Jazykové typy.
Řekli jsme si, že typologie je nauka o podobnostech a rozdílech mluvnic jazyků. Tyto rozdíly a podobnosti dané tisíciletým vývojem nejsou náhodné, mezi jednotlivými rysy mluvnice existují určité souvislosti. Typologie vyšetřuje také tyto souvislosti.
Zavádělo by nás příliš daleko, kdybychom si chtěli všecky typologické souvislosti vyvozovat a zdůvodňovat. Bylo by k tomu třeba příliš rozsáhlého materiálu srovnávacího. Omezíme se na jeden příklad takové souvislosti.
Číslo a pád téhož slova se může vyjadřovat najednou, t. j.' jednou koncovkou, nebo zvlášť, t. j. dvěma koncovkami. Pád může být vyjádřen vždy stejně nebo v různých případech různě. Tyto dva problémy se v jazycích řešívají souběžně. Kde je číslo a pád vyjadřován najednou, jednou kon- -covkou, tam se týž pád v různých případech vyjadřuje různě (v češtině, ruštině, latině, řečtině, srv. čes. žen-a, 2. p. žen-y proti kost, kost-i, oráč, oráč-e). Kde jsou pád a číslo vyjádřeny rozdílnými koncovkami, tam je týž pád vyjadřován vždy stejně (ve finštině, maďarštině, turečtině, srv. f in. talo-lle, ,domu', proti talo-i-lle ,domům', vedle isalle, ihmiseľle, karhulle atd., ,otci, člověku, medvědu').
Souhrn takových souvislostí, které pak dávají mluvnici jednotlivého jazyka určitý ráz, nazývá se typ. Podle našeho
názoru je nejlépe mluvit o pěti typech jazyků. Uvedeme napřed názvy těchto typů (většinou jsou to termíny tradiční) :
Typ isolační, aglutinační, flexivní, introflexivní a poly-synthetický. Jednotlivé typy si rozebereme na jazycích, kde se tyto typy význačně uplatňují.
Napřed si pro orientaci vyjmenujeme význačné vlastnosti jednotlivých typů:
V typu isolačním (t. j. tom, který »isoluje« slova) se ani skloňování ani časování neděje příponami (jako je to v češtině). Slova jsou neměnná (franc. pere, měře). Větná konstrukce se tvoří slovosledem (podstatné jméno před slovesem je podmět, podstatné jméno po slovese je předmět) a pomocnými slovy (předložkami, spojkami). Tento typ je nejvýrazněji vyvinut v jazycích západní Evropy, v angličtině, franštině a zčásti také v němčině.
Typ aglutinační (starý termín, znamená původně »přikli-žující«) má bohaté prostředky pro skloňování a časování. Na jedno slovo se navěšuje hodně přípon. Na př. turecky ev ,dům', evler ,domy', evlerin ,mé domy', evlerimiz ,naše domy', evlerimizde ,v našich domech'. Tento typ je vyvinut zvláště v t. zv. jazycích altajskýeh, t. j. v jazycích tureckých, mongolských (v mongolštině, jihoruské kalmyčtině), dále v jazycích ugrofinských (finštině, maďarštině), potom v armén-štině, nové perštině, japonštině, korejštině a j.
Typ flexivní (»ohýbaeí«) se vyznačuje především hromaděním významů v jedné části slova: V českém dobr-ý znamená -ý celkem tři věci: 1. pád, jednotné číslo a mužský rod. Ve slově žen-a znamená přípona -a první pád a jednotné číslo. Tento typ je vyvinut v celé řadě indoevropských jazyků: v jazycích slovanských, baltských (litevštině a lotyštině), v latině, řečtině, staré indičtině, ve starých jazycích iránských, z neindoevropských jazyků především v jazycích ban-tuských (černošských jazycích jižní poloviny Afriky).
Typ introflexivní (>> vnitřní ohýbací«) se na první pohled podobá typu flexivnímu, takže byl někdy považován za jeho pododdělení. V něm se hromadění významů v jedné části slova dostává až do kořene: něm. Vater má množné číslo Vater, wir trinken ,pijeme' má minulý čas wir tranken, v odvozeném slovese je wir tranken ,napájíme'. Tento typ je rozvinut v jazycích semitských (v arabštině, hebrejštině), méně už v jazycích beřberských (v hamitských jazycích severní Afriky), keltských a germánských.
Typ polysynthetScký (»skládající«; upozorňuji, že tento termín je náš a že se ho v jiných pracích neužívá nebo aspoň užívá ve smyslu poněkud jiném) se vyznačuje složeninami. Srv. něm. Hansmeister proti čes. domovník, Buchhdlter proti účetní atd. Tento typ je především význačný v čínštině a jiných jazycích východoasijských, z evropských jazyků v řečtině, němčině, dále — už méně silně — v ostatních jazycích germánských, v maďarštině, ve finštině.
Tak asi vypadá patero jazykových typů (u jiných autorů se udávají poněkud jiné typy).
Viděli jsme, že často můžeme pro různé typy uvést příklady z jednoho jazyka. To je velmi důležité. V každém jazyce jsou vlastnosti různých typů. O jeho zařádění k určitému typu rozhoduje, kolik je v něm zastoupeno znaků jednotlivých typů.
Uvedeme příklady všech pěti typů v češtině:
Typ isolační: budu nosit (na rozdíl od ponesu, lat. feram). Typ aglutinační:  orám, vy-orám, do-vy-orám, ne-do-vy-orám.
Typ flexivní: dóbr-ý, kde -ý má, jak jsme uvedli, trojí význam.
Typ introflexivní: vojáci - vojáky, přítel - přátel, střelím -střílím.
Typ polysynťhetický: lidojed, maloměsto, modrobílý atd.
Chceme-li dobře poznat typologii češtiny, musíme dobře poznat všechny její vlastnosti mluvnické, t. j. všechny typy. Proto si rozebereme jednotlivé typy na těch jazycích, v nichž se příslušné typy jeví nejmarkantněji. Budeme přitom přihlížet k hlavnímu thematu našeho pojednání, t. j. k osvětlení typologie češtiny. Typologie jiných jazyků bude nám tu jen pomůckou.
Je vois mon pere.
Je ľai donné á mon pere.
. .. avec mon pere.
Vidím svého otce.
Dal jsem to svému otci.
. ■ . s mým otcem.
I. Typ isolační.
Isolační typ známe dobře z jazyků západoevropských, z angličtiny, franštiny a němčiny, dále je v některých jazycích polynéských a j. Uchýlíme se k franštině, kde je isolační typ silný a která je u nás dost známá.
Při popisu jednotlivých jazyků — jako později při popisu češtiny — budeme postupovat podle jednotlivých druhů slovních, t. j. začneme podstatnými jmény, přejdeme k přídavným jménům, příslovcím atd. Je to snad postup nezvyklý. Ale musili jsme se k němu uchýlit, protože jiné rozdělení by nás zavádělo. Obvykle se v mluvnici popisuje odděleně tvarosloví, kmenosloví a skladba. Bohužel však toto rozdělení v jednotlivých jazycích kolísá. Co v jednom jazyce náleží ještě do tvarosloví, je v druhém již úplná skladba. To platí měrou tím větší, čím odlišnější jazyky probíráme. A my chceme rozebírat jazyky navzájem nejodlehlejší. Přistupujeme tedy k nejdůležitějšímu druhu slovnímu, k podstatným jménům.
Předním rysem francouzského podstatného jména je neměnnost. Srovnejme na př. osudy slova pere ve větách francouzských s osudem slova otec ve větách českých:
Mon pere m'a dit. Otec mi řekl.
Cest mon pere. To je můj otec.
Rozdíl mezi češtinou a franštinou je tu jasný. Kdežto v českých větách se tvar slova otec mění, ve francouzských ; I? větách se tvar slova pere nemění. A to je základní vlastnost j |i, typu isolačního, vlastnost, která jej jasně odlišuje od -ostat-■ II' nich typů. Isolační typ neváže na slovo nějaké koncovky, předpony, přípony a p., nechává, pokud to jde, slovo samo o sobě. i   Potom ovšem vše to, co se jinde vyjadřuje koncovkou, musí p. jazyk isolační vyjádřit jinak. Na uvedených příkladech vidíme, jak to dělá. Rozdíl 1. pádu a 4. pádu vyjadřuje franština \    a jiné isolační jazyky slovosledem. Jiné pády se vyjadřují í • předložkou (de = genitiv, 2. pád, á = dativ, 3. pád).
Je ovšem pravda, že franština není isolačnímu typu na 100% věrna. I ve skloňování se od něho odchyluje. Předložky ;! Ir pádů splývají se členem v jedno slovo: de le splývá v du, ä le I   v au. Podstatné jméno samo zůstává tím ovšem nedotčeno.
První vlastností isolačního typu je tedy neměnnost pod-. |;  statného jména.
Vztahy podstatných jmen ve větě mezi sebou a vztahy i m. podstatných jmen a sloves vyjadřují pády s koncovkou. To je vyjádření nejobvyklejší. Vedle toho používají jazyky před-|.  ložek a spojek. Myšlenku zhruba touž můžeme vyjádřit tak ; |:- nebo tak. Na př.: Přišel on i jeho žena. Přišel se svou ženou.
(■  Doprovodil svou ženu. Kdy je třeba užít pádu s koncovkou, ■\ jt • kdy předložky a kdy spojky, na to se dívají různé jazyky .      různě. Jazyky isolační — a tedy také franština — mají zálibu v samostatných slovech, a proto také mají hojnost před-r ložek a spojek. To vynikne nejvíce, jak uvidíme, ze srovnání í   s jazyky aglutinačními, které mají hojnost pádů s kon-l covkou.
Další vlastností isolačního typu je tedy hojnost předložek.
Množné číslo se vyjadřuje ve franštině dvojím způsobem. V menšině případů se proměňuje kmen: oeil - yeux ,oko - oči', travail - travaux ,práce - práce' atd. Častější je přípona -8, která se v některých polohách vyslovuje, jindy je pouze pravopisná: les pěres ,otcové', les enfants ,děti' (vyslov lezäfä, avšak ve spojení jako les enfants ont.. ,děti mají' lezäfäzô). Tak je tu opět dosaženo neměnnosti slova, jak je to v intencích typu isolačního.
Další vlastností isolačního typu je tedy nedostatek vyjádření gramatického čísla.
Dále má francouzské substantivum rody. Ve franštině jsou ovšem jen dva, kdežto v latině, češtině, němčině jsou tři, v bantuském jazyce suaheli (svahili; vých. Afrika) dokonce osm. I tak francouzské rozeznávání rodů nesouvisí s typem isolačním. V jiných jazycích isolačních, na př. v angličtině, jsou rody zredukovány nebo neexistují (v havaj-štině). Doménou rodu jsou jazyky s převahou typu flexivního.
Další vlastností isolačního typu je tedy nedostatek rodů.
Výrazy jako můj otec, tvůj otec atd. se vyjadřují v češtině dvěma slovy. Je to skutečnost, která se nám zdá samozřejmá. Ale ve srovnání s jinými jazyky, na př. .s turečtinou nebo s maďarštinou, to už tak samozřejmé není. V těchto jazycích, jak uvidíme v následující kapitole, vyjadřují se tyto výrazy jedním slovem, srv. tur. baba-m, maď. atyá-m. Ve franštině, opět podle zásad isolačního typu, vyjadřuje se přivlastňování zvláštním slovem: mon pere, ton. pere atd.
Další vlastností isolačního typu je tedy vyjádření přivlastňování (possessivity) zvláštním slovem.
Dále se zvláštním slovem vyjadřuje člen určitý, le, la, les, a neurčitý, un, une. Člen, vyjádřený zvláštním slovem, je častý v jazycích isolačních (franština, angličtina, němčina). V jazycích neisolačních je někdy také takový člen (maďarština, řečtina stará i nová), ale častěji není (čeština, latina) nebo je vyjádřen aglutinačně, ať předponou (koptština) nebo pří-
ponou (butharština, rumunština, albánština, srv. bulh. žena-ta, fr. la femme).
Další vlastností isolačního typu je tedy člen, určitý i neurčitý, jako zvláštní slovo.
U českých koncovek substantivních je mnoho t. zv. synonymie (souznačnosti) a homonymie (mnohovýznamnosti). Synonymie znamená, že týž význam se může vyjádřit různým způsobem, na př. 2. pád jednotného čísla se vyjadřuje různě v tvarech ženy, hada, duše. Homonymie znamená, že stejný tvar může vyjadřovat v různých případech různé věci. Tak na př. -a v českých slovech žen-a, had-a, kuřat-a vyjadřuje jednou 1. pád jedn. čísla, po druhé 2. pád jedn. čísla, po třetí 1. pád mn. čísla. To ve francouzštině, aspoň v její isolační složce, není. Francouzský 2. pád má vždy předložku de, francouzský 3. pád předložku ä atd. Je pravda, že toto pravidlo franština opouští, jakmile se dostává mimo isolační typ, srv. les pěres, les yeux, les travaux, kde se množné číslo vyjadřuje různě. Ale nás zajímá na franštině jen její isolační složka.
Další vlastností isolačního typu je tedy nedostatek synonymie a homonymie pádů.
S celkovým rázem tvarosloví francouzského podstatného jména souvisí také jeho hlásková podoba. V češtině bývá podstatné jméno ve většině pádů aspoň dvojslabičné, při čemž -druhá samohláska vyjadřuje koncovku. Znázorníme-li každou souhlásku písmenem -ř- a každou samohlásku písmenem -a-, vypadá české podstatné jméno žen-a asi takto tat-a. Stejně i se to opakuje u tvarů ženy, ženě, ženo atd. Ve franštině je nejčastější tvar podstatného jména asi tohoto složení: ta nebo tat. Uvedeme příklady. Zajímavé je tu srovnání francouzských slov s českými:
■ír.-pied       čes. noha        fr. ville       čes. město
main ruka paix mír, ale míru
homme člověk pays země
dame dáma vin víno
Je ovšem ve franštině také velmi hojně dvojslabičných slov:
fr. hiver église silence
ces. zima kostel ticho
fr. enfant voyage
otseau
čes. dítě cesta pták, -a
Jednoslabičnost nedospěla ve francouzštině tak daleko jako v čínštině a vietnamštině, kde je pravidlem. Je však jasno z uvedených příkladů, které si každý s pomocí slovníku může snadno rozmnožit, že francouzština má k jednoslabičnosti mnohem .blíže než čeština.
Další vlastností isolačního typu je tedy tendence k jednoslabičnosti.
Nyní přicházíme k důležitému problému podstatných jmen, totiž k problému, jak se podstatná jména tvoří. Podstatných jmen je velké množství a stále vznikají nová. V jakém vztahu jsou nová ke starým? V jakém vztahu jsou podstatná jména k sobě navzájem ? Tento vztah může být několikerý.
1. Podstatné jméno může být docela samostatné slovo, s jiným nepříbuzné. Z francouzštiny sem patří slovo talent. Toto slovo je cizího, řeckého původu a s jinými francouzskými slovy není příbuzné. Naproti tomu' má čeština vedle slova talent slovo nadání, ruština darovanije, němčina Begabung. Slovo nadání je odvozeno od nadati a to od dáti, darovanije od darovať, zrovna tak slovo Begabung od begaben a to od Gábe, geben.
2. Podstatné jméno může být slovo, už v jazyce jinak existující, vzaté v novém významu, na př. fr. capitále, hlavní město, vlastně »hlavní«, proti něm. Hauptstadt, čes. hlavní město, rus. stolica.
3. Nové jméno se může tvořit dvěma nebo více samostatný--mi slovy, srv. fr. mots croisés, vl. ,zkřížená slova' proti něm. Kreuzworträtsel, čes. křížovka, rus. krossvord.
4. jméno může být složeninou, kompositem, na př. fr. garderóbe, .šatna', vl. .hlídej šaty' (pod. srbocharvatské pazikuča .domovník', vl. .hlídej dům').
- .5. Může být slovem odvozeným, na př. voleur .zloděj', od vo-ler .krásti', tedy vlastně ,krádce', proti čes. zloděj (odlišnému od krásti), něm. Dieb (odlišnému od stehien), rus. vor (odlišnému od krasť).
Jak asi se zachovává v otázce tvoření slov typ isolační ? Ten typ, který nemá rád přípony ani složeniny? Jemu jistě vyhovují první tři případy.
.(1) fr. concierge    čes. domovník    brancard nosítka
§ (2) mal
bon, bonne
zl neige U départ il conte
(3)      chemin de fer
báteau ä vapeur
zlý
dobrý
sněží odjíždí vypravuje
železnice parník
le mál la bonne la neige le départ le conte
zlo, choroba
chůva
sníh
odjezd
povídka
(vl. ,dráha železa') (vl. ,loď na páru')
Další vlastností isolačního typu tedy je, že nerad tvoří složeniny a nerad odvozuje příponou. Raději tvoří nová slova jiným způsobem. Důležité také je, že slova mohou beze změny fungovat jako podstatná jména a obráceně. To znamená, že není tak naprosto ostrá hranice mezi podstatnými jmény a slovesy jako třeba v češtině nebo latině. Je to opět důležitý znak isolačního typu: v tomto typu se velmi špatně rozeznávají druhy slov. Ještě silněji než ve franštině projevuje se tento znak v angličtině (I love .miluji', the love ,láska', / praise .chválím', the praise .chvála').
Vidíme, že další vlastností isolačního typu je nedostatečná hranice mezi jednotlivými slovními druhy.
Přicházíme k druhé třídě slov, k přídavným jménům. Francouzská příd. jména nemají pádové koncovky, stejně jako jména podstatná. Je to plně v tendencích isolačního typu. Franš-tina má však rody a vyjadřuje gramatické číslo. A tak má francouzské přídavné jméno 4 tvary: jedn. č. muž. grand, jedn. č. žen. grande, mn. č. m. grands, mn. č. žen. grandes ,veliký, veliká, velicí, veliké'. Rozdíl ten je, jak známo, často jen pravopisný. Někdy odpadá i v písmu, na př. jeune ,mladý, mladá', doux ,isladký, sladcí'. Jistě je tu ovšem mnohem méně tvarů než na př. v češtině nebo latině. Vzpomeňme si českých tvarů mladý, mladého, mladému, mladí, mladých... Franština ovšem, jak jsme řekli, neuskutečňuje isolační typ na 100%. Jiné jazy-jako angličtina, jdou tu dále než franština a mají přídavné no úplně neměnné.
Další vlastností isolačního typu je tedy neměnnost přídavného jména.
Stupňování přídavných jmen se ve franštině děje zvláštními slovy, tedy naprosto isolačně, srv. grand, plus grand, le plus grand ,veliký, větší, největší'. Je však několik přídav-ných~jmjín, která tvoří 2. a 3. stupeň jiným slovem než 1. stuyeňťbon^ei]^ ,dobrý, lepší, nejlepší', mau-
vais, pire, le pire ,špatný, horší, nejhorší'. Říká se tomď_sm> pletivismus. Je to jev známý z flexivních jazyků (češtiny, la-línyT řečtiny) a do isolačního typu nepatrí.
Další vlastností isolačního typu je tedy stupňování přidav-, ných jmen zvláštními slovy.
Příslovce se ve franštině tvoří od přídavných jmen příponou -ment: lentement, doucement '.pomalu, sladce'. Tím se franština isolačnímu typu odcizuje. V isolačním typu splývá, přídavné jméno a příslovce. Je to vidět na němčině. Srv. tyto věty: Sie ist schôn — Sie singt schon ,Je krásná, Zpívá, krásně'.
Další vlastností isolačního typu je tedy nerozeznávání přídavných jmen a příslovcí.
číslovky základní ve franštině jsou neměnné, nemají shodu (s -výjimkou un, une). Opět znak isolační. Na druhé straně se číslovka pojí s množným číslem (pokud se ovšem množné číslo liší od jednotného, viz výše), tedy stejně jako v latině a češtině : trois chevaux jako tři koně a tres equi.
Další vlastností isolačního typu je tedy spojení neměnné číslovky s podstatným jménem.
Ve svém rozboru postupujeme od jednoho slovního druhu k druhému. Slovních druhů je 9: podstatná jména, přídavná jména, příslovce, číslovky, slovesa, zájmena, předložky, spojky a citoslovce. Citoslovce necháváme stranou, protože typologický nemají velký význam. Ostatní druhy slov se dělí na dvě třídy: na slova významová, ta, která mají význam nějakého předmětu, osoby, děje nebo vlastnosti — tedy podstatná jména, přídavná jména, příslovce, číslovky, slovesa —, a na slova pomodná, která jen pomáhají při vyjadřování, označujíce především vztahy slov významových -— sem patří předložky, spojky a zájmena. My jsme si rozdělili látku podle slov významových — pomocná zaraďujeme k jednotlivým slovům významovým, pro něž mají důležitost —, především proto, že rozsah slov významových je stálý, kdežto rozsah slov pomocných se od jazyka k jazyku mění. Jedinou výjimku uděláme se zájmeny — a to proto, že ve všech jazycích tvoří velmi důležitou skupinu slov, že se v celé řadě jazyků skloňují jako podstatná jména, přídavná jména a číslovky a že by bylo obtížno zařadit je do některé skupiny jiné.
i Rozsah zájmena, jako všech slov pomocných, se mění. Isolační typ je příznivý tvoření pomocných slov — jak jsme to viděli u předložek —, a proto je také příznivý pro hojnost zájmen. Ve franštině, jak hned uvidíme, je často zájmeno tam,
• kde v jiných jazycích je nějaká přípona.
Největší rozdíly v zájmenech jsou u zájmen osobních a přivlastňovacích. Franština vyjadřuje u sloves zájmenem podmet (není-li vyjádřen podstatným jménem):
20
21
fr. je donne       nous donnons       čes. dávám        dáváme : tu donnes     vous donnez dáváš dáváte
U donne       ils donnent dává dávají :
[ těchto spojeních je zájmeno ve franštině závazné, kdežto ;štině se ho užívá k zdůraznění, někdy i pro rytmus a pod., — Jř. Já dávám.
Také zájmenný předmět v 3. a 4. pádě je vé franštině zvlášt- : ním slovem. To je pro nás věc docela běžná a samozřejmá. Když se však rozhlédneme po různých jazycích světa, vidíme, že to tak samozřejmé není. Uvedeme* si později příklady toho, že jinde se vyjadřuje i předmět koncovkou slovesa. Prozatím ;'. zdůrazňujeme jen to, že ve franštině se předmět vyjadřuje zvláštním slovem: Je te Ze dcnne ,dávám ti to'. Nechybějí ovšem hlasy, které tvrdí, že právě ve franštině nejsou ona slůvka je te le ap. nic jiného než předpony, ale to už bychom zabíhali do složitých otázek francouzské typologie a nám tu jde pouze o ilustraci isolačního typu, pokud jej potřebujeme k vysvětlení češtiny.
Zájmena přivlastňovací jsou ve franštině, jak jsme již uvedli, samostatným slovem. Opět je to pro nás něčím samozřejmým. Francouzsky se říká mon pere, ton pere, son pere, jako česky můj otec, tvůj otec, jeho otec. Jsou však jazyky, jak ještě uvi- x I díme, které přivlastňování vyjadřují koncovkou, srv. fin. isä-ni, maď. atyá-m, tur. bába-m.
Ze zájmen ukazovacích je důležitý člen (pokud jej ovšem máme počítat mezi zájmena, o čemž může být spor). Pranšti- : i na má člen a vyjadřuje jej zvláštním slovem, jak se to sluší na t jazyk isolační {le pere jako der Vater atd.).
Z ostatních zájmen jsou typologický významná zájmena |E vztažná. Některé jazyky nahrazují věty vedlejší vazbami par- ; ticipií (příčestí), a proto mají málo vztažných vět a tím také málo vztažných zájmen. Finsky na př. se říká místo .banka, W které užívám' něco jako ,mého užívání banka'. Franština má m:
vedlejších vět hodně a také hodně vztažných vět a vztažných zájmen.
Ostatní zájmena nejsou typologický významná.
Další vlastností isolačního typu je tedy hojnost zájmen.
Z devíti slovních druhů nám zbývají jen slovesa. Sloveso má ze všech druhů slovních nejsložitější tvarosloví. Pomocné prvky, které modifikují význam slovesa,- jsou trojího druhu:
1. Prvky, kterým můžeme říkat modifikující. Turečtina má na př., jak uvidíme,-přípony, kterým se říká faktitivní (čes. asi ,způsobovací'), reciproční (t. j. vzájemnostní), reflexivní (t. j. zvratné), negativní (záporné), nemožnostní. Jiné jazyky mají vid a jiné modifikace základního významu slovesa.
2. Prvky vyjadřující čas a způsob. K tomu přistupují ještě prvky označující infinitivy (způsoby neurčité) a participia (příčestí). Rod (činný, trpný) se může počítat k první nebo ke druhé skupině.
3. Prvky označující osobu a číslo.
Jak se ve franštině vyjadřují tyto prvky? Vezmeme si nejprve ony prvky, kterým jsme řekli modifikující. Řekli jsme jim tak proto, že vytvářejí něco, co se často považuje za nové sloveso a co nějak modifikuje význam slovesa původního. Srov. dáti—dávati, dáti—nedati, táti—ta-viti, vříti—vařiti, myti—myti se atd. Ve franštině, pokud se tyto prvky vyjadřují, vyjadřují se zvláštními slovy. Tak se vyjadřuje zvláštním slovem negace: Je ne donne yas, čes. neudávám. Faktitivum, sloveso znamenající ,způsobit, aby se . něcodálo', se vyjadřuje slovesem faire ,dělati', na př. bouiUir "vříti' — faire bouillir ,vařiti'. Reflexivum, sloveso zvratné, se vyjadřuje zájmenem še: Zaver,myti' — se laver ,mýti se'. To je všechno v intencích typu isolačního. Vedle toho má však franština předpony, kterými se od typu isolačního odchyluje, srv. faire ,dělati' — dé faire ,poraziti' — re faire ,předělati' — voir ,viděti' — revoir ,opět spatřitť — prévoir ,předvídati'.
Další vlastností isolačního typu je tedy vyjadřování různých modifikací základního významu slovesného zvláštními slovy.
Přistupujeme k časům, způsobům a rodům.
Francouzské časy a způsoby různých rodů jsou jednak jednoduché', t. j. tvořené neisolačně, jedním slovem, jednak složené, t. j. tvořené isolačně, více slovy.
Jednoduché jsou: přít. čas je donne, rozk. způsob don e>, souminulý čas je donnais, »passé défini« je donnai, bud. čas je donnerai, podmiň: způsob je donnerais, spojovací zp. je donne, souminulý spoj. zp. je donnasse.
Složené jsou: přít. čas fai donné, předminulý čas j'avais donné, druhý předminulý čas feus donné, druhý budoucí čas faurai donné, minulý podmiň, způsob faurais donné, minulý spoj. zp. faie donné, předminulý spoj. způsob j'eusse donné, dále trpné tvary je snis donné, souminulý čas j'étais donné, minulý čas fai été donné atd. atd.
Vedle tohoto bohatství tvarů určitých má franština tvarů neurčitých poměrně málo. ; -
Jednoduché neurčité tvary jsou: neurčitý způsob (infinitiv) donner a příčestí (participum) donnant.
Složené tvary neurčité jsou: infinitiv minulý avcir donné, participum minulé ayant donné, infinitiv trpný étre donné,-participum trpné min. ayant été donné.
Vidíme, že u tvarů určitých i neurčitých je složených tvarů, odpovídajících typu isolačnímu, víc. V jiných jazycích iso-lačních je tato zásada provedena ještě výrazněji. Angličtina má nejčastěji jen čtyři jednoduché tvary slovesa (love, loves, loved, loving).
Další vlastností isolačního typu je tedy vyjádření časů, způsobů, rodů a také tvarů neurčitých zvláštními slovy.
Přicházíme k vyjádření osoby a čísla. Ve franštině se osoba a číslo vyjadřuje isolačně, zvláštním slovem, jak jsme si to řekli u zájmen:
je donne dávám
l; Je to tedy vyjádření isolační. Opět však neplatí ve franštině í na 100%. Osoba se vyjadřuje také koncovkou: nous donncns, I vous donnez má koncovku -ons, -ez (část koncovky je ovšem % jen v písmu). To se opakuje i u rozk. způsobu:
= |   1.   — donnons dejme
2. donne dej donnez dejte
f Další vlastností isolačního typu je tedy vyjádření osoby >  á čísla zvláštním slovem.
i;     Celkem jsme viděli u ""časování francouzského slovesa, ze \ jeho tvary se častěji tvoří pomocí zvláštních slov, tedy isolačně. Je však mnoho francouzských tvarů, které se tvoří po-| mocí předpony nebo přípony, tedy neisolačně. Ty způsobují, I že u francouzského slovesa existuje otázka homonymie (sou-i jmennosti) a synonymie (souznačnosti) Zrovna tak jako u pod-í- statných jmen. Proto mohou být ve franštině tři »konjugace«, které se dost rozdílně časují (s infinitivy na -er, -ir, -re). ;*v Proto může být vedle toho také množství nepravidelných slo-M   ves. To všechno ukazuje mimo isolační typ. Isolační typ, jak L jsme zdůraznili již u podstatných jmen, vyjadřuje vždy totéž í týmž způsobem. Lépe než franština to dosvědčuje angličtina. :     Další vlastností isolačního typu je tedy shodnost tvarů slovesa u různých sloves, t. j. nedostatek synonymie a homo-' nymie u sloves.
S celkovým rázem tvarosloví francouzského slovesa souvisí také jeho hlasová podoba. Francouzské sloveso není tak isolační jako podstatné jméno, a proto také není tak jednosla-\  bičné jako podstatné jméno. Nahradíme-li každou samohlásku ^1- písmenem -a- a každou souhlásku písmenem -ŕ-, vypadá přítomný čas slovesa donner takto:
(je) donne        tat (nous) donnons tat-a
(tu) donnes       tat (vous) donnez tat-a
M (il) donne tat (íls) donnent tat
Tedy čtyři tvary ze šesti jsou jednoslabičné, dva jsou dvojslabičné. Ostatní časy a způsoby mají ještě méně jednoslabičných tvarů. Opět jiné jazyky isolační nám dosvědčují, že další vlastností isolačního typu je jednoslabičnost slovesného tvaru.
Přicházíme k odvozování sloves. O odvozování sloves od sloves jsme se již zmínili (u prvků, kterým jsme řekli modifikující). Nyní zbývá říci několik slov o odvozování sloves od jmen. Někdy se stává, že příbuzná slova, sloveso i podstatné jméno, jsou bez odvozovací přípony. Tu pak nemůžeme říci, zda podstatné jméno je odvozeno od slovesa či sloveso od jména. Příklady na to jsme uvedli již u podstatného jména.
il neige il compte
snezi počítá
la neige Ze compte
sníh počet
Jako u podstatných jmen je i u sloves často spojení dvou slov tam, kde v jiných jazycích je odvozené sloveso:
devenirbleu      modrati, vl. stávati se modrým faire silence     mlčeti, vl. dělati mlčení
Franština má ovšem také odvozená slovesa, srv. na př.
Paul dort Je dors II pleut
Pavel spí Spím (Já spím) Prší
I Ve srovnání s češtinou vidíme podobnost v první větě, kde podmětem je jméno. Ovšem i tu je rozdíl v tom, že v češtině má sloveso zřetelnou koncovku, která mluvené franštině chybí. V druhé a třetí větě je veliký rozdíl mezi franštinou a češtinou. Ve franštině je zájmeno podmětu závazné, v češtině ve druhé větě se jen připouští, ve třetí chybí.
i Další vlastností isolačního typu je tedy tato stavba věty: jméno nebo zájmeno jako podmět + sloveso.
Tím končíme letmý nástin isolačního typu. Franština nám tu isiloužila jen k ilustraci. Naprosto jsme nechtěli podat její charakteristiku. Jde nám právě jen o češtinu.
Celkem můžeme říci o isolačním typu, že se vyznačuje velikou stručností, jednoduchostí — netvoří složité tvary skloňo-vací a časovací. Ze však může této jednoduchosti využívat k rafinované složitosti, o tom svědčí právě franština.
riche pauvre
bohatý chudý
enrichir appauvrir
zbohatnouti zchudnouti
Další vlastností isolačního typu je tedy nedostatek odvozených sloves.
Přicházíme k poslední kapitole typologie slovesa, totiž k otázce úlohy slovesa ve větě. Sloveso je nejdůležitější část věty, to víme už ze školy. Víme přece, že každý rozbor věty začínáme slovesem.
Jak vypadá věta ve franštině?
Skoro každá francouzská věta má podmět, vyjádřený buď jménem nebo zájmenem, které je spojeno se slovesem:
II. Typ aglutinační.
Aglutinační typ se vyznačuje, jak jsme již podotkli, bohatým systémem koncovek, bohatě rozvinutým skloňováním a časováním. Nejvíce se uplatňuje tento typ v t. zv. jazycích altajských, t. j. v jazycích tureckých (turečtině v Turecku, tatarštině krymské, tatarštině kazanské, baškirštině ve vých. Rusku, kavkazské azerbejdžánštině, středoasijské kirgizštině, východosibiřské jakutštině), v jazycích mongolských (v mon-golštině, řeči to Suché Batorově, v kalmyčtině) a v tunguzských (východosibiřské tunguzštině, mandžuštině* jazyku starých obyvatelů Mandžuská). Dále v jazycích ugrofinských (finštině, estonštině, maďarštině). Také v některých indoevropských jazycích je silný aglutinační typ — tak v arménštině, nové perštině a ve vymřelé středoasijské tocharštině. Dále je aglutinační sumerština, starý kulturní jazyk mesopotamský, gru-zínština, spolu s jinými jazyky kavkazskými, a kečujština, jazyk Inků, spolu s velikým množstvím jazyků indiánských. Jsou to vesměs jazyky, které jsou u nás málo známy. Za příklad si zvolíme turečtinu, protože na ní se dá aglutinační typ velmi snadno ukázat.
Začneme opět podstatným jménem.
Turecké podstatné jméno má především koncovky pádové a číselné. Všechny pády obou čísel slova ev, dům, znějí:
	nom.	jednot, č. ev	mn. č. ev-ler
i  *- 2.	gen.	ev-in	ev-ler-in
3.	dat.	ev-e	ev-ler-e
4.	akk.	evi	ev-ler-i
5.	lok.	ev-de	ev-ler-de
6.	abl.	ev-den	ev-ler-den
«r-.Vidíme první základní rozdíl mezi franštinou a turečtinou. |: Zatímco francouzské jméno podstatné je téměř neměnné, nepřijímajíc koncovky, turecké podstatné jméno přijímá celý ; vějíř koncovek. Ale je tu také rozdíl od češtiny: Čeština má ••l jiné koncovky pádů v jednotném čísle a jiné v množném čísle l a tato rozličnost vyjadřuje množné číslo (srv. hada proti í hadú). V turečtině jsou stejné pády jednotného a množného r čísla vyjádřeny stejně a množné číslo musí být vyjádřeno pří-|  ponou -ler-; uloženou mezi kmen a pád.
m?, První vlastností aglutinačního typu je tedy vyjadřování Ir pádu a čísla zvláštními koncovkami.
1P Důležitý je první pád bez koncovky. Tento první pád má velmi široký úkol: je pádem podmětu, doplňku, neurčitého r předmětu (ev almak koupiti dům, ein Haus kaufen), užívá se I; ho jako určení času (bir gun jednoho dne), ve spojení s ně-i kterými postposicemi (»záložkami«, viz níže). Jeho funkce je f tedy tak široká, že to vypadá téměř jako nedostatek funkce. 1-1. pád v turečtině tíhne tedy k tomu, aby byl pádem nulovým, X nedostatkem pádu. (Poněkud na to upomína čes. tvar město, H meč, kost, který je zároveň 1. a 4. pádem. Čeština tu ovšem L- není tak daleko jako turečtina.)
Druhou vlastností aglutinačního typu je tedy 1. pád bez H koncovky jako téměř pád nulový.
U franštiny jsme viděli, že vztahy podstatných jmen mezi i   sebou a vztahy jmen k slovesům se vyjadřují vedle pádů též ■   předložkami a spojkami. Řekli jsme si, že hojnost předložek je charakteristická pro jazyky isolační. Jak je tomu s jazyky
28
29
aglutinačními ? Aglutinační jazyky dávají vždy přednost koncovkám před slovem t. zv. formálním, jako jsou předložky, spojky, zájmena. Co potom s předložkami? Může se to řešit dvojím způsobem.
Turečtina má předložky — či vlastně »záložky«, postpo-sice. Ale velká část z nich se chová zcela jako podstatná jména: evlerin arasynda ,mezi domy', doslova ,domů mezi-je-jich-v', tedy přibližně »v mezeře domů«. Tato postposice přijímá také přivlastňovací přípony (jako podstatná jména, srv. ara-m-yz-da ,mezi námi', doslova ,mezi-náš-v', tedy asi ,v naší mezeře'). Jiné jazyky aglutinační řeší problém předložek zase jinak. Finština, maďarština a gruzínština mají velké množství pádových koncovek. Tak na př. maďarština má vedle jiných také tyto pádové koncovky:
-ban v -ba do -ból z
-nál u -hoz k -tól od
-on   na (kde?) -ra    na (kam?) -rôl s
podstatného jména rozroste. Vezměme si především 1. pád ,můj dům', ,tvůj dům' atd. (dům tur. ev):
Třetí vlastností aglutinačního typu je tedy poměrně malý počet skutečných předložek a postposic.
Viděli jsme u franštiny, že má rody, ale že jiné jazyky iso-lační, jako angličtina, rody redukují. To platí i u jazyků aglu-tinačních. Turečtina nemá jody, stejně tak maďarština, finština, estonština, mongolština atd.
Čtvrtou vlastností aglutinačního typu je tedy nedostatek rodů.
Viděli jsme u franštiny, že výrazy jako »můj otec, tvůj otec« se tu vyjadřují dvěma slovy. To platí také o češtině a vůbec ve většině jazyků Evropy. V turečtině tomu tak není. Řekli jsme, že aglutinační typ se vyznačuje bohatým systémem koncovek. To se uplatňuje i v tomto případě, ve vyjádřeni přivlastňování. Přivlastňování se vyjadřuje příponami. Snadno pochopíme, do jaké šíře se potom tvarosloví
íl. ev-im
2. ev-in
3. ev-i
můj dům tvůj dům jeho dům
\1. ey-ler-im  mé domy
2. ev-ler-in    tvé domy
3. ev-ler-i     jeho domy
1. ev-im-iz
2. ev-in-iz
3. ev-(1er)-i
1. ev-ler-im-iz
2. ev-ler-in-iz
3. ev-ler-i
náš dům váš dům jejich dům
naše domy vaše domy jejich domy
m Všimněme si, v jakém poměru je tu množné a jednotné číslo majitele — můj - náš, tvůj - váš! Turecky zní tvary : -im, -im-iz, -in, -in-iz. To znamená, že je tu zvláštní koncovka pro osobu (1. os. -im-, 2. os. -in-) a zvláštní pro číslo (jednotné číslo je bez koncovky, množné má koncovku iz). V tom je velký rozdíl od franštiny a češtiny. Francouzsky i česky . užíváme tu jednotných slov notre, náš a votre, váš, které se ; nedají rozdělit na osobu a číslo.
Uvedli jsme 1. pád slov s přivlastňovací příponou. Ale ne-: zapomeňme, že ta slova se skloňují! Všech deset tvarů, které ', jsme uvedli (ve 3. os. jsou jen dva tvary místo čtyř) se sklo-■ ňuje, čímž vzniká 50 nových tvarů! Uveďme si aspoň 2. pád - s koncovkou -in, -nin, na př. ev-im-in, mého domu!
1. ev-im-in
2. ev-in-in
3. ev-i-nin
1. ev-ler-im-vn
2. ev-ler-m-in
3. ev-ler-i-nin
1. ev-im-iz-vn
2. ěv-in-iz-in
3. ev-(ler)-i-nin
1. ev-ler-im-iz-in
2. ev-ler-in-iz-in
3. ev-ler-i-nin
Podle toho se tvoří ještě další pády. Připomínáme, že to vše není snad filologická hříčka bez praktického významu.
Vše to jsou tvary zcela běžné a pro normální hovor nutné. Nejsou tak nenaučitelné, jak snad vypadají na první pohled.' Naopak svou logickou důsledností jsou pro cizince mnohem menším problémem než složitá hra českých deklinací.
Další vlastností aglutinačního typu jsou tedy přivlastňovací přípony.
Turečtina nemá člen. Ten existuje ovšem u jiných jazyků aglutinačních. U franštiny jsme viděli, že má člen, vyjádřený samostatným slovem. Jazyk aglutinační může připínat člen jako koncovku: bulh. žena-ta, la femme, die Frau.
Další vlastností aglutinačního typu je tedy člen (pokud je) jako přípona.
O odvozování bude ještě řeč. Prozatím si připomeneme tolik, že v turečtině se mohou: slova tvořit i od pádů. Turecky ,v domě', ,doma' se řekne evde a od tohoto pádového tvaru se tvoří přídavné jméno evdeki, domácí. To je nový důkaz snadnosti, s jakou se v aglutinačních jazycích připínají přípony na slovo.
Další vlastnosti aglutinačního typu je tedy možnost připojovat odvozovací přípony na koncovky.
Obrátíme se nyní k další otázce — totiž k tomu, jak tvar podstatného jména vypadá. U franštiny jsme viděli, že nej-častější je tu jednoslabičnost, že tedy tvar substantiva můžeme nahradit schématem ta nebo tat. V-turečtině vypadá tvar substantiva docela jinak. Skloňování slova ev, dům, které jsme nahoře uvedli, vypadá v schématu asi takto:
at, at-at} at-a, at-a, at-ta, at-tai_
at} at-tat-at, at-tat-a, at-tat-a, at-tat-ta, at-tat-tat
Z toho schématu můžeme čerpat některá poučení. Přede-' vším vidíme, že kořen slova je opět jednoslabičný jako ve franštině. Turecké ev ,dům', je stejně jednoslabičné jako francouzské slovo oeuf ,vejce'. Turecké ev se však může přechy-
32
plovat do druhé slabiky — děje se tak, když koncovka začíná f samohláskou: dat. ev-e, ak. ev-i, přivlastňovací tvar ev-im I ,můj dům' atd. Hláska -v- patří v uvedených slovech do druhé slabiky. V jiných tvarech opět, kde koncovka začíná souhláskou, je kořen jednoslabičný a hranice slabiky a části slova * splývá.
I Druhé poučení, které můžeme čerpat z našeho schématu,
"je toto: Koncovky mají skoro vždy nějaký souhláskový živel — to je důležité, srovnáme-li turecký stav s češtinou, kde
"je v koncovkách souhlásek málo: dům, dom-u, dom-u, dom-ě,
■ dom-em, dom-y, dom-ů.
Další vlastností aglutinačního typu je tedy kořen, někdy jednoslabičný, který se někdy přechyluje do druhé slabiky.
W koncovce bývá značnou měrou zastoupen souhláskový živel.
S útvarem pádu souvisí dále další problém. V českých výrazech ruk-a, ruc-e, se střídají hlásky k a c. Říkáme, že u slova ruka střídá se, alternuje k a c, že je tu alternace k a c. Taková
j alternace je ovšem možná jen tehdy, když se ke kmeni připíná nějaká koncovka. V isolačním typu nemá místa. Proto jsme o ní u franštiny nemluvili (francouzské vázání slov, liaison,
§§! zjev mimořádný, kterým se při našem letmém přehledu nemůžeme zabývat). Ale také v aglutinačním typu je alternace poměrně řídká. V turečtině je alternací málo: -t- a -k- se mění před samohláskovou koncovkou v -d- a -gh- (palatami spirans, vyslovuje se trochu jako -h-): nom. %epet ,koš', ak. sepedi, čodžuk ,dítě', ak. čodžughu.
Je ovšem jedna alternace, která je pro aglutinační jazyky charakteristická. Je to t. zv. vokální harmonie. Vychází ze skutečnosti, o níž jsme se již zmínili, že totiž koncovka mívá nějakou souhlásku a že tedy samohláska není tu tak důležitá a může se tedy měnit podle toho, jaká je samohláska
I ve' kmeni, může se k ní připodobnit, asimilovat'. Samohláska
I koncovky harmonuje se samohláskou kmene, proto se tc-
33
muto zjevu říká vokální harmonie. Některé turecké koncovky mají jednu ze samohlásek a, e, jiné jednu ze samohlásek i, u, y, u. Je pak pravidlo, že
po a, y ve kmeni stojí v koncovce a, y 'f
o, u »      » »   »      » u
e, i »      » »   »      »       e, i
- Oj u »     » »   »      »       e, ú
Jako příklad uvedeme 3. a 6. pády těchto slov:
damar žíla
kuš pták
ev dům
grilZ růže
damar-yn kuš-un ev-in gül-ün
damar-da kuš-ta ev-de gül-de
Další vlastností aglutinačního typu je tedy řídkost alternací. Je tu ovšem možnost výrazné vokální harmonie.
Zbývá nám promluvit o odvozování podstatných jmen. U f ranštiny jsme viděli, že isolační jazyk má rád slova zcela nová, s jinými nepříbuzná. Aglutinační typ naopak připouští rád přípony, a proto má rád odvozeniny. (Ovšem turečtina má hodně slov cizích, arabských a j., která ruší tento obraz.) Uvedeme příklad odvozenin:
(kondura, bota) (tútmek, kouřili)
(sát, hodina)
kondura-džy tüt-ün tüt-ün-dzü sät-čy
svec
kouř, tabák prodavač tabáku hodinář
Další vlastností aglutinačního typu je tedy hojné tvoření odvozenin.
Přicházíme k druhé třídě slov, k adjektivům. U těch musíme vyzdvihnout především nedostatek shody. Ve franštině jsme viděli, že tu není sklonění vůbec -a proto také ne shody.
V turečtině sklonění je, ale shoda odpadá. Oba jazyky se liší bd češtiny, kde sklonění je a přídavné jméno má shodu:
Ě grande maison le la grande maison a la grande maison
büjük ev bujük evin eve
veliký dům velikého domu velikému domu
1 | Že aglutinační jazyk, jako je turečtina, nemůže mít shodu, je pochopitelné. Představme si jen, jak obtížné by bylo zachovávat shodu adjektiva se substantivem, když substantivum má až čtyři přípony: bůjuk ev-ler-im-iz-den ,z našich velkých omů'. ,
Ďalší vlastností aglutinačního typu je tedy nedostatek lhody přídavného jména v úloze přívlastku, neboť pád, číslo, iossessivita atd. jsou vyjádřeny jen jednou (u podstatného jména).
; Stupňování přídavných jmen nebo lépe to, co jinde je vy-
ádřeno stupňováním, vyjadřuje se buď koncovkami nebo
rvláštním slovem, ale nejčastěji zvláštní vazbou slov: benděn
gůzel ,krásnější než já', vlastně ,ode mne krásný'. Proto tu supení také možnost t. zv. suppletivismu, t. j. střídání kořene,
Ipé je v českém dobrý - lepší a latinském bonus - melior -
yptimus.
Číslovky základní se spojují v turečtině se svým podstatným jménem stejně jako přídavná jména. Nemají koncovky pojí se s číslem jednotným: ůč asker ,tři vojáci' je konstruováno zcela stejně jako bůjúk asker ,veliký voják'. V turečtině se užívá sice také numerativa, počítacího slova, jak to iividíme u typu polysynthetického, na př. ůč nefér asker ,tři íisoba voják', ale numerativum není nutné jako v čínštině.
Zájmen — zvláště osobních — je v turečtině méně než ve ranštině. Osobní zájmena podmětu — podobně jako u nás — ětšinou odpadají (tur. okujorum, čes. čtu, proti něm. ich e). Stejně odpadá i osobní zájmeno v 2. pádu, neboť při-
vlastňování se obyčejně vyjadřuje jen příponou. Osobní zá jméno ve 3. a 4. pádě je zachováno neztenčené, ač i zde jiné jazyky aglutinační používají koncovek, vytvářejíce t. zv objektivní konjugaci, na př. maďař, vár-om",čekám ho' várla ,čekám tě'. Člen v turečtině není. Zájmena vztažná jsou omezena tím, že místo vztažných vět se užívá participií.
Zájmena osobní já-my, ty-vy se vyjadřují vždy stejným kmenem pro jednotlivou osobu, k němuž je v množném čísle přidána koncovka:
U jazyka flexivního, latiny — a také u češtiny — budeme |idět, že různá slovesa se časují různě. Něco takového je /turečtině neznámo. Vidíme to, srovnáme-li turecké tvary f peskými:
ben sen
ty
biz siz
my
vy
Je tu zřejmě důležitý rozdíl proti češtině (a také proti franštině).
Přicházíme k slovesům.
Turecké sloveso má ještě rozsáhlejší systém forem než tu řecké podstatné jméno. Na kořen (na př. sev- milovati) s^ připíná několik přípon:
1. Přípony, kterým můžeme říci modifikující [faktitivní (» způsobující«1 -ar-, -t-, -dyr-,„ reciproční (»vzájemnostní«) -š-, reflexivní (zvratné) -n-} -1-, atd.; k těm patří ještě pří pony negace -ma. a nemožnosti -ama-]. . ..';;:>
2. Přípony časů a způsobů, které jsou často zároveň příponami participia (příčestí); v tom případě jsou osobní koncovky tvary slovesa ,býti'.. Časů a způsobů je veliká řada; Doplňují se ještě některými časy, tvořenými více slovy; t. j. isolačně. Aglutinačně, příponou, tvoří se tvary neurčité infinitivy a~ participia.
3. Přípony osob a čísel."
Všechny tyto tři kategorie se tvoří příponami, aglutinačně Jen některé časy tvoří výjimku.
Dalším znakem aglutinačního typu je tedy hojnost přípon vyjadřujících různé modifikace slovesného významu. -
tur.
okujorum durujorum verijorum sevijorum
čes. čtu držím dávám miluji
Další vlastností aglutinačního typu je tedy jednotný typ fasování.
Přicházíme k úloze slovesa ve větě. Viděli jsme ve fran-Itiňě, že. tu se skoro každá věta tvoří spojením jména nebo zájmena se slovesem. V turečtině tomu tak není. Stejně jako I češtině připouští se místo spojení zájmena se slovesem aprostě sloveso s koncovkou: okujorum, čtu, proti franc. je lis. B jiných jazycích aglutinačních přichází ještě t. zv. nominální věta, t. j. spojení jména nebo zájmena a jména bez polnoci .slovesa: maď. András beteg ,A. je nemocen' (tato vazba
známa také z ruštiny) f
Další vlastností aglutinačního typu je tedy to, že nejsou Ivšechny věty stavěny celkem stejně, nýbrž že se připouští Ince konstrukcí.
Ze slovesných tvarů jsou v turečtině také velmi důležité Jrvary neurčité. Turečtina má veliké množství infinitivů, participií, gerundií, které mohou vyjádřit téměř všechno, co my jádru jeme vedlejší větou:
seveli      od té doby, co miluji severek   miluje (přechodník) sevindže   pokud miluji gelidžek  jakmile přišel *.«.* .istedijinis kitdb, kniha, kterou jste si přál, vl. přání vašeho kniha, atd. atd. • -
36
37
Další vlastností aglutinačního typu je tedy hojnost jmen l[ ných tvarů slovesných a omezené užívání vedlejších vět.     ; |_
Nyní přicházíme k typu flexivnímu, který se v mnohén; i ' liší i od typu isolačního i od typu aglutinačního.
III. Typ flexivní.
Typ flexivní se vyznačuje, jak jsme si již řekli, hroma-_ děním významů v jedné části slova. V čes. dobr-ý znamená přípona -ý celkem tři věci: 1. pád, jedn. číslo a mužský rod. Tento typ je vyvinut v celé řadě jazyků indoevropských, t. j. ve všech jazycích slovanských, baltských (litevštině a lotyštině), v latině, řečtině staré i nové, ve staré indičtině, v gotštině a staré němčině, ve vymřelé maloasijské hetit-štině, dále pak v jazycích bantuských v již. pol. Afriky. Je tedy tento typ i v češtině. Čeština je však naším základním thematem a promluvíme proto o ní až nakonec. Ruština se češtině přespříliš podobá, takže by tu nebylo dost materiálu k srovnávání. K ilustraci flexivního typu nám zde může posloužit latina. .«
Opět začneme podstatným jménem. I Latinské podstatné jméno má podobně jako turečtina, ale \ na rozdíl od franštiny, pádové koncovky. Pádové koncovky mají, na rozdíl i od turečtiny, zároveň i význam číselný. U slova femin-ae, ženy, vyjadřuje přípona -ae i pád i množné číslo. Skloňování celého vzoru. femina, žena, vypadá ve srov-nártí s tureckým skloňováním takto:
r?.
1. p. jedn. č. femin-a ev
2. p. femin-ae ev-in
am. č. femin-ae ev-ler
femin-árum ev-ler-in
femin-is femin-as femin-ae femin-is
ev-ler-den
Rozdíl latiny a turečtiny je z tohoto přehledu jistě jasně vidět. České tvary žena, ženy, ženě... plně odpovídají latinským. Je tedy vlastností flexivního typu, že má koncovky pádové a že tyto koncovky mají též význam čísla.
Další důležitý rozdíl mezi latinou a turečtinou je v 1. pádě. U turečtiny jsme viděli, že v 1. p. koncovka chybí a že 1. pád má funkci velmi širokou — tíhne tedy k tomu, aby byl pádem-nulou. V latině 1. pád mívá koncovku (tráb-s, verb-um, servus), jen v některých případech koncovka chybí (vir, ager, linter, cdlcar, sal). Funkce 1. pádu je ostře vymezena (je to pád podmetu, jeho přívlastku a doplňku). Je tedy 1. pád v latině na rozdíl od turečtiny pádem jako pády ostatní. Totéž platí i o češtině (svr. žen-a, měst-o). Jsou tu však určité odchylky, o nich později.
Další vlastností flexivního typu je tedy 1. pád jako nepochybný pád, který má koncovku.
Ve franštině jsme našli předložek hojnost, v jazycích aglu-tinačních poměrně málo. Jak je tomu v jazycích flexivních? V latině je — jak víme ze školy — předložek dost. Je jich rozhodně více než na př. v maďarštině, protože tu není tolik pádových koncovek jako v maďarštině. Zato však je jich méně než ve franštině — především proto, že má latina 6 pádů. Stejný asi počet je v češtině.
V množství předložek je tedy typ flexivní uprostřed mezi typem isolačním a aglutinačním.
Důležitou vlastností latiny je rozeznávání rodů. Rod je jeden z druhů třídění slov, jak je známe z různých jazyků. U franštiny jsme viděli, že rody má (a to dva) a že je mezi isolačními jazyky v tomto ohledu výjimkou. Turečtina jako
taglutinační jazyk rodů nemá. Doménou rodů jsou jazyky fle-Ixivní. Rodý má latina, řečtina, jazyky slovanské atd. Bantuský I jazyk suaheli, který patří také mezi jazyky flexivní, má 8 tříd, Jptteré jsou podobny našim rodům..
Další vlastností flexivního typu je tedy rozeznávání rodů. ... Ve franštině jsme viděli, že výrazy jako můj otec, tvůj otec I atd. se vyjadřují dvěma slovy. V turečtině stačilo na to jedno I slovo: ev-im, můj dům. V latině jsou dvě slova jako ve franš-J|tině: amicus meus, domus mea, můj přítel, můj dům. Je to při-§f rozené. Koncovka ve flexivním typu — u podstatného jména |koncovka pádu a čísla — je skutečnou koncovkou, ukončuje J slovo a nepřipouští ve slově další koncovku. Proto se posse-M ssivnost, přivlastňování, vyjadřuje isolačně. JI. Další vlastností flexivního typu je vyjádření přivlastňování zvláštním slovem.
Viděli jsme, že pády mají v latině různou koncovku v čísle . jednotném a v množném, kterou se vyjadřuje pád i číslo. Na-í- opak zase můžeme říci, že čísla mají v různých pádech různou koncovku, čímž se vyjadřuje pád. Je tu tedy zásada, že tentýž význam se vyjadřuje různým způsobem. Jakmile se taková I zásada v jazyce uplatní, má to potom další důsledky: Různá I slova mohou mít různé koncovky (serv-i, tráb-is). Tyto rozdíly v koncovkách jsou v latině uspořádány do t. zv. deklinací, kterých je pět. Tomuto zjevu, že totéž se vyjadřuje různě, říkáme synonymie. Protějškem toho je homonymie, totiž zjev, že různé věci se vyjadřují stejně. To je v latinském -um, které je ve slově serv-um 4. pád jed. č., ve slově tráb-um 2. pád mn. č. Podobně je to v koncovkách slov serv-i a trab-i (2 p.- j. č., 3. p. jedn. č.) nebo serv-e, urb-e, mar-e (5. p. j. č:, 6. p. [abla-tiv] j. č., 1. 4. 5. p. j. č.) atd. To je zásada, která se ještě více uplatňuje v češtině, jak uvidíme níže.
Abychom pochopili latinské skloňování, musíme si připomenout, že hojně latinských tvarů má t. zv. thema, totiž příponu, která se staví mezi kmen a koncovku. Takových themat je
4°
4i
v latině (podle různých deklinací) 5: a, o, i, u, e. Uplatňují se s různou intensitou. V žádném z pádů se nestřídají všechna themata. Čtyři, což je řídké, jsou v 3. a 6. p. množ. č., kdé! ovšem tvary deábus a Jacubus jsou výjimečné.
de-á-bus      mar-i-bus lac-u-bus
r-ě-bus
V tomto pádě je naprosto zřetelné, jak mezi vlastní kmen a koncovku vstupuje vokál, v různých deklinacích rozdílný, t. J thema.
Ablativ (6. pád) jedn. čísla se tvoří u všech deklinací (nej ovšem u všech vzorů) prodloužením thematu:
serv-o
fermin-a      mar-%       curr-ü r-ě
4. p. j. č. femin-am, serv-um, trab-em, curr-u-m, r-e-m, verbum, corn-ú, calcar, mar-e.
Dalším znakem flexivního typu je tedy hojná synonymie a homonymie, která ústí v několik »deklinací«. V turečtině jsme viděli, že z pádů, jako třeba z lokálu (6. pádu) evde ,v domě', se mohou tvořit nová slova, jako třeba ev-de-ki ,domácí'. Něco takového je v latině, jako vůbec ve flexivním typu — a tedy také v češtině —, nemožné.
H Obrátíme se k další otázce — totiž k tomu, jak pádový tvar vypadá.
Vzor servus, když jej známým způsobem »vypreparujeme«, vypadá takto:
Nejvíce »thematická« je 5. deklinace. Tam je thema -ě- nebo -e- ve všech pádech. Méně už 4. deklinace, kde v 3. a 6. pádě mn. č. -u- odpadá: curr-i-bus. V 1. deklinaci je thema -a-, -á-a je tu hodně tvarů bez thematu: 3. a 6. pád mn. č. femin-is, 2.3. pád jedn. č., 1. p. m. č. femin-ae (dnes vyslovujeme jemine). V 2. deklinaci jsou thematické tvary v menšině: serv-äl serv-ô-rum, serv-ô-s. V 3. deklinaci slova původem i-kmenová; mají thema častěji (mar-is, mar-í, mar-i-a, mari-um, mar-i-bus), slova původně souhláskových kmenů mají je méně často (trab-i-s, tráb-i, trab-i-bus). Také česká podstatná jména mají thema, zvláště slova na -í, Jiří, znamení, jak ještě vysvětlímeJ
Liší se tedy latinské deklinace tím, že mají různá themata, Vedle toho se lisí svými koncovkami. Tyto rozdíly ovšem nejsou tak veliké jako v češtině. Některé pády mají značně odlišné koncovky, jiné málo odlišné:
tattat
tatta
tatta
tattat
tatta
tatta
tatta
tattatat
tattat
tattat
tatta
tattat
trab-i-s, tráb-ěs.
curr-u-s curr-ü-s,
2. p. j. č. serv-í, re-í femin-ae, 1. p. m. č. serv-i, femin-ae, verb-a, mar-i-a, corn-u-a
3. 6, p. m. č. serv-ls, femin-is, trab-i-bus, curr-ibus, r-ě-bús
r-e-s,
i
Vidíme, že koncovka není tak samostatná jako v turečtině, kde má ve d v o u pádech z 5, které mají koncovku, samostatnou slabiku (40%). Zde má samostatnou slabiku jen jeden pád 7, 12 (servorum 8.3%). U jiných vzorů má samostatnou slabiku též 3. 6. p. mn. č. (trabibus, rébus). V latině je ovšem, podobně jako v turečtině, souhláskový živel důležitý i u těch pádů, které nemají samostatnou slabiku (servus, servum, .servis, servos). Jen v menšině jsou tvary, kde koncovka je tvořena jen samohláskou. Takových tvarů má čeština více než latina. V tom případě splývá koncovka se svým, kmenem nejtěsněji, a proto je tento případ charakteristický pro fle-xivní typ. Čeština je tu výrazněji flexivní než latina, srv. čes. muž, muže, muži, mužů atd.
Jak jsme již viděli, s tvarem pádu souvisí dále alternace, to je střídání hlásek uvnitř kmene. V turečtině bylo alternací
málo, ale byla tu význačná t. zv. vokální harmonie. Alternace znamená těsné spojení koncovky s kmenem (koncovka je s kmenem tak těsně spojena, že v něm vynucuje hláskové změny). Musíme říci, že v latině je alternací celkem málo a jistě méně než v češtině. Patří sem střídání jako virtu-s virtut-is (v nominative se -t- ztrácí, v ostatních pádech zůstává), Marcus — Marci (dnes čteme markus — marci) atd. Zato více je jich v jiných flexivních jazycích, jako v češtině, ruštině atd.
Nyní nám jde o odvozování podstatných jmen. Flexivní typ se chová jako flexivní především v oboru koncovek. V odvozování se neliší od typu aglutinačního, to jest tvoří nová slova od-vozovacími příponami — tak je to v latině, češtině. Latina — jak víme ze školy — má velké množství odvozovacích přípon a tvoří jimi slova zcela běžně, stejně jako turečtina.
Přecházíme k přídavným jménům. Jména přídavná mají v latině skloňování téměř stejné jako substantiva. Adjektivum bonus, bona, bonům se skloňuje stejně jako podstatná jména servus, femina, verbum. Zde je čeština výrazněji flexivní než latina, protože má zvláštní deklinaci přídavných jmen (t. zv. složenou).
Další vlastností flexivního typu je rozdílnost skloňování jmen přídavných a podstatných.
Dále je flexivním rysem jmen přídavných — v latině jako v češtině — rozeznávání rodů. Pádová koncovka má tak trojí funkci: pádu, čísla a rodu.
S tím souvisí kongruence čili shoda přídavných jmen, a to právě v rodě, čísle a pádě. To je výrazný flexivní rys — kromě indoevropských jazyků mají jej především jazyky bantuské. V turečtině je kongruence, jak jsme uvedli, neznámá.
Kongruence dále umožňuje, aby přídavné jméno nestálo těsně před (nebo za) svým jménem podstatným. Přídavné jméno, shodné se svým podstatným jménem, může být ód něho odděleno jinými slovy a přece se pozná, že k němu patří. Vzpomeňme si na svou první zkušenost s latinskými verši:
• In nova fert animus mutatas dicere formas k;       corpora; di, coeptis, nam vos mutastis et Hlas, adspirate meis ...
(Toužím vyprávěti o tvarech změněných v nová těla; bohové, buďtež přízniví mému předsevzetí, neboť právě vy jste je změnili.. .)
Slovosled je tu důkladně zpřeházen. Jen kongruence, daná I -flexivním typem latiny, nám umožňuje řadit jednotlivá pří-P^davná jména k jednotlivým podstatným. (Podobně tornu je, l jak ještě uvidíme, v češtině.)
Stupňování přídavných jmen se v latině tvoří — jako v češtině — aglutinačními příponami: pulcher, pulchr-ior, pulcher-rimus. To však nedokazuje ještě příslušnost k aglutinačnímu ;   typu. Důležitější je, že několik adjektiv tvoří jednotlivé stupně od různých kořenů. (Podobně jako v češtině.)
lat. bonus, mehor, optimus       čes. dobrý, lepši, neflepší malus, peior,  pessimus 'zlý,     horší, nejhorší
parvus, minor, minimus atd.       malý, menší, nejmenší
U turečtiny jsme viděli, že číslovky nemají shodu (kongru-
\   enci) a že se pojí s jednotným číslem. V latině (jako i v češtině) se číslovky pojí s množným číslem (duo equi, dva koně).
i':   Některé z latinských číslovek se skloňují, mají tedy kongru-enci (unus, una, unum, duo, duae, duo, tres, tria), většina jich
I je však nesklonná, tedy bez kongruence (quattuor, quinque).
IX V tom je opět rozdíl od češtiny, kde se skloňují, zčásti s jistou
L redukcí, skoro všechny číslovky.
Další vlastnost flexivního typu je tedy kongruence číslovek, které se pojí s množným číslem.
Zájmena jsou ve flexivním typu na střední cestě mezi : typem aglutinačním a isolačním. Z osobních zájmen odpadají z velké části zájmena podmětu, protože podmět je vy-
44
45
jádren příponou: lat. habeo proti fr. fai. Zato přivlastňování se vyjadřuje zvláštním slovem, neboť podstatná jména připouštějí jen přípony pádu a čísla (pater mens, můj otec, turecky babám). Zrovna tak existují zájmena v 3. a 4. pádě, neboť latina nezná »objektivní konjugaci« (viz výše, u typu agl.). Člen v latině není. Zájmena vztažná jsou v latině hojná, neboť" latina přeje vedlejším větám.
U osobních zájmen je poměr jednotného a množného čísla flexivní. Srv. ego já, nos ty, vôs vy.
Skloňování zájmen je v latině odlišné od skloňování podstatných a přídavných jmen. (Stejně jako v češtině.) To je výrazný flexivní rys. Srv. 2. a 3. pád cuius, cui, koho, komu, vedle servi, servo, otroka, otroku. Zcela odlišné sklonění má potom zájmeno osobní (ego, mei, mihi, me, me). Zájmena v přívlastku se — podobně jako přídavná jména — skloňují.
Přicházíme ke slovesům.
V předcházejících kapitolách jsme si rozdělili elementy, které pozměňují význam slovesa, na tři třídy: na »modifi-kující«, na přípony časů a způsobů a na vyjádření osob a čísel. V typu isolačním se všechny tyto elementy vyjadřovaly zvláštními slovy, v typu aglutinačním příponami. Jak se tu chová typ flexivní ? U skloňování jsme viděli, že flexivní typ má omezené množství přípon. A to se opakuje u slovesa. Latina velmi málo odvozuje-sloveso od slovesa, aspoň mnohem méně než turečtina. Místo toho má ovšem velmi hojné slovesné předpony: sisto - consisto, desisto, exsisto, resisto atd. (srv. čes. stávám, vstávám, zastávám, postávám atd.).
Flexivně se vyjadřuje v latině osoba a číslo, t. j. vyjadřují se jednou koncovkou. Srv. tvary slovesa carpo ,trhám', které plně odpovídají tvarům českým:
carp-o trhám carp-is trháš carp-it trhá
carp-imus trháme carp-itis trháte carp-unt trhají
Částečně flexivně se vyjadřuje i rod:
sg. 2. os. carp-is    trháš   carp-eris    jsi trhán pl. carp-itis trháto__carp-imim jste trháni
Jinde se tvoří rod příponou -r, -ur, tedy aglutinačně:
sg. 1. os^ carp-o 3. os. carp-it
pl. 1. os. carp-imus 3. os. carp-unt
carp-o-r carp-it-ur carp-im-ur carp-unt-ur
Osobní koncovka může vyjadřovat i čas, a to u sloves, která žaají v perfektu (minulém času) stejný kmen jako v présentu Kpřítomném času), jako třeba defendô, hájím:
sg. 1. os. děfend-d
2. os. děfend-is pl.- 2. os. défend-itis
3. os. děfend-unt
děfend-í děfend-isti děfend-istis děfend-ěrunt
Jinak osobní koncovka může vyjadřovat i způsob, srv. rozkazovací způsob
2. os. carp-e     ind. carp-is
Je tedy vlastností flexivního typu, že osoba a číslo se vyjadřuje u slovesa jednou koncovkou. Tato koncovka může ^vyjadřovat dokonce i rod, čas nebo způsob. | Časy a způsoby mají většinou aglutinační vyjádření — tím se latina odchyluje od češtiny. Srv. přít. čas carp-ô (bez »konc), bud. čas. carp-a-m, carp-ě-s, souminulý čas carp-éba-m, íjspoj. zp. souminulý carp-ere-m, minulý čas carp-s-i. Ostatní časy mají dokonce dvojí aglutinační příponu: předminulý čas carp-s-era-m, druhý bud. čas carp-s-er-o, spoj. způsob předminulý carp-s-isse-m.
Rody se vyjadřují, jak jsme viděli, flexivně a aglutinačně.; Vedle toho se vyjadřují i isolačně — jako v češtině: minulý čas činný carpsi, trpný- carptus sum, předminulý čas činný carpseram, trpný carptus eram atd. |
Jako u jména je i u slovesa thema, které se v latině výrazně uplatňuje: laud-ä-s, mon-ě-s, aud-i-s.
U latinského jména jsme viděli, na rozdíl od turečtiny, hojnost deklinací (způsobů skloňování). U slovesa tomu odpovídá pestrost konjugací (způsobů časování). Latina má čtyři konjugace, které se od sebe liší v některých tvarech velmi podstatně:
spoj. způsob laud-e-m déle-a-m carp-a-m audi-a-m budoucí čas   lauda-bo   dele-bo     carp-a-m audi-a-m
Sloveso se v latině časuje podle tří kmenů (présentního, perfektního a supinového).
Rozličnosti t. zv. perfektních a supinových kmenů se nekryjí s rozličnostmi konjugací. (Srv. loudo, laudavi, landatum, proti veto, vetui, vetitum, iuvo, iaivare, iuvi, iutum). Může-me-li u tureckého slovesa tvary konstruovat na základě analogie podle sloves jiných, musíme se jím v latině učit — anar logie jiných sloves nám dává vodítko jen slabé.
Další vlastností flexivního typu je tedy bohatá rozličnost tvarů jednotlivých sloves.
Přicházíme k úloze slovesa ve větě. Stejně jako turečtina má latina hojné věty, kde podmět je vyjádřen pouze koncovkou (lat. hábeo proti franc. je possěde). Zato nemá latina, zrovna jako většina -ostatních jazyků flexivních, nominální větu.
Vedlejších vět má latina hojnost, proto také omezuje pře-chodrtíky a příčestí, participia. Je to v intencích flexivního typu, aby tvořil raději vedlejší věty než vazby infinitivní (t. zv. akusativ s infinitivem, nominativ s infinitivem, ge-
■
rundium)  a participiální  (ablativ absolutní, gerundivum) často tam, kde čeština dá raději vedlejší větu.
Další vlastností flexivního typu je tedy tvoření vedlejších vět.
Tím končíme popis latiny jako representanta flexivního typu. U tohoto typu viděli jsme důležitý rys: flexivní typ je proveden do mnohem menší míry než typ aglutinační a isolační. V rozboru latiny jsme stále musili opakovat: toto je zjev aglutinační, toto je zjev isolační. A nemohli jsme se obyčejně dovolávat jiného jazyka — jako jsme se dovolávali u franštiny jazyků isolačnějších než isolační franština. Měli jsme příležitost častěji poukázat na to, že v tom či i onom rysu je čeština flexivnější než latina (na př. ve skloňování přídavných jmen, v bohatosti deklinací), nemohli jsme však uvést jazyk, který by byl flexivní do tak vysoké míry, jako třeba turečtina je aglutinační. Tento zjev, že typ se uplatňuje v jazyce jen do určité míry, platí tím více o dalším typu, introflexivním.
Typ introflexivní (t. j. ohýbající uvnitř), jak jsme již uvedli, se vyznačuje tím, že hromadění významů se týká kořene slova: slovo Brúder znamená najednou dvě věci: ,bratr' a množné číslo. Obě tyto funkce se kumulují v kořeni. Tento zjev je velmi podoben zjevu, který jsme uvedli jako charakteristický pro typ flexivní. Tam se hromadily významy v koncovkách. Pro tuto určitou příbuznost byly oba typy často považovány za jeden. Velmi často se mluví o »jazycích flektujících«, kteréž označení má zahrnovat jazyky indo-evropské, semitské a hamitské. Ale srovnáme-li si na př. češtinu s arabštinou, vidíme hluboký rozdíl, jak si chceme ukázat.
O flexivním typu jsme si řekli, že se uplatňuje-jen do určité\ míry. Ještě více to platí o typu introflexivním. V každém jazyce'se neuplatňuje tak silně, aby zatlačoval ostatní typy do pozadí. Nejsilnější je v semitských jazycích, kde prostupuje celým jazykovým systémem. Důležitý je dále v jazycích berberských, severoafrických to jazycích hamitských, keltských, germánských a v tibetštině. V němčině se jím tvoří množné číslo podstatného jména (Vater-Väter), časy slovesa (wir trinken - wir -tranken) a odvozeniny (trinken -tränken, hangen-hängen). V češtině se objevuje jen spora- \ dicky: kluci - kluky, vracen - vrácen, hon - hoň. V arabštině
•je ovšem mnohem silnější, a proto si ji uvedeme jako příklad, U podstatného jména je především důležité tvoření množného čísla (plurálu). To se děje dvojím způsobem: a) proměnou kmene, b) koncovkou.
Na tvoření množného čísla proměnou kmene je několik vzorců. Uvedeme několik příkladů: farasun, kůň, mnoÍL_iL_ afrásun, wáladun, hoch, množ. iLjmládun, kalbun, pes, množ. č. Jcilábun, radžulun, muž, pl. ridžälun, ridžlun, noha, pl. ardžu- I [lun, wazirun, vezír, pl. wuzará'u, färisun, jezdec, pl. fursänum, j sultánům, sultán, pl. salátinu atd. Vidíme, že se proměňují samohlásky, kdežto souhlásky zůstávají beze změny.
Koncovka množného čísla je -úna pro mužský rod, -átun pro ženský rod.
Skloňuje se pak takto:
a) plurál je tvořen proměnou kmene (,lomený', pluralis fractus)
1. pád waladun pl. aidádun 4. pád wáladan auládan
2. pád wáladin auládAn
b) plurál je tvořen koncovkou, -úna pro mužský rod, -átun pro ženský rod (.zdravý', pluralis sanus). Slova sáriqun ,zlo-děj' a chádimátun .služka' se v jednotném čísle skloňují jako wäladun, v množném čísle pak mají toto sklonění:
1. pád sáriqúna zloději chádimátun 4. a 2. pád sáriqina chádimátin
služebnice
I Při bližší analyse vidíme, že v tomto skloňování se mísí aglutinační živly s flexivními. Substantiva s lomeným plurálem mají pádové koncovky stejné v singuláru a plurálu, číslo pak je vyjádřeno uprostřed kořene. To je skloňování zřejmě aglutinační. Zato u pluralis sanus jsou v plurálu jiné koncovky než v singuláru a vyjadřují zároveň pád a číslo. Je to tedy skloňování flexivní. Stejně flexivně se vyjadřuje
i duál (dvojné číslo): muž. 1. pád -ani, 2. a 4. pád -ainí, žerl. 1. pád atáni, 2. a 4. pád ataini. Aglutinační je zase jednotnost deklinace, nedostatek deklinačních rozdílů.
Aglutinační je dále připojování přivlastňovacích přípon, na př. abi, můj otec, abúná, náš otec. Flexivní je při tom, že množné číslo majitele a jeho osoba (my) se vyjadřuje jednou koncovkou — jako v češtině.
Aglutinační je ještě člen (baitun, dům, se členem albaitu, šamsun, slunce, se členem aššamsu).
Introflexe proniká také do odvozování substantiv, srv. na př. kitábun, kniha, kátibun, písař, sadíqun, přítel, sádiqun, upřímný, sadqun, upřímnost. Vedle toho je bežné i odvozování koncovkou, t. i. aglutinační, které jsme viděli i u typu flexivního, na př. dšaddun, dědeček, džaddatun, babička, chádimun, sluha, chádimatun, služebnice.
Přestáváme na popise arabského substantiva. Také ostatní druhy slov mají zajímavou mluvnici — především sloveso, ale její zajímavost je tak přílišná, totiž tak složitá, že by nás odváděla daleko od našeho vlastního thematu, t. j. typu češtiny. I z rozboru podstatného jména je myslím patrno, jak asi vypadá typ introflexivní. Je také patrno, že intro-flexivní typ si musí ještě více než typ flexivní vypomáhat prvky druhých typů.
V. Typ polysynthetický.
Polysynthetický typ se projevuje především v jazycích východoasijských, v čínštině, anamitštině, siamštině, v menší míře pak v'japonštině a korejštině. Z evropských jazyků se nejsilněji projevuje v němčině, pak vůbec v jazycích germánských, vedle toho v některých jazycích ugrofinských, v maďarštině, finštině, laponštině. Nejnápadnější jeho vlastností je hojný výskyt komposit (složenin). Za vzor si vezmeme jazyk, kde je polysynthetický typ nejvíce rozvit, totiž čínštinu.
Polysynthetický typ nemá — s výjimkou komposit, kterých také není v češtině mnoho ^— pro češtinu velkého významu. Spokojíme se proto jen s některými nejvýznačněj-šími rysy tohoto typu.
Důležitým znakem tohoto typu je to, že slova se nesklo-ňují a nečasují. V tom jde typ polysynthetický dále než typ isolační (viz výše). Zvláště nápadné je to u sloves. Na př. čínské sloveso co* (číslo 1 znamená nízký tón, 2 vysoký, 3 stoupávý, 4 klesavý) znamená ,seděti', ale může znamenat i ,sedím, sedíš, sedíme, seděl jsem, budu seděti'. Podmět se může vyjádřit, je-li toho zapotřebí, přidáním zájmeně (wo3 já, nis ty, wo^-men my atd.). Čas se může (ale nemusí!) vyjádřit přidáním částice (či koncovky?) la pro minulost, slovy jao* ,ehtítť, hsiang* ,zamýšleti' a j. pro budoucnost.
52
53
Další vlastností polysynthetického typu je to, že slov nějakého určitého významu (podstatných jmen, sloves) se užívá . ve významu slov formálních, předložek a spojek: cai* znamená ,exiistovati', ale také předložku ,v';. ďungž znamená ,následovati', ale také předložku ,oď, šuo1 znamená ,mluviti', , ale také spojku ,že' atd. Velmi důležitá jsou v tom ohledu i t. zv. numerativa, t. j. slova, která spojují číslovky se substantivy. Čínsky neříkáme totiž na př. ,tři knihy', ale ,tři svazek kniha', sari1 pen šu1, stejně ,tři plocha stůl', san1 čang čoi-czi ap.
Nejdůležitější vlastností typu polysynthetického jsou komposita. V čínštině jsou komposita široce rozvinuta. Jsou tu na př. komposita jako: čung^-kuo^-hua^ — ,čínština', vlastně ,střed-stát-jazyk', mai3-p'iaoi-č'ui ,pokladna', vl. ,koupiti-lístek-místo'.
Řekneme si několik slov o kompositech v němčině.
Komposita patří především do tvoření nových podstatných jmen (a jiných slov). Tam, kde jiné jazyky mají odvozeninu nebo slovo zvláštní, neodvozené, po př. dvě slova, tam má němčina často kompositum:
něm. Dampfschiff Hauptstadt Hausmeister
čes. parník
hlavní město domovník
fr. bateau ä vapeur capitále concierge
Vedle toho však v jazyce, kde je typ polysynthetický tak rozšířen, jako je tomu v němčině, má kompositum i funkce jiné:
Především je kompositum v němčině Velmi často tam, kde nejde o jedno, jak říkáme, pojmenování, t. j. o jméno jednoho předmětu, nýbrž o dvě pojmenování. Není potom kompositum záležitostí pojmenovací, nýbrž syntaktickou. Sem patří taková slova jako kriegswichtig, důležitý pro válku, Münzfemsprecher, telefon zařízený na mince. Na př. v tomto posledním slově nejde o-jedno jméno, nýbrž o dvě: jde o telefon, který
má určité zařízení. Zatím co jiný jazyk musí si tu vypomáhat dvěma slovy, němčině stačí jedno.
Vím ovšem dobře, že mezi oběma těmito druhy složenin není přesných hranic. Naopak, to že existují, dosvědčuje, že v němčině není přesných hranic mezi jedním pojmenováním a konstrukcí dvou pojmenování.
Komposita syntaktická jsou oblíbena zvláště v některých jazycích indiánských. V těch se spojuje předmět se slovesem v jedno slovo.
Vedle toho je v němčině ještě jeden druh komposit: Vedle Fischer se říká též Fischermann, vedle Tanne též Tannenbaum. Někdy se ani jednoduchého slova neužívá — na př. u slova Renntier, sob. V těchto a takových kompositech je druhý člen s hlediska úspornosti zbytečný, nepřináší žádnou podstatnou změnu významu. Má tu funkci, aby zařadil příslušné slovo do určité třídy —- tedy funkci podobnou jako rody v jazycích indoevropských a třídy podstatných jmen v jazycích ban-tuských.
Skončili jsme popis pěti základních jazykových typů. Viděli jsme při tom na jazycích užitých jako vzor, že žádný jazyk nemá mluvnici podle pravidel jednoho typu. Při důklad-• ném typologickém popisu jazyka je tedy hlavní otázkou: jak se v tom jazyku jednotlivé typy kombinují ? Víme už, že celkový ráz češtiny je flexivní a že má čeština stavbu velmi podobnou latině. Přitom však je v ní velmi výrazný přínos typů jiných. Na to musíme brát zřetel, přicházejíce k svému hlavnímu thematu, k popisu české typologie.
54
55