ANDREJ PLATÓNOV (1899-1951) Čevengur
Ukázka líčí „začátek komunismu" v Čevenguru, bezprostředně po vyhnání „ buržoustů ".
Domy v Čevenguru byly stavěny pevně, jakoby na věky, zrovna jako život tamních starousedlíků, kteří byli tak věrní svému smýšlení a zájmům, že se div neztrhali, jak jim sloužili, a předčasně stárli od samého hromadění majetku. __
Však na to později proletáři doplatili, když museli ručně přemisťovat tak důkladně založená stavení, protože spodní trámové věnce domů, položené na zem bez základů, už pustily kořeny a zarostly hluboko do země. Proto městský rynek - po přesunu domů za Čepurného a za socialismu - vypadal jako oraniště: proletáři vytrhávali dřevěné domy i s kořeny a ty pak vláčeli za sebou, kudy se dalo; A Čepurný za těch svízelných dnů sobotních brigád litoval, že třídu zbývající pakáže vyhnal a vyhubil; vždyť by byla mohla ty zakořeněné domy odtud odtahat ona místo už tak dost uondaného proletariátu. Jenže v prvních dnech socialismu v Čevenguru ještě Čepurný nevěděl, že proletariát bude potřebovat pomocnou nádenickou sílu. Ale toho prvního dne socialismu se probudil tak povzbuzen sluncem, které vstalo dřív než on, a vůbec celkovým pohledem na celý hotový Čevengur, že poprosil Prokofije, aby se okamžitě někam vypravil a pozval do Čevenguru chudáky.
, Jdi, Proso," oslovil ho tiše, „je nás tu málo a za chvilku nám tu bude smutno bez dalších soudruhů." Prokořij potvrdil názor Čepurného:
„Jasně, soudruhu Čepurný, musíme je pozvat; socialismus je masová záležitost. A jinač už nikoho nezvat?"
„Ale pozvi i další elementy," dokončil pokyny Čepurný. „Vem si Pijusu a jeďte po cestě do dálky - a jak tam někde uvidíš chudáka, přiveď nám ho za soudruha."
„A co ty další?"
„Ty taky přiveď. Socialismus je u nás už hotovej fakt."
„Žádnej fakt nemá pevný trvání bez podpory mas, soudruhu Čepurný."
Tomu Čepurný rozuměl.
„No dyť to říkám, že nám tu bude smutno - a to je pak nějakej socialismus? Co mě tady agituješ, když to cejtím sám?"
Prokofij na to nic neřekl a hned si šel hledat dopravní prostředek, aby se rozjel pro proletariát. Kolem poledne našel v okolních stepích zatoulaného koně a s Pijusovou pomocí ho zapřáhl do kočárku. Do večera si pak naložil do své ekvipáže zásobu jídla na čtrnáct dní, načež se vydal do zaostalých končin země - za humna Čevenguru; sám seděl v kočáře a prohlížel si mapu generálku, kam by měl jet, a Pijusa řídil koně už odvyklého jízdě. Devět bolševiků šlo za kočárem a dívalo se, jak jede, protože to bylo za socialismu poprvé a kola mohla vypovědět službu.
„Proso," zavolal na rozloučenou Čepurný, „dobře se tam kolem sebe koukej, když nám sem přivedeš ty správný lidi, tak město udržíme."
„Žádný strachy!" ohradil se Prokofij. „Copak jsem nikdy neviděl prole-
tariát?"
Starší bolševik Žejev, který ztloustl díky občanské válce, přistoupil až těsně ke kočárku a políbil Prokofije na okoralé rty.
„Proso, a nezapomeň sehnat taky ženský, třeba i žebrácky," řekl. „Ženský tu potrebujem, kamaráde, kvůlivá mazlení, dyť sám vidíš, že jsem ti musel dát hubičku."
„To zatím nech stranou," rozhodl Čepurný. „Ty si ženy nevážíš jako soudruha; ale potřebuješ ji leda jako živelnou sílu. Takže je nevybírej podle chuti své žádosti, Proso, ale podle sociálního cítění. Když to bude soudružka, tak ji vem, a když ne, tak ji žeň zpátky do stepi!"
Žejev už tedy na svém přání netrval, protože socialismus se jednou stal hotovou skutečností a ženy se v něm nakonec tak jako tak objeví, třeba jako tajné soudružky. Ostatně ani sám Čepurný jaksepatří nevěděl, v čem vlastně spočívá škodlivost žen pro prvopočáteční socialismus, budou-li to ženy chudé a budou-li to soudružky. Měl povšechnou vědomost, že v minulém životě vždycky existovala láska k ženě a rozmnožování přes ženu, jenže to byla záležitost cizí a přírodní, a nikoli záležitost lidská a komunistická; pro lidský čevengurský život je žena přijatelná v podobě spíše strohé a člověčí, a ne v plné kráse, která netvoří součást komunismu, poněvadž krása ženské přirozenosti byla i za kapitalismu, tak jako za něho byly i hory i hvězdy a ostatní mimolidské děje. To všechno Čepurný tušil, a proto byl ochoten přivítat v Čevenguru každou ženu, jejíž obličej bude zastíněn smutkem chudoby a upracovaným stářím - taková žena se hodí jen k citům soudruž-ským, není nijak nápadná mezi ostatní utlačovanou masou, a neupoutává tudíž řevnivou zvědavost osamělých bolševiků. Čepurný uznával prozatím jen třídní lásku, rozhodně ne lásku ženskou; a třídní lásku chápal jako hluboké zaujetí podobným proletárskym člověkem, zatímco buržuje a ženské znaky ženy stvořila příroda nezávisle na silách proletáře a bolševika. Proto také Čepurný, kterému tolik záleželo na bezúhonnosti a spořádanosti sovětského Čevenguru, považoval za užitečný i takový vedlejší fakt, že město leží v rovné, chudé stepi a obloha nad ním se rovněž podobá stepi - a nikde není vidět žádnou líbivou přírodní krásu, odvádějící lidi od komunismu a od osamělého zájmu jednoho od druhého.
Navečer toho dne, kdy Prokofij s Pijusou odjeli verbovat proletariát, Čepurný s Žejevem obešli kolem dokola celé město a cestou narovnávali plaňky v plotech, jelikož i ploty se teď musely opravovat, a v nočním ústraní si pak porozprávěli o Leninově chytré hlavě - a tím pro ně dnešek skončil. Když se pak ukládali k spánku, poradil Žejev Čepurnému, že by se zítra měly po městě rozmístit nějaké symboly a taky vydrhnout podlahy v domech pro blížící se proletariát, aby to lépe vypadalo.
Čepurný souhlasil s mytím podlah i s rozmístěním symbolů na vysokých stromech - dokonce se na tuto práci těšil, protože s blížící se nocí se ho zmocňoval vnitřní neklid. Nyní už asi celý svět, veškeren buržoázni element ví, že byl v Čevenguru nastolen komunismus, takže mu teď z okolí hrozí větší nebezpečí. Ve tmě stepí a roklin se může náhle ozvat dusot bílých armád
nebo pomalý šustot bosých banditských oddílů - a potom už Čepurný víckrát neuvidí ani trávu, ani prázdné domy v Čevenguru, ani soudružské slunce nad tímto prvopočátečním městem, které už je připraveno s čistými podlahami a osvěženým vzduchem přivítat neznámý, osiřelý proletariát, který se tam někde trmácí bez úcty lidí a bez pochopení smyslu vlastního života. Jediné, co Čepurného uklidňovalo a posilovalo, bylo vědomí, že je na světě jedno daleké, tajné místo kdesi u Moskvy nebo na Valdajských horách, jak to podle mapy zjistil Prokofij, a to místo se jmenuje Kreml a tam sedí Lenin při lampě a přemýšlí, nespí a píše. Ale copak tam teď ještě píše? Vždyť už je tady Čevengur a Lenin už by teď nemusel nic psát, ale spíš by se měl zapojit zpátky mezi proletariát a žít si. Čepurný se opozdil za Žejevem a ulehl do měkké trávy neprůjezdné čevengurské ulice. Věděl, že Lenin teď přemýšlí o Čevenguru a o čevengurských bolševicích, třebaže nezná čevengurské soudruhy podle jména. Teď právě asi píše Čepurnému dopis a nabádá ho, aby nespal, ale aby střežil komunismus v Čevenguru a získával tam na svou stranu přízeň i životy všeho nejnižšího bezejmenného lidu; aby se ničeho nebál, protože dlouhé období dějin skončilo a chudoba a trápení se tak rozmohly, že kromě nich už na světě nic jiného nezbylo, - aby Čepurný se všemi svými soudruhy očekával u sebe v komunismu jeho, totiž Leninovu návštěvu, při které chce v Čevenguru vlastnoručně obejmout všechny mučedníky polí a skoncovat s postupujícím neštěstím v životě. A nakonec mu Lenin posílá pozdrav a přikazuje mu, ať se snaží upevnit komunismus v Čevenguru už navždycky.
Nato Čepurný vstal, klidný a odpočatý, a jen trochu zalitoval, že tu nemá nějakého buržuje nebo jen přebytečného vojáka, aby ho hned teď poslal pěšky k Leninovi do jeho Kremlu s depeší z Čevenguru.
Tam už jistě všude budou samí staří komunisti, v tom Kremlu, záviděl Čepurný. Když je tam Lenin... No jo, ale co když mě i v Kremlu označu-jou za Japonce, to mi buržoazie dala takovou přezdívku, a já tam teď nemám po kom vzkázat svý pravý jméno.
V cihlovém domě svítila lampa a osm bolševiků bdělo v očekávání nějakého nebezpečí. Čepurný přišel a řekl jim:
„Musíte si teď, soudruzi, vymejšlet něco sami, když tu Prokofij není. Město je otevřený dokořán, žádný ideje nikde zapsaný nejsou, takže se soudruzi, co tudy budou procházet, ani nedovědí, kdo a proč tady žije. To samý je s podlahama, musejí se vydrhnout, Žejev si správně všiml toho šlendriánu, a domy se musejí vyvětrat, protože to tu všude ještě zavání buržoazií. Teď je třeba přemejšlet, soudruzi, k čemu tady jinač jsme, prosím vás?"
Každý čevengurský bolševik se zastyděl a snažil se přemýšlet. Kirej se zaposlouchal do šumotu ve své hlavě a čekal, kdy odtud vyjde nějaká myšlenka, až se mu nakonec z té námahy a přílivu krve začal cpát navenek ušní maz. Kirej se proto přiblížil k Čepurnému a tiše a svědomitě mu sdělil:
■
„Soudruhu Čepurný, mně ze samýho přemejšlení leze z uší všelijaký svinstvo, ale myšlénka né a né."
A tu mu Čepurný místo vlastního přemýšlení uložil jiný, už zcela jasný úkol:
„Tak běž a choď kolem města, jestli není někde něco slyšet: třeba tam někdo chodí, anebo jenom tak stojí a bojí se. Ale ne abys ho hned odbouch, přiveď nám ho sem živýho, a my si ho tady proklepeme."
„To můžu," souhlasil Kirej, „noc je velká, takže můžou i celý město vylákat do stepi, zatímco my tady budem přemejšlet."
„To se ví," zalekl se toho i sám Čepurný. „Bez města jsme totiž oba dva nahraný, to nám zase zvostane jenom idea a válka."
Kirej odešel na vzduch hlídat komunismus, a ostatní bolševici seděli, přemýšleli a poslouchali, jak knot vysává petrolej z lampy. Venku bylo takové ticho, že se v dunivém prázdnu nočního šera a vydobytého majetku ještě dlouho rozléhal pomalý, slábnoucí zvuk Kirejových kroků.
Jedině Žejev tu neseděl marně - vymyslel symbol, o kterém kdysi slyšel kohosi mluvit na vojenském mítinku v bojové stepi. Řekl, aby mu dali kus Čisté látky, že na ni napíše to, z čeho se proletáři, kteří tudy půjdou, zaradují a určitě do Čevenguru zajdou. Čepurný došel osobně do domu, který patříval buržujovi, a přinesl odtud čisté plátno. Žejev si ho prohlédl proti světlu a schválil ho.
„Ale je ho škoda," zalitoval plátna Žejev. „Co se na tom nadělaly čistý ženský ruce! Však by se mohly i bolševický ženský naučit dělat takový příjemný věci."
Potom si lehl na břicho a začal na plátno kreslit kouskem uhlí od kamen písmena. Všichni stáli kolem a napovídali mu, poněvadž Žejev měl ve zkratce vyjádřit podstatu revoluce, aby se všem ulevilo.
A Žejev, poháněný jejich netrpělivostí, se horlivě probíral vlastní pamětí, až konečně sestavil symbol Čevenguru:
„Soudruzi chudáci. Vyrobili jste všelijaký pohodlný zařízení a věci na světě, ale teď jste to rozbourali a chcete něco lepčího - jeden dru-hýho. Kvůlivá tomu se teď u nás v Čevenguru shromažďujou soudruzi, co tudyma zrovna procházejí."
Čepurný schválil symbol jako první.
„Správně," řekl, „já jsem to taky tak cejtil: majetek je jenom k běžnýmu užitku, kdežto bez soudruhů se člověk neobejde, bez nich sám nic nezmůže a nakonec se z něho stane pěknej prevít." .
A všech osm lidí neslo plátno pustým městem, aby ho zavěsili na tyče nedaleko silnice, odkud mohli přijít lidé. Čepurný s prací nepospíchal - bál se, že potom všichni půjdou spát a on zase zůstane sám, bude se trápit a bát za této druhé komunistické noci; mezi soudruhy se však jeho duše rozdávala ve starostech a tímto vydáváním vnitřních sil se jeho úzkost zeslabovala.
Když našli a upravili dvě místa, zafoukal půlnoční vítr, což Čepurného potěšilo: když už buržujove nejsou, ale vítr fouká jako dřív a tyče se kývají, je jednou provždy jisté, že buržoazie není přírodní síla.
(Přeložila Anna Nováková)