I.   ÚVOD - NEZBYTNOST UPLATNĚNÍ KRAJINY A ZELENĚ

ve stavebnictví,  architektuře, urbanizmu a městském inženýrství vyplývá:


·         Z faktu, že člověk a jeho různé civilizace v průběhu jejich dynamického vývoje
počínajícího ovládnutím zvířat a pěstováním rostlin pro výživu ovládnul a postupně podstatně změnil
celé rozsáhlé ekosystémy ve všech klimaticky vhodných částech pevniny. Tyto změněné ekosystémy
vytvářejí tzv. kulturní krajinu, která se často podstatně  liší od  původní krajiny člověkem
nedotčené nebo jen primitivním člověkem  jako sběračem využívané. Lidské civilizace proto musí
zajistit, aby tyto změněné ekosystémy získaly novou umělou rovnováhu a dále se rozvíjely. Původní
krajinné  ekosystémy do určité míry zachovalosti stále přetrvávají.


·         Poměrně málo změněné jsou krajiny lesů využívané jako zdroj dřeva s malým podílem  zdroje
lovné zvěře  a lesních plodů. Stromy se kácí, ale les žije dál - zvláště na horských a podhorských
svazích a pahorcích, ale i v rovinných nivách řek, všude tam,                kde se rozlévají
povodňové vody a znemožňují tak zemědělství a osídlení. Ve vhodně utvářeném terénu a příznivém
podnebí se však les likviduje pálením, žďářením                a kácením, čímž dochází k zásadním
změnám původního ekosystému zemědělským využíváním půdy. V evropském kulturním prostoru užívají
první pastevci od neolitu,      tj. asi 6 až 5 tisíc let př. Kr., nejen stávající nivní, ale
zřizují vypalováním lesa i nové výšinné louky pro chov koz, ovcí a skotu. Pes jako první ochočené
zvíře jim pomáhal.    Po vypasení se nomádní zemědělec musel stěhovat na jiné pastviny a tak první
kulturní trávy - obilí - na dřevěným hákem vzdělané půdě znamenaly podstatnou změnu ekosystémů. Aby
pak tato nová krajina živila člověka stabilně, musela být dotována stále vzrůstajícím množstvím
energie - úpravou a hnojením půdy, ale také ochranou          před škůdci. Nicméně jsou zemědělské
ekosystémy stále ovládány biologickými principy a také návrat k původnímu stavu je  bez stále
dodávané energie - poměrně rychlý.       To platí do jisté míry také pro chov ryb v umělých vodních
nádržích - rybnících, jejichž stavba na vodních tocích vytváří umělá jezera, která během krátké
doby získávají téměř přírodní charakter.Takové nádrže jsou budovány historicky později než orná
pole, louky                a pastviny, sady, vinice a chmelnice.


·         Daleko nejzávažnějším zásahem a změnou ekosystémů jsou stavby lidských obydlí.        Ty
dokonce i v naprosto primitivních počátcích - zemní a polozemní chýše a jejich hromadná seskupení -
likvidují biologické procesy dané lokality. Postupným rozvojem   se pak zemědělská vesnice vyvíjí i
v sídlo řemeslníků, obchodníků, těžby a zpracování surovin s následnou strukturou kultovní a
politickou - ve město až velkoměsto. To je zcela umělý ekosystém. Pro svoji existenci vyžaduje
nesmírné množství udržovací          a rozvojové energie. Tu bere z obnovitelných, fosilních i
netradičních zdrojů, jejichž nákladné čerpání a využití udržují ekosystém města v dynamickém, ale
zranitelném vývoji.


·         Pouze hradbami obehnané středověké město zpravidla vylučovalo ze svých zdí záměrně
komponovanou zeleň, i když z map pozdně středověkých měst lze předpokládat, že část parcel, zejména
vnitrobloky byly zřejmě využívány jako zahrady (zejména hospodářské). Okolní, stále dosti přírodní
krajina, byla městu nepřátelská. Významnější prostory zeleně                 se jako významněji
kompozičně začleněné objevují až ve městech renesance,             ale u renesančních vil a zámků
jich postupně přibývá. Přírodní složky bydlení se pak stávají významnější až nezbytnou částí
vrcholně civilizačního útvaru - města. Současná integrace bydlení, služeb a výroby se zelení a
krajinou je dalším důvodem pro výuku městského inženýra v tomto oboru.













Obr. 1   Hromadná rekreace u přehradních nádrží využívá atraktivní přírodní prostředí v kombinaci
   se službami pro zotavení (Foto archiv)



·         Hromadné požadavky, zvláště obyvatel měst, na rekreaci v přírodním prostředí jsou
významným důvodem pro tuto výuku. Rekreací (re – creatio – z latiny znovu tvoření, obnovování)
rozumíme různé formy využívání volného času pro obnovování životních sil. To sice neznamená jen
využívání krajinného prostředí, ale tento způsob je v současném i minulém a budoucím životním stylu
západní společnosti převládající a ze zdravotního hlediska rozhodující. Významné je, že z
rekreačních prostorů bohatých vrstev,                tj. ohrazených zahrad a parků se pro rekreaci
nejširších početných vrstev otevřela celá vhodná krajina. Turistika pokrývá všechny vhodné
atraktivní krajiny světa. Městský inženýr je integrujícím členem týmů řešících různé formy
rekreačních zařízení                   - od krátkodobého denního využití v blízkosti bydliště, přes
střednědobé víkendové        až po dlouhodobé dovolené. Významné a zachovalé krajiny je však nutno
chránit        před škodlivými vlivy rekreace. Proto by měl městský inženýr porozumět také
problematice současné obecní i krajinné zeleně natolik, aby mohl s příslušnými specialisty
spolupracovat.


·         Ochrana přírody představuje rozsáhlou problematiku, která se pod vlivem pokračujícího
narůstání narušení a ničení přírody stále rozšiřuje. Systematická péče, která je ochraně krajiny v
poslední době věnována, prosadila ve světě i v ČR řadu velmi úspěšných opatření. Podrobněji o
ochraně přírody v další části tohoto textu.


·         Konečně je nezbytné, aby městský inženýr ovládl i problematiku současné sídelní zeleně,
její městské, venkovské a lázeňské systémy, kompoziční zásady jejího navrhování a realizace spolu
se základními znalostmi vhodného rostlinného materiálu.


Uvedené zásady mají obecnou platnost, i když byly formulovány zejména pro podmínky ČR, resp.
střední Evropy












II. ZÁKLADNÍ POJMY KRAJINNÉ A ZAHRADNÍ TVORBY


Krajina

Krajina představuje svým vnitřním uspořádáním a vnějším výrazem vnitřní tvář zemského povrchu,
v níž funkční vazby všech abiotických i biotických faktorů vytvářejí výrazný a samostatného vývoje
i využívání schopný, dále v prostoru se neopakující obdobný územní celek (VANÍČEK, 1973).

Krajina jako prostorová přirozená jednotka je homogenním nebo heterogenním systémem uvnitř
přirozených hranic. Je součástí určité širší územní oblasti a tím                    i kontinentu.
Kromě výrazu krajina, který spojujeme obvykle se zcela konkrétním územím,  se setkáváme i s pojmem
krajinný typ, tj. ekologické označení pro takové kategorie,     které se vyznačují určitými
společnými, základními přírodními i odvozenými kulturními znaky (např. údolní nivy s lužními lesy a
travními porosty ovlivněnými záplavami nebo vysokou hladinou podzemní vody). Ve zmíněném případě
však má každá jednotlivá krajina všechny charakteristické rysy příslušného krajinného typu,
rozšířené navíc o specifické vlastní prvky (KUČA, PFEFFER, 1965, in HADAČ, 1982).

Krajina značí část území vnímanou obyvateli, jejíž charakter je výsledkem působení přírodních anebo
lidských činitelů a jejich vzájemných vztahů (EVROPSKÁ ÚMLUVA           O KRAJINĚ, 2000).


Krajina přírodní

Útvar, který se vytváří působením přírodních krajinotvorných procesů bez ovlivnění antropogenními
faktory, přetrvává bez výjimky až do neolitu, dnes už jen v těžko přístupných  a využitelných
oblastech. Označován je někdy termínem prakrajina. (SKLENIČKA, 2002)


Krajina kulturní

Mozaika ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka vyžaduje ke svému fungování různý
přísun dodatkové energie zvnějšku. Lidská činnost ovlivňuje krajinu v kladném i záporném slova
smyslu, přičemž některé formy lidských aktivit mohou být předmětem ochrany (např. historické,
archeologické, estetické…). Nejvýznamnějšími faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na
kulturní, jsou zemědělství a lesnictví. (SKLENIČKA, 2002)


Obr. 2   Charakteristická krajinná enkláva mozaikové struktury českomoravských vysočin. Les,
rozptýlená zeleň, zemědělské kultury a vodní nádrž vytvářejí pestrý obraz (Foto archiv).


Krajinná enkláva

Je menší krajinný útvar jiného typu v krajině většího měřítka nebo útvar přechodný na rozhraní dvou
či více krajin. Z útvarů založených člověkem je typickou enklávou v krajině sídliště. Enklávy tvoří
i nejrůznější rozsáhlá výrobní zařízení v krajině nebo průmyslové zóny velkoměst.


Krajinná lokalita

Je zpravidla menší přirozený nebo umělý útvar v krajině nebo enklávě,               např.
rašeliniště, rybník se svým okolím apod. (VANÍČEK, 1973).


Krajinný prvek

Představuje nápadný přirozený, či umělý útvar v přírodě, jakým je např. geologický útvar, skupina
stromů, alej, menší stavba čerpací hranice v závlahové soustavě              apod. (VANÍČEK, 1973).


Krajinný ráz

Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či
oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do
krajinného rázu, zejména umísťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na
zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny,
měřítko a vztahy v krajině (Zákon ČNR č. 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny).


Územní plánování

Je ze zákona činností, která soustavně a komplexně řeší funkční využití území, stanoví zásady jeho
organizace a věcně a časově koordinuje výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území. Vytváří
předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních a kulturních hodnot v území zejména se
zřetelem na péči o životní prostředí         a ochranu jeho hlavních složek – půdy, vody a ovzduší.
Územní plánování je nepřetržitě probíhajícím dialogem o rozvoji území (TUNKA, 2000).


Krajinné plánování

Tato disciplína není v české legislativě dosud definována, přestože ve většině sousedních států je
již poměrně úspěšně uplatňována. V Německu je krajinný plán chápán jako „nástroj tvořivé ochrany
přírody„ a ve většině spolkových zemí je povinně integrován    do územního plánu obce, s nímž je
rovněž povinně schvalován a získává tak vyšší právní závaznost. Dle SKLENIČKY (2003) je „krajinné
plánování“ racionální činnost,                  která převážně formou preventivně vyhotovené
dokumentace reguluje činnost člověka v krajině. Cílem krajinného plánování je uvést do souladu
trendy rozvoje lidské společnosti s principy ochrany přírody a krajiny.



Vztah krajinného a územního plánování

Z nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb. O územním plánování a stavebním řádu vyplývá, že územní
plán má být zpracováván pro celé správní územní obce a mj. stanoví základní koncepci uspořádání
krajiny. Tyto zásady však dosud nejsou obsahově podrobněji upraveny, a tedy ani dosti důsledně
uplatňovány. Ve spolupráci Ministerstva životního prostředí a Ministerstva pro místní rozvoj je
však připravována metodika pro pořizování a zpracování krajinného plánu

Nejdůležitějším prováděcím nástrojem, který podrobně řeší uspořádání venkovské krajiny je projekt
komplexních pozemkových úprav (KPÚ), který detailně řeší lokalizaci každého opatření v krajině.
Krajinný plán má tedy sloužit jako výstup územního plánování, které je oproti pozemkovým úpravám
komplexnější, nicméně méně detailní disciplínou.  Součinnost obou nástrojů je kladena zejména do
fáze tzv. Plánu společných zařízení,      který je návrhem  funkční kostry území.


Evropská úmluva o krajině

Evropská úmluva o krajině vytváří zákonný předpoklad pro  zlepšení ochrany, péče, vyhodnocování,
plánování a tvorby krajiny včetně zlepšení vzdělávání týkajícího se krajiny.

Důležité je, že se zabývá nejen krajinou přírodně a kulturně cennou, ale veškerou krajinou tedy i
devastovanou, ale i krajinou sídlení - urbanizovanou.

Úmluva byla přijata na konferenci ministrů Rady Evropy v říjnu 2000 ve Florencii.  Úmluvu přijala
již nadpoloviční většina evropských států. Mezi nimi  i Česká republika, kde  je úmluva závazná od
1.10. 2004.


Úmluva signatářské země zavazuje k :

zvyšování povědomí o hodnotě krajiny

zvýšení kvality vzdělávání o krajině

identifikaci a hodnocení krajiny

stanovení optimálního vývoje jednotlivých krajinných typů (celků)

vytvoření nástrojů pro ochranu, péči a tvorbu krajiny


Úmluva definuje další pojmy jako krajinná politika, cíl krajinné kvality (cílový charakter
krajiny), ochrana krajiny, péče o krajinu a krajinné plánování, které představují základ zajištění
mezinárodně koordinovaného vývoje evropské krajiny v rámci udržitelného rozvoje respektující
specifika jednotlivých krajinných typů.

Signatářské země zakotví ve svých právních předpisech princip krajiny jako podstatné složky
existence lidské populace, jejich přírodního i kulturního dědictví. Každá země  bude tuto smlouvu
plnit v souladu se svými ústavními principy a národní legislativou při jasném vymezení rezortních i
územně správních kompetencí. Výše definované pojmy se stanou součástí regionální, územně plánovací,
kulturní, environmentální, zemědělské, sociální          i hospodářské politiky každé signatářské
země. Tyto pojmy budou rovněž zahrnuty             do univerzitního i následného vzdělávání
odborníků i veřejnosti. Každá smluvní strana rovněž vymezí vlastní krajinné celky (typy) na svém
území včetně hlavních faktorů, které je proměňují a stanoví optimální cíle jejich kvalitativního
vývoje. V rámci těchto postupů bude prováděna výměna zkušeností a metodologie nástrojů k dosažení
těchto cílů na evropské úrovni. Předpokládá se velmi významné zohlednění názorů místního
obyvatelstva a jejich zapojení do plánovacího procesu. Předpokládá se vypracování mezinárodních
strategií        a programů, výměna odborníků a přeshraniční spoluprací v regionálním měřítku.


Ekologie

Nauka o vztazích a interakcích mezi organismy, resp. jejich společenstvy a jejich neživým i živým
prostředím – jinými slovy je to nauka o ekosystémech.

Zabývá se vztahy mezi prostředím a jedincem (autekologie) nebo populací (demekologie); dále
jednoduchými společenstvy rostlin, živočichů nebo mikrobů,                  tj. synekologie;
soubory společenstev producentů, konzumentů a reducentů, kteří tvoří biocenózy.

Ekologie na úrovni krajiny je krajinná ekologie. (HADAČ, 1982)


Ekologická stabilita

Schopnost ekologického systému přetrvávat i za působení rušivého vlivu                   a
reprodukovat své podstatné charakteristiky v podmínkách narušování zvenčí.                Tato
schopnost se projevuje minimální změnou za působení rušivého vlivu anebo spontánním návratem do
výchozího stavu, resp. na původní vývojovou trajektorii po případné změně (MÍCHAL, 1991).



Územní systém ekologické stability (ÚSES)

Územní sytém ekologické stability vymezuje soustavu vnitřně ekologicky stabilnějších segmentů
krajiny, rozmístěných účelně na základě funkčních a prostorových kritérií. Z hlediska časové
realizace ÚSES zahrnuje návrh prvků již existujících s nutností případné rekonstrukce (změna
stavby) a nově navržených, dnes neexistujících. Tento systém je reprezentován sítí biocenter a
biokoridorů.

Ve většině případů bývá dnes již zpracovaný platný generel ÚSES projektantu územního plánu
k dispozici a jde o to jej se zohledněním jiných zájmů v území do něj tvořivě zapracovat.















Obr.3    Harmonická kulturní krajina přirozeně vytváří zelené koridory kolem vodoteč, mezí a cest,
které spojují větší přírodní celky lesů (Foto archiv)


Kostra ekologické stability

Existující soubor ekologicky relativně stabilnějších krajinných segmentů vymezený bez ohledu na
jejich funkční vztahy. Podchycení kostry je nezbytným prvním krokem k projektování územních systémů
ekologické stability, které zahrnují:

·      buď účelně rozmístěný výběr z kostry (v případě přebytku vhodných segmentů)

·      účelné doplnění kostry vybraných částí do funkčně způsobilé soustavy (i v případě zřejmého
nedostatku vhodných segmentů nemusí být všechny její části zařazeny       do ÚSES). (MÍCHAL, 1991)


Ekosystém

Soubor populací všech organismů přítomných v daném prostoru a čase, propojených vstupy a výstupy
(např. potravními vazbami, koloběhem živin, tokem energie, apod.) jednak navzájem a jednak
s prostředím. Ekosystémem mohou  být organismy sídlící na padlém stromě stejně jako celý les se
svým prostředím. Má svou typickou strukturu, látkovou výměnu, produkci, dynamiku, vývoj a
stabilitu. (MÍCHAL, 1991)


Ekoton

Přechodové okrajové společenstvo na styku dvou krajinných segmentů (např. les         – louka,
louka – vodní plocha/tok atd.) s charakteristickými životními podmínkami                 a se
zvýšenou druhovou diverzitou. (MÍCHAL, 1991)


Biotop

Životní prostor nebo u pohyblivých živočichů - nepostradatelná součást životního prostoru určité
skupiny organismů nebo celého společenstva - určité minimální velikosti s ekologicky obdobnými
vlastnostmi, které umožňují biotopy typizovat a ohraničit od okolí. Velikost biotopu sahá od
rozkládajícího se pařezu přes suchou zídku nebo jeskyni               po rozlehlé lesní komplexy.
(MÍCHAL, 1991)


Biotechnika

Soubor všech poznatků, prostředků, opatření a dovedností směřujících ke zvládnutí přírodní a
materiální stránky výroby, jejichž základem jsou živé organismy. (JURČA, 1985)






Ruderalizace

Proces spontánního šíření rostlin, vázaných původně na člověkem vytvářená stanoviště rumištního
charakteru (skládky odpadu, lemy komunikací,  hospodářsky nevyužité plochy kolem staveb apod.)
s půdami zpravidla obohacenými dusíkem. (MÍCHAL, 1991)


Zemědělský půdní fond

Pozemky sloužící zemědělské výrobě, tedy orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky
a pastviny. Patří sem i plochy, které slouží k pěstování a sklizni zemědělských pozemků nepřímo,
ale jsou k tomu nepostradatelné (polní cesty, meze, protierozní terasy, ochranné hráze, atd.)
(MÍCHAL, 1991)


Pozemky určené k plnění funkce lesa

Dříve „Lesní půdní fond“. Soubor pozemků sloužících  lesnímu hospodářství,       tedy lesních
porostů, stavebních objektů, travních porostů, orné půdy a staveb.           (MÍCHAL, 1991)


Litorál

Pozvolný přechod vody a souše charakterizovaný mokřadními společenstvy. (MÍCHAL, 1991)


Vegetační stupeň

Jednotky vegetační struktury celých krajin a jejich typu makroklimatu, závislé         na výškovém
a expozičním klimatu. V pojetí Zlatníka (1963) bylo na území bývalého ČVeskoslovenska vymezeno
 9 vegetačních stupňů, označovaných podle hlavních dřevin potenciální přírodní vegetace. (MÍCHAL,
1991, JURČA, 1985)


VLS                 Nadmořská výška do (m n.m.)

1. dubový                    350

2. bukodubový            400

3. dubobukový            550

4. bukový                    600

5. jedlobukový            700

6. smrkobukový         900

7. bukosmrkový         1 050

8. smrkový                 1 350

9. klečový                   1 350 +

Zóna

V územním plánování a urbanismu souvislá část území určená pro převládající aktivitu nebo funkci.
(MÍCHAL, 1991)


Zónování

Typologické členění území do souvislých částí podle zvoleného kritéria             (např. funkční
zónování na zóny obytné, průmyslové, rekreační, zvýšené péče o krajinu apod.). Toto typologické
členění je nutno odlišovat od členění kategoriálního, daného využitím konkrétních pozemků. (MÍCHAL,
1991)


Udržitelný rozvoj

Je takový rozvoj, který zabezpečuje uspokojení současných potřeb, aniž by ohrozil možnosti
uspokojení potřeb generací budoucích. (BRUNDTLAND, 1989)


Charta o historických zahradách řečená „Florentská charta“

Registrována mezinárodní radou pro památky a sídla ICOMOS dne 15. 12. 1981     a řeší problematiku
údržby, konzervace, restaurování, restituce, využití, právní a správní ochrany historických zahrad
a parků.


IFLA (International federation of landscape architects)

Mezinárodní federace krajinných architektů. Nevládní, nevýdělečná, profesní organizace  krajinných
architektů sdružuje národní organizace i individuelní členy. Pořádá tématické konference a
kongresy, organizuje odborné soutěže. Byla založena roku 1946      a sídlí ve Versailles.














III.  VÝVOJ VLIVU LIDSKÝCH CIVILIZACÍ NA KRAJINU A ZELEŇ


1.  Civilizací nedotčené přírodní krajiny


Před příchodem neolitických zemědělců, kteří jako první počali měnit krajinné ekosystémy,
existovala na naší planetě jen přírodní, nedotčená krajina. I ta se však měnila. Je ovlivňována
však jen přírodními procesy - většinou pomalými klimatickými - např. vznikem pouští, ale také
náhlými - např. vulkanickými.

Na této planetě stále existuje řada ploch a prostorů, které si uchovaly lidskou činností relativně
nedotčený charakter. Ty zůstaly zachovány dílem pro svoji velikou rozlohu - oceány a moře, dílem
pro obtížnou využitelnost - pouště a ledové pláně. Sem patří částečně také sibiřská a kanadská
tundra a tajga až do doby nálezu nerostných surovin, které tyto prostory dovedou řádně změnit. K
fenoménům nedotčené krajiny patří i deštné pralesy, byť stále ohroženější extenzivním zemědělstvím.

Obr. 4   Přírodní člověkem nedotčená krajina oceánu, hor a termálních pramenů na Novém Zélandu.
Foto: G. a S. Jellicoe.

 V Evropě a dalších kontinentech s poměrně historicky dlouhým osídlením postupně zmizely téměř
všechny rozsáhlejší plochy přírodní krajiny. Tyto fenomény přežívají jako maloplošné ostrůvky
obklíčené změněnou krajinou a jejich existence často závisí na přísné ochraně zákony i oplocením.
Většinou jsou však chráněny svojí polohou a tvarem                  - vrcholky hor a velehor a
zaplavované lužní nivy velkých řek. K relativně nedotčeným lokalitám pak patří drobné rezervace
stepí, lesostepí, lesů na svažitém terénu,             ale i mokřadů. Ochrana těchto rezervací
často nepřipouští vstup návštěvníků s výjimkou vědeckých pracovníků. Tak jako chráněné kulturní
památky jsou dokladem dávné historie, přírodní rezervace jsou dokladem vývoje daleko staršího.


Obr. 5   Krajina finských jezer jako pozůstatku činnosti ledovců je téměř nedotčená. Foto: G. a S.
Jellicoe.



2.  Počátky vlivu lidských civilizací na krajinu a zeleň


Počátky vlivu lidských civilizací na krajinu jsou určovány předně sídly. Úkryt        před nepřízní
přírody byl budován již člověkem lovcem. To, co člověka odlišuje od zvířete jsou primitivní chýše a
kamenné nástroje. Základní komfort bydlení vrcholí ohněm. Vývoj pokračuje chovem zvířat, pěstováním
kulturních plodin na úkor přírodních ploch. Tento vývoj ovlivnil všechny klimaticky vhodné oblasti
světa, ale pro vznik velkých kulturních civilizací    je charakteristické, že jejich kolébkou -
prostředím dynamického rozvoje jsou suché subtropické oblasti podél veletoků. Ty poskytovaly
základní podmínky pro vysokou produktivitu zemědělství.

Mohutné vodnaté řeky a jejich povodí daly vyrůst - zjednodušeně řečeno - třem základním
civilizacím. Ty se přes veškeré vzájemné ovlivňování a sbližování od sebe vzájemně a významně stále
liší. Rozdílný je také jejich pojetí přírody a přístup ke krajině       a tím i její formování jako
kulturní krajiny, parku a zahrady.



3.  Centrální civilizace


Centrální civilizace je nejstarší a zcela svébytná potamická, tj. říční kultura, vzniklá podél
dvojice řek - Eufratu a Tigridu, které jsou napájeny hojnými vodami z tureckých hor, ale protékají
pouštní krajinou dnešního Iráku - Starověké Mezopotámie. Archeologové dosud neobjasnili, kdo byli,
odkud přišli a jakou měli prakulturu předchůdci Sumerů.            Již od počátku 5. tisíciletí př.
Kr. jejich první projevy ukazují podivuhodnou vyspělost.    Stavby sídel, paláců, stupňovitých
pyramid - babylonské věže datované přibližně do roku 2250 př. Kr. a jí podobných - sochařství,
barevná keramika, ale hlavně nejstarší písmo, jsou projevy vyzrálé kultury bez primitivních
počátků. Reliéfy a rytiny zobrazují také palácové zahrady svébytných rysů. Sumerská (5. - 3.
tisíciletí př. Kr.), Babylonská (3. - 2. tisíciletí   př. Kr.), Akkadská (3. tis. Př. Kr.) a
Asyrská říše (2. - 1. tis. Př. Kr.) až po semitské Chetity            (2. - 1. tis. Př. Kr.) na
území Turecka nenesou žádné silnější vlivy relativně blízkých sousedních civilizací  - egyptské a
indické.

Byl to zřejmě nedostatek kamene, který charakterizoval architekturu stupňovitých pyramid budovaných
z nepálených cihel a odlišoval jí tak od pyramid egyptských.               Ale i barevně byla
mezopotámská architektura odlišná, zejména keramickými barevně glazovanými reliéfy, kterými byly
obkládány i hradby měst a stěny paláců. Pojetí náboženského kultu je poměrně souvislé i ve všech
říších Mezopotámie a teprve vrcholná Perská říše (6. – 4. stol. př. Kr.) se konfrontuje a vzájemně
ovlivňuje s kulturami řeckých městských států. Pro centrální civilizaci, počínající Sumery, je
krajina nivy a pahorků mezi Eufratem a Tigridem a na jejich březích nejen zemědělsky využívaná.
Byly zde založeny uměle vysázené obory pro hony na lvy i antilopy na koních.








Obr. 6  Asyrský reliéf oslavy krále v jeho zahradách (cca 1715 př.Kr..). Foto: G. a S. Jellicoe.


Vrcholem zahradního umění, které se realizovalo v palácové architektuře, zde byly střešní zahrady,
jejichž výtvarně komponovaná zeleň byla zavlažována stejným systémem čerpadel jako pole na
pahorcích u veletoků, všude tam, kam nedosáhla přirozená hnojivá záplava.

Fenoménem integrální přítomnosti vody v zahradách centrální civilizace je jejich nový vývoj
v arabských kulturách. Ty rychle expandovaly od počátku 7. stol., kdy vznikl islám, rozšířením
svých teritorií z arabského poloostrova přes Mezopotámii a Persii podél severního pobřeží Afriky až
do Španělska v 8. stol. po Kr.  Zde - na dotyku s křesťanskou     a židovskou kulturou - vytvořili
arabští Maurové vysoce kultivované prostředí v nádvořích paláců a mešit přibližně na přelomu 1. -
2.  tisíciletí. Architektura četných sloupů a kleneb  je plná harmonie s vodní nádrží a fontánou
      i s uměle tvarovanou keřovou a stromovou zelení. Zde dosáhla centrální civilizace svého
západního vrcholu a přežila až do tzv. reconquisty, tedy úplného vyhnání Maurů           (i Židů)
ze Španělska roku 1492.


Obr. 7

Palác Generalife v Granadě, pohled na nádvoří s vodním kanalém. Foto: G. a S. Jellicoe.


 Expanze islámu na východ je charakterizována mughalskou kulturou,   která se šířila přes Samaru,
Bucharu, Samarkand až po západní Indii v Dillí                a dosahuje vrcholu ve stavbě hluboce
meditativního, oslňujícího památníku šáhovy ženy Mumtaz Mahal - Tádž Mahal. Zde je dosaženo
dokonalé harmonie architektury, vody a zeleně přibližně v polovině 2. tisíciletí.


Obr. 8

Náhrobní památník Tádž Mahal vyjadřuje harmonii architektury vody a zeleně (1632-54). Foto: G. a S.
Jellicoe.

Další vývoj této civilizace je však charakterizován až strnulým konzervativizmem. Velké přínosy
centrální civilizace stagnují kolem roku 1700. Základní rasa této civilizace je kavkazoidní.



4. Východní civilizace


Východní civilizace pramení také ze zcela samostatných kultur. Jejich kolébkou jsou velké řeky
v příznivých klimatických pásmech - Ganges v Indii, Žlutá řeka , Jang-tse-kiang   a Hsi-kiang
v Číně.

Obr. 9

Asijská zahrada počínající v Číně je vnímána převážně dvourozměrně,              tj. z jednoho
optimálního místa jako ideální obraz. Kresba Ma Yjuan -  krajina s vrbami  a mosty (cca 1200).
Foto: G. a S. Jellicoe.



Stará Indie oddělená od Číny Himalájemi je obývána ještě kavkazoidní populací a vytvořila také
samostatnou náboženskou ideologii      - buddhismus. Ten ve svých stúpách        a pagodách
vytvořil samostatný stavební typ, k němuž přilehá monumentální nástupní prostor stupňovitý nebo
rovinný, provázený volnější stromovou zelení. Nejvýznačnějšími reprezentanty této kultury jsou
Velká stúpa v Sanchi v centrální Indii z 2. stol. př. Kr., chrámové komplexy Borobudur        na
Jávě (pol. 8. stol. po Kr.) a Angkor Wat v Kambodži (kol. r. 900 po Kr.). V současné době jsou
poslední dva komplexy obklopeny malebnou zelení džungle. Ani tato monumentální, plastikami
přeplněná architektura však nepokračovala dynamickým vývojem, který by přinášel nové podněty. Tato
meditativní, introvertní buddhistická kultura, ve srovnání s islámem neexpanzivní, ustrnula po
období vědeckých a uměleckých přínosů.

Obr. 10 Západoindická buddhistická kultura se odlišuje od čínské. Stupa v Barabaduru na ostrově
Jáva cca. 750 je popřením tektoniky architektury. Foto: G. a S. Jellicoe.


Stará Čína vyvíjela přibližně od roku 3000 př. Kr. svoji jedinečnou kulturu v podmínkách oddělených
od ostatního světa v povodí Žluté řeky, ale ve srovnání s indickou výrazně rozdílně. Říše nebeského
klidu pak zcela přirozeně šířila svoji kulturu tam, kde měla jediný volný prostor - na východ přes
Koreu do Japonska a na Filipíny. Souběžně                se příslušníci mongoloidní rasy vydali
nesmírně obtížnou cestou přes ostrůvky a zamrzlou Beringovou úžinou do Severní Ameriky a odtud do
optimálního prostředí kulturního rozvoje    Střední Ameriky a Peru i na jihoamerický kontinent.
Nejpočetnější lidská rasa                        - mongoloidní - se tak rozšířila                až
do období pozdního středověku na další dva kontinenty.



Obr. 11

Japonská architektura výrazně vyjadřující konstrukci s těžkou barevnou keramickou krytinou -
Phoenix Hall        v Bjodo (11st.) ve spojení se zahradou   a vodou. Foto: G. a S. Jellicoe.

 Čínská architektura vyjadřuje a zdůrazňuje tektoniku konstrukce dřeva s výrazným uplatněním těžké,
barevně glazované keramické krytiny. Zároveň je vzdušná a otevřená        i masivní a těžká a je
ovládána moudrou ideologií Konfucia. I nejrozsáhlejší městské palácové komplexy, např. Zakázané
město v Pekingu jsou harmonicky protkány zelení          a vodou. Čínská, japonská a korejská
zahrada, park i krajina jsou komponovány jako dvourozměrný obraz. Vyhlídkové meditativní altány
umožňují optimální pohledy                  na nejkrásnější prostory, kde se snoubí přírodní motiv
s umělým. Zahrada je plná symbolických prvků - zejména sestav kamenů, luceren a bonsaiů. Čínská
zahrada konzervuje čas a výrazný motiv cesty, tj. pohyb v prostoru je potlačen tak, že je často
nahrazen jen plochými kameny - šlapáky nebo jen drobnými neohraničenými plochami oblázků.
V císařských zahradách i soukromých zahradách císařských úředníků se výrazné

cesty nacházejí. Asijská zahrada doplněná plastikami nezná tupou symetrii přímé, tvrdé kočárové
silnice. Všude tam, kde je to možné, kombinuje zeleň a modř - vody, většinou v uklidňující hladině
nebo vzrušujícího vodopádu. Klasickým příkladem jsou palácové zahrady sídelního starého města
Kyota.






















Obr. 12 Imperiální palác Katsura v Kjotu u vodní laguny (1620) prokazuje potlačení cest jako
kompozičního prvku. Foto: G. a S. Jellicoe.

Předkolumbovské kultury Střední Ameriky vytvořené také mongoloidním obyvatelstvem východní
civilizace, dosáhly svých vrcholů poměrně později - po dlouhé migraci a vývoji - nikoliv podél
velkých řek. Ty ve Střední Americe neexistují, ale výhodné klima a přítomnost členitého pobřeží
oceánů, tak jako vysokohorských jezer, umožnilo rozvoj civilizací litorálních - pobřežních. Také
projevy architektonické a urbanistické, města             a zahrady jsou značně odlišné. Říše Mayů
(přibližně 100 – 900 po Kr.) a po jejím náhlém konci vláda Aztéků (10. – poč. 16. stol.) vytvořily
rozsáhlé soubory kultovních staveb, zejména stupňovitých pyramid, na jejichž vrcholcích byly
přinášeny lidské oběti. Z nich významným příkladem je Teotihuacan ležící jen 4O km od hlavního
města Mexica. To je postaveno na místě aztéckého, plánovitě a velkoryse        v roce l350
založeného hlavního města Tenochtitlanu. Dalšími urbanistickými soubory jsou zde Copan a Palenque.



Obr. 13

Jedinou vyspělou civilizací na jih             od rovníku byli Inkové s mystickým velehorským
městem Machu Pichhu     (cca 1500). Foto: G. a S. Jellicoe.


Jediná vyspělá starší kultura na světě, jež vznikla na jih od rovníku, vyrostla v Peru. Říše Inků
dala vzniknout sídlům městského typu - zpočátku na pobřeží oceánu Chanchan,        ale pak se
rozvinula do horských And, kde vzniklo Machu Pichu - monumentální horské  město - pevnost, jejíž
stavby jsou příkladem sepětí krajiny a sídla. Nedochovaly se ve všech těchto kulturách doklady
rozsáhlých komponovaných zahrad, avšak plovoucí zelené ostrovy na horských jezerech, často nejen
pro pěstování zeleniny, ale i pro bydlení v rákosových chýších jsou specifickým krajinným přínosem.
Tradice těchto kultur byly téměř zcela zničeny vpádem evropských objevitelů a pak kolonizátorů obou
Amerik. V Severní Americe došlo k naprosté likvidaci místních indiánských kulturních projevů, které
se realizují sotva jako turistické suvenýry v rezervacích. Země Střední a Jižní Ameriky však
v určitých oblastech, ale zejména ve výtvarném umění a zahradní architektuře, navazují na tradice
předkolumbovských kultur.

Obr. 14 Předkolumbovská střední Amerika dala vznik vyspělým civilizacím, z nichž Aztécká vytvořila
v Teotihuacanu monumentální soubor stupňovitých pyramid. Foto: G. a S. Jellicoe.


O východní civilizaci v asijských zemích je možno s plným respektem konstatovat, že se stále
dynamicky rozvíjí a přináší trvale nové vědecké a technické objevy stejně        tak, jako umělecké
zážitky. Moderní asijské zahrady inspirují jak navázáním na tradici,             tak novými objevy.



5.  Západní civilizace


Západní civilizace je ta, které je naše země - ČR integrální součástí. Náš životní styl,
který bývá označován geograficky jako atlantický a ideologicky jako žido - řecko
- křesťanský, ovládá celou Evropu a kontinenty do velké míry evropeizované – Severní         a
Jižní Ameriku, Austrálii a Nový Zéland, jako i významné části Afriky a Asie. Je to životní styl
dynamický až agresivní, který mění nebo likviduje místní kultury. Západní civilizace        se také
často agresivně chovala k přírodě a krajině, kterou i podstatně měnila, avšak svými stále
vyspělejšími vědecko - technickými i biologickými prostředky zvýšila úrodnost půdy               a
výkonnost plodin, tj. výživu své populace, ale také hospodaření s lesy a vodou, ale hlavně
realizovala využití různých energií. Při tom se vyvíjí všestranná a stále se měnící kultura
- zejména architektonické slohy, urbanizmus, sochařství, malířství, hudba, literatura, divadlo a
také zahradní a krajinná tvorba.

5.1. Egypt


 Počátky západní civilizace pramení ze starého Egypta. Také zde fenomén mohutného toku Nilu
vytvořil v pouštním obklíčení optimální podmínky pro vývoj centrálně řízeného lidnatého státu. Jeho
výživu stačila zajistit poměrně malá část obyvatel. Hnojivé nánosy veletoku po pravidelných
záplavách a stále slunečné počasí dávaly nejméně tři úrody plodin mezi záplavami. Během záplav,
jejichž měření a hodnocení hnojivých účinků vyvolalo první vědecká pozorování, zemědělci pracovali
na stavbách pohřebních a palácových kamenných staveb. Jednoduché technologie a obrovské soustředění
pracovních sil           pod centralizovaným diktátem daly vzniknout stavbám a jejich zahradám,
které do dnešních dob ohromují a konkurují i dílům našich dob. Stavebním materiálem byl především
kámen     - žula a vápenec z lomů v blízkosti Nilu, ale také nepálená hlína pro stavbu obytných
budov. Jen vzácně dřevo pro nejnutnější konstrukce - stropy, ale pak četný a ve svazcích
užívaný rákos z nilských      močálů. Nejjednodušším obydlím nejchudších Egypťanů byly skutečně
rákosové čluny ukotvené    na mělkých lagunách veletoku  nebo plující za účelem rybolovu.



Obr. 15

Tradiční pohled na pyramidy je z pouště, avšak egyptské civilizaci dal vznik  a tisíciletý rozvoj
veletok Nilu     se svými hnojivými záplavami. Právě        v tomto spojení spočívá genius Egypta.
Foto: G. a S. Jellicoe.


Nedílnou součástí palácových, chrámových, ale i v Egyptě nejvýznamnějších               -
pohřebních staveb a jejich celých areálů byla volná krajina. Písečná poušť byla kultivována
závlahou a kvetoucí lotosy byly pěstovány v umělých nádržích, okolo nichž vyrůstaly palmové háje. I
další kvetoucí rostliny se staly součástí denního života nejen vyšších vrstev. Kytice květů leží i
v prostých hrobech.

Obr. 16 Plán egyptské zahrady vzácně dochovaný na papyru z 18. dynastie ukazuje citlivou kompozici
stromů, keřů a květin. Foto: G. a S. Jellicoe.


Egyptská architektura, sochařství, malířství, ale i písmo a literatura v hieroglyfech, byly po
celou dobu své existence ovládány až sevřeny tradicí, určenou již na počátku egyptské kultury. Je
to dáno izolací bohatého egyptského ostrova úrody v moři písčité pouště. Přes sílu těchto tradic se
objevují v průběhu staletí a tisíciletí určité nové prvky ovlivněné ojedinělými vpády primitivních
pouštních kmenů, které postupně s dominantní společností splynuly, ale také ji geneticky i kulturně
oživily. Proto jsou v kontrastu                  s tradičními, strnulými sochami, reliéfy a obrazy
božstev, faraónů a jejich dynastií, objevovány stále další zobrazení prostých Egypťanů - písařů,
rolníků a služebnic,           které dokládají také hluboce humanistické chápání  prostého člověka
a jeho prostředí. Fenomén Egypta ve své autentické tradiční kultuře, která přetrvává až do 1.
století po Kr. vytvořil základ západní civilizace, kterou jedinečným způsobem rozvinula kultura
ostrova Kréty. Její obyvatelé - nejstarší, archaičtí Řekové - postupně od l4. stol. př. Kr.
převzali řadu egyptských vlivů. Nutno zdůraznit, že prostředníkem styku mezi Egyptem a Krétou byli
většinou profesionální mořeplavci – Féničané, jejichž nevýznamná sídla byla u přístavů podél břehů
dnešního Libanonu, avšak při svém stálém pohybu na lodích Středozemním mořem sami nevytvořili
svébytnou vlastní kulturu.



5.2. Kréta


Místní řecký genius Kréty pak přetavil vlivy Egypta tak, že vznikla svébytná              a hluboce
lidská kultura. Kult hrobek byl výrazně potlačen, pozemský život se stal  nejdůležitějším.
V krétských městech a palácích, které nebyly sevřeny hradbami, na velikém ostrově bez pouští
pokrytém olivovými a ovocnými háji a vinohrady, byly odpočinkové zahrady s vodními nádržemi. Krásné
ženy se zdobily květinami, mladí muži pěstovali první atletiku - poněkud nebezpečnou - salta přes
býky. Kult těchto zvířat zde byl prvořadý. Kréťané vytvořili písma již evropského typu, z nichž
Písmo B bylo rozluštěno jako nejstarší řečtina. Slastná kultura Kréty byla téměř úplně zničena
mohutnými vlnami - tvrdí se,             že až 100 m vysokými, způsobenými výbuchem částečně
podmořské sopky, jejíž zbytky tvoří ostrov Santorini ve tvaru tří čtvrtin kráteru.



5.3. Řecko


Obr. 17

Archaická řecká kultura ovládla dramatickou zvlněnou krajinu pevniny i ostrovů stavbami      i
plastikami. Řada mramorových plastik lvů   na ostrově Delos. Foto: G. a S. Jellicoe.



Po katastrofě na Krétě – byť     na ostrově ještě přetrvalo osídlení, převzalo úlohu nositele
vyspělé kultury pevninské Řecko s původním hlavním centrem v Mykénách. V 8. a 7. stol. př. Kr.
počíná zcela svébytný, Egyptem již neovlivňovaný, vývoj řecké kultury - tzv. homérské. Jestliže
  na Krétě měla města a paláce do určité míry jednotný charakter daný ostrovní polohou         –
počaly se na členitém pobřeží a ostrovech Egejského moře vytvářet základní principy řecké kultury -
městské státy. Homér popisuje v legendě dlouhou tzv. trojskou válku         mezi městskými státy. V
té době je uspořádána první olympiáda sdružující ve sportovních soubojích stále početnější
reprezentanty městských států s velmi rozličným politickým uspořádáním. Vítězí Atény s přístavem
Pireus. Je to nesporně politické zřízení - demokracie - které dávají tomuto městu zvláštní tvořivou
sílu pod vedením výjimečných osobností v čele s Periklem. Sochař a architekt Feidias buduje chrámy
různých slohů na skalnaté dominantě Atén - Akropoli. Na náměstích a tržištích probíhá čilý
společenský život. Krajina jižní vegetace - převážně jehličnanů, sestupuje do nádvoří paláců před
amfiteátry velkých divadel pod širým nebem i do sportovišť a k dalším stavbám. Vertikální cypřiše a
horizontální koruny pinií s olivovými sady ovládají obraz krajiny až do dnešních dnů. Athénám,
které jsou na dramatickém terénu nejvýstavnější v čele s monumentálním souborem Akropole, konkurují
Sparta s vojenskou vládou, obchodnický přístav Korint s plánovitě, na půdorysu pravidelných
čtvercových uličních bloků, založeným městem a řada menších řeckých měst podél severních břehů
Středozemního a Černého moře. Antičtí Řekové nepronikali hlouběji          od mořských břehů do
vnitrozemí a založili řetěz pobřežních měst od dnešního Marseille    po Krym. Tam, kde se dochovaly
jejich chrámy, např. Paestum       na Sicílii je zřejmá harmonie stavby s krajinou - terénem,
zelení            a vodou.


Obr. 18

Řecký dorský chrám Poseidona          na mysy Sounion je výrazem expanze řeckých kmenů podél
středomořského pobřeží a vyjadřuje sepětí architektury   s pobřežní krajinou. Foto: G. a S.
Jellicoe.


Člověk ve svém krásném mládí, jeho pozemský život - zvláště sport, ale také početná božstva
s lidskými přednostmi a nedostatky vyjadřují, zvláště v sochařství          (ikdyž obrazy se
dochovaly jen minimálně), vrchol humanistického chápání světa, které je světem celé pozdější
Evropy. V klasickém Řecku kvetou věda, umění a technika. Evropa         a kontinenty poevropštěné
jsou založeny na řecké tradici a židovsko - křesťanské ideologii.

Obr. 19 Vrcholný projevem vrcholu řecké kultury je soubor staveb a kdysi i soch athénské Akropole
  ( 5. st. př. Kr. ). Foto: G. a S. Jellicoe.



5.4. Řím


Řeckou kulturu přebírá s plným respektem - po vítězných bojích - stále mohutnějící Římská říše. Ta
v sobě postupně syntetizuje kvality kultury řecké a křesťanské a svým globálním rozsahem - od
Británie po Sýrii, Egypt a celou severní Afriku. V tak rozsáhlé říši  existují velmi rozličné
krajinné typy a jejich vliv se projevuje i v zahradním umění. Římané předčili přínosy řecké kultury
jen v oblasti práva a inženýrských staveb. Římské právo je dodnes základem práva moderního a
kanalizační stavby spolu s akvadukty a silniční sítí byly překonány až v 18. a dalších evropských
stoletích. Byly to právě plánovitě budované silnice, které ovládaly celé impérium rychlými pochody
legií. Dalším přínosem Říma jsou lázně, zahrady a parky - nejen ve velkých městech, ale i v sídlech
vojenských posádek. Každé římské sídlo mělo veřejné lázně, každý palác zelené atrium s vodní
nádrží. Zvláštním způsobem hromadné zábavy byly hry v arénách, z nichž největší je Koloseum
v Římě,        ale i v dalších městech. V zachovalých atriích domů vyšších vrstev v
Pompejích                  se kombinují kvetoucí keřová zeleň, vodní plocha a socha. Rozsáhlé
soubory lázní nejen v císařském Římě, ale i v menších městech a ve výstavných městských vilách, ale
nejen            ve slunných částech říše,              i v Germánii, Galii a Britanii dokládají
vysokou úroveň rekreace  v této době.


Obr. 20

Vysokou kulturu bydlení pod širým nebem ukazují atria bohatých domů v Pompejích – dům Vettiu (cca
62.). Foto: G. a S. Jellicoe.


Postupný rozklad Římské říše, který vychází z vnitřních poměrů, byl uskutečněn   pod vlivem vpádů
hraničních barbarských kmenů, sice postupně rozšířil univerzální římskou kulturu a křesťanskou
ideologii,    ale zároveň byla tato kultura ničena. Jen v ostrůvcích klášterů              se
zachovaly zlomky starověkého písemnictví. Stavby, sochy a obrazy byly barbary likvidovány
hromadně.            V 5. stol. se uzavírá velkolepá epocha římského imperia a v jeho různých
centrech, zejména západní Evropy se rodí ranný středověk.



Obr. 21

Akvadukt přivádějící vodu z hor          do římských měst – Pont du Gard, prokazuje vyspělost
Římanů                 v inženýrských sítích. Foto: G. a S. Jellicoe.



Ve většině i vyspělých středověkých zemí pak trvalo i tisíc let než dospěly k vysoké úrovni
římského životního stylu. Je však nutno přiznat, že ekonomika a tím i životní úroveň všech
starověkých civilizací byla založena na práci početných mas otroků, kteří žili většinou v hluboké
nouzi.



5.5. Evropský středověk


Evropský středověk byl dalším vývojovým stupněm západní civilizace. Geografie Evropy má řadu
zvětšených znaků geografie Řecka. Evropská krajina je velmi členitá,    neboť moře, oceán, řeky a
horstva ji rozdělují na řadu svébytných území, avšak většinou dobře přístupných. Jsou to především
Pyreneje, Alpy, Karpaty a Balkán, které dělí Evropu  na jižní země přiléhající ke Středomoří a
Černomoří a země severní směřující podél Rýna, Labe, Odry a Visly ke vzdálenějšímu Severnímu a
Baltickému moři. Za nimi jsou pak výrazně severské země skandinávské. Dalším zásadním evropským
předělem je úval probíhající přibližně od Ostravy po Vídeň, který odděluje geologicky starší masiv
hercynský od mladšího karpatského. Proto je Morava na západě utvářena prvohorami Českomoravské
vrchoviny     a na východě formována masivy měkkých třetihorních Karpat. Zde jsou četné minerální
prameny, někde i termální, jako pozůstatky mladé vulkanické činnosti.



Obr. 22

Zřícenina cisterciáckého opatství (z roku 1131)            v Rievaulx – Yorkshire je sepjatá s
dramatickým podhorským terénem. Foto: G. a S. Jellicoe.


Evropské geomorfologické různorodosti odpovídá i bohatost rozličného rostlinného krytu, podstatně
formovaného rozdílnými klimatickými vlivy teplého golfského proudu, vzdušným prouděním převážně od
Atlantiku, ale hlavně slunečními expozicemi horských úbočí. Jižní jehličnaté lesy přechází
s tvrdolistými listnáči přes vlhké lužní lesy podél   velkých řek do dubohabrových pahorkatin
s následující jedlí, modřínem a smrkem od poloh nad 700 mnm. Ještě bohatší je kryt keřový a
rostlinný. Přesto již od římského starověku byly do zahrad a parků přenášeny a výhodně pěstovány
dřeviny a rostliny z jiných zemí a poloh. Podle údajů českých dendrologů není v ČR původních
domácích stromů ani sto,                ale v našich parcích, arboretech a botanických zahradách
roste více než 2500 dřevin importovaných. Některé zdomácněly a rozšířily se masivně např. jírovec -
kaštan koňský nebo trnovník - akát.

Obr. 23

I ruský středověk v nevýrazném terénu, avšak nad jezerními vodami působí dramaticky hmotami svých
věží. Klášter       ve Volokolamsku (15. - 17.st.). Foto: G. a S. Jellicoe.











Obr. 24

Středověké městečko Durham ve Skotsku využívá terénu          pro výstavbu učinného hradebního
systému. Foto: G.   a S. Jellicoe.


Pestrá diverzita přírodních podmínek se přirozeně odrazila také v ještě pestřejších kulturních a
národnostních společenstvech. Římská kolonizační rozpínavost postupovala podél mořských břehů a
velkých řek. Proto se přímořské země západní Evropy, ale také Germánie podél Rýna a Labe staly
vyspělými zeměmi raného středověku. Veletok Dunaje   se stal severní hranicí plně ovládaného
impéria a do našich časů je možno rozpoznat určité rozdíly mezi kulturou jižně    a severně od
Dunaje, stejně tak jako mezi Anglií              a Skotskem, které nebylo římskými legiemi nikdy
ovládnuto.


Obr. 25

Soustředění městečka, kláštera a katedrály na skalnaté krajině Mont St. Michel. Foto: G. a S.
Jellicoe.


Evropská  středověká města i vesnice jsou většinou výrazem harmonického sepětí sídla a krajiny,
neboť muselo využívat daných geografických podmínek, které se jen obtížně přizpůsobovaly stavebním
požadavkům. Typické středověké město s kompaktní zástavbou  a obehnané hradbami však připouštělo
zeleň uvnitř hradeb jen výjimečně. Jen maličké zahrady nejbohatších měšťanů ve vnitroblocích byly
užívány pro pěstování léčivých rostlin, zeleniny a koření. Poněkud větší byl „rajský dvůr„ klášterů
obklopený ochozem křížové chodby s vodní nádrží nebo studnou uprostřed a s tvarovanými vonnými keři
- jako variací   na římské atrium. Typický středověký hrad okolní zeleň vůbec nepřipouštěl
z obranných důvodů a na těsných nádvořích mohl růst jen zcela ojedinělý strom.



5.6. Renesance


Renesance tyto poměry začala výrazně měnit. Tam odkud vyšla, tj. v Itálii bylo možno navázat na
tradice římské antiky nejen v architektuře a výtvarném umění, ale také v umění zahradnickém.  Jak
tyto tradice, tak typický  svažitý, pahorkatý terén, na kterém byly budovány nové, vzdušné zámky,
do nichž sestoupila šlechta z nehostinných hradních kopců, vytvořily fenomén terasových zahrad. Ty
už nebyly sevřeny jen do arkádových nádvoří,      ale do volné krajiny, byť stále ohraničeny
balustrádami, opěrnými zdmi a pergolami. Živé vegetační kompozice - zejména kvetoucí stromy a keře,
ale i tvarované stále zelené vonící keře a jehličnaté cypřiše jsou plně podřízeny architektuře
teras, schodišť, ramp, altánů, sousoší a doplněny stojatou nebo padající vodou. Měřítko těchto
zahrad je většinou intimní, má charakter zelených interiérů s modrým nebem jako stropem.


Obr. 26

Zahrada vily Medici u Fiesole zvládá typicky svažitý italský terén půvabnými terasami. Foto: G. a
S. Jellicoe.


 Francouzské renesanční zahrady jsou dosti odlišné. Zde je terén kolem paláců většinou rovinný a
umožňuje monumentální kompozici s výraznými motivy kočárových            a promenádních cest, ale
hlavně uklidňujícími rozsáhlými plochami vodními, doprovázenými uměle tvarovanou zelení stromů a
keřů. Bohatá sochařská výzdoba ovládá perspektivy cest  i odpočinkových zákoutí. Ostatní evropské
země sledují italské a francouzské vzory,          ovšem Španělsko, Anglie, Německo a Holandsko
přináší svá dílčí specifika v průběhu         l6. a l7. stol., často pod vlivem přistěhovalých
mistrů. Na území ČR byla rekonstruována řada renesančních zahrad, z nichž nejvýznamnější je zahrada
u letohrádku Belveder na pražském hradě a také zámecká zahrada v Bučovicích. Pozdně renesančním až
manýristickým zahradním skvostem je Valdštejnská zahrada v Praze.



Obr. 27

Francouzská zahrada v Chantilly   od architekta Le Nôtra nemusí zvládat svažitý terén a
rozšiřuje     se do krajiny velkorysím měřítkem. Foto: G. a S. Jellicoe.


5.7. Baroko


Baroko vzniklé v Itálii je novým stylem nastupující protireformace symbolizující moc a
reprezentaci. Architektura i výtvarné umění zdůrazňují pohyb a křivku, rafinovaně               se
pracuje se světlem a stínem.

V našich zemích, se baroko uplatnilo po bitvě na Bílé Hoře, kdy na scénu nastoupila nová katolická
šlechta i církevní řády, které u nás získaly zkonfiskovaný majetek šlechty luteránské a zakládaly
jako symbol protireformace barokní zámky a kláštery s okázalými zahradami. Podobně jako u zahrad
renesančních, se i zde výrazně liší dynamičtější        směr italský s kompozicí svažitých terénů,
schodišti, terasami a kaskádami od směru francouzského, který je střídmější, tzv. klasicizující.
Monumentální kompozice zahrady        již konkuruje i vlastní budově. Proti rytmizaci zahrady
renesanční se uplatňuje výrazně osovost. Nízký květinový parter před budovami má charakter bohatých
barevných ornamentů. Protiváhu plošným parterům tvoří boskety – části zahrady vymezené zelenými
živými stěnami, uvnitř kterých bývala rosaria, rostlinné sbírky, zásobní zahrady apod..
Architektonické doplňky a různorodé vodní prvky jsou četné. Italským směrem jsou inspirovány např.
park v Buchlovicích, velkorysá krajinná dispozice v Kuksu nebo klášterní zahrada v Oseku. Vrcholným
příkladem tohoto stylu jsou unikátní barokní zahrady pražské, zejména prudce svažité a výrazně
architektonizované zahrady pod Hradem. Jedním z nejvýznamnějších tvůrců pražských zahrad byl
Maxmilián Kaňka.














Obr. 28 Vrcholné dílo francouzské zahradní architektury i urbanismu – Versailles (1624 – 1700).
 Foto: G. a S. Jellicoe.

Francouzské klasicizující baroko nabývá klidnějších, ukázněnějších forem. Dosud nepřekonané
velkorysé měřítko a velkolepost různých forem barokního až klasicistního královského parku
představuje komplex královského sídla Versailles, jehož tvůrcem byl architekt André Le Nôtre. Z
architektury rozložitého zámku s bohatými interiéry vychází počátek vodní kompozice - kaskádovitých
fontán se sochami a vodní plochou Neptunovy kašny. Ta přechází do dlouhého bazénu s podélnými
promenádami. Podél této vodní osy, která má také příčnou osu křížovou, se rozvíjí početné a
různorodé parkové kompozice pravidelně tvarovaného stylu. Plasticita italských zahrad zde tedy byla
nahrazena mohutnou perspektivou, několikakilometrovými alejemi, dalekými průhledy a velkými,
klidnými vodními hladinami. Jsou zde ale také romantická, nepravidelná zákoutí např. selský dvůr
Hameau.

Odrazem těchto nepřekonaných kvalit jsou barokní parky v Karlsruhe, Belvedere    ve Vídni, ale na
světovou scénu přichází i carské Rusko od dob Petra Velikého. Velkorysá kompozice parku Petrodvorce
je kvalifikovanou snahou o vyrovnání         se francouzským vzorům. Urbanistická koncepce
Petrohradu je založena          na známém principu trojzubce, tj. sbíhání tří hlavních tříd
k dominantě kopule Admirality. Sankt Petersburg jehož genius loci určují bohaté vodní prvky -
nábřeží v ústí Něvy do Finského zálivu a četné kanály.



Obr. 29

Ruské baroko vrcholí výstavbou Petrohradu a jeho okolních carských sídel z nichž nejvýraznější je
Petrodvorec (z roku 1717). Foto: G.      a S. Jellicoe.


Velkorysá, olomouckými arcibiskupy zřízená Květná zahrada v Kroměříži je            sice již
starším ranně barokním, přesto však typicky lenotrovským příkladem parku             na rovině.
Aleje tvarovaných listnáčů - habrů - s cestami mezi alejemi, ale i uvnitř,                je
architektonicky ovládána centrálním letohrádkem a arkádovou galerií s bohatou sochařskou výzdobou.
Jedním ze stylově nejčistších ukázek tohoto typu je park v Holešově                     s
„trojzubcem“ bazénů, dále v Jaroměřicích nad Rokytnou, Vizovicích, Miloticích, Českém Krumlově aj.

Obr. 30 Barokní soustava lipových alejí mezi zámky Čimelice a Rakovice, významně ovlivňuje kulturní
charakter jihočeské krajiny. Foto: I. Kyselka.



5.8. Klasicismus


Výraznou změnu slohového nazírání všech výtvarných umění v kontrastu s dynamickým barokem přináší
určité oproštění - klasicismus. Tento styl se prosadil zejména ve Francii. Podle univerzálního
působení přelomu 18. a 19. století – Napoleona       - vznikl jeho výrazný směr - empír. Ten
vyplývá z doby svého vzniku a rozvoje v době napoleonského impéria. Silná doba ovlivnila svým
diktátem nejen města francouzská, ruská,  ale i německá, pařížské i petrohradské bulváry. Příkladem
jsou Berlín, Potsdam a první metropole Spojených států amerických - Washington D.C.. Mimo
monumentální uliční prostory jsou založeny rozsáhlé parky, které ve volných kompozicích napodobují
a idealizují volnou přírodu. Nutno upozornit, že největší vnitroměstské parky velkoměsta Londýna ve
své většině nejsou klasicistického založení, ale jedná se o bývalé honební obory královské rodiny a
šlechty, které byly od l8. stol. postupně otevírány pro veřejnost a klasicistně dokomponovány
systémem cest a skladbou zeleně.



Obr. 31

Velkorysé řešení krajinného parku jakožto „okrasná farma“ pomocí alejí luk a velkých průhledů -
Veltrusy. Foto:          I. Kyselka











Obr. 32

Architektura průmyslového věku přináší do krajiny zcela nové prvky, zejména ocel      – již
v ranných fázích svého vývoje. Most přes řeku Avon v Cliftonu (1832-1864). Foto: G. a S. Jellicoe.


V našich poměrech patří k základním a nejlepším realizacím klasicistní koncepce,  na plochách
zrušených renesančních a barokních zahrad a parků, Lednicko - valtický krajinný areál na jižní
Moravě. Založený a rozvíjený byl rodem Liechtensteinů s neobyčejným porozuměním pro krajinné
danosti a s bohatým uměleckým dotvořením, jednak barvitým použitím početných druhů vegetace a
jednak architektonickými pavilony a doprovodnou sochařskou výzdobou. Vše ovládáno kaskádou rybníků
se zámečky na březích. Dopravní, ale i pohledové osy jsou zde přímé a plochy lesa, luk a polí volně
uspořádané. Významným příkladem klasicistní architektury zámku a přilehlého parku je Kačina ve
středních Čechách, Krásný dvůr, Sychrov a další.



Obr. 33 Lázenské město Bath v Anglii (1704-1754) ukazuje sepětí promenády a parku. Foto: G. a S.
Jellicoe.


Projevem pozdního klasicismu jsou v Evropě městské parky. Zakládají se zejména na plochách
zrušených městských hradeb - vídeňská okružní třída - Ringstrasse,                ale i na územích
zrušených klášterních zahrad - Lužánky v Brně - a veřejnosti otevřených šlechtických obor. V
uspořádání zeleně a vodních motivů se uplatňuje převážně volná kompozice tzv. anglické krajinné
školy, ale v detailu se používají velmi oblíbené prvky  tzv. školy čínské.





5.9. Romantismus– přírodně krajinný sloh


Myšlenky „návratu k přírodě“ a k minulosti byly inspirovány Rousseauem, Miltonem  a Byronem.
Nicméně jako ucelený styl vznikl romantismus a přírodně krajinný sloh v Anglii, kde se francouzský
stříhaný osový klasicismus ve zdejších mlhách a neustále přerůstající vegetaci příliš neuplatnil.
K zájmu o přirozené přírodní kompozice přispělo nejen krajinné malířství, ale i častější cestování
do Číny a Japonska, odkud také přišla móda typických zahradních staveb (pagody, obloukové mosty,
čajovny), ale také mnoha exotických druhů dřevin. Divokou přírodu a romantické scenérie měly
navodit umělé jeskyně, vodopády a zříceniny. Zdůrazněna byla nepravidelnost, působivé barevné
kombinace různě komponovaných skupin stromů a keřů, jejich odraz ve vodních hladinách, velké
trávníkové plochy a scénicky zajímavě vedené parkové cesty.

V přírodně krajinářsko - romantickém slohu byla u nás upravena a zpravidla           už zůstala
většina městských parků nebo aspoň jejich částí. K nejznámějším patří zejména úprava do té doby
klasicistního Lednicko – valtického areálu, Terčino údolí u Nových Hradů, Vlašim, Veltrusy,
Hluboká, Sychrov, Krásný Dvůr, Třeboň, Šilhéřovice, Průhonice, Konopiště, Telč  aj..

Těmito motivy přechází do období romantismu také stále se zvětšující městské parky, vzniklé často
na místě bývalých hradeb. Po polovině l9. stol. ovlivňují parkové kompozice pravidelné aleje,
květinové ornamenty, hudební a meteorologické pavilony           a pomníky s bohatým květinovým
doprovodem.









Obr. 34

Park v Buttes-Chaumont byl vybudován okolo roku 1863 na území žulových lomů s následnou skládkou
posléze rekultivovanou.

Foto: G. a S. Jellicoe.

5.10. Lázeňství a rekreace


Souběžně s vývojem městské parkové zeleně postupně vyrůstal jedinečný fenomén odpočinkové a léčivé
zeleně lázeňské. Nejstarší lázně vznikaly u pramenů termálních          a minerálních vod, příp.
ložisek léčivého bahna, většinou v přírodním prostředí. Blízké okolí těchto zdrojů bylo sice
zastavěno stavbami různých služeb a ubytování pacientů, ale zeleni byla v lázeňských místech od
počátku věnována velká pozornost. Byly to zejména rozvolněné výsadby solitérních stromů, alejí,
promenád a parků, zpočátku často přezdobených květinovými úpravami. Součástí léčby byly přirozeně
vycházky a vyjížďky     do okolí, jenž byly postupně upravovány jako přírodní park.



Obr. 35
Na exponovaných místech lázeňské zeleně se častěji uplatní drobná architektura pavilónů, vodní prvk
y                a letničkové záhony                    – Poděbrady. Foto: Z. Thoma,   z publikace
Skvosty lázní.


Lesní a zemědělské pozemky zde sice byly bez větších úprav, ale vyhlídková návrší, prostory
výletních restaurací, vodní plochy a nábřeží toků byly obvykle sadovnicky a výtvarně vyzdobeny. Tak
vznikla přirozeně i kategorie klimatických                a vyhlídkových lázní - léčebné ústavy
v esteticky a zdravotně uklidňujícím prostředí.



Obr. 36

Lázeňská zeleň má mít harmonický, ale i reprezentativní charakter a má slohově odpovídat lázeňským
budovám - Lázně Libverda. Foto:       I. Kyselka.

V Evropě tak začal a v severní Americe se dále rozvinul proces aktivní rekreace v krajině. V
případě lázní pouze pro majetnější vrstvy. Nicméně proces demokratizace krajiny pro všechny, kdo
touží po zotavení, v tomto optimálním prostředí započal.



5.11. Období rozvoje průmyslu


Probíhá z hlediska vývoje zahradní a krajinné tvorby souběžně s pozdním klasicismem, ale především
romantismem. Zejména v Anglii, kde se průmysl vyvinul nejrychleji, rozděluje krajiny v okolí měst,
továren na „black country„ - krajinu narušenou     až zničenou těžbou, zpracováním surovin a
odpadem, poměrně stabilní krajinu zemědělskou a zbytky původních přírodních lokalit divokého
charakteru. Podobný proces probíhá                i v ostatních vyspělých zemích Evropy. Zjevným
ničením přírodních hodnot a dopadem        na zdravotní stav obyvatel, ale i sociální poměry,
vznikají dvě aktivní hnutí  pro zlepšení těchto poškození.



5.12. Zahradní města


Byla založena v přelidněné Anglii již v pol. 19. stol., jako bydlení v rodinných domech se zahradou
a společným parkem pro střední vrstvy. Již v dalším vývoji se budují v okolí Londýna, Liverpoolu,
Birminghamu a dalších měst menší i větší satelitní zahradní sídla. Toto hnutí, které se v různých
formách uplatnilo ve všech kulturních zemích světa, založil Ebenezer Howard, parlamentní sekretář,
který tak reagoval na všeobecné nářky poslanců. Budování satelitních zahradních měst u velkých
přelidněných metropolí se rozvinulo v Anglii  i řadě dalších zemí po roce l945 tak, že byla
postavena sídla maloměstského typu s vlastní výrobní základnou a tím nezatěžováním dopravy do
velkých městských center. Byla to tzv. New towns - nová města.



Obr.37

 Hnutí zahradních měst řešilo tíživou situaci podřadného bydlení v přelidněných čtvrtích velkoměst.
V Anglii byla postavena řada kvalitních zahradních satelitů. Munstead Wood (1876). Foto: G. a S.
Jellicoe.

5.13. Hnutí ochrany přírody


Druhou reakcí na narušování krajinného prostředí bylo Hnutí ochrany přírody. Určité ochranářské
zásady byly formulovány již počátkem l9. stol. v německém Prusku         a z této doby pocházejí
také její první realizace. Majetná šlechta vyhlašuje nejstarší                          a
nejzachovalejší části svých lesů za území se zákazem kácení. V jižních Čechách tak byla založena
nejstarší pralesní „rezervace„ v Novohradských horách již v roce l837. Boubínský prales jako plně
chráněné území je jen o něco mladší. Postupně jsou vyhlašována další        a četnější území, ale
jen    z dobrovolné iniciativy kulturně vyspělých jedinců a rodů.















Obr. 38 Jeden z nejrozsáhlejších lužních pralesů v ČR na Soutoku Moravy a Dyje. Foto: I. Kyselka

Přirozenou ochranou se v hustě osídlené Evropě zachovala jen nečetná a rozlohou malá přírodně cenná
území. Jsou to ta, která jsou lidským vlivům těžce přístupná                  a hospodářsky
nevyužitelná. Jsou to předně vrcholy a svahy velehor a hor a zaplavované nivy velkých řek. Dále
jsou to úzké kaňony řek, sklaní útvary a neodvodnitelné močály. Těchto území se ujímá až na konci
19. stol. již institucionalizovaná a legalizovaná státní ochrana přírody. Velkorysou iniciativu ve
vyhlašování národních parků přejímají USA. Yellowstonský národní park je vyhlášen již roce l872 a
brzy pokračují četné další, nejen v severní Americe. Na našem území je státní ochrana přírody
uzákoněna od roku 1956. Týká se z počátku zejména jednotlivých ohrožených druhů zvířat a rostlin a
teprve postupem vývoje se dosahuje komplexní obecné a speciální ochrany přírody a krajiny.
Specielní ochrana spočívá v různých statutech péče o jedinečná a specifikovaná území zasluhující
zvláštní ochrany. Ta je nejpřísnější v národních přírodních rezervacích, nejcennějších a nejméně
narušených lokalitách, do nichž často není povolen přístup ani pěším návštěvníkům - jen vědeckým
pracovníkům.

Menší cenné přírodní útvary a naleziště bývají vyhlašovány jako přírodní památky. Pokud
přírodovědecký význam těchto území je pouze regionální, jde o přírodní rezervace a přírodní
památky.  Mezi další maloplošná zvláště chráněná území

Další přísný stupeň ochrany používají rozlohou větší národní parky. To jsou zcela jedinečné, ale
jako zdroj vynikající rekreace vyhledávané krajiny - např. Krkonoše, Šumava, ale také malý NP
Podyjí, který integruje také NP Thayathal na rakouské straně Dyje. Do národních parků mají turisté
přístup po vymezených trasách a jsou povolena vybraná zařízení pro jejich služby. Veškerá ostatní
hospodářská činnost je minimalizována a zcela podřízena rozhodnutím správy parku zvláště v souladu
s ochranným režimem. Je to kosení luk, případně i pastva, uvolňování cest a toků po polomech, které
se však jinak v lesích ponechávají. Území  národních parků je rozčleněno zpravidla do tří zón (z
nichž první je nejpřísnější), jejichž využití se řídí schváleným plánem péče.

Poněkud volnější režim ochrany mají Chráněné krajinné oblasti. Ty by měly pokrývat 10 i více %
území ČR a je v nich povolena nejen limitovaná rekreace, ale i další hospodářské činnosti   - lesní
a vodní hospodářství, zemědělství, výroba a výstavba, avšak vždy po schválení příslušnou správou
CHKO která jakožto orgán státní správy je rozhodujícím účastníkem veškerých jednání. na základě
diferenciace jejího území do minimálně tří zón, podobně jako u národních parků.  Jsou  to právě
CHKO, které u nás poskytují nejvýznamnější příležitosti hromadné a individuelní rekreace.
Rozkládají se ve všech geografických polohách. Od lužních lesů např. Litovelské Pomoraví, přes
lesostepi Pálava, vrchoviny - Žďárské vrchy až po horské masivy - Jeseníky, Beskydy. Zvláštním
oceněním pro výjimečné CHKO je titul Biosférická rezervace UNESCO. Tak byla oceněna např. CHKO
Třeboňsko nebo Bílé Karpaty - jako příklad harmonického sepětí sil přírody a člověka. Nejvolnějším
statutem ochrany přírody a krajiny jsou „Přírodní parky„, převážně esteticky působivé krajinné
celky středního rozsahu. Jejich zřízení          a statut vyhlašovaly dříve okresní, nyní krajské
úřady a jedná se o krajiny s turisticky atraktivní scenérií. Slovy Zákona o ochraně přírody č.
114/1992 Sb. „jsou vymezeny k ochraně typického krajinného rázu“. Požadavky na ochranu krajiny a na
druhé straně na její všestranné využívání však dále rostou.


Obr. 39

Některé hodnotné lokality jsou zcela změněné působením dálkového přenosu emisí, Jizerské hory   –
Jizerka. Foto: I. Kyselka

            Po vstupu ČR do EU se naše země začlenila do evropské soustavy „Natura 2000„, která na
základě výskytu vybraných ohrožených druhů rostlin a živočichů a jejich typických prostředí
(společenstev) vymezuje dva typy zvláště chráněných území. Jde jednak o Ptačí oblasti (území
významná početností a cenností vyskytujících se ptačích druhů) a Evropsky významné lokality
s výskytem dalších celoevropsky významných rostlinných a živočišných druhů. Tato území tvoří tzv.
Národní seznam, který pak je součástí Evropského seznamu.

Evropské instituce ochrany krajiny také podporují specielním programem zachování, péči a rozvoj
krajinného rázu různého územního rozsahu, což je obsahem zejména Evropské úmluvy o krajině. To je
významná idea neboť podporuje zvýraznění tradičních krajinných struktur daných spolupůsobením
přírodních   a kulturních sil.

Obecná ochrana přírody a krajiny se dotýká všech, tj. i zvláštním statutem nechráněných, méně
významných částí naší krajiny. I pro ně však platí určitý stupeň ochrany před zřejmou devastací.
Zde jsou orgány státní ochrany přírody a krajiny účastníkem všech jednání nikoliv rozhodujícím.

Všechny uvedené instituce a způsoby ochrany přírody a krajiny se v našich               i světových
poměrech dostávají přirozeně do rozporů s požadavky na hospodářský růst,                   ale i na
rekreaci a cestovní ruch. Vedle kategorických střetů až soudního charakteru je většinou hledán
oboustranný kompromis.











IV.  TVORBA KRAJINY SOUDOBÝMI LIDSKÝMI ČINNOSTMI


1.  Lesní hospodářství


Tvorba krajiny lesním hospodářstvím má pro země celého světa – spolu                  se
zemědělstvím - zásadní význam. Extrémní situace výskytu, ale i absence lesů a vod,       tj. pouště
s oasami palmových hájů, deštné pralesy v povodí Amazonky, ale i jiných tropických řek, sibiřskou a
kanadskou tajgu a tundru s jezery a ledovci, nelze podstatně ovlivnit ve smyslu záměrné tvorby
krajiny. V ostatních zemích a polohách je hospodaření s lesy a vodami výrazem tvorby kulturní
krajiny. Funkce lesů jako zdroje dřeva různých účelů se dostává stále více (náhrada dřeva kovy a
plasty, energie fosilních a netradičních zdrojů atd.) do pozadí a do popředí postupují funkce
půdoochranné, vodoochranné, klimatické, rekreační a estetické. Honební účely a sběr lesních plodů
jsou okrajové. V Evropě a Severní Americe se plochy lesů rozšiřují zalesňováním neproduktivní
zemědělské půdy - v Evropě   se plocha nových lesů zvětšila za poslední půlstoletí o 3% rozlohy
kontinentu. Naopak dochází k rozsáhlé likvidaci deštných pralesů v Jižní Americe pro krátkodobé
získávání zemědělské půdy. Ta však relativně během pěti let ztrácí úrodnost a rozšiřuje se druhotná
polopoušť.

Evropa má však také velký starý dluh vůči lesům pobřežních horstev Středozemního moře, které byly
masově odlesněny staviteli lodí a domů římské říše. Známe je dobře            - např. jsou to téměř
holé vápencové hory Jadranu, jejichž znovuzalesnění je úkolem příštích generací.

V ČR má lesní a vodní hospodářství starou dobrou tradici. Velcí i malí vlastníci lesů zvětšovali
jejich plochy od konce třicetileté války, neboť do té doby extenzivní zemědělství     a pastva lesy
omezoval a likvidovala. Početné kovohutě, vápenky a keramičky potřebovaly dřevěné uhlí pro výrobu.
Teprve za vlády Marie Terezie byly zakázána pastva v lesích           a brzy se to projevilo na
jejich kvalitě. Zvláště v této době, ale již od středověku zřizovala šlechta honební obory
s loveckými zámečky, systémem cest a komponovanými stromovými skupinami. Nejen bohaté rody
Liechtensteinů a Schwarzenbergů zřídily řadu takových obor. Postupně se tato vlastnictví rozdělila
na stát a četnější soukromé vlastníky, kteří se mohli věnovat vedle hospodářských účelů les i
záměrné tvorbě lesní krajiny. Vzorovým příkladem je lesní závod lesnické fakulty dnešní MZLU -
Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, jehož rozlehlý areál okolo sídla ve Křtinách
nese všechny znaky lesnické výtvarné kompozice s romantickými lesními loučkami se solitérními
stromy,výtvarně zpracovanými studánkami a pomníky.

Obr. 40 Zvláště esteticky hodnotnou kategorií lesa jsou obory, neboť obsahují palouky, aleje a lze
v nich pozorovat častěji stáda vysoké zvěře. Bílí jeleni v Žehušicích. Foto: I. Kyselka.


Na počátku 2O.stol. vzniká teorie estetiky lesa, která se uplatňuje v našich poměrech i při
užitkové těžbě a nové výsadbě a pěstění lesa (STRACHOTA - Estetika lesa 1915). Místo holoseči se
uplatňují maloplošné způsoby obnovy lesa. V současné době jsou LESY ČR sponzorem turistického
značení cest nejen v lesích, ale významně se podílejí          i na drobných stavbách podél
turistických i cyklistických stezek. Například v nádherných hraničních Rychlebských horách
postavily Lesy ČR u nových scenericky efektních cyklotras řadu přístřešků z půlkulatiny s lavicemi,
stoly a ohništi. Přes velmi okrajovou polohu těchto hor stoupla jejich návštěvnost výrazně.

Krajinářsky cenné jsou tzv. malolesy a remízky vlastněné z naprosté většiny soukromníky. Tyto
drobné skupiny stromů dávají příslušným krajinám - především vrchovinám - charakteristický
mozaikový ráz a jsou posledními útočišti zvěře a divoce rostoucích rostlin. Lesy ČR zajišťují
kontrolu hospodaření i na těchto drobných plochách, zejména novou výsadbou po těžbě.

Moderní zásadou pěstění lesů je opouštění monokulturních výsadeb, zvláště smrků. Ty jsou sice velmi
produktivní jako zdroj dřevní hmoty, ale napadány hmyzími škůdci, větrem         i znečištěným
ovzduším mohou být rychle znehodnoceny. Vzhledem k tomu, že v našich poměrech jsou pro smrk vhodné
podhorské a horské polohy až od 600 m. n. m. výše, postupně se prosazují výsadby smíšené - s vyšším
podílem listnáčů - buků, dubů, javorů      a jasanů. Snahou je přiblížit          se alespoň
částečně původním společenstvům stromů a rostlin,     která odpovídají příslušnému stanovišti a
nejlépe odolávají nepříznivým vlivům.

Lesní hospodářství má     ve svém programu také péči o lesní toky - zejména hrazení bystřin
a potoků proti ničivým přívalovým vodám.



Obr. 41

Druhově, věkově i pěstebně členitý lesní porost může mít vysokou estetickou hodnotu – Bonzovsko.
Foto I. Kyselka.


2.  Vodní hospodářství

Tvorba krajiny vodním hospodářstvím zajišťuje předně základní životní potřebu obyvatelstva i
dalších konzumentů, tj. pitnou vodu pro všechny světové populace. Jejich zdroje jsou v řadě
žíznících zemí velmi omezeny. V budoucích letech se očekává, že nikoliv zdroje paliv, ale pitné
vody budou limitujícím činitelem vývoje lidstva a je obava,                   že o ně mohou být
vedeny i války. Proto jsou od počátku lidských civilizací využívány nejen podzemní i povrchové
zdroje vody, ale postupně se na řekách budují nádrže různých typů předně pro závlahy a chov ryb,
ale postupně a hlavně pro pitné účely. Vodní toky jsou upravovány na jedné straně proti povodním,
na druhé  pro řízený závlahový rozliv.

Mořská voda je užívána jen pro plavbu a lov ryb, ale velké plavební stavby, zejména kanály a
průplavy jsou projevy velkorysé tvorby krajiny. V řadě zemí muselo být zahájeno odsolování mořské
vody, zejména pro účely rekreace. Tam kde vedou vodní cesty nastává nejdynamičtější rozvoj lidských
kultur. Vedle rozvoje starého středomoří a Skandinávie stojí příklad výstavby amerických měst u
středoamerických jezer - Chicago, Cleveland a další.

ČR je zemí, kde prakticky všechny řeky pramení  a odtékají k sousedům (až na pár známějších výjimek
přitékajících k nám ještě jako drobnější toky např. Studená Vltava, Thaya – rakouská Dyje, Lužnice,
Ohře. Olše atd.).  U nás také téměř vůbec nejsou větší přírodní jezera (jen pár na Šumavě). Proto
od počátku rozvinutého středověku se v našich zemích zadržovala formou rybničních nádrží. Krajiny,
které toto hospodaření s vodou spoluvytvořilo je možno označit jako krásnější, ale i užitečnější
než močálovité krajiny původní. Přestože za první velký rybník v naší zemi bývá označováno „Máchovo
jezero“, postavené za vlády Karla IV.        roku 1348, dá se předpokládat, že kláštery působící od
12. a 13. století si už malé rybníky budovaly dříve. Dynamický rozvoj stavby rybníků započal v 15.,
ale hlavně v 16. a 17. století. V té době vznikly rybníky na Moravě, Křižanovsku a Pohořelicku, ale
hlavně rybniční pánve  a soustavy Třeboňska, Pardubicka a četné další. Jednotlivé rybníky si
stavěla i města          a vesnice pro chov ryb, které nebyly závislé na extrémech počasí i pro
zadržení velké vody. Naše země byly posety malebnými rybníky doprovázenými mohutnými stromy na
hrázích     a vodními rostlinami na mělčinách. Největší je Rožmberský - 660 ha vodní plochy,
celková plocha téměř 1000 ha. Na Českomoravské vysočině je to Velké Dářko, na Jižní Moravě Nesyt s
325 ha. Nutno zdůraznit, že rybníky byly budovány jen na méně vodnatých potocích a říčkách. Velké
řeky by náporem povodně sypané zevní hráze zlikvidovaly. Řada rybníků byla budována i jako
akumulace vody pro pohon mlýnů. Mlynáři byli první vodohospodáři, kteří budovali přívody vody
k vodním kolům a vytvořili v naší krajině tisíce malebných zákoutí - jezů, stavidel, náhonů a
hlavně staveb mlýnů - dnes již zcela zaniklých, ale v řadě případů zachráněných chalupáři. Odhaduje
se, že ve vrcholných dobách tradičního mletí obilí bylo v ČR přes 40.000 mlýnů - ale i větrných.
Nezbytnost využít vodní sílu a zachytit povodňovou vlnu a umožnit zavlažování, chov ryb a posléze
prostředí pro hromadnou rekreaci vedla k budování přehrad - nádrží s výškou hráze nad 10 m a
s rozsáhlým povodím (malá zemědělská vodní nádrž má výšku hráze do 10 m a povodí do 25 km^2).

Přehrady ovlivňují podstatně tvorbu naší krajiny od konce 19. století. Jejich první hráze byly
kamenné, některé ve stylu hradních cimbuří a princip jejich konstrukce byl gravitační, tzn. že
stabilita hráze byla zajištěna velikou vahou. V dalším vývoji přichází        pro stavbu přehrad
železobeton. Ten umožnil tvorbu hrází klenbových - čelících tlaku vod protiobloukem kotveným v obou
skalnatých březích. I nadále však pokračuje výstavba mohutných hrází sypaných různými zeminami a
kamenem s jílovými těsnícími vložkami. Během 20. století došlo u nás k početné výstavbě přehrad,
z nichž je nejvýznamněji kaskáda železobetonových nádrží na Vltavě od Lipna až po Slapy, ale také
na Dyji nad Vranovem, Svratce nad Vírem a Brnem, na Jihlavě v Dalešicích a řadě zemních přehrad
s vodárenským a protipovodňovým účelem, z nichž Novomlýnské nádrže na Dyji jsou plošně
nejrozsáhlejší. Všechny tyto stavby se staly integrální součástí naší krajiny. Je pravda, že jejich
vody často zaplavily krásná kaňonová údolí s peřejemi, ale i lužní lesy, skály a vesnice, ale
stejně        tak platí, že jejich vodní hladiny vytvořily zátoky, poloostrovy a ostrovy, mělčiny a
mokřady     a celkový krajinářský efekt je někdy bohatší ve srovnání s tím, co bylo zničeno. To
mohou potvrdit zejména četní rekreanti, kteří se scházejí nejen na březích rybníků, ale hlavně
plážích všech těch přehrad, které nejsou určeny výhradně pro zásobování pitnou vodou. Linie břehů,
které vzniknou       po napuštění nádrže velmi rychle zarůstají vegetací a začleňují tak novou
vodní plochu do okolní krajiny. Tam,    kde jsou podmínky a požadavky          na pláže, samozřejmě
vznikají rekreační zařízení.


Obr. 42

Údolní nádrže jsou v našich podmínkách    od konce 19. století novým jevem,          které často
přinášejí do krajiny přes ztrátu původního romantického kaňonu nový estetický prvek - velkou vodní
hladinu            - přehrada Landštejn. Foto: I. Kyselka.


Poněkud kritičtější přístup je však nutno zaujmout ke škodám na kráse krajiny, které způsobily
úpravy vodních toků. Ty spočívaly až do nedávna v napřimování meandrujících zákrutů toků a v jejich
prohlubování. Břehy takto znetvořených řek, ale hlavně potoků           a potůčků pak byly obloženy
kamenem, betonovými panely nebo mnohdy byly úplně zatrubněny, takže zmizely z krajiny docela.
Všechna tato opatření byla hromadně realizována od 19. století pro zajištění rychlejšího a
bezpečnějšího odtoku velkých vod,   které do té doby způsobovaly poměrně pravidelné záplavy, ale
naopak udržovaly vyšší hladinu vody v krajině. Také zemědělci usilovali o likvidaci širokých
mělkých toků napřímením a prohloubením pro získání větší rozlohy luk a polí. Tyto krátkodobé
zisky         se v současnosti projevují rychlým vysycháním krajiny, ale také rychlým nástupem
povodňových vln, které pak nemohou zachytit ani velké přehrady - Vltava srpen 2002. Z hlediska
tvorby krajiny vodním hospodářstvím, tedy platí, že naše vodní nádrže jsou z naprosté většiny
přínosem pro tvorbu krajiny, stejně tak jako dosavadní úpravy toků jsou ztrátou.

Proto se od velmi nedávné doby projektují a realizují tzv. revitalizace vodních toků    - převážně
menších potoků na lesnatých okrajích povodí. Ty byly dříve často tvrdě upraveny, ale jejich návrat
do meandrové formy se zátokami, hrázkami a mokřaděmi s výsadbou vlhkomilných stromů je realizován
za nepříliš velkých nákladů. Nutno přiznat,  že na likvidaci kamenných a betonových břehů proti
sousednímu Rakousku ještě nemáme, ale i úpravy vodních toků se při nezájmu o louky mohou stát
pozitivním krajinotvorným činitelem.

Obr. 43 Malý rybník v krajině plní funkci retenční, rybochovnou, ekologickou i estetickou v
Kadeříně. Foto I. Kyselka.



3.  Zemědělství


Tvorba krajin zemědělstvím je v evropských poměrech,ale také ve většině zemí světa oborem lidské
činnosti, který nejvíce ovlivňuje tvorbu krajiny. Oproti lesnímu hospodářství, které svým
charakterem dlouhodobého růstu dřevin, odpovídajícím danému, často obtížně přístupnému prostředí,
mění zemědělství původní ekosystém a jeho krajinnou strukturu. Naopak záměrné pěstování kulturních
rostlin mění původní ekosystémy podstatně. Obiloviny, okopaniny, zeleniny, které absolvují svoje
zasetí, růst  zrání a sklizeň za jedno vegetační období roku (v Egyptě 3x za rok) a to na plochách,
které byly původně lukami       a lesy ovlivňují vznik umělého ekosystému podstatně. Ale i déle
rostoucí kulturní dřeviny        - ovocné stromy a vinné keře jsou zcela umělým krajinným prvkem
vzniklým šlechtěním produktivních odrůd.


Obr. 44

Sady na svazích na jižní Moravě ve dvou strukturách. Úpatí je charakteristické malovýrobním
pěstováním, vyšší poloha sadu     je zpracována terasovitě             pro velkovýrobní
mechanizované obdělávaní. Foto: M. Kyselka.


Proto je zemědělství posuzováno jako primérní, základní zdroj existence lidského života (pro
veškerý život je ovšem prvotní slunce, voda a chlorofyl zelených rostlin) svojí produkcí potravin.
K těmto prvotním zdrojů výživy se připojuje také rybolov - hlavně mořský  a jezerní, u nás však
vysoce produktivní a krajinotvorný - rybniční. Říční a přehradní rybolov je převážně jen sportem.

Záměrné zemědělství počíná přibližně před 10. - 7. tisíci lety chovem zdomácnělého dobytka.
Neolitické kmeny svými stády vypásly příslušné prostory a musely se často               i s chýšemi
stěhovat na nové pastviny. Již tehdy však vznikla řada jedinečných kulturních projevů. Známé jsou
velké kruhové stavby - kamenné, hliněné i dřevěné hradby,             které sloužily nejen uctívání
božstev (zejména ženských), ale také úkrytu dobytka               při ohrožení.

Vzory vyspělých civilizací – mezopotámské a egyptské, které těžily z půdy hnojivě zaplavované,
přinesly i do méně úrodných evropských zemí postupně pevné usazení         na orné půdě. Ta sice
byla zpracována jen dřevěným hákem, tedy jen rozorána a bylo zaseto buď obilí, nebo luštěnina a
druhý, nebo třetí rok ponechána úhorem k odpočinku         - bez hnojení. Další vývoj, ne starší
jak 300 let, byl v Evropě bouřlivý - z Ameriky byly dovezeny brambory, kukuřice i další výkonné
plodiny (a žel také tabák, ale my jsme jim dovezli alkohol), dobytek chovaný ve stájích produkoval
hnůj a postupně se hnojená půda kultivovala nástroji a stroji, až dávala úrodu bez úhoru
každoročně. Vyšlechtěné plodiny zvyšují podstatně výnosy, také pod vlivem umělých hnojiv a díky
chemické ochraně rostlin před chorobami a škůdci. Ve vyspělých zemích dochází k nadprodukci
potravin, naopak řada rozvojových zemí trpí polohladem. Při stálé prioritní funkci výživy se
zemědělství přiznávají další významné funkce - půdo                 a vodoochranná, ale i
krajinotvorná. Podíl zemědělství na tvorbě HDP     a zaměstnanost v zemědělství stále klesá.



Obr. 45

Široké terasy pro vinice u Dambořic     na jižní Moravě vyžadují rozsáhlé zemní práce a zřízení
nových půdních vrstev. Ve vhodných klimatických poměrech je tato investice rentabilní. Foto:
       M. Kyselka.


Z celé plochy ČR je pokryto zemědělsky využívanou půdou asi 54%. Jsou to pole, louky, pastviny,
sady, vinohrady a chmelnice se strukturou vesnických sídel spojených polními a pak kapacitnějšími
cestami doprovázenými alejemi, proti erozní pásy zeleně           i mezemi, remízky, malolesy,
potůčky, potoky a rybníky. Kombinací těchto prvků vytváří zemědělství zejména našich pahorkatinách
a podhorských oblastech stále dosti harmonickou krajinu. Na některých místech je to příklad
klasické kulturní krajiny - produktem spolupráce člověka a přírody. Ta vznikla staletým vývojem
utvářeným malovýrobními způsoby hospodaření. Vlastníci půdy na ni pracovali ručně, jen s pomocí
koňské, ale občas   i kravské potažní síly. Obraz krajiny tomu odpovídal. Za stodolami a zahradami
obytných domů vesnice se táhla úzká pole osetá různými plodinami. Svažitější polohy byly chráněny
protierozními terasovými mezemi. Neplodné skalnaté a bažinaté pozemky byly ponechány lesíkům -
remízkům. Za plochou polí na okrajích zvlněného katastru obce byly louky             a pastviny.
Všechny tyto plochy byly protkány ovocnými stromy, ale také lipami, javory, později kaštany, které
dekorovaly drobné stavby kapliček, božích muk a křížků na návrších  a rozcestích. Byla to doslova
obytná krajina s řadou intimních detailů a stala se částí živé rodiny rolníka, tak jako jeho lidští
a živočišní příslušníci.

Tato idyla se počala měnit, již v polovině 19. století. Velkostatky - vlastníci rozsáhlých pozemků,
přirozeně zcelovaly úzké parcely, aby využily plně koňskou a později traktorovou potažní sílu.
Příklady amerických farem hospodařících na rovinných pozemcích  o rozloze jedné čtvereční míle, na
ploše cca 260 ha - obdělávaných obilními kombajny taženými nejdříve osmi koňmi a pak výkonnými
traktory inspirovaly velké sedláky                   i u nás. Převaha drobných pozemků i na
rovinách však vládla na našem venkově                   až do poloviny 5O-tých let tak, jako dodnes
v Polsku.


Obr. 46

Velkovýrobní zemědělská krajina  v Arizoně v USA je členěna geometrickými strukturami čtverců o
rozměrech jedné míle s rozptýlenými usedlostmi farem. Foto: G. a S. Jellicoe.


Pak nastoupila tvrdá socialistická kolektivizace našeho zemědělství, která argumentovala vyšší
produktivitou práce, ovšem na počátku byla přednější likvidace vlastnických vztahů k půdě,
hospodářským zvířatům, strojům, nářadí a stavbám. Rozoráním mezí a svedením dobytka do společných
stájí bylo provázeno nesouhlasem většiny rolníků, ale postupně převládly výhody kolektivního bohatě
dotovaného zemědělství, které muselo uživit nejen domácí, ale i mnohé zahraniční obyvatele v
„bratrských“, méně efektivně produkujících zemích.

Obraz zemědělské krajiny se podstatně změnil. Za stále ještě existujícími zahradami vesnice se i na
svažitých pozemcích rozkládají rozsáhlé scelené plochy přerušované         jen nejnutnějšími
cestami a výjimečně ponechanými mezovými terasami. Vše pro uplatnění těžké mechanizace. Početná
rozptýlená zeleň byla likvidována, zůstaly nečetné aleje podél silnic a ojediněle solitérní stromy
u několika málo drobných církevních staveb. Takto upravená krajina skutečně umožňuje vyšší
produktivitu práce, než například dosud typicky malovýrobní krajina polská. V ČR je v zemědělství
zaměstnáno jen 3,9 % ekonomicky činného obyvatelstva (v zemích EU je průměr 4,1) a řadu nadprodukce
musíme vyvážet.

Naopak je tato velkovýrobní krajina stále více ohrožena vodní a větrnou erozí, vysycháním a
utlačováním orniční a podorniční vrstvy těžkými stroji a různými škůdci. Právě úpravy, které vedou
k ochraně a zvýšení půdní úrodnosti by měly spoluvytvářet novodobé krajinné struktury a tím také
tvorbu estetických hodnot zemědělské krajiny.




Opatření na ochranu půdní úrodnosti jsou:

·      ochrana proti vodní erozi, která spočívá v zabránění rychlému odtoku vody,            po
přívalových deštích na svazích a v údolnicích, kdy voda vymílá nejdříve drobné       a pak větší
rýhy v ornici a odnáší ji do nejbližší vodoteče, kde nenávratně mizí. Podobný proces nastává také
při rychlém jarním tání sněhu. Ztráta nejcennější humózní vrstvy půdy je pak kompenzována
intenzivnější aplikací umělých i statkových, ale vždy nákladných hnojiv, které sice dočasně
vyrovnají důsledky této ztráty, nicméně kvalitní půdu se všemi jejími důležitými fyzikálními i
chemickými vlastnostmi pro rostliny nenahradí. Proto se půda chrání předně agrotechnicky. Na
prudkých svazích s písčitou a kamenitou půdou se pěstují jen travní nebo obilninové porosty, které
svým kořenovým systémem mohou půdu chránit. Nevhodné jsou zde okopaniny - brambory, kukuřice, řepa
- jejichž kořeny během vegetace půdu nikdy nechrání. Dalšími opatřeními jsou biotechnické úpravy.
Na svazích se zřizují příkopové hrázky, travnaté meze nebo pásy, které odtok vody účinně zpomalí.
V těchto vegetačních pásech         se uplatňuje stromová a keřová zeleň. Tak se stává ochrana
proti vodní erozi znovu výrazným krajinotvorným činitelem, jak tomu bylo v historii.


·      ochrana proti větrné erozi, která nastupuje zejména v časných jarních měsících,   kdy půda
vysychá bez vzrostlé vegetace. Silný suchý vítr odfoukává nejcennější jemné humózní části půdy. Už
prostá dvouřadá alej podél komunikace je účinným větrolamem, ale široké - čtyř i víceřadé větrolamy
s krajními pásy keřů a středními z vysokých stromů zajistní stabilitu vlhké půdy před větrem do
vzdálenosti více         než 300 m. Také tato opatření v návaznosti na staré vegetační pásy podél
potoků, mezí a cest jsou výrazně krajinotvorná.


·      k opatřením na ochranu půdní úrodnosti náleží také kultivace a rekultivace zemědělských půd.
Podrobněji je tato problematika uvedena v kapitole 6 - rekultivace.


·      Opatření na ochranu vodního režimu půd jsou také významným krajinotvorným faktorem.
Spočívají ve třech oblastech činnosti:

-     Zemědělské vodní toky a nádrže. Jestliže pojem bystřina náleží                             do
vodohospodářské problematiky lesa, pak zemědělský vodní tok má povodí       do 25 km^2, pokryté
převážně zemědělskou půdou. Zemědělská vodní nádrž je budována pro ochranu před záplavami a pro
akumulaci vody, pro závlahy. Nádrže (pokud nejsou betonové a pravoúhlé) vytvářejí nejpůsobivější
krajinné motivy, avšak úprava vodních toků může vést k tupému napřimování malebných zákrutů toku.

-     Závlahy polí, luk, sadů a vinic jsou v suchých polopouštních zemích nejvýznamnějším a
nejrozsáhlejším zúrodňovacím a krajinotvorným činitelem. V ČR jsou efektivní jen v nejsušších
oblastech jižní Moravy, Polabí a Litoměřicka. Tržní cena závlahové vody však zde brání
intenzivnějšímu využití, ale je zřejmé,             že ekonomické a estetické efekty závlah jsou
velmi významné.

-     Odvodnění bylo v minulých dobách nutností pro získávání zemědělské, často            i
stavební půdy z močálů a mokřadí. Postupně ve světě ubývá vody v půdě, projevuje se přesušení a
proto je jak ekonomicky, tak krajinotvorný prospěch drenáží v současnosti již problematický.


















Obr. 47 Historická a dosud funkční soustava protierozních mezí  s monumentální výsadbou
stromů         u Říčky v Orlických horách. Foto: M. Kyselka.


K činitelům, které spoluvytvářejí krásu zemědělské krajiny patří také běžná provozní
agrotechnika - tj. každoroční technologie práce s půdou a rostlinami. Ta se zejména         na orné
půdě projevuje střídáním četných struktur povrchu půd. Orba, vláčení, setí, válcování, růst, zrání,
sklizeň, podmítka, to vše doplněno hnojením vytváří, esteticky velmi působivé krátkodobé struktury
až ornamentálního charakteru.

Pozemkové úpravy zemědělského půdního fondu jsou nástrojem komplexního plánování a realizace daného
katastru obce. Určují přesně v digitálních mapách rozložení pozemků podle vlastnických poměrů,
přístupnost těchto pozemků, tj. polní cesty, nezbytné stavby, protierozní a protipovodňová opatření
a plochy určené pro zemědělskou dopravu             a stavby.



4.  Dopravní stavitelství


Veškerý pozemní pohyb člověka v krajině zprostředkovaný komunikacemi                a dopravními
prostředky je vysoce krajinotvorný. Není tvorby krajiny bez cest.

Komunikace svým časoprostorovým charakterem vyjadřuje způsob tvoření i vnímání krajiny - časové
řazení prostorů podél linie pohybu. Důsledky takového dynamického pojetí dokazuje srovnání dvou
kompozičních pojetí tak rozdílných krajinných umělých útvarů jako je asijská a evropská zahrada.
Asijská zahrada je vnímána převážně jako dvourozměrný plošný obraz na efekt soustředěného a delšího
pozorování z jednoho místa. Potlačuje výrazný prvek cesty v zahradě. Ve srovnání s jasnými liniemi
„západních“ zahrad je zde pěší pohyb vyjádřen jen malebně rozloženými kameny - šlapáky nebo volně
tvarovanými pískovými plochami.

Evropská zahrada je již ve svých počátcích ovládána jasnými cestami,                které vyjadřují
logiku provozu z obydlí do krajiny. Gotické klášterní i renesanční zahrady jsou geometrizovány
komunikacemi. Francouzská barokní zahrada a park již vytváří koncept podrobený cestní síti.
Vyjadřují pohyb pěších návštěvníků, ale hlavně kočárů  a pohybu koní. Italské zahrady, ale také
pražské téže doby, budované ve svažitých terénech jsou obohaceny komunikačními prvky schodišť,
ramp, teras a kaskád. Rozsáhlé anglické parkové koncepce postrádají ve hlavní ose od zámku výraznou
tvrdou cestu, která je nahrazena trávníkem. Zde již nejezdí kočáry, ale skupiny jezdců na koních po
měkkém terénu. Také tím v 19. stol. končí krajinotvorné možnosti dané koňskou dopravou.

Avšak právě v tomto století dává nový způsob dopravy tvorbě a využívání krajiny novou dimenzi.
Železnice svými globalizujícími dimenzemi rozšiřuje ovládnutí krajiny. Početné skupiny obyvatel
průmyslových zemí získávají možnost cestovat do krajiny a využít její kvality pokračováním po
pěších turistických trasách.




Obr. 48 Cesta parkovou krajinou se střídavým efektem stromořadí i světlých míst z výhledy
        - Bouzovsko. Foto I. Kyselka.


Principielní změnu pak znamená nový dopravní prostředek - automobil,                 který se
pohyboval na počátku po starém systému silnic s koňským provozem. Požadavky plynulosti, bezpečnosti
a pohody provozu rozvinuté automobilové dopravy dávají vznik estetice silnice i přilehlé krajiny.
Trasování a stavba silničních komunikací má racionálně       - počítačově propracovanou a
zkušenostmi doloženou estetiku. Dopravní stavitelství je vzorem pro ostatní technické zásahy do
krajiny. Vychází ze zásad ergonomie silničního provozu, které určují nejen průběh silniční trasy,
ale i blízké a vzdálenější krajinné prostředí. Dopravní stavitelství pokročilo v estetickém
navrhování a realizaci nejdále proto, že rozdělilo estetiku „vnitřní“ - trasu a okolí z pohledu a
bezpečnosti řidiče a posádky a „vnější“ z hlediska okolního pozorovatele a kvality celého
krajinného prostoru. Tím je upravován tvar mostů, křižovatek, zemních úprav, orientačních ukazatelů
apod..

Estetické požadavky jsou zde formulovány dosti přesně. Stanovením silničních kategorií od III. tř.
až po dálnice se vyvozuje také stupeň jejich „začlenitelnosti“ do krajiny různých terénů. Nižší
kategorie III. přirozeně „zapadá“ do terénu, zatím co dálnice často ovládá a dominuje krajině.
Silniční stavby mají ovšem většinou dosti finančních prostředků pro vypracování prostorového nebo
počítačového modelu ve složitějším terénu a tím korekci krajiny narušujících úprav.





Obr. 49 Silnice nižšího řádu s terénem může být v rovnováze, zatímco dálnice krajinné prostředí
potlačuje a ovládá. Foto M. Kyselka.


5.  Rekreace


Rekreace znamená obnovování, znovunabývání tělesných a duševních sil člověka. Je přirozenou
součástí každodenního života od počátku jeho existence, ostatně i všech vyšších tvorů. Teprve
průmyslová výroba (po tvrdě prosazených sociálních požadavcích) oddělila striktně čas pro práci -
výrobu a služby, čas pro odpočinek -  rekreaci a čas            pro spánek - což je zásadní forma
obnovování životních sil. Do té doby se pracovní procesy zemědělské a řemeslné výroby volně
střídaly s odpočinkem. Sedmý a v ČR od r.1969           i šestý volný den týdne jsou stejně
nezbytnou a produktivitu práce zvyšující podmínkou zdravého života v produktivním věku.
Nejintenzivnější rekreaci poskytuje dovolená                - dle zákonů různé délky. Těmito
časovými proporcemi jsou také rozděleny jednotlivé druhy rekreace a jim také odpovídající různá
prostředí v nichž se zotavení realizuje:


·      Rekreace krátkodobá - každodenní - je nebo by měla být zdrojem obnovy sil            po asi
osmihodinové práci - teoreticky tedy osm hodin rekreace. Její součástí však není doprava do a ze
zaměstnání, jídlo a jeho příprava, studium a druhá výdělečná činnost. Rekreací je již čtení novin a
knih, sledování rozhlasu a televize, koníčky          a zábava ve společenských zařízeních.
Nejcennější je aktivní pobyt mimo byt,           od procházky v parku po sport. Podmínkou pro
takové aktivity je blízkost vhodných prostorů a zařízení u bydliště - zeleň a hřiště. Krátkodobá
denní rekreace je nejmasovější, nemá větší nároky prostorové a finanční. Jejím
urbanisticko                    - architektonickým výrazem jsou městské parky, společenská a
pohostinská zařízení   a sportovní  plochy i celé areály. Pro obyvatele vesnic a předměstí jsou
výhodné  blízké krajinné prostory, zejména lesy. Ty jsou sice bez vybavení parků,
   ale o to romantičtější. Pro rekreační běh poskytují nejlepší podmínky - měkký povrch   a čistší
vzduch. Nutno přiznat, že z časové proporce dne poskytnuté krátkodobé rekreaci jen malý podíl
pracujících ji využívá aktivně. Týká se to i mladých lidí, kteří však z času, který by měli
poskytnout spánku, uvolňují velkou část aktivní rekreaci                          na diskotékách.
Občas to nebývá právě rekreace.


·      Rekreace střednědobá - víkendová - je zejména v ČR využívána podstatnou částí naší populace
aktivně (pro naše občany je podle průzkumů EU a ve srovnání s ostatními zeměmi charakteristická
velká spotřeba piva, hromadný víkendový úprk   na chaty a chalupy a hromadný ateismus). Víkendový
způsob trávení volného času vyžaduje dopravní prostředky a levné ubytování a stravování. Vysoký
počet chat          - i zahrádkových v blízkém i vzdáleném okolí měst vyrostl v období socializmu.
Byl dán nemožností svobodného cestování do zahraničí, obtížným získáním auta a snahou režimu udržet
občany ve vlasti možností výstavby a nákupu nemovitostí, jako jediné možnostmi investovat. Jen
v blízkém okolí Prahy bylo v roce 1972 napočítáno více   než čtvrt milionu rekreačních objektů.
Chatky v zahrádkových osadách o půdorysu         do 16m^2 nebyly započítány. Tehdejší vláda byla
nucena zavést regulační omezení  proti další výstavbě chat na cenné lesní a polní půdě. Ve stále
stejných normalizačních podmínkách se noví zájemci o rekreaci logicky zaměřili na chalupy - domy
              na vesnicích, které se uvolňovaly vzhledem k migraci za prací a pohodlnějším životem
do městských sídlišť. Toto hnutí bylo a je velmi prospěšné. Byly zachráněny                a
zvelebeny desetitisíce, často velmi kvalitních domů v rázovitém prostředí. Chalupáři se často dobře
sžili s vesničany a vzájemně si pomáhají až do dnešních časů,         kdy městští důchodci uvolňují
byt a zdravě dožívají na dědině. Vedle této pobytové rekreace s aktivním kutilstvím umožňuje víkend
další pohybové formy odpočinku          - výlety k vodním plochám, kulturním a přírodním
atraktivitám s prostým i náročným ubytováním i zábavou. Naše krajiny pro to poskytují vhodné
prostředí a vybavenost, které jsou zajímavé i pro určitou část zahraničních návštěvníků. Také u
střednědobé rekreace platí, že nesmí být příliš finančně náročná i když investice do rekreačních
objektů a jejich vybavení jsou dosti vysoké. Jejich běžný provoz musí být z hlediska rodinného
rozpočtu přijatelný. Víkendová rekreace probíhá u značné části obyvatel také v okolí bydliště. Méně
finančně a fyzicky zdatné skupiny obyvatel tráví svůj volný čas v prostředí rekreace krátkodobé.
Tradice aktivní pohybové rekreace v přírodě je       u nás dosti dlouhá a jsou pro ni vytvořeny
dobré podmínky - zejména sítí dobře značených turistických cest. V celém bývalém Československu
(bez Podkarpatské Rusi) je téměř 33 000 km, často krajinářsky efektně trasovaných cest, které
spojují nejzajímavější části přírody i kultury. Na výletech po takto značených cestách je možno
ocenit podrobné znalosti turistů - značkářů. V nedávné době ke značeným turistickým cestám přibyly
nové trasy. Je to předně síť cyklostezek, které využívají jak méně významné státní silnice, tak i
drobné lesní a polní zpevněné účelové komunikace           i prašné cesty. Nejsou však na nich
specielně vyznačeny místní zajímavosti.              To nahrazuje další novodobý fenomén naučných
stezek, které stručně a kvalitně informují tabulemi s textem a grafikou o atraktivitách podél
cesty. Naučné stezky jsou  - proti vodorovným čtyřbarevným pruhům turistických cest označeny
čtvercem s úhlopříčnou barvou. Jsou součástí velmi přesných turistických map s informacemi   na
zadní straně v měřítku 1: 50000. Trasy cyklistické jsou prakticky nepoužitelné      pro běžeckou
turistiku zimní. Ta má svoje prostředí ve vhodných převážně pahorkatých a hornatých krajinách
s náročnější vybaveností. Sjezdovky, výtahy a vleky jsou základní potřebou, spolu se stravováním a
ubytováním, ale i značením běžkařských tras. Při zimní - méně užívané rekreaci se uplatňují
přirozeně také chaty  a chalupy ve vhodných oblastech. Proti hotelům jsou podstatně levnější.

Pro hromadnou víkendovou rekreaci v početných chatách, které podstatně ovlivňují ráz našich krajin,
není stanovena žádná jednotná organizační struktura. Rozsáhlé a početné skupiny chat jsou po svém,
téměř živelném rozvoji od 50-tých            do 80-tých let 20. stol. označovány a územním plánem
regulovány jako rekreační lokality a rekreační oblasti - v závislosti na velikosti. Větší rekreační
oblasti mají většinou určité občanské vybavení - obchod, stravování a zábavu. Rekreační lokality
mívají občas svoji samosprávu, ale většinou organizaci postrádají. To vede často      ke sporům,
které řeší obec příslušného katastru.


·      Rekreace dlouhodobá – jedno a vícetýdenní. Je nejnáročnějším způsobem regenerace životních
sil a probíhá o dovolených - nejméně týdenních. Určité, ale stále četnější skupiny obyvatel ČR
tráví dovolenou v zahraničí - v létě u moří, v zimě v horách, ale i na poznávacích zájezdech - a
jsou ochotny věnovat dosti vysoké částky. Podstatná část našich dovolených se realizuje levněji -
v naší zemi. Stejně tak,        jako o víkendové rekreaci, jsou to rodiny s malými dětmi, které
zůstávají na chatách    a chalupách. Další vyhledávají kempy, nájemní chaty, penziony a hotely u
vodních nádrží a v horách. Nabídka těchto zařízení je dostatečná i pro návštěvníky
ze zahraničí, neboť ti se zajímají hlavně o Prahu (52%), Karlovy Vary (7%), Jihomoravský kraj (6%)
atd., až po Pardubický (1,5%). Proti sousednímu Rakousku jako turistické velmoci jsou u nás jak
přírodní, tak kulturní atraktivity nedostatečně popularizovány, ale také vybaveny - včetně chování
personálu. V tomto směru jsou      u nás velké nevyužité rezervy. Na Slovensku, kde jsou turistické
magnety četnější        i atraktivnější, je tento proces dynamičtější i když výchozí podmínky jsou
složitější.



6.  Rekultivace


Těžba a zpracování nerostných surovin, likvidace odpadů po ní i odpadů průmyslové výroby a
komunální sféry z lidských sídel způsobuje nejtěžší poškození krajiny a celého nejen dotčeného, ale
i širšího životního prostředí. Ve světě i u nás tak vznikají „měsíční krajiny„ zejména po povrchové
těžbě hnědého uhlí, ale i písku, kamene, kaolinu a dalších surovin. Ty jsou proti původnímu stavu
znetvořeny tak, že z původní krajiny nezbývá vůbec nic. Je zničena nejen vegetace a půda, ale i
hluboké vrstvy pod ní. Často se na dně hlubokých jam objeví podzemní voda - bezodtoké nádrže, snad
jediný pozitivní prvek devastace. Zvláštní druh devastace způsobují haldy, hlušiny a odvaly
nepotřebných hornin, stejně tak, jako poklesy povrchu terénu na poddolovaným územím. Tento stav
ještě zhoršuje vliv exhalací zpracování a využití hornin - zejména sloučeni síry.

První takto masivně postiženou krajinou v Evropě byl region  střední Anglie se svými  uhelnými doly
již od počátku 19. století. Na těžbu uhlí a jeho využití pro výrobu oceli a z ní produkci strojů,
ale hlavně lodí, zbraní i staveb (první litinový most byl v Anglii postaven v roce 1752, slavný
výstavní pavilon Cristal Palace pro světovou výstavu v Londýně roku 1851, první parní železnice
1836) doplatily okolí Sheffield, Birminghamu, Liverpoolu             a dalších anglických měst.
Anglie dala také jméno takto zničené krajině - „black country“. Další z průmyslově vyspělých zemí,
která změnila krajinu k nepoznání, bylo Německo a jeho uhelně ocelářská část podél řeky Ruhr -
Porúří s centrem v Essenu. Chmurný obraz těchto  a dalších černých krajin působil depresivně ještě
po druhé světové válce. Avšak to, co učinila Anglie a Německo i další země rekultivací těchto
krajin po konci nebo útlumu těžby, je vysoce pozitivní příklad změny zničeného ekosystému tvorbou
nových přírodě blízkých           hodnot. Vysokými náklady,  ale s výrazným efektem krajinným,
rekreačním       a psychickým bylo prokázáno, že člověk je schopen napravit důsledky své
jednostranně technické exploatační činnosti.




Obr. 50

Úspěšná rekultivace těžební krajiny v severním Walesu   na rekreační areál. Foto: I. Kyselka.


Rekultivace jsou významné tím, že zničené plochy vracejí zemědělskému, lesnímu  a vodohospodářskému
využití. Jedná se o štěrkovité půdy, o půdy nestabilní - svážné,        ale hlavně o půdy
devastované těžbou a průmyslem. Krajinná charakteristika rekultivací půd devastovaných průmyslem
spočívá v posouzení krajin našich těžebních oblastí.


Je to především oblast severočeské hnědouhelné pánve, tj. povrchové těžby hnědého uhlí, jeho
zpracování a využití. Krajina zde byla poměrně nevýrazná mírně zvlněná kotlina, lemovaná však
krásnými masivy Krušných hor a Českého středohoří. Změnila         se všestranně dramaticky, jámy a
vysoké výsypky jsou zde běžné a míra zásahu bývá přirovnána ke geologickým katastrofám. O to více
se zde uplatňuje příznivý vliv důsledně provedené rekultivace - měkké tvarování a osázení výsypek,
ale také jejich terasování       pro vinice a sady.


Obr. 51 Měsíční krajina povrchová těžba v severních Čechách. Foto: S. Štýs.


Ostravsko - karvinská pánev nemá motiv a proporci těžebních jam. Vedle vysokých hald jsou mělké
propadliny na poddolovaných územích, často zaplněných vodou. V obou těchto hlavních oblastech
devastací pracují rekultivační podniky, které se mohou vykázat řadou úspěšných realizací.
V ostatních těžebních krajinách, zejména lomů může mít           ve změněném terénu řadu
pozitivních barvitých vlastností, neboť vegetace svým přirozeným nástupem pokrývá tyto terénní
deformace velmi rychle procesem sukcese, tj. přirozeným vývojem rostlinného krytu.




6.1.   Typy rekultivací


Lesnická rekultivace – lesy hospodářské a účelové

Cílem rekultivace je buď les hospodářský nebo účelový (tj. ochranný                    nebo
rekreační). Dle toho se pak navrhuje druhová skladba, plošné uspořádání porostů                i
komunikační členění. Provádí se obvykle na svažitých pozemcích. Na nepříznivých půdách je nutno
použít tzv. melioračních dřevin, tj. s následujícími vlastnostmi:

·      rychlý růst v mládí

·      adaptace na extrémní prostředí

·      obohacení zeminy živinami

 (břízy, olše,  topoly, lísky, ptačí zob obecný, zimolez černý). Po zlepšení stanovištních podmínek
melioračními dřevinami následují dřeviny cílové (např. duby, buky, habry, jasany).


Zemědělská rekultivace

Provádí se na rovinatých a mírně zvlněných terénech. Cílem rekultivací mohou být dle stanovištních
podmínek orná půda, travní porosty, zelinářství, ovocné sady, vinice, chmelnice.

Rekultivační technologie zahrnuje:

·      účinné organické a minerální hnojení

·      úprava mechanicko – fyzikálních vlastností nově vznikajících půd (orba, hloubkové kypření,
vylehčování těžkých půd pískem, zlepšování lehkých půd organickou hmotou)

·      hydromeliorační opatření (odvodnění, závlahy)

·      vhodný osevní postup (zelené hnojení – zaorání nevysemeněné plodiny, jetelotravní směsky)








Obr. 52

Kvalitní rekultivace povrchové těžby tvoří novou atraktivní    a užitečnou krajinu. Foto:      S.
Štýs.

Rekultivace pro rekreaci

Takto využity bývají obvykle pozemky navazující na městská sídla. Jde o vytváření krajinářsky
hodnotných prostorů lesoparkového charakteru se sítí cest, cyklostezek, vyhlídek, přístřešků apod..
Doporučeny jsou následující fáze:

·      výsadba přípravných dřevin - výše popsané dřeviny zlepší půdní prostředí

·      stavby a bezlesí na neúrodných plochách - plochy bezlesí a drobné stavby             se pak
navrhnou tam, kde se vysazené porosty hůře ujaly.

·      výchovné probírky, dosadby náročnějších dřevin - nakonec se provedou výchovné probírky a
dosadí se stanovištně náročnější cílové dřeviny.


Obr. 53 Z bývalého lomu je dnes jedna z nejznámějších rezervací (geopark) a území pobytové rekreace
- Panská skála u Kamenického Šenova. Foto: I. Kyselka.


Rekultivace hydrická

Souvisí s rekultivací rekreační jako např.:

·      využití štěrkoven a pískoven pro rekreaci u vody

·      využití hald pro vyhlídky

Výsledkem rekultivace však nemusí být jen nádrže rekreační, ale také akumulační, meliorační,
asanační, a rybochovné.


6.2.   Kritéria pro výběr druhu rekultivace


·      dle druhu a tvaru devastované plochy

pinky a poklesy – zemědělské, hydrická a rekreační využití

výsypky – lesnická rekultivace, vinice, ovocné sady na terasách

rovinné plochy – zemědělství

·      dle umístění v krajině

v blízkosti měst les a rekreace, v tradičních zemědělských oblastech zemědělství

·      dle geologických, klimatických a půdních vlastností

určuje se dle pětistupňové klasifikace zemin pro rekultivaci a místního mikroklimatu (proudění,
exhalace, inverze apod.)

·      dle vodního režimu

pro hydrická využití nelze-li odvodnit; jinak bez omezení.

·      dle životnosti plochy

je-li rekultivovaná plocha uvolněna jen na omezenou dobu, je vhodné ji využít             pro
pícniny, ornou půdu či rychle rostoucí dřeviny, či jako krátkověké ovocné plantáže (např.
rybízárna).

·      dle polohy vůči sídlům

v blízkosti sídel se z environmentálních důvodů upřednostňuje lesnictví a rekreace

·      dle mechanizační přístupnosti

mechanizačně nepřístupné plochy budou využity lesnicky, případně rekreačně.



6.3.   Stanovištní aspekty rekultivace


Mikroklima

Dochází často k nadměrnému přehřívání výsypek, které pak mají nízkou vlhkost      a vysokou
propustnost. Rostliny brzo raší a pak trpí pozdními mrazy.


Nestabilita materiálů

Na svažitých půdách bez vegetace, se špatným vsakem a nedostatkem humusu, dochází k masivní vodní a
větrné erozi nebo sesuvům (popílky, hnědouhelné výsypky). Lze částečně řešit drenážním odvodněním a
zmírněním sklonu svahu.



Fyzikální vlastnosti půdy a nedostatek jemnozemě

Dle typu zvětrávání závisí vývoj půdy. Lépe se rekultivují jemnozrné materiály       bez skeletu,
musí však obsahovat aspoň 20 % průměrného půdotvorného substrátu.

Čím hrubozrnější materiál, tím méně je vhodný k rekultivaci. Nevhodné jsou i jílovité materiály
díky nepropustnosti. Minimální vzdušná kapacita nesmí klesnout pod 6 %. Nepříznivý je i vznik
povrchové kůry.


Toxické příměsi a chemické složení

Nejčastěji jde o vysoké koncentrace solí, síry a vápníku. Výsypky s dostatkem organického materiálu
jsou méně škodlivé. Akát snese až 3 % rozpustných solí v půdě. Pomoci může orba a odvodnění. Mnohdy
stačí jen překrytí toxických pozemků dostatečně mocnou vrstvou pro rostliny příznivé zeminy (do 50
cm pro trávník a byliny, do 1 m            pro dřeviny)


Půdní reakce

Hodnoty pH pod 3,5 a nad 8,5 rostliny až na výjimky (extrémně acidofilní, případně halofytní
rostliny) nepřežívají. Kyselost upravujeme vápněním, alkalitu překrytím půdního povrchu dostatečným
množstvím běžné neutrální, pro rostliny vhodné zeminy.



















V. ZÁKLADY ZAHRADNÍ A KRAJINNÉ TVORBY


Zahradní a krajinná tvorba (ZKT) je činností zabývající se plánováním, projektováním a zřizováním
ploch zeleně a pěstováním rostlin pro tyto účely. Je oborem přesahujícím zahradnicko – pěstitelskou
stránku, ale dotýká se více úseků lidských činností (architektura, stavebnictví, územní plánování,
výtvarné umění, estetika, dějiny umění, památková péče, lesní a vodní hospodářství, ochrana
přírody, geografie, psychologie, sociologie atd.).

S architekturou, stavebnictvím a územním plánováním má zahradní a krajinná tvorba společný základní
cíl, tj. vytváření prostoru. Pouze prostředky jsou jiné. Tedy nikoliv materiál stavební, ale
přírodní a to jak biotický (stromy, keře, byliny, trávník), tak i abiotický (terén, kámen, voda),
nicméně i umělý (technické povrchy, mobiliář, drobné stavby). Hlavní odlišností od jmenovaných
oborů je charakter tohoto materiálu. Zatímco stavební materiál má dosti přesně definovatelné
technické parametry a jen pomalé působení času na jeho vzhled, u rostlinného materiálu je nově
založené dílo zahradní a krajinné tvorby úplně odlišné od téhož díla po třiceti létech. S tím musí
zahradní a krajinný architekt počítat           a kompozici, druhové složení i jednotlivé zásahy do
založené výsadby během jejího vývoje plánovat tak, aby konečného cíle bylo dosaženo. Protože se
však dílo ZKT mění neustále doslova před očima jak během let, tak i během jednoho roku, stává se
plánování a realizace pravidelné údržby zeleně (na rozdíl od architektury) ještě důležitější než
výsledný zahradně krajinný projekt. Na rozdíl od stavebního materiálu je rostlinný materiál
vzhledem k vysokému počtu druhů daleko variabilnější a díky faktu, že jde o živé organismy také
nelze spoutat do technických parametrů, neboť stejně jako dva různí lidé, tak se i dva různí
jedinci stejného druhu stromu či keře mohou za určitých okolností, tedy např. za velkého mrazu nebo
velkého sucha, chovat zcela jinak. Pro zahradního a krajinného architekta je tedy prioritní znalost
co nejširšího druhového sortimentu a pěstitelských a uživatelských nároků jednotlivých druhů.



1.  Soustava zeleně v sídlech


1.1. Funkce zelených ploch v sídlech


Všechny civilizační procesy jsou provázeny rozvojem technických složek prostředí, z nichž některé
mají negativní dopady na fyzický i psychický rozvoj člověka         a to zvláště ve městech a
aglomeracích. Jednou z cest kompenzace těchto nepříznivých vlivů je vytváření přírodě blízkého
prostředí, což v rámci sídel znamená zakládání                a údržba ploch funkční zeleně. Až 31
% městských obyvatel neopouští v létě město          ani na víkend a totéž až 57 % obyvatel v zimě.
Jedná se zpravidla o obyvatele sociálně nejslabší. Ale i občané vyjíždějící na víkendy a na
dovolenou tráví ve městě až 70 %,            a proto je nutno řešit jejich rekreaci co nejblíže
místa bydliště.

·      Snížení a vyrovnání teplot vzduchu, vysoké albedo - 50 až 100 m široký pás zeleně, dokáže ve
svém bezprostředním okolí znatelně snížit teplotu vzduchu. Albedo znamená odrazivost, tz. podíl
pohlceného tepla k teplu odraženému. Zeleň                       tedy se svým albedem 30 – 50 % (na
rozdíl od zpevněných ploch, jejichž albedo je       4 – 10 %, které teplo intenzivně odrážejí do
okolí) v létě významně zvyšuje pobytovou pohodu v sídlech.

·      Zvýšení relativní vlhkosti - město je sušší až o 20 – 30 % než neurbanizovaná krajina. Zeleň
ve městě dokáže díky transpiraci tuto vlhkost zvýšit až o 20 %.

·      Zpomalení koloběhu vody - rostliny umožňují dokonalejší zasakování vody do půdy.

·      Usměrnění proudění vzduchu - útvary zeleně mají vliv na vertikální i horizontální proudění
vzduchu. Ve dne klesá chladnější vzduch v porostech k zemi a vytlačuje teplejší vzduch do stran,
v noci obráceně.

·      Snížení rychlosti větru - v liniovém pásu dřevin se rychlost větru ve vzdálenosti        do
5 - 10 násobku výšky tohoto pásu od jeho okraje snižuje o 30 – 40 %,                    ve
vzdálenosti 15 – 20 násobku teprve pomalu dosahuje své původní rychlosti. Záleží při tom na
propustnosti pásu, kdy polopropustné pásy zadržují rychlost sice jen částečně , ale na podstatně
delší úsek  než pásy nepropustné.

·      Tlumení účinku teplotní inverze - zeleň svou transpirací celkově vyrovnává rozdíly teplot,
tedy i v tzv. inverzních polohách (mrazových kotlích). Pokud však v těchto polohách nevhodně
situovaná zeleň brání horizontálnímu proudění, může nežádoucí účinky inverze ještě zhoršovat nebo
aspoň stabilizovat.

·      Náhradní ekologické lokality pro ptáky a drobnou zvířenu - hnízdění a dutiny        pro
zpěvné ptactvo.

·      Tvorba kyslíku, fytoncidů a repelentů, eliminace některých škodlivých           plynů -
závisí na druhu rostlin, neboť některé jsou na plynné imise citlivé. Spotřebovávají oxid uhličitý a
některé produkují fytoncidů snižující množství mikroorganismů v ovzduší a odpuzují hmyz
(jehličnany, ořešáky, balzámové topoly aj.).

·      Funkce prachového filtru - částečky prachu se usazují na listech a srážkami jsou splavovány
do půdy.

·      Vliv na tlumení hluku - zvukové vlny se při průchodu překážkami tříští a jejich účinek se
snižuje. Význam protihlukových stěn je i psychologický.

·      Pozitivní vliv na lidskou psychiku - pobyt v zeleni uklidňuje a umožňuje aktivní
i pasivní odpočinek.

·      Estetický, kompoziční a prostorotvorný význam - zeleň spoluvytváří prostor a člení plochu,
zvýrazňuje stavby a zakrývá jejich nedostatky. Příjemně působí proměnlivost scenérií, barvy a
tvary, rostlin, jejich květů, listů a dřeva.

·      Umožnění odpočinku, sportu, rekreace a poučení - pohyb v přírodě působí             na
člověka regenerativně i výchovně.



1.2. Třídění zeleně


Pro bilanci a plánování investic do zeleně v zastavěném území je nutná její klasifikace – třídění:

a)  dle nároků (nákladů) na údržbu (na jednotku plochy za rok) (B. Piro, 1985)

rozhoduje typ rostlinných prvků a jejich plošné zastoupení

·      1. kategorie – parková náměstí, hlavní městské parky, zeleň před nejvýznamnějšími budovami
města s intenzivně kosenými trávníky, vyšším podílem tvarovaných dřevin    a květinových záhonů

·      2. kategorie – menší parkově upravené plochy na méně viditelných místech, parky okrajových
městských částí, uliční stromořadí, zeleň školských a nemocničních areálů

·      3. kategorie – sídlištní zeleň, hřbitovy (zde záleží na jejich poloze a míře využívání
jakožto parkové plochy ve městě)

·      4. kategorie – lesoparky, louky a zeleň navazující na volnou krajinu


b)  dle příslušnosti a funkce, VŠZ v Lednici na Moravě (B. Wagner, 1979)

·      zeleň soukromá – soukromé zahrady, zahrádkové a chatové osady

·      zeleň vyhražená – není pro veškerou veřejnost: zeleň obytných vnitrobloků, zahrady
zdravotnických a sportovních  zařízení, nádvoří veřejných budov, úřadů, výzkumných institucí,
průmyslových a zemědělských závodů.

·      zeleň veřejná – městské parky a parčíky, parková náměstí, uliční stromořadí, lázeňské parky,
zeleň kolem pomníků, sídlištní zeleň, botanické a zoologické zahrady

·      zeleň zvláštního účelu – kompoziční záměr je zde obvykle sekundární – ochranná pásma
průmyslových a zemědělských závodů, ochranné lesní pásy – větrolamy, doprovodné porosty komunikací
a vodních toků, rekultivační zeleň na devastovaných půdách, hřbitovy (u těch však kompoziční záměr
často nalézt lze – zejména u nově zakládaných by měl být obsažen vždy)

·      zeleň hospodářská – hospodářské lesy, ovocné sady, vinohrady, chmelnice, prutníky.

·      zeleň krajinná – zahrnuje veškerou zeleň mimo zastavěné území obce


c)  dle charakteru, Výzkumný a šlechtitelský ústav v Průhonicích, 13 kategorií (Souček, Šonský,
1975)

·      parky – upravené plochy zeleně s minimální výměrou 0,5 ha a šířkou 25 m. Rozlišujeme parky
městské, lázeňské, historické, osvětové, rekreační atd.

·      lesní parky – parkové lesy – jsou zakládány na okrajích měst úpravou z lesů hospodářských
nebo na rekultivovaných plochách za účelem rekreace. Mívají více travnatých ploch, solitérů i
skupin stromů včetně vybraných exotů. Budují se zde vyhlídky, průhledy, přístřešky, vycházkové
okruhy, jezírka, studánky, pomníky. Usiluje se o pestřejší druhovou a věkovou skladbu, hospodaření
je zde maloplošné, těžební způsob jednotlivě nebo skupinově výběrný.

·      menší parkové plochy – plochy pod 0,5 ha. Funkce převážně okrasná. Jedná           se o
různé plochy u občanské vybavenosti, významných budov, pomníků, dětská hřiště, nádvoří a atria.

·      sídlištní zeleň – plochy zeleně v nových i starších obytných souborech s rekreační funkcí,
zahrnují však i klepače koberců, kontejnery atd..

·      aleje –  podél komunikací a vodních toků.

·      botanické zahrady, arboreta, zoologické zahrady – zeleň výzkumně výchovného charakteru.

·      hřbitovy – speciální typ zeleně plnící rovněž rekreační funkci.

·      zeleň u objektů rekreačních služeb a zařízení – dle potřeby obsahuje různá odpočinková
(odpočívadla, altánky), sportovní zařízení (tenis, minigolf, ruské kuželky).

·      zeleň u školských a výchovných zařízení – zeleň při různých typech škol výchovného
charakteru.

·      zahrady v individuální zástavbě – okrasné a užitkové zahrady u rodinných domů      a
soukromých chalup a chat.

·      zahrádkové a chatové osady – užitkové a okrasné zahrady bez obytné zástavby.

·      hospodářská zeleň – hospodářské lesy, vinice, chmelnice, ovocné sady, prutníky.

·      ochranná zeleň – izolační pásy kolem průmyslových a zemědělských závodů, větrolamy apod..

·      rozptýlená zeleň – menší plochy krajinné zeleně mimo les (meze, remízy, doprovodná zeleň,
zeleň u staveb v krajině).


1.2.1. Množství zeleně v sídlech


Stanovuje se složitějším výpočtem. Rozsah zeleně ve městech na obyvatele by měl být následující:


Veřejná zeleň                                     8 – 12 m² / obyv.

Zeleň obytných souborů                    14 – 19 m² / obyv.

Zeleň občanského vybavení             6 – 9 m²  /obyv.

Ostatní zeleň                                      22 – 35 m² / obyv.

Celkem                                              50 – 75 m² / obyvatele


Dostupnost je u veřejné zeleně optimální do 10 minut chůze, záleží ovšem             na kvalitě.
Obvykle to však (zvláště v historických jádrech a starších čtvrtích) není reálné. V dnešní době lze
plochy zeleně uvnitř měst získávat např. asanací starých průmyslových     a skladových areálů.



1.3. Zeleň soukromá


Zahrnuje zeleň u rodinných domů, chat a chalup a zahrádkové a chatové osady.


Zahrady rodinných domů

Tyto zahrady patří k nejudržovanějším a nejintenzivněji využívaným typům zeleně, které se zpravidla
skládají z následujících částí:

·      předzahrádka - její charakter je převážně okrasný. Nemusí být oploceny, nebo jen nízkým
plotem zvláště u novější výstavby, kdy se tak prakticky stávají součástí veřejné zeleně (oplocení
až v úrovni čelních stěn zástavby). Její uspořádání záleží do velké míry na velikosti a tvaru.
Obvykle obsahuje centrální trávník a po obvodu kvetoucí keře a trvalky. Místo trávníku však mohou
být použity pokryvné dřeviny. Dekorativně působí balvany a nášlapné kameny. Na venkově lze
doporučit použití tradičních kvetoucích rostlin, ať už letniček (hledíky, máky, aksamitníky),
cibuloviny (narcisy, tulipány, česneky) nebo trvalky (slunečnice, stračky, astry).. Vchod může být
rámován vyššími keři. Od intenzivnější komunikace mohou být odděleny živým plotem. Je-li
předzahrádka dostatečně velká a vzdálená od domu, mohou být použity i vyšší stromy.

Obr. 54 a 55  V předzahrádkách se uplatní hlavně druhově a tvarově pestrá nízká zeleň – pokryvné
dřeviny a trvalky. Foto: I. Kyselka.


·      část okrasná a část obytná jsou vlastně rozšířeným obydlím, na které navazují          a
často splývají, takže bývá poměrně obtížné je od sebe prostorově nebo nějakou definicí odlišit.
Základem je nejobvykleji dobře udržovaná trávníková plocha uzavřená okrajovými kulisami okrasných
keřů a trvalek. Mohou zde být balvany, skalky, mokřady, jezírka, ptačí napajedla nebo i plastiky,
raději však ne charakteru trpaslíků     a hradů.

Tyto části mají mít intimní odpočinkový charakter. Součástí bývá dlážděné odpočívadlo pod pergolou
s popínavou rostlinou a pohodlným zahradním nábytkem. Vhodná je návaznost na bazén, či alespoň
zahradní sprchu. Dle potřeby zde umístíme dětský koutek s pískovištěm, houpačkou nebo i jinou
průlezkou. Zahradní krb nebo ohniště jsou vhodné, navazují-li přímo na odpočívadlo, nehodí se však
do zahrad s hustou zástavbou kolem. Zahradní osvětlení se uplatní u odpočívadel a na terasách a při
nasvícení efektních částí zahrady by současně nemělo rušit během dne. Cestičky zahradou vedeme
raději po obvodu, aby se netříštila celistvost trávníku a stačí je provést jen z nášlapných kamenů.
Okrasné jezírko vyžaduje dosti péče, ale je velmi efektním prvkem, zvláště je-li osázeno vhodnými
rostlinami.

·      část užitková bývá někdy od ostatních částí pohledově oddělená živým plotem a má mít spíše
pravidelný charakter, ale na některé pečlivě udržované prvky (záhony, vinice, ovocné stěny) mohou
být pro svou dekorativnost otevřeny z předchozí části pohledy (zvlášť na venkově). Ovocné stromy
mohou být součástí i okrasné a obytné části. V rohu se umísťuje kompost přikrytý pro lepší
fermentaci černou fólií. V mnoha západoevropských zemích se dnes užitkové části se zeleninou nebo
malými skleníky pro různé speciální plodiny (tzv. hobby garden) stávají opět zajímavou módou.


Obr. 56

Zahrady větších vil z 30. let vyžadují i větší stromy, které taky změkčují tvrdé funkcionalistické
linie. Zasahují - li však do stavby, nebo nadměrně stíní, vyžadují řez nebo odstranění - Kranzova
vila v Brně. Foto: G. Arnold.











Obr: 57

Zahrady větších vil z 30. let vyžadují velkoryse řešené prostory travnatých ploch  a skupin stromů
- Vila Tugendhat v Brně. Foto:  G. Arnold.


Zahrádkové osady

Vznikaly zejména v době masové bytové výstavby a touze nájemníků po kousku půdy a vlastní zeleně.
Jde obvykle o velkovýrobně nevyužitelné plochy v majetku města. Existují v zásadě dva typy:

·      dočasné jsou pronajímány zpravidla jen na dobu určitou a tedy zpravidla neobsahují stromy,
chatky ani ploty. V dnešní době se dosti omezují.

·      trvalé bývají vymezeny územním plánem, mají být dobře dosažitelné MHD. Je nutné vhodné
začlenění do krajiny např. vysokou zelení. Celková plocha by měla být alespoň 2 ha a jednotlivých
zahrad od 50 do 500 m². Velikost zahradního domku je omezena plochou 5 x 5 m. V zahradě u domu má
být alespoň malá okrasná a obytná část krytá pergolou nebo vyšším stromem. Zahrádkové osady by měly
mít společná zařízení jako klubovnu, moštárnu, případně palírnu. Cesty zahrádkovou osadou mají být
veřejně průchozí, oddělené však od zahrádek ploty. V blízkosti by mělo být parkoviště
a ekodvůr s možností odvozu spalitelného odpadu.








Obr. 58

Jednotně působící zahrádková osada v Kaiserslauternu, Německo. Foto: I. Kyselka.


Zahrady soukromých chalup a chat

Platí velmi podobné zásady jako u soukromých zahrad rodinných domů                s tím rozdílem,
že musí být respektován ráz okolní obce a krajiny a nutno zohlednit fakt,      že údržba a zálivka
nebude tak intenzivní



1.4. Zeleň vyhražená


Zeleň komerčních rekreačních objektů

Okolí těchto objektů musí respektovat krajinný ráz. Vysazovány mají být především domácí dřeviny.
Podobně jako u soukromých zahrad zde mohou být umístěna ohniště, bazén, odpočívadlo (terasa),
dětské hřiště, parkoviště a udržovaný trávník.



Školní zahrady – školy základní a střední

Kromě funkce estetické a hygienické musí mít i funkci výchovnou. Velikost zahrady se pohybuje od 25
do 40 m² na žáka. Zahrnuty v tom jsou hřiště, okrasná i výuková část. Posledně jmenovaná nemá mít
víc než 13 m² na žáka, aby ji žáci zvládali v rámci výukových hodin obdělat. Školní zahrada se
zpravidla dělí na:

·      část okrasnou: jednoduchá, ale vkusná a působivá úprava. Převládat mají domácí dřeviny,
nicméně bohatost sortimentu bylin má být vysoká. Dle možností lze zřídit         i skalku či
okrasné jezírko. Vhodná je i učebna v přírodě na mírném svahu. Součástí okrasné části může být
botanická sbírka rostlin či zookoutek. Umístěna mají být různá krmítka pro ptáky z produkce
školních dílen.

·      část výrobně pokusná: žáci zde pěstují různé užitkové rostliny na záhonech              a ve
sklenících a také ovocné stromy tak, aby poznali co nejvíce pěstebních postupů. Zajištěna však musí
být i péče v době školních prázdnin.

·      část sportovně rekreační: má být dle možností vzdálená od učeben pro svou hlučnost.
Obsahovat má nejméně jedno hřiště a atletické dráhy.

Vybavení zahrad a náplň jednotlivých částí se může např. lišit dle zaměření středních škol (školy
zemědělsko – technické, umělecké apod.)





Obr. 59

Terénní úpravy pro kulturu        a sport v areálu Vyšší    odborné školy v Zweibrückenu přestavěné
z bývalých kasáren. Foto: I. Kyselka.


Zahrady mateřských škol

Mají mít cca 40 m^2 na dítě. Základem je rozsáhlý a dobře udržovaný trávník s kulisou stromů a keřů
na okrajích. Jednotlivá oddělení mají mít vlastní pískoviště, naopak nejstarší děti mohou mít i
zajímavé průlezky. K další vybavenosti patří brouzdaliště             se sprchou, houpačky,
koloběžková dráha, sportovní nářadí, venkovní sezení s možností letní jídelny. Pro kryt hřišť se
volí měkké povrchy (tartan, japex, umělý trávník). Upřednostňují se keře a stromy se suchými plody,
naopak nesmí být použity dřeviny            a rostliny jedovaté.

Zeleň úřadů a výzkumných ústavů

Okolí těchto budov má charakter veřejné zeleně a má mít tedy reprezentativní charakter. Mnohé
z nich však mají i nádvoří či atria, které jsou zelení vyhraženou. Uplatní    se zde skupiny keřů
či stromů umístěné hlavně do středu plochy, střídané s plochami trávníků nebo pokryvných dřevin.
Dle možností jsou tyto prostory doplněny lavičkami         pro využití v poledních přestávkách,
případně i zařízeními pro stolní tenis či badminton.   Mají-i ústavy rozsáhlejší zahrady parkového
nebo pěstebního rázu, upravují se dle zásad  pro úpravu takovýchto ploch.

Obr. 60

Velké plochy trávníků a keřů z důvodů racionální údržby i lepšího estetického působení, balvany,
Areál Tech. Univerzity Kaiserslautern – Porýní, Německo. Foto:    I. Kyselka.







Obr. 61

 Vyhražená zeleň, text: Vkusná kompozice vody, travin, dlažby, osvětlení v areálu Tech. Univerzity
Kaiserslautern - Porýní, Německo. Foto: I.Kyselka.


Zeleň sportovních zařízení

Tato zeleň má zásadní hygienický význam, neb sportoviště jsou někdy masově navštěvována. Měla by
být vzdálena od příliš frekventovaných silnic a zeleň zde má tvořit ochrannou clonu. Sportoviště
mají být v rozsahu 4 – 5,5 m^2 na obyvatele, z toho zeleň 3 m^2.  U dětských hřišť pro děti do 6
let by tato plocha měla být 10 – 12 m^2 na dítě. Musí být chráněna zelení proti větrům. Písek
v pískovišti se mění nejlépe 2x za sezónu. Mobiliář volíme dle věku dětí. Do 6 let stačí houpačky,
skluzavka, méně náročné průlezky a kreslící stěna nebo asfaltová plocha k tomuto účelu. Vhodná je i
rozmanitější modelace terénu       na menší pahorky. Pro starší děti jsou vhodná robinzonádní
hřiště s indiánskými vesnicemi, dřevěnými pevnostmi apod.. U sportovních areálů je vhodná jejich
ochrana proti převládajícím větrům od západu a severozápadu víceřadými ochrannými pásy. V okolí
hřišť jsou vzhledem ke znečišťování opadem listů a celoročnímu působení vhodné jehličnany nebo
dřeviny shazující listí po prvních mrazících (jírovce, javory, lípy). Plot kolem hřišť má být
popnut nebo doprovozen keřovým živým plotem. Kolem koupališť musí navíc být dostatek udržovaných
trávníků ke slunění.


Botanické a zoologické zahrady

Tyto zahrady mají populárně naučný charakter. Důležité je, aby veškeré exponáty byly dobře a
přehledně označeny a současně, aby se návštěvníci dobře orientovali. Rostliny v botanických
zahradách a arboretech je možné uspořádat jak dle botanického systému, tak i dle použití (rostliny
kulturní – polní, popínavé, pokryvné, vlhkomilné, skalkové,          nebo i okrasné listem,
s barevnou kůrou - borkou apod.) a nejčastěji podle původu, tedy např. Severní Amerika, vápencové
Alpy, jihomoravská lesostep apod.. Vždy však nutno zachovat hledisko estetické, tedy aby se
rostliny kompozičně příliš netříštily, aby ve skupině pokud možno vždy něco, ale ne vše právě
kvetlo, aby bylo dosaženo působivých barevných kombinací apod.. Současně je třeba mít na paměti, že
není účelem otrocky napodobovat přírodu, neboť naprosto přirozeného charakteru přírodního prostředí
stejně nelze úplně dosáhnout. Proto je někdy vhodné pro dosažení optimálních podmínek pro různé
specifické druhy rostlin pracovat i s abiotickými materiály jako kámen, beton, kov či sklo.
Například        pro rostliny rostoucí na převisech a útesech jsou v Arboretu brněnské MZLU
vytvořeny působivé  originální vertikální stěny kombinací betonových panelů a travertinových
balvanů.    I v botanických zahradách mají svůj význam moderní sochařská díla z různých materiálů,
jakož i odpočívadla a herní prvky pro děti.



Obr. 62

Architektonicky zajímavě řešené podmínky pro růst skalniček a netradiční imitace kaňonu. Botanická
zahrada a arboretum MZLU v Brně. Foto:                I. Kyselka.













Obr. 63 Kompozičně zajímavě řešená výstava kosatců, Botanická zahrada a arboretum MZLU v Brně.
Foto: I. Kyselka.


Dnešní Zoologické zahrady nutno chápat ne jako žaláře zvířat, ale jako důležité vzdělávací a
vědecké instituce umožňující například poznání některých návyků (etologii) ohrožených druhů zvířat
a jejich zpětné vysazení do přírody. Úpravy výběhů tedy musí zvířatům i návštěvníkům vytvářet
iluzi  přirozených stanovišť. To zejména tam, kde se zvěř pohybuje volně a návštěvník je omezen
např. autobusem, mostem, terasou apod. Zeleň má v návštěvnických trasách důležitou funkci izolační
(společně s vodními příkopy a plochami)  a protiprachovou.

U obou typů zahrad je samozřejmostí jejich vybavenost orientačním systémem, lavičkami, odpadkovými
koši a dalšími doplňkovými službami pro návštěvníky (občerstvaní, hygiena, dětská hřiště apod.).


Zeleň lázeňských míst

O zvýšeném významu zeleně v lázeňských městech a oblastech byla již řeč v kapitole 5.10.. Zeleň
slouží v lázních jako spolučinitel léčení, neboť zvyšuje kvalitu odpočinku, rekreace i kladných
estetických vjemů. Má být tedy druhově i věkově pestrá, dosahující různých stupňů světla a stínu
s ohledem na předmět lázeňské léčby – tedy např. více stínu tam, kde se léčí choroby srdeční,
plicní či nervové, naopak více světla pro léčení revmatiků a duševně nemocných. Úprava má být vždy
vzorně udržovaná, zvukově i zrakově izolovaná od nepříznivých vnějších vlivů. Vzhledem k rychlé
únavě nemocných je dostatek míst k sezení, přístřešků, odpočívadel a vyhlídek samozřejmostí. Časté
a vhodné jsou v lázeňských parcích nejen pitné, ale také letní hudební pavilony či menší amfiteátry
          pro různé kulturní akce. Sportoviště rovněž patří do lázní, je však nutno je oddělit
zelení     od vycházkových parků a léčebných budov. Lázeňské vycházkové trasy postupně přecházejí
do okolní krajiny, která má být pro tento účel ještě v dostatečné vzdálenosti vybavena           a
upravena.


Nemocniční zahrady a sanatoria

Zeleň kolem nemocnic má význam zejména hygienický, estetický a psychologický, neboť příjemné
prostředí je součástí terapie. Důležité je izolovat zahradu porosty                od okolních
ulic, ale také zakrytí nemocničních budov. Vzhledem k různým potřebám nemocných je třeba vytvářet
slunná i stinná prostředí s dostatkem laviček, případně vyhlídek. Výběr rostlin má být pestrý
s rozmanitými tvary a barvami. Omezit nutno smuteční tvary       a cypřišovité rostliny, neb
připomínají hřbitov a rovněž alergeny (topoly, břízy, jasany). Infekční oddělení mají mít zahradní
část oddělenou od ostatních. U poliklinik (mají-li nádvoří) možno zřídit tzv. zelené čekárny s
možností vyvolání čekajících dle pořadí, tj. s lavičky v přírodním prostředí, s vodou, pergolou
apod.. U sanatorií v přírodě nutno přizpůsobit druhovou skladbu a charakter úprav okolní krajině.


Zeleň průmyslových závodů

Dělí se na zeleň vnější (izolační) a vnitřní. Účel hygienický je zde nadřazen estetickému, ale i
ten je důležitý na zakrytí a změkčení strohých linií staveb. Vnější zeleň izoluje okolí od
škodlivých exhalací a u potravinářských a farmaceutických závodů naopak chrání výrobny před
exhaláty z okolí. Ochranné izolační pásy mají být kombinované             ze stromů a keřů,
víceřadé a měly by obsahovat rychle rostoucí a aromatické dřeviny    (např. topol balzámový). Zeleň
by neměla bránit přehledu při ostraze areálu.                   Proto se ponechávají velké travnaté
plochy členěné většími skupinami stromů a keřů z důvodů racionální údržby. S ohledem na kontaminaci
prostředí nutno vybírat nenáročné druhy. Ke skladům hořlavých hmot z bezpečnostních důvodů nelze
sázet jehličnany.             Je třeba rovněž respektovat vnitropodnikovou dopravu a skupiny dřevin
vysazovat tak,        aby nebránily výhledu v křižovatkách a zatáčkách.


Zeleň zemědělských závodů

V zásadě zde platí podobné principy jako u závodů průmyslových, tedy prvotní je splnění
hygienických funkcí. Tedy izolovat farmu hlukově a pachově od vnějšího prostředí, stínit hnojiště a
jižní stěny stájí, bránit stohy slámy a sena před větrem. Rovněž je nutno respektovat protipožární
hlediska, rozměry širokozáběrové mechanizace a vnitrozávodní dopravní bezpečnost. Kombinovat lze
dřeviny rychle rostoucí (topoly, jasany), protiimisní      a protihmyzové (ořešáky) i produkční
(ovocné stromy). Ve vnější zeleni mají převládat druhy domácí, neboť farma často navazuje přímo na
okolní krajinu.

1.5. Zeleň zvláštního určení


Starší hřbitovy

Všechny starší hřbitovy mají zpravidla charakter kulturní památky (byť nezapsané ve státním
seznamu). Úpravy mají zdůraznit klidné a důstojné prostředí. Starší hřbitovy jsou většinou
pravidelně členěné a hroby jsou často umístěny dle majetku zemřelých. Jejich vzhled lze zlepšit
výsadbou zeleně po obvodu hřbitova, který pak z dálky vypadá jako park. Lze jej též alejí spojit
s obcí. Hřbitov by měl mít ústřední prostor s pomníkem (křížem). Staré zanedbané hroby se zruší a
osadí dřevinami, takže hřbitov je pak prostorově zajímavěji členěn. Také staré, méně používané
cesty je vhodné zatravnit. Nutno doplnit lavičky, aby starší lidé měli kde odpočívat. Poblíž
hřbitova nemá chybět parkoviště. Zvláštní druh zde představují hřbitovy válečné, obvykle s hlavním
pomníkem se společným pohřebištěm, případně jednotnou úpravou jednotlivých hrobů. a jednotnou
úpravou.







Obr. 64

Tradiční velké náhrobky městského hřbitova            – Luxemburg. Foto:               I. Kyselka.







Obr. 65

Výtvarně hodnotné reprezentativní náhrobky městských patricijů                  v Kamenickém
Šenově. Foto: I. Kyselka.

Obr. 66

Zádumčivý půvab židovských hřbitovů spočívá v zahuštěnosti jejich náhrobků, hrobů bez rovů    a
melancholické opuštěnosti        – Brtnice. Foto: I. Kyselka.





Obr. 67

Kuriózní hřbitov Maďarské reformované církve. Náhrobky připomínají loď převozníka Charóna vezoucí
zesnulé       přes řeku Styx, město Tárpa                     - severovýchodní Maďarsko. Foto: I.
Kyselka.












Obr. 68

Velmi specifický, zpravidla jednotný charakter mají pohřebiště řeholních řádů. Cisterciácký klášter
Stična v Slovinsku. Foto: I. Kyselka.

Obr. 69 Skromný hřbitov v drsné krajině – kameny a tráva bez rovů - Conwy, Severozápadní Wales.
Foto: I. Kyselka.


Nové hřbitovy (hřbitovy posledních desetiletí a nově zakládané)

Jsou to významné plochy zeleně obce a je s nimi třeba počítat, zejména na okraji měst. Dle
velikosti města mají mít výměru 10 – 40 ha. Výhodnější a prostorově úspornější    je pravidelné
(geometrické) uspořádání hřbitovů než nepravidelné (přírodní). Nové hřbitovy, zvláště ve městech,
by měly obsahovat části dle různého typu pohřbívání tj. vedle nejrozsáhlejší sekce s pomníky a
hroby s libovolnou úpravou, také urnový háj a rozptylovou louku, případně památník válečných obětí,
či čestný kruh pro hroby významných osobností, který může souviset s centrálním prostorem hřbitova.
Tyto sekce je vhodné oddělit volně rostoucími živými ploty. Podél hlavních cest mají být vysazeny
alejové stromy. Použité rostliny by neměly přehnaně zdůrazňovat pochmurnost místa (cypřišovité
jehličnany, převislé tvary listnáčů apod.). Je nutno pamatovat na pravidelné rozmístění kontejnerů
na odpady, vodních zdrojů, osvětlení, které má svým charakterem navazovat na architekturu obřadní
síně.



Urnové háje

Mají být součástí nových hřbitovů. Lepší než budování miniaturních hrobů s pomníky je umístění
plochých kamenů nebo epitafních desek s mírným sklonem k cestě. Uspořádání urnových hájů je naopak
vhodnější jako nepravidelné (přírodní). Rozptylové louky mají být upraveny jako park se skupinami
dřevin a loukami, na jehož okraji je umístěn seznam       zde rozptýlených nebožtíků. Kolumbária
(zdi se skleněnými vitrínami pro urny) málokdy působí příliš esteticky.


Lesní hřbitovy

Začaly vznikat současně s hnutím zahradních měst začátkem 20. století. Umísťují    se nejlépe do
smíšených, vzrostlých, rozvolněných porostů. Rozmístění hrobů bývá volné, pomníky bývají skromnější
bez rovů a obrubníků, boční cesty travnaté. Dosadba spočívá    jen ve střídmém doplnění keřů a
trvalek tak, aby nebyl narušen charakter přírodního prostředí. Nutno počítat s větší plochou než u
běžných hřbitovů, neboť 60 – 80 % jejich výměry tvoří zeleň.



1.6. Zeleň veřejná


 Zeleň obytných souborů - Sídlištní zeleň

Panelová sídliště se již téměř 15 let nebudují a bytová výstavba dnes obvykle není soustřeďována do
tak rozsáhlých celků, jako       před rokem 1990. Bude se tedy jednat především     o úpravy
stávající sídlištní zeleně a zakládání těchto ploch u dnešních menších obytných souborů.

U některých sídlišť s výrazněji vymezenými vnitrobloky se charakter této zeleně může blížit zeleni
vyhražené.




Obr. 70

Parkování dnes v sídlištích zabírá dost místa a zeleň proto bohužel musí někdy ustoupit. Regenerace
sídliště Hájek v Třebíči. Foto: I. Kyselka.


Obr. 71

 V sídlištích se skvěle uplatní pokryvné dřeviny, zvláště              na svazích a v úzkých
pásech,     kde trávník je obtížné udržovat        – Kaiserslautern v Německu. Foto: I. Kyselka.










Obr. 72

Zeleň a dětské hřiště v revitalizovaném sídlišti původně sloužícím americké armádě v Zweibrückenu –
Německo. Foto:  I. Kyselka.


Zeleň u významných budov a v okolí pomníků

Jedná se o významné úřady, radnice, divadla, kina, soudy, školy atd.. Důležitý je dostatečně široký
nástupní prostor, který ale může být z estetických důvodů rozdělen květinovým či keřovým pásem. Jde
o jedny z nejexponovanějších ploch ve městě, proto lze použít poléhavé keře, okrasné traviny,
sadové růže i letničkové záhony. Důležitá je volba barev rostlinného materiálu i laviček, košů,
květinových nádob i osvětlení, které mají ladit, resp. mohou být kontrastní k barvě fasády budovy i
k jejímu charakteru, neboť tvary dřevin (horizontální či vertikální) mohou zdůraznit nebo potlačit
linie budovy. Své místo zde mají      i voda a plastiky. Úpravy u památníků mají odpovídat a
zdůrazňovat charakter a slohové období památníku, současně jej však nepotlačovat. Plastika má mít
barevně a tvarově kontrastní popředí, pozadí, případně kulisy.















Obr. 73 Dobře řešený detail nízké zeleně v areálu business parku revitalizovaného s kasáren
Francouzské armády v Kaiserslauten – Německo. Foto: I. Kyselka.


Zeleň na náměstích

 Hlavní náměstí v historických městech sloužila až do začátku 19. století jako tržiště a
shromaždiště, takže zeleň zde neměla místo. Když se pak trhy přesunuly do méně významných prostor
nebo byly postaveny tržnice kryté, objevily se u kašen, mariánských sloupů a památníků kulovité
javory, lípy či jírovce (kaštany koňské), které lze již dnes považovat za zeleň tradiční a je tedy
dobré ji obnovit. Nicméně z důvodů zachování historické autenticity není správné přeměnit
historické náměstí na park, ale jen doplnit nízkou nebo mobilní zelení. Uplatní se zde kvalitní
dlažba a menší vodní prvek (i moderní) s možností letního osvěžení (prameník). Náměstí s nesourodou
a méně hodnotnou architekturou je vhodné doplnit např. malokorunnými stromy, přičemž je nutno
zohlednit jejich nároky vzhledem k omezenému prostoru v dlažbě, letnímu suchu       a zimnímu
zasolení (vhodné jsou např. malokorunné akáty či jasany). Dostatek místa je třeba ponechat pro
parkování, není-li jiné vhodnější místo.


Obr. 74

Zídka jako druh protipovodňové ochrany je i pěkným architektonickým prvkem na městské nábřežní
promenádě v Szolnoku – Maďarsko. Foto: I. Kyselka.

Obr. 75 Historická náměstí obvykle vzrostlou zeleň neobsahovala a proto je nutno ji sem umísťovat
velmi opatrně a spíše jen do parteru - Česká Kamenice. Foto: I. Kyselka.


Obr. 76 Historická náměstí obvykle vzrostlou zeleň neobsahovala a proto je nutno ji sem umísťovat
velmi opatrně a spíše jen do parteru – Slavonice. Foto: I. Kyselka.


Městské parky a parčíky

Hlavním účelem parků i parčíků je klidová, dle možností někde i aktivní rekreace. Proto lze dle
velikosti parku do něj umísťovat některá menší sportovní a kulturní zařízení,   ne však klubová
sportovní zařízení či rozsáhlé areály. Důležitou součástí parku je však       dle rozsahu parku
jedno nebo více dětských hřišť dle věkových kategorií. Park by měl být   od okolních ulic pohledově
izolován vyšší zelení či volně rostoucím živým plotem, který však má být občas přerušen, aby byly
umožněny průhledy do parku i ven. Zeleň (včetně vodních prvků) má tvořit minimálně 80 % a zpevněné
plochy maximálně 20 % z jeho celkové plochy. Květinové výsadby se obvykle pohybují kolem 1 %, není
to však normativní údaj, tz. mohou tvořit i více nebo mohou chybět úplně. Současně je nutné
dodržovat optimální poměr světla     a stínu pravidelnými probírkami a dosadbami. Dřeviny je nutno
volit přizpůsobivé místním podmínkám. Keřové skupiny se z bezpečnostních důvodů v posledních letech
omezují, hlavní efekt tvoří solitérní stromy a jejich skupiny, jejichž kompozici vytváříme tak, aby
byla umožněna racionální a pravidelná údržba trávníku. Na okraji parku je vhodné vybudovat oplocený
výběh psů.









Obr. 77 a 78  Voda a dětská hřiště, důležité prvky městských parků – Luxemburg. Foto: I. Kyselka.














Obr. 79 - 82

Příkladné uplatnění zeleně v členitém reliéfu historického města Luxemburgu. Foto: I. Kyselka.


Obr. 83

Jen stromy bez trávníků          – plochy slouží pro oblíbené hry, např. pétangue, Saint Tropéz.
Foto: I. Kyselka.









Obr. 84

Efektní řešení plochy bez keřů jen stromy, bekináž (bývalý konvent řeholních sester bekyní) Bruggy
– Belgie. Foto: I. Kyselka.







Obr. 85

Kvalitní výsadba, dlažba        a členění nábřeží vytvářejí oblíbený komunikační             a
promenádní prvek (Manchester – Salford           – revitalizované doky). Foto: I. Kyselka.


Zeleň v ulicích

Stále jí ubývá v důsledku rozšiřování komunikací, opravám inženýrských sítí            a potřebě
parkování. Z těchto důvodů se v současnosti užívají hlavně malokorunné, bezplodé odrůdy listnatých
stromů (sakury, javory, hrušně, akáty, javory, habry, jasany atd.). Výšku dřevin volíme tak, aby
příliš nestínily okolním domům, současně však tvořily mírný stín na chodníku. Umožňuje-li to šířka
komunikace, lze vozovku od chodníku oddělit živými ploty z tavolníku, pámelníku, ptačího zobu
apod.. V širokých ulicích lze umístit i středové pásy, které samy někdy mají charakter dlouhého
parku s lavičkami apod.. Takovéto komunikace se dříve nazývaly bulváry. Velmi vyhledávané jsou
bulváry na nábřežích velkých vodních toků a ploch.



Obr. 86

Řešení širokých bulvárů s významnou stavbou v ose - Mainz, Německo. Foto:    I. Kyselka.


Zeleň v ulicích patří k nejohrožovanějším skupinám zeleně ve městě, neboť trpí suchem, žárem,
znehodnocenou, neprovzdušněnou půdou, exhaláty, zasolením, mechanickým poškozováním a v důsledku
oslabení také chorobami a škůdci. Výsadbu omezují také některé technické normy.


·      nejmenší šířka chodníku pro malokorunné stromořadí                                  4 m

·      minimální vzdálenost stromu od rohu ulice a vjezdu k budovám                  2,5 m

·      min. vzdálenost od stožáru osvětlení
      4 m

·      min. vzdálenost od oken
budov                                                                      5 m

·      min. vzdálenost od kanalizace
         1,5 m

·      min. vzdálenost od teplovodů a plynovodů
2 m

·      min. vzdálenost od vodovodních potrubí a elektrických kabelů                    1 m

·      min. vzdálenost od chodníků a obrubníků
1 m

·      min. výška kmene (od země k rozvětvení)
3 m

·      min. vzdálenost stromů v řadě
         8 – 15 m


 Při výsadbě stromů v ulicích je nutno provést výměnu zeminy v jamách, upevnit kůlem a provést
výchovný řez. Pravidelně je pak třeba provádět zálivku a udržovací řez.  Tam, kde se parkuje a není
místo pro travnatý pruh, je kolem kmene usazena ochranná mříž tak, aby nezpevněná plocha měla aspoň
3m^2. V některých ulicích je vhodné uliční stromořadí kombinovat s mobilní zelení v nádobách,
zvýšenými květinovými záhony či pokryvnými dřevinami. Někdy se dobře uplatní i vysoká zeleň
v prolukách mezi domy. Efektní, rychlé a finančně nenáročné je popnutí holých bočních fasád domů
popínavými rostlinami (břečťan, psí víno).



Obr. 87

V ulicích historických jader měst se uplatní hlavně zeleň  v nádobách a popínavou – Andermatt ve
Švýcarsku. Foto: I. Kyselka.


Parkoviště

Zřizují se zpravidla v prolukách ulic a na okrajích zastavěných ploch. Umožní-li        to
podmínky, je vhodné parkoviště budovat jako zelená, k čemuž je nejvhodnější řídší porost stromů
charakteru park či parkového lesa. Taková parkoviště by ale neměla být z důvodu zachování zdraví
dřevin příliš intenzivně, nýbrž spíše jen občas využívána. V případě nové výsadby se volí rychle
rostoucí dřeviny. Kmínky musí být z provozních důvodů minimálně 3,5m vysoké. Z dřevin nesmí padat
dužnaté ani těžké plody (jeřabiny, třešně, kaštany apod.) nebo křehké, příliš lámavé větve. Povrch
parkoviště by měl být štěrkový, se zatravňovacími rošty, v případě  jen občasně využívaných i
travnatý.


Zahrady na konstrukcích a střešní zahrady

Pod tímto pojmem rozumíme zahrady, jejichž půda či substrát není spojena s rostlým terénem. Jejich
historie sahá až do starověku, neboť např. Visuté zahrady Semiramidiny patřily k sedmi divům
starověkého světa. Tradiční skandinávská architektura obsahuje sedlové střechy bohatě porostlé
mechy, lišejníky i malými stromy a keři (poslední dvě jmenované kategorie jsou však důsledkem
neúdržby a nejsou-li odstraněny včas, mohou střechu narušit). Přestože jde o dosti náročnou úpravu,
stávají se zahrady               na konstrukcích stále častěji důležitou složkou veřejné i soukromé
zeleně.

Je vhodné zakládat je jen na stavbách s vhodnou úpravou střešního pláště. Vhodné jsou pro ploché
střechy, garáže a různé nosné stropy zcela zapuštěné do půdy. Méně náročně jsou tyto zahrady řešeny
jako sestavy v nádobách a nemusejí být tedy vázány        na konstrukci střechy. Přesto však musí
být řešen odtok z nádob a současně nesmí být překročena povolená nosnost střešní konstrukce.

Při výběru dřevin je nutno zohlednit zhoršené vegetační podmínky (úpal             nebo zastínění,
značné kolísání teplot, vítr, nízká vlhkost vzduchu, menší prostor               pro kořeny, který
v zimě často promrzá apod.). Obvykle se jako nejméně výhodná uvádí expozice  východní a
severovýchodní, jako nejvýhodnější se naopak uvádí expozice severozápadní.

Půdní profil se skládá z vrstvy vegetační, filtrační a drenážní. Vegetační vrstvu tvoří kvalitní
propustný substrát, nejčastěji uměle připravený (např. jílovitorašelinný substrát s minerálními
živinami apod.). Pod vegetační vrstvou je cca 5 cm vysoká filtrační vrstva, tvořená dnes zpravidla
netkanými geotextiliemi. Drenážní vrstva (nejčastěji štěrk, keramzit   a další sypké materiály
štěrkovité frakce, drenážní rohože, umělohmotné desky, polystyrén atd.) zajišťuje odtok přebytečné
vody. Potřebná tloušťka všech vrstev pro trávník                  a kobercové trvalky je 15 až 30
cm, pro trvalky, poléhavé a popínavé dřeviny 20 – 40 cm       a pro keře a malé stromy 35 – 70 cm,
pro větší stromy více – záleží na obvyklé hloubce prokořenění. Celá plocha zahrady musí mít
zajištěn odtok přebytečné vody, tedy minimální sklon 2 % a vegetační plochy možnost závlahy.
Stavební konstrukce jsou speciální technickou záležitostí.

V kompozici uplatňujeme různé nádoby (koryta, kontejnery), povrchy (štěrk, písek, drtě, keramika) i
konstrukce (pergoly, loubí, treláže, dlažby, zídky, terénní modelace) samozřejmě s ohledem na
únosnost střešní konstrukce.


Zimní zahrada

Je to k domu přistavěný nebo z poloviny vestavěný skleník, který slouží k pěstování rostlin a
posezení. Může sloužit jako uskladnění pro rostliny pěstované v létě venku              v nádobách
(palmy, oleandry, agáve apod.) nebo jsou zde umístěny interiérové rostliny. Jejich druhová skladba
odpovídá možnostem vytápění zimní zahrady. Rostliny mohou být pěstovány ve větších či menších
nádobách nebo při dostatku prostoru ve volné půdě pokryté nižším podrostem. Prostor zimní zahrady
lze kombinovat s pěstováním citrusů, či chovem akvarijních ryb, terarijních zvířat nebo ptačí
voliérou. Zimní zahrady pochopitelně mohou existovat jak u objektů veřejně přístupných, tak u
soukromých.

1.7. Zeleň na venkově


Zásady vegetačních úprav venkovských veřejných prostranství (návsí, ulic a nábřeží) a jejich soulad
a návaznost na  okolní krajinou

Základem kvalitní a tradici odpovídající úpravy obecních návsí a širších ulic je založení
kvalitního trávníku, který má být dle charakteru a regionální tradice doplněn menším             či
větším počtem stromů a keřů. Základ by měly tvořit dřeviny domácí, doplněné o zažité, zejména
kvetoucí dřeviny cizí. V zásadě by však měly být chráněny veškeré dřeviny stávající, s výjimkou
porostů nemocných, přehoustlých a přestárlých. Významné staré stromy by měly být odborně ošetřeny.
Probírky a dosadby nových dřevin nutno provádět citlivě s ohledem na to, které budovy a pohledy je
třeba zakrýt a které naopak zdůraznit. Výsadby keřů, co do druhů i do rozsahu je třeba zvážit, aby
nedošlo k úplnému zahoustnutí parteru a optickému roztříštění prostoru. Stromy i keře by měly
s ohledem na optimální poměr světla a stínu, ale i na údržbu tvořit ucelené skupiny, střídané
s volnými travnatými plochami. V ulicích je pak vhodné, aby stromy tvořily pravidelnou alej. Dle
šířky komunikací  a vzdáleností budov od ní lze pak zvolit větší či jen malo- a úzkokorunné
dřeviny. Vždy je nutno brát ohled na podzemní i nadzemní vedení inženýrských sítí, které často
představuje pro použití větších dřevin zásadní překážku. Proto je velmi vhodné po vzoru západních
sousedů snažit se dostat postupně všechny sítě pod zem.
















Obr.88   Úprava okraje obce (humna) tvoří někdy velmi hodnotná společenstva i scenérie - Cevenes
maison de Lola v jižní Francii. Foto: H. Sklenaříková.

Úprava návsí a ulic

Úprava návsi by vedle terénních úprav měla pochopitelně zlikvidovat veškeré nevzhledné plochy
rumištního či zbořeništního charakteru, včetně nevzhledných                   a nevhodně umístěných
staveb jako čekáren, zídek, poutačů, vývěsek apod.. Některé z nich své místo mají, nicméně jejich
podoba a umístění mají být součástí nové architektonické koncepce daného prostoru.

Součástí návsi a širších ulic mohou být rovněž dětská hřiště, která by však neměla být umísťována
do jejich nejexponovanějších částí, tj. k významným a historickým budovám. Velkou pozornost je
nutno věnovat zpevněným plochám, které často tvoří střed parkově upravených ploch či prostranství
před významnými budovami a pomníčky. V zásadě nevhodné je použití dlažby zámkové jako prvku typicky
městského a regionálně indiferentního. Výjimkou snad mohou být některé ryze účelové plochy jako
vjezdy                  a odstavné plochy u výrobních a obchodních objektů. Mnohem vhodnější a
tradičnější je použití kvalitního mlatu, který při dnešních technologiích lze již založit tak, aby
nebyl rozježděný a nestála v něm voda. Trvanlivé na venkovní použití nejsou příliš ani dlažby
keramické a terakotové. Zbývají tedy různé druhy kamenných dlažeb (žulové kostky, pískovec apod.)
jejichž použití závisí vždy na tradičním používání v okolí a rovněž na větší   či menší míře
památkového rázu místa.
















Obr. 89 Tradiční úprava historické návsi – rybník a vzrostlé stromy. Foto: I. Kyselka.


Hovoříme-li o kamenné dlažbě, je vhodné použít plochý lomový kámen k obkladu dna a boků otevřených
cestních příkopů. Nízké kobercové rostliny pak mohou být vysazeny do spar mezi nimi. Tento prvek
působí velmi esteticky.



Obr. 90

Jednoduchá travnatá náves s potokem    a stromořadí působí velmi prostě             a přirozeně.
Foto: I. Kyselka.



Parky a parčíky

Tyto drobné plochy zpravidla vznikají na jiných, než hlavních návsích, tedy nejčastěji u zastávek
hromadné dopravy a výše zmíněných drobných staveb, které nejsou součástí hlavní návsi či
komunikace. Některé, při okraji obce tvoří naopak přechod do volné krajiny. Jde často o velmi
hodnotné drobné plochy zeleně, které zvláště obcím s rozptýlenou zástavbou a v kombinaci drobnými
stavbami vtiskují zcela specifický charakter.

Tyto plochy by měly být živým plotem, či dalšími vzrostlými dřevinami odděleny       od
intenzivních dopravních tahů.

O druhové skladbě platí totéž, co o předchozích skupinách. V hlavních, reprezentativních prostorách
obce by měly dominovat vyšší dřeviny domácí a exoty sloužit jen jako zajímavý doplněk. Každé
zákoutí může mít svůj specifický charakter, ač cizorodé dřeviny by nikde neměly zcela převažovat.
Zvláště zde je nutno přihlédnout ke krajovým specifikám. Tradiční veliké obce s širokými ústředními
návsemi na Moravském Slovácku mají přirozeně daleko větší podíl cizích dřevin (zejména velikou
druhovou pestrost okrasných keřů a květin) a liší se tak od obcí přírodnějšího charakteru
v horských i podhorských oblastech. V zásadě stačí, aby trávníky byly dobře udržovány a plochy na
vhodných místech doplněny lavičkami. Tam, kde to prostorové podmínky dovolí, lze umísťovat herní
prvky     pro děti, které by však programově neměly být kombinovány s plochami vyhledávanými
především důchodci. Lavičky, stoly osvětlení, odpadkové koše a herní prvky by měly být z hlediska
designu materiálů a barev voleny obezřetně s ohledem na míru venkovské autenticity okolních ploch.
















Obr. 91 I v malých obcích lze realizovat moderní a vkusné dětské hřiště. Foto H. Sklenaříková.


Parčíky často představují plochy kolem pomníků a drobných sakrálních staveb. Zásady pro jejich
úpravu byly již popsány výše.


Použití  stromů

Přistupuje-li obec k zásadním nebo i dílčím úpravám veřejných prostranství a zeleně na svém území,
měli by si její představitelé uvědomit, které prvky byly a jsou pro obec          a daný kraj
typické a rozhodně by neměly chybět. Jde zejména o tradiční použití vzrostlých stromů, které je
jiné na jižní Moravě (ořešáky, akáty), jiné na Vysočině (lípy, javory, jilmy, jabloně) a jiné na
Valašsku (slivoně, jasany, jeřáby). Pochopitelně, že jmenované dřeviny najdeme ve všech oblastech,
jejich původní a tradiční používání je však třeba respektovat. Úspěšnost obnovení těchto výsadeb
velmi závisí na názorech zastupitelstva i občanů           a dle toho je třeba volit méně či více
rozsáhlou obnovu původního stavu. Málokdy je však z důvodů zastínění i celkové údržby ploch reálná
obnova původního počtu vzrostlých dřevin, zejména ne ovocných, neboť zájem o ovoce mimo soukromé
zahrady je nízký a jiné vysoké dřeviny mají řadu nepřátel, kteří si nejčastěji stěžují na padající
listí, zastínění obytných budov a ztížení dopravní situace. Tento problém lze dnes do jisté míry
řešit použitím       malo- či úzkokorunných kultivarů, v případě ovocných dřevin lze vysazovat
bezplodé nebo maloplodé odrůdy, které alespoň v období květu vytvoří tradiční atmosféru rozkvetlé
venkovské ulice či návsi.


Obr.92   Efekt v krajině dominantně působícího kostela je v tomto případě velkými stromy potlačen.
Nutná probírka a prosvětlení. Foto I. Kyselka.


Použití jehličnanů

Výsadby jehličnanů nelze odsuzovat vždy a všude. Mnohde byly vysazovány již těsně         po válce,
někde dokonce i za první republiky a vytvořily tak jakousi novodobou tradici. Některé z nich
dosáhly již úctyhodných rozměrů a dominantního postavení v obci a je nutno je respektovat. V nově
zakládaných výsadbách by však jehličnany rozhodně neměly převažovat, ale spíše sloužit celý rok a
celý svůj život vzhledově stabilní jedinci oproti sezónně i vývojově se měnícím listnáčům.
Upřednostnit je tedy třeba nejrůznější       kvetoucí stromy a keře, které do prostor venkovské
zeleně přinášejí potřebnou pestrost    a proměnlivost.




Obr. 93

Typický venkovský pomníček padlým s příliš jednostrannou úpravou z jehličnanů. Foto:           I.
Kyselka.

Růžové a květinové záhony

Dříve, zejména v 50. – 70. letech byly v mnoha obcích na nejexponovanějších místech (kolem
církevních staveb, pomníčků, kulturních domů apod.) zakládány růžové, místy i květinové (trvalkové
i letničkové) záhony. Tyto úpravy mají dodnes opodstatnění tam, kde jsou v rozpočtu obce dostatečné
prostředky pro jejich poměrně nákladnou údržbu,      ale zejména tam, kde jsou zejména místní
občané (tedy nejen odborné firmy) ochotni         se o tyto úpravy starat.


Trávníky

Základem všech dobře založených zahradních úprav je kvalitní trávník.                  Ve
venkovských obcích však má typicky městský parkový či kobercový trávník opodstatnění jen na
nejvýznamnějších parkových plochách. Pro ostatní drobná zákoutí v obci, zejména okolí dětských
hřišť, sportovišť či zemědělských výrobních středisek je vhodnější druhově pestřejší trávník kosený
jedenkrát za 3 - 6 týdnů.


Využití dosud nevyužívaných ploch

Současně je nutno zohlednit aktuální potřeby obyvatel obce, tedy hřiště                 pro
nejmenší i pro teenagery, lavičky pro starší občany, sportovní plochy či výletiště            ve
vhodných místech na okrajích obce. Často jde o různá skaliska, strže, tůně, mokřady, bývalé selské
lomy či cihelny. Tato často zarostlá místa plná odpadků je třeba vyčistit           a prosvětlit a
případně instalovat objekty pro dětská hřiště či lavičky. Podobně je třeba pečovat o drobná zákoutí
mezi domy, kdy několik stávajících stromů a keřů stačí doplnit lavičkou. Tyto nenáročné, často však
nejvyhledávanější plochy zeleně je vhodné navzájem propojovat a to jak prostorově, tak i funkčně
(dětská a robinzonádní hřiště se sportovišti      či školními hřišti apod.).


Podpora tradičních oplocení

Některé obce jako např. Vratěnín na moravsko – rakouském pomezí si získaly v prvenství v soutěži
„Vesnice roku“ úpravou návesních fasád. Podobně efektní pozitivní změnou je úprava předzahrádek.
V krajích s rozptýlenou zástavbou (Sudety, Valašsko) ploty být vůbec nemusí, obnova dřevěných
tyčkových plotů a květinových zahrádek                     ve vysočinských obcích však úžasně
zvedne celkový vzhled obce.


Obnova pomníčků, drobných sakrálních staveb a úprava jejich okolí

Kaple, kříže, boží muka, sochy světců patří k tradičním objektům venkovských návsí, ale i okrajů
obcí a významných míst ve volné krajině (rozcestí, vrcholy, mostky, ohbí cest apod.). Velmi často
bývají doplněny dvěma, někdy i třemi či čtyřmi stromy, méně obvykle keři, které tak podtrhují
význam těchto staveb a jejich často dominantní pozici v daném prostoru. Jejich umístění má vždy
svůj historický i symbolický význam a proto je velmi nevhodné jejich přemísťování. Je-li to opravdu
nezbytně nutné, měla by plastika být instalována v jiném památkovém prostředí, např. u kostela.
Jejich památkářsky pečlivá obnova by měla obsahovat právě i doplnění zmíněných dřevin, případně
lavičky.

Podobně i pomníčky obětem obou světových válek, ač různé umělecké úrovně jsou neopomenutelnými
prvky středů obcí, ač již při svém postavení bývaly obklopeny více          či méně rozsáhlými
parkovými úpravami proměnlivé kvality. Tyto úpravy dnes zpravidla vyžadují úpravu směrem k omezení
počtu dnes většinou již přerostlých dřevin,                    ke zviditelnění a zpřístupnění
samotného objektu. Úprava by pak měla být jednodušší (trávník i keře ve větších plochách
umožňujících racionální údržbu).


Venkovské hřbitovy

V současných venkovských obcích se setkáváme jednak s původními staršími hřbitovy kolem kostelů a
jednak se hřbitovy novějšími situovanými zpravidla na okraji obce. Oba typy hřbitovů mají obvykle
pravidelné členění komunikací a hrobů, které je třeba respektovat. Ostatní zásady platí prakticky
stejné jako u hřbitovů městských.



Obr. 94

Typický malý vysočanský polní hřbitov. Foto: I. Kyselka.


Soukromé zahrady a předzahrádky

Současné venkovské předzahrádky by měly respektovat charakter daného místa. Doplňkové použití
drobných a středních konifer je sympatickým oživením, ale koniferová zahrada na návsi, kde dosud
převažují květinové výsadby, je nepochybně rušivým prvkem. Bez problémů je ovšem použití jehličnanů
v části obce, kde převažuje novější zástavba bližší městskému typu. Nesmí se zapomínat, že tradiční
součástí předzahrádek, které se však velmi dobře uplatní i v případě nové zástavby jako jsou
rostliny (agáve, fuchsie, oleandry aj.) v nádobách a v oknech (pelargonie, petunie, voskovky
apod.).

Na selském dvoře byly dříve vysazovány stromy obyčejně jen ke stínění hnojiště. Dnes jsou však i
tyto části často pojednány jako zahradní úprava. Přesto by však měla být předzahrádka od dvora a
části za domem opticky oddělena např. řadou vyšších rostlin         či keřů (např. rybízů).

Tam, kde je to typické, např. na Vysočině, je vhodné používat dřevěné tyčové ploty. Obecně by však
měly být spíše nižší (1 – 1,2 m). Tradiční tyčkové ploty by však naopak měly být zachovány v zadní
(humenní) části venkovských zahrad, kde byly vysazovány ovocné stromy, pěstována zelenina a
v podhorských krajích na ně přímo navazoval pás lesa, takže vesnice byla obklopena vysokou zelení.

Možnosti obce v ovlivnění podoby předzahrádek a soukromé zeleně jsou poměrně velmi omezené. Přesto
může vhodně zaměřená výstava či exkurze za zdařilými příklady třeba i do blízkého zahraničí velmi
vhodně motivovat. Stimulující mohou být i různá    finanční zvýhodnění ze strany obecního úřadu,
strpí-li vlastník předzahrádky jisté sjednocující úpravy či alespoň výsadbu některé z cílových
dominantních dřevin.



Obr. 95

Lehce přerostlá, ale jinak typická venkovská zahrádka – Pavlov.   Foto: I. Kyselka.








Obr. 96

Velmi často působí v předzahrádkách esteticky       i tradiční zemědělské plodiny     – dýně,
meloun, Vinica – jižní Slovensko. Foto: I. Kyselka.

1.8. Rekonstrukce parků a zahrad


Historické zahrady i komponované krajinné celky jsou cenným historickým dokladem své doby a mívají
vysokou uměleckou i dendrologickou hodnotu a bývají tedy chráněny Zákonem o památkové péči
č.20/1987 Sb. Tyto památky však daleko více než stavby podléhají časovým proměnám a kromě trvalé
údržby potřebují po určitém čase zásadnější tvůrčí opatření. Tyto zásahy dělíme na:

·      asanace - představuje odstranění nevhodných objektů a přerostlých, nemocných, suchých,
náletových a jiných nevhodných dřevin.

·      adaptace - přizpůsobení objektu novému účelu např. zámeckého parku na zahradu ústavu
sociální péče. Zůstává kompozice, nově se řeší provozní situace a vybavení.

·      rekonstrukce - sleduje obnovu původního historického stavu nebo jde o zásadní kompoziční
změnu.

·      renovace - menší obnova historické původnosti.


Předpoklady rekonstrukce

Rekonstrukce historických zahrad a krajinných celků probíhá obvykle v následujících fázích:

·      studium historických pramenů

Starých map, tzv. indikačních skic, písemných zpráv a historických publikací.             Ne vždy
jsou ovšem k dispozici.

·      zhodnocení současného stavu

Vychází z následujících rozborů:

-     Biologický rozbor - provádí se inventarizace jednotlivých dřevin, případně jejich skupin, při
nichž se posuzuje jejich zdravotní stav a také bylinné patro.

-     Kompoziční rozbor - hodnotí se půdorysné a prostorové členění, barevnost             a
psychologický účinek

-     Funkční rozbor - hodnotí současné a perspektivní využití prostoru a nakolik splňuje nové
provozní požadavky. Jen menší množství parků a krajinných celků lze rekonstruovat do věrné
historické podoby.

·      stanovení cíle rekonstrukce

Nutno zejména ekonomicky zhodnotit cíle reálné a zvolit kompromis mezi historickou věrností a
současnými možnostmi.



Rekonstrukce zahrad pravidelných

Rekonstruuje se zahrada či krajina celá nebo jen její část. Vedle studia dobových podkladů se ještě
provádí průzkum terénu. Chybí-li podklady, je nutno postupovat              dle podobných
zachovalých objektů pro udržení atmosféry doby.


Rekonstrukce zahrad nepravidelných

Tyto parky bývají často hodně zanedbané, což má někdy svoje kouzlo, ale mají-li ještě dnes sloužit,
musí být dodržen určitý poměr světla a stínu. Základem je obnovení kompoziční kostry a zlepšení
stavu porostů, kdy je snaha zachovat maximum nosných kompozičních dřevin a odstranění nemocných a
plevelných. Přitom je třeba opatrnosti, neboť uvolněné skupiny mohou utrpět silným větrem nebo
silným osluněním. Nutná je etapizace. Provádí se i obnova trávníkových ploch na uvolněných místech,
případně jeho náhrada pokryvnými rostlinami ve stínu. Provádí se také úprava cestního systému dle
potřeb provozu, vyhlídkových bodů, doplněním odpočívadel starými  i novými architektonickými prvky.



Obr. 97

Průhledy na architektonicky významné  budovy je třeba udržovat. Foto: I. Kyselka.



1.9. Zeleň hospodářská


Do této kategorie řadíme vinice, chmelnice, ovocné sady, proutníky a produkční lesy. Tyto sice
přímo neslouží k rekreaci obyvatel, ale jejich mikroklimatická a hygienická funkce je nesporná.
V obrazu města a v krajinném rázu mají své tradiční místo                     a kompoziční hodnotu.
Je zřejmé, že chemické ošetřování těchto porostů v těsné blízkosti osídlení musí být omezeno.
V takových případech oddělujeme porost pásem vysoké zeleně, jinak však vinice či chmelnice na
okraji sídla má svou vysokou estetickou hodnotu                 a dokládá spjatost s tradicí.


2.  Soustava zeleně v krajině


KRAJINA - ohraničená část zemského povrchu, kde působí
mnoho                                                                                 přírodních i
uměle vyvolaných jevů

Plánování krajiny stálo a dodnes do jisté míry stojí v pozadí plánování zastavěného území sídel a
jejich rozvoje. Krajina byla chápána jen jako zájmové území obcí z hlediska možnosti další zástavby
a rekreace. V krajině se však odbývá řada hospodářských činností. Její přírodní i kulturní složka
má svou hodnotu a je dokladem historického vývoje.               Její užívání musí být koordinováno
dle priorit, které se v různých územích liší. V horách je to ochrana přírody a rekreace, v nížinách
intenzivní zemědělství a doprava, v okolí velkých měst rekreace a možnosti rozvoje města. Touto
činností se zabývá krajinné plánování          – v mnoha zemích uznávaná disciplína s řadou vědecky
propracovaných metod, u nás více či méně odborná a zanedbávaná součást územního plánování.
V současné době je snaha vytvořit takové standardy krajinného plánu, který by byl povinnou součástí
územního plánu.


Zásady pro zakládání a údržbu zeleně v nezastavěném území s ohledem na krajinný ráz a regionální
tradice

Skupiny i liniové porosty stromů a keřů vyskytující se mimo les v různých formacích v zemědělské
krajině tvoří podstatnou složku jejího vzhledu a rázu. V rovinách větrolamy     a topolové porosty
podél vodních toků, v pahorkatinách a vrchovinách meze, ovocné a lipové aleje, remízy a selské
lesíky, v podhůří a horách jasanová stromořadí aleje, porosty kolem strží, vrcholových skal, mezí –
kamenic a solitéry na horských lukách – to vše lze vyjádřit jedním poněkud rozptýleným pojmem –
rozptýlená zeleň. V dobách tzv. socialistické zemědělské velkovýroby a i v uplynulých letech
budování kapitalismu doznal její charakter značných změn.

·      za účelem kolektivizace a racionálního využití těžké mechanizace bylo likvidováno velké
množství mezí, remízů, břehových porostů, cestních stromořadí, solitérů             a dalších forem
rozptýlené zeleně

·      z důvodů tzv. náhradních rekultivací (dle zásady hektar za hektar) byly zlikvidovány
nenahraditelné a současně zemědělsky zcela nevyužitelné plochy mokřadů, úvozových cest, stepních
lokalit, drobných malovýrobních teras apod.)

·      v rovinných oblastech ohrožených suchem a větrnou erozí vznikly soustavy ochranných lesních
pásů – větrolamů, které však nyní v důsledku zanedbané pěstební péče a nevyjasněných vlastnických
vztahů chátrají

·      řada drobných svažitých luk na okrajích lesů, starých sadů, terasovitých políček          či
různých ruderálních ploch zarostla spontánně křovinami a lesem nebo byla „řádně“ zalesněna.


Z pohledů na statistiky může být překvapivé, že lesů i krajinné zeleně neustále přibývá. Je to
ostatně patrné i ze stoletého srovnání fotografií známých míst našeho státu v knize „Letem českým
světem“, kde hlavním znakem dnešní doby proti situaci přelomu    19. a 20. století je „zarostlost a
neuklizenost“ krajiny. I když krajinné zeleně a lesů de facto opravdu přibylo, jejich druhová
skladba, rozmanitost i estetické působení za minulým stavem značně zaostává.

V následujících podkapitolách jsou uvedeny základní zásady pro tvorbu a údržbu různých forem
krajinné zeleně a jejich financování.


Pojem „liniová zeleň“

Již samotný termín „liniová zeleň“ napovídá, že nejde o zcela přírodní, člověkem neovlivněný útvar.
Dřevinná zeleň přece v přírodě roste v rozsáhlejších lesních porostech, menších skupinách či jako
solitery, ale výjimečně (nemluvíme-li např. o linii okraje lesního porostu) tvoří souvislejší
linii. Z toho vyplývá, že pojem liniová zeleň zpravidla souvisí s lidskou činností. Poměrně často
je užíván též termín „doprovodná zeleň“, který sice výstižněji vyjadřuje nejčastější funkci liniové
zeleně, ale liniová zeleň je neméně významná     i jako izolační v nejširším smyslu slova.



2.1. Zeleň podél komunikací


Není zcela známo, jak vypadal dřevinný doprovod středověkých cest a silnic, je však známo, že za
Marie Terezie se vysazování stromů k císařským silnicím stalo povinné. Vedle stínu poskytovala
stromořadí i orientaci v mlze a tmě a v případě ovocných výsadeb i ovoce. Zbytky některých těchto
lipových, či jírovcových stromořadí se dodnes zachovaly a byly však donedávna zbytečně ničeny kvůli
rozšiřování silnic. Jen v Čechách bylo roku 1834 napočítáno podél důležitých silnic 544 014 stromů.
Díky těmto poměrně pokrokovým zákonům v Čechách, na Moravě i v Uhrách obdivují četní cizinci
nebývalou četnost                a druhovou pestrost jak ovocných, tak i ostatních dřevin, které
tak výrazně člení                 jak hanácké roviny, tak i podhorské oblasti.

V menší míře můžeme soustavu alejí potkat i u významnějších šlechtických              a církevních
sídel. Nejznámějším a nejrozsáhlejším územím velkorysé krajinotvorby je Lednicko – valtický areál,
kde aleje hrají zásadní roli. Jako opravdové spojení dvou domů působí grandiózní 8 km dlouhá přímá
cesta od valtického k lednickému zámku neobcházející žádné terénní útvary (dnes alej Petra
Bezruče). Důležitým prvkem liniové dopravní zeleně  se od období baroka vedle císařských silnic
staly cesty k poutním chrámům či kaplím stavěným zpravidla na kopcích jako zakončení křížových
cest.

Liniová zeleň podél cest však zdaleka nebyla tvořena jen na císařský příkaz nebo dle záměru
šlechtických architektů. Až do poloviny tohoto století pracovala větší část venkovského
obyvatelstva v zemědělství, případně v lese. Lidé tedy byli se svým polem, loukou, lesem, rybníkem
či cestou prakticky v každodenní styku. Tento kousek krajiny tvořil jakousi rozšířenou část domu
každého hospodáře stejně jako dvůr, chlévy, zahrada a taky zde při práci trávil většinu času.
Prostor byl tedy vysoce účelně uspořádán, ale tím také,  aniž to bylo přímým záměrem, esteticky
dotvářen. Vždyť všechny krajinné detaily jako mez, remízek, úvozová cesta, stromořadí či soliterní
strom na rozcestí, kříž, boží muka                     či upravená studánka nebyly jen samoúčelně
estetické, ale také velmi funkční prvky .



Obr. 98

Kvalitně upravená vesnická ulice s jednotnou strukturou selských domů je ovládána rytmem
malokorunných stromů.


Kolektivizace a integrace zemědělské výroby však rozvrátila tyto ustálené společenské vztahy,
včetně osobních vztahů ke konkrétnímu místu a krajině. Omezením počtu lidí v krajině každodenně
pracujících a jejich degradací z hospodářů na traktoristy       a lesní dělníky se krajina stala
prostorem pro výrobu potravin a dřevní hmoty se všemi škodlivými důsledky. Ztráta zdánlivě
zbytečného krajinného detailu tak již téměř nikomu v obci nevadí. Zvlášť v pohraničních oblastech,
kde se vyměnilo po válce obyvatelstvo, je patrná absence vztahu k drobným lidským výtvorům minulých
generací. Indikátorem dávného odsunu starousedlíků jsou právě často necitlivě vyrubané staré stromy
nebo celé aleje a břehové porosty, pokácené kříže, zpustlé kaple  a nevykosené cestní příkopy.













Obr. 99 Typická vysočinská jasanová alej plní všechny významné funkce silniční zeleně - Rokyto.
Foto: I. Kyselka.


Původní funkcí zeleně podél komunikací bylo vyznačení tras při zhoršené viditelnosti, zastínění,
užitek (zejména v případě ovocných alejí) a estetický účinek. Vegetačním doprovodem je komunikace
do krajiny začleněna a stává se její součástí. Silniční stromořadí vysazené na vnější straně
silničního příkopu je v majetku Správy silnic. Podobně jako ve městech se musí dodržovat
vzdálenosti od podzemních i nadzemních inženýrských sítí a zohlednit nepříznivé vlivy komunikací
(exhalace, zasolení apod.). Zeleň podél komunikací má řadu funkcí, z nichž nejdůležitější  jsou:

·      dopravně technická - optické vedení; ochrana proti oslnění; ochrana proti rázovým vlnám
v předjížděcích pruzích; maskovací úloha; ochrana proti větru; ochrana proti závějím; psychické
vedení; orientace za mlhy, v noci, v závějích; ochrana proti výjezdu vozidla z trasy.

·      stavebně technický - zabezpečení a zpevnění svahů; ochrana proti vodní a větrné erozi,
mrazu; zpevnění středního dělícího pásu; meliorační funkce dřevin                   na zamokřených
pozemcích, kde je ohrožena stabilita silničního tělesa a svahů.

·      dopravně bezpečnostní - zachycování nezvládnutelných vozidel (husté porosty některých druhů
křovin, např. šípky, trnky); zajištění rozhledových polí (zorného pole).

·      hygienicko – rekreační - snížení hlučnosti a prašnosti; zamezení tvorby smogu; zlepšení
mikroklimatu

·      krajinářsko – estetická - začlenění technického díla do krajiny; zlepšení vzhledu opuštěných
tras, lomů a pískovišť; zakrytí nevzhledných objektů v zorném poli řidiče

·      biologicko – ekologická - ochrana krajiny a částečné zlepšení její ekologické stability

Další zásady pro výsadbu zeleně podél komunikací:

·      Výsadba podél komunikací má největší význam v rovinatých, intenzivně  zemědělských
oblastech, kde je hlavní složkou krajinné zeleně. V rámci narušení krajinné monotónnosti zde porost
nemusí být zcela pravidelný, může obsahovat různé druhy dřevin, stromy i keře.

·      Vede-li silnice nebo dálnice v zářezu, nesázíme stromy na jeho horní ani spodní hranu, neboť
se tak vytvoří optické prohloubení zářezu tzv. zelený kanál, nýbrž ve smíšených keřových
skupinách  do vlastních svahů. Protierozní stabilitu svahů zajišťujeme kokosovými sítěmi nebo
ochrannými nástřiky. Je dobré také využívat nízké půdopokryvné dřeviny. Vhodných domácích druhů
těchto dřevin je však poměrně málo (ostružiníky, břečťan, brčál barvínek) a z hlediska nároků na
prostředí jejich použití není univerzální. Výsev trávního semene se obvykle provádí hydroosevem.

·      Silnice v náspu mají mít zeleň vysázenou u paty náspu, tak aby byla ze silnice vidět, ale
nebránila v rozhledu.

·      Do vnitřní strany oblouku zatáček sázet vegetaci nízkou nebo žádnou.

·      Odpočívadla nebudovat jen v pravidelných vzdálenostech, ale zejména v místech rozhledů,
vodních ploch a jiných zajímavostí, kde je rovněž dost přirozené vegetace. Odpočívadla mají být
nenáročně parkově upravena z místně přirozených dřevin.

·      Sklony svahů musí umožňovat mechanizované sekání trávy.

·      Je možná  bezpříkopová úprava komunikací s filtrem, tj. štěrkovaný trativod krytý
geotextilií a vrstvou zeminy s trávníkem.

·      Dřeviny se vysazují nejlépe 3 m od okraje vozovky.

·      Aleje vzrostlých stromů jsou působivé, ale nemají být vedeny v příliš dlouhých úsecích.
Přerušení může být jako průhled na zajímavou dominantu v krajině nebo jiné dřeviny při vjezdu do
obce.

·      Tvarově a barevně jinými dřevinami lze zvýraznit autobusovou zastávku či benzinovou pumpu.

·      Staré užší aleje zachovat pro místní dopravu či jednosměrný provoz.

·      K dálnicím nutno vysazovat odolné dřeviny ve větších skupinách v pestré druhové skladbě,
z důvodů pozitivního estetického vnímání vzhledem k rychlosti.

·      Ve středových pruzích nutno vysazovat dřeviny odolné snášející pravidelný řez (rakytník,
čimišník apod.).



·      Protihlukové stěny lze s výhodou zřizovat jako kombinaci drátěné konstrukce (případně
gabionů) s popínavou rostlinou (protihlukový efekt spíše psychologický. Lepšího efektu lze
dosáhnout popnutím gabionů či jiné stěny z masivního materiálu. Čistě vegetační protihlukové stěny
mají jen částečný účinek a vyžadují zpravidla hustou víceřadou výsadbu.

·      Dřeviny s dužnatými plody nevysazovat blízko dálnic, aby nelákaly vysokou zvěř.

·      V úsecích s hojným výskytem vysoké a vzácné zvěře lze uvažovat o podchodech        či
ekoduktech (zelených mostech) např. u Lipníka nad Bečvou.

·      U polních cest je lépe počítat jen s jednostrannou výsadbou vzhledem k nutnosti průjezdu
širokozáběrové mechanizace.


V rámci komplexních pozemkových úprav vznikají nové cesty, které mají mít vegetační doprovod.
Stejně tak je stromořadí třeba doplnit u současných, často holých polních cest. Založení hustých
oboustranných stromořadí často brání nutnost průjezdu širokozáběrové mechanizace (kombajnů,
aplikátorů pesticidů apod.). Stromy u takovýchto cest je nutno sázet v delších vzájemných odstupech
od sebe (7m) nebo jen po jedné straně. Druhová skladba musí odpovídat lesnímu vegetačnímu stupni,
ale především regionální tradici (tedy  např. jižní Morava – ořešáky, Haná – jabloně hrušně,
Vysočina – jeřáby, jasany atd., okolí feudálních sídel – lípy, jírovce atd.). Pochopitelně druhový
sortiment daných oblastí je daleko pestřejší, neboť uvedeny jsou pouze ty nejcharakterističtější
dřeviny. Měly by však pocházet z blízkých školek nebo alespoň podobných klimatických a půdních
podmínek.



2.2. Břehové porosty


Břehová vegetace

Porosty rostoucí přímo u hladiny vodního toku. Spleť kořenů vrb a olší drží koryto. Aby
nepřerostly, bývají seřezávány (vrby košíkářské). Spolupůsobí při samočisticí funkci toku.

Užívá se též pojmu vegetace vodní a bažinná, který znamená rákosí, sítiny, lekníny apod., tedy
porosty zpravidla přirozeně rostoucí.















Obr.100 Porosty košíkářských vrb kolem toků patří k typickým obrázkům okolí našich vesnic
        – Komořany. Foto: I. Kyselka.


Pobřežní vegetace

Porosty vysázené do tělesa hráze jsou funkční a působivé, např. u velkých jihočeských rybníků, kde
staré stromy a jejich kořeny působí jako armatura. U malých vodních nádrží norma nepřipouští
dřeviny ani na vzdušnou líc hráze, z důvodu možného vzniku turbulentního proudění při přelití hráze
způsobené dřevinami v ní a následně jejím vymíláním. Obava je rovněž ze vzniku vodopropustných děr
po vyhnilých kořenech odumřelých dřevin. Koruna hráze má zůstat průjezdná.


Doprovodná vegetace

Dřeviny za patou hráze. Představuje navazující zeleň podél přítoků, polních cest, zapojuje tok do
krajiny.

Výsadby podél vodních toků a ploch s možností rekreace volíme výškově pestré      a ve větších
skupinách. Vytváříme menší prostory jako odpočívadla s lavičkami, louky          pro slunění a
současně působivé průhledy na vodní hladinu. Je třeba umožnit častý přístup k hladině. Vynechat
smrky, které mají pro bahnitou půdu nevýhodné mělké kořeny. Podél toků a ploch vedeme rekreační
cesty včetně cyklostezek, v mělkých tocích lze tvořit brody. Menší upravené toky by měly být
pravidelně čištěny a proto je nutno břehové porosty střídat vždy jen střídavě po jedné či druhé
straně. V druhové skladbě používáme téměř výhradně domácí dřeviny, výjimku mohou tvořit  krajinné
parky či toky v rámci sídel.



2.3. Zemědělská krajina


Nejvýznamnějším nástrojem pro tvorbu zemědělské krajiny jsou Projekty pozemkových úprav, které řeší
vedle optimálního uspořádání vlastnických vztahů                 a racionálního obdělávání a
přístupu k pozemkům, také řadu dalších funkcí krajiny.              Ty by ovšem měly být definovány
již v územním plánu obce, což je komplexní dokument    pro všestranný rozvoj území. Které zásady a
regulativy by tedy potřeboval projektant pozemkových úprav od zpracovatele územního plánu?


Stanovení vnitřního obvodu komplexní pozemkové úpravy

Jde zejména o stanovení rozvojových záměrů obce na konkrétní plochy a vymezení, tzv. nesměnitelné
půdy. Tedy typický prstenec drobných políček, sadů, zahrad a luk tvořících obecní humna.


Protierozní ochrana

Na úrovni ÚPD je nutno vyznačit alespoň erozně náchylné lokality. Zejména ty,   které ohrožují
zastavěné území a rámcově navrhnout typ vhodných opatření, případně těmto potřebám přizpůsobit
lokální ÚSES, zvláště interakční prvky. Při jejich tvorbě je však nezbytná spolupráce s krajinným
architektem, neboť liniové protierozní prvky (větrolamy, meze, průlehy) mají značný krajinotvorný
význam a jejich lokalizace v terénu, výběr druhové skladby a případné využité jako turistické a
cyklistické trasy mohou podstatně ovlivnit rekreační atraktivitu území .



Obr. 101

Nově založená mez naoráním v mírném spádu a vymezením liniovou výsadbou místně typických druhů
stromů a keřů            – Protivanov. Foto: I. Kyselka.


Vodní hospodářství

Vodohospodářské zájmy bývají již zpravidla dány formou pásem hygienické ochrany, odvodňovacích a
závlahových soustav, revitalizačních zájmů, inundačních území   a dalších vodohospodářských staveb
včetně jejich ochranných pásem, která je nutno respektovat. Role územního plánu v nezastavěném
území zde spočívá zejména v zajištění souladu všech dalších zájmů v území včetně nezanedbatelné
funkce rekreačního využití vodních toků a ploch.


Zeleň v protierozních opatřeních

Jedná se o tzv. biotechnická protierozní opatření, která jsou však stará téměř jako zemědělství
samo. Princip spočívá v rozdělení dlouhého erozně náchylného pozemku orné půdy na svahu několika
vrstevnicovými prvky tak, že se vysadí pás dřevin od nějž se pak odorává od svahu a vznikne tak
postupně mez (teráska s příkopem). Tak se v minulosti nejčastěji, levně a účinně chránilo proti
vodní erozi. Meze sice byly jako symbol soukromého vlastnictví rozorány, ale tam, kde převládlo
racionální estetické vidění nad politickým, meze zůstaly. Meze svou vrstevnicovou polohou (ale
někdy i spádnicovou, představují-li prvek hranice vlastnictví či prostý sklad nasbíraného kamení)
spolu s cestami a vodními toky významně dodávají krajině potřebné lidské měřítko a detail.

To se již nedá říct o všech stavbách zemních teras. V prostředí Břeclavska              a Hodoníska
je takovýto prvek poměrně cizí. Jen málo těchto areálů teras má vysazenou zeleň i na terasových
svazích jako např. v Dambořicích, kde byly použity i introdukované (cizí) druhy. Vzhledem
k odlišnosti od přirozených podmínek výsadby do mrtvé spraše příkrého terasového svahu lze jejich
použití připustit.

Meze dnes mohou vznikat jako protierozní opatření v rámci společných zařízení komplexních
pozemkových úprav. Jejich vegetační doprovod má být druhově pestrý, hustý aby tvořil refugium
drobné zvěře, současně však by měl obsahovat i plochy bylinné vegetace. Meze s vegetačními pásy je
možno za určitých okolností realizovat                     jen na základě souhlasu vlastníků (bez
jejich vynětí ze ZPF a zapsání do katastru)                 a to z Programu péče o krajinu.


·      Větrolamy – jsou jednou z pozitivních aktivit z poválečného období byla výsadba větrolamů
v teplých oblastech jižní Moravy. Cílem bylo zlepšit transpirací suché mikroklima a ochrana proti
často masivní větrné erozi. Protože však byly mnohdy chápány jako produkt stalinského myšlení ve
jménu hesla „Poručíme větru, dešti“        a někdy také nesprávně situovány, bývaly pak
v šedesátých letech místy likvidovány.  Téměř u všech však nebyla provedena postupná likvidace
výplňových dřevin tj. topolů a dosadba či alespoň ošetření již vysazených cílových dřevin.
V důsledku toho jsou teď některé větrolamy ve špatném zdravotním stavu a platí zde stejný argument
jako         u protierozních opatření. Chybí instituce zodpovědná za jejich údržbu, případnou
likvidaci a obnovu. Podniky Lesy ČR mají nyní o důvod navíc proč se o větrolamy nestarat. Nejsou
totiž majetkově vypořádány a stojí na pozemcích mnohých vlastníků.

Přes to všechno mají větrolamy jednu nepopiratelnou zásluhu. V intenzivní zemědělské kulturní stepi
jižní Moravy tvoří dnes často jediné ostrůvky vysoké zeleně  a na ni vázanou řadu rostlinných i
živočišných, zejména ptačích druhů. Podél nich je území prostupné i měřítko je příznivější.

V rámci komplexních pozemkových úprav je třeba na majetkové vypořádání stávajících a návrh nových
větrolamů jako společných opatření tam, kde to územní podmínky vyžadují pamatovat. V zásadě budou
asi spojovány s funkcí prvků ÚSES. Musí však současně být orientovány kolmo na směr převládajících
větrů a dle měření splňovat parametry polopropustnosti, tedy raději pětiřadé, dvouetážové (i
s keři).

Přestože jde o opatření dosti  náročné, lze jej financovat z Programu péče o krajinu.



Obr.102

Soustava větrolamů působí nejen proti větrné erozi ale jako jediná souvislá zeleň v intenzivně
zemědělské krajině má vliv                 i na ekologickou stabilitu                            –
Zvonovice. Foto: I. Kyselka.


Bodová a plošná zeleň v krajině

·      Remízky - první remízky začaly vznikat logicky kolem míst, která bylo nutno
při obdělávání vynechat. Tedy zejména jakékoliv přirozené geologické překážky        ve formě
skalisek, balvanů či naopak výmolů a strží. Druhotně pak kolem míst,         kde byly kameny a
balvany z polí shromažďovány. Na základě charakteru těchto prvotních či druhotných kamenných prvků
se vyvinuly i některé specifické krajové formy, tvořící dnes v oněch územích dosti podstatnou
složku krajinného rázu.

Plošné zeleně je teď paradoxně v krajině více než v idealizované době       před kolektivizací,
nutno však přiznat (soudě i podle zmiňovaných obrázků), že tehdejší krajina byla daleko pestřejší
právě díky malovýrobní plodinové pestrosti zemědělství, hustší síti udržovaných polních cest a
zeleně, o kterou bylo evidentně pečováno (stromy se zapěstovanou korunou - resp. odspoda vyřezávané
, vysekané a vypasené meze a cestní příkopy). Ač je na základě krajinotvorných programů
Ministerstva životního prostředí (ale i jiných) funkční rozptýlená (zvláště liniová) zeleň dnes
       do krajiny opět po zásluze navrácena, nacházíme takto druhotně vzniklou plošnou        a
bodovou zeleň zejména:

-     na svažitých, vlhkých, kamenitých a jinak hůře dostupných bývalých rolích           i loukách

-     kolem rozcestí, sloupů vysokého napětí, vodojemů, trianglů, stohů a polních hnojišť


Tato zeleň, přesto že má svou ekologickou i estetickou hodnotu má v dnešní zemědělské krajině často
silně ruderální charakter (převažují černé bezy, akáty, kustovnice, kopřivy, merlíky apod.) a je
tedy druhově i biocenologicky podstatně méně hodnotnější než ta zeleň, která v minulých
desetiletích, zejména v důsledků meliorací  a náhradních rekultivací, do velké míry zmizela.

Tu a tam se objevující nově zakládaná lokální biocentra ÚSES, vznikají jen výjimečně na bývalé orné
půdě, ale spíše jako rekultivace písečníků, lomů apod.. V dohledné době tedy nelze předpokládat, že
tvář naší krajiny realizace výsadby ÚSES výrazně změní.

Není tedy remízek jako remízek a v rámci drobných, dnes již však stále četnějších realizacích
z Programu péče o krajinu MŽP je třeba myslet nejen na meze  a břehové porosty, ale i na remízky.
Dle profesora MAREČKA (1986) musí mít remízky následující vlastnosti:

-     z ekologických i estetických důvodů je třeba podporovat více menších remízků, než  jen
rozsáhlá několikahektarová biocentra

-     svým kapkovitým tvarem, kůlovými kořeny i vysokým nasazením korun uzpůsobeny tak, aby
nebránily zemědělské mechanizaci, respektive aby byly svou delší stranou orientovány ve směru orby

-     výškově musí být členité

-     pro ochranu obyvatel remízku před silnými větry bude třeba vytvořit hustší porostní plášť ze
severu a severozápadu

-     porostní okraj remízku by měl být pokud možno neproniknutelný, aby byl umožněn klidný vývoj
celého zde žijícího společenstva

-     remízek by měl obsahovat v rámci zajištění obživy svým obyvatelům dostatek dřevin s dužnatými
plody, jakož i dřevin, které mohou zajíci a vysoká zvěř v zimě okusovat

-     v remízku by nemělo být příliš mnoho stromů – výstavků, neboť z takových       by ptačí
dravci veškeré obyvatelstvo remízku rychle zdecimovali

-     ornitologové by ještě poznamenali, že různé druhy ptáků nalétávají v určitých úhlech; dle
toho, které zástupce avifauny chceme podpořit


Jak je patrné, remízky mají z hlediska místních obyvatel největší význam      pro myslivce. Ti
ještě občas rozlišují remízky na:

-       bažantí: vyznačují se dostatkem stromů z vodorovnými větvemi pro hřadování, což nepřímo
upřednostňuje jehličiny

-       koroptví: obsahuje více travnatých ploch pro popelení s rozptýlenými keři


Remízek však zdaleka není jen charakteristickým prvkem určitého typu krajiny či monofunkčním
refugiem drobné zvěře, ale leží-li při turistické značce, lze v jeho rámci zřídit i odpočívadlo s
přístřeškem pro turisty, respektive pro cykloturisty doplněný vysvětlující tabulí, je-li remízek
případnou součástí naučné stezky, či upravenou vyhlídkou do krajiny, je-li remízek dominantně
situován. Z toho vyplývá, že remízky zdaleka nejsou jen jakým si historickým dokladem určitých dějů
v krajině, ale rovněž důležitými objekty dějů současných i budoucích, zejména ekologických a
rekreačně estetických.

 Odůvodněné zřizování remízků, zejména s funkcí protierozní                    nebo ekologickou
(interakční prvek) je možno financovat z Programu péče o krajinu.


Zeleň u architektonických objektů v krajině

Tato zeleň je kapitolou sama pro sebe a zaslouží si samostatnou publikaci              či alespoň
přednášku. Proto alespoň krátce: bodová zeleň, ať již ke stavbám v krajině  záměrně vysazená či
spontánně nalétlá, má možnost stavbu zvýraznit a na ni upozornit,        či ji naopak potlačit a
pokud možno schovat. Obojího je někdy třeba. Je však typické,         že zatímco u historických,
zejména církevních staveb jakými jsou kříže, sochy světců, boží muka, lidové poklony, kaple či
poutní chrámy je rádi zelení zviditelňujeme, u různých současných, zejména technických objektů,
zejména věží mobilních telefonních operátorů     a dalších vysílačů, vodojemů, sil, objektů chovu
hospodářských zvířat, transformátorů, regulačních a závlahových stanic, melioračních šachtic apod.
bychom zpravidla rádi dosáhli účinku opačného. I když – stará vodní stavidla a malé vodní
elektrárny, objekty státní triangulace, vodní i větrné mlýny, staré hamry a pily, betonové objekty
pohraničního opevnění či malá venkovská nádrží dnes považujeme za malebné historické struktury
krajiny, které je třeba chránit a zachovat. Můžeme zodpovědně říci, co si naši potomci budou za sto
let myslet o výše jmenovaných stavbách tzv. socialistického zemědělství                     a
industrializace?

Vrátíme-li se k církevním stavbám v krajině vzniklým zejména v době baroka – stylu, který zcela
programově a cílevědomě krajinu, byť zpravidla malovýrobní, přetvářel zcela velkoryse ve velkých
měřítkách, můžeme upozornit alespoň na nejčastěji používané druhy    a kompozice dřevin. Typickým
stromem, s nímž se u těchto staveb lze setkat od rovin        po hornatiny je lípa, zpravidla
v páru, stavbu rámujícím nebo v čtveřici (z každého rohu objektu), nebo stavbu (nejčastěji kostel)
obklopují ve větším počtu. Podobným způsobem bývá často využíván zdomácnělý jírovec maďal a javor
mléč i klen, zpravidla v drsnějších polohách  ještě jasan a jeřáb ptačí. Jehličiny byly vysazovány
hlavně      ke křížkům (tůje, borovice, cypříšky) až v tomto století, keře pak výjimečně.



Obr. 103

Charakteristická drobná dominanta venkovské krajiny – kaplička mezi lípami ve Sněhoticích na
Prostějovsku.

A co stromy kolem obytných domů v rozptýlené zástavbě. Týká se to zejména horských oblastí, zejména
Valašska a moravských Kopanic       a také větší části Slezska, kde umístění obytného domu mimo
intravilán, umožňoval tehdejší Slezský stavební zákon. Podobně jako u jiných staveb určují daný
krajinný ráz a oproti  již jmenovaným obsahují     ještě častěji stromy ovocné.


Obr. 104

Rozhledna Súkenická na turistické cestě vyjadřuje péči klubu českých turistů o zvýraznění nejhustší
a nejlépe značené sítě turistických cest na světě.


Solitérní stromy

Nakonec je nutno se alespoň stručně zmínit o letitých a tvarově často bizarních exemplářích
prastarých lip, dubů, jilmů, buků, borovic, tisů a případně i dalších jedinečných veteránů, které
místům svého výskytu dodávají až tajemný, mystický charakter. Jsou to např. jižní Bílé Karpaty se
svými typickými orchidejovými loukami porostlými košatými duby, které pak celé působí jako parková,
ale také trochu začarovaná krajina…



2.4. Územní systém ekologické stability - ÚSES


„ÚSES je takový vzájemně propojený soubor přirozených a pozměněných,          avšak přírodě
blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu“. Takto zní definice pojmu v Zákoně o ochraně
přírody č. 114/1992 Sb. § 3, odst. 1. Vymezení ÚSES zajišťuje uchování a reprodukci přírodního
bohatství. Příznivě působí na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základů pro
mnohostranné využívání krajiny. Jde o jakési prostorově funkční ekologické minimum, které je nutné
prosadit za účelem udržení její ekologické stability.

Teorie ÚSES vychází z teorie ostrovní biogeografie, kde platí, že větší ostrovy mají větší druhové
bohatství než malé a nedosáhne-li ostrov určité minimální velikosti, druhově vyrovnané společenstvo
se zde nemůže vyvinout. Rovněž druhové bohatství klesá s rostoucí vzdáleností nejbližšího ostrova.
V této teorii představují ostrovy přírodě blízké hodnotné ekosystémy a moře okolní, ekologicky
labilnější krajinu.



Kategorie ÚSES

ÚSES je členěn do tří hierarchických úrovní:

·      lokální ÚSES

·      regionální ÚSES

·      nadregionální ÚSES


Nadregionální a regionální ÚSES byly vymezeny na základě existence přírodě blízkých společenstev a
potřeby jejich propojení pro celé území ČR.  Vytvořily tak osnovu  pro navrhování systémů lokálních
(místních). Tzv. generel lokálního systému ÚSES zpracovávaný vždy pro území více obcí podchytí na
základě terénního průzkumu kvalitní přírodní prvky daného území (tzv. kostra ekologické stability),
navrhne jejich funkční propojení, jehož realizací dojde ke zvýšení ekologické stability.

Skladebné prvky ÚSES

·      biocentrum – je prvek,  který svou velikostí a stavem umožňuje dlouhodobou existenci
cílových druhů a jejich přirozených společenstev. Dle splnění této zásady je biocentrum více či
méně funkční. Biocentrum každé hierarchické úrovně (lokální, regionální, nadregionální) má
stanovenu svou minimální velikost. Biocentra se ještě dělí na :

-     reprezentativní - obsahují ekosystémy charakteristické pro dané území

-     unikátní - obsahují vzácné a netypické ekosystémy

-     kontaktní - vymezována na rozhraní dvou nebo více biogeografických jednotek (např. přechod
nížiny do hor), nebo ekologických podmínek (zamokřené a suché prostředí)


·      biokoridor – je prvek umožňující propojení biocenter, čímž podporuje migraci organizmů,
jejich kontakty, orientaci v terénu i jako liniový prvek estetickou hodnotu území. Každá údolní
niva s vodním tokem je vlastně biokoridorem. Kromě biokoridorů všech hierarchických úrovní
rozlišujeme biokoridory:

-     modální - spojují biocentra s obdobnými ekosystémy

-     kontrastní - spojují biocentra s výrazně odlišnými ekosystémy


Aby nedošlo k vytvoření jakési nové sítě větrolamů ve formě biokoridorů, je nutno biokoridory
chápat spíše jako různě široké trasy (střídavě lesnatá, luční, bažinná, suchá apod.) spojující dvě
biocentra tak, aby neobsahovaly pro pohyb důležitých organismů (živočichů, semen rostlin apod.)
žádné význačné bariéry.


·      interakční prvky - pozitivně působí na okolní krajinu, nemají však předepsané limitní šířky
a délky, nemusí být ani propojené. Jde nejčastěji o remízky, meze, stromořadí, staré sady, drobné
mokřady, pastviny apod.



Principy vymezování ÚSES

prvky ÚSES jsou vymezovány na základě následujících principů:

·      princip reprezentativnosti (rozmanitosti potenciálních ekosystémů) - prvky ÚSES musí
zahrnovat všechny typické ukázky přírodních společenstev regionu

·      princip limitních prostorových parametrů - nutno dodržet metodicky stanovené plochy, šířky
a délky prvků ÚSES

·      princip prostorových vztahů - v trasách biokoridorů nesmí být přírodní či technické bariéry
pro migraci organismů

·      princip aktuálního stavu krajiny - do ÚSES nutno začlenit přednostně stávající přirozené
prvky prostředí

·      princip společenských limitů a požadavků - při návrhu ÚSES nutno zohlednit nutnost jeho
polyfunkčnosti, neboť může sloužit jako větrolam, protierozní mez, izolační pás či břehový nebo
cestní doprovod. V naléhavých případech je nutno ustoupit a hledat alternativní umístění prvku
ÚSES.



Koeficient ekologické stability

Tento ukazatel umožní základní orientaci o stavu krajiny daného území na základě údajů o struktuře
půdního fondu území. Stanoví se poměrem ploch ekologicky stabilnějších a ploch ekologicky
nestabilních.


          lesy + travní porosty  + extenz. ov. sady a vinice + vod. plochy a toky

KES =------------------------------------------------------------------------------------------

           orná půda + intenzivní ov. sady a vinohrady + zastav. a devast. plochy


hodnoty           do 0,3             –  území nestabilní

                                   0,4 – 0,8         –  území málo stabilní

                                    0,9 – 2,9         –  území mírně stabilní

                                   nad 2,9           –  území stabilní


Ve výpočtu je však také nutno zohlednit i drobné negativní jevy (místní skládky odpadů, znečištěný
rybník, silná eroze atd.). Objektivnější je, stanovíme-li KES                   za katastrální
území  více  obcí.








VI. DROBNÉ KRAJINNÉ STRUKTURY


1. Funkce, ochrana a možnosti obnovy


Evropská, zejména pak naše hercynsko – panonsko - karpatská venkovská kulturní krajina je příznačná
svou pestrostí a rozmanitostí, která je dána nejen různorodou, zpravidla geologicky podmíněnou
členitostí terénu, ale zejména rozdílnou tradicí využívání území       a jeho dotváření
zemědělstvím, osídlením, výrobou i náboženskými a kulturními zvyklostmi. Z těchto důvodů si i méně
vnímavý návštěvník povšimne v Čechách a na Moravě kamenných barokních figurálních plastik, na
Slovensku dřevěných vyřezávaných křížů, v keltských a severských zemích menhirů a runových kamenů.
Ať již si tyto prvky zasloužily ochranu či raději rychlou likvidaci, v krajině zůstávají jako stopy
historie užívání a vnímání krajiny. Jaký by měl být náš přístup k těmto prvkům (a celé kulturní
krajině) dnes? A je naše doba rovněž schopna obohatit krajinu nějakým pozitivně působícím detailem?
Až do poloviny tohoto století byla většina venkovanů se svým polem, loukou, lesem, rybníkem či
cestou prakticky v každodenním styku. Tento kousek krajiny tvořil jakousi rozšířenou část domu
každého hospodáře stejně jako dvůr, chlévy, zahrada a taky zde při práci trávil většinu času.
Prostor byl tedy vysoce účelně uspořádán, ale také, aniž to bylo přímým záměrem, esteticky
dotvářen. Vždyť všechny krajinné detaily jako mez, remízek, úvozová cesta, stromořadí       či
solitérní strom na rozcestí, kříž, boží muka či upravená studánka nebyly jen samoúčelně estetické,
ale také velmi funkční prvky.



2. Rozbor jednotlivých drobných krajinných prvků, podmínky a možnosti   jejich obnovy



2.1. Členění polností a jejich hranice


Důležitou součástí tohoto členění byly jeho hranice - cesty, stromy, hranečníky, ploty, ale zejména
meze. Meze a remízky měly mimoto na svazích významnou funkci protierozní, komunikační (často podél
nich vedly cesty), orientační (zvláště ve spojení           s vysokou zelení) i estetickou. Dlouhé
svahy rozčleněné pravidelnou soustavou mezí s rozptýlenými stromy, keři a balvany vytvářejí
v krajině důležité, mnohde již zcela vymizelé lidské měřítko a krajinný detail. Dochované či nově
budované meze se v zemědělské krajině stávají významným útočištěm typické a mnohde již vzácné
drobné polní květeny i fauny. V závislosti na geomorfologii území mají tyto prvky často výrazně
lokálně odlišný charakter. Ve Svratecké hornatině se např. vyskytují tzv. kamenice nebo tarasy
budované z kamenů vynesených z polí. V Orlických horách nalezneme důkladně budované meze s příkopy
s doprovodem mohutných jasanů, lip a javorů působící jako velkoryse komponovaná alejová krajina
v okolí panských sídel.

Mimořádně cennou historickou strukturou jsou katastrální, panstevní, revírní        či zemské
hranečníky, rozcestníky, trojmezníky apod.. Několik historických zemských hranečníků při silnicích
je zapsáno jako památky. Patří k neustále poškozovaným a tedy stále vzácnějším historickým dokladům
zasluhujícím ochranu.



2.2. Cesty


Ze starých katastrálních map lze snadno vyčíst, o kolik hustší byla cestní síť        před
zemědělskou kolektivizací a jak snadno prostupné a cestními stromořadími členěné bylo území, kde je
dnes jediný lán. Dochované staré cesty vykazují četné prvky starobylosti. Jsou-li vyjety na skalní
podloží, bývají v něm často zřetelné rýhy vyjeté okovanými koly. Typické zaříznuté staré úvozové
cesty jsou dnes již málokdy používané a proto jsou často zarostlé nebo byly zahrnuty. Významnější
cesty byly dříve štětovány, tj. vyloženy kameny     z polí, případně opatřeny zídkami či patníky.
Důležitější cesty bývaly doprovázeny ovocnými, lipovými, jasanovými i jinými alejemi. Marie Terezie
dokonce přikázala výsadbu alejí podél státních komunikací zákonem. Doporučeno přitom bylo i lesní
cesty lemovat jiným druhem, než převládá v okolním porostu, takže se v některých lesích setkáváme s
výrazným stromořadím podél cesty. Důležitá byla i výsadba solitér                   na rozcestích,
často v kombinaci se sochou, křížkem nebo alespoň svatým obrázkem.

Pozornost zasluhují rovněž mostky a lávky, zejména kamenné, obloukové, místy dokonce kryté  Tyto
krajinné dominanty poskytovaly mj. útočiště sedlákům svážejícím úrodu z polí.



2.3. Drobné sakrální stavby


Dokladů lidové zbožnosti je zejména v katolických krajích celá řada. Obrázky        na stromech,
kříže, památné kameny, sloupy, boží muka, zvonice a kapličky               po vesnicích, na jejich
okrajích, při cestách i křižovatkách, dnes už často bývalých patří neodmyslitelně k naší krajině.
Nejstaršími památkami tohoto typu jsou tzv. baby a smírčí kříže. Ač jsou někdy spojovány již
s cyrilometodějskou misí, většina jich však pochází z pozdního středověku a raného novověku jako
doklad o spáchaném zločinu či neštěstí.  Jde většinou o zakulacené kříže či reliéfně znázorněné
kříže na plochých kamenech. Někdy bývá doplněn ještě vražedný nástroj (nůž, sekera). Za nejstarší
boží muka lze považovat tzv. sloupová boží muka (jako symbolika Krista bičovaného u sloupu) z
období pozdní gotiky a renesance sestávající ze čtvercového soklu, štíhlého dříku a lucerny s malým
křížkem nahoře. Lucerna bývá zpravidla prázdná, někdy vyplněná a malovaná nebo zdobená reliéfem.
Tato boží muka jsou hojně rozšířená např. na jihozápadní Moravě. K nejčastějším typům božích muk
patří boží muka hranolovitého tvaru ovlivněná barokem nebo empírem, obvykle opatřená prejzovou
stříškou        s křížkem. Další typ, nazývaný              na Moravě někdy jako poklona tvoří
přechod ke kapličce. Má průčelí jako portál s mřížkou a výklenkem               pro obrázek či
sochu.


Obr. 105

Nejstarší typ tzv. sloupové boží muky – Žďár       nad Sázavou. Foto: I. Kyselka.


Od počátku 18. století se začaly stavět i kapličky většinou barokního tvarosloví, zpravidla
lemované čtyřmi stromy. Kapličky a poutní chrámy stavěné obvykle na místech výjimečných zjevení
nebo zázračných uzdravení se často nacházejí na dominantních kopcích a návrších, kde tvoří
zakončení křížových cest, budovaných od doby baroka            k upevnění mariánské úcty.
V některých horských krajích lze v rámci rozptýleného osídlení nalézt i dřevěné zvonice. Zpravidla
se jedná o jednoduché hranolovité stavby, kdy buď je zvon uzavřen v rámci věžičky nebo (častěji) je
ze spodní části stavby vysunut kmen s vrcholovou vidlicí, v níž je zvon umístěn a kryt šindelovou
stříškou.


Obr. 106

I zcela nově vzniklé kapličky mohou při dobrém architektonickém zpracování pozvednout ráz krajiny
  - CHKO Železné hory. Foto: I. Kyselka.







Obr. 107

Méně známé kapličky v pohraničních krajích často zcela zapomenuty zarůstají v lesích – Severní
 u Šluknova. Foto: I. Kyselka.








Obr. 108

Nově rekonstruovaná křížová cesta - Jiřetín             pod Jedlovou. Foto: I. Kyselka.

Co do počtu nad božími mukami zřejmě převládají kříže. Ty byly zpočátku vysoké dřevěné, řidčeji
kamenné, s plechovou malovanou postavou Krista. V jiných krajích            se od poloviny 19.
století začaly stavět různé kříže litinové. Bývá na nich vyryto jméno             a bydliště
donátora, citát z Písma či jiný lidový zbožný verš, případně jméno zemřelého,       na něhož má být
vzpomenuto. Litinové kříze byly pak vystřídány kříži kamennými, mramorovými, které nebýt
komunistické přetržky, stavěly by se asi dodnes, jak to dokládají četné současné příklady tohoto
typu z Bavorska  či Rakouska.



Obr. 109

Příklad bohatě zdobené barokní kalvárie - Banská Belá u B. Štiavnice. Foto: I. Kyselka.

Obr. 110 Pro Slovensko typické dřevěné malované kříže – Detva. Foto: I. Kyselka.


Poměrně řidší, ale přesto        pro mnohé kraje příznačné, jsou sloupy se sochami světců.
Nejčastěji                   se setkáváme se sv. Janem Nepomuckým u mostů, ale lze nalézt       i
mariánské, trojiční i další plastiky zejména na rozcestích a jiných důležitých místech. Figurální
plastiky nacházíme ovšem častěji než ve volné krajině v zastavěných územích  obcí.




Obr. 111

Tradiční Sv. Jan Nepomucký u mostku          v Jiřetíně  pod Jedlovou. Foto: I. Kyselka.


Naštěstí již minuly časy, kdy byly nejen kříže, ale celé poutní chrámy na příkaz církevních
tajemníků ničeny. Umístění křížů a soch světců má své opodstatnění a určuje kompoziční vazby v
prostoru. Neměly by tedy být bezdůvodně přemísťovány. Je-li to opravdu nezbytně nutné z např.
důvodu výstavby komunikace, doporučuje se instalovat plastiku       na vhodném a viditelném místě v
blízkém sousedství. Není-li to možné, umístíme plastiku     do jiného, ale památkového prostředí,
např. ke kostelu.



2.4. Pomníky a drobné památníky


K nejstarším zřejmě patří pomníky a památníky na významných bojištích, vystavěné v 19. nebo až ve
20. století. Samostatnou kapitolou jsou pak pomníčky padlým z první světové války, stojící na návsi
prakticky každé obce. Jejich součástí nebo v jejich blízkosti jsou i památníky obětem z druhé
světové války. Tragédie a smrt jsou vůbec nejčastějším     a velmi vděčným tématem památníků a
pomníčků mimo sídla. Ať už to jsou pomníky válečné nebo  pomníčky tragédií na silnicích, vodách,
skalách či oběti smrtí násilných apod., ovšem zřejmě ještě dlouho konce mít nebudou. Přestože
jejich umělecká úroveň je velmi různá,       i ony tvoří paměť krajiny a vypovídají něco o době a
okolnostech, kdy vznikly. Méně četné,   o to  však zajímavější jsou pomníky jiným událostem např.
loučení evangelíků s vlastí (Růžový palouček) nebo pobytu a působení různých významných osobností.





Obr. 112

Jeden z mála příkladů současné umělecké tvorby v krajině. Symbol Jahodové stráně        u
Hostětína. Foto: I. Kyselka.



2.5. Studny a studánky


Na první pohled ne tak viditelným, turisticky však zcela zásadním krajinným detailem jsou studánky,
prameny či napajedla. Nacházíme je prakticky po celé republice, častěji ovšem v lesích a v
podhorských oblastech. Nejčastější jsou jednoduché úpravy z plochých kamenů či pár prken s výtokem
nebo jen s možností nabrání. V krajích s kopaničářským osídlením se lze ještě občas setkat s
vnitřně vyzděnými nebo vybetonovanými studnami.     Z našich nížin již prakticky zmizely vahadlové
studny donedávna typickými pro Velkou Uherskou nížinu. Při turistických značkách se dnes většinou
setkáváme s prameny vyzděnými, případně i vyzdobenými obrázkem či nápisem. Unikátním dílem z tohoto
hlediska je Lesnický Slavín – soubor pomníčků a studánek v lesích na sever od Brna. Okolí Brna
se vůbec může pochlubit velkým množstvím podchycených a pomníčky okrášlených pramenů, daným jednak
příznivými hydrologickými poměry a jednak tradiční péčí ochranářských i místních vlastivědných
sdružení.





2.6. Struktury obecních humen


Jsou méně nápadné, ale díky nové výstavbě a zániku starých forem drobného hospodaření stále
vzácnější. Vedle zpevněných výjezdů z humen do polí se jedná zejména o různé ploty. Nejstarší
bývají vypletené, dále z vodorovných trámů mezi sloupky, šindelové a nejčastější tyčkové (drátěné
nejsou historické). Zajímavá a dnes vzácná jsou i kamenná či dřevěná ohrazení pastvin.V prostoru
humen se setkáváme      i s různými hospodářskými stavbami jako stodoly, kůlny, seníky, špýchary,
sklípky     či ovocné sušárny. Opravdu živé jsou dnes již jen vinné sklípky, které vytvářejí
     u některých obcí celé rozsáhlé kolonie a uličky a mnohde svůj historický ráz již zcela
ztratily. Většina těchto staveb však již dosluhuje.



2.7. Historické technické struktury krajiny


Tyto zdánlivě cizorodé prvky v průběhu své existence dokonale splynuly s krajinou. Týká se to
hlavně mlýnů. Větrné mlýny holandského i německého typu svého času docela výrazně ovlivňovaly ráz
našich rovinných krajin. K mnohem častějším, vodním mlýnům patřily náhony, vodní skluzy,
stavidla         na hlavním toku a často s mlýnem související malé pily, hamry apod.. K těmto
technickým stavbám lze přiřadit i malé obecní vápenky, náspy lesních železniček, pás pohraničního
opevnění z třicátých let, objekty "Hitlerovy dálnice“ Sien - Breslau nebo Brno – Zlín či různé
triangulační konstrukce .





Obr. 113

Tradiční turistický bod v krajině. Kamenná rozhledna s turistickou restaurací v Jiřetíně      pod
Jedlovou. Foto: I. Kyselka.

2.8. Krajinné technické prvky současné a nedávno minulé


K těmto zpravidla nevábným konstrukcím patří meliorační šachtice, betonová polní hnojiště,
vítkovické senážní věže, ocelokolny, napaječky a železné ohrady pastevních areálů, ale také dodnes
funkční vodojemy, regulační stanice plynovodů, vedení vysokého napětí, vysílací věže mobilních
operátorů a v poslední době stále častější vrtule větrných elektráren. Zatím jsou vnímány spíše
jako narušení krajinného rázu mj. také proto, že jejich podoba příliš nerespektuje fakt, zda jsou
v Pomoraví,              na Vysočině nebo v Jeseníkách. Setkáme-li se však ještě dnes se stále
vzácnějšími  dřevěnými sloupy elektrického vedení, triangly, či kamenným silničními patníky, může
naše vnímání již nabýt sentimentality nad pomíjejícností i těchto prvků. Zde opakuji teorii
vyslovenou v této souvislosti Janem Lacinou, že totiž i v krajině se nám začíná něco líbit,      až
když to začne mizet. Budou se tedy tyto stavby našim vnukům za 100 let zdát stejně idylické a hodné
ochrany, jako se dnešní stoleté stavby zdají nám? Tuto odpověď opravdu nechme jim.



3. Závěrem – proč a jak to všechno chránit


Skrze kříže, boží muka, studánky, aleje, meze atd. vnímáme krajinu, která tak není jen
neuchopitelným prostorem, ale i místem k zastavení. Krajina, kde se lze zastavit             a
potěšit, je pochopitelně atraktivní pro rekreaci a pro turistiku, ale nejen pro ni. I místní
obyvatelé potřebují občas vyrazit za humna a projít se příjemnou krajinou, samozřejmě je-li odkud
kam a kudy. Například v rakouské oblasti Weinviertel hned za jihomoravskými hranicemi si lze
všimnout, že turistické značky nespojují jen dálkové cíle jako u nás, ale tvoří také větší či menší
okruhy charakteru naučných stezek kolem obcí spojující místní kaple, studánky, vyhlídky, či sklepní
uličky. K tomu četné kulturní a folklorní slavnosti spojené         s ochutnávkou místních plodů,
specialit a hlavně vína. Výsledkem je, že i tento turisticky zdánlivě nepřitažlivý kraj má dnes
velmi slušný příjem z turistického ruchu.

Nejdůležitější v tomto ohledu je však jedno. Ochota a nadšení skupiny místních obyvatel, kterým
není lhostejné, kde a jak žijí a chtějí, aby se v jejich kraji líbilo i jiným.      Bez složitého
dumání nad získáním těch nejvýhodnějších dotací, avšak po poradě s příslušnými odborníky vysadí na
mez a podél cesty řadu stromů a keřů, vyčistí a zprovozní místní studánku, postaví u ní lavičku či
přístřešek, vysekají od náletových dřevin starou úvozovou cestu a narovnají očistí a případně
natřou křížek za vesnicí. Ostatně tam, kde jen nečekají a něco se už děje, si státní i nevládní
prostředky snadněji hledají cestu. Jde             o typický doklad toho jak na globální otázky
dávat lokální odpovědi.

Krajiny bez těchto místně typických krajinných prvků působí podobně jako masově stavěná sídliště,
která se od sebe v mnoha městech obou našich států vůbec neliší. Jejich obyvatelé jsou pak jako
lidé bez domova. Každý, kdo se na hledání ztracené                        či pozapomenuté tváře
jednotlivých částí naší krajiny aktivně podílí, činí hodně proto,         aby tomu tak nebylo.






























VII. ROSTLINNÝ MATERIÁL A JEHO VLASTNOSTI



1. Dřeviny


Použití okrasných dřevin v historii

Pomineme-li období starověku, které u nás z hlediska zahradní a krajinné tvorby mnoho stop
nezanechalo, zastavíme se až u renesance a baroka, které využívaly hlavně okrasné dřeviny vhodné
k tvarování tj. babyky, habry, krušpánky (Buxus) či tisy, z alejových zejména lípy a jírovce.
Daleko větší sortiment byl pak používán v době romantismu               v 19. století, mj. také
díky četným dovozům ze Severní Ameriky a východní Asie. Dnes       se např. daleko více než dříve
používá pokryvných dřevin (skalníky, plazivé jalovce, barvínek, pachysandra apod.) např. jako
náhrada za trávník do stinných míst nebo na příkré svahy a také popínavé rostliny např. na
protihlukové stěny a velké, holé fasády.

Proporce hmot dřevin vytvářejí prostor stejně jako architektura. Zatímco vnější stavební chyby jsou
poměrně rychle zjevné a relativně rychle odstranitelné, použití špatných dřevin na špatném místě se
může projevit až za mnoho let a je řešitelné jen novou výsadbou. Z tohoto důvodu se stále více
používají tzv. instantní rostliny jako např. výsadba již vzrostlých stromů a keřů, trávníkové
rohože, rohože suchomilných rostlin na střešní zahrady apod..

            Nutno poznamenat,      že dřeviny nazývané okrasné, plní často řadu dalších funkcí,
jako jsou hygienické, izolační, ekologické a další.



Obr. 114

Velmi pestrá skladba různých druhů jehličnanů na okraji sídliště nízkopodlažních bytových domů je
zcela vzácným příkladem dobře udržované zeleně. Foto: Č. Böhm.


Rozdělení dřevin dle jejich použití:

·      lesní - jejich posláním je zejména produkce kvalitní dřevní hmoty a další mimoprodukční
funkce lesů jako vodohospodářská, rekreační, apod.. Ve většině případů jde o dřeviny domácího
původu. Patří sem i podrostové dřeviny (keře) v lesích, ekonomicky bezvýznamné.


·      meliorační - plní většinou funkce půdoochranné (stabilizace prudkých svahů, břehů toků,
písčin, větrolamy, protierozní meze apod.), vodohospodářské (jako přírodní pumpy v zamokřených
lokalitách) a rekultivační (rekultivace skládek, lomů, dolů apod.). Jde většinou o dřeviny domácí,
v případě extrémně suchých a chudých stanovišť i o cizí.


·      zahradní a krajinné - zabezpečují optimální hygienické, klimatické, psychologické, esteticko
- architektonické funkce. Používají se všechny domácí dřeviny a z cizích ty, jež u nás spolehlivě
rostou.


·      ostatní funkce - sem patří ovocné sady, vrbové prutníky, plantáže – lignikultury rychle
rostoucích dřevin např. topolů a jiné.



Prostorově funkční členění dřevin

Všechny okrasné dřeviny nelze směšovat do jedné kategorie, protože v kompozici prostoru mají velmi
různé postavení a dělím je tedy na pět základních kategorií:


·      dřeviny základní - vytvářejí základ (kostru) parku a musí být tedy velmi spolehlivé      a
splňovat následující vlastnosti:

-     dokonalé přizpůsobení stanovištním podmínkám

-     dlouhověkost

-     mohutný růst a pevnost

-     odpovídající vzhled

-     dokonalá odolnost proti chorobám a škůdcům

Absence kterékoliv z vlastností vylučuje daný druh ze základní kategorie. Většinou jde o dominantní
domácí dřeviny (prakticky výhradně stromy), kromě případů extrémně narušeného životního prostředí,
kde funkci může převzít lépe adaptovaná dřevina cizí. Je také větší chybou použít domácí dřevinu
v nevhodné poloze         (např. smrk v suché nížině), než např. americký smrk pichlavý v horské
poloze         (ne však ve volné krajině). Základní dřeviny charakterizují také tzv. lesní
vegetační stupně dle jejich nadmořské výšky:

-     dubový (do 350 m n.m.)

-     bukodubový (350 – 400 m n.m)

-     dubobukový (450 – 550 m n.m.)

-     bukový (550 – 600 m.n.m)

-     jedlobukový (600 – 700 m n.m)

-     smrkobukový (700 – 900 m n.m)

-     bukosmrkový (900 – 1050 m n.m.)

-     smrkový (1050 – 1350 m n.m.)

-     klečový (nad 1350 m n.m)

Není také možné stavět základ dřevinné skladby parku na jednom druhu, byť skvěle přizpůsobeném, ale
aspoň na dvou až třech, neboť může dojít k situaci jako byla grafióza jilmu, díky níž většina jilmů
v 70. letech zahynula.


·      dřeviny doplňkové - musí být rovněž spolehlivé, ale díky tomu, že netvoří základ porostu,
nemusí splňovat všechny vlastnosti dřevin základních. Jde např. o domácí dřeviny z jiného výrobního
typu, cizí – dobře přizpůsobené dřeviny, dřeviny menšího vzrůstu, méně dlouhověké apod.(jeřáby,
lípy, javory, lísky, modříny). Jedná se tedy opět především o stromy.


·      dřeviny výplňové (tzv. zahradnická vata) - slouží především k rychlému vyplnění prostoru do
doby než uspokojivě dorostou dřeviny základní, tedy např. u nových průmyslových, zemědělských a
obchodních staveb, ochranných lesních pásech            – větrolamech apod.. Jde tedy o dřeviny
rychle rostoucí a krátkověké. Musí být snadno množitelné, poměrně levné a snadno odstranitelné.
Jedná se zejména o různé druhy     a kultivary topolů, dále o olše, javory jasanolisté, jasany,
pajasany, břízy, smrky           a modříny, z keřů např. škumpa či tamaryšek.


·      dřeviny podrostové - charakterizovány podobně jako dřeviny doplňkové s tím rozdílem, že
dlouho vydrží ve stínu. Nemusí být tak vysoké a jejich přizpůsobivost prostředí nemusí být
dokonalá. Patří sem jak nižší stromy, tak i vyšší a nižší keře           i půdopokryvné a popínavé
rostliny, které ve stinných partiích nahrazují trávník K nejvýznamnějším podrostům patří tis,
pámelník bílý, zimolez obecný, břečťan aj.).


·      křoviny – jde zpravidla o vícekmenné dřeviny, v dospělosti obvykle nižší než většina druhů
stromů a většinou též dosahující nižšího věku. Některé druhy byly uváděny      už dříve, přesto
však tvoří samostatnou kategorii díky velké různorodosti a působivosti tvarů a barev květů, plodů a
listů. Jsou důležité jako půdní pokryv, což vyšší dřeviny zpravidla nesplňují. Při vytváření
nižších partií v parcích a zahradách přichází jejich údržba levněji než u květin. Skupiny i
solitéry keřů tvoří důležitý doplněk kompozici vyšších dřevin jako jejich předsadby nebo i
samostatné keřové skupiny v trávníku. Přizpůsobivost prostředí postačí uspokojivá. V současné době
se z městských parků dosti masivně (s výjimkou okrajových plášťů) odstraňují z bezpečnostních
důvodů (různé druhy kriminality).



Botanické členění dřevin:

·      jehličnany (tisovité, jinan, tisovcovité, borovicovité, cypřišovité) - jsou vývojově starší
než listnáče. Rostou v severním mírném pásu až vysoko do hor. S výjimkou některých druhů borovic a
jalovců vyžadují většinou čisté ovzduší a ne zcela suché klima.

V kompozici se cení pro svou vzhledovou stabilitu během roku i života. Působí vážně až ponuře, ale
v zimě oživují zelení a v létě vůní pryskyřice. Dobře kontrastují  se světlou architekturou,
vytvářejí působivé pozadí a kulisy. Důležité jsou pokryvné jehličnany, zejména jalovce.

Protože některé jehličnany nemají jehlicovité listy (např. jinan nebo Ephedra), je vhodnější užívat
botanického termínu nahosemenné dřeviny/rostliny.

K nejstarším rodům patří tis, Ephedra a jinan (ginkgo – jeho listy jsou vlastně ploché široké
jehlice). Nejbohatší čeledí jsou borovicovité (jedlovité), kam patří borovice, smrk, jedle,
douglaska, modřín a cedr.

Další čeledí jsou tisovcovité, u nás pěstované okrajově, ale patří sem        např. sekvojovec
obrovský (největší a nejstarší živé organismy na světě), japonská kryptomerie a některé opadavé
jehličnany.

Poslední čeledí jsou cypřišovité hustých pravidelných tvarů se šupinovitými jehlicemi. Patří sem
hlavně tůje, jalovce, cypříšky a cypřiše, které však u nás nejsou dost zimovzdorné.


·      listnáče - listnáče jsou vývojově mladší, u nás druhově mnohem bohatší                  než
jehličnany. Tvoří asi 60 čeledí, z nichž některé zahrnují i byliny.


·      listnaté stromy - u nás rostou v přírodě jen listnaté stromy opadavé a to hlavně v nižších
polohách. Oproti jehličnanům mění svůj tvar, barvu olistění, květů, plodů       a kůry jak během
života, tak i během roku. Nároky jsou rozmanité, užívají se jak        ve skupinách, tak i jako
aleje a solitéry. Kromě listnáčů jmenovaných jako dřeviny základní dle vegetačních stupňů patří
k nejdůležitějším domácím rodům javor, jasan, bříza, habr, olše, jabloň, hrušeň, jeřáb, topol,
slivoň (višeň, třešeň, střemcha atd.), lípa, jilm, vrba a z cizích jírovec, pajasan, akát, katalpa,
magnólie, platan, ořešák, kaštanovník apod..


·      listnaté keře opadavé - tato skupina zahrnuje nejvíce rodů a druhů. Vnáší                do
kompozice pestrost a zajímavost díky rozmanitosti a proměnlivosti květů, plodů, olistění, kůry i
tvarů. Sázejí se většinou do kombinovaných skupin či živých plotů, solitérně méně. Některé v zimě
namrzají. K hlavním používaným domácím druhům patří růže šípková, hloh obecný, líska obecná, bez
černý, kalina obecná, trnka obecná, ptačí zob obecný, brslen evropský apod. z cizích rodů šeřík,
zlatice, tamaryšek, kdoulovec, tavolník, pámelník, jasmín – pustoryl, některé skalníky, hortenzie,
vajgélie, rakytník aj..


·      listnaté keře stálezelené - až na výjimky  nejsou domácí, ale ze sušších, teplejších nebo
přes zimu sněhem chráněných lokalit. Proto jejich sortiment je u nás omezen. Většinou je nutno je
na zimu chránit pokryvem chvojí (aspoň kořenů) a pravidelně zalévat. K nejzimovzdornějším patří
např. barvínek či mahónie. K nejčastějším u nás pěstovaným patří rododendron, krušpánek
(zimostráz), dřišťál (stálezelené druhy), skalník (stálezelené druhy), hlohyně, vřes, vřesovec,
cesmína, mahónie, levandule, bobkovišeň, brčál barvínek aj..


·      popínavou - nejvíc popínavek, nebo-li lián, je rozšířeno v tropech. U nás je domácí     jen
plamének, břečťan, zimolez. Popínavky jsou působivým doplňkem ostatních porostů. Výborně zkrášlují
různé konstrukce (pergoly, loubí, ploty, protihlukové stěny    či holé fasády), které zakryjí dříve
než kterékoliv jiné dřeviny a jsou efektní i na starých stromech.

           Rozeznáváme popínavky ovíjivé (většina), s úponky (plamének, réva, psí víno), samopnoucí
mající vlastní přísavné kořínky nebo terčíky (břečťan, loubinec, hortenzie, trubač) a vzpěrné tj.
bez upevňovacích orgánů (růže, jasmín nahokvětý).   Ve svém přirozeném prostředí je každá z lián
samopnoucí, nicméně vzhledem           ke zdem rozeznáváme popínavky samopnoucí tj. pnoucí se bez
opěrné konstrukce     a na ty, které vyžadují, dráty, latě nebo mříž. Popínavky tepelně izolují a
zkrášlují architekturu. Obavy z myší a hmyzu v místnostech nejsou dosti opodstatněné. Z dosud
nejmenovaných rodů se u nás pěstuje aktinidie (známá spíš svými plody jako kivi), podražec, rdesno,
vistárie.



2. Byliny


Podle hlavních způsobů uplatnění dělíme květinářství na dvě hlavní skupiny:

·      venkovní květinářství - patří sem veškeré květiny pěstované venku, tedy v záhonech,
skalkách, jezírkách nádobách na balkónech apod..


·      interiérové květinářství - sem jsou zahrnuty veškeré rostliny použitelné v různých typech
interiérů, ať už hrnkové či řezané.


















Obr. 115  Pestrá kompozice bylinného patra pečlivě pěstované zahrady rodinného domu ukazuje bohatou
skladbu  různých struktur a tvarů. Foto: Č. Böhm.


Dle základní použitelnosti dělíme venkovní rostliny na:

·      letničky - jsou určeny k masovému použití vzhledem k jednotné barvě květů                a
jednotnému nástupu do kvetení. Jsou to rostliny otevřených půd (okraje pouští, strže, kulturní
step), vyžadují tedy dobrou zahradní půdu, slunce. Protože se musí jejich záhony každoročně
obnovovat a náročně udržovat, patří k nejnákladnějším květinám  a používají se jen
v nejreprezentativnějších místech. K nejvýznamnějším patří čínské máky, petúnie, laskavce,
afrikány, červené šalvěje, floxy a svlačce.


·      dvouletky - říká se jim taky zimní letničky, neboť na podzim vyrazí jako přízemní listové
růžice (roseta), přezimují a na jaře pak vykvetou. Mají vysokou produkci semen a vyžadují dost
vláhy a živin v době růstu. Jsou světlomilné, ale oproti letničkám snesou i částečnou konkurenci.
K nejznámějším patří zahradní maceška                              a sedmikráska.


·      cibulnaté a hlíznaté rostliny - jsou to v podstatě trvalky se specificky utvářenými orgány,
díky nimž přežívají extrémně suchá období. V našich podmínkách jsou        buď zimovzdorné (většina
cibulovin) nebo choulostivé (většina hlíznatých). Dosahují jednotné výšky, barvy i nástupu do
kvetení, což lze i načasovat daleko dříve             než u letniček. Jejich zásobní orgány lze po
sklizni sbírat, což je však nákladné stejně jako stabilně suché a chladné prostory pro jejich
skladování. Proto se rovněž používají zejména na nejexponovanější místa, do podrostů pod pozdně
rašící listnáče apod.. Pocházejí ze Středomoří a z Jižní Afriky ze stepí (tulipány, česneky),
z pozdně rašících listnatých lesů (sněženky, bledule), ze skalnatých strání (narcisy, hyacinty),
zaplavených a v létě vyschlých míst (dosny), vlhčích luk a hájů (ocúny, pivoňky). Protože pocházejí
z otevřených krajin, jsou náročné na světlo.


Cibulnaté rostliny - procházejí vždy extrémním teplem a suchem v létě a dosti chladnou zimou. Po
odkvětu a zatažení se tedy v létě většinou sklidí a na podzim zase vysadí, např. tulipány. Narcisy,
hyacinty a modřence se většinou nesklízejí, nechají     se několik let až prořídnou a zplaní a
vysadí se nové cibule.


Hlíznaté rostliny - rovněž procházejí extrémním suchem, ale nejsou dokonale zimovzdorné, některé
jsou světlomilné (mečíky, pivoňky, jiřiny) a také některé snesou částečné přistínění (begónie,
bramboříky).

Při rozhodování o použití cibulovin a hlíznatých rostlin je tedy vždy nutno vycházet z podmínek
původních areálů jejich rozšíření, nicméně většina jich je světlomilných vyžadujících zálivku
v době růstu, ne příliš těžké půdy a výsadbu       cca 2 – 3 x hlouběji než je výška cibule či
hlízy..


·      trvalky - je to nejrozsáhlejší a nejrůznorodější skupina rostlin z různých stanovišť. Rostou
rozptýleně v zapojených formacích. Nemají obvykle tak jednotný nástup          do květu, jako
předchozí skupiny rostlin. Mají také zpravidla méně specifické nároky    na prostředí, nicméně
v době růstu vyžadují rovněž dost vláhy a živin, mimo trvalek z extrémních stanovišť. Některé
rostliny jsou natolik přizpůsobivé, že rostou na velkém počtu různých stanovišť, jiné jen na malém
areálu (endemity). Dle nároků rozdělujeme trvalky do následujících pěstitelských skupin:


Oreofyty - jsou to vysokohorské rostliny, resp. rostliny nad hranicí lesa. Žijí v drsných
podmínkách velmi krátké vegetace, extrémních rozdílů teplot, vlhkosti, silných větrů, chudých
minerálních půd. Jsou tedy zakrslé, plstnaté nebo voskové. Patří sem      např. protěž, horské
zvonky, řebříčky, rozchodníky, netřesky apod. Jejich nároky         a podoba se mohou lišit dle
toho, zda rostou na skalách, sutích nebo horských loukách.


Xerofyty - jde o rostliny suchých světlých stanovišť, zejména stepí, někdy i hornatých  a
skalnatých s velmi krátkou dobou vegetace vystavené tvrdým podmínkám  extrémních teplotních
rozdílů, silným větrům s prachem a pískem. Mají tedy obvykle zesílenou pokožku. Ve stepích rostou
na velmi živných černozemích a mají velmi rozvětvené a hluboké kořeny. Ve městech dobře prospívají
v suchých místech mezi domy, na plochách s podzemními sítěmi apod.. Patří sem např. rozchodníky,
hlaváček jarní, kosatec nízký, rožec, šater, některé pryšce, juka atd..


Mezofyly - druhově a stanovištně nejbohatší a nejrozšířenější trvalky neextrémních poloh a tedy i
nejrůznějších tvarů a barev s širokou možností uplatnění. Vegetační období je dlouhé. Mnohé z nich
snášejí přistínění. Patří sem např. sasanky, zvonky, večernice, kopretiny, čemeřice, kapradiny,
náprstník  vřes apod..


Hygrofyty - rostliny bažin a pobřežních porostů. Rostou rychle, mají široké a měkké listy, jiné
trávovité. Většinou jsou světlomilné. Dělí se na bažinné (puškvorec, vrbina, kosatec bahenní aj.)
pobřežní (ďáblík bahenní, blatouch, pomněnka, tužebník jilmový, pryšec bahenní) a zamokřených luk
(kosatec sibiřský, pryskyřník omějolistý, kozlík aj.).


Hydrofyty - rostliny vodních ploch a toků, které se na rozdíl od hygrofytů živí přímo z vody. Jsou
světlomilné, liší se v nárocích na hloubku vody, s ohledem na teplotu. Dělí se na plovoucí (rdesno
vodní, okřehek) a zakotvené (leknín, stulík)

Kromě uvedených se někdy ještě vyčleňují psamnofyty (pískomilné),         nebo halofyty
(slanomilné), ale lze je zařadit i do předchozích skupin.



Kompoziční zásady pro výsadby květin:

·      pokud možno nemíchat jednotlivé pěstitelské skupiny (pro větší jarní efekt
se např. kombinují trvalky s některými cibulovinami či letničkami – obvykle to však sebou nese
vyšší pěstitelské nároky)

·      je-li to nutné, volit rostliny podobných nároků a vzhledu

·      výběr druhů musí odpovídat daným podmínkám

·      nekombinovat blízko sebe dlouho- a krátkověké rostliny

·      tvořit barevně kontrastní kompozice (ne modré květiny u jehličnanů, nebo bílé k šedolistým
dřevinám

·      růže jsou tak výrazné, že se nehodí je s ničím kombinovat




















VIII. VENKOV A VESNICE  A JEJICH OBNOVA


V současnosti je v ČR kolem 5 200 venkovských obcí (do 2 000 obyvatel), v nichž žije přes 2,5 mil.
obyvatel státu.

Soustava dnešních vesnic vznikla během středověku a přes některé změny (zánik některých obcí po
třicetileté válce, pozdější kolonizace horských oblastí apod.) již nebyla dále měněna. Krajová
rozmanitost Čech, Moravy a Slezska se odráží i v různorodém charakteru jejich obcí daném přírodními
podmínkami, historickým vývojem, národnostním složením, místní lidovou kulturou a hospodářské
úrovni a zvyklostmi. Obce se zpravidla liší:

·      typem půdorysu, určujícím její panorama a celkový vzhled

·      typem zastavění a využití pozemku, určujícím obraz ulice a návsi

·      typem obytného domu a výtvarných detailů, určujících ráz architektury


Tomu odpovídaly i nejrůznější tradiční formy venkovské zeleně (lípy na návsi           a u kostela,
ovocné aleje, hlavaté vrby u rybníka).

Poválečný vývoj venkova znamenal množství velmi radikálních změn.                     Až do
poloviny tohoto století pracovala větší část venkovského obyvatelstva v zemědělství, případně v
lese. Lidé tedy byli se svým polem, loukou, lesem, rybníkem či cestou prakticky     v každodenním
styku. Tento kousek krajiny tvořil jakousi rozšířenou část domu každého hospodáře stejně jako dvůr,
chlévy, zahrada a taky zde při práci trávil většinu času. Prostor byl tedy vysoce účelně uspořádán,
ale také, aniž to bylo přímým záměrem, esteticky dotvářen. Vždyť všechny krajinné detaily jako mez,
remízek, úvozová cesta, stromořadí       či solitérní strom na rozcestí, kříž, boží muka či
upravená studánka nebyly jen samoúčelně estetické, ale také velmi funkční prvky. Totéž se týkalo i
u nás četných, poněkud velkorysejších úprav krajiny prováděných velkými feudálními vlastníky,
nejčastěji šlechtou nebo církví jako je alej, poutní kaple, lovecký zámeček, pomník, náhon či vodní
nádrž.

Kolektivizace a integrace zemědělské výroby však rozvrátila tyto ustálené společenské vztahy,
včetně osobních vztahů ke konkrétnímu místu a krajině. Omezením počtu lidí v krajině každodenně
pracujících a jejich degradací z hospodářů na traktoristy       a lesní dělníky se krajina stala
prostorem pro výrobu potravin a dřevní hmoty se všemi škodlivými důsledky. Ztráta zdánlivě
zbytečného krajinného detailu tak již téměř nikomu         v obci nevadí.



K dalším podstatným změnám, které se výrazně podepsaly na tváři slovenské           i české
venkovské krajiny, patří především:

·      vysoký odliv obyvatelstva z méně úrodných a hospodářsky slabších oblastí,           který
způsobil chátrání vesnic a zarůstání krajiny

·      odsun Němců ze Sudet a následné, zpravidla jen částečné dosídlení slovanským obyvatelstvem
mělo rovněž velmi podobné důsledky spojené navíc s likvidací celých vesnic a hospodářství

·      nerovnoměrný rozvoj venkovského osídlení v důsledku zavedení střediskové soustavy sídel
způsobil stagnaci mnohých malých vesnic včetně jejich okolí

·      ztráta pracovní příležitosti na venkově a nutnost denní dojížďky do měst přivodila postupnou
změnu životního způsobu obyvatel vesnice

·      výstavba rozsáhlých středisek zemědělské výroby se obvykle negativně podepsala    na obrazu
vesnice i na jejím životním prostředí

·      uplatnění městských stavebních vzorů v architektuře venkova narušilo tradiční ráz vesnic

Je třeba přiznat, že některé z těchto problémů (zejména vysídlování venkova           a problémy s
údržbou krajiny) se týkají i vyspělých zemí Evropy. Obnova venkovského prostoru a krajinné
plánování jsou dnes v zemích Evropské Unie velmi frekventovanými pojmy. V těchto procesech úzce
spojených se strukturálními fondy na podporu hospodářsky slabších, zejména podhorských a
příhraničních území odborníci velmi úzce spolupracují zejména s veřejností v dotčených oblastech.


Hospodářské a sociální problémy menších vesnic, vznik dobrovolných sdružení venkovských obcí –
mikroregionů

V roce 1990 se vyplnila touha řady menších obcí osamostatnit se a řídit si svůj vlastní rozvoj,
který byl v důsledku směřování investic do střediskové obce potlačován. Současně však postupně
skončil systém státních dotací a mnoho zemědělských                     i průmyslových podniků bylo
nuceno několikanásobně snížit stavy zaměstnanců,             čímž se zvláště menší obce dostaly do
složitých situací. Koncem devadesátých let začal tedy jiný druh integrace než středisková soustava
a sice vznik dobrovolných sdružení venkovských obcí – mikroregionů. Účelem jejich sdružování je
lepší možnost soustředění finančních prostředků na některé potřeby (zejména technickou
infrastrukturu) a také výhodnější možnost jejich získání z různých národních a dnes už i evropských
dotačních titulů. Podmínkou žádosti je dnes již také odborně zpracovaná strategie rozvoje
mikroregionu, která určuje pořadí naléhavosti jednotlivých nutných investic s odkazy           na
nezbytné zpracování příslušných projektových záměrů.


Program obnovy venkova

Již před více než třiceti lety vznikla v západní Evropě iniciativa prosazující nutnost zachování
síly, identity a tvořivosti venkova tak, aby lidé neodcházeli za prací do měst,         ale
nacházeli práci doma, udržovali místní ráz, krajinu a tradice.

Na základě toho byl na jaře roku 1991 projednán a schválen a od roku 1994 každoročně státem dotován
Program obnovy vesnice jako společný program Ministerstva hospodářství (dnes Ministerstva pro
místní rozvoj), Ministerstva životního prostředí               a Ministerstva zemědělství.

Tradičně největší zkušenosti a nejpatrnější výsledky tohoto programu jsou známy zejména z Bavorska
a Rakouska, odkud byl také program především inspirován.


Program obnovy venkova a finanční prostředky do něj vložené zahrnují především:

·      osvětové kulturní a společenské akce

·      akce k rozvoji obecního hospodářství

·      akce k zachování, obnově a údržbě venkovské zástavby

·      akce k úpravě veřejných prostranství, zkvalitnění občanského vybavení, technické
infrastruktury

·      akce k ochraně a obnově kulturní krajiny


Cíle programu: podnítit obyvatele vesnic k úsilí o rozvoj obce

·      obnova místních tradic, pospolitosti a spoluzodpovědnosti za obnovu a rozvoj

·      rozvoj místního hospodářství a pracovních sil

·      zachování a obnova estetických hodnot obce a okolní krajiny

·      úprava a čistota veřejných prostor, staveb, zlepšení občanské vybavenosti                  a
technické infrastruktury

·      údržba okolní krajiny

·      zabránit devastaci venkova  finančně i organizačně





LITERATURA


ANONYMUS, Směrnice programu péče o krajinu MŽP, AOPK, Praha, 2000,

ANONYMUS, Program revitalizace říčních systémů, AOPK, Praha, 2000,

böhm č.: okrasná zahrada a její rostliny, SZN, Praha, 1988

BULÍŘ P.:Směry a přístupy k plánování krajiny v ČSFR, in: krajinné plánování v Německu a možnosti
využití v České republice, Sborník z pracovního kolokvia, Průhonice, 1992

CULEK M. A KOL., Biogeografické členění České republiky, Enigma, Prahaa, 1996

DIVILA J.: Krajinotvorné aspekty pozemkových úprav jako  výslednice systému plánování krajiny v
Bavorsku (z hlediska  možnosti uplatnění v ČR), in: Krajinné aspekty  pozemkových úprav a obnovy
vesnice, Sborník příspěvků ze  semináře, Průhonice, 1994

EHRLICH P., ZUNA J., NOVÁK L., MERUNKA K., Metodické pokyny pro revitalizaci potoků – Metodika,
VÚMOP, Praha, 1996

EHRLICH P., ZUNA J., NOVÁK L., ŠLECHTA V., KŘOVÁK F., Revitalizační úpravy potoků, objekty –
Metodika,VÚMOP, Praha, 1994

FILIP J., SANETRNÍK J.,: Meliorace, ES VŠZ, Brno,1983

HADAČ E.: Krajina a lidé, Academia, Praha, 1982

HÁJEK T., BUKAČOVÁ I. : Příběh drobných památek (od nezájmu až po fascinaci), Studio JB, Lomnice
nad Popelkou, 2001

HURYCH V. A KOL.: Sadovnictví 1, SZN, Praha, 1984

HURYCH V., A KOL.: Sadovnictví 2 – Okrasné dřeviny, SZN, Praha, 1985

HIEKE K.: Praktická dendrologie I a II, SZN, Praha, 1978

JELLICOE, G.: The landscape of Man, London, 1975

JURČA J. : Biotechnika účelových lesů, ES VŠZ, Brno, 1983

JURČA J. : Lesní hospodářství, ES VŠZ, Brno, 1980

JURČA J. : Nauka o rekreaci, ES VŠZ, Brno, 1983

KNOPP A. A KOL.: Vesnice: Stavby a krajina mají svůj řád, Ústav územního rozvoje, Brno, 1994

KOCOURKOVÁ J.: Vesnice: Přírodní prostředí vesnice, Ústav územního rozvoje, Brno, 1995

KOLEKTIV editor J. Kender.,: Voda v krajině – Kniha o krajinotvorných programech, Praha, 2004

KOLEKTIV: Venkovské sídlo a krajina v územním plánování: Na pomoc pořizovatelům a zpracovatelům
územních plánů a urbanistických studií, Společnost           pro územní plánování, urbanismus a
životní prostředí, Praha, 1999

KOLEKTIV: Péče o krajinný ráz, cíle a metody: Sborník přednášek a diskusních příspěvků z kolokvia
konaného 17. a 18. února 1999 na Fakultě architektury v Praze, Vydavatelství ČVUT, Praha, 1999

KOLEKTIV: Zákon č. 791 – 1 – U BayRS O ochraně přírody, péči okrajinu a rekreaci ve volné přírodě
ve znění vyhlášek z 18.8.1998, München, 1998

KOLEKTIV: Gesetz über Naturschutz und Landschaftspflege  (Bundesnaturschutzgesetz), Bonn, 1987

KOLEKTIV: Niederösterreichisches Raumordnungsgesetz Wien, 1976

KOLEKTIV: Zásady a pravidla územního plánování, díl 1 - 5, VÚVA,  Brno,          1982 - 1984

KOLEKTIV: Úprava vesnic, odborný spis č. 50, Česká akademie technická, Praha, 1939

KOLEKTIV: Evropská úmluva o krajině a důvodová zpráva, Rada Evropy, Florencie, 20.10. 2000,

KOLEKTIV: 10 let obnovy venkova, Ministerstvo pro místní rozvoj  ČR, Praha, 2004

KOLEKTIV AUTORŮ: Téma pro 21. století – Kulturní krajina, aneb proč ji chránit?, Ministerstvo
životního prostředí ČR, Praha, 2000

KYSELKA I: Význam drobných krajinných prvků, zkušenosti s jejich obnovou u nás    i v zahraničí,
Sborník konference „Tvář naší země“, Průhonice, 2001

KYSELKA I. : Krajinný plán – účinný nástroj pro kvalitní změny v nezastavěném území jako součást
územního plánu, Sborník konference „Trvale udržitelný rozvoj české krajiny“, Pardubice, ČSKI,
Pardubice, 2002

KYSELKA I. : Plánování krajiny na úrovni obce a územní plán, příspěvek                pro II.
ročník konference „Tvář naší země – krajina domova“ konané v říjnu 2002 v Praze     a
v Průhonicích, Česká komora architektů, 2002

KYSELKA M. : Meliorace a tvorba krajiny ČSSR, disertační práce na VŠZ Brno, 1977

KYSELKA M., VANÍČEK V. : Meliorácie, ekologia a estetika, ŠMS, Bratislava, 1978

KYSELKA M., VANÍČEK V. : Agrodesign v melioráciách,  ŠMS, Bratislava, 1982

KVĚT R.: Duše krajiny – Staré stezky v proměnách věků, Academia, Praha, 2003

LőW j., MÍCHAL I. : Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec nad černými lesy, 2003

LőW j. : Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability, Metodika pro
zpracování dokumentace, Doplněk, 1995

MACHOVEC J. : Sadovnická dendrologie, SPN, Praha, 1982

MACHOVEC J. : Sadovnické květinářství – Byliny v sadovnické tvorbě, SPN ,Praha, 1983

MACKOVIČ V. : Možnosti a limity územního plánování při řešení krajiny, Urbanismus a územní rozvoj
č. 4/2002

MAREČEK J.: Krajinné plánování – přednášky, Lednice, 1986

MAREČEK J.: Zeleň ve venkovských sídlech a v jejich krajinném prostředí, Rada  pro životní
prostředí Vlády ČSR, Praha, 1986

MAUER O. : Deteriorizace a rekultivace I. a II., ES VŠZ, Brno, 1985

MÍCHAL I. a kol.  : Územní zabezpečování ekologické stability – teorie a praxe, Ministerstvo
životního prostředí ČR, Odbor územního rozvoje, 1991

MÍCHAL I. a kol. :  Ekologická stabilita, Ministerstvo životního prostředí ČR, Praha, 1994

MLEJNKOVÁ R. : Vesnice roku 2001: Dojmy a postřehy hodnotitelů, časopis Zahrada – park – krajina,
Praha, 2002, 12/2, 12 – 13

OTRUBA I. : Zahradně architektonická tvorba – Význačné zahradní a parkové celky, ES MZLU, Brno,
2002

PETRÍK L´. : Teória vývoja a tvorby krajiny, ES VŠZ, Brno, 1988

PLESNÍK J. : Evropská úmluva o krajině, in: Tvář naší země – krajina domova, sborník z konference
konané 21. – 23.2. v Praze a v Průhonicích, Česká komora architektů, 2001

POLÁČKOVÁ V. : Regulační plán pro nezastavěné území, nepublikovaná přednáška na pracovním semináři,
Tálský mlýn, 2001

REINING H. : Územní plánování v Dolním Rakousku, nepublikovaný  referát, Wien, 1996

ŘÍHA J. K. : Země krásná, A. Dědourek, Třebechovice pod Orebem,1948

SALAŠOVÁ A. : Starostlivosť o krajinu je systém, Sborník konference „Trvale udržitelný rozvoj české
krajiny“, Pardubice, ČSKI, Pardubice, 2002

SKLENIČKA P.: Základy krajinného plánování, Naděžda Skleničková, Praha, 2003

SÝKORA J. : Územní plánování vesnic a krajiny – Urbanismus 2, ČVUT, Fakulta stavební, Praha, 2002

ŠPIDLÍK T. : K vyšším věcem jsem se narodil, Křesťanská akademie, Řím, 1992

ŠTENZEL J. ŠONSKÝ D., SOUČEK J. : Architektonické úpravy veřejných prostranství, Academia, Praha,
1983

ŠTĚPÁNEK V.: Poznávací znamení krajiny, in: Obnova venkovské krajiny, zvláštní číslo časopisu
Veronica, Brno, 1994

TUNKA M2002.: Trvale udržitelný rozvoj – územní plánování – krajina, Sborník konference „Trvale
udržitelný rozvoj české krajiny“, Pardubice, ČSKI, Pardubice

UHLÍŘOVÁ E.: Územní a krajinné plánování ve Velké Británii, nepublikovaný text, 2003

VANÍČEK V.: Ochrana životního prostředí – Ochrana a tvorba krajiny, ES VŠZ, Brno, 1980

VANÍČEK V., KYSELKA M.:  Meliorácie, ekológia, estetika, ŠMS, Bratislava, 1978

VOREL I. : Přírodní prostředí a krajina v územních a regulačních plánech (cíle, opatření, limity a
regulativy), ZPK 5/2000

WAGNER B.:  Základy sadovnické a krajinné tvorby, Teorie vývoje a tvorby krajiny, Sadovnická tvorba
– přednášky, Jihlava, Lednice, 1982 – 85

WAGNER B. : Sadovnická tvorba I., Sadovnické úpravy v intravilánu, SPN, Praha, 1982

WAGNER B. : Sadovnická tvorba II., Sadovnické úpravy v zájmovém území              a v krajině,
SPN, Praha, 1983

WAGNER. B.: Základy sadovnické a krajinné kompozice, Historický vývoj, SPN, Praha, 1983

WAGNER. B.: Základy sadovnické a krajinné kompozice, Estetické zákonitosti, SPN, Praha, 1983

WEBER M. : Krajinné plánování jako mezioborová tvůrčí disciplína, Sborník konference „Trvale
udržitelný rozvoj české krajiny“, Pardubice, ČSKI, Pardubice, 2002

ŽÁK L.: Obytná krajina, Academia Praha, 1947















SEZNAM ZKRATEK


apod. – a podobně

atd. – a tak dále

po Kr. – po Kristu

př. Kr. – před Kristem

resp. – respektive – přesněji řečeno

tj. - to jest

tzn. – to znamená

tzv. – takzvaný