Jan Neruda – Matka
Pod vodou měl ji sedm let
a měla s ním dvě děti,
pak řekl Vodník: „Můžeš teď
zas domov uviděti.
Déle se však tam nesdržuj
než tři dni a tři noci,
sic zde tvé děti zardousím
a umrou bez pomoci.
Déle se mně tam nesdržuj,
to žádám ještě jednou,
sic vlny ze dna děti tvé
jak mrtvý leknín zvednou!" —
Plynula noc a plynul den,
co zas je navrácena,
co s ní se těší družka zas
i matka skormoucená.
V noci ji matka uspává
přemnohou průpovědí
a ve dne s družkou zpívají
kde kterou píseň vědí.
Plynula noc a plyne den
a plyne noc již třetí:
„Již musím od vás, volají
mne moje drobné děti.
Musím již od vás, ku kapli
jdu zbavit vší se tíže,
o matko, dejte ruku svou
a požehnání kříže!"
Rychle se matce vytrhla
a dveřmi rychle kráčí:
„Kam, družko drahá, v spěchu tak,
že sotva dech ti stačí?”
Ona však kolem okénka
Dál dále rychle kráčí,
A matka za ní z komůrky:
„Nenech mne, dcero, v pláči!”
Sklesla před Panny obrazem:
„Mou matku starou chrani! —"
a doma matka modlí se:
„Ach dceři cestu brani!"
Se zdi se Panna sklonila
zázračném u zjevení:
„Víc nepůjdeš již k muži zpět,
sic přijdeš o spasení.
Pro tebe více muže tam
ni dětí více není,
a půjdeš-li tam předce zpět
ty dojdeš zatracení!"
Oko se slzou zalívá
a srdce smutkem puká:
„Ach Panno, k dětem půjdu zas
přes všechna pekel muka!
Rci mně, o Panno, kdyby v tom
i věčná byla vina,
zda byla bys kdy mohla ty
snad opustiti syna?"
Knihy veršů. Praha: Grégr & Dattel 1873.
s. 67 - 69