K TEORII HISTORICKÉHO PRAMENE (D Teorie historických pramenů se v základě dlouho opírala o názory z osmdesátých let 19. století, a to především o teorii historiografie navazující na německého historika Leopolda Ranka. U nás i jinde ji zpopularizovala hlavně příručka Bernheimova (1889), která se stala základním proseminárním univerzitním kompendiem a klasifikační model odtud přešel do jiných učebnic. Teorie Bernheimova, Seignobosova a další čerpaly ze znalosti mnohem menšího okruhu pramenů, než má historik dnes. Převážně vycházely z dávné praxí ověřené klasifikace, kritiky a interpretace pramenů písemných, které tehdy mnoha historikům byly jediným předmětem heuristiky jako nauky o pramenech. Jiné druhy pramenů, i když si jich zmíněné příručky všímají, zůstávají spíše na okraji. S rozšířením metod historiků, při novém pohledu na společenskou funkci historiografie a v souvislosti s civilizačním pokrokem, zaměřuje dnes badatel stále častěji pozornost i na jiný okruh pramenů, které se mu neobyčejně rozrosdy jak co do množství, tak druhů: jsou to předměty trojrozměrné, výtvory ikonografické, výsledky bádání specializovaných disciplín (archeologie, etnografie aj.), množství záznamů mechanických, ať již obrazových (fotografie, diapozitivy, filmy), zvukových (gramofonové desky, magnetofonové pásky) i jejich kombinací (audiovizuální záznamy), nebo jiných (děrné štítky, děrné pásky aj.), dále je to sám jazyk jako předmět historického studia aj. Předpokladem pro vývoj teorie historických pramenů v naší době bylo i obecné zpřesnění logických postupů ve vědě a vznik .teorie informací i možnosti její aplikace ve společenských vědách. Ve vědě posledního půlstoletí probíhá základní proces, charakterizovaný mimo jiné změnou intuitivních logických postupů v exaktnější, při kterých se zvyšuje přesnost analýzy faktografických souborů, které samy musí být precizně definovány. Řada vědních oborů postupně prošla touto proměnou, osvojila si příslušnou metodu a terminologii, jež má dnes integrační funkci mezi obory (tj. užívá ji společně více vědních disciplín) a čím dál více je zalo- žena na definicích pojmů sestavených podle pravidel formální logiky. Sama logika, jako aplikovatelný nástroj pokroku vědeckých metod, od třicátých let našeho století formulovala nové problémy a operace, jež zobecňují výsledky novodobého dynamického vědeckého myšlení, zcela odlišného od pozitivistických základů staré vědy. Společenskovědní obory nastoupily poměrně pozdě cestu „inovace metod" a historiografie odolávala novému proudu ve vědě, jak shodně konstatují současné teoretické stati (S. Piekarczyk, 1972; J. Topolski, 1976; I. D. Kovalčenko, 1978; M. E. Barg, M. V, Lavrenskij, aj.). Je to ovlivněno samotným historickým vývojem našeho oboru. Problém je třeba vyjasnit hned při výkladu o klasifikaci pramenů, neboť zde vlastně počíná. Teprve zhruba v posledních dvou desítiletích si všímá marxistická historiografie, hlavně sovětská, polská a německá, vážněji teorie historického pramene a vznikly rovněž určité pokusy vytvořit nová klasifikační kritéria, která s sebou nesou i změnu vžité terminologie. Nejde samozřejmě o samoúčelnou změnu termínů, ale především o obsah, novodobé teoretické vyjádření pramene na základě dobových logických výrazových prostředků, které by měl každý historik poznat už v prosemináři. Nedůvěra historiků je dosud často motivována zdánlivou složitostí matematického vyjadřování dnešních exaktních věd, která tím vzdaluje společenským vědám i formální logiku, teorii informací a sémantiku, jejichž metody se stávají východiskem každé klasifikace. K tomu však je třeba říci: aplikace metod známých z formální logiky (ať už badatel sám zná teorii logiky nebo ne) při analytické klasifikaci pramenů ještě neznamená, že by se jazyk historika musil změnit v jazyk numerických nebo jiných znaků, pokud chce interpretovat výsledky bádání. Tady samozřejmě převládá hledisko funkční, řídící se posláním historické syntézy v různých rovinách interpretace (vědeckoanalytícké, vědec-kopopulární, výukové). Naopak pouhým vnějším „módním nátěrem" termínů a numerických vzorců se může přikrývat skutečná metodická bezradnost, hravá samoúčelnost nebo i neznalost a nic by nemohlo historiografii uškodit více než takový bezobsažný verbalismus. Ke způsobu vyjádření zejména pro širokou veřejnost, kterou si historiografie stále musí udržet, protože má — na rozdíl od některých jiných úzce specializovaných disciplín — stále bezprostřední širokou ideově společenskou kulturní funkci, je narativní forma vhodnější a pro čtenáře většinou přijatelnější než „obrazec" (vzorec). Musíme ovšem vzít v úvahu, že nový základní školský systém vytváří předpoklady elementární logickou průpravou generace, pro kterou „obrazec" odvozený z matematickolo-gického modelu má být nejsrozumitelnějším (do jisté míry samozřejmým) vyjádřením obsahu. Nejde však, opakujeme, o „jazyk" vyjádření, ale o metodický nástroj analýzy, jaký přestavuje aplikace nových formálně logických metod. Pro současný metodický vývoj je dosti příznačné, že některé společenskovědní disciplíny, které přijímaly kdysi obecnou teorii pramene, vytvořenou zhruba před devadesáti lety, ji už opouštějí. Vytvořily také odlišný systém klasifikace, než jaký dosud užívají historikové. Týká se to zejména archeologie, do určité míry rovněž etnografie. V podstatě bernheimovské vymezení „hmotného pramene" se dnes již rozchází s archeologickou teorií pramene; archeo- 118 119 logové sám pojem užívají buďto s určitými rozpaky, anebo jej nahrazují pojmem „archeologicky pramen", který se ovšem nekryje se starým obsahem a je definován precizněji. Podobně je tomu v dnešní umeleckohistorické metodologii s pojmem „ikonografický pramen" atd. Historik, jestliže nechce zastávat pozice tradicionalisty, který nepřijímá podněty z vnějšku a „zaspal dobu", musí přinejmenším akceptovat tyto signalizující odchylky jako skutečnost; buďto je přijmout bez výhrad do svého klasifikačního systému, nebo vznést proti nim námitky, rozhodně je však nemůže ignorovat. Pokud přijmeme podněty, vycházející zatím hlavně v konkrétní podobě z disciplín pomezních, znamená to, že klasifikační systém, spočívající na základech z osmdesátých let minulého století, se rozpadne, protože kritéria nové klasifikace nedovolují v něm pouze „opravovat". Toho jsou si vědomi dnes i teoretikové, kteří se zamýšlejí nad problematikou historického pramene. Pojem historický pramen a jeho vývoj Nepůjdeme daleko nazpět při sledování geneze pojmu historického pramene, kde z hlediska dnešní evropské vědy bychom se musili zastavit u metodologie humanistické a osvícenské. V pracích, jež bere čtenář obvykle do ruky, bychom převážně našli stopu dvou definic E. Bernheima (1889): 1. prameny jsou „materiálem, odkud naše věda čerpá své poznání"; 2. prameny jsou „výsledkem lidské činnosti, které buďto již svým posláním, nebo jen pouhou existencí, vznikem nebo jinou okolností jsou vhodné pro poznání a ověřování historických faktů." Druhá definice, na rozdíl od první je užší, považuje za historický pramen jen takový předmět, který byl ve vztahu s lidskou činností. Takový předmět se stává historickým pramenem v té chvíli, kdy ho historik ze svého odborného hlediska podrobí zkoumání. Každý předmět, existující objektivně, se může podle této teorie stát historickým pramenem: kámen, strom jsou součástí přírody a pouze ve vztahu k člověku, který z nich zhotovil nástroj nebo je vypěstoval, se mohou stát historickými prameny. Velice závažný je druhý konstatovaný vztah předmětu a subjektu historika, který ho podrobuje pozorování. Chápání historického pramene se dělí podle akcentu, na který kladou badatelé váhu, na definice o jedné části: pramen — stopa, výsledek, výtvor činnosti člověka; a na definice o dvou částech: pramen — stopy, výsledky, výtvory, které jsou vhodné (slouží) k poznání a rekonstrukci historických faktů. Otázka vhodnosti či nevhodnosti pramene je chápána staticky, nelze ji určit jednou provždy. Jak dále ukážeme, moderní dynamické pojetí historického pramene dvoudílné definice zcela zpochybnilo, Další vývoj metodologie na jedné straně ještě zúžil pojetí druhé Bernhei-movy definice, na druhé straně upřesnil širokou definici první. Rozpor mezi nimi se tak prohloubil a vede k rozdílným interpelacím. A. Široké pojetí pramene vychází z první Bernheimovy definice a zahrnuje v nejširším vymezení mezi prameny i předměty přírodní: například strom volně rostoucí v přírodě bez zásahu lidské činnosti se stává pramenem, pokud z jeho letokruhů chceme zkoumat klimatické podmínky v určitém období, jež měly vliv na hospodářskou činnost lidí aj. Zatímco úzké pojetí pramene (Lan-glois, Seignobos, Labuda aj.) vylučuje pozůstatky povahy přírodní (lidské a zvířecí kostry, pozůstatky rostlin aj.), dnešní archeologie se bez zkoumání těchto druhů pramenů neobejde. Hranice mezi historickým pramenem a pramenem přírodním však jednoznačně stanovena nebyla. B. Úzké pojetí pramene vychází z druhé Bernheimovy definice, kterou však doplňuje užším vymezením, že historickým pramenem není jen stopa či pozůstatek lidské činnosti: musí být produktem společenského vývoje v rámci historického procesu, který takový proces nejen odráží, ale i formuje. Vyjádřil to polský historik Gerhard Labuda: „Historickým pramenem nazýváme všechny pozůstatky psychofyzické a společenské, které jsou výtvorem lidské práce a současně se aktivně podílely na vývoji společenského života. Tím získávají schopnost společensky vývoj odrážet. V důsledku těchto svých vlastností (tj. jako produkt práce a schopnost odrazu) je pramen poznávacím prostředkem, umožňujícím vědecké reprodukování vývoje společnosti ve všech jeho projevech." Je zřejmé, že východiskem dalšího teoretického výkladu může být jedině široké pojetí pramene, i když si uvědomujeme jeho neohraničenost Na pohled se tím badatel ponořuje do moře předmětů společenské minulosti, která zahrnuje i přírodní prostředí, v němž člověk žil. Takový úděsný obraz nekonečného oceánu naštěstí nemá historik ve své praxi, v níž chápe pramen jako selektivní záměrně budovaný informační systém (ve smyslu dnešní informační teorie). Neboť, jak jsme řekli, historiografický fakt nelze chápat bez zřetele k jeho interpretaci a ani historický pramen nelze studovat bez ohledu na praxi dějepisce. Ten musí znát obecnou teoretickou nauku o pramenech, kterou se tu obíráme, a jež mu usnadňuje heuristickou praxi ve všech jejích složkách konkrétní nauky o pramenech. Viděli jsme, že starší teorie historického pramene vznikly pod vlivem pozitivistické koncepce vědy jako kumulativního a induktivního hromadění znalostí. Ať už chápou historický pramen jako „stopu" nebo produkt společenského vývoje, vždy ho považují za něco hotového, co bádání jenom přejímá a hodnotí, aby z něho stavělo na rekonstrukci minulosti. Dnes historikové opouštějí statické vymezení pramene jako materiálu, z něhož badatel čerpá informace, a chápou ho jako soubor vlastností tohoto materiálu, které tvoří určitou informační strukturu, jež je konstituována na základě historikem kladených otázek. Jinými slovy: tato struktura je závislá nejen na vlastnostech materiálu, ale též na úrovni poznání, které je východiskem formulace otázek. To se týká pramenů ve smyslu efektivním, máme však ještě prameny ve smyslu potenciálním: takové, které by historikové mohli využít, kdyby k tomu měli potřebné metody, nebo kdyby je brali v úvahu. Vývoj historické vědy spočívá v tom, že jednak nově formuluje otázky kladené pramenům již známým, jednak rozšiřuje soubor efektivních pramenů tím, že do něho zahrnuje stále nové prameny dříve potencionální. 120 121 Klasifikace historických pramenů Dosavadní klasifikace nevycházejí z jednotného principu. Přihlížíme k těm, které jsou funkční z hlediska historikovy praxe. Tu se vyskytují třídění pramenů podle: a) druhů na základě formálních znaků, b) původu, c) obsahu, d) informační struktury, e) typů. A. Systém třídění pramenů podle druhů upřesnili humanističtí historikové a po nich „učený dějezpyt" 17. století (Paperbroch, Mabillon aj.) Osvícenské dějepisectví v podstatě setrvalo na hledisku pramenů podle formálních znaků, tj. podle toho, v jaké formě se nám dochovaly. Základem takové klasifikace je rozdělení na: a) prameny tradované ústně, b) prameny nepsané, později někdy dělené na prameny hmotné a prameny obrazové, c) prameny písemné. Formálně věcné praktické hledisko přihlížející k druhu pramene má své didaktické přednosti v proseminární výuce látky po logické redukci na: a) prameny písemné, b) prameny nepsané. Zůstává elementárním rozdělením souboru pramenů v praktické nauce o pramenech. Adept historické vědy získává jeho osvojením přehled základních ustálených forem pramenů, základní terminologie atd. B. Třídění podle původu pramene. Historikové 19. století, kteří zdůraznili metodu interpretace a zjemnili kritiku pramene, většinou zaměřili pozornost na to, co uvedená klasifikace nepostihuje, na vlastní informaci: hledisko vědomého či nevědomého vytváření pramene, rozdílnou poznávací hodnotu a v neposlední řadě na okolnosti původu pramene se zřetelem k jeho zařazení do některé z oblastí lidské činnosti. Německý historik Johann Gustav Droy-sen se zřetelem k některým z uvedených aspektů rozdělil prameny na: a) památky (Denkmäler), b) pozůstatky (Überreste), c) prameny (Quellen). Termíny vyžadují výklad: pozůstatky jsou v pojetí Droysenově veškeré bezprostřední hmotné (písemné i nepsané) stopy po existenci a činnosti člověka s výjimkou těch, které jsou již uspořádány v určitý systém zpráv o historických faktech, jež Droysen nazývá vlastními prameny v užším slova smyslu. Památky mají s prameny v užším slova smyslu společné to, že vědomě podávají zprávy, a to dokonce zprávy budoucím potomkům, v zájmu určité skupiny, rodiny aj. (mohou to být jak právní dokumenty, tak pomníky, medaile aj.). Nejčastější polemiky a námitky proti klasifikačním systémům bývaly vzná- šeny pro pojmoslovnou nejasnost a logickou nepřesnost klasifikace, která připouští zařazení téhož pramene do různých skupin, což je největší přestupek proti logickému kánonu. To, jak je na pohled zřejmé, platí o klasifikaci Droysenově. E. Bernheim klasifikaci zjednodušil, zároveň však ji terminologicky zkomplikoval tím, že rozdělil historické prameny do dvou skupin: a) pozůstatky, b) tradice. Odstranil jeden z logických nedostatků Droysenovy klasifikace: veškeré prameny dělí na ty, které pomocí určitých znaků (písemných i nepsaných) podávají zprostředkované zprávy o historických faktech minulosti — to jsou „tradice", a na prameny, jež jsou bezprostředními stopami existence nebo činnosti člověka — to jsou pozůstatky. C. Dělení pramenů podle jejich obsahu. Uvedená kritéria se snažila klasifikovat historické prameny s ohledem na pozitivistické vymezení historického faktu. Obsahově informační kritéria marxistické metodologie měl na mysli G. Labuda (1957), když se pokoušel nově roztřídit historické prameny do čtyř kategorií podle jejich obsahu: vzal za základ stupeň odrazu různých forem činnosti člověka obsažený v prameni. (Podobnou klasifikaci navrhli z podnětu A. A. Zimina začátkem padesátých let pracovníci Moskevského státního histo-rickoarchivního institutu MGIAI.) Jeho systém zahrnuje: a) prameny ergotechnické, odrážejí bezprostředně existenci a hospodářskou činnost člověka; zprostředkovaně pak působení společenské a psychické. Jsou to především památky hmotné kultury, prameny k demografickému vývoji, kosterní pozůstatky člověka aj.; b) prameny sociotechnické, které „vznikly v důsledku společenského působení člověka na člověka" (rodina, výrobní, národní aj. vztahy) a jsou schopny je bezprostředně odrážet (sídliště, rodinné kroniky, paměti, noviny aj.). Naproti tomu zprostředkovaně odrážejí působení hospodářské a psychické; c) prameny psychotechnické jako „veškeré pozůstatky vzniklé na základě materializovaného vědomí, za účelem registrace nebo předávání myšlenek, které zrcadlí objektivní rozpory v přírodě, ve společenském prostředí nebo ve vlastním myšlení". Proto mohou bezprostředně odrážet podíl vědomí na přetváření materiálních i společenských podmínek života (např. programy politických stran, publicistika, výtvarné umění aj.); d) tradice, která spojuje znaky všech předešlých kategorií, odráží bezprostředně jejich podobu fyzickou, společenskou i psychickou, avšak „jen to, co se formou přežitku a paměti o minulosti udrželo v žijících lidech". Složitý Labudův systém lze vyjádřit schématem na str. 124. Tato klasifikace je v praktické aplikaci při rozboru konkrétních pramenů neobyčejně náročná hlavně proto, že předpokládá analytický rozbor každého existujícího historického objektu a zařazení jednotlivých jeho vrstev do různých kategorií třídícího systému. Vedle toho Labudův systém zcela pomíjí přírodní předměty jako prameny (např. letokruhy stromů při zkoumání pa-leodendrologickém, z nichž lze vyvozovat soudy o klimatických podmínkách 122 123 odrážejí bezprostředně prameny ergotechnické prameny sociotechnické prameny psychotechnické tradice odrážejí zprostředkované materializované vědomí veškeré společenské vztahy 3~ fyzickou existenci člověka a jeho hospodářskou činnost aj.); Ziminovo klasifikační schéma, podobné Labudovu, kritizovali sovětští historikové (V. K. Jacunskij aj.) a prakticky se neujalo. D. Dělení pramenů podle jejich funkční informační struktury. J. Topolski po kritice formálních a sémantických chyb v dosavadních klasifikacích vytknul jako věcný výsledek pokusů o třídění dichotomii: prameny bezprostřední a zprostředkované, prameny psané a nepsané. Obojí tato klasifikace má své opodstatnění. Rozdělení podle druhů na prameny psané a nepsané je závažné proto, že obě skupiny vyžadují zásadně rozdílné metody zkoumání a odpovídají moderní teorii informací, která rovněž mluví mj. o znacích (stopách) zapsaných a nezapsaných; kritériem je písmo. Třeba vzít rovněž v úvahu, že většina pramenů, se kterými dosud historikové pracovali, má povahu písemnou, a rozpracované klasické metody tzv. pomocných věd historických se zabývají ponejvíce písemnými prameny. Také rozdělení podle původu na prameny bezprostřední a zprostředkované je funkční: naznačuje užití různých metod při jejich dekódování. Bezprostřední prameny jsou samy částí historické skutečnosti — jsou historickými fakty. U zprostředkovaných pramenů musí badatel najít takovou metodu, či spíše soubor metod vzájemně se doplňujících, aby sladil kód podavatele informace a kód jejího odběratele, s čímž je spojen i problém věrohodnosti informátora, což u bezpro- 124 středních pramenů odpadá po zjištění autentičnosti. Mezi historicity fakt a historika se ve zprostředkovaných pramenech vsouvá osoba informátora, kterou se badatel musí zabývat. Za základ klasifikace vzal J. Topolski dělení na prameny bezprostřední a zprostředkované, zároveň však ve svém dichotomickéra systému přihlédl i k rozdělení na prameny psané a nepsané. Jeho systém lze vyjádřit takto: prameny bezprostřední ^ psané nepsané — prameny zprostředkované psané záměrně podávající informace í jiné záměrné 5h ^ ti jiné nepsané vyjádřené v nepsaných symbolech historická fakta Z hlediska potřeb heuristiky můžeme pořadí klasifikačních kritérií v systému pozměnit, protože při postupu badatele je logické, že dříve má možnost posoudit materiální strukturu pramene (psanou — nepsanou) než jeho strukturu informační, kterou zná až po obsahovém rozboru. prameny psané =» bezprostřední zprostředkované prameny nepsané bezprostřední zprostředkované záměrně podávající informace ^ jiné vyjádření v nepsaných symbolech ■> historická fakta záměrné ř> jiné 125 Komunikační vztah mezi historikem a pramenem v dynamické klasifikaci lze vyjádřit takto: historická skutečnost ^ informační struktura ^ informátor historik L u pramenů bezprostředních 2. u pramenů zprostředkovaných Prvním krokem při vytváření informační struktury, který musí historik učinit, je zjištění, zda pramen vznikl za účelem komunikace (sdělení) něčeho někomu (např. dopis, zpráva atd.), nebo byl výsledkem lidské činnosti (jiným předmětem), aniž měl cokoli sdělovat (např. pracovní nástroj atd.). Toto rozdělení má velký význam z hlediska možnosti dalšího užití pramene a v naprosto rozdílném interpretačním postupu. Při historické interpretaci je třeba vědět, zda pramen měl na někoho působit (p. adresný) nebo ne. Nejde jen o míru pravdivosti informací, ale o samotný informační rozsah pramene. Na základě dané klasifikace je možno předpokládat, co můžeme v prameni hledat, neboť v každé komunikaci je obsažen moment výběru (selekce). Prameny adresné, obvykle složitější při interpretaci, můžeme rozdělit do tří skupin: prameny adresované; -autorovým vrstevníkům — listy aj. - budoucím — památníky, nápisy aj. 'historikům — celá řada písemných aj. pramenů Můžeme říci, že růst počtu pramenů adresovaných budoucím historikům souvisí s vývojem historického vědomí. Z tohoto východiska by měli historikové přistupovat ke klasifikaci všech druhů pramenů, a to nejen zprostředkovaných, ale i bezprostředních jakékoliv povahy (hmotných, písemných atd.). Takovými bezprostředními prameny adresnými jsou např. památníky všeho druhu (pyramidy, mohyly, pomníky aj.) jako bezprostřední výtvor lidské činnosti, jenž má budoucím generacím sdělit určitý obsah. Rovněž prameny neadresné mohou být jak zprostředkované tak bezprostřední, Z hlediska praktické nauky o pramenech rozlišují někteří autoři (např. O. Dahl) u pramenů adresných tyto dvě podskupiny: a) prameny důvěrné, b) prameny veřejné. Toto má smysl při interpretaci pramene, avšak dost často nelze toto dělení striktně provést. Kritériem při něm je příjemce. Avšak v praxi lze někdy těžko například u písemných pramenů rozlišit předpokládaný a faktický okruh čtenářů. Známe případy, kdy důvěrný písemný pramen předpokládá pozdější zveřejnění (např. deníky, korespondence aj.). Uvedené dělení bývá doplňováno ještě kritériem vztahu původce a příjemce pramene na: a) prameny osobní povahy b) prameny institucionální povahy. V prvním případě původce mluví v osobním pojítku k příjemci; v druhém určuje původce (jednotlivec, instituce) příjemci (jednotlivci, instituci) adresný pramen v institucionalizované funkci (úřední připiš aj.). Kombinací obou kritérií vzniká pak schéma: Prameny osobní institucionální důvěrné např. deníky, intimní památky aj. např. vnitřní, pracovní dokumenty, tajné zprávy aj. veřejné např. oznámení v novinách, prameny související s reprezentací osob aj. např. zákony, nařízení aj. Z hlediska interpretace jsou v uvedených podskupinách adresných pramenů i další kritéria, např. to, zda institucionální pramen je produktem individuálního nebo kolektivního působení. Avšak i v kategorii osobních pramenů může např. pramen vyjadřovat názor celé rodiny atd. Dále je třeba vědět, zda institucionální pramen vznikl v podmínkách vyhraněné veřejné kontroly aj. Také formální stránka může ovlivnit obsah pramene a jeho vypovídací schopnosti: např. speciální funkci mají formuláře (zejména v právních písemných pramenech aj.). Toto vše má vliv na jemnější klasifikaci pramenů a úzce souvisí s kritikou a interpretací pramene. Ne vždy lze v uvedeném třídění pramen jednoznačně zařadit. Informační struktura v dynamickém pojetí se úzce váže k teorii znaku a jeho výkladu. Znakem se rozumí činnost (chování) nebo předmět, jež jsou výsledkem záměrné komunikace určitého stavu věci. Adresné prameny mají charakter znaku. Prameny neadresné označuje tato teorie jako symptomy (příznaky) a dělí je na: 1. společenské — lidské činnosti (chování) nebo jejich výtvory, které nejsou určeny ke komunikaci; 2. přírodní — všechny symptomy, jež nemají charakter záměrné lidské činnosti. Podle novějších teorií kultury bychom mohli první skupinu řadit mezi symptomy kulturní, druhou mezi symptomy biologické. Bezprostřední neadresné prameny jsou nejen symptomy, ale též bezprostředními částicemi minulosti. Například: symptom úrovně zemědělské techniky zachované feudální / oradlo