11. Ostrovy Vietnamu a kontinentálních států jihovýchodní Asie včetně
sporných ostrovů
Ze států pevninské části jihovýchodní Asie má nejvíce ostrovů Barma v Mergujském
souostroví v Andamanském moři. Podobně Thajsko má více ostrovů na západní straně
Malajského poloostrova (= v Andamanském moři) než na východě v Thajském zálivu.
Nejméně, asi jen 60 ostrovů má Kambodža. Vietnam má jednak ostrovy ve svých výsostných
vodách a jednak si nárokuje Paracelsovy (Hoàng Sa) a Spratleyho ostrovy (Trường Sa)
v Jihočínském / Východním moři. V thajštině se ostrov řekne ko a často se užívá jako první část
jména ostrova, místní lidé však běžně názvy zkracují a užívají je bez termínu ko. U Thajska
proto toto spojení vypouštím i kvůli konvenci známého ostrova Phuket (správněji Ko Phuket).
Thajský termín však zůstává přítomen v první části jmen kambodžských ostrovů, kde koh = ko.
Kambodža: má relativně malé ale přesto obývané ostrovy. Z větších od severu: Koh Kong (100
km2
s vesnicemi rybářů), dva blízké ostrovy Koh Rong (78 km2
) a Koh Rong Sanloem (25 km2
)
mají proměnlivě přes tisíc a přes 300 obyvatel dle aktuálního vývoje rychle rostoucího
turistického ruchu; Koh Thmei je velký 40 km2
s 200 obyvateli.
Barma: má více větších ostrovů a souostroví. Od severu: Myingun (42 km2
– pásovitý 33 km
dlouhý ostrov se dvěma vesnicemi), Ramree – největší ostrov Barmy s rozlohou 1350 km2
a
městem se stejným jménem a asi 10 tisíci obyvateli v centru a se 100 tisíci obyvateli v jeho
okresu, Cheduba (523 km2
, proměnlivě dle politického vývoje nad 50 tisíc obyvatel), Coco
Islands – nejvzdálenější skupinka 7 ostrůvků tvoří severní výběžek Andamanských ostrovů –
ovšem jen tento výběžek patří Barmě, ostatní Indii. Mergujské ostrovy na nejjižnější úrovni
tvoří asi 800 ostrovů a ostrůvků, tj. hlavní ostrovní systém Barmy se značným přírodním
bohatstvím živé i neživé přírody. Největší z ostrovů je Kadan Kyun se 450 km2
, Lanbi Kyun
s 188 km2
, Letsok-aw Kyun s 250 km2
, Mali Kyun s 99 km2
, Saganthit Kyun s 257 km2
, na jihu
je ze skupiny největší Zadetkyi Kun s 176 km2
. Severněji od Mergujských ostrovů jsou menší
Moscoské ostrovy, tj. skupina ostrůvků na rozloze 50 km2
, která byla vzhledem k přírodnímu
bohatství vyhlášena národním parkem. Oficiálně tyto ostrovy nejsou obývané, mají však
vojenskou základnu. Konečně podoba ostrovů při vyústění řeky Iravádí není konstantní – tvoří
je náplavová spraš a písek.
Thajsko: na západní straně poloostrova je ve střední části ostrov Lanta Yai s rozlohou 81 km2
a 11 tisíci obyvateli. Ostrov Phuket (jen samotný ostrov má rozlohu 543 km2
) tvoří s
dalšími přilehlými 32 ostrovy ostrovní provincii Phuket s rozlohou celkem 576 km2
a s 416 500
obyvateli. Jedná se o jedno nejnavštěvovanějších míst v Thajsku – ve snaze přizpůsobit vše co
nejvíce potřebám náročných turistů je tato provincie na prvním místě co do kvality veřejného
života v Thajsku. V Malacké úžině je nejvýznamnější souostroví Phi Phi s největšími ostrovy
Phi Phi Le (6,6 km2
) a Phi Phi Don (9,7 km2
), které ročně navštíví několik milionů turistů a
jejich počet proto bude muset být omezen.
Na východní straně je ostrov Pha-ngan s rozlohou 125 km2
a s 20 tisíci obyvateli, který navštíví
ročně asi půlmilion turistů. Větší je ostrov Samui s 228,7 km2
a více než 60 tisíci obyvateli, na
severovýchodě je nakonec ostrov Chang (Kochang) s 217 km2
a 8500 obyvateli.
Vietnam: se započítáním sporných ostrovů má Vietnam na 2773 ostrovů a ostrůvků se
součtem celkové rozlohy 1720 km2
, kdy jen 3 ostrovy mají nad 100 km2
a 24 ostrovů nad 10
km2
, přitom přes osmdesát procent ostrovů (83,7%) s přibližně polovinou plochy leží na severu
u zátoky Halong, tj. mezi Haiphongem a provincií Quảng Ninh (Le Ba Thao 2017: 568-569).
Přehled ostrovů a ostrovních oblastí od jihovýchodu: na západ od Cà Mau je největší ostrov
Phú Quốc s rozlohou 589,2 km2
a 146 tisíci obyvateli a několika menšími ostrůvky na jihu.
Dále je v západní zóně ještě větší ostrůvek Rái a dvě skupiny ostrovů Thổ Chu a Nam Du. Jižně
od provincie Cà Mau je ostrov Khoai. V průmětu na východ od jižního cípu provincie Cà Mau
a na jih od východního cípu provincie Trà Vinh leží skupina 16 ostrovů Côn Đảo s celkovou
plochou 75 km2
a největším ostrovem Côn Sơn, který byl využit pro umístění věznice – tyto
ostrovy jsou nyní pod administrativou provincie Bà Rịa – Vũng Tàu. Dále na sever: u provincie
Bình Thuạn je větší ostrov Phú Quý (8,35 km2
, 6400 obyvatel), výrazně na jih od něj ostrůvek
Hải, který leží ve třetině cesty od vietnamské pevniny k souostroví Trường Sa. Severněji u
provincie Khánh Hòa u zátoky Cam Ranh je ostrov Mũi, na východ od Nha Trangu je několik
ostrovů: větší hòn Tre (4,3 km2
, 4350 obyvatel) , ještě severněji ostrov Lớn a poloostrov Gốm;
u jihu provincie Bình Ðịnh je u Quy Nhơnu poloostrov Phương Mai; na severovýchod od Quảng
Ngãi je ostrov Lý Sơn (10,4 km2
, 22 tisíc obyvatel), u Hội Anu je souostroví Cù Lao Chàm (8
ostrovů v oblasti 235 km2
), na sever od Ðà Nẵngu je poloostrov Sơn Trà, u Quảng Trị je ostrov
Cồn cỏ (2,3 km2
; 500 obyvatel); na jižní úrovni Thanh Hóa je ostrov Mê (4,2 km2
) , ostrovy
Xuân Thuy kolem ústí Rudé řeky jsou náplavové a tedy nestálé. Od Haiphongu na východ je
ostrov Cát Bà (285 km2
, 13 tisíc obyvatel), který vytváří počátek lemu několika set ostrůvků
zátoky Hạ Long, kterou na severovýchodě uzavírají systémy rezervací větších ostrovů, z nichž
tři s největší rozlohou jsou rezervace Trà Bản (87 km2
), rezervace Bái Tử Long (157,8 km2
,
souvisí s ostrovem Bạch Long Vĩ /3 km2
/ na půl cesty mezi pobřežím Vietnamu a Hainanu,
tento ostrov však nemá zdroj sladké vody) a rezervace Cái Bầu (228 km2
), východněji je
souostroví Cô Tô (47 km2
). U provincie Quảng Ninh je největší ostrov Vĩnh Thực a na západ
od něj ostrov Cái Chiên (580 obyvatel).
● Sporné ostrovy v Jihočínském moři:
Hoàng Sa (Paracelsovy ostrovy) čítají na 37 ostrůvků, skal a výběžků korálového útesu, které
sahají těšně k mořské hladině. Ve vztahu k pevnině je rozptyl největších ostrůvků rovnoběžný
s úrovněmi měst Huế a Ðà Nẵng. Ostrovy patří administrativně k municipalitě města Ðà Nẵng.
Trường Sa (Spratleyho ostrovy) tvoří asi 129 ostrůvků, výběžků mořského dna, skal a
korálových útesů. Uvedený počet nezahrnuje ty, co v oblasti (podobně jako u Malajsie) vytváří
Čínská lidová republika umělým navážením písku a kamenů. Ostrovy Trường Sa patří
administrativně k provincii Khánh Hòa. Přes větší počet ostrůvků je celková plocha jejich souše
v součtu asi 3 km2
, v případě Hoàng Sa jde o asi 10 km2
(Trương Minh Dục 2017: 7-18).
Sporné ostrovy v Jihočínském moři jsou strategické ze tří důvodů: vzhledem k aktuální těžbě
fosfátů, ve vtahu k očekávané těžbě ložisek ropy, kvůli lovu ryb a plodů moře, tj. pro
nárokování rybolovných revírů (Nguyen Q. Thang 2013: 160-161). V neposlední řadě je
čtvrtým důvodem jistě i strategická poloha pro vojenskou kontrolu Jihočínského moře: budují
se menší vojenské základny a sofistikovaná zařízení sloužící k monitoringu. Na ostrovy vznáší
nárok Vietnam, Čínská lidová republika, Taiwan, Filipíny, Malajsie a Brunej.
Závěrem: Budování infrastruktury ostrovů a přístavů je spojeno se zásahy do přírodního
prostředí. Otázka udržitelnosti je složitá celosvětově, ne jen v souvislosti s jihovýchodní Asií.
Za účelem ochrany byla roku 1992 přijata Úmluva o biologické diverzitě. Ta však přes pozitivní
efekty nedokáže zastavit celosvětový trend rychlé ztráty a vymírání druhů,1
které nabírá na
intenzitě (Hens 2014: 153). Při početnosti a růstu počtu lidské populace ani není možné proces
zvrátit.
Jiný problém představuje administrativní uspořádání například v Indonésii, kde často nedochází
k patřičné koordinaci mezi centrální vládou a místními samosprávami jednotlivých ostrovů,
1
Je ale potřeba dodat, že vymírání druhů na druhé straně odpovídají mutace a tvorba nových druhů – i těch,
které ohrožují člověka jako druh. Jde o přirozené evoluční mechanismy.
které mají na starosti lokální rybolov. To se ukazuje být klíčovým ve snaze omezit lov žraloků
na export, který přes přistoupení Indonésie k úmluvám zaznamenal od roku 2000 významný
růst. Bez ohledu na vnější problém dodržování úmluvy jsou s touto tematikou spojeny dva další
problémy: konflikt mezi velkými společnostmi a drobnými rybáři, kdy jsou v nevýhodě vždy ti
menší, navíc hlavní zisk jde majitelům lodí a ne samotným rybářům (Tull 2014: 78-79).
12. Systémy moří a oceánů jihovýchodní Asie
Oceány: jihovýchodní Asii obklopují dva oceány: ze západu Indický a z východu Tichý oceán
(Pacifik).
Změny reliéfu podmořského dna vytváří různě mělké nebo hluboké ekosystémy moří, zálivů a
průlivů, které lze přiřadit jednotlivým zemím. Vietnam je alergický na užívání jména Jihočínské
moře a dává přednost termínu Východní moře = Biển Ðông. Hlavní moře a zálivy patří
jednotlivým zemím následovně:
Myanmar/Barma: Bengálský záliv (západ), Martabanský záliv (u ústí řek Salwin a Sittaung)
a Andamanské moře (od delty řeky Iravádí na východ)
Thajsko: Andamanské moře (západně od Malajského poloostrova) a Thajský/Siamský záliv
(východně od Malajského poloostrova)
Kambodža: Thajský záliv a dále záliv Kompong Som mezi výběžky kambodžských
poloostrovů
Vietnam: Thajský záliv (jihozápad), Východní / Jihočínské moře (východ a jihovýchod),
Tonkinský záliv (severovýchod)
Filipíny: Jihočínské moře (západ), Suluské moře (jihozápad), Celebeské moře (jih), Tichý
oceán (východ) – východní šelf prudce klesá do příkopu, který je 10.800 metrů hluboký
Brunej: Jihočínské moře
Malajsie: Jihočínské moře (sever a zóna mezi pevninskou a ostrovní částí, která ale severním
obloukem, obchází teritoriální výběžek Indonésie), Malacký průliv (západ), Suluské moře
(severovýchodně od Kalimantanu), Celebeské moře (východně od Kalimantanu)
Singapur: ze západní části Malacký průliv, z východní části Singapurský průliv
Indonésie: Indický oceán (od západu a jihu), Andamanské moře (severně od Sumatry),
Malacký průliv (mezi Sumatrou a Malajským poloostrovem), Jihočínské moře (severně od
západu Kalimantanu a navazujících ostrovů), Jávské moře (mezi Jávou a Kalimantanem),
Balijské moře (severně od Bali), Floreské moře (severně od Malých Sund), Celebeské moře
(severně od Sulawesi), Bandské moře (východně od Sulawesi), Ceramské moře (severně od
ostrova Seram), Tichý oceán (severovýchod), Arafurské moře (jižně od západní Nové Guineje),
Timorské moře (jižně od ostrova Timor).
Východní Timor: Timorské moře (jižně), Bandské moře (severně).
13. Geografické podmínění vývoje mezinárodních hospodářských vztahů,
sdílení řek, moří, klimatických podmínek a soupeření o zdroje
Geografické podmínění zohledňuje všechny disciplíny geografie, které zkoumají sféry živé i
neživé přírody a jejich vzájemné vztahy. Z hlediska reliéfu má největší význam fyzická
geografie, která se soustředí i na relevantní výzkum přírodních zdrojů, katastrofických jevů,
vytváření prognóz nebo dokonce na plány aktivního přetváření prostředí pro racionálnější
využívání přírodních zdrojů (Demek et al. 1974: 14).
Tradičně 2
bylo území jihovýchodní Asie členěno reliéfem krajiny a sítí řek: tomu se
přizpůsobovalo osídlení většími a silnějšími skupinami v údolích řek a podél mořských břehů,
menší slabší etnika byla vesměs vytlačena do chudších hor. Zejména v odlehlejších pomezních
oblastech se představitelé lokálních etnických skupin snažili udržovat aktivní poddanství
formou daní, darů a tributu královským rodům hned několika blízkých mocenských center. I
dnes jsou socioekonomické podmínky v jihovýchodní Asii nestejnorodé.3
Region nížin, řek a pobřeží je příznivý pro hustší lidské osídlení, protože má k dispozici řeky
pro zavlažování a zemědělství anebo je v dosahu mořské pobřeží pro rybolov a tradičně snazší
vodní dopravu. Pět hlavních kontinentálních lokalit s velkou hustotou obyvatelstva tvoří ve
Vietnamu delta Rudé řeky, dále delta Mekongu, dále v Thajsku údolí řeky Chao Phraya (s
Bangkokem) a dvě lokality v Myanmaru na řece Iravádí: delta řeky s oblastí Rangúnu a
severnější vnitrozemská pánevní oblast okolo města Mandalaj (Weightman 2011: 62). Tyto
lokality jsou nejatraktivnější pro migrace z venkovských oblastí, nicméně zhoršování
udržitelných podmínek a stavu přírody v těsném okolí měst ještě prohlubuje nestabilní politická
situace.4
Paradoxní je vnímání ohrožení klimatickými změnami, které je silnější u bohatších,
kterým může vzniknout škoda na majetku. Pro chudé jde v nížinách sice nepřímo o stejně velký
problém zranitelnosti, přesto vnímají jako skutečnou těžkost spíš dostupnost půdy a zaměstnání
(Buch-Hanses et al. 2013: 38-39).
Písemné civilizace vznikly výhradně v nížinách díky hospodářským přebytkům pro náboženské
instituce, které poskytovaly zdůvodnění legitimity moci tradičním formám vlády. Díky
mocenské expanzi, migraci podél řek či pobřeží (pro Việty: Goodman) a atraktivitě dominantní
kultury a jejího jazyka jsou nížiny a delty řek jazykově a kulturně poměrně homogenní. S tím
souvisí i to, že hospodářské podmínky jsou v oblasti nížin a pobřeží zcela nejlepší. Snadná
obslužnost je zde dána rychlou vodní dopravou. Hospodářsky se i dnes na region nížin a pobřeží
zaměřují domácí i mezinárodní investice, které přinášejí největší rozvoj, protože příjmy
z nových pracovních míst zůstávají v oblasti. Investice však nebývají rovnoměrné. Významní
2
Jihovýchodní Asie je geologicky výběžkem Euroasijské kry zemské kůry. S tím a pohyby
úrovně hladiny oceánů v době ledové a meziledové byly možné lidské migrace i do ostrovní
části jihovýchodní Asie. Dle analýz vzorků DNA z Vietnamu a Polynésie se v období mezi
10.000 až 6000 lety před naším letopočtem přes asijský kontinent dostali do svých finálních
lokací i předkové Polynésanů a obyvatel Papuy Nové Guineje. Je zajímavé, že jazyk
Polynésanů a ostrovní jihovýchodní Asie přitom přišel (a byl přejat) později s přesunem
jiných populací severnější cestou přes Taiwan (Garrison & Ellis 2017: 33).
3
Jako určitou výpovědní hodnotu o stavu rozvoje jihovýchodní Asie lze vzít počty dolarových
miliardářů v celé Asii, které pro polovinu 90. let minulého století sestavil Hiscock (1997:
161). V top 100 představitelů bohatých obchodnických rodů Asie nebyl například ani jeden
zástupce Čínské lidové republiky nebo Vietnamu, i když se nezohledňovaly rodiny
s majetkem „pouze“ 1 až 2 miliardy dolarů, ale jen ty bohatší (při započtení chudších by bylo
nejvíce zástupců z Japonska). U bohatších obchodnických rodů bylo bohatších miliardářů
sestupně: 15 v Indonésii, 15 v Malajsii, 13 v Hongkongu, 13 v Thajsku, 12 na Filipínách, 8 na
Taiwanu, 7 z Japonska, 7 z Koreje, 6 ze Singapuru, 3 z Indie a 1 z Bruneje. Z uvedených
případů koncentrovaných boháčů na státy jihovýchodní Asii připadá většina, tj. 62, ale
z pevninské části je zastoupeno jen Thajsko, které bylo přímo zataženo do válek ve 20. století.
4
Kontrastně lze nahlížet vývoj v Barmě z hlediska programů na ochranu přírody, které vyžadují
stabilizovanou politickou situaci. Tu měla Barma jen 1948-1960, pak znovu až na konci 20.
století, kdy byl prostor i na agendu ochrany přírody (Myint 2007: 206).
zahraniční investoři se například ve Vietnamu pro koncentraci výhodných faktorů omezují jen
na blízkost Hanoje/Haiphongu nebo častěji na Ho Či Minovo město.
Naproti tomu hory jihovýchodní Asie mají chudé osídlení i podmínky hlavně pro nemožnost
efektivního zavlažování a kvůli chudým půdám – vodní eroze při deštích splavuje živiny a
minerální spraš z hor do nížin. Rozmanitost horského terénu, četná údolí nebo členění souše na
ostrovy však vede k vytváření etnické pestrosti – populace oddělené i nevysokými horskými
hřbety vytváří mnoho dialektů a nových jazyků, protože velká členitost terénu a odlehlost od
hlavních populačních center snižuje pravidelné pohyby velkých počtů lidí.
Jiné principy zalidnění platí v ostrovní části. I když mají ostrovní státy příbřežní nížiny, ostrovy
nemají velké řeky typu Mekongu. Absence přímého sousedství s pevninou pak ztěžuje
přístupnost a zpomaluje migrace. Politické a socioekonomické důsledky odlehlosti a částečné
izolace jsou negativní. Výjimku tvoří třeba Singapur a Jáva s výhodnou polohou podél
obchodních tras, Jáva má navíc výhodu logisticky optimálních proporcí: nemá odlehlé
vnitrozemí a všechny lokality jsou dostupné.
Mnoho ostrovních oblastí jihovýchodní Asie má ale hlinitopísčité břehy, které za současného
růstu hladiny světového oceánu podléhají velmi rychlému poškozování větrem, deštěm a
monzunem, který zvyšuje ničivou sílu vln. Mimo monzun jsou mořské vlny vysoké v průměru
20 až 30 cm, ale za monzunů je průměrná výška vln nad 70 cm. Kvůli těmto nepříznivým
podmínkám je poměrně vysoký počet malých ostrovů nevhodný k lidskému osídlení. Intenzivní
erozi čelí i vietnamské pobřeží nebo břehy velkých řek, kde ničivá síla vody místy způsobuje
úbytek až 10 metrů souše ročně, většinou jde o desítky centimetrů (Bui Trong Vinh 2009).
Soupeření o zdroje:
Soupeření o suchozemské hranice mezi státy jihovýchodní Asie je po poválečných dohodách
méně časté (což neznamená, že nedochází ke střetům). Hranice s národnostními menšinami
jsou bezpečnostním problémem hlavně kvůli chudobě a mezinárodní špionáži. Intenzivně
pokračuje soupeření o zdroje v mořích a dále zneužívání řek pro stavby přehrad, které poškozují
lokality níže po proudu.
Spor o ostrovy v jihočínském moři z 11. bodu osnovy zde lze doplnit novým sporem, který
například vznikl mezi Malajsií a Indonésií v Celebeském moři, kde bylo v hloubce mořského
dna objeveno slibné k ropné ložisko Amabalat. Obě země do oblasti roku 2005 vyslaly vojska
a přestože se podařilo zabránit otevřenému střetu, Indonésie tento spor využila k významnému
navýšení rozpočtu na obranu (Forbes 2014: 96).
Soupeření o vodu budováním přehrad je zase spojeno s jinými druhy problémů. Z hlediska
moderního rozvoje jsou často přehrady obhajovány pro účel zadržování vody, ve skutečnosti
však dochází ke zjevnému paradoxu, protože hydroelektrárny s přehradami při povodních a
intenzivních deštích naopak rychle vypouští jak dříve nashromážděnou tak všechnu valící se
vodu, tj. ve větším než přirozeném množství, přitom mimo dobu dešťů naopak zadržují vodu,
které je třeba k zavlažování zemědělské půdy v polohách dále po proudu. Velké problémy
působilo zadržování vody při stavbě první přehrady na řece Mekong, kterou stavěli v Číně
v Manwanu v letech 1984-1993, o rok později (1994) se dokončila přehrada Pak Mun
v Thajsku, roku 1996 další čínská přehrada v Dachaoshanu, roku 1998 přehrada Theun
Hinboun v Laosu. Větší koordinace měl dosahovat Výbor pro správu řeky Mekong, založený
roku 1957, později v roce 1995 se z něj stala dnešní Komise pro řeku Mekong (Mekong River
Commission). V praxi se ale komisi nedaří mnoho vyjednat, protože i její mezinárodní členové
hájí hlavně své zájmy a dodavatele z vlastních zemí (typicky takto postupují Francie, Rakousko,
Austrálie, Kanada) a k tomu vstupuje do hry někdy i neefektivní regulace nových místních
nadnárodních uskupení. Takže zatímco hlavními partnery nejvýznamnějšího realizovaného
projektu elektrárny Theun Hinboun v Laosu se staly Švédsko a Norsko, regulační slovo
uplatnila organizace Mekong River Commission, která se skládá ze zástupců všech dotčených
zemí: Thajska, Vietnamu, Laosu a Kambodže; chod komise je přitom financován ze strany
UNDP a dalších bilaterálních dárců (Usher 1996: 125). Později proto například výkonný
zástupce Mekong River Commission Chuck Lankester měl silnější pozici nad Švédem Erikem
Skoglundem a prosadil stavbu elektrárny Pa Mong (Low Pa Mong) i přes nutnost financovat
v projektu přesídlení 60 tisíc lidí s ne vždy adekvátní kompenzací jejich ekonomických aktivit
a se značnými změnami v distribuci rybolovu (Usher 1996: 129).
Kompletní literatura:
Acebes, Jo Marie V. 2014. A History of Whaling in the Philippiness: A Glimpse of the Past and Current
Distribution of Whales. In: Christensen, J. & Tull, Malcolm (eds.). Historical Perspectives of Fisheries
Exploitation in the Indo-Pacific. Dordrecht – Heidelberg – New York – London: Springer, 83-105.
Aldcroft, Derek, H. 2016. Education and development. The experience of the Four Little Tigers. In: Asia Pacific
Dynamism 1550-2000. Eds. A.J.H. Latham & Heita Kawakatsu. London – New York: Routledge, 169-183.
An Duc Le, Lan Thi Thu Vu. 2013. Climate Change’s Impact on Natural Hazards in Quang Nam Province, MidCentral
Vietnam. In: Bruun, Ole and Thorkil Casse, eds. On the Frontiers of Climate and Environmental
Change. Heidelberg: Springer, 91-98.
Bičík et al. 1994. Regionální zeměpis I. Úvod do regionálního zeměpisu Společenství nezávislých států, Asie.
Praha: Nakladatelství České geografické společnosti.
Blust, Roger. 2009. The Austronesian languages. Canberra: Pacific Linguistics – The Australian National
University.
Bojo, Jan. 2011. Vietnam development report 2011: natural resources management (English). Washington DC:
World Bank.
Braganza, Gilbert C. 1996. Philippine community-based forest management: options for sustainable
development. In: Environmental Change in South-East Asia. People, Politics and Sustainable Development.
Eds. J. G. Parnwell and R. L. Bryant. London – New York: Routledge, 311-329.
Brown, J. Marwin. 2007. From Ancient Thai to Modern Dialects. Bangkok: White Lotus Press.
Buch-Hansen, Mogens et al. 2013. Paradoxes in Adaptation: Economic Growth and Socio-Economic
Differentiation. A Case Study of Mid-Central Vietnam. In: On the Frontiers of Climate and Environmental
Change. Vulnerabilities and Adaptations in Central Vietnam. Eds. Ole Bruun & Thorkil Casse. Heidelberg:
Springer, 23-41.
Bui Trong Vinh. 2009. Estimation of Erosion Resistance of Cohesive Bank in River and around River Mouth.
Ph.D. Dissertation. Osaka: Osaka University – Graduate School of Engineering – Department of Civil
Engineering.
Bunnell, Tim. 2004. Malaysia, Modernity and the Multimedia Super Corridor. A critical geography of intelligent
landscapes. London – New York.
Chalmers, Ian. 2006. Indonesia. An Introduction to Contemporary Traditions. Oxford: Oxford University Press.
Cloke, Paul et al. (eds.) 2014. Introducing Human Geographies: Third edition. London - New York: Routledge.
Ðặng Văn Vinh. 2000. 100 năm cao su ở Việt Nam. TP. Hồ Chí Minh: Nhà xuất bản Nông nghiệp.
Demek et al. 1976. Úvod do obecné fyzické geografie. Praha: Academia.
Dolling, Tim. 2010. Mountains and Ethnic Minorities: North West Việt Nam. Hà Nội: Thế giới publishers.
Dương Trung Quốc. 2001. Việt Nam những sự kiện lịch sử (1919-1945). Hà Nội: Nhà xuất bản Giáo dục.
Dykes, Alan P. 1996. Environmental characteristics of Brunei’s Temburong rainforests and implications for
conservation and development. In: Environmental Change in South-East Asia. People, Politics and Sustainable
Development. Eds. J. G. Parnwell and R. L. Bryant. London – New York: Routledge, 301-310.
Economic Potentials 1998 = Tiềm năng kinh tế Tây Nguyên & duyên hải Miền Trung. Economic Potentials of the
Western Plateau and the Central Coast. Ed. Trung tâm nghiên cứu & tư vấn về tiêu dùng = Centre for Study
and Consultation of Consumerism (CESCON). Hà Nội: Nhà xuất bản Thống kê.
Evans, Grant. 2002. A short history of Laos: the land in between. Crows Nest: Allen & Unwin.
Fischer, Johan. 2018. The Political Economy of Muslim Markets in Singapore. In: The Everyday Political
Economy of Southeast Asia. Ed. Juanita Elias and Lena Rethel. Cambridge: Cambridge University Press, 95-
115.
Forbes, Vivian Louis. 2014. Indonesia’s Delimited Maritime Boundaries. Heidelberg: Springer.
Ganesan, N. and Kyaw Yin Hlaing. 2007. Myanmar. State, Society and Ethnicity. Singapore: Institute of Southeast
Asian Studies – Hiroshima Peace Institute.
Garrison, Tom & Robert, Ellis. 2017. Oceanography. An Invitation to Marine Science. Boston: National
Geographic Learning – Cengage Learning.
Goodman, Jim. 2015. Delta to Delta: the Vietnamese move South. Hanoi: Thế Giới publishers.
Gourou, Pierre. 1965. Les paysans du delta tonkinois. Étude de géographie humaine. Paris: Mouton & Co – La
Haye.
Hamaguchi, Nobuaki et al. 2012. Liberalization, Integration, and Industrial Location in Vietnam. In: Economic
Integration and the Location of Industries. The Case of Less Developed East Asian Countries. Edited by Ikuo
Kuroiwa. Houndmills, Basingstoke: Palgrave Maxmillan, 43-87.
Hardy, Andrew. 2003. Migrants in Contemporary Vietnamese History: Marginal or Mainstream? In: New Terrains
in Southeast Asian History. Ed. Abu Talib Ahmad and Tan Liok Ee. Athens – Singapore: Ohio University
Press – Singapore University Press, 328-353.
Hefner, Robert W. 1990. The Political Economy of Mountain Java. An Interpretive History. Berkeley – Los
Angeles – London: University of California Press.
Henderson, Lary. 1967. Vietnam and Countries of the Mekong. Camden – Toronto: Thomas Nelson & Sons.
Henderson, John W. et al. 1970. Area Handbook for Malaysia. Washington D.C.: The American University &
U.S. Government Printing Office.
Hens, Luc. 2014. Sustainability Assessment. In: Tran Dinh Lan et al. (eds.). Environmental management of
seaports in Vietnam. Hanoi: Publishing House for Science and Technology, 149-174.
Hiscock, Geoff. 1997. Asia’s Wealth Club. Who’s really who in business – the top 100 billionaires in Asia. London:
Nicholas Brealey Publishing – Allen Unwin.
Hook, Jacob & Novak, Susan & Johnston, Robyn. 2003. Social Atlas of the Lower Mekong Basin. Phnom Penh:
Mekong River Commission.
IPSV = Động thái và thực trạng kinh tế - xã hội Việt Nam qua 10 năm đổi mới (1986-1995). Impetus and present
situation of Vietnam Society and Economy after ten years of Doi Moi. Ed. Tổng cục thống kê/General Statistical
Office. Hà Nội: Nhà xuất bản Thống kê/Statistical Publishing House.
Jankovec, Miloslav et al. 1964. Zadní Indie a Indonésie (Soubor map „poznáváme svět“). Praha: Ústřední správa
geodézie a kartografie.
Keyes, Charles F. 1997. Primitive and Tribal Worlds and Their Transformations. In: The Golden Peninsula.
Culture and Adaptation in Mainland Southeast Asia. Honolulu: University of Hawai’i Press, 13-64.
King, Victor T. 1996. Environmental change in Malaysian Borneo. Fire, drought and rain. In: Environmental
Change in South-East Asia. People, Politics and Sustainable Development. Edited by Michael J. G. Parnwell
and Raymond L. Bryant. London – New York: Routledge. 165-189.
Klíma, Jan. 2003. Východní Timor. Praha: Libri.
Kỷ yếu Hoàng Sa. Ed. Ðặng Công Ngữ. Ðà Nẵng: Nhà xuất bản Thông tin và truyền thông, 2012.
Lê Bá Thảo. 2017. Vietnam. The Country and its geographical regions. Hanoi: Thế giới publishers.
Lee Poh Ping and Lee Kam Hing. 2005. Malaysia-China Relations: A Review. In: Malaysia, Southeast Asia and
the Emerging China: Political, Economic and Cultural Perspectives. Eds. Hou Kok Chung and Yeoh KokKheng.
Kuala Lumpur: University of Malaya – Institute of China Studies.
Lexikon zemí. Svazek 4. Asie, Austrálie, Oceánie. Překlad. Jiří Štach. Praha: GeoCenter International, 1994.
Mareš, J. 2013. V říši tygra. Praha: Motto.
Manguin, Pierre-Yves et al. (eds.). 2011. Early Interactions between South and Southeast Asia. Reflections on
Cross-Cultural Exchange. Singapore: Institute of Southeast Asian Studies – Manohar.
Mekong River Commission. State of the Basin Report: 2003. Ed. Ann Bishop et al. Phnom Penh: Mekong River
Commission, 2003.
Myint, Tun. 2007. Environmental governance in the SPDC’s Myanmar. In: Myanmar: the state, community and
the environment. Eds. Monique Skidmore and Trevor Wilson. Canberra: The Australian National University,
189-217.
Nem Singh, Jewellord T. & Alvin A. Camba. 2018. Neoliberalism, Resource Governance and the Everyday
Politics of Protests in the Philippines. In: The Everyday Political Economy of Southeast Asia. Ed. Juanita Elias
and Lena Rethel. Cambridge: Cambridge University Press, 49-71.
Nguyễn Đức Triều & Vũ Tuyên Hoàng (eds.). 2001. Nông dân, nông nghiệp và nông thôn Việt Nam. Hà Nội: Nhà
xuất bản Nông nghiệp.
Nguyen Q. Thang. 2013. The Hoang Sa and Truong Sa Archipelagoes. Part of Vietnam’s territory from the
standpoint of international law. Ho Chi Minh City: Ho Chi Minh City General Publishing House.
Nguyễn Văn Đàn. 2016. 35 Medicinal plants. In: Vietnamese Traditional medicine. Kol. autorů Hà Nội: Thế Giới
Publishers, 50-104.
Nguyen Viet Ky & Bui Trong Vinh et al. 2014. Source of aluminum in Pleistocene aquifer in Ben Cat and Thuan
An Binh Duong Province. In: ASEAN++ 2014: Moving Forward – The 8th
International Conference on Earth
Resources Technology (ICERT 2014), Vung Tau – Viet Nam. October 23rd
, 2014. Ho Chi Minh City: Vietnam
National University – Ho Chi Minh City, University of Technology, Faculty of Geology and Petroleum
Engineering, 2014, 45-53.
Nguyen Viet Tung. 1995. Human Resource Development for the Highlands of Vietnam: Present State and Needs.
In: T.A. Rambo et al. (eds.). The Challenges of Highland Development in Vietnam. Honolulu – Hanoi –
Berkeley: East-West Center – Hanoi University (Center for Natural Resources and Environmental Studies) –
University of California (Center for Southeast Asian Studies), 197-198.
Nožina, Miroslav. 2006. Koza, která žere hady. Brno: Jota.
Osborne, Milton. 2000. The Mekong. Turbulent past, uncertain future. New York: Atlantic Monthly Press.
Owens, Philip N. & Slaymaker, Olav. 2013. An Introduction to Mountain Gemorhpology. In: Mountain
Geomorphology. Eds. Owens, Philip N. & Slaymaker, Olav. London – New York: Routledge, 3-29.
Parker, Edward. 2005. Vietnam (Countries of the world). London: Ewans Brothers Limited.
Phạm-Hoàng Hộ. 1969. Rong biển Việtnam. Marine algae of South Vietnam. Saigon: Trung-tâm học-liệu xuất-
bản.
Rambo, Terry A. 1995. Perspectives on Defining Highland Development Challenges in Vietnam: New Frontier or
Cul-De-Sac? In: T.A. Rambo et al. (eds.). The Challenges of Highland Development in Vietnam. Honolulu –
Hanoi – Berkeley: East-West Center – Hanoi University (Center for Natural Resources and Environmental
Studies) – University of California (Center for Southeast Asian Studies), 21-30.
Results 2012 = Kết quả tổng điều tra nông thôn, nông nghiệp và thủy sản năm 2011. Results of the 2011 Rural,
Agricultural and Fishery Census. Ed. Tổng cục thống kê/General Statistics Office. Hà Nội: Nhà xuất bản
Thống kê, 2012.
Rigg, Jonathan & Tai-Chee Wong. 2011. Contestation and exclusion in Asian urban spaces. Asian Cities, Migrant
Labour and Contested Spaces. Eds. Tai-Chee Wong & Jonathan Rigg. London – New York: Routledge, 3-26.
Sai Kham Mong. 2007. The Shan in Myanmar. In: Ganesan, N. and Kyaw Yin Hlaing (eds.). Myanmar. State,
Society and Ethnicity. Singapore: Institute of Southeast Asian Studies – Hiroshima Peace Institute, 256-277.
Salamanca, Albert M. & Jonathan Rigg. 2011. Living at the margins. Migration and the contested arena of waste
re-use aquaculture systems in Phnom Penh, Cambodia. In: Asian Cities, Migrant Labour and Contested Spaces.
Ed. Tai-Chee Wong and Jonathan Rigg. London – New York: Routledge. 265-286.
Schliesinger, Joachim. 2011. Ethnic Groups of Cambodia. Volume 1. Introduction and Overview. Bangkok: White
Lotus Press.
SDSEP = Số liêu thống kê vị thế kinh tế - xã hội 63 tỉnh, thành phố Việt Nam (xếp hạng các chỉ tiêu kinh tế - xã
hội). Statistical data on socio-economic positions of 63 provinces and cities in Vietnam (ranks of socioeconomic
indicators). Ed. Hội thống kê Việt Nam/Vietnam Statistical Association. Hà Nội: Nhà xuất bản
Thống kê, 2011.
Sisouphanthong, Bounthavy & Taillard, Christian. 2000. Atlas of Laos. The Spatial Structures of Economic and
Social Development of the Lao People’s Democratic Republic. Chiang Mai: Silkworm Books.
South, Ashley. 2009. Ethnic Politics in Burma. States of conflict. London – New York: Routledge.
Springer, Simon. 2010. Cambodia’s Neoliberal Order. Violence, authoritarianism, and the contestation of public
space. London – New York: Routledge.
Springer, Simon. 2015. Violent neoliberalism. Development, discourse, and dispossession in Cambodia. New
York: Palgrave Maxmillan.
Sterling, E. J. et al. 2006. Vietnam. A Natural History. New Haven-London: Yale University Press.
Tập bản đồ giao thông đường bộ Việt Nam. Hà Nội: Nhà xuất bản Tài nguyên – Môi trường và Bản đồ Việt Nam,
2011.
Tập bản đồ hành chính Việt Nam. Administrative Atlas. Hà Nội: Nhà xuất bản Tài nguyên – Môi trường và Bản
đồ Việt Nam, 2013.
Thongchai, Winichakul. 1994. Siam mapped. A History opf the Geo-Body of a Nation. Honolulu: University of
Hawai’i Press.
Tint, Lwin Thaung. 2007. Identifying conservation issues in Kachin State. In: Myanmar the state, community and
the environment. Eds. Monique Skidmore and Trevor Wilson. Canberra: The Australian National University,
271-289.
Trần Anh Thơ. 1998. Việt Nam Hình ản và Ấn tượng. Hà Nội: Nhà xuất bản Giáo dục.
Trần Văn Trị et al. 2003. Di sản thế giới Vịnh Hạ Long: những giá trị nổi bật về địa chất. The Hạ Long Bay World
Heritage: Outstanding geological values. Tạp chí địa chất. Loạt A. Số 277, 7-8/2003. Hà Nội: Cục địa chất và
khoáng sản Việt Nam. 6-20.
Trocki, Carl A. 2006. Singapore. Wealth, power and the culture of control. London – New York: Routledge.
Trương Minh Dục. 2017. Vietnam’s National Sovereignty over Hoang Sa and Truong Sa Archipelagoes in
Vietnam’s and overseas documents. Hanoi: Information and communications publishing house.
Tull, Malcolm. 2014. The History of Shark Fishing in Indonesia. In: Historical Perspectives of Fisheries
Exploitation in the Indo-Pacific. Eds. Joseph Christensen and Malcolm Tull. Dordrecht: Springer, 63-81.
Tyner, James A. 2016. The Killing of Cambodia: Geography, Genocide and the Unmaking of Space. London –
New York: Routledge.
Usher, Ann Danaiya. 1996. The race for power in Laos. The Nordic connections. : Parnwell, J. G. & Bryant,
Raymond L. (eds.). Environmental Change in South-East Asia. People, politics and sustainable development.
London – New York.
Vũ Tự Lập & Taillard, Christian. 1993. Atlas du Viêt-Nam / Atlat Việt Nam / An Atlas of Vietnam. Montpellier –
Paris: RECLUS – La Documentation Française.
Weightman, Barbara A. 2011. Dragons and Tigers. A Geography of South, East and Southeast Asia. Danvers:
John Wiley & Sons.
Whitfield, Danny J. 1976. Historical and Cultural Dictionary of Vietnam. Metuchen: Scarecrow Press.
Whittaker, Andrea. 2004. Abortion, Sin and the State in Thailand. London – New York: Routledge.
Whitten, Tony et al. 2000. The Ecology of Sumatra. The Ecology of Indonesia Series, Vol. I. Singapore: Periplus
Editions.