Bohumil Hrabal Každý den zázrak
ČESKOSLOVENSKÝ SPISOVATEL PRAHA
KMOTŘÍČEK
Kmotříček Zelených bydlel hned u řeky. Jeho dům vypadal jako myslivna, dokonce měl i na průčelí parohy. Na dvoře byla veliká stodola, za ní květinová a zeleninová zahrada oddělená plotem od cesty podél vody. Kmotříček měl ale divnou povahu. Byl mírný a laskavý, ale najednou dostal záchvat vzteku a vždycky to špatně dopadlo. Mým kmotrem se stal až potom, když otec jej třikrát přemluvil, aby mu přišel na hodinku přidržet kon-tramatku. A vždycky se pan Zelený vrátil až v neděli v poledne a dostal takový záchvat z toho montování, že vzal jednu z těch svých širočin a rozsekal almaru. A potom mu bylo dobře. Ale že montoval s tatínkem třikrát, rozbil almary tři. A tak když jsem měl jít k biřmování, tak mi nabídl pan Zelený, že mi koupí hodinky a že mi bude kmotrem, ale pod tou podmínkou, že tatínek už nikdy s ním nepromluví, nikdy že jej nevezme v sobotu, aby mu přidržel na hodinku kontramatku.
A tak se stal mým kmotrem a jeho paní Nany mojí kmotrou. Ale já jsem věděl, že tatínka nemá můj kmotr rád jedině proto, že otec uměl dělat celou generálku na motocyklu značky Orion jediným majzlíkem a kladívkem, zrovna tak ale můj kmotr dovedl jedinou široči-nou vysekat ze dříví a dřevíček dokonce hodinky švarc-valdky. Kmotřičku Nanynku jsem měl rád, protože vypadala tak, jak jsem si představoval, že by měla vypadat moje matka. Když jsem se vracel ze školy, vždycky jsem šel po cestě podél vody a vždycky jsem se zastavil u plotu a díval jsem se na dvůr před stodolu anebo do zahrady. Kmotr, když bylo pěkně, seděl před stodolou a na kozlíku měl připevněný špalek, třemi kramlemi zachycený, a v prstech držel malinké špalíčky a přisekával je širočinou. Když jsem stál u plotu a chvíli jsem se díval na kmitání širočiny, najednou sekl vedle a otočil se a díval se na mne vyčítavě, že se na něj dívám. A já jsem stál, držel jsem se planěk plotu, a kmotříček držel seky-
ru a tak dlouho se na mne díval, až jsem šel dál. A tam o ten kus dál jsem se díval skrz plot na "kmotřičku Nany. Když bylo pěkně, tak pořád jen ryla, docela sehnutá obracela zem, když přišlo jaro a léto, tak neustále okopávala zeleninu a květinové záhonky. Někdy jsem ji vůbec neviděl, jen jsem ji slyšel a uhádl podle barvy její režné zástěrky, celá byla zasoukaná mezi keře černého rybízu a rukama a malinkou motyčkou plela a okopávala keře, couvala, a když se vztyčila, aby se narovnala v kříži, viděl jsem, jak její ruce jsou tak veliké, jako mají pivovarští kočí, prsty měla pořád od sebe a dlaně tak napuchlé, jako by místo nich tam měla dvě veliké buchty. Kmotříček Zelených rád kouřil, vlastně ani nekouřil, jako pořád zapaloval viržinko. Kdykoliv jsem stál u plotu, tak se bantoval, hledal po kapsách sirky, a když si zapálil viržinko, pracoval dál. Nikdy jsem neuhádl, co to vlastně kmotříček tesá tou širočinou. Na otevřených vratech do stodoly viselo mezi dvěma hřeby asi deset sekyr, maličkých a velkých širočin. Kmotříček někdy měl tu největší, v prstech držel malinký kousek dřeva, který otesával, ale nikdy jsem neuhádl, co to má představovat, ani k čemu se to má hodit. Někdy zase držel kus fošny. Ale osekával, ozobával jej tou nejmenší sekyrkou. A já jsem si pokaždé myslil, že dělá švarcvaldky, které když bijí, vyskočí z nich kukačka. Jednou kmotr hledal po všech kapsách sirky, aby si znovu zapálil viržinku. Když je nenašel, volal do zahrady.
Nanynko, podej mi sirky, ano?
Ale kmotřička neslyšela, protože byla až na konci zahrady, přehazovala sítem hlínu. A kmotříček se rozkřičel.
Nanyno, sakra, kde jsou ty sirky?
A kmotřička odhodila lopatu a běžela, zástěra jí zachytávala o větve rybízu, běžela a vběhla do stavení, ale kmotříček už řval.
Nanka, děvko vošklivá! Kde jsou sirky!
A kmotřička špinavou rukou se vymotávala ze záclon, držela krabičku sirek, ale záclony nechtěla umazat, tak se vymotávala loktem. A kmotříček už řval.
338
339
Děvko vošklivá, zabijú tě do země jako hřebík!
A vstal a řval do nebe a zatínal pěsti a jazyk mu zdu-řel. A kmotřička vyběhla se sirkami, ale když viděla, tak hned vběhla do stodoly a vynesla skříňku, takovou al-márku, a postavila ji před kmotřička a dala mu sekyru a kmotr vší silou povalil almárku a jednou ranou jí vyrazil zadní stěnu, a pak z boku celou tu almárku srazil na zem, až se celá položila a zakřupalo to v ní, a kmotříček teď bil sekyrkou a z almárky už nebyla jedna stěna celá, ale i to bylo kmotříčkovi málo, rozsekával dvířka a prkýnka na tak malé kousky, že když se kmotříček svalil do starého křesla, rozhodil kolena a oddychoval, kmotřička sebrala ty zbytky almárky do zástěry a odnášela je do dřevníku na zátop. Každý měsíc kmotřička táhla prázdnou káru do vetešnictví, aby koupila lacino starou almárku, tu nejlacinější, a zase ji přivezla do domku u řeky a uložila ji do stodoly. A kmotříček se vždycky styděl, když ji kmotra vezla, musela tu almárku mít zakrytou, zrovna tak, když podřízla husu, tak ji musela odnášet ze dvora zakrytou zástěrou, protože kmotříček rád jedl husu, ale nemohl ji vidět podříznutou. Já jsem přitahoval pořád ke kmotříčkovi maléry. Když jsem se jednou za měsíc podíval do zahrady a na dvůr, tak vždycky jsem byl svědkem něčeho, za co se kmotříček potom styděl. Asi sé taky nechtěl s nikým kamarádit, a taky proto se stal mým kmotrem, když mu tatínek slíbil, že na něj už nikdy nepromluví. Když jsme šli po prázdninách zase do školy, vracel jsem se dopoledne, bylo horko, a když jsem se chtěl vykoupat a pověsil jsem kabátek na plaňku plotu, viděl jsem, jak kmotřička vyprala veliké záclony, tak veliké jako okna nějakého hotelu. A teď kladla do zahrady veliké latě s hřebíky vzhůru, a na ty hřebíky napínala ty záclony. A když pak odtáhla od sebe ty latě, jako když rozvinula prapor. Viděl jsem, jak ty záclony jsou celé háčkované, sestavené ze dvanácti měsíců, a každý měsíc měl vyháčkované andělíčky, kteří v zimě bruslili a v létě chytali motýly, a na podzim lisovali hrozny vína, každý měsíc byl vyšitý z vystříha-
340
ných andělíčků, spojovaných háčkovanými nitěmi s krajinou a zvířátky, motýly a ptáky. Díval jsem se a docela jsem zapomněl se jít koupat, tak krásné záclony jsem neviděl a díval jsem se na kmotřičku, viděl jsem, jak má tlusté paže docela opálené, jak pískař, viděl jsem, jak je celá v těch záclonách, taky se nemohla vynadívat na ty svoje záclony, které si udělala sama a na které se jistě, když jsou pověšeny, dívá každý den. A chtělo se mi zajít ke kmotřičce, ale věděl jsem, že tam nesmím, že kmotří-ček by zase rozsekal jednu almárku, protože já jsem mu šel na nervy zrovna tak, jako můj tatínek. A pak kmo-třička zmizela a najednou se objevil kmotříček, držel sekyrku a hledal něco v zahradě a já jsem viděl, jak na druhé straně zahrady jsou polínka a fošničky z červeného dřeva, jistě ze švestky nebo hrušky. A kmotříček vytahoval několik těch prkýnek, ale žádné se mu nehodilo. Až ta poslední kulatina, tu si vzal a rychle kráčel zahradou, skoro běžel, docela soustředěný si něco povídal, viržinka byla vyhaslá. A když se rozeběhl, kalhotama zachytil za hřebík latě, na kterých byly bílé rozepjaté záclony. A kmotříček si roztrhl kalhoty, ale jen málo. A volal tichounce. Nanynko, kdepak jsi?
A naslouchal, ale na dvoře a ve stodole bylo ticho, protože kmotřička klečela v lodičce a máchala prádlo. Díval jsem se střídavě do zahrady a do lodičky, ale nevěděl jsem, co dělat.
Nany, děvko vošklivá, kde jsi?
Vykřiknul kmotříček a kopnul nohou a ozvalo se ryc-nutí a kmotříček si roztrhl celou nohavici. Běžel jsem po schůdkách k lodičce a volal jsem.
Kmotričko Nany, honem domů!
A kmotřička se zvedla, celá mokrá, s rukama docela modrýma, přeskakovala sedátka, pak v předklonu vyběhla na cestu a ještě po třech schodech do zahrady a běžela, ale už bylo pozdě. Kmotříček rozházel záclony a strhnul si kalhoty a dupal po nich a řval.
Zatluču tě do země jako hřebík!
343
A kmotřička běžela rovnou do stodoly a vynesla al-márku, ale kmotříček zatím vzal kalhoty a roztrhl je na dvě půlky, a pak každou nohavici vzal a běžel v dlouhých podvlíkačkách, ve spodcích s dlouhými rukávy a cestou z těch nohavic uhnětl balík a v prádelně otevřel dvířka a nacpal kalhoty na hořící uhlí.
Tak, děvko vošklivá, a v kamnech jsou i prachy!
A kmotřička vytáhla kalhoty a polila je vodou a pak z kouřících kapes vysypala mince a ze zadních kapes nakonec vytáhla tašku s penězi. A pak teprv přistavila almaru a kmotříček s holýma rukama ji z boku povalil, celá se rozpraskla a padla i s kmotříčkem k zemi, ale ten byl hned na nohou a trhal kusy almárky, rozhazoval prkýnka a nakonec mu kmotřička podala sekyrku, a tak jako pokaždé, rozsekával prkýnka a stěny a dvířka na polínka, na ouhrabky, na dřevíčka na podpal. A čím víc se blížil ke konci pustošení almárky, tím jasněji jsem viděl, jak od kmotřička odchází ta zlost, jak se jeho tvář uvolňuje, jak krev se stahuje nazpátek tam, odkud se mu nahrnula do hlavy. A stál jsem a držel jsem se planěk u plotu a díval jsem se, co se to děje u mého kmotřička. A kmotřička vytáhla staré křeslo a její muž se do něj svalil, tak pozpátku sebou hodil, protože to už všechno znal, neminul se ani centimetr, a tak rozhodil rukama a rozhodil kolena a díval se do nebe a kmotřička odnášela plné náruče dříví do kůlny. A kmotříček řekl do nebe.
My Slovani jsme děsně citliví.
Přál jsem si, aby můj otec byl taky tak citlivý, aby rozsekával almárky a pokaždé nám nadal děvekvošklivých ...
Před vánocemi padal mokrý sníh. Když jsem se vracel ze školy v předklonu, tak prudký foukal vítr od železničního mostu, ale neubránil jsem se a zastavil jsem se u plotu. Kmotřička rozhazovala v zeleninové zahrádce kravský hnůj, nabírala jej z hromady vidlemi a natřásala a tak kráčela, a za ní byl žlutý a hnědý hnůj a před ní čerstvě napadaný sníh. Kmotříček stál u velikého špalku, a tou největší širočinou tesal nějaké zoubky do ko-
344
I
*
léčka. A já jsem se vrátil až k těm plaňkám, odkud byla i vzdálenost ke kmotříčkovi nejmenší, a vystoupil jsem
na špičky botek a ještě jsem se za plaňky vytáhl, abych lip viděl na to, jak kmotříček pracuje, jak osekáva a vysekává malinké kolečko z lipového dříví. A neubránil jsem se a zvolal jsem.
Kmotříčku, vsadím se vo co chcete, že to budou i| švarcvaldky?
A to jsem neměl říkat, protože kmotříček byl tak soustředěný, že se polekal, teď jsem viděl, že kmotříček opravdu s nikým jiným nemohl kamarádit než sám se sebou, protože jak sebou trhnul, tak si usekl prst. A ten prst upadl a kočka, která seděla na koze na řezání dříví, skočila a ten prst odnesla do stodoly. A kmotříček se díval na pahýl prstu, pak se podíval na mne a v jeho očích byla ukrutná zlost, než jsem mohl zabránit, tak se strašně zasmál.
Volal jsem.
i Kmotřičko, honem, přineste almárku!
) Ale kmotříček, j ak se tak smál vítězně, tak položil celou
ruku na špalek a já jsem to věděl, že to dělá ne kvůli sobě, ale kvůli své celé pověsti, která obchází městečkem,
i a jednou ranou si usekl kmotříček Zelených celou levou
ruku nad zápěstím a ještě měl tolik síly, že chytil tu
ť useknutou ruku bez prstu a mocným trhnutím ji hodil,
í vyletěla do vzduchu, ve kterém kose padal sníh, a ta ru-
' ka letěla nade mnou, zakláněl jsem hlavu, protože letěla
tak pomalu, jako by psala na prosincovém nebi, a pak
J jsem otáčel hlavu tak dlouho, až ruka žbluňkla a ponoři-
Íla se do kalné, šedivé řeky, na kterou kose padal sníh. ! A kmotřička běžela a přinesla almárku, ale kmotříček
! vítězně jí ukazoval pahýl, z kterého kapala proudem
*■ a curůčkem krev. A kmotřička nabízela sekyru, ale kmo-
m> triček ji už nechtěl, už ji nepotřeboval. A já jsem se po-
•§; řád držel planěk plotu, tiskl jsem k němu hlavu, zavřel
X jsem oči a držel jsem se, abych pozpátku nevletel tak ja-
#i ko ta kmotříčkova ruka do šedivé řeky, na kterou kose
*|v padal prosincový sníh.
Potom byl kmotříček dlouho v nemocnici a já už jsem se bál chodit podle řeky a držet se planěk plotu a dívat se, co dělá můj kmotr a kmotřička Nany. Tak přišlo jaro, a válka šla ke konci. Němci odtáhli, tatínek celé noci klečel u rádia a poslouchal zprávy. Pak přišla do pivovaru zpráva, že od Boleslavi přijíždějí Rusové. Otec vylezl na lednici, po břiše jsem mu musel jít pomáhat hledat dvě láhve whisky, které tam zakopal do škváry. Ale otec zapomenul to místo, kam ty láhve na začátku války zakopal, zapomenul si dát znamení na trámy, a tak jsme překopali celou půdu nad horou ledu, horou, do které se vešlo ke konci zimy tisíc dvě stě fůr ledu. A překopá-vali jsme vleže, protože střecha lednice byla nizoučká. A když už si tatínek zoufal, a zlostně zabodl rýček do škváry, ozval se dumený třesk a skřípot skla. A když jsme odhrabali škváru, tam byla láhev whisky docela roztříštěná, škvára vsakovala poslední kapky toho destilátu. A vedle ní byla láhev docela netknutá. A tu tatínek vzal. Druhý den jsme šli naproti sovětské armádě. A když se ve slunci objevily první tanky, docela zaprášené a plné polních květin, lidé z našeho městečka naskákali na tanky a zdobili je květinami, kytice modrých bezů, které právě předčasně kvetly. A tatínek se na mne podíval, usmál,se a odšrouboval závěr láhve z whisky a běžel, poklonil se tanku a vztáhl ruku, až na špičky botek se musel natáhnout a sovětský tankový voják zase naopak, musel se naklonit, div nevypadl z tanku, ale přece jen vzal tu whisky, zvedl ji, zvedl loket a ruku a nasadil da úst... a napil se a tatínek se usmíval, ale najednou ten voják zbledl, vzal tu hranatou láhev whisky, originál whisky, kterou otec schovával celou válku, že tu první láhev dostane ten, kdo přijede na prvním tanku do našeho městečka, ten voják se ušklíbl, a vyprskl plná ústa toho vzácného nápoje a rozpřáhl se a mrštil lahví o stěnu domu, kde se láhev roztříštila, a voják se vyklonil a celou rukou a loktem a očima a celým tělem hrozil otci, který zacouval zděšeně ke zdi, po které shora stékala whisky. Otec se otočil, otřel prstem stékající tekuti-
nu, olízl a shledal, že to je opravdu originál whisky. Ale tank už jel dál, voják teď pil z láhve obyčejný rum, který mu podali pivovarští bednáři, napil se a přikývl a znovu se napil a pak podal občanům, kteří seděli na tanku a vezli se na počest vítězství a vezli se až na náměstí. A příští den přišla zpráva od kmotřičky Nany, že kmotříček, můj kmotr, je mrtvý. Když přijela Rudá armáda až k řece, kmotříček jim hned otevřel zahradu a pozval je všechny na dvůr, komu se chtělo spát, tomu nabízel postel. A když tak vojáci spali, tak kmotříček natrhal veliké větve bílého a modrého bezu, a kmotřička na dvoře pomáhala stahovat zabitou krávu. A kmotříček chtěl dát do vázy ty bezy a postavit je na stůl, na počest příjezdu rudých vojáků, kteří u něj spali, radoval se kmotříček, jak je to potěší, až se probudí. A tak chtěl vytáhnout vázu, ale ta byla v kuchyni. A že se podlomila nožka u příborníku, tak kmotřička místo té nohy tam dala vázu.
A tak kmotříček nejdřív křičel.
Nanynko, kdepak jsi, holubičko moje?
Ale kmotřička držela džber a řezník do něj vyvrhoval z krávy játra.
Nanyno, sakra, děvko vošklivá, kde jseš?
Řval kmotříček, ale kmotřička držela džber, protože řezník do něj házel ledviny.
No počkej, ty hajtro, jak já tě sjedu!
Řval kmotříček a odložil ratolesti nalámaných šeříků a jednou rukou rval velikou vázu. Když to nepomohlo, opřel sé botou a váza se vytrhla, ale celý zasklený příborník sletěl na kmotřička a zasypal jej talířky a talíři, šálky a vším porculánovým nádobím. Ale kmotříček to všechno ze sebe setřásl, a když se postavil na nohy, rozdupal všechno ještě nerozbité nádobí a pak teprve vzal tu velikou vázu, zastrčil do ní ratolesti bílých a modrých bezů, postavil tu vázu na stolek v pokoji, kde spali sovětští vojáci, spali, ale na prsou pořád drželi automatické pušky. A pak se kmotříček v kuchyni svalil, kmotřička nesla almárku, ale sama viděla, že kmotříček už leží na boku, tak jako by jel na místě na bicyklu, jednou no-
346
347
hou šlapal pořád na tom samém místě. A když přišel doktor, tak řekl jenom to, co každý mohl seznat, že kmotříček je mrtev.
Ten večer byla na nábřeží řeky veliká slavnost. Ruští vojáci hráli na harmoniku, tančili a nikdo se jim nemohl vyrovnat, protože byli u vojenského armádního souboru. A když strýc Pepin v bílé námořní čepici šel za krasavicemi do městečka, když viděl, že na nábřeží se tančí, přišel se podívat. A když tančili vojáci, strýc Pepin složil ruce v loktech a tančil kozáčka tak, že vyskakoval ještě o metr víc. Vojáci odpověděli tím, že zvýšili rychlost tance. A když i teď jim strýc Pepin stačil, dokonce ve výskoku udělal výpad, a než dopadl na písek, tak sám sebe kopl do čela, vojáci přinesli láhve vodky a hostili velikými sklenicemi od hořčice diváky a strýce Pepina, který prosil, aby mu nalili tuplem, protože dneska poža-hoval sudy. A pořád si ťukali všichni na vítězství. Za půl hodiny, když přišla sovětská dechová hudba, kapelník si uřízl u řeky vrbový proutek, oholil jej nožíkem a pak se opřel a hudba hrála tak tichounce valčíky. Stmívalo se a slavnost vítězství na nábřeží v našem městečku začala. Několik občanů se napilo tak, že se drželi planěk plotu mého kmotříčka, ale nápor vodky byl tak silný, že se jim chtělo upadnout naznak. A tak vytrhli plaňky plotu a běželi pozpátku a padli do jarní řeky. Jeden opilý občan včas vběhl do svého domku, ale tam asi mu přišlo špatně, a tak se držel umyvadla, ale ta vodka byla na něj tak silná a tak se mu taky chtělo padnout na záda, že vytrhl bílé porcelánové umyvadlo ze zdi, proběhl pozpátku chodbou a pozpátku vyběhl ze zahrádky a tak pozpátku přiběhl doprostředka slavnosti, držel umyvadlo a pořád běžel pozpátku k řece, bílé umyvadlo couvající za soumraku nakonec zachránil rybář Hulík, který je vzal z rukou občana, který pozpátku padl do jarní řeky, a kapelník sovětské hudby byl tak milý, že zahrál veliký tuš. A vojáci seděli se strýcem Pepinem, který jim salutoval na námořní čepici, kterou mu ušil pan Šisler, podle té slavné korvetní čepice, jakou nosil Hans Albers.
Papášku si vezmeme s sebou do Moskvy, řekli vojáci a ťukali si se strýcem sklenkami od hořčice plnými vodky. Strýc Pepin poprosil, aby mu nalili ještě jednou a řekl.
Nemám čas, zejtra mám setkání s ohromné krasavicí v Cytibaru. Jedině že bysme do Moskvy sletěli ajroplá-nem!
A vojáci rozuměli, objímali strýce Pepina a občané našeho městečka byli rádi, že strýc Pepin jako jediný je schopen se vojákům vyrovnat.
Tu chvíli přišla kmotřička Nany, v černých šatech. Ale usmívala se, kývala, přijímala díky, odkudsi zdaleka, protože kmotřičku nikdo nezdravil, ale ona pořád kývala, opětovala a odpovídala na pozdravení, které jí nikdo z lidí nedával. Snad přicházela ta pozdravení odněkud odjinud.
A dirigent, lehce opřený o pult, vrbovým proutkem dirigoval sovětskou dechovku, která hrála tak tichounce, jako hrávali hudebníci ze Šumavy.
348
349