Jiří Stodola

INFORMAČNÍ ETIKA


I.                    Etika jako věda

V této kapitole půjde o to vymezit místo informační etiky v systému lidského poznání. Je zřejmé, že
informační etika je jistým druhem etiky obecné, vnímáme-li obecnou etiku jako rodový pojem. Obecná
etika je pak určitá vědní disciplína. Toto zařazení nás přivádí k následujícím otázkám. Co je to
věda? Jak můžeme vědu klasifikovat? Jaké místo mezi vědami zaujímá etika? Čím je etika?


I.1 Věda

Věda etymologicky souvisí se slovesem vědět. Co to znamená vědět? Tradiční pojetí vědění říká, že
vědění je zdůvodněné pravdivé přesvědčení. Přesvědčení je určitý vztah poznávajícího subjektu
(např. člověka) k tvrzení o realitě. Můžeme být například přesvědčeni o tom, že platí premisa
„nelegální stahování filmů není špatné“. Věděním se takové přesvědčení stává tehdy, když (1) toto
tvrzení koresponduje s realitou, když odpovídá faktickému stavu věcí,[1] neboli když je pravdivé,
(2) když vznik tohoto přesvědčení je vyvolán dobrými důvody, tj. toto tvrzení je zdůvodněné. Ne,
každé pravdivé tvrzení o realitě je věděním. Je možné, že jsme přesvědčeni o platnosti určitého
tvrzení a ono skutečně platí, nicméně ještě není možné říct, že máme vědění (zde bychom hovořili
maximálně o pravdivém mínění). Pravdivé přesvědčení se stává věděním až tehdy, když existují dobré
důvody, abychom dané přesvědčení zastávali.

Obecně vzato věda jako taková je systémem vědění, tedy zdůvodněných pravdivých přesvědčení o určité
oblasti. Je definována svým předmětem, tedy čím se zabývá, a metodou, tedy, jak ke zkoumání
předmětu přistupuje. Zabývá se realitou (svými předměty), o této realitě získává pravdivá
přesvědčení, tj. tvrzení, která s realitou korespondují, a tato tvrzení má dobře zdůvodněná
prostřednictvím metod, které užívá. Má-li být etika vědou, pak je nezbytné, aby byla schopna
poznávat určitou jasně definovanou část reality, aby byla schopna dosahovat poznatků, které s touto
částí reality korespondují, a aby byla schopna tyto poznatky prostřednictvím svých metod vykazovat
jako dobře zdůvodněné, popřípadě jisté. Obecně je předmětem etiky jednání jako činnost vycházející
z rozumného posouzení situace a ze svobodného rozhodnutí vůle. Její metodou je racionální analýza,
která dospívá s využitím argumentace k jistým závěrům. Uveďme si malý příklad takové racionální
argumentace, díky níž etika získává jistotu.

1.       Lidský život začíná početím (vědecký fakt).

2.       Zygota, embryo, plod je nenarozený člověk.

3.       Nenarozený člověk není zatížen žádnou osobní vinou.

4.       Umělý potrat je úmyslné zabití nevinného člověka.

5.       Úmyslné zabití nevinného je skutková podstata vraždy.

6.       Umělý potrat je vražda.

7.       Vražda je vždy mravně nedovolená (konsensus lidstva, Listina základních práv a svobod,
zákony jednotlivých států).

8.       Umělý potrat je vždy mravně nedovolený.

Uvedená argumentace zjednává jasno v otázkách dovolenosti umělého potratu. Etika zde s oporou
v dalších disciplínách dospívá k jistým závěrům. Skutečnost, že řada lidí tuto argumentaci nechce
přijmout, nespočívá v jejích slabinách, ale spíše v psychologické snaze racionalizovat špatné
skutky, které se vyskytují téměř v každé rodině, jakož i odmítnutí nést přirozené důsledky
sexuálního chování. Proto filosofové navzdory konsensu přírodních věd napadají premisu 1 –
stanovují jiné, neudržitelné počátky lidského života, nebo premisu 7, když tvrdí, že neexistuje
obecné pravidlo vždy zakazující úmyslné zabití nevinného člověka. Vědecky jsou neúspěšní, politicky
zatím nikoliv.

Vidíme tedy, že etika má svůj předmět a metodu, jejímž prostřednictvím je schopna dosahovat dobře
zdůvodněných záměrů. Můžeme tedy konstatovat, že etika je věda.


I.2 Jakým druhem vědy je etika?

Standardně se vědy z pragmatických důvodů dělí na přírodní, sociální a humanitní (k čemuž se ještě
občas přidávají vědy o umění, popřípadě vědy technické). Různé etické školy by mohly být zařazeny
do různých kategorií – například věda, která zkoumá biologické předpoklady morálky, spadá nejvíce
pod vědy přírodní, věda, která se zabývá morálkou jako společenským konstruktem, patří k vědám
sociálním, a věda, která zkoumá jednání jako akty individuálního člověka, má nejblíže k vědám
humanitním. Náš pohled na danou problematiku má nejblíže k chápání etiky jako vědy humanitní,
protože dle našeho názoru etika řeší zejména jednání člověka s člověkem. Nicméně skutečnost, že je
možné narazit na etickou diskuzi ve všech zmíněných oblastech vědy, svědčí o tom, že předmět etiky
je pravděpodobně interdisciplinární.

Z hlediska předmětu, tedy reality, kterou věda zkoumá, můžeme vědy dělit na univerzální a
speciální. Univerzální vědy zkoumají realitu jako celek prostřednictvím celku adekvátních metod,
kam můžeme zařadit každou metodu, která je racionální, tj. opírá se o rozum. K univerzálním
disciplínám se řadí zejména teologie a filosofie. Speciální vědy se zabývají určitou přesně
vymezenou částí reality (jsou tematicky redukované), které odpovídá určitá metoda (jsou
metodologicky abstraktní). Speciální vědou (reálnou) je například biologie, její předmět je vymezen
pojmem „život“, zabývá se tedy živými jsoucny, její hlavní metoda je především indukce. Speciální
vědou (formální) je i matematika, která se zabývá abstraktně kvantitativní stránkou reality, jejím
předmětem je „číslo“ a základní metodou dedukce.

Uvažujeme-li o tom, ke kterým vědám etika patří, je třeba si nyní načrtnout, čím se vlastně etika
zabývá. Obecně se dá říci, že etika zkoumá jednání z hlediska jeho správnosti či špatnosti. Jednání
je pak chápáno jako činnost založená na rozumovém poznání a svobodném rozhodnutí. Jednat může Bůh,
andělé, lidé, inteligentní mimozemšťané, pokud existují, ale jednat nemohou zvířata, rostliny,
nerosty či stroje, protože postrádají inteligenci a svobodu vůle (o tzv. umělé inteligenci a o tom,
zda jde o skutečnou inteligenci nebo o nápodobu inteligence budeme hovořit dále). Jednání je tedy
samozřejmě něčím specifickým – ne všechna jsoucna mohou jednat. Na druhé straně je však jednání
zaměřeno k libovolné části reality, můžeme-li jednat, můžeme jednat se vším, co je. Je možné jednat
vůči Bohu, vůči andělům, vůči neživé přírodě, vůči živé přírodě, vůči lidem, vůči lidské
společnosti – žádná část reality není vyloučena z prostoru našeho jednání (tradiční etika obvykle
řeší zejména jednání vůči Bohu jako nejdokonalejší bytosti a vůči lidem jakožto vědomím a svobodnou
vůlí nadaným tvorům). Abychom mohli jednat, je třeba poznávat rozumem, co je správné a nesprávné, a
rozumově můžeme uchopit libovolnou část reality. Lze tedy říci, že pokud bychom definovali etiku
jako vědu o jednání jako specifické činnosti, byla by vědou speciální (šlo by patrně o jistou
psychologii jednání). Pokud ji chápeme jako vědu o jednání s něčím, pak je vědou univerzální
(filosofií). Z hlediska předmětu můžeme rozdělit etiku na obecnou (zabývá se jednáním jako takovým
vzhledem k jakékoliv části reality) a etiku speciální (aplikovanou), která řeší jednání v konkrétní
části reality. Tradičně chápaná informační etika je etikou aplikovanou, nicméně Floridiho pojetí
informační etiky jako makroetiky můžeme vnímat jako etiku obecnou.

Podívejme se na místo etiky v různých filosofických systémech. Aristoteles dělil vědy na
teoretické, praktické a produktivní podle toho, jakou specifickou činností se zabývají. Teoretické
vědy se věnují čistému poznání pro poznání, praktické vědy získávají poznání za účelem jednání a
produktivní vědy provozují poznání kvůli tvoření, tj. produkci určitých artefaktů. Podle Aristotela
je účelem jednání zdokonalování jednajícího, o čemž budeme mluvit, až se budeme zabývat etikou
ctností. U Aristotela je etika jedna z praktických věd. Zatímco druhé dvě – ekonomie a politika se
etablovaly jako samostatné vědecké disciplíny -, etika zůstává filosofií, a tedy univerzální vědou.

Stoikové dělili vědy podle různých řádů myšlení. Protože se myšlení projevuje ve vědě, odpovídají
různým řádům myšlení různé vědy. Můžeme je vyjádřit prostřednictvím následující tabulky.

Řád, který rozum nevytváří, ale pouze zkoumá (např. řád přírodních věcí) filosofie přírody Řád,
který rozum vytváří při myšlení (např. řád mezi pojmy a znaky pro pojmy) racionální filosofie Řád,
který rozum vytváří v aktech vůle morální filosofie

Vidíme, že etika (morální filosofie) tu zabírá jednu z kategorií filosofie a také to, že svobodná
vůle je předpokladem toho, abychom mohli uvažovat o jednání, a tedy o etice.

Imanuel Kant vymezuje v Kritice čistého rozumu úkoly pomocí tří otázek:

·         Co mohu vědět?

·         Co mám činit?

·         V co mohu doufat?

Na první otázku odpovídá epistemologie, na druhou etika a na třetí filosofie náboženství. I zde
vidíme jasnou konstituci etiky jako filosofické disciplíny.


I.3 Etika jako věda o morálce

Etika ovšem není úplně definována tím, že ji zařadíme k vědám o jednání. Jak bylo výše naznačeno,
jde o vědu o jednání z hlediska jeho správnosti či nesprávnosti. Správnost či nesprávnost jednání
určuje morálka, kterou můžeme definovat jako soubor norem, pravidel či principů, jak jednat. Etiku
můžeme charakterizovat jako vědu o morálce, tedy o tom, co je na základě určitých norem považováno
za správné či nesprávné jednání.

Morálku lze vnímat ze čtyř odlišných stanovisek. Podle prvního je morálka založena na objektivních,
neměnných principech, které jsou dány autoritou člověka přesahující (tou autoritou mohou být
bohové, Bůh nebo evoluce). V tomto smyslu hovoříme o tzv. heteronomní morálce, neboť člověk si ji
sám neukládá, ale je mu uložena. Její dodržování je podmíněno odměnou či trestem.

Druhé pojetí představuje morálku jako uloženou lidským rozumem oproštěným od zájmů, pocitů libosti
a nelibosti a veškeré zkušenosti, taková morálka je kategorická, nepodmíněná odměnou či trestem a
je ve vlastním slova smyslu autonomní – člověk si ji svobodně ukládá sám.

Podle třetího pohledu existuje morálka jako člověkem a lidskou společností zkonstruovaná sada
přesvědčení a norem, která jsou relativní vzhledem k určité epoše a společenské situaci. Takovou
morálku můžeme považovat za pozitivní, je to dějinný výtvor lidské společnosti, není tím, co by
mělo být, ale spíše tím, o čem si lidé myslí, že by mělo být, a čím se řídí či neřídí v praktických
situacích (tato morálka může být zdůvodňována jak vyšší autoritou, tak autonomií, může obsahovat
prvky heteronomní i autonomní, ale jde hlavně účelový konstrukt, který lidem nějak více či méně
dobře pomáhá koordinovat život ve společnosti). Lidé, kteří tímto způsobem pojímají morálku, jsou
ochotni odstraňovat zásady, které považují za předsudečné, neboť morálka je výtvor, který slouží
lidstvu a lidstvo má právo s ní naložit, jak uzná za vhodné.

Čtvrté pojetí spočívá v přesvědčení, že neexistují univerzální pravidla, principy a normy a že
každé morální hodnocení je třeba posuzovat v rámci zcela konkrétní a jedinečné situace (hovoříme o
tzv. situační etice).

Heteronomní morálku můžeme považovat za nebezpečnou v tom smyslu, že za autoritu může být považován
někdo, kdo jí ve skutečnosti není, a této morálky může být užíváno k manipulacím i proto, že
heteronomní morálka je obvykle spjata se sankcemi. Pokusy o autonomní morálku na druhé straně mohou
vést k naprosté mravní libovůli (o které mimochodem hovoří Bible v knize Genesis), je-li člověk
tím, kdo si ukládá zákon, může si uložit cokoliv, neboť Kantův požadavek používat při její
konstrukci čistý rozum neovlivněný libostí a nelibostí, lidskými zájmy a podobně považujeme za
utopický. Pozitivní morálka obsahuje řadu zřetelně chybných přesvědčení a předsudků (můžeme
jmenovat například na západě všeobecně přijímaný názor, že žena má právo nechat zabít své
nenarozené dítě). Nakonec situační etika trpí zjevným vnitřním rozporem: jako obecné pravidlo
ukládá přesvědčení, že žádná obecná pravidla neexistují.

Máme za to, že existuje univerzální, z hlediska člověka jako zákonodárce heteronomní morálka, která
ale díky aktům svědomí je člověkem zvnitřněna jako jeho autonomní morálka. Více o ní budeme
hovořit, až se budeme zabývat etikou přirozeného zákona.


II.                  Struktura jednání

V této kapitole se zabýváme strukturou skutku a klasifikací etiky. Odpovídáme na otázku: jaké
složky existují v procesu jednání, jak jednání ovlivňují a jak na tomto základě můžeme rozdělit
různé druhy etiky?

V zásadě můžeme v jednání rozlišit: subjekt, objekt, úmysl, skutek, okolnosti, důsledky.


II.1 Subjekt a objekt

Subjektem je ten, kdo jedná, objektem ten, vůči komu je jednáno. Etiku zdůrazňující subjekt můžeme
označit za „činnou“, zatímco etiku zaměřenou na objekt za „trpnou“. Deontologická etika (viz níže)
zaměřená na subjekt zdůrazňuje povinnost, zatímco ta, zabývající se více objektem hovoří především
o právech. Floridiho informační etika je primárně etikou „trpnou“.

Podle tradiční etiky jsou subjektem a objektem jednání osoby. Osoba je považována za nejvyšší
projev bytí. Klasicky je definována jako individuum rozumové přirozenosti. Individuum neboli
substance je jsoucno, které existuje samo o sobě, tj. nenachází se v ničem jiném, jen samo v sobě.
Ne, každé individuum je osobou. Například moje kočka je individuum, ale nikoliv osoba. Osoba je
takové individuum, které je nadané vědomím sama sebe. Dá se říci, že je o sobě a ví o sobě.
Tradiční deontologická etika říká, že povinnosti a práva mají jen osoby. Například varianta Kantova
kategorického imperativu, která říká, že druhý člověk se nikdy nesmí stát pouhým prostředkem
jednání, ale musí být vždy cílem, je typický příklad principu respektující práva osoby.

Různé novější etické směry nejsou tak striktní v požadavku, že jak subjekt, tak objekt jednání musí
být osoby. Například environmentální etika říká, že objektem jednání, může být životní prostředí,
biocentrická etika se snaží připsat práva všem živým tvorům, ontocentrická etika zdůrazňuje
zodpovědnost člověka k celému univerzu. I pokud jde o subjekt jednání, zdá se, že se hranice
začínají posouvat. Floridi rozlišuje mezi responsibility, kterou mají osoby, a accountability,
kterou mají jiná jsoucna. Umělá inteligence je schopna jednat tak, že to má dobré či špatné
důsledky pro osoby. Měla by být schopna dělat správná rozhodnutí. Je považována za jednající
subjekt.

V tomto ohledu je velmi důležité rozhodnout, zda umělá inteligence je skutečná inteligence a robota
můžeme nazývat individuem rozumové přirozenosti, nebo je umělá inteligence spíše určitou nápodobou
inteligence skutečné. Je důležité vědět, jestli robot o sobě ví, nebo jen vykazuje takové chování,
jakoby o sobě věděl. Problém je, že standardní metoda – Turingův test, podle kterého inteligenci,
mysl můžeme připsat i strojům, když nelze rozeznat, zda člověk komunikuje s člověkem či strojem,
nám na to nemůže dát odpověď. Jak ukazuje Searle v experimentu čínského pokoje, stejné a
nerozeznatelné výstupy může poskytovat inteligentní agent, který ví, o čem komunikuje, jako i
neinteligentní stroj pracující pouze v rámci určitých pravidel. Pokud je umělá inteligence pouze
nápodobou inteligence skutečné, pak odpovědnost za její jednání nenese stroj sám, ale jeho tvůrce,
který jej vybavil určitými algoritmy.

Dle našeho názoru subjektem jednání mohou být jen skutečné osoby, objektem jednání, pak osoby i
jiná jsoucna, vůči kterým ovšem máme jiný typ odpovědnosti než vůči osobám (například nemusí být
pro nás vždy cílem), a platí, že osoby mají přednost před jinými entitami.

Osoba je subjektem jednání právě proto, že k jednání je potřeba rozumového poznání a svobody vůle.


II.1.1 Rozum a vůle jako předpoklady pro jednání

Rozum. Rozum je schopnost subjektu postihovat podstaty věcí prostřednictvím obecných pojmů. K
poznání dochází lidský rozum pomocí tří operací: postřehu (intuice), soudu a úsudku. Postřehem
rozum abstrahuje od neesenciálních známek jednotlivých věcí a postihuje to, co je pro věc
konstitutivní a nutné, čímž vzniká obecný pojem. Tím se liší od smyslů, které poznávají jen
předměty v jejich konkrétnosti. Skládání a dělení pojmů se nazývá soudem. Prostřednictvím soudu se
srovnávají dva pojmy. Soud je elementární logický útvar, který má pravdivostní hodnotu. Soudem
přidělujeme obsah pojmu na místě predikátu prostřednictvím obsahu pojmu na místě subjektu všem
členům rozsahu subjektu. Postupu, kterým se ze známých soudů (premis) vyvozuje soud dříve rozumu
neznámý (závěr), se nazývá úsudek neboli sylogismus. Můžeme si pro příklad uvést následující
sylogismus:

Všichni lidé mají právo na život.

Avšak lidské embryo je člověk.

Lidské embryo má právo na život.

Rozlišuje se teoretický a praktický rozum. Zatímco cílem teoretického rozumu je samotné poznání,
cílem praktického je poznání za účelem jednání – teoretický rozum konstatuje, praktický přikazuje.
Rozum vlastní základní principy poznání, které používá při konkrétních myšlenkových postupech.
Prvním principem teoretického rozumu je princip sporu, podle kterého nelze, aby platilo tvrzení i
jeho negace ve stejném ohledu a zároveň. Prvním principem praktického rozumu je tzv. synderesis,
podle které je třeba dobro konat a zlu se vyhýbat. Aplikace principu, zákona, normy na jednání je
úkon praktického rozumu, který se nazývá soudem svědomí. S využitím syndereze může vypadat takto:

Dobro je třeba konat a zlu se vyhýbat.

Avšak krádež je zlo.

Nesmím tedy nelegálně stahovat (krást) filmy.

Ve skutečnosti by tento sylogismus byl několikanásobný, kde by bylo třeba argumentů pro ztotožnění
krádeže a nelegálního stahování filmů – užíval by tedy i norem nižšího řádu.

Ve filosofii existují směry, které popírají rozdíl mezi smyslovým a rozumovým poznáním. Jde
například o senzualismus. Podle něj jednoduché ideje vznikají působením předmětů na smysly a
složité ideje skládáním jednoduchých idejí na základě asociačního zákona. Podle sensualismu nemůže
poznání překročit smyslovou zkušenost.

Tento názor je však vnitřně rozporný, protože senzualisté to, co nám neposkytuje smyslová
zkušenost, ve svých úvahách plně užívají. Kupříkladu zákon kauzality, který smysly není
postřehnutelný, sensualisté plně užívají ve svých úvahách, a to i tehdy, když jej jako David Hume
explicitně odmítají. Pro vnitřní rozpor je třeba sensualismus odmítnout.

Vůle. Vůle je schopnost určovat jednání na základě rozumového poznání. Obecným předmětem vůle je
dobro, které je jako definováno jako to, co je žádoucí. Vůle je pak schopnost subjektu zaměřit se
k dobru, dobro žádat. Vůle je sama motorem žádání není v tomto ohledu ničím determinována, předmět
žádání vůli předkládá rozum jako cíl.

Atributem (nutnou vlastností) vůle je svoboda, což je v nejširším slova smyslu indiferentnost, tj.
negace určení. Schopnost být či nebýt činný či být či nebýt činný tak či onak je aktivní
nedeterminovanost. Vnitřní aktivní nedeterminovanost je absence vnitřního nucení jednat tak či
onak. Vlastní svoboda vůle je vnitřní aktivní nedeterminovanost, díky níž může vůle jednat či
nejednat, jsou-li dány podmínky k jednání.

Akt rozhodování podle sv. Tomáše[5] zahrnuje dvanáct kroků, šest ze strany vůle a šest ze strany
rozumu.[6] Když rozum postřehne dobro, ve vůli vznikne sklon k tomuto dobru (prosté chtění). Na
základě zalíbení vůle pohne rozum, aby posoudil (soud), zda jde o dobro a zda je dosažitelné. Je-li
soud rozumu kladný, determinuje vůli, aby se na toto dobro zaměřila (záměr) jako ke svému cíli. Tím
je rozum přiveden k rozvaze o potřebných prostředcích k dosažení dobra. S nimi vůle vyslovuje svůj
souhlas. Souhlasem je rozum přiveden k posouzení prostředků. Soudem rozumu je vůle determinována k
volbě, volbou vůle pohne rozum k příkazu užití těchto prostředků. Vůle pak hýbe (aktivní užití)
mohutnosti, aby prostředků užívaly, rozum je vůlí hýbán (pasivní užití).

Je-li však předmětem vůle dobro, jak je možné, že se někdy může přiklonit ke zlu? U člověka jako
tělesně-duchovní bytosti existuje poznávací a žádací složka na dvou úrovních – smyslové a rozumové.
Na smyslové úrovni jde o smyslové poznání a smyslovou snaživost, na rozumové úrovni o rozum a vůli.
Člověk může jednat zle proto, že smyslová snaživost, která je žádací složkou psychiky na smyslové
úrovni, může někdy porazit vůli tak, že ona je svedena k tomu, aby jednala zle v souladu se
smyslovou snaživostí.

Smyslové poznání a smyslová snaživost na vůli působí prostřednictvím rozumu.[3] Vůle naopak může
ovlivňovat smyslovou snaživost a působit tak, že přikáže fantazii smyslově reprezentovat nějaké
duchovní dobro. Ve vztahu ke smyslové snaživosti se vůle může nacházet ve třech stavech: 1) ve
stavu duchovního pokoje, kdy smyslová snaživost i vůle jsou spolu v souladu a směřují k mravnímu
dobru, 2) ve stavu duchovní vyprahlosti, kdy smyslová snaživost k dobru, k němuž směřuje vůle,
pohybuje jen ochable, 3) ve stavu duchovního boje, kdy vůle a smyslová snaživost jsou ve vzájemném
rozporu. Zápas, který svádí vůle se smyslovou žádostivostí, která v křesťanském pohledu kvůli
porušení lidské přirozenosti často ovládá vyšší složky duše, popisuje sv. Pavel:

Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však
to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně
nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské
přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro,
které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích,
který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve
své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že
jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu,
kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Řím
7, 15-24)

To, že může člověk vůlí překonat svoji smyslovou žádostivost připouští i moderní kognitivní
neurologie. Antonio Damasio píše:

[M]y lidé, jsouce si vědomi vztahů mezi některými cíli a některými emocemi, se můžeme o kontrolu
svých emocí, přinejmenším do nějaké míry, snažit vůlí.  Můžeme se rozhodnout, které předměty a
situace ve svém prostředí připustíme, i s jakými objekty a situacemi marníme čas a pozornost.
Můžeme se kupříkladu rozhodnout, že nebudeme sledovat televizní reklamy a zasadíme se o jejich
trvalý zákaz v domácnostech inteligentních občanů. Kontrolou svých interakcí s předměty, které
způsobují emoce, jsme konec konců schopni vykonávat jistou kontrolu nad procesy života…[4]

Každé jednání, které má být hodnoceno z etického hlediska jako správné či nesprávné, musí být
vykonáno svobodně, na základě svobodné vůle, tj. dobrovolně. Opakem svobody je nutnost. U zvířat,
kde nutnost představuje například instinkt, nebo i u lidí, u kterých je rozum a vůle zatemněna
duševní poruchou, nelze hovořit o jednání ve vlastním slova smyslu, tuto skutečnost bere v potaz i
soud, který zjišťuje tzv. příčetnost pachatele v době činu.

Svobodu vůle popírá determinismus. Podle determinismu stav univerza v čase t1 s nutností určuje
stav univerza v čase t2. Kdybychom byli schopni plně poznat stav světa v čase t1, znali bychom
rovněž jeho stav v čase t2, který ještě nenastal. Determinismus nepřipouští, že by mohla existovat
síla, díky níž by mohl stav univerza S1 v čase t1 vést ke dvěma či více odlišným stavům světa S1, …
Sn v čase t2. Determinismus předpokládá kauzálně homogenní univerzum (tj. všechny příčiny jsou
stejné povahy) – většinou je spjatý s materialismem. Má-li být vůle svobodná, proto musí být
mohutností na hmotě nezávislou, její povaha musí být duchovní. V takovém případě nemusí být jedním
z článků kauzálního řetězce hmotných příčin, ale je schopna do něj jakoby zvnějšku vstoupit a
ovlivnit jeho další vývoj.

Pro svobodu vůle se argumentuje evidencí vlastního vědomí – člověk s jistotou prožívá, že může
ovlivnit události podle vlastního rozhodnutí a jeho rozhodnutí neplynou s železnou nutností ze
stavu světa, který poznává. Na to mohou deterministé odpovědět, že může existovat skrytá
iracionální determinanta vůle, kterou si neuvědomujeme a která určuje vůli k jednomu (racionální
determinantou, kterou si uvědomujeme je soud praktického rozumu, ta však nebrání svobodě vůle, ba
naopak je jejím nutným předpokladem). V tomto případě by byla zakoušená svoboda vůle iluzí. Tento
názor je však rozporný, protože možnost takového skrytého působení znehodnocuje racionální poznání
(je vedeno iracionálními silami). Proto myšlenkové připuštění iracionální determinanty rozumu a
vůle je v rozporu se svým implicitním nárokem na racionalitu a objektivitu. Nedeterminovanost
rozumu a vůle vyplývá z toho, že předměty svého snažení poznáváme jen omezeně, můžeme tedy volit
mezi různými cíli a prostředky. Nepřímým důkazem svobody vůle pak jsou důsledky jejího odmítnutí –
v takovém případě by veškerá mravnost byla iluzorní a i výkon spravedlnosti v lidské společnosti,
který se svobodou a tedy odpovědností za skutky počítá, by byl nelegitimní.


II.2 Skutek

Skutek je objektivní složka jednání, je tím, co člověk, na základě svého rozumového poznání a
rozhodnutí vůle vykoná. Existují skutky dobré (pomoc člověku v nouzi), zlé (vražda) a indiferentní
(procházet se). Zatímco mravní hodnota dobrých a zlých skutků spočívá v jejich skutkové podstatě, u
indiferentních skutků je dána úmyslem jednajícího, takže v reálu se indiferentní skutky
nevyskytují. Mravně dobrý skutek předpokládá, aby byl dobrý nejen samotný skutek, ale i úmysl a
okolnosti. Zatímco špatný úmysl a okolnosti mohou učinit skutek, který je o sobě dobrý, špatným
(například, když někdo pomáhá chudým, aby se chlubil), dobrý úmysl nečiní dobrým skutek o sobě
špatný (například zavraždit někoho, abychom někomu pomohli).


II.3 Úmysl

Úmysl je subjektivní složka jednání. Každé lidské jednání, tedy takové, které je vědomé a
dobrovolné, je orientováno k určitému cíli, jednáme proto, abychom něčeho dosáhli. Cílem je určité
dobro. V zásadě můžeme rozlišit cíle dílčí, které nám umožňují dosahovat konkrétních dober, a cíl
konečný, který představuje stav naplnění, spočinutí (eudaimonistická etika za takový cíl považuje
blaženost, křesťanství blažené patření na Boha, buddhismus nirvánu atd.). Jsme-li orientováni na
jeden konečný cíl, přizpůsobujeme mu cíle dílčí. Jak bylo řečeno dobrý úmysl, nesvětí o sobě špatné
skutky, naopak špatný úmysl činí i skutky o sobě dobré špatnými. Můžeme rozlišovat úmysl blízký,
jehož aktualizací je skutek a úmysl vzdálený, který zamýšlíme další důsledky jednání.


II.4 Okolnosti

Okolnosti patří k druhotným prvkům jednání. Jde o celkový kontext situace, v jejímž rámci je skutek
vykonán. Mohou zhoršovat či zmenšovat dobrotu či špatnost skutků, případně oslabovat či zvětšovat
odpovědnost člověka za jednání (například když někdo jedná špatně pod vlivem strachu ze smrti).
Nemohou však změnit mravní hodnotu skutků.


II.5 Důsledky

Jako okolnosti patří k druhotným prvkům jednání. Jde o objektivní protějšek úmyslu. Jsou tím,
k čemu daný skutek vede, co je jím způsobeno (například vražda způsobí osiření dětí). Mohou být
zamýšlené (jsou součástí úmyslu) a nezamýšlené (vyplývají z jednání, ale nejsou přímo chtěny).
Hodnocení jednání podle důsledků je lákavé, ale značně problematické.


II.6 Struktura jednání a etické školy

Dalo by se říci, že etické školy se liší podle toho, na jakou složku jednání kladou důraz. Subjekt
jednání preferuje etika cností, podle které cílem jednání je zdokonalování subjektu a podle které
skutečně dobrý skutek může vykonat jen dobrý subjekt zakořeněný ve ctnostech – trvalých dispozicích
k dobrému jednání.

Objekt jednání zdůrazňuje etika orientovaná na lidská práva. Řeší problém, jak máme jednat
s osobami, které jsou nositeli lidské důstojnosti. Zatímco tradiční etika říká „Nezabiješ“, toto
přikázání je v jazyku lidských práv definováno jako právo každého (člověka) na život. Práva
určitého člověka jako objektu jednání, ukládají povinnost subjektu jednání.

Úmysl a důsledky jednání jsou rozhodujícím faktorem pro posuzování hodnoty skutku v teleologické
etice (konsekvencialismu či proporcionalismu). Konsekvencialismus hodnotí správnost jednání podle
jeho důsledků, proporcionalismus vypočítává poměr dobra a zla, které ze skutku vyplynou. Cílem je
maximalizace dobra a minimalizace zla. Teleologická etika nedbá na povahu samotného skutku.

Samotný skutek je v centru zájmu etiky přirozeného zákona, případně etiky deontologické. Mravnost
či nemravnost jednání je zásadně určena povahou skutku, který je o sobě dobrý či špatný (odpovídá
mravní normě) bez ohledu na jeho důsledky (úmysl a důsledky jsou rozhodující pouze u skutků
indiferentních).

Okolnosti, celkový kontext situace, v níž se jednání odehrává, jsou rozhodující pro situační etiku.
Podle ní neexistují skutky o sobě dobré či zlé, ale každé jednání musí být přiměřené zcela
jedinečné, neopakovatelné situaci.


III. Dělení etiky

V této kapitole se zabýváme různými druhy normativní etiky.

V současné filosofii se etika obvykle dělí na etiku deskriptivní, metaetiku a etiku normativní
(preskriptivní). Deskriptivní etika se zabývá popisem a srovnáváním morálních systémů v dějinách a
současnosti – je jakousi sociologií a historií etiky. Metaetika se zabývá analýzou morálních pojmů
a výroků, můžeme ji považovat za určitou logiku etického diskurzu. Jelikož jsme etiku definovali
jako vědu o jednání z hlediska jeho správnosti a špatnosti, musíme konstatovat, že deskriptivní
etika a metaetika, nejsou etikami ve vlastním slova smyslu, protože se touto problematikou
nezabývají. Klasicky definovanou etiku představuje etika normativní, jejímž cílem je zkoumat
jednání s ohledem na jeho správnosti či špatnost. Normativní etika se obvykle rozděluje na etiku

·         deontologickou, kde v centru zájmu stojí povinnost člověka,

·         teleologickou, která hodnotí jednání podle jeho následků, a

·         a ctností, kde v centru zájmu stojí mravně vyspělý subjekt obdařený ctnostmi, trvalými
dispozicemi k dobrému jednání.


III.1 Deontologická etika

V této podkapitole představíme dva druhy deontologické etiky, totiž etiku přirozeného zákona,
kterou rozpracoval sv. Tomáš Akvinský a etiku Immanuela Kanta. Etiku přirozeného zákona můžeme
nazvat etikou heteronomní, zatímco Kantova etika představuje pokus o etiku autonomní.


III.1.1 Heteronomní deontologická etika – etika přirozeného zákona

Etika sv. Tomáše Akvinského je primárně etikou ctností, pojednání o přirozeném zákonu však do jisté
míry vstupuje částečně na půdu etiky deontologické. Etika ctností je zaměřena na vnitřní principy
jednání – na subjekt a jeho vlastnosti, tj. ctnosti. Subjekt jedná, jak jedná, díky tomu, jaký je.
Deontologická etika je naopak zaměřena na vnější (do jisté míry) princip jednání, tj. na mravní
zákon, který představuje soubor příkazů, jak jednat. Tím, že rozum rozpoznává mravní zákon, který
je jeho normou, vzniká v subjektu povinnost jednat v souladu se zákonem.

Zákon je obecně ustanovení rozumu, příkaz, který dává rozum. Zákon se netýká faktů, které se pouze
konstatují, ale jednání, které je zákonem řízeno. Jak bylo řečeno, konstatování faktu je věc
teoretického rozumu, zatímco poznání za účelem jednání přísluší rozumu praktickému. Zatímco
teoretický rozum konstatuje, že věci jsou tak a tak, praktický rozum nařizuje jednat určitým
způsobem. Dalo by se říci, že úkolem teoretického rozumu je deskripce reality, úkolem rozumu
praktického pak preskripce jednání nasměrovaného k určitému cíli. Díky orientaci na cíl vytváří
rozum v lidských skutcích řád.

Zákony tvoří hierarchii. Nejvyšším je věčný zákon, což je zákon, kterým Bůh řídí svět. Od věčného
zákona je odvozený zákon přirozený, který představuje lidské poznání dané přirozeně, jímž člověk
řízen k náležitému jednání podle přirozenosti. Autorem přirozeného zákona je Boží rozum, zákon je
prohlášen prostřednictvím lidské přirozenosti a jejích bytostných sklonů. Jeho závaznost je
odvozena od věčného zákona, protože přirozený zákon je účastí na věčném zákoně. Přirozený zákon je
posléze konkretizován v lidském zákoně, jehož nařízení musí být s přirozeným zákonem v souladu.

V rozumu je řád příkazů přirozeného zákona. Sv. Tomáš rozlišuje principy přirozeného zákona, a to
principy společné a principy zvláštní pro určitou oblast, které představují nutné závěry ze
společných principů (sem patří 4.-10. příkaz Desatera). Dále existují příkazy odvozené z principů
přirozeného zákona, a to odvozené obecným rozumem (právo národů), odvozené rozumem zákonodárce jako
bližší určení principů pro konkrétní situace (lidský zákon) a odvozené rozumem moudrých jako
vzdálenější závěry z principů (mravní zkušenost lidstva) – k nim patří i příkazy Bohem zjevené,
které jsou přidány k Desateru ve Starém zákoně. Naproti tomu 1.-3. příkaz Desatera podle Tomáše
není možné odvodit z přirozeného zákona, ale je pouze Bohem zjevený a poznáváme jej skrze víru.

K nejobecnějším principům přirozeného zákona patří:

1.       Konat dobro a varovat se zla (synderesis).

2.       Jednat tak, jací jsme (ve své esenci).

3.       Jednat jako člověk, tj. ve shodě s rozumem.

4.       Milovat Boha nade všechno.

5.       Milovat bližního.

6.       Nikomu nepůsobit zlo.

V řádu rozumu je řád přirozeného zákona vztažen na řád přirozených sklonů, kam patří

·         Zachovat sám sebe (sklon společný všem tvorům).

·         Zachovat druh (sklon společný všem živočichům.

·         Specificky lidská dobra – poznat pravdu o Bohu a žít ve společnosti.

Je teoreticky možné odvozovat mravní kodexy určité oblasti z přirozeného zákona. Za takové pokusy
(zřejmě ne zcela vědomé) můžeme považovat Floridiho principy informační etiky, kde nultý zákon
představuje něco jako synderesis pro infosféru, nebo Seversonovy principy. O obou budeme mluvit
později.

Poslední otázkou je, jaký je vztah mezi zákonem a svobodou. Svoboda je opakem nucení a zákon do
jisté míry nutí člověka jednat určitým způsobem. Tomáš říká, že zákon nutí pouze špatné lidi. U
těch je vůle se zákonem v rozporu a nucení je opakem vůle. Lidé dobří, jejichž vůle je v souladu se
zákonem, jednají svobodně ze své vůle, zákon je nenutí k ničemu, co nechtějí. Tímto způsobem se
také původně heteronomní morální zásady, stávají autonomními. Autorem přirozeného zákona je Bůh,
ale zákon je vložen do lidské přirozenosti a člověk svobodně souhlasí s jeho přikázáními.


III.1.2 Autonomní deontologická etika – Immanuel Kant

Podle Kanta můžeme za bez omezení dobrou považovat jen dobrou vůli. Lidská vůle je dobrá tehdy,
když jedná v souladu se zákonem. Může být, jak jsme už uvedli, určována zákonem, který je lidskému
subjektu vnější, nebo zákonem, který leží v lidském rozumu. V prvním případě se jedná o morálku
heteronomní, ve druhém autonomní. Immanuel Kant tvrdí, že doposud všechny pokusy vypracovat etiku
byly založeny na heteronomii, při níž důvody k jednání jsou kladeny mimo nás samé. Například pro
představitele eudaimomnistické etiky má člověk jednat proto, aby dosáhl blaženosti, pro
konsekvencialisty člověk jedná, aby dosáhl nějakých dobrých důsledků, například slasti, štěstí atd.
– to vše leží mimo lidský subjekt. Kant však tvrdí, že nelze vybudovat etiku na heteromii. Platný
princip jednání lze najít pouze v rozumu jednajícího subjektu.

Vůle je určována pomocí praktického rozumu, který obsahuje řadu různých zásad. Zásada řídící
jednání konkrétního člověka se nazývá maxima, zásada, která je platná pro každého člověka, se
jmenuje praktický zákon.

Zákony, které nařizuje praktický rozum a které mají charakter požadavku či příkazu, se nazývají
imperativy. Je-li imperativ podmíněný něčím vnějším (například snahou dosáhnout určitého cíle, nebo
úsilím vyhnout se trestu) nazývá se imperativem hypotetickým. Je všeobecně platný, ovšem podmíněně.
Podle Kanta však etika může být vystavěna pouze na nepodmíněných (kategorických) imperativech.
Kategorický imperativ může existovat pouze jako forma abstrahující od objektu určujícímu vůli –
s objektem bychom byli schopni formulovat pouze hypotetický imperativ. Kant formuluje kategorický
imperativ jako čistě formální a nezávislý na empirii následujícím způsobem. „Jednej tak, aby maxima
tvojí vůle mohla vždy zároveň platit jako princip všeobecného zákonodárství.“

Aby mohl imperativ fungovat jako princip morálky je třeba, aby se jím člověk nemusel řídit, aby byl
schopen podle něj nejednat. Kdyby se jím řídit musel, pak by šlo o nutnost podobně jako v případě
přírodních zákonů a nebyla by možná žádná odpovědnost. Schopnost mravního jednání předpokládá
svobodu – člověk se imperativem řídit nemusí, ale má. Kant postuluje svobodu jako nutný předpoklad
etiky.

Na základě kategorického imperativu vzniká povinnost, který mravní zákon ukládá beze vší
náklonnosti ba dokonce proti ní.

Vztah morálky a práva je u Kanta jiný než u sv. Tomáše. U Tomáše je právo upřesněním a
konkretizováním morálního (přirozeného) zákona a musí s ním být v souladu. U Kanta stojí morálka a
právo v jistém slova smyslu proti sobě, protože zatímco morálka musí být autonomní a kategorická,
právo je heteronomní (je ukládáno člověku společností) a hypotetická (vynucuje si závaznost
prostřednictvím sankcí).


III.2 Teleologická etika – utilitarismus

Pro utilitaristy lidskému konání, mluvení i myšlení vládne libost a strast. Princip užitku, který
je základním principem utilitaristické etiky a jehož cílem je dosažení štěstí, tuto vládu libosti a
slasti plně uznává. Podle utilitaristů nemůže žádná etika od libosti a strasti abstrahovat, dokonce
i Kantova etika, která se snaží vybudovat morálku nezávisle na empirických podmínkách jednání,
jejichž součástí je libost a strast, je v posledku zdůvodňována utilitaristicky. Kant neargumentuje
pro svůj kategorický imperativ tím, že jeho nedodržování je logicky nemožné, ale důsledky, ke
kterým by vedlo jeho nedodržování.

Princip užitku či princip největšího štěstí říká, že „skutky jsou správné, nakolik přispívají ke
štěstí, a špatné, nakolik přispívají k opaku štěstí. Štěstím se myslí libost a nedostatek strasti,
neštěstím strast a nedostatek libosti.“ (Mill, 2016, s. 15) Skutky jsou tedy hodnoceny podle
následků, ke kterým vedou. Libost a nepřítomnost strasti jsou žádoucí jako cíl jednání a všechny
žádoucí věci jsou žádoucí pro libost přítomnou v nich samých nebo jako prostředky k dosažení
libosti a zabránění strasti. Utilitaristickou normou ovšem není dosažení největšího štěstí
konkrétního jednajícího člověka, ale největšího štěstí celkově pro co největší množství lidí. Arno
Anzenbacher (2001, s. 34) uvádí 4 principy utilitarismu:

·         princip následků – jednání se hodnotí podle toho, k čemu vede;

·         princip užitečnosti – jednání se hodnotí podle toho, je-li užitečné pro dosažení štěstí;

·         princip hédonismu – štěstím je prožívání libosti a odstranění nelibosti;

·         sociální princip – cílem je maximalizace štěstí pro ty, jichž se jednání dotýká.

Jeremy Bentham (Mill, 2016, s. 214) vypočítává následující druhy libostí:

1.       smyslové libosti;

2.       majetkové libosti;

3.       libosti zručnosti;

4.       přátelské libosti;

5.       libosti dobrého jména;

6.       mocenské libosti;

7.       zbožné libosti;

8.       libosti dobré vůle;

9.       libosti zlé vůle;

10.   paměťové libosti;

11.   libosti představivosti;

12.   libosti očekávání;

13.   libosti závislé na asociacích;

14.   libosti úlevy.

Vidíme, že libosti se týkají vnitřních i vnějších smyslů, emocí, lidské činnosti a sociálního
života. Ke strastem Bentham (Mill, 2016, s. 214-215) řadí:

1.       deprivační strasti;

2.       smyslové strasti;

3.       strasti neobratnosti;

4.       strasti nepřátelství;

5.       strasti špatného jména;

6.       zbožné strasti;

7.       strasti dobré vůle;

8.       strasti zlé vůle;

9.       paměťové strasti;

10.   strasti představivosti;

11.   strasti očekávání;

12.   strasti závislé na asociacích.

Libosti a nepodstoupené strasti jsou cíle, které mají svou hodnotu na základě následujících
kritérií:

·         intenzity;

·         délky;

·         jistoty;

·         rychlosti;

·         plodnosti (po libosti budou následovat počitky stejného druhu);

·         čistoty (nebudou po ní následovat počitky opačného druhu).

Pokud člověk sleduje osobní cíl, měl by usilovat o intenzivní, dlouhou, plodnou, čistou libost. Při
sledování veřejného cíle je třeba tuto libost rozšířit na co nejvíce lidí. Strastem je třeba se
vyhýbat, a pokud to nejde, je třeba snažit se, aby se rozšířily mezi co nejméně lidí.

Na základě libostí a strastí lze vypočítat, jaké jednání je správné a jaké špatné. Nejprve se ocení
hodnota libosti a strasti následující po prvním kroku jednání, dále se zhodnotí libosti a strasti,
které následují po prvních libostech a strastech (jde o plodnost a čistotu libosti a strasti),
posléze se sečte hodnota všech libostí a strastí týkajících se jednajícího – pokud vychází kladně
na straně libosti, je jednání dobré, pokud na straně strasti, je jednání špatné (týká se
jednajícího), nakonec se zjistí počet osob, jichž se jednání dotýká, a pro každou osobu se
spočítají strasti a libosti, tím získáme počet jedinců, pro které je jednání dobré a pro které
špatné. Převažuje-li dobré směřování, je jednání dobré, převažuje-li špatné, je špatné.

Utilitaristy na rozdíl od Kanta zajímají sankce, které následují po špatném jednání. Mill (2016, s.
35) rozlišuje vnější sankce, kam patří nepřízeň Boha a lidí, a vnitřní sankce, které spadají do
nitra jednajícího. Vnitřní sankcí je podle Milla náš cit, díky kterému pociťujeme silnou nelibost,
když jednáme špatně. Bentham (Mill, 2016, s. 204) rozlišuje fyzické (člověk žijící nezřízeně si
například zničí zdraví), politické (člověk je potrestán podle lidského zákona), morální (špatně
jednajícího člověka stíhá opovržení společnosti) a náboženské (člověk je potrestán Bohem v tomto
životě či v životě budoucím).


III.3 Etika ctností

V této kapitole se budeme držet zejména etiky ctností, jak ji prezentuje sv. Tomáš Akvinský, neboť
ona nám pomůže vytvořit jistý most mezi třemi druhy normativní etiky, o kterých zde pojednáváme.
Tomášovu etiku, která je silně aristotelská, charakterizují vzájemně propojené tři etické koncepce:
eudaimonismus, přirozený zákon a ctnosti. Jak jsme uváděli, řád lidským skutkům dává orientace na
cíl. Cíle můžeme chápat jako prostředky k dalším cílům, jeden cíl je však třeba vnímat jako
konečný, jako vrchol lidského života. Když člověk dosáhne tohoto cíle, spočine v něm a již žádný
jiný cíl nesleduje, pouze užívá posledního cíle, kterého dosáhl. Eudaimonistická etika spatřuje
tento cíl v blaženosti, kterou Tomáš jako křesťan spojuje se spásou duše a konečném spočinutí
člověka v blaženém patření na Boha. Přirozený zákon je mravní norma, díky které je člověk
orientován ke konečnému cíli a může dílčích cílů i konečného cíle spolehlivě dosahovat. Díky
přirozenému zákonu víme, že máme chtít dobro, víme, co je dobré, a víme, jak jednat, abychom dobra
dosahovali. Ctnosti jsou chápány jako trvalé dispozice k dobrému jednání, které vznikají a upevňují
se díky opakovanému dobrému jednání. Co je dobré jednání, ovšem víme díky přirozenému zákonu.

Jak bylo řečeno, ctnost je chápána jako trvalá dispozice neboli habitus k dobrému jednání. Jako
takové zdokonalují určitou potenci, tedy schopnost, možnost nebo moc. Potence je zdokonalena tak,
že je díky habitu ji možno správně a snadno používat. Upevnění ctnosti vzniká díky úkonu, který
potence opakovaně provádí (v ctnostech je možné se cvičit). Ctnostmi jsou zdokonalovány potence
směřující k jednání, ctnost je proto tzv. činný habitus.

Takzvané kardinální ctnosti – přirozené mravní ctnosti (vedle mravních ctností existují ještě
přirozené ctnosti rozumové a ctnosti nadpřirozené – Bohem do duše vlité) – rozvíjejí různé potence
duše. Prozíravost (prudentia) zdokonaluje praktický rozum (viz výše), spravedlnost (iustia) rozvíjí
rozumovou snaživost neboli vůli (viz výše). Smyslovou snaživost (viz výše), která se dělí na
vznětlivost (irascibilis) a dychtivost (concupiscibilis), uvádí k dokonalosti statečnost
(fortitudo) a uměřenost (temperantia). Vznětlivost zdokonaluje statečnost, dychtivost zdokonaluje
uměřenost. Vidíme, že díky ctnosti jsou kultivovány nejen rozumové složky duše jako rozum a vůle,
ale také vášně (vznětlivost a dychtivost).

Prozíravost zdokonaluje praktický rozum, který řídí naše jednání s ohledem ke končenému cíli.
Spravedlnost rozvíjí vůli ve vztahu k jiným lidem tak, aby každému dával, co mu náleží. Statečnost
pomáhá člověku, aby neutekl před nebezpečím (k vznětlivosti je možno přiřadit i pud sebezáchovy,
který je často třeba překonat). Uměřenost mu pak brání, aby se stal otrokem dychtivosti po
příjemných požitcích.

Mravní ctnosti mají charakter středu, což je dáno mírou určitého jednání, kterou určuje rozum. Jde
o určitý střed mezi dvěma extrémy, například statečnost stojí ve středu mezi hazardem a zbabělostí.

Ctnosti jsou vzájemně propojeny. Jsou-li u člověka rozvinuty všechny ctnosti, vlastní ctnost
dokonale. Podmínkou pro to je vlastnění prozíravosti, protože ona jako ctnost praktického rozumu,
který řídí naše jednání, je základem ctností. Nedokonalé jsou osamocené ctnosti, kterým chybí
prozíravost.

Objektivně lze srovnávat ctnosti podle dobra, ke kterému směřují. První je prozíravost, druhá
statečnost, následují statečnost a uměřenost. Subjektivně (podle subjektu, tj. člověka, který je
nositelem cnosti) můžeme ctnosti srovnávat na základě intenzity, s jakou se v člověku vyskytují.
Zvyšování intenzity ctností můžeme nazvat morálním růstem.


III.3 Propojení tří druhů etiky

Vidíme, že etika sv. Tomáše Akvinského spojující eudaimonismus, přirozený zákon a ctnosti v jistém
smyslu propojuje etiku teleologickou, deontologickou a etiku ctností. Na rozdíl od Kanta Tomáš
nebuduje etiku nezávisle na cílech a důsledcích jednání. Pro Kanta jsou cíle jednání vnějšími
pohnutkami, které z etiky dělají etiku heteronomní, jednání musí být závazné nezávisle na tom,
k čemu vede. Naproti tomu Tomáš tvrdí, že cíle dávají jednání řád a vlastně i smysl. Hlavním cílem
jeho etiky je dosažení blaženosti, což je cíl, kterému jsou podřízeny všechny cíle dílčí jako
prostředky. Tento důraz na důsledky jednání přibližuje Tomášovu etiku etice teleologické s tím
rozdílem, že zatímco konsekvencialisté znají jen empirické, tj. z pozemského života odvozené
libosti, Tomášův cíl je vůči pozemskému životu transcendentní – jde o celkové směřování života
tvora s nesmrtelnou duší, která v posledku může být spasena nebo zatracena – Tomáš se jako
dominikán řídí zásadou „Salus animarum suprema lex.“

Deontologické etice se naopak Tomášova etika podobá tam, kde Tomáš hovoří o zákonech jako mravních
normách, které člověka zavazují ve svědomí a ukládají mu povinnost jednat určitým způsobem.
Nejobecnější zákon určený pro rozumového tvora – přirozený zákon – je sice heteronomní, protože je
vytvořen Bohem a má účast na věčném Božím zákoně, nicméně člověk ho nachází v sobě prostřednictvím
přirozených sklonů a v hlasu svědomí. Díky rozumové rozvaze člověk přitakává přirozenému zákonu a
jeho principům (od nejobecnějších po nejvzdálenější) a tím ho pokládá za svůj – stává se pro něj
tak do jisté míry principem autonomní etiky.

Přirozený zákon nám sděluje, jak máme jednat. Když opakujeme dobré skutky získáme habitus (ctnost),
který nám umožňuje jednat správně snadno – je-li člověk upevněn ve ctnostech, nemusí činit před
každým rozhodnutím složité rozumové úvahy, dobré skutky mu takříkajíc přecházejí do krve. Ctnosti
korunují předchozí snažení, které nejprve spočívalo ve stanovení si cílů (eudaimonismus,
teleologická etika), posléze přešlo k přijetí norem, které řídí naše jednání na cestě za cíli
(etika přirozeného zákona, deontologická etika), nakonec dlouhodobé jednání subjekt přivádí
k upevnění ctností, díky nimž dobře jedná neomylně a s lehkostí. Tomášova etika má tak potenciál
propojit to, co je plodné na všech třech základních etických směrech, zároveň umožňuje se vyhnout
jejich jednostrannostem a krajnostem.


IV.Informační etika

Cílem této kapitoly je definovat informační etiku jako vědu, určit, k jakým vědám informační etika
patří a vymezit základní oblasti informační etiky.


Informační etika jako věda

Tradičně je informační etika definována jako nauka o jednání při nakládání s informacemi. Na první
pohled by se mohlo zdát, že se jedná o speciální etiku specifikovanou právě objektem, se kterým
člověk jedná, tedy informacemi, tak jako například nakládání s živými bytostmi specifikuje
bioetiku, nebo nakládání s životním prostředím etiku environmentální. Věc se komplikuje v tu
chvíli, když si uvědomíme, co vlastně může být pro nás informativní, co vlastně chápeme jako
informaci, a to i tehdy, nahlížíme-li informaci z pozic různých filosofických a vědeckých
disciplín.

V širokém ontologickém pojetí můžeme informaci považovat za strukturu, míru uspořádanosti, opak
entropie bez ohledu na to, zabýváme-li se poznávajícím subjektem či nikoliv. V souvislosti,
s jakými objekty hovoříme o struktuře či míře uspořádanosti? Nebo si můžeme otázku položit jinak,
známe nějaké objekty, které nejsou nějaký způsobem strukturované? Když vezmeme v potaz užší
epistemologické pojetí, považujeme informaci za zprávu, obsah zprávy či poznatek (v tomto pojetí
bereme do úvahy poznávající subjekt). Takto chápaná informace má svůj sémantický rozměr – je o
něčem. A opět se můžeme ptát, o čem můžeme mít informace či poznatky? Existuje oblast, o které
bychom nemohli mít informace?

Ať už vezmeme v potaz ontologické nebo epistemologické pojetí informace dostáváme se k podobnému
závěru: informace je pojem, který klasická metafyzika a logika nazývá pojmem transcendentálním.
Transcendentální je pojem, který je přidělován všemu jsoucímu jako jsoucímu, ve všem jsoucím jsou
informace a informace můžeme mít o všem, co je, nebo může být. K tomuto závěru dospívá například
Buckland, který píše:

Uzavíráme, že nejsme schopni o ničem s jistotou říct, že to není informace. To nás dovádí k
neužitečnému závěru: Když cokoliv je nebo může být informativní, pak všechno je nebo dobře může být
informací. V takovém případě tím, že něco nazveme „informací“, to definujeme jen málo nebo to
nedefinujeme vůbec. Když všechno je informace, pak být informací není nic zvláštního. (Buckland,
1991, s. 356)

Z tohoto úhlu pohledu se pojetí informační etiky jako etiky aplikované (speciální), které je mezi
informačními vědci velmi rozšířené, jeví jako problematické.

Podle Luciana Floridiho takto koncipovaná etika je etikou jednání v infosféře, která bývá
považována za speciální oblast, do níž nepatří agenti neboli jednající, a Floridi ji nazývá
mikroetikou. Oblast informační mikroetiky založené na epistemologickém pojetí informace popisuje
Floridi43 prostřednictvím externího modelu zdroj-produkt-cíl, kde figuruje informační agent A, tedy
někdo, kdo nějakým způsobem s informacemi nakládá, a tři typy informačního jednání, které jsou
definovány prostřednictvím rozlišení informace jako zdroje, informace jako produktu a informace
jako cíle. Z globálního pohledu jde o vztah mezi jednajícím – agentem a infosférou, tj. sférou
informací. Máme tu subjekt, kterým je člověk, a objekt, kterým je infosféra.

Takové pojetí etiky má blíže k pojetí informace v informační vědě, která se definuje jako sociální
věda a omezuje svou působnost na sféru člověkem vytvořených informačních technologií a dokumentů ve
vztahu k lidské společnosti. Takovou informační etiku můžeme považovat za etiku speciální.

Naopak transcendentální povaze pojmu informace odpovídá více Floridiho pojetí informační
makroetiky. Oblast informační makroetiky založené na ontologickém pojetí informace zobrazuje
Luciano Floridi51 pomocí interního modelu zdroj-produkt-cíl. V tomto modelu nejsou z infosféry
vyňati jednající – agenti a jejich vztahy k informačním objektům, model tedy znázorňuje nikoliv
vztahy agentů k infosféře, ale vztahy uvnitř infosféry. Jednající subjekt je součástí infosféry –
je jistým druhem informačního objektu. Infosféra je na informačním pojetí objektů založené
univerzum. Informační makroetika proto představuje jistým způsobem chápanou etiku obecnou.

K jakému pojetí informační etiky se připojit? Problém univerzalistické etiky Luciana Floridiho
spočívá v tom, že se jedná v podstatě o do moderní terminologie zabalenou ontologii dobra, která
nabízí jen velmi obecné principy, jak je třeba v infosféře jednat, a opomíjí roli jednajícího
subjektu. Floridi se netají tím, že informaci považuje za synonymum pro pojem bytí, potažmo dobra,
entropii za nedostatek bytí nebo dobra (zlo). Pracuje de facto se středověkými transcendentálními
vlastnosti jsoucího, kam patří jedno, pravda, dobro a krása. Transcendentální jsou vlastnosti
proto, že se týkají jsoucna jako jsoucna a překračují kategorie jsoucího. Jsoucno ve vztahu k sobě
samému můžeme chápat jako jedno, ve vztahu k rozumu jako pravdu, ve vztahu k vůli jako dobro a ve
vztahu k rozumu a vůli zároveň jako krásu. O jednom Floridi hovoří ve chvíli, kdy definuje základ
informace, kterým jsou data. Datum je jednotka diference – něco se sebou identického a odlišného
vůči jiným jsoucnům. Pravdu Floridi zabudovává rovněž do své definice informace, kde o informaci
hovoří jako o správně uspořádaných, smysluplných a pravdivých datech. Ve Floridiho pojetí principů
informační etiky má informace povahu dobra. Chápeme-li informaci jako dobro, což Floridi mnohokrát
potvrzuje, pak nulný zákon informační etiky, je synonymum pro synderezi (viz výše). Floridiho
informační etika je krajně objektivistická, protože příliš nepracuje s jednajícím subjektem. To je
mimo jiné dáno i Floridiho definicí informace, která se týká pouze objektivní stránky informace. My
jsme však v kapitole o struktuře jednání viděli, že jednání má svou objektivní a subjektivní
složku.

Rozhodně však není nutné Floridiho etiku opomíjet a přiklánět se pouze k velmi tradičně chápané
informační etice jako mikroetice a vědě striktně speciální, bylo by škoda zahodit to, co Floridi
v rámci informační makroetiky vybudoval. Je ovšem třeba rozšířit Floridiho informační etiku o
subjektivní složku, což se nejlépe podaří ve chvíli, kdy o tuto složku obohatíme Floridiho definici
informace.


Informace jako objekt informační etiky

Epistemologická zkoumání informace nás vedou k přesvědčení, že informace je něčím na pomezí mezi
objektem zkoumání a poznávajícím subjektem (Stodola, 2015, s. 29-47), něco, co zajišťuje vztah mezi
těmito dvěma entitami. Za základ tohoto vztahu na straně objektů (reality) můžeme považovat data,
výsledkem pak je znalost na straně subjektu. Vyjádřit je to možné prostřednictvím následujícího
schématu:

Obrázek 1. Informace jako objekt a subjekt (RODRIGUEZ-MUÑOZ, J. V., F. J. MARTÍNEZ-MÉNDEZ a J. A.
PASTOR-SANCHEZ, 2012)

Dospěli jsme k definici informace, podle níž informace jsou data, která mají potenciál vést nebo
aktuálně vedou k vytvoření znalosti (Stodola, 2015, s. 65).[2] „Potenciál vést ke znalosti“ je
charakteristikou objektivní informace, „aktuálně vést ke znalosti“ charakterizuje informaci
subjektivní. Epistemologická definice informace je dle našeho názoru vhodná pro horizontální
chápání informační vědy jako vědy o přenosu poznatků v rámci společnosti – tvoří tedy základní
pojem informační vědy.


Podmínky informativnosti

S informacemi definovanými uvedeným způsobem se pojí několik podmínek, které musí být splněny, aby
data byla skutečně informativní, tj. vedla k vytvoření znalosti (Stodola, 2013).

První podmínkou je správná uspořádanost dat. Chceme-li něco sdělit, musíme tak činit pomocí kódu,
tedy souboru pravidel, který slouží ke generování znaků. Bude-li někdo například při přednášce
nesrozumitelně mumlat, neinformuje nás o ničem.

Druhou podmínkou je, aby správně uspořádaná data byla smysluplná. V jazyce je možné vytvořit
množství správně utvořených sdělení, která však postrádají smyslu. Nesmyslným sdělením je i
tvrzení, které je vnitřně rozporné. Tvrdí-li například někdo, že Petr je i není člověk, pak netvrdí
nic smysluplného.

Třetí podmínkou je pravdivost. Je-li znalost podložené (epistémicky oprávněné) pravdivé (viz níže)
přesvědčení, pak informací není to, co vede k nepravdivému přesvědčení. Tvrzení, že člověk není
živočich, je zjevnou nepravdou. Vytvoří-li si na jeho základě někdo falešné přesvědčení, není
informován, ale spíše desinformován. Uvedené tři podmínky jsou základními objektivními podmínkami
informativnosti, které musí být splněny ze strany informujícího. Jde o Floridiho definici
sémantické informace (Floridi, 2011).

Následující podmínky jsou podmínkami subjektivními, které závisí na stavu poznání toho, kdo je
informován (Stodola, 2015).

První podmínkou je novost sdělení – člověk je informován tehdy, když se dozvídá to, co ještě neví.
Kdo ví, že venku prší, nemusí být o tom informován.

Druhou podmínkou je relevance – sdělení musí odpovídat na otázku, kterou člověk explicitně či
implicitně klade. Odpovídá-li někdo někomu na otázku, zda se koupal v Malši, že letos bude hodně
švestek, nedozvídá se, co chtěl, přestože sdělení je pro něj nové.

Poslední podmínkou je použitelnost – sdělení by mělo být v takové podobě, že skutečně umožňuje
vznik znalosti, na jejímž základě se člověk může rozhodnout. Dostane-li se někomu správně
uspořádaného, smysluplného, pravdivého, nového, relevantního sdělení v podobě, která je pro něj
nesrozumitelná (například latinsky), pak k vytvoření znalosti nedojde a rozhodnutí není možné.
Májí-li být data informativní je třeba, aby byla správně uspořádaná, smysluplná, pravdivá, nová,
relevantní a použitelná.


Kvalita informace

S informací se pojí určité kvality. Dá se říct, že teorie silně sémantické informace (Floridi,
2011) stanovuje tři kritéria kvality informace – konsistenci, úplnost a přesnost, jak ukazuje
následující graf.

Obrázek 2. Stupně informativnosti podle Floridiho (Floridi, 2011)

Vnitřně rozporná informace není informací vůbec. Příkladem může být již zmiňované tvrzení, že Petr
je i není člověkem. Nepřesnou je informace tehdy, obsahuje-li vedle pravdivého tvrzení také nějaké
tvrzení nepravdivé. Například tvrzení, že lidské Petr je člověkem, ale nepřísluší mu lidská práva,
je informace nepřesná. Neúplnou je informace tehdy, chybí-li sdělení, které je pro posouzení
situace stěžejní. Když kupříkladu lékař informuje ženu o možných zdravotních komplikacích umělého
potratu, ale vynechá zmínku o statusu lidského embrya, podává informaci zjevně neúplnou.


Data

Protože je tato definice založena na datech, je třeba se se zabývat vymezením pojmu data. Datum
Floridi30 definuje jako nedostatek uniformity, tj. diferenci. Jestliže Bateson (1972) definuje
informaci jako rozdíl, který produkuje rozdíl, tak datum je první rozdíl, tj. rozdíl na straně
objektivní reality, znalostí je pak druhý rozdíl, tedy rozdíl v systému poznatků poznávajícího
subjektu. Informací je pak příčinný vztah produkce mezi rozdílem prvním a druhým.

Floridi data dělí na data de re, de signo a de dicto.

Data de re jsou nedostatkem uniformity v reálném světě, který není empiricky zakoušen, ale je na
něj možné usuzovat. Z našeho pohledu chápeme data de re jako rozdíly mezi individuálními,
svébytnými věcmi – mezi tzv. substancemi. Substanci charakterizuje to, že je sama v sobě (in se) a
skrze sebe (per se) – je na nic jiného neredukovatelným základem. Substance je odlišná od všeho
ostatního a je nedělitelná, aniž by došlo k jejímu zániku. Substancí je kupříkladu člověk.
Substanci nemůžeme smysly poznat, ale můžeme na ní usuzovat rozumem jako na nutného nositele
akcidentů.[3]

Data de signo jsou diferencí mezi dvěma fyzikálními stavy, přičemž tyto stavy mohou být ve vnímání
odlišeny. V našich intencích chápeme data de signo jako rozdíl na akcidentální, smyslově vnímatelné
úrovni.

Akcident je charakterizován tím, že se nachází v něčem jiném (in alio) a skrze toto jiné má bytí.
Akcident se nachází buď přímo na substanci, či na jiném akcidentu – posledním základem akcidentu je
právě substance. Akcidentem je kupříkladu bílá barva. Jde o něco, co nemá samostatné bytí, ale je
modifikací bytí jiného – modifikací substance. Případek bílý se nachází kupříkladu na člověku jako
jeho nahodilá vlastnost. Akcident může být chápán jako přirozený znak (viz níže) označující
substanci.

K akcidentům patří i vztahy. Od jiných akcidentů se liší tím, že je individuum má nikoliv
absolutně, ale s ohledem na něco jiného. Vztah má tři části – subjekt vztahu, tedy individuum,
které je vztahem vymezováno, termín vztahu – tedy věc, ke které se individuum vztahuje a základ
vztahu, tedy to, co musí subjekt mít, aby vztah mohl existovat. U vztahu Země > Měsíc je Země
subjektem vztahu, Měsíc je termínem, > je samotný abstraktně chápaný vztah, základem vztahu je pak
konkrétní velikost Země, která působí daný vztah. Celý vztah je akcidentem, protože subjekt „Země“
je vymezován akcidentem „být větší než Měsíc“.

Data de dicto jsou nedostatkem uniformity mezi symboly, tj. mezi konvenčními znaky. Některé věci
jsou znaky pouze nahodile, ale primární účel označovat nemají (například kouř je znakem ohně, auto
je znakem společenské třídy apod., akcident je znakem substance). Těm říkáme znaky přirozené.
Některé věci vznikly přímo za účelem označovat (například slova, dopravní značky atd.). Tyto věci
nazýváme smluvenými (konvenčními) znaky. Právě rozdíl v tomto posledním typu znaků představují data
de dicto.

Podle Floridiho jsou data taxonomicky, typologicky, ontologicky a geneticky neutrální. Taxonomická
neutralita znamená, že neexistují data o sobě, ale data z nich dělá určitý vztah. To opět
předpokládá pluralistickou metafyziku.

Typologická neutralita je vlastnost, díky níž se data mohou skládat z dat různých typů. Floridi
rozlišuje primární data, sekundární data, metadata, operační data a odvozená data. Z ontologického
hlediska to znamená, že svět se skládá z věcí různého druhu – není jednolitý.

Ontologická neutralita znamená, že neexistují informace, které by nebyly reprezentovány daty.
Floridi však nemíní materialistickou interpretaci tohoto tvrzení, podle které být reprezentován
znamená být fyzicky implementován.

Genetická neutralita je nezávislost dat na tom, kdo je informován. Floridi hájí možnost existence
informace bez informovaného subjektu. Nemá však na mysli silnou tezi, podle které mohou mít vlastní
sémantiku bez inteligentního tvůrce informací. Genetická neutralita je založena na realistickém
předpokladu, podle kterého objekt poznání (v našem případě data) není zkonstruován poznávajícím
(informovaným) subjektem.


Znalost

Znalost chápeme klasicky jako podložené (epistémicky oprávněné) pravdivé přesvědčení (Novák a
Vohánka, 2015). Můžeme ji pojmout jako takzvaný propoziční postoj, tedy jako postoj určitého
subjektu k nějakému tvrzení. Analytická definice vědění má tvar:

Osoba O ví, že T ↔ …

Za tři tečky se dosadí konjunkce podmínek, za kterých platí, že O skutečně ví, že T. Tuto konjunkci
tvoří tři nutné podmínky, které dohromady tvoří podmínku dostatečnou.

(1) T je pravda;

(2) osoba O pokládá T za pravdivé;

(3) přesvědčení osoby O, že T je pravda, je podložené (epistémicky oprávněné).

Ad 1). Pravdivost je nutným atributem znalosti, nelze vědět něco, co není pravda. Pravdu chápeme
jako shodu poznání a skutečnosti. Elementárním logickým útvarem, který má pravdivostní hodnotu, je
soud. Soud je poznávací myšlenkový akt, spočívající v intencionální identifikaci obsahu predikátu
se členy rozsahu subjektu. Odpovídá-li tato identifikace realitě, je soud pravdivý, neodpovídá-li,
je nepravdivý. (Novák a Dvořák, 2011, s. 110). Soud má subjekt-predikátovou strukturu S-P, pojem na
místě predikátu se přiděluje členům rozsahu pojmu na místě subjektu (individuím) prostřednictvím
tohoto pojmu. Názorně si to můžeme zobrazit následujícím způsobem.

Obrázek 3. Identifikace predikátu se subjektem

Predikát je logický objekt, který reprezentuje naše poznání, subjekt naopak je pojem, který
denotuje reálné objekty. Díky tomuto spojení můžeme hovořit o shodě poznání a skutečnosti.

Ad 2) Přirozenou součástí znalosti je i přesvědčení osoby O, že T je pravda. Nelze něco vědět a
zároveň nebýt přesvědčen o tom, že je to pravda.

Ad 3). Přesvědčení může být podložené (epistémicky neoprávněné) a nepodložené (epistémicky
neoprávněné). Mohu být přesvědčen, že něco je pravda, a ono to pravda může být, nemám-li však své
přesvědčení podložené nejde o znalost. Podložení (justifikaci) můžeme chápat v silném a slabším
smyslu. V silném smyslu pravda tvrzení vyplývá přímo z faktu jeho podložení, nelze zároveň mít něco
podložené a mýlit se (tento směr se nazývá infalibilismem). Ve slabší verzi se justifikací rozumí
něco jako dobré důvody být přesvědčen, že něco je pravda, ačkoliv není nemožné, aby to pravda
nebyla. Jistota je zde pouze pravděpodobnostní. Tento typ justifikace nazýváme epistémickým
oprávněním (škola, která říká, že pravdivost tvrzení z justifikace nevyplývá nutně a že i
justifikované tvrzení může být nepravdivé se nazývá falibilismem). Pro potřeby informační vědy
patrně stačí chápat justifikaci ve slabším pojetí jako epistémické oprávnění.


Moudrost

V souvislosti s daty, informacemi a znalosti se hovoří často o pojmu moudrosti. 35 Aristoteles
rozlišoval mezi teoretickou moudrostí (sofia) a moudrostí praktickou (fronésis). My zde chápeme
moudrost v praktickém smyslu, tedy jako kardinální ctnost prozíravosti. Moudrosti rozumíme jako
schopnosti užívat znalostí s ohledem na poslední příčiny a cíle bytí. Co je posledním cílem bytí?
Podle eudaimonistické etiky je nejvyšším cílem člověka dosažení blaženosti, 36 určitého stavu, ve
kterém člověk spočívá, ve kterém mu je dobře a který jej již nenutí dosahovat dalších cílů (v
křesťanském pojetí jde o tzv. blažené patření na Boha). K dosažení blaženosti vedou určité
prostředky, které často mají charakter dílčích cílů. Základním předpokladem k dosažení blaženosti
je vedení dobrého života, který umožňují tzv. ctnosti, zejména pak ctnost prozíravosti (moudrosti).
37 Ctnosti jsou chápány jako trvalé dispozice ke správnému jednání. Díky ctnostem člověk dosahuje
určitých dílčích dober a utvrzuje se v celkovém směřování svého života k blaženosti. Předpokladem
ctnostného jednání jsou znalosti, a tedy i informace, jak už jsme uvedli. K získání adekvátního
poznání však není třeba veškerých dostupných informací, ale pouze těch, které umožňují správné
jednání. Rozeznat správné jednání od špatného nám umožňuje rozum, který poznává principy tzv.
přirozeného zákona, 38 tj. zákona vepsaného do lidské přirozenosti. Moudrost tedy znamená získávat
informace a řídit znalosti tak, abychom vedli ctnostný život a dosáhli konečného cíle lidského
života.


V. Principy informační etiky

Luciano Floridi (2013) buduje informační etiku jako obecnou etiku nazíranou z hlediska informace.
Jeho principy informační etiky jsou de facto modifikované obecné zásady přirozeného zákona, podle
kterého máme konat dobro a vyhýbat se zlu. Dobrem je informace, chápaná v ontologickém smyslu jako
uspořádanost, zlem je entropie. Floridi stanovuje několik zásad takto chápané etiky:

0. v infosféře by neměla být způsobována entropie (nultý zákon);

1. v infosféře by se mělo předcházet entropii;

2. entropie by měla být z infosféry odstraňována;

3. rozvoj informačních objektů stejně jako celé infosféry by měl být podporován prostřednictvím
uchovávání, kultivace a obohacování jejích vlastností.

Podle Floridiho je správné jednání v infosféře takové jednání, které splňuje nulté pravidlo plus
nejméně jedno z následujících. Mezi pravidly 1, 2 a 3 není hierarchický vztah, takže platí, že 0 &
1 = 0 & 2 = 0 & 3. Floridiho založení informační etiky je ontologické. Celé univerzum (přinejmenším
jeho materiální část) je chápáno jako infosféra skládající se z objektů majících informační
charakter, tj. z objektů, které jsou určitým způsobem strukturované. Informace má morální hodnotu,
je de facto ztotožňována s bytím, které je identické s dobrem, entropie jako nedostatek
uspořádanosti je totožná se zlem jako nedostatkem bytí. Takto vnímaná informační etika je výhodná,
protože má maximální možný záběr (vše, co je, může být vnímáno jako infosféra), jednak má ambice
vyhnout se antropocentrismu. Tuto druhou vlastnost Floridiho etiky ovšem kritizuje Rafael Capurro
(2006), který z pozic blízkých fenomenologii poukazuje na to, že etiku nelze založit s odhlédnutím
od toho, kdo ji formuluje, tedy od člověka, který musí být vnímán jako tělesný tvor situovaný v
konkrétním prostoru a čase. Floridiho etika od tělesnosti a konkrétního časoprostoru naopak
odhlíží.

Jiří Stodola (2016) poukazuje na potíže s aplikovatelností Floridiho principů a navrhuje
reformulovat nultý zákon a rozšířit seznam o dva principy (vertikální a horizontální zákon). V jeho
pojetí mají principy ontologicky orientované informační etiky takovouto podobu:

0. v infosféře by neměla být způsobována entropie, pokud to není nezbytně nutné (nultý zákon);

1. infosféra se skládá ze čtyř vrstev (od nejnižší po nejvyšší): anorganické, organické, duševní a
duchovní; nezpůsobování entropie u informačních objektů vyšší úrovně má přednost před
nezpůsobováním entropie u informačních objektů nižší vrstvy (vertikální zákon);

2. uvnitř konkrétní úrovně infosféry platí, že nezpůsobování entropie vedoucí k zániku
individuálního informačního objektu má přednost před nezpůsobováním entropie, která nepůsobí zánik
individuálního systému (horizontální zákon);

3. v infosféře by se mělo předcházet entropii;

4. entropie by měla být z infosféry odstraňována;

5. rozvoj informačních objektů stejně jako celé infosféry by měl být podporován prostřednictvím
uchovávání, kultivace a obohacování jejích vlastností. Mravné informační jednání je pak takové,
které dodržuje zároveň pravidlo 0, 1 a 2 a zároveň alespoň jedno z pravidel 3, 4 a 5.

K reformulaci principů informační etiky došlo z toho důvodu, že Floridiho koncepce entropie
ignoruje fyzikální koncepci entropie, která podle druhého termodynamického zákonu v uzavřeném
systému (kterým je infosféra jako celek) nutně narůstá (tento zákon de facto znali i scholastičtí
filosofové, kteří soudili, že složené věci, tj. systémy, se v průběhu času postupně rozkládají na
jednodušší entity – nejsou věčné). Floridiho koncepce infosféry jako souhrnu informačních objektů a
entropie jako nedostatku informace zjevně tíhne k idealismu. Stodola vychází z platnosti druhého
termodynamického zákona a tvrdí, že entropii v infosféře nelze nezpůsobovat. Vertikální a
horizontální zákon potom stanovují určitou hierarchickou strukturu hodnoty jednotlivých systémů
(některé systémy mají přednost před jinými).

Základním problémem je otázka definice dezinformace (Fallis, 2015; 2009; Fetzer 2004; Floridi,
2011; 2011a). Obvykle se tento pojem odvíjí od pojmu informace (Dretske, 1981; Fox, 1983; Floridi,
2011), jehož definice není předmětem shody mezi filosofy či informačními vědci (Bates, 2010;
Capurro a Hjørland; Case, 2006; Cornelius, 2002; Day, 2001; Frohmann, 2004). Dezinformace je
klasicky definována jako záměrně nepravdivá, klamavá zpráva (viz např. Floridi, 2011). Hlavním
problémem je, zda dezinformace je určitým typem informace nebo je opakem informace (entropií).
Vědci, kteří považují informaci za alethicky neutrální, tj. součástí její definice není pravdivost
(Fetzer, 2004; Scaratino a Piccini, 2010)), pak nutně musí chápat dezinformaci jako podtyp
informace (dezinformace je chápána jako záměrně nepravdivá zpráva, informace jako jakákoliv zpráva)
(Fetzer, 2004). To by ovšem znamenalo, že principy informační etiky pracující s pojmem informace
mohou za určitých podmínek za žádoucí považovat šíření dezinformace (dezinformace je informací a
nikoliv entropií, kterou uvedené principy považují za nežádoucí), respektive selhávají v zákazu
dezinformovat, který je intuitivně zřejmý.

Je samozřejmě možné namítat, že i dezinformace může být užitečná a není vždy nutné se jí vyhýbat.
Časté setkávání se s ní může vést ke zvyku pečlivě si ověřovat zdroje a kriticky myslet. Takový
argument ovšem je založen na teleologické etice, která uvažuje pouze důsledky určitého jednání a
nehodnotí čin jako takový. Lidé v drtivé většině případů nechtějí být klamáni, i když sami často
druhé klamou, a to bez ohledu na důsledky skutečnosti, že se dozvědí mnohdy nepříjemnou pravdu.
Nepravda vede k přímé entropii, protože ve chvíli, kdy jí věříme, ztrácíme jistotu o stavu světa. I
z tohoto zla samozřejmě můžeme vytěžit nějaké dobro, proto zlo nepřestává být zlem (tím se
přikláníme k etice deontologické, podle které je pro hodnocení důležitý skutek jako takový, zatímco
jeho důsledky jsou zvažovány až sekundárně). Může-li dezinformace něco pozitivně ovlivnit, pak
pouze nepřímo.

Pro nutnost koncipovat pravdivost jako součást definice informace svědčí například princip
inverzního vztahu, který vede k tzv. Bar-Hillelovu paradoxu (viz Floridi, 2011). Princip inverzního
vztahu je teorie o vztahu mezi pravděpodobností výskytu určitého znaku a informačním obsahem, který
znak nese. Méně pravděpodobný znak nese větší míru informačního obsahu.

Z toho důvodu někteří autoři považují tautologii (nutně pravdivou větu) za větu, která nese nulový
informační obsah, protože pravděpodobnost, že platí, se rovná jedné. To však vede k tomu, že
kontradikce, která má pravděpodobnost, že je pravdivá, rovnou nule, nese maximální informační
obsah, což je zjevně paradoxní. Jde o pojetí tzv. „slabě sémantické informace“ (weakly semantic
information), pro které pravdivost či nepravdivost věty nehraje roli.

Jedním z řešení tohoto paradoxu je teorie „silně sémantické informace“ (strongly semantic
information), podle kterého vnitřně rozporná tvrzení mají nulovou informační hodnotu. Tato koncepce
je založena na pojetí sémantické informace jako správně uspořádaných, smysluplných a pravdivých
dat. Tautologie a kontradikce v tomto pojetí mají nulovou informační hodnotu, protože
pravděpodobnost platnosti tautologie je 1 a pravděpodobnost platnosti kontradikce je -1. Maximální
informaci přináší tvrzení, která jsou správná, přesná a nahodile (ne nutně) pravdivá. Taková
informace je nejblíže ke skutečnému stavu světa (tautologie a kontradikce jsou mu naopak nejdále).

Výše uvedené principy s alethickou neutralitou neoperují, pravdivost je součástí definice informace
(Floridi, 2011; 2011a; Stodola, 2015; 2016a) a dezinformace je něco, co nesplňuje tuto základní
podmínku – je jistým opakem informace, entropií. Tyto principy pak šíření dezinformace zakazují.
Floridi se opírá o definici informace jako správně uspořádaných, smysluplných a pravdivých dat,
čímž se mimo jiné vyhýbá uvedenému Bar-Hillelovu paradoxu. Stodolova koncepce zapracovává Floridiho
sémantické pojetí informace a obohacuje je o subjektivní podmínky informativnosti. Součástí
definice informace se stává její finalita, tj. vytvoření znalosti, přičemž znalost je definována
klasicky jako „zdůvodněné, pravdivé přesvědčení“. Má-li vzniknout pravdivé přesvědčení, je třeba,
aby pravdivost byla součástí příčiny vzniku znalosti, tj. informace.


Princip informační etiky

První princip přirozeného zákona, který říká, že dobro je třeba konat a zlu se vyhýbat, 53 můžeme
označit za základní princip obecné etiky. Chápeme-li informaci jako univerzální princip, můžeme
synderezi přepsat do informačně teoretických pojmů, kde informace bude dobrem a entropie bude zlem,
a získáme do moderního hávu oděnou tradiční etiku. Pokud informaci chápeme v užším slova smyslu,
můžeme uvedené principy zachovat s tím, že budou vymezovat užší pole a budeme je vnímat jako
principy etiky speciální. V každém případě pro nás informace bude představovat hodnotu, kde
informace bude buď synonymem pro dobro vůbec (obecná etika), nebo synonymem pro speciálně chápané
dobro v určité oblasti (speciální etika).

Proč má informace přinejmenším pro člověka hodnostu? Stanislav Sousedík54 chápe poznání, tedy
získávání znalostí jako jedno ze základních dober spojených s člověkem jako člověkem. Pro člověka
je základním dobrem dosáhnout určitého stavu poznání, tedy získat určité penzum znalostí. Informace
vede k vytvoření znalosti, tj. k jednomu ze základních dober. Informace je tedy prostředek, jak
dosáhnout konkrétního dobra. Jaký tedy je základní princip informační etiky? Domníváme se, že jej
můžeme formulovat takto:

Je třeba získávat, vytvářet a uchovávat informace a vyvarovat se získávání, tvorbě a uchovávání
toho, co informace nejsou.

Jak rozeznat informace od ne-informací? Zopakujme, že informace jsou data, která mají potenciál
vést, nebo aktuálně vedou k vytvoření znalosti. Ne-informace tedy jsou taková data, která potenciál
vést k vytvoření znalosti nemají, nebo k vytvoření znalosti aktuálně nevedou. Čím se při oddělování
informací od ne-informací máme řídit? Jsou to výše uvedené podmínky informativnosti. Každý agent A,
ať už je informace ve vztahu k němu zdrojem, cílem či produktem, by si při práci s daty měl položit
následující otázky.

1. Jsou data správně uspořádaná podle pravidel jazyka, v němž jsou kódována (otázky gramatiky,
syntaxe atd.)?

2. Mají data smysl, odkazují ke skutečným věcem, vypovídají o nich něco (otázky sémantiky)? 3. Jsou
data pravdivá, korespondují s realitou?

4. Jsou data pro informovaný subjekt nová, nejsou redundantní?

5. Odpovídají data informovanému subjektu na otázku, kterou klade, jsou relevantní?

6. Jsou data pro informovaný subjekt srozumitelná, jsou v takové formě, aby je pochopil? Je
samozřejmě pravda, že při nepřímé komunikaci, se obracíme často na více subjektů, u kterých se
splnění podmínek 5.-6. může odlišovat.

Naprosto nezbytné je splnit objektivní podmínky. U subjektivních podmínek je třeba předpokládat
alespoň jeden subjekt, pro který jsou data informativní. Uvažujeme-li o souboru informací důležitá
je také kvalita, je třeba přihlížet k tomu, aby soubor informací byl konsistentní, tedy, aby vedle
informací neobsahoval i informace vzájemně protikladné (trváme-li na platnosti principu sporu,
považujeme samozřejmě přinejmenším jedno z protikladných tvrzení za ne-informaci), přesný, tedy,
aby neobsahoval vedle informací i ne-informace, a úplný, tedy, aby nechyběly takové informace,
které jsou k pochopení konkrétní situace nezbytné. K tomu, abychom s informacemi správně pracovali,
je třeba usilovat zejména o moudrost, tedy dispozici, díky níž jsme schopni řídit informace a
znalosti k dosažení konečných cílů života.


Definice informace - dezinformace

Struktura jednání v informační etice

Deontologická informační etika

Teleologická informační etika

Informační etika a ctnosti

________________________________

[1] Někteří filozofové tvrdí, že tzv. preskriptivní věty, tedy věty v rozkazovacím způsobu, kterými
se zabývá etika, nemají žádný korelát v realitě. Ten mají pouze věty deskriptivní, tedy věty
způsobu oznamovacího. Stanislav Sousedík (2006) však ukazuje, že dané způsoby vět jsou vzájemně
převoditelné. Preskriptivní „Otevři okno“ lze převést na „Je dobré otevřít okno“, „Nezabiješ“ na
„Vražda je špatná“ atd.

[2] Naše pojetí informace je striktně sémantické (ne pragmatické) – jde o vytvoření vědění (ne
využití v praxi). V návaznosti na Aristotela soudíme, že uplatnitelnost znalosti v praxi v
některých případech nemusí být cílem našich snah (může existovat vědění pro vědění, které se v
praxi uplatňuje spíše mimochodem). Roman Cardal k tomu říká: „Kdyby Aristotelés považoval člověka
jen za producenta umělých hodnot (homo faber), byla by pro něj praxe posledním kritériem každé
teorie. Pro řeckého filosofa je ale praktická stránka lidského života jen jedním z aspektů mnohem
bohatší náplně životních určení člověka. Když člověk prakticky koná, nebo když něco zhotovuje, není
to ještě vše, jak se může významně projevit. Naopak, člověk nadto může a má především teoreticky
myslet. Myšlení je podle Aristotela autonomní hodnotou, která v posledku nepřijímá své měřítko z
konkrétní praxe, třebaže je jí silně podmiňováno. Pragmaticko-utilitaristická interpretace základů
lidského myšlení je rozporná, poněvadž její hodnotu nelze pragmaticky-utilitaristicky verifikovat.
Dnes velmi rozšířený pragmatismus má jistě své opodstatnění v celé řadě případů, v nichž se
pragmaticky rozhoduje o hodnotě takových koncepcí, které je možné podstatně modifikovat či dokonce
zcela zavrhnout a nahradit koncepcemi jinými. Ve vztahu k metafyzickým pojmům se ale pragmatické
nároky stávají iluzorními, poněvadž tyto pojmy náleží k transcendentálním podmínkám myslitelnosti
všeho jsoucího, tedy i onoho pragmaticky hodnotitelného.“ (Cardal, 2006)

[3] Existence tohoto rozdílu je založena na pluralistické metafyzice, která říká, že individuálních
věcí, substancí je na světě mnoho (podle tzv. monismu, který zastával například Spinoza, je na
světě substance jediná – je to svět v jeho celku).