.,.,,„■ B E RTOLT B R E C H T zíven r,m aui> \ mu iiľiio Wl.l K M.1.(1 ■loroiíi m \ \Miiri)\\ DIVADELNÍ [ADAPTACE] Df)\i \< i i i i i i i IM í>» I ^ |OII \\h\ / \ltKI ■\ k«JL J' N'U 1 n PŘELOŽILI LUDVÍK KUNDERA MARIE LIEHMOVA RUDOLF VÄPENÍK » Postscript Ludvik Kundera ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO HISTORIE PODLE MARLOWA Tuto hru jsem psal s Lionem Feuchtwangerem. Bertolt Brecht Osoby Král Eduard Druhý Královna Anna, jeho choť Kent, jeho bratr Mladý Eduard, jeho syn, později král Eduard Třetí Gaueston Arcibiskup z Winchesteru Arciopat z Goventry, později arcibiskup z Winchesteru Morlimer Lancaster Rice ap Howell Berkehy Spencer Baldock Starší Gumy Mladší Gurney Lightborn James Peerové Vojáci Prodavač jarmareMch písní Dva pobudové Mnich Dneska se tu vefojně předvádí historie o bouřlivé vláde Eduarda Druhého, krále anglického, a o jeho bedně smrti j Jakož o štěstí a zániku jeho Milce Gaveštona [ Dále o rozháraném osudu královny Anny. | Rovněž o vzestupu a pádu hraběte Rog&ra Mortimera \ Coí se událo v Anglii, hlavně v Londýne, před více nežli šesti sty lety 14. prosince 1307: Eduard Druhý vstupuje na trůn, v souvislosti s tím navrací se jeho milec Da-nyell Gaveston do Londýna. Londýn GAVESTON čte dopis krále Eduarda- „Můj otec, starý Eduard, je mrtev. Přileť, Gavestoně, a podílej se o Anglii se svým věrným přítelem, králem Eduardem Druhým." Přicházím. Tyto tvé milostné řádky Do taktu hvízdaly za brigou z Irska. Uvidět Londýn to je pro vyhnance Jako když právě došlá duše vidí nebe. Otec mi často říkal: Jsi už tlustý Od pití piva a je ti teprv osmnáct. A matka říkávala: Za tvou rakví Míň lidí půjde, nežli slepiče Má zubů. A o přátelství jejího syna Se nyní uchází sám král. Hejhola! Jací plazi mi tu Na uvítanou lezou přes Cestu?' Vystoupí dva pobudové. PRVNÍ • Dva, co by rádi sloužili vašemu lordstvu. GAVESTON • Co umíš? PRVNl • Jezdit na koni. GAVESTON • Já ale koně nemám. Co ty jsi zač? DRUHÝ • "Voják. Sloužil jsem ve válce proti Irsku. GAVESTON • Já ale války nevedu. Tak sbohem, ■ džentlmeni. DRUHÝ ■ S Bohem? PRVNl druhému ■ Sire, svým starým vojákům Anglie nezaplatí ani groš. GAVESTON - Anglie zato platí hospitál. PRVNl • Kde člověk zdechne. GAVESTON • Zdechnout je osud vojáka. DRUHÝ-Jo? Tak sám si zdechni v té své Anglii! A ruka vojáka ať zardousí té! Oba odejdou. GAVESTON sám - Ten mluví jak můj otec. Ech co! Řečičky toho chlapa se mě netknou. Jako by husa hrála dikobrazí roli A píchajíc mě peřím namlouvala si Že hruď mi probodává. Do toho! Leckomu oplatím to v těchto dnech. Když jsem pil pivo a když jsem hrál whist Nevybledl mi papír, na němž psali Žejako Eduardovu děvku mě vypovídají. Tu přichází můj novopečený král Se stádem peerů. Uchýlím se stranou. Ukryje se. Vystoupl Eduard, Kmt, Mortimer, arcibiskup z Winchesteru, Laňcaster. ARCIBISKUP ■ Mylorde! Nežli budu sloužit mši Za nesmrtelné pozůstatky vašeho Otce Krále Eduarda, jen spěšné sdělení: U smrtelného lože vaši peerové — LAŇCASTER • Král Eduard byl bílý už jak křída — ARCIBISKUP • Musili přísahat, že nikdy nevkročí Ten člověk do Anglie. GAVESTON s úkrytu • Mordyje! ARCIBISKUP ■ Mylorde, máte-li nás rád Tak nenáviďte Danyella Gavestona! GAVESTON si hvízdne mezi Zuby. LAŇCASTER - Připluje-li sem, mnozí budou tasit meče Zde v Anglii. EDUARD ■ Chci tu mít Gavesona. GAVESTON • Dals jim to, Edi. LANCASTER - Je těžké stát se křivopřísežní-kem. ARCIBISKUP ■ Mylorde, proč tak dráždíte své peery? Vždyť upřímně vás chtějí ctít a milovat! EDUARD • Gavestona tu mít chci. LANCASTER 'V Anglii mnozí tasili by meče Mylordi. K EN T • Budou-li tasit, Lancastře Pak, bratře, budou tu i hlavy, aby na kůly Se narazily! Kvůli svým ostrým jazykům. ARCIBISKUP ■ Naše hlavy! EDUARD • Tak, vaše. Ustupte proto. LANCASTER - Naše hlavy nám, myslím, chráni naše ruce. Peerové odejdou. KENT • Od Gavestona upusť, bratře, peerům však Přitáhni uzdu. EDUARD-Já s Gavestonem padnu nebo budu žít. GAVESTONpředstoupl ■ Už nemohu to vydržet, můj pane. EDUARD ■ Cože! Můj milý Danny! Obejmi mě, Danny, tak jak já. Cos vyhnán byl, chřadl mi každý den. GAVESTON • A žádná duše v pekle netrpěla víc Než chudák Gaveston. EDUARD • Já vím. Jen kujte pikle ve velkém Štváči Lancastře, arcikacíři Winchestře. My, Gavestone, jmenujem tě lordem arcikomořím Kancléřem, hrabětem z Cornwallu a pee-rem z Manu. KENT zamračené • Dost, bratře! EDUARD • Ticho, bratře! GAVESTON ■ Nezaduste mě, mylorde. Co řeknou Lidé? Snad: že je to přespříliš Pro syna prachsprostého řezníka. EDUARD ■ Bojíš se? Dám ti tělesnou stráž. Jsi bez peněz? Jdi do mé pokladnice. ' Chceš autoritu? Zde můj prsten a má pečeť. A naším jménem vel, jak je ti libo. GAVESTON • Jsem roven césarům dík vaší lásce. Vstoupí arciopat z Coventry. EDUARD ■ Kam kráčí mylord, můj opat z Coventry? ARCIOPAT • Na zádušní mši za vašeho otce. EDUARD s gestem, na Gavestona ■ Můj mrtvý otec má hosta z Irského moře. ARCIOPAT • Cože? Ten lotr Gaveston je zase tady? GAVESTON • Tak, chlapče. Londýnem zní pláč a skřípění zubů. ARCIOPAT • Dělal jsem to, co stálo v přísaze. Jsi-li tu, Gavestone, bezprávně Tvůj případ ihned dám zas parlamentu A půjdeš zpátky na svou irskou loď. GAVESTON hopopadne • Pojď hnedka s sebou. Je tam někde stoka. Ty sepsals, kněžoure, ten papír, jímž mě vyhnali! A proto, arciopate, tě vnořím do stoky Jak tys mě vnořil do Irského moře. EDUARD - Dobře si vedeš. Vše, co děláš, je dobré. Jen ho tam shod, vydrhni mu ksicht Splaškami ohol nepřítele. KENT ■ Ó bratře! Bezbožnou rukou se ho nedotýkej! Odvolá se do Ríma k papeži. EDUARD ■ Život mu daruj! Vem si jeho prachy, prebendy! Ty buď arciopatem. On půjde do vyhnan-ství. ARCIOPAT • Bůh potrestá vás, králi Eduarde Za tento zločin. EDUARD • Než se tak stane, pospěš, Gavestone A zabav jeho důchody a dům. GAVESTON • Pravda, nač by byl přepych kněžourům? Mizérie za vlády krále Eduarda v letech 1307 — 1312. Královou liknavostí je ztracena válka ve Skotsku. Londýn Spencer, Baldock, oba pobudové, vojáci. BALDOCK • Arcibiskup z Winchesteru prohlásil z kazatelny, že v obili jsou letos červi. To néco znamená. DRUHÝ POBUDA • Ale nic pro nás. Obilí požere Winchester. PRVNÍ POBUDA • Proviant pro skotské oddíly tentokrát zabavil kdosi z Yorkshiru. BALDOCK • U Ediho se zato pije pivo už v osm ráno. SPENCER ■ Edi včera padl do mdlob. PRVNÍ VOJÁK • Proč? SPENCER • Hrabě z Cornwallu mu řekl, že si nechá narůst vousy. BALDOCK • Edi se tuhle v Jirchářích poblil. DRUHÝ VOJÁK • Proč? BALDOCK • Přelítla mu přes nos ženská. DRUHÝ POBUDA • Znáte tu poslední novinku o hraběti z Cornwallu? Nosí prý teďka honzíka. Chechtot. Vystoupí prodavač jarmarečnkh písní. JARMARECNÍ ZPĚVÁK - Ediho kuběna vousy má na ňadrech Oroduj za nás, pros za nás Ve Skotsku proto už dořinčel válečný plech Oroduj za nás, pros za nás Peer z Cornwallu má v punčoše poklady Oroduj za nás, pros za nás Proto Patty je bez ruky, O'Nelly bez brady Oroduj za nás, pros za nás Edi Gavyho víská, na nás pak nemá čas Oroduj za nás; pros za nás A proto Johnny v bahně navěky zhas Oroduj za nás, pros za nás. SPENCER • Pane, ta písnička je zrovna tak za půl penny. Vystoupí Eduard a Gaveston. EDUARD ■ Můj Gavestone, jen mne máš za přítele. Nech je být! Půjdem k tynemouthskému rybníku Ryby chytat a jíst a projíždět se Courat se na valech, nohu u nohy. SPENCER uchopiv jamuaeCního zpěváka ■ Milý pane, to je velezrada. Synovce mé tety můžete roztrhat na kusy, mé matky syn však nesnese, abyste se dotkl jeho milého hraběte z Cornwallu. GAVESTON - Co se děje, kamaráde? SPENCER • Jsem velmi zaujat jedním hezkým kupletem, mylorde; ale velezrada je mi prostě proti mysli. GAVESTON ■ Který to je? SPENCER ■ Tamhleta červotočivá protéza, mylorde. Prodavač jarmarečnkh písni upaluje pryč. GAVESTON ke králi ■ Calumniare audacter, semper aliquid haeret. S P E N C E R • Ve vaší řeči: pověsit — a nadobro. GAVESTON Spencerovi ■ Pojď za mnou. Odejdou s králem, Spencer kývne na Baldocka, oba se připojí. Ti, co zbyli, se smějí. Vystoupí arcibiskup a Lancaster. ARCIBISKUP • Londýn se nám směje. Celní pachtýři si kladou otázku, jak dlouho si to parlament a peerové ještě nechají líbit. Všude se mluví o občanské válce. LANCASTER ■ Jedna děvka válku nevyvolá. Londýn MORTIMERae svém domě, mezi knihami, sám ■ Plutarch vypráví o Gaiu Juliu Caesarovi . Ze zároveň četl a psal a diktoval ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 9 Svému písaři i porážel Gally. Zdá se Ze proslavenost lidí jeho rázu Plyne z obzvláštní neschopnosti Pochopit malichernost lidských skutků A vztahů, jež je spjata se zarážejícím Nedostatkem vší vážnosti: zkrátka z podivuhodné Povrchnosti plyne ta sláva. Vystoupí arcibiskup a peerové. ARCIBISKUP ■ Rogere Mortimere, do děl klasiků Ponořen, oddáváte se meditacím O dávných dobách Zatímco Londýn, rozvrtaná stavba termitů Vás potřebuje. MORTIMER • Londýn potřebuje mouku. ARCIBISKUP ■ Kdyby v nemocnici svatého Jamese Pánbůh nechal pochcípat sto prasat Pro nedostatek šrotu, jistě bychom Vás nerušili od knih, Mortimere. Rozvaluje-li se však takové prase ve Westminsteru A kpjí-li je mlékem země ten Jenž má tu zemi chránit, tedy král Pak snad je na čase klasiky Odložit. ■MORTIMER • Klasici vyprávějí: Alexandr Veliký Miloval Héfaistióna, Alkibiada miloval Sám moudrý Sokrates a kvůli Patroklovi Se soužil Achilles. Pro takovou hříčku Přírody mám snad nést svou tvář Na trh, kde hlučí upocený lid? ARCIBISKUP - Ediho prodloužené ruce, katapulty By mohly způsobit, že — značně zkrácen Byste se neradoval ze získané chvilky. Dešti se vyhýbaje, utonul byste v potopě. Jste chladný, ale s vášni, v zralém věku Volíte uvážlivě příznivý čas k činu . Jste zběhlý v lidských slabostech ' Vycvičen z knih i z pohnutého života Veliký jménem rodu, statky, vojskem Povolán zkrátka ve Westminsteru Pozvednout hlas. MORTIMER ■ Na Etně chcete vařit polívku? Jste na omylu. Ten, kdo započne Hned škubat kohouta, aby ho snědl Podrážděn kokrhánfm, může nakonec Nasycen, ze záliby v týrání, dostat zálusk Stáhnout tygrovi kůži. Jste si toho Vědomi? ARCIBISKUP ■ I kdyby westminsterský zámek byl srovnán se zemí Sedlák nás déle nesmi poštívat. MORTIMER • Mylordi, navrhuji, abych vše usnadnil: Žádejme vypovězení, písemně, s pečetí. ARCIBISKUP spěšné - A vy to v parlamentě zdůvodníte; Jménem Anglie děkujeme vám, hrabě Mortimere Že obětujete své studium Pro blaho Anglie. Arcibiskup a peerové odejdou. . MORTIMER sám ■ Před jedním psem pár klobouků Se válí na zemi — I svrhne tento lid svůj ostrov Do propasti a tmy. Londýn Mortimer, arcibiskup, Laneaster, oba peerové. LANCASTER • Anglický král předvádí hraběti z Cornwallu Metací stroje, katapulty. ARCIBISKUP • Nám je předvádí. LANCASTER• Máte strach, arcibiskupe? MORTIMER --Ach Lancastře, to dotvrzuje naši. sprostotu. Kdyby tu tak stáli antičtí muži A viděli to divadlo Řezníkův syn by dávno králi na prsou Se nehřál, na šibenici by se houpal Napuchlý jedem, bez zubů. LANCASTER po zásahu z katapultu • Výborná trefa, Eduarde. Takový zásah Nutí k zamyšlení. Katapulty Jsou jeho prodloužené ruce. Hmátne jimi Do vašich skotských tvrzí, arcibiskupe. .. Vystoupí královna Anna. MORTIMER • Kam tolik spěchá Vaše Veličenstvo? ANNA • Hluboko do lesů, můj vzácný .Mortimere Žít v hoři, v hořkosti. Král, mylord, už mě nevnímá Vidí jen toho Gavestona Visí mu na krku a vejdu-li Tak svraští čelo: „Odejdi! Vždyť vidíš Mám Gavestona." MORTIMER • Mylady, stala jste se vdovou Zásluhou řezníkova syna. ARCIBISKUP - Jak divně utěšuje Mortimer! LANCASTER • Má toho lumpa Eduarda ráda. Ohavný úděl! Bůh stůj při ní. ANNA • Můj Mortimere, je něco trpčího Než to, že sestra Francie je vdovou A není vdovou? Vždyť její choť je živ! Je na tom hůř než vdova; lip by bylo Kdyby ji kryla země. Kráčí stínem Potupy, žena a přec ne žena: . Její lože je pusté. MORTIMER • Madame, slzy kazí pleť. V sirobě nocí se stárne. Vypjatými city Tělo zemdlívá. Mylady, opatřte si Ukoj. Syrové maso Chce svlažit, jak je zvykem, ANNAýfo sebe ■ Ó bídný Eduarde, jak mě ponižuješ Že toho tady nesmím uhodit Že musím mlčet, tiše stát Když na mne skáče jako vilný kozel. Nahlas: Mortimere, zneužíváte mých běd. MORTIMER • Vraťte se, lady Anno, ke dvoru. Přenechte starost peerům: před novolu-nlm Řezníkův syn už bude na irské lodi. ARCIBISKUP • Mylady, trnem v oku Je nám ten Gaveston. Vyrveme ho. ANNA • Netaste ale meče proti králi. Velice cizí je nám Eduard. Ach, má láska Mě šálí. Jak jen jsem mohla jít do lesů, mylordi Když vrhají se na krále Eduarda? Slyším, jak na cizích ulicích je ohrožen A spěchám nazpět, abych v tísni : Stála při něm. LANCASTER • Bez krveprolití Gaveston neodejde. ANNA • Tak ho tu nechte. Než by měl můj pán Být ohrožen, raději ponesu svůj úděl A ponechám mu jeho Gavestona. LANCASTER • Strpení, mylady. MORTIMER • Mylordi! Doprovoďme královnu Zpět do Westminsteru. ANNA • Kvůli mně Netaste meče proti králi. Všichni odejdou. Vystoupí Gaveston. GAVESTON • Mocný hrabě z Lancasteru, arcibiskup Z Winchesteru, s nimi královna A pár mrchožroutů z vnitřního města — Ti mají něco za lubem A proti leckomu. ^ Londýn GAVESTON ve svém domě, sám, píše závM • Z nepochopení, v obyčejný čtvrtek Ba i bez záliby ve vraždení ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO Leckdo bolestně zanikne. A proto píšu já, jenž nevím Co mi chybí nebo čeho mám navíc A kvůli čemu ten Eduard, jenž je teď králem Tak na mně lpí — vždyť moje matka Nenašla na mně nic, co by bylo jiné Než zcela obyčejné, ani vole, ani bílou pleť - A proto píšu, nevěda kudy kam Navzdory hloupé hlavě, přece jen toto: Ze nic nepomůže žít tomu, jemuž všichni přeji smrt Takže mi není pomoci v tom Londýně Z něhož se nemohu dostat už jinak Než nohama napřed Proto píšu svůj testament. Já, Danyell Gaveston, stár dvacet let a sedm Syn řezníka, příliš příznivými okolnostmi Vyřízen, přemírou štěstí vyškrtnut, odkaji Saty a boty těm, kdo naposled Mě budou obklopovat. Hloupým ženštinám z ulice svatého Ja-mese Arciopatství v Coventry, dobrému Pilně pivo pijícímu lidu Anglie svůj úzký hrob Dobrému králi Eduardovi, svému příteli Aby mu Bůh odpustil. Neboť jsem zkormoucen, že jsem se jednoduše Neproměnil v prach. 9. května 1311: Protože se král Eduard zdráhá podepsat vypovězení svého milce Gavestona, vypuká třináctiletá válka. Westminster Mortimer, Lancaster, arcibiskup, peerové jedsn po druhém podpisuji listinu. MORTIMER • Ten pergamen pečetí jeho vypovězeni. Vystoupí královna, Gaveston, jenž si sedá na Židli vedle krále, Kent, potom Eduard. EDUARD - Jste dopáleni, že tu sedí Gaveston? Toť naše přání, chceme ho tu mít. LANCASTER • Dobře, že posadil jste si ho vedle sebe Nikde jinde by nový peer si nebyl jist. ARCIBISKUP • Quam male conveniunt! LANCASTER - Lev na korouhvi, jenž se laská s hmyzem. PRVNl PEER • Jak se ten chlap tam rozvaluje! DRUHÝ PEER • Pro lid Londýna tyátr, nad nějž není! Král Eduard a jeho dvě ženy. Parlament zahajuje před tváři lidu své sezeni. KENT • Slovo.má Roger Mortimer. MORTIMER •■ Antičtí kronikáři zaznamenávají 2e když Paris přijal chléb a sůl od Mene-laa V Menelaově domě, spala s ním Menelaova choť, a že ji měl Při plavbě k Tróji ještě na visutém lůžku. Trója se smála. Tróji i Řecku se zdálo 2e je to v pořádku, když navrátí To svolné maso jménem Helena Jakožto děvku řeckému manželovi. Lord Paris ovšem okolkoval, říkaje Že Helena má čmýru. Zatím se blížily Řecké lodi. A množily se Jak blechy. Jednou ráno vnikli Rekové Do Paridova domu, aby odvedli Tu řeckou děvku. Paris křičí z okna Že je to jeho dům a jeho hrad A Trojane se pochvalně šklebí Přesvědčeni, že není v neprávu. ZlVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO Řekové dále leží rybaříce Při spuštěných plachtách, až v jedné pivnici V přístavní čtvrti kdosi komusi Nos rozbil do krvava, s výmluvou Že je to kvůli Heleně. Než se kdo nadál, hmátly mnohé ruce Po mnohých hrdlech v příštích dnech. Mnohé tonoucí z roztříštěných lodí Napichovali jako tuňáky. Za narůstajícího měsíce Ve stanech mnozí chyběli a v domech Chyběly mnohým hlavy. Raci v řece Skamandru Velice ztloustli v oněch letech Nikdo je ale nejídal. Ráno Na nebi vyhlíželi počasí, v starostech Jedině, zdali večer budou brát ryby. O polednách upadli všichni v blouznění A v pomatení. K desáté ještě viděli je S lidskými tvářemi K jedenácté Zapomínaje na jazyk své země, nenachází Už Trojan Tróju, Řek už nenachází Řecko. Spíš pociťují proměnu lidských rtů V tlamy tygrů. O polednách zaboří zuby Do boku sousedního zvířete Jež zaskučí. Kdyby na obléhaných hradbách Byl jenom jeden vědoucí A oslovil je jménem, titulem Leckdo by ještě strnul, ustal. Dobře by bylo Kdyby tak zmizeli, dál šermujíce Na rychle chátrajícím korábu Jenž klesá pod nohama, před příchodem noci Beze jména. Hrůzněji se však zabíjejí. Tak tato válka trvala deset let A nazývá se válkou trojskou A zakončil ji kůň. Kdyby tedy dorozumění nebylo většinou Nad lidské síly, kdyby lidský sluch nebyl ucpán — Lhostejno, byla-li ta Helena děvka či pramáti nejzdravějších kmenů — Stála by ještě Trója, čtyřikrát větší Než Londýn, nebyl by zahuben Hektor Se zkrvaveným pohlavím, nebyly by Prastaré vlasy opuchlého Priama Pozvraceny od psů, nebylo by celé to pokolení Zhynulo na vrcholu sil. Quod erat demonstrandum. Ovšem Neměli bychom ani Iliadu. Posadí se, pauza. EDUARD pláíe. ANNA • Co je vám? Chcete vodu, manželi? KENT • Králi je mdlo. Skončete zasedání. Zasedání parlamentu je vkonieno. EDUARD • Co koukáte? Nečumte. Dej Bůh Mortimere, aby tvá ústa nelhala. Neobtěžujte se se mnou. Vypadám-li Snad rozladěně, hleďte stranou. Je to Jen zrudlá skráň, v mozku sražená krev Nic víc. Chopte se zrádce Mortimera. ARCIBISKUP • Za to, co říká, ručíme svou hlavou. LANCASTER • Zbavte nás, pane, Gavestona! MORTIMER • Zde čtěte Co na ten pergamen jsme pro vás Napsali. ANNA Eduardovi ■ Můj pane, rozum do hrsti. Je čtvrtek a jste v Londýně. MORTIMER • Podpíšte Vyhoštění Danyella Gavestona, syna Řezníka z města Londýna Vypovězeného — je tomu rok a den — Anglickým parlamentem, protiprávně se vrátivšího A vyhoštěného dnes podruhé Anglickým parlamentem. Pane! Podepište! LANCASTER • Podpíšte, prosím, mylorde! ARCIBISKUP ■ Mylorde, prosím, podepište! GAVESTON • Myslil jste, pane, že to jde tak zhurta? KENT • Upusť od toho Gavestona, bratře Eduarde! MORTIMER • Je čtvrtek a jste v Londýně. Podpíšte! Lancaster, arcibiskup, peerové postaví před krále stůl. Podpíšte! EDUARD • Nikdy, nikdy, nikdy! Nežli byste mi vzali mého Gavestona Raději se vzdám ostrova. Roztrhá listinu. ARCIBISKUP • Anglie nyní je roztržena ve-dví. LANCASTER • A poteče teď asi hodně krve Králi Eduarde. MORTIMER zpwá ■ Anglické dívky jdou ve vdovském šatě Milenci hnijou jim v bahně a blátě Ó běda našim dnům! Sám pan král poručil ať bubny buší Ať nářek nevnikne do lidských uší A bum a bum a bum. EDUARD - Nechcete zpívat dále? Král Je pro vás dobytče vedené na porážku? Mohou tak lidé žít? Pojď, Gavestone. Ještě tady jsem Ještě si troufám zašlápnout pár hadích hlav. Odejde s Gavestonem. MORTIMER • Tak to znamená válku. LANCASTER ■ Andělé na nebi ani ďáblové nad vodami Řezníkova syna před anglickým vojském nezachrání. Bitva u Killingworthu (15. a 16. srpna 1 320).-Bojiště killingworth-ské. K sedmé hodině večerní Mortimer, Lancaster, arcibiskup, oddity. LANCASTER • Zde v cárech svatojiřská korouhev Jež vlála od Irského moře k Moři mrtvému! Do zbraně! Vystoupí Kent. KENT • Mylordi, z lásky k Anglii se přidávám Pod vaši korouhev a zříkám se krále Svého bratra, jenž hanebnou náklonností K tomu Gavestonovi říši žene k záhubě. ARCIBISKUP ■ Tvou ruku, Kente! LANCASTER • Na pochod! Bubny. LANCASTER • Ať nikdo nedotkne se krále Eduarda! ARCIBISKUP • Sto šilinků za hlavu Gaves-tonovu. K sedmé hodině večerní Pochodující oddíly, Eduard, Gaveston. PRVNÍ VOJÁK • Je bitva! Pojďte, pane. EDUARD ■ Mluv dále, Gavestone. GAVESTON ■ V Londýně říkají, že tahle válka Už nikdy neskončí. E D U A R D • S obzvláštním doj etím spočívá naše oko Na tobě, Gavestone, v této hodině Jak beze zbraně, důvěřuje v nás Nechráněn koží či kovem, s nahou kůží Před námi kráčíš, oděn v prostý Irský šat. DRUHÝ VOJÁK • Je bitva, pane! Zavelte k pochodu. EDUARD • Jak tamto čapí hejno na nebi Ač letíc, přesto zdá se stát, tak utkvěl . Tvůj obraz v nás, nedotčen časem. GAVESTON • Mylorde, pokud pod sluncem budu chodit . Dotud si budu počínat jak rybář Jenž před usnutím sčítá síť a ryby A z účtu vypisuje šilinky. Ták prostoduché jsou i moje počty: Ze mnoho je víc nežli jeden, že člověk tu žije mnohé dny, ale ne všechny. I nedávejte v sázku celé své srdce Abyste svého srdce nepozbyl. TŘETÍ VOJÁK ■ Do boje, pane! EDUARD ■ Tvoje krásné vlasy. Osm hodin večer GAVESTON na útěku • Co rozbušily se ty bubny a bahno Spolklo katapulty i koně, pomátla Se hlava syna mé matky. Nehekej! Jsou snad Už všichni utopení? Visí snad už jen hřmot v:'.. . .Mezi.zemí a nebem? Nechce se mi už . Utíkat. Zbývají mi jen minuty a já Nehnu už prstem, lehnu si Zde jednoduše do země, abych to nebyl já Kdo zbude tady do konce všech časů. Až zítra pak král Eduard pojede kolem Volaje, aby mě trýznil: „Danyelli! Kde jsi?" už tady nebudu. A nyní, Gave Si rozšněruješ boty a zůstaneš Tu sedět. Vystoupí Lancaster, Mortimer, arcibiskup, peerové, oddíly. LANCASTER • Na něho, vojáci! Chechtot pe-erú. ■ . Buďte nám. vítán, arcikomoří! PRVNÍ PEER ■ Buďte nám vítán, hrabě z Cornwallu! ARCIBISKUP • Buďte nám vítán, milovaný arciopate! LANCASTER • Pobíháte tu, abyste si zchladil Špinavou krev? ARCIBISKUP • Velectění peerové! Myslím, že proces Bude krátký. Ortel: Protože Danyell Ga-veston Syn řezníka z města Londýna Byl děvkou krále Eduarda, sváděl Ho k neřesti a k jiným zločinům Nedbaje ani dvojího vyhoštění Bude oběšen. Na větvi. Pověste ho. JAMES • Mylordi, už se nehýbá. Je ztuhlý Jak zmrzlá treska. Tam na tu větev. Konopný provaz! Dva! Má hodně masa. MORTIMER stranou ■ Ten muž, být živ, by vyvážil půl Skotska člověk jak já by celou armádu Dal za tu mokrou tresku. Leč větev Provaz a krk jsou tu, a krev je laciná. Od té doby, co katapulty, na nichž visí lidé Metají bez. ustání, co stáda koní S jezdci v.sedlech, splašená bubnováním Se proti sobě řítí, co prašné stěny s šerem noci Napovídají, jak z bitvy uniknout .Co katapulty pracují a bubny buší A stáda koní s jezdci na hřbetě Se požírají navzájem, červený vrávoravý měsíc Vysává z mozků rozum a z lidí Vylézá nahé zvíře. Situace ši žádá, aby někdo visel. JAMES * Teď prkno. GAVESTON ■ Provaz se zadrhá. JAMES ■ Hnedka ho namydlíme. ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO .15 VOJÁCI a pozadí zpívají • Ediho kuběna vousy má na ňadrech Pros za nás, pros za nás, pros za nás. VOJÄK Gavestonovi • Co cítíte, pane? GAVESTON • Napřed pryč buben. VOJÁK • Budete křičet, pane? GAVESTON • Prosím vás, dejte pryč ten buben. Křičet Nebudu. JAMES • Dobrá, sire. Teď držte hubu. Oprátku na krk! Nějak krátký. GAVESTON • Snažně vás žádám, odbuďte to rychle. Prosím však ještě o přečtení rozsudku. JAMES flí rozsudek; pak ■ Tak, teď. GAVESTON • Eduarde! Příteli! Pomoz mi Jsi-li na světě ještě! Eduarde! Vystoupí voják. VOJÁK • Stát! Poselství od krále! GAVESTON • Ještě je na světě. ARCIBISKUP čte - „Slyším, že máte Gaves-tona I žádám vás, abych ho před smrtí Směl ještě spatřit — neboť vím Ze zemře. Posílám své slovo A pečeť: vrátím vám ho. Uděláte-li mi to k vůli Byl bych vám vděčen za tu ůsluhu. Eduard." GAVESTON • Eduard! ARCIBISKUP ■ Co teď? LANCASTER ■ Ten papír, mylordi, má cenu vítězné bitvy. GAVESTON • Eduard. To jméno mě křísí. LANCASTER • Netřeba. Mohli bychom například Poslat králi tvé srdce. GAVESTON • Náš dobrý král Eduard slibuje slovem i pečetí Že chce mě jenom spatřit, pak mě pošle zpátky. LANCASTER • Kdy? Snách. Jakmile spatří svého Dannyho Před boží tváří každou pečeť zlomí. ARCIBISKUP • Angličtí králové neruší při-sahy. Spiš ostrov propadne se do moře. LANCASTER • Tak dobrá. Pošlete mu Ga-vestona — pověšeného. MORTIMER • Nevěšte ho, ale ani ho neposílejte. ARCIBISKUP • Králi je možno setnout hlavu Přání mu ale nelze odepřít. LANCASTER • Dobrá, sedřete s něho kůži, ale Tu úsluhu mu neodpírejte. A teóľ do boje s Eduardem Glosterem Se ženou toho řezníkova syna. ARCIBISKUP • Odřízněte ho. Vy, lorde Mortimere,. zařiďte další. GAVESTON ■ Zbývá čas noční hlídky a dvě cesty. Smrt s sebou vezmu si jak svoji-lunu. JAMES • Nic než syn řezníka a tolik řeči kolem. Všichni odejdou kromí Mortimera, Jamese, Gavestona, MORTIMER • Řezníkův syn je alfou této války Ale i její omegou Provazem z močálu i štítem před šípy a já Ho mám. Hej, Jamesi! Choď s ním sem tam, a když se někdo zeptá Kam jdete, řekni: Na mrchoviště. Zacházej s ním jak v bavlrtce. A přiveď Ho ráno, k jedenácté, do lesa U Killingworthu. Budu tam. JAMES • A co když vás to škrábne, pane? MORTIMER • Pak dělejte, có chcete. JAMES ■ Pojďte, sire! Odejde s Gavestonem. ŽIVOT J3DUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO MORTIMER • Jemný pach mršin jak by stoupal z mého Příkazu. Od té doby však, co měsíc Jak vodní páry přitahuje krev A tváře těchhle peerů čpí smrtí Jsem já, kdo vím, oč jde, a luny nedbá Jediná hrouda zbabělosti. Jeden muž Vyřídit stačí toho, jenž by mohl Vyřídit tisíc mužů. Proto se vchoulím Plaše jak nakažený, do kůže jiného. Totiž do kůže toho řezníkova syna. K sedmé hodině noční ANNA sama • Ó přenešťastná královno! Kéž moře by bylo zkamenělo, když ve spanilé Francii jsem vstupovala na loď! Že mě ty paže okolo mé šíje Nezardousily.ve svatební noci! Běda, štvát se teď musím za králem Eduardem. Vytáhl, dělaje ze mne vdovu, do bitvy U Killingworthu za toho ďábla Gavestona. Sotva ho spatřím, mráz mnou prochvivá. On však noří své srdce do něho Jak houbu A tak jsem přenešťastná navěky. Ó Bože, proč mne, Annu Francouzskou Tak ponlžils, aby byl povýšen Ten ďábel Gaveston? Vystoupí Gaveston, James, voják. JAMES předstoupl ■ Haló! ANNA • Nejste vy vojáci krále Eduarda? JAMES ■ Nikterak. ANNA • Kdo je ten muž tam v irském oděvu? JAMES • To je Danyell Gaveston, děvka krále Anglického. ANNA • A kam ho vedete? JAMES ■ Na mrchoviště. GAVESTON vzadu ■ Mít trochu vody na nohy, ANNA ■ Prosím vás, vyhovte mu. VOJÁK • Tady je voda. GAVESTON • Pusťte mě za ní, je to královna. Mylady, vezměte mě s sebou. JAMES • Ne, zůstaňte. Umyjte si jen nohy, mám rozkaz. ANNA • Proč nedovolíte mu se mnou promluvit? JAMES • Odstupte, Milosti, aby se mohl umýt. Tlali ji pryl. GAVESTON • Zůstaňte, lady, zůstaňte! Nešťastný Gavestone, kam se teď podě-ješ? Jedna hodina v noci Lancaster, peerové, oddíly na poihodu k Bo* VOJÁK • Směr Boroughbridge! Heslo se předává dál. VOJÁCI zpívají ■ Anglické dívky jdou ve vdovském šatě (Za noci) Milenci hnijou jim v bahně a blátě (Za noci) Ó běda našim dnům! Sám pan král poručil ať bubny buší (Za noci) Ať nářek nevnikne do lidských uší (Za noci) A bum a bum a bum. LANCASTER • Všecko se daři. Tuhle noc ještě zchňapnem Boroughbridge. Druhá hodina ranní Eduard, Spencer, Baldock, mladý Eduard, spící vojsko. Knihovna KUS Arn»n<"'ate 17 EDUARD • Dychtivě čekám zprávu'od peerů O Gavestonovi, o svém příteli, Spencere, všechno zlato Anglie Už mi ho nevyplatí; je předurčen Zemřít. Znám Mortimerovu povahu. Je zlý. A arcibiskup surový Lancaster neúprosný — nikdy už Nespatřím Danyella Gavestona A nakonec mi ještě šlápnou na krk. SPENCER • Kdybych byl králem Eduardem, hlavou Anglie Potomkem velikého Eduarda Longshan- ka, nesnesl bych Vztek těch násilníků, nestrpěl bych Aby ti ničemní peerové mi hrozili Ve vlastní zemi. Srazte jim hlavy! Narazte je Na kůly! Buďte jist: to účinkuje vždycky. EDUARD • Tak, dobrý Spencere, byli jsme příliš mírni Příliš dobří k nim. Tomu je teď konec. Nevrátí-li se Gaveston, pofičí hlavy dolů. BALDOCK • Ten záměr, mylorde, je hoden vaší velikosti. MLADÝ EDUARD ■ Proč tolik rámusí, otče? EDUARD • Anglii rvou teď na kusy, mé dítě. Měl jsem tě, Eduarde, poslat k nim Aby mi vyhověli s Gavestonem. Byí by ses, chlapče, bál těch divokých peerů? MLADÝ EDUARD • Ano, otče. EDUARD • Ta odpověď je dobrá. Mnoho zlých ptáků je dnes v noci na poli. Vystoupí královna. ANNA • Jste vy vojáci krále Eduarda? Je tohle vápencový lom u Killingworthu ? Vojáci, mluvte: Kde je král Eduard? SPENCER• Co je? VOJÁK • Nějaká ženská hledá krále Eduarda. ANNA • Z Londýna přicházejíc, dva dny v sedle Hledala jsem vás v houští, v bahně, v bitvě. EDUARD • Vítána nebuďte. SPENCER ■ Bitva se v křečích zmítá už dva dny Vojska jsou stejně silná, každé vzývá Anglii a svatého Jiřího. S jeho jménem na rtech . Se bratři rozsápávají a propletena Jako dva mloci se vojska zakusují do sebe Za Anglii- anglické vsi tec? planou jako vích. Kvečeru, v bahně, mezi katapulty a tonoucími Kde zajat byl i Gaveston, padl Podle bezpečných zpráv lord Arundel. Hned poté se spustil liják. Neklidná noc Se šarvátkami. Králi bylo zima, ale Je dobré mysli. Naše pozice nejsou špatné Jestli se ovšem této noci peerové Nezmocnili vesnice Boroughbridge. Dnes Padne rozhodnutí. Co se tkne Gavestona Peerové slibují, že ho k nám pošlou. ANNA pro sebe • A vláčejí ho na mrchoviště. Snad je to takhle nejlepší. Já však Mu nesmím říci, že ten člověk Je teď už asi po smrti. Hlasitě: Dneska je, Eduarde, honba na tebe. EDUARD • Ano. Můj přítel Gaveston je zajat A za mnou přišlas bažinou a křovím ty. ANNA • Chcete-li po mně plivnout, mylorde Zde moje tvář. EDUARD • Ta tvář je náhrobek. A na něm stojí: „Zde spí ubohý Gaveston." Nemáte pro mne Taky nějakou průpovidku? „Mylorde, utěšte se! Ten Gaveston najedno oko šilhal." Já však odpovídám: „Oškliví se mi každá kůže Například vaše." Já, Eduard Anglický, vám říkám Vědom si, že snad už jen hodiny Mě dělí od zániku: Nemám vás rád. Tváří v tvář smrti říkám: Miluji Gavestona, ANNA ■ Byť tato nadávka se do mne přímo vryla — Neboť v mé bědné hlavě každé slůvko Nadlouho utkvívá a mizí jenom zvolna — Přece je dobré, že ten muž je pryč. EDUARD • Opatři mi ho zase. Říká se Ze všechnu moc má Mortimer. Jdi za ním Je to člověk ješitný. Tenhle druh lidí královně snadno propadne. Vnikni do něho, použij všeho umu I nejintimnějšího. Země spěje k zániku. Co s přísahou? Dávám ti rozhřešení. ANNA - Ježíši! Nemohu. EDUARD • Vykazuji vás tedy, kliďte se tni z očí. ANNA • V dnech, kdy se rozbíhá ta válka, která Prý nikdy neskončí, mě posíláte Nazpátek skrze houfce hrdlořezů? EDUARD • Ano. Navíc vám dávám příkaz přivést Ze Skotska vojsko pro vašeho syna ; Eduarda. Věc jeho otce je ohrožena. ANNA • Ukrutný Eduarde! EDUARD • A ještě něco: je to váš úděl S tímto snad krutým Eduardem, jenž vás zná Od srdce k pohlaví, jste nerozlučně spjata Než zahynete jak zvěř v osidlech. ANNA • Jste si tím nezvratně jist? EDUARD ■ Jste moje vlastnictví, testamentem Mi vydané. Mně upsána, byť nevítána Bez mého souhlasu nikdy ne. svobodná. ANNA • Zároveň vyháníte mě i poutáte? EDUARD • Ano. ANNA • Bůh je mi svědkem, že miluji jen tebe. Myslila jsem, že moje ruce tě udrží Přes celý ostrov. Je na čase Bát se, že zemdlí. Zároveň poutáte i vyháníte mě? EDUARD • Ví se už, co je s Gavestonem? ANNA • Toho, kdo velí odejít a brání v odchodu Ať všichni opustí a jemu v odchodu ať brání. Ať vlastní skon ho vytrvale míjí. Kdyby měl zapotřebí lidské ruky Ať zbavena je kůže, malomocná. A kdyby jim chtěl smrtí uniknout Ať drží ho a nepouštějí. EDUARD ■ Ví se už, co je s Gavestonem? ANNA • čekáš-li ještě na přítele Gavestona Králi Eduarde, zkrať svou naději. V bažinách viděla jsem muže v irském šatě A říkali mi, že jdou k mrchovišti. SPENCER • Krvavá křivá přísaho!' EDUARD kleče ■ Při zemi, při matce vás všech Při nebi, při záměrech souhvězdí Při této tvrdé vyschlé ruce Při vší rudě tohoto ostrova Při posledních přísahách prázdné hrudi Při všech anglických poctách, při mém chrupu: Chci mít ta vaše zhovadilá těla Abych je změnil tak, že vaše matky By se k nim neznaly. Chci mít ty vaše Bezhlavé bílé pahýly. ANNA • Teď už to vidím: propadl ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 19 Srdcem i tělem ďáblu Gayestonovi. Odejde s mladým Eduardem. Vystoupí voják. VOJÁK • Odpověď peerů: Dobyli jsme Boroughbridge, je po bitvě. Chcete-li bez krveprolévání Úlevnou pomoc, vzkazuje vám Anglie: Zapomeňte na Gavestona, jenž je už mi-' mo boj — EDUARD • Jenž je už mimo svět — VOJÁK • A zřekněte se jeho památky A budete mít klid a mír. EDUARD ■ Dobrá. Vyřiď svým peerům: Protože máte Boroughbridge a já Už nemohu hic vybojovat, protože Můj přítel Gaveston je mimo svět Přijímám vaši nabídku a nechť je mír Mezi mnou a vámi. Přijďte k poledni Do lomu u Killingworthu a tam Se zřeknu, jak si přejete Jeho památky. Přijďte však beze zbraní. Jinak by naše královské oko Se hněvalo. Voják odejde. EDUARD budí své vojáky ■ Ospalci, vzhůru! Jak mrtvoly si polehejte Do lomu. Eduard Měkkoručka Očekává hosty. Až přijdou Skočte jim na krk. Pět hodin ráno Gaveston, James, druhý voják. GAVESTON • Kam jdeme, k čertu! Zase ten lom. Chodíme pořád kolem dokola. Co na mě civíte tak ledově? Padesát bílých šilinků! Pět set! Nechci natáhnout brka! Vrhne se na zem. JAMES • Tak, teď ses vyrval. Můžeme jít dál. Vystoupl dva vojáci, KRIK ■ Anglie a svatý Jiří! PRVNÍ • Co tam vidia? DRUHÝ ■ Oheň. PRVNÍ * To je Boroughbridge. A co slyšíš? DRUHÝ- Křaplavé zvony. PRVNÍ ■ Rozhoupávají je provazy bristow-ského kostela na znamení, že král anglický a jeho peerové chtějí uzavřít mír. DRUHÝ - Pročpak najednou? PRVNÍ • Prý proto, aby Anglie nebyla roztrhána na kusy. JAMES ■ Jak to teď pro změnu vypadá, sire, moh byste vyváznout jen s modřinou na oku. Kolik je hodin? DRUHÝ VOJÁK ■ K páté. ; Jedenáct hodin dopoledne Eduard, Spencer; Baldock. SPENCER ■ Angličtí peerové beze zbraně 1 přicházejí z pahorků. i EDUARD • Hlídky jsou rozestaveny? i SPENCER ■ Ano. E D U A R D • Provazy máte ? i SPENCER • Ano. EDUARD • A oddíly jsou připraveny vrhnout j Se na armádu bez velitelů? i SPENCER • Ano. j Vystoupí arcibiskup, Lancaster, peerové. I BALDOCK • Mylorde, vaši peerové. I EDUARD • Svažte je. j PEEROVÉ zajeli ■ Zrada! Jsme v pasti. Vaše i přísaha! I EDUARD • V takovém počasí še daří křivým I přísahám. 1 ARCIBISKUP ■ Přísahal jste. 1 EDUARD • Bubny! I Bubnováni přehluH výkřiky peerů, spoutaní i peerové jsou odváděni. | SPENCER - Mortimer chybi. j EDUARD • Tak ho přiveďte. I A kde jsou samostříly, praky, lidé od metacích strojů? Sem s mapami! S kopími křížem krážem planinou! Pročesat! Povězte každému, nežli ho v houští zardousíte : V lese u Killingworthu král Anglie Se proměnil v tygra. Vzhůru! Veliké bitva. Poledne Gaveston, James, druhý voják, JAMES • Kopej, mládenče, kopej. Bitva je prudcí a prudcí. Tvůj přítel vyhraje. GAVESTON • Nač potřebujete díra v zemi? JAMES - Je pomalu na čase dostat svou kůži pod střechu. Musíme proto provést rozkaz. Kopejte, drahý pane. Kdybyste se chtěl ještě vymočit, sire, můžete si posloužit. GAVESTON ■ Táhne se to teď až k Bristowu. Když zavane vítr, je slyšet koně Wallis-kých. Četli jste o trojské válce? Za syna mé matky se prolije taky hodně krve. Edi se jistě pořád ptá, kam se poděl jeho přítel. JAMES • To sotva, sire. V Killingworthu mu každý řekne, aby už na vás nečekal. Kopejte, pane drahý. Jde totiž fáma, sire, že kdosi viděl vaši ctihodnou irskou mrtvolu na killingworthském mrchovišti. Možno-li věřit fámě, jste už bez hlavy, sire. GAVESTON • Pro koho je ta jáma? JAMES mlä. GAVESTON • Už nikdy krále neuvidím, Ja-mesi? JAMES • Snad nebeského, anglického stěží. DRUHÝ VOJÁK • Mnohý dnes padne vojákovou rukou. JAMES ■ Kolik je hodin? DRUHY VOJÁK • K polednímu. Sedm hodin večer Eduard, Spencer, Baldock, zajati peerové, mezi nimi i Mortimer. Spencer počítá zajaté, poznamenává si jejich jména. EDUARD • Je čas. Nadešla hodina Kdy bude odpykána vražda na příteli K němuž jsem lnul, jak známo, celou duší Vražda na Danyellu Gavestonovi. KENT • Bratře, to všechno pro vás, pro Anglii. EDUARD ho rozvazuje ■ Tak, sire, promluvil jste, odejděte. Keni odejde. EDUARD • Nu, bujní peerové, nejenom štěstěna I dobrá věc je někdy vítězná. Věšíte hlavy, jak se zdá. Zas vám je napřímíme. Padouši! Rebelové! Lotři prokleti! Zabili jste ho? Když jsme vyslali posly s listem žádajíce Slovem a pečeti, nejinak Aby se směl vrátit A mohl ještě s námi promluvit Řekli jste ano? Nuže? Zabili jste ho? Sťali? Máš velikánskou hlavu, Winches-tře. Nad ostatními ční Tak jak je vždycky přečníval tvůj vztek. ARCIBISKUP • Hledím-li do tvé křivopři- sežnické tváře Nemohu do ní vniknout slovy, vzdávám se. Člověk jak ty by také sotva věřil ústům Jež ujdou smrti, řeknou-li jen pravdu. Důkazy sprovodil jsi ze světa ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 21 A svazek náš a tvůj a tvého přítele Jsi zamotal, že navěky se nerozplete. Co pášeš, Eduarde, bude mít krátké trvání. EDUARD ■ A co ty víš, Lancastře? LANCASTER ■ Že nejhorší je smrt a že ji volím raději Než život s tebou v takovémhle světě. MORTIMER pro sebe ■ Se mnou .však Jenž spíš než Eduard jsem jejich kat V svornosti vejít do nicoty To by jim bylo příjemné. EDUARD • Pryč s nimij Hlavy dolů! LANCASTER ■ Buď sbohem, čase! Předevčírem, když stoupal tenký měsíc Bůh byl s námi. A dnes, kdy měsíc O málo přibyl, je všemu konec. Sbohem,.můj Mortimere, ARCIBISKUP • Můj Mortimere, sbohem. MORTIMER ■ Kdo miluje svou vlast jak my Umírá lehce. Anglie za nás pláče. Anglie nezapomene. Arcibiskup, Lancaster, peerové, kromě Mor- timera, jsou odváděni. EDUARD • Nedostavil se nyní jistý Mortimer Jenž když jsem peery pozval do lomu U Killingworthu, moudře chyběl? SPENCER • Zajisté, mylorde. Zde je. EDUARD • Ostatní odkliďte. S tímhle, jenž neměl by být zapomenut Má Naše Veličenstvo svoje záměry. Rozvažte ho, ať nikdy nezapadne V Anglii vzpomínka na killingworthský den. Vy Mortimerové počítáte VŠe neúčastným zrakem, zdomácněni v knihách Jak štírci. Nic se však nedočtete O Eduardovi, jenž nečte nic, nic nepočítá Nic neví, s přírodou je spjat a zcela Jinými pokrmy je živ. Lorde Mortimere, jděte. Choďte Si pod sluncem co putující svědectví Toho, jak syn Eduarda Longshanka Pomstil svého přítele. MORTIMER • Co se tkne Danyella Gaves-tona, vašeho přítele K páté hodině, když anglický král Se změnil v tygra, pobíhal Živoucí po killingworthském lese. Kdybyste nebyl dal bubnováním přehlušit Hlasy mých přátel, když začínali mluvit Kdybyste tedy byl důvěřivější Ve vášni mírnější a pomalejší v hněvu Jenž kalí zrak, býval by dosud žil Váš oblíbenec Gaveston. Odejde. EDUARD • Kdyby se našlo Gavestonovo tělo Postarejte se o důstojný pohřeb. Nehledejte ho ale. Byl mužem, jenž odbočuje z cesty, do podrostu Za nímž zas křoví zaroste a tráva Se opět vztyčí, takže houština . . Ho pohltí. My spláchněme však s těl pot těchto dnů Jezme a odpočívejme Až povolá nás nutnost očistit říši Od zbytků bratrovražedné války. Neboť už nechci vstoupit na londýnskou půdu Ani spát jinak nežli na vojenském lůžku Dokud to plémě ve mně nezmizí . Jak kapka deště v moři. Pojď, Spenoere. Třetí hodina ranní. Vánek ANNA sama ■ Protože Eduard Anglický, nevnímaje prosby A naléhavé žádosti, mě zapudil k chladnému srdci Mortimerovu Obléknu si teď vdovský šat. čtyřikrát poplival mi vlasy......... . Takže bych nejraději stála holohlavá ľ Pod širým nebem. Ale popáté Vane jinačí vítr a nebe je jiného druhu , A z úst mi prýští jiný dech. Do Londýna! Vystoupil Mortimer. MORTIMER ■ Ne tak, mylady. Londýn dnes pro našince vaří úkrop. ANNA • Kde máte vojsko, hrabě Mortimere? MORTIMER • Mé vojsko leží Pobito mezi vrbami a lomem. I jeden trapný močál spolkl syna Nejedné matky. Kde máte chotě, mylady? ANNA • U mrtvého Gavestona. MORTIMER • A sestra Francie? ANNA ■ Na křižovatce mezi Londýnem a Skotskem. - V den killingworthské bitvy přikázal Mi přivést skotské oddíly. MORTIMER • Mně přikázal Putovat jako živé svědectví Kiílingworthského dne. , Sedm hlav hydry uťal: kéž jich najde Sedmkrát sedm, až se probudí. Zapleten v táborech a v taženích Ten člověk už se nevymkne Válce za zabitého Gavestona. ANNA • Toho, jenž pohrdal svou ženou před očima všech MORTIMER • Jenž vydíral svou říši jako ANNA ■ Držel mě v poutech i zaháněl pryč MORTIMER- A zemi vyvrhoval jak krvavého srnce ANNA • Zasáhni ho, Mortimere! MORTIMER • Protože tě odkopl jak prašivou psici ANNA • Prototože mě jak špatnou psici odkopl MORTIMER - Jež byla královnou ANNA ■ Jež byla nevinným dítětem Neznalým světa a lidí MORTIMER • Rafni ho! ANNA • Chci se stát vlčicí Jež s vyceněnými zuby se dere chrastím Nechci spočinout Pokud zem nepřikryje dávno mrtvého Eduarda Eduarda Glostera, druhdy mého manžela Z předvčerejška, dokud ho nepřikryje zem. Hodí tfi hrsti země z" sebe. Poštvávajíc chudáky z lesů Sama též poskvrněna úskočností zlého světa i lidí Jak vlčice se toulajíc, s vlky se pelešíc Promoklá deštěm' vyhnanství A ztvrdlá cizokrajným větrem. MORTIMER • Zemina Eduarda Anglického! ANNA ■ Zemi na Eduarda Glostera! MORTIMER - Do Skotska! ANNA • Ach Mortimere! Válka už je nad námi. A zaplaví náš ostrov svými vlnami. Po čtyřech letech války je král Eduard stálé ještě v polních leženích. Přistání královny Anny. Bitva u Harwiche (23. září 1324). Stanový tábor u Harwiche Eduard, Spencer, Baldock. EDUARD ■ Tak, po nejedné zradě čtyř válečných let Se svými přáteli triumfoval Eduard Anglický. Vystoupí posel, odevzdává hlášeni. SPENCER • Co nového, mylorde? EDUARD roztrhá hlášení ■ Nic. Víte něco vy? SPENCER - Ne. ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 23 EDUARD - Jak to, člověče? Mluvi se o velkých jatkách A čistce v celém království. BALDOCK • To bylo, jestliže se nemýlím Před čtyřmi lety, mylorde. EDUARD • Tak. Dobrá čtyři léta. Zit ve stanech Ve vřavě polních tažení je příjemné. Koně jsou dobrá věc. A vítr čisti plíce. A byť se kůže scvrkává a vlasy řidnou Déšť preplachuje ledvinya vše Je lepší nežli v Londýně. BALDOCK ■ Raději nadával bych na Londýn V Londýně. EDUARD • Máte ještě ten seznam? SPENCER • Zajisté, mylorde. EDUARD • Chceme jej slyšet. Spencere, čtěte, prosím. Spencer íte seznam popravených peerá. EDUARD ■ Jeden tam, zdá se, chybí. Morti-mer. Vypsali jste odměnu pro toho Kdo nám ho přivede? SPENCER' Tak, pane, a každý rok vždy znova. EDUARD • Jak vstoupí na anglickou půdu, hned ho máme. Vystoupí druhý posel. DRUHÝ POSEL • Spousta lodí prý pluje ze severu. EDUARD • To nic. Vždyť od severu táhnou Jen lovci sleďů. Posel odejde. Co se tkne dalších jmen z tvé listiny Před lety ještě štěkali, tec? ale Už neštěkají ani nekoušou. BALDOCK k Spencerovi • Ničemu nevěří. Co chřadne, snaží se Hned zapomenout na vše, co se dovídá. EDUARD ■ Kdepak jen jsou ty skotské oddíly? Pořád jen samé vojsko. Falešné zprávy. O tom skotském však, pro které před čtyřmi lety Jsme vyslali královnu, neslyšet nic. Vystoupí vojsko. PRVNÍ VOJÁK • Královská armáda, osvědčivší se ve čtyřletém tažení Poté co pobila peerů jak krys Postrádá nyní proviant a boty, mundúr A prosí krále Eduarda, syna Eduarda Longshanka Otce anglické armádyä aby letos ještě Směla jíst úhoře z Temže. VOJÁCI ■ Ať žije král Eduard! DRUHÝ VOJÁK ■ Naše ženy by chtěly rodit. Jenomže Se to asi už neskončí, když král Přísahal, že nebude spát v posteli Dokud ti druzí nebudou lia kolenou. PRVNÍ • A poté co leckdo odešel už domů Řka, že kvůli závěti, pachtu piva či slehnuti Bylo by dobré zvědět, zda král zamýšlí Jít do Londýna nebo ne. TRETÍ ■ Půjdete, pane, do Londýna? ČTVRTÝ • Anebo co král zamýšlí? EDUARD • Vést válku proti jeřábům éteru Proti hlubinným rybám, rychleji dorůstajícím než usmrcovaným1 V pondělí proti velkému leviatanovi, ve čtvrtek proti supům Z Walesu, nyní: jíst. SPENCER • Král dostal horečku Z rozbředlých pokrmů. Jděte. Spencer a Baldock vybaluji vojáky. EDUARD ■ Hlt něčeho, Baldocku. Baldock odejde. SPENCER • Ti už nepřijdou. Opravdu nechcete jít do Londýna? Vystoupí třetí posel. POSEL • Mylorde, harwichským lesem táhnou ozbrojenci. EDUARD ; Ať si jen táhnou. Je to doprovod Italských kupců. Sedne si k jídlu. Viděl někdo lodě? POSEL • Ano, pane. ED UARD ■ Hoří na severu vesnice? POSEL ■ Ano, pane. EDUARD • To k nám táhne se skotskými oddíly Královna. SPENCER • Sotva. EDUARD ■ Nechci před sebou diváky, když jím. Spencer a posel odejdou. EDUARD sám ■ Je zlobou mému srdci, že syn Eduard Byl sveden, aby podporoval její poťou- chlost. Vystoupí Spencer. SPENCER • Prchněte, pane, není čas k jídlu Mám vaše vojsko svolat do boje? EDUARD ■ Ne. Eduard ví, že jeho armáda je pryč a doma. SPENCER ■ Nechcete bojovat s Rogerem Mortimerem? EDUARD ■ Pomoz mi Bůh! Je jako ryba Ve vodě. Odejde se Spencereni a vojáky; za scénou hlomoz, bitva, útěk. Vystoupí Mortimer, Anna, mladý Eduard, oddíly. ANNA • Bůh králů dopřává úspěch v bitvě těm Kdo bojují ve stínu práva. Protože my Jsme prokázali úspěch, tudíž právo, děkujeme Tomu, kdo pro nás řídí planetu. Přišli jsme Ozbrojeni do této části našeho ostrova Aby jeden rod, zvrhlejší nežli jiné Zauzlujici sílu se silou, neřádil v Anglii Vlastními zbraněmi zkrvaven, zabíjeje Vlastní těla, Jak zřetelně ukazuje Skrz naskrz ohavný případ svedeného Eduarda, jenž — MORTIMER- Mylady, chcete-li být vojákem Nesmíte v řecích dávat průchod vášni. Změněna Je tvář tohoto ostrova! Dnes přistála Anglická královna se synem Eduardem. Vystoupí Rke ap Howdl. RIGE AP HOWELL • Eduard, opuštěn všemi, uprchl Na lehké plachetnici směrem k Irsku. MORTIMER'Ať utopí ho vítr či ať ho nechá na holičkách. . Mylordi, teď, kdy tato říše Je naše od Irského moře po Kanál Zvedněte na štít mladého Eduarda! Ať celý tábor mu hned přísahá! Ukažte správce říše vojákům! Odnášejí mladého Eduarda; všichni odcházejí kromě Mortlmera a královny. ANNA • Teď má své skotské oddíly A jeho čubka na něho se sápe. Zůstaly po něm nedojedené Kuchyňské zbytky, polní lůžko v cárech Kdežto mé tělo, málem panenské, zas ožívá. MORTIMER • Musíme poslat vojsko na jih. Nazítří večer musíte být v Londýně. Dosud nic od irského loďstva. Přidá se, doufám. Nejste unavená? ANNA • Vy pracujete? MORTIMER • Zajišťuji vám Anglii. ANNA • Ach, Mortimere, je méně radostné, než myslila jsem Vychutnat plod tohoto vítězství. Je mdlý Vodnatý v ústech, není To žádný špás. MORTIMER • Máte starost o Eduarda? ANNA ■ Jak to? Já už ho neznám. Jeho pach je cítit Zde ve stanu. Lip bylo na pahorcích Skotska ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 25 Než v téhle bažině. Co hodláte mi Nabídnout nyní, Mortimere? MORTIMER • Jste přesycena. To je tím vaším nakynutým masem. Cekejte na Londýn. Vystoupl Baldock s nápojem. MORTIMER • Chlape, kdo jsi? BALDOCK • Baldock od krále Eduarda, nesu pití. MORTIMER vezme odnlho nápoj • Pověste ho! BALDOCK • Neradím vám to, vzácný pane. Ne že bych nerad chcípl; Je to náš los a netrvá to dlouho. Ale má matka v Irsku by to neviděla ráda. Ach, mezi neštěstím a štěstím není čas ani na doušek — stan opouštěje A jda mu pro vodu, měl jsem ho velmi rád. A nyní, vraceje se do stanu Bohužel už ho musím zradit. Totiž Nelapíte ho beze mne; neboť jen já Mám přístup k jeho srdci. Dále, madam Byste ho nepoznala, ani jeho matka Ba ani jeho nevinný syn; Život a čas ho velmi proměnily. MORTIMER • Tak dobrá, přiveďnám ho! BALDOCK ■ Bible nás učí, jak to zařídit. Až vaši lidé přijdou s pouty, s řemeny Řeknu mu: Uklidněte se, můj pane Tu máte šátek. A komu Ten šátek podám, to je on. U Harwiche KE N T • Sotva se zvedl vítr, prchl. Chřadne: Ach, proč tak nebratrsky proti tobě Jsem zvedl zbraň? Ten poskvrněný pár Jenž v líbánkách si hoví ve tvém stanu Chce, Eduarde, tvoji smrt. Ať Bože padne pomsta Na moji zatracenou hlavu. Dokud se vzhůru nepovalí voda Bezpráví nikdy právo neubodá. Eduardovo zajetí v moučnici ne-athského opatství (19. října 1324). Opatství neathské Eduard, Spencer, arciopat. ARCIOPAT • Mylorde, nebojte se. Důvěřujte mi. Zapomeňte, že jste mě potupil V dobách, jež byly velmi měnlivé Oba v těch bouřích jen jak prosebnici Jdem k Matce boží, ochránkyni trosečníků. EDUARD ■ Otče, pohled na moje maso musí Ochromit každé srdce, čas je krutý, ARCIOPAT ■ Tu máte polštáře a před zlým zrakem Se ukryjte zde v moučnici. EDUARD • Polštáře ne. Ponechte vojákovi Visuté lůžko. Vystoupl Baldock. EDUARD • Kdo jde? BALDOCK • Baldock krále Eduarda. EDUARD • Náš jediný přítel. Je štvanci útěchou Když bratr vyhledá ho v úkrytu. Pij s námi naši vodu, jez náš chléb A naši sůl. BALD p C K ■ Třikrát se změnil měsíc, co jsem vás viděl V stanovém táboře u Harwiche. SPENCER • Jak je v Londýně? BALDOCK ■ Prý všecko vzhůru nohama. EDUARD • Pojď, Spencere! Baldocku! Posaď se ke mně!. Podrob se zkoušce z té své filozofie Již sál jsi z Platóna a z Aristotela Z mateřských prsů veleslavné moudrosti. Ach Speneere Slova jsou surová, dělí jen srdce od srdce A dorozumění nám dáno není — V takové hluchotě zbývá jen tělesný do^ tyk Mezi muži. I ten však znamená Pramálo a vše je marné. Vystoupí mnich.-MNICH • V přístavu, otče, křižuje druhá loď. ARCIOPAT ■ Odkdy? MNICH • Je to pár minut, co se objevila. EDUARD - Co to tam šeptáte? ARCIOPAT • To nic, pane. K Spencerooi. Viděl vás někdo, jak sem jedete? SPENCER • Nikdo. ARCIOPAT ■ Cekáte ještě na někoho? SPENCER • Ne, na nikoho. MNICH • Loď už snad přistává. BALDOCK • Řekněte, králi Eduarde, proč Jste Rogera Mortimera ušetřil Když v killingworthský den vám padl do rukou? EDUARD mlíí. BALDOCK • Kdybyste dnes měl vítr do Irska A kdybyste tam dorazil, byl byste zachráněn. SPENCER • Vítr nás doběhl a málem utopil. EDUARD ■ Mortimer! Kdo mluví o Morti-merovi? Krvavý člověk. Do tvého klína, arciopate Kladu svou hlavu znavenou hořem a hrubostí Abych už nikdy oči neotevřel! BALDOCK ■ Co je to za šelest? SPENCER • To nic. Sněhová přeháňka. BALDOCK ■ Zdálo se mi, že slyším kokrhání. Pletu se asi. SPENCER • Vzbuďte se, mylorde! Baldocku, tahle ospalost , Nevěští nic dobrého. To už jsme zrazeni. Vystoupí Rice ap Howell s oddíly. VOJÁK • Vsadím se o Wales, že to jsou oni. BALDOCK pro sebe ■ Hle, jak tam sedí, neviděn Jak by ho kryly mouchy, a doufá uniknout Vražedným rukám. RICE AP HOWELL ■ Jménem Anglie: kdo z vás je tady král? SPENCER • Žádný král tu není. BALDOCK jde k Eduardovi ■ Vezměte si ten šátek, prosím, pane. Na čele se vám perli pot, RICE AP HOWELL ■ Toho se chopte. Ten to je. EDUARD odcházeje, mezi ozbrojenci, pohlédne na Báldocka. BALDOCK pláče ■ Má matka v Irsku chce jíst chleba. Pane, vy mi to odpustíte. Zajatý král Eduard se na zámku Shrowsburye zdráhá zříci se koruny. Shrowsburye Arciopat, nyní arcibiskup z Winchesteru, Rice ap Howell. ARCIOPAT • Když nastoupil po otci Eduardovi Žil v dobré shodě s mužem jménem Gaveston Který mě pokřtil pomyjemi v tmavé Uličce u westminsterského opatství. Poté jakýmsi omylem se zapletl Do zběsilé přísahy a proměnil se v tygra. S mnoha jinými ho pak opustila královna Jež jistou dobu k němu velmi lnula. Spatřil jsem ho zase až po letech ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 27 Ztroskotal s lodí a potřísněn Mnohou krví a neřestí se uchýlil Pod mou ochranu do opatství neathského. Dnes jsem arcibiskupem z Winchesteru Nástupcem muže, kterému Dal utnout hlavu, a jsem pověřen Požádat ho, aby se zřekl koruny. RICE AP HOWELL • Co leží v provazech, odmítá Jist a pít. Buďte obezřelí, do srdce Ho trefíte, ne do hlavy. ARCIOPAT ■ Když z mých úst zaslechnete slova: „Dovolte nyní, abych započal formulí" Přistupte blíže, abyste se stali Svědky toho, jak odstoupl druhý Eduard. Neznatelně a tudíž bezbolestně Chci totiž z něho souhlas vytáhnout Jak shnilý zub. Vystoupí Eduard. RICE AP HOWELL ■ Mluví a mluví. Naslouchejte, ale mlčte. Mluvit je lip než myslit. Věřte: hřeje Se slovy. Myslete si, že ho zebe. Nechcete něco k jídlu, mylorde? Proč odmítáte Přijímat jídlo? EDUARD mlčí. . Rke ap Howell odejde. EDUARD • Raněný jelen Si hledá na svou ránu bylinu. Vyhřezne-li však maso tygrovi Surovým spárem vyrve si je sám. Často si myslím: vše se stále mění. Uvědomím-li si pak, že jsem král Zdá se mi, že bych se měl pomstit za zločin Jejž Anna s Mortimerem na mně spáchali Ačkoli jsme my králové, když moc je pryč Jen veleostré stíny slunečného dne. Vím ovšem: marnost nad marnost. Peerové vládnou, mně se říká král A má nevěrná královna — Kdysi mi odporná svou psovskou příchylností ] A špatná tak, že láska v ni nekoření Jak její vlastní vlasy, nýbrž je pro ni Jen měnlivou věcí s někým měnlivým — Mi poskvrňuje lože Zatímco starost na mne naléhá A žal mě tiskne na srdce a já \ Snad brzy vykrvácím vší tou měnlivoslí. ' Pak si zas myslím: mít tak střechu nad i hlavou! | ARCIOPAT ■ Bůh líčí šminkou bledosti a hoře ■ Ty, které miluje. . Je libo Veličenstvu před mým sluchem > Ulevit nitru? EDUARD • Z hladovějících rybářů z Yar-mouthu Jsem ždímal pachtovné. ARCIOPAT ■ Co ještě skličuje tvé srdce? j EDUARD • Po celý suchý srpen roku patnáct ' Jsem svoji ženu Annu držel v městě. Z rozmaru. ARCIOPAT • Co ještě skličuje tvé srdce? EDUARD • Rogera Mortimera jsem ušetřil. 1 Ze zvrhlého chtíče. ARCIOPAT • Co ještě skličuje tvé srdce? EDUARD •■ Svého psa Trulyho jsem zmrskal do krve. Z pýchy. I ARCIOPAT • A co tvé srdce ještě skličuje? I EDUARD • Nic. ARCIOPAT • Ani smilstvo proti přírodě ani | vražda? í EDUARD ■ Nic. I Ó divá bído lidských poměrů! fs Musím se, otče, vzdát teď koruny £ Udělat králem zlého Mortimera? ■ ARCIOPAT • Mylorde, mýlíte se velmi. V úctě vás prosíme O korunu pro dětskou hlavu vašeho syna Eduarda. EDUARD • A přece je to pro Mortimera, ne pro Eduarda. Ten je jen ovcí mezi dvěma vlky Kteří mu náhle skočí na hrdlo. . ARCIOPAT • To dítě v Londýně je v rukou božích. A říká se, že vaše odstoupení By bylo dobré pro syna i pro vás. EDUARD - Proč tomu, kdo sotva pozvedá víčka Samou slabostí, říkáte tu lež? Bez obav před mou slabostí to povězte: Chcete vyhubit vinnou révu Anglie A ze všech kronik vymýtit jméno Eduard. ARCIOPAT • Nedávné časy musily být pro vás, mylorde Velice kruté, že tak nelítostně Věříte v lidské zlo. Můj synu, otevřels Mi srdce, polož teď svou hlavu Znovu mně do klína a poslouchej. EDUARD mu poloii hlavu do klina. ARCIOPAT ■ Eduarde, sejmi svou korunu a tvému srdci se uleví. EDUARD sejme koninu, pak ■ Pro dnešek ještě mi ji pohech! Do večera Stůj vedle mne a já se budu postit. Já budu volat: Dál sviť, slunce! Nedopusť, aby Anglie se zmocnil Ten černý měsíc! Postůjte, přílivy a odlivy! Vy měsíce a roční doby, stůjte Abych byl ještě králem krásné Anglie! Takový den mine jak sen. Opit si posazuje korunu na hlavu. Nelidští, odkojení tygřím mlékem Dychtí po zhoubě svého krále. Bestie z opatství, sem pohlédněte! Ó, nemohu ji sundat, rvu si vlasy Které s ní zcela srostly. Byla mi Po všechny časy lehkým břemenem Byla jak vzdušný vrchol javoru Snadno a příjemně se nosila A navždycky teď bude lepkavá Potůčkem černé krve, cárem kůže Zbytečkem vší té bezmoci a bídy: Eduard stal se tygří kořistí. ARCIOPAT ■ Kroťte se. Není to než zelený výtok Trýzněného těla, klam, svištění větru Za nočního deště. Odhalte hruď. Dlaň položím vám na srdce, ta dlaň Je skutečná — a tep se rázem zklidní. EDUARD ■ Být skutečná, být skutečnosti toto vše Zem by se rozevřela pohlcujíc nás. Nic se však nerozvírá, vše je tudíž sen A klam a nemá to nic společného Se skutečností světa, s opravdovým dnem — Korunu proto opět snímám — ARCIOPAT • Tak! Vyrvi ji! Není tvým masem! EDUARD • Jistěže, není to skutečné, protože Po třinácti letech šťastně skončivší války Se musím vzbudit ve westminsterském zámku V Londýně. Já, v papírech křestní knihy z Cornar-vonu Eduard, král anglický, syn Eduarda Longshanka podle listin církve. ARCIOPAT • Nepotíte se? Snězte něco! Odnesu vám ji z očí! No tak! Rychle! EDUARD • Spěchá to? Tady, vemte si ji! Nate! Šátkem však, smím-li prosit. Navlhla. Pospěšte! Už se šeří! Jděte! Řekněte jim Že Eduard u Shrowsburye nechtěl Žrát s vlky sněžnou vichřici A že dal korunu za střechu nad hlavou Protože přede dveřmi stojí zima. ARCIOPAT • Dovolte nyní, abych Započal formulí: Já, Thomas _ Arcibiskup z Winchesteru, táži se tebe ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 29 Eduarda Anglického, druhého toho jména Syna Eduarda Longshanka: Jsi hotov Odložit korunu a zříci se Všech dosavadních práv a nároků? Vystoupil Sice ap Howell a ostatní. EDUARD - Ne, ne, ne! Vy podlí lháři! Měříte Snad moře odměrkou? Nesedl jsem Snad na lep? Vyžvanil jsem něco? Přišel jste, pane, dneska bez šturmu? Máte na sobě zase jiné šaty, kněze? Winchestře, jeden obličej jsem vám už přece dal Jednou useknout. Takovéhle obličeje Se množí tak rychle, až je nám to trapné. V takovém případě říkává jistý Mortimer Jak blechy. Nebo jste snad pozbyl Své tváře, když jsem vám ji propral v stoce Takže jsem ji pak vůbec neviděl Když jsem vám složil hlavu do Mína? Ano, arciopate, věci tohoto světa Jsou neudržitelné. ARCIOPAT • Nemylte se! I když se třeba štítíte Dotknout se mého obličeje, spolehněte se: Je skutečný. EDUARD ■ Rychle! Jevečer. Řekněte peerům: Eduard Má na kahánku. Spěch je nezdvořilý. Řekněte také, že vám i dovolil Přespříliš nebědovat, až se rozklinká Za něho umíráček, prosil vás však Abyste poklekli a řekli: Nyní Je mu už lip. Řekněte: Poprosil nás Nevěřit mu v tom jeho šílenství Kdyby snad řekl něco, co by znělo Ze odstupuje. Prohlásil třikrát: Ne. ARCIOPAT • Mylorde, staniž se, jak jste pravil Co nás se týče, vede nás jen starost O matku Anglii. Poté co v Londýně Celé dva dny se hledal člověk, jenž by Vám nebyl nepřítelem, nenašel se Kromě mne nikdo, čímž se loučime. Odchází s ostatními, až na Kice ap Howella, EDUARD • Ted mi však dejte najíst, Howelli. Eduard chce jíst! Sedne si a jí. Nezřekl jsem se. A tak vím, že příště Mi mohou přinést už jen smrt. Vystoupí Berkeley s dopisem. RICE; AP HOWELL • Co přinášíte, Berke-leyi? EDUARD ■ To, co víme. Promiňte, Berkeleyi, že jsme u jídla. Pojď, Berkeleyi A poselství mi vbodni do srdce. BERKELEY • Myslíte, mylorde, že Berkeley By poskvrnil své ruce? RICE AP HOWELL • Příkaz z Westmins-teru znamená Že jsem odvolán ze své hodnosti. EDUARD • A kdo mě teď má hlídat? Vy, Berkeleyi? BERKELEY • Tak stanoveno. EDUARD • Od Mortimera, který to podepsal. Roztrhá dopis. Tak jeho tělo bude roztrháno. BERKELEY • Vaše Milost musí hned koňmo na Berkeley. EDUARD - Kamkoli chcete. Každé místo je stejné A každá země vhodná k pohřbení. BERKELEY ■ Myslí si Vaše Milost, že je Berkeley krutý? EDUARD • To nevíme V letech 1324-1326 jde zajatý ,< král Eduard z ruky do ruky. <'• Shrowsburye » RICE AP HOWELL sám ■ Ustrnul jsem se nad jeho stavem. To ' i Byl důvod, proč ho Berkeley Musil odvléci. Vystoupí Kent, KENT - Londýnem běží zvěst, že král se odřekl. RICE AP HOWELL • Lež. KENT • Řekl to Mortimer. RICE AP HOWELL • On lže. Král třikrát řekl: Ne. Před mýma ušima. KENT • Kde je můj bratr? RICE AP HOWELL-Vzal ho k sobě Berkeley Před třinácti dny. KENT ■ Londýn si myslí, že je u vás. RICE AP HOWELL - Berkeley měl rozkaz podepsaný Mortimerem. KENT • Podivné, že tváří v tvář Neviděl krále nikdo, a podivné, že nikdo Ho neslyšel, a podivné, že nyní Mluví už jen z úst Mortimerových. RICE AP HOWELL - Jistěže, je to podivné. KENT - Tak abych na Berkeley odklusal. Pravdu mi od lži oddělí jen král. Královna Anna se směje nad prázdnotou světa. Westminster Královna, Mortimer, bratfí Gumeyové. MORTIMER • Přenechal vám ho Berkeley Dobrovolně? STARŠÍ GURNEY ■ Ne. ANNA stranou ■ Z těch westminsterských tapet jak by čpěl Pach podřezaných kohoutů. Šlo se vám snáze Pod skotským nebem. MORTIMER v rozhovoru s oběma Gurneyovými ■ Víte, Berkeley byl člověk-Se syrovátkou v krvi, hned se rozplakal. Jak viděl, že se někde tahá zub Už ležel v mdlobách. Budiž mu země lehká. Doufám, že nejste také takoví? STARŠÍ GURNEY • Ó ne, mylorde, nejsme z téhle sorty. ANNA • Práce! Práce! Přespříliš dějinný Pach ve zdech Westminsteru. Nebudou se vám loupat ruce V londýnském louhu? Jsou To ruce písařů. MORTIMER • Kde je váš vězeň? MLADŠÍ GURNEY • Severovýchodozápa- dojižně od Berkeley, mylorde. MORTIMER ■ Víte, jsou lidé, jimž čerstvý vzduch Nemůže uškodit. Máte ponětí O tom, jak se popisuje země? Můžete muži Jenž Anglii znal málo, tu zemi trochu ukázat? Tak — křížem krážem? STARŠÍ GURNEY • Máme s ním tedy chodit sem a tam? MORTIMER • Hlavně kde nejsou lidé ani slunce. STARŠÍ GURNEY ■ Dobrá, mylorde, k tomu se hodíme. ANNA • Jděte! Jděte! Jonáš seděl a čekal Na přislíbenou zkázu Ninive. Bůh však v těch dnech už nepřicházel Odnikud. Ninive nezaniklo. Já však Jsem hojně pojedla, jsem syta pokrmů A snesu vie než v dobách Kdy jsem rostla. Jste dosud obeznalý V metafyzice, hrabě Mortimere? MORTIMER • Jsou však i lidé, kteří celý den Jen mluví. MLADŠÍ GURNEY • To my jsme pravý opak. MORTIMER ■ Četli jste někdy nějakou kroniku? ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 31 STARŠÍ GURNEY • Ne, ne. MORTIMER • Tak, dobře. Oba Gumeyové odejdou. MORTIMER • Starého vlka držíme za ucho. Když unikne, tak napadne nás oba. ANNA • Špatné spaní? Vídáte bílé mátohy? často? Jsou to jen prostěradla, Morti- mere. To je od žaludku. MORTIMER - Když padne jeho jméno, sněmovna je říčná. ANNA ■ Ten, o němž, zdá se, mluvíte, ten mlčí. MORTIMER • Zůstává zavilý a nechce mluvit Musíme tedy lžemi přelhat lež. ANNA • Práce! Práce! Příliš pomalu mi plynou Dny ve Westminsteru, je jich příliš moc. MORTIMER • Manželská vražda stojí v katechismu Hned vedle rodičovské. ANNA • Odpouštím vám. MORTIMER • S koleny od sebe, s očima zavřenýma Chňapáte po všem, nenasytná Anno. Ve spánku jíte a vyzváníte Co může mne stát život. ANNA • Myslíte si, že spím. A čím mě vzbudíte? MORTIMER • Westminsterskými zvony, vyceněným chrupem. Tváři v tvář nevěřícím peerům Vašeho syna spěšně korunujte. ANNA ■ Ne mého syna, prosím vás! Ne toto dítě, odkojené vlčicí V týdnech, kdy toulala se, vláčené Močály, vrchy temnotného Skotska Ne toto dítě Nevinně hledící, leč s nocí pod vičky Vpletené v hrubou síť, jíž rybaříte! MORTIMER • Když z pradávného bahna rybníka Vytáhnu malé břímě, musím vidět Byť v mase chabější, jak na něm visí Živoucí lidské řasy. Víc a víc. Když vzpřimují se, cítím Vždy nová závaží. A na kolenou posledního visi Zas další poslední. Lidská lana. A u převodu toho kladkostroje S lidskými lany supím tahaje všechny Já. ANNA • Jmenujte tváře těch svých lidských řas. Můj manžel Eduard? A můj syn Eduard? MORTIMER - Vy. ANNA • Bávala jsem se častokrát, že slabé paže Jimiž jsem přímila jednoho člověka By mohly povolit. Nyní, kdy stáří Mi do žil vpouští únavu, však vidím Že hrubý nástroj napřažených paží Ta prázdná mechanika hmatání Je poslední můj zbylý prostředek. Jsem znavená a stará, Rogere Morti- mere. Vystoupl mladý Eduard. MORTIMER • Zapněte se, Anno, aby váš syn Neviděl uslzené maso. MLADÝ EDUARD • Odstraňte, matko, z našeho pohledu toho třetího. Chceme si s vámi popovídat. ANNA ■ Hrabě Mortimer, dítě, je oporou tvé matce. MLADÝ EDUARD • Prosím vás o zprávu o svém otci. ANNA ■ Kdyby tvá matka, dítě, tvým bědným ústům Svěřila nejvýš nebezpečné rozhodnutí Řekni: šel bys s ní do Toweru, kdyby Tím směrem padly kostky odpovědi? MLADÝ EDUARD mlel MORTIMER ■ Jste moudře zdrženlivý, Eduarde. j MLADÝ EDUARD ■ Méně pít byste měla, f matko. S ANNA se zasměje. Í 1 MLADÝ EDUARD odejde. í MORTIMER • Proč se smějete? I ANNA míči. '' MORTIMER ■ Chystejme tedy spěšně chlap-^ covu korunovaci. < Neboť náš odchod hned má jinou tvářil nost Když pod nim stojí jméno královo. ANNA • Ať cokoli se stalo nebo stane — Nebe mi promine či nepromine — Já okusila vaší krve a nevzdám se vás Dokud se všechno nezhroutí. A zatím pište, podpisujte, zařizujte^ Jak uznáte. Já vám to určitě zpečetím, i Směje še. MORTIMER • Gemu se opět smějete? ANNA ■ Směju se nad prázdnotou světa. Venkovská silnice KENT sám • Berkeley je mrtev, bratr Eduard zmizel. A Mortimer, stále drzejší, tvrdí v Londýně Že Eduard se před Berkeleym zřekl trůnu. A Berkeley je mrtev a už nemluví. Pro nás, pro syny Eduarda Longshanka Svět ztmavěl. A byly náznaky, že nebe se jasni! Poslanci ve sněmovně zneklidněli Žádají zprávu o tom, kde je zatčený A mnozí říkají už: chudák Eduard. Waleský lid reptá proti katu Mortime-rovi. Ted vědí snad jen havrani a vrány Kde má své sídlo král anglický. A já jsem doufal, že má lítost nepřijde pozdě! Co to tam vedou za chudáka Ve stínu pik a kopí? Vystoupl Eduard, oba Gumeyové, vojáci. MLADŠÍ GURNEY - Haló! Kdo to tu jde? STARŠÍ GURNEY • Dej pozor, je to jeho bratr Kent! EDUARD • Můj ušlechtilý bratře, osvoboď mě! STARŠÍ GURNEY • Oddělit! Se zajatcem rychle pryč! KENT • Jen slůvko, vojáci, jen otázku! MLADŠÍ GURNEY • Zacpi mu hubu! STARŠÍ GURNEY ■ Do škarpy ho shoď! EDUARD jí odvlečen. KENT sám • Eduarde? Zřekl ses? Eduarde! Eduarde! Běda nám! Král anglický je vláčen jako dobytče. 3. prosince 1325: Peerové velmi naléhají na mocného hraběte Ro-geřa Mortimera kvůli zmizelému králi. Westminster Mortimer, královna, arciopai, Rke ap řiowell. ÄRCIOPAT ■ Jak rakovina bují pověsti Ze Eduard se nezřekl. MORTIMER • Na hradě Berkeley, před sluchem Roberta Berkeleye Bez přinucení odřekl se druhý Eduard. AR CIOPAT • A před mým sluchem, ve Shrow-sburye, zřetelně Eduard zvolal: Ne. RICE AP HOWELL • A nejednou i přede mnou. ARCIOPAT • Bylo by užitečné, kdyby Berkeley Přísežně před sněmovnou dosvědčil Jak Eduard sňal korunu a před kým. ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 33 MORTIMER • Mám tu od lorda Berkeleye zprávu Že jede do Londýna. RIGE AP HOWELL • A kde je král? MORTIMER ■ Na hradě Berkeley, kde jinde? Kdo moc ví, Rice ap Howelli Ztrácí chuť k jídlu. Co jsem nechal knih a věd Spím zdravěji a lépe trávím, RICE AP HOWELL • Jenomže kde je Eduard? MORTIMER - Nic nevím o vašem Eduardovi, k němuž Nechovám lásku ani nenávist, o němž Jsem nikdy neměl sen. V těch jeho věcech Se držte Berkeleye, ne mne! Winchesťře, vy sám Jste býval proti němu. ARCIOPAT • S kým Bůh byl, s tím byla i církev. MORTIMER • A s kým byl Bůh? AR CIOPAT • S tím, kdo byl vítěz, Mortimere. Vystoupí Kent s mladým Eduardem. KENT • Můj bratr prý Už není ve Shřowsburye. MORTIMER - Váš bratr, Edmunde, je na hradě Berkeley. KENT - Není už ani tam prý. MORTIMER- Od bitvy u Harwiche rostou fámy Jak houby po dešti. ANNA ■ Pojď ke své matce, dítě. MORTIMER • A jak se vede ctihodnému lordu z Kentu? KENT ■ Ujde to, drahý Mortimere. A vám, mylady? ANNA ■ Docela dobře, Kente. Je to dobrý čas Jsem spokojena. Minulý týden byla Jsem v Tynemouthu na rybách. MORTIMER • Jistému muži před lety By rybaření v Tynemouthu Nebylo asi také proti mysli. ANNA • Pojďte tam příští týden s námi, Kente. MORTIMER stranou ■ Přejídáte se, Anno, a nekoušete, ANNA stranou • Piju a jim a s vámi miluji se. ARCIOPAT • Co, mylorde, jste říkal o Berke- leyovi? MORTIMER ke Kentovi ■ Tři týdny byl jste tady postrádán. KENT • Jel jsem přič napříč rozsekanou zemí A nahlížel jsem do bratrových stop. MLADÝ EDUARD • Nepřemlouvej mě, matko, ke koruně. Neudělám to. ANNA * Mírni sé přece. Peerové to chtějí. MORTIMER ■ Londýn to chce. MLADÝ EDUARD • Nechte mě napřed promluvit si s otcem Pak bych to udělal. KENT • Tos řekl dobře, Ede. ANNA • Bratře, vy víte, že to není možné. MLADÝ EDUARD • Je mrtvý? KENT ■ V Londýně proslýchá se všelicos. A víc nám jistě poví Roger Mortimer. MORTIMER • Já? Na Little Street v jasu poledne Pět žraloků vstoupilo do krčmy. Dali si pivo a pak, nachmeleni Poklekli ve Westminsteru, v opatství. Smích. KENT • Asi se modlili za Berkeleyovu duši. MORTIMER ■ Vrtkavý Kente, snad mu nepřeješ Ty, jenž máš na svědomí jeho zatčení? KENT ■ Tím spíš to musím napravit. MLADÝ EDUARD ■ Ano, ano! KENT • Radím ti, Ede, nedej se přemluvit. Z otcovy hlavy neber korunu. MLADÝ EDUARD • Vždyť ani nechci. RICE AP HOWELL • On nechce, Eduarde. MORTIMER uchopí mladého Eduarda, nese ho ke královna. Mylady, připomeňte synu Eduardovi Ze Anglie není zvykla snášet odpor. MLADÝ EDUARD • Pomozte, strýčku Kente, Mortimer Mi chce udělat bolest. KENT • Ruku pryč od královské krve Anglie! ARCIOPAT • V takovém zmatení ho chcete korunovat? MORTIMER • Dle zákona. RICE AP HOWELL ■ Spíš podle vaší hlavy. ARCIOPAT • I táži se vás před zákonem A v přítomnosti syna, ženy, bratra tohoto muže: Zřekl se král Eduard? MORTIMER ■ Ano. ARCIOPAT • Váš svědek? MORTIMER ■ Robert Berkeley. KENT • Jenž není naživu. RICE AP HOWELL • Co? Berkeley že je mrtev? KENT • Už sedm dní. RICE AP HOWELL ■ Neříkal jste, že jste dnes dostal zprávu Že jede do Londýna? ARCIOPAT • Protože svědek Berkeley, lorde Mortimere Před sedmi dny či přede dvěma zemřel Pojedu s vaším dovolením na Berkeley Abych si zjednal jasno, KENT • Najdete tam jen na podlaze krev Krále však ne. RICE AP HOWELL • Neříkal jste, že král je na hradě Berkeley? MORTIMER • Myslil jsem si to. Měli jsme málo času. Vzbouřenci z Walesu nám Zle zatápěli. Až bude klid A vhodná chvíle, mnohé se vyjasní Samo od sebe. ARCIOPAT • Takže váš první svědek, Berkeley, je němý A Eduard, váš druhý svědek, zmizel? MORTIMER - Kdybych měl celý ostrov pro-šťárat Já toho svědka Vyslídím. KENT ■ Prošťárejte napřed své vojsko, Mortimere. Já bratra viděl: v stínu pík a kopí Ho chátra hnala po silnici. ARCIOPAT • Promluvil k vám váš bratr? RICE AP HOWELL - Jste bledý, mylorde. KENT • Ústa Měl zavázaná. Myslíte, arcibiskupe Že by ta ústa byla svědčila? MORTIMER • Chceš nalhat, že se trůnu nevzdal? Srazit Mu hlavu podle válečného práva! MLADÝ EDUARD ■ Mylorde, je to můj strýc a nestrpím to. MORTIMER • Mylorde, je to váš nepřítel a já to nařizuji. KENT - I mé hlavy si žádáš, kate Mortimere? Kdepak je hlava prvního syna Eduarda Longshanka? ARCIOPAT ■ Není na hradě Berkeley, není v Shřowsburye. Kde je dnes ten muž, Rogere Mortimere? MLADÝ EDUARD ■ Nedovol, matko, aby zabil strýce Kenta! ANNA • Já, dítě? Nesmím ani ceknout. KENT • Ptáte se vraha, kde je zavražděný? Hledejte v Temži, v skotských lesích Hrob toho, jenž nenašel úkryt Protože přes rty nepropustil slůvko ano Které tak potřebujete. RICE AP HOWELL • Kde je ten muž, Rogere Mortimere? ARCIOPAT ■ Zřekl se? MORTIMER • Svolejte sněmovnu na jedenáctý únor. Před ní tam Eduard vlastními ústy Stvrdí své odstoupení. Já však — ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 1 35 Sklízeje podezření, kde jsem sil jen vděčnost Připraven Bohu předložit své srdce I každou hodinu strávenou ve Westmin-steru Svůj úřad, královno, vám vkládaje Zpět do rukou, navraceje se ke knihám K jediným pravým přátelům, jež před lety jsem Zaměnil za útrapy války, za nepřízeň Světa — před peery a před vámi žaluji Edmunda Kenta, syna Eduarda Longs-hanka Ž velezrady a žádám jeho hlavu. AR Cl OP AT • Dovolujete si velice mnoho. MORTIMER • Je na vás, mylady. ANNA ■ Mé rozhodnutí zní: Edmund Kent buď — z Londýna vypovězen. KENT k Morthnerovi * Draze mi to zaplatíš. Rád opouští Kent tento Westminster Kde narodil se a kde teď Je doma býk a vilná žena. ANNA • Hrabě Mortimere, vy zůstanete lordem protektorem. ARCIOPAT • Já svolám parlament na jedenáctý únor A chudák Eduard si stoupne před ten sněm A holou pravdu vyjeví — nám všem. Všichni kromě Mortimera odejdou. MORTIMER sám, nechá vejit bratry Gumeyovy Musíte tomu muži vštípit, aby říkal Na všecko ano. Vleptejte mu to. Jedenáctého února pak ať jste v Londýně. Máte mou plnou moc. Musí říct ano. Po čtrnáctileté nepřítomnosti spatří král Eduard opět město Londýn. Před Londýnem Eduard, oba Gurneyové. STARŠÍ GURNEY • Copak tak zamyšleně, mylorde? EDUARD • Co tady jste, vždy po setmění vedete Mě krajinou. Kam ještě musím jít? Ne tak rychle. Protože nemám co jíst Jsem sláb, vlasy mi padají a pozbývám Smyslů nad pachem vlastního těla. MLADŠÍ GURNEY • Jste tedy jaré mysli, pane? EDUARD • Ano. STARŠÍ GURNEY ■ Dorazíme teď do většího města. Těšíte se, že uvidíte Ouhoře? EDUARD ■ Ano. MLADŠÍ GURNEY • Nejsou tam vrby, pa-ne? EDUARD • Ano. STARŠÍ GURNEY • Ouhoř to nemá rád, když přijde Nemytá návštěva. Tam: voda z kanálu! Posadíme se, prosím, k holení. EDUARD • V pomyjích ne! MLADŠÍ GURNEY „■ Přejete si být tedy oholen V pomyjích? Holí ho vodou z kanálu. STARŠÍ GURNEY • Noci se začínají krátit. MLADŠÍ GURNEY • Zítra je jedenáctý únor. STARŠÍ GURNEY • Nebyl to jistý Gaveston Který vás dostal do téhle bryndy? EDUARD • Ano. Na toho Gavestona si dobře vzpomínám. MLADŠÍ GURNEY • Stůjtel STARŠÍ GURNEY • A uděláte vše, co se vám přikáže? EDUARD • Ano. Není to Londýn? MLADŠÍ GURNEY • Je to město Londýn, pane. Jedenáctý únor 1326. Londýn Vojáci a chátra, před Westminsterem. PRVNÍ ■ Jedenáctý únor bude jeden z nejvý-znamnějších dnů v dějinách Anglie. DRUHÝ • V takovéhle noci umrzají prsty. TRETÍ -Amy tu musíme stát ještě sedm hodin. DRUHÝ • Jestlipak je Edi už uvnitř? PRVNÍ • Tudy kolem musí do parlamentu. DRUHÝ • Teď zase rozsvítili nahoře ve West-minsteru. TŘETÍ • Jestiipak ho Ouhoř dostane? PRVNÍ ■ Sázím jeden bílý šilink na Ouhoře. DRUHÝ • A já dva na Ediho. PRVNÍ • Jak se jmenujete? DRUHÝ • Smith. A vy? PRVNÍ • Baldock. TRETÍ ■ K ránu určitě bude padat sníh. Westminster Eduard v zakuklení a oba Gurneyové. STARŠÍ GURNEY ■ Máte radost, že jste teď u Ouhoře? EDUARD • Ano. Kdo je to Úhoř? MLADŠÍ GURNEY • Uvidíte. Oba Gurneyové odejdou. Vystoupí Mortimer. MORTIMER • Luza Londýna to dohnala k těm koncům Že na té chvilce téměř závisí má hlava Na tom, zda pokořený řekne ne či ano. Je velmi zesláblý, i vylomím mu To ano jako zub. Sundá Eduardovi kuklu. EDUARD • Je tohle Westminster a jste vy Úhoř? MORTIMER - Říkají mi tak. Je to nevinné zvíře. Jste znaven. Dostanete najíst Napít, vykoupete se. Chcete? EDUARD - Ano. MORTIMER - A najdete si přítele. EDUARD na něho pohlédne. MORTIMER • Ponesou vás do anglického parlamentu. Dosvědčíte tam peerům Že jste se zřekl trůnu. EDUARD ■ Přistupte blíže, Mortimere. Smíte se posadit. Leč vzhledem k našemu Velice chatrnému zdraví Formulujte svou žádost stručně. MORTIMER pro sebe - Jde na to tvrdě. Čerpá sílu Z půdy Westminsteru jako Antaios. Nahlas. Stručnost je solí řídkých polévek. Jde o slůvko co se tkne odstoupení V prospěch vašeho syna Eduarda. EDUARD • Třináct let jsem byl vzdálen od Westminsteru. Po dlouhém tažení a po trnitém cviku V rozkazování přivedla mě bída K střízlivým úvahám o stavbě A rozkladu všeho živého — i svého masa. MORTIMER • Rozumím vám. Ty noční pochody, ta zklamání. Vás vedou k zamyšlení. Po strastech, o nichž mluvíte a jež Jste trpělivé snášel, se zdravím Tak narušeným, hodláte Nadále zastávat svůj úřad? EDUARD • To není naším záměrem. MORTIMER - Budete tedy souhlasit? EDUARD • To není naším záměrem. Kal Posledních dnů se pročišťuje. Eduard Jehož rozklad se neodvratně, ne však hrůzně Blíží, poznává sám sebe. Nedychtí Po smrti, vychutnává užitečnost Poznenáhlého zanikání. Eduard, teď ne už ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 37 Chudák Eduard, svou smrtí platí lacino Za rozkoš vnímat vraha. Přijďte přece Až nadejde ta chvíle, vy sám, Mortimere! MORTIMER • Vidím, že surově jste vpleten v sebe sama. Zatímco já, zálibou v panováni Už dávno neposkvrněn, na svých bedrech Mám tento ostrov, který slůvko z vašich úst Uchrání Od občanské války. Jsem možná nízký v citech, ale vědoucí Jistě ne královský, ale snad spravedlivý Chcete-li, tedy ani to ne, nýbrž Jen hrubý, zajíkavý hlas ubohé Anglie I žádám vás a také prosím: Odstupte. EDUARD ■ S tak bědným požadavkem na nás nechocfte! Dychtím však v této hodině Prozřeni těla po tom, abych pocítil Na hrdle vaše ruce. MORTIMER ■ Dobře se bijete. Jakožto znalec rétorů A muž, jemuž se říká Uhoř, oceňuji Váš vkus a přesto žádám V naší střízlivé věci, pozdě v noci O stručnou odpověď. EDUARD mlčí. MORTIMER • Uši si nezacpávejte! Aby snad Ztěžklý už jazyk, vrtoch okamžiku Či nedorozuměni nesvrhly Anglii do moře — mluvte! EDUARD mUl. MORTIMER • Jste odhodlán se zříci před sněmovnou? Dnes v poledne? EDUARD mWÍ. MORTIMER • Nezřeknete se? Odmítáte? EDUARD • Ačkoli Eduard musí v brzké době Dovršit spletitější věci Než jaké ty znáš, čilý Mortimere Chrání se nicméně Protože ještě žije Troufale jakkoli Se projevit Ve vašich věcech, které s rostoucím Odstupem se mu zdají velmi nekalé. Neřekne proto ano ani ne. Rty na zámek má zavřené. Westminster MORTIMER sám ■ Dokud on dýchá, může to vyjít najevo. Poté co ani drsný vítr nebyl s to mu vyrvat Bláznovský plášť, ani vlídné slunce nemohlo Ho na něm vylákat, ať s nim teď táhne Do záhuby. Proužek papíru, pečlivě upravený Bez pachu, nic nedokazující Urovná tento incident. Nezná-li on pro mne ano ani ne Znám já mu odpovědět v stejném duchu. „Eduardům occidere nolite timere bonům est." Čárku v tom vynechám, mezery poza-střu. Ať čtou to třeba tak Že nutno krále Eduarda zabít. Anebo podle stavu nevinnosti Jestli už jedli či se postili Že Eduarda zabít není třeba. Bez čárky, bez mezer to musí vyjít. Pod námi teď Je Anglie, nad námi prastarý Bůh. Jak jediný svůj svědek stanu před peery. Lightborne, vylez. Vystoupl Ligktbom. MORTIMER • Jestli se vězeň neumoudří Ani do jitra, je po něm veta. Kloaka Toweru Oba Gurneyové. STARŠÍ GURNEY ■ Stále jen mluví, celou noc! MLADŠÍ GURNEY • Zázrak Tenhleten král. Ne, ne a nepovolí. Uměle unavován — neboť když chce spát Ozvou se naše bubny — stojí V díře až po kolena ve splaškách Kam z Toweru všechny záchody Se vyprazdňují, a ano neřekne. STARŠÍ GURNEY • Zvláštní věc, bratře. Když jsem předtím Jen pootevřel přiklop, abych Mu hodil maso, málem jsem se zalkl Tím zápachem. MLADŠÍ GURNEY ■ To jeho tělo snese víc než my. Zpívá. Zvedneš-li přiklop, slyšíš Jak si tam zpívá. STARŠÍ GURNEY ■ Myslím, že básní žalmy Protože bude jaro. Otevři Zeptáme se ho zase. STARŠÍ GURNEY-Takřeknešano,Edi? MLADŠÍ GURNEY ■ Žádná odpověď. Vystoupil Ligkůborn. STARŠÍ GURNEY • Je pořád ještě zatvrzelý. LIGHTBORN odevzdá lístek. MLADŠÍ GURNEY ■ Cq je to? Nerozumím tomu. Nezabít, zabít Eduarda? STARŠÍ GURNEY • Zabit ho, zabít -tady stojí. MLADŠÍ GURNEY • Dej sem znamení! LIGHTBORN/e odevzdává. STARŠÍ GURNEY • Tady je klič a tady díra. Proveď ten rozkaz. Máš, co potřebuješ? LIGHTBORN • Stůl, peřinu. MLADŠÍ GURNEY ■ Tady máš světlo do té klece. Oba Gurneyové odejdou. LIGHTBORN otevře dvířka. EDUARD ■ Díra, v které mě drží, to je žumpa A sedm hodin už na mě padají Výkaly Londýna. Ty splašky ale Mi zpevňují údy. Jsou už jak cedrové Dřevo. Zápachem fekálií vyrůstám Nezměrně. Blahodárné údery na buben Nedovolí oslabenému usnout, aby smrt Nepřišla v bezvědomí, nýbrž Ve stavu bdělosti. Kdo je? Co je to za světlo? Co chceš? LIGHTBORN ■ Vás utěšit. EDUARD • Ty mě chceš zabít. LIGHTBORN • Proč Veličenstvo mi tak nedůvěřuje? Pojď ven, bratře. EDUARD ■ Tvůj pohled nevěstí nic nežli smrt. LIGHTBORN • Nejsem bez hříchu, ale ani Bez srdce. Pojďte jen a lehněte si. EDUARD ■ Howell měl soucit, Berkeley byl ubožejší Ale svou ruku neposkvrnil. Srdce Staršího Gurneye je kvádr Z Kavkazu. Mladší pak je tvrdší. Ledovec Je Mortimer, ten, co tě posílá. LIGHTBORN • Jste nevyspalý, pane. Lehněte si Zde na lůžko a poshovte si trošku. EDUARD • Déšť byl dobrý, půst sytil. Ale Tma byla nejlepší. Všichni Byli váhaví, mnozí zdrženliví, ale Nejlepší byli ti, co mě zradili. Proto Kdo je temný, ať temný zůstane, kdo je Nečistý, ať zůstane nečistý. Chvaltež Bídu, chvaltež týrání, chvaltež Tmu. LIGHTBORN • Spěte, pane. ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 39 EDUARD • Cosi mi bzučí v uchu a našeptává Že kdybych usnul, nevzbudím se nikdy. Očekáváni — to mě tak rozechvívá. Už neudržím oči, klíží se mi. Řekni mi tedy, proč jsi za mnou přišel. LIGHTBORN ■ Proto. Udusí ho peřinou. Westminster MORTIMER sdm ■ Tak začni, jedenáctý únore. Ostatní vedle mne jsou křoviska. Při mém jméně se chvějí, neodváží se Zaplést mě do té smrti. Tak ať už někdo přijde. Vystoupí královna. ANNA • Ach Mortimere, přichází sem můj syn! Je vítán jako král! A ví už O smrti otcově a ví, že my Jsme vrazi. MORTIMER • Co na tom, že to ví, když je to dítě Tak útlé, že by zabila Je kapka deště? ANNA • On však šel do sněmovny, aby K pomoci vyzval peery Kteří jak všechen lid Od ranních bohoslužeb čekají Na Eduarda, jak jsi přislíbil. Rukama lomí, rve si vlasy, přísahá že na nás oba padne pomsta. MORTIMER - Vypadám Snad já jak ten, kdo záhy bude v zemi? ANNA • Ach Mortimere, budeme zahubeni. Hle, tam už jde a oni s ním! Vystoupí mladý Eduard, aráopat, Rice ap Howell, peerové. MLADÝ EDUARD ■ Vrahu! MORTIMER • Co pravíš, dítě?! MLADÝ EDUARD • Nedoufej, že z tvých slov mám ještě strach. ANNA ■ Eduarde! MLADÝ EDUARD • Zůstaňte stranou, matko! Milovat Ho jako já, nesnesla byste tuto smrt. AR CIO PAT ■ Proč králi neodpovídáte, my-lorde? RICE AP HOWELL • Ted, v tuto hodinu, měl Eduard Mluvit před parlamentem. JEDEN PEER • A v tuto hodinu Eduardova ústa jsou němá. MORTIMER • Kdo je ten člověk, který mě Zaplétá do té smrti? MLADÝ EDUARD • Já to jsem. MORTIMER ■ Váš svědek? MLADÝ EDUARD-Hlas mého otce ve mně. MORTIMER ■ Mylorde, jiné svědky nemáte? MLADÝ EDUARD • Ti, kdo tu nejsou, jsou mí svědci. ARCIOPAT ■ Hrabě Kent. RICE AP HOWELL • Berkeley. PEER • Starší a mladší Gurney. ARCIOPAT • Muž jménem Lightborn, spatřený V Toweru. ANNA • Zadržte! ARCIOPAT - Jenž měl u sebe papír S vašim rukopisem. Peerrové prozkoumávají papír. RICE AP HOWELL■ Dvojvýznamnéovšem Bez čárky, bez mezer. ARCIOPAT • Záměrně. RICE AP HOWELL ■ Budiž. Ale nestojí tam Jednoznačně, že by se král měl zabít. MLADÝ EDUARD ■ Ach Mortimere, ty víš, že se tak stalo. A stane se i tobě, Zemřeš! Na důkaz všemu světu, že tvá Zbytnělá lest, skrze niž tělo Jednoho krále zahynulo v jámě Bohu už byla lstivá přespříliš. MORTIMER ■ Neraýlím-li se, viníte mě z vraždy Druhého Eduarda. Někdy Je pravda pravdě nepodobná a nikdy Se nevypočíta, na kterou stranu se svalí Stát, ten buvol. Dobré a morální Je místo, kam se nepřevalí. Buvol se převalil a padl na mne. Kdybych měl důkaz, co by mi byl platný ? Nazve-li stát člověka vrahem, udělá Takový člověk nejlíp, bude-li se chovat jak vrah Byť ruku bílou měl jak skotský sníh. Proto jsem mlčel. ARCIOPAT ■ Nedbejte na kroucení Úhořovo. MORTIMER ■ Odejměte mi pečeť! Francie vyvrhuje Eskadru za eskadrou proti ostrovu. Armá-dy V Normandii jsou prohnilé. Vypovězte mě Tam jako místodržícího. Nebo Jak kapitána. Verbíře, nadháněče. Kohopak máte, kdo bý vám s holýma rukama Hnal vojska proti nepříteli? Vyšlete mě Jak vojáka, hnaného dopředu. Jenom ne Mezi jídlem a utřením úst Tak střemhlav do záhuby, že jedno mládě Za zdechlým otcem brečí a bečí po krvi. Ptejte se sami sebe, zdaje vhodné Objasnit nyní případ mrtvého Eduarda Nebo zda — očištěn od jedné vraždy — Má celý ostrov odplout v krvi. Potřebujete mě. Vaše mlčení je slyšet až do Irska. Dostala se vám přes noc mezi zuby Snad jiná řeč? Nejsou-li vaše ruce poskvrněny Dosud nejsou poskvrněny. Být takhle oddělán, to chutná po morálce. ANNA ■ Kvůli mně, synu, ušetři Mortimera. MLADÝ EDUARD mlä. ANNA ■ Jen mlč, nikdy jsem tě neučila mluvit. MORTIMER • Zůstaňte stranou, madam! Raději pojit Než před mlíčňákem žebrat o život. MLADÝ EDUARD ■ Pověste ho! MORTIMER • Život je kolo, chlapče. Pohání je Ta courá Štěstěna. A žene tě s ním vzhůru. A výš a výš. A ty se držíš. Výš. Pak přijde bod, ten nejvyšší. A odtud vidíš: Není to žebř; a žene tě to dolů. Kolo je kulaté! Kdo rozpoznal to, padá Chlapče, nebo se nechá padat? Ta otázka Je žertovná. Vychutnej ji! MLADÝ EDUARD ■ Odveďte ho! Mortimera odvádějí. ANNA ■ Nepotřísni se krví Rogera Mortimera! MLADÝ EDUARD • To slovo svědčí o tom, že snad i ty, matko Jsi potřísněna krví mého otce. Obávám se, že spjata s Mortimerem Jsi rovněž podezřelá smrtí otcovou a my Tě pošlem do Toweru k výslechu. ANNA • S mateřským mlékem nenasáls Tak protřelý důmysl, třetí Eduarde. Sem a tam hnána, víc než jiní A ne ze záliby ve změnách, stále jsem viděla Jak bezpráví živí člověka a platí Úspěchem za popření svědomí. Já si odpírám i bezpráví. Říkáte, že v těchto hodinách zemřel člověk Kterého vaše tvář mi slabě připomíná Jenž způsobil mi mnohé žaly, na něhož jsem zapomněla ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO 41 (Řekněte klidně: s prominutím) A ztratila i jeho tvář a hlás. Tím lépe pro něho. Ted jeho syn mě chce dát do Toweru. Bude tam dobře jako kdekoli. Vy, pro kterého platí omluva Že dětským zrakem pronikáte v tvrdé Pradávné události, co víte o světě V němž není nic víc odlidštěno nežli chladný Ortel a spravedlnost? Odvedou ji. MLADÝ EDUARD • Nám ale zbývá jeho mrtvolu Důstojně pohřbít. ARCIOPAT ■ Z těch, kdo stáli u korunovace tohoto muže Ve westminsterském opatství Z těch jeho pohřeb neuvidí nikdo. Pohřeb Eduarda Druhého Jenž zdá se nevěděl, kdo z jeho nepřátel Na něho dosud nezapomněl, nevěděl Jakéže pohlaví mu bylo.dáno Nerozeznával barvu listí, roční doby Ani polohu souhvězdí, zapomněl Sám na sebe a zemřel V. bídě. MLADÝ EDUARD všichni kleä • Bože, odpusť jim v této hodině Ať nemusíme pykat za ten hřích. Nám však dej, Bože Ať naše plémě není zkaženo Už z lůna matčina. SOFOK.LOVA ANľlGOXA JI \IMNt o\ \m •podlí noi im ni im.i\ ^ m ki *m Oinb PKOLi >G i/u «i«ř- \XTTGON \ A'VU" 1 IWl Áre n lir víi- ÍŠItňhibských:Stai\lí ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO PROLOG Berlín, duben 1945 Jitro. Dvl sestry se vracejí z protileteckého krytu do svého bytu. PRVNf • Když z krytu k domovu jsme kráčely Náš dům byl netknutý a zjasnělý Ne jitrem, ale ohněm od sousedů. Vtom moje sestra na mne volá vpředu. DRUHÁ • Proč máme vrata dokořán? PRVNÍ • Tlak vzduchu Rozrazil nám je asi po výbuchu. DRUHÁ • Sestro, kdo zanechal zde stopy v prachu ? PRVNÍ • Někdo, kdo nahoru šel beze strachu. DRUHÁ • Sestro, co za pytel to leží v koutě? PRVNÍ ■ Lip něco navíc, než když okradou tě. DRUHÁ ■ Hle, celý bochník chleba a plát špeku! PRVNÍ ■ Toť dar, jenž přijímá se bez úleku. DRUHÁ • Kdo tu byl, sestro? P RV Ní- Jak to vědět mám Někdo, kdo dobré sousto přeje nám. DRUHÁ • Ó jaké štěstí! Vím už, kdo to byl! Ô sestro, bratr se nám navrátil! PRVNÍ • A tak jsme rázem byly samá veselost: Bratr byl ve válce, jídla měl dost! Jedly jsme chleba, krájely jsme plát S nímž bratr přišel utišit náš hlad. DRUHÁ • Vezmi si ještě, dřeš se v továrně. PRVNÍ• Ty víc. DRUHÁ • Mně je to jedno. Jen si ukroj. PRVNÍ • Ne. DRUHÁ • Jak se k nám dostal? PRVNÍ ■ S oddílem. DRUHÁ • A kde Teď asi je? PRVNÍ Je v bitvě. DRUHÁ • Běda. " PRVNÍ • Zde Hluk bitvy nemohly jsme slyšet. DRUHÁ • Ptát Neměla jsem se. PRVNÍ- Nechtěla jsem tě vylekat. A když jsme mlčky seděly, tu náhle řev Jsme zvenčí zaslechly, že až nám stydla krev. Zvenčí se ozve křik. DRUHÁ - Někdo tam křičí, sestro! Nepodíváme se ven? PRVNÍ • Zůstaň. Kdo vidět chce, je uviděn. A tak jsme nešly. Neviděly Jsme věci, které se tam venku děly. Už ale nejedly jsme více A němě chodily jsme, chystajíce Se do práce jak denně v tento čas Sestra si vzala nádobí, já zas Jsem bratrův pytel nesla do almary Kde bratr míval svoje cáry. . A najednou jak smrt bych měla ve zraku: Vojenský plášť tam visí na háku! Sestro, náš bratr už dobojoval On před válkou se prostě schoval. Válka už ho nesžehne. DRUHÁ • Jiní válčí, on už ne. PRVNÍ ■ Na smrt prý měl s nimi jit. DRUHÁ • Tak je musil napálit. PRVNÍ • Neboť našel malou škvíru. .. DRUHÁ • .. .proklouzl jí blíže k míru. PRVNÍ • Jiní ještě válčí, on už ne. DRUHÁ • Válka už ho nesžehne. PRVNÍ • Tak jsme byly samá veselost: Bratr byl ve válce, jídla měi dost! Ještě stály jsme, když náhle řev Jsme zaslechly, že až nám stydla krev. ^venčl se ozve křik. DRUHÁ - Sestro, kdo křičí tam jak zběsilý? PRVNÍ ■ Zas asi trýzní lidi, pášou násilí. DRUHÁ • Sestro, nemáme podívat se ven? PRVNÍ ■ Zůstaň. Kdo vidět chce, je uviděn. A tak jsme čekaly a neviděly 45 Jsme věci, které se tam venku děly. Pak byl Čas do práce a bylá jsem to já Která to přede dveřmi zahlédla. Sestro, sestro, nevycházej ven Bratr je tam před domem. " Neunikl válce, nestvůrám Na řeznickém háku visí tam. Sestra přec jen vykoukla ven z vrat A začala naříkat. DRUHÁ • Oni ho pověsili na ten hák Sestro, proto nás volal tak. , Dej mi ten nůž, dej mi ten nůž Já odříznu ho, ať nevisí tam už. Já jeho tělo vezmu do těch zdí A třít je budu, až se probudí. PRVNÍ • Sestro, polož nůž. A klid! Nemůžeš ho zachránit. Uvidí nás u mrtvého Pověsí nás jako jeho. DRUHÁ • Nešla jsem, když volal nás Když už táhli za provaz. PRVNÍ • Sestra vyběhnout se snaží. Esesák stojí na zápraží. Vystoupí esesák. ESESÁK • Nejeden tedy, ale tři? On vyšel tady ze dveří! Tak jistě špatně nehádám Že zrádce lidu je vám znám! PRVNÍ • Milý pane, my jsme nevinné KdO je ten člověk, vůbec nevíme. ESESÁK • A co ten nůž, co tahle má? PRVNÍ • Tu na sestru jsem pohlédla. Co jestli půjde v ohrožení Ted! bratra osvobodit? Vše se změní! Pak bratr vlastně mrtev není. ANTIGONA Před palácem Kreontovým Rozbřesk dne. ANTIGONA smetajíc prach do železného džbánu . Ismeno, sestro, blíženkyně Z rodu Oidipova, víš o nějakém Bloudění, o trudné práci, potupě Kterou Zeus, otec země, dosud neuvalil Na nás, kdož jsme se dožily těchto dnů? V dlouhé válce padl, jeden z mnohých Eteokles, náš bratr. Mlád padl V družině tyranově. A Polyneikes, mladší než on Bratra vidí na padrť pod kopyty. Plačky Ujíždí z bitvy před koncem, neboť každému jinak Měří bůh bitev, když s tvrdou Naléhavostí člověku roztřásá ruku pro správnou věc. Překotně pádící Polyneikes Již překročil dirkejské potoky, s úlevou Vidí Théby, sedmibranné Théby, když náhle Kreon Jenž vzadu všechny pohání do bitvy, zadrží uprchlíka Zkropeného bratrovou krví, a rozseká ho na kusy. Řekli ti nebo neřekli, kolik ran ještě Má dopadnout na Oidipovo Zanikající pokolení? ISME NA * Antigono, na trhu jsem se neukázala. Ani slůvko od milých už ke mně neproniklo Ani láskyplné, ani truchlivé I nejsem šťastnější a nejsem sklíčenější. ANTIGONA • Pak to slyš ode mne. Ať třeba srdce Ti ochrne nebo ať hlouběji zabuší V neštěstí, povím to. IS MENA • Ty, která smetáš prach Krví mi zbarvuješ slovo? ANTIGONA • Tady je máš: naši dva bratři Vtažení do Kreontovy války o šedou rudu SOFOKLOVA ANTIGONA Proti dálnému Argu, oba zabití Nemají být stejně přikryti prstí. Ten totiž, jenž se v bitvě nezalekl, Eteokles ; Má prý být podle zvyku ověnčen a pochován; O těle druhého však, jenž zemřel bedně 0 Polyneikovi, se říká, a ve městě To bylo prý i rozhlášeno, že žádný hrob Jej nesmí krýt a truchlit že se nad ním .- nesmí. Má se tam nechat neoplakán, bez hrobu Jak sladká krmě pro ptáky. Kdo by tomu pak Jakkoli, bránil, má být ukamenován. 1 pověz mi, co uděláš. ISMENA • Jak, sestro, ty mě zkoušíš? ANTIGONA ■ Zdali mi pomůžeš. ISMENA • V jakém nebezpečí? ANTIGONA • Chci ho přikrýt prstí. ISMENA ■ Toho, jehož se město zřeklo? ANTIGONA • Toho, jemuž odřeklo. ISMENA • Toho, jenž se vzbouřil! ANTIGONA • Ano. Mého bratra. I tvého. ISMENA • Chytnou tě, sestro, že jednáš proti právu. ANTIGONA ■ Z nevěrnosti mě ale Neosočí. ISMENA • Neblahá, co tě štve V podsvětí shromáždit nás všechny Z Oidipova rodu? Nech minulosti! ANTIGONA • Jsi přece mladší, vidělas Hrůz méně. Minulost, jíž zanecháme Neminula. ISMENA • Uvaž také: Jsme ženy A nesmíme se tedy s muži přít Nejsme dost silné, musíme se podrobit Tomu a mnohem tvrdšímu. I prosím Ty dole, které jen země utiskuje Aby mi odpustili; děje-li se mi násilí Jdu za tím, kdo vládne. To, co je nemožné Je totiž nemoudré. ANTIGONA - Neprosím tě už o nic. Následuj každého, kdo rozkazuje A dělej to, co velí. Já však Věrna zvyklostem, bratra pohřbím. Ať kvůli tomu třeba zemřu! Utišena budu ležet Mezi tichými. Spáchala jsem Zbožný zločin. Pak bude i víc času než zde Abych se líbila těm tam dole, neboť dole Budu navždycky. Ty však Se směj té hanbě a žij. ISMENA ■ Antigono, divá Snášet hanbu je trpké. Ale I slzy mají svou míru; neřinou se Z oka nevyčerpatelně. Ostří sekery Přetne sladký život, leč pozůstalému Rozetne žílu žalu. Bez oddechu Musí naříkat. A přece, i v tom nářku, slyší Pak nad sebou hlasy ptáků A závojem slz opět vidí staré Jilmy a střechy domova. ANTIGONA • Nenávidím tě. Nestoudně ukazuješ mi Děravou zástěru s mizející Zásobou žalu? Dosud Leží na nahém kamení maso z tvého masa Napospas ptákům dálného nebe, a už Je to pro tebe včerejšek. ISMENA ■ Pro oběť Nejsem dost dokonalá; a neobratná jsem A o tebe se bojím. ANTIGONA • Mně neraď! Vystač si s vlastním životem! Dovol mi však" udělat to málo, čeho je třeba: Uctít svou krev, byla-li zhanobena. Nejsem ■47 Na vše tak citlivá, jen doufám, ře bych nemohla Zemřít mrzkou smrtí. ISMENA ■ Tak si jdi s tím svým prachem. Neboí šíleně mluvíš Ale s láskou o láskyhodném. Antigona s džbánem odejde. Ismena se vráti do domu. Vstoupí sbor staríkh. SBOR STARŠÍCH • Nadešel den vítězství, velká je kořist Přízeň přála Thébám, bohatým vozbou Ať po válce všude je Sjednáno zapomnění! V chrámech všech bohů Ať chóry se radují po celou noc! A Thébám, jen s rouškou vavřínu v klíně Ať rozryvně vévodí Bakchův taneční rej! Ten však, jenž přináší vítězství Kreon, Menoikův syn, rovnou z bitevního Pole sem spěchá, aby ohlásil kořist A konečný návrat vojska. Jistěže proto svolal Sbor starších k valnému shromáždění. Z domu vystoupl Kreon. KREON • Mužové, povězte všem: Argos Již není. Zúčtovali jsme Naprosto. Z jedenácti pluků Sotva kdo unikl, ba téměř nikdo! Jak o Thébách se říká: jestliže štěstí Tak dvojnásob; a neštěstí Vás nezlomí, samo sebe Zlomí. Tvých kopí žíznivost Uhasil první doušek. Odepřeny jim nebyly Doušky další. Na drsné pohřebiště Složily Théby argejský lid. Bez města, bez hrobu Leží tam pod širým nebem, kdo Thébám se smál. Thébané, hledíte tam Kde bývalo jejich město A vidíte psy, jimž lesknou se čenichy. Slétají se tam nejušlechtilejší supi; kráčejí Od mrtvoly k mrtvole A ne a ne vzlétnout Od tak žírnéhó hodokvasu. SBOR STARŠÍCH • Pane, líčíš nám krásný obraz přemohutných skutků. Městu se bude líbit, legendou se stane Bude-li moudře smíšen s jiným skutkem: s vozy Plnými našinců, jež ulicemi jedou! KREON • Záhy, přátelé, záhy! Leč k věci! Vidíte: Do chrámu meč dosud nevěším. Ze dvou příčin totiž svolal jsem vás Zástupce lidu; předně proto, že vím že po bohu války nebudete přepočítávat kola vozu Jenž drtil nepřátele, ani že skrblit nebudete Krví svých synů v boji, bude však mnoho Počítání na tržištích, až oslabení válečníci se vrátí Pod ochrannou střechu, tak abyste tedy O thébských ztrátách promluvili ve vhodnou chvíli A tak, že nepřesáhly běžnou míru. Potom i proto Jsem svolal vás, že přespřiliš vždy odpouštějící Théby Zas jednou zachráněny přispěchají, aby šupějícím Navrátilcům osušily pot a příliš Nedbají, zda je to pot hněvně Bojujících či jen pot strachu, smíšený S prachem útěku. Přeji si proto A vy to máte schválit, aby Eteokles Jenž padl za město, se všemi poctami byl pohřben; Zbabělec Polyneikes však, s ním I se mnou spřízněný a přítel argejského lidu Ať leží nepohřben, tak jako Argejští. Byl stejným nepřítelem, mým i Théb. A proto chci, aby též nikdo netruchlil Že je tam nechán nepohřben, krmě Všem na očích, rozsápáván psy a ptáky. Neboť váží-li si kdo svého života Víc nežli rodného města, je pro mne bezcenný. Kdo to však dobře myslí s mým městem, ať mrtev či živ, ten vždy se těší mé úctě. Doufám, že to schválíte. SBOR STARŠÍCH • Schvalujeme. KREON • Ujměte se dohledu nad tím vším. SBOR STARŠÍCH • Mladší muže pověř tím úkolem! KREON ■ Ne. Stráž k mrtvole již byla určena. SBOR STARŠÍCH'Aživé máme hlídat my? KREON • Ano. Protože jsou i takoví, jimž se to nelíbí. SBOR STARŠÍCH ■ Kdo by rád umřel? Takový blázen tu není. KREON • Veřejně ne. Leč mnohý tak dlouho Vrtěl hlavou, až mu upadla. A to mě vede k závěru: víc, bohužel, je třeba učinit. Město musí být očištěno.. . Vystoupl strážný. STRÁŽNY • Pane Můj vůdce! Bez dechu co nejrychlejší zprávu Doručit spěchám, neptej se, proč Ne ještě rychleji, noha Jde mi před hlavou nebo hlava Táhne za sebou nohu, neboť Kam jdu a jak dlouho ještě Na slunci, bez dechu, ale přesto Prese vše jdu. KREON • Proč tak o překot nebo Tak váhavě? STRÁŽNÝ • Nic nesmlčuji. Proč, říkám Nic neříkaje naplno, co jsem neučinil? A totéž nevím, neboť vskutku ani nevím Kdo ti to provedl. Přísný soud Nad tolik nevědoucím By zbavil odvahy. KREON ■ Jsi zřejmě prozíravý. Jak horlivý posel Vlastního zločinu žádáš si věnec Za zdatné nohy! STRÁŽNY • Pane Pověřils hlídky obrovskými úkoly. Avšak Co je obrovské, to stojí hodně námahy. KREON • Tak ven s tím. Pak si jdi svou cestou. STRÁŽNÝ • Povím to tedy. Mrtvého právě Pohřbil kdosi, kdo unikl, posypal jeho kůži Prsti, aby ho nevyslídil sup. KREON • Cože? Kdo že se opovážil? STRÁŽNÝ • Nevím. Po rýči nebylo tam stopy Ani po lopatě. A půda hladká Nerozježděná. Pachatel Nezanechal nic. Nebyl nasypán hrob Jen slabá vrstva prachu, jak by se někdo Bál příkazu a přinesl prachu jen trošku. A nikde žádné stopy od zvěře Úi od psa, jenž by rval mrtvolu. Když jsme to při rozbřesku spatřili Bylo nám všelijak. A na mne padl Los, abych to tobě, vůdce, oznámil A vím, že posel špatných slov je nemilován. SBOR STARŠÍCH • Ó Kreonte, synu Menoikův, zasáhli Snad bohové? KREON • Dost. Nepodnecuj můj hněv. Řekni ještě Že miláčkem duchů byl ten zbabělec Který všanc potupě by chladně dal Chrámová sloupoví a oltáře! Ne, v Thébách SOFOKLOVA ANTIGONA 49 Ledacos leckteří mi mají za zlé a reptají A v postrojích své šíje Ohnout nehodlají. Vím dobře Že to udělali tihle, za úplatky. Neboť mezi vším, co je puncováno Nic není horší nad stříbro. Celá města Svádí, muže z domu láká K všelikým bezbožnostem je ponoukajíc. Věz ale: nepřijdeš-li a nevydáš Mi pachatele, žijícího, pozemského A s prknem na zádech, budeš pověšen S provazem na hrdle se vydáš do podsvětí; Pak uvidíte, odkud se bere zisk Odkážete si navzájem výtěžek drancování a zvíte Že vše se pro výdělek nehodí. STRÁŽNY • Pane, našinec má obav nespočet. Přespříliš příchodů má pro něho to místo Tam dole, na něž narážíš. Méně Se v tomto okamžiku bojím vůbec neříci Že obdržel jsem něco stříbrného, ačkoliv Když myslíš, raději měšec ještě dvakrát Obrátím naruby, jestli v něm přec jen něco není Než pohněvat tě odmluvou, čeho však víc se bojím: že bych při šetření Moh dostat něco konopného. Ve vznešených rukou bývá Pro našince vždy spíš kus konopí Než stříbrňák. Což jistě chápeš. KREON • Dáváš mi hádanky, průhledný chytráku? STRÁŽNÝ • Vznešený mrtvý měl asi přátele ve vysokém postavení. KREON • Chytni je za holeň, když výš jim Nesaháš! To vím, že rozmrzeli jsou zde I tam. Ba, leckdo bude radostí přímo roztřepán Až zvítězím a nasadí mi vavřín Okřídlen strachem. Však já je najdu. Odejde do domu. STRÁŽNÝ ■ Nezdravé místo, kde vznešení Se vznešenými jsou si ve vlasech! Já Zdá se, tu ještě jsem. Až mě to udivuje. Odejde. SBOR STARŠÍCH • Je mnoho hrozivě obrovitého. Nic však Není mocnější nežli člověk. Neboť on i za nocí Když před zimou vane Jižní vítr, na moře vyjíždí V křídlatých svištících lodích. A zemi, nejvyšší z božstev Nezmarnou, neúnavnou Rozrývá snaživým pluhem Rok co rok po ní Proháněje plemeno koní. Do léček lapá Lehkokřídlé ptactvo. I divoká zvířata A havěť oživující solné vlny Pontu Do lstivě spletených síti Vhání zkušený člověk. A důvtipně loví zvěř Jež na horách nocuje a toulá se. A na šíji drsnohřívého koně Vrhá jho a chytá Nezkrotného horského býka. A řečím se naučil a vzdušnému letu Myšlenek i řádům, podle nichž Vládne se státu, a jak unikat Větrům vlhce vanoucím od pahorků I střelám lijáků. Ve všem zběhlý Nepopsaný. Nic k němu nechodí samo. Ve všem ví si rady Bezradný nestojí před ničím. To vše je mu bezmezné, přece však Jsou jisté zákonitosti. Kdo totiž nenajde nepřítele Vlastním nepřítelem se prohlásí. Jako býku Sklání šíj svému bližnímu, ten však Mu vyřvává útroby. Vynikne-li Tvrdě šlápne na člověka, jakým je sám. Není s to Nacpat si žaludek, ale hradbami Obklopuje svůj majetek a zeď Musí být stržena! Střechu Dokořán dešti! Vším lidským Naprosto zhrdá. Tak člověk sám sobě Stává se obrovitou hrozbou. Božské pokušení stojí však přede mnou: Vědět a přece nepovědět Že je to ona, Antigona. Ty nešťastnice, nešťastného otce Oidipa dítě, co nad tebou a proč Tě nutí vypovědět poslušnost Řádům tohoto státu? Vystoupí strážný vedoucí Antigonu. STRÁŽNÝ • To je ta pachatelka. Chytili jsme ji Když vršila ten hrob. Kde však je Kreon? SBOR STARŠÍCH • Z domu se právě navrací sem k nám. % domu vystoupí Kreon. KREON ■ Jak chytils tuto dívku? Jak a kde? STRÁŽNÝ ■ Ta vršila ten hrob. A to je vše. KREON • A kdo to je, že zakrýváš jí tvář? STRÁŽNÝ • Kvůli té hanbě; spáchala ten čin. KREON ■ Jasná řeč, ale viděls to ty sám? STRÁŽNÝ • Jak vršila hrob tam, kdes to zapověděl. Má-li kdo štěstí, ihned mluví jasně. KREON • Podej zprávu. STRÁŽNÝ ■ Událo se to tak: Když jsem se vrátil Od tebe, pod tíhou tvých hrozeb Tak s mrtvoly jsme smetli všechen prach Už byla v rozkladu, a sedli jsme si Nahoře na kopec, protože mrtvola Strašlivě páchla. A domluvili jsme se Že kdyby jeden usnul, druhý ho šťouchne Loktem do žeber. Náhle jsme všichni Jen vytřeštili oči, protože znenadání Od země vlahý vítr k nám zanášel Mlhavý vír, jenž zakryl údolí A vlasy okolního lesa rval, a byl Té mlhy plný vzduch, až musili jsme, ano v tom to bylo Přimhouřit oči a musili jsme si je třít, a poté Ji bylo vidět, jak tam stojí a jak pláče Podobna ptáku, jenž nad hnízdem, prázdným, bez mláďat V svém žalu pronikavě naříká. Tak bědovala nad tou holou mrtvolou A smetala zas prach a ze džbánu Jim třikrát posypala mrtvolu. I běželi jsme rychle k ni a chytli ji Nezdála se však vylekána ani když jsme ji nařkli Z toho, co udělala teď i předtím. Nic nepopřela, stála přede mnou Půvabná, ale i sklíčená. KREON • Přiznáváš se či popíráš ten čin? ANTIGONA • Vše doznávám a nepopírám nic. KREON • Ještě mi řekni ve vší stručnosti: Slyšelas, co bylo rozhlášeno Po celém městě o tomhletom mrtvém? ANTIGONA ■ Jistěže. Jak by ne? Bylo to jasné. KREON • Odvážila ses přestoupit můj zákaz? ANTIGONA • Vydalsjej přece ty. Ty, smrtelník. I může smrtelník jej přestoupit a já Jen o málo jsem smrtelnější nežli ty. Zemřu-li předčasně, a stane se tak myslím Může to být i zisk. Kdo jako já Musí žít ve zlořádu, ten snad ve smrti Nebude, doufám, bez výhod. Dál, kdybych dítě SOFOKLOVA ANTIGONA 51 Z klina své matky nechala ležet nepohřbeno To by mé kormoutilo. Můj čin však Mě nekormoutí vůbec. Zdá-li se ti zpoz-dilostí Že bojím se bohů, kteří shora nechtějí Shlížet na nahé rozsekané tělo A tudíž se tě nebojím, ať zpozdilec Mě nyní odsoudí. SBOR STARŠÍCH - Otcovy drsné způsoby jsou vidět na dceři: Ustoupit zlému údělu se nenaučila. KREON - V žáru ohně i nej tvrdší želčzo Pozbude nepoddajnosti. To můžeš vidět den co den. Pro tuhletu je ale rozkoší Zlovolně rušit dané zákony. A ještě druhá drzost: Když už To udělala, že se tím chlubí a že se tomu I směje! Nenávidím toho, kdo při zlém Je přistižen a chce svou špatnost zkrášlit, A přece nechci tu, která mě uráží Ač krví spřízněna, hned zatratit. Právě že krví spřízněna je se mnou! Tvůj tajný čin teď vyšel najevo. Jsi odhodlána říci, že lituješ ho? Těžkému trestu můžeš se tak vyhnout. Antigona mlíl. KREON • Proč jsi tak zarputilá? ANTIGONA • Pro příklad dejme tomu. KREON • Že tě mám v moci, je ti lhostejné? ANTIGONA • Když je to tak, co zmůžeš víc než zabít? KREON ■ Víc ne, to se však rovná všemu. ANTIGONA • Proč váháš? Z tvých slov se mi nelíbí Žádné a líbit se nebude I jsem ti proti srsti také já. Ačkoliv jiným pro ten skutek ne. KREON • Myslíš, že jiní smýšlejí jak ty? ANTIGONA • I ti, co tady zaraženě mlčí. KREON • Bez ptaní za ně mluvíš? Kde máš stud? ANTIGONA ■ Ctít pokrevního bratra je snad hřích? KREON • Druhý však, z téže krve, zemřel za vlast. ANTIGONA • Ba, z téže krve a z týchž rodičů. KREON ■ A podle tebe je roven tomu, jenž se bál? ANTIGONA - Kdo otrokem ti nebyl, bratrem zůstává. KREON ■ Pravda, když nelišíš bezbožnost od hrdinství. ANTIGONA ■ Je rozdíl padnout za vlast nebo za tebe. KREON Je válka? ANTIGONA • Je. Ta tvá. KREON • Za žádnou zem? ANTIGONA ■ Za cizí. Nestačilo Ti vládnout bratrům ve vlastním městě V líbezných Thébách, kde Bez bázně žilo se, ve stínu stromů; mu-sils Je vláčet k dálnému Argu, abys jim vládl i tam Z jednoho bratra udělals kata klidnému Argu Toho však, jenž se zalekl, vystavuješ tu nyní Rozčtvrceného, na postrach vlastním. KREON • Radím všem, kdo na mysli mají své blaho Ať ani slůvko neřeknou téhleté. ANTIGONA • Já však vás vyzývám: pomozte mi v mé tísni. Sami sobě tím pomůžete. Kdo totiž hledá moc Ze solného moře pije a nemůže přestat, vždy dál Musí pít. Včera to byl můj bratr, dnes jsem to já. I KREON • Ajá cekám Kdo jí přispěchá na pomoc. ANTIGONAponSvadisbor starších mUl • Tak vy to trpíte. Držíte hubu před ním! Nebude vám to zapomenuto! KREON • Ona to v knihách zaznamená. Chce nás mít nejednotné pod střechou Théb. ANTIGONA • Po jednotě voláš a ze sváru žiješ. KREON ■ Zde teprv žiji ze sváru! A potom na argejském bojišti! ANTIGONA ■ Ovšem. Tak jest. A kdo jde s násilím proti jiným Půjde s násilím i proti vlastním. KREON ■ Mne tedy, zdá se, by tahle dobráčka přála supům. A nic by nevadilo, že by nejednotné Théby Připadly na pospas cizí moci? ANTIGONA • Vždy přece hrozíte, vládcové, že naše město padne Že padne nejednotou, napospas jiným a cizím A my pak skláníme šije a přivlékáme vám oběti A naše město, tím zesláblé, připadne na pospas cizím. KREON • Ty říkáš mně, že město vrhám vplen cizím? ANTIGONA • Sklánějíc před tebou šiji, samo se před nimi vrhá na zem Neboť člověk, jenž má skloněnou šíji, nevidí, co se blíží Jen zemi vidí a běda: ona ho dostane. KREON ■ Urážej si svou zemi, ty zvrhlá, urážej si svou vlast! ANTIGONA • Mýlíš se. Země je svízel. Vlast není j en země Není jen dům. Ani to místo, kde člověk proléval pot Ani ten dům, jenž bezbranně hledí vstříc ohni Vlast není tam, kde člověk skláněl svou šíji. KREON • A nemá své jméno a není nám ochranou? Ne, tebe už otčina nenazývá svou: Zavržena jsi, jak leptavé svinstvo, jež potřísní vše. ANTIGONA ■ Kdo mě tu zavrhuje? Míň je jich ve městě Co ty tu vládneš, a bude jich ještě míň. Proč se navracíš sám? Odcházels přece s mnohými! KREON • Čeho se opovažuješ? ANTIGONA ■ Kdepak jsou mladí, kde muži? Už se nevrátí? KREON • V hrdlo lže! Každý ví, že šli ještě vyčistit Bitevní pole od posledních sekyr. ANTIGONA • Aza tebe ještě spáchat poslední zločin A být všem na postrach, až jejich otcové Je nepoznají, skolené nakonec Jak dravá zvířata. KREON • Hanobí mrtvé! ANTIGONA ■ Hloupý člověče, pochop Že nechci se svéhlavě hašteřit. SBOR STARŠÍCH • Je nešťastná, neber ji za slovo. KREON ■ Zamlčel jsem kdy oběti, jež stálo vítězství? SBOR STARŠÍCH ■ Nezapomeň však, zběsilá Pro vlastní hoře na nádherné vítězství Théb! KREON • Ale vždyť ona nechce Aby thébský lid sídlil v argejských domech. Viděla By raději Théby na padrť. ANTIGONA • Lépe je sedět v troskách vlastního města SOFOKLOVA ANTIGONA 53 A bezpečněji také, nežli s tebou V domech nepřítele. KREON ■ Teď se prořekla! A vy jste to s Všecek řád porušuje, ta bezuzdná, jak host Jenž na odchodu už a jehož návratu si nikdo ani nezdá Přeřízne drze popruh od lůžka, aby jím svázal svůj uzlík. ANTIGONA • Vzala jsem si jen své a musila jsem si to ukrást. KREON • Pořád jen vidíš svůj nos, ale řád Božský řád státu, nevidíš. ANTIGONA • Božský snad ten řád je, přesto bych raději Aby byl lidský, Kreonte, synu Menoikův. KREON • Jdi! Nepřítelem jsi byla a zůstaneš jím I tam dole v zapomenutí, jako ten rozsekaný; I v podsvětí se vám budou vyhýbat. ANTIGONA ■ Kdož ví, možná že jsou tam jiné zvyky. KREON • Nepřítel, byť byl mrtev, nikdy nezmění se v přítele. ANTIGONA • Jistě. Nežiji pro nenávist, ale pro lásku. KREON ■ Tak jdi tam dolů, chceš-li milovat A miluj tam. Takoví jako ty Tu pro mne mají krátké trvání. Vystoupí Ismma. SBOR STARŠÍCH • Ale teď ze vrat vychází Ismena Líbezná s pokojnou duší. Slza však skrápí Tvář prokrvenou hořem. KREON • Tak! Ty! Co dřepíš vevnitř, doma! Dvě stvůry Jsem vychoval, sesterské hadí plémě. Pojď, přiznej se, a hned Žes pomáhala vršit ten hrob. Anebo jsi snad vzor nevinnosti? ISMENA ■ Já jsem to udělala se souhlasem sestry. Na všem jsem měla účast, beru vinu na sebe. ANTIGONA • To ale sestra nedovolí. Nechtěla. Nepřizvala jsem ji. KREON • Vyřiďte si to mezi sebou! V malichernostech malicherný nebudu. ISMENA ■ Já nehanbím se za sestřino neštěstí A prosím ji, ať má mě za družku. ANTIGONA • U těch, kdo pronikavěji jsou moudří A rozprávěji spolu dole v podsvětí: Tu, která slovy miluje, tu ráda nemám. ISMENA • Sestro, čelem se postavit, to každý nesvede Zemřít však možná dokážu i já. ANTIGONA - Nezmírej jenom tak. Co se tě netýká Si nepřivlastňuj. Však má smrt postačí. ISMENA ■ Sestra je příliš přísná, mám tě ráda. Až bude pryč, co zbude k milování ? ANTIGONA ■ Kreonta miluj! Tomu zůstaň, já vás opustím. ISMENA • Má snad má sestra radost, může-Ii se mi posmívat? ANTIGONA • Spíš ze žalu chci vypít kalich do dna. ISMENA • Co jsem ti ale řekla, platí. ANTIGONA • Bylo to hezké. Ale už jsem rozhodnuta. ISMENA • Chybila jsem, i nechybím ti, je to tak? ANTIGONA ■ Buď dobré mysli, žiješ. Mné duše zemřela; Takže už sloužím jenom mrtvým, sestro. KREON • Ztěchhletěeh ženských, to vám říkám, tahle Se zrovna zbláznila, ta druhá už je blázen dávno. ISMENA ■ Nemohu bez ní žít. KREON • O ní už nikdo nemluví. Ta není. ISMENA • Synovu nevěstu však také zabíjíš. KREON • Je víc než jedno pole, jež lze pře-orat. Připrav se na smrt. Abys věděla Kdy nastane: až zpité Théby přede mnou Nastoupí k bakchickému reji. Odveď Ty ženy. Střílný odejde do domu s Antigonou a Ismenou. Kreon přikazuje svému tělesnému strážci, aby odevzdal mel. JEDEN ZE STARŠÍCH odnímaje strážci mel-Ty, jenž se maskuješ k tanci na počest vítězství Neudusej přespříliš zem a ušetři trávu. Kdo tě však rozhněval, mocný Ten ať tě nyní chválí. JINÝ ZE STARŠÍCH odevzdávaje Kreontovi bakchickm hůl • Nehaž ji příliš hluboko Abys ji neztratil z dohledu. Tam totiž, doraziv na dno Klidně leží ten nahý. Studu Zcela se zříká; zděšen a děsivě Se vztyčuje zavržený; odlidštěný se rozpomíná Na svou někdejší, doživší podobu á pozvedá se: nový. SBOR STARŠÍCH • Trpně seděli v domě prožraném ohněm lachmejští bratři Zatuchlí, mechem se živíce; zimy Sypaly na ně vždy led; a jejich ženy Za nocí s nimi nebývaly a ve dne tajně Tam sedávaly v nachových plenách. A povždy Se nad hlavami jim skláněl výhružný útes. Leč nepovstali dříve, dokud Peleas Mezi ně nevstoupil, holi je neoddělil Zlehka se jich jen dotýkaje. Potom Všechny své trýznitele utloukli. To bylo zdaleka nejhoršíi častokráte však sumu běd Zakulatí i maličkost. Není bez konce ten slepý Spánek v žalosti, jako by zchváceni Leželi v době bez věku. Zvolna i rychle, nerovně narůstají A opět ubývají měsíce a po všechen ten čas Se hromadí zlo, a již V domech Oidipových Na poslední výhonek míří světlo. A nezapadá do sebe, co je velké; na mnohé to pak Dopadá. Tak j ako když dole Na Pontském moři, za zlověstně vanoucích Thráckých vichrů, noc přepadá Chýši pod vrstvou soli: nadobro převrací Teínnotnou odranou výspu Sténáním hučí šlehané břehy. Zde přichází Haimon, z tvých synů Nejmladší; je zkormoucen Že zemřít mu má Antigona Dívka před svatbou Zlovolně na loži zmařená. Vystoupí Haimon. KREON • Synu,, tlachalo se tu, že přicházíš Přede mne kvůli té mladé ženě, nikoli k vládci Spíš k otci. Kdyby tomu tak bylo Šel bys docela nadarmo. Navrátiv se z bitvy Jež dopadla příznivě, skrze mnohé krvavé oběti Jedině ji jsem natrefil vzpurnou, nepřející Našemu domu vítězství, oddanou jen své věci A ještě hůř. HAIMON • Přicházím nicméně v této věci A přál bych si, aby otci SOFOKLOVA ANTIGONA 55 Nepříjemně nezněl důvěrně známý hlas Toho, koho zplodil, když vládci donese Neblahou zvěst. KREON• Zplodil-li někdo ovšem drzé děti Lze o něm pouze říci, že si zplodil Svízel a posměch nepřátel. Kyselost Leptá patro, proto se nabízí. HAIMON • Jsi správcem mnohého. Naslou-cháš-li Snad rád a vlídně různým zvěstem Příliš silami neplýtvej: jako muž Už bez kormidla, uvolni plachtu, nech se hnát! Lidu tvé jméno zní hrůzně. Takže byť velké Se přihodí, k sluchu se donese ti nejvýš nepatrnost. V příbuzenstvu je ale výhodné Ze všecko nezáleží na zásluhách. Mnohý dluh Se vůbec nevymáha; a tak můžeme I od příbuzných někdy zvědět pravdu Protože kvůli nim mírníme svůj hněv. Sici ti tohle ovšem nemůže můj bratr Megareus Jenž před Argem bojoval a dosud nevrátil se A bázně nezná; i musím ti to říci já. Věz: město kypí vnitřním odporem. KREON • A ty věz: pokazí-li se domácí Pak živím nepřítele. Jenž je neurčitý A sebe nezná ani nenalézá, v mrzutosti Je rovněž ještě nejednotný, jeden znechucen Daněmi, druhý zas válečnou službou Oba však pode mnou a rozděleni Mocí mých kopí. Jsou-li tu však Mezery a jevl-li se i vláda nejednotná A kolísá a nejistou se stává, pak Oblázek promění se v balvan a nalehne Na dům, jenž sám se vzdal. Mluv Slyšet však budu toho, koho jsem zplodil a postavil Do čela před své kopiníky — syna. HAIMON • Ve všem kus pravdy. Neříká se, že na kovadlině Jež nezná lež, se oceli náš jazyk? Anti- gona Nechtěla, aby nemilosrdní psi Žrali tělo jejího bratra: město Je v tomto při ní, zavrhujíc nicméně Mrtvého zločin. KREON • Což nestačí. Říkám tomu ochablost. Nestačí, useknurli, co je shnilé — Musí to být'všem na očích a jinému shnilému Tak názorně vštípeno, že shnilé useká-vám. Má ruka musí ukázat, že seká s jistotou. Ty však, málo o situaci vědoucí Nic nevědoucí, radíš: nejisté se rozhlížej Ber myšlenky jiných, mluv jejich řečí Jako by vrchnost ta mnohá těla Mohla sjednotit k těžkému úkolu, je-li Jen pouhým ouškem, nadto zbabělým. SBOR STARŠÍCH • Na kruté tresty myslit stojí mnoho sil. KREON • Pluh tisknout k zemi, rovněž stoji sílu. SBOR STARŠÍCH • Mírnost je řád, jímž hravě zjednáš mnohé. KREON • Řádů je mnoho. Kdo však řídí? HAIMON • Nebýt tvůj syn, tak řekl bych, že ty. KREON ■ Být to můj úkol, řešil bych jej po svém. HAIMON ■ Po svém — kdo ví, je-li to správný způsob? KREON • Nevíš-li to, co já, tak to vědět nemůžeš. Jsi při mně, ať budu jednat jakkoli? HAIMON • Kéž bys tak jednal, abych byl při tobě Neříkal však, že pravdu máš jen ty A nikdo jiný. Kdo si mysli o sobě Ze jeho myšlenky a řeč a duše Se liší ode všech, kdyby byl otevřen Ukázal by se prázdným. Od člověka ale Je-li kde jaký moudrý, není hanba Učit se, ale zas moc nepřehánět. Hle, jak se řítící se rozvodněné říčce Veškeré stromy vyhýbají, jejichž větvoví Se poddá proudu; co se postaví proti Je ihned pryč. Dále když lodník Přespříliš v bouři napne plachtu Ä nepovolí lano, tak se převrátí A loď pak pluje vzhůru dnem. SBOR STARŠÍCH ■ Poddej se, ustup myšlence, změň ortel Z nás vyjdi; v hloubi duše váháme I váhej s námi. KREON • A vozku aby řídilo Spřežení! To asi chceš! HAIMON • A spřežení Když o chřípí mu zavadí pach zdechlin Z mrchovišť, by se mohlo vzepnout, divíc se Kam že je hnáno, takto ostře hnáno A do propasti svrhne vůz i vozku. Věz, že město je ostnem pochybnosti Už za války šílené z toho, čím hrozí mír. KREON • Válka už není. Dik za poučení. HAIMON • Chystaje slavnost vítězství, prý hodláš Krvavě doma s každým zúčtovat Kdo tě kdy pohněval. S tím podezřením Se svěřili mi četní lidé. KREON ■ Kdo? Zasloužil by ses, kdybys tohle řekl Mnohem víc než jsi-li hlásnou troubou těch, co žvaní O podezření takhle podezřele. HAIMON • Zapomeň na ně. SBOR STARŠÍCH ■ Ze ctností vladařů Nejúčinnější je prý: zapomínat. Nech stáři starobě. KREON • Jsem příliš stár Těžko se zapomíná. Ale kdybych Poprosil tebe, nemohl bys ty zapomenout Na tu, o niž se tolik zasazuješ Že všichni zlovolníci ševelí: Zdá se, že ten je spojencem té ženské. HAIMON • Spojencem práva všude, kde je třeba. KREON • A kde má díru. HAIMON • Ani uražena nemlčí Má starost o tebe. KREON • A postel by ti nezůstala prázdná. HAIMON • Hloupost, kdyby to neřekl můj otec. KREON • Drzost, kdyby to neřekl kmán té ženy. HAIMON • Kmán ženy raději než tvůj. KREON • To slovo padlo, odvolat nic nelze. HAIMON ■ Co odvolávat? Chtěl bys povědět vše Neslyšet nic. KREON ■ Tak tedy. Kliď se , Mi z oči. Jak ten zbabělec Co v choulostivé chvíli vzal do zaječích. Pryč s touhle líhní, hned! Haimon odejde. SBOR STARŠÍCH • Pane, šel v hněvu pryč, je to tvůj nejmladší. KREON • Před smrtí však ty ženy nezachrání. SBOR STARŠÍCH ■ Zamýšlíš tedy obě u-smrtit? KREON • Tu, která stála stranou, ne; máš pravdu. SBOR STARŠÍCH • A myslíš na to, jak utratit tu druhou? KREON • Vyvést ji za město, kde Bakchův chorovod Ted zvedá nohy mých lidí; ta provinilá Ať ale sedl tam, kde je lidských šlépějí málo SOFOKLOVA ANTIGONA 57 i. Ať žije na dně propasti, s prosem a vínem jen Jak přísluší mrtvým: jak sama by byla pochována. Tak nařizuji Jinak se město docela mi vymkne z rukou. Kreon odejde do místa. SBOR STARŠÍCH • Tak jak oblačné pohoří vyvstává přede mnou nyní Že v této chvíli v komoře dítě Oidipa krále Z dálky slyší Bakcha a chystá se k poslední cestě. Neboť Bakchus teď volá ty své a po slastech toužíc Město mu ztrápeně dává jako vždy radostnou odpověď. Velké je totiž vítězství, Bakchovi odolat nelze Starostí zbavuje, napájí nápojem zapomnění Pryč letí rozšité smuteční roucho za mrtvé syny K bakchovským orgiím spěchá město a hledá zchvácenost. Sbor starších si jde pro bakchické hole. Bože rozkoší masa, přesto Věčný vítězi svárů! I pokrevně spřízněné Svádí k sobě ten mocný prosebník. Nezničitelný; koho se zmocní Ten sebou nevládne. Zasažen řádí A tančí i pod jařmem a chystá mu čerstvé šíje. Neobává se Výparů solného dolu ani korábu S tenkými stěnami na černých vodách. Rozličné rasy Misí, vše dohromady Míchá, nepustoší však Země násilnou rukou;1 nýbrž Od počátku je mírumilovně sdružen se vznikem Velikých srozumem. Nevátečnicky totiž Hraje tu s sebou božská krása. Vystoupí Antigona, vedena strážcem a následována služebnými. SBOR STARŠÍCH • Teď však přicházím sám Vyšinut z taktu a udržet už Nemohu prameny slz, neboť Antigona nyní má převzít Proso a vino, .dar pro mrtvé. ANTIGONA • Občané rodného města, jdu Poslední cestou Na poslední svit Slunce se dívám. Už víckrát nikdy? Ten, jenž všechny jedenkrát pohřbí, bůh smrti Mne živoucí vede Ke břehům Acherontu. A nečeká mě ženich, neslaví Mě svatební píseň, jsem Nevěstou Acherontu. SBOR STARŠÍCH - Známa však kráčíš, chválou provázena Tam do komory mrtvých. Neduh tě neuchvátil, pouta Nádenickou mzdu železa, nedostalas. Nýbrž žijíc Svůj vlastní život, jdeš živá Dolů do říše mrtvých. ANTIGONA • Běda, vysmívají se mi! Mně, která dosud nezhynula Která je dosud na světě. Město a mého města Ó velkomožní muži! Přece, přece jen jednou Mi budete muset dosvědčit, jak neoplaká-vána Svými milými a podle jakýchže Zákonů musím do vykopané hrobky Do neslýchaného hrobu. Já Nespjata se smrtelníky Ani se stíny S životem ani s mrtvými. SBOR STARŠÍCH ■ Moc, všemocná moc Ta neuhne. Pokazila Hněvivé poznání sebe sama. ANTIGONA ■ Ó můj otče, ó nešťastná matko Z nichž kdysi já smutná jsem vzešla K nimž s prokletím Bez muže bydlit se vracím. Ó, ó, můj bratře Sladce se žilo, padls! I mne, jež ještě tu zbyla Táhneš za sebou dolů. STAREC klade před ni misku s prosem * Ale i tělo Danaidy musilo Namísto nebeského svitu trpělivě Přijmout železné mříže. Ve tmách ležela. A přece byla z mocného pokolení, dítě. A počítala pak tvůrci času Zlatisté údery hodin. ANTIGONA • Žalostně prý zemřela Na sipylském vrcholku Tantalova dcera Z Frygie přišlá. Zhrbatěla a jak se někdo zdobí Řetězcem z břečťanu, zvolna splynula Se skálou; a přesto, jak říkají Muži, zůstává u ní mráz A myje jí krk pod sněžně jasnými Slzami řas. Podobně Duch uloží k spánku i mne. STAREC klade před ni džbán s vínem • Svatořečená byla však, božsky počatá My jsme jen země a pozemsky počatí. Jistěže pomineš, veliká ale. Ne nepodobná Božským obětem. ANTIGONA • A už se mne s povzdechem vzdáváte. Hledíte vzhůru do modra, nikdy Mně do očí. A přece svatě Jsem šla za svatou věcí. SBOR STARŠÍCH • Hbitě lapil i Dionýsos Dryasova syna S nadšenou pohanou příkoří Ho přikrylo zřícené kamení. A učil se poznávat boha Tápaje v šílenství s kletbami na jazyku. ANTIGONA ■ A bylo by také lepší, kdybyste Sbírali pohanu příkoři a osušili Mi ji od slz a využili jí. Daleko Nedohledáte. SBOR STARŠÍCH • Ale u vápenných skal Kde na obou koncích je moře, na březích Bosporu Nablízku města duch bitev přihlížel tomu Jak oběma Fíneovcům, co viděli Přespříliš daleko, orlí zrak Kopím byl proboden a temno nastalo V odvážném okruží očí. Osudu síla je však strašlivá. Bohatství ani duch bitev Ani veliká věž mu neunikne. ANTIGONA ■ Ne, prosím, nemluvte o osudu. To vím. O tom mluvte Jenž mne nevinnou hubí; toho S osudem svažte! Nemyslete si totiž Vy nešťastníci, že jste ušetřeni. Jiná těla, na kusy rozsekaná Budou v hromadách ležet kolem Nepohřbeného. Vás, kdož jste Kreontovi Vláčeli válku přes cizí kraje, byťsi se mu poštěstilo Nesčetně bitev, ta poslední Vás pohltí. Vy, kdož jste volali po kořisti Neuvidíte přijíždět plné vozy, nýbrž Prázdné. Vás oplakávám, žijící A to, co uvidíte Až mé oko už bude plné prachu! Líbezné Théby Rodné město! A vy, dirkejská zřídla SOFOKLOVA ANTIGONA 59 Okolo Théb, kam stoupají Vozy, ó vy háje! Jak mi sešněrovává hrdlo Co se má s vámi, Théby, stát! Z vás vyšli Ti nelidští, proto Musíte obrátit se v prach. Tomu Kdo bude se ptát po Antigoně, povězte: Viděli jsme ji uprchnout do hrobu. Antigona se strážným a služkami odchází. SBOR STARŠÍCH • Otočila se a šla, dlouhými kroky, jak ona By vedla svou stráž. Přes prostranství Tam šla, kde už kovově stojí Sloupy vítězství. Přidala do kroku; Zmizela. Ale i ta kdysi Jídala chleba, který se pekl V temné skále. Ve stínu věží Neštěstí skrývajících, poklidně seděla, až to Co z Labdakova rodu smrtelně vyšlo Smrtelné se vrátilo. Krvavá ruka To rozdíl! svým vlastním a ti To neberou, nýbrž to rvou. Poté teprve ležela Hněvivě pod širým nebem I ona vržena v dobro! Chlad ji probudil. Teprv až byla spotřebována Poslední trpělivost a spáchán poslední Zločin, sňalo si dítě nevidomého Oidipa Stářím zteřelou pásku z očí Aby pohlédlo do propasti. Tak nevidomě zvedají Théby I nyní své nohy a vrávoravě Chutnají nápoj vítězství smíšený Z mnoha bylin a v temnotách Jej polykají a výskají. Zde přichází slepý Teiresias, věštec. Hnán asi Zlými zvěstmi o rostoucím sváru A dole se dmoucí vzpouře. Vystoupí Teiresias, veden ditltem a následován Kreontem. TEIRESIAS • Jen klidně, dítě, jdi stále Neotřeseno tanečním rejem, ty Vedeš. Kdo vede Nechť nenásleduje Bakcha. Neodvratně čeká pád toho, kdo příliš Vysoko nad zem pozvedá nohy. Ani do sloupů vítězství Nevraz. Vítězství Volají ve městě A město je plné bláznů! A za vidoucím Jde slepý, ale za slepým Jde ještě slepější. KRE ON, jenž Sel s posměchem za ním • Ty mrzutý, co to tam Mumláš o válce? TEIRESIAS ■Mumlám, že tancuješ Ty bláznivý, před vítězstvím. KREON • Ty zarputilý starce Věštíš to, co není, ale Kolkolem tyčící se sloupy Nevidíš. TEIRESIAS - Nevidím. Leč nezastřen Mi zůstává rozum. A proto přicházím Milí přátelé. Neboť i vavřínu Tučné listy zřídkakdy poznávám ■Dokud mi, uschlé, nešustí či dokud nekousnu do nich a nechutnám V nich hořkost. Pak vím, že je to vavřín. KREON • Slavnosti nemáš rád. Hned s námi Mluvíš strašnějšími ústy. TEIRESIAS • Strašnejšom viděl. Slyšte, co z letu ptáků Plyne pro Théby, které tak zpité jsou Předčasným vítězstvím a ohluchlé břesk-ným Voláním bakchického reje: Na staré stolici Seděl jsem, přede mnou přistav veškerých ptáků. Tu v ovzduší slyším jakýsi pohyb, vražedný. A byla bitva ptactva: vztek, rozervání Drápy a cáry a řvaní. S obavou Jsem přehlédl rychle zapálené oltáře. Nikde Jsem nenašel dobrý oheň. Jen kouř Páchnouc! kouř se valil vzhůru a stehna Obětních zvířat trčela z tuku, jímž byla zalita. SBOR STARŠÍCH • Tuze zlé znamení v den vítězství Zpráva, jež všechnu radost požírá! TEIRESIAS- A takový je smrtící výklad těch tajuplných orgií: To skrze tebe, Kreonte, město ochorelo. Neboť oltáře i ohniště jsou znesvěceny Od psů a ptáků, kteří sytili se Tak nevhod padlým synem Oidipovým. Proto už nešumí sem blahodárný Křik ptáků, neboť požírali tuk Mrtvého člověka. Bohům však Takový kouř nechutná. Proto Vyhni se mrtvému a nepronásleduj toho Po němž je veta! KREON Tvoji ptáci, starý Ti pěkně lítají. To vím. Lítali Přece i pro mne! Ne zrovna neskolený Jsem v obchodě a v umu věšteckém Protože nejsem lakotný. Zastrč si tady Ze Sardesu jantar a z Indie zlato Věz však, že zbabělce pochovat nenechám A chorob nebes že se nebojím, člověk nemůže podněcovat bohy, to . vím. Padají ale, starý muži Ze smrtelníků i velmi mocní A je to velmi šeredný pád, když takováto slova Ti, kdož jsou šeredni, krásně vysloví kvůli zisku. TEIRESIAS • Jsem příliš stár, než abych se přetvařoval Kvůli částečce času. KREON • Nikdo není tak stár Aby nebyl rád ještě starší. TEIRESIAS - Vím. Vím však i víc. SBOR STARŠÍCH • Řekni to, Teiresie. Pane, dej věštci slovo. KREON • Řekni to jakkoli, jen zanech smlouvání. Věštecký cech miluje totiž stříbro. TEIRESIAS • Tyrani prý je nabízejí. KREON ■ A je-li někdo slepý Do mince kousne a hned ví Že je to stříbro. TEIRESIAS-Ajábychrád, abys mi nenabídl nic. Ve válce nikdo neví, co mu zbude. Zda stříbro, zda synové, zda moc. KREON Je po válce. TEIRESIAS • Opravdu? Něco jsem se tě ptal! Protože, jak mi říkáš, nevím nic Musí se našinec ptát. Protože do budoucna Jak mi říkáš, se dívat neumím, musím Hledět v přítomnost i minulost a zůstávám V svém umu takovýmto věštcem. Vidím sice Jen to, co dítě: že kov na vítězných sloupech Je hodně tenký; na to já: protože se ještě vyrábí Hodně oštěpu. Ze se ted pro vojsko Šijí kožiGhy; na to já: jak by se blížil podzim. A že se ryby suší, jak by se počítalo se zimním ležením. SOFOKLOVA ANTIGONA 61 SBOR STARŠÍCH ■ Myslil jsem, že to bylo před zprávou o vítězství A že už se to zarazilo! A že to je Kořist z Argu: kov i ryby. TEIRESIAS • A spousta stráží všude; zdali hlídají Hodně či málo, nikdo neví. Ale velký Rozvrat je v tvém domě a žádné zapomnění Běžné po šťastném tažení. A Haimon Tvůj syn od tebe odešel prý v rozrušení Protože Antigonu, jemu zaslíbenou Jsi uvrhl na dno strže, že svého bratra Polyneika chtěla řádně pochovat Protože jsi ho skolil a nechal bez hrobu Že se ti postavil, když tvoje válka Mu vzala bratra .Eteokla. I vidím tě, jak krutě jsi vpleten v krutost A protože nejsem ohlupen stříbrem, kladu Otázku druhou: proč jsi tak krutý Kreonte, synu Menoikův? Ulehčím ti to: Protože ti pro tvou válku chybí kov? Je to, cos udělal, tak pošetilé nebo špatné Že Špatné musíš dělat dál a pošetilé rovněž? KREON * Ty dvojjazyčný lotře! TEIRESIAS • Půljazyčný by bylo horší. Dám ti teď dvojitou odpověď: žádnou. Spojuji s ničím nic a pravím: Zlořády chtějí velké muže, žádné nemají. Válka se rodí sama ze sebe a láme kosti Z loupeže je zas loupež, tvrdost chce jen tvrdost A víc chce víc a nakonec se mění v nic. Ohlédl jsem se takto zpět a kolem sebe Vy hleďte dopředu a zachvějte se hrůzou. Odveď mě, dítě. Teiresias odchází, odváděn dítětem. SBOR STARŠÍCH ■ Pane, kdyby mé vlasy Před chvílí ještě byly černé, rázem SOFOKLOVA ANTIGONA By zbělaly. Zlé včcx Říkal ten hněvný muž 0 horších Pomlčel. KREON • I ptám se: proč Přetřásat nevyřčené? SBOR STARŠÍCH • Kreonte, synu Menoikův, kdy Se navrátí mladí Do města bez mužů a jak Probíhá tvoje válka, Kreonte, synu Menoikův? KREON ' Protože tenhleten zlovolně upřel zrak Na tohle, povím to: válka, již nám přivodil Poťouchlý Argos, ta válka není Dosud skončena a příliš příznivě Neprobíhá. Když jsem vyhlásil mír Chybělo už jen málo a to Zvrátila Polyneikova zrada. Ale ztrestán leží teď on 1 ta, jež ho oplakává. SBOR STARŠÍCH • A nikoli bez významu Je i to, že se odvrátil Od tebe ten, jenž tvým kopiníkům Zde stojí v čele, Haimon Tvůj nejmladší syn. KREON • A netoužím už po něm Nijak zvlášť. Ať mně i vám se klidí z očí Ten, jenž mě opustil Pro malichernou starost o své lože. Syn Megareus dosud za mne bojuje Vrhaje v neustálých náporech Proti kolísajícím argejským hradbám Kovově zbrojnou mládež Théb. SBOR STARŠÍCH -Nikolinevyčerpatelnou. Kreonte, synu Menoikův Vždy jsme té byli poslušní. A pořádek Vládl městem; a držels nám od těla Naše nepřátele zde pod střechami Théb Tu raubířskou chásku, jež nemá nic a za války si lebedi Ty všechny, co žij! ze sváru, ty křiklouny S veležaludky a veleplícemi, co mluví Na tržišti, protože jsou za to placeni nebo naopak. Teď křičí znova a mají k tomu I trapnou látku: řekni, synu Menoikův, nepustil ses Do příliš veliké věci? KREON • Když jsem vytáhl na Argos Kdo mě tam vyslal? Kov na kopích Šel pro kov skrytý v kopcích Na váš příkaz; neboť Argos Je kovem přebohatý. SBOR STARŠÍCH • A zdá se tedy, že i kopími. Všelicos Zlého jsme slyšeli a zavrhli to, důvěřu- Jice, Tvým zprávám, ucpali jsme si uši Strachujíce se strachu. A přivřeli jsme oči Když přitáhls uzdu; jen jednou ještě je třeba Přitáhnout uzdu a jednu bitvu ještě Řikals; teď už však začínáš S našinci jednat jako s nepřítelem. A krutě Vedeš válku na dvě strany. KREON - Vaši válku! SBOR STARŠÍCH • Tvoji válku! KREON • Až budu mít Argos Řeknete zase: byla to naše válka! Dost už! Ta odbojnice tedy Vás takhle pomátla a vyji posloucháte! SBOR STARŠÍCH ■ Jistěže sestra měla právo pochovat bratra. KREON ■ Jistěže vojevůdce měl právo potrestat zrádce. SBOR STARŠÍCH • Svéhlavé uplatněno, svrhne nás právo a právo do pro- KREON • Válka vytváří nové právo. SBOR STARŠÍCH • A žije ze starého. A sama sebe požírá válka a potřebnému nedá nic. KREON • Nevděčníci! Žrouti masa, jimž se však Nelíbí kuchařova krvavá zástěra! Santalové dřevo Dal jsem vám pro vaše domy, do nichž Nezaléhá třesk šavlí, to dřevo vyrostlo v Argu! A nikdo ještě mi neposlal nazpět tu kovovou desku Kterou jsem přivezl z Argu, nad ní však skloněni Žvaníte o krveprolití a vadí vám moje drsnost. Většímu rozhořčení jsem zvykl, když kořist nedošla. SBOR STARŠÍCH • Pane, řekni: jak dlouho ještě mají být Théby bez mužů? KREON • Až jejich muži jim vybojují bohatý Argos. SBOR STARŠÍCH • Neblahý, povolej je nazpět, dřív nežli zahynou! KREON • S prázdnýma rukama? Ten příkaz musíte odpřisáhndut! SBOR STARŠÍCH • S prázdnýma rukama i bez rukou, vše, co má ještě krev a maso! KREON ■ Jistěže. Co nevidět padne Argos, hned pak je povolám. Megareus, můj nejstarší syn, vám je přivede. A hleďte, aby dveře a brány snad nebyly příliš nízké Jen pro takové, co se schýleně pohybují Jinak by ramena mužů většího formátu mohla Vzít s sebou tu bránu paláce, tam dvířka klenotnice. A chytnou vás třeba s takovou radostí 63 Y Že při shledám vám ba i ruce a paže Vytřepou z kloubů. Až pancíř bouřlivě Vám stiskne bojácnou hruď, tak pozor na žebra! Nebot v ten radostný den uzříte víc nahého železa Nežli v den siroby. Mnohý váhavý vítěz Byl již ověnčen řetězy a tančil s podlomenými koleny. SBOR STARŠÍCH • Bědný, chceš nám hrozit vlastními lidmi? Chceš naše bratry Hnát bičem proti nám? KREON • Hodlám O tom promluvit se synem, s Megareem^ Vystoupí posel z bitvy. POSEL • Zmužilost, pane! Jsem poslem Neštěstí! Zadrž unáhlenou oslavu Vítězství, v něž jsi udýchaně uvěřil! V nové bitvě Tvé vojsko před Argem poraženo, na útěku. Tvůj syn Megareus už není. Rozsekán Leží na tvrdé půdě Argu. Když jsi Ztrestal Polyneikův útěk a pochytal Ty mnohé, kteří ti to ve vojsku měli za zlé A veřejně je pověsil a sám Jsi spěchal nazpět do Théb, tvůj nejstarší Nás ihned nanovo hnal proti Argejským. Útočné šiky, nevyspalé dosud po krvavé lázni Ve vlastních řadách, jen znaveně zvedaly Sekery zvlhlé dosud thébskou krví Proti Argejským. A přemnohé tváře Se otáčely po Megareovi, který Aby jim připadal snad strašlivější nežli nepřítel Je popoháněl příliš drsným hlasem. Zprvu však zdálo se, že bitevní štěstí je s námi. Boj vyvolává přece vlastní rozkoš z boje A krev má stejný pach, vlastní i cizí A opájí. Co nesvede statečnost To svede strach. Krajina ale Výzbroj a jídlo hrají též svou roli. Argejští nadto, pane, se bili prohnaně. I ženy se bily i děti se bily. . Kotle na jídlo, dlouho už bez jídla Teď plné vařící vody vrhali na nás Z vyhořelých střech; i neporušené domy Nám v zádech zapalovány, jako by nikdo Už nikdy nikde nechtěl bydlet. Neboť ve zbraň A v hradby měnilo se nářadí i byt. Pořád nás však tvůj syn popoháněl vpřed a do města Hlouběji do města, které se, zpustošeno Teď proměnilo v hrob. Ruiny začaly Nás oddělovat od sebe. Dým ze všech Těch obsazených čtvrtí, oceánů ohně Nám bránil ve výhledu. Před ohněm prchajíce A nepřítele hledajíce, naráželi jsme na vlastní. A nikdo neví, čí rukou padl tvůj syn. Výkvět Théb, vše zmizelo A samy Théby dlouho už stát nebudou: Všemi cestami se sem valí Argejští Muži i vozy. A já, jenž jsem to viděl Jsem rád, že umírám. SBOR STARŠÍCH ■ Běda nám! KREON • Megaree! Synu! SBOR STARŠÍCH • Neztrácej čas naříkáním. Shromáždi domobranu! KREON • Shromáždi nic! Nabírej vodu řešetem! SBOR STARŠÍCH • Opojeny vítězstvím Poskakují Théby a ze všech stran S šedivým železem sem táhne nepřítel. Abys nás oklamal Odložils meč. Teď teprv Se rozpomínáš na druhého syna Zavolej mladšího! KREON • Haimone, poslední! Ano, můj nej-mladši! Přijď nyní na pomoc ve velké svízeli. Zapomeň Co jsem řekl, neboť že jsem byl mocný Nebyl jsem mocen vlastních smyslů. SBOR STARŠÍCH • Ke skalné propasti Spěchej a osvoboď rychle Tu, která zasypávala hrob Osvoboď Antigonu! KREON • Když ji vykopám Půjdete se mnou? Všechno Jste trpěli, sami nic nežádajíce. Jste Do toho zapleteni stejně! SBOR STARŠÍCH ■ Jdi! KREON • Sekery! Sekery! Kreon odchází. SBOR STARŠÍCH • Ukončete taneční rej! SBOR STARŠÍCH tluíe do kotlů ■ Bože radosti, jenž jsi pýchou všech vod, které miloval Kadmos Pojď, dychtiš-li jedenkrát ještě shlédnout Své město a spěchej a přijď Ještě než padne noc, nebot později Théby už nebudou. Zde totiž, bože radostí V mateřském městě, v bakchickém V Thébách jsi sídlil, u chladných vod Ismenu. Obětní dým, jenž tyčil se Nad rameny střech, tě zahlédl. Ty však se nesetkáš ani s ohněm Ani s dýmem z ohňů ani s kouřem Ani se stínem přemnohých thébských domů. Ti, kteří za tisíc let děti svých dětí Viděli sedět na břehu vzdálených moří Mají zítra, mají dnes Už sotva kámen, na nějž by ulehli k spánku. Na Kokytu za svých dob Bože radosti, s milenci sedávals I v kastalských lesích. Ale I kovárnu navštívils a s úsměvem zkoušels Palcem čepele mečů. častokrát kráčels ulicemi Théb Když ještě zněly jásotem Nesmrtelných zpěvů. Ach, železo bušilo do železa Paži však přesto užírá únava! Ach, násilný čin chce zázrak A mírnost trochu moudrosti. Teď tedy nepřítel častokrát porážený, stoji Nad našimi paláci A krvavá kopí ježí Vstříc sedmibranné tlamě; A nehne se odtud dřív Dokud se nenachlemtá Naší krve. Tam se však blíží jedna ze služek V hemžení prchajících, se zprávou Jistě o Haimonovi, kterého otec Postavil v čelo záchranné domobrany. Vystoupí služka jako poselkynl. POSELKYNŽ • Ó, už je pozdě! Poslední meč je zlomen! Haimon je mrtev, zabil se vlastníma rukama. Byla jsem očitým svědkem; co předtím se stalo Mám od vojáků, kteří šli s pánem Na pláň, kde rozsápána od psů Ležela mrtvola ubohého Polyneika. Mlčky jej omyli a položili Na čerstvé větve to, co z něho zbylo A pečlivě zbudovali malou mohylu Z rodné prsti. S hrstkou jiných před ostatními Blížil se pán ke hrobu v propasti Kde jsme stály my služky. SOFOKLOVA ANTIGONA 65 Bylo však slyšet jeden jediný hlas Hlasitým nářkem zaznívající z kobky Zněl pánovi vstříc, aby mu řekl pravdu. Spěchal: a jak tak šel, obklopoval ho Znatelněji ten hluboký, zmučený hlas. Pak vzkřikl, blízko už, a s bědným nářkem Hleděl na závoru, jež ze zdi Byla vyrvána, a pravil ztěžka, ale Jako by věřil sám sobě: „To není Haimonův hlas Hlas mého dítěte." Po těchto úzkostných Pánových slovech jali jsme se hledat. Načež Docela vzadu mezi hroby, vidíme Jak na šiji visí ona, Antigona Z roucha má smyčku kol krku A on, Haimon, leží jí u vysokých nohou A oplakává svatební lože a propast dole I otcovo dílo. Ten pak, jak to shlédl Jde k němu dovnitř a osloví ho: „Ó, vyjdi ven, mé dítě, na kolenou tě prosím." S chladným zrakem, bez jediného slova, civí Na něho syn Pak rozehnal se dvojsečným mečem proti němu. A protože otec, vyděšen, dal se Na útěk, minul ho. Nic dále neříkaje Ve stoje zvolna si vrazil Ostří meče do svého vlastního boku. Mlčky klesl. Mrtvý leží u mrtvé, manželského naplnění Plaše se dočkávají v domech Podsvětí. Pán sám sem teď přichází. SBOR STARŠÍCH ■ Je konec, s městem zvyklým na otěže I bez otěží. O ženy opřen Přichází ten, jenž zmařil vše A přináší velikou památku Na hloupé řádění... Vystoupl Kreon s rouchem Haimonovým na rukou. KREON • Hle, co tu mám. Roucho. Věřil jsem Ze si jdu pro meč. Záhy Mi zemřelo mé dítě. Jedna bitva ještě A Argos by býval byl padl! Ale Všechna ta nejzazší odvaha, vše se proti mně zvrtlo. Tak nyní padnou Théby. Ať padnou, ať padnou i se mnou a ať už je všemu konec A slétnou se supi. To je mé přáni. Kreon se služkami odchází. SBOR STARŠÍCH • Aotočilse a šel, v rukou Nic víc než krví poskvrněné Roucho všech Labdakovců Odcházel do hroutícího se města. My však I nyní všichni jdeme za ním a je to Směrem dolů. Useknuta Bude nám tyranská paže Aby už nemohla udeřit. Ale ta, jež viděla vše Už mohla jen pomoci nepříteli, jenž nyní Přichází rázem nás vymýtit. Neboť krátký je čas Kolkolem není než osud a nestačí už Žít svá léta jen tak, bez myšlení a lehce Od poddajnosti jít ké zločinu a moudrým Se stát až ve stáří. NOVÝ PROLOG K „ANTIGONĚ"*) Na jeviště vstoupí představitelé Antigony, Kre-onta a věštce Teiresia. Stoje mezi oblma ostatními, obrátí se představitel Teiresia na diváky: * Pro uvedení v Greim 1951 napsal Brecht namísto původního prologu prolog nový. Přátelé, nezvyklý Bude vám asi vznosný způsob řeči V básni staré mnoho let Kterou jsme tu nastudovali. Neznámá Je vám látka té básně, jež někdejším posluchačům Byla důvěrně známa. Proto dovolte Abychom vám ji představili. Toto je Antigona Šlechtična z Oidipova rodu. Tohle je Kreon, thébský tyran, jeji strýc. Já jsem Teiresias, věštec. Tenhleten Vede loupežnou válku proti vzdálenému Argu. Tato Vystoupí proti tomuto nelidskému a on ji zničí. Ale jeho válka, stavši se nelidskou Se mu zhroutí. Nezlomné spravedlivá Antigona Nedbajíc oběti vlastního ujařmeného národa Ji zakončila. Prosíme vás Abyste se ve svých myslích pídili po podobných činech V nedávnější minulosti nebo konstatovali Že podobné činy se neudaly. A nyní uvidíte Nás i ostatní herce, jak jeden po druhém Ve hře vstoupí na malé dějiště, kde kdysi Pod zvířecími lebkami barbarského obětního kultu Za pradávných časů Vysoce povstalo Lidství. Představitelé odejdou dozadu a najevišté vstoupí i ostatní. SOFOKLOVA ANTIGONA K „SOFOKLOVÉ ANTIGONĚ" Předmluva k „Modelu Antigony 1948"*) 1 Totální materiální a duchovní zhroucení vyvolalo bezpochyby v naši nešťastné a neštěstí způsobující zemi vágni hlad po něčem novém, a co se týče umění, ozývá se — prý — tu a tam povzbuzování pokoušet se o něco nového. Protože ovšem, jak se zdá, panuje veliké zmatení o tom, co je staré a co nové, protože se i strach před návratem starého mísí se strachem před příchodem nového, a protože poražení jsou nadto mnohde instruováni, aby nacismus překonali toliko duchovně a duševně, lze umělcům doporučit, aby slepě nedůvěřovali ujišťování, že co je nové, to je vítané. Uměni se však může orientovat jen tak, že pokračuje dále, a musí to dělat s pokrokovými částmi obyvatelstva a nikoli snad směrem od nich; s nimi musí ze stavu, kdy člověk čeká, jakému řízem bude podroben, dojít k činům a za obecného rozpadu na nějakém místě začít. Nebude to mít rozhodně lehké dostat se opět ke svým prostředkům a nahradit je novými. Rychlý rozpad uměleckých prostředků za nacistického režimu probíhal, zdá se, téměř neznatelně. Škody na divadelních budovách jsou dnes mnohem nápadnější nežli škody na způsobu hraní. To souvisí s tím, že ty prvé škody vznikly za zhroucení nacistického režimu, kdežto ty druhé za jeho výstavby, Tak Se vskutku ještě mluví nyní o „skvělé" technice goringov-ského divadla, jako by se taková technika dala převzít bez ohledu na to, na co lesk její skvělosti dopadal. Technika, která sloužila k zastření společenské kauzality, nedá se použít k jejímu odkrytí. A je čas pro divadlo zvědavých! Buržoázni společnost, která produkuje anarchistický, * Brecht—Neher: Antigonemodell 1948. Berlín 1955. 67 uvedomí si zákony svých pohybů jenom za katastrofy : teprve střecha, která jí s třeskem spadne na hlavu, odhalí, jak praví Marx, zákon tíže. Ale neštěstí samo je špatný učitel. Jeho žáci se učí hladu a žízni, ale ne zrovna často hladu po pravdě a žízni po vědění. Utrpení neudělá z nemocného znalce léčby; ani pohled zblízka, ani pohled zdálky neudělají z očitého svědka hned experta. Je-li divadlo s to ukazovat skutečnost, musí být také ještě s to z tohoto pohledu udělat požitek. Jak tedy dělat takové divadlo? Na ruinách je špatné, že nejenom dům je pryč, ale ani místo už neexistuje. A zdá se, že stavební plány se neztratí nikdy. Takže výstavbou vznikají opět pelechy nepravostí a ohniska nemocí. Horečný život se vydává za život obzvláště intenzívní: nikdo si nevykračuje tak silácky jako lidé postižení vysycháním míchy, kteří ztratili cit v chodidlech. A při tom přece obtíž umění spočívá v tom, že své záležitosti, a byťsi ty nej-beznadějnější, musí provádět s dokonalou lehkostí. Takže v době znovuvýstavby není ani zrovna lehké dělat pokrokové umění. To by nás mělo podněcovat. 2 Pro předkládanou divadelní akci bylo zvoleno drama o Antigoně, protože svou látkou může dosáhnout jisté aktuálnosti a formálně klade zajímavé úkoly. Co se tkne političnosti látky, ukázalo se, že analogie s přítomností, které po „proracionalizování" překvapivě vystoupily, jsou ovšem spiše na překážku: velká postava odporu v antickém dramatě nereprezentuje bojovníky německého odporu, kteří se nám musí jevit nejvýrazněji. Báseň o nich tu nemohla být napsána a to je tím politováníhodnější, protože se dnes děje tak málo, aby byli připomenuti, a tolik, aby byli zapomenuti. Že ani zde o nich není řeč, to nebude každému beze všeho jasné, a jen ten, komu to jasné je, dosáhne míry cizosti, jíž je třeba, má-li se s užitkem vnímat vlastní pozoruhodnost této hry o Antigoně, totiž role násilí při rozpadu vedení státu. Ani prolog tu nemohl udělat více nežli vypíchnout jeden aktuální bod a načrtnout subjektivní problém. Drama o Antigoně pak na cizí rovině vladařů objektivně rozvine celkové dění. Tato možnost objektivně zobrazit rozměrnou statni akci byla však dána právě tou okolností (na druhé straně fatální), že tato stará hra svou historickou vzdáleností nevybízela k identifikaci s titulní postavou. I její formální prvky epického druhu tu přicházely na pomoc a samy o sobě přinášely našemu divadlu zajímavou problematiku. Helénska dramaturgie se pokouší pomoci jistých zcizení, zvláště přerývkami pro chóry, zachránit něco ze svobody kalkulace, která působí Schille-rovi takové obtíže.*) Ostatně v žádném směru nejde snad o to, dramatem o Antigoně nebo kvůli tomuto dramatu „zaklínat ducha antiky", filologické zájmy nemohou být obslouženy. Dokonce i kdybychom cítili povinnost pro dílo, jako je Antigona, něco udělat, mohli bychom to udělat jen tak, že bychom tomuto dílu dovolili udělat něco pro nás. * Dramatický děj se pohybuje přede mnou, kolem epického se pohybuji já sám a děj jako by zároveň nehnuté stál. Dle mého soudu tkví v tomto rozdílu mnohé. Pohybuje-li se událost přede mnou, jsem přísně upoután smyslovou přítomností, má fantazie ztrácí jakoukoli volnost, vzniká a udržuje se ve mně trvalý neklid, musí m stále zůstává t u objektu, jakékoli pohledy zpátky, jakékoli přemýšleni je mi zapovězeno, protože jsem poslušen cizí moci. Po-hybuji-li se kolem události, která mi nemůže uniknout, mohu udržovat nerovnoměrný krok, mohu podle svých subjektivních potřeb déle či kratčeji setrvat, mohu jít několik kroků dozadu či vpřed atp." Korespondence s Goethem, 26. 12. 1797 3 Protože šlo méně o pokus nové dramaturgie s antickou hrou a více o vyzkoušení nového způsobu hraní, nemůže být nové zpracování dáno divadlům k volné dispozici, jak bývá zvykem. Byl zhotoven závazný inscenační model, který je zjevný ze sledu fotografií provázených vysvětlují-cimi pokyny. Takový model přirozeně stojí a padá se svou napodobitelností a variabilitou. Výsledkem celku nebo jistých částí při použití může být neživot-nost; od celku či takových částí jest pak upustili. Model nemůže spočívat na intonaci, na jejích půvabech pomocí hlasových zvláštností, na gestech a chůzi, jejichž krása vzniká díky zvláštním tělesným vlastnostem: takové věci nemají modelovou cenu, jsou takříkajíc bezpříkladné, nikoli příkladné. Má-li být něco s užitkem napodobitel-né, musí to být předem připraveno. Aktuální výkon při užití modelů může pak být směsí příkladného a bezpříkladného. Návrh použít modelu obsahuje v sobě jasnou výzvu umělcům doby, která aplauduje pouze všemu „původnímu", „nesrovnatelnému", „nikdy nikde nevídanému" a která požaduje „jedinečnost". Poznají koneckonců, že model není šablona, ale přesto ve svém způsobu práce nenalézají nic, co by jim pomohlo používat modelů. Připadá jim už dost obtížné zapomenout na své vzory zamlada, naučili se vytvářet na svých rolích všechno sami, zcela z toho, co je obsaženo v samotné osobnosti. Budou se ptát: kde zůstává při použití modelu „to tvůrčí"? Odpověd zní, že moderní dělba práce v mnoha důležitých oblastech tvořivost přetvořila. Tvůrčí akt se stal kolektivním tvůrčím procesem, souvislostí dialektického druhu, takže izolovaný původní vynález ztratil na významu. Původnímu nalezení modelu vskutku není třeba přikládat přílišnou váhu, vždyt herec, který ho použije, ihned do něho vkládá své osobni prvky. Má plnou mož- nost vynalézat obměny modelu, takové totiž, které obraz skutečnosti, jenž má vzniknout, věrněji připodobňuji pravdě a jsou výrazově bohatší nebo artistně uspokojivější. S choreografickými figurami (postoji, pohyby, seskupeními atd.)* možno zacházet stejně tak otrocky jako suverénně; suverénně ovšem jen tak, že se dá volný průchod skutečnosti. Správně provedené obměny mají samy modelový charakter, ten, jenž se učí, se proměňuje v učitele, model se mění. Neboť model opravdu není zkonstruován proto, aby zafixoval inscenační způsob, právě naopak! Největší váha spočívá v rozvíjení, změny mají být vyprovokované a vnímatelné, namísto sporadických a anarchických tvůrčích aktů mají nastoupit tvůrčí procesy s postupnými nebo prudkými změnami.**) Model, sestrojený^ půldruhému tuctu zkoušek na Městském divadle v Ghuru, je nutno předem považovat za nehotový; právě to, že jeho nedostatky volají po zlepšeni, mělo by divadla vyzvat k jeho použití. 4 Neherovo jeviště pro Antigonu Před půlkruhem paravánů polepených červeně zbarveným rákosem stojí dlouhé lavice, na nichž mohou herci čekat na svou narážku. Uprostřed * Pro seskupení a maskování bylo ostatně užito Neherových skic, takže stavitelé modelu sami pracovali takříkajíc už podle předlohy. * * První pokus použít modelů epického divadla provedla R. Berlauová v Kodani. Použila pro „Matku" a pro „Pušky pani Carrarové" s lidovou herečkou Dagmar Andreasenovou fotografii z dřívějších inscenací. Vlasovová D. Andreasenové a její Carrarová se zcela lišily od postav H. Weigelové. Pokus byl ke cti jak jí, tak Weigelové, která vytvořila něco měnlivě napodobitelného. SOFOKLOVA ANTIGONA 69 mezi paravány je mezera, kde stojí viditelně obsluhovaná gramofonová aparatura a kudy herci, jsou-li s roli hotovi, mohou odcházet. Hrací plochu tvoří čtyři kůly, na nichž visí koňské lebky. Vlevo v popředí je prkno s rekvizitami — s bakchickými maskami na hůlkách, s měděným vavřínovým věncem Kreontovým, s miskou prosa a se džbánem vína pro Antigonu a se stoličkou pro Teiresia. Později sem jeden ze starších pověsí Kreontův bitevní meč. Na pravé straně stojí konstrukce s kovovou deskou, na níž při písni sboru „Bože radosti, jenž jsi pýchou" jeden ze starších buší pěstí. Pro prolog se na drátech spustí nabílená stěna. Jsou v ní dveře a skříň. Před ni stojí kuchyňský stůl a dvě židle a vpravo vpředu leží pytel. Nad stěnu se na počátku spustí tabule s udáním místa a času. Opona není. Herci sedí proto viditelně na jevišti a teprve po vstupu na (velmi jasně osvětlenou) hrací plochu zaujímají nastudované postoje postav, aby publikum nemohlo podlehnout klamu, že je přemístěno na místo děje, nýbrž aby pochopilo, že je pozváno zúčastnit se provedení antické básně, ať už je restaurována jakkoli. Existovala první a druhá verze scény. V první určovaly herecké lavice takříkajíc místo staré básně. Paravány za nimi byly z plachet v barvě býčí krve, které připomínaly plachty lodí nebo stany, a kůly s koňskými lebkami stály mezi nimi. Hrací plocha měla být pouze břeskně osvětlena a vymezena malými praporečky. Zesvětštělé pojetí by tak bývalo bylo viditelně odděleno od staré básně. S touto koncepcí jsme pak byli stále nespokojenější, až jsme se rozhodli umístit obnovený děj rovněž mezi barbarské kůly válečného kultu. V třetí verzi, kdyby se vypustil prolog, by bylo možné namísto paravánu za lavicemi umístit tabuli se znázorněním moderního města v ruinách. Kostýmy a rekvizity Kostýmy mužů byly ušity z nepomalované pyt-loviny, ženské byly z vlny, Kreontův a Haimo-nův kostým měly červené kožené vložky. Kostýmy Antigony a Ismeny byly šedé. Rekvizitám byla věnována mimořádná péče: byly zadány dobrým řemeslníkům. A to nikoli proto, aby publiku nebo hercům připadaly pravé, nýbrž toliko proto, aby se publiku a hercům předvedly krásné předměty. Pokud jde o inscenační styl, jsme s Aristotelem zajedno v tom, že srdcem tragédie je fabule, byť nejsme zajedno, k jakému účelu má být přednesena. Fabule nemá být pouhým východiskem pro všelijaké výlety do psychologie či jinam, iiýbrž v ní má být vše a vše se má dělat pro ni, takže když se vypráví, vseje skutkem. Seskupení a pohyby postav musí vyprávět fabuli, která je sepětím událostí; jiný úkol herec nemá. Stylizace, která z jeho hry dělá umění, nesmí při tom vymýtit přirozenost, nýbrž ji má naopak stupňovat. Vtíravý temperament a mluva, jejíž zřetelnost je nápadná, patří k nešvarům. Stylizace znamená důkladné vypracování všeho přirozeného a jejím účelem je předvést publiku jakožto jedné části společnosti to, co je na fabuli pro společnost důležité. I nesmí se s takzvaným „básníkovým světem'1 zacházet jako se světem uzavřeným, autoritářským, „v sobě logickým", nýbrž musí v něm být uplatněno to, co je v něm obsaženo ze skutečného světa. „Slovo básníkovo" není posvátnější nežli pravdivější, divadlo neslouží básníkovi, nýbrž společnosti. Aby se inscenace podřídila tabuli, byly hercům při zkouškách poskytovány veršové můstky, které navozovaly postoj vypravěčů. Dříve než před- stavitelka Antigony poprvé překročila hranici hrací plochy, řekla (a slyšela za pozdějších zkoušek, jak říká inspicient): Ale Antigona, Oidipovo dítě, šla s džbánem Shrabovat prach, aby jím přikryla Polyneikovo tělo Které hněvivý tyran předhodil ptákům a psům. Představitelka Ismeny. řekla před svým vystoupením : A Ismena, její sestra, ji potkala, jak shrabuje prach. Před prvním veršem řekla představitelka Antigony: Hořce tu naříkala Antigona nad osudem bratří Atakdále. Takto navozená řeč nebo akce dostává pak charakter detailnějšího provedení a zabraňuje se absolutní proměně herce v postavu: herec ukazuje. I masky, k nimž bylo užito mnohem víc líčidel, nežli je běžné, měly o něčem vyprávět: např, u starších o zpustošení, jaké zvyk vrývá do tváří těch, kdož vládnou, atd< Jak fotografie ukazují, zcela to nevyšlo. Tempo inscenace bylo velice rychlé. Studium předkládaného modelu je ostatně poněkud ztíženo tím, že obsahuje mnoho nechtěného a předběžného; jde o to rozpoznat to jako takové a vyloučit to. K tomu patří celá oblast mimiky, v níž si herci, s výjimkou Weigelové, takříkajíc sami pomáhají dál. V této oblasti máme co dělat s bezmála nerozpletitelnou stylovou směsicí naší periody výprodeje, která vystavuje hry všech dob a zemí a vymýšlí pro ně nejnejrozličnější styly, aniž má svůj vlastní. Samozřejmě pak tyto snahy ztroskotávají a v jedné a téže inscenaci narážíme na sonorní patos, který by Aischyla udělal nesnesitelným, a na bizare-rii, která by udělala nesnesitelným Gozziho; a zcela zjevně hrají herci za zcela různými účely. Tento špatný stav omezuje přirozeně i vlastní oblast modelu, oblast postojů a seskupení. Vcelku a zhruba jsou seskupení provedena nejpečlivěji. Úspornost v tom, jak se skupiny a po-stavy pohybují sem a tam, měla zajistit význam těchto pohybů. Jednotlivé konstelace, dokonce i vzdálenosti, mají dramaturgický smysl a v jistých okamžicích může jediný herec jediným pohybem ruky změnit situaci. Dějí se i pokusy udělat nálezy režie a herců viditelnými jako teatrální myšlenky — vždyť se tu ztratila všechna měřítka, takže nikdo už nemůže rozeznat velké od malého. V tomto i ve všem ostatním by mělo studium fotografií a poznámek být zaměřeno především na moment začínání a na proces rozlišování, které by měly zdomácnět ve zmatené a přeplněné oblasti toho, co se v našem produkování umění schyluje ke konci, co je hotové a všeobecné. Stejně jako by se nadto celý experiment neměl považovat za nedůležitý, nepovažuje-li se za dobře provedený, neměli bychom si jej také nechat znechutit obavou, že by mohl znamenat odvržení vši dosavadní praxe. Divadlo je jednotvárné, nenl-li mnohotvárné. A taneční umění dosahuje leckdy vrcholu, vystoupi-li se z řady. Netřeba také zabývat se prací s modely s větší. vážností, nežli jaké je třeba ke každé hře. Ano, ať se modely klidně považují na něco, co je příbuzné „Temperovanému klavíru". 1948 Brecht — Neher POZNÁMKY KE ZPRACOVÁN,!* Sofoklova „Antigona'' patří k největším básním západního světa. Vynořila se však otázka, zdali * Pro uvedení (v Greizu 1951) SOFOKLOVA ANTIGONA 71 je ještě srozumitelná publiku, které dnes žije ve zcela jiných představách. Podle představy předků je člověk více či méně slepě vydán osudu, nemá nad ním nižádnou moc. Tuto představu nahradil B. B. ve svém přebásnění názorem, že osudem člověka je člověk sám. Tato změna je velmi pronikavá a stará báseň se jí mohla podrobit jen proto, že je v podstatě zcela realistická a ztvárňuje s velkou praktickou znalosti lidí a s politickou zkušeností reálný děj, který básníkovi dodala tradice, totiž zánik vladařského domu Oidipova. Zaniká v kruté loupežné válce, která si vynucuje i takové krutosti vůči vlastnímu lidu, že část vladařského domu, která jde s lidem, se vzbouří a tím přivodí takové oslabení, že přepadený nepřítel zvítězí. Protože tyran, aby zlikvidoval vzpouru ve vlastním domě, potřebuje rychlé vítězství, štve své oddíly do ukvapené bitvy. Oddíly, rozvrácené vnitřním odbojem, nejsou už s to klást odpor nepříteli, který obhajuje svou vlast s jiasazením všech mužů, žen i dětí. Velký mravní čin Antigony, která se vzepře proti tyranovi Kreontovi, spočívá v tom, že pohnuta hlubokou lítostí, neváhá otevřeným odporem přivést vlastní národ do nebezpečí, že bude poražen v loupežné válce. 2 Další změny ve staré básni jsou např. ještě tyto: Válka Théb s Argem je znázorněna realisticky. Cílem jsou argejské rudné doly. Tyto doly však opatřují Argejským i dobrá kopí. Protože boj se takto stává rozhořčeným a trvá mnohem déle, nežli si Kreon vypočítal, je třeba přespříliš přísné disciplíny a dochází ke vzpourám; Kreon musí vést válku proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli a prohrává ji. Věštec Teiresias, který je ve staré básni zasvěcen božské prozřetelnosti, je v adaptaci dobrým pozorovatelem a proto je s to všelicos předpovědět. Zpracovány jsou i chóry, do nichž rovněž pronikají nové myšlenky. Tyto chóry stejně jako leckteré jiné pasáže básně mohou být stěží plně srozumitelné těm, kteří je slyší poprvé. Části chórů znějí jako hádanky, které volají po řešení. Jejich znamenitým rysem však je to, že poněkud prostudovány, poskytují stále víc krás. Zpracování nechtělo tuto obtíž, jejíž překonáni působí tolik radosti, prostě odstranit — tím spíše, že „Antigona" měla to štěstí, že jejím překladatelem se stal Hölderlin, jeden z největších tvůrců německého jazyka. První chór (strana 50) člověk, obrovitě veliký, když si podrobuje přírodu, stává se, když si podrobuje svého bližního, obrovitou hrozbou. Druhý chór (strana 55) Varování despotovi, aby nerozsuzoval příliš tvrdě. Ti, kdož jsou násilně zbavováni své lidské důstojnosti, se bouří a svrhnou své utlačovatele. Jako přiklad jmenuje chór lachmejské bratry, kteří snášejí nesmírné útrapy, přenechají dokonce i své ženy cizím nepřátelům, ale pozvednou se, když je Peleas, byť jen lehce, udeří holí, a zabijí ho. Dlouhou dobu narůstal zárodek rozkladu v domě Oidipově, zchvácenost utlačených je konečná (může přestat). Zánik vladařského domu však mnohé strhne s sebou (chór tu mini sebe sama). Třetí chór (strana 58) Je to chvalozpěv na Bakcha, boha tělesných radostí. Jeho moc nad lidmi je veliká. Prosadí se dokonce i ve válce. Pomíchá celé rodiny, tak neodolatelná je jeho prosba, aby se všichni radovali. Lidé se skrze něho dostávají do úplného transu. Přiměje je i k tomu, aby se v naději na W radovánky sklonili pod jařmem. I na nebezpeč- la né moře za tenké stěny lodí zaznívá touha po J t radosti. Ve výronech radosti mísí rasy. Ale je to \m bůh neválečnický a nakloněný družnosti a sro- ifi, zumění. L čtvrtý chór (strana 60) Cestou na popraviště vytýkala Antigona sboru f starších, že tyranovi nekladli odpor, a předpo- I vídala městu strašlivý konec. Nyní jí chór před- hazuje, že i ona dlouho trpěla bezpráví. Jedla ■■>.• chléb upečený v zotročení, pohodlně seděla ve stínu pevností. Procitla teprve když násilí, vycházející z Oidipova domu, se zpětnou vlnou do tohoto domu vrátilo. 1 I í. Pátý chór (strana 65) Zanikající Thébané vzývají ještě jednou Bakcha, obranného boha svého města. Poznávají, že se proti mírumilovnému bohu radosti prohřešili. 3 Adaptace tohoto druhu nejsou v literatuře ničím nezvyklým. Goethe zpracoval Euripidovu „Ifi-genii", Kleist Moliěrova „Amfitryona". Tyto adaptace nebrání požitku z originálních děl. V nepříliš vzdálené budoucnosti bude tento požitek v důsledku vyškolení historického smyslu a estetického vkusu přístupný i širokým masám obyvatelstva. SOFOKLOVA ANTIGONA 73 DOMÁCI UČITEL i our i nm mis 11 \ Ul) |\KÜB\ \HLH\IL\ REINHOLT) \ M|PPIÍW| ■■HI III Ma (i L <■ 'MR™ »fl M e Wt B Pern li ■Balil lpí mm PÜ a W M,íi if im 1 íate Latzovy kflneife t roku 777í "r I J t v. PROLOG v němž, domácí učitel se představuje publiku Vážené publikum, hra, již jest vám uviděti Napsána byla málem před dvěma sty lety. Z bran minula tam vystupuji — to ukáže ta hra — Já, praprapředek německého kantora. Ve službách šlechty dosud jsem Děti jí učím s chabým výdělkem. Učím je znát bibli a jak se mají chovat Učím je krčit nos, camrat a komandovat. Ve vyšších uměnách mám zběhlou hlavu — Sám přitom nižšího jsem stavu, časy se arcií mění právě: Měšťanstvo kupředu jde dravě. I zamýšlím tec! ve dne v noci Že podrobím se jeho moci. Mělo by ve mně, jak se říká Přeochotného služebníka. Mě vytrénoval feudál Křídla mi přistřih, uzdu dal Ať učím jenom, co se žádá. Těm zásadám já neukážu záda! Mám prozradit vám, čemu učím? Ano? Německé mizérii se vším, co je k tomu dáno! PRVNÍ DĚJSTVÍ 1. V pruském Insterburku. Před o-krasnou zahrádkou tajného rady von Berga Tajný rada. Major. MAJ O R • S hospodářstvím to vypadá nevalně, Viléme; koně neseženeš, ani za peníze. Těch sedm let války je v zemi safraporte znát. — Tady už je zase! Pořád se mi plete do cesty, hladovec jeden. Läuffer přejde kolem se čtyřnásobnou úklonou. Nedostane se mu odpovědi. LÄUFFER • Čert aby vás vzal, hulváti. TAJNÝ RADA • Co je to za vrtichvosta? MAJOR * Nějaký LäufFer, prý syn pastora. Žena si ho chtěla pozvat, potřebuje pro Leopolda domácího učitele. Možná že by to zastal stejně dobře jako kdokoli jiný. TAJNÝ RADA • Vzpomínám si na to jméno. Jeho otec mi kvůli němu málem zbořil dům. Chtěl pro syna místo na městské škole. Ale nemá na to dostatečné vzdělání. Otcův měšec na závěrečná examina nestačil. Co by měl tvého syna učit? MAJOR ■ Měl by do něho vpravit takové vědomosti a manýry, aby se jednou mohl stát vojákem jako já. TAJNÝ RADA ■ Na to by asi stačil, Bedřichu. Vkrolí před majorem do zahrádky a zastaví se před jednou z rostlin. Farra communis, kapraď obecná, nejstarší z rostlin na celé zeměkouli. — Ostatně: víš vůbec, koho bys tím Läuŕferem dostal do domu, bratře? Je to člověk vyzrálých mravů? Mé šetření tak daleko nešlo, abych si zjišťoval, • jak až dosud žil. MAJOR • Vím jenom to, že nežádá příliš mnoho. Ta válka a drahota... TAJNÝ RADA • Mám nedůvěru ke všemu, co je moc laciné. Pošlu proto také svého Fricka na univerzitu do Halle. MAJOR • Saprlote! Nu, dost o tom chlápkovi. Mluvili jsme o té tvé kapradi. TAJNÝ RADA • Kapraď, jejíhož poněkud většího předka se podařilo zjistit už v době ledové, totiž přesličku.., 77 2. Gustiččina světnice Gustiíka. Fricek von Berg. GUSTIGKA • Fricku! Jak je daleko do Halle? FRICEK • Tři sta mil nebo tři míle — jak chceš! Když nemohu být tady u tebe, Gustičko, když mám být někde, kde za tebou nemohu, tak jsou tři mile stejně daleko jako tři sta mil. GUSTIČKA ■ A být v Halle a - FRICEK ■ U tebe! Stejně mi do Halle nenapíšeš a přestanu pro tebe existovat. GUSTIČKA • Ty si tedy myslíš, že se v okamžiku, kdy vstoupíš do kočáru, vlastně ani neloučíme, že se neloučíme doopravdy? FRICEK- Nýbrž že v duchu zůstaneme spolu. Přijmi tohle, Gustičko! Dají Klopstockovy ódy. GUSTIČKA - Klopstock! Čte. „Ó, jak opojná slast, když ta vytoužená Chvíle blaženství nadchází, V které milenec zví, že též je milován!" FRICEK Ste dál ■ „A dvé lepších už duší teď Prvně bez mezí, ach, dýše svou jsoucností!" Ach! — Ale strýček tě provdá za toho bezbožného hraběte Wermutha dřív, než svoje školy vychodím, a tři roky na univerzitě, to bude pro tebe dlouhá doba! GUSTIČKA • Třicet let nebo tři roky, záleži na mně. — Slyším na chodbě otce se strýčkem, pojď půjdeme do zahrady. FRICEK - Ne, někam šli. Vždyť se vrátím. Počkej, Gustičko, přečti si ještě tohle, „Heřman a Thusnelda". Cheruskův návrat. GUSTIčKAífe • . „Ha, jde potem a římskou krví zbrocen, Pokryt bitevním prachem! Nikdy nebyl Heřman krásný tak! Z očí Nikdy mu neplál ten žár! Chvím se rozkoší, pojď! Podej mi orla, Dej mi krvavý meč! Spočinout pojď sem, V moje náručí stul se Po bitvě přestrašlivé!" Počkej, pojď do besídky. FRICEK • Ne, ne, papá tam někam šel. čti! GUSTIČKA íte- „Abych pot z čela setřela ti A z tvých tváří i krev! Jak žhnou ty tváře! Heřmane, takou lásku Thusnelda cítí až dnes!" Ach Fricku! „Větší než když poprvé v stínu dubu Jako ženich jsi divoce mě objal! Prchajíc už jsem zřela Tvou nesmrtelnost příští." FRICEK ■ Gustičko. GUSTIČKA- Měl bys mi — ne, to nemohu na tobě žádat. FRICEK ■ Žádej třeba i můj život, poslední krůpěj mé krve. GUSTIĎKA • Chtěli jsme si oba cosi přísahat. FRICEK ■ Ach pojď! Výborně! Klekněme si tady před ložem, pozvedni takhle prsty a já učiním totéž. — Tak, a teď pověz, co ti mám odpřisáhnout? GUSTIČKA • Že o každých prázdninách přispěcháš za svou Gustičkou a že se za tři roky z univerzity vrátíš a Gustičku si vezmeš za ženu. Ať si tvůj otec říká, co chce. FRICEK ■ A co ty mi za to slíbíš, andílku... Poliblji. GUSTIČKA - Slíbím ti, že se nikdy nestanu ženou nikoho jiného, i kdyby se o mne ucházel ruský car. FRICEK • Přísahám ti nastotisíckrát — Vystoupí tajný rada. Oba vykřiknou a vyskočí. TAJNÝ RADA • Okamžitě se mi ke všemu přiznejte! Co jste tady prováděli? Fuj, myslel jsem, že mám syna rozumného. Chceš se stát právníkem, a přitom ani sám se nedokážeš chovat jak se sluší a patři? Pojďte sem, oba. Předpokládejme, že se nic nestalo. Máš-li svou sestřenku rád, Fricku, prosím, nemám nic proti tomu. Ale napřed je třeba jít do Halle a stát se tam pochodní lidstva! Abys byl Gustičky hoden! A abys poznal, co to je skutečná svoboda! Svoboda, kterou se lidé liší od zvířat. Hřebci a klisny musí, ale lidé nikoli, ti mají na vybranou. Rozuměl jsi mi, synu? Fricek stydliví přikývne. Proto chci, abyste tu svou nutnou separaci provedli sami, vědomě, bez nucení, z vlastní vůle, dobrovolně. Žádné jiné dopisy mezi vámi, než dopisy otevřené! Slibujete? Fricek a Gustiíka pfikývnou. Myslet si můžete co chcete, ale co se napíše, to se zcenzuruje! A teď se rozlučte, v mé přítomnosti — a nic, co by se nemohlo dít i za přítomnosti jiných svědků! Z vlastního popudu! Fricek se Gustičce ukloní, Gustiíka udili pukrle. Tak tak, drazí, rozum je přísný pán. 3. Pokoj majorky Pani majorka u spinetu. Läuffer stoji velmi pokorné nedle ní. Leopold chytá mouchy. MAJORKA • Mluvila jsem s vaším panem otcem. Pokud jde o plat, tak jsem s ním dohodla, že namísto žádaných tří set dukátů dostane sto padesát. Za to však od vás žádám, pane — jak se jme- nujete? — pane Läuffere, abyste měl pořád čisté šaty a nedělal našemu domu ostudu. A teď váš denní program: čokoládu si vypijete ráno v sedm s mladým pánem a budete dbát, aby se řádně najedl. Má křehké zdrávi. Od osmi do dvanácti se budete učit! Odpoledne procházka městským parkem, a pěkně za ruku, je neobyčejně temperamentní. Od šesti do večeře můžete sedět v arkýři a prohlubovat své vzdělání. Večer počítám s tím, že se postaráte o pobavení hostů. Doufám, že nejste padlý na ústa. Žádám na vás vkus a taktéž poctivost; vašeho předchůdce jsem musela propustit, poněvadž si cpal kapsy hruškami. — Bruslíte? Můžete to Leopolda naučit? — A co pravidla společenského chování? LÄUFFER • Doufám, že Vaše Milost bude se mnou spokojena. Aspoň v Lipsku jsem nevynechal jediný ples a měl jsem v životě jistě víc než pět tanečních mistrů. MAJORKA ■ Tak? Předveďte tedy něco. Jak byste se mi například uklonil při menuetu? Jen žádné strachy, pane. .. Läuffere! Žádné strachy! Můj syn se beztak knížek bojí. Kdyby měl dostat navíc přihlouplého učitele, tak je konec. Jen tak na zkoušku, abych se přece jen přesvědčila. — No, to by ušlo! A teď ještě nějaké kroky. — Myslím, že to půjde; všecko se poddá, jen co se nějaké té naší zábavy zúčastníte... Máte hudební nadání? LÄUFFER - Hraji na housle a z nouze i na klavír. MAJORKA - Tím lépe: až dosud jsem musila pokaždé zpívat, když miláčci dostali chuť si zatančit. Ale takhle to bude lepší. LÄUFFER ■ Vaše Milost mě přivádí do rozpaků: Existuje snad na celém světě virtuos, který by svým nástrojem dosáhl lahodnos-ti hlasu Vaší Milosti? DOMÁCÍ UČITEL 79 MAJORKA • Chachacha, vždyť jste mě ještě ani neslyšel. . . Počkejte, znáte tenhle menuet? J£pívá. LÄUFFER • Och... "Och... promiňte mí můj entuziasmus! Políbí jí ruku. MAJORKA ■ A přitom jsem dnes nachlazená, jistě dnes krákám jako vrána. Vous parlez francais, sans doute? LÄUFFER • Un peu, madame. MAJORKA • Avez vous déjá fait votre tour de France? LÄUFFER • Non, madame... Oui, madame. .. MAJORKA • Vous devez done savoir, qu'en France on ne baise pas les mains, mon cher. .. SLUŽEBNÁ vstoupí ■ Pan Wermuth. MAJORKA ■ Ctitel mé dcery... Vstoupí hrabě Wermuth. Po několika němých komplimentech usedne na pohovku. HRABĚ ■ Viděla Vaše Milost už nového tanečního mistra, který přibyl z Drážďan? Jakýsi florentský markýz, jmenuje se. .. Setkal jsem se na svých cestách jen s dvěma, kteří byli lepší. MAJORKA - Jen se dvěma? Opravdu? Vzbuzujete mou zvědavost; vždyť znám zhýčkaný vkus hraběte Wermutha. LÄUFFER ■ Pintinello. .. že? Viděl jsem ho tančit v lipském divadie; netančí nikterak výjimečně., . HRABĚ • Tančí — on ne peut pas mieux. — Jak vám říkám, milostivá paní, v Petrohradě jsem viděl jakéhosi Beluzziho, který byl lepší; ale tenhle má v nohou takovou lehkost a v jeho postoji, v jeho pohybu paží, v jeho otáčkách je něco tak božsky nedbalého — LÄUFFER • V Kochové divadle ho vypískali, když se tam naposled objevil. MAJORKA • Zapamatoval si, příteli, že služebník v přítomnosti urozených osob mlčí. Šel do svého pokoje. Nikdo se ho na nic neptal. Läufferjde ke dveřím. HRABĚ ■ Zřejmě nový hofmistr. ■MAJORKA ■ Přichází rovnou z vysoké školy. — Tak už konečně šel! Copak neslyší, že se o něm mluví? Už jen proto se nesluší, aby tady postával. Läuffer odchází. Majorka a hrabě pijí čokoládu. MAJORKA - Je to hrozné, že už ani za peníze nenajdete pořádného člověka. Jen si představte: pět set dukátů ročně mu platím! Není to strašné? HRABĚ * Ale ten Pintinello tančí opravdu jako bůh. Vite, že mě to mé tancování přišlo na takových třicet tisíc dukátů? Ale dal bych ještě jednou tolik, kdyby... Vzdychne. Jak se daří slečně Gustičce? MAJORKA • Taktak. Poslední dny se mi zdá poněkud pobledlá. 4. Na kluzišti Panna Wattenová. Panna Rabenjungová. Panna Mullerová. Všechny bruslí. Po straně učí Läuffer bruslit Leopolda. MO LLERO VÁ • Pastora Detzera poslouchám docela ráda. V jeho kázáních jsou taková místa... WATTENOVÁ ■ O tajných hříších! MULLEROVÁ • Hřímá, ale jen v náznacích. Napodobuje ho. „Vy si myslíte: nikdo to nevidí, nikdo při tom není, nemůže se to vyzradit. Ale já vám říkám, že právě na ty, kteří takto sami plod pojídají, má ďábel zvlášť spadeno." RABENJUNGOVÁ ■ Tamhle to je ten nový. Jak dělá ty osmičky! Läuffer bruslí kolem. MULLEROVÁ • Myslíš tohohle? To je nový vychovatel u majora Berga. Nekoukejte po něm! WATTENOVÁ - Neví, jestli by měl pozdravit. RABENJUNGOVÁ ■ Má za ušima. MULLEROVÁ • Říká se. WATTENOVÁ ■ Kdo to říká? Jen se netvař tak zasvěceně! MULLEROVÁ • Dobře, choďte si s ním, nechte se od něho zdravit, neřeknu už Ir slovo, í RABENJUNGOVÁ - Máme kolem něho pro-jet nebo — WATTENOVÁ■ Jsem pro. Projedou kolem Láuffera. RABENJ UNGOVÄ nafoukaně ■ Počasí se mi dnes nějak nezdá. Jako by chtělo sněžit. WATTENOVÁ vyprskne ■ Co kdyby ses toho svého učitýlka optala, kdy začne tát! MULLEROVÁ ■ Nech toho. Všecko má své meze. Chtěla bych jen zabránit, aby se k nám přidal. Za chvíli bude ve městě známý jako falešný pětník. WATTENOVÁ • Proč? MULLEROVÁ ■ Minulou neděli se pustil dokonce za Beckovou. Ale nevzala ho na vědomí a přitom opravdu není upejpavá, courá jedna, šušká s ostatními. RABENJUNGOVÁ • Co mu zbývá, když s ním žádná pořádná nechce jít? WATTENOVÁ • Kdyby se s ním některá z nás ukázala, hned by se vědělo, že to i není jen tak z legrace. MULLEROVÁ ■ Když jdeš se sousedovic Honzou, tak si nikdo při tom nic nemyslí. Aťsi je holčičkář, aspoň není cizí. Ale s někým neznámým? Pročpak bys asi s ním šla? Jak. s takovým člověkem vypiješ šálek čokolády, jsi v Insterburku vykřičena nadosmrti. WATTENOVÁ • Teď sem jede. Läuffer přijel za nimi bez Leopolda a smekne. Trojice dívek strne a neodpoví. MULLEROVÁ • Tak, teď ví, na čem je. WATTENOVÁ • Škoda. Takových tu moc není. 'Läuffer se vztekle vrátí k Leopoldovi a ten jej Z nešikovnosti strhne na zem. Slečny se smějí. 5. Läufferova světnice Läuffer píše na tabuli slovo „agricola". Leopold sedí u stolu. LEOPOLD čte se špatným přízvvkem • —cola. LÄUFFER opravuje otráveněpřízvuk ■ Agricola. Vstoupí major. MAJOR čte se špatným přízvukem • Agricola. Tak je to správné, tak se mi to líbí; jen se pěkně učte! A kdyby si to prevít nechtěl zapamatovat, pane Läuffere, tak mu knihou mlaťte o hlavu tak dlouho, až ho cvrkot přejde. Jen se podívejte, jak už zase kroutí hubu. Když ti otec něco řekne, tak jsi náramná citlivka, co? Ale já z tebe chlapa udělám, i kdybych tě měl řezat, dokud nebudeš modrý, ty ticho-šlápku jeden! A vy, pane, buďte s ním pilný, to si vyprošuji. Ten úkol o hrdinném králi, který tady čtu, je odbytý, to vám povím. Při výčtu nepřátel Jeho Výsosti se úplně zapomnělo, že k boji nevy-zval jen Sasy, Rakušany, Francouze a Rusy, ale že také 3 Angličany mluvil náramně jasnou řečí. Takhle z toho vůbec nevynikne, jak Jeho Výsost byla blízká záhubě, takhle vůbec nevycítíš nic z Jeho slávy. LÄUFFER • Nechť pan major promine; je to 81 DOMÁCÍ UČITEL moje vina, nevylíčil jsem mu to dost černě. MAJOR • Dělá si snad ze mne legraci? Nebo chce vzít toho tichošlápka tady v ochranu? Jakpak umí svého Gornelia? Drž hlavu zpříma! Narovnej se, klacku! Rovná ho. U sta hromů, nekrč se, nebo tě roztrhám jako hada. LÄUFFER • Nechť pan major promine, ale umí latinsky sotva číst. MAJOR ■ Cože? Ten uličník tedy všecko zapomněl. — A přitom mi předchozí učitel přece tvrdil, že je v latině perfektní... Já tě přerazím! Dá mu pohlavek. Už zase sedíš jako paragraf? Nedá si říct — pryč, jdi mi z očí — zmiz! Mám tě popohnat? Zmiz, povídám! Dupe vzteky, Leopold se vytratí. Major usedne na Židli. Läujferovi. Sedněte si, pane Läuffe-re, chtěl jsem s vámi promluvit pár slov o samotě, proto jsem mladého pána poslal pryč. Tak si sedněte! Pořádně! U všech ďasů, vždyť mi rozbijete židli, když se budete pořád krčit jen tak na rohu... Na to přece židle tady je, aby se na ní sedělo. Tolik jste toho zcestoval a tohle nevíte? — Tak poslyšte: Mám vás za pohledného, slušného muže, za bohabojného a ochotného člověka, jinak bych se pro vás vůbec neangažoval tak, jak se pro vás angažuji. Slíbil jsem vám sto čtyřicet dukátů, že? LÄUFFER • Sto padesát, milostivý pane. MAJOR • Sto čtyřicet. LÄUFFER • Když Vaše Milost dovolí: Paní majorova mi slíbila sto padesát dukátů. MAJOR • Ech, copak ženské! — Sto čtyřicet dukátů, to dělá v tolarech tři — počkat — třikrát sto čtyřicet: Kolik je to tolarů? LÄUFFER • Čtyři sta dvacet. MAJOR ■ Jistě? Tolik? Nu, abychom se dostali k nějakému okrouhlému číslu, určil jsem vám jako odměnu čtyři sta tolarů pruské měny. Jak vidíte, víc, než se všude dává. Čtyři sta tolarů. LÄUFFER ■ Ale těch sto padesát dukátů dělalo rovných čtyři sta padesát tolarů, a jen za takových podmínek jsem místo přijal. MAJ O R • Čtyři sta tolarů, monsieur, víc s dobrým svědomím nemůže žádat. Jeho předchůdce dostával dvě stě padesát a byl nej-spokojenější člověk pod sluncem, A při tom to byl namouduši učený pán! To on se bude muset ještě hodně učit, než se mu vyrovná. Všecko, co pio něho dělám, dělám čistě z přátelství k panu otci a také ve prospěch jeho samotného, ale musí být hezky pilný. A teď dával pozor: Mám dceru, která je sice v křesťanské věrouce celkem zběhlá, ale poněvadž už brzy má jít k svatému přijímání a člověk ví, co jsou faráři zač, tak s ní každé ráno něco z věrouky probral. LÄUFFER • Ano, pane majore. MAJOR' • Dám mu čtyři sta, ale za to vzdělal mou dceru ještě navíc v náboženství. Každé ráno hodinku. Bude k ní chodit do pokoje. LÄUFFER ■ Ano, pane majore. MAJOR • Samozřejmě oblečený. Pánbůh-chraň, aby byl takový sviňák, jako jeden, co tady sloužil a chtěl mermomocí chodit ke stolu v županu. Tak ujednáno? LÄUFFER • Pane majore, byla by to velká opovážlivost, kdybych vzhledem k novým propozicím a také vzhledem k tomu, že je těžké v Insterburku najít společnost, vznesl poníženou prosbu? Zvykl jsem si totiž žít ve větších městech, jež se cizinci tak neuzavírají... MAJOR • Tak spustil! LÄUFFER • Mohl byste mi jednou za čtvrt roku, ne častěji, půjčit na dva tři dni koně k jízdě do Královce? MAJOR ■ No, o tom bychom si ještě mohli promluvit. LÄUFFER vyškolí a uctiví se klaní • Och, nej-milostivější pane majore — MAJOR • Stejně by to asi bylo až někdy na jaře, teď v zimě by beztak jet nemohl. — Umí také kreslit? LÄUFFER ■ Tak trochu, milostivý pane. — Mohu vám předložit nějaké ukázky. MAJOR si je prohlíží • Báječně! Docela pěkné, nikterak špatné. Naučil mou dceru také kreslit. — Měšec mi nedovoluje, abych zaměstnal celou kumpanii hříšně drahých učitelů. Ale to vám povídám, vážený pane Läuffere, ne abyste na ni spustil bandurskou; to děvče je docela jiné než kluk. To děvče je mého srdce jediná útěcha. Navíc je poslední dobu trochu divná, jestli ví, co tím myslím. Vidím, jak se dítě ode dne ke dni ztrácí, jak jí ubývá zdraví, krásy a jak se všechen ten plundi jmenuje. Hýbá mi to žlučí. — Říkám mu to, aby s ní zacházel jemně. 6. DRUHÉ DĚJSTVÍ V Saskem městě Halle Fricek von Ber g. Pätus sedí v kalhotách a v košili u stolu. Bollwerk leží v posteli.- Paní Blitzerová. BOLLWERK • Tři měsíce v Halle a s jedinou holkou ještě nepromluvil! FRICEK* člověk koneckonců nepřichází z domova tak zcela bez závazků, PÄTUS vTy tam máš děvče? BOLLWERK • Hic Rhodus, hic salta! Pán z Insterburku zřejmě zapomíná na fyziologické funkce, člověku se nechce spát proto, že miluje; ale miluje, aby spal. Jen počkal, až nadejde březen! PÄTUS ■ Jen žádné děvče, z toho se člověk stane nanejvýš zádumčivým. Jestli chceš mít zábavu, nastěhuj se sem k nám. Co bys u toho pastora dělal? To není bydlení pro tebe. FRICEK • Co tady platíte? PÄTUS ■ Platíme — co platíme, Bollwerku? BOLLWERK • Nic. PÄTUS • Opravdu, příteli, nevím. Blitzerka nám všecko napíše. Nájem, kávu, tabák, všecko co žádáme, a účet zaplatíme až bůhvíkdy, když nám pošlou peníze. FRICEK ■ Už jste hodně dlužni? PÄTUS ■ Zaplatili jsme před týdnem. BOLLWERK • A Pätus ještě peníze čeká. PÄTUS ■ Až jednoho dne dojdou, příteli Bollwerku, budou tvoje. FRICEK ■ Vypomáháte si? Jste hodni hoši. PÄTUS • Máme všecko na půl. Sám bych na to nestačil. Ale tentokrát bylo zvlášť zle, ■ všecky peníze praskly na dluhy, že, Bollwerku? A kabát, který jsem zastavil minulý červenec, tam pořád je. Bůhví, kdy ho zase vyplatím. FRI CEK • A co si bez kabátu počneš? PÄTUS • Předstírám nemoc. Když mě dnes ráno paní radová Hamstrová dala pozvat, vlezl jsem okamžitě do postele. FRICEK • Za tak krásného zimního počasí sedět pořád doma? BOLLWERK • Co na tom? čte si ve svém milovaném filozofovi, v Immanuelu Kantovi. FRICEK-Aco to jeho děvče — abychom ne-- zapomněli na fyziologii! BOLLWERK • Děvčatům nezáleží ani tak na našem kabátě, jako spíš na našem — PÄTUS • Vzdělání, Bergu. A mně to může být DOMÁCÍ UČITEL 83 obzvlášť jedno, moje děvče mě totiž ani nezná. FÍUCEK • To je taková blouznilka? BOLLWERK ■ Jen o ní sní. A doplácí na to prostěradlo. Poučujú ho: Řekni mi, o které sníš, a já ti povím, se kterou jsi nespal. Ale teď abychom ten náš Insterburk taky pohostili! U sta hromů! Kdepak je káva? ZMute- Pan' Blitzerová! K sakru, paní Blitzerová! Zaplatili jsme, nebo jsme nezaplatili? Paní Blitzerová vstoupí s kávou. BOLLWERK ■ Kde, probůh, matko, vězíte? Pan Pätus už čeká hodinu. PANÍ BLITZEROVÁ Pätusovi• Cože? Ty darebáku, ty všiváku rámusíš? Že kafe zas odnesu — BOLLWERK • Suchary! PANI BLITZEROVÁ - Žádné nemám. Pätusovi'Jestli taková potvora plešatá bude mít pokaždé odpoledne suchary nebo ne — BOLLWERK • Copak on? Já potrebujú suchary! Jako by nevěděla, že mi kafe bez sucharů nejede — zač jí platím? PANÍ BLITZEROVÁ mu podá ze zástěry suchary. Nejsou snad tohle suchary, ty řvoune? Pan Bollwerk má hlas jako celý regiment. Pätusovi. Odklidil ty knihy se stolu, jsou stejně pro kočku. Taková spousta pěkných a drahých knih a ještě se z nich pořád ničemu nenaučil! Tak co, chutná kafe? Nebo snad ne? Hned se mi přiznal, nebo mu vytrhnu z pleše poslední ' chlup. P AT U S pije • Báječně — mfiam, raňam! V životě jsem lepší nepil. PANÍ BLITZEROVÁ - Takvidíš, tyneřáde. Kdybys neměl matku Blitzerku, která se o tebe stará a která ti dává najíst a napít, tak bys bídně skoněil.někde v příkopě. Jen se podívejte, pane von Bergu, jak vypadá. Ani kabát nemá a i ten jeho župan vypadá, jako by ho byli v něm věšeli a on se jim ze šibenice utrh. Už čtvrtý rok propadá při zkoušce z filozofie. Proč? Prostě mu neleze do hlavy! Lituju jen jeho matku, která je navíc vdovou. Přitom vdovské i sirotčí důchody kvůli vítězné válce zkrátili. Nejde mi do hlavy, jak se můžete s někým takovým stýkat, jste přece slušný a nóbl pán. Inu, je to krajan; a k těm člověk vždycky cítí něco jako pokrevní vztahy. Proto taky pořád říkám, že by se pan von Berg měl k nám nastěhovat. Možná že by pak z něho přece jen ještě něco bylo. Odejde. PÄT U S • Je to hodná ženská, Bergu, věř. FRICEK • Z čeho pokaždé propadáš, Pätusi? PÄTUS ■ Ale, mým ordináriem je profesor Wolffen, a ten pana Kanta z Královce nemůže vystát. A já zase k němu tíhnu. BOLLWERK • PanKantjepopleta.Jensipo-slechl — vezme k ruce knihu —. „Po skončení války, při uzavření míru, by pro národ jistě nebylo nevhodné, aby po slavnosti díkůvzdání vyhlásil den pokání, ve který by se jménem státu dovolával v nebi milosti za velký prohřešek, kterého se lidský rod ještě stále dopouští, totiž že užívá barbarského prostředku války." — Tohle chce oferovat na německé univerzitě! FRICEK • Nemá v tom přece tak zcela nepravdu. BOLLWERK • Ale naprosto! Už ten titul: „O věčném míru"! Kdybychom my dva tady přestali jen na den s Blitzerkou válčit, vařila by nám kafe už jen z ječmene. A takové nesmysly pana Kanta z Královce náš milý Pätus vykládá panu profesorovi Wolffenovi už čtvrtý rok, a proto právem vždycky propadne. Opakujú: Pan Kant je hlupák! FRICEK• Nemohl bys něco takového prohlásit, abys prošel? PÄTU S který nožíkem cosi vyrýval do desky stolu • Přečti si, co jsem tady vyryl! FRICEK ■ „Ne." PÄTU S ■ To je má odpověď i v pátém roce, když to musí být. A toto „Ne" platí nemeckému služebníčkování vůbec. Němec je přece šťastný jedině tehdy, když může někomu sloužit. A nejradši slouží vrchnosti, pro kterou by se mohl obětovat jako žoldák. BOLLWERK • Já tomu říkám duševní síla. Děsím se. Pätus — člověk spravedlivý! Pätus — člověk nebojácný! PÄTUS • Kdo už je pan Wolffen! Kreatúra, která nenávidí Kantovy spisy o svobodě jako kapoun kohoutí zakokrhání! FRICEK • A vás, pane Bollwerku, se spor duchů nedotýká? BOLLWERK • Ne. Stanu se kantorem,a poněvadž mě pak čeká klauzura v nějakém zapadákově, musím se napřed řádně vy-milovať. FRICEK • Ta káva chutná ječmenem. BOLLWERK •, Cože? — Ochutná rovniž. Opravdu. Když člověk přikusuje suchar, tak to ani — Nahlédne do konvičky. Nu, ven s tím svinstvem! Vyhodí ose z okna. Ječné kaše za pět set zlatých ročně! A něco takového Pätusovi — člověku spravedlivému! PÄTUS • Co šílíš, Bollwerku? PANÍ BLITZEROVÁ je vřítí dovnitř ■ Co se, u všech čertů, tady děje? Pätusovi. Pane, zbláznil jste se, nebo vás dokonce posedl satan? — PÄTUS • Klid, matko, všecko zaplatím. PANÍ BLITZEROVÁ spustí strašlivý povyk ■ Kdepak je mé nádobí? — Cože? U všech dasů! Vyhodil je z okna. — Já mu vyškrábu oči! PÄTUS • V kávě plaval pavouk a já ze strachu — můžu snad za to, že okno bylo zrovna dokořán? PANÍ BLITZEROVÁ - Chcípnout jsi z toho pavouka měl! I kdybych tě prodala se vším všudy, nikdy bych z toho své nádobí nezaplatila, ty chlape ničemná! Jenom samá škoda a samý malér. Ale já si na tebe podám stížnost, já tě do basy dostanu. PÄTUS • Paní Blitzerová, ještě mi to jednou odpusťte. Víckrát se to, prosím, nestane, paní Blitzerová. PANÍ BLITZEROVÁ-A cos provedl s mým stolem, neřáde? Jen žádné zakrýván-', ty stvůro! Něco tam vydlabal! Nějakou sprosťárnu!, „Ne"! PÄTUS • Týká se to filozofa Kanta. PANÍ BLITZEROVÁ • Do mého stolu! Dojdu pro profousa! Já — BOLLWERK • Tak dost, Blitzerko. Ještě mi Pätuse — člověka nebojácného —polekáš! Káva nestála za nic, rač se vytratit, ženo! PANÍ BLITZEROVÁ zastrašeně • No tohle — vyhodit tak drahé nádobí prostě oknem do závěje.. . Odejde. PÄTUS • Nebojím se ničeho, jedině Blitzerky. Nemá rozum. BOLLWERK • Rád bych věděl, co by sis bez Bollwerka počal. Platil bys jako mourovatý a umřel při tom hlady. FRICEK • Taky se chci vrhnout na filozofii. BOLLWERK • Pane von Bergu, doufám jedině, že ji to neporazí. Kdekdo se totiž na ni vrhá. Ale teď abych se oblékl. Jdu dnes večer do Komedie, dávají „Mínu z Barn-helmu". Náramně na herečky trpím. FRICEK • Půjdu také. Je to docela slušná hra. Kdyby tak Gustička mohla jít se mnou! PÄTUS • Taky bych ten kus chtěl vidět. Škoda, že nemám kabát! — Gustička se jmenu- DOMÁCÍ UČITEL 85 je? Docela rád bych ti ukázal svoje děvče. Jen kdybych měl kabát. BOLLWERK • Jenže nemáš. A proto mu to tvoje děvče ukážu sám. Je to dcera lout-nisty Rehhaara a dostala skrze otce vol-ňáska na bidýlko. Malý příspěvek k dějinám války! Pojďte, Bergu. A pamatujte na fyziologické funkce! Odchází s Ber gem. 7. Insterburk v březnu, Gustiččin pokoj Gustička. Läuffer. GUSTIČKA • Věřím, že mě Bůh stvořil. LÄUFFER • Kdyby to byl raději neudělal!. Mapoví jí. Se všemi.. . GUSTIČKA • Se všemi tvory... LÄUFFER • Ze mi propůjčil... GUSTIČKA • Že mi propůjčil duši i tělo.. . LÄUFFER -T tělo... GUSTIČKA - Oči, uši a veškeré údy, rozum a veškeré smysly... LÄUFFER • A že mi je... GUSTIČKA • A že mi je zachová. A k tomu ošacení, obutí, jídlo ä pití, dům i dvůr, ženu i děti, polnosti, dobytek a ostatní statky... LAUFFER ■ Že mě zaopatří vším, čeho je tělu... GUSTIČKA • A životu.. . LÄUFFER ■ Denně... GUSTIČKA • Třeba. Že mě ochrání před všelikými nebezpečenstvími... LÄUFFER ■ A zly... GUSTIČKA ■ Copak vám je? LÄUFFER -Ač toho nezasluhuji a nejsem toho hoden. GUSTIČKA • Amen. LÄUFFER • Co dělá kreslení v přírodě? Ze jste se v duchu tomu bláznivému učiteli pořádně vysmála, že na vás tak dlouho u mlýna čekal? A kolik krásných březnových jiter ještě zbývá? Läiiffer se bije pravítkem přes ruku. GUSTIČKA • Chachacha. Milý pane hofmistře! Opravdu jsem neměla kdy. LÄUFFER • Ukrutnice! GUSTIČKA • Co je vám? No tak povězte přece! Takhle roztesknčný jste ještě nikdy nebyl! Všimla jsem si, že ani nejíte. LÄUFFER • Toho jste si všimla? Opravdu? Jste vskutku vzorem člověka soucitného. GUSTIČKA • Ach, pane hofmistře - LÄUFFER ■ Chtěla byste dnes odpoledne kreslit podle přírody? GUSTIčKAj'«7 uchopí za ruku. Nejmilejší pane hofmistře! Promiňte mi, že jsem vás včera nechala čekat. Opravdu jsem k mlýnu nemohla přijít, měla jsem strašlivou rýmu. LÄUFFER • A ta se vás zřejmě bude držet i dnes. Myslím, že s tím kreslením v přírodě vůbec ustaneme. Už vás to netěší. GUSTIČKA téměř plačky. Jak můžete něco takového říkat, pane Läuffere? Je tó jediná věc, kterou dělám ráda. LÄUFFER - Nebo si zjednáte nějakého učitele kreslení. A vůbec: Požádám vašeho pana otce, aby vás zbavil člověka, který se vám hnusí, kterého nenávidíte, kterého stíháte krutostí. Vidím přece, že se vám jako učitel čím dál tím víc příčím. GUSTIČKA • Pane Läuffere - LÄUFFER • Nechte mě.Je to mojestarost, jak se s tím bídným životem vyrovnám, když zemřít přece nesmím. GUSTIČKA ■ Pane Läuffere - LÄUFFER • Mučíte mě. Vyřítí se z pokoje. GUSTIČKA • Je mi ho tak líto! 8. Okrasná zahrádka tajného rady von Berga Tajný rada • Pastor Läuffer. Läuffer. TAJNÝ RADA • Lituji ho a vás ještě víc, pane pastore, ale přimluvit se u bratra za vašeho syna — to ne. PASTOR ■ Ale uvažte přece: pouhých tři sta tolarů. Tři sta ubohoučkých tolarů, a čtyři sta ročně mu pan major slíbil. Ale koncem pololetí mu vyplatil jen sto čtyřicet. A teď, na začátku druhého, když synovi práce pořád přibývá, mluví už jen o dvou stech ročně. S tím se nedá souhlasit! Račte prominout! TAJNÝ RADA • Pročpak? Co užznamená dělat hofmistra? Ukrádat pánubohu čas a ještě si za to dávat platit? Nejužitečnčjší dobu celého dne prosedět u mladého pána, který se učit nechce a ani to nepotřebuje? A zbytek času pak číhat na pokyny milostpaní a studovat vrásky jemnost-pána? Jíst, když je sytý, a postit se, když má hlad, pít punč, když se mu chce močit, a mazat karty, když má běhavku? Bez svobody život ustrne, svoboda je pro nás tím, čím rybám voda, a člověk, který se ]í zříká, zničí to nejušlechtilejší, co y sobě má, udusí nejsladší radosti života v jejich květu a páše sebevraždu. PASTOR ■ Ale — ach! Dovolte, to si hofmistr přece musí dát líbit! Nemůže se každému dít po vůli! A můj syn si to také ochotně líbit dá, jenže — LÄUFFER • Jde o toho koně, pane tajný rado. TAJNÝ RADA • Tím hůř, když si to dává líbit, tím hůř! U sta hromů, nevychoval jste ho přece k tomu, aby sloužil, pane pastore. A čím jiným teď je, než slouhou. PASTOR • Ale pane tajný rado! Dobrotivé nebe! LÄUFFER - Jen toho koně, otče. PASTOR ■ Vždyť přisámbůh je třeba, aby na světě byli i domácí učitelé. TAJNÝ R AD A • Já ale tvrdím, že svět žádné domácí učitele nepotřebuje! Ta havěť stejně k ničemu není. PASTOR • Pane tajný rado, nepřišel jsem, abych vyslechl vaše hrubosti; býval jsem sám vychovatelem. Má úcta. LÄUFFER ■ Pane otče! PASTOR ■ Nejsem cholerik, ale když se mi něco tvrdí, musí to mít hlavu a patu. Domácí učitelé k ničemu nejsou? Kdopak vštípil vašemu panu synovi, který, jak jsem se doslechl, studuje v Halle, moudrost a dobré mravy? TAJNÝ RADA - Inu, měl jsem ho obezřetně k návštěvě veřejné školy, pane pastore. A těch pár věcí, které potřebuje, aby zůstal v životě věrný jistým filozofickým zásadám, ty pochytil ode mne, to spravilo několik rozhovorů u stolu. PASTOR • Och — vytáhne hodinky — promiňte, pane rado, ale neniám už bohužel na další diskuse čas. Jsem chudý pastor a duchovní pastýř a mám různé pochůzky, když se jednou z Ingelshausenu vypravím do Insterburku. LÄUFFER • Milostivý pane, nemohl byste.., PASTOR • Zanech toho, synu, a pojď. LÄUFFER • Toho koně. Nemohl byste přece jen zapůsobit na pana bratra? Nejhorši je, že se vůbec z Insterburku nedostanu a že jsem za půl roku — hned, otče — nemohl odtud vytáhnout paty... Slíbil mi koně, abych jednou za čtvrt roku mohl zajet do Královce! TAJNÝ RADA • A co by v Královci dělal? LÄUFFER ■ Navštívil knihovny, milostivý pane rado. DOMÄCÍ UČITEL 87 TAJNÝ RADA • Já myslel bordely. Nemá snad roupy? Pastor odchází. LÄUFFBR • Milostivý pane... Mohlo by se stát něco hrozného. . . Jde za otcem. TAJNÝ RADA volá za nim ■ Můj bratr nedostane koně ani na polní práci a on by chtěl koně na své prostopášnosti! TŘETÍ DĚJSTVÍ 9. V Halle Pätus. Fricek. F RIG E K • Opsala mi to krasopisně z Klopstoc-ka, kterého jsem jí daroval. „Abych našel tě, já lásku se učil znát, Která — srdce mé jak nebesa šíří se — Mne teď do rajských zahrad Nese na vlnách sladkých snů!" A pak tohle: „Nivy krásné se skví tím, co stvořilas ty, Matko přírodo..." Kreslí teď podle přírody! Copak mudruješ? PATUS • Přemýšlím o jednom metafyzickém problému, kamaráde. Seznámím tě s ním. Když například — uvažováno čistě filozoficky — ženiny smysly nebo její tělo jsou ve volbě objektu, to jest určitého muže, v souladu s její duší nebo hlavou, čili když myslí hlavou na totéž, co žádá svým tělem, pak je všecko, jak má být, pak je to filozoficky nezajímavé. Souhlasíš? FRICEK ■ Souhlasím. Ale kam míříš? PÄTUS • K tomu, že naopak filozoficky zajíma- vé je, když žena miluje muže A, ale přitom si žádá kohosi jiného, ukájí se tělem nějakého B. FRICEK • Mluvíš o konkrétním případu? PÄTUS ■ Ne, o případu smyšleném. Nuže, co potom? Co při posuzování pak více váží, tělo nebo duch? Jde o problém ryze filozofický. FRICEK • Jde ti o to, jestli je důležitější, že toho A miluje, nebo že s oním B spí? PÄTUS - Správně. Co tedy? FRICEK ■ Myslím, že chceš, abych řekl: důležitější je duch. Ale co se tak třeseš? Týká se to nějak tebe? PÄTUS • Mám filozofie někdy už po krk. Propukne v plál. Ach Bollwerku, Bollwer-ku! Proč ses musel sejít s pannou Reh-haarovou místo mne a proč jsi s ní šel na střelnici, abys mi tím proklestil cestu? Kéž bych jen byl měl kabát! V mém, čistě v mém zájmu jsi ji hladil, mým jménem jsi ji přivedl do jiného stavu! FRICEK • Tak, o tohle tedy jde! Bollwerk se ti svěřil? Ubohý Pätusi! PÄTUS • Jsem dvojnásobně ubohý proto, že teď ani nemám na to, abych těm nešťastníkům aspoň pomohl! — Nesmiřitelnost vůči profesoru Wolffenovi se ti nevyplatila, propadlíku! Teď, Pätusi, ani nemůžeš dostát své povinnosti. FRICEK • Jaké povinnosti? PÄTUS ■ Což nechápeš? Chirurg žádá dvacet tolarů! FRICEK ■ Přece ne na tobě! Tys ji přece ne — PÄTUS ■ Ale v mém zájmu se to stalo, pro koho jiného? Mě miluje! Kdyby byl nepřišel místo mě, nikdy by se nebyla. . . Její slzami zalitá tvář mě pronásleduje i ve spánku. Vidím, jak ji Bollwerk ke mně přivádí, jak mě děvče bere za ruku a jak šeptá: Pořád jsme jen mluvili o vás! Jak bych je mohl opustit? FRICEK Je;' obejme • Chápu tě, šlechetný Pätusi! Co uděláš? Co uděláme? Ano, my. Nejsem tvůj přítel? Také já mám jisté povinnosti. Nakládej s mými prostředky podle libosti. PÄTUŠ • Fricku, ty můj Fricku, je to možné? Což je svět zalidněn pokolením filozofů? FRICEK mu dává peníze - Tady. Nosím ty peníze u sebe, poněvadž jsem chtěl o prázdninách do Insterburku. PÄTUS • Pak je nemůžu přijmout. Máš Gus-tičku! Jak tě asi potřebuje, jak tě vyhlíží! Ale Fricek nikde, aby ji obejmul! Obětuje peníze, které měl na cestu, panně Reh-haarové... FRICEK - Dobře, Pätusi, pak tedy zcela střízlivě, bez citových vzruchů! Jedině rozum nechť rozhodne! Děvče mě o prázdninách čeká, přiznává se mi k tomu v dopise. Čte. „O velikonočních prázdninách se shledáš s odvážnější Julií!" Dovol, abych se ti přiznal, milý, Pätusi, tenhle pasus mi nahnal strach. Ne, věř mi, bude lépe, když letos do Insterburku nepojedu. Nechtěl bych už být tím starým cudným Josefem. Vždyť jsem v tom vašem městě také nějak vyspěl! PÄTUS ■ Jak se ti, příteli, odvděčím? FRICEK ■ Zasvěť mě o těchto prázdninách hlouběji do toho svého buřiče Immanuela Kanta a na celém obchodě ještě vydělám. PÄTUS ■ Spolehni se! Vždyť je buřič jen ve světě idejí! Zazni zvonek u domovních dveří. Patos skolí k oknu. Jdou! Bollwerk přichází s pannou Rehhaarovou. BOLLWERK ■ Tak, tady zase jsme. Hunold-ka žádá dokonce třicet tolarů. — Slečně není dobře. Měla by se jí podat sklenka vody. PÄTUS • Drahé, ctihodné dítě, jsem hluboce dojat, stejně jako tady můj přítel, který je do všeho zasvěcen. BOLLWERK • Doufejme, že nezůstane jen při dojetí, že se nabídne i něco, co by v té chvíli bylo účelnější. PÄTUS ■ Všecko se urovná. Ale běžím pro tu sklenku vody — BOLLWERK • Všecko se urovná? Zaplatíš, máš peníze? Nech toho běhání! Máš? PÄTUS ■ Slečno Rehhaarová! Neměla byste ani na chvilku zapochybovat, že povinnostem bude učiněno zadost, a to bez váhání a průtahů. BOLLWERK ■ Máš snad dvacet tolarů? PÄTUS mu vysází peníze na stůl • Získáno hlubokým působením Kantovy filozofie! — Dvacet tolarů. REHHAAROVÁ • Jste velmi laskav, vážený pane Pätusi. Vždyť jste z toho sám nic neměl! BOLLWERK - To neříkej! Ale, ala bonheur! Obejmi ji, člověče spravedlivý! Zasloužil sis to. Bollwerk odchází s pannou Rehhaarovou. PÄTUS • V tom Bollwerkovi je dobré jádro. Jak by jinak mohl být tak drsný? Vnitřně se jistě rozežírá. Vrací měšec. Jednal jsi v Kantově duchu, příteli Bergu. Listuje v jakési knize. „Jednej vždy tak, abys mohl chtít, aby se tvé jednání stalo obecným zákonem." Spisy moralistní. Za prvé: Základy metafyziky mravů. Odstavec druhý. 10. Gustiččin pokoj v Insterburku Gusticka leií s Läufferem v posteli. LÄUFFER ■ Všecko zavinil tvůj otec. Od samého začátku. Potřeboval šetřit na domá- DOMÁCl UČITEL 89 cím učiteli? A z lakoty jedním dechem krátit plat i mně? Na příští rok mi chce dokonce přiznat jen sto dvacet tolarů. Budu se muset místa vzdát. GUSTIČKA • Co si pak počnu? LÄUF F ER • Budeš muset hledět, aby ses dostala k mému otci na faru, do Ingelshau-senu! GUSTIŮKA • Strýc nikdy nedovolí, aby mě otec poslal do vašeho domu. LÄUFFER • No ovšem, jak by se to srovnalo s aristokratickou ctí! GUSTIčKAje; uchopí za ruku* To se chceš hněvat na mne, miláčku? Políbí jej. Ach, ty můj učitýlku, jen se podívej, jak tvá žačka vypadá! Není na smrt bledá? LÄUFFER • Je krev a mléko. Tak mi porad. — Včera mi tvůj pan bratr dal zase pohlavek. GUSTIŮKA ■ Trpíš za mne. LÄUFFER ■ Proč bych si tedy dělal svědomí z toho, že se neovládnu? Na otroka mě příliš dobře živi. Samý celer, samé krůty, samá čokoláda. — Jaký div, když takto zhýčkané tělo zhřeší! GUSTICKA • Fuj! Takhle láska nemluví. Byl to osud, ty můj účitýlku. LÄUFFER když Gustička čas od času vždy znovu přitiskne jeho ruku ke rt&m * Nech mě přemýšlet. . . Růstané sedět a uvažuje. GUSTICKA v popsané pantomimě • Ó Romeo! Kdyby tohle byla tvá ruka. — Proč jsi mě opustil, nešlechetný Romeo! Což nevidíš, že tvá Julie pro tebe umírá — celým světem, celou rodinou nenáviděna, opovrhována, vyvržena. Přitiskne si jeho ruku k očím. Och, ty krutý Romeo! LÄUFFER vzhlédne ■ Co zase blouzníš? GUSTIČKA • To je monolog z truchlohry, kterou s oblibou recituji, když mám starosti. LÄUFFER • Truchlohry nemám rád. GUSTICKA • Ó, jak jsi daleko, město Halle! — Ale možná, že ses ani zvlášť neprohře-šil. Zákaz tvého otce, abys mi psal .. Jenže láska nezná překážek — zapomněl jsi na mne. .. LÄUFFER nedůvěřivě ■ Mám dojem, že i v posteli ještě vyčtu z tvých rtů, co říkají! GUSTIčKA^ioÄM horoucnějeho ruku-Ó, božský Romeo! LÄUFFER hrubě • Nejsem žádný Romeo, jsem Läuffer, jestli dovolíš. Gustička se otočí ke zdi a pláče. LÄUFFER jí kajícně políbí ruku a chvíli se na ni mlčky dívá. Mohlo by se mi přihodit totéž co Abelardovi. Myslím, slečno, že jste ten román četla. Zopakujte mi, co víte o Abelardovi a Heloise! GUSTICKA ■ Když zvěst o tajném sňatku Abelarda s Heloisou vešla ve známost, dal ho jejich strýc, monsignore Fulbert, kanonikus v Paříži, svými pochopy chytit a zbavit přirození. LÄUFFER • Slyším na chodbě kroky. GUSTIČKA • Proboha - otec! Zůstal jsi téměř hodinu déle, než jsi měl. Läuffer běží pryč. Ty můj Fricku! 11. Pokoj majorky. Srpen Majorka. Hrabě Wermuth. Major. MAJORKA u spinetu ■ Ach hrabě, tak leckterý talent nutno potlačit; nenachází prosté v našem malém světě uplatnění. Zpěvačka! V záři svěc a možná i jeviště! Není nám to přáno, náš stav nic takového nepřipouští. Líbí se vám tohle ? Zpívá unylou píseň. HRABE • Skvostné! MAJORKA ■ Vy lichometníku! Hlas mi dnes zvlášť neslouží. A tohle... Zpivä něco jiného. HRABĚ • Vrozený talent! Někdo jej prostě má a někdo nikoli. A těm, kteří jej nemají, nikdo nepomůže. MAJORKA ■ Záleží také na učení, na píli, to mi věřte. Na vůli například. HRABĚ • Přál bych si, aby slečna Gustička tohle nadáni zdědila! Kdepak je? MAJORKA • Ach ano. Pobroukává si cosi. Zdržuji vás, že? Není nic hroznějšího než umělec, jenž neví, kdy má ustat — ať je jakkoli nadaný. Snad jen tohle ještě. Zpívá. HRABE ■ Okouzlující. Ale copak se slečna Gus-- tička vůbec neukáže, milostivá paní? Jak se po předvčerejším lovu vynachází? MAJORKA • Bolely ji v noci, s prominutím, zuby, a proto se tu dnes nesmí ukázat. A co váš žaludek, hrabě, po těch ústřicích? HRÁBĚ • Ó, jsem na ně zvyklý. Zdálo se mi ostatně, že slečna Gustička v poslední době nádherně rozkvetla. Ve srovnání s loňským podzimkem, jako růže... MAJORKA • Dnešní děvčata. .. neustále se mění. Trochu sentimenální četby, a hned mají.pod očima stíny jako při souchotích. Trochu kreslení v přírodě a rozkvétají... Tvrdím odjakživa: člověk ozdraví až po třicítce. HRABĚ ■ A opravdovým zdrojem krásy je zdraví. Majorka pokračuje ve hře na spinetu. Kdyby slečna Gustička přišla, mohl bych se s ní trochu projít po zahradě. Na vás, milostivá paní, to nemohu žádat, s těmi výrůstky na kloubech, jež vám ztěžují chůzi. MAJORKA • Jen kdyby se i někdo jiný takto strachoval o mé zdraví.. . Majora od skončení války zajímá už jedině to prokle- té hospodářství. Je po celý den na poli, a když přijde domů, sedí a mlčí jako ryba. — Ach, hrabě.. . Když ho nedávno zase jednou napadlo, že by se mohl se mnou vyspat, vyskočil uprostřed noci z postele a, chacha, neměla bych vám to vykládat, ale vždyť ten směšný rys mého chotě beztak znáte... HRABĚ ■ A.. . MAJORKA ' A pustil se do účetnictví. Vzdychal přitom dole v pisárně tak, že mi to nahánělo hrůzu. Ale co mi je po jeho bláznovstvích? Pro mne za mne ať se stane pietistou nebo kvakerem. Nebude tím v mých očích ani ošklivější, ani přitažlivější, než je. Šibalsky se na něho zadívá. HRABĚ ji uchopí za bradu - Vy zlá! — Ale kde jen zůstává Gustička? Rád bych-ji vyvedl na procházku. MAJORKA • Tiše, major jde... Můžete jít s ním, hrabě. Ukáže vám skleník. HRABĚ • Ale já přece. .. Chtěl jsem vlastně jít s vaší dcerou. MAJORKA - Asi ještě nebude oblečena. To děvče je líné, až bůh brání. Přichází major von Berg v zabláceném kabátě. MAJORKA hraje na spinetu Händelovo Largo-Tak co, muži? Kdepak se zase potulujete? Vždyť vás člověk po celý den vůbec nespatří. Jen si ho prohlédněte, pane hrabě! Hotový Heautontimorumenos, okopírovaný z mé velké madame Dacierové! Mám dojem, že vozil hnůj, pane majore? HRABĚ ■ Vskutku, pane majore, ještě nikdy jste tak zle nevypadal. Ze si to hospodářství tak berete! MAJORKA ■ Jedině z lakoty, ze žádného jiného důvodu, než ze strašlivé lakoty. Myslí, že bychom umřeli hlady, kdyby se den co den nehrabal v hlíně jako krtek. Hned ryje, hned oře, hned vláčí. Snad DOMÁCÍ UČITEL 91 se nechceš stát sedlákem? To mi budeš muset napřed najít jiného muže! MAJOR ■ Na mou duši, zapomínáš, ženo, že každá válka něco stojí. Ale to je pravda, že už vás pomalu ani nevidím. Kdepak je Gustička? MAJORKA ještě stále hraje • Gustička! Gustička! Gustička! Nic jiného člověk neslyší. To je všecko, co se tomu krtkovi uchovalo v hlavě. Jeho Gustička, pořád a stále jen jeho Gustička! MAJOR ■ Ano, a ty ji přede mnou skrýváš, ty na ni žárlíš. MAJORKA ■ Jen poslouchejte, jak se do mne pouští! Jako bych ji já držela v tom jejím pokoji. Ale teď toho mám opravdu dost! Jen ať přijde dolů, když jsou tady hosti. Odejde. HRABĚ • Majore, jsem na rozpacích, smím se poroučet? MAJOR • Jen zůstaňte. HRABĚ po pauze • Pokud jde o otázky hospodářské : četl jste poslední noviny, majore? Spousta řeči o tom, že král založil v Berlíně banku, úroky podle francouzského vzoru... MAJOR ■ Inu, Berlín! HRABE • Nic proti Berlínu. Vzmáháme se, to je jisté, Evropa na nás hledí. Napřed ten balet a teď ta banka, á la bonheur. MAJOR • Banka! Milý hrabě, v tom je něco shnilého, to mi věřte. Dokážeme ten náš sodomský zánik přivolat i bez bank a podobných módních výstředností, to dokážeme. H RABE • A ten balet? Mezi námi, majore, jsem přesvědčen, že občasná výpravička do Sodomy pročišťuje krev. Majorka se vřítí dovnitř. MAJORKA' Pomoc, muži — jsme ztraceni — naše rodina! Naše rodina! HRABĚ • Paní majorko! Copak se děje? MAJORKA • Naše rodina — taková hanba — och, už nemohu. Padne na židli. Tvá dcera! MAJ O R k ní skočí • Co je s ní? Ven s barvou! — Nebo ti zakroutím krk! MAJORKA ■ Tvá dcera — hofmistr — utíkej! Omdlí. MAJOR • Udělal z ní děvku? Lomcuje jí. Matlám se snad pro tohle v hlíně? Co padáš do mdlob? Na to teď není kdy. Udělal z ní děvku? Ano? Pak ať jde tedy k čertu celý svět i s baletem, bankou a cembalem, a ty, Bergu, uchop vidle! Své ženě. Pojď, pojď, děvko, i ty! Jen se pojď podívat! Prudce rozevře dveře. Dám vám odstrašující příklad. — Všecko vypálit, vypálit, vypálit! Vleče svou %enu v bezvedomí z jeviště. HRABĚ • Parbleu! 12. Venkovská škola blízko Inster-burku Vénceslav • Läujfer. Liza. VĚN ČESLA V sedí u stolu, brýle na nose a linkuje papír • Kdo je? Co se děje? LÄUFFER který se bez dechu vřítil dovnitř • Pomoc! Pomoc! Ctihodný pane učiteli! Ukládá se mi o život. VĚNCESLAV • Čípak je? LÄUFFER • Jsem vychovatel ze sousedního zámku. Major Berg je mi v patách se všemi služebníky a chce mě zastřelit. VĚNCESLAV • Nedej Bůh! Posadil se. -Tady ruku na to, že u mne bude v bezpečí. — A teď mi všecko pověděl. Já tohle tady přitom dodělám. LÄUFFER • Dovolte napřed, abych se trochu vzpamatoval. VĚNCESLAV ■ Dobře, oddechl si, ale ještě mi, kolegáčku, pověděl — odloží pravítko, sejme brýle a chvilku si ho prohliil — proč ho vlastně potkal tak neblahý osud, proč je pan patron na něho tak rozezlen? Jak vidí, musím tady chlapcům vyznačovat linky. Nic jim totiž nejde tak těžce, jako psát rovně a jedno písmenko jako druhé. — Pořád jim říkám, nepište tak drobně, nepište tak rychle, pište pěkně rovně. Je to důležité. Má to vliv na všecko, milý pane hofmistře. Tvrdím, že člověk, který neumí rovně psát, také neumí rovně jednat. — Kde jsem to vlastně přestal? Položil mi ty listy tam na druhou stranu! LÄUFFER který mu vyhověl • Směl bych požádat o sklenku vody? VĚNCESLAV ■ Vody? - Pivo dostane. Ale — ano, o čem jsme to vlastně mluvili? LÄUFFER • O tom, že se má psát rovně. VĚNCESLAV • Ne, o majorovi — checheche! Ale ví taky, pane — jak mu vlastně říkají? LÄUFFER ■ Říkají mi — jmenuji se — Mandel. VĚNCESLAV • Pane Mandle! - I tohle ho stojí přemýšlení ? Inu, občas člověku vynechává. LÄUFFER ■ Smím otevřít okno? Můj ty bože, hrabě Wermuth! VĚNCESLAV přísně ■ Podal mi ještě jednou posýpátko! Läujfer, celý roztřesený, mu je donese. Vstoupí hrabě Wermuth se stuiebniky, kteří mají pistole. Läuffer skočí do komory. HRABĚ • Tady je jakýsi Läuffer. Student v hnědém kabátě s prýmky. VĚNCESLAV ■ Pane, v naší všije zvykem smeknout, když se vejde do světnice a když se mluví s pánem domu. HRABĚ • Mám naspěch. — Řekněte, je tu, nebo není? VĚNCESLAV • A čehopak se dopustil, že ho hledáte takhle vyzbrojeni? Hrabě chce do komory. Vénceslav se postaví před dveře. Stát, pane! Ta komora je moje a jestli okamžitě z domu nevypadnete, zatáhnu za zvonec a půl tuctu zdatných chasníků sem vtrhne a jsou z vás cucky, pane! Jestli jste lupiči^ tak se s vámi musí jako s lupiči naložit, pane! A abyste nezabloudil a našel cestu z domu stejně bezpečně, jako cestu sem — uchopí ho za pa£i a vyvede dveřmi. LÄUFFER vykoukne z komory • Šťastný muži! Záviděníhodný muži! Obdivuji se vám... VĚNCESLAV • A teď se posadil a vzal zavděk troškou salátu a salámem. Aby se vzpamatoval. Lízo! Vstoupl Llza. Dojdi panu Mandloví pro džbánek piva! Liza odchází. To byla má svěřenka. A než pivo donese, tak mi pomohl při linkování, aby si na večeři vydělal. Prospívá to morálce. Läuffer usedne a pustl se do linkováni. Co to bylo za nevychovaného chlapa, který ho hledal? LÄUFFER ■ Nějaký hrabě Wermuth, nastávající zeť majora; žárlí na mě, poněvadž ho slečna nemůže vystát, to je všecko. VĚNCESLAV ■ Co ho to, Mandle, taky napadlo? Copak by si slečna s panem uči-týlkem počala? To pustil z hlavy a dal se do salámu. Tak se už konečně do něho zakousl! Ale nepomastil mi papíry! A ráčil linkovat rovně! — Mezi stolem mým a stolem pana majora je rozdíl, že? Když pan Mandel jedl bažanta s žampiónovou omáčkou, tak mu zaručeně sousta prachmizerně klouzala do krku. Inu svědomí! Zato učiteli Věnceslavovi dobré svědomí dokonce pomáhá ten jeho salám trávit. LÄUFFER • Ach! A to ještě není všecko, tó ještě neznáte ostatní své výhody. Už jste někdy viděl některého z těch vyšňořených otroků? Ach svobodo, zlatá svobodo! DOMÁCÍ .UČITEL 93 I VĚNCESLAV mu naznačí, aby pokračoval v práci • Takový hulvát, chce mi vlézt do komory a vůbec se nezeptá! Ale jen ať si ještě jednou přijde a s ním třeba všichni majorové, co jich na světě je! Saprlote, salám je teplý, ale pivo tu ještě není! — Taky si zakouří? LÄUFFER • Zkusím to. V životě jsem ještě nekouřil. VĚNCESLAV • No ovšem, pánům by ze-žloutly zuby, co? Já kouřil, sotva mě matka odstavila; prostě jsem místo matčina prsu začal cucat fajfku. Checheche! Je to dobré proti špatnému vzduchu a také proti zlým choutkám. Moje dieta je asi taková: Ráno studenou vodu a dým-čičku, do jedenácti vyučování a pak zase dýmčička, dokud se neuvaří polévka. Tu mi Liza udělá stejně chutně jako ti vaši kuchaři z Francie. Potom znovu dým-čičku a vyučování do čtyř — a do večera linkování. K večeři si obyčejně dávám něco studeného, salám se salátem, kousek sýra nebo co prostě' pánbůh dá, a pak před spaním zase dýmčičku. LÄUFFER ■ Bože, já se zřejmě dostál do kuřáckého doupěte. VĚNCESLAV • A přitom tloustnu, jsem spokojený a na smrt ani pomyšlení. LÄUFFER • Máte asi slušný plat. VĚNCESLAV ■ Jakýpak plat? To je hloupá otázka, pane Mandle. . S prominutím, jakýpak plat? Pánbůh se. mi odměňuje klidným svědomím. Ví on vůbec, co to znamená, být učitelem? .Chodí, pyšně sem a tam. Hnětu lidi k obrazu svému. Teu-tonské reky se zdravým duchem ve zdravém těle, a žádné vlašské opičáký. Řekne možná: napůl duchovní obry, napůl oddané poddané. Co z toho vzejde? Poddaní obři nebo obrovití poddaní? Pořád výš ke hvězdám, ale třikrát běda, jestli se vzepře vrchnosti! — Copak vskutku nemá chuť si zakouřit? Zakouřil si přece! Musí totiž napřed zvítězit sám nad sebou — nemyslím tím jeho, ale toho teutonské-ho reka — než se mu podaří zvítězit nad světem. . . Že ho přetáhnu, jestii se mi bude — Ale, ale, ale! Vytrhne mu z .úst brk, kterým se Lčmffer dloubá mezi zuby. Copak to je? Copak se ještě ani o vlastní tělo pečovat nenaučil, on dospělý člověk? Dloubat se v zubech je úplná sebevražda. Když mu tam něco uvízne — tak vzal vodu a vypláchl si ústa. Tak se to dělá, jestli si chce zachovat zdravý chrup. Na, udělal to. Läuffer ho napodobí. LÄUFFER • Ten mě ještě ukantoruje. VĚNCESLAV • Tabák mu nešmakuje? Vsadil se: jen pár dní se starým Věnceslavem a dostane se mu vychování, že sám sebe nepozná. — S tím hraním na hofmistra : teď asi stejně bude konec, mladý pane — jen tak^bez vysvědčení. A s místem na nějaké venkovské škole také nemůže počítat, když král teď po své válce musí z invalidu nadělat učitele. Předpokládám, že v latině zvlášť silný není; jako hofmistr ale asi má úhledný rukopis a tak by mi přece mohl večer pomáhat a předepisovat klukům písmena. Je na čase, abych si šetřil zrak. Ale musil by být pilný, to mu povídám! LÄUFFER • Jaká potupa! Major, tajný rada a hrabě Wermuth vejdou se služebníky. . MAJOR s napřaženou pistolí. • Aby tě hrom! Sedí si tady jako na posvícení. Střelí a. žá~ sáhne Läuffera do paže. Läuffer spadne ze židle. TAJNÝ RADA se marně snažil, aby mu v tom zabránil • Bratře! Rozzlobeně do něho strčí. Následky si poneseš sám, blázne! MAJOR • Cože? Je snad po něm? Nebude už schopen povědět, kde je má dcera? VĚNCESLAV • Pánové, nadchází snad Poslední soud nebo něco takového? Co to všecko znamená? Sáhne po noži na chleba. Já vám povím, přepadávat dobrého křesťana v jeho domě! LÄUFFER • Zapřísahám vás, ničeho nepodnikejte! — Je to major. Plně si toho kvůli jeho dceři zasluhuji. TAJNÝ RADA ■ Není ve vsi chirurgus, počestný pane učiteli? Je zraněn na paži, dám ho ošetřit. VĚNCESLAV - Jaképak ošetřit! Lupiči! Střílí se snad do lidí, když někdo má na to, aby postřeleného dal ošetřit? Je to můj spolupracovník; je v mém domě právě rok; je to tichý, mírumilovný, pilný člověk, a vy přijdete a zastřelíte mi ho ve vlastním domě! — To si odpykáte! TAJNÝ RAT>A pokyne sluhovi, aby ho obvázal • K čemu to lhaní, milý muži? Všecko je jasné. Majorovi. Pošlu svého Fricka do Itálie, nesmí se o tom vůbec dovědět. — Utíkejte pro chirurga, mohl by vykrvácet. VĚNCESLAV - Ani nápad! Když dovedete rány udělat, tak si je taky léčte, lupiči! Ke kmotru Schůpsenovi nepoběžím, jdu zvonit na poplach! Odejde. Služebníci posadí Läuffera zase na židli. Läuffer se probere. MAJ O R • A teď do něho! A kdybychom měli použít rozžhavených kleští: Kde je má dcera? LÄUFFER • Proč jen mi pan major nepůjčil toho koně k jízdě do Královce, jak bylo ujednáno! MAJOR • Co má ten kůň s tím společného, lotře? Kde je má dcera? LÄUFFER : Nevím. MAJOR • Ty nevíš? Vytáhne další pistoli. LlZ A vejde s pivem ■ Nestřílejte! Ach, nešťastný pane Mandle! Vrhne se před Läuffera. TAJNÝ RADA mu vytrhne pistoli a ranou z okna ji zneškodní ■ Mám tě dát spoutat, ty . . . Läufferovi. Tak přece odpověděl! LÄUFFER • Neviděl jsem ji od chvíle, kdy jsem utekl z vašeho domu; Bůh, před jehož soudnou stolicí možná už brzy stanu, mi budiž svědkem. M AJ ORif chce znovu do něho pustit • Tedy zas jednou nálož prachu vyplýtvána nadarmo! Kéž by ti byla raději projela tělem, darebáku, stejně se z tebe rozumné slovo nedostane! TAJNÝ RADA • Bergu! LÍZÁ ■ Vy jste pan major von Berg? Milost-pane! V hostinci byla nějaká slečinka a poručila si kávu. A když platila, řekla hostinskému: Kdyby přišel otec a ptal se po mně, tak mu neříkejte, že jsem u rybníka, tam co rostou ty jilmy. Ale vyřiďte mu, lidičky, že ho pozdravujú. MAJOR • U rybníka? K rybníku, k rybníku! Běží pryč. TAJNÝ RADA • Neumí vůbec plavat! HRABĚ * Kdybych aspoň uměl já! TAJNÝ RADA • Nesmím ho pustit z očí. Hodí Läufferovi měšec. Dejte se za to léčit a uvědomte si, že jste bratra zranil daleko nebezpečněji než on vás. Tajný rada a hrabě rychle odcházejí. LÄUFFER hořce ■ Co prý má ten kůň s tím společného! A co ta má vita sexualis? 13. Blízko Insterburku Custicka u rybníka obrostlého křovím. Major. Tajný rada. Hrabě Wermuth. Služebníci. GUSTICKA • Nikdo nejde. Mám tu snad umřít? Fricku, ach ty můj Fricku! Proč jen jsi o prázdninách nepřijel? To jsem DOMÁCÍ UČITEL '95 ještě nebyla... Teď dokonce mraky zakrývají měsíc. Za chvilku mě už nikdo nenajde. MAJOR z dálky - Gustičko! Gustičko! Gustiěka si zuje boty a vkročí do rybníka; přitom neustále pozoruje břeh. MAJOR sledován tajným radou a hrabětem Wer-muthem . Hej! Haló! Tady někdo vkročil do rybníka — byla to ženská! Za ní, Bergu, tudy vede cesta bud za Gustičkou, nebo do pekla! Brodí se za ni. TAJNÝ RADA • Bože na nebesích! Utopí se s ní! HRABĚ • Jen aby tu nebyla hloubka. TAJNÝ RADA ■ Na druhou stranu! Služebníkům, ktefi nesou dlouhá bidla. Za ní, chlapi! — Tak se mi zdá, že děvče zahlédl! ... Tam vzadu — v křoví. — Nevidíte? Teď se brouzdá rybníkem směrem od nás. Bůh nám zachovej chladný rozum. Ovšem — koho se lidské trampoty nedotknou ... Služebníci bidly šťourají v rybníce. MAJOR za scénou ■ Pomoc! Pomoc! Je to má dcera! TAJNÝ RADAhraběti ■ Ta tragika, ta tragika! Zachraňuje vlastně dva životy, chudák! HRABĚ tajnému radovi ■ člověk si připadá tak bezmocný. Tihle drsní tvorové — dává najevo, že myslí služebníky — si dovedou spíš poradit. MAJOR • K sakru, tak mi přece podejte bidlo! Zatracená verbéž! T AJ NÝ R A D A nabere jednoho ze služebníků tak, že Žbluňkne do vody. Za ní, chlape, co se šetříš! Major Berg přináší Gustičku na jeviště. MAJOR • Tady! Složí ji a klekne si k ní. Gustičko! Jak ti je? Proč jen ses mi ani slůvkem o tom nezmínila? Byl bych tomu prevítovi koupil šlechtický titul a mohli jste se miliskovat podle libosti. Bůh s tebou! Tak přece pomozte; vždyť jen omdlela. TAJNÝ RADA • Kdybych jen věděl, kde je ten zatrolený vesnický chirurgus! GUSTIČKA slabým hlasem ■ Otče! MAJOR ■ Čeho si žádáš? GUSTIČKA ■ Odpuštění. MAJOR • čert ať ti odpustí, dítě nezvedené. — Ne, jen se mi zas neporoučej, já ti odpouštím, ale hlavně ty mi odpusť! Já tomu ničemovi prohnal kulku hlavou. TAJNÝ RADA • Myslím, že bychom ji měli odnést. MAJOR • Jen ji nechte! Co je vám do ní? Postarejte se sami o sebe! Naloží šiji. Tak, děvče, měl bych tě sice nejspíš hodit zpátky do rybníka — naznačí takový úmysl — ale koneckonců bychom se neměli pouštět do vody dřív, dokud se nenaučíme plavat. Přitiskne šiji k srdci. Potvoro jedna neposlušná! Odnáší ji. Mezihra Při hudbě hrací skříňky, které chybí několik tónů, se dává točna do pohybu a je vidět, jak mine rok a jak jej naše osoby stráví. V zimě se prochází Fricek pod italskými citroníky; najafe se ožení Pätus v Halle se svou Karolínou; v lítě šije Gustiěka v Insterburku plínky; na podzim se Läuffer ve venkovské škole zabývá ještě pořád pisárskou prací. ■ ČTVRTÉ DĚJSTVÍ 14. Vesnická škola Bouřlivá listopadová noc. Läuffer opravuje sešity. Líza vstoupí. i- LÍZA • Polekala jsem vás. A přitom jsem se jen chtěla zeptat, jestli něco nepotřebujete, pane Mandle. . LÄUFFER ■ Já a něco potřebovat? Ne, já už nikdy! Copak bych já, ničema, mohl potřebovat? Všecko mám. A za chvilku si půjdu lehnout. LÍZA - Neměla jsem vás vyrušit, že? Ale už zase jdu, pane Mandle. Pořád jen píšete. LÄUFFER ■ Ach, ty nebeské zjevení! LÍZA * Myslela jsem, že lampa možná čoudí. LÄUFFER 'Jistě. LÍZA • Ale vůbec nečoudí. LÄUFFER • Dítě, vždyť se klepeš zimou! Dovol, abych ti přehodil šálu. A teď , jdi. LÍZA • Hrnek kafe, pane Mandle, aby vám nebyla zima? LÄUFFER • Ne. Nebo ano, dones! Líza odchází. Přišel jsem o rozum? Co to dělám? Tak nevinná bytost. Úplný anděl laskavosti, a já se během několika minut stávám kořistí choutek, které si zasluhují nejhlubšího opovržení? Odkud se vzal onen ničím nevyprovokovaný orkán v mém nitru? Z její strany naprosto nevinná starostlivost — lampa by mohla čoudit — a z mé strany místo díků tělesný chtíč! A to pod střechou' mého dobrodince — před očima židli a postel, předměty, kterými mě obklopila jeho lidumilnost! Je tohle odměna za to, že mi teprve ukázal, co tó Znamená opravdu učit! Což se já, netvor, nikdy nepolepším? Začíná všecko znovu? Už jednou jsem přece... Zmocňuje se mě závrať. Už jednou jsem přece zprznil děvče a vehnal je do rybníka, ze kterého je zoufalý otec musil vylovit. Má se teď vše opakovat? Nikdy, nikdy! Zastrčí dveře. Ke školním - sešitům, Mandle! Pustí se znovu do práce. Správné psát, správně žít. Ale co s tím orkánem v prsou? Jak dlouho to může trvat, než se uvaří hrnek kávy? Piš známky a nacházej pravopisné chyby, ty, který nedokážeš zkrotit zrak natolik, aby neviděl, co se pod halenkou skrývá! Ty padouchu bez vysvědčení a budoucnosti! Zaklepání. Ani se nehni! Zástrčka drží. Vrať se, anděli! Otevře. LÍZA vstoupí s hrnkem • Proč se zavíráte? Nikdo nežádoucí v tuhle pozdní hodinu práh nepřekročí. Tady je kafe, zahřeje vás. LÄUFFER - Dobře, dobře. Vezme hrnek a vystrčí Lizu ze dveří. Tak, to by bylo. Klesne na židli. Jdi, Lízo, jsi zachráněna. Nové zaklepání. Zástrčka! Líza znovu vstoupí. LÍZA • Ještě se vracím, pane Mandle, nemějte mi to za zlé. LÄUFFER • Mám vám to za zlé! LÍZA • Vracím se, poněvadž jste řekl, že zítra nebude náboženství — poněvadž jste řekl — proto se vracím — jen abych se zeptala, jestli zítra náboženství bude. LÄUFFER ■ Ach! — Jen pohleďte na tu tvář, andělé! Jak žhne nevinným ohněm! Zatraťte mě, jestli můžete! — Lízo, proč se ti třese ruka? Proč ti rty tak zbledly, proč ti ruměnec pokryl tváře? Co si přeješ? LÍZ A • Jen se optat, jestli zítra bude náboženství. LÄUFFER - Posaď seke mně. Kdo ti upravuje vlasy, když se chystáš do kostela? Posadí ji na židli vedle sebe. LÍZA chce vstát • Prominul mi; čepec se asi svezl; když jsem šla do kuchyně, byl tak strašný průvan. L Ä U F F E R ji uchopí za ruce • Ach, jsi tak — kolik . je ti let, Lízo? Měla jsi někdy — co jsem se to jen chtěl zeptat? — Měla jsi někdy nápadníka? DOMÁCÍ UČITEL 97 LÍZ A živl ■ Ale ano, jednou jsem jednoho měla, a ovčákovic Gréta mi ho záviděla a říkávala: Ráda bych věděla, proč o tu hloupou holku tak stojí! A potom jsem ještě znala jednoho oficíra, než jste k nám přišel. LÄUFFER • Oficíra? No a? LÍZA • Ano, a byl z těch hodně vznešených. Prosím vás, tři prýmky na rukávě měl; ale já byla ještě moc mladá a matka nechtěla, abych si ho vzala. LÄUFFER-No a? LÍZA • Že je voják a že se vojáci pořád někde toulají a že se stejně nikdá na nic ne-vzmůžou. LÄUFFER • A co já? Já také nic nemám! LÍZA ■ Ale vás přece potkalo neštěstí, pane Mandle. LÄUFFER ■ A ty bys — ty bys snad — ztrestá se pravítkem. LÍZA • Ano, z celého srdce. Lättffer se po ní vrhne, políbí jí ruku. LÍZA ji odtáhne ■ Ach, prosím vás, mám ruku celou černou od kamen, fuj! Proč to * děláte? Víte, měla bych sice ráda někoho učeného, od nejútlejäího mládí se mi študovaní páni zamlouvali. Jsou tak slušní a způsobní, nejsou tak dotěrní jako vojáci, i když je kvůli strakaté uniformě mám taky docela ráda, to nezapírám; kdyby tak učení páni nosili stejně pestré kabáty, to by bylo! LÄUFFER se po ní vrhne a strhne ji k sobí • Ach Lízo! Kdybys věděla, jak jsem nešťastný. LÍZA • Fuj, pane, co to děláte? LÄUFFER • Jen jednou ještě a pak už nikdy! Políbí ji. LlZA • Ne, ne, ne.. . VĚNCESLAV vpadne ■ Co se to děje? Tak takhle vypadá péče, kterou je povinován svému stádu? Vlk v rouše beránčím! Ne- vinnost, kterou před pokušením má chránit, sám v pokušení uvádí? LÄUFFER • Pane Věnceslave! VĚNCESLAV • Mlčel!Už ani slovo! Ukázal se v pravé podobě. Z domu, svůdce! LÍZA poklekne před VSnceslavem • Drahý pane kmotře, nic zlého mi neudělal. VĚNCESLAV • Způsobil ti více zlého, než by ti mohl způsobit nejhorší nepřítel. Svedl tvou nevinnou mysl na scestí. LÄUFFER ■ Přiznávám svou vinu. — Jenže: je možno takovému pokušení odolat? Jestli se mi nevyrve srdce z prsou — VĚNCESLAV • Chce snad i nadále prznit nevinné bytosti? LÄUFFER ■ Ani pomyšlení! Bůh mi budiž svědkem, že jsem tato nevinná ústa pokryl polibky jen proto, aby mě svým okouzlujícím hlasem nestrhla k ještě horšímu zločinu. VĚNCESLAV • A jak by ji chtěl uživit, když nemá ani vindru? LÄUFFER • Rekl jsem jí to. VĚNCESLAV • A toho se snad nasytí? Vstaň, nevinná oběti! Co to jen ze svého vznešeného stavu učinil? Kde má vysvědčení? Může se vůbec ještě někde ukázat? Z očí, ničemo! Sebere sešity. Má dítka kazit nebude! A zítra ráno opustí i tenhle práh! Vytáhne Lízu z místnosti. b Läuffer u otevřeného okna. LÄUFFER • Stále znovu tedy! — Ba, jen burácej, noční vichře! Ven s tebou, ničemo, do větru a krupobití! Ty bys chtěl vychovávat lidské tvorečky k obrazu svému? Pohlédni na svůj obraz v okně a zděs se! Jsi zahradník, a vytrháváš první výhonky? Ty a strážce? Sám bys strážce potřeboval! Jsi proklet od samého počátku. Po tomto klopýtnutí nemůžeš přijít a prohlásit: Nešťastný muži; nešťastný proto, že jste mi důvěřoval, dejte mi svou zhanobenou Schovánku za ženu. Dokážeš ji zničit, ale nikoli uživit. A přece jen: Když chceš být prostě člověkem, zasluhuje si to kletby? Jsou chtíče, ať jsou jakkoli tělesné, tak nepřirozené? Proklej přírodu, která tě neučinila kamenem, za to, co stvořila! Gím se od jiných liším? Každý čeledín smi být mužem, ale já nesmím. Mám si vyvrhnout oko, skrze něž pohoršení přichází? Mám předstoupit před Tebe, Stvořiteli všehomira, s tím, že se zdráhám učinit, k čemus mě předurčil? Tvář, kterou jsi mě obdařil, je znetvořena, a já ji znetvořil, poněvadž se znelíbila. Abych vichru mohl povědět: až se zítra poženeš kolem, už tu nebudu. Tak se staniž, a ne jinak. Příklad zajisté vám dám, že se ho zhrozíte! Strhne si kabát. c Läuffer leží v posteli. Vénceslav vstoupí. VĚNCESLAV • Hrom do něho! Proč mě volá od práce? Tady to ale vypadá — jako po bitvě! A co ještě leží? Vykázal jsem ho z domu. Měl už dávno být ňa cestě do Heidebůhlu; LÄUFFER • Myslím, že jsem na cestě jinam. VĚNCESLAV • Co se tak plaše rozhlíží? Až člověka mrazí; ířigidus per ossa — Co mu je? — Jako kdyby někoho zabil. — Co tak křiví obličej ? LÄUFFER - Kmotře, nevím, jestli jsem jednal správně. — Já se vyklestil ... VĚNCESLAV ■ Cože - vyklestil? - To je přece . .. LÄUFFER • Doufám, že mi dovolíte, abych pobyl ješ tě pár dní pod zneuctěnou střechou. VĚNCESLAV • Zanechal dalších řečí. To udělat nemusel. Vždyť je úplný Origines! Dal se obejmout, mladý muži, drahá, vyvolená zbroji! Toto je cesta, po které se může stát pochodní vzdělanosti, pedagogickou hvězdou první velikosti. Gratulujú a volám po věnceslavsku: J ubila te a evoč, duchovní synu! LÄUFFER • Pane učiteli, prese všecko toho lituji. VĚNCESLAV ■ Cože, on toho lituje? Toho nechť je vážený spolubratr dalek! Přece nezkalí tak ušlechtilý čin pošetilou lítostí, přece jej neposkvrní slzami? Už vidím, jak se mu derou zpod víček. Potlačil je a zazpíval pln radosti: Já nicoty se zprostil, teď křídla, křídla dejte mi! Nezachová se snad jako Lotova žena, neohlédne se přece po Sodomě, když už jednou dosáhl blahoslaveného tichého Zoaru. Ne, ne, to .si raději říkám s naším nebožtíkem doktorem Lutherem: Co se dere vzhůru, je pro mého drahého Pána-boha, co ale sestupuje dolů, to určeno je Belzebubovi. LÄUFFER • Obávám se, že mé pohnutky byly jiného rázu ... lítost ... obavy o místo. VĚNCESLAV ■ Místo má jisté. Kdo by se měl stát učitelem, když ne on? Má teď ze všech adeptů nejvyšší kvalifikaci! Což v sobě nezničil vzpurnost na věčné časy, což nepodřídil vše povinnosti! Žádné soukromé záležitosti mu již nezabrání, aby utvářel lidi k obrazu svému. Je možno chtít více? O své příští nechť je bez obav. Udělal povinnosti zadost. Všecko zlé v dobré se obrátí. LÄUFFER - Napsal jsem panu majorovi dopis, leží na stole vedle nože. Přečetl byste si jej a odeslal, najde-li váš souhlas? DOMÁCÍ UČITEL 99 VĚNCESLAV čte ■ „...A tak jsem svým jistě těžkým rozhodnutím odstranil všecko nebezpečenství, které z mého mužství... Mezi Scyllou přirozenosti a Charybdou povolání jsem se rozhodl pro povolání a doufám, že mi milostivě neodepřete vysvědčení, abych zase mohl vykonávat místo učitele. A to tím spíše, milostivý pane majore, když se i jinak, pamětliv svých povinností, budu snažit, abych vždy a při všem, což obzvlášť zdůrazňuji, činil a učil, co jest požadováno, a to v můj vlastní prospěch i ku prospěchu ostatních... Přijměte ... Váš nejpo-níženější služebník ... Post scriptum: Slibuji zároveň, že budu nadále vykládat o martyriu našeho krále bez jakýchkoliv vynechávek." LÄUFFER • Řádí venku ještě vichřice, kmot-' ře? VĚNCESLAV • Nikoliv. LÄUFFER • Nikoliv. VĚNCESLAV • Všecko je pod sněhem. LÄUFFER • Je tedy dobře postaráno o to... VĚNCESLAV • Šlechetný trpiteli, jsem si jist, že se ted bude moci ucházet o učitelské místo kdekoli v kraji. PÁTÉ DĚJSTVÍ 15. Halle, v zimě. Patos s dýmkou a v pantoflích. Berg v cestovním úboru. PÁTUS • Přečtu ti, co o tom říká Immanuel Kant: „Manželství (matrimonium) je opojení dvou osob za účelem doživotního vzájemného užití pohlavních orgánů." A tady: „Manželská smlouva totiž ani za předpokladu touhy po vzájemném využití pohlavních vlastností, potažmo pohlavních orgánů, není smlouvou závislou na naší libosti, nýbrž je po zákonu lidstva smlouvou nutnou. Což znamená: chtějí-li se muž a žena podle svých pohlavních vlastností vzájemně užít, musí nutně vstoupit do svazku manželského. Je to podle právních norem čistého rozumu nutné.ťí Tak vidíš. FRICEK • Já myslel, že ses Kanta zřekl? PÄTUS • Jen naoko. Jak bych jinak dostal místo učitele? A jak bych si byl mohl bez takového místa vzít Karolínku? Ty to děvče milé ještě ani neznáš. A že jsem to udělat musel, to tady stojí. FRICEK ■ Ten tvůj filozof ti tedy dokázal, že se ho musíš zříct, a ty ses ho zřekl tím, žes ho poslechl. Můj ty světe! PÄTUS - Jde jen o zdánlivý rozpor, o nic jiného. Dokázal by jej vyvrátit jedna dvě. FRICEK • čeho se týkala tvá písemná zkouška? PÄTUS • Udělal jsem to chytře, Bergu. Nechal .jsem filozofii filozofií. „Válka, prapôvod všeho" — ale na vhodném, poněkud temném místě, jsem vtipně naznačil, že. sě ten původ občas nedá dokázat, ... FRICEK • Mluvils o Karolíně. Co, se stalo s pannou Rehhaarovou? PÄTUS • Klesala níž a níž. To Karolína je docela jiná, je pro manželství jako stvořená. Mimochodem: je rektorovou dcerou. F RIC E K. - A tak si tu žijete u teplých kamen, šťastní. — Vídáváš ještě Bollwerka? PÄTUS ■ Naše vztahy.poněkud ochladly, Bergu, od doby, co oba třímáme ráfcosku. Je v podstatě dobrý chlapík, ale. .. Karolíne se zdá sympatický, ale já jí jeho společnost zakázal. Ženská se musí držet zkrátka, Bergu.. .Jaké to bylo v Itálii? FRICEK • Nádherné. Vyzrál jsem tam. PÄTUS ■ Půl roku Itálie — máš prostě otce rousseauovského typu! FRICEK • Nevím, Pätusi. Poslat mě do Itálie a dát mi navíc tu nepochopitelnou radu, abych po celý čas Gustičce nepsal, radu, o níž jsem pro cestovní horečku nijak zvlášť neuvažoval! A tam dole, mezi citróny a olivami, jsem obavy, které ve mně klíčily, zaplašoval přesvědčením, že tím jen chce naši lásku vyzkoušet! Ale náhlý neklid v Pompejích mě žene zpět. A nemenši nepokoj mě nutí, abych ukvapenou cestu domů — urazil jsem kočárem často až osmdesát mil denně — tu v Halle přerušil. Jako bych se neměl do milovaného Insterburku tak rychle vracet. A hle, nacházím tady dopis, který se neodvažuji otevřít. Ruka se mi třese,jakmile tak chci Učinit. Otevři jej ty, příteli, a přečti mi jej. Vrhne se do lenošky. PÄTUS • Odkud je? Psala jej ruka otcova? FRICEK • Ne, jakýsi Seifenblase, soused. PÄTUS čte ■ „Pro přátelství, kterého se mi v domě Vašich pánů rodičů dostávalo" — Přeruší se. Ten chlap má strašný pravopis! Čte dál. „— cítím se povinován — vždyť vím, že jste tak dlouho bez spojení s rozkošným Insterburkem — abych Vás seznámil s neštěstím, o němž zřejmě nevíte a jež postihlo hofmistra, který byl z domu Vašeho milostivého pana strýce vyhnán." ZaTaZÍ se- FRICEK • Čti dál! PÄTUS • „Poněvadž Vaši sestřenku znásilnil, a ta si to vzala natolik k srdci, že skočila do rybníka, kterážto smutná událost celou Vaši rodinu nanejvýš vylekala —" Fricek omdlí. Bergu! Co je ti? — Pokropí ho levandulí. Co teď, Bergu, tak přece pro- mluv! — Kdybych ti jen ten zatrolený dopis nebyl — jde určitě o výmysl — Bergu! Bergu! FRICEK • Nech mě. - Však to přejde. PÄTUS • Mám pro někoho dojít, aby ti pustil žilou? FRICEK- Fuj — snad by ses neopičil po Francouzích. Přečti mi to ještě jednou. PÄTUS • Ano, já ti ten tak podle škodolibý dopis ihned — Rozfrhne jej. FRICEK ■ Znásilněna — utopena — Udeří se do Sela. Moje vina, jedině moje. PÄTUS • Co blázníš? — Je to tvoje vina, že se dala tím učitelem svést? FRICEK- Pätusi, přísahal jsem jí, že se o prázdninách vrátím! A já jel do Itálie. Teď zatracuji její krásu! A Gustička se vzdala naděje. Hoře — ty znáš její sklon k melancholii, pocit osamělosti, zhrzená láska. Copak to nechápeš ? Jsem ničema, jedině já zavinil její smrt. Vrhne se znovu na židli a skryje tvář. PÄTUS • To si jen namlouváš! — To není pravda, takhle to nebylo. Dupne nohou. Jdi mi k šipku! Ze jsi tak hloupý a všemu uvěříš! Však ona jistě tak zcela bez viny nebyla. Je to ženská! Jako bys je neznal! Nechtějí, ale udělají to. Jakmile je něco začne svrbět, nemyslí už ha nic jiného, než na to, aby je někdo podrbal. FRICEK ■ Pätusi! Už jí není, prosím tě ... PÄTUS • Bergu, snad mi nechceš tvrdit, že takové nejsou. Vstoupí Karolina.. PÄTUS ■ To je ona, má milá choť. To je Berg, můj přítel ze školy. KAROLINA ■ Slyšela jsem o vás. Jste manželův druh ještě z časů, kdy býval divoch. PÄTUS • Tak, tak, správně. Uvař mu kávu. Má jí zapotřebí, dostalo se mu právě z domova zlé zprávy. COMÁCÍ UČITEL 161 KAROLINA • Ach, tak zlá snad nebude, aby vás koflíček dobré kávy — FRICEK • Jen se neobtěžujte. Musím domů. Musím k jednomu hrobu. Odejde, PÄTUS • Smutná věc. — Ale naše starost to není. Pojd, Karolíno, k vyhřátým kam- 16, 16. Majoróin pokoj v Insterburku Majorka. Major. Gustička. Tajný rada. Leopold. V kolébce dítě. TAJNÝ RADA ■ Milá švagrová a bratře, milá Gustičko, milý Leopolde! Vyprázdněme sklenku grogu na svatého Mikuláše a první sníh, který tak kouzelně pokryl ulice. Ale napřed se mi zdá vhodné shromáždit též čeleď, aby při pohledu na tak krásně proměněnou krajinu měla účast na teplém trunku. GUSTIČKA • Zavolám ji. Odejde. TAJNÝ RADA ■ Tak si představ, dostal jsem pro tebe dopis od toho Läuŕľera, ve kterém projevuje upřímnou lítost a přísahá, že se změní a polepší. Přiložil lékařské vysvědčení, kterým se stvrzuje, že o své újmě Bohem mu propůjčené tělo zkorigoval natolik, že už nikdy nebude žačkám nebezpečenstvím. MAJORKA ■ Fuj! TAJNÝ RADA • To říkám také, švagrová. A prosí tě, milý Bergu, abys mu za lékařské potvrzení poskytl vysvědčení, aby zase mohl vykonávat své povolání. MAJOR se směje ■ To by šlo. TAJNÝ RADA • At si říká kdo chce co chce, je to člověk důsledný. MAJ O R • A ukázněný, jak se s tím setkáváš jen zřídka! TAJNÝ RADA • A pedagog z boží milosti! MAJOR • Vysvědčeni dostane. TAJNÝ RADA •' Nezavažiž úst volovi, chachacha, volovi, který ti mlátí! Všichni se velmi smějí. MAJORKA ■ Fuj! Přiběhne služebná. SLUŽEBNÁ ■ Pane majore, paní majorova, mladý pán! Vzlyká. MAJOR • Jaký mladý pán? SLUŽEBNÁ-Pán von Berg! TAJNÝ RADA • Fricek se vrátil z Itálie? SLUŽEBNÁ ■ Je dole! Ach, tomu říkám případ! Zaručeně přijde do novin! Vstoupl v cestovních šatech. A spatří slečnu Gustičku. Kouká se na nijako na přízrak. Zavolá: „Gustičko, ty nejsi mrtvá?" A ona mu vletí do náruče! „Tys přišel, Fricku?" A samá láska! A potom: „Já bídná! Nedotýkej se mě, nejsem už tvá Gustička!" A on, mohutným hlasem... „Jsi!" — a ona „Ne, ty nevíš. ..!'• Načež on tak, že je to slyšet až v kuchyni: „Vím, vím všecko a jediné, co učiním — poprosím tě, abys mi prominula! Gustičko moje!'' Ach, zrovna jdou. MAJORKA • Gustička s Frickem? MAJOR • Saprlote! Vstoupí Fricek s Gustiíkou. FRICEK • Otče! I vy,mátchyně a tcháne! Dopřejte mi, abych do poslední kapky krve bojoval o svou Gustičku. MAJOR • Cože? Ty si ji chceš vzít? Prese všecko? FRICEK ■ Prese všecko? Nikoli! Právě proto! Dovolte, abych vám vyložil, jak mi podivný zážitek v Halle na věčné časy ukázal velikost a slabost příslušnic tvého pohlaví, Gustičko moje. Abych byl stručný: Tamější děvče milovalo báječného mládence, mládence svědomitého a oddaného filozofii, byť i byl poněkud nepraktický. Milovala jej vroucně. Prese všecko — nebo neměl bych, moji drazí, spíše říci: právě proto se oddala člověku mnohem bezvýznamnějšímu. Ale ani na okamžik — a to vím přímo od ní — nemyslila v jeho náruči na nikoho jiného, než na toho, kterého milovala. Jemu, svému opravdovému milému, se ve skutečnosti v duchu oddávala, milý otče; i když to možná nechápete. Ale já to vím, já to teď vím lépe než kdy předtím. A nic by se s Gus-stičkou nebylo stalo, moji drazí, kdybych se byl o prázdninách dostavil. Nestalo se tak ostatně pro souvislost s vyloženým vám příběhem. TAJNÝ RADA • A rovněž by se jí nebylo ' nic stalo, kdyby se jistému mladému ničemovi byl půjčil kůň. GUSTIČKA • Ach Fricku, jedině takhle to bylo a nejinak! FRICEK • Papá, když jsem ji na schodech spatřil, zdálo se mi, že mě mámí smysly. A přitom to byla skutečnost! TAJNÝ RADA • Které se máš vždycky držet, jak jsem tě to učil — pokud se ovšem nerozcházl s tím, co je uvnitř nás. MAJOR • Pojď! Odvede ho k pohovce. Jsi filozof? MAJORKA o dítěti. • Jestlipak ví, co je tohle? TAJNÝ RADA ■ Synu, když sankcionoval příčinu, tak se také nezalekl následků. Když se vyšplhal do koruny stromu, tak už neslézal, aby si došel pro starou huč-ku! Nestudoval snad logiku? FRICEK políbí dítě a daje Gustičce • Toto dítě je nyní i dítětem mým. Už teď k němu pociťuji náklonnost: má tvé rysy. GUSTIČKA • Fricku! TAJNÝ RADA ■ Tak, tak. MAJORKA • Bože! Přichází leled. MAJOR ■ Lidičky, nečumte, nešuškejte, ne- suďte a vyprázdněte se šťastným otcem sklenku. Na naši mladou dvojici! LEOPOLD ' Na maličké! MAJORKA • Leopolde! TAJNÝ RADA • A na první sníh! MAJORKA • Bergu, tak se mi zdá, že byste chtěl, abych dala k lepšímu nějakou prostonárodní píseň. Řítili a spinetu, zatímco všichni pijí. Ó tichý čase zim S měkounkým sněžením! Kdy člověk hledí jen V poklidu pohroužen A dobytčata ve své stáji Velkému tichu naslouchají. 17. Vesnická škola Věnceslav. Läuffer. Oba v černém. Llza. VĚNCESLAV • Jak se mu, kolegáčku, líbilo kázáníčko? Jak ho mravně povzneslo? LÄUFFER • Líbilo se mi, velmi se mi líbilo. Vzdychne. VĚNCESLAV sejme paruku a nasadí si noční čepec ■ Tímhle mě neuspokojí. — Má mi povědět, které místo v kázání se jeho srdce především dotklo. Slyší? — Posadil se. Musím se mu s něčím přiznat. Zjistil jsem v kostele věc, která mě zkrušila. Pořád se mi tam v lavici vrtěl tak, že jsem se po pravdě za něho před celou obci styděl a že jsem proto chvílemi docela vypadl z konceptu. Jen se na junáka podívejme! řekl jsem si. A přitom se zachoval tak rytířsky a má už jaksi nejhorší za sebou. — Musím se mu přiznat: Moc mě to zlobilo. Viděl jsem dobře, kudy jeho zrak bloudí, náramně dobře; pořád se točil ke středním dveřím, tam co jsou DOMÁCÍ UČITEL 103 ■ varhany. Slyšel vůbec, co jsem říkal? Dokázal by mi opakovat z kázání jediné slovo? A přitom bylo kázání určeno jedině jemu; naprosto záměrně — Och! Och! Och! LÄUFFER • Myšlenka, že je veliká podobnost . mezi naší duší a pěstováním lnu a konopí, se mi velice líbila. A také to, že náš duch musí projít všelijakým soužením, trápením a umrtvováním smyslnosti, aby se dočkal spásy, stejně jako len, který je třeba zbavovat pazdeří náramným tlučením a mlácením na drhlici. VĚNCESLAV ■ Bylo to záměrné, příteli. LÄUFFER • Nemohu však zakrýt, že celý ten váš seznam čertů, kteří jsou vyháněni z nebe, a celá ta historie o vzpouře, k níž došlo kvůli tomu, že si Lucifer připadal mezi nimi nejkrásnějším — dnešní doba na takové pověry už dávno nevěří! VĚNCESLAV • Proto také celý ten. dnešní náramně osvícený svět půjde k čertu. Vezměte sedlákovi jeho čerta a stane se sám čertem vůči své vrchnosti, které pak dokáže, že takoví čerti jsou. Ale to po-nechme stranou — o čem jsem vlastně mluvil? Ach tak. Pověděl mi, na koho se po celé kázání díval? Nic mi nezakrýval. Na mě se nedíval, to by musel šilhat, až bůh brání. LÄUFFER • Nedovedu vám na to dát odpověď, nejsem si ničeho vědom. VĚNCESLAV • Koukal se tam, kde sedí děvčata, co k němu chodí na náboženství. — Příteli, snad v jeho srdci nezůstalo přece jen něco z toho starého kvasu? Kampak by přišel, kdyby se pořád ještě oddával nezřízeným žádostem, teď, když se mu dokonce už ani nedostává možnosti, aby je ukájel? Až se mi vlasy ježí hrůzou. Obejme ho. Ach, synu drahý, při slzách, které prolévám z opravdové a upřímné starostlivosti o něho: nevracel se k egyptským hrncům, když Kanaán je na dosah! Jak může ještě pořád tak hladovými pohledy pronásledovat.mou svěřenku! Což by ji kapoun mohl uspokojit? Lízá předstoupí. LÍZÁ • Ach, pane učiteli, jsem s nim docela spokojena. LÄUFFER • Já nešťastník! Lí ZA • Můžete mi uvěřit, drahý pane kmotře — nevzdám se ho. VĚNCESLAV • Tak - aby tě - Lízo, nerozumíš tomu — Lízo, nelze ti to jen tak vysvětlit, ale nemůžeš si hp vzít, je to vyloučeno. LÍZ A ■ Jaképak vyloučeno, pane kmotře. Říkal jste vždycky, že bych se jednou mohla vdát za učeného pána. VĚNCESLAV - Aby tě ďas, vždyť nemůže — Bůh mi odpustiž můj hřích, dej si přece říct. LÄUFFER - Možná že si nic takového ani nežádá — Lízo, nemohl bych s tebou spát. LÍZÁ • Tak se mnou bude bdít. Stačí, když budeme spolu přes den, když se budeme na sebe usmívat, když si budeme občas laskat ruce — neboť přisámbůh! mám ho ráda. LÄUFFER ■ No tak vidíte, pane Věnceslave! Nežádá na mně nic než lásku. A copak je pro manželské štěstí nutné, aby se ukájely zvířecí pudy? VĚNCESLAV • Ale což v Písmu svatém nestojí psáno: Ploďtež a rozmnožujte se? Kde je manželství, tam také mají být děti. LÍZ A • Ne, pane kmotře, přísahám, že bych za nic na světě děti nechtěla! Pan kmotr má dost kachen a slepic, které musím den co den pokrmit. A kdybych ještě navíc měla krmit děti! LÄUFFER ji políbí ■ Ty má božská Lízo! VĚNCESLAV.>.<7íí sebe odtrhne ■ No, no!;To by tak hrálo! Mně před očima! — Spá-nembohem se tedy dejte dohromady; bude pořád lepší, když. se vezmete, než abych musel přihlížet, jak vilně tokáte.— Ale mezi námi, pane Mandle, je konec. Je to neslýchaná věc, když se takto chová někdo, kdo má být vzorem. Všecky velké naděje, které jsem v něho vkládal, všecko očekávání, které mi jeho rekovnos t vnukla — Dobrotivé nebe! Pro mne zůstává zase jen něčím polovičatým! Odejde. LÄUFFER - Ale zato jsem si jist, že jakmile stanu před pány z Insterburku, tak mi zaopatří místo, které by mi dopřálo manželku uživit. EPILOG přednesený představitelem domácího uíitele Komedie skončila. Tak a nejinak. Doufejme, že rozmrzelý byl váš zrak Neboť kus německé mizérie vám byl předveden A jak se s ní vyrovnával ten a ten Před sto lety, před pěti či padesáti A leckde to i dnes ještě platí. Německého kantora jste viděli, jak ve spěchu Jde po křížové cestě posměchu Chudáka, dřeli ho až do úpadu, Takže už neví, co vpředu je, co vzadu. V podobenství nadživotním nakonec Rozhod se řešit radikálně celou věc: Sám sebe rázně vyklestil Aby se zbavil nepřátelských sil. Neboť když jedná, jak mu přirozenost velí Všechny pány si znepřátelí. Když klaně! si* a hrbil tiše Do žlabu měl hnedka'výše Teprve když se mužství zbavil, když se . . zmrzačil Vrchnostenského uznání hoden: byl. Jeho páteř je zlomená. A teď ji svým žákům zlomit má.; Německý kantor — každý by to vědět měl: ■ Zvrácenosti výplod i zploditcl! Žáci a učitelé nových dob Viděli jste tu zotročenost? Stop! Hleďte vykopat ji hrob! POZNÁMKY O poetických a artistních elementech V nedávné minulosti se nezdálo zvlášť naléhavé mluvit o poetických prvcích ve lirách a.o artistních prvcích při jejich provedení. Teď tp zase bude po nějakou dobu třeba. Nezdálo se: to naléhavé, ba zdálo se to scestné, a ťo nikoli snad proto, že by se na poetický element dostatečně pamatovalo a že by se dostatečné rozvíjel,, nýbrž proto, že se jeho jménem hanebně nakládalo se . skutečností. Vždyť se. poezie hledala právě tam, kde skutečnost přišla zkrátka. Lež se vydávala za nápad, nepřesnost za velkorysosti otročení vládnoucí formě za znalectví formy atd. Bylo třeba zjistit, nakolik je odraz skutečnosti v umění pravdivý, a bylo třeba zkoumat, jaké úmysly umělci, se skutečností měli. Tak se stalo, že jsme museli o poezii mluvit jako o něčem, co se od skutečnosti liší. V poslední době zase umělecká díla často už vůbec nezkoumáme z jejich poetické (umělecké) stránky a spokojujeme se i díly, která naprosto postrádají poetického kouzla, a představeními,, která naprosto .postrádají D O MÁG f UČITEL 105- kouzla artistního. Taková díla a představení sice mohou mít jakýsi účin, ale sotva to bude účin hluboký, i v politickém směru. Je totiž zvláštnosti divadelních prostředků, že zprostředkovávají poznatky a popudy formou požitků; hloubka poznatků a popudů je přímo závislá na hloubce požitků. V následující části je z představení Domácího učitele uvedeno několik artistnich momentů, souběžných s poetickými momenty hry. To, že poetické momenty jsou souběžné s momenty sociálními, budiž zde poznamenáno. Nemělo by to však nikomu zabránit, aby se na chvilku u momentů poetických a artistnich pozdržel. Scéna 1 čtyři obřadné poklony, které Läuffer udělá — první, když spatří bratrskou dvojici, pak obě kvapné a navlas si podobné, když projde kolem ní, a poslední za zády obou bratři, opepřenou sakrováním — jsou, provedou-li se exaktně, artistní procedurou, která s mírou a v jistém rytmu ukazuje Läufferovo patolízalství, jeho ta--neční zběhlost a vyhladovělost a na neposledním místě i jakousi nemotornost. Je poetické, když se scénka umístí před zahradní branku městského obydlí tajného rady. Přimějeme tím diváky, aby si všimli ranního trunku obou bratří, jejich zakořeněných zvyklostí a jejich blahobytu. Něco takového by možná u Shakespeara bylo příliš, ale u intimní, drobnomalebné mravoučné komedie Lenzovy nikoli. Přitom scénický obraz nesleduje iluzi; už projekce na pozadí: kolorovaná ocelorytina ve vkusu doby — rovněž cosi poetického — působí protiiluzionisticky. Scéna 2 Zjištění, že poezie lidi sbližuje, je samo o sobě poetické. Pokušení, jaké vychází z četby milostné básně, se mistrně popisuje v pátém zpěvu Dantova Pekla. Něco z té poezie, lehce zcizeno mírnou komičností, by mělo být tam, kde milenci čtou Klopstocka. Jiným momentem je korespondování postoje milenecké dvojice na začátku scény 5 jejím postojem na konci: pokaždé stojí k sobě bokem, oba stejně Způsobně od sebe vzdáleni. Jen s tím rozdílem, že na konci mezi nimi sedí přísný otec; podařilo se mu obnovit náležitý odstup. Je možno se ptát, zda si divák podobných subtilnosti vůbec povšimne; otázka je však nemístná. Subtilní je také, že se pozornost diváka soustřeďuje na Gustiččinu postel, když ji k ní mladý milenec vede, aby mu tam odpřisáhla věrnost — uvidíme ji tam ležet s hofmistrem. Při prvním shlédnut! hry vznikne možná pouze dojem, že se dvojice ubírá k posteli jedině proto, že se milenci zdá nevěra možná; pozdější, desátá scéna však tím bude působivější a při druhém shlédnuti hry se stane i původní scéna významnější. A s druhým shlédnutím je vždy nutno počítat. Scéna 3 V této scéně jsme použili osvětlení, které možno nazvat poetickým. Obecné nepracujeme se světelnými efekty, nýbrž používáme plného osvětlení. Tentokrát nám však projekce nedovolovaly, abychom zcela využili světelného zařízení, a zvláštní zjištění nás přimělo, abychom osvětlili zadní stěny neobvykle slabě. Představitel Leopolda předváděl lapáni much tak pěkně a komicky, že se tím souběžné Laufferově zkoušce nedostávalo dosti pozornosti. A poněvadž nám bylo líto přikázat mladistvému představiteli, aby se mírnil, museli jsme aspoň ztlumit světlo. Poetickým přinosem toho potom bylo, že v dalším průběhu scény vystupovaly plasticky jen osoby Urozené (majorka, hrabě), že Leopold i služebná tvořili jenom pozadí a že se Läuffer objevil v plném světle jedině po svém faux pas, po kterém byl zase vržen zpět do polotmy. — Artistní moment, malá pantomima přeskupování (majorka, hrabě, služebná) po Laufferově vyhazovu, kterou se dosáhlo toho, že urozené osoby byly zase mezi sebou, se popisuje ve zvláštních poznámkách o výsledku zkoušek. Také zkouška Läufferova, který musí prokazovat graciéznost, ač mu strachy vyráží pot na čele, byla pečlivě vypracována jako artistní „číslo". Scéna 4 čtvrtá scéna ukazuje Läuffera v jeho izolovanosti, která mu znemožňuje normální milostný život. Je „jediným kohoutem v kurníku", se kterým se zachází jako se „atikou mezi kapry". Předvádí svůj um, jak nejlépe dovede, nezalekne se nejodvážnějších skoků. (Přitom se ovšem z Läuffera nesmí stát ješita! Snaha udělat dojem na dívky ho zaneprázdůuje natolik, že si opojení z dojmu, který sám udělá, nemůže dopřát.) Nemotornost chovance, jehož má na krku, přivodí jeho pád a korunuje neúspěch, na němž je naprosto bez viny. — Pro skupinku dívek byla zvlášť angažována mladá herečka, která se dovedla chichotat. A opravdu, již tento chichot sám o sobě prozrazoval sexuální probuzenost i zábrany dívek. Scéna 5 Je poetickým momentem, že Läuffer — kterému v jeho izolovanosti pověsili na krk Gustičku jako žačku — chce za vyučování navíc získat souhlas, aby směl k „studijním cestám" do Královce používat koně. Tento „handl" ukazuje jeho původně nevinný vztah ke Gustičce, zároveň ale i jeho hlad. Scéna 6 Líčení příznaků svobodomyslnosti, jak se vyskytovaly v univerzitních městech tehdejší doby, nesmi trpět tím, že se svoboda předvede jako svoboda náramně omezená. I Bollwerkovy oplzlé řeči mají spíše ráz „bezmezné opovážlivosti". Nesmí se ukazovat jen kbelec, nutno také ukazovat světlo. Kostýmy s černí kalhot a bělobou košil byly neobyčejně hezké, chůze a pohyby měly švih a oslnivost. Romantické však nebylo znázorňování studentů, znázorňovala se jen jejich vlastni romantičnost. Scéna 7 Oheň šesté scény přecházel s bývalým studentem Läufferem ještě do scény sedmé. Läuffer je ovšem až do záchvatu zcela svým pánem. Jeho osud je zpečetěn v okamžiku, kdy publikum uvidí Gustičku, jak si sedí v pokojíčku a jak se usmívá. Výtečným poetickým nápadem jsou Läufferový svižné obraty, kterými vždy zakončuje své přecházeni sem tam. Připomínají figury z kluziště ve čtvrté scéně. Při jednom z nich se prudce zarazí, což Gustička kvituje slovy: „Takhle truď-nomysmý jste přece ještě nikdy nebyl." Stejně výtečné je používání školního pravítka, když je za zády sevře lokty a vzbuzuje tím dojem člověka připoutaného na břevno kříže. Nebo když se pravítkem sám za svůj sexuální chtíč potrestá. Ve čtrnácté scéně pak totéž chování divákům ohlásí, že se jeho pohlaví proti němu zase vzbouřilo! Scéna 8 Když tajný rada vychvaluje sladkost a nutnost svobody, ořezává zároveň buxusy. — Disputace mezi pastorem a tajným radou, při níž jde o duchovní principy, jež jsou Läufferovu přání tak na překážku, se mění ve vzrušenou disputaci mezi teď již leccos tušícím pastorem a jeho synem; je vidět, jak chodi za zahradní zídkou sem a tam a živě gestikulují. — A z bouřlivé Lauffe1 rovy žádosti (z jeho zoufalého „Království za koně!") publikum pozná nebezpečí, v němž se DOMÁCÍ UČITEL 107 Läúfferova žačka: nachází. (Tajný rada přitom němá potuchy, že svým přísně morálním postojem vydává učiteli yšanc synovu snoubenku). Scéna 9 Také scéna, která se podruhé odehrává v Halle, potřebuje jakéhosi Ohně, který se ovšem nesmí projevit jako žár herců, nýbrž postav. Jejich vzplanutí při „zážitcích ducha" — tyto katalánské bitvy, při nichž padlí pokračují v boji ještě v oblacích — musí působit komicky, ale Pätuso-vo zoufalství a Bergova ochota pomoci nesmějí působit uměle (třeba tím, že se přeženou). Ani dvojice Bollwerk—Rehhaarová se nesmí zbavit sympatii Snad proto, že Bollwerk podvedl Pätuse a že si Rehhaarová v tísni zakoketuje. Potíže mladých lidí mají jakousi dojemnost, pozoruje-rhe-li jejich bezmocnost. Obě scény v Halle si: přisouvaly točnou při rozhrnujících se závěsech, aby spojitost událostí ' „y dalekém městě Halle" s ostatními událostmi byla zjevná. Scéna 10 Je poetickým ■, problémem, co má ve fabuli po čem,následovat. Diskutovali jsme o tom, zda se druhá.scéna v Halle.má hrát mezi hodinou katechismu a prosbou o koně nebo mezi prosbou o koně a milostnou scénou. Rozhodli jsme se pro možnost poslední — a jiní nechť třeba rozhodnou jinak. Je pěkné, když vidíme Lauffera vzápětí poté,, co. mu odepřeli koně, v Gustíččině objetí. Ale není také špatné, když druhá, scéna v Halle, v. níž. dochází ke stanovení problému (láska v zastoupení), .bezprostředně předchází. Táto scéna se nesmí.zvlášť lišit od pravé milost-né scény, ač:se v. ní jen ukájí touha Gustiččina pb Frickovi.a touha Läuflerova, která by se dala ukojit i.v Královci. Spojení zavinila blízkost; '.distance pocházejí z rozdílnosti společenského postavení. ' . ..... ....... ■ Scéna 11 Nacházíme se zase v říši vznešených citů, když vypukne katastrofa. Majorčino namlouváni hraběte Wermutha, toto plánované sblížení na křídlech zpěvu, je groteskním protějškem ke čtení Klopstocka ve druhé scéně. Poeticky by tomu odpovídala Kreutzerova sonáta a Dantovo Peklo. Poetický element zaniká, když karikatura připraví majorčin přednes o všechen půvab. Artistním projevem, kterým se sleduje poetický účin, je majorčino hraní Larga ve chvílích hádky s majorem. Jakéhosi estetického a zároveň sociálně kritického kouzla se docílí, když představitel majora propůjčí výbuchu rozhořčeného otce cosi nehlubokého, plochost společenské konvence. Musí se tušit, že zůstane neúčinný. Pozadí scény tvoři služčin blouznivý obdiv pro hrabete. Scéna 12 Několik efektů: jak se kanto.ovi podaří odrazit první nápor feudální bandy pouhou silou ducha, než se použije hrubého násilí a padne rána; jak se počáteční kantorovo podezření, že má před sebou darebáka, mění v důvěru ve služebníka, který bude užitečný proto, že se dopustil darebáctví a potřebuje tedy azyl; jak Läuffer adresuje stížnost, že mu jeho oběť vnutili, své příští oběti. Nic Se nestáné, když divák s troškou potěšení postřehne stavbu této „houpačkové scény", spojující obě části. Läuffer, vyvržený z feudálního světa, se uteče do Světa maloměšťáckého.' Změní tyrany. Zkouška se.opakuje a stejné klopýtnutí — zatímco tam vyslovil mínění b umění, nadhodí zde otázku po mzdě. Zaujme povolání ještě nižší, ale za okolností mnohem ctihodnějších. Scéna 13 Splašené vyzvánění na poplach, které se ozývá ze vsi, ohlašuje divákovi, že pátrací akce již spustila. Dovídáme se brzy, že bude. korunována úspěchem. — Zatímco všichni loví v rybníce děvče, oddávají se tajný rada a. hrabě hluboko-myslným úvahám. Tajný rada si chystá útěchu pro případ Gustiččiny smrti; hrabě, který neumí plavat, si myje ruce v nevinnosti, — Pro začátek scény platí ovšem na několik okamžiků to, co bylo řečeno o obtížích mladých lidí. Scéna 14 Dosti holé prkenné jeviště je laděno jako jedno z děsivých zastavení na Kalvárii. Pobíháni zmateného dítěte sem a tam — kalich, který ne a ne dopít do dna. Koňská houně, přehozená přes Läufferova záda a naznačující chlad místnosti, podněcuje žádost, kterou není s to umrtvit. Učitel se zase pravítkem ztrestá. Pak se svedený stane násilníkem. — Znásilňující se stává mstitelem. Monolog je ještě nemilosrdnou vzpourou, skutek, k němuž směřuje, pak nemilosrdným potlačením jakékoli vzpoury, skutkem, kterým všecky skutky končí. — Kalné ráno přináší naprostou ochablost a její velebení. Mezihra Viditelné otáčení točny, která předvádí jednotli-vá místa děje, aby zachytila dosavadní stav věcí a rozvila jej v průběhu jednoho roku, umožňuje shrnout také tři závěry hry tím, že se pak točna znovu rozběhne, tentokrát s plně rozehranými scénami. Scéna 15 Filozof neskončil na Parnasu, nýbrž u hřejivých kamen; dává přednost řídkému vínu před bolehlavem. Ale to se samozřejmě odehrává v místech, kde se obchoduje tuctovým zbožím, které přes všechnu tragičnost samo o sobě neztratilo na ceně — pohled na ně je tím trudnější. Snový svět Pätuse je snad komický; to, jak se mu jeví sku- tečnost, je žalostné. Je přitom stejně-sporné jako lhostejné, zda zapomene bič, až půjde za rektorovou dcerou; avšak nezapumene'škrýt Kanta. — Frickovo mírné zklamání ve chvíli, kdy' má ještě jiné starosti, je jedním z vrcholů té role. Dalším poetickým momentem je, že vyprávění 0 přerušení italské cesty, oné v tehdejší době klasické pouti za vzděláním, odhaluje, že měla charakter útěku. — A podívaná, jakou poskytuje zjev i projev Karolínin, by měla vést k názoru, že asi bude lépe dát se podvádět nějakou pannou Rehhaarovou, než dostat za ženu dívku Karolínina typu. Scéna 16 Začátek této scény, malá rodinná slavnost s krátkým projevem tajného rady o sněžení, se snadno stává obětí snahy, aby se třem závěrům (třem koncům) propůjčilo tempo, které by co nejrychleji vše ukončilo. Tím by se ztrácel poetický moment. Chválí se tu krása (čistota) sněhu, který ke konci čtrnácté scény, za ranního úsvitu po kastračním aktu, měl význam hrůzný. Výsměch na adresu kastráta a mohutný smích, který vyvolává jeho prosebný list, správně na sebe navazují. — Služčino vyprávění a Frickovu řeč nutno předvést s bravurou; obě osoby nadšeně projevují všemi vítanou vroucnost. Scéna 17 Malé bříško kastráta je samozřejmě poetickou licencí. Spolu s růžovými tvářičkami jde o pošramocení postavy, které ukazuje na zblahobytně-ní. K tomu pohádkový tón odpovědi hodné Lízy, připomínající hloupého Honzu. A dá se udělat ještě víc, aby se přivodilo uklidnění. Celý obraz by se měl vyšňořit. Čerň oblečení mužů 1 Lízy a bělost ubrusu vyvolávalo zdáni čistoty a seskupení osob u stolu lahodilo při představeni oku. BOMÁCf UČITEL 109 Je Domácí učitel záporná hra? Někteří namítali proti provedení nebo zpracování Hofmistra, že jde o „zápornou hru". Berliner Ensemble zastával názor, že hra, která zahrnuje tři portréty kantorů (tajného rady, Věnceslava, LäuŕTera) a tři portréty studentů, kteří se kantory chtějí stát (von Berg, Pätus, Bollwerk), a to z doby, kdy německé mčšťáctvo budovalo svůj vyučovací systém, podává podnětný satirický obraz této části „německé mizérie". Představení mohlo být klidně hodnoceno DOMÁCÍ UČITEL I jako příspěvek k velké školské reformě, která se v NDR právě provádí. Satira se obvykle vzdává toho, aby proti typu, který zesměšňuje, postavila typ příkladný; ukazuji to díla jako Tartuffe, Don Quijote, Revizor, Candide. Ve vypouklém zrcadle, které nastavuje, aby v nadsázce vyniklo to, proti čemu se má bojovat, by kladné typy neušly zkreslení. V Domácím učiteli je kladem hořký hněv na poměry nedůstojné člověka, hněv na neoprávněné výsady a na pokřivený způsob myšleni. 1950 j£\&ROCES |jĽJ-pHANKY £ / A R R L" \£i V ROľENU 14 WKm Selka Syn Švagrová Dítě Prodavačka ryb Dr. Dufeur Jeho dví neteře Lehká holka Obchodník vínem Hostinský Mladý kaplan Invalida DSda Breuil a jeho vnuk Dlti Líd Adaptace rozhlasové hry Anny . Seghersově z roku 1937 vznikla za spolupráce B. Bessona 1952. Píseň o Johance z Arku vychází z balady Christine de Pisan (1429). B. Ě. Proces se dennodenné' latinsky zapisoval. Hlavní exempláf tohoto protokolu, zhotovený pro biskupa Cauchóna z Beauvais, je v originálním znéni uložen v Poslanecké snemovni v Paříži. Rozhlasová hra byla napsána podle tohoto protokolu, jakož i podle dobrozdání a zpráv současníků. Ä.S. Podzim 1430. Již osm desetiletí zuří válka mezi Anglií a Francií. Za dvou krvavých vojenských tažení se Francie pod praporem sedmnáctiletého děvčete — Johanky z Arku — znovu zoufale pokouší postavit se na odpor anglickým-dobyvatelům, kteří obsa-.dili více než dvě třetiny země. Do tourainské vesnice v dosud neobsazené části Francie dorazí strašlivá zpráva Před usedlosti v Touraine lisuji dvě děvčata hrozny. Děti pomáhají. DĚVČATA zpívají • Jano z Arku, dívko-zázraku V bídě narozená před šestnácti lety Nelekáš se těžkých kopí ani vojáků Z bitvy čerpáš sílu, země lůžkem je ti. Tvrdá v boji, moudrá ve sporu. , Sotva nepřítel tě spatří, už se leká A nemůže čelit náporu. Všichni vidí, jak už prchá do daleka. DRUHÉ DĚVČE dětem ■ Nesnězte všechno. — Jsou horši než špačkové. HO C H ■ A co vy? Pořád se ještě babráte s první kádí! DĚVČATA zpívají ■ Někteří jsou zkormouceni tak Že jim počínání Parmy jasné není Neboť ten, kdo pláče, vypláče si zrak I když stojí ve světle, je oslněný. Mnozí ale přidali se k Johance Nepřítele na Loiře střepali Do bitvy se ženou jako do tance. Slunce Francie zas nová záře rozpálí. PRVNl DĚVČE • Kde je Jacques? DRUHÉ DĚVČE ■ Zas ve městě. PRVNÍ DĚVČE • Kdyby si radši šetřil nohu! DRUHÉ DĚVČE • Copak ho udržím? - Kolik toho ještě zbývá posbírat na horní vinici? PRVNÍ DĚVČE • Dvě jitra. DĚVČATA zpívají ■ Ach vy lumpi, zrádní nastokrát Všichni na vás příliš shovívaví byli Vy, kdo štěstí Anglie a pád Bědné Francie jste zavinili Za bezpráví ochotni vždy jít se bít Dobře nyní našpicujte uši: Budete-li lotrům dále otročit Mrzký konec vašich dnů už na vrata vám buší! JACQUES LEGRAIN dodá ■ Zajali ji před Compiěgne. Nacpali ji do klece a vlečou ji do Rouenu. PRVNl DĚVČE • Neříkej. LEGRAIN • Sbalte mi věci. DRUHÉ DĚVČE • Kam chceš jít? LEGRAIN -Do Rouenu, koupit libru makrel. 2. 21. února 1431 přihlíží dav na náměstí města Rouenu, obsazeného Angličany, jak angličtí šlechtici a jim poslušní francouzští církevní hodnostáři vedou bojovnici proti uchvatitelům před tribunál Náměstí v Rouenu. Mezi davem rodinka sedláka (otec, matka, švagrová, syn a dítě), prodavačka ryb, Legrain s vakem, elegantní mladý pán, lehká holka, obchodník vínem, lékař, kat v civilních šatech. Dva angličtí vojáci. Vyzvánění a bubnování. 113 ELEGÁN ■ To je vévoda z Bedfordu. PRODAVAČKA RYB ■ Jen se podívejte na toho jeho groiáka! Stejně vypasený jako pán a tak se i blejská. SELKA* Hej, Jonny, a určitě to děvče povedou kolem? SYN • Není už třeba uvnitř? PRODAVAČKA RYB • Jen Žádné strachy, paní, určitě ji uvidíte. SELKA • Máš svůj balíček s jídlem, Eugěne? DÍTĚ ■ Kdopak je tohle? Samé hedvábí! ELEGÁN • Biskup Cauchon z Beauvais. DR. DUFOUR ■ Francouzský biskup pěšky za anglickým vévodou! Dost se divím, že si ho Angličan nevede na šňůrce. LEHKÁ HOLKA si brouká • Pan Cauchon z Beauvais, biskup náš Ted celý zangHčtěl ažaž Dělá to z přesvědčení A proti zaplacení. PRODAVAČKA RYB ■ Pannu asi přejde smích. LEHKÁ HOLKA • Vykládá se, že slyší nějaké hlasy a že má vidiny. Je to pravda ? SELKA • Slyšíš? Má vidiny. SEDLÁK • Pst! OBCHODNÍK VÍNEM-Však to učení páni zjistí. ELEGÁN • Papežský vyslanec. Selka se pokřižuje. LEHKÁ HOLKA • Ten klobouk! Jen se podívejte! Všichni se smějí, i selka. ŠVAGROVÁ • Škoda toho děvčete. Anglány nikdo nemá rád. ELEGÁN • Madame, takhle bych dneska nemluvil. SEDLÁK • Pořád něco mele. LEHKÁ HOLKA ■ Jonny, tady nejsi někomu dost sympatický. PRODAVAČKA RYB • Vždyť ani neumějí francouzsky. i OBCHODNÍK VÍNEM • Je možná dobře, j že to takhle dopadlo. Má náramně nepo- i kojnou krev! j PRODAVAČKA RYB • Angláni ti zřejmě i dávají slušně vydělat, že? | DR. DUFOUR • Bravo! | Lehká holka se zasměje. ELEGÁN • Prosím! 1 SELKA dítěti ■ To je zas jednou podívaná, viď, Jacquelino? OBCHODNÍK VÍNEM - Já už viděl takovou čarodějnici hořet. KAT ■ Kdypak? OBCHODNÍK VÍNEM • Před čtyřmi roky. Zjara 1427 v Beauvais. KAT • Aha. PRODAVAČKA RYB • To je kat, monsieur Dujardin. SELKA • Kde? Všichni se toěí po katovi. LEHKÁ HOLKA • Brr! ELEGÁN • To si asi už bere míru. DR. DUFOUR • Pohleďte, pařížští doktoři! SYN • A proč ji Angláni neodsoudí sami? DR. DUFOUR • To dají raději obstarat Francouzům. SYN ■ Ale Francouzi přece vůbec nemají proč ji soudit. DR. DUFOUR • Však tolik doktorů nějaký důvod najde. LEGRAIN ■ Hlavně aby odpovídala dost srdnatě. ŠVAGROVÁ • Odpovídala dost srdnatě! Copak to děvče proti tolika učeným pánům něco svede? LEHKÁ HOLKA- Proč si s tím vůbec začla? Nemohla sedět doma? Elegán jí přisvědčí. LEGRAIN- Poněvadž Angláni přišli do Francie. Poněvadž Angláni obsadili Francii až po Loiru. Poněvadž chtějí spolknout celou zemi. Poněvadž sesadili krále. Po- něvadž ten král sám byl moc líný se bránit. SELKA ■ Poněvadž — poněvadž — poněvadž — A to kvůli tomu musí mít tak bláznivé nápady a běhat v mužských šatech s vojáky? SEDLÁK • Bud zticha! ELEGÁN - Říká, že tomu je své zemi zavázána, madame. DR. DUFOUR ■ Své zemi, proč? PRODAVAČKA RYB • Ty její hlasy jí poručily, aby Anglány z ní vyhnala, doktore Dufoure. DR. DUFOUR ■ Vyhnala! Jako bv zemi nebylo jedno, kdo sedí na grošáku a kdo kopyty zviřuje její prach! Není jedno, jestli to bude vévoda z Bedfordu, nebo vévoda z Orleansu? Není zemi jedno, který chřtán zhltne její obilí a její víno, její zvěřinu a ovoce, daně a dávky? Není jedno, jestli je to chřtán pána z Beauvais nebo chřtán pána z Glosteru? PRODAVAČKA RYB • Ale s francouzskými pány se přece jen spíš domluvíš. Angláni ti nerozumějí, ani když jim nadáváš. DÍTĚ ■ Není tohle král? ŠVAGROVÁ• Ne, anglický bubeník. Bubnování. LEHKÁ HOLKA • Už jde. Už jde. ANGLICKÝ VOJÁK - Zpátky! Zpátky! SELKA • Dej pozor na vajíčka, Eugěne! LEHKÁ HOLKA • Taje ale drobounká! ŠVAGROVÁ - Sotva ty řetězy unese. Takový cvrčíček! Obchodník vínem se zasměje. LEGRAIN - A před tímhle cvrčičkem Angláni utíkali. DR. DUFOUR ■ A vévoda z Bedfordu za toho cvrčíčka zaplatil vévodovi z Luxem-burku dvanáct tisíc liber. SEDLÁK ■ Ale. A pročpak? PRODAVAČKA RYB • Aby mu ti jeho Angláni už neutíkali. ■ 3. Při zahájení velkého církevního soudu v kapli královského zámku Johanka z Arku obratně uhýbá otázkám kleriků, které ji mají usvědčit z kacířství, a odvážně jim připomíná strádání Francie V kapli královského zámku. Duchovní Beau-pire, Chation, La Fontaine, d'Estivet, Man-chon, Midi, Lefěvre, Massieu. Bratr Raoul a písař. Vstupuje anglický pozorovatel se svým pobočníkem a biskupem z Beauvais. BISKUP • Pochválen Pán Ježíš Kristus.. VŠICHNI • Až na věky. Amen. ANGLICKÝ POZOROVATEL biskupovi ■ Splendid crowd of doctors. BISKUP • Thank you. ANGLICKÝ POZOROVATEL-Pleasant chapél, even if not one of the oldest. BISKUP • Nor one of the newest. Built by Charles the... Natáhne pět prstů. ANGLICKÝ POZOROVATEL ■ Oh, the fifth. I see. Don't let me keep you. Všichni usednou. BISKUP • My, biskup Cauchon z Beauvais, i naši urození přísedící, vznešení pánové a doktoři, jsme se dnes sešli k soudnímu jednání, které tím prohlašujeme za zahájené. Mylorde, dal jste obžalované doručit příkaz, aby se před nás dostavila a podle zákona zodpověděla některé otázky? POBOČNÍK • Míněná žena příkaz obdržela a čeká již za dveřmi. Žádá však, aby se před výslechem směla vyzpovídat. Biskup se táze přísedících, co o tom soudí. Ti kývnou. PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 115 BISKUP • Žádost se zamítá pro závažnost obžaloby a také proto, že se obžalovaná zdráhá svléci mužský šat. Pane Massieu, přiveďte obžalovanou. MASSIEU - Nechť je obžalovaná přivedena. POBOČNÍK • Přiveďte ji. Dva angličtí vojáci přivedou Johanku. BISKUP • Žena, která nám byla právě předvedena — Johanka, lidem také nazývaná Pannou — byla dopadena v okruhu naší diecéze. Odevzdal nám ji náš Nejkřesťan-štější pán, Král anglický a francouzský, a to proto, že je silně podezřelá z kacířství. Poněvadž se zvěst o jejích bludech rozšířila nejen po naší diecézi, ale po celé Francii, ba celém křesťanském světě, povolali jsme ji před náš soud, aby se tu ospravedlnila. Vyzýváme tě, Johanko, aby ses dotkla těchto posvátných evangelií a abys odpřisáhla, že na otázky, které ti položíme, odpovíš podle pravdy. Pane Massieu! .. . .. jVa znamení pana Massieua donese bratr Raoul Písmo svaté. BISKUP • Polož obě ruce na tuto knihu a přísahej na evangelia. JOHANKA • Vždyť ani nevím, na co se mě chcete ptát. Možná že po mně budete chtít něco, co vám nepovím. BISKUP • Nu, složíš teď prostě přísahu, že ve všech věcech víry řekneš pravdu. JOHANKA • Ráda odpřisáhnu, že povím pravdu o své rodině a o svém domově, a o všem, co se stalo, než jsem přišla do Chinonu, ale o mých hlasech a zjeveních se nedozvíte nic — i kdybyste mi proto hlavu srazili. BISKUP - Je dobře, Johanko. Žádáme tě jedině, abys mluvila pravdu ve věcech víry, jak to předpis při takových procesech vyžaduje. Tak tedy: JOHANKA poklekne • Přísahám, že ve věcech víry povím pravdu. Usedne. BISKUP • Tvé křestní jméno a příjmení. JOHANKA • Doma mi říkali Jeannette a po Francii Jeanne. O jiném jménu nevím. BISKUP ■ Kde ses narodila? JOHANKA-V Domrémy při Maase. BISKUP • Jak se jmenují rodiče? JOHANKA ■ Jacques d'Arc a Isabeau. BISKUP • Kolik je ti let? JOHANKA • Myslím, že tak kolem devatenácti. BISKUP • Kdo ti vštěpoval vyznám víry? J O H A N K A • To všecko matka: Otčenáš, Zdrávas i Věřím v Boha. BISKUP • Tak nám odříkej třeba Otčenáš. JOHANKA • Až přijmete mou zpověď, ráda vám jej odříkám. BISKUP • V mužských šatech? Tak tedy: Odříkej nám Otčenáš. JOHANKA • Ne dřív, než přijmete mou zpověď. BISKUP • Johanko, my, tvůj biskup, ti zakazujeme, abys bez našeho svolení jakkoli opustila vězení. Dopustila by ses neposlu-šenství vůči církvi a tím i hrubého porušení víry. JOHANKA • Takový zákaz odmítám. Jestli se mi přece jen podaří utéct, nebude mi aspoň nikdo vytýkat, že jsem nedodržela slovo; nikomu jsem pak totiž nic neslíbila. A navíc vznáším stížnost proti tomu, že jste mě spoutali a.navěsili na mne plno řetězů. • . BISKUP ■ Pokusila ses už několikrát o útěk, proto ta přísnost. JOHANKA • Chtěla jsem samozřejmě utéct a přeju si to i teď, jako každý, koho lapnou. BISKUP-Atvé hlasy ti dovolily, abys z vězení utíkala, kdykoli se ti namane? JOHANKA • Prosila jsem je už kolikrát o souhlas, ale ještě mi jej nedaly. BISKUP ■ Tak. JOHANKA • Ale říkává se taky: „Pomoz si sám a Bůh ti pomůže." BISKUP anglickému pozorovateli ■ S dovolením, mylorde. Strážím. Johne Greyi, i vám, Williame Talbote, připomínáme, že máte povinnost ji přísně střežit a že nesmíte dovolit nikomu, aby s ní promluvil. STRAŽE ■ Yes, Sir! BISKUP • Pan Jean Beaupěre, profesor teologické fakulty v Paříži. Pověřujeme vás dalším výslechem. BEAUPĚRE když se uklonil anglickému pozorovateli • Především tě vyzývám znovu, Johanko, abys na mé otázky odpovídala zcela po pravdě. Učila ses něčemu? JOHANKA • Ano, šít a příst. BEAUPÉRE • A čím ses doma ještě zabývala? JOHANKA • Domácími pracemi. Občas jsem také pomáhala odvést dobytek do tvrze, aby je Angličan neukradl. MIDI • Pan Beaupěre mi dovolí otázku: Stojí lidé z Domrémy při našem Nejkřesťan-štějším pánu, Králi anglickém a francouzském, nebojsou na straně muže, kterého ty zveš králem francouzským? JOHANKA • V Domrémy znám jen jednoho, který je pro Angličany, a docela by mě těšilo, kdyby přišel o hlavu, jestli se to Hospodinu zlíbí. Vzruch mezi přísedícími. BISKUP • Pane Beaupěre, pokračujte! BEAUPĚRE - Kdy jsi poprvé zaslechla to, co nazýváš svými hlasy? JOHANKA • Poprvé jsem zaslechla boží hlas, když mi bylo třináct. Moc jsem se polekala. Bylo to v létě, kolem poledne, v otcově zahradě. Ozval se za mnou, směrem od kostela. A provázela jej velká zář. BEAUPĚRE - Jak jsi tu zář mohla vidět, když byla za tebou? JOHANKA • Když jsem ten hlas zaslechla potřetí, bylo mi jasné, že anděl ke mně promlouvá. BEAUPÉRE■ A co ti říkal? JOHANKA • Pokaždé mě chránil a měl mě k tomu, abych byla hodná a chodila pilně do kostela. A dvakrát třikrát v týdnu mi taky říkal, že bych se měla vypravit za svým králem. Že vyprostím Orleans z obležení. BEAUPĚRE • A co jsi odvětila? JOHANKA- Namítla jsem, že jsem pouhé děvče. Že jsem ještě nikdy neseděla na koni a že se ve válčení nevyznám. Ale hlas se na mě strašně obořil a pořád mě nutil, abych se přece jen vypravila. A tak jsem tedy šla. D'ESTIVET ■ Otázku: Neodešla jsi už někdy předtím z domova? JOHANKA • Odešla. Když Angličan přepadl naši vesnici, všichni jsme utekli a vrátili se až za čtrnáct dní. Všecko mezitím vypálili. BISKUP • Dál! LA FONTAINE vpadne ■ Bylo správné tajně odejit, když máme ctít otce svého a matku svou? J O H A N K A ■ Inu, byla bych šla, i kdybych měla otců a matek na tisíc. BEAUPĚRE - A když ses vypravila do Chinonu, cos měla na sobě? JOHANKA ■ Přišla jsem ke svému králi do Chinonu v mužských šatech a s mečem, ale jinak bez zbraní. BEAUPĚRE ■ Na čí radu jsi oblékla mužský šat? JOHANKA • Optejte se na něco jiného! D'ESTIVET -Můj biskupe, musíme rozhodně trvat na tom, aby nám obžalovaná řekla, kdo jí doporučil obléci mužský šat. CHAT ION • Ano. BISKUP • Nevíš, že v Písmu stojí psáno: Ne- PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 117 w nosiž žena mužského šatu ani muž šatu ženského? JOHANKA • Udělala jsem to podle nejlepšího vědomí a svědomí. BEAUPERE ■ A jak ses dostala k muži, kterého zveš svým králem? JOHANKA • Bez obtíží. Dorazila jsem do Chinonu kolem poledne a šla jsem do hostince. A po obědě jsem se vypravila na zámek. Hned jsem krále poznala, můj hlas mě vedl. Řekla jsem mu, že se chci vypravit do boje a válčit s Angličany. MANCHON ■ Mám otázku. BISKUP Beaupěrovi • Pan Manchon! MANCHON • Slyšel král také nějaké hlasy? JOHANKA ■ Optejte se ho, možná že vám odpoví. LEFÉVRE • Otázku: Jak daleko jsi stála od krále? JOHANKA • Myslím, že tak na délku kopí. LEFĚVRE • Když jsi muže, jehož zveš svým králem, viděla poprvé, stál při něm anděl? JOHANKA • Proboha, neviděla jsem žádného. BISKUP Beaupěrovi pohrdlivě • Pan Lefěvre. D'ESTIVET • Měl kolem hlavy zář? JOHANKA ■ Měl kolem sebe družinu skvělých rytířů. Bylo jich na tři sta. A kromě duchovní záře, která z nich vycházela, tam hořelo na padesát pochodní. MANCHON • Dovolte. Slýcháš ty své hlasy ještě stále? JOHANKA • Není dne, abych je neslyšela, aje mi toho taky moc třeba. LA FONTAINE • A co po nich žádáš? JOHANKA • Aby ta moje strana zvítězila. CHAT ION - Když jsi bojovala před Paříží, byl právě svátek. JOHANKA • Možná. CHATION • Bylo správné bojovat ve svátek? JOHANKA • Zeptejte se na něco jiného. LA FONTAINE ■ Kdyby ti hlasy v onen den, kdy jsi přišla do Compiěgne, předpověděly, že budeš zajata, byla bys přesto bojovala ? JOHANKA • S těžkým srdcem bych byla udělala, co ode mne chtěly. MIDI ■ Jak dlouho tě věznili ve věži Beaure-voir? JOHANKA • Čtyři měsíce. Když jsem se dověděla, že mě prodali Angličanům a že ti si pro mne přijdou, moc mě to zkrušilo. A poněvadž mi hlasy neposkytly žádnou radu, náramně jsem se zprvu bála. Ale pak jsem se vzmužila, poněvadž strach před Angličany byl větší, a tak jsem skočila. MIDI* Řekla jsi tenkrát, že by ti bylo milejší zemřít, než padnout do rukou Angličanů? JOHANKA - Jsem zaručeně radši v rukou božích než v rukou Angličanů. BEAUPERE ■ A kdy jsi své hlasy zaslechla naposled? JOHANKA • Dnes. BISKUP ■ A co říkaly? JOHANKA • Říkaly, abych se vůči vám soudcům chovala nebojácně. Vy, biskup z Beauvais, tvrdíte, že jste mým soudcem. Nevím, zda je tomu tak, ale zato vím, že je mou povinností, abych vám řekla, že se vystavujete velikému nebezpečí, jestliže se dopustíte bezpráví. BEAUPERE • Mluvili s tebou svatí nebo andělé či přímo Bůh? JOHANKA • Svatá Kateřina a svatá Markéta. BISKUP • Kdo ještě? JOHANKA • Svatý Michal. BEAUPERE ■ Kdo naposled? JOHANKA - Svatý Michal. Poslal mě do Chi-nonu. BEAUPERE ■ A co říká teď? Midi stěží potlačuje smích. JOHANKA ■ Abych se pořád tvářila přívětivě a srdnatě vám odpovídala. MASSIEU • Byl svatý Michal nahý? JOHANKA • Nahý? Svatý Michal? Copak myslíte, že by Hospodin pro něho nenašel oblečení? LEFĚVRE • Měl krátce přistřižené vlasy? JOHANKA poprvé poněkud netrpělivě - Nač by se měly svatému Michalovi přistřihovat vlasy? ANGLICKÝ POZOROVATEL • Let her be asked whether Saint Margaret speaks English? POBOČNÍK Massieuovi ■ Mylord se táže, zda svatá Markéta mluví anglicky. MASSIEU Johance • Mluví svatá Markéta anglicky? JOHANKA- Proč by mluvila anglicky, když je proti Angličanům. Anglický pozorovatel se směje. CHATION • Podle čeho jsi poznala, že to je svatý Michal a nikoli satanáš, který se za archanděla jenom vydává? JOHANKA • Podle toho, jak mluvil, a že mě vedl k lecčemu dobrému. CHATION • A k čemupak tě vedl? JOHANKA • Především k tomu, abych svému lidu přispěchala na pomoc, když jej kdekdo nechává na holičkách. A taky mně vykládal o velkém strádám, které postihlo Francii. BEAUPERE ■ Tak, tak. A meč jsi měla? JOHANKA ■ Meč z Vaucoulersu. Dala.jsem si k němu zhotovit pochvu ze silné kůže. BEAUPERE • Měla jsi prapor? JOHANKA ■ Měla jsem standartu, bílou jako sníh. LA FONTAINE • Co jsi měla raději? Prapor nebo meč? JOHANKA • Měla jsem mnohem radši svůj prapor. Aspoň čtyřicetkrát radši. S ním v čele jsem se vrhala se svými lidmi proti nepříteli. Ale sama jsem nikdy žádného nezabila. D'ESTIVET • A když jiní zabíjeli Angličany, tak jsi při tom rovněž nebyla? JOHANKA se smíchem • Jakpak bych nebyla! To jsou divné otázky! Když se bojuje, zůstává na poli obvykle spousta mrtvých! Proč nezůstali doma! BEAUPERE • Proč jsi s nepřítelem nevyjedná-vala? JOHANKA • Má strana Angličanům vzkázala, že se jim odklad nepriznáva, že se jim žádná lhůta nepovoluje, že mají odtáhnout okamžitě. Samajsem na ně křičela, aby se klidili, třeba jen v košili, aby si tak zachránili aspoň život. ANGLICKÝ POZOROVATEL odstrčí pobočníka ■ Go and tell him. POBOČNÍK stranou ■ Pane biskupe. BISKUP-Co je? POBOČNÍK ■ Pan vévoda z Bedfordu projevuje nespokojenost a žádá naléhavě, aby se soudní jednání uspíšilo. Opětný výslech se nám zdá zbytečný. BISKUP • Ať vévoda z Bedfordu uváží, že jde o církevní soud a nikoli o soud válečný. A jinak ať je vévoda z Bedfordu naprosto klidný. — Pan Beaupěre! MANCHON • Mám otázku: Co myslíš, že se s tvou stranou stane? JOHANKA • Zvítězí. Angličané přijdou ve Francii o poslední píd půdy. Nezůstane tady jediný. MIDI • Uvědom si, děvče, kde jsi. BISKUP • Kdo jiný ti tohle mohl našeptat než sám Belzebub? JOHANKA ■ Ten je v tom nevinně. Vím moc dobře, že mě Angličané chtějí zabít. Mysli si, že po mé smrti dobudou celičkou Francii. Ale i kdyby jich bylo ještě o sto tisíc víc, nikdy Francii nedostanou. Anglický pozorovatel vstane. PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 119 BEAUPĚRE • Tohle do, protokolu nepatří. MAS SI EU • To nelze škrtnout, protestují, pane profesore Beaupěre. BEAUPĚRE • Domníváš se, že Bůh Angličany nenávidí? JOHANKA • Jestli Bůh Angličany nenávidí nebo miluje či jaké má s jejich dušemi ještě úmysly, nevím. Vím jedině, že všichni se z Francie vyženou, až na ty, co tu přijdou o život. ANGLICKÝ POZOROVATEL • Incompetent. Odchází s pobočníkem. BISKUP • D'Estivete! Ať pan vévoda přece uváží, že je třeba vést ten proces s úzkostlivou svědomitostí. Celý svět se na nás dívá. Pane Massieu! — Pane Beaupěre, pokračujte! — Bratře Raoule! Jdi a vyřiď mylordovi, aby přece uvážil, že tu jsou zpravodajové z celého světa. Z koncilu v Basileji, z Ríma, ze všech kanceláří Evropy. Bratr Raaul odchází. Pane Beaupěre! BEAUPĚRE s nechutí ■ Poručil ti Bůh, abys nosila mužský šat? JOHANKA čile ■ Co se pořád ptáte jen na šaty? Na šatech přece nezáleží, šaty jsou ze všeho nejméně důležité. Proč neřeknete rovnou, že mě chcete upálit, poněvadž jsem proti Angličanům. BEAUPĚRE ■ Přijala jsi Svátost oltárni rovněž v mužském oblečení? BISKUP • Tak dost. Když jsme toto vše vyslechli, prohlašujeme dnešní zasedání za skončené. Pane Massieu, odveďte obžalovanou zpět do vězení. Odvádějí Johanku. BISKUP ■ Pánové, napříště budeme obžalovanou vyslýchat přímo ve vězení, bez účasti veřejnosti, sami s dvěma přísedícími, zvolenými z našeho středu. Využijte času, pánové, a prostudujte svědomitě protokoly. Připomínám znovu, že nikdo nesmí opustit Rouen před skončením procesu. Pochválen Pán Ježíš Kristus. VŠICHNI • Až na věky. Amen. B 4. Biskup Gauchon z Beauvais navštíví Johanku ve vězení La Tour des Champs a klade jí podivnou otázku Vězení La Tour des Champs. Johanka na pryčně. Dvě anglické stráíe hrají v kostky. PRVNÍ STRÁŽ ■ Johanko! JOHANKA unaveně ■ Copak chcete? PRVNÍ STRÁŽ seopičí-Jsem svatá Kateřina. JOHANKA• Jsi náramně statečný voják! DRUHÁ STRÁŽ - Jsem svatá Markéta. JOHANKA • Spíš hovado, a měl bys držet zobák! Johanka ho udeň. DRUHÁ STRÁŽ • Potvoro jedna! Jestlipak tě svatý Michal taky takhle budíval? Jestlipak tě taky takhle popadl? Vstoupí Jean de La Fontaine. LA FONTAINE • Co se tu děje? Stráže pustí Johanku. Ta vstane. PRVNÍ STRÁŽ • Stát! Sem nikdo nesmi. Přísně zakázáno! LA FONTAINE • Jsem pověřen výslechem. — Proč pláčeš, Johanko ? JOHANKA • Nech mě na pokoji, já nepláču. LA FONTAINE • Jak se ti dařilo od minulé soboty? JOHANKA • Copak jste zrovna neviděl, otče? Musí se to prostě vydržet. Pan biskup mi poslal kousek kapra, ale bylo mi po něm špatně. LA FONTAINE • Och, to mě mrzí. Pokyne strážím, aby ustoupily. Vyslechni riiě. Nebuď tak zatvrzelá, dej si poradit. Mezi námi přísedícími se najde nejeden, který je ti nakloněn, rozumíš? JOHANKA • Ne. LA FONTAINE • Připrav se, Johanko, výslech hned začne. JOHANKA - Zase vše od začátku? LA FONTAINE ■ Záleží na tobě, jak dlouho potrvá..Tvůj biskup přichází. Vstoupí biskup, Massieu a písař. LA FONTAINE tiše ke vstupujícím • Jsou tu nemožné poměry. Tyhle anglické stráže. .. BISKUP • Nu, dítě je na vojenskou společnost zvyklé, jistě si poradí. Pane Massieu! Massieu dá strážím a písaři pokyn, aby se vzdálili. BISKUP • Tak tedy: Říkala jsi, že se my, tvůj biskup, vystavujeme velkému nebezpečí tím, že tě voláme k odpovědnosti. Co jsi tím mínila? Jakému nebezpečí se vystavujeme? My, tvůj biskup, i ostatní? JOHANKA • To se brzy dovíte. BISKUP- Našeptaly ti o tom něco ty tvé hlasy ? JOHANKA • To s vaším procesem nemá co dělat. Ale je docela dobře možné, že ti, co mě chtějí sprovodit ze světa, z něho odejdou ještě přede mnou. BISKUP- Přislíbily ti hlasy snad nějaký obrat ? JOHANKA • Na to jsem už odpověděla. BISKUP ■ Kdy k.němu má dojít? JOHANKA ■ Den ani hodinu neznám. BISKUP • Ale rok. JOHANKA • To se teď ještě nedovíte. BISKUP ■ Bude to před svatým Janem? JOHANKA • Zeptejte se na něco jiného! Massieu cosi biskupovi pošeptá. BISKUP ■ Cos to řekla Greyovi od stráže? JOHANKA • Že by se jim ještě před svátkem Všech svatých mohlo leccos přihodit. BISKUP • Pane La Fontaine. Massieu pokyne písaři, aby se vrátil. LA FONTAINE přistoupí k Johance ■ Slíbily ti tvé hlasy, že budeš z vězeni vysvobozena? JOHANKA náhle vesele ■ Mé hlasy mi přislíbily pomoc. Nevím sice, zda to znamená, že budu vysvobozena ještě z tohohle vězení, nebo jestli až při provedení rozsudku dojde k takové mele, že se nakonec přece jen dostanu na svobodu. Hlasy mi pořád říkají, že budu osvobozena velkým vítězstvím. LA FONTAINE • Ty víš, že jsou i jiní, kteří tvrdí, že slyši hlasy. Johanka mlčí. LA FONTAINE ■ Setkala ses s jakousi Kateřinou z La Rochelle, že? JOHANKA • Ano, vyprávěla mi, že k ni chodí nějaká bílá dáma ve zlatém rouchu a že jí přikazuje, aby si od krále vyžádala heroldy a trubače. A ti aby táhli opevněnými městy a vyzývali lidi, co mají zlato, stříbro nebo nějaký skrytý poklad, aby to ihned odevzdali. Nebo že si na ně dojde a že si ty jejich poklady najde sama. Ä těmi penězi prý pak vyplatí mé pěšáky. LA FONTAINE ■ A co jsi odpověděla? JOHANKA - Řekla jsem jí, aby se radši vrátila domů k muži, postarala se o domácnost a dala dětem najíst. Ale abych se nedopustila chyby, tak jsem si o tom ještě promluvila se svatou Kateřinou nebo se svatou Markétou. A ty řekly, že ta věc s Kateřinou z La Rochelle prý je hloupost. 2e je to nesmysl. A v tomhle duchu jsem taky. podala zprávu svému králi. LA FONTAINE • Jinak jsi s ní nic nemluvila? J O H ANKA • Mluvila. Chtěla taky jít za Angličanem a dohodnout s ním mír. Řekla jsem jí, že se toho dá nejspíš dosáhnout kopím. BISKUP ■ Tak! PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 121 w JOHANKA • Zeptala jsem se ostatně Kateřiny, jestli ta její bílá dáma za ni chodí každou noc. Když ano, že bych ráda jednou u ní přenocovala. A to jsem taky udělala. Zůstala jsem vzhůru do půlnoci, ale nic jsem neviděla. Potom jsem usnula. A ráno jsem se Kateřiny ptala, zda se bílá dáma dostavila. Řekla, že ano, ale že jsem prý už spala a že mě marně budila. Potom jsem se jí ptala, zda přijde i tu další noc, a ona, že zaručeně. Spala jsem tedy přes den, ajoych celou noc mohla zůstat vzhůru. A to se taky stalo, ale nic jsem neviděla. Pořád jsem se Kateřiny ptala, zda se bílá pani už brzy objevi, nebo jestli snad nepřijde, a ona pořád, že jistě, že se musí objevit co chvíli. LA FONTAINE • Máš tedy dojem, že se těšíš zvláštní boží přízni? J O H ANKA • Jestli se jeho přízni ještě netěším, časem se mi jí zaručeně dostane. A až se mi jí dostane, tak mě Bůh jistě neopustí. Byla bych nejnešťastnější člověk na světě, kdybych věděla, že se jeho přízni netěším. LA FONTAINE • Ale když jsi vyskočila z té své věže, tak ses chtěla zabít, že? JOHANKA • Ne. Chtěla jsem utéct. LA FONTAINE velmi důrazně ■ Jsi tedy přesvědčena, že se už nikdy žádného smrtelného hříchu dopustit nemůžeš? JOHANKA • Jsem přesvědčena, že budu spasena. BISKUP • Když jsi o tom přesvědčena, nač se chceš ještě zpovídat? JOHANKA • Pro čistotu svědomí se nikdy neudělalo dost, biskupe. LA FONTAINE bez vlídností, téměř vztekle ■ A někoho lstí zajmout a pak usmrtit, to není smrtelný hřích? JOHANKA ■ Nic takového jsem nikdy neudělala. LA FONTAINE • Ale? A co onen Franqué z Arrasu, který byl v Laghy z tvého příkazu zavražděn? JOHANKA • Ten? Ten si to zasloužil; Sám přiznal, že je lotr, ničema a zrádce. Chtěla jsem jej vyměnit za dobrého muže z naší strany, za pana de l'Ours z Paříže. Ale ten nám zatím umřel. A nechat snad proto toho ničemu Franquého běžet, by byla hloupost. LA FONTAINE • Vyplatila jsi tomu, kdo Franquého zajal, nějaké peníze? JOHANKA • Nejsem ani mincíř ani správce francouzské pokladny, abych někomu mohla vyplácet velké částky. BISKUP - Johanko, viníme tě tedy z toho: 1. že jsi před Paříží bojovala ve svátek, 2. že jsi skočila z věže v Beaurevoir v sebevražedném úmyslu, 3. že jsi zavinila smrt Franquého z Arrasu, 4. že jsi nosila mužský šat. LA FONTAINE ■ Nevidíš v tomhle všem žádný smrtelný hřích? Johanko! JOHANKA • Biskupe z Beauvais, pečlivě si napřed každý krok uvažte! Ten váš proces je pochybná věc. Za prvé: Pokud jde o Paříž — co tam záleželo na tom, že byl zrovna svátek ? Jestli to byl hřích nebo ne, to přece. nepatří sem, to se ukáže při zpovědi. — Za druhé: Nevyskočiia jsem z věže ze zoufalství, ale naopak, z naděje. BISKUP ■ A ten mužský šat? JOHANKA • Dokud budu tady, musím jej nosit. Dejte mi ženské oblečeni a já si je navléknu a vrátím se domů k matce. MASSIEU ■ Johanko, co by ti bylo milejší? Smět naslouchat mši v ženských šatech, nebo jí raději nenaslouchat? JOHANKA* Jestli je kvůli mši bezpodmínečně třeba, abyste na mě naviékli to, co nosí měšťanská děvčata, tak to udělejte. Po- kud možno s dlouhou vlečkou a s kloboukem! Jak bude po ní, všecko se sebe zas strhnu. Ale jestli vás smím o něco snažně prosit, tak o to, abych směla zůstat v tom, v čem jsem. BISKUP- Tvrdí se, že své mužské šaty nechceš odložit jedině proto, že se ti dostalo zprávy o brzkém vysvobození. JOHANKA ■ Nebudu vám už odpovídat. Přečtěte si v protokolu, co jsem řekla už dříve. Vrhne se na pryčnu. BISKUP ■ Dobře. Ukončeme výslech. Odevzdejte akta soudu, aby vypracoval obžalobu. 5. Trh v Rouenu Ľva stánky. Selka se synem prodávají sýr, máslo a vejce, jiná žena ryby. Invalida hraje na dudy. Zákaznici, mezi nimi Dr. Dufour a jeho dvě neteře. Anglický voják, jii pěkně naložený, ukazuje u stánku selky na její zboží. Přibere si dvacet vajec, čtyři bochníky sýra a dvě hroudy másla. Dovolí selce, aby si z jeho mešce vylovila peníze sama. SELKA počítá • Dvacet, dvaadvacet, čtyřiadvacet. ANGLICKÝ VOJÁK ■ Stop. CHUDOBNĚ OBLEČENÁ ŽENA • Dvě vejce, madame. Voják se dovleče ke stánku druhé prodavačky a tam koupi největšl rybu. Vytáhne měšec, žena si odpočítá peníze. ANGLICKÝ VOJÁK - Stop. Zašklebí se přátelsky a odejde. PRODAVAČKA RYB • Sežer si to a chcíp- ni! Dr. Dufourovi. Makrely jsou dnes pěkné, doktore. DR. DOUFOUR vybírá • Tady tu, má tak oduševnělý pohled. Zaslechla možná také nějaké hlasy a ty jí zřejmě poradily, aby chňapla po udici. PRVNÍ NETEŘ od selčina stánku ■ Strýčku! SELKA ■ Z náboženství bychom si neměli dělat legraci. Ta holka je čarodějnice a bašta. PRODAVAČKA RYB • To je škoda, že je čarodějnice, když je proti Angličanům. SELKA • Ty její hlasy jsou od Belzebuba. PRODAVAČKA RYB • Prosím vás! Myslím, že neříkají nic jiného, než ostatní lidi. Totiž že by Angláni měli z Francie vypadnout. SYN ■ Je světice. SELKA • Mlčíš! DR. DVFOVR své makrele ■ Ať už jsi byla světicí nebo čarodějnicí, chytli tě, a proto budeš usmažena. PRODAVAČKA RYB • Správně, doktore, ať už čarodějnicí je nebo není, odsoudí ji, poněvadž Angláni chtějí sežrat Francii celou. PRVNÍ NETEŘ ■ Pojďte, strýčku, jen se zkompromitujete. Bojácně se rozhlédne a odejde. DR. DUFOUR mávne rukou ■ Tak takhle! Jste proti Panně, poněvadž je čarodějnice. Kdyby čarodějnice nebyla, tak by madame Braillardová byla pro ni, poněvadž je dobrá Francouzka. Madame, právě jste mě viděla u madame Braillardové získat dobrou francouzskou rybu. Teď vám ještě odkoupím půl libry vašeho dobrého katolického másla. Na mé pánvi se ty protivy spojí v delikátní krmi, dámy. PRODAVAČKA RYB-Vy jste pořád stejný, doktore Dufoure. DR. DUFOUR • A proč bych se měl měnit, madame Braillardová? PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 123 PRODAVAČKA RYB • To by vám možná dokázalo říct to děvče, doktore Dufoure. SYN ■ Říká se, že dělá soudu náramně těžkou hlavu. Čtyři klerici, Beaupire, d'Estivet, Manchon a Lefevre. Zabráni do hovoru jdou přes tržiště. MANCHON • No, a co dál? BEAUPĚRE • Nic, to je vše, konec. MANCHON • Jak to, konec? BEAUPĚRE ■ Došlo dobrozdání pařížské fakulty. D'ESTIVET • Pro obžalovanou naprosto zničující, dříví pro hranici. BEAUPĚRE • Schizmatická a heretická ve dvanácti bodech. LEFĚVRE ■ Řekne se ovšem, že v Paříži sedl Angličané stejně jako v Rouenu. MANCHON • Ach! Paříž je Paříž. LEFĚVRE • Prý také došlo dobrozdání od starého Gersona, které je pro obžalovanou příznivé. Ten člověk byl přece po desetiletí nejproslavenější hlavou Evropy. Jeho hlas míval při všech církevních soudech největší váhu. BEAUPĚRE - Ten starý lišák vždycky jedním okem pošilhával po lidu. Husa dal v Kost-■ ■ ' : nici klidně upálit, ale tentokrát jde jaksi o dítě z lidu. MANCHON • Dítě z lidu! Náramně rafinované, deseti teologům se vyrovná! Jak si například dává pozor, aby neřekla, že ji její hlasy vyzvaly, aby se oblékla jako muž. Ví, že by pak byla ztracena, poněvadž by se nezvratně prokázalo, že jde o hlasy ďábelské. LEFĚVRE • Ani to by pro důkaz jeji spolčenos-ti s peklem nestačilo. Kdo s ďáblem styky pěstuje, nevinnost svou nejspíš obětuje. Lady Bedfordová se prý však osobně přesvědčila, že je dosud panna. D'ESTIVET • Tvrdí se, že se o tom přesvědčil i její manžel, náš milý vévoda z Bed- fordu — zvlášť k tomu účelu vydlabanou dírou v podlaze. Smích. Odcházejí. Dr. Dufour cosi pošeptal invalidovi. Ten při' kývne a zahraje známou píseň hanobící Caucko-na z Beauvais. Manchon ho podaruje mincí, d'Estivet ho však upozorni na její potupný obsah. D'ESTIVET invalidovi - Lotře. Klerici nazlobené odcházejí. PRODAVAČKA RYB zpívá s sebou ■ Pan Cauchon z Beauvais, biskup náš Teď celý zangličtěl ažaž Dělá to z přesvědčení A proti zaplacení. 6- 9. května 1431. Ve zbrojnici královského zámku. Johance hrozí mučení Zbrojnice ve Velké věži královského zámku. Biskup z Beauvais, všichni přísedící, bratr Raoul a písař, kat, Johanka a stráže. BISKUP ■ Pochválen Pán Ježíš Kristus. VŠICHNI • Až na věky. Amen. BRATR RAOUL • Můj biskupe, tohle je monsieur Dujardin, kat. Kat poklekne před biskupem a políbí lem jeho roucha. Biskup mu žehná. BISKUP ■ Pan Jean de Chation, profesor teologické fakulty v Paříži. CHATION * Johanko, jedině v tvém zájmu a pro tvé poučení se snažíme spasit tvou duši i tělo. Vedeni dobrotivostí a mírností a bez jakékoli touhy po pomstě nebo trestu. JOHANKA * Napřed.přečtěte, co máte napsáno, potom vám odpovím. CHATION • Jinak nám nemáš co říci? JOHANKA • Čtěte rovnou obžalobu. CHATION • Tvé činy a skutky, obsažené v těchto protokolech, Johanko, byly námi zkoumány co nejsvědomitěji. Zjistili jsme těžká prohřešení. JOHANKA • Vím já, co jste do těch protokolů všechno nasmolili? CHATION • Chceš tím říci, že nás neuznáváš? Své soudce na tomto světě, kteří byli dosazeni samotnou církvi? JOHANKA ■ Ano. CHATION • Johanko, jestliže artikule Eccle-siae Sanctae Catholicae neuznáš, skončíš z rozhodnutí soudu na hranici. JOHANKA • Ani. na hranici bych nemohla mluvit jinak. CHATION • Johanko, ukázali jsme ti, jak je povážlivé pátrat po věcech, které přesáhují lidskou chápavost, jak je nebezpečné uvěřit novotám a dokonce si takové novoty a zvláštnosti vymýšlet, neboť démoni dokáží z této zvídavosti těžit. -Všichni učení pánové a doktoři pařížské univerzity usoudili, že to, co jsi řekla o svých hlasech a zjeveních, je čirá lež. Aniž bys . . dbala.našeho poučování, uznala ses ve své pýše za hodnou přijímat hlasy a příkazy přímo od našeho Pána Nejvyššího. Tyto hlasy sis vylhala,: neuvědomujíc si, že ..■ Bůh pyšné lidi tvého druhu takovými ďábelskými vidinami zkouší. Proto tě vyzýváme, abys odložila svou pýchu, aby ses zřekla svých lží. Jestliže se však dnes církvi nepodrobíš, pak tvou duši oheň věčný a tvé tělo oheň hranice neminou. JOHANKA ' Myslíte, že mě takovými řečmi zastrašíte a uděláte povolnější? BISKUP ■ Pan La Fontaine! LA FONTAINE - Johanko, nejmilejší sestro. Nedopusť přece, aby došlo k nejhoršímu. I když jsi ty hlasy opravdu slyšela, drahá sestro, podrob se mínění pařížské univerzity, která o všech tvých hlasech prohlásila, že jsou klam a mam. Co bys udělala ty, kdyby některý z tvých bojovníků prohlásil, že již nebude dbát příkazů královských důstojníků? Jak si ještě můžeš vážit sama sebe, když nedbáš příkazů těch, které dosadila tvá církev? Vzdej se odporu, milá sestro, jinak svou duši vystavíš věčným mukám pekelným. A nejinak se strachuji o blaho tvého těla. Podrob se tedy. Prosím tě snažně, abychom mohli duši i tělo zachránit. JOHANKA • Podrobila jsem se Pánu Nejvyš-šímu, co chcete víc! LA FONTAINE - Věz, Johanko, že rozlišujeme církev triumfující, ecclesia trium-phans, od církve bojující, ecclesia militans. Církev triumfující, to je Bůh, jeho svatí a všechny spasené duše. A církev bojující, to je náš Svatý otec, kardinálové, preláti, biskupové, faráři, všichni křesťané. Tato církev, shromážděna na této zemi a řízena samotným Spasitelem, je neomylná. Chceš sejí podrobit? JOHANKA • Už vám neodpovím. BISKUP- Ptám se tě naposledy, Johanko, chceš sě církvi-.podrobit? JOHANKA • Co je to vůbec, církev? Ne. . Vašim soudcům tady se.nepodrobím. BISKUP • A papeži by ses podrobila? JOHANKA • Zaveďte mě k němu a já mu odpovím. . . BISKUP • Podrobila by ses koncilu basilejskému? JOHANKA - Co je to zač, ten koncil basilejský? ., . LEFĚVRE • Shromáždění zástupců celé církve. Jsou tam tedy jak představitelé anglické, tak také tvé strany. PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 125 JOHANKA • Nu, těm bych se mohla spíš podrobit. CHATION • Basilej! LEFĚVRE • Má na to právo. CHATION • To nepřichází v úvahu. BEAUPĚRE ■ Co vás vede! BISKUP • Kdo to děvčeti poradil? MASSIEU • Nikdo. MANCHON • Proč sejí taková otázka vůbec klade? PÍSAŘ • Možno tedy definitivně zaprotokolovať, že se podrobila? BISKUP • Ne, počkej, JOHANKA - Co mluví pro mne, zapsat nedáváte. BISKUP - Mlč! — Johanko, poněvadž nejsi přístupna našim domluvám a poněvadž i nadále popíráš pravdu, jsme nuceni tě podrobit mučení. Ukažte obžalované mu-čidla, pane Massieu. Stráže vedou Johanku před stůl s nástroji. MANCHON - Odpověz přece, Johanko. LEFĚVRE • Děvče, podrob se! LA FONTAINE • Nikomu svým odporem neprospěješ! CHATION • Johanko, katovi pomocníci jsou připraveni přivést tě na cestu pravdy násilím, aby aspoň takto mohla být tvá duše spasena. Johanka omdlí, odvedou ji zase dopředu. JOHANKA • I když mi těmi věcmi zpřelámete údy a vyrvete duši z ubohého těla, nic jiného vám nepovím. A kdybych to i udělala, tak jistě nakonec, až bude po všem, řeknu, že jste to ze mne vymámili násilím. MASSIEU tiše ■ Máme? LA FONTAINE tiše ■ Ušetřme ji toho. BISKUP nahlas ■ Pro naprostou zatvrzelost té osoby a podle toho, jak odpovídá, obáváme se my, soudcové, že by jí už ani mučidla nepomohla a. že se jich tedy můžeme vzdát. Odveďte ji zpět do vězení! Vyvlečou ji. 7. Neděle ve vězeni La Tour des Champs. Johanka slyší taneční píseň, ale nezná její slova Vězeni. Johanka leží na pryčně. Dvě anglické stráže. Hodně daleko odtud hraje kdosi na dudy písničku o biskupovi Cauchonovi z Beau-vais. JOHANKA • Proč se všichni tak veselí? STRAŽ • Poněvadž je svátek. Proč by se tedy neveselili? JOHANKA • Ano. Johanka má dojem, že na ni lid pozapomněl. Ale na tržištích a v hostincích jí lid začíná rozumět Vinárna „UPetrova rybolovu". Rodina sedláka Z okolí jí z toho, co si donesla. Legrain. Mladý, nuzně oblečený kaplan. Lehká holka. Mladý elegán. Hostinský. Hraje se na dudy. LEGRAIN • Vidím, že je tady samý slušný člověk. Umí někdo číst? MLADÝ KAPLAN-Oč jde? LEGRAIN - O dopis, který napsala Anglánům, než zaútočila na Orleans. Je to opsáno. Nevím, jestli se vám chce něco takového slyšet.: MLADÝ KAPLAN • Vypadá má sutana snad na to, že jsem šiji pořídil zanglic-kých peněz? Čte: „Vy, králi anglický, a vy, vévodo bed-fordský, kteří se zvete regenty francouzského království, a také vy ostatní, Williame Pole, hrabě ze Suffolku, Johne Tal-bote a Thomasi Lorde ze Scalesu, kteří se zvete důstojníky zmíněného vévody bedfordského, neberte Králi nebes jeho práva a ihned vraťte klíče všech opevněných měst, která jste Francouzům vzali a kterým jste učinili násilí. Panna přišla jménem Hospodinovým. Je ochotna u-zavřít mír, jakmile opustíte Francii a taky zaplatíte za to, že jste tu byli. A vy všichni ostatní, vy lučištníci a válečníci všeho druhu, kteří stojíte před naším městem Orleansem, přisámbůh se vraťte do své země. Jestli tak neučiníte, Panna se za vámi zakrátko vypraví a vzejde vám z toho převeliká škoda." LEHKÁ HOLKA • Ta je dobrá. MLADÝ KAPLAN • „Králi anglický, ať se s vašimi lidmi setkám kdekoli na francouzské půdě, poženu je, ať už se jim běžet chce nebo nechce. A kdyby se jim nechtělo, dám je všecky pobít. Ať se s vámi střetneme kdekoli, pustíme se do vás a bude z toho mela, jakou Francie už nejméně tisíc let nezažila. Dáno dnes, v úterý předvelikonoční... Johanka." Je nepřemožitelná. ANGLICKÝ VOJÁK vstoupí a žádá nápoj ■ Evening. Some wine! MLADÝ KAPLAN • Pochválen Pán Ježíš Kristus. SEDLÁK napůl opilý se postaví před vojáka - Jestli jseš jeden z těch pohůnků vévody z Bed-fordu, tak ti povídám, že vévoda z Bed-fordu je ožírka. ELEGÁN - Pojď, Blanche! Opouštějí výčep. SELKA ■ Guillaume! SEDLÁK • Ožírá se á má pořád nalito, a neumí, než naparovat nám pořád nové daně a ničit lidi. Anglický vojín odchází, ohlížejí se. Velký smích. MLADÝ KAPLAN ■ Dej mi ten dopis. 9. Saint-Ouen. Když se Johance, sklíčené pocitem naprosté opuštěnosti, hrozí hranicí, podepíše odvolání. Je 24. května 1431 Fara u hřbitova Saint-Ouen. La Fontaine. Vnesou Johanku. Stráže a anglický důstojník. Když Johanku přinášejí, vyzvánění a hluk velkého davu lidi. LA FONTAINE ■ Johanko, nacházíš se ve lamím kostele hřbitova Saint-Ouen. Vzchop se, milá sestro, venku na prostranství je připravena hranice. JOHANKA velmi tiše ■ Svatý Michale. LA FONTAINE přistoupí k ní • Uvěř mi, Johanko, i teď ještě by ses mohla zachránit. Vstoupí biskup, Maitre Erard, Massieu, Beaupére, bratr Raoul. Znůvu vyzvánění a hluk. BISKUP ■ Maitre Erard, jsme vám zavázáni, že jste svou cestu odložil. Udělala na vás včera lepší dojem? MAÍTRE ERARD • Bůh pomůže. - Její tělesný stav není valný. Neustále Se teď vyptává, co jejímu procesu říká veřejnost — zda jej sleduje s účastenstvím, nebo bez zájmu. Pokusy některých jejích stoupenců navázat s ní styk byly zmařeny. PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 127 . Je velmi zneklidněna tím, že se ty její hlasy nedostavují. Zdalipak jí dost důrazně .vštípili, že dnes... LA FONTAINE • Ví o tom od tří hodin zrána. MASSIEU ■ Zdě jsou ony tři listiny. Toto je rozsudek, jestliže odvolá. Dá jej biskupovi, který jej svěří bratru Raoulovi. Toto je rozsudek, jestliže neodvolá. Ponechá si jej. Toto je odvolání. Dá jej Maitre Erardovi. Vyzvete ji, aby odvolání podepsala, ne-má-lí rozsudek — ukáže na listinu, kterou drží v ruce — nabýt platnosti. BISKUP ■ Maitre, Eřard! Pan Massieu. MAÍTRE ERARD • Vše bylo zváženo, milá sestro. Tvůj král je bludař, a ostatně také . na tebe zapomněl. Tvé vidiny jsou čáry, to tvrdí učenci, kteří to vědí, zatímco ty sama jsi člověk nevědoucí. Svůj mužský šat můžeš odložit, nikdo tě nepřišel osvobodit, nikdo ti nepřivedl koně, na kterého bys mohla nasednout. Tvé hlasy tě oklamaly. Ostatně se už ani neozývají, jak 'vím. Dostavily se dnes? Nebo snad včera? JOHANKA • Ne, včera ne. MAlTRE ERARD ■ A předevčírem, dítě? JOHANKA • Taky ne. MAÍTRE ERARD • Tak vidíš, jak tě opouštějí, ale hranice je připravena. A tady mám listinu. Jestli se podrobíš a odvoláš, jestliže listinu podepíšeš, jsi volná. J O H ANKA s pláčem ■ Nic zlého jsem neudělala. MAÍTRE ERARD • Jestli však neodvoláš, , pak tě čeká hranice, sestro. Na jeho znamení se otevřou vrata a znovu je slyšet vyzvánění a hluk. Nechtěla .bys tedy přece jen raději setrvat, u své matky — církve, neboť jest psáno, že ani vinná réva nerodí plody, nesetrvá-li u svého keře. . . Johanka neodpoví. Má slova platí tobě, Johanko, k tobě mluvím. Na Massieuovo znamení se vrata zavřou. MASSIEU * S prominutím, ale jestli se nemýlím, řekla: ,,Tak to tedy udělám." Všichni přistupují k Johance. . Říká: Jestliže koncil v Basileji rozhodne, že má podepsat, tak to učiní. BEAUPĚRE • Ne, milá sestro, musíš tak učinit hned. JOHANKA • Vždyť nemůžu ani vstát. BEAUPĚRE ■ Podepřu tě. C H ATI O N • Tady podepiš. JOHANKA • Vždyť vůbec neumím psát. LA FONTAINE • Povedu ti ruku. CHATION • Rychle, podepiš. JOHANKA ■ Musím si to rozmyslet. BEAUPĚRE • Venku čeká kat. Drží již v ruce louč. LA FONTAINE • Podepiš! Podepiš! JOHANKA • Není mi dobře. LA FONTAINE • Odvahu, Johanko. CHATION ■ Musíš podepsat. JOHANKA • Kde? Vůbec na to nevidím, La Fontainejí vede ruku, Johanka podepíše. Radši podepíšu, než aby mě upálili. BISKUP ■ Je to pro tebe šťastný den, děvče. Zachránila sis duší i tělo! Bratru Raoulovi. Dej mi ten rozsudek. BEAUPĚRE - To tvé hlasy tě zavedly na scestí, dítě. JOHANKA ■ Ano, poznávám, že mě klamaly. BISKUP ■ Doneste vězenkyni ženský šat. Dvě jeptišky vstoupily. Je donesena zástena. Jeptišky navlékaji mátožné Johance ženské šaty. Bratře Raoule! Vzkažte mylordovi, že odvolala. Rychle přečte rozsudek. Johanko, na několikerá naše trpělivá vyzvání jsi konečně výslovné odvolala své omyly a veřejně ses jich zřekla. Proto tě znovu přijímáme do církve. Poněvadž ses však PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO Vladimír Huber — arcibiskup z Winchesteru, Jiří Němeček — hrabě Lancaster, Ferdinand Kruta — lord Berkeley, Oldřich Janovský — Rice ap Howell, Josef Langmiller — hrabe Mor-timer, Miriam Hynková — královna Anna, Jiří Holý — Eduard II., JiH Vala — Gaveston, Radúz Chmelík — hrd Kent (Divadlo E. F. Buriana, režie Evžen Sokolovský, scéna Vladimír Nývlt — f Oto Oldřich Pernica J ' ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO " Jiří Holý v roli Eduarda II., Josef Větrovce jako arciopat z Coventry, později arcibiskup z Winchesteru (Divadlo E. F. Buriana — foto Oldřich Pernica) SOFOKLOVA ANTIGONA Skica C. ffekera (Berliner Ensemble -z Brechtom archívu) ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO " " - * archivu) SOFOKLOVA ANTIGONA Skica C, Nehera (Berliner Ensemble -Z Brechlova archívu) SOFOKLOVA ANTIGONA SOFOKLOVA ANTIGONA DOMÁCÍ UČITEL f Berliner Ensemble ^foloRuth Berlou* ová) PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 Berliner Ensemble, režie Benno Bessert (Berliner Ensemble — foto Percy Pauk-schia) ■ DOMÁCÍ UČITEL Regína Lulzová u roli Gusticky, Hans Gaugler jako Läufer (Berliner Ensemble — foto Ruth Berlowvú) PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 Käthe Reichelooäjako Johanka (Berliner Ensemble — .foto Hainer Hill) r •. 1 [ '-tmelil 3fi 7S. PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU Kathe Reichelová jako Johanka (Berliner Ensemble — foto Hainer Hill) PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 Kathe Reichehvá jako >Johánka (Berliner Ensemble — foto Hamer Hill) PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 Kathe Rehhelová jdko Johanka (Berliner Ensemble — foto Hainer Hill) - nicméně proti ni těžce prohřešila, odsuzujeme té k doživotnímu žaláři, k chlebu bolesti a vínu slz, avšak kdykoli přístupni soucitu. Takto zní konečné rozhodnutí soudu. Anglický pozorovatel vstoupil se svým pobočníkem. ANGLICKÝ POZOROVATEL • God-dam! The with has to be burned at once! POBOČNÍK ■ Co se tu děje? BISKUP ■ Odvolala. POBOČNÍK • To je zrada na králi. BISKUP • Nedám se urážet. Žádám zadostiučinění. POBOČNÍK ■ Dáváte děvčeti možnost, aby vyvázlo. BISKUP • To je lež. POBOČNÍK ■ S tím děvčetem se musí okamžitě skoncovat. BISKUP • O tom rozhoduji já. ANGLICKÝ POZOROVATEL • No. Odchází s pobočníkem. MASSIEU • Kam se má odvést? BISKUP ■ Tam, odkud jste ji přivedli. Odchází. MASSIEU • Odveďte ji zpátky do vězení. Odchází. JOHANKA • Vždyť jste přece řekli, že budu volná! STRÁŽ - Jen pojď s náma hezky zpátky, panenko. Ty pěkné šatičky ti náramně slu-šeji. 10. Na hřbitově Saint-Ouen se čekající dav dovídá, že Johanka odvolala Rouenské tržiitě. Dav vyčkává. Angličtí vojáci. INVALIDA • Upálejí ji dneska, nebo ne? Anglický voják pokrčí rameny. DRUHÝ VOJÁK ■ Trvá to zase věčnost. Máme snad obědvat tady na náměstí? PRVNÍ VOJÁK - Gbddam! ŠVAGROVA - Ne a ne sejí dostat na kobylku, co? Ta hlavu neskloní. DÍTĚ ■ Proč už nevyzvánějí? SELKA • Nevím. PRVNÍ VOJÁK • U „Rudého lva" je to dražší, ale aspoň nedělají všechna jídla na česneku jako u „Petrova rybolovu". DRUHÝ VOJÁK • Dělají všecko s česnekem, poněvadž nechtějí, abychom tam chodili. Třetí anglický voják k nim přistoupl ä cosi vykládá. Směji se. ŠVAGROVA • Co se vojáci smějou? Vojáci se smíchem odtáhnou. LEHKÁ HOLKA • Henry, co se děje? PRVNÍ VOJÁK ■ Běžte domů. Vaše Panna odvolala. DRUHÝ VOJÁK - Ani panna není. LEGRAIN • Co je to zase za podvod? LEHKÁ HOLKA ■ Je po všem. Vždyť i vyzvánět přestali. ŠVAGROVÁ • To ji pak vůbec neupáll? SYN • Nemůže přece odvolat něco, co j e pravda. Takové zrady se nemůže, dopustit. INVALIDA ■ Ne, odvolala. ■ HOSTINSKÝ • Zachránila si kůži. SELKA ■ To už je konec? To má být všecko? SEDLÁK : Odvolala. Pojďme domů. ' SELKA - Ěugěne. OBCHODNÍK VÍNEM - Cha, cha! Vůbec parma není, cha, cha, cha! Mladý sedlák do něho strčí. PRODAVAČKA RYB • Co jenom s tím děvčetem udělali? 129 11. Ve vinárně „U Petrova rybolovu" se názory rozcházejí Vinárna „U Petrova rybolovu"'. Hostinský. Prodavačka ryb. Elegán. Lehká holka. ELEGÁN • Nejsem pro Angličany. Řekl jsem jedině, že se zámek nemusí hned vypáčit sekerou — později ho možná zase bude třeba. To, že se vypírači střev a čističi stok dostávají do vlasteneckého varu, je od nich hezké. Ze vrážejí do anglických stráží, no budiž. Jenže: Kam tohle povede? Kde se to zastaví? Vrata strážnice se koneckonců zvlášť od vrat mého hotelu neliší. Angličané jsou pakáž nevycválaná, kulturností moc nevynikají a při styku s obyvatelstvem se dopouštějí nepochopitelných chyb, to všecko přiznávám, ale v daném okamžiku to jsou oni, kteří udržují pořádek! LEHKÁ HOLKAprodavalce ryb ■ Mluví o pořádku, to slyším moc ráda. Už kolik týdnů za mě nezaplatil činži. PRODAVAČKA RYB ji uklidni • Pojď Blanche, půjdeme. ELEGÁN ■ člověk si musí uchovat klidnou mysl. Každá věc má své místo, všecko tam, kam patří. Žádám snad na svém řezníkovi, aby mi připravil večeři? LEHKÁ HOLKA • Zaplať činži. ELEGÁN ■ Venkovská holka zůstane venkovskou holkou, ať je jak chce rafinovaná. Politické vztahy mezi Francií a Anglií jsou přece věc náramně komplikovaná, můj-tybože, věc historicky všelijak zašmodr-chaná! Jak by se v nich venkovská holka mohla vyznat? LEHKÁ HOLKA • Zaplať činži. LEGRAIN vstoupí ■ Monsieur Francois, sklenku petit blane! V přístave je živo. Nosiči odmítli vyložit dva obléhací stroje z kor-vety Glorious. Vévoda z Bedfordu už na ně poštval své hlídací psy, ale přístavní i dělníci jim dávají co proto. • HOSTINSKÝ • Neměl bych zavřít? Už mi í jednou vybílili hospodu. > PRODAVAČKA RYB se směje • A co biskup? ELEGÁN • Vy se smějete, madame? Tak dost! Co je moc, to je moc. Povím vám teď otevřeně, co si o tom všem myslím. Je už konečně jednou třeba udělat po- : řádek. Všechno še v Rouenu jen uculuje, všechno jen šušká a významně pomrkává. Netrvalo by dlouho a člověk by se už nesměl objevit v čistém jabotu na ulici. LEHKÁ HOLKA • Zvlášť když' pradlena : nedostane zaplaceno. ELEGÁN • Vidíte! Tady to máte, takhle to vypadá! LEHKÁ HOLKA • Ty teda nezaplatíš? ELEGÁN • Chcete mě vysvléct z košile? HOSTINSKÝ • Hoho! LEHKÁ HOLKA • Tak hezký zas nejseš. Myslíš, že mě těší s tebou spát? Pošlou- i chat tvé žvásty, ve dne v noci? Zaplať J a táhni! Venkovská, holka! A co já? Přístavní děvka, co? Zaplať, když se chceš pobavit, zaplať, zaplať, zaplať! » ELEGÁN • Vždyť nemám čím! LEHKÁ HOLKA ■ Tak si z klobouku vy-škubni péra a prodej je, bábovko! ELEGÁN • Ještě slovo ... LEHKÁ HOLKA • Ano, poslední: zaplať! s ELEGÁN • Teď je míra dovršena. Na vás, ' pakáži, platí jen jedno: vyhladit, vypálit, , utopit.v krvi, oběsit, zašlápnout, vymýtit. ^ I s tou vaší Pannou. Lehká holka ho zpvh- \ lávkuje. Elegán odchází. PRODAVAČKA RYB ■ Tos neměla udělat, pohaní tě teď po všech hospodách. I LEHKÁ HOLKA • Už mi to jde všecko na nervy. HOSTINSKÝ • Nejen vám, mademoiselle, ne jenom vám. 12. V Rouenu došlo k pouličním potyčkám. A biskup z Beauvais dostává zprávu, která ho ohromí V biskupovi sídle. Biskup obědvá. Massieu. BISKUP • Ti hlupáci Angličané ještě stále netuší, jakou jsem jim prokázal službu. Vniknout do Francie, to dokáží, ale do duše Francouzů, to nikoli. MASSIEU • Vaší obratností teď mají o protivníka méně a církev přišla o mučedníka. BRATR. RAOUL vstoupí ■ Pane biskupe, ve městě je velký neklid. Lid se srocuje u přístavu a potýká se s anglickými námořníky. Několik stráží bylo přepadeno. Angličané žádají zadostiučinění. BISKUP • Mám se také ještě starat o kdejakou rvačku? Ať si Angličané zesílí stráže. BRATR RAOUL • Můj biskupe, dávají vinu nám. Rozsudku. Vévoda z Bedfordu prý vzteky ochorel. BISKUP - Vévoda z Bedfordu má dost lékařů. Už dřív ostatně trpěl na játra. Žádný div při jeho způsobu života. Ještě něco? BRATR RAOUL • Angličané tvrdí, že si dnes ráno zase navlékla mužský šat. MASSIEU ■ Že by se byla doslechla o nepokojích, které kvůli ní vypukly? BISKUP odloží zděšení ubrousek ■ Vodu! Bratr Raoul mu podá mísu, aby si mohl opláchnout prsty. ■ 13. Ve vězení La Tour des Champs. Johanka zaslechla hlas lidu a pokračuje v boji Vězení. Johanka zase v mužských šatech. Vstoupí biskup z Beauvais a La Fontaine. BISKUP • Oblékla jsi opět mužský oděv! LA FONTAINE • Proč jen nás zarmucuješ? Teď tě již nemůžeme zachránit, nejmi-lejší sestro. Porušila jsi slib; upadla jsi do svých starých hříchů, jsi neodvolatelně ztracena. JOHANKA • Co jsem vám slíbila? BISKUP • Nezaslechla jsi snad zase ty své hlasy? JOHANKA • Ano. BISKUP • A co řekly? JOHANKA • Že jsem zradila svou věc. BISKUP • Vždyť jsi odvolala před vším lidem. JOHANKA • Ano, poněvadž jsem vůbec netušila, co takové odvolání před vším lidem znamená. Odvolala jsem jen ze strachu před hranicí. Za bitvy jsem se však nebála, to jsem nebyla sama, to byli všude kolem moji lidé. Ale pak jsem o nich zapochybovala. Měla jsem dojem, že jim je má smrt lhostejná a že pijí dál své víno. Oni však o mně dobře věděli, sledovali, co se děje; nic tedy nepřišlo nazmar. BISKUP • Co z toho, že o tobě věděli bednáři a prodavačky ryb? JOHANKA • Biskupe, přijde den, kdy vinaři z Touraine a námořníci z Normandie usednou na jednu lavici a kdy vás už nebude. PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 1 131 BISKUP • Nedáš si zřejmě říci a upadáš do starých hříchů. JOHANKA • Tak jest. BISKUP • Johanko, vrátila ses k dřívějším omylům a pokleskům, jako pes, který se vrací ke svému lejnu. Církev tě proto již nemůže déle chránit. Farewell, farewell! Odchází s La FotUainem. 14. 30. května 1431 je Johanka odevzdána katovi Vězení. Johanka. Vzadu kat, jeptiška, anglický důstojník, angličtí vojáci, dví stráže. Vstoupí Massieu. MASSIEU • Johanko, biskup z Beauvais mě posílá, abych tě připravil na smrt. JOHANKA-Ano. MASSIEU • Bojíš se smrti? JOHANKA - Ano, velmi. MASSIEU • Lituješ tedy. JOHANKA ■ Ne. MASSIEU • Johanko, jsi tváří v tvář smrti stále ještě přesvědčena o pravdivosti svých hlasů? JOHANKA • Ano. MASSIEU ■ Ale což ty hlasy netvrdily, že budeš navždy zproštěna tohoto vězení, Johanko? JOHANKA • A nezprostím se ho dnes snad navždy? MASSIEU ■ Ale což ti nezvěstovaly, že budeš osvobozena, Johanko? JOHANKA • A nebudu snad osvobozena od strachu ze smrti? Nebudu osvobozena od strachu před mocnými tohoto světa? Velmi slavnostně vstupuje biskup z Beauvais a všichni soudcové a přísedící procesu. BISKUP • Jsme u konce. Johanko, chtěla bys ještě něco říci? JOHANKA • Ano. I potom ještě, až zapálí hranici a dřevo se rozhoří a kat oheň roz- dmychá, i potom ještě chci říkat to, co jsem říkala vždycky. BIS K U P - Odveďte ji k hranici. Kat přistoupí. MASSIEU - To odporuje nařízením, pane. Musíte příkaz sám hlasitě zdůvodnit. BISKUP • Odveďte ji, odveďte ji! Kat Johanku odvádí. 15. Za účasti obrovského zástupu lidu je Panna na rouenském tržišti upálena Tržiště v Rouenu. Angličtí vojáci. ŠVAGROVÁ • Je tak drobná mezi všemi těmi muži. SELKA • Vem dítě na ruku. SYN kaplanovi ■ Myslíš, že má velký strach? MLADÝ KAPLAN • My strach máme, ona ne. DÍTĚ • Vždyť je vidět. Nač tedy má ten člověk louč? STARŠÍ JEPTIŠKA ■ Ditě, to jekat. Drží louč, aby mohl pod čarodějnicí zapálit hranici. PRODAVAČKA RYB ■ Podívejte, jak se vévoda z Bedfordu směje, jakou má radost. Nevydal svých dvanáct tisíc liber za Pannu zbytečně. SYN • Kardinálové a vévodové, všichni z jed- noho pytle. Páni z Anglie nebo z Francie, jedno a totéž. S ED LÁK • Buď zticha. VOJÁK • Kdo to řekl? PRODAVAČKA RYB upustí koš, aby mladému sedlákovi umožnila útěk. • Moje ryby, moje makrely! OBCHODNÍK VÍNEM vojákovi ■ Někdo do mne zezadu strčil. MLADÝ KAPLAN ■ Je to pravda, viděl jsem to. LEHKÁ HOLKA • Vrať se domů, Henry! HLAS BISKUPŮV ■ My, biskup z Beauvais, prohlašujeme tebe, Johanko, za nepolep-šitelnou kacírku a vyvrhujeme tě tímto prohlášením z církve. Zároveň se však modlime, aby ti nebe po tvé smrti a zničení tvé tělesné schránky, k němuž teď dojde, bylo milostivé. PRVNÍ VOJÁK • No, konečně. Zpony. DRUHÝ VOJÁK • Co se tak tlačíte? Hranice je dost vysoká, všichni ji uvidíte. PRODAVAČKA RYB • Lumpové! Hranice je proto tak vysoká, aby to děvče hodně dlouho trpělo. DRUHÝ VOJÁK • Že pustí lidi tak blízko. PRVNÍ VOJÁK • Nač máš kopí? Jen ať se toho čmoudu nalokají. LEHKÁ HOLKA • Teď! Jeptišky odříkávají %drávas Maria. PRVNÍ VOJÁK - Konec. Jde se domů. Co ještě čumíte? Víc než shořet nemůže. SEDLÁK své ženě ■ Co brečíš? Přece už nic necítí. ' LEHKÁ HOLKA ■ Vždyť ještě křičí. DRUHÝ VOJÁK - Ta hubu nezavře až do konce. ŠVAGROVA • Už nekřičí. 16. Po pěti letech začíná povstáním pařížského obyvatelstva konečné osvobození a sjednocení Francie. V čele lidových mas pochoduje legendární postava drobné Johanky Vesnice v Touraine. Jacques Legrain buší kladivem do vinného sudu. Leda Breuil, starý muž ze sousední vsi, k němu přistoupí s dítětem, které vede za ruku. DĚDA BREUIL ■ To ses tentokrát ale zdržel nějak dlouho ve Francoisově vinárně „U Petrova rybolovu", Jacquesi. Celých pět let, že? LEGRAIN ■ V takových dobách člověk nikdy neví, kde bude čeho konec, jak se tak říká. Jedno přechází do druhého, dědo. DĚDA BREUIL ■ Jde se do Rouenu a skončí se v Paříži, co? Tam jsou taky Angláni, co? LEGRAINE • Už ne, dědo, už ne. BREUIL • Jak to, že už ne? LEGRAIN • Řemeslníci z předměstí, soukeníci, koželuzi a prodavačky z tržiště je vyhnali klacky. BREUIL • A lidi tobě podobní, co? Ale v Gompiěgne ještě snad jsou. LEGRAIN • Taky už ne. Ani v Remeši, ani v Chälons. V Calais a dole v Bordeaux samozřejmě ještě jsou. BREUIL dítěti • Slyšíš, Francouzi se ve Francii zařizuj ou. DÍTĚ ■ A ji jsi viděl, monsieur Legrain? LEGRAIN ■ Hořet, Pierre. BREUIL ■ Vedla Francii. LEGRAIN • Ano, ale Francie také vedla ji. BREUIL • Já myslel, že ji vedly hlasy. PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 133 DÍTĚ • Vrátí se sem angličtí vojáci, dědo? BREUIL * Sotva. Jaké je vaše letošní víno? LEGRAIN ■ Loni jsem tu nebyl, ale děvčata říkají, že je sladké jako v roce osmaďva- cátém. Je slyšet zpěv děvčat pH sbírání hroznů. D E V GAT A zpívají ■ Plné tři měsíce trval soud Oči celé země k němu pohlížely Lid však nesměl její slova zaslechnout. Teprv čtvrtý měsíc vyvedli ji z cely. A když kati táhli Pannu k hranici — Louče syčely a mořský vítr vál — Řekla: Francouzi, kéž jsou z vás bojovníci Za tu zem, kterou z vás každý obdělal! LEGRAIN • To se ted zpívá v obou částech Francie, tady i u nich. PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 LEGRAIN • Ano, ty naše. BREUIL Jak to myslíš? LEGRAIN • Nu, bylo to tak: Napřed se hnala v čele lidu proti nepříteli, až ji zajali. A když seděla v té své věži v Rouenu, tak o nás už neslyšela a ztrácela sílu, jako ty nebo já. Dokonce odvolala. Ale když odvolala, tak to prostší lidi v Rouenu mrzelo tak, že Anglánům v přístavu rozbili hlavy. A ona se to dověděla, nikdo neví jak, a odvaha se jí vrátila. Poznala, že tribunál není bojiště o nic horší než orleánske zákopy. A tak svou největši porážku proměnila v naše největši vítězství. Když její ústa umlkla, uslyšeli všichni její hlas. BREUIL • Nu, válka ještě neskončila PRVNÍ DÉJSTVl Vchod do vznešeného městského domu. Před ním zavazadla 1. Sganarelle. Gurmán. SGANARELLE vyloví ze zavazadel dona Juana dózičku se šňupavým tabákem a prohlíží šiji ■ Ať si Aristoteles a filozofie vůbec říká co chce — nad tabák není! Je vášní vznešených tohoto světa. Ach, ti si vášně umějí vybrat! Kdo dnes žije bez tabáku, vlastně ani nežije. Tabák nejen pročišťuje mozek a poskytuje rozkoš, ale především propůjčuje každému onen božský klid, bez něhož by muž velkého světa ani nemohl být mužem velkého světa. Jediné tabák umožňuje vznešeným našeho věku, aby zapomněli na utrpení, zvláště těch druhých. Několik selských usedlostí ti jde k čertu? Šňupni si a nebude to ani zpola tak zlé. Nějaký prosebník se stane nepříjemným, nějaký věřitel dotěrným? Sňupni si, můj milý, zachovej se jako filozof! Takový šňupec uspokojí toho, kdo jej poskytne, stejně jako toho, komu se poskytne. Už jenom gesto, s kterým se nabízí: Nečekáš, až tě tvůj bližní požádá,' předjímáš jeho přání — vždyť po tabáku baží — a uspokojíš je s úsměvem. Šňupni si, příteli Guzmáne, posluž si! GUZMÁN ■ Pěkně děkuju. Ale vraťme se k našemu tématu. Možná že jsem se ne- s vyjádřil dost jasně... SGANARELLE • I vyjádřil. Doňa Elvíra se za námi spěšně vydala, její láska k mému pánovi nabyla takové síly, že bez něho nemůže žít ani umřít — krátce, jste tady. GUZMÁN • Chtěl jsem se dovědět jedno: S jakým přivítáním můžeme počítat? SGANARELLE - Chceš vědět, co si o tom myslím já? Mám obavy, že se její lásce nedostane přiměřené odezvy, že cesta byla zbytečná. Byla by udělala lip, kdyby zůstala doma. GUZMÁN • Proč? Naznačil ti pán, že jeho láska ochladla? A neodjel tak náhle jen proto ? SGANARELLE • To ne. Co tě vede. Nemáme ve zvyku šířit se o milostných záležitostech. Ostatně: Už dávno mi nemusí nic povídat a přesto vím, kolik uhodilo. To dělá zkušenost! GUZMÁN • Cože? Že by tahle nepředvídaná cesta nebyla ničím jiným než proradnou zradou? Ze by don Juan doňu Elvlru, která je teprve několik málo týdnů jeho chotí, prostě hanebně opustil? Bez jediného slova vysvětlení? SGANARELLE si šňupne ■ Ach! Jsme ještě mladí a zvláštní odvahou se vlastně ani nevyznačujeme. GUZMÁN • Muž jeho postavení! SGANARELLE • Dej pokoj s postavením! To by mu tak mohlo vadit! Proč by si kvůli němu něco odpíral! GUZMÁN ■ A co posvátná pouta manželská? SGANARELLE ■ Ach ubohý Guzmáne, milý příteli! Také posvátná pouta zůstávají pouty! Vy dona Juana neznáte. GU Z MAN • Začínám se obávat, že ho neznám. Tolik vášnivých dopisů, tolik netrpělivosti, dokud ji nevyrval bohulibé klauzuře kláštera! Jak by ji mohl po tom všem opustit? To nechápu. SGANARELLE • Kdybys toho chlapíka znal, tak bys věděl, že takového něco mu potíže nedělá. Ostatně jsem nic neřekl. Musel jsem odcestovat s ním, abych tady za něho leccos zařídil, a od jeho příjezdu 137 jsem s ním ještě nemluvil. Nic určitého nevím. V zájmu opatrnosti bych ti ale rád prozradil, že můj pán, don Juan, je největší lump, kterého země kdy nosila, že je to zběsilec, ďábel, pohan, který nevěří ani v nebe, ani v peklo, že je to člověk, který žije jako dravé zvíře, jako epikurejské Čuně, jako Sardanapal! Dobře, oženil se s tvou pani. Aby se dostal k cíli, byl by se v tu ránu oženil navíc i s tebou, s farářem, s jejím psem a s její kočkou. Co už mu na jednom manželství záleží! Na tenhle špek mu skočí každá. Na ženění je největší číman pod sluncem. Ať jde o paní nebo pannu, o šlechtičnu nebo městku, o hraběnku nebo selku, o starostovou manželku nebo novicku — všecko jedno. Kdybych ti měl vypočítat, s kým se už kde oženil, tak tu trčíme do rána. Jedno se mu ovšem musí přiznat: přitahuje ženské jako vosy med. Žádná tomu magnetu neodolá. Jeho ubohý otec už neví hanbou kudy kam. A ty dluhy! Ale co se dá dělat? Nic se nedá dělat. Však jej rozhněvané nebe jednoho dne zkřísne. GUZMÁN • Tiše. Tady jde. Co mám své paní povědět? SGANARELLEpokra rameny. GUZMÁN zoufale odchází. 2. Don Juan. Sganarelle. SGANARELLE hlásí • Lehká cestovní zavazadla! DON JUAN • S kým jsi to právě mluvil? Nebyl to štolba doni Elvíry? Guzmán? SGANARELLE ■ Ano, kdosi takový. DON JUAN mu pohrozí holí • Tak co, byl to on? SGANARELLE ■ Byl. DON JUAN • Odkdy v tomto městě je? SGANARELLE • Zrovna přijel. DON JUAN • Co ho sem přivádí? SGANARELLE • To byste mohl tušit. DON JUAN • Náš odjezd? SGANARELLE • Ptal se po důvodu. DON JUAN • Cos mu řekl? SGANARELLE • Ze jste se mi nesvěřil. DON JUAN • A co si o tom myslíš ty? SGANARELLE • Co si o tom myslím já? Že, s prominutím, zase máte v hlavě jinou. DON JUAN ■ Myslíš? SGANARELLE ■ Ano. DON JUAN ■ Nemýlíš se. Je tomu tak. Kterási jiná mi vypudila Elvíru z mysli. SGANARELLE ■ Abych svého pána neznal! Jako své boty ho znám. Vaše srdce nic nenasytí! DON JUAN • A tobě se to nezdá správné? SGANARELLE • Inu, milostpane... DON JUAN • Tak co? Pověz! SGANARELLE - Jestli to mermomocí ráčíte, tak je to samozřejmě správné. Pak se na tom nedá nic měnit. Ale kdybyste to neráčil, tak by možná situace byla jiná. DONJUAN-No dobře. Ale pověz, co si o tom myslíš sám. Máš k tomu můj souhlas. SGANARELLE • Jestli je tomu tak, milostpane, povím vám to docela otevřeně: tohle milkováni hned s tou a hned zase s onou je hrozná věc. DON JUAN ■ Cože? Chtěl bys, abych se připoutal k první, která se mi namane, aby pro mne všecky ostatní přestaly existovat? Jak směšná ctižádost, chtít zůstat věrný! Všecky krásky mají právo nás okouzlit. Jestli půvaby jedné z nich mi učarují a já ji vyhovím, tak se přece ještě nemusím stát nespravedlivým ke všem ostatním. Proč by ta, která měla štěstí, že nám první přeběhla přes cestu, měla při- pravit ostatní o zcela oprávněné nároky na naše srdce? Proč být slepý k přednostem druhých? Chci každé splatit daň, ke které mě příroda zavazuje. Židli! Sgaranelle donese skládací cestovní íidlilku. Don Juan usedne. Jaká nevýslovná rozkoš, vynalézat tisíce lichotek, jež si podmaňují srdce mladé krasavice! Sledovat ze dne na den pokroky, jakých dosahujeme! Jaké bláženství, bojovat výbuchy vášně, slzami i vzdechy o stydlivou duši, které je zatěžko složit zbraně! Krok za krokem přemáhat jemný odpor, odstraňovat výčitky svědomí, na nichž si zakládá, a znenáhla ji dostávat tam, kde ji chceme mít! Ale jak je pevnost jednou naše, není už o čem mluvit, co si přát: zmáhá nás spánek. V tomhle mám, člověče, ctižádost dobyvatele, který věčně spěchá od vítězství k vítězství a nedovolí, aby se jeho přáním kladly hranice, Nic, nic nezadrží mou nezkrotnou žádostivost. Mám v těle srdce, které by dokázalo milovat celý svět. Jako Alexander Make-donský bych si přál ještě jiné světy, abych je svou láskou mohl dobýt. Co tomu říkáš, Sganarelle? SGARANELLE ■ Inu, milostpane... Váš způsob života — moc se mi zrovna nelíbí, jak žijete. DON JUAN • Proč? Jakpak žiji? S G AR ANELL E • Ach správně, velmi správně. Jenže — to ženění například pomalu ob měsíc... DON JUAN • Je přece prijemné! SGARANELLE • To jistě. Sám bych se tomu nevzpíral, jen kdyby to nebyl takový hřích. Dělat si legraci z tak posvátné instituce! DON JUAN • Ale jdi! Však to s těmi tam nahoře nějak srovnám. SGARANELLE • Ach milostpane. Říká se, že nebesa se pomstí strašlivě. Kdo se jim vysmívá — DON JUAN ■ Buď zticha! Jako bys nevěděl, že morální kázání nemám rád! Hlupáku! SGARANELLE • Bůh chraň, vás já přeci nemyslel. Vy za to nemůžete. Při kouzlu, kterým působíte, při žáru, kterým planete! To jsou jasné důvody! Ale jsou bohužel taky lidi, kteří to s morálkou zvlášť přísně neberou, ačkoli důvody pro to nemají. Kdybych měl takového pána, tak bych mu řekl bezostyšně do očí: Vy červe pozemský, vy bídná nicko! Jaká troufalost, dělat si legraci z něčeho, co je všem svaté! Jestli si myslíte, že je vám všecko dovoleno jenom proto, že jste mi-lostpán s pěkně načesanou blond parukou a s péry na klobouku — to bych tomu člověku řekl — jestli si myslíte, že je vám všecko dovoleno jen proto, že nosíte zlatem vyšívaný kabát s krvavě rudými bordurami — bych mu řekl... DON JUAN s úsměvem • Darebáku. SGANARELLE • Někomu takovému by se to snad muselo takhle vytmavit. DON JUAN • Tak dost. Nemáme mnoho času. Je třeba si pohovořit o krásce, která nás sem přivedla... SGANARELLE stranou ■ Přivedla! DON JUAN ■ .. .tím, že sem odcestovala. SGANARELLE • No právě! Musím vám připomenout, že jste v téhle provincii zabil komtura, dona Rodriga? Nezkrušuji vás proto obavy? DON JUAN • Jaképak obavy? Když jsem ho zabil? A to zcela tak, jak se sluší a patři? SGARANELLE • Jistě, jistě. Na to si stěžovat nemůže. DON JUAN • Kdo by se bál mrtvých? A vůbec: Hnali mě sice před soud, ale otec se DON JUAN 139 za mne u dvora přimluvil, a tak jsem dostal milost, celá věc je vyřízena. SGARANELLE - Vyřízena, to ano. Ale měl přátele, blízké příbuzné, ještě nedospělou dceru — myslíte, že tihle přátelé a příbuzní jsou vaším omilostněním nadšeni? DON JUAN • Tak dost už s tím. Mysleme na potěšení, které nás čeká. Krasavice, o níž jsem mluvil, je mladá... Spatří doňu El-víru. Doňa Elvíra! Nanejvýš nevítané shledání! Ty darebáku! Zrádce! Proč jsi mi neřekl, že je tady? SGANARELLE • Když jste se mě na to neptal, milostpane! DON JUAN • Zbláznila se? Jede sem ve večerních šatech! 3. Don Juan. Doňa Elvíra. Sganarelle. DOŇA ELVÍRA ■ Done Juane! Smím vás požádat, abyste se na mne laskavě upa-matoval? Smím aspoň doufat, že na mne pohlédnete? DON JUAN • Milostivá paní, přiznávám, že jsem překvapen. Nečekal jsem vás tady. DOŇA ELVÍRA - Ano, vidím, že jste mě tu nečekal. A vaše překvapení není onoho druhu, v jaký jsem doufala. Naopak potvrzuje, čemu jsem se zdráhala uvěřit. Divím se teď své prostoduchosti. Jak mé bláhové srdce mohlo pochybovat o vaší zradě, pro kterou bylo tolik důkazů. Byla jsem tak pošetilá a důvěřivá, nebo spíše tak hloupá, že jsem chtěla sama sebe oklamat. Tisíce důvodů jsem si pro váš tak náhlý odjezd vymyslela. Abych vás zbavila podezření ze zločinu, ze kterého vás vinil můj rozum, popřála jsem příliš ochotně sluchu spoustě fantastických domněnek, které vás očišťovaly. Toto přijetí však rozptyluje každou pochybnost; pohled, který mě přivítal, prozradil víc, než jsem si přála vědět. Přesto bych však ráda, kdybych z vašich vlastních úst u-slyšela, co vás * k náhlému odjezdu přimělo. Mluvte, done Juane, prosím vás o to. Jsem přece jen zvědavá, jak se ospravedlníte. DON JUAN • Tady Sganarelle vám poví, milostivá paní, proč jsem odjel. SGANARELLE tiie donu Juanovi ■ Já, pane? Nemám, s prominutím, ani zdání. DOŇA ELVÍRA - No tak, Sganarelle. Nezáleží na tom, od koho se dozvím pravdu. DON JUAN dá Sganarellovi znamení, aby k ní přistoupil ■ Tak spusť, pověz to milostivé paní. SGANARELLE tiše • A co jí mám vlastně povědět? DON JUAN • Tak spustíš už konečně! SGANARELLE • Milostivá paní.. . DOŇA ELVÍRA • Nuže? SGANARELLE donu Juanovi ■ Pane ... co ... Don Juan na něho přísně pohlédne. Tedy ... Milostivá paní, vinu na našem odjezdu má ... mají velicí dobyvatelé .. . Alexander Makedonský a ostatní světy ... Víc nevím. DOŇA ELVÍRA • Done Juane, smím prosit, abyste mi osvětlil toto záhadné zdůvodnění? DON JUAN • Mám-li mluvit pravdu, milostivá paní... DOŇA ELVÍRA • Bože, jak špatně se hájíte! U dvora jste se tomu přece mohl naučit. Proč se mi prostě nezapřísaháte, že se vaše city ke mně nezměnily, že mě ještě stále milujete s neobyčejnou vášní a že vás jedině smrt dokáže ode mne odloučit? Proč mi nevykládáte, že vás jen nanejvýš důležitá okolnost donutila, abyste ode mne odešel bez rozloučení, a že proti ' své vůli tu budete musit nějaký čas zůstat? Proč mě nežádáte, abych se klidně vrátila, naprosto jistá, že za mnou co nej-1, dříve přispěcháte? Proč neříkáte, že da- í leko ode mne trpíte jako duše odloučená nevěsta! CHARLOTTA ■ To snad nevadi, Pietre. Jestli mě máš rád, tak tě přece musí těšit, že budu milostpaní., PIETER • To, k sakru, zase ne! To bych tě rad- '' ši viděl pod drnem, než s někým jiným. s CHARLOTTA • Pojď, pojď, Pietre, a nedělej si hlavu. Až budu milostpaní, dám jedině tobě vydělat. Všecky ryby a raky budeš nosit na zámek k nám. PIETER ■ Ani mě nenapadne! Nic nosit nebudu! A kdybyste platili jednou tolik! Snad mu, kruci, nevěříš? Kdybych byl tohle věděl, tak jsem ho z vody netahal. Spíš bych ho veslem praštil po šišce. ; Don Juan přistoupí k Pietrovi, aby ho udeřil. PIETER- Kruci! Snad nemyslíte, že z vás mám •-strach? DON JUAN>ííě blíž • To hned uvidíme. PIETER • Takových bylo! DON JUAN-Ano? -SGANARELLE ■ Ach milostpane, nechte toho chudáka přece ňa pokoji. Vždyť nám pomohl. Pietrovi. Přestaň křičet, hochu, i a zmiz. PIETER • Proč bych nekřičel, když se mi křičet chce? DON JUAN se rozpřáhne, aby Pietrovi vytál dalši políček ■ Já tě naučím!.. . Pieter se sehne a políček dostane Sganarelle. SGANARELLE vztekle ■ Hrom do tebe, ty nemehlo! Ustoupí. DON JUAN Sganarellovi • To máš za své lidu- milství! PIETER Charlottl • Dobře, já teda jdu, ale povím to tetě. Odchází. DON JUAN Charlotta ■ Jaká nebeská rozkoš nás čeká, až budeme svoji! 5. Don Juan. Charlotta. Sganarelle. Mathurina. SGANARELLE se smíchem, když zahlédne Mathurinu • Chacha! MATHURINA donu Juanovi ■ Pane, copak to provádíte s Charlottou? Taky jí vykládáte o lásce? DON JUAN tiše Mathuriné ■ Ale ne, naopak, stále do mě hučí, abych se s ní oženil. Právě jsem jí řekl, že jsem zasnouben s vámi. CHARLOTTA donu Juanovi ■ Co vám Mathurina chce? DON JUAN Charlottl ■ Žárlí, že mluvím s vámi. Chtěla by, abych šiji vzal. Ale já jí řekl, že si vezmu vás. MATHURINA • To není hezké, Charlotto, že mi lezeš do zelí. DON JUAN tiše Mathurině ■ Nemá vůbec smysl jí to rozmlouvat; vzala si to prostě do hlavy. r CHARLOTTA • To nem' hezké, Mathurino, žárlit, že pán se mnou rozpráví. DON JUAN tiše Charlottl-Marněji domlouváte ; ten nápad jí z hlavy nevytlučete. CHARLOTTA - Myslím, že přece jen. si dřevák. MATHURINA • Ty potvoro zákeřná!... DON JUAN Mathurině ■ Nechte ji, je ďáblem posedlá! MATHURINA- Já jí ho vyženu. Zuje si rovněž dřevák. CHARLOTTA ■ Ty mrcho poťouchlá! DON JUAN Charlottě ■ Nedrážděte ji; je nebezpečná. MATHURINA • Ne, ne, musím si s ní promluvit. CHARLOTTA • A já chci slyšet, co si vlastně myslí. MATHURINA - Co si myslím? O tobě? Uhodí; Charlotta jí ránu oplatí. DON JUAN tiše Mathurině • Sázím se, že vám bude tvrdit, že jsem jí slíbil manželství. Tiše Charlottě. Vsaďme se, že řekne, že jsem se s ní, chtěl oženit. MATHURINA ■ Mě viděl první! CHARLOTTA ■ A potom mě, a mně slibil manželství. DON JUAN Mathurině ■ Vidíte, co jsem řekl? MATHURINA Charlottl ■ Mně slíbil manže- ství, ne tobě. DON JUAN Charlottě ■ Nehádal jsem správně ? CHARLOTTA - Prdlajs! Mě chce, a ne tebe! MATHURINA ■ Ty obludo! Mě chce, a ne tebe! CHARLOTTA • Obluda jseš ty! Jen počkej, však ti poví sám, že mluvím pravdu. CHARLOTTA ■ Milostpane, slibil jste jí manželství, nebo neslíbil? Tvrdí to přece. DON JUAN tiše Charlottě ■ Klidněji při tom nechte. MATHURINA • Milostpane, je pravda, že jste jí slíbil, že se s ní oženíte? Řiká to přece. DON JUAN tiše Mathurině ■ Klidněji při tom nechte. CHARLOTTA • Ne, ne, chci znát pravdu. MATHURINA • Aby bylo jasno. CHARLOTTA Mathurině ■ Tak! Pán ti dokáže, že jseš hloupá husa. DON JUAN I '1 149 MATHURINA - Tak. Pán ti tvou nevymáchanou hubu zacpe. CHARLOTT A donu Juanovi - Milostpane, udělejte tomu konec. MATHURINA donu Juanovi ■ Rozsuďte nás. CHARLOTTA donu Juanovi ■ Spusťte! MATHURINA donu Juanovi ■ Řekněte! DON JUAN ■ Co na to říci, dámy? Tvrdíte obě, že jsem vám slíbil manželství. Což neví každá z vás, jak se věci mají? Musím se pouštět do podrobností? Všecko už bylo řečeno. Slíbil jsem, že se ožením, výborně. A ta, které jsem to slíbil, má po starosti a žádné tlachy ji nepřivedou z míry. Mou ženou se stane, která má můj slib. Ne slova, ale skutky váží. A až se o-žením, tak se též uvidí, s kým. Tiše Mathurině. Nechte ji, ať si myslí co chce. Tiše Charlottě. Nechte ji, ať se kojí nadějemi. Tiše Mathurině, Zbožňuji vás. Tiše Charlottě. Nad vaši krásu není. Tiše Mathurině. Kdo tebe jednou spatřil, na jinou nepohlédne. Nahlas. Musím ještě cosi zařídit. Za okamžik se vrátím. Sgaranelle! Pobav zatím dámy! SGANARELLE ukáže zkormouceně na jedinou láhev vina, kterou se podařilo zachránit • Zachránil jsem jedinou! DON JUAN ■ Uraz jí hrdlo! Poodejde o několik kroků. 6. Charlotta. Mathurina. Sganarelle. Don Juan. MATHURINA Charlottě • A já ti říkám, že si vezme mě. CHARLOTTA Mathurině • A já ti povídám, že miluje mě. SGANARELLE nabízí vino ■ Holky hloupé! Snad byste takovému nenalítly! Moc pěk- ný pán! Náramný kumšt, poplést vám 1 hlavu! I Don Juan přistoupl blíž. I Mít jeho kabát, jeho pentle a péra, tak | vás taky hravě svedu; ale z toho byste pak | něco měly! Radím vám dobře: mějte se \ před ním na pozoru! Zpozoruje dona Juana. 1 Mějte se na pozoru před každým, kdo * mého pána pomlouvá... f DON JUAN • Sganarelle... Vytahá ho za ucho. -f SGANARELLE • Vy mého pána neznáte! \ Kdosi rychle přichází. \ í 7. Charlotta. Mathurina. Don Juan. Sganarelle, Marphurius. , SGANARELLE ■ Co je? Pročpak ten spěch? MARPHURIUS stěží popadá dech - Je to tady, kde má dojít k souboji? Představí se. Jsem lékař téhle skromné obce. Doktor Mar- ' | phuríus. SGANARELLE • K jakému souboji? MARPHURIUS • Mezi urozenými bratry donem Alonsem a donem Carlosem a urozeným donem Juanem Tenoriem. SGANARELLE • Bratři doni Elvíry! Jsou ve vsi? MARPHURIUS • Hned tu budou. Už hodinu se všude v okolí pídili po šlechetném donu Juanovi, když jim mladý rybář potvrdil, že prý je tady. Donu Juanovi. Pane, jste to vy? Přispěchal jsem, abych vám pro nastávající souboj nabídl své služby. Bylo by pro.mne velkou ctí, milostivý ; pane, kdybych směl o vás pečovat. Je lépe zařídit vše předem. Člověk, má být připraven, než vytryskne červená. Děvča-tům. Doneste mísy s vodou a trochu plátna, z košil! CHARLOTTA-Bože, budou se bit! i MARPHURIUS • Ano, budou se bít. Donu Juanovi. V těchto chudobných obcích se už bodná rána pomalu ani nevyskytne, milostivý pane. Ach! Vznešené doby soubojů, kdy chirurgie za deset let pokročila víc než předtím za tři staletí, jsou nenávratně pryč. Pryč jsou časy, kdy bodná rána, nejelegantnější a nejčistší ze všech ran, bývala ve flóru. Dnes mi sem tam donesou leda paži, kterou rozmáčkl člun. Nejde mi ani tak o peníze jako o lékařský um. Souboje zjemnily chirurgovu ruku, vedly ke zdokonalení nástrojů. S touto sondou jsem například ošetřil dona Malagu po jeho tak opěvovaném souboji s hrabětem z Estramadury. Ránu na loket hlubokou! Pozůstali mi odevzdali tento měšec. Kdysi v něm bylo padesát dukátů, milostivý pane. Nejde mi o peníze, jde o lékařský um. Jaký úpadek mravů a zároveň umění! Zatímco odpočítává kroky vzdálenost, v jaké duelanti maji stanout. Nakonec ještě dojde na to, že vznešení sejdou z tohoto světa rybářskými kbelíky. Že své delikátní spory vyřídí cepy a že své dámy pomsti řeznickými noži! DON JUAN • Mé krásky, jedna z afér, ke kterým nás zavazuje čest, mě nutí, abych tady zůstal sám. MARPHURIUS • O tempora, o mores! Jaké to časy a jaké mravy! Bodná rána úplně vymizí a její místo zaujme rozbitá lebka. DON JUAN • Zlíbí-li se nebesům, abych zůstal naživu, pak vás prosím, abyste se rozpomněly na můj slib, a vězte, že ještě před příchodem noci o mně uslyšíte. MARPHURIUS ■ Zdravý, ale nevzdělaný lid se chystá vnutit národu své barbarské způsoby. DON JUAN Sganarellovi ■ Doprovoď ta hodná děvčata dů vsi a postarej se, aby se jim nic nepřihodilo. MARPHURIUS ■ Například přičiněním veslařů, které jsem právě potkal — SGANARELLE - Jakých veslařů? MARPHURIUS -Tří veslařů, kteří se z dnešní bouře stěží zachránili. Všude drze povykují, že jakýsi urozený pán jim dluží čtyřiapadesát dukátů! A vzteky bez sebe mávají vesly a křičí, že se bohudíky naučili s vesly zacházet. SGANARELLE ■ Ti darebáci! Čtyřiapadesát dukátů! CHARLOTTA ■ Milostpane, to jsou v patách vám? Jestli ano, radši utečte. SGANARELLE • Ba, milostpane, to by bylo nejlepší. MARPHURIUS ■ Pobijte tu slotu a hotovo! SGANARELLE dlvlatům ■ Na kolenou ho poproste! Jinak jsme všichni ztraceni. MARPHURIUS ■ Vyhlaďte ji! Vymažte ji z povrchu zemského! MATHURINA klečí ■ Ano, utečte, milostpane. Je s nima zaručeně ten surovec Berthelot ze sousední vsi, ihned utečte. MARPHURIUS kleči ■ Ajá vás úpěnlivě prosím, abyste je probodl. MATHURINA • Milostpane, utečte! Pán jako vy si přece nemůže dát rozbít nos. SGANARELLE • Už jdou, už jdou! MARPHURIUS • Což si myslíte, hlupačky, že takový don Juan Tenorio vyřizuje své aféry jako ta vaše chamraď rybářská? Roztrhne plátno na obvazy a mává nástroji. MATHURINA a C H A R L O T TA současně-Utečte, milostpane, ubljou vás! D O N J U AN • Vskutku, hra se mi zdá příliš nerovná. S hrubým násilím nechci nic mít. Osud nás rozdvojuje. Adié, mé krásky, nedokážu vám nic odepřít. Sganarelle, jsem s to ti splnit, co sis tak horoucně přál: Můžeš obléknout můj kabát; dej mi své cáry. DON JUAN 151 SGANARELLE ■ Milostpane, ráčíte žertovat. Mám ve vašich šatech přijít o život? DON JUAN • Ne, nebude-li toho třeba. Přichystej vše pro návrat domů! Don Juan odchází se Sganarellem. Lékař spěchá za nimi. MARPHURIUS • Milostpane! Milostpane! A souboj nic? Děvčata na sebe pohlédnou a dají se do takového smíchu, že musi usednout. třetí dějství Zpustlý park. Mezi stromy bílá stavba Don Juan ve Sganarellových šatech. Sganarclle v šatech dona Juana. DON JUAN • Poslyš, Sganarelle, tak se mi zdá, že jsme tudy už jednou šli. Stromy, křoviska i cesty mi připadají známé. A tenhle jistě čtyři sta let starý strom — nebyl svědkem nějakých plamenných přísah? SGANARELLE • Takových stromů bylo hodně, milostpane, a leckde, všecky se mi pletou. Dovolte, abych si na chvilku sedl, milostpane. Rozčilení, tíže vašich šatů a koneckonců i toho koše mě náramně vyčerpaly. DON JUAN ■ Hlupáku, nač také ten košík táhneš? Poručil jsem ti, abys jej bral s sebou? Don Juan košíky netahá. SGANARELLE • Vaše šaty mě nezměnily natolik, abych směl zanedbávat povinnosti o don Juanův žaludek. Pojezme, milostpane. DON JUAN • Darebáku! Šlechtici nesluší, aby se někde u cesty pustil do paštiky jako pes. Ukaž se hoden šatů, které nosíš. Chovej se jako don Juan a já se zase budu snažit o tvé manýry. Ať tě proto ani nenapadne něco pojíst, lotře! Don Juan jí a pije. SGANARELLE zatímco don Juan hoduje ■ Myslím pořád ještě na toho darebáka doktora. Měl jsem se jím přece jen dát vyšetřit. Cítím se tak slabý a břicho mi už zase tak podivně kručí: napřed vlevo, potom vpravo. Bůhví, že mi zdraví zvlášť neslouží, milostpane. Don Juan na něho přísně pohlédne. Myslím, že bych opravdu doktora potřeboval. DON JUAN • Nač? SGANARELLE - Aby mě kurýroval. DON JUAN • Doktora na to, aby tě kurýroval? Doktora si zjednej, až budeš chtít umřít. SGANARELLE • Copak nevěříte ani na senesové listí? DON JUAN - A proč bych v ně měl věřit? SGANARELLE potřese zoufale hlavou ■ No dobře, nechrne medicínu medicínou, prostě jí nevěříte. Otočme list. Nalévá mu víno. A v Boha věříte? DON JUAN • Nechrne toho. SGANARELLE ■ Hm, to znamená, že nevěříte. A v peklo? DON JUAN • Ech! SGANARELLE • Tak tedy také ne. A v ďábla? DON JUAN • Inu... SGANARELLE • Tedy také ne. A co v posmrtný život? Don Juan se hlasitě zasměje. A co v upíry? DON JUAN • Jdi k šípku! SGANARELLE • Víte, co je moc, to je moc. Jako by upíři nebyli! A kdopak by tedy těm v únoru narozeným vysával v noci krev? A v co vlastně věříte, když ani v tohle ne? DON JUAN • V co věřím? ■SGANARELLE • Ano. DON JUAN ■ Že dvakrát dvě jsou čtyři. SGANARELLE • To je mi pěkná víra! Báječný katechismus! Věříte tedy v násobilku. Víte, milostpane, já. nejsem študovaný jako vy. Nikdo se nemůže holedbat, že mě něčemu naučil. Ale přesto vidím, že někdo udělal ty stromy tady a tyhle skály nebo svět a nebesa tam nahoře. Udělalo se to všecko snad samo? A povstal jste snad taky sám od sebe? Nemusil váš pan otec obtěžkat vznešenou paní máti, abyste povstal? Nežasnete nad tím, jak všecko v člověku klape, jak jedno kolečko zapadá do druhého — ty šlachy, kosti, žíly, nervy — nebo plíce, srdce, játra a všecko ostatní, co tam JUAN • Budeš brzy hotov? SGANARELLE • Čili: ať si říkáte co chcete, člověk je zázrak. A není třeba zázrak, že jsem tady já? Že mám v hlavě něco, co dokáže myslet na sto věcí najednou a řídit tělo tak, jak si přeju? Chce se mi třeba zatleskat — všechno předvádí — vztyčit paži, pozvednout oči k nebi, sklonit hlavu, pohnout nohama, vykročit vpravo, vlevo, dopředu, dozadu, obrátit se. Otočí se a upadne. DON JUAN - Bravo. Měli bychom však myslet na to, jak se dostaneme do města. SGANARELLE • Tady zrovna někdo jde! Zeptáme se ho na cestu. Vystoupí žebrák. Hej hola, ty tam! DON JUAN • Když už jíš, tak aspoň jez jak se sluší a patří. Pamatuj, že jsi já. Sganarelle se pouští do jídla stejně marnotratně jako don Juan. Don Juan. Sganarelle. %_ebrák, SGANARELLE • Kudy se dostaneme nejrychleji do města? ŽEBRÁK Sganarellovi ■ Držte se pořád téhle pěšiny a potom se pusťte vpravo. Ale radím vám, milostpane, mějte se na pozoru, není to dávno, co šli tudy chlapi podivného vzezření, oháněli se dlouhými klacky a byli náramně rozezleni na všechny šlechtice. SGANARELLE • Jsem ti velmi zavázán, příteli. ŽEBRÁK Sganarellovi ■ Velký ubožák prosí o malou almužnu, milostpane. Sganarelle se bezmocně ohlédne. DON JUAN ■ Ach tak, tvá rada zřejmě zcela nezištná ani nebyla. ŽEBRÁK Sganarellovi ■ Jsem velký chudák, milostpane. Neopomenu se pomodlit, aby vás Pánbůh hojnými statky obdařiti ráčil. SGANARELLE • Děkuju ti, příteli. DON JUAN - Ach co! Ať se raději modlí, aby ho Pánbůh obdařil pořádným kabátem. SGANARELLE ■ Příteli, toho pána neznáš, ten věří jen v to, že dvakrát dvě jsou čtyři. DON JUAN • A co tu vlastně v lese pohledáváš? ŽEBRÁK Sganarellovi ■ Modlím se, aby Pánbůh rozhojnil statky oněm dobrákům, co mi něco dají. DON JUAN ■ To se ti tedy musí dařit výtečně. ŽEBRÁK Sganarellovi ■ Ach! Milostpane, jsem na tom strašně zle. DON JUAN ■ To jistě žertuješ. Když se někdo celý den modlí, tak mu zaručeně živnost kvete. ŽEBRÁK ■ Ujišťuji vás, milostpane, že většinou nemám, co bych strčil do svých bezzubých úst. DON JUAN 153 W DON JUAN Sganarellovi • Podivné, nanejvýš podivné, milostpane. Řehákovi. Mizerná odměna za tolik námahy. Hlasití se zasměje. Milostpán ti dá dukát, poslední, který má, ale pod jednou podmínkou: že řádně zakleješ. SGANARELLE • Milostpane, to snad ne... ŽEBRÁK Sganarellovi • Ach milostpane, neuvádějte mě v pokušení. DON JUAN • Chceš vydělat dukát, nebo ne? Záleží na tobě. Máš jej mít. Sganarellovi. V levé kapse, darebáku. Vyjme ze Sganarel-lovy kapsy dukát. Řehákovi. Na! Ale zaklej! SGANARELLE - Milostpane... ŽEBRÁK Sganarellovi • Milostpane.. . DON JUAN • Jinak nedostaneš nic. Stranou Sganarellovi, kterého současně rýpne. Sgana-relle! SGANARELLE ■ Tak drobet zaklej! Co už na tom. DON JUAN • Tak tady máš, a zaklej, k čertu! ŽEBRÁK • Ne, milostpane, to probůh radši budu hladovět. DON JUAN mu dá dukát ■ Hlupáci! Na. Dám ti ho z lásky k člověčenstvu, ^ebrák vezme peníz a odejde celý nesvůj. SGANARELLE • Milostpane, musíme dál! Za chvilku bude večer. 3. Doň Juan. Sganarelle. Angelika. Chůva. Angelika, děvče v černém, provázená chůvou, ^/stoupí z parku, o ruce kočiček s květinami. Obě vejdou do mauzolea. DON JUAN • Ach! Jaké nebeské zjevení! SCANARELL E jej zadržuje • Milostpane, vzpamatujte se! Copak se v tomhle směšném ustrojení můžete odvážit na kolbiště lásky? DON JUAN • Máš pravdu. To jedině její nevšední krása mi dala zapomenout, že jsem přestrojen. Rychle mé šaty! Pospěš si, darebáku, co nevidět se vrátí! SGANARELLE se chystá svléknout kabát, rozmr-zele • Ach... Rozepjal si vestu a vtom se ozve strašlivý hluk a křik veslařů. Dotírají na mladého šlechtice. DONJUAN-Coto? Šlechtic přepaden třemi holomky! SGANARELLE • Veslaři! DON JUAN • Naprosto nerovný boj; takovou zbabělost nesnáším. Ihned tomu muži přispěchej na pomoc! S lidmi, kteří místo kordů užívají klacků, se nebiji. Pusť se do nich, darebáku! 4. 1 Don Juan. Sganarelle. Don Carlos. Veslaři. Angelika. Chůva. Pantomima: Potyčka. Sganarelle zažene řevem veslaře na útěk, zatímco šlechtic, udeřen jedním Z veslařů, ztratí vědomí a klesne k zemi. Angelika a její chůva vycházejí z mauzolea, zahlédnou kulhajícího a sténajícího Sganarella, který je navíc napolo nahý, a utečou, ^atimco se Sganarelle snaží mladého šlechtice křísit vínem, don Juan hledí zděšeně za prchající dívkou. 5. Don Juan. Sganarelle. Don Carlos. DON JUAN • Rychle, darebáku, rychle! Šaty sem! Krmí na pasece srnky! SGANARELLE převlékaje dona Juana, omlouvá se sténajícímu donu Carlosovi • Trpělivost, mladý pane. Jak dopnu kabát, dostanete víno. D O N J U A N ■ Zapni jej pořádně, však se vzpamatuje sám. Kabát je dopnut. Sganarelle chce za donem Carlosem. Šerpu! Sganarelle uváže donu Juanovi šerpu. Bandalír! Sganarelle ho dostrojuje. SGANARELLE donu Carlosovi, který těžce vstává • Nic vážnějšího, mladý pane, jen rána veslem. Já ji dostal do nohy. DON JUAN • Paruku! DON CARLOS donu Juanovi, kterému Sganarelle upravuje paruku • Pane!... DON JUAN který dosud není zcela hotov, mu pohybem ruky naznačí, aby měl strpení. DON CARLOS když je don Juan ustrojen • Dovolte, pane, abych vám poděkoval za šlechetný čin a... DON JUAN se netrpělivě rozhlíží • Pane, udělal jsem jedině, co byste na mém místě udělal rovněž. SGANARELLE stranou ■ Totiž nic. DON CÁRLOS • Vskutku, stačilo, abyste se objevil. Váš pánovítý zjev a hlas zvyklý poroučet... Asi se, pane, divíte, proč se ti čerti na mne vrhli. Nešťastná náhoda mě oddělila od bratra, s kterým jsme ráno - vyjeli, abychom cosi uvedli do pořádku. Když jsem ho hledal, narazil jsem na tu bandu. Neznali mě, a proto mě obtěžovali historkou o jakémsi šlechtici^ jenž jim zůstal dlužen peníze a jehož strašlivě pomlouvali. Když jsem jim vytýkal, že tak mrzce haní náš stav, dali se strhnout k urážkám, a tak jsem je — bez ohledu na jejich početnost — chtěl potrestat. Byli ozbrojeni vesly a zacházeli s nimi tak obratně — Sgaranelle se pyšně uklání — že bych jim bez vás a vaší statečnosti asi podlehl. DON JUAN • Jste na cestě do města? DON CARLOS • Nikoli. Se starším bratrem jsem se zapletl do jedné z afér, které tak bolestně postihují naše rodiny a vnucují DON JUAN nám šlechticům krajní oběti. Och, neúprosná přísnost naší cti! DON JUAN Sganarellovi • Utíkej! Podívej se po tom děvčeti! DON CARLOS • Vskutku, výsledek souboje bývá pokaždé neblahý. Když nepřijdeme o život, rozhodně přijdeme o domovinu! My šlechtici jsme prostě na tom zle. Opatrnost ani bezvadné chování nám nejsou nic platné. Příkazy cti nás vydávají na pospas přehmatům druhých, náš život, náš klid jsou hříčkou rozmarů kdejakého darebáka, jenž nám pro nic za nic může vmést do tváře některou z urážek, na kterou musí šlechtic odpovídat zbraní. DON JUAN • Máme ovšem tu výhodu, že sami můžeme připravit stejné nepříjemnosti těm, kteří jsou na obtíž zase, nám. Nechci být indiskrétni, ale do jaké aféry jste se zapletl vy? DON CARLOS • Věc pokročila tak, že již není třeba nic zamlčovat. Urážka nezůstala utajena, proto již není možno jí nedbat. Čest nám naopak přikazuje, abychom ji pomstili. A proto vám, pane, neváhám prozradit, že hanba, již se snažíme smýt, potkala sestru, která byla vyrvána z posvátného klidu kláštera a svedena. Pachatelem je jakýsi don Juan Te-norio, syn ctihodného dona Luise Teno-ria. Od dnešního rána jej sledujeme. DON JUAN • A znáte toho dona Juana, o němž mluvíte? DON CARLOS ■ Já ne. Nikdy jsem jej neviděl. Ale starší bratr mi ho popsal. Žije nanejvýš... DON JUAN ■ Pane, už ani slovo, prosím. Don Juan je mým nejlepším a snad i jediným přítelem. Nechci o něm slyšet nic hanlivého. DON CARLOS • Vám k vůli už o něm hovořit nebudu. Je to od muže, který vám ■. 155 vděčí za život, to nejmenší, co můžete žádat. Nechť jste však s tím donem Juanem jakkoli spřátelen, odvažuji se doufat, že jeho skutek nenajde váš souhlas a že úmysl krvavě se pomstít shledáte zcela přirozeným. DON JUAN • Jsem přítel dona Juana a nemohu to změnit. Ale ani on nemá beztrestně urážet čest našeho stavu. Ušetřím vás obtíží hledám a přiměji ho, aby vám dal zadostiučinění, kdykoli a kdekoli si budete přát. Mé čestné slovo! DON CARLOS • Jak nádhernou naději nám dáváte! Jsme vám velmi zavázáni, pane, ač by mě bolelo, kdybyste měl byt do aféry zatažen. DON JUAN • Jsme si s donem Juanem tak blízcí, že by se bez mého souhlasu do souboje nikdy nepouštěl. DON GARLOS ■ Jak krutý osud! Proč právě vám vděčím za život a proč je don Juan právě vaším přítelem! Don Juan. Don Carlos. Don Alonso. DON ALONSO nevidí dona Juana ani dona Carlose, dozadu • Dejte koním pít a pak je přiveďte za námi. Půjdu kousek pěšky. Spatří oba. Co to vidím? Ty, můj bratr, s úhlavním nepřítelem naší rodiny? DON CARLOS • S úhlavním nepřítelem? DON JUAN ruku na kordu • Ano, jsem don Juan. Vaše převaha mě nepřiměje, abych své jméno zapřel. DON ALONSO s taseným kordem ■ Zhyň, padouchu! DON CARLOS - Zadrž, bratře, zadrž! Vděčím mu za život. Kdyby jeho nebylo, tak mě ubili lupiči. DON ALONSO • Snad bys nechtěl, aby podobné úvahy zabránily naší pomstě? Taková vděčnost by byla směšná. Čest je nekonečně cennější než život, a proto nemůžeme tomu, kdo nás o ni připravil, být dlužni za záchranu života. Sganarelle se objeví mezi stromy. Snaží se rozčilenými posunky soustředit pozornost dona Juana na sebe. DON JUAN - Žádám vás, pánové, o jediné — abyste se rozhodli rychle. Mám naspěch. DON CARLOS • Vím, bratře, k čemu mě čest zavazuje. Mám připustit, aby se tento pán odebral na věčnost s dlužním úpisem, který jsem neproplatil? DON ALONSO • Bůh nám dává příležitost, abychom se pomstili. Nechceš-li bojovat, tak odejdi. Přinesu sám tu posvátnou oběť. DON CARLOS • Bratře, zapřísahám tě. . . DON ALONSO • Ne, musí zemřít... DON CARLOS se postaví před dona Juana ■ Zadrž, bratře, zadrž, prosím tě! Nedovolím, aby se mu ukládalo o život, tady, kde bránil život můj! Budu ho chránit před každým; kdo chce jeho zabít, musí napřed zabít mne! Pomlka. DON ALONSO' Jaká neodpustitelná slabost! DON CARLOS - Povol mi odklad, bratře. DON ALONSO ■ Zájmy naší rodiny — DON CARLOS ■ Nepřijdou zkrátka. Done Juane, jak vidíte, pokouším se splatit, co vám dlužím. Ale vězte, že se zítra už vynasnažím obdobně vám splatit urážku. DON JUAN • Pane, můj slib již máte. Nemyslete, že se bojím střetnutí. Přiznám se vám ovšem, že by mi teď nepřišlo právě vhod. Proto za odklad děkuji. DON CARLOS - Dostavte se dnes o půlnocí do tmavé uličky, vedougí ke klášteru. DON JUAN DON ALONSO - Tam spolu vyrovnáme účty. DON CARLOS • Pojďme, bratře. Oba odcházejí. 7. Don Juan. Sganarelle. DON JUAN • Nu, darebáku, kdepak je? SGANARELLE - Milostpane! DON JUAN • K čertu, mluv! Co stojíš jako bleskem zasažen? SGANARELLE • Milostpane, opravdu snad do mě praštil. Víte, co to tamhle je za bílou stavbu? DON JUAN ■ Co je mi po nějakém pomníku, hlupáku. Kde je to děvče? SGANARELLE • Milostpane, to bílé mezi stromy, je — jeho hrobka. DON JUAN • Čí hrobka? SGANARELLE • Toho, koho jste podle všech pravidel zabil — DON JUAN ■ Cože, zde leží komtur? SGANARELLE • Bůh s vámi! DON JUAN • Ach! - Teď ale k hlavnímu: Kdo je to děvče? SGANARELLE • Děvče je — dcerou komturovou. DON JUAN • Dcerou! Podívejme se. SGANARELLE - Kterou jste připravil o" otce i matku! Milostpane, zapřísahám vás, utečme z tohoto neblahého místa. Nepři-volávejme hněv mrtvého tím, že tady setrváme! DON JUAN ■ Zbabělce, ty se bojíš mrtvých kvádrů, ačkoliv jsem s tebou? Ten strach z tebe vypráskám. Půjdu se komturovi poklonit a ty mě doprovodíš. SGANARELLE • To nedělejte, milostpane, snažně vás prosím. DON JUAN • Přikazuji ti, aby ses zbavil stra- chu. Jde o návštěvu, kterou tomu pánovi dlužím. Á ví-li, co se sluší, pak nás přijme přívětivě! Pojď! Přistupuji k mauzoleu mezi stromy. Hudba. Mauzoleum se otevírá. Don Juan a Sganarelle stojí před sochou komturovou. 8. Don Juan. Sganarelle. Socha komturova. SGANARELLE • Tady! Tady je. DON JUAN • Bože — jako římský imperátor! SGANARELLE • Vypadá tak přirozeně, milostpane. Jako živý a jako by chtěl promluvit. A vrhá po nás pohledy, z nichž by na mne šel strach, kdybyste tu nebyl vy. Don Juan se po něm hrozivě podívá. Zdá se, milostpane, že nám není nakloněn. DON JUAN - To by nám křivdil. To by znamenalo brát na lehkou váhu čest, kterou mu prokazuji. Pozvi ho ke mně na večeři! SGANARELLE • Myslím, milostpane, že někdo takový už toho nemá zapotřebí. DON JUAN • Tak dělej, povídám, už ať to je! SGANARELLE • Vy žertujete, milostpane, vždyť kámen by mě neslyšel. : DON JUAN ■ Právě. Čiň, co ti povídám. SGANARELLE ■ Milostivý pane veliteli města — Stranou — Takové darebáctví! — Nahlas. Milostivý pane veliteli města, můj pán, doň Juan Tenorio, se uctivě dává ptát, zda byste mu prokázal čest a povečeřel s ním. Socha kývne. SGANARELLE • Ach! DON JUAN ■ Co je? Povídej! SGANARELLE napodobí kývnuti sochy • Socha ... DON JUAN ■ Co je, hlupáku? SGANARELLE ■ Socha! 157 DON JUAN • Co socha? Mluv, nebo ti zakroutím krkem. SGANARELLE • Socha kývla. DON JUAN • Aby tě hrom! SGANARELLE • Přikývl. Opravdu. Oslovte ho sám! DON JUAN • Pitomče. Pane veliteli, prokázal byste mi čest a povečeřel se mnou — v příjemné společnosti? Socha kývne. SGANARELLE • Ach! DON JUAN si šňupne ■ Pojďme. Oba odcházejí. ČTVRTÉ DĚJSTVÍ Zámek dona Juana. Teresa 1. ■ Sganarelle. Ragoůin. RAGOTIN přejde s .dopisem v. ruce kolem Sgana-rella; má na sobě jezdecké kalhot)/ a boly. Už čtvrtý dopis, který tam nesu. SGARANELLE • Ragotine! Přijde, nebo ne-. přijde? RAGOTIN ■ Ano. SGANARELLE:- Co ano? . RAGOTIN ■ Přijde, nebo nepřijde. Vím já? Proč by nepřišla? Snad proto, že má ještě smutek po komturovi. Ale což mě to zajímá? Mám práce dost. Hned abych v parku oddělal hlídače, hned.zase otrávil psa nebo podplatil guvernantku. A pořád ty dopisy sem a tam. Dva koně jsem už uštval, pouhé tři nám zbývají. Ale moje nejsou. Tak co! Přijde, nepřijde? Já se po ničem neptám, já nic nevím, prostě jedu. Odchází, 2. Sganarelle. SGANARELLE • Jak šťastný člověk! Já toho zase vím až příliš moc. Cítím, jak se nad tím naším domem stahuje strašlivá bouře, a náramně se bojím, že blesk srazí s pánem taky sluhu. Kuchařka by mi mohla vyčíst z ruky, co mě čeká a nemine. Vyzná se v tom. Volá. Serafíno! Serafíno! 3. Serafíno. Sganarelle. SERAFÍNA • Co je? Mám spoustu práce s tou hostinou. SGANARELLE • No právě, o tu jde. SERAFlNA • Co je tobě do ní? SGANARELLE • To bych se právě chtěl od tebe dovědět. Serafíno, trápí mě předtucha, že se nad tímhle domem stahuje strašlivá bouřka, a proto chci, abys mi hádala z ruky. Serafíno, jsou mé osudy, spoutány s osudy nějakého vznešeného pána? Ale bud opatrná! SERAFlNA • Ukaž! SGANARELLE otálí ■ Rád bych se od tebe dověděl úplnou pravdu. SJERAFÍNA uchopí jeho ruku ■ Tu říkám vždycky. SGANARELLE stáhne, ruku • Ale mýlit se . ., můžeš. SERAFlNA ■ Když myslíš, že se můžu mýlit,. tak se radši vrátím do kuchyně. Mám toho čtení z ruky u vás stejně po krk. Není to . dlouho, co z toho Josefína měla šok a Ra- gotin mi proto vynadal. SGANARELLE napjatě ■ Ty tedy myslíš, že bych třeba omdlel, kdybys mi řekla plnou pravdu? i SERAFlNA • Vždyť jsem se ještě vůbec nepo- 1 dívala. 1 SGANARELLE - Mrkla ses. 1 SERAFÍNA • A já ti povídám, že ne! A teď il se vrátím ke svým kaprům. i SGANARELLE- K čertu s kapry! Jen se hned 1 . neurážej. Tadyjeruka.Takco,jemůjosud m spřažen s osudem nějakého vznešeného JI pána? Ale opatrně! Po pauze. Není, že? 1 Cinká penězi v kapse. Pořádně se podívej. :i 5 E R A F í N A - Je tomu tak. Tvůj osud s osudem j vznešeného pána. .. 1 SGANARELLE • Dej pozor, povídám. % SERAFlNA • . . .spřažen není. 2 SGARANELLE • Správně. Z ruky hádat umíš l| výborně, to se musí nechat. Náhle nedä-i oěřivý. Jen jestli to tam vskutku stojí, jestli fíf mi nechceš jenom něco namluvit. Chci 1 slyšet, co tam stojí opravdu. Ne to, co. , bych rád, aby tam stálo. Myslíš, že mě čeká dlouhý život? ! SERAFlNA prohlíží jeho ruku delil dobu ■ Čára života je sice dlouhá... ■ SGANARELLE • Co znamená to „sice"? ; Chceš mi snad zase nahnat strach? SERAFlNA • Neřekla jsem, že nesnášíte pravdu? Vrátím se k pekáčům, ty kachny v nich mi aspoň nekvákají do řeči. SGANARELLE • Snad bys mi nechtěla zavázat hubu, když jde o život ? Každý přece ví, že na čtení z ruky není spolehnutí. Když chceš znát pravdu o tom, co tě čeká, tak si musíš dát sestavit horoskop. Je sice drahý, ale zato spolehlivý. SERAFlNA • To říkáš jenom proto, že máš strach. Nejsi vůbec chlap. A ta tvá životní čára podle toho vypadá! SGANARELLE • Sama jsi řekla, že je dlouhá! SERAFlNA • Ano, dlouhá, ale tenká! SGANARELLE • To ať si klidně je. SERAFlNA • No dobře. - SGANARELLE • Hlavně že je dlouhá! SERAFÍNA • Dobře. SGANARELLE • Co se, Serafíno, vlastně hádáme? Chci se přece jen dovědět, jestli tam nestojí, čeho bych se měl zvlášť vystříhat. SERAFÍNA • A až ti to povím, tak se zas na mě rozkřikneš. SGANARELLE ■ Nerozkřiknu, slibuju. SERAFlNA • Vystříhej se telecího. SGANARELLE • Hloupost, Serafíno. Telecí snáším výborně. SERAFÍNA • Narodil ses ve znamení Skopce, že? SGANARELLE • Ne, Raka. SERAFÍNA • To teda opravdu telecí snášíš. SGANARELLE • Podívej se, jestli se nemám vystříhat všeho, co je z kamene? SERAFÍNA • Z kamene? SGARANELLE • Ano, či ne? ' SERAFlNA slyší přicházet dona Juana • Milostpaní Uteíe. SGARANELLE volá za ni ■ Z kamene! Ano, či ne? 4. Sganarelle. Don Juan. DON JUAN • Co křičíš? SGANARELLE ■ Ach milostpane, ta mluvící socha mi straší v hlavě. DON JUAN • Nechrne toho. Asi nás mámil stín. Nebo náhlý příval krve nám zkalil zrak. SGANARELLE • Ne, milostpane, nedá se popřít, že opravdu kývla. Samo nebe vám tím divem naznačilo, že jste je svým životem. .. DON JUAN • Poslyš, jestli mě neušetříš pošetilých kázání, zavolám pacholka s bičem DON JUAN 159 a tři čtyři chlapíky, aby tě drželi, a budeš bit jak žito. Rozumíš? SGANARELLE • Rozumím, milostpane. Vyjadřujete se velice jasně; je to velká výhoda, že všecko říkáte bez obalu, že člověku všecko vytmavíte jaksepatří. DON JUAN • Tak. - Co je s Ragotinem? SGANARELLE - Jel. Don Juan. Sganarelle. La Violette. LA VIOLETTE ■ Milostpane, pan Diman-che, váš soukeník, je tady a preje si s vámi mluvit. SGANARELLE • Jeden z věřitelů! To nám ještě scházelo. Co ho napadá, chtít po nás peníze! Proč neřekneš, že milostpán tu není? LA VIOLETTE- To mu tvrdím už tři čtvrtě hodiny, ale nechce tomu uvěřit. Usadil se v předsíni a čeká. SGANARELLE • Tak ať si tam sedí a čeká jak dlouho chce. DON JUAN • Ne. To si nepřeji. Přived ho sem. Dávat se zapírat před věřiteli je špatná taktika; je mnohem lépe jim něco poskytnout. La Violette přivede pana Di-manche. Sganarelle. Don Juan. Dimanche. La Violette. D O N J U AN ■ Ach pane Dimanchi, jaká laskavost, že jste mě vyhledal! Jste první, koho po návratu přijímám. Velmi se na své lidi zlobím, že vás neuvedli rovnou. Nařídil jsem sice, aby nikoho ke mně nepouštěli. Na vás se to ovšem vztahovat nemohlo. Pro vás jsou dveře stále otevřeny, vy na to máte právo. DIMANCHE • Milostivý pane, jsem vám velmi zavázán. DON JUANia Violettevi a Sganarellovi • A vás, darebáci, naučím, nechat pana Dimanche čekat v předsíni! DIMANCHE • Milostivý pane, nic se přece nestalo. DON JUAN • Nic se nestalo? Řekli vám, že nejsem tady, vám, nejlepšimu příteli! DIMANCHE ■ Milostivý pane, jsem váš služebník. Přicházím, abych — DON JUAN • Rychle křeslo pro pana Dimanche. . DIMANCHE • Milostivý pane, mohu zůstat 1 stát, když — DON JUAN • Nikoli. Chci, abyste v mém domě seděl. DIMANCHE ■ Vždyť není třeba. Chce se posadit. DON JUAN • Pryč s tou stoličkou! Rekl jsem křeslo. DIMANCHE ■ Milostivý pane, ráčíte žertovat, já — DON JUAN • Ne, ne, vím, čím jsem vám zavázán. Nechci, aby mezi námi byly rozdíly. DIMANCHE • Milostivý pane -DON JUAN • Ale jděte, jen se posaďte. DIMANCHE • To opravdu není třeba, všecko se dá vyřídit jedním slovem. Přicházím — DON JUAN • Tak se přece posaďte. DIMANCHE • Ne, milostivý pane, neračtese obtěžovat, chtěl jsem jen — DON JUAN • Ne, nevyslechnu vás, když se neposadíte. DIMANCHE • Když jinak nedáte, milostivý pane. Posadi se. Já — DON JUAN • Nu, pane, vypadáte báječně. DIMANCHE • Děkuji, milostivý pane. Přicházím — DON JUAN • Zdraví je zřejmě váš nejjistějšf kapitál — svěží ústa, růžové líce, jiskřivý zrak. DIMANCHE • Já bych rád — DON JUAN • A jak se vynachází milostivá ■paní? DIMANCHE • Obstojně, milostivý pane, bohudík. Soudil jsem — DON JUAN 'Je čiperka. DIMANCHE - K službám, milostpane. Doufal jsem — DON JUAN • A Claudine, vaše dceruška, jak jí se daří? DIMANCHE • Výborně. DON JUAN • Ach! Holuběnka moje! Půvabné stvořeníčko! DI MAN CH E • Prokazujete mi náramnou čest, milostivý pane. Chtěl jsem — DON JUAN ■ A synáček Paolo? Ještě stále tak vyvádí s bubínkem? DIMANCHE ■ Pořád ještě, milostivý pane... Já- DON JUAN • A ten váš pejsánek Pippo, pořád tak vrčí a chytá návštěvníky za lýtka? DIMANCHE ■ Víc než kdy jindy, milostivý pane, a ne a ne ho to odnaučit. DON JUAN ■ Nedivte se, že se na celou rodinu tak vyptávám; její osudy mě velice zajímají. DIMANCHE • Jsme vám velmi zavázáni, milostivý pane. Já — DON JUAN • Podejte mi ruku, pane Dimanchi. Mám-li nějakého přítele, pak jím jste vy. DIMANCHE - Váš služebník, milostivý pane. DON JUAN • Vskutku! Náležím vám celým srdcem. DIMANCHE • Ani si toho nezasluhuji, já — D O N J U AN • Není, co bych pro vás neudělal, to přece víte ,.. Všecko — DIMANCHE • Milostivý pane, jste příliš las-kav — DON JUAN ■ A zcela nezištně. DIMANCHE • Zahanbujete mě. Ale, milostivý pane — DON JUAN • Ach pane Dimanchi, zcela upřímně — nechtěl byste se mnou povečeřet? DIMANCHE - Ne, milostivý pane, musím hned zas domů. Já — DON J U AN vstane - Rychle, lidičky, rychle pochodně! Vyprovoďte pana Dimanche! A ať mu čtyři, ne, pět chlapů s mušketami zajistí bezpečný návrat. DIMANCHE vstane rovněž, • Milostivý pane, to přece není třeba, vždyť klidně půjdu sám. Ale — Sganarelle odnese ihned křeslo. DON JUAN • Cože? Trvám na tom, aby vás vyprovodili. Velmi mně na vás záleží. Jsem vaším služebníkem, ba co dím, i dlužníkem. DIMANCHE ■ Ach milostivý pane — DON JUAN • To říkám každému, kdo o to projevuje zájem. DIMANCHE • Kdybyste -DON JUAN - Vy byste rád, kdybych vás vyprovodil osobně? DIMANCHE • Ach milostivý pane, žertujete. Milostivý pane — DON JUAN • Obejměte mě! Prosím vás o to. Ach, račte být znovu ujištěn, že jsem zcela váš a že není, co bych pro vás neučinil. Ozbrojení služebníci s pochodněmi odvádějí Dimanche. DIMANCHE ■ Milostivý pane, já chtěl... DON JUAN volá za ním ■ Pošlete mi dva kabáty! Fazóna jako obvykle. Chci se zasnoubit. DIMANCHE • Och! Odchází. DON JUAN ■ Co je, La Violette? DON JUAN 161 LA VIOLETTE • Nějaká dáma! V hustém závoji. DON JUAN • Přived ji. Sganarellovi. Co se tak po mně díváš, hlupáku! Stále se ještě bojíš sochy? Don Juan. Doňa Elvíra. Sganarelle. La Violette. DOŇA ELVÍRA • Done Juane, prosím, abyste nebyl překvapen, že vás vyhledávám v tak pozdní hodinu a v tomhle ustrojení. Avšak to, co vám musím povědět, nesnese odkladu. Nepřicházím plna hněvu jako včera ráno; nalézáte mě změněnou. Nejsem již ta, která vás proklela a doufala v pomstu. Nebe zapudilo z mé duše j akýkoli hříšný sklon ke smyslně pozemské lásce. Necítím k vám již nic než cudnou něhu, než náklonnost, prostou všeho tělesného a sobeckého a zaměřenou jedině na vaše blaho. DON JUAN Sganarellovi • Ťy nestydo, tak se , mi zdá, že pláčeš? SGANARELLE • Radostí, milostpane. DOŇA ELVÍRA ■ A takováto láska mě přivádí, abych vám doručila poselství nebes a pokusila se strhnout vás zpět od kraje propasti, u níž jste stanul. Ano, done Juane, vím o vašich prostopášnostech. A nebe mě pověřilo, abych vám v jeho zastoupení oznámila, že vaše zločiny již vyčerpaly jeho shovívavost, že jeho strašlivý hněv co nevidět na vás dopadne, neprojevíte-li co nejrychleji lítost. Možná že vám zbývá už jen několik málo hodin na to, abyste ušel velkému neštěstí. O mém osudu je rozhodnuto. Vracím se do posvátné samoty kláštera Santa Regina. A v té klauzuře by mi způsobilo DON JUAN nesmírnou bolest, kdyby nebe pro výstrahu všem ostatním muselo ztrestat právě člověka, kterého jsem tak něžně milovala. A naopak by mě zase naplnilo nej-větší radostí, kdybych vás dokázala přimět, abyste odvrátil strašlivý uder, který na vás hrozí dopadnout. Dopřejte mi přece tu sladkou útěchu, neodmítněte svou spásu, done Juane; uchraňte mě žalu vidět vás odsouzeného k věčným mukám pekelným. SGANARELLE stranou ■ Ubohá žena! DOŇA ELVÍRA - Velice jsem vás milovala. Nebylo na světě nic, co by mi bylo dražší. Pro vás jsem zapomněla na své povinnosti; vám jsem vše obětovala. To jediné, co na vás nyní žádám, je: vyhněte se zatracení. Zachraňte se, snažně vás prosím, ať již z lásky k sobě, nebo ke mně. Zapřísahám vás při všem, co ještě dokáže pohnout vaším srdcem! SGANARELLE stranou • Má srdce z kamene! DOŇA ELVÍRA ■ Teď půjdu. Toť vše, co jsem vám chtěla říci. DON JUAN • Milostivá pani, je pozdě. Zůstaňte tu. Udělají vše pro vaše pohodlí. DOŇA ELVÍRA ■ Ne, done Juane, nezdržujte mne. DON JUAN • Milostivá pani, způsobila byste mi radost, kdybyste zůstala, opravdu. DOŇA ELVÍRA • Ne, neztrácejme čas zbytečnými řečmi. Nechte mě odejít co nejrychleji. Nevnucujte mi svůj doprovod. A nechť vám jsou má slova ku prospěchu. Odejde. 8. Don Juan. Sganarelle. DON JUAN • Sganarelle, co bude s naší pověstí? Nad ni ve válce ani v lásce není. r Pevnost se vzdává tomu, komu se již vzdaly jiné pevnosti. Přijímá to jako něco přirozeného a nezměnitelného. Alexandrova pověst podrobila více měst než síla jeho zbraní. Vojevůdci bez pověsti nezbývá než bojovat jako nějaký zuřivec. Porážka musí být vzápětí vystřídána vítězstvím. Zařídil jsi večeři podle mých přání? Zavolej ihned hudebníky i věhlasnou zpěvačku Belisu; nechť zpříjemní hostinu serenádou. A pošli pro ta rozkošná děvčata z rybářské vsi. Ať o půlnoci donesou ústřice a raky. Víno sám ochutnám. SGANARELLE • Och pane! Ať vám nebesa odpustí. JVa obzoru podivné blýskáni na lasy. Sganarelle je pozoruje s úlekem a don Juan se mu proto smije. DON JUAN ■ Ještě stále žádná zpráva od Ragotina? SGANARELLE roztřesený • Žádná. Vstoupí La Violette. 9. Don Juan. Sganarelle. La Violette. LA VIOLETTE - Milostpane, váš pan otec přijel. V bráně se střetl s nějakými veslaři, kteří tam spustili povyk, že je strážný nepustil. Všelicos mu toho o vás nakúkali. DON JUANLa Violettovi ■ Běž a na chvilku ho zdrž. Sganarellovi. Trochu mě nalič. Sganarelle ho lili. ■ Víš, že jsem v přítomnosti doni Elyíry přece jen ještě pocítil jakési vzrušeni? Že ta nová, bizarní situace měla v sobě jakousi dráždivost a že její zanedbaný zevnějšek, unylý výraz a slzy ve mně roz-dmýchaly zbytky jakéhosi uhasínajícího ohně? SGANARELLE • To znamená, že její slova na vás nikterak nezapůsobila? DON JUAN ■ Pod oči jemné stíny! SGANARELLE • K službám. DON JUAN ■ Sganarelle, bude třeba myslet na nápravu. SGANARELLE • Ó ano! DON JUAN • Vskutku, bude nutno se polepšit. Ještě dvacet třicet let tohoto života a začneme myslet na sebe. Blýská se na lasy. SGANARELLE • Och pane, nebe přisvěd-čuje. Nezatvrdte se,"ještě jé čas. Projevte lítost! DON JUAN • V jistém smyslu to mám v ú-myslu. Běž! Sgaranelle odchází. 10. Don Juan. Don Luis. Později Sganarelle. DON LUIS -Co zase slyším, ty nestoudníku? Och, jaká hanebnost! Och, jak nedůstojné to chování! Což je mohu ještě před zrakem světa skrýt? Jsem v koncích. Jakým právem požíváš našich výsad? Cos učinil pro to, aby svět v tobě viděl šlechtice? Což se vznešenou krví může ještě honosit někdo, kdo si vede tak bezectně? Dokázal by ses vůbec ještě zardít? Má se o šlechtici tvrdit, že je v přírodě něčím nestvůrným? Má se říkat, že synové po-hůnků jsou ctnostnější než synové naši, že jsou lepší? DON JUAN • To, že jste se vrhl do kočáru, otče, vám musel našeptat jakýsi vnitřní hlas, který ví, jak je mi vás třeba! Zažil jsem cosi, o čem bych si s nikým nemohl promluvit, než s vámi. Jste voják a člověk zbožný, proto mi porozumíte. Otče, vidíte syna jakoby zázrakem proměně- 163 neho. Nechce se mi mluvit o hanebných choutkách, které mě přiměly, abych vstoupil do člunu s úmyslem zmocnit se kterési ženy. Ale za onoho kalného rána jsem uprostřed bouře zaslechl na moři váš strašlivý hlas, který děl: „Vrať se!" A já zamířil co nejrychleji k břehu. DON LUIS • K břehu! Oho! DON JUAN • Zbožné dcerky rybářů mě ■ přijaly- Překonávaly se v péči o mne. Jejich prostomyslné žvatlání mě hluboce dojímalo. Ragotin přišel s dopisem. Co je? Ragotin odevzdává donu Juanovi dopis. Ten jej se zřejmým uspokojením přečte a hodí Ra-gotinovi měšec. Promiňte, otče. Další znamení nebes. Ale dovolte, abych pokračoval. Krátce nato potkám nečekaně v hlubinách zpustlého parku andělskou bytost, která mě podle všeho poznává. Vezme mě za ruku a vede k bílému mauzoleu v římském slohu. Vstoupíme a stanu před kamenným náhrobkem muže, kterého jsem připravil o všecko, o ženu, o čest, ba dokonce o život. „Můj otec!" pravilo děvče. „Přeje si vám odpustit!" DON LUIS • Odpustit?! DON JUAN ■ A co myslíte, že stojí v tomto psaní? Právě onen anděl, dcera komturova, ohlašuje svou návštěvu, aby tím milost dovršila. Chci jí být hoden. Sganarelle se vrátil s dvěma konvicemi vina. DON LUIS • Je to možné? DON JUAN • Ano, otče. Celý svět uvidí mou náhlou proměnu. Pohoršení, které jsem svými skutky způsobil, odčiním! Všechno úsilí soustředím na to, aby se mi dostalo úplného odpuštění. Jedině tomu budiž napříště věnováno mé snažení. A vás, otče, prosím o podporu, abych na cestě, kterou se chci dát, nezbloudil. DON LUIS • Synu! Obejme ho. Přišel jsem, abych si s tebou promluvil o poslední DON JUAN nepřístojnosti, na kterou mě upozornilo I několik drsných rybářů. Ale jak rychle i se.rozplývají otcovy výčitky; jakmile na- | chází byť jen nepatrné příznaky lítosti! jfl Starosti, které jsi mi způsobil, jako by U upadly v zapomenutí. Tvá slova je roz- 1 ptýlila. Slzy radosti smáčejí mé tváře. a Bon Juan jej odvádí. Vytrvej v tomto ob- \ divuhodném předsevzetí a vše ti dovolím a dopřeji, to slibuji. Ihned se vrátím k matce, abych se s ni podělil o radostnou novinku. Odejde. 11. Don Juan. Sganarelle. '1 Během této scény se dokončují přípravy na hosti- j m a služebníci skryjí přicházející hudebníky 1 s nástroji v listoví stromů. I SGANARELLE • Ach milostpane, jak dlouho f jsem na tuto chvíli čekal! Je to možné? f Vy se kajete? Bohu budiž dík, všechna f přání se mi splnila. | DON JUAN vybírá vino ■ Hlupáku! — Tohle. | SGANARELLE-Proč hlupáku? I DON JUAN - Což bereš za bernou minci, co 1 jsem právě řekl? ' I SGANARELLE - Jak? To všecko není... J Vy nechcete... Vaše... Och, co jen i jste to za člověka! Co jen jste to za i člověka! f DON JUAN - Řekl-li jsem, že se chci po- ? lepšit, tak to byla jen válečná lest, nutná j přetvářka, ke které se musím uchýlit, | abych si naladil otce i leckoho jiného, * koho potřebuji. f SGANARELLE • Cože? Vy, který v nic ne- ; věříte, si chcete hrát na muže ctnost- J ného ? Co jste to za člověka ? Co jste to za * člověka? j I I DON JUAN ■ člověk moudrý dovede těžit z nepravostí své doby, Sganarelle. A pokrytectví je zlo, které je právě v módě, a proto se vydává za ctnost. Role pokrytce má báječné přednosti. Několika grimasami se přidáš na stranu zbožných a skryt za tou zástěrkou se pak můžeš klidněji věnovat svým zájmům. Narazim--li na nepřátelství, nemusím hnout prstem; celá ta zbožná klika se mě ujme a bude mě bránit proti komukoli. Je-li poctivému muži dokonce zakázáno smrkat, pak pokrytec smi ukrást třebas celé město. A tak je tedy ukradněme! Sganarelle, Angelika, dcera komturova, přijala pozvání k večeři. Se srdcem statečným, se připravme na setkání! Bude to jedno z nejslavnějších a nejrozkošnějších zadostiučinění mého života. SGANARELLE ■ Ona přijala? A ví vůbec, kdo jste, milostpane? DON JUAN • Dozví se to. Ode mne. SGANARELLE • Ze jste jí svedl matku a zabil otce? Milostpane, je jedinou mstitel-kou... DON JUAN • .. .mrtvého sice, ale podle tebe velmi rozezleného otce. Ach, zdolat překážky téměř nezdolatelné, zmocnit se srdce, jež má věru proč, aby mi kladlo odpor, to se mi zdá úkol, kterého jsem hoden. SGANARELLE ■ Milostpane, až dosud jsem se nikdy nevzdal naděje na vaši záchranu, ale tohle je horší než vše, co bylo, a nebe si tu nejstrašnější ze všech hanebností nedá Ubit. DONJUAN-Ijdi, nebe tp nebere tak přesně, jak si myslíš. Vidím ji vcházet, lehce, půvabně, s jemným ruměncem. Smutek nad vřele milovaným otcem pokrývá její hladké čelo rozkošným stínem. Hudebníkům, kteří se rozestavili mezi stromy. Jsou Vvšichni moji ptáčkové ve větvoví stromů připraveni? Pánové, spusťte předehru! Hudba spustí. .""„Vážená slečno, neznáte mě. Já vás však .. . y dobře znám a co víc, znám vaši rodinu, " ke které mě váží nejtěsnější svazky krve a lásky. Jsem totiž don Juan Tenorio." SGANARELLE • Doufejme, že mu aspoň tec? vyškrábe oči. DON JUAN • Sganarelle, přál bych si, aby to J'i zkusila. — „Má drahá, neušetřete mě * ničeho. Zraňte mě, jak chcete, ale zrak [\mi ponechte; od chvíle, kdy jsem vás ! 'potkal, nemohu bez něho být!" — Li-chotkami si i mrtvého ještě získáš, Sganarelle. — „Ach, jak je Bůh krutý,_ že stvořil takovou krásu! Ale on ví, co činí. Má drahá, když jsem vás spatřil, když jsem slyšel, kdo jste, prominul jsem vašemu otci." SGANARELLE ■ Cože? Vy komturovi, kterého jste zabil? DON JUAN • Ano, prominul. Neruš mě teď. — „Ach drahá, ach, usmrtil jsem ho! Hle, zas ta výčitka, které mě vystavil tím, že zemřel. Chtěl-li mě zničit, pak nemusel učinit nic jiného, než zemřít!" — Odvážné, co! A jak to dokáže člověka splést! — „Kéž by váš otec byl v onom souboji, po němž jsem netoužil, zvítězil! Už by mě nebylo. Oč bych byl na tom lépe než teď. Jsem tu sice, ale stíhá mě vaše opovržení!" — A teď poslední výpad: „Můžete odmítnout člověka zoufalého, který s tváří pobledlou již téměř nicotě je vydán na milost a nemilost? Jestli to dokážete, pak mě aspoň zbavte života, který se stal bezcenným." — Asi tak nějak. SGANARELLE • A s poctivostí daleko ne-dojdeš, a lež má dlouhé nohy, a kdo se směje první, směje se nejlíp, a kdo přijde 165 naposled, první mele, a smradlavé ryby. dobré ryby, a odpusť nám naši nevinu, a velbloud uchem jehly projde! Ach, jaká opovážlivosť, myslet si, že člověk jako vy si smí dovolit všecko, že mu v tom nikdo nezabrání! Což opravdu není nikoho, koho by Bůh mohl vyslat? Což se nikdo nenajde? DON JUAN - Máš pravdu: nikdo. SGANARELLE ■ Když uvážím, kdo si všecko jen za dnešek, přál, aby vás nebe rozdrtilo! DON JUAN ■ Ano, dokonce v očích pana Dimanche jsem cosi takového zahlédl. A otce uklidnila jedině má přetvářka. Bratři doni Elvíry žízní po mé krvi. A s nimi jistě ještě jiní, kteří mi vypadli z paměti. Ale máš pravdu: Co si mají počít? Blýská se na časy. Dunéni hromu. Stmívá se. SGANARELLE • Och pane, pane! Teď je to potřetí a teď to vím: Nebe k vám promlouvá. Dává vám znamení. DON JUAN ■ Chce-li mi nebe dávat znamení, tak ať se vyjadřuje trochu zřetelněji. poklepání. Už jde. Utíkej Angelice otevřít! Sganarelle odchází. Noste na stůl! Hudebníkům. Rozšveholte se, ptáčkové moji! Zpěvačka Belisa zpívá serenádu. Don Juan čeká mami na příchod Angeliky. Sganarelle se vrací na smrt bledý. 12. Don Juan. Socha komturova. Sganarelle. SGANARELLE kývne jako socha • Je tady ... on. DON JUAN • Och! Nikoli ona? Jsem zklamán, to se nedá popřít. Přiveď ho! Socha komturova vstoupí. Pane, doufal jsem, že budu moci přivítat i slečnu dceru. Ale prosím, usedněte. Socha komturova neusedne. KOMTUR • Done Juane, přišel jsem vás pozvat na večeři ke mně. Máte dost odvahy mě následovat? DON JUAN • Jisté, kam? KOMTUR • Podej mi ruku, DON JUAN • Tady je. A kampak půjdeme, když si někdo přeje, abych se s ním setkal? KOMTUR • Tam, kam tě povedu, nebude zvlášť lehké té najít — kdyby si někdo přál se s tebou setkat. DON JUAN Sganarellavi • Vezmi lucernu. KOMTUR ■ Když tě samo nebe vede, není třeba světla. Sganarelle omdlí. Done Juane, zatvrzelost v hříchu vede ke strašlivým koncům. Kdo milost nebes promarňuje, chystá cestu blesku. Socha komturova odvádí dona Juana dopředu. DON JUAN • Ó nebesa, co to cítím? Ohnivá smršť mě spaluje. Zadržte! Ach! Za hlasitého duněni se zemi otevírá. Veden komturem, sjede don Juan do hlubin, mamě si přidržuje klobouk. Z díry, ve které zmizel, vyšlehnou obrovské plameny. Hudba ustala. Ňa jeviště se postupně vříH několik osob. 13. Sganarelle. La Violette. Angelika. Dimanche. Elviřini bratři don Alonso a don Carlos, následováni lékařem Marphuriem. Don Luis. Veslaři. Divčata z rybářské vsi se svými snoubenci. LA VIOLETTE • Jaké neštěstí! Je po něm! ANGELIKA • Trochu jsem se opozdila. Spatři díru. Ach! Jaká hrůza! DON JUAN DIMANCHE nese dva kabáty - To je vydírání! Ty dva kabáty, milostivý .. . Ach! Můj nejlepšl zákazník! ELVIŘINI BRATŘI ■ Kde je ten darebák? — Ach! čest naší rodiny poskvrněna navěky! SERAFÍNA • Ach! Kdo teď sní mé kachýnky na pomerančích? MARPHURIUS • Ach! Je po souboji! DON LUIS • Ach! Můj syn! Můj dědic! VESLAŘI • Ach! Kdepak je? — Čtyřiapadesát dukátů v čudu! DĚVČATA Z RYBÁŘSKÉ VSI • Ach! Kdo koupí naše ústřice? Takový pěkný panáček! Všichni stoji zdrceni před dírou. Shora se pomalu snáší don Juanův klobouk. SGANARELLE • Moje mzda! Moje mzda! POZNÁMKY k inscenaci Za scenérii se výborně hodi originální jeviště Moliěrovo se svou velkolepou perspektivou, se svými salónními lustry, skrovnými náznaky: svět jako dekorativní loviště velkých pánů. Hraje se naprosto vážně, to znamená — společnost sama sebe bere zpropadeně vážně. 3. Velký svůdce se nesníží ke zvláštním erotickým trikům. Svádí svým kostýmem (a způsobem, jak jej nosí), svým postavením (a nestydatostí, jak ho dovede zneužít), svým bohatstvím (nebo úvěrem) a svou pověstí (nebo jistotou, kterou mu jeho proslulost propůjčuje). Vystupuje jako sexuální velmoc. Některé akce lze podložit hudbou Lultyho. Rozhovory s doňou Elvírou v prvním a posledním dějství ztrácejí hudbou tragický charakter a získávají vhodnější charakter melodramatický. Pro výstup mstícího se bratra (Don Alonso) ve třetím dějství se velmi dobře hodi halali lesních rohů. K postavě dona Juana Don Juan není ateista v pokrokovém smyslu slova. Jeho bezvěrectví není bojovné, když žádá nějakou lidskou akci. Pramení prostě z nedostatku víry. Nezastává jiné přesvědčení, nýbrž žádné přesvědčení nemá. — Don Juan možná dokonce věří v Boha, jenže o něm nechce slyšet, poněvadž by to mohlo být na překážku jeho požitkářství. — Jako používá každého argumentu, který dokáže dámu položit, tak používá rovněž každého argumentu, který ho dokáže dámy se zbavit. Žádnému z nich sám nevěří. Nejsme na straně Moliěrově. Ten hlasuje pro dona Juana: epikurejec (a žák Gassendiho) pro epi-kurejce. Soudu nebes se Moliěre vysmívá — hodil by se k nebi, k tomu pochybnému zařízení na umrtvování životní radosti. Proti donu Juanovi postavil jedině manžele-paroháče atd. — Jsme proti parazitické životní radosti. Z umělců života se žel sami můžeme pochlubit jen tygry! Bessonova inscenace Dona Juana s Berliner Ensemblem Když němečtí kočující herci hráli v sedmnáctém století Shakespeara, šlo o Shakespeara zpotvo-řeného, vyparáděného, zhrublého. Teprve kla- 167 sika texty zase očistila a objevila jejich vyznaní. (Mýli se však každý, kdo se domnívá, že tedy musí existovat nefalšovaná shakespearovská tradice, ze které by se dalo čerpat. To, co se totiž tak pěkně a slibně rozvíjelo, brzy zase ustrnulo a změnilo se v klišé a šablonu.) Německé měš-ťácké jeviště Moliěra „zdolalo", aniž zdemolovalo texty; dostalo se mu na kobylku tím, že jej pojalo hlouběji, že jej „zlidštilo", „zdémonič-tělo". Lakomec se stal „téměř" tragickým člověkem, jenž je „vydán" na milost a nemilost démonické chtivosti. Z Dandina, onoho paroháče ze snobismu, udělalo jakéhosi Vojcka, kterému šlechtic sebere ženu. Z dona Juana se stal snad dokonce „tragický prostopášník", „člověk věčně hledající a toužící". Nic z textu, který je po ruce, takové pojetí neospravedlňuje. Svědčí naopak o naprosté neznalosti doby, v níž Moliěre žil, a o naprosté neznalosti postoje, který k ní zaujímal. Setkáváme se dnes se zvláštním pojetím pokrokovosti, které divadlům při kříšení velkých děl minulosti velmi překáží. Pokrokovost podle toho spočívala v tom, že se tvůrčí činnost časem zbavovala stále více primitívnosti a naivity. Toto mínění je velmi rozšířeno i v měšťác-kém táboře, odkud také vzešlo. Když anglický herec Olivier natočil Shakespearova „Jindřicha V.", zahájil film scénou z premiéry na Shakespearově divadle. Hrálo se pateticky, strnule, primitivně, ba téměř přihlouple. Potom se přešlo k „modernímu" způsobu hraní. Drsné staré časy byly za námi, hrálo se diferencovaně, elegantně, s pocitem převahy. Sotvakdy mě nějaký film tak popudil. Jaká opovážlivost, domnívat se, že režie Shakespearova byla zřejmě mnohem hloupější a drsnější než režie pana Oliviera! Nezastávám samozřejmě názor, že století minulé nebo i naše nevytvořilo nic nového při předvádění lidského soužití a při vykreslování člověka. Ale nač „obdarovávat" těmito pokrokovými znaky také díla starší, jsou-li díly mistrovskými! Nemůžeme Marlowovu Faustovi pro- půjčovat rysy Fausta Goethova; nestal by se tím goěthovským a přestal by být marlowovským. Stará díla mají své hodnoty, svou diferencovanost, svou škálu krás a pravd. Nutno je objevovat. To neznamená, že se Moliěre má hrát tak, jak se hrál 170x; znamená to jen že by se neměl hrát tak, jak se hrál 1850 (a 1950). Právě mnohost poznatků a půvabů jeho děl dovoluje, aby se z nich vydoloval účin přiměřený naší době. Moliěrův Don Juan je pro nás ve starším pojetí cennější než v pojetí novějším (rovněž starém). Máme ze satiry (Moliěrovi bližší) víc než z polotragické studie charakteru. Lesk příživníka nás zajímá méně než příživ-nický charakter jeho lesku. Lipským studujícím filozofie, kteří o Bessonově představení diskutovali, se zdála satira na feudální pojetí lásky — ne nepodobné štvanici na zvěř — ještě natolik aktuální, že s náramným veselím vykládali o dnešních dobyvatelích srdcí. Jsem přesvědčen a doufám, že by je třeba démoničtí vrahové duši zajímali mnohem méně. A vskutku, inscenace Benno Bessona je významná z dvojího důvodu. Obnovil komičnost figury dona Juana — která je ostatně oprávněná už tím, že role byla v divadle Moliěrově zprvu obsazena komikem, který obvykle hrával komické markýze — a to obnovením sociálně kritické noty hry. Ve slavné scéně žebrácké, která dosud sloužila k tomu, aby vykreslila dona Juana jako volnomyšlenkáře a tím jako typ pokrokový, předváděl Besson leda libertina, který je příliš arogantní na to, aby uznal nějaké závazky, takže se stávalo zjevným, jak vládnouc! klika nedbá ani státně koncesované a nařízené víry. Formálně se Besson poněkud emancipoval tím, že odstranil rozdělení hry na pět dějství, což je dobově vázaný formalismus. Touto snadnou operaci se mu nesporně podařilo vystupňovat požitek diváků, aniž obětoval cokoli z toho, v čem je smysl hry. Pro německé jeviště bylo dále významné, že Besson .velmi šťastně využil neoceni- telných tradic francouzského jeviště. Publikum si s potěšením uvědomilo široký univerzální dosah moliěrovské komiky, onu odvážnou směs nejjemnéjší komorní komiky a největší frašky, i ony nedostižné drobné pasáže vážné, které jsou v ní roztroušeny. f ■I ř ll Naše divadlo prochází krásným obdobím učení. Proto jsou jeho pokusy důležité a jeho chyby ' snad omluvitelné. 1954 DON JUAN 169 BUBNY A TRUMPETY ADAPTACE HRY „THE RECRUITING OFFICER" OD GEORGE FARQUHARA Spolupracovníci: B. Besson a E. Hauptmannová Osoby Kapitán William Plume Kapitán Brazen Seržant Kite Mr. Balance, smírčí soudce Viktorie Balanceová, jeho dcera Mr. Worthy, majitel továrny na obuv Mr. Smuggler, bankéř Simpkins, sluka u Mr. Balance Melinda Moorkillová Paní Prudeová Rosa, venkovské dívče Lucy, Melindina komorná Maggie Sally Thomas Appletree Costar Pearmain Bullock, Rosin bratr William Mike, täníh Jenny, zena vojaka Paní Cobbová, matka padlého vojáka, Bridůwelli konstábl Ramenáč Nezamestnaný %ena nezaměstnaného Horník %ena horníka Pasák KiUy z ulice Kuřátek Kapsář Otec pěti dětí Matka pěti dětí Soudní sluha Sluha Odehrává se v Anglii bekem války za americkou nezávislost. PROLOG Před oponu vystoupí seržant Kite se svým bubeníkem. Jsem seržant Barras Kite a jsem pověřen verbovat, a to našim pánem Předobrým králem Jiřím, neboť tam za dalekým okeánem V kolónii Jeho Veličenstva, v kolonii jménem Amerika Je plno nevídaných rozbrojů a revolucí, jak se dnes říká. K vojenské službě se tedy hlaste, kdo z vás by pocítil chuť Ať jsou to veteráni či zklamaní hrdinové, jimž dme se hruď Přátelé pobytu pod širým nebem, ta chasa nezbedná, leč bystrá Učedníci, co mají přespříliš přísného mistra Synové nesvedomitých rodičů, děti, jichž osud se zdá zpečetěn Nádeník, co má málo prachů, či manžel, co má příliš mnoho žen: Ti všichni ať s důvěrou se obrátí na mne v hostinci U havrana Vsak moje počestná osoba je vám tímto už povrchně známa. Nuže: kdo za pestrý mundúr a za spoustu jídla půjde bránit, pánové Naši dobrou starou Anglii? (Úctě se budou těšit jeho sestry, bratři, matky a otcové.) Tržiště ve Shrewsbury Na jedné straně dům smírčího soudce Balance, na druhé straně verbiřská bouda. Seržant Kite přistoupí k sedlákům Pearmainovi a Appletree-ovi, kteří si prohlížejí obrázky na boudě. KITE • Pánové, vy oba jistě znáte Severnú, ale jestlipak znáte také Mississippi? Vynese z boudy. polní stolek a na něj položí vojenský klobouk. Vidíte tenhle klobouk, pánové? Je to klobouk cti. Obratem ruky udělá z obyčejného člověka váženého muže. Kdo měl to štěstí, že se narodil šest stop vysoký, toho Uran předurčil, aby se stal velkým mužem. K Thomasovi Appletreeooi. Dovolte, sire. Rád bych věděl, jak se vyjímá vaše hlava pod tímto kloboukem. APPLETREE • Za tím něco vězí. Nasadíš mi klobouk a jsem voják. KITE • Ne, ne. To ten klobouk nedokáže a já taky ne. Protože se Appletree bráni, k Pearmainovi. Tak ty. Pojď, podíváme se, jak by slušel tobě. PEARMAIN ■ Klobouk by nebyl špatný, ale něco za tím vězí. KITE ■ Nic, příteli. No tak, člověče, neboj se 1 přece! Kitovi se podaří nasadit Pearmainovi klobouk. PEARMAIN ■ Hrozně smrdí krvi a prachem. APPLETREE • Go je to tady vpředu? KITE - Zlaté lemování kolem písmene J. To je jako náš král Jiří. Na dva prsty široké. Znak cti a slávy, bratře. PEARMAIN ■ Bratře? Dej si pozor, seržante: neutahuj si ze mne, nebalamuť mě, nedělej ze mne pitomce. Nech si svůj klo- 173 bouk a své bratrství nádavkem. Dneska mi nesedí. Pojď, Tome. Odběhnou smějíce se. Kite pověsí opět klobouk na boudu. Koňský dupot. Vchází kapitán tlumě. KITE • Buďte vítán ve Shrewsbury, kapitáne! Od břehů Delaware zpět na březích Severný! PLUME projde se kolem ■ Shrewsbury! Vzdychne. Jak to vypadá s verbovaním? Jak přivítalo letos Shrewsbury své nápadníky v uniformách? Kite mávne rukou. Úspěchy žádné? KITE • Nepatrné, kapitáne. Ptal jsem se těch lidi, docela podle předpisů, jestli se v nich nevaří krev, když ti špinaví američtí farmáři a lovci kožišin nechtějí platit dobrému králi Jiřímu dané. PLUME-No a? KITE • Odpověď byla moc ošklivá. Jsem tu právě týden a naverboval jsem celých pět kusů. PLUME • Pět. Odmlěí se. A co jsou to zač ? KITE ■ Jeden je pytlák. Druhý silák z Kentu, kdysi známý boxer. Třetí skotský kůžič-kář. Další je advokát, kterému zavřeli živnost, a poslední je nějaký páter vy-klouz z Wellsu. PLUME • Advokát? Zbláznil ses? KITE • Proč? PLUME • Pane Kite, nechci mít ve své rotě nikoho, kdo umí psát. Chlap, který umí psát, sepisuje stížnosti, dělá podání, navrhuje — pryč, povídám, okamžitě propustit! KITE • A co ten farář? Hraje na housle. PLUME • Ten bude asi taky umět psát. No, vzhledem k těm houslím, nechat. Dál. KITE ■ Dál. To je všechno. PLUME • Zatraceně! KITE • Jednoho rekruta tu ještě najdete, kapitáne. Toho jste se jistě nenadál. PLUME • Koho? KITE • Postaral jste se o něj, když jste tu byl posledně. Vzpomínáte si ještě na Molly od Havrana? PLUME • Doufám, že nečeká dítě. KITE • Nečeká, už ho má. PLUME ■ Kite, tomuhle dítěti musíš být otcem ty- KITE • To ne, prosím, pan kapitán přece ví, že jsem ženatý. PLUME • Pokolikáté už? KITE • Zpaměti to nevím. Napsal jsem si to tady vzadu na verbířskou knížku — Vytáhne knížku. Slečna Sheely Snickereyesová, co prodává ryby v dublinském přístavu; Peggy Guz-zlová, kořalnice, vedle Jízdní gardy ve Whitehallu; Dolly Waggonová, dcera nosiče z Hullu; .slečna van Bottomflatová od černého polibku. Potom ještě Jenny Oakumová, vdova po lodním tesaři v Portsmouthu, ale tu většinou nepočítám, protože byla zároveň provdána za dva lodní důstojníky a za jednoho kuchaře od válečného loďstva. PLUME • Pět. Tak to doplň na půltucet, Kite. Je to chlapec, nebo děvče? KITE • Chlapec. PLUME • Zanes matku na svůj výkaz a hocha na můj. Zapiš ho jako Franeise Kita, granátnika na trvalé dovolené. Povoluji ti plný odvedencův žold na jeho výživu. Ale teď jdi a postarej se, ať postel té chudinky nezahálí. KITE vzdychá ■ Rozkaz. Má pan kapitán ještě nějaké rozkazy? ' PLUME - Zatímně. KITE • Tamhle přichází někdo, koho budete znát od loňska. Pan Worthy, výrobce škorní. Odejde. PLUME • Opravdu, vypadá jako Worthy — ovšem spíš jako Worthyho duch. WORTHY • Plume! Vy jste se vrátil? Živ a zdráv? PLUME ■ Živ jsem prošel bojišti Nového světa a doufejme, že jsem vyšel zdráv i z londýnských kořalen. WORTHY ■ Jste šťastný muž, Plume. PLUME • Co je s vámi? Vylezl snad nebožtík pan otec z rodinné hrobky a zasedl opět za psací stůl své firmy? WORTHY • Ne, ne. PLUME • Ženatý? WORTHY - Taky ne. PLUME - Kterápak je to? Znám ji? WORTHY • Melinda. PLUME • Melinda Moorhillová. Ale ta s vámi přece začala vyjednávat o kapitulaci už před rokem, jestli si dobře vzpomínám, a za docela čestných podmínek. Ne-mýlím-li se, radil jsem vám tehdy, abyste jí nabídl únos, a tím učinil zadost jejím romantickým citům. Je to tak? WORTHY ■ Však jsem to taky udělal. Vyžádala si čas na rozmyšlenou: Ale potom najednou dostala pevnost docela neočekávaně přísun a já musel změnit obležení v blokádu. PLUME • Prosím podrobnosti. WORTHY - Zemřela jí teta ve Flintshiru a odkázala ji dvacet tisíc liber. PLUME • Ale, Worthy, vy stále ještě neovládáte pravidla válčení. Blokáda — jaká pošetilost. Měl jste svůj útok ještě zdvojnásobit, vzít pevnost ztečí nebo zemřít na předprsni. WORTHY • Nastoupil jsem k útoku se všemi zálohami. Ale byl jsem odražen s tako- vou silou, že jsem se musel vzdát veškeré naděje, že se někdy stane mou milenkou. Teď se o ni už půl roku ucházím tím nejjemnějším a nejpokornějším způsobem: mám v úmyslu se s ní oženit. PLUME • Tak... A protože ji zbožňujete jako bohyni, zachází s vámi jako se psem. Je to tak? WORTHY ■ Bohužel. PLUME ■ Má-li o vás získat lepší mínění, Worthy, musíte ji nejdřív přimět, aby o vás měla mínění špatné. WORTHY • Ale jak? PLUME • Nechte mě chvíli uvažovat. Nejdřív bych se vyspal s její komornou. Nebo bych sehnal tři čtyři ženské ze sousedství, které by začaly roztrušovat, že jsem je všechny obtěžkal. Nebo uveřejníme v Oznamovateli básně o krásných ženách ze Shrewsbury, jenom o ní ne. Nebo ještě něco jiného: Uspořádáme ples. Dvě nebo tři strašidla známá v celém městě nepozveme a ji s nimi. WORTHY ■ To by ji trefilo, připouštím, ale Shrewsbury je takové nudné toryovské hnízdo — plesy a básně v Oznamovateli, na něco takového tu není pomyšlení. PLUME • A co nemanželské děti, na ty také ne? Když tady máte verbíře? Pokud vím, .je naší zásadou: Kolik rekrutů ze země odvedeme, tolik tu musíme zanechat. WORTHY ■ Milý kapitáne, nikdo nepochybuje, že jste ochoten obětovat vlasti své nej-lepší síly. Molly od Havrana to ráda dosvědčí. Kite se vrátil. PLUME-Co je? KITE ■ Poslal jste mě, abych tu chudinku jaksepatří utěšil. Totiž paní Molly, moji manželku, pane Worthy. WORTHY • Oho! Výborně! Dobrou zábavu, pane Kite. BUBNY A TRUMPETY 175 KITE • To si dám líbit, když v rovné půlhodině přijde člověk k manželce i i dítěti. Ale kapitáne, někdo mě už předešel. PLUME ■ A jak dalece? KITE • Sluha v zelené livreji jí dnes ráno přinesl košíček s dětským prádélkem. PLUME • Kdo ji ho poslal, u sta hromů? KITE - Přinesl to Simpkins, sluha slečny Viktorie. PLUME • Viktorie? WORTHY • Viktorie Balanceové? To není možné! PLUME • Kdo je Viktorie Balanceová? WORTHY- Vzpomínáte si na penzionát slečny Pritchetové v Ořechové ulici? PLUME - Ach, ta šestnáctiletá! WORTHY • Jak málem vypadla z okna, když jste na ni zamával. PLUME - Ano, byla hrozně k smíchu. Poslala mi ještě k Havranovi psaníčko. Už jsem se k ničemu nedostal... ale jak k tomu ta chudinka přijde, aby teď posílala Molly dárky? Tak by jednala žena, ale ne takový žabec. A dokonce jen jedna žena z tisíce, žena, tak říkajíc povznesená nad každou žárlivost. WORTHY Jeden rok znamená v tomhle věku všechno: dnes je skutečně už skoro dospělá. PLUME - Takové gesto! Myslím, že si zaslouží, abychom na ni nezapomněli. Worthy, kde tu mají nejlepši vino? Tam si můžeme promluvit obchodně. WORTHY • Správně, proto jsem také přišel. Kde nakoupíte škorně pro své granát-níky? Doufám, že u firmy Worthy a spol. PLUME ■ Především bych potřeboval vědět, kde vezmu granátníky do vašich škorní, Worthy. Musím okamžitě udělat návštěvu soudci Balanceovi. Kite, dejte vy-bubnovat, že jsem dorazil. A nařizuji vám, abyste tu od zítřejšího rána udělal takový blázinec, že se celé Shrewsbury postaví na hlavu a bude salutovať nohama. Odchází s Worthym h hotelu. Kite salutuje. II. V domě soudce Balance Soudce Balance čte ve školním sešitě. Z ulice je slyšet bubnováni a hlas vyvolávače. BUBENÍK • Poslední hlášení z hotelu U havrana. Právě dorazil ze zámoří, hrdina od Bunker Hillu! Královský kapitán William G. Plume zdraví slavné město Shrewsbury! Soudce Balance schovává sešit za zády, když vchází jeho dcera Viktorie. VIKTORIE • Byl zde nějaký seržant Kite, otče. Říká, Že z Londýna přijel kapitán Plume a chce vás navštívit. BALANCE sarkasticky ■ Mne?! — Viktorie — VIKTORIE ■ Sire - BALANCE - Jaký to byl košíček, s nímž jsi poslala Simpkinse k jisté Molly Fasspit-tlové? VIKTORIE • Košíček pečiva, sire. BALANCE • Zcela správně. S dětským prádlem. VIKTORIE • To je od Simpkinse ohavnost! BALANCE ■ Ty ovšem nevíš nic o tom, že slečna Fasspittlová má nemanželské dítě s kapitánem Plumem? Viktorie mlčí. To bych rád věděl, co je ti do nemanželských dětí kapitána Pluma. Zvuk rohu. VIKTORIE • Proč do dětí? Do dítěte. BALANCE • Co je ti po něm? VIKTORIE • Když válka v koloniích odloučí zamilované, otče... BALANCE • Zamilované! — Viktorie, kolík ti bylo, když ti zemřela matka? VIKTORIE - Čtyři. BALANCE • Dovolil jsem, abys trpěla v něčem nouzi, nebo jsem se o tebe staral jako pečlivý a starostlivý otec? — Tak vidíš. A po smrti tvého bratra jsem tě udělal dědičkou svého jmění. To pro tebe znamená tisíc dvě stě liber roční renty. Toho kapitána Pluma pust z hlavy. VIKTORIE • Nikdy jsem kapitána Pluma v hlavě neměla, sire... A on by muži ve vašem postavení nikdy neudělal. .. BALANCE • ...aby tě svedl? Ale udělal. Znám myšlenky a city mladých důstojníků, protože vím, jak jsem sám smýšlel a cítil, když jsem byl důstojníkem. Byl bych dal nohu za to, abych svedl dceru starého poctivého statkáře, u kterého jsme byli posádkou. VIKTORIE • Naplňujete mě úžasem, sire. BALANCE - To doufám. VIKTORIE ■ Domníváte-li se už, otče, že musíte takhle mluvit o anglických důstojnících, pak snad máte ještě trochu důvěry k anglickým dívkám. BALANCE • Ani v nejmenším. Každá anglická dívka, která, má jen trochu temperamentu — a já doufám, že nějaký máš — se ochotně dá svést důstojníkem. Obávám se, že mezi vámi... VIKTORIE • Otče, jste ohavný. Balance vytáhne sešit. VIKTORIE chladné ■ Vy jste četl můj deník, sire? BALANCE • Nečetl, ale nenuť mě, abych to udělal. Mluv pravdu. VIKTORIE - Nic mezi námi nebylo, otče. Když se vtec chystá otevřít sešit. Skoro nic. Poslední svatodušní neděli zde byl na oběd. Se mnou vůbec nemluvil. Jenom když mi podával pudink, řekl: „Modrá stužka by vám slušela ještě lip, dítě." V neděli večer jsem se vrátila do penzionátu a pak jsem ho už vůbec nespatřila. Otec hrozí, že otevře deník. Jen ještě jednou. Procházel se s panem Worthym po Ořechové ulici a pozdravil, když jsem stála u okna. To bylo opravdu všechno. Otec znovu hrozí, že otevře sešit. Nanejvýš ještě ten lístek, ve kterém jsem mu přála šťastnou cestu. To jsem musela, ze zdvořilosti. BALANCE • Tak. Vrátí jí deník. VIKTORIE • Ještě minulou neděli jste sám říkal: Dokud nepřijde Plume, nehnou se tu odvody z místa, a vychvaloval jste ho do nebe. BALANCE • To dělám i teď. Ale jen jako ver-bíře. Jako verbíře vojáků, a ne mé dcery. Zkrátka: Kapitána Pluma pustíš z hlavy. A kapitány vůbec. Posaď se, Viktorie. Viktorie usedne. Kapitáni nemají nic. A ty máš lesy. Kapitáni jsou pověstní tím, že zpeněží, nač sáhnou. Mají vrozený odpor proti přírodě a nevydrží prostě vidět stromy růst. V Cheshiru mi ukazoval starý Hamble-ton pokácenou pláň, dvě čtvereční míle. Přiženil se tam kapitán od wimbleford-ských dragounů. Čtrnáct dní po svatbě přišel na statek nějaký stavitel a všechny duby, jilmy a staleté buky se proměnily v římsy, portály a balustrády, nebo je dal prostě vydražit, aby se pan kapitán mohl projíždět po Temži na jednom z těch bláznivých novomódních člunů. Simpkinsi, kočár, čtyřspřeží! K Viktorii. Viktorie, nemluvím s tebou teď jako tvůj otec, ale jako přítel. Nerozkazuji ti, ale BUBNY A TRUMPETY 177 radím. Tvůj strýc Harry mne pozval na bažanty. Buď rozumná a jeď napřed. SIMPKINS vstoupí ■ Kočár tu bude v deseti minutách, sire, a kapitán Plume se nechá ptát, může-li vás navštívit. BALANCE ■ Zaveď ho do knihovny. Simpkins odejde. Připrav se, Viktorie. VIKTORIE • To říkáte jako otec nebo jako přítel? BALANCE • Vyber si. . . VIKTORIE • Vaše poslední slovo? BALANCE • Ovšem. VIKTORIE • Děkuji. Odejde. BALANCE křičí ■ Viktorie! - Simpkinsi! - Že prosím. Vstoupí Plume. BALANCE s otevřenou náručí ■ Kapitán Plume! PLUME • Pane Balanci. BALANCE ■ Vítám vás ve Shrewsbury! Město vám otevírá dokořán své brány. PLUME • Děkuji, pane Balanci. BALANCE • Považujte i letos tento dům za svůj. PLUME • Jste velmi laskav. Jak se daří vaší rozkošné dceři, pane Balanci? BALANCE • Přeji vám, aby odtud s vámi . odešla... PLUME překvapen ■ Sire... BALANCE - .. .rota skvělých granátnlků. PLUME • Ano, sire, ovšem. BALANCE si sedne ■ Musíte mi podrobně vylíčit, jak vypadá naše vojenská situace venku, kapitáne. PLUME ■ Situace tam na druhé straně, to je prostě taková situace. Jak bych to řekl, podivuhodná situace. Z vojenského hlediska. Po vojenskú vzato. Smím se zeptat, jestli vaše slečna dcera... BALANCE • Nestydím se vám přiznat, že ještě před půl rokem jsem se o Anglii třásl. Bunker Hill mě však dokonale uklidnil. PLUME ■ Něco jsem vám přivezl. Snad vás bude jako právníka zajímat tenhle hadr, kterého je tam venku všude plno. Simpkins přináší whisky. BALANCE čte ■ „Návrh Prohlášení nezávislosti". Blázni. „Když se v běhu lidských událostí některý národ ocitne před nutností rozvázat politické svazky poutající jej až dosud. .." Velezrada! SIMPKINS • Lotři! BALANCE • „Lidé jsou stvořeni sobě rovni..." Je tohle snad psáno v bibli? „Svoboda, právo na šťastný život.,." To jsou tedy ty nové ideje, o kterých je tak často slyšet, černé na bílém. Nejsprostší ziskuchtivost! Simpkins potřásá smutné hlavou. Myslí si ti rebelové, ti franklinovci, jeffer-sonovci a washingtonovci, že anglická koruna takové nápady někdy strpí? SIMPKINS • Pah! BALANCE • Odmítají dovážet náš čaj pod záminkou, že je moc drahý. Pane, v H-verpoolském přístavu leží deset tisíc beden neprodaného čaje. A přitom chtějí ti v rovnosti zrození zálesáčtí advokáti a generálové zašantročit bůhvíkam svou bavlnu,, kterou my potřebujeme tady. A jenom proto, že jinde za ni 'dostanou víc. Kolonie, a chtěla by najednou obchodovat s celým světem! Kdo to jakživ slyšel! SIMPKINS • Ts, ts, ts! BALANCE • Simpkinsi, co je? SIMPKINS • Pardon, sire. BALANCE • Co byste tomu řekl, sire, kdyby váš nájemce vyhlásil najednou nezávislost, posílal místo vám vejce do města a vám by hrozila smrt nedostatkem bílkovin? PLUME • Já sice žádného nájemce nemám, ale to, co říkáte, je samozřejmě pravda. BALANCE • Tyhle „nové ideje" jsou náramně nakažlivé. Šíří se jako neštovice. Celý civilizovaný svět musí stát na naší straně proti těm povstalcům. Němci jdou už s námi. Dvacet tisíc Hessenských, jak jsem slyšel. Velké ztráty? PLUME ■ Značné. Pane Balanci, mým úkolem je zde doplnit naše řady a vy mi můžete tento úkol usnadnit, pošlete-li všechnu pakáž, štítící se práce, místo do žaláře do války, jak se to teď dělá ve většině hrab-ství. BALANCE • Nemám rád tyhle praktiky. U mne ve Shrewsbury nejsou nutné. U nás víme, čím jsme povinni svému králi. SIMPKINS • Díky bohu! Balance dupne, Simpkins odejde. PLUME ■ Doufám, že máte pravdu. Až dosud však. . . BALANCE ■ Vaše přítomnost všechno změní, Plume. Trochu muziky do pochodu na tržišti, pár ukořistěných praporů, vlastenecká řeč, ne moc náročná pro naše prostoduché venkovany. A především máte tu nejplamennější podporu našich žen. Kapitáne Plume, Shrewsbury váni dá, co potřebujete. Všechno. Viktorie, zahalena _ do cestovní šály, projde místností, za ní sluha s kufry. Kývne chladní na pozdrav a odejde. PLUME ■ Vaše slečna dcera, pane Balanci? BALANCE • Chystá se právě na malý výlet ke strýci na venkov, kapitáne Plume. PLUME • Ach! III. V domě Melindy Moorhillové MEL IND A hraje na harfu a zpívá • Chloe sedí u potoka Achilles tam náhle vpad: „Nebudem se, ty má útloboká Milovat?" Vzhlédla k němu dívka nebohá Tvář schovává strachem do trávy. Hrdina se diví: „Proboha Můj zlatý pancíř tě nebaví?" Achilles už odchází Potok šumí jako v snách Ptáčci ztichli, dívka v extázi Praví: „Ach." Praví: „Ach, jak moje srdce lká Kéž bys byl jen lev či páv či tur! Ten tvůj pancíř ten mě neláká Zato tvoje oči, modré nad azur." Viktorie vpadne do místnosti se sluhou a s kufry. Sluha postaví zavazadla a zmizí. VIKTORIE ■ Mohla bych u tebe zůstat, Me-lindo? Jenom na týden. Otec si přeje, abych jela ke strýci Harrymu na venkov. Ale já teď nemohu opustit Shrewsbury. MELINDA ■ Samozřejmě. Víš, že tě vždycky ráda vidím. Obejmou se. VIKTORIE • Já jsem tak nešťastná! MELINDA • Co já jsem zkusila! Pláčí. VIKTORIE ■ Má nejmilejší Melindo.. . MELINDA • Milovaná Viktorie! Volá. Lucy, čaj! Přicházíš kvůli tomu svému kapitánovi? Už jsem slyšela, že je zase ve městě. VIKTORIE ■ A já se postarám, aby se podruhé odtud nedostal. Jak je to s tebou a s Worthym? MELINDA - Myslím, že jsem to s ním vzala za špatný konec Teď se chce se mnou oženit. VIKTORIE ■ No a? BUBNY A TRUMPETY 179 MELINDA • Nevim. VIKTORIE • Miluješ ho přece? MELINDA • Ano, ale... VIKTORIE • A on miluje tebe. Není samozřejmě žádný hrdina. . . MELINDA - Co tim myslíš? Každý nemůže vytloukat hospody po celém světě jako tvůj kapitán Plume. Co máš vlastně proti Worthymu? VIKTORIE • Já? Nic. Jen si myslím, že by ses neměla chovat tak nelidsky k takovému slušnému člověku. Je gentleman, má postavení a majetek. Mimo to je přítelem mého Pluma, a nebudeš-li s ním lépe zacházet... MELINDA ■ Ale Viktorie! Musíme mluvit zrovna o Worthym a o mně? Neřekla jsem přece nic jiného, než že Worthy trochu zpohodlněl. VIKTORIE • Když jsi ho cepovala jako psa. MELINDA • Worthy není žádný pes, Viktorie. Ale já ti teď řeknu, co si myslím o tvém kapitánu Plumovi. Podle mého je to zpustlý, líný, dotěrný hejsek. VIKTORIE ■ Tvůj úsudek svědčí jen o tom, milá Melindo, jak dobře se hodíš k tomu tvému pohodlnému Worthymu, od té doby, co sedíš na svých zděděných dvaceti tisících. Dříve, když ses z něho bez úspěchu pokoušela vyrazit pět set liber doživotní renty, to ses k němu chovala skoro jako k manželovi. MELINDA • Co tím míníš? VIKTORIE • Tady není co vysvětlovat. Odmlčí se. MELINDA • Bez úspěchu! Tvé úspěchy ti nezávidím. Ty mohu mít ráz dva. VIKTORIE • No právě. MELINDA • Kromě toho, teď už úspěch mít nebudeš. VIKTORIE • Myslíš? MELINDA • Představuješ si snad, ty romantic- ká huso, že mladý, ohnivý důstojník, který obešel za půl roku půl zeměkoule a v každém městě si našel jinou, se nechá přivázat dcerou nějakého smírčího soudce k takovému hnízdu, jako je Shrews-bury? VIKTORIE ■ Co je ti po tom, kde všude jakou měl! Nechtěla bych muže, který nemá v hlavě nic jiného než mne. MELINDA ■ Ztratilas všechnu hrdost, když se tak beze všeho vrháš kolem krku největší-mu darebákovi ze všech důstojníků, který se zrovna namanul... VIKTORIE • Už zas! Jsem bohužel v tvém domě, Melindo. .. MELINDA • Neměla bych ti za zlé, Viktorie, kdybys byla zůstala ve svém... VIKTORIE ■ Buďbez starosti, Melindo. Ráda si vezmu k srdci tvůj jemný pokyn. MELINDA • Čím dřív odtud zmizíš, tím lip. VIKTORIE • Mám ve zvyku měnit svá rozhodnutí rychle v čin. Tímto se ti poroučím. Odšusli. Sluha s kufry ta ní. Lucy přináší čaj. MELINDA • Nestyda. IV. Tržiště Veřbiři pořádají koncert na náměstí. Před domem smírčího soudce Balance stojí tribuna. Verbiřská bouda je vyzdobena ukořistěnými prapory. Před hotelem U havrana sedí u stolku ramenatý muž. Vojenskí kapela. — KiU vychází Z hotelu a s obdivem stane před ramenatým mužem. Před verbířskou boudou stojí Pearmain a Appletree a prohlížejí si obrázky. KITE k ramenáä • Oh, dovolte, abych vám blahopřál k vašemu objemu. Miku! Náš dobrý král Jiří není žádný skrblík; ČíšnikMike vyjde ze dveří hotelu. Miku! Pivo pro pána! Jde k verbiřské boudě a spatři sedláky. K sedlákům. Pánové, dovoluji si vás dnes večer pozvat na džbánek piva. APPLETREE • Jo, co se toho týče, to beze všeho. Z Balanceova domu vyjde Plume, Balance, Melinda a Worthy. Kráčejí k pódiu. Fanfáry. KITE • Shrewsbury zdraví hrdinu od Bunker Hillu! Plume zdraví na všechny strany. Kapitánu Plumovi: Hurá, hurá, hurá! Sedláci křiči: A jde se! Sláva našemu králi a čest městu Micklesbury! Odejde se smějícími se sedláky do hotelu. Hono-race usedá na tribuně. Sitnpkins nalévá whisky. BALANCE ■ Ladies and gentlemen, zde vidíte jednoho z těch činorodých mužů, kteří umožňují Anglii provádět ve světě politiku síly. WORTHY • Herkulova práce. Poslouchá hudbu. BALANCE ukazuje na náměstí • 'Ledy začínají pukat. Hochstedtovy a Blafontainovy pochody si podmaní Shrewsbury. Dechovka vlije do srdcí chudokrevných občanů trochu heroismu. Ach! Musíte mi vyprávět o bitvě u Bunker Hillu, Plume. PLUME- Uvádíte mě do rozpaků, pane Balanci. Jedna bitva jako druhá. SIMPKINS • Och! BALANCE • Říkal jste něco, Símpkinsi? SIMPKINS - Pardon, sire, ve Shrewsbury se ví o Bunker Hillu všechno, sire, kapitáne. BALANCE • Co se ví? SIMPKINS • Ta řeka tam se jmenuje Hudson, pane Balanci. O kus výš byla hráz a jezero, kousek doleji lány ječmene. Povstalci již překročili Hudson, ale pod ochranou noci provedl kapitán Plume, prominete, sire, osmdesát granátniků a jeden kanón jejich liniemi. Jsem-li správně informován, byla hráz proražena dobře mířenou ranou a voda začala zaplavovat ječná pole. Ničivá palba sice hubila naši udatnou rotu, ale pak nastalo to, co kapitán Plume předvídal. Povstalci nejsou vojáci, jsou to obyčejní kravičkáři, nacpaní do vojenských kabátů, a při takové povodni změní se něco takového náramně rychle zase v obyčejné sedláčky, hehehe. Celý sbor kravičkářů se té noci rozběhl ucpávat hráz a zachraňovat dobytek, který se rozutíkal ze zaplavených farem. Ráno v osm jsme zaútočili. Výsledek je známý. Pardon, sire. Pardon, kapitáne. BALANCE • Děkuji, Simpkinsi. Simpkins odejde. K Plumovi. A co je teď, podle vás, naším hlavním cílem? PLUME • Boston. BALANCE • Boston? To mi musíte vysvětlit. PLUME znázorňuje sklenicemi whisky ■ Boston, Howe, Washington. Dá Worthymu znamení a dále lili Balanceovi bitvu, WORTHY k Melindě ■ Milostivá, musím vyjádřit svůj údiv nad tím, s jakým chladem se chováte k mému příteli Plumovi. Víte přece, jak si ho vážím. MELINDA ■ To má být důtka? Kritizujete snad mé chování? WORTHY nesměle - Nikterak. Sdělil jsem vám jen výsledek svého pozorování. MELINDA ■ Co se to s vámi poslední dobou děje? Předevčírem jste se ani neukázal. Kdepak jste byl? Včera jste si poslal po sluhovi pro romány, které jste mi půjčil a které jsem ještě ani nepřečetla. A dnes... WORTHY • Dnes? MELINDA • Zdá se, že na vás má někdo špatný vliv. Přišel jste snad za mnou jen proto, abyste mě mohl urážet? BUBNY A TRUMPETY .181 WORTHY • Nemám v úmyslu vás urážet, ani jsem za vámi nepřišel. Mám-li mluvit pravdu, přišel jsem, abych se tu setkal s někým jiným. MELINDA • Och! Přichází Brazen. BALANCE ■ Kdo je ten vyfintěný chlapík s šerpou? V životě jsem ho neviděl. Od kterého je vlastně pluku? WORTHY • Vsaďme se, že on vás zná! Je to kapitán Brazen, a ten se zná s kdekým. Dámy v něm vidí Caesara. Veni, vidi, vici — a bašta. Ještě nezačal hovor s komornou, a už se vyspal s paní. BRAZEN přistupuje s otevřenou náruči k Worthy- mu • Milý pane Worthy, služebník a tak dále. Poslyšte, můj milý.. . Něco mu Šeptá do ucha. VVORTHY - Prosím vás, nešeptejte mi do ucha. Ve společnosti... BRAZEN • Mort de ma vie! Dáma promine. Představte mě, prosím, můj milý. WORTHY • Kapitán Brazen — slečna Moor- hillová. BRAZEN ■ Moorhillová! Udeří se do cela. Moorhillová ze Sussexu nebo Moorhillová z Walesu? Služebník, krásná paní, a tak dále. A kdo je tohle? WORTHY • Zeptejte se sám. BRAZEN • Zcela správně. Vaše jméno, můj milý? BAL ANCE • A vaše, sire? BRAZEN • Avaše! To je moc hezké jméno. Znal jsem tam venku několik znamenitých Avašů. Chudák Jack Avaše! Padl v bitvě u Péšávaru. Na Gangu. Vzpomínám si, že měl v ten nešťastný den modrou stuhu na klobouku a v kapse jsme mu pak našli jen uschlý kousek hovězího jazyka. Malaventura! Vzpomínám si na to BUBNY A TRUMPETY docela přesně z jednoho důvodu: toho dne padlo pode mnou dvaadvacet koní. BALANCE • To jste ale zdatný jezdec, sire. BRAZEN • Kanóny je rozstřílely na kusy, s výjimkou těch šesti, které ukousaly k smrti chevaux-de-frise v nepřátelském předpolí. BALANCE • Znáte Pluma? Kapitána Pluma? BRAZEN • Pluma? Ne. Není příbuzný s Dic-kem Plumem, podílníkem Východoindické společnosti? Ten se svého času oženil s dcerou starého Tonguepada, generálního ředitele loděnic lorda Raleigha. Výjimečně krásná osoba, trochu šilhala na pravé oko. Zemřela po prvním dítěti. Dítě zůstalo naživu. Dceruška. Jestli se jmenovala Margareta nebo Margery, to jsem, můj milý, na mou čest, nadobro zapomněl. MELINDA ■ Pane Worthy, buďte tak laskav a doprovoďte mě domů. Je zde trochu hlučno. WORTHY • Ale kdepak. Hrají ty pochody výtečně, pane Balanci. MELINDA - O něco jsem vás prosila. WORTHY • Bylo by mi potěšením, madame, jen kdybych tu, jak už jsem se. vám přiznal, na někoho nečekal. MELINDA - Mohu doufat, že se zde najde gentleman, který mě doprovodí domů? BRAZEN ji uchopí kolem pasu • Dítě, zde je má ruka, můj život a tak dále. Služebník, Worthy! Totéž i vám, Avaše! Brazen s Melindou odejdou. KITE vzadu ve výlepu ■ Ladies and gentlemen, ať žije dobrý král Jiří! Hurá, hurá, hurá! BALANCE se směje • Veni, vidi, vici! — Co to do vás vjelo, Worthy! Odejde do domu. WORTHY • Plume! Kite přichází k výlepu. Ramenal před výlepem nahýbá svou sklenku. Je prázdná. KITE • Miku! Pivo pro pána! Odejde. WORTHY. Plume! Vrhla se do náručí jinému! PLUME ■ Člověče! To už jako byste ji měl! Plume následuje Balance do dorriu. Worthy zaraženě za ním. KITE zase ve výlepu • Ať žije náš dobrý král Jiří! Hurá, hurá, hurá! Změna světel. % tmavé krčmy se v pozadí ozývá křik: Hurá, hurá, hurá! Jeviště je prázdné a temné. Pearmain a Appletree, opili, přicházejí s Kitem z hospody. Před hospodou stále ještě sedí ramenál. KITE • Vidíte, boys! Takový je vojenský život: Žrádlo a chlast. Žijeme, jak se říká, žijeme — to se nedá povědět, jak žijeme... Jako lordi. K ramenáä. Smím se zeptat, sire, jak vám šmakovalo královské pivo? RAMENÁč • Znamenitě, sire. KITE • Královská služba by vám šmakovala ještě lip. RAMENÁČ vyprázdní džbán ■ Být vámi, nekupoval bych zajíce v pytli, sire. A mockrát děkuju za pohoštění. Sedím tady už celý den na váš účet. Vstane. KITE • Na slovíčko, sire. Znáte Severnú, ale jestlipak znáte také Mississippi? Muž toporně odchází. Je vidět, že má dřevěnou nohu. KITE - Co je tohle? Volá za ním. Kdes nechal nohu? RAMENÁČ • U 'Bunker Hillu. APPLETREE - Ztratil nohu. KITE ■ Ale za krále. Klobouk dolů! Budiž, přišel o nohu, ale takový zatracený rebel tam venku o ni přijde zrovna tak. RAMENÁČ ■ Jenomže za sebe. Odchází. PEARMAIN • Jenomže za sebe. Směje se. KITE hledí strnule za ramenálem • To je případ pro policii! — Teď poslouchejte! — Ožralo-vé! — Viděli jste už vůbec někdy králův obrázek? OBA • Ne! KITE • To se divím. Mám u sebe dva, zasazené do zlata. Jako by králi z oka vypadly. Požehnej pánbůh tu tvář! — Tady jsou, oba ve zlatě. Vytáhne z kapsy dvě zlaté mince a ukazuje jim APPLETREE ■ Zázrak přírody! Prohlíží je-PEARMAIN • Hezké! KITE • Dám vám každému jeden. Dá každému peníz. Však si za to od vás něco vyberu. 04a schovají peníze a smějí se. Z Balanceova domu vychází Plume s Worthym. PLUME • Odvahu, Worthy! Worthy se rozloučí a odchází. KITE • Pozor! Klobouky dolů! Hergotkrucifix! Klobouky dolů! Váš kapitán, kapitán! APPLETREE se směje ■ Člověče! My už jsme taky v životě viděli nějakého kapitána. Já nechám na hlavě. PEARMAIN - Sire, v celé Anglii není takový kapitán, před kterým bych smekl; můj otec má pět jiter půdy, sire. PLUME ■ Co je to za veselé hochy, seržante? KITE ■ Dva pachtýřští synci z Micklesbury. Právě jsem je naverbovaljako dobrovolníky pod vaším velením, kapitáne. PEARMAIN • Tebe odvedli, Tome? APPLETREE • U čerta, mne ne. A tebe, Costare? PEARMAIN • Mne taky ne, na to vem jed! Smějí se. KITE ■ Co? Ze nejste odvedeni? Hahaha! To je legrace, na mou duši, ohromná legrace! PEARMAIN ■ Pojď, Tome, jdeme domů. 183 APPLETREE • To se ví. Jdeme. Chtějí odejit. KITE • Prosím vás, pánové, chovejte se slušně před svým kapitánem — Milý Tome! — Ty můj dobrý Costare! APPLETREE • Ne, ne, musíme už jít. KITE • Nařizuji vám zůstat. Podle stanného práva! — Budete tu držet dvě hodiny stráž. A kdo by se odvážil opustit své místo, dřív než bude vystřídán, tomu v tu ránu rozpářu břicho. Tak. PLUME • Copak je to, seržante? Nejdete na ty pány trochu zostra? KITE - Jsem na ně až moc mírný, sire, až moc. To, co tu ti dva chlapi provádějí, se jmenuje odepření poslušnosti, sire. Měli bychom dát jednoho z nich zastřelit druhému pro výstrahu. PEARMAIN • Zastřelit? Slyšíš, Tome? PLUME • Oč vlastně běží, pánové? PEARMAIN • To my nevíme; pan seržant se ráčil rozzuřit, sire. Ale... KITE * Odpírají poslušnost! Zapírají, že jsou vojáci. APPLETREE • Ale kdepak, seržante. Že bys-me zapírali, to tedy nezapíráme. To bys-me si ani netroufali, protože se bojíme, že nás zastřelí. Jen bysme teď ve vší počestnosti chtěli slušně odejít domů. PLUME - Ale to je docela prosté. Přijal některý z vás královský závdavek? PEARMAIN • Ne, sire! KITE • Ukažte kapsy! PEARMAIN • Je v nich, sire, akorát obrázek krále. Vytahuje minci. KITE ■ Ano, kus zlata, a jakého zlata: třiadvacet šilinků a šest pencí., Ten druhý má královské zlato v levé kapse. PLUME ■ Jste odvedeni, pánové. Kitejde k boudě a přinese knihu odvedenca. APPLETREE • Costare, jsme odvedeni! PEARMAIN • Nesmysl, Tome, nejsme! Chci být předveden k smírčímu soudci, kapitáne. Vždyť to byl dárek. PLUME • Dárek! Tiše ke Kitovi. Ty tvé zatracené triky! Naoko Kita uhodl. To nestrpím! Poslouchej, ty mizero, ty ničemo! Já tě naučím tahat pořádné chlapy za nos. Ty lotře! Ty šibeničníku! PEARMAIN ■ To je mi přece kapitán! Plume se k oběma vrátí. PLUME • Takhle jednat s mládenci, jako jste vy. — Přišel jsem k vám jako důstojník, který verbuje vojáky, a ne jako lupič, který krade otroky. APPLETREE • Slyšels, Costare? — To je od něho hezké. PLUME • Pravda, pánové, byl bych vás měl oba v hrsti, protože u vás byl nalezen královský závdavek; a můj seržant by mohl odpřisáhnout, že jste se dali naverbovat. — Ale jsem proti každému násilí. Těšíte se, pánové, naprosté svobodě. PEARMAIN • Děkujeme mockrát, kapitáne. — Jste slušný člověk. Chtějí odejít. PLUME - Ještě slovíčko, děti. — Jste prvotřídní hoši a — věřte mi nebo ne — armáda je to jediné správné místo, kde by z vás udělali muže. Svět — to je jako loterie. Každý má svůj los. Vy ho máte také. Podívejte se na mne: pár dní jsem nosil pušku, a dnes už velím rotě! PEARMAIN • S tím bychšel třeba na konec světa! APPLETREE • Radši ne, Costare. PEARMAIN - S vámi bych šel až na konec světa. APPLETREE • Měj rozum. PLUME • Tady máte, mladý hrdino, dvě dobré anglické libry jako závdavek na to, co pro vás udělám později. PEARMAIN • Sem s nimi. APPLETREE ■ Neber to, neber to, Costare. Pláěe a strhává Pearmainovi ruku. PEARMAIN • Ale jo! — Zatraceně! Nebraň mi, když říkají, že ze mne budě kapitán. — Vaše peníze si vezmu, kapitáne. PLUME • Tak! A teď pomasírujeme světem, a kam vkročí naše noha, tam bude všechno naše. PEARMAIN • Až na konec světa! PLUME tiše - Jestli to půjde, vezmi s sebou i svého kamaráda. PERMAIN • Poslyš, Tome, musíme se doopravdy rozloučit? APPLETREE po vnitřním boji ■ Costare, já tě nemůžu opustit. — To půjdu raději taky, kapitáne. PLUME • Tumáš, hochu. Dává Appletreeovi peníze. Tak! A teď jména! APPLETREE - Thomas Appletree. PLUME-A ty? PEARMAIN • Costar Pearmain. PLUME ■ Postarej se o ně, Kite! Odchází do hotelu. KITE kývána oba, aby šli k němu ■ To je mi páreček, to se podívejme! Vsadím se, že jste kapitánovi namluvili, aby mě vyhodil a udělal seržantem jednoho z vás. Kdo chce mou seržantskou piku? OBA REKRUTI - Já. KITE • Tady je. — Rovnou do břicha! — Táhněte, vy hovada! Zené je do leženi. V. Tržiště Ve verblřské boudě sedí Plume s Kitem a nudí se. Kolem jde Workless, nezaměstnaný. KITE • Sire, znáte Severnú, ale jestlipak znáte také Mississippi? WORKLESS ■ Ne! KITE • Nic, nic, nic! HLAS ROSY - Kuřátka, čerstvá pickelwood-ská-kuřátka. Kupte si kuřátka. PLUME • Podívej se, kdo to jde. KITE • Vede s sebou nějakého selského balíka. PLUME ■ Ten promenádní koncert nám vyprázdnil pokladnu a vynesl dva rekruty.. Oba z vesnice. Musíme se poohlédnout mezi venkovským obyvatelstvem. KITE • Příští neděli bychom měli uspořádat nový koncert. PLUME ■ S prázdnou kasou! Přichází Rosa s bratrem Bullockem. Rosa nese košík s kuřaty. PLUME • Sem s kuřátky, sem s nimi, krásné dítě. ROSA ■ Kuřátko, sire? KITE • Kapitánovi ukázat všechno! PLUME ■ Pane Kite! Hleďte si svého! Rosa se směje. KITE zavede Bullocka k verbířské boudě • Sire, znáte Severmi, ale jestlipak znáte také Mississippi? PLUME • Pojď, děťátko, od tebe si vezmu všechno. ROSA • Však je taky všechno k máni, sire. Směje se. PLUME ■ Nech mě podívat. Mladá a křehoučká, říkáš? Vezjne ji za bradu. A jak se jmenuješ, hezoučká? ROSA • Rosa, sire. Otec je nájemce. Chodíme sem vždycky, když je trh. Prodávám kuřata, vejce, máslo a můj bratr Bullock zrní. PLUME - Můžu si sáhnout, krasotinko? ROSA • Na co se sáhne, to se koupí, sire. BULLOCK ■ Roso, pospěš si. BUBNY A TRUMPETY 185 ROSA' Dvanáct šilinků, sire, a všechno je vaše. PLUME • Tady máš libru, krasavice. ROSA • Nemůžu vám vrátit, sire. PLUME • Ale můžeš, můžeš. Můj byt je jen dva kroky odtud. Tam mi všechno vrátíš, kuřátko. A co ctitelé, máš jich hodně v Pickelwoodu? ROSA- Ano, šest ctitelů a jednoho snoubence. PLUME • A to žádný z nich nechce na vojnu? ROSA • Ne. PLUME • O tom si musíme také promluvit. Pojď. Plume a Rosa odejdou do hotelu. Bullock si prohlíží výlohu verbířské boudy. BULLOCK • Potřebujete například bubeníka? KITE • Ne, granátniky. Bullock se znovu dívá na výlohu. BULLOCK • Co je tohle? KITE • Harém sultána z Okku. BULLOCK ■ A je ten Okk v Americe? KITE • Kde jinde? BULLOCK • A za to se dává žold? KITE • No jasně. BULLOCK • Nesnesl bych tu cestu po moři. KITE • Odkud jsi? BULLOCKZ Pickelwoodu. KITE • Pickelwoodský občan snese všechno: BULLOCK se znovu podívá na výlohu • V celém Pickelwoodu není jediný krám. Seržante, jsem váš. KITE • Tady máš žold. Jméno? BULLOCK ■ Bullock. KITE • BuIIocku, jsi odveden. BULLOCK • Roso! Kam zmizela Rosa? Roso! Roso! KITE ■ Nedělej rámus. Šla asi s tvým kapitánem. BULLOCK ■ čert vás vem i s vašimi harémy! Odběhne. KITE • Ty budeš ještě koukat, co je to za harémy. Přichází Viktorie, převlečena za mladého šlechtice. VIKTORIE - Musím okamžitě mluvit s kapitánem Plumem. KITE ■ Tak. VIKTORIE • Kde je? Kite neodpovídá, Viktorie mu dá peníze. KITE ■ U Havrana. Ale není k mluvení. Počkejte, až se vrátí. VIKTORIE ■ Má práci? KITE • Může se to taky tak brát. Ten se upracuje k smrti. VI KTORÍ E ■ A na čem právě pracuje, smím-li se ptát? KITE • Na venkovském obyvatelstvu, sire, na venkovském obyvatelstvu. My se teď soustřeďujeme jen na obyvatelstvo z venkova. VIKTORIE - Ano, venkov, to je kapitola pro sebe. Myslíte, že mu to bude trvat dlouho? KITE • Dobrou čtvrthodinku. . VIKTORIE • To si tedy počkám. Brazen přichází k verbířské boudě. BRAZEN ■ Kde je kapitán, seržante? Musím mu potřást pravicí. Jak se vlastně jmenuje? KITE se vypne • Kapitán Plume, kapitáne. BRAZEN spatří Viktorii ■ Stát! — Ukažte se. Viktorie se vyděsi. No ne, ta podoba. Mort de ma vie! To je přece... Jak dvě kulky z jedné flinty. To je přece Charles! Charlesi! Obejme Viktorii a zatočí se s ní. VIKTORIE ■ Co to má znamenat, sire? BRAZEN - Charlesův dvojník! I podle hlasu! Jen malá varianta v e-gis — a v moll. VIKTORIE • Jmenuji se Wilful, sire, Viktor Wilful. BRAZEN • Wilful z Kentu nebo Wilful z De-vonshiru? VIKTORIE • Obojí, sire, obojí. Jsem pří- buzný se všemi Wilfuly v Evropě. Toho času jsem hlavou všech Wilfulů. BRAZEN • Výborně. Ke Kitovi. A kde je Frank? KITE ■ Kapitán Plume pracuje... BRAZEN ■ Správně. Pracovat se dá všelijak. .. Dívá se na hodinky. Jsem já to ničema. Ještě se uvidíme, gent-lemeni. Služebník, Wilfule, a tak dále. Odchází. VIKTORIE jj osuší pot, nesměle • Jmenuji se Wilful. KITE • Jistě, sire. Lady Prudeová přichází s Bullockem, PRUDEOVÁ • Seržante, kde máte kapitána? .Tenhle mladý muž, syn mého nájemce, říká, že mu kapitán Plume unesl sestru. Co o tom víte? KITE • Nic, milostivá. BULLO C K • Vždyť byl při tom. Ukazoval mi obrázky. A mezitím kapitán zmizel se vším všudy. Prudeová si ho přísně prohlíží. KITE • Drž hubu! Proč jsi nedával na sestru lepší pozor? PRUDEOVÁ • Copak jste Turci? Kde je to děvče? BULLOCK • Sám mi říkal, že odešla s kapitánem. KITE • Hubu drž! PRUDEOVÁ • A kde je kapitán? Při spáse vaší matky, seržante. KITE • Právě při té spáse nevím, madame. PRUDEOVÁ • Turci jsou to. VIKTORIE ke Kitovi ■ Pracuje na venkovském obyvatelstvu! Odejde do hotelu přes náměstí. PRUDEOVÁ ■ Kdo je ten mladík? K Bullockovi. Přiveď smírčího soudce. Bullock odejde. KITE ■ Čekáte marně, milostivá. PRUDEOVÁ • Shocking! Prohlíží obrazy. Vy jste vůbec strašný člověk. KITE • Proč? PRUDEOVÁ • Protože lžete jako Kaifáš. I když si myslíte, že to děláte v zájmu svého kapitána, je to přece jen lež. Kde je to děvče? KITE vyčítavě ■ Milostivá! Křik v hotelu. HLAS HOSTINSKÉ • Víš dobře, že nesmíš do důstojnických pokojů. HLAS ROSY • Vždyť jsem jen prodávala kuřátka. HLAS HOSTINSKÉ • Kuřátka, kuřátka! Však já znám tahle kuřátka! Můj dům není žádný hampejz! Ven! Z hotelu vychází Rosa. Prudeová jí jde naproti. PRUDEOVÁ • Roso! ROSA • Ó milostivá Prudeová! Prodala jsem všechno. Za dva šilinky kus. Ať mi milostivá odpustí, ale nač přijde metr téhle krajky? Ukazuje pravou krajku. PRUDEOVÁ- Bůh mě opatruj! Kreolské krajky! Jak jsi k nim přišla, Roso, mé dítě? ROSA ' Přišla jsem k nim poctivě, milostpaní. PRUDEOVÁ • To velice pochybuji. Cos za ně dala? Podívej se mi do očí. ROSA • Proč? Dala jsem panu Kitovi bratra za rekruta. A taky svého snoubence, mého Cartwheela. A ještě dva nebo tři ctitele z naší vesnice. Kapitán si to přál. Nebudete mi věřit, milostpaní, ale on mě vám vzal do vlastního pokoje a tam mi vlastní rukou uvázal místo podvazku prýmek ze svého rukávu. Moc litoval, aspoň to říkal, že zaklepala hostinská a chtěla s ním mluvit. Ale brzy se zase uvidíme. PRUDEOVÁ • Turci! Přichází Balance s Bullockem. BUBNY A TRUMPETY 187 BALANCE • Pani Prudeová... PRUDEOVÁ • Pane Balanci, jste v tomto městě smírčím soudcem, ale kam se poděl z vašeho města mír? BALANCE - Narážíte snad na důstojníka, kterého má Shrewsbury čest hostit ve svých zdech? PRUDEOVÁ ■ Aby ho čert vzal! BALANCE zvysoka ■ Paní Prudeová, nemůžete bránit dcerám této země, aby prokazovaly patřičnou úctu jejím vojákům. PRUDEOVÁ suše ■ Pana Balanci, měl byste myslet na svou vlastní dceru, než něco takového vyslovíte. BALANCE stejně suše • Právě j sem na ni myslel, paní Prudeová. VI. Kulečníková síň u Havrana Viktorie leká na Pluma. Po chvíli Plume. VIKTORIE * Doufám, že jsem vás nevyrušil z nějakého galantního dobrodružství, kapitáne. Hostinská byla celá bez sebe, když zjistila, že nejste v pokoji sám. Moc mě to mrzí. PLUME ■ Co vás ke mně přivádí, pane. .. VIKTORIE ■ Wilful. - Mám pro vás dopis. Odevzdá Plumovi dopis. Plume usedne. Budete se ptát, jak jsem k tomu dopisu přišel. Nu, kapitáne, vracel jsem se nedávno z ranní projížďky extra muros, když tu se náhle proti mně u městské brány vyřítil tryskem kočár. Můj hnědák se zarazil, kočí přitáhl uzdu, koně se vzepja-li, z vozu se ozval vyděšený křik, kolo se s praskotem rozbilo o patník a já skočil s koně na pomoc cestujícím. Pochopíte mé radostné překvapení, když jsem na sedadle objevil nezraněnou krásnou mladou by- BUBNY A TRUMPETY tost, která na mne hleděla, bledá, celá se třesouc. Zatímco kočí vyměňoval kolo, bavil jsem se s neznámou, a tak jsem se dověděl, že je dcerou smírčího soudce Balance, který si usmyslel poslat ji na venkov. Brzy se mi přiznala, že ji tím chtěl odloučit od milovaného muže, o kterém mi toho pak napovídala ještě celou spoustu. A na patníku, kterému jsem vděčil za to šťastné setkání, napsala ve spěchu několik slov. „Pro kapitána Pluma," řekla ještě, nastoupila do vozu a odjela. Plume, který během jejího vyprávění popíjel whisky, otevře dopis a čte. Potom se hlasitě rozesměje. VIKTORIE • Cemu se smějete? PLUME .se směje ■ Čtěte sám, mladý muži! VIKTORIE čte ■ „Buďte vítán v Anglii, šlechetný kapitáne Plume. Jeden mladý přítel vám odhalí pravý důvod mého odjezdu. Abyste však tentokrát zůstal navždy ve Shrewsbury, to si srdečně přeje Vaše Viktorie Balanceová." — Jste šťastný člověk, kapitáne. PLUME ■ To se povedlo! Mám snad kvůli ní pověsit svůj vojenský klobouk na hřebík? VIKTORIE se strojeni směje ■ Taková naivnost! PLUME ■ Ano, to by se člověk usmál. Zahrajeme si? Jdou ke kulečníku. VIKTORIE - Vezme-Ii se to však z druhé strany, kapitáne, city té mladé dámy jsou zřejmě hluboké a vaše důstojnické povolání je přirozené na překážku pevnému svazku. Vy byste se však, jak vidím, nerad vzdal svého vojenského řemesla. Jsou ovšem muži, a neni jich málo, kteří ze skutečně vážných důvodů opouštějí i toto vznešené povolání. PLUME ■ Jistě, jistě. VIKTORIE- A takové důvody bývají, kapitáne. A jsou také muži, kteří se z různých příčin k tomuto povolání vůbec nehodí. Poradil byste jim snad, aby si prohnali hlavu kulkou? PLUME • To jistě ne. VIKTORIE • Jak to, že ne? PLUME ■ Jsou koneckonců i jiná povolání. VIKTORIE • Ach! A jaká? PLUME ■ No, celá řada. VIKTORIE - Ano, ano. Ale co byste si vybral vy? Chtěl byste být smírčím soudcem? PLUME • Smírčím soudcem? Ani za nic! VIKTORIE- Tedy obchodníkem? PLUME ■ Obchodníkem také ne. VIKTORIEjgí^ oči se plni slzami • Umělcem? PLUME • Vy žertujete, pane Wilfule. VIKTORIE • Tedy ničím. . PLUME • Civilní povoláni mají své nevýhody. VIKTORIE - A důstojnické ne? PLUME • Nu také, také. VIKTORIE • A jaké? Plume marně přemýšlí. Myslíte snad na to, že důstojník se nemůže ženit. P L U M E • To nemůže. Alespoň má-li charakter. Ovšem, jsou tu zase různá odškodnění. VIKTORIE • Ták. PLUME • Abych nezapomněl, kdy se uvidíte se slečnou Balanceovou? VIKTORIE- Domníváte se, že by vás dobrodružství se slečnou Balanceovou mohlo odškodnit za to, že se nemůžete oženit? PLUME r Proč ne? VIKTORIE - Pochopitelně, proč ne. Viktorie zlostně udeří do kulečníku a protrhne sukno. PLUME • Co je vám, pane Wilfule? Vstoupí číšník Mike. MI KE • Ta sedla. Přistoupl ke kulečníku a odhaduje škodu. VIKTORIE - Můžete tam dát záplatu. MIKE • Záplatu! Vždyť je po kulečníku, sire! Dostanu dvě libry! PLUME • Připište to na můj účet! MIKE • Jak to chcete zaplatit, když jste nám dlužen ještě za pivo od minulé neděle. PLUME • Nehádej se, Miku! A napiš to na mne! MIKE • A co pokoj pro vaše dámské návštěvy! Za ten jste také ještě nezaplatil! Zase na účet! S tím už je konec! VIKTORIE ■ Takhle mluvíš s anglickým hrdinou, ty usmrkanče? Tady máš pět liber! V tom je i pivo z minulé neděle a pokoj pro kapitánovy dámské návštěvy. A zmiz! MIKE • Zbrusu nový kulečník. Odejde. PLUME * Doufám, mladý muži, že vám bude stačit kapsa. VIKTORIE • To je maličkost. A ještě něco. Slečna Balanceová věří, že tu malou pozornost, kterou prokázala jisté Molly od Havrana, nebudete považovat za dotěr-nost. PLUME • Právě naopak. Obdivuji se její velkorysosti. Podivuhodný rys životní moudrosti u dívky, která je přece ještě skoro dítě. VIKTOŘI E ■ Buď jak buď, o matku i o dítě je bohatě postaráno. PLUME * Snad jí neposlala peníze? VIKTORIE • Na to se prosím neptejte mne. PLUME volá ven ■ Kite! K Viktorii ■ Ta matka, milý Wilfule, je ženou mého seržanta. Rozšířila chudinka pověst, že já jsem otcem jejího dítěte. Zřejmě si myslela, že jí to vynese podporu mých přátel. A nemýlila se. Vstoupl Kite. Doufám, pane Kite, že v tom košíku, který dostala Molly — chci říci paní Kitová — nebyly žádné hotové peníze? KITE • Byly, kapitáne. Dověděl jsem se o nich teprve dnes ráno. Byly tam peníze. Ta potvora lakomá... 189 PLUME • Kolik tam bylo? KITE ■ Dvacet liber. Ta ženská si hned koupila celý kloboučnický krám. Taková lumpárna! Můžete mí snad poradit, co si počnu s kloboučnickým krámem? VIKTORIE ■ Měla si snad koupit obchod s přílbami? PLUME - Pane Kite, ty peníze okamžitě vrátíte slečně Balanceové. KITE • Cože, já? Já mám ještě platit? PLUME • Dobrá, když nemůžeš, vezmu tvé dluhy na sebe. Upřímně se obdivuji velkodusnosti slečny Balanceové, ale peníze — to nemohu připustit. Wilfule, půjčte mi třicet liber. VIKTORIE • S radostí. Vytáhne peněženku a dá ntu třicet liber. PLUME • Vystavím vám směnku, splatnou do tří dnů. Jakmile bude po inspekci, budeme zase při penězích. VIKTORIE • To není třeba. PLUME- Ale ano, je to třeba. Omluvte mě na okamžik. Odejde. VIKTORIE • Do tří dnů? Ke Kitovi • Za tři dny už odjíždíte? KITE • Ještě tři dny, a pak vzhůru do Nového světa, sire, A což takhle jeden krátký výlet do Ameriky? Znáte sice Severnú, ale jestlipak znáte také Mississippi? Ukazuje jí několik obrázků • Boston — Filadelfie — Baltimore, VIKTORIE - Nezdá se mi, pane Kite, že by krajina kolem Bunker Hillu byla právě nejvhodnější pro turistiku. KITE • Zato pro vojáky. VIKTORIE - Myslíte, že bych měl vstoupit do armády? KITE - Máte peněz jako želez. Kupte si patent a můžete být rovnou praporečníkem. VIKTORIE • Kde se prodává? KITE • U nás. VIKTORIE • Co stojí? KITE ■ Dvacet libřiček. Přibližně. VIKTORIE • To bych snad sehnal, ale... KITE - Dvacet libřiček, pár liber na zvláštní výdaje — a jdete s námi. VIKTORIE - Přiznám se, že mě krátký rozhovor s vaším kapitánem přesvědčil, že vojenské povolání skýtá neuvěřitelné výhody a radosti hlubší než láska. KITE • Než co? VIKTORIE • Než láska. KITE • To bych prosil. Uniformu, škorně, ban-dalír, péra na klobouk, to všechno koupíte nejladněji u mne. Jinak vás ošidí. Dáte mi, řekněme, pětadvacet liber, ne, čtyřiadvacet, ba ne, přece jen pětadvacet. Protože Viktorie, pobavena, váhá. Bojíte se, že natáhnete brka? Nesmysl, člověk může umřít i na posteli. Bunker Hill stál sice jedenáct tisíc mužů, ale... MIKE který stahoval poškozené sukno s kulelníku -Jedenáct tisíc? Říkal jste jedenáct tisíc, seržante? KITE • Co tady okouníš? Cos slyšel? MIKE ■ Nic, seržante, svatý Patrik je můj svědek. KITE • Poslouchals, když jsem vykládal o Bunker Hillu. Tak o čem byla řeč? MIKE • O jedenácti tisících mužích, seržante, to bylo všechno. KITE • A co jsem řekl, že se s nimi stalo? MIKE po chvíli ■ Ze pad — když mu Kite hrozí — že padli. KITE • Ven! Ničemo! Mike vyděšení zmizí. Mám rád kulaté číslice, praporečníku. Pětadvacet liber se vším všudy. Ale zato se dovíte, co je to muž. VIKTORIE - To bych skutečně rád. KITE - Já jsem se například narodil ve stoce a rostl mezi lůzou až do svého desátého roku. Tam jsem se naučil, že hlavní věc v životě je plný žaludek. Není to jistě všechno, ale je to první krůček. Pak jsem prodal za tři zlaté denáry svou matku Kleopatru jednomu urozenému pánovi, kterému učarovala moje krása. Přitom jsem se naučil, že musím být svému pánovi oddán tělem a duší. Pak mě vyhodili pro mou zálibu v jemném prádle mého pána a v jádrovém likéru mé paní. A tak jsem se stal drábem. Tam jsem še naučil šidit a chodit s nataženou rukou. A teprve když jsem už všechno tohle uměl, byl jsem uznán schopným a vstoupil jsem do vojenské služby, kde jsem se naučil ještě chlastat a smilnit. A samozřejmě ženit se. VIKTORIE-Jak to? KITE • Ženit se po vojenskú. Bez faráře a bez razítka. Naší ctí je náš kord. Ten položíme na zem. Napřed jej přeskočí mladý hrdina, po něm žena. Skočí kozel, skočí děvka, víření bubnů a šup do postele. Tak se u nás ženíme VIKTORIE ■ A to všechno platí také pro kapitána? KITE • Spíš než pro koho jiného. VIKTORIE ■ Abych pravdu řekl, pojal jsem k vašemu kapitánovi jistou náklonnost ještě dříve, než jsem tohle všechno slyšel. Možná, že by v Novém světě mohl při své namáhavé službě potřebovat někoho po boku. Jsem váš, seržante Kite, Potřásají si rukama. Vchází Plume. PLUME • Tady máte směnku, Wilfule. KITE • Praporečník Wilful, sire. Plume se s údivem podívá na Viktorii, která udělá váhavé gesto. Už jsme všechno dojednali, kapitáne. Pan Wilful se touží podívat do Nového světa. VIKTORIE - Co tomu říkáte, kapitáne Plume? Vzal byste mě s sebou do Nového světa? PLUME ■ Obávám se, že budu muset gentlemana ve svém pluku odmítnout. VIKTORIE • Och! KITE- Kapitáne, praporečník Wilful si pokládá za čest věnovat pět liber na nedělní ver-bířský koncert. PLUME • Umíte šermovat? VIKTORIE • Ano. PLUME • Hrát whist? VIKTORIE ■ Trochu. PLUME • A po půl láhvi portského ležíte pod stolem, co? VIKTORIE ■ Ne. PLUME • Deset liber. Líbí se mi na vás něco, sám nevím co... Na vašem chování bude záležet, jak se s vámi bude zacházet. Zde je vaše směnka, Wilfule, a tento lístek odevzdejte laskavě své krásné známé. Dají dopis. KITE ■ To by tedy dělalo čtyřicet liber, VIKTORIE • Už je toho ale dost, pane Kite. Pětatřicet, a ven! PLUME • Pojdme k snídani, praporečníku. VIKTORIE váhavě ■ Musím se vám k něčemu přiznat, kapitáne Plume. Snad mi to nebudete mít za zlé. Musím vám říci, že to venkovské děvče na mne prve udělalo jistý dojem. Moc vám na ní záleží? PLUME - Ach praporečníku, v takových věcech se jistě shodneme. Za rekruta vyměním každou ženu. Ale o tom si promluvíme u snídaně. Oba odejdou. PŘED OPONOU VIKTORIE s uniformou pod paží - Pánové a dámy, vidíte svou Viktorii před velkým rozhodnutím. Dala se na vojnu, aby byla nablízku milovanému muži! Má však skutečně v úmyslu plavit se přes moře? BUBNY A TRUMPETY 191 Ať je to jak chce, nemohu se smířit s tím, že bych měla tyto poslední dny v Anglii strávit jinde než po jeho boku, ač mi rozum radí jinak. Jak o tom zpívá píseň? Zpívá: V životě člověka jsou chvíle Kdy stojíš na osudném rozcestí: Máš za rozumem kráčet zarputile Anebo za vášní, byť v holé neštěstí? Ňadra ale, ňadra dmou se citem Co zbývá nám chudinkám? Ve větru stejně dmou se plachty A loď se dlouho neptá: Kam? Sestro, proč upadáš v ty hříchy? Nejsi snad k sobě příliš laskavá? Kam zmizel tvůj stud, kde jsou zbytky tvé pýchy? Ach, kdo se po tom ptá, když láska nastává? Jde slepě za jelenem laňka A za lvem lvice — ó jaký to ráj! A za milým jde zase milující žena Až na sám světa kraj. VII. . Tržiště Plume a Kite sedí ve verbífské boudě". Pfed boudou stoji Jenny Masonova a stará paní Cobbová. PANÍ COBBOVÁ • Jo, mám prý si odnést ty věci. JENNY • To je stará paní Cobbová. Její syn Bertík padl prý u Bunker Hillu. PLUME • Tak, tak. KITE vyštrachá hodinky • Tuhle vám přinesl kapitán hodinky. COBBOVÁ • Tak teda děkuju. JENNY • Takové neštěstí. Ale když už mám to § potěšení vidět pana kapitána, ráčejí do- i volit, abych se zeptala na svého muže 9 Jimmy ho Masona? il KITE - Jimmy Mason. Ten si už vyhlídl farmu, j kterou si za čas koupí. Ať se propadnu, 1 ■ jestli není zdravý a čilý jako rybička. "I JENNY ■ Já jen, že už o něm šest měsíců nic * nevím. ,| KITE • Zatracená pošta. To je stará bolest, £ paní Masonova. Ale ne, ne, je zdravý 4 jako rybička. Tak na shledanou. 1| COBBOVÁ k Jenny • Ze by byl měl Bertík | hodinky? ŕ Obé" ženy odcházejí. Kite si otírá čelo. PLUME • Čert ji vem! * KITE ■ Běhá a zblázní celé Shrewsbury. « PLUME • Kolik máme těch rekrutů? \ KITE • Devět, kapitáne. PLUME • Ty jsme měli už před třemi dny. * K tomu ještě ty dva Pickelwoodské, které ',' mi přivedlo to děvče — jak se jen jmenuje? — Jedenáct mužů. KITE • Už několik dní nemůžeme z místa, kapitáne. To je hrůza. Co se to tu děje? PLUME • A čím to? í KITE ■ Asi ty povídačky o ztrátách u Bunker ' Hillu. Vstoupí kapitán Brazen. BRAZEN ■ Konečně! Jak se vám vede, starý brachu? Vaše jméno, můj milý? KITE • To je kapitán Plume, kapitáne Brazens. BRAZEN • Správně. Plume, od kterého jsem si chtěl vypůjčit pět liber. PLUME jí směje, gesto • Kde nic není, ani čert nebere. Usednou. Jak jde verbovaní, kamaráde? BRAZEN ■ Jak prosím? PLUME • Kolik jsi už naverboval? BRAZEN ■ Pst! PLUME • Jak to? BRAZEN • Pst. To je mé poslední slovo. PLUME • A co to držíš v ruce? BRAZEN • Dva návrhy, jak se zbavit dvaceti tisíc liber. PLUME • Navrhni raději, jak je sehnat. BRAZEN - Asi se divíš, příteli, že se člověkjako já chce zbavit dvaceti tisíc liber. Nu, v armádě jsem denně vydal dvacetkrát tolik. A teď potřebuji tvou radu. Hodlám stavět. Mám podle tebe postavit pirátskou loď nebo spíš divadlo? PLUME • Pirátskou loď nebo divadlo, to je divná otázka. To si musím rozmyslet. — Brazene, jsem pro pirátskou loď. B RAZEN • A já jsem zase opačného mínění, příteli. Především pirátskou loď nepostavíš tak snadno. PLUME • Divadlo taky ne. BRAZEN • Jenomže pirátská loď může mít špatnou posádku. PLUME • To může mít divadlo taky. BRAZEN • A pirátská loď se může se vší parádou potopit. PLUME • Divadlo tím spíš. — Radím ti: Drž se pirátské lodi. BRAZEN • Budiž. — Ale co když těch dvacet tisíc liber nemám? PLUME • A kde je tedy seženeš? BRAZEN • To je tajemství, příteli. Dáma, na kterou jsem onehdy narazil. Držel jsem se napřed pěkně zpátky. Ale myslím, že se s ní přece jenom ožením. To je, jako bych vyhrál dvacet tisíc liber... V neděli se sejdeme půl míle za městem u vody, a tak dále. A teď musím pryč. — Vnuknutí, příteli. Chce odejít, ale ještě se obráti. Dvanáct šilinků. Plume udělá gesto, že lituje. Brazen odejde. KITE • Jsme v koncich, sire. PLUME ■ Opravdu? KITE ■ Rota veškerá žádná. Ještě zbývá těch deset praporečníkových liber na neděli, ale nápad nikde. Myslím, že budu muset ještě dnes použít svého starého osvědčeného prostředku: Boty dolů, dveře na závoru, šest velkých piv a k tomu žvýkat chleba. Víte, že jsem v Bengálsku pomocí tohohle domácího prostředku přišel na spásný nápad, když jsem předtím plné tři týdny nemohl přimět komornou naší plukovnice, aby mi vyšla trochu vstříc? PLUME ■ Na jaký nápad? KITE • Začít si s plukovnicí. A spolehněte še, že na Severně to nedopadne jinak. Považujte svou rotu za kompletní. PLUME • Co soudíš, Kite, o té malé Balance-ové, co tak ráda píše dopisy? Taky si myslíš, že takové věci se sice snadno píší, ale než ti dá pusu na čelo, bude chtít zvony, myrtu a razítko. Nic pro nás, co? Ke všem čertům, ani se už na tu maličkou dohromady nepamatuji; nebyla tak trochu podobná našemu praporečníkovi? Nemá ta Balanceová bratra? Kite pokrčí zlostně rameny. Z toho Shrewsbury by člověk letos vyrostl. No ne? Ten Wilful má sice tučnou tobolku, ale přece jen mu budu muset ukázat, že nemám ve zvyku přenechat jen tak někomu ženu. Musí tu malou Ba-lanceovou přivést a bašta. Nebudu se . přece kvůli němu přeškolovat na mnicha. Bože, je to nuda v tom Shrewsbury! KITE • Budete v neděli u Severný, kapitáne? PLUME ■ Na koncertě? Myslím, že ano. Ale budu-li mít čas pro tebe, to ještě nevím. KITE • Bylo by vás tam zapotřebí. Každým dnem může přijet inspektor z Londýna. Vstoupí Viktorie v uniformě královské armády. VIKTORIE • Praporečník Wilful se hlásí ve službě. PLUME • Služba, neslužba, copak jste udělal BUBNY A TRUMPETY 193 s tou maličkou z Pickelwoodu, Wilfule? S Rosou? VIKTORIE • Smluvil jsem si s ní schůzku, sire. PLUME • Kde? VIKTORIE ■ U Severný. PLUME ■ Kdy? VIKTORIE ■ V neděli odpoledne. PLUME • Odpoledne! Krmit labutě? Držet se za ručičky? Nu, to je vaše věc, ale zjis-tím-li, že neberete tyhle věci vážně, máte u mne utrum. Když jste tak škemral, přenechal jsem vám tu kůstku, a vy jste ji pověsil na hák. Ale byl bych čekal, že budete aspoň taktní a dáte něco na oplátku. Co je s tou Balanceovou? Viktorie spěšně vytáhne ze zadní kapsy kalhot dopis. Plume zlostně. Žádné dopisy! Přiveďte mi ji sem! A ne až za týden, ale zítra, v neděli. Rozuměl jste? VIKTORIE • Ano, kapitáne. PLUME • Odchod! Viktorie salutuje. VIII. U Severný Na lavičce sedí Plume a čeká. Z dálky je slyšet vojenskou kapelu. KIT E se převléká za keřem. K Plumovi ■ To budete koukat! Lepší nápad jsem v životě neměl! Jestli do večera nesrazím Shrewsbury na kolena, ať se jmenuju Novák. Vyjde z lesa převlečen za květinářku a postoupí vpřed. Jak vypadám, kapitáne? PLUME • Příšerně. KITE uraieně odkluše ■ Šeříky! čerstvé šeříky! Přichází Viktorie v uniformě praporečnlka. PLUME-Sám?! VIKTORIE • Kapitáne Plume, jak vám to mám vysvětlit? Ještě včera chtěla rozhodně přijít, a dnes najednou ne a ne se odhodlat. Jste hodně zklamán? PLUME ■ Mne už ve Shrewsbury nic zklamat nemůže. VIKTORIE • Ale ona je jiná než Shrewsbury. PLUME • A proč tedy nepřišla? VIKTORIE ■ Snad proto, že se bojí sama sebe. Víte, ta ženská má temperament. PLUME • Ale krotí ho zřejmě znamenitě. VIKTORIE • Jste nespravedlivý. PLUME • Prosím? VIKTORIE - Snad kdybyste jí dal trochu času. . . PLUME • Voják žije rychle, Wilfule. Musí jíst na koleně. Jistá jídla nejí vůbec. To znamená Chléb s máslem — a je po jídle. Přijde ta — jak se jmenuje — Rosa? Ukládám vám služebně, abyste jí vyřídil, že má dnes večer přijít za mnou k Havranovi. A dva kroky odstoupit, praporeční-ku, rozumíte? VIKTORIE ■ Ano, kapitáne. Zlostně. Ale pak nemáte psát takové dopisy. PLUME- Tak vy tedy čtete dopisy, které vám svěří váš představený? VIKTORIE • Ne, ale z toho, jak je někdo čte, poznám, jsou-li diktovány citem pravým nebo falešným. PLUME ■ Svoje názory na mou techniku si nechte laskavě pro sebe, praporečníku. VIKTORIE • Nemáte kouska srdce, a to já podporovat nebudu. Odejde stranou. Vstoupl Worthy. WORTHY • Jsem ztracen! Nadobro ztracen! Vaše válečné umění mě zničilo, Plume. čert aby vás vzal, vy stratégové. Brazen s ní má schůzku tady u řeky a pojedou spolu na loďce k těm vyhlášeným ostrůvkům! PLUME ■ Kdo vám to řekl? WORTHY ■ Komorná. PLUME ■ Tak vy jste tam přece šel! Přesto, že jsem vás varoval. A dal jste si ukázat dveře. WORTHY - Ne, nebyl jsem tam, bohužel. Komorná přiběhla ke mně. PLU ME • To ji tedy poslala. Chce ve vás vzbudit žárlivost. A vy zahazujete flintu do žita? Worthy, jestli teď povolíte — ano, pak bude všechno ztraceno. Tenhle zoufalý Melindin manévr musí uváznout v písku. Na schůzku s Brazenem jde jen kvůli vám! Připouštím, že vám nebude dvakrát příjemné koukat za nimi, jak spolu mizí v lese... WORTHY • Příjemné! K nevydrženi je to! PLUME • Ale co! K nevydržení! Chceme-li dobýt celou zemi, musíme někdy obětovat nějaké to město. Smířit se s obětí, zajistí-li nám konečné vítězství. Hrozí nebezpečí, Worthy, že pro nedostatek velkorysosti promarníte svou životní šanci. WORTHY • Co? Mám se snad dívat, jak se žena, kterou miluji, vodí s takovým chlapem. .. PLUME • To bych řekl. S naprostým klidem. Dejte jí přece příležitost poznat, že váš sok nestojí za nic. WORTHY - To tak. PLUME - A jak jinak? WORTHY ■ Plume, to je nad moje síly. PLUME ■ To si jenom myslíte. Pojďte se mnou domů a dejte si pořádný grog. Jdu s vámi. — A netvařte se jako na vlastním pohřbu. Nikdy jste nebyl blíže vítězství. K Viktorii, která stále ještě stoji opodál. Nač ještě čekáte? VIKTORIE • Na mou věru, kapitáne, nerozumím vám. Není pro vás Viktorie cennější než všechny ty Molly, Rosy a co jich ještě je ve všech hotelích Starého i Nového světa? PLUME • Samozřejmě. Jenomže je bůhvíkde, kdežto Rosa bude tady. Za to mi ručíte. Odejde s Worthym. VIKTORIE • Nikdy, nikdy, nikdy! Odejde. Mike a Lucy s košíkem jídla. Lucy se ukloní Worthymu. MIKE • Co civíš na toho ševce? LUCY • Dal mi libru. MIKE • Libru? LUCY- Byla jsem na něho hodná, a tak mi dal libru. MIKE Jak to bylo? LU C Y • Slečna Moorhillová mě poslala k panu Worthymu, abych mu vyřídila, že má u Severný schůzku s jedním ohnivým kapitánem, a jestli do toho nic nepřijde, stane se něco strašného. Pan Worthy zbledl a ze samého leknutí mi dal libru. MIKE • Ona má opravdu něco s tím kapitánem? LUCY • Ale kde, chce jen, aby ten její švec žárlil. Jdou k vodě. Mike spatři v dálce labut Felixe. MIKE ukazuje ■ Felix. LUCY ■ Puť, puť, puť! Ještě deset takových vzkazů a máme na cestu. A pak „Vzhůru do Ameriky!" MIKE • Ale ne tak, jak si to představují tihle. Ze mne aby byl granátník a z tebe, však víš co. My si tam koupíme hospodu. Labuť připluje blí( a oba ji krmí. LUCY • Ještě dnes večer napíšu tetě do New Yorku. MIKE • Proč? Pojedeme do Bostonu a ne do takové díry. LUCY - Díra! New York je sice malé městečko, ale má budoucnost. BUBNY A TRUMPETY 195 Appletree vstoupí v uniformě, jeho děvče Maggie, William, mladý kovář, a jeho dívka Sally. MAGGIE • Tady se usadíme — jé, on už tady někdo sedí. SALLY • A labuť je tu taky. Mám pro ni žemli. Nemáš nic proti tomu, Tome? WILLIAM • I kdyby měl. SALLY • Žere z ruky. MIKE zlostně ■ To jo. Odchází s Lucy. Sedláci za nimi udiveně hledí. WILLIAM k Salty ■ Pořád koukáš po té jeho uniformě? APPLETREE • Co se mne týče, rád bych z ní byl už zase venku. MAGGIE • William zůstane pěkně v Mickles-bury. Chceš vajíčko nebo salám, Williame? APPLETREE • Vajíčko! Vezme si. MAGGIE • Williame! APPLETREE • O kožíšku a botičkách, které ti přivezu, o těch nemluvíš. MAGGIE • Do války jich jde na tisíce, ale kolikpak se jich vrátí? Hudba. SALLY • Slyšíte? Hrají „Už se naše láska kloní," — Tome, zazpívej nám to. APPLETREE zpívá s hudbou ■ Už se naše láska kloní S mužskejma, se spoustou koní Královnina loď popluje k dálavám. Jinej za tebou ať chodí My už odplujem tou lodí Tam do Virginie — láska je ta tam. MAGGIE zpívá • Na palubě s celým plukem Všichni stojíme a s hlukem Královnina loď už brázdi okeán. Abys to však věděl, drahej Jimmy: Věčně budeš chybět svojí Mimi I když s ní už půjde jinej pán. Vstoupí Kitejako květinářka. KITE - Šeříky, pánové, pomněnky, kytičku fialek pro slečinku, než odjedete do Ameriky. K Sally. Toho vašeho přítele já znám, to je rozený válečník. Já jich porodila sedm a všichni jsou v armádě, jak se sluší a patří. MAGGIE • Tenhle nepůjde, je kovář. KITE • Ale co! K Williamovi, Ukaž ruku. Kovář. Násilník z povolání. Ty ses narodil ve znamení bicepsu. MAGGIE • Bicepsu. Co je to? KITE * Jedno z nebeských znamení. Jako Lev, Střelec, biceps, kovadlina, Boston, Massachusets, Kentucky, Philadelphia, příušnice a tak dále, celkem dvanáct. — „ Počkej, neutíkej! Už jsi někdy dělal bomby nebo dělové koule? WILLIAM • Ne. KITE ■ Jestlis je nedělal, tak je budeš dělat. To je vědecky dokázáno. To stojí dokonce ve hvězdách. Och! Leží před tebou skvělá budoucnost. Přesně za dva roky, tři měsíce a dvě hodiny tě povýší na kapitána. Sedláci poslouchají pozorně a zároveň pochy- KITE ■ Budeš u slavného dělostřeleckého třenu. Dostaneš dva sluhy a týdně deset šilinků žoldu. Tak to stojí ve hvězdách, ve stálicích. WILLIAM ■ A co tam stojí o mé kovárně? KITE • Jak to myslíš? WILLIAM ■ Co bude s mou kovárnou? KITE • Kampak by stálice přišly, kdyby se měly starat o každou špinavou vesnickou kovárnu. WILLIAM -To ti tedy na ty tvé stálice kašlu. KITE ■ Tak za tohle budeš pykat, ale ne zde. Stranou při odchodu. Ať už nejsem verbířem, jestli tohle... Vstoupí Viktorie. KITE salutuje ■ Trubač nechce troubit sólo. Chce libru navíc. Pakáž. Viktorie platí. SALLY ■ Jé, ta je k smíchu. WILLIAM • Teď dokonce salutovala. Kite odchází- Viktorie jde k Hunu. Appletree salutuje. SALLY • Pěkně salutuje, co? WILLIAM ■ To se musí. APPLETREE nabádá k odchodu ■ Pojďte. Sedláci odcházejí. Viktorie usedne na okraj loiky. MAGGIE • Ale já tu mám přece ještě něco pro Felixe! Popadne své věd a utíká za ostatními. Viktorie chvíli sedl. Pak je slyšet Rosin hlas. ROSIN HLAS ■ Kuřátka! Čerstvá pickel-woodská kuřátka! VIKTORIE vyskočí- Hrome, kuřátka už jdou! Z lesíka vystoupl Rosa se svým bratrem Bul-lockem, který už má také uniformu. ROS A k Bullockovi • Co je to tam za důstojníka? BULLOCK • To je náš nový praporečník. ROSA -.Jdi se zeptat, kde je kapitán. VIKTORIE • Vzhůru do boje, Viktorie, vždyť máš taky kalhoty. Bullock k ní přistoupil. BULLOCK • Kde je kapitán, sire? VIKTORIE ■ Pozor! To nevíš, že se před důstojníkem salutuje? čelem vzad! Pravou nohu nahoru! Přidupnout, přitáhnout. Levá nahoru, přidupnout, přitáhnout! Čelem vzad! Pochodem v chod! K zemi, vztyk. K zemi — vztyk! K zemi. Jak se pozná praporečník? BULLOCK vleže • Podle uniformy a podle manýru, sire. VIKTORIE • Vztyk! — Tak, ty hovado, teď už znáš rozdíl mezi pánem a kmánem? BULLOCK • Ano, sire. VIKTORIE ■ A teď něco o téhle. Kdo je to? BULLOCK ■ Má sestra Rosa, sire. Musí ke kapitánovi. VIKTORIE • Pojď sem, děťátko, a dej mi hubičku. ROSA • Ale vždyť vás ani neznám, pane důstojníku. VIKTORIE • Na tom nesejde. My vojáci jíme třeba na koleně. Políbí Rosu. Jsem praporečník kapitána Pluma, Roso, a mám se tě ujmout, je dnes zaneprázdněn. ROSA • Ale já jsem se měla setkat s nim. VIKTORIE • K čemu? Místo něho jsem tu já. ROSA • Chtěl mi něco dát. VIKTORIE • Tak ti to dám já. ROSA • Vyřiďte mu, prosím vás, že přijdu dnes večeř. VIKTORIE • Kam? ROSA • No, přece k Havranovi. VIKTORIE • K Havranovi? A v noci? Jak se můžeš tak zahazovat! ROSA • Dostane ode mne, co chce, a já zase od něho, co já chci. BULLOCK ■ Ale ve vši počestnosti, sire. A ty si dej pozor na řeč a nedělej rodičům hanbu. ROSA - Já to samozřejmě dělám taky pro Charlese. VIKTORIE • Pro Charlese? BULLOCK • Charles Cartwheel je její snoubenec. ROSA • Bude bubeníkem. VIKTORIE ■ A nevadí mu, že chceš jít ke kapitánovi? ROSA • Co? „Když je kapitán na tebe tak hodný," povídá Charles, „bude jistě hodný i na mne, když jsem jeho voják." Dělám to všechno pro naši vesnici a pro Charlese. BUBNY A TRUMPETY .197 VIKTORIE vezme Rosu stranou ■ Poslouchej, dítě, kapitán dnes v noci k Havranovi vůbec nepřijde. ROSA tvrdohlavě ■ Pak počkám v síni. VIKTORIE • V síni čekat nemůžeš. Počkáš v mém pokoji. Cožpak nejsem hezký muž? Hubičku, a hned! ROSA- Rozkaz. Dá mu hubičku, pak k Bullockovi. Když si to pan praporečník přeje... VIKTORIE • Tady máš, děťátko, libru za svoje kuřátka. A teď si půjdeme zatancovat. Ty, hochu, poneseš kuřátka. Odvádí Rosu. Bullock za ním. Vstoupí Melinda. MELINDA se rozhlíží ■ Bůh mě opatruj! Je to ode mne smělý krok, a doví-li se o tom někdo, bude to pro městečko tučné sousto a všichni mě odsoudí. Ale co bych neudělala, abych tě získala, ty můj Worthy! Přichází Brazen. BRAZEN spatři Melindu a podívá se na hodinky • Přesná jako čepobití! Milostivá, váš nej-oddanějši služebník a tak dále. —■ Krásná říčka, ta naše stará Severná. — Chytáte ráda ryby, milostivá? MELINDA • Rozkošné, melancholické zaměstnání. BRAZEN • Hned jdu a přinesu udice. MELINDA stranou ■ Cožpak Worthy nepřijde? BRAZEN • Abyste věděla, milostivi, bojoval jsem ve Flandřích proti Francouzům, v Uhrách proti Turkům, v Tangeru proti Maurům, ale nikde jsem se tak nezamiloval jako teď. Dám si břicho rozpárat, ale při žádném tažení, které jsem kdy podnikl, jsem se nesetkal s tak báječnou ženou, jako jste vy, milostivá.. MELINDA • Mně zase žádný z mužů, které jsem kdy potkala, nedělal tak báječné poklony jako vy, pane. Vy vojáci se umíte chovat nejlépe ze všech mužů, to se musí nechat. BRAZEN • Někteří, milostivá, ne všichni! I mezi vojáky se najdou zhýralci, hnusní zhý-ralci, ano, milostivá. Co se. mne týče, měl jsem vždycky to štěstí, že jsem dělal dobrý dojem. Měl jsem velmi výhodné nabídky, milostivá. Mohl bych se býval oženit s jednou německou princeznou v ceně padesáti tisíc liber ročně se vším všudy. Ale její koupelna mě odradila. Nepůjdeme do lesa? Melinda odmítne. Také se do mne zamilovala dcera jednoho tureckého paši, když jsem byl u těch bezvěrců v zajetí. Nabídla mi, že sebere otcovy poklady a uprchne se mnou. Jenomže nevím, čím to, ale moje hodina ' tenkrát zřejmě ještě neuhodila. To víte, pro šibenici a pro ženění nám všem plete osud ohlávku. Mne si však šetřil, abych upadl do osidel jedné z nejsvůdnějších dam ve Shrewsbury. A k tomu ještě jedné z nejzámožnějších, jak jsem se doslechl. Co byste říkala malé procházce v tomto prvotřídním lesíku, má nymfo? Vezme Melindu do náruči a odnáší ji do lesíka. Labuť připluje zase bliž, když vstoupí Lucy s Mikem. LUCY • Jediné, co mi tam venku bude scházet, je Felix. MI KE • Však on nás bude v neděli odpoledne také postrádat. Vytáhne nijaký lístek. LUCY-Co je to? MIKE • Z Nového světa. Dostal jsem to od jednoho kočího, který to má zase od jednoho známého námořníka z Liverpoolu. Dávej pozor! Ztrať se, Felixi! Pryč s králem, pryč s arcibiskupem, pryč s lordy! V Novém světě nepotřebujeme žádného krále a žádné lordy, kteří tyjí z našeho potu. My americké státy nechceme být už anglickou kolonií. Podepsán Franklin. LUCY • Miku! Ódkdypak umíš číst? Vezme mu list. MIKE ■ Ach, Fred mi včera ukázal, jak se to dělá. LUCY • Vždyť tady stojí něco docela jiného. MIKE • Tak? - A co? LUCY • „Prohlášeni nezávislosti." MIKE - To je taky dobré. Tak čti. LUCY • „Ze všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni..." „že jejich"... to slovo nemůžu přečíst, „.. Je obdařil jistými právy. .. na život, svobodu a usilování o štěstí..." MIKE • To tam tedy pojedeme! LUCY předehrává malou scénu ■ Hotel „U labutě", majitelé pán a paní Laughtonovi. Hraje. Nepřijímej pořád nové hosty, Miku Laughtone, když mám na rožni už jen dvě volské kýty, MIKE • Dobrá, nechám tedy pana starostu z Filadelfie za dveřma, paní Laughto-nová. Ale napřed vás prosím ještě o taneček tady v kuchyni; konečně, vždyť ty muzikanty platíme my. Tanči. LUCY • Zamkni hotel, Miku Laughtone, jdou sem červenokabátníci. MIKE • Nabij mi flintu, ženo! Proklatí Angličané! Bum — bum! Flinty, jsou špatně namazané, paní Laughtonová. LUCY • Mým nejlepším salátovým olejem! MIKE - Bum! Dostal ji! Leží natažen na zemi. Přicházejí sedláci, za nimi Kite převlečený Zafaráře. SEDLÁCI k labuti ■ Puť, puť, puť! KITE po nich ■ Puť, puť, puť! Labuť rychle odpluje. KITE káže : Bratři a sestry v Pánu! Cestou k nemocnému zavedla mě náhoda v tento krásný nedělní den k vaší milované Severně a cítím, že bych s vámi měl možná promluvit pár slov. Co, říkám si, byste mohli, milé sestry a bratři, asi vědět o velikém Verbovaní do vojska dobrého krále Jiřího, které v těchto dnech probíhá ve městě i na venkově? V těchto dnech, kdy jde o slávu a vážnost Anglie ve světě. Moji milí, na vás spočívá v těchto dnech jeho oko. Bůh, jak se praví v Deuteronomiu, kniha 2, kapitola 27, verš 14: Bůh vidí i černého mravence na černém kameni v černé noci. Máte nějaké otázky, které vás znepokojují, moji milí? Mluv, synu. WILLIAM-Jeto pravda, reverende, že člověk může být voják a přesto nemusí za moře? KITE • To je velmi inteligentní otázka, otázka, na niž stojí za to odpovědět. Moji milí, církev se doslechla, že se tu a tam našli tací, kteří se ze slabosti a strachu o své tělo polekali toho, že by měli bránit anglickou svobodu v Americe. To je nesmysl. Neboť tělo je prach a v prach se obrátí, ale Anglie je Anglie a vždycky zůstane Anglii. I v té Bohem zapomenuté Americe, vy chloubo Micklesbury. MIKE • A je to pravda, reverende, že lidi tam venku jsou také lidi? KITE hřímavě • A co geografologie, ty usoplenče ? A co deváté přikázání Mojžíšovo, vy hříšné nádoby? Praví se v něm: „Nepožádáš manželky bližního svého aniž domu jeho" — nebo ne? A nepatří Amerika dobrému králi Jiřímu Anglickému od té doby, co ji Bůh stvořil? A teď ji chtějí ti Američané pro sebe, aby je čert vzal všechny dohromady a každého zvlášť, dámy prominou. BUBNY A TRUMPETY 199 MIKE • A je to pravda, reverende, že v Americe nejsou žádni lordi a žádný král? KITE • Kdo ti to nakúkal, ty ožralo, ty zloději? V Americe je podle posledního sčítání lidu 44.302 lordů a ne méně než sedm králů, a žádný dobrý. APPLETREE • To souhlasí. MIKE • A je to pravda, reverende, že vy vůbec nejste reverend, ale pan Kite, syn cikánky Kleopatry, trestanec a seržant na doživotí? Maggie vykřikne, sedláci hledí na Kita. KITE ■ S vámi mluvit je jako házet perly sviním. K Appletreeovi, který salutuje. Dezertéri budou podle stanného práva zastřeleni. Kite za všeobecného smíchu odejde. WILLIAM ■ No tohle! SALLY vstane • Kdo půjde se mnou do lesíka, tomu ukážu, kde jsou maliny. Appletree ji rozpačití následuje. MIKE vstane ■ Pojď. Odejde s Lucy také do lesíka. MAGGIE pláče - Půjdeme domů, Williame? William odvádí Maggii také do lesíka. Z lesa Melinda, za ní Brazen, hrající na píšťalu. MELINDA • Ó Worthy, můj Worthy, zachraň mě před tím zuřivcem! BRAZEN - Jak vidíte, milostivá, neztratil jsem v královniných službách svou starou svěžest a schopnost sloužit v plné tělesné a duševní síle nejohnivějším kráskám Anglie. Ale mezi námi řečeno, milostivá, stojí před vámi válečník, toužící složit svou vavřínem ověnčenou hlavu do milovaného klína. A proto se vám dnes naskýtá příležitost vyhovět mé žádosti o vaši ručku. Vstoupí Pearmain v uniformě. PEARMAIN • Poplach, kapitáne! BRAZEN • Co, v neděli? PEARMAIN ■ Ano, kapitáne! Inspekce z Lon. dýna, kapitáne! BRAZEN • Mám práci. PEARMAIN • Ano, kapitáne. Odejde. BRAZEN - Melindo! MELINDA* Kapitáne Brazene, jak bych mohla přijmout vaši lákavou nabídku? Vdát se za vojáka, kterého mi může král kdykoli vzít? Přísahala jsem, že něco takového nikdy neudělám. A na své přísaze trvám. Neprovdám se za žádného vojáka. BRAZEN • Za žádného vojáka? MELINDA • Ne, kapitáne. Vaše uniforma nás navždy rozloučila. Vpadne Worthy, v haldě ruce pistoli. MELINDA září ■ Worthy! WORTHY ■ Vy nevěrnice! Pro jednu třpytivou jepici... pro takového nestydu... Zde, sire, volte! Předloží Blázenovi pistole. BRAZEN - Pistole? A snad dokonce nabité? WORTHY ■ V každé je smrtící náboj! MELINDA • Co se mezi nás pletete, pane Worthy? Myslela jsem, že vás mé záležitosti ani v nejmenším nezajímají. Troubení na poplach. BRAZEN • Slyšíte, poplach! Kromě toho jsem důstojníkem pěchoty. Pistole nemám na mou duši rád. WORTHY ■ Hájím zde čest Shrewsbury, které nebude nečinně přihlížet, jak se jeho ženy vrhají kolem krku mužům, kteří už zítra budou za horama a za mořem. B R A Z E N ■ U sta hromů! Já chutnal vůni střelného prachu z železných jícnů kanónů, sire. Vezme pistoli a zaujme postoj k souboji. MELINDA k Worthymu ■ Vy ohavo! Vzlyká. Vy si tedy myslíte, že jsem schopna něčeho takového? To stačí, abychom se rozešli navždy. Odběhne. WORTHY • Jen si běžte. Ať zemru docela sám. Zaujme postoj a počítá kroky. Jeden, dva, tři... BRAZEN • Stát! Kde je ta dáma? WORTHY tlumeně ■ Pryč. BRAZEN • Proč se tedy vlastně bijeme? Obejměme se, můj milý, život je i tak dost krátký. Nechá ruku s pistolí klesnout a jde k lavičce. Worthy usedne vedle něho. WORTHY • Vy couváte! Muž v kabátci královského vojáka? BRAZEN ■ Ale jděte, Worthy, kabát a muž v něm, to jsou přece dvě docela různé věci. WORTHY ■ To říkáte vy, který vděčíte za své pověstné úspěchy jen tomuto kabátu? BRAZEN • Právě naopak. Já dovedu mnohem lepší věci. Kabát mi spíš škodí. Omluvte mě na okamžik, příteli. Kite vyhání všechny vojáky z lesíka. Děvčata chtějí své přátele zadržet a úpěnlivě je volají. KITE • Inspekce z Londýna! Všechno, co má na sobě královský kabátec, zpět do města! Odchod, vy prašiví psi! K dívkám. Civilisté mohou zůstat! K Sally, která drží pevně Appletreea, plačíc. Nech toho breku! DÉVGE volá na trubače ■ Jonathane! WORTHY sedě na lavici ■ Taková pakáž! IX. V domě smírčího soudce Téhož večera. Balance čte zděšeně dopis, Simpkins drží svícen. SIMPKINS ■ Nějaká nepříjemná zpráva, sire? BALANCE • Příšerná. SIMPKINS • To je mi líto, sire. BALANCE • Dnes večer bude po Britské říši. Vstoupí Worthy. Jak to vypadá s inspekcí, Worthy? WORTHY pokrčí rameny • Bojím se, že ta hrstka rekrutů, co stojí na tržišti, mé skladiště škorní nevyprázdní. Nestačí jenom mít škorně pro mužstvo, je třeba mít také mužstvo do bot. Tamhle jde Plume. BALANCE ■ Ťo by byla katastrofa. Vstoupí Plume. Tak jak to vypadá, Plume? Snažně doufám, že armádní inspektor shledal vaši rotu v plném počtu. PLUME • Pan armádní inspektor z Londýna našel v mém leženi celých jedenáct rekrutů. BALANCE • Hrůza. WORTHY • Bude-li vám tím pomoženo, Plume, vstoupím do vaší roty. Nic mě tu už neudrží. BALANCE - Co vás to napadá, Worthy? Vaším povoláním je přece dělat boty, a ne válčit. To je zrovna, jako byste chtěl, abych já vzal mušketu na rameno! PLUME • Pane Balanci, rozhodl jsem se. Dám se přeložit do Východní Indie. Vyřiďte, prosím, své slečně dceři můj nejuctivější pozdrav. BALANCE • KapitánePIume? PLUME • Pane Balanci? BALANCE • Posaďte se. PLUME - Už sedím. BALANCE • Kapitáne Plume, vaše místo je v Americe, a ne ve Východní Indii. Neprozradím vám žádné vojenské tajemství, když vám sdělím Jobovu zvěst, která byla příčinou, že generální inspektor přijel na předčasnou návštěvu. Boston je v rukou povstalců. SIMPKINS • To není možné. BUBNY A TRUMPETY 201 BALANCE • Prosím!? Naznačuje Simpkinsovi, aby odešel. PLUME • To je naděleni. Boston padl. Nu, s holýma rukama Boston stejně neosvo- bodíme. BALANCE ■ Plume, vy v těchto osudových chvílích nesmíte Anglii zklamat. Zrovna tak, jako nesmí zklamat Shrewsbury. Až doposud jsem nepovažoval za nutné použít zákona o nucených odvodech. Ale teóľ vidím, že je to nezbytné! Přináší ze skříně zákoník. Zákon o odvodech z roku 1704. WORTHY • Ale teď se přece píše rok 1776. Uplatnění tohoto zákona vedlo ve Welsh-poolu ke skandálu. BALANCE • Ale zároveň vytáhlo z vězení dvě roty bojeschopných mužů. Copak mají ty nekalé živly tloustnout ve vězeních nebo hyzdit ulice? Na frontu s nimi! Ba, lze říci, že je to svým způsobem nelids-kost nechat ty lidi ve vězeních nebo aby se bez práce potloukali po ulicích, když mohou zemřít jako hrdinové v Novém světě, za svobodu Anglie. Je naší vlasteneckou povinností poskytnout jim příležitost. Kapitáne Plume, doprovoďte mě do vězení! Vstoupí Melinda. MELINDA • Dovolíte, strýčku, abych si tu promluvila mezi čtyřma očima s panem Worthym? BALANCE ■ Beze všeho, dítě. Promluv si s ním, beztak mu straší v hlavě. A udělejte si tu pohodlí, Simpkins vám přinese čaj. Pojďte, kapitáne. Odejde s Plumem. MELINDA • Jistě pochopíte, pane Worthy, že po tom, co se stalo, nemohu snést pomyšlení, že vlastníte mé dopisy, WORTHY • Vrátím vám je, milostivá, ještě BUBNY A TRUMPETY než se nalodím. Slečno Moorhillová, dovolte, abych se s vámi navždy rozloučil. MELINDA ■ Odkdypak jste tak chtivý cestování? WORTHY • člověk se docela přirozeně hledí vyhnout všemu, co ruší jeho klid, milostivá. MELINDA • Anebo je to touha po změně, která bývá u mužů ještě přirozenější? WORTHY • Změna má zřejmě jisté přirozené kouzlo i pro ženy, milostivá, jinak byste si v ní tak nelibovala. MELINDA • Mýlíte se, pane Worthy. Netoužím po změně natolik, abych kvůli tomu odjížděla. Nepovažuji také za moudré, že se vrháte do nebezpečí a výdajů s nepatrnou nadějí na pochybná vyražení. WORTHY • Vyražení, které mě v cizině očekává, je skutečně velmi pochybné, milostivá, ale jedno je jisté: Na bojištích Nového světa, mezi nejbarbarštějšími kovboji a lovci kožišin mě nemůže potkat tolik krutosti jako zde, v rodné zemi. MELINDA • Můj pane, už jsme toho naklá-bosili ažaž. Myslím, že bychom se domluvili rychleji, kdybychom si jednou vzájemně vyřídili své účty. WORTHY • To jistě, milostivá. Přitom se ukáže, že jste mou dlužnicí. Můj strach, touha, sliby, závazky, mé pozornosti, o-bavy během celého roku — a to všechno bez jakékoliv náhrady. MELINDA • Celý rok! Och, pane Worthy! To, co jste vy dlužen mně, by vydalo za víc než sedm roků otroctví. Jak jste se ke mně choval v minulém roce? Využívaje mé nevinnosti a chudoby, chtěl jste si ze mne udělat milenku, to znamená otrokyni! A ještě k tomu to vaše nestydaté chovám, vaše nehorázné výrazy, familiární tón vašich dopisů, vaše hrubiánské návštěvy — jen si na to na všechno vzpomeňte, pane Worthy! Vzlyká. WORTHY • Jak bych si nevzpomínal! Škoda jen, že to všechno bylo pro kočku. Ale vy, vy si zase musíte vzpomenout... MELINDA • Na nic si nebudu vzpomínat, sire. Je ve vašem zájmu, abych na všechno zapomněla. Choval jste se ke mně až do dneška jako barbar. Já k vám byla pouze krutá. Uvažujte o tom. Chcete-li teď obrátit nový list, zanechte svých dobrodružství a chovejte se slušně. Jak jste mě mohl onehdy na tržišti nechat stát jako balík vlny, který je pro vás příliš drahý? WORTHY • Udělal jsem to, jen abych vás vyzkoušel, a lituji toho jako ničeho ve svém životě, věřte mi. Ale vy jste se před mýma očima s tím kapitánem... Hlas se mu zlomí. MELINDA • Jen abych vzbudila vaši žárlivost. Z žádného jiného důvodu. Věříte mi? WORTHY - Melindo! MELINDA-Worthy! Vztáhnou k sobe ruce. Vstoupl Simpkins. SIMPKINS • Kapitán Brazen! BRAZEN ho odsträ • Pan Brazen! Stoji tu zářiči v ošumělém civilním kabátě. Melinda se na něj užasle dívá. Moje Melindo! Vaše přání je splněno. Pro vás jsem učinil, co jsem ještě nikdy neudělal. Stačilo jediné vaše slovo a já složil zbraně! Pojďte, ať vás obejmu, milovaná! Uchopí ji kolem pasu. MELINDA ■ Co se to opovažujete? Což nevidíte pana Wotthyho? Dá mu poliček. BRAZEN • Ne, ne! Neklame mě zrak? Worthy! U všech ďáblů! Omyl! Má milovaná žertovala svou něžnou ručkou. Odpusťte, milostivá, mé staré vojenské způsoby. Worthy! Vy jste tedy ten šťastný! Rozuměl jsem přece dobře? WORTHY ■ Bůh uchovej! Důkazů svého neštěstí mám teď už víc než dost. MELINDA ■ Worthy! WORTHY • Svoje dopisy dostanete zpět, milostivá. Kdybyste si je náhodou znova přečetla, uvědomila byste si, jak jste mi ubllžila. MELINDA • Alberte! WORTHY • Ne, všechno je jasné, až příliš jasné. MELINDA • Ne, přece! WORTHY ■ Ne? Přece! Sahá vaše vrtkavost až tak daleko, že jste ochotna podvést tohoto člověka, i když vám na váš rozkaz obětoval svou kariéru? Za to vám teď musí každý .gentleman ukázat záda. MELINDA • To je příliš! Pane Worthy... WORTHY • To je příliš. Co je příliš? Jen si zůstaňte u toho svého chameleóna, když už se vám víc líbí vnější pozlátko než solidní nitro. Pane Brazene, já nejsem ten šťastný. Ale nezávidím vám vaše štěstí, když po takových obětech dostáváte takovéhle důkazy přízně. MELINDA • Důkaz přízně jsem podala nepravému, pane Worthy. A jestliže se mi zas někdy objevíte na očích, neočekávejte ode mne ani nadále nic lepšího... Pane Brazene, prosím o prominuti. BRAZEN ■ Ó prosím. MELINDA • Doprovoďte mě; domů... BRAZEN • A tak dále, milostivá. — Odvahu, můj milý. Takové už je vojenské štěstí. Odejde s Melindou. SIMPKINS vstoupí ■ Čaj, pane Worthy. WORTHY zařve • Whisky! SIMPKINS • Prosím vás, sire, abyste dnes omluvil menší nedopatření. Zlomeným hlasem. Boston je v rukou povstalců. 203 Simpkins odejde. Balance a Blume vejdou v pochmurné náladě. Mlčky si sednou. BALANCE volá ■ Simpkinsi! SIMPKINS vejde ■ Pane Balanci! BALANCE zařve ■ Whisky! SIMPKINS • Prosím dnes o trochu shovívavosti. ■ Odejde. PLUME • Co mu schází? W ORT H Y přes rameno ■ Boston. Ticho. BALANCE • Pročpak se mračíte na to okno, Worthy? WORTHY ■ Vždyt vy také nehledíte právě nejveseleji, sire. BALANCE • My ve Shrewsbury jsme byli odjakživa moc mírní, Worthy. Vězení je prázdné. Jeden úchylný chlap, to je všechno. Kapka vody na horký kámen. SIMPKINS vstoupl ■ Paní Prudeová. Pan Smuggler. BALANCE • Paní Prudeová? Mám nápad. Ze prosím. Vstoupí paní Prudeová a pan Smuggler. PRUDEOVÁ • Balanci, ještě jedna taková neděle a ukáži Shrewsbury záda. Proti tomu, co dnes napáchala na naší krásné Severně ta vaše soldateska, proti tomu je Sodoma a Gomorrha dívčí penzionát. Bankéř Smuggler z Londýna byl u mne na večeři a hrůzou mu vstávaly vlasy na hlavě. SMUGGLER ■ Služebník, pane Balanci. BALANCE ■ Služebník, pane Smugglere. PRUDEOVÁ ■ Azde, ve vašem salóně, vidím jednoho z hlavních viníků. Molly Fas-pittlová by mohla povídat, a také Rosa, dcera mého nájemce. PLUME ■ Sire, toto město pro mne sice nemělo vojáky, ale zato nadávkami neskrblí. Proto se vám tímto poroučím. Odejde. BALANCE ■ Kapitáne Plume! K paní Prudeovi. Kdybyste se jen dokázala zbavit svých zatracených předsudků vůči lidem, kteří jediní mohou zavést v Anglii alespoň nějakou kázeň a pořádek. PRUDEOVÁ • Už deset dní marně zápasím s tou soldateskou. BALANC E • Vy nazýváte statečné syny Anglie soldateskou? Milostpaní, vždyť oni pro vás dávají v sázku život! PRUDEOVÁ Za to také platím a dávám v sázku své peníze, pětinu svého majetku. Ale ne, aby se tu na svatou neděli hrály darebné písničky, aby se to tu potloukalo a smilnilo za každým keřem. BALANCE • Já se o svaté neděli za keře nedívám, milostpaní. SMUGGLER - V Londýně jsou k tomu účelu veřejné domy. PRUDEOVÁ ■ Ty jsou u nás také, pane Smugglere, o tom bych vám mohla něco povídat. Ulice Kuřátek! SMUGGLER pro sebe • Ulice Kuřátek! PRUDEOVÁ • A nejen v ulici Kuřátek, také v šenkovnách a hotelích! Tohle město se totiž hemží beztrestně smilnícími živly nejrůznějšího věku, ožralci, zloději a nezaměstnanými. Což úřady nikdy... BALANCE který zpozorněl, zvedne ruku • Milostpaní! Úřady zjednají pořádek, máte pravdu. Úplnou pravdu. Ukáži té pakáži, jak se má vlastenecky chovat. Dáme morálce, co jí patří, i kdyby mělo shrews-burské vězení prasknout! PRUDEOVÁ • Chcete provést očistu?... ■BALANCE • V tom nejširším měřítku, paní Prudeová, X. V hotelu U havrana Viktorie spí bez bot, bez kabátu a bez kordu na Židli. Hluk v hotelu, klepání a volání „Otevřete.1 Policie.1" VIKTORIE • Co se děje? R O S A za zástenou - Dole v hotelu je nějaký rámus. VIKTORIE • Pět ráno. Noc proběhla klidně. Spala jsem docela dobře, ale obávám se, žc mé spolunocležnici se to už líbilo méně. Chudák Rosa! K Rose. Dobré jitro, miláčku, jak se máme po ránu? Zaíiná si obouvat boty. ROSA ■■ Zrovna jako včera večer. Neudělal jste mě ani lepší, ani horší. VIKTORIE ■ Nelíbil se ti tvůj spolunocležník? ROSA • Vždyť vůbec nevím, jestli jsem nějakého měla. Připravit chudé děvče o dobrou pověst takhle pro nic za nic! VIKTORIE • Naopak, tvou pověst jsem zachránil, děťátko. A nemrač se, žes přišla o krajkovou spodničku. Mohu ti dát mnohem krásnější věci než kapitán. ROSA • To tedy nemůžete, tec? už to vím. Klepání zvenčí na dveře. HLAS ■ Policie, otevřete. VIK I ORIE ■ Propána, vždyť jsem polonahý. HLAS venku • Otevřít, nebo použiji násilí. VIKTORIE - Ještě okamžik"! — Můj klobouk, Roso, podej mi klobouk! Konstábl Bride- well vnikne dovnitř. Co to má znamenat? BRIDEWELL ■ Hele, zase páreček. K Viktorii. Šťára. Jste zatčen. VIKTORIE • .Zpátky, chlapečku! Kdo se přiblíží k mému kordu, je synem smrti. BRIDEWELL - Zastrč ten kord, hošíčku, nebo ti, ve jménu krále, vyrazím všechny mlíč- ňáky. VIKTORIE • Jen to zkus, ty platfusáku! BRIDEWELL • To je urážka Jeho Veličenstva. Kdo uráží mne, uráží krále. Jsi zatčen, hošíčku. Vstoupí seržant Kite. Pane Kite, mám úlovek! Husa i s houserem pěkně v pasti. KITE - Nesmysl! Vstoupí Prudeová. PRUDEOVÁ spatři Rosu ■ Roso! Roso! Ubo-žátko! Snad ti. . . VIKTORIE ■ Všemu jsem zabránil, paní Prudeová. Kapitán Plume chtěl... BRIDEWELL ■ A tys to udělal. ROSA • Nic neudělal. KITE • To je náš praporečník, milostpaní, pan Wilful. A my přece máme strkat do vězení jen civilisty. PRUDEOVÁ • Naší povinností je vsadit do vězení všechny prostopášníky, a tohle je učiněný zhýralec. Odvést, konstáble. KITE • Ruce pryč. Důstojník nesmí být zatčen bez svolení svého nadřízeného. Okamžik. Odejde. Je slyšet volání. Kapitáne! VIKTORIE ■ Snad není nutné volat k tomu kapitána, milostpaní., Vstoupí Plume bez kabátu a kordu, za nim Kite. PLUME • Praporečníku Wilfule.... ROSA přiběhne k němu ■ Kapitáne Plume, chtěla jsem s vámi mluvit, čekala jsem tady na vás. BRIDEWELL ■ V praporečníkově pokoji. Přistiženi in flagranti. PRUDEOVÁ • Ke mně, Roso! PLUME přistoupí k Viktorii ■ Takhle vy plníte mé rozkazy, praporečníku, Boston padl, a vy se tu bavíte — a dokonce takovým způsobem. Případ, jaký se nenajde v celé historii válečnictví. Rád bych věděl, proč něco takového vstupuje vůbec do vojenské BUBNY A TRUMPETY 205 služby. Pravděpodobné jenom proto, aby se vy., . vynuloval. Jak se vůbec opovažujete předstoupit přede mne jako muž ? ROSA ■ Jako muž! Nebuďte tak krutý, kapitáne, vždyť on vůbec žádný miiz není. PRUDEOVA • Ze ne? Nestydatý faun je to! Rosa se směje. Na tom není nic k smíchu! ROSA • Aleje. PLUME ■ Kdo vlastně jste? Tak se nechová žádný praporečník, tak se chová... Že není muž ? Rozbřeskne se mu. Ještě si spolu promluvíme. K publiku. Viktorie Balanceová. To jsem blázen. Sama se neobjeví, ale všechny ostatní ode mne odhání. No počkej, já ti ukážu! K pani Prudeové. Souhlasím s vámi, milostpaní. Konstáble, praporečník půjde do vězení. KITE • Ale kapitáne, nač potom ta krvavá šťára? Měli jsme získat granátníky, a teď přijdeme ještě i o své důstojníky. PRUDEOVÁ • Mýlíte se, seržante. Jak vám už váš kapitán naznačil, netýká se tato očista jen Shrewsbury, ale také královské armády. Konejte svou povinnost, konstáble. PLUME ctnostně • Správně, paní Prudeová. Zákon nerozlišuje mezi civilistou a vojákem. PRUDEOVÁ ■ Zlatá slova! PLUME k Viktorii ■ Pošpinil jste kabátec královského vojáka, á proto půjdete do vězení. BRIDEWELL • Pojď, chlapečku. Popadne ji. VIKTORIE - Kapitáne! PLUME • Ještě okamžik. Roso, mé dítě, pojď sem přece. Obejme ji. Slibuji ti zde před svědky, že ti osobně vynahradím všechno, co ti ten nehodný člověk udělal. A teď ho odveďte! PRUDEOVÁ • Stát! Ještě něco. Zdá se mi, že jsme sice chytili štiku, ale kde zůstal žralok? Sire, pod pláštíkem vašeho mravního rozhořčení vidím vyčuhovat vaši vlastní oplzlost v celé nahotě. VIKTORIE • Správně, paní Prudeová. Vy zpustlíku! Ale já vám udělám čáru přes rozpočet. Tady je směnka s vaším podpisem, kapitáne Plume. Je od půlnoci splatná. Můžete zaplatit? Zaplaťte okamžitě! PLUME - Wilfule! VIKTORIE • Tedy nemůžete? Výborně! Konstáble, žádám, aby byl tento muž neprodleně odveden do vězení pro dlužníky. - PRUDEOVÁ • Ovšem! Plodit děti a neženit se, půjčovat si a neplatit, to by se vám hodilo! Taky odvést! KITE - Oho! BRIDEWELL • Ale jenom pro dluhy nemohu nikoho odvést bez zatykače. Velice lituji, milostpaní. Kromě toho je tp důstojník. KITE • Docela správně. VIKTORIE • Myslím, že zákon nezná rozdílu mezi civilistou a vojákem. PRUDEOVÁ • Odveďte ho! KITE • Ruce pryč! Dřív si ukousnu nohu, než bych nechal zavřít svého vlastního kapitána. PRUDEOVA • Seržante, projevoval jste celou noc chvályhodnou horlivost, nechť je tedy i nyní ctnost vaším jediným kapitánem. PLUME ■ Odstupte, pane Kite. Sbohem. Roso, musíme se rozloučit. Člověk nemá přijímat peníze od někoho, koho nezná. Plume odchází, Viktorie s Bridewellem za KITE • Tak, teď máme rotu, ale bez kapitána. ROSA ■ A co bude dál? PRUDEOVA • Nic, děťátko, vrátíš se do Pickelwoodu. ROSA ■ Ale tam už nikdo není. PRUDEOVÁ • To je tvoje zásluha, ty má zbloudilá ovečko. XI. Vězení Plume se myje. Viktorie sedí na lavici. PLUME • Abychom tady zbytečně neztráceli čas, Wilfule, naučím vás oblíbenou písničku naší slavné roty. Ä, dva tři! Zpívá: Sedmnáct kmánů od kanonýrů Kouká na ženy z vesnice. Každý kmán je mistrem hříček: S jednou z nich jde záhy do vrbiček Koukají tam pak na měsíc červený velice. A byl to měsíc jediný Co viděl s ní A svítíval i tři až čtyři hodiny. Tak tak. Plume pokyne Viktorii, ta zpívá celou strofu po něm, Plume ji kontroluje. Druhá sloka. ZP^á: Z ležení jde pluk kanonýrů Jednoho rána nakonec. Každý z těchto pánů kmánů Dáreček má pro svou dámu: Nic nežli datli — a to je bohulibá věc. A tahle datle bylo vše Co tady je Ta datle byla celá její naděje. Ach tak, Viktorie opakuje strofu. VIKTORIE-Ach tak... Mřížemi je vidět, jak jsou vzadu hnáni zatčení. BRIDEWELL venku ■ Jedenáct šilinků a můžeš zmizet! KAPSÁŘ, venku • Jedenáct šilinků? To je vydírání. BRIDEWELL venku • Tak syp dovnitř! HORNlK venku ■ Mám doma nejmíň patnáct šilinků, pošli si k mé ženě. BRIDEWELL venku ■ Už ať jsi tam! PLUME • Taková pakáž! VIKTORIE • Asi to těžko pochopíte, Plume, ale dal jsem vás zavřít z opravdového přátelství. Je pro vás lepší sedět tady než upadnout do osidel všelijakých těch Mo-lly a Ros, které vám nadbíhají, aniž vás dovedou správně ocenit. Plume neodpovídá. Na penězích mi nezáleží. Ostatně, dokázal jsem už, že nejsem v těchto věcech malicherný. Ale jak k tomu přijdu, abych pořád jen financoval vaše prostopášnosti! Bridewell přináší Viktorii (erstvou vodu. BRIDEWELL vesele • Tak, chlapečku, umývat! Půjdeme k soudu! VIKTORIE ■ Já se nechci mýt. BRIDEWELL • Co to má znamenat? VIKTORIE • Jsem nastydlý. PLUME • Je nastydlý. VIKTORIE • Hrozně. Kýchne. PLUME • Prosím vás, co vy jste vlastně hledal u vojska? S tou svou křehkou náturou a náchylností k nachlazení. Bridewell leje vodu do vědra. VIKTORIE křilí na konstábla ■ Už jsem vám řekl, že mám rýmu. BRIDEWELL- Já nevím, proč se tihle lidé tak neradi myjí. PLUME krutě • To se to místo mytí asi pudruje. Ale čistota je nejdůležitější vlastnosti dob- BUBNY A TRUMPETY 207 rého vojáka. Svleče pěkně mundúr a uměje se. Buď mazlavým mýdlem, anebo si po cvičení vydrhne pořádně celé tělo pískem. BRIDEWELL • Kabát dolů a vydrhnout! VIKTORIE • Ne! PLIJME ■ Bojí se o tu svou špínu. BRIDE WELL • Kabát dolů a mýt, ve jménu krále! VIKTORIE • To raději .smrt. Bridewell pronásleduje prchající Viktorii. Kapitáne! PLUME • Žádné násilí, konstáble! Pokyne mu, aby odešel. BRIDEWELL • Dělá drahoty jako slečinka. PLUME • Taky se vám zdá? Bridewell odejde. To už není jen otázka tělesné čistoty, Wilfule. Vy jste vůbec takové podivné stvoření. Simulujete, vymlouváte se, pokoušíte se vodit své představené za nos. Nejste ani čestný, ani přímý. Pohnutky vašeho vstupu do armády jsou náramně podezřelé. Kdo ví, jestli vy nejste docela obyčejný vyzvedač? VIKTORIE ■ Jste nespravedlivý, kapitáne Plume. PLUME • Co si to dovolujete? A vůbec, stůjte pořádně! Já vás naučím disciplíně. Vždycky, i v soukromém* životě, jsem zvyklý mít hlavní slovo, rozumíte, Wilfule. Ale vy jste zkrátka ještě vůbec ne-dorostl morálním požadavkům, kladeným na naše povolání. Držte hubu! Uvedu příklad: Praporečník nestrká prsty do milostných záležitostí svého kapitána, i kdyby mu to mělo srdce utrhnout. Teď abych si lámal hlavu, jak to nešťastné děvče odškodnit. A ještě ke všemu se zdá notně zklamaná. Nevypadala na to, že byste jí byl dvakrát učaroval, Wilfule. Přesto jste mi pořád ještě tak nějak sym- patický, sám nevím proč. A proto vám také dám rozumný návrh: Roztrhejte tu směnku. Za dvě libry vás pak konstábl pustí. VIKTORIE ■ Ne. Ostatně vaší zásluhou nemám ani ty dvě libry. PLUME ■ Vy to tedy chcete hnát na ostří nože? VIKTORIE ■ Ano, své dluhy zaplatíte. V pozadí další zatieni. NEZAMĚSTNANÝ venku • Přece mě nemůžete strčit do vězení jen proto, že jsem nenašel práci. 2. ZATČENÝ venku ■ Mlýny jsou zavřeny! BRIDEWELL venku ■ Ale kasárny jsou prázdné. Syp! NEZAMĚSTNANÝ venku • To je hanba! BRIDEWELL venku ■ Stát! Kdo to řekl? Urazils policii, půjdeš k dragounům. Kite přivádí dovnitř dalšího zatčeného, bankéře Smugglera. Přes jemné spodní prádlo má dámský noční kabátek. SMUGGLER ■ Už potřetí vás žádám, abyste mi okamžitě vrátili šaty. Klaní se a směje na Pluma a Viktorii. Omyl, pánové. KITE • Byl jste v ulici Kuřátek, nebo ne? Odejde. Smuggler nabízí cigarety, Viktorie odmítne, Plume si vezme dvě. SMUGGLER • Pánové, Boston padl a tak klesají i akcie. Chápu, že jsou nutná přísná opatření k doplnění prořídlých řad našich pluků — ale přece je nebudete doplňovat bankéři! Jak začnete s tímhle, pak se možná na celý ten Nový svět vykašleme. A co si počnete potom, mladý muži? Worlhy se chce dostat zezadu dovnitř. W ORT H Y k Bridewellovi ■ Otevřete přece, hlupáku! Bridewell mu odemkne.. Pane Smugglere! Nižší instance se do- pustila omylu! Hned pojďte se mnou. Tisickrát vás prosím za prominutí. Dobrý den, Plume. SMUGGLER - Poroučím se, kapitáne Plume! Odejde s Worthym a Kitem. Plume nabídne Viktorii cigaretu. Oba chvíli mlčky kouří. PLUME ■ Nechápu, Wilfule, jak si mohla Viktorie zvolit právě vás za svého posla. VIKTORIE ■ Snad neměla nikoho lepšího po ruce. Z dálky zni píseň Loch Lomond. PLUME • Slečna Balanceová a já jsme se zase jednou minuli. To už tak na světě chodi, Wilfule. Viktorii vstoupí slzy do očí a odstoupí po vojenskú stranou. Když tedy na tomhle stupni zeměpisné šířky platí zásada; Snubní prsten, nebo Nedotýkej se mne, budu se i tentokrát muset spokojit s tím, že v mlhavých massachusettských lesích, v kukuřičných lánech Virginie, v delavarských bažinách a v rozpálených marylandských prériích budu nosit v srdci obraz té vskutku podivuhodné dívky. VIKTORIE zlostně • Myslím, že si slečna Balanceová zaslouží lepší osud, než aby ji nosili jako obraz hořícími městy. Ve společnosti zlodějů, vrahů, ožralů a ztroskotanců, kterým budete od nynějška velet. Ostatně nestydíte se za takové vojáky? Okamžitě svléknu svůj vojenský kabátec a doporučuji vám, abyste udělal' totéž. PLUME unaveně. • Tak začněte. Viktorie se zděsí. Něco vám řeknu: I sýr ve stánku na tržišti chce být zaplacen, než bude sněden, ale jedno přece jen neudělá: Nekousne zákazníka do nohy. Vstoupl Bridewell s Plumovým kloboukem a kordem, BUBNY A TRUMPETY BRIDEWELL • Kapitáne, smírci soudce vás naléhavě žádá, abyste přišel do soudní síně. Zuří, že jsme vás zatkli. VIKTORIE • A co směnka? PLUME • Poslyšte, vy. Zítra ráno odjíždím a pozítří večer odpluji. Směnka sem, směnka tam! Tím končí naše krátká známost. Až se za dva tři roky vrátím, jestli se vrátím, doufám, že budete skromnější. — Poroučím se vám, slečno Viktorie Balanceová. Odejde, VIKTORIE • Jděte k čertu, vy surovce! Hlasití pláče. PŘED OPONOU Worthy vede rychle- Smugglera a přikrývá ho svým pláštěm. %a nimi Bridewell, který táhne za sebou na provaze řadu zatčených. Poslední v řadě, horník, zpívá hlasití píseň. HORNlK^íoá ■ Af plakali, ať se smáli Hlavně že klopili králi V řádné výši odevzdaně Takzvané soldátské daně Vyňat byl jen pan N. Smith. BRIDEWELL • Ticho! HORNÍK • Ale králi se to zdálo Pořád ještě trochu málo Rozhorleně pravil: ,,Pr! Všecky vsadit za katr Vyňat buď jen pan N. Smith." . XII. V soudcově domě Knihovna, v níž leká Simpkins se soudcovským talárem. Vedle v předsíni, která je zařízena jako soudní síň, vitá Balance Bluma. BALANCE ■ Kapitáne Plume! Omluvte, prosím, ten nešťastný incident. Dovolíte jistě, abych vám vypomohl třiceti librami. Bridewelle! Bridewell přistoupí a Balance mu dá peníze. Odevzdejte to tomu praporečníkovi, jak se jmenuje, a ať vám vrátí směnku. Bridewell odejde. PLUME ■ Děkuji vám, pane Balanci. BALANCE • Ten váš praporečník, to je opravdové unikum, co ten si dovoluje! PLUME • Není-liž pravda? Mezi námi, sire! Podivné stvoření, schopné všeho, jenom ne vojenské služby. Musel jsem ho propustit, BALANCE ■ Nepostupoval jste snad příliš tvrdě? Drahý kapitáne, zasednete potom vedle mne k soudcovskému stolci. Kapitán Brazen tu bude co nevidět. Odchází vedle do.knihovny. .. PLUME • Děkuji, pane Balanci. Prohlíží si listiny. SIMPKINS vedle, zatímco pomáhá Balanceovi do taláru • Jak jsem slyšel, nebyla stára dnes v noci docela marná, sire. - BALANCE ■ Ano, lumpů se najde vždycky dost. SIMPKINS • To čeká některého oprátka. BALANCE ■ Nebuďte tak krvelačný, Simpkin-si. SIMPKINS • Jak si přejete, sire. Shrewsbury si od dnešního jednání mnoho slibuje. Vstoupí Melinda s Lucy. MELINDA ■ Sire, z mého štěstí zůstaly jen BUBNY A TRUMPETY střepy. Nevím, co mě to napadlo, že jsem dala kapitánovi Brazenovi naději. On teď pověsil vojenský kabát na hřebík a já nevím, jak z toho. BALANCE • A co Worthy? MELINDA • Právě. BALANCE • Jak si to představuje — pověsit kabát na hřebík, uprostřed války? A právě když padl Boston. Něco takového nestrpím. Co by pak bylo s Anglií! SIMPKINS • To je hrůza. BALANCE • Prosím? MELINDA • Ale jak ho můžete, strýčku, donutit, aby to neudělal? BALANCE • To už nech na mně. LUCY - Výborně. Já jen, že mám v obchodních věcech ráda jasno. Civilní právo — předstírání neexistujícího věna. MELINDA • Vy ho musíte poslat do Ameriky, strýčku. BALANCE ■ Bud bez starosti. Lucy, co víš o srdečních záležitostech své paní? LUCY ■ Nic, sire. BALANCE • Správně, to znamená, že všechno. Jdi, Lucy, a vyhledej kapitána Brazena. Řekni mu, že přicházíš na příkaz své paní, která doma tone v slzách. Celé své jmění prý vložila do nákladu čaje, který ti drzí povstalci prý hodili v bostonském přístavu do moře. LUCY • A co moje mzda? BALANCE ■ Toto neštěstí rozhodně nedovoluje slečně Moorhiílové žádat, aby se vzdal své slavné vojenské kariéry. Kdyby po tomto sdělení projevil sebemenší známku šlechetnosti, obětavosti a pravé oddanosti, což nepředpokládám, poprosíš ho hned ještě o dvě libry na vaši domácnost. To ho vzpamatuje. LUCY - A to jsou opravdu všechny prachy v trapu, sire? BALANCE - Jdi, Lucy, a důvěřuj svým pánům. MELINDA ■ Tenhle dluh vám nebudu moci nikdy splatit, strýčku. SIMPKINS za odcházejícím Balancem • Bůh s vámi, sire. Kite vstoupí do soudní síní s Pearmainem, který nese v uzlíku uniformu. Bridewell přivádí kapsáře pod míru, kde ho Pearmain měří. Z druhé strany síní přichází obecenstvo. ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO • Mám tam muže, máte tam taky někoho? ŽENA HORNÍKA • Chtějí je nahnat k vojsku. JENNY • Všechny hospody prolezli. COBBOVÁ • A jisté další domy taky. ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO- Prýlapli jednoho bankéře a důstojníka. RAMENÁČ • Ale ty tu neuvidíme, na tovemte jed. BRIDEWELL ■ Klid! Balance mezitím vstoupil do soudní síně a kráčí za stál. BALANCE • Zahajuji líčení. PLUME • Jméno. KAPSÁŘ • Bili Pickpocket. KITE ■ Jestli je slavnému soudu libo, může mě v tomto případě vyslechnout. Jako králova zástupce. BALANCE • Uděluji vám slovo, seržante. KITE • Bridewelle, kde jsou ty hodinky? . K pasákovi • Freddy, tohle individuum ti ukradlo zlaté hodinky, ne? PASÁK ■ Svatá pravda, pane. KAPSÁŘ ■ S dovolením, milosti, to jsou moje hodinky. KITE ■ Freddy, můžeš slavnému soudu doká- . zat, že jsou to tvoje hodinky? PASÁK • Kitty, pověz, jak to bylo. K ITT Y • Milosti. Dala jsem Freddymu k narozeninám hodinky. Měly vzadu rýhu. KITE - Tak jsou to ony. KITTY - Aon mi ještě povídal: Kitty, kdybych ti zas někdy musel jednu vrazit, tak jen řekni: Freddy, hodinky!' PASÁK ■ Neudrží ani groš, milosti. A ty tolik nežvaň. BALANCE ke kapsáři • Jasný případ krádeže. Ten muž je schopen vojenské služby. KITE • Bez vady. PLUME - Odveďte ho. Odvedou kapsáře, také Freddy chce odejít. JENNY - Když budou chtít, tak zatknou sakumprásk všechny. KITE volá • Okamžik, Freddy. Ke stolu. Jméno: Freddy Big. Ke Kitty. Kitty, jsou tyhle mizerné hodinky všechno, cos dala svému ochránci? KITTY ■ To ho málo znáte, pane Kite. Co dostanu, všechno mi sebere. Au! Pasák jí dá poliček. KITE • Slavný soude, myslím, že to stačí. Freddy, už ti nemůžu pomoct, vždyt to je kuplířství. PASÁK • Bartholomy, tohle není fair! KITE- Ve jménu krále prohlašuji, že tento muž je živel hrubiánský, lakotný a štítící se práce, a proto je schopen vojenské služby. BALANCE - Odveďte ho. Pasák omdli. Je přeměřen a odvlečen. KITTY kterou odvádí soudní sluha ■ To jsem nechtěla, Freddy. RAMENÁČ • To jsou mi čistí granátníci! ŽENA HORNÍKA ■ Za moře až dost dobří! ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO • Teď už tam půjde jen samá pakáž. Vstoupl Brazen v civilu. BALANCE ■ Ale vždyť je to Brazen! BRAZEN • Pane Avaše, musíte mě omluvit, odcházím do soukromí. Žením se. BALANCE ■ Co? Všemu navzdory? To je zajímavé! Dovolte, abych na to připravil svou neteř. — Další, Bridewelle. 211 URAZEN ■ Ona je zdě? Běží za Balancem. BALANCE jde do knihovny; k Melindě -Má milá, lituji, ale mýlil jsem se. BRAZEN který následoval Balance do knihovny • Melindo! Do soudní siné přivedou horníka a měří ho. HORNÍKOVA ŽENA • Bobe! BRAZEN v knihovní • Má nymfo! Farář čeká, musíme ihned odtud, srdíčko. ' Melinda omdlí. To je z přemíry štěstí, příteli. ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO v soudní síni-Kde ho chytli? ŽENA HORNÍKA • U Modrého medvěda. Docela pokojně pil pivo. Měj rozum a nenadávej. Lucy běží soudní síní do knihovny. LU C Y • Pane Brazene, marně vás hledám v hotelu a u kloboučníka. BRAZEN • Hahaha! A já byl u květináře. BALANCE • Ach, vy jste se minuli a on ještě nic neví. Už je zas všechno jasné. Řekni mu, co víš. LU-CY • Pane Brazene. Slečnu Moorhillovou to ' moc mrzí. Ale jsme nuceny vás požádat o dvě libry na domácnost. Slečna Moor-hillová vložila celé jmění do nákladu čaje. A oni ho hodili povstalci v bostonském přístavu do moře. BRAZEN • Všechen čaj? BALANCE • Všechen čaj. BRAZEN • Zatraceně! Ti lotři! To vás samozřejmě zbavuje vůči mně všech závazků. Poroučím se vám, milostivá. Odejde. BALANCE • Simpkinsi! Simpkins vstoupí. Zanes slečnu Moorhillovou do kuřárny. Balance se vrátí do soudní síně. Simpkins a Lucy odnášejí bezvládnou Melindu. Soudní síní přivádí Bridewell horníka. RAMENÁC k horníkově ženě ■ Každý se může přesvědčit, že váš muž si vydělá na živobytí. Nikdo ho přece nemůže odvést násilím. Takový je zákon. PLUME • Jméno? HORNÍK • Bob Miner, sire. PLUME ■ Co máte proti tomu muži, Bride-welle? BRIDEWELL • Nic, vaše milosti, až na to, že je to moc pořádný člověk. BALANCE • Proč ho sem tedy vodíte? PLUME. Pane Balanci, nechte mi v rotě aspoň jednoho pořádného člověka. BALANCE • Zaměstnání? HORNÍK • Horník. Pracuji na šachtě. ŽENA HORNÍKA • Můj muž si poctivě vydělává, to ví každý. KIŤE • S dovolením, tenhle člověk si zjevně nevydělává, totiž nevydělává si způsobem viditelným, protože pracuje pod zemí. ŽENA HORNÍKA-Ale vždyť přece pracuje. BALANCE • Horníkem zůstat nemůžeš, budeš grahátníkem. Tam se můžeš postarat, aby horníci mohli zůstat horníky. HORNÍK • Ale já jsem ženatý. BALANCE • Neslyšels, že Boston padl? HORNÍK • Ne, vaše milosti, toho pána neznám. BALANCE • Ty tedy ani nevíš, co je to Boston? Tak málo se staráš o osud Anglie? Marš k rotě! PLUME • Odveďte ho! HORNÍK * Jsou to ale-lotři! Je odveden. ŽENA HORNÍKA když ho odvlečou ■ To přece nesmíte! Bobe! Co si počnu s dítětem pod srdcem! ŽENA NEZAMESTNANÉHO • Co je mu do Bostonu! JENNY • Vždyť je to všechno proti zákonu. RAMENÄČ • Proti zákonu to není, ale. .. ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO• Dělají si zákony, jak se jim to hodí. RAMENÁC • To je ono. BRIDEWELL • Klid! COBBOVÄ • Jen tak nekřičte. Vstoupí Viktorie jako praporečník. VIKTORIE k Balanceovi ■ Jmenuji se Wilful, sire. Musím trvat na tom, aby kapitánu Plumovi, tomu pánovi, co sedí vedle vás, nebylo vůbec dovoleno opustit Anglii. Jde o tak hrozné provinění, že o tom mohu vypovídat jen s vyloučením veřejnosti, sire. BALANCE tiše ■ Viktorie, zbláznila ses? VIKTORIE ■ Jak, vy jste mě poznal? BALANCE • Co znamená tohle směšné přestrojení. Hned jdi do knihovny! Viktorie jde. Další! COBBOVÄ • Už vedou zase jednoho. ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO - Johne! BRIDEWELL ■ Ticho! JENNY • Jste horší než vlci! BALANCE k Viktorii v knihovně • Tys mu tedy nadbíhala. VIKTORIE - Nesmíš prostě dovolit, aby opustil Anglii. BALANCE • A víc už si nepřeješ nic? VIKTORIE • Musíš nás okamžitě oddat. BALANCE • Zbláznila ses? VIKTORIE • Chcete mít tedy ze své dcery vojandu, která poleze za důstojníkem a v příkopě mu padne kolem krku? Udělala všechno, aby tomu zabránila, aby se ubránila svým citům. Marně. Už nemůže, už dál nemůže, vůbec nemůže. BALANCE • Velký bože. Ten prokletý Plume! Volá do soudní síně. Plume! — Bridewelle, pošlete pro kapitána Pluma. JENNY • Co je s praporečníkem? Plume jde do knihovny. RAMENÁC na Pluma, který odchází do knihovny ■ Ten kapitán má asi taky máslo na hlavě. ■BUBNY A TRUMPETY BALANCE k Viktorii o knihovní ■ Takhle vodit člověka za nos. Pod královskou uniformou skrývat zločinný milostný poměr. Kapitáne Plume, vím všechno. Vyjádřete se. PLUME • Nu, pane Wilfule... BALANC E • Pane Wilfule! Vy tedy chcete ještě i v mé přítomnosti mluvit o panu Wilfu-lovi? PLUME • Ovšem,-SÍre, o panu Wilfulovi. BALANCE ■ O panu Wilfulovi? PLUME • Ano, o panu Wilfulovi a... K Viktorii. Divím se, že vás ještě vidím v této uniformě, pane Wilfule, když jsem se přece výslovně zřekl potěšeni mít vás ve své rotě. VIKTORIE • Williame, nesmíme už otce klamat. Odpusť své Viktorii, že teď řekne pravdu. Otče, vzali jsme se. BALANCE ■ Ach! VIKTORIE ■ Vzali jsme se po vojenskú. My vojáci nepotřebujeme žádného ■ faráře, žádný myrtový věneček, žádné razítko. Naší cti je náš kord. Ten položíme na zem, napřed jej přeskočí mladý hrdina, po něm amazonka. Skočí kozel, skočí děvka, víření bubnů a šup do postele! Tak se u nás ženíme. Obřad je krátký a důstojný. A tak má tvá dcera už pod srdcem dvojčata. BALANCE • To je trochu silné! PLUME' ■ Na mou čest, sire... VIKTORIE - Ano, ano, jen si braňte svou čest, Williame, jen všechno zapřete, zhanobte mě podruhé, zasaďte mi smrtelnou ránu a řekněte: To nic nebylo. PLUME • Já žasnu, Viktorie! BALANCE • Víc nemáte, co byste řekl? PLUME • Jak tomu můžete věřit? BALANCE • Věřím tomu. Znám svou dceru. PLUME • Sire, nic mezi námi nebylo. VIKTORIE- Nic! Tomu říkáte nic? Dohnat mě k tomu, abych oblékla uniformu, za kterou jste mi počítal čtyřicet libei? .-. • 213 Lákat mě do Ameriky, abych vám mohla být nablízku! To že je nic?! BALANCE • Nic, na mou duši! Musíte se okamžitě vzít, okamžitě! VIKTORIE • Vzít? Vzít si vojáka? Nikdy. Sire, tihle kapitáni jsou pověstní tím, že zpeněží, nač sáhnou. Mají vrozený odpor proti přírodě. A já mám přece lesy, sire! BALANCE • Velmi správně. Vystoupíte ze služby, Plume. PLUME • To je k smíchu. BALANCE • Co je k smíchu? PLUME • Sire, mé povolání! BALANCE ■ Vaše povolání! A co moje pověst? PLUME • A moje povinnost vůči Anglii? BALANCE • A vaše povinnost vůči mé ďceři? Protože se hovor v knihovně stává stále hlasitějším, lidé v soudní síni zpozorní. RAMENÁČ • Co se tam děje? KITE • Pst! BALANCE ■ Nezákonně, násilím jste zavlekl .....do armády osobu ženského pohlaví s úmyslem unést ji do Ameriky. Dávám vám pět minut na rozmyšlenou. Buďto mou otcovskou péči, dceru a tisíc dvě stě liber ročně — nu řekněme tisíc liber — nebo můj soudcovský hněv o chlebu a sýře v díře, sire. K Viktorii. Svlékni ty strakaté' hadry! Viktorie odejde. Balance se vráti do soudní síni. BALANCE volá z okna • Miku! RAMENÁČ k ženě nezaměstnaného • Váš muž nesmí ani za nic přiznat, že je bez zaměstnání. Jinak ho mají. ZENA NEZAMĚSTNANÉHO - To ho špatně znáte. BALANCE u okna ■ Miku! Džbán piva! K Bridewellovi. Kde zůstal kapitán Bra- zen? Další! Usedne. Jmenujete se... ? WORKLESS - John Workless. Nezaměstnaný. BUBNY A TRUMPETY BALANCE ■ Nu, konstáble, co máte proti tomu muži? BRIDEWELL • S vaším dovolením, nemám proti tomu muži vůbec nic. ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO-Bodejť by měl. BALANCE ■ Jak to, nic? Proč jsi ho tedy přivedl? BRIDEWELL ■ Prosím pěkně, vaše.milosti, to já nevím. RAMENÁČ-A co stojí v zatykači? BRIDEWELL • Neumím číst. KITE • Slavný soude! Země se bez toho muže obejde, ale armáda ho potřebuje. Kromě toho je přímo stvořen, aby byl granátní- kem. RAMENÄĎ • Vždyť má prsa jako kuře! NEZAMĚSTNANÝ ■ Mám ti jednu vrazit? BRIDEWELL • Klid! KITE • Může si to rozdat v boxu nebo v zápase s každým mužem v hrabstvi. Největší rváč z celého kraje. Každou neděli se opije a zmlátí svou ženu. ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO - Lžeš, ty lotře, lžeš. Je to ten nejhodnější, nejpozor-nější muž v celé farnosti, mých pět dětí to může dosvědčit. COBBOVÁ • Má pět dětí! BALANCE • Řekni mi, kamaráde, z čeho živíš svou ženu a svých pět dětí. WORKLESS • Z ničeho. ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO • Zrovna tak. KITE ■ Pytlačí, sire. Tenhle otec rodiny vám postřílí všechny zajíce a koroptve v okruhu pěti mil. Má flintu. BALANCE • Tak, flintu. Ať tedy pro změnu míří na povstalce, když tak rád střílí zajíce. COBBOVÁ • Má ženu a pět dětí. ■ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO • Jo, jo, a proto chcete poslat mého muže pryč. Vědí, že přivedu každý rok na svět jedno dítě, a mají strach, že by se obec musela o ně starat. KITE • Pane Balanci, ta dobrá žena uhodila hřebík na hlavičku. Nebude na tom obec lip, když letos vezme do své péče pět dětí, než aby jich příští rok měla šest nebo sedm? Když uvážíte, jakou si dopřává silnou stravu, je ten chlap ještě schopen udělat dva nebo tři pytláky naráz. ŽENA NEZAMĚSTNANÉHO ■ Poslouchejte, seržante, nemyslete si, že z toho bude obec něco mít, když mého Willia-ma pošlete pryč. Dokud bude v obci jen jediný mužský, budu já vám rodit děti. BALANCE • Do polepšovny s tou ženskou! Odveďte ji! Bridewell odvádí ženu. A muže... KITE • Toho přenechte mně, pane Balanci. COBBOVÁ • A co s dětmi? BALANCE • Vyklidit síň! Bridewell a soudní sluha vyklizují sál. COBBOVÁ • Ale někde se přece člověk musí dovolat spravedlnosti. RAMENÁČ • Ano, u smírčího soudce. JENNY • Ale ten je tam přece všechny posílá. RAMENÁČ • No právě. BALANCE - Další, Bridewelle. Jde do knihovny. Jdu si pro vaši odpověď, sire. PLUME • Ale vždyť je to všechno docela proti zákonu. Nemůžete mi nic udělat. BALANCE • Čekám na vaši odpověď. PLUME • Teď, když mám konečně rotu pohromadě. BALANCE • Vaši odpověď, sire. PLUME ■ Sire, ještě jsem ani neviděl vaši dceru v takové podobě, aby se vůbec dalo uvažovat o svatbě s ní. BALANCE ■ Rozhodněte se: má dcera - nebo vězení pro dlužníky. PLUME • Říkal jste tisíc dvě stě liber? BALANCE • Tisíc. PLUME • Dva tisíce čtyři sta. BALANCE • Nikdy. Jde zpátky do soudní sině a pohlédne zvláštním způsobem na Mika, který přináší džbán piva. Pověz mi, Miku, jak to, že nejsi v armádě? MIKE • Nemůžu, vaše milosti, ještě mi není osmnáct. BALANCE • Nepoznals matku ani otce, vy-rostls v sirotčinci, a myslíš si, že víš, kolik ti je? Tvé stáří určuji já, ty klacku, tak zní zákon. Osmnáct a půl, přeměřte ho. Mike je přeměřen a odveden. O sirotky pečuji já. Další, Bridewelle! BRIDEWELL Už tu nikdo není. BALANCE • Nikdo? Před chvílí jich tu bylo ještě dvanáct. BRIDEWELL ■ Ale ted tu není nikdo. BALANCE ■ Sluho! SOUDNÍ SLUHA • Pane Balanci. BALANCE ■ Prý tu už nikdo není. SOUDNÍ SLUHA ■ S dovolením, vaše milosti, Bridewell nechal ten zbytek za jedenáct šilinků utéct. Jako obyčejně. BALANCE k Bridewellovi ■ Jsi propuštěn, nehodný člověče. Co říkám, propuštěn, víc! Předám tě panu Kitovi. Přeměřit! BRIDEWELL sáhne do kapsy ■ Okamžik, pane Balanci. V tom případě bych se vykoupil. Myslím, že stojím za dvě libry. BALANCE • Dvě libry? Vysyp všechno. BRIDEWELL • Všechno? BALANCE • Všechno vysyp na stůl. — Všechno! I to, cos dostal od praporečníka. Bridewell platí. Hotovo, přeměřte ho! BRIDEWELL • Ale já jsem přece zaplatil! Pearmain ho táhne pod míru. BRIDEWELL s odmítanýmposunkem. Pět stop. 215 ■BALANCE • Pane Kite, na prapor vaší nové rotě jako dar města Shrewsbury. Kite shrábne Bridewellovy peníze. Srovnáme teď váš osobní soupis s mým protokolem. Sednou si a srovnávají. Viktorie vstoupí v ženském oděvu do knihovny. Plume se beze slova na ni divá a kouří. VIKTORIE • Vy se na mne zlobíte? Plume mlčí. To je všechno, co mi chcete říci? — Když mě tedy tak nenávidíte... Odvolám, co jsem řekla. Nechci vás nutit... PLUME se ušklíbne ■ Rozumím. VIKTORIE • Williame. BALANCE vsoudníslni • Souhlasí. A teďpřečtěte vojenský řád! KITE • To musí udělat kapitán Plume. BALANCE ■ Toho už neuvidíte. Utíká do knihovny. VIKTORIE • Co se vám na mně nelibí, Williame? Můj účes? šaty? To všechno mohu změnit. BALANCE • Tak je to tedy. PLUME • Už jsem se rozhodl. VIKTORIE a BALANCE • Jistě? Vstoupí Brazen, stále ještě v civilu. BRAZEN • Pane Avaše! BALANCE • Stále ještě v civilu? BRAZEN • Mám smůlu. Ten krejčí přesil můj vojenský kabát na dětský kabátek. PLUME svlékne svůj kabát ■ Vezmi si můj, chlapče. BRAZEN • Ty odcházíš ze služby? VIKTORIE ■ Williame! BRAZEN • To je to Kolumbovo vejce! BALANCE • Konečně řešení! BRAZEN * To je ona? Upřímně blahopřeji. Ale pozor, tuhle tvářičku bych měl znát. Vymění si kabáty. Viktorie pomáhá při oblékání Plumovi, Balance Brazenovi. BUBNY A TRUMPETY PLUME • Pane Balanci, rozhodl jsem se pro dva tisíce čtyři sta liber. BALANCE • Nikdy. — Kapitáne Brazene, přečtěte vojenský řád. BRAZEN ■ Hned. Ale komu? PLUME • člověče, Brazene, ty nemáš žádné rekruty? BRAZEN • Ani nohu. PLUME ■ Vem si tedy moji rotu. BRAZEN • Plume, bratře, to myslíš vážně? Kde je? PLUME • V levé kapse. BRAZEN vytáhne dokument • Do smrti ti to nezapomenu! Vřítí se do soudní síně, rozkřikne se na Kita, který mezitím rozestavil rekruty v soudní síni. Přečtu vám vojenský řád! BALANCE v knihovně • A tímto, sire, přenechávám vaší manželské pravomoci, abyste ji jak náleží ztrestal. VIKTORIE • Williame! Brazen zaäná v soudní síni předlítat vojenský řád. BRAZEN • Každý, kdo... Mumlá. PLUME v knihovně - Sire, obléhá-li město pluk, je ještě možno se bránit. BRAZEN v soudní síni • ... zastřelen bude každý, kdo... Mumlá. PLUME v knihovně ■ Když je však obléhá celá armáda, nezbývá než odevzdat jí klíče od svých bran. BRAZEN v soudní síni • ... zastřelen bude každý, kdo... Mumlá. PLUME v knihovně • V bezpečí před ranami, které může člověk utržit na bojišti, hledím odhodlaně vstříc pakostnici. BRAZEN v soudní síni • ... zastřelen bude každý, kdo... Mumlá. PLUME v knihovně ■ Vaší lásce, Viktorie, obětuji svou ctižádost. BRAZEN v soudní síni • Bude zastřelen! PLUME • Získán vaším půvabem, stal jsem se slavnějším, než kdybych pokořil celou Ameriku. VIKTORIE • Williame! BRAZEN s soudní síni. Zkrátka: Všichni budou zastřeleni, čelem vzad — odchod! Rekruti pod vedením Brazena odcházejí. Zpěnil bubny, pochodující rota, Simpkins vstoupí do knihovny. SIM P KIN S • Už jsou tu rekruti z Welshpoolu. Shrewsbury je pozadu. BALANCE kfiíí na něj • .Tak už se konečně vzchopte, Simpkinsi! A přineste šampaňské! Simpkins odchází. LU C Y která mezitím proběhla soudní siní do knihovny ■ Pane Balanci! Táhne Balance do soudní sině. Berou mi Mika! BALANCE • Anglie ho potřebuje. LUCY-A co já? BALANCE • Co ty? LU C Y • Já ho taky potřebuji. BALANCE • Pusť toho mladíka z hlavy, bude granátnlkem. LU C Y • Mike Laughton má jiné úmysly, sire, a jestli ho nepustíte... BALANCE ■ Tak co? LU C Y • Pak se celý svět doví, jak se u nás doma může člověk stát práporečníkem. BALANCE - Lucy! LU C Y • Pane Balanci... BALANCE • Sluho, přiveďte číšníka od Havrana! Soudní sluha přivádí Mika, za ním Kite. KITE ■ Co je s tím mužem, pane Balanci? BALANCE • Miku, naposled: kolik je ti let? MIKE • Myslím, že sedmnáct, vaše milosti. BALANCE ■ Seržante, to chcete vláčet do Ameriky i děti ? Tomu mladíkovi je sedmnáct. Co je to za pořádek? Okamžitě ho propusťte! LUCY • Tu uniformu vrátíš. Pomáhá Mikovi z uniformy, Mike se potácí, podpírán Lucy, k lavici. Lucy dá uniformu Kitovi. KITE ■ To je ale zase o jednoho muže míň, pane Balanci. BALANCE ■ Teď bychom byli málem na jednoho zapomněli. K soudnímu slukovi. Co ti dal ten lotr Bridewell? Drž hubu! Marš k rotě! KITE • Děkuji, pane Balanci! Dá soudnímu sluhovi uniformu a oba odejdou. Vstoupí Worthy. WORTHY • Děkuji vám, pane Balanci. Kde je Melinda? MELINDA vpadne do knihovny ■ Tady! WORTHY také vpadne do knihovny • Melindo! MELINDA-Alberte! Obejmou se. PRUDEOVÁ vejde s bankéřem Smuggkrem • Všechna čest, pane Balanci! Tohle byl pro Shrewsbury historický den! SMUGGLER • Anglie se dala na pochod. Smekám před vámi, pane Balanci. Všichni se shromáždili v soudní síni. Simpkins přinesl šampaňské a sklenice. Je sem slyšet vojenskou píseň zvenlí z ulice, kde pochodují odvedenci. PÍSEŇ ■ Pojď, chlapče, s námi, načpak, nač Máš slyšet dětský křik a ženský pláč Ve Virginii budeš svým pánem Tam za horama, tam za okeánem. BALANCE pozvedne sklenici ■ Na zdraví staré dobré Anglie! MIKE tajně k Lucy ■ Na tu novou, lepší! 21? SMUGGLER-Ať dlouho žije anglická svoboda, doma i za mořem! LUGY tiše k Mikovi ■ Na naši budoucnost! PRUDEOVÄ • Na rozkvět našich kolonii! MIKE tiše k Lucy ■ Aby se osvobodily! SIMPKINS • .Dejž to Bůh! Bouchne zatká. PlSEŇ - Král Jiří s nohama chromýma Na čele starostlivou vrásku má Že ve své říši nebude už pánem Tam za horama, tam za okeánem. BRAZEN z ulice : Pane Avaše, služebník, a tak dále. — Brý den, pane Smugglere — K Plumovi. Blahopřeji k tučnému soustu, Plume. PLTJME v okně ■ Kite! KITE na ulici, chladně • Příjemný večer, pane Plume. P f SEN zvenčí ■ Děvče, když se nevrátím Štěstí se nám změní v dým Král Jiří ale bude dále pánem Tam za horama, tam za okeánem. Píseň slábne. SIMPKINS vzlyká ■ Anglie, mocná Anglie, vládkyně moří! BALANCE - A ted vzhůru na bažanty! VŠICHNI ■ Ach! BALANCE • Simpkinsi! Zapřáhnikočár! čtyř-spřeží! GORIOLANUS OU MUK I M 1 ^KA wMM^^^^ĚkM/^kw^^^^^^m^^Ě, Virgtlle, jilm žena ř t bAvfidiůy-Jiejimflm.i ^ ' S \J-A mgKUuĚ BUBNY A TRUMPETY PRVNÍ DĚJSTVÍ 1. Rím. Ulice Vystoupí houfec vzbouřených plebéjců, jimž se rozdávají klacky, nože a jiné zbraně; mezi davem muž s dítětem, který vlete veliký ranec. PRVNÍ P L E B E J E C • Nežli v té věci podnikneme další kroky, vyslechněte mě! PLEBEJCI • Mluv, ale stručně. PRVNÍ PLEBEJEC • Rozhodli jste se vy všichni, že raději zemřete, než byste třeli bídu? PLEBEJCI • Ano, rozhodli! PRVNÍ PLEBEJEC ■ Jste odhodláni neustoupit dřív, dokud senát nepřipustí, že ceny chleba určujeme my plebejci? PLEBEJCI • Ano, ano. PRVNÍ PLEBEJEC • A ceny oliv? PLEBEJCI • Tak. PRVNÍ PLEBEJEC • Gaius Marcius vystoupí proti nám s ozbrojenou mocí. Utečete, nebo budete bojovat? PLEBEJCI ■ Zabijeme ho. — Je to nepřítel lidu číslo jedna. Co se ptáš? . PRVNÍ PLEBEJEC • Ptám se, protože ne-půjde-li se v té věci do důsledků, nejdu s sebou. Nač jsi přitáhl ten pytel a to děcko ? MUŽ S DÍTĚTEM ■ Chci vidět, čeho dosáhnete. Jestli ničeho, tak se vystěhuji — i s ostatními z třetího okresu. PRVNÍ PLEBEJEC • Přestože rovina, kde se chtějí usadit, je neplodná jak kamenná deska? MUŽ S DÍTĚTEM • Přesto. Budeme tam mít vodu, vzduch a hrob, víc tady v Římě my plebejci stejně nemáme. Tam aspoň nebudeme muset vést války za bo- háče. K dítěti. Tercie, když nedostaneš kozí mléko, budeš hodný? Dítě přikývne. PRVNÍ PLEBEJEC • Vidíte, takovéhle lidi mezi sebou máme. Bojí se Gaia Marcia víc než divoké přírody v Allegijských horách. Copak nejsi římský občan? MUŽ S DÍTĚTEM • Jsem, ale chudý. Nám plebejcům se říká chudí občané, ale patricijům občané dobří. To, co tihle dobří sežerou navíc, mohlo by nás zachránit před smrtí hladem. Kdyby nám dali jen své přebytky, už to by pro nás byla záchrana. Ale ani za to jim nestojíme. Lip jim chutná, když nás vidí hladovět. K dítěti. Tercie, řekni, chceš být občanem takovéhohle města? Dítě zavrtí hlavou. PRVNÍ PLEBEJEC • Tak koukej mazat a rychle, ty pse zbabělá. Ale děcko tady nech. My tvému Tercioví vybojujem lepší Řím. PLEBEJCI ■ Co je to za povyk? — Šestý okres povstal. — A my stojíme tady a pereme se mezi sebou! Na Kapitol! Kdo je tohle? Vystoupl Menenius Agrippa. PRVNÍ PLEBEJEC • To je Menenius Agrippa, senátor a krasořečník. PLEBEJCI • Z nejhorších není! - Má pro lid slabost. MENENIUS ■ Co zamýšlíte, krajané? Kam jdete S těmihle klacky? Co je? Mluvte, prosím! PRVNÍ PLEBEJEC • Naše věc není senátu neznámá. Šušká se o ní už čtrnáct dní. Váš Gaius Marcius říká, že náš smrad mu vyráží dech. Chudákům prý smrdí z huby; jen aby neucítil jejich pěsti! MENENIUS • Lidičky, přátelé a sousedé Cožpak se sami chcete dostat na dno? PRVNÍ PLEBEJEC • To nejde, pane, my už na dně jsme. MENENIUS • Přátelé, věřte, přímo láskyplně Pečuje senát o vás. A váš hlad ? 221 Dnes, v dobách zdražováni, byste mohli Stejně tak. hrozit svými klacky nebi Jak senátu; takovou drahotu Seslali na nás bohové Ne lidé. Ach — a vaše bída vede Vás tam, kde na vás čeká větší bída. Tak hryže kojeňátko prázdný prs Nešťastné matky. A vy spíláte Krutému Římu---jenž se o vás stará. PRVNÍ PLEBEJEC • Stará se o nás! To jsi celý ty. Ještě nikdy se o nás nestarali. Nás nechávají hladovět, a jejich sýpky bobtnají zrním! Vydávají nařízení proti lich-vě a při tom podporují kefasy! Denně odvolávají nějaký spásný zákon proti boháčům a denně vykoumávají přísnější předpisy, jak spoutat chudáky. Jestli nás nepo-žerou války, požerou nás oni. Tak vypadá ta jejich láska. MENENIUS • Buďto jste poťouchlí či s dovolením Velice hloupí. Dám vám k lepšímu Podobenství. Je možné, že je znáte Aleje treíhé. Mám je povědět? PRVNÍ PLEBEJEC- Sotva je čas na báchorky. Ale pokud jde o mou osobu, už dlouho toužím, abych se naučil krásně řečnit, a ty bys byl zrovna dobrý učitel, Agrippo. Spusť! MENENIUS ■ Stalo se prý, že vznikla rebelie Všech údů těla proti břichu. Řvaly Že je to nic než díra vprostřed těla Nečinná, líná, pilně se však cpoucí A práci přenechávající jiným Hýbání, dívání i slyšení Cítění, myšlení, to vše, čím údy Aparát těla uvádějí v chod S větší či menší horlivosti. Břich Odvětil... PRVNÍ PLEBEJEC ■ Copak mohl na to, pane Odvětit břich? MENENIUS • Však vám to povím, pane. S úsměvem Málem už melancholickým a ne-Vzešlým ze srdce, odpověděl břich — Vidíte, dovolím mu smát se stejně Tak jako mluvit —, pravil s úsměvem Svým rozladěným údům, které mu Nepřály jeho příjmy... PRVNÍ PLEBEJEC • Teda co? Co řek ten líný břich, ta močůvka Ta žumpa těla? Co? MENENIUS ■" Co, co! - Jak! Jen na tom záleží. PRVNÍ PLEBEJEC-Ne. Na tom, co Řekl ten břichopásek. No tak, co? MENENIUS• Hned dozvíte se. PRVNÍ PLEBEJEC • Hned — a myslíš zítra. MENENIUS • Váš vážný břich odpověď řádně vážil Nebyl tak hbitý jako jeho soci. Pak pravit: Vtělení mí přátelé Já, vskutku já přijímám napřed stravu Z níž všichni žijete a je to nezbytné Celého těla jsem já vlastně špýchar Takořka sklad; a rozpomínáte se Možná, že nové síly vysílám K vám skrze žíly, chodby, zákruty Nejvzdálenější nerv či žilečka Ode mne bere přiměřenou krmi. Ač toto, drazí moji přátelé Promlouval břich — PRVNÍ PLEBEJEC • Dost, pane! MENENIUS- Ač toto Vám všem hned není zjevné, ten můj příděl Každému z vás, přec mohu dokázat Ze dostáváte nejjemnější mouku. Sám ponechávám si jen otruby. Co vy teď na to? Nepozorován vstoupí Gaius Marcius, jen Me-nenioui to neunikne. PRVNÍ PLEBEJEC • A jaké z toho plyne naučení? MENENIUS • Senát je přece tento dobrý břich. A vy jste vzpurné údy. Přemýšlejte! Jde o to myslit. Myslit, myslit, myslit! A svitne vám, jak vážní otcové Se zřením k obecnému blahu Z majetku veřejnosti zásobují Jednotlivce; to od nich pochází Co dostáváte. Tak — co ty teď na to Ty palce v tomto srocení ? PRVNÍ PLEBEJEC - Já, já? Jak to, že já jsem palec ? MENENIUS • Protože nejnižší a nejsprostší Jsi z téhle sebranky, jíž stojíš v čele! Ničemo, nakažlivě shnilé jabko Sobecký lotře — jen si hrajte s ldacky! — S krysami bude nyní válčit Řím A navždycky vás — zdráv buď^ Marcie! MARCIUS • Díky. Co se tu děje? Máte roupy? či škrabete si zase starý svrab? PRVNÍ PLEBEJEC- S laskavým slůvkem od vás počítáme vždycky! MARCIUS ■ Vy psi, nechcete válku ani mír Z míru jste drzí, z války máte strach. Kdo hledá lvy, ten najde zajíce Kdo důvěřivě hledá lišky, najde husy. . Velikán je vám trnem v oku, neboť Je velký. Kdo se stane závislým Na vás, plave jak ryba z olova Kdo s vámi jde, ten musí kácet duby Rákosem. Platí tu jen: Pověsit. Tohleto žere jako nemocný Jenž zhltá všechno, co mu přitíží! Tohleto plivá na senát, jenž s bohy Se stará o tu trošku řádu, jinak By jeden sežral druhého! MENENIUS • Obilí chtějí podle vlastních sazeb. Říkají, že je ho tu nadbytek. MARCIUS • Říkají! Pověste je! Za pecí sedí a vždy přesně vědí Co na Kapitolu je nového Co je i není! Cpát je žitem! To tak! Kdyby náš senát nepěstoval mírnost Jíž říkám jinak — žita je prý dost! — Odpověděl by jim můj meč Namísto obilí bych kopím měřil Hromady jejich mrtvol v římských ulicích. MENENIUS • Nech je. Ty všechny jsem už obrátil. Pozdržel jsem je pohádkou. Vím ovšem: Kov mého hlasu nepřevrátil nic Hlas tvého kovu všechno rozhodl. Co dělá druhý houf? MARCIUS- Je rozptýlen. Rozehnal jsem jej. Pověste je! K čertu! Řvali, že mají hlad. A skandovali Průpovídky jak „Nouze ocel láme" „I pes chce žrát" a „Chléb je pro všechny" „Bohové nesejí jen pro boháče" A takovéhle blbosti. Když pak Jsem zakročil, volali na pochodu „Vystěhujem se!tť Já řek: „Šťastnou cestu." Vystoupí posel. POSEL • Je tady Gaius Marcius? MARCIUS-Je. Co se děje? Posel mu něco šeptá do ucha. MARCIUS- Menenie, na foru čepice letí vzhůru, jako by je Pověsit chtěli na srp měsíce: Senát vyhověl jejich žádosti. MENENIUS ■ V čem vyhověl? MARCIUS • Dal jim dva tribuny Zástupce moudrosti té chátry. Jedním je Iunius Brutus, druhým Sicinius A kdo ví kdo. Spíš k tomu svolil bych CORIOLANUS 223 Aby ta pakáž strhla všecky střechy Našeho města, nežli tohle. Budou Ted ještě drzejší a budou hrozit Povstáním pro pár oliv. MENENIUS • Podivné. Pribehne plebejec. DRUHÝ PLEBEJEC • Ať žije Iunius Brutus! Senát vyhověl všem požadavkům! Povolil dva tribuny lidu! S právem zúčastňovat se zasedáni a odmítat usnesení! PLEBEJCI • Ať žije Iunius Brutus! DRUHÝ PLEBEJEC • A Sicinius Velutus! MARCIUS ■ Pryč, kanálie! MENENIUS • Vážní otcové! MARCIUS ■ A novopečení Dozorci jsou už s nimi taky. Tváře Jak odříznuté ze šibenice! Vystoupl Cominius, Titus s jinými senátory a Brutus se Siciniem. PLEBEJCI ■ Ať žije Sicinius! - A Iunius Brutus! MARCIUS • Ctihodní otcové, zlou novinu Jsem vyslechl. Co vidím, neméně Je škaredé — PRVNÍ SENÁTOR• šlechetný. Marcie! Volskové táhnou. Po zprávě, že lid Se bouří kvůli drahotě. COMINIUS- Tak válka! MARCIUS • Těší mě. Aspoň se i tady v Římě Zbavíme přebytků, jež plesniví! PRVNÍ SENÁTOR • Tullus Auftdius je vede. MARCIUS • Vím. COMINIUS • Utkávali jste se už. MARCIUS ■ S takovým Sokem se vyplatí vést celou válku! PRVNÍ SENÁTOR ■ Budete bojovat pod Cominiem. COMINIUS • Jak jste to kdysi slíbil. GORIOLANUS MARCIUS • Ujednáno. A co tvá noha, Tite? Uleješ se? TITUS - Já nikdy. Než bych zmeškal tenhle boj O jednu berlu opřu se a druhá Mi bude zbraní. PRVNÍ SENÁTOR -Na Kapitol! TITUS • Včele Cominius. COMINIUS • Až po vás. TITUS- Vy jste vůdcem. MARCIUS ■ Po vás. PRVNÍ SENÁTOR • Lidičky, domů! MA R Cl U S ■ Ať jdou za námi! Volskové mají spoustu obilí. Vezměte tyhle krysy s sebou. Mohou Prohlodat sýpky. Drazí přátelé Strůjcové vzpour, hle, vaší odvaze Se otvírají dálky, za mnou, prosím! Všichni až na tribuny a plebejce odcházejí. BRUTUS • Přátelé, jděte! Zapište se do seznamů! Dobře se bijte za náš dobrý Rím! A co se týče boje v jeho zdech O ceny žita, oliv, daně, pacht Budeme bdít — a vy se zatím bijte. MĚŠŤANÉ • Volskové táhnou na Řím! -Válka! Plebejci odcházejí. BRUTUS • Bude s tím svízel. Viděls jeho pohled Když jsme mu vyšli vstříc jak tribunové lidu? SICINIUS • Slyšel jsem to, co říkal. Takovýhle Je pro Řím nebezpečnější než Volskové. BRUTUS ■ Nevěřím. Jeho meč je víc než víc Vyváží nepravostí na tisíc. Oba odcházejí. 2. Řím. Dům Gaia Marcia Volumnie a Virgilie hledí z balkónu za odcházejícími válečníky. Pochodová hudba. VOLUMNIE - Kdyby můj syn byl mým mužem, vychutnávala bych jeho nepřítomnost, to, že je v poli, víc než objetí na lůžku, byť by mč tam láskou přimo zahrnoval. Když to byl ještě útlý chlapec, jediné dítě mého lůna, když jeho dětský půvab upoutával zraky všech, když ani král, kdyby byl žadonil celé dny, by nebyl s to odkoupit ode mne ani hodinu pohledu na něho — měla jsem ho k tomu, aby se nebál nebezpečí tam, kde kyne sláva. Poslala jsem ho do ukrutné války. Navrátil se, „spánky zastíněné dubovými ratolestmi". Dcero, srdce mi neposkočilo radostněji, když jsem poprvé slyšela, že je mužského pohlaví, jako v den, kdy jsem poprvé viděla, že se osvědčil jako muž. VIRGILIE- Ale kdyby byl v té válce přišel o život, co potom, paní? VOLUMNIE ■ Upřímně se přiznávám, že kdybych měla tucet synů a každého z nich stejně ráda jako tvého a mého Marcia a žádný by mi nebyl dražší, raději bych jich jedenáct viděla padnout ve válce než jediného, jak si cpe břicho v míru. VIRGILIE • Nebesa, chraňte mého muže před Aufidiem. Vystoupí služka. VOLUMNIE ■ Jako by duněly až k nám sem bubny Vašeho chotě. Virgilie, vidím Auíidia jak poražené dobytče A Marcia jak žence po kosení. Jak praví Uiada: Na šíji Krvavou nohu. VIRGILIE- Ó, nic o krvi. SLUŽKA ■ Valerie. Vystoupí Valerie. Služka odejde. VALERIE - Jak se vede vašemu synáčkovi? VIRGILIE • Děkuji, moje drahá, dobře, má drahá. VOLUMNIE ■ Raději okukuje meče a naslouchá bubnu než hlasu svého učitele. VALERIE ■ Celý otec. K zulibání. Ve středu jsem ho půl hodiny nepřetržitě pozorovala. Jak se nese! Dívala jsem se, jak běží za zlatým motýlem. A když ho konečně chytí, hned ho zas pustil. A zase ho chytl, a zas, a zas ho pustil a pak se natáhl, asi ho ten pád rozzuřil či co, protože najednou zaťal zuby a motýla rozškubl. Ó, rozcupoval ho na cáry. VOLUMNIE ■ Jeho otec má také takovéhle záchvaty vzteku! VIRGILIE • Malý rváč, paní. VALERIE • Musíte si dnes odpoledne hrát se mnou na slaměné vdovy. VIRGILIE -Má drahá, nechci vycházet z domu. VALERIE ■ Jak? Nevycházet? VOLUMNIE - Však půjde. Však půjde. VIRGILIE • Ne! Dovolíte-li, dokud se můj velitel nenavrátí z bitev, nepřekročím práh. VALERIE ■ Fuj. Sama se takhle nerozumně zavírat. Nejraději by byla druhou Pene-lopou. No, z celé té příze, kterou utkala, když se Odysseus potloukal světem, prý Ithaku zaplavila jen spousta molů. Nechte ji na pokoji; v tomhle rozpoložení by jen pokazila veselý večer. Všechny odejdou. 225 Před Coriolami S bubny a korouhvemi vystoupí Marcius, Titus Larcius, velitelé, vojáci. K nim se blíží posel. MARCIUS • Jde posel. Utkali se. Vsadím se. TITUS • Za kone koně: Neutkali! MARCIUS ■ Platí. Přichází posel. TITUS ■ Platí. MARCIUS • Utkal se vojevůdce s nepřítelem? POSEL • Stojí si na dohled a mlčí, mlčí. TITUS • Tvůj krásný kůň je můj. MARCIUS • Odkoupil bych ho. TITUS • Ne, neprodám ho, nedám; půjčím vám ho Tak na půl století. — Vyzvěte město! MARCIUS • Jak daleko jsou vojska od sebe? POSEL ■ Sotva tři hodiny. MARCIUS- Tak uslyšíme Válečný pokřik. Jejich. Oni náš. — Prosím tě, Mařte, rychle do díla Ať s meči, z nichž se kouří, vytrhneme Bojovým šikům přátel na pomoc. — Ted' vyzvěme je zatroubením! Zatroubení, na hradbách se objeví senátoři a jiní. Je v městě Tullus Aufidius ? PRVNÍ. SENÁTOR • Není. Však on a kdekdo bojí se vás málo Ba míň než málo. Z dálky, bubny. To je naše mládež. Spíš hradby prolomíme zevnitř my Než vy tam zvenčí. Naše brány Zdánlivě zavřené, jen rákos drží Samy se otevrou. Neslyšíte z dálky? Válečný pokřik. Aufidius tam řádí jako divý Rozpoltil vojsko! MARCIUS • Teď jste na řadě! TITUS • Vřava je znamením. Sem se žebříky! Volskové vyrážejí z města. MARCIUS ■ Nebojí se nás, vyrážejí z města. Před srdce štít a srdnatě se bijte Pevnější nad štíty! Vpřed, smělý Tite! Vysmívají se nám víc, než jsme mysleli. Vztekem se celý potím. Do toho! Kdo uhne, s tím jak s Volskem zatočím Pozná mou ocel. Římané a Volskové se bojujíce vzdalují. Říma-nejsou odraženi. Marcius se vrací. MARCIUS - Ať mor celého jihu na vás padne! Poskvrny Ríma! — Ať vás otráví Vředy a boule, ať jste ztělesněný hnus Jenž neviděn a proti směru větru Nakazí na míle! Vy husí duše Jež utíkáte před otroky, které Opice pobily by! Hrom a peklo! Na zádech rány, rudá šíj a tváře Zimničným strachem zbledlé. Zpět. A do nich! Přísámbůh, jinak místo nepřítele Vás budu vraždit! Vzpamatujte se! Poženeme je zpátky k jejich ženám Jak oni zahnali nás k našim šancím! Nový útok, Volskové a Římané bojují. Volskové prchají z města. Marcius je pronásleduje. MARCIUS ; Brána se otvírá: teď ukažte se! Pro nás ji štěstí pootevřelo Ne pro ně. Za nimi! Tak jako já! Řítí se do města a brána se za ním zavírá. PRVNÍ VOJÁK • Šílenec! Nemohjsem — DRUHY VOJÁK ■ Já taky. TŘETÍ VOJÁK • Koukej: Zavřeli ho tam. VŠICHNI- Určitě tam zdechne. Vystoupí Titus Larcius. TITUS • Kdepak je Marcius? VŠICHNI • Je zabit, pane Zcela jistě. PRVNÍ VOJÁK • Byl v patách prchajícím. Vklouzl tam za nimi; a oni ihned Zabouchli bránu: je tam uvnitř, sám Celému městu navzdor. TITUS • Příteli! Tvůj cit byl nad bezeitnost tvého meče Meč uhnul, ty jsi stál, jsi ztracen, Marcie! Nejčistší démant, velký jako ty Drahokam vedle tebe není; byls Válečník podle Catona, ne divý A hrůzný jenom v boji, ne; tvůj zrak Byl stále pochmurný, tvůj hlas byl hrom Před ním se třásl nepřítel, jak svět By se chvěl v horečce. Marcius se vrací, celý zkrvavený, pronásledován nepřáteli. PRVNÍ VOJÁK • Hle, pane! TITUS • Tam se vrací Marcius! Zachráníme ho nebo padnem s ním! Střetnutí. Všichni proniknou do města. Ulice v Goriolách Římané jdou s kořisti. PRVNÍ ŘÍMAN - Tohle si vezmu s sebou do Říma. DRUHY ŘÍMAN ■ A já zas tohle. TŘETÍ ŘÍMAN • Spral to kat! Myslel jsem, že je to stříbro. Vystoupí Marcius a Titus s trubačem. MARCIUS • Pro tyhle vetešníky den má cenu Rezivých grešlí. Lžičky, polštářky Plíšky a kabátky, které i kat By. pohřbil s mrtvolou, krade ta verbež A bitva ještě zuří. — Utlučte je! — Bitevní pokřik vojevůdcův! Za ním! Aufidius, jejž z duše nenávidím Tam vraždí Římany. A proto, Tite Drž město s částí vojska a já s těmi Jimž dána srdnatost, hned pospíším Commiovi po bok. TITUS • Příteli Ty krvácíš! Dvakrát se probojovat To bylo nad síly. MARCIUS- Nechvalte.pane! Tou prací jsem se sotva ohřál. Buďte zdráv! Krev, již jsem procedil, je pro mne Spiš lék než nebezpečí. S Aufidiem Se nyní utkám. TITUS- Božská Fortuna Vzplála teď k tobě láskou; její kouzlo Odzbrojí nepřítele! Hrdino! Štěstí ať je ti panošem! MARCIUS • A pomůže Ti jako svému milenci! Bud zdráv! Odchází. TITUS • Marcie! Slávyhodný! -Ty jdi a vytrub na tržišti Ať shromáždí se městští úředníci A vyslechnou tam naši vůli. Jdi! Odejde. Nedaleko Cominiova tábora Cominius a jeho vojsko na ústupu. COMINIUS • Přátelé, pohov! Dobře jsme se bili! Jak Římané: ne jako šílenci Náš ústup není zbabělost. Mé slovo: Zaútočíme zase. Za boje Chvílemi zanášel k nám vítr Bitevní pokřik přátel! Bozi Říma! Veďte je k vítězství tak jako nás Aby vám naše vojska při setkání Přinesla oběť díkuvzdání. Vystoupí posel. Zpráva? CORIOLANUS POSEL • Posádka vyrazila z Coriol Marcia s Larciem zle napadla. Viděl jsem naše prchat zpátky k šancím A spěchám k vám. COMINIUS • Byt je to třeba pravda Chybí jí přesnost. Jak je tomu dlouho ? POSEL • Víc, pane, nežli hodina. COMINIUS • Sotva na míli slyšeli jsme bubny. Tys šel tu míli celou hodinu? Tak pozdní zprávu neseš? POSEL • Hlídky Volsků Mě stíhaly, i šel jsem oklikou Tři čtyři míle; jinak byste dostal Mé poselství už před půl hodinou. Vystoupí Marcius. COMINIUS ■ Kdo je však ten? Je jako z kůže stažený. Ó bozi! Má vskutku tvářnost Marciovu, kdesi Jsem ho už viděl, určitě. MARCIUS ■ Jdu pozdě? COMINIUS • Hůř ovčák rozeznává,šalmaj Od hromu, nežli já Marciův hlas Od nejtiššího šelestu. MARCIUS- Jdu pozdě? COMINIUS - Přicházíš-li k nám zbrocen vlastní krvi Ne cizí, tedy ano. MARCIUS- Ó, kéž smím Vás jako ženich sevřít v náručí S radostným srdcem jak v den svatby Kdy svíce u lože mi plály! COMINIUS- Ó! Náš hrdino! Jak se má Titus Larcius? MARCIUS • Jak ten, kdo čile mává ortely Tamtomu dává smrt, onomu exil Osvobozuje, žaluje i hrozí. Ve jménu Rírna drží Corioly Na šňůře jako draka ve větru A šňůru popouští či utahuje. COMINIUS • Kde je ten otrok, co nám vyprávěl • . Že zahnali vás zpět až do tábora? Kde je? Ať přijde! MARCIUS • Ne, ne, jen ho nechte! Mluvil pravdu; ti ušlechtilí páni Ta spodina (ech, k čertu, pro ně tribunové!) — Před lotry horšími než oni sami Prchali jak myš před kočkou. COMINIUS - Jak jste však prorazili? MARCIUS • Na vyprávění myslím není čas. Jste pány pole? Kde je nepřítel? Nevyhráli jste? Tak nač odpočinek? COMINIUS • Měli jsme velké ztráty, stáhli jsme se Abychom získali zas výhodu. MARCIUS - Kde mají vojsko? Znáte rozmístění Nejlepších oddílů? C O MINIU S - Marcie, myslím Že přední voj se skládá z Anciánů Z těch nejlepších a v čele s Aufidiem Naději jejich duší, jejich srdcí. MARCIUS • Při bitvách, které prožili jsme spolu A při krvi, společně prolité Při našich přísahách tě prosím: postav Mě rovnou proti Anciánům, proti Aufidiovi; nemeškejme! Ať Vzduch drnčí třeskem oštěpů a mečů Ať se vše rozhodne! COMINIUS • Byl bych ti rád Poskytl vlažnou koupel, hojivý Balzám: neodvažuji se však nikdy Ti něco odmítnout. I zvol si sám Nejlepší muže pro ten boj! MARCIUS • To jsou Jen ti, co chtějí. Je tu někdo (hřích By bylo o tom pochybovat), komu Se líbí rudé líčidlo mé tváře Kdo víc než smrti hanby bojí se A volí krásnou smrt, ne špatný život Kdo víc než sebe miluje svou vlast? Kdo takto smýšlí, jeden nebo mnozí Ať zvedne ruku, říkaje své ano A následuje Marcia! VSichni výskají, mávají med, tlačí se kolem něho a zvedají ho na ramena. MARCIUS • Jak? Všichni zajedno? Jsem já váš meč? Není to zdání, že se každý z vás Vyrovná čtyřem Volskům? Každý Se štítem může jít na Aufidia Se štítem jak je jeho. Vyberu si Jen houf, dík patří všem: a ostatním Ušetřím síly pro budoucí boj Hned jak se naskytne. Vpřed, přátelé! Čtyři mí lidé vyberou si ty Co půjdou nejraději. COMINIUS - Dokažte Že jste se nevychloubali a že Si ve všem hodláme být rovni. Všichni odejdou. Před jednou z coriolských bran Titus Larcius, zanechávaje v Coriolách posádku, jde s bubny a trubkami vstfíc Marciovi a Cpminiovi; za nim jdou velitelé s válečníky. TITUS • Obsaďte brány, všecko dělejte Jak jsem vám nařídil! A kdybych vzkázal Pošlete centurie na pomoc. K hájení stačí zbytek. Prohrajem-Ii Město nám stejně nezůstane. VELITELÉ- Věřte nám! TITUS ■ Jdeme! A zavřete za námi brány! Poslovi. Poje?: veď nás do římského tábora! Všichni odejdou. Bitevní pole mezi římským táborem a Coriolami Válečná vřava. Střetají se Marcius a Aufidius. MARCIUS ■ Jen s tebou se chci bít! Nenávidím Tě víc než křivou přísahu. AUFIDIUS- Já taky. Žádná nestvůra z Afriky mi není Tak odporná jak jed tvé slávy. Začni! MARCIUS • Otrokem toho druhého še stane Kdo uhne. Rozsoudí ho bozi. AUFIDIUS • Marcie Prchnu-li, štvi mě jako zajíce! MARCIUS • Před třemi hodinami zcela sám Probíjel jsem se vašim městem Řádil tam po svém. Nejsem takto zbrocen Svou krví! Proto napni všecky síly Chceš-li se pomstít. AUFIDIUS- Byť bys byl sám Hektor Bič pomsty vašich vychloubačných předků Živ odtud neodejdeš! Šermují; několik Volsků přispěchá Aufidiovi na pomoc. Jste úslužní, ne stateční! Ta vaše pomoc je mi jenom k hanbě! Všichni se bojujíce vzdalují. Římský tábor Troubí se k ústupu; polnice. Z jedné strany vystoupí Cominius se svým vojskem, z druhé Marcius s rukou v pásce, s ním jiní Římané. COMINIUS • Kdybych tu sečetl tvé dnešní činy gORIOLANUS 229 Nevěřil bys jim; ohlásím je tam Kde senátoři mísí pláě i smích Kde s chvěním naslouchají patriciové A pak jen žasnou; kde se ženy děsí A radostí pak slyší víc; kde tupý Tribun, ten plebejec, tě nenávidí A volá, navzdory svým vztekům: „Diky Ó bozi, že náš Řím má hrdiny!" PřiŠels však jenom k zbytkům hostiny Předem už nasycen. Přichází Titus Larcius se svými válečníky. TI TU S • Můj vojevůdce! Válečný oř jsi ty, my jsme jen na něm cetky. Kdybys byl viděl — MARCIUS- Prosím, mlč. Má matka Jíž je snad dáno chválit vlastní krev Mě souží, když mě vynáší; já dělal Co vy: to jest, co zmohu, rozrušen Jak vy jste byli, osudem své vlasti. Kdo dnes jen splnil míru dobré vůle Mé činy překonal. COMINIUS- Ne, nesmíš být Hrobem své hodnoty. Rím musí poznat Co v tobě má. Bylo by pokrytectví Horší než loupež, téměř zradě rovné Zastřít tvůj čin a o tom pomlčet Co překonávajíc vše nejvyšší Se staví skromným. A proto tě prosím Ve jménu věci, a ne jako mzdu Za tvoje činy, nech mě promluvit. MARCIUS ■ Mám plno šrámů, bude je to bolet Když se jich dotkneš řečí. COMINIUS- Kdybych mlčel Celé by zahnjsaly nevděkem Mor by je zachvátil. Ze všech těch koní (Máme jich moc a krásné kusy), ze všech Těch pokladů, jež ukořistili jsme ■ V městě i v poli, desetinu vyber GORIOLANUS Si ještě před obecným dělením Podle své volby. MARCIUS- Díky, vojevůdce Srdce se mi však vzpírá přijmout mzdu Za práci svého meče. Odmítám. Chci z obecného podílu jen tolik Co všichni, kdož byli jen diváky. Dlouhé fanfáry. Všichni volají: „Marcius! Marcius!", vyhazujíce do vzduchu čapky a kopí. Ty trubky, jež jste takhle znesvětili Ať už nezní! Když polnice a bubny V táboře pochlebují, dvůr i město Jsou plny licoměrných lží. Když ocel Změkne jak cizopasné hedvábí Ať kov už není ochranou! Dost, říkám. Že nesmyl jsem si s nosu krev a že Jsem skolil trasorítku, což tu leckdo Udělal rovněž, mám být vykřičen Přehnaně, nesmyslně oslavován Jak bych byl rád, že moje malé já Se krmí chválou s pepřem lží. COMINIUS • Přeskromný! Jste krutější k své .slávě nežli vděčný Nám, jimž jde ze srdce; i dovolte Když zuříte tak proti sobě, že dáme Vás do želez (jak toho, kdo si škodí) .. A budem mluvit bezpečněji. Budiž Nám všem i všemu světu rozhlášeno Že vavřín války odnáší si Gaius Marcius. Ať na znamení toho má teď mého Koně i s výstrojí; ať ode dneška Za svoje činy. před Coriolami A se souhlasem veškerého vojska Má jméno Coriolanus. — Tb jméno Ať nese nadosmrti se ctí! Fanfáry. VŠICHNI • Gaius Marcius Coriolanus! CORIOLANUS - Jdu se teď umýt; až má tvář zas bude Čistá, pak uvidíte, zdali zrudnu. ' Ať tak či onak, děkuji vám: Váš kůň se stane mým a ze všech sil Se budu nadosmrti snažit Být hoden šperku toho jména. COMINIUS • Pojďme Teď do stanu, kde napíšeme ještě O našem štěstí do Říma. Vy, Tite Larcie Musíte do Coriol. Jejich vůdce Nám pošlete do Říma k jednání O nich i o nás. TITUS i Ano, vojevůdce. CORIOLANUS • Jsem bohům pro smích. Sotva odmítl jsem Ty dary vpravdě knížecí, už musím U svého vůdce žebrat, COMINIUS- Vše máš mít! CORIOLANUS • Kdysi jsem tady v Coriolách bydlil U chudáka, jenž byl moc hodný, nyní Šel mezi zajatci a volal na mne Tu jsem však spatřil Aufidia :, , A vztek přemohl soucit. Prosím vás Propusťte toho muže! COMINIUS- Krásná prosba! Kdyby byl katem mého syna, má Být volný jako pták. Pusťte ho, Tite! TITUS ■ Marcie, jeho jméno? CORIOLANUS • Hrome! Nevím. Jsem zchvácen, zapomněl jsem. Paměť vrže. Víno tu není? COMINIUS- Pojďme ke stanům! Krev na tváři vám schne. Teď musíme Vás neprodleně ošetřit. Tak pojďme! Všichni odcházejí- Tábor Volsků Trubky. Vystoupl Tullus Aufidius, krvácí, s ním dva vojáci. AUFIDIUS - Město je dobyto. PRVNÍ VOJÁK ■ Vrátí je. Kladou podmínky. AUFIDIUS • Podmínky! — Chtěl bych být Římanem, vždyť jako Volsk Nemohu být, čím jsem. — Och, podmínky! — Co může čekat ten, jenž na milost A nemilost se vzdal? Marcie, pětkrát Jsme bojovali, pětkrát jsi též vyhrál A kdybychom se utkávali denně Zas to tak dopadne. — Ó, u všech živlů! Až budem stát zas bradu na bradě Musím ho zcela, musí on mě zcela, zničit. Má závist není čestná jako dřív Chtěl jsem ho vždycky potřít stejnou silou V poctivém boji; teď nezhrdnu ničím. Zničím ho lstí či vztekem! PRVNÍ VOJÁK- Je to ďábel. AUFIDIUS - Smělejší, chytrý míň. Má odvaha Tím jedem a tou hanou poskvrněná Ztrácí svou cenu. Spánek nebo chrám Nahota, nemoc, Kapitol či oltář Modlitby kněží, chvíle obětin Nic, před čím tichne vztek, teď nemůže Zteřelé právo zvednout proti mně Proti mé nenávisti. Kde ho najdu Doma či pod ochranou bratra, ba i tam Kde se to příčí pohostinství, zkropím Svou ruku krví jeho srdce. Jděte — Zjistěte v městě hlídky a kdo musí Do Ríma jako rukojmí. PRVNÍ VOJÁK • Vy nepůjdete? AUFIDIUS • Čekají na mne v cypřišovém háji Od mlýnů na jih; přineste tam zprávy 231 O stavu věcí, ať jsou pobídkou Mým příštím krokům. PRVNÍ VOJÁK • Učiním tak, pane. Všichni odejdou. DRUHÉ DĚJSTVÍ Rím. Náměstí Vystoupí tribunové Brutus a Sicinius. BRUTUS ■ Auguři dostali prý dneska ráno zprávy z pole. SICINIUS ■ Ti dobří kněží mě sice nepoctívají větší důvěrou než tebe, Brute, ale já vím, že to jsou špatné zprávy. BRUTUS • Proč za všech okolností špatné? SICINIUS • Protože buďto zvítězili Volskové a pak jsou oni páni v Římě, nebo Gaius Marcius a pak je pánem on. BRUTUS • Taktak. Tady jde Menenius Agrippa. Vystoupí Menenius^ MENENIUS • Jak se vede, vy pasáci plebejského dobytka? SICINIUS • S jídlem je to nad Tiberou trochu pošpatnělé, ale vy prý máte nové zprávy? MENENIUS / Ano, od Gaia Marcia, ale toho vy rádi nemáte. Povězte: koho miluje vlk? SICINIUS • Ovci. MENENIUS - Tak, protože by ji rád zchlam-stl jako hladoví plebejci šlechetného Marcia. BRUTUS • No, tahle ovečka vydává řev jako pořádný medvěd. MENENIUS • Ne, je to medvěd, který žije jako ovce. Víte, co se o vás ve městě soudí? Myslím co soudíme my, lidé vyšších stavů? BRUTUS • Nuže, copak se o nás soudí dneska ráno? MENENIUS • Ze jste párek namyšlených, násilníckych, protivlasteneckých povale-čů, neschopných zprostředkovat ani mezi prodavačkou oliv a výčepníkem. SICINIUS - Jděte, pane, známe vás. MENENIUS - Neznáte ani mě, ani sami sebe, neznáte vůbec nic! BRUTUS odcházeje k Siciniovi • Teď už víme, jaké zprávy jim došly, Marcius vyhrál. Jinak by ten chlap nebyl tak drzý. Vystoupí Volumnie, Virgilie a Valerie. MENENIUS ■ Kampak, kampak, vzácné dámy? VOLUMNIE - Ctihodný Menenie, můj chlapec se vrací. Nezdržujte nás! MENENIUS - Marcius nazpět? VOLUMNIE - Ano, a s nej vyššími vyznamenáními! MENENIUS ■ Marcius se vrací domů! VOLUMNIE A VIRGILIE • Ano, je to pravda! VOLUMNIE - Tady je dopis od něho; senát má taky jeden, jeho žena rovněž a myslím, že doma je i jeden pro vás. MENENIUS • Dopis pro mě? VIRGILIE • Jistěže, je tam dopis pro vás, viděla jsem jej. MENENIUS ■ Dopis pro mě! To mi vrací zdraví na dobrých sedm let. Můžu svému lékaři naplivat do tváře. Ano — a není zraněný? Vždycky se vracíval zraněný. VIRGILIE • Ó ne, ne, ne. VOLUMNIE • Je zraněn - a děkuji za to bohům. MENENIUS • Já poděkuju taky, není-li to vážné. Když přináší v kapse vítězství, * tak mu rány docela sluší. VOLUMNIE ■ Ano, Menenie, na spáncích. Vrací se potřetí domů s dubovým věncem. MENENIUS • Dal Aufidiovi řádnou lekci? VOLUMNIE • Titus Larcius psal, že spolu bojovali, ale Aufidius že upláchl. MENENIUS • Ano, nedoporučuje se vstoupit do cesty Gaiu Marciovi, ani kvůli všem truhlám z Coriol a všemu zlatu v nich! Ví o tom senát? VOLUMNIE • Pojďme, dámy, pojďme. Tak, tak, tak. Senát obdržel listy od nejvyššiho velitele, v nichž se mému synovi připisují všechny zásluhy na dobytí Coriol. MENENIUS • Báječné. — Kde je poraněn, dámy? VOLUMNIE • Na rameni a na levé paži.Vy-káže se lidu dvěma velkými jizvami, až se bude ucházet o úřad. A z bitvy proti Tarquiniovi si odnesl sedm ran. MENENIUS • Ajednu na šíji a dvě na stehně, takže je jich celkem devět, pokud vím. Trubky. MENENIUS • Přicházejí. VOLUMNIE • A chvi se pod mohutným krokem Táž země v bázni jako v radosti. A mnozí nejsou už a navrací se vítěz. Vystoupí Cominius a Titus, mezi nimi s dubovou ratolestí Coriolanus. HEROLD • Všem na vědomí dává se, že Gaius Z rodiny Marciů sám, zcela sám Pronikl skrze opevnění Coriol A za ten čin že nyní ponese Jméno a titul Coriolanus. MENENIUS ■ Buď vítán v Římě, velký Coriolane! CORIOLANUS - Už dost, prosím vás, dost! COMINIUS • Hle, pane, vaše matka! CORIOLANUS • Ó! Běží k ní. Prosebné listy psala jste, to vím Všem bohům, abych sklidil úspěch! Poklekne před ní. VOLUMNIE • Ne, ne, vojáku, vstaň. Můj milý Gaie Důstojný Marcie a — jak to bylo, jak Ti teď mám říkat, synu? Coriolanus! Tvá žena — CORIOLANUS • Ty mé drahé mlčení! Kdybych se vracel v rakvi, smála by ses Že nyní pláčeš, když se vrací vítěz? Ó ty má milá, takovéhle očí Dnes mají vdovy v Coriolách Matky už bez synů. MENENIUS- Teď bohové Tě korunují! CORIOLANUS k Valerii - Ještě žiješ? -Promiň! MENENIUS - Buď vítán tisíckrát! Já plakal bych I smál se. Lehko mi i těžko. Zdráv buď! Vás tři Řím musí zbožňovat! I nyní Pár planých jabloni tu ještě stojí Které ti žádný štěpař neosladí. COMINIUS - Stále týž! CORIOLANUS • Menenius je Menenius. Tvou ruku! Tvoji též! VOLUMNIE- Dožila jsem se Jediné chybí a Řím ti to dá. CORIOLANUS • Má dobrá matko, raděj byl bych po svém Jim otrokem než pánem po jejich! COMINIUS • Teď na Kapitol! Všichni ocházejí kromě tribunu. SICINIUS • Dělají, jak by bůh sestoupil na zem! Obratem myslím bude konzulem. BRUTUS - To by byl pro nás, pro tribuny, konec. CORIOLANUS 233 SICINIUS * Za úkol měl odrazit vojska Volsků Nic víc. Stejně tak můžeš vlkovi Dát rozkaz, aby z kurníku Ti vyhnal lišku, nikoli však víc! Obsadí Corioly. BRUTUS • Pověsí nám Ty Volsky na krk na desetiletí. SICINIUS- Slyšíš, jak Rím ožralý vítězstvím Jen duní samou slávou pro vzpurníka? Dnes každý sedlář zvěstuje své ženě Ze navíc dostal město Corioly. Dumají, jak pár mramorových vil By vhodně uskladnili ve svých sklepích Kazíme jim jen hru. BRUTUS- On nedrží Ovšem pravidla žádné hry. Že prý se bude, uráčí-li se mu Ucházet o konzulát, nehodlá Však jak je zvykem řečnit na trhu Ani si obléct obnošenou tógu A lidu ukázat své rány, aby Si vyptal jejich hlasy. Nehodlá prý Nikomu podlízat. SICINIUS- Doufejme, že Svůj pyšný záměr provede. Vystoupí posel. BRUTUS • Co je? POSEL ■ Jste zváni na Kapitol. Všichni myslí Že Marcius se stane konzulem. Hluší se rvali se slepými, chtěli Ho vidět, slyšet. Dámy házejí mu Své rukavičky, děvečky své šátky Z hlavy. A patricijové se klaní Před ním jak před obrazem Jupitera. Do drsných dlaní tleská prostý lid. Nic takového nikdy — BRUTUS • Na Kapitol! Všichni odejdou. CORIOLANUS Rím. Kapitol Sluhové senátu roznášejí polštáře. PRVNÍ - Dělej, dělej, budou tu co nevidět Kolik je uchazečů o konzulát? DRUHÝ • Prý tři. Ale každý věří, že to dostane Coriolanus. PRVNl ■ Chlapík, ale strašně pyšný, obyčejný lid nemá rád. DRUHÝ • Bývali velcí mužové, kteří víc lidu pochlebovali a přece jej rádi neměli. A některé lid měl rád a nikdo nevěděl vlastně proč. Milují-li tedy, nevědí proč, a nenávidí-li, tak to taky není z lepších pohnutek. Proto když se Coriolanus nebude starat o to, zdali ho milují nebo nenávidí, prokáže, že má rozum v hlavě. Přicházejí. Vystoupí: konzul Cominius, Menenius, Coriolanus, senátoři, Sicinius a Brutus. MENENIUS • OtomJaksVolskyrozhodnout, je jasné I zbývá na pořadu hlavní bod: Oslavit muže, jenž je pro Řím porazil. Dovolte, urození otcové Aby teď trochu o válečném umu Našeho Gaia Marcia Coriolana Promluvil vůdce vojsk i dosavadní konzul. SENÁTOR • Mluv, konzule, a nejen trochu. Rovněž Vy, tribunové lidu, poslouchejte A přimluvte se potom na obecném sněmu Ať schválí naše návrhy. SICINIUS- Jsme zde Abychom naslouchali, nakloněni Vždy ctít a podporovat věc O niž se jedná. BRUTUS • A tím raději Když v dalším ukáže víc úcty k lidu Než dosud. MENENIUS • To sem nepatří. Lip bylo nepozvedat hlas. Tak chcete Vyslechnout Cominia? BRUTUS • Rádi. Ale Má výstraha spíš byla namístě Než vaše výtka. MENENIUS • Jistě, miluje Váš lid, jen nenuťte ho proto sdílet S ním lože. Cominie, mluv! Coriolanus povstává a chce odejít. Ne, zůstaň sedět! SENÁTOR • A neboj se slyšet Co sám ses nebál udělat. CORIOLANUS • Raději vyléčit chci svoje rány Než slyšet, jak k nim došlo. BRUTUS- Doufám, pane, Že mé slovo vás nezahání. CORIOLANUS ■ Ne. Když údery mě zdržovaly, často Jsem prchal před slovy. Jen lichotky Mě urážejí. Ten váš lid mám rád Vždy podle zásluh. MENENIUS • Sedněte si. CORIOLANUS • Spíš Bych za poplachu seděl na slunku Nechal se vískat, nežli zahálčivě Slyšel, jak z mého Nic tu roste fáma. Coriolanus odejde. MENENIUS • Tak jedná celý muž: on raději Všechny své údy slávě nabídne Než jedno ucho řečem o své slávě. Začni už, Cominie! COMINIUS- ^ Mám slabý hlas. Takové činy jako'Coriolanovy Nesmíme dneska šeptem zvěstovat. Už v šestnácti se bil, když Tarquinius Vytáhl proti Římu. S bradičkou Jak amazonka'před sebou hnal tenkrát Vousáče. Ve věku, kdy ha jevišti Mohl hrát klidně dívku, ověnčil ho Dubový věnec. V mužném věku pak V šestnácti bitvách odnesl si věnec S každého meče, s nímž se zkřížil v půtce. A jeho činy v Coriolách, před nimi? Tu chudne každá chvála! Prchajícím Se postavil a jeho příkladem I pro zbabělce bitva byla hrou. Jak rákos pod kýlem — tak uhýbaly před ním Siky a ztrácely se pod přídí. Krvavý stroj se z něho stal, jenž každým Pohybem jitřil chropot zmírajících. Smrtelnou branou města prošel sám A téměř bez pomoci navrátiv se S posilou zdrtil město Corioly Jak planeta. MENENIUS • Jaký to velký muž! SENÁTOR • Je v nejplnější míře hoden poct O nichž jsme mluvili. COMINIUS • Válečnou kořist Odkopl jak by to byl prach a smetí. MENENIUS • Zavolejte ho! SENÁTOR- Coriolana! Sluha přivede Coriolana. MENENIUS - Coriolane, senát jednohlasně Tě navrhuje na konzula. CORIOLANUS- Stále Mu ještě dlužím život. MENENIUS- Zbývá ti jen Promluvit k lidu. CORIOLANUS - Ušetřte mě toho Snažně vás prosím! Nemohu Rozepnout plášť, ukázat na své jizvy A takhle žebronit o jejich hlasy. Obejděme tu formalitu, prosím! SICINIUS- O hlasy lidu, pane, musíte Se ucházet. Tak je to u nás zvykem. MENENIUS- Té zvyklosti se, prosím, podrobte. .235 Jak všichni konzulové před vámi. Nic víc, nic méně. CORIOLANUS • Bez uzardění Bych tuhle roli zahrát nedokázal. Takové špektákly jim patři vzít. BRUTUS• Slyšte, slyšte. CORIOLANUS - Před nimi vychloubat se: To všecko já, beze mne nic — a jizvy Jim předvádět: Víš, brachu, pořídil jsem šije Abys mi k povýšení šeptl Ano! MENENIUS • Netrvám na tom. Nuže, tribunové Rozhlaste usnesení! Konzulovi Jenž nastoupí, pak zdar a štěstí! SENÁTORI • Zdar! Senátoři s Coriolanem odcházejí. BRUTUS • Vidíš, jak hodlá s lidem zacházet. 3. Řím. Fórum Vystoupí plebejci. PRVNÍ PLEBEJEC • Jednou provždy: žá-dá-li o naše hlasy, nemůžeme mu je odmítnout. DRUHÝ PLEBEJEC • Když chceme, kamaráde, tak můžeme. PRVNÍ PLEBEJEC ■ Moc k tomu ovšem máme, ale je to moc, kterou nemáme ve své moci. Protože když nám ukáže své rány a bude vyprávět o svých ušlechtilých činech, musíme projevit aspoň napůl ušlechtilou uznalost. Je nenahraditelný. DRUHÝ PLEBEJEC • Jako krk s voletem. PRVNÍ PLEBEJEC ■ Jak to myslíte? DRUHÝ PLEBEJEC ■ Krk je nenahraditelný, i když má vole. Vole je jeho pýcha. PRVNÍ PLEBEJEC - Jakjsem říkal. Kdyby byl přístupnější, nenašli bychom nikoho lepšího. DRUHÝ PLEBEJEC • Tady jde. PRVNÍ PLEBEJEC • A v prosté tóze, jak předpisuje zákon. DRUHÝ PLEBEJEC • Dávejte raději pozor na jeho chování! PRVNÍ PLEBEJEC -Musíme počkat, až se postaví, a pak chodit kolem něho, jednotlivě nebo po dvou nebo po třech. Každému jednotlivému musí přednést svou prosbu a každý jednotlivý z nás mu dá svůj hlas. DRUHÝ PLEBEJEC • Jestli má chuť. Coriolanus přišel s Meneniem Agrippou. MENENIUS • Nemáte pravdu, pane. Dobře víte Že dělali to i ti největší. CORIOLANUS -Co musím říkat ? - Prosím, pane. — Sakra Uvízne mi to v hrdle. — Pane, hle Mé rány! Utržené v službách země Když někteří z vás křičeli a zběhli Před hřmotem našich vlastních bubnů! MENENIUS • Bohové, ne! Ne tyhle tóny! Dnes Jim připomeňte svoje vlastní činy A ne své názory! CORIOLANUS- Ať na mě Zapomenou! Jak na slušnost a vděčnost Zapomínali vždycky! Pověsit! MENENIUS • Ještě vše pokazíte. Promluvte k nim! Rozumně! Prosím, pane, prosím vás! CORIOLANUS • Ať umyjí si napřed krk Vyčistí zuby! Menenius odejde. Ejhle, přichází Sem příděl číslo jedna. — Přátelé! Znáte-li příčinu, proč tady stojím? Wm PRVNÍ PLEBEJEC-Jistě. Acovásktomu Osral přimělo? JBĚt CORIOLANUS • Má vlastní cena. -aB PRVNÍ PLEBEJEC • Vaše vlastní cena? JJP CORIOLANUS • Tak. Nikoli mé vlastní přá-jĚĚĚ ní. WHf PRVNÍ PLEBEJEC • Jakže? Nikoli vaše :Ä' vlastní přání? iX CORIOLANUS ■ Ne, pane. Nikdy nebylo mým přáním imt< Doprošovat se u chudých, -ííll DRUHÝ PLEBEJEC ■ U chudých? *P PRVNÍ PLEBEJEC • Doprošovat se? Bez *A starosti! Když vám něco dáme, taky od t<. St v^s n^co budeme chtít. ^tWř CORIOLANUS • A jaká že je cena konzu- | látu? 4t§ DRUHÝ PLEBEJEC • Že o něj poprosíte. t ; Zdvořile, ř CORIOLANUS • Zdvořile? t i Prosím vás, pane, o váš hlas. Mám rány IP' Jež mohu ukázat, až budem sami. X Pane, váš vzácný hlas! No, co vy na to? PRVNÍ PLEBEJEC • Máte jej mít, můj 1 ú, drahý pane. ' i CORIOLANUS-Takže je to jen obchod, pane? Dva dobré hlasy tedy vyškemrány! " Mám vaše grešličky. A adié! PRVNÍ PLEBEJEC • Přece jen je to divné. ' f DRUHÝ PLEBEJEC - Kdybych je měl dát *»; podruhé---no, budiž! " Oba odcházejí. Vystoupí muž s dítětem. CORIOLANUS - Pane, rád bych se stal konzulem. MUŽ ukazuje dítěti Coriolanovu tágu • Vidíš, Tercie, tohle je ta prostá tóga, v které se musejí na tržišti ucházet o úřad. Je bez kapes, aby nemohl hlasy kupovat, cha-chacha. Jinak by je třeba i kupoval, co? Chachacha, Ale můj hlas dostane, pro- tože pro Řím dobyl další město, můj hlas dostane. Odejde. CORIOLANUS ■ Diky, pane. Přicházejí dva plebejci. CORIOLANUS - Pánové, na slovíčko! Je prý předpis Že pro vysokou funkci tady veřejně Si musím ošoupávat podrážky... TŘETÍ PLEBEJEC ■ To vidím rád, pane, už z hlediska svého řemesla. CORIOLANUS ■ A jaké je vaše řemeslo, pane? TŘETÍ PLEBEJEC • Abych řek pravdu, pane: ve srovnání s vysoce postaveným pánem vlastně jen záplatuju. CORIOLANUS - A jaké je tedy vaše řemeslo ? TŘETÍ PLEBEJEC žertovně ■ Řemeslo, které můžu vykonávat s lepším svědomím než leckterý velkomožný pán to svoje. Spočívá v tom, že vylepšujú špatnou proměnu. CORIOLANUS ■ Vaše řemeslo. ČTVRTÝ PLEBEJEC • Nic ve zlém, pane, on je příštipkář, a jeho hlas máte, protože válka vyhání ceny obuvi nahoru a vy, pane, jste pravé ztělesnění války. Přistoupl ještě jeden měšťan. CORIOLANUS ■ Chachá! Študujú tady řemesla, pane. Tenhle pán je příštipkář, a co jste vy, pane? PÁTÝ PLEBEJEC-Já jsem zahradník, pane. CORIOLANUS • A jaké naučení vám dává vaše řemeslo, co se tkne státu, protože tady máte něco rozhodnout ve věci státu. PÁTÝ PLEBEJEC ■ Pane, má zahrada — to království Záhonů, cest a cestiček — mě učí Ze i ta vzácná růže milétská Se musí ostříhat, když bujně kvete. Pak se jí daří. Musí se i smířit s tím Že zelí, česnek, různá zelenina CORIOLANUS 237 Nižšího původu, leč užitečná Touž vodu dostává při kropení. CORIOLANUS ■ Co to má znamenat? Váš hlas? PÁTÝ PLEBEJEC ■ Zahrada musila by zpustnout, kdybych Myslil jen na královskou růži. CORIOLANUS ■ Dík za poučení, jen jedno ještě: Váš hlas, váš hlas! Přistoupili ještl tři občané. Dobrý den, pánové! Nemáte-li nic proti mému Nosu, pánové, rád bych se stal konzulem. Tady mě máte a v rouše podle zvyklosti. ŠESTÝ PLEBEJEC • Vy jste se o vlast zasloužil a taky jste se o vlast nezasloužil. CORIOLANUS • A řešení té hádanky? ŠESTÝ PLEBEJEC • Bičem byl jste jejim nepřátelům a metlou jejím přátelům. Abych řek pravdu: lid zrovna rád nemáte. CORIOLANUS ■ Vždy podle zásluh. Ale vy jste asi toho názoru, že jsem se svou láskou k prostému lidu nestal sprostým, že ano? Rozumím. Jsou jisté potřeby, a kvůli nim potřebujete veřejné instituce a veřejné muže. Nuže, dáte-li víc na můj klobouk než na mé srdce —tak srdce vytrhnu a klobouk smeknu a poníženě poprosím: dovolte mi stát se konzulem. TRETÍ PLEBEJEC -Přijal jsteza svoji zemi mnoho ran? CORIOLANUS • A nehodlám vás pohledem na ně obtěžovat. Ale žádáte-li si pobavení; mohu vám zazpívat píseň o vděčnosti vlčice. Ke hře dudákové, který poté co dostal pár mincí, začal cosi'hrát! Gaius Marcius Coriolanus tu stojí, bum Pokouší přiblížit se římským pánům Novákům. - CORIOLANUS Prodává římské orly. (Prosim, milé dětičky Neperte se o ty opeřené orlický!) Kvůlivá ouřadu prosím přítomné pány Aby laskavě vložili prst do mé rány. Za almužničku jsem ochoten udělat hned Co se vám zlíbí. Přistupte, prosím! Dnes naposled! Přistupuji dalši občané. Tady jde povícero hlasů Vaše hlasy! Neboť za vaše hlasy jsem se bil. Za vaše hlasy jsem bděl. Za vaše hlasy Vlastním dva tucty jizev. Osmnáct bitev Jsem shlédl. Za vaše hlasy jsem udělal Nejednu věc a nejednu zas ne. Teď vaše hlasy, a je ze mne konzul. TRETÍ PLEBEJEC polekaní ■ Jistěže, jistě, uklidněte se! ČTVRTÝ PLEBEJEC • Ať je z něho konzul a bašta! Statečnost, to je v těchhle válečných časech všecko, všecko. PÁTÝ PLEBEJEC ■ Amen. Coriolanus se hluboce ukloni. Vystoupí senátoři a tribunové. MENENIU S • Splnil jste protokol.. CORIOLANUS- Takže jsem hotov' SICINIUS • Kandidaturou, osobní a jednotlivou Jste prošel, a to bez námitek, senát' A ,tribunát vás mohou potvrdit. CORIOLANUS • V senátě? SICINIUS- Ano. CORIOLANUS • Mohu tedy svléknout To roucho? SICINIUS • Ano, můžeš. Jedno snad : By ještě zbývalo: před tváří lidu se poptat kandidáta na program A na obecný postoj. MENENIUS- Dost! To ne. - V chartě to nestojí. I SICINIUS- Však tribuni Nestojí v chartě taky. Pánové Lid válkou dobyl nová práva, chce Jich nyní užít v míru. PÁTÝ PLEBEJEC ■ Tak jest. SICINIUS- Coriolane Ze vznešeného domu Marciů! I Ancus Marius, syn dcery Numovy Z ní pocházel, jenž po Hostiliovi Tu býval králem. Z téhož domu vzešel I Publius a Quintus. Zdatní muži Kteří nám vystavěli vodovod. Prosím vás nyní, dřív než jménem lidu Se budu ptát, abyste vroucně vzpomněl Těchto svých předků, lidem oblíbených. V přístave zrovna zakotvily lodi S obilím z dobytého Ancia. Náklad je žito. Daň a kořist Z krvavé války s Volský. Vzácný Marcie Kdybys byl konzul, jak bys naložil s dm žitem? MENENIUS • Pomalu, Marcie! CORIOLANUS ■ Ne, to jsou pikle! BRUTUS ■ Neříkej pikle! Lid chce obilí. Před sedmi měsíci jsi klnul, Marcie Těm, kteří brali rozdávané žito Doslova, že jsou líní hladovci. CORIOLANUS• Dávno to kdekdo ví. SICINIUS • Ne všichni. MENENIUS • Řekni To ostatním! MENENIUS- Jen klid. COMINIUS • Vždyť to je štvaní! CORIOLANUS • Mluvit mi tady o žitě! Co? Chcete , To slyšet zas? Mohu to opakovat. MENENIUS • Ne teď. Ne zde. ; COMINIUS- Ne teď a v zápalu. CORIOLANUS • Vždycky a zde. Já říkám, co si myslím. Ctnost neživíte dávajíce žito! Krmíte nekázeň, až doroste Ke vzpouře. Neboť každé přání, které Splníte téhle sebrance, hned vznítí Zas nová přání. PÁTÝ PLEBEJEC • Oho! MENENIUS- Dost už. SICINIUS • Ovšem Pak ptám se, proč si lid má zvolit muže Jenž takhle o něm mluví? CORIOLANUS- Byly to Snad hlasy dětí, co jsem vyprosil? COMINIUS • Uklidněte se! BRUTUS • Schválen dosud nejste. CORIOLANUS • Kdo radíval, že se má zcela zdarma Rozdávat žito ze skladišť, jak snad Je zvykem v Řecku... BRUTUS ■ Všude, kde se lidu Otázky nekladou jen na papíře! CORIOLANUS • V Řecku! Proč horempádem neběžíte Do Řecka? Tohleto je Řím. COMINIUS • Už dost. SICINIUS • Ba víc než dost. CORIOLANUS ■ Ne, ještě něco navíc Zadarmo! Pro klienty! Je mi známo Že když už válka městu hrozila Zhoubou, tu chátra ze smrdutých okresů Na dolní Tibeře si vymínila Obilí pro ty, co jsou ve zbrani. Tak jistým lidem, zdá se, nadešel čas pro maličký zátah: vydíráním Státu. COMINIUS • Ne, pane, prosím, dál už ne. ČTVRTÝ PLEBEJEC • Jiní zas nevydírají, ti kradou. Kdepak je kořist z Coriol? Coriolane? 239 MENENIUS ■ Mlčte! CORIOLANUS • Hle, dvojvládí: část plným právem Je v opovržení a druhé části Se bez příčiny nadává. A šlechta A moc a moudrost pranie nezmohou Dokud ten převeliký nerozum Neřekne ne či ano. PLEBEJCI Myslí nás! BRUTUS ■ Už mluvil dost. SICINIUS- A jako velezrádci. Odpyká si to, jak jim přísluší. CORIOLANUS ■ Vy psi! Vy zpotvořilí synove Vzpoury! Neboť jak jinak nežli vzpourou Ne podle práva, ale z nezbytí Se vaše potvrzení stalo zákonem? Vnějšího nepřítele Řím na krku Už nemá, díky mně, i může s úsměvem Si smýt svou lepru. BRUTUS Otevřená zrada. PÄTY PLEBEJEC • ~ Tohle a konzul? Nikdy! BRUTUS • Aedilové! Zatknout ho! SICINIUS- Svolej lid! A jeho jménem Tě zadržím jak buřiče, ba přímo Jak nepřítele státu. Brutus odejde. CORIOLANUS • Z cesty, starý kozle! MENENIUS • Pryč s rukou, starý! Coríolanus se chopi Cominiova krátkého mele. CORIOLANUS- Jinak vytřepu Ti kostru ze šatů! PLEBEJCI • Pozor, Sicinie! - Pozor na meč! CORIOLANUS ■ Spiknutí, věděl jsem to Moc šlechty chtějí odstranit! SICINIUS • Sem, sem! BRUTUS ■ Až k meči sáhl! C O MINIU S • Zpátky! Tady stojí Vítěz od Coriol! CORIOLANUS SENÁTOR- Pryč s mečem, pryč! SICINIUS ■ Zde stojí ten, jenž chce vám ukrást moc. MENENIUS • Víc oboustranné úcty! BRUTUS- Chopte se ho! PLEBEJCI • Pryč s ním! - Pryč se zlodějem obilí! -Zbraně, zbraně! Patriciové se kupí kolem Coriolana. PATRICIOVÉ • Přes naše mrtvoly jen Ho dostanete! — Odvedte ho! — Menenie Promluv k nim ty! — Pryč, z cesty! MENENIUS • Nemohu Vy mluvte k lidu, tribunové. Klid Coriolane! Mluv, příteli Sicinie! SICINIUS • Občané, vyslyšte mě, prosím! Klid! PLEBEJCI • Tribuna slyšte! SICINIUS- Tenhle muž zde vztáhl Ruku na tribunát. MENENIUS • To znamená Zas oheň rozdmýchávat, nehasit jej. PRVNÍ SENÁTOR • To znamená vést s Římem válku. BRUTUS • Kdo Je Řím? Snad vy? či lid? SICINIUS Kdo ohrozí Tribunál mečem, zasluhuje smrt. S Tarpejské skály svrhnout! BRUTUS . Aedilové! PLEBEJCI ■ Marcie, vzdej se! MENENIUS- Sem! Šlechtici sem! Obklopte Marcia! PLEBEJCI • Pryč s ním! - Ke skále! PRVNÍ SENÁTOR • Ten člověk stojí v cestě svému štěstí! Pryč! Rychle! Podepřte ho! K ďasu Nemohl mluvit laskavěji? Patriciové zatlačují rozrušeného Coriolana. Plebejd za nimi. BRUTUS • Chyťte Tu zmiji, která vylidnit chce město A sama se v něm uhnízdit! TŘETÍ DĚJSTVÍ 1. Řím. Dům Coriolanův Volumnie. Coríolanus a nékolik přátel. CORIOLANUS • Udivuje mě jenom, že má matka Už se mnou není spokojena, vždyť Těm tvorům říkávala: chlupatí Otroci, rádi prodají se za groš Na shromážděních stojí prostovlasí Hlasitě zpívají a na hlavě Se drbou, žasnou, když se někdo zmíní O tom, co pro mír znamenám, co pro válku. Proč mám být mírnější? Mám ze srdce Si udělat snad hnízdo pro holoubky? Mluvte, vždyť svoji roli jenom hraju. Jen hraju roli muže, kterým jsem. VOLUMNIE • Úřední roucho, synu, měl sis obléct Neobnošené. CORIOLANUS • Zapomeňte na to! VOLUMNIE • Mohls být spíše mužem, kterým jsi Kdybys to nebyl stavěl na odiv. Kdybys měl v rukou moc, tak oni Byt sebevíc by vzdorovali By moc už neměli. CORIOLANUS • Tak. Pověsit! VOLUMNIE • Ano a spálit! Vystoupí Menenius a senátoři. MENENIUS - Byl jste moc drsný, příliš drsný, pojďte To zase urovnat! SENÁTOR- Nic nepomůže. Neuděláte-li to, město Se rozštěpí a s námi bude zle. VOLUMNIE • Mám srdce stejně málo mdlé jak tvé Synu, můj mozek mi však říká, kdy Je doba na vztek a kdy ne. Dej na mne! MENENIUS • Tak jest. A kdy to bude? Dnes či zítra? Navlékl bych si brnění, i když Mi začíná být těžké trošičku Než vidět, jak jste v prachu před těmihle. Možná však, že to všechno spraví čas. CORIOLANUS • Tak co mám dělat? MENENIUS - Jít zpět k tribunům. CORIOLANUS• Krásné. A pak? Co pak? MENENIUS • Projevit lítost. CORIOLANUS • Před těmihle? Před bohy bych to nesved! VOLUMNIE • Jsi příliš rozrušený. Říkával jsi: Ve válce lest se musí snášet se ctí. Proč by ne v míru? CORIOLANUS • Aha! MENENIUS • Veletrefhé! VOLUMNIE • Když ve válce ti slouží ke cti zdát se Kým nejsi — velký účel posvěcuje Ti tuto politiku — pročpak lest Jak tato, by tě zneuctila v míru? CORIOLANUS • Proč naléháš? VOLU MNI E • Protože nyní musíš Promluvit k lidu, a to slovy, která Ti neproniknou hloub než na jazyk Jen zmetky, nic než hlásky, slabiky 241 Nezávazné a cizí tvému srdci. A to tě může zneuctít tak málo Jak laskavými slovy dobýt města Aniž bys riskoval válečné štěstí A krveproliti. Dej na radu: Tví přátelé jsou v nebezpečí, zapři Svou povahu a považuj to za čest. Chceš raději té chátře předvádět Jak umíš vraštit čelo, nežli s úsměvem Je podvést o souhlas a uhájit To, co by jinak padlo? MENENIUS ■ Pojdte, mluvte Maličko, postačí to. VOLU MNI E • Synu Jdi, prosím tě, jdi k nim a prostovlasý A s takhle rozpřaženou náručí (To mají rádi), šourej koleny Až po dlažbě (v takových případech Je postoj víc než řeč), a zavrť hlavou A řekni prostě, že jsi jejich voják Bitevní vřavou vychovaný, že Sis neosvojil mírný způsob, který Jak uznáváš, je žádoucí. A slib jim Že se těch nedostatků zbavíš. MENENIUS ■ Kdybyste To dokázal a mluvil jako oni — Bohové, všecka srdce byste získal! VOLUMNIE • Prosím tě, jdi. Já vím, že spíš bys šel Za nepřítelem do ohnivé díry Než mírně do hospody. MENENIUS • Cominius! Vystoupí Cominius. COMINIUS ■ Jdu z fora, Marcie, a radím ti Zesílit stráže kolem tvého domu Anebo uteč. MENENIUS Stačilo by slůvko. COMINIUS • Jistěže, jen kdyby to svedl. VOLUMNIE • ■ Synu Vroucně tě prosím, řekni ano, jdi! CORIOLANUS ■ A oholit se nemusím? Tak dobrá. Ten prašný útvar jménem Marcius Je zbytečný. Rozfouknout do větru! Na fórum leť, můj duchu! Převtěl se Do ducha děvky! Válečnický hlase Pišti jak enuch! Školácké slzy Do očí! Obrněná kolena Dřív ohnutá jen ve třmenech, tecT k zemi! Jak žebrák pro grešli! Neudělám to Pravdu sám v sobě neporúbam, ducha Cepovat gestem hanby nehodlám! VOLUMNIE • Rozhodneš sám. A hanbou je to spíš Pro mne, když před tebou tu žebronim Jak ty bys měl. Ať přijde potopa! Dělej, jak chceš.^ Z mých prsou odvahu Jsi sál, to ano, pýchu ne. CORIOLANUS- Budklidná. Jdu na tržiště. Už mi nelajte. Lstí získám jejich srdce, navrátím se Co miláček všech římských handlířů. I coby konzul. Pozdravuj mou choť. VOLUMNIE • Dělej, co chceš. Odejde. COMINIUS- Tribuni čekají. Pojďme! Obrň se! Mírně! Chystají Žaloby tvrdší nežli byly ty Co na tebe už nakupili. CORIOLANUS • Heslo je „Mírně". Pojďme, prosím vás. Ať vynalézaví jsou v obžalobách Jak já v své kajícnosti. MENENIUS • Ale mírně! CORIOLANUS ■ To je to krásné slovo. Mírně, mírně! Všichni odcházejí. Rím. Fórum Sicinius. Brutus. Plebejci. Aedil. BRUTUS - Hlavy volebních okrsků jsou zde? AEDIL Jsou. . BRUTUS- Seznam všech hlasů, které zastupují, máš? AEDIL-Tuje. SICINIUS • A zde přichází on. Vystoupí Coriolanus, Menenius, Cominius a senátori. MENENIUS • S naprostým klidem nyní — snažně prosím. CORIOLANUS ■ Jak podomek, jenž zaspro-pitné nechá Si říkat lump. — Kéž bozi dají Římu Svou ochranu, kéž na soudcovská křesla Zasednou úctyhodní. Láska budiž Heslem. Mír městu! PRVNÍ SENÁTOR • Slyšte. MENENIUS • Krásný pozdrav! SICINIUS ■ Občané, sedněte! AEDIL • A slyšte hlas Svých tribunů! CORIOLANUS • Můj napřed! PLEBEJCI- On! Vždy jenom on! SICINIUS • No dobrá! Mluvte! PLEBEJCI ■ Napřed on, pak zákon. Nelpěte na regulich! AEDIL- Prosím klid. CORIOLANUS • Budu snad ještě jinde žalován? Nebo se vyřídí vše tady ? SICINIUS- Napřed Se musím.otázat, zda bez výhrad: "' . .. Se podrobíte vůli lidu Zda uznáváte jeho zástupce . Zda za své prečiny, jež dokážou vám Jste svolný přijmout trest. CORIOLANUS- To jsem. MENENIUS • Slyšíte? Nevzpírá se. Zasloužil se . Ve válkách! Nemluvi-li jako občan Mluví tu jako voják. COMINIUS • Dobrá, dobrá. CORIOLANUS ■ Jak to, že já, už uznaný jak konzul Z hodiny na hodinu hodnosti Jsem zbavován? SICINIUS • Vy zodpovídáte se. Ne my. CORIOLANUS ■ No dobrá, čekám SICINIUS- Obžalován Jste tu pro pokus o svržení Tribunů lidu a o nastolení Tyranské zvůle, tudíž ze zrady Na lidu. CORIOLANUS • Cože? " MENENIUS • Rozum! COMINIUS • Slíbil jste nám - CORIOLANUS ■ Pekelný chřtán ať pohltí ten lid! SICINIUS ■ Slyšíte? CORIOLANUS ■ Zrádce? Já? Psetribunský Tribune psů! Já že jsem zrádce? Žumpo Všech žump! Ty lumpe lumpů! Hladovíš Jen po mé smrti! Lží máš plnou držku Dusíš se jimi! PLEBEJCI • Stačil SICINIUS • Víc už není Třeba doplnit k materiálu Žaloby. Viděli jste — PLEBEJCI • Ke skále! SICINIUS ■ A slyšeli - PLEBEJCI ■ Už dost a ke skále s ním! SICINIUS - Kdo násilnícky hrozil tribunům Kdo lidu přímo, lál a na zákon Se vrhal pěstí, kdo tu nafoukaně Vzdoruje těm, kdož měli by ho soudit Je hoden smrti. PLEBEJCI • Ano, na smrt s nim! BRUTUS ■ Že ale Římu kdysi dobře sloužil — CORIOLANUS • Co žvaníš? „Dobře sloužil?" BRUTUS- . Říkám, co vím. CORIOLANUS 243 CORIOLANUS • Ty toho víš! MENENIUS ■ Nezapomeňte, co Jste slíbil matce — COMINIUS • Kroťte se. Vždyť víte - CORIOLANUS • Nevím už nic. Ať vyřvávají smrt Tarpejsky strmou, exil a tak dál. Já jsem si jejich milost neodkoupil Ani za jedno dobré slůvko ani Za „dobré jitro". SICINIUS- Tak buď zatracen! Ve jménu lidu, jako tribunové Tě z města Ríma vypovídáme. Kdyby ses My sem vrátil, svržení S Tarpejské skály už tě nemine. PLEBEJCI • Tak, správně! Všichni povstávají a chystají se k odchodu. COMINIUS • O slovo se hlásím! SICINIUS - Je odsouzen. A konec zasedání! COMINIUS ■ Přesto chci mluvit. Byl jsem konzulem Stopy svých nepřátel si může Rím Prohlédnout na mně. Řeknu-li — SICINIUS • My víme Co řeknete. BRUTUS • Je vyhnán, tečka. COMINIUS- Tečka? CORIOLANUS • Vy havěti! Nenávidím váš dech Jak zápach bahna, vaší lásky cením Si jako mršin dosud nepohřbených Nepřátel. Já vypovídám vás! Tady musíte zůstat, roztřepaní Strachy a podělaní, když se v bráně Vynoří chochol na nezvyklé přílbě. A navždycky ať podržíte moc Vypovídat své obhájce, až nakonec Váš nerozum (jenž nepochopí to Co nepocítí, a jenž odstraňuje Vše kromě vás, co odjakživa byli Jste nejkrutější vůči sobě samým) Až vás váš nerozum bez boje vydá Bůhvíjakému národu. Obracím Záda tomuto městu, kterým zhrdám Kvůli vám, kdož je obýváte. Ještě Je jinde jiný svět. Coriolanus s Meneniem, Cominiem a senátory odcházejí. PLEBEJCI • Je pryč nepřítel lidu, pryč, je pryč! Vyhazují lapky do vzduchu. 3. Rím. Před branami Coriolanus, Volumnie, Virgilie, Menenius, Cominius a senátoři. CORIOLANUS • Dost slz. Rozloučíme se už! Mnohohlavé Zvíře mě odstrkuje pryč. Ne, matko Kde je tvá stará kuráž? Kdo mě učil Že prosté neštěstí i prosté štěstí Pro prostý lid má smysl? Kdo mě učil Ze všechny lodi v mořské tišině Ukázat mohou stejné mistrovství? Veliké rány osudu Do měkčích částí těla chtějí zřejmě Šerm ve vysokém stylu. VIRGILIE - 0 nebesa! CORIOLANUS • Ne, ženo, prosím tě - VOLUMNIE • Na římskou lůzu nejrudější mor! CORIOLANUS • Co, cože? Co? Až budu chybět Pak teprv budu oblíbený. Ne, matko, říkalas mi, kdybys byla Bývala ženou Herkulovou — Šest prací na sebe bys byla vzala A zbavila ho šesti útrap! Cominie Bud zdráv a hlavu vzhůru! Sbohem, ženo! Nic, matko, nepodnikejte. Vše bude Dobré, však uvidíte. Menenie, pozor! Slzy jsou slanější v tvém věku nežli U mladších mužů. Pro zrak je to jed. Býval jsi, vojevůdce, nezlomný. Vídal jsi tyátr, jímž srdce tvrdnou. Pověz těm smutným ženám, že je slabost Při nezbytnosti útrap stejně plakat Jako se smát. Mé smělé kousky, matko Bývávaly ti zábavou, však víš. Uvěř mi, prosím: ačkoliv tvůj syn Teď bude žít jak osamělý drak Jenž straší jen svou slují, protože Cím více přetřásán, tím méně vídán — Buď bude jednat neobvykle nebo Pletichám malicherné ráže padne Za oběť. VOLUMNIE • Synu, kam teď hodláš jít? Vezmi si s sebou na nějakou dobu Cominia. A promluvte si řádně O směru, jímž chceš jít, ať nevede tě Slepá náhoda. CORIOLANUS - Ó vy bohové! COMINIUS - Měsíc bych s tebou šel. A promluvíme Si o možnostech úkrytů, ať víme My o tobě, ty o nás. CORIOLANUS ■ Díky, starý. Jenomže nejsi už tak mlád a sotva By ses moh toulat s někým, kdo má, odpusť Všelicos za lubem. Jen k bráně pojďte. Tak jdeme, jdeme. Až už budu venku Rozloučíme se s úsměvem. A dokud Budu naživu, uslyšíte o mně. Dřívějším Marciovým skutkům ale Podobat nebude se nic! Všichni odcházejí branou. Řím. Ulice nedaleko brány Sicinius, Brutus a aedil. SICINIUS ■ Odešel. Pošlete je domů. Tohle By bylo. šlechta, jež — viděli jste — Ho chtěla podepřít, je v úzkých. BRUTUS ■ Moc Jsme jim teď ukázali. Můžeme Být zase skromnější. SICINIUS • Už ať jdou domů! Veliký jejich nepřítel je pryč. BRUTUS ■ Už ať jdou domů. Tam jde jeho matka! Přicházejí Volumnie, Virgilie, Menenius. SICINIUS • Pojďme. A rychle. BRUTUS • Proč? SICINIUS • Pomátla prý se. BRUTUS • Zahlédla nás už, Pojďme dále. VOLUMNIE- Jdete Mi do rány. Ať zadáví vás mor! MENENIUS • Kroťte se, ne tak nahlas! VOLUMNIE- Kdyby pláč Mi nebránil, tak byste ode mne Teď něco uslyšeli... Uslyšíte! Zůstaneš tady! VIRGILIE- A ty taky. Kéž Můj muž by mohl vidět ten váš útěk! SICINIUS • Neste to mužně! VOLUMNIE- Ona není muž. Hanba to není. Vy jste ale liška. Proto tu není ten, jenž kdysi za Řím Rozdával údery, zatímco vy Jen pomlouvačné řeči. Jdi. Ne, něco Ti povím. Chtěla bych, aby můj syn Byl v Arábii a celý tvůj rod Aby stál v poušti před ním. SICINIUS- A co dál? CORIOLANUS 245 VIRGILIE • Co dál? To celé plémě s mláďaty Manželskými či nemanželskými By bylo rychle vyhubeno. Pomsta Tam ještě existuje. MENENIUS • Tiše! SICINIUS- Dál Měl sloužit Římu tak, jak započal! BRUTUS- I já to chtěl! VOLUMNIE ■ I já to chtěl?! Kdo poštval Tu sebranku? BRUTUS- Tak my teď odcházíme. VOLUMNIE • Jak nad nejmenší římskou chatrči ční Kapitol, tak ční můj syn (a muž Téhleté dámy, téhle, vidíte?) Jehož jste vyhnali, tak vysoko ční nad vámi! ERUTUS- To může být. Už pojďme. Brutus, Sicinius a aedii odcházejí. MENENIUS • Poslala jste je domů. Plným právem. Poobědváte se mnou? VOLUMNIE- Ne. Mým jídlem Ted bude vztek. Půjdu se užírat. A s každým jídlem poroste můj hlad. Všichni odejdou. ČTVRTÉ DĚJSTVÍ I. Silnice mezi Římem a Anciem Říman a Volsk se potkají. ŘÍMAN • Proč děláte čelem vzad? Jdu z Říma, ale lupič nejsem! VOLSK • Jestli tohleto není koželuh Laetus z ulice Sandálníků! ŘÍMAN • Piger! Konečně tě zas člověk vidí! Obejmou se. ŘÍMAN - Jak se vedé ženě? Ještě peče ty prosné lívanečky? VOLSK • Pořád ještě; ona hrozinky sežene, ale já v provaznictví konopí nesplaším. Proto jdu do Říma, starý. ŘÍMAN ■ A já jdu do Ancia, abych se po-rozhlídl, jestli by tam nemohli potřebovat moje kožené stoličky. VOLSK ■ Šel jsi skrz Corioly, co jste nám jr ukradli? Jak to tam vypadá? ŘÍMAN ■ Však uvidíš. Sotva se co změnilo. Lidi jedí, spí a platí daně. A v Anciu? VOLSK • Lidi spí, jedí a platí daně. A v Římě? ŘÍMAN ■ Taky tam lidi jedí, taky spí a taky platí daně. Ale bylo u nás povstání a vyhnali jsme Coriolana. VOLSK - Vážně, vy jste se ho zbavili? To ti teda řeknu, že do Říma vejdu s lehčím srdcem. ŘÍMAN • Já odtamtud odešel s menším strachem. VOLSK • Člověče, to je: konečně zas mír! ŘÍMAN • Šťastnou cestu, Pigere, a dobré obchody v Římě! VOLSK ■ Dobré pořízení v Anciu, Laete! Rozloučí se a jdou každý svým smírem dál. Ve směru, odkud přišel Říman, se objeví zakuklený mul. Je to Coriolanus. Ancium. Před domem Aufidiovým Vystoupí Coriolanus v ošumělém oblečení a v zakuklení. CORIOLANUS • Pěkné město, to Ancium. Já, město Z tvých žen udělal vdovy. Leckdo zde Moh zdědit krásný dům, kdyby v mých válkách Byl nedochroptěl. Město, raději Mě nepoznej, nebo tvé ženy džbery Mě utlučou, tví chlapci oblázky. Vystoupí občan. Dobrý večer, pane. Mohl byste mi ukázat, kde bydlí Veliký Aufidius? Je dnes v Anciu? OBČAN ■ Ano, dnes hosti ve svém domě Předáky města. CORIOLANUS ■ Kde je jeho dům? OBČAN • Ten, před nímž stojíš. CORIOLANUS • Tenhle? Díky, pane A dobrý večer. Obíanjde dál. Světe, tvé kluzké stezky! Přátelé Jimž ve dvou hrudích tlouklo jedno srdce Co čas a lůžko, jídlo, práci, vše Sdíleli nerozborné, znenadání V minutě nula mezi polednem A dvanáctou jsou nepřáteli na smrt. A jindy zase ze zavilých soků Co místo spánku kuli plány, jak Se zničit navzájem, udělá náhoda Nic nežli trik, takové přátele Že navzájem si děti sezdají Tak je to se mnou. Nenávidím město Kde jsem se narodil. A miluji Tohleto nepřátelské město. Dovnitř! Zabije-li mě, je to jeho právo. A když mě přijme, vstoupím Do služeb jeho země. SLUHA z domu • Co civíš? DRUHÝ SLUHA • Hej, víno! Co je to za obsluhu? Spíte? První sluha odejde. TŘETÍ SLUHA - Cotus! Pán volá, kde je Cotus. Odejde. CORIOLANUS CORIOLANUS - Moc hezký dům. A jídlo taky voní. DRUHÝ SLUHA • Co byste rád, kamaráde? Odkud jdete? Tady pro vás není místo. Buďte tak laskav — CORIOLANUS • V pořádku. Lepší přijetí jsem si nezasloužil: jsem Coriolanus. PRVNÍ SLUHA se maň ■ Ty tu jseš pořád ■ ještě? Nemají u městské brány oči v hlavě, že sem vpouštějí takovéhle pobudy? Koukej mazat! CORIOLANUS • Ty koukej mazat. PRVNÍ SLUHA - Já? Začínáš být drzý? CORIOLANUS ■ Teď mě, kamaráde, obtěžuješ ty. DRUHÝ SLUHA • Pane, byl jste zdvořile požádán, abyste odešel. Odejděte. TŘETÍ SLUHA íe vrací • Co je to za chlapa ? PRVNÍ SLUHA • Divný exemplář. Nemůžu ho dostat od prahu. Zavolej pána. TŘETÍ SLUHA ■ Pryč odsud! CORIOLANUS • Jen mě tu nechte stát. Však vám váš krb nerozbourám. DRUHÝ SLUHA - Co jste vlastně zač? CORIOLANUS • Člověk t&ící se jisté vážnosti. PRVNÍ SLUHA ■ Zatracený chuďas. CORIOLANUS - Jistěže, to jsem. TŘETÍ SLUHA • I smím tě prosit, milý chuďasi s jistou vážností, aby sis vyhledal jiný kvartýr? Zkrátka: Zmiz! CORIOLANUS - Udělej, co ti bylo přikázáno. A rychle, jinak ti někdo druhý sežere zbytky. Odstrčí ko. DRUHÝ SLUHA • Zavolej pána! Třetí sluha odejde. PRVNÍ SLUHA-Kde vůbec bydlíš? CORIOLANUS ■ Pod velikým stanem. DRUHÝ SLUHA - Pod velikým stanem? CORIOLANUS • Ano. PRVNÍ SLUHA • Kde to je? CORIOLANUS • Ve městě supů a krkavců. 247 PRVNÍ SLUHA ■ Osel. To taky bydlíš se strakami, ne? GORIOLANUS • Ne. Tvému pánovi nesloužím. PRVNÍ SLUHA ■ Oho! DRUHÝ SLUHA-Máte s našim pánem něco k projednání? CORIOLANUS • Ano, a mělo by ti to být . milejší, než kdybych měl něco k projednání s tvou ženou. Žvaníte a žvaníte! Vraťte se ke svým talířům, pryč s vámi! Aufidius přichází s třetim sluhou. AUFIDIUS - Kde je ten člověk? PRVNÍ SLUHA ■ Tady, pane. Byl bych ho vypráskal jak psa, ale nechtěl jsem rušit panstvo vevnitř. AUFIDIUS • Odkud jsi? Co tu chceš? Tvoje jméno? Proč nemluvíš? Mluv, člověče. Jak se jmenuješ? CORIOLANUS ■ Mé jméno nezní libě uším Volsků I do tebe se vřízne. AUFIDIUS • Vypadáš Zpustle. V tvém oku je však cosi, jak bys Už kdysi kdesi nahlas promlouval. Lanoví v cárech, loď však bývávala Dost vznešená. CORIOLANUS ■ Rač připravit se na to Že svraštíš čelo. Opravdu Mě nepoznáváš? AUFIDIUS • Neznám tě. Tvé jméno! CORIOLANUS • Zní Gaius Marcius. To jméno tobě Zvlášť tobě i všem Volskům vůbec, vždy Přinášelo jen svízele a škody Jak o tom svědčí třetí jméno: Coriolanus. Smrtelná nebezpečí, pracnost služby Nejedna kapka krve, prolité Pro málo vděčný Řím, jsou obsaženy V tom titulu, jenž připomíná ti Jen nenávist, již ke mně musíš mít. Zbyl titul. Nic než titul. Ukrutnost Lůzy spolu se zbabělostí šlechty Jež zradila mě, pohltily zbytek. A otroci mě vypískali z Říma. To neštěstí mě zahnalo až sem. Ne naděje, že zachovám si život. Rozuměj, neboť kdybych se bál smrti Vystříhal bych se nejvíc tebe ze všech Mužů tohoto světa. Z nenávisti Abych s tou lůzou vyrovnal si dluh Tu stojím před tebou. Neznám tě, chceš-li Mi ale splatit všechna příkoří Jež jsem ti způsobil, a zohavení Způsobená tvé zemi, posluž si A využij mé bídy! Zapřáhni Mou touhu po odplatě, jež mě trýzní Pro svoje účele. Mně nevadí. Chci napadnout svou rakovinnou zem S nezkrotnou zběsilostí pekelníka. Nechceš-li ovšem riskovat a jsi-li Už znaven množstvím pokusů, tak zkrátka I mně už příliš dlouho žít se nechce A nastavuji ti zde svoje hrdlo A hlupák jsi, jestli mě nepodřežeš. Vždyť stíhal jsem tě stálou nenávistí A ze srdce tvé země čepoval jsem . Krev po tunách a mohu dále žít Jen tobě pro výsměch. Anebo ovšem V tvých službách. AUFIDIUS • Marcie, ó Marcie! Každé tvé slovo, které vyslovila Kořínek staré závisti mi rvalo Z hlubin mé hrudi. O tvou přízeň bít Se nyní chci, jak kdysi jsem se bil S tvou odvahou. Dvanáckrát jsi mě zmlátil Při různých příležitostech až běda Budím se od té doby každou noc V soubojích přilbice si rveme z hlav Navzájem sápeme se na hrdla. Kdybychom s Římem, vzácný Marcie Neměli vyřídit si nic Než že tě vypudil — tak každý muž Od dvanácti do sedmdesáti by musil Jít do vojska a proti Římu. Pojďte Hned dovnitř. Známí senátoři — CORIOLANUS ■ Bozi, Jste blahovolní. AUFIDIUS- Chceš-H zúčtováni Vzít do svých vlastních rukou, pane Půl mého mužstva převezmi a jednej Podle své vlastní úvahy, vždyť znáš Ze zkušenosti slabiny i síly Své vlastní země a sám rozhodneš Zda máme rovnou na Řím udeřit Či složit vzdálenější návštěvu: Polekat, potom zničit! Pojď teď, pojď! Hodlám tě nyní doporučit těm, Kteří tvá přání musí schválit. Buď Tisíckrát vítán, spíše přítel než Někdejší nepřítel, a Marcie To má svou váhu. Pojď! Řím. Fórum Sicinius a Brutus. SICINIUS • Nic o něm neslyšet, už žádné strachy. V senátě jeho přívržencům sklapne Že svět jde dál i bez tohoto muže Prý velikého. Neradi jen slyší Jak naši pekaři a obuvníci Si ve svých krámcích k práci zpívají. BRUTUS • Včas jsme se bránili. SICINIUS- Jde Menenius. BRUTUS • V poslední době už je zdvořilejší. Vystoupí Menenius. Pozdravy. SICINIUS - Coriolanus příliš nechybí. Snad několika přátelům. Leč stát Trvá a trval by, i kdyby on Ho nenáviděl sebevíc. MENENIUS • Vše dopadlo By lip, jen kdyby byl šel trošku s dobou. SICINIUS ■ Kde dnes je, nevíte? MENENIUS- Ne, Jeho choť I matka o něm neslyšely nic. Přejde nlkolik plebejců. PLEBEJCI ■ Nebesa ať vás chrání! BRUTUS ■ Dobrý večer, sousedé. SICINIUS • Všem dobrý večer! Dobrý večer všem! PRVNÍ PLEBEJEC • Vězte, že naše ženy spolu s. dětmi By na kolenou měly prosit bohy O štěstí, zdraví pro vás pro oba! BRUTUS • Nebesa ať vás chrání, sousedé! Plebejci odejdou. SICINIUS - Není to lepší čas, než tehda když Vás měli v nenávisti? BRUTUS • Gaius Marcius Byl schopný voják, ale sobecký, Nezměrně ctižádostivý a pyšný — SICINIUS- A chtivý samovlády. MENENIUS • Nevěřím. SICINIUS - Kdyby se byl stal konzulem, tak bychom To byli žalně zažili. BRUTUS • Bohové To milostivě odvrátili, Řím Vydýchne trochu. Vystoupl aedil. A E DIL • Tribunové, lidu! Chycený otrok vypovídá, že Volskové s dvěma proudy vojsk se hnuli Vstoupili už na naše území A pálí všechno před sebou! MENENIUS • To Aufidius Uslyšev, že je vyhnán Marcius Zas růžky vystrkuje, které vtáhl Když si byl jist, že Marcius je u nás. SICINIUS- Co pořád plácáš o Marciovi? CORIOLANUS 249 ľ BRUTUS • Vyžeňte panikáře! Nemožné. Volskové neporuší slovo.. Ne. MENENIUS ■ Že ne? My vime, že to možné .. -K. Go žiju, tři takové případy Jsem zažil. Rádně promluvte s tím chlapem Než bude ztrestán. Ať vše poví. Nebo S ním vyženete důležitou zprávu. SICINIUS ■ Na mě s tím nechoď. BRUTUS • Zhola nesmyslné Vystoupí posel. POSEL • Šlechta se shromažďuje v senátě. Z hor došly zprávy. Zdrcující. SICINIUS • To zas ten otrok. Vyžeňte ho bičem! POSEL • On nelže, pane. Jenže je vše horší. SICINIUS ■ Co že je Horší? POSEL- Obecné se říká Nevím, zda právem, že teď Marcius Jde spolu s Aufidiem proti Řimu S velikým vojskem a že vyhrožuje Odplatou. Ani starců ani dětí.,. SICINIUS • Nevěrohodné! BRUTUS • Vykoumané, aby Si slabší přáli návrat Marciův! SICINIUS • Tak je to. MENENIUS- Zcela nepodobné pravdě: On — s Aufidiem? Voda s olejem? Vystoupí jiný posel. POSEL ■ K senátu, pane! Obrovité vojsko Vedené Gaiem Marciem I s Aufidiem táhne na Rim. Corioly Jsou v plamenech a v moci nepřátel. Vystoupí Cominius. COMINIUS ■ Výtečná práce, co? MENENIUS • Coje.coje? COMINIUS • Tak pomohli jste prznit vlastní dcery Nad vlastní hlavou taví se vám střechy. MENENIUS • Co je? COMINIUS ■ Chrámy vám shoří na cement. Můžete si svá velemilovaná A zaručená práva v starém městě Nacpat do myších děr. MENENIUS- Co se to děje? Kdyby se s Volský spojil Marcius... COMINIUS • Och, kdyby! Je jejich modla; kráčí v jejich čele Jak by byl stvořen novým božstvem, které Pracuje lip než příroda a všichni Jdou za ním s čistou důvěrou jak chlapci Se ženou za motýly, jako řezník Zabíjí masařky. MENENIUS- Výtečná práce! Tady to máte, vy a chlapi z dílen V kožených zástěrách, ti žrouti česneku! Hlas římských řemesel! COMINIUS • , Tím vaším Římem Vám zatřepe! BRUTUS- Takjeto pravda, pane ? COMINIUS • „Tak je to pravda, pane?" Je! A města Už od nás odpadají! Kdo se nevzdá Dočká se výsměchu jak prosťáček Jak blázen zanikne. MENENIUS • Jsme ztraceni Jestli nám velkoryse nedá milost. COMINIUS • Kdo by měl o ni prosit? Tribuni lidu nemohou. A lid Je hoden jeho soucitu jak vlk Soucitu pastevcova. Co se týče Přátel, kdyby mu řekli „Šetři Říma!" Jednali by jak jeho nepřátelé. MENENIUS • Pravda skrz naskrz. Kdyby hodil louč Ted na můj dům, já neměl bych tu drzost Říct „Prosím, ne!" Kožené zástěry Vás budou stát teď kůži! COMINIUS • Amy, Milujíce ho, hloupí však jak voli Zradili jsme ho vám, té soli země. Zoufalství najde místo válečného umu. Přichází houfec. MENENIUS • Tu jde ta sůl. Do výše házeli Jste ušmudlané čapky, abyste Z vašeho města vyhnali ho ven A on Si nyní jde pro tolik hlav Kolik těch čapek viděl vylétnout. Jsme všichni na řadě. Kdyby nás všechny Spálil na uhel, bylo by to správně. Jít na Kapitol? COMINIUS • Tak. Co jiného? Cominius a Menenius odcházejí. PLEBEJEC • Že prý každou píď půdy vypálí Na kterou stoupne. SICINIUS ■ Odvahu. Je v Řimě Sebranka, jež by ráda viděla To, čeho na oko se bojí. Lidé Jděte, neřku-li běžte do okrsků Ukažte nebojácnosť. DRUHÝ PLEBEJEC ■ Raději Zbraň nežli nebojácnost. Bylo moudré Ho vyhnat? SICINIUS ■ Bylo. Plebejci zvolna odcházejí. . Na Kapitol! Ležení nedaleko Říma Aufidius a hejtman. AUFIDIUS ■ Pořád se ještě hrnou k Římanovi? HEJTMAN • Jak by v něm bylo kouzlo. Nevímjaké. Pro vaše vojáky je jako modlitbička Před jídlem, při jídle i po něni. Jste v téhle válce, pane, ve stínu I u svých vlastních. AUFIDIUS - To teď nelze změnit. Kdybych to zkusil, celé tažení By padlo v rozběhu. HEJTMAN-, Je škoda, pane Ze vrchní velení jste rozdělil Buď jste je sám měl převzít nebo zcela Přenechat jemu. AUFIDIUS ■ Rozumím ti dobře A buď si jist: až dojde k účtování Nebude on znát všechny moje trumfy. Byťsi se zdá — a myslí si to on A také prostý zrak to takhle vidí — 2e ve všem jedná poctivě, tak přece Tu bude něco, co on neudělá. Kdybych To neudělal já, tak mně to zláme vaz. A vaz to zlomí právě jemu. HEJTMAN ■ Myslíte, pane, ře se zmocní Říma? AU FIDIU S • Dokud nezačne vyjednávat, vzdá se Mu každé město. Římská šlechta Je pro něho. A tribunové Jsou špatni válečníci. Dneska nechal Po Římě šířit pověsti, že čeká Až se nad Kapitolem vznese kouř Na znamení, že Řím se zcela vzdává. Nedojde prý tak ke zbytečným jatkám. Jak velryba se cítí, která chladně Ceká, až rybičky jí oddaně Veplují v tlamu. Zapomíná však Na jednu věc: že bude-li mít Řím Já budu mít zas Marcia. Vše, co pak udělá, vše bude špatné Protože on to dělá. Proti šlechtě Půjde-li tvrdě, prohrál — lamentovat Začne pak šlechta Volsků; vezme-11 to Do rukou jemně, rovněž prohrál — šlechta Volsků pak bude lamentovat rovněž. Od štěstí závislý byl tento muž A nevyužil toho. Ze sedla Na křeslo do rady se nedostal. CORIOLANUS 251 Nepřešel z války do míru. Má velké Zásluhy, drobí je však vychloubačstvím. Od toho, jak nás upotřebí doba Je naše cena závislá. A naše moc Má jeden věčný hrob: pult řečníků Odkud se vychvaluje. Klínem klín Se vyráží. A vichr oheň Rozdmychá, ale pak jej udusí. Moc zas jen moc roztrhá na kusy. PÁTÉ DĚJSTVÍ 1. Řím. Fórum Menenius, Cominius a jiní senátoři, jakož i Sicinius a Brutus. COMINIUS ■ Jak by mě neznal, se mnou jednal. MENENIUS • S ním Jenž mu byl vojevůdcem! COMINIUS • Oslovil jsem Ho jak Coriolana. Zakázal si to. I jiná jména. Křičel, že je král Nicoty, bez titulů, dokud v ohni Říma si neukuje nové jméno SICINIUS • Anebo žádné. MENENIUS • V boji s párem tribunů Co znamenitě vědí, kterak zlevnit Lívance z kukuřice! BRUTUS- . Vám však zas Je známo, kterak zlevnit Řím! Ať kouř Se vznese nad Kapitol, ať váš kumpán Se dozví, že je vítán. Poklekněte Před jeho stanem, raděj míli před ním A po kolenou vyplazte si milost! Ven s usnesením: Kdo chce vidět kouř? Pauza. Tak dobrá, nikdo. Rozdělujte zbraně Namísto proužku kouře jinak uvidíme Oceán dýmu a v něm mizet Řím! Pauza. Sicinius a Brutus odejdou. COMINIUS ■ Dokázal jsem mu . Že mírnost je tím královštější Cím méně už je očekávána. On na to: Od státu, který ho vyhnal Je prý to trochu laciné. MENENIUS • Tak. Správně. COMINIUS • Mluvil jsem o ohledech k přátelům. On na to, že mu chybí čas Aby je vyzobával z plesnivých A shnilých plev. Pak řekl, že by bylo Nesmyslem pro zrníčko nebo dvě Nespálit celou hromadu. Nechat ji smrdět dál. MENENIUS • Zrníčko nebo dvě? Jedno jsem já- A jeho matka, jeho žena, dítě A ten. Ostatní jsou ty plevy, smrdí Až nad měsíc: a pro ně máme shořet! Jdu za ním. Bylo příliš brzy ráno Když jste s ním mluvil, jistě nesnídal. A právě proto byl tak nevlídný. Po jídle půjdu za ním. Odejde. COMINIUS- Nadarmo. Ležení Volsků nedaleko Říma Stráže. Přistoupl k nim Menenius. PRVNÍ STRÁŽ • Stát, odkud jdete? DRUHÁ STRÁŽ • Zpátky! Obrátit! MENENIUS - Jsem vyslán státem, abych promluvil S Coriolanem. PRVNÍ STRÁŽ ■ Vy jste Říman? MENENIUS ■ Ano. PRVNÍ STRÁŽ ■ Musíte zpátky, neprojdete. Velitel Nechce o Římu vědět. DRUHÁ STRÁŽ • Uvidíte Řím v plamenech, než setkáte se. MENENIUS • Lidé Mluvil-li o Římu váš velitel A o přátelích — vsadím deset k jedné Že vyslovil mé jméno: Menenius. PRVNÍ STRÁŽ • Menenius sem a Menenius tam Neprojdete a dost. MENENIUS • Říkám ti přece: Tvůj vojevůdce je mým přítelem. PRVNÍ STRÁŽ • Tak zpět, příteli mého vojevůdce! MENENIUS • Člověče, říkám ti přece, mé jméno je Menenius, jsem dlouhá léta na straně tvého vojevůdce! — Už posnídal? Víš o tom něco? Nehodlám s ním mluvit, dokud neposnídal. PRVNÍ STRAŽ • Jsi Říman, ne? MENENIUS • Jsem to, co je tvůj vojevůdce. PRVNÍ STRÁŽ • Tak bys taky měl jako on Řím nenávidět. Něco ti povím. Vyhnali jste toho muže z brány, kterou vám hájil. Hodili jste svůj štít nepříteli. Myslíte si, že můžete zadržet to, co přijde, vzdycháním starých bab, několika pannami, co spínají ruce, nebo pakostnicovým pokleknutím starého žloutenkáře jako jseš ty? Chceš oheň, který sežere Řím, sfouknout svým krátkým dechem? Směšné. Jdi zpátky do Ríma a čekej tam na svou popravu! MENENIUS • Chlape, kdyby tvůj velitel věděl... Vystoupí Coriolams a Aufidius. CORIOLANUS • Co je? MENENIUS • Ted, chlape, sis to nadrobil. Posuď, podle způsobu, jakým se mnou bude mluvit, nejsiJi zralý pro šibenici. — Synu, chystáš nám oheň, zde je voda k jeho uhašení. Coriolanus se dívá, nestoupá-li kouř. MENENIUS • Bylo nesnadné pohnout mě, abych za tebou šel. Oni vědí, že jen já tě mohu k něčemu pohnout. Na vlnách vzdechů, synu, jsem vyplouval z městské brány. I prosím tě, nech Římu život! Obrať se, synu! CORIOLANUS • Pryč! MENENIUS • Co? Pryč? CORIOLANUS ■ Nikoho neznám. To, co nyní dělám Je v jiných službách. Nadto pak mám právo Na pomstu, možnost odpustit je v rukou Volsků. Dál: že jsme byli spřáteleni Je lip přenechat minulosti nežli Soucitně říkat: velice. Už jdi. A vězte, že mé uši jsou Lip obrněny vůči vašim slovům Než vaše brány vůči našim vojskům. Kdysi jsme si však byli blízcí. Proto Máš tady list, jejž jsem ti napsal. Byl bych Jej jinak poslal. Další slovo, Menenie Už nechci slyšet. — Aufidie, tento muž mi býval kdysi v Římě blízký Avšak, jak vidíš — AUFIDIUS- Neuhnul jste o píď. Coriolanus a Aufidius odejdou. PRVNÍ STRÁŽ • Tak, pane, vaše jméno je Menenius. DRUHÁ STRÁŽ • Působí přímo zázračně, co? Ted Už zase najdeš cestu domů. PRVNÍ STRÁŽ ■ Slyšel jsi, jak nás zprdli, že jsme nenechali projít vyslance římského státu? CORIOLANUS 253 Řím. U jedné z bran Cominius a senátoři očekávají Menenia. Mene-nius vystoupí. MENENIU S • Říkal jsem: není naděje. Naše hrdla propadla rozsudku a čekají na kata. SENÁTOR -Je možné, že za tak krátkou dobu se povaha člověka tak změní? MENENIUS • Tenhle Marcius se stal ž člověka drakem. Před jeho tváří trpknou zralé hrozny. Pohybuje se jako věž a pod jeho krokem se země smršťuje. Líčím vám ho podle skutečnosti. Přičti Sicinius a Brutus.S nimi plebejci. COMINIUS - Kéž bohové se slituji nad naším ubohým městem! MENENIUS ■ Ne, tentokrát se bohové nad námi neslitují. Nedbali jsme jich, když jsme ho poslali do vyhnanství, a když se teď vrátil, oni nedbají nás. Brutovi: A za všecko vděčíme vám! Odejde se senátory krom! Cominia. BRUTUS • Jdou balit. Raději umřou na svých statcích. Plebejcům: Je to, jak jsme vám říkali. Otcové dávají Řím vplen. Jak to vypadá v okrscích? JEDEN PLEBEJEC ■ Většina se přihlásila k válečné službě. Kdo ještě vyčkával, jak Meneňius pochodí u Coriolana, přihlásí se teď. BRUTUS • Dobrá. Když ti, kdo žijí a tyjí z Říma, nechtějí Rim hájit, budeme jej hájit my, z kterých Řím dosud žil.a tyl. Proč by zedníci neměli bránit hradby? COMINIUS ■ Počítejte s několika od nás. Budou vám vydány zbraně, beru to na sebe. PLEBEJCI ■ Ať žije Cominius! Vystoupí jiný plebejec. JINÝ PLEBEJEC - Volumnie, jeho matka, prosí, aby se čtyřmi ženami z urozených rodin byla propuštěna ke Gaiovi Marci-ovi. Chtějí ho pohnout k tomu, aby se obrátil. SICINIUS - Prosba je zamítnuta. BRUTUS ■ Je povolena. SICINIUS ■ Chceš to plémě zrádců pustit z města? BRUTUS • Několik patricijských rodin žije teď ve strachu, že budou kvůli stykům s ním ukamenovány. Zdá se, že se obrátily na rodinu Marciů. Nevěřím, že se nás ta stařena bojí, ale nemyslím si, že je pro to, aby v budoucnu na Kapitolu zasedal senát Volsků. Je svým způsobem .... vlastenka: chce, aby nás plebejce raději dřeli Řimani než Volskové. Co si myslíte . . . . vy, Cominie? COMINIUS - Nechtějí jít, ale... Vidíte tam na Kapitolu ten výběžek, ten rohový kámen? SICINIUS ■ Proč, co s ním? COMINIUS • Jestli byste jej malíčkem o kou-■ sek posunuli, pak by byla jistá naděje, že římské paní u něho pochodí. BRUTUS • Její řeč jím třeba nepohne — ačkoliv to není tak jisté, může mu říci všelicos, co mu bude znít nově —, tím kamenem tam pohnout nelze. Ale po zemětřesení bych jím třeba přece jen pohnul. COMINIUS • V tom muži není víc milosti než mléka v tygrovi. ■ SICINIUS - Matku prý měl rád. • COMINIUS • I mne. A'.teď už si na matku vzpomíná tak málo jako osmiletý kůň. BRUTUS - Tím rozhovorem bychom mohli získat odklad. Dnes v noci a zítra II celý den jsou hradby slabě obsazeny. K plebejci. Mohou jít. Ale pošli s nimi některou ze služebných, na kterou je spolehnutí, abychom se dověděli, o čem byla řeč. Ano? SICINIUS • Tak. Před námi dva těžké dny. BRUTUS • Zdá se mi, a prý nejen mně, že Řím Je lepší, co ten člověk v jeho hradbách Už nechodí, a že je hoden obrany Poprvé možná od založení. VSichni odejdou. 4. Tábor Volsků Coriolanus, Aufidius, stráž. STRÁŽ • Ne, žádný kouř! AUFIDIUS • Jak dlouho hodláš čekat? CORIOLANUS- Zítra ležíme před branami Říma. AUFIDIUS • A dnes? CORIOLANUS - Můj partnere v tom tažení Musíte stvrdit pánům z Ancia Jak upřímně jsem prováděl tu akci AUFIDIUS • Jen ne tak zhurta. Upřímně? Tak. Jistě. CORIOLANUS • Ten starý muž, kterého jsem zlomeného Poslal zpět do Říma, mě miloval Víc nežli otec, vskutku, býval jsem Mu téměř bohem. Vyslat ho, to bylo Poslední východisko pro ně. AUFIDIUS - Ani před tímto starým mužem, jenž Tě zbožňuje, však nic o podrobení Jen snažná prosba: „Jdi a oběs se!" Za scénou pokřik.-CORIOLANUS • Co je to za hluk? Vystoupí voják. VOJÁK • Pane, delegace ■ ■ .Žen z nejpřednějších římských rodin je Zde v táboře. Není-H to jen fáma Tak jsou to, pane, tvoje matka, choť A synáček. CORIOLANUS s pohledem na Aufidia ■ Teď sbohem, city! Zatni Teď pevně zuby, aby bohové Nad tímhle divadlem se nesmáli Protože je to proti přírodě! Volskové, rozorejte trosky Říma A zvláčejte skrz naskrz Itálii Nenechám zotročit se přírodou A vrtkavóstí instinktů. Volumnie, Virgilie s malým Marciem a čtyř- mi římskými paními vystoupily. VIRGILIE- Můj choti! Coriolanus k nim přistoupí a zdraví se s nimi. CORIOLANUS • Tyhlety oči, ženo, nejsou ty Které jsem míval v Římě. VIRGILIE- Strasti. Mění. VOLUMNIE - Tu dámu znáš. CORIOLANUS - Ach, proslavená sestra Mladého Publicoly, cudná luna Říma Předrahá Valerie! VIRGILIE - Výtažek sebe sama tady máš Jenž podle předpovědi v běhu let By mohl še ti vyrovnat. CORIOLANUS- Můj synu Bohové, doufám, z tebe udělají Pro válku něco, abys jedenkrát Pro všechny, kteří k tobě budou vzhlížet Stál jako velké mořské znamení Jež stojí nad bitevním chaosem Nezranitelné ani hanbou. VOLUMNIE ■ Klekni, dítě. CORIOLANUS nepřipustí, aby malý Marcius klekl • To je můj chlapec. Teď mě neproste Abych snad propustil svůj pěší lid CORIOLANUS 255 A srovnával se s pokrývači Řima . A neříkejte, co, vám ňá mých skutcích Připadá proti přírodě. Ty Aufidie A z Volsků ostatní, dávejte pozor: Nic soukromého z Říma nechci slyšet. Návrh! VOLUMNIE • Umět tak mlčet, mlčela bych Nic neřekla bych, co by pohnulo tě Ci zabilo, nic, co by bylo marné. Nevyšla jsem jak jiné matky chodi Zachránit dítě, nýbrž Zničit je Bude-li ovšem ještě lidské, jinak Mě zhubí. Nesmím prosit nebesa Abys byl vítěz, což bych přece měla A aby naše město zvítězilo Si také. nesmím přát a měla bych. Ztratím-li nyní Řím, tu živitelku Našeho pokolení, ztratím tebe Naši oporu v Římě. Tak či tak Pro mne je to či ono smrtelné Buď povedou tě jako velezrádce V okovech ulicemi, nebo vstoupíš V triumfu mezi osiřelé trosky Rodného města. Věnec vítězství Budeš mít za krev ženy, svého děcka. Já, synu, nechci vyčkávat Jak válka rozhodne, které z těch neštěstí Mě postihne: mám tě snad přemlouvat? Ne. Do rodného města vstoupíš tak Že prvním krokem šlápneš na klin matky, Jenž vyvrhl tě v tento svět. VIRGILIE- A na můj Jenž porodil ti tady toho chlapce Aby tvé jméno v světě nezaniklo. CHLAPEC■ Ne, na mne nešlápne, já uteču Abych moh šavlovat,, až vyrostu. CORIOLANUS • Nechcete-U být zženštilí, tak nesmíte Zírat v tvář ženy nebo dítěte. Seděl jsem dlouho. Povstane. VOLUMNIE- Nejen před námi. Zapomeň na svízel, že je mi těžko Tvůj otec nepřiměl mě k zvyklosti Zastřít si šátkem tvář, když opouštím Náš dům, i zanech dětských citů, věz ■ Že táhneš proti jinačímu Římu Než jaký opustils. Už nejsi Nenahraditelný, jsi jenom ještě Smrtelné nebezpečí. Nečekej Na kouř poroby. Uvidíš-li kouř Pak bude stoupat z kováren, kde meče Se kují na tebe, jenž vlastním lidem Chceš stoupnout na šíji a kvůli tomu Se podrobuješ jeho nepříteli. My ale, lesk a šlechta Říma Za záchranu před Volský budem vděčit Lůze. Nebo tvým Volskům za záchranu Před lůzou. Nech nás odejít. iíí Ten člověk nemá matku z Říma Ženu má z Coriol a. toto dítě Se podobá mu jenom náhodou. Zeny odejdou. CORIOLANUS • Ó matko, matko! Cos to udělala? Řím, střežená brána Brutus a Sicinius. Posel. POSEL • Novinka. Volskové táhnou pryč a Marcíus jde s nimi! BRUTUS • Kámen se pohnul. Lid sáh ke zbrani A stará země v základech se chví. Oba odcházejí. DON JUAN Sabina Thalbachová jako doňa Elvíra, Erwin Geschonneck jako Don Juan (Berli-ner Ensemble, režie Benna Besson — foto Hainer Hill) DON JUAN Berliner Ensemble schta ) fóiů Percy Pauk- CORIOLANUS DON JUAN Berliner Ensemble — foto Percy Pauk-schta GORIOLANUS . Hllrmr Thatejako Aufidius, Ekkehard Schalt-tinh Cmalaia (Bsrliner Ensemble -^-foto Vera Tenschertová) 6. Ancium, u městské brány Aufidius s průvodci a důstojníky.. AUFIDIUS • Tamhle se postav a dávej senátorům Co přijdou k uvítáni, tenhle papír. A říkej jim, že všechno dosvědčím Před jejich sluchem a před sluchem lidu. Obžaluji ho zde, hned u brány Až navrátí se, aby před Volsky Smyl několika slovy vinu. Jdi. Průvodce se postaví stranou a rozdává přicházejícím senátorům Áufidiův leták. SENÁTOŘI • Budte nám doma vítán! AUFIDIUS- Pročpak vítání? Vítání jsem si ještě nezasloužil. Getli jste, co jsem tady napsal? PRVNÍ SENÁTOR ■ Ano. DRUHÝ SENÁTOR • A se zármutkem. Jeho dřívější Chyby vem čert. Skončit však tam, kde měl Teprve začít, vzdát se výhody Útoku, zaplatit nám našimi Výdaji — to je neodpustitelné. AUFIDIUS • Přichází. Vyslechněte jeho řeč! Vystoupí Coriolanus s bubny a korouhvemi. S ním občané. CORIOLANUS ■ Zdar, pánové! Jsem tu. Váš válečník Pocity vlasti stejně nenakažen Jak když jsem vyrazil pod vaším velkým Velením. Vězte, že jsem vaši válku Hnal cestou krve před samotné brány Říma. Kořist, již přinášíme, převyšuje Více než o třetinu náklady Tažení. AUFIDIUS ■ Nečtěte ty seznamy! Že vaší plné moci zneužil Řekněte zrádci a že... CORIOLANUS • Zrádci? Copak? AUFIDIUS • Tak, zrádci, Marcie. CORIOLANUS- Marcie?! AUFIDIUS • Myslíš Že skloním se před jménem uloupeným V Coriolách? — Žádný Coriolanus! Pánové, hlavy státu, věrolomně Zradil ten člověk vaši věc a rozdal Za tucet slaných kapiček váš Řím {Říkám: váš Řím) své ženě a své matce Přísahu přerval jako zteřelou Nit hedvábí, válečnou radu nikdy Nesvolal, jenom na brekot své kojné Se rozbrečel a s moldánkami odplavil Vám vítězství, až studem bubeníci Rudli a muži stáli oněměle. C O RIO L AN U S • Já že jsem brečel ? AUFIDIUS • Jako mazlíček. CORIOLANUS • Nestoudný lháři! Jako mazlíček! Promiňte, pánové, že poprvé Jsem nucen nadávat. Ctihodní páni Ten pes ponese rány mého biče Až do hrobu. DRUHÝ SENÁTOR- Už oba mlčte, mlčte! CORIOLANUS • Na kusy roztlučte mě, Vol-skové! Ať děti mnou si zbarví nožičky. Mazlíček! Podlý pes! Bude-li kdy Ve vaší kronice kus pravdy, dočtete se Ze Volsky vyplašil jsem v Coriolách Jak orel v holubníku! Mazlíček! AUFIDIUS • Dost! Víc než dost! Vy páni, dovolíte Aby se chvástal válečnickým štěstím Jež bylo vaší hanbou? DŮSTOJNÍK- Za to zemře! OBČANÉ • Roztrhejte ho na kusy, a hned! — Zabil mi syna. — A mně dceru. — Zabil bratrance Marca. - Zabil mi otce. 257 AUFIDIUS • Ať je jak řešeto! Aufidiavi důstojnici se vrhnou na Coriolana a ubodají ho. Řím. Senát Konzul, senátoři, tribuni. KONZUL • Návrh tribunů, aby statky vzaté Občanům Coriol do konfiskace Jim byly vráceny, je tímto uzákoněn. SENÁTOR ■ Návrh, který se týká vodovodu Z třetího vršku k sadům na východě. Posel přináší zprávu. KONZUL • Zde došlo hlášení, že v Anciu Byl včera odpoledne zabit Gaius Marcius. Ticho. MENENIUS • Návrh: Když je teď mrtev ten, kdo Řím Tak proslavil a měl tak málo štěstí Ať jeho jméno na Kapitolu Jakjméno Římana a jako... BRUTUS • _ Návrh: Ať senát pokračuje v probírání Svých denních záležitostí. KONZUL • Otázka: Rodina Marciú má tuto prosbu: Od dob výnosu Numy Pompilia Se povoluje pozůstalým Po otcích, synech, bratrech — aspoň ženám — Veřejně nosit smutek deset měsíců. I prosí Marciové... BRUTUS • Zamítá se. Senát pokračuje ve svém zasedání. CORIOLANUS DOSLOV U svazku, jenž shrnuje Brechtovy nejpodstatnějši adaptace, je skryt háček už v samotném podtitulu. Pojem adaptace je totiž u Brechta velmi vágní a rozkolísaný, hranice mezi původní hrou a ,,poněkud zpracovaným" překladem, mezi běžnou dramaturgickou plus režisérskou úpravou a verzí „volně podle XY", mezi tzv. protihrou, která přebírá příběh, ale obraci jeho „ideové uzly" naruby, a mezi „vypůjčeným" příběhem či „vypůjčovanými" motivy jsou velmi nezřetelné, často záměrně, mystifikátorsky setřené. Ä není téměř mezi Brechtovými hrami práce, která by více či méně nepoužívala cizích prvků, přizpůsobujíc je Brechtově koncepci či aspoň jeho jazyku a stojíc tak na tom či onom pomezí adaptace. Hned Brechtova raná prvotina, jeho Baal, není nikterak „ryzím výronem" postpubertální duše, nýbrž skrytou polemikou, tedy „protinávrhem" či „protiprojektem" ke křečovitému pseudo-expresionismu Johstovy hry Osamělý (jejíž osou je básník Grabbe), ale zřetelně se v ni odráží i uhranutí Búchnerovým Vojckem a francouzskými prokletými básníky. Citace Heyma a Be-chera i wedekindovské stopy jsou ve srovnáni s těmito impulsy pouhé detaily. Následující Bubny v noci jsou velmi oproštěny od knižních souvislostí: vůle napsat časovou hru dominuje. A je to vskutku práce, která vlnu tzv. navrátilec-kých her a knih předstihuje zhruba o desetiletí! V džungli měst, Brechtova třetí hra, je opět opředena netušenými literárními souvislostmi, doslovnými i „atmosférickými" (vlna amerika-nismu, sportovní věk, exotismus, Rimbaud atd.), je však natolik výjimečná, že se pojmu adaptace zcela vymyká. Na rozdíl od německého vydání Brechtových spisů stojí v čele českého svazku adaptací Život Eduarda Druhého Anglického, který jinak figuruje mezi původními Brechtovými dramaty jako celovečerní hra č. 4. Má podtitul „podle Marlo-wa" a pozoruhodně ojedinělé předznamenání, jež zní: „Tuto hru jsem psal s Lionem Feucht-wangerem. Bertolt Brecht." Hru zařazujeme mezi adaptace proto, že je čistým příkladem adap-tátorské teamové práce, kterou Brecht později přivedl málem až za meze dokonalosti, a že je to zároveň i exemplární, protože ve své zárodeč-nosti vcelku nezakrytá ukázka Brechtova pověstně „laxního přístupu k duchovnímu vlastnictví". Jenž se ostatně — půvabný paradox! — rovná neméně laxnímu přístupu alžbětinců,, včetně Marlowovy hry, ke všemu dědictví předků. Vhodným mottem k jejímu prozkoumání je Feuchtwangerova báseň Adaptace, šitá ostatně na tělo této „kooperaci": Já například nikdy psávám adaptace. Někteří jim říkají i přebásněni, a má se to tak: Udělám ze staré látky novou hru a pod titul dosadím jméno mrtvého básníka, který je velice slavný a kterého nikdo nezná, a dosadím před jméno mrtvého básníka slůvko: „dle". Pak píšou jedni, že jsem byl pln piety, jiní, že jsem si počínal zcela nepietně, a to, co se mrtvému básníkovi nepodařilo, přičtou mně, a co se podařilo mně, přičtou mrtvému básníkovi, který je velice slavný a kterého nikdo nezná a o němž - také nikdo pořádně neví, jestli sám byl básníkem či snad jen adaptátorem. 259 Podnět k adaptaci byl vnější a plynul z Brechto-va závazku zrežírovat v sezóně 192.3—24 pro mnichovské Komorní divadlo jednoho alžbětin-ce. Byl mu navrhován Shakespearův Macbeth. Brecht však posléze zvolil méně populárního, ale dramaturgicky objevnějšího i vděčnějšího Eduarda (napsaného kolem roku 1592). Přestože se v brechtovské literatuře dočítáme, že jen dvacetinu textu tvoří přímý překlad Marlowovy předlohy, čteme v jiných statích, že třetina je bezprostřední parafrází Marlowova textu a více než polovina parafrází nepřímou, že však „story" Marlowovy hry je v hrubých rysech dodržena. Jakož i atmosféra. Z neurčitosti těchto údajů plyne jediné: že Brecht už tehdy mistrně mátl a zastíral stopy. Konkrétně: východiskem mu nebyl jen starší překlad Heymelův (jenž ho v podstatě neuspokojil, přesto mu však poskytl nejeden detail), nýbrž i text originálu (s nimž ho seznamoval výborný angličtinár Feuchtwan-ger), na nejednom místě problesknou reminiscence na některé hry Shakespearovy a nechybí ani hypotéza, že adaptátoři sáhli i k přímému prazdroji alžbětinských her, totiž k Holinshedově Kronice. Feuchtwanger měl v té době za sebou první dramaturgické zkušenosti i úspěchy (to se týká především adaptace staroindické Vasanta-sény, kterou u nás známe pod názvem Hliněný vozíček), nehrál však kupodivu roli zkušenějšího uhlazovače výstřelků rozhněvaného mladého muže Brechta, nýbrž působil prý — kromě zásahů do kompozice, do rozvržení a sledu scén — především jako zdrsňovatel a rozrušovatel Brech-tových „příliš hladkých" blankversů. K užšímu teamu patřil i výtvarník Caspar Neher, dávný Brechtův kamarád a kongeniální spolupracovník, jehož návrhy a náčrty jsou dnes autentičtějším svědectvím o první podobě hry nežli nečetné fotografie. Pomocí přispěl i pověstný kabaretiér Karl Valentin. Ze hry, která — jak praví dějiny literatury — přece jen „především soustřeďovala svůj zájem na psychologii jediného charakteru", udělal Brecht s Feuchtwangerem mimo jiné hru o víceméně podivuhodných proměnách minimálně tří osobností: Eduarda, královny a Mortimera. Eduard se mění z úchylného slabocha a primitiva v tygra, v kámen a dokonce v předsmrtného filozofa. Královna se mění z bezmezné a nešťastně milující manželky v nenávistnou, chlípnou a pijanskou flundru, z ovečky ve vlčici. Mortimer se mění z knihomola a krasořéčnického intelektuála v bezohledného, cynického vraha, ale i v býka. Ty, kdož ho do té role povolali, ostatně předem upozornil na možnost těchto proměn, na to, co z lidí dokáže udělat moc. K těmto proměnám mají Marlowovy-Brechto-vy-Feuchtwangerovy postavy přímo nedozírnou plochu, nedohledný časový prostor plných devatenácti let! Vědci nás učí nepřeceňovat čas v dramatech alžbětinců: zacházívá se s ním tak velkoryse, že s logickými měřítky většinou nevystačíme. Přesto se nabízí srovnání, jemuž se ostatně stejně nelze vyhnout, srovnání se Shakespearovým Králem Richardem Druhým, který v těsném časovém sledu a se zmíněnou laxností na Eduarda v nejednom bodě navazuje: V Richardovi Druhém se vše odehrává v rozpětí pouhých dvou let, posledních dvou let Richardova života, a o proměně, natož proměnách, nemůže být řeči: je to soustředěná studie o vrtka-vosti krále, jenž si zamanul být režisérem i hlavním představitelem v dramatě svého pádu a poskytnout tak velkolepou teatrální podívanou jak svým dějinným spoluhercům, tak zvláště budoucnosti, historii. Pro poznáni principu Života Eduarda II. i jeho adaptace je důležité číslo dvě. Zřetelně dvoudílná je stavba. (První díl zahrnuje 13 let, následuje čtyřletá přerývka, druhý díl — historie pádu — se odehrává ve dvou posledních letech Eduardových.) V každém z obou dílů je rozlehlá bitevní scéna (přesněji: jsou to okrajově bitevní výjevy), bitva u Killingworthu na konci první půle je triumfem Eduardovým, bitva li Hastingsu na počátku druhé půle počátkem Eduardova konce. V každém z obou dílů je i jedno obšírné „putování" podle hesla „utahat k smrti": nic nevadí, že nedobrovolné putování milce Gavestona trvá dva dny a neméně brutální putování Eduardovo dva roky! V Márlówově předloze byl „princip dvě" ještě znásoben dvojím vypovězením Ga-vestonovým a dvěma Eduardovými milci (druhým byl Spencer). Brechtův eliminační zásah tuje šťastný: kontura hry se zpevnila, příběh není zbytečně zašmodrcháván. Pozadí těchto všech dějů je jen jedno: je jím občanská válka, dlouholetý rozvrat země způsobený na počátku titěrnou svévolí. Jako by hrou trvale pochodovaly oddíly, nikoli ovšem v hrdinském lesku, nýbrž kdesi na periférii bitev a šarvátek, v močálech a vřesovištích, v rozervání a vrávoránl. V německých souvislostech má hra ve svém principu předchůdce v Bůchnerovi a Grabbovi. Považuje se za zřetelný náběh k Brechtovu epickému divadlu — dosti dlouho před jeho první teoretickou formulací. Je tu však jiný vztah, který by Brecht byl patrně popíral, který je však zdůrazňován historickým odstupem. Je to vztah k expresionismu. Jeho korunním svědectvím je jazyk, jeho metaforičnost, jeho brutalita (svět zvířat!), jeho zadýchanost i explozívnost, jeho poetické násilnictví. Uvědomme si, že Eduardovi předcházel lyricky brutální Baal, který už dnes figuruje mezi vrcholnými expresionistickými dramaty, že mu předcházel časový kus takřka militantního expresionismu Bubny v noci, jehož transpaient „Nečumte tak romanticky!" se post-expresionismu nijak nevymyká, že mu předcházela hra V džungli měst, „hra pro hru", charakterizovaná jako ukázka prae-absurdní dramatiky a inspirovaná naivní exotikou, Rimbaudovým Pobytem v pekle i iracionálností vztahů dvou hlavních protagonistů, spjatá však pevnějšími jazykovými svorkami s expresionistickým desíti- letím (bez jeho odpuzujících exaltovaností a exhi-bicionismů). (Uvědomme si v této souvislosti také, že Marlo-wův Eduard II. byl uveden 25. 1. 1922 na scéně pražského Národního divadla. Hru přeložil Oto-kar Fischer a dramaturgicky ji upravil i režíroval K. H. Hilar, tedy osobnost, kolem níž se úvahy o tzv. českém jevištním expresionismu točí snad nejčastěji. Tento termín se ostatně ozýval i v souvislosti s touto inscenací.) Většina her, které Brecht napsal po raném Eduardovi II., je přímo opředena souvislostmi s vele-tucty jiných děl. Žádný expresivní „přetlak nitra", nýbrž zkoumavé prohlížení toho, co už tu je, obeznamování se, skryté či zjevné citace, polemiky, odrazné můstky, paralely, převrstvovánl akcentů, převracení naruby atd. Na námitky hnidopichů, ne-li na přímá nařčení z plagiátu znal Brecht bryskní odpověď: „Shakespeare byl taky zloděj." Muž jako muž, následující těsně po Eduardovi, vyvolává u znalců odkazy ke Kiplingovi a Piran-dellovi, jazyk však dosud čerpá ze „šťavnaté strohosti" expresionistických dramatiků, aniž je bezděčnou parodií; a fantazie přestávkové „mezihry pro foyer" je z rodu „surrealismu" bývalého expresionisty Ivana Golla! Vztah Krejcarové opery ke Gayově předloze i „výpůjčky" z Villona v této hře jsou obecně známá a mnohokrát i horkokrevně přetřásaná fakta, didaktické hry z počátku třicátých let se opírají zhusta o orientální předlohy či schémata, Pritakávač např. o japonskou nó-hru Taniko, Horáti a Kuriáti přebírají naproti tomu látku z římského Livia, Svatá Johanka z jatek vydatně čerpá z románů Uptona Sinclaira, Matka je přímo označena jako hra „podle románu Maxima Gorkého", Kulatolebí a špičatoletí vzešli z adaptace Shakespearovy hry Veta za vetu (= Půjčka za oplátku) a na jejích DOSLOV 261 ^1 dvou verzích se dá příkladně sledovat proces přechodu od adaptace ke hře původní, Pušky paní Carrarové vznikly „s použitím nápadu" irského dramatika J. M. Synga (spojitost je tu nepatrná — dosud zcela nedoložená, ale lákavá je hypotéza o vztahu k námětu čapkový Matky: obě hry vznikaly souběžně!), v genealogii Matky Kuráže dominuje Grimmelshausen, ale nechybějí tam ani české dotyky, hra Pan Puntila a jeho sluha Matti vychází z povídek i ze scénického rozvržení finské spisovatelky Helly Wuolijoki (R. Grimm naznačuje i možnost ovlivnění Gorkého povídkou Principál), v Zadržitelném vzestupu Artura Uie, k němuž dodala půdorys soudobá historie, jsou přímé souvislosti se Shakespearovým Caesarem a Richardem III. i s Goet-hovým Faustem, Švejk za druhé světové války přebírá z Haška nejen detaily, anekdoty, tedy jazykové prvky, a impozantní obrysy ústřední postavy, nýbrž vlastně celý půdorys (nehaškov-ské jsou toliko rýmované mezihry Hitlera a spol. „ve vyšších sférách"), Kavkazský křídový kruh vychází opět z impulzů Orientu, zprostředkovaných mimo jiné Klabundem, Dny Komuny jsou „protinávrhem" ke hře Nordahla Griega Porážka atäkdál atakdál. V posledních měsících svého amerického exilu začal se Brecht zabývat adaptací Sofoklovy Antigony. Existuje dokonce přesný údaj o tom, kdy hra vznikala: mezi 30. březnem a 12. prosincem 1947. Podobné údaje bývají u Brechta dosti relativní, jisté však je, že záměr hry vznikl v časech těsně poválečných rekapitulací, kdy bezprostřední tlak pominul a začalo se hledat „to obecné", „to všelidské". A jisté je, že Brecht dokončoval Antigonu po návratu do Evropy ve. Švýcarku, a to s přímou vyhlídkou na jeji uvedení. Už 16. prosince 1947 nalézáme v jeho pracovním deníku malé resumé: „Nalézám švábské intonace a gymnaziální latinské konstrukce a jsem jako doma. I něco hegelovského tu kolem krouží." Antická tradice hrála v Brechtově díle důraznou roli od samých začátků. Sedmnáctiletý gymnazista použil školní kompozice na téma „Dulce et decorum est pro patria mori" k útoku proti úče- ' lové propagandě. Psal se však rok 1915 a spíše než Horatius to odneslo válčící Německo. Brechta málem stihl osud Ladislava Klímy, jenž byl kdysi pro podobnou provokaci proti c. a k, Rai kousku vyloučen ze všech středních škol v Cislaj-tánii. Horatius od té doby provází Brechta trvale až po pozdní Elégie z Buckowa. Jeden z prvních jeho dramatických pokusů (Hannibal podle Grabbeho) i jeden z posledních (Goriolanus podle Shakespeara) doplňovala četba Plutarcha a Livia. Dlouhá léta zaměstnávala Brechta posta-vajulia Caesara a stejně i početné prameny o jeho životě, prameny římské i německé. Antický chór i chór u Brechta stojí sice v závislosti nejednou nepřímo úměrné, ale v souvislosti bezprostřední. Umělecké dílo jakožto „exemplum" je pojetí stejně tak brechtovské jako antické: naučné básně Lucretiovy mu byly vzorem při pozdním přerušeném pokusu o přebásnění Komunistického manifestu do hexametrů. Kromě úvah o chóru a poněkud abstraktně vymezeném terči antiaristotelovském, kromě znalosti před-sokratovských myslitelů (zvláště Hérakleita a Empedokla) převládá spíš vliv antiky římské. Jistě se bude jednou dokazovat, že „Brechtův Rím'' je kategorie stejně svérázná jako jeho gangsterská Amerika či jeho svět exotický a orientální, ale to nic nemění na přímosti a trvalosti této inspirace. Je zaznamenáno, že Brechtova příruční knihovna, kterou měl vposled u svého lůžka, obsahovala pouze 56 knížek. Z toho je 16 titulů antických! Ve velké knihovně jsou pak téměř komplety antických autorů, a to většinou — typicky! — ve starých, německých překladech, u římských autorů nadto většinou i s originály. Řecký pramen, jímž je Sofoklova Antigona, jc tedy v souvislostech díla výjimkou. Podnět byl jasně válečný: protifašistický boj a odboj. „Argos bude Stalingradem dneška," skicoval si Brecht zprvu. A tento jednoznačně aktualizační,- bezprostředně retrospektivní cíl přímo demonstruje i první prolog napsaný pro uvedení v Churu roku 1948. Je zasazen do posledních válečných týdnů 1945 do Berlína a nechává otevřenou otázku, zdali některá ze. sester půjde uříznout bratra oběšeného na řeznickém háku a uvrhne tím sebe i sestru do zkázy, nebo zda ho zapře. Je tu ještě i druhé „otevřen!" prologu: K čemu použije sestra nože, který má v ruce? Proti esesákovi? — Brecht záhy rozpoznal, že takovýto prolog neotvírá, nýbrž omezuje, že je to jenom bod namísto prostoru, a pro další inscenaci v Greizu 1951 napsal prolog nový, v němž vymýtil okatou přímočarost ideologizování a po věcné informaci se spokojil střídmou, ale mnohem účinnější výzvou k divákům, aby zkoumali, zdali sami v sobě nenaleznou stopy podobných činů v nedávné minulosti, připouštěje zároveň, že třeba nic podobného nenajdou. Bližší zkoumáni Brechtovy adaptátorské práce na Antigoně vede ke zjištění malého zázraku a velkého kouzelnictví. Zásah do výkladu fabule i hry vůbec je velmi hluboký, stejně tak i zásah do textu, jímž je Holderlinův slavný překlad Sofoklovy Antigony. Hans-Joachim Bunge vypočítal, že 19,5 % veršů je přejato z Hólderlinova překladu doslovně, 12,6 % téměř doslovně, jen s malými změnami. Zbyla tedy z celé skladby nedotčena přinejmenším jen třetina, vše ostatní je Brecht (s výjimkou několika míst, do nichž se neznatelně prolnuly úlomky Pindarovy První pythické ódy, rovněž v Holderlinové překladu, a úryvky z dodatků ke Goethovu Západovýchod-nímu dívánu). Technika montáže je u Brechta tentokrát tak brilantní, že hledáni „švů" je téměř beznadějné. Holderlinův pološíleně geniální jazyk — plný archaismů, zvláště v syntaxi, pociťovaných jako nádherné slovní evoluce — tu sehrál roli prvotní i trvalé inspirace, a to dokonce tak důkladně, že není nadsázkou tvrdit, že jazyk pasáží autenticky zbásněných Brechtem je místy o zdání archaičtější než samotný jazyk Holderlinův! Německá syntax je tu napínána na skřipec svých možností a ukazuje se, že tyto možnosti jsou až exhibičné bohaté. Naprosto volný Brechtův verš — gestický v nejširším a nej-rozmanitějším slova smyslu, tj. mající platnost gesta i nutící ke gestu, nabitý latentní gestičností i vystřelující impulsy do minulosti a budoucnosti, ztotožňující mluvem s jednáním — plyne v trvalé proměnlivosti mezi slabou inklinací k blankversu na jedné straně a k hexametrů na straně druhé a s „prosakováním"' složitějších antických metrických půdorysů v chórech. Všimněme si, že už v úvaze o tom, co ho vlastně přivedlo k adaptaci Antigony, jmenuje Brecht vedle „jisté látkové aktuálnosti" jako druhou pohnutku „formálně zajímavé úkoly". Třetí a další popudy nejmenuje. Přitom konstatuje, že aktuální analogie, byt „překvapivě silné", se záhy jevily „spíš jako nevýhoda". Stala se tedy z ideové konfrontace záležitost veskrze artistni? (To je Brechtovo slovo.) Nikterak. Výsledkem není jen nepostižitelně „nové přečtení" starého textu, ale jeho nový myšlenkový tvar, podivuhodně však zachovávající, ctící původní tektoniku díla. Rytmická mocnost Hólderlinova překladu byla nazvána „mezním případem jazyka" (Paul Rilla). Stejně tak bylo Brechtovo zpracování nazváno „mezním případem mezi adaptacemi klasických děl" (Peter Witzmann), jak je ostatně už dáno třemi jmény v titulu a podtitulu hry. Priorita jazyka však téměř netlumí význam. (Téměř!) Mysteriózní „božské řízení" běhu událostí neznatelně mizí. Dynastická válka a všechna zvěrstva, která jsou prostě důsledkem neodvratného prokleti, jež pronásleduje oidipovský rod za nesmytelnou vinu soužití syna s matkou — tó vše se vytrácí, aniž to pociťujeme jako násil- DOSLOV 263 nost na děděném arcidíle. Veskrze novodobé pojetí loupežné války Théb s Argem o železnou rudu, kterou mají Argejští, ale jíž by se rádi zmocnili Thébané, se jeví jako samozřejmost, nenaroubovaná starému textu. Neznatelným procesem se ze slepého věštce Teiresia stal chytrý chlapík, vidoucí za události na základě informací pouhého chlapce, který ho vede. Jeho věštění není tedy božský dar, ale bystrozrak dokonce i psychologický. Jako by Brecht jen „mimochodem" odhrnoval mýtické a mytologické mlhy starého příběhu a vydolovával vlastní historické jádro, vlastní skutkovou podstatu, která má dnešní platnost. Při tom však dochází k velmi jemným, ale podstatným změnám: Antigona náhle uvádí vlastně politické argumenty. Příbuzenské svazky a ritus se vytratily. Rafinovanými přesuny v textu dokázal Brecht zdůvodnit konečný obrat Kreontův nikoli jako důsledek věštby Tei-resiovy, nýbrž jako rozhodnutí, k němuž byl dohnán tlakem politických událostí. Pochopil, že nemůže vést válku na dvě strany: proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli. Pochopil, že poměr sil se zrcadlí už i přímo ve vládnoucí špičce: Polyneikes, Haimon a především Antigona stojí náhle na straně těch nejnižších. Poslední nadějí je Kreontovi ještě syn Megareus. Když dochází zpráva i o jeho smrti, vše v rychlém tempu končí. Motiv sebevraždy Kreontovy manželky Euridiky Brecht vypouští: rušil by spád tragédie a byl by jen epizodickou variací těsně před koncem. Vedle příběhu Antigony, jejího odhodlám i strachu před smrtí, její síly i slabosti, a jejího konečného prozření, probíhá tu tedy i „příběh" o rozpadu dynastie vládnoucího rodu. Jeho jednotlivé fáze jsou zachyceny lapidárně, ale zřetelně. Pracovní poznámka Brechtova tento proces uzavírá takto: „Místo aby násilí drželo síly pohromadě, roz-polcuje je; elementární lidství, přespříliš utlačené, exploduje. A.vše je rozmetáno a zničeno." Při těchto úvahách a transakcích s textem Brecht jistěže musil řádně rozebrat i funkci chóru, tj. sboru starců či snad lépe: starších (neobsadil je i ostatně ani starými herci, řka, že ani moudrost l ani poezie nebývá znakem starců). Chór u So- I fokla i u Brechta komentuje i hraje s sebou. K-o- \ mentář, který je v řecké předloze velmi vzdálen i ději a pohybuje se v mnohovýznamných a stěží \ srozumitelných mytologických oblastech, Brecht přiblížil fabuli, používaje zhusta stavebných prvků z Holderlinova jazyka. Funkci chóru jako. i jakési miniaturní státní rady, víceméně jako sboru zástupců lidu, pojal Brecht ve smyslu 20. století: sbor radí, ale váhavě; doporučuje, ale nerozhoduje; je pln moudrosti i soucitu, ale neschopen činu. Proto „starci" posléze pasivně odcházejí za Kreontem vstříc zkáze, která stihne město i je. Použil-li Brecht ve svém komentáři k úpravě Antigony termínu „proracionalizováni", poněkud tím mate a zastírá stopy: artistní jazyk nedovolil chladně vytrhávat kořínky. V pracovním záznamu, už-citovaném, je to komentováno přijatelněji : „Co se tkne dramaturgického přístupu, eliminuje se ,osudovosť takříkajíc sama sebou, trvale. Z bohů zůstává místní lidový světec: bůh radosti. Krok za krokem se při pokračujícím zpracovávání scén vynořuje z ideologické mlhy vysoce realistická lidová legenda." Tento dialektický, to jest urputný, přehodnocovací proces je zachycen i v náčrtu básně „Antigona" z pozůstalosti : vystup ze šera, jdi nejakou dobu před námi laskavá, lehkým krokem té, jež se pevni rozhodla, strašlivá strašlivým. odvrácená, vím jak ses bála smrti, ale víc ještl ses bála žít nedůstojní. a mocným jsi neodpouštěla nic a nesmiřovala ses s pomatenci, aniž jsi kdy zapomnéla na potupu, a nad zločinem jim nerostla tráva, salut! Svým zpracováním Antigony octl se Brecht v mocném a stále narůstajícím zástupu překladatelů, upravovatelů, adaptátorů a „přebásňovate-lů" tohoto nesmrtelného díla. V záhlaví Cocte-auovy úpravy stojí Barrěsův výrok: „Oplakávám Antigonu a přihlížím jejímu zániku. To proto, že nejsem básník. Ať se Antigony ujmou básníci. V tom spočívá blahodárná role těchto amorál-ních bytostí." Anouilh se ujal Antigony na první pohled velmi vehementně: odstranil chór a vůbec všecku mytologii, vše božské; jako jediný komentátor a „aranžér" děje je tu Mluvčí; osud se rovná nataženému soukolí hodin; dialog není prost žertů a hantýrky (zvláště policejní), která odpovídá 20. století. Cestou krajní prozaizace, nejen ve formálním smyslu, dochází tak Anouilh až k neutralizaci příběhu. Ostatně první scénická poznámka zní: „Neutrální scéna." Nezapomeňme také na rok premiéry: 1942 v okupované Paříži! Cocteauova adaptace napsaná dvacet let před Auouilhovou je přesně charakterizována v úvodní poznámce: „Řecko fotografované z letadla. .." Text je vskutku jen „přelétnut". Je to nejsevřenější ze všech úprav Antigony, navíc se představiteli chóru předpisuje ještě velmi hlasitá a rychlá mluva! Toto zpracování počítá s teatrální, ba přímo choreografickou účinností a je promyšlené i výtvarně. Účin je — jedním slovem — poetický. Odpovídá tak jistě záměru. Hasencleverova Antigona je protiválečné expresionistické drama, chór se rozpadl v početný a rozrůzněný zástup (je to nejzalidněnější z Anti-gon), řecká mytologie se vytratila a zčásti ji nahradilo křesťanské pojmosloví: vina, oběť, trest, lítost. Rozbití antických veršových půdorysů není zcela vzdáleno Brechtovu principu, maxi- mální počet vykřičníků už však jen vnějškově avizuje to, co je uvnitř: vytržení až extatické, city silné vzduté (a někdy až duté), přednost se dává abstraktní vzývavosti před hmatatelnou realitou či historičnosti (stálo by za to porovnat Hasencleverovu Antigonu i Antigony jiné s Brechtovou z hlediska rekvizit!) — vše věrně, ale i perfektně, v duchu náročné literární vlny dosahujicí roku 1917, kdy byla tato adaptace uvedena, svého druhého vrcholu. Po tomto malém exkursu vystupuje jen ještě zřetelněji, že Brechtovým hlavním inspirátorem byl Friedrich Hölderlin, jenž praví v Poznámkách k Antigoně, které Brechta (což dosud nebylo zdůrazněno) fascinovaly zřejmě neméně než jazyk překladu: „Způsob průběhu v Antigoně je. týž jako za vzpoury..." Místo slova „průběh" si můžeme dosadit termín modernější: pohyb myšlenky... K radikálnosti Brechtova přehodnocení a k jeho zásahům ho ostatně vybídl rovněž Hölderlin, když v odpovědi na Kreonto-vu otázku, jak že se Antigona mohla opovážit přestoupit jeho zákaz rovnající se božskému zákonu, podtrhuje Antigonino: „Můj Zeus neřekl mi nic..." Ve Chvíli, kdy se Brechtovi v Berlíně, v jeho tehdejší „východní zóně", jak se říkávalo před ustavením Německé demokratické republiky, dostalo divadla, v jehož čele stanula oficiálně jeho žena herečka Helena Weigelová a jehož „uměleckým poradcem", ve skutečnosti však duchovním otcem, šéfdramaturgem i šéfrežisé-rem byl Brecht sám, nastaly mu starosti, které s sebou přináší každý „divadelní provoz". Ačkoliv Berliner Ensemble (jak byl soubor střídmě a přesně nazván) nebyl sešněrován povinností vyprodukovat za sezónu předem daný počet premiér, ačkoliv se tam některé inscenace zkoušely až fantasticky a přímo ideálně dlouho, prostě DOSLOV 265 do úplné perfektnosti, a ačkoliv tak toto divadlo patřilo k nemnohým na světě, které se těší výhodě finančné zajištěného dlouhodobého experimentování, přece jen se musila jeho vůdčí hlava starat o veletucet věcí, které souvisejí s „institucí" a „aparátem" jménem divadlo, především ovšem o skladbu a rozvržení repertoáru, o režisérský, herecký, výtvarnícky, hudební, technický, administrativní a jiný ansámbl. Nadto bylo toto divadlo od začátku obklopeno až nepřehledně hustým zástupem spolupracovníků či sympatizantů, ať už to byli režijní asistenti, dramaturgové a lektoři nebo prostě mladí, zdravě zvědaví umělci, kteří chtěli „být u toho", kteří chtěli bezprostředně nahlédnout do dílny, jež si záhy získala věhlas ojedinělosti. Hemžilo se tam tedy Brechtovými žáky i „žáky" — jako v dílnách středověkých malířských mistrů. Individuální tvůrčí akt byl vskutku nahrazován kolektivním tvůrčím procesem — tak jak to Brecht definoval v doslovu k Antigoně. Dramaturgii nového divadla byl dán do vínku vzácný dar: jeho „šéf" měl kufr plný rukopisů her, které vznikaly ad roku 1932 a nebyly buď vůbec jevištně vyzkoušeny, nebo jen před neně-meckým publikem a často v poloochotnických podmínkách. Kromě textů her (Brecht je prý přivezl z Ameriky na mikrofilmu) tu ovšem byly i nesčetné náčrty, fragmenty nebo prostě záměry. Neboť Brecht vždy oplýval obrovskou pracovitostí i nápaditostí. V letech exilu se nad tisíci stránkami rukopisů jeho her vyhraňovaly i Brechtovy praktické, tedy inscenátorské, režisérské aspirace. Divadlo s tak vzácným rezervoárem původních dramatických textů i se spoustou ochotných a schopných spolupracovníků jistěže vědělo, že nemůže stavět repertoár jen a jen na pracích svého mistra. Brechtovým primérním dramaturgickým záměrem bylo provětrat německou tradici a ukázat na základě děl německé klasiky „německou mizérii", tedy prabuňky toho všeho, co se posléze tak hrůzně ztělesnilo v hitlerovském fašismu. První jádro německé mizérie viděl Brecht ve výchově mládeže, ve školství: i nasadil Domácího učitele podle Jacoba Reinholda Lenze, autora Sturmu a Drangu, a předvedl tam hned na několika exemplářích nadřazené vrchnosti a na exemplárním exempláři podřazeného podučitele všecku servilní bídu tohoto stavu. Za druhý terč si vzal patolízalstvi a úplatnost německé justice: i nasadil Kleistův Rozbitý džbán. A do třetice šel k prototypu německé dramatické klasiky, jejíž hodnoty tonou většinou v oblacích kadidla. S bystrozrakém i ostrovtipem, které ho vždy vyznačovaly, zvolil však nikoli Fausta, nýbrž mnohem syrovějšího, „kostrbatějšího", tedy významově ostřejšího, „epičtějšího" Goethova Úr-fausta. Nedal se „zastrašit klasičností", onou „falešnou velikostí", „povrchním, dekadentním, šosáckým pojímáním klasičností", usiloval 0 „životné, lidské provedení". Akcentoval významové uzly, které se obvykle „přehrávají", a vyzvedl zvláště „obdivuhodný Goethův humor". Kritika nebyla příliš nadšena tím, jak Brecht a jeho žáci zacházejí s tzv. kulturním dědictvím, s „poklady německé národní kultury". Úpravy Rozbitého džbánu ani Urfausta zřejmě však nepřesáhly meze běžných přesunů, škrtů a retuši. Dá se tak soudit nejen podle toho, že Brecht se tyto úpravy nikdy nesnažil otisknout, ale i podle toho, že recenzenti se rozhořčovali spíše nad režijními postupy a o „nemístných" adaptátorských zásazích se nezmiňují. Zato text Domácího učitele, spjatý se svérázným režijním záměrem, počítal Brecht od začátku víceméně za své „duchovní vlastnictví" (tento termín by Brecht ovšem nikdy nevyslovil, leda y řádných uvozovkách!), zařadiljej dokonce jako číslo .35 do řady svých Pokusů a věnoval mu mimořádnou pozornost v knize Divadelní práce. jíž brechtovský kolektiv podrobně dokumentoval práci na šesti inscenacích Berliner Ensemblů. Začněme od konce, totiž ohlasem, s nímž se toto představení setkalo u oficiální kritiky: hře se vytýkalo, že je negativní. Brechta tento odsudek vyprovokoval k odpovědi, v níž kromě přesnosti nechybí ani spodní tón ironie. „... Berliner Ensemble zastával názor, že hra, která zahrnuje tři portréty kantorů (...) a tři portréty studentů, kteří se kantory chtějí stát (...), a to z doby, kdy německé měšťáctvo budovalo svůj vyučovací systém, podává podnětný satirický obraz této části německé mizérie. Představení mohlo být klidně hodnoceno jako příspěvek k velké školské reformě, která se v NDR právě provádí. Satira se obvykle vzdává toho, aby proti typu; který zesměšňuje, postavila typ příkladný; ukazují to díla jako Tartuffe, Don Quijote, Revizor, Candide. Ve vypouklém zrcadle, který nastavuje, aby v nadsázce vyniklo to, proti čemu se má bojovat, by kladné typy neušly zkresleni. V Domácím učiteli je kladem hořký hněv na poměry nedůstojné člověka, hněv na neoprávněné výsady a pokřivený způsob myšlení." Na druhé straně zaznamenejme, že představení, na němž se podílelo pět spolupracovníků a dva režiséři (Brecht—Neher) a které bylo nastudováno na 44 zkouškách u stolu a na 40 zkouškách jevištních (pomineme-li hudební, taneční, dekorační a podobné „přídavné" zkoušky), že toto představení dosáhlo věhlasu jednoho z nejdoko-nalejších. Jeho elegance se stala pojmem, stejně jako pohybová graciéznost a huďebnost mluvy. Brechta samotného podnítila práce na této hře k řadě precizních formulací, z nichž zvláště „mikroesej" o poetičnosti a artisťnosti měl ve své době objevný význam a měl by patřit k desateru každého divadla, které má ctižádost větší než toliko produkovat představení. Surové vyústění hry ve scénu, kdy hrdina nevidí jiné východisko nežli kastrovat sebe sama (předznamenané už kdysi ve hře Muž jako muž), není v rozporu s tě- mito pojmy. Ba zdá se, že právě toto nelidské podobenství, které v sobě obsahuje možnosti pustého naturalismu, expresivních excesů i „divadla krutosti", se blahodárným paradoxem projevilo, podle zákona kontrastu, v celé hře; v invenci iascenátorů i herců, v obrazném potenciálu (scéna dlouhého sněžení, která následuje po sebekastraci!) i v práci s rekvizitami. Vrcholná scéna, svým způsobem slavná, ponoukala ovšem i k zajímavým protinávrhům. Tak navrhl Max Frisch, aby obecenstvo bylo o samé podstatě hrůzného činu drženo co nejdéle v nejistotě a aby nezahalená pravda vyšla najevo teprve na samém konci komentářů tohoto skutku. Pozoruhodné je prohlášení inscenátorů, že k volbě hry je vedla snaha „proklestit cestu Shakespearovi" na německé jeviště, a to tím, že se sáhne k počátkům klasiky, tam, „kde je ještě realistická a zároveň poetická". Zdůvodnění pokračuje: „Dosud neznásilnila idea látku; rozvíjejí se bujně do všech stran, v přirozeném nepořádku." A konečně: „Publikum je dosud ve velké diskusi; pisatel her dává a provokuje ideje.. ," Gesta k volbě Lenzovy hry (uvedené poprvé bez valného ohlasu roku 1774) vedla u Brechta jistě i přes jeho oblíbeného Bůchnera, který o Lenzovi napsal nedokončenou novelu. A zdá se,že Brecht v té době procházel oním důležitým intermezzem, které se v životě autorů může opakovat i několikrát: konfrontoval své pokusy s klasikou. Brecht sáhl šťastnou rukou před olympanskou klasiku, do období Sturmu a Drangu, kdy shakespearovská „nespoutanost" dosud .kvasila. Citátově se vyrovnal dokonce s Klopstockem na straně jedné a s Kantem na straně druhé, přičemž okouzlující „synkopy", které vytěžil z klopstoc-kovského setkání, dlužno klást nad poněkud snadné paradoxy vytěžené z Kanta plus Lenze. Dramaturgická iniciativa je tu nesporná, umělecký zisk veliký. To ukazuje zvláště časový odstup. Obírat se způsobem adaptace se v tomto případě nevyplatí; je prostě tak dalekosáhlý i tak DOSLOV 267 mikroskopický, že by vznikl jen sáhodlouhý a svou drobnopisností matoucí elaborát. Ani jednoznačné charakteristiky by se nám nevyplatily. Tragikomedie servilnosti? Historická reinterpretace? Hříčka s překvapivou pointou? Drastická hra v umném přitlumení? Nic z toho! Hra překypuje chutí ze hry. A zná všechny odstíny ironie. „Není to Lenz, nýbrž Lenz plus Brecht," napsal Paul Rilla. „Při čemž ze shrnutí plyne stupňování: hra se dostává do roviny nové divadelní potence." Pro české divadlo je toto půvabné a odvážné dílko naneštěstí velice pozastreno: je příliš německé. A to nikoli v triviálním slova smyslu věčných šovinistů, ale samým podhoubím, samou sterou spjatostí s německou společenskou i kulturní tradicí, sterými jemnostmi. Proto upoutali kdy českého dramaturga či režiséra, nastane volání po dalším adaptátorovi. Běžné dramaturgické úpravě se nejvíc blíží Brechtovo zpracování rozhlasové hry Anny Seghersové Proces s Johankou z Arku v Rouenu 1431. Seghersovou ke hře inspiroval slavný němý film C. Th. Dreyera z roku 1928 a vydatně jí posloužilo studium historických dokumentů, především autentického latinského protokolu, z něhož některé pasáže byly do hry doslovně vmontovány. Tak vlastně Seghersová předznamenává éru zdivadelněných či zfilmovaných procesů, která se — souběžně s vlnou tzv. literatury faktu — rozmohla zvláště po roce 1945 a vrcholila na divadle Kipphardtovým Procesem Oppenheimer a Weissovým Přelíčením. Brecht, jemuž lakonický styl Anny Seghersové musil být po chuti, provedl několik přesunů a přeskupení, rozhojnil i rozšířil lidové výjevy, dialog místy po svém způsobu zdrsnil a rozkoša-til a připsal (opíraje se o středověkou předlohu) několik popěvků. Hra zůstala hrou historickou. A přestože jen málokterá věta předlohy zůstala netknutá, je to z Brechtových adaptací jistě ta „nejpietnějši". Nabízí se srovnání s dvěma předchozími Brech-tovými verzemi téhož námětu. Svatá Johanka z jatek (impulsem k ní bylo vypuknutí světové hospodářské krize 1929) okouzluje zvláště znalce a milovníky, kteří jsou s to vychutnat nejjemnější a nejskrytější narážky a polemiky, jimiž se tato hra, dlouho považovaná za knižní, přímo hemží. Těžko říci, bylo-li Brechtovým nejen prvotním, nýbrž i konečným záměrem odhalit pozadí typických finančních transakcí kapitalismu. Tento zřetel je jistě čitelný (motiv burzy!), figuruje tu však jako danost poněkud tajuplná. Odstup let dává vystoupit spíše jiným rysům: základní paralele dvou Johanek, sarkastické dovršenosti jednoho z bizarních motivů 20. let (Armáda spásy!), hře s formou a s formami a především emocionálnosti — vychutnejme v brechtovských souvislostech paradoxní půvaby toho slova! — tedy emocionálnosti hlavní postavy, jež právě v kontrastu s notoricky zdůrazňovanou tvrdostí, strohostí, ne-li krutostí této hry má až lyrickou něhu, vnitřní bohatost a jemnost nuancí. (Ostat« ně bez nuancí i lyriky zvláštního druhu není ani Johančin velkokapitalistický protihráč Mauler.) Vidění Simony Machardové, druhý Brechtův pokus o tento klasický námět, má proti Johance z jatek několik teoretických předností: historická paralela, tj. spjatost legendy s aktuálností, je provedena mnohem důsledněji (impulsem je vpád nacistů do Francie, její rozklad, první projevy kolaborace a její pád), manipulace krutého okolního světa je zjevnější, líbeznost hlavní postavy snad ještě jímavější. Přestože proti vzácně uváděné Svaté Johance z jatek jsou Vidění Simony Machardové vcelku trvale na světovém repertoáru, nedočkala se tato hra dosud jednoznačně průkazného uvedení. Je to na podiv zvláště proto, že je to vlastně jediná Brechtova hra, kde použil s obvyklou důsledností techniky snové montáže, tak typické pro dramatiku 20. století, a že je tu tím dán předpoklad pro přímo exemplární teatrálnost. Možná že háček tkvi v tom, že pro hlavní postavu autor nejen předpisuje dětskou představitelku, ale že je to přímo předpoklad ústrojně prolnutý do všech jemností textu. Ve srovnání s těmito dvěma reinterpretacemi vychází „Proces" poněkud mdle. Snad i proto, že zjevný dobový impuls tentokrát chybí. Drama procesu je vedeno linií sice svrchovaně pevnou, ale snad až asketickou. A možná právě pro svou až odosobněnou historičnost přitahuje Brechtova adaptace předlohy Anny Seghersové režiséry zdaleka nejméně, čeká možná ještě na dalšího upravovatele úpravy nebo na režiséra, který vytěží maximum z její téměř absolutní čistoty. Tento rys vynikne zvláště ve srovnání s rukopisem autorů jiných a pověstnějších „Johanek", vedle Schillerova patosu, vedle Shawovy ironie, vedle Jeana Anouilhe, jenž působivě ovládá umění kontrapunktu drastické krutosti i humoru, či vedle sytě básnického Claudela. Byť bychom připustili, že třetí Brechtův pokus o klasický námět Johanky z Arku je toliko setkání, nikoli (jako pokus první a druhý) utkání, vytváří nicméně v celku Brechtova díla ojedinělý trojúhelník, který je — minimálně — ojedinělou konfrontací. I časovou: 1930—1941 — 1952. Brechtovu naturelu odpovídala nejvíc anglosaská dramatika i literatura (střed zájmu: alžbětin-ci), trvale ho přitahovala antika, impulsy slovanské a zvláště orientální byly vždy plodné. Stranou zájmu jako by stál románský svět. V Písni pisatele divadelních her je sice zmínka a poučení u mistrů španělského Zlatého věku, není väak známo, že by Brecht byl měl kdy v úmyslu uvést dejme tomu Caldéróna či Lope de Vegu, aby bylo vidět, jakýma očima tyto mistry „čte". Minulo ho i koketování s commedií delľ arte, a je to až na podiv; je vyloučeno, že prošel nevšímavě vedle důsledných dramatických konstrukci Pirandellových, doložit to však nelze. V pozdním Brechtově pokusu o „Turandot" zbyl z Gozziho pouhý nápad. I zbývá Brechtova adaptace Moliěrova Dona Juana jako jediný hmatatelný doklad dotyku a styku s románským živlem. Brecht vychází z toho, že to je komedie, a nikdy na to nezapomíná — a už tím se liší od dvou třetin běžných úprav-ců. Brechtův Don Juan je prostě sběratel dívčích srdcí. V praxi není nijak zvlášť zdatný, jeho intelekt rovná se erotickému rutinérství, jeho hlavní zbraní je nadřazené společenské postavení. Cílem je — další motýlek do sbírky. Tedy nikoli „polo tragická" postava, nýbrž komická: „sexuální velmoc". Brecht mluví na okraj této adaptace o zásazích do „sociálně kritické výpovědi hry". Pomíjí samozřejmě psychologizování (ačkoliv: nemohlo — v parodické rovině — ještě zesílit právě tu komediálnost?), odmítá zabývat se údajným hrdinovým „ateismem", všechna minulostní démonologie této postavy je mu k smíchu. Půdorys hry zůstal zachován, překlad je — jako vždy „u Brechtů" — poněkud ostřejší, nevynechává se žádná příležitost k pointování, delší repliky se kouskují nebo stahují, ve stavbě, ve sledu scén se sem tam některé pasáže přesouvají. Potud by tato úprava nepřekračovala rámec „normy". Jsou tu však připsány nové postavy, jimiž Brecht především posiluje lidový element hry: tři veslaři (vtipně pak nahrazují „oddíl", jenž přepadne dona Carlose), kuchařka Serafína, ale i lékař Marphurius, jehož zařazení je zřejmě scénickým rozvedením miniaturní Molíěrovy satii.ky na lékaře. Víc prostoru dostává vztah pán a sluha a dochází dokonce k výměně jejich šatů — možnost, již Moliěre nadhodil, ale hned nato zahodil. A don Juan dokonce Sganarellovi názorně předehrává, předvádí svůdcovské umě- DOSLOV 269 ní, dříve nežli je hodlá vyzkoušet na Angelice, dceři komturově, jež je rovněž postavou, kterou Brecht připsal. Tyto operace s textem jsou opět provedeny s perfektností, která dokonale zahlazuje švy mezi překladem a připsaným textem. Nadto divadelní praktik Brecht přímo závodí s divadelním praktikem Moliěrem v navozování a využívání scénických možností. Výsledkem je text přímo nabitý teatrálností. Textu Moliěrova Dona Juana bývá někdy vytýkán uvolněný sled scén: kolem ústřední postavy se prostě řadí výjevy. To by bylo mělo Brechta zdánlivě přimět k ještě většímu uvolnění, „zepič-tění". Brecht však kupodivu neepizuje, nýbrž dramatizuje, tj. zpevňuje stavbu, akcentuje sled point, rozvíjí dramatické náznaky, don Juanovým skutečným protihráčem se stává Sganarelle. (V tom není Brecht nijak nový a rozhodně to neodpovídá termínu „ideologizace", který se v této souvislosti uvádívá.) Půvabně komické vybroušení scén takzvaně lidových, např. s oběma rybářkami, dokládá, že Brechtúv zájem 0 úlohu lidových mas v dějinách se promítl velmi šťastné i do nej drobnějších výjevů s lidovými postavami, do jejich jazyka a humoru. 1 dá se říci, že ojedinělý francouzský exkurs Bertolta Brechta (a skrze látku vlastně i španělský) neční sice nijak nápadně z dlouhé řady všemožných Don Juanů světové dramatické literatury (ba je celkem bez věhlasu), ve skutečnosti však je to práce umná a šťastná, dokonce rozverná, a vyjímá se dobře nejen vedle Moliěra, ale i vedle Lorenza da Poste, který napsal libreto k Mozartovu Donu Juanovi, vedle Byrona, Grabbeho, Puškina, Shawa a dalších. Co do vtipnosti s ní soutěží Don Juan aneb Láska ke geometrii Maxe Frische, parafráze jistěže volnější, vlastně už to, čemu Brecht říká „proťiprojekt". Z obdobných repertoárových úvah jako Don Juan vyplynulo jistě i zařazení hry o verbfřském důstojníkovi Bubny a trumpety do repertoáru Berliner Ensemblů. Je to hra lidová v nejlepšíní anejnáročnějšímslova smyslu a škoda, že Brecht v předposledním roce svého života na její okraj nerozhojrúl svou převýbornou stať o lidové hře, k níž ho kdysi ponoukla práce na Panu Puntilovi. Nešťastný irský herec a záhy zemřevší dramatik George Farquhar uvedl tuto hru poprvé roku' 1706, v době, kdy po obrovité vlně alžbětinské^ dramatiky a po cromwellovské likvidaci divadla se formoval nový typ tzv. restaurační komedie. Farquhar jej definoval pro Brechta jistě velmi přitažlivě: „Zákony anglické komedie nespočívají na pravidlech Aristotela a jeho následovníků, nýbrž v parteru, na balkóně a na galerii." Blízkost tohoto typů k burlesce ä vaudevillu byla rovněž přitažlivá, méně už její souvislost s klasickou operetou. V programu představení se výslovně hovořilo o zvyklosti oslovovat v komediích tohoto druhu přímo publikum, dostat je do „spoluhry'1. Zdá se, že Brecht a jeho spolupracovníci velmi záhy našli šťastné výtvarné a hudební řešení pro tuto komedii. Výtvarně jim uhranuly elegantní a excelentní ocelorytiny z konce 18. a začátku 19. století, hudebně pak něžná hudba promenád i břeskná hudba vojenských parád. I není divu, že hned v první větě „návodu pro diváky" je vyslovena naděje, že divákovi pro CO neunikne JAK. Text je ovšem (jinak už ani být nemůže) zpracován s obvyklou důkladností. Kromě razantních škrtů a uvážlivých přesunů je tu opět připsáno několik vedlejších, ale nikoli nevýznamných postav, např. Lady Prudeová. „Odraziště" pro některé songy našel Brecht přímo v předloze. Nejradikálnější zásah je přesunutí děje o 70 let: děj se tak odehrává v Anglii, která nebojuje v bezvýznamně šarvátkové dědické válce, nýbrž v koloniální válce proti mladé americké demokracii. A pro toto zámořské dobrodružství se verbuje vskutku všemi metodami. Tímto přesunem si mohl Brecht po chuti posvítit na všechny strůjce loupežných a vykořistovatelských válek, odhaluje jejich soukolí pohledem zdola, a nešetří sarkasmem: militarismus je věčný vděčný cíl. Komedie tím nedostala nižádný násilný punc, milostným alotriím to nic neubralo na dobrodružném kouzlu. Naopak: nejedna erotická replika je o topeprnější: půvaby tzv. pichlavé komedie jsou přece právě v pichlavosti! Drze servírovaný vtip je i drze servírovanou pravdou. Časově nikoli poslední, přesto však svou relativní dokončeností poslední Brechtovou adaptací, připravenou už pro závěrečné stadium práce, tj. pro jevištní ověřování, je Corioianus podle Shakespeara. Zájem o alžbětince, na jehož počátku kdysi stál Marlowův Život Eduarda Druhého Anglického a jehož mezistadii byly nám dosud neznámé rozhlasové adaptace Hamleta a Mac-betha (nemluvíme-li o shakespearovské inspiraci Kulatolebých a špičatolebých a o parodických cvičebních textech podle slavných shakespearovských motivů), tento zájem se na sklonku Brech-tova života přímo zasekl do zmáhání úkolu velenáročného. Corioianus má sice věhlas prvotřídního Shakespeara, ale pro svízele s lidovými scénami, pro nepřítomnost milostné zápletky i pro riskantně rozporné břímě nakládané tu titulní postavě se netěší úměrnému zájmu insce-nátorů. Brechta zaujala na hře nikoli tragédie velkého, leč humánními ctnostmi málo vybaveného jedince, nýbrž úloha, jíž se tam dostává lidovým masám a jejich mluvčím, tj. oběma tribunům lidu, problém tedy, který ho zaměstnával od počátku třicátých let, a který souběžně řešil i ve své předposlední dokončené, za jeho života už neuvedené hře Dny Komuny. Traduje-li se někdy, že řešení, k němuž Brecht po nesnadných transak- cích s textem dospěl, znamená další znesympa-tičněni titulní postavy (která kromě válečnické zdatnosti beztak už nevyniká přitažlivostí) a ide-alizaci lidových postav a zvláště obou tribunů, kteří u Shakespeara nejsou ani andělé, ani lidé zvlášť moudří, tedy je to přinejmenším hrubě povrchní. Brechtovi šlo o skutečné proporce lidových mas v dějinách. ,,My, kdož chceme vypátrat všechno o plebejcích," praví se v nesmírně instruktivní stati Studium prvního výstupu Shakespearova Coriolana, což je velmi ojedinělý a důmyslný doklad o přístupu Brechta a jeho kolektivu ke studiu dramatického textu vůbec a Coriolana zvláště. Brecht zařadil plným právem tuto dialogickou stať do své Dialektiky na divadle, neboť je pravým opakem voluntaristického postupu; demonstruje vskutku dialektické roz-montovávání textu a vyvažování názorů, je to skutečné myšlení v trvalém pohybu. V pozvolném procesu došli Brecht a jeho spolupracovníci k zjištění, že právě zobrazeni lidových postav patří z dnešní perspektivy ke slabinám Shakespearova textu. I přibral si Brecht a jeho sbor na pomoc Shakespearovy prameny, tj. Lŕvia a Plutarcha, a svědomitě hledali, jak tuto složku obohatit, prohloubit. Patrně se to i v této nedefinitivní verzi zhruba podařilo, neboť hra už opravdu není — jako u Shakespeara — hrou jednoosou, hrou o velkém, apriori nesympatickém jedinci, nýbrž skutečnou tragédii, v níž titulní postava dostala protiváhu v reprezentantech lidu. Tím došlo k podstatnému posunu v ústrojenství hry, přičemž zásahy do vlastního příběhu jsou vcelku nepatrné, celé pasáže zůstávají nezměněny a sleduji text v překladu, o němž se praví, že je výhradně Brechtův. Tzv. lidové pasáže patří v tomto zpracování k rovno-mocné složce hry, není to už víceméně abstraktní chór z dřívějších let, ale shluk lidí z masa a krve, nadšený i naivní, zbabělý i odhodlaný. Stejně tak oba tribunové lidu nejsou nalakováni na růr žovo, jak se tvrdívá, nýbrž jsou sympatičtí i svou DOSLOV 271 nerozhodností a vůdcovskou nezkušeností, ale zůstaly v nich zé Shakespeara i rysy demagogie a proradnosti. Zmizelo toliko zjevné intrikánství. V průběhu tohoto přesunu silokřivek i magnetických pólů dostala i postava Coriolanova rysy, které ho zlidšťují: pohrdá sice lidem, ale pohrdá stejně i formalitami, je nezřízeně bezuzdný, ale i bezuzdné upřímný... Napětí mezi patriciji a plebejci trvá vlastně v kolísavé míře od začátku až do slavné řeči Goriolanovy matky v závěru. Právě v této řeči objevil Brecht se svým týmem po jejím dialektickém „oklepání" háček hry. To, že je slabší, než bývá u Shakespearových velkých monologů zvykem, poznaly už v minulosti představitelky matky a nahrazovaly to po svém. Brecht položil otázku, není-li monolog slabý záměrně. Neroz-hodly-li jiné pohnutky než jen citové, než jen vztah syna k matce. I zasáhl Brecht silně do této řeči, zbavil ji žaluplných proseb a přidal jí argumentů, z nichž rozhodující je ten, že hrdina Marcius není.ve „svém" Římě už obáván, nýbrž nenáviděn. Tato skutečnost a vlastně už i zpráva o sjednocení patricijů s plebejci — — — to jsou fakta, která přiměla Marcia s vojskem Volsků odtáhnout. Závěrečný obraz (zasedáni senátu) však opět naznačuje růst rozporů: Meneniovi není ani dovoleno dokončit větu, v níž hodlal navrhnout, aby Marcius byl po své smrti oslaven jak se na hrdinu sluší, velmi střízlivá prosba Marciovy rodiny, opírající se o tradici, že pozůstalí smějí nosit delší dobu smutek, je stroze odmítnuta a senát se zabývá dále svými denními záležitostmi. Tato tvrdost není tečkou smíru, nýbrž trojtečkou dalšího jitřeni. Lakoničnost tohoto konce, který Brecht celý připsal, není tedy tak jednoznačná, jak se některým badatelům zdá. Šťastným zásahem zmizel typicky shakespearovský závěrečný „efekt", kdy dosavadní nepřítel, tj. Aufidius, velí vypravit Marciovi důstojný pohřeb. Kolo dějin se otočilo, nahoře jsou ti, co byli dole, běh světa jde nelítostně dál. Fakt, že Brecht sice text Coriolana připravil i zhruba do stadia, v němž mohl jít do prvních zkoušek, že jej potom však opustil a nechal až do smrti, tedy tři roky netknutý, mohl být způsoben vnějšími okolnostmi, tj. změnami v repertoárové skladbě, netušenými těžkostmi v obsazení atd. Musíme ovšem vzít v počet i možnost, že Brecht byl nespokojen se stavem textu, o němž ostatně prohlásil, že je to „obrovské téma ještě na dlouhou dobu". Na jedné straně lid, mocný, pozitivní, ale i váhavý a přizpůsobivý, na druhé straně veliký jedinec, jednostranně válečnicky nadaný, ale ahumánní a asociální: jazýček těchto vah se ustaluje věru obtížně... Jak známo, mají Shakespaerovy hry s antickými náměty aktuální politická východiska a zhusta i aktuální aspirace. Pohnutkou Coriolana byla zřejmě selská povstání, která vznikala roku 1607 a byla šlechtou tvrdě potlačena. Latentním cílem bylo rozjitřovat tyto otázky, které „visely ve vzduchu". Lid to neodnášel tak zle, jak se traduje. Už Goethe postřehl dvojvýznamný fakt, že vlastně celým Coriolanem se vine nit zloby, že „lidové masy nechtějí uznat přednosti lepších". Heine poznamenává, že Shakespeare v této hře „jako vždy prokázal krajní nestrannosť'. Pravdu má aristokrat i lid. Brecht si zvolil Coriolana k adaptaci v letech 1951—52. Jeho úvahy se zprvu točily kolem uražené pýchy, aby v červenci 1952 dorazily k této fixaci: „Silný jedinec vydírá společnost svou nepostradatelností. To je tragédie pro společnost. Ztrácí 1. tuto individualitu, 2. musí vynaložit značné prostředky ke své obraně. Ale především je to tragédie tohoto jedince, který se neprávem považuje za nepostradatelného..." Zdá se, že toto bylo přijato jako východisko, vše ostatní by se bylo dostavilo „na pochodu" (jak o tom ostatně svědčí záznam debaty o prvním výstupu). Není vyloučeno, že k Brechtovým pochybnostem o schůdnosti úpravy a k přerušení práci přispěly berlínské události roku 1953: bez- prostřední společenská zkušenost nutila k novému promýšlení a — hypotéza jistě — k odstupu. Když se deset let poté ujali Brechtovi žáci znovu práce na Coriolanovi, vypracovali nezapomenutelně především bitevní scénu, jejíž řešeni (i textové dovršení) ponechal Brecht otevřené, a přidali touto exhibicí vlastně nová aktiva na misku Coriolanovu. Je to „velká dramaturgická svorka, která drži celý komplex pohromadě". Vítězem je jistěže lid, plebs, ale jeho svár s patriciji je druhou latentní tragédií, kterou tragédie první, Coriolanova, ovšem co do vehementní teatrálnosti silně překrývá. Textově pracoval kolektiv Berliner Ensemblů metodou koláže, tj. používal i úryvků a postupů z jiných Shakespearových her. U pasáží, které Brecht nepřeložil, použili inscenátori starobylých prozaických překladů z konce 18. století. Svůj záměr vyjádřili takto: „Hra ukazuje na začátku velkolepé válečné plány vrchnosti a končí mírovými plány poddaných." Nejsme věštci. I nemůžeme tvrdit, zdali Brecht by byl tento výklad schválil. Byl by však jistě souhlasil s artistností inscenace, která vychází nejen z jeho textu, ale domýšlí a dotváří jej v jeho smyslu: směrem k požitku ze hry i z myšlení. Z myšlení jako hry. Ani na sám závěr nepodnikneme pokus o přesné vymezení toho, co je u Brechta adaptace, co pouhá úprava, co „ryze původní hra" atd. Bylo by to počínání odsouzené k marnosti. Ten, jenž záměrně rozkolísával kategorie, jenž se pohyboval v pomezních revírech a navíc ještě se zalíbením mátl a mystifikoval, by takový klasifikační pokus ostatně shledal i zpozdilým. Kromě sedmi her, které v tomto svazku figurují pod vinětou Adaptace a s nimiž je Brecht zčásti spjat i jako režisér, existují či existovaly ještě další dramatické texty, které nesou stopy Brech-tovy ruky, a to možná i ve větší míře, než si dosud myslíme. Zčásti je tato práce dokonce anonymní, tak u Dumasovy Dámy s kaméliemi (jako přátelské gesto vůči režisérovi) nebo zvláště u Švejka (kvůli autorským právům, která měli Max Brod a Hans Reimann — sám režisér Piscator tuto adaptaci vždy spojoval s Brechtem, Brecht ji považoval za svou „čistou montáž"). Některé z adaptací vyplaví možná ještě archívy, doufejme, že tomu tak bude zvláště u „Pastora Ephraima Magnuse" od Hanse Hennyho Jahn-na (podle Bronnena autor hry svůj text na jevišti téměř nepoznal), u obou rozhlasových shakespearovských adaptací a u Websterovy „Vé-vodkyně z Amalfi", kterou upravoval za amerického exilu spolu s H. R. Hayem a W. H. Aude-nem pro Elisabeth Bergnerovou a která prý existuje jen v anglické verzi. Také úprava (~ stažení) Hauptmannových her Bobří kožich a červený kohout, do níž dává nahlédnout spis Divadelní práce, je zásah velmi radikální a důsledný. Zdá se, že jedním z posledních Brechtových adaptátorských plánů bylo Beckettovo čekání na Godota, hra, která na Brechta hluboce zapůsobila. Měl to být bezpochyby opět radikální „protinávrh", tedy nová původní hra, odrazivší se toliko od předlohy — tak jak tomu bylo kdysi u Brechtovy prvotiny, jeho fascinantního Baaía. Tento antibeckettovský záměr na samém sklonku Brechtova života a jeho dráhy dovršuje mno-hovýznamný impozantní oblouk jeho díla, které směřuje k jistotě, že „osudem člověka je člověk". L. K. DOSLOV I 273 POZNÁMKA PŘEKLADATELE VERŠOVANÝCH HER česká verze Brechtových adaptací se vlekla po léta. Zavinily to hlavně mimořádné potíže s překladem Eduarda II., Antigony a zčásti i Corio-lana. Bylo sice od začátku úvah jasné, že Brech-tův a Feuchtwangerův „rozbitý blankvers" v Životě Eduarda II. Anglického nelze bezbolestně překládat hladkým českým blankversem, jak však najít verš, jímž by sice prosvítal jambický půdorys, který by ale nevypadal jako kulhavý z neumění? Koneckonců po nesčetných rozbězích a po vždy novém zkoušení možností pomohla aplikace Brechtových teorií. Ve své stati „O nerýmované lyrice s nepravidelnými rytmy", která je stále ojedinělou a osamělou výspou verzologie, líčí Brecht velmi sugestivně zrod problému, když se nad Eduardem II. obíral jambem: „Napadlo mě, oč působivější byl přednes herců, kteří říkali těžce čtivé, .kostrbaté' verše starého Schlegelova-Tieckova překladu Shakespeara místo nového, hladkého překladu Rotheova. Oč silněji tu bylo vyjádřeno zápolení myšlenek ve velkých monolozích! Oč bohatší byla architektura těchto veršů! Problém byl jednoduchý: potřeboval jsem vznosnou řeč, ale byla mi proti mysli olejnatá hladkost běžného pětistopého jambu. Potřeboval jsem rytmus, ale ne běžný kolovrátek." Brecht pak demonstruje svůj postup na zvláště názorném příkladě promluvy Gavestonovy, jenž „heká a supí na útěku", a mluví o synkopách, které „lépe odhalovaly protichůdné pocity mluvčího". Posléze se pro jistotu před nedorozuměními, jichž věru nebý-vával ušetřen, znovu zaštiťuje ujištěním, že „neslo jen o,plavání proti proudu' ve formálním smyslu, o protest proti hladkosti a harmonii konvenčního verše, nýbrž vždycky už i o pokus ukázat rozpornost, zuřivou bojovnost a násilnost vztahů mezi lidmi". Otázka nyní zní, jak užít těchto poznatků pro český verš a především: jsou-li vůbec ve své podstatě přenosné. Po tolika chválách tvárnosti českého verše a co víc: po tolika praktických důkazech o jeho elastičnosti a schopnosti proměn, poté co Halas vytvořil svou poetiku tzv. skřípavého verše („Skřípání bylo mi hudbou andělskou"), poté co pozdní Holanova poetika je poetikou diktovanou jen a jen vrstvením i převrstvovává-ním, prosvětlováním i zatemňováním významů, jakýmsi řazením pythických výroků, tedy pravým opakem zastírání ve jménu hudby či jakéhokoli jiného „kolovrátku", poté co básníci střední generace i generace mladší vytvořili další typy volného verše (bohužel vědou dosud nepopsané), tedy další příklady „nerýmované lyriky s nepravidelnými rytmy", je odpověď 0 podstatě dána. Zbývá tedy JAK. Východiskem budiž relativně doložená teze, že podobu (a tudíž i napsané dosud zákony) verše, jemuž Brecht říká gestický nebo i synkopický či střídavý, určuje význam. Významje hnací a ztvárňující silou, nikoli tedy nějaká hudba, nějaká harmonie či jiná hodnota z podobné kategorie. (Ačkoli zcela pominutelné ani tyto zřetele nejsou a mohou sehrát sekundární roli.) Verš, a zvláště verš psaný pro divadlo, tíhne automaticky k opakování jednou daného schématu, tedy metrického půdorysu. Zavrže-li co, považuje se to za „kaz", ačkoliv teatrálně by se přece nabízela 1 jiná možnost: „udělat z toho záležitost." Zvyklost však velí: musí to jet. A nejede-li to jak po másle, považuje se to za „nedostatečně mluvné" a dramaturgové a režiséři přidávají či ubírají slabiky nebo slůvka význam nevyznám. Jsme dnes už daleko od dob lumírovců, kdy vznikly veletucty trpně snášených poetismů, zvlášť jednoslabičných — a vše jen proto, aby se otrocky dodržel jamb, tj. neprízvučné započetí verše. Dnešní český blankvers toleruje ses-tupnost, k níž čeština tíhne, daktylský zčátek je „povolen", verš se pak v druhé stopě „vyrovná- vá", „chytnedech"; jambický dech. Text Eduarda mě přivedl k pokusům přesunout tento „šev" ještě hlouběji doprostřed verše či dokonce rozbít přízvukové schéma dokonale a postavit třeba verš ze tří daktylu, k nimž se přidá na závěr jednoslabičné, silné významotvorné slovo. Slabičné je tak tedy obrys blankversu zachován, ale jeho vnitřní struktura je trvale rozrůzňována, verš se v neočekávanou chvíli zadrhne: aby se zadrhl význam. Jindy se zas rozjede k hladkosti až excelentní: je-li to na místě. Jde tedy o to, aby se tyto změny dály — prostě — v pravou chvíli. Zkracování a prodlužování blankversu si dovolovali už i alžbětinci, zkrácený nutí k zvolnění tempa a k důraznějšímu akcentování, delší automaticky naléhá na zrychlení, což není nesnadné, protože prodloužení se nabízí zvláště při užívání delších osobních jmen, tří i čtyřslabičných. Těmito prostředky se dá už navozovat způsob mluvy — jde jen o to zbavit se předsudku pasivně pojímané hladkosti. Pak lze zadrhliny, kostrbatosti, skřípavosti přímo vychutnávat. Dvě nebo tři jednoslabičná a přitom významově řádně za-těžkaná slova vedle sebe rozbíjejí sice běžně pojatou plynulost verše, dovolují však pracovat jemnějšími, nuancovanějšími prostředky: pře-rývkami, „synkopami", „staccatem", zálibným „modelováním" slova atd. český gestický verš kromě toho přímo nutí trvale experimentovat s délkami samohlásek, s kvantitou, tedy s něčím, co česká verzologie neméně trvale pomíjí. Přitom překladatelé poezie vědí už dávno, že pravidlo o tom, že např. předložka strhuje prízvuk, je sporné zvláště tehdy, následuje-! i dlouhá slabika významorvorného substantiva. Strach překladatelů před některými delšími slovesnými tvary, které dovoluje český vid slovesný (např. bývávával), je zbytečný, neboť umožňuje přímo „vsugerovať' i verši časovou rozlehlost, vytváří tedy časoprostor verše, a je i dejotvorný (viz: děj opakovaný v minulosti, v předminulosti!). Z konfliktu mezi přízvukem a délkou lze pak vytvořit další novou kvalitu českého gestického verše. O praktické doklady těchto hypotéz jsem se pokusil ve svém překladu Eduarda II. Oproti Eduardovi II. nekladl Coriola-nus překladateli v cestu zdaleka tak obtížné překážky. Brecht se v této adaptaci vrátil k blankversu běžnějšího — poněkud běžnějšího! — typu. Nerozbíjel jej zdaleka tak systematicky jako kdysi při práci s Marlowovou předlohou, byl jenom méně rigorózní co do délky (to znamená, že zhusta verš o stopu či dvě zkracoval či — častěji — prodlužoval). To, že blankvers tu není tak zdrsňován, neznamená ovšem, že výsledným tvarem je verš hladký.. Spíše ostrý! Rafinovanou překladatelskou léčkou tu je toliko obraz 3: bitva o Antium. Tento obraz totiž Brecht při svém překladu (přebásnění-parafrázi--adaptaci) prostě vynechal a provizorně nahradil starým, od dob romantismu v Německu kanonizovaným překladem Doroťhey Tieckové, který má ovšem jinou fakturu (byť se jeho starobylá „kostrbatosť' zas na hony neliší od pojetí Brechtova). Na textu tohoto obrazu chtěl Brecht pracovat až během zkoušek, až nalezne princip pro obtížnou bitevní scénu. Musil by si tedy český překladatel zvolit starý český překlad, obdobně kanonizovaný (tudíž jedině Sládkův), a prostě jej sem dosadit. Nepočínal jsem si tak. Takováto pietnost by mi připadala bezduše pasivní. Snažil jsem se jazyk tohoto obrazu připodobnit jazyku celku, aby nečněl z textu jako jakýsi podivný ostrov, a vyjít tím už vstříc eventuálním českým inscenátorům tohoto textu. Choulostivá transakce, jistěže, ale jsem přesvědčen, že Brecht by jí byl dal své placet. Neboť: „Důkaz toho, že ■ pudink je dobrý, spočívá právě v tom, že se sní." A: „myslil jsem vždycky na mluvené slovo." Všechny tyto svízele překonal překlad Brechtovy adaptace Sofoklovy Antigony. Už v jejím podtitulu („podle Hôlderlinova překladu") je skryto vše. Protože se zdá, že jazyková inspirace pološí- POZNÄMKA PŘEKLADATELE VERŠOVANÝCH HER 275 leně geniálním jazykem Holderlinovým tu sehrála primérní roli, bylo by (nic než hypotéza!) třeba, abychom i my měli k dispozici podobně starobylý, leč jazykově svrchovaný a v povědomí zabydlený překlad, který by se mohl stát „od-razištěm" pro českou verzi Brechtovy adaptace. Filologicky sice věrný, ale básnicky vyvátý Králův překlad touto inspirací být nemůže. Stie-bitzův překlad, provedený celý v blankversu a tím už posunutý, přesto však dlouho dominující na českých jevištích, zastaral — tak jako většina básnických přeldadů z let dvacátých. Nejnovější překlad Václava Renče (1965) interpretuje některé aktuální významy, akcentuje to, co je na tomto dědictví živého, a už tím se — ke svému prospěchu jistěže.— přechyluje k taktní úpravě. Renč nadto použil, ve shodě s originálem, formy jambického trimetru, tzv. senáru, ale nelpí strnule na jeho vzestupnosti a ve shodě s vývojem českého blankversu jej „adaptuje" zhusta a elastičtěji sestupné. Učinit východiskem toto samostatné přebásnění by bylo nejen neústrojné, ale přímo unfair. Východiskem mohl být jedině Brechtův text, porovnávaný s Hôlderlinem. Ukázalo se, že Holderlinův zázračný, podivuhodný jazyk je v Brechtově jazyce jakoby „rozpuštěn," doslovných citátů je maximálně třetina, inspirace nevedla k povrchnímu „opisování", nýbrž byla hlubinná. Mnohotvárností veršových prostředků je Brechtova Antigona přímo vzorníkem pro Brechtovo pojetí gestického verše. Jen výjimečně následuje po sobě několik veršů stejného půdorysu. Převládá čistě gestický verš, hnaný stejně tak dynamem významu jako dynamem jazykového okouzlení. V chórech prosvítají půdorysy různých antických metrických útvarů, nic víc než prosvítají. V některých dnešněji dramatičtějších dialozích se objeví náhle pasáže v čistém blankversu, ale i blankversu po eduardovsku zdrsněném, nechybí ani hexametr, stejně tak jako jakýsi „kryptohexa-metr", členění co do délky kolísá od dvou- či trojslabičnosti až málem ke claudelovské délce verše. Nenapodobitelná je syntaktická výtavba veršů, která je místy tak složitá, že hraničí — představíme-li si scénické provedení — s nesrozumitelností. Schopnost německého slovesa umístit, se na vzdálených koncích souvětí a oddělit od slovesa mnohoslovnýrn intervalem předponu je až krkolomná. V tomto ohledu překlad používal jemnějších a patrně i zjevnějších prostředků. Přespletité syntaktické půdorysy originálu tak asi získaly na přehlednosti. Je tedy český překlad, pokud je překladatel práv se o něm takto vyslovovat, asi o zdání „čitelnější" než německý originál. Ne že by češtině chyběly prostředky k syntaktickému zkomplikování, hrál tu však opět svou roli praktický zřetel: eventuální možnost uvedení této adaptace, ideově obzvlášť pronikavé a umělecky až vrcholně artistní, na českou scénu. L. K. EDIČNÍ POZNÁMKA Východiskem pro překlad her tohoto svazku jsou Brechtovy Stücke, které vydal Aufbau^Verlag v Berlíně, a to svazek 2 (1955) a svazky 11 a 12 ; (1959). Bylo přihlédnuto i k novějšímu dvaceti-í svazkovému vydání Sebraných spisů Bertolta Brechta (Gesammelte Werke, Stücke 1 a 6, Suhrkamp-Verlag, Frankfurt n. M., 1967). %iuot Eduarda II. Anglického s podtitulem „podle Marlowa" a s předznamenáním, y němž Brecht výslovně prohlašuje, že hru psal společně s Lionem Feuchtwangerem, vznikl v letech 1923—24. Poprvé jej uvedly mnichovské Kammerspiele 18. 3. 1924 v Brechtově režii, ve výpravě C. Ne-hera a s Erwinem Faberem v titulní roli, s Oskarem Homolkou jako Mortimerem a Marií Kop-penhöferovou jako královnou. Knižně vyšla hra poprvé v nakladatelství Kiepenheuer v Berlíně s obálkou a s kresbami Neherovými. Ve stati Při probírce mých prvních her, již Brecht napsal v roce 1954 pro souborné vydání svých í her, komentuje hru takto: „... S adaptací Marlowova ,Života Eduarda Druhého', kterou f jsem prováděl společně s Lionem Feuchtwangerem, si dnes už nevím moc rady. Chtěli jsme umožnit inscenaci, která měla rozrušit shakespearovskou tradici na německých jevištích, onen sádrově monumentální styl, který je sosákům tak Idrahý. Dávám ji do tisku bez sebemenší změny. Čtenáře bude třeba zajímat vyprávěcí způsob alžbětinských dramatiků i zrod nového jevištního jazyka..." První české uvedení: 23. 11. 1970 v Divadle E. F. Buriana v Praze v režii Evžena Sokolovského a v tomto překlade. Překladatel hru upravil *1 a doplnil songy. Hudbu napsal Josef Berg. S V hlavních rolích Jiří Holý, Josef Langmiler I a Miriam Hynková. I Sofoklooa Antigona s podtitulem „jevištní zpraco-I vání podle Hölderlinova překladu" vznikla v roji ce 1947 a byla poprvé uvedena 15. 2. 1948 I I v Churu ve Švýcarsku za režie Brechtovy, za spolupráce a ve výpravě C. Nehera a s Helenou Weigelovou v titulní roli. Byla to po letech exilu Brechtova první inscenace na evropském jevišti. 1949 vyšla modelová kniha tohoto představení (Antigonemodell 1948, Gebrúder Weiss Verlag, Berlín), roku 1955 následovalo nové, rozšířené vydání (Henschelverlag, Berlín). Domácí učitel s podtitulem „od Jacoba Reinholda Lenze (adaptace)" vznikl roku 1950 pro Berliner Ensemble, který jej uvedl poprvé 15. 4. 1950 v režii Brechtově a Neherově s Hansem Gaugle-rem v titulní roli. První knižní vydání: v řadě Versuche (sešit 12, Aufbau-Verlág, Berlín, 1954) s poznámkou, zeje to 35. pokus. Jako spolupracovníci jsou uvedeni R. Berlauová, B. Besson, E. Monk a C. Neher. Československá premiéra v Divadle Večerní Brno 29. 10. 1964, pod názvem Ó tempora ó mores aneb Domácí učitel v režii R. Jurdy, v tomto překladu a v úpravě J. Flíčka. Proces Johanky z Arku v Rouenu 1431. Tato adaptace vznikla roku 1952 podle rozhlasové hry Anny Seghersové uvedené poprvé 1937 vlámským rozhlasem v Antverpách a otištěné v temže roce v časopise Internationale Literatur v Moskvě. Premiéra se souborem Berliner Ensemblů se konala 23. 11. 1952 v režii a za spolupráce Benno Bessona, ve výpravě H. Hilla, s Käthe Reichelovou v titulní roli. Don Juan. Podtitul: „podle Moliěra". Tato adaptace vznikla roku 1953 za spolupráce B. Bessona a E. Hauptmannové, Berliner Ensemble ji uvedl poprvé 19. 3. 1954 v režii Bessonově, ve výpravě H. Hilla, s hudbou P. Dessaua podle Lullyho a s Erwinem Geschonneckem v titulní roli. První české uvedení: 20. 1. 1973 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci v režii Milana Vobruby a v tomto překlade. V roce 1977 uvedlo hru také pražské Divadlo na Zábradlí v režii Evalda Schorma. Bubny a trumpety vznikly roku 1954 podle hry 277 "The Recruiting Officer" George Farquhara z roku 1706. Hru uvedl Berliner Ensemble poprvé 19. 9. 1955 za spolupráce Bessonovy a Hauptmannové v režii Bessonově, s výpravou K. von Appena, s hudbou Wagnera-Regenyho. V hlavních rolích vystoupili Wolf Kaiser a Regine Lutzová. československou premiéru této adaptace uvedlo Státní divadlo v Plzni 31. 8. 1958 v režii V. špid-ly v tomto překladu (s výjimkou songů). Coriolanus. Podtitul: „od Shakespeara (adaptace)". Text vznikl v letech 1951—53 pro Berliner Ensemble. Brecht však svou úpravu nedokončil. První uvedení 22. 9. 1962 ve Frankfurtu nad Mohanem v režii Heinricha Kocha s Hannsem-Georgem Laubenthalem v titulní roli. V úpravě či „dopracování" Berliner Ensemblů byla hra poprvé uvedena 25. 9. 1964. Režie: Manfred Wekwerth ajoachim Tenschert, Výprava: Karl von Appen. Hudba: Paul Dessau. Roli Coriolana hrál Ekkehard Schall, Aufidia Hilmar Thatc, Menenia Wolf Kaiser. Vydavatelia Elisabeth Hauptmannová opatřila 1. vydání Brechtovy adaptace Coriolana touto poznámkou: „Otištěný text vychází z opisu originálního rukopisu, který Brecht korigoval. Protože adaptace nemohla být za Brechtova života ani otištěna, ani uvedena, Brecht ji už nepřepracovával ani nedoplňoval." — Za 2. obraz I. dějství zařadila vydavatelka tuto poznámku: „Brecht měl v úmyslu stáhnout scény 4—10 Shakespearova Coriolana v jedinou velkou bitevní scénu, která by u něho bývala byla třetím obrazem prvního dějství. Text této scény chtěl Brecht napsat během inscenování, protože se mu zdálo nezbytné vypracovávat jej na zkouškách současně s postoji a pohyby herců. Proto zde následuje Shakespearův text v překladu Do-rothey Thieckové jakožto scény 3 a—g." L. K. OBSAH ŽIVOT EDUARDA DRUHÉHO ANGLICKÉHO (1923-1924) 5 SOFOKLOVA ANTIGONA (1947) DOMÁCÍ UČITEL (1950) PROCES JOHANKY Z ARKU V ROUENU 1431 (1952) DON JUAN (1953) BUBNY A TRUMPETY (1954) CORIOLANUS (1951-1953) 43 75 111 135 171 219 DOSLOV 259 POZNÁMKA PŘEKLADATELE VERŠOVANÝCH HER ■ 274 EDIČNÍ POZNÁMKA 277 BERTOLT BRECHT Z německých originálů Leben Eduards des Zweiten von England, Die Antigone des Sophokles, Der Hdfmeister, Der Prozeg der Jeamie ď Are zu Rouen 1431, Don Juan, Pauken und Trompeten a Coriolan (Brecht, Stucke 2 a 11, Aufbau Verlag, Berlin 1955 a 1959) přeložili Ludvík Kundera (Život Eduarda Druhého Anglického, Sofoklova Amigona, Coriolanus a verše ve všech hrách), Marie Liehmova (Bubny a trumpety) a Rudolf Vápenik (Domácí učitel, Proces Johanky z Arku v Rouenu 1431, Don Juan). Doslov a ostatní komentáře napsal Ludvík Kundera. Obálku a vazbu navrhl a graficky upravil Václav Bláha. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění. n. p., jako svou 3694. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1978. Odpovědná redaktorka Bolena Kosekooá. Technická redaktorka Mahulena Jarkovská. Vytiskl Tisk, knižní výroba,, n. p., Brno, závod 3, Český Těšín. 28,82 autorských archů, (26,68 text, 2,14 fotografické přílohy), 29,09 vydavatelských archů. Vydání první. Náklad 2 000 výtisků. 604 22 857. DIVADELNÍ HRY 5 [ADAPTACE] 01-111-78 13.124 - Vázané 35 Kčs