ISAAK BABEL (1894-1941) Dolgušovova smrt
Palebné závěsy boje se posunovaly k městu. V poledne kolem nás prolétl Koročajev v černé pláštěnce - degradovaný velitel čtvrté divize, který teď bojoval na vlastní pěst a vyhledával smrt. Křikl na mne v jízdě:
„Přervali nám komunikace, Radziwillov a Brody hoří!"
A odcválal - rozevlátý, celý černý, s panenkami jako uhel.
Na rovině hladké jak prkno se přeskupovaly brigády. Slunce se válelo v purpurovém prachu. Ve škarpách obědvali ranění/Milosrdné sestry ležely na trávě a polohlasně zpívaly. Afoňkovi průzkumníci klusali po poli a hledali mrtvoly a výstroj. Afoňka přejel na dva kroky ode mne a řekl, neotáčeje hlavu:
„Natrhli nám dršku. To je hotovka. Říká se, že velitel divize poletí... Vojáci maj podezření..."
Poláci se přiblížili k lesu, tři versty od nás, a někde blízko postavili kulomety. Kulky kňučí a kvičí. Jejich nářek nesnesitelně vzrůstá. Postřelují zemi, zarývají se do ní a třesou se netrpělivostí. Velitel pluku Vyťagajčenko, chrápající na výsluní, vykřikl ze spaní a probudil se. Sedl na koně a odjel k čelní eskadroně. Obličej měl pomačkaný, s červenými pruhy od nepohodlného spánku, a kapsy plné švestek.
„Zatracený sráči," řekl rozhořčeně a vyplivl z úst pecky, „taková šeredná tahačka. Timoško, vytáhni prapor!"
„Tak jedem, ne?" zeptal se Timoška, vyndal žerď ze třmene a rozmotal prapor, na kterém byla vyšita hvězda a heslo Třetí internacionály.
„To uvidíme tam," řekl Vyťagajčenko a ráhle divoce zařval: „Holky, nasedat na koně! Velitelé eskadron, svolat mužstvo!"
Trubači zatroubili na poplach. Eskadrony se seřadily do zástupu. Ze škarpy vylezl raněný, a zakrývaje se dlaní, řekl Vyťagajčenkovi:
„Tarasi Grigorjeviči, já jsem delegát. Jak to vypadá, tak tady asi zůstaneme..."
„Ubráníte se," zabručel Vyťagajčenko a zvedl koně na zadní. „Podle všeho se asi neubráníme, Tarasi Grigorjeviči," řekl mu raněný do zad.
„Neskuhrej," obrátil se Vyťagajčenko, „neboj se, já vás tady nenechám," a dal povel k jízdě.
V té chvíli zazněl plačtivý a babský hlas mého přítele Afoňky Bidy: „Nejezdi klusem hned z místa, Tarasi Grigorjeviči, máme to k nim pět verst; jak se chceš vohánět šavlí, když budem mít uštvaný koně. Jakýpak ^ kvalty, však vona ti zubatá neuteče.
„Krokem!" zavelel Vyťagajčenko se sklopenýma očima. Pluk odjel.
„Jestli na těch řečech vo veliteli divize něco je," zašeptal Afoňka, zůstávaje pozadu, „a jestli poletí, tak si mužem sbalit pingl a rovnou to zapakovat. Tečka."
Z očí mu vytryskly slzy. Podíval jsem se na Afoňku v nevýslovném úžasu. Zatočil se jako káča, chytil se za čapku, zachraptěl, zahalekal a byl v prachu.
Griščuk se svou hloupou tačankou a já jsme zůstali sami a do večera jsme se proplétali mezi ohnivými stěnami. Po štábu divize nebylo ani stopy. Cizí jednotky nás nechtěly přijmout. Poláci vstoupili do Brodů a byli odtamtud vytlačeni protiútokem. Přijeli jsme k městskému hřbitovu. Z úkrytu za náhrobky se vyřítila polská jízdní hlídka, nadhodila pušky a začla po nás střílet. Griščuk zahnul. Jeho tačanka zavyla všemi čtyřmi koly.
„Griščuku!" křikl jsem do hvízdotu a větru.
„Pěkná sranda," odpověděl smutně.
„To je náš konec," zvolal jsem zachvácen nadšením zániku, „to je náš konec, táto!"
„K čemu se ženský namáhaj," odpověděl ještě smutněji, „k čemu jsou námluvy a oddavky, k čemu kmotři na svatbách vyváděj..."
Na nebi zazářil růžový ohon a zhasl. Mezi hvězdami vystoupila Mléčná dráha.
„K smíchu," řekl Griščuk hořce a ukázal bičem na, člověka sedícího u cesty, „k čemu se ženský namáhaj..."
Člověk, který seděl u cesty, byl telefonista Dolgušov. Nohy měl rozho zené a upřeně se na nás díval.
„Já," řekl Dolgušov, když jsme k němu dojeli, ,já už jsem hotovej... Je vám to jasný?"
, Je," odpověděl Griščuk a zastavil koně.
„Je potřeba na mě vobětovat patronu," řekl Dolgušov.
Seděl a opíral se o strom. Každá bota mu trčela jinam. Nespouštěl ze i oči a opatrně si odhrnul košili. Břicho měl rozervané, střeva se mu plazila na kolena a bylo vidět, jak bije srdce.
„Najde mě šlachta a budou se mi posmívat. Tady máš dokumenty, napíšeš mámě co a jak..."
„Ne," odpověděl jsem a pobodl koně ostruhami.
Dolgušov rozložil po zemi modré dlaně a nedůvěřivě si je prohlédl.
„Utíkáš," zamumlal a sklouzl, „jen utíkej, hajzle..."__iO^H
Po těle mi stékal pot. Kulomety vyťukávaly pořád rychleji, s hysterickou umíněností. Obklopen svatozáří západu, přijížděl k nám Afoňka Bida.
„Pomaličku to čistíme," zvolal vesele. „Co to tady máte za tyjátr?"
Ukázal jsem mu na Dolgušova a poodjel.
Mluvili spolu krátce - co, to jsem neslyšel. Dolgušov podal četaři svou knížku. Afoňka ji schoval do boty a střelil Dolgušova do úst.
„Afoňo," řekl jsem s ubohým úsměvem a popojel ke kozákovi, „já, já jsem nemoh..."
„Vodpal," odpověděl a zbledl, „zabijú tě. Vy brejláči, vy našince litujete jako kočka myš..." A natáhl kohoutek.
Jel jsem krokem a neohlížel se. V zádech jsem cítil chlad a smrt. „Hele," křikl vzadu Griščuk, „neblbni!" a chytil Afoňku za ruku. „Svině jedna," křikl Afoňka, „však já ho dostanu..." Griščuk mě dohonil v zatáčce. Afoňka zmizel. Odjel na druhou stranu. „Tak vidíš, Griščuku," řekl jsem, „dneska jsem ztratil Afoňku, svého prvního přítele..."
.   Griščuk vyndal ze sedátka scvrklé jablko. „Jez," řekl mi, „jez, prosím tě."