z okna a volá: „Ajaxi." Januschek se polekaně otočí. V temže okamžiku však bojující chlapec s výkřikem „Paní _ Januschková" klesne do popelnice; a to tak, že jeho hlava pronikne vyříznutým dnem, jako by je prorazila. Januschek vystrašeně vytáhne chlapce zpopetní-ce a mamě se snaží skrýt jej před matkou a praví: „Zaplatím dva groše! Zaplatím dva groše! Jen když se opět probudíš!" Washington Meyer řekne se zavřenýma očima: „Tři groše!" Januschek: „Zaplatím tři groše!" Washington, Meyer ,je probudí", stojí opět na nohou a protahuje se. Januschek si sedne a stká: „Ze moje matka v stáří Musila spatřit mou nízkost, to Nesnesu." Zaplatí ptáčky groš, a přísně volán svou matkou, vrací se zpátky do domu. WASHINGTON MEYER • Jediný groš! Přesto však groš! Zkrvaven bojem a otrhán ukazuje groš nezaměstnaným. NEZAMĚSTNANÍ • Ten šťastlivec! REGISTROVANÍ • Tolik námahy je třeba, chceme-li vyrvat Jediný groš ze sevřené pěsti toho Kdo jej namáhavě ulovil. NEZAMĚSTNANÍ • Má svůj groš. Dřevo vdovy Nioby Queckové VDOVA QUECKOVÄ před pekařstvím ■ Jsem vdova Quecková s nezaplacenou činží. Obstarávám všechny pochůzky pro pana pekařského mistra Meinin-gera, kterému patří tento dům. Muž mi umřel, a tak těmito pochůzkami živím svých sedm nezletilých dětí, z nichž Vilém je obzvláště čiperný hoch. Těch dětí je sedm, protože nebožtík si jaktěživ a zhola v ničem neukládal zdrženlivost a já bych si nedovolila neuspokojit ho — kdykoli a v každém bodě, na místě, beze zbytku a dokonale. Vejde do domu. MEININGER volá nahoru ■ Paní Quecková! PANÍ QUECKOVÁ • Ano, pane Mei-ningere! MEININGER • Pojďte dolů. PANÍ QUECKOVÁ • Už spěchám. Zatímco běží dolů. Pane Meiningere, nikdy bych si nedovolila neuspokojit vás — kdykoli a v každém bodě, na místě, beze zbytku a dokonale. MEININGER ■ Potřebuji pro ručně vytápěné pece svého malého pekařství OBCHOD S CHLEBEM 297 za sto marek dřeva. Deset kubíků by mělo stačit. Běžte k obchodníkovi s dřívím" Reuterovi a rovnou sem dřevo dopravte. Jako obvykle vezmeme oklestky a nezaměstnaní, kterých je vic jak žlutých psů, nám to posekají. To bude o dobrých třicet marek lacinější, než kdybychom vzali naští-pané dříví. PANÍ QUECKOVÁ • Pane Meiningere, objednám tedy 10 kubíků dříví za sto marek, a sice oklestky, a sice ihned. Odejde. NEZAMĚSTNANÍ vpadnou na jeviště ■ Růžový den! Práce! Bude tu hromada dřiví Na štípání! MEININGER ■ Kdopak vám tohleto zas řekl, vy supi? NEZAMĚSTNANÍ • To se rozneslo rychlostí blesku, pane Meiningere, Kde jsou sekyry, kde je špalek? A potřebujeme i pily! Růžový den! MEININGER • Postavte se tamhle do fronty. NEZAMĚSTNANÍ se staví do fronty • Růžový den! Plno práce! FLAMM přichází • Dobré jitro, pane Meiningere! Jsem agent s nemovitostmi Flamm, jsem na obchůzce. MEININGER • Dobré jitro, pane Flamme! FLAMM • Konečně zas jednou správná, krásná zima! Se sněhem a ledem! člověk vlastně nikdy nemá takový svěží pocit jako v zimě, v poledne si přináší domů správný hlad. To je tím ostrým vzduchem. Ostatně jak jdou obchody? MEININGER • Meiningerovo pekařství, založené roku 1848, vděčí za své dobré jméno u zákaznictva důslednému Zachovávání ruční výroby. FLAMM • Ano, Meiningerovo pekařství se považuje zajeden z nejlepších malých podniků na této ulici. Bohužel je takových krámů jak žlutých psů. MEININGER ■ Váš obchod je samozřejmě nesrovnatelně větší, pane Flamme. Jakožto firma obchodující s nemovitostmi jednáte přece přímo s bankami. FLAMM • Ale i pro nás jsou časy strašlivé. Máme co dělat s malými bankami, které nás drží za chřtán a jsou zcela v rukou velkých bank. Velké banky však jsou v nejhlubší krizi. Protože jste nestudoval ekonomii, mohu vám samozřejmě jen naznačit nesmírně spletité souvislosti mezi průmyslem a obchodem. Sám jim sotva rozumím. Bezpochyby vám postačí, když se dozvíte, že vy, pane Meiningere, už jste vyřízený. Byť se vám jevíme jako menší firma obchodující s nemovitostmi bůhvíjak mocní, protože jsme vám přece povolili na váš dům dvě hypotéky, přece je naše situace prostě úděsná. Naše malé banky jsou jako citróny vymačkávány velkými bankami, které už po celé týdny nezamhouřily oko, poněvadž kolísají dokonce i ty ještě větší, průmysl totiž pohlcuje sumy, aniž to kam dotáhne, neboť stát už si zahrává s myšlenkou vymáhat daně dokonce na průmyslu a existuje dokonce záměr tyto daně skutečně vybírat, což se nepřihodilo, kam lidská paměť sahá, Amerika totiž, u níž je Evropa až po krk zadlužená, se svíjí ve strašlivé krizi, o jejíchž příčinách si absolutně nemohou zjednat jasno ani nejučenější znalci národního hospodářství — zkrátka malé banky jsou samy na mizině. MEININGER • Opravdu myslíte, pane Flamme? FLAMM • Nerozumím vám, pane Meiningere. Zaměstnáváte tu tolik lidí jako nějaký velkopodnik. Siemens a Schuckert své dělníky propouštějí, a vy je přijímáte do zaměstnání. Kdopak vy vůbec jste? Můžete k Novému roku zaplatit úroky? Vyčerpali jsme svou trpělivost, Meiningere. Tohle Meiningerovo pekařství s dlužnými úroky se 1. ledna zavře, pokud se nezaplatí aspoň úroky z hypoték, které tímto vypovídáme. Zaplatíte-li úroky 1. ledna, můžete svou ruční výrobu ještě nějakou tu chvilku provozovat. MEININGER • Pane Flamme, vy jste mi otevřel oči. Nedovolil bych si vás 1. ledna v tomto bodě beze zbytku a dokonale neuspokojit. Flamm odejde. NEZAMĚSTNANÍ • To je nejvznešenější člověk, jakého jsme kdy spatřili. A on si naříkal! MEININGER vcházeje ■ Když vás vidím, vy lumpi, tak dostávám vztek. Je Slyšet, jak v domě pořvává. V pekárně zas hoří světlo! Vaše lehkomyslnost mě zničí. Dva z vás propouštím. Nevíte už, co to je fenik, nevážíte si ho už, pivo ke svačině nebude, a vánočního kapra hodím do kanálu, tak aspoň ušetříme na másle. NEZAMĚSTNANÍ • Běda náš gigant kolísá! Když kolísají giganti Jsou oběti i mezi nezúčastněnými! Paní Quecková se vrací, vchází hned do domu. Přiváží se a skládá dřevo. Obchodník s dřívím Reuter přišel s nákladem. MEININGER vystoupí ze dveří ■ Co je to za dřevo, co tady leží? REUTER ■ To je to dřevo, pane Meiningere. MEININGER • Jaké dřevo? REUTER • Borové. MEININGER zvedne jedno polínko, jako by mu nepatřilo ■ Pěkné dřevo. Paní Quecková, to je vaše dřevo! PANÍ QTJECKOVÁ . Potřebujete ještě něco, pane Meiningere? MEININGER. • Ne. Dovezli vám dřevo, paní Quecková. REUTER • Ale pane Meiningere, to dřevo bylo přece objednáno pro vás. MEININGER • Kdo objednal to dřevo, paní Quecková? PANÍ QUECKOVÁ • Vy, pane Meiningere. MEININGER • Já? Vyjste dobrá! Myslíte, že mám peníze na vyhazování? REUTER ■ Pane Meiningere, jen žádné komplikace, prosím. Paní Quecková pro vás objednala dřevo a tady to dřevo je. Přišel jsem s sebou, abych hned vybral peníze, neboť se samozřejmě rozšířilo rychlostí blesku, že už tu všechno není v pořádku. Tady je účet. MEININGER • Paní Quecková, ptám se teď v přítomnosti pana dodavatele dříví Reutera, jestli jsem vám dal příkaz jít mi pro dříví. -Co na to odpovíte, paní Quecková? PANÍ QUECKOVÁ • Ano, pane Meiningere. MEININGER • Co ano? Dal jsem vám ten příkaz nebo ne? PANÍ QUECKOVÁ . Ano, pane Meiningere. OBCHOD S CHLEBEM 299 MEININGER • Paní Quecková, máte výpověď. PANI QUECKOVÁ • Musím se vystěhovat, pane Meiningere? MEININGER • Zajisté. PANÍ QUECKOVÁ • To musíme snést nábytek. MEININGER • Pane Reutere, účet jde na pani Queckovou, jak vidíte. Dříví patří paní Queckové. REUTER • Pane Meiningere, nevěřím sluchu. MEININGER • Jo, pane Reutere, spíš jste neměl věřit, svému sluchu, když paní Quecková údajně pro mne objednávala dříví. Na mou věru, pane Reutere, ptám se sám sebe, jak můžete brát vážně takovou paní Qpecko-vou. Paní Quecková je nula. PANÍ QUECKOVÁ • Ano, jak můžete, pane Reutere? Když řeknu, že máte přivézt dříví! Kdopak já vůbec jsem? REUTER • Nebyl bych přece svěřil paní Queckové deset kubíků dřeva ani ve snu! PANÍ QUECKOVÁ ■ To nikdy. REUTER • Copak jsem blázen? MEININGER • Tuto otázku si můžete zodpovědět jen vy sám, pane Reutere. PANÍ QUECKOVÁ • Ano, to musíte, pane Reutere. MEININGER A REUTER • Jo, to se uvidí. PANÍ QUECKOVÁ • Ano. MEININGER ■ Vždyť to jsou oklestky. Odkdy objednávám já oklestky? REUTER • Už pět let, pane Meiningere. MEININGER • Tak vám povím, odkdy už žádné oklestky neobjednávám — ode dneška ráno. NEZAMĚSTNANÍ • Běda, mezi giganty Se rozpoutal opět boj. Kdo jej zaplatí? Gigant přece určitě ne. Běda, náš gigant se kymácí! Na koho Hledí toužebně jeho ztrhaný zrak? Určitě na nás! Neboť giganti bojuji, ale Oběti jsou mezi nezúčastněnými! REUTER ■ Takže ano,pane Meiningere: dřevo jste objednal vy, o tom teď snad už nejsou pochyby. MEININGER ■ Ale milý pane Reutere, přece se nebudeme přít kvůli dříví. REUTER • Pane Meiningere, pro mne je také trapné handrkovat se s vámi před touhle sebrankou. MEININGER • Směl bych prosit, abyste šel dovnitř, pane Reutere? REUTER • Prosím, pane Meiningere. Jdou dovnitř. PANÍ QTJECKOVÁ • To je dneska den! Tři nezaměstnaní přinášejí dolů prádelník, pohovku, dvě židle a sedm dětí. PANÍ QUECKOVÁ - Dejte pozor na prádelník. Nenarazte ho vlevo, tam má nohu. TŘI NEZAMĚSTNANÍ • Narazíme ho vpravo, paní Quecková. PANÍ QUECKOVÁ • Děkuji vám, pane Maschere. Drž klapačku, Bedřichu! Nábytek je dole, děti usednou na pohovku. Tak, aspoň tohle je za náma. Z chóru se vyčlení rodina. RODINA • Uvolněný byt! Jeden celý pokoj! Vtáhne do. domu. PANÍ QUECKOVÁ ■ Přitáhněte pořádně kohoutek, jinak kape. Dvacet let bydlíme v tomto domě Začali jsme mít rádi svůj útulný domov. Teď ve stáří bych nemohla postrádat Ani děravou výlevku. Bez této vlhké zdi By můj život nebyl žádný život ■— Vážím si dokonce i Houby v podlaze. Znám I poryv větru, jenž proniká zdí Nerušil nás dokonce ani Pach záchodu. Přivykli jsme kouřícím, ale Dřevo pohlcujícím kamnům A přivykli jsme Otřesům domu Pod vlaky městské dráhy Nad vlaky podzemní dráhy. Meininger a Reuter vycházejí s tlustými doutníky z pekařství. REUTER • Pane Meiningere, vy víte, že bych se s vámi rád dohodl, ale svízel jev tom, že paní Quecková nic nemá. MEININGER s gestem na nábytek ■ Paní Quecková má málo, pane Reutere, nikoli však nic. REUTER • Tak, ten nábytek patří vám, paní Quecková. PANÍ QUECKOVÁ • Ano, pane Reutere. REUTER zkoumá nábytek • Harampádí. Objednal jste si naštípané dříví, pane Meiningere? MEININGER ■ Copak si to dříví nemůžete vzít zpátky, pane Reutere? REUTER - Ne, v těchto dobách principielně nic nebereme zpátky. Výslovně jste si objednal naštípané dříví, pane Meiningere? MEININGER • Ano, borové. — Samozřejmě, naštípané. Zaricnapaní Queckovou : A vůbec, objednal jsem si prostě naštípané dříví. Réuterovi: Jo, když paní Quecková vyřídí nějaký můj příkaz, a to špatně, odpovídám za to vůbec? REUTER • Platit musíte tak jako tak. Ale vůči paní Queckové máte přirozeně finanční nároky. Oba zasněně hledí na paní Queckovou: A paní Quecková má přece jen nábytek. MEININGER • Pane Reutere, odmítám převzít dřevo, které jsem objednal, pokud není naštípané. Pro mne je to vaše dřevo, paní Quecková. REUTER • Tak dobrá, musíme se tedy hojit na vašem nábytku, paní Quecková. A mimoto mi ještě dlužíte 50 marek, a těch 50 marek z vás taky vy-třískám, paní Quecková. K mu&, který přivezl dřevo: Alfonsi, nábytek můžeš vzít hned s sebou. Na odchodu: Pane Meiningere! MEININGER -Pane Reutere! Reuter odejde. NEZAMĚSTNANÍ!- Pane Meiningere, máme začít štípat? MEININGER • To se musíte zeptat paní Queckové! TŘI NEZAMĚSTNANÍ • Cože, štípat už se nebude? Ale my jsme tu přece postávali na mrazu půl hodiny, to se nám musí zaplatit. MEININGER • Jak to, že jen půl hodiny? Vždyť vy už tady postáváte na mrazu pět dní, mám za to taky platit? TŘI NEZAMĚSTNANÍ - Ne. MEININGER ■ Tak vidíte. Chce odejít. TŘI NEZAMĚSTNANÍ • Počkat, stát, za tu půlhodinu nám musíte zaplatit, tu půlhodinu jsme tu přece stah z vašeho příkazu a na váš účet. ■-■ NEZAMĚSTNANÍ • Tady vládne logika, tady vládne hlad. MEININGER ■ Můžete mi snad říct, co jste udělali? TŘI NEZAMĚSTNANÍ • Jen žádné OBCHOD S CHLEBEM 301 vytáčky. Snesli jsme například paní Queckové dolů nábytek. MEININGER • Aha, vy jste snesli paní Queckové dolů nábytek? PANÍ QUECKOVÁ ■ Ano, to udělali, žádné vytáčky, pane Meiningere. MEININGER ■ Aha, takže vy to platíte, paní Quecková, že? Dobře dobře. Jo, páni, já mám velikánské starosti. Odejde. NEZAMĚSTNANÍ • Jiné nežli boje ve výškách Jsou boje hlubin. Rozdrcený gigant Jde po boji na svačinu. Tak tedy, paní Quecková, to dělá za půl hodiny na hlavu 25 feniků. To dělá marku dvacet pět. PANÍ QUECKOVÁ • Marku dvacet pět, souhlasí to? V pořádku! NEZAMĚSTNANÍ natahuji ruce ■ Tak tedy marku dvacet pět. PANÍ QUECKOVÁ ■ Víte, já ty peníze nemám v hotovosti. Leopolde, stůj rovně! Víte, ten chlapec se pořád hrbí. NEZAMĚSTNANÍ - Jo, paní Quecková, tím ta věc ale nekončí. PANÍ QUECKOVÁ • Jojo. — Tak teď mám 51 marek 25 feniků dluhů? Minulý týden jsem už skoro nevěděla kudy kam, protože Leopold potřeboval punčochy, a teď je rázem fuč 200 marek. Kdyby mi páni mohli snad půjčit 30 feniků, tak bych aspoň pro začátek nebyla docela bez prostředků, ALFONS • Tak teda, paní Quecková, tak teď teda musím odtransportýrovat pohovku. PANÍ QUECKOVÁ • Heinrichu, dolů. Udělej místo, Leopolde. ALFONS ■ Je mi to samozřejmě nepříjemné... PANÍ DITTMEIERO VÁ vychází z domu ■ Copak to tady je? Nemůžete přece paní Queckové opravdu odvézt poslední nábytek! To už je vrchol! Paní Franzkeová! Paní Franzkeová vykoukne. Tady odvážejí paní Queckové ještě i nábytek! PANÍ FRANZKEOVÁ • To by ale opravdu nemělo být, aby paní Queckové Odvezli ještě i nábytek. PANÍ QUECKOVÁ ■ To by nemělo být. PANI DITTMEIEROVÁ • Jo, co si teď jen počnete, paní Quecková, bez bytu, s dětmi na krku? Paní Janusch-ková! Paní Januschková vykoukne. Paní Queckové odvážejí nábytek. PANÍ FRANZKEOVÁ • Tady by přece jen měl zakročit pan Bólke! PANÍ DITTMEIEROVÁ • Pane Schmitt! Paní Franzkeové: To je kamelot z nároží. WASHINGTON MEIER přiběhne • Co se tu děje, paní Dittmeierová? PANÍ DITTMEIEROVÁ • Paní Quecková tu je na dlažbě a odvážejí jí nábytek. PANÍ JANUSCHKOVÁ dozadu ■ Emile, pojď se na to podívat. AJAX JANUSCHEK vykoukne ■ Tak teda, co chcete provést s tím nábytkem? ALFONS • Mám od pana Reutera příkaz nábytek odvézt, ale když mi v tom budete bránit a maličko na mě houknete, tak odejdu bez. WASHINGTON MEYER ■ V tom případě bychom na vás ovšem pokud možná maličko houkli. AJAX JANUSCHEK; Tak teda v tom tu jsme všichni zajedno, že nábytek tady zůstane. Je to tak? ALFONS • Prosím. Chce odejit. ULIXES SCHMITT přichází ■ Stát! Co děláte? Vy pošetilci Ochotní vrhnout se do boje Beze zbraní, slepí soucitem! Chcete snad Přinést zpátky Oblázek, který Spadl do moře! Kdo vůbec jste? Pět ulic daleko je slyšet vaše řeči Jak milionáři mluvíte, kteří rozhodují o osudech světa Podle libosti. Stěží jste schopni Sami sobě pomoci, s poloprázdnými žaludky Žebrajíce o šaty Pořád ještě nechcete mlčet! Vraťte se do svých příbytků, pevně držíce to, co je vaše Uši si zalijte voskem, abyste Se mohli vrátit. Pauza. NEZAMĚSTNANÍ • Teď se vzpamatovávají. Varováni před následky Váhají se svým soucitem. Záhy je uvidíme, jak stisknou ruku A odeberou se do vlastních Teplých příbytků, WASHINGTON MEYER- Ano, paní Quecková, s politováním vás vidím Ve změněné situaci, která jistě Nepotrvá dlouho. Já sám Jsem zrovna dnes obtížně našel přístřeší a práci A byl bych rád, kdybych vám mohl říci: Zde Můj první groš! Navíc ovšem nemohu pro vás udělat nic. VŠICHNI • Počkat! Nevyndávej ten groš Z kapsy! Ty, jenž jsi na vzestupu Zacpi si uši vůči nářkům tonoucích! Zalijte si voskem uši Nebo vypustíte duši! ZENA nahoře • Ještě nám dluží džbán na mléko, ten už jaktěživ neuvidíme. JEJÍ MUŽ vedle ní ■ Pořád jsem se tě ptal, jestli už ho vrátila! PANÍ QUECKOVÁ • Ne, taky bych si nebyla pomyslela, že bych jednoho dne už nemohla vrátit džbán na mléko. AJAX JANUSCHEK vyjde.zdomu ■ Ale paní Quecková, co to vidím Jste na dlažbě. Dnes dopoledne ještě Jste se mnou tak laskavě rozmlouvala. Schody jste udržovala vždycky v čistotě A častokrát jste říkala: To a to Byste si nikdy nedovolila. Co budete dělat nyní? Kam půjdete Dneska v noci — VŠICHNI • Počkat! Dál se nevyptávej! Co uděláš, když odpoví? Nemůžeš jí pomoci! Zalijte si voskem uši Nebo vypustíte duši! Schmitt přistoupí k paní Queckové, podají ruku a mlčky se na ni dívá. NEZAMĚSTNANÍ - Tenhleten má pravdu! Nic neříká! Na nic se neptá! A nic nedá! , Neboť zná svou situaci! VŠICHNI • Zalijte si voskem uši Nebo vypustíte duši! Neptejte se! Odpověď nešťastných Vás zaplete jen do neštěstí Vy, kdož jste příliš slabí na to, abyste pomáhali OBCHOD S CHLEBEM 303 Nejste dost silní, abyste snesli smrtelný výkřik! Jiné nežli boje ve výškách jsou boje hlubin! Neboť člověk hlubin zaniká Téměř bez příčiny. Lehký úder ho zcela Povalí. Sedmkrát sedm neštěstí ho zasáhlo Ještě nežli se narodil. Každá pohroma, která ho stihne Je pro něho poslední. ALFONS ■ Mám teda nábytek odvézt? Mlčení. Tak teda nábytek odvezu. Odjede s vozíkem. Naříkajíc jako slípka pobíhá paní Quecková po jevišti sem a tam. NEZAMĚSTNANÍ ■ I nábytek fuč! Třetí neštěstí! Ale Koho zasáhne nejenom jedno neštěstí, ten pozbude Nejenom vyhlídky na záchranu, nýbrž I své důstojnosti. Snáze se člověk odloučí od toho Komu už není pomoci. Je pryč, bohudíky Nebylo mu už pomoci. Tak totiž bývá Ten, kdo je stižen vředy Sám pociťován jako vřed. Neósvobozujeme jeho od vředů, nýbrž Osvobozujeme od něho sebe. VŠICHNI ■ Ale přesto je těžké se odtrhnout, zvláště Tomu, kdo sám bydlí na kraji propasti a z propasti Loví svůj chléb. Kdo sám je ohrožen, těžko se zříká Toho, kdo je ve stejné situaci. Kdo podepíše rozsudek smrti Když jméno je ještě vynecháno? Třeba to bude jeho jméno! PANÍ QUECKOVÁ • Mně samotné je nepříjemné, že takhle sedím na ulici. Víte, já jsem velice nerada odkázána na jiné. Lidi stejně pro člověka nic neudělají. Když někdo upadne do neštěstí, nevytrhnou si nohu, sami mají hlavu plnou svých vlastních starostí. Sama bych vám opravdu nemohla ani říct, co si počnu v příští hodině. WASHINGTON MEYER ■ Tady přichází slečna Hipplerová. Slečno Hip-plerová! Co tomu říkáte jakožto diplomovaná sociální pracovnice ? SLEČNA HIPPLEROVÁ • Vím už o všem od pana Reutera. Copak se to dřevo nedá prodat? WASHINGTON MEYER • Pan Mei-ninger to dřevo bohužel nepřijme, protože není poštípané. SLEČNA HIPPLEROVÁ • Copak se nedá poštípat? PANÍ QUECKOVÁ ■ Nedá se poštípat? SLEČNA HIPPLEROVÁ nezamestnaným • Kolikpak žádáte za poštípáni? WASHINGTON MEYER ■ Padesát fe-niků na hodinu. SLEČNA HIPPLEROVÁ si píše do notýsku • Kolik hodin by bylo třeba? NEZAMĚSTNANÍ ■ Pro čtyři lidi dvě hodiny. SLEČNA HIPPLEROVÁ • A co stojí to dříví? Nenaštíparré? WASHINGTON MEYER • Paní Quecková dluží obchodníkovi s dřívím pánu Reuterovi sto marek. SLEČNA HIPPLEROVÁ ■ A co by pan Meininger musil zaplatit za naštípané dříví? WASHINGTON MEYER • Sto padesát. Hipplerová počítá. Jo, u Armády spásy umějí počítat. SLEČNA HIPPLEROVÁ • Toječtyři-advacet marek pro vás, paní Quecková. WASHINGTON MEYER • Máte čtyřiadvacet marek, paní Quecková, a nábytek zas dostanete zpátky. PANÍ QUECKOVÁ • Mám čtyřiadvacet marek, pane Schmitte. VŠICHNI • Zázrak se stal! Nejchudšímu Se dostává šance: on Si odnáší domů kořist, on shromažďuje zisk Pozůstalé jmění poražených gigantů. Zázrak! Když se dva boháči přou Třetí se směje! Jako by ustrašený obr kálel Uprostřed náměstí, a nářek By se předčasně zvedal z řad postižených, na nichž To ulpělo. Hle, ráno pak vidí: Ty výkaly se dají prodávat. Bohudíky, paní Queckové je pomoženo! Bohudíky, už není bez prostředků! Není bez vyhlídek, má hromadu dříví! To nám opravdu spadl Ze srdce kámen! WASHINGTON MEYER ■ Dřevo prodáte panu Meiningerovi a máte čtyřiadvacet marek kapitálu. PANllgQUECKOVÁ . To je víc, než bych byla čekala, pane Meyere. AJAX JANUSCHEK ■ Vidíte, paní Quecková, člověk nesmí klesat na duchu, vždycky se nějaké východisko najde. SLEČNA HIPPLEROVÁ • Bůh svoje ovečky neopouští, paní QuCcková. Odejde. Polední přestávka. Sirény. ZB0W>- Chlebová bitva a smrt Washingtona Meyera Nezaměstnaní. Mascher, jeden z nich, stojí na hromadě dříví a rozhlíží se. NEZAMĚSTNANÝ • Co vidíš? MASCHER • Pořád ještě nic. NEZAMĚSTNANÝ • Že jsme si nevyjednali nějaké znamení! Sotva by se objevili za rohem, už bychom věděli, jestli se to povedlo. Pořád ještě nic nevidíš? MASCHER • Vidím toho ovšem hodně: proud lidí z podzemky a frontu naproti před úřadem práce, ale po Meyero-vi, Queckové, Jamischkovi ani stopa. Co odešli pro peníze, sekyry a pily, jak by se po nich zem slehla, ale teď cosi vidím: Meyera! DRUHÝ NEZAMĚSTNANÝ • Jde sám? MASCHER • Ano. PRVÝ • Rychle? MASCHER . Pomalu. TŘETÍ • Co nese? MASCHER • Nic. TŘETÍ • To mě udivuje. , Přichází Meyer a mlčky usedá na hromadu dříví. MASCHER ■ Tak jak? Meyer pokrčí rameny. Mluv, člověče! Počkat! Přicházejí! NEZAMĚSTNANÍ • Ted bude práce! Vyhrňte si rukávy! Chopte se sekyr, připravte špalek, namastěte pily A celou hromadu rozsekejte na úhledná polínka a pak Se koupí chleba! MASCHER • Ale nevidím paní Quecko- vou! Ani Januschka! NEZAMĚSTNANÍ • Ale pily, sekyry a špalek vidíš, ne? OBCHOD S CHLEBEM 305 MASCHER ■ Ne, nevidím. Vidím jen WASHINGTON MEYER ■ Tak a ted se divte. NEZAMĚSTNANÍ - Vítejte, přátelé! Osvoboditelé! Jsme plni ochoty S vytasenýma rukama stojíme Připraveni k práci! Ať se tempo zdvojnásobí My zabereme trojnásob prudčeji! Vystoupí Armáda spásy s Hipplerovou. Hipplerová vstoupí do pekařství, ostatní se před ním rozestaví, ladí si své nástroje a otvírají své knížky. MASCHER ■ Ptám se: co ta dělá v pekařství? WASHINGTON MEYER • Dobrý večer, pane Meiningere, praví, vždyť vám tady leží dřevo. Co stojí, pane Meiningere? — Slečno Hipplerová, to dřevo stojí mně samotnému sto dvacet marek. — Pane Meiningere, potřebujete hotové peníze? Potřebujete přece hotové peníze? Pro obchodního přítele Fkmma? Dřevo přece nepotřebujete a tady, tady jsou peníze v hotovosti. My ale to dřevo potřebujeme a posekají nám je za čtyřicet feniků na hodinu naši ctihodní chudí. — Ujednáno, slečno Hipplerová. — Tak to chodí, pane Meiningere. MASCHER • Tomu nemohu věřit. To by bylo protiprávní. SLEČNA HIPPLEROVÁ na odchodu, ještí mezi dveřmi ■ Tak to chodí, pane Meiningere, K oddílu • Započneme s pobožností. NEZAMĚSTNANÍ • Prosím/slečno Hipplerová, ale kde jsou sekyry? Kde je špalek? Ani pily nevidíme! OBCHOD S CHLEBEM SLEČNA HIPPLEROVÁ • Zazpíváme nyní číslo 27. ODDÍL ARMÁDY SPÁSY zpívá ■ Pozvedněte k Bohu svůj zrak! Ni pohled na jiné! Pozemskost směšná je tak! I pozvedněte k Bohu svůj zrak Na váš pozemský dům ale ne! Mezitím na pozadí část Armády spásy odváží v pytlích a na vozících dřevo. MASCHER • Copak ti tam provádějí? Kam odvážejí to dříví? JEDEN NEZAMĚSTNANÝ ■ Berou dříví! DRUHÝ • Počkat! Nechte to dřevo tady! ODDÍL ARMÁD Y SPÁSY zpívá hlasitéji ■ Slyšte jen boží hlas Ne to, co říká vám svět! Pryč, ďáble, jsi jenom plaz Pro nás platí jen boží hlas Nesmíme proto otálet. NEZAMĚSTNANÍ ■ Běda, odtahují dříví! Ta práce nám znamenala chleba A soldáti nebes Nám teď tu práci vezou pryč! SLEČNA HIPPLEROVÁ • Naslouchejte ted alespoň chviličku, tři minuty jen naslouchejte hlasu nebes! NEZAMĚSTNANÍ • Ve službách kapitálu! Ty alelujová couro, teď nám odvlékáš dříví! Nechte to dřevo tady! Vy psi krvežízniví! Vy kytaroví hřebci! Zpívat a kopat! Seberte si svoje modlitební knížky a dřevo tady nechte! SLEČNA HIPPLEROVÁ • Odolejte osočování, i když po vás kydaji špínou, a dělejte rychle! MEININGER • Kdo by rušil slečnu Hipplerovou při zpěvu, toho si vypůjčím! Nadávat bezúhonným slečnám! Vy hladovci! Nic nejste, nic nemate A nic neumíte a jen byste pořád žrali! Jak jste se mohli opovážit za bílého dne Vylézt z plesnivých děr, špinaví Jak štěnice a jak štěnice početní. Vy pijavice! Sebranko štítící se práce! Pobudové! Rejpalové! NEZAMĚSTNANÍ • Ty nejsi rejpal, zato jsi Smraď. Přežraná řiti! Když z banky přijde dopísek Hned má plné kalhoty! Ale vdovu kope Nemytýma nohama! špinavý maloměšťáku! Sádru míchá do chleba, a pak zvýší cenu! Ted ale koukejte, jak má nahnáno Protože hrozí jadrná pěst masy! Vytlučte mu okna! MEININGER • Cože, vy tu hodláte tropit výtržnosti! Hejhola, nájemníci! Lehmanne, paní Frahzkeová a paní Dittmeiero-vá A také vy podnájemníci a nocleháři, hej! . Ženou útokem na pekařství! I od vás, Hipplerová Očekávám, že tu teď zůstanete! JEDEN NEZAMĚSTNANÝ ■ K novostavbě! Pro kamení! WASHINGTON MEYER • Vemte si taky laťky! MEININGER • Laťky! Já vám dám laťky! Počkejte, rozdrtím vás! NÁJEMNÍ Cl vykouknou ■ Co je, pane Meiningere? MEININGER ■ Výtržnosti! Ú točí na pe- kařství! Kdo mi teď okamžitě nepomůže chránit výkladní skříň a kdo nepřitáhne všechno, co je po ruce, dostane výpověď. NÁJEMNÍCI scházejí dolů a pokoušejí se nezaměstnané zahnat ■ Nestačíme na ně! MEININGER ■ Tak vezměte pecny chleba! A žemle! WASHINGTON MEYER vraceje se v ěele nezaměstnaných • Ha! Zalízá! Spíš slouží mu žemle jako munice A pecen chleba jak ochrana výkladní skříně Než aby jimi nasytil hladové! Vyjdi ven, ty vyvrheli Lidstva! Ty kapitalisto! MEININGER • Vy zbabělá chátro! A dvacet je vás! Pane Bolke, víte, co mi dlužíte! BOLKE • Čtrnáct marek padesát. MEININGER • Jděte ven a zkroťte všechny, kdo mě urážejí. Bolke vystoupl. NEZAMĚSTNANÍ ■ To je pan Bolke, to prase! Předtím stál ještě na naší straně. Za plesnivý pokoj jde teď proti nám! WASHINGTON MEYER• Když vám nedají práci Tak si násilím vezměte chleba rovnou z krámu! MEININGER plačky • Slečno Hipplerová! Vaše místo je po mém boku! Vemte si staré tvrdé housky. A miřte do oka! Armáda spásy zpívá „Mlž vzhůru do bitvy." NEZAMĚSTNANÍ ■ Zesláblí hladem chápou se latěk Ochablou paží vrhají dlažební kostky 307 ■ Ale hněv je spravedlivý a nahrazuje dražší bojové náčiní. Od porážky k porážce stále udržováni v slabostí Bojujíce o holou existenci, přesto Dosáhnou úplného Zániku nesmírného Nepřítele. Vědí to. A také Mascher, jenž nyní rozškubává matraci Bojuje za konečné vítězství. WASHINGTON MEYER • Neochabujte! NEZAMĚSTNANÍ • Vy hlupáci, myslíte si Že se vše zlepší, když dobudete Nějakého pekařství nebo dáte po hubě Nějakému svinskému pekaři? To Je naprosto bez vyhlídek; ale Bez vyhlídek není náš boj Nepřetržitý boj o samotnou vládu Ve státě a o samotnou diktaturu. MEININGER • Tu vystoupí sám mocný Meininger S očima blýskajícíma vztekem na chlebovou barikádu A řve: Zachraňte Zachraňte stát, Bolka a Dittmeierovy! NÁJEMNÍCI • A nájemníci se zdivočele chápou Pecnů chleba, aby chránili Svůj majetek. Boule způsobujíce tím, co se má jíst, a také rychlopalbou Ztvrdlých housek. Hledajíce protivníkovo oko namísto jeho úst, takže Hladový musí se svému pokrmu. bránit. Kupředu tedy! OBCHOD S CHLEBEM NEZAMESTNANÍ ■ Tak vyrukujte se žrádlem, křičeli nezaměstnaní S chvěním proměňujíce slabost V odvahu. NÁJEMNÍCI ■ A braňte vlastnictví, křičeli Vlastnici a zdvojnásobili Krupobití svých střel — NEZAMĚSTNANÍ ■ Které sami nepekli! NÁJEMNÍCI • Takže housky Zatemnily nebesa. NEZAMĚSTNANÍ - Ve stínu housek se však hladoví bili dál. NÁJEMNÍCI • Leckteré oko, příliš chtivě upřené Na náš majetek, na naše housky Potměšile opustilo pod našimi zásahy Domovskou dutinu, stékajíc Jak olej dolů do úst, která si žádala Jiného pokrmu. NEZAMĚSTNANÍ • Sem a tam Se přeléval boj. NÁJEMNÍCI • Baipaníjanuschková, vizte stařenu I ona vzplála. S mohutným rozmachem Lije na hlavy útočící Hladové masy Z horké konve Svůj poslední olej na salát, PANÍ JANUSCHKOVÄ ■ Vydržet, pane Meiningere, vidím policii! NÁJEMNÍCI < Běda, kolísáme, Chleba jsme vystříleli! MEININGER- To je dílo paní Franzkeové! Tajně vyklouzla Z ohroženého domu, aby spěšně přivolala Strážce pořádku. NEZAMĚSTNANÍ • Běda! Někteří z nich opouštějí úprkem bitevní pole. POLICISTA • Pane Meiningere, poslal jste pro mne. Pane Meiningere, jsem zde. Pane Meiningere, co si račte přát? MEININGER • Přeji si pořádek. WASHINGTON MEYER ■ To je dřevo vdovy Queckové, Armáda spásy je odtud má protiprávně odvézt. POLICISTA • A jaká je pravda, pane Meiningere? MEININGER - Dřevo patří Armádě spásy, a to podle práva. WASHINGTON MEYER• PaneSchmit-te, dosvědčte, že dřevo patří vdově Queckové. ULIXES SCHMITT • Jistě patří paní Queckové, ale Co to znamená? Nevěřte přece Že klape nějaký účet, z něhož vyplývá Že by vám něco mělo patřit. Byť by Ve vašem účtu klapala každá cifra, nikdy Nebude proplaceno to, co se vypočítalo, tomu Kdo nic nemá. Tak nyní zmizí dříví, které vám na své cestě Ze šumících lesů k železným kamnům V přeměně ze stromu v teplo Po jistou dobu bylo štítem i nadějí, nikdy však Vaším majetkem. POLICISTA • Velice správně, pane Schmitte. Jste rozumný muž. Slečno Hipplerová, odvezte si to dříví. WASHINGTON MEYER • I pravím: pokud jsem na světě, dřevo vdovy Queckové se neodveze. NÁJEMNÍCI A ZBÝVAJÍCÍ NEZAMĚSTNANÍ •■ Pokud je na světě, praví, Dřevo vdovy Queckové se neodveze. WASHINGTON MEYER • Ty železný klacku, dlouhý a bez mozku Pojď a vezmi vdově Ve službách kapitálu dříví! POLICISTA • Klid! Meyer udeří policistu svou latkou několikrát do hlavy: Mlátit mě do hlavy je zakázáno! ZBYLÍ NEZAMĚSTNANÍ • Předstup ty, jenž jsi varován, opusť masu, která tě skrývá! Byl jsi spatřen, nyní Se koná tvé vymýcení! Nekonečně daleko sedí ti, proti nimž útočíš. Ale připravena je železná pata, aby tě rozdrtila. Víš ovšem dobře, ty nepoučitelný Že ta věc s dřevem, které jí vzali Není skončena tím, že je vzali. Protivíš se a padneš na rohu ulice. K sedmé hodině večerní a za tři dny budeš zakopán Až dřevo bude dávno spáleno, ale Tvá pře je neskončena. Washingtone Meyere, státníku Jenž jsi nesnesl pohled na bídu ležící na ulici Na nepořádek a násilí — Padni! WASHINGTON MEYER • Lépe, když odejdete. Posbírejte v blátě housky a zmizte. Meyer udeří policistu ještě dvakrát do hlavy. Policista zavrtí hlavou, zvedne housku a Meyerají zabije. ZBYLÍ NEZAMĚSTNANÍ • Tak padl Washington Meyer dnes v sedm hodin večer Na nároží v boji za zájmy 309 Jedné ženy, sám tona Sám bez rodiny, stoupenců a bez přístřeší. Klesaje pro spravedlnost Z nejspodnějšího schodu Dolů. MEININGER ■ Washington Meyer padl! Odvezte vdově dříví! Zpěvy a písně KOLOZPĚV NEZAMĚSTNANÝCH Když neseká se dřevo Nepeče pekař chléb Když nepeče se chleba Tak umře drvoštěp. Když drvoštěpi umřou Pro koho péct se má? Když chleba nepeče se Dřevo se neseká. NA STOLE POLÍVKA STÁLA Na stole polívka stála Moje však nebyla Rádně ji přesolili Co na tom? Ani zbla. Na stole polívka stála Chutná prý náramně Já nesnědl z ní lžíci Neb nepatřila mně. Pokud pro ně nepracujú Mé právo je jen drek A jestliže pro ně dělám Jsem jejich pacholek Pacholka nezdají si Práci dnes nenajdeš Na práci totiž nemám právo Právo na právo nemám též. PÍSEŇ NEZAMĚSTNANÝCH V LOKÁLU ARMÁDY SPÁSY Zde je teplo, zde se kajte Naposled se pojdte nasytit Sedněte si, slovo Páně slyšte O tom, jaký měl by člověk být. Nechte stud a sebeúctu boháčovi Za zpověď je tady chleba k máni Všeho zbavte se, co od vás žádalo se Neboť zadarmo je umírání. Při jídle se tady zpovídejte Jak ti lidé na vás byli zlí U kamen tu rychle omluvte se Za vše, co vám provedli, ALE I POD NÁMI JSOU TESTĚ ROVINY Ale i pod námi Jsou ještě roviny A zdá se, že pod nimi Jsou ještě další roviny, a také Nás nešťastníky Nazývají Jiní ještě Šťastlivci. CESTA DOLŮ! Neptej se, kamaráde Kam vede tvá cesta. Tvá cesta vede Dolů. Když ti byl rok, kamaráde Začals chodit Šel jsi — Dolů. Šels do školy Šels do práce Šels bujaře Šels namáhavě Kamaráde, nechoď moc rychle Jdeš dolů. Vezmeš si ženu, kamaráde Budete mít děti Půjdete společnou cestou Dolů. Ale v neděli jdeš v řadě s kamarády Zpíváte, máváte vpředu praporem Jdete za úderu bubnu Dolů. Pochodovali jsme spolu, kamaráde Demonstrovali jsme Mluvili jsme o nové době Rozcházíme se. Kde Se potkáme? Dole. Neboť ani ty, kamaráde Nepůjdeš navěky Dolů. Až budeš ležet v zemi Už dolů nepůjdeš. BALADA O VDOVĚ QUECKOVÉ Vdova Quecková, pět dětí Všichni maji vyhazov Mezi nábytkem tak stáli Na ulici, škoda slov. Listopad byl, byla zima Nemrzl jen červotoč. Mnoho žen v takové chvíli Zmohlo se jen na mdlé Proč. Co však udělala vdova Vprostřed houfu sousedů? Na žitnou a na úhoře Pozvala je k obědu. A poslala nejstarší tři Do kina. A tramvají. Ať v svých mladých letech velký Svět atd. poznají. Edáčkovi vrazila pak Import - doutník do huby Když tak kouřil, tak ji aspoň Šikanami nehubil. Pro nejmenší telefonem Poslala si pro kojnou Akcie pak odprodala Aspoň z toho zisky jsou. Taxikáři řekla: Jeďte Do hotelu X jedna á Než s úsměvem nastoupila Všem i ruku podala. Při tom padl výrok hodný Krále Šalomouna ba: Když to dojde k nejhoršítnu Výloh šetřit netřeba. Výrok ten byl velmi záhy Proslavený velice Neboť svědčil o moudrosti Z níž je nutno učit se. OBCHOD S CHLEBEM Z NIČEHO BUDE NIC (VESELOHRA) (Začátek hry; song a chór) Herci veřejně vítají Myslícího Herci pňvlékají Myslícího na křesle na jeviště a seskupují se před ním. HERCI • Ó Myslící, dlouho tě nebylo v divadle vidět. Mnoho jsme zde mezitím udělali a značně pokročili. MYSLÍCÍ • Jestli jste sdostatek pokročili, mohli bychom konečně započít! Co hodláte například hráťdnes? HERCI • Chtěli jsme dnes večer předvést hru „Americká tragédie", ale protože jsi nečekaně přišel ty, ó Myslící, předvedeme hru pro tebe. MYSLÍCÍ ■ To je správné, že je vám jedno, co budete hrát. HERCI ■ Ale musíš pak ostatním divákům vysvětlit, co se tu nahoře děje; neboť na myšlení v divadle nejsou zvyklí. A my to vysvětlit neumíme. PRVÝ HEREC^ Herců jako my je mnoho. DRUHÝ HEREC • Nikoli velice mnoho. PRVÝ HEREC • Ale přece jen hrstka, zato publika je spousta. DRUHÝ HEREC • Ne vždycky. PRVÝ HEREC • Ale někdy přece jen. Zato myslící člověk sem zavítá zřídkakdy. MYSLÍCÍ • Předvedu jim, jak se myslí, pokud to nebude rušit mé vlastní myšlení. Tedy: co chcete zobrazit? HERCI • Chceme dnes zobrazit život člověka mezi lidmi. MYSLÍCÍ • Co tím chcete dokázat? HERCI • To nevíme. Co myslíš, že se dokáže, když zobrazíme život člověka mezi lidmi? MYSLÍCÍ • Z ničeho bude nic. HERCI • ??? MYSLÍCÍ ■ Protože člověk je nic, může být všechno. Herci jdou ke svým stolkům s líčidly. Řeč Myslícího k hercům MYSLÍCÍ • Mám přání. Chcete-li, abych četná vaše jednání bral vážně, nepřipusťte, aby na vás bylo znát ono rozčilení, které zjišťujeme u potřeštěn-ců, kteří ve svém rozčilení řeknou téměř všechno. Sledujíce svou věc neupadněte do přílišného vzteku, aby mi zbyl čas srovnávat vaše jednání s jednáním, které mám sám uloženo v paměti, a myšlenky, které vyjadřujete, s těmi, které znám. Nehřejte také tak, jako by všechno, co člověk dělá, bylo samozřejmé. Nepřivádějte mi ho příliš blízko, nýbrž raději ho ode mne vzdalujte, abych ho lépe viděl. Neboť především mi záleží na tom, abych mohl na své židli zaujmout postoj, jaký se sluší pro myslícího, totiž postoj, že nejsem na obtíž, že jsem zvídavý a vědoucí. PRVÝ HEREC 'Víme, čím jsme ti zavázáni. Požádali jsme tě, abys na našem divadle zaujal místo proto, protože chceme, aby zas mělo lepší pověst. Herci postaví na pódium: dví stoličky, stan z kůle, dvě hůlky, kamen, hrnec s chlebovými kůrkami. Skotáci angažují Bogderkhana jako pastýře hovězího dobytka Tři herci vstoupí na pódium. HEREC • Naše scéna se jmenuje: Skotáci angažují Bogderkhana jako pastýře hovězího dobytka. JINÝ HEREC • V této scéně bude náš první herec představovat „Nic". Dva herci si v odstupu sednou na dvě stoličky jako dva skotáci s čapkami Dobytčího syndikátu Ogh-Urga. STARŠÍ SKOTÄK ■ Naše stáda hovězího dobytka se stále zmenšují. Lupiči nám každý týden odhánějí naše nej-lepší kusy. MLADŠÍ SKOTÁK• Tak se tě tedy ptám, příteli, z jakého důvodu by nám lupiči neměli krást náš dobytek? STARŠÍ • Protože ten dobytek hlídáme, vyhledáváme mu pastviny a máme s ním hodně práce. MLADŠÍ - Ale když jej lupiči odeženou, nehlídají jej pak oni, nevyhledávají mu pastviny oni a nemají s ním hodně práce oni? STARŠÍ • To je podivná otázka. MLADŠÍ • Jinou odpověď neznáš? STARŠÍ - Ne. MLADŠÍ • Odpověď zní: mají s naším dobytkem hodně práce. STARŠÍ sáhne po hůlce ■ Tak tohle je odpověď? MLADŠÍ • Ptám se dále: když někdo udělá stůl, tak mu patří. Udělali my jsme ten dobytek? STARŠÍ • Ne, ale teď se raději ptám dál já. Kamaráde, patří nám ten dobytek? MLADŠÍ • Když o tom tak dumám, tak tedy ne. STARŠÍ uhodí ho hůlkou • Tak tumáš. Patří nám ten dobytek? MLADŠÍ • Ne. Přemýšlej přece sám! STARŠÍ • Patří nám ten dobytek? MLADŠÍ • Ano. Bije se někdo proto, že říká pravdu? STARŠÍ • Ne. MLADŠÍ • Tys mě uhodil, protože jsem řekl pravdu. STARŠÍ • Neřekl jsi pravdu. Jak může být pravda to, co mě stojí můj dobytek? Zlobí mě, když dospělý člověk nenajde mezi stovkou pravd jednu, která je mu prospěšná. MLADŠÍ • Když jsem prve nemohl pochopit, proč nám lupiči nemají krást dobytek, tak jsem tím mínil, odlož tu hůlku, že musíme takový důvod vymyslet. To se divíš, co? STARŠÍ • Nedivím se. MLADŠÍ • Lupiči by nám například náš dobytek nekradli, kdybychom jim v tom mohli zabránit. Musíme přijmout hlídače. Tak, a teď si říkáš, žes mě neměl uhodit. STARŠÍ • Pročpak? A jakéhopak hlídače bychom měli přijmout? MLADŠÍ ■ Takového," co má dost síly. STARŠÍ • A kdo má dost síly? MLADŠÍ • Gogergokje největši silák. Kromě mne. STARŠÍ ■ Ano, největši žrout kromě tebe. Ten sežere každý týden jedno dobytče. MLADŠÍ • Tak přijmi Jambeká! Ten sice tak silný není, ale zato míň sežere. STARŠÍ • Ale přesto bude každých čtrnáct dní žádat jednoho vola. MLADŠÍ • Tak koho máme vzít? STARŠÍ • Musíme vzít takového, kterému se nic jiného nenabízí. MLADŠÍ • A komu se nic jiného nenabízí? STARŠÍ • Nejubožejšímu. Nejslabšímu. Nejchudšímu. Úplnému nic. Toho musíme přijmout. MLADŠÍ ■ Ale ten není silný. STARŠÍ • Zato laciný. MLADŠÍ ■ Bogderkhan je ubohý, Bog- derkhan je slabý. Bogderkhan je laciný. Máme na něho zahvízdnout? STARŠÍ • Ne, teď je poledne a jeho hlad vzrostl, a jako včera a předevčírem z ničeho bude nic 315 bude se i dnes potloukat kolem nás. MLADŠÍ • Tamhle je. STARŠÍ ■ Dělej, jako bychom ho neviděli. Bogderkhan obchází kolem nich. Courá se, k večeru bude pršet. MLADŠÍ • To by bylo nejlepší. Zaženou ho. Teď jsi ho zaplašil. Už se nevrátí. STARŠÍ ■ Uvidíme, jestli má dostatečně velký hlad. Bogderkhan se opět objeví. MLADŠ í ■ Hej, ty tam, půjčil bys nám prachy? BOGDERKHAN se Šklebí. MLADŠÍ • Přines hrnec s chlebovými kůrkami. Počítají kůrky. BOGDERKHANís při pohledu na kůrky svalí: MLADŠÍ • Svalil se. Jeho hlad je pro nás dostatečně velký. STARŠÍ • Vyprávěj nám, jak žiješ. BOGDERKHAN • Na jaře mívám hrozně velký hlad. MLADŠÍ • Říkáme ti bez obalu: Přiznej se! Vůbec jsi nejedl. BOGDERKHAN ■ Nejedl. MLADŠÍ • Říkáme ti také bez obalu: ani předevčírem jsi hic nejedl. BOGDERKHAN • Přece jen. STARŠÍ - Co? BOGDERKHAN > Kořínek MLADŠÍ • To už je pro nás možná až moc zesláblý. Ukaž svaly. Chatrné, velice chatrné. BOGDERKHAN - Třesu se jen proto, že se mnou cosi zamýšlíte. STARŠÍ • Kdo ti to říká? BOGDERKHAN ■ Potřebujete někoho se silnými svaly? STARŠÍ ■ Nepotřebujeme vůbec nikoho. BOGDERKHAN • Mám zvednout tenhle kámen? Abyste viděli, že mám ještě dost síly? STARŠÍ • Nechceme to vidět, ale máš-li chuť, můžeš ho zvednout. BOGDERKHAN zvedne kámen; poněvadž mu hned zase vypadne z rukou ■ Vzal jsem ten nej větší. MLADŠÍ ■ Poslyš, Bogderkhane, rozhodli jsme se, že ti pomůžeme. Je nám líto, že žereš kořínky. Potřebovali bychom někoho, kdo by nám hlídal stáda. BOGDERKHAN • To bych mohl. STARŠÍ - Jen pomalu! Víme, že bys to udělal. V Tibetu je víc než tisíc takových, co by to udělali, kdyby za to dostali na den několik chlebových kůrek. Stovky by to dělaly za pět kůrek. Ptáme se tě tedy: dělal bys to za jednu chlebovou kůrku? Jestli ano, tak tě bereme. BOGDERKHAN • Za jednu kůrku bych dělal, na co si vzpomenete. MLADŠÍ • Ano, protože teď máš hlad, ale až bys ji sežral, lehl by sis na břicho a spal bys. BOGDERKHAN • Kdybych měl před sebou ještě pár kůrek, tak ne. STARŠÍ ■ Kolik kůrek? BOGDERKHAN • Řekněme čtyři. STARŠÍ • Víc než dvě ti dát nemůžeme. BOGDERKHAN • Za dvě chlebové kůrky bych vám byl vděčný, ale kdybych dostal tři, nemusel bych shánět žádné kořínky a běhal bych celý den kolem vašich stád. MLADŠÍ • To je správné, pak by na to měl čas. Dej mu tedy tři kůrky. S třemi kůrkami nám bude dobře hlídat. STARŠÍ ■ Bude to moje zkáza, ale my chudáci stejně spějeme ke zkáze. Bogderkhane, jsi tedy nyní skoták, ale my jdeme na druhý konec pastviny. BOGDERKHAN ■ Nezapomeňte na kůrky. MLADŠÍ •■V tomhle hrnci je jich dost na celý týden. Vezmi si ho. A tamhle budeš bydlet a tady máš ještě na noc deku. BOGDERKHAN • Děkuji vám za kůrky, za přístřeší ä za deku, jste zázrační lidé. STARŠÍ ' Jen abys nás nepodfoukl. Oba pastýři odcházejí. BOGDERKHAN hvízdne. Přiběhne jeho žena. ŽENA ■ Našels něco? BOGDERKHAN • Jo. ŽENA - Co? BOGDERKHAN • Stan a nanoc deku. ŽENA ■ Dobrý stan, takovou kůží déšť nikdy neprosákne. BOGDERKHAN • Neměl bych ti to říkat, ale dostal jsem ještě něco. Ukazuje jí hrnec. ŽENA • Chlebové kůrky! Pustí se do jídla. BOGDERKHAN • Hlídám jim za to dobytek. Hrnec mi museli přidat. Zatímco se převléká, baví se představitel Bogderkhana s Myslícím. HEREC • Jak se ti líbilo moje pojetí muže jménem „Nic"? MYSLÍCÍ • Zpočátku jsem se obával, že to velké ohlášení búde na škodu, že by tě přinejmenším mohlo zlákat k tomu, že bys toho dělal příliš mnoho. Ale nestalo se tak. Proč ses vlastně tak šklebil, když ses objevil? HEREC • To znamenalo přívětivost! Jak se mělo Nic vyšvihnout až k úsměvu? MYSLlCl • Byly v tvém vystoupení obsaženy nějaké požadavky? HEREC • Ano, požadoval jsem všecko nebo přinejmenším aspoň trošku, sko- ro nic. Zkrátka co možná nejvíc. Chtěl jsem se něčím stát. MYSLÍCÍ ■ Zdálo se mi, že doufáš, že se tu dělá z ničeho něco. HEREC • Samozřejmě jsem dal na srozuměnou, že bych přesto zůstal nic, myslím: pro sebe. MYSLÍCÍ • Zdá se, že nic to má těžké — podle tvého pojetí! HEREC ■ Tak dost. Ale všiml sis, jak jsem naznačil, že jsem také pevně přesvědčen o tom, že všichni jsou nic? MYSLÍCÍ • Kde jsi to naznačil? HEREC • Ve větě „..."*) MYSLÍCÍ ■ Jak to bylo? Můžeš to opakovat? HEREC opakuje gestus věty. MYSLÍCÍ - Zvláště se mi líbilo, že tvoje Nic byl přece jen člověk, docela určitá bytost se zvláštními rysy, mimořádná, jedinečná forma tohoto Nic. Nebylo takříkajíc zcela bez kvality, pouze ze společenského hlediska to bylo Nic. HEREC • A právě společensky se chtělo něčím stát! 2 Stan. Na zemi leží pět volských kůží, pod jednou se choulí Bogderkhan, jeho žena sedí a křičí. ŽENA • Vylez, Bogderkhane, vojáci jsou pryč, porazili a sežrali voly, a ty, jenž jsi je měl hlídat, jsi zalezl. Co řeknou pastýři, až najdou ty kůže? Pozbudeme svých kůrek. Vylez, Bogderkhane, vystrč aspoň hlavu. Copak se bojíš, Bogderkhane? BOGDERKHAN pod dekou • Jo. *) (Vita ve strojopisu ehybí) Z NIČEHO BUDE NIC 317 ŽENA • Copak nemáš rozum, Bogderkha-ne? BOGDERKHAN ■ Ne. ZENA ■ Pozbudeme ted svých kůrek. BOGDERKHAN • O to jsem se nemohl ' starat, protože byl ohrožen můj život. VystrH hlavu. Vidíš, kdybych se nebyl bál, už bych tu teď nebyl. ZENA ■ Když nemáš odvahu, jsi stejně ztracen. BOGDERKHAN • Jsem vůbec ztracen. Jak mám mít odvahu za pět chlebových kůrek? Za pět chlebových kůrek nemám žádnou odvahu. ŽENA ■ Tak, ä teď jdou skotáci. Bogderkhan se schová. Teď se teprv musíš bát. S křikem přiběhnou oba skotáci. SKOTÁCI ■ Ale kde jsou naši voli? Kam se poděli naši voH? ŽENA • O ti vojáci! Jeli kolem a voly porazili! SKOTÁCI • A kde je náš hlídač? Zena hlasitě pláěe. Kde je hlídač, abychom ho mohli propustit? ŽENA pláte usedavěji • Vašeho hlídače ve službě zabili. Pauza. Oba skotáci smekli čapky Dobytčího syndikátu Ogh-Urga. STARŠÍ ■ To je od něho slušné, že se za nás nechal zabít. MLADŠÍ • Jak by taky mohl uniknout, sám by musel být zabiják. SKOTÁCI • Přece jenom jsme najali nepravého. STARŠÍ • Jenomže byl nejlacinější MLADŠÍ - Ale byl taky, riejvětší nicka. Oba ted žerou kůrky: ŽENA ■ Copak to jíte? STARŠÍ - Jíme kůrky, které jsme vám chtěli přinést. BOGDERKHAN podkuli - Panebože! ŽENA pozorujíc, jak oba jedí ■ Bogderkhan není mrtvý, nýbrž zahání vojáky. SKOTÁCI • To už se nevrátí, vojáci s ním udělají krátký proces, na to je příliš špatně živený. ZEN A velice hlasitě, aby ji Bogderkhan pod kůlí slyšel ■ Kdyby tu ale stál, byl by to strašlivý zabiják. Bogderkhan, celý zakrvácený, se vzadu zvedá. Tady tě máme, Bogderkhane! SKOTÁCI se strachem • Kdes byl? BOGDERKHAN • Zahnal jsem vojáky. Hned mi dejte kůrky, mám strašlivý hlad. SKOTÁCI • Kolik jsi jich musel zabít? BOGDERKHAN pohlédne na jednu ruku, protole druhou jí, počítá na prstech . • Pět. STARŠÍ • Když jich pět zabil, tak se vojáci vrátí a najdou nás tady a všechny nás pobijou. Musíme se ho zbavit. Song a chór SONG O TOM, ŽE Z NIČEHO BUDE NIC 1 Vizte, jak stoupá! Přichází Nezadržitelně, v rukou má slunce. Stoupá sem vzhůru Jmenuje se: César! Slyšte, co praví! Praví teď: Pomohu vám! Ve skutečnosti však Pomůže jen sobě, ale vás bude Udačovat, a vy se ho Bojíte. Kým je? Nebojte se! ľ. ■ Prohlédněte si ho Vyčkejte Je nic! Dlouho nevydrží Nevyzná se Je jen a jen nic Je nic! 2 Vizte, jak vystoupil! Přišel Nezadržitelně, v rukou má slunce. Častokrát stoupal sem vzhůru Jmenoval se vždycky jinak, častokrát pravil: Pomohu vám! Ve skutečnosti však Pomáhal jen sobě, ale vás Utlačoval, a vy jste se ho Báli. Kým byl? Dlouho nevydržel Nevyznal se Byl jen a jen nic Byl nic! 3 Vizte, jak sestupuje! Jde Nezadržitelně, v rukou má prázdno. Sestupuje dolů Slyšte, co praví! Praví teď: Kdo mi pomůže? 4 Záhy opět slyšíte: Přichází Nezadržitelně, v rukou má slunce. Záhy vystoupí vzhůru Záhy se bude jmenovat: Kdo ví jak? Záhy řekne: Pomohu vám! Nebojte se! Prohlédněte si ho Vyčkejte Je nic! Dlouho nevydrží Nevyzná se Je jen a jen nic Je nic! VŽDY ZNOVU V OBNOVOVANÝCH BOJÍCH Vždy znovu V obnovovaných bojích Věčně neukončených, věčně neurovnaných Stojí znavený Bez vyhlídky. Vždy znovu Ujíždí mu pod nohama půda Odpadávají přátelé Mnohá půda, rozliční přátelé. I vyčerpá Nepatrnou důvěru. A ten, jenž přestál nekonečnou noc Zapleten do bojů častokrát zkoumaje, čí Krev to má na tváři Spatřuje V nadcházejícím ránu Před sebou Mladé, sotva se zmenšivší, ale Odpočaté houfce Nesmírné spousty Skutečných nepřátel. A Tak velmi se mu nedostává Jakýchkoli prostředků k boji {Neboť kdo vytáhl s tisíci, nenalezne Pro sebe večeři) Že mu jako nejlepší možnost Zbývá jediná naděje Ještě jedenkrát Všechno to podstoupit a ke svým starým Porážkám přidat Ještě jednu novou. Z NIČEHO BUDE NIC 319 ŽIVOT JAKUBA POSLUŠNÉHO první dějství Jevišti představuje předsíň malé víkendové restaurace na břehu Labe, Temíe nebo Hudsonu. Jmenuje se „XI dvou rytířů". Personál tvoří vrchní číšník František, číšník Poslušný, kuchařka paní Dlouhá, výčepní a myčka. Je k večeru, kdy se lokál chystá pro večerní Tiosp. POSLUŠNÝ • V tomhle hostinci je život náramně nudný. Tím spíš, že sem od doby, co lidi mají málo peněz, už pomalu nikdo nepřijde. Samozřejmě se to navíc u nás také hodně zhoršilo, jídlo už není jak bývalo a přitom je dražší. A takové ubrusy by se dřív sotva daly na stůl. Když mám být upřímný, tak se vlastně divím, že to hostinský prostě nezavře. Asi jen proto, že mu dluhy už narostly příliš. Od minulé soboty ovšem jako by se rýsoval obrat k lepšímu. Malá společnost, členové] nějakého jachtárskeho klubu, jak se všichni domníváme, strávila u nás konec týdne. Slibujeme si od toho hodně. Ti mládenci sem možná časem zatáhnou celý klub. Krajina je tu přece docela slušná. Doufejme, že dnes zase přijdou. KUCHAŘKA • Slyšel jste opravdu, Františku, že mluvili o klubu, rozpomeňte se. Jinak nás čeká jen další zklamání. VRCHNÍ CÍSNÍK • Jeden z těch mladých mluvil výslovně o klubu. A nevšimla jste si, že měli klubovní svetry? KUCHAŘKA ; To je pravda, klubovní svetry měli, VRCHNÍ • Minulý týden odložil náš starý vyúčtování o celý den. KUCHAŘKA • Hmhmhmhm... VRCHNÍ • A to je špatné znamení. KUCHAŘKA - Ale teď podle všeho zase chová naději. Vybral tentokrát maso sám. VRCHNÍ • Jakpak dnes vypadá? KUCHAŘKA • Mizerně. Ten člověk zaručeně není zdravý. Měl by zajit k doktorovi. Nemohl byste mu to nějak naznačit, Františku? VRCHNÍ • Nepotřebuje doktora, ale finančníka. Podle mne je to největší všivák mezi hostinskými tohohle města. Umí lidi ždímat jako málokdo. A my si budeme dělat starosti o jeho zdraví! K zblití! VÝČEPNÍ přichází • Ten jejich kormidelník volal, že přijdou! KUCHAŘKA • Zaplať Pánbůh! Odchází Zadem. VRCHNÍ • Upřímně řečeno: nevěřil jsem, že ještě přijdou. Sylva tady ještě není? Sázím krk, že ta přitahuje hosty spíš než kotlety paní Dlouhé. Zašklebí se. Poslušný, jestlipak víš, že náš starý tentokrát vybral maso sám? Nepoblil by ses z takových příprav pro pár mizerných hostí? Radši ani nemyslet na časy, kdy tu bývalo rušno. Bylo tu tak narváno, že by nůž mezi hosty nepropadl. A jak se s nimi zacházelo! Stačilo, aby se mi nelíbil něčí nos, a pečeni jsem klidně zase odnesl. A když host, který už čekal dvě hodiny, projevil jen trošku netrpělivosti, pak se prostě řeklo: Panstvo, tenhle pán spěchá, takže tady bude místo. Vládla tu krátce a dobře úplná rovnost a zákazníkovi jsi mohl klidně prohlásit: Vám se ještě něčeho nedostává, vy hnusná kupko hnoje? Že by si váš chřtán zdál navíc i skleničky vody? A čím vám můžu posloužit dále, mizero? Ještě na chodbě jsem z jedné porce rostbífu nadělal dvě, a. když jsem je donesl, dostalo se mi dokonce uznalého pohledu. A jakmile se někdo třeba ozval: Pane Františku, vy jste na mne zřejmě pozapomněl, tak se mnou pak častokrát už celý den nebyla řeč. A běda, kdo se ozval, že si objednal špikovanou husí pečínku, ale dostal dort se šlehačkou. A pokud takový chlápek byl navíc ještě drzý, tak jsem se nejednou rozmýšlel, jesdi bych ho vlastně neměl jít udat. To, že jsme vůči hostům nepoužívali pendreku, se dá přičíst jedině naší lidumilnosti, i když to možná zní tak trošku sentimentálně. Přitom jsme se dívali na hosty s tak zdrcujícím opovržením, že si přáli, aby je zem spolkla se vším všudy, i kdyby si funus měli zaplatit sami. Po celý půlrok, bylo to v létě 27, léto, na něž nikdy nezapomenu, jsem nezaslechl ani jednou z hostových úst, že je pivo moc teplé. A kvůli protekci při donášce šlehačky by se mi nejedna dáma byla nejradši vrhla kolem krku, jen být na to dost místa. Něco ä la hořčice, pepř či párátka už vůbec nepřicházelo v úvahu. Všichni žrali jako prasata, bez ubrusů! Za vidličku, nůž nebo tácek pod pivo se platilo zvlášť. Ted sice trochu přeháním, ale moc ne. A jak jsem zpozoroval, že někdo přemýšlí, jestli bych se dal odbýt desetiprocentním spropitným, tak jsem okamžitě viděl rudě. A to moje písmo tenkrát — můjtybože! Všechny cifry si byly podobné, abys věděl, trojka vypadala jako pětka, jednička jako sedmička, čtyřka jako devítka. Konečnou sumu jsem jim vždycky jen tak hodil přes rameno a peníze se zastrči- ly do kalhot. Jó, léto 2 7, ty úsvite nové doby, kam ses to jen vytratilo? POSLUŠNÝ • Jesdi se nám podaří dostat • sem nějaký ten klub, tak se to třeba zase zlepší. Přichází Sylva, dčvče na mytí nádobí, v kostýmu a provázena přítelem. PAN KABÁT • Potrebujú mluvit s restauratérem. VRCHNÍ • Copak mu chcete? SYLVA o Kabátovi • To je můj přítel. KABÁT ■ Jde o soukromou věc. Hned mi pro něho dojděte! VRCHNÍ ■ Už letím. Zaručeně vás vzadu čeká už týden! KABÁT Sylvé • V pěkném to žiješ prostředí. SYLVA • Nemluv tak. Jsou to moji kolegové. KABÁT • Potrebujú si promluvit s restauratérem. Tak mi dej pokoj. SYLVA • Když s ním budeš mluvit takhle . načuřený, všecko pokazíš. Slib mi, že se nebudeš vztekat a že nebudeš křičet, jinak mě propustí. Sám máš jen výpomocné místo, a že by sis mě chtěl vzít, jsem od tebe taky neslyšela. POSLUŠNÝ • Starý! HOSTINSKÝ • Copak mi chcete? Sylvč: Proč vůbec přicházíte do práce tak pozdě? Předevčírem jste ostatně večer odešla dřív. Promíjel jsem vám všelicos po celý týden, ale jen to nepřežeňte! Kabátovi: Tak copak si přejete? KABÁT • Například vědět, proč jste mé nevěstě po celý týden všelicos promíjel. HOSTINSKÝ • Nemyslím, že bych vám z toho musel skládat účty. KABÁT • Možná že přece. Nech mě, jj Sylvo! — Snoubenka se mi totiž svěřila s něčím, co je úplný skandál. SKUTEČNÝ ŽIVOT JAKUBA POSLUŠNÉHO 323 . Sylvo, opakuj, ^co se., tady ^minulou sobotu díllo. • SYLVA • Jde o ty mladélidi z jachtárskeho klubu. HOSTINSKÝ ostfe ■ A co s těmi hosty z jachtárskeho klubu jako mělo být? Sylva mlčí. KABÁT ■ Vy víte moc dobře, že ji pozvali na pokoj a že ji tam obtěžovali. A váš vrchní jí prohlásil, že pozvání.musí přijmout. HOSTINSKÝ • Františku, řekl jste slečně Kovářové, že tam musí jít? . VRCHNÍ • Já? Ani nápad! . SYLVA • Pane Františku, řekl jste přece opravdu... HOSTINSKÝ / To je vše, co jste chtěl vědět? Poslušný, doneste mi ty tištěné pokyny pro personál. . ' Poslušný je donese. HOSTINSKÝ • To jsou, mladý muži, pokyny, kterými se můj personál řídí, když nechce riskovat vyhazov. Tady si můžete přečíst, že se ženské části osazenstva zakazuje uposlechnout, když ji hosté vyzvou, aby se s nimi napila a podobně. „Personálu se ukládá, aby se choval naprosto rezervovaně." To vám snad postačí. KABÁT • Když byla uvnitř, nutili ji pít',' ačkoli nechtěla. Vrátila se pak do kuchyně a požádala kuchařku, paní Dlouhou, o lok kafe. A výslovně řekla: Ale ať je hodně silné. • HOSTINSKÝ - Váš přítel má zřejmě značný zájemo vaše chováni. Volá: Paní Dlouhá, snoubenec naší slečny Kovářové nám tu vykládá hrůzostrašj nou historku o něčem, co se tady prý dělo minulou sobotu. Prý ji ti nás vysloveně opili a vás . prý uprostřed noci požádala o kafe. KABÁT • Přece jen tedy o. tí: .věci víte! Jak byste jinak přišel nato, že,to bylo uprostřed noci? HOSTINSKÝ ■•' Paní Dlouhá, jak to tedy bylo s tím kafem? KUCHAŘKA• Ale mladý pane, na tom přece nic nebylo. KABÁT • Chci vědět, jestli vás požádala o šálek kafe, a, hodně silného, KUCHÁRKA - U.nás se personálu navečer kafe vůbec nedává. HOSTINSKÝ • Ještě něco, mladý pane? KABÁT Sylvě - Tomu, co' tvrdí vrchní, nevěřím, ten člověk se mi nezdá, ale kuchařka nevypadá na to, že by lhala. SYlNApláče -. Proč neřeknete, jak to bylo? Copak nevidíte, že si můj přítel myslí, že jsem holka zkažená? Mlčení. SYLVA • Pane Poslušný, řekněte, jestli jsem se vás nechytla,, když mě jeden z hostů a vrchní vlekli do vozu. A povězte jim, prosím, čistou pravdu. KABÁT • Pochopte, pánové, nejsem někdo, kdo má předsudky, ale mezi mnou a mou nevěstou musí být jasno. Vyrovnal jsem se přece s celým případem, vím,, že se v pohostinství musí člověk s ledačím smířit, ale potřebuji prostě vědět, jestli mi nevěsta mluvila pravdu, když tvrdila, že se bránila. HOSTINSKÝ • Poslušný, to se ptá vás! POSLUŠNÝ • Mne... Zrněna osvětlení. Spustí hudba, která propůjčí následujícímu dojem skutečnosti. Na projekčním plátně se objeví slova : PRVNÍ SEN JAKUBA POSLUŠNÉHO: JAKUB POSLUŠNÝ ŘÍKÁ, JAK ŤO BYLO. POSLUŠNÝ 'Nemůžu-mlčet. Jiní ať si . lžou. Pro drobné .hmotné výhody za- pomínají- na povinnosť říkat pravdu stálé a za Všech okolností, zvláště když by někdo měl utrpět nepravdou škodu. Já, Jakub Poslušný, to neudělám. Co by mi mělo zabránit, abych promluvil? Tahle žalostná existence tady y hostinci, pane Bedřichu? Co vás vede! Pošlete mě pod most, jestli to dokážete, ale napřed mě nechte povědět pravdu tak, jak to udělal Galileo Galilei, když k obecnému údivu vmetl ve tvář všem slova „A přeci se točí!", jak se lze dočíst v slavném románě Na hranici. Já se zachovám stejně. Ne, pane Kabáte, vaše nevěsta vás neobelhala, nebyla zmítána trestuhodnou smyslností. Tady na té chodbě se mě críytla a úpěnlivě-prosila, abych ji před svůdcem ochránil. Když ji opili — po vaší kávě, paní Dlouhá, kterou jste jí tak ochotně poskyda, ale kterou jste tady ze strachu zapřela, totiž nevystřízli-věla — se mě chytla a hlasitě křičela: Ne, já nechci! A ted, pane Bedřichu, když se řeklo, co se říct muselo, mě vyhoďte! Vím, že mě to nutně čeká. Bylbych tady rád zůstal. Ale stejně rád se nyní vydám na svou ponurou pouť. Nikdo mě totiž po tomhle už nezaměstná. Neplačte pro mne, slečno Sylvo, hleďte, jak se zrak vašeho snoubence rozjasnil. To mi budiž jedinou odměnou. Spusťte hromobití, pane Bedřichu! Ne? Vy mlčíte? Váš pohled jihne? Vy otálíte? Otřesen takovou obětavostí zapomínáte ■nä svůj hostinec, přistupujete ke mně, není to k uvěření, podáváte mi ruku, hledíte mi do očí, říkáte... Změna osvětlení. Hudba ustane. HOSTINSKÝ -Tak bude to!' : POSLUŠNÝ - Jistě, pane. Bedřichu! — Nemyslím, slečno Sylvo, že bych vám v tomhle nějak mohl pomoct. Udělal bych to moc rád, ale opravdu si nevzpomínám, že byste se byla na mě obrátila. , . ' HOSTINSKÝ • Nuže, pane Kabáte? Chtěl byste slyšet ještě i výčepního? "KABÁT ■ Myslím, že úž nebude třeba. SYLVA ■ Žorži, nemůžou ti přeci tvrdit něco, co není pravda. KABÁT • Neměla bys brečet, Sylvo, a spoléhat přitom na rytířskost pánů. Nedělá to na mě dobrý dojem. Sylva s pláčem odchází. HOSTINSKÝ - Kdybyste nebyl tak mladý, pane, věc by pro vás tak dobře neskončila. Ale teď snad dovolíte, aby se můj personál konečně zase věnoval práci. Stejně to jde tady od deseti k pěti. Odchází, taktéž kuchařka a vrchní. KABÁT Poslušnému • Pane Poslušný, byl ■ ■ byste tak laskav a zatelefonoval mi, jestli ti lidé dnes zase přijdou? Jsem uvaděčem v kinu Admirál, 33 333. POSLUŠNÝ • Zavolám vás, ale myslím, že nikdo nepřijde. Počasí je příliš špatné. KABÁT • Byl vlastně pohledný, ten host? POSLUŠNÝ ■ Myslím, že by se ženy shodly na tom, že pohledný byl. KABÁT - To je zlé, nevěsta mi totiž tvrdila, že byl břichatý. Odchází. KUCHAŘKA se vrací ' Už konečně vypadl? Všiml jste si ostatně, že kulhá? Sylva říká, že jsme jí překazili sňatek. POSLUŠNÝ - Myslíte, že jsem se měl zachovat jinak? Chvíli jsem byl opravdu na rozpacích, jestli bych přece jen neměl odpovědět jinak. SKUTEČNÝ ŽIVOT JAKUBA POSLUŠNÉHO 325 KUCHAŘKA."• Při tak malém platů, který navíc ani není jistý, po vás nikdo nemůže chtít rytířské chování. POSLUŠNÝ • Bojím se jedině, že to tím neskončilo. Ten mladý muž mě totiž o cosi požádal. Ale možná že dnes večer přece jen nepřijdou. KUCHAŘKA při odchodu ■ Doufejme, že se tak nestane. POSLUŠNÝ • A když přijdou, třeba tentokrát na děvče nezazvoní. Nebo zazvoní, ale ona tam nepůjde. Přicházejí čtyři mladí lidé. Vejdou do místnosti pro hosty. Jeden z nich se ve dveřích otočí. HOST ■ Totéž co minule! POSLUŠNÝ • Ano, pane. Vrchní číšník nese čtyři láhve a sklenky. VRCHNÍ • Dones karty a cigarety! Vejde. Poslušný donese rovněž žádané. POSLUŠNÝ j vrchním zase venku ■ Podle všeho dnes chtějí hrát jen karty. Zaplať Pánbůh, že tedy nebudu muset zatelefonovat. Proč se vlastně vždycky uvěří tomu, co se o lidech tvrdí nej-horšího? ' Zazvonění z místnosti hosti. VRCHNÍ tam zajde • Obsloužím je sám. HOSTINSKÝ vstoupí ■ Všecko v pořádku? POSLUŠNÝ • Mažou karty. HOSTINSKÝ • Právě. Vidíte, mažou docela pokojně karty. Nemám skandály rád. Zajde ke stolu kormidelníka, který sedí u svého piva. HOSTINSKÝ ■ Mladí pánové jsou zřejmě z nějakého jachtárskeho klubu. KORMIDELNÍK • Co vás nemá. Jsou sami něco jako jachtársky klub. HOSTINSKÝ • Ach tak. KORMIDELNÍK • Snad jste si nedělal naděje? HOSTINSKÝ - Já? Kdepak. Zít by se nedalo ani z jachtárskeho klubu, který sem zavítá jen o víkendu. Odchází. VRCHNÍ přichází z místnosti hostí ■ Patří zaručeně k nějakému klubu. Vždyť mají i odznaky. Odejde. POSLUŠNÝ ■ Mám toho mladého muže teď zavolat, nebo nemám? Slíbil jsem, že ho zavolám, jestli přijdou, ale když Sylva k nim nezájde, tak snad ani zavolat nemusím. Pak to je vlastně stejné; jako kdyby sem vůbec nebyli přišli. Z kuchyné přichází Sylva a upravuje si před malým zrcadlem účes. SYLVA ■ Můžeš se spolehnout, Poslušný, dnes si už nedám líbit ani to nejmenši. A kdyby za sebou přitáhli celý ten svůj jachtársky klub. Na to jě mě škoda. O Žorže jste mě sice připravili, ale to ještě dávno neznamená, že teď na všecko skočím. Nechci ztratit místo, ale kvůli téhle mizerné hospodě se děvkou nestanu. Jste mi pěkní kolegové ! Na vaši rytířskost je spolehnutí! Vejde. POSLUŠNÝ • Jestli teď zase dojde k tomu jako minule, tak přece jen budu muset. .. Zmina osvetlení. Spustí hudba, která propůjčí všemu dojem neskutečnosti. Na projekčním plátně se objeví slova : DRUH f SEN JAKUBA POSLUŠNÉHO: CERNŤ RYTÍŘ Ve tmě je slyšet Poslušného křičet: POSLUŠNÝ- Zvůle, bezpráví, hnus a zlořád! Copak nízcí budou pod jhem pořád? Budou se věčně násilím spoutávat A nikdo nezavolá: Stát? To proto, že nikdo se névzchopí A nikoho nevytáhne z potopy. Kde je člověk, jenž dá žíznícímu pít? Kde je člověk ochotný oběť ochránit? Kde je kdo se srdcem, nikoli s kamenem v hrudi? A kdo za chudáka se postaví, ačkoli sám je chudý? Jeviště se vyjasni, Poslušný zmizel. Z ností. pro hosty vycházejí čtyři muži se Sylvou, všichni opilí. SYLVA • Pusťte mě! Nechci! Copak není pomoc nejbližší, když je nouze nej-vyšší? Copak nikdo člověka čistého srdce neochrání? Což tu není, kdo by se mě ujal? TEMNÝ HLAS hlasitě ■ Aleje. JEDEN Z HOSTŮ • Měl tu někdo poznámku? Je tu snad někdo proti malé vycházce při měsíčku? Černý rytíř, který stál vpravo od vchodu, sestoupí náhle ze svého soklu. ČERNÝ RYTÍŘ - Já. Opilci vrávorají zpět jako zasoleni bleskem. ČERNÝ RYTÍŘ postoupí telce o několik kroků ■ SlyŠ tedy, Egone Kličko, který jsi toto čisté, nevinné děvče ponížil pro svou kratochvíli, že nastala hodina soudu. Oženíš se s tím děvčetem. A to dřív, než kohout tohoto hostince zakokrhá. HOST KLIČKA • A kdopak vám dal právo, pane, míchat se do mých záležitostí? ČERNÝ RYTÍŘ • Pokud nesouhlasíte, musím vás vyzvat na souboj. Co to pro vás znamená, spočítáte si na prstech, jsem totiž černý rytíř a nemívám ve zvyku se s lidmi vašeho ražení zvlášť párat. KLIČKA rozmržele > A kdepak by se ten báječný souboj konal? ČERNÝ RYTÍŘ • Souboj se koná samozřejmě tam, kde pokaždé, totiž... VRCHNÍ, který přišel s hostinským ■ Jistě ho pozve do šeré rokle, kde se souboje vždy konají. ČERNÝ RYTÍŘ - Koná se v Šeré rokli. Vzrušení. VRCHNÍ • Jsou tam hroby sedmi padlých. DRUHÝ HOST • Vše bude muset proběhnout podle pravidel. Boj až do rozhodnutí. Zbraně si opatří bojující. KLIČKA • Brnění a kopí! Černému rytin: Doufejme, že jste s to si kopí obstarat. Doufejme, že disponujete potřebnými drobnými. ČERNÝ RYTÍŘ ■ Buďte bez obav. Má se k odchodu. KLIČKA ■ Číšníku, dvojitou žitnou! Černý rytíř odběhne a donese Kličkoví Utnou. KLIČKA • Rád bych věděl, jestli se někdy naučíte nosit nápoje, aniž byste něco rozlil. ČERNÝ R Y T1R m« odchodu ■ Než kohout tohoto hostince zakokrhá, budete mluvit docela jinak. Na shledanou v 11.45 v šeré rokli! Malá zastávána. Velké nástenné hodiny, na nichž je 11.40, přičemž ručička rychle postupuje. Stará žena právě nakupuje housky, takže Černý rytíř musí u plotu čekat. Nikdo si ho nevšimne. SKUTEČNÝ ŽIVOT JAKUBA POSLUŠNÉHO 327 STARÁ ŽENA-' Já vůbec nevěděla, že . taky prodáváte housky.' : MAJI T E L K A Z A S T A VÁRNY (PANÍ DLOUHÁ) • V okolí bydlí .spousta chudáků a ti u nás zastavujou občas' i nějakou tu housku, když. nečekaně potřebujou peníze, na pěknou knížku. A. pak ji, už ovšem nemůžou vyplatit. STARÁ ŽENA ■ Doufejme, žejsdúhodriě tvrdé, jinak je můj Emil zase sežere jako nic. MAJITELKA Z ASTA VÁRNY •... ■ 0 Z opatrnosti je ale přece jen rozmočte 'v dobré studniční; vodě. - ". ČERNÝ RYTÍŘ ■ Neměla byste náho-3f-- :dou nějaké slušně zachovalé'kopt?. Netušil jsem, že je budu muset k turnaji sám donést, a proto jsem teď v nesnázích. . MAJITELKA ZASTAVÁRNY ■ Po křížových výpravách se jich zastavila spousta a nikdo si už pro ně nepřišel. Donese mu několikvelkých hopl. Tohle trochu popraskalo, ale zato je levné. Mohla bych vám-je přenechat ža 43,50. , ■ ' • ČERNÝ RYTÍŘ • Inu, když alé na jeho kvalitě je závislý můj život. MAJITELKA ZASTAVÁRNY • To tedy zřejmě budete muset něco investovat, Tohle,kopí je, dobré, ale také dražší. Stojí 49,95. ČERNÝ RYTÍŘ • Ano, vezmu si tohle. Na dlouhé vybírání.by už stejně bylo moc pozdě. MAJITELKA ZASTAVÁRNY • Prodávám samozřejmě jedině ža hotové. Zbrojní pas podle všeho máte? ČERNÝ RYTÍŘ hledá pracně po kapsách kalhot peníze • Ně, ale zrovna zjišťuji, že nejsem zvlášť při penězích. Vezmu si tedy přece jen raději to laciné. .... Vypad.á, vlastně docela obstojně. MAJITELKA ZASTAVÁRNY • Zač vám život stojí, musíte vědět především sám, ČERNÝ RYTÍŘ • Jistě. Zabalte mi tedy klidně to laciné. Víte, s dvackou týdně se nedají dělat zvlášť velké skoky. MAJITELKA ZASTAVÁRNY vycházejíc • Ba, a ani ta obvykle nebývá jistá, že? Pohlídejte mi zatím pokladnu. ČERNÝ RYTÍŘ • Správně, vyberu pokladnu. ■•» " Vypáči ji dýkou a peníze zastrčí. Majitelka , zastasárny se vrací s kopím zahaleným do papíru. ČERNÝ RYTÍŘ • Tady jsou peníze. - .; Laciněji byste mi kopí prodat nemohla, když je popraskané \a,~ když tím riskuji život? Majitelka zastasárny vrtí hlavou. Smíte zastavené-, včci vůbec prodat? - ' MAJITELKA ZASTAVÁRNY • ■'. Vlastně ne. Ale. za toho obecného nepořádku si. myslím, žel to klidně udělat můžu. ČERNÝ RYTÍ Ř na odchodu • - Vzpomínejte na mne v dobrém, milá pani. šerá rokle. Sedm hrobů, jichž se občas použije ksezení, Z provazů a kůlů vznikl boxerský ring. Druhý host drží šimla, kterého jvytvářejí , zbylí dva hosté. Na druhé stzariě'drží výčepní za uzdu vraníka. Představují ho hostinský s vrchním číšníkem: Fotograf a reportér, kormidelník jako,, rozhodčí a několik diváků. Vedle vraňíka Sylvá^ i. upravujíc si účes. .Vedle šimla kouří host Klička v rytířském brnění nervózne cigare-tu., Všichni mají,v. rukou.hodinky. REPORTÉR •■ -Potřebujeme rozhodně dostat dó večerníků, kdo je onen pán, .... , jenž se tak nezištně zastává ohroženě nevinnosti. SYLVA ■ To sama netuším. Všechno přišlo tak nečekaně. Napište, že jsem velmi šťastná. REPORTÉR ■ Tak snad nejspíš zapějme: „Kdo jen ten Černý rytíř je?" FOTOGRAF • Doufejme, že se opravdu dostaví. Musím ho bezpodmínečně dostat na desku, jinak, se zase řekne, že to bylá kachna. Když jsem při vítání Lindbergha neměl Lindbergha na desce, měl jsem z toho náramné nepříjemnosti. REPORTÉR • Ba, kdypak asi dorazí? Už je nej vyšší čas. Ä kdo to asi bude? Že by Adolf Hitler? SYLVA • Nebo Hans Albers? :. REPORTÉR •■■ Prosím, pánové! Diriguje. VŠICHNlíbají • Nevinnost v ohrožení, v trýzni je. . Černý rytíř však nepřátele po- v"' .:' biÍe- . Kdy je však pobije? A kdo to asi je? VÝČEPNÍ • Už jde. Kormidelník telefonoval. , .;.....Vystoupl Černý rytíř s kopím. ČERNÝ ŔYTÍR ve spěchu ■ Kohout snad ještě nezakokrhal? ROZHODČÍ : Proč by měl kohout kokr-■ , hat uprostřed noci? " ČERNÝ RYTÍŘ • Neobyčejně trapná : ' věc. Až ho porazím, musí totiž kohout l .: zakokrhat^ .abyste, věděl. Všecko nutno dodržet do puntíku. ROZHODČÍ : Nu dobře, že jste konečně . . přišel. Zasněme. Pánové, na koně! Bojovníci .nasednou na koně. FOTOGRAF • Vaše jméno, pane? ČERNÝ RYTÍŘ ■ Nepřeji si být jmenován. KUCHAŘKA za Černým rytířem ■ Ach, tady je i pan Kabát! Vidíte, slečno Kovářová, nic vašeho ženicha nepři- . • ' mělo, aby se vzdal, vaší obhajoby. Tak mu přece pokyňte! Sylva mu pokyne, on však odvrací zrak. SYLVA ■ Odvrací zrak. Nechce se mnou nic mít. Odpudili jste ho ode mne. ČERNÝ RYTÍŘ • Až budeme tak daleko, slečno Sylvo, podám mu kopí. Vsaďme se, že je přijme. Chce jen, aby ho člověk o to požádal. Zajedu mu ještě koně. Všemi zdraven jede jedno kolo. HOSTINSKÝ vyhlédne za vraníkem ■ Až budete hotov, přijďte do mé kanceláře. Je to skandál, jak se loudáte. Černý rytíř pobídne koně ostruhami tak, že se vzepne. ČERNÝ RYTÍ Ř zařve ■ Ještě slovo a mezi námi je konec! Copak si myslíte, že mě za dvacku týdně budete šikanovat? ROZHODČÍ • Tak, při úderu gongu do toho! ČERNÝ RYTÍŘ • Jak slyšíte, pane Kabáte, vyzvali vás, jak domluveno. Tady si vezměte kopí, pane Kabáte, a zastaňte se slečny Kovářové. Vám to nejspíš přísluší. KABÁT ■ Jak k tomu přijdu? Přál bych si, aby tolik na mužskou rytířskost nespoléhala. Riskujú zaměstnání! ČERNÝ RYTÍŘ • Cože, vy otálíte? Děvče, jež milujete, vás potřebuje, a vy mluvíte o svém zaměstnání? Kdo to kdy slyšel? Každý druhý by se ochotně vzdal všeho, aby ochránil • ženu, kterou miluje. Já tak dokonce učiním, aniž bych ji miloval. Ano, SKUTEČNÝ ŽIVOT JAKUBA POSLUŠNÉHO 329 slečno Sylvo, podstoupím pro vás boj, já číšník, kterého jste si nikdy ani nevšimla, ale který je ted ochoten se vás ujmout. Laskavě si to zapamatujte! Udělejte místo! Úder gongu. Při prvním kole jezdci jen proti sobě vyrazí, aniž by se kopími střetli. Potom nový úder do gongu. Bojovníci usednou na židle. Ovívají je ručníky. KLIČKA svému sekundantovi, druhému hostu ■ Zpravte mého otce. Mám takové tušení, že z toho nevyváznu živ. Dobrá věc zvítězí, je příliš silná, číšníku, whisky se sodou! Černý rytíř donese whisky se sodou. KUCHAŘKA• Jen se podívejte, ještě než protivníka skolí, poskytne mu občerstvení ! Tomu se říká sportovní duch! ROZHODČÍ • Z rozhodnutí těch, kteří boj řídí, se druhé kolo věnuje obchodním jednáním. Proto se račte posadit, pánové. Jezdci slézají s koní a usednou proti sobě na prosté židle. Donesou jim doutníky. Kouří. KLIČKA ■ Kolikpak jste zaplatil za tu výzbroj? Nemůžete přece mit zvlášť velké příjmy. ČERNÝ RYTÍŘ ■ Pochybuji, že vám na to dlužím odpověď. KLIČKA • Doufejme, že můžete předložit příslušné kvitance. ČERNÝ RYTÍŘ • Co tohle má s celou věcí společného? KLIČKA ■ Není přece vyloučeno, že jachtársky klub hostinec koupí. ČERNÝ RYTÍŘ • To by napřed musel . projevit zájem. Závazný. KLIČKA • Nabídla by se nanejvýš polovina ceny. ČERNÝ RYTÍŘ ; Nám ne. Nešli bychom pod dvojnásobek. KLIČKA • To by přece bylo přemrštěné. ČERNÝ RYTÍŘ • Jak myslíte. A záruky můžete předložit? KLIČKA • Abyste rozuměl, šlo o to, aby byla zahrnuta i výzbroj, čekám na vaši odpověď. Černý rytíř mlčí. KLIČKA • Dostal jste se do rozpaků? Prosím, aby kolo bylo připsáno v můj prospěch. Vstane. Jezdci se vracejí do svých rohů, kde se jim dostává osvěžení. KUCHAŘKA • To byla strašná rána. Ted je všecko na vážkách. ROZHODČÍ • Pánové, třetí kolo. _ Jezdci nasednou znovu na koně. Úder na gong. Tentokrát kopí černého rytíře zasáhne, ale zlomí se. VÝČEPNÍ • Můjtybože! Kopí se zlomilo! KUCHAŘKA • Vždyť jsem vám říkala, abyste si vzal to dražší. Všecko lepší je dražší, ale spíš vydrží. Černý rytíř se rozpřáhne železnou plstí po Kličkoví. Potyčka. Mezitím se koně pustl do rozhovoru. HOSTINSKÝ se zapřísáhne • Promiňte, pánové! Toho muže samozřejmě propustím. Můj personál musí vůči hostům zachovávat co největší rezer-vovanost. HOSTÉ • Ten klub jachtařů můžete odepsat. VRCHNÍ • A kdyby se měl zbořit celý svět, jestli vám náš hostinec není dost dobrý, tak všichni ven! Ach léto 27! Černý rytíř srazí Kličku strašným úderem s koně. Obecné vzrušení. Když ho rozhodčí odpočítal, úder do gongu. Výčepní odvleče s rozhodčím Kličku stranou. Přivážou ho provazem k ohmu vraníka. ČERNÝ RYTÍŘ dá s koní všem znamení, aby zmlkli, a naslouchá • Žádný kohout nekokrhá! To je strašné! KUCHAŘKA - Zachovejte klid, vždyť také ještě není poražen. KLIČKA • Se mnou je konec! Ted vidím, že jsem po slečně Sylvě neměl nikdy vztáhnout ruku. Bude mi to poučením! Černý rytíř vrtí ustaraně hlavou a jede čestné kolo, vleka poraženého za sebou. Jede stále rychleji. DIVÁCI • Usmýká ho k smrti! Bez pardonu ! Ubohý, lehkomyslný mladý muži! A ke všemu je tak pohledný! HOSTINSKÝ vyhlédne zase za maníkem • Nepřežeňte to! Koneckonců z našich hostů žijeme. Sylva rozpřáhne paže a vrhne se Černému rytíři do cesty. SYLVA • Zarazte! Dost! Darujte mu ten jeho mladý život! ČERNÝ RYTÍŘ zarazí ■ Slečno Sylvo, zařídím se úplně podle vás. Přejete-li si jeho smrt, dobře! Přejete-li si jeho život, také dobře! Jedno si však v případě posledním vymiňuji: Musí odčinit vám způsobenou potupu tím, že se s vámi ožení. KUCHAŘKA • Pane Kličko, teď je na vás, abyste se rozhodl. KLIČKA • Dobře. Nastylizujme tedy svatební smlouvu. Ted kohout zakokrhá. Pánové usednou na náhrobní kameny. Dostává se jim doutníku. DRUHÝ HOST • Přejete si majetek rozdělit? ČERNÝ RYTÍŘ • Jak račte. KLIČKA • Pociťuji naléhavou potřebu svou ženu zabezpečit. ČERNÝ RYTÍŘ • Počkat, slečno Sylvo! Vezme ji stranou. Váš manžel by vám někdy později, ne hned zítra, na samém začátku vašeho štěstí, ale až vzájemná náklonnost poněkud vyprchá, mohl vytknout, že jste vstoupila do manželství bez prostředků. Tady máte! Dá jí peníze. V té chvíli mu dva páni v tvrdáscích, kteří k němu přistoupili, položí ruce na ramena. PÁNOVÉ ■ Půjdete s námi, a bez rozruchu! Zatýkáme vás pro krádež v zastáváme. ČERNÝ RYTÍŘ • Okamžik, pánové! Zajde stranou. Sylvaa Klička se drží za ruce. KLIČKA se usměje ■ Což jsi nepoznala, Sylvo, že jsem tě chtěl jen zkoušet? Když jsi mi tak hrdě řekla, že by sis dnes už nedala nic líbit, uvědomil jsem si: Ty, a žádná jiná! SYLVA • Možná že já to nepoznala, ale černý rytíř ano. Což by ti byl jinak už minulou neděli v tom všem nezabránil? ČERNÝ RYTÍŘ • Musím si s těmihle pány ještě vyrovnat menší účet. Jděte a buďte šťastní! A neohlížejte se! Aby na vaše mladé štěstí nepadl sebemenší stín. O mne, který vás spojil, se nestarejte, ať se stane se mnou cokoli! Oba odcházejí ruku v ruce a také ostatní se vytratí. SYLVA se otočí ■ I když tu nikdo neví, kdo jste, já to vím. HOSTINSKÝ • Mohu vám dát jen to nejlepší vysvědčení. KUCHAŘKA • Chtěla si vlastně vzít pana Kabáta. V tom okamžiku začne muž, který Sylvu odvádí, kulhat. Černý rytíř na něho ukáže. ČERNÝ RYTÍŘ • Je to pan Kabát. Ano, paní Dlouhá, zase jste mě jednou podcenila. Ale teď jste na řadě vy, pánové! Vytáhne krátkou dýku. Kramáři bídní! Pro mrzký mamon štvete lidi, ale černý rytíř vám do špinavých SKUTEČNY ŽIVOT JAKUBA POSLUŠNÉHO 331 rukou nepadne! "Nikdy! Nikdy! Nikdy! Vrazí si dýku skrz brnění do prsou a klesne. ČERNÝ RYTÍŘ umíraje • Nastáva večer. Neplačte pro mne. Odcházím od vás, tak, jak jsem přišel, se spuštěným hledím. Podepřete mě, chci před Něho předstoupit vzpřímený. Nadzvednou ho. Dík, přátelé! PÁNOVÉ • Je mrtev! Víte vůbec, kdo to jé? KUCHAŘKA odkryje hledí ■ Myslím, že se tím nedopouštím žádné indiskrece. Je to pan Poslušný. Změna osvětlení. Hudba ustane. Vyzváni telefon. Znovu se objeví hostinec. Clšník Poslušný opět u okna. Vstoupí výčepní. VÝČEPNÍ• Ten pan Kabát volá. POSLUŠNÝ • Ach tak! Povězte mu, že jsem moc zaneprázdněn a že k telefonu nemůžu. Že je vše v pořádku. VÝČEPNÍ pH odchodu ■ Vše je tedy v pořádku. HOSTINSKÝ prochází pomalu a melancholicky lokálem • To už zase sníte za bílého dne, Poslušný? Slyšel jsem ostatně, že Sylva sedí znovu s hosty. Nepřeju si to. Zajděte tam a řekněte jí, aby šla okamžitě za svou prací, A kdyby ti lidé něco namítali, tak je vyhoďte. Dvě písně NOVÝ DONKICHOT- V takových dobách si připadám Nějaký jiný, nějaký vyšší Jak ti, o kterých čtu a slyším Žádný Poslušný, jenž zná jen blamáže Nýbrž muž, jenž to, co chce, i dokáže. Uprostřed svých každodenních náiriáh Tajuplná síla še ve mhě vzmáhá A růste a roste Velmi velice Svou podobu mění světnice Jak mstitel předstupuji, znám jen trest a postih! ■ Vzdoruji moci! Slitovávám se'nad slabostí! Přede mnou žádnou slabost si přiznat nesměli Uražení, ponížení a nesmělí '., Nyní si ale oddechli bez prodlení Neboť běžný běh světa měním A kromě svého života, zřejmého všem žiju ještě druhým a lepším životem. NÁS SE PROSTE VEJDE ■: TŘINÁCT NA TUCET Nás se. prostě vejde třináct na tucet Malé kusy, žádné kusy A pak kinem, hrbíme se, neboť my jsme teď K pronajmutí O cokoli žadonit nás nutí Bída — žít se musí. < i Jedinečné exempláře Nejsou k máni už dost dlouho. Zboží tuctové a levné ráže Nelze žádat příliš mnoho.. "-'j " Nutno říci bez dojetí " '. ■ . - Že vždy budem pro konfekci A když zaremcají dětí. Na zadek dostanou lekci. . . Manželé jsme za groš kopa . ' Z výprodeje zboží. Nejsme déšť, ale už okap ■ , V sobotu si ale každý zasouloží. ' | Ách, ty jemné duše mezi námi i Jsou teď rychle dány napospas, . | A tak jako lidé jsme ted ležák samý, j velmi levní, neboť samý kaz. i ŽIVOT KONFUGIŮV SKUTEČNÝ ŽIVOT JAKUBA POSLUŠNÉHO 1 HRNEK SE ZÁZVORKAMI KUNG • Jsem Kung, syn Kunga, vojáka. Otec zemřel jako chudák a matka mě vychovává tak, abych si ošklivil každé násilí. Jsem na svůj věk dost zdatný a všechny své kamarády ze školy bych dokázal položit na lopatky, ale matka říká, že přednější než síla svalů je síla rozumu. Od ní vím, že nejsou duchové, bubáci ani draci. Věří z vás někdo v duchy? V draky? Znám všech pět důvodů, proč nic takového nemůže být. Ale teď přicházejí moji kamarádi. Hrajeme si většinou na školu. Tři kamarádi. Největší nese míč. NEJVĚTŠÍ ■ Kungu, pojď si s námi zahrát s míčem! PROSTŘEDNI • Náš jen sebral míč těm z Mincovní ulice. Pustili se za ním, ale toho nikdo nedožene. Když si zahraješ s námi, tak ať nás jen klidně chytnou, jsi přece nejsilnější. KUNG • Myslel jsem, že si zahrajeme na školu. PROSTŘEDNI • Vždyť teď máme míč. KUNG • Jenže já taky postavil lavici a stůl, jak vidíte. Jako ve škole. PROSTŘEDNI ■ Tak budeme hlasovat! Pojďte! Uchylují se stranou. PROSTŘEDNI ■ Hrát si s míčem je sice mnohem zábavnější, ale Kung je tak silný, že by si poradil i s námi. NEJ MENS I • Ale on se nikdy nepere. NEJVĚTŠÍ • Hraní na školu ho ovšem vždycky zaujme tak, že by třeba i zapomněl, že se nikdy nepere. KUNG • Při dnešním vyučování by šlo o způsobné vyjídání hrnku se záz- vorkami, které jsem dostal od matky. NEJMENŠÍ • Jemine! PROSTŘEDNÍ • To je něco jiného. Když jsme se totiž posledně učili zdravit, tak to byla otrava. KUNG • Poněvadž se ale zdravit slulí, když se vstupuje do školy, museli bychom si to přece jen zopakovat. NEJVĚTŠÍ ■ Jsem ještě pořád spíš pro to, abychom si zahráli s míčem. PROSTŘEDNÍ • Ne, zahrajeme si na školu. Na vyjídání hrnku se zázvor-kami. Vyjdou a znovu vejdou a uklánějíse Kungo-vi. Také Kung se ukloní. Trojice zasedne do lavice, Kung za stůl. KUNG • Mladí přátelé, dnes pokračujeme ve výuce způsobného chování. Posledně jsem si všiml, že jste jahelník, který jsem ke konci hodiny rozdal, spolykali tak hltavě, že jste zapomněli pozdravit, jak jsme se to učili. Naším tématem je tedy způsobné chování. Vstane. Jsem teď velký bájný král Jen a vy jste moji generálové. Vracíte se z bitvy, kterou jste vyhráli, a to proto, že jste si osvojili umění válečné. Přijmu vás velmi milostivě a jako projev uznání vám nabídnu královský hrnek se zázvorkami. Předstup, generále Fu! Ukáže na největšího, který předstoupí a dostává královský hrnek. Posluž si, generále! Největší do něho pln dychtivosti sáhne a nacpe si do úst co nejvíc. KUNG mu hrnek sebere • Spatně, moc špatně. Ale ještě vám nepovím, proč. Obrátí se na prostředního. Tak, teď ty, generále Tao. Také ty dostáváš královský hrnek se zázvorkami a měj na paměti, že i tebe budu bedlivě sledovat. Prostřední přijme hrnek a obslouží se stejně dychtivě. KUNG • Kdepak, kdepak takhle! Bohužel zjišťuji, že jste ve způsobném chování dost zaostali. Nejmenšímu: Všiml sis, s jakou lačností sáhli po hrnku? A jak ošklivě, to vypadalo? Jako když pes chňapne po kosti, Nejmenší přikývne a čile sáhne po hrnku, který Kung drží před sebou. Povím vám, jak je třeba přijmout královský hrnek, pokud chceme prokázat slušnost. Na to, aby se mohlo jíst s důstojnou zdrženlivostí, nutno mít vyvinutý smysl pro slušnost. Nejmenšímu: Podrž hrnek! Když ten po něm dychtivě sáhne: Ne, oběma rukama, poněvadž teď ty jsi bájný král Jen, zatímco já představuji generála Goa. Nejmenší drží hrnek. Napřed se ukloním. Potom dar oběma rukama odmítnu. Tak. Tím jsem dal najevo, že se mi odměna zdá nepřiměřeně veliká. Poněvadž však král nabídne hrnek znovu, přijmu jej, když jsem se předtím opět uklonil, abych tím naznačil, že hrnek přijímáni jen proto, abych projevil poslušnost. Ale jak teď hrnek přijmu? Dychtivě? Jako když se vepř vrhá na žaludy?. Ne. Klidně a důstojně — učiní tak — téměř lhostejně, i když s vědomím, že se mi dostává veliké cti. A netečně do hrnku sáhnu. Jak do něho sáhnu? NEJMENŠÍ • Netečně. KUNG ■ A dvěma prsty vyjmu nejmenší kousek, jaký objevím, a s úsměvem jej strčím do úst. Předvede to. Dobře jste vše viděli, nebo vám to mám zopakovat? PROSTŘEDNÍ • Ne, nech nás to znovu zkusit. KUNG - Inu, musíte se ještě všeličemu naučit. Generále Fu, posluž si! Větší si zase vyloví velký kus. KUNG • Špatně! Kde zůstal odmítavý posunek, náznak toho, že tak činíš jen z poslušnosti, kde zůstal úsměv, že si laskavostí vážíš? NEJVĚTŠÍ • Když ty zázvorky jsou tak chutné, Kungu. Prostě to nedokážu. Ale nech mě to zkusit ještě jednou. PROSTŘEDNÍ • Ne, teď já, ty se to stejně nenaučíš. Vykoná kvapně požadované gesto, sáhne poměrně lhostejně do hrnku. KUNG ■ Tak je to lepší. PROSTŘEDNÍ • Podruhé bych to dokázal ještě lépe, Kungu. Zvláště jak vylovit menší kousek. Znom sáhne do hrnku a vyloví menší kus. KUNG vezme hrnek ■ Ted je na řadě Li. Generále Go, posluž si z královského hrnku! Nejmenší hbitě naznačí odmítnutí, potom se ukloní. Oba zbývající se smějí. KUNG • Nesmějte se! Popletete ho. Ten úklon byl velmi pěkný. Dál! Nejmenší přijme hrnek, nahlédne dovnitř, podívá se pak po smějících se kamarádech a zeptá se: Zapomněl jsem, Kungu, co přijde teď. KUNG • Teď následuje způsobné sáhnutí do hrnku, Li. Nejmenší sáhne zcela netečně dovnitř a nic nevyloví. KUNG • Velmi dobře! Ale vždyť jsi vůbec nic nevylovil! Což je ovšem výborné, ještě lepší, než jsem ti předvedl! Generále Go, jsem spokojen, velice spokojen, jmenuji tě maršálem a budeš všem mým generálům vzorem. Neviděl jsem u tebe ani stopu po lačnosti, jen důstojnost a slušnost. ŽIVOT KONFUCIÚV 335 Oba větší se smějí, vezmou míč. ä vyběhnout KUNG Hledí za nimi a vrtí hlavou ■ Neobstáli. Ale ty, Li, dostaneš za způsobné chování vše, co v hrnku zbylo. Podívá se dd hrnku. Ale vždyť je prázdný! Nejmenší přikývne. KUNG • To je nepříjemné, Li. Vidím, že. po tom, co ostatní zkoušeli, jak sé sluší chovat, pro tebe už nic nezbylo. Bohužel ted už ani tebe nemohu pochválit, Li, ani tebe. Jak mám totiž vědět, zdali by ses dost ovládl, kdyby se to ještě vyplácelo? Obávám se, že na to, aby se při vyjídání hrnku zacho-. vala důstojná^ zdrželivost,.,je třeba dvou věcí: za prvé jemného smyslu pro slušnost a za druhé plného hrnku. V našem případě zázvbrký'nevystačily. Muselo by jich-být v hrnku víc. Oba přejdou dopředu a zpívají zä doprovodu-' ■' hudby: Málo zázvorek Málb' slušnosti! - ^ Důstojnost— to je krása A zázvórka je sladkost sama'. Poznámka Hra „Život Konfučiův" je psána pío. divadlo s dětskými představiteli. Může se zdát, že vznešenému předmětu nelze učinit zadost, svěří-li se jeho znázornění dětem. Proti tomu se ovšem.dá namítnout, že dětem bývají jen nejvzhešenější předměty dost vznešené. Mimoto se znázorňování takového'života na jevišti bude vždy vyznačovat jistou nedokonalostí, i když se ho ujmou nejlepší herci, a dramatik může nedokonalému znázorňování dětmi docela dobře dát přednost před nedokonalým; znázorňováním, .dospělými u-mělci. Odstup od předmětu se ú dětí projeví jako větší a lze mu dát přednost před'odstupem- menším. Na dětech nelže chtít jemné psychologické interiéry — silný důvod pro to, aby še jim svěřilo znázornění velké veřejné postavy, která sama zformulovala, čô považuje, za užitečnou informaci. Ale zvlášť je třeba, aby se autority vítaly s laskavou blahovůlí: Nechť takové přivítání velkého učitele je vyhrazeno dětským hercům! ZANIKL EGOISTY JOHANNA FATZERA (Schaubühne am Halleschen Ufer — západní Bertin 1976 — foto Ruth Walzová) ZÁNIK EGOISTY JOHANNA FATZERA (Schaubühne am Halhschen Ufer — západní Berlín 1976 — foto Ruth Walzová) ŽIVOT KONFUČIŮV ■■■wjŕí-'; -i-ií obchod s chlebem (Berliner Ensemble — Berlín 1967 -foto Vera Tenscherťová) obchod s chlebem (Berliner Ensemble — Berlín 1967 -foto Vera Xenscherfavá) obchod s chlebem (Berliner Ensemble Berlín J967 ■ foto Vera Tenschertová) HAPPY END Renate RichUrova, Heinz Dietrich Knaup a Peter Aust (film tekvize NDR — 1977) HAPPY END Renate Richteroud a Wolf Kaiser (film televize NDR — 1977) PAN PUNTILA A JEHO SLUŽEBNÍK MATTI Curt Boisjako Puniila (rakouský film — 1955) MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI Helena Weigelová v titulní roli a Simone Signoretová jako Tvette s nedokončeném filmu z roku 1955 MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI Z nedokončeného filmu z roku 1955 MATKA KURÁŽ AJBJÍ DĚTI Helma' Weigelová (Kuráž) a Ernst Busch (Kuchař) w jilmu NDR z roku 1960 MATKA KURÁŽ AJEJÍ DĚTI Angelika Hurwiczouá (Katrin), Regine LutZQvá (Tvette) a Helena Weigelová (Kurdi) ve filmů NDR z roku 1960 7. PRÁCE PRO FILM HAPPY END BOULE OFFENBACHOVY „HOFFMANNOVY POVÍDKY" V NOVÉ VERZI ENŠPÍGL PAN PUNTILA A JEHO SLUŽEBNÍK MATTI MATKA KURÁŽ AJEJÍ DÉTI HAPPY END Do pověstného lokálu v pověstné chicagské čtvrti vkročí jednoho dne se svou družinou děvče Armády spásy, aby v ní agitovalo. Vejde, když právě několik mužů, v těch končinách zřejmě neznámých, opouští místnost za hlasitého sakrování pro jakousi křivdu, která je potkala, a za smíchu tam vysedávajících pánů. Děvče dá napřed zazpívat píseň, při níž se člen jejího oddílu pokouší udat své letáky, a pak spustí: „Pánové," řekne, „náš dnešní text zní: Jsi králem, nebo jen jedním z nás, co ještě zbyl? Žiješ nä rytířském statku, nebo bydlíš v jedné z postranních ulic? Pánové! Když se na vás tak dívám, docházím jedině k závěru, že bydlíte v kterési postranní ulici a možná že ani tam ne." — „Nono!" — „Tak jest. Pročpak vás není nikdy vidět v některém z pěkných a skrznaskrz posvátných domů Páně tohoto města? Poněvadž se vám nedostává opravdové odvahy, poněvadž jste zbabělci, kteří se bojí překročit práh boží a stanout v jeho záři. Neboť tam by se ukázalo, že — obrazně řečeno — nenosíte stojaté límce, nýbrž nanejvýš límce kaučukové. Bůh je nej-větší džentlmen, který na světě nebo kdekoli jinde existuje. To je jasné. A jeho svatí jsou tou nejlepší společností, o jaké jste kdy slyšeli. Ale jakpak se tam dovnitř chcete dostat v stavu, v němž se nacházíte? Vždyť každý z vás by ještě deset kilometrů proti větru páchl whiskou, kdyby se opravdu stalo a vy někdy předstoupili před našeho Pána, což se ovšem nestane. A kdyby se jednou stalo, že by vám některý ze svatých poklepal na rameno, vysypaly by se z vás přece pistole a nože, takže by z toho povstaly jen obrovské rozpaky. Povím vám, že každého z vás čeká škvaření v^pekelném jícnu, pokud v poslední chvíli nepůjdete do sebe a nepřijmete zaměstnání ať už jako účetní ve filiálce First National Bank, nebo jako učni v některé továrně na motocykly značky indián, speed apod. Neboť až v den Posledního soudu zatroubí pozouny Páně a vy prohlédnete, bude šupin, jež vám spadnou s očí, na celé košíky. Ale ovšem, vždyť vás nevidím ani oplachovat talíře v nebeské kuchyni, dokud budete šermovat svými noži a uvádět takto své bližní do rozpaků. Pro mě je takový zločinec, který s kudlou v ruce klopýtá po Five Points k šibenici, prostě jen uličník, jemuž se nedostalo patřičného vychování. To je přece jasné. Ale v pekle, pánové, je natolik horko, že i těm oschne za ušima." Tak a podobně děvče promluví. U jednoho ze stolů sedí před sklenkou limonády osamocený muž jménem William Cracker, majitel květinářství. Má na nedalekém rohu pěkný a elegantní obchod, samé sklo a samá kytka. On nebo spíše jeho personál prodává přes den květiny, ale kdekdo ví, čím se Cracker zabývá doopravdy: je pašerák. Je vůdcem bandy a každý se ho bojí. I dnes má zase hlavu plnou zlých a krvavých myšlenek. Sedí tu a čeká na muže, jenž ho, jak se dověděl, chce zradit. Děvče zatím skončilo s projevem, když závěrem prohlásilo: „Není sice vyloučeno, že se i mezi vámi najde někdo s tváří prozrazující aspoň stopy charakteru, ale nepřihlédne-li se k takové výjimce, jste jen hnusná hromada hnoje.. ." — „Nono!" — „.. .která prostě není s to odolat ani nejprostším nástrahám a pokušením. A ještě něco: Ke spáchání zločinu . vůbec není třeba odvahy, stačí, aby policie nebyla v dohledu a plynové osvětlení nefungovalo. Tak jest. Ale vám se nechce, jak vidím, vám se nechce. Vy si přejete dál vegetovat jako dobytek a ještě hůř. Neboť každý vůl má chlév, v němž je doma, a i pták má své hnízdo. A tak to má být. Ale kde jste doma vy? Ve smradlavém brlohu, jakým je třeba tenhle lokál..." — „Nono!" — „Ano, ve smradlavém brlohu, a podle všeho sé tu všichni cítíte dobře — až snad na toho, kdo má přece jen trochu slušnější ksicht a třeba už přemýšlí, jak by se odtud dostal. Tak, tohle jsem vám chtěla povědět." Načež dívka dá pokyn, aby se přítomní obešli s pokladničkami, a sama strčí jednu pod nos velikému Crackerovi. Jenže ten nemá u sebe peníze, ani v kapse kalhot, ani v žaketu. Přívětivě na ni pohlédne a řekne: „Samozřejmě vám něco dám, snad nepochybujete?" — „To nepochybuji," odvětí ona s úsměvem. (Cracker vypadá strašně, ale ona nepochybuje!). Nechť tedy přijde za ním do obchodu, roh Main Street, květinářství. Dobře, že tedy přijde. „V šest?" — „V šest." Armáda spásy odchází. Muž, kterého Cracker čeká, nejde. Odchází tedy i Cracker. Muž, na něhož Cracker marně čekal, je advokát Frederick Collins, právní- poradce a důvěrník Crackerovy bandy, a v tu chvíli činí přesně to, z čeho ho Cracker podezřívá: přihrává náklad alkoholu, na který Cracker právě číhá, nepřátelské bandě. Za tím účelem sedí v elegantním kadeřnictví blízko květinářství a proti němu dáma, majitelka salónu — hlava nepřátelské bandy, „dáma v šedém", zvaná těž „Moucha". A ;,Moucha" ho má v hrsti, odevzdala mu již jako menší závdavek šek a dostala od něho potvrzení. „Kdypak to zboží dostanu?" zeptá se, přičemž dobře ví, že člun dorazí ještě v tu noc. „Doba příjezdu není přesně známa," on na to. Ale ona na něho pohlédne tak, že zbledne a celý roztřesený opouští salón. Cracker přichází cestou z restaurace ulicí dolů a střetne se s Collinsem, právě vycházejícím z kadeřnictví. „Nu, dal jstese zušlechtit, Collinsi? Půjdete přece se mnou, že?" A Collins se neodváží odmítnout, ačkoli šije dobře vědom, že Cracker o všem ví a že se s ním bude chtít vyrovnat. „Dáme si partičku pokra," řekne Cracker. „Peníze přece u sebe máte, že?" — „Nějaké mám," odpoví Collins sklíčeně. Oba projdou květinářstvlm do malého zadního kontoru a záhy jsou Cracker, advokát a část personálu uprostřed zhoubné hry. „Nějaké peníze prý u sebe má," řekne Cracker, „přesvědčme se tedy, kolik?" Collins vyhrává, ale kolika penězi vlastně disponuje, není jasné, a proto si může počínat zcela svobodně. Skrytě však má pocit, že ani to není zvlášť dobře. Načež Crackera vyvolají, že ho čeká dáma, která si přeje, aby ji obsloužil osobně. Je to „Moucha" a ta řekne: „Jestli se advokátovi něco stane, promění se tenhle krám osmačtyřicet hodin poté v místo hrůzy." — „Takový zájem na panu Collinsovi máte, paní Oxlettová?" — „Takový mám na něm zájem," potvrdí paní Oxlettová a požádá o kytici aster, s níž opustí krám. Cracket se zamyšleně vrací k hráčům. Tam Collins ještě stále vyhrává, má bankovek už plnou bedýnku od doutníků. „Nemůžu za to," omlouvá se Collins Crackerovi. „To samozřejmě nemůžete," odvětí Cracker, „ostatně: Kdypak dorazí to zboží, Collinsi?" — „Nevím to přesně, snad k ránu." Nu, Cracker to ví naprosto přesně. Pak Crackera znovu vyvolají. Děvče od Armády spásy si přišlo pro slíbené peníze a přivedlo svou družinu rovnou s sebou. Cracker k ní s úsměvem přistoupí: „Pročpak nejdete sama?" zeptá se. Dívka mlčí. Hráči vstali od stolu a stojí s kartami v rukou ve dveřích kontoru. „Nu," řekne Cracker svým lidem, „všechny je vyhodte. Nepotřebujeme, aby nás někdo učil slušnému chování. Jestli si dáma něčeho žádá, tak ať pro ty chudáky také něco riskuje." A okamžitě je dívka izolována a její doprovod vytlačen ze dveří. „Mám pro strach uděláno," prohodí dívka ke svým lidem. „My se vrátíme," oni na to, „ale s policii. Neboj se, Holidayová!" HAPPY END 341 A tak stane poručice Armády spásy Lilian Holidaýová sama mezi rododendrony Cracke-rova květinářství — po konci prodejní doby! (Žaluzie se právě na noc hlučně spouštějí a také dveře uzavírají.) Cracker na ni pohlédne a řekne: „Ale prachy teď podle všeho klopit budeme muset, hoši," zašklebí se a odejde se svými lidmi zpět do kontoru pro peníze. (Podle všeho potřebuje dostat své kumpány z krámu, podle všeho si přeje zůstat se slečnou Holidayovou o samotě!) „Můžete tady zůstat," řekne, „a dohrát s Collinsem toho pokra. Ale kampak se nám Collins ztratil?" Vrací se tedy do krámu a tam shledá, že advokát v něm zůstal a že si zatím s děvčetem promluvil. Cracker na něho pohlédne nedůvěřivě a okamžitě ho pošle zpět k pokru. Jenže Collins dívku požádal, aby rozhodně neodešla bez něho. „Je v sázce lidský život, slečno." Přesto se však silně zneklidněn vrací do kontoru. Vyhrál hodně peněz. Příliš mnoho. „Tady jsou ty peníze," řekne Cracker v krámě dívce. „Ty dostat můžete, ale jinak nic, jasné?" — „Ne," ona na to. — „Jak?" — „Tak." Zámlka. „Víte, slečno, co to znamená mít hroší kůži? TJž jste někdy při lovení duší kousla do něčeho tvrdého jak kámen?" — „Kousla," usměje se, „například Eddie Waiker takovou hroší kůži měl. Ze začátku nám vždycky střílel do zpěvníků." — „A nakonec?" zeptá se Cracker. „Nakonec podle nich zpíval," odpoví ona. „Jenže já mám tvrdší kůži než Eddie Walker. A na ženské už vůbec netrpím," A s těmi slovy jí strčí peníze, aby už konečně vypadla. Načež si dívka, peníze v ruce, stoupne na špičky a políbí krvavého Crackera na ústa. „Teď ale ven!" on na to. Vtom se z kontoru ozve rána. „Co to?" Dívka se celá rozklepe. „Ale jen taková legrácka," řekne Cracker a vůbec už nenaléhá na její odchod. „Co"to tam s panem'Collinsem provádíte? Okamžitě mě pusťte!" „Co je vám po panu Collinsovi ?" „Požádal mě, abych bez něho neodcházela. Cojesním?" „Nu, pak tedy bez něho neodcházejte." Á_ sevře ji paže. „To by se vám tak hodilo, běžet teď pro policii jen proto, že se tu provádějí nějaké legrácky." A vtom kdosi zaklepe na dveře krámu. „Otevřít! Policie!" V kontoru, kde Collins, bílý jako stěna a zcela bez vlády klesl na desku stolu, ruce na kartách a dolarových bankovkách, a kde Crackerovi lidé postávají mlčky u zdi, ono zaklepání rovněž zaslechli. Cracker stane ve dveřích kontoru a řekne: „Ta holka je ještě tady." — „Zatracená věc! Zaslechla něco?" — „Samozřejmě." — „Trochu ho upravte a hrajte dál, jako že je opilý." A k dívce, která se v krámě opírá o gurnovník: „Collins je namol opilý, jinak mu nic není. Ale k vám mám prosbu (stále silnější bouchání): Nemůžete k nám pronést některý z proslovů zaměřených na napravení hříšníků? Aby se celá Clark Street neptala, co jste po uzavření krámu měla se mnou tady ve tmě co dělat. A navíc s rukama plnýma peněz." (Bouchám na dveře.) „Kde je pan Collins?" zeptá se dívka bezmocně. „Tady," a Cracker ji Collinse ukáže. Vskutku dřepí u stolu, poněkud bledý a pokleslý, karty v ruce. Je nepochybně opilý, ale přece jen sedl. A tak se děvče mechanicky, s očima na něho upřenýma, pouští do nijak zvlášť veselého zpívání. Cracker zatím vpustí policii a za konstáblem lidi z Armády spásy. Nacházejí muže hrající pokra (zčásti opilé) a zpívající dívku. Policie nezjistí nic podezřelého. Ani alkohol. Ale Armáda spásy je méně uspokojená, neboť i když jejich poručice není zvlášť veselá, je to, co zpívá, o to veselejší. Jde o ne zvlášť slušnou námořnickou odrhovačku. „Máme dojem, pane konstáble," řeknou, „že jsme vás obtěžovali zbytečně. Když zpívá takové písničky a opije se na takovém místě, tak může klidně zůstat, kam podle všeho patří." A vskutku odcházejí a zanechají svou poručici v květinářství. Ale dívka nevypadá nikterak zkroušeně. „Dostal jste mě před mými lidmi do pěkné kaše," řekne. „Ale co nejhoršího, octl jste se sám na scestí, pane Crackere. A je vás, pane Crackere, škoda." Cracker stojí zasmušile u hracího stolu, ruce na ramenou „opilého" pana Collinse, a prohlásí poněkud podivným, ne zcela pevným hlasem: „Rád bych věděl, kdo mi zabrání, abych sjel do pekla způsobem, jaký se mi zamlouvá." — „Já," ona na to, a vyjde. K ránu téže noci je advokát Collins nalezen na pobřeží East Riveru se střelnou ranou pod paží a donesen policií na strážnici 85. ulice. Rešerše konstábla, který ho viděl naposled v Crackerově květinářství, ukáži, že dívka z Armády spásy, Lilian Holidaýová, může dokázat Crackerovu nevinu. Nepřizná to však hned, poněvadž nechce, aby její lidé věděli, že zůstala s Crackerem v krámě sama. Když to nakonec přece jen udělá, aby ho zprostila obvinění, je z Armády vyloučena. Její výpovědí se Cracker zbaví podezření, aspoň u policie, nikoli ovšem u paní Oxletto-vé. Pro paní Oxlettovou byl Cracker jako pachatel usvědčen. Pohřeb advokáta to potvrdí. Crackerova banda uspořádá tento pohřeb ve velkém stylu, účastní se ho všichni jen poněkud prominentní zločinci Chicaga. Až na Crackera. A důvod, proč se ten nedostaví k pohřbu svého přítele Collinse, ačkoli tím na sebe soustředí podezření celého podsvětí? Když už má na sobě redingot a chce do krematoria, dostaví se náhle děvče z Armády spásy v civilu, kufr se svým skrovným majetečkem v ruce, a řekne, že vinou pana Crackera ztratila práci a že ji proto musí zaměstnat v květinářství. Ve skutečnosti však přichází proto, že neustala doufat v jeho napravení a tím i v ospravedlněni svého chování v květinářství, tedy ve svou rehabilitaci u Armády. Zaslechla o advokátově pohřbu a domnívá se, že by se Cracker účastí na něm vystavil velikému nebezpečí. V tu dobu už sama ovšem nemá jasno, zda ji ke Crackerovi přitahuje pouze snaha ho napravit. Tím, že ho zaplete do podivného rozhovoru a že mu zazpívá tklivou píseň, která Crackera dojme k slzám, se jí ho podaří přimět, aby se pohřbu nezúčastnil. Banda Oxlettovési to ovšem vykládá jako projev špatného svědomí a také jehovlastní lidé ztrácejí v něho důvěru. Vidí v jeho neúčasti zbabělou zradu. Dočká se společně s Holidayovou ošklivého pronásledování. Lidé Oxlettové mu jsou v patách. Nakonec se na Lilianinu radu zachrání do lokálu Armády spásy. Může tam však zůstat jen tehdy, když se dá „napravit." Během tohoto „napravování" se lokál naplňuje podezřelými individui — bandou Oxlettové — a za takto náramně vyhrocené situace dochází řadou podivných okolnosti k happy endu. Vylekaná Lilian kryje „napraveného" majitele květinářství ohrožovaného bandou Oxlettové v okamžiku, kdy policie vniká do lokálu. Pro její zájem o něho ji proto major Armády spásy volá k odpovědnosti, a tak Lilian oznámí, že se s Crackerem zasnoubila, což policii zase poskytne možnost prohlásit její alibi za Crackera neplatným, poněvadž je to alibi nevěsty. Ale v zoufalém okamžiku, kdy Cracker má býťí znovu zatčen pro vraždu advokáta Collinse, dostaví se k velikému překvapení všech pan Collins osobně — trochu se omlouvaje, že některým pří- HAPPY END 343 tomným způsobil potíže. Vůbec ho nepohřbili : Byl sice na strážnici, ale v okamžiku, kdy úřadující policista opustil místnost s jeho papíry, se sebral a odešel, ranou jen lehce otřesen. Záměnu potom způsobila okolnost, že krátce poté byl donesen ještě jiný postřelený muž. Sotva překvapení přítomných nad tak šťastným rozuzlením poněkud poleví, stane ve dveřích — plaché zamumlání — „Moucha". Odhalí všechna tajemství? Výkřik! Seržant Hannibal Smith z Armády spásy pozná v paní Oxlettové svou před lety zmizelou manželku a prohlásí: „Já jsem totiž policejní seržant Hannibal Oxlett, který při razii v 45. ulici náhle zmizel a pozbyl paměti." Obecné nadšení. Poznámka editora Text B. Brechta a E. Hauptmannové vznikl asi v době prací na stejnojmenné komedii, která měla premiéru 1929vĎivadle na Schiff-bauerdammu. Brecht však posléze v předtuše neúspěchu hry své jméno stáhl a znal se jen k autorství songů, zhudebněných K. Weillem. DEFA natočila podle námětu roku 1977 v režii M, Wekwertha barevný film s R. Richterovou a W. Kaiserem v hlavních rolích. BOULE KREJCAROVÝ FILM HAPPY END První díl: Láska a sňatek Polij Peachu-mové1),2) LÁSKA NA PRVNÍ STISKNUTÍ Old Oak Street, křivolaká ulička vetchých skladišť, sýpek a činžáků, se táhne podél špinavého kanálu, přes který se klene několik dřevěných mostů, z nichž největší je most Svatého Jiří, Jednoho dne krátce po poledni vyjde ze zdejšího nevěstince „U bažin Drury Lane" pan Macheath a zahlédne děvče, které jde pro pivo a které ho pak během několika málo hodin přivede před oltář a za několik málo dní do nebezpečné blízkosti šibenice.8) Zahlédne ji jen zezadu. Okamžitě se vydá za ní a ví: S tímhle rozkošným zadečkem se ožení. Menší shluk lidí kolem otrhaného jarmarečního zpěváka na konci uličky mu umožní, aby se se slečnou Peachumovou lidsky sblížil. Písničkářův morytát je chatrnou zprávou o hrozných hanebnostech jakéhosi Mackieho Messera, hanebnostech o to strašnějších, že mu je nikdo nemůže dokázat. Na místě, kde písničkář se smutkem i obdivem zdůrazňuje tuto nemožnost Mackiemu cokoli dokázat, si pan Macheath dovolí nanejvýš povážlivý trik: stiskne obdivovanému děvčeti zkušeným hmatem svůdce z doků zezadu útlý krček palcem a prostředníkem, a když se děvče polekaně otočí, zopakuje s úsměvem poslední verš morytátu — „kdo mu něco dokáže?" Takto atakovaná Polly se okamžitě rozhodne pokračovat v cestě, ale Macheath se bez rozmýšlení pustí za ní — už mu neunikne. Lidé, postávající kolem, ted před ním ustupují jako před dravou šelmou, a jakmile je muž pronásledující děvče se džbánkem mine, strkají hlavy dohromady a ozve se hněvivé mručení.4) KDE JE SNAHA, TAM SE NAJDE I CESTA Nastal den, pro který si Macheathova banda — už kolem roku 1900 víc než sto dvacet příslušníků nejrůznějších vrstev obyvatelstva5) — naplánovala, že zvečera důrazně zaklepe na vrata Národní depozitní banky. Je to její čtrnáctá akce toho druhu. Posléze se ale zmocní ctihodného starého peněžního ústavu poněkud jinak, než bylo pro ten večer naplánováno. Setkáváme se s panem Ma-cheathem znovu ve chvíli, kdy s potěšením zjistí, co skrývá výloha, které slečna Polly věnuje pozornost: voskové figuríny svatebčanů. Když děvče spatří ve skle odraz svého pronásledovatele, pokračuje rozhořčeně v cestě. Ale už když vstupuje do hotelu „U sépie", kam ji poslali pro pivo, padne rozhodnutí: v husté změti nevěstek, služtiček a povalečů, tančících před výčepem mazúrku, Polly cítí, že je náhle a přece jen nikterak nečekaně svým pronásledovatelem vtažena do víru taneční zábavy. Téměř se nebrání. Její osud je zpečetěn. Beze slova opouští s tím, koho vůbec nezná, lokál východem, jenž ústí do jiné uličky (tančili spolu snad jen půl kola), a míří kolem rozdováděných dvojic, které se na dvorku miliskují, do sadů podél kanálu, nad nímž právě vychází měsíc.") Její průvodce však přitom přece jen ještě najde čas sdělit několika pánům, kteří postávají u dvou aut před hotelem, že se pro dnešek chystaná návštěva banky odkládá a že místo toho mají zorganizovat svatbu, k níž se právě rozhodl.') Polly zatím s plným džbánkem na něho trpělivě čekala a pak řekne: „Půjdu s vámi ale jen kousíček." Načež se dva po uši zamilovaní vydají bezstarostně do noci. Láska jim dala zapomenout na celý svět.') Neslyší ani střelbu z revolverů na obchodní třídě City, kde motorizovaní bandité obstarávají nevěstě výbavu. Je zapotřebí ne méně než dvaceti neobyčejně obtížných vloupání, aby se sehnalo všecko od svatebního lože po kartáček na zuby a aby výběr byl přitom co nejbohatší. Ve chvíli, kdy tři auta blokují chodník a několik mužů se škraboškami rozbíjí výklad, aby uloupili kartáček na zuby, projíždějí se oba milenci na loďce.*) A když se posléze nevěsta za jakýmisi továrními vraty převléká do svatebních šatů (jež zabalené do novin kdosi z bandy strčil ženichovi pod paži), udá jakýsi slepý žebrák policii jiné čtyři muže při pokusu ukrást stojací hodiny, a ta je zatkne. SPOLEČENSKÁ UDÁLOST Svatba pana Macheatha se slečnou Polly Peachumovou se koná čtyři hodiny poté, co se poznali, a to v jízdárně vévody ze Somer-setshiru. Poněvadž onen pán v tu dobu není v Londýně, stačí spoutat dva služebníky a slavnostní síň pro sto padesát lidí jel „najmuta". Úderem jedenácté je místnost1! zaplněna do posledního místečka. Svatebčané nacházejí jízdárnu proměněnou v obrovskou parádní světnici — duchaplný nápad aranžérů. Na první pohled vypadá všecko sice poněkud šosácky: oni přičinliví, ba poněkud přitloustlí mužové přivedli s sebou manželky; kdyby ovšem někdo chtěl na těch dámách oddací list, upadla by zaručeně nejedna do rozpaků a nevěsta možná podává talířek s ovocem i někomu, jehož společenskou funkci sice tuší, ale s níž by souhlasit nemohla. Celkem je svatba společenskou událostí. Z prominentních osobností je mezi hosty ") vrchní soudce z Drury Lane, jakýsi generál, dva členové horní sněmovny, tři známí advokáti, farář od Svaté Markéty; zvláštní pozornost budí policejní prezident Tygr Brown — starý ženichův kamarád z války, jak si hosté šeptají. Několik Ma-cheathových kolegů znalých zpěvu zpestřuje písničkami slavnostní hostinu — na dvoře je po celou dobu svatby zřízeno řeznictví, jež zpracovává tři voly. Také nevěsta dá k lepšímu malou baladu,11) za niž se jí dostává zvláštního uznání. Drobná nemilá příhoda nebudí valnou pozornost: Ke konci oslavy, která se protáhne do rána, svěří se tři členové bandy svému vůdci Mackiemu, že je při „obstarávání náležitostí" pro hostinu udal jakýsi žebrák, člen žebráckého trustu J. J. Peachuma, a že unikli jen stěží policii.12) Druhý díl: Moc Krále žebráků ŠEĎ VŠEDNÍHO DNE Na druhý den se příslušníci Macheathovy bandy, přicházející zřejmě rovnou ze svatby, ggsvloupají do Peachumových žebráckých gar-P derob, zmocní se v krámě pokladny a zmizí. Když „král žebráků" vstoupí do své kanceláře, spatří na dveřích křídou napsanou „kvi-tanci na 40 liber, 6 šilinků a 2 pence na zakoupení stojacích hodin". Krátce nato se mu dostane vysvětleni. Provoz zrovna začal — lidé prostě, ale slušně oblečení se proměňují v žalostné vraky — když jakýsi žebrák odevzdá libru policejní odměny za to, že zabránil krádeži jakýchsi stojacích hodin. Zároveň se však vykáže obrovskou boulí na hlavě, kterou mu lupiči před chvílí dole před krámem uštědřili za to, že je udal. Pan Peachum ho udeří do tváře: Jaká hloupost poštvat mu na krk Macheathovu bandu! Nedlouho poté zjistí, že jeho dcera strávila noc mimo otcovský dům. Oznamuje mu suše, že se vdala za mladého muže, jehož jméno ani BOULE 347 nezná. Ale pan Peachum ví, o koho jde. A v té chvíli á také uvědomí, že ho tentokrát čeká jedině nelítostný boj. Vytáhne žebráka s boulí z jeho kouta a postaví ho před sebe jako živé svědectví veřejného příkoří. Slíbí svým zaměstnancům, že křivdu, jejíž obětí se jeden z nich při službě policii stal, ihned a krutě pomstí. Vypraví se na policejní ředitelství.11) Muž s boulí ho provází. V místnosti policejního prezidenta najde neznámého pána zabraného v důvěrný rozhovor s Šéfem londýnské Bezpečnosti. (Dohadují se zřejmě o spisech jakéhosi Jimmyho Becketta alias Johna Millera alias Stanforda Sillse, odsouzeného v Southam-ptonu, Newcastlu a Dôveru k smrti, spisech, které tomu pánovi přitěžují a které se mu mají odpoledne vydat — jako dodatečný svatební dar hlavy policie.) A tento pán ---pan Macheath — to také je, který odbude Peachumovo udání vůdce bandy Macheatha větou, že by se obviněními takového druhu dalo žádat i zatčení londýnského starosty. Mlčky stojí Král žebráků vedle muže, kterému se i tady zase dostává jen urážek, a mlčky s ním také opouští prezidium. Za nimi se ozývá hlasitý smích. Pan Peachum? Kdo to vůbecje?u) KDO JE PAN PEACHUM? Události, ke kterým dojde při obhlídce renovované Óld Oak Street,15) vyjeví však policejnímu prezidentu záhy, ještě téhož dne odpoledne, co je pan Peachum zač. Poněvadž královna musí po svém příjezdu (je stanoven na nadcházející pátek) projet touto ulicí u přístavu, mění policie onu skvrnu Londýna v čarovný kout uprostřed zahrad — několik hektolitrů barvy dokáže udělat divy.M) Z rumišť se stávají dětská hřiště, obyvatelky BOULE „Bažiny Drury Lane" opouštějí s křikem a za doprovodu policie své pracoviště, které v onen národem tak vytoužený pátek bude předstírat, že je domovem padlých dívek. Tak, jak pan Peachum proměňuje své zaměstnance ve vraky, mění se prostě i zde vrak ulice v idylické, očím lahodící místo. Ale když se policejní prezident seznamuje s výsledky renovace, předvede také pan Peachum, co umí: Spousty žebráků opustily City, hrnou se z center velkoměsta sem a mezi čerstvě natřenými domy uprostřed záhonů květin se vynořují neřestmi i bídou rozežrané obličeje žebráků z povolání.1') Úmyslně se neprikročilo k tomu, aby se nějak vyšňořily i děti té čtvrti, poněvadž by u nich totiž každá snaha veřejnost oklamat byla marná: tenké rachitické údy žádný sametový obleček nezakryje. A co plátno, že se pro stafáž použilo dětí strážníků, když se občas přece jen podaří vpašovat mezi děti importované nějaké to dítě pravé, které na dotaz tlustého, růžolícího premiéra, kolik je mu let, neodpoví, že pět, jak by se dalo soudit podle vzrůstu, ale šestnáct. Slavnostní obhlídka tedy končí pronikavou disonancí, a když se policejní prezident vrací po tomto debaklu domů, může svému příteli Macheathovi, který netrpělivě urguje svatební dar, jedině poradit, aby se co nejrychleji ztratil. Zahlédl totiž velmi zřetelně hned u prvního rohu pana Peachuma, jak tam mlčky postává vedle muže s boulí. Prohlásí: „Macheathe, tentokrát máme co dělat s protivníky, kterým jsou morálka i nejprimitivnější formy lidské slušnosti cizí." A o oněch policejních spisech už ani muk. LOUČENI A PLÁNY. Slečna Polly Peachumová vděčí nerozváž- ■ nosti mládí za den ničím nezkaleného štěstí; již příští jitro ji kruté otcovo odhalení pravé tváře jejího manžela uvede v zoufalství. Ale navečer už je uvážlivou, střízlivou a energickou paní Macheathovou. Hned po strašlivém výstupu v otcově domě si pospíšila na místo svého nočního blaženství, aby tam vyhledala pomoc. V houfu zvědavců, jež přilákalo podivné divadlo, vidí s tváří u plotu, jak čilí strážníci vynášejí z jízdárny vévody ze Somersetshiru na trávník nábytek —- její nábytek! Tři vrchovatě naložené cestovní kočáry zvěstují návrat majitele paláce. Ve chvíli, kdy se takto hroutí všecky její iluze, ucítí však na šíji cosi, co až příliš dobře'zná: palec a prostředník svého milého! „Ubohá Polly, z toho si můžeš vzít ponaučení !" A okamžitě spolu odcházejí. Zase cesta ve dvou, teprve druhá, ale jak se liší od jejich cesty první! Macheath jí oznámí, že bude muset zmizet, a to co nejrychleji, a ona mu odpoví, že se nemůže smířit s jeho povoláním, a pláče. „Copak se nemůžeš stát něčím pořádným?" ptá se ajejí pohled padne na firemní reklamu Národní depozitní banky. Je to peněžní ústav, s kterým pracuje i její otec. „Nemohl by ses stát bankéřem nebo něčím podobným?" — „Po téhle bance šilháme už dlouho," on na to. — „Ne, takhle ně," však ona se vzlykotem. „Tak si ji tedy kup!" odsekne Mackie mrzutě. „Ano?" odpoví ona. „Inu, víš, kdyby se dala koupit banka, ve které má otec uloženy peníze..." a oba odcházejí zabráni v živý rozhovor. Na kterémsi rohu se rozloučí. „Teď mi je vše jasné," řekne Polly, „zatím tě tady nebude třeba. Bude lip, když se skryješ v ,Bažině Drury Lane', jak jsi měl v úmyslu." Třetí díl: Hra s ohnim HISTORICKÁ ZMĚNA MAJITELE NÁRODNÍ DEPOZITNÍ BANKY Když prostitutky od Západoindických doků čtou zatykač, kterým policie stíhá jakéhosi pana Macheatha, koná se ve společenské místnosti jednoho restaurantu valná hromada Macheathovy bandy. Za předsednictví paní Macheathové se usnesou převzít Národní depozitní banku legální cestou. Důvod: Nastala nová doba. Zatímco pan Macheath právě udiveně prochází zcela změněnou Óld Oak Street, vylučuje valná hromada ze svého středu ony členy, kteří stojí společensky tak nízko, že by za naprosto změněných podmínek už těžko obstáli. Dostane se jim důchodu. Vlastní převzetí ctihodné Národní depozitní banky Macheathovou bandou se dá nejspíš znázornit scénou: Vystupujíc ze svých ukradených autls) a kráčejíc ke skromným a tím důvěru budícím vratům tohoto renomovaného domu, překročí asi padesát pánů jakousi pomyslnou čáru na chodníku a v tom okamžiku se. k divákově velkému údivu mění vousatí lupiči zašlé epochy v kultivované vládce moderního peněžního trhu, — Pan Macheath míří svižným krokem k Západoindickým dokům, hledaje neúnavně „Bažinu Drury Lane", broukaje si přitom několik nových veršíčků právě zastaralé písničky...1") BOJ O MACHEATHOVU HLAVU Ono dopoledne vstupují pan Jonathan Jeremiah Peachum a muž s boulí do policejního prezidia. Doprovází je sedm advokátů. Při rozmluvě s šéfem policie padne .poprvé 349 expressis verbis hrozba „demonstrací bídy"30), která pak napříště vždy vyvolá takové zděšení... Před zrakem Tygra Browna se znovu vynořují hrůzné postavy slums, za housku ochotné ke všemu. Pan Peachum žádá stručně a jasně hlavu pana Macheatha alias Jim-myho Becketta. Prohlásí: „Můj přítel Sam trvá na tom, abyste toho člověka oběsili." Na to může pan Brown jedině odpovědět, že policii není známo, kde se onen velký bandita právě zdržuje. „To se dovíte," slibuje pan Peachum. K zatčení dojde za pikantních okolností při automobilovém pikniku, který pan Ma-cheath pořádá v boží přírodě pro dámy nevěstince „U bažin Drury Lane". V policejním autě, které jej pronásleduje, sedí po boku paní Peachumové jeho stará známá, prostitutka Jenny Diverová. Pod prastarými duby uprostřed žen nevalné pověsti se nešťastníkovi od ní dostává jidášského políbení. Po šílené honičce (v době kolem 1900) — auto plné strážníků pronásleduje auto plné prostitutek — je pan Macheath dopaden. „Pojďte klidně s námi, pane Macheathe, je to jen pro formu." Půl hodiny poté vstoupí deputace bankéřů a právníků, vedená paní Macheathovou, do policejního prezidia. Když dojde k rozmluvě s šéfem policie, žádají ředitelé Národní depozitní banky stroze, abych jejich šéfa propustil. Mluvčí banky upozorňuje pány, že se v chudinských čtvrtích agitačně využívá chování policie k bankéři Macheathovi a že to může způsobit nemilé komplikace při očekávané návštěvě královny. „Policie, pánové, je proti tak obrovské bídě příliš bezmocná." — „Pak je naší povinností, pane, abychom proti té bídě něco podnikli." — „A to?" — „Posílíme policii." Následující úvahy o tom, jakými prostředky by se dalo policii pomoci, úvahy, které nabývají čím dál tím více charakteru státně--filozofického, poskytnou paní Macheathové možnost navštívit manžela. Přichází do jeho cely, aby ho ujistila, že její city zůstávají událostmi nedotčeny, a spatří u něho rivalku: Jenny Diverovou, která pana Macheatha vyhledala v náhlém návalu lítosti. Znovu: Boj o Macheatha.!1) Když se paní Macheathová vrací vyčerpána trapným výstupem, při němž se jí šťastně podařilo Diverovou vystrnadit, potká na schodišti pány, kteří právě přicházejí shora. Jejich zprávy o chování policejního prezidenta jsou podle všeho pro ni natolik zdrcující, že se skácí v bezvědomí. Macheáthovým zatčením se dostaly události do pohybu. K večeru předčítá pan Peachum na nároží jakémusi muži s boulí novinovou zprávičku, podle níž zcela bezdůvodné zatčení majitele Národní depozitní banky vyvolalo v City velké pobouření. Vlivné kruhy prý policii varovaly, aby neustupovala hrozbám lůzy. S bankéřovým propuštěním se prý dá počítat ještě během večera. V jednom z průjezdů sejme pan Peachum svému společníku opatrně klobouk, aby mu zkontroloval bouli. „Vždyť se ztrácí!" vzkřikne vztekle. „Můžu snad za to?" odpoví muž udiveně. „A ne?" prohlásí pan Peachum a uhodí ho surově a s největším klidem právě na místo, kde se cosi ztrácí. „A teď ať ho večer klidně propustí." Čtvrtý díl: Jízdní poslové pana Macheatha NEKLIDNÁ NOC Toho večera prochází pět šest žebráků chudinskými čtvrtěmi Západoindických doků a jeden z nich nese na tyči plakát. V jejich středu kráčí muž bez klobouku, na hlavě velkou bouli, a na plakátě je napsáno: Pomozte chudákovi Samovi k jeho právu! Jdou od krčmy ke krčmě a ukazují bouli každému, kdo má smysl pro spravedlnost. A jak je vidět, má spousta lidi v těch končinách smysl pro spravedlnost nebo aspoň pro legraci, a proto jsou ochotni se dostavit nazítří ráno k mostu Svatého Jiří, aby vznešenému a nej vznešenějšímu panstvu bouli chudáka Sama předvedli. Nechť je boule jakkoli nepatrná: strach oněch nahoře ji zvětší — vždyť mají příliš špatné svědomí. Policejní prezident projíždí téže noci ještě jednou pln neklidu ulicemi, které se mohou stát nazítří místem radosti, ale třeba i něčeho horšího. Když přejíždí policií uzavřený prázdný a čistý most Svatého Jiří, lemovaný prapory, má dojem, že cosi slyší. Vystoupí a spatří pod mostem jakési chmurné beztvaré houfy: Bídu v celé nahotě, jak se právě ukládá k spánku. Bídu, kterou poznal pan Peachum a která ani jiným není tak zcela neznámá... Paní Polly Peachumová bdí u manžela ve vězení. S rozbřeskem nadejde chvíle, kdy se oblékne stejně chvatně do smutečních šatů, jako se před pouhými třemi dny strojila do šatů svatebních... Neuvážila snad dvojice v noci přece jen ještě možnost rozchodu? Okna domu Peachumová žebráckého trustu jasně září do ranního přítmí. Je snad panu Peachumovi a jeho choti do smíchu? Padne rozhodnutí tady, kde čtyřicet padesát individuí vyčkává, až šéf, který jim zahání spánek cigaretami a kávou, vydá příslušné rozkazy, až jim svěří poselství pro bezpočet obyvatelů slums, pro ono vtělení bídy? V provozních místnostech maluje již několik věrných působivé plakáty pro demonstraci, které se v „oněch tmavých děrách, jimž se Londýn vyhýbá", zaručeně setkají s úspěchem. Ale jaké představy vzbudí ne právě logická, zato však závažná řeč paní Peachumové, která je jako obvykle opilá, v jejím manželovi, jenž se beztak strachuje o svůj podnik? „Jsi génius, Peachume," praví, „ale nežeň věci do krajnosti! Chceš přivolat na pomoc bídu, ale uvaž, že bída je obrovská!" — „Povím jim, že je na čase zúčtovat," odpoví mírně. „To můžeš," dává mu žena na uváženou, ,,zúč-tujou, ale copak víš, s kým vším zůčtujou? Zabráníš, aby nakonec zúčtovali i s námi? Vyjdou ze svých brlohů, proč ne, ale kdepak se zastaví? Pověsí pana Macheatha, zlynču-jou policejního prezidenta, královnu a nevím-koho, ale nás vynechají? Co se stane, jestli přijdou, Jonathane?" Což na to náhle neřekne: „To by se mělo uvážit, to by možná opravdu nebylo zvlášť příjemné..." Ne, nechť si celá ta společnost vymyslí cokoli, jedno je jisté: Vše bude zacíleno na její záchranu. A nezadržitelně se na tomto místě vynoří otázka: Před kým? Sen policejního prezidenta nejednu otázku zodpoví. SEN POLICEJNÍHO PREZIDENTA K ránu má policejní prezident sen: Vidí most a vidí jej zezdola, z nepatrného ždibeč-ku země, který ještě zbyl a kolem něhož se dravě valí řeka. Ale na tomto malém polo-ostrůvku pod prapory se cosi hýbe, cosi, co rychle narůstá neznámo odkud; jako by se vespod skrývalo ještě něco hlubšího. Jsou toho už prostě obrovské houfy, které se teď derou vzhůru, po svahu nahoru, přes čerstvě natřená zábradlí, na most, přímo pod prapory. Ano, ta nepatrná výspa vyvrhuje bez ustání nekonečný proud lidí; jakmile to jednou začlo, je marná každá snaha učinit BOULE 351 tomu přítrž; existuje samozřejmě policie, tamhle stojí, jistě most uzavře, a tamhle jsou zase tanky, spustí palbu, a mimoto je v záloze vojsko, které... Ale Bída už stanula před nimi, formuje se, dává se v sevřených řadách na pochod zabírajíc celou šíři ulice, vyplňuje všecko jako voda, vším jako voda proniká, vždyť je bez substance. Policie se samozřejmě na ni vrhá, obušky samozřejmě sviští, ale co to? Vždyť údery míří jakoby do prázdna: Bída se valí širokou vlnou přes ně, vstříc dřímajícímu městu, přes rachotící tanky, skrze drátěné překážky; marně jí policie velí stát, marně práskají kulomety, nic ji nezastaví, nic jí nezabrání, aby zachvátila domy a vnikla do nich. Tisíce ubožáků, průhledných a bez tváří, pochoduje míčky, pochoduje paláci bohatých, proniká zdmi obrazáren, rezidenci, soudních paláců, parlamentu. Takové sny mívají následky. POSLOVÉ JEDOU Když svítá, stojí u mostu Svatého Jiří muži a ženy od Západoindických doků a čekají na chudáka Sama s boulí. Ale hlaholem zvonů, který vítá zvláštní vlak královny, kolem špalírů a vlajících praporů se žene policejní prezident do vězení Old Bailey, aby obětoval svého přítele Macheatha. A jemu kráčí na poloviční cestě v ústrety pan Peachum, aby mu vydal svého přítele Sama — ze stejnjck pohnutek. Oba poznali, že mají téhož nepřítele — dav, vyčkávající u mostu Svatého Jiří. A pan Macheath? Naštěstí také není zcela bez prostředků: tamhle právě přivážejí jízdní poslové — auta Národní depozitní banky, chráněná ozbrojenou policií — kauci za hrdinu. Pan Peachum vstupuje zavěšen do policejního prezidenta do cely odsouzence k smrti, požádají banditu, aby ji laskavě opustil, a strčí do ní muže s boulí. Svornost totiž propůjčuje sílu: společnost, po rozhořčeném boji sjednocená, vítá ve svém středu bankéře Macheatha a spolu s ním královnu.113) Poznámky: ") Zvukový film trpí nemravem, že se zásadně vzdává titulků. Titulky Krejcarového filmu obzírají duchovní dění celých úseků. Neslouží nikterak jen tomu, aby usnadňovaly pochopení toho, co následuje. Mohou si případně dělat i nárok na samo účelnost: jejich funkce by pak spočívala jedině v tom, aby byly viděny. Tím, že rozdělují film v kapitoly, zajišťují mimoto epický tok. Vypustit je by bylo idiotské. ") Úvodem zpívají všichni herci: „Vy páni, kázající bez ustání, že máme hodní být. .." z Krejcarové opery. 3) Viz Krejcarová opera, „Balada o sexuální porobě". *) Bude působivé, když se během celého prvního dílu, který líčí bezstarostnou, světskými zájmy zdánlivě nezatíženou lásku, vzbudí různými drobnými neskutečnými nápady podezření proti panu Macheathovi, jehož ši Polly tak bez skrupulí,, tak instinktivně bere za manžela. f: s) Na některém, ale pozdějším místě filmu je možno celý ten „spolek" předvést na skupinové fotografii, jak si je kdysi pořizovala pěvecká sdružení. «) Jeden až dva měsíce stačí. ') Určí, kdo se má o slavnost postarat, a stanoví svatbu přesně na 23 hodin. Místo: Jízdárna vévody ze Somerset-shiru, který je na cestách. ') Viz Krejcarová opera, „Milostný rozhovor". ') Ona vesluje. 10) Chceme-li naznačit, že tato kapitola je novinovou zprávou, pak možno přes ni nakopírovat stránku novin. Jednotlivé věty té společenské hlídky se potom na místech „zvlášť porozuhod-ných" objeví tučnějším písmem. ") „Barbarasong" z Krejcarové opery, postava Polly stane přitom izolovaná a drobná v obrovské místnosti. lz) První díl, „Láska a sňatek Polly Peachu-mové", se tedy rozpadá do tří kapitol, které mají samostatné titulky. Každá z těch kapitol si samozřejmě žádá .: vlastni techniku, pokud jde o druh záběrů, rytmus událostí a scén, a z toho vyplývající postavení kamery atd. První kapitola má plynout bez střihů a skoků, (TvářPolly Peachumové divák nespatří dřív než Macheath.) Druhá kapitola přináší v pravidelném střídání jako dva navzájem na sobě nezávislé pochody: pouť obou milenců a obstarávání výbavy. Každý z nich je natočen jinak: první měkce a s vyzněním, druhý ostře a jakoby montáží. Třetí kapitola předvádí jednotlivá, na sobě nezávislá zátiší; kamera si jaksi hledá náměty, je sociologem. u) Ne dřív, než si v prvním Krejcarovém finále postěžoval na „nestálost lidských poměrů." Toto finále možno uvést formou rodinné rozepře; Polly sé mračí ve svém pokojíčku, jehož dveře za sebou přibouchla, matka běduje na schodech a pan Peachum argumentuje dole na chodbě. ") Po odchodu pana Peachuma a jeho přítele Macheatha zazpívá pan Brown následující strofy na melodii mory-tátu: ■ ■ ' Když je člověk nevyruší S každým še hned pobratří. V bóji o kořist se tuží Ale ta jim nepatří. Chudák jehně zabít chce-li Dva řeznici' jsou ťu vždy Bez sporu áe nerozdělí! Rozřeší to orgány. IS) Zvláště tady se opouští divadelní hra, ne smyslem, ale fabulí. Zfilmovat elementy divadelní hry pouze s drobnými změnami by byl jen nešvar. l0) Strážníci zpívají při natírání SONG O BÍLENI Tam, kde zdi jsou sypké, zteřelé a shnilé Tam je třeba něco vymyslit. Hniloba se šíří zatrachtile A ten, kdo tb vidí, nemá klid. Strašidelná skvrna zase Tamhle na zdi zjevila se! To je špatné. (Velice.) Dále rostou škvíry! Na to patří vápno, čerstvé vápno z kádí! BOULE 353 Když už chlívek spadne, pozdě lkát! Vápno dejte nám a my pak rádi Zabílíme všechno ještě jedenkrát. Tu je vápno! Jenom žádný křik! Vápno je tu stále zchystané! Přetřete vše jako lakýrník ~ Pak vám nová doba nastane! ") V jednom kuse řvou: Pane! Zdi jsou sypké, zteřelé a shnilé! Nikdo není s to nic vymyslit? Paní! Hniloba se šíří zatrachtile! Když nás někdo uvidí, tak nebudem mít klid! (Další pokyny jsme už nevypracovali, poněvadž nás v jisté chvíli ti, kteří se měli oněmi radami řídit a film uskutečnit, zbavili iluzí. Zapomněli jsme při práci najedno — že zatím nastalo září roku 1930.) ") Zatímco přijíždějí čtyřmi pěti auty, zpívají Zakládací song NÁRODNÍ DEPOZITNÍ BANDY Každý ví, že založení Banky obecně se cení Protože však na dědění Není spoleh — zkrátka není! — Akcie si radši bérem Nežli kudlu s revolverem. K tomu patří — hrom to vzal! — Počáteční kapitál. Ten tu ale není — kdeže! Jak ho splašit bez krádeže? Nač bychom to popírali: Kde ho jiné banky vzaly? Odněkud se snesl — čili: Někomu ho odcizily. ") Prachy pán chce, kmán i šmudla Jak je sehnat? Víš to? Ne! V bance sedí Mackie-Kudla Ten to ví a necekne. V Hydeparku tam pod listnáči Sedí muž, co ztratil vše (Ale po Picadilly, s hůlčičkou a kloboukem, tady se můžeme něčemu přiučiti) Bankéř Mackie-Messer kráčí Kdo mu něco dokáže? M) Peachumovo vyprávění o policejním šéfovi následnice trůnu Semiramis z Krejcarové opery. ai) „Žárlivostní dueto" z Krejcarové opery. M) Závěrečné verše „morytátu": Tak se všecko vobrátilo V dobrej konec nakonec. Když máš v kapse peněz kilo Bejvává to běžná věc. Komplic, kterej vejš se cení na komplice huláká. Potom voba sjednocený Žerou chleba chudáka. Ve tmě žijou jedny lidi Druhejm světlo značí svět. Ty na světle každej vidí A ty ve tmě nevidět. OFFENBAGHOVY „HOFFMAN NOVY POVÍDKY'' V NOVÉ VERZI BOULE Offenbachova nejslavnější opera se mi zdá vhodná ke zfilmování, protoj že se u ní lze vzdát čisté operní formy při zachování všech velkých hudebních partií, a to tak, že hudba i zpěv přitom zůstávají, realisticky zdůvodněny, čili že se pokaždé zpívá tehdy, kdy by se mohlo zpívat také v realistickém filmu. Mimoto se dá fabule, která pochází ze tří fantastických novel E. T. A. Hoffmanna, sjednotit tak, že se místo tří fantastických předpokladů použije jen jediného, a to takového, aby celá historie jím dostala prostý a hluboký smysl. V originále obdrží Hoffmann (v jedné ze tří historek) zázračné brýle, kterými vidí vše zromantičtěle, to znamená tak, jak to ve skutečnosti není. Ve filmu by se mu daly podstrčit brýle, kterými vidí pravdu. Ve všech třech milostných dobrodružstvích by tím pak spatřil vytouženou ženu takovou, jaká skutečně je; a to by beze všeho vysvětlilo, proč s oněmi aférami tak rychle skončí a proč se jeho melancholie tak prohlubuje. V prvním dobrodružství vidi krásnou Olympii skrz své brýle jako bezduchou loutku. V druhém velmi morální Giuliettu jako zištnou kokotu. Ve třetím se setká s Antonií, a ta se — viděno brýlemi pravdy — k jeho radosti nezmění, nýbrž se zjeví stejně krásná, jeko když na ni hledí bez brýlí. Posléze však zjistí, že je smrtelně nemocná. Rámcový děj: Student Hoffmann dostane při šermování — unavený po těžkých zkouškách — ránu přes pravé oko a vyhledá krámek optika, aby si pořídil modré brýle, které by zohyzdění zakryly. Když se vrátí do šermírny, nasadí si je poprvé a jeho elegantní kolegové mu najednou při onom romantickém a mužném sportu připadají jako hrubí a suroví řezníci, kteří si navzájem utínají uši a brady a jsou nadto při boji zbabělí a nepoctiví. Aniž se omluví, opouští lokál a odchází na přednášku. Když si znovu ■ nasadí brýle, shledá, že oblíbený a věhlasný profesor je osel, který knihy na pultu před sebou jen požírá jako seno. Konzultuje lékaře. Ten mluví učeně o halucinacích jako následku přepracovanosti; ale Hoffmann pozná svými brýlemi, že mu místo receptu píše účet a že místo lékařské knihy studuje knihu obsahující přehled honorářů, jež možno za konzultace požadovat. Hluboce zneklidněn svými objevy a poněvadž si nechce dát milovaný Berlín dál znechutit, rozhodne se Hoffmann vykonat cestu na jih. Na této cestě, která ho vede přes Vídeň (první epizoda) a Florencii (druhá epizoda) do Benátek — epizody originálu nutno přehodit, aby benátský akt s velkou barkaro-lou přišel na konec — ho pronásleduje optik, jenž přišel na to, že studentovi prodal omylem zázračné brýle, na nichž pracoval deset let a jimiž lze spatřit pravdu. Poněvadž je přesvědčen, že je nedostane zpět přímo, přijme u Hoffmanna službu komorníka a snaží se dlouho bez úspěchu brýle ukrást. První epizoda používá základních rysů originálu aktu s Olympií. Hoffmann prchá, jakmile zjistí, že Olympia je loutkou. Druhá epizoda, odehrávající se ve Florencii: Hoffmann pozná krásnou Giuliettu, která se mu trudnomyslně přizná, že ji bohatství nečiní šťastnou, poněvadž nedokáže svého manžela, váženého bankéře, milovat. Hoffmann brýlemi zjistí, že bankéř je na mizině. Velká banka je podvodný podnik. Jat soucitem, snaží se Hoffmann krásku šetrně připravit na nevyhnutelný šok. Při rozhovoru v jejím budoáru je bankéřem „překvapen" a ten mu nemorálně místo souboje nabídne finančně podložený smír. Hoffmann odmítne toto banální řešení, aby šlechetnou Giuliettu nezklamal, a tak dochází k souboji, při němž zásluhou svých brýlí prohlédne nekalý trik bankéře a zabije ho. Když se k Giuliettě vrátí, aby jí oznámil, že je volná, najde ji v náručí mladého ruského velkovévody a brýle mu odhalují velkovévodův briliantový křížek, který ukryla pod blůzou. Hluboce zklamán ženským charakterem opouští pln zoufalství Giuliettu i Florencii. Třetí epizoda, odehrávající se v Benátkách. Už ve florentském hotelu poznal Hoffmann osamělou mladou cestující, Antonii. Zamilovala se do melancholického mladého muže v době, kdy toho ženské půvaby již nevábí. Hrdost jí zakazuje, aby se vydala do Benátek, kam se odebral. Když se však doví, že tam vypukl mor, pustí se bez dlouhého rozmýšlení za ním, aby ho varovala. V Benátkách se právě koná velký karneval. Na naléhání hoteliérů a obchodníků policie souhlasila s utajením zatím ojedinělých případů moru, aby se proud turistů, jež karneval každoročně přitahuje, nezarazil. Nic ve městě nesvědčí o smrtelné chorobě. A tak Hoffmann neuvěří pověstem, které mu Antonie donáší. Získá však dojem, že Antonie, přesvědčena, že v městě mor řádí, sem přišla kvůli němu, a tak ji začíná milovat. Po vnitřním zápase si ale znovu nasadí brýle, A k jeho radosti se brýlemi obraz Antonie nemění. Její krása je opravdová, Hoffmann našel dívku, kterou tak dlouho hledal. Večerní přehlídku masek, které po kanálech přivážejí bárky, pozoruje s Antonií z balkónu hotelu. Přiznal se jí k existenci brýlí a Antonie ho prosí, aby si je ještě jednou nasadil pro zjištění, zda město skutečně zachvátil mor. Vyhoví její prosbě a vidí, že bárky jsou plné umírajících, že u jejich kormidel stanula smrt. (Barkarola doprovází průvod karnevalu mrtvých.) Zděšen pohlédne na Antonii, která stojí vedle něho. Pozná, že také ona patří k umírajícím. Nakazila se chorobou, když spěchala do města neštěstí, aby ho varovala. Závěr: Hoffmann se vrátil do Berlína, po tragických zkušenostech rozhodnut vzdát se navždy lásky. Neschopen hledět skutečnosti déle v tvář, chtěl ještě v Benátkách hrozné brýle zničit, poznal však, že mu je zatím jeho komorník ukradl. V Lutherově vinárně vypravuje Hoffmann přátelům o svých dobrodružstvích. Pěkná dcera hostinského mu uchváceně naslouchá. Hoffmann pozná, že se znovu zamiloval. Opouští s ní lokál, aby se s ní trochu projel parkem, když ho vtom osloví jeho bývalý komorník. Odhal! se mu jako optik, který brýle zhotovil. Když si je krádeží zase prisvojil, pokusil se velký vynález prodat, ale marně. A tak znovu nabízí brýle Hoffmannovi. Jenže ani ten už po nich netouží. Poskytne raději optikovi peníze, jen aby se ho zbavil. Hoffmannovi se už nezdá radno pohlédnout na svou novou milou takovými brýlemi. Nepídit se v milostných záležitostech příliš po pravdě, bývá mnohem moudřejší! OFFENBÄCHOVY „HOFFMANNOVY POVÍDKY" V NOVÉ VERZI ENŠPÍGL (SKICA) Je doba selských válek. Enšpígl, potulný šprýmař, se zlobí, že mu truksas z Reutlinge-nu sebral a poručil rozšlapat košík vajec, jež on, Enšpígl, podvodem vylákal na sedlácích. Začne se svým pomocníkem, Hloupým Honzou, skrytě rozšiřovat selské artikuly a popuzovat nižší lid nejen na venkově, ale i v městě tím, že jim o pánech otevírá zrak. Demonstruje jejich nestydatost, pokrytectví, loupe-živost a bezbožnost, používaje přitom i rebelantských výzev Martina Luthera. Jeho tématy se stávají ius primae noctis, desátek, zvůle úředníků atd. Když se povstání rozvíjejí, rytíři a měšťané odpadnou, Luther odvolá a sedláci ztratí válku nesvorností (povstání jsou místní), nedisciplinovaností (požadavek okamžité svobody), oportunis-mem („Jsou páni dobří a špatní", utíká se z války, aby se sklidila úroda). Enšpígl, těžce zklamán, si ještě chvíli hraje na truksasa, biskupa, lékaře atd., poněvadž „dobře tak všem, co si to dají líbit". Ale posléze, zestárlý, stane se podvodníkem a žije z „hlouposti" těch dole. Hloupý Honza umřel a Enšpíglo-vým pomocníkem se teď stal jakýsi hoch; Enšpígl ho poštve proti sobě, což je jeho poslední čtveráctví. ENŠPÍGLOVSKÉ HISTORKY Deset, dvacet, sto, co je vajíčko? Enšpígl byl synem sedláka, ale s válkou sedláků proti pánům neměl dlouho nic společného. Provozoval pilně své drobné řemeslo kejklíře na jarmarcích a často zaháněl hlad dokonce všelijakými taškařicemi, při nichž vesničany šidil jako skutečný podvodník. Jenže jednoho dne se setkal s něčím, co ho rozzlobilo, natolik, že odpřisáhl pánům pomstu a dostal se tak bez dlouhého uvažování nebo získávání na stranu sedláků. Na rozcestí nedaleko města' Weinsperku nedokázal svého oslíka dost rychle strhnout stranou před obrovitým šlechtickým kočárem. Pan hrabě si ho dal proto předvést a zle mu vyčinil, že tak nestoudně použil silnice. Načež jeden ze zvlášť rozhořčených služebníků ukázal na mělký košík s vejci, který kejklíř měl v ruce, a upozornil, že zřejmě zdržel pana hraběte proto, aby zachránil vejce. A Enšpígl opravdu po košíku chňapl, jakmile se kočár přihnal. Vylákal podvodně vejce sedlákům při produkci ve vsi Dingsmůhlu. Byla jediným výtěžkem celého dne. „Na zem s košíkem!" spustil hrabě na šprý-maře. „Já tě naučím povyšovat vejce nad šlechtice. Okamžitě si do toho košíku stoupni!" A služebníci přinutili Enšpígla kopími, aby uposlechl a vejce rozšlapal. Enšpígl si přitom pro sebe brumlal: Deset, dvacet, sto, co je vajíčko ve srovnání s hrabětem z Pfingstheimu? Zaslechli to ovšem jen služebníci, kteří mu stáli nejblíž, ale všichni viděli, jak kejklíř dupe po vejcích stále rychleji a prudčeji, takže to nakonec budilo dojem tance a všem, dokonce i hraběti bylo úzko. Vždyť přišel ze sedláky obleženého Weinsperku a prchal k Švábskému buntu, právě vytvářenému proti vítězným sedlákům. Zasmušile pokračoval v cestě. Enšpígl však vyvlekl svého oslíka z příkopu se slovy: „Janku, kdyby nějaký pán na nás chtěl ona těžce získaná vejce, asi bys řekl: Ber! a upřímně řečeno, já také. Ale ty bys řekl: Ber! i tehdy, kdyby j e rozdupal na kaši, což bych já neudělal." A Enšpígl po té příhodě vskutku pak už šlapal pánům na paty, kde se dalo. Zeny z Weinsperku Každý zná z čítanek dojemnou historku o věrných ženách z Weinsperku, které vynesly své muže na zádech z obleženého města. Ale Enšpígl byl při tom a viděl, jak ženy dorazily se svým nákladem do selského tábora. Je sice pravda, že sedláci dovolili ženám, aby z města vynesly z toho, co jim připadalo nejcennější, tolik, kolik na zádech unesou. Nahlédnutím do pytlů se však zjistilo, že ty chytřejší v nich neměly své manžely, nýbrž hůř nahraditelné peřiny, a nikoli biskupa, nýbrž cennější zlaté mešní nádobí. A Enšpígl, postávající u brány tábora, se poklonil každé ženě, jejíž pytel žádného z měšťanů neobsahoval. Enšpígl předpoví, že sliby přemožených pánů nebudou stát ani za lot střelného prachu Radost sedláků z jejich vítězství u Weinsperku byla veliká. Považovali válku za již vyhranou a chystali se domů k jarní setbě. Při rozpustilé oslavě přinutili magistrát Weinsperku, aby slavnostně podepsal 12 selských artikulí a přislíbil, že 101 rok bude žít se sedláky v míru. Když sedláci, ještě dřív než se rozprchli, oslavili toto vítězství nad pány 2 000 ranami z pušek, divil se Enšpígl, že se zbavují prachu pro takový podvod, a předpověděl, že se jim toho prachu bude záhy nedostávat. A vskutku se sedlákům vymstilo, že utekli z boje, aby zaseli, neboť pánům se tak podařilo shromáždit vojsko a postarat se, aby sklizeň se octla již na podzim zase v panských stodolách. Enšpígl jako lékař Cosi Enšpígla zdrželo, i přišel do vsi Murtha-lu až poté, co tudy prošel knížecí průvod. Ves bývala odjakživa velmi chudá, ale teď bylo sežráno všecko, takže Enšpígl nenašel vůbec nic k snědku. Vtom na jednom z dvorků objevil slepici. Zaklepal na dveře a jakýsi stařík mu otevřel. Ostatní mužové byli na poli, a tak ve stavení zůstal jen on a polehávající chorá selka. „Vidím, že jste nemocná," řekl Enšpígl selce. „Ale snad bych vám mohl pomoct, jsem osobním lékařem hraběte z Geertenu. Vidím totiž na první pohled, že trpíte na morbus immen-sus spitaliter. Nemáte slepici?" A když se na to Enšpíglovi nedostalo odpovědi, dodal se znepokojeným výrazem: „Morbus divinus hospitalis pochází z vyčerpání. Jsem si jist, že se cítíte vyčerpána." — „Ba, to se cítím. A žádný div," odvětila žena, „pole se musí obdělat a já musím tahat pluh. Voly knížata odvedla." — „U hraběnky z Geertenu," řekl Enšpígl rozvážlivě, „vzešlo vyčerpání z toho, že příliš holdovala tanci. Kdybych jí nebyl předepsal to jedině správné, mohlo být tři dny nato po ní. Proto ještě jednou: Máte slepici? A řádně si odpověď rozvažte, moc na ní záleží." — „Žádnou nemáme," odpověděl stařík, ale žena řekla: „Dojdi pro ni." — „A uvař ji," řekl Enšpígl. „Jdi pro sousedku," dodala selka, „ta a£ ji uvaří." — „Počkat," nato Enšpígl, „na to vaření musí být přinejmenším dva. A vůbec, přál bych si, aby co nejvíc lidí vidělo, co tenhle lék v takových případech dokáže." Když slepice byla uvařená a světnice plná selek, usedl Enšpígl ke stolu a pustil se do jídla, udíleje přitom své rady. „Kdypak jsi naposled tancovala?" optal se nemocné. „Minulý rok na posvícení," odvětila selka. „Aha," řekl Enšpígl a strčil si slepičí křídlo do úst. „Hraběnce z Geertenu, která trpěla stejnou chorobou, jsem především zakázal, aby se oddávala nadměrnému tančení. Což platí i pro tebe. Navíc mi říkáš, že taháš pluh. Také to jsem hraběnce ENŠPÍGL 361 SF z Geerťenu co nejpřísněji zakázal, a platí to i pro tebe. Předepsal jsem milostivé hraběnce pro uzdravení denně po slepici. Totéž předepisuji tobě; neboť z hlediska medicíny není mezi nejvznešenější hraběnkou a tebou pražádný rozdíl, žaludek jako žaludek, chápeš?" — „Jediná slepice, která nám zbyla, je slepice, kterou právě žereš," řekl stařík pln hněvu. „Rozumím," nato Enšplgl a hleděl si s jídlem pospíšit. „Inu, ale něčeho posilňujícího se ti musí dostat. Máte červené vlno?"—„Nemáme," řekl stařík, „jestli máš žízeň, nachlastej se vody."—„Já se neptal kvůli sobě," odpověděl Enšpígl důstojně, „jájen kvůli nemocné, sám necítím potřebu." A vstal. „Když nemáte víno, tak by také stačil syreček, ale třeba ani toho nemáte dost, když tudy prošla knížata, která prostě seberou, co potřebují. V takovém případě radím šalvějový čaj." Když Enšpígl vesničanům takto poradil a chystal se opustit dům, prohlásila kterási zvlášť tupá selka: „Šalvějový čaj, Trino, máš přece u postele." Jenže ostatní selky se tvářily nevlídně a jedna poznamenala: „A to má být všecko, co za tu slepici radíš?" — „Milá ženo," odvětil Enšpígl, „jestli si nemůžete dopřát výživného jídla, nemoci se nezbavíte, a jestli si nemůžete dopřát lékaře, umřete." Což ovšem už bylo selkám příliš, a tak En-špíglovi uprostřed světnice natloukly. Avšak Enšpígl, putuje dál, si řekl: „Lépe být bit, než mít hlad." Selky z Murthalu ale došly k závěru, že doktoři pánů nejsou lepši než páni, což Enšpíglovi bylo vhod. Enšpígl jako soudce Enšplgl se dověděl, že se v jakési vsi má konat soud, že však rychtář onemocněl a nemůže se tedy dostavit. Enšpígl se proto rozhodl, že soudce zastoupí, zvláště když se doslechl, že ves o válce proti pánům nechce slyšet. Při přelíčení mu předvedli sedláka, který v opilosti přerazil kterési ženě polenem páteř. Když se to svědecky potvrdilo, pokynul svému učedníku Palečkovi, cosi mu šeptem přikázal a poslal ho pryč. Načež se obrátil na sedláka a řekl: „Tvrdíš na svou obhajobu, že ses v opilosti domníval, že jde o tvou vlastní ženu a žes měl proto pocit, že je tvým dobrým právem jí podle uvážení nařezat. Z toho je jasně vidět, jak je hříšné ožírat se tak, že se už ani vlastní žena nepozná. Proto ti musím uložit nějaký trest. Je jen otázka, jak vysoký?" Přitom vstal a nápadně se rozhlédl, zdali se učedník už konečně nevrací. A vskutku Paleček přibíhal, zarazil se deset kroků před Enšpíglem a zvolal hlasitě, ačkoli mu mistr různými posunky naznačoval, že nechce, aby to někdo slyšel: „Vaše milosti, paní soudcová vám vzkazuje, že obchodník vínem dorazil a že falernské je po pěti zlatých." Enšpígl si rozpačitě odkašlal a rozhodl se ještě maličko v jednání pokračovat. „Aby se poznalo, jak vysoký by trest měl z právního hlediska být, je třeba zcela střízlivě zjistit, zda jsi poleno prostě jen zvedl ze země, nebo zda sis pro ně došel do kůlny. V prvním případě by se tak bylo stalo bez záměru a postačil by trest tří zlatých. Jestli jsi ovšem poleno..." Načež jeden ze svědků soudce přerušil a potvrdil, že poleno opravdu leželo vedle obžalovaného. Enšpígla tato výpověď zřejmě poněkud mrzela, a proto se obžalovaného přísně zeptal: „A bylo poleno smrkové, nebo dubové?" — „Bylo.smrkové," odvětil obžalovaný. „To je zlé," na to Enšpígl. „Kdyby bývalo bylo aspoň dubové! Jak surově jsi musel uhodit, když jsi polenem z měkkého dřeva dokázal přerazit páteř. Pět zlatých." Když Enšpígl oněch pět zlatých dostal a odtáhl, bavili se sedláci ještě dlouho o rozsudku, jak Enšpígl doufal, a někteří byli hodně nespokojení. (Ke koncepci — Z rozhovoru s Gůntherem Weisenbornem) Pozadím může být selská válka. Postavu Enšpígla lze do těch bojů zaplést, ale realisticky, vždycky jen natolik, jak je toho takový kejkliř schopen. Zcela politický Valentin. Nemůže průběh selské války nikterak ovlivnit. Může jen demonstrovat drzost, pokrytectví, zvůli pánů. Ukazuje sedlákům jejich slabiny, jejich nesvornost, jejich porobu. To je obsahem jeho šelmovin. Demaskovaní velkých před malými a demaskovaní malých před nejmenšími. Pozadím filmu nechť nejsou velké vnější události selských válek. Transponujme naopak lidový typ do jistých poměrů a použijme ho k tomu, aby se tak trochu odhalila psychologie jednotlivých skupin na nich zúčastněných. Vždyť nám schází velký humor Angličanů. Musíme se vrátit k nezfalšovanému Ulenspiegelovi. Nás zajímá ostrý vtip, který se přece vytratil. Ten by odpovídal Ulenspiegelově charakteru. Jisté proměny budou přirozeně nutný. Tak by možná Enšpígl mohl vystupovat jako bohatá abatyše, jako velký lékař, jako rytíř, dala by se z toho udělat vysoce artistní záležitost. Potřebujeme lidový typ, to je důležité. Potřebujeme blázna, v němž se též odráží všechno chmurné, musí to být velmi výrazný typ. Ulenspiegel zůstává pomahačem, kterému však ani podvod není cizí. Vedlejší postavou by musel být hošík, kterému se pomocí triků a podvodů dostává výuky a který se vždy projevuje jako malý zlodějíček. K výchově toho dítěte by dochá- zelo souběžně, napřed za života mezi chudými, pak v životě pro chudé. Ženská postava není důležitá, měla by vystupovat jen epizodicky. Láska humoru vůbec nesedí. Zkreslila by celkový obraz. Politickému kejklířství by se tím propůjčil jakýsi chlad, bylo by odsunuto do pozadí. Ústřední myšlenkou filmu by měl být politický vývoj Enšpígla, odrážející se na hochovi. Pro zobrazeni Enšpígla by vystoupení ženy asi nebyl zisk. Milostný příběh izoluje. Vysloveně milostnou historkou by se vztah Enšpígla k hochovi narušil. Hochem se toho dá docílit víc. Mimoto doba selských válek ještě neznala ten nový druh lásky. Objevil se v literatuře až kolem 1600. Do té, doby existovala „minne", individuální láska se v písemnictví vynořila až později. Enšpíglov-stvím by se tato láska dala uvést do povědomí, toho je však třeba se napřed dopracovat. Je samozřejmě nutno vymyslet si politické šprýmy. To s těmi botami ve vaší „Baladě" je báječný nápad. Dalo by se leda uvážit, zda by nějaké děvče nemohlo za Enšpíglem běhat, aniž by to k něčemu vedlo. Film musí dále ukázat, jak se Enšpígl svým zcela osobním údělem stane z člověka, který sedláky podvádí, člověkem, který jim pomáhá. Sám na sobě zakusí cosi rozhodujícího a rozpoznává to na druhých. Kdybychom chtěli postupovat realisticky, museli bychom ze selských válek vybrat určitou situaci. Snad rytířstvo ve Francích. Sedláci by museli mít za sebou jakési vítězství a ztratit zájem na dalším boji. Plány, které proti nim uzrávají, je už nezajímají. Ukázalo se, že vítězstvím se hloupne. Bylo by třeba vytvořit nějakou paralelu k dnešní době, tím se případně dostaneme ENŠPÍGL 363 k nenuceným narážkám. Nepotřebujeme také mnohem víc než onu pochmurnou, seskupující se železnou moc. Ztvárněme látku tak, jak ji v naší době cítíme. Sevřená selská moc uhodila, dosáhla velkého úspěchu, ale místo aby v úderech pokračovala, utápí se v denních starostech. Sedláci nepozorují, jak poražená moc rytířů zase sílí. To Enšpíglově funkci propůjči životnost. Enšpígl by z principu neměl ve filmu umřít. Na jevišti by tomu mohlo být jinak, jak to divadelní hra, která se píše jako pokračování enšpíglovského tématu, také předpokládá. Ve filmu by se' to mělo ztvárnit tak, aby i smrt a pohřeb byly enšpíglovstvím. Musí se vytvořit určitá situace, snad by se všichni sedláci měli shromáždit. Enšpígl si vymíní zvláštní druh pohřbu. Popřípadě pak v rakvi není, nebo tak nějak. Prostě se z filmu vytratí. Musí se ztratit z obrazu, zatímco ostatní truchlí u jeho hrobu. To vše se ještě musí politicky domyslet. Poznámka editora Texty představují materiál k filmu o Enšpí-glovi, který Brecht chtěl napsat v roce 1948 s autorem „Balady o Enšpíglovi, Pírku a duste Pompaně", Gíintherem Weisenbor-nem, pro Defu. Text „koncepce" vychází ze stenografických záznamů Brechtových výroků při pracovní poradě, které pak Weisenborn roku 1963 zveřejnil. PAN PUNTILA A JEHO SLUŽEBNÍK MATTI ENŠPÍGL i O SCÉNÁŘI PUNTILY Scénář se mi v předložené podobě nezdá správný. Celkem sleduje linii, na níž jsme se s Poznerem domluvili, ale při realizaci vklouzl ted puntilovský příběh do žánru, který ho nečiní komickým, nýbrž směšným. Stal se zjemnělou salónní komedií, v níž hrubé žerty hry působí cize a prostě hrubě. Není také zjevné, kdo to vše vykládá a z jakého hlediska. Podle všeho filmová společnost a podle všeho z hlediska výrobního. Punti-lovské historky se samozřejmě musí vykládat „zdola", z pozice lidu. Pak se okamžitě jeví charaktery Mattiho a Evy Puntilové správně. Matti je v nynějším scénáři slabošskou a nejasnou postavou, nevyplyne, že přes služební vztah ke svému pánovi a pro ten vztah zůstává každou replikou jeho oponentem. Eva Puntilová ho „nemiluje" pro jeho svaly — nepotřebuje vůbec žádné mít — nýbrž že je opravdový muž, že má humor, převahu atd. Nesmí si samozřejmě také ani na chvíli myslet, že by Eva mohla být pro něho vhodnou ženou nebo že by mu ji pan Puntila vskutku dal. Zkouškou přivádí romantickou myšlenku Puntilovu a Evinu jen ad absurdum. Musí zůstat hrou, jinak se Matti stane hlupákem. Vyhotovili jsme ihned novou skicu, poněvadž vím, že studio nemůže čekat. A že poetický materiál existuje, dal by se nový scénář vypracovat za úžasně krátkou dobu. V předloženém scénáři bych za žádných okolností nemohl převést nové dialogy, které přinejmenším tvoří polovinu všech dialogů a které jsou naprosto naturalistické, do puntilovské němčiny, poněvadž situace jsou naturalistické a podle mne nepravdivé. Rozhodně bych také při užití tohoto scénáře nemohl souhlasit s použitím mého jména nebo jména Puntilová. Nechci vůbec dělat těžkosti, ale také se jako spisovatel nechci objevit ve špatném světle. To jistě chápete. NOVÁ LINIE PUNTILOVSKÉ FABULE 1. Hotel Tavasthus Obklopen pivními mrtvolami a na smrt znavenými číšníky, překračuje jakýsi muž obrovský stůl plný lahví a obložených mís: pan Puntila. Tvrdí, že dokáže suchou nohou přejít moře akvavitu, kterým je podle něho deska stolu. Je osloven jiným mužem, o němž se ukáže, že je jeho šoférem, kterého nechal dva dny a noc čekat venku. Puntila, který se cítí osamělý a opuštěný svými příliš rychle opilými přáteli, soudcem, učitelem atd., uzavře rychlé přátelství s šoférem Mattim a probere s ním okamžitě své nej-soukromější záležitosti, totiž chystané zasnoubení dcery s jakýmsi atašé. Na to bude třeba věna, a proto se bude muset odprodat les. Puntila uhýbá takovému rozhodnutí, a tak se opil. Dohodnou se, že si les znovu prohlédnou. 2. Les Puntila zjistí, že les je příliš krásný na to, aby se prodal. Raději se ožení s vdovou Klinckmannovou, majitelkou statku Kurge-la. Je bohatá, ale padesát let ji už neviděl. Vzhůru tedy do Kurgely. 3. Kurgela Puntila si proklestí vyplašenou, ochrápanou chasou cestu k ložnici vdovy Klinckmannové. Pohled do ložnice mu stačí: vdova je příliš ošklivá na to, aby se jí prodal. 4. Ves Kurgela zrána Na útěku před vdovou Klinckmannovou se Puntila, žíznící po kráse, střetne s třemi mladými ženami, s nimiž se, otřesen jejich smutným životem, okamžitě zasnoubí. Pozve je na neděli na statek Puntila. Mladé ženy to přijmou jako žert opilého zámožného pána a se smíchem slibují, že se dostaví. Poslední z nich, telefonistka, mu vyřídí, že má přijít na trh do Lammi, kde nezaměstnaná čeleď nabízí své služby a kde se má sejít se statkářem Bibeliem, jenž chce koupit les. Pozná ho prý podle špendlíku ve tvaru motýla v kravatě. Poněvadž se teď les přece jen musí prodat, rozhodne se Puntila, že do Lammi zajede. 5. Trh v Lammi Alkohol přestává působit. Puntila se vyjadřuje o čeledi inteligentně i zlomyslně. Pije kávu s rumem a omluví se Mattimu. Odhalí mu svůj neduh a prosí ho o přispění. Angažuje čtyři mrzáky, poněvadž mu připadají sympatičtí. Vidí jakéhosi tlusťocha bít koně a potupí ho. Pochválen Mattim i čeledí, pozná, že natloukl muži, který mu chtěl odkoupit les. Tím vystřízliví zcela a nasedne zamračený a bez chasníků do auta. „Domů!" rozkáže nevrle, „prodám les Klinckmannové." 6. Statek Puntila Příprava zásnub jev plném proudu. Zabíjejí se prasata, myjou se okna a Matti pomáhá kuchařce přibít ověnčený štít s nápisem „Vítejte k zásnubám". Slečna Puntilová se zajímá o Mattiho názor na její zásnuby s atašé. Nechce ho. Nikoli bez umu přemluví Mattiho, aby jí pomohl při inscenaci skandálu, který by na Puntile přítomného atašé vyštval. Skandál se nastrojí (sauna), jenže atašé je podle všeho velmi zadlužen: nic ho nevzruší. Puntila se zlobí, sebere Mattimu náprsní tašku, kterou mu předtím svěřil, a pohrozí mu policií. Eva Mattiho káře, že se po džentlmenskú nebrání. .7. TaVastlandská letní noc Eva přišla předstíráním milostné scény s Mattim a smyslnou atmosférou letní noci na nový nápad. Předstírajíc, že chce chytat raky, zavesluje s Mattim na poněkud proskribovaný ostrov. Tam jí však vadí myšlenka, že se chová jako děvečka, trvá na chytání raků a mrzutý Matti ji odveze zpátky. 8. Statek Puntila Puntila vykáže své tři „nevěsty" ze dvora a poručí Mattimu, aby donesl ze statku všechen alkohol, neboť jej chce zničit. Celý personál vleče k němu myriády lahvi. Puntila se hrozně opije a vyšle Mattiho, aby přivedl „nevěsty" zpátky. Rozzářený prohlásí, že se podle jeho mínění hodí pro zásnuby, jak šije představuje, spíš nezjistí lidé. 9. Silnice Matti se vypraví za mladými ženami, není však s to je přimět, aby se vrátily. 10. V obytném stavení statku Všichni hosté dorazili, i ministr. Eva se ovšem zavřela ve své světnici, a tak je atašé musí přivítat sám. Zcela opilý Puntila vrazí dovnitř a atašé vyhodí. Potom také ministra, probošta, soudce atd. a pošle pro čeleď. Nabídne vracejícímu se Mattimu Evu za ženu. Matti však chce napřed vyzkoušet Eviny manželské schopnosti. Ta ale není s to dostát domácím pracem bez cizí pomoci. Nakonec se urazí, žé ji Matti plácl přes zadek, a s pláčem uteče. Puntila, jenž zůstal sám, naslouchá, jak čeleď zpívá baladu o fořtovi a pěkné hraběnce. Rozhodne se předvést Mattimu krásu země, v níž žije, a za tím účelem s ním vystoupí na horu Hatelma. 11. Na dvoře Matti ukáže statku Puntila záda. Texty prozrazují, jak si Brecht představoval zfilmování své hry, která vyšla česky ve 3. svazku Divadelních her. Radil Vladimíru Poznerovi při psaní scénáře a navrhl jako režiséra Jovise Ivense. Barevný jilm pak vyrobila 1955 rakouská firma Wien Film Rosenhúgel v režii a podle scénáře Alberta Cavalcantiho za spolupráce V. Poznera a R. Wiedenové a s hudbou H. Eislera. PAN PUNTILA A JEHO SLUŽEBNÍK MATTI 367 MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI FILMOVÝ SCÉNÁŘ Emil Bürrig Bertolt Brecht^' Wolfgang Staudts 1. obraz: Krajina se švédským verbffským bubnem. Den. Ještě za tmy se ozývají temné zvuky rázných úderů na verbíf ský buben. 1. Obraz se pomalu roztmívá. Po levé straně lze rozeznat švédský verbířský buben. Na straně druhé táhnou ve značné vzdálenosti švédští vojáci zleva doprava a odcházejí z obrazu. HLAS VERBÍRE švédsky, zpívaje: Král Gustav chce vojáky Nehrňte se tak!. Vyplatí se jít do války: Hlava je za čtyrák. Titulek: 1630: UŽ DVANÁCT LET JE NEMECKO PUSTOŠENO ZLOUVÁL-KOU ZA VIRU. TOHO ROKU PŘISTÁVÁ ŠVÉDSKÉ VOJSKO NA BALTU, ABY BOJOVALO ZA PROTESTANTISMUS. CÍSAŘSKÉ KATOLICKÉ VOJSKO SE VRHÁ PROTI NĚMU. 2. obraz: Jiná krajina s císařským verbířským bubnem. Den. 2. Po pravé straně obrazu císařský verbířský buben. Za ním standarta v císařských barvách a s insigniemi. Bubnování a vyzpěvo-vání. HLAS VERBÍRE rakouským nářečím: Král Gustav chce vojáky Nehrňte se tak! Vyplatí sejít do války: Hlava je za čtyrák. Vzadu zatím vojáci císařské armády procházejí obrazem zprava doleva. Titulek: ZBLÍZKA I ZDALEKA SPĚCHAJÍ HANDLÍŘI A MARKYTÄNI ZA OBCHODEM DO NOVÉ VÁLEŮNÉ OBLASTI. Za tohoto i prvního titulku vířily oba verbíř-ské bubny dál, ale různým rytmem. Teď bubnování ustane a Píseň Kuráže začíná již za tohoto titulku: Hejtmani, vlezte do mundúru... 3. obraz: širá, pustá zasnežená krajina. Den. 3. Širá, sněhem pokrytá krajina, kterou se vine vozová cesta. V hlubokých brázdách, vytvořených koly vozů, stojí voda z tajícího sněhu. Slunce oslnivě září. Zatímco se za návrším vynořuje plachtou krytý vůz Matky Kuráže, je slyšet dál její píseň: ... A zastavte svůj pěší lid: Matka Kuráž má botů fůru V nich lip se bude pelášit.. . Vozidlo ted lze rozeznat jako těžce naložený čtyřkolový vůz krytý plachtou. Dokonce zvenčí se na něm klátí obuv, řemení a soudky s kořalkou. Oba synové, Eilif a Švejcar, visí v primitivních popruzích, přehozených šikmo přes prsa. Dcera, němá Katrin, tlačí vůz vzadu, zatímco MATKA KURÁŽ běží vedle něho a zpívá dál svou píseň: . . .Lid vši má, koně, těžký kusy Kanóny, vozy, batohy — A do války když táhnout musí Chce pevný boty na nohy. OBA S Y.N O Ví, se přidávají: Jde jaro k nám. Vstaň, křesťane! Spí zemřelí. Jdou proudy vod. Co nezdechlo, to povstane A dá se kvapem na pochod. Ke konci písně se vůz přiblížil natolik, že vyplní obraz. Na dřevěné tabulce, visící po jedné straně, je nápis: ANNA FIERLIN-GOVÁ, MARKYTÄNKA, ZVANÁ MATKA KURÁŽ. Vozidlo opouští vpravo od kamery obraz. Zpěv Kurážiných lidí se ztrácí. Ještě na okamžik pustá krajina. Potom se obraz za silného hudebního akcentu mění. 4. Na neutrální pozadí se prolnou titulky filmu: MATKA KURÁŽ od Bertolta Brechta. atd. Sled titulků provází parafráze Písně Kuráže. 4. obraz: Na návrší. Den. 5. Z návrší je vidět daleko do roviny. Temný sloup dýmu stoupá k nebi. V popředí tři prosté dřevěné kříže zapomenutých vojenských hrobů. Hudba, která provázela sled titulků, ustane. Skřípot kol Kurážina vozu se blíží. Její lidé vcházejí do obrazu zleva od kamery. Když spatří sloup dýmu, zastavují. KURÁŽ běží jako první k okraji návrší, potom se otočí a zvolá radostně: Jsme na místě! Děti přicházejí za ní a EILIF řekne: Tady šlo do tuhého! Zatímco se Švejcar vrací nejistý k vozu, pohlédne Katrin vylekaně kamsi mimo obraz. Váhavými kroky opouští scénu. 5. obraz: Závěj. Den. 6. Do obrazu vchází nemá Katrin a pohlédne se ztrýzněným výrazem k jakémusi stromu, jehož kmen a větvoví se však dají rozeznat jen na okraji obrazu. Sluneční Světlo ale vrhá na bílou plochu závěje stín dvou oběšených sedláků. 7. Vtom už také vchází do obrazu MATKA KURÁŽ, stáhne dceru zpět a odbude hrůzný obraz slovy: To udělal Svéd, ne naši. 8. Také Eilif a Švejcar se objevují v obraze a EILIF zařve: Švéd by se měl vyhubit! — Proč? Nemá tady co dělat. Půda se teď otřásá pod dusotem koní, který se kvapem blíží. Kurážini lidé vzhlédnou. EILIF vzkřikne: To jsou císařští! Kavalkáda tří rejtarů se přiřítí s popuštěnými uzdami směrem od kamery do obrazu. Proletí kolem vozu Kuráže a mizí v dálce. EILIF volá na rejtary: Za císaře a papeže! Jak si stojíme? Rejtaři jsou odraní, pobledlí, zranění, přilby a krunýře zčásti poztráceli. Neodpovídají Kurážiným lidem. Jen jeden naznačí gestem: Vlezte nám na záda! Kurážiny děti hledí nechápavě za nimi. ŠVEJCAR polekaně: Vždyť prchají! Běží směrem k vozu, pryč z obrazu. 9. ŠVEJCAR, který dorazil k vozu, se snaží stočit oj a volá v divoké panice: Matko, musíme zmizet! Naši jsou poraženi! KURÁŽ se vrhne jako jestřáb na Švejcara a strhne ho zpět: Pusť! Nic nemusíme .. . Copak si myslíš, že se vzdám svého pěkného výčepu a že pojedu z Bamberka až k Baltu, abych tam nakonec žrala své salámy sama? — Jsme handlíři, nám do toho, kdo vyhrává, nic není, my se musíme koukat uživit tam, kde zrovna jsme. —Naši jsou ti, co vyhrávají. EILIF přistoupil rovněž k vozu, optá se nesměle: Chceš se snad přidat k Švédům? 10. MATKA KURÁŽ ukáže za rejtary, popuzeně: S tímhle ksindlem už žádné kšefty nejsou, o všecko přišli! ^aftw rychle přerovnávat vůz. Ty misály musíme samozřejmě schovat. Náhle pohlédne na Katrin. MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 371 11. Směrem ke Katrin, jejíž vystrašený pohled míří stále znovu ke stromu. HLAS KURÁŽE: Mohli to taky udělat císařští. Hned nato vchází KURÁŽ do obrazu a pokračuje: Všecko zlé Švéd na svědomí nemá. Nemusí se taky věřit všemu, co se povídá. Přitom vrazí Katrin do ruky svazek svíček a řekne: Dělej! Z těch oltářních svíček seškrábeš svaté obrázky. Aby se ještě daly prodat do luceren. 12. U vozu. Švejcar chce sundat dřevěný štítek s nápisem: ZA PRAVOU VlRU. MATKA KURÁŽ zatímco se čile zabývá vozem: To nech viset,, to platí pořád. 13. Směrem k Eilifovi, který vytahuje z vozu kulovnici a chce se s ní ztratit. Kuráž stane okamžite u něho a křikne: Necháš tu pušku! EILIF: Někdo musí hlídat a na to je pušky třeba. KURÁŽ: Pušky jsou na to, aby se prodávaly ■— na hlídání stačí klacek! 14. Směrem ke Katrin, která sedí na voze a oškrabuje svíčky. HLAS EILIFŮV: Chtěli jsme k císařským a skončili jsme u Švédů. 15. Směrem k vozu. Kuráž krámuje horečně ve věcech a vytáhne posléze purpurovou, zlatem vyšívanou dečku s obrazem Marie a jejího dítěte. 16. Švejcar stojí u Katrin a ukazuje s úšklebkem, dozadu. Také Eilif přistoupí a všechny tři děti hledí směrem k vozu. Hlasitě se smějí. 17. Směrem ke Kuráži, která se právě snaží ukrýt oltářní dečku pod sukní. Rovněž se hlasitě zasměje. Titulek: V TÁBOŘE VÍTĚZE. 6. obraz: Náves. Den. 18. Směrem k švédskému regimentu, který nastoupil k děkovným bohoslužbám. Zpívá se švédsky chorál. Za lesem kopí lze rozeznat v pozadí krucifix. Obrazem se táhne hustý dým. 19. Směrem k dosud doutnajícím troskám, vyhořelého stavem. Několik rozedraných osob se pídí po dosud upotřebitelném domácím nářadí. Na druhé straně obrazu, zády k ruině domu, poslední řada nastoupených švédských rejtarů. JEDEN Z REJTARŮ se otočí a nevrle udělá: Pssst! činnost vesničanů ho ruší při pobožnosti. Vtom se vzadu objevují dva vojáci, ženoucí před sebou vola. Za nimi švédský kaprál a vesnický písař, fungující jako tlumočník. Za vojáky sedlák a selka s dvěma dětmi. SEDLÁK naléhavé k písaři: Máme jen toho jednoho! Pověz mu, že ho potřebujeme na polní práci. Pověz mu, že žádného jiného nedostaneme. VESNICKÝ PÍSAŘ; Vždyť ti ho neberou, vždyť hojen rekvírujou. 7. obraz: U závory. Den. 20. Vstupu do. vozatajského tábora brání závora. Vůz Kuráže se k ní blíží. ŠVEJCAR: Oběsí nás, jestli poznají, že jsme z katolického kraje. EILIF zavile: Ale napřed jich pár zapíchnu! KURÁŽ, která vzadu pomáhala tlačit vůz, přejde dopředu a prohlásí energicky: Mluvit budu já! Potom zvolá s okázalou veselostí: Dobrejtro, pane kaprále! 21. Na druhé straně závory se objeví švédská stráž a písař, který tu funguje rovněž jako tlumočník. PÍSAŘ: Copak jste zač, holoto? MATKA KURÁŽ vesele: Han- dlíři... Markytáni. Pí S A% překládá kaprálovi do švédštiny: Handlíři. 22. PÍSAŘEM': Jméno? MATKA KURÁŽ chladné: Anna Fierlingová. A tohle jsou moje děti. PÍSAŘ: Jste tedy všichni Fierlin-govi? 23. Kaprál zatím nedůvěřivě obchází vůz i syny. MATKA KURÁŽ tím znepokojena, písaři, aby ho popletla: Proč? Já jsem Fierlingová. Tyhle ne. PÍSAŘ: Já myslel, že to jsou tvoje dětí? MATKA KURÁŽ : Taky že jsou, ale proto se ještě nemusejí jmenovat stejně. Nejsme všichni z jednoho kraje. Ukáže na EUifa. Tenhle například má jméno po jednom Liteyci. Když se narodil, byla jsem totiž zrovna pohromadě s ním. Jmenoval se Kcjocki nebo Kojecki. Kaprál si Eilifa pátravě prohlíží. Eilif se na kaprála drze šklebí. 24. MATKA KURÁŽ: Kluk se na něj ještě dobře pamatuje, jenže ten, co ho pamatuje, byl zase někdo jiný, Francouz s kozí bradkou. A tak se prostě každý z nás nějak jmenujem. 25. PÍSAŘ : Cože? Každý jinak? MATKA KURÁŽ: Děláte, jako byste se s ničím takovým ještě nikdá nesetkal! PÍSAŘ ukáže na Švejcara: Pak je tenhle podle všeho Číňan? MATKA KURÁŽ se na kaprála usměje: Je Švejcar. EILIF je znuděně odloudá. PÍSAŘ: Po tom Francouzovi? p MATKA KURÁŽ zoufale: Po jakém Francouzovi? O žádném Francouzovi nevím, Jen to všecko nezmo-tejte, nebo tady budeme do večera. 8. obraz: Náves. Den. 26. Švédští rejtaři jsou dosud nastoupeni. Ale bohoslužby teď skončily. Prostranstvím se rozlehne mnohohlasé „Amen". V tom okamžiku se vojáci za tlachání a smíchu rozcházejí a zaplavují obraz. JEDEN VOJÁK se věnuje okamžitě pěknému selskému děvčeti a volá švédsky: Jakpak ti říkají, maličká? Děvče chce utéct, ale Švéd ji rychle chytne. Náves se pomalu vyprazdňuje. Teď je vidět vůz polního kazatele. Několik vojáků odmon-tovává krucifix. Jiní ženou rekvírovaného vola do středu návsi. V pozadí vojáci plení domy. Proťbus s pomocníkem projde obrazem. PROFOUS : Tady už nějak dlouho nebyla válka. — Mír, to je samý šlendrián, až válka vždycky zjedná pořádek. Mrhá se lidma i dobytkem, jako by o nic neslo. Kolik je v městě mládenců, volů a slušných herek, nikdo neví. Jedině kde je válka, jsou listiny a seznamy a všecko se jaksepatří spočítá, poněvadž se ví, že se bez pořádku válčit nedá. VOJÁK se objeví po straně obrazu s Evičkou, selským děvčetem; snaží se mluvit německy: Jak tyjmenuješ? EVIČKA: Evička, VOJÁK opakuje: Evička. MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 373 9. obraz: U závory. Deti. 27. MATKA KURÁŽ se ještě stále snaží vysvětlit písaři původ své rodinky: FéjoŠ! Jméno, jež ale s jeho otcem nemá co dělat. Ten se jmenoval docela jinak a stavěl pevnosti; jenže byl ochlasta. Pí S AR na konci sil: Jak se tedy může jmenovat Féjoš?! MATKA KURÁŽ: Nechci vás urážet, ale moc fantazie nemáte! Samozřejmě se jmenuje Féjoš, poněvadž přišel na svět, když jsem byla pohromadě s jedním Maďarem, tomu to bylo jedno. Pí S AR popuzeně: Ale vždyť vůbec jeho otcem nebyl! Kaprál zatím vylovil z vozu hrst oškrábaných svíček a nedůvěřivě šije prohlíží. MATKA KURÁŽ se znepokojeně ohlédne po čenichajícím kaprálovi a odpoví rychle: Ale po něm je. Říkám mu Švejcar. Potom ukáže na dceru a dodá: A tahle se jmenuje Katrin Hauptová. Je napůl Vlaška a je němá. 28. Směrem k němé Katrin, která scénu sledovala s pobaveným úsměvem. Do toho HLAS PÍSAŘE: Pěkná rodinka, jen co je pravda! Podle všeho úplní pohani. Katrin propukne v bezhlasý klokotavý smích. 29. Kuráž zatím přistoupila těsně ke kaprálovi a strčí mu jeden ze stříbrných řetízků. Do toho HLAS PÍSAŘE švédsky: Národnost se nedá zjistit — handlí-ři. Kaprál potěžká na okamžik řetízek a pak dá znamení, že mohou vjet. 30. Závora se zvedne, Kurážini lidé běží k vozu a protlačí jej uzávěrou. KURÁŽ procházejíc kotem kamery, spokojeně dětem: Stříbro je stříbro, v Německu jako jinde! Titulek: PRVNÍ ZISKY, PRVNÍ ZTRÁTY. 10. obraz: Švédský vozatajský tábor. Den. 31. Je vidět celek vozatajského tábora s bezpočtem kár, bud a výčepu a s hustým davem nejrůznějších lidí, vojáků a kejklířů. Působivost a barevnost celku je ztlumena závojem. Tábor plasticky a v celé své aktivitě, po levém okraji obrazu poloprofílem MATKA KURÁŽ; je ve svém živlu a dryáěnicky nabízí své zboží: šunka.. . čerstvá bamberská šunka , .. škrpály.. . ve všech barvách... dvě zlatky. .. alsaská vína... levně! Borovička... koňské postroje... přezky... pravé stříbro. . . norimberská práce! 32. Pohled na vozatajský tábor z jiného místa. Zase skrz závoj. Na pravém okraji obrazu před závojem nádherná zbroj a velký poloprofil VERBÍŘE, který vohf směrem k táboru: Král Gustav chce vojáky Nehrňte se tak! Vyplatí se jít do války: Hlava je za čtyrák. Přitom zvedá nad hlavy davu mincemi naplněný kožený vak, stejně jako Matka Kuráž své šunky. Z dálky sem doléhají slova Kuráže, vychvalující své zboží. 33. Potřetí celek táborového života. Jeho výraznost ztlumena závojem. Před ním fantasticky vyštafírovaný MUŽ-, který řve lámanou švédštinou: Atrakce! Atrakce! Uvnitř stanu! Představení co nevidět začne! Rejtaři platí polovic! Senzace! Atrakce! V tom okamžiku se od dolního okraje obrazu hrnou první zvědavci — vojáci a jejich družina — a zaplňují obraz. 34. K vozu Matky Kuráže se dostavil důležitý zákazník: kuchař velitele pluku, dobře živený muž mluvící s francouzským přízvukem. Drží v ruce šunku a důkladně jt očichává. MATKA KURÁŽ úslužně: Docela čerstvé zboží, pane polní kuchaři. Klidně si poslužte. POLNÍ KUCHAŘ spokojeně kývne: Dejte mi rovnou všech šest. Matka Kuráž sebere všech šest šunek. Mezi ZÁKAZNÍKY, kteří se utábořili u vozu a chlastají, se ozývají protesty: Ať zbude taky něco pro nás, kuchaři! My taky rádi šunku! POLNÍ KU CHAŘ se otočí a zašklebí: Ale ne tak rádi jako velitel regimentu! —Jsou snad námitky? Odpověď se kvituje se smíchem i nevolí. 35. V té chvíli se ve stanu Kuráže objeví YVETTE POTTIEROVÁ; aby kuchaře pozlobila, zpívá vyzývavě: Nepřátel bylo mnoho Ten můj, to kuchař byl... . Ostatní zákazníci se jejím posměškům smějí. YVETTE zpívá dál: Odporný býval mi ve dne Však v noci vždy mě uchvátil. 36. KUCHAŘ k Tvette: Moc tady na sebe neupozorňujte! Víte moc dobře, že švédský král ve válce za víru žádné dámy vašeho druhu netrpí. 37. YVETTE odpoví kuchaři francouzskou nadávkou a pokračuje ve zpěvu: Ach, po májové mši Noc přijde nejsladší. Začíná si zouvat střevíce, A šiky stojí sevřeny Pak bubny bijí, jak je zvyk Za keř nás vezme protivník Dochází k sbratření. Yvette si zula střevíce a předvede přítomným děravost podrážek tím, že jimi prostrčí prst. 38. Zákazníci kolem Yvette, na nichž je znát, že už také leccos vypili, spustí smích a řev. Tlustý zbrojmistr se s funěním zvedne a odchází k vozu. Vtom přichází Eilif a staví na stůl další pohárky s kořalkou. YVETTE se k němu těsně nakloní a zpívá: Láska, již cítila jsem Nadpozemský byl cit Ze mám ho, ach, tolik ráda Nechtěli naši pochopit. Eilif se zmateně stáhne zpět. Vtom přichází tlustý zbrojmistr s pěti páry dámských střevíců různých barev. Je uvítán hlasitým haló. Tlusťoch se snaží osobně nazout Yvette první pár bot. Ale jeho obtloustlost a krunýř mu při tom zřejmě překážejí. Přítomní z toho mají legraci. 39. Směrem k Eilifovi, který s neproniknutelným výrazem zírá na Yvette. Vtom se u něho objevíKURÁŽa strčí do něho: Copak nevidíš ? Chceš snad, aby si pan - oŕkír klekl na zem ? 40. Směrem k YVETTE, která Kuráži odpoví se smíchem: I vidí, madame. Přitom pozvedne nohu a vyzve Eilifa gestem, aby jí střevíce ozkoušel. 41. Eilif uchopí střevíce a poklekne před Yvette. Je teď naprosto zmatený. 42. Směrem k Yvette, která se všemožně snaží poplést mládenci hlavu. 43. Směrem k Eilifovi, který si všímá spíš hlubokého výstřihu Yvette než práce. 44. Náhle se Yvette hlasitě zasměje, zvedne vysoko nohy a ukáže rozpustilé společnosti, že má na nohou jeden střevíc modrý a druhý červený. Eilif vyskočil a zahanbeně i rozezlen sám na sebe uteče. MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 375 f YVETTE volá za nim přátelsky: Merci, mon enfant. 45. Verbířská bouda. Pozná se to z nápisu: DEJ SE K VOJSKU A POZNÁŠ NĚMECKO ! Vedle ní blyštfcí se a barvami hýřící rejtarská uniforma na figuríně. Verblř a jeho dva pomocnici mají plné ruce práce. Kdo podepsal, dostane závdavek a je odveden k převlečení do stanu, v němž jsou navršeny uniformy, krunýře a obuv. Stan působí dryáěnicky pestře, poněvadž je křiklavě pomalován idealizovanými vojáky všech druhů zbraní. Po nějaké době se k mužům před verbířem přidruží Eilif. Zvědavě a nejisté pozoruje, co se děje.jVERBÍS. křičí ochraptělým hlasem: ~ Dvacet zlatek na ruku, kdo vstoupí do švédského vojska! 46. VERBlR komusi, kdo právě podepisuje: Tady se podepiš! Pak znovu k ostatním: Pospěšte si, lidi! Regiment potáhne dál. Hledá se ještě sedm rejtarů. Ještě je čas! Ještě je příležitost! 47. EILIF se optá sedláka, jemuž zrekvirovali vola: Dáš se naverbovat? SEDLÁK kývne, potom mrzutě a bez nejmenšíko nadšení: Vzali mi dobytče. 48. Jeden z čerstvě naverbovaných a vystrojených opouští stan jako voják. Z kupy zvědavců se okamžitě vyloupnou dvě nevěstky a zavěsí se do mládence. Projdou se smíchem kolem Eilifa, který hledí za nimi. HLÁS VERBÍRE a verbířský buben: Král Gustav chce vojáky Nehrňte se tak! Vyplatí sejít do války: Hlava je za čtyrák. 49. Na malém pódiu před primitivním stanem postává skupina kejkllřů. VYVOLÁVAČ volá francouzsky a lámanou němčinou na několik málo zvědavců: Račte do stanu! Nejyětší světová podívaná! Představení začne za chvilku! Boj s medvědem! Tajemství Orientu! Rejtaři platí polovic! Mašu-la, polykač ohně! Největší světová podívaná! Artisté opouštějí pódium. Diváci se ubírají do _ stanu. Vtom se před kamerou objeví Eilif a vidí, jak u vchodu do stanu každý návštěvník hází pár mincí do klobouků, které nastavují šašek a kolombína. Eilif hledá marně po kapsách nějaké mince. 50. Směrem ke skupině vesničanů a dětí, která hladová a bledá postává před vozem Kuráže. Směrem od kamery se objeví KURÁŽ a nevrle vesničany odhání: Co tu stojíte? Stejně nic nekoupíte! Mezi plaše se stahujícími vesničany s jejich prázdnými, bezmocnými tvářemi se vynoří polní duchovní. Má dosud na sobě mešní ornát. S pohledem na vesničany prohlásí POLNÍ DUCHOVNÍ pateticky Kuráži: Inu, usedlé tu venkovské obyvatelstvo dosud neví, co by si s nově nabytou svobodou počalo. MATKA KURÁŽ: Kunšaftem rozhodně není. Polní duchovní odchází směrem k vozu — kolem kamery — a vyjde z obrazu. Kuráž hledí za ním, slídivě a znepokojená. 51. Směrem k štítku, upevněnému ve stanu a nesoucímu nápis: ZA PRAVOU VÍRU. POLNÍ DUCHOVNÍ vchází do obrazu, prohlíží si nápis a prohlásí nahlas: „Za pravou víru" — pěkné heslo. .. Sáhne po kousku křídy a škrtne slovo „pravou". Napíše nad ně „luteránskou". Přitom vešla do obrazu Kuráž a pozoruje ho. POLNÍ DUCHOVNÍ: ...Takhle to bude jasnější. Kuráž devótně přikývne. POLNÍ KUCHAŘ přispěchal Kuráži na pomoc; objeví se rovněž v obraze a prohlásí sebevědomě: Moc přičinlivá á pořádná žena, pane duchovní. POLNÍ DUCHOVNÍ: Mít dob-roušunku znamená hodně, ale není to všecko, můj milý. 52. Ve verbířském stanu. Dva pomocníci hbitě proměňují Eilifa ve vojáka. PRVNÍ POMOCNÍK: Ted svleč kvádro, ať ti mužem natáhnout kazajku a boty. Pomocník sebere z velké kupy součástí uniforem vojenskou kazajku a pomůže Eilifovi do ní. Přitom řekne: Tak, a je z tebe dobrý křesťan a můžeš se bít za svého krále! EILIF pln hnusu: "Vždyť je celá od krve — jde z ní hrůza, DRUHÝ POMOCNÍK: Ženské se o tebe poperou. 53. PRVNÍ POMOCNÍK při oblékání: A kór moc zbožně to u nás v lágru taky nechodí. Zpívá se jenom v neděli. Z dálky zazní signál trubky. VERB 1Ŕ stríí hlavu do stanu: Už vyrážejí, dělejte! EILIF: Chtěl bych se ale ještě podívat na ty komedianty. PRVNÍ POMOCNÍK hrubě: Drž hubu! Další! Strká Eilifa k hoře uniforem a hodí mu pár jezdeckých bot. 54. EILIFOVA tvář je náhle plná strachu; nesměle: Bratr by moh můj kabát potřebovat. Honem mu ho donesu. OBA F OMOCNÍ Cl propuknou v hu-rónský smích: A pak se hned vrátíš, to známe! 55. U vozu Kuráže. Také její zákazníci se chystají vyrazit. Němá Katrin kasíruje. Švejcar a Kuráž ukládají cínové pohárky do bezpečí a složí lavice. MATKA KURÁŽ: Kdepak je Eilif? ŠVEJCAR: Viděl jsem ho stát u verbířů. MATKA KURÁŽ na vteřinku strne a potom vzkřikne: Ohlídejte mi vůz! Spěchá z obrazu. 11. obraz: V táboře rejtarů. Den. .56. Širá, zasněžená krajina. Po pravém okraji obrazu osamělá šibenice. Kopyta pádících koní se přeženou obrazem zprava doleva. Daleko vzadu KURÁŽ, která běží směrem ke kameře; její výkřik se smísí s duněním kopyt: Eilife! Pak rejtaři zmizí a obraz zůstává prázdný — širá pláň, široký obzor — a uprostřed malá a opuštěná Maťka Kuráž. 12. obraz: Švédský vozatajský tábor. Den. 57. Celý tábor se chystá vyrazit. Vzadu je vidět, jak vozy doprovodu táhnou zprava doleva. Vpředu nakládá také kuchař velitele pluku s dvěma pomocníky svůj vůz. KURÁŽ přiběhne celá udýchaná: Monsieur! Jsem v koncích! Mého Eilifa vzali k rejtarům — kdo mi ted potáhne vůz? POLNÍ KUCHAŘ laskavě: Přivažte ho k mému. Bude mi potěšením, MATKA KURÁŽ: Fierlingová. Titulek: VÍTĚZNÉ VOJSKO PRONIKNE AŽ K FRANSKÚ. 13. obraz: Válelná krajina. 58. Sirá pahorkatina se všemi znaky válečné- MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 377 ho zpustošení. Rozrytá silnice vede kolem spálenišť, součástí výzbroje, trosek, ruin a mrtvých. V popředí tříleté dítě, jež hledí kolem sebe vytřeštěnýma, nic nechápajícíma očima. 14. obraz: V katedrále. 59. Vnitřek kostela sloužící jako sklad. Krmí se koně, munice je uskladněna v postranních oltářích. Vojsko táboří uprostřed chrámové lodi. Na zpřevrácených sochách svatých dřepí unavení vojáci. Jeden z nich holí svého druha. 60. V jednom z postranních oltářů si Kuráž postavila svůj stánek. Švejcar a němá Katrin urovnávají zboží. Polní kuchař sedí na jednom z vaků a pije kořalku. KURÁŽ spustí: Ale mého Švejcara k trénu musíte dostat, nechci, aby skončil někde vpředu. Toho jim nedám. KUCHAŘ: Chcete ho tedy ulejt. Ale o tom byste si spíš měla promluvit s Yvette, ta to peče s nějakým zbroj-mistrem. KURÁŽ vychází z obrazu. 61. Před postranním oltářem na druhé straně klečí dvě ženy, paní a její služebná, a modlí se. Švédsky voják projde kolem; nese velkou otep sena. Ženy plaše a provinile vstanou, ale vojín si jich úmyslně nevšimne. Paní na něho kývne na znamení díků a obě znovu pokleknou k modlitbě. 62. Ve střední lodi sedí na jedné z divoce rozházených lavic Yvette Pottierová a přišívá na široký klobouk plerézu. Kuráž sedí vedle ní. Obě ženy jsou zabrány v hovor. YVETTE: To není moc peněz, madame Fierlingová. Musím taky koukat, abych se nějak uživila. Jo, kdybych měla handl jako vy. . . KURÁŽ se smíchem: Jak to? Vede se ti snad špatně? YVETTE : Jen tak tak. A jak dlouho ještě? Se škrpálama se dá kšeftovat až do smrti, ale já musím do roka dát dohromady takových šest sedm set franků, a já je dohromady dám! Pak si otevřu v Bruggách, kde jsem doma, kloboučnický salón. Šiju ráda klobouky. Sedm set franků, víc ani nechci. A ty budu mít pohromadě brzy. Armáda mě už dlouho neužije, paní Fierlingová. KURÁŽ skepticky: To už říkalo moc lidí. YVETTE: Ale já to udělám. Při první příležitosti zahnu. Titulek: JARO NĚMÉ KATRIN. 15. obraz: Před větrným mlýnem. Den. 63. Zářivé, modré jarní nebe. Do pravé strany obrazu ční křídlo větrného mlýna. Směrem od kamery přichází němá Katrin. Když stane ve výši mlýna, zvědavě se rozhlédne. Potom pokračuje v cestě. 64. Vtom se z druhé strany blíží dva vojáci. Katrin se vyplašeně zastaví. V té chvíli vyjde z mlýna mladý mlynář, statný mladík, který vleče v krosně suť a zpřelámané trámoví a vysype vše na hromadu. Když spatří vojáky, MLYNÁŘ na ně volá: Hej, máte čas? Pomozte mi něco zvednout. 65. Vojáci se na okamžik zastavili.- Ukážou na uši, pokrčí rameny, jako by chtěli naznačit, že mu bohužel nerozumějí. Mlynář se vrací s pohrdavým posunkem do svého mlýna. Sotva zmizel, rozběhnou se vojáci ke Katrin. Ta se rychle otočí a ustrašeně uteče před vojáky do mlýna. Oba zklamaně hon na děvče vzdají. 16. obraz: Ve větrném mlýně. Den. 66. Vnitřek větrného mlýna se skládá z jediné místnosti. Uprostřed kdysi stávalo mlecí zařízení, ted z něho zbyla už jen hromada trámů a kol. Také několik málo kusů chudobného nábytku plenící vojáci svévolně zničili. Pytle s moukou rozpárali a obsah roztrousili, takže je vše potaženo bílou vrstvou. Mlynář se marně pokouší uvolnit těžký trám z převrženého mlecího zařízení. 67. Směrem k mlynárovým rukám, které se ze všech sil pokoušejí pohnout trámem. Pak mu na druhém konci přicházejí na pomoc dvě dívčí paže. 68. Směrem k mlynáři a Katrin. MLYNÁŘ pohlédne na Katrin s nepředstíraným údivem: Hledme — ty mi chceš pomoct? Katrin přikývne. Když to tam nadzvedneš, tak to možná zvládnem. 69. Katrin se o to okamžitě pokouší, ale marně. Do toho HLAS MLYNÁŘE se smíchem: Počkej, až s tím sám trochu pohnu! — Ale koukám, že jseš čilá ženská. 70. MLYNÁŘ zajde ke konci trámu a pozvedne jej prudkým trhnutím : Hej rup! Kamera dělá švenk. — Také Katrin se namáhá. Do toho HLAS MLYNÁŘE: Hej rup! Trám se trochu pohne. 71. Mladý MLYNÁŘ se narovná, oddechne si a utře pot z čela: Jen si odpočiň. Katrin pustl trám a rozhlédne se. - MLYN ÁÍLkývneJako by chtěl říct: Ba, vypadá to tady smutně: Ba, jen se rozhlídni. Potom, se zájmem si Katrin prohlížeje: Patříš k Švédům, že? Katrin přikývne. Taky jsem byl voják, ale pak jsem toho v Uhřích měl po krk. Jak dlouho už se takhle potulujete? . 72. Katrin se znovu nakloní nad trám, aby si ušetřila odpověď, a pokouší se nadzvednout kolo, pod nímž se trám zaklínil. MLYNÁŘ: Tak teda — pusťme se zas do toho! Vší silou se jim podaří trám uvolnit. Během zvedání MLYNÁŘ supe: . Ještě kousek, pak se k tomu dostanu. Trám se posune stranou. Tím se uvolní v podlaze otvor, jen zběžně zakrytý prknem. MLYNAŘ se okamžitě k němu vrhne, vytrhne prkno a zvolá vítězoslavně: Ha, nepřišli na ni! Když mouku prodám, bude trochu peněz pro začátek. Načež vyzvedne z jámy první pytel mouky. 73. Katrin se jeho radostí nakazí a šťastně se na mlynáře usměje. Ale náhle se výraz její tváře změní a ukazuje kamsi mimo obraz. Přitom vyráží chrčivé zvuky. 74. Mlynář si nevšiml, že zpuchřelý pytel praskl a že se, z něho sype mouka. Katrin vejde do obrazu, sevře oběma rukama zející trhlinu. Teprve teď MLYNÁŘ pozná, co se stalo: Inu zpuchřelý, leží tam už dlouho! Spustí pytel zase z ramen, zatímco si Katrin utrhne ze sukně kus lemu a snaží se jím díru zavázat. 75. MLYNÁŘ jí pH tom s úsměvem přihlíží: Kvůli té trošce mouky sis nemusela '. ničit sukni. 76. Katrin pohlédne na mlynáře s velmi šťastným výrazem. MLYNÁŘ: Celá ses zamoučiía. Pokročí k ní a chce ji obejmout. Katrin MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 379 ustoupí a vypráší před ním svou zamoučenou zástěru, aby mu v tom zabránila. 77. MLYNÁR stojí uprostřed bílého mračna, funí a zvolá: No počkej! Já vím, jak mouka chutná, ale ty sotva. Zvedne prázdný pvtel od mouky a vypráší jej směrem ke Katrin. Ta uteče sotva popadajíc dech, mlynář se pustí za ní. 78. Nastane veselá honička. Katrin se brání rovněž pytlem od mouky,Všude se vznáší tolik bílého prachu, že se v něm oba téměř ztrácejí. Do toho HLAS MLYNÁŘE: No počkej, já ti dám! Bezhlasý, chrčivý smích. 79. V jednom z koutů mlynář Katrin polapil. MLYNÁŘ, ji sevře, ať se jakkoli brání: A mám tě! Jakpak ti říkají? Ach tak, jseš němá? To mi ale nevadí... Tu Katrinina rozpálená, rozpustilá tvář náhle zvážní. 17. obraz: Můstek u větrného mlýna. Den. 80. U vozu Matky Kuráže. Obchod je poklidný. Několik zákazníků dřepí za svými pohárky. Na jedné z lavic usedl polní kuchař. Matka Kuráž si sedla k němu. Spravuje košili. Sedí s nimi i Švejcar, ve své nové funkci ještě poněkud toporně. POLNÍ KUCHAŘ udělá Kuráži kompliment: Upřímně se obdivujú vašemu obchodnímu talentu a tomu, jak se vždycky nějak protlučete, paní Fier-lingová. Docela chápu, že vám říkají Kuráž. MATKA KURÁŽ: Chudáci kuráž potřebujou. Už k tomu, aby ráno vstali, je ji při jejich postavení třeba. Nebo aby zorali pole, a co teprve ve válce! Musejí si navzájem dělat popravčí, jeden musí zabíjet druhého. - I na -to, aby si při tom všem ještě mohli kouknout do očí, je třeba kuráž. A že nad sebou strpí císaře a krále a jejich generály, to dokazuje strašlivou kuráž — zrovna ti je totiž stojí život. Potom podá Švejcarovi vyspravenou košili: Tumáš košili. 81. Švejcar šiji strčí pod paži, vstane a zajde k vozu. MATKA KURÁŽ hledi za ním a pak polnímu kuchafí: O toho už se nestrachujú, když se stal colmistrem. Je poctivec a ta jeho kasa bude v pořádku. 82. V tom okamžiku se vynoří v naprosto změněné náladě YVETTE a volá už z dálky: Kuráži, potrebujú nějaké šaty. Kuráž vstala a zašla k šatům pověšeným na voze. YVETTE rozpustile: Ne, žádné takové. Potrebujú nějaké slušné. KURÁŽ jizlivě: K čemu ty bys potřebovala slušné? — Nic takového nemám. YVETTE zatím přistoupila k šatům, jedny vybere a řekne: Tyhle by šly. Poznala jsem jednoho korneta. Teprve včera přišel k regimentu. ■— Má modré oči. Přitom Yvette sundala z vozu krajkový šátek. KURÁŽ jí ho chce zase vzít a říká: To jsou bruselské krajky! Stojí čtyřicet zlatých! YVETTE lhostejně: Nevadí. Potrebujú takový šátek. On totiž není pro nic nápadného a má mě za slušnou. KU,RÁŽ : Ale vždyť se to doví. YVETTE: Tak hned ne. Přitom skryta vozem svlékla oblečení nevěstky a natáhla si nové šaty. KURÁŽ při- hlíží Yvettině proměně, vrtí hlavou a řekne: A kvůli dvoum dnům si děláš takové výlohy? Co je vlastně s tím tvým kloboučnictvím? 83. Zatímco si YVETTE upravuje u výstřihu bruselské krajky, pozpěvuje si jakousi francouzskou písničku. Staré šaty leží nepovšimnuty na zemi. KURÁŽ se zeptá: Nevemeš si tyhle s sebou? YVETTE zamilovaně a štastně: Nebudu je už potřebovat, Kuráži. Zpívajíc a tančíc opouští vůz, 18. obraz: Ve větrném mlýně. Den. 84. MLYNAŘ prostě, jako by to chtěl Katrin ulehčit, ukáže na mlecí zařízení: .. .Jakmile se to celé zas rozběhne, není tady uvnitř stejně rozumět slovu. Katrin se na mlynáře usměje, potom se rozpačitě ztratí z obrazu... 85. ... a začne se prohrabovat v troskách dřevěné skříně, v níž se bez ladu a skladu povaluje pár hrnců a trochu hliněného nádobí. 86. Mlynář pohlédne spokojeně ke Katrin a pak se pustí rovněž do práce. HLAS ŠVEJCARA: Tak tady se potloukáš! MLYNÁR se narovná: Co je ti po tom? 87. ŠVEJCAR přistoupí k mlynáři, roz- hodnut chránit sestřinu čest: Je to sestra. Na MLYNÁŘE Švejcarova hodnost col-mistra podle všeho dělá pramalý dojem: Ale. Její bratr jšeš. To mi přicházíš zrovna vhod, můžeš mi podat tamhleten čep sem nahoru. 88. ŠVEJCAR vzhlédne k mlynáři: Jak to sc - mnou mluvíš? Jsem u vojska! MLYNÁŘ ukáže na železný čep: Tamhle ten! ŠVEJCAR křikne: Zabijú tě! 89. MLYNÁR se opře celou silou o kolo, aby je dostal do ložiska; pňtom námahou supě: Tak dělej! Jak dlouho to mám ještě držet! 90. ŠVEJCAR zlostně: Koukej ji nechat na pokoji! Její místo je u matky ve voze! Přes zlost Švejcar nepřenese přes srdce, aby lopotícímu se mlynáři nepomohl.' Nevrle mu podá čep. MLYNAŘ jim upevní kolo; setře si z čela pot: Tam nemá co dělat! Její místo není mezi tou verbeží tam dole! Zrovna ona tam nemá co dělat! Zrovna ona by se měla někde natrvalo usadit. Venuje se zase práci, vytrhne jakousi vadnou součástku a láteří: Zatracené svinstvo! Ten ksindl musel taky zničit všecko! ŠVEJCAR dosud nevrlý, mupodá nahoru součástku, kterou sebral v suti: Na tohle, z nouze to snad postačí. 9Í. MLYNÁŘ uchopí součástku, kterou mu Švejcar podává, a zamontuje ji; přitom znenadání: Je němá od narození? ŠVEJCAR: Není. Byla ještě dítě, když jí jeden z valdštejnských v lágru u Magdeburku... MLYNÁŘ: A to ji přesto pořád vlečete s sebou?—• Mám dojem, že by se jí tady chtělo zůstat. Ajá bych nebyl proti. Švejcar pohlédne na Katrin. 92. Mlynář udělal na ŠVEJCARA nechtěně docela slušný dojem, ale jako bratr cítí dosud povinnost se nedůvěřivě zeptat: Co jseš vůbec zač ? Katolík či luterán ? MLYNÁŘ se pohrdavě zasměje: Na tom, co jsem, přece houby záleží. My Němci jsme nýmandi. — Ty táhneš MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 381 se Švédy a já byl u těch z Uher. A kdyby to bylo obráceně, bylo by to taky jedno. ŠVEJCAR: Ten mlýn je tvůj? MLYNÁR se směje: Ted' zrovna je můj. Truksas před švédy utekl a já za ním nájem nepošlu. Jestli se ovšem vrátí, budu mu zas muset sloužit. ŠVEJCAR trochu zaražený: Vždyť to už vůbec mlýn není! (93. záběr ve scénáři chybí.) 94. MLYNÁŘ zašel za Katrin, aby na polici, kterou utřela, položil pár hřebíků: Však jej dáme zas do pořádku, že? Přitom na Katrin kývne. Oba hledí na Švejcara, který není .v obraze. Pauza. Katrin ho s šibalským úsměvem dloubne loktem a pohybem hlavy odkáže na Švejcara. 95. Ten — víceméně už zcela srozuměn — se loudal po místnosti a zastavil se teď zády k oběma před zbořeným ohništěm. ŠVEJCAR kopne nohou do suti: Ohniště můžete rovnou odepsat! 19. obraz: Mustek u větrného mlýna. Večerní nálada. 96. YVETTE se objeví u vozu zřejmě velmi zadumaná a prohlásí s tragickým spodním tónem: Kuráži, chce si mě vzít —■ na fleku. KURÁŽ: Máš ty ale z pekla štěstí! Y V ET T E : Copak se za něj můžu vdát? Vždyť se časem všecko doví a • • • KURÁŽ mazaně: A co ? Budeš vdaná. YVETTE popuzená takovou pošetilostí: Vždyť ho milujú! Je ľaime.'Je ľaime! Je — ľaime! KURÁŽ se po ní opičí: Je 1 aime, je ľaime. Tak mu prostě pověz rovnou, co jseš zač. ... YVETTE: Víte moc dobře, paní Fierlingová, že bych to nedokázala. YVETTE rezignovaně odchází. V půli cesty se ještě jednou otočí a zvolá exaltovaně: Je ľaime! 97. Polní.kuchař, jenž si zatím cpal lulku, a Kuráž na sebe udiveně pohlédnou. KURÁŽ: Chápete něco takového, monsieur? POLNÍ KUCHAŘ: To asi jaro. Všecko kvete, ptáci cvrlikají a láska má pré. 98. Poněvadž se k vozu dostavili dva vojáci, aby si cosi vybrali, Kuráž vstane a věnuje se zákazníkům. POLNÍ KUCHAŘ medituje dál: Dokonce armádu čekají z jara větší výdaje. Proč? Za žádné roční doby není tolik dezertčrů. Zjara se snadno na válku pozapomene. Potřebuje zrušit — myslím jaro. POLNÍ DUCHOVNÍ přispěchá v plném ornátu. KURÁŽ volá na něho: Račte borovičku, pane polní kazateli? POLNÍ DUCHOVNÍ volá zpátky: Nemám teď kdy, Kuráži. Válečný sňatek! 20. obraz: Ve větrném mlýně. Večerní nálada. 99. Rozbité větrné kolo mlýna, jehož spodní lopatka ční do obrazu, se mírným [nárazem větru skřípavě o kousek posune. Oba seděli mlčky. Teď MLYNÁŘ vzhlédne: Vidíš, chtělo by se otáčet. 100. MLYNÁŘ svým suchým, prostým způso-. bem: Kdysi nám mlýn patřil. Děd mého dědy byl ještě svobodný. Když o něm mluví, tak dodnes jako o mlynáři z Ingolflnku. To bylo tenkrát, než mlýn převzal truksas. Po selských válkách. Nezmohli pány. Proč? Že nedrželi spolu — sedláci s měšťany, sedláci se sedláky. A že je tenkrát nezmohli, je Německo dnes roztržené a jedno jediné bojiště. Páni volají na pomoc cizince, aby se ti tady za ně potírali, aby se pobíjeli navzájem a všichni společně pak nás sedláky... 101. MLYNÁŘ chvíli mlčí, potom prudce: A poněvadž se už nenajde nikdo, kdo by vylezl na střechu mlýna a všecky svolal, když se blíží cizí vojska, nebude nikdá války konec. 102. Katrin pozorně naslouchala. MLYNÁŘ: Máš ráda děti? KATRIN kývne. MLYNÁŘ : Já taky. Pak uchopí Katrin za ruku. Mám rád tvé ruce. Když se na ně dívám, rozumím ti, jako kdybys na mě promluvila. Oba klesají pomalu na lože. 21. obraz: Ve stanu korneta. Večer. 103. Polní duchovní stojí za polním oltářem. Světlo svěc mu osvětluje tvář. Před ním, zády ke kameře, stojí kornet a Yvette. Obrysy několika přítomných se v přítmí místnosti dají jen slabě rozeznat. POLNÍ DUCHOVNI dospěl ke konci obřadu a dodá už jen: ... a tak jste se stali před Bohem a zákonem manželi — dokud vás smrt nerozdvojí. V tom okamžiku se ozvou pronikavé signály. Všech přítomných se zmocní prudký neklid. Polní duchovní sfoukne svíce a sbalí oltář. Do stanu pronikají HLASY: Odchod! Regiment vyráží! Hluk spojený s odchodem se neustále stupňuje. 22. obraz: Tábor se ruší. Moc. Shora. 104. Trén se chystá k odchodu. Za hluku a řevu se strhuji stany, nakládají vozy. Obra-, zem běží lidé vyplašení ze spánku. Po silnici už pochodují menší skupinky vojáků. Trumpety stále znovu vyzývají k odchodu.. 23. obraz: Ve mlýně.. Noc. 105. V místnosti pološero. Katrin a mlynář spí na prostém loži vedle sebe. Vtom proniknou signály trubek až sem. Katrin se okamžitě pozvedne a pohlédne na mlynáře, který vedle ní spí. Zneklidněná zajde k malému oknu a vyhlédne; je teď zcela blízko kamery. 106. Znovu se ozve troubení. V záchvatu tupého zoufalství se Katrin náhle vzchopí a vyběhne. Mlynář na lůžku zneklidní, když se dveře otevřou a zavřou, ale neprobudí se. 24. obraz: Můstek u větrného mlýna. Noc. 107. Za obecného zmatku vyrážejícího trénu stojí MATKA KURÁŽ zoufalá vedle svého vozu a vyhlíží Katrin: Katrin! Kousek za ní je vidět polního kuchaře čekajícího na odchod; svůj vůz zase připřáhla k jeho vozu. Vtom zezadu vběhne do obrazu Katrin. KURÁŽ jí spěchá v ústrety: Kdepak vězíš? O chlup a byli jsme v trapu. 108. Katrin se před ní zastaví a snaží se zoufalými gesty, nesrozumitelnými, vzrušenými zvuky vysvětlit, že chce zůstat v mlýně. Ale KURÁŽ, která rozčilením má sama blízko k pláči, popadne Katrin a odvleče ji k vozu: Jaképak že. tu zůstaneš •— pojedeš s náma. A s tím ji šoupne na vůz. MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 383 25. obraz: Píseň Kuráže. 109. Krajina, po níž se ženou mračna. Na jedné straně ční do obrazu obrysy popravčího kola. HLAS KURÁŽE, která zpívá svou píseň: Hejtmani, vlezte do mundúru... atd. Obrazem procházejí prapory pluku. 110. Jiný výřez: Bubeníci pluku. 111. Kuráž, vedle ní s uzavřeným výrazem němá Katrin. 112. Děla pluku. 113. Doprovod, handlíři, kejklíři, kočovný lid atd. 114. Most. Přes jeho kamennou zídku visí mrtvý voják. Vůz Kuráže kodrcá přes most. 115. Yvette se svým kornetem v karose. Titulek: 1632.: OBLÉHÁNÍ MÉSTA ŘEZNÁ. MATKA KURÁŽ SE ZASE SHLEDÁ SE SVÝM ODVÁŽNÝM SYNEM. '■ 26. obraz: Palisády. 116. U vozu Matky Kuráže sedí polní kuchař před svou polní kuchyní. Ale jak u něho, tak u ní žádný provoz. Polní kuchař si nasype z prázdného pytle drobty do dlaně a dychtivě je slizne. MATKA KURÁŽ: Padesát haléřů platím za krysu! |=[POLNÍ^KUCHAŘ: Přitom ne-obléhají oni nás, ale my je. 117. Ulička z palisád. V popředí dělo, u něhož dva vojáci hledí s posmutnělým výrazem tupě před sebe. Napříč obrazem šňůra, na níž visí spodky, aby uschly. Vzadu se vynoří Yvette jako truchlící vdova, následována starší služebnou, nesoucí košík z vrbo- vého proutí. Důstojně si vykračujíc zastaví se před spodkami, které jí jsou v cestě. Služebná odsune trapné prádlo stranou a Yvette pokračuje v cestě. 118. Zase u Kurážina vozu. POLNÍ KUCHAŘ vzhlédne: Nejde támhle Yvette? KURÁŽ odpoví: Paní kornetová, co se už neukázala. Hledí mimo obraz a zjisíuje překvapené: Vždyť má smutek! 119. Na jiném místě palisád. Malé, vždy j en pro jednoho muže určené stany pěšího vojska vytvářejí dlouhou uličku. Také zde zahálející nebo ve stanech spící vojáci. Yvette prochází se služebnou touto uličkou, aniž si všímá potlačeného výsměchu vojáků. 120. U Kurážina vozu. KURÁŽ vyběhne z obrazu: Copak, Yvette? Snad tvůj praporečník nepadl? YVETTE vejde do obrazu a odpoví: Ani ňe. Umřel na otravu z hub — už před dvěma měsíci. Chtěla bych se vám omluvit, Kuráži. POLNÍ KUCHAŘ: Mladý člověk přece za války umírá hrdinskou smrtí a ne na otravu z hub! 121. YVETTE: Vždyť proto taky nedostá- vám rentu. POLNÍ KUCHAŘ ironicky: To bylo jen krátké potěšení. Kdypak se to vlastně stalo? YVETTE : Hned dva dny po svatbě. KURÁŽ: Tak se aspoň nic nedověděl. M* YVETTE přikývne zamyšleně, pak změněným tónem: Ostatně, neměla byste zájem o dalekohled? ■ 122. Služebná přistoupí blíž a vyjme z košíku dalekohled. KURÁŽ si předmět prohlíží: Kdybych já měla něco na prodej, nezašla bych zaručeně za někým, komu jsem ještě dlužná, Yvette. YVETTE: Ach tak, za ty svatební šaty. Ještě je nemůžu zaplatit, mal-heureusement. Měla jsem ke všemu ještě velké výdaje. KURÁŽ vrací dalekohled do košíku: i Lidi teď nekupujou nic, co není k snědku. V tom okamžiku se tábora zmocňuje vzrůstající neklid. Všichni se udiveně rozhlížejí. Z dálky se ozvou hlasy: Mají voly! Bude co žrát! První vojáci proběhnou kolem kamery. 123. Také z vozů doprovodu vyskakují vojáci, ženy a děti. Odbíhají stejným směrem. ' Zcela v popředí vylézá polní kuchař s Matkou Kuráží na zadní část vozu a oba vyhlížejí. POLNÍ KUCHAŘ vítězoslavně: Voli... celé stádo! MATKA KURÁŽ nevěří oěím: Můj Eilif! Vždyť to je můj Eilif! 124. Několik otrhaných vojáků žene přes pevnostní násep stádo volů. Vyhladovělí vojáci a jejich doprovod se ze všech stran vřítí směrem od kamery do obrazu. Je slyšet hlasitá VOLÁNÍ: Jsou pěkně vypasení! To se vám povedlo! Zachránili jste nás! Ted to zas i nějakou chvíli vydržíme. JEDEN vyleze na násep: Ukažte, vždyť už ani nevím, jak vůl vypadá. Je slyšet i švédské VOLÁNÍ: i Odveďte ho k veliteli regimentu! f Vtom se objeví kuchař s Kuráží. I KURÁŽ.Mfí: Eilife! Bezohledně se prodere vojáky a jejich druži- I nou a vyleze s kočičí mrštností na pevnostní |f násep. EILIF, když poznal matku, křičí: Matko! A obejme ji radostně. Že jseš v lágru zrovna v takovýhle den! 125. JEDEN Z VOJÁKŮ polnímu kuchaři, jenž stojí v zástupu: Polní kuchaři, tentokrát se dostane i na nás! Všecky voly ten tvůj velitel snad nestačí sežrat! Vojáci se smějí. POLNÍ KUCHAŘ hledí na voly: Osm tučných volů! — Odkudpak je máte? 126. EILIF: Zrekvirovali! Jeho lidé, kteří svedli zatím voly z pevnostního náspu dolů a ženou je středem davu, se vítězoslavně smějí. . . EILIF se skromností ješitného člověka: Sedláci je ukryli v lese a chtěli je odvést do města. JEDEN Z JEHO LIDÍ: Bylo jich čtyřikrát tolik co nás! EILIF: Hodil jsem zbraň do trávy a začal jsem smlouvat. Nabídl jsem jim dvacet zlaťáků za jednoho, a tak ■odhodili klacky, začali se drbat za ušima a my ... na ně a všechny jsme pobili! JEDEN Z VOJÁKŮ: Jen na něj se jich vrhlo sedm! EILIF se při té skromné zprávě o svém hrdinském činu samolibě směje. 127. MATKA KURÁŽ uštědří Eilifovi políček. EILIF jí drží tvář: Pročpak? — Že jsem se dal k armádě? MATKA KURÁŽ hrdě, ale tím, co Zaslechla, také vylekána: Ne. Že ses nevzdal, když se jich sedm do tebe pustilo! Neučila jsem tě, že máš na sebe dávat pozor, ty čerte! 128. Vojáci i lid propuknou v divoký smích. J E D E N se válí po zemi a křičí: Má na sebe dávat pozor! Cha-cha--cha! MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 385 129. JAKÝSI KAPRÁL se objeví na pevnostním náspu, aby Eilifa odvedl: Máš přijít za velitelem, do jeho stanu. Z toho kouká zlatá spona. . 130. Všichni propuknou v radostný řev na znamení souhlasu s takovou poctou. Vojáci se pokoušejí Eilifa popadnout a odnést k veliteli pluku. Ten se jim však vytrhne a vyběhne ž obrazu. Proto se nadšenci vrhají na Matku Kuráž: Tak tedy sláva tobě! Vyzvednou ji na ramena a povykujíce ji vynášejí z obrazu. KURÁŽ se rozpačitě a skromně brání: Pusťte, co to se mnou provádíte? 27. obraz: Ve stanu velitele pluku. Den. 131. Zařízení stanu je okázalé a barbarské, stejně jako velitel pluku. Na stěně visí pergamenová mapa, v koutě stojí polní lůžko. O vinný sud je opřena standarta pluku. VELITEL PLUKU, vedle něhož stojí polní duchovní jako tlumočník, vítá Eilifa přívalem blahovolně míněných švédských slov, nedbaje toho, že ten jim nerozumí: Švédsky: Vykonal jsi jako zbožný bojovník hrdinský čin. A udělals to pro Pánaboha, v boji o víru! Přišli jsme, abychom jim zachránili duši, a co oni na to, co ta svinská, ukoptěná selská cháska? Odhání nám dobytek, aby jej mohli odvést do města, které obléháme. Ale tys je naučil móresům. 132. Eilif stojí před ním v pozoru, září štěstím a občas pohlédne tázavě na POLNÍHO DUCHOVNÍHO, poněvadž nerozumí ani slovu; ten mu o pauzách, jež mu velitel pluku chvílemi ponechává, překládá: Vykonal jsi hrdinský čin... .zbožný bojovník... pró Pánaboha... v boji za víru. . . my Švédové jsme chtěli MATKA KURÁ2 A JEJÍ DĚTI : : zachránit vaše duše, ale, ti: váši svinští ...sedláci, ti. lumpové chtěli t odehnat svůj dobytek do města, které... obléháme... Ukázals jim, zač je toho loket. VELITEL PLUKU naplní u sudu dva poháry vínem a praví Eilifovi: Švédsky: Na, tohle do sebe vyklopíme! 133. VELITEL PLUKU mu podá pohár a s pohledem na polního duchovního: .švédsky: Polní kazatel dostane starou belu, ten je zbožný. Eilif uchopí pohár a pohlédne tázavě na POLNÍHO DUCHOVNÍHO; ten nedává násobě znát rozmrzelost a řekne: Jen pij —já nic, já jsem zbožný. Eilif vypije s velitelem pluku pohár. 28. obraz: Verbífi v křížové chodbě. Den, 134. Katolický verbiř stojí se svým bubeníčkem před kostelíkem rakouského malého města. Postavil tam svou boudu, vedle ní visí na hrubě otesaném trámu slaměný panák ve švédské rejtarské uniformě. Verbiř, malá, tlustá, komická jarmareční figurka, ječí ochraptělým hlasem, zatímco jeho bubeníček tluče do teletiny. VERB IR: Švédský antikrist dotírá na Reznó. Jak je má císař osvobodit, když nejdete s námi? Bubeníčkovi: Pořádně do toho uhoď, Toníku! 135. Oba vřeští k zvukům bubnu: Císař chce nové vojáky Jen klid, dost kraválu! Vyplatí se jít do války: čtyrák je za hlavu. Titulek: DRANCOVÁNÍ MĚSTA. ŘEZNÁ. CÍSAŘSKÉ NÁHRADNÍ VOJSKO SE BLÍŽÍ. MATKA KURÁŽ ZÍSKÁ ŠIMLA A ZTRATÍ SYNA. 29. obraz: švédský vozatajský tábor před Řezném. Den. 136. Matka Kuráž s Katrin chystají výčepní stan pro oslavu vítězství. Evička, mladé selské děvče, které se teď očividně stalo nevěstkou, sedí poněkud stranou na zídce. Zatímco Katrin s Kuráží postaví lavici, zeptá se EVIČKA: Na jak dlouho se vlastně povolilo město drancovat? MATKA KURÁŽ: Na dvě hodiny! A až se vrátí, budou chtít chlastat. 137. EVIČKA rezignovaně: Mně ta naše vítězství už nejsou nic platná. V regi-- mentě jsou teď samí Němci a ti mi zazlívají, že jsem se spustila se švédskými oficíry. Říkají, že jsem švédská courá. MATKA KURÁŽ: Měla ses vrátit do Stralsundu. EVIČKA: Tam by to bylo ještě horší. Náhle zvolá KURÁŽ kamsi mimo obraz: Můjtybože, s čímpak ten přijíždí? Směrem od kamery přijíždí polní kuchař na hubeném šimlu, kterého popohání vrbovým proutkem. POLNÍ KUCHAŘ vychloubačně:_ Arabský plnokrevník. Co mi za něj dáte? 138. MATKA KURÁŽ jí prohlíží hřebce s jakýmsi zájmem, potom: Slezte z té herky, nebo se pod várna ještě sesype. POLNÍ KUCHAŘ sleze: Deset zlatých, Kuráži. ...... MATKA KURÁŽ se podívá šimlu do huby: Jsem handlířka a žádný pohodný, monsiéur. POLNÍ KUCHAŘ: A kdopak říkal, že potřebuje do vozu herku? 139. MATKA KURÁŽ: Možná že jsem někdy něco takového řekla, ale nepotrebujú hovado, které bych nakonec ještě musela naložit, abych se s ním pohnula z místa. Zvedne koni ocas a nabídne: Pět zlatek. POLNÍ KUCHAŘ vyčítavě: Paní Fierlingová. .. V tom okamžiku se strhne,hluk, který se během scény vystupňuje v bitevní ryk a-dunění děl. Současně přiběhne rozčileně POLNÍ DUCHOVNÍ: Katolické náhradní vojsko nás přepadlo! Bůhví, jestli se odtud ještě dostaneme. 140. POLNÍ KUCHAŘ chce vylézt na svého šimla: Musím za velitelem regimentu ! MATKA KURÁŽ ho strhne zpátky<_: Toho šimla tady nechte. Jestli vás uvidějí na katolické herce, jste vyřízený. Vtom uhodí první granát do jednoho ze stanů v pozadí. POLNÍ KUCHAŘ nechá koně a běží pryč: Ale já se vrátím. 141. Obrazem pádí první prchající vojáci: POLNÍ DUCHOVNÍ běhá bezhlavě sem tam, vrhne se pak ke Kuráži a prosí: Kuráži, nemáte nějaký kabát? KURÁŽ : Žádné kabáty nepůjčuji!, ani kdyby šlo o život. POLNÍ DUCHOVNÍ ustrašeně: Ale vždyť jsem přece pro svou víru zvlášť ohrožený. Vtom uhodí v pozadí do polního ležení druhý granát. KURÁŽ hodí, nazlobeni polnímu du- 387 i chovnímu plást: Dělám to proti vlastnímu svědomí. 142. Y VE T T E přiběhne radostně vzrušená: Katolíci! Kuráži, potrebujú ' nějaké šaty. Tenhle smuteční hábit není k ničemu. KURÁŽ vyhrabe Z vozu uzlík a hodí jej Tvette: Na tyhle! Obrazem táhnou první kouřová mračna. Yvette vezme uzlík a běží za vůz. 143. YVETTE zjistí, že uzlík obsahuje její staré šaty. Zatímco se převléká, řekne YVETTE: Mé staré šaty. Schovala jste mi je. Víte, už bych to byla stejně dlouho nevydržela :— čistě finančně. Dým kolem Yvette houstne. YVETTE při převlékání: Pravda, zacházeli se mnou uctivě, ale už jsem neměla čím zaplatit služce. Pohřeb mě samozřejmě taky něco stál. Jsem dnes na tom hůř než před svatbou. 144. KURÁŽ volá: Katrin! Katrin přichází a Matka Kuráž ji pomaže tvář popelem a rozcuchá vlasy. KURÁŽ s gestem na Yvette: Ta se bát nemusí. Pro tu to jsou konečně zas kunšofti. 145. Zatímco vzadu znovu vybuchuje granát, přiběhne zcela bez dechu POLNl DUCHOVNÍ: Zůstanu raději, kde jsem; kdyby mě viděli běžet, vzbudím leda podezření. Z druhé strany přichází Švejcar a sotva popadaje dech vleče železnou plukovni kasu. KURÁŽ vzkřikne rozčilené: Co to vlečeš? ŠVEJCAR: Plukovni kasu. MATKA KURÁŽ se celá zděšená vrhne na syna: Copak ses úplně pomátl! Vždyť už jdou. ŠVEJCAR: Myslel jsem, že by jí bylo nejlíp ve voze. MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI KURÁŽ křičíc, aby ji ve vzrůstajícím hluku boje bylo rozumli: Katrin, dej pozor na šimla! (146. záběr ve scénáři chybí.) 147. Směrem na Švejcara a Matku Kuráž. KURÁŽ rozzlobeně: Švejcare, ta tvoje přehnaná svědomitost nás ještě může stát život! Hned ji hoď do řeky! Švejcar uposlechne a vleče těžkou . kasu z obrazu. (148. záběr ve scénáři chybí.) 149. Polní duchovní se bojácně skryje za vozem. YVETTE, která se vyfintila, se mu prezentuje: Líbím se vám? POLNÍ DUCHOVNÍ nervózně: Na tom snad teď ani nezáleží. 150. KURÁŽ u vozu horečně pracuje: Mešní roucha navrch — kropenky se pověsí zvenčí. Ty obrázky Panenky Marie tady přece musí taky ještě být. .. Náhle se udeří do čela a řekne: Bože můj, prapor! Bleskurychle vyleze na vůz a sáhne po protestantské polní standartě, která zdobila její vůz. V temže okamžiku vybuchne v popředí obrazu granát. Vystříkne bláto. Dým vyplní celý obraz. V jeho ztrácejících se cárech je vidět polního duchovního, Yvette, Katrin a Kuráž, jak leží skrčeni na zemi. POLNÍ DUCHOVNÍ Wí.-Toje konec! KURÁŽ křičí rovněž, aby přehlušila vzrůstající hluk boje: Nežvaňte, katolíci jsou taky lidi. YVETTE křičí rovněž: Oficíři z Uher mají moc slušnou pověst! A většina jich mluví francouzsky. Při nové detonaci se všechny čtyři hlavy zase skryjí v písku. Scéna se ztrácí v žlutočerném dýmu střelného prachu. 30. obraz: Pevnostní násep a vůz Kuráže. Den. 151. U Matky Kuráže se obědvá. Katrin, Švejcar, polní duchovní a Matka Kuráž sedí kolem prázdného sudu a nabírají lžícemi z mísy polévku. Švejcar má na sobě selskou halenu a je značně sklíčený. Polní duchovní je vyštafírován jako výčepní. Těsně vedle Matky Kuráže je za kolík přivázán malý šimlík polního kuchaře. Matka Kuráž hodí šimlovi otep sena a pak usedne znovu k ostatním. 152. MATKA KURÁŽ v nejlepší náladě: Když se to tak veme, nejsou za války porážky těch nahoře pokaždý taky porážkou těch dole! A pokračuje s gestem na šimla: My kupříkladu jsme se tou porážkou teď vzmohli na šimla a Yvette si už prý zas namluvila nějakého obrista. 153. POLNÍ DUCHOVNÍ se neklidně rozhlíží; posléze řekne: Támhle je zase ten chlap s páskou přes oko. Je nebezpečný. Dneska ráno mě chytil, když jsem se šel vyvenčit, a půl hodiny mě zpovídal. 154. Mezi kmeny borovic se potuluje voják císařských. Odvážně vyhlížející chlapík s páskou přes oko. Nedaleko za ním dva další. 155. KURÁŽ, která se podívala rovněž » tu stranu: Já bych se na vašem místě teď nejspíš pustila do mytí nádobí. POLNÍ DUCHOVNÍ: Mým posláním je vlastně péče o duši. KURÁŽ netrpělivě: Jenže já duši nemám, zato ale špinavé nádobí. Když se budete takhle povalovat, neuvěří vám nikdo, že jste výčepní, jedině tím Vzbudíte podezření. 156. POLNl DUCHOVNÍ se ani u bečky s nádobím; přitom uraženě: V Uppsale jsem kdysi vyzval studenty, aby bojovali za.svobodu víry, paní Fier-lingová, a teď.. . Bohem mi propůjčený talent si vůbec nepřijde na své. Dostává se stále víc do kazatelského tónu. Tady se mých schopností zneužívá k tělesné práci. A to je hřích! Vždyť dokážu jediným kázáním dostat celý regiment do rozpoložení, že mu nepřítel připadá jako stádo ovcí, že každý radostně obětuje život za... Náhle se odmlčí, nakloní se hluboko nad bečku a zašeptá: Ten chlap míří k nám. 157. KURÁŽ Švejcarovi, jenž dřepí mlčky a nevrle návoze: To je kvůli tvé kase. Hodils ji do řeky? ŠVEJCAR: To jsem přece nemoh. — Jakpak má kaprál vyplatit žold, když mu ji nedonesu? MATKA KURÁŽ: Na útěku se žold nevyplácí. 158. ŠVEJCAR: Vyplácí, je na něj nárok. Bez žoldu utíkat nemusejí. Ani krok nemusejí udělat. PRO FOUS, který zezadu přistoupl k Švejcarovi: Jseš colmistr od dvaadvacátého. Kdepak je plukovni kasa? Všichni čtyři se ustrašeně přikrčí. ŠVEJCAR: Nic o ní nevím. Profous pokyne oběma vojákům. Ti popadnou Švejcara a vezmou ho mezi sebe. 159. PROFOUS ostatním: Patří tenhle k vám? ŠVEJCAR: Nepatřím, jenom jsem tady obědval. PROFOUS: Znáte ho? 160. POLNl DUCHOVNÍ : Vůbec jsme s ním nemluvili. Ani hubu neotevřel, leda když jedl. A to musel. PROFOUS: Co ty jseš zač? 161. MATKA KURÁŽ: To je můj vý- čepní. A vy máte zaručeně žízeň. Polnímu duchovnímu: Dones pálenku! 389 PROFOUS: Ve službě žádnou pálenku! 162. PROFOUS hrubě Švejcarovi: Odnesl jsi švédskou kasu! ŠVEJCAR: S někým si mě pletete. Nejsem ten, co ho hledáte! 163. MATKA KURÁŽ : Byl to vůbec tenhle? Ani si nemyshm, vypadá počestně. Já jsem Kuráž, už jste o mně jistě slyšeli, vyznám se v lidech. 164. PROFOUS : Jestli ji nevydáš, máš odzvoněno, jasné? ŠVEJCAR: Kdyžjiale nemám! 165. MATKA KURÁŽ má Švejcara se skrytou naléhavostí k tomu, aby kasu vydal : Přece by ji vydal, když ví, že by s ním byl jinak konec! Tak promluv, hlupáku, pan kaprál ti dává možnost! 166. Š V E J C A R zaryté: Nemám ji!. PROFOUS: Však my si s tebou poradíme! Dá svým lidem pokyn. Vojáci popadnou Švejcara a odcházejí s ním. 167. MATKA KURÁŽ udělá pár kroků za nimi a volá zoufale; Vždyť by to řek! — Chcete mu vykloubit ruku? 31. obraz: Dústojnický stan císařských. Den. 168. Ve stanu se vydatně oslavilo vítězství. Prázdné láhve a mísy na stolech a lehátkách zhotovených z beden, pytlů a dek. V kruhu oficírů a děvčat stojí YVETTE a dává k lepšímu píseň o fraternizaci: Francouzsky: Sedmnáct let mi bylo Když nepřítel k nám vpad. Pak odložil náhle šavli Jak přítel šel mi ruku dát. A po májové mši Noc přišla nejsladší A šiky stály sevřeny. Pak bubny bily, jak je zvyk ' Pak za keř vzal nás protivník — A došlo k sbratření. 169. Zpívá šanson francouzsky. V popředí se ] etabloval oficír s táborovou nevěstkou. Děvče překládá oficírovi, který podle všeho nerozumí francouzsky, šeptem píseň. i 170. O Yvette se ucházejí především dva oficíři. Jedním je mladý fenrych, jemuž je Yvette zřejmě nakloněna. 171. Druhým je starý senilní uherský obrist .J od jízdy, vlastník stanu, jenž sedí opilý se 1 zkříženýma nohama u nohou Yvette, dětinsky se šklebí a žádostivěji hltá pohledy. 172. Yvette není obristem zvlášť nadšena. "i Pokud se na něho usměje, tak jen povinně. Jejím favoritem je fenrych. Sotva přednes Yvette skončí, ozve se zvenčí HLAS KURÁŽE: Yvette! Yvette! 32. obraz: Před důstojnickým stanem císařských. Den. 173. Ozbrojená stráž zadrží Matku Kuráž. Vedle ní táborová kurvička Lina, celá uří- j cená. Yvette se objeví a proklouzne strážemi k Matce Kuráži. MATKA KURÁŽ: Chytli mého Švejcara! Zastřelí ho. Lina už byla za profousem. Za dvě stě zlatých ho pustí! 174. LINA: Mně k vůli. ] MATKA KURÁŽ : Ulovilas přece nějakého fenrycha, jak jsem zaslechla. A tak jsem si řekla, že by ti možná na ••■ můj vůz tři sta půjčil. Když se zbavím zásob — nějakou dobu by to sice potrvalo — dala bych je pomalu zas dohromady. A ty za tu ochotu dostaneš dvacet zlatých. . 175. YVETTE se smíchem: Fenrycha. sice mám, jenže... nic nemá. MATKA KURÁŽ .zoufale: Jde mu o krk! 176. LINA. netrpělivé: Budete si muset pospíšit! Má popravit všehovšudy tři muže a nemůže čekat. Yvette vyjme z pytlíčku líčidlo, namaluje se, povytáhne si sukni a odejde do stanu, jako by chtěla říci „Zkusím to". 3.3. obraz: Vdůstojnickém stanu císařských. Den. 177. Když Yvette vstoupí znovu do stanu, vítají ji přítomní hlasitým haló a potleskem. Francouzsky, německy i maďarsky se ozve: Zpívat! Yvette! Dozpívej tu písničku! Když nastal klid, YVETTE zpívá francouzsky: Láska, již cítila jsem Nadpozemský byl cit Že mám ho, ach, tolik ráda Nechtěli naši pochopit. Přitom se ostentativně a velmi svůdně obrací na senilního obrista,. kterého ten nečekaný projev přízně zcela zmate. 178. Mladý fenrych mrští zklamaně a žárlivě pohárem o zem a běží ze stanu. 179. YVETTE se snaží dál obrista ošálit a zpívá: A jedno jitro mdlý Nastalo hoře mý Vyřízen vzorně stanul šik. Zvuk bubnů letěl náměstím Z našeho města s milým mým Odcházel protivník. Za opilého křiku oficírů Yvette klesá obristovi do náručí. 34. obraz: jVa pokraji tábora. Den. 180. Na pokraji tábora, uprostřed rozstříle- ného a opuštěného-opevnění zastává profous svůj úřad. V pozadí je vidět před troskami palisád popravčí četu. Výstřel. — Odtamtud se blíží profous s dvěma pomocníky ke kameře. Vpředu leží v písečné jámě zle zřízeni tři spoutaní vojáci: zřejmě je mučili. Mezi nimi je i Švejcar. Profous se před nimi zastaví. Švejcar by teď byl na řadě, ale PROFOUS ukáže na dalšího: Vemte napřed toho! Pomocníci surově popadnou vojáka a odvádějí ho dozadu. 181. ŠVEJCAR se zfejmým ulehčením tomu, který tu s ním zbyl: Teď už jsem klidný. Zaplatí mu a profous mě nechá běžet. 35. obraz: U Kurá&na vozu. Den. 182. Táborem přichází" k vozu Kuráže Yvette zavěšena do obrista, laškujíc a kolébajíc se v bocích. U vozu dřepí v kruhu vícero vojáků na nejrůznějších předmětech: kůlech z palisád, vrbových koších a kamenech. Každý voják má v ruce pohár. Polní duchovní je obchází s hliněným džbánem a dolévá. Hlučná zábava; několik jich intonuje kolo-zpěv. 183. Matka Kuráž se dívá na Yvette s úzkostlivým očekáváním. Vedle Kuráže sedí Katrin. YVETTE přistoupí k ní, svatouškovsky : Drahá Kuráži, náhodou jsem zaslechla, že pro jisté okolnosti chcete prodat vůz. Měla bych zájem. MATKA KURÁŽ polekaně: Prodat? Dát do zástavy! YVETTE hlasitě: Přivedla jsem rovnou svého přítele, který mi v obchodních věcech radí, že drahoušku? OBRIST madarsky: Te mi ctí... MATKA KURÁŽ se obristovi zdvořile ukloní. 184. YVETTE pošle svého milence pryč: Pro- MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 391 hlédni si ho, miláčku. Nechceš se napit vína? OBRIST rozumí jediné slovu „vína", kývne přihlouple a pak řekne: Víno? Víno ano. Potom odejde prkenným krokem k vozu. Když je obrist mimo doslech: YVETTE: Je moc hodný, hned mi dal peníze. MATKA KURÁŽ prudce: Ale přece ne vůz — zásoby! YVETTE svatouškovsky: Řeklas přece, že ty peníze potřebuješ. 185. MATKA KURÁŽ: Kolikpak bys dala? YVETTE: Dvě stě. MATKA KURÁŽ: Vždyť dvě stě chce jen ten profous! YVETTE:' Víc mi dědek nedá. — Vůbec ani nevím, co ve voze všecko je; stejně se musím napřed přesvědčit. Tvette chce_zajít dozadu. KURÁŽ ji zadrží: Žádné přesvědčování! K prodeji vozu se přinutit nedám. YVETTE drze: Když ty na mě takhle, tak toho prostě necháme. S gestem dozadu: Copak si myslíš, že je radost vypáčit z tamtoho dvě stě zlatek? 186. Vtom přiběhne bez dechu LINA: Tak co, máš ty peníze? Sotva to řekne, je slyšet z místa, odkud přišla, první salva. 187. Všechny tři zmlknou a hledí směrem, odkud se výstřely ozvaly. MATKA KURÁŽ bezprostředně a prudce Tvette: Tři sta! 188. YVETTE chladně: Dvě... To je tolik, co by mě stálo kloboučnictví, Kuráži. MATKA KURÁŽ křilí: Ale vždyť tenhle vůz je všecko, co mám! Z čeho máme žít? 189. LINA nervózně: Kuráži, už je před ním jen jeden! MATKA KURÁŽ naznačí Lině, aby byla zticha, potom k Yvette, s gestem na Katrin: Tuhle mám taky ještě na krku. Je němá. — Sto zlatých mi musí zůstat, abych si mohla naložit aspoň ranec zboží a začít znova. — Ale dobře, i když mi zůstane jen padesát. . . Dej dvě stě padesát! 190. Yvette se otočí, zajde k vozu, odhrne plachtu a pohlédne dovnitř. Obrist, který stál poněkud stranou, se rozběhne zamilovaně za ní. Yvette ukáže na vůz a očividně mu domlouvá, aby jí poskytl dvě stě padesát. 36. obraz: Na pokraji tábora. Den. 191. Oba profousovi pomocníci popadnou druhého odsouzence a vedou ho k pópravišti. Výstřel. — Profous nejde hned za nimi, nýbrž se zastaví před Švejcarem a zkoumavě si ho prohlíží. 192. PROFOUS: Copak to jsou za lidi, ti tvoji známí? ŠVEJCAR suchým klasem: Na tyje spolehnutí. PROFOUS se skepticky ušklíbne: To říkáš ty! 37. obraz: Pevnostní násep a Kurážin vůz. Den. 193. YVETTE přiběhne s váčkem peněz a podá jej Kuráži: Dvě stě padesát! Lina se chce váčku zmocnit, ale Kuráž jí v tom zabrání a začne zlaťáky počítat. 194. LINA: Tak už dělej! MATKA KURÁŽ odevzdá Lině konečně váček se slovy: Tumáš sto padesát. Pověz profousovi, že víc nemám. Však na to přistoupí. LINA neklidně: Kuráži, vždyť vám povídám... Vtom její slova přeruší další salva. KURÁŽ rozzlobeně: Tak už leť! LINA běží pryč. 195. U vozu se rozhostilo tíživé mlčení. Všichni hledí zaraženě a s tichou výčitkou na KURÁŽ; ta se oboří na duchovního: Nepostávejte tady jako Ježíš na hoře Olivetské! — Katrin, vyčisti nože! Polní duchovní se skloní nad svou práci. 196. Katrin, nanejvýš rozčilená, vyráží chrčivé zvuky a snaží se protestovat rukama. 197. KURÁŽ ke Katrin poněkud mírněji: Však bratra zase dostaneš. POLNÍ DUCHOVNÍ: Pánbůh to k dobrému obrátí. MATKA KURÁŽ : Máte je vytřít do sucha! Vtom přiběhne bez dechu LINA a volá už z dálky: Pod dvě stě to neudělá! A říká, že už nemůže čekat. Dělej, Kuráži! Kuráž sáhne do peněžního váčku, odpočítá rychle padesát zlatých a vtiskne je Lině mlčky do ruky. Lina uhání přes pevnostní násep pryč. Vtom třeskne třetí salva. Lina na náspu nahoře ustrne jako zasažena bleskem. 198. Matka Kuráž, která právě zase chtěla peníze zastrčit do kapsáře, se zarazí. Bolest ztrhává její rysy. Katrin se u stolu se vzlyko-tem zhroutí. KURÁŽ bezbarvým hlasem: Katrin, mám dojem, že jsem smlouvala moc dlouho. V tom okamžiku se změní scenérie, provázena hudební ilustrací Kurážiny písně. Denní světlo ustupuje soumraku. Také u Kurážina vozu se obraz změnil. Scenérii osvětlují pochodně a lucerny. Matka Kuráž sedí sama na sudě a zírá před sebe, aniž bere hlu- čící zákazníky na vědomí. Jednou se ohlédne. 199. U Kurážina vozu stojí polní duchovní a Katrin. Je cídt, že se oba straní Matky Kuráže, jako by byla malomocná. Když poznají, že Matka Kuráž na ně hledí, oba se odvracejí. Vtom přichází přes pevnostní násep YVETTE; nenápadně projde tanečním krokem těsně kolem Kuráže a pošeptá jí: Kuráži, profous ho sem přivleče. Jestli prozradíš, že ho znáš, je s námi všemi amen. Zuří, že nedostal peníze, a říká, že teď za tou věcí půjde. S těmi slovy Yvette Kuráž mine a ztratí se z obrazu. 200. Přes pevnostní násep přicházejí dva profousovi pomocníci vlekoucí mrtvé tělo. PROFOUS, který je provází, volá z náspu: Tady je jeden, kterého neznáme jménem. Pro pořádek se ale musí zapsat. 201. Tvář Kuráže, která je pevně rozhodnuta se neprozradit. Do toho HLAS PRO-FOUSE: Byl se tu najíst. Podívej se, jesdi ho znáš. Matka Kuráž se zvedne a kráčí unaveně k pevnostnímu náspu. 202. Kuráž hledí s kamennou tváří na mrtvého Švejcara. PROFOUS: Znáš ho? Přitom Kuráž nedůvěřivě pozoruje. Ta zavrtí hlavou, obrátí se a jde. PROFOUS poručí svým pomocníkům drsným hlasem: Odneste ho na mrchoviště. Nikdo ho nezná. MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 393 Titulek: NĚKOLIK MĚSÍCŮ POZDĚJI... TAKÉ VELKÝ CÍSAŘŮV VOJEVŮDCE TILLY PŘICHÁZÍ O ŽIVOT. 38. obraz: V Ingolstadtu. Den. 203. Do prázdného obrazu zvedá čestná stráž bohatě zdobený katafalk. Polní maršálek je pohřbíván se vší církevní a vojenskou okázalostí. 204. Ke skupině diváků. VÁLEČNÝ INVALID A se smrtelně vážnou tváří sousedovi: Škoda, že polní maršálek padl. SOUSED rovněž vážně: Ještě na svůj regiment volal, aby se všichni bili jako lvi, a jel na koni zpátky. Jenže si splet směr a dostal se tak do první linie, kde ho pak zasáhla kulka. 205. Vůz Kuráže vyjíždí za rohem směrem k smutečnímu průvodu. KURÁŽ: Mám všeho po krk, kazateli. Prostě mi Švejcar nejde z hlavy. Nechám toho a usadím se někde, kde o tom všem už nebudu slyšet. Ke Katrin: Má docela pravdu, že z války nic dobrého nekouká. A stejně jednou skončí. Ale teď dělejte, rozestavte lavice, po funusu mívají lidi žízeň. POLNÍ DUCHOVNÍ: Paní Fierlingová, jestli válka opravdu skončí, jste na mizině. Přitom máte neprovdanou dceru. A já vás samozřejmě nezajímám. Ale válka vůbec skončit nemusí. Když je po jednom lumpovi, není ještě dávno po všech lumpárnách. Hrdinové se vždycky najdou. 206. Pohřební průvod. Kyrysníci se smutečním flórem atd. 207. Směrem k vozu Kuráže. Rozestavují se lELVi.ce 'POLNÍ DUCHOVNÍ: Vždycky se najdou lidi, co řeknou, že válka nemusí trvat věčně. Ale většinou bývá přání otcem myšlenky. 208. Diváci, mezi nimi žena se čtyřmi dětmi. 209. Vůz Kuráže. POLNÍ DUCHOVNÍ : Podle mě není vůbec řečeno, že válka jednou skončí. Může snad pro něco nepředvídaného na chvilku uváznout. Před tím ji nic nechrání, vždyť na světě není nic dokonalé. Ale císařové a králové a papež jí v nouzi jistě přijdou na pomoc. A tak se celkem nemusí ničeho vážného bát a čeká ji dlouhý život. 210. Smuteční průvod. 211. Vůz Kuráže. KURÁŽ : Jestli válka neskončí, tak bych se měla zásobit zbožím, co je zrovna lacino k máni. Dobře, nakoupím nějaké. Spolehnu se na vás. POLNÍ DUCHOVNÍ: To klidně můžete, paní Fierlingová. Katrin přestala pracovat a zírá na polního kazatele a na matku. Náhle mrští košem s lahvemi o zem a běží za vůz. KURÁŽ volá: Katrin! Můjtykriste, ta přece na mír čeká. 39. obraz: První válečná krajina. Léto. Den. 212—213. Velký celek nějakého vyobrazení války s tehdy obvyklými bitevními šiky (zrcadlový záběr). V popředí ční do obrazu počítadlo Kuráže. Ruka pohybuje kuličkami. Zpěv Kuráže: Z Ulmu do Met. .. atd. 40. obraz: Širá zasněžená krajina. Den. 214—215. Také zde obraz válečné zhouby. Na obzoru se rýsuje popraviště (zrcadlový záběr). V popředí — při pravém okraji obrazu — část Kurážina vozu. Velký záběr ručních vah Kuráže, která odvažuje kusy masa, šunku a salám. Píseň Kuráže. 41. obraz: Letní krajina. Den. 216—217. Vůz Kuráže v bezpečí příkopu. Po. silnici — při horním okraji obrazu — táhne několik invalidů. V popředí obrazu skládá Kuráž své mince do odpočítaných sloupků. Píseň Kuráže. 42. obraz: Silnice. Den. 218. Šimlem tažený vůz Kuráže kodrcá čile po silnici. POLNÍ DUCHOVNI, který sedí vedle Kuráže na kozlíku, zpívá s ní: Jde jaro k nám. Vstaň, křesťane! Je slyšet vyzvánění. 219. MATKA KURÁŽ zarazí koně: Brrr .. . Naslouchá. Udiveně polnímu duchovnímu: Co že vyzvánějí? Dnes, ve všední den... Titulek: 1635: SASKY KURFIŘT SE ROZCHÁZÍ SE ŠVÉDSKÝM SPOJENCEM! VÁLKA USTRNE. CIZÍ VOJSKA SE CHYSTAJÍ OPUSTIT NĚMECKO. Silné vyzvánění. 43. obraz: Před panským domem. Den. 220. Skupiny vojáků procházejí — bez jakéhokoli pořádku — na odchodu ulicí. Před malým domkem nakládají dva vojáci na káru různé domácí potřeby a nábytek. Třetí voják vleče z domku křeslo a bezohledně se je snaží hodit na vysoko naloženou káru. DRUHÝ VOJÁK křičí: Už se tam nevejde! TŘETÍ VOJÁK: Musí! Násilně je na káru vměstná. Přitom spadne jiné křeslo a rozbije Se o dlažbu. Kamarád vezme polámané křeslo a odejde s ním do domku, před nímž je několik rejtarských koní uvázáno k plotu. Z domku se ozývá hlasité francouzské láteření Yvette. 44. obraz: V panském domě. Den. 221. Zatímco vojáci jsou vzadu dále zaměstnáni vynášením drahocenného barokního nábytku, stojí YVETTE — již značně podroušená — uprostřed salónu a řádí francouzsky i lámanou němčinou: Ten lotr, ten lump! Ten zločinec! čtyři roky jsem žila s tou zdechlinou, svá nejlepší léta jsem mu obětovala! Ale ten mi už neupláchne! A kdyby se za deseti oficíry schoval! V té chvíli uchopí dva vojáci stojací hodiny. YVETTE se vrhne na ně a křičí: A ty hodiny tady taky zůstanou, takhle jsme se nedohodli! 222. Směrem od knihovny, chráněné tělesnou obristovou stráží, přichází adjutant TONI, nefalšovaný Vídeňák; přistoupí k Yvette a spustí: Madame, vše bude v pořádku. Všecko se srovná. Budete spokojená. Mám příjemnou povinnost nabídnout vám tisíc zlatých. Panu obristovi velice záleží na tom, aby se všecko pokojně urovnalo. YVETTE odpoví adjutantovi tím, že mu uštědří hlučný políček a křikne: MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 395 . Já ťi povím pokojně! To je inzultace. Zač mě máte? Ještě do včerejška jste se přede mnou plazil, vy lokaji! A Ferda to taky schytá. Můžete mu to vyřídit! 223. Adjutant se bezmocně stáhne. YVETTE uchopí džbán na víno, zjistí, Že je prázdný, a volá: Klárko! Tokajské! 224. Vedlejší místnost je velká, bohatá knihovna. V křesle zalezlý obrist. Připraven na cestu a velmi vážný. Jeho pobočník Toni stojí vedle něho. OBRIST: Vždyť si to kloboučnic-tví vždycky tak přála. Co si teď počnu. TONI: Říká, že šiji musíme vzít. OBRIST zoufale: Ale to přece nemůžu. Toni, nenechávej mě teď na holičkách. TONI se očividně snaží najít východisko a dojde k návrhu: Pane hrabě, oženit bychom se s ní jaksi mohli. Ale nábytku se přece jen budeme muset vzdát. Končí hlubokým povzdechem: Je strašná! Obrací se na ojkíra, který kolem nich projde: Dojdi pro Zschokeho, ať nám udělá faráře. 45. obraz: Před branami města. Den. 225. Obristův pluk je přichystán k odchodu. Na koni přijíždí JED EN Z DŮSTOJNÍKŮ. Má přes ruku farárskou sutanu. Sleze s koně, zajde k jinému oŕicírovi a řekne: Pojď se mnou, Zschoke! Musíme se oženit! 46. obraz: V salóně panského domu. Den. 226. Vojáci nyní zase nábytek rozestavují. Pobočník Toni stojí před Yvetté, která se zřejmě uklidnila. S uspokojením bere na vědomí ADJUTANTOVA slova: Mademoiselle, budu mít čest osobně pro vás přijít, jakmile se vyřídí záležitost s rodinou. YVETTE: Není to od snoubence nijak slušné, nezabránit dojmu, že jsem se mu vnutila. Náhle pozná, že několik vojáků, vnáší do místnosti těžký příborník, a volá na ně: Ten kredenc postavte zase do kouta. 47. obraz: Ulice před panským domem. Den. 227. V popředí velký vůz, z něhož se právě skládají poslední kusy nábytku. Oba oficíři, jeden už převlečený za katolického duchovního, míří k panskému domu. FALEŠNÝ DUCHOVNÍ : Vždyť to musí_ poznat! OFICÍR: Prosím tě, chlastáod rána! FALEŠNÝ DUCHOVNÍ: Vždyť neumím latinsky! 48. obraz: V panském domě. Den. 228. V knihovně sedí YVETTE zmožená a opilá v křesle u krbu; ztěžklým jazykem říká služebné, která stojí vedle ní: A před 1-lidmi, Klárko, se m-mi teď bude ř-říkat p-paní hraběnko. KLÄRKA blízko pláče: A vemete mě taky s sebou do Uher, na ten svůj rodový zámek? Yvette se pokouší o graciózni přisvědčující gesto. Zvony vyzvánějí. 49. obraz: Pod lípou. Den. 229. Vůz Kuráže stojí ve stínu velkého stromu. Poněkud opodál několik válkou zničených domů, na nichž se teď obyvatelé snaží opravit vzniklé škody. Jen polní duchovní — dosud převlečený za výčepního — sedí na zbytku zdi a civí tupě před sebe. Vtom se z dálky blíží rozedraná postava, j POLNÍ DUCHOVNÍ vzhlédne a praví: Podívejme se, kdopak to sem jde? To je přeci kuchař velitele regimentu! Potom běží k vozu Kuráže a křikne dovnitř: Kuráži, návštěva! ., 230. Polní kuchař se zatím přiblížil. POLNÍ DUCHOVNÍ se ho ptá: Taky vás odstavili? V tom okamžiku se z vozu vynoří MATKA KURÁŽ a zvolá radostně: j Můjtykriste, kuchař od velitele regi- mentu ! Po tolika letech! Obejme srdečně polního kuchaře, potom si ho prohlíží od hlavy k paß a z ničeho nic řekne: To jistě už taky brzy přijde můj Eilif. 50. obraz: Před stodolou. Den. 231. Chráněni prkenným plotem číhají čtyři otrhanci, na nichž však je ještě znát, že bývali vojáky. Jedním z nich je Eilif. Všichni čtyři sledují napjatě, jak těžký selský vůz opouští s polním nářadím stodolu. Mládenci a dívky, zčásti na voze, zčásti jej provázejíce, se vydávají za polními pracemi. 232. JEDEN Z EILIFOVÝCH KUM- PÁNU : Teďjedou na pole. DRUHÝ KUMPÁN: Ti nenechají dvůr opuštěný. Tihle zatracení křupáni jsou setsakra mazaní. 233. EILÍF rozhazovačně: Vy tady počkejte! j A ať vás nikdo nevidí! A ty půjdeš i se mnou! ■ Jeden z kumpánů následuje Eilifa, který se j jako kočka vyplíží z obrazu. j 51. obraz: Pod lípou. Den. j 234. Kuráž sedí u vozu vedle polního kucha-) ře. Poněkud stranou polní duchovní, který se na ně nepřejícně dívá. KURÁŽ volá: Katrin, dones kuchaři sklenku pálenky! Katrin se z vozu nevynoří. Kuráž volá znovu: Navleč si nějaký ten hadřík a je to. Kuchař není nikdo cizí! 235. Poněvadž se nic nehne, KURÁŽ vstane a dojde pro pálenku sama; přitom řekne: Nechce se jí ven. Mír s ní vůbec nepohnul. Dal na sebe moc dlouho čekat. Marodéři ji praštili přes ruce, když nám chtěli ukrást šimla. Je po rukou — i po Šimlovi. 236. KUCHAŘ vzdychá: Inu, válka! KURÁŽ usedne zase ke kuchaři a říká: čert aby ji vzal —jenže mír mi zlomí zsse vaz! Nakoupila jsem na kazatelovu radu zásoby a teď tu dřepím se zbožím. 237. KUCHAŘ: Jak jste mohla dát na kazatele! Kdybych byl tenkrát měl víc času, tak jsem vás před ním varoval. Ale katolíci přišli moc narychlo. Je vyžírka! MATKA KURÁŽ: Myl mi nádobí a pomáhal tahat. 238. KUCHAŘ: Ten a tahat? Jak ho znám, tak vám taky vykládal ty svoje vtipy. Má o ženských moc špinavé mínění, marně jsem se ho snažil předělat. Vtom se kuchař obrátí na polního kazatele a řekne s předstíranou výčitkou: Jak se můžete plést do obchodního podnikání druhých lidí, když vás o to nikdo nežádal? POLNl DUCHOVNÍ rozezleně: S vámi nemám co mluvit! Ty vaše úmysly jsou příliš průhledné. Chcete se tady prostě uhnízdit. KURÁŽ se snaží zmírnit spor: Nerozčilujte se. Nemůžete přece popřít, že ta vaše válka stála za bačkoru. MATKA KURÁ2 A JEJÍ DETI 397 i POLNÍ DUCHOVNÍ: Neměla ■ byste se na míru prohřešovat, Kuráži! Jste hyena bojišť! KURÁŽ: Co že jsem? POLNÍ DUCHOVNI: Když vidím, že mír je pro vás jen něco jako starý posmrkaný šňupák, který se člověk štítí vzít do ruky, tak mě to lidsky pobuřuje. Z toho se totiž pozná, že si nepřejete mír, ale válku, a to kvůli zisku. Jenže nezapomínejte na staré pořekadlo, že každý, „kdo chce s vlky žít, musí s vlky výt!" KURÁŽ: Mám snad války na svědomí já? A ne císařové, papežové a vojevůdci? A každopádně si vyprosujú tu hyenu! My dva jsme spolu domluvili! S těmi slovy zmizí Kuráž ve voze a za poslední věty hodí polnímu kazateli sutanu pod nohy. 239. POLNÍ DUCHOVNÍ zvedne mlčky duchovní roucho a prohlíží si je: Prožrali je moli... Pak odchází. 240. POLNÍ KUCHAŘ hledí za polním duchovním a volá: Jen se uklidněte, pane polní predi-kante! Však zase nějaké to místo najdete. Kuchtit už není co, ale věřit se nepřestalo, na tom se nic nezměnilo. 241. Už poněkud dál zamíří polní duchovní do polí a náhle rozvine své roucho, navleče si je a nasadí si čepičku. 52. obraz: Ve stodole. Den. Vyznáním. 242. Eilif a jeden z jeho kumpánů odvazují v přítmí stodoly dvě krávy. Šramot u schodů přeruší jejich počínání. STARŠÍ SELKA se ptá úzkostlivě: Je tu někdo? Eilif, který ji spatří, uchopí vidle, opřené vedle o zeď, a bleskurychle je hodí po ženě. Krátký výkřik. Eilif se vrhá s odvázanými kravami k vratům a rozrazí prudce obě křídla. 243. Před vraty stojí v polokruhu houf sedláků s kosami a klacky. JEDEN ZE SEDLÁKŮ: Kampak s tím dobytkem? EILIF krátce: Rekvíruje se. STATNÝ ČELEDÍN ironicky: Rekvíruje ... ? JINÝ SEDLÁK: Pojďte na chvilku s náma. 53. obraz: Pod lípou. Den. 244. Vůz Kuráže stojí dost daleko. Ke kameře běží dva chlapi — propuštění vojáci. Každý má pod paži hlasitě kdákající slepici. U vozu stojí MATKA KURÁŽ a zuřivě jim spílá: Oběsit by je měli, lumpy! Utlouct teň ksindl! Oba zlodějové zmizí z obrazu. 245. P O LN í K U CH AŘ vystoupí za vozem; Kuráti: Copak je? . MATKA KURÁŽ: Ukradli mi slepice! POLNÍ KUCHAŘ, který hledí za oběma: Jsou to propuštěni vojáci! MATKA KURÁŽ zuřivě: Nic jiného neumějí než rabovat a krást! Zaslouží oběsit! 54. obraz: Větev stromu. Den. 246. Je slyšet přijíždět káru. Kára se zastaví. HLAS SEDLÁKA, který vysvětluje: Vloupali se k jednomu sedlákovi. Zabili mu ženu. HLAS EILIFA, který zoufale křičí: Neudělal jsem nic jiného, než co jindy taky! Přes větev se přehazují dva silné provazy, které se stáhnou ve smyčku. EILIF se ospravedlňuje: Ve válce mi za to prokazovali pocty! Po pravici velitele regimentu jsem seděl! JAKÝSI HLAS mu odpovídá: Ale teď je mír. EILIF : Tenkrát mi řekli, že to bylo hrdinství! Zlatý náramek... HLAS : Teď se tomu říká vražda a loupež. EľLIF pronikavě vykřikne: Matko! Oba provazy kolem větve se napnou. Strom se pod oběšencovou vahou jen mírně zakymácí. 55. obraz: Pod lipou. Den končí. 247. Kuráž, Katrin a polní kuchař sedl u vozu. Vtom přicházejí směrem od kamery dva sedláci a selka. Zastaví se a volají; Zmizte odsud! Nemůžeme vás potřebovat! KURÁŽ vzhlédne a odnětí: Copak? Jsme .počestní handlíři. JTNY SEDLÁK se objeví směrem od vsi a řekne smířlivě: Koukejte se ztratit. Potom zajde k ostatním a pokračuje: Nechte ji na pokoji; je to jen handlíř- ka, jedna z těch malých. PRVNÍ SEDLÁK: Nic takového! Ty bývají nejhorší. Proč? Provádějí to, co jim ty větší naplánujou! KURÁŽ vzhlédne a odpoví: Když myslíte, tak se prostě ztratíme. Lidi jsou tak podráždění. S pomocí Katrin rychle sejme na stromě upevněnou plachtu, hodí ji do vozu a všichni tři odtáhnou s vozem kamsi dozadu. 56. obraz: Silnice k mlýnu v Ingolfinku. Večer. 247a. Celek s mlýnem. 248. Vůz Kuráže projíždí pomalu kolem kamery. Polní kuchař á Kuráž zavěšeni do popruhů. KURÁŽ s pohledem dopředu: Tady už melou nové obilí, ti lumpové. Á já mám ve voze ještě pět pytlů té drahé válečné mouky. Katrin, která vzadu vůz tlačí, pohlédne rovněž dopředu. Oči se jí rozšíří — poznává mlýn — a rychle se skryje ve voze. 249. Široký Celek. Vlevo ční do obrazu otáčející se křídlo mlýna. Od levého okraje obrazu se blíží z jisté vzdálenosti Kurážini lidé. Vtom se ozve HLAS MLYNÁŘE: Hej vy tam, zarazte! Hned poté se objeví MLYNÁŘ a běží k vozu; přitom volá: Poslyš, nebylas už někdy v tomhle kraji? KURÁŽ volá zpět: Může být, sjezdili jsme toho spoustu. 250. Teď dorazil MLYNÁŘ k vozu, postaví se před Kuráž a zadrží ji: Samozřejmě, jseš to ty. Mělas dceru. Kde je? MATKA KURÁŽ : Ta už se mnou není. Vdala se. MLYNÁŘ zaraženě: To není pravda! MATKA KURÁŽ: Je. Žije v Bam- berku. 251. MLYNAŘ prudce: To není pravda! Kdyby ještě žila, vrátila by se ke mně! MATKA KURÁŽ uhne: Nech mě! Musím dál! Také polní kuchař trhne vozem a odstrčí mlynáře. MLYNÁŘ zůstane zpět a spílá: Bůhví, co jsi s ní provedla ve své hamižno-sti, do jakého svinstva jsi ji zatáhla, na kterém mrchovišti skončila, babizno jedna! MATKA KUE.ÄŽ A JEJÍ DĚTI 399 t 252. Uvnitř vozu dřepí Katrin. Je slyšet HLAS KURÁŽE: Slíbila jsem jí, že se sem vrátíme, až nastane mír. Ale ted to pro ni už nemá smysl — s těma zchromlýma rukama. Pro ni přišel mír pozdě. Titulek: 1635. V TOM ROCE NASTALA ZIMA ZÁHY A BYLA KRUTÁ. PRO NEPŘÁTELSKÝ POSTOJ OBYVATELSTVA POPOJÍŽDÍ KURÁŽ JEN ZA NOCI. 57. obraz: Horská ves za zimy. Večer. 253. Šedl pochmurného zimního večera přijíždí Kurážin vůz po zbahněné silnici k malé osadě. Ledový vítr skučí. Na polích leží sníh. Soumrak je tak silný, že se dají rozeznat jen obrysy domů. Matka Kuráž už nemá koně. Polní kuchař a Kuráž — jen chatrně zachumlaní proti zimě — mají přes ramena popruhy, kterými táhnou vůz. Před domkem, v němž se za jedním oknem svítí, zarážejí. Zcela mechanicky shodí popruhy, vyhrabou z vozu dvě misky a postaví se k nim. 254. POLNÍ KUCHAŘ, když Kuráž stane vedle něho: Mám toho už po krk! Vrátím se do Chalonu na Rhône. Jdeš se mnou, nebo nejdeš? MATKA KURÁŽ : Ne bez Katrin. POLNÍ KUCHAŘ: S Katrin ne. To se tedy vypravím sám. Máš poslední možnost se rozhodnout. MATKA KURÁŽ se ohlédne. 255. Katrin stojí za vozem. Vyhrabala rovněž misku, ale teď se zarazí a dívá se po obou. Vzdorovité zase misku zastrčí. Zřejmě zaslechla, co oba říkali. 256. POLNÍ KUCHAŘ volá monotónním hlasem k osvětlenému oknu: Vážený pane, čeledi a ostatní, co tu bydlíte! Předneseme vám píseň o Šalomounovi, Juliu Caesarovi a jiných velikánech, kterým jejich velikost nebyla nic platná. OB A zazpívají ; Vy víte, kdo byl Šalomoun A co se stalo s ním. .. 257. Katrin vyhrabe z vozu nějaké nuzné oblečení a sváže je do ranečku. Do toho ZPĚV POLNÍHO KUCHAŘE A KURÁŽE: ... Vše promyslil na samu kost A přece pravil: Marnost nad marnost — A zoufal nad svým zrozením. Jaká to moudrost, velikost! Hle: večer dosud nenastal A už tu máme následek: ... 258. Nad Kuráž a polního kuchaře, na dům s osvětleným oknem. Přitom ZPĚV pokračuje: To moudrost jenom dohnala ho tam! Blažen, kdo navždy se jí zřek! 259. POLNÍ KUCHAŘ nevrle: Ani ne- vyblednou. Po malé pauze: Nejsem ne-lida, Anno, ale matčin výčep je malý. MATKA KURÁŽ : Možná že by tam v Chalonu našla muže. . . POLNÍ KUCHAŘ: Abych se nesmál ! Němá a navíc ty zchromlé ruce! A v tomhle věku! — Host se nechce pořád koukat na něco takového. MATKA KURÁŽ se ohlédne: Nemluv tak nahlas! POLNÍ KUCHAŘ udělá pohrdavý posunek a začne znovu zpívat: Vy víte, kdo byl Caesar sám___ 58. obraz: Světnice na fafe. Moc. 260. Dům, před kterým Matka Kuráž s pol- ním kuchařem zpívají, je fara. Zvenčí ZPĚV: . . .Odvážný, smělý muž. Na trůn jak bůh se posadil A pak byl zavražděn, jak víte už V ten čas, kdy na vrcholu byl... V téměř prázdné světnici sedí u rozviklaného stolu farář, drobný mužíček ve špinavé sutaně, a jí z kouřící mísy polévku; přitom ohlodává tvrdou kůrku chleba. Dívá se k oknu, od něhož je slyšet zpěv obou, a nemůže se rozhodnout, jestli by se žebrákům nemělo něco poskytnout. 261. Potom energicky mávne rukou a nedá se už při jídle rušit. ZPĚV pokračuje: I ty, můj synu! vzkřik — a dost. Hle: večer dosud nenastal A už tu máme následek:... Ale pozvolna ho žebrota irituje, polévka mu podle všeho chutná čím dál tím méně, což ho zřejmě zlobí. Vztekle vstane, prudce odstrčí mísu tak, že polévka vyšplíchne, a vyjde z místnosti. Zvenčí ZPĚV : . . .To odvaha jen dohnala ho tam! Blažen, kdo navždy se jí zřek! 59. obraz: Horská ves v zimě. Před farou. Večer. 262. POLNÍ KUCHAŘ začne znovu úvodem k dalšímu verši; monotónním hlasem volá k oknu: A tak to je i s náma. Jsme lidé pořádní, držíme spolu, nekrademe, nevraždíme, nezapalujeme. Ale co je nám to platné? 263. FARÁŘ otevírá okénko a volá dolů: Pojďte nahoru. Praženku dostat můžete. 264. MATKA KURÁŽ polnímu kuchaři: Bylo to tvé poslední slovo? POLNÍ KUCHAŘ: Bylo,! S tím odchází ke schodišti, MATKA KURÁŽ se ohlédne po vozu. POLNÍ KUCHAŘ: Radši tam nahoře pro ni jen něco zastrč. Když tam přitáhneme ve třech, ještě se nás leknou. MATKA KURÁŽ vkročí s polním kuchařem do domu. 265. Katrin vykukuje za vozem, zdali oba už zmizeli. Potom pověsí přes oj vozu staré kalhoty polního kuchaře a vedle nich matčinu sukni tak, aby se na to snadno přišlo. Nakonec sebere svůj uzlík a zmizí z obrazu. 266. Prochází pomalu kolem fary. Za farou osada končí, šedé, pusté pole se táhne do noci. Skučící vítr bičuje holá křoviska u cesty. Katrininy kroky se zpomalují, nakonec se bezradně zastaví. HLAS KURÁŽE: Katrin! Počkej! Katrin! KATRIN se zastaví. MATKA KURÁŽ přiklopýtá s miskou polévky: Kampak chceš s tím uzlíkem? Pominula ses? Prohlíží si uzlík. Sbalila si věci! 267. MATKA KURÁŽ vleče Katrin zpátky k vozu, přitom rozčileně: Tys nás poslouchala? Řekla jsem mu, že z té jeho podělané hospody nic nebude. Co bychom tam dělaly? 268. MATKA KURÁŽ sebrala Katrin uzlík, odnese jej k vozu a spatří přitom sukni a kalhoty; zavrtí hlavou: Jseš hlupák! 269. MATKA KURÁŽ zajde ke Katrin, chytne ji, aby nemohla utéct, a krmí ji jako malé dítě: Nemysli si, že jsem mu dala kvinde kvůli tobě. Udělala jsem to kvůli káře. — Přece se s ní nerozloučím, když jsem si na ni zvykla. Přitom MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 401 ji po lžičkách krmila. Ted zajde kvapné k vozu a řekne: Pojď, pustíme se druhou stranou! 270. MATKA KURÁŽ vyhazuje z vozu ' nějaké šatstvo: Kuchařovy čajky vyndáme a položíme sem, abyje.ten pitomec našel. — Tak, a tím z naší živnosti výpad a žádný jiný se do ní už nedostane. 271. MATKA KURÁŽ dá Katrin popruh kolem ramen a potom sama vklouzne do druhého: Teď to potáhneme spolu. Však i tahle zima přejde, jako všechny ostatní. Katrin hledí tupě před sebe. Když Kuráž rozjede vůz — kvapně, aby je polní kuchař už nedohnal — dá se rovněž do pohybu. Vůz pomalu vyjíždí z obrazu. 60. obraz: V mesiánské světnici. Den. 272. Zevnitř směrem k oknům. Je jasný den. Zima konči. Na polích dosud leží sníh. Na hluboce rozbrázdněné silnici, která vede kolem malé selské usedlosti, velké kaluže vody. Matka Kuráž a Katrin, které se v dáli vynořují a pomalu přicházejí blíž, zapadávají hluboko do bláta. Z domu je slyšet ŽENSKY HLAS zpívat (za doprovodu spinetu): Když dují vichry zimní A vyjí píseň zlou Jenom si klidně zdřímni Vyspravil sis přece střechu Slámou a kousky mechu. Štasten, kdo má co nad hlavou Když vyjí vichry zimní. Matka Kuráž a Katrin přišly blíž, zastavují se, přitisknou tváře na okna a hledí do měšťanské světnice. Když zpěv ustane, táhnou s bezvýraznými obličeji dál. 61. obraz: Před městským domem. Den. Jaro. 273. Verbíř stojí se svými lidmi před městským domem. HEROLD, stojící před ním, předčítá proklamaci: My, Johann Georg z Boží milosti kurfiřt saský, prohlašujeme tímto, že s Božím požehnáním potáhneme do pole proti švédským vojskům po boku našeho urozeného bratrance, Jeho Veličenstva císaře Ferdinanda ve Vídni. VERBÍŘ tluče do svého bubnu, šklebí se a odříkává svůj veršík: Pan kurfiřt chce vojáky Nehrňte se tak! Vyplatí sejít do války: Hlava je za čtyrák! Titulek: NOVÁ NADĚJE A ILUZE Verbířský buben. 62. obraz: Stánek francouzského verbíře. Den. 274. Statný, nádherně vyšňořený verbíř stojí před svým stánkem. Vedle něho švihácky oblečenýfrancouzský oficír. Stánek je bohatě zdoben insigniemi francouzského krále — bourbonské větve. Nápisy vyzývající ke vstupu do vojska jsou dvojjazyčné, francouzské a německé, OFICÍR lámanou němčinou: Veliký král Ludvík Francouzský se už nemůže déle dívat na bídu německých zemí a posílá velkomyslně svá vojska, aby německý lid osvobodila. VERBÍŘ bubnuje a zpívá: Král potřebuje vojáky Nehrňte se tak! Vyplatí sejít do války: Hlava je za čtyrák! 63. obraz: Před branami města (jako obraz 45). Den. 275. Blíží se zpěv Kuráže, jenž teď už zní unaveně a křaplavě, a hned nato se vynoří její vůz, tažený němou Katrin a matkou. Katrin nemůže dál. KURÁŽ: Zaber, Katrin. Válka přeci jen potřebovala nabrat dech. Křivdily jsme polnímu kazateli. Po lidské stránce byl lepší než kuchař. Jestli Yvette teď zaplatí svůj dluh — na čase by bylo — tak se přece jen ještě jednou postavíme na nohy. —-Je z ní hraběnka. Jediná ženská, která to někam dotáhla. S tím vytáhnou vůz z obrazu. A znovu se ozve za drkotání kol chraptivý HLAS KURÁŽE: Z Ulmu do Met, päk na Moravu... 64. obraz: V panském domě. Den. 276. Směrem k východu ze salónu. Místnost je zpustlá. Nábytek zčásti chybí, zčásti se povaluje rozbitý na podlaze. Od dveří se ozve zaklepání. Služka, oblečená téměř jen v cáry, se šourá místností ke dveřím. Vychlastaný HLAS YVETTE, pánovitě: _ Zakazujú ti otevřít, Kláro! Nikoho nepřijímám. Služka se šourá bez odpovědi zpátky. Kuráž ji nerozhodně následuje, 277. V knihovně chybějí na policích knihy, stejně jako kdysi drahocenný nábytek. Před velkým krbem, v němž hoří skrovný oheň, se povaluje rozbité křeslo. Kuráž vejde za služkou do obrazu a objeví Yvette, sedící před krbem a zírající do plamenů. „Hraběnka" má na sobě brokátové slavnostní šaty, které jsou obnošené, na mnoha místech potrhané a Špinavé. Minulost a alkohol zanechaly na její tváři stopy. Obrátí se k návštěvnici. YVETTE: Copak jste zač? KURÁŽ : Jsem Kuráž, Yvette. Ale asi jsem měla říct: paní hraběnko. 278: YVETTE se zvedne a bedlivě si Kuráž prohlíží: Kuráž? — Nu ovšem, vždyť jsme se kdysi už viděly. Jakpak se vede? Služce s křečovitě panským gestem: Dones nám burgundské! 279. Služebná Klára na příkaz Vůbec nereaguje. YVETTE začíná přecházet místností, a aniž by byla tázána, prohlásí: Čekám dnes právní zástupce. Manžel by samozřejmě chtěl, abych s ním byla v Uhrách. Na zániku v Burgenlandu. Ale nejspíš pojedu domů. Jeho rodina proti mně příliš intrikuje. Čekám už jeň na odbytné. Advokáti mi dávají velkou šanci. 280. KURÄZ zamyšleně vyslechla zmatené řeči a optá se: Proč neprodáte prostě dům? 281. YVETTE : Inu, to nejde, ačkoli jej Ferdinand kdysi dal pro mé řádně zrekvírovat. KURÁŽ : Ale vdaná snad jseš? YVETTE odpoví Ud se zřejmě poněkud jasnější myslí: S tím jsou taky potíže. Ale advokáti říkají, že sňatek platí, ať už to byl podvod, nebo ne. ^měněným tónem: Nemáš trochu kořalky, Kuráži? Táhlé ženská mi sklep pěkně vychlastala. Přitom ukáže na služebnou, která naprosto jasně naznačí, že hraběnce přeskočilo. KURÁŽ: Nemám. YVETTE okamžitě zase tónem „grande danu": Inu, ták se budu muset převléknout. Tyhle společenské povin- MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 403 nosti____Dík tedy za návštěvu, Kuráži, byla bych vám ráda něco nabídla, ale vy máte jistě naspěch. Tahle válka taky ne a ne skončit, že? — Kláro, vyprovoď našeho hosta. Bon jour! 282. S tím opouští Yvette Kuráž a odšustí zcela pomatená k jednomu z oken a přitiskne tvář na sklo. KURÁŽ služce, zatímco pomalu odchází ke dveřím: Máte aspoň co jíst? Také služebná se na to beze slova otočí a opouští Kuráž. Kuráž zajde ke dveřím, chvilku otálí, pak sáhne do kapsáře, vytáhne kus chleba a odloží jej kamsi v blízkosti dveří.' Načež opustí místnost. 65. obraz: Před panským domem. Den. 283. V ulici stojí vůz Kuráže. Kuráž vychází z domu chudší o jednu naději a natáhne si popruh — stejně jako Katrin. Obě ženy roztlačí vůz, který drkotaje zahýbá na konci ulice za roh. 284. Směrem k oknu panského domu. Za ním Yvettina tvář přitisknutá ke sklu. Náhle prudce rozevře okno a její obličej naráz prozradí strašlivý stupeň jejího rozkladu. YVETTE vzkřikne se zkřiveným výrazem za Kuráží: Imbecile! Titulek: 1643. OSM ROKU POZDĚJI — VÁLKA JEŠTĚ STÁLE TRVÁ. NĚMECKO ZTRATILO TRI ČTVRTINY OBYVATELSTVA. V KDYSI KVETOUCÍCH KRAJÍCH TEĎ ZUŘÍ HLAD. CO PO ŘEŽÍCH ZŮSTALO, HUBÍ MOR. VLCI SE POTULUJÍ OPUŠTĚNÝMI OSADAMI. 66. obraz: Na křižovatce silnic. Soumrak. 285. Mírně stoupající vyvýšenina, která pro soumrak a spálenou zemi černě kontrastuje s šedým horizontem. Silueta ruiny domu, uschlých, holých větví a zničeného ukazatele cesty se odrážejí od nebe. Po hřebenu táhne zprava doleva skupinka invalidů, žen s košíky, vrchovatě naložených dvoukolek. Vtom se z pozadí vynoří obrysy Kurážina vozu. KURÁŽ volá za odcházejícími: Dostanu se tudy do Halle — k francouzské armádě ? Ukáže směrem, odkud skupinka přišla. JAKÝSI MUŽ volá zpátky: Tudy nemůžete! Je tu nebezpečno! Samý márodér a mordýř! Kuráž, která už stočila vůz doprava, změní směr a jede přímo na kameru. Odtamtud mezitím přišla skupina sedláků obtížena svým majetkem. MUŽ v čele uprchlíků, jenž zaslechl otázku Kuráže, volá na ni: Přes Drážďany to taky nejde. Od svatého Michala tam řádí mor. Kuráž s Katrin se snaží zastavit ujíždějící vůz a zarážejí ho až před kamerou. Kuráž hledí nerozhodně a nezúčastněně na Katrin. SEDLÁKŮV HLAS : Pěkná volba! Kuráž dosud hledí na Katrin, která němě zírá na zem. Potom rozjede s odhodlaným gestem vůz a ten vykodrcá z obrazu. Titulek: MATKA KURÁŽ SĚ NAUČILA BÁT SE MORU MÉNĚ NEŽ LIDÍ 67. obraz: Na náměstí. Den. 286. V popředí roh domu. Dveře jsou rozevřeny a vržou ve stěžejích. Na dveřích je j připevněna, otýpka slámy — znamení moru. Kamera přechází na prostorné náměstí s dlažbou z kočičích hlav, na níž se místy povaluje domácí nářadí, odpad a jakési cáry. Vzadu uzavírá kostelní náměstí městečka řada domů. Při pravém okraji obrazu obrysy vyschlé studny. Několik vran se s hlasitým křikem kdesi rve o zvířecí zdechlinu. Vtom se vzadu vynořuje Kuráž s Katrin a obě míří přes opuštěné náměstí. Když přijdou blíž, je vidět, že si ovázaly ústa a nosy bílými šátky. Vrány ulétnou. Kurážin vůz přejede obra- I zem. ' I 68. obraz. Ulice. Den. 287. Verbíři pochodují ulicí, která se rychle před nimi vyprazdňuje. Z oken vyletují kameny. Každý verbíř náleží k jinému pluku: jeden k uherskému, druhý k chorvatskému, jeden k slovinskému a jiný k tureckému. Překonávají se navzájem nádherností a fanta-stičností válečnického oblečení. VERBÍR mí: Císař ve Vídni volá své národy, aby osvobodily jeho milované německé země od francouzského a švédského jha! 288. Čtyři vojáci opakují v rychlém sledu občas současně — tutéž větu v řeči své domoviny. (Překlad předcházející věty do maďarštiny, chorvatštmy, slovinštiny a turečtiny.) Zároveň VERBÍR tluče do bubnu a křičí (bubnování a pronikavé pištění dvou příčných píšťal): Císař rejtary verbuje S válkou to s kopce jde A bude po všem zmatku: Za muže jednu zlatku. 69. obraz: U opuštěné usedlosti. Den. Mlha. 289. Vůz Matky Kuráže se vynoří a míří ke kameře. Před ní se zastaví. MATKA KURÁŽ mžourá unaveným zrakem kamsi mimo obraz, potom: Tady se aspoň zas něco hne. . . 290. Viděno z místa Kuráže: Uprostřed ovocného sadu, v němž vybujela tráva, stojí menší usedlost. Dveře zůstaly otevřeny, okna jsou rozbitá a vedle stodoly leží polámaná kára. Ačkoli dům podle všeho není obývaný, mihne se ve dveřích stín. Krátce nato běží několik drobných šedých postav jako krysy vysokou trávou za stodolu. 291. Tam vidíme, že jde o houf šesti pohublých dětí ve věku od čtyř do deseti let. Jsou oblečeny do posbíraných cárů a jsou samá špína. Ási dvanáctileté děvče drží na rukou kojence. Statný hoch se zlou, nedětskou tváří upozorňuje ostatní děti na Kurážin vůz. Má nůž. Děti sledují jeho pohled bez zájmu. Žádné si nevšímá rozkládajících se mrtvol sedláků, ležících vedle nich v trávě. Děvče s kojencem v náručí se první ztratí z obrazu — směrem k cestě. 292. Kurážin vůz jede dál. DĚVČE s kojencem přiběhne za ním a plačtivě žebroni: Chleba.. .Kousíček chleba. Maličký kousek chleba, pěkně prosím.. . ! MATKA KURÁŽ jede dál: Nemáme samy nic. DĚVČE pozvedne prosebně kojence: Jenom malý kousíček! Má hlad, pěkně prosím. Vůz vyjede — kolem kamery — z obrazu. Ostatní děti běží směrem od sadu za ním. . . 293. . . .a vysloveně jej přepadnou. Než se kdo naděje, vylezou na vůz. Hoch rozpáře nožem plachtu. MATKA KURÁŽ se stejně rychle zbavila popruhu; vytrhne z opasku nůž a vrhne se na děti: MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 405 Necháte toho, lupiči! Mám vás zapíchnout, ksindle zatracený! Dětí se s křikem rozprchnou. 294. Jedině DĚVČE s kojencem neuteče; zatímco Kuráž odhání děti, přiblíží se ke Katrin a prosí: Už dlouho nic nedostalo, prosím pěkně. MATKA KURÁŽ vběhne udýchaná do obrazu: Nic nemáme! —Jsou jako zvěř! 295. Pozná, že Katrin vyňala z chlebnlku kus chleba. KURÁŽ jí jej vyrve z ruky a křikne na děvče: Nic nedám! Nic! Nic! Nic! Katrin se teď zmocní hrozivý neklid. Strhne dřevěnou plaňku, která visí po straně vozu, a napřáhne ji výhružně proti matce. MATKA KURÁŽ si toho včas všimne, zabrání jí v úderu a křikne: Pomátla ses? Na okamžik stanou tváří v tvář, potom Kuráž kapituluje a hodí děvčeti kus chleba, který Katrin vyrvala. Děvče jej rychle sebere, ale nepouští se hned do jídla, nýbrž podrží chleba v ruce a hledí napjatě k vozu. 296. Matka Kuráž zastrčila plaňku do vozu, přehodila si popruh a vztekle pokračuje v cestě. Vůz vyjíždí z obrazu. Děvče s kojencem vykročí pomalu za ním. 70. obraz: Na pokraji lesa. Den. Mlha. 297. Celek krajiny. Nad zemí se táhnou husté cáry mlhy. Po pravé straně obrazu okraj lesa. Kurážin vůz míří stoupajícím terénem k lesu. Se značným odstupem jej sleduje děvče s kojencem, dokud vozidlo nezmizí za prvními stromy. 71. obraz: V lese. Den. Mlha. 298. Vůz zajede, vzdálen od kamery, až k malé mýtině a tam zastaví. Matka Kuráž a Katrin se zbavují popruhů a chystají se na noc. Tu se směrem od kamery vynoří před nimi děvče s kojencem. Opatrně se skrývajíc za stromy, blíží se k vozu. Když vidí, že Katrin se na chvíli octla na straně vozu obrácené k ní, bleskurychle tam běží, položí dítě do trávy a v temže okamžiku zase zmizí mezi jstromy. 299. Katrin si děvčete s kojencem všimla, opatrně se rozhlédne, zda ji nevidí Kuráž, pak rychle vykročí směrem ke kameře, zvedne uzlíček, přitiskne jej k sobě a hbitě vyběhne z obrazu. 72. obraz: Na pokraji lesa (jako 70. obraz). Soumrak. 300. Katrin přichází od okraje lesa směrem ke kameře. Vpředu se rychle ohlédne, objeví chráněné místo a tam kojence opatrně odloží. Klečíc na zemi shrabuje horlivě, pudově listí v měkké lože. Vlastní kazajkou dítě přikryje a spěšně zase běží k lesu. 73. obraz: Chorvatský vojenský tábor. Soumrak. 301. část vojenského tábora. Táborové ohně již téměř dohořely. V pozadí postávají koně pluku. Jde jen o krátký odpočinek. Rejtaři táboří po malých skupinkách. Sborově zpívaná chorvatská píseň je náhle přerušena pronikavými signály k odchodu. Zatímco rejtaři běží ke koním a rychle nasedají, je vidět pět postav využívajících zmatku k dezerci. V popředí naskakují do příkopu a přikrčí se. 74. obraz: V lese. Večer. 302. Matka Kuráž a Katrin si uchystaly pod vozem lože. Zatímco Kuráž už usnula, pozoruje Katrin zpod přivřených víček matčin dech. Načež se tiše zvedne a proplíží se kolem vozu. 303. Katrin vklouzne jako kočka do vozu a sebere vlněnou přikrývku, něco chleba a turín. Potom dějiště stejně tiše, jak přišla, opouští. 75. obraz: Na pokraji lesa (jako 70. a 72. obraz). Noc. 304. Katrin přibíhá od lesa. Když tiskne slabě plačící dítě láskyplně k sobě, pláč ustane. Katrin ukousne kus turínu, který donesla, rozžvýká jej v kaši a nakrmí dítě. Potom vezme větev, zapíchne ji do země, upevní na ní přikrývku a postaví na ochranu dítěte primitivní stan. Výraz její tvářeje pln štěstí. Pak ve spěchu vyhrabe oběma rukama z blízké brázdy krmnou řepu. 76. obraz: Měšťanská světnice. Noc. 305. Měšťanská světnice válkou velmi poničená. Je však dosud na ní znát bývalý měšťanský blahobyt. Rozbitý spinet, knihy, nástěnné svícny atd. se v ní povalují a postávají bez ladu a skladu. Směrem od kamery vstoupí do obrazu JEDEN Z DEZERTÉRÚ, opatrně se ohlížeje: Jsou pryč. Teď nás už nechytí. S~těmi slovy si strhne opasek a odhodí jej i s šavlí na něm upevněnou. Z přítmí místnosti se vynoří čtyři postavy. 306. Směrem k jeho čtyřem kamarádům. Jeden z nich odhodí rovněž zbraň a natáhne se na křeslo, aby se vyspal. Jiný se opře zády o trám. Když snímá rejtarskou helmu, poznáme v něm MLADÉHO MLYNÁŘE, jenž znaveně a sklesle hledí skrz prasklý strop k nebi a říká: Co teď s námi bude? Chorvatům jsme uteklí. Jestli nás chytí, oběsí nás. Švédům jsme taky už utekli. Oběsí nás stejně, jakmile nás dopadnou. Na chvíli se rozhostí mlčení. 307. Jiný zajde pomalu k rozbitému spinetu a zabřinká několik taktů. Zapěje smutně a ironicky: Ó Německo, jak jsi rozerváno.. . 308. Světnice s výhledem. Na obzoru se slabě rýsuje nový den. ZPĚV: .. .Jak klesáš níž a níž! V šeré a chladné ráno Od všeho upouštíš. A přec bys mohlo vzkvétat Jak zázrak na louce; S důvěrou v sebe vzlétat Bys mohlo lehounce. Během písně změna osvětlení. 77. obraz: Na pokraji lesa. Ranní nálada. 309. Katrin usnula. S výrazem blažené spokojenosti leží před primitivním ložem, na němž spí kojenec. 310. Směrem k Matce Kuráži, která shlíží na dceru a je dojata obrazem vypůjčeného štěstí. Nerozhodně se rozhlíží. Tu k jejímu sluchu dolehne vzdálený chorvatský pochod. Kuráž naslouchá. Potom —■ náhle rozhodnuta — zmizí z obrazu, směrem ke Katrin a kojenci. 78. obraz: Oraniště. Ranní nálada. 311. Směrem k brázdě táhnoucí se napříč obrazem. Orající sedlák. Vynoří se jeho žena a děvče táhnoucí pluh. Také oni zaslechnou náhle z velké dálky ryčnou hudbu chorvatských rejtarů. SEDLÁK: Jsou to Chorvati. Ale táhnou pryč. MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 407 SELKA: -. Zaplať Pánbůh. Vtom je vpředu vidět ruce Kuráže, která rychle odkládá kojence do jedné z brázd. 79. obraz: Na pokraji lesa. Ranní nálada. 312. Katrin spí. Neklidně se převalí na stranu, sáhne po kojencově lůžku, její ruka křečovitě sevře cíp vlněné přikývky. Z dálky hudba chorvatských rejtarů. Katrin se s leknutím pozvedne. Rozhlédne se — vidí, že lože dítěte je prázdné — a vyskočí. Vtom objeví na poli rodinu sedláka a vyběhne s výrazem nezkrotného zoufalství z obrazu. 80. obraz: Oraništl. Ranní nálada. 313. Poněkud opodál zarazí sedlákova rodina pluh před brázdou, v níž leží kojenec. Selka a její dcera mrně spatřily a zvednou je. Také sedlák přistoupí. Tu se směrem od kamery přiřítíKatrin. Když pozná, že se dítěte ujali sedláci, zastaví se. Selka a její dcera míří s kojencem v náručí k malé Usedlosti v pozadí. Katrin se otočí s gestem beznaděje a odchází se strnulým pohledem a slzami v očích směrem ke kameře. 81. obraz: Na pokraji lesa. Ranní nálada. 314. Směrem k primitivnímu loži, jež Katrin dítěti uchystala. Přichází, unaveně uklidí „příbytek" a odchází k okraji lesa v pozadí obrazu. 82. obraz: V lese. Ranní nálada. 315. Matka Kuráž čile balí své věci. Zaběhne na konec mýtiny a vyhlíží Katrin. Rychle se zase vrací k vozu a předstírá, že o ničem neví. Katrin přichází směrem od kamery. MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI KURÁŽ svatouškovsky: Kdepaks byla? KATRIN neodpoví. KURÁŽ si přehodí popruh a řekne: Poje?, Chorvati jsou tady nablízku. Těch se musíme držet. Také Katrin si mechanickým pohybem přehodila popruh a vůz se s kodrcáním a vrzáním rozjede, 83. obraz: Krajina s chorvatským verhířským bubnem. Den. 316. CHORVATSKÝ VERBÍR, který divoce tluče do svého bubnu a chraptivým hlasem ječí lámanou němčinou: Císař rejtary verbuje S válkou to s kopce jde. Poslední bude už: Za tři zlatky je muž. Po druhé straně táhnou obrazem ve značné vzdálenosti chorvatští rejtaři. 84. obraz: Selská usedlost se stodolou (v opravě). Den. 317. Malá usedlost. Sedlák a jeho syn opravují stodolu zničenou válkou. Syn stojí na horních příčlích žebříku a upevňuje na střechu šindele. Otec mu podává náčiní. Vtom se vynoří vůz Matky Kuráže a pomalu se přibližuje. SYN na ni uká£e: Handlíři. OTEC A SYN se dívajina vůz. MATKA KURÁŽ na ně volá: Jakpak je daleko do Friedberku? SYN : Půl hodinky. Nemáte hřebíky? 318. MATKA KURÁŽ živl: Hřebíky nemám, ale jinak tak všelicos! 319. SEDLÁK se ušklíbne: Markytáni! Ty tady nerad vidím. Kde ti se objevu-jou, tam nejsou daleko Chorvati. SYN se dívá nepřátelsky po Kuráži a pak křikne: Jen zas otočte, do Friedberku vás stejně nepustí. 320. Matka Kuráž na ně ještě jednou pohlédne a potom mrzutě táhne svůj vůz dál. 85. obraz: Krajina se skalisky. Nablízku selské' stavení. Den. 321. Vůz vjíždí do obrazu a zastaví. KURÁŽ ke Katrin: Seberu prostě nějaké věci a pokusím seje prodat. Obě se zbavují popruhů. Katrin se okamžitě odvrátí od Kuráže a usedne na skalisko. 322. Matka Kuráž vleze do vozu, odhrne potrhanou plachtu a dělá inventuru. Výsledek je žalostný. Vůz je téměř prázdný. Pytlík mouky, buben, stříbrem okované turecké sedlo, několik opasků a řemenů a otýpka slámy jsou celým její bohatstvím. Nerozhodně potřásajíc hlavou odhaduje hodnotu jednotlivých věcí a nakonec se rozhodne pro sedlo. KURÁŽ : Vemu sedlo. Pomoz mi! Lopotí se se sedlem a hledí udiveně mimo obraz na Katrin. 323. Katrin si nevšimne matčiny výzvy, neotočí po ní ani hlavu. 324. Matka Kuráž jasně pozná její vzpur-nost, neřekne však nic, nýbrž sama stáhne těžké sedlo z vozu a naloží si je na záda. Pak se KURÁŽ ještě krátce ke Katrin otočí: Zůstaneš u vozu. Rozladěnost jí nedá, aby nedodala: S takovým ksichtem bys mi jen odháněla zákazníky. Načež odejde. 325. Katrin hledí s uzavřenou vzpurnou tváří před sebe. Nevěnuje matce, která se pomalu, pod břemenem sehnutá, vzdaluje, jediný pohled. Titulek: DVAKRÁT VÁLKOU ZPUSTOŠENO, OBNOVUJE SE MĚSTO FRIEDBERK POTŘETÍ. 86. obraz: Před městskou branou Friedberku. Veler. ***** 326. Matka Kuráž se baví před městskou branou s dvěma celníky. V pozadí otevřená brána a kus primitivní městské ' hradby. Průjezdem jez města vidět otevřený výčep, v němž se svítí a kde je veselo. JEDEN Z f CELNÍKŮ: Sedlo chceš u nás ve Friedberku prodat? — Žádná sedla nepotřebujeme, koně už F nemáme. Matka'Kuráž postává mlčky. Budí dojem, že vyčerpáním už není s to promluvit. Poněvadž se celník odvrací, míří pomalu k bráně. 87. obraz: Selská usedlost se stodolou. Veler. 327. Za Kurážiným vozem se již hodně zešeřilo. Katrin dosud sedí na skalisku. Teď vstane, zajde k vozu, aby z něho cosi vyňala. Náhle se zarazí a hledí kamsi dozadu. Mezi skalisky se vynořili těžce ozbrojení vojáci, kteří se pomalu a opatrně přibližují. Z tváří a uniforem se pozná, že to jsou Chorvati. Zřejmě si ještě nevšimli Katrin, která... 328. se vylekaně skryje za vůz a pozoruje je velkýma, bázlivýma očima. Poněvadž se zřejmě přibližují, Katrin se otočí a běží z obrazu. (329. záběr ve scénáři chybí.) 330. Katrin, strachem celá nesvá, přibíhá k malé usedlosti. Zoufale bouchá na domovní dveře, ohlížejíc se stále po vojácích. 331. Sedláci se podle všeho noc co noc zaba-rikáduji. Katrin musí dlouho bouchat, než se otevře jedna z okenic. Úpěnlivými gesty 409 a nesrozumitelnými skučivými zvuky prosí o ochranu v domě. Ale SELKA, která vyhlédne, na ni jen křikne: Koukej zmizet! Zevnitř je slyšet HLAS SEDLÁKA: Kdo to je? SELKA dozadu: Ale nikdo. Jen jedna z handlířek. 5 tím zabouchne okenici. 332. Katrin, strachy zpola šílená, se snaží najít někde úkryt. Po několika nerozhodných krocích běží k rohu domu. 333. Tu se za zdí náhle vynoří dva Chorvati, bleskurychle Katrin popadnou a zacpou jí ústa. Souěasně jich několik běží ke dveřím domu... 334. . . .vyvrátí je a vniknou dovnitř. Krátce nato je slyšet ze stavení hřmot a potiačený výkřik a vtom už vojáci vyvlékají sedláka, selku a jejich syna. 335. Jakýsi FENRYCH se dostavil zatím ke dveřím a s cizim akcentem spustí na sedláky: Jak hlesnete, vrazím do vás kudlu! 88. obraz: Výčep ve Friedberku. Večer. 336. V malém výčepu veselý breughelovský ruch. V koutě vyhrávají tři s dudami a píšťalami k tanci. V pozadí je také vidět několik mládenců a děvčat rozpustile tančit mezi stoly, u nichž starší lidé čile popíjejí. Vpředu sedí na lavici zkormouceně Matka Kuráž se sedlem po boku. SLUŽEBNÁ si prohlíží sedlo: Potrhané je už taky. .. Přitom vytahuje zpod roztržené kůže žíní. 337. MATKA KURÁŽ: Vy tomu asi tak rozumíte! Něco takového se dnes už ani nedělá! SLUŽEBNÁ: Ještě před rokem byste se ho byla možná zbavila — ale dneska? MATKA KURÁŽ mrzuté: Copak to slaví? SLUŽEBNÁ: Glajchu cechovního domu, zase jej postavili. 89. obraz: Selská usedlost se stodolou. Moc. 338. Selka, sedlák a Kätrin stojí před domem a hledí ustrašeně k houštinám. SELKA: Nemůžeme nic dělat. Kdybychom je křikem varovali, pobili by nás první. SEDLÁK vrtí hlavou: Ba, nedá se nic dělat. SELKA ke Katrin: Modli se, ubožačko, modli. Když už neumíš mluvit, tak se aspoň modli. Jestli tě nikdo neuslyší, On tě uslyší. Klesne na kolena stejně jako sedlák a začne se modlit: Otče náš, jenž jsi na nebesích, vyslyš naši modlitbu a nedej zahynout městu.. . 340. Katrin rovněž poklekne za sedláky. Zatímco sedlák jen cosi nesrozumitelně mumlá, modlí se SELKA dál: ... se všemi, co v něm pobývají, spí a nic netuší. Probuď je, aby vstali, vyšli na hradby a viděli, jak uprostřed noci přicházejí s kopími a kanóny.. . Ohlédne se po Katrin a potom pokračuje: . . . Ochraňuj naši matku a učiň, aby strážný nespal. I při našem švagru stůj. Je tam se svými čtyřmi dětmi. Nedej jim zahynout, jsou nevinné. .. Katrin zpozorní a pak začne prudce gestikulovat a přitom nesrozumitelně skučet. 341. Sedlák a selka se ohlédnou, ale nechápou, co Katrin chce. SELKA pokračuje vyčítavě zdviženým hlasem: Jednomu ještě nejsou ani dva roky, nejstaršímu je sedm. Nevědí o ničem... 342. KATRIN se opatrně sune po kolenou dozadu. Do toho HLAS SELKY: .. .Jsme slabí, nemůžeme se ničeho odvážit a jsme v Tvých rukou se vším naším dobytkem a s celým dvorem, stejně jako město. . . Aniž si toho sedlák se selkou všimnou, Katrin vstane a vyběhne vyděšená z obrazu. Do toho HLAS SELKY: ...Pomni dětí, jež jsou ohroženy, a taky zchromlých starců a vůbec všeho živého... 343. Katrin je u vozu. Jako štvané zvíře z něho vyrve buben, navleče si jej, hledá úkryt a nakonec běží dozadu ke stodole. Do toho HLAS SELKY A SEDLÁKA: . . .A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Amen. 344. Proplíží se kolem stodoly, aby se skryla v jejím stínu, když tu v měsíčním světle spatří přistavený žebřík. Rychle k němu zamíří. 90. obraz: Výčep ve Friedberku. Moc. 345. Kolem Matky Kuráže se vytvořil veselý kruh. Několik mládenců se pokouší dopomoci jí dobromyslným výsměchem k prodeji sedla. JEDEN Z MLÁDENCŮ křičí na hosty : Sedlo na prodej! Není tu nějaký obrist nebo třeba i jiný loupežník? Lidé se smějí, jen Matka Kuráž neprojevuje na žertech účast. 346. Jakýsi tlusťoch se nakloní nad sedlo a prohlíží šije, JINÝ MUŽ ho plácne na rameno se slovy: Tak co, řezníku, nepotřebuješ nějakou tu kůži do svých salámů? Zase se všechno rozesměje. Ale kdosi poklepe Matce Kuráži přátelsky na rameno a přistrčí jí plnou číši: Nic ve zlém, matko! Jsme prostě rádi, že nás rejtaři už nestraší. 91. obraz: Selská usedlost se stodolou. Moc. 347. Katrin dřepí na střeše stodoly a tluče se zavilou rozhodností do bubnu, který si přidržuje koleny. Přitom bolestně křiví ústa — zchromlou rukou stěží udrží paličku. Vtom zdola HLASY SEDLÁKA A SELKY: Přestaň! Katrin pohlédne dolů. Okamžitě odstrčí buben, chytne horní konec žebříku a vytahuje jej. 348. Sedlák se selkou přibíhají, ale o zlomek vteřiny pozdě na to, aby žebřík ještě zachytili. Brečíc strachy křikne SELKA na Katrin: Přestaň, potvoro! Vtom se už blíží zběsilý dusot koní. SEDLÁK se ohlédne, popadne svou ženu a vyběhne z obrazu: Utíkej! Zase spustí hlasité bubnování a první Chorvati již vjíždějí do dvora. 349. Katrin, která — přes zchromlou ruku — bubnuje zběsile dál. Do toho HLAS FENRYCHA: Shoď ten buben, mrcho! 350. Fenrych a několik vojáků slezlo před stodolou s koní. FENRYCH zařve rozzuřený na Katrin: Poroučím ti, shoď buben! Jeden z vojáků chorvatsky zakleje a mrští po střeše stodoly kamenem. Je slyšet, jak Katrin tvrdošíjně bubnuje dál. JEDEN Z VOJÁKŮ: Zapálím stodolu a hned bude po bubnování! FENRYCH: Ani opovážit! Ve mě- MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 411 stě uvidí oheň a jsme vyzrazeni. Pak nahoru ke Katrin: Jestli přestaneš, nechám tě běžet... na mou vojenskou čest! 92. obraz: Před městskou branou Friedberku. Noc. 351. Brána je zavřena. Dvě stráže sedl před ní na lavici. Vtom přiběhne — směrem od kamery ■— sedlák. Sotva popadaje dech, vrhá se ke strážím. 352. SEDLÁK: Od Lindenavy se bubnu- je na poplach! Vyhlaste alarm! Stráže vyskočily. STRÁŽ struční: Zalarmujte lidi! Dám zvonit na poplach! Vběhne malými vrátky, které jsou vedle brány otevřené, do města. 93. obraz: Selská usedlost se stodolou. Noc. 353. Dva vojáci nalíčí své těžké kulovnice. Bubnování. FENRYCH křičí směrem ke střeše: Sestřelím tě, potvoro! 354. Směrem ke Katrin, která ustane chvilku bubnovat a naslouchá. Z dálky je slyšet vyzvánění a výstřely z moždíře. Její tvář vzplane prudkou radostí. Těžce oddychujíc vyráží zmatené zvuky a vítězoslavně se směje dolů na vojáky. Přitom začne znovu bubnovat. 355. JEDEN Z VOJÁKŮ zařve vztekle: Ještě se nám vysmívá! FENRYCH: Co je moc, to je moc! VOJÁK stiskne. Rána. 356. Katrin bubnuje ještě dál, uhodí ještě několikrát do bubnu — potom se pomalu zhroutí. Její zchromlá ruka upouští pomalu paličku. Je zřetelně slyšet zvony a výstřely z města Friedberku. 94. obraz. U kováře. Noc. 357. Pod dřevěnou římsou visí nad velkým ohništěm velký kotel, který se odráží od nebe jako silueta. Kovářovy ruce tlučou divoce železnou tyčí a kladivem do kovu. Po pravé straně obrazu je vidět, jak se odevšad spěšně sbíhají ozbrojení sedláci. 95. obraz: U městských hradeb. Noc. 358. Směrem na hlavu strážce, který stojí u pravého okraje obrazu a troubí na poplach: protáhlé zatroubení na roh. Z druhé strany je vidět, že se i tudy sbíhají sedláci. 96. obraz: Roníce. 359. Obrysy primitivní zvonice. Venkovský farář vyzvání na poplach: vyzvánění, troubení na roh, údery do kotle. Uličkou vedoucí vsí běží několik sedláků ozbrojených kosami, cepy a klacky. 97. obraz: Skalnatý teren. Noc. 360—370. Směrem na hlavu CHORVATSKÉHO OFICÍRA na koni; obrací se ke kameře a křikne chorvatsky: Atak! Přitom prudce vztyčí šavli a pádí pryč. Tři sta rejtarů ho tryskem následuje. Zmizí v kotlině za vyvýšeninou. Obraz zůstává prázdný. Jen hudba ilustruje bitvu, která zuří v kotlině. Zář ohně, dým a mocný oblak prachu zbarví nebe. Na kopci se objeví kůň Chorvatů bez jezdce a pádí pryč. Standartu vláčí za sebou. Noc nepozorovaně ustupuje ránu. Tu přes kopec ujíždí v divokém trysku osm až deset rejtarů, další a další následují. Chorvati jsou poraženi. — Hudba dostává optimistický, vítězný ráz. Vtom se již na obzoru vynořují sedláci a hledí s jásotem za poraženými rejtary. 98. obraz: Před městskou branou. Svítání, 371. Přes hradební příkop je spouštěn padací most. Zeny a děti z Friedberku se derou s jásotem a máváním přes most a běží mužům vstříc. — Vystupňování vítězné nálady. 99. obraz: Skalnatá krajina. Den. 372. Vítězní sedláci míří širokou frontou ke kameře. Od kamery jim běží v ústrety jejich ženy. Hrdy na udatnost mužů, přidají se k nim se šťastnými úsměvy. Sedláci se objímají se svými ženami a dětmi a celý houf se ubírá směrem ke kameře. — Hudba dosahuje triumfálního vrcholu. 100. obraz: Selská usedlost se stodolou. Den. 373. Katrin leží na žebřiňáku. Matka Kuráž hledí žebřinami na dceru. Selka, sedlák a další dva sedláci tam postávají mlčky s ní. Smekli. 374. MATKA KURÁŽ těká zrakem z jednoho na druhého; potom s bezmocným nepřítomným úsměvem: Jsem ráda, že spí. 375. SEDLÁK: Nespí. Pochopte, je v Pánu. 376. MATKA KURÁŽ se dlouze zahledí na Katrin a posléze snad pochopí, že je mrtvá, a se zpustošenou tváří kývne; náhle sejí však zmocní jakýsi vnitřní neklid, ohlédne se a pak roztěkaně prohlásí: Musím dál. 377. Sedláci hledí na Kuráž udiveně. MATKA KURÁŽ pokračuje: Musím se zas dostat k nějakému handlu. Selka vrtl zaraženě hlavou. Matka Kuráž loví ve své kožené brašně, visící na opasku, nějaké peníze. Prohlíží si mince, jednu do brašny vrátí a dvě podá sedlákovi: Ňa výlohy. 378. Sedlák peníze odmítne. MATKA KURÁŽ je zase zostra, pohlédne ještě jednou na Katrin a potom prohlásí se zdůrazněnou Ivástavostí: Snad vůz sama utáhnu. Však to nějak dokážu, moc toho v něm není. Potom zajde dozadu k vozu. 379. Lidé se dlouho dívají za Kuráží. JEDEN ZE SEDLÁKŮ vážni: Ta se nepoučí. 380. Sedláci hledí s úctou na mrtvou Katrin. JEDEN ZE SEDLÁKŮ jinému: Zachránila město. SELKA Z USEDLOSTI: Byla němá. 101. obraz: Šedá,pustá rovina. Den. 381. Bezútešnou, písčitou krajinou vede úzká, rozbrázdněná silnice. Směrem ke kameře se přibelhá Matka Kuráž, pracně táhnouc za sebou vůz. Z dálky je slyšet ryčný, pronikavý pochod chorvatských rejtarů. Matka Kuráž se zastaví, naslouchá. Její bezzubá ústa cosi nesrozumitelně zamumlají. Její oči se rozsvítí. Lačně a s výrazem zoufalé naděje chvátá dál. Obrací vůz směrem k pochodové hudbě, která sílí. 382. Zatímco vůz odjíždí dozadu do prázdna, přechází hudba do stále hlasitějšího, mnohohlasého sboru Kurážiny písně. ZPĚV: Se štěstím svým, prohrami všemi Na dlouhý lokty válka je. Když pustoší sto roků zemi Vše prostý lid v ní prohraje. . . 383. Silnice vede přes návrší. Poslední rejtaři jakéhosi pluku se po ní ubírají a mizí za ním. Do toho sbor. MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 413 ZPĚV: . . .Jí brečku, z pláště zbyly cáry! Pluk ukrádá mu žoldu půl. Věřte však na zázrak a čáry: Nelamte nad tažením hůl!... 384. Pustou šedí dne vleče Matka Kuráž svou od obzoru ostře se odrážející káru po návrší za vojáky. Přitom mnohohlasé a hlasitě ZPĚV: .. .Jde jaro k nám. Vstaň, křesťane! Spí zemřelí. Jdou proudy vod. Co nezdechlo, to povstane A dá se rychle ria pochod. Během zpěvu se nám Matka Kuráž ztrácí z oči. Dodatky k filmu o „Kuráži" (Beliem- práce na Jilmu si Brecht poznamenal různé plány & návrhy a dělal si poznámky a připomínky. Následující tři texty, vzniklé v různých dobách, dávají nahlédnout do jednotlivých pracovních fází. V tomto smyslu tvoří důteíitý doplněk k zde otištěné poslední verzi filmového scénáře.) Jak nutno zfilmovat „Matku Kurdi"?. . Hra „Matka Kuráž a její děti" ukazuje jednu z válek (válku třicetiletou), která sě oficiálně vydává za velkou válku o víru, ve skutečnosti se však vede pro hmotné zisky a privileje a ké zvýšení moci. Ve hře se to neustále vyslovuje, ve filmu se to dá ukázat. Již hra nepředvádí Kuráž jako reprezentantku drobných lidí, kteří se „nevinně a bezmocně do války zaplétají", nýbrž jako obchodnici, která se války účastní, aby si rovněž přišla na své. (Lze ji sotvakdy vidět neobchodovat, bez vozu!) Tomuto obchodu obětuje své tři děti. Jednoho syna ztratí, poněvadž zabrána do prodeje přezky nepozoruje, že se ho zmocňu- je verbiř, druhého, že se nedokáže rozhodnout prodat svůj vůz, čímž by syna mohla zachránit. Dceru ztrácí, když ji nechává o samotě, Ve snaze obchodně využít nouze ohroženého města. Tak hra ukazuje, že drobnému lidu ve válkách žádný velký obchod nekyne. Film by to měl předvést ještě zřetelněji. Podle plánu by měl ukázat, že se Kuráž do války přímo dere; váží dalekou cestu, aby se do války dostala, a jednou se z ní dokonce téměř stáhne a chce si koupit výčep, úmyslu se však vzdá, když ji láká zcela výjimečný obchod. Konec hry, který film má zesílit, ukazuje, jak jedno z jejích dětí, němá Katrin, proti válce rebeluje a zachraňuje ohrožené město Halle. Ve filmu bude vidět, jak její příklad přiměje zbídačené sedláky, aby přemohli plenící soldatesku. Sedláci ji slavnostně pohřbí, ale handlířka Kuráž, kráčející zlomená za nebožkou, se ještě stále ničemu nepřiučila, a sedláci vrtí hlavami, když ji vidí, jak s prázdným vozem táhne za vojskem dál, stále ještě doufajíc v zisky. Film musí ukázat ještě důrazněji než hra, jak skutečnost trestá nepoučitelnou Kuráž. Říjen 1950 Zatímní návrhy změn filmového scénáře „Matky Kuráže a jejích dětí", po diskusi z 3. 10. 1951. 1. Němci jako žoldnéři Eilif, starší syn Kuráže, není již poloviční Fin, nýbrž Němec, Je naverbován jedním ze vtrhujících vojsk, vojskem švédským. Ve stanu velitele pluku se mu velitelova chvála musí překládat do němčiny. K jeho popravě pak dojde, poněvadž jako Němec přepadl, oloupit a zabil Němce. Provedou ji sedláci, kteří za krátkého míru zase začnou vykonávat soudní moc. 2. Roztržené Německo Všude uzavírají závory silnice a u každých se žádají doklady. Také zde se kontroluje v cizích řečech. Drobná účastnice války, Kuráž, profituje z umělé roztrženosti Německa jen nepřímo, totiž tím, že válka, do níž všecko investovala, prostě pokračuje. 3. Hlavní strůjci Za krátkého míru po Lťitzenu přijme kurfiřt jedné z německých zemí francouzské poselstvo, které mu sdělí, že by francouzský král zaručil zvětšení jeho území, kdyby válce dodal nové impulsy čerstvými vojenskými oddíly. Kurfiřt odkazuje zasmušile na válečné škody a na utrpení obyvatelstva, přesto však vzniká dojem, že tím jen chce zvýšit cenu, za niž je ochoten vstoupit do války. Společně s Kuráží se dovídáme, jak se rozhodl: Rejtaři kurfiřta nutí sedláky k vojenské službě. Také mlynář, Katrinin přítel, se stává jejich obětí. 4. Odpor Mlynář se zoufale brání. Než ho odvlečou, volá ještě na sedláky, kteří přišli se svým obilím, že by se všichni měli bránit. Postavu mladého mlynáře nutno propracovat od začátku. Když Švejcar překvapí u něho sestru Katrin, dojde k hádce. Když se mu klade otázka po náboženství, prohlásí navrátilec z války, že v tomto bezmocném Německu už dávno nezáleží na tom, zda je někdo katolík nebo luterán. To že může hrát roli až v samostatném Německu. Mlynář také ví, proč je Německo ted bezmocné. Národní šance se za selských válek ztratila. Ukáže Katrin průpovídku, kterou jeho předek vyřezal do trámu mlýna: KDYŽ SEDLÁK SEDLÁKA OBĚTUJE, UŽ NIKDÁ NĚMECKO NEVSTANE. Vysvětluje jí vážně: V Německu nebude mír, dokud nevylezeme na střechu mlýna a všechny nesvoláme. Tak se Katrinino bubnování na střeše stodoly pak stane důsledkem tohoto poučeni a ztratí příliš tísnivý, individualistický ráz. 5. Paralela k současnosti na konci filmu V třetí fázi filmu Kuráž už nemůže doufat v zisky. Vegetuje čistě automaticky dál. V popředí stane němá Katrin. Rebeluje proti matce a odporuje válce. Scéna „Kuráž v městě Halle" musí ukázat, jak stařena, která se mechanicky snaží udržet svůj ubohý handl, považuje odpor měšťanů Halle za zcela beznadějný: její fatalismus je očividně vyvrácen. Když začíná boj, říká o své dceři: „Má dcera je úplně bezmocná. Navíc je ještě němá." Na konci táhne Kuráž dál, strašidlo včerejška, anachronismus. Burri. Brecht. Novoty ve filmu o Kuráži 1 Německo se znázorňuje jako bojiště cizích mocností. V celém filmu vládne babylónský zmatek jazyků, švédštiny, francouzštiny, maďarštiny. Vpadávají stále nová zahraniční vojska. Nejstarší syn Kuráže, který se stane švédským žoldnéřem, je rodem Němec a nerozumí řeči velitele svého pluku. 2 Také dcery země slouží cizím dobyvatelům. Yvette je Němka, musí však švédskému fen-rychovi dát přednost před Němcem Eilifem, dokud ten rovněž nevstoupí do švédských služeb. Na začátku krátkého zdánlivého MATKA KURÄZ A JEJÍ DÉTI 415 míru.ji opouští rakouskýobřist, který se vrací domů. Je vydána na pospas bídě a opovržení svých krajanů. 3 Z vyprávění mlynáře z Ingolfinku se dovídáme, z čeho pochází bezmocnost Němců: z jejich nesvornosti. Porážka sedláků v selských válkách zmařila vznik jednotného německého národa. 4 : , Vzpoura němé Katrin na konci filmu vychází z mlynárova poučení; stane se tím významnější. 5 Kde jen možno, nutno naznačit, jak obrovské nebezpečí pro nás znamená nová válka. (Příklad: Když se kuchař vrací z německé mizérie do Holandska, je nabíledni, že Kuráži jako Němce už prostě žádná taková zadní dvířka nezbývají: jiní mohou jít, ona musí zůstat.) 6 Jednou z nejdůležitějších novot je, že se ve vysílené zemi stále znovu vynořují verbíři. To značnou měrou film zaktualizuje, tím víc, že vzpoura němé Katrin teď vytváří ono velké východisko. 7 Ze Kuráž je v podstatě pouze někým, kdo se toho všeho prostě jen účastní, vyplyne nyní ze scény u kurfiřtského dvora, v níž se ukazují hlavní strůjci. Unor ig$2 DOSLOV Na hrách, verších, dramatických skicách a fragmentech, na svérázném libretu k opeře a k baletu, ňa rozličných pracích pro film, ná tom vŠeim Co se půd střechou jednoho svazku pestře shromáždilo pro svůj drobnější rozsah, nedohotovenost, pozdější objevení rukopisu či prostě proto, že se to vymykalo „normálním hrám", na textech, které pocházejí nadto ze Všech Brechtových tvůrčích období, od nejrajřějsích až k těm, jež dlouho ležely v pozůstalosti, v archívech, tedy právě na všech těchto textech se dá názorně demonstrovat charakter i proměnlivost díla Bertolta Brečhta, a to jak z ptačí perspektivy, tzn. v celkových konturách, tak z perspektiv — souvislostí a Vztahů — krtcích. Úvahy o ojedinělé tvůrčí cestě, jejích etapách, uzlových i klíčových bodech se tu neustále prolínají s faktografií, životopisnou, divadelněhisto-rickou, dobovou. Esej zhusta přechází ve zprávu, zpráva V esej. 1 V době vzniku obou prvních her — Baala a Bubnů v noci (v první verzi: Spartakus) — víří Brechtovi hlavou desítky dalších látek a nápadů. Dvě relativně dovršené hry z té doby se ztratily. První se postupně jmenovala David, pak Absalom neboli Poverenec Páně, posléze Absalom a Bathseba. Biblická látka byla prý zpracována stejně razantně jako (v milostných scénách) nehyplně. Druhá hra se jmenovala Letní symfonie a pamětník, Brechtův tehdejší kamarád H. O. Můnsterer, praví, že byla zasazena do neurčité minulosti, snad do předreformačního Německa nebo do časů selských válek. Hýřila prý „zlými zpěvy" a byla prý naprosto nerealizovatelná, neboť jedna jediná scéna ž mnohých by byla stačila vyvolat větší divadelní skandál nežli V té době hry mnohem nevinnější. Otrlý.Brecht prý se text ani neodvážil diktovat písařce a pověřil tímto choulostivým úkolem jednoho z přátel. To se psal podzim 1919. Zchvácen prací na tak náročných dramatických projektech svého snad nejplodnějšího roku napsal Brecht tehdy „jen tak pro osvěžení" pět aktovek. Jsou to: Svatba, Žebrák neboli Mrtvý pes, Vymítá ďábla, Lux in tenebris a Zátah. Brecht na nich kromě funkce „osvěžení" zdůrazňoVal inspiraci na Cervantesových peprných mezihrách. S odstupem doby však zřetelněji vystupuje jiná inspirace: jarma-reční divadlo mnichovského kabäretiéra Karla Valentina. Brecht o něm později napsal, že je to muž nadaný zcela suchou, niternou komičností, při níž je možno kouřit a pít a člověk je přitom stále roztřásán chichto-tem, který není zvlášť dobromyslný, a v roce 1949 dokonce připustil, že ve své režisérské práci přebíral Valentinova aranžmá. Souvislost pěti Brechtových aktovek z roku 1919 s bavorskou lidovou fraškou se dnes omezuje spíš jen na slovní drastičnost, obhroublošt, nikoli na realistickou drobnokrěsbu. Z těchto aktovek se v dvacátých letech na divadle ujala jen jedna, a to ještě až sedm roků po napsání: Svatba. Čekala pak 37 roků ňa druhé uvedení, a to už pod novým názvem Maloměšťácká svatba či Svatba maloměšťáka. Nedlouho poté se hry ujala studentská scéna mnichovské univerzity a tím se roztrhl pytel s inscenacemi, zprvu převážně na menších poloamatérských scénkách. Kamenná divadla si někde (např. v Kolíně nad Rýnem) pro představení Svatby pronajímala hospodské sály. Někdy se uvedení této hry kombinuje ještě s jinou aktovkou, jindy se prosazuje tendence mocí mermo protáhnout inscenaci na běžné dvě hodiny, počin, který většinou MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI 417 ztroskotává, neboť texty této hříčky rozhodně nesnášejí hlubokomyslné pauzy. Spíše se nabízí možnost, vybavit uvedení hry nějakým prologem, ať už pantomimickým, či textově hudebním: zvláště básně a písně raného „divého BB", tak blízkého v té době francouzským prokletým básníkům, poskytují tu sdostatek šťavnatého materiálu. K výkladu her mohou, jak obecně známo, přispět i pozdní inscenace. V případě Svatby se dokonce můžeme opřít o počínající českou „inscenační tradici". Ukázalo še, že pro divadelní mládí je raná Svatba vhodným uvedením do díla celého „nebohého BB", který bývá zhusta opřádán tak důkladnou teoretickou pavučinou, že je s to odradit i nezaujaté. Veliké brimbórium a mocné balábile, v němž se postupně hroutí „hlavní představitel hry", totiž halabala z bedýnek stlučený nábytek — tato vcelku jednoduchá metafora dovoluje dnes hovořit o hře jako o „anticipaci absurdního: divadla".; Navzdory této polo-učené nálepce pociťujeme stále Svatbu na jedné straně jako všestranně inspirativní zábavné divadlo, na druhé straně jako oživlou galerii prototypů z (malo) mčšťácké-ho mumraje. Prvý princip si zvolil v Divadle na provázku Peter Scherhaufer a inscenuje Svatbu jako cirkusovou podívanou, a to nikoli jen tzv. rámcem, cirkusovými „vstupy", nýbrž i rozfázováním hry na jednotlivá „čísla". Pro početná hostování s touto.inscena-cí v cizích zemích připsali si brněnští inscenátori postavu Anděla, který klíčová místa překládá do jazyka té které země. Moc jich zapotřebí není, podívaná je sdostatek výmluvná. Druhý ze zmíněných možných přístupů zvolil se studenty herectví v pražském Disku Evžen Sokolovský. Odstíněněji propracoval „živočichopis" typů i postupující devastaci (výtvarně účinné bylo zvláště protrhávání papírových stěn); nežli je publí- . kum vpuštěno do sálu, zúčastní se ve foyeru; prologu, který je vlastně pásmem Brechtovy „prokleté" mladé lyriky i prostořekých písní. Vlastní prolog, a. epilog tvoří úvodní a závěrečné verše ze hry Výjimka a pravidlo. Tak se dostalo celému dění nejen „pevných nohou", nýbrž i jemně propočteného ozvláštnení, Zbylé čtyři aktovky z roku 1919 pobavily —: a často vydatně — v době svého vzniku jen obšírný okruh JJrechtoyých kamarádů, přátel a jistě i přítelkyň. Na jeviště se tyto šťavnaté hříčky dostaly většinou až po půl století. Pozdní jevištní Vyzkoušení se ukázalo nejen zajímavou hrozinkou pro historiky divadla, zvláště pro dosud netušené souvislosti se zralou tvorbou, ale i vděčným hereckým povyražením, ^rirsí neboli Mrtvý pes je patrně první Brechtova „demontáž" osobnosti. Vítězem ve střetnutí slepého žebráka s potentá-tem je každodennost drobného člověka, nikoli velkolepost královských vítězství. Vymítá aablaje selská hříčka poskytující režisérovi s invencí možnost „si "zařádit", a to zvláště in eroticis. Lux in tenebris má závažnější a trvale nosnou myšlenku o spojitosti tzv. morálky s obchodními zájmy. Aktovka by se mohla chápat i jako náčrt k celovečerní hře druhu Krejcarové opery, a to hře dosti drastické, ale i groteskně komické, jak si přál autor, když někdy padla zmínka o těchto raných „hříších". Prostředí je jarmareční, což už určuje výtvarnou podobu eventuálních inscenací. Hrdina vděčí za mnohé Chaplinovi, kterého Brecht od samých začátků tolik miloval. Aktovka Zátah, těšící se větší pozornosti pozdních inscenátorů nežli předchozí tři, byla v roce 1975, kdy ji ve Vídni uvedlo divadlo „Die Komödianten", charakterizována takto: „Rustikální a svérázná, něco jako balada o velkém chlastu, o vražedném opojení, o brachiálním násilí, opovrhování ženami a ožralosti." Vyslovovala se jména O'Casey a —1 oprávněněji asi — Haris Henny Jáhna (severoněměcký postexpresionista, kterého mladý Brecht inscenoval, „zkomoliv hru k nepoznání"), ale i Wedekind, Hauptmann a — Gogol! Unikalo však, že poa velmi hrubou slupkou je to vlastně jeden z časných scénických „protinávrhů", tedy radikálních „adaptací". Předlohy jsou hned dvě ä patří, jak Brecht vždy zdůrazňoval, k jeho nejoblí-benější četbě: Homér a bible. V.osmém zpěvu Odysseje se vypráví o flirtu boha války Area s Afroditou. „Paroháč" Héfaistos je polapí do sítě. Biblickými narážkami se text Zátahu přímo hemží, nejpevnější oporou je pak příběh o lovu ryb apoštola Petra, který čteme u Lukáše (5, 1—11) i s tím pro Brechta jistě velevýznatnným výrokem: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi." Z bible pochází i druhotný symbol ryb jako znamení cizoložství. Tato Veseloherní skica — „nízká" literatura! — s lidovými figurkami jakoby vyřezanými ze dřeva má tedy zdroje značně „vysoké"... (Není bez užitku Srovnat si Zátah s prvním dramatickým pokusem patnáctiletého Brechta, nazvaným Bible: pod slupkou kostrbaté neumělosti a vyčtené ušlechtilosti prosvítá už něco málo z jazyka, paradoxních replik i tzv. atmosféry Baala a Bubnů v noci.) . Od napsání pětice víceméně burleskních aktovek z roku 1919 k aktovkovému „dvojčeti" Bansen — Co stojí železo? uplynulo plných dvacet roků. Ne že by v té době nebyly vznikly žádné jiné Brechtovy krátké hry, naopak, je tu šestice naučných her, ty se však kategorii aktovek prostě vymykají, jsou to sveřepé pokusy v naprosto nevymapova-ném terénu a tvoří samostatný cyklus. Obě i skandinávské aktovky (první vznikla v Dán- sku, druhá už ve Švédsku) jsou agitační hry úzce Spjaté s dobou á politickou situací. V letech, kdy i skandinávské země mohly být a záhy vskutku byly ohroženy nacistickým okupačním běsem, chtěl Brecht — na podnět levicových amatérských skupin — ■ přispět k rozšíření, evropské antifašistické fronty; je to Brechtův způsob „politické osvěty", jeho snaha otvírat lidem oči. Nejde o žádná zašifrovaná podobenství, už názvy osob jasně naznačují; že se vychází z takových událostí, jako je anšlus Rakouska a okupace Československa. Nevznikly žádné zázračné miniatury, nejzajímavější vlastně je Brechtův „návod", jak tyto hříčky hrát. Nikoli v duchu věcného a střídméhcv realismu — jako těsně předtím uzavřený sled scén i scének Strach a bída třetí říše —, nýbrž v „knockaboutsty-lu". To jest co možná nerealisticky, jako primitivní loutkové divadélko nebo grotesku z éry němého filmu, se „strašidelnými" efekty, plakátovitě a polopatisticky. Autor předpisuje, že obchodník s železem musí mít paruku s vlasy, které se zježí, musí mít obrovité boty a musí kouřit abnormálně veliké doutníky. Dnešní inscenování obou těchto aktovek se nutně přechyluje k „archívnímu divadlu" anebo k pouhé informaci. Ledaže by se našel inscenátor, který by tyto texty přečetl a vyložil zcela nově —----což by v brechtovské inscenační tradici nebylo žádné novum. Dvě Brechtovy skandinávské hříčky o letech 1938—39 dokumentují i jeho velmi těsný vztah k dílu rakouského spisovatele Karla Krause, konkrétně k osmisetstránkové hře Poslední dnové lidstva. I v tomto kolosu, který je divadlem více než „epickým", některé sekvence přímo volají po použití loutkového divadla, i zde se doba promítá do osudů celé galerie malých lidí vedle scén s prototypy vládců... a pozadím, všech prudkých záběrů je podobenství. Z náčrtů vyplývá, že Brecht zamýšlel dokonce celý děj rámcovat výstupy Optimisty a Škarohlída — přesně jak to učinil Kraus... DOSLOV 419 Tak jako od Fausta existuje i Urfaust, tedy raná, kratší, sevřenější, ale i syrovější podoba, existuje i pd opery Vzestup a pád města Mahagonny jakéú „Urmahagoňny". Nese podtitul „Songspiel" {tedy hra se songy) a její jádro tvoří šest songů z rané tvorby, mezi nimiž jsou zárodečné dialogy. Předepisuje se provedení v boxringu, efekt později mnohokrát opakovaný... Když se tento dosud trochu romantickocynický „žert" poprvé uvedl, pochopila jen hrstka lidí, že je to vlastně „děsivý a burcovný apel na naše svědomí". Historie německého divadla je velmi bohatá na řádné skandály. Lipská premiéra opery "Mahagonny se tu řadí mezi výtržnosti přímo špičkové. Popsal ji v posudku téměř beletristickém Alfréd Polgar. Pro zajímavost aspoň úryvek: „... Muž za mnou mluvil sám k sobě: ,čekám jen, až se objeví Brechť a olízl si rty: být připraven, toť vše. Válečné volání, na některých místech trošku boje zblízka. Syčení, potlesk, jenž zněl nevrle jako symbolické facky syčícím divákům, nadšené rozhořčení, rozhořčené nadšení páté přes. deváté. .." A tak podobně dál ještě na třech stránkách. Světová hospodářská krize se tehdy rozbíhala naplno, výmarská republika konečně pociťovala, že nacistické nebezpečí je „cosi vážného", ale operní publikum si nechtělo nechat líbit, aby někdo cloumal jeho špatným svědomím. Pobavené přijetí Krejcarové opery (které Brechta trvale trochu zlobilo) se neopakovalo. Všichni totiž chápali nebo aspoň pociťovali, že Mahagonny je grandiózní provokace, že jim tu někdo nepřetržitě nadává a. říká jim, že lidé jsou jhorší než tajfuny. Brecht v tomto textu ;(a Weill v hudbě; neméně, podle některých dokonce více) se loučil s celou jednou epo-,,. chou, Brecht si přestal dělat aspirace na . „prokletého básníka 20. století" a začal studovat marxismus. Neodolal však krásnému svodu předtím ještě všechno podtrhnout a sečíst v. hyperbole, která se záhy změnila v realitu. Stvořil si opět jednou fiktivní zeini a fiktivní město, tentokrát v Americe na.pacifickém pobřeží, ale nikdo. nepochyboval o tom, že má na mysli Německo. A celý kapitalistický svět. Kurt Tucholsky, nepříliš Brechtem nadšený, mu vyčetl, že to není ani včerejší Klondyke, natožpak Německo 1930. Nanejvýš prý „stylizované Bavorsko". To odpovídá možná zčásti Malému Mahagonny, velké opeře však stěží. Ta totiž strhla všecky fasády s obrovskou vehemencí a rozkošným randálem, aby odhalila prázdnotu pekla na zemi, pekla, v němž místo, desatera vládne čtvero, totiž žraní, milování, box a chlast, pekla, v němž se smí všechno smět, jen bez peněz člověk nesmí být. Co Obraz, to velkolepá, básnicky sugestívni nadsázka až po konečný soud (jeden z mnoha v Brechtově dramatice!), kde se za těžké zločiny lidé osvobozují a za nezaplacení tří lahví whisky a rozbití jedné záclonové tyče se odsuzuji na smrt. Nacisté „vidoucně" žádali stažení opery jakožto „šmejdu nehodnotného a nemravného obsahu"! Berlínské provedení s osvědčeným týmem však nalezlo už i nadšené publikum přicházející na chuť „tristnímu veselí" i „temperamentnímu mhilismu" opery, která Brechtovi posloužila i k napsání „poznámek": je to mnohem spíše zásadní a zavile formulovaná studie o jeho pojetí epického divadla v. konfrontaci se starým tzv. dramatickým divadlem. Tento teoretický text vznikal už souběžně s rozpracováváním teorie i praxe tzv. naučné hry... Už tehdy bystří duchové rozpoznali to, co. si Brecht nechával; lstivě pro sebe: že jako nejiritenzívnější předloha stojí na pozadí Mahagonny bible. Kniha: — o níž Brecht v těch letech prohlásily že patří kjeho. četbě č. 1 — se tu bod za bodem převrací naruby. „Morální opora" kapitalismu se ukazuje jen jako chatrné lákadlo pro široké masy. Zdá se, že právě tyto analytické znaky, hudbou ještě znásobené-1 do neuvěřitelné rafinovanosti, umožňují opeře trvalou životnost. V roce 1970 např. i „dobyla Broadwaye" a o sedm let později i východního Berlína ve vynikajícím, strhujícím provedení. Více než půlstoletý odstup tedy ukazuje, žé ve Vzestupu a pádu města Mahagonny podařilo se Brechtovi na výmluvně kulise Divokého západu nejen v mravoličných obrazech načrtnout — jak se psává — „podobenství 0 kapitalismu" prvé třetiny 20. století, kdy vše skrz naskrz je obchod, nýbrž v drsných tazích namalovat monumentální obraz o krizi kapitalismu, tedy o jeho nutném budoucím zániku. 3 Nedosti ňa tom, že Brecht způsobil svým termínem „epické divadlo" tolik zbytečných nedorozuměni, vedoucích ke zplytčení jakékoli diskuse, takže přemýšlel o jeho záměně za jiný termín, on také vymyslel pro kratší hry vznikající od roku 1929 slovo „Lehrstück" a přímo si jím zatarasil cestu ke spoustě lidí, kteří to slovo „jen tak" zaslechli — a těch byla většina. Překládá se u nás bud jako „naučná hra" anebo jako „hra didaktická", možný by byl i termín „učební hra", 1 když to je vlastně „Lernstück", teoretici však připouštějí, že termín „Lernstück" by byl dokonce bližší Brechtovým záměrům. Zůstaneme u termínu „naučná hra" — slovo „didaktický" je natolik zatíženo protivně preceptorskými asociacemi, je to vtělený ukazovák!, že bychom opět strávili zbytečný čas odklízením slovních nedorozumění1 a rozpravou toliko terminologickou. Ostatně in* stinkrivni („citově podložený"!) odpor vůči „Brechtovu didaktickému divadlu" —-.--- to není jen specificky českáj ale přímo celer světová záležitost a dá se dnes doložit na každé druhé knize z nespočetné sekundární brechtovské literatury. Je to poněkud nepor chopitelné především v tom, že není přece důvod, proč vymycovat i eventuální didaktickou funkci,, proč ji soudobému divadlu odpírat a zapovídat,, když v minulosti sé objevovala nejednou a leckde a nadlouho a není tedy proč ji „jednou provždy" škrtat. Za druhé plyne odpor vůči „Brechtovu didaktickému divadlu" z mnohem jednodušší příčiny, totiž z fatální neznalosti jeho naučných her i z neznalosti teoretických poznámek k nim. Té hrstce lidi, kteří se včas obeznámili s naučnými hrami i s teorií o nich (jíž podstatně přibylo teprve v posledních letech...), imponovalo většinou Brechtovo údobí naučných her jako pokusy jako experiment zcela mimořádné, vzácné jednostrannosti a důslednosti: pro zcela nová poslání byl vytvořen zcela nový jazyk a verš, onen asketický ostrohranný „litinový styl" tvrdě a ostře hnětoucí význam, styl pracující neobvykle umisťovanými meziveršoyými předěly, svou urputností přímo vtahující posluchače do procesu vzniku a pohybu myšlenky. Nejasný zůstával společenský dopad tohoto experimentu, který mohl trvat jen krátce, neboť byl politickými událostmi z počátku roku 1933 přímo přeťat. Mimořádně abstraktní jazyk poznámek k těmto hrám ztěžoval jejich zařazení do souvislostí celého díla i do souvislostí teorie epického divadla. Pojem naučné hry se jakýmsi samopohybem enormně, rozšiřoval, takže se začalo, tvrdit, že vlastně všechny Brechtovy hry od roku 1929 DOSLOV 421; jsou „naučné". Dokonce i jediný zasvěcený soudobý vykladač, jímž byl Walter Benjamin, řadil mezi naučné hry např. i Matku, naznačil však, že Brechtova naučná hra je j,zvláštní případ" v mnohem širším rámci teorie epického divadla. Doplňme: naučné hry tvoří uzavřený celek her bezprostředně na sebe navazujících a lišících se od ostatních, které vznikaly i souběžně. Tyto „ostatní" hry patří mezi tzv. Schaustücke (tj. hry na dívání) a liší se od Lehrstücke (tj. her určených k učení) především tím, že se obracejí k širo? kému, každý večer se měnícímu publiku „konzumentů", kdežto naučné hry jsou určeny účinkujícím, „producentům". Jejich smyslem není „poučování" diváků, nad nimiž exceluje velechytrý autor a režisér, nýbrž učit se mají sami herci. Naučná hra jim k tomu dává možnost, „arénu". Pojem epického, později dialektického divadla je tedy — opakujeme a podtrhujeme — nadřazen pojmu naučné hry. Pokud se Brechtovy naučné hry chápaly jako pomíjející epizoda na jeho umělecké cestě, jako pominutelné svědectví mylné periody, jako naivní agitprop, ne-li jako vulgárně marxistická přechodná fáze, míří tyto soudy bezpečně mimo cíl. Brecht sám napsal svou nejzávažnější stať o naučném divadle až roku 1938, kdy už mělo být po všem, a nemínil ji jako resumé uzavřené kapitoly, nýbrž jeho 18 vět danou problematiku vlastně teprve otevírá. A svou nejpodstatnější naučnou hru Opatření označil několik hodin před smrtí jako „model pro divadlo budoucnosti". šestice naučných her vznikala v rozpětí let 1929—1934-35 a Brecht je zčásti zařadil do stroze šedivých sešitů s věcným názvem Versuche (Pokusy). K uzavřenému celku těchto šesti her se svým rázem druží ještě několik málo fragmentů (fatzerovský fragment, fragmenty Zlý asociál Baal a Obchod s chlebem, který však asi měl být spíše epickým divadlem) a námětů či plánů. Zásadu, že naučná hra je pouze pro účinkující, nelze chápat jako dogma. Brecht se také nijak nebránil, aby se „kvůli možnostem demonstrovat naučné hry" tyto kusy nepřed-váděly před publikem; mělo však vždy být aktivní! Tak hned Let přes oceán si žádá, aby publikum bylo připravené a dále se cvičilo. Nejlíp by se hodili žáci jedné třídy: kompaktní celek. (Navíc tu Brecht v době, kdy rozhlasová hra teprve tápavě hledala svou specifičnost, vytvořil experiment dodnes řádně nevyužitý, určený však masám posluchačů!) V Badenské naučné hře o srozumění se publikum učilo během hry. „Předzpěvák" pro ně předříkával věty, promítaly se i noty. Kdo říká ano a Kdo říká ne se přímo označují jako školní opery, tedy pro žáky, zatímco v Opatřeni, po všech stránkách nejnáročněj-ším, účinkovalo 300—400 členů dělnických pěveckých a recitačních sborů, hrané scény předváděli žáci nebo dělničtí ochotníci. Hra Výjimka a pravidlo v určeni role publika kolísá, v raných verzích se tam však počítá s chórem i protichórem a herci se obracejí na tyto chóry, v pozdější verzi se obracejí k publiku. V náčrtech k Horátům a Kuriá-tům jsou zaznamenány „rozhovory" mezi chóry a diváky. I když Brechtova práce ná naučných hrách byla politickým zvratem násilně pře-řvána a dramatik, nemohl nepřesunout svůj zájem na protifašistický boj v nejširším slova smyslu, tvoří šestice vzniklých her bezděčně uzavřený celek a jako takový jej v souvislostech celého Brechtova díla nutno chápat. Vše se tu na sebe váže, posuzování jednotlivé hry bez ohledu na ostatní může vést a většinou vždy vedlo k nejhrubším zkomoleninám, ba fantasmagoriím. První naučná hra Let přes oceán, dokument o dobývání přírody člově- kem, končí Zprávou p dosud nedosaženém (v 1. verzi: nedosažitelném). Následující Badenské naučná hra o srozuměnítouto zprávou (jen s nepatrnou variací) začíná, jenže se už jmenuje Zpráva o létáni. Izolovaně posuzován je vlastně Let přes oceán nezřízená chvála technického pokroku. Avšak v Badenské naučné hře je důležitý verš, který se stává východiskem ke společenskému ohledání problému: „Chleba tím nezlevnil." A objevuje se klíčový termín: srozumění. A to všeobecné. Které však nestačí. V školní opeře Kdo říká ano se i otázka po srozumění konkretizuje: řeší přesně situovaný případ bytí a nebytí; a nezbytí. V textu jedné z černých, až nepřehledných verzí je verš, jenž umožňuje uvidět rub mince: „Mnozí jsou srozuměni s nesprávnými věcmi." I vzniká varianta téže hry, odlišná od první jen v několika klíčových místech, tentokrát pod názvem Kdo říká ne. A Brecht doporučuje, ba žádá, aby sé hrály vždy obě verze po sobě.. Reiner Steinweg, jenž v 70. letech významně přispěl k poznání skutečné podoby a funkce naučných her a o jehož bádáni se z dobré poloviny opíráme, k tomu poznamenává, že „v každém ,srozumění' s rozhodnutími nějakého kolektivu musí jako možnost zůstat .uschován' protiklad, nemá-li se postoj srozumění otočit ve fašistický (,bezpodmínečná poslušnost')". Ve hře Opatření používá Brecht obdobného příběhu jako v dvojici školních oper. Problém srozumění (to slovo se v krátké hře opakuje patnáctkrát!) se dále prohlubuje. Situace je ještě konkrétnější, neschopnost dialektického myšlení vede Mladého soudruha do situace, v níž jeho usmrcení je vůči kolektivu jediným možným opatřením. Výjimka a pravidlo je další variací tohoto tématu a končí osvobozujícím rozsudkem soudu: kupec zabil svého nosiče, přestože byl „proti všem pravidlům", „výjimečně" nevinný. Což vykořisťovatel nepředpokládal. V rukopisném 2. dílu téže hry zabíjí dělník pána, o němž předpokládá, že je zlý, ačkoli je „výjimečně", „proti všem pravidlům" dobrý. Ve společnosti určované třídním bojem je pravidlem, že „v obou případech se laskavé chování nedalo očekávat, a vražda v domnělé sebeobraně je dané řešení" (Steinweg). Horáty a Kuríáty (obsažené už v 2- svazku českých Brechtových spisů) autor později sám označil za „naučnou hru 0 dialektice": odehrává se v trojúhelníku příroda — poznání — sociální pozice ( = poměry), jemuž v jedné z verzí Badenské naučné hry odpovídá trojúhelník svět —- pravda — lidstvo a v revolučním postupu pak zlepšení — zdokonalení — změna. Jako celek tvoří tedy šestice naučných her soustavný — řečeno Brechtovými slovy — „sociologický experiment".- V některých z Brechtových naučných her se zřetelně projevuje působení japonského a čínského divadla. Traduje se, že prostředníkem k japonské kultuře bylo dílo Paula Claudela (nic nevadí, že stál světovým, názorem jinde, „patron" Brechtovy fiktivní Indie Kipling byl dokonce „básník britského imperialismu a kolonialismu"!), prostředníkem k Čině pak nejen dílo, nýbrž osobnost básníka Klabun-da, překladatele čínského Křídového kruhu 1 čínské lyriky. Tyto vztahy musí literární historie teprve probádat. Jisté je, že „předlohou" her Kdo říká ano ä Kdo říká ne byla japonská nó-hra. Poučme se aspoň heslovitě o její podobě a významu: „Hry nó jsou dramatické básnické vize, jejichž osnovu spíše než děj tvoří jedna nadčasová lidská situace nebo emoce, nazíraná z mnoha úhlů pozemské i nadreálné existence. Svébytným, zhuštěným způsobem je sdělen pouze výsek osudu postavy, známé většinou z legendy neho z historie. Hry nó jsou jevištním vyjádřením filozofie krásy, formulované zkrat- DOSLOV 423 kou a náznakem, jednoduchou uměřeností a hlubokým souladem člověka s přírodou vjejí věčné proměnlivosti." (Dana Kalvodová) Brechta jistě zaujalo, že v původní podobě byla hra nó tanec, kterému předcházel dialog, v němž se vysvětloval význam tance i důvody, proč se tančí. Herec hry nó někdy přímo oslovoval publikum a celý děj hry byl vlastně rituál s jasným didaktickým účelem. Brecht musil být jistě fascinován i výtvarnou stránkou her nó: prázdné jeviště s minimem rekvizit, stylizované pohyby, na tváři herce často maska, hudebníci i chór seděli viditelně na jevišti. Hlas japonského herce „komíhal lyricky mezi mluvou a zpěvem a fungoval jako nějaký hudební nástroj". To vše zasáhlo Brechta natolik, že je asi jen malá nadsázka, tvrdí-li jeden z monografistů, že „lze téměř říci, že Brechtovy vlastní naučné hry jsou vlastně hry nó, přesazené ze souvislostí 14. století do přítomnosti: buddhistickou nauku nahradila marxistická dialektika". (Frederic Ewen) V nó-hře Taniko, která je předlohou obou školních oper, se jedná o příběh rituální pouti buddhistické sekty, k níž se připojí chlapec, který se chce pomodlit za nemocnou matku. Sám však onemocní, „pozbude nutné čistoty" a ritus velí, aby byl svržen ze skály. Předloha, kterou měl Brecht v ruce, byla nejen překladem, nýbrž už i zpracováním: rituální nuance byly jako nepřeložitelné vynechány. Brecht pokračoval v úpravě směrem k zesvětštění. „Mytické nahradil racionálním." (Peter Szon-di) Z poutí je vědecká expedice, chlapec jde matce pro lék atd. Brecht předložil první verzi této hry skutečně školákům a podle jejich připomínek vznikla druhá hra: Kdo říká ne. To, co dosud přetrvalo z iracionalismu předlohy, zcela zmizelo. V následující hře Opatření se vše rozvádí dále a důsažněji. Navzdory antické látce opírá še hra Horáti DOSLOV a Kuriáti hlavně o čínské divadlo. Brecht se s ním obeznámil v Sovětském svazu, kde shlédl pohostinská vystoupení slavného čínského herce Mei Man-fanga, jehož postupy později i teoreticky zpracoval ve statí Zcizující efekty v; čínském hereckém umění. V Horátech á Kuriátech převzal Brecht od Číňanů především některé výtvarné prvky: neutrální scénu,' praporky = armády, ale i typ postav, které nejsou nikdy v transu, nýbrž vždy „hrají". Text poskytuje mezi řádky i dosti možností pro eventuální užití artistních, ne-li artistických prvků —■ což v 30. letech v Evropě nebylo běžné. Sporů kolem Brechtových her bylo vždy nespočet. Ale zdaleka nejvíc se jich nakupilo kolem hry Opatření. Před rokem 1933 byla uvedena i uváděna „koncertantně", a to před velikým počtem diváků = účinkujících; Napadána byla už tehdy zprava, zleva i ze středu. Brecht na sklonku života zapověděl její uvádění: byl zřejmě nespokojen s tím, žé hra zavdává podnět k nejfantastičtějším a nejprotichůdnějším výkladům, že si příliš „žije po svém". Jednou se chválí jako prototyp tragédie, jindy se haní jako příklad ahumánnosti atd. Základní nedopatřeni odstraňuje Brecht v rozhovoru, který s ním u příležitosti prvého francouzského překladu hry vedl na jaře 1956 Paul Abraham. Zní zkráceně takto: Brecht: Tato hra není ke čtení. Tato hra není k dívání. Abraham: A k čemupak? Brecht: K hraní. K hraní mezi sebou. (...) Pro pár chlapců, kteří si dají práci a secvičí to. Každý z nich musí přecházet z role do role. (...) Pod touto podmínkou se smí do diskuse vmísit každý a dochází konečně k poznání — praktickému poznání — toho, co to je dialektika. Brecht pak pokračuje prohlášením, že jeho ■naučné hry jsou „výlučně cvičení mrštností .pro jakési atlety ducha, jakými musí být ílobří dialektici..." Abraham: Jinými slovy: poskytujete tu tréninkovou metodu, jakousi gymnastiku pro sportovce, jejichž svalstvo se tak má stát Ještě pevnějším a ohebnějším, aby ho pak využili pro svůj zvláštní druh sportu? A nehodláte se starat o to, chtějí-li z nich být běžci, skokani, fotbalisté anebo cyklisté? ... Brecht: Přesně tak. Jakkoli Brecht relativizuje textovou stránku ■ svých naučných her, je text — a zvláště u hry Opatření — jedině možnou, cestou k jejímu výkladu. Dosud si např. téměř nikdo nepovšiml jazyka Mladého soudruha, postavy, která si podle některých interpretů jediná zachovalá lidskou tvář a proto musila zemřít. Při bližším zkoumání vychází najevo, že jazyk Mladého soudruha je složen z celé řady typických „ideologických" rčení idealistického ražení: Mé srdce tluče pro revoluci; Jsem pro svobodu; Věřím v lidstvo... Zvláště slovům „víra", „věřit" se tu přikládá mimořádný význam. Jeho jazyk je tedy jen vnějškově radikální, nepromyšleně a zdánlivě revo-lucionářský. Naproti tomu je jazyk agitátorů . přesný a věcný, skrytá, ale všudypřítomná je v něm dokonce i vrstva soucítění. Patří k překvapujícím zjištěním, že do něho prosákly doslova či v parafrázi četné myšlenky z Leninovy stati „Dětská nemoc levičáctví ■v komunismu", jež ostatně vyšla německy téhož roku 1930, kdy vznikala hra Opatření. Skladatel Hanns Eisler, který tehdy docházel po řadu měsíců od 9. do 13. hodiny do Brechtova bytu, kde ' kriticky diskutovali .o každé řádce Opatření, zaznamenává, že oba — Brecht i Éisler — vydání Leninovy práce netrpělivě vyhlíželi a po vyjití „začali docela nově myslit". Pokud jde o polaritu rozumu a citu v Opatření, všimněme si ještě, že ve chvíli, kdy Mladému soudruhovi chybějí argumenty, začíná prostě řvát — a myšlení je zcela ve psí. Takovými a podobnými — začasté filologickými — analýzami textu můžeme .odstranit nejedno z .chronických nedorozumění, která hra za sebou vleče jak potrhaný vdovský závoj. Zopakujme si pro jistotu několik zásad 0 naučné hře, zásad, jejichž neobvyklost, ale 1 rozptýlenost v 90 tištěných Brechtových statích či výrocích a v neurčitelném počtu poznámek skrytých v rukopisné pozůstalosti způsobily, že dosud unikaly pozornosti (i odborníků) a bránily tak poznání: Z pasivních posluchačů nutno udělat aktivní producenty, kteří pouze „nepřijímají", nýbrž i „vysílají". Tím, že je položeno rovnítko mezi konzumenty a producenty, nezkouší se tedy politické chování jakoby v laboratoři, nýbrž v politické praxi. Tzv. abstraktnost těchto textů je záměr, nechtějí to být hotová „díla", ale pomůcky k rozhodnutím. Estetická měřítka naučné hry jsou tedy jiná nežli u „normální" dramatické tvorby, včetně epických děl Brechtových. Mezi přísnou formou a volnou improvizací existuje estetické napětí. Jde o vztah mezi vědomím a skutečností, nikoli o etickou problematiku. Naučné hry umožňují nesmírnou rozmanitost. Příklad: Při provedení Badenské naučné hry o srozumění pohybovali se autor a skladatel po jevišti a trvale do hry zasahovali. Autor veřejně určil klaunům místo pro jejich vystoupení, a když diváci s Velkým neklidem a nelibostí reagovali na promítání filmu ukazujícího mrtvoly- lidí, přikázal autor Mluvčímu, aby nakonec zvolal: „Opětovné promítání s nelibostí přijaté smrti!" A film ■ se opakoval. Nad obzvláště přitažlivým, ale i obzvláště nesnadno interpretovatelným fragmentem 425 ——— naučných her (tento plurál je od Brechta) s názvem Zlý asociál Baal si poznačil Brecht roku 1941 myšlenku, že největší překážkou vleklé realizace je tu jeho vlastní definice socialismu jakožto „velikého řádu". Mnohem spíš prý je to „veliká produktivita", a tb, v nejčistším slova smyslu, a v boji jde o to „osvobodit od všech pout produktivitu všech lidi. Produkty pak mohou být chléb, lampy, klobouky, hudební skladby, šachové tahy, zavodnění, pleť, charakter, hry atd. atd." Zdá se, že myšlenka naučné hry, vynořující se dnes pod jinými názvy či bez nich na celém světě, podezdívá velmi reálně Feucht-wangerovu známou, leč ža hyperbolu považovanou charakteristiku Bertolta Brechta jako prvního dramatika 21. století. 4 Verše, písně, songy provázejí většinu Brech-tovy divadelní produkce; hry, v nichž verš —■■ mluvený či zpívaný — nehraje žádnou roli, jsou vzácné výjimky. Při tom zdaleka ne všechny verše či písňové texty, které patří do okruhu určité hry, byly zároveň s ní i vytištěny. Ledacos zůstalo prostě ležet v zásuvce; jindy autor „pozapomněl" a po letech třeba nalezl prakticky neznámé texty _ nebo^ je vykutali z archívů noví inscenátori pídící se po „podhoubí", po „raných verzích", které mívají zhusta kouzlo drsnější autenticity. (To je třeba případ rámcového songu ze hry Muž jako muž-) Někdy autor po letech připisoval nové politickoaktuální verze na melodii starých populárních songů. (To je případ nových textů k songům pro Krejcarovou operu z doby po roce 1945 — bezprostřední reakce na sotva skončivší nacistickou éru splnily krátkodobou funkci.) Jindy autor v básni „převyprávěl" situaci z některé hrý, ne-li hru celou (jako Příběh Matky Kuráže, shrnující v dvanácti verších celou hru, dokonce pro děti). Existuji i básně-interpreťace Slavných scén ze světové dramatiky. (Dva takové texty vzniklý na okraj výkladačsky průbojné inscenace Goethova Urfausta v počátcích činnosti Berliner Ensemblů.) Ojedinělý byl úděl pěti songů ze hry Happy end. Osamostatnily se od hry, na niž 'se -poté cd propadla — zapomnělo; zásluhou skvělé Weillovy hudby i rané a pozdní interpretky (Lotte Lenýa, Gisela Mayová) přešly na trvale úspěšné gramofonové desky, texty se pak mezi 20 000 verši Sebraných básní jakoby zasuly. Dobrých čtyřicet let od vzniku songů začalo se několik odborníků pídit po hře, kam původně patřily — a přišlo senato, že pod dvojím zamaskováním (neexistující anglické autorky a existující německé překladatelky a Brechtovy spolupracovnice E. Hauptmannové) je to pravděpodobně Brechtův text. Psaný sice levou, ale zato lehkou rukou na zábavném ostří mezi kýčem a ironií. Proč jej autor utajil? Jistě kvůli neúspěšnosti díla, tedy z „milosrdnosti paměti", ale i proto, že obou podstatných pák-podobenství, totiž gangsterské bandy a Armády spásy, použil v jiných a úspěšnějších hrách. A tak se Happy end, nyní již Brechtův, rozběhl z Brém, kde byla po 45 letech druhá premiéra, nejen Německem, ale doslova celým světem a ve vrchovaté míře se povedlo i to, oč Brecht kdysi marně usiloval: vznikl film, televizní film, inscenoval jej v NDR Brechtův žák Manfred Wekwerth a možno o něm dokonce zaznamenat český ohlas: „Nečekanost střídá vtip, humor, ostře řezané sociální podhoubí díla, v němž zábavnou formou poznáváme korumpující sílu kapitálu. Celý film běží lehce, jako zábava, přesně v brechtovském duchu, aby to Vážné, silné a politicky účinné pochopil nejen intelektuál, ale i Fanynka Novákovic..." (Aleš Fuchs) . Sotva se po nacistickém „převzetí moci" Brecht přes Prahu a Vídeň dostal do Švýcar, své^ první emigrantské šťace, sotva se taní' stačil porozhlédnout, povolali ho jeho staří přátelé narychlo do Paříže, aby takřka „na koleně" napsal baletní libreto pro emigrovavší německou tanečnici Tilly ■ Loschovou, Hudba Weill, výprava Neher. .. Choreograf světového jména: Balanchíne. .. Brecht neměl nikdy nouzi o nápady a každý nový a nezvyklý úkol ho — prostě — bavil. Vzpomněl si na náčrt, starší hry s titulem Láska-zboží. O prostitutce, kterou poměry doženou k tomu, aby žila dvojím životem: jako prodejné ženské „zboží" a jako mužský prodavač tohoto zboží. Později z této ideje vznikl Dobrý člověk ze Sečuanu. Pro balet stačilo vše jen hravě nahodit: hrdinka Anna se „rozpoltí" v Annu I, praktickou a chladnou manažerku, a v Annu Ví, která je zbožím (a uniká z této role často k přirozenému lidskému chování). Cílem je, aby si Annina rodina v daleké Louisianě mohla postavit domek. Brecht narušil baletní zvyklosti tím, že Anna I zpívá a navíc zpívá i rodina (kvarteto), Anna II jen tančí. S pomocí Weillovy hudby, ironicky parafrázující „zbytky" hudebních forem minulosti, vznikl svérázný útvar, „spíš krátká opera než balet", jak tehdy napsal Walter Mehring. Brecht jistěže přecenil baletní publikum, když je nutiL aby kromě dívání ještě poslouchalo text a uvádělo jej v souvislost s podobenstvím o sedmi hříších: hříchy to jsou ovšem jen pro maloměšťáky, kteří si pod lisem kapitalismu nemohou dovolit žít lidsky přirozeně. Tedy i politická nálož namísto čistého tance, společenská kritika, snad dokonce i štvaní — a to všechno pro „nároč-. né" francouzské publikum! Představení bleskurychle zmizelo z repertoáru a lepšího; osudu se. nedočkalo ani později v Kodani a v Londýně,; Od té doby figuruje jako víceméně slavný baletní titul, slavný však, spíše pro ctižádostivé a invencí nadané choreografy a^ s větším užitkem.pro soubory nežli pro obecenstvo. Brecht by se nad tímto osudem nebyl zlobil! Ale ani takovéto úděly nemusí být věčné. To dokázala roku 1976. ve Wuppertalu Pina Bauschová, jíž se povedl „geniální dramaturgický kousek":-spojila Sedm smrtelných hříchů maloměšťáků s pořadem brechtovsko-weillovských songů v taneční, revui silně protimužského zaměření. ■Vece-,-rem prochází jediná mužská.postava:, bědný hejsek; jako akt pomsty připadá i to, že celý pánský baletní soubor musí tančit v sukýnkách a s dámskými parukami. Vznikla „choreografie leptavá, hořká a k smrti truchlivá, psaná touž tužkou, jíž kreslil. George Grosz, v brechtovském smyslu však více apelující na nás soucit nežli na náš výsměch a sarkasmus". Brecht nebýval příliš sdílný, měl-li hovořit, o svých projektech, které dosud byly pouhou skicou. Tím nezvyklejší, že by se svěřovat dokonce „mimo témaí', a to ještě v textu, ke kterému byl vydavatelkou svých spisů přímo donucován. Ale stalo se, naléhavé se prosadilo. V předmluvě ke svým prvním hrám píše Brecht roku 1954 náhle zcela nečekaně o projektu, který vznikl dvacet let po napsání dramatické prvotiny, totiž o látce na operu,, která se měla jmenovat Gesty boha štěstí. Východiskem byla Čínská figurka slastně se protahujícího tlustého bůžka štěstí — k dostání na každém trhu. Tento bůžek baalovské provenience houfuje kolem sebe žáky, začne být pronásledován, je zatčen a usrarcován, prokáže však pozoruhodnou vlastnost: jed, mu chutná, useknutá hlava mu zas příroste, pod šibenicí se dá dp nakažlivého tance. DOSLOV 427 Z toho Brechtovi plyne, že „je nemožné zcela v lidech umrtvit touhu po štěstí". Skladatel Paul Dessau, s nímž Brecht v americkém exilu operu připravoval, později napsal, že východiskem byly čtyři písně, které chtěly být jakousi radostnou domácí hudbou. Hovoří o tom, že záhy byl hotový prolog a první scéna a že Brecht se tou myšlenkou zabýval ještě v roce 1950, kdy měl hotový celý půdorys opery. Podle písňových textů, které dnes známe, chápeme dobře tvrzení, že to mělo být „skrz naskrz materialistické dílo", oslava „velikých požitků", jako je jídlo, pití, bydlení, spaní, milování, práce a myšlení. Tedy spojení protichůdných životních principů rozumu a slasti — v realitě, která je definitivním překonáním baalovského východiska, jemuž „chyběla moudrost". 5 „Již v třicátých letech vznikl úmysl napsat hru , Turandot' a za vyhnanství jsem se pustil do přípravných prací k románu , Zlatý věk tuiů1. Zvláště když jsem dopsal ,Život Galileiho', v němž jsem vylíčil úsvit rozumu, zachtělo se mi vylíčit jeho soumrak, soumrak právě onoho druhu rozumu, který byl koncem šestnáctého století kolébkou kapitalistického věku." Vlastním popudem k Tu-randot byla asi proslulá Vachtangovova inscenace, která tehdy — za Brechtova moskevského pobytu v roce 1932 — byla na repertoáru už deset let. Důležité také je, že Brecht měl na mysli vhodnou představitelku pro titulní roli čínské princezny: měla jí být Carola Neherová, někdejší Polly z prvního uvedení Krejcarové opery. Politické události daly však Brechtovým záměrům jiný směr, a tak relativně definitivní verze hry Turandot aneb Kongres překrucovala vznikla až po více než dvaceti letech, přesně: 1953—54. Z před- loh, z pohádky z Tisíce a jedné noci, z Goz-ziho hry i Schillerovy adaptace, nezbylo; téměř nic, dokonce i hlavní představitelku pojal Brecht zcela opačně: není to už nená-vistnice mužů, nýbrž naopak úplná nymfomanka. Jejím požadavkem je, aby uchazeči 0 její ruku dobře lhali. Když lžou špatně; ztratí hlavu. Slovo tui je brechtovský termín pro intelektuála, arciť ne každého, nýbrž toho, kdo své myšlení bez skrupulí prodává vládnoucí prospěchářské menšině. Tuismus je označení pro myšlení zredukované na zbožní hodnotu, Z komplexu tuiovských prací, vesměs prozaických, o nichž bude řeč jinde, se vyčleňuje hra Turandot jako hra o roh intelektuálů v kapitalistickém státě, o jejich závislosti a deformaci. Téma hry tedy zní: užívání a zneužívání myšlení. A jak za tímto zneužíváním udělat tečku. Brecht pro své tuiovské záměry sbíral materiál, kamkoli přišel. V době exilu byl pro něho zprvu Hollywood přímo zlatým dolem tuiovských nálezů. Ale záhy si musil uvědomit, že se jako uchazeč o nějakou hollywoodskou filmovou zakázku dostává do tuiovské situace a role i on! Rezignovaně si povzdechl: „Tahle země mi můj tuiovský román rozbíjí. Zde se prodej názorů nedá odhalovat. Nahý se všude prochází. (...) To vše platilo asi jen pro Evropu." Dramatik ovšem chápal Turandot také jako paralelní hru k Zadržitelnému vzestupu. Artura Uie. Roli Uie hraje v Turandot pouliční lupič Gogher Gogh. Tomu jde o bavlnu, Uiovi šlo o karfiol. Oba ve svých promluvách přímo citují či parafrázují „populární" výroky Adolfa Hitlera. Kromě satiry na výmar-skou republiku je tedy Turandot mimo jiné 1 další Brechtovou variací na téma o vzestupu fašismu. V těchto souvislostech se do hry promítla i někdejší osobní zkušenost s vý- slechem před tzv. komisí pro neamerickou činnost. Ve hře se však také zřetelně odrazilo to, pro co Brecht v jiné souvislosti razil pojmenování „obtíže rovin", v dialogu se např. přímo parafrázuje báseň Řešení z Elegií z Buckowa. Tuiovský kongres se pak bezpochyby zhlédl v tehdy se.konajícím západo-berlínskému „Kongresu na. obranu svobody kultury". Hrůzostrašná pohádka se v Turandot mísí s břitkým pamfletickým výpadem, bleskové výstupy se střídají s uzavřenými, málem cirkusovými „čísly". Když k tomu přičteme nijak jednoduchou „story", je toho na jednu hru snad až přespříliš. A při tom ■ Brecht předpisuje, že „hra musí mít tempo"! Turandot měla pravděpodobně následovat v repertoáru Berliner Ensemblů po dvou zá-..važných pokusech vypořádat se skrze klasiku s tzv. německou mizérií, která posléze vždy vedla k zvlčení a válkám, totiž po radikální adaptaci Lenzova Domácího učitele a po svrchovaně citlivé úpravě Goethova Urfausta. Oba počiny se nesetkaly s dobrým veřejným ohlasem. V této situaci asi Brecht nechtěl potřetí dráždit kruhy alergické na „kálení ,do vlastního hnízda". Hru uvedl poprvé 13 roků po Brechtóvě smrti jeho žák Benno Besson, a to v Curychu, v témž divadle, které za války přineslo několik brechtovských ■premiér. Po dalších čtyřech letech se hra objevila i na jevišti Berliner Ensemblů, který výklad hry teoreticky podepřel několika body. Jeden z nich zní: „Hra se odehrává ve feudálním despotickém státě Dálného východu, ale pojednává o postojích intelektuálů ve výmarské republice a v čase nastupujícího fašismu. Což nevylučuje vztahy k-naší přítomnosti." A právě tento, výklad postavil přemíru kvalitní nápaditostí na reálné nohy. 6 : Dramatické fragmenty Bertolta Brechtajsou V komplexu jeho díla oblastí prakticky téměř nezmapovanou, neboť editorsky neobyčejně obtížnou: jsou to tisíce stránek, na nichž text kolísá, mezi spěšně a kuse načrtnutou, poznámkou, nápadem či myšlenkou a mezi čistopisně na stroji opsanými scénkami, texty písni nebo rozvrhy. To, co z tohoto množství zatím za péče Klause Volkera přešlo do Brechtových spisů, nutno chápat jako pouhé ukázky naznačující rozličnou podobu těchto fragmentů a odkazující jistě ještě k dalším a méně čitelným archívním skicám. Je to osm fragmentů z let 1922—1950: Hannibal, Gösta Berling (dramatizace románu S. La-gerlofové), Zánik egoisty Johanna Fatzera, Obchod s chlebem, Z ničeho bude nic, Skutečný život Jakuba Poslušného, Život Konfuciův, Salzburský tanec smrti - - - osm různorodých látek, osm tvarových experimentů, osm iniciativ, které slibují, že svazek Fragmenty, který jednou, a jistě nikoli brzy, vyjde jako pozdní dodatek ke Spisům, bude bohatý rezervoár nejen pro budoucí badatele, nýbrž i pro budoucí dramaturgy a dramatiky. . Nejranější z těchto osmi dnes orientačně zpřístupněných fragmentů je Hannibal. Brecht ■ tu vycházel z dramatu,, které napsal Christian-Dietrich Grabbe, jeden z těch, které spolu s Büchnerem, Kleistern a Hölderlinem ' můžeme považovat za německé prokleté básníky 19. století. Nepřímo se Brecht setkal se světem Grabbeho už o čtyři roky dříve, když v přetlaku koncipoval svého Baala jako raný „protinávrh" k Johstově hře Osamělý, což jé životopisná hra právě o Grabbem. V roce;vzniku Baala byl v Mnichově proveden, a to vůbec poprvé!, Grabbeho Hannibal. Když se později Brecht pustil do své verze DOSLOV 429 hannibalovské látky, stála na počátku jen myšlenka adaptace Grabbeho textu, ale zákonitě, jako později ještě mnohokrát, dochází zvolna k samostatnému „protinávrhu", tedy k původní hře, k poznání, že „Grabbe příliš matně zobrazil sociální pozadí vojenského zhroucení tohoto geniálního vojevůdce". Dále Brecht „othellovsky" chce, aby Hannibal byl černoch, tedy muž jiné rasy nežli mluvčí vládnoucí kartaginské třídy, o nichž dokonce prohlašuje, že si spíše slibovali obchodní užitek z Hannibalových porážek nežli vznešené pocity z jeho vítězných bitev. Brechtův zamýšlený zásadní posun tzv. ideového půdorysu neznamená, že pomýšlel na úplné rozboření dějového půdorysu předlohy. Ani seznámeni s Grabbeho zvláštním zdrsnělým jazykem nebylo pro Brechta bez užitku. Je dobře vědět, že Grabbe napsal Hannibala původně v pravidelném jam-bickém verši, na návrh Karla Immermanna však verše převedl v prózu umožňující větší epizaci i mohutnější prostorové a časové dimenze. Grabbe tehdy, tj. 8. 1. 1835, děkoval svému rádci: „Můj Hannibal se valí nádherně; Vy jste varovně rozerval ty veršovnické řetězce." I próza Brechtova hannibalovského fragmentu „se valí nádherně" ! A vlme-li, jak později zacházel s jam-bem ve svém Životě Eduarda II. Anglického, je zjevné, že byl poučen Grabbeho netradičním přístupem ke klasickému j ambu. Lothar Ehrlich, jediný vědec, který se zatím zabýval vztahem Brecht-Grabbe, konstatuje nad Brechtovým Hannibalem „odvrácení od klasické jazykové harmonie a rozvíjení jazyka gesticky fázovaného, který zprostředkovává sociální obsahy." Místy můžeme mluvit oryt-mizované próze — rafinovaně zhušťované, stupňované apointované, asyndeticky řazené, „chladně expresivní". Vše je po nejzazšímez sevřené, sloveso se zhusta vypouští, přednost DOSLOV mají významově silná substantiva, a to většinou bez epitet — prosazuje se gesticky jazyk. Při tom je zvláštní, že tato charakteristika Brechtova mladistvého jazyka přiléhá nejen ke Grabbemu, nýbrž i k jinému soudobému dramatikovi pohnutého osudu — k Buchnerovi! Platí zde to, co o třech prvních hrách Brechtových napsal Herbert Ihering: „Brecht pociťuje chaos a rozklad fyzicky. Odtud bezpříkladná obrazivá síla mluvy. Cítíme ji na jazyku, na patře, v uchu, v páteři. Mezičlánky vynechává. Je brutálně smyslná i melancholicky něžná. Je v ní prostota i propastný žal___" Projekt Hannibala, vojevůdce „žijícího mezi bitvami jako Rockefeller mezi obchody s naftou", zapadl. Víc než vzdálená-antika přitahovalo tehdy Brechta jeho fiktivní Chicago a fascinovala ho teatrální praxe alžbětinců. Tehdy vznikly i náčrty k bizarní hře o masném králi jménem Joe Reznik — je to předchůdce „jatečního krále" Maulera ze Svaté Johanky z jatek —, tehdy už ležel na Brechtově stole text Marlowova Eduarda. Vztah mezi jedincem a společností, ztvárněný na antickém pozadí, dovršil však Brecht mnohem později svou adaptací Shakespearova Coiiolana... Když Brecht roku 1939 — po dopsání prvé, tzv. dánské verze své galileovské hry — re-sumoval v Pracovním deníku tuto hru bez přílišného uspokojení jako „technicky velký krok zpátky", jako „příliš oportunistickou", vyslovil přání pustit se s tímto dramatickým textem znovu do „veselé práce (...) v kontaktu s nějakou scénou". A pokračuje: „Napřed by bylo třeba studovat fatzerovský fragment a fragment Obchodu s chlebem. Oba tyto fragmenty představují nejvyšší technický standard." Co tím chtěl básník říci? Ze v těchto nedokončených pokusech, vznik- lých v letech 1927—1930, došel ve svém urputném hledání nového tvaru, který by byl adekvátní novému přístupu k soudobé skutečnosti, snad nejdále. Ne náhodou zaujal fragment paniku egoisty Johanna Fatzera mladé divadelníky z průbojné západoberlínské scény „Schaubíihne am Halleschen Ufer" ■ natolik , že se pustili roku 1976 do velmi neobvyklého počinu: po trpělivé archívní práci, víceméně filologické, zkoumající nad více než 500 stránkami rukopisů všechny Brech-tovy podněty, náznaky i varianty, vypracovali jevištní verzi fatzerovského fragmentu. Ohlas kolísal mezi výkřiky „Nový Brecht, který se dá hrát!" a „Slepá ulička!" Jeden ze záporných posuzovatelů podotkl ironicky, že fatzerovský fragment byl zmontován „s pomocí jedenácti porodních bab z univerzitních a archívních kruhů, jimž se v programu děkuje", a že se tak zrodilo „drama v duchu písmenkové a čárkové vědy", jakýsi „archívní festival". Text a dokumentace však mluví jinak. Inscenace se uvádí a uzavírá Brechtovou deníkovou poznámkou z doby, kdy se vzdával naděje, že tento projekt kdy dokončí: „Celou hru, protože je přece nemožná, prostě rozhodit, pro experiment, bez reality! K ,porozumění sobě samému1." Je tedy postup adaptátorů jistě unikátní, ale veskrze brechtovský. Brecht přál takovýmto pokusům ozlomkrk a byl by patrně souhlasil s tím, že se např. prvá scéna hraje ve třech rozličných verzích, že jakýmsi komentátorem večera je čtenář fatzerovského fragmentu, sedící za stolkem, na němž se za asistence budíku kupí oněch zmíněných 500 stránek. Ten obraz možná navozuje představu suchopárného školení, dočítáme se však o „Brechtově rabiátském výrazu vpraveném do reality všedního dne", o věrné „kopii tanku z první světové války", jenž vjede na jeviště na počátku hry, o syrovosti scén mytí a pojídání, skloňuje se i „gestus podobenství", jenž zná stejně tak dialektickou křehkost jako expresionistický vzrušený nebo maximami ševelící jazyk. Tématem, které prosvítá tu zřetelněji, tu zamlženěji, je velké téma egoismu spolu s čistě konturovanou touhou uniknout fata-lismu a všednodennímu běhu života degradovaného na pouhé vegetovaní. Ale jistě stále platí to, co psal Brecht na podzim 1928 Heleně Weigelové: „Tvrdé sousto. Pořád ještě přebudovávám rámec." Obchod s chlebem je z fragmentů asi nej ucelenější. Relativně. Dvě diametrálně odlišné verze závěru hry naznačují rozpětí možností: v jedné verzi vdova Quecková vyhraje v loterii a zaměstná zástup nezaměstnaných štípáním dříví, v druhé verzi zemře „proměněna" v náručí Armády spásy. Fragment se obvykle charakterizuje jako „hra o následcích hospodářské krize a nezaměstnanosti v tehdejším Berlíně". Na dvou postavách se tu demonstrují osudové cesty chudiny: příběh vdovy Queckové je stručnou historií neustálých pádů, hloub a hloub, aniž co dorazí k jejímu vědomí, k její vůli, příběh kamelota Washingtona Meyera je letmou historií vzestupu a uvědomování — a o to pak prudšího a nenadálejšího pádu. Brecht zvolil děje zcela triviálního „Zeitstůcku", drobné každodenní handrkování, šikanování a ponižování, jazyk však (už jen ta jména: Niobe, Washington, Ajax...) a gesta jím navozená patří k tzv. vysoké formě, je to tzv. vznosný styl. Brechtoví „giganti" (pekař, agent, obchodník___) jsou šmudlové, drobní vykořisťovatelští šejdíři, podfukáři a tyránci, kteří mohou zítra automaticky sklouznout dó houfce nezaměstnaných. Tím nepochopitelnější, ale ve své iracionálnosti výmluvnější i výhružnější je jejich krutost, tím třeskněji nás políěkuje jejich cynismus — a tím je celá ta lekce účinnější. Na malých ploškách frag- 431 «»* duti? I-^a r*. „Tí-^/ Mŕwp,* ^-u- í lh rit Jŕn*. / t rf utJ S$#i$Č&%^^^ mentárních střípků se Brechtovi povedl podivuhodný kousek, jakého nedosáhl ani v řadě tzv. definitivních textů: pracuje metodou krajní redukce, pouhými dějovými a charakterizačními náznaky, často protichůdnými, nejhrubšími konturami, a přesto dosahuje nevídané čistoty a přesnosti. Brechtovo oblíbené téma Armády spásy, načaté předtím Happy endem a dovršené hned poté Svatou Johankou z jatek, nezůstává nic dlužno své bizarnosti a stává se už tématem--podobenstvim. Nic nevnucující náznako-vost fragmentu umožňuje mimo jiné vypjatější užití hudby, a to — proč by ne? — až po téměř operní pasáže chóru. A právě drsnou lyrikou těchto „zpěvů" se Obchod s chlebem definitivně vymyká rámci pouhé „historické hry z Berlína roku 1930", právě neobvyklostí naznačených formálních postupů je hrou o dnešním světě. 0 inscenování Obchodu s chlebem se poprvé pokusili na jevišti Berliner Ensemblů Man-fred Karge a Matthias Langhoff (z generace Brechtových „žáků", kteří ho už nemohli poznat při práci). Pochopili předlohu promyšleně jako možnost, jako návrh, a neomlouvali její fragmentárnost; naopak! Ohlas byl vcelku nečekaně pozitivní, psalo se o rehabilitaci prastarého uměleckého prostředku, jímž je chór, a nechyběl dokonce ani názor, že je to pokus, ale zároveň už 1 dokonalost sama. Jako první neněmecké divadlo chopilo se tohoto fragmentárního textu u nás Divadlo na provázku. A poněvadž je to soubor, který dává vědomě přednost tzv. otevřeným, „nedivadelním" textům, není divu, že samostatně, nic nepřebírajíc, sáhlo po textu věru nadmíru: otevřeném, jímž je právě fragment a zvláště-fragment tento: dovoluje rozkřídlit fantazii, „modelově" nesvazuje, je sporý i na scénické poznámky, natožpak na předpisy, a má konec- konců už vlastní svébytný tvar.: tvar fragmentu. A co víc: Brecht ve svých předčasně přerušených Pokusech neustále ohlašoval Obchod s chlebem jakožto veselohru — inscenátori z' Divadla na provázku tento výrokneznali— a přesto jim vyšla veselohra... Z mnohosti fragmentů budí pozornost ještě zvláště dva: Z ničeho, bude nic a Skutečný £ivot Jakuba Poslušného. Prvý z těchto vskutku perspektivních náběhů, situovaný mezi pastýře dobytka do fiktivního Tibetu či Mongolska, je historií tzv. neproduktivního vzestupu, to jest kariéry, jejíž „schodiště" pod tlakem poměrů vytvářejí samé záporné, ne-li podlé skutky. Rámcem měly zřejmě být rozhovory herců s „Myslícím", to jest filozofem a autorem v jedné osobě, tak jako později v téměř dohotoveném projektu Koupě mosazi. Nevzniká tvar divadla na divadle, mezitím notně zkonvenčnělý, nýbrž mnohem rafinovaněji střižená filozofie i demonstrace divadla, Skicu k životu číšníka Poslušného nutno vidět v souvislosti s Brechtovým oblíbeným leitmotivem (či traumatem?) rozpolcení osobnosti, jak se projevil např. v Sedmi smrtelných hříších maloměšťáků, v Dobrém člověku ze Sečuanu nebo v Puntiloví. Hrdina hry uskutečňuje své ideje o rytířskosti (doslova: v brnění!) a lidské slušnosti pouze ve snu, kdy si znovu „přehrává" situace, v nichž se ve dne zachoval jako žalostný konformista. K práci se snovými elementy, u Brechta poměrně vzácné, se básník vrátil později ve Viděních Simony Machardové. I zdánlivě nerealizovatelný, protože k nejasnému konci směřující fragment o Jakubu Poslušném se posléze dočkal rekonstrukce. Inscenoval jej roku 1983 v Důsseldorfu jeden z bezprostředních Brechtových žáků Peter Palitzsch jako jakési miniaturní „divadlo světa", v němž vládne bankrot. Sny pojal „hyperrealísticky". Výsledkem byla tichá, láskyplná, hra p lidi ských slabostech ve špatných dobách... Z fragmentu, který figuruje v literatuře buď pod titulem ^tBOř Konfueiův nebo Učeni Konfuciovo je (zatím?) známá jen uzavřená desetiminutová scénka Hrnec se zázvorkami. Nikoli poprvé předepisuje tu autor, že ji mají hrát čtyři chlapci, ne tedy herci. Nedokonalost navodí žádoucí odstup a dá myšlenkám vystoupit plastičtěji nežli při profesionálně „hladkém" provedení! Tato bystrá a zábavná drobnůstka doplňuje Brechtův obsáhlý „čínský komplex" (fiktivně čínský) a vzbuzuje přirozenou zvědavost: Zbylo z projektu více? Co? Kam směřoval? 7 Brecht a film? Kapitola, která se dlouho považovala za bezvýznamnou. Nic než náhodný dotyk... Soustavnost žádná... Ještě velké dvacetisvazkové Sebrané spisy věnovaly v oddílu O filmu 1922—1933 tomuto tématu málo archívní pozornosti. Především přinesly obecně známý materiál ke sporu o tzv. Krejcarový film, a poznámku k filmu Kuhle Wampe, jedinému filmu, který Brecht zcela ovlivnil a za nímž umělecky stál. Jeho scénář se však pohříchu nezachoval. V povědomí odborníků utkvěla ještě Brech-tova velká vášeň pro filmové uměrú Chapli-novo, zvěst o jeho obtížích prosadit se u filmového průmyslu v exilu (jisté proslulosti nabyly verše s lakonickým názvem Hollywood: „Každého rána jdu za výdělkem / Jdu na trh, kde se kupují lži. / Pln nadějí / Zařazuji se mezi prodavače"), pověst o notorických svízelích při pokusech o zfilmování některých Brechtových her. Toť vše. Tedy málo. Teprve když se roku 1969 objevily — už mimo Spisy — dva obšírné svazky Textů pro film; vydané Wolfgangem Gerschem a Wernerem Hechtem, a když roku 1975 následovala speciální monografie od prvního z jmenovaných editorů, vyšlo najevo, že Brechtův vztah k filmu byl mnohem intenzivnější, než jsme tušili. Z.dvacátých let známe dnes šest Brechtových prací pro film s určitostí se dá říci, že to nejsou všechny, jenomže: kam se poděly archívy filmových společností po druhé světové válce... ? Tři z těchto textů lze považovat za scénáře (nebo aspoň jejich první verze), jeden má podobu — podle dnešní terminologie —filmové povídky, dva texty zachycující holou fabuli jsou prostě náměty. Podle zápisu v raném deníku víme, že Brecht v červenci 1921 udělal s Casparem Neherem „velký film za tři dny". To se vztahuje asi ke scénáři Tři ve věži, v jehož půdorysu se shledává příbuznost se Strindbergovým Tancem smrti. To by odpovídalo, jenže s jasnými parodickými šlehy ve sporých titulcích. Vůbec nutno tyto rané texty číst z hlediska estetiky němého filmu, kde textu mohlo být jen minimálně a vše musila vyslovit pohybová stránka, mimika. Námětově se tyto rané pokusy pohybují v exotickém prostředí mezi flibustýry a polosvětem, texty Požírač briliantů a Tajemství baru Jamaika jsou v podstatě kriminální příběhy. To vše se shoduje s běžným žánrem dobrodružného filmu tédoby a zároveň se to vůbec nevymyká světu Brech-tovy poezie, shrnuté pak v Domácí postile, i jeho prvním hrám až po Mahagonny. Vcelku: dokreslení profilu raného „divého BB". V roce 1930 vznikají dvě víceméně regulérní filmové povídky: Boule (podle Krejcarové opery) a Happy end. Obě vycházejí z Brechtových divadelních her (první byla světový úspěch, druhá propadák), obě se snaží se zaťatými zuby prosadit vlastní rukopis, ne-otupovat společenské ostří, nevzdat se diktátu průměrnosti. Boule je jediný Brechtův text pro film, který DOSLOV 433 konkrétne ukazuje, jak by asi byl postupoval, kdyby ho filmoví magnáti pustili k dílu. Oproti ironickoromantizující verzi divadelní hry pracoval tu mnohem drsněji, ale i věcněji: radikálněji. Tak převzetí banky tlupou Macheathových lupičů i zlodějíčků zjevuje názorně, přímou cestou, příznačné praktiky buržoazie. S tímto světem Brecht podle W. Gersche „konfrontuje revoluční potenci utlačovaných a vykořisťovaných, a to jako velký poetický motiv". Míněn je Sen policejního prezidenta. Konečně Brecht zesiluje satirické prvky, jimiž obnažuje metody manipulace v kapitalistickém světě. Brechtovy záměry všestranné společenské kritiky fiímo-yá realizace silně otupila. (Přesto je to dodnes účinné a v dějinách kinematografie důležité dílo: palčivost výpovědi i vehemence a novost tvárných prostředků a postupů se prosadily navzdory všemu a všem, byť v oslabené podobě.) Brecht se s výrobci-filmu soudil a toto utkání s filmovým průmyslem mu bylo podnětem k sepsání obšírné studie známé pod názvem Krejcarový proces. (Bude otištěna i komentována v závěrečném svazku českých Brechtových spisů.) To, co zatím známe z Brechtových filmových návrhů třicátých let, je ve znamení narůstající političnosti. Námět o doktoru Sem-melweisovi, bojovníkovi proti horečce omlad-nic, neuspěl u producenta Kordy v Londýně, námět o Bramborovém Jonesovi, čerpající ze Španělské občanské války, zapadl (spolu s myšlenkou na film o Švejkovi) u Erwina Piscatora. Zato uspěl film Kuklí Wampe neboli Komu patří svět? (ve spolupráci se Slátaném Dudowem) — navzdory svízelným produkčním poměrům i složitému a vleklému cenzurnímu řízení. Svou pozitivní roli sehrál i fakt, že většina herců, ale především 4 000 zúčastněných dělnických sportovců a několik dělnických recitačních a pěveckých sborů se zřeklo honoráře. Film je zřetelně ovlivněn Brechtovými epickými postupy, řadí za sebou relativně samostatné „kapitoly" a vytváří tak mnohostranný pohled na poměry mezi nezaměstnanými ve stálém kontrastu s každodenní praxí kapitalismu. Pomocí techniky montáže, navazující na rané sovětské vzory, především na Pudovkina, vzniká trvalý kontrapunkt protikladů znásobený ještě Eisle-rovou hudbou, která „nechce předstírat nižádný harmonický stav". Film zhlédly ještě v půli roku 1932 tisíce diváků. Filmové náměty z doby amerického exilu jsou často jen primérní nápady nebo holé myšlenky, zhusta je vypracování delšího námětu prostě přerušeno: neboť filmoví magnáti „znají publikum. Každý ví, že oni jsou rakovinou toho všeho." Takový osud stihl i slibný námět Caesarovy poslední dny, k němuž měl Brecht všechny předpoklady v důkladném studiu pro svůj román Obchody pana Julia Caesara. Posléze použil tohoto námětu pro jednu ze svých Kalendářových povídek. Obtížný úkol si Brecht určil při námětu o zakladateli Červeného kříže Du-nantovi, měla to být „tragédie gigantického nadávače..., něco na způsob Timona Athénského". Námět napsaný s E. Hauptmanno-vou podle Gogolovy novely Plášť do Hollywoodu jasně nepatřil, Brecht už myslil spíše na Švýcarsko. Jen s jediným námětem (asi z dvou tuctů, o nichž víme —jistě jich bylo víc) Brecht v Hollywoodu uspěl. Je to film, který čerpá z českého hnutí odporu po atentátu na Heydricha: Kati umírají také (Hang-men Also Die). Původní Brechtův námět neodpovídal hollywoodským „normám", a tak došlo mezi ním a režisérem Fritzem Langem (také německým emigrantem, jenž však v Hollywoodu udělal kariéru) k neshodám, až nakonec Lang přibral ke spolupráci na 'scénáři minimálně ještě další dva experty, kteří — podle Brechta — zkomolili, co se dalo. Píše o tom v Pracovním deníku: „Přelézá se~ze situace do situace a libovolně se dosazují postavy. Počítá se s tím, že herci nehrají a diváci nemyslí." Brecht se ještě pokusil vypracovat tzv. ideální rukopis scénáře, aby se mohl porovnat se zkomolenou verzí, ale vše bylo marné. Lang si film nakonec natočil po svém a jako scénárista se uvádí jiný muž. Pouze v podtitulku se Brecht spolu s režisérem objevuje coby „autor původního rukopisu". Poněvadž zmíněný „ideální rukopis" se nezachoval, podnikli dva brechtologové dokonce obtížnou analýzu, aby zjistili, co brechtov-ského nakonec ve filmové realizaci zbylo. Došli k jistému procentu, ale celek se velmi vzdálil Brechtovu pojetí i rukopisu. Můžeme jen litovat, že tento osud stihl právě film s českou tematikou. . . Po návratu do Německa Brechtovo často až hektické navrhování nových a nových filmových námětů ustává: divadlo si žádá své. Objevuje se jen velmi pozoruhodný námět Offenbachovy „Hojmannovy povídky" v nové verzi, idea hodná realizace, a námět na film Enšpfgl, do něhož bezpochyby měly přejít další variace švejkovstvi. Poznámky ke zfilmování hry o Puntilovi jsou prostě komentářem k cizí práci. Deset roků trval svízelný zrod filmu podle Matky Kuráže. Přes velmi temperamentní kontroverze Brechtovy s filmaři započalo se posléze s natáčením. Po deseti dnech však byla práce přerušena — hlavně pro neřešitelné umělecké rozpory mezi autorem^ a režisérem. Za kompromis lze později považovat víceméně pasivní zfilmování divadelní verze. Zachoval se však scénář původního nerealizovaného přepisu, podepsaný ovšem, a nikoli jen formálně, Staudtem a Burrim. Vypovídá o tom, jak urputně Brecht usiloval o specificky filmovou podobu své slavné hry. Nebyl vůči vlastní předloze malicherně pietni, presto'však zřejmě neprosadil experimentálněji zaměřené pasáže a postupy, přijal četné tzv. psychologické motivace, tedy prvky zcela nebrechtovské, a místy dokonce i sentimentální či lacině efektní sekvence. Spletitá doba padesátých let zanechala ve spletité genezi scénáře své stopy; to, co lze nazvat „dobovým stylem historických filmů", zasáhlo do textu tu citelněji, tu zastřeněji. Místy se autoři, vcelku ústrojně, vraceli ke Grimmelshausenovi. Postava Kuráže je o mnohé ochuzena, především o humor. Oproti hře zanikly půvaby trojúhelníku Kuráž — Kuchař — Kazatel. Na úkor Kuráže dostala mnohem větší part děvka Yvette — tyto pasáže pohříchu nejvíc zavánějí konvencí. Cenné je však obohacení postavy němé Katrin: prožije kratičký vztah k mladému mlynáři (jemuž je do úst vložen ideově nejzávažnější připsaný text) a více plochy dostal její vztah k dětem. Ke kladům scénáře patří i zesílení mnohojazyčnosti, tak typické pro třicetiletou válku. Je přirozené, že scénář obšírně zachycuje čistě obrazovou stránku Kurážína putování rozvrácenou Evropou: to, co film může předvést bez řečí. Zveřejnění scénáře, který .by při realizaci jistě ještě doznal změn, nemá jen dokumentární význam. Může mimo jiné i zpětně prospět budoucím dramaturgům při přípravě textu Matky Kuráže pro divadlo. Vcelku však můžeme bez přehánění říci, že Brechtův vztah k filmu byl roven nešťastné, ne-li nenávistné lásce. Filmových nápadů i projektů měl Bertolt Brecht po celý život plno — a nechyběla mu ani vehemence, ani chytrost v jejich prosazování ---neměl pouze štěstí. A štěstí neměl určitě proto, že byl pro kapitány filmového průmyslu, kteří žádali uniformitu a nedůvěřovali umění, příliš vyhraněný, „příliš umělecký". LUDVIK KUNDERA DOSLOV EDIČNÍ POZNÁMKA Východiskem pro překlad textů tohoto svazku jsou Brechtovy spisy, které vydal Áuf bau--Verlag v Berlině, a to svazky 3, 4, 5 a 14 her (Stücke 1955, 1955, 1956, 1966) a svazky 2, 6" a 7 básní (Gedichte 1961,^1964, 1964), dále dvousvazkový soubor textů pro film (Texte für Filme, vydal Aufbau-Verlag Berlín a Výmar, 1971). Vydatně bylo přihlédnuto k dvácetisvazkovému vydání Spisů Bertolta Brechta (Gesammelte Werke, Suhr-kamp-Verlag, Frankfurt n. M., 1967), a to k svazkům 2, 6, 7 her a 1, 3 básní, dále souboru Lehrstücke (Verlag Reclam, Lipsko, 1978) a k suhrkampovským vydáním tzv. materiálu ke hře Der Jasager und Der Neinsager (1966), Der . Brotladen (1969) a Die Massnahme (1972). Maloměšťácká svatba. První uvedení, pod původním názvem Svatba, 11. 12. 1926 ve Frankfurtu nad Mohanem v režii Melchiora Vischera. — Československá premiéra 11. 3. 1978v Divadle na provázku v Brně, režie Peter Scherhaufer. Divadlo hostovalo s touto inscenací v četných evropských zemích, např. roku 1981 na brechtovských dnech v Berlíně. Pražský DISK nastudoval hru 30.4,1981, režie Evžen Sokolovský. Žebrák neboli Mrtvý pes. První uvedení 27. září 1967 v západním Berlíně. Režie a výprava: Mořitz Milar. Vymítá dábla. První uvedení 3. 10. 1975 v Basileji, režie Richard Peter. Lux in tenebris. První uvedení 12. 6. 1969 v Essenu, režie Dieter Dorn, hudba Alfons Nowacki, Zátah. První uvedení 11. 1. 1967 v Heidelbergu, režie Alfons Lipp, výprava Bert Kistner. Dansen —,Ca stojí železo? První uvedení ve švédském překladu a pod pseudonymem John Kent v červenci 1939 ve Stockholmu za režie Ruth Berlauové. Německá premiéra 4. 10. 1967 v Kolíně nad Rýnem v režii . Hanse Gauglera. Název: Dansen I a Dansen II. Vzestup a pád města Mahagonny. Opera s hudbou Kurta Weiľla. Jejím zárodkem je tzv. hra se songy zvaná ,;:'Málé Mahagonny, uvedená prvně 17. .7. 1927 v Baden-Badenu. První uvedení celovečerní opery 9; 3. 1930 v Lip- : sku, režie Walther Brugmann, výprava a - projekce; Caspar Neher." První berlínské ■ provedení (Theater am Kurfürstendamm) 21. 12. 1931, C. Neher se uvádí jako režisér, , někdy společně s Brechtem. Herecky dominovalo trio Harald Paulseh, Trude Hesterber-gová, Lotte Lenya. Komická opera ve východním Berlíně uvedla operu 30. 4. .1977 v režii Joachima Herze, dirigoval Robert Haněli, inscenaci převzala i televize. — československá premiéra 25. II. 1961 v Hudebním divadle v Karlině, režie Rudolf Vedral. Let přes oceán. (Původní název: Let Lindberg-hů). První pódiové uvedení této „rozhlasové naučné hry pro chlapce a děvčata" v Baden--Badenu27. 7.1929, do roku 1932 šest dalších uvedení v Německu. Hudba: Paul Hinde-mith a Kurt Weill, režie: Ernst Hardt. Radio , NDR I (Lipsko) vysílalo hru 26. 12. 1969. Badenská naučná hra o srozumění. První provedení 28. 7. 1929 v Baden-Badenu v Brechtově režii a s hudbou Paula Hindemitha, Do roku 1933 deset dalších uvedení v Německu. První uvedení v NDR 4. 8. 1973 na zkušebním jevišti Berliner Ensemblů, režie Günter Schmidt a Jürgen Pörschmamu Kdo říká ano a Kdo říká ne. Hudbu k první verzi této „školní opery" napsal Kurt Weill. První uvedení prvé části hry 23; 6. 1930 v Berlíně, režie Brecht—Weill, spolupráce 437. Elisabeth Hauptmannová. Do roku 1933 osmačtyřicet uvedení v Německu. První inscenace v NDR 28.-4. 1966,-se žáky jedné berlínské školy ji režírovala Ruth Berg-hausová. Opatření. První uvedení 13. 12. 1930 v Berlíně v režii Slátaná Dudowa a s hudbou Hannse Eislera. Do roku 1933 sedm uvedení v Německu. V NDR později nedávali Brecht a jeho dědici svoleni k uvádění hry. 21. 4. 1956 psal' Brecht vedoucímu jednoho švédského studentského divadla, že Opatření není určeno divákům, nýbrž účinkujícím; představení před publikem vyvolala pouze „morální afekty nižšího druhu". Výjimka a pravidlo. První ochotnické uvedení v hebrejském překladu 1938 v Givat Chaimu v Palestině, režie Alfred Wolf, po válce se hra hrála francouzsky v Paříži a německo-fran-couzský zájezdový soubor s ní hostoval ve městech francouzské okupační zóny. První německé uvedení 30. 9. 1956 v Dússeldorfu, režie H.J. Utzerath, v NDR poprvé 2. 2. 1957 v Berlině (dramatický kroužek Německého rolnického nakladatelství). (K Brechtovým naučným hrám patří i Horáti a Kuriáti, jejichž český překlad vyšel již roku 1959 v 2. svazku Brechtových Spisů. Tato hra, vzniklá v letech 1934—35 v Dánsku, byla poprvé uvedena 26. 4. 1958 v Halle, režie Kurt Hubenthal, hudba Kurt Schwaen. Inscenaci ve Wildau u Berlina v říjnu 1969 režírovala Ruth Berghausová, hudbu složil Friedrich Goldmann.) Rámcový Song o tom, že muž je jako muž doplňuje text hry Muž jako muž otištěný roku 1963 v 1. svazku českých Brechtových Spisů. Užilo se ho i v inscenaci gottwaldovského Divadla pracujících (16. 9. 1972, režie Alois Hajda), s níž divadlo hostovalo na podzim 1973 v Berlíně. Hra Happy end byla uvedena 31. 8. 1929 v Berlíně (Theater am Schiffbauerdamm), měla navázat na úspěch Krejcarové opery, propadla však. Jako autorka je uvedena fiktivní Dorothy Laneová, jako zpracovatelka Elisabeth Hauptmannová, režiséry byli Erich Engel a Brecht, autorem výpravy je Gašpar Neher. Brecht se znal pouze k autorství songů (hudba Kurt Weill), které na dlouhou dobu jedině ze hry přetrvaly. Její úspěšné „znovuobjevení" se datuje teprve od sedmdesátých let, důležitou roli hraje televizní zpracování Happy endu roku 1977 televizí NDR v režii Manfreda Wekwertha. (Filmová povídka Happy end, otištěná zde v oddílu Prací pro film, je z roku 1930, je podepsána Brechtem a Hauptmannovou a představuj e "pokus — neúspěšný však — proniknout s látkou prostřednictvím filmu.) Sedm smrtelných hříchů maloměítáků. Balet se zpěvními vložkami. První uvedení 7. 6. 1933 v Paříži pod titulem Anna-Anna ou les Sept Péchés Capitaux, hudba Kurt Weill, choreografie George Balanchine a Boris Kochno, výprava C. Neher, tančila T. Loschová, zpívala L. Lenya. —československá premiéra 23. února 1962 v Brně, choreografie Pavel Šmok, hlavní roli tančila Věra Vágnerová, songy zpívala Vlasta Fialová. Příběh Matky Kuráže. Báseň z cyklu Dětské písně 1950. Dvě básně k uvedení Urfausta. Došlo k němu 1952 v Berliner Ensemblů. Turandot aneb Kongres překrucovalů. První uvedení 5. 2. 1969 v Curychu, režie Benno Besson, Poté 10. 2. 1973 v Berliner Ensemblů, režie Peter Kupke a Wolfgang Pintzka, výprava Karl von Appen, hudba Hans-Dieter Rosalia. Zánik egoisty Johanna Fatzera. První uvedení experimentálně zpracovaného fragmentu 11.3. 1976 v západním Berlíně (Schaubühne am Halleschen Ufer), režie Frank-Patrick Steckel, dramaturgie Wolfgang Stórch. Existuje i text rekonstruovaný Heinerem Mulle-rem. Byl podkladem hamburské inscenace 1978. Obchod s chlebem. První uvedení experimentálně zpracovaného fragmentu 13. 4. 1967 ve východním Berlíně (Theater am Schiffbauer-damm), režie Manfred Karge a Matthias Langhoff, výprava Karl yon Appen, hudba Hans-Dieter Hosalla. — československá premiéra: Divadlo na provázku v Brně 28. 10. 1981 , režie Peter Scherhaufer, dramaturgie Petr Oslzlý. Skutečný život Jakuba Poslušného. První uvedení rekonstruovaného fragmentu 7. 10. 1983 v Dússeldorfu. Režie: Peter Palitzsch, výprava: Herbert Kapplmiiller. Život Konfuciův. První uvedení fragmentu pod názvem Hrnec se zázvorkami 9. 2. 1965 v Heidelbergu v režii Horsta Statkuse. Boule. Filmová povídka či „exposé" pro tzv. Krejcarový film z roku 1930, spolupracovníci: Dudow, Lania, Neher. Film byl poprvé uveden v Pabstově režii 19. 2. 1931, Brecht nesouhlasil s provedenými změnami, které oslabovaly jeho společenské ostří, a dohnal vše až k procesu, který chápal jako „sociologický experiment". Offenbachovy „Hojfmannovy povídky" v nově verzi. Exposé vzniklo na podnět filmového režiséra Lewise Milestona v květnu 1947 ve Spojených státech. V lednu 1948 se jednalo o zpracování téhož námětu pro východoněmeckou filmovou společnost DEFA, v úvahu přicházeli staří Brechtovi spolupracovníci, např. Engel, Eisler, Neher, nic se však nakonec nerealizovalo. Materiál k enšpíglovskému jilmu. Brechtovy předběžné poznámky pro film, který chtěl spolu s Giintherem Weisenbornem psát pro společnost DEFA. Projekt zapadl. K filmu „Pan Puntila a jeho služebník Matti". Brecht byl poradcem francouzského spisovatele Vladimíra Poznera, který měl být autorem filmové verze hry. Jako režiséra doporučoval zprvu Jorise Ivense. Film byl natočen 1955 ve Vídni, za režii a scénář odpovídá Alberto Cavalcanti, za „filmové zpracování" Vladimír Pozner a Ruth Wiedenová, hudbu složil Hanns Eisler, titulní roli hrál Curt Bois, který hostoval i v divadelní předloze na jevišti Berliner Ensemblů. Matka Kuráž a její děti. Historie zfilmování této Brechtovy hry je mimořádně zdlouhavá a spletitá. DEFA projevila zájem v roce 1949, ze září téhož roku pochází první smlouva. Jako režiséra navrhl Brecht Ericha Engela, který Matku Kuráž inscenoval už na divadle. Prvé verze scénářů však Brecht zamítl a navrhl na podzim 1950 jako autora scénáře svého někdejšího spolupracovníka Emila Burriho. V červnu 1951 byl hotov společný scénář Burriho a Brechta, věci se však dále protahovaly, Engel — zaneprázdněný jinými závazky — ustoupil, jako nový režisér nastoupil Wolfgang Staudte, během roku 1952 vznikly další dvě verze scénáře, potom projekt na celé dva roky usnul, v roce 1954 se tým Burri, Brecht, Staudte k práci vrátil, 28. června 1955 byl hotov relativně definitivní scénář, který zde otiskujeme. V srpnu téhož roku se začalo s natáčením; jako představitelé hlavních úloh se na filmu podíleli herci zvučných jmen, např. Helena Weigelová, Simone Signoretová, Ekkehard Schall, Erwin Geschonneck, Hans-Peter Mi-netti. Vzhledem k zásadním Brechtovým námitkám vůči produkčním podmínkám a Staudteho režijním postupům a vzhledem k neslučitelným estetickým stanoviskům bylo však natáčení přerušeno. Teprve roku 1960 vyrobila DEFA jiný film, který se vcelku věrně přidržoval jevištní podoby Matky Kuráže v Berliner Ensemblů. L. K. EDIČNÍ POZNÁMKA 439 OBSAH CVIČNÉ HRY PRO HERCE: PARALELNÍ SCÉNY (1939) R V 198 -MEZISCÉNY (1939) — LK 204 SOUBOJ HOMÉRA S HÉSIODEM (1939) — LK 208 1 AKTOVKY BIBLE (1913) — překlad RV 7 MALOMĚŠŤÁCKÁ SVATBA (1919) — RV, verše LK 13 ŽEBRÁK NEBOLI MRTVY PES (1919) — RV 31 VYMÍTÁ ĎÁBLA (1919) — RV 37 LUX IN TENEBRIS (1919) — RV 45 ZÁTAH (1919) —RV 57 DANSEN (1939) — RV 69 CO STOJÍ ŽELEZO? (1939) — RV 79 SONGY A JINÉ SONG O TOM, ŽE MUŽ JE JAKO MUŽ (1927) — LK 215 SONGY KE HŔE HAPPY END (1929) — LK 216 SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ MALOMĚŠŤÁKŮ (1933)—LK 221 PÍSNĚ Z CEST BOHA ŠTĚSTÍ (1939—41) —■ LK 227 PŘÍBĚH MATKY KURÁŽE (1950) — LK 229 DVĚ BÁSNĚ K UVEDENÍ URFAUSTA (1952) — LK 229 VZESTUP A PÁD MESTA MAHAGONNY (1928—29) — LK 93 TURANDOT ANEB KONGRES PREKRUCOVACÚ (1953—54) — RV, verše LK 233 NAUČNÉ A CVIČNÉ HRY LET PRES OCEÁN (1928—29) — LK 129 BADENSKÁ NAUČNÁ HRA O SROZUMĚNÍ (1929) — LK 141 KDO ŘÍKÁ ANO A KDO ŘÍKÁ NE (1929—30) — LK 153 OPATŘENÍ (1929—30) — LK 163 VÝJIMKA A PRAVIDLO (1930) — RV, verše LK 181 FRAGMENTY HER HANNIBAL (1922) — LK 277 ZÁNIK EGOISTY JOHANNA FATZERA (1927—30) ■— LK 283 OBCHOD S CHLEBEM (1929—30) — LK 293 Z NIČEHO BUDE NIC (1929—30) — LK 313 SKUTEČNÝ ŽIVOT JAKUBA POSLUŠNÉHO (1935—36) .— RV, verše LK ,321 : ŽIVOT KONFUCIŮV (1940) — RV 333 PRÁCE PRO FILM HAPPY END (1930) — RV 339 BOULE (1930) — RV, verše LK 345 OFFENBACHOVY „HOFFMANNOVY POVÍDKY" V NOVÉ VERZI (1947) — RV 355 ENŠPÍGL (1948) — RV 359 PAN PUNTILA A JEHO SLUŽEBNÍK MATTI (1955) — RV 365 MATKA KURÄZ A JEJÍ DĚTI (1950—55) — RV, verše LK 369 DOSLOV 417 EDIČNÍ POZNÁMKA 437 Bertolt Brecht SPISY DIVADELNÍ HRY 4 FRAGMENTY A JINÉ Německé texty Die Bibel, Die Kleinbürgerhochzeit, Der Bettler oder Der tote Hund, Er treibt einen Teufel aus, Lux in tenebris, Der Fischzug, Dansen, Was , kostet das Eisen, Aufstieg und Fall der Stadt Maha-gonny, Der Ozeanflug, Das Badener Lehrstück vom Einverständnis, Der Jasager und der Neinsager, Die Massnahme, Die Ausnahme und die Regel, Übungsstücke für Schauspieler, Der Mann ist Mann--Song, Happyend-Songs, Die sieben Todsünden der Kleinbürger, Lieder aus „Die Reisen des Glück-gotts", Die Geschichte der Mutter Courage, Gedichte zum Urfaust, Turandot oder Der Kongress der Weisswäscher, Hannibal, Untergang des Egoisten Johann Fatzer, Der Brotladen, Aus Nichts wird nichts, Das wirkliche Leben des Jakob Geherda, Leben des Konfutse, Happyend, Die Beule, „Hoffmanns Erzählungen" von Orlenbach in der neuen Version, Material zu einem Eulenspiegel-Film, Zum Film Herr Puntila und sein Knecht Matu, Mutter Courage und ihre Kinder (Bertolt Brecht, Stücke 1955, 1955, 1956, 1966, Gedichte 1961, 1964, 1964, Texte für Filme 1971, Aufbau—Verlag, Berlin und Weimar) vybrali a přeložili Ludvík Kundera a Rudolf Vápeník- Doslov a ediční poznámku napsal Ludvík Kundera. Obálku a vazbu navrhl a graficky upravil Václav Bláha. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatúry a umění, n. p.t jako svou 4340. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1984. Odpovědná redaktorka Božena Koseková. Technická redaktorka Milada Hrachová. Vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p.s Plzeň, závod ue Vimperku, 34,54 autorských archů (31,37 text, 3317 fotografické přílohy), 34,89 vydavatelských archů. Vydání první. Náklad 1500 výtisků. 604-22-857. 01-115-84 13/24 — Vázané 38 Kčs