Giovanni Vincenzo ď Areo - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Pokusit se přiblížit postavu Giovanni Vincenza ďArco, před časem objevenou v souvislosti s významným hudebně-dramatickým představením, jež se konalo v Praze roku 1617,1 znamená popisovat nepopsaný list. Hrabě, jehož životní souvislosti tvoří zajímavou kapitolu ve vztazích severní Itálie a střední Evropy kolem přelomu 16. a 17. století, se nedočkal zvláštní pozornosti ze strany historiků, a nezískal si ani zvláštní místo v rodové tradici, což byla nepochybně dáno i tím, že nezanechal potomky.2 Objasnění souvislostí jeho života tedy nelze bez mravenčí práce, jakou tvoří shromaždování a vyhodnocování pramenů a zpráv různé provenience a jejich utřídění v ucelenou životopisnou skicu. Je to nicméně práce vděčná, neboť Giovanni Vincenzo představuje nesmírně pozoruhodnou postavu, jejíž životní příběh je bohatý na kulturní souvislosti: možným podílem na přivedení Giovanni Maria Filippiho ze severoitalského Dasinda do Prahy, přes zmíněné pražské představení roku 1617 až po účast hraběte při zakládání řádu Ordo Militiae Christianae. I tak životopisná skica Giovanni Vincenza nezůstane prosta bílých míst, neboť za daného stavu bádání nelze nárokovat úplnost a místy bohužel známe z celého příběhu pouhé útržky.
Hrabata d'Arco ve službách rakouských Habsburků
Severoitalský rod hrabat d'Arco,3 usedlý po staletí na strategicky významné jihotyrolské hranici, patřil ke svérázné společnosti italských confinanti na okraji zájmové oblasti rakous-
1 PeTS Mata, Das Phasma Dionysiacum Pragense und die Anfänge des Faschings am Kaiserhof, in: Brigitte Marschall (red.), Theater am Hof undfür das Volk. Beiträge zur vergleichenden Thealer- und Kulturgeschichte. Festschrift für Otto G. Schindler zum 60. Geburtstag, Wien-Köln-Weimar 2002, 67-80. Některá další doplnění obsahuje česká verze článku: TÝŽ, "Phasma Dionysiacum Pragense " a počátky karnevalového kalendáře na císařském dvoře, Divadelní revue 15/2 (2004), 46-55. Za zprostředkování materiálů z Bibliotcca comunale di Trento, Collezione Segala (Archivio della famiglia dei conti d'Arco) (dále jen: Collezione Segala) jsem velkým díkem zavázán Romanu Turrinimu a Táně Václavíkové.
2 Portrét Giovanni Vincenza schází i v rozsáhlé rodové galerii v mantovském paláci Arků, kde se nacházejí nebo nacházely mj. portrét jeho otce a čtyř strýců, Rodolfo Signorini, La dimora dei Conti d'Arco in Mantova. Stanze i un museo di famiglia, Mantova 2000, 299-302.
3 Naivní a hojnými omyly poznamenaná je práce Karl Anton von Arco, Chronik der Grafen des Heil. róm. Reichs von und zu Arco genannt Bogen, Graz 1886, navazuj ící na neméně nepřesný oddíl v práci Agostino Perini, 1 castelli del Tirolo colla Storia delle relative antiche-potentifamiglie, vol. II, Milano 1835. Obě práce čerpají z rukopisných genealogií Ambrogia Franca a Antonia Gorelliho, které mi bohužel nebyly k dispozici. Interpretačně bohatší a faktograficky spolehlivější je Gerhard Rill, Geschichte der Grafen von Arco 1487-1614. Reichsvasallen und Landsassen, Horn 1976, který však uzavírá svůj výklad rokem 1614. Bohužel jsem nemohl využít ani rodinný archiv d'Arku v Mantově, kde se patrně nachází další dokumentace, ani obsáhlou rukopisnou práci Erweina von Aretin (Geschichte der Herren und Grafen Arco), sestavenou v letech 1936-1945, o níž referuje Gerhard Rill, Prosper Graf Arco, kaiserlicher Oratoř beim Hl. Stuhl 1560-1572, Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchivs 13 (1960), 1-106, zde 2. Řadu dalších informací - i když z velké části chybných - obsahuje profil hraběte v rukopisné práci Carla d'Arco Famiglie Montované z 19. století, uložené v Archivio di Stato di Mantova (vol. 1, s. 195).
Petr Maťa
199
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
kého arcidomu. Blízkost habsburských držav vytvářela kombinaci příležitostí a rizik, takže se vztah rodu d'Arco k habsburské dynastii utvářel poměrně ambivalentně. Na jedné straně patřili členové této rodiny k tradiční habsburské severoitalské klientele. I po celé první století existence habsburské monarchie vstupovali příslušníci rodu d'Arco do služeb dynastie jako dvořané, vojáci, diplomati. Na druhé straně však rod hrabat d'Arco dospěl v poslední třetině 16. století do vážného a zdlouhavého konfliktu s upevňující se zeměpanskou mocí tyrolské větve Habsburků. Po obsazení hradů Areo a Penede tyrolskými jednotkami roku 1579, vyprovokovaným násilnými událostmi v rámci rodu, hledali jeho někteří členové ochranu a zastání na dvoře Rudolfa II. v Praze a odvolávali se přitom na sporný říšsky bezprostřední status svého hrabství. Souhra těchto okolností významně poznamenala životní dráhu Giovanni Vincenza i jeho početného příbuzenstva.
V 16. století se rod d'Arco velmi rozvětvil, takže v druhé polovině století žilo v mnoha rodinách potomstvo bratří Alessandra (|1544), Vinciguerry (fl547), Antonia (11527) a jejich bratranců Paola (t 1551) a Nicoly (Ť1547). V této stati nás nejvíc zajímá potomstvo Nicoly, známého humanisty, čítající kromě dcer šest synů. Právě Nicolovo potomstvo ještě v 16. století navázalo úzké vztahy se šlechtickými elitami habsburské monarchie mimo vlastní tyrolsko-italskou oblast.
Nej významnější kariéru v habsburských službách uskutečnil nej starší ze strýců Giovanni Vincenza, hrabě Scipio d'Arco (|1574). Ve čtyřicátých letech 16. století se prosadil do nejuž-šího kruhu dvořanů Ferdinanda I., na jehož dvoře od roku 1559 až do císařovy smrti zastával úřad nejvyššího komorníka. Navíc se stal jedním z jeho významných diplomatů, vykonavše mezi lety 1555 a 1568 čtyřikrát legaci do Říma, a zemřel ve Vídni jako osoba che tenevapur molie amicitie na císařském dvoře.4 Získáním jihomoravského panství Jaroslavice se Scipio pokusil vybudovat nové těžiště svého rodu v severních zemích monarchie, ale državu udržel pouze jeho syn Nicolö (| 1595), komorník arciknížete Arnošta, který zanechal vdovu Ippolitu
4 Gerhard Rill, Areo, Scipione ď, in: Dizionario Biografico degli Italiani, vol. 3, Roma 1961, 796n.; Nunti-aturberichte aus Deutschland 1572-1585 nebst ergänzenden Aktenstücken, sv. 7: Nuntiatur Giovanni Dolfins (1573-1574), ed. Almut Bues, Tübingen 1990, 645, 647 (citát).
Areo, detail Hraničního paláce [Palazzo del Termine], sídla Giovanni Vincenza ďArco.
200
c»iuz,i>acn moni
znai pouze z vyprávění. Z této větve hrabat ďArco, potomků Nicoly (t 1547), zůstali po roce 1595 naživu kromě několika sester a sestřenic pouze Giovanni Vincenzo, jeho starší bratr Pirro ("|"1634),9 dále dva bratranci Prospero a Scipione, synové strýce Giovanni Battisty, kteří ovšem oba zemřeli do roku 1610, a jejich potomstvo.10
Na dvoře Rudolfa II
Podle toho, co jeden z rakouských Habsburků o Giovanni Vincenzovi mnohem později, v roce 1617, uvedl v přímluvě za udělení plukovnického patentu, přišel tento na svět inter ipsos paeneparietes Augustae huius domus nostrae,11 tedy snad v blízkosti vídeňské rezidence Maxmiliána II., při níž ďArkův otec v sedmdesátých letech skutečně opakovaně pobýval, vyjednávaje o podmínkách převzetí římské legace.12 Rok narození sice neznáme, avšak vzhledem k jeho životním osudům můžeme předpokládat, že Giovanni Vincenzo přišel na svět někdy kolem poloviny sedmdesátých let. V memoriálu, který členové této větve podali ve věci obsazeného hrabství v květnu 1584, se každopádně uvádí, žc synové Massimiliana d'Arco nestrávili v Areu ani dva roky.13 Z dalších údajů v přímluvě z roku 1617 můžeme usuzovat,
1
10
11
12
13
Národní archiv (Praha), Morava, i. č. 2993, 3660, 3759, 3857.
Gerhard Rill, Areo, Prospero ď, in: Dizionario Biografico degli Italiani, vol. 3, Roma 1961, 794-796; týž, Prosper.
Nuntiaturberichte aus Deutschland 1572-1585 nebst ergänzenden Aktenstücken, sv. 7: Nuntiatur Giovanni Dolfins (1573-1574), ed. Almut Bues, Tübingen 1990, 341, 351, 358, 364, 383, 399, 424, 453, 475, 482, 490, 547, 645, 647; Nuntiaturberichte aus Deutschland 1572-1585 nebst ergänzenden Aktenstücken, sv. 9: Nuntiaturen des Giovanni Delfino und des Bartolomeo Portia (1577-1578), ed. Alexander Koller, Tübingen 2003, XX, 4, 51, 59n., 78, 101, 246, 251, 255, 287, 295, 330, 343, 394, 419,443, 468, 475.
Géza Pálffy, The Kingdom of Hungary and the Habsburg Monarchy in the Sixleenth Century, New York 2009, 86-88.
Ze byl Pirro starší než Giovanni Vincenzo dokazuje skutečnost, že vystupuje ve jmenování hraběte Antonia d'Arco zástupcem obou hrabat z 18. září 1583, zatímco Giovanni Vincenzo zde musel být ještě zastupován svým poručníkem a strýcem Giovanni Battistou, Collezione Segala, BCT1-2586.83. Rovněž v ustanovení obou bratří zástupci Giovanni Battisty d'Arco 3. září 1610 (tamtéž, BCT1-2587.1) je Pirro uveden před Giovanni Vincenzem.
Giovanni Giacomo d'Arco (f 1624) je v literatuře často uváděn jako bratr Prospera a Scipiona (viz např. Areo, Chronik, 164). Byl však zřejmě synem Giovanni Battisty d'Arco (f 1570) z druhé rodové linie, jak správně postřehl Rill, Geschichte, 281, a s oběma zmíněnými bratry jakož i Giovannem Vincenzem byl spřízněn jen vzdáleně.
Celá přímluva citována níže v pozn. 63.
Viz pozn. 7.
Rill, Geschichte, 215.
201
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
že byl hrabě již v mládí vychováván při dvoře císaře Rudolfa II., nastoupivšího na trůn roku 1576. Můžeme pouze spekulovat o tom, zda se výraz in Aula Serenissimi [...] Imperatoris Rudolphi secundi [...] educatusu vztahuje k působení ve sboru císařových pážat, o němž však nemáme jiných zpráv, nebo ve společenství bratranců, synů strýce Giovanni Battisty, který se po letech strávených vojenskou službou usadil u císařského dvora,15 po smrti Massimiliana d'Arco 1582 se stal poručníkem obou jeho synů16 a zemřel v Praze roku 1588.17 V každém případě se zdá, že Giovanni Vincenzo strávil alespoň část svého dětství a dospívání při dvoře Rudolfa II., přeneseném roku 1583 z Vídně do Prahy. Tato skutečnost vcelku odpovídá situaci, které v liraběcím rodě nastala po obsazení hradů Areo a Penede jednotkami Ferdinanda Tyrolského 1579, kdy se právě císařský dvůr stal dočasným útočištěm členů rodu a baštou, odkud jeho členové vyjednávali s tyrolským zeměpánem o restituci svých majetků.18 Další podrobností ze života Giovanni Vincenza jsou teprve jeho začátky v roli vojáka. Podle pozdějších údajů o jeho osobě se po vyučení v jezdeckém umění zapojil do turecké války v Uhrách.19 Historik Mantovska Carlo d'Arco (1799-1872) ovšem přináší ve své ne vždy spolehlivé genealogické práci ještě další zprávy, které nedokážeme ověřit. Podle něj se prý Giovanni Vincenzo zúčastnil několika tažení Alessandra Farnese, španělského místodržitele v Jižním Nizozemí, proti francouzským hugenotům. Bojoval prý v jeho jednotkách, které znemožnily Jindřichu IV. dovést k úspěšnému konci obléhání Paříže (1590) a normandského Rouenu (1591) a byl přítomen i srážce u Caudebeku (1592), v níž byl Farnese smrtelně raněn.20 Ať již tomu bylo jakkoliv, po vypuknutí patnáctiletého konfliktu mezi habsburskou monarchií a osmanskou říší v roce 1593 se Giovamii Vincenzo zapojil do bojových operací v Uhrách, aniž bychom ovšem znali podrobnosti o délce a intenzitě jeho působení při císařském vojsku. Paralelně s tím se Giovanni Vincenzo stal dvořanem Rudolfa II. Stolníkem byl nejpozději od léta 1594, kdy doprovázel dvůr Rudolfa II. na říšský sněm do Řezná,21 číšníkem pak od 1. října 1597 a podržel tento titul až do císařovy smrti.22
Mnoho podrobností o jeho pražském působení neznáme, avšak s jistotou můžeme říci, že bylo zarámováno širší vztahovou sítí, kterou rod d'Arco vytvořil na dvoře Rudolfa II. Její
14 Viz pozn. 63.
15 Rjll, Geschichte, 213,215.
16 Collezione Segala, BCT1-2586.83. Po jeho smrti se v roce 1589 jako poručník uvádí strýc (bratr matky Olim-pie Guerrieri) Tullo Guerrieri, tymtéž, BCT1-2545.2.
17 Giovanni Battista Bartolotti zaplatil 17. března 1588 pražské metropolitní kapitule pro sepultura Ulustrissiml Domini Domini Johannis Baptislae Comilis abArca 20 tolarů. Téhož dne vystavil Lucas Nardus, kvardián mi-noritského kláštera sv. Jakuba na Starém Městě pražském, kvitanci na šest tolarů pro obitu Illustrissimi Domini Comitis Joannis Baptisté de Areu, a jinou (20 tolarů) císařský altista a sákristán bratrstva Nejsvětéjší svátost i Nicolô Bossi (Nicolaus Busius) za tři zpívané bohoslužby (drey selämpter), které z císařského nařízení zpíval císařský zpěvák (singer) v kostele sv. Tomáše v Praze na Malé Straně, Collezione Segala, BCT 1-2540.23; BCT1-2532.19, BCT1-2526.10. Na památku Giovanni Battisty byl v místě pohřbu (snad kostele sv. Tomáše na Malé Straně) zřízen náhrobek (ľopera dipietra per la sepoltura della felice memoria del signor Conte Giovanni Battista, Padre di V. S.), o jehož projektu a zaplacení psala z Prahy 27. dubna 1593 Anna Maria d'Arco provdaná Rumpfová pozůstalému synovi (a svému bratranci) Prosperovi, Collezione Segala, BCT1-2543.34.
18 K tomu podrobně Rjll, Geschichte.
19 Viz pozn. 63.
20 Giovinetto si appliců con amore infinito agli spadi. Arruolatosi volontario alle milizie Imperiáli combatte in Ungheria, quindi per Alessandro Farnese di Spagna sotto le mura di Parigi, presso Roano, ed a Candebeck, Carlo d'Arco, Famiglie Montované (viz pozn. 3), sv. 1, s. 195.
21 Franz Christoph KhevenhCller, Annales Ferdinandei, Oder Wahrhaffte Beschreibung Kaysers Ferdinandi Des Andern Mildesten Gedächtnifi Geburth, Aufferziehung und bifihero [...] vollbrachten Thaten [...], sv. I. 2Leipzig 1721, sloupec 1214.
22 Jaroslava HausenblasovA (ed.), Der Hof Kaiser Rudolfs II. Eine Edition der Hofstaatsverzeichnisse 157fi-1612, Prag 2002,227,229.
202
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
nej významnější postavou zřejmě nebyl ani tak bratranec Nicolô ("i" 1595), někdejší číšník císaře Rudolfa, posléze komorník arciknížete Arnošta a moravský statkář, jako spíše sesťře-nice Anna Maria (t 1607), rovněž dcera Scipiona d'Arco, provdaná za císařova nejvyššího hofmistra Wolfganga Sigmunda Rumpfa von WuelroB (1536-1606). Sňatek s korutánskym šlechticem byl mezi dynastickými aliancemi Arků - odhlédneme-li od výše zmíněného uherského sňatku Pirra d'Arco a pozdějšího sňatku jeho dcery - jistou výjimkou: Navzdory rozšířenému akčnímu rádiu celého rodu jeho jednotliví členové vstupovali v manželství i nadále a takřka bez výjimky pouze se (severo-)italskými partnery a partnerkami. Korutánsky sňatek Anny Marie d'Arco měl ovšem pro rod obrovský význam: Právě Wolfgang Rumpf byl v devadesátých letech 16. století, až do svého náhlého sesazení v roce 1599, určující postavou rudolfínského dvora, na němž zastával ve svérázném tandemu s Pavlem Sixtem von Trautson roli prvního ministra, a jako takový měl nepochybně dostatek příležitostí bratranci své ženy urovnat cestu ke dvorským hodnostem. Giovanni Vincenzo byl nicméně pouze jedním z celé řady příbuzných působících kolem roku 1600 v okruhu císařského dvora. Kromě jeho bratra Pirra a bratrance Prospera, kteří však na císařském dvoře nikdy nedosáhli žádných hodností, slyšíme rovněž o vzdáleném příbuzném Vespasianovi d'Arco (t 1594), který se k roku 1589 připomíná jako číšník,2' a zejména pak o o generaci starším Antoniovi ft 1609). Antonio d'Arco, rovněž ze vzdálené rodové linie, byl protagonistou násilných událostí v Arku roku 1579, při nichž přišel o život Orazio d'Arco - bratranec Giovanni Vincenza a syn Claudia d'Arco (f 1558), dalšího z jeho strýců. Právě tyto události poskytly Ferdinandovi Tyrolskému záminku k okupaci a není divu, že Antonio byl tyrolskou vládou považován za největšího škůce mezi hrabaty d'Arco. Právě on - někdejší páže Rudolfa II. - nicméně na císařském dvoře získal ze všech Arků nejstabilnější postavení: přes hodnosti stolníka a číšníka v devadesátých letech, několikrát pověřeného poselstvím do jednotlivých italských států, až po funkci Stabe/meistera.24 Tyto vícevrstevné kontakty k pražskému dvoru Rudolfa II. vybízejí k úvaze, zda právě rod ď Arků nemohl mít podíl na povolání Giovanni Maria Filippiho, rodáka z obce nevehni vzdálené Arku, do role císařského stavitele roku 1602.25 Nemáme ovšem z této doby žádný doklad, který by tuto hypotézu podpořil.
Giovanni Vincenzo d'Arco se z titulu svých dvorských hodností připojil k několika desítkám osob čítající skupině šlechtických služebníků při císařské tabuli, a ač nikdy nepatřil ke klíčovým hodnostářům Rudolfova dvora,26 přesto se ale záhy stal jednou ze známých postav ve společnosti italských šlechticů pobývajících v Praze. Když koncem říjnu 1594 do Prahy zavítal clon Antonio Medici, byl Giovanni Vincenzo mezi prvními, kde ho uvítal.27 Dne 21. srpna 1595 vyjel Giovanni Vincenzo společně s bratrem Pirrem a s bratrancem Prosperem z Prahy vstříc mantovskému vévodovi Vincenzovi, který přijížděl k císařskému dvoru, a všich-
23 Hausenblasová, Hof, 232. Jakým způsobem je do rodokmenu začleněn Sforcia (Sporzio) d'Arco, uváděný mezi stolníky roku 1601 (tamtéž 243), nedokážu s jistotou říci - snad byl synem Prospera ml. (11610), a tedy synovcem Giovanni Vincenza. V genealogiích rodu Sforcia jinak není uveden.
24 Hausenblasová, Hoj, 225n., 238; Rill, Geschichte, 254n., 266 a passim; Nuntialurberichte aus Deutschland 1572-1585, sv. 9, 437.
25 V dosavadní literatuře tato možnost nebyla náležitě zvážena, srov. Jarmila ICrčálová, Filippi, Giovanni Maria, in: Dizionario Biografico degli Italiani 47, Roma 1997, 696-700. Paola Maria Filippi - Pietro Marsilli, Giovanni Maria Filippi architetto Mitteleuropeo, in: La chiesa di S. Maria Assunta ad Areo, Riva del Garda 1992, 40-63, uvažují o zprostředkovatelské úloze tridentského biskupa.
26 Informace o tom, že se Giovanni Vincenzo stal tajným radou císaře Rudolfa (viz např. Carlo d'Arco, Famiglie Man/ovane, vol. 1, s. 195) je samozřejmě mylná.
■*S!7    Viz Mědícího list z Prahy z 29. října 1594, který vydal P. F. Covoni, Don Antonio de' Medici al Casino di San Marco, Firenze 1892,78.
203
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
ni tři se pak v početném zástupu mantovské šlechty zúčastnili vévodova vojenského tažení do Uher.28 Jinak ovšem o jeho vojenské a dvořanské činnosti za vlády Rudolfa II. postrádáme bližší zprávy.29
Konfliktní aliance s rodinou Raimunda z Thurnu
Labutí písní Vincenzova pražského působení byl jeho sňatek s Lukrécií, nejstarší dcerou Raimunda z Thurnu. Došlo k němu někdy během roku 1608, nepochybně po delších přípravách, neboť již v říjnu a prosinci 1607 psal Giovanni Vincenzo Thurnovi z Vídně o jednáních u arcivévody Matyáše v rodinných záležitostech.30 Koncem roku 1608 Giovanni Vincenzo Prahu opustil a bezprostředně následující měsíce strávil na Thurnových državách ve Vnitřních Rakousích3' a následujících roky pak především v Arku.32
Raimund z Thurnu, zámožný šlechtic z Gorického hrabství, patřil k významným exponentům císařovy italské politiky a získal si jméno svým působením v roli císařského vyslance v Benátkách (1593-1596) a v Římě (1596-1603), což byl zároveň vrchol jeho kariéry.33 Císařský dvůr sice s úspěchy jeho legací nebyl bezvýhradně spokojen, Thum však patřil k poměrně omezené skupině kandidátů na podobný úřad a ještě na podzim 1607, kdy se nacházel v Praze, se zdálo, že bude vyslán do Říma znovu (z celé věci nakonec sešlo).34 Giovanni Vincenzo, sám z rodiny císařských vyslanců v Římě, se tedy sešvagřoval s rodinou s podobným sociál-
28 Jsou doloženi mezi tulii i cavalieri, gentilhuomini, ufficiali et altri chefurono con Sua Altezza nel campo sotlti Strigonia Vanno 1595, Paolo Bertelli, / Gonzaga eľlmpero: Storia di nobiltä e di dipinti, in: Atti della Academia Roveretana degli Agiati, ser. VIII, vol. VI, A (2006) 93-149, zde 121 a 146.
29 Rill, Geschichte, 264, uvádi, že prý byl opakovaně pověřen poselstvími do Itálie. V roce 1605 lze Giovanni Vincenza v pramenech skutečně zachytit v Římě: 20. srpna 1605 (Řím) mu psal kardinál Ottavio Paravicini, lituje, že se s ním před odjezdem nemohl setkat, Collezione Segala, BCT1-2542.91. Stařičký Tolomeo Gallio, kardinál di Como, který ďArkovi napsal z Frascati o den dříve, jej označil za herede della cortesia del signor Conte suo zio verso di me, a radoval se delsuo felice arrivo allapatria, BCTI-2542.93.
30 Giovanni Vincenzo d'Arco Thumovi, 26. října 1607 (Vídeň), Arclnvio di Stato di Trieste, Archivio della Torre e Tasso, Archivio antico (dále: ATT), 77.2; 19. prosince 1607 (Vídeň), tamtéž, 83.1. Již 22. dubna 160K Thurnovi z Vídně gratuloval ženichův bratranec Prospero d'Arco: Hora dunque havendo inleso esser concluso matrimonio della primogenila di V. E. con il signor Conte Gio. Vincenzo, vengo cordialissimamente á ralleg-rarmene..., tamtéž, 77.1. Dne 25. dubna 1608 (Mantova) Giovanni Vincenzovi gratuloval mantovský biskup Francesco Gonzaga k matrimonio stabilito tra lei et la signora contessa Lucretia della Torre, Carlo d'Arco, Famiglie Montované (viz pozn. 3), s. 218G. V císařském rozhodnutí z 31. října 1608 o vyplacení ainer gnaden ergezlichfkjait 4000 fl. a nesplaceného služného 1397 fl. z prostředků, které měl schválit bezprostředně následující tyrolský sněm, se ovšem stále ještě mluví o plánované svatbě (zu fortsezung seiner vorhabenden hochzeii), Österreichisches Staatsarchiv (Wien), Allgemeines Verwaltungsarchiv (dále: AVA), Familienakten, A 67. Franzi-Stephanovi Seitschekovi vděčím za pomoc s dohledáním tohoto dokumentu.
31 Jeho listy jsou datovány v Duinu (14. ledna), Sagradu (25. dubna, 13. června, 26. července) a Gradišce (25. července). Následovala cesta do Mantovy (srpen 1609), 1. prosince už byl Giovanni Vincenzo v Arku. Viz listy v ATT 75.2 (13. června), 78.1 (26. července) a dále Archivio di Stato di Mantova, Archivio dei Gonzaga di Mantova, busta 533 (25. července), 1414 (14. ledna) a Collezione Segala, BCT1-2540.70 (1. prosince), BCTI-2549.66 (25. dubna).
32 Z let 1609 a 1617 mohu doložit pouze jednu ďArkovu cestu do někdejšího působiště: 20. října 1610 (Areo) psala Lukrécie z Thurnu svému otci: ...di breve il Sig.re Conte mio marilo ě per passarsene alla Corte del Serenissimo Arciduca Massimigliano in Ispruch e da li ä Vienna per la spedittione di quei nostri negotii, ATT. 75.1.
33 Gino Benzoni, Della Torre, Raimondo, Dizionario Biografico degli Italiani, vol. 37, Roma 1989, 660-666.
34 Milena Linhartová (ed.), Antonii Caetani nuntii apostolici apud imperatorem epistulae et acta 1607-1611. pars 1: 1607 (Pragae 1932) (=Epistulae et acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem 1592-1628 IV), 161,205,218,240, 268.
204
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
ním postavením, politickými zkušenostmi, i vztahem k rakouskému arcidomu. Raimund z Thurnu sám byl již s Arky několikanásobně spřízněn: Jeho matka Laura d'Arco byla sestřenicí otce Giovanni Vincenza a Thurnova manželka z rodu HoferQ byla dcerou Lu-krécie d'Arco (1547-1572), sestřenice Giovanni Vincenza z druhého kolena. Thurnův vztah k Arkům se však doposud v důsledku sporů o pozůstalost jeho matky Laury vyvíjel spíše konfliktně. Sňatek Lukrécie z Thurnu s Giovanni Vincenzem dával naději na obrat. Ve skutečnosti však manželství bylo provázeno konflikty s tchánem. Podněty k nim zavdalo zejména neúspěšné jednání o další alianci s Thurnovou rodinou, k němuž došlo záhy po sňatku Giovanni Vincenza s Lukrécií d'Arco a které nabízí cenný vhled do jeho příbuzenských poměrů: Vincenzův ovdovělý bratr Pirro se totiž začal ucházet o ruku Chiary Hofe-rové, sestry Raimundovy první manželky Ludoviky, čímž začal křížit Thurnovy majetkové plány. Sestry Ludovika a Chiara byly totiž univerzálními dědičkami svého otce Matthiase Hofera (t 1587), pána na Duině, zámožného aristokrata z oblasti na pomezí Vnitřních Rakous a Furlánska. Zatímco Ludovica se kolem roku 1580 - proti vůli svého otce, který ji z tohoto důvodu zprvu vydědil - provdala za Raimunda z Thurnu, stal se manželem Chiary Linhart VI. z Harrachu (1568-1608), katolický šlechtic z Dolních Rakous. Hoferův rozsáhlý majetek byl v pozůstalostním řízení rozdělen mezi obě dědičky, a byla to právě polovina Hoferova dědictví připadající Ludovice (společně se sídlem v Duinu), která Raimunda katapultovala mezi nejzámožnější šlechtice této oblasti.
Když Linhart z Harrachu v září 1608 zemřel, stala se bezdětná vdova Chiara, dědička druhé polovice Hoferových statků se sídlem na hradě Ranzano (Renče) poblíž Gorice, žádanou partií. Ve věku kolem čtyřiceti let se vdova z Dolních Rakous uchýlila ke své sestře do domácnosti Raimunda z Thurnu, kde o ni záhy projevil zájem právě Pirro d'Arco, bratr Thurnova nového zetě. A vdova Chiara - Donna tanto desidemsadi Marilo, jak ji charakterizoval papežský nuncius Pietro da Ponte'5 - zřejmě zprvu se sňatkem souhlasila. Zdá se nicméně, že provdání své bohaté švagrové za Pirra d'Arco nebylo příliš po chuti jejímu švagrovi Raimun-dovi z Thurnu. Zprvu nadějná jednání se tak záhy ocitla na mrtvém bodě: Chiara začala od svého úmyslu ustupovat a ďArkové za tím spatřovali vliv Raimunda z Thurnu, který právě v té době (nevíme nicméně, kdy přesně) ovdověl, a přišel patrně na myšlenku, že by se se svou švagrovou mohl oženit sám, a převést tak na sebe celé hoferovské dědictví. Zvořilý, avšak rozhodný list, který Giovanni Vincenzo Raimundovi napsal 13. června 1609, zajímavě dokládá, jak se vztah mezi zetěm a tchánem pod vlivem těchto událostí začal kazit. Hrabě prý k námluvám svého bratra zprvu přistupoval molto cireonspettoper le molte consi-deraiioni. che ci havevo sopra, onde non ho voluto nepromoverlo ne meno impedirlo. Nerad však vidí, že že Chiara nyní sia ponendo nuove difficoltä, mostrandosi in parole differente da íjiiello, ehe giá si ha laseialo inlendere per lellere. Námluvy už totiž postoupily tak daleko, že od dojednaného sňatku není možno ustoupit, aniž by došlo ke skandálu. Giovanni Vincenzo proto upozorňoval Thurna na závazky paní Chiary a žádal jej - odvolávaje se all 'uffitio di Ca-vaglier Christiana e a cpiel ch 'io devo a lei come suo ginnero - aby sňatku nebránil, tím spíše, že už byla podána žádost k papežské kurii o dispens promíjející příbuzenství (e com'intendo eon eonsenso di essa signora Chiara).3''
Giovanni Vincenzo se opravdu snažil svého bratra podpořit a vznikající alianci všemi silami zachránit. Když v srpnu téhož roku zavítal do Mantovy, vyžádal si od vévody Vincenza I.
" 35    Miroslav Premrou, Documenti goriziani deWArchivio segreto vatkano, Sludi goriziani 11 (1933), 32-43, zde 34
3ň    Giovanni Vincenzo d'Arco Raimundovi z Thurnu, 13. června 1609 (Sagrado), ATT, 75.2.
205
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mat
Gonzaga, s nímž byl v kontaktu již od svých pražských začátků, obšírnou a naléhavgu přímí i vu k Raimundovi z Thurnu ve prospěch Pirra d'Arco.37 Na podzim pak Giovanni Vincenz vévodu znovu navštívil v Madernu a posléze opět v Mantově a domlouval s ním stratég i jak tchána ve věci sňatku obměkčit.38 Přímluva ani pozdější zákroky ze strany mantovskéh vévody (který záležitost i nadále sledoval a aktivně se zasazoval ve prospěch obou bratří) také arcivévody Maxmilána Arnošta však nic nezmohly aThurn úspěšně mařil nejen projek celého sňatku, nýbrž i snahy Arků o opětovné navázání přímého jednání s vdovou Chiarou pročež se nakonec obě strany navzájem obviňovaly, že brání Chiaře projevit svobodnou vú li.39 Vdova posléze skutečně od svého prvotního úmyslu ustoupila a sdělila v květnu 16 K svou vůli ve Štýrském Hradci, na neutrální půdě, Marii Anně Bavorské (Giovanni Vincenzt a Pirro vzápětí napadli způsob, jakým se to stalo).40 Nedlouho nato následovala žádost Rai-munda z Thurnu k papeži o vydání dispensu pro sňatek s Chiarou (byl vydán 5. července 1612), a poté svatba. Stýrskohradecký nuncius, dotázaný papežskou kurií na mínění v této věci, mohl hlásit v listu z 24. ledna 1611, že Chiara la state passata fu molto alle strette co! conte Pirro ďArchi Catolico; et signore assai principále in Trento, e voglion molti, che il negotio fusse impedito dal sig. conte Raimondo della Torre; che perciô'vi fit che fare assai per evitare i scandali, chepotevan seguire, ne sono ancora gli animi del tutto qnieti.'" Vztah Giovanni Vincenza k tchánovi mezitím utrpěl ještě další trhliny: Thurn totiž dlouho odkládal výplatu Lukréciina věna a podmiňoval ji spolurozhodováním o způsobu, jakým
37 Vincenzo I. Gonzaga Raimundovi z Thurnu, 21. srpna 1609 (Mantova), Collezione Segala, BCT1-2546.31. Dopis začíná slovy: Essendo venulo a Mantova il Conte Gio. Vincenzo d'Arco et lascialosi vedere da me comr ě suo solito, lho ricercato dei dispareri che buon pezzo fa intesi passassero fra V. S. et il Conte Pirro suo fru-telloper conto del matrimonio che si trattava fra liti et la signora Chiara di lei cognala, sopra che havendonn-egli per due volte discorso longamente, et volutomi anco mostrar la copia di molie lettere passate in quexlti matéria, ho compreso con mio dispiacere, che il negocio si trovi a cativo termine di rohira. Onde sentendonť io disgusto grande, per la molta stima c 'ho fatto sempře della persona e Casa di V. S. e per l 'affettion partii. •» lare, c 'ho portata sempře ä questi dui Cavaglieri, mosso da semplice zelo delle loro communi quiete, mi sou proferto ďinterpormi per quello, ch 'io fossi buono in queste differenze per acquetarli, rapresentando ä V. S ľamore et ľossequiofigliale verso lei di questi fratelli, quello che sperano della sna paterna benevolenza. ••! quello che in causa da essi reputata tanto giusta si premetono alt fine della sua solila prudenza.
38 Giovanni Vincenzo d'Arco svému bratru Pirrovi, 8. listopadu 1609 (Areo), Collezione Segala, BCT1-2571.67
39 Výmluvná je korespondence Raimunda z Thurnu v této záležitosti z května 1610, Collezione Segala, BC'1'I 2537.14. Dne 27. dubna 1610 (Štýrský Hradec) se na nějobracel arcivévoda Maximi lián Arnošt (tamtéž BC'1'1 2599.5) a odvolávaje se na memoriál Giovanni Vincenza a na přímluvu mantovského vévody, varoval Thurnu, das du der ainige verhinderer dises heyrath sein sollest, z čehož by mohlo pojit grosse schwirigkhail mul hizige verbitterung der gemůether. Z Raimundovy obsáhlé odpovědi 14. května 1610 (Gradisca) se dozvííhi me, že arcivévodův dopis byl sepsán na naléhání Giovanni Vincenza d'Arco, který se zoufale snažil vymanil Chiaru z Raimundova vlivu. Tón Thurnovy opovědí ukazuje, jak špatné vztahy nyní zavládly mezi ním a John zetěm: Quanto ä quello che miserive Vostra Allezza, ch'habbi proposto il signor Conte Gio. Vincenzo ď A nu, non posso dirle altro, se non che conviene, che quel Cavagliere sia stalo mal informato, che sia stato proutí ■ sso, che la signora mia cognata si sarebbefirmata in Gratz tuit 'il mese di Maggio, et che ivi havrebbe aspeth i to esso signor Conte, et signor suo fratello... Srov. rovněž mnohabodové zamítavé a místy značně sarkastickí' komentáře obou bratří k Raimundovým ospravedlněním, Collezione Segala, BCT1-2560.23 a BCTl-2569.^(>
40 Viz korespondence v Collezione Segala, BCT1-2537, např. Chiařin list arcivévodovi Maxmiliánovi Arnoštovi z 13. června 1610 (Gradiška): In verila io non ho promesso, nepur datla intentione di pigliar quel Cavaglicm senza le condittioni da me proposte, et che taňte volte ho detto, io non ho ordinato quelle lettere che fnrun seritte, et se ben le ho soltoscritle, parte le ho vedutě, et parte non, e mi son fidata ďun certo Andrea, servilinv del signor Conte Gio. Vincenzo, che trattava, et mi dava ad intendere che hora sifacevanper un rispetto, honí perun 'altro, et non á fine di promessa, come ä punto non volendo io sottoserivere quela chefuseritta al signor mio cognato, mi disse che non sifaceva, perche dovesse servir per promessa, ma solo per indur esso sigmu mio cognato ad aconsentir alle conditioni da me proposte... Dále viz list Giovanni Vincenza Camillu Soicliinii. mantovskému rezidentovi v Benátkách, 24. května 1610 (Štýrský Hradec), tamtéž, BCT1-2569.26.
41 Premrou, Documenti, 34.
206
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
bude částka uložena, aby o ni jeho dcera nepřišla.42 Lukrécie mezitím v noci na 13. srpna 161043 porodila synáčka Massimiliana Prospera, který však zemřel v dětském věku,44 a sama zemřela v Arku v pokročilém stupni těhotenství někdy na přelomu května a června 1613.45 Její úmrtí bylo o několik měsíců později vyšetřováno v přítomnosti arciknížecího komisaře a o výslechu lékaře Aloisia Cappy circa partům ex ventre Illusstrissimae Dominae Comitissae Lucretiae, ipsius Domini Comitis uxoris, sectam dne 15. ledna 1614 byl byl vyhotoven notářský zápis. Z něho jsme podrobně informováni o pokusech lékařů o záchranu děťátka. Ihned po smrti těhotné Lukrécie glifu sitbitamente estralo dal ventre una creatura femina, která era viva o vivo, come persegni evidentissimi mostro anhelando et spirando et respirando piii volte et distendendo le membre sue. [PJarto o feto, jež era di compita forma di huomo senza mancamento alcuno di membri, byl prý pokřtěn přítomným lékařem, non essendovi tempo di portarlo al sacro fonteperch non morisse senza batesimo, etfu nominata Maria. Svědectví o krátkém životě novorozence, důležité nepochybně z hlediska dědického práva, zdůrazňovalo životaschopnost děťátka a připisovala jeho brzké úmrtí nehodě {detto feto o parto cade una volta di mano alla nutrice, sich' verisimilmente pati assaiper tal caduta).^ Lukréciina smrt s konečnou platností zkalila poměr mezi Giovanni Vincenzem a jeho tchánem. Lukrécie zemřela v době, kdy již Raimund udělil svému štýrskohradeckému finančníkovi příkaz k výplatě poloviny věna (6000 zlatých). Věno nicméně dosud vyplaceno nebylo a v důsledku Lukréciiny smrti mělo připadnout zpět Raimundovi, avšak Giovanni Vincenzo pohledávku mezitím převedl na svého innsbruckého finančníka, pročež došlo k několikaletým tahanicím o osud věna. Giovanni Vincenzo se snažil případ spojit se spornou pohledávkou, kterou Raimund požadoval po Arcích z titulu dědictví své matky, a přenést spor před Regierung do Innsbrucku, Thurn naopak (creduto ehe il Signor Conte Giovanni Vincenzo non havesse voluto travagliar me pověro vecchio pieno di famiglia e ďangustie con questa pretensione ch io tengoper illegitimaf1 trval na štýrskohradecké jurisdikci.48 Zatímco řešení neshod s Raimundem z Thurnu bylo v nedohlednu, došlo právě v této době k urovnání dlouholetého sporu mezi hrabaty d'Arco a tyrolskými zeměpány. Dne 24. března 1614 Giovanni Vincenzo (zastupující též svého bratra Pirra, příbuzného Guidobalda d'Ar-
42 S tím nepochybně souvisí i donace, kterou Lukrécie učinila 12. května 1613, několik týdnů před svou smrti, na hradě Areo ve prospěch svého manžela, jemuž darovala omnia et quaecunque eins bona cuiuscunque generis, lam mobilia. quam slabilia, tura et actiones. qaae et qnas habnit et habere potest, adversus quancunque personálu, quas fuit conseeuta et est conseeutura, sivé praetendit a praedicto Illustrissimo Domino Comite eins genilore. nec non contradotein sive donationem propter nuptias a praelibalo Illustrissimo Domino Comite eius víro sibi factam lempore tnatrimonii reservala tamen sibi facullate et inre disponendi. Text donace ATT, 75.2.
43 Viz seznam osob, kterým Giovanni Vincenzo zaslal oznámení o synově narozeni, Collezione Segala, BCT1-2574.2(S. Genealogická literatura se o synovi Giovanni Vincenza nezmiňuje.
44 Ještě 23. června 1612 (Areo) sdělovala Lukrécie z Thurnu Chiaře Hofferové: In tanlo non lasciaró dire ä V. S. lllnslrissima. ch'io insieme col Conte mio et Massimiglian Prospero, nostro figliolo. per Iddio grazia si troviamo in bonissiino stato... ATT, 79.2.
45 Kondolence k jejímu úmrtí zaslaná Giovanni Vincenzovi markýzou Flavii Capilupi (vdovou po jeho strýci z matčiny strany a poručníkovi Tulioví Guerrierim) 13. června 1613 (Mantova) viz Collezione Segala, BCTI-2542.90 (m ha apportato grandissimo travaglio e imoia poiche cosi caramenle lun ľaltro s amavano).
46 Notářský zápis o jednání na hradě Areo 15. ledna 1614, ATT, 75.2.
47 Tak v Thurnově nedatovaném memoriálu z 1614 nebo 1615 k arciknížeti Ferdinandovi, ATT, 75.2. Tam i další materiály ke sporu, mj. koncepty Thurnových memoriálů z 21. října 1614 (Linec) a 9. července 1615 (Štýrský Hradec).
48 Srov. i nedatovaný list Giovanni Vincenza adresovaný tyrolskému arcivévodovi, v němž protestuje proti Thur-novým snahám o převedení sporu k jinému foru, obává se una odiosa, et immorlal lite a dokazuje, che il parto tratto dal ventre delia gia Contessa mia moglie e figliolanza mia fit vitale, nel che ěprincipalmente fondata la mia intentione, Collezione Segala, BCT1-2549-21.
207
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
co a nezletilého Vespasiana d'Arco) společně s dvěma dalšími členy rodu d'Arco podepsal vyrovnání s arcivévodou Maxmiliánem Tyrolským, v němž signatáři uznali Maxmiliánovu teritoriální superioritu a složili mu hold, a současně ustanovili dědický řád, podle kterého mělo být panství Areo a Penede rozděleno na tri díly, spravované vždy s posvěcením tyrolské vlády třemi nejstaršími členy rodu. Smlouva byla významným úspěchem právě té rodové větve, z níž Giovanni Vincenzo pocházel. On sám se ujal jednoho z dílů, bratr Pirro druhého, třetí byl svěřen Guidobaldovi d'Arco (11615) ze vzdálenější rodové linie.4'' Stavba chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Arku, jehož základní kámen byl za účasti Giovanni Vincenza položen nedlouho před tím, 7. listopadu 1613, a o jehož budování Giovanni Vincenzo bedlivě sledoval,50 symbolicky završuje tento mezník v dějinách rodu i města.
Phasma Dionysiacum Pragense a pražský pobyt Giovanni Vincenza d'Arco 1617
O životě Giovanni Vincenza v bezprostředně následujících letech jsme ovšem bohužel informováni jen velmi nedostatečně. Z doby mezi dubnem 1614 a začátkem roku 1617 nemáme o jeho činnosti ani pobytech dokonce vůbec žádné zprávy. Z pramenů se Giovanni Vincenzo vynořuje náhle, ale o to zajímavěji, na začátku roku 1617 v Praze, kde tehdy (již od poloviny roku 1615) pobýval dvůr císaře Matyáše. V masopustní neděli, 5. února, se ve sněmovním sále (tzv. soudní světnici resp. Landstube) Pražského hradu konalo pozoruhodné hudebně--dramatické představení s proměnlivou scénou, oslavující císařský pár. V jeho průběhu předvedlo 12 šlechticů, zčásti z řad dvořanů císaře a habsburských arcivévodů, zčásti z české šlechty, v převleku za postavy starověkých a legendárních hrdinů a hrdinek, balet. Představení bylo zasazeno do třídenního cyklu dvorských slavností a zpráva o něm obletěla Evropu, byvše popularizována letákem zobrazujícím scénu a proměnlivé kulisy a průvodním textem, označujícím tuto slavnost jako Phasma Dionysiacum Pragense. Vzápětí po představení byl ve dvou jazykových verzích vydán tiskem stručný popis představení a následujících slavností (rytířského klání, jehož se zúčastnili i šlechtici tančící ve zmíněném baletu, taneční zábavy a rozdělování odměn) a italské libretto.51
49 Text smlouvy otiskl Arco, Chronik, 218-233. Celý spor vyčerpávajícím způsobem nastínil Kux, Geschichte.
50 La fabrica della Chiesa va continuando, et sera fornila quesťaltra parle in otto giomi, conte la prima, Pirro d'Arco, patrně bratru Giovanni Vincenzovi 3. září 1616 (Arco), Collezione Segala, BCT1-2553.61; La fabrica della Chiesa vainantifelicemente, onde credo che V.S. sentirá allegrezza, 2. září 16l7(Arco), BCT1-2549.62; Per i grandi freddi e fermata la fabrica della Chiesa, si conduce pero lutla via matéria, týž témuž, 8. prosince 1618 (Arco), BCT1- 2564.33. Dne 2. listopadu 1619 Giovanni Vincenzo informoval Giovanni Battistu d'Arco o memoriálu, který předložil papeži per maggior honorevolezza di cotesla chiesa, ed universalmenle di tulia il nostro Conlato a v němž žádal di poler celebrare nella chiesa d'Arco con la mitria e pastorále, dále che li Canonici possino portar il segno canonicale a konečně che dii licenza all'Arciprete d'Arco di poter beneďnv i paramenti della chiesa edaltri Menšili di essa etdelle altre del conlato. Tamtéž, BCT1-2564.2. 17. října 1620 (Řím) psal Giovanni Vincenzo Vespasianovi d'Arco: Mi place anco assai ehe la fabrica della chiesa s/7 in buon 'essere, tamtéž. A 1. května 1621 (Řím) psal bratru Pirrovi: Intendo che qttesle genii vogliono por' mano ä fabricar due Chiese prima ďhaverfinita la magiore che importa pik, onde considerando che questo possi esser causa di sturbare ta principále, o ehe non sifacci ne lun ne 1'allro, sará bene, che V. S. Illustrissima 1'impedisca tal risolutione e commandi che si fomischi prima la principiata o almeno faccia soprasedeir sino al mio ritorno, qual spero di breve. Ma ehe frá tanto s 'attendi alla fabrica principále, pregandola in kile occassione aďusare ľ autorita sua. Tamtéž, BCT1-2588.12.
51 Prameny (písemné i obrazové) a již poměrně rozáhlou literaturu ke slavnosti shrnují Herbert Seifert, Dus erste Musikdrama des Kaiserhofes, in: Elisabeth Theresia Hilscher (red.), Österreichische Musik - Musik in Österreich. Beiträge zur Musikgeschichte Mitteleuropas. Theophil Antonicek zum 60. Geburtstag, Tutzing 1998, 99-111; týž, Das erste Libretto des Kaiserhofs, Studien zur Musikwissenschaft 1998, 35-75 (zde vydáno
208
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
Jedním ze šlechtických účastníků této dvorské slavnosti, která byla jednou z prvních realizací svého druhu na sever od Alp a představuje určitý mezník v dějinách raně novověkého divadla v této oblasti, byl právě Giovanni Vincenzo d'Arco. Ze zpráv zaslaných mantovským a florentským vyslancem od císařského dvora se ovšem dozvídáme, že jeho podíl na celé události byl ještě daleko významnější: Hrabě byl nejen účastníkem, nýbrž vlastním ideovým autorem představení jakož i italského libreta: ilprincipále inventore e chorago di tutte queste gentilez-ze, jak se vyjádřil mantovský rezident Antonio Costantini, resp. (slovy toskánského vyslance Giuliana de' Medici): ľinvenzione, poesia, e descrizzione ě stata del Conte Gio. Vincenzio d'Arco.52 O Arkově autorství se přitom hovoří pouze v této neoficiální korespondenci se severoitalskými dvory, nikoliv ve vydaném propagačním materiálu. V německojazyčných svědectvích na sebe největší pozornost ze všech účastníků strhl Vilém Slavata, zámožný český šlechtic a vysoký hodnostář, který proslul o rok později jako jedna z přeživších obětí pražské defenestrace. Zdá se nicméně, že Slavatův podíl spočíval především nebo pouze v pokrytí finančních nákladů této slavnosti. Oba šlechtici - Slavata i d'Arco - vystupovali v představení i v baletu na dvou nejčestnějších místech (Slavata před d'Arkem) a jejich zásluhy ocenila šlechtická společnost o dva dny později, v masopustní úterý, kdy jim porotci určili dvě nejvý-znamnější ceny: cenu más galan pro Slavatu a cenu za Invention pro Giovanniho Vincenza.53 Co svedlo dohromady tridentského šlechtice s českým katolickým magnátem k tomuto společnému podniku? Giovanni Vincenzo měl za dob svého působení na dvoře Rudolfa II. nepochybně dostatek příležitostí seznámit se Slavatou, svým vrstevníkem, který na stejném dvoře zakotvil krátce po svém návratu z cest v roce 1600 v čestnější úloze komorníka. Zdá se nicméně, že mezi oběma tehdy nevzniklo žádné výraznější přátelství. Máme k dispozici důležitý pramen osvětlující příbuzenské a sociální kontakty Giovanni Vincenza krátce po jeho odchodu z Prahy: Je jím seznam osob, kterým d'Arco v srpnu 1610 zaslal oznámení o narození svého synka Maxmiliána Prospera.54 Naprostá většina z celkem 79 zde zaznamenaných osob ovšem pochází ze severoitalské oblasti: Jsou to jednak příbuzní z vlastního rodu (bratr Pirro, sestra Olimpia Angelica, Giovanni Battista - syn zesnulého bratrance Prospera, ze vzdálenějších větví pak Giovanni Giacomo a Sigismondo), dále sešvagřené příbuzenstvo (včetně Raimunda z Thurnu, ovdovělé Chiary Hoferové a manželů obou provdaných sester: Carlo Galvagni a Alfonso Bevilacqua) a konečně šlechtici z řad tyrolských konfinantů, z Mantovska, Ferrary, Furlánska, hrabství Gorice a z dalších severoitalských oblastí (zejmé-
italské libreto); Maťa, Phasma Dionysiacum Pragense; Sylva Dobalová - Ivan P. Muchka, Ein unbekannter Texlzum Prager Fesl Phasma Dionysiacum Pragense (1617), Acta Comeniana 22/23 (2009), 207-247 (s edici německého tisku). Doplnit je třeba několikastránkové (textově identické) latinské záznamy o přestaveni, zahrnuté do dobových novinových přehledů: Gotardus Arthus Dantiscanus: Mercvrii Gallobelgici Succenturiati, Siue rervm in Gallia et Belgio potissimvm, Hispánia qvoque. liatia. Anglia, Germania, Vngaria, Transylvania. vicinisque locis, a nundinis Francofordiensibus Anni 1616. Aulumnalibus vsque ad Anni 1617. vemales poti-ssimum gestorům, historicae narrutionis continualae. tomi vndecimi liber tertivs, Francofvrti 1617, 150-153; Annalivm Siue Commentariorvm Mercvrio Gallobelgico Svccentvriatorvm thomi VIII. liber I. Continens ea quae contingerunt ab Anno M. DCXVI. adpraesentes usque nundinas autumnales Anni M. DC. XVII..., Co-loniae 1617, 171-174. Tyto tisky sice neobsahují nové informace, avšak ukazují, jaké pozornosti se tomuto přestavení dostalo.
52 Antoni Costantini mantovskému vévodovi, 9. ledna 1617 (Praha), Elena Venturini (ed.), Le Collezioni Gon-zaga. 11 carteggio tra la corte Cesarea e Mantova (1559-1636), Milano 2002, 632n.; Giuliano de' Medici toskánskému prvnímu státnímu sekretáři Curziovi Picchenovi (13. února 1617, Praha), Archivio di Stato di Firenze, Mediceo del Principato, filza 4369 (1617-1619). Tyto a další zprávy obou vyslanců o představení citovány v úplnosti in Maťa, Das Phasma Dionysiacum Pragense; týž, "Phasma Dionysiacum Pragense".
53 Dobalová - Muchka, Ein unbekannter Text, 245.
54 Collezione Segala, BCT1-2574.26.
209
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
na z rodů Collalto, Madruzzo, Guerrieri, Lodron, Strassoldo, Obizzi a z dynastie mantovských Gon-zagů). Osob alespoň zčásti spjatých s prostředím habsburských dvorů z doby ďArkova pražského působení zde figuruje pouze osm, z toho jsou dva Mantovani (Francesco Gonzaga di Castiglione a Ottavio Cavriani - tajný rada krále Matyáše), a kromě nich španělský vyslance Baltasar de Zúňi-ga, tajní radové Johann Anton Barvitius a Friedrich z Furstenberka (zároveň vdovec po d'Arkově se-střenici), někdejší císařův nejvyšší hofmistr Karel z Liechtenštejna (v této době již ovšem spojenec krále Matyáše), a konečně dvě výrazné ženské postavy pražského dvora s úzkým vztahem ke Španělsku: Polyxena z Pernštejna provdaná v druhém manželství za českého nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic (signora Gran Cancellierá) a její švagrová, španělská šlechtična Maria de Laru, vdova po Janovi z Pernštejna (signora Domina Maria de Pernestan). Na Slavatu Giovanni Vincenzo s oznámením nepamatoval, což nás vede k závěru, že mezi oběma šlechtici v této době zřejmě nepanoval žádný blízký vztah, a spolupráce na pražském představení v roce 1617 zřejmě byla pouze příležitostná. Můžeme snad předpokládat, že Slavata pouze nabídl finanční subvenci pro realizaci představení, jehož projekt vznikl bez jeho přičinění, ačkoliv jej pak beze zbytku využil k reprezentaci své vlastní osoby.
Co však vedlo Giovanni Vincenza, aby se podílel na přípravě masopustních slavností na dvoře císaře Matyáše? Alespoň částečné vysvětlení nám poskytují širší souvislosti jeho pražského pobytu. Nevíme bohužel, kdy d'Arco do Prahy dorazil (příprava představení, předvedeného dvorskými umělci, jislč vyžadovala jeho přítomnost s dostatečným předstihem), do Cech však každopádně přijížděl nikoliv jako člen Matyášova dvorského organismu, nýbrž jako komorník tyrolského vladaře arciknížete Maxmiliána, jímž se zřejmě stal někdy po urovnáni vztahů s Innsbruckem v roce 1614.55 Maxmilián Tyrolský byl ostatně na začátku roku 1617 v Pra/.c rovněž přítomen a společně s císařským párem se dostavil jako divák i ke zmíněné slavnosli. Arcikníže dorazil do Prahy po několikaměsíčním pobytu ve Vídni již 21. prosince 1616, palr
Erb rodu ďArco - erb Gonzagů - erb rodu Collalto. Erby jsou namalovány v jedné z místností Hraničního paláce [Palazzo del Termine"].
55
Jako Maxmiliánův komorník je každopádně titulován v popisu představení, Dobalová - Muchka, Eln nulu-kannter Text, 245.
210
Giovanni Vincenzo ďArco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
ně s větším doprovodem, neboť český šlechtic Adam z Valdštejna hostil 27. prosince ve svém pražském domě „všechny komorníky Jeho Milosti arciknížete Maxmiliána", možná právě včetně Giovanni Vincenza.56 Přítomnost arciknížete Maxmiliána v Praze úzce souvisela se snahou o řešení nástupnické otázky v rakouském domě a předznamenávala sled jednání, který vyvrcholil 7. června 1617 přijetím druhého arciknížete Ferdinanda ze Štýrského Hradce (který do Prahy dorazil v březnu 1617) za českého krále a jeho korunovací 29. června. Pražské masopustní přestavení však nebylo jediným, a snad ani ne hlavním cílem Arkova pobytu v Praze: Tím druhým bylo nepochybně solicitování. Hrabě totiž s sebou přivážel celou řadu soukromých pohledávek, nároků a nedořešených záležitostí, které hodlal během svého pobytu při císařském dvoře vyřešit. Sub specie těchto okolností se zdá, že hudebně-dramatické představení, k němuž Giovanni Vincenzo údajně dodal nápad i liberto, mělo podepřít výsostne soukromé cíle: Mělo zřejmě připravit půdu pro to, aby hrabě mohl své nároky u dvora snaději prosadit. Giovanni Vincenzo znal dobře prostředí habsburských dvorů a patrně tušil, že před úspěšným vyjednáváním - zejména pokud se týkalo letitých pohledávek - je záhodno uvést sc do povědomí dvora a naklonit si jeho rozhodující přestavitele. První ze záležitostí, kterou chtěl Giovanni Vincenzo v Praze vyřešit, byla jeho pohledávka z doby služby na dvoře Rudolfa II. Jak se dozvídáme ze vzájemné korespondence dvorské a jí podřízené české komory, které se od počátku roku 1617 zabývaly suplikou, kterou d'Arco v této věci podal, vznášel Giovanni Vincenzo nárok na nedoplacené služné (hinterstellige hofbťsoldung) císařského číšníka v celkové výši 1397 zlatých a 20 krejcarů a na mimořádný císařův peněžní dar {gnudengeld) ve výši 4000 11. Pohledávka byla skutečně starého data: plat odpovídal bezmála tříleté službě a mimořádný dar 4000 zl. si Giovanni Vincenzo vyprosil na podzim 1608, krátce před svým odchodem z Prahy." Záležitost je pozoruhodná především / toho důvodu, že úřad prezidenta české komory v letech 1612-1625 zastával právě Vilém Slavata, který společně s d'Arkem 5. ledna 1617 organizoval zmíněné pražské hudebně--divadelní představení. Vzhledem k chronické insolventnosti císaře Matyáše a k početnému zástupu věřitelů a nevyplacených dvořanů někdejšího císaře Giovanni Vincenzo patrně neměl velkou naději na proplacení své dávné pohledávky bez náležité protekce, a v tomto ohledu mohla podpora ze strany prezidenta české komory být významným faktorem, i když z dochované dokumentace nelze bez znalosti administrativního kontextu s jistotou prokázat, že by česká komora nebo přímo Slavata d'Arkovu žádost otevřeně podpořili. Snad lze za lakovou intervenci považovat připiš české komory z 9. ledna 1617, v němž se navrhovalo, aby byl d'Arco postupně uspokojován z příjmů, které průběžně, byť zřejmě jen nevelkým proudem, plynuly z pokut a konfiskací (.stra/fen und fčilligkheilen). Dvorská komora tento návrh o pěl dní později zamítla s tím, žc zmíněný fond není určen na umořování císařských dluhu, nýbrž ne splácení služného někdejší Rudolfovy dvorské čeledi (allein auffabstattung derhinderstelligen hesoldungen des culen hoffgesindes). D'Arkova pohledávka naproti tomu spočívala /. větší části ve finančním daru, možná jej diskvalifikoval rovněž status šlechtice, zatímco příjmy z pokut byly uspojovány sociálně níže postavené skupiny. Česká komora nicméně nebyla schopna či ochotna navrhnout jiný zdroj k d'Arkovu vyplacení. Teprve v prosinci 1617, vzápětí po Matyášově odjezdu z Prahy, se nakonec prosadilo mínění české komory: Vincenzova pohledávka měla být přece jen uhrazena aus denen alda in der Cron
5fi Dnes sem měl všechny komorníky Jeho Milosti arciknížete Maximiliána u sebe, Marie Kolrinská - Petr Mata (cel.). Deník rudolfínského dvořana. Adam mladší z Valdštejna 1602-1633, Praha 1997, 257.
57 Viz císařská rezoluce z 31. října 1608, pojišťující výplatu služného ve výši 1397 zl. 20 kr. a ainer gnaden ergezlichfkjaii ve výši 4000 zl. aufi der tyrolischen khunffligen landtagsbewilligung, AVA, Familienakten, A 67. K. výplatě však tehdy, jak vidno, nedošlo.
211
Giovanni Vincenzo ď Areo - kresťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
Behaimb einkhommenden allerhandt confiscationen undfälligkheitten, a sice během tří let, k čemuž byl předepsán splátkový kalendář. Vzápětí, 30. ledna 1618, již z Vídeňského Nového Města, ovšem dvorská komora své rozhodnutí revidovala, pozastavujíc vyplácení dvořan-ského platu a uvádějíc, že ďArkova pohledávka namísto udaných 1397 činí pouhých 565 zl. 40 kr., které jsou prý ovšem obstavené, snad ďArkovými věřiteli nebo osobami, s nimiž vedl spory {zu deme solcher besoldungsrest von anderen par/eyen gänzlichen verarresüert und verbotten).5S Zda Areo v následujících zmatcích, které postihly habsburskou monarchii (a nakrátko učinily právě z konfiskací významný příjmový zdroj) alespoň část své pretenze skutečně obdržel, není známo.
Jinou záležitostí, kterou Giovanni Vincenzo řešil během svého pražského pobytu, byl spor s hrabaty z Fürstenberka o dědictví po Anně Marii ďArco (t 1607), zmíněné výše coby manželka Wolfganga Sigmunda Rumpfa, po kterém zdědila panství Weitra na hranici Dolních Rakous a Cech. Po smrti hraběnky, která po sobě nezanechala závěť, však o tento rozáhlý majetek (včetně domu ve Vídni, movitostí a právních nároků) vypukl spor mezi hraběnčiným druhým manželem Friedrichem z Fürstenberka a hrabaty d'Arco, který se však pro později jmenované vyvíjel nepříznivě a nakonec skončil naprostým neúspěchem. V roce 1617 nicméně stále zůstávala naděje na alespoň částečné odškodnění, pročež se Pirro v dopise ze září 1617 Giovanni Vincenzovi radoval z bratrových zpráv o vývoji kauzy a doufal v brzké příznivé řešení, jakmile se císař navrátí z Prahy do Vídně.59 Další ze záležitostí byl komplex majetkových sporů s někdejším tchánem Raimundem z Thurnu, v němž již nešlo pouze o věno Lukrécie, nýbrž rovněž o držbu lokality Prato Saiano poblíž Area, kterou Raimund kdysi vysoudil na Antoniovi d'Arco (col qual ho havuta lunga contesa [...] molto tempo prima che il Signor Conte Giovanni Vincenzo pigliasse miafigliuolaper moglie), avšak Giovanni Vincenzo si fasse intruso autoritate proprio et armata manu nel posseso di quel luogo.m V tomto případě rozhodující instancí nebyl císař Matyáš, nýbrž stále šlo ještě o procedurální otázku sporné jurisdikce mezi Innsbruckem a Štýrským Plradcem. Giovanni Vincenzo však využil přítomnosti arciknížete Ferdinanda v Praze6' a adresoval mu 16. července 1617, krátce po jeho korunovaci českým králem, memoriál, v němž právnickými argumenty proti Thurno-vi obhajoval příslušnost sporu před innsbrucké instance.62
58 Písemnosti k Vincenzově pohledávce viz Národní archiv (Praha), Stará manipulace, sign. A 31/6-7, karton 43 (za jejich zpřístupnění děkuji Petru Marešovi). Jde o koncepty psaní české komory dvorské komoře z 9. a 24. ledna 1617 (s připsaným regestem přípisu dvorské komory z 11. ledna) a o dva listy dvorské komory české komoře z 5. prosince 1617 a 30. ledna 1618. Rozhodnutí dvorské komory z 11. ledna 1617 shrnuto též v Österreichisches Staatsarchiv (Wien), Finanz- und Hofkammerarchiv, Hoflinanz Österreich, Registraturbuch 678, fol. lir. Tamtéž, fol. 124v, zaznamenány k březnu 1617 fdjer Camer in Behaimb unterschiedliche entschul-digungen, das dem herrn graff Johan Vincentz von Arch seine praelendirte gnadt und besoldung dannenhero nicht bezahlt werden künne.
59 Rill, Geschichte, 263 (podle něj spor skončil již roku 1610); Pirro d'Arco bratru Giovanni Vincenzovi, 2. září 1617 (Areo), Collezione Segala, BCT1-2549.62. Tamtéž, BCT1-2599, se dochoval výrok soudu dolnorakous-kého zemského maršálka v této věci z 20. dubna 1611 a další dokumenty k celé kauze. Dne 14. října 1611 (Areo) psal Giovanni Vincenzo Giovanni Battistovi d'Arco do Cavriany, aby zajistil přímluvu mantovského vévody Vincenza ohledně revize soudního výroku, tamtéž, BCT1-2564.2.
60 Raimund z Thurnu králi Ferdinandovi II., 8. srpna 1617 (Vídeň), ATT, 75.2.
61 Arcikníže Prahu opustil teprve 12. října 1617, v létě však podnikl holdovací cestu po českých zemích a návštěvu saského kurfiřta v Drážďanech, viz Koldinská - Maťa, Deník, 275.
62 Giovanni Vincenzo d'Arco králi Ferdinandovi II., 16. července 1617 (Praha), ATT, 75.2; Thum vzápětí odpověděl memoriálem datovaným ve Vídni 8. srpna 1617 (tamtéž), ch'io non posso esser astretto di rispondere alle pretensioni ďesso signor Conte Giovanni Vicenzo in altro foro che nel mio competente, come confido nella Maestá Vestra ehe non mi astringerá difarlo.
212
It
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem Petr Maťa
Asi vůbec nejzajímavější je ale poslední ze známých záležitostí, které Giovanni Vincenzo v Praze řešil: Dne 24. dubna 1617 mu vystavil některý z členů habsburské dynastie, patrně císař Matyáš nebo arcivévoda Maxmilián, latinskou přímluvu pro španělského krále. Připomínal v ní služby ď Arků rakouskému domu i vojenské začátky Giovanni Vincenza v Uhrách a přimlouval se, aby mu Filip III. vydal plukovnický patent a přijal jej do svých vojenských služeb v honorované pozici.63 Záležitost je zapotřebí interpretovat v kontextu právě probíhající války mezi Benátskou republikou a arcivévodou Ferdinandem Tyrolským, čerstvě designovaným následníkem trůnu v habsburské monarchii. Právě v této době se v Praze jednalo o to, zda císař a španělský král svého příbuzného podpoří vysláním (resp. financováním) zvláštních pomocných sborů,6'1 a tato příležitost lákala do Prahy řadu dobrodruhů tušících v konfliktu příležitost pro získání lukrativního plukovnického místa v císařských a španělských službách. Jak se zdá, Giovanni Vincenzo po této příležitosti rovněž skočil, a to i přesto, že jeho zkušenosti s aktivní vojenskou činností ležely v bezmála dvě desetiletí staré minulosti. Nelze přitom vyloučit, že přímluva ke španělskému králi vydaná v jeho prospěch byla, stejně jako v jiných případech, pouze úlitbou kompenzující císařovo odmítnutí. I když tato epizoda podle všeho skončila bezvýsledně, zůstává dalším z řady dokladů o tom, jaké cíle Giovanni Vincenzo spojoval se svým pražským pobytem v roce 1617 a k čemu mu mělo být nápomocné jím režírované masopustní představení: Hrabě se podle všeho snažil navrátit se do habsburských služeb resp. získat nové uplatnění.
Giovanni Vincenzo d'Arco a severoitalské dvory
D'Arkovy privátní cíle nám jistě pomáhají zasadit jím režírované představení do náležitého kontextu, avšak samy o sobě neobjasňují jeho inspiraci. Představení z února 1617 bylo v prostředí císařského dvora významnou inovací a dokládá recepci hudebních a divadelních forem, které se v předchozích letech vyvinuly na severoitalských dvorech, zejména v Mantově, Ferraře a Florencii. Naskýtá se otázka, nakolik byl Giovanni Vincenzo s hudebním děním v těchto centrech obeznámen a odkud čerpal podněty?
63 Celá přímluva zní Novit Maiestas Vestra quanta sint quamque antiqua Comitum cle Archu poenes Augustům domům nostram Austriacam et Hispaniarum Coronam merita. De Uta legitime descendens, mihi a cubicu-lis ill[uši]lis sincereque dilectus, ac fidelis Comes Joannes Vincentius ab Archu, inter ipsos paene parietes Augustae huius domus nostrae nalus, in Aula Serenissimi quondam, ac inviclissimi Romanorum Imperalo-ris Rudolphi secundi, domini ac fratris mihi clementissimi gloriosae memoriae, educalus, maiorum sitorum laudata vestigia relinquere nollens, Aequestris disciplinae fundamentis diligenter investigatis, Belli Turcici in Hungaria experientia perfecta militiae scientiam sibi comparae, atque ex ipso sanguine haustam in Inclitam domum nostram fidem, propriam audacler vitam exponens testantem exhibere conatus est. Nunc etate, experientia judicioque maturiori accitus, ad maiora quoquefidelilatis augendae munia promovere cupidus exposuil mihi humilime, quanta cum devotione exoptet inter stipendiatorum Maiestatis Veslrae Ducum Militiae, sen ut vocant collonelorum numerům adoptari. Quod ego quidem pro moderno rerun: in his parlibus undiquc pericula, et turbationes minantibus statu Maiestati Vestrae multis modis conducere posse arbiträrer. El si idem Comes meis praecibus id obtinere queat sumae a Maiestale Vestra benignilatis loco agnoscere, omnibus obsequiorum generibus compensare gauderem. Quam ea propter qua decet cum reverentia, et ennixa quidem animi contentione requiro, quemadmodum et Orátorem Maiestatis Vestrae in hac Aula praesentem Comitem de Ognale idem islud Maiestati Vestrae proponendum commendo et de Maiestatis Vestrae benigna super intk ressolutione mihi optala omnia policeor... Opis přímluvy (bez jména původce), 24. dubna 1617, Collezionc Segala, BCT1-2560.33.
64 Friedrich von Hurter, Geschichte Kaiser Ferdinands II. und seiner Eltern, sv. 7, Schaffhausen 1854, 162n.
214
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
Tato otázka si jistě vyžádá další soustředěný výzkum, na tomto místě je však možno alespoň načrtnout několik důležitých a dosud neznámých souvislostí. Předně známe pramenů několik střípků dokládajících pobyt Giovanniho Vincenza v (severo-)italských kulturních centrech:
V roce 1605 byl prý hostem hraběte de Fuentes na karnevalu v Miláně,65 a v létě toho roku se objevil v Římě.66 V srpnu 1609 - již z manželkou - navštívil Mantovu, kde měl možnost hovořit s vévodou o jednáních o sňatek svého bratra,67 a z jara roku 1610 slyšíme o jeho návštěvě v Benátkách.68
Zdaleka nejblíže měl ovšem Giovanni Vincenzo ke dvoru mantovských Gonzagů.69 O několika souvislostech jsme již slyšeli: Roku 1595 se hrabě spolu s bratrem Pirrem a bratrancem Prosperem zúčastnil tažení mantovského vévody Vincenza Gonzagy (1562-1612), dlouholetého zaměstnavatele Claudia Monteverdiho a významného mecenáše raně barokní opery, do Uher.70 V žádném případě nešlo o náhodné setkání. Jak vévoda později uváděl ve své přímluvě za manželství Pirra d'Arco, měl Giovanni Vincenzo ve zvyku se při návštěvách Mantovy u vévody hlásit (lasciatosi vedere da me come ě suo solito).1' To vše, společně s listy Giovanni Vincenza mantovským vévodům Vincenzovi a Fedinandovi, které se dochovaly v jejich pozůstalostech (byť se vesměs týkají finančních záležitostí, později pak Řádu křesťanské milice),72 svědčí o poměrně úzkých vztazích.
Giovanni Vincenza ovšem pojily s Mantovou rovněž četné kontakty rodinné a příbuzenské.
V rozvětveném rodě ď Arků se od 15. století vyskytlo několik sňatků s neméně rozvětvenou dynastií Gonzagů: Giovanni Vincenzův děd Nicolô (f 1547) byl ženat con Giulií Gonzaga di Novellara a bratranec Prospero měl již v devadesátých letech 16. století za ženu Lauru z nemanželské gonzagovské větvě Canzi-Boschetti. Arkové vlastnili rodinné sídlo (či sídla?) v Cavrianě mezi Mantovou a Bresciou a byli velmi úzce spřízněni se šlechtickými rody z Man-tovska. Matkou Giovanni Vincenza byla Olimpia Guerrieri, pocházející z rodu, který patřil k věrné gonzagovské klientele. Byla dcerou Vincenza Guerrieriho (1495-1563), významného gonzagovského favorita, diplomata, dlouholetého podkoního (maestro delle stalle) a správce pevnosti (castellano) v Casale. Právě po něm zřejmě Giovanni Vincenzo d'Arco dostal své druhé jméno.71
Není příliš divu, že se mantovský dvůr stal po pohnutých událostech roku 1579 vedle pražského císařského dvora druhým významným útočištěm ďArků. Kolem roku 1610 zde pobýval bratr Pirro, neboť mu právě sem Giovanni Vincenzo zasílal oznámení o narození svého
65 Rtu., Gechichte, 266.
66 Viz pozn. 29.
67 Viz pozn. 37.
68 Kaimund z Thurnu arcivévodovi Maxmiliánovi Arnoštovi, 14. května 1610 (Gradiška), Collezione Segala, BCT 1-2560.23.
69 Vztah hrabat ďArků k mantovskému dvoru by zasluhoval komplexní objasnění. Giuseppe Amadei, // Palazzo d'Arco in Manlova, Mantova 1980, 47-49, poskytuje pouze hrst nesoustavných údajů, z velké části čerpaných z práce Carla d'Arco (viz pozn. 3), a z velké části rovněž mylných.
70 Viz pozn. 28.
71 Viz pozn. 37.
72 V Achivio di Slato di Mantova, Archivio dei Gonzaga, busta 1414, se zachovalo 24 d'Arcových listů mantovským vévodům a jejich úředníkům z let 1606-1621. Jiný ď Arkův list z 25. června 1609 (Gradiška) je vmíchán mezi dobové zprávy z uherské hranice (busta 533).
73 Raffaele Tamalio, Guerrieri, Vincenzo, Dizionario Biografico degli Italiani 60, Roma 2003, 649-651. Pro úplnost budiž dodáno, že Olimpiina sestra Violante Guerrieri se provdala za d'Arcova strýce Claudia (t 1558), švagra své sestry. Jinak užitečný rodokmen Guerrieriů, který podává Ciiristoph Weber, Genealogien zur Pa-pstgeschichte, sv. 2, Stuttgart 1999, 513n., ďarkovské konexe opomíjí.
215
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
synka,74 a v Mantově je datován rovněž list bratrance Prospera z ledna téhož roku.75 V Man-tově dále sídlil vzdálenější příbuzný Giovanni Giacomo d'Arco (f 1624), manžel Vittoric Strozzi, dvořan a diplomat v gonzagovských službách.76
Neméně důležité pro pochopení d'Arkových společenských i kulturních kontaktů s kulturním okruhem severoitalských dvorů jsou osudy jeho tří sester. Zatímco Olimpia Angelica d'Arco se stala řádovou sestrou (patrně v kkláštěře sv. Alžběty v Mantově),77 provdala se druhá sestra Francesca (t 1631) roku 1583 za mantovského dvořana Carla Galvagniho.™ Zdaleka nejzajímavější z hlediska možných souvislostí s kulturně-zprostředkovatelskou rolí, kterou Giovanni Vincenzo sehrál v roce 1617, je ovšem osud jeho třetí a možná nejstar-ší ze všech sester: In on úzce souvisí se severoitalskými dvory. Livia d'Arco (1565-1611) sc stala dvorní dámou Markéty Gonzaga (sestry vévody Vincenza) a po jejím sňatku s vévodoti Alfonsem II. ďEste 1579 přišla spolu s ní na ferrarský dvůr, kde se roku 1585 provdala za tamního dvořana Alfonsa Bevilacqua (1567-1622). Livia, výjimečně nadaná vokalistka, proslula jako jedna ze tří dlouholetých členek stálého hudebního souboru známého pod označením concerto delle donne a fungujícího na estenském dvoře v letech 1580-1597. V tomto pro dějiny hudby významném tělese reprodukujícím pro něj zkomponované madrigaly estenského dvorního skladatele Luzzasca Luzzaschiho, hrála Livia kromě zpěvu rovněž na violu da gambo, kteroužto dovednost si osvojila právě pod Luzzaschiho vedením, a vystupovala rovněž v příležitostných hudebně-dramatických baletních přestaveních (ballello delle donne) konaných na ferrarském dvoře v době karnevalu.79 Není jasné, zda Livia, opěvovaná Torquatem Tassem a dalšími pozdně renesančními básníky, po vévodově smrti roku 1597 a po následném rozpadu estenského dvora následovala ovdovělou vévodkyni Markétu a vrátila s manželem (který je k roku 1608 doložen jako camerier ďonore Vincenza Gon-zagy) do Mantovy.80 Spíše se zdá, že zůstala ve Ferraře, neboť právě odtud psala v roce 160') Lukrécii z Thurnu, litujíc, že pro své těhotenství nemůže vážit předem dohodnutou cestu do
74 AI signor Conle Pirro a Mantova, Collezione Segala, BCT1 -2574.26.
75 Prospero d'Arco Pirrovi d'Arco, 28. ledna 1610 (Mantova), Collezione Segala, BCT1-2559.33.
76 Otto leltere di Ferdinando duca di Mantova al conle Gio. Giacomo d'Arco sito consigliere di Stato e ambasti
atore straordinario a Milano. 8 aprile-6 Ottobre 1616, Archivio trentino 13 (1896), 237-245.
77 Rjll, Geschichte, 263. Dochoval se její dopis Giovanni Vincenzovi z 25. června 1613, datovaný v Mantově n kondolující k úmrtí jeho manželky, Collezione Segala, BCTT-2587.2. Srov. tamtéž, BCT1-2548.1.
78 Svatební smlouva viz BCT1-2569.1 e 2572-17. Galvagni byl v roce 1610 Giovanni Vincenzovi nápomocen pľi získávání podpory mantovského vévody pro sňatek jeho bratra Pirra, viz výtah z jeho listu Pirrovi 9. června 1610 (Mantova), tamtéž, BCT 1-2569.26.
79 Antonio Frizzi - Giambattista Bodoni, Memorie storiche delia nobile famiglia Bevilacqua, Parma 1771). 164n., 193; Angelo Solerti, Ferrara e la corte estense nella seconda metá del secolo decimosesto, Citlá di Castello 1900, 50, 136, 139; Elio Durante - Anna Martellotti, Madrigali segreti per le dame di Ferrara. II manoseritto musicale F. 1358 della Biblioteca Estense di Modena, vol. 1, Firenze 2000, 62; Anthony Nliw-comb, Madrigal at Ferrara, 1579-1597, Princeton 1980, 2 vol., zde sv. 1, 11, 20n., 25, 35, 38, 66, 85, Sil, Rachele Farina, Dizionario Biografico delle donne lombarde (568-1968), Milano 1995, 373. Sourozenccký vztah mezi autorem libreta pro pražské představení a významnou pěvkyní na ferrarském dvoře dosud nehyl tematizován. Livia bývá v literatuře neprávem považována za „daughter of an impoverished Mantuan minoi noble", Isabelle Putnám Emerson, Five centuries offemale singers, Westport 2005, 7, resp. za „daughter til' a minor Mantuan nobleman who was not in easy financial circumstances", Anthony Newcomb, Courtcsans. Muses, or Musicians? Professional women musicians in sixteenth-century Italy, in: Women Making Music The Western Art Tradition, 1150-1950, red. Jane M. Bowers - Judith Tick, Urbana-Chicago 1986, 90-115. niv 99, aniž by byly vzaty v potaz četné příbuzenské svazky s Tyrolskem a habsburskými dvory.
80 Alfonso Bevilacqua, švagr Giovanni Vincenza, se v Mantově v létě 1608 zúčastnil jezdecké soutěže konaní! v rámci cyklu slavností v souvislosti se svatbou Franceska Gonzagy, viz Federico Follino, Compendio dcllf sontvose feste fatte l anno M. DC. VIII. nella cittá di Mantova per le reáli nozze del Serenissimo Prencipc I > Franesco Gonzaga con la Serenissima Infante Margherita di Savoia, Mantova 1608, 140.
216
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
Mantovska a poznat svou švagrovou osobně.811 v této době zřejmě Livia zůstávala zapsána v povědomí umělecky progresivních kruhů: Giovan Battista Marino její památce (Per la Signora Contessa Liuia d'Arco, morta in parto) věnoval dva sonety a tři kratší básně ve své třídílné sbírce La LiraS2 a florentský librettista Ottavio Rinuccini její památku rovněž uctil několika básnickými kusy.83
Z uvedené mozaiky seznáváme, že Giovanni Vincenzo tkvěl pevně v předivu příbuzenských vazeb utkaném kolem gonzagovského dvora v Mantově, a mohl být proto dobře obeznámen se soudobou hudební produkcí na severoitalských dvorech a jejími nejnovějšími trendy, a to i prostřednictvím své sestry Livie. Hrabě d'Arco, jehož kulturní a společenský profil doposud nebyl badatelům příliš jasný, tak dostává konkrétní obrysy jako ideální zprostředkovatel kulturního transferu.
Nakolik však mohl mít Giovanni Vincenzo přímou zkušenost s hudebním životem na man-tovském dvoře, zejména s obdobnými preformancemi, na jaké se v roce 1617 v Praze? D'Arkuv pouze zlomkovitě rekonstruovatelný itinerář bohužel neumožňuje jasnou odpověď. Nemáme nicméně zpráv o tom, že by se Giovanni Vincenzo byl zúčastnil důležitého cyklu slavností pořádaných v Mantově k oslavě sňatku Franceska Gonzaga v pozdním jaře a v létě 1608, a zřejmě tedy nespatřil na vlastní oči Monteverdiho // ballo delle ingrate (libreto od Ottavia Rinucciniho),84 které bývá považováno za vzor pražského představení.85 Spíše se zdá, že v tomto roce zůstával v Praze a ve Vídni (mj. v souvislosti se svým sňatkem) a do severní Itálie se dostal až v roce 1609, po několikaměsíčním pobytu v Gorickém hrabství na začátku roku.
A je konečně třeba položit si otázku po ďArkově vlastní literární činnosti. Prozatím zůstává libreto k pražskému představení jeho ojedinělým literárním výtvorem. Kromě něj víme pouze, že prý hrabě projevoval bibliofilské sklony,86 a že po sobě zanechal jakési italské verše, které v roce 1630 v Římě v nakladatelství Guglielma Facciottiho vydal Antonio Bruni ve své sbírce Le tre Graziě}1 Otázka, zda je libreto k pražskému představení skutečně výtvorem pouze a jedině Giovanni Vincenza, nebo zda vzniklo s pomocí zkušenějšího literáta, proto zůstává otevřená. Není ovšem možno nepřipomenout zajímavou tradici humanistické učennosti v předchozích generacích rodu, které již Giovanni Vincenzo nezažil. Zmínku zde zasluhuje především děd Nicolô d'Arco, humanista a významný literát,88 avšak bez významu nemusí být ani odkaz jeho dcery, Vincenzovy tety Livie d'Arco (tpřed 1557), provdané za Fortunata Martinenga (1512-1552), humanisty z Brescie, básníka, mecenáše a zakladatele Accademia dei Dubbiosi. Teta Livia, bezesporu učená dáma, se zapsala do dějin literatury učeným dopi-sem-úvahou na téma žen vyrovnávajících se mužům v různých sférách lidské činnosti, kterou
81 ..non essendomi concesso dalla mia pessima gravidanza ilpoter'esser'ä servirla presenlialmenle a Chavri-ana, come havevamo risoluti difare.., Livia d'Arco Bevilacqua Lukrécii z Thurnu, 16. srpna 1609 (Ferrara), Collezione Segala, BCT1-2580.52. Z 20. února 1601 se dochoval její list bratru Giovanni Vincenzovi, datovaný rovněž ve Ferraře, tamtéž, BCT 1-2580.48.
82 Deila Lira del Cavalier Marino. Parte terza, Venetia 1616, 150n.
83 In morte delia Signora Liuia d'Arco. Poesie del S[igno]r Ottavio Rinvccini. Firenze 1622, 158-162.
84 Donald Sanders, Music at the Gonzaga Court in Mantua, Lanham 2012.
85 Herbert Seifert, Barock (circa 1619 bis 1740), in: Elisabeth Th. Fritz-Hilscher - Helmut Kretschmer a kolektiv, Wien Musikgeschichte. Von der Prähistorie bis zur Gegenwart, Wien-Berlin 2011, 143-212, zde 144; Alfred Noe, Die italienische Literatur in Österreich, sv. 1: Von den Anfängen bis 1797, Wien-Köln-Weimar 2011,268.
86 Rill, Geschichte, 264.
87 Sbírka mi nebyla k dispozici, informaci čerpám z práce Giammaria Mazzuchelliho, Gli scritori ďltalia cioě notizie storiche, e critiche intomo alle vite, e agli scritti dei letterati Italiani, vol. I, parte 11, Brescia 1753, 970.
88 Gerhard Rill, Areo, Nicolô ď, in: Dizionario Biographico degli Italiani, vol. 3, Roma 1961, 793n.
217
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
v roce 1548 vydal humanista Ortensio Lando. V dopise nacházíme zajímavou souvislost s jedním z ústředních motivů pražského masopustního představení 1617: Účastnilo se ho, jak jsme uvedli, šest párů starověkých a legendárních hrdinů a hrdinek, přičemž jména všech zde vystupujících vládkyň - Semiramis, Zenobia, Camilla, Pantasilea, Tomira a dokonce i Libuše - nacházíme v Liviině učeném dopise, spolu s osmi desítkami dalších jmen význačných žen.8'' Výčet vlivných žen z minulosti byl jistě humanistický locus communis, a v žádném případě nemuselo jít o jediný inspirační zdroj Giovanni Vincenza,90 avšak je to přesto pozoruhodná koincidence, která bezesporu zasluhuje pozornost.
Kolem pražského představení však přesto zůstává řada otevřených otázek. Velkou hádanku spojenou s d'Arkovým podílem představuje především otázka koordinace příprav celého představení. Pokud hrabě přijel o Prahy teprve s arcivévodou Maxmiliánem koncem roku 1616, je možné předpokládat, že s sebou již přivážel hotové libretu? Je možno předpokládat, že celá idea skutečně vyšla pouze a jedině od Giovanni Vincenza? Pokud ovšem nebyl iniciátorem on, kdo a proč přišel s myšlenkou pověřit právě tyrolského hraběte (který do té doby k Matyášovu dvoru - pokud zatím známo - neměl přímý vztah) přípravou libreta? Mohly být jeviště s perspektivní scénou a postranními kulisami, náročná technická zařízení se zvedacími stroji, pro něž v prostředí císařského dvora zřejmě neexistoval příklad, kostýmy, a amfiteatrální jeviště připraveny v řádu týdnů, nebo spíše měsíců?
Sylvie Dobalová a Ivan Muchka upozornili na možná důležitu skutečnost, že totiž divadelní architektura představení mohla být vytvořena architektem Giovanni Mariou Filippim, který byl s hrabaty d'Arko v prokazatelném kontaktu roku 1613, kdy právě pro ně a pro město Areo vytvořil projekt nového chrámu,91 jehož stavbu, jak jsme viděli, Giovanni Vincenzo bedlivě sledoval.92 Císařský stavitel mohl, i vzhledem ke své znalosti Pražského hradu, sehrát roli důležitého zprostředkovatele a pomocníka pro realizaci d'Arkova záměru, i když tuto možnost poněkud komplikuje skutečnost, že byl v polovině prosince 1616 kvůli zpronevěře dvorskott komorou zbaven úřadu císařského stavitele a od března 1617 hledal nového zaměstnavatele na Moravě. Je možno uvažovat, že jeho práce pro dvorské představení konané začátkem února 1617 mohla být motivována snahou o rehabilitaci? Připomeňme, že Vilém Slavata coby mecenáš celé slavnosti byl zároveň prezidentem české komory, která v listopadu 1616 podala dvorské komoře o Filippiho zpronevěře několik dobrozdání a dohlížela na následné vypořádání s propuštěným stavitelem.93 Jak Slavata, tak d'Arco (coby Filippiho „zákazník",
89 (Ortensio Lando), Leltere di molle valorose donne neue qvali chiaramenle appare, non esser ne di eloqventiu ne di dottrina alle hvomini inferiori, Vinegia '1548, fol. 124r-125r; Vinegia 21549, 122r-123r. Pět prve jmcmi váných je uvedeno ve skupině žen význačných nel mestier dell arme, Libuše (Labissa) mezi deseti příklady žen projevujících spirilo prophetico.
90 Jména z Liviina dopisu jsou nepochybně převzata z děl Jeana Trixiera (Johannes Ravisius): De memorabiliím el claris mvlieribvs aliqvot diversorvm scriplovm opera, Parisii 1521, fol. 179v; Io. Rauisii Textoris Niucr nensis Officina partim hisloriis, partim poeticis referta disciplinis (Paris 1520), v nichž se rovněž vyskytuje „Lybussa Craco" (fol. 239v) a Labyssa mulierfuil fatidica in Bohemia, quaefiliam habuit Craco nomine reniin quoque futurarum peritam (fol. 241r). Srov. Constance Jordan, Renaissance Feniinism. Literary Texts and Political Models, Cornell 1990, 141n.; Meredith K. Ray, Writing Gender in Women 's Letter Collections oj ihr Italian Renaissance, Toronto 2009, 61.
91 Dobalová - Muchka, Ein imbekannter Text, 234-237; Filippi - Marsilli, Giovanni Maria Filippi, 49.
92 Viz pozn. 50.
93 Krčálová, Filippi; Franz ICreyczi, Urkunden und Regesien aus dem k. und k. Reichs-Finanz-Archiv, in: .Iii hrbuch der Kunsthistorischen Sammlungen des Allerhöchsten Kaiserhauses 15 (1894) XLV11 - zde vyilanii dokumentace je dnes uložena v Archivu Pražského hradu, Dvorská komora, i. č. 763 (za poskytnuti kopii vděčím Táně Václavíkové) a obsahuje i několik nevydaných písemností, které umožňují upřesnit průběh roz hodování o Filippiho propuštění (Dobalová - Muchka, Ein unbekannter Text, 237, omylem uvádějí, že Filippi byl propuštěn z úřadu císařského stavitele v létě 1616). Filippi a jeho protivník, Bauschreiber Jakob Híihcl.
218
•n Miii'n
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
vislosl s : ho, jtik äceli zde
i l.ibuSť rh/en,""
pMptulč riilliulnn
objevivší se právě v té době v Praze), tedy byli s Filippim v kontaktu a jistě oba věděli o jeho potížích. Stavitel mohl mít naopak dostatek důvodů oběma vyhovět, a po svém uvolnění ze služby mohl mít i čas, aby se věnoval tomuto jednorázovému projektu, a rovněž zájem o případný honorář, který zřejmě potřeboval pro úhradu vzniklého dluhu. Postava architekta Giovanni Maria Filippiho zde tedy vytváří zajímavý, byť stále jen hypoteticky předpokládaný svorník.
hádanku <j reichu c in roku jilpokla m nebyl ;rý do lé a? Muh Mženi sc slýmy. n
livadcllli ni, klcrý slo Areo ) bedlivě l roli cl li -mož.nosl Ivorskou naválelo ■ačálkcni i Slavaln idll 1616 následne ika/ník",
linijvcllílil
IVC jlllello
Mi příklady
Huťtihilihvs mis Nilk'ľ-> vyskytuje 'unic rciiiiii ■ Te.vls íiiiiI ilonx uflhľ
ľ).
lily, in: Jazde vyilnnií /lnuli kopii iiiihěh id/ Ir", e lilippi kol- IKIbel,
Ve službách di Militia Christiana
Giovanni Vincenzo zůstal v Praze až do odjezdu císaře Matyáše do Vídně (a odtud dále do Prešpurku), o němž referoval bratrovi 3. prosince 1617.94 Nevíme, kam vedly kroky hraběte, avšak v srpnu a v září 1618 - již po pražské defenestraci a v době začínající války mezi císařem a českými stavy - a znovu v lednu 1619 jej nalézáme ve Vídni.95 Není vyloučeno, že se z Prahy nevrátil zpět do Tridentská, nýbrž že většinu této doby strávil v blízkosti císaře Matyáše. Současně se mu dařilo navázat vztah i k novému panovníkovi, nyní již korunovanému králi českému a uherskému, neboť zanedlouho - pravděpodobně po smrti arcivévody Maxmiliána 2. listopadu 1618 - jej Ferdinand II. přijal mezi své komorníky.961 tato skutečnost naznačuje, že d'Arco měl i na začátku konfliktu mezi katolickou dynastií a protestantskými
byli nejprve vyslechnuti před zvláštní komisí. O její relaci pak podala česká komora panovníkovi (patrně nedochované) dobrozdání. 13. října 1616 rozhodl císař v tajné radě, za Slavatovy přítomnosti, aby byl proti oběma provinilcům zahájen právní proces před malostranským rychtářem. Ve snaze vyhnout se soudu Filippi následně sepsal žádost o milost, nabízeje poskytnout odškodnění, kterou dvorská komora 17. listopadu odeslala české komoře k posouzení. Následujícího dne česká komora vyhýbavě zrekapitulovala celý případ, aniž by k věci zaujala stanovisko. Dvorská komora jí však věc 19. listopadu znovu vrátila s příkazem, aby se tato poradila s královským prokurátorem a sdělila své mínění. Dne 23. listopadu česká komora odpověděla, das dise sache kheine lanndsach imnd den camnierprocuralor darüber zu verneinen sich nit gebüret, sondern her Kayserlichen Mayesläl lichter müste darüber vernommen werden. Sonsten aber ist des pawmaisters verbrechen ain criminal sach, wie er dann dergestalt angeklagt werden soll. Würde nun der kay. richter das jenige, so ihme zuegemessen, darthuen unndl erweisen, so würde auch ain criminalstraff ihme pawmaister nachfolgen, nemblich das er an leib unndt ehr gestrafft werden müste. Da aber der kay. richter das jenige nit darthun, sondern der pauinaister erweisen würde, das seine anteeeßores die vorigen pawmaister deigleichen Sachen für ir regal gehalten unndt genossen, so möchte er dessen, worutnben er ankhlagt wurde, loß gesprochen werden, unnd also auch der Kayserlichen Mayesläl dasjenige, worzu er sich anjezo erbeut, zu erstatten nit schuldig sein. Die behemische Cammer lasset dises alles bey ihrem vorigen bericht verbleiben dergestalt, ob ir Mayesläl ihme gnaden weisen, oder aber den rechtlichen proceß gegen ihme volführen lassen wollen. 29. listopadu představila dvorská komora věc císaři, přimlouvajíce se za udělení milosti. 15. prosince pak oznámila české komoře verdikt: Matyáš se rozhodl odpustit staviteli kriminální proces, propustil jej ale okamžitě ze svých služeb, zabavil mu nevyplacený plat a nařídil, aby Filippi uhradil zpronevěřený materiál, na což měla česká komora dohlédnout.
Collezione Segala BCT 1-2540.85 (v katalogu k fondu je list mylně datován do roku 1610). Ve Vídni jsou datovány jeho listy bratru Pirrovi z 15. a 29. srpna a z 5. a 13. září 1618 a 30. ledna 1619, Collezione Segala, BCT1-2546-21, BCT1-2560.31, BCT1-2580.72. Listy se týkají lokálních záležitostí ďarkovských držav v Tyrolsku a nepodávají bohužel informace o činnosti Giovanni Vincenza na císařském dvoře. Jako takový se Giovanni Vincenzo tituluje v konceptu dekretu potvrzujícím přijetí mantovského vévody Ferdinanda mezi rytíře Řádu křesťanské milice 20. června 1619, Collezione Segala, BCT1-2559.34. V listu Giovanni Battistovi d'Arco z 31. května 1619 (Innsbruck) hovoří o Re Ferdinando mio Signore, Collezione Segala, BCT1-2564.2. V dopise datovaném ve Vídni z 6. ledna 1619 Giovanni Vincenzo píše Giovanni Battistovi d'Arco: ...lunedlprossimo spero andar a servire sin a Graz Sua Maestů delRe Ferdinando, tamtéž, BCT1-2564.2 (vročení dopisuje nečitelné, nicméně z kontextu je zřejmé, že dopis mohl být napsán pouze v letech 1618 nebo 1619).
94
95
96
219
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
stavy jejích zemí zájem na utužení kontaktů k Habsburkům.97 Svědčí o tom konec konců i jeho zajímavá úloha při vzniku Řádu křesťanské milice.98
Tento ve svém výsledku neúspěšný projekt představuje velmi zajímavou kapitolu ze začátku třicetileté války. Dne 16. listopadu 1618 došlo v Olomouci k dohodě tří zajímavých, byť velmi různých šlechtických osobností na projektu Řádu křesťanské milice {Ordo MUitiae Christianae), který zastřešoval jejich dosavadní separátní snahy o vytvoření rytířského řádu. Těmito osobami byli vévoda Carlo Gonzaga-Nevers, rakouský šlechtic Michael Adolf von Althan (mimochodem dvě osoby, které kolem roku 1600 - podobně jako Giovanni Vincenzo -na vlastní oči poznaly uherské bojiště) a italský šlechtic Giovanni Battista Petrignani-Sforza, zastupující rovněž své dva bratry. Původní idea počítala s jakýmsi rytířským bratrstvem, rozděleným do tří samosprávných řádových oblastí (každému měl stát v čele jeden ze zakladatelů) a sledujícím ideu křížové výpravy proti Osmanům. Iniciativa se rodila do nepříliš vhodné doby, která právě konflikt s Osmany odsouvala na vedlejší kolej, a projekt, nesoucí v sobě od počátku riziko zneužití k jiným cílům, po několika letech ztroskotal, mj. též kvůli sporům mezi samotnými zakladateli. Avšak ve svých počátcích byl tento záměr schopen motivovat své čelné představitele k dosti pozoruhodné aktivitě.
Na ustavujícím shromáždění nového řádu konaném ve Vídni 8. března 1619 se sešlo 29 šlechticů téměř ze všech koutů Evropy. O jejich motivacích mnoho nevíme, ač se zdá, že se v nich mísil katolický entuziasmus s pragmatickým očekáváním, že účast v novém řádu jim přinese vliv a usnadní jejich vstup do vojenských služeb katolických panovníků resp. pomůže upevnit jejich postavení v těchto službách. V každém případě šlo o zajímavý příklad nadnárodní socializace katolické aristokracie.
Shromáždění schválilo zakládací listinu a prozatímní řádová pravidla a zároveň obsadilo řádové funkce převorů a komturů.99 Shromáždění se zúčastnil i Giovanni Vincenzo d'Arco, který byl při této příležitosti jmenován řádovým převorem pro Tyrolské hrabství a Švýcarsko. Právě d'Arco byl ovšem na ustavujícím shromáždění pověřen ještě jednou, zvláště významnou misí: Byl jmenován vyslancem řádu k papeži a k italským knížatům a zároveň „kolátorem" - osobou oprávněnou přijímat nové členy řádu - pro celou jižní řádovou oblast zahrnující Itálii a Španělsko.'00 Jmenováním vyslancem k papeži byl Giovanni Vincenzovi
97 Dokládá to i zajímavý dopis, který Giovanni Vincenzo zaslal Giovanni Battislovi d'Arco v lednu 1621 z Říma, Collezione Segala, BCT 1-2564.2. Ho veduto dalla lettera di V. S. I. e dalľordine veimtoli d'Inspruch quello che pretendono i Signoři di quel consiglio per conto di rihavere nelVArsenale di Trenlo tra pezzi che furno mandati in Areo per monitione di quella fortezza ďordine del Serenissimo Arciduca Massimiliano, al ehe pármi che V. S. poträ rispondere che di quei pezzi me ne fit fatto gratia dal detto Serenissimo dopo replicate mie instanze, anzi mi diede gratiosa intentione di concedermene altri di bronzo per difesa di quel luogo et insiemc di far rifare ad ogni sua spesa li dui pezzi erepati at tempo delle allegrezze sifecero per I' incoronatione di Rc di Bohemia di S. Maestá Cesarea e ďaggiungere lanta matéria bastante ä ributtare dettipezzi si ehe riuscisse-ro delia medessima grandezza ch 'erano inanzi e difarliporre 1 'istessa Anna delia nostra casa comeprima, la qual gratiosa intentione s 'hebbi mentre I 'Altezza Sua si ritrovava in Vienna, del ehe tutto n e consapevole Sna Maestá Cesarea nostro Signore chefii presente all 'humulissima mia richiesta ehe glifeci, la quale anco ricor-dai e reiterai alla Maestá Sita dopo la morte di detto Serenissimo, acciô seguixse I 'effeto di tale mia dimanda.
98 V literatuře je d'Arkova činnost pro Řád křesťanské milice mylně dávána do souvislosti s řádem německých popř. maltézských rytířů, k nimž Giovanni Vincenzo nikdy nenáležel.
99 Dějiny řádu a relevantní literaturu shrnují Thomas Winkelbauer, Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters, Wien/München 1999, 136-140; Giancarlo Malacarne, I Gonzaga di Mantova. Una Stirpe per una capitale europea, vol. 5: Morte di tum dinastia. Da Carlo I a Ferdinanda Carlo (1628-1708), Modena 2008, 97-107, 335-339; Tomáš Parma, Řád křesťanského rytířstva: mezi řeholní společnosti a konfraternitou, Folia historica Bohemica 26, Praha 2011. 247-265.
100 V dekretu zmíněném níže v pozn. 105 se tituluje jako in Comitatus Tyrolis ac Helvetia Prior, eiusdenn/uc
220
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
svěřen prestižní a z hlediska udržení řádu mimořádně důležitý úkol, totiž postarat se o uznání tohoto řádového bratrstva kurií, a zároveň získat řádu nové členy na Apeninském poloostrově. Hrabě v následujících měsících rozvinul pozoruhodně agilní činnost, takže byl současníky někdy dokonce vnímán jako jeden z vlastních zakladatelů101 a soudobý dějepisec mohl v souvislosti s řádem uvést, že per meglio riempirlo di soggeti, spediti per la Germania, e la Francia receuitori, & in Itália inparticolare il Conte Gio. Vincenzo d'Arco con questa nuova Croce sul'habito.)m
Nevíme, co právě Giovanni Vincenza k tomuto prestižnímu byť asi v řadě ohledů svízelnému postavení vlastně přivedlo: Služba nově vznikajícímu řádu mohla snad hraběti poskytnout kompenzaci za vstup do habsburských vojenských služeb, o který se neúspěšně ucházel roku 1617, a svou roli jistě hrály i blízké vztahy k dynastii mantovských vévodů, z jejichž filofran-couzské sekundogenitury pocházel nejdynamičtějští ze tří zakládajících členů. Ustavením Rádu křesťanské milice každopádně nabral život Giovanni Vincenza nový směr. Několik týdnů po ustavujícím shromáždění se hrabě, vybavený i doporučujícími listy od Ferdinanda TI. (který celou ideu podporoval103), rozjel do Itálie. Cestoval přes Innsbruck, odkud 31. května zpravoval Giovanni Battistu dArco o svých úkolech na Apeninském poloostrově.104 V polovině června dorazil hrabě do Mantovy, kde přijal mezi řádové rytíře vévodu Ferdinanda a jmenoval jej převorem pro oblast jeho vlády s právem jmenovat řádové rytíře.105 Vévoda zároveň vystavil novému řádu doporučení k papeži a kardinálovi Borghese.106l 8. července dorazil Giovanni Vincenzo do Ríma a o dva dny později měl audienci u papeže, jehož oficiálně požádal o uznání nového řádu. Průvod k audienci - dArco jel v nádherném kočáře francouzského vyslance a v doprovodu dalších 22. kočárů - dává tušit ambice i ohlas, který v této době celý podnik vzbuzoval, a v neposlední řadě také ukazuje, v jak exponovaném postavení se Giovanni Vincenzo ocitl.'07
Ordinis ad Summum Ponteficem exterosque haliae Principes Legalus, atque per universum meridionalem districlum Collalor.
1 01 Pavla Skály ze Zhoře Historie česká od r. 1602 do r 1623, ed. Karel Tieftrunk, 5 sv. Praha 1865-1870, zde sv. 3, 46.
102 Vincenzo Fořti, Compendio delle gverre Vniversali ďEuropa, Dali Anno MDCX1I. sino all'Anno MDCXLI. Et in cuiparticolarmente si descrive la Guerra & il Sacco di Mantova..., Venetia 1669, 143.
103 Jak psal Giovanni Vincenzo d'Arco 19. prosince 1620 (Řím) vévodovi z Nocery: Llmperatore mio signore non conferisce Priorati, ne altro dell 'ordine, il qual si governa da se stesso, ma bene lo promove efavorisce in ogni miglior modo, conforme al solilo della sua gran benignita, al concetto ehe ne tiene, et al servigio che ne spera, Collezione Segala, BCT 1-2588.1.
104 Giovanni Vincenzo d'Arco Giovanni Battistovy d'Arco, 31. května 1619 (Innsbruck): lo son gionto quiper Dio gratia con buona salute per passar mene in Itália, comho scritto ancora et ho inteso quivi volontieri che V. S. ě stala impiegata dal Serenissimo Arciduca in certo servizio nella presente occfasione] del pasagio delle gienti venute di Flandra. Mi spiace bene non poterla vedere nelpassar da Areo, speró nondimeno. che suppliremo al mio rilorno da Roma e da Napoli. e ďallre parti ď Itália. Collezione Segala, BCT1-2564.2.
105 Alessandro Senesi Curziovi da Picchena, 21. června (Mantova), Archivio di Stato di Firenze, Mediceo del Principato, filza 2950: La settimana passata venne qua il Conte Giovanni Vincenzo d'Arco, priore del nuovo ordine della mililia sacra con lellere del Re Ferdinanda et del Duca di Nevers, che danno conlo a' prencipi ďltalia di questa institutione e di gran privilegi el meriti, invitandole ad entrare in essa, et per pili facilitar questo pensiero, con buono et grande esempio il Serenissimo Signore Duca ha pigliato questa manina in capella Vordine et gran collare, che poi si e cavalo doppo la cerimonia Stando come ho detto ľesempio. Koncept ď Arkova dekretu potvrzujícího vévodovo přijetí (20. června) viz Collezione Segala, BCT1-2559.34. Viz Malacame, I Gonzaga, 100.
106 20. června 1619 (Mantova), opisy dochovány in Collezione Segala, BCT1-2588.1.
107 Parma, Rád, 256. Carlo di Gonzaga-Nevers věřil, že papež volesse dar I'Isola di Ponso alnostro ordine com 'é stala data á quella di Malta a Cavaglieri Gerosolomilani, viz jeho dopis nejmenovanému (snad Fedinandovi di Gonzaga), Archivio di Stato di Mantova, Archivio dci Gonzaga, busta 1414.
221
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
Na sklonku roku 1619 vyrazil d'Arco z Říma na cestu do Neapole kvůli další propagaci řádu.108 Za stávajícího stavu poznání je obtížné posoudit, nakolik úspěšně se dařil nábor nových členů.109 Z dochované koresponence nabýváme dojmu, že šíření řádu na italských územích pod španělskou vládou neprobíhalo takovým tempem, jaké si hlavní aktéři představovali, a naráželo na nečekané komplikace."0 Giovanni Vincenzo nalezl důležitého podporovatele v pozoruhodné postavě marockého knížecího konvertity donu Gasparu de Benimerín, užívajícím titul Infante diFes.]u Jeho prostřednictvím se později snažil získat pro úřad jednoho z neaopolských převorů Franceska Maria Caraffu, vévodu z Nocery, avšak možná bezúspěšně."2 Také povolení k náboru členů v papežském státě zřejmě na sebe nechalo čekat déle, než zakladatelé řádu předpokládali, avšak přineslo nakonec jisté výsledky."3
108 30. listopadu 1619 píše mantovskému vévodovi Ferdinandovi ještě z Říma, 22. prosince již z Fondi, mezi únorem a dubnem 1620 z Neapole, 6. června opět z Říma, Archivio dei Gonzaga, busta 1414; Collezione Segala, BCT1-2588.1. 27. června 1620 (Florencie) píše Pietro Medici, nepochybně jeden z řádových spolubratři, Giovanni Vincenzovi: Ho inteso ľarrivo di V. S. llluslrissimo a Roma... A pokračuje: lo mi ritrovi qui in Firenzc per riccatar čerti schiavi, etpoi colprinto passaggio inviarmi verso Levantě confortne son restalo in appunta-mento con l'Eccellentissimo Signor Ducá di Nevers..., Collezione Segala, BCT1-2549.10. Z cesty do Neapole pochází ďArkův list neapolskému místokráli vévodovi ďOssuňa: Per novi ordini soggiontimi doppo che mi tratengo in Napoli tengo motta necessitá di conferire et trattare con V. E. sopra negozio ďalta consideration!' concernente cose il beneficio publico come il servizio parlicolare di Sua Maeslá Cesarea mio signore, onde supplico quantaposso V. E. si compiaci ad'ascoltarmi, sicura ch ognipiciol tardanzapotria renderpiit difficili le deliberationi et dubiosi i fini proposti. Collezione Segala, BCT1-2559.28.
109 Řádovým komturem se stal např. ďArkův bratranec Alfonso Guerrieri, generální guvernér v Monferratu, kterého však nejmenoval Giovanni Vincenzo, nýbrž sám mantovský vévoda, srov. Giuseppe GlORCEULI, Document i inediti o poco noti della Citadella di Casale (1590-1695), Rivista di Storia, Arte, Archeológia delia Provincia di Allessandria 14 (1905), 499-565, zde 536. 10. dubna 1621 (Řím) psal Giovanni Vincenzo mantovskému vévodovi, chepregai giá molti giorni il Signor Conte Gio. Giacomo d'Arco ad intervedere dalla benignita tli lei li quattrocento scudi ďoro che deve il Signor Marchese Guerriero del sito passaggio, poiche io non ce lo posso chiedere per non haverli io data la Croce, e perche al presente me ne rilrovo in particolar bisogno per districarmi di qua...
110 18. října 1620 (Řím) psal Giovanni Vincenzo Ncversovi: Se havessi lassenso di Spagna, facessimo gagliardo progresso nei stati di Napoli e Civilia (!), poiché senza quello sorto diversi che solecitano il signor Infante tli Fetz ä procurar da me plenipotenza di pigliare le provanze della hro nobiltá [.. .j Esso signor Infante fa mol tu diligenza per servizio delľordine e ha trallato col signor Ducá di Nocera per disporlo á prendere tma Croce di Priorato di Napoli, e credo non vi sará difificoltä, qttando vi sard l 'assenso detto. lo non tralo in quei stati per non vi essere sin 'hora I 'asenso, ma se loro verrano qua á Roma, o tnandarano persona con proeura, io git conferiro le Croci come le desiderano. Collezione Segala, BCT1-2588.1.
111 K němu Beatriz Alonso Acero, Sullanes de Berberia en tierras de la crisliandad. Exilio mitsttlmán, conversi ony asimilación en la monarquia hispánica, siglosXVI-XVII, Barcellona 2006, 79-86.
112 Giovanni Vincenzo d'Arco vévodovi z Nocery, 19. prosince 1620 (Řím), Collezione Segala, BCT1-258X.1: Vado circonspetto ä far Priori, con ttttto io ne sia ricercato, per veder ďhaverne di qua/ilá, e non derogare per quanto sipuô alia condizione del Signor Ducá di Mantova, e di tanú altri prencipi, ch 'hatmo preša questa dig nitá, come ella potrá vedere dalla nota annessa. Spero nondimeno al prosimo nuovo anno fare tin 'honorevoh1 promotione de cavaglieri, e qttando Vostra Eccellenza si risolverá, come /nostra desiderare ďaggregarsi ncllu confralellanza di cosi preggiati personaggi, sará da me ricevuta con conlento e sodisfatione parlicolare nl universale di tutto ľordine e lo potrá conferire tmo delli dui Priorati di Napoli... Jde o duplikát psaní, na klciv Giovanni Vincenzo neobdržel odpoveď a posílal ho vévodovi znovu 6. března 1621, desideroso di sapere /. / la risolutione di V. E.
113 Dopo molte e continue instanze da me falte, Sua Santitá finalmente ě rimasta servita di concedere per Brcvc Apostolico Uber licenza alľordine nostra di fare cavaglieri per i stati di Santa Chiesa, il che dal pussulo Ponlefice non sipuote oltener tnai se non in voce. [...J Nel mentre che mi trattenerô quivi, poiche sono cexsalo le difficoltá, proeurô difare qualche promotione de Cavalieri, sendomene comparvi alcuni forastieri, e vedrá anco che risolutione prenderanno questi signoři Romani che sino da principio m 'instavano, sebene pannu t al presente alqttanto raffredati per gľinconlri passati, assicurandomi, che anco V. A., finche non vi é allto intoppo, rimarrá servita di gratificare et honoráre ľordine con una numerosa promotione ne' sttoi stali. Giovanni Vincenzo d'Arco mantovskému vévodovi, 10. dubna 1621 (Řím), Collezione Segala, BCT1-25KN. I
222
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
Do Říma se Giovanni Vincenzo navrátil teprve 5. června 1620"4 a zůstal zde až do května následujícího roku. Z jeho dopisů adresovaných Neversovi, mantovskému vévodovi Ferdinandovi nebo doktoru Fabiu Maxmiliánovi Ponzonovi (ďArkovu důvěrníkovi na císařském dvoře)"5 seznáváme některé naléhavé záležitosti vznikajícího řádu, např. d'Arkovo úsilí o uznání hodnosti řádového vyslance"6 nebo vymezení řádu vůči příslušníkům ortodoxní církve."7 Leitmotivem dopisuje však zejména kauza bratří Petrignianiů-Sforza, zakladatelů řádu, kteří se prakticky vzápětí po založení řádu dostali do sporů s Carlem di Gonzaga-Ne-vers a ostatními čelnými představiteli řádu a byli postupně z řad Křesťanské milice vypuzeni. Giovanni Vincenzo měl (jak si ostatně Petrignianiové sami stěžovali) na jejich vypuzení lví podíl. Sledoval tím zřejmě i svou vlastní agendu, neboť omezení práv Petrignianiů v řádové hierarchii posilovalo i jeho postavení v jižní řádové oblasti. Petrignianiové v nedatovaném memoriálu Neversovi a d'Arkovi předhazovali, že se první chtěl stát na jejich úkor velmistrem a druhý velkým kancléřem řádu.118 Není vyloučeno, že tato výtka je oprávněná, neboť d'Arkova agilní činnost pro vznikající řád skutečně svědčí o velkých očekáváních, které hrabě s tímto podnikem spojoval, jak ostatně dokládá i list z 19. prosince 1620, kterým Giovanni Vincenzo nový řád představil vévodovi z Nocery:
...ľordine e militare, libero, f ondalo da confratellanza et unione di molti Duchi, Principi e Cavaglieri qualificati ä guisa di quello del Tosone, di Santo Spirito, delia Giarattiera e simili. Per superiore ďesso non si riconoscerá altro ehe il Gran 'mastro, qual á piu voti sará eletto al capitolo generále che si convocará subito stabilito ch 'io habbia il consenso in questo di-stretto ďltalia. Gľoblighi de cavaglieri V. E. sipotrá vedere dalle conditione e dalla forma del giuramento qui congionte. Gľaltri particolari ďesso instituto, articoli e dichiarationi contengono il buon governo delľordine, eďil modo del suo progresso, dei quali il Signor Infante rihaverá copia da luifatta rilevare mentre mi tratteni l 'anno passato in Napoli. Giá ě passato un 'anno e mezo che da tutto l 'ordine io fui mandato quá ä trattare con Sua Santitá e Prencipi ďltalia per introdurlo in questo distretto, e mifu conferita ogni autorita di creare cavaglieri e farmaře il consiglio. Fui accompagnato con affetuosissime lettere della Maestá del Re Ferdinando hora Imperatore, mio signore, dirette á Sua Beatudine, et á gl 'altripotentáti ďltalia. Gionto di Germania in Lombardia feci cavagliere Priore del Stato Montováno e del Monferrato quel Serrenissimo signor Duca, ottenni qui che Sua Santitá si dichiarô be-nignamente sommo protettore dell 'ordine, mi concesse ognifacoltá di creare cavaglieri nelli stati della chiesa, e mifece gratia de suoi brevi apostolici promotoriali alla Maestá Catto-lica, et altri Prencipi, sebene sino adesso non ho fatto presentar 'altro che quello in Spagna.
Césare Grifonelli z městečka Offida nelle Marche, který psal ve věci řádu Giovanni Vincenzovi z Neapole 5. února 1621 (Collezione Segala, BCT 1-2549.58), byl nepochybně jedním z takto získaných spojenců. Jeho řádový slib učiněný v Římě (in Palatio solitae Residentiae Illustrissimi Domini Comilis Joannis Vincentu de Areo [...] in praesentia Illustrissimi Domini Francisci Marchionis Bevilaquae de Ferraria, et nobilis Domini Sebastiani Pellegrini de Rubei, Hispani) 13. dubna neurčeného roku (snad 1620) viz tamtéž, BCT1-2588.1.
114 Giovanni Vincenzo d'Arco infantovi z Fesu, 6. června 1620 (Řím), Collezione Segala, BCT 1-2560.28.
115 Dopisy jsou uloženy v Archivio dei Gonzaga, busta 1414, a v Collezione Segala, BCT1-2588.1.
116 Giovanni Vincenzo d 'Areo mantovskému vévodovi Ferdinandovi, 10. února 1621 (Řím), Archivio dei Gonzaga, busta 1414.
117 Giovanni Vincenzo d'Arco Ponzonovi, 12. dubna (Neapol), Collezione Segala, BCT1-2588.1.
118 Nejlépe kauzu líčí Parma, Řád, 255-258. Cennou dokumentaci z Archivio dei Gonzaga (z velké části zřejmě z pera Giovanni Vincenza d'Arco) vydal Malacarne, I Gonzaga, 100-102, 335-339, avšak d'Arkovy dopisy uložené v busta 1414 dosud nebyly vytěženy v úplnosti, zatímco jeho korespondence v Collezione Segala nebyla vzata v potaz vůbec.
223
Giovanni Vincenzo d'Arco - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Mať a
Poslední projekt
Někdy na přelomu května a června 1621 Giovanni Vincenzo opustil Řím a vydal se na sever."9 Motiv jeho cesty nesouvisel s Řádem křesťanské milice, nýbrž s novým a poměrně nečekaným záměrem: Po osmi letech vdoveckého života se hrabě rozhodl oženit se podruhé. V genealogické literatuře se udává, že Giovanni Vincenzo byl podruhé ženat s Isabellou či Elisabettou Gonzaga, avšak ohledně jejího genealogického zakotvení nepanovala jistota. Skutečnost, že Vincenzův bratr Pirro měl manželku Barbaru z boční větve Poviglio luzzarské sekundogenitury Gonzagů (ta nicméně zemřela již před rokem 1609) sváděla k předpokladu, že Isabella/Elisabetta byla Barbařinou sestrou, a že tedy oba bratři měli za manželky rodné sestry.120 To však není správné řešení a skutečný stav věcí objasňuje teprve list psaný jménem nezletilého toskánského velkovévody Sieně 6. června 1621 a pověřující Federika Gonzagu - nepochybně markýze z Luzzary (f 1630) - aby velkovévodu zastupoval na nadcházející Vin-cenzově svatbě s Elisabettou, dcerou nebožtíka Giordana Gonzagy. Jmenovaného můžeme s jistotou ztotožnit s knížetem Giordanem (1553-1614) z linie Gonzaga di Vescovado, který měl skutečně dceru Elisabettu, provdanou v roce 1626 za Arriga Rossiho, markýze di San Secondo, šlechtice ve vojenských službách mantovských vévodů.121
S jistotou tedy můžeme říci, že Giovanni Vincenzo v létě 1621, krátce před svou smrtí, připravoval svatbu s osiřelou slečnou z jedné z mantovských sekundogenitur. Jelikož poruč-níkem Elisabetty byl mantovský vévoda Ferdinando,122 adresát d'Arkových dopisů a před časem d'Arkem přijatý do Řádu křesťanské milice, můžeme předpokládat, že sňatek znamenal výrazné upevnění vztahů Giovanni Vincenza ke gonzagovské dynastii, která postupně získávala hlavní slovo i v nově vznikajícím řádu.
Sňatek, pokud kjeho stvrzení skutečně došlo, byl zřejmě uzavřen někdy v červnu 1621, patrně v Mantově.123 Manželství ovšem netrvalo dlouho. Ještě v létě téhož roku, patrně náhle, Giovanni Vincenzo za neznámých okolností zemřel, což vysvětluje, proč o jeho druhé manželce nejsme skoro vůbec informováni.124
119 Jeho poslední list z Říma, adresovaný Giovanni Battistovi d'Arco, je datován 15. května 1621, Collezione Segala, BCT 1-2564.2.
120 Barbara byla dcerou poměrně nevýznamného Luigiho (1538-1570), který pobýval ve Ferraře, a její sestra by v době předpokládaného sňatku s Giovanni Vincenzem musela být již v pokročilém věku, Pompeo Litta, Gonzaga di Mantova, Milano 1835, Tav. XVI. Litta skutečně uvádí Barbařinu sestru Elisabettu, která se prý provdala za svého příbuzného Federika Gonzaga di Luzzara (t 1630) a zemřela 12. června 1620, pročež, sc Federico znovu oženil s Fulvií Collaltovou. Litta možná zaměnil Elisabettu s její stejnojmennou neteři (dcerou Federika - bratra Barbary a Elisabetty - a Silvie Collaltové).
121 IlConte Gio. Vincenzo d'Arco nelpassar di qua m 'ha dalo conlo ďhaver concluso matrimonio conD. Lisabet-lafigliuola giá del Illfustrissimo] Sfignore] Giordano Gonzaga el devendosi celebrare in breve lo spozalizio. m'ha richieslo di deputare uno ehe vi intervenga per me. lo adunque ho eletto a questo ujftcio la persona di V. S. el laprego ďassistervi in nome mio che sara cotne se vifossipresenle io stesso. Carlo d'Arco, Famiglic Mantovane (vizpozn. 3), s. 218G, no. 9. Srov. Litta, Gonzaga, Tav. X. Ostatně již 15. května 1621 informoval Giovanni Vincenzo z Říma syna svého bratrance o tratlato del matrimonio trä me e Don 'Elisabetta figliuola del giá Signor Giordano Marchese Gonzaga [...] essendo concluso ognipunlo con sodisfatione particolare M Serenissimo Signor Ducapatente e tutore ďessa signora, efratelli, Collezione Segala, BCT 1-2564.2.
122 Viz předchozí pozn.
123 27. června 1621 (Areo) oznamovali // sindaco e consiglieri di Oltresarca Bartolomeu Minossiovi, dvora nu Giovanni Vincenza: Havemo inteso e con nostra grandissima consolatione il nobilissimo maritaggiu </c7 Illustrissimo Signore Conte nostro Signore epadrone... Collezione Segala, BCT1-2574.42.
124 Datum úmrtí není známo, avšak seznam Arkových odkazů novému kostelu v Arku je datován v Mantovč 11. září 1621, Collezione Segala, BCT1-2587.6. Pirro d'Arco žádal 12. června 1622 (Areo) mantovského vévodu o collatione in me, di Prior Cavagliere di esso Ordine, col medessimo Priorato, che da principio fit confcriln nel giá Conte Gio. Vincenzo mio fratello, Archivio dei Gonzaga, busta 1414.
224
Gio varmi Vincenzo ď Areo - křesťanský rytíř s múzou a mečem
Petr Maťa
Závěr
Literatura, která Giovanni Vincenzovi doposud věnovala (byť pouze okrajově), pozornost, měla tendenci zdůrazňovat buď jeho kontakty s habsburským domem, nebo jeho italské zakotvení. Zatímco v podání Karla Antona von Areo (1886) a na mnohem vyšší úrovni Ger-harda Rilla (1976) vystupuje Giovanni Vincenzo v prvé řadě jako habsburský dvořan a o jeho četných kontaktech k mantovskému dvoru se zde nedozvíme mnoho konkrétního,125 představil Giuseppe Amadei (1980) Giovanni Vincenza, v návaznosti na rukopisnou práci Carla d'Arco z 19. století, jako v prvé řadě dvořana mantovského, aniž by zohlednil jeho dlouhleté a ze společenského i kulturního hlediska významné působení při dvorech Rudolfa II., arcivévody Maxmiliána, císaře Matyáše a jeho nástupce Ferdinanda II.'26 Životní příběh Giovanni Vincenza ovšem dostane smysl pouze tehdy, pokud oba tyto pohledy propojíme. Poznáváme totiž, že horizont d'Arkova působení byl velmi široký - omezený sice na oblasti pod vládou katolických panovníků, avšak významně přesahující oblast Tridentská, Tyrolska a Severní Itálie. Giovanni Vincenzo se suveréne pohyboval ve dvorském a militár-ním prostředí středoevropských Habsburků, severoitalských vévodských domů a milánských a bruselských místodržitelů. Tím se do značné míry vysvětluje i jeho dosud ne ve všech aspektech objasněná kulturně-zprostředkovatelská činnost: Hrabě, jehož vlastní sestra patřila k hudebním hvězdám ferrarského dvora, projektuje pro císařský dvůr hudebně-dramatické představení po vzoru soudobé severoitalské produkce, ale ze střední Evropy naopak přiváží do Itálie ideu nového rytířského řádu. Přitom nespouští ze zřetele osobní a rodinné zájmy, jak ostatně svědčí i finanční souvislosti jeho pražského pobytu roku 1617. Řada aspektů jeho činnosti zasluhuje další objasnění, ajmenovitě role, kterou Giovanni Vincenzo a jeho příbuzní mohli sehrát v životě Giovanni Maria Filippiho, zůstává jen v rovině hypotéz, ač zasluhuje další pozornost, stejně tak jako celá všestranná osobnost Giovanni Vincenza d'Arco.
125 Arco, Chronik, 175n.; Rill, Geschichte, 264n. a passim.
126 Amadei, // Palazzo, 48n.
225