i-
372
21
1937
373
16. 3. 1937
Řeč při promoci čestným doktorem filozofie Masarykovy univerzity v Brně
Slavnostní promoce prezidenta Beneše čestným doktorem filozofie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity se konala v Brně 16. 3. 1937 odpoledne. Prezidenta oslovili děkan fakulty prof. Groha rektor Masarykovy univerzity prof. Berka. Po promočním aktu pronesl prezident Beneš tento projev:
Pane rektore, páni kolegové, dámy a pánové!
Děkuji vám za poctu, již mi dnes prokázala Filozofická fakulta Masarykovy univerzity brněnské. Vím, že jste tím chtěli dáti uznání mé práci vědecké i politické. Těší mne to však také proto, že jste chtěli podtrhnout fakt, že náležím mezi vás. Kulturní a vědecká pocta politikům je vždycky velikou výzvou, aby si politika byla vědoma toho, že má stati na výši moderní kultury a že má vždycky býti vědeckou, evropskou a světovou. Nebudu to zapomínat. Filozofická fakulta je centrem věd a doktrín, jež poměrně nejvíce vytvářejí dnešního běžného vzdělance - moderního kulturního člověka. Neříkám tím, že ke všeobecnému vzdělání nenáležejí vědomosti z přírodovědy, z práva, z věd finančních a hospodářských, z věd technických atd. Právě naopak. Student filozofie musí tím vším svá studia doplňovat. To mne trochu vede k tomu, abych tomuto našemu vzdělanci řekl jen tak stručně, při dnešní příležitosti, jaké podstatné problémy, kol nichž nemůže jiti bez zaujetí stanoviska, mu staví před oči denní veřejný život naší převratné doby. Dnešní Evropa a svět vůbec je v chaosu ideovém, v jakém snad po celá dlouhá století nebyla. Je to chaos v názorech filozofických a mravních, v doktrínách právních a státních a v koncepcích hospodářsko-sociálních.
Ve filozofických a mravních názorech se chaos ten nakonec — po ujasňující analýze a když necháme méně důležité věci stranou - vyhraňuje v tyto kontrasty:
V předválečné filozofii po delší periodě pěstování pokantovské filozofie došel převahy zároveň s vládou přírodních věd pozitivism, jenž byl vcelku vedle ostatních odborně pěstovaných směrů filozofickým směrem převládajícím, a abych se tak vyjádřil, populárním. Byl výrazem a dokladem převládajícího racionalismu a intelektualismu předválečného. Antipozitivistické směry nedaly se umlčet, v odborných kruzích dokonce měly převahu, ale lidově, masově, všeobecně nevedly.
Bezprostředně před válkou začal ovládati onu část myslícího veřejného mínění, jež se zabývala filozofickými problémy, nejprve pragmatismus a pak zejména [racionalistické směry filozofické, zakládající se na intuici, instinktu, citu, faktu a procesu žití, na prosté fantazii a víře, na tom, čemu říkáme iracionálno a tajemno. Na této změně spočívá vlastně poválečný přerod k antidemokratismu, k antihumanis-mu, k protiinternacionalismu, k vyhraněnému nacionalismu autoritativního ražení poválečného. Už r. 1916 napsal německý filozof Troeltsch: „Celý západní svět
vchází od posledních desetiletí do úplné vnitřní proměny celého svého mravního světa citového a pojmového. Doba všelidskosti, mezinárodnosti, vědou a uměním živená, a zároveň doba kapitalismu a volného obchodu postupně mizí. Pro nejbliž-ší dobu přichází tvrdý železný svět, v němž v sebe uzavřené národy budou zdůrazňovat to, co je kulturně odlišuje."
To vlastně, vážené dámy a pánové, v několika slovech dobře vyjadřuje vývoj některých národů v posledních dvou desetiletích. Vývoj založený na základních tezích filozofie iracionální, německé Lebensphilosophie, německé romantické filozofie, jejímž výrazem byl již Nietzsche a na jejímž základě stojí i dnešní teorie na-cionálsocialismu.
A kontrast staré humanitní doktríny, založené ať na staré idealistické filozofii, nebo na humanismu pozitivistickém, s tezemi iracionalistických směrů filozofických doby dnešní, charakterizuje celý myšlenkový boj mezí jednotlivými režimy politickými a sociálními, který dnes prožívá politicky Evropa a pod jejím vlivem vlastně celý svět v tak příkrých formách, bez přestání a takřka fanaticky. Filozofie, která hledí odůvodňovat boj o život, boj o místo na slunci, boj o expanzi národa a státu přirozenou podstatou života, lidského a národního egoismu a životního elánu, filozofie, která mluví o přirozeném dynamismu národa toho či onoho, vychází právě z těchto nových filozofických doktrín, které už před válkou se stavěly proti humanistickému pozitivismu, mezinárodnímu a všelidskému solídarismu a ovšem i koncepcím demokratickým, jako výrazu vítězství vědy a rozumu nad citem a instinktem a mezinárodní solidarity nad exkluzivismem národním. Chci prostě říci: dnešní zcela aktuální rozpory mezi doktrínami tzv. států autoritativních a demokratických nejsou jen povrchní rozdíly režimů, politických stran, tříd a osob a jen názory o tom, zdali ten či onen režim je účelnější, výhodnější, bezpečnější. Rozpory jsou fundamentální: leží v doktrínách a zásadách filozofických, o něž bojoval už svět předválečný a o něž bojuje ještě důrazněji svět dnešní, leží až na dně všeho našeho uvažování a souzení. To si my všichni - naše inteligence, náš student, náš právník, náš politik, náš kulturní pracovník musí uvědomit.
Totéž platí o rozporu v názorech na mravní principy, jimiž má býti veden dnešní poválečný člověk.
Idealistická filozofie dochází k základním předpokladům mravnosti na bázi metafyzické, nejčastěji náboženské. Předválečný požitivismus vidí poslední základnu vší mravnosti individuální a sociální v člověku, v tom, co je v něm všeobecně lidského, tudíž koneckonců v lidstvu, v humanitě. Poválečné směry filozofické, vycházející z iracionalismu, které dnes ovládly a více méně slouží za podklad běžné morálky sociální, národní a mezinárodní, přijímají za základ vší morálky účelnost, utilitu, životnost národního a státního kolektiva, jež je sobě samo cílem, stojí proti jiným podobným kolektivům a jemuž individuum musí býti obětováno nebo aspoň bezpodmínečně podřízeno; tam, kde silné individuum stává se vedoucím, je to proto, že je právě
374
1937
375
nadáno posláním sociálním a národním, je vůdeovským, protože výrazem a nositelem všeobecné vůle kolektiva. Tato filozofie a morálka - zdá se - vcelku dnes v Evropě v řadě států a národů převládá. Ne všeobecné zásady, ne všelidské principy, ne na všecky doby a země platící principy lidské mravnosti - nýbrž dnešní dočasná účelnost, výhodnost a na dnešních cílech a prostředcích moci spočívající potřebnost určuje mravní soudy a praktický postup celé řady národních a státních kolektivů.
To jsou, vážené dámy a pánové, problémy dneška - ale jsou to zároveň fundamentální problémy současné filozofie a etiky. Univerzity, profesoři, studenti, veškerá inteligence má dnes povinnost je promýšlet, zkoumat, studovat a vidět, že dnešní myšlenkový chaos má zde své kořeny. Úkol filozofů a moralistů je nás z chaosu toho vyvést, ukázat nám správné cesty dalšího vývoje. Převaha té nebo oné školy filozofické a etické v dějinách lidského myšlení byla vždy dočasná. Také dnešní převládající směry filozofie a morálky budou revidovány. Spoléháme na naše univerzity, že nám k nové orientaci světa na poli filozofie a etiky vydatně pomohou.
Na poli doktrín právních a státních je tomu nejinak. Dnešní myšlenkový chaos projevuje se ve veřejném životě politickém a státním tím, že běžný inteligent pozoruje dnešní Evropu, vidí zde čtyři typy států, v nichž se obrážejí všecky rozpory dnešní doby v pojetí státu a veřejného práva, vidí jejich napětí právě následkem těchto růzností a ptá se, kde je pravda.
Máme tu před sebou koncepci starého konstitučního, parlamentního, demokratického státu, jak jej známe z Anglie, z předválečné Francie, Belgie, států skandinávských a od nás, z Československa. Vidíme, že starý typický, čistý, liberální kon-stitucionalism vyvíjí se pozvolna, ale jasně v novou koncepci demokratickou, v níž stát přibírá stále více funkcí, nejdříve v zákonodárství kulturním, pak sociálním, v poslední době hospodářském; státní intervencionism a vůbec etatism ve všech směrech se postupně, vývojově uplatňuje a ostatní život se mu snaží přizpůsobit. Ale podstata liberálního konstitucionalismu s parlamentem, se svobodou tisku, se svobodou individua, se svobodou vědy a ducha - jako naprosto nedotknutelná základna tohoto režimu, v jistém smyslu státu socializujícího - zůstává.
Proti tomuto typu státu stojí zde všechny tři ostatní typy: typ státu komunistického, státu fašistického a státu nacionálněsocialistického.
Stát komunistický je typem totálního státu hospodářského. Hospodaření ve všech svých formách přechází do plné kompetence a do absolutní moci státu. Společnost je nivelizována, třídy a strany odstraněny, stát je uzavřeným celkem hospodářským proti cizině a všecko hospodaření je hospodaření striktně plánovité. Celý život i kulturní, vědecký, umělecký je ovládán vlastně státem. Stát je antiindivi-dualistický ve všech směrech, autoritativní, spočívající na historickomaterialistic-kém, tj. racionalistickém a z hlediska sociálního utilitářském světovém názoru.
Stát fašistický je stát spočívající na zásadě absolutního autoritativního státu a na zásadě absolutistického vůdce. V celém životě společenském uplatňuje se
primát státu. Jest tudíž antiliberální, antiindividualistický, antiparlamentní a an-tidemokratický. Silnou roli hraje tu elita, reprezentovaná vůdčími činiteli jediné státní strany, podřízené jinak principu jediného vůdce. Jsou tu tendence k autar-kii a hospodářský prvek, hospodářské rozpory a různé zájmy jsou státně, politicky z centrálního vedení v duchu plánovitého hospodaření, na základě stavovství a v duchu neexistence třídního boje řízeny a řešeny.
Nacionálněsocialistický stát je stejně ostře proti liberalismu 19. století, proti parlamentarismu, proti existenci třídního boje, proti svobodě svědomí, ducha, vědy, je antiindividualistický a antidemokratický. Na rozdíl od fašismu je u něho vůdcovství podloženo jinými prvky: stát mu je státem lidovým, völkisch, jeho stát chce býti TOTÁLNÍM VOLKSSTAATEM a vůdce je jen výrazem a reprezentantem tohoto lidového autoritativního, antiliberálního, absolutistického státu. Stát je výrazem moci a je Machtstaatem, je vědomě militaristickým, vědomě autarkistic-kým, spočívá na mýtu hluboké vnitřní jednoty národa, na prvku čisté rasy a vědomí duchovního společenství.
V současné Evropě, vážené dámy a pánové, která válkou byla vržena do hluboké revoluce politické, sociální a hospodářské, bojují ideově tyto čtyři koncepce právní a státní mezi sebou. Nebudu opakovat, proč vždy a rozhodně, loajálně a bez rezerv hájím pro nás, nevměšuje se do věcí států jiných, oprávněnost a správnost tohoto posledního typu státu," státu demokratického, jenž je i typem naším a jenž cestou vývojovou, nenásilně a bez revolucí, spoluprací všech směrů a volnou diskusí hledí se dostatí k novým formám spravedlnosti sociální, hospodářské, nacionálni a kulturní. Uvádím však tyto typy před oči nás všech a zejména nás duševně pracujících, našich profesorů a studentů, abychom při svých studiích všecko to promýšleli, objektivně zkoumali, vývojově posuzovali a hledali pravdu, tj. to, co překoná obtíže doby a módu dne. Naše filozofie, naše státověda, naše vědy právní budou svými cestami vědeckými a svými metodami - bez pěstování denní politiky - hledat, co v těchto různých typech státu odpovídá tendencím vývoje, budou zejména hledat a nalézat, co zůstává v demokracii trvalé, pevné, abych tak řekl věčné, a co se dále bude vyvíjet nebo mizet; budou se dívat kriticky, ale přitom objektivně i na ostatní typy dnešního státu a vyvozovat z toho důsledky pro náš stát a národ - to za dnešní kritické doby a v dnešním chaosu myšlenkovém je úkol nás všech, úkol také mužů vědy, úkol univerzit, a nikoli jen úkol politiků. My máme vést a vychovat našeho občana; musíme mu tudíž objektivně, spravedlivě a poctivě dát vodítko pro jeho denní život občana a vlastence československého. A budeme tím pomáhat i ostatní Evropě. To nám pak dá sílu a sebevědomí při obraně státu a při obraně režimu vlastního.
Politikové, politické strany a občané v tom nebo onom směru zainteresovaní prožívají spory těchto doktrín a režimů bolestně, vášnivě, bojovně - víte sami, jak se to často vše jeví v jednotlivých státech ve formě těžkých bojů, rozvratů a revolucí. Univerzita, věda a vědci musí se na to dívat klidně, objektivně, z hlediska věčné-
376
1937
377
ho boje idejí, názorů, směrů. Víte, že každá filozofická škola, ovládnuvší jistou historickou periodu té které společnosti a projevující se v jejích institucích, má vždy jisté trvání; ale každá také se vyžije a ustupuje jiné, nové. Tak tomu bude i nyní.
Jde však o to, aby ty přeměny a vývoje děly se cestou klidnou. Proto vždy říkám, že dnešní doktríny filozofické a mravní a dnešní režimy politické se musí navzájem respektovat, tolerovat, že se musí v klidu vyvíjet, aby se navzájem mohly přizpůsobovat a tím budoucí jednotu Evropy zase připravovat. Tvrdím, že prudký, násilný konflikt mezi nimi není nutný - a zejména válečný konflikt by vůbec neměl smyslu. Vyšel by z něho rozvrat ještě horší.
V tom nám může klidné bádání filozofické a objektivní věda pomáhat. Náš demokratický stát, naše svobodné prostředí, náš vědecký svět má k tomu jistě dobré podmínky. Ve svém proslovu zde na vaší univerzitě loni v červnu jsem, jak zde bylo také vpomenuto, řekl:2) „V těžké době dnešní, v době rozvratu a dezorientace takřka celé Evropy, v době revolucí, pučů a občanských válek, zůstal náš stát ušetřen některých těžkých zjevů, ohrožujících vědu, umění, univerzitu, školu. V Evropě vytvořily se autoritativní režimy, které zasáhly do svobody vědy a školy, usměrnily učebny i duchy lidí. Vědecká pravda a svoboda bádání byla podřízena určitým tendencím a přáním jednotlivých koncepcí politických. Náš stát zůstal ušetřen těchto zkoušek: vědecká pravda a vědecké bádání, tolerance zůstala nám svatou, vysoká škola zásadně svobodnou, stát Komenského, Dobrovského, Palackého a Masaryka bojuje tu v boji mezi materií a duchem vítězný boj a zachovává převahu ducha nad hmotou. To vseje veliká věc, to je veliká zásluha. Je to ušetření našeho státu a národa velikých krizí, kterými Evropa dnes prochází. Je to znak vyspělosti duchovní, zralosti mravní a zdravosti ducha i organismu státního."
A dále jsem řekl: „Jste muži vědy a vědecké metody práce. Věda je pravda, přímost, poctivost. Věda je mužná, přímá, charakterní a přitom lidská, tolerantní, objektivní. Proto věda, muži vědy by měli stát v našem státě v čele lidského, tolerantního, bolesti našich dnů objímajícího dorozumění a spolupráce." Dnes v jiné souvislosti a s ohledem na životní problémy naší doby to opakuji a zdůrazňuji.
Naše mladá Univerzita Masarykova za dobu svého krátkého trvání si získala v našem kulturním životě a v našem vědeckém světě místo nanejvýš čestné a svou průbojností, aktivností a vědeckou zdatností koná krásně úkol, jenž jí ve státě našem připadl. Rozumí jistě i tomu, co jsem pověděl, a dovede si sama určit cestu, jak nám v uvedených těžkostech a problémech bude pomáhat. A vím, že její přínos v tom nebude malý - vždyť už dnes někteří její vynikající členové na těchto polích pracují a přinášejí svými studiemi naší veřejnosti, naší politice a našemu státu pomoc významnou. Proto si tím více vážím cti, již mně dnes její filozofická fakulta prokazuje.
Přeji si, aby naše brněnská Univerzita Masarykova v tom duchu dále pracovala, přeji jí, aby v tom směru měla co nejvíce úspěchů, a přeji republice, aby brněnská Univerzita Masarykova co nejvíce ve všech směrech a ve všech oborech rozkvétala.
AČRo. Zvukový záznam prezidentova projevu.
Tiskneme podle tohoto autentického zvukového záznamu.
V denním tisku vyšel projev většinou krácený nebo redakčné upravený. V úplnosti podle archivního textu byl samostatné publikován pod názvem Slavnostní promoce prezidenta republiky dra Edvarda Beneše na čestného doktora li-lozolie Masarykovy univerzity. Brno 1937. s. 19-31.» Tento text se od skutečně proneseného projevu drobně liší; kromě stylistických změn především tím, že v projevu učiněná chyba byla v publikaci samozřejmě uvedena na pravou míru - viz blíže poznámky č. 1 a č. 3.
AKPR. inv. č. 1820/k. 338. Benešův rukopis projevu perem (dvě části z 10. a 11. 3. 1937); strojopisný opis s Benešovými opravami perem; strojopis definitivního znění s posledními úpravami E. Beneše perem. AKPR, inv. č. 1820/k. 351. Strojopisný opis projevu s vyznačenými Benešovými opravami. AMZV. III. sekce 1918-1939, k. 700 a AKPR, inv. č. 1820/k. 340 a 342. Strojopisný opis konečného znění projevu.
Vysvětlivky:
1) Jedná se o řečnický omyl; Beneš pro Československo v projevu samozřejmě obhajoval demokratický řád, ale neuvědomil si. že v posledním bodě hovořil o státu nacistickém. Tento logický nonsens byl pak při přípravě projevu do tisku odhalen a příslušné místo opraveno na „správnost onoho prvního typu státu", viz publikaci Slavnostní promoce prezidenta republiky dra Edvarda Beneše na čestného doktora filozofie Masarykovy univerzity. Brno 1937, s. 27. Upravené znění projevu tiskneme v úplnosti také zde v poznámce č. 3.
2) Prezident Beneš navštívil během svého moravského zájezdu v červnu 193S i Brno. kde 15. 6. pronesl přednášku na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, viz zde na s. 143-147.
3) V zájmu úplnosti zde publikujeme i tuto upravenou verzi projevu: Pane rektore, páni kolegové, dámy a pánové!
Děkuji vám za poctu, již mi dnes prokázala Filozofická fakulta Masarykovy univerzity brněnské. Vím, že jste tím chtěli dáti uznání mé práci vědecké i politické. Těší mne to však také proto, že jste chtěli podtrhnout fakt, že náležím mezi vás. Kulturní a vědecká pocta politikům je vždycky velikou výzvou, aby si politika byla vědoma toho, že má stati na výši moderní kultury a že má vždycky býti vědeckou, evropskou a světovou. Nebudu to zapomínat. Filozofická fakulta je centrem věd a doktrín, jež poměrně nejvíce vytvářejí dnešního běžného vzdělance - moderního kulturního člověka. Neříkám tím, že ke všeobecnému vzdělání nenáležejí vědomosti z přírodovědy, z práva, z věd finančních a hospodářských, z věd technických atd. Právě naopak. Student filozofie musí tím vším svá studia doplňovat. To mne trochu vedB k tomu, abych tomuto našemu vzdělanci řekl jen zcela stručně, jaké podstatné problémy, kol nichž nemůže jiti bez zaujetí stanoviska, mu staví před oči denni veřejný život naši převratné doby. Dnešní Evropa a svět vůbec je v chaosu ideovém, v jakém snad po celá dlouhá století nebyla. Je to chaos v názorech filozofických a mravních, v doktrínách právních a státních a v koncepcích hospodářsko-sociálních.
Ve filozofických a mravních názorech se chaos ten nakonec - po ujasňující analýze a když necháme méně důležité věci stranou - vyhraňuje v tyto kontrasty:
V předválečné filozofii po delší periodě pěstováni pokantovské filozofie došel převahy zároveň s vládou přírodních věd pozitivism, jenž byl vcelku vedle ostatních odborně pěstovaných směrů filozofickým směrem převládajícím, a abych se tak vyjádřil, populárním. Byl výrazem a dokladem převládajícího racionalismu a intelektualismu předválečného. Antipozitívistlcké směry nedaly se umlčet, v odborných kruzích dokonce měly převahu, ale lidově, masově, všeobecně nevedly.
Bezprostředně před válkou začal ovládati onu část myslícího veřejného mínění, jež se zabývala filozofickými problémy, nejprve pragmatismus a pak zejména iracionalistické směry filozofické, zakládající se na intuici, instinktu, citu, faktu a procesu žiti, na prosté fantazii a víře. na tom, čemu říkáme iracionálno a tajemno. Na této změně spočívá vlastně poválečný přerod k antidemokratismu, k antihumanismu, k protiinternacionaíismu, k vyhraněnému nacionalismu autoritativního raženi poválečného, Už r, 1916 napsal německý filozof Troeltsoh : .Celý západní svět vchází od posledních desetiletí do úplné vnitřní proměny celého svého mravního světa citového a pojmového. Doba všelidskosti, mezínárodnosti, vědou a uměním živená, a zároveň doba kapitalismu a volného obchodu postupně mizl, Pro nejbližší dobu přichází tvrdý železný svět, v němž v sebe uzavřené národy budou zdůrazňovat to, co je kulturně odlišuje."
To vlastně v několika slovech dobře vyjadřuje vývoj některých národů v posledních dvou desetiletích. Vývoj založený na základních tezích filozofie iracionální, německé Lebensphilosophie, německé romantické filozofie, jejímž výrazem byl již Nietzsche a na jejímž základě stojí i dnešní nacionálsocialism.
A kontrast staré humanitní doktríny, založené af na staré idealistické filozofii, nebo na humanismu pozitivistickém, s tezemi iracionalistJckých směrů filozofických doby dnešní, charakterizuje celý myšlenkový boj mezi jednotlivými režimy politickými a sociálními, který dnes prožívá politicky Evropa a pod jejím vlivem vlastně celý svět v tak příkrých formách, bez přestání a takřka fanaticky. Filozofie, která hledí odůvodňovat boj o život, boj o mis-
378
1937
379
to na slunci, boj o expanzi národa a státu přirozenou podstatou života, lidského a národního egoismu a životního elánu, filozofie, která mluví o přirozeném dynamismu národa toho či onoho, vychází z těchto nových filozofických doktrín, které už před válkou se stavěly proti humanistickému pozitivismu, mezinárodnimu a všelidskému solida-rismu a ovšem i koncepcím demokratickým, jako výrazu vitězství vědy a rozumu nad citem a instinktem a mezinárodní solidarity nad exklusivismem národním, Chci prostě říci: dnešní zcela aktuálni rozpory mezi doktrínami tzv. států autoritativních a demokratických nejsou jen povrchní rozdíly režimů, politických stran, tříd a osob a jen názory o tom, zdali ten či onen režim je účelnější, výhodnější, bezpečnější. Rozpory jsou fundamentálni: leží v doktrínách a zásadách filozofických, o něž bojovaluž svět předválečný a o něž bojuje ještě důrazněji svět dnešní, leží až na dně všeho našeho uvažováni a souzení. To si my všichni - naše inteligence, náš student, náš právník, náš politik, náš kulturní pracovník musí uvědomit. Totéž platí o rozporu v názorech na mravní principy, jimiž má býti veden dnešní poválečný člověk. Idealistická filozofie dochází k základním předpokladům mravností na bázi metafyzické, nejčastěji náboženské. Předválečný pozitivismus vidí poslední základnu vši mravnosti individuální a sociální v člověku, v tom, co je v něm všeobecně lidského, tudíž koneckonců v lidství, v humanitě. Poválečné směry filozofické, vycházející z iracionalismu, které dnes ovládly a více méně slouží za podklad běžné morálky sociálni, národní a mezinárodní, přijímají za základ vší morálky účelnost, utilitu, životnost národního a státního kolektiva, jež je sobě samo cílem, stoji proti jiným podobným kolektivům a jemuž individuum musí býti obětováno nebo aspoň bezpodmínečně podřízeno; tam. kde silné individuum stává se vedoucím, je to proto, žb je právě nadáno posláním sociálním a národním, je vůdcovským, protože výrazem a nositelem všeobecné vůle kolektiva. Tato filozofie a morálka - zdá se - vcelku dnes v Evropě v řadě států a národů převládá. Ne všeobecné zásady, ne všelidské principy, ne na všecky doby a země platící principy lidské mravnosti - nýbrž dnešní dočasná účelnost, výhodnost a na dnešních cílech a prostředcích moci spočívající potřebnost určuje mravní soudy a praktický postup celé řady národních a státních kolektivů.
To jsou problémy dneška - ale jsou to zároveň lundamentálni problémy současné filozofie a etiky. Univerzity, profesori, studenti, veškerá inteligence má dnes povinnost je promýšlet, zkoumat, studovat a vidět, že dnešní myšlenkový chaos má zde své kořeny. Úkol filozotů a moralistů je nás z chaosu toho vyvést, ukázat nám správné cesty dalšího vývoje. Převaha té nebo oné školy filozofické a etické v dějinách lidského myšlení byla vždy dočasná. Také dnešní převládající směry filozofie a morálky budou revidovány. Spoléháme na naše univerzity, že nám k nové orientaci světa na poli filozofie a etiky vydatně pomohou.
Na poli doktrín právních a státních je tomu nejinak. Dnešní myšlenkový chaos projevuje se ve veřejném životě politickém a státním tím, že běžný inteligent pozoruje dnešní Evropu, vidi zde čtyři typy států, v nichž se obrážejí všecky rozpory dnešní doby v pojetí státu a veřejného práva, vidí jejich napětí právě následkem těchto růzností a ptá se, kde je pravda.
Máme tu před sebou koncepci starého konstitučnlho, parlamentního, demokratického státu, jak jej známe z Anglie, z předválečné Francie. Belgie, států skandinávských a od nás, z Československa. Vidíme, že starý typický, čistý, liberální konstitucionalismus vyvíjí se pozvolna, ale jasně v novou koncepci demokratickou, v niž stát přibírá stále více funkcí, nejdříve v zákonodárství kulturním, pak sociálním, v poslední době hospodářském; státní in-tervencionismus a vůbec etatismus ve všech směrech se postupně, vývojově uplatňuje a ostatní život se mu přizpůsobuje. Ale podstata liberálního konstitucionalismu s parlamentem, se svobodou tisku, se svobodou individua, se svobodou vědy a ducha - jako naprosto nedotknutelná základna tohoto režimu, v jistém smyslu stát so-cializujíclho - zůstává.
Proti tomuto typu státu stojí zde všechny tři ostatní typy; typ státu komunistického, státu fašistického a státu na-cionálněsociaiistického.
Stát komunistický je typem totálního státu hospodářského. Hospodaření ve všech svých formách přechází do plné kompetence a do absolutní moci státu. Společnost je nivelizována, třídy a strany odstraněny, stát je uzavřeným celkem hospodářským proti cizině a všecko hospodaření je hospodaření striktně plánovité. Celý život i kulturní, vědecký, umělecký je ovládán státem. Stát je antiindividualistický ve všech směrech, autoritativní, spočívající na historickomaterialistickém, t.J. racionalistickém a z hlediska sociálního utiiitářském světovém názoru.
Stát fašistický je stát spočívající na zásadě absolutního autoritativního státu a na zásadě absolutistického vůdce. V celém životě společenském uplatňuje se primát státu. Jest tudíž anliliberální, antiindividualistický, anliparla-mentní a antidemokratický. Silnou roli hraje tu elita, reprezentovaná vůdčími činiteli jediné státní strany, podřízené jinak principu jediného vůdce. Jsou tu tendence k autarkií a hospodářský prvek, hospodářské rozpory a různé zájmy jsou státně, politicky z centrálního vedení v duchu plánovitého hospodaření, na základě stavovstvl a v duchu neexistence třídního boje řízeny a řešeny.
Nactonálněsocialistický stát je stejně ostře proti liberalismu 19. století, proti parlamentarismu, proti existenci třídního boje, proti svobodě svědomí, ducha, vědy, je antiindividualistický a antidemokratický. Na rozdíl od fašismu je u něho vůdcovství podloženo jinými prvky; stát mu je státem lidovým, völkisch, jeho stát chce býti TOTÁLNÍM VOLKSSTAATEM a vůdce je jen výrazem a reprezentantem tohoto lidového autoritativního, antiliberálního, absolu-
tistického státu. Stát je výrazem moci a je Machtstaatem, je vědomě militaristickým, vědomě autarkistickým, spočívá na mýtu hluboké vnitřní jednoty národa, na prvku čisté rasy a vědomí duchovního společenství.
V současné Evropě, která válkou byla vržena do hluboké revoluce politické, sociální a hospodářské, bojují ideově tyto čtyři koncepce právni a státní mezi sebou. Nebudu opakovat, proč vždy a rozhodně, loajálně a bez rezerv hájím pro nás, nevměšuje se do věd států jiných, oprávněnost a správnost onoho prvního typu státu, státu demokratického, jenž je i typem našim a jenž cestou vývojovou, nenásilně a bez revoluci, spoluprací všech směrů a volnou diskusí hledí se dostali k novým formám spravedlnosti sociální, hospodářské, nacionálni a kulturní. Uvádím však tyto typy před oči nás všech a zejména nás duševně pracujících, našich profesorů a studentů, abychom při svých studiích všecko to promýšleli, objektivně zkoumali, vývojově posuzovali a hledali pravdu, tj. to, co překoná obtíže doby a módu dne. Naše filozofie, naše státověda, naše vědy právní budou svými cestami vědeckými a svými metodami - bez pěstování denní politiky - hledat, co v těchto různých typech státu odpovídá tendencím vývoje, budou zejména hledat a nalézat, co zůstává v demokracii trvalé, pevné, abych tak řekl věčné, a co se dále bude' vyvíjet nebo mizet; budou se dívat kriticky, ale přitom objektivně i na ostatní typy dnešního státu a vyvozovat z toho důsledky pro náš stát a národ - to za dnešní kritické doby a v dnešním chaosu myšlenkovém je úkol nás všech, úkol také mužů vědy. úkol univerzit, a nikoli jen úkol politiků. My máme vést a vychovat našeho občana; musíme mu tudíž objektivně, spravedlivě a poctivě dát vodítko pro jeho denní život občana a vlastence československého. A budeme tím pomáhat i ostatní Evropě. To nám pak dá sílu a sebevědomí při obrané státu a režimu vlastního.
Politikové, politické strany a občané v tom nebo onom směru zainteresovaní prožívají spory těchto doktrín a režimů bolestně, vášnivě, bojovně -vite sami, jak se to často vše jeví v jednotlivých státech ve formě těžkých bojů, rozvratů a revoluci. Univerzita, věda a vědci musí se na to dívat klidně, objektivně, z hlediska věčného boje idejí, názorů, směrů. Víte, že každá filozofická škola, ovládnuvší jistou historickou periodu té které společnosti a projevující se v jejich institucích, má vždy jisté trvání; ale každá také se vyžije a ustupuje jiné, nové. Tak tomu bude i nyní.
Jde však o lo, aby ty přeměny a vývoje děly se cestou klidnou. Proto vždy říkám, že dnešní doktríny filozofické a mravní a dnešní režimy politické se musi navzájem respektovat, tolerovat, že se musí v klidu vyvíjet, aby se navzájem mohly přizpůsobovat a tim budoucí jednotu Evropy zase připravovat. Tvrdím, že prudký, násilný konflikt mezi nimi není nutný - a zejména válečný konflikt by vůbec neměl smyslu. Vyšel by z něho rozvrat ještě horši.
V tom nám může klidné bádáni filozofické a objektívni věda pomáhat. Náš demokratický stát, naše svobodné prostředí, náš vědecký svět má k tomu jistě dobré podmínky. Ve svém proslovu zde na vaší univerzitě loni v červnu jsem řekl: .V těžké době dnešní, v době rozvratu a dezorientace takřka celé Evropy, v době revolucí, pučů a občanských válek, zůstal náš stát ušetřen některých těžkých zjevů, ohrožujících vědu, umění, univerzitu, školu. V Evropě vytvořily se autoritativní režimy, které zasáhly do svobody vědy a školy, usměrnily učebny i duchy lidi. Vědecká pravda a svoboda bádání byla podřízena určitým tendencím a přáním jednotlivých koncepcí politických. Náš stát zůstal ušetřen těchto zkoušek: vědecká pravda a vědecké bádáni, tolerance zůstala nám svatou, vysoká škola zásadné svobodnou, stát Komenského, Dobrovského, Palackého a Masaryka bojuje tu v bojí mezi materií a duchem vítězný boj a zachovává převahu ducha nad hmotou. To vše je veliká věc, to je veliká zásluha. Je to ušetření našeho státu a národa velikých krizi, kterými Evropa dnes prochází. Je to znak vyspělosti duchovni, zralosti mravní a zdravosti ducha i organismu státního."
A dále jsem řekl: „Jste muži vědy a vědecké metody práce. Věda je pravda, přímost, poctivost. Věda je mužná, přímá, charakterní a přitom lidská, tolerantní, objektivní. Proto věda, muži vědy by měli stát v našem státě v četa lidského, tolerantního, bolesti našich dnů objímajícího dorozuměni a spolupráce." Dnes v jiné souvislosti a s ohledem na životní problémy naši doby to opakuji a zdůrazňuji.
Naše mladá Univerzita Masarykova za dobu svého krátkého trvání si získala v našem kulturním životě a v našem vědeckém světě místo nanejvýš čestné a svou průbojnosti, aktivnosti a vědeckou zdatností koná krásně úkol, jenž ji ve státě našem připadl. Rozumí jistě i tomu, co jsem pověděl, a dovede si sama určit cestu, jak nám v uvedených těžkostech a problémech bude pomáhat. A vím, že její přínos v tom nebude malý - vždyt už dnes někteři jejl vynikající členové na těchto polích pracují a přinášejí svými studiemi naší veřejnosti, naší politice a našemu státu pomoc významnou. Proto si tím více vážím ctí, již mně dnes její filozofická fakulta prokazuje.
Přeji si, aby naše brněnská Univerzita Masarykova v tom duchu dále pracovala, přeji jí, aby v tom směru měla co nejvíce úspěchů, a přeji republice, aby brněnská univerzita co nejvíce ve všech směrech a ve všech oborech rozkvétala.
Edvard Beneš
Projevy - články - rozhovory
1935-1938