KNIHOVNA STŘEDOŠKOLSKÉ.ČETBY ŘÍDÍ PROFESOŘI FR. PULEC, Dr. St. SAHÁNEK,Dr. J. STANĚK. SVAZEK 10. Karel Havlíček Borovský Tyrolské elegie CENA Kč 50. VYDAVATELSKÉ DRUŽSTVO V BRNĚ, PEKAŘSKÁ ČÍSLO 2. DĚDICTVÍ HA VLÍČKOVO TYROLSKÉ ELEGIE KARELHAVLÍČEKBOROVSKÍ TYROLSKÉELEGIE Životopisným náčrtem a poznámkami doprovodil PROF. FR. PULEC V BRNĚ 1929 NÁKLADEMDĚDICTVÍ HAVLÍČKOVAV BRNĚ TISKEM ROLNICKÉ TISKÁRNY Tyrolské elegie. I. Sviť, měsíčku,polehoučku skrz ten hustý mrak; jakpak se ti Brixen líbí? Neškareďse tak! Nepospíchej,pozastav se, nechoďještě spat, bych s tebou jen chvilenkumoh’ diškurirovat. Nejsem zdejší, můj měsíčku, tof znáš podle křiku; neutíkej,nejsem »treuund bieder«, jsem zde jen ve cviku. II. Jsemf já z kraje muzikantů, na pozounjsem hrál, a ten pořád ty vídeňské pány ze sna burcoval. By se po svých těžkých pracech hodně vyspali, jednouv noci kočár policajtů pro mne poslali. Dvě hodiny po půl noci, když na třetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrytro. Se žandarmemslavný ouřad celý v parádě, pupek kordem pěkně obvázaný, zlato na krágle. »Vstávají,pane redaktor, nelekajíse, jdeme v noci, nejsme však zloději, jenom komise. Od všech z Vídněpozdravení, pan Bach je líbá, jsou-Ii prý zdráv? a tuhle to psaní po nás posílá.« Já jsem i na lačný život vždycky zdvořilý: »Odpusť,slavná císařská komise, že jsemv košili.« Ale Džok, můj černý buldog, ten je grobián, na »habeascorpus«tuze zvyklý— on jě Angličan. Málemby byl chlap přestoupil jeden paragraf, již na slavný úřad zpod postele udál: Vrr! haf! haf! Hodiljsem mu tam pod postel říšský zákoník; dobře,že jsem měl ten moudrýnápad, již ani nekvik’. III. Občanzvyklý na pořádek— bylo to v prosinci— předevšímjsem si obulpunčochy v slavnéasistenci. Pak jsem teprv četl psaní — však to tuhle mám; rozumíš-liouředníněmčině, přečti si je sám! Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čecháchzdraví, že prý potřebuju změnu povětří, že je v Čechách tuze dušno, horké výpary, mnohosmradu po té oktrojírce, holé nezdraví. Že on tedy schválněpro mne kočár sem poslal, abych se hned na státní outraty na cestu vydal. A žandarmůmže nařídil, ať mne hodněnutí, kdybychnechtělzeskromnostipřijmout jeho nabídnutí. IV. Což je dělat? Že pak musím hloupýzvyk ten mít, že nemohužandarmůms flintami pranic odepřít! Dedera mne také nutil, abych jel jen hned, žebychtěliBrodští,až se vzbudí, třeba s námi jet. Pravil mi, že nemáms sebou zbraně žádné brát, neb že oni mají nařízení mne ochraňovat. Že mámtéž, pokudjsme v Cechách, inkognitojet, sic nám dají dotíravílidé hrůzukomishned. Ještě mi dal pan Dedera více moudrýchrad, dle nichž se Bachovipacienti mají spravovat. Tak mne vábil jak siréna, až jsem obulboty, oblík’vestu, kabát, pak i kožich, dříve však kalhoty. Koněa žandarmistáli dávnopřed domem: »Milíbraši! maličkéstrpení, hned již pojedem.« Ó měsíčku,však ty ženské dobřeznáš a víš, jaký s nimi člověkna tom světě často mívá kříž. Také’smnohéholoučení tajným svědkembyl, ty znáš lip než každý novelista hořkost těchto chvil. Matka,žena, sestra, dcerka, malá Zdeňčinka stály okolomne v tichémpláči — hořká chvilinka. Já jsem sice starý kozák, v půtkáchtužený, tenkrát jsem měl trochu těsná prsa a zrak zkalený. Vtisknuljsem si poděbradku silně do čela, aby se těm policajtůmslza nezablyštěla, neb ti všickni blíže dveří posud stáli stráž, aby měla tato smutná scéna císařskou stafáž. VI. Trubka břeští, kola hrčí, jedem Jihlavi; vzadu, abychom nic neztratili, klušoužandarmi. Ten borovskýkostelíček stojí na vršku, skrze lesy smutněna mne hledí: »Jsi to, můj hošku? Pode mnoujest tvá kolébka, já tě viděl křtít, starému vikáři ministrovat, pilně se učit. Táhnout světem na zkušenou, pak s pochodníjít, naší chase plamenemveselým na cestu svítit. Vidíš, jak ty roky plynou, znám tě třicet let... Ale, chlapče,jaké to obludy vidíms teboujet?« VII. Když jsme jeli přes Jihlavu, měl jsem Špilberkv mysli a za Lincemmyšlenkyna Kufstein z hlavy mi nevyšly. Teprve když jsme nechali Kufsteinvpravostát, začla se mi alpejskákrajina príjemnejšízdát. Hloupá jízda, milý brachu, když se neví kam: veselé troubenípostilionů jest jen bídný klam. Všudekolomaza všude přepřahovali: kdybyste radš ve Vídnipřepřáhli a namazali!— Telegraf je přece jenom hezký vynález, ten před námi všude,než jsme přišli, ohlášenínes’, by nám mohla policie, starostlivá máti, všude, dříve než tam dojedeme, kamna rozehřátí. Nesmímale zapomenout Budějovice, tam Dedera koupil mělnického čtyři lahvice. Čilise v něm vlastenecké hnulymyšlenky? čili doufal,že to pro mne bude Lethe na Čechy? Mělnickéjsem dávno dopil, pijuvlašskézas; ale zdá se, že je v oboustejný, nepokojnýkvas. VIII. Ted, měsíčku,nechrneelegie a přejděmev heroickýtón, nebo,co ti chci ted vypravovat, to byl čertův shon. Cesta z Reichenhalludo Waidringu— ty ji musíš také dobře znát — ta se nedá žádnouordonancí přeoktrojovat. Hory, skály ohromnějšíještě než je hloupostmezi národy, vedle cesty propast bezednájak dršfka armády. Temná noc jak naše svátá církev, a my jedem s kopcejako mžik; darmo křičí Dedera: »Držkoně!« Prázdný je kozlík. Kočárpraští a koněve větru, již je ďábel horempádemnese a postilionněkde tam za kopcem do dýmky si křeše. Dolůjako s věže cestá plytká, vůz jak šipka kloužehý a hat, snad nás hodlá někde do propasti internýrovat. Ach,to byla pro mne chutná chvilka! neboť'neznámžádnouvětší slast, nežli vidět slavnoupolicii ouzkostíse třást. Napadnulmi — jsem já čtenář bible— o Jonáši smutný příběh ten, jak jej utišení bouře z loďky vyhodiliven. »Metejmelos,« pravím, »mezinámi musí někdo velký hříšník být a ten usmířenínebe musí z vozuvyskočit.« Jen to vyřknu, ejhle,policajti ani svědomínezpytovali a kajícně,vyrazivše dvířka, z vozu vyskákali. Ach,ty světe, obrácený světe! Vzhůru nohamave škarpě leží stráž, ale s panem delikventemsamým klušeekvipáž. Ach,ty vládo, převrácenávládo! Národy na šňůrce vodit chceš, ale čtyřmi koňmibez opratí vládnoutnemůžeš! Bez kočího,bez opratí, potmě u silnicepropast místo škarpy: tak jsem cválal sám a sám v kočáře jako vítr s Alpy. Svěřitisvůj život také jednou koňůmsplašenýmse já mám bát? Občanrakouský? Což se mi může horšího již stát? Tak jsem s chladnouresignacív hlavě, v hubě ale vřelou cigáru, čerstvej než car ruský přijel poště v dobrémrozmaru. Tam jsem zatím— mustr delikventů— bez ochrany povečeřelhezky, než za mnoustráž s odřenýminosy přikulhalapěšky. Já spal dobře,ale policajti měli tu noc ve Waidringuzlou: mazali si špiritusemzáda, nosy arnikou. Tu je konectéto epopeje, níž jsem nepřibásnilani chlup, podnesti to poví ve Waidringu poštmistr Dahlrupp. IX. Přijeli jsme do Brixenu bezvší turbaci; krajská vláda dala Dederovi na mnekvitanci. Místo mne ten kus papíru vrátili do Čech; zde černý dvouhlavatýorel drží v klepetech. Krajsko'uvládu, podkrajského, žandarmerii, ty mi dali za anděly strážce v té Siberii. V Brixenu 20/6 1852. Tyrolskéelegie. Karel Havlíček byl novinářem jenom pět let, od r. 1846do r. 1851.Za tu dobu řídil postupnětroje no viny: »Pražské noviny«, »Národní noviny« a list »Slovan«. Skvělou dráhu na politickémobrození českého ná roda začal r. 1846,kdy se stal na doporučeníPalackého po návratu z Ruska redaktorem vládních »Pražských novin«. »Pražskénoviny« byly před Havlíčkemjediný český politickýlist; byly původnělist opatrnickyvládní, ale za redakce Havlíčkovy se staly »svědomímcelé vlasti«.Havlíčekv nichpsal o poměrechv cizině(na př. o bojíchIrů za,svobodu)a osvětlovaltak poměryu nás, o nichž nemohlpřed r. 1848psáti svobodně. Z »České včely«,jež byla přílohou »Pražskýchnovin«,učinilnej-* lepší literární a kritický list té doby, ač ji řídil jenom rok. Když přišel revoluční r. 1848,vzdal se Havlíček redakce »Pražských novin« a vydával nezávislý poli tický list »Národnínoviny«.Havlíčekv prozíravostivě děl, že by nemohl vždy psáti ve vládním listě podle svého přesvědčení,a nechtěje jednati proti svému svě domí,snažil se založitisi list svůj,nezávislý.O založení listu Havlíčekzaznamenaltoto: »Šlechetnývlastenec a můj dobrý přítel hrabě VojtěchDeym slíbil mi na moje požádánínejen podporua kauci, nýbrž kromě toho se ještě samovolněnabídl,že mi,kdyby se podniknutímoje nezdařilo a já peněžitouškodu utrpěl, škodu nahradí«. Proto měl list v záhlaví: Odpovědný redaktor Karel Havlíček; vydavatel a nakladatelhrabě VojtěchDeym. V »Národníchnovinách«mohl Havlíčekvzdělávat! čes ký lid v důležitýčas politickéhoruchuv duchusvobodo myslném,demokratickéma pokrokovém. Havlíček působil svými novinamivelmi pronikavě na český lid a vláda v něm také vidělanejnebezpečněj šího obránce práv lidu. Snažila se ho proto umlčeti. Když byl sněm v Kroměřížirozehnán,mohlavláda vy stupovaliprotiHavlíčkovimnohemjistěji.Alenedařilose jí. Dne 13.dubna 1849stál Havlíčekpřed pražskoupo rotou obviněn,že »tupeníma oušklebnýmvypisováním« hleděl uvésti oktrojovanouústavu v svých novináchu lidu v posměcha opovržení. Tehdy se Havlíčekskvěle obhájil a byl jednomyslněuznán za nevinna. V Praze byl vyhlášen stav obleženía v té době dusna vydával Havlíček noviny dále. Byl pronásledován,noviny mu byly na čas zastaveny, hrozili mu vězením,ale Havlí ček neustoupilod pravdy. Na pronásledováníodpově děl: »Světská moc může nás přinutiti tomu, abychom z opatrnostimlčeli,ale žádná moc nemůženás přinutiti tomu, abychom mluvili nepravdu proti svému pře svědčení«. Přes pronásledováníneustával v poctivé práci. Po persekuci vojenským soudem napsal svým čtenářům; »Odvolávatise na svobodutisku,na soudpříslušnýatd., jsou věci, kterým vojenské ouřady rozuměti nechtí. S druhé strany ale přece každý nahlíží,že jest lépe, když není jiné pomoci, raději s jedním podvázaným křídlem lítati a snažiti se, aby hlas národa zcela neumlki, než zanechati pole docela nočnímnetopýrům a sovám, které beztoho dost hrdě se vznášejí,kvikajíce o pořádku a bezpečnosti.Kdo naše snažení po celý čas naší novinářské činnosti (ještě za časů předkonstitučních)zná, dobře musívěděti,jaký jest náš oučel,a dou fáme,že jsme si po celý ten čas zasloužilitolikdůvěry, že nikdyžádnýmilákadly,žádnýmivyhrůžkaminedáme . J L^VV'C' cf í-^Xt i '/-* r. ťU 1^- -, ,, ^ f , I 1 .> X V ^' '' ''K-^ť '*>”\'»_.--^w-.^ j-j»-// ;>v\^>-v4, f, rY|a í.c^ r >^M. it 4^ »^ 1 . >«. -/, it I '^- _ yu^A^Vv- ^t. •'V e- -j t^ f- --t^~ yts~ (A^ CC »T^vXA A^-vi^-r* Vx-í"- t v,"A "í" * /V *^ St ^" ^ MÍ ' ^ J ANJ T-Ú^A,^^ I J ^»--«) to *t- V~ J'Vo^o • A-V * Ov^to>C f ^ ^ -VO^^l «-'»W' /l^rwi^vX ^ / A ->-»v ^ « , J yc-A. -^) » W. r-o-T>KWo Rukopis- Havlíčka. 2 17 se od svého oučelu odvrátiti, kterýžto držíme za po čestný, za spravedlivý.« »Národnínoviny« vydával Havlíček od 5. dubna 1848do 18. ledna 1850. List byl vládě nepohodlný, protože hájil svobod národních a politických a uvě domoval lid. Havlíčkovi byly činěny lákavé nabídky, změní-lisměr listu po vůli vlády. Také mu bylo nabí zeno 4000 zl., aby »Národnínoviny« prodal. Tak se chtěla vláda tohoto orgánu českého života politického zbaviti.Havlíčeknabídkuodmítla vláda se »Národních novin«zbavilazákazem.Kdyžpak Havlíčeknemohlvy moci, aby byl zákaz odvolán,chtěl vydávati list jiný, stejnéhosměru.Nemohlvšak najitiani v Praze, ani jinde tiskárny, neboť majitelé se obávali, že by ztratili kon cesi, kdyby tiskli Havlíčkovinoviny.KonečněHavlíček našelochotnéhoknihtiskařev KutnéHořev uvědomělém vlastenci Procházkovi, na jehož jméno zřídil tiskárnu svého »Slovana«.Havlíček si však musil opatřiti své písmo,lisy, ba i sazeče,chtěl-lilist vydávati. První číslo »Slovana«vyšlo dne 8. května r. 1850v Kutné Hoře. Směr nového listu byl stejný jako »Národníchnovin«. Hřady se však postaraly,aby již první číslo »Slovana« bylo zabaveno. »Slovan« byl pak zakazován, stále konfiskován, redaktor jeho stíhán a persekvován, do mnohýchzemí rakouských list vůbec nesměl, takže si Havlíček po stěžovalsvým čtenářům: »Časopisnáš, chatrný to zby tek velikých,.vládou zničenýchnovin, libovolněa bez udánípříčinvypověděnýz větší poloviceRakouska,po važuje se od orgánů vládníchjako věc polozavrženáa úradníci,kněží a jiné osoby, od vlády odvislé,bojí se jej čisti a jen pod jinýmijmény předplácet}se osmělují. Redaktor »Slovana«není v mnohempříznivějšíchokol nostech živ než zločineczatykačem stíhaný! To nazý vají svoboda tisku! Přiznávám se, že zásoba naší vy trvalosti očividněse tratí a že nás zmáhácit,který krát- ce nazýváme »chuť utéci ze světa«! Proto přece ale ze světa neutečeme, ani tenkrát, kdyby to bylo možné. Tuto radost na žádný způsob nesmíme nepříznivcům svým způsobit.« Když Havlíček viděl, že vláda chce zastaviti i »Slovana«, rozhodl se, že »nehodlá nikomu té radosti popřáti, aby mu »Slovana« zapověděl, a proto že si jej zapovídá sám«, jak oznámil svému čtenářstvu dne 14. srpna 1851.Vláda se však nespokojila s rozhodnutím Havlíčkovým; chtěla jej zničit. Proto naň vznesla ža lobu, pro niž stál dne 12. listopadu 1851 před porotou kutnohorskou, obviněn státním návladnictvím, že svými články v časopise »Slovan« popuzoval proti úřadům, že budil odpor a nedůvěru vládě, že nabádal nesvor nosti mezi lidem venkovským, mezi sedláky a domkáři, a že pobuřoval proti státu. —Šlo o dva Havlíčkovy články: »Správa obecních zá ležitostí« a »Proč jsem občan«. Oba články byly ne po buřující, naopak poučné a výchovné, ale právě proto byly vládě nepohodlné a proces proti Havlíčkovi byl inscénován úmyslně, aby se vláda zbavila nepohodlného politického buditele národního. Karel Havlíček se obhájil skvěle. Ukázal na to, že jej vláda stíhá úmyslně a že proti němu užívá i nepravdy a nenáležitých řádů trestních. Líčení před porotou se protáhlo od ranních hodin (začalo o 9. dopoledne) až do půlnoci. Vláda se snažila, aby byl Havlíček porotou odsouzen; porota, ve které zasedal i německý sedlák, uznala jednomyslně Havlíčka za nevinna a obžalovaný Havlíček byl porotou od obža loby zproštěn. Když se Havlíček loučil se svým přítelem Vesel ským druhého dne po procesu před porotou kutnohor skou, tušil, že nebude miti od rakouské vlády pokoje, a v předtuše pravil Veselskému: »Nevím, příteli milý, uvidíme-li se kdy více, neboť vím dobře, že mi ještě po koj nedají, třeba já jim již úplně pokoj dal.« 2* 19 Neblahápředtucha se vyplnila.Havlíčekpozoroval bedlivěpoliticképoměryv Evropěi za nucenénečinnosti politické v Německém Brodě, kam se byl uchýlil ještě v r. 1851,když zastavil svůj list »Slovan«.Když pak došlo ke státnímupřevratu ve Francii, kde se Na poleonovipodařilo potlačiti republikánya prohlásiti se za císaře, cítil Havlíček,že na něho dopadneruka ra kouské krutovlády, a měl státní převrat ve Francii za poslednípříčinusvéhointernování.Alezé studiípramenů ve vídeňskémarchivu,jež byly umožněnyteprve pře vratem po světové válce, se ukázalo,jak uvádí Karel Kazbundav »Českémčasopisehistorickém«,že o osudu Havlíčkově bylo v zásadě rozhodnuto nejspíše už 29. listopadu1851(kdežto státní převrat ve Francii se stal teprve 2. prosince 1851),a toto rozhodnutí že bylo dílem nejvyšších vojenských pánů na popud císaře Františka Josefa, jenž patrně také na naléhání církev níchkruhů měl Havlíčkaza člověkanebezpečnéhostátu a svému rodu. Z papírů Bacilovýchvíme, že Havlíček byl vyvezen do Brixenu pro »útoky proti společnosti, státu a církvi«a z poloúředníholistu,jenž přinesl zprá vu o Havlíčkově deportaci, víme, že byl z Čech od straněn pro »rozhořčený boj proti autoritě světské a duchovní«a pro »vůbecškodné působenína nižší třídu lidučeskéhojazyka«.Alemnohotaké rozhodovalyohle dy na církev. Nic prý by se mu nebylo stalo, pravil dobře informovaný politik Beck, kdyby nebyl psal Epištoly kutnohorské.Působily tu tedy kruhy církevní a vojenské.Kazbundapíše v »Čes.čas. historickém«,že nejvyšší vojenští činitelépovažovaliHavlíčkaza muže, jenž »patří toho času politicky nejnebezpečnějším hlavám celého mocnářství, a toto své mínění dovedli vštípitii mladémupanovníkovi.Kdyžsi pak uvědomíme, že to byla vlastně armáda, která za revoluce v letech 1848a 1849zachránila dynastii i říši, můžeme snadno pochopitivliv všemocnétehdy strany vojenské,jíž stál v čele císařův pobočníkhrabě Karel Grüne a která po važovala tisk za hlavní zbraň revoluce.Rozhodnutí,že má býti Havlíček z Čech odstraněn, projevil pak pa novníkv ministerskéradě jako svou nezměnitelnouvůli, nečekaje na její dobré zdání.« Havlíček byl dne 16.prosince 1851násilímvytržen z klidné práce, které se hodlal oddati v tichosti po několika letech rušné, ale vysilujícípráce. Jak známo, pomýšlelna to věnovati se hospodářství,když viděl, že pro politické po měry nebudemu možnopo nějaký čas býti činný jako novinář. List, který psal o této věci otci Svatopluka Čecha, je pro Havlíčkovo smýšlení charakteristický. Píše v něm: »Milýpříteli! Nedivtese příliš, že se Vám nena dáleobracímse žádostí.Vítebeztoho,že nynípodletoho nového paragrafu tiskového další vydávání »Slovana« nemožnéjest, leč bych z něho udělalnějakoupoloreakcionářskouvládní omáčku,čehož mne uchovejBůh! — Předvídal jsem již nějaký čas, že něco podobnéhoučiní, a vidímpatrně, že v časopisectvínelzejiž nyní, alespoň na čas, v našem smyslu zdárně působiti.Umíniljsem si tedy vydávati brožury a knihy a doufám,že tímto no vým způsobemna nějaký čas, než zase proti tomu ně jaký zákon vydají, lépe působitibudunežli »Slovanem«. Do Prahy však, kdyby i obležení vyzdvihli, jiti ne chci,poněvadžvím, že by mi tam dotěravost policieži vot ztrpčovala a ve všem překážela. Zdá se mi tedy v mých okolnostechnejpříhodnější,abych si pachtoval nějakývětší dvůr; z toho bych si získalpro svou rodinu živobytía mohlbych literaturu zcela bez ohledůprovo zovali a zcela bezstarostně. Mne hospodářství jakožto nejpoctivějšířemeslotěší a sloužiloby mi spolu za uži tečnou zábavu a můj tchán,který jest dobrý a zkušený ekonom,vedl by mi to a přiučil by mne, neboť chce tomu účelu dosavadníslužbusvou (jako hospodářský úřadník) opustiti a se mnou žiti. pachtovánířádného dvoru postačují také právě moje peněžité okolnostia mám to za lepší nežli koupiti si nějaký vlastní selský grunt. Na větší nemámdost a malý neposkytujeani ži vobytí ani příležitosti řádné a inteligentníekonomické činnosti.— Vzpomněljsem si tedy strany toho na Vás, neboť myslím,že podle svého postavení a podle zkuše nosti své mohlbyste mi nějaký dvůr poraditi,který by snad ve Vašem okolí neb jinde letos do pachtu přišel. Učinilbyste mi veliký vděk, neboť já nyní tomupříle žitosti nemám. Pachtoval bych to vždy jen na jméno tchána svého Frant. Sýkory, hospodářskéhokontrolora u hr. Waldsteina,a to proto,poněvadžbych rád tak svo bodenzůstal,abych mohlvždy v pádupotřeby do Prahy se vrátit. Jestliže tedy něco dobréhomůžete někde vy pátrat, prosím Vás srdečně o tuto přátelskouslužbu,za kterou Vám budu velice povděčen,neboť jest to moje nejvroucnějšípřání, a doufámtaké, že pak zase nového ducha nabudu, kterýžto ve mně nyní ustavičným pro následovánímpřece jest trochu udušen.Očekávajebrzy alespoňnějakéodpovědi,zůstávám s upřímnýmpozdra vem Váš H. B. V K. Hoře 19. července 1851.-—N. B. Jméno mého tchána, rozumí se, bez potřeby nevyslo vujte, aby snad bez potřeby neměl se svým hrabětem mrzutost,kterému nedal ještě výpověď. On ovšem,po něvadž již všechny děti zaopatřeny má, raději chce na stará kolenabýti u mne nežlislužebníkem,ale nerad by přece, aby Waldstein o tom se dověděl dříve, nežli z pachtuco jistéhobude.« Zatím se vládapokusilazbavitise Havlíčkavyjedná váním, jistě ze strachu, že by násilný krok mohlvzbu dili v lidu jítření. Jak se obávala vláda Havlíčka, je patrnoz toho,že komisař,jenžprovedlzatčeníHavlíčka, měl od sborového velitele v Čecháchplnou moc na rekvisici vojska, kdyby bylo potřeba. O vyjednávání v Havlíčkem máme zapsáno v rodinných zápisech Havlíčkovýchtoto: »Jednouna počátku prosincevečer byl Karel vyru šen návštěvou.Neznámýpán dal se němuuvésti.Kdo byl ten neznámý a o čem hovořil, nedovědělijsme se nikdy. Mluvilipři zavřených dveřích dlouho.Když ne známý vyšel, přiběhl Karel do kuchyně a pravil své sestře: »Přehoďšátek přes sebe, aby tě nikdonepoznal, a podívej se, kam jde ten pán!« — Sestra ihned vzala šátek a dívala se, kam se onen neznámý ubíral. Šel budověúřadní a vešeltam.SestraihnedsdělilaKarlovi, co tam viděla.Tenkráte sám Karel naznačiljen tak po někud, jaký byl as účel této návštěvy. Vyjednávalose s Karlem.AleKarel žádnémuvyjednávánínepřistoupil. Zdá se, že pro případ nezdaru bylo již také Karlovina značeno, co ho asi očekává, poněvadž od té tajemné návštěvy často v rozmluvě s námi narazil, že ho zde dlouhonenechajía p. Jeho předvídáníse uskutečniloasi ve 14dnech«. Havlíček nikomu nesdělilobsah jednání onoho ne známého pána, asi proto, aby naň nebylo chotí nebo matkousnad naléhánopřijmoutinabídku,poddatise vlá dě aspoň částečně.Havlíčkovapřímá povaha se prostě nemohlavládě poddati. Havlíček věděl, že mu vláda nedá pokoje, dokud se ho nezbaví stůj co stůj. A tak se také stalo. Dne 16. prosince r. 1851— krátce po osvobozenípřed po rotou kutnohorskou— byl v nocivytržen ze své rodiny a vyvezen daleko za hranice do Brixenu, kde drsné podnebía vzdálenostod rodinyza nějakýrok dokončily, čeho si vláda rakouská přála a' nač si přece jen přímo netroufala — zničiti toho poctivého českého novináře. Své zatčení, loučení s rodinou i cestu do Brixenu podal nám Havlíčeksvým svérázným způsobemv rou chu básnickém v »Tyrolskýchelegiích«.Totéž vylíčil v dopise,jejž poslal ze svého vyhnanství Františku Palackému.V dopisepíše: V Brixenu dne 23/12 1851. Vysocevážený pane! Nevím, ráčíte-li již odjinud vědět nejnovější můj osud, ale jsem vypovězenecz Cech do Tyrol. Včera jsem byl přivezenod policiedo tohoto tichéhoúdolíčka alpského. Jak nepochybněsám si pomyslitiráčíte, nedal jsem sám se své strany ani nejmenšízáminky neb příčiny takovému nakládání se mnou; od té doby, co jsem »Slovana«vydávati přestal, choval jsem se zcela poli ticky tiše a v NěmeckémBrodě měl jsem úmysl tuto zimu ve vší tichosti seděti mezi svými knihami a těšil jsem se skutečněpo tak nepokojnýchrocíchna nějakou dobutichéhostudování.Ale jinak bylo psáno v knihách osudu, čili raději libovládyvídeňské.V noci od 15. na 16.prosince po druhé hodiněbyl jsem probuzen,u po stele mé stál vrchní policejníkomisař z Prahy pan Dedera s podkrajskýmbrodskýmbaronemVoithema žandarm s flintou.Moježena nebohábyla všecka vyděšena. Oznámenomi, abych hned se oblékla odjel, že mám býti na rozkaz ministerstvakamsi odvezen,kdežto po dle rozkazubydlet nucenbudu.Místo ono mi nemábýti oznámeno,až za hranicemičeskými.V pláči rodinysvé, matky, sestry, ženy atd. (neboťnevěřily slovůmtohoto tajnostnéhorozkazu,nýbrž obávalyse něčehohoršího), opustil jsem otcovský dům; sám jsem měl víc lítosti než zlosti. Před domem stáli opět žandarmové a do jejichkasárny šla také naše cesta. Tam před domemstál již poštovskývůz zapřažený,vypravenjest jenomkurýr do Kolína telegrafuse zprávou,že se zatčení podařilo, a odjelijsme hned silnicí Vídni.Žandarmna konipro vázel kočár, ve kterém se mnou seděl dotčený komisař a jeden převlečenýpolicajt z Prahy. Jeli jsme přes Ji hlavu,Batelovna JindřichůvHradec,kdež jsme nocovati musili, poněvadžse nám kočár porouchal,neboť cesty byly nejhorší. Odtamtudjsme se dali přes Budějovice, Linec, Inšpruk až sem do tohoto zákoutí rakouského. Cesta trvala až do 22. prosince,nebo včera ráno jsme sem teprve dorazili,ačkoli jsme měli dosti lehký kočár a obyčejnětři, někde i čtyři koně. V Alpáchje všude mnohosněhu a cesta příliš špatná. Musímuznat, že komisař Dedera se mnouzacházel na cestě velmivlídně a musilmiti také nařízenípodob ného druhu. Pozornosti,jakou mi vláda na této cestě preukazovala,nezapomenunikdy: všude pracoval te legraf jen což děláš, všude bylo pro nás již připraveno v hostinci,kam jsme zavítali, a jako strážní duchové očekávalinás sluhovépolicejní(ovšemvždy převlečení a na zapřenou).Jako trpký výsměchznělo vždy veselé troubenípostiliona,s kterýmž jsme vjížděli do každého města. Také zde jsem byl přijat nad obyčejzdvořile; byd lím v hostinci,častován jsa od vlády a připravenomi, abych si poroučel,čeho se mi zachce,abych si v ničem nedostatku nepřipouštěl.Vláda všecko zaplatí!! Ó, po kroky neobyčejné,které naše vláda činí! Příhody své na cestě nebudupopisovat,ačkoli byly dosti znamenité.Přihodilo se mi mezi jiným v Alpách, že se nám koně splašili,že ostatní z kočáru vyskákalia já sám (ani kočí ne) v kočáře zůstal a čtyřmi koňmi cvalemdo svého vyhnanstvíujížděl,až se mi poštěstilo oprati se zmocnitia koně zastaviti.To všechnohodlám časem svým žertovně popsati, neboť ráčíte pozorovat, že ani zde jsem neztratil dobrémysli a předevšímsvého starého smýšlení. Životzde poveduvelmipodivnýa naděje na vysvo bození z tohoto vězení tyrolského nesvítá mi. Co dál, nevím; úmysl můj jest mlčeti, nastavit záda a trpěti. Prositi nebo domlouvatise nehodlám,ani odvolávatse: bylo by to dílem nadarmo, dílem proti mému srdci. Myslím sobě: nevědí, co činí. Prosím, račte toto moje psaní sděliti se známýmia jestli možná, buď sám nebo jiný mne potěšiti v tomto slzavémúdolí.Paní choti Vaší ruku líbáma celé rodině se uctivě poroučím,jakož i všem stejnověrcům.Zdá se již, že jsem určen tomu, abych dostával poličky za ostatní.Moježena přijede nepochybnědo Prahy a bude u Jarošů,*)aspoň jsem jí to radil, aby měla příjemnější život.Račte mne zachovativ lásce své a býti ubezpečen o srdečnéa upřímnéoddanostimé. H. B. KomisařDedera ve svém raportu vylíčil zatčení K. Havlíčkaa cestu do vyhnanství takto (podledokumentu z vídeňskéhoarchivu): »Vdůsledkuvýnosu c. k. místodržitelstvíz 14.pro since 1851odebraljsem se v průvodupolicejníhovojáka v civiluposlednímvlakem15.prosincedo Kolínaa odtud zvláštnímdostavníkemdo Něm.Brodu,kamjsemdorazil ve dvě hodinyv noci.Kdyžjsem se byl dohovořils tamějším panem c. k. okres, hejtmanem bar. Voithem, odebralijsme se o 2Vahod. v noci se třemi četníky do obydlí bývalého redaktora Karla Havlíčka.Dva četníci zůstali na ulici, pouze strážmistr provázel nás do pří bytku. — Vniknutído domu do pokoje Karla Havlíčka jsme zařídilitak, že jsem již stál u postele Havlíčkovy, když se probudil.Oznámiljsem KarluHavlíčkovi,co mi uloženo.Ten vstal mezitímz postele,obléklspací plášť a postavilse se skříženýmarukamaa temnýmpohledem (mit finsterer Miene) fortepianua poněkudpodráždě ným tónem: »Přečtěte mi rozkaz!« žádal, aby mu bylo nařízeníznovu opakováno.Tu mu bylo připomenuto,že se během dvou hodin pojedepryč a že by si tedy měl shledati a sbaliti nutné cestovní potřeby, že mu však není dovolenovžiti s sebou jakoukolivzbraň. Havlíček poznamenalna to kousavě, zda je mu dovoleno vžiti s sebou ruskou knutu, poněvadž jednání proti němu je prý tyranské,despotickéa libovolné.Havlíčekbyl velmi *) Jaroš, Havlíčkůvšvagr. podrážděn a zakončil svou řeč slovy: »Násilí nutno ustoupiti,půjdu s vámi.«.— Jeho choť ho prosila, aby se neodvažovalpokusu utéci, poněvadžjsem pozname nal, že se při jakékolivdemonstracia při nejmenšímpo kusu o útěk jeho osoboupodlerozkazuzajistím.Pak za balilHavlíčeksvoje věci. Jeho choť, matka a švagrová, jakož i jeho bratr, se chovalipři tom velmiresignovaně a v jejichpočínánía jejichslovechke mně byla patrna pouze podrážděnost,která je v takových případechvy světlitelná.—V okamžikuloučenívypuklivšichniv pláč. Havlíčeksi nikterak nezadal,setřel si slzy a následoval mne.Havlíčekbyl první den velmipodrážděn... Cestou se vyslovil,že by mu bylo milejší,kdyby byl býval ze své vlasti četnictvemvybičován,nežli jeti extrapoštou s policejnímkomisařem.— Po celou cestu se Havlíček chovalpodlesvého danéhoslova dobře,pouze jeho vý roky proti vládě co do tohoto opatření byly kousavé. Vyjádřilse dále, že vláda je dosti perfidní,aby v Salc burku změnilarozkaz a postala ho na Kufštein,kam —jak prohlásil— by mne nenásledoval,i kdyby ho to stálo život. Teprve v Salcburku,když se přesvědčil,že cesta vede vskutkudo Insbruku,stal se klidnějšíma ho vornějším.Jízda byla vzhledem roční době a špatné cestě obtížná... VBatelověza Jihlavouse zlomilu vozu šroub... musilijsme jiti pěšky. Na silnicileželo mnoho sněhu.« Příhodu na cestě, kdy všichni kromě Havlíčka z vozu vyskákali, líčí Dedera takto: »AsiPA hodinypředpoštovnístanicíWaidringmusil postilionpro náledí uzavřití zadní kola řetězy. Hodil opratě na kozlík a uzavřel levé kolo; když se však chystal uzavřití pravé, dali se koně do běhu s kopce dolů.Jakmilejsem to zpozoroval,seskočiljsem s vozu, zachytil jsem však jenom opratě zadních koní. Jediný řetěz u kola praskl a já jsem byl sražen zemi, aniž jsem si však vážně ublížil.Na moje volánívyskočilpo- licejní voják z vozu, upadl však. Havlíček se zmocnil po druhé opratí zadníchkoní,nemohlje však v běhuza držet! a vyskočiltéž ven. Koněse řítili s vozem až za Waidring, kde byl vůz nalezen převržený.« Toto líčení není asi pravdivé. Dedera nechtěl vylíčiti věc po pravdě, jak ji líčí Havlíčekv »Tyrolských elegiích«i v dopise Palackému,aby nevypadalve své relaci nadřízenémuúřadu jako hrdina smutnépostavy. Není nejmenšíhodůvoduvěřiti líčeníDederovua nevěřiti našemuHavlíčkovi.Havlíčeknepotřebovalv soukro mém dopise Palackému líčit něco, čeho nebylo, aby si dodávalv očích Palackéhovětší ceny. Účastník smutnéhovýjevu při zatčení K. Havlíčka Jan Krejčí, bývalý c. k. četník, jenž žil pak na pensi ve Štěkni jako trafikant,vylíčil podlevzpomínekzatče ní K. Havlíčka takto: »Byloto v neděli v noci (16.prosince 1851),když jsme přišli Havlíčkovi.Do bytu šel hejtmanVoith,ko misař Dedera a já. Venkuu předsíněstál můj kamarád četník Havlovec.Bratr Havlíčkůvnám vyšel vstříc; všecek rozčilenšel vzbuditKarla. Dedera podal Havlíč kovi nějakou listinu, Haylíčekzbledl a něco promluvil. Domácíse ho ptali, co se stalo, ale on jim nedal odpo vědi. Začal se oblékat, líbal malé dítě, manželku a ostatní. Byl to okamžik srdcervoucí.Plakali jsme vši chni. Hejtman vyšel ze světnice,a tu se Havlíčekptal Dedery, kam ho povezou,ale ten mu pro lítost ani ne odpověděl.Havlíčekšel klidně s námi. U kasáren (t. j. u četnickéstanice) vstoupil do kočáru s Dederou.Proti nimpřisedlasi tajný z Prahy. Zavřeljsem dvířka a kočí práskl do koní. Jeli čtyřma. Dva četnícina koníchbyli po stranách kočáru. Kam Havlíčka vezli, to jsem ne věděl.« Jak těžce se Havlíčkovive vyhnanství žilo,patrno z jeho dopisů.Tak v listě dr. Pinkasovipíše: »První měsíc mne nechalibydlit v hostinci,kdežto jsem alespoňse zdejšímicestujícímiobcovatia chvílemi zapomenoutimohl,kde jsem; druhý měsíc najali mi již privátníbyt, tmavý, pošmournýklášternickýpokoj,plný svátých obrazů a umučeníbožího,vyjednali mi s mno hými těžkostmi celou stravu v tom pokoji a odloučili mne indirecte ode vší lidské společnosti; dali mi totiž »polopatě«na srozuměnou,abych do hostince,jediného, který zde jest a kam lidé přicházejí,nechodil,a zakázali též tak terorismemasi dvěmalidem,s kterými jsem ně kdy chodívala mluvíval,obcovatise mnou,takže nyní zcela sám celý den trávím a anislovanemluvím,v plném smyslu trapista.« V té »Siberii«, jak Havlíček Brixen nazval, byl držen až do jara r. 1855.Teprve 27. dubna toho roku dostal zprávu,že je mu dovolenoBrixen opustiti.Pobyt v Brixenu a odloučenostod rodiny působily na Hav líčkovo zdraví zhoubně. Havlíček se vrátil stižen zá keřnou chodoboua podlehljí v r. 1856. Na domku v Brixenu,kde Havlíčekpobýval, byla za dnů naší svobody zasazena pamětní deska, dílo so chaře J. Šejnosta, pořízená nákladem Svatoboru. Na desce je Havlíčkůvrelief a pod ním nápis český a ital ský, jenž zní: V tomto domě žil v letech 1852—1855 v zajetí rakouské vlády český novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský, statečný bojovník za svo bodu svého národa. V Brixenu složil Havlíček tři básnická díla, »Ty rolské elegie«, »Křest sv. Vladimíra«a »KráleLávru«. »Tyrolské elegie« podávají obraz skutečnosti a třeba líčí události pro Havlíčka velmi truchlivé, není z nich patrný smutek, ani hněv; básník překonává smutek vtipem a hněv proti těm, kdo se na něm dopustilitak krutého násilíve jménuspravedlnosti,překonáváironiía satirou. Vysmíváse rakouskéspravedlnostia stojí jako soudce nad celým režimem, jenž tehdy spravoval Ra kousko. »Tyrolské elegie« jsou psány formou písně lidové, proto jsou tak oblíbeny a hojně čteny. Radí se mezi nejlepší politické verše v československé poesii. Poznámky. I. Brixen,nyní ital. Bressanone,městov dnešnísev. Itálii. — Diškurirovat(z frane.) — pohovořitsi. — To znáš podle křiku,t. j. podlezpěvu; lapenýpták naříká,křičí.— Treu und bieder= věrný a poctivý;treu undbieder,t. j, Tyrolák. II. Pozoun — kovový hudební nástroj dechový, velmi hřmotnýchtónů. Havlíček »hrál na pozoun«, t. j. burcoval z klidusvýminovinamivídeňskouvládu. — Po svých těžkých pracech (správný tvar by byl pracích): tu je ironie na práci a starosti vídeňskévlády. — Žandarm(z franc.)— četník.—Slavný ouřad — polic,komisařDedera,podkraiskýněmeckobrodský a četník.— Kord,myslí se úřednickášavle; kord je rovná dlouhá bodná zbraň s rukojetí.— Krágl (z něm. der Kragen)— límec. — Vstávají, pane redaktor, 3. pl. podle němč.; v č. si libovali vyšší úřednícinižším onikat. — Ale xanderBachpo páduministerstvaPillersdorfovabyl ministrem spravedlnosti,zůstal i po krátkémtrvání nové vlády (Schwarzenberkovy),v níž převzal po Stadiónovíministerstvovnitra. Když u císařskéhodvora nabyla vrchu strana usilujícío ob noveníabsolutismu,v čele reakce byl ministrBach (Havlíček mu v listech říká Potok). Za něhobyli pronásledovániodpůr cové reakce. Krutá vláda Bachovatrvala až do r. 1859,kdy porážky ve válce se sardinskýmkrálem ViktoremEmanuelem ukázalychatrnost tehdejšísoustavyvládní.Bachbyl pak pro puštěn. — Habeas corpus — anglickýzákladní zákon, který ustanovuje,že zatčený musí býti ihned předveden soudci, jenž má vyšetřiti, zda se zatčení stalo právem.— On je An gličan— Džok,buldog,pes anglickérasy. — Paragraf — od stavec,zvi. v zákonech.— Asistence—pomoc,účast při něja kém výkonu.— Dušno— má význam silnější než dusno.—Oktrojírka— vnucenáústava. (Mnohosmradupo té oktrojírce — mínítu oktrojovanouústavu ze dne 4. března 1849).— Holé nezdraví, podst. jm. střed, rodu; zde: nezdravý kraj, kraj, kde nesloužíčlověkuzdraví. IV.S flintami(z něm.die Flinte,puška).—Dedera,vrchní policejníkomisař z Prahy, jenž zatkl a odvezl Havlíčka do Brixenu.— Že by chtěli Brodští, až se vzbudí, také s námi jet — ironie.— Inkognito(z lat.) — nepoznán,na zapřenou, nechtěje, aby všichni věděli o něm, aby nebyl obtěžován zvědavci.— Hrůzukomis— mnohokomisí,mnohovyšetřují cích návštěv. — Sirény podle řeckého bájesloví polo dívky polo těla ptačího, líbeznýmzpěvem vábily sobě plavce a pojídalyje. V. Novelista— spisovatelnovel. — Dcerka, malá Zdeňčinka— nebylojí ještě tři léta (nar. se 25.prosince1848).—Starý kozák — ohrazeně: Havlíčekprošel už mnohýmiboji s vládou.— V půtkáchtužený — otužilý.Havlíčektu naráží na pronásledování,kterým trpěl pro činnost novinářskou.—Poděbradka — čepice, podobná beranici, z aksamitu barvy modré nebo červené, lemovanásvětlou beránčinou.— Scéna — výjev. — Štafáž — postavy na obraze nebo na scéně pro oživení výjevu. VI. Trubka breští — poštovní vozkové, přijíždějící do místa stanice, ohlašovalipříjezd trubkou. — Ten borovský kostelíček — Havlíčekse narodil v Borové u Něm. Brodu (proto další: Pode mnou je tvá kolébka).— Starému vikáři ministrovat: míní se tu farář Brůžek, šlechetný kněz, jenž měl malého Havlíčkavelmi rád. Havlíčeknapsal, že otec a farář Brůžek byli mužové,jež milovalve světě nejvíce. — Táhnout světem na zkušenou,pak s pochodníjít — míní tu cestu do Ruska, pak činnost novinářskou.— Naší chase pla menem veselým na cestu svítit — českémulidu ukazovat cestu lepšímuživotu.-—Známtě třicet let —Havlíčkovibylo 30 let, když byl vyvezen do Tyrol. VII.Měljsem Špilberkv mysli— na Špilberkubylo stát ní vězení.— Kufstein— pevnost v severníchTyrolích,tehdy rovněž státní věznice. — Postilion— poštovský vozka. —Všudekolomaza všude přepřahovatina poštovníchstanicích. — Lethe na Čechy— Lethe byla podle řeckých bájí řeka v podsvětí,z níž duše zemřelýchpily zapomenutívěcí pozem ských. VIII.Elegie(z řec.) — žalozpěv.— Heroický— bohatýr ský, hrdinný.— Reichenhall,Weidring— cesta vedla ze Salc burku cípem Bavorska do Tyrol. Tam se stala ona příhoda. — Ordonance(z franc.) — rozkaz, nařízení.— Ta se nedá žádnou ordonancípřeoktrojovat— žádným nařízenímpřemě nit, předělat.— Plytký — mělký,plochý,rovný. —Internýro- vat — uvězniti. — O Jonáši smutný příběh ten — Jonáš, židovskýprorok, měl jiti podlebožíhorozkazukázat do Nini ve, plavilse však do Evropy.Za plavbyse strhla bouře,i bylo losováno,kdo se má vrhnoutido moře,aby usmířilhněv boží. Jonáš jsa si vědomhříchu, dal se vhodit!do moře. Byl však pohlcenrybou, jež ho po třech dnech vyvrhla. — Škarpa (z franc. = sklon)— příkopu cesty.— Delinkvent(z lat.) —provinilec.— Ekvipáž (z franc.) — kočár se spřeženímkoní. —Jako vítr s Alpy— tu jménovlastnímístoobecného:s kop ce. — Resignace(z lat.) —odevzdáníse do osudu.— Čerstvě] než car ruský — tu narážka na srážkuvlaků v Ruskuna zač. r. 1851;v jednomz vlakůjel car. —Mustrdelinkventů—vzor provinilců,vězňů.— Špiritus — líh. — Arnika (rostl, arnica montana— prha chlumní),náleží mezi stožnokvěté;má žluté úborykvětníasi jako pampeliška.Rostena horskýcha lesních lukách.Arniky se užívá výrobě lihové tinktury v ranhojičství, zvláště v domácímlékařství při pohmožděninách. IX.Turbace (z lat. turbatio)- zmatek,neklid,znepokojení, výtržnost. — Kvitancí— potvrzenío přijetí. — Černý dvouhlaví orel: znakem Rakouskabyl černý dvouhlavý orel. —Podkrajský — t. j. okresní hejtman v Brixenu. — Siberie: místo Sibiř; Havlíčektu užil vlastníhojména místo obecného: studenýkraj. Jazykové poznámky (římská číslice značí zpěv, arab. slohu). II. 2. P r a c e ch, spr. pracích.— II. 3, Dobr y t r o slož.z dobré jitro. —•II. 4. Ouř a d (a v dalšímtextě ouřední, ouzkostí,outraty) ou m. ú podle lidové výslovnostiv Č. —II.9. Uďá 1,sp.udělal.— III.3. Potřebuj u, spr. mluvn.po třebuji. — IV. 7. Pojedem, spr. mluv. pojedeme. —V. 2. Ta k é’s m. také jsi. — V. 5. Vtisknul, spr. vtiskl.—V. 6. Blíže dveří, spr. nedalekodveří, u dveří. — K J ihlavi, spr. Jihlavě. — VI. 1. Jedem, spr. jedeme. —VII. 2. Za č1a, spr. začala. — A1p ej s á, spr. alpská. —VII. 4. Radš; zde-náležitý 2. stup. radši s odsutým i. —VII.9. Pi j u, lid.tvar, mluv.spr. piji.— VIII.4. Jedem, spr. jedeme.— VIII.8. Napadnul, spr. napadl.—Vlil. 15.V hubě ale, spr. ale v hubě. Vesbírce »Knihovna středoškolské četby« ' dosud vyšly tyto svazky: 1. Komenský: Kšaft Jednoty bratrské . . .Kč 1.50 2. Mácha: Máj (prof. Pulec) » 3.— 3. Langer -opta-Medek : Legionářské po-1 vídky (Dr. Staněk) » 3.— 4. H e y d u kr Ne r u d a - SI á d ek - V r c hl i c ký : Výbor z jejich lyriky (prof. Pulec) .... » 4.50 5. Ruské byliny (Dr. Sahánek) » 3.— 6. Turge něv: Lovcovy zápisky (přeložil prof. H. Sáňka) » 4.50 7. Výbor z české prózy literárně-historické a esteticko-kritické (prof. Pulec) » 4.50 8. Výbor z řečnické prózy (prof. Pulec) .... » 4.50 9. Lidová lyrika československá (Dr. Staněk) ...» 4.50 10. H a vi í č e - B o r o v s k ý : Tyrolské elegie (prof. Pulec) » 1.50 11. Výbor z prózy Nerudovy (prof. Pulec) .... » 4.50 12. Výbor z paměti a vzpomínek našich spisovatelů (prof. Pulec) » 4.50 13. Výbor z lidové epiky československé a jihoslovanské (Dr. Staněk) » 4.50 14. Neruda: Kosmické písně (prof. Klusák) ...» 3.— 15. C e 1a k o v s k ý : Ohlas písni ruských (Dr. Sahá nek) » 3,— Další svazky jsou v tisku a budou obsahovat!: Výbor z prací Raisových a Holečkových. — Slovenské po hádky Boženy Němcové. — Výbor z povídek Jos. Gregora Tajovského a z prací Šoltészové. — Balady a legendy Neru dovy a Vrchlického. — Výbor z prací Zikm. Wintra. — Vy brané ukázky z korespondenci č. spis. — Výbor z lyriky (Macharovy. Sovovy. Březinovy a Dykovy), — Výbor z lyriky nejnovější (Toman, Křička, Medek, Wolker a Hora). — Výbor filosofické prózy. — Slovenskou lyriku. — Atd. Vydává: »Dědictví Havlíčkovo«, Brno, Pekařská 2. Pni-NICK»TISKÁRNAVSUNE