Transliterace „Kak mam“, prawye, „ſirdce radne, wſak mam trzy wyeczi neſnadne, Transkripce „Kak mám“, pravě, „sirdce radné, však mám tři věci nesnadné, "Kak mam", prawye, "ſirdce radne, wſak mam trzy wyeczi neſnadne…" Přímá řeč, do které je vložen uvozovací výraz pravě, syntakticky jde o vsuvku: mezi uvozovací větou a přímou řečí není žádný syntaktický vztah: (jestliže se přímá řeč stává syntakticky závislou na větě uvozovací, mění se na zanořenou větu: Říká, že má… Ve staré češtině je ještě jistý rozpor mezi přímou řečí a závislou větou: Poslali sú do Konstancí listy pání, rytieři, panoše a tak sú psali, že jste nám to k hanbě učinili,… Let (přejato z Lamprecht – Šlosar – Bauer: 383) prawye doplněk nt-ové participium slovesa prav´u, pravíš, praviti, 4. třída, prositi Ve staré češtině mají přechodníky velmi blízko k samostatným určitým slovesným tvarům. Kak mam ſirdce radne · vedlejší věta přípustková, · uvozená tázacím zájmenným příslovcem kak, do přípustkové funkce zřejmě proniklo ze zvolacích vět, jak lze demonstrovat na novočeské parafrázi této věty: Ó jak mám moudré srdce, přesto tři věci nemohu pochopit Přípustkový vztah představuje jeden z typů kauzálního vztahu, který buduje na logické implikaci „jestliže p, pak q“. Ačkoli netvoří sémanticky zcela homogenní skupinu, je všem podtypům (variantám) přípustkového vztahu společné to, že obsah věty zanořené (p) nemá navzdory očekáváním sílu kauzovat/motivovat/vyvolávat děj/stav věty maticové (nebo mu bránit), tj. non q (Nebeská). Jak ukázal Petr Karlík, označení přípustka vystihuje především předurčenost přípustkových „konstrukcí“ signalizovat určité komunikační intence mluvčího: tj. mluvčí připouští, že platnost spojovaných obsahů vět je vzhledem k očekáváním překvapivá (Karlík 1995). Na základě Karlíkovy sémantické interpretace bychom mohli provést jemnější členění a vydělit tyto podtypy přípustkového vztahu: 1. neúčinná kauzální souvislost: navzdory všem očekávání nenastal očekávaný následek – tzv. neúčinná příčina: ačkoli p, non q; 2. neúčinná otevřená podmínka: také v případě, že nastane p, které podle očekávání kauzuje/motivuje q, nastane non q: i když p, non q; 3. neúčinná podmínka kontrafaktuální: také v hypotetickém, ale nerealizovaném případě p, který podle očekávání kauzuje/motivuje q, by nastalo non q: i kdyby q, non p ; 4. děj/stav věty řídící se realizuje za všech okolností, i těch, které v jiné situaci mohou být překážkou jeho realizace: buď se uvedou souhrnně všechny okolnosti, nebo jen jejich krajní póly (výrazně se přitom uplatňují imperativy a výrazy signalizující libovolnost); vyjadřuje irelevantní okolnosti. Obvykle se přípustkový vztah člení na vlastní určení přípustky (podle Karlíka typ 1.) a podmínkově-přípustková určení (podle Karlíka typ 2.-3.). Za přípustkový považuji i typ 4., ačkoli Karlík ho z přípustkových vztahů vyjímá – za relevantní argument pro jeho přípustkové chápání považuji „neschopnost“ děje/stavu věty vedlejší zrušit platnost děje/stavu věty řídící. Poznámka: Ne zcela přesně užívám termínu přípustka jako výrazu zastřešujícího, označuji jím ty případy, které jsou tradičně odlišovány jako přípustkové a podmínkově-přípustkové. Přípustkový vztah se v počátcích českého písemnictví (etablování spisovného jazyka) krystalizoval poměrně komplikovaně, což jistě souvisí s jeho poměrně složitou sémantickou strukturou. Teprve v průběhu 14. století se vytvořil spojovací prostředek kak(koli), v průběhu 15. století nahrazený nejdříve výrazem kterak(koli), později jakkoli. Novočesky obvyklá spojka ač, ačkoli byla zpočátku nevyhraněná (oscilovala mezi podmínkou a neúčinnou podmínkou). Do přípustkového vztahu (neúčinné příčiny) expandovala teprve ve století 15. kak (koli/v/ěk) jen ve 14. století, nahrazuje ho v 15. století kterak, ale nakonec zanikne jak(koli) až od 15. století, nahradilo kak, nerozšířilo se zcela, uchovával si zbytek významu způsobového ač(koli) ve 14. století podmínková, od 15. přípustková, stalo se základní spojkou neúčinné příčiny často koreluje s odkazovacími výrazy (nebo výrazy v apodozi) a ale do 16. století však, avšak – však je původně částice významu všelijak, každopádně, v tomto kontextu se vyvinula ve spojku (vyvrcholilo v 16. století) předce – adverbializací vzniklé z před se, tzn. kupředu, stále přesto – opět vzniklé adverbializací by(ť) původně kondicionálový komponent, užíval se samostatně, později se spojil s –ť, dlouho se udržovalo povědomí o jeho samostatnosti: bychť, bychomť přišli, od 18. století se ztrácí jeho nefaktový význam, ztrácí flexi → byť bychom přišli. pojilo se s pak// i byť i, byť pak i Spojovací prostředek byť je běžný ve všech podtypech přípustkového vztahu, kromě neúčinné podmínky otevřené, kontrafaktuální, výjimečně spojky irelevantních okolností plní také funkci spojky neúčinné příčiny. Formálním projevem této funkční expanze je postupná ztráta původní kondicionálové platnosti. Jeho expanzivní funkční ambice se mu však stává nakonec osudnou – ztrácí schopnost indikovat některý z vyhraněných přípustkových podtypů, a proto zaniká. buď-anebo// buď-buď → ať-ať, nechť-nechť, ať-nebo k vyjádření mezních bodů (polární), které neměly vliv na nerealizaci od 18. století buď-anebo komplementární disjunkce, ve významu irelevantních okolností ji nahradilo ať-ať atd. vztažné zájmeno + koli → ať vztažné zájmeno + koli prototypická přípustka (nerelevantní okolnosti jsou vyjádřeny souborně) i když i kdyby až 18. století, nahrazuje byť neúčinná podmínka otevřená Brno je hezké, i když prší neúčinná podmínka kontrafaktuální Brno by bylo hezké, i kdyby pršelo mam radne přísudek jmenný se sponou? nebo slovesný přísudek tranzitivního slovesa? Já mám srdce radné Já mám srdce moudré přísudek jmenný se sponou: mám radné – srdce tzv. objektová spona, tj. akuzativ radné predikuje vlastnost objektu (nikoli subjektu!!!) srdce doplněk: mám – radné srdce – radné doplněk, tj. akuzativ radné predikuje vlastnost objektu (nikoli subjektu!!!) srdce mezi oběma interpretacemi není zásadní rozdíl, v obou se předpokládá, že adjektivum shodující se s objektem tomuto objektu predikuje vlastnost; interpretace mám jako spony vychází z toho, že jmieti (nvč. mít) nemá význam posesivní; interpretace mám jako slovesného přísudku vychází z toho, že radné je akuzativ, což nemůže být predikativní pád (je to pád strukturní) radne desubstantivní adjektivum – kvalitativní rada → rad-ný viz výše podmět nevyjádřený, resp. vyjádřený slovesnou koncovkou má-m = mluvčí ſirdce objekt ve 4. pádě mam přísudek podmět nevyjádřený – já wyeczi objekt trzy přívlastek shodný neſnadne… doplněk, adjektivum deadverbiální snad → snad-ný