Monzun
Jedním z typických rysů jihovýchodní Asie je, že z větší části zasahuje do tropické zóny a
rovníkové oblasti planety, kde jsou díky oceánu nejintenzivnější dešťové srážky. Rovník
prochází výhradně Indonésií: ostrovy Sumatra, Borneo/Kalimantan, Sulawesi, severní částí
Moluk a dotýká se severních ostrovů indonéské Nové Guineje. Kvůli monzunu, cirkulaci
atmosféry a směru mořských proudů je v jihovýchodní Asii největší výskyt tajfunů na
zeměkouli – asi 28 ročně, zatímco v jiných částech světa v Indickém a Atlantickém oceánu jich
je třikrát méně (Demek et al. 1976: 80).
Monzunové proudění vzduchu protikladnými směry v zimě a v létě ovlivňuje nejen výskyt
dešťových srážek, ale i historickou námořní dopravu v Jihočínském moři a podél Vietnamu.
Zimní proudění vzduchu ze severu z nitra asijského kontinentu přináší na jih nejen suchý a
„těžký“ vzduch z chladného vnitrozemí, ale usnadňuje i dopravu podél pobřeží ze severu na jih
(viz mapy monzunových proudů – Sterling et al. 2006: 8). Naopak letní monzunové proudění
z jihu přenáší nad kontinent (kde v Centrální Asii vzniká podtlak stoupáním vzduchu nad
rozehřátou souší) vzduch bohatý na vlhkost z oceánu, kdy kromě období dešťů nastává příznivý
čas pro mořeplavbu z jihu na sever.
Zvláštní tvar Vietnamu se projevuje i proměnami vlivu dopadů monzunového proudění. Přesun
mas polárního vzduchu působí v severním Vietnamu ostré zimy, které ztrácí svou sílu kolem
16. až 18. rovnoběžky, kudy prochází přirozený předěl mezi severním a jižním Vietnamem.
Předěl je zjevný tím, že přibližně od úrovně Ðà Nẵngu směrem na jih se na východním pobřeží
nedostavuje zimní počasí a teplota neklesá pod 20 stupňů. V jižní části Vietnamu se chladné
teploty vyskytují jen v nejvyšších polohách vrchovin (Vũ Tự Lập & Taillard 1993: 54-55).
Povrch
Povrch Vietnamu tvoří ze tří čtvrtin hory a nízké vrchoviny vybíhající z Indočínského
poloostrova a jižní Číny. Stejné proporce platí pro Zadní Indii nebo Indočínský poloostrov jako
celek, kde jsou Barma (Myanmar) a Laos výrazně hornaté, naopak v případě Thajska a
Kambodže převládá území s nadmořskou výškou do 500 metrů. Podobně jako Vietnam mají i
Laos, Thajsko a Barma převažující severojižní orientaci, kdy ze severu na jih vedou pásy hor a
údolí velkých řek stékajících z Tibetské náhorní plošiny (Iravádí, Salwin, Mekong), ze
severovýchodní Indie (Brahmaputra) a z jižní Číny (Rudá řeka). Nejvýraznější přírodní hranice
má Laos, který na východě od Vietnamu odděluje Annamské pohoří a na západě tvoří naopak
velkou část hranice Laosu s Barmou a Thajskem řeka Mekong (Sisouphanthong & Taillard
2000: 17).
Výskyt vysokých hor a rozloha území s vyšší nadmořskou výškou je jeden z rozdílů mezi
pevninskou a ostrovní částí jihovýchodní Asie. Horské oblasti s nadmořskou výškou nad 2500
metrů se prakticky nedají hospodářsky využít: zatímco v případě kontinentální jihovýchodní
Asie pokrývají plochu 376 tisíc km2
, v ostrovní části jihovýchodní Asie jen necelých 39 tisíc
km2
(Owens & Slaymaker 2013: 7). Také plocha velehor s nadmořskou výškou nad 4500 metrů
je v ostrovní části zanedbatelná: pouhých 22 km2
– vrchol Puncak Jaya na Nové Guineji
v Indonésii s výškou 4884 metrů nad mořem. Naopak v kontinentální části jihovýchodní Asie
pokrývají nejsevernější oblasti velehor plochu 170 tisíc km2
– jde o výspu Himalájí s pohořím
Henduan hlavně na severovýchodě Barmy ve státě Kačin s vrcholy Hkakabo Razi a Gamlang
Razi s nadmořskou výškou nad 5800 metrů.
V ostrovní části jihovýchodní Asie se hory soustředí nejvíce v pásu, který vytváří lem celé kry
zemské kůry jihovýchodní Asie – jde současně o pás s aktivní sopečnou činností, protože na
styku ker zemské kůry na povrch uniká magma a dochází k častému zemětřesení. Celý
seismicky aktivní pás hor a sopek se táhne od severozápadu z centrální Barmy na jih přes
Andamanské a Nikobarské ostrovy, dále vede jihovýchodním obloukem přes indonéské ostrovy
Sumatra, Jáva, Malé Sundy a dále již na sever přes Filipíny na Taiwan. Lem sousední zemské
kůry pak pokračuje východním obloukem dále na sever k ostrovům Japonska a ke Korejskému
poloostrovu (Weightman 2011: 29).
Podle nadmořské výšky lze Vietnam dělit na 3 hospodářské zóny. ● Nejméně významné jsou
maličké nepřístupné a vyloženě horské oblasti kolem několika vrcholů v nadmořské výšce nad
2600 metrů na severozápadě země. ● Co do objemu zemědělské produkce jsou naopak
nejvýznamnější nížiny s pěstováním rýže na zavodněných polích, kde je i nejhustší koncentrace
vietnamského osídlení. Jde o území s nadmořskou výškou do 600 metrů, které tvoří ve
Vietnamu nejen delty Mekongu a Rudé řeky, ale také asi 30 km široký pás nížin podél celého
východního pobřeží Vietnamu. Nízkou a zemědělsky vhodnou polohu má i západ jižní části
severo-středního Vietnamu. ● Mírně vyšší a vyšší oblasti mezi 600 a 2600 metry nad mořem
se subtropickým klimatem nejsou ve Vietnamu příliš rozsáhlé. Jde o hory na severu, Annamské
pohoří (viet. Trường sơn) podél západní hranice severní části a Centrální vysočiny ve středojižním
Vietnamu. Tyto oblasti sice nejsou ekonomicky příliš významné, přesto ale zajišťují
důležitou hospodářkou diverzitu plodin pěstovaných nasucho a hlavně zde se soustřeďuje lesní
hospodářství (Vũ Tự Lập & Taillard 1993: 54-55). Platí to i pro vyšší polohy Barmy
/Myanmaru, odkud dřevo vykupuje Čína v nadměrné míře, která jako na mnoha jiných místech
jihovýchodní Asie nevratně poškozuje původní biotopy. V severní Barmě je těžba dřeva
jednoznačně nejvíce devastující sektor hospodářství (Tint 2007: 271-272, 276, 286-287).
Podobně v Malajsii jsou přirozené ekosystémy původních lesů nevratně nahrazovány
plantážemi olejových palem a gumovníků (Bunnell 2004: 136-137), jejichž masivní pěstování
bylo zahájeno v koloniálním období a souviselo s celosvětovým nárůstem automobilismu na
začátku 20. století, kdy byly potřeba součástky z gumy.
V severním Vietnamu mají jednotlivé horské pásy (mezi údolími řek) a hlavně Annamské
pohoří důležitou roli, protože zachytávají a stahují srážky a vlhkost i z převážně suchého
zimního monzunu. Na řadě míst podél severní hranice s Čínou a dále v celém zešikmeném pásu
Vietnamu od severozápadu směrem na jihovýchod (tj. od jižních částí provincie Nghệ An po
Ðà Nẵng) se díky přitahování atmosférické vlhkosti téměř neobjevuje suché období, respektive
perioda bez výskytu srážek je v délce 0-1 měsíc. Do ostatních částí Vietnamu naopak v zimě
směřuje již vysušený vzduch. Obecně lze říci, že v severním Vietnamu se s výjimkou
nejjižnějších částí (= od provincie Nghệ An směrem na sever) dostavuje suché období v délce
mezi 2 a 3 měsíci, zato v jižním Vietnamu trvá suché období více než 4 měsíce (Vũ Tự Lập &
Taillard 1993: 54-55). Své specifikum má i střední Vietnam: v průběhu vlhkého období je
nejvíce zasažen dopadem tajfunů, náhlých povodní a největších ztrát a životech (Goodman
2015: 36).
Soustředění obyvatelstva v nížinách, v deltách, podél řek a mořského pobřeží
Vietnam:
Ve Vietnamu jsou nížiny v principu v deltách Rudé řeky a Mekongu, dále pak podél pobřeží.
Hustotu zalidnění ve Vietnamu určují vedle blízkosti mořského pobřeží hlavně nížiny protkané
říčními kanály vhodné pro pěstování rýže. Dvě hlavní populační centra proto tvoří delty Rudé
řeky a Mekongu; třetí více osídlená zóna je pak ve středním Vietnamu okolo míst, kde řeky ústí
do moře. Platí, že v průměru má větší hustotu osídlení Delta Rudé řeky (1066 obyvatel na km2
)
oproti Deltě Mekongu (634 obyvatel na km2
), ale naopak samotný Saigon (1879 obyvatel na
km2
) je hustěji zalidněný než Hanoj (1427 obyvatel na km2
). Rozdíly ale nejsou již nijak
prominentní, pokud se bere v potaz hustota obyvatel poměřovaná plochou zemědělsky
využívané půdy. V tomto případě „populační tlak na plochu“ v deltách (909 obyvatel na km2
v oblasti Rudé řeky a 622 obyvatel na km2
v Mekongu) není dramaticky vyšší než horských
oblastech. V samotných městských centrech dosahuje hustota zalidnění 1778 obyvatel na km2
v Hanoji a až 4869 obyvatel na km2
v Saigonu (Vũ Tự Lập & Taillard 1993: 58-59).
Největší hustota zalidnění v deltách a příbřežních provinciích s řekami v principu odpovídá
výskytu a „koncentraci“ dominantního etnika Việt / Kinh. Koncem 80. let byla v jižním
Vietnamu jediná provincie, kde měli Việtové zastoupení méně než 50 %: Gia Lai – Kon Tum.
V severním Vietnamu byly dvě větší etnické oblasti, kde Việtové nedosahovali 20 %: obě
nejzápadnější provincie na severu Vietnamu = Lai Châu + Sơn La; na severovýchodním
pohraničí s Čínou byl stejný poměr u provincií Cao Bằng + Lạng Sơn. Zónu mezi těmito dvěma
oblastmi zaujímá čtveřice provincií Lào Cai + Yên Bái + Hà Giang + Tuyên Quang, která měla
v součtu rovněž méně než 50 % obyvatel z etnika Việt. (Vũ Tự Lập & Taillard 1993: 62-63)
Provincie se zemědělsky nejvíce využívanou půdou (i 80 %) se nachází v deltách Rudé řeky a
Mekongu, kde je reverzně nejméně lesů. Naopak v nejzalesněnějších oblastech hlavně v
severozápadní polovině celého bývalého Jižního Vietnamu (bez příbřežních provincií Quảng
Ngãi, Bình Định a Phú Yên) je nad 60 % plochy pokryto lesy. Třetinu až polovinu plochy území
pokrývá les v horských provinciích na severním pohraničí s Čínou a v zúžené jižní polovině
severního Vietnamu. Nejméně lesů mají provincie v deltách obou velkých řek a již zmíněná
provincie Phú Yên. Možnosti extenze zemědělsky užívané půdy nabízí ještě Centrální
vrchovina, na druhé straně zbývající lesy, které zde odolaly všem deforestačním procesům
(války, těžba, defolianty), nabízí do budoucna větší hodnotu při jejich zachování (Vũ Tự Lập
& Taillard 1993: 64-65).
Distribuce obyvatelstva ve Vietnamu je procentuálně nerovnoměrná. Na konci 80. let žilo 27,1
% obyvatel na 8 % území v deltě Rudé řeky a v několika provinciích, které obklopují Hanoj.
Dalších 34,7 % obyvatel žilo na 19,1 % území v deltě řeky Mekong; tj. na 27% území se
soustředilo téměř 62 % obyvatel. Ve srovnání s tím v horských oblastech severního Vietnamu,
které tvoří 43,5 % území, žilo jen 14,2 % obyvatel země. Nejméně lidnaté části Vietnamu tvoří
hory na severu (70 osob na km2
) a Centrální vysočina (45 osob na km2
). Po sjednocení země
v roce 1975 proto byla postupně zavedena politika, která měla rozdíly vyrovnat (Vũ Tự Lập &
Taillard 1993: 40-41). Zpětně však lze konstatovat, že poskytnutá svoboda stěhování za prací a
ekonomickými aktivitami tuto politiku efektivně rušila a dnes naopak pokračuje urbanizace a
další stěhování obyvatelstva, kde je dostupná práce a především kvalitnější vzdělání.
Jihovýchodní Asie obecně:
Tytéž principy jako ve Vietnamu platí i v ostatních zemích jihovýchodní Asie. Z mapy
(Weightman 2011: 62) je zjevné, že kromě delt Rudé řeky a Mekongu ve Vietnamu jsou další
nejvýznamnější populační centra kontinentální jihovýchodní Asie podél řeky Iravádí v Barmě
a v deltě řeky Chao Praya (též Menam) ústící do Thajského zálivu s hlavním městem Thajska:
Bangkokem.
Jiné principy zalidnění platí navíc v ostrovní části jihovýchodní Asie, kde je nejosídlenější
pobřežní zóna kvůli snazší dopravě a přístupnosti. Za současného stavu hladiny světového
oceánu je poměrně vysoký počet malých ostrovů zcela nevhodných k lidskému osídlení.
Indonésie tak má kromě více než třinácti tisíc obývaných ostrovů dalších šest tisíc neobývaných
ostrůvků (celkem tedy asi 19 tisíc; Forbes 2014: 2-8). Nejmenší ostrůvky a souš bude postupně
pohlcovat rostoucí hladina světového oceánu, kdy současně rostoucí teplota vody poškozuje
korálový útes. Ostrovy Sumatra a Borneo mají na velké pobřeží záplavové nížiny s mokřady –
hlavním populačním centrem je proto Jáva.
Kromě povrchu, tj. nížin, blízkosti řek či mořského pobřeží ovlivňují lidské osídlení
jihovýchodní Asie i klimatické změny související s jevem El Niño, tj. narůstající extrémy počasí
a teplotní změny, kdy ničivé deště s povodněmi střídají vleklá suchá vedra a zejména ničivé
požáry v Indonésii (King 1996: 167).
Literatura:
Bunnell, Tim. 2004. Malaysia, Modernity and the Multimedia Super Corridor. A critical geography of intelligent
landscapes. London – New York.
Demek, Jaromír et al. 1976. Úvod do obecné fyzické geografie. Praha: Academia.
Forbes, Vivian Louis. 2014. Indonesia’s Delimited Maritime Boundaries. Berlin – Heidelberg: Springer.
Goodman, Jim. 2015. Delta to Delta: The Vietnamese move South. Hà Nội: Thế giới publishers.
King, Victor T. 1996. Environmental change in Malaysian Borneo. Fire, drought and rain. In: Environmental
Change in South-East Asia. People, Politics and Sustainable Development. Edited by Michael J. G. Parnwell
and Raymond L. Bryant. London – New York: Routledge. 165-189.
Owens, Philip N. & Slaymaker, Olav. 2013. An Introduction to Mountain Gemorhpology. In: Mountain
Geomorphology. Eds. Owens, Philip N. & Slaymaker, Olav. London – New York: Routledge, 3-29.
Sisouphanthong, Bounthavy & Taillard, Christian. 2000. Atlas of Laos. The Spatial Structures of Economic and
Social Development of the Lao People’s Democratic Republic. Chiang Mai: Silkworm Books.
Sterling, Eleanor Jane. et al. 2006. Vietnam: A Natural History. New Haven – London: Yale University Press.
Tint, Lwin Thaung. 2007. Identifying conservation issues in Kachin State. In: Myanmar the state, community
and the environment. Eds. Monique Skidmore and Trevor Wilson. Canberra: The Australian National
University, 271-289.
Vũ Tự Lập & Taillard, Christian. 1993. Atlas du Viêt-Nam / Atlat Việt Nam / An Atlas of Vietnam. Montpellier –
Paris: RECLUS – La Documentation Française.
Weightman, Barbara A. 2011. Dragons and Tigers. A Geography of South, East and Southeast Asia. Third
Edition. Hoboken: John Wiley and Sons.