kulturální studia
Důležitá instituce pro kulturální studia, CCCS (Centre for Contemporary Cultural Studies),
vzniká v 60. letech 20. st. ve Velké Británii v Birminghamu. Jejími významnými představiteli
byli Richard Hoggart, Raymond Williams a Stuart Hall.
Kulturální studia se odvrací od tradičních metod zkoumání kultury. Předchozí přístupy se
dominantně koncentrovaly na axiologicky determinované zkoumání kultury, tzv. vysokou kulturu.
Kulturální studia povýšila populární a masovou kulturu do centra akademického zájmu, aniž by
snížila nároky na metody a výsledky vědecké práce. Rovněž odhalila důležitost masových médií pro
analýzu sociálního a kulturního světa a snažila se zbavit studium kultury jeho elitistické
orientace na vysokou kulturu.
Postupně dochází k rozkladu dominantních modelů či konceptů společnosti (srovnej postmoderna),
kultury, morálky a vědění jako celku. Tradiční sociální a humanitní vědy se tak musely vzdát
velké části svých ambicí (tzv. velké projekty, velké teorie, velká vyprávění, tj. metanarace).
Kulturální studia také vytvářejí prostor pro prezentaci marginalizovaných kulturních perspektiv
(kultury nejrůznějších menšin), tj. nepřijímají etablované diskursivní rozčlenění kulturního
pole v moderní společnosti, čímž (komentář F. Johánka: k následujícímu konci věty bych dodal slůvka „snad“ či
„doufejme“) přispívají k integraci multikulturní společnosti a k lepšímu mezikulturnímu dialogu a
poznání.
Vzniká tak interdisciplinární obor, který se zajímá o popkulturu, konstrukci identity, gender,
sexualitu, rasu, multikulturalismus, nacionalismus, globalizaci, přírodu, dominanci atd.
Z a h r n u j e v s o b ě v í c e metodologických východisek: sémiotický strukturalismus,
poststrukturalismus, postmodernismus a postkolonialismus, komunikační model kultury ad.
Zpracováno na základě http://katedra.upmedia.cz/studijni-programy/kulturalni-studia/
Kulturální studia v kostce (video): Stuart Hall - Race, Gender, Class in the Media
kulturální studia
„Kulturální studia jsou výsledkem obratu ke kultuře, který provedly
sociální a humanitní (ale i filologické) vědy v průběhu 2. poloviny
20. století. Kulturální studia reflektují nárůst masových médií,
kulturních praktik a institucí v našich životech, expanzi
kulturního průmyslu, vytvoření nových forem vizuální a digitální
komunikace a reagují na klíčovou úlohu, kterou dnes kultura plní
jako prostředek ke stabilizaci národní, etnické a individuální
identity v postindustriální společnosti.
Kulturální studia vycházejí z poznání, že kultura je prostoupena
mocí a napomáhá k vytváření asymetrie ve schopnostech individuí a
sociálních skupin na sebeurčení a realizace vlastních potřeb.
Pozornost je věnována způsobu utváření kulturních (symbolických)
významů a jejich důsledkům, především mocenským aspektům kultury.
Kulturní (symbolické) významy jsou totiž pojímány jako součást
kulturního diskursu, který legitimizuje mocenské uspořádání
společnosti a formuje utváření subjektivity, resp. individuální a
sociální identity.“
Zdroj: http://katedra.upmedia.cz/studijni-programy/kulturalni-studia/
kulturální studia: kritika
masových médií jako prostředku
manipulace
Zajímavé je, že dle Jana Zálešáka „[k]ulturální studia přišla
s kritikou masových médií jako prostředku manipulace a tím se
dostala např. do opozice vůči Marshallu McLuhanovi, jehož
přístup podle nich představoval jakýsi „mediální
determinismus”.
(Jan Zálešák: Rámce interpretace (K interpretaci obrazů v
odborných diskurzech a ve výtvarné výchově), Dizertační
práce, Katedra výtvarné výchovy, PdF MU 2007, s. 27,)
„Celé odvětví výzkumu médií, zabývající se kódováním a dekódováním
mediálních sdělení, je úzce spojeno s mechanismem konstrukce významu a stojí
pevně na základech sémiotiky. Touto cestou, která předpokládá aktivní
participaci diváka na výkladu mediálních obsahů (koncept aktivního publika),
se jako první na přelomu šedesátých a sedmdesátých let uplynulého století
vydalo Centrum pro současná kulturální studia na Birminghamské univerzitě
(tzv. Birminghamská škola), vedené Stuartem Hallem.”
Model kódování/dekódování (encoding/decoding) zpochybňuje názor, že sdělení,
které bylo vysláno prostřednictvím masového média k publiku, je všemi jeho
členy vyloženo stejně. Hall nabízí tento výklad: význam sdělení je do média
„zakódován“ během své mediace. Publikum, které toto mediální sdělení přijme,
ho „dekóduje“ podle vlastních schémat, kterým Hall říká interpretační rámce.
Proces dekódování mediálních sdělení využívá podle Halla tří základních
kódů, tedy typů čtení – preferovaného (nebo dominantního), opozičního a
dohodnutého.”
(zdroj a více zde: Šmikmátor, Jan. Kódování/dekódování. Revue pro média, RPM 10.
Dostupné z http://rpm.fss.muni.cz/Revue/Heslar/kodovani-dekodovani.htm)
„Hallův model kódování/dekódování tak přidal do debaty o moci médií
kulturologické hledisko. Publikum není masa prefabrikovaných nádob
připravených pojmout jakýkoli obsah, ale značně různorodý soubor
jedinců, z nichž každý konzumuje média po svém a na základě své
kulturní zkušenosti. Důležitou roli v diferenciaci dekódovaného
sdělení hraje například rasa nebo gender příjemce. Mediální
„kódovatelé“ musí tento fakt brát v potaz a možné mocenské a
ideologické obsahy kódovat s přihlédnutím k aktivitě různých složek
publika.”
(zdroj a více zde: Šmikmátor, Jan. Kódování/dekódování. Revue pro média, RPM 10.
Dostupné z http://rpm.fss.muni.cz/Revue/Heslar/kodovani-dekodovani.htm)
Sémiologie a sémiotika
Jak vznikají spoje mezi fyzickým objektem a jeho
reprezentací v našem myšlení?
Mimo řady gnoseologických teorií se na to pokoušel
přijít švýcarský lingvista Ferdinand de Saussure
(1857-1913) a americký filozof Charles Sanders
Peirce (1839-1914). Oba paralelně vyvíjeli novou
disciplínu se svými paradigmaty a vlastním jazykem.
Saussure ji pojmenoval jako sémiologii a Peirce
jako sémiotiku.
Co to je sémiotika (sémiologie)?
„Za ten vůbec nejkratší úvod do sémiotiky lze
považovat (upravenou) Jakobsonovu poznámku, že
všechno je odkazem. Sémiotika [...] je vlastně
pouze rozšířením a/nebo zkomplikováním tohoto
tvrzení“. (Gvoždiak: Základy sémiotiky, Olomouc: UPOL, 2014, s. 5)
Sémiotika (sémiologie) je v nejobecnějším vyjádření
nauka o znakových systémech, či konkrétněji např.
„obecná filozofická teorie znaků a symbolů
zabývající se zvl. jejich funkcí (v přirozených i
uměle vytvořených jazycích) a zahrnující
syntaktiku, sémantiku a pragmatiku.” ( S l o v n í k c i z í c h s l o v ,
http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/semiotika)
„Sémiotika definuje svůj hlavní úkol jako zkoumání
způsobů, jak rozumět světu. Zabývá se odhalováním
mechanismů, které zakládají a umožňují orientaci ve
světě, a tvrdí, že rozumění a schopnost orientace
mají povahu zprostředkování.” (Gvoždiak: Základy sémiotiky, Olomouc: UPOL, 2014, s. 23)
Sémiologie
zpracováno dle a více v: de Saussure, F.: Kurs obecné
lingvistiky. Odeon 1989 (str. 95-103, 139-147).
Znak = kombinace pojmu a akustického obrazu
„Jazykový znak nesjednocuje věc a jméno, ale
pojem a akustický obraz. Akustický obraz není
materiální zvuk, něco čistě fyzického, ale
psychický otisk tohoto zvuku, reprezentace,
o které nám poskytují svědectví naše smysly;
je smyslový, a nazveme-li ho tu a tam
‚materiálním‘, pak jen v tomto smyslu a
v protikladu k druhému termínu této asociace,
pojmu, jenž je obecně abstraktnější.“
Sémiologie
zpracováno dle a více v: de Saussure, F.: Kurs obecné
lingvistiky. Odeon 1989 (str. 95-103, 139-147).
Znak = kombinace pojmu a akustického obrazu
Jazykový znak je psychická jednotka o dvou
stranách:
Pojem
Akustický obraz
„čtverec“
square square
Pojem = označované
akustický obraz = označující
Sémiologie: Principy jazykových znaků
1. Jazykový znak je arbitrární
2. Označující je svou povahou auditivní a
probíhá pouze v čase (představuje určitý rozsah
a tento rozsah je měřitelný v jediné dimenzi:
tou je linie)
Další vybrané principy sémiologie
Znaky fungují nikoli díky své vnitřní hodnotě, ale díky
své relativní pozici
Konkrétní příklad na systému písma:
a) znaky písma jsou arbitrární a mezi určitým písmenem a
zvukem není žádný vztah
b) hodnota písmen je čistě negativní a diferenční, takže
konkrétní člověk může psát určité písmeno v různých
variantách:
k – k – K – K
c) hodnoty písma fungují jen skrze vzájemný protiklad
uvnitř stanoveného systému, složeného z určitého počtu
písmen
d) prostředek pro utváření znaku je zcela libovolný
(barva písma, typ záznamu [tužka, dláto, klávesnice])
Sémiologie: Langue, parole, syntagma, paradigma
zdroj: Volek, J.: Vizuální prezentace k Teorii masové komunikace
KMSŽ FSS MU
Langue (jazyk = celé universum jazyka) a parole
(promluva = konkrétní použití jazyka
Pro entity v rovině langue používá Sausurre
označení paradigma, pro jevy v rovině parole,
které jsou kombinací aspoň 2 elementárních
znaků, používá označení syntagma.
Paradigmatická rovina proto bývá někdy nazývána
jako dispoziční univerzum, syntagmatická rovina
je pak seskupení znaku v aktuálním použití.
Sémiologie: Paradigma, syntagma
Všechny jednotky v jednom paradigmatu musí mít
nějakou společnou charakteristiku a každá
jednotka paradigmatu musí být odlišena od
ostatních.
Syntagma je pak kombinací jednotlivých vybraných
znaků z paradigmat.
Příklad: „Dám si jedno espresso.“
Paradigmatická rovina: možné alternativy slov
dám si (vezmu si, prosím o) jedno (dvě, tři)
espresso/a (rum, absinth, latéčko).
Syntagmatická rovina: konkrétní výběr – věta,
např. „Dám si jedno espresso“./ „Vezmu si osm
absinthů.“
Sémiotika: Znak vs. objekt – vymezení
Charlese Sanderse Peirce
„Znak, či representamen, je něco, co pro někoho zastupuje něco
v nějakém ohledu nebo nějaké úloze.” (Gvoždiak: Základy sémiotiky, Olomouc: UPOL, 2014, s.
81)
Peirce vypracoval velmi obsáhlou teorii dělení znaků, znaky
rozdělil celkem na 3 trichotomie. Nejznámější se stala jeho
trichotomie z hlediska vztahu znaku a objektu, který zastupuje:
a) index zastupuje svůj objekt na základě nějakého skutečného či
aktuálního vlivu objektu na znak (kouř je indexem ohně, vůně je
indexem rozkvetlé louky)
b) ikón zastupuje svůj objekt na základě svých vlastních kvalit
(fyzická podobnost, část celku – např. pasová fotografie je ikonou
určité osoby)
c) symbol zastupuje svůj objekt na základě nějaké obecné ideje
(např. pouze asociace, na základě dohody – zelená na semaforech)
zpracováno dle a více na http://oltk.upol.cz/wp-content/uploads/2013/06/Gvozdiak-Zaklady_semiotiky_11.pdf