na toho neúnavného kuřáka — kdyby byl, s dýmkou v ústech jen alespoň jednou vystoupil přes práh do ulice! Zvláště jeden z nich, malý pan Novák, byl by dal nevímco za to, kdyby mu byl mohl hořící dýmku vyrazit z huby. Instinktivně sdíleli nechuť sousedů k cizákovi. Ale pan Vorel seděl mrzutě za pudlem a ani se nehnul.
Krám pustnul a chudnul. As po pěti měsících začly pana Vorla navštěvovat podezřelé postavy, židé. Pokaždé pak přivřel pan Vorel skleněné dvéře krámské. Sousedé si povídali zcela určitě že Malá Strana uvidí bankrot. „Kdo se jednou se židy spustí!"
K svatému Havlu již se vyprávělo, že pan Vorel bude vystěhován a domácí pán že z krámu udělá zase byt. Konečně den před stěhováním zůstal krám zavřen již nadobro.
Následujícího dne bylo ale před zavřeným krámem páně Vorlovým od devíti hodin zrána až do večera pořád plno lidí. Vypravovalo se, že pan domácí dal, když nemohl nikde pana Vorla nalézt, krám násilně otevřít, do ulice že vypadla dole dřevěná stolice a nahoře že se vyhoup nešťastný krupař, oběšený zcela ve výši na skobě.
O desáté hodině přišla soudní komise a vešla do krámu domem. Sňali samovraha a pan Uhmůhl, malostranský policejní komisař, pomáhal.
Sáhnul do kalmuku nebožtíkova a vyndal z něho dýmku. Držel ji k světlu a pravil: „Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl — podívejte se!"
U Tří lilií
Myslím, že jsem tenkráte šílil. Každá žilka hrála, krev byla rozvařena.
Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak se rozhučela mohutná bouř, zapraskal liják, a bouř a liják trvaly až do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádkami hostince U Tří lilií, poblíž Strahovské brány. Malý to hostinec, četněji tenkráte navštívenýjen vždy v neděli, kdy tu v salonku při pianě bavili se tancem kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod arkádkami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salonku jen kratičké oddechy a vždy zas se rozzvonilo znovu. Chvilkami hleděl jsem odevřeným oknem na točící, smějící se páry; chvilkami zas zahleděl jsem se ven do tmavé zahrádky. Někdy, když šlehnul jasnější blesk, viděl jsem u zahradní zdi a na konci arkád bílé hromady lidských kostí. Bývalť zde druhdy hřbitůvek a právě tento týden vykopali z něho kostry, aby je převezli jinam. Půda byla ještě rozryta, hroby odevřeny.
310
311
Ale vydržel jsem u svého stolu vždy jen na krátký čas. Vždy jsem se zas zdvihnul a přikročil na chvilku k dokořán odevře-ným dveřím salonku, abych na tančící se podíval blíž. Vábilo mne tam krásné, as osmnáctileté děvče. Štíhlývzrůst, plné, teplé formy, v týlu přistřižený volný černývlas, oblý hladký obličej světlé oko — krásné děvče! Zvláště ale mne vábilo to oko její. Jak voda jasné, jak vodní hladina záhadné, takové neúkojné které ti privoláva ihned slova: „Spíše se nasytí oheň dřev a moře vod, než krásnooká nasytí se mužů."
Tančila skoro ustavičně. Ale dobře pozorovala, že vábí zraky moje. Když tančila kolem dveří, mezi nimiž jsem stál, vždy upřeně se zadívala na mne, a když tančila salonkem dál, viděl a cítil jsem, že při každém otočení zavazuje její zrak o mne. Nepozoroval jsem, že by byla s někým promluvila.
Již zase jsem tam stál. Zraky naše se ihned setkaly, ač děvče stálo v řadě poslední. Čtverylka se chýlila ku konci, pátá toura dozněla, vtom veběhlo jiné děvče do sálu, udýchané a promoklé. Prodralo se až ku krásnooké. Hudba začala právě touru šestou. Mezi prvním řetězem šeptala přibylá krásnooké něco a tato kývla mlčky hlavou. Šestá toura trvala trochu dýl, komandoval ji svižný kadetík. Když byl konec, pohlédla krásnooká ještě jednou ke dveřím zahradním, pak šla ku předním dveřím salonku. Viděl jsem ji, jak venku si dává svrchní šaty přes hlavu, pak zmizela.
Šel jsem a usedl zas na místo své. Bouř začala teď jakoby znovu, jako by ještě nebyla si ani zahlomozila; vítr hučel silou novou, blesky tloukly. Naslouchal jsem v rozechvění, ale myslil jsem jen na to děvče, na ty zázračné oči její. Na cestu domů nebylo beztoho ani pomyšlení.
As po čtvrthodině zas jsem se podíval ku dveřím salonku. Zde stála krásnooká opět. Rovnala si promoklé šaty, utírala vlhké vlasy a starší nějaká družka jí pomáhala.
„A proč jsi šla v té nehodě domů?" tázala se tato.
„Sestra přišla pro mne." Hlas její slyšeljsem teďpoprvé. Byl hedvábně měkký, zvučný.
„Stalo se něco doma?"
,Matka zrovna umřela." Zachvěl jsem se.
Krásnooká se otočila a vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne, zrakjejí spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za tu ruku, byla tak měkká.
Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně.
Bouř dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů.
Přitiskla se ke mně. Cítil jsem, jak se mi k prsoum lepí vlhký její šat, cítil měkké tělo, teplý, sálající dech — bylo mně, jako bych musil vypít tu zlotřilou duši z ní!
312
313
imto sva už dávr yJana N v ranýc lopředí tréty pd něstská :ených s jozdějšj kh (187j , idylickí omlouv bo satir tel této ké díky ičskému dky pa nejvyd itury vů :ntokrá vazek t aněk,ai
Jan Neruda
ARABESKY /
POVÍDKY MALOSTRANSKÉ
BRNO 2012