FJODOR MICHAJLOVIC DOSTOJEVSKIJ
(1821-1881)
Zločin a trest
Ukázka zachycuje Raskolnikovovy přípravy na vražedný čin.
Za několik minut pozvedl oči a dlouho zíral na čaj a na polévku. Pak sáh po chlebu, vzal lžíci a začal jíst.
Bez chuti a takřka mechanicky pojedl asi tři nebo čtyři lžíce. Bolest v hlavě se zmírňovala. Když se najedl, natáhl se znova na divan, ale usnout už nemohl a ležel bez hnutí na břiše, obličej zabořený do polštáře. Snil v bdělém stavu a byly to zvláštní sny: nejčastěji se mu zdálo, že je někde v Africe, v Egyptě, v nějaké oáze. Karavana odpočívá, velbloudi si pokojně leží, kolem palmy, uzavřený kruh palem, všichni obědvají. On však pořád pije vodu, rovnou z potoka, který teče a bublá hned vedle. A je takový chládek a voda je tak kouzelně modrá a studená, zurčí přes barevné kamínky a po nevýslovně čistém, zlatavě hrajícím písku... Náhle jasně uslyšel, jak odbíjejí hodiny. Trhl sebou, vzpamatoval se, zvedl hlavu, podíval se do okna a odhad čas, a najednou vyskočil už nadobro procitlý, jako by ho kdosi strhl z divanu. Došel po špičkách ke dveřím, tiše je pootevřel a poslouchal, co se děje dole na schodech. Srdce mu divoce bušilo. Ale na schodech bylo úplné ticho, jako by všechno spalo... Připadlo mu úžasně nesmyslné, že mohl oc včerejška spát jako zabitý, aniž co podnikl, aniž co připravil... Azatím možná zrovna odbilo už šest... A jeho ospalost a otupělost náhle vystřídal horečný a trochu zmatený spěch. Příprav nebylo ostatně mnoho. Napínal smysly, aby všecko dobře uvážil a na nic nezapomněl; ale srdce mu tlouklo bez přestání bušilo tak, že se mu svíral dech. Za prvé bylo třeba zhotovit poutko a přiší je ke kabátu - záležitost několika minut. Sáhl pod polštář a našel v prádle které pod ním bylo nacpáno, jednu už docela rozpadlou, starou a nevypra nou košili. Z jejích cárů utrhl pruh asi palec široký a osm palců dlouhý. Složil ho nadvakrát, svlékl svůj volný silný letní plášť z jakési tlusté bavlněné látky (svůj jediný svrchní oděv) a začal přišívat oba konce pruhu k leve vnitrní straně pod paží. Ruce se mu při šití třásly, ale zvládl to dokonce tak že když svrchník oblékl, nebylo zvenčí nic vidět. Jehlu a nitě měl připraveny už dlouho ve stolku zabalené v papírku. A poutko byl jeho vlastní velm chytrý nápad: bylo určeno pro sekyru. Nemohl přece nést sekyru po ulic v rukou. A kdyby ji schoval pod kabát, musel by ji stejně přidržovat, a to by bylo nápadné. Ale teď, když má poutko, stačí, aby na ně sekyru zavěsil za želízko, a bude mu pěkně viset pod paží celou cestu. Když vstrčil ruku do postranní kapsy svrchníku, mohl přidržovat i konec topůrka, aby se nekývalo, a protože svrchník byl hodně volný, učiněný pytel, nemohlo být
zvenčí nápadné, že něco rukou skrze kapsu přidržuje. Toto poutko si vymyslil také už před čtrnácti dny.
Když s tím byl hotov, vstrčil prsty do malé škvíry mezi svým „tureckým" divanem a podlahou, zašmátral v levém koutě a vytáhl z úkrytu dávno připravenou zástavu. Tato zástava vlastně nebyla zástava, ale obyčejné hladce ohoblované prkénko ne větší a silnější, než by mohla být stříbrná tabatěrka. Toto prkénko náhodou našel při jedné své procházce na jednom dvoře, v jehož křídle byla jakási dílna. Pak jen přidal k prkénku hladký tenký plíšek, pravděpodobně od čehosi odlomený, který zvedl na ulici při téže procházce. Dále obě destičky, z nichž železná byla menší než dřevěná, položil na sebe a pevně je křížem krážem omotal nití; pak je pečlivě a úhledně zabalil do čistého bílého papíru a převázal tak, aby dalo práci je rozvázat. To proto, aby na nějakou dobu odvrátil stařeninu pozornost, až se začne balíčkem obírat, a tak si připravil příhodnou chvíli. Železnou destičku přidal kvůli váze, aby stařena alespoň v první chvíli nepoznala, že „věc" je dřevěná. To všechno měl pro vhodnou příležitost schované pod divanem. Sotva zástavu vytáhl, uslyšel odněkud ze dvora kohosi volat:
„Dávno už jde na sedmou!"
„Dávno! Bože můj!"
Vrhl se ke dveřím, chvilku naslouchal, popadl klobouk a opatrně, neslyšně jako kočka sestupoval se svých třinácti schodů. Měl před sebou ještě to nejdůležitější - ukrást z kuchyně sekyru. Ze věc provede sekyrou, byl rozhodnut už dávno. Měl ještě zavírací sadařský nůž, ale na nůž, a hlavně na své síly nespoléhal, a proto definitivně zůstal při sekyře. Všimněme si ostatně jedné pozoruhodnosti všech konečných rozhodnutí, k nimž už v té věci dospěl. Měla tu zvláštní vlastnost, že čím byla konečnější, tím podlejší a ohavnější se mu hned jevila. Přestože bojoval tak ukrutný vnitřní zápas, nemohl po celou tu dobu nikdy ani na okamžik uvěřit, že své záměry provede.
Kdyby jednou dospěl tak daleko, že by měl všecko do posledního puntíku promyšleno a s konečnou platností rozhodnuto, a kdyby už vůbec o ničem nepochyboval, tu by byl právě od toho všeho nejspíš upustil jako od ohavnosti, zrůdnosti a nemožnosti. Ale nevyřešených bodů a pochybností zbývalo ještě bezpočet. Pokud šlo o to, jak si opatřit sekyru, pak mu tato maličkost nedělala vůbec starosti, protože nebylo nic lehčího. Nastasja totiž zejména kvečeru co chvíli odbíhala: buď k sousedům, nebo do krámu, a dveře zůstávaly vždycky dokořán. Však s ní bytná hlavně proto mívala spory. A tak až nadejde ta chvíle, stačí, když tiše vejde do kuchyně, vezme si sekyru a pak, za hodinu (až bude po všem), vejde opět a položí ji zpátky. Vynořovaly se však i pochybnosti: dejme tomu, že za hodinu přijde sekyru položit zpátky, ale Nastasja se zatím vrátí, bude doma. To bude ovšem muset projít kolem a vyčkat, až zase odejde. Ale co když zatím bude sekyru potřebovat a začne ji hledat a ztropí rámus - pak hned vznikne podezření nebo přinejmenším popud k podezření.
188
189
Ale to už byly podrobnosti, kterými se ještě vůbec nezabýval, neměl na to ani kdy. Zabýval se jen tím nejdůležitějším a podrobnosti odkládal na dobu, až bude pevně rozhodnut. Ale to se zdálo zhola nemožné. Aspoň jemu samému se to zdálo. Za žádnou cenu nebyl s to představit si, že jednou skončí své přemýšlení, vstane a - prostě tam půjde... Dokonce i svou nedávnou zkoušku (totiž návštěvu a poslední obhlídku místa) jenom zkoušel provést, a nemyslil ji vážně, nýbrž asi tak: „I co, půjdu tam a zkusím to, nač
0 tom planě přemýšlet!" A hned neobstál, nechal všeho a utekl rozzuřen sám na sebe. Přitom se zdálo, že celou analýzu, pokud šlo o mravní otázku problému, už má za sebou: jeho kazuistika už byla vybroušená jako břitva a žádné vědomé námitky se v něm už neozývaly. Jen v té poslední věci si prostě nevěřil a zarytě, otrocky hledal námitky mimo sebe, po hmatu, jako by ho k tomu někdo nutil a táhl. Ale ten poslední den, který přišel tak náhle a naráz o všem rozhodl, na něho působil skoro docela mechanicky: jako by byl někým uchopen za ruku a vlečen nezadržitelně, poslepu, s nadlidskou silou a bez námitek. Zrovna jako by se dostal cípem šatů do soukolí stroje a byl do něho vtahován.
Zprvu - ostatně už dlouho předtím - ho zajímala jedna otázka: proč je každý zločin tak snadno odhalen a vypátrán a proč po sobě každý pachatel zanechává tak zřetelně stopy? Poznenáhlu dospěl k velmi různorodým a zajímavým závěrům a podle jeho názoru tkvěl hlavní důvod ne tak ve faktické nemožnosti zločin utajit, jako spíše v samém pachateli; pachatel totiž, a to skoro každý, prožívá v okamžiku zločinu zvláštní krizi vůle a úsudku, které vystřídá dětská, mimořádná lehkomyslnost, a to právě ve chvíli, kdy je úsudku a obezřetnosti nejvíce třeba. Z jeho zkušeností vyplývalo, že toto zakalení úsudku, tento pokles vůle přepadá člověka jako nemoc, postupně sílí a dosahuje nejvyššího stupně nedlouho před spácháním zločinu; stejnou silou působí
1 v okamžiku zločinu a ještě nějakou dobu poté, podle individuality pachatele; pak pomine právě tak, jako pomíjí každá nemoc. Zbýval problém: je ona nemoc příčinou, jež rodí zločin, nebo je v povaze zločinu, že je vždy provázen takovou nemocí? Na vyřešení toho problému se ještě necítil dost silný.
Ježto dospěl k těmto závěrům, usoudil, že u něho, v jeho případě nemůže dojít k podobným chorobným zvratům a že si pevně podrží úsudek i vůli po celou dobu provádění svého úmyslu, z toho jediného důvodu, že jeho úmysl „není zločin"... Nebudeme sledovat celý myšlenkový postup, jímž k tomuto závěru došel, i tak už jsme příliš předběhli události... Dodáme jen, že faktické, ryze materiální zábrany činu hrály v jeho svědomí vůbec tu nejpodřadnější roli. „Stačí udržet je pevně v otěžích vůle a úsudku, a všechny budou v příslušnou chvíli překonány, až bude třeba obeznámit se do nejmenších detailů se všemi podrobnostmi provedení činu..." Ale k činu nedocházelo. Svým konečným závěrům věřil čím dál tím méně, a když udeřila jeho hodina, odehrálo se všecko docela jinak, jaksi bezděčně, ba skoro neočekávaně.
190
Jedna docela nepatrná okolnost ho však zahnala do slepé uličky ještě dříve, než sešel se schodů. Když procházel kolem kuchyně své bytné, obezřetně zašilhal do jejích jako vždy dokořán otevřených dveří, aby se napřed přesvědčil, není-li tam v Nastasjině nepřítomnosti sama bytná, a když ne, jsou-li dobře zavřeny dveře jejího pokoje, aby odtud třeba nevyhlédla, až bude brát sekyru. Ale jaké bylo jeho ohromení, když náhle zjistil, že Na-stasja tentokrát nejen je doma, ale ke všemu má práci - vykládá z koše prádlo a rozvěšuje je na šňůry. Když ho spatřila, přestala věšet, otočila se a pozorovala ho celou dobu, dokud nezašel. Uhnul pohledem a prošel, jako by nic nepozoroval. Ale bylo po všem: byl bez sekyry! To ho přímo ohromilo.
(Přeložil Jaroslav Hulak) kazuistika  výklad práva se zřetelem ke konkrétnímu individuálnímu případu
0$