ARCHITEKTURA A POLITICKÁ MOC - Vendula Hnídková Ti-ijjr 19!9, /il<- s. I ,). swnhn iws. Sruv. 7 S.....Ifltr 1411/. v I >1- Sim. Schwarzrr 19%, s. 2W n 2M. 1 U> Corhunirr I9J1. 4 Eh-njnmin 1'iM. s. I >. i 19». s. 152-IS>3. I llunrdivu 1991 když v nu <• IQ'.?1) KnrH Teigc v časopisu Sumlm podrobil kriticeU- ( urbusie rův inivrh Mundancu, požadoval po moderních architektech, aby opustili „metafyzické" nároky nu důstojnost o harmonii ti aby místo monumentů navrhovali instrumenty.^ Tímto vystoupením proti „idealisticko" tendenci uvnitř moderního hnutí Teige demonstroval svůj programový unti-esietismus, současně ví.ak uměle vyhnu enou opo/ii i iitililámií li a csleli* ky( li potřel) zastřel skutečnost, že „monumenty" plní ve spolčí místi nenahraditelnou funkci, že i ony jsou svého druhu „instrumenty". Svou dogmaticky vyhrocenou trivia-liziu i popřel tradici ort hilckloriických dchal probíhajíc ich v návaznosti no sociální a kulturní diskursy o symbolické reprezentaci polilických systémů, národní identity a kolektivní paměti. V této tradici monumentální a užitkové stavby představovaly dvě komplementárni a vzájemně jasně v\ mezené sféry architektonické tvorby. Podle míněni teoretiků rané moderny potřebovala i společnost 2ii. století vyjadřovat své politické představy prostřednictvím obrazů a symbolů přitoinuýi h \ momiiueiiiálm ;in hitckmřc. Například podle německého architekta Karla Schefflera tyto stavby „mluvío ideálních hodnotách u temperamentu celých společenstui", a musí proto působit svou velkoleposti a krásnu.* U- Corbusier ve své odpovědi Teigetnu obhajoval místo estetiky mezi /ú kladními lidskými funkí emi i svou potřebu hledaní harmonie.) Kritičtí myslitelé lé díiby však již mnohem ostřeji uvažovali o tom, jakou úlohu ve společnosti tehdy sehrávalo Teige m kritizovanú „mamuti těla monumentality" a jakého politického významu v nich nabývá architektonická estetika. Walter Benjamin tia základe svých zkušeností z nacistického Němci ka \ polovině třicátých let temalizoval „estetizoci politiky* o upozorňoval na počínáni, kdy estetika je nasazena jako prostředek k mobilizaci politického souhlasu.* Expresivní symboly a struktury apelující nu city ovšem nevyužívaly ve 20. století jen totalitami režimy, ale i liberálni parlamentní demokracie, které svá politická poselství formulovaly poněkud jemnějším způsobeni. Teigc by je mohl vystopovat v příkladech „architekttm/ metafyzickí* a monumentálni", ale stejně i „konkrétni a utilitami", v nichž bylo účelové myšleni uprednostnená před reprezentaci.1 Jak totiž neuniklo ani Schelflerovi, strategie mocenské legitimace se nepropisovuly jen do vnějšího vzhledu staveb, nýbrž také do prostorového uspořádáni. Novější sociologické přístupy v teorii architektury upozorňují na to, že postavené prostredí vytváří systém prost ořových vztahů, kterým se sociální aktéři podři/ují a které formují jejich habitus a způsob vnímání světa. Tak zdánlivá objektivita architektonického prostoru nenápadně určuje aktérům jejich chování a místo v sociálním poli, ěítnž přispívá k upevnění norem dané společnosti.• Tento oddíl je věnován dynamu kým interakcím mezi architekturou a politikou, /.ubývá se stavebními projekty státu, které rozvíjely politické vize a v nichž panující společenský řád nalézal přiměřený architektonický výraz. Nesnaží se pokrýt veškerou stavební činnost státu, které zahrnovala i masívni výstavbu utilitami* h staveb, například sídlišť nebo škol. Pro ostřejší vypni lilování výzkumného předmětu je úsilí o vyjádření statni myšlenky studováno v těch oblastech reprezentační praxe, kde symbolicko-politické výpovědi byly formulovány ncjcxplicitněji - na stavbách, které politická reprezentace plánovala nebo stavěla pro vlastni in cly, a na přikladcc li staveb pro kulturní instituce. Dudovy či projekty zde popsané představují méně progresivní aspekty architektonické modernity. Jsou to z vělši části clila, která k osloveni širokého publiku používají konvenční symboly a elementy známých archi lekinuií kyt li strategií. Proměny iě< lito postupu v modernizující se urchilck- lonii ki ilisi iplíné, ale lake hU dan.....vyt li prostředků, které by mohly hýl plodné a užitečné pro reprezentaci státu, jsou ústřednim tématem tohoto úvodního eseje. K Mi 76 Národní versus univerzální Když bylo v říjnu 191b vyhlášena Československá republika, jedním z nalé-hových úkolů jejích úřadů bylo přebudovat dosavadní zemské hlavní iiicsin v sídelní město mladého státu. Tento ukul mel rozměr reprezentační i čistě praktický. „V predstave ľnihy jakožto htauy slotu jest obsazen zajisté i stát sám, jeho moc a význam a vybudování její Úměrně tomuto významu značí myšlenku štátnopolitickou vyjádřili mimo jiné i technicky — výtvarné", vyslovil se k minulo ténuitu architekt Antonín Engel. „Reální skutečnost jest ovsem v křiklavém rozporu s touto vysokou metou."1 Bylo třeba zbudoval sídla institucí, které mely vyjadřovat národní a státní identitu, i zabezpečit jejich adniinis tnitivní fungování. Akutní nedostatek objektů, hodících se pro veřejné účely, se parlament v červnu následujícího roku pokusil zmírnit vydáním zákona o zabíráni budov. Současné stát podnikal kroky k budování potřebných novostaveb. Postupoval při lom velmi rozvážně a před improvizacemi dni přednost vypracování jednotného regulačního plánu. Tím bylo pověřena Státní regulační komise pro hlavní město Prahu, zřízená zákonem z b. února 1920. Vyhlášeni prviiít h soutěži n.i ministerské úřadovny na nábřežích a budovy parlamentu no hřebeni Letné řešilo především urbonisiic koti dimenzi úkolu. Politickou kauzou byly tyto úkoly od samotného začátku. Architektonické korporace vyvinuly maximální úsilí, aby projekty veřejných budov by l\ \ \ haty z kompetence st.ilnic h siavebnich uradil a aby zadávání významný* li zakázek probíhalo v demokratickém procesu hledání idejí prostřednictvím soutěže. Nově vzniklé ministerstvo veřejných prací se zavázalo tento princip ctít.' Obvyklý postup byl takový, že soukromí architekti vypracovali projekt, rozpočet i architektonické detoily, zatímco prováděcí plány a stavební dozor byly svěřeny úředním projektantům. Takto i poměrně mladí architekti, jako byli Jiří Kroho, František A. Libra nebo Kamil Roškot, získávali zakázky při stavbe státních obytných domůJ Architektonické spolky sledovaly dodržovaní (nlmtn pravidla a energi< ky upo/orúovaly na případy, kdy se ministerstvo pokoušela toto omezení obejít a pověřovat projekt ní í innosti svě úřední architekty.* Ani soutěže nefungovaly vždy jako záruko svobody tvůrčího umělce o úřady je dokázaly využít joko nástroj nátlaku a ovlivňování. Pod záminkou urychlení vyhlašovaly vyzvané soutěže místo veřejných a výsledky si pojišťovaly výběrem poroty. Například v juty při soutěži na ministerstvo obchodu v roce 1924 zasedli osvědčení stavební radové Ferdinand HovlíČek, Ludvík 1/ibler, Jiří Stibral o Josef Zlatník, jimž celil jediný příslušník mladší generace Josef Gočár. Architektonické Časopisy z dvacátých let dokládají, že umělci v té době věnovali mnohem více energie obhajování svých zájmů vůči hospodářským u politickým instancím nežli koncepčním úvahám o podobě nové české a slovenské architektury. Otázka již nezněla tok, jak šiji kladli někdejší „kubis tičtí" architekti během válečných let: Jak nalézti český typ staveni?'* Směr a obsah těchto úvah byl nyní dán jinak: jaký architektonický jazyk přijme J ľ.niít'l 1930-19.?!,/tle s. ?.. I Ministprske htidmni 19.10-j I Bytová pŕcV, in: ííesel Íri lí ■ 2., S, 635—643, zdr k. 61.*; P „ wm, /.iirs.hoi. xJ n Memtmindum 1922-1923, r i, ». □ I + ti Žáknvti 1921. ľmel Jmiiik, soutŕžní návrh nn zástavbu U'inr, budova Národního shromážděni, 1920 107 Antoniu Y.nwl, Bohumil Hubsi limmin, Prmii&t-k Kiiiili. společný nňvrh ministerských hutliiv im IVtrském iwihh-ži, 1923 tt YVirth. 1921-1922, zdi- s. 2. 11 lanek 1*11/: lví 19IHn;IÝz 19181); srov. IInldkovú lu. 14 í......i. !<)>()-1921. S Bez pozlncenehn vozu. Stavitel VII, 19;«, s. 23. « Engel 1922-1923, zde s. 9. ít Mnrik .»002. 11 Sthworzor 2012. za svůj nový stát? Už současníci si povšimli, že hledání odpovědi probíhalo dvěma různými směry. Historik umění Zdeněk Uinli popsiil jeden jako c es-tu „rozumové tektoničnosti, závislé na účelu, materiálu a technice", a proii 111 -11111 postavil tvoření „dramaticky plastické formy, která hmotu podřizuje opět fantasii a tvoří z. facády i prostoru plastické těleso".^ Nešlo zde ovšem jen o protiklad dvou uměleckých temperamentů, nýbrž toké o různé přístupy k otézce architektonického nacionalismu. C) jeho explicitní vyjádřeni usilovala skupina tvůrců v Čele s Pavlem Janákem, kteří se již ve válečných letech semkli ke spoler němu hledání typicky národních architektonický! h forem. Německou filozofickou estetikou inspirovaný Janák v té době symbo lickou reprezentaci národa deklaroval juko úlohu architektury v nejvyšším stadiu vývoje, i když současně varoval před trivializováním tohoto problému v duchu národního „s\ éra/u".8 V loruto ideologickém terénu se pohyboval i v raných dvacátých letech, když blouznil o gcnerii kých kvalitách českého rodinného domu: „Nejde o nic jiného a menšího, než o nalezeni typu bydlení, ktenj hy odpovídal národním pomériím a povaze."* Svou představu politické architektury expresivních forem a svébytného, nezaměnitelného charakteru Janák vyjádřil v řadě studii, především v návrhu parlamentních budov na Letnou z roku 1 *)'.?(>, ale příležhost k rcalizai i od státu nedostal. Jeho přítel Josef Gočár také vytvořil několik návrhu veřejných staveb v národním modu, uskutečnit však mohl jedině projekt Legiobunky. Ohlas publika byl víc než rozpačitý a v manifestu českých architektů z roku 1926 již můžeme číst: Jsme proti sentimentálnímu svérázu, falklorismu a básnicky romantickému nacionalismu."^ Ani druhá skupina architektů na počátku dvacátých let nezpochybňovala imperativ „pracovati na výtvarném problému svého češstvľ', navrhování veřejných staveb si však nedokázala představil jinak než jako moderní interpretaci klasických řádů. Jejich východiskem bylo přesvědčení vyslovené Antonínem ľngclcm, že „trvajídále věrné pravdy uměleckého tvoření', a že tudíž „podstatou monumentálního tvoření je vtisknout formě nové ráz uěč-nosti a formě staré, přejaté, ráz současnosti" f V tomto modu byla uskutečněna drtivá většina staveb státní reprezentace a architekti jej upřednostno voli i v soutěžních návrzích rozvíjejících politické vize. Jak si povšimla již Michaela Marek, konkrétní vzory těchto řešeni byly tak rozmanité příklady mezinárodního neoklasic ismu jako urbanistický rozvrh Washingtonu nebi i projekty administrativních budov Petera líehrense." Principiálně tito tvůrci následovali model svých francouzských předchůdců, kteří se nepokoušeli vytvořit originální národní styl, nýbrž úspěšně reprezentovali svůj národ kompozice mi odvozenými / mezi ná rodního klus ic ismu." Konvcncializovaná a Široce srozumitelná řeč nového klasicismu se svými vypjatými gesty patosu se zdála byl vhodná pro iliiinočeni polili) kw h poselství a současně její abstraktní výraz nebyl ve zjevném rozporu s modernistickým cítěním. Zatímco vs.ik nadčasové formy exteriérů budov měly vzdorovat proměnám dobového vkusu, návrhy vnitřního zařízení byly obvykle přenechávány absolventům Uměleckoprůmyslové školy, kteří ministerským pracovnám dávali poměrně extravagantní dekorativní výraz odvozený z lidového umění. Mnohem vzác-něji se architekti pokoušeli o syntézu nadčasových klasicistních principů íi slovanského svérázu: lak můžeme vnímat pražské dílo Jož.e Pleť nika a do jisté míry také projekty Právnické fakulty Jana Kolěry. 108 «(Z-Dt CMAUÍltl ľí'nj: ■—i • t h • 1 I I ju------ Tr.ľľl |SJ KAMIL ROŠKOT, M.mstero des Travau» public» a Praguo á: Monumentální versus moderní minisn-rslvn verejných prnci, 1927 Architckionic ke debuty v meziváler něm Československu byly jen výjimce' ně spojeny s diskursy kulturní h zvlástě druhý jmenovaný ve svém návrhu programově potlaěil představu tradiční reprezentace: parlament byl pro něj jen „ohromná laboratoř administrativy", takže hlavní úkol architekta představovalo ^sledování její účelové funkce u na-prosté podrobení:se osem pažaduvkĺmt moderní administmtivy" užší soutěži na situováni pěti administrativních budov ve východní části tohoto staveniště v příslím roce Krejcar a Roškol /opakovali své úspěc hy a In li poleve spolupu-n i s dalšími architekty pověřeni projekty dvou ústředních úřadů.*1 V podmíukác li hospodářské i politické krize bylo nakonec realizováno v letech 193b—1939 jen sídlo Nejvyššího účetního kontrolního úřadu (nynějšího ministerstva vnitra), jehož, autory byli vedle Roškol a Josef Kalous a Jan Zázvorka. Kritické ohlasy na letenskou soutěž ukázaly nespokojenost nejen etablované, ale překvupivě i mladší architektonické generace s převahou účelového myšleni nad symbolu kou reprezentaci, Jest phlis rty/umu o architekturách navrhovaných, všude dbáno hygieny těla, \isude use jen logické, ale lidé nejsou jen tvorové logičtí, jsou — a ješté /. včtsf části — tvorové psychologičtí", napsal tehdy architekt Max Urbana Nedlouho nato i Čelní představitelé mezinárodní avantgardy Sigfried Giedion, José l.luís Sert a Fenuind Leger vydali prohlášení „Nine Poinls on Monumentality" (1913), v němž se pokusili integrovat vi/i nadčasových hodnot do programů architektonické modernizace, ť'ešti architekti reagovali na tuto událost v diskusi, kterou v roce 194 I zveřejnil časopis Architekt SIA. Její iniciátor Karel llannauer tehdy přiznal i moderním umělcům „nárok na architektonický patos, na monumentální výrax", ovšem bez zabřednutí do akademických schémat.** Zmoudřelí funkcionalisté připus tili, že v jejich plénech rozumného světa zbývá místo i na duchovni potřeby. M Národní listy IN. I. 1929, s. 3 n 19. I. 1929, s. 2, Bins I9J0. ÍS ku-ji ,ir ľ) "I. /il<- s. M. H Národní listu I J. 10. 1929, s. 11 B I. 7.1931, s. 3, Ncinulnl politika 37. 10.1934. Í7 trhan l<)'s l'»"l. /d, v '1-1. 21 Hamiriia-r 191 I. JIH Gof ar - JiN Alhrci lu, SottHal návrh im Vysokou stranickou skulu ľrv vař' ittw 23 JltitMCAH JIM AIHH&HT trnUH aa r»nln IMa pH f V lať * ľmt. lit. Mac, I. «r.« n>u.; Iti.nUfa >»*Vn.