V PRAZE. NÁKLADEMKNIHKUPECTVÍDEAGEÉGRAA FEED.DATILA. 1878. mm NÁRODNÍKNIHOVNA 1000373518 9f a 380 Tiskem dra. Edr. Grégra r Praze 1877. yELECTĚNÉ PANÍ RŮŽENĚ FRIČOVÉ, ROZENÉ ŠVAGROVSKÉ, VĚNUJE v pšAtelství upřímném. Povídky malostranské Týden v tichém domě. 1867. V košili. ß \C)ítíme, žejsmev místnostizcelauzavřené. Čirá, hluboká (pikolem nás tma, ani nejmenší skulinounevniká odnikud šero; všudejen tma taková, v níž domníváme-lise přec na okamžikmiti něcosvětléhopřed oěima,je to pouze rudý kruh vlastní naší myšlenky. Napnutísmyslovépozorujíi nejdrobnějšíznámkyživota. Čich náš zvěstuje nám, že místnost naplněna je mastným jakýms vzduchem,sprostou směsicívýparů. Je nám hned, jako bychomhlavně cítili smrkovénebo jedlové dříví, hned zas jakoby lůj a sádlo, a zas jakoby suché švestky, kmín, ba i kořalku, česnekatd. Sluchu se dotýká tykot hodin. Musí to být staré nástěnníhodiny s dlouhýmkývadlem,na jehož konci tenký plechový a zajisté že trochu skrivený kruh; někdyt se kývadlo v jednozvuěnésvé povídačcezakoktne a kruh se lehýnce otřese. I to zakoktnutíopakuje se v pravidelnýchrozměrecha stává se jednozvučným. Mezitím slyšíme dýchání spících. Musí jich tu býti více. Dýcháníse všelijak proplitá, zcela se neshodneani jednou, někdy jakoby jedno usínalo, kdežto druhé se sesiluje, jedno jakoby se s kyvadlemhodin zakoktávalo,kdežto druhé sobě přispišuje,a v to zas zahučí odjinudnáhlé od dechnutí silnější, jakoby to odstavec nové kapitoly spací. Také hodiny si nyní pojednou z hluboká oddychly a zahrkly. Zdá se, že po hrčivété úvozovcekyvadlošepotněji se pohybuje. Jeden ze spáčů se pohnul a zašustnul pokrývkou; dřevěnéjeho lože prasklo. Y hodináchhrklo to znovu, jedna — druhá zazní to rychle po sobě zvučnýmhlasem kovovým,jedna — druhá hned na to zakuká to hlasem temným. Spáč se znovu pohne. Je slyšet, že se na loži vzpřimuje, že odhrnuje pokrývku. Teď zavadil nohou o pelest — teď zašramotil těžkou trepkou — patrno již, že obut v obětrepky. Pohne sebou a učiní několik opatrných kroků. Již zase stojí; ruka jeho hmatá po dřevěné ploše, pod rukou mu něco zaharaší, jistě že to sirky. Několikkrátsirka škrtne, několjkkrátzasvitnefosforový dým, zase škrtnutí, dřívko prasklo, člověk zabručí. Nové škrtání, konečnězavíří plamíneka rozlije se přes postavu košilatou. Plamínek se opět zamrkal, ale kostnatá stará ruka přiložila jej již ku sklenici vodou a olejemnaplněné, na jejímž povrchuplave černý knůtek v korku. Na knůtku to zasvitlo jako malá hvězdička. Sirka odletěla na zem, hvězdička se znenáhla zvětšuje. Nad ní stojí košilatá po stava, stará ženská, zívajíc a mnoucsobě prospalé oči. Postava stojí u stolku, přiléhajícím jakés tmavě natřené dřevěné stěně, jež celou místnost dělí na dvě části. Až za stěnu síla lampičky nestačí, vidíme jen jednu část místnosti,— čich náš ale nemýlilse, jsmev skladištihoky nářském. Patrno, že tu jedinémístnostiužitoza byt i krám. Krám ten jest po hokynářskuzásoben dosti bohatě, pytlů rozestavenohojně se zbožím prostým, nad pytly pnou se plné košíky a ošatky, se stěn visí pletence a chumáče. Žena se zachvěla nočnímchladem, vzala lampičku se stolu a postavila’ji na pudl, na němž plno krajáčů s čerst vým i přepouštěnýmmáslema nad nímž houpají se váhy a pletence česneku i cibule. Usedla za pudl, schoulila nohy až hradě a vyndala ze šuplete škatuli naplněnou nitěmi, nůžkamii jinýmharaburdím. Vyndalanitě i ostatky a dostala se konečně na dno škatule, kde byly papíry a knihy. Papírů ciframivesměspokrytýchsobě nevšímala, vzala jednu z knih a rozevřela. Byl to snář, tak zvaný „velký“. Zabrala se upřímněv obracení listů, pak čtlä, pozivovalasi a zase čtla. Za stěnouslyšetjiž jen jednoodměřenédýcháníspáčovo; druhý spáč, probuzenbud šramotemneb kmitem světla, pohybnul se na svém loži. „Co pak je to?“ zabručelnáhleodtamtudstarý, sípavý hlas mužský. Žena neodpovídala. „Stará — je ti něco?“ „I jen lež,“ odpovídalažena, „nic mi není, zima mi je!“ a zívla. „Co tam tedy kutíš?“ „Zdálo se mně o nebožtíku mém otci, do rána bych to zapomněla. Byl tb'' krásný sen, jaktěživo se mně nic takovéhonezdálo. To je ale zima, a v červnu!“ čtla dál a vrtěla hlavou. Chvilkubylo ticho. „Kolik pak je to hodin?“ zaznělopak zaseza stěnou. „Dvě pryč.“ Dýchánítřetího spáče stávalo se nepravidelné, hlasitý hovor spáče budil. „Tak tedy dělej, at se vyspíme! Ty nemyslíšnež na lutrii!“ „To je pravda, tady člověk nemá ani chvilkupokoje. Spi si a nech mne.“ Dýcháníza stěnou zakončilose mocnýmoddechnutíin; také na třetím loži spáč se již probudil. Stařec bručel dál: ,Fláma syn mně přijde domů teprv půlnoci a po půl noci zas mne budí lutrie, achich to je život!“ „Tynemůžešdát pokoje, viďže ne? Ano, dři se, ženo, dostaneš za to. Když i vlastnímuž pořád bručí — kdybys dovedl synovi poroučet, to by bylo dobré. Co já udřená žena dělám,je už věru poslední!“ „Poruč mu, máš ho tu taky, poruč flámovi!“ „Co pak mně už zasechcete, tatínku?“ tázal se mladý hlas mužský. „Mlč, ani mi nemukej,ty’s ten pravý! „Ale já přec nemohupochopit —“ „On nemohe,“ posmívalse stařec, „to je darebák!“ „Ale —“ „Mlčíš?!“ „On ti bude ještě odmlouvat,máme to hodnéhosyna, to jsme si vychovalipotěšení!“ mínilazas ženaa zívlaznovu. „Syna? To není syn, to je zloděj našeho zdraví!“ „Když ale spím,jak pak kradu?“ „I ty lumpe,ty!“ „To je kvítko!“ „Darebákje!“ „Darebák!“ Syn začal na loži zlehka hvízdat „O Matyldo!“ „Koukejse na něho, on se námnaposledještě posmívá1“ „Však on ho nemine trest boží,“ pravila žena, píšíc křídou na dřevěnoustěnu čísla 16, 23 a 8. „My se toho ještě dočkáme,ale přála bychsi, abychpak už nebyla živa.“ Složila škatuli, sfoukla světlo a hrabala se zas svému loži. „Ten bude pykat, ale bude už pozdě. Budeš-lipak mlčet?“ Syn umlknul. „Špendličkembys nás pak kopal, ale nevykopeš,špendlíčkem ti povídám,špendlíčkom!“ „Prosím tě, ženo, nech ty špendlíky být a usni, já bych spal!“ „Nu já to musím odnést, to se rozumí. Bože, bože, ty mne navštěvuješ!“ „Já se ještě zblázníms vámi!“ „To jsou lidé, to jsou lidé!“ „V noci jsou všichni lidé zlí,“ podotýkalmladík. „Co to tam povídá?“ „Kdo pak to ví, on má vždyckyněco, ten bohaprázný!“ „Sval tam na něho tu armaru, neboho vyžeňme,hned ho vyžeňme!“ „Prosímtě, dej ty užtaky pokoj! Mámjá peklo!“ Stařec zabručel, stařena zabručelav odpověď, mladík mlčel. Chvilkamiještě nějaké zabručení,odplivnutí,konečně bylo vždy tišeji a tišeji; stařenausnula, stařec ještě jednou sebou zavrtěl, pak usnultaké. Tichýmbzukemjako medák začalmladíkještě jednou„OMatyldo!“Nedobzučel,usnultéž. Mastným vzduchemcvakalo a zakoktávalose kývadlo jako dřív. A mimo ně slyšet jen to oddychovánítří spících osob. Proplítalo se všelijak, neshodlose ale ani jednou. . Dům se z větší části probudil. Kanné slunce červnovébylo již hezky dlouho osvěco valo dvůr domu, než lidé se probouzeli. Yzdor šramotu těžkýchvozů, zalehajícíhosem průjezdem a přes střechu z ulice, duněly první kroky přece silně jakoby v klenbě. Jednotlivě,jakoby jedna čekala, až druhá zajde, vycházely ženštiny z rozličnýchbytů, buďprostovlasýa posud neuče sány, buď se šátkem hluboko do čela vtaženým, tak' že chránilospaléočipřed sluncem. Nebylojich mnoho,všechny vypadalyale jako nedbaléslužky; šat jejich nebylani řádně obvázán, sešlapaný střevíc táhl se jim za nohou, v rukou nesly hrnky buď prázdné buď již mlékemnaplněné. Znenáhla stalo se přece živěji. Bílé opony mizely s oken, leckteré okno se otevřelo, objevilase v něm po stava, rozhlídla se po nebi a vrchu Petřínu i mluvilapak něco dovnitř ostatnímspolubydlícímo pěkném ránu. Na schodech a pavlačích se setkávalia přáli sobě „dobrého jitra.“ Y prvním patře přední, do ulice vedoucíčásti domu objevil se v krajním oknu vysokýmuž s rudou, trudovitou tváří a rozcuchanýmšedýmvlasem. Opřelse těžce o zídku okenní a vyhnul se ven, tak daleko, že košile na prsou rozevřenázcela obnažila mohutnájeho, vzdor červnuještě také ve flanel se halící prsa. Podívalse na vedlejší,posud zastřené okno. Zasese uhnul zpět a pravil dovnitř: „Ještě není sedm.“ Y tom však prasklo vedlejší to okno a odevřelose dokořán. Objevilse v něm jiný mužvysokétaktéžpostavy, avšak mladší. Bylvlasůčerných,pečlivěpřičesanýchv sluš nou a pevnou formu,jaká hlásala, že je každodenněa na vlásek asi tatáž. Obličejjeho byl kulatý, hladce oholený, jak se ale zdálo, bez zvláštního výrazu. Tělo se krylo v elegantníšedivýžupan, ruce držely hedbávnýžlutý šátek a vytíraly jím skla zlatých okulárů. Ještě jednou dýchl na skla, ještě jednou setřel s nich mlhu, nynínasadilbrejle a obrátil se zcela nám. Tvář jeho, dříve neurčitá, na byla pod skly náhle pevnějšíhorázu, jakž se vždyu krátko zrakých stává. Byla to tvář dobrácká, oko pohlíželonyní přívětivě i dosti vesele; přec však lze z každéhorysu čisti, že ta tvář již hezky dlouhopřes čtyřicet let na svět sedívá. A když se podívámena ni tak jen trochu znaleckýmokem, jsme skoro jistf, že to tvář staromládenecká. Tvář kněze a tvář starého mládencepoznáš i v přístroji. Starý mládenecpoložil se da okna, sněhobílým,pěkně vyšívanýmpolštářem opatřeného. Podíval se do modré oblohy, pohledl na lesknoucí se zelený Petřín a úsměvné jitro zazrcadlilose i na tváři jeho. „Toje krása — musím časněji vstávat,“ šeptal. Hned na to sklouzl zrak jeho do druhého patra zadní části domu. Mihl se tam za zavře ným, čistým a průhlednýmoknemženský šat. Úsměvsta rého mládencestal se zřejmější: „Nuto se rozumí,Pepička — Josefinkauž v kuchyni,“ šeptal zase. Při tom pohnul trochu rukou, z velkého, prst pravé jeho ruky zdobícího briliantu vyšlehl proud skvělézáře, cožsvábilozrak starého mládence na vlastní zas osobu. Stočil trochu prsten, tak aby briliant trůnil zrovnanad prostředkemkloubu,povytáhl pěkné manžetya s patrným zalíbenímdíval se pak na své tučné, bělostí se skvoucíruce. „To nic neškodí,opálí-li se trochu, to je zdravé,“ i zašeptavto, pozdvihlpravici nosu, jakoby chtěl čichempřesvědčit se o rostoucí její zdravotě. Dvéře v druhém, protějším patře na pavlač vedoucí zavrzlya vyšloz nichpěkné, as osmnáctiletéděvče.Vtělené ráno! Vzrůst dívky té hyl půvabný,štíhlý. Tmavý,kade řavý a prehustý vlas vlnil se jí s čela až šíji, poután prostou aksamitovoustužkou. Obličej její byl oblý, oko jasně modré, upřímné, tvář růžováa pleti hebounké,rtíky malé, až tmavorudé,celá ta tvářnost činila dojemnanejvýš příjemný,aniž by vylučovalatajné vědomí,že není vesměs rysů akademickypravidelných. Jen že kde hned tu malou nepravidelnostpři tom příjemném celistvém dojmu najít! V tom maličkém, rozkošném oušku jistě nevězela, vždyť právě to ouško bylo líbání vzdor tomu, že v něm vězely jen zcela chudé a malé náušnicestříbrné. A mimoty ná ušnice žádné ozdoby víc. Kolem bělostnéhokrku vinula se arci tenká černá šňůrka, ale skvost, jejž snad nesla, skrýval se kdes v pučících ňadrech. Šat měla dívka až ke krku upjatý, světlý a jen tence pruhovaný. I ta jedno duchost barvy a střihu byla vábná. Děvčeneslo v ruce hnědý, plechovoupokryčkouopa třený hrneček. „Dobréjitro, Josefinko!“ zaznělozvučnýmhlasemteno rovým. „Dobré jitro, pane doktore!“ odpovídalaJosefinkaa pohledla s přívětivýmúsměvemdo protějšího okna. „Kam pak s tou^snídaní?“ „Dolů slečněŽanýnce. Je nemocnaa nesují trochu hovězí polívky. Schovalajsem ji od včerejška.“ „Žanýnka je nemocna? Jaký pak div, vždyť to musí u ní vypadatjako v žaláři! Po celý rok neodevřeani okna a k tomu má tam u sebe ještě toho ošklivého,psa; dnes zase celou noc štěkal a vyl. Musímerasa navést!“ „I toto,“ horšila se Josefinka,„slečnaby se zbláznila!“ „A co jí vlastně je?“ „Stáří,“ odpovídalaJosefinkasmutně a ubíralase to čitým schodům. „Dobračka, ta Pepička — Josefinka!“ mručel pan doktor a zrak jeho utkvěl na východu schodů v patře prvním,a když děvče i tu zašlo, očekávalji zrak jeho již dole u východuna dvůr. Josefinka přešla dvorem i přistoupila přízemním dveřím. Yzala za kliku, dvéře byly zavřeny. Rachotila klikou, klepala na dvéře, uvnitř se nikdo nepohnul. „Za klepejte na okno!“ radil doktor z okna svého. „To nebude nic plátno, bouchat se musí, ne klepat, a bouchat Pepička neumí. Počkejte, já zabouchám!“ za znělo se schůdků z průjezdu do dvora vedoucícha dvěma skoky octnul se mladík as dvacítiletý přes schodydole a již stál vedlé Josefinky. Byl oděn v lehký, šedý šat letní, neměl ale na hlavě ani kloboukuani čehožjiného. Vlasy jeho byly samý černý prstenec, tvář jeho byla ostra, oko živé. „Tedy mně pomozte,pane Bavore!“ prosila Josefinka. „Dřiv se podíváme pod pokryčku,“ škádlil mladík a vztahovalruku Josefince. „No — no — no,“ bručel nahořepan doktor, zamlčel seale zas, kdyžviděl, že se děvčemladíkoviobratněvyhnulo. „Já si zaklepu sama!“ Mladík ale stál již u okna a bubnoval na ně prstem. Uvnitř se ozvalpronikavýštěkot psa, pak zas vše utichlo, čekali chvilku. Když ale žádná další známka života se nejevila,popošel mladík druhémuoknu a začal do rámce vší silou mlátit. Pes se opět ozval,štěkal zuřivě a dlouho, pak zakončilpronikavýmvytím. „Slečnanás vyhubuje!“ „Eh co!“ mínil mladík a bouchal znovu; pak přiložil ucho rámci a naslouchal. Slyšel jen kňučivé vytí psa. Spůsobenýhřmot vyrušil již celý dům. Yedlé dokto rova okna vyhlíželjiž zase vysokýmuž s tou rudou trudovitou tváří a s ním dvě hlavy ženské, jedna starší, druhá mladší. Na pavlačv protějším druhém patře vyšla Josefinčina matka, žena to vysoké postavy, a za ní připlížila se nemocnáa nahrblá malá postavička starší sestry Josefinčiny. Na pavlač prvního patra vyšli tři lidé, muž na polo oblečený,s hlavouolysalou,ženská taktéž starší a jen napolo oblečená, konečně as dvacítiletá mladice v pouhé spodničce, s nedbale přehozenýmšátkem a hlavou plnou papilotů. Se schůdků od průjezdu sestupovalypak ještě dvě ženské, zcela oblečenév šat jen prostý. Menší z nich, postava živá a pohyblivá, volala sestupujíc do průjezdu zpět: „Márinko,zůstaň v šenkovně,ať nám tam nikdo ne vejde!“ Ve větší, druhé poznávámenoční vykladačkusnů z předešlé své kapitoly. Snad že bílý a čistý čepečekjejí dobře jí sluší, snad že ve světle slunečním všichni lidé jsou i jeví se co mírnější,její celá tvářnost zkrátka zdáse nám nyní býti příjemná. „Co je to tu, Vácslave!“oslovujemladíka. „Mně se zdá, že nám slečna Žanýnkaumřela! Zabou chámještě jednou!“ i bubnovalse vší silou. „Není nic plátno, musíte pro zámečníka,pane Bavore, ale rychle!“ volal shora pan doktor. „Přijdu hned sám dolů!“ Mladý Bavor již zmizelze dvoru. Se všech stran se křižovalyotázky a odpovědi,vše mluvilo, ale hlasem vždy jaksi stemnělým. Pan doktor byl právě, zcela vycházceoblečen,sešel dolů, a sotva byl ustrnuléJosefincesdělil, že nemusí stále ten hrnek v ruce držet, když mladý Bavor dostavil se tu již se zámečnickýmučedníkem. Zámek byl brzy odtržen a odevřené dvéře nebránily více vstupu. Okamžik nechtělo se jaksi nikomu dovnitř. Tu se sebral Vácslava vkročil mužně, za ním hned pan doktor, mezi veřeje se vetlačily ženské. Velký pokoj byl temný, až příšerný. Okna do dvora i na Petřín vedoucí byla hustě ověšena, a nedovolovala světlu vyniknoutnad jakés šero. Vzduchbyl starý, puchem a plesnivinou naplněný. Se stropu visely mocné, 'černé a prachemtěžké pavučiny, po holých, šedivýchstěnách bylo několik tmavých obrazů, ovinutých prastarými a na prst zaprášenýmiumělýmikvětinami. Nářadítu nebylsicežádný nedostatek,avšak vše jen přestárlé, staromódní,nesoucí na sobě znak, že se dlouhá a dlouhá léta ničeho neužilo. Na nízkém, špinavě žlutou peřinou pokrytém loži bylo vidět dvé zubožených,vychrtlých rukou a suchou, lysou hlavu. Vyhaslé odevřené oči dívaly se sklenně do výše. Starý, ošklivý a chundelatýčerný pes přebíhalod hlavy nohoum po loži a štěkal na příchozí zoufale. ,.Kuš. Azor!“•promluvilYácslavdušeně,jakoby v tom vzduchuoddechnoutse bál. ,,Myslím, že je mrtva, pes by tak nevyl,“ podotýkal pan doktor temně. „Ba,ta už je na věčné pravdě! Bůh jí odpust hříchy a odpusť nám všem naše viny. Orodujza nás, svátá boží rodičko!“ koktalaBavorováa bohatá slzakanula jí po líci. „Kdyžje v domě za krátko po sobě funus a veselka, bývá nevěsta šťastna,“ podotknula malá paní hospodská strnulé Josefince. Tato, na smrt uhledlá, náhle se celázapálila,pak zase zbledla; obrátila se a odešla, aniž by odpověděla. „Musíme ale nejdřív psa odstranit, — aby nás jen nepokousal— snad má v zubechjiž jed z mrtvoly,“mínil pan doktor a ustoupil o dva kroky zpět. „Bude brzy venku,“ mínil Yácslava blížil se divo kému strážci mrtvoly. Pes, ač tu měl samé známé tváře před sebou, rozzuřovalse vždy víc a víc. S ohlušujícím štěkotem skočil hlavě lože zpět, když se konejšícího Yácslav blížil. Yácslav přikročil až loži, vztáhl levou ruku peřině a v tom okamžiku, když pes po ní skočil, chytil ho pravicí v týle a vyzdvihlho do výše. Pes sebou vztekle házel, Yácslavho ale držel pevně. „Kam s ním?“ „Dejtemně,maminko,klíčeodnašehodřevníka,vstrčím ho tam zatím do bedny,“a odcházels vyjícímpsem. „Tedyprý je nebohá hundsfrajlemrtva?“ zazněloharašivým hlasem ve dveřích. V promluvivšímpoznáváme lysohlavéhomuže,jehož jsme byli na pavlačiprvního patra spatřili. Lysé témě je pokryto až do opalisováníušumělým a vyrudlýmcilindrem,jehož forma svědčío celou řadu let co do módního času zpět. Slabé světlé vlasyna skráních jsou vodorovněpřičísnuty oku. Tváře jeho jsou opatřeny koží v mocné řízy se skládající,jako bývá u lidí zeschlých z dřívější mocné tloušťky; každá tvář jako by byla vyprá zdněnýmpo cestě vakem. Postavaje hranatá, s vpadlýma prsoma,s rukamajaksi bezvládněse klátícíma. „Ano mrtva!“ „Tedy jen honem s ní do kaple, ať nemámemrtvolu v domě, nebo ať nám nepojdouvýdaje!“ „Toho se nebojte,pane domácí,“odmlouvalpan doktor, který se byl zatím probíral v škatuli na stole vedlé lože stojící a papíry naplněné, „nebožka sobě zaplatí všechno sama. Patrno, že si připravila všechno na smrt a že se včeraještě v papírech svých probírala. Zde pod touchun delatou spečenouvlásenkou našel jsem tento lístek znějící Zanýnce co členu svato-haštalskéhospolku dekretářskéhol a zde knihu strahovského„spolku lásky“. Dostanepeníze na pohřeb, i má již také requiem zaplaceno.“ „Chudák hundsfrajle, a měla přec jen pensičku as osmdesátizlatých ročně; můj syn jí psával čtvrtletní kvitance!“ obdivovalase paní Bavorová. Patrno, že lidičkám těm platila „hundsfrajle“ as již dávno co název pouze historický,nikoliv co nadávka. „Todostaneas padesátzlatých,pěknýpříkrova svěcené, ? pozlacenétabule,“ mínila paní hospodská. „A co je v těch ostatních papírech?“ tázalse vrátivší se Yácslavzvědavě. „Nic cenného. Patrně soukromélisty, několik desíti letí staré,“ odpovědělskoumajícípan doktor. „Půjčte mně je, může být zajímavo číst vzpomínky staré panny. Já si s nimi vylezu pak nad okap a přečtu si je tam. Dnes je pondělek,celý důmpere a pro zápach mydlinek a bráchu — při prádle se všude vaří hrách — nelze v celém domě vydržetjinde než na střeše. Novelista musí všechno číst a já chci být novelistou. času mám dost, mám z úřadu dovolenouaž do čtvrtka,— je-li pravda, pane domácí?“ „Jen ať žádný z těch listů neztratíte, dejte je zas všechnyhezky sem!“ „Ale kdo upraví všechno?“ tázal se pan domácí. „Měl byste se toho ujmout vy, pane doktore! Denn diese lente kennen’snicht!“ „Jen kdyby můj syn nebyl s tebou v úřadě, já bych ti řekla „kennens- nicht!“ bručela Bavorovápro sebe. „Nezbudeas jiného!“ mínil pan doktor dobrosrdečné. „Dojdu sám do konskripce, do záduší a na faru, — ale, ? pane Bavore, vy musíte hned pro fysika; až zde podepíše cedulku,přineste ji za mnou do kanceláře!“ Yácslavochotně odkvapil. „A já s paní hospodskouumyjema upravímemrtvolu. Prokážemjí posledníslužbu!“ „To jste hodny!“ chválil pan doktor. „Ale já už musímjít!“ „Půjdu s vámi.“ Páni odešli. „Co pak děláte, paní sousedko?“ „Kozjímámsvět.“ „A co že se vám zdálo, paní sousedko?“ tázala se dále hospodská. „Chtěla jste vypravovat—“ „Tak ano! To byl krásný sen! — Zdálo se mně, že přišel ke mně nebožtík můj otec, dej mu pánbůh nebe, už hnije přes dvacet let a když matka umřelapřed ním, neměl pokoje a chodil denně na hřbitov, až sámtakéumřel. Měl lehkou smrt. Ti se měli rádi jako děti! Jako bych je viděla, když oba nad námi dětmi plakali. Bylo to v té nouzi za francouzskýchválek a neměli námco dát jíst —“ „Jak pak se jmenovalpantáta?“ „Šestnáctka — byl Nepomucký. Tak tedy najednou stojí jako přede mnou—u nás v krámě. Chci říct: „Kde pak jste se tu vzal, pantáto?“ on mně ale — byl celý bílý — podává plnou náruč tlustých buchet — dvacettři, zna- menáto štěstí— a povídá: „Naverbovalimnenavojnu,musím jít!“ Vojenské verbování má osmičkua znamenáveselost. Obrátil se a šel —“ „To bude šedesátjedna, když se obrátil!“ „Věru, na to bych byla ani nezpomněla. Tedy 61, 23 a 8.“ „A dejme na ně celých padesát krejcarů, když je to tak živý sen, jak?“ „Mohly bychom.“ „Vyhrajemvíc a pak — pan Vácslava moje Márinka — má se to rádo!“ . rodině pana domácího. Již je čas, abych určitěji naznačovaldějiště a osoby. Při těchto visím na náhodě, jak která v průběhu začína jícího právě téhodnepošine se sama v popředí; o dějišti ale mohu hned říci, že to jeden z nejtišších domů tiché Malé Strany. A dům to stavby divné, jakých arci ještě více na nejpříkřejšlmsvahu Ostruhovéulice. Dům má po měrně značnou hloubku, prostým průčelím svým dívá se v ulici Ostruhovou,kdežto zadní část budovyhledí do hlu boké a mrtvé uličky Svatojanské. Tím svahem se stává, že zadní část vzdor svým dvěma patrům je přec nižší než jednopatrová část přední. Obě ty části nejsou budovami spojeny, zdi sousedníchdomů trčí mezi nimi do výše, ale slepě, bez oken. V přední části lze z ulice vidět v levo krám hoky nářský, v pravo hospůdku. Do prvního patra nechodí se schodyz průjezdutemného,nýbrž musí se vyjítna schůdky do dvora vedoucí,odtud v pravopo krátké pavláčcek toči- tým schodům,těmi nahoru zas na krátkon pavláčku,z ní do malé chodby. Patro to tvoří do ulice i do dvorajediný 2 byt, obydlenýhospodářskýmúřadníkem,žijícímna odpočinku zde se ženou~afdcerou. Pan doktor, vlastně pan Josef Loukota, praktický amanuensisbez doktorátu, má u nich pokojík v podnájmua musí skrz kuchyň do obydlí svého. Točité schodyjdou ještě o něco výš, až půdě. V pravo i v levo od schůdků dole jsou dřevníky. » Dvorek je značně svislý. přízemí zadní části domuje známé nám již obydlí nebožkyslečny Žanýnky,vedlé něho schody do sklepa, vedlé těch zas točité schody do dvou, dlouhými pavlačemiopatřenýchpater a opět dál na půdu. druhém patře bydlí Josefinkas nemocnoustarší sestrou svou i s matkou, vdovou to po úřadníku panském. Byt jejich, taktéž celé, ostatně dost skrovnépatro zaujímající, má okna do dvora i na Petřín. prvním patře bydlí pan domácí se svou rodinou, již jsme byli už zběžně na pavlači spatřili. Učiňmezde slušnýmspůsobempřední návštěvu. Kuchyní,v níž spatřujemenyní starouBavorovouopět a siceupracíchnecekcoposluhovačkupaní domácí,vkročíme do prvního pokoje. Nářadí je tu dosti jednoduchéa ne moderní. levo ustlanélože, pokryté pletenou přikrývkou, v pravoprádelník a vysokýšatník, zdeondeněkoliksedadel, uprostřed kulatý, potrhanýmtrochu a vybledlýmkobercem pokrytý stůl, v oknechpo šicímstolkua sedadlei podnožce, na stěně mezi okny velké zrcadlo, na stěnách ostatních, zeleně malovaných,prázdno. Na prádelníku a zrcadelním rámci nasadilse prach; avšakto neškodí,teprv druhýpokoj je pokojem parádním, proto také říká Bavorová pokoji prvnímujen „parádníVorzimmer“. druhém,parádnímtedy pokoji je na stěnách několik iluminovanýchlitografií,a ná řadí skládá se z piána, kanapé, stolu před ním, as šesti, bílými pokrývkamiopatřených,v kruhu kolem stolu nasta- venýchsedadel a opět lože. Lože to je odestlánoa pova luje se na něm holčice, druhá dcerka to domácí. Třetí pokoj je ložnicí rodičů. U jednoho okna prvního pokoje sedí paní domácí, u druhého sedí slečinka. Matka je posudjen napolo oble čena, dcera posudjen ve spodničce,ačjde již najedenáctou. Paní domácíje dáma velmi ostrých tahů, obličejeaž stlačeného a v špičatou bradu vybíhajícího. Má nasazeny brejle a šije velmi pilně na hrubémjakéms plátně. Černé, na plátnu vytištěné marky ukazují, že to prádlo vojenské. Slečnaje, abychomvyjádřili se krátce, blondýnkounejfád nějšího druhu. Její obličej činí ji matce podobnu, jen že ostrost tahů je trochu zmírněnaa špičatá brada že má pro sebe alespoňjakýs ten půvabmladosti. Očijejí jsou světle modry,vlasy nezdajíse být hustý, jsou ale posudvpapiloty svinuty.Vidímenyní, žeje přec již značně přes dvacetlet. Košík se šicím náčiním stojí na okně a bílé, tenké jakés prádlo leží na sedadle vedle slečny. Červené, na prádle ležící klubíčko dokazuje, že slečna buď prádlo zna menat začalaneb alespoň začít chtěla. Na uprázněnémsto lečku, při každémpohnutíse kývajícím,stojí miskas kalamá- ' řem, vedléněhoje odevřenéalbumsrozloženýmia popsanými pamětními lístky, před slečnou na podložených starých novináchjeden lístek bílý, a na okně je po rucerozložený sešit, popsanýsamýminěmeckýmiverši. Slečnachcezajisté kus poesie na ten bílý lístek vkouzlit, ale je patrno, že nemá péro ještě dost připravené; zkouší je na pokraji novin, i pomáhalamu již všelijak, jak její inkoustem počerněné rty svědčí. Matka vyzdvihla hlavu, pohledla dceři a zavrtěla hlavou. „To se ti té práce chce! — Slyšíš?“ „I vždyť budu!“ „Tv’sbyla v kuchyni,Matyldo,když ráno Loukota se k nám díval? To je vždy jeho ranní modlitba!“ „Co pak je mně do něho, ať se dívá!“ odpovídala Matyldahlasem ostře pronikavým. „No věř mně, že by mně byl vždyckymilejší než ten nadporučík!“ „Mně ne.“ „Je také mladší a je hodný, známeho už léta. Musí mít hezky peněz našetřeno!“ „Ale, maminko,ty jsi fádní!“ „A ty’s husa!“ „Co pak jsem ručník, že se pořád o mne utíráš? Nech mne přec dělat, co chci!“„I vždyť já tě nechám, ty bys mi stála za zlobení!“ pravila matka, odložila šití a šla ven do kuchyně. Bylo patrno, že by slečně také za to nestálo, aby se zlobila. Kovnodušněpoložila sešit s verši před sebe, na močilaještě jednou péro a začala na bílý lístek klást pís menku vedlépísmenky.Kladla je pomalua s patrnouobtíží. Konečněbylaprvnířádka dovršena,po slušnéčasovémezeře pak řádka druhá, třetí, až po půlhodinnémnamáhánískvěla se již celá sloka na papíru. Zněla věrně takto: RoszenverwelkenMirthebricht AberwahrerFreundschaftnicht; WahrerFreundschaftsollnichtbrechen Bismaneinstvonmirwirdsprechen. “Sie ist nicht mer. Gtveroveršíbylo napsáno švabachem,emfatickýkonec latinkou. SlečnaMatylda dívala se na poetické dílo své velmi spokojeně,přečtla sobě verše ty dvakrátnahlasa po druhé pronesla krásný konec hlasemtuze dojemným. Pak začala podepisovatjméno. Napsala celé„M“a polovic„a“, v tom péro z nedostatkupotravyselhalo. Slečna namočila znovu, přiložila ruku zas podpisu a v tomtéž okamžiku byla vedle začatého „a“ velká kulatá kaňka. Energicky zdvihla slečna lístek a slízla kaňku jedním rázem. Patrno, že jí ta kaňka nespletla a že vůli ní nezačne psát znovu; drželať lístek proti světlu a čekala, až mokrý pruh nebude více mokrý. Y tom však vkročila matka z kuchyněspěšně do pokoje. „Baurovicjdou nám— a ty nejsi aniještě oblečena,“ volala již mezi dveřmi. „Vezmihonem něco na sebe!“ „Co pak tu zase chtějí ty sůvy!“ mrzela se slečna a schovalalístekještě nedopsanýdo podložky. Vstala a šla posteli, na níž ležel bílý domácí živůtek. Paní domácí mezitímrychle sebrala své hrubé šití a hodila je do dru hého pokoje za dvéře. „Valinko, teď nevstávej, jde sem někdo,“ zaveleladovnitř a zavřela zas dvéře. V kuchyni bylo již slyšet tázající se ženské hlasy. Slečna Matylda běželana svémísto a vzala červené klubko do ruky, paní domácí taktéž skočila oknu a začala se v šicím košíčku hrabat. Na dvéře se zaklepalo. „Kdo to?“ tázala se paní domácí. Dvéře se odevřelya za nimi se objevilydvě ženské, vůli dojmujakoby se vstupemváhající. „Ach — paní Baurová— Matyldo, podívej se, kdo to nám jde!“ „Ale ale, to je radost!“ zvolaladobrá slečna Matylda a tleskala radostně. „Marie,ty’shodna, počkej, tak dlouho nepřicházet!“ a obejmulavřele mladší z příchozích. „Jen na skok jsme tady, frau von Eber,“ vysvětlovala starší. „Jdem nahoru panu strýčkovikanovníkovia Marie nedala pokoje, chtěla vidět slečnu Matyldu. Proč pak nás tak dlouho nenavštěvujete?To je vidět, kdo o koho stojí, my přicházímepřece častěji, dnes jsme tu ale věru jen na skok. Povídala jsem Marii, že snad ani nepřijdemvhod, v pondělí, když se pere —“ „Ale toto,“ odmítalapaní domácí,„co pak to překáží, že se v kuchyni pere! Snad si ale přec u nás sednete?! Yida děvčata se ani nepustí, ty se majírády! Jen slečinku neudus, Matyldo!“ Podala damám poblíž oken sesle. Starší z přišlých, velmi elegantněoblečenýchdambylaas padesátiletá,mladší byla as třicetiletá, mající ale v suché, matčině podobné tváři vzdor dvornému nyní úsměvu výraz již nevýslovné unavenosti. Jen oko mladší té dámy svědčilo o jakés ? pichlavé živosti a bloudilo pátravě po předmětech. Rozmluvase zapředlaa vedla se hned česky,hnedzas německy,podle vzletu. „Jen prosím, není-li tu nikde průvan,“ mínila stará dáma sedajíc. „Moje zuby trpí tuze rheumou! — Krásné nebe nás dnes vylákalo, — slečinkoMatyldo, to je dnes krásné nebe venku!“ „Já je vidím,je skutečněkrásné, elegantní.“ „Velmielegantní,“přisvědčilaslečna Marie. „Paní Ebrová snad už dnes šila?“ ptala se zas paní Baurováa zdvihla ze země ostřižek plátna. „To je přec — komisníplátno?“ „Ano to je plátno — komisníplátno,“ nutila domácí paní ze sebe v okamžitýchrozpacích. „Naše posluhovačka, chudá žena, šije do komisea kdyžmněpere, pomohlajsem jí trochu. Mně je jí líto, co.se napíchá,než si asi padesát krejcarů za týden vydělá! Ten lid se musí dřít!“ „Ano, chudáci!“ „A co pak ty děláš, Matyldko! Ty vyšíváš známky do prádla? Ukaž,jaké děláš písmenky!“ zapřádalaslečna Marie hovor. „M—K? Ach, teď se pamatuju,vždyťjá sly šela, že jsi nevěstou,to ti musímtedy štěstí přát !? Slyšela jsem, že je to nadporučíkKořínek? Sešla jsem se s ním u strýce jednou, znám ho trochu —-máš ho ráda?“ Slečna Matylda se ani nezačervenala,naprotipřítelkyni .-«r toho také není třeba. „Ano, odhodlalajsem se! Prosím tě, čeho pak se člověk dočká! On je hodný a má mne rád, nač bych taky zakysala?“ „Nevšimlajsem si ho dobře — mně se zdá, že je blondýn — nebo by to měl snad už šedivévlasy?“ mínila slečnaMarie nevinně a zahrávalasi s lístkypamětníhoalba. „O, Kořínek není tak stár !“ červenala se Matylda zlehýnka.— „Onměljen — povídalmněto už— v Štýrském Hradci vždycky tak nezdravé byty a ležel hlavou zrovna u vlhké zdi. On není opravdu tak stár!“ „Tedy se jen tak dělá, čtverák! Těm mužskýmnení v ničem co věřit!“ „O ten je prohnaný! Yčera jsem se mu nasmála! Škádlila jsem ho, že tak mnoho kouří, a ptala se, proč.' On mně odpověděl, že chce mít pysky už navyklypráci, až začne jednou do opravdy hubičkovat. Der ist witzig!“ SlečnaMarie prozrazovalanevinnýmzachechtnutím,že sdílí náhled o vtipu páně Kořínkovu. „Ale proč šel tedy z řadovéhopluku oděvníkomisi, když je ještě dost sta tečný?“ „Chtěli ho poslat až do Dalmácie,dal se tedy přesadit z řadové službyproto, že ho už opouštělapaměť —“ „A nebyl by trefilpak až z tak daleka domů, chudák!“ mínila slečna Marie soucitně. „Nějakouchybu má každý muž a Kořínekmá peníze!“ rychle podotýkala slečna Matylda. „Otec jeho si jich vy dělal ve francouzskýchválkách.“ „Ano, slyšela jsem, kupoval tenkrát zlámané nohy nebo co -—ale tomu my děvčatanerozumíme!“ dodalazas slečna Marie zcela nevinně. „Vida, vida,jaký ti to napsal krásný pamětní lístek“ — a čtla polohlasitěverše lístku. Na lístku stálo: DeintreuesHerzund TugendPracht Hat michin dichverlibtgemacht, MeinHerzist dir mir gegeben Yergissmeinnichtin TodtundLeben. nuto tak po úvaze hluboké. Nebylovíce pomoci,věc usnesena,odpřisáhnutaa provedenísvěřeno osvědčeným rukám Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého,Prokůpka a Mikuláše z Husi, totiž mně, pak RumpálovicJosefovi, synu to uzenářovu, Frantíku Mastnému,synu ševcovu,a Antonínu Hochmannovi,tomu,jenž byl odněkud od Rakov níka a studovalza peníze svého bratra sedláka. Uvedená příjmena historická nebyla udělena snad hříčkou náhody, nýbrž zcela po zásluze. Já byl Žižkou,neboť jsem byl ze všech nejčernější, mluvil jsem nejráznějia hned do první schůze našeho spolku (odbývala se na půdě u Rumpálů) byl jsem se dostavil s černou páskou přes levé oko, což vzbudilovšeobecnousensaci. Tu černou pásku musiljsem pak ve všech schůzíchmít; nebyloto příliš příjemno, ale nedalo se ovšemnic dělat. Ostatní měli na svá příjmena nároky rovněžrozhodné. Věc byla připravena s obezřetnostípřímoúžasnou.Po celý rok užívalijsme každévycházkyku společnémucvičení se v házení prakem. Výtečný materiál na praky dodával Mastný-Prokůpek,a na sto kroků trefili jsme každou stro movou peň, když byla jen s muže silná. Tím jsme se ovšemneobmezili. Po celýrok skládalijsmekaždýkrejcar, ať už poctivě či nepoctivěnabytý, do společné„kasypisto lové“, odkudžtaké jménospolku. Výtěžekobnášelna konec celýchjedenácte zlatých. Za pět zlatýchkoupilijsme před týdnemna Příkopech bambitku, „lutišské práce“, jak byl prodavačřekl. Dívalijsme se po celé schůze,jež se nyní za nastalých prázdnin odbývaly denně, na svou bambitku, šla z ruky do ruky, a každý z nás potvrzoval, že je to pravá lutišská práce. Nevystřelili jsme z ní posud arci ani jednou, za prvé proto, že jsme neměli prachu, a za druhé, že posud trval prohlášený stav výminečnýa my se musili tedy mít na pozoru. _My vůbec jsme byli velmi bedliví,abychomse neprozradili,proto také neprihralijsme pranikohovíce do svého spolku, byli jsme v něm jen my čtyři „principisté“, ale to jsme věděli, že je nás dost. Také jsme za zbývajícíchšest zlatých mohli koupit bam bitku ještě jednu a tím svou armaturu zrovnazdvojnásobit, ale my sumu tu určili na prach, o kterémž jsme neměli zcelajasný pojem,mnoho-listojí. Na plán, jejž jsmeměli, stačila jedna bambitkaúplně. Měli jsme ovšemještě něco spolkového,porculánovoudýmku,z níž kouříval při tajných schůzíchProkůpek ve jménu nás všech; byla to pěkná a významnádýmka s namalovanýmkalichem,cepema sudlicí, ale pro dnešek nekladli jsme na ni žádné zvláštní váhy. Také jsme měli svůjzvláštníelektrickýstroj. Shotovilnám jej bratr Prokopa Holého, zámečnickýtovaryš, ze starého dvougrošáku,ale stroj se neosvědčil.Nechalijsme jej doma. Předkládám zde náš plán, aby se mu mohl každý obdivovat. Hlavní účel: rozbořit Rakousko. Přední nut- nost: zmocnitse Prahy. Nutný prostředek: dobýtcitadely belvederské,na výběžku mariánských hradeb, odkud jsme pány Prahy a kde nemůžemedle našeho náhledu být od nikud bombardováni. Vypočtenépodrobnosti: citadelabude přepadena zrovnav čas polední. Povážíme-li,že při pře padání rozličnýchtvrzí panuje od nepamětnýchčasův usus, vykonat to vždy o půlnoci, že ale právě proto o půlnoci jsou stráže nejspíš vždy nejbdělejší, musíme přiznat, že úmysl náš byl zrozen z chytrostizrovnaďábelské. Citadela byla v té době střeženajen nečetně, šesti až osmi vojáky. Jeden z nich stál na stráži hned u železných,do nádvoří vedoucíchvrat; vrata byla vždy pootevřenaa vidělijsme, jak voják tam pohodlně přechází. Druhý procházelse na straně pražské, kde stálo několik děl. Jako by nic při blížíme se ku vratům, my čtyři a ještě někdo — hned se uvidí kdo — vrhnem se na stráž, skolímeji, vezmemjí pušku, dvakrát bouchnempraky do okenstrážnice,vrazíme dovnitř na povalující se strážníky, skolíme je a vezmem jim pušky. Zbývá druhástráž. Ta se nejspíšvzdá, svážem ji a vezmemjí pušku. Nechce-li se vzdát, je to její věc, my ji skolíme,v Na to hned zavezemjednoděloke vratům, zapálímesmolnývěnec, který tam na bidle trčí, a budem s hradeb křičet na Pražany, že je revoluce. Teď přijde vojsko, to se rozumí. Ale nemůžepřes zeď na nás, a my každý okamžik náhle otevřem vrata, vystřelíme mezi ně z děla a honem zase vrata zavřem. Skolíme první došlé vojáky, ostatníposádkase asi vzdá, protožeuž buderevolucí odevšadohrožena, a nevzdá-li se, je to její věc. My vy razíme ven, spojíme se s Pražany a první, co uděláme, bude, že osvobodímevšeckyna Hradčanechještě úpící po litické vězně. Ostatek už je tak přirozený, jako když žito roste. První velkou vítěznou bitvu svedem u Ně meckého Brodu, zalákáme armádu tam. Druhou svedem na Moravskémpoli — zrovna na Moravském poli, duch Přemysla Otakara volal za pomstu. Pak dobudemVídně a rozbořímeRakousko. Při tom nám budou pomáhatuž Maďaři. A pak skolímeMaďary. Obdivuhodné! Velmi důležitou úlohu na samém počátku krvavého toho dramatu měla hrát osoba ta pátá. Nevědělao tom praničeho a neměla ničeho zvědět až v okamžikunejpo slednějším. Byl to hokynář Pohorák. Byl odněkud od Jenče, za Bílou Horou, a dojížděl s vozíkema velkýmsvým tažným psem třikráte týdně do Prahy se zabitýmikuřaty a holuby. Na něho poukázal vojvůdce Rumpál Prokop Holý, když se jednalo o věcvelkou,totiž o opatřeníprachu. Prachu sobě opatřit byla věctenkráte náramnětěžká, kupci směli ho odprodávatjen na prokázané úřadní dovolení,a Prokop Holý, u jehožrodičůkupovalPohorákvždyuzeninu, nám sdělil, že kupuje tento v Praze vždy také prach pro jenečskéhokupce. Zeptal se ho, zdaliby nechtěl nakoupit prachu také jemu za dobré mimotní zaplacení,a Pohorák svolil. Dne 19. srpna odevzdáno Pohorákovi Prokopem Holým celých šest zlatých, znichždvazlatébyly královskou odměnoua čtyryurčenyna prach. Následujícíhodne, slíbil, že sobě s prodejem zboží svého i s koupí pospíší, že pak s vozíkemsvýmmísto Strahovskébráně pojede Bruskou, a tam že ProkopoviHolémuprach odevzdá. Ted teprv se doví, že je nás tu celá síla, vypráhne bílého svého psa z vozíku, nechá vozík stát na silnici a přidá se nám. Že se přidá, nebylo pražádnépochybnosti,vždyť dostaldva zlaté, a pak ta čest! Něco z něho udělámepak na všechen spůsob, tím může být jist. Mimo to nám sdělil Prokop Holý, že Pohorák vypravovalv loni po Svatodušníchsvát cích, jak venku v polích strhl husara s koně. „Za Bílou horou jsou nejsilnějšílidé v Čechách,“přál Prokop Holý. „A to jde až za Rakovník,“ mínil Mikuláš z Husi a máchnulmohutnousvou pěstí do vzduchu. Abych tah řekl, mně byla scraěinnostPohorákovavěcí zcelapříjemnou. A vsadil bych se, že u ostatníchvojvůdců děla se as reflexe zcela podobná. Jednalo se totiž při našem plánu, jak svrchu obšírně sděleno,nejprv o tu stráž u vrat. A tu byla jedna věc, která se byla sběhla teprv před málo měsíci a jejíž stopa zajisté byla podnes na dně duše každéhoz nás. Hráli jsme si tenkráte my čtyři — a bylo nás o něco víc než čtyři— v hradebníchpříkopech míčem. „Velký pasák“ jmenovala se vojenská hra naše a váleno semo tamo po několik hodin. Měli jsmn pře krásný míč gumový,jistě že za dvadvacetníky. Hrálijsme výtečně,neboťkolemjdoucígranátníkse zastavil,aby se nám obdivoval. Stál tu dlouho, ano pak se posadil i do drnu, aby se mohl obdivovatpohodlněji. Náhle se stalo, že míč se kutálel zrovna kolem něho, granátník se natáhl líně, až se na břich převalil, a zachytil jej. Pomalu pak vstával — to vstáváníjeho nemělo žádného konce — a my oče kávali, kam as mohutná jeho pravice míčemmrští. Ale mohutná jeho pravice vstrčila míč pohodlně do kapsy a mohutnéjeho tělo hrabalo se líně po úbočívzhůru. Obklo pili jsme granátníka,prosili, řičeli, hrozili — resultát byl, že dostal Prokop Holý pohlavek a Mikuláš z Husi také jeden. Pak jsme metali kamení, ale granátník se rozběhl po nás, a spravedlivá historie musí zaznamenat, že jsme utekli všichni. „Víte,my udělali zcela dobře, že jsme ho neseprali,“ vykládal pak Jan Žižka z Trocnova. „Víte, co chceme, a kdo ví, co by se bylo stalo1 Kdyžje spiknutí, neví se nikdy, co se může stát, já to znám! Já už jsem se celý třás’ — chtěl jsem chlapa chytit — ale myslil jsem si : Počkej jen!“ Jasný výklad ten byl všeobecněpřijat s vděč ností, a každý potvrzoval,že už se celý třás’ a sotva se držel. V prvních dnech srpna, když se jednalo již o nejsub- \ tilnější podrobnosti plánu, ptal jsem se náhle: „Kouše Pohorákflvpes?“ „Kouše,“ pot\rzoval Prokop Holý; „včera utrh’ per- nikářovicděvečcesukni.“ To bylo velmi dôležito, že Poborákůvpes kouše. * ** Nastalojitro památnéhodne. Neomylnákronikanebes zaznamenalasi je co jitro pondělní. Viděljsem je lehýnce se šeřit, pak popelavě šedivět, pak se poznenáhlasvětlit, vždyjasnějšíhosvětla přibírat — vše to v dobách nesmírně dlouhých. A přec celá duše prahla podivnýmspôsobemtouhou, aby se ani nešeřilo ani nesvětlilo a příroda skočila přes ten jeden, jedinký den. Očekávaljsem, že se cos podobného najisto státí musí, modlil jsem se, modlil, a duše má, přiznám se, mřela tesknotou. Nespaljsem po celounoc. Jen někdy, mžikempřelítla zimničnádřímota, hned na to jsemale sebouzasna horkém loži mrštil, a měl jsem co dělat, abych hlasitě nezaúpěl. „Co pak je Ti — Ty vzdycháš?“ptala se několikkrát matka. Tvářil jsem se, jako bych spal. Pak matka vstala, rozsvítilaa přistouplake mně. Měl jsem oči zavřeny. Položila dlaň na mé čelo. „Ten hoch pálí jako oheň. Muži, pojď sem,jemu něco je.“ „Nech ho,“ mínil otec, „někdese včera vztekal, čerti jimi šijou — ale tyhlety spolky musí přestat, pořád jsou s Franckem,Josefema s tím rakovnickýmpohromadě—“ „Vždyťvíš, že se spolu učí, jde jim to líp.“ Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylomně nevolnovlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž při cházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. Y posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcovéstrach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčíremrázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnilijsme se, nikdy nebylo mluvenotak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybychbyl cítil naprostouhrdinnost u ostatních,byl bych sama sebe cítil také zcela jinak. Že bych já sám měl strach, nemohljsem připustit za žádnou cenu. Přec jsem si myslil a znělo to jako těžká žaloba na osud, proč as zrovna mně přidělen ten úkol děsný. RozbořeníRakouska zdálo se mně pojednou býti kalichem plným nevýslovnéhořkosti. Byl bych se rád modlil: „Pane, odejmi kalich ten ode mne!“ ale cítil jsem, že není už zbytí, a vrcholslávybyl mněpojednouvrcholem Golgaty. Přísaha však vázala. Y deset hodin jsme měli být na místě, v jedenáctměl přijet Pohorák, o půl jedné měla se provést akce. Yyšeljsem v devět z domu. Příjemný letní vánek osvěžovalskráně. Modré nebe se usmívalojako Márinka, sestřička Prokopa Holého,když vyzývala nějakémučtveráctví. Mimochodemřečeno,byla Márinka mou láskou. Vzpomněljsem si na ni, na úctu, jakou jevila vždy hrdinné povazemé, a pojednou mně bylo snáz a snáz, prsa se vypínalaa duše rostla. Stal se kouzelný obrat, než jsem dostihl Jeleních příkopů, přistihl jsem se dvakráte, že jsem si byl poskočil na jedné noze. Rozpomínaljsem se, je-li vše v pořádku. Bylo ve vzorném. Dva praky kryly se v mé kapse. V druhékapse se kryla černá páska na oko. Pod ramenem nesl jsem školskou knihu, vůli válečné lsti. Kráčel jsem po Ma riánských hradbách kolem cvičících se vojenskýchoddílů a nezachvěljsem se ani. Věděl jsem, ty že do té doby budou dávnove svýchkasárnách zpět. Bylo času dost, obešeljsem tedy celouválečnouposici. Prošel jsem Chotkovy sady, kde — stále poblíž silnice vedoucí již dolů — zaujmouti měl místo Mikulášz Husi. Pohlédl jsem dolů do Brusky, kde měl stát Prokůpek, vyčkávající Pohoráka, aby pak, nadběhnuv mu strmým úvozem,dal nám rychle zprávu. Vystoupiljsem až citadelce a přešel odtud valy Bruské bráně. Když jsem byl u citadely,tlouklo mi srdce, kdyžjsem se od ní vzdálil, zase přestalo. Valy od citadely Bruské bráně tvoří dvě vybíhající bastióny. První z nich je cele vyvýšenaa má nahoře v okruhu svémdrobnouplaninku; v té byl uprostřed tenkráte malý rybníček se zděnouobrubou,hustýmrákosím a křovinamikolem — rejdiště mnohýchnašich radovánek. Pod jedním tím keřem měli jsme schovánu pěknou hro madu liberních oblázků pro praky. Okruh druhé bastióny tvoří údolí hlubší. Dnes v tom zářezu stojí kavárna Pa norama,tenkrát bylo místo pokryto hustým křovím. O ně kolik kroků dál je Brušká brána — stanoviště moje co vrchníhovojevůdce. Usedl jsem na lávku nad branou a otevřel knihu. Lehýnkéchvěníprobíhalomitělem, někdyšournulpo zádech mrazík, ale myslím,že to nebyl strach. Bylo mně v celku dosti dobře. Mnoho tomu přispělo, že jsem nebylspatřil ani jediného spolubojovníka. Měl jsem je v příjemném podezření,že dostali strach a nepřijdou. Pořád mne srdce nutkalo, abych se vůči tomu hrdě vypnul, abych se cítil — ale mysl zas pověrčivězrazovala, že bych je tím snad přivolal, a nevypnuljsem se. Bubny a trubkyznělystřídavěna cvičištíchmariánském a belvederském. Lidé a vozy pode mnou vycházeli a vcházelido brány. S počátkujsem si jich nevšímal,pak začala pověra také zde svou hru. Uhne-li se ten zde na konci můstku směrem Bubenči, bude s námi zle — — uhne-li se levo Podbabě, bude dobře. — Jeden — tři — čtyři — pět — všechno jde Bubenči — trouby ted!od Belvederuznějí jako útoku — vyskočiljsem. Y tom se Svatovítskévěže zazněla desátá. Ohlédnu se a vidím, jak alejemi cape Mikuláš z Husi ku svému stanovišti. Šlechetné, odvážné srdce — udatný bojovník — i prázdniny obětoval velké věci, mohl být u bratra doma už po čtrnáct dní — — ale cítil jsem, že je mi trochu na závadu, že ho vidím. Musil jsem tedy nyní na vojenskou obchůzku, dle povinnosti své. Šel jsem, drže otevřenou knihu před sebou, pomalubaštami. Nikde zde nahoře procházejícíhose člověka. Došeljsem rybníčku. Zde ležel v trávě Prokop Holý. Jak jsem ho spatřil, začal jsem dělat dlouhé,pádné kroky, jako by těžká, obrněná noha duněla po vozovéhradbě. Prokop Holý držel také knihu v ruce a díval se na mne. Očijeho byly červeny. „Všechnov pořádku?“ „Všechno.“ „Máš?“ „Mám.“ — Totiž že má bambitku,jemu svěřenou. Mrknul jsem po křoví, pod nímž ležely naše oblázky. ProkopHolý mrknul taky a patrně se hledělpři tomtrochu pousmát,ale nepovedlose mu to. V tom vyšel z citadely voják s konví v ruce, oděný v halenu a pohodlnoučepici. Stálý to tam sluha. Na toho jsme byli v rozpočtu svém zcela zapomněli— no, o jednoho víc! Přicházelpomalu blíž, a když byl zrovna u nás, postavil konev na zem. V nás obou hrklo jako v hodinách. „Mladípánové,nemají nějaký cigárko?“ „Nemáme,my —“ ale nedopověděljsem, vždyťjsem přec nemohl říci, že mimoProkůpka z nás ještě žádný nekouří! „Ale dva krejcary jistě mají, dají mi je na báček! Já jsem tu už od loňskéreberie“ — nové, silnějšíbrknutí, pravá elektrická rána — „a každý den mně tu dávají pánové na báček.“ Vyndal jsem dva krejcary a podal mu je třesoucí rukou. Voják si hvízdnul,sebral konev a odcházelani se nepoděkovav. Kývnuljsem rukou a sestupoval silnici. Vešeljsem do Chotkovýchsadů a blížil se Mikulášiz Husi, zaujímajícímu lávku na „pěknévyhlídce“. Hleděl přes knihudolů. Pádný, dlouhýkrok, jakoby opět obrněná noha. „Všechnov pořádku?“ „Všechno,“a pousmálse trochu. „Je tam Prokůpek?“ „Je — a bafčí.“ Dole seděl Prokůpek na zábradlí, klátil nohamaa kouřil doutník. Zajisté trojníkový. „Zítra začnu taky kouřit.“ „Já taky.“ Kývnutí rukou a rozchod co možná pádnými kroky. Seděljsem zasnad branou. Vojácise vraceli v oddílech ze zábranskéhosvého cvičiště— výborně! Ale ku podivu, dnes jsem hleděl na ně s jakous trapnou nechutí. Jindy mne pohled na ně dráždil, pouhý rachot bubnu stačil na rozpoutání nejblysknavějšífantazie; i když nebyla, hravě přimyslil jsem si vířivé, unášející zvuky turecké hudby, sebe jsem viděl v čele na frkající brůně, vracejícího se zrovnaz vítěznýchbitev, za mnouvojácis veselýmhrdinným zpěvem, kolem mne jásající národ, já s nehybnoutváří, kloně jen někdy hlavu, zcela málo. Dnes fantaziejako od včerejškapivo, fádně vyvětralé,z něhožsoběmatkavařívala protivnou mně polívku. Hlavě se nechtělo do vítěznévýše, jazyk jako by měl lehkou pokrývkuhlíny. Když některý z vojáků náhodoupohlédl vzhůru na mne, cuknulmůjzrak stranou. Zahleděl jsem se do kraje. Tiché veselí, jakoby na pahorky a do údolíneslyšněpadal déšť drobounkéhozlata. Přec měl kraj zvláštní elegicky tón — zachvěl jsem se vzdor teplémuvzduchu. Pohlédl jsem vzhůru modrémunebi. Yzpomněljsem si zas na Márinku.— Mé drahé děvče! — Ale zdálo se mně, že sejí v nynějšímokamžikutak trochu bojím. My šlénka se uhnula. — Nu ano — stotisíc křižáků porazil Žižka zrovna houfečkemlidí — rytíř Percival pobil sto zbrojenců za hodinu ale bůh ví co to je — někdy nemá ani historie přesvědčujícísílu — vyvětralépivo, hlína na jazyku. Ne — nemožno— nazpět nemožno— hudsi! Lidí teď už vycházeloz brány víc než dřív. Zrak je sledovalbez myšlénky. Pak začalamimovolnězaspověrčivá hra a rovněž mimovolnějsem teď při ní užíval úskoku. Ysázel jsem při sobějen na ty, kteří měli rozhodněven kovskýšat, a o kterých se mohlo s velkoutedy pravděpo dobnostísoudit, že půjdou spíš v levo, ven Podbabě. Náhlá zimnicemne rozrazila — vstal jsem namáhavě. Eaděj zas na obchůzku! Beztoho volá neúprosnájiž povinnost. Kdyžjsem se blížil pádnými kroky — ale cítil jsem sám, že nejsou teď mocpádny— zas Prokopovi,vcházel právě inšpekčnídůstojník do citadely. Počkáme beztoho, až zase vyjde. Ale na tvářiProkopa Holého pozorovaljsem úbělovou bledost. „Pepíku,Ty máš strach,“ pravíms upřímnýmsoucitem. Prokop Holý neodpověděl. Položil ukazováčekpravé ruky pod pravé oko a stáhl dolejší klapku tak, že bylo vidět vnitřní červený okraj. Známý to posuněk pražské mládeže,jenž v slova přenešen znamenánaprostounegaci. Príii-jen neřekl, že má strach! Mohlo hýt Rakousko ještě „Jedenáct,“zajektal Prokop Holý. Jedenáctá snášela se teplým vzduchempomalu dolů. Každé bácnutí třepetalo se dlouhokolemsluchu a mimoděk jsem pohlédl vzhůru, není-li zvuk ten nějak viditelně stělesněn. Byly to mohutnérány, které tu odzvánělyjednomu z nejstaršícha největšíchstátních útvarů evropských! Ještě jsem pomalu obešel vojenskou posici Mikuláše z Husí a sestupovalpak volnýmkrokemdolů Prokůpkovi. Zdálo se mně, že musím jeho pozorlivostvrchněvojvůdcovskýmpokynemnějak ještě zbystřit. Prokůpek sedělpořádještě na zábradlí, ale už nekouřil doutníček, mělť ted v klíně plnou čepici švestek. Jedl s velkou chutí a každou pecku vyndal opatrně z úst, vzal ji na ukazováček,opřel o ni palec, švihnul— a už ubíhala hlasitě naříkajíc některá ze slepic, které se procházelyna druhé straně silnice. Už byly skoro všechny odběhlydo bezpečné vzdálenosti,jen jedna černá ještě zobala hlínu poněkud neopatrně blízko. Právě byl Prokůpek namířil také na ni, když spatřil mne. Střelný palec měl pojednou jiný směr a místo slepici švihla pecka moubradu tak ostře a štiplavě, jako kdybyji byl někdo koncembiče přešvih’. Prokůpkův obličej zářil blažeností. „Co to děláš? Ty nedávášpozor!“ „Já? to víš! Já nemámoči, vid? Chceš?“ „Nemámhlad. Zač jsou?“ „Za osm fuků*). Yem si.“ „Yemu čtyry pro Pepíka. — Pozor! Každý okamžik už můžepřijít.“ A šel jsem zas vzhůru. Ještě jsem cítil, jak mne *) Fuk (krejcar), výraz to, jejž bys marně v Jungmannovědíle hledal. A ta kovým dílům říká se u nás, že jsou monumentální! švihla peckabolestněpřes ucho, ale neohlédljsem se, kráčel jsem důstojně dál. Bylo půl dvanácté, když jsem byl zas u posice Pro kopa Holého. Ležel pořád ještě natažen v trávě. „Tu máš švestky— jsou od Frantíka.“ Prokop Holý odstrčil mou ruku. Položiljsem švestky vedle něho a sebe také do trávy na znak. Nebe bez obláčku. Ale kdyžse tak člověkdívávzhůru, znenáhlaslabnezrak a zdáse, že se ve vzduchuhemží sami šlehající sebou bílí červíci. Nejen plný zrak, také plné tělo měl jsem pomalu červíků těch, krev skákala a zas se zarážela, teď škubnul sebou ten sval, teď zas onen. Jako by roztavenéolovokapalo s nebe. Obrátil jsem se stranou, tváří Prokopovi. Bily tři čtvrtě. „Ty — poslouchej—“ obrátil se Prokop Holý po jednou ke mně a oči jeho stály v sloup, „jestli nás Pohorák nezradil!“ „To snad ne —“ zakoktal jsem. Ale nedalo mně, vstal jsem a přecházel sem tam. Nejděsnější myšlénky o černé zradě válely se myslí. Tu pohlédnukřovím ouvozu— ouvozemběží Prokůpek vzhůru, co mu nohy stačí. „Prokůpek!“ — a první myšlénkaje: utečme! Prokop Holý je také již na nohou. Z druhé strany kvapí sem Mikulášz Husi. Viděl též běžícíhoProkůpka. Prokůpek sotva popadá dechu. „Čeledínovépijoutam u krámku kořalku a povídají,že zrovnateď sebralna trhu policajt hokynáře!“ Nikdo neřekl: „To je Pohorák!“ Ale jako kdyžtěžký kámen padne mezi ptáky, už jsme byli na všechnystrany. Pádil jsem ouvozemdolů, až se hlava třásla. Mžikem jsem byl u Valdštýnskéulice, ale jakýs pud mne hnal dál. Zahnuljsem do ulice Senovážné,řádkové dlážděníubíhalo pod nohama. Již jsem byl n kostela sv. Tomášea chtěl jsem podloubímkolem náměstívzhůru — prvnípilíř minul — v tom běh staven a já se tisknul pilíři druhému. Právě policajt zaváděl vedle na strážnici Pohoráka, vozík a psa. Viděl jsem dohře, že Pohorák je mocně dojat. V jeho tváři byl bol nevýslovný. * ** Dějepis lidstva měl by nemilou mezeru, kdybychom nevyprávěli,co se stalo s Pohorákem. Vjížděl téhož dne trochu později než jindy Strahov skou branou do Prahy, ba může se říci, že na hokynářský zvyk a pražský obyčej již velmi pozdě: bylo sedm hodin. Šlo to hopkem vrškovýmiulicemi dolů, podsední tahoun, bílý hafan, nemusiltáhnout a běžel vesele,náručnítahoun, pan Pohorák, zdržovalvozík a levicí jeho, na voji polože nou, škubalo to do výše v pravidelných skoro časových odstavcích. „Copak dnes tak pozdě, Pohoráku?“ ptal se pecnář v Hluboké cestě, kouřící pohodlněa vysvléknutz kabátu, venku na chodníku. „I — byly štace,“ pousmál se Pohorák a zarazil s dlouhým „prrr“ vozík. Sáhl do pravé kapsy, vyndal slamou opletenou láhvičku s kmínovkoua podával ji pecnářovi. „Nezavdámesi?“ „Děkuju,já už jsem ráno svou vysrk’.“ „Já taky, ale lepších pět otčenášůnež jeden.“ A Po horák si přihnul ke dnu, zastrčil prázdnou láhev, kývnul a drnčil dál. Na Selskémtrhu už bylo plno. PolicajtvodíPohoráka s vozíkem sem a tam, Pohorák se s „panemkaprálem“ neúnavně hádá, konečně nalezeno místo. Někdy míval Pohorák na trh také zajíce, máslo, vejce mimo drůbež, dnes měl jen zabité slepice a holuby. Drůbežnictvíbylo jeho hlavním obchodem. Pohorák byl tím zvláštním, ne valně příjemným zápachem, jaký domácídrůbež má, celý prosáklý, atmosféra kolem něho měla na několik kroků zcela určitý ráz svůj. Pohorák byl již silně přes padesát. Učinil-li sobě čtenář dle něčeho dříve pronesenéhoponětí, že Pohorák vynikal jakous postavoumohutnou,lituju, že musímobra zotvornostijeho dát zcela určité meze. Pohorák nevypadal tak, jako by se v jízdárně chtěl s herkuly rvát o cenu. Byl postavy málo nadprostřední, týlu poněkud nahrblé, a víc suše kostnaté než složité. Jeho suché tváře byly neštovicovýmidůlky tak zďobány, že by dobrosrdečnější člověk byl snadno mohl připadnouti na myšlénkuporadit mu, aby si tváře dal trochu vydláždit. Na těle měl Po horák drobně kostkovaný, modravý kabát, jenž ale na některých místech,hlavně na zádechpod límcema na levém rameně vypadal už jako nekostkovanévyschlébláto, pak umouněnéhnědépantalony,dole vždyhezkyvyhrnuté,třeba by nebylo pršelo už od osmi neděl. Hlavu kryla v zimě v letě soukenná, temná čepice, z jejíhož lemu vyčuhovala zastrčenáakcízovápoleta. Pohorák ustlal slámypod vozík do stínu a pes se na ni stočil. Pak vyndal a rozložil po vozíku své zboží. A pak se trochu narovnala rozhlíď. „Panenko,“ oslovilvedlejšías šedesátiletouprodavačku, „dejte mi tu trochu pozor,jo? Cesta mněvytrávila— jen hrníček bryndy!“ Zašel blízkému kavárníkovia vypil hrneček. Pak šel o tři kroky dál ke kořalečníkovi,vysrknuldvěštamprle samožitné a vstrčil lahvičku pro zásobu do kapsy. Pak koupil dvě makovéhousky,jednu pro sebe, jednu pro psa, a teď je zas u svého vozíku. „Y pravo nebo v levo?“ ptala se půjčovačkanízkých stoliček. Pohorák ukázal mlčkyprstem, dal ženě dobrák a usednul. Ruka vjela do levé kapsy u kabátu a vyňala dýmku a sáček. Šňůra sáčku se roztočila, dýmkanacpala, z pravé kapsy u vestyobjevilase škatulka sirek a Pohorák bafnul. Chutnalo. A teď se rozhlíd’po svém zboží. „Kuřata dámpo dvoudvacetnících,holubypo jednom,“ bručí pro sebe a bafá. Přistoup’ zavalitý pan starý. Pan starý nebo paní stará, čili sládek nebo Sládkovápoznají se neomylnědle toho, že za nimi služka nese putnu s měděnýmiobručemi. „Zač máte ta kuřata?“ „Zač je mám?“ mínil pohodlně Pohorák a přendal dýmku do druhého koutu. „To bych byl hloupý, abych to řekl. Ale prodávámje po čtyřiceti dobrých.“ „I jděte, blázne, co vám napadá. Po dvaatřicíti. Chcete? vezmujich šest.“ Pohorák zavrtí jen mlčky hlavou, usedne zas a bafá. Pan starý se vzdálil. „Pohoráku, dnes to za to neprodáte,“ míní sousední prodavačka,kterou byl dřív nazval „panenkou“. „Nedržte se, je toho moc v trhu.“ „I co je Ti, babo jedu, do toho! Já si prodám, zač chci. Hleď si svých vápennýchpukavců,Pohorákanebudeš učit prodávat! — Já, kdybychneprodalnic, mám dnes už výdělekv kapse,“ dodal po chvilce,vyndal z vesty několik zlatek a třepal jimi ve vzduchu. Panenkamlčí. Pohorákužtaky, byltzlost svouspláknul kořalkou. Paní se služkou. „Po čemjsou kuřata?“ „Po čtyřiceti.“ „Tak drahý! Po pětatřiceti. — Nejsou?“ Pohorák mlčí. „No — nebuďtetak umíněný.“ „Eh co, já za to nemůžu— já jsemsi postavil hlavu a konec — jinač nejsou!“ „Milostpaní,pojďme dál,“ pobízí služka, „vždyťjsou beztoho skoro zeleny.“ „Co — zeleny— Ty jsi zelena — Ty košťále! — Moje kuřata hrajou všechnybarvy,“ vzal několik kuřat za nožičkya točíjimi ve vzduchu.„Ichuchu!“Veškerépanenky kolem dají se do hlasitého smíchu. Pohorák zapijí zlost. A tak to jde dál. Trh řidne. Holubi a kuřata Pohorákovajsou napořád nedotknuta. Někdy se koukne Pohorák, jakoby tázavě, přec po svémvozíku,a pak si zabručí: „Můžujá za svou hlavu?“ Kořalka začíná zvolnapůsobit. Přichází uzenkář. „Horky! horky!“ „Dej sem jeden!“ Pohorák vezme párek a sní jej. Mezi tím prodává uzenkář u vedlejšíchhokyň. Za chvilku se vrací Pohorákovi. „Pantáto, tři dobrákyza párek.“ „Za jaký?“ Hokyněprotější: „Vždyťjste jej teď sněd’.“ „Já že sněd’ uzenku? To jste všichni blázni!“ Hádka. Pohorák kleje. Úzenář šermuje háčkem ve vzduchua volá policajta. Policajt: „Měljste párek?“ Pohorák vytřeštil na něho oči. „Měl.“ „Tak zaplaťte!“ „To se rozumí! — Ted jsem se zrovna upamatoval — vědí, pane kaprál — jsem starý chlap — mám už divnouhlavu.“ Vokolísmích.AlePohorákzasmušilesedá, několikkrát pro sebe zaběduje: „Ta hlava — ta hlava!“ — pak dopije lahvičkua kouří. * 12* Slunce praží nemilosrdně. Pohorákovi je nevolno. Pohlédl na psa, kterak v stínu pod vozem spí — pomalu se sebere, přikryje kuřata a holuby plachetkou— vleze pod vozík Už i „paní kejvavá“, posledníto codenníkupec, od nesla svůj nákup. Nůše a víka mizí, hokyně odnášejí své bedny s vejci. Policajt obcházía pobízí: „Sklízet!“ Teď stanul před vozíkemPohorákovým. „Sklízet, kdo je od vozíku,“a chytil za vůz. Temné vrčení pod vozem. Policajt nahlédnetam a vidí Pohoráka, jak maje čepici pod hlavou, pokojně na slámě spí. „Pohoráku, vstávat!“ a zatáhl jej za nohu. Y tom pes vyskočila škubnul vozíkem stranou tak, že kolo šlo Pohorákovipřes ruku. Pohorák spí dál. Po licajt se usmál. „Poslouchejte, polejte ho trochu,“ volá na jednoho z metařů, kteří začali již svou činnost. Chlamst! a půl konve vody vychrlilose na nebohouhlavu Pohorákovu. Pohorák sebou škubnul,usedl a protírá si oči. „Vstaňte!“ Pohorák pomalu vstává, „Jsem nějak celý zmalátnělý — už jsem stár na to dření —“ „No tak půjdete, staroušku,se mnou. Tamse vyspíte.“ „No, jak poroučejí.“ A Pohorák se chytilza voj a šel, kam ho vedl policajt, s hlubokýmžalemv srdci. * ** Na půdě u Rumpálůrozechvěláschůze. Vzájemnése zapřísáhnutí, že zradě nedojde nikdy a nikdy. Referát Jana Žižky z Trocnova: „Viděl jsem ho, jak tady stojím — škubalo to mnou, ale nemoh’jsem mu pomoci!“— Jen Mikuláš z Husi scházel při schůzi, byl už na cestě rakovnickýmlesům. Konec smrtelných úzkostí o šesté hodině večeru. Namáhavě vlíkl Pohorák svůj vozík do vrchu a zastavil u krámu Rumpálovic. Prokop Holý naslouchal s bušícím srdcem za skleněnými,z krámu do bytu vedoucímidveřmi. „Přišlo mně zle — musili mne zavést a tam jsem se trochu vyspal.— Musímzůstat přes noc v Širokémdvoře — byl dnes bídný trh — snad bude zítra lepší —“ O několik dní později nalezena v koutě vedle kašny nová bambitka. Nikdo nevěděl, jak tam přišla, a mluvily se divné věci. A teprv as za čtyry neděle přitočil se Prokop Holý Pohorákovi, táhnoucímuprázdný vozík z trhu, a ptal se ho: „Pohoráku,kam jste dal těch šest zlatých?“ Pohorák zastavil. „Jakých šest zlatých?“ „No víte, co jsem vám dal, abyste nám — abyste mně koupil trochu prachu.“ „Mně šest zlatých? — Josífku, Josífku — mně se zdá, že zkoušítestaré lidi — staré lidi zkoušet,to je hřích!“ a vyzdvihlkárně prst pravé ruky. IPsáno o letošních (Iiišicltíieh ‘ * 1876. evlm, kolikkrát přijde ještě o dušičkách na košířský hřbitov, dnes alespoň kráčela již namáhavě,nohy jí už nějak neslouží. Takto se děloarci vše, jak se děje každoročně. Kolemjedenáctéhodinyvylézalamohutná, těžká její postava z drožky, za ní vyndalkočínáhrobní věnce z vozu, obalené v bílém šatu, a pak vyndal pětileté děvčátko,taktéž teple obalené. To děvčátkoje už asipo patnáctelet pořádpětileté, slečnaMárysi je vypůjčuje vždy někde v sousedstvu, „Tak, děťátko! Koukej se, to je tu lidí — viď? A světla a lampičkya kytky! Nu jdi, neboj se — jen jdi napřed — jdi kam chceš,já jdu za tebou. Děťátko ostýchavějde ku předu. Slečna Máry jde hned za ním, pohádáje, aniž by mu ale určovala směr cesty. Chodítak, až náhle řekne slečna: „Počkej!“ vezme děvče za ruku a vede je nedaleko mezi hroby. Sundá s jistého železného kříže oprchalý, větrem a deštěm roz třepený věnec a zavěsítam nový, složenýz bílých a čer ných umělýchkvětin. Pak se chytne prázdnou rukou za rameno kříže a začne se modlit — pokleknoutstálo hy ji příliš mnohopráce. S počátkuhledí zrak dolůna povadlý drn a hnědou hlínu hrobu, ale pojednouse hlava vzpřímí, široká, příjemná tvář slečninaa velké, upřímné její oko modré hledí jakoby do dáli. Oko se pomalu kalí, kolem koutků úst škubne to sem tam, modlícíse rty chyějně se úží a bohaté slzy vyhrknou a splývají pomalu. Děťátko udiveně pohlíží vzhůru, ale slečna nevidí a neslyší ničeho. Pojednouse pak za chvíli zas, jakoby násilím, vzpamatuje, vzdychnesi dušeně a dlouze, bolestně se na dítě usměje a poněkud drsně znějícím šeptem praví: „Nu tak — jdi zas, děťátko,jdi! Jdi kam chceš,já jdu pořád za tebou.“ A chodí zas sem tam, kam se děťátku uráčí, až na jednou opět někde řekne: „Počkej!“ a přistoupne jinému hrobu. Zde si počíná zcela zas tak, jak u hrobu prvního, myslím,že ani o minutu není u jednoho z nich dýl. A pak položí druhý oprchalý věnec do šatu prvnímu, vezme drobnou svou průvodkyni již za ručku a míní: „Je ti už zima, viď? No pojď, abys se nezastudila. Sednemsi zas do drožky a pojedem domů. Ráda jedeš, viď?“ Pomalu dojdou drožce, děvčátkoa věnce napředse vložído vnitř a pracně pak následujeslečna. Povozzaúpí, kůň dostane dva, tři šlehy, než zabere. A tak se děje rok co rok. Kdybychbyl naivní ještě novelista, napsal bych zde nejspíš: „Ptáte se, čí že ty hroby jsou?“ Ale já vím, že se čtenář jaktěživ po ničem neptá. Novelistamusí čte náři své dobrodinípřímo vnutit. To však je zde poněkud těžké. Slečna Máry je nepřístupna,je mlčelivastran údajů svého života a nevnucovalase jaktěživapranikomu,ani nejbližším sousedům svým. Měla od dětinství a má posud jedinou přítelkyni, druhdy hezounkouslečnu Luizi, nyní vyschlouvdovupo panu Nocarovi,finančnímvrchnímstráž níkovi. Dnes odpůldnebudou obě sedět pohromaděv bytu paní Nocarové. Nestáváse to často, že by soběvyšlaslečna přítelkyni své do Ylašské ulice, ona vůbec vychází ze syého přízemníhobytu pod Svatojanskýmvrškemmálokdy, vskoro nikdy jindy, než časně z rána v neděli do kostela sv. Mikuláše. Jeť příliš mohutné tělnatosti a chůzeji už dávno namáhá. Proto také jí přítelkyně šetří a navště vuje ji denně sama. Mnoholetým,upřímnýmpřátelstvím takřka srostly. Dnes ale by bylo slečně Máry příliš teskno doma. Zdálo by se jí prázdněji, osamělejinež jindy, a utíká se přítelkyni. A také paní Nocarovéje proto dnešeksvátkem. Nikdy nepraží kávu s takou pečlivostíjako dnes, nikdytak pečlivě nepřihlížík tomu, aby bábovkase nesrazila a byla pěkně kyprá. A celá zábava jich má dnes přitlumený, sváteční tón. Nemluví mnoho, cokoliv mluví, zní jaksi jednotvárněa má přec bohatou resonanci. Také se chvil kami zaskví slzička a obejmutí děje se častěji než jindy. Konečně,když už dlouhosedělypodlesebena pohovce, dojde výročnímubodu jich rozmluvy. „Prosím Tě,“ řekne paní Nocarová, „pánbůh nám dal skoro stejný osud. Já měla dobréhoa hodnéhomuže, a po dvou letech odešel mně na věčnost a nenechalmně tu ani žádné děťátko na radost. Od té doby jsem také sama — já nevím,co je hůř: nikdy nepoznat nebo poznata zas ztratit.“ „No vždyť víš, že jsem byla vždycky do vůle boží odevzdána,“praví pak slavně slečna Máry. „Yždyťjsem věděla svůjosudnapřed. Zdálo se mně to přede.— Zdálo se mně, když jsem byla dvacetiletá, že jsem byla na bále — Ty víš, že jsem já na bále jaktěživanebyla. Procházeli jsme se při hudbě a v zářícím osvětlení nějak párek za párkem, ale ku podivu, taneční síň byla jako by rozlehlá půda nahoře pod krovem. Najednouzačaly přední párky sestupovat po schodech dolů, já šla poslední, s nějakým tanečníkem,na jehož tvář se nepamatuju. Už nás bylo jen několik nahoře, v tom se ohlídnu a spatřím, jak za námi kráčí smrt. V zelenémaksamitovémpláštíku, s bílýmperem za kloboukem,a s kordem. Spěchalajsem, abychomtaké my sestoupli rychle, ale ostatní už byli zmizelivšichni, také můj tanečník zmizel. A najednou mnesmrt drželaza ruku a odnášelamne pryč. Byla jsempak dlouho,dlouho živa v paláci a smrt byla jako by mým mužem. Zacházela se mnou co nejlaskavěji,milovalamne, ale mně byla pro tivná. Měli jsme nesmírnou nádheru kolem sebe, samý křišťál a zlato a aksamit, ale nic mne to netěšilo. Pořád jsem toužila po světě zpátky a náš posel — to byla zas druhá nějaká smrt — mně vyřizovalvždy, co se děje na zemi. A mého muže bolela ta moje touha a já to viděla a bylo mně ho proto zas líto. Odtěch dobjsemuž věděla, že se nevdámnikdy a mým ženichem že je smrt. su a vidíš, Luizi, — nejsou sny z rukou božích? — neoddělila dvojí smrt život můj od života ostatního?“ A paní Nocarová pak pláče, ač slyšela ten sen již nesčíslněkráte,a pláč přítelkyně kane do rozbolněnéduše slečninyjako chladivý,vonnýbalzám. Vskutkuje dosti divno, že slečnase nikdyneprovdala. Byla záhy osiřela, samostatnáa majitelkouslušnéhodvou patrovéhodomku pod Svatojanskýmvrškem. Také nebyla ošklivá,je to vidět po dnes. Bylavysoképostavyjak málo která dáma, její modré oči byly přímo krásny, její tvář trochu sice široká ale pravidelnáa příjemná — jen poně kud přílišně tělnata byla od nejprvnějšíhosvéhomládía to jí spůsobilopříjmí „tlusté Máry“. Pro tloušťku svou byla vždy poněkud pohodlná, ani nehrávala s ostatními dětmi, pozděj nechodila nikam do společnostia jedinou její vy cházkoudenní byla krátká procházkana Mariánskéhradby. Nemůže se ale říci, že by byl kdy některý Malostraňák přemýšlel o tom, proč že se slečna Máry vlastně neprovdaía. Tam je společnostzcela určitýchrysů, slečnaMáry je v ní rysem staropanenskýma nikdo by nepomyslil,že to může být jinak. Když přec některá ženskámaně a dle .běžnýchženských frásí vůči slečně se otázky té dotkne, odvětí slečna s klidným úsměvem: „Já myslím, že člověk také za svobodna může sloužit bohu — nemámpravdu?“ A když někdo dotkne se otázkou paní Nocarové, pokrčí tato špičatýmaramenamaa praví: „Když nechtěla! Mohla se vdát několikkráta dobře, to je svátá pravda. Já sama vím o dvou — tuze hodní lidé — když nechtěla!“ Alejá, pamětníkMalostranský,vím, že oba byli flámové a nestáli za nic! Vždyť se nejedná o nikoho jiného než o kupce Cibulku a o rytce Rechnera, a nechť se o těch dvou mluvilo kdekoli, vždyckyse řeklo: „Ti flamendři!“ Neříkám,že byli snad zločinní,to by tak ještě bylo schá zelo. Ale takto nebylo pranic do nich, žádný pořádek, žádná usedlost,žádný rozum. Před středounezačalRechner pracovat nikdy a v sobotu odpůldne už nepracoval zas. Mohl si vydělatvelképeníze, byl tuze šikovný,jak diurnista pan Hermann, krajan mé matky, vždyckytvrdil, ale když mu práce nechutnala! A kupec Cibulkabyl víc ve vinárně pod podloubímnež ve svém krámě, spal vždyckydo bílého dne, a když se postavilpředceza pudl, byl ospalýa bručel. Uměl prý i francouzský,ale obchodunedbal, a jeho mlá denec dělal si co chtěl. Byli skoro pořád pohromadě, a zakmitnula-liv duši některého z nich přede někdy jiskra šlechetnější, druhý ji zajisté ihned udusil. Takto ovšem nebylo rozmarnějších společníků,chtěl-li si někdo nim přisednout. Po ohole ném, ku předu v ostrou hranu vybíhajícímobličejimalého Rechnera přebíhal stále lehký úsměv, jako když sluníčko přebíhá po poli. Vysokéčelo jeho, s něhož dlouhý kašta nový vlas byl sčísnut nazad, bylo vždyjasné, a kolemten kých, bledých rtů hrál věčný posměch. Celéjeho suché tělo, oděné vždy v oblíbenou Rechnerovižlutavou barvu, bylo v ustavičné hře a rameny jeho to škublo každý okamžik. Přítel Cibulka, vždy zas černě oděný, byl mnohem klidnější, ale jen tak na oko. Byl suchý jako Rechner, o něco ale vzrostlejší. Jeho malá lebka vybíhalav nízké, čtverhranné čelo. Trochu vysedlá oční kost kryla pod hustýmtmavýmobočímjiskrné oči, černé vlasybyly sčísnuty ku předu do spánků, dlouhý, jak aksamit hebký a černý knír splývalpřes ostře vykrojenáústa, a když se Cibulka zasmál, svítily knírem zubyjako sníh. Bylo cos divokého a zároveň přede dobráckého v tváři Cibulkově. Cibulka smích obyčejně přemáhal, až už nemohl a náhle propukl, aby hned zas tvářil se klidný. Kozumělisi, jediné šlehnutí okem a věděli vše, i s poznámkami tomu. Alemálo kdo nim přisednul, jejich vtip byl počestnýmsousedůmsvě tácký, divoký,nerozumělimu a zdálo se jim, že jsou řeči obou nějakýmstálým rouháním. Cibulkaa Kechnerzas na vzájem nestáli o usedlou společnost malostranskou. Na večer jim byly vzdálené hospůdky staroměstské stokrát milejší; potloukali se spolu celýmměstem, ba i odlehlý František znal obdenníjejich návštěvy. A když pozdě po půl noci zvonilulicemi malostranskýmiveselý smích, šli to zajisté Bechner s Cibulkouteprv domů. Se slečnou Máry byli oba tak as v stejném stáří. Chodívalis ní kdysi do mikulášskéfarní školy, od té doby se nestarali o ni a ona o ně. Vídali se jen na ulicia ne dbale lehký pozdrav jedinou výměnou. Tu se stalo pojednou, že slečnaMáry obdržela po poslici list, pečlivě, skoro kaligrafickypsaný. Když jej přečtla, skleslyjí ruce a list z nich vypadlna zem. Zněl: „Veleváženáslečno! Zajisté se podivíte,že píšu Vám já, právě já. A ještě více as ustrnete nad obsahem. Netroufal jsem sobě nikdy přiblížitise Vám, avšak — abychnečiniloklikzbytečných .—já Vás miluju! MilujuVás již dávno. Prozkoumaljsem se a cítím, že mám-libýt šťasten, mohu být jen Vámi. SlečnoMáry! Snad se podivíte a odmrštítemne. Snad rozličné křivé pověsti zkalilytaké u Yás pověstmou a po krčíte pohrdlivěrameny. Já nemohunic jiného učinit než Yás poprosit, abyste nejednalapřekvapeně, abyste se roz myslila, než pronesete slovo rozhodné. Tolik mohu říci, že byste ve mně nalezla manžela,který by každýmdechem svým snažil se o Yaše štěstí. Prosímještě jednou: rozmysletese dobře. Odedneška za čtyry neděle očekávámYaše rozhodnutí, ne dřív a ne později. Prozatím — odpusťtemně! S toužnýmzanícenímYáš oddaný Yilém Cibulka.“ Slečně Máry šla hlava kolem. Byla již tak asi třicet let stara a netušeně,náhle leželou její nohouprvnívyznání lásky. Skutečněprvní. Nikdy nebyla posud sama na lásku vzpomněla,nikdo nebyl také posud o lásce s ní mluvil. Palčivě rudé blesky šlehalyjí hlavou, spánkybušily, dech pracně se dobývalz prsou. Nebyla s to zachytit ně jakou myšlénkuurčitou. Jen u prostředrudýchtěch blesků stála před ní na okamžiky postava určitá — zasmušile hledící Cibulka. Vzdvihlakonečnězas list a čtla jej třesouc se znovu. — Jak krásně psáno! — Jak něžně! — Nemohla sobě pomocia musila s listem ku své pří telkyni, ovdověléjiž Nocarové. Mlčkyjí podala list. „Nu tak vidíš,“ vypravila paní Nocarová konečněze sebe. Na její tváři bylo patrné, rozpačité udivení. „A co chceš učinit?“ „Já nevím, Luizi.“ „No vždyť máš dost času na rozmyšlenou.— Onoje sice vždyckymožno— odpusť — ale Ty víš, jak ti mužští jsou a že se mnohýžene jen za penězi — ale — proč by Tě nemělopravdurád? Yíš co, já se na něhodobřezeptám.“ Slečna Máry mlčela. „Poslouchej, Cibulka je hezký člověk! Má oči jako uhel, černé kníry a zuby — povídámTi zuby zrovnajako cukr. On je vlastněvelmihezký!“ a paní Nocarovásklonila se nemluvnépřítelkyni a objalaji láskyplně. Slečna Máry se červenalajako purpur. — Zrovna o týden později našla slečna Máry, navrátivší se z kostela, list jiný. Ctia s rostoucímudivením: „Ctěná slečinko! Nevykládejtemně za zlé, že se osmělujuYám psát. Je to tak, že se hodlám oženit a že pro domácnost svou potřebuju pořádnouhospodyni,ale že nemámžádnýchzná mostí, neboť zaměstnánímoje nedává mně času zábavám, a ať se rozhlížímjak chci, pořád se mně víc a více zdá, že Yy byste bylarozhodnědohrouženoumojí. Nevykládejte mně za zlé, ale jsem člověkdobrý a nepochybilabyste se mnou, mám svoje vyjití a umím pracovat a s pomocíboží » nescházeloby nám nic. Jsem jedenatřicet let stár, znáte mne a já znám Yás, vím, že jste zámožná, ale to nic ne škodí a je to dobře. Tolik musím říci, že se moje do mácnost už bez hospodyně neobejde a že bych nemoh’ dlouho čekat, proto taky prosím, abyste mně nejdéle do čtrnácti dnü dala laskavousvou zprávu, sic bych se musil ohlídnout jinde. Nejsem žádný blouznil, neumím klást pěkná slova, ale umím mít někoho rád a jsem do čtrnácti dnů Yáš oddanýa uctivý Jan Rechner, rytec.“ „Píše upřímně jako jednoduchý člověk,“ pravila odpůldne paní Nocarová. „Tedy máš na vybranou, vidíš, Márinko— a co uděláš?“ „Co udělám?“ tázala se slečnaMáry zpětjako ve snu. „Máš někohoz nich radš? — řekni upřímně — líbí se Ti jeden z nich? — Který?-“ „Vilém,“šeptala čérvenajícíse slečna. Cibulka už byl „Vilémem“— Rechner byl ztracen. Usneseno,že paní Nocaroválist Reclmerovico zkušenější sama složí a slečna Máry že jej opíše. Ale netrvalo to ani týden a slečna Máry přišla ku své přítelkyni zas s novýmlistem v ruce. Tvář její zářila spokojeností. List zněl: „Ctěná slečinko! Tak mně už nemějte za zlé, je taky dobře a já za to nemůžu. Kdybychto byl dříve věděl, že se uchází o Vaši ruku můj milý přítel Cibulka, byl bych se ani nezmínil, on mně ale nic neřek’ a já nic nevěděl. Už jsem mu řekl všechnoa já odstupujudobrovolně,protože on Vás má rád, ale prosím, abyste se mně nevysmála,neboť to by nebylo hezké a já můžu své štěstí ještě udělat jinde. Škoda je toho přede, ale to nic neškodí, a zapomeňte,že jsem Váš oddanýa uctivý Jan Rechner rytec.“ „Jsi teď bez rozpaků,“ mínila paní Nocarová. „Zaplať pánbůh!“ — A slečna Máry zůstala samotna, ale samotají byla dnes sladka. Myšlenkyjejí připínalyse budoucnostia bylytak luzný, že sobě opakovalaneúnavně každou z nich znovu. A tím nabývala znenáhla každá myšlenkavíc a více plastičnostia pojily se v určitý celek — v ohraz celého,krásného života. Následujícíhodne nalezla paní Nocarová slečnu Máry ale ochuravělou. Ležela na pohovce, byla bledá, oči hle děly mdle a byly pláčemzarudlé. Polekaná přítelkyně sotva že vypravilaotázkuze sebe. SlečněMáry vyhrklyznovu slze, pak ukázalamlčkyna stůl. Na stole ležel již zase list. Paní Nocarovátušila něco děsného. List.byl vskutku dosti vážný: „Veleváženáslečno! Tedy nemámbýt šťasten!— Sen prchnul, tlačímruku čelu, hlava mně víří v bolesti. Avšak ne — nechci kráčet cestou, která je dlážděna zmařenými nadějemi nejlepšího, jediného mého přítele! Nebohýpříteli, tak ubohý,jak jsem já sám! Ovšemjste ještě nerozhodla,ale jaké pak je zde roz hodnutí možno? Nemohu žít v štěstí, vida svéhoJeníka v zoufalství. I kdybystemně podávalavskutku číši životní rozkoše, nemohuji přijmout. Jsem rozhodnut,vzdámse všeho. Prosím o jediné: nevzpomínejtena mne alespoň s po směchem. Oddaný Vilém Cibulka.“ „To je směšné,“ dala se paní Nocarová do hlasitého smíchu. Tázavěa ouzkostlivěpohlédla slečna Máry na ni. „Nu ano!“ a paní Nocarová se zamyslila. — „Jsou to šlechetnílidé — oba jsou šlechetní, to je vidět. Ale ty neznáš mužských,Márinko! Takovášlechetnostnetrvá, najednou odhodímužskývšechen ohled a myslí přede jen zas na sebe. — Jen je nech, Máry, všakoni se rozhodnou! Rechner se zdá být tuze praktický, ale Cibulka— to je vidět, miluje tě horoucně. Cibulkajistě přijde!“ Zrak slečnyMáry nabyl pojednou*snivé záře. Věřila přítelkyni a přítelkyněvěřila svatě vlastním slovůmsvým. Byly obě poctivé, dobré duše, nenapadlajim nejmenšípo chybnost. Byly by ztrnuly myšlenkou, že se jedná snad o nechutný,nehodnýžert. „Jen čekej — všakon přijde — všakon se rozhodne!“ ubezpečovalapaní Nocarováještě při rozchodu. A slečna Máry čekala a dřívější myšlénkyrozpřádaly se v ní znovu. Neměly zcela téhož oblažujícího dojmu jako dřív,pravda,ale byly ovanutyjakýmselegickýmdechem a slečně se zdálo, že sice bývají smutný, že jsou jí ale právě proto pořád dražšími. Slečna Máry čekala a měsíc uplýval za měsícem. Někdy,když šla svou obyčejnouprocházkoupo Mariánských hradbách,potkala obapřátele, bylit také nadál vždypospolu. Možno, dokud jí byli oba lhostejni, že sobě takového setkání hrubě nevšímala,nyní ale se jí zdálo, že je potkává až nápadně často. „Nadcházejíti — no vždyť uvidíš!“ poučovalapaní Nocarová. S počátku sklopila slečna Máry vždy oči, když je potkala. Pak se předce osmělilaa po hlédla na ně. Šli v obloukukolem ní, každý pozdravilco nejuctivějia díval se pak jako smutněk zemi. Spozorovali někdytu naivníotázku, kteráhledělaz velkýchočíslečniných? Ona nepozorovala,jak oba hryzou opatrně rty, to vím. Uplynulrok. Paní Nocarovápřinášela mezi tím divné zprávy a sdělovalaje slečně jen ostýchavě. Že prý jsou spustli. Že prý se jim jinak neříká než „flamendři“. A špatně že skončí,tak prý říkají všickni. SlečnouMáry každá taková zpráva zalomcovala.Byla také ona tím vinna? Přítelkyně nevěděla rady; slečnu zdržovalženský ostych, aby neučinila sama krok rozhodný. Přede ji bylo, jakoby se dopouštělazločinu. A uplynul trapný rok druhý a pochovaliRechnera. Umřel souchotinami. SlečnaMáry byla zdrcena. Tenprak tickýRechner,jak paní Nocarovávždytvrdila,a utrápen—? Paní Nocarovási vzdychlaa pravila pak: „Tedy máš rozhodnuto! — TeďbudeCibulkaještě nějakýčas odkládat, pak přijde,“ a políbila chvějícíse slečnu Máry na čelo. Cibulka dlouho neodkládal. čtyry měsíce na to byl také on na košířském hřbitově. Zchvátilho zánět plieni. Teď je tomu už přes šestnácte let, co tam oba leží. Za žádnou cenu na světě by slečnaMáry o Dušičkách nerozhodla sama, ku kterému z obou hrobů má přikročit dřív. Pětileté nevinnéděvčátkomusí rozhodnout a kam to dítě se zabatolí,klade slečna věnec první. Mimo hroby Cibulkův a Kechnerůvzakoupila slečna Máry ještě hrob třetí na věčné časy. Lidé myslejí,že má slečna mánii zakupovathroby lidí, do kterých jí nic není. Paní MajdalenaToepferováleží v tom třetím hrobě — nu ano, byla to moudrá žena, mnoho se o ní vypravuje.Když kupec Yelš měl pohřeb a paní Toepferová spatřila, že voskářkapaní Hirtovápřekročilasousedníhrob, řekla ihned, že voskářka porodí mrtvé dítě. Stalo se. Když jednou přišlapaníToepferová sousedcesvé,rukavičkářce,a spatřila, že tato oškrabujemrkev, řekla jí také ihned, že bude mít pihovaté dítě. A rukavičkářovicMarina má vlasy jako cihla a pihami zrovna straší. Moudrážena, ale — Ale, jak praveno, slečněMárynebylodo té paní pranic. Hrob paní Toepferovéleží však tak as uprostředmezihroby Cibulkovýma Kechnerovým,Urazil bychostvovtipčtenářův, kdybychpronesl své zdání, proč jej zakoupilaa kde že as budejednouodpočívatslečna Máry. Fig-urky. Idyllickýúryvekze zápisekadvokátníhokoncipienta. 1877. čera mně bylo třicet let. Cítím, že jsem jiný člověk. Teprv od včerejškajsem celým mužem,krev se proudí T v přísnémtaktu, každýnerv je ocelový,každámyšlénka ? opravdová — je to zázračné, jak muž vyzraje přes ' noc, ba mžikem, a jakou sílu má vědomí: Teď jsi třicet let! — Takhle se sobě opradu líbím, cítímť, že mohu něco zdárného vyvést a že vyvedu. Hledím na vše se vznešenouklidností. Ted — ano teď budu si psát zas s chutí svůj denník, abych se viděl portrétovaného, jak vypadám. Yím, že po letech hudu čítati stránky toho svého denníku s pýchou. A kdo ’jej čisti bude po smrti mé, každý zvolá: Ejhle muž! Jsem pojednou tak jiným člověkem, že předvčerejšek zdá se mně být už šedou minulostí. Ani pochopit nedo vedu minulost svou. Psal jsem sice skoro denně zápisky své, ale teď čtu ty zanesenémyšlénkya nerozumímjim více. Kroutím hlavou: pročpak jsem to tak napsal? — „Nač ideály? nač se učíme ideálům?“ — „Vychládání slunce — okeány ledové.“ — „Mně je tak smutno, ne smrti, ale samovraždě.“— „Mračnohrozícíhovelkého neštěstí, nebo pocit, že svět se sřítil.“ — „Možno,žejsem se zmýlil.“ — „Před úkolem životníma po něm; ale ne radostný pocit, smutná otázka.“ — Ukrutné hlouposti! Nezdravýcit. To vyplynulo, že jsem neměl jasného cíle a pevné vůle, že jsem zapadl do klusu nejobyčejnějšího života a uspávajících návyků. Jak vysoko stojím poje dnou ted! Předně: ted si odbudu advokátní zkoušku; úžasně rychle ji odbudu. Za druhé: oddámse těm studiímzcela. Do kanceláře nevkročím, pokud zkouška nebude odbyta; můj chef mne nevymažez kancelářského seznamu, ztratili bych tím kus předepsané sedmiletépraxe. Za třetí: obmezím se zcela na svůj byt, do hostince nevkročím,ani na večer ne, je to hříšné, co jsem prohrál peněz v každo dennímhloupémramšlu. Aniv neděli na Příkopynepůjdu, do divadla také ne, vůbec nikam, at si slečna Františka vykroutíkrk ! Řekla u Loukotů, že prý vypadámtak zpustle — počkej! — Výtečná myšlénka! — Líbal bychse za ni! — Ano, na Malou stranu se přestěhuju. Na tu poe tickou, klidnou Malou stranu, mezi tiché, milé sousedy, někam do zákoutí odlehlé ulice. Ba, pro můj povznesený nynější duševní stav je naprosto nutno okolí poetického. To bude rozkoš! Tichý dům, vzdušný byt, výhlídka na dumavýPetřín, výhlídkado tichounké domácízahrádky— zahrádka musí při domě být — práce a mír. Zrovna cítím,jak se mi prsa šíří. Hned do toho — svátý Jiří je přede dveřmi! — Nemýlím-lise, jsou na Petříně slavíci? Mám štěstí. Byt, že bych si nemohllepšíhoani přát, v tiché Oujezdskéulici. Tam se schoulímjako dítě do svéhotajuplnéhokoutečka, nikdo se o mně nedoví,nikdo! Už zevnějšek dvoupatrovéhodomku se mi líbí. Jen 13* že nebudu samostatnýmnájemníkem,jen podnájemníkem, ale co na tom! Moje nastávající „paní“ je konduktorkou, pana konduktora — je někde u dráhy — jsem ještě ne viděl, jezdí skoro pořád. Mají v prvním patře byt tak velký,jakéhonepotřebují.Velkýpokojdo ulice, pak kuchyň, pak dva pokojíkyv křídle nazad, ty jsem najal. Tři okna jdou do svisléhodvora,jedno, z pokojíkuzadního, do za hrádky a na Petřín. Pěkná zahrádka — konduktorka pravila, že tam může každý nájemník; no, já tam nepůjdu, budu studovat. Ale příjemná je mně zahrádka ta. Že je dům přistaven zrovna úpatí Petřína, je dvůr svislý a zahrádka as ve výši prvního patra, tak že moje okno je tam tedy skoro přízemní. Kdyžjsem přistoupil oknu, slyšel jsem s Petřína skřiváncizpěv. Rozkoš! Ptal jsem se, jsou-li tam také slavíci? Jsou! Konduktorkaje mladá,.as dvaadvacetiletážínka. Je hezká, tak zdravě hezká. Obličejnení sice klasicky pra videlný, brada je trochu široká, ale tváře jsou jak růžový aksamit a oči trochu vypoulenéjsou jak chrpa modry. Chovádítě — sedmiměsíčníholčičku,Kačenku— od těch lidí člověk slyší hneďceloubiografii. Kačenka dojíma ko micky. Hlavaje jako koule, vypoulenéoči, po matce,jako by seděly na šťopce a hledí neskonale blbě. Ale když se člověk na to přívětivě zahledí, začne se koule smát a v tupých očích je najednouplno jisker, a ty oči majínáhle tak příjemnývýraz, že — (napíšu to až později, ted!mně to dobře nenapadá). Pohladil jsem Kačenku po tváři a řekl: „To je hezké dítě, tohleto.“ Matkysi získat chválou dětí je vždyckydobře. „A tichá je, skoro ani nezapláČe,“ libovalasi matka. Toje mněvelmi příjemno, vůlistudiím. Když jsem řekl, že jsem doktorem práv, byla kon duktorka patrně potěšena. Akdyžjsem řekl, že sejmenuju Krumlovský,zvolala: „I jeje, to je hezkéjméno!“ Ti lidé řeknou všechnohned tak upřímně. Smluvilijsme nájemné a posluhu a snídani, konduktorkamně bude prát a poslu hovat a vařit snídani. Y pravodole u vchoduje hostinec, čistý,jak jsem viděl, odtamtudbudu brát obědy a večeře. „My, když je muž doma,berem taky odtamtud; mají tam Stravudomáci!“ To je výborné,já milujustravu domácí.Já pranic nestojím o tu kořeněnoukuchyň restaurační, mně jsou škubánkya jahelníka maštěnénudlestokrátmilejšínež všechnykarbonády. A v levo dole u vchodumá švec svůj krám a zrovnanade mnou,v druhémpatře, bydlí krejčí, co chci ještě víc? Musím podotknout, že o kousek dál stojí dům, kde se narodil Mácha. Ale já pranic nedbámpoesie psané,mněje ta poesie,kterou tvoříživotsám,stokrátmilejší, a proto to o Máchovipodotýkámjen tak. Já sám jsem ne psal nikdy žádnýchbásní— totiž — co studentíkjsem arci také začal. Možno,že jsem měltalent. Alespoňse pamatuju na zcela pěknoujednu báseňsvou,balladu, sevzornou alliterací. Už vím z ní ale málo víc než tu alliteraci —- podléstráně štěkotemsvýmpřizvukuje pískotujpespáně. Smáli se mně, když jsem balladuve školepředčítal. Bránil jsem se a poukazovalna tu alliteraci. Ale smáli se ještě víc, a od té doby místo „alliterace“ říkali vždycky„pískotupespáně“. Oslové! Kdyžjsme ještě jednali s konduktorkou,vstoupil do otevřených dveří kuchyně as čtyřicetiletý muž s dýmkou v ústech. Nějaký soused, zcela po domácku oblečený. Zůstal stát, opřel se o veřeje a bafal. „Ten pán je pan doktor Krumlovský,“pravila kon duktorka s patrným důrazemna slově doktor. Muž bafnul. „Nu to mne těší. Na dobrésousedství, pane doktore!“ A muž mněpodávalmasitou,měkkouruku. Potřásl jsem, člověkmusí umět se sousedyvyjít, vždyťjsou zde beztohotak hodní lidé! Muž je zavalitý, krevnatého obličeje,modrých,vodnatýchočí, jakoby plavalyve slzách. Opět tak upřímné oči! Ale takováhleupřímnostvodnatých očí bývá také od chlastu— jsem znalec lidí —. A svrchní pysk má tlustý, každý piják má svrchní pysk tlustý. „Hrajete šístku?“ Rád bych řekl, že teď studuju, teď že nehrajú praničeho, ale — nač hned kazitsousedstvo.„Kterýpak Cech by neznal šístky!“ povídámse zdvořilýmúsměvem. „To je dobře, udělámesi den.“ (Hotovýgermanism, myslím,„udělat si den“; náš český jazyk se po městech ukrutně kazí! Budu v rozmluváchnenápadně se snažit, abychjim chyby opravoval.) „My umělci mámeučené lidi rádi. Člověkse od nich něčemunaučí.“ Ti toho chytnou ode mne! Cítím však, že teď zas já musímpronést něco lichotivého. Kdopakje ale ten muž? Umělec — vodnaté oči, krevnatá tvář, masitá ruka — vsázímse, že má na koncích prstů mozoly, nevidímtam, ale on musí mít na koncíchprstů mozoly, hraje kontra bas — jsem znalec lidí — „No, vy co hudebník zajisté nemáte nikdy dlouhé chvíle,“ povídám. „Paní konduktorko,slyšelajste ?“ rozchechtalse muž tak, že rameno šlo o veřej nahorudolů, jako kdyžse noso rožec o kládu tře. „Já takový bláznivý muzikant jako ten —“ ukázal při tom palcem přes rameno na pro střední dvéře chodbya smíchjeho přešel v silný, harašivý kašel. „Pan Augustaje malíř,“ mínila konduktorka. Teď přiběhl z pozadí chodbykluk as osmiletý,vylákán z bytu nejspíš tím smíchema kašlem. Opřel se o malíře a hleděl na mne. „To je Váš syn, pane Augusto?“ pravím poněkud v rozpacích. „Můj Pepík. Bydlíme tamhle v pravém dvorském křídle, jako Yy zde v levém, budem si vidět zrovna do oken.“ „Kdopakje to?“ ptal se Pepík a ukázal prstem na mne. Milujuprostou, bezohlednouřeč dětskou. „To je pan doktor Krumlovský,nezdvořáku.“ „A ten tady bude zůstávat?“ „Poslouchej,Pepíčku, chceš krejcar?“ a hladímkluka po světlých kadeřích. Kluk natáh’ mlčky ruku. Myslím,že jsem učinil na všechnydojem dobrý. Byl to perný den! Stěhovánía rovnání a přendavání, že šla hlava kolem. Nestěhoval jsem se ještě často a stěhováníje mně nemilé; jsou prý lidé, kteří mají docela zálibu v něm — zvláštní choroba,musíto být lidé povahy nestálé. Ale upřít se nedá, že i ve stěhování je poesie. Když starý byt začne se prázdnit a pustnout, zmocníse nás náhle jakás lítostná tesknota, je nám jako bychom opouštěli ochranný přístav a vydávali se na zvratké vlny. A nový byt se dívá na nás cize, nevypravujenám ničeho, je chladný. Bylo mně, jako bychco malé dítě v nenavyklé místnosti chytati se měl matčiny sukně a volat: „Bojím!“ Ale zítra ráno vstanu a zajisté už řeknu: „Dohře se to spí.“ — Kolik pak máme už hodin? Půl jedenácté. — A po domě už ticho jako v studni. To je dobrý obraz: jako v studni, mnohemlepší než „jako v kostele“, alespoň ne tak otřelý. Moc jsem se nasmál konduktorce. Yšemu se divila, všechno ohmatávala, prohlížela; taková naivní zvědavost neuráží. Pomáhala pilně, ihned sestavovalaa stlala mou postel, nejvíc obdivovalase velké srnčí poslámcea srnčí koží potaženémupolštáři. Když to byla uložila, nemohla odolat a položila se na postel, jak prý se to leží; smála se na posteli samou radostí jako veverka — totiž jestli se veverka směje. Pak položila na postel Kačenkua smála se zas. Má zvláštní smích, jako když drobným zvonkem zvoní. A když rozestřela na podlaze posteli huňatou lišku, ovroubenoučerveným suknem, měla novou radost,, že Kačenkase liščí hlavy s těma skleněnýmaočimabojí. „Budu ji tím strašit, když nebude hodnál“ Ti lidé jsou z maličkostihned šťastni. Ale pak bych se byl brzy zlobil. Když jsem přibyl s druhou forkou nářadí, viděl jsem otevřenýmidveřmi, že v druhémpokojíku klečí Pepík na sesli u akváriuma má na dlani vylovenouzlatou rybku. Přiskočil jsem rychle. „Ježíš Maria!“ slyšímza sebou neznámý hlas ženský, a když jsem se ohlíd’,utíkala nějaká ženská ze dveří. Konduktorka stála u postele a smála se, až se za boky brala. „To byla paní malířka. Lehla si, aby viděla, jak se to leží. Domácí slečna taky si libovala, že se leží dobře.“ Myslím, že konduktorka přivede celý dům sem, aby si lehnul — na čem pak ti lidé líhají? AlePepíkmněnesmí bez dohledu do,bytu, ještě by mi jednou akváriumpřevrh’. Ostatně pěkný kluk, kadeře jako len a oči jako trnky — ty oči nemá po otci, snad po matce. Pořád poslouchám,tluče-li slavík. Neslyšímnic, snad je mu příliš ještě zima. Pěkné jaro, už mámejaro šest neděl a chodímepořád ještě v zimnících! Snad bude, čím dál do léta, zima tím větší, a budemenosit letní kožichy — hehe, dobrý nápad: „letní kožichy“. Ale slavíkovitrochu zimypřec nevadí? — Naslouchám marně — žádný klokot! — Kroky! — Mužské, těžké kroky, a přicházejí po chodběblíž. Yrzly dvéře, to jsou dvéře naší kuchyně— ženskýhlas, mužskýhlas — patrně přibyl konduktor z cesty. Honem shasíma lehnu si, ona ho přivedla, aby zkusil, jak se to leží. A konduktor, když přijede z cesty,je tak špinavý. Zákon občanský. Ěád směnečný. Zákon obchodní, Ěízení soudní. Patent sumární. Patent o řízení v rušení držení. Patent o řízení v rozepřích o nájmu. Zákon horní. Zákon vodní. Zákon trestní. Ěád trestní. Zákon o řízení ve věcechnesporných.Zákon obecní. Ěád notariátní. Ěád živnostenský. Ěád knihovní. Ěízení směnečné. Zákon o spolcích. Zákon o myslivosti. Zákon o poplatcích. Tak! Každé ráno si ten seznampřehlídnu,abychviděl, jak je toho mnoho, co ještě mně schází, a v píli neustál. Však píle potrvá, jsem teď zcela jiný člověk. Alekdykoliv a jakékoliv budu mít dobré předsevzetí^pokaždé si je napíšu, a každý den číst, každý den! Člověk zapomíná mimovolně. Dobrá snídaně.Káva bez cichorie,kyprýrohlík. Konduktorka v bílé ranní kazajce. Září, je vidět na ní šťastné manželství. „Dobrá káva, výborná,“ pravím, abych si ji zcela naklonil.— „Nu to mne těší, pane doktore,jen když vám chutná. — Neporoučítenic?“ Teď si vzpomínámna konduktora. „Yáš pán^je doma?“ Musím se s ním přec honem seznámit.— „Šel na nádraží s raportem, přijde až obědu.“ Zas se směje, ona se směje pořád. „Já bych teď ustlala a trochu poklidila, Kačenkujsem zrovnavykou pala a ona usnula,“ dodává; „překáží-lito panu doktorovi, mohl by pan doktor zatím do druhého pokoje.“ Jdu do druhého pokoje a dívámse z okna na dvůr. Y obou patrech naproti kytky v oknech. Ty obyčejné u nás kytky, to se rozumí. Mohla by se sepsat zvláštní okenníFlóra česká. Yonná bazalkas tím velkým,šťavnatým listem: ale když se list trochu rozžmolí, zvadne— „po- milovanádívka“. Balzamina,bez vůně, ale s četnýmkvětem; každý si ji ročně pěstuje z loňského semene. Protivná pelargonie s koženýmsmutnýmlistem a křiklavě červeným květem. Růžovecs vystříhanýmlistím; snese už trochu mnutí. Muškát,rozmarína,to se rozumí. Rozmarína,květina svatební,květinapohřební. Yůně: láska; stálá zeleň: věrnost. Rozmarínasílí prý pamět, musímsi jí koupit několik hrnků. Rozmarínupouštějí po vodě — Kytkajede po potoce, snadji, Jene,chytnešv roce— i ne, nechytnu,to tak, brzy se oženit! Zahrádka už je pěkně urovnána. Moc besídek v ní, snad pro každou rodinu v domějedna. Po besídkáchse nejspíš budou pnout malvy, aby Pepík mohl trhat syrečky. A na záhonechbude kopr, na omáčkuke knedlíkům. „Už je uklizeno,pane doktore,“ smějese konduktorka ve dveřích. Okna v prvním pokoji otevřeladokořán. Musím je zas zavřít, ale raději až odejde. „Neporoučítenic?“ Pravý vzor úslužnosti, musíms ní alespoň přívětivě porozprávět. Od malířů sem zalehá křik malého dítěte a několikačárkovanýdorostlý soprán ženský. „Mají tam ne mluvně, ne?“ — „Ročáčka, vřeští celý den. (Okna do dvora se budou otvírat málo kdy.) A malířka taky pořád křičí. Ta má ty panty u své chlebárnydobře namazány!“ (Okna do dvora se neotevrounikdy, oknodo zahrady může být celý den dokořán.) Pozoruju,že konduktorkase salonně právě nevyjadřuje — no, jednoduchá ženská. Podobá se však, že existují zvláštní malostranskápořekadla, budu si je zapisovat, na př. hned o těch pantech. Vidouc, že si něco zapisuju, praví: „Snad nevytrhujupana doktora, snad mápan doktor práci?“ — „I ne — jen tak —“ pravím. „Kdopakto bydlí nad malířem?“ — „Nějaký podivín, starý mládenec. Provazník se jmenuje, ani nevím, čím byl. Nedělá celý den pranic, nevychází,dívá sejen jako vejr z okna a kouká se jedovatýma očima, co dělají sousedé. Aspoň kdyby kočku hladil po zádech.“ Směje se. (Zapisuju: kočku hladit po zádech.) „V prvnímpatře do ulice bydlí domácí pán se svou slečnoua v druhém patře do ulice bydlí pán a paní Yejrostková, úřadnická rodina. Musí být teprv krátce svoji, mají ještě zcela žluté prsteny. — Ale já tu plácám a kdo ví, neprobudila-lise už máKačenka.“ Smích a už je ze dveří. Teď znám už všechno. Honemokna zavřít a začnem studovat. Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnujako každý s občanskýmzákonem. Myslím,že to půjde dob— • „Ale já jsem se ani nezeptala,jak se to panu dokto rovi první noc spalo,“ zní vesele zas ode dveří. „Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro — kompliment (kloní ji) tak! Duc! duc! (Dělá,jako by ji házelana mne.) Dobře se spalo, to si myslím, na takové posteli! (Už je u postele.)Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Viď, mrško, to děláš paní? Je to postel!“ (Zas si tak napolovicsama ke Kačencepřilehla.) Pěkná žínka, luzné podívání,ale —! Dívámse upřeně do zákonníku. „Pojď, Káčo, pan doktor má co dělat, nesmímepře kážet.“ A už je se smíchemvenku. Naivní neuvěření! Tedy! Nejprv s rozvahou každý paragraf přečíst! Úvodní prohlašovacípatent nechámebýt. Úvod. O zá konech — - Kočka! bílá kočka! Stojí u dveří a mňouká. Já ji přec posud nespatřil,je to naše kočka? — Jakpak se dělá bonem na kočku? Aha: „čičí!“ Když ale budu dělat na ni „čičí“, bude mňoukattřeba ještě vlc! Ne, když je zde, nemohustudovat!Nemámkočkyrád, jsou zlé, falešné a chytají myši. Také škrabou a kousají! A když někáo spí, položí se mu na krk a udusího. Před sevzetí: Každounoc, než si lehnu, dělat „čičí!“ Že prý se také rády vzteknou — to by tak bylo — musímsekonduktorky šetrně — snad je to její miláček— zeptat, nepozoruje-lidle něčeho,že je trochu vztekíá. Už zase mňouká.— Pootevřeljsem dvéře, kočka vy běhla. Konduktorka: jestli prý si něčeho přeju. Že nic. Yždyť prý jsem ale pootevřel dvéře. Jen vůli kočce tento. A tak! — smích. Úvod — Klepání. Malíř. Že prý nechce vytrhovat,že ale, když byla prvé moje okna otevřena, viděl na stěně obrazyviset, a to prý mu nedá. Mám dvě gouacheod Navrátila,jednu: moře v bouři, ráz temný, druhou: moře v slunečnímjasu, ráz veselý. Malíř se před ně postavil. Je oblečen vy cházce, má šosatý, sousedský černý kabát, hůl a šišatý klobouk. Kdyby z toho kloboukuvyrůstala kalina, byl by to kozácký kurhan. To prý musí být Navrátil. „Ano.“ TakovýchNavrátilů že ještě neviděl. Kdy prý si uděláme šístku? „No však se stane, stane.“ S panem domácímprý můžemhrát ve třech, a kdybychsi pozvalnějakého svého známého,mohli bychomhrát ve čtyřech. Že mně ale musí říci, jeho žena že se přede mnou stydí. Překvapiljsem ji včera zde, jak ležela na mé posteli, paní Vilhelmováže ji ale byla vyzvala. Usmívámse zdvořile — „no, však já Yaši ctěnou paničku uchlácholím,není tak zle.“ — „Ty ženské!“ Potřásáme si ruce, on jde. Konduktorka ve dveřích. Že prý je hned deset, nepřeju-li si zdola snídani ná vidličku. „Děkuju, nesnídám nikdy na vidličku.“— Úvod. O zákonech občanskýchvůbec. Pojem práva občanského. Dostal jsem se do příjemné zimnice. Tak jsem se zabral do paragrafů, že mně t bylo líto, když přišel oběd. Dosti slušný, ale neobjemný— nu, beztoho není zdrávo se nacpat, když člověk pořád teď sedí. — černou kávu? — „Ne, paní konduktorko,až do večera, takhle do osmi hodin, nepotrebujú praničeho.“ Zdali ani doutníků ne? „Nekouřímnikdy doma.“ Yýbomě! Jako když bystřina unáší člun v závratném spěchu a předměty na břehu se jen míhají. § za §, jako když růženecběží skrz prsty. Ani bych si byl nepomyslil, že tolik znám a že to tak lehýnce půjde. Zabral jsem se tak do studia, že jsem nic neviděla neslyšel. Myslím,že tu byla v pokoji konduktorkaas šest- nebo desetkrát. Je mně taky, jako by bylaKačenkuas dvakrátstrašila srnkou. Mluvila-lina mne, nedal jsem jí zajisté odpovědi. Aspoň vidí, že nemámbýt vytrhován. Jsem náramně spokojen. 135 paragrafů! Teď večeři a pak dál. Ať mně někdo řekne, že práce není rozkoš! Chvěju se rozkoší na celémtěle. Roštěná trochu tvrdá. — To jsemto vyveď! Zapomněl jsem zcela na konduktora. „Ano, ještě půl litru, paničko. Mohu teď s vaším pánem mluvit? — abychom se přec trochu poznali!“ — „Už je pryč na nádraží, jede v devět hodin. Jsem zase vdovou.“ A směje se. Snad konduktora ani jaktěživ nepoznám. Půl jedenácté. Jsem unaven; chuti neubylo, ale čivy popouštějí. — Občanskýzákon má 1502 §§ — za osm dní jsem s ním hotov. Počkejme,hrajme si trochu! — Spočítal jsem všechnyparagrafy ostatních zákonů — jednoduchá divise — nejdýl za měsícjsem při praven úplně! Ještě se sice po těle chvěju, tepny bijou a spát as nebuduhned moci, ale lehnu si, vůli odpočinku. Dám si svítilnu a zápisníkna stolek posteli. Budu dumat. —To jsem se lek’ — fuj! Jdu posteli a na posteli něco leží. Dvamalévzpřímenétrojhránky — kočka! Leží, má jen hlavu vzhůru a dívá se na mne. Co teď dělat? Kdybychvěděl, jak se kočka plaší — ne, plašit ji nechci, ale jak se na ni dělá, když má jít pryč. — Huš! — Heja, beja! — Dívá se na mne jako by nic. Kalhoty, kalhoty — pardon, tak se volá na zajíce! — Jdeš? — Meteš! Liduška, liduška! — Kšaven! — Teď se už na mne nedívá. Položila hlavu a spí. — Co teď? Dravá zvířata prý se bojí ohně. Dávám svítilnu blíž — skoro až ní — kočka se ani nehne, jen oči trochu mžourají,myslímže mrzutě. Střevíc! Netrefil jsem ji, ale už je dole a u dveří. Pootevřeljsem — zaplať pánbůh! Za dveřmihlas, poroučím-liněco. — Ne. — Žejsem ale otevřel dvéře. — „Vyháněljsem jen kočku!“ — Jen abych řekl, chci-li něco. Že prý, když je sama, nemůže dobře spát a má beztoho dlouhouchvíli. — Neodpovídám. — Tajený smích venku. Ježíši, to je rozkoš! — Tyun tyun tyun tyun, spe tyu ckva — slavík!“ — Jak sladký to zpěv! Jaké divoucíhrdélko! — Božská Filomelo,tisíci poetů oslavovaná!Pěvčejara, pěvče lásky, pěvěe rozkoše! Tyo tyo tyo tyo tyo tyo tyo tyx — Kutyo kutyo kutyo kutyo — Tyranovélidé, že takové ptáče zbavují svobody! Jen když je úplně volné, plyne volně také jeho píseň. Yelebím zákony— \ Cy cy cy cy cy cy cy cy cy ci Kvorror tyu ckva pipikvi — jako med! — velebímzákony,které jsou na ochranu ope řených pěvců. Ckvo ckvo ckvo ckvo — Tohletoje trochu pronikavé — jináč, démante! Cak cak cak cak cak cak — Eh kuš! vždyť to jde mozkemjako rozžhavenýdrát! Cak cak cak cak . . . cak cak cak cak cak cak . . .cak cak — Už jsem na podlaze. To bych se zbláznil— jsem beztoho ještě rozechvěn! Aha, když zavru dvéře druhého pokoje, nebude ho slyšet . . . Cakcak cak . . . Nicplátno! Ten proklatý cvoěkář musí být někde směremdvora . . .Cak cak . . . Ručnici, ručnici! Kdybychměl ručnici, vy střelím oknem,a kdyby mělo celé sousedstvoz toho dostat psotník! Že se takový hmyz nevystřílí! Cak cak cak cak cak cak . . . Ježíš Maria Josef! můj mozek je jako podebraný! Ne, tohleto nevydržím. Kdybychvěděl, kde sedí, nelenil bych, oblík’bych se — cak cak ... Už to mám! Vytrh’ jsem ze šatníku starý svrchník, roztrh’ pod šívku, vyndal vatu a nacpal do uší, co se vešlo. Teď si štěkej! Cak cak — zas nic plátno! — Všechnu vatu ven! Na uši, na hlavu, a tlustý šátek kolem. Pramálo plátno, ten chlap metá své ohnivé cvočky skrz pevnostnízeď! — To bude děsná noc! — Deset hodin a já teprv vstávám! Hlava jako škopek. Nevím, kdy jsem usnul, myslím, že asi ku třetí. Mezi druhou a třetí jsem zimničnědřímal, slavík štěkal pořád. Na Starém městě slavícineštěkají. A nejspíšže mámrýmu. Mezi očima mne to lupe a v nose šimrá. Nebe je černé, vzduchzimavý. Bývá léto, kdy je i červenecjako listopad. Studené pršky, listy opadávajía člověkamrazí. Konduktorka mne žene do druhého pokoje, že prý bude pohlížet. Nechá zas okna otevřena a rýma by se zvětšila— to ne! Půjdu zatím naproti malířům. Jsem tím povinenmalířce, aby se už nestyděla,člověk musí mít outlocit. A když malíř navštívilmne, musímzas navštívit jeho; vím, co se sluší. „Dnes to jde, navštívitAugustovic,“míníkonduktorka, „dnes Augustkašišlá.“ Mluví divné věci, ta moje kon duktorka, co je to: dnes šišlá? Když někdo šišlá, šišlá přec pořád. — Zaklepaljsem. Naslouchám. Nic. Klepu zas. Opět nic. Yzal jsem opatrně za kliku, dvéře se pootevřely. Hned v předním pokoji je celá rodina pohromadě. „Račte odpustit—“ Nikdo si mne nevšímá. On sedí u malíř ského rámu a má podepřenu hlavu, ona stojí s hlavou sklopenouu nízkého prádelníka a drží hadr v ruce. Jen Pepík se po mně ohlíď, vypláznuljazyk a zas se odvrátil; dívá se s otce na matku. Musímse tvářit, jako bych ne zbednostPepíkovuani nespozoroval;on pak přestane sám. Malý, černý psík mne očuchává; ani neštěká, je patrně příliš mlád. „Račte odpustit —“ silnějšímhlasem. „Ah, pan soused— odpusťte,já myslil, že to služka. Ženo, pan doktor od naproti! Máme dnes bramborovou polívku — já bych jedl bramborovou polívku třikrát za den— a přemýšlímetady, máme-lidát do ní také krupky. Račte sednout.“ Musím začít co možná feš. „Prosím, vždyť nejsem cizí, pána už znám a tady synka už taky znám a jemnostpaní už jsem také spatřil. Predstavujú se, jemnostpaní, doktor Krumlovský.“ Fádní, sucháblondýnase nemotorně ukloní. Yypadáto, jako když se dřevěná,kloubováloutka náhle s polovicenahne. Chceněcoříci. „Prosím, prosím, pan Augustamně řekl, že ráčíte se na mne trochu hněvat — hehe! mezi sousedyto přec nic nedělá!“ Zas tak, jako by se někde v půli přelomila. Abych si sedl a jak prý se mně v novém bytu líbí. Že výborně,ale dnes v noci — a vypravujúo slavíku. „I jeje, slavík, a já ho neslyšel!“ „Bodejťbys ho byl slyšel, když jsi byl jako kanón!“ vřízne se do rozpravy soprán ostrý jak břitva. „Já? No trochu —“ „Tohleje také trochu? Podívejtese, pane doktore!“ Augustkavyhrnujerukáv, vidímmodřiny. „Já, pane doktore, jsem měla na vybranou,všichnimužští sé po mně bláznili, a já si vzala toho — Ty!“ Paní malířová má patrně vzděláníjako nějaká krámská. Jsem v rozpacích. Ale po zorujú, že v skutku šišlá. Ted!utírá po nářadí prach, jako bych tu nebyl. „No, byl trochu malér, pane doktore,“ míní malíř a namáhá se do úsměvu. Nejde mu to dobře. „Byl jsem urei v šesti hostincích, ale vypil jsem vždy jen jednu sklenici a hned jsem šel domů. Nemám štěstí v té věci. Jsem dobrý člověk, ale když se napijú, stane se ze mne člověkjiný, a ten pije dál a dělá pak hlouposti. Co je mně do toho, že ne?“ Chechtáse nuceně. „Někdy to neškodí, ob čas je to i zdravé, Luther praví —“ ale leknul jsem se náhle své řeči a nedomluvil jsem. Teď mně bylo, jako by užuž měl hadr mně letět na hlavu. „Ten slavík mne včera přivedl zoufalství,“ obracím opatrně. Pes mně ožírá dole kalhotu. Nechci ho kopnout, ale nemohupohodlněsedět. „To byste měl slyšet teprv mne — to je jux, viď, Anno?“ Anna nic. „Já umím tlouci jako slavík. Někdy jich svolámpět šest, to je pak koncert. Přesvědčítese.“Začne-lijednou svolávat,zastřelím ho. „Já myslil,že ráčíte být krajinářem, a vy jste figu rální.“ Má na rámu nějakou figuru. „Musímdělat samé svaté, vůli živobytí. Tři řízy, červené neb modré,trochu masa a je to ; také to nic henese. Jsem vlastně portretista. Bývalo dost práce, celé židovskéměsto jsem jednou měl— mnohoto arci neneslo, celý žid za dvacet zlatých — ale přišel Němeca odloudil mně je. — Co mně napadá! Mám teď malovat svátého Krišpína, pan doktor by mně mohl sedět modelem. Pan doktor se zcela hodí za svátéhoKrišpína, on má tak něco!“ Copak mám,kradu snad? Obrátím řeč jinam, na Pepíka, získámsi Pepíka. „Pepíčku,pojď ke mně, pojď!“ „I jdi, vždyťjsi hloupý!“ Otcovskýpohlavek. Já cítím, že se červenám. Kluk bečí: „Vždyť to řekla dnes paní konduktorka mamince, že je ten doktor nějak hloupý! Vid, maminko?“ — „Mlčíš!“ / Já že jsem hloupý! — „Pojď sem, Pepíčku, pojď!“ hlas se mně ale nějak zadrhuje. Kluk přicházíbečky a staví se mezi mé nohy. Jakpak se jen honem s dětmi hraje? — „Ukažruku! — Ten vaří — ten smaží— ten peče — ten říká: dej mi kousek! —ten odpoví: matla— matla — matlafousek!“ Kluk se nesměje. „To je táta — to je máma — to je dědek — to je bába — to je “. Nevímdál. Kluk jako poleno. „Počkej, Pepíku, dám ti nějakou hádanku. Co je to: Zelená jsem, tráva nejsem; pleš mám, kněz nejsem; žlutá jsem, vosk nejsem; ocas mám, pes nejsem. Co je to ?“ — „Já nevím.“ — Chci mu říci, ale nevím to teď sám. Pamatoval jsem si jen hádanku, a nevím, co znamená. „Tak říkej ještě něco hloupého,“ vybízí mne Pepík. Seberu se, jako bych nebyl slyšel. Poroučím se: „Musímku svým studiím. Už jde asi na dvanáctou.“— „I toto,“ míní malíř, „tolik! Naše hodiny musíjít napřed alespoň o půl hodiny.“— „Nejdou,“řežeAugustka,„včera, když bily s věže, nařídila jsem je smetákem.“— Že prý náramnépotěšení a abych přicházelhodněčasto. Že budem zajisté dobří sousedé! Teď bych rád věděl, proč jsem hloupý! Na chodbě jsem pozdravil nějakou ženskou, nejspíš slečna domácí. Už hezky stará. „Šišlala?“ ptá se konduktorka. •— „Šišlá.“ — „To mají tedy dnes peníze. Když nemají groše, mluví zcela dobře.“ Patrně mákonduktorkahrozně pomlouvačnouhubu. „Kdyžšel pan doktor po chodbě sem, vyhnul se Provazník z okna a díval se za ním.“ Hledímnahoru. Zdáse mně, že tam vidím voskově žlutou, tenkou tvář; víc nevidím. Zdali prý ničeho neporoučím. Trochu mrzutě: Ne. Zdali prý by si nemohladát Kačenku trochu sem do mého po koje. Musí ke kupci, hned je ale zas zde; a Kačenka se rozpláče,když je sama. „Vždyť ji přec neumímchovat!“ — „Položímji_jen na postel.“ — „A jakpak, kdyžse roz pláče?“ — „Ó ne, dokud někohovidí.“ — „Nebo když mně tu vyvedeněco...?“ — „Takováchudinka!“ — Ano, taková chudinka! — Jsem náramně mrzut. Předsevzetí: působit na Pepíka mravně. četl jsem jednou Burnandovy „Dobré myšlénky“, u* Moje „předsevzetí“jsou ale néco naprosto jiného, já ho neimituju. Ani bych si byl nepomyslil, že se dnes přec zase tak do studií vpravím, jsem spokojen, ale strašně unaven — půjdu spat. Slavík neštěká, snad zmrznul. Dej to pánbůh! To bych přec rád věděl, proč jsem hloupý! „Tedy napřed už mou gratulaci! Myslím si, že od starého přítele přijmeš přec nějakou radu, ba mámza svou bratrskou povinnost,vím-liradu dobrou, sdělitTi ji. Přede vším ku zkoušcechladnoukrev! Yědít budeš dost, o tom jsem přesvědčen, ale chladná krev má, abych tak řekl, dvakrát větší cenu než všechny vědomosti. Páni vrchnozemštíradovédávajínejvíceotázkyrozumové,a nenapadne-li Ti už pranic jiného a pan rada Ti řekne: „Když někdo s takovou věcí Yámco advokátupřijde, co budetedělat?“ — odpovězdůvěrně: „Budu žádat od něho peněžitouzá lohu.“ Věř, rada to za . . .“ Hlupák! Nemohu to vystát, když chce být někdo pořád duchaplnýa pomáhási starýmianekdotami. Neříkali jsme mu už ve škole nadarmo Jindra Plácal. Je plácal! Ale zcela to jen vina má, proč jsem mu psal o přípravách svých a byl tak zdvořilý,že jsem připsal: „Máš-li,příteli, nějakou dobrou radu —“. Já nepotřebuju od nikoho na světě rad, nejmíň od něho. Ani mu víc neodpovím!— Ale rýmu mám zcela pořádnou. Lehýnká zimnice běhá po těle, mozek je zabrán, oči stále pláčou. -Divím se, že se při tom dobře ještě studuje a také chuti jídlu že ani neubývá. Do práce! Pan domácíbyl u mne. Zvláštníčlověk,tak šedesátník. Tenká figurka,která se zdá být menší než je, pro zapadlá prsa a tak silně spadající ramena, jako by v každé ruce nesl konev s vodou. Oholená suchá tvář, pysky zapadlé, protože zuby už vypadaly, bradička jako krejcárek, malý ušnupaný nos, šedivé vlasy. Ale černé oči planou jako v zimnici. Také suché,vráskovitéruce hmatají nepokojně po vzduchua někdy to škubne celou postavou. A když mluví, skoro šeptá. Člověku není zcela volno při něm, jako by se pořád mělo něco stát. Že prý přichází se ptát, zdali je už moje změnabytu ohlášenana policii. Já na to zapomněl,to se rozumí.No, abych to tedy učinil. Že prý mu malíř řekl o nastávající šístce a on že se těší. Klonímse. Pozoruje,že mámrýmu, a míní: „Mnohýčlověk, když je zdráv, ani neví, co má.“ Není to zvláště duchaplnéa odpovídámse zdvořilýmúsmě vemjen: „Ba!“ Pauza. Na to vyslovujúnaději, že on se těší stálému zdraví. Ne prý zvláště, pořád má s krkem tento, musí se šetřit. Zakašlaltrochu a plivnulmnězrovna na botu. Jsem rád, že to nespozoroval,bylo by hloupé omlouvání,a schovávámnohy pod sesli. Zdali prý jsem muzikální? Nejsemsice, co kluk jsem arci hrával piano, ale ničemujsem se nenaučil; přec pravíms úsměvem,jako by se samo sebou rozumělo: „No, myslím, že není ani žádný Čech, který by nebyl alespoň trochu muzikantem.“ — „To je dobře, to je dobře! Můžem hrávat čtyrručně. Stavímsi vždycky na leto spinet do zahrady, starý ale dobrý, můžemse tam bavit. To je dobře!“ Cítím,že musím couvat. „Piáno? To já ne — já housle.“ — „Mátedobrý nástroj?“ a rozhlíží se po stěnách. Couvámdál. „Teď už jsem dávno nehrál— člověkje zabránpraktickýmživo tem — člověk —.“ — „Škoda.“ Vstává, aby prý nezdr žoval. Není prý z těch domácích,kteří nešetří všechpráv nájemníkových. Ale ještě má něco na srdci. Zdali prý nemyslím, že tam ve Španělsku vězí za tím Bismark, a postavil se s výrazem chytrosti ve tváři až zrovna přede mne. Pravím, že cesty diplomatů jsou nevyzpytatelný. „Ba,“ přizvukujedomácí,„kládou se nešoupejako sirkou.“ Teď mně šlápnul řádně na pravou nohu a dodává: „Já vždyckyříkám: To je to, že králové nejsou nikdy spoko jeni s tím, co mají.“ Nenamítám ničeho, jen se zdvořile usmívám. Poroučí se. Naivní výklad — ale vlastně pravdivý. Ti lidé mají své mudroslovív pořekadlech,člověkhy neměl nevrlepod ceňovatpořekadla ta, je do nich složen vždy celý, třeba že nevelký názor jednotlivcův. Bylá by zcela zajímava sbírka: „Pořekadlaosobní“. V celku se dnem spokojen. Jdu spat. Slavík štěká, ale někde vzdáleněji. Tam ať si štěká třeba. — Ale začneli ho malířpřivolávat,svedurámus. — Totiž zdvořilýrámus,jen tak aby bylovidět, že soběčlověk nenechá všechno líbit. — Doufám však, že malíř někde po hospodáchspěchádomů— včeraaspoňAugustkašišlala. Zdá se mně, že konduktorka se dnes už tak často neptala, poroučím-liněco. Všechnose časemsvýmdostane do pravé míry. Také je možno, že se mýlím — když je člověkdo studií zahrán! Rýma a studie. O světě nevímpraničeho,tak jsem se zavrtal. Jenom pozoruju, že konduktorka v skutku se už ptá mnohem řidčeji, poroučím-li něco. Dnes pravila, že prý jsem z gruntu dobrý člověk a že mněpánbůhjistě požehná. Byla totiž u ní v kuchyni nějaká ševcová, vdova, matka dvou dětí, naříkala na svou bídu a já jí dal zlatku. Ne vídáno,aby se měl pánbůh o každou zlatku starat! Ľ Kočka už ke mně nevchází, ani když jsou dvéře do kořán. Jen se postaví vedlé a mňouká. Nedůvěřujemně patrně. Vzpomínámsi, že jsem konduktéra posud nespatřil. Byl mezi tím doma? Cichorie v kávě! — Já se nemýlím, cichorie— to je děsné! Musí se něco stát. Letím ku konci občanskéhozákona se spěchemzvý šeným,jako závodníkůň poblíž cíle. Opětcichorie,a myslímže víc než včera, a konduktorka se už neptá ani jednou. Mám alespoň pokoj. — Včera mně přivedla zase jinou ševcovou,vdovu, matku. Že prý jsem tak nad míru dobrý člověk. Opět zlatka. Pepík byl nesmírněbit, řval, že se domemrozlehalo. Ptám se konduktorky, co udělal. Vlastně nic, koupil si ořechy, otec mu je sněd’— „nikdo by neuvěřil, jak ten muž je mlsný!“ — Pepík se bránil, otec mu natlouk’. Lituju Pepíka. „I co takový kluk,“ beztoho prý za nic nestojí. O minulý Velký pátek kradl prý v kajtánském kostele u božího hrobu Kristu pánu z talíře krejcary. Ano, musím na Pepíka mravněpůsobit! Jen až bude trochu času. Škoda by bylo toho hezkého klučiny, otec je patrně divný chlap, nestačí na dobrého vychovatele. George Washingtonnestál co kluk také za mnoho, ale GeorgeWashington měl moudrého otce. Bůh by byl měl děti obmyslit darem, aby záhy poznaly, je-li jejich otec podobenotciGeorgeWashingtona; a vpřípadu opačném aby se dlouho netahaly s nezdárným otcem a obrátily se jinam. (Pokyn pro Marka Twaina, který si také chováním se la G. W. chtěl vychovatotce.) Byl u mne malíř, jen tak na skok. Zdali prý bych mu nechtěl sedět tedy modelem svátémuKryšpínu. Od pověděl jsem, že teď musím sedět u kněh. — Stávám so ráznější. Jsem s občanskýmzákonemhotov! — Zítra se dám do řádu směnečného.— To se to bude dnes spát! Takhle bylosnadPuškinovuteleti, kdyžzvolalo: „Ójá osel!“ — Děsný okamžik! Dal jsem si ráno u vědomí,že jsem s občanskýmzá konem hotov, otázku. Nevěděl jsem ani muk! „Ježíš Maria Josef!“ vykřikl jsem mimovolněa chytil se za hlavu. Cítil jsem, že jsem rázem zblednul. Konduktorka veběhla. Co prý se mněstalo. „Já nic neumím!“ volám pitomě. — „To se mně také podobá,“ praví ona a běží s hlasitým smíchemzase ven. — Veskrz naskrz impertinentnížena! — Ted:ale už jsem klidnější. Vždyť vím dle studování dřívějšího, že se děje vždycky tak. člověku se naučené musí trošičku uležet. — Nesouviseloto s onehdejšímtvrzením,žejsem hloupý? — Ne, to už není naivnost,to je hotová impertinence! Dvě ševcové,vdovy— jedna z nich ale vlastně krej čová. Zdá se, že mně chce konduktorka přivést všechny vdovy,mnoho-lijich pláče po levém břehu vltavském! Obrat! Naprostý, radikální obrat, jakého bych byl nikdy ani neočekával. Obrat v přírodě i v společnosti. Za prvé: Vlažné,usměvavěkrásné dny, a při nastalém teple prchla rýma. Za druhé: Cichoriekonduktorčinyjsem se nasytil a právě jsem vypilkávu, kterou jsem si na lihu uvařil sám. Budu si napořád vařit kávu sám. Také v ostatním jsem učinil změnu. Konduktorka mně přinese už jen dnešní oběd zdola, večeři si už seběhnudolů do hostince. Nepotřebuju milostí a konduktorka v ochotě ochabla už naprosto. Aťsi, takhle bude lip. Pořád sedět nejde, člověkzpitomi a pokračujev studiích tím pomaleji. Tolik a tolik denně studovat, dokud trvá tak ta první a nejčilejší chuť, pak se trochu pobavit. Však mne as zábava mezi těmi klidnýmilidmi dole moc nevzruší! A do zahrádky také budu denně chodit, alespoň trochu. Už se tam procházejí po dva dny. Jakpak, kdybychsi každého rána časně přivstal a šel tam studovat? Studuje se pak rozkošně, pamatuju se dobře z gymnasijníchlet. Předsevzetí:vstávatkaždéhorána časně,hodně časně. Právě jsem vyhodilnovou ševcovou,vdovu. Takový hostinec se mně líbí! Nevzrušuje,a přec se člověk dobře baví, to se hodí zcela pro mou nynější po třebu. Nemusíš se namáhat, abys mluvil duchaplně, jen pozoruješa posloucháš. Prostí lidé, ale přec samé indivi duality, přirozeně rozumní, nehledaně vtipní, spokojení i s vtipem nejmenším. Směji se srdečně všemu. Ale člověk musí, aby se zároveň i vznešeněji mezi nimi bavil, být psychologem,rozumět individualitám. Mám talent pro to. Přívětivá, čistá místnost, jen trochu málo osvětlená. Uprostředpozadí kulečník a tam kolem stěn stolky menší; v popředí několik stolů, z nichž asi čtyry obsazeny. Dle zkušenosti celého večera společnost as věčně stálá, Á snad už po několik let nezměněná. Poznaljsem to vlastně hned, jak jsem vešel. Všeobecnéokamžitéodmlčení,zraky všech obrácenyna mne. Pozdraviljsem na všechnystrany. Pod mýmanohama skřípal bílý, Čerstvěnasypaný písek. Usedljsem stolu, u něhož seděl jediný muž. Ten na můj pozdravjen němě kývnul. Hned tu byl malý, složitý hostinský. „Ah pan doktor! No to nás těší, že nás pan doktor také jednou zde dole navštíví. Jakpak, spokojens obědy a večeřemi?“ Povídám,že zcela spokojen; měl bychsice leckterou výtku, ale člověk si musí lidí získat, někdy i malou lží. „Nu to mne těší, jen když jsou moji hosté spokojeni,já nicjiného na světě nechci. Ti pánové se zajisté už znají?“ Dívám se na neznáméhomně pána, který s nehybnězaškareděnou tváří hledí před sehe. „Že ještě ne? Ale vždyť ti pánové jsou sousedéa bydlejí nad sebou! Pan doktorKrumlovský, pan krejčí Sempr.“ Pravím: ,,No tak vida,“ a podávám panu Semprovi ruku. Krejčí jen trochu hlavu nadzdvih’, posunul oči po stole o kousek dál a podává ruku svou neohrabaně jako slon tlápu. Divný člověk! Ale už je tu sklepník,aby obsloužil. Milujumužskouobsluhu. Sklepnice má vždycky alespoň jednoho milého, a s tím pak zasedá v koutcích a šušlají; host aby pořád klepal. Dokud večeřím, nevidíma neslyším. Ale když jsem hotov a zapálím si cigáro, hledím jasně kolem a jsem velmivnímavý. Naproti u stolu několik pánů v živémho voru. O stůl dál dvamladí lidé. Y levo od nás pán, paní, dvě slečny,vojenskýnadporučík,ale nepříliš mladýa trochu tlustý. U všechstolů se hlasitě smějí, zvlášť u stolu v levo. Mladší slečna se na mne dívá. Má pěkné zoubky, veselé oči, ať se tedy dívá! Pan otecjejí má hlavu zcela zvláštní, samý pravý úhel a nahoře všechnyšedé vlasy sebrány do stopky. Vypadáto jako čtyrstěnná skleněnáláhev, naplněná pivem, a nahoře hrdlo s pěnou. Hlavičky dcerušek jsou také lahvičkami,ale baňatějšími. Jen u našeho stolu je ticho. „Jakpak se daří obchod, pane Sempře?“ začínám. Trochu sebou pohnul, pak mu skáplo se rtů: „Nu — tak.“ Příliš výmluvnýmse nezdá. „Máte mnohotovaryšů?“— „Jen dva — doma — dávám práci mimo.“ Vida, přece celá řada slov! „Máte rodinu, pane Sempře, to se rozumí.“ — „Ne.“ — „Aj — mlá denec?“ — „Ne.“ Nějak to jím pracuje, konečně dodává: „Vdovec— už tři leta.“ — „To je vám teskno bez ženy a dětí.“— Zasenamáhání,konečně:„Mámholku— sedmi letou.“ — „Měl byste se tedy zase oženit.“ — „Měl.“ Hostinský přisedá našemu stolu. „To je hezké,“ pravím, „že pan hostinský nás ctí svou návštěvou.“ — „Moje povinnost, žádá toho obchod. Hostinský musí od stolu stolu, hosté to vidírádi, vykládajísi to za ukrutnou čest.“ Chci se smát, jako by vtipu, ale pohlédnumu do očí — mžourajílíně bez jakéhokoli zábleskumyšlénkového — mínil to do opravdy? Zdá se být hlupák. Ale ty oči! Jaktěživ jsem tak světle zelených neviděl. A plet rudá a vlasy zrovnatak rudé jako pleť, tak že se zdajíjen jako roztřepené pokračováníkůže. Jakmile se na něho dívám jen o kousek dál, rozechvíváse konturajeho hlavy. „Máme teď pěkné počasí,“ míním, aby řeč neusnula.— „Eh co, když je pěkně, jdou lidé na procházku a hostincejsou prázdny. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se zas vrátil. Sluncemně hřálo do zad, a když mně hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla.“ Hryzusi rty. „Nove městě,“ mínímzas, „neškodí procházečůmbouřka nebo déšť. Deštník pomůže.“— „Já neměl deštník.“ — „Tedy se jde trochu rychleji domů.“ — „Když jdu rychleji, tak se přec neprocházím!“— „Tedy se vstoupne pro chvilkový-jarní déšť trochu někam do průjezdu.“— „Kdyžstojím v průjezdě, tak-se přec nepro- cházímtaké!“ Vskutkuhlupák!Teďsizívnul.„Jste unaven?“ — „I já šel včera časně spat a tu pak druhého dne záhy zas zívám.“ — „Nebylo hostí nejspíš.“ — „I seděli tu dlouho. Ale já měl včera špatné pivo, nechutnalomně — nač bych se mořil?“ Originálnítyp! U stolu v levo nadporučík se dostal do ohně. „To já pravím,ženevítisícátý, kolikje druhůšimlů! Sedmnáct druhů, ano! Atlasový je nejvzácnější, musím vám říci. Krásný kůň! Kolem očí a úst růžově bílý. Kopyta má světle žlutá —“ V tom vešel nový host. Dle odmlčkya zraků vidím, že nahodilý cizinec. Host jde zadnímstolkům a sedne. Hovorjde dál. Nadporučíkvykládá,že „šimlse rodíčerný.“ Ta mladší se na mne pořád dívá — copak jsem nějaká brůna? Dopil jsem. Hospodskýjako by nic. SklepníkIgnác také jako by nic. Klepáma Ignác přiletí jako bláznivý. Mne Ignác zajímá, sleduju ho stále zrakem. Je už asi čtyřicátník, nosí knoflíčkovéstříbrné náušnice v uších a v pravém uchu má bavlnku. Vypadá tak trochu jako Na poleonI., ale jako ukrutněhloupýNapoleonI. Velkéklapky oční zavírají se vždy teprv po delších časovýchmezerách; vypadá to jako vážná interpunkcemyšlenek,ale vsázímse, že Ignác nemyslínic. Postaví se sem tam a stojí zadumán; když někdo klepe, Ignác sebou náhle škubne a letí. U stolu naproti mluví se teď o polštině. Tam pozo rujú napořád divný spůsob řeči ve „vtipném“vzájemném se oslovování. Samé „nose!“, „ucho!“ a před tím nějaké zvířecí epitheton — je to divné. Tvrdí tam teď kdosi, že kdo umí česky a německy, umí také polský. Polština je prý jen smíšeninouobou těch jazyků. Na př. : „Co se fraguje pan?“ Zas někdo vchází. Postava zavalitá, jako kořenatý pařez. Patrně každodenníhost, usmíváse a přisedá na- šému stolu. „Také pan soused,“ míní přistupující zas ho stinský, „pan doktor Krumlovský,pan Klikeš, obuvník.“ Pan Klikeš mně podává ruku. „Hezký chlapík, jak náleží hezký! Po vás se musí děvčata bláznit, pane doktore!“ Jsem v rozpacích, myslímdocela, že se trochu červenám. Bád bych se tvářil nenuceněa s úsměvemse rozhlíď, na př. na tu mladší, ale nejde to. „Hezčíje než Ty,“ směje se hostinský, „Ty s tou doličkovanoutváří jako formička na pokroutky!“ — „Safra, safra,“ míní Klikeš a šoupe nohamapo písku, „copak jsi dostal od obce rozkaz, abys také jednou umyl podlahu?“ Smích. „Ano, pane doktore, tady se dřív nemyje. A jednou za rok přijdoudvapolicajti a odvedouho do koupele. Někdy musí přijít tři, jak se brání.“ Všeobecný,hlučnýsmích. Patrně je Klikešhumo rista společnosti. Kousat umí, musímse sám smát s sebou. Ale jeho hrbolovitá, drsná tvář není zlá, oko je chytré, avšak upřímné. „Má pravdu, že šetří,“ dodáváteď, „po třebuje mnoho, nestačím na něho pít.“ A už je sklenici na dně. „Teď bych také něco večeřel.“ Mluví s živými posuňky, ruce jsou skoro pořád nad hlavou a pan Klikeš vypadápak jako pařez s kořeny vzhůru. Ti dva mladí lidé, kteří sedí osamělí, poroučejísobě nyní, aby se jim postavilana kulečníkupyramidka,a vstá vají. Dokud seděli, byli tak stejně velcí; ale teď je jeden kratičký a druhýaž neslušnědlouhý. Známjednoho,který, dokud v hostinci sedí za stolem, není nápadný pranic; když ale vstává,nemá to vstáváníkoncea všichni přítomní se rozesmějou. Cítí se nesmírněnešťastným. „Pořád nic,“ hubuje Klikeš hledě na jídelní lístek, „guláš — paprika —-zadělávanédrobečky— to jsou za dělávanédrobečkyz kapsy, ne, hospodo?“ — „I mlč!“— „Takhle kdyby bylo vařené kuře!“ — „To tak! Aby v kuchyni vařili jen pro Tebe.“ — „Cožje to tak těžké? Vezmese vařené vejcea nechá se vysedět— hehehe!“— „Dej si vlasy s čela!“ Ironie, Klikeš má pleš jako cír kevní otec QuintusSeptimiusFlorens Tertullianus. „Pst! Karlíček chytá blechu!“ zní to naproti. Vše obecné ticho, obraceníhlava napnutost. Ten, jenž se zove Karlíček, má vstrčenu ruku za košili na prsou. Na obličeji jeho sídlí klidný, sebevědomýúsměv. Ted ruku vyňal, zamnulpalcem o ukazovača položil něco na stůl. Smích, potlesk, ženské kousají do svých kapesních šátků. „On vám chytne každou blechu, ale každou,“ informuje mne Klikeš. Divímse slušně a ptám se: „Každou?“— „Ano, každou! — Ale, Ignáci, copak je s mou večeři? A mou sklenici mně přineste, já nemělještě dopito! Já nemám nikdy dopito,“ obraci se zas na mne. Patrně vtip. „Hehe, vy jste čtverák,“pravím a směju se. Ignác přichází z ku chyně. Jeho tvář má teď výraz stupňovaně hloupý. „Prosím,pane Klikeši, co jste si ráčil večeři poručit?“ — „To je strašné! Chlap to zapomene! Něco podobného není na světě! Já —“ ale Klikeš už taky zapomněl; teď to nevědí oba. Vyniká hlas paní matky. „Když má matka dvě dcery, nemáje nikdy přes dvacet let oblíkat stejně; sic z nich neprovdá žádnou.“ Vypočteno, aby poslouchající věděli, že žádné z její dvou stejně oděných dcer není ještě přes dvacet. Nevěřím. „Dejte si pozor, pane doktore, aby vám tu nepřipiso vali,“ míní Klikeš polykaje guláš. „Náš hostinskýbýval vojákem— tenkrát si po hospodách čárky s tácku tajně umazával— teď je tajně na tácek připisuje— aby si to se svědomímvyrovnal.“ Směju se, to se rozumí. Chci zavést rozmluvu zas se Semperem, ale dovímse jen, že dopolednechodí vždy do vinárny. Schvalujumu to. Ignác je ke kulečníkujako přišpendlen. Sledujehru co nejživěji,patrně ale přeje menšímu. Někdy si poskočí. Teď skáče docela po jedné noze. Klikeš je po večeři. Nacpal dýmku a zapaluje si; v šlehajícím světle vypadá jeho tvář jako stará kovárna. Bafnul a rozhlíží se spokojeně kolem. Teď spočinuljeho zrak na cizinci, sedícímpoblíž kulečníku. „To musí být švec,“pravípro sebes úsměvem.„Hade!“volápak hřmotně. Cizincemto škublo,ale nepohlídlsem. „Ševče!“ volázase Klikeš. Cizinecobrací pomalu sem svou tvář, je pohněván. „Nejspíšnějaká hospodskámoucha— pořád ožralá,“ praví pomalu a plivne. — „Co? po mněplivat?“ rozzuřilse náhle Klikeš do opravdy, „po mně, pražskémměšťanu?“ a chce vstávat. Hostinský ho tlačí zas na sedadlo a jde pak cizímu. Klikeš tluče do stolu. Že prý ho neviděljak těživ nikdo ožralého,a když prý někdypro nějakouvelkou mrzutost trochu přebral, nebylo a nebude nikomunic do toho. Hospodskývyvedl mezi tím ochotně se sebravšího cizíhokuchyní ven. Klikeš hubujedál. Náhlevenkuv průjezdě hádka a šramot. Po chvilcevcházíhostinský: „Teprv venku se nějak dopálil,“ povídá, „a chtěl zas sem, ale já ho vypravilna ulici. Hodil jsem jím jako uzlemdo zasta várny.“ Brzy je zas dřívější ruch. Pojednouu protějšího stolu potlesk. „Bravo, bravo! Loefler bude dělat mouchu — Loefleře, dělej mouchu!“ Potlesk všude. Klikeš se mne ptá, zdali jsem už viděl dělat mouchu. Já že ne. Infor muje mne, to že je nesmírnášvanda, že prý puknusmíchy. Já už to viděl tisíckrát; myslím, že v každémpražském hostinci je někdo, kdo „dělá“ mouchu. Nemohu to ani cítit. Loefler,který sedí zády ke mně, brání se. Že prý není dost ticho. „Ticho — ticho — pst!“ Je ticho a Loefler začíná bzučet. Nejdřív, jakoby moucha letěla jizbou, pak jako by ducala po okně, na konec ji chytne do sklenice,kde se bzučivětluče. Potlesk, tleskáms sebou. Zraky jsou na mne obráceny, jak se mi to líbí. Klikeš míní: „Sakyventskýchlapík! Tomu se hned tak někdo nevyrovná! My můžem někdy puknout smíchy.“ A vlívá sklenici za sklenicí do sebe, je patrně uvnitř ještě rozehřát svou aférou. Někdy si klepne na žaludek a praví jako by na omluvu: „Pořád ještě deset coulů pod normálem — hehe1“ „Ale vy hrajete hloupě!“ zní to pojednouod kulečníku a hlavy se tam rázem obrátily. NešťastnýIgnác! Menší hráč, kterého protežoval, nezachovalse mu nějak a Ignác nemohlsvounelibost spolknout. Všeobecnévzbouření.Hráč praštil tágemna kulečník. Nadporučíkkřičí: „Toje přílišné — ven s ním!“ Hostinský zuří, že vyženeIgnáce hned zítra ráno po účtu. Klikeš se mu směje do očí a ptá se: „Po kolikáté?“ Zas se vlnyutišily. Vešel podomníobchodník. Suchá, špinavá,neoholenápostavav svítivě umouněnémšatu. Nic neříká, jen staví krabici svou na stůl a podává hřeben — portmoné — špičku— každý zavrtnejen záporně hlavou. Obchodníkobejde němě všechnystoly, zavřekrabici, zavěsí ji do řemenu a jde. Potlesk — „Pst, pst, ticho!“ a Loefler ted dělá jitrnici, jak se -peče a syčí. Potlesk a smích. Jen Ignác zdrcen stojí opodál a mžourá očima bázlivěpo místnosti. Ještě dělá Loefler zpívajícíhovolatéhoTyroláka. Pro tivné, ale tleskám. A nadporučík se právě u stolu rozpo vídal do hlasita a mluví tak, že já být otcem a mít vedle sebe ženu a dcery — vyhodil bych ho! Dá se vysvětlit leda tím, že už je s nimi dávno znám — ale pak ho měli už dávno vyhodit. Já se teď poroučíma jdu. Bavil jsem se v celkudobře, člověk musí mít zdravý smysl pro ty malé lidi. Nevstaljsem časně. Jak jdu večer do hostince, spím ráno pak dlouho — já ráno spím vlastně vždyckydlouho, ale jsou prý lidé, kteří s největší chutí vstávají. Neškodí: dobře se prospat, dobře pak studovat! Překrásnýden! Nemohljsemodolat, sedímpři dokořán otevřených oknech. Při tom ovšem zalehne každý zvuk z celého domu ke mně, ale vidím, že mne mnoho neruší — působí to celkemjako vzdálenýjez a je alespoňzměna naproti únavné monotonii zavřeného pokoje. U krejčího Sempra nade mnou někdo zpívá, nejspíš tovaryš; zpívá prostě a neuměle. Komická píseň! „A to pro tu příčinu — že nemá žádnou manýru-u“— hehe! Vploužilse ke mně Pepík. To si nesmí nayykat,ale mírně se mu to naznačí. „Pojď sem, Pepíčku, umíš také zpívat?“ — „Ba že!“ — „Tak mně zazpívejněco, něco hezkého,víš?“ Kluk začal: „Mělajsem holoubka.“ Ale pak si to spletl a místo „doubek“zpíval „na zelený zou bek“, jemu je to jedno. Copak ví takové pražské dítě o doubku! „Tak a teď jdi. Yíš, já musímbýt pořád sám, nesmíš sem chodit.“ Pepík šel. Líbí se mi. Studuju teď řád směnečnýa míchám to příjemně se zákonemobchodním. Strašný rámus u malířů. Yeliká výplata Pepíka. Chci zavřít okno, malíř to pozoruje a volápřes dvůr: „Prokletý takový kluk! Nedá a* nedá pokoje!“ — „Copak udělal Pepíček?“ — „Šibeničníkmně sežral psaní od bratra faráře, a já teď nevím,co odpovědít!“ Zavřeljsem okno, beztoho také tovaryš nade mnou pořád ještě „nemá žádnou ma nýru-u“. Obědval se Semprem a hostinským dole. Pozoroval Ignáce,jux! Chvilkurovnali spolu u vedlejšíhostolku účet po včerejšku. Ignác pohlíží stranou s hloupým výrazem neskonaléhostrachu na pána, patrné očekávákaždouchvíli výpovědivčera slíbené; roztřepená kontúra pánova kýve se sem tam, oči líně mžourají, patrně neví pán o včerejšku už ani muk. Ukončiliúčet a Ignác si poskočil. Hostinskýpřisedl. „Dobrápolívka,“ povídám.— „Jak pak nel“ míní hostinský. — „A copak bych si dal takhle masu, Ignáci?“ — „Co je libo.“ — „Trochu červené řípy mně dejte.“ — „Ne.“ — „Co ne? Yždytje napsána na lístku.“ — Ignác mlčí. Hostinský se drží smíchyv boku, konečně vykucká: „Přinesu sám, pane doktore. Onnemůže — on nemůže—.“ Dívám se udiveně.— „Ano, on, jak vidí červenouřípu, padne do mdlob; timida si vzpomene vždyckyna sedlou lidskou krev.“ — Dobré chutnání! Takto oběd bez oživující zábavy. Hostinský není ničemu. „Co je dnes v novinách?“ptám se. — „Já je nečtu. Já si zajdu někdy naproti ke kupci a zeptám se, jak to stojí.“ — Pozoruju, že stěna kolkolemhostinceje dole jako by nepravidelněpokopána. „Co je to?“ —„I to zde bývala přede mnou tančírna a vykopali to při tanci.“ — „A jak jste vy zde už dlouho?“ — „Já? Na dvanáctý rok.“ A Sempr nemluví skorém nic. „Eh“ a „m“ jsou jeho hlavní slova. Byl jsem večeru v zahrádce. Půl domu tam bylo; ted znám už, mimo mladý párek z druhého patra a svého konduktora,obyvatelevšechny,a když si na ně vzpomenu, jde mně trochu hlava kolem. Panu Provazníkovi, který bydlí nad malířem, nerozumímna dobro. Spatřil jsem ho dřív několikrátu okna, zdálose mně, že má žlutý, tenounký obličejjako nudličku. Ted vidím proč. Kolem tváře má kratičký černý vous, vyholenýna rtech a na bradě, odtud z daleka ta čára. Vlasy má už skoro šedivé, je tak as padesátníka chodí silně shrblý. Kdyžjsem vystoup’po několika schůdcíchdo zahrádky, chodil Provazník pozadím, a v pravém koutě, v altánu, byla celá společnost: pan domácí, slečna domácí, malíř, malířka, Pepík, černé, zimničnéoči domácíhohleděly na mne jako na člověka zcela cizího. „Tatínku, vždyťje to pan doktor Krumlovský!“zazněl lahodný alt. — „Ah pan doktor — ano, zapomněljsem,“ a podávámněsvousuchou, horkou ruku. — „S Vaším dovolenímhodlám zde také v zahrádce pookřát.“ — „Prosím,“zakašlal a plivnul mně na botu. Sedli jsme si. Já nevěděl co mluvit; ticho na stalé bylo ostatním snad lhostejné, mně ale bylo trapné; zdálo se mně, že čekají, jakým se pan doktor osvědčí být zábavnýmchlapíkem. Nevidím pomoci jinde než v Pepíkovi. „Pojď sem, Pepíčku,jakpak se máš?“ — Pepík se mně přitulil nohoum a opřelloktem o koleno. „Povídejmně zase něco,“ vybízí mne. — „Já ti mám něco povídat? Hehe, čtveráku, on si pamatoval,že jsem mu ondynovšelicosvypravoval.“ — „Povídej nějakou pohádku.“ — „Pohádku? Já ale žádnou neumím, — počkej, já ti přece jednu povím.“ A začal jsem hlasem opravdovým:„Byl jednou jeden král. Dobře. Ten neměl žádnýchdětí. Dobře. Tu napadlona jednou nejstaršímujeho synu, že půjde na vandr.“ Vše obecnýsmích.Malířmíní: „Pan doktor je nějakýčtverák!“ a stírá si dvě velké slzy, které mu vyhrkly z vodnatých očí. Malíř je patrně rozumný člověka mně lichotí jeho uznání. Je vždyckydobře, když člověkapovažujíza vtip ného. „Noale, povídejtedál, ta pohádkaje také pro velké děti,“ pobízí malíř. Jsem v nových nesnázích. Pohádka ani nejde dál, je tou pointou ukončena, ale ti dobří lidé toho nechápou. Odvažujuse co vtipná hlava na improvisaci, snad to nějak půjde. Povídám — povídám— ale nejde to, cítím znenáhla,že mluvímuž hloupě. Společnost přestávánaslouchat,rozhovořujese mezisebou,jsemukrutně rád. Jen Pepík naslouchá, hladím ho po vlasech. Ale nějaký konec musí pohádka mít, už koktám. Šťastná my šlénka! PojednouvezmuPepíkovu ruku, jako bych ji teď teprv pozoroval,a povídám:„Pepíčku— koukni se — jak máš špinavéruce!“ — Kluk se podíval na ruce. „Sehni se, já Ti něco pošeptám!“A šeptá mně: „Dej mi dva še stáky, tak si je umyju!“ Yyndámtajně dvašestákya strčím mu je. Kluk odhppkovaldo zahrady,kde se objevilasedmi letá holčička Semprova. Dívámse na slečnu domácí,sedící vedle mne. Yelmi otci podobna! Suchá tvář, tenounká, průsvitná ruka, malá bradička, malý nosíček, tak malý — může-li pak se za něj chytnout? Alenehyzdíji ten nosíček,tvář je dostještě příjemná, oči jsou černý. Altovýhlas její je věru sympa tický. Podotýkámjen, že mámčerné očivelmi rád, ženská s modrýmaočimapřipadá mně vždyckyjako slepá. „Jste muzikální,pane doktore —“ „Krumlovský,“vskočila dcera otci do řeči. „Ano, Otylko,já vím: pan doktor Krumlovský.“ „Kdyžjste mne ráčil navštívit,mluvilijsme už o tom. Hrával jsem kdysi na housle, ale i tomu už je ukrutně dávno.“ Neumímna housle ani sáhnout — ale vidím,že pan domácímne více ani neposlouchá. Slečna se nakloní trochu ke mněa šeptásmutněpřidušenýmhlasem: „Tatínek má to neštěstí, že odpůldnevždyckyztrácípaměť.“Domácí pán se sebral a mluví,jako by byl náhleochraptěl: „Pojď, Otylko, chci se trochu tady procházet. — Ah tak, pane doktore — prosím, tadyhle cedulka.“ Podal mně podlou hlou bílou ceduličku, na níž stálo napsáno: „Churavím dnes krkem, prosím, abych byl omluven,mluvím-line dost hlasitě.“ Teď přistoupl nám Provazník. Usmívá se na mne, ale jeho úsměvje nějak ironický. Podává mi ruku. „Servus,pane doktore Kratochvíle.“ „Jmenuju se Krumlovský.“ „To je divné— já myslel,že každýdoktorsejmenuje Kratochvíl— hehehe!“ A jeho smíchje sípavě ostrý. ' Vytřešťujuna něho zrak. „O čem pak se pánové bavili? — Jakpak se máte, pane Augusto?“ „I nějak omrkaně! Skoro nic co dělat.“ „Tak tak — a kdykolivás na schodechpotkám, máte alespoň jeden mokrý obraz pod páždím. Yám musí být hračkou udělat denně dva!“ Malíř se samolibě usmívá. „To je pravda — ať to zkusí někdo, někdo z těch „profesorů“—“ „Tedybystemohlmalovatpodobiznydo zásoby,hehehe! Ostatněje portretista tak něco jako nejzbytečnějšíčlověk na světě. Kdybyneexistovalanijedinýportretista, obličejů by bylo na světě přece dost, a to prapodivných!— Proč pak nemalujeteněco jiného?“ Rád bych se smál, kousavá satyra Provazníkovaje neodolatelná, ale vidím, že malíř je v rozpacích — nač chudáka trápit! „Já byl původněhistorik,“ koktá malíř, „nic to neneslo, lidé nerozumějíhistorii. Jednou si objednalu mne jistý farář kapucínskékázáníz Valdštýnovatábora, a udělal jsem mu obraz výtečný,to musímsám říci; ale když jsem byl hotov, nechtěl jej farář vzít a nevzal — chtěl mít kapucínské kázání bez kupucína — nu ano, farář! — A pak jsem měl pro radnici v Kuckověnamalovat obraz Žižky. Ukrutný kříž! Poslal jsem jim nákres. Nelíbilyse jim boty, abych prý se zeptalpana Palackého,jsou-lihisto rické. Pan Palacký dal mi arci vysvědčenídobré. Ale v Kuckověměliznalce,jmenovalse Malina, a znalecMalina rozhodnul,že prý můj Žižka nevyhovujepožadavkůmvojen ským. Tahal jsem se s nimi dlouho, a na konec mně psali, že prý mémuBlahorodívynadajíveřejně v novinách. Je nebezpečno,být historikem.“ „Malujtetedy genry. Na příklad, jak dráteník spra vuje opilémuflautistoviflautu. Nebo „myš v dívčí škole“. Myš nemusí být vidět, ale děvčatai s učitelkoujsou všechny nahoře po škamnách— ta různost zděšenýchtváří!“ „Hehe — i já genry maloval taky. Já měl jeden i ve výstavě,pěkný. Tenkrát bylo ještě všecko německé a můj genre se jmenoval „Haeuslichearzenei“. Muž leží v posteli, žena mu nese horkou pokličku —“ „E fuj!“ „No pročpak? Pokličku nebylo ani vidět, byla obalena ubrusem,aby nevychladla.“ Rád bych pomohl malíři z nesnází, ale nevímhned jak. „Jaký pak máme dnes den?“ pravím Provazníkovi dosti neobratně. „Moh’ jste se podívat našemu domácímu na límec u košile, pane doktore Kratochvíle,“ušklíb’ se Provazník: „převléká se týdně jen jednou — dnes je dle límce už čtvrtek.“ Impertinentníchlap! „Chudák — to je zcela zvláštní neštěstí, odpůldneztrácí prý vždy paměť?“ „Ano, nejspíš že kdysi prodával slaměné klobouky. Kteří prodávajíslaměnéklobouky,jsou konečně celí pitomí tou sírou— zvlášťTyroláci— nedovedoupak už ani adici.“ „Ale zdá se, že je dobrý člověk,ctihodný člověk.“ „Ctihodný,ale hloupý, má tak as pět korců horizontu. Znám ho už přes dvacet let.“ „Jeho dcera chudáka as ošetřuje dobře. Je to pří jemná ženština, arci ne už zcela mladá.“ „Pouhá zvědavostod ní. Ze ženské zvědavostipřišla o dvacet let dříve na svět, a teďji to mrzí. Upřímnáholka, vynadalamně už často.“ Není mně volno při impertinencíchProvazníkových. ^Pojíme se trochu pobavit s panem domácím,“pravím.— „Pojďme,“ praví ochotně malíř a klepe Provazníkovi na záda. Provazník se při každém klepnutí lekavě zachvěje a rychle se sbírá. Oba se zdvihli. Odchod mužův náhle vytrhnul ma lířku z hlubokého přemýšlení, kterému se byla oddala stojíc opřena o veřej altánu. „Víš co, muži, já udělám veěeři míchanévejce!“ — „Dobře,“ dí malíř a jde dál. Příležitostité používáAugustka,aby mnešišlajícubezpečila, že měla jinaké ženichy, a že se všichni mužští po ní blá znili. Chcijí nějak zalichotit a pravím, že je to teď ještě vidět. — Co že je ještě vidět? — Já teď nevím, jak to mám říci, konečněvypravímze sebe, že je vidět, že bývala krásna. Augustka vyhrnujenos — no, že prý ještě není tak stará. A když se ohlíkne — najednou spustila rychle jako kávovýmlýnek— „teprv ondy řekl někdo, který šel za mnou: „Ta je jako nakousnutí.“ Nu a s předu ne potřebuje se nikdo na mne dívat.“ Koktal jsem něco, ale už byla pryč. Vystoupiljsem do zahrádky ostatním. Domácí se na mne usmívá, jako že mne zná, a podává mně ještě jednou svoucedulkus tímtéžzas nápisem. Mluvilose něco o cukrovarech. Chci se rehabilitovat stran vtipnosti své. Ptám se: „Rozumíslečinka snadcukrovarům?“ — „Óne!“ — „Ale cukrlatůmjistě ano?“ Směju se hodně, neboť je známo,že když jeden srdečnězačne se smát, strhne ostatní s sebou. Nestrh’jsem ale nikoho. Zdá se, že vtipu nepo rozuměli. Domácíse mne ptá, jsem-li muzikální, a šlápnul mně při tom na nohu. „Ne,“ pravím omrzele, ale hned na to je mně ho líto a dodám: „Ráčíte nejspíš často chodit do opery?“ „Nechodím, není to pro mne. Já slyším na pravé ucho o půl tónu výš a to nejde.“ Podivnýčlověk, odpůldne ztrácí paměť a slyší na pravé ucho o půl tónu výš! „Já sedím raděj při piáně domaa pracuju.“— „Komponujete?“ — „Ted ne, ted už několika let opravujupořád Mozarta. Ažbuduhotov, uvidíte,jak budeMozartvypadat!“ A plivnul Provazníkovi na botu. Provazník otírá botu o trávník a míní: „Já nechodímtaky už od let do opery. Kdybych šel, šel bych jen do Marthy.“ Domácí mne vzal za ruku a odvedl od ostatních. Chce mně něco sdělit, ale nemůže s tím nějak ven; pořád slyším jen „sss“, jako když se vypouští pára z kotle. Třikrát koktal „s“ kolem zahrady, pak z něho vyšlo, že „v kapustě není fosfor“. On tedy také někdykoktá, a sice na „s“. Dal mně pak zase cedulku. Nato mne chytil a odvedl malíř stranou do kouta. Zdali prý jsem pozoroval,jak klepal Provazníkovina záda? Kdyby mne také někdyProvazníkzlobil, abychho poklepal po zádech, zcela lehýncejen, on že hnedle zkrotne. Zlý člověkprý ten Provazník. A hned po něm mne odvedlzas Provazník stranou. Co prý říkám myšlénce,aby se založilaspolečnostna dělání ostrovů po Vltavě. Pohlédl na mne vítězoslavně.Povídám, to že je myšlénkapřímo brillantai. „Nu tak vidíte, a ta kových já mám víc! Ale není ted lidstvo pro myšlénky. Tamhle s těmi hlupáky bych o tom ani nepromluvil.“ „Ted bychomsi mohli tady zahrát šístku,“ nutí malíř. Dobrá, zahrajem,hodinku. Karty jsou v šupleti v malířově altánu. Usedli jsme malému stolku a rozhodili se, já hrajú s domácím,malíř a Provazníkproti nám. — Pěkná hra! Domácíse ptá po každéještě při posledním štychu, jaké jsou trumfy. Nikdy neví, jakou barvu jsem nadhodil, a nepřinese mně jí. Vsázím se, že má figury, ale nehlásí ani jedné. Když se na něco ptám, podá mně cedulku přes stůl. Provazník a Augusta, to se rozumí, vyhrávajía řehtají radostí jako koňové. Vidím, že nezbývá než prostě odhazovatkarty a platit krejcary. Otylieplatí za otce, sic bychomnebyli hotovi ani s jedinou hrou, on pořád tvrdí, že už platil, a při tom mně šlape pod stolem na nohy. Stáhnuljsem nohy zpět a bavímse pozorováním, jak zimničně pracuje pod stolemjeho noha, hledajíc, na co by šlápla. Náhle se do mne domácípouští, že hraju špatně, na špádské eso že prý jsem mu nepřidal krále. Zatím ale se špády ani ještě nehrály a eso mámjá sám. Domácíkřičí dál, hlas jeho zníjako pozoun— a já mámv kapsepatnáct cedulek! Otylie na mne hledí prosebněa bolestně — nu, rozumíma mlčím. Hráli jsme malou hodinku a prohrál jsem přes šedesát krejcarů. Domácíšel s Otylií domů, večerní chladprý „neslouží jeho krku.“ Provazníkjde také. Služka malířovapřináší rodině večeři. Žádám ji, aby mně přinesla z předu také něco večeři a pivo. Pojedl jsem a malíř mne baví. Vypravuje, že prý nikdy nebyl náležitě uznán. Přinutili prý ho už v aka demii, aby vystoup’ před koncem studií; umělí víc než profesoři. Sedím zas doma a hlava mně jde kolem. Nenechámnikdy okno víc v noci otevřené, ani při největším parnu! Po druhé hodině v noci byl u malířů rámus. Hlas paní Augustkyměl solo — hlas, že hy jím pařez rozříz’. Vyrozuměljsem, o co se jedná. Malíř přišel v nepříčetnémstavu právě domů. Cítil to sám, bál se, že něco v pokoji porazí; když tedy vešel do pokoje, položil se na dvéře a čekal — až si rozsvítí. To se rozumí, že stoje usnul a hřmotně padl. Při té příležitostise mně vysvětlilo,proč už neslyším slavíka. Spouští teprv pozdě po půlnoci, snad přichází také teprv z hospody. Spatřil jsem domácíhoa slečnu v zahradě. Chtěljsem jednoudomácíhozas vidět, kdyžje při dobrépaměti, a sešel jsem tam. Bohužel nalezl jsem tam také Provazníka, kterého jsem oknemnebyl spatřil. ^ Domácí seděl u spinetu a hrál. „Počkejte,pane dok tore Krumlovský, zahrajú vám jednu ze svých skladeb starých, píseň beze slov.“ A hrál. Nebyloto zlé, pokud rozumím,a hrál i na špatném nástroji virtuqsně a s citem. Aplauduju. „A jak se Vám to líbí, pane Provazníku?“— „No — já mám ze všeho nejraději Marthu — ale vaše písničkaje hezká, moh’byste ji na hnůj hodit. — Poslou chejte, kdybyste takhle složil něco pěkného, co by bylo dobré proti štěnicím, já bych to pořád zpíval, souží mne ukrutně.“ A s chechtem se obrátil. Domácí dává mně posuňkemznamení,že v Provazníkověhlavě není vše v po řádku. Na to se Provazníkke mně sehne a šeptá: „Dal bych něco za to, kdybych se jednou mohlpodívatdo hlavy nějakého muzikanta. Tam to musí vypadat — ty hlavičky se stopkami — mozek jako by pokrytý samými červy!“ Domácípozoruje, že se mluví o něm, a bručí, že „kládou se nešoupe jako sirkou“. Chci vše napravit a ptám se nahlas: „Vy, pane Provazníku, jste se nezanášel nikdy hudbou?“ — „Já? i ano! tři leta jsem se učil houslím, flautě a zpěvu najednou, to je vlastně tedy devět let — a přec rozumím hudbě jen tak v celku.“ Obracím se slečně s dvornou otázkou, jak spala. „Dobře — ale ráno, když jsem vstala, bylo mně nějak teskno, já nevěděla, co to je, a tedy jsem plakala.“ — „Zcela bez příčiny to jistě nebylo! Moudrádáma —.“ — „Vy myslíte,že jsem moudrá? Tatínku, pan doktor myslí, že jsem moudrá!“ a rozesmálase až zas do uslzení. Začal jsem vykládat, že slzy, dokud žijem, tekou vlastně stále, člověk že to ale necítí. Jsem přesvědčen, že bych byl mluvil velmizajímavě,ale když jsem byl as tak v polovici a mluvil o leskulidskéhooka, vstal náhledomácí: „Otylko, pojď už, musíš přihlídnont obědu!“ Šli a nechali mne v rukou Provazníkových. Bylo mně nevolnovedlétohopodivína. Hledělna mne se zcela zvláštnímúšklebkema nepříjemnýmůjpocit rostl. Přece jsem nechtěl utéci a začal jsem sám konečněřeč. „Domácímusí být přece jen dobrýmuzikant,“povídám.— „Je, je, zvlášť prý umí dobře — no, jak se tomu říká? — kdyžse dává něcodo rozličnýchklarinetů?“ — „Instrumentovat?“ — „Ano. Ostatně, copak může být na tom těžkého! Flašinet a pes, když to jde dohromady,je to taky pěkné.“ Musil jsem se smát. Provazníkse na mne za díval a pronesl se: „Pane doktore, Yy dnesvypadátenějak špatně!“ — „Já? Nevěděl bych —.“ Ale Provazníksi přejel rukoučelo,jako by se chtěl vzpamatovat,a začalhlu bokýmhlasempomalu a zcela opravdově: „Yy jste rozumný člověk,Vás nebudu mít za blázna! — Víte, já mám žíravou nenávist proti všem lidem — moc mně v životě ublížili — tuze moc. — Po celou řadu let nevycházímuž ani z domova. Ustávaljsem ve vycházkách hned, jak mně začaly vlasy šedivět. S kýmkoli mluvíš, každý ti řekne jako by v největším udivení: „Ale poslou chejte — na mou pravdu— vždyťYy už šedivíte!“ Oslové! — ne? Teď arci jsem už šedivýjako německámyš. Ale já jsem si vymyslil něco na ně,“ a Provazník se počal blaženěusmívat. „Nežli někdo mohljen ústa otevřít, pravil jsem němu, jakoby všecek uděšen: „Pro pána boha — copakje Vám — Vy vypadátešpatně!“ Každý,ale každý se lekne a hned cítí, že je mu nějak nanic. — O, já je uměl prohánět! — Já jsem míval po léta zvláštní zalíbení v tom, zaznamenatsi všechnoa všechno, co jsem o kom slyšel, a držet si svůj materiál v přísném abecednímpo řádku — navštivtemne jednou, ukážu vám celou registra turu malostranskýchlidí. A když se mně z lidstva pak rozlila žluč, vytahovaljsem balíček po balíčku a psal ano nymní listy — lidé se mohli zbláznit,čeho všehose dočtli o sobě od neznáméhojim člověka — na mne nepřipad!’ nikdo, nikdo! Yám to mohu říci, už se tím beztohonezanáším. Chci napsat už jen jediný list — ten šťastnýpárek vedlé mne mě mrzí — něcojim musímvyvést— ale posud bohuželnevím ničeho.“ Zachvěljsem se. Provazníkveselepokračovala mluvil ted vždy rychleji. „Já Yám byl chlapík! Co já jsem se ženských nasyáděl, když jsem byl mlád! Necukejtesebou — Yás nesvedu! Co se týče vdaných,mám čisté svědomí; ale na svobodnéjsem měl namířeno. Hned co vzrostlý student jsem si z katalogů dívčíchškol zapisovalty, které se učily nejhůř; ty byly pak nejnevázanější. A pozor jsem dával na všechnystudentskélásky — jak se dva roz hněvali,užjsemtu byl, pohněvanámilenkaje snadnýlup —“ Yyskočiljsem. Nemohl jsem to déle vydržet. „Od pusťte, musímdomů —“ a už jsem pádil. Za mnou zněl hlasitý, ostrý chechtot. Měl mne za blázna? — Konduktorka poklízí u mne ted, když sejdu dolů obědu. Yidímji jen někdy, kdyžjdu kuchyní.Dobřetak! Odpůldne rámus u malířů. Yelká výplata Pepíka, a spôsobilji včerejší můj dvoušesták. Pepíka přivedl ve řejný posluha za ruku domů. Bylť si ho Pepík najímal, aby ho vzal na krk a dělal mu po ulici koníčka, zrovna před naším domem. Yyšlo na jevo, že Pepík si byl pozvalSemprovumalou Márinku,aby se na něho dívala. Tedy parádníjízda. Snad první láska? Možná; já byl poprvé zamilován,když jsem byl tři leta stár, a byl jsem také pro to bit. — Pepík je ale rozhodněpříliš mnohobit. Na večer hospůdka. Titéž lidé a na těchže místech. S počátku vzájemnýhovor všech o českémdivadle. Tlustý poručík sděluje,že byl také jednou v českémdivadlea že se mu hra líbila jak náleží. Dávali tenkráte „Die tochter des boesewichts“,ale on neví,jak to znělo po česku. Ptá se. Nikdo to neví. Na konectvrdí nadporučíkzcela určitě, že se kus nazývalpo česku „Huncyutovadcera“. Tajtrlík! A pak se mluviloo divadleještě dál, o rozdílu mezi hrou veseloua opravdovou. Zcela určitě zas tvrdil nadporučík, že opravdovédrama musí mít pět aktů. Je prý to jako při regmentu, čtyry bataillony polní a jeden depôt. Rozpravaskorodo slovapak, jaká předevčírem.Klikeš mluví o zadělanýchdrobečkáchz kapsy, o dvoupolicajtech, kteří ročně jednouvedouhostinskéhodo koupele,o vařeném kuřeti z vařenéhovejce, a hostinskýmu nadhodí formičku na pokroutky. Ale smích při každém vtipu jako přede včírem. Mladší slečna lahvička se zas pořád na mne dívá. Pije mne zrakem,jako když slunce pije vodu. Zas tentýž suchý, špinavý, neoholený podomní ob chodník. Nic neříká, nic neprodá a jde. Ten chlapvypadá při tom tak komicky,že bychho nechal, z pouhé dychtivosti po zábavě,umřít hlady. Snad udělal slib, že bude chodit pořád špinav po těchže hospodách, nic neříkat a nic ne prodávat. Pak chytá Karlíček za všeobecné napnutosti blechu. A pak aplaus Loeflerovia bzučí moucha a syčí jitrnice. Patrně jsem celý program zdejší seznal hned na poprvé. Přec něco nového. Karlíček najednouvyzvalLoeflera: „Dělejme čuňata!“ Aplaus. A dělají čuňata. Oba vstrčí proti sobě pěstě pod stolní ubrus, pohybujíjimi, jako když čuňata hýbou se v pytli, a kvičí tomu tak přirozeně,že obraz je úplný. Yidímjen Karlíčkovido tváře, oči se mu radostí nad děláním čuňat jenjen jiskří. Dnesjsem, myslím,studovalaž příliš málo. Strašná bouřka v noci, teď ráno balzámovývzduch. Seběhnus knihou do zahrádky,nikdo tam. — Přec tu někdo, ale jen Pepík. Pepíka nějak vyhodím a bude dobře. „Vidíš,Pepíčku, tedy jsi o ty dva šestáky přišel,“ a hladím ho po vlasech. se na mne podívá a pak se chytře usměje. „I ne — já je tatínkovi zase vzal!“ — „Tak — a co téct s nimi uděláš?“ — „Já vím — ale neřekneš to nikomu?“— „Topřec víš, že neřeknu.“ — „Bedříšekmně slíbil, že mně řekne numera.“ — „Kdo pak je ten Bedříšek?“ — „No, tady od lutristy kluk. — On dlouho nechtěl, ale slíbil jsem mu šesták a on mně teď řekne numera,jaká vyjdou.“ Půvabná naivnostdítěte! „A co uděláš se všemi penězi, až vyhraješ?“ — „Ó, moc udělám — tatínkovi koupímpivo, mamince koupím zlatohlávkovéšaty, a Tobě koupím taky něco.“ Pepík je kluk dobréhosrdce. Pepík je holomek!— Celý se zlostí třesu. Když začalo být teplej, vrátil jsem se domů. Bylo mně tak příjemno — darebák! Usednua probíraje v my šlénkách, co jsem byl dole studoval,maně se rozhlížímpo pokoji. Náhle se zarazí zrak na Navrátilověguaši: moře v slunečnímjasu. Slunečníjas ten tam — sbalené oblaky, tmavé nebe! Přistoupím blíž — obraz je samá hliněná kulička a stěna kolem také. Patrně Pepík z protějšího okna střílel sem dřevěnourourou! Yzal jsem obraz a šel malíři žalovat. Malíř se roz zlobil, Pepík nemilosrdnězbit hned přede mnou. Přihlížel jsem s rozkoší — takový guaš! Že prý mně malíř obraz spraví. Jen žádnou lenost! — Z pouhé lenosti jsem si obje dnal černou kávu hned při obědě dole, abych si ji sám pak nemusilvařit. A teď si musímsám kávu uvařit ještě jednu, abych tu první strávil. - Dnes se studuje zase špatně. — Slyším pojednou v kuchyniřinčet šavli. Copaknosí konduktéři teď šavle? Volají na mne, nepřijdu-li dnes dolů do zahrádky, že prý si zase zahrajem šístku. Neodpovídám.— Nepůjdu. Dole se hádají, jsem-li doma. Malíř tvrdí, že jsem. „Počkejte,já ho vyzpívám,“ slibuje Provazník. Postavil se pod mé zahradní okno a spustil skuhravýmhlasem: „Tážetese, pročjá knedle nejradějis mlíkemjím, počkejte,to já vámhnedle, ale hnedlevypovím—“ zakuckal se smíchy a naslouchá. „Není tam,“ rozhodnul, „můj hlas by ho vytáh’jako z láhve zátku.“ Přec mně nedalo a sešel jsem tam o něco později. Mluvilo se o bouřce. Malířka nás ubezpečujeasi desetkrátpo sobě s nesmírnou důležitostí, že by jí nikdo nevěřil, jak ona se bojí bouřky. Malíř přisvědčuje: „Má žena se strašně bojí bouřky. Dnes v noci jsem musil do kuchyně a vzbudit služku; musila vstát, kleknout a modlit se. No ano, načpak ji máme? — Mrcha usnula! Dnes ráno jsemji vyhnal.“— Provazník míní, že prý je to s mo dlením někdy těžká věc. Praví: „Já umím desaterojen, když začnujako dítě odříkávat hned od počátku otčenáše, ale otčenáš si spletu vždyckyu „tak i na zemi“ a musím pak vždy zas začít znovu.“ — Malířka tvrdí, že věděla hned, že se musil někdooběsit, takový vítr! a ráno vypra vovalaprý mlíkařka, že se oběsil vysloužilecve Hvězdě.— „Takovýsamovrah!“ — Provazníkneposlouchala ptá se,koho ten samovrahzabil? „Nu ano, pak vím také, kdo to byl!“ Osloviljsem slečnu domácí, zdali se také bála? „Já 0 bouřce ani nic nevím, já ji zaspala,“ a zazvonila pří jemným svým smíchem. Slečna upravuje velkou, čerstvě natřenou klec. Klec má podobu starobyléhohradu, můstek zdvihací, vížky, arkýře. Zdali prý myslím, že se taková klec hodí pro kanára. Povídám: „Zajisté!“ a začnu něco vykládat, co zní asi jako, že kanár a středověký hrad a tento — strašně hloupé! Bůh ví, co to je — s jinými, 1 s nejduchaplnějšímiženskýmizacházímjako s hračkami, s tou zde, přec jen jednoduchou,nedovedumluvit! Jakpak je asi stara? Když se směje, vypadájako devatenáct,když se dívá opravdově,je jí plných třicet — čert může člo věka vzít! Provazník domlouvávedle malířovi, aby, když maluje podobiznu, hleděl alespoňvždy také trochu podobě, že prý je to konečně dost důležité. Velké obecenstvoprý nerozumí pravémuumění a žádá takových hloupostí. Pak mu sděluje,že ve Vídni teď malují portréty válcem; velký pokrok, za čtvrt hodiny je obraz vyválený. Malíř začíná Provazníkoviklepat po zádech a Provazníkse odmlčuje. Přistupuje domácía rozdávácedulky. Chraptí slabým hlasem. Provazník mne po chvíli beře stranou. Pro chudý pražský lid že se nedělá nic, pranic. Pořád prý se říká: nebohý lid! žádná práce! a přece se nic nedělá. On prý bý dovedl se o to postarat. Má na př. myšlénku,neříká, že je slavná, ale pomohlaby mnohému chudákovi. Není pro ni ani snad zvláštníchpeněz potřebí, na malémručním vozíčkumalý kotýlek na stálé vyráběnípáry a dost. S tím by mohljezdit od domu domu a parou čistit troubele od dýmek. Počítá, kolik je kuřáků v Praze, vyplatiloby se prý výborně. Co že té myšlénceříkám? Obdivujusejí. Zase šístka. Že prý zůstanem,jak jsme se rozhodili včera, vůli zvyku. Všechnojako včera, dnes ale sedm desát krejcarů prohry. A ku konci domácízase řve. Domácíse slečnou odejdou. Malíř a malířka se za dumají. „Zítra je neděle,“ praví konečněmalíř, „víš co, kup husu!“ Klikeš nesmírně dopálen. Je u městské kavalerie, dnes -jim umřel rytmistr a měli vůli pohřbu schůzi. Klikeš navrhnul, aby telegrafovali do Vídně a vyprosili sobě milost, by zemřelý byl ted ještě po smrti jmenován majorem,pohřeb že pak může být mnohemslavnější. Byl ve schůzi přec někdo rozumnější, zradil jim to a Klikeš zlostí ani nemluví. Rozprávíse dále o smrti. Také kupci na náměstíprý někdo umřel. Kdo? Hostinský sděluje: „I jenom otec, a ten už byl tak stár, že se sám za ťo styděl.“ Na co prý umřel? Na souchotě, jako před ním také zas jeho otec. To prý je tak, jak je to v které rodině zavedeno. Handlíř. — Ten chlap musil učinit slib! Takhle by to věru nešlo! To je studování?Pokračujú jako hlemýžď, myšlénky jsou pořád jinde nežli v knize. Nejsemvzrušen, lhal bych, ale jsem roztržit. Po mozku mně lezou figurky,moji sousedé; cítím,jak se tam hemží všechnynajednou,a hned vynikne ta, hned ona, učinípřed mým zrakem kotrmelec a vypravuje pak a šklebí se dle svéhospôsobu. Nicplátno, změnase musístát! Pro tyhlety lidi jsem se nestěhovalna Malou stranu. Jedenáct hodin. Slyšímv kuchyniřinčení šavle; nej spíš je ten voják náš příbuzný. Kavalerista? Pláč, pronikavýnářek malířčin; bolestný křik, kňu čení a vytí malířovapsa. Vyrozumím,že pes spáchalněco strašného: sežral malířčinoportmonéi s obsaženýmiv něm rodinnýmipamátkami, vlasy nebožtíka otce, cedulkouod svatebnízpovědia bůh ví čím. Půl hodinypoměrnéhoticha, na to novýrámusu malířů. Malíř přišel domů, nejspíš z vinárny. Slyším ho hlasitě mluvit, pak nějak nadávat,konečněse řvavýmhlasemroz lehají slova: „Tak! Já Ti povídám,zkrnělý lunte, že husí játra patří hlavě rodiny! Celý svět Ti to řekne, mizerná ošklebo!“ Malíř se celý rozkacenýobjevil u okna. Rychle jsem se sehnul pod okenní zídku. Po okamžiku slyším: „Pane Sempře, mám pravdu nebo nemám, že husí játra patří hlavě rodiny!?“ Sempraneslyším,ale malíř křičí pak zas: „No tak vidíš, Ty —Nejspíš sobě malířka upekla játra z bolesti nad ztrátou rodinných památek. Naproti hlučí a zápasí hlasy dál, pojednou vyniknezas hlas malí řův: „A ty dvě desítky taky sežral? •— Copak budem ted jíst?“ Krásné, tichounkéodpoledne.Nedělníklid, při jakémž je člověkutak volno. Nedalo mně a musil jsem dolů do zahrádky; je prázdna, posvátnéticho v ní. Procházímse volně, pohlížím na každý keř, na kaž dou rostlinu, na všemjako by ležel pel nedělní. Je mně znenáhla blaze až do tesknoty, rád bych si poskočiljako dítě, ale někdo by mne mohl z okna vidět. Yzduchje tichý a přec člověk naslouchá a je mu, jako by slyšel zvuky neskonale vzdáleného, bájně šumnéhosvěta. Zašel jsem do besídky a — poskočiljsem si — ah, jak je mně blaze! Ještě jednou — tak ! Jdu z besídky do besídky. Zadívámse, zamyslím— myslím si zde tu, zde onu rodinu, všechny členy její, všechnyjejich zvláštnosti— úsměvse rozhosťuje,na tváři, bavímse. Spinet! Ten stařičký špinet s tím zastaralýmslaboun kým hlasem. Co as by mohl stařeček povídat. Kolikrát se u něho smálo, kolikrát vzdychalo,kolikrát duch letěl do sfér netušenýchharmonií! Přisednu a odklípnujej. Pět oktáv — chudáčku!— Když jsem sám ještě hrával — ach, tomu už je dávno! Nechtěl jsem se učit, učitel také nedbal, přicházel jen kolem prvního pravidelně— ty časy mladé — zlaté! — Zadumaljsem se. Přec ještě musímněco umět? — Alespoňakordy. — Cis— E —A— zní to! A — D — Fis — výborně! Trochu výš— D, Fis, A — Fis, A, D — „Vždyť pan doktor hraje piano — a to je hezké!“ slyším najednou hlas malířův. Trhnu sebou — za mnou stojí veškeré občanstvo zahradní naší republiky, Ztmul jsem a ztrnut zůstal jsem sedět. „Zahrajte něco, pane doktore, prosím!“ šveholíslečna Otylie. „Já opravdu neumím pranic, slečno, ale pranic! — Jaktěživ jsem na piano nesáh’— housle jsem hrával, je pravda —“ „Ó, to je tím zajímavější— vždyť jsem slyšela čisté akordy — půjde to, věřte, prosím, prosím!“ a žmolí pro sebně ručičky. Vypadáteď devatenáctiletá. Ďas ví, proč jsem od spinetu neutek’! Člověk je ukrutně samolibý tvor a tím až směšný. „Neumím do opravdynic, slečno — ale já Vás tedy přesvědčím— ne vysmějetese mi?“ Pamatovaljsem se, že jsem uměl z pa měti pochod z Normy — ještě před málo lety jsem si ho kdesi zahrál a šlo to, pochod z Normy musímještě umět! První úhoz je ve violině i v basu stejný — Gr,H, D — jedná se jen o první úhoz. Zařídil jsem si prsty na G,H, D a uhodil jsem. Po desátém taktu jsem nemoh’dál — „Vy neumíte vskutku nic,“ syčel Provazník. „Štípání dříví,“ bručí pan domácí. Vyvstal na mně pot studu. „Ale vždyťje to znamenité,“horlí slečna. „Pan doktor nehrál nikdy piano a přec to dovede— pan doktor musí mít znamenitýtalent pro hudbu.“ Obejmulbych ji — jak dobré srdce-má! „Já už to vím dávno,že má pan doktor znamenitýtalent. On tak pěkně hvízdá — pane doktore» dnes ráno jste hvízdalTraviatu,já Vás slyšela.“ Ona si všímávšeho! — Ta ženskázvědavost! — Nebo snad — snad by ne . . . — Ježíš, Maria, Josef — Ale — vlastně — pročpak Ježíš Maria Josef? Já ne říkám, že bych ji chtěl, že by se mně na chtění jen při bližně líbila — ale neštěstí právě by — „Počkejte, já vám zahrajú zas jednu svou píseň beze slov,“ míní domácí,jenž byl špinetu zasedl. Hraje. Po chvilce ale také nemůžedál — vždyťje odpůldne! Já přecetleskám. Provazníkse ušklíbá: „Ostatně příjemnámelodie!Pěkně by se při ní žebralo!“ Teď přichází malířová. Byla na honbě za Pepíkem a našlaho konečně v blízkézahradnírestauraciu kuželníku; byl klukovi, který stavěl, dal dva krejcary a smluvilse s ním, že za to smí křičet, mnoho-li padlo. Pepík teď obdržel před tváří obecenstvabohatě odměřenoučást po hlavků a musí poslouchatještě ostré matčino kázání. Teď malířka nešišlá ani dost málo — léčivá moc žravého psa! „A ted mi zůstanešdoma, ani se nehneš! Dojdi mi pro dítě.“ Pepík líně jde. Za chvilku se rozlehá domem dětský křik. Pak se objeví nad schůdkyPepík, nese dítě — drží je oběma rukama za krk jako štěně. Dítě už nekřičí, zmodralo. Malířka běží mu vstříc, chytne dítě, pohlavkujePepíka. Také malířje dnesv špatné míře, pochopitelno! Pořád si naříká na nevýnpsnostsvého umění. „Pročpak tedy nezačnete řezbářstvínebo sochařství? Jste ještě dost mlád, abyste se v tom vycvičil,“ míní Provazník. „To tak, řezbář! Ti teď teprv nemají co jíst — aby dělali špejly do jitrnic, s monogramem!“ Oddělili jsme se se slečnou od ostatních. Sedíme v besídce pospolu a povídámesi. Vlastněpovídámjá skoro sám, jak pozoruju. Ku podivu, dnes najednou mluvím, nejsem v rozpacích o řeč. Ale řeč je skoro pořád jen o mně, o mé osobě — neškodí, člověk mluví alespoň s jistou vřelostí, s hloubkoua věcnatě. Pozoruju,že Otylie mne obdivuje. Každou chvíli mne upozorňuje nově na nějaký talent můj nebo na nějakou dobrou mou vlastnost. Je bystrého ducha. Příjemná ženská! Klikeš na večer mluvil nápadně pilně do Sempra. A bylo patrno, že Sempr naslouchá s pozorlivostíu něho neobyčejnou. Vyrozuměljsem, že Klikeš mu domlouvá, aby se znovu oženil, a že má také už nevěstu pro něho. „Šestadvacetlet“ — „tři tisíce“ — „má velké známosti mezi pány“ — „mají ji rádi.“ — Abych se zde takhle nějaké svatby dočkal! Nadporučíkse dnes po mně nápadně ohlížel. Alespoň dvacetkrát se ohlíď. — Copak chce? Studuju, ale divně. Raděj bych seděl hned ted ráno dole v zahradě, sám nebo s ostatními, to by mně bylo jedno. Myšlénky se rozbíhají jako ... (už zase nevím jako co). Aj aj — dnes si malíř odbývásvůj rámus časně! Pozoroval-Ujsem dobře, byla bita a) žena, b) Pepík, c) pes. Pes ještě kňučí. Malíř přišel ted ke mně. Mám-li prý nějaký pěkný kus papíru na dopis. Že musí psát bratru faráři a nemá takových věcí doma. Nerád prý píše, tuze nerád, někomu psát podobá se mu smrti. Ale když jednou psát má, musí mít ticho, sic prý jeho myšlénkynestojí za nic — „u mne ale ticho, pane doktore, v tom pekle u mne! Napřed si musím udělatpořádek — stlouk’jsemto všechno,nebude-li to ticho, stluču to ještě jednou — a děvečkujsem vyhnal, má hubu jako šlejfjrnu.“ — To už je čtvrtá, co jsem zde. Dal jsem mu papír a odešel. Za chvilku přišel ubřečený Pepík, že otec dává prosit o nějaké dobré péro. Dal jsem mu péro. Malíř chodí po pokoji, nejspíš přemýšlí. Byl jsem u kupce vedle. Kdyžted něčeho potřebuju, jdu si prostě pro to sám. Vracím se a tu potkámnáhodou zrovna u domu dobrého svého známého, doktora Jensena, primáře v blázinci. Landá se pomalu a dívá po ulici. „I servus, doktore, copak Vy zde?“ „Náhodou, procházím se. Rád se procházím Malou stranou. A Vy?“ „Já zde ted bydlím. Přestěhoval jsem se. před ne dávném.“ „A kde?“ „Zrovnazde.“ „A to se na chvilku Vám podívám,dovolíte-li.“ Mám doktora Jensena rád, muž intelligentní,chladný, příjemný. Můj byt se mu líbí, na všechnose dívá, o všem něco podotkne. Nutím ho, aby usednul; nechce, že prý raděj trochu stojí, a u okna stát je prý ted tak příjemno. Postavil se oknu, zády zahrádce, obličejem chodbě prvního patra. Mám zde zrcadlo hned u okna na stěně — pozoruju, že se doktor Jensen stále v něm zhlíží — podobá se mně ted, že je doktor trochu tělesně samolibý vzdor vší opravdovostisvé. Jak prý jsem přišel sem na Malou stranu? Sdě^uju,že puzennadějí na klidné studium, a dodávám,že jsem se trochu mýlil, obyvateléže nejsou zcela klidni. Kdo všechnoprý zde bydlí? Začnu vyprávět hned o Provazníkovi— Provazník ho musí co psychyatra rozhodně zajímat. Vypravujúživě, líčím podrobně— ale pozoruju, že Provazník ho nezajímá. Dívá se do zrcadla. Náhle sebou škubne a vyhnese z okna ven. To prý je tam na chodbě^domácí slečna? Překvapen tážu se zpět, zdali ji zná? Že prý zná rodinu tu už dávno. Ted mně otázka, podivná otázka nechce přes jazyk — vzpomínám si na podivínství domácího, někdy až příliš nápadné — konečněvykoktámotázkupřec. Doktorse usměje:„I pánbůh zachraň! Jen hypochondremje, však již i hypochondrii svou dosti trpí. Znám ty lidi takřka od dětinstva, má matka byla s nimi spřátelena. Ku podivu, že se Otylie ještě neprovdala! Je dost hezká, velmi příjemná, pro do mácnost vychovánaa má peníze. Ten dům zde je bez dluhů, mimo to mají značné kapitály — bylo by škoda té ženské,výtečnápartie! Však ještě —.“ V tom se vyhnul z okna ven, usmíváse a kývá. Aha! Tedy žádná nahodilá procházka! Jen já mu ná hodou přišel vhod! Cítím najednoujakousnechuť doktoru Jensenovi. Po chvíli se teď poroučí a slibuje, že přijde zas, až půjde náhodoukolem. Nemusípřijít! Myslím,že jsem mu na to ani slušně neodpověděl. On je mládencem zrovna tak jako já! — Ne — v skutku ne — nemyslímsi pranic, to tak ! — ale pravda je, že když mladý advokátzačne s nějakým kapitálem— hehe! — hehehe! nač takové hloupé myšlénky,a teď! Myslím, že Neruda má pravdu, když tvrdí, že my mužští jsme na každou ženskou žárliví, i když nemáme pražádnéhointeresu. Malíř chodí naproti pořád sem tam po pokoji. Ještě přemýšlí. Neštěstí při obědě. polívce plovala nějaká muší rodina. Otce a matku jsem v roztržitosti spolk’; pak tam ale plavalo ještě muší embryoa to jsem už nemoh’. Já mouchy,Pepík dopisy,pes rodinnépamátky — bůh ví, co se v tom domě zde všechnosní! Už vím kdo! — Stál jsem náhodou právě u okna, když na schodechzařinčela šavle. Vyhnuse ven — tlustý nadporučíkzdola! Tentýž, který má v mých zápiskáchza znamenanývyhazov. Příbuzný konduktorčin? Podvečernítáčky v zahrádce. Provazník mně šeptá s velkýmgustem, že prý dnes na té mladé paničce vedle něho poprvé pozoroval červené oči. Provazníkje mně už protivný. Pak se ptá domácího, byl-li dnes na pohřbu rytmistra od městské kavalerie. „Nebyl! — Já nechodím na pohřby — už od pohřbu svého otce jsem na žádném nebyl. Tenkrát zpívaliu rakve— zpívalifalešně— strašný tón! — ten děsný, falešnýjeden tón pronásledujemne po celé další živobytí!“— Není to poetické? Přicházímalíř. Krevnatýjeho obličejjeví známkysta rostlivého přemýšlení. „Hotov s dopisem?“ ptám se. — „Ne. Až zítra. U mne to nejde tak rychle.“ — „Takhle kdyby chtěl bratr farář poslat několik stovek,ne?“ ptá se Provazník.— „Prosím Vás, několik stovek — takový ba gatel člověkudnes nepomůže!“ •—„Oho!“ durdí se Pro vazník zcela do opravdy,,,protoženemáte vy lidé žádných myšlének!Já bych dovedl i ze stovky žít! Hračka! Najmu si poblíž Prahy pole a zasiju je — víte čím? — samými jen bodláky! Snad přijde nějaký ptáčník a najme si pak pole zas ode mne, aby na něm chytal stehlíky — ne-li, schytám je sám.“ — „Nezapomeňtedát plot kolem!“ — „Proč?“ — „K vůliprůvanu, abybodlákynedostalyreyma!“ — Malíř začíná být vtipný. Domácíje dnes neskonalesmutný. Cedulekdnes ne rozdává, ale má jiný trud. Myslí si, že mu upadne nos. četl dopolednev jakéms článku od Yogta, že to začíná rýmou. Vzpomínási, že má rýmuuž po několikdní a cítí zcela bezpečně, že jedna dírka „se mu už začíná kývat“. Jen že je tečt odpůldnea on si plete, která. Otylie pohlíží smutně na otce a sotva že dovede udusit hlasité vzdechy. Sesedli jsme si zas stranou do besídky a povídáme si. Ale dnes je jiný. Dnes mluví hlavně ona, vylívásrdce své, stýská sobě — já na slouchám,sám tím poněkud rozteskněn. Cítím, že jí sou citem ulevuju. Odešli. Sedím v zahrádce sám. Dnes do hostince nemohu, nehodímse mezi lidi, je mně naprosto nezvykle. Tesknota a přec jakás slast zároveň. Včera a dnes budím se dosti časně, snad horkem. Takhle by se věc hodila pro studování. Jen že — budím se arci, ale nevstávám. Je mně tak nějak volně na loži, myšlénky volně poletují, a když se v zlatém polosnuza třepetá zvláštěpříjemná, držím ji a snuju dál. Abych nelhal: studií se myšlénky ty dotýkajíjen co nejvšeobecněji. Jsem právě v horním zákonu a nenavyklé výrazy jeho se mně arci pořád a do všeho pletou. Má postel se mně zdá být svobodnýmkutištěm, kde doluju na zlaté sny. Když stojím vedleOtylky,dělá myšlénkakolem nás ihned kruh, abych si uhájil právo kutání. — Pozoruju,že jsem napsal „Otylka“. Pozor — pozor! U malířů neobyčejnéticho. Malíř sedí u stolu, hlavu má opřenu o dlaň, hledí do výše a přemýšlí. Odpůldne— doktor Jensen! Ten to žene! Myslím, že se nechovám němu příliš vlídně, ale jemu je to patrně jedno. Zdá se, že si mne ani mnoho nevšímá. J Už stojí zase před zrcadlemu okna. Není smutněj šího podívánínad — nad muže před zrcadlem. Vidí domácíhoa slečnu,jak jdou dvoremdo zahrady, Mluví na ně s okna. Zcela familiárněs nimi mluví. Jsou lidé, kteří ze staré známostisobě osobujískutečněvšelijaká práva. — Zvou ho do zahrádky — on mne vybízí— no pojdme — uvidíme, kdo s koho — — ne, neuvidíme, vždyťjá přec ničeho nechci! — Cítím skutečně,že nechci praničeho. Zahrádka má dnes zcela jinou tvářnost, připadá mně cizá. Jiný vzduch, myslím,jiní lidé. — Když ale myslím hloub, vidím, že mně vlastně vadí jen doktor Jensen. Mluví zajímavě, jak se tomu říká; mnozílidé jsou dost povrchní, aby mluvili o všem zajímavě. Znenáhlajsou tu všichni mimo Provazníka,a naslouchajíJensenovi,jako by mluvil bůh ví co. Nedělám si věru pranic z toho, že já nemluvím„zajímavě“. Slabýpokus, abych vedlrozpravusám. Ptám semalíře: „Už hotov s dopisem?“— „Ne, zítra — musímto nechat ještě slehnout'.“ A hned zas oslovujeJensena: „Yymusíte mít velmi zajímavéživobytí, pane doktore!“ — „Jak to?“ — „No, v blázinci musí být ohromnýjux. Prosím Vás, povídejtenám něco.“ Jsem zas odstrčen stranou— aspoň kdyby Provazník přišel! Ale vidím, že Jensen je poněkud v rozpacích. Mám z toho radost. Povídá něco o rozdílu mezi maniakálníma mezi melancholickýmnemocným,ale to je nebaví,oni chtějíslyšet, co „si každý o sobě myslí“, jak mužskýmyslí,že je císařem,a ženská,že je panenkou Marií. Jensen nevyhovuje,vykládájen doktorsky dál, ko nečně mu uklouznevýrok,jako že ,je skoro každý člověk trochu duševněchorý“. To pobouřilo skoro všechny, jen pan domácí kývá klidně hlavoua míní: „Mnohýčlověk, když je zdráv, ani neví, co má.“ Jensen se konečněporoučí. Že prý zas brzy přijde. Myslímsi: jen abys nepřišel pozdě! Provazníkdnes mezinámi vůbecani nebyl. O Jensenovimluvilose ještě dlouho, když odešel, až příliš dlouho. Otyliemně šeptala: „Já se ho bojím!“ Od povídám:„Přirozenýtakt je někdy znamenitávěc!“ Klikeš mluví napořád do Sempra. Hostinskýpřistrkuje co možná blízko hlavu. Pořád si odkašlává a na Klikeše hledí, jako by ho chtěl spolknout. Devět hodin a Jensen je zde. Vykukujedo zahrádky, na chodbu, a mezi tím se zahledí vždy alespoňtřikrát do zrcadla a to na hezky dlouho. Zdali prý nikdo nechodí časně do zahrádky? Odpovídámjednoslabičně: „Ne!“ Ko nečně — zdali prý mně nepřekáží? Pravím, že skutečně je nejvyššíčas, abych pilně studoval. Jensen jde, nějak mrzut. Atsi! polednímuposlal ke mně malíř, abych mu půjčil obálku na list. Teď hledím němu oknem. Žena, kluk stojí vedle stolu a dívají se na něho, jak píše adresu. Malíř chodí po pokoji, dopis v obálce drží v ruce a vždy po chvilkáchzůstává stát a pohlížízamyšleněna svůj duševnívýrobek. Snad cítí jakous pýchu. Jsem odpůldne v zahrádce první. Celou věčnostíse mně zdá, než se dostavujíostatní. Teprv as hodinu po mně přichází domácí s Otylií. Domácíse mnouzapřádápolitickýhovor. Brzydošelresultátu, že všechnopochází z toho, králové že „nejsou nikdy spokojeni s tím, co mají.“ Dávám mu vřele za pravdu. Pronáší ještě jiná pořekadla svá, obdivuju se všechněm. Pak začíná navazovat divoké víno a dostávám se s Otylií do důvěrnéhohovoru. Bůh ví, jak to přišlo, ale pojednou se mluví o mé cnosti. Otylie vychvalujese zápalemmou „cnosť“. A mluví pořád dál o cnosti mé, natahuje ji jako švec kleštěmi kůži, tak že ještě vybývá na celé boty pro některého bližního. Kdepak jen to děvče studovalomoji cnost? Malíř, malířka. Malíř s obličejemspokojeným,skoro vítězným.Malířkasjazykemzas jakomeč. „Hotovslistem?“ ptám se. — „O, to se rozumí,“ praví malíř, jako by mu bylo hračkou, odbýt celou evropskoukorespondenciza půl dne. — „Měl’s tam připsat o konduktorce,“ míní se smí chem malířka, „faráři mají takové věci rádi!“ — Copak měl psát o konduktorce?— „Musímpsát ještě jeden list, druhému bratrovi v Tarnově. My bratři si píšem ročně dvakrát, už je to tak mezi námi zavedeno.“ Nikdosi toho nevšímá,ale o konduktorcese mluví dál. Vypravujío nad poručíkovi, a jak konduktorka vystrkuje vždycky hlavu, jde-li už nadporučík; vypravují tak divně, a při tom se na mne dívají a smějí. Náhle se mně rozbřesklo mozkem —. Tedy proto jsem byl „hloupý“? Dopáliljsem se a něco jsem řek’. Ani už nevím co. Pak jsme hráli šístku ve třech. Conejtrpělivějisnášel jsem při hře všechnychybydomácíhoa dávalmuza pravdu ve všem. Také jsem natáh’ nohu pod stolem schválněaž němu, aby si pochutnal; šlapal po ní jako varhaník. Provazníkdnes zase nepřišel. Něco podobněhloupéhonepřihodilose mně jaktěživo! Šel jsem příteli Morouskovina večeři. Bydlí až na konci Smíchovaa vzal jsem si u brány drožku. Bavili jsme se výborněpozdě do noci, pak jsem šel zvolnadomů. Překrásná noc a v hlavě plno hopkujícíchmyšlének. Málo kde, myslím,človíček,jen nějaký ospalýdrožkářjel se svou zemdlenouklisnou domů; klisna sotva že nohy vlékla, vůz se drkotal pomalu a monotonní rachocení kol mně bylo skoro příjemné. As dva domy od mého bytu mne vůz předjel, drožkář se nahnul s kozlíku a praví: „Copak si nesednou,mladý pane?“ — Moje drožka! Zapomněljsem mu zaplatit a jej propustit, a drožkář na mne čekal do noci. — Tři zlatky jsem musil hanebníkovivyplatit! Není pochyby— jsem zamilován! Aby takhle stálo najednou mezi inserty v novinách: „Panu doktoruKrumlovskémua jeho spanilomyslnénevěstě, slečně Otylii — —“ ! U těch chlapů je každá „spanilomyslná“! — Nikdo na světě nesmímít ani zdání— ač — Musí být jasno mezi námi! Pěkný výjev — ještě se zlostítřesu! Žaludekby mohl člověk vypliynout! Řinčení šavle venku. Klepání na mé dvéře. „Dále!“ A vejde vojenskýporučík— ne nadporučík,jak jsemudiven očekával. Vstáváma tázavě pohlížímna příchozího. Po ručík je v plné parádě, s čákem na hlavě. Salutuje. „Prosím —-pan doktor Krumlovský?“ Kývnu. „Přicházímod pana nadporučíkaRubackého.“— Rubacký je ten tlustý nadporučík z dola a od konduktorky. „Čeho si přejete?“ „Pan nadporučík cítí se uražen výrazy, jakých jste užil včera při nějaké rozprávcezde v zahraděo němsamém a o paní konduktérové, které on sobě co přítelkyně své velice váží, a vyslal mne, abych žádal od Vás řádného za- dostučinění.“ Sáhl jsem si na čelo a vytřeštil na něho zrak. Roz pomínal jsem se na včerejšek— něco se včera mluvilo, je pravda, něco jsem také řekl já, ale kdyby mne zabil, nevímco. Poručík čeká klidně na odpověď. Přistupuju blíž, cítím, že se začínámtřást. „Prosím“ — zakoktávámse — „to je nějaká mýlka. Kdopakřekl panu nadporučíkovi—“ „Nevím.“ Klepal někdo? či naslouchala konduktorka oknem mého pokoje? Snad i s nadporučíkem? „Mluvilo se něco — pamatuju se skutečně — ale jakpak bych já připadl na to, abych něco řekl! Já pana nadporučíkaani neznám— jen tak od vidění —“ „Prosím, do toho všeho mně nic není. Jsem jen vyslán,abych žádal zadostučinění.“ „KdyžYás ale ubezpečuju! Copak bych já mohlříci proti panu nadporučíkovi— já si, myslím,pana nadporu číka velice vážíma —“ „Prosím, už jsemřekl — žádámzcelaurčité odpovědi.“ „No — myslí-li pan nadporučíkna základě nějakého klepu, že je mnou uražen — což mně, bůh ví, ani nena padlo, tedy muřekněte, prosím,že ho žádámza odpuštění.“ „To nestačí.“ „A co tedy chce? Mám snad zaspřed těmilidmi —* „Pan nadporučíkRubackýžádá zadostučiněnízbraní.“ „Pan nadporučíkRubackýje blázen,“ vyhrknul jsem. „Já jsem se nikdy nebil a nikdy se.biti nebudu!“ „Vyřídím.“ Salutovala bouch’dveřmi. Ať si jde! Celý se zlostí třesu! Souboj— neumímšavli vzít do ruky! To tak, já doktor práv — budoucíadvokát!Trestní zákon — § 57. vřaduje soubojmezi zločiny— §§ 158— 165 mluví o následcícha ty jsou pěkný! Blázni, z blázinceuteklí! Teď jsem si vyšel ke konduktorce, slyšel jsem ji po kuchyni chodit. Rád bych jí věc nějak vylíčil a něco jí řekl. „Jdou domů tloustnout!“ praví zpurně, obrátí se ke mně-zády a jde do svého pokoje. Dobrá, půjdu „domů tloustnout“!Divná pořekadla! Zahrádka dnes zcela zvláštní. Jsem rozhodněrozčilen, nemohuza to. Provazník zas jednou mezi námi. Hledí jako sůva a říká každému: „Ale Vy dnes vypadátešpatně!“ Sedím s Otylií v besídce. Je mně, jako bych dnes musel začít mluvit o lásce. Už se tomu mám — ale slova váznouv hrdle, nemohuze sebe nic mimoobyčejného vypravit. Nechámdnes rozpravy té tedy být. Přistupuje nám Provazník. Hledí chvilku na nás, pak praví: „Vy se oženíte,pane doktore?“ Nepříjemnáotázka, jsem v rozpacích. Ale usměju se nuceně a odpovídám:„Ano, pane Provazníku, oženímse.“ „Máte pravdu — musí to být přecejux — děti baví; dítě je ještě mnohem komičtějšínež mladý řeznickýpes.“ Proklatý chlap! — Zábava dnes skoro pořád vázla. O své vojenskéná vštěvě jsem ani nemuknul. Tu máš! Čert mne nesl na Malou stranu! No — co naplat! Vyveď jsem to! Moh’ jsem zcela dobře říkat „ne!“ — však on by byl svou hrozbu asi ne splnil — když se ale krev i vjehněti rozkypí! — Že mne poraní, je jisto — já mu neudělámzajisténic! Buduraněn ležet, studie zaváznou pro čas, snad pro tak dlouho, že promeškámlhůtu. Snad by bylo lip, kdyby mne zabil! Zas řinčela šavle, klepalo se a vešel včerejšíporučík v plné parádě. Salutovala že prý pan nadporučíkKubacký nehodlá věc jen tak zakončit, že žádá napqsled zadostučinění zbraní. Poněkud rozmrzen pravím, že už jsem včera řekl: „Ne,“ a dnes že říkám: „Ne a ne!“ Poručík na to, že prý lituje, ale že prý mně pan nadporučíkbičem zmrská tvář, kdekoli mne spatří. Vyskočiljsem zlostně a postavil se před poručíka. „Mne nezmrská, za to mu stojím!“ — „Zajisté zmrská. Sbohem!“ — „Počkejte.— Na jakou zbraň?“ — „Na šavle.“ — „Dobrá, přijímám!“ Poručík se na mne dívá překvapen. „Přijímám,“dodávám zlostí se třesa, „ale pod výminkou. Za prvé mne opatříte sami zbraní a sekundantem,za druhé mně dáte za sebe a za všechnyostatní čestné slovo, že o věci té se nedoví nikdo na světě a že také pro souboj vyberete místo na prosto bezpečné.“— „Slibuju čestnýmslovem.“ Poroučel se zdvořile, až nápadně zdvořile. Dnes nebo zítra přijde prý, aby projednal ostatek. Tak, teď’to mám! Ono je možno, že věc přec nějak propukne — snad poslouchala naši až příliš hlasitou roz pravu konduktorka— ba vsázímse, že poslouchala— já vím, že beztohoona je příčinou všeho. Jak věci se mají, vidím ovšemteď, že jsem původně urazil její ženskousa molibost. Ale „hloupý“ jsem proto nebyl! Ted jsem! A prozradí-linás — s bohem, advokaturo! Do smrti být koncipientem! — no, nějaký kapitálek mám, a Otylie má vždyť ale nevím ani, zda by si mne vzala!? Kozumí se samo sebou, že nestudujupranic. Jen se tak dívámdo knihy a v myšlénkáchsi nadávám. Pošta mně přinesla list. Poštovní známka je malo stranská — list je anonymní— proklatý Provazník! „Pane doktore a kandidáte! Myslím, že jste víc kandidátemmanželstvínež adyokatury. Vaše touha po manželstvíje ale nízká spekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechceteženu. Také nemůžeteani tu starou, zvadloudůru chtít, která je tomuještě tak hloupá, že nemá ani půl korcehorizontu“ — korec horizontu, to jsem už od Provazníkaslyšelústně. „Hanba Vám,že še hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám! Jeden ve jménu mnohýchstejně smýšlejících.“ No počkej, Tobě dám! Na Tobě se pomstímmísto na nadporučíkovi. Beztohovjela do mne řvavost, že bych se s celým světem pral. Nemohu říci, že bych se bál o život. Ani poranění se nebojím; myslím nějak zcela chladně na to. Ale to vím, že strachpřijde, a toho strachu se bojím. Nenavykl jsem soubojům— jakživ jsem na žádný ani nepomyslil— strach musí přijít. A budu nervósněrozechvěn— každá čivase budechvít — každý svaltřást — nebude okamžiku bez zimnice— a strachy budu zívat. To bude děsné! Bavímese v zahrádce,ale jak! Vyznánídnes neučiním, nač také! Vezmi svůj šáteček, Otylie, a připrav šarpii! Budu-li mrtev,je konec; budu-li raněn, Otylka mne bude ošetřovat — myslím si aspoň — a tu se vypřede vyznání samo od sebe. Jako v románech. Ale nutká mne to, abych začalpřecnějakou pořádnou rozpravu. Nevímo čem. Konečněse ptám, půjde-li zítra do českéhodivadla. Co prý se dává? Dává se Tylův „Jan Hus“; je 6. červenec,pamětní den upálení Husa. „Ráda bych šla — ale nepůjdu na ,Husa‘.“— „Proč? Snad ne proto, že byl kacířem?“ — „No — ale zítra je pátek — půst — a to přec nejde1“>—HanebnýProvazníkby v tom viděl „horizont“. Já vidímnaivnost — a naivnost má vždy své půvaby — zajisté! Teď přichází Provazník! Jdu murychle vstříc a táhnu si ho stranou do besídky. „Vy, hanebný člověče, opovážil jste se mně dnes poslat jeden ze svých anonymníchlistů, jimiž celé sousedstvoznepokojujete!Zodpověztese mně!“ „KdopakYám řekl o mých anonymníchlistech?“ ptá se Provazníkzhlednuvjako křída. „Vy sám ondy, hanehníku!“ „Já Vám to řekl?“ a v obličejijeho je tak blbé udi vení, že se musím obrátit stranou, abych se mimovolně nesmál. „To Vám povídám, stane-li se cos podobnéhoještě jednou, spráskámVás jako štěně!“ a jdu. Naučiljsem se od nadporučíkaalespoň něčemu.— Pozděj chtějí hrát šístku. Malíř vyndal ze šuplete karty a skoro zároveňchytl Pepíka za krk. Ukrutné bití. Kde které srdce v kartách bylo, všechna jsou vystřižena. Vyšlo na jevo, že Pepík je nalepil na bílýpapír a dal , co dar lásky SemprověMárince. Nemůžem hrát a já jsem s tím náramně spokojen. Mluvíme,mluvíme,ale nic kalého. Chodímpak s Otylií mezi záhony. Náhle se ona obrátí ke mně, hledí mně do očí a ptá se, zdali mně něcoje? Jsem zaražen,ale pravím, že nic, a nutím se do smíchu. Ona vrtí hlavičkoua opa kuje vícekrát, že prý mně přec musí něco být. Má — má sympatii ke mně — je to zcela patrné! Sedím doma a přemýšlím. Jsem ku podivu klidný, strach ještě nepřišel -—však on přijde! Nevěřímsnad posud, že soubojbude? Ale zítra! Vida, dnes jsem vstal! Probudiljsem se užpřed třetí a neválel jsem se a vstal jsem hned. Je mně ukrutně opravdově. S časem ale nevím,co začít. Užjsembyl dnesdvakrát 17* dole v zahrádce a hned zas se vracím do pokoje. Beru vše možné do ruky, ale jen proto, abych to mrzut hned zase položil. Nemohuse poručíka ani dočkat. Mám, nemámuž strach? Rozechvěnjsem, zívám,ale připadá mně, jako bych zíval zimničnounedočkavostí. Byl zde. Zítra tedy v šest hodin ráno v kasárnách na Hradčanech, v jakéms prý zahradním salóně. Myslím si: „Tedy tě odnesouze salónu!“ a musímse tomuv duchu smát, jako by nějakému neslýchanému,nevídanémuvtipu. Byl vybraně zdvořilý. Něco i řekl, jako že „by sám byl rád, kdyby se ta nemilá historie nějak urovnala.“ Vy hrknul jsem: „Není třeba!“ ale sotva jsem to vyhrk’,byl bych se hned pohlavkoval. Jsem přec jen hlupák! Eh — co! Jsem návštěvouu přítele Morouskana Smíchově. Za prvé: doma bych to nevydržel. Za druhé: Morousekje výtečný šermíř, prával se jako buldog, může mne honem ještě něčemunaučit. Morousekje nepříjemný člověk. Svěřil jsem se mu a — on se mi směje. Někteří lidé nedovedouo ničem na světě přemýšlet opravdově! Žádámho, aby mně ledacos ukázal, co by mně prospětmohlo. Tvrdl, že za tak krátkou dobu se nenaučím ničemu. „Oho!“ pravím pohněván.— „No tak uvidíš!“ Vzal špadóny, dal na mne škrabošku a přikrývku a postavil mne. Takhle! — teď takhle! — ne takhle! — pozor na konec špadónu! — tak — a můj špadónleží na zemi. „Musíš zbraň peyněj držet,“ a směje se. — „Když je špadón těžký.“ — „Šavle nebude mnohemlehčí — no, znovu!“ — Za chvilku jsem zemdlen, jako bych byl ko vadlinujednou rukou zdvihal. Kostnatému,vysokémuMo- rouškovíje arci hej! „Odpočiňsi trochu,“ a smějese zas. Pamatuju se, že býval Morousek mnohem příjemnějšínež je, a sděluju mu to. „Mluví z Tebe threma,“ míní. — „Oho,já nemámpražádnéhostrachu — na mou čest ne!“ — „No tak začnemznovu!“ Za chvilku jsem už ale zase zemdlen. „Nesmímeto přehnat,“ míní Morousek,„nemohl bys zítra ráno ani rukou hnout. Zůstaneš u mne na oběd a na svačinu, a budem se občas ještě cvičit, ale zcela málo.“ Byl bych beztoho neodešel. Jeho žena se na nás dívá, myslí,že si hrajem, a směje se. U těch lidíje smích za grešli! Krátce před obědem se mne Morousekptá, je-li Rubacký dobrý šermíř. Nevím. „Není nic plátno, musíš se naučit rychlému, překvapujícímuútoku — buď a nebo!“ Strká mne zas do přikrývky,lezu do ní jaksi nerád. Krásná věc, ten rychlý, překvapující útok! Nemohu jej svést, pořád je útok málo rychlý a pranic prý nepře kvapuje. Mohu já za to? „K obědu!“ volá Morousková a já jsem rád. Ale sotva že lžíci držím. A ruka se třese a rozlívám polívku. Morousekse směje. Počkej jen, až budeš zítra stát nad rozsekanýmpřítelem! Skoro si přeju, abych byl hodněrozsekán,tak rozsekán,že by Morousekplakat musel! Ještě mneza odpůldnedvakrátdonutil šermu. Sekám do vzduchua do Morouskajako šílený, pak se převalím v škrabošcea pokrývce na zem a nechci ani vstát. „Jen vstaň, teď se natřeš kořalkou!“ Natru se kořalkoua smrdím tak, že Morouskovásebere své vyšívánía jde si sednout na druhý konec zahrady. Utekl bych sám před sebou! Jdu pozdě na večer domů. Strašná bolest v loktech a v kolenou. Cožpakjsem šermovaltaké nohama? Nalézámdoma lístek. Od Otylie! „Ctěný pane doktore! — Musím, musím dnes ještě s Yámi mluvit. Sejděte v noci, prosím hned po svémná vratu, do zahrádky. Jakmile zahvízdáte„Traviatu“, jsem u Yás. Odpusťte, že tak škrabu, já to dělám z pouhé sympatie Yám. — Otylie.“ Už konduktorka mluvila! — To bude scéna! Šel jsem do zahrádky. Měsíc svítí a vidím dobře přes dvůr do chodbyprvního patra. Nikdo tam. Přecházím. — Teď je tam někdo! Bílá postava. Vy stoupím na okamžikdo měsíčníhosvětla, ustoupímzas do stínu — tedy z „Traviaty“! — Pánbůh ví, co to je — hvízdámten škvár po celý den — a teď —! Kdyby mne někdo zabil — já si nevzpomenu!— Yždyť mne ale přec viděla? A hvízdat mohu také co chci, ne? Ale nic jiného mně nenapadá, než „Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?“ Hvízdámtedy „Pepíku“. „Pan doktor v zahrádce, a tak pozdě,“ zní to poje dnou z malířova okna. Malíř, kozel ví jak vysvlečen,je vyloženz okna. „Krásná noc, co? Nemámtaké pražádné chuti do spaní. Povídejmesi.“ Postava z chodbyzmizela. „Eh vždyťjá už jdu taky domů!“ volám naschvál hodně hlasitě. To tak, bavit se zde s malířem. A on chlap by se nehnul do rána! Jdu hlasitě si hvízdaje— vida, teď mně „Traviata“ napadla — pomalu dvorem. Zastavujúse, hledímsemtam — na schodechnikdo, na chodbě nikdo — rozhněvalase Otylie pro mého „Pepíka“? Snad je lip, když dnes spolu nemluvíme. Ba že je lip! — A zítra? Malíř leží v okně. Eád bych se podíval chodbě, ale zpozoroval by mne a začal rozmluvu. Zatáhl jsem záclony. Poslední vůle! — Není nic plátno, pořádek musím učinit. — Jen krátký, jasný, několikařádkový,všechno jmění sestře a basta! Tak, a ted zkusímspát. Jsem klidný, až nápadně— ale zítra se budu třást jako osyka,já to vím! Ještě budíček narovnat! Malíř leží v okně — lež si, mazale! Sotva jsem dvě hodiny spal a přec jsem vyspalý. Je šero — v červencije už o třetí hodině den — a ranní chlad mne mrazí.— Ukrutně zívám! — Trochu se chvěju, je pravda, ale netřesu se vlastně. Nevím, co s časem. Dolů do zahrádky nechci jít. Na ulici? Při zimnici své bych se dal do běhu a unavil bych se. Beztoho mne ruce od včerejškabolí. Snad se probírat v papírech a rovnat je trochu? Půl šesté — tak jsem se zahral. Rozhlížímse po pokoji, jako bych byl něco zapomněl. Copakjsem moh’ zapomenout!— Tedy s bohem! Vylít’jsem přes schody do dvora, dvorem do kasár ního průjezdu, vraty ven — poskočil jsem si — je mně jako do radostnéhopláče a v skutku oči zaylhly— zrovna jako bych byl z tmavého sklepení vyšel náhle do sluneč ního jasu! Škubnu sebou v pravo, v levo — nevím, kam chci. — „Krumlovský— no?“ Morousek!NebohýMorousek!Padnul jsem mu kolem krku,. několik slz mně vyhrklo přes tvář. Ale nemohu mluvit. „No — budeš se bít?“ — „Už je po všem!“— „Zaplaf pánbůh! Ale pusť mne, rozmačkáš mi ruku.“ Pozorujú,že držímjeho ruku jako v šroubu— ještě jedno stisknutí! „Vlezme zde do drožky — najal jsem ji. Už jsi snídal?1' — „Snídal? — Ne, nesnídal.“— „Tedy zajedem do vinárny.“— „Ano— ne! Napředdomů,pak do vinárny.“ Otylie musí zvědít, že jsem vyšel zdráv. Vstoupímedo vozu. Žvatlámjako malé dítě a pořád se směju. Pánbůh ví, co všechno žvatlám! A ani nepo zorujú, že jsme už před domem. Tančím přes schody, mluvímaž neslušně hlasitě, aby mne bylo po celém domě slyšet. Konduktorka utekla před námi z kuchyně do pokoje. Divíš se! Počkej, Ty se teprv podivíš! Domovmne přiyádí sobě. „Ale zdali pak víš, že’s mně vlastně nepověděl posud pranic?“ praví Morousek, zapaluje si doutník a natahuje se na pohovku. Ano, je pravda, já nepověděl posud vlastně pranic. Musímse sebrat trochu do chladnosti. Čekali na mne dva už u vchodu do kasáren. Vedli mne přes dvůr, dolů přes schody a do zahradníhosalónu. Zde čekal nadporučíka lékař. Druhý z obou důstojníků, kteří mne od vrat byli sprovázeli,představilse mněco můj sekundant. Pravil mně, že je vše v nejspravedlivějšímpo řádku a zbraně na vlasstejné. Myslím,žejsem se uklonil. Tu přistoupil ke mně známýmně poručík, sekundantnad poručíkův, a pravil: „Pánové nemají, pokud vím, žádné zvlášt osobní trpkosti proti sobě — souboj se stane — ale navrhuju: jen do první krve. Chcete tak, pane?“ — „Dobře,‘‘pravím. „Dobře,“ praví nadporučík a svlíká svrchní šat. Svlíkámse také. Dali mně šavli, postavilijsme se a skřižovalizbraň, jak’s mi to včera ukázal. A tu to do mnevjelo. „Rychlý— překvapujícíútok“ — v hlavě mně zahučelvodopád, před očima se mně dělaly mžitky — v tom vzkřikli oba sekun danti „Dost!“ a vskočili se šavlemimezi nás. Mimovolně jsem ustoup’o krok nazpět a vidím, že se soupeři mému řine s tváře krev. Mně se zdá, že jsem salutoval šavlí jako důstojník— ano, salutovaljsem, a odevzdal jsem ji s poklonousvémusekundantovi. Yážnějsem se zas oblíkal a slyšímmezitím, jak lékař praví: „Jen lehýnképoranění!“ A pak jsem Še poroučel. Při odchoduslyšel jsem ještě za sebou: „Po čertech divokýchlap!“ — Poslouchej,já bych se teď pral s celým světem!A nic, pranic se nepro zradí! Lehýnképoranění — čestné slovo — nikdoani ne mukne. A to mámTobě co děkovat,příteli miloučký! Morousek se směje. „No — buď není dobrým šer mířem, nebo jsi ho náhodou skutečně překvapil. Ostatně, dost statně jsi se mně na poprvé držel!“ Cítím se jaksi hrdinou. Přecházímpádnýmikroky sem tam a teď se stavímpřed zrcadlo. Dívám se na sebe, chci se pousmát,ale úsměvvypadá blbě. Morousekvstává. „Aleuž mám velký hlad, teďpojďme do vinárny!“ Ku podivu,já ještě nemámhladu! „Ty’staké ještě nesnídal?“ ptám se. — „Kdypak?“ Teď mně teprv napadá, jak ušlechtilou starostlivost dokázalMorousek. „Kde jsi dostal tak časnědrožku?“— „Objednal jsem si ji hned včera v poledne, když jsi byl n mne.“ „Zlatý, zlatounkýMorousku!“ a už mu visímna krku. Měl co dělat, aby mne setřás’. Já mám někdy ukrut nou sílu. Maličká vinárna. A dva známí zde: krejčí Sempr, hostinský.Podávámjim ruku. „Cože— náš pan hostinský zacházítaké jinam?“ — „I už jsem nebyl alespoňdeset let nikde, až dnes!“ My usedli jinému stolku. Jíme, popíjíme, a Mo- roušek mněšeptemdokazuje,že se musímvystěhovat,a sice hned. S konduktorkouprý by to nedělaložádnoudobrotu, v studiích prý bych byl také znepokojována času přec nemámnazbyt. Má úplně pravdu. Kam prý bych se nejraděj stěhoval? Nejraděj zas zpátky do dřívějšího bytu. „Dobrá, zajedem tam hned odtud drožkou, snad lze jej dostat.“ Morousekje výtečnýpřítel ! Vůbec muž naskrze znamenitý,mám ho ukrutně rád — ani se nepamatuju, že by mně byl býval kdykoli a jen dost málo nepříjemný. Hostinskýse patrně dostávádo ohně, mluví vždy hla sitěji. DomlouváSemprovi,aby seneženil,ne a ne! Klikeše pomlouvájako strůjce všeho zlého na světě. O ženských mluví s opovržením. Ted si vyšel Sempr pro doutníkya interpelujú hostinského. „Aleposlouchejte,pane hostinský, pročpak zrazujeteSemprovi?“— „Copak nejsem hostinský? Mám svých stálých několik hosjů a musím si je udržet!“ — „Ale on by přec potřeboval dobrou hospodyni a pro dceru potřebuje matku.“ — „Ne — dobrý host! — on u mne obědvá, on dobře večeří, pije svých —.“ Sempr je zde. Byt prázdný, a dalimnějej rádi. Hnedpozejtří, v pon dělí se přestěhuju. Co tomu as Otylie řekne? — Myslím, že vše nahlídne,vždyť s ní promluvím— výklada vyznání zároveň! Ostatně mohu přicházet ob den, nebo třeba každý den. Je pravda— zvěst o souboji se přece trochurozšíří, obdivovali by mne, ale — existencepředchází. Morousekmne zavezl sobě na oběd. Bavímese při jídle o mém souboji. Morousekje v růžovémrozmaru,ale myslím,že mne dělá směšným. To je, mírně řečeno, ne rozumnéa zbytečné. večerujsem si pospíšil domů a hned do zahrádky. Otylie se skutečně hněvá! Neodpovídámně, vyhýbá se. — Myslil bych, že by měla mit vlastně radost. Ženské vrtochynejsou vždyckypříjemný! Byl jsem na večer v bývalémsvémhostincina Starém městě. Výbornázábava! Sršeljsem vtipem,abychtak řekl. Divili se mému rozmaru a jak prý dobře vypadám. Ano — a před necelýmdnem mohl jsem být na márách! Dnes, doufám,bude se to dobře spát! Vzbudiljsem se velmi časně — reminiscencepo vče rejšku! Ale bylo mně volno, tak volnojako novorozeněti ve vlažné lázni, a prqtáh’ jsem tělíčko a natáh’ ručičky a hajal blaženě dál až do devíti. A doktor Jensen je zde. Le pourquoi?— no Ty se podivíš,a to ještě dnes! Tiskne mně nápadně vřele ruku, zapaluje si několikkrát doutník. Že prý mně musí přec říci, proč vlastně sem chodí, aby mně to nebylo nápadno — a jde zas ke stolku pro sirky. Mně říci, proč sem chodí? On myslí, že to nevím! A už zas stojí u zrcadla — pravá mužská koketa! „Tady naproti Vám,“ začíná, „bydlí v druhém patře Provazník— vždyťjste již sám o něm vícekráte mluvil! Před desíti a před osmi lety byl u nás v ústavě. Od té doby ho na žádostjeho bohatýchpříbuznýchob čas pozo rujú, ted mne zase požádali. Byl jsem tomu nesmírněpovdě,čen,že Vy zde bydlíte a právě v tomto bytu; musímť vše činit co možná nenápadně. Zná mne, vyhýbáse mně, ani jednou nesešel do zahrádky, když jsem tam byl ve Vaší společnosti,ačkoli jste řekl, že je tam takto každý den. Pozorujemne úzkostlivě, také teď se dívá na mne; vidím ho zcela dobře zde ve Vašem zrcadle — stojí za oponou,jen hlavu trochu vystrkuje. Ale myslímdle všeho, co jsem viděl a slyšel, že není právě třeba bát se nového výbuchu.“ Otevřeljsem ústa a vyvalil oěi. Jak ? — jen to ? Cítímjakés ulehčení,je pravda. Ale — zároveňtaké něco jako sklamání. Doktor odešel. Je mně, jako bych měl za nímvolat: „Vidíte — kdybyste byl snad tento — já — totiž co se mne týče — já bych Vám nebyl —“ V skutku mně pojednoupřipadá,jako bych byl nikdy ani na soupeřstvínepomýšlel! Ba je mně jako — ach, mužský je přec jen divný tvor! Konduktorce jsem teď krátce a suše sdělil, že do zítřka do'večera jsem vystěhován. Vyslechlamne se sklo penýmaočima a nehlesla. Klopí ted stále přede mnouoči. Tebe jsem zkrotil! Ale ku podivu — konduktora jsem po celý pobyt svůj ani nespatřil! Vždyckyse to tak nějak — aleje také dobře, myslím,že by mně ho bylo líto. Otylie se hněvá dál; mně je, upřímně řečeno, hněv její skoro lhostejný. Cítímjen tak jako by lehýnkouúrážku. Sdělil jsem všem v zahrádce, že se stěhuju, ona byla při tom zcela chladna, v skutku chladna, jako bych jí sdělil, že padla vařečka na zem. — Ženská je také divný tvor! Zaplať pánbůh, že jsem se jí nevyznalz „lásky“! Byl jsem v staroměstskémsvém hostinci. Mezi těmi lidmi člověkzrovna osvěžía je pak zaseschopnějšíduševní práce. Jen zas do práce, do práce! — po advokátní zkoušcejsem všech zkoušekprost už pro celý život! Jsem v plném stěhování. U malíře všeobecnývýprask,děsný rámus— příprava ku psaní druhéholistu. Poslal si ke mně zas pro papír. Vzkázaljsem mu prostě, že už mám všesloženoa ani ne vím, kde papír je. Domácíslečna řeže v zahrádce salát. Pozorujuji chladně. Ta je už zvadlá! Ať mně přijde Nerudaještě jednou s nějakou„Povíd kou malostranskou“! S . . Str. iTýden v tichém domě 3 Pan Ryšánek a pan Schlegl 87 řPjjvedla žebráka na mizinu 98 O měkkém srdci pani Rusky 107 iVečemíšplechty i 13 Doktor Kazisvět 126 ^Siátrman . . 134 Jak si nakouřil pan Yorel pěnovku 141 ,Utři lilií 147 ^Svatováclavskámše 160 'Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849,o půl jedné s po^ledne, Rakouskonebylorozbořeno 163 (Pgáno o letošních dušičkách 182 [Figurky 194 Od téhož spisovatele vyšly následující spisy, jež lze v knihkupectví dra. Grégra a Ferd. Dattla v Praze dostati : Arabesky (povídky).— Obsah: Byldarebákem.— Josef harfenista. — Blbý Jóna. — Z paměti kočujícího herce. — Erotomanie. — Franc. — Starý mládenec. — Štědrovečerní příhoda. — U okna. — Pražská idylla. — Z notiční knihy novinkářovy.— Páně Kobercovoženění. — O loretánskýchzvon cích. — Kassandra.— „Ty nemáš srdce!“ — Mémuvrabci.— Z tobolky redaktorovy.— Krátké „Les Confessions“kohokoliv z nynějších českých Jean-Jacqů. — Vel. 12° (232str.) 80 kr., skvostně váz. 1 zl. 60 kr. Feuilletony (posud čtyř svazky).— SvazekX.Studie, krátké a kratší. Oddíl I. Vel. 12° (376str.). Cena 2 zl., skvostněváz. 2 zl. 80 kr. (Obsah: Trhani. — Pražskéobrázky. —Studiemasopostni.— Rozjímánípôstni.)— SvazekII. Studie, krátké a kratši. Od díl, II. (332str.). Cena 1 zl. 80 kr., váz. 2 zl. 60 kr. (Obsah: Článkyrůzné.— Studievýstavní.)—SvazekIII. Žerty, hravé i dravé. (274str.) Cena1 zl. 60kr., váz. 2 zl. 40 kr. (Obsah: Různé.— THvadelnl.— Literárni. —• Scesanés cizíchštěpů.)— SvazekIV. Menší cesty. (233str.) Cena 1 zl. 60 kr., váz. 2 zl. 30 kr. (Obsah: Pařížskéobrázky. — Berlin. — I)vé hanzami města. — Helgoland.— Roku 1873 ve Wmstelpratru.— Severozápadnílázněnaše, — Liberec.—Výletdo kraje bídy.— Eklogy.)— Další svazky se připravují. Kxixhy veršů (Básněepické, ballady, romance, básně lyrické a časové).Velká 12°. (233str.) Druhérozmnoženévydáni. . Cena 1 zl. 40 kr., váz. se zlatou ořízkou 2 zl. 20 kr.