● Podrobněji k Vietnamu Vietnam má rozlohu 330 363 km2 a od severu k jihu má délku asi 2000 km. Vietnam je ze zemí kontinentální jihovýchodní Asie nejlidnatější a má nejdelší pobřeží. V prostřední části má jeho nejzúženější místo s provincií Quảng Bình asi jen 50 km. Teritoriální vody Vietnamu leží na strategické spojnici mezi Siamským zálivem a Jihočínským mořem na křižovatce jedné z nejvytíženějších tras námořního obchodu mezi Evropou a Blízkým Východem na jedné straně a Japonskem a Východní Asií na straně druhé. Na regionální úrovni leží Vietnam na spojnici jihovýchodní Asie a nově industrializovaných zemí (tzv. čtyř „tygrů“ = Taiwan, Jižní Korea, Hong Kong, Singapur), které jsou vzhledem k jejich rychlému růstu a investičnímu potenciálu přirozenými obchodními partnery (Vũ Tự Lập & Taillard 1993: 40-42). Odlišnosti jednotlivých částí země jsou u Vietnamu výraznější než v případě ostatních zemí kontinentální jihovýchodní Asie. Navíc při poměřování socio-ekonomických vzorců se ukazuje, že Vietnam je tak variabilní, že jeho jednotlivé typy lze srovnávat s různými a zcela rozdílnými zeměmi jihovýchodní Asie, tzn. Samotný Vietnam je variabilní jako celá jihovýchodní Asie (Vũ Tự Lập & Taillard 1993: 88-91). 1) První nejchudší typ je srovnatelný s Laosem a jeho socioekonomickou strukturou s nízkou lidnatostí a nerozvinutým průmyslem. Obyvatelstvo se zde živí téměř výhradně chudým zemědělstvím. Ve Vietnamu se jedná o všechny provincie Severních hor a Severozápadních hor + Lạng Sơn ze Severovýchodní vrchoviny + Sông Bé ve Východní nížině. 2) Druhý typ celé Severo-střední části + Středo-střední části (ale bez Huế a Đà Nẵngu) tvoří oblasti s dominujícím zemědělstvím a kvůli rostoucímu počtu populace nízkým GSP (Global Social Product) – tyto oblasti připomínají Myanmar a Vietnam jako celek. 3) Třetí typ připomíná již vyrovnanější socio-ekonomickou strukturu Indonésie a vykazuje všeobecně lepší indikátory: zahrnuje provincie obklopující Hanoj, ale ne ty, co jsou v hospodářsky příznivější zóně směrem po proudu k Tonkinskému zálivu; je sem řazena ještě provincie Phú Yên na jihu Středo-střední části a provincie Đồng Nai u Saigonu. Další tři typy také pokrývají mimoměstská území s převahou zemědělství, jsou ale specifičtější. 4) Čtvrtý typ ve Vietnamu tvoří Centrální vysočina a odpovídá Kambodži s téměř stejným typem zemědělství, hospodářským významem (a využitím) lesů a rychle rostoucí populací. 5) Pátý typ je charakteristický velkou zaměstnaností obyvatelstva v průmyslu a odbytu výroby a služeb v přístavech. To zhruba odpovídá Malajsii a Filipínám. Ve Středo-středním Vietnamu se to týká oblastí okolo Huế a Đà Nẵngu, na severu provincie Quảng Ninh v Severovýchodní vrchovině, a na jihu všech provincií celé Jižně-střední části. 6) Šestá specifická oblast se ale rázu JV Asie vymyká. Jde o provincie ve vlastních deltách Rudé řeky a Mekongu – zcela rovné záplavové nížiny s téměř výhradním pěstováním rýže – v blízké Asii tomu v zásadě odpovídá Bangladéš. Dvě poslední oblasti již mají dominantní průmysl: 7) Sedmou oblast ve Vietnamu tvoří města Hanoj a Haiphong, které mají vedle velkého počtu obyvatel navíc ještě i stále významné zemědělství a jejich hospodářská struktura a rozvinutost celkově odpovídá Thajsku. 8) Poslední osmý typ ve Vietnamu zahrnuje Ho Či Minovo město, tj. Saigon a blízkou provincii Bà Rịa – Vũng Tàu, která slouží i jako přímořské letovisko k víkendovým výletům obyvatel Saigonu. V Saigonu mají vedle průmyslu největší význam služby a tím se oblast podobá Singapuru. Bà Rịa – Vũng Tàu zase těžbou ropy odpovídá Bruneji, ale i přes odlišné zaměření si Singapur a Brunej si odpovídají hospodářskou produkcí (Vũ Tự Lập & Taillard 1993: 88-91). Literatura: Jankovec, Miloslav et al. 1964. Zadní Indie a Indonésie (Soubor map „poznáváme svět“). Praha: Ústřední správa geodézie a kartografie. Lexikon zemí. Svazek 4. Asie, Austrálie, Oceánie. Překlad. Jiří Štach. Praha: GeoCenter International, 1994. Vũ Tự Lập & Taillard, Christian. 1993. Atlas du Viêt-Nam / Atlat Việt Nam / An Atlas of Vietnam. Montpellier – Paris: RECLUS – La Documentation Française. 2. Podnebí, přírodní podmínky a vliv polohy hor a řek na demografii (= vývoj populace): Povrch a podnebí spolu souvisí. Podle definice lze podnebí chápat jako dlouhodobý režim počasí podmíněný energetickou bilancí, atmosférickou cirkulací, vlastnostmi zemského povrchu a lidskými zásahy (Demek et al. 1976: 65). Klimatické zóny v jihovýchodní Asii a vliv na rostlinstvo Vietnamu V základním rozdělení na klimatické zóny převládá v jihovýchodní Asii tropické monzunové klima s deštnými lesy, které zasahuje většinu Barmy a celý západní lem Indočínského poloostrova, kontinentální část Malajsie, většinu ostrovní Malajsie, Indonésie, celé Filipíny a pobřeží Vietnamu a Kambodže. Druhý nejrozšířenější zónu tvoří tropické savany se suchým zimním obdobím – nachází se ve vnitrozemí Indočínského poloostrova, kde zasahuje do východní Barmy, vnitrozemské části Thajska, větší část Laosu, Kambodže, vnitrozemí jižní části Vietnamu a v ostrovní jihovýchodní Asii zasahuje východní polovinu ostrova Jáva a Malé Sundy, tj. menší ostrovy Indonésie a Východní Timor. Třetí zónu vlhkého subtropického podnebí se suchými zimami tvoří severní Vietnam, Laos a severní Barma. Zvláštní chladnější zóna se nachází v horách na Borneu/Kalimantanu, kde se však díky poloze na rovníku nestřídají roční období (Weightman 2011: 38). Na severu jihovýchodní Asie panuje v horách také mírné klima se střídáním čtyř ročních období, přičemž nejvyšší vrcholy jsou stále pokryté sněhem. V samotném Vietnamu je klima velmi variabilní, což je dálo velkou členitostí terénu a celkovou geografickou lokací země v Asii. Platí, že s výškou klesá průměrná teplota, ale srážky jsou různé v závislosti na monzunu. I když díky monzunu v létě převládá horké a vlhké počasí, celkem je ve Vietnamu identifikováno 11 typů klimatických oblastí (Vũ Tự Lập & Taillard 1993: 53): subrovníková suchá subrovníková polosuchá subrovníková polovlhká subrovníková vlhká tropická suchá tropická polosuchá tropická polovlhká tropická vlhká subtropická polovlhká subtropická vlhká mírná vlhká Různorodé jsou proto i typy lesního porostu, i když nejvíce převládají stálezelené monzunové lesy a v suchých oblastech savany: husté stálezelené lesy husté opadavé lesy a řídké lesy savany husté stálezelené horské lesy smíšené husté lesy a řídké horské borovicové lesy druhotné lesy a porosty bambusu na plochách, které přeměnila činnost člověka druhotné savany na plochách, které přeměnila činnost člověka suché horské porosty uměle zalesněné oblasti pobřežní mangrovové lesy obnovené mangrovové porosty a acidní půdy obdělávané půdy Nově se však ve Vietnamu vlivem stěhovavého obdělávání půdy, odlesňování a po užívání defoliantů v době válek utváří rozsáhlé oblasti, které jsou jen řídce porostlé suchomilnými rostlinami, tzv. xerofyty. Vietnam má proto mimořádnou diverzitu přírodních biotopů a tím i např. velký potenciál pro turismus. Větší ostrovy jsou poblíž pevniny jen na severovýchodě a jihozápadě. V pobřežních zónách lze nalézt laguny, na jihu pak mangrovové porosty. Naplavené písky v deltách oddělují sladkou vodu z řeky od příbřežní slané vody a kyselých solisek. Silně užívané aluviální nížiny protkané kanály a hrázemi obklopují s vyšší nadmořskou výškou aluviální terasy, na kterých se pěstují plodiny suchým způsobem. Zatímco v příbřežních nížinách a v údolích řek jsou po staletí usedlé komunity, které se zabývají zemědělstvím a rybolovem, kontrastně ve vyšších polohách převládá stěhovavě-střídavé obdělávání půdy, kdy se po vypálení porostu půda při osetí rychle vyčerpá. Kvůli kamenitému terénu a kořenům keřů ani nedochází k orbě, ale zarážením bodce do země se hloubí jednotlivé dolíky pro osivo (Vũ Tự Lập & Taillard 1993: 56-57).