Videftiké lidové divadlo Alpský král a nelida Výjev ze hry F. Raimunda Alpský krá! a nclida Kolorovaný lepl 1828 (C FERDINAND RAIMUND ALPSKÝ KRÁL a ROMANTICKO KOMICKÁ originální kouzelná hra VE DVOU DĚJSTVÍCH Astragalus Linarius, Alpanor Pan Třeštil Žofie Malinka Pan Stříbřitý Augustin Trnec Lízinka Habakuk Sebastián Sabina Kristián Světlička Marta Rozárka Jeník Kryštof Ondřej František Kristiánova babička Duch Viktorie Duch Valpurgy Duch Emerenciány Alpský král alpští duchové bohatý statkář jeho žena jeho dcera z třetího manželství Žofiin bratr, obchodník z Benátek mladý malíř Málinčina komorná Třeštilův sluha kočí v Třeštilových službách kuchařka v Třeštilových službách uhlíř jeho žena jejich dcera jejich děti dřevorubec, Rozárčin ženich Třeštilových zemřelých manželek Alpští duchové, géniové v chrámu poznání, služebnictvo v TřeŠtilově domě Odehrává se na TřeŠtilově venkovském statku a v jeho okolí. Alpský král a ncUda PRVNÍ DĚJSTVÍ pkvnI výstup Jemné začíná předehra, ozývá se z ní veselý ptačí zpčv, potom přejde do zvláštních, nezvyklých zvuků lovu, doprovázených výstřely z pušek. Kdyi se zvedne opona, vidíme utišenou krajinu na úpatí vysoké hory, která se majestátně tyčí v pozadí V popředí uprostřed keř pěnišníku. vlevo pahýl zlomeného stromu a vpředu vpravo strmá skála. Sbor alpských duchů, mezi nimi Linarius, sestupuje kvapně ze svahů hory a shromáždí se v popředí jeviště. Všichni jsou v šedém jako lovci kamzíků, každý z nich nese na zádech úlovek, zastřeleného kamzíka. sbor Domů, bando! Lov už končí pro honce i pro náhončí, pro celý náš alpský sbor! Dole v lučním libosadu spočítáme na výřadu kořist strmých velehor! druhý výstup Astragalus v úhoru alpského myslivce, podobně jako ostatní duchové celý v šedém, s loveckou puškou přes rameno. astragalus IdrsněI Hej, vy lovci příliš čilí, stačí, co jste ulovili. Dopřejte už klidu laním, kamzíkům i horským stráním, dnes už bylo nadmíru ran v mém skalním revíru! linarius Stačí kývnout, velký kníže, a hned klesá do své níže jako v bouři zvadlý list kdejaký duch těchto míst. Kdo se potom odváží lovit v Alpách s kuráží, jež nás jindy, omámené krásou horských štítů, žene tam, kde zhoubné kulovnice chrlí oheň na kamzice, kde se puška nejprve rozhlaholí a když spustí, ponoří se do krve zlatá kule vyšlá z ústí! To pak národ nimrodů pozná pravou pohodu! všichni To pak národ nimrodů pozná pravou pohodu! astracalus Vídám rád vás, hrdé lovce, kráčet směle přes ledovce mysliveckým štěstím zpité! Z hor to štěstí roznášíte tajně, v souhlasu s mou vůlí, prosebníkům do údolí, kde je život velmi nuzný: zamíříte před haluzny položit jim za vrata ulovená zvířata! linarius Víme, jak jsi ušlechtilý! Chceme dospět k témuž cíli a jen pro tvou slávu, pane, plnit úkoly nám dané! Obhlédneme skromné chýše, tam pak vyslechneme tiše díky, slzy, šťastný úlek při objevu zlatých kulek, zkrátka pláč i reverence, a z nich uvijeme věnce, jež svou krásou oslaví trůn tvé alpské državy! I Všichni odejdou I TRETl VÝSTUP astracalus Isám I Velkodušnost spojí ráda s láskou naše mocná vláda duchů, volných bytostí! Duch se snadno oprostí od pozemských, nízkých pout, v touze k božským výším plout! Ale jako známe lidi dobráky i zlostníky, ba i nenávistníky, tak i v netelesné říši neobracejí jen k výši 179 Alpský král a nelida Alpský král a nelida hlavy všichni duchové! Najdeme i takové, co se spolčí s temnou moci, s nízkostí, zlem, vládou noci; tak se rodí války, zdroje strázní světa, nepokoje nebo vichry, štvoucí mraky, žence zkázy, severáky, tak se rodí hráze zloby mezi duchy, temné hroby, tak se žralok stává pánem nad bezmocným oceánem, tak i plavce bouře děsí, vrhá lodě na útesy, tak jdou lidé s nenávistí do všech bojů, zpupní, jistí, že jim po vítězství patří vavřín za krev jejich bratří. Já však cítím s duchy míru, mám rád volnost vzdušných vírů víc než jícny temné země. Také mám rád lidské plémě. Ve výšinách nad srázy, v bílé říši nad splazy mám svůj křišťálový hrad, odkud mohu sledovat, obklopený hvězdným třpytem s pochopením, se soucitem všechny marné lidské sny. Přitáhne-li pocestný, pomohu rád zbloudilému, vypravím se rychle k němu, z mračné výše nad ledovci podám ruku bludné ovci a už se mnou uhání do svatyně poznání! Čtvrtý výstup Na opačné straně jeviště Malinka a Lízinka. Malinka běií vesele napřed, ve světle modrých letních šatech, na hlavě slaměný klobouk. malinka To jsem ale pelášila! Láska dává člověku zrovna křídla! IOhlédne sel Mé milované údolí. Všechno je samý květ! A slunce září dnes dvojnásob krá- sně, jako by nebesa slavila svátek a slunce bylo králem na té slavnosti! Moc ti děkuju, sluníčko, že mi vracíš mého Augustina. Lízo, Lízinko! / Volá do kulisIKdepak jsi? Proč se tak ustrašeně ohlížíš? Co je s tebou? lízinka Ipřichází celá zmatená a velmi upovídaná I Slečinko nešťastná, co vás to jenom napadlo — chodit dnes do těchto nebezpečných, očarovaných míst? Neslyšela jste ten divoký ryk honu? Dneska si vyrazil na lov Alpský král. Vědět to, deseti páry koní byste mě z domu nedostala. Ale vy jste mě probudila a poručila mi, abych se rychle oblékla, protože musíte naproti svému Augustinovi. Vrací se dnes z umělecké cesty po Itálii. malinka No, to je pravda. Čekám tu na svého Augustina. Naposled mi psal, že přijede dnes ráno. Na tomto místě jsme se před třemi roky v přítomnosti mé matky smutně rozloučili. Však ty dobře víš, že můj otec už tenkrát nepřál naší lásce. Odmítl mu dát mou ruku — přesto, že Augustinův tatínek zemřel a odkázal mu docela slušný majetek. Ukrutně se rozlítil a Augustinovi vyčetl, že není malíř, ale břídil. Augustin se děsně urazil a rozhodl se odjet do Itálie — aby zapomněl na svůj zármutek a učil se tam na velkých vzorech. Na tomto místě mi přísahal věčnou věrnost, má hodná maminka nám slíbila pomoc, ale znáš to — jak to vypadá s mým nešťastným otcem. Tady jsme se rozloučili a slíbili si, že tady se zase obejmeme. Soudíc podle jeho dopisů, udělal v umění velký pokrok. lízinka Cha! Itálie! Umění! Co jsou mi platní všichni malíři z celé Itálie a Austrálie! Tady v těch horách sídlí Alpský král! Jestli nás uvidí, je s námi konec. malinka Uklidni se. Hlavu nám přece neutrhne. lízinka Ale může nás připravit o krásu — a bez krásy je na tom děvče hůř než bez hlavy. Ostatně krása s hlavou strašně úzce souvisí. Kdo nás pohladí po hlavince, když nebudeme krásné? Copak vy nevíte, že každé děvče, které spatří Alpského krále, v tu ránu zestárne o čtyřicet let? No, co koukáte, neu-smlouváme ani minutu. Čtyřicet let — a připočítejte k tomu, kolik je nám teď — to bude pěkná cifra! Jenom si představte následky té strašrTé proměny. Jak by se asi tvářil váš milovaný malíř, kdyby ve vás místo kvetoucí jarní krajinky objevil velebnou zimní krajinu holandské školy? Co by řekli všichni mí ctitelé, kdyby mi ten netvor rozryl tváře vráskami tak, že bych vypadala jako stoletý svitek pergamenu? malinka Kdopak ti nakúkal takové báchorky? Málem bych se sama vyděsila. Žádný AJpský král není. lízinka Že není? Jenom počkejte — za chvíli vás budu zdravit jako svou babičku. Pojďte honem — nebo uteču sama. /Chce odejít/ malinka Tady zůstaneš! Augustin se musí objevit každou chvíli, sluníčko je už vysoko, a ty mě musíš dát trochu do pořádku. Vítr mi úplně rozcuchal vlasy. Doufám, žes vzala zrcátko, jak jsem ti poručila? lízinka No ovšem, vzala, to bych spíš na svůj strach zapomněla. malinka Tak. /Sedne si na kmen a rozpustí si vlasy. Lízinka stojí se zrcadlem před ní! Drž je pořádně! Víš, Lízinko, musím vypadat trochu k světu. Vrací se z Itálie, a tam jsou prý samé krasavice. lízinka Hahahaha, to bych se na to podívala! Já znám na celém světě jenom jednu krasavici. Jistě mi rozumíte, slečinko. malinka /to vztáhne na sebeIAle to mi lichotíš, Lízo, to si nezasloužím. lízinka /stranou IOna si myslí, že míním ji. Jak jenom může být někdo tak domý-šlivý — já myslím přece sebe. malinka Ták, Lízinko, teď jsou všechny prameny volné — dobře drž, Alpský král nám neublíží. lízinka Pro všechno na světě, ani to hrozné jméno nevyslovujte! ILekne sel Tady v křoví něco šustí. Nebesa! Málem jsem leknutím upustila zrcadlo. IZ křoví vylétne tetřev. Lízinka vykřikne! Alpský král! / Uteče i se zrcadlem I malinka /volá za nil Lízo! Lízinko! Co křičíš, byl to jenom pták! Pro Krista pána, odnesla s sebou zrcadlo. A určitě se nezastaví dřív než doma. Lízinko! Slyšíš? To je hrůza! Moje vlasy! Kdyby teď přišel Augustin a viděl mě, jak vypadám! To bych snad ani nepřežila. Pane bože, to si snad nedovedu ani představit, to je to největší neštěstí, jaké může člověka v životě potkat. / Ovládne se I Ale fuj. Malinko, to se přece nesluší, taková marnivost. Augustin tě přece nemiluje jenom kvůli tvým vlasům? /Zlostně/ Jenže krásně upravené" vlasy tomu napomáhají. Můžu já za to, že muži jsou už prostě takoví? Copak se neříká, že hezká ženská utáhne mužského na vlásku? Vždyť je to pravda — vábné vlasy zvábí každého. /Ohlédne sel Ach, támhle jde — už běží na kopeček! To je úžasné — IPoskakujeI — to je nádhera! /Náhle ztichne I Jenom kdybych nebyla tak rozcuchaná! Schovám se tady za ten keř, snad to stihnu dát se trochu do pořádku. ISchová se za růžový keři pátý výstup Augustin v prostém cestovním obleku, pod paží má desky. augustin Od mořských skal, od pobřeží země kouzelné a svěží, tam, kde lány zlatě zrají pod oranžovými háji a kde apeninské štíty sní sen slavný, věkovitý, kde duch umění má sílu dospět k mistrovskému dílu, 180 181 Alpský král a nelida Alpský král a nclida kde nám každá zřícenina, každý palác připomíná nejen hrůznou sílu času, ale velikost a krásu: ze svatyně přírody do poklidné pohody vracím se teď věren poutu zlatých, dobrých rodných koutů, věrné lásky, něžných citů, vzácných obrazů a třpytů! Jako ve snách kolem planou na radostnou uvítanou! Zdravím vás, rodné hory! Vzpomínky ve mně ožívají a podávají mi krásný věnec upletený z dávných radostí. Ale ve vší té kráse postrádám to nejkrásnější, ve všem tom, co je mi tak milé, chybí to. co je mi nejmilejší. Kdepak jsi, má drahá Malinko? Proč na mě nečekáš? Že by nedostala můj dopis? Je nemocná? Nejspíš nemůže tak brzy z domu. Určitě přijde. Zatím si nakreslím tady tu krajinu. Má ji ráda a já jí dám ten obrázek jako dárek na uvítanou. /Sedne si na kmen a kreslí /Ta hora tam se překrásně leskne v paprscích slunce, vzduch je zrovna průzračný, a tady — ta tmavá skála, a ten nádherný růžový keř — Jenom jedno se mi nelíbí, ty růže jsou moc bledé, znám krásnější — co kvetou na jejích tvářích. Kdyby tady byla Malinka, určitě by mi řekla, jaké barvy mám zvolit. malinka /rozhrne oběma rukama keř. takíe je vidět do půli těla; láskyplně sleduje pohledem Augustina a řekne něžně I Namaluj je modré — jako věrnost. aucustin /nadšení! Malinko! /Padnou si do náruče/ malinka Augustine, drahý Augustine! astrag alus Iobjeví se na skalisku v popředí a voláI Hejsa hej! To je mi nějak veselo v tom alpském údolí! /Opře se o pušku a poslouchá rozhovor, který následuje/ Augustin Má milá, krásná, hodná Ma- linko — /Náhle žertovně / — ne, jsi zlá, Malinko. Trápila jsi mě — i když to bylo jen chviličku! malinka Nezlob se, Augustine! Augustin Pomstím se ti — tím, že tě políbím! I Líbá ji 1 malinka Ty jsi ale pomstychtivec! aucíustin /něžnělZlobíš se? malinka /nevinněI Vůbec ne, jenom se klidné msti. Říká se, že pomsta je sladká, a já tomu teď skoro věřím. augustjn Malinko moje! To je velké štěstí, že tě zase vidím. Teď už nás rozdělí leda smrt — malinka A můj otec. Ten je snad ještě horší než smrt, Augustine. Proč jenom je ten hodný tatínek na mě tak zlý? Augustin Neboj se, Malinko! Až uvidí, jaké jsem udělal pokroky ve svém umění, až se přesvědčí, jak pevná je moje láska, určitě nám svoje požehnání neodmítne. Půjdu za ním ještě dnes. malinka Ach, to je marné. Otec nemluví už vůbec s nikým — nanejvýš s rodinou a jen občas se služebnictvem. Stal se z něj ukrutný nelida. aucustin To snad není možné. Tak nadšeně jsi mi vyprávěla, jaké má dobré srdce, jak je spravedlivý. malinka Je hodný — i spravedlivý. Jenomže — vždyť to přece víš — když měl ještě ve městě velké knihkupectví, falešní přátelé ho připravili o spoustu peněz, které jim ve své dobrotě půjčil. Takový nevděk a lidská ničemnost ho dohnaly k tomu, že se svého obchodu vzdal, odešel z města a usadil se tady na venkově, aby unikl dotěrnosti podobných lidí. Ustavičně čte nějaké filozofické knížky a úplně se z toho pomátl. Nevěří nikomu a ničemu. Na každého se rozlítí a kdejaká maličkost v něm probudí strašnou zuřivost. Nikdo s ním nevydrží — ani maminka. Každý před ním ve strachu utíká a on pak kdekoho podezírá ze zrady a nikomu neumožní, aby se hájil. Jeho nesnášenlivost je den ode dne větší a my se už bojíme i o jeho život. A udělali bychom všechno na světě, jen aby se přesvědčil, že ho máme rádi. Ale jak ho přimět, aby uznal, že je ve své prchlivosti nespravedlivý, a změnil se? Všechny už proti sobě popudil a odmítá vidět lidi v lepším světle. Tvoje jméno nesmíme před nim ani vyslovit. Ví, že maminka naši lásku schvaluje, a nenávidí ji proto k smrti. aucustin Osud je krutý. Zase ničí všechny mé sny o štěstí. Jsi tedy pro mne ztracená, Malinko? malinka Kdybych jen věděla, jak si tě vydobýt! Kdybych byla volná jako ten-pták, který setak vesele vznáší pod modrou oblohou, šla bych s tebou na kraj světa. Jak je ten pták šťastný, zrovna mu závidím. Jemu nemůže svobodu nikdo uloupit. /Astragalus sestřelí ptáka ve vzduchu, ale nevidíme, jak pták padá. Malinka se lekne/Hív1. astragalus /drsněl Ale může! Výstřel z pušky. , malinka /vzhlédne / Augustine, podívej se! Augustin Kdo jsi, zázračný muži? astragalus Říkají mi Alpský král. malinka Alpský král! To je hrůza! IV bezvědomí klesne do Augustinova náručí/ augustin Co je ti, Malinko? Pomoc, pomoc, pomozte jí! astragalus Ise směje/To by se musel i kámen slitovat. Buď milosrdná, skálo, a otevři rychle svoje srdce. / Vrazí pažbou pušky do skály. Skála se otevře a je vidět malý vodopád, jak tryská nad růžemi. U něho dva géniové chytají vodu z pramene do zlatých mušlí a pokropí Malinku / Probuď se, bláhová! Toužíš po křídlech a rouháš se tak zemi! aucustin Otevírá oči. Jak je ti, Malinko? malinka Že se ptáš! Pohlédla jsem na Alpského krále! Určitě jsem zestárla o čtyřicet let. Poznáváš mě ještě, Augustine? aucustin Mluvíš, jako by ses pomátla. Co je s tebou? malinka Mám vrásky, milý Augustine, tisíce vrásek. Vypadám strašně. Nedívej se na mě! augustin To jsou nápady! Jsi stejně krásná jako vždycky. malinka Že jsem krásná? Jistě? A nemám vrásky? Ani jedinou? aucustin Ani jedinou. malinka Pane bože, děkuji ti! Tolik strachu jsem v životě ještě nevystála! augustin Čeho ses bála. Malinko? malinka Lízinka mi vyprávěla, že děvče, které pohlédne na Alpského krále, zestárne rázem o čtyřicet let. astragalus /vystoupí/To říkala? malinka Už je tady zase! /Skryje tváři astragalus Teď slyšte bez obav, co praví Alpský král! Dvakrát jsem spatřil, jak vám plamenem jako sníh za červánků srdce září a v hoři, s ryzí touhou spřízněném, hovoří vroucné slzy z vašich tváří. Protože vidím z hloubi duše rád párek tak vzácně věrných pozemšťanů, spoléhejte dál na můj majestát: beru si vaši lásku pod ochranu. Ik Malince I Vím. že tvůj tatínek je škarohlíd, slyšel jsem ho, jak všemu lidstvu klne, jak pádí lesem na nejvyšší štít soptit své hněvy zlé a záštiplné. Věř proto věrnosti, věř její moci, s poznáním zkříží zbraně pomatenec, už brzy spatříš o svatební noci hvězdy a Alpský král k ním přidá věnec! I Odejde I 182 183 Alpský král a nelida Alpský král a nelida sestý výstup Augustín, Malinka malinka Slyšel jsi, Augustine? je to jako sen. Prý budeme šťastní. Augustín Musíme mu věřit. Doposud jsem řeči o jeho existenci považoval za báchorky. Ale teď jim věřit musím, jestli nechci popírat svoje smysly. malinka Pojď, musíme všechno povědět mamince. Nějak to zařídím, abys s ní mohl promluvit. Svěříme svůj osud Alpskému králi. Nemůže být zlý, podívala jsem se mu přímo do očí a vůbec mi to neublížilo. Viď, že ne, Augustine? Že jsem ani trochu nezestárla? Augustin Nezestárla, Malinko. Co jsme se setkali, nanejvýš o hodinu. malinka jenom o hodinu? /Něžně se mu zahledí do očí! No, jedinou hodinu snad oželím — byla to šťastná hodina, prožila jsem ji s tebou. augustin Malinko moje! Já jsem šťastný—z toho, že jsem s tebou! IRuku v ruce oba odejdou I sedmý wstup Proměna Pokoj na Třeštilově statku, Žofie, Sabina, kočí, veškeré služebnictvo sbor Vaše milost je tak milá, přesto máme všeho dost! Pán, vzteklounek, nám jen spílá, opustíme domácnost, kde se na nás tolik žádá, a vám ukážeme záda! Žofie Uklidněte se, lidi drazí, zůstaňte u nás! Mějte trpělivost! Doufejme, že se brzy všechno změní. Jděte po své práci! Kdyby přišel můj muž — hrůza na to jenom pomyslet. kočí Ale proč, milostpaní? Jenom ať se doví, že to s ním není k vydržení. My děláme, co můžeme, ale on je na nás jako ras. zoriE Všechno se změní! Psala jsem bratrovi do Benátek, vylíčila jsem mu manželovu duševní chorobu a její neblahé následky. Přijede možná ještě dnes. A udělá všechno pro to, aby ho z té jeho svárlivosti vyléčil. Nebo mě od mého ubohého muže odveze. kočí Nejvyšši čas. Milostpaní si už není vůbec podobná. Tři ženy už k smrti utrápil. Je to učiněný modrovous! osmý vystup Předešlí, Habakuk Žofie A já musím poslouchat tyhle neo-malené řeči! Habakuku, je můj manžel ve svém pokoji? A Malinka — je už doma? habakuk Milostpán je už zase v letním pokoji, sám si tam přenesl psací stůl a židli. A dlouhými kroky rázuje sem a tam. Já byl dva roky v Paříži, ale uji-šťuju vás, milostpaní, takového pána jsem ještě nezažil. sabina To nám ještě scházelo! Teď už nemůžu ani do zahrady! Určitě zabavil klíč od zahradních dveří. — Já nemůžu vařit — Žofie Tak jděte letním pokojem. sabina Copak si tam někdo troufne, když je tam on? To už spíš do lví klece! Každého hned vyhání. Když vejde do kuchyně, nejraději bych zalezla pod pec. habakuk A tam je to samej šváb. kočí Mě už teprve nemůže vystát. Musím se vždycky schovat rovnou pod seno. habakuk Mě nenávidí jenom potud. / Ukáže do půli těla I Říká, že jsem jenom poloviční člověk. Žofie Ale pořád vám přece dává nějaké dárky. sabina To je pravda — ale jak? Spustí na člověka bandurskou a peníze mu hodí pod nohy. habakuk Och, to je ještě v tom nejlep-ším rozpoložení. Ale tuhle vzal svoje zlaté hodinky, pomyslím si, to mi je chce nejspíš darovat, ale on — hodil mi je na 184 hlavu. Takové styky s panstvem — to je pod mou úroveň. Já byl dva roky v Paříži, ale něco takového jsem ještě nezažil. Nač já potrebujú dvoje hodinky? Svoje mám v hlavě, ale na hlavu mi druhé nikdo házet nemusí. sabina V doměse prostě nedá vůbec nic dělat, když člověk nemůže ani do zahra-dy- habakuk Tady se člověk ničeho nedopracuje! všichni Zkrátka a dobře, my všichni chceme pryč! Žofie Vy byste tak najednou opustili svou paní? Copak jsem vás zrovna nehýčkala? Sami vidíte, že já i moje dcera musíme snášet stejné hrubosti! Ne, já vás nepustím! Dnes nebo zítra přijede můj bratr. A ten si už s mým manželem poradí. Do té doby se musíte s rozmary svého pána nějak vyrovnat. všichni To nejde, milosti, opravdu to není k vydržení! Žofie Ať vám to osladí tahle maličkost — /dá každému několik stříbrňáků I — mějte ještě trpělivost, snad to nějak vydržíte. všichni Ach! Ruky políbení, milostpaní. kočI No, uvidíme, jestli s ním nějak vyjdem. habakuk Dokud vyjdeme s penězi, vyjdeme i s ním. sabina Víte. milostpaní, on by ten milostpán vůbec nebyl tak špatný — kočí Vůbec ne — jenom kdyby byl úplně jiný. habakuk Jasně, v tom je ten zádrhel — Žofie Teď už jděte klidně po svých. všichni Už jdeme, milostpaní. /Rozcházejí sel koCI Milostpaní je zkrátka moudrá paní. Vždycky říkám, že milostpaní musela být někdy kočím. Protože milostpaní moc dobře ví, že kočár se musí nejdřív řádně promazat, aby dobře jezdil. /Hloupě se směje a odejde/ sabina /políbí Žofii'ruku I Jen co je pravda. Milostpaní je paní, jakou by na světě pohledal. /Odejde/ habakuk Ujišťuji vás, milosti, já byl dva roky v Paříži, ale srdce, jaké má milostpaní, to je opravdu, jak se říká po francouzsku, „nouveau"! devátý výstup Lízu,předešlí žofie Konečně! Kde je Malinka? Přijel Augustin? Setkali se? lizinka O tom všem nemám ani zdání, milostpaní. Nevím vůbec nic než to, že Alpský král, ten, co si zasedl na děvčata, vyrazil na lov. A že mě zrovinka na tom místě, kde se měli setkat, přepadl tak děsný strach a že jsem běžela zpátky co mi nohy stačily. žofie A Malinka? lízinka Chtěla počkat na svého milého. Nemohla jsem ji přesvědčit, aby se vrátila se mnou. žofie Cože?! Vy jste si dovolila nechat mou dceru samotnou? Taková lehkomyslnost! A vám jsem svěřila své dítě! Musím tam někoho poslat. Co kdyby se jí něco stalo?! Panebože, mám já to na světě trápení! lizinka Ale milostpaní — žofie Zmizte! /Spěšně odejdeI desátý výstup Lizinka, Habakuk lIzinka Ive vzteku/Ne, to se nedá vydržet, tenhle dům je učiněná mučírna. Copak se to smí, sloužící takhle ponižovat? habakuk Však je to taky pěkná pakáž. Já jsem sluha, ale kdybych byl svým vlastním pánem, sám sebe bych musil vyhodit. lIzinka Prý lehkomyslnost! habakuk Taková nadávka! 185 Alpsky král a nelida Alpský král a nelidu lIzinka Drž klapačku! Kdybych se nemusela koukat aspoň na tohoto otravu! h abaku k Já nejsem žádný lidožrout, ale pokojské prostě nenávidím! Tahle ženská je mi přímo odporná — nevěří, že jsem byl v Paříži. /Zlomyslné / Dobře vám tak, mamzel Lízo! lIzinka Ty chudinko! Vůbec si nezasloužíš, aby komorná mých kvalit s tebou dlela pod jednou střechou. h a b a k u k Komorná! Jenom se s tím tolik nevytahujte. Vy jste tohle povolání ne-vynalezla. Ujišťuju vás, já byl dva roky v Paříži, a tam jsou komorné — kdyby se ty přeložily k nám, byl by to přímo komorní koncert! A všechny zdejší komorné by se musely schovat. A vy zvlášť, vy ex-komorná! lIzinka A vy jste hlupák, i když jste byl dva roky v Paříži! A jestli si ještě jednou dovolíte otřít se o mě svou nevymáchanou hubou, vyhlásím jí válku a podám vám nejpádnější důkaz o tom, jak energicky dokáže zdejší komorná hájit čest svého stavu! /Dá mu pohlavek a rychle odejde! habakuk /drží si tvářI No ne, čeho se člověk v tomhle domě dožije — já byl dva roky v Paříži, ale něco takového jsem ještě nepoznal. /Drží si tvář a odchází! jedenáctý wstup Menší místnost. Napravo vstupní dveře, zasklené dveře vlevo vedou do zahrady. Na této straně je masivní staromódni stůl a židle. Vpravo — u zdi vedle dveří — je vysoké zrcadlo Vedle dveří do zahrady sekretář. Třeštil prudce vejde zasklenými dveřmi. Působí dojmem velmi vznětlivého človeku. .Na lidi se dívá jen zlomek vteřiny nebo postranním pohledem a rychle se odvrátí, buď zlostně, nebo pohrdavě. třeštil Ha! Tak! Tohle už dál nejde, zle je, hrůza, co se tady děje všude se to hemží lháři, za zády mi podfukaří, ukradnou, co nezakopu, i tak hnedka chytí stopu! Sice nejsem zadlužený, . mám sto tisíc dobr^ měny, přesto smrdím pořád málem. Potřeboval bych být králem! Kůň je marod na kopyta, kroupy pomlátily žita, dcera vrní od rána, celá zamilovaná, proč se ještě neukázal její galán, malíř mazal, člověk bez postavení, bez majetku, bez jmění! Do pekel! I moje žena je té lásce nakloněna, když se líbají, je ráda, libuje si, rozumbrada, že má holka kamaráda, tak se ta má nenálada šíří. hrůza na mne padá! Kdo mě chápe? Kdo? Ti chrti, co mě chtějí uštvat k smrti? Všichni, všichni mě jen mučí. jak mi všichni hýbou žlučí! A proto jsem rozhodnut skoncovat brzy a nadobro s lidmi: jsou odporně drzí! Co nejdřív nás rozdělí pořádná zeď! Všem, světu, dám výpověď! Ano, a hned! Cit, Přátelství, Oddanost, Láska a Touha jdou po řadě správně, ta řada je dlouhá, a přesto ty svůdné a falešné dámy, co našince málem půl století mámí, chci pozvat k nám na kafe, popadnout bič a poučen Timónem zařvat: Marš pryč! 186 A konec! Celý svět není nic jiného než jedovatý bolehlav! Já ho ochutnal a zešílel jsem z toho! Já od lidí nic nepotrebujú. Ale lidi taky nedostanou nic ode mě! Ani dobrého, ani zlého, ani sladkého, ani kyselého. Ani své zkyslé víno jim už neprodám. Zašil jsem upřímnost a sklidil samou faleš. Všude samá zvrhlost! Jsem na nejlepší cestě stát se přičiněním svého vlastního švagra žebrákem! Přesvědčil mé, abych svůj majetek svěřil jednomu obchodnímu domu v Benátkách. A tomu obchodu teď hrozí bankrot. Nedostávám ani groš úroků. Ba ani zprávu od svého poťouchlého švagra. Nejspíš je s tou pakáží podvodníckou ve spolku. A tak mě klamou a podvádějí všichni! Všichni! Nechci mít už jediného přítele — jen tuhle neblahou zkušenost. Jen chuděra, světem a neštěstím štvaný, co sbírá vzdor dobrému čuchu zlé rány, má pořád nos nadranc a šrámů má tucty, jen taková bytost je hodna mé úcty! Nemám věru lehký život na tomto světě. Přátelství mě zklamalo, láska podvedla a manželství trýznilo. Mohu to dokázat, mám na to čtyři úřední potvrzení — jsem totiž počtvrté ženat. A moje ženy? Hrůza! Každá z nich měla jinou nectnost. První byla panovačná. Chtěla si hrát na královnu. Až jsem musel trumfovat jako žaludský král. Druhá byla žárlivá k zešílení. To si mně třeba sedla na obličej moucha a ona — bác — okamžitě ji zabila. To byla první dvě manželství — dá se říct, rána za ranou. Třetí byla náměsíčná. Chtěl jsem jí v noci něco říct a ona — seděla na střeše. No řekněte, bylo to k vydržení? Jenže ony tvrdily, že to není k vydržení se mnou, a ze samé zlomyslnosti zemřely. Ale já bloud nezmoudřel, posedla mě ďábelská choutka a vzal jsem si čtvrtou. A tahle čtvrtá je čtyřikrát tak falešná jako ty předchozí. Nabádá mé dítě k neposlušnosti. Bere v ochranu malíře, který z hladu hraje všemi barvami. Bez přestání si šušká s tou verbeží sluhovskou, paktuje se proti svému pánovi a manželovi. /Vyhlédne pootevřenými dveřmi/ Ha! Okouní tu pokojská. Určitě má v hlavě zase nějaké taškařiny. Copak pokojská, ta by nebyla ještě nejhorší, ta je dokonce ze všech nejlepší — ale já ji nenávidím! Strašně ji nenávidím! Zavolám ji sem a obmyslně ji proklepu. Hej! Lízo! /Křičí/Pojď sem! dvanáctV vystup Předešlý, Líza vchází se strachem. lIzinka Poroučíte, milostpane? třeštil /stále příkře/Musím si s tebou promluvit. lIzinka Hekne se/Se mnou? /Stranou! To bude povedená konverzace. Koulí očima už teď. třeštil /stranou I Půjdu na to rafinovaně! /Drsně/Pojď sem!/LIzinka se váhavě přiblíží. Třeštil si ji s pohrdáním prohlíží od hlavy až po paty I Ženská bezectná! lIzinka Milostpa — třeštil Jakápak milost — žádná milost. — Ticho buď a odpovídej! lIzinka Zároveň? To přece není možné! třeštil U tebe je možné všechno. Neznám podvod, kterého bys nebyla schopná. Ty jsi mozaika ze všech falší poskládaní /Stranou/ Musím se krotit, abych s ní nejednal nezdvořile. lIzinka IpobouřenaITo si mám nechat líbit takové sprostoty? 187 Alpský král a nclida třeštil / prudce / Ano, ty jsi je necháš líbit! A ani necekneš. Jaké lotroviny jsi měla zase v hlavě? Chceš mé okrást? LfziNKA Ne! třeštil Co tedy? lIzinka Chci se poroučet! I Chystá se odejít I třeštil I vezme nenabitou loveckou puškuJ Ani krok! Nebo tě zastrelím! lIzinka /křičí/Pomoc, pomoc! třeštil Ani muk! Mluv! Proč ses tady tak podezřele ochomejtala? Co máš za lubem? Lfzinká Kristepane, co když to spustí! třeštil Co na tom! Něco spustit musí — buď tvá pusa nebo puška. lIzinka Ale co! Nebudu přece riskovat vlastní život! /Klekne si/ Milostpane, všechno přiznám. třeštil Konečně vyjde všechno najevo. Nebesa, otevřete se! lIzinka Sla jsem se podívat, jestli se slečna nevrací z alpského údolí. Milostpaní mi zle vyčinila za to. že jsem s ní nezůstala, když čeká na svého milého, který se má dnes vrátit. Milostpaní táhne se slečinkou za jeden provaz, ale protože se mnou jednala tak nepěkně, zradím ji. třeštil Neslýchaný podvod! Ó, ty falešná Niobe! A ty, ty podlá osobo, ty se opovažuješ zradit svou paní, které jsi povinována nejhlubší vděčností? ó, lidé, lidé! Plémě hadí! Zmiz, nevděčnice, nechci tě už v životě vidět! lIzinka Ale co jsem měla dělat? třeštil Mlčet jsi měla! lIzinka A milostpán by mě zastřelil. třeštil Nesmysl. Není nabiti Všechno samý podvod. lIzinka Takže jsem se třásla strachy pro nic za nic? To je ohavné. třeštil Ne, pro nic za nic ne, ty krokodýle v zástěrce komorné! Něco za tu zradu přece jen dostaneš: mé opovržení, mou nenávist, mé nadávky — a svou mzdu. /Hodí jí váček pod nohy! Vezmi si to a táhni z mého domu. Vezmi si to, ať máš čím platit — nebo tě vyplatím tak, že budeš koukat! Tak ber — proč si to nebereš? lIzinka Však já si to vezmu. / Uvažuje/ Milostpane! třeštil Nač myslíš, ty zmije? Shrábni to a zavolej mi svou paní! lIzinka /ukáže rychle na zahradní branku /Támhle -jde! třeštil / rychle ke dveřím vedoucím do zahrady / Kde? Sem s ní! lIzinka /spěšně zvedne váček/ Blázen starý! /Rychle odběhne/ třeštil Ise za ní díval Vzala si ho! Ó světy, rozpadněte se! Tenhle žensky hmyz si troufá tropit si ze mě šašky! O, Třeštile! Všichni tihle lidé jsou ke mně falešní — a já se k nim za to chovám jako dobrý otec! Ha! Tam jde má žena. Hrůza pohledět — vlasy se mi ježí, jen se na ni podívám — vypadám asi jako dikobraz. třináct v vystľp Předešlý, Žofie Žofie /mírně/Co chceš, muži? třeštil Tebe chci, ze všech lidí na světě právě a jenom tebe! A od tebe chci tělo mého těla, krev mé krve, svoje dítě chci! Kde je? Žofie /v rozpacíchI Není doma — třeštil I velmi prudce tlak je to tedy! Kde je? - Kde? Žofie Proč tak zprudka? třeštil Pro tebe zprudka — a já žasnu nad tím, jak jsem chladnokrevný. Je venku v lese. 1 své dítě jsem tedy ztratil? Žofie Nonono, medvěd ji v lese nesežere. třeštil Ale.jeden mladík — S tím malířem to tedy ještě neskončilo? Žofie A taky to skončit nesmí! Závisí na tom štěstí a klid tvé dcery. Ona ho milovat nepřestane! Alpský král li nclidj třeštil A já ho nepřestanu nenávidět. Žofie Co máš proti němu? třeštil Nic, jenom to, že je! Žofie Co máš proti jeho umění? třeštil Všechno! Nenávidím malířství! Zmenšuje přírodu a tím ji uráží. Příroda je nedostižná. Je jako věčně mladé dívčí tělo, kdežto obrazy jsou jako nalíčené mrtvoly. Žofie S takovými názory nemohu a nesmím souhlasit. Mám přímo povinnost neschvalovat je. třeštil Protože sis umínila mě nenávidět, podvádět, obelhávat atafcdále. /Odvrátí se od ní! Žofie Dovol, abych ti řekla — třeštil Zase lež! žofie Ale já ještě nic neřekla — třeštil Otevřeš pusu a už z ní vypadne lež. žofie Podívej se na mě aspoň — třeštil Vyloučeno! Zakázal jsem svým očím jakékoli setkání s tvými. To jsou mi milejší jedovaté oči havraní než ty tvoje zamilované. A ven z mého pokoje! /Sedne si a otočí se k ní zády/ žofie /pobouřeně/Ty se ke mně obracíš zády? třeštil Doslova i obrazně. Ty taky děláš všechno za mými zády. tak se mnou taky tak mluv. Já nemám Janusovu hlavu, mám jenom jednu tvář, a to není tak moc. Ale i kdybych měl sto tváří, všechny bych od tebe odvrátil. Proto mě zbav své přítomnosti. Ven, příšero! Žofie Varujú tě naposledy, muži. Takové jednáni jsem si nezasloužila. A taky je nehodlám už dál snášet, nemám-li ztratit poslední zbytky sebeúcty. Nic si nezaslouží tvou nenávist tak, jako tvoje vlastní jednání. To je nepřítel, který vede válku ve svém vlastním domě. Mám opravdu nejvyšší čas odejít. Jinak bych asi podlehla hříšnému přání, aby tě nebesa osvobodila od světa, který se stal pro tvé kruté srdce břemenem a na němž nemáš jiné potěšení než týrat své nejbližší. /Rozhořčená odejde! třeštil /sám I Strašná ženská. Všichni se spikli proti mně a já nikomu nepřeložím stéblo přes cestu. Někdy pravda vybuchnu, ale je to jen výjimečně. Ale když to ze mě vylítne, stejně už nevím, co jsem říkal. Jenže lidi jsou zlí, nejraději by mě otrávili. A tato žena, kterou jsem měl rád — a za to bych zasloužil napráskat — tato žena mě podvádí. A zároveň chce, abych jí věřil. Copak je to možné? Znát tak někoho, kdo by mi půjčil aspoň kapku důvěřivosti. Dal bych mu za ni všechny své zkušenosti. /Postaví se ke dveřím do zahrady /Zahrada — to je můj jediný přítel. Příroda je skvostná. Všechno je v ní tak báječně uspořádáno. Ale co ty housenky?! Zase tam ožírají ten strom! Havěť příživnická — Jak se to rozlézá!/Posměšně se raduje/Ale jenom si žerte! Do toho! A až tu nezbude vůbec nic, zase o dům dál. Bra-vissimo. /Na okamžik se zastaví zamyšlen, se založenýma rukama I čtrnáctý výstup Předešlý. Hlavními dveřmi vchází Habakuk, v ruce drží kuchyňský nul habakuk No, zkusíme to tedy. / Uvidí Třeštila a lekne se /A sakra, stoji zrovna u dveří do zahrady! Jak se teď dostanu ven? Prošmejknout se kolem něj — to si netroufám. Vyrazí na mě jako pes uvázaný na řetězu. Ále, co se mi může stát! Byl jsem dva roky v Paříži. Dovolte, milostpane, abych — /Třeštil se rychle otočí a lekne se. Habakuk se rovněž lekne I třeštil Co je? Co chceš? habakuk /pro sebe/ Už na mě štěká. /Bezděčně schová n&il třeštil Ichytí ho za hnuli Co tady pohledáváš? Čeho ses polekal? 188 189 Alpský král a nclida Alpský král a nclida h a b a k u k Ipro sebe/Už mě drží./Hlasití/ Promiňte, milostpane, ale já mám — tSeštil Co máš? Špatné svědomí máš! Co to schovávaš? h a b a k l! k / ukáže nůž/Vůbec nic neschovávám, milostpane. To je kuchynský nůž — třeštil /zděšeně odskočil Hrom a peklo! Ten chlap mě chtěl zabít. h ab a ku k Ale propána — třeštil Okamžitě se přiznej! /Chytí ho a vyrve mu nůž/Ten nůž je nabroušený na mne? h a b a k u k Přece by milostpán nevěřil — Chtěl jsem se milostpána jenom zeptat - třeštil Jestli mě smíš zabít? habakuk Ale propáníčka, to bych se milostpána musel dlouho vyptávat — třeštil Ty zrádče! habaklk Dovolte, milostpane, abych vám vysvětlil — třeštil Nic nedovolím! Zmiz odtud! habakuk /stranou/ Nepustí člověka ke slovu. /Nahlásí Milostpane. musíte mě vyslechnout. / Chce jít k němu I třeštil Ichrání se židlí/ Neopovažuj se přiblížit ke mně! Nejspíš má u sebe těch nožů ještě víc. Je to učiněný nožíř. habakuk Tak si mě pro mě za mě prohledejte — třeštil (znovu ho chytí) To taky udělám. Přiznej se, ty bandito, ty mafiáne, kdo tě zjednal? habakuk Já vůbec vaší milosti nerozumím. třeštil Chci vědět, kdo tě na tu beštiálni vraždu najal. habakuk Propána, milostpaní jenom chtěla — třeštil Dost! Stačí. Víc vědět nepotrebujú. Strašné! (Habakuk chce promluvit Třeštil křičí) Mlč! Má žena si na mě najala vraha! (Klesne do židle a zahalí si tvář) habakuk (pro sebe)Jo je strašné! Vždyť já měl jenom vydloubnout čekanku. (Lomí rukama) A on si myslí, že ho chci zapíchnout. To je strašné! Hrůza! třeštil Máš pravdu. Je to strašné — je to příšerné! Je to ten nejhnusnější zločin, jaký kdy dějiny světa zaznamenaly! (Vezme židli) Ven, ty vrahu! Ty bandito! Ty netvore v sluhovské livreji! habakuk Ale milostpane — třeštil Ať už tě nevidím — habakuk Ale já jsem přece — třeštil Ven, říkám, nebo — (Vyžene ho) habakuk (už za dveřmi, křičí) Já byl dva roky v Paříži, ale něco takového jsem ještě nezažil. (Odejde) třeštil (sám) To je vrchol. Ve svém vlastním domě nejsem bezpečný. Proto rychle, rychle ven z těchhle prokletých čtyř stěn! Ale dříve beze zbytku pomstím se jim na nábytku! Dokud člověk nerozmydlí čtyřicetiletou židli, kde sedaly mé tři ženy, nemůže být spokojený! Užíraly mi tu štěstí! Tumáš, nohou! Kdepak pěstí! Rozdupám tě! (Rozdupe židli) Co ty, stole, kde já, dobrák, v jednom kole psával zrádným přátelům! Už je konec hloupým snům! (Chce bouchnout do stolu, ale rozmyslí si to) Mám svou hrdost, nejsem hňup, tak dost! Navíc je to dub! — Zrcadlo! Ha! Až mě mrazí! Jaká propast mravní zkázy! Je to modla krásných tváří, blázni, její podělkáří, s pukrlátky, nafintění, bílé zuby na ni cení, s gustem opičáků civí, pitvoří se jako diví! Co jsi? Nablejskaná pakáž! Samolibé ženské lákáš, ,190 šíříš samý klam a šalbu, proto zahajujú palbu! (Spatří se v zrcadle) Proč se na mne z té tvé placky šklebí tvor tak rabijácký, výlupek všech poděsů? To už dlouho nesnesu! (Udeří do zrcadla pěsti) Končí klání, frajírku, z kabátu máš fašírku! (Holedbavě) V boji neznám slitování! (Prohlíží si ruku) Hrome, člověk se tu zraní přímo do krve! To nic, však jí bude možná víc! (Otevře psací stůl a vyjme z něho dopisy I Milenecké dopisy! Tušíš, blázne, co ty jsi? — Velký pitomec! Já vím, škoda papíru, pryč s tím! /Roztrhá a rozhází je po podlaze, pak vyjme z krabice váčky a Štůčky peněz/ Zato prachy, to je jed! Těchhle metres, těch se svět drží tak jako já dnes! Nacpu si je do kapes! /Rychle si je cpe do kapes I Heleďme, mé čtyři stěny! Na ně jsem zvlášť nabroušený, čumí jako zjednané! Co? Že nejsem chlap? Ba ne, rozsekám vás! — Ale, ale, copak blázním? Dám všem vale! Půjdu do háje a vám. vy blbé zdi, sbohem dám! / Vztekle pádí pryčI patnáctý výstup Proměna V uhlířské chatrči. Stěny jsou od sazí Rozárka u přeslice. Jeník, Kryštof a Ondie j sedí u stolu. Marta je skloněna nad kolébkou svého děcka. Pod stolem velký černý pes. Na stole kočka. Děti si s ní hrají V pozadí dvě chatrné postele. V jedné leží tiemocná babička, v druhé opilý Kristián. kvintet rozárka / vesele I Na milýho Franciho sladko pomyslet, má mý srdce, vzal si ho a mě těší svět! tři děti Maminko, dej nám napapat, 'sme kaput na bříška! rozárka Zato já nemám nikdy hlad u svýho Františka! — Na milýho Franciho sladko pomyslet, má mý srdce, vzal si ho a mě těší svět! tři děti Mámo, máme hlad! kristiAn /opile breptá/ Hromské dílo! Bando, klid! Přestanete řvát? marta /okřikne je/K\iď. dítě Kvá! Kvá! kočka Mňau! pes Haf! Haf! Haf! / Opakuje se první nápěv f rozárka Francínek je ferina, rád si zazpívá. že 'sem jeho jediná vodjaktěživa! tři děti Papat! Nebo eště dnes umřu, maminko! rozárka Bando, hraj si! Hele, pes! ■Nevzbuď miminko! — Francínek je ferina,. rád si zazpívá, že 'sem jeho jediná vodjaktěživa! tři děti Krucij dej nám žrát! Kristián Kuš! Hrom do vás! Nechte už hloupejch šprťouchlat marta Klid! "Itě Kvá! Kvá! kočka mňau, 191 Alpský král a nelida pes Haf! Haf! Hať! marta Mlčte, vy nezvedenej! jeník /plačky! Mami, já mám hlad! rozárka Chlebíček nám spapal Valibuk! marta Budete zticha, nezvedenci! jeník /plačky!Dej mi chleba! rozárka Chleba nemáme, vem si plané hrušky! marta Nedělejte takový rámus. Tatínek nám stůně. ondŕej Co mu je? marta Má mototíci. /Pro sebe/Dětem to přece nemůžu říct. krystof Tatínek přece prodal spoustu uhlí - ondrej A nepřinesl domů žádné peníze. Jenom tu motolici. rozarka To není vaše starost. ondAej Ale když my máme hlad! Já už vím, proč nemáme nic k jídlu. Proto, že táta moc pije. rozárka Vidíš, mami, ty rošťáky! Nemají kouska úcty ke svému otci. Kristián Já je spráskám všechny tři. /Chce vstát, ale vrávorá/ marta Lež! / Tlačí ho do postele I ondřej Už má zase motolici. všichni tri chlapci /smějí seI Haha! Táta se neudrží na nohou. marta Tak přestanete už! Proč mě jenom Bůh tak trestá! dítě Ipláče/Kvá kvá. marta IRozárčel Podívej se, co mu je. /Rozárka houpá dítčlChalupa plná dětí a muž k ničemu. V domě není ani groš. /Babička kašle v posteli I Matko, musíte pořád kašlat? Člověk vlastního slova neslyší! tři chlapci To je legrace. ondřej Maminka se zlobí. Haha! marta Já se vzteky pominu. Ty darebáku, jen počkej, já tě naučím posmívat se mámě! IChytí Ondřeje za hlavu a bije hol ondřej / křičíI Aul / PláčeI rozárka /přiskočí k matce a zadrží ji/ Přestaň, mami! IDva zbyli chlapci se schovají za stůl a za postel/ dítě f v kolébce I Kvá kvá.. babička Iv posteli napřáhne ruce a kašle /He he. pes /štěká I Hau hau! /Kočka seskočí/ šestnáctý výstup Předešlí. Třeštil otevře dveře a zastaví se. třeštil None!Tady je veselo! Jenom do toho — perte se! Pěkná sebranka! l^Jde doprostřed místnosti a zatleská. Škodolibě/Bravo! To je ono! rozárka Kde se tady vzal? A co chce? marta Co koukáte? Co byste rád? třeštil Vás určitě ne, zřícenino! Co stojí tahle barabizna? Zaplatím, kolik chcete, a pak vás všechny vyhodím. rozárka Ten má ale gusto! marta Co si to, člověče, dovolujete? Vlezete nám sem a — rozárka Chováte se jako hulvát! kristíán lospalel Vyhoď ho! marta /nevrle/ Drž hubu! I Tiešlilovi I Tady nemáte co poroučet. Já si své děti mohu mlátit jak chci. ondřej No jasně! Vás moje záda bolet nebudou. Vejprask — ten máme k obědu i k večeři. chlapec pod postelí Sultáne! Vem si ho! pes Hau hau. marta a rozárka Koukejte, ať už jste venku! třeštil Ticho! Už ani slovo! /Vytáhne dva váčky s penězi a cinká jimi I Tady jsou penízky! Dukáty! Jsou vaše — do jednoho! Rozuměly jste? Tak se podle toho chovejte! Usmívat se! Zuby nece-nit! A říkat mi milostpane! Bude to, pa-káži?! Cekám! marta Ráčej nám odpustit, milostpane. Děti, honem, polibte pánovi ruku. Něco dostanete. /Děti vylezou I Alpský král n nelida ondřej /hloupé se směje/ Má dukáty? Pojďte, kluci, políbíme mu ruku. /Líbají mu ruce/ třeštil Už to dolézá, havěť! všichni tři chlapci Dejte nám dukát, milostpane, pěkně prosíme. kristian Taky něco pro mě! rozárka Že se nestydíte! Dělá si z vás legraci. třeštil Co chcete, ženská, za tu barabiznu? Koupím to. Ať to stojí, co to stojí. marta Milostpán asi žertuje. Co byste s takovou ubohou chatrčí dělal? třeštil To je moje věc! Dvě stě dukátů — stačí? marta Panebože! Milostpane! Tolika peněz snad na světě ani nemůže být! To bychom měli na celej život vystaráno! rozárka Ale mami, přece mu neprodáš střechu nad hlavou. Co tomu řekne můj František, až se lo doví? ondřej Jen mu ji prodejte, mami, za víc nestojí. marta /radostně/ Panebože, najednou takový štěstí! Kdyby jenom s tím mým byla rozumná řeč! ondřej Tatínku, vstaňte! Nebo prodáme chalupu i s várna! marta Muži! /Pro sebe/Taková hanba před cizími! Nemůže se ani pohnout! / Během této promluvy se pes lísá k Tře-štilovi. Ten ho od sebe odstrkuje, nohou. Pes na něj začne štěkat. Marta hlasitě/ Můžeš prodat chalupu, představ si to! Za dvě stě dukátů! kristíán /aspa/ý/Málo — je to málo! rozárka Kéž by ji neprodal! marta Neví, co mluví. Je vaše. Dojednáno, milostpane. třeštil Beru všechno — jak to leží a stojí. marta Tady venku máme ještě kuchyni — je tam fůra nádobí. ondřej A myší — těch se nedoplatíte. třeštil Tady jsou peníze. /Hodí jim pe- níze! A teď všichni ven! Všichni, jak tu jste! Za dvě minuty nechci už nikoho tady vidět! rozárka Tady to máš, mami. už nás vyhazuje! /Mezitím děti všechno postupně vyklidily dozadu, takže v popředí jeviště není žádný nábytek — až na židli, na kterou si sedne Třeštil. Vejde František I František Dobrý večer vespolek. Tak už jsem tady. třeštil Ještě jeden takový poločlověk. rozárka Františku! Vidíš tady toho cizího pána? Matka mu prodala naši chalupu a on nás všechny vyhazuje. Už nám dal peníze. František Co vás to napadlo, matko? Ty peníze mu vraťte. Je to nejspíš podivín. marta A nevrátím! To tak! Druhého takového blázna nenájdem. A vy buďte radi. S těmihle penězi se můžete vzít. rozárka Ale kde budeme bydlet? Hnedle bude noc. marta Za peníze nám otevřou všude. Děti, otče, matko, vstávejte! Musíme všichni pryč. ondřej To bude paráda! Už se těším! marta Vstávej, muži! /Zvedá ňo a přivádí dopředu I třeštil Je nemocný? marta Nejspíš asi bude. třeštil Už dlouho? marta No — už dlouho — má to už od loňska. třeštil Ani bych neřek. To bude letošní — letošní víno! Ven s ním! kristíán Dokud nedostanu peníze, ani se nehnu. Když mám v hlavě, chci mít taky něco v kapse. marta Peníze už mám. / Obleče mu kabát a nasadí klobouk /Tak jdi. A vy, děti, připravte se. IJeník vezme psa na pro-vazl Kryštof povede babičku. /Zvednou starou ženu z postele a dají jí do ruky 192 193 Alpský král a nelida Alpský král a nelida hůl. Jeníkovi / Ty povedeš psa a já tatínka. třeštil A co to děcko? Co bude s tím děckem? ondrej Vezmu je pod paži. třeštil To je mi pronárod! Tak hotovo! Ondřej Hotovo. Už je zapřažíno. třeštil Tak jedem! rozárka Musíme opravdu pryč z našeho domečku — kryStof /pláčeI Kde jsme se narodili a zludračili. rozárka Na mou duši, to si pán nezodpoví, jaké neštěstí způsobil svými penězi. sextet rozárka Sbohem! Je smutné opustit, domečku, nadobro tvůj klid! všichni /kromě Třeštila/ Sbohem! Je smutné opustit, domečku, nadobro tvůj klid! rozárka I v dobách štěstí každý rád na tebe bude vzpomínat! všichni / jako výše I I v dobách štěstí každý rád na tebe bude vzpomínat! /Po dvojicích všichni odcházejí. Smutně se na pochodu ohlížejí, pes také I pes / tlumeně proti Třeštilovi když ho od-vádějlIW&u, hau! /Jeník ho odvádí za ostatními I sedmnáctý výstup Třeštil sám PlSEŇ se sborem třeštil / vyskočí ze židle/ Má samoto, s tebou se ožením z lásky! Mám po krk té lidské, té komáří chásky, ať každý z nich, příživník, táhne, kam patří, mé sestry, mé hory a štíty, mí bratři! A namísto žvanivých ženských ať slyším znít vodopád, šumět si k velebným výším, k těm dlaním, jimž postačí, aby jen kývly, a pošlou mi panoše, čtyři své živly, i frizéra! Západní vítr ví, jak má načesat loknu, až přechází zrak, a skutečnou kakadu, která má švih, mi vyrobí severní fukéř a sníh. V tom domku já doufejme najdu zas klid, chuť lidem, těm bláznům, se vysmát a žít! / Vrhne se na židli a zadívá se do prázdna. Poblíž chatrče se ozve jímavá píseň sboru. Opakuje se předchozí nápěv/ sbor Sbohem! Je smutné opustit, domečku, nadobro tvůj klid! pes Haf! Haf! třeStil Pryč! Pohrdám lidmi, zvlášť pokud jsou hloupí! A pokud jsou chytří a někdy sem vstoupí, pak určitě uteču! Lidi jsou bloudi, a třeba se perou a třeba sé soudí a třeba ta banda se líbá a mucká a třeba jen smrká a chrchlá a kucká a třeba je nátury mírné či zpupné a třeba se nadlábne, třeba si schrupne, a třeba je v Indii úroda nízká a ve Vídni prší a v Pešti zas blýská a troubí se k veselce, k pohřbu, ten zvuk mi může být opravdu úplně fuk, já zůstanu v domku, kde budu mít klid, chuť lidem, těm bláznům, se vysmát a žít! / Vrhne se znovu na židli/ sbor /poněkud dále od chatrče I Sbohem, je smutné opustit, domečku, nadobro tvůj klid! pes Haf! Haf! třeštil Izase vyskočíI A třeba se celý svět změní a kati všem vězňům v den popravy jejich čest vrátí a třeba ctnost vyhyne, schvácena morem, a mrtví i marodi zatančí sborem a bezzubé báby si opatří kojné a požáry na pólu budou tak hojné, že lichváři rozdají hromady prachů a prachy pak budou mít hodnotu hrachu, a válčit se nebude mečí, jen bidly, a orlové nemávnou při letu křídly a slunce i beze všech paprsků vzplane a láska už nebude soužením, ba ne, já zůstanu v domku, kde budu mít klid, chuť lidem, těm bláznům, se vysmát a žít! /Spěchá otevřít okno, lesy záři ve večerních červáncích. Podívá se ven a zamračí se. Zdálky se ozve sbor I sbor Sbohem, je smutné opustil, domečku, nadobro tvůj klid! /Jeviště se pomalu proměňuje v nevelký pokoj v Třeštilově domě. Uprostřed velké zrcadlo. Je den I osmnáctý výstup Malinka a Augustin doprovázejí Žofii. Ta se plačíc posadí do křesla malinka Neplačte, maminko, tatínek se určitě vrátí, až se vyzuří. Není to poprvé, co odešel z domu a utekl do hor. žofie Mám takové nedobré tušení. Už ani nedoufám, že ho ještě uvidíme živého a zdravého. augustin Kdybyste dovolila — půjdu za ním a udělám všechno, abych ho uklidnil. Žofie Kdyby uviděl vás, ještě víc se zatvrdí. Augustine. Ví, že jste tady — a právě proto ho popadla ta zuřivost malinka Támhle jde Lízinka s Habaku-kem. Třeba už mají nějaké zprávy. /Lízinka táhne za sebou Habakukal lIzinka Jenom hezky pojď, ty protivo, a vyklop to všechno milostivé paní. Představte si, milostpaní, utekl kvůli Ha-bakukovi. Poslední výstup měl s nim! habakuk Hlouposti. Já za nic nemůžu. augustin Je bledý jako stěna. žofie Proč jsi mi to nehlásil hned? Kdes byl až do této chvíle? lízinka Schoval se na půdě — ze strachu před milostpánem. Chtěl ho zamordovat. všichni Kdo? Koho? lízinka Habakuk milostpána. všichni Není možná! lízinka Není možná? Sám se přiznal. A takhle může vypadat jenom vrah. Vsechny nás tu ještě vyvraždí. habakuk To je ale podlá ženská. Dejte mi svolení, milostpaní, abych na ní směl půl hodiny ručně pracovat. Takové urážky nestrpím! lízinka Jenom to zkus! A pojď sem, ty darebáku. malinka Přece bys takhle nežertovala, Lízinko? žofie Mluv, Habakuku! Proč se tak třeseš? habakuk Ze vzteku! Chovám se v rozporu s veškerým presence ďesprit. Já byl dva roky v Paříži! Mně se z toho všeho přímo nohy podlamují! augustin /mu podá židli /Tady se posaď a všechno nám hezky pověz. habakuk Nemám co povídat — jenom to, jak jste mi poručila, milostpaní, abych vydloubl čekanku. Milostpán u mě uviděl nůž a začal tvrdit, že ho chci rychle a tajně sprovodit ze světa. Nepustil mě vůbec ke slovu a třepal se mnou jako hruškou. A ptal se, kdo mě najal. Chtěl jsem odpovědět: milostpaní potřebuje čekanku. Jenomže on mně k té čekance vůbec nedovolil přijít. Sotva jsem řekl „milostpaní", vyskočil oběma nohama až na strop. A pořád křičel: má žena si na mě zjednala vraha! A mně 194 195 . Alpský král a nclida r nadával hned do banditů, hned zase nějak jinak, a z ničeho nic mě vyrazil ze dveří. A tak jsem se ze samého zoufalství schoval na půdě. Až mě tam vyčmu-chala tahle intrikánka, tenhle ženský hmyz, a teď to tady všechno převrací naruby. Lfzinká On prostě tvrdil — habakuk Že jste podlá duše, která chce muže s mými zásluhami dostat do neštěstí. Žofie Tak už bylo dost těch nesmyslů! Kvůli tomu se tedy můj muž tak rozlítil. Podezírá mě, že ho chci zavraždit? Je to úplná hloupost. Ale svědrí o tom, co si o mně myslí. malinka Uklidněte se, maminko! augustin To je k neuvěření, že se zdravý rozum může tak fantasticky zvrhnout. lí ziN k a Milostpán měl v sobě odjakživa cosi ponurého. 1 když byl ještě knihkupcem. 3 knížkami nakládal vždycky jako v bavlnce, ale sám nebyl dobře naložen nikdy. HABAKtiK Je to hypokontrolista. Má moc citlivé nervy. lízinka I se směje/To je hrůza! Tenhle člověk byl dva roky v Paříži a přitom je hloupý jako ústřice. habakuk Tahle ženská jednou zhyne mou rukou. Žofie /Líze/A tys viděla, jak utíká z domu? lIzinka K lesu. Předtím ovšem vybojoval ještě tu vítěznou bitvu proti všemu nábytku. Žofie /pláče/ Ach bože, mám strach o jeho život. Nemám tu stání, sama musím ven — augustin Zůstaňte tady. malinka Alpský král nás podvedl, Augustine. aucustin Proklínám toho skřeta! /Zahřmí. Zrcadlo se otevře, na strmé skále sedí Alpský král. V pozadí vzdálené hory a modrá obloha I Žofie Nebesa! Co je to? augustin To je on! malinka To je on! žofie Kdo? habakuk Popelář! augustin Alpský král! malinka Alpský král! lIzinka Pane bože. smiluj se nad námi! /Zavře oči/ astracalus Proč mě proklínáš? augustin /klekne si/ Jsi nadpřirozená bytost, tvou móc si neumíme vysvětlit a přesto je nesporná — zjevuje se zraku i srdci současně. A tys nám slíbil ochranu. A přece padl na tento dům hluboký, zármutek. Já se teď skoro bojím, že můžeš dát mé lásce štěstí jen skrze neštěstí jejího otce. malinka /klečí/ Jestli víš, kde teď bloudí, zachraň ho, vznešený kníže hor! žofie /klečí/Slovům svých dětí nerozumím, ale jestliže se srdce mého muže od nás odvrátilo proto, že je spoutala tvá kouzelná moc, vrať mu svobodu. A my tě budeme navěky uctívat jako dobrodince. lízá Iklečíl Vznešený Alpský králi! Já si netroufám pozvednout k tobě své oči — proč? to už vím — ale jsi-li galantní muž, zapůsobí na tebe i prosba hezké komorné. habakuk Iklečíl Já taky prosím úplně příšerně, vaše kamenovaná výsosti. astracalus I vstaneI Já dobře vím, že máte jisté obavy stran mého díla. Co vám zatím přineslo? Jen málo! Ale konec všechno napraví, vždyť umím předvídat, je to mé řemeslo. Chladné a křehké železo to ohneš stěží, teprve ve výhni se řádně rozpálí! Tak také on ať ve své výhni chvíli leží, Alpský -král a nelida žíhaný nenávistí, vzteklý sinalý, než moje pravdy překonají jeho bludy a jeho myšlenkám zas vtisknou správný tvar. Pak s lidstvem uzavře mír, pak mu ve všem všudy zasvětí i své skutky: to je vzácný dar! Nezapírám vám, dojde ke mnohému zlému zítra, až vyjde slunce: setkáte se s ním. Nicméně Alpský král je s vámi, uvěřte mu, budete šťastni dřív. než skončí den. To vím. / Opět si sedne. Objeví se znovu sklo zrcadla I žofie Zvláštní zjevení — nepochopitelné. Přesto mě jaksi uklidnilo. Pojďte, půjdeme do pokoje, odkud je vidět na les. Třeba uvidíme, jak se vracejí poslové, které jsem poslala pátrat po mém muži. A musíte mi tady povědět, co víte o králi Alp. I Žofie, Malinka a Augustin odejdou I devatenáctý výstup Habakuk, Lí- zinká habakuk No tohle! Co v tomhle domě člověk zažije! Zjevují se tu strašidla! Člověku z toho běhá mráz po zádech! /Postaví se před Lízinkul Llzinká Co byste rád, monsieur? Co na mé tak civíte? habakuk Iprotáhlým tónem/Chtěla jste mě dostat pod sekyru! Proto jsem s vámi domluvil jednou provždy! Neřeknu vám už nic, než — lIzinka — že jste byl dva roky v Paříži. Už mě tím nudíte. habakuk Oui, mademoiselle, a s tímto vědomím mohu jen pohrdat vaší sprostotou. I Odejde I lIzinka I sama I K já teď půjdu do mi-lostpánova pokoje a v rozbitém zrcadle se přesvědčím, jestli je má krása neporušená. Pak smetu roztrhaná milostná psaníčka a přiložím ty pošlapané city hezky pomalu do kamen. Takoví jsou muži, jejich milostné přísahy, to jsou samé směnky na věčnost — na tomto světě je nevyplatí nikdo. Až se narodím podruhé, pak jenom jako muž. A ze svých nynějších vlastností nechci ani jedinou — kromě dobyvačnosti árieta 41 Já nebýt holka, pokojská, dotáhla bych to dál! Být chlap, tak sloužím u vojska jako pan jenerál, udatně, v plné parádě, ale ne napořád! Například při kanonáde bych řekla: Čelem vzad! Na fešné panny rozkáži ovšem hnát útokem hrdinsky, zkrátka s kuráží, setninám, plukům, všem! A pohledy se zablyští ohnivě jako střely, vyrazím směrem k bojišti a zvolám: Buďme smělí! Neustupujte, vojáci! Čeká nás velká sláva! Nepřítel už se obrací a levé křídlo vzdává! / Ukáže si na srdce I A proto buďme nezdolní, zisk se zdá slibný, kdoví, snad kornet Amor uvolní cestu i Hymenovil Pak sešikuji setniny se zpěvem za trubači, netoužím sklízet vavříny, mně jedna myrta stačí! 196 197 Alpský král a neitda Alpský král a nelida Taktické vlohy projevím u jedné křepelinky a vojsko rozpustím, co s ním? Zůstanu u své žínky! dvacátý vvsTijp Proměna Hluboký les. Vpravo v popředí uhlířská chatrč. Dveře, vedle nich okno, na střeše půdní okénko. Před chatrčí velký dub. Za ním křoví. V pozadí malý vodopád Je pozdě večer. Třeštil vyjde z chatrče se džbánem na vodu. fM na hlavě začouzenou uhlířovu noční Wpičku a kulatý vesnický klobouk, na sobě uhlířovu halenu. třeštil A máme to! — Jsem zrovna jako Timón Athénský, chybí mi už jenom jeho společník — osel. A jestli nejsem osel já sám teď, byl jsem jím určité předtím. Byl jsem moc hodný k lidem, to je má největší chyba. To lidi nemají rádi. Někteří, když je potká takový dobrák, který jím prokázal spoustu dobrodiní, si nanejvýš řeknou: Och, to je dobrotisko, ten nikomu neublíží, ten je rád, když nikdo neublíží jemu. /Lhostejně zdraví/ Servus! Servus! Nechrne ho na pokoji. Ale když potkají někoho, o kom vědí, že jim může škodit, pak do sebe strkají a upozorňují se: To je nebezpečný chlapík, před tím se mějme na pozoru. / Ponížená hluboká poklona I — nížený služebník! — služebníček. Má úcta, klaním se hluboce. — Když ten si něco umíní, taky to dokáže. — A hned zase: služebníček. Och, z toho by člověk zešílel. Už ani ve vlastním domě si člověk není jist životem. Žena si na mě najala úkladného vraha. Slyšely jste to, vy nešťastné stromy v tomto ušlechtilém lese? Člověk vás odsoudil k dvojnásobné smrti — nejdřív vás sekyrou porazí a pak vás ještě spálí! Slyšely jste to? Má vlastní žena chce mou smrt! Copak ten les nemá ozvěnu? Já jediný vykrikujú, že chtěla spáchat tak hanebný čin? IV listech to zašumíI Ha! Kdo se to tam pohnul? Jsi-li člověk, ukaž se, ať mohu do tvé tváře vmést všechny své nadávky. Ven — kdo je tam? Qui vive? býk /pásl se za křovím a teď z něho natáhne krk k Třeštilovi a silně zařve/ Ohn! /Býka vidíme jenom po hruď. zbytek kryje křovíI třeštil /překvapen I Takovou odpověď jsem nečekal. / Utrhne větev ze stromu a býka zažene I Zmiz odtud! O takovou společnost nestojím! iednadvacátý výstup Předešlý. Vystoupí Astragalus. astragalus Lepší si nezasloužíš. Proč pronásleduješ syna mých stád? třeštil Nechť si pán dává pozor na své děti. Tohle je můj pozemek a nestrpím tu ani čtvernožce, ani dvounožce. Tak se kliďte oba, otec i se synem. astragalus Myslíš si, že jsi tady pánem na vlastní půdě? Mýlíš se! Mně patří údolí, z něhož vyrůstají Alpy. Proto se tě ptám: kde bereš odvahu chrlit tu své kletby tak nestydatě, že visí na těchto listech jako jedovaté jíní? Jak se opovažuješ očerňovat svět, když sám, ty červe z kalu zrozený, před ním zalézáš do stinné náruče lesa, protože se bojíš paprsků radostného života? třeštil Co je ti do toho? /Stranou /Ten chlap vypadá, jako by ho ulili ze železa. Vůbec mu neodpovím. Nebudu si ho všímat. / Chce jit do chatrče I astragalus /zamíří na něj/Stůj! Odpověz — nebo tě to bude stát život! třeštil To jsou mi nápady — střílet na člověka! astragalus Ty nejsi člověk. třeštil Ne? To je pro mne novinka! astragalus Z lidského společenství ses vyřadil. Dokaž, že jsi člověk. Jsi družný jako člověk? Nejsi. Máš cit? Znáš jenom nenávist. Máš rozum? Nezjistil jsem ani stopu. třeštil Taková drzost! astragalus Tak řekni, co jsi zač! Když jednáš jako bezcitné a kruté zvíře a přitom vypadáš a mluvíš jako člověk? třeštil To se mu povedlo! To je logika! Chce jí dokázat, že jsem zvíře. A ještě k tomu zcela nového druhu! astragalus Co mi odpovíš? třeštil Však já bych mu už odpověděl — jen kdyby neměl pušku. astragalus Tak mluv! Jestli patříš do mého revíru, seznámíš se s mou kulkou! třeštil /stranou/ Abych se mu teď zpovídal — a nejraději bych ho zabil. /Hlasitě/ Dej tu pušku pryč! Jsem člověk. A to lepší člověk, než si svět zaslouží. astragalus Proč ten svět tak nenávidíš? třeštil Hrál jsem s ním na slepou bábu, chtěl jsem polapit věrnost a vběhla mi do náruče zrada. A ta mi otevřela oči. astragalus Podle části soudíš na celek? Pak ovšem musíš utéci i z lesa, protože v něm rostou pokřivené stromy. Nesmíš žit na téhle půdě, protože rodí jedovaté býlí. Musíš pochybovat o tom, že je nebe modré, protože je často zahalují mraky! třeštil Co je mi platný celek, když mě každá jeho část rve na kusy? Ve vlastním domě si nejsem jist životem! astragalus Za to poděkuj své nedůvěřivosti. Ta tě oklamala. třeštil Vlastní žena mě nenávidí. Dítě přede mnou utíká, sluhové mě neposlouchají. astragalus Jen proto, že svým jednáním každého hluboce urážíš. Ty si zasloužíš tu nenávist, kterou ti projevují. třeštil To není pravda. Já jsem — vtě- lená dobrota. To lidi mi každou radost ztrpčují — a to není moje vina. astragalus Je. Tvoje a zase jenom tvoje. Ty totiž neznáš sám sebe. třeštil To není pravda. Jmenuju se Třeštil. /Snášíse noc/ astragalus A to je taky všechno, co o sobě víš. Ale že jsi zarputilec, vzte-kloun, nedůvěřivec až člověka z toho jímá hnus, že tě umíněnost žene až k tomu nejubožejšímu vzteku — to nevíš, co? A všechny ty další špatné vlastnosti, ve kterých vidíš své předností, ty neznáš, co? . / /Vyjde měsíc/ třeštil Ale vím jedno: že jsi lhář. A že mi přisuzuješ spoustu chyb, které nemám. astragalus Máš jich daleko víc. Vsaď se. Dokážu ti to, jestliže se svěříš mé moci a slíbíš mi, že se změníš. třeštil Udělal bych to dávno, kdybych měl důvod. A nesvěřím se nikomu! Jenom podvod vládne světem. astragalus Myslíš si, že svět byl stvořen jen proto, abys ho mohl poplivat? Že se lidstvo bude řídit tvými rozmary? Ze tobě musí vyhovovat všichni a ty nikomu? Zešílel jsi, zpupný červe? třeštil Hrome, do červů mi dlouho nadávat nebude, už mě to začíná hryzat. Já nepovolím, ty zbankrotělý filozofe! Jsem až moc dobrý — a ty moc špatný, než abych s tebou dál mluvil. Zmiz! Měsíc vychází a ty zapadni. A já se ve své chatrči napříště zabarikáduju a každého, kdo se přiblíží, zasypu kamením. astragalus Nechceš mi tedy rukoudá-ním slíbit, že se polepšíš? třeštil Neslíbím nic — i kdyby mi voda sahala až po krk! astragalus Ne, rozumem se s tebou málo spraví, pokusím se ti vyhnat mouchy z hlavy 198 199 Alpský král u nclida Alpský král a nclida spíS svými kouzly, což ti přijde draho! Alpský král tasí zbraně pro tvé blaho! Z domečku zmizneš hned, už tě tu hledá minulost hrůzně mrtvolná a bledá! - Pán se chtěl bratřit s živly? Brzo pozná, jak tahle cháska dokáže být hrozná! Až ohnivý blesk navštíví tvou střechu, ucítíš nejlíp vroucnost jeho dechu! Ženušku líbat nechceš, zato vzdoušek? Řev bouře bude další ze tvých zkoušek, pak můžeš nadávat, — což ti jde lehce! — že už tě matka země nosit nechce! S vlnkami bys rád, zlolajníku, zpíval? Tak si tě chytne za krk vodní příval! Zradí tě oheň, země, vzduch i voda! Můj návrh znáš, bud' se tvé srdce poddá skutečné lásce k lidem v dobré víře, anebo v lese zajdeš jako zvíře! /Rychle odejde I třeštil /sám/Strašný chlap! A stejně si budu dělat, co budu chtít. Naschvál! Ty mě dnes o spánek nepřipravíš! Dobrou noc, kamaráde lese! A vy, duby, spěte sladce, u snídaně se zase setkáme! / Chce jíl k domu. Když otevře dveře, sedí na židli duch Viktorie. Je zahalena do modrých závoju a působí strašidelní. Má bledou tvář a celou její postavu obklopuje nazelenalý přísvit. Mluví polohlasem I duch viktorie K-depak ses toulal, nevidíš, je dávno noc, prostopášníku, anebo co vlastně jsi! Marš! Bojím se tu sama, jestli nepůjdeš, vyrvu ti ty tvý pačesy! třeštil Kristepane! To je má první žena! No ovšem, je to ona. Chce mě komandovat ještě i z hrobu. Ta mě do domu nepustí. Kdepak, ta má ďábla v těle! Kdyby aspoň bylo otevřené okno! /Zahřmí! A začíná dokonce hřmít. / U okna se objeví duch Valpurgy a vyhlíží ven I Kdo je zase támhle? duch valpurgy Netvore! Falešníku! Už víš, kdo to je? Tvá ženuška! Ty prý máš novou manželku! Ne, ani ve hrobě mi nedá pokoje má láska k tobě, nikdo mi tě nenahradí! Pojď, polibme se, mějme se zas rádi! třeštil / vyděšen/Strašné! Hrůzná noc! Nastrčila sem i tu druhou, žárlivou! Už práchniví a pořád nechce žít beze mne. Příšerná situace! Mrazí mě po celém těle. /Blýská se/Hrom bije, blesky šlehají. Snad se dostanu dovnitř střechou. Odvahu, zkusím to! /Pokouší se vylézt na střechu, ale tam se objeví duch Emeren-ciány. Třeštil se vyděsí/ A hrome! Tady je ta třetí. Je stejně nevěrná hřbitovu, jako byla mně! /Chce dolů/ duch emerenciány /chytí ho za ruku a pevně ho drží/ Ty chceš pryč? Já tě nepustím! Musíš se dívat se mnou na měsíček! /Měsíc se promění: objeví se hlava nadpřirozené bytosti za bílým závojem/ Proč zbledl? To je asi tím, že pláče jako tvoje nová choť, pojď, podívej se. pojď, jen pojď! třeštil Teď se na mě šklebí i ta čtvrtá. Tenhle kvartet sestavili přímo v pekle! Strachem se udusím! Ha! Pusťte mě! I 200 Jdou na mě mdloby. Proč se mi tak mstíš, peklo? /Seskočí ze střechy / Pane bože, děkuju ti, stojím zase na pevné ze-■mi! Ale co teď? / Vichřice kvílí /Ten vichr je stále strašnější. Leje jako z konve, ale ty hrůzné postavy ne a ne odejít! /Proudy deštěIUčiněná potopa! Musím vylézt na strom, jinak mě ta povodeň odnese. / Vyleze na strom. Ženy zmizeji. Do chatrče udeří blesk a Třeštilův příbytek se octne v plamenech I Jestli to takhle půjde dál, svět se zhroutí v troskách. /Chatrč hoří dál. Prudký liják, vichřice a hromobití. Voda stoupá stále výš. Třeštil vylezl až na vrcholek stromu, ale voda mu už sahá až po ústa. Je vidět už jen půlka jeho hlavy I Pomoc! Pomoc! Já se topím! a stra g a lu s Ive zlatém člunu připluje rychle až k jeho hlavě /Tak jak ses rozmyslel? Co hodláš dělat? třeštil /se strachem/ Polepším se! Co mi zbývá, když mi voda šplouchá až do krku! astracalus Zavezu tě tedy do svého zámku. Rychlá proměna Člun se promění ve dva kozoroíce se zlatými rohy. Strom, na kterém seděl Třeštil, se zmčni v krásný oblačný vůz, v něm sedí Třeštil a Astragalus. Voda zmizí. Celé jeviště se promění v pitoreskní skalnatou krajinu s „Ďáblovým mostem" li? Švýcarsku, Na mostě děti, oblečeny v šedém jako alpští myslivci, střílejí z moždířů. Oblačný vůz pluje jevištěm, '/.ároveň'zní z kulis sbor Boj duchů skončil; mizí noc a slunce šíří svoji moc, vítězství dobyl Alpský král a za svým cílem letí dál! DRUHÉ DĚJSTVÍ první výstup Trůnní sál v Astragalově ledovém paláci, zdobený vysokými sloupy, které se stříbřitě lesknou. Vpředu vysoký pitoreskní trůn — má nepravidelné tvary a působí, jako by byl vyroben z ledu. Sedí na něm Astragalus jako Alpský král. Na sobě má dlouhou, bledě modrou, bíle vyšívanou řízu a široký řecký plášť. Tvář mu zdobí bílý vous a hlavu smaragdová koruna. Před ním klečí v kruhu idealizované oblečení alpští duchové. Mají bílé krátké tuniky lemované zelenými jisty. sbor Ve velebném alpském tichu mocně záříš na trůnu! Ctnosti, hubitelky hříchů. zdobí tvoji korunu! astracalus /povstane s těmito slovy/ I když mile, služebníci, před mým trůnem zní váš hlas, cizinci je třeba říci. aby vstoupil, kvapí čas. alpanor Může vejít okamžité, čeká jenom, smí-li dál, a je do poslední nitě oblečený, jak sis přál. astracalus je vám pro smích? Může být! / Dovnitř vnesou Třeštila. Má na sobě světle hnědý cestovní plást se stříbrnými knoflíky, světle hnědé kamaše. Vlasy má černé a čelo poněkud vyšší/ alpanor Přichází pan škarohlíd! všichni /se smějí/ třeštil Je tu něco k smíchu? alpanor Je! Chceš-li vědět co, tak dobrá! Řekne-li se škarohlíd, myslím na saň nebo obra, ale že to může být skřítek s tváří krutovládce? Pak je těžké nezasmát se! 201 Alpský král a nelida Alpský král a nelida Přílelíčku, učiň tiše konec těm svým hloupým hrám: není nenávistník spise nenávisti hoden sám? třeštil Samozřejmě. Však ty mi poradíš, co mám dělat. /Pro sebeIZatracená pakáž kouzelnická! astragalus Uzavřel jsi se mnou sázku. Slíbil jsi, že se změníš k lepšímu, pokud uznáš scestnost svého dosavadního jednání. třeštil Řekl jsem to v přítomnosti čtyř svědků: ohně, vody, vzduchu a země. Ale teď mě musíš buď přesvědčit, nebo nechat na pokoji v mém lese. astragalus Dobrá, poslouchej. Chci, abys mohl sám sebe vidět v jakémsi zrcadle duše. Proto vyjmu tvého ducha z tvého těla a přesadím ho do jiné tělesné schránky. třeštil Má to znamenat, že přeleješ mou duši z jedné láhve do druhé? Kdepak, na to neskočím! Vím já, jakou lotrovinu při tom provedeš? Při téhle operaci musím být! Můj duch by se mohl vypařit nebo vyměnit. Ne ne, já nevěřím už nikomu! astragalus Nic takového se nestane. Přísahám ti při ledové koruně Chim-borasa. Své myšlenky, vůli, své činy a city uvidíš na tom druhém jako v zrcadle. třeštil A co bude se mnou? Budu se potloukat jako tělo bez duše? Nebo mi půjčíš nějakou jinou? astragalus Budeš vystupovat jako bratr své ženy. třeštil Takové příbuzenství by mi nenapadlo ani ve snu. astragalus Ale zachováš si svůj vlastní rozum. třeštil Takže budu vypadat jako svůj vlastní švagr a myslet si můžu, co chci? astragalus Přesně. Tak se přesvědčíš, co si o tobě myslí tvá žena, tvá dcera a malíř, kterého tolik nenávidíš. Musíš ovšem v nejvyšší možné míře vstoupit i do svého nového portrétu, musíš .se v něm poznat co nejpřesněji. Proto tvůj budoucí osud závisí plné na svobodném jednání tohoto dvojníka. Nic z toho. co tvůj dvojník podnikne ve tvém domě ve tvůj prospěch či neprospěch, se už nezmění ani tehdy, až zmizí. třeštil A co když ho napadne prodat můj dům? To budu bydlet na ulici? Na to nepřistoupím. astragalus I tvůj život bude nerozlučně spojen s jeho životem. Pokud zemře v té době on, zemřeš spolu s ním. A jestliže se náhodě zachce, aby onemocněl, onemocníš spolu s ním. třeštil Dva lidé a jenom jeden život. Teď už začíná šetřit i příroda! Smrt to bude mít pohodlné, bude kosit hned v párech! No dobrá, uvidíme, co dokážeš tím svým kejklířstvím. Spusť to! Je to pěkně zašmodrchaná záležitost, neskončí ani za sto let. A co teď? Mám ještě svou duši, nebo už ji má ten druhý? Jsem už svým švagrem, nebo jsem ještě švagr svého švagra? astragalus Všichni tě budou považovat za bratra tvé ženy. Proto jsem ti dal jeho podobu. — Alpští duchové, vy ho teď dopravíte na úpatí hory. Najdete tam povoz s rychlými koly, u něho dva zapražené mezky pokryté prachem, jako by se právě vrátili z daleké cesty do země vlašských veder. Dopravíte ho co nejrychleji na jeho zámek. Tam bude usvědčen ze své zpupnosti, zahanben a potrestán. třeštil No dobrá, ještě jednou tedy vstoupím do toho příbytku veškeré proradnosti. Jdu a odevzdávám ti svého ducha. Jsem přesvědčen, že má tak málo chyb, jako je na Dunaji zaoceánských parníků, jako je žaludů na třešních a plavých vlasů v tvém šedivém vousu. /Odejde spolu s duchy, zůstane jen Al-panorl astragalus Je paličatý. A to mi dává naději na úspěch. Jakmile pozná sám sebe, zmocní se ho touha polepšit se se stejnou prudkostí, s jakou se nyní jeho vznícená fantazie dává unášet přeludem nenávisti! Alpanore! Zadržel jsi včas bratra jeho ženy? Rozhodně nesmí dorazit do zámku toho nelidy už dnes ráno! alpanor Právě se to děje. Duch Linarius drží jeho koně za uzdu. A pana bratra uvězní uprostřed pustých skal na tak dlouho, dokud mu, velký králi Alp, nedovolíš přijet. astragalus Zdánlivě se v něj za okamžik změním. / Vezme na sebe Třeštilovu podobu v jeho původním oblečení! Lest skončí doufám jeho polepšením! Jako hrot hromosvodu, který svítí na palácích a svádí hromobití do země, tak mu svedu záplavu všech blesků nenávisti na hlavu! Až z mračen živel bouřlivý a žhavý zmizí a žár se žárem zase stráví, pak z popele se jako Fénix vzbudí k životu nová láska v jeho hrudi! /Odejde/ druhý výstup Proměna Divoká skalnatá krajina. V pozadí vpravo ční vysoké skalisko, které zabírá dvě třetiny jeviště a končí strmým svahem. Na skalisku krytý cestovní kočár se dvěma bělouši. Koně stojí na samém srázu. Na podsedním koni sedl duch Linarius, oblečený jako postilión. V kočáře pan Stříbřitý, oblečený jako pan Třeštil na začátku druhého dějství. Hrozí postiliónovi holí a křičí stříbřití Stát! Stát! Co to vyvádíš, darebáku, vždyť mě zabiješ! Kam mě to vezeš? linarius Jenom klid, pane, hned jsme u cíle. stříbřitý To snad není možné! Ten chlap je opilý jako dělo! Nejspíš si myslí, že tam dole najde vinný sklep. Já tě zabijú, ty lotře! Co to děláš s těmi zatracenými bělouši? linarius Koně jsem vypřáh. stříbřitý Kdo ti to dovolil, drzoune?! Vždyť se zřítíme! linarius Proč bych to riskoval? Spro-pitné nestálo stejně za nic. Sbohem, pane! stříbřitý Kam jdeš? linarius Projedu se vzduchem! /Koně dostanou křídla. Linarius se s nimi vznese do poloviční výše jeviště. Kočár se ani nehne, zároveň se utrhne zadní část skaliska, zůstane jen ta část, na níž stojí kočár/ Ty zatím zůstaneš tady a nadýcháš se čerstvého vzduchu. Až přijde čas, zase koně zapřáhnu. A pak bych rád viděl pořádné spropitné. Zatím se tu měj hezky a dobře se bav! Juchej! Tahle stanice se jmenuje U Alpského krále. Hyjé, bělouši, ať mi neklopýtnete o nějakou skálu! Žijte blaze, pane cestující, zůstávejte tu ve zdraví! /Zatroubí na poštovní trubku a odletí! stříbřitý To jsou mi kouzla! Ten chlap si tu poletuje jako netopýr! Leť si k čertu, havrane! Já tvoje koně nepotrebujú. IChce vystoupit z kočáru! Hrom do toho, co je to? Já nemůžu ven! Ten kočár visí ve vzduchu. To abych tu snad zemřel hlady. Hej, chlape, vrať se! Slyšíš! Nikde nic — ani dobytek se tu nepase. Široko daleko není jediná živá duše — jsem tu úplně sám! /Křičí/ Copak mě vůbec nikdo neslyší? ozvěna Neslyší — neslyší — neslyší — stříbřitý /vztekle dupe/ Já se vzteky zalknu. /Skála, na níž stojí kočár, se otevře — v jeskyni se k sobě choulí spousta malých duchů, všichni se škodolibě chechtají. Duchové se šelmovsky smějí i z křoví, kterým je skála obrostlá I 202 203 Alpskí král a nelida Alpský kral .1 iii-tkia alpští duchové Hahahaha! t stříbřitý tmavá kolem sebe holí/ Sebranko jedna! Verbeži neviditelná, jen pojďte blíž, umlátím vás! Jsem to v pěkné kaši! lOpét smích a rýchle padá opona, která predstavuje pokoj v Třešlilově domě/ třetí výstup Na jeviště se vřítí několik sloužících. Ze strany přichází Žofie. Žofie Cože? Přijel můj bratr? Kde je? sloužíc! Už jde po schodech. Tady je. Žofie Dojděte pro pana Trnce a pro mou dceru. Zavazadla odneste do zeleného pokoje. Čtvrtý výstup Předešlí. Třeštil se vřítí dovnitř. Žofie /padne mu kolem krku / Bratře! Bratříčku! /Spočine na jeho hrudi/ třeštil /pro sebe/Hrůza! Ta zmije mě objímá! Opravdu mé nepoznala. Ovládej se, Třeštile. /Laskavě/ Konečně tě zase vidím, drahá sestro. /Stranou I Nemůžu se na ni ani podívat! / Opět laskavě I jak se ti daří, sestřičko? Žofie Ani se raděj neptej, bratře. Špatně, moc špatně. třeštil /stranou! Opravdu? Dobře ti tak! Žofie Co říkáš, bratře? třeštil Že je mi to líto — ani nevíš jak. Vím totiž všechno, sestro, tvůj muž je ohava. Žofie Ne, bratře, křivdíš mu. Je jenom nešťastný. třeštil /stranou/Zmije! Žofie Neumíš si představit, jak jsem se na tebe těšila. Co všechno ti musím povědět. třeštil Jenom povídej, sestřičko. / Stra- nou! Teď se dovím věci! Tak spusť. Žofie Musíš si odpočinout po cestě. Jsi unavený. třeštil Unavené mám jenom nohy, uši ne. Žofie Tak se posaď, bratře. /Nabídne mu židli/ třeštil Děkuju. /Posadí se/Prekérní situace! žoriE Malinka a její nastávající přijdou hned. třeštil I prudce I Coíel I Vzpamatuje se a s laskavým úsměvem řekneI Bude mi ctí! Žofie Co je s tebou, bratře? Jsi tak divný? třeštil To víš. Cesta, přivítání, nějak mě to prostě zmohlo. Žofie Děkuju ti. Mám bratra, že mi ho každý musí závidět. třeštil /šíranou/Taky si myslím! žofie Neviděli jsme se celých pět let Ale proč jsem nešťastná, víš z mých dopisů. třeštil Vím. Nenávidíš svého muže. žofie Jak jsi na to přišel? Těžko bys hledal ženu, která by svého muže milovala víc, než já toho svého. třeštil Opravdu? /Stranou!To jsou mi věci! žofie Musel bys mít hodně trpělivosti, abys dokázal sledovat, s jakou já snáším jeho nálady, jak laskavě s ním jednám. třeštil To bych tedy opravdu rád viděl. IStranou I Lže jako když tiskne! Hlava mi jde z toho kolem! žofie A přesto je to s ním stále horší — nenávidí kdekoho! třeštil Ale proč? Musí mít nějaký důvod! žofie. Důvod? Ale kdež! Je to blázen. Vůbec nerozumí lidem. třeštil Istranou I Pěkně děkuju! žofie Přes to všechno ho mám ráda — třeštil Toho blázna! Bláznovská láska! /Stranou/Cert aby všechno vzal! 204 žofie A navíc umírám strachy — od včerejška o něm nevíme! třeštil Tak? A kdepak je? žofie V návalu zuřivosti roztřískal všechen nábytek. Namluvil si, že ho chce jeden sluha zabít, a v pomatení utekl z domu. třeštil No, však on se vrátí. žofie Ne, nevrátí se. Když ten si něco vezme do hlavy, je jako beran. třeštil /stranou/ Zná mě dokonale. /Nahlas/ Ale jak na to přišel, že ho chtějí zabít? žofie Jak? V tom je právě celá ta nesmyslnost. Poručila jsem jednomu přihlouplému sluhovi, aby na zahradě vy-dloubl čekanku. Vzal si na to nůž a to vyvolalo v mém nešťastném muži přesvědčení, že ho chce zavraždit. třeštil Chtěl vydloubnout čekanku? žofie Ano! třeštil /stranou /To snad není možné! Nebo jsem ten nejhloupéjší člověk, jakého kdy země nosila? /Ponořen do svých myšlenek/Chtěl vydloubnout čekanku ? žofie Proč tě to tak vzrušuje? třeštil /lhostejně/Vzpomněl jsem si na kávu, kterou jsem si dal v posledním hostinci. Taky byla cítit čekankou. žofie Co si mám počít, bratře? třeštil Nestarat se o něho, blázna! žofie To přece nemyslíš vážně? Je to můj muž! Nikdy ho neopustím! třeštil /rychle! Opravdu? žofie Samozřejmě! třeštil /bezděčně potěšen, stranou/ l^řece jenom není úplně špatná. /Zase ji-nok / Ale špatná je! žofie Bratře! /Padne mu na prsa! Co kdyby si něco udělal? /Pláče! Má vina by to nebyla, ale nepřežila bych to! třeštil Ta žena mě umoří! Potím se z toho na celém těle. A pláče doopravdy, mám už mokrou celou košili. Ale stejně jí nevěřím, ženské jsou schopné všeho. !Hlasitě! Jenom klid, sestro. Někdo jde. patv výstup Předešli Augustin. Malinka malinka Strýček prý už přijel? /Uvidí hol Strýčku! Ani nevíš, jak strašně jsme se na tebe těšili! třeštil Je zrovna tak falešná jako má žena. malinka Augustine, pojď sem! třeštil Ilekne seIKdo? aucustin /předstoupí! Dobrý den. / Chce jít k němu I třeštil I ustoupil Panebože, proč se musím dívat na tohoto člověka? žofie Co je s tebou, bratře? malinka Strýčku! třeštil I stranou! Jenom se ovládnout! Musím přijít všemu na kloub! !Hlasitě, nucené/ Promiňte, pane. Zdravím vás. aucustin Nic se nestalo, pane. / Přistoupí blíži třeštil /zase vyletí/Vyloučeno! — Ani krok dál! /StranouISvůdce jeden! Nej- raděj bych mu zakroutil krk! aucustin Já nechápu — malinka Strýčku! žofie Bratře! třeštil /vzpamatuje sel Promiňte, ale strašně se podobáte — Augustin Komu? třeštil Jednomu — jednomu darebákovi — Augustin Cože? třeštil Co mě okradl. žofie Bratře! Augustin Ise sméjel To snad ne, pane Stříbřitý — i malinka Augustin ukradl jenom moje srdce, strýčku. třeštil /prudce/No právě! — /Ovládne se/ — A do toho mi nic není. / Velmi laskavě/Přece byste mě nebrali vážně! Já 205 Alpský král a nelida Alpský král a nelida jenom žertoval. /Pro sebe I Přetvářko, stůj při mně! /Hlasitě/ Konečně jsme všichni zase pospolu, milé děti. /Zlostně se směje/ Je to radostný den. / Pro sebe/ Vyletěl bych stropem! Žofie Necháme tě teď o samotě, bratře. Odpočiň si chvíli. Bylo toho na tebe moc. V pokoji máš připravenou postel. Lehni si. A my zatím s dvojnásobným úsilím budeme pátrat po mém muži. Nebudu klidná, dokud nezjistím, co s ním je. /Odejde/ třeštil Rozumí tomu někdo? Já ne! Augustin Pane Stříbřitý, já vím, že máte na pana Třeštila velký vliv. třeštil Máte pravdu. Jestli s ním nezmôžu něco já, pak už nikdo. Augustin Jistě mi tedy neodmítnete pomoc. třeštil Vám? Hahaha. Doufejme, doufejme! Augustin Až se Málinčin otec vrátí domů a vám se podaří trochu zmírnit jeho nedůtklivost, nezapomeňte prosím na mne! Ujistěte ho, že nenajde na světě druhého, kdo by na jeho půvabné dceři lpěl s tak neochvějnou věrností, a kdo by k jejímu čestnému, ale nešťastnému otci cítil takovou vděčnost jako Augustin Trnec, kterého tak nespravedlivě pronásleduje. / Ukloní se a odejde/ malinka /pláče/Strýčku, až budete mluvit s tatínkem — mně to bohužel nedovolí — řekněte mu, že své Malince strašně ublížil. Že ho na světě nikdo nemiluje víc než jeho dcera, ale že jí pukne srdce, jestli se bude muset vzdát svého Augustina. / Usedavě pláče/ třeštil /zmocní se ho otcovský cit, prudce sevře Malinku do náruče /Přece jen jsi moje dítě! 1 když já nejsem teď tvůj otec. / Vezme ji za hlavu /Už je to tak, nedá se to zapřít. Musím tě políbit, Malinko. malinka Strýčku! třeštil Poslyš, opravdu máš svého otce tak ráda? malinka Ukrutně, strýčku! třeštil A nelžeš? malinka Jako že je Bůh nade mnou! třeštil /radostněno je od tebe hezké. A mě to těší. /Položí si její hlavu na prsa! Má mě ráda. Přece jen žije na světě někdo, kdo mě má rád. Ale teď musíš jít! Pro všechno na světě tě prosím, odejdi! malinka Vy mě vyháníte, strýčku? třeštil Ne, nevyháním tě. Nejraději bych tě ještě jednou políbil. Ale odejdi, abych se nemusel stydět sám' před sebou. Jdi. malinka Hezky si odpočiňte, strýčku. /Odejde/ třeštil Isáml Taková ostuda! Nenávidím lidi a začnu se tady hubičkovat, že to konce nebere. Ale byl to můj jediný radostný okamžik za posledních pět let. Co je to se mnou? Nejsem opilý? Ne, není to možné. Kdyby to měla být pravda, co ti lidi tady napovídali, byli by to učinění andělé, je to podvod, něco za lim vězí. Hrají to na mě. Má žena je zmije! Nač potřebuje čekanku, když se u nás spotřebuje tolik kávy? Ale dceru mám hodnou. Na tu už nedám dopustit. Ale ani jí a tomu jejímu nevěřím, nastudovali si to. Stejně by brzy nevěděli, jak dál. Ha, támhle jde Habakuk, ten bandita. Ten mi řekne, jak to bylo. SestV Wstup Předešlí, Habakuk třeštil Hej, Habakuku! habakuk Cože? Milostpán ví, jak se jmenuju? Vždyť mě v životě neviděl? třeštil No, zřejmě jsem vás už někdy viděl. habakuk Zřejmě. Já byl totiž dva roky v Paříži. Vaše milost si přeje? třeštil Jo! Co jsem to chtěl. /Stranou/ Ani tomu chlapovi nevěřím. /Nahlas/ Nemáš u sebe nůž? habakuk Ne, nemám. Ale hned nějaký přinesu. /Chce odejít/ třeštil Ani nápad! Já žádný nepotrebujú. Chtěl jsem si jenom něco uříznout. /Pro sebe/ Aby tak nějaký opravdu přinesl! habakuk To je zvláštní, normálně nosím vždycky nůž u sebe — . třeštil Ipro sebe/ Prozradil se! Je to prohnaný vrahoun. /Hlasitě/ Rád bych, kdybys mi šel trochu na ruku, příteli. Dostaneš za to krásný dar. Víš, že jsem bratr tvé paní. habakuk Jo, už jsem doma, milostpane! třeštil /pro sebe/To kouzlo působí dokonale! /Hlasitě / Pověz mi, jak jedná můj-švagr se svou ženou? habakuk Hanebně, milostpane. třeštil Cože? habakuk Je to bezcitný člověk, myslí si, že lidi jsou na světě jen proto, aby po nich mohl šlapat. třeštil Ipro sebe/ Od toho se člověk aspoň doví pravdu. Říká, co si myslí. /Hlasitě I Slyšel jsem, že to s ním není k vydržení. Takže ho ani má sestra nesnáší, co? habakuk Ale, milostpane, ta si kvůli němu div oči nevypláče. Nestačím ji utěšovat. třeštil Chtěla ho prý dokonce zavraždit? habakuk Tak to ani neříkejte, milostpane! Přece byste nebyl tak pošetilý, abyste tomu věřil. třeštil A tys na něj šel tuším s nožem? habakuk Já? To mě tedy podržte! já omdlívám, když vidím podřezávat slepici. Byl v letním pokoji, nikdo si tam netroufl, a kuchařka potřebovala čekanku. A tak mi paní nařídila, abych ji vy-dloubl. třeštil /stranouIZase ta čekanka! Nakonec to bude ještě pravda. habakuk Ale on nikoho nepustí ke slovu, satanáš! třeštil Ipro sebe/ Je to drzoun! Pomlouvá mě!/Hlasitě/Poslyš, je tvůj pán chytrý člověk? habakuk /odmítavě/ Cha! /Důvěrněl Jsme tady mezi čtyřma očima — tak abych byl upřímný, nemá tady — v domečku — všech pět pohromadě. / Ukáže na hlavu I třeštil /stranou/h tohle musím snášet! /Dá mu peníze!Tady máš, příteli, řekls mi užitečné věci, jsem s tebou spokojen, ale už jdi. habakuk Ruku líbám, /Pro sefte/Tenhle zřejmě rád slyší, když na toho druhého nadávám. Asi ho nesnáší. Zkusím nadávat ještě víc, třeba mi něco přidá. IHlasi těl Víte, milostpane, já byl dva roky v Paříži, ale tak odporného chlapa jsem ještě nepotkal. Všichni mu uhýbají z cesty, ale ani to nepomáhá. Ten nedostane rozum nikdy. Já tedy medicíně nerozumím, ale myslím si, kdyby ho jednou pořádně vymáchali ve vodě, že by se musela změnil celá jeho nátura. třeštil Teď už koukej zmizet. Okamžitě ven! Takhle vypadá vděčnost! Jak to mluvíš o svém pánovi? Zmiz, nebo ti zpřerážím všechny kosti! / Hledá hůl/ habakuk Pro pánajána, teď začíná už i on! /Na odchodu /Tomu ještě jednou něco řeknu. Je to strašná rodina. To jsem si dal! /Brumlá a odchází/ třeštil Isáml To člověk kouká, mezi jakými lidmi žije. O mé ženě nemluví nejhůř. Patrně si netroufá — považuje mě za jejího bratra. Ale na vraha nevypadá, je na to moc hloupý. Myslel jsem, že je mazanější. Nejspíš půjde přece jen o tu čekanku. Co musí člověk všechno překousnout, aby dokázal s těmi lidmi mluvit. Ale když už jsem se do toho dal, musím ten pokus dovést do konce. A taky se zásadně nevzdávám — pokud nemusím, jako dnes v lese. 206 207 Alpský král j nchda sedmý výstup Předešlý, Lízinka lIzinka Milostpaní se dává ptát, jestli si milostpán nepřeje šálek kávy. třeštil Ne, děkuji. /Pro sebe/Tu si taky vezmu na paškál. /Hlasitě/Co dělá má sestra? lízinka Je náramně smutná. třeštil Proč? lízinka Kvůli našemu milostpánovi. třeštil Kvůli mně? lIzinka Ale ne, kvůli vám ne. třeštil /vzpamatuje sel Ach tak. /Pro sebe/ Taky mě nepoznala. /Hlasitě/ A co dělá má neteř? Lfzinká Mluví se svým ženichem. třeštil /pro sebe/ Hrom a peklo! / Vzpamatuje se. Nahlas/ Jaký je to člověk? lízinka Moc milý. třeštil Cože? Snad se nedvoří i vám? lízinka No, to by byl ten pravý! Ten si k jiné netroufne ani oči pozvednout. Z toho bude pane manžílek! Nedal mi ještě ani halíř určitě jenom proto, aby se nemusel dotknout mé ruky. On a má slečna, ti se hledali, až se našli. A to, že jim milostpán nechce dát svolení, volá až do nebe! třeštil /rychle/Dobře dělá, když odmítá. Ten mládenec si ho vůbec neváží. lIzinka Kristáčka! Váží si ho! A jak! Od-pusťe, milostpane, že se dotknu vašeho pana švagra, ale váží si ho mnohem víc, než si zaslouží. třeštil /pro sebe/Všichni se spikli proti mně! Trpělivosti, neopouštěj mě! /Hlasitě/Odměním se ti, ale musíš mi v největ-ší rychlosti vypočítat všechny špatné vlastnosti svého pána. lízinka V největší rychlosti? To není možné, pane. třeštil Proč? lIzinka Proč! Kdybych teď začala, nebudu s tím hotova ani do rána. třeštil Kde se ve mně bere ta trpě- livost, že to všechno dokážu poslouchat. lízinka Řeknu vám jenom jedno: každého přímo nenávidí. Já nepochopím, jak někdo, kdo má takový majetek, tak hodnou ženu, tak vzornou dceru a tak hezkou komornou, může být takový nelida. PlSEŇ Krásné, milé živobytí, na světě je člověk rád! Jenom zlostník se ho štítí, chce své štěstí pošlapat. Neví, že je láska tmelem, aby svět byl, jak má být, ten svět. jehož nepřítelem je jen hlupák škarohlíd! S dobrou myslí je nám blaze, dýchá se nám vskutku snáz, láska hřeje navzdor snaze žít jen pro zlost, šířit mráz! I když vrhá do všech stran hvězda veselost svůj třpyt, v temném lese dřepí sám, nelida, ten škarohlíd. Nevidíš jak slunce z nebe zlatí svými zářemi vlídně, mile nejen tebe, ale všechno na zemi! Svět je světem dobrých lidí, láska, to je krásný cit, víme, kdo svět nenávidí, nelida, ten škarohlíd! /Odejde/ třeštil Strašné! Musím poslouchat i takové písničky. Urážky podle not a já nesmím udávat takt. A jako refrén pořád jedno a totéž slovo! Kdo to jde? osmý výstup Předešlý. Žofie. Lízinka Žofie /vřítíse dovnitř/Bratře, on jde! třeštil Kdo jde? Alpský, král a nelida lIzinka Milostpán. Žofie Můj muž! třeštil Já jdu! /Nadšeně se udeří do prsou i Konečně. Co je svět světem, nikdo ještě nebyl zvědavý sám na sebe tak, jako já. teď. astracalus Ikřičí ještě za dveřmi/ Nikoho nechci vidět! třeštil To je můj hlas! Už se slyším! / Ustoupí dozadu I devátý výstup Předešlí. Vstupuje Astragalus. astragalus / uvidí Žofii, uskočí a křičí / Ha! IChce zpátky/ třeštil Jsem to já! K nerozeznání! Žofie /zadrží Astragala/ Zůstaň tady, drahý muži. Jsme šťastní, že jsi zase mezi námi. astragalus /vytrhne sel Nedotýkej se mě! Buďto půjdeš ty, nebo já. zofie Ise sebepřemáháním I Jenom zůstaň, půjdu já. / Astragalus vejde, tváří se pohoršene, zastaví se se zkříženýma rukama a divoce se rozhlíží, aniž si všimne Třeštila I třeštil /důkladně si ho prohlíží s obrovským údivem, pak řekne přesvědčeni Jsem to já — nejsem sice zrovna v nejlepší náladě, ale to je v pořádku. astragalus / Lízince IA co tu chceš ty? lízinka Zeptat se, jestli milostpán nic neporoučí. třeštil Všichni se mě bojí — to je nádhera! astragalus Kde je inkoust? lIzinka Támhle. /Ukáže na stůlI astragalus A brka? lIzinka /bojácně/ Nemám. třeštil Husa a nemá brka! astragalus Tak jich pár přines! Slyše- las? A hoď sebou, ty hade, bazilišku, krokodýle, anakondo! třeštil V přírodopise se vyznám — všechna čest. lIzinka Hned to bude, milostpane. /Odchází /Čert nám ho byl tady dlužen! Mě tu hned tak neuvidí. / Odejde I třeštil Ta mete! Já nevím, ale náramně se sám sobě líbím. Jsem, pravda, trochu prchlivý, ale — astragalus IrozhodnělTak. A teď sepíšu testament! třeštil Ipro sebe i Testament. To tak ještě! Musím mu to okamžitě překazit. I Hlasitě I Pozdrav pánbu, milý švagre. Právě jsem dorazil. astragalus Kdo je to? třeštil I nadšeně I Zvláštní pohled — dívat se sám na sebe. astragalus /rychle/ Co tu chcete? Proč jste nenapsal? Nesete mi úroky? Jak to vypadá s mým majetkem? třeštil Ipro sebe/To bych taky rád věděl. astragalus Ten benátský obchod prý na tom není zrovna dobře. Už se položil? třeštil /zděšeně/Položil? Proboha! — /Stranou!Až mě zamrazilo! astragalus Nedostal jsem ani groš úroků. třeštil Já taky ne. astragalus Vždycky jste mi je posílal vy! Větřím nějaký podvod! třeštil Dovolte, abych vám — astragalus Nic nedovolím — znám lidi, jsou falešní jako kočky! třeštil Já — astragalus /zuřivě/Mlčet! třeštil Kdyby aspoň tak neřval! Zaléhají mi z toho ušL desátý výstup Předešlí, Habakuk s brky habakuk Itřese se/Tady jsou ta brka, milostpane. astragalus I vyděsí se I Ha! Ten vrah si 208 209 Alpský král a nclida troufá přijít mi na oči! IChrání se židliI Dál ode mě! Bandito! třeštil Tohle tedy přehání — Kdopak by se bál osla? habakuk Milostpaní se ptá, jestli už smí přijít. astracalus Ne! habakuk Když ona tak strašně pláče. astracalus Tak ať pláče krásně, haha- ha, nebo se začnu smát. habakuk Ale co když onemocní? astracalus Aby ji pakostnice sklátila! Do nemocnice s ní! habakuk Odpusťte, milostpane, ale co je moc, to je moc. Já byl dva roky v Paříži, ale — astracalus I přeruší ho I Jestli ještě jednou vyslovíš v mém domě tu nesnesitelnou větu, tak — tady máš svou mzdu předem./ Hodí mu pod nohy váček s penězi a zasáhne jím Třeštila do holeně I třeštil /nadskočíIDávejte pozor, k sa-kru. To jsou mi nějak tvrdé tolary! astracalus Poranil jsem vás? třeštil Zdá se mi, že mám v noze díru. astracalus Dobře vám tak. IHabaku-kovil Jestli to řekneš ještě jednou, v tu ránu letíš! [ kdybych u toho nebyl. Ty peníze si vem! třeštil Báječné! Úplně jako já! IHaba-kukoviI Aport! Bude to? habakuk Za tuto cenu na to nemohu přistoupit, milostpane. Má jediná pýcha je, že jsem byl dva roky — astracalus /chytí ho za krk! Já tě u-škrtím, jestli řekneš ještě jedinou slabiku - habakuk Pomoc! Pomoc! třeštil /skočí mezi ně! Pane švagre! V životě bych si — astracalus /stále ještě drží Habakuka pod krkem I Kdes byl dva roky? Byl jsi v Paříži? habakuk /ustrašeně křičíI Ne! Ve Što-kravě! astracalus Tak jdi do háje! / Vystrčí ho ze dveří/ třeštil Vidím, že se přece jenom chovám dost odporně. Jestli to půjde takhle dál, nevyjdú sám se sebou. Abych nezapomněl. Musím schovat peníze. Je to vlastně výhodné, že máme společnou pokladnu. Když jeden začne vyhazovat, druhý peníze shrábne. Horší je, že to, co se stane jemu, se nutně stane i mně. Jak dlouho bude trčet tam venku? Je uhřátý. Ještě se nastydne a dostaneme koliku! / Vejde Astragalus I astracalus Nenechali mě v tese na pokoji. Teď nebudou mít oni klid ode mě! Je to banda zlomyslná, mohli by mě otrávil. /Sedne si na židli/ třeštil Zase přehání. Kdyby 5 ním byla řeč. Pane švagre! astracalus /obrátí se k němu zády/ Veri! Nestvůro! třeštil Úplně jako já! /Hlasitě/ Ale proč? Jsme přece nejlepší přátelé. astracalus Já nemám přátele! A vás nechci ani vidět. Váš obličej je mi podezřelý. třeštil Doufám, že mě nepovažujete za podvodníka? astracalus To ne. Ale když se na vás podívám, jednoho mi připomínáte. třeštil Taková drzost. Nikdy bych nevěřil, že mohu jednat tak hulvátsky. Ale vzpomínám si, že jsem mluvil zrovna tak. astracalus /oknem ven /Stát! Kdo se to tu plíží? U čerta, to je ten mladý mazal, byl u mé dcery. třeštil Teď to začne. astracalus Stůj! Ty mi už neunikneš. / Vyběhne dveřmi a odstrčí přitom Ire-štila, který mu stojí v cestě, stranou I třeštil Jsem to ale vztekloun! Začínám být sám sobě odporný. V životě bych si tohle nedovedl představit. astracalus /křičí za scénou! A teď pěkně dovnitř. Já už vás nepustím. Alpský král a nelida třeštil Už ho drží za krovky. astracalus Iza scénou I Dovnitř, povídám! třeštil A jak řve! A to všechno na moje konto! Než s tím skončí, zhuntuje mi plíce! /Astragalus táhne Augustina za ruku dovnitř! astragalus Sem, ty svůdce! Vy se odvažujete vstoupit do mého domu! Kdo vám dal na to právo? třeštil To řek moc dobře! S tím souhlasím. Augustin /velmi bledý/ Má láska, pane Třeštile, a mé poctivé záměry. astragalus Mě nezajímají vaše záměry, aie jen finanční výměry. třeštil Výborně! astragalus Své dítě dám tomu, komu budu chtít. Já jsem otec! třeštil Znamenitě! astragalus A od vás je to drzost, vetřít se do mého domu bez mého svolení, a navádět mé dítě k neposlušnosti. třeštil Velice správně! Sám sebe musím pochválit. Augustin Pane Třeštile, zapřísahám vás při všech citech, které kdy bouřily ve vašem vášnivém srdci, mějte pochopení pro mé city! Já bez vaší dcery nemohu žít. Tři roky jsem byl pryč a moje smýšlení se nezměnilo. Nejsem úplně chudý a ve svém umění jsem se zdokonalil. Dejte mi svou dceru. Já nikdy nezapomenu na vaši dobrotu a vy ve mně získáte vděčného syna. třeštil Není to zřejmé špatný člověk. Měl by být k němu laskavější. astragalus Já vám nevěřím! Z očí vám kouká faleš. Už nikdy nepřestoupíte práh mého domu. To spíš otevřu dveře hladovým vlkům, spíš dovolím havranům, aby hnízdili pod mou střechou, raději budy na své hrudi hřát jedovaté hady, vpustím sem všechny nákazy a mor pozvu ke svému stolu, než bych vašim plícím dovolil jediné nadechnutí ve svém zámku. třeštil Větší nesmysl svět ještě neslyšel! To je k neuvěření, že může existovat takový člověk. Augustin Pane Třeštile, jestli má pro vás lidský život nějakou cenu, neprovokujte mě do krajnosti! Pane Stříbřitý, prosím vás, zastaňte se mě. třeštil Copak mohu? Jsem rád, že mě taky nevyhodí! Augustin Chcete mě tedy svým násilím připravit o život? astracalus /zlostně! Zavázal byste si mě, kdybyste mi ho věnoval darem — třeštil /zděšeně/To je sprostota! Pane švagre — /Jde k Astragalovi I astragalus I vztekle se na něj obořit Vy mlčte! Taky jste se s ním spolčil! Ale já vám přísahám při žhavých útrobách Vesuvu: jestliže nepřestanete podporovat mé dítě v této vášni, jestliže jenom oka mrknutím dáte najevo, že neschvalujete moje názory, odnesete si s sebou do Benátek takovou památku, že se celé Itálie zmocní zděšení! /Odejde do vedlejší místnosti/ jedenáctý výstup Třeštil, Augustin třeštil To není pravda, takový já nejsem. Přehání. Je to hrozný chlap, začínám ho z duše nenávidět. Jestli bude takhle řádit dál, za dva dny je konec s námi oběma. aucustin /bojoval sám se sebou! Mějte se dobře, pane Stříbřitý, pozdravujte mou Malinku a nezapomeňte na mne. třeštil Kam chcete jít? Augustin Na to se neptejte. Já bez Malinky nemohu žít. /Chce odejít/ třeštil Uklidněte se. Máte mé slovo, že ji dostanete. , augustin Když její otec odmítá? třeštil Však on vám ji dá, o to se nestarejte. Zatím si klidně odjeďte, já dám ta- 210 211 Alpský král s nelida dy všechno do pořádku. A jestli máte pro ni psaníčko, dejte mi je, já to zařídím. Augustin Strýčku! Musím vás obejmout! Taková radost! Nezapomeňte na mne! A Malince řekněte — třeštil Jděte už — Augustin Nikdy vám to nezapomenu. třeštil /tlačí ho ze dveří/ Na shledanou! /Sám/Je to opravdu slušný člověk. Málem jsem se v něm zmýlil. Vůbec mi začíná svítat. dvanáctý výstup Habakuk,předešlý habakuk Odpusťte, milostpane, že se obracím na vás, ale mluvit s milostpá-nem — to jde o život. Vy jste, milostpane, mnohem laskavější. Vy jste mi chtěl, milostpane, jenom hnáty přerazit. A ze dvou zel si člověk musí vybrat to menší. A tak jsem si vybral vás. třeštil Je to úplný hlupák. Nechápu, jak mě mohl urazit No tak, copak bys rád? habakuk Mám prosbu, milostpane. třeštil Jakoupak? habakuk Víte, milostpane, já — /Přeruší se a zhluboka si povzdechne / — já to nevydržím. třeštil Copak nevydržíš? /Stranou/ Nesnesitelný chlap, už se ve mně zase hýbe žluč. habakuk Milostpán ví, že to, oč jde, nesmím vyslovit A jestli to tak zůstane, tak na to zajdu. třeštil Co z toho vlastně máš, když budeš říkat, žes byl dva roky v Paříži. habakuk Strašně moc! Všichni si pak člověka mnohem víc považují! Mockrát jsem se o tom přesvědčil. Je to zkrátka tak: když to nesmím říkat, zblázním se z toho, milostpane, já na to zahynu. třeštil /bezděčně se zasměje / Člověk neví, jestli se má vztekat nebo smát. r Alpský král a nelida habakuk Pořád to potlačujú a to mě ničí. Neboť já byl dva - /Přerušíse/Vidíte, milostpane, dělá se mi zle. třeštil A proč to nesmíš říkat? habakuk Chce mě vyhnat třeštil Ale když to neuslyší? habakuk To ho neznáte! Ten má sluch jako ostříž — slyší i neslyšitelné. třeštil V jednom kuse mi nadává a neví o tom. A já to všechno musím spolknout. /Ostře/Když to poručil, musíš poslechnout. V tom já ti nepomůžu. habakuk Takže je se mnou konec! Poroučím se, milosti! Ale přijde čas, kdy bude pozdě. Svou službu jsem vždycky konal řádně, ani krejcar jsem nezpronevěřil. Ale tohle je vášeň, kterou nemohu potlačit. třeštil Tak si to prostě říkej — habakuk Netroufám si — třeštil Na mou odpovědnost. habakuk Necháte se, milostpane, vyhnat místo mě? třeštil No, ano — habakuk Tak já vás ujišťuju, milostpane, já byl dva roky v Paříži, ale tohle vám nezapomenu. /Nadechne se, jako by se mu ulevilo /To je blaho! To se ani popsat nedá. třeštil Já ti tedy povoluju, abys to od této chvíle zase říkal. Pod podmínkou, že nebudeš nadávat na svého pána. habakuk Ó, to je člověk, že mu rovna není. A teď dovolte, milostpane, abych milostpána obejmul. Vy jste můj dobrodinec, milostpane, můj otec! Dnes ze mne nikdo nedostane nic jiného než: Já byl dva roky v Paříži! /Odejde/ třeštil /sám/To je neuvěřitelné! Jeden nezná nic než svou lásku, a tenhle je zase spokojený, když se mu dovolí říkat, že byl dva roky v Paříži. Je to k smíchu, ale přece se najdou jemu podobní. Každý má zkrátka své slabůstky. árie Náš svět má psáno na svém štítě: Já obr, blázním jako dítě! — Někdo se pachtí za hvězdami, jiný je lenoch všude známý, ten zase žije v přesvědčení, že nad ně, navoněné, není, jiný pán má rád plný džbán vody a vína další pán. Někdo je velký náfuka, jinému každý nakuká, co chce, tam ten má jenom dluhy a milióny zase druhý, někdo rád rázně zaútočí, druhý rád couvá, kdo má oči, chová se jako zaslepený, a neváží si jejich ceny! Co je svět? Krásný kolotoč, který se nehýbá. A proč? Protože sobci drží kliku. Nakonec platí po pětníku každý! Náš svět je blázinec, z čehož nám plyne další věc a moudrost zcela průkazná, že i já platím za blázna! třináctý výstup Předešlý; Žofie, Malinka a Lízá vstupují. Žofie Tak co říkáš tomu, bratře, jak se chová můj manžel. Dávám mu k tomu nějakou příčinu? třeštil Ne, milá sestro, co jsem tady, ani nejmenší. / Stranou I Jestli ještě něco nepřijde. malinka /ptáče/Strýčku, já jsem tak nešťastná! třeštil Uklidni se, Malinko! /Stranou/ Toho dítěte je mi líto. Na ostatních mi nesejde. /Za scénou zvonek! lIzinka On zvoní. Kdopak k němu půjde? Žofie Mě nechce ani vidět. třeštil A já nechci vidět jeho. lIzinka Já si tam netroufám.. malinka Já taky ne, maminko. třeštil Jsem nesmírně oblíbený! malinka Jděte vy, strýčku! třeštil Já? Já ne. /Stranou / Bojím se sám sebe! /Zase zvonek! žofie Už zase zvoní. Musím zřejmě já — lízinká Irychle/]& už běžím, milostpaní. /Strčí hlavu do dveří kabinetu a volal Co poroučíte, milostpane? astragalus Čerstvou vodu! Rychle! •všichni tři Co je mu? lIzinka Sedí u okna a je celý rozpálený. Zdá se, že mu není dobře. Chce vodu. žofie Přines mu ji. Aby nebyl nemocný! I LIzinka odejde I třeštil Rozstonat se! To by mi tak ještě scházelo! žofie Nakonec ho ještě raní mrtvice! třeštil Přestaň! Už tak je mi z toho úzko. Žofie Přines domácí lékárničku! Prášek — na uklidnění! třeštil Jenom rychle — ať se uklidní! malinka /bere lékárničku ze skříně/Tady je. lIzinka /se sklenicí vody/Tady je voda! třeštil Počkejte, sám to rozpustím. /Dělá to. Pro sebe I Musím o sebe pečovat, to je jasné! lIzinka /poslouchala u dveří kabinetu, odskočíI Už jde! čtrnáctý výstup Předešlí, Astragalus vyjde z kabinetu. astragalus Takhle se tedy plní moje rozkazy?/Žofii/Co tady děláš? A co tu hledal ten malíř? Ještě si o tom promluvíme! žofie Uklidni se, muži, není ti dobře. Posaď se a vem si lék. /Podá mu sklenici! astragalus I prudce I Vodu chci! Jinak nic! 212 I 213 Alpsky krul a neliila žofie Musíš si vzít prášek. Nedopustím, aby ses rozstonal. Vezmi si to, prosím. astracalus Nechci! malinka Tatínku, vypijte to! třeštil To chce opravdu svatou trpělivost, Sám bych si vrazil pár facek, ale na jeho tvář. astragalľs Dej to sem! / Vezme sklenici/K sakru, co je to? Ta voda je kalná! Přiznej se, tys tam nasypala jed! malinka Proboha, tatínku! lizijska Milostpane! astragalľs Nezapírat! V té vodě je jed! třeštil To je ještě větší nehoráznost než s tou čekankou. žofie Copak nám nevěříš? Je tam prášek — pro uklidnění. astragalľs To je lež! třeštil Já ho uklidním i bez prášku! astragalľs /praští sklenicí o zemi Už ani ve svém vlastním domě si nejsem jist životem! třeštil Strašné! Má vlastní slova! astragalľs Má žena mě chce zavraždit. Ať už vás nevidím, vy plody, které jste zrály pro mou nenávist! IRoztrhne Žofii náhrdelník, na němž visí medailon s jeho podobiznoul Co to máš na krku? Pryč s tím! Budeš mít na mne jedinou památku — kletbu, kterou ozdobím tvou ničemnost! Slyšíš mé, ty vražednice? • třeštil Dost! To stačí! Vždyť je to zrovna tekový blázen jako já! Já už se na sebe nemůžu ani podívat. žofie /klesne na židliI Já nešťastná! astracalus Okamžitě se kliď z mého domu! Chci tady bydlet sám — a se mnou jen má nenávist. Nechci už slyšet ani o tobě, ani o světě. Proklínám tě, proklínám své dítě — třeštil Hrome, to už je skutečně trochu moc. Vždyť on mi prokleje celou rodinu! astragalľs Jdi si za svým malířem! Žij si podle jeho barev! Můžeš je měnit jako chameleón — zezelenat žlučí, zmodrat ranami, zrudnout hanbou, zbělet zármutkem, zežloutnout horečkou, zešednout stářím a — třeštil /radostněl A má to! Došly mu barvy! astragalľs Ale nechoď mi už nikdy na oči. Neznám tě, nejsem už tvůj otec — malinka /pláče a obejme jeho kolena/ Smilujte se, otče, nevyhánějte mě! astragalľs Pryč ode mne! /Odstrčí ji/ třeštil Tohle nedovolím — čert aby ho vzal! Už toho mám dost! Musím bránit svou rodinu. Ten člověk mi přivede do hrobu ženu i dítě! Poslyšte, vy nejste člověk, vy jste ďábel, a děláte mě ještě horším než jsem. astragalľs Jdeš mi právě do rány, podvodníku! Kuješ mi pikle za zády! A to si zodpovíš! A taky to — / Chytí ho za prsa /, cos provedl s mým majetkem! malinka Pomoc! Strýček! žofie Pomoc! Bratře! třeštil Cože? Dáš ty ruce pryč! To je urážka! Chci satisfakcii Souboj! /Nahrnou se sem všichni z domul astragalľs Pistole! třeštil Kanóny! astragalľs / vezme se zdi pistoleI Tady jsou. třeštil To bude duel jako námořní bitva u Navarina. žofie Muži, prosím tě! Pro všechno na světě! astragalľs Nepros! malinka Strýčku, mějte rozum! třeštil Jdi pryč! Na to teď není čas! astragalľs Na pět kroků to stačí. Budeme střílet současně. Počítej do tří! žofie Usmiřte se! třeštil Jsme přece nejlepší přátelé. Teprve teď si můžeme tykat. Jdi pryč, musím se bít. I Počítá a míří /Jedna, dvě — žofie lomdlíl Ach! 214 Alpský král a nelida třeštil Ta už leží a já ještě ani nevystřelil. malinka Maminka umírá! třeštil Řekni jí. ať s tím počká! astragalľs Pal! malinka /obejme otcel Strýčku, nestřílejte! Zabijete dva lidi najednou! třeštil Iji odstrčí I Coiel Proboha! No ovšem — já se s ním bít vůbec nemůžu! Vždyť my dva máme dohromady jenom jeden život! Když zastřelím jeho, zastřelím sám sebe! Kdybych byl vypálil, bylo už po mně! astragalľs Tak bude to? Proč se rozmýšlíš? třeštil Aspoň někdo tu myslet musí! astragalľs Jeden z nás padne, já, nebo ty. třeštil V tom je to právě! Padneme oba! astragalľs Na tom nezáleží. Život nebo smrt! IMířil třeštil Omyl! Smrt a zase jenom smrt! astragalľs Ijde k němu/ Nechceš se bít, zbabělce? /Žofie se zatím vzpamatovala! třeštil Nechci. Je mi líto sestry — nechci z ní udělat vdovu — a je mi líto její dcery a jejího švagra a celého příbuzenstva. /Stranou/To je ostuda! Vůbec nevím, co říct! astragalľs Nestojím o život, který bych si zachránil jejich zásluhou! A ze všeho nejmíň chci za něj vděčit tobě! Nemá pro mne cenu. Pohrdám tím nechutným zbytkem zestárlého bytí, nepotřebuji ho! třeštil Jak ten chlap hazarduje mým životem! Bodejť ne, o jeho kůži nejde! astragalľs Takového zbabělce tady dál nestrpím! Ven z mého domu, nebo tě vyhodím! třeštil Už mě dokonce vyhazuje z mého vlastního domu! Jsem snad pro něj nějaký balón na hraní? Jestli ho rozčilím ještě víc, raní nás mrtvice oba dva! Co vlastně ještě chce? Prosím, já uznávám, jednal jsem jako nerozumné zvíře, jako tygr. Ale teď chci vědět, co přijde dál. IHabakuk rychle vstoupla přináší dopis I habakuk /nevýrazněl Dopis. třeštil Z Paříže, ty hlupáku? habakuk Ne, tenhle je z Benátek. astragalľs /vrhne se na dopis! Z Benátek? Sem s ním! třeštil Mně ho dej! Ten je pro mě! IChce otevřít dopis/ astragalľs /osopí se na něj/Co si to dovolujete? třeštil /lekne se/ No ne! Už nesmím číst ani své vlastní dopisy! Čert mi byl dlužen takového dvojníka! / Astragalus čte dopis, zneklidní, zbledne a chvěje se I To bude asi pěkná zpráva. astragalľs /třaslavě upustí dopis a řekne zničeně! Jsem vyřízen! třeštil /roztřese se/ V tom případě já taky! astracalus /klesne do židle/ Není mi dobře. třeštil A mně je zle. /Klesne do druhé židle proti němu I astragalľs To je má poslední hodinka! třeštil A já už jsem bradou vzhůru! všichni Vodu! Vodu! /Ženy o né pečují. Lízinka odběhne I astracalus /vyskočí! Voda! Ještě že jste mi to připomněly! ITřeštilovil Za všechno můžeš ty, zrádče! I Vyběhne! třeštil / vyskočil Ne, můj švagr je vším vinen. Kde je ten dopis? I Čte. Strne! „Pane, oznamuji vám, že obchodní dům, do kterého jste vložil svůj majetek, udělal ban-ban-bankrot." Je po mně — dejte zvonit umíráčkem! /Lízinka se vrátí a celá se třese I lízinka Pomoc! Pomoc! Milostpán utekl! Křičí, že se utopí, že skočí do řeky. žofie Můj muž! 215 všichni Rychle za ním! / Všichni se vyřítí ven I třeštil Inemůže se strachy pohnout/ Zadržte ho, nešťastníka! Co ten člověk vyvádí s mým životem! Jedné smrti jsem unikl a už na mě číhá druhá! / Kolena se mu podlomí/ Nemůžu z místa! A on tam skočí! Už je tam! Začínám plavat. / Vleče se pryč /Všechny dobré mocnosti, stůjte při mně! Nenávidět lidi — nebudu do smrti smrťoucí. Zoufalství, dej mi sílu, nebo se utopím! /Odejde/ patnáctý výstup Proměna Krajina před zámkem. V pozadí hluboká řeka, po straně vysoká skála. Všichni sloužící, Augustin, Malinka. Drží Astra-gala. Před ním klečí Žofie. Vytvářejí seskupení Držte ho! Držte ho! sbor Prchá! Buďte rázní! Chyťte ho! Chyťte ho! Ubožák! On blázní! /Astragalus se jim vytrhne a utíká na skálu. V tom okamžiku se objeví I třeštil la vo/ó/Stát! / Astragalus seskočí Třeštil padne v bezvědomí do náruče své ženy a dcery/ Rychlá proměna Chrám poznání. Stihlé sloupy zdobeně křišťálem a zlatem. Na zadní stěně velké slunce, v jeho středu se vznáší Pravda. Před nim obětní oltář Do vody skočil v předcházející scéně nepravý Astragalus. Pravý se nyní zjeví v podobě ze začátku druhého dějství. Kolem něho idealizovaně oblečení alpští duchové. Třeštil se mezitím vrátil do své původní podoby. Žofie, Malinka, Augustin astragalus ITřeštilovil Buď vítán zde v chrámu jasnozřivého poznání, v sále, kde svítí Pravda. Stojíš přede mnou zahanbený a kajícný. třeštil Cože? Jsem ještě naživu? Já jsem se s tebou neutopil? Žofie Žiješ, drahý muži! malinka Žijete, tatínku! třeštil A teď už napořád jenom pro vás. / Obě dvě obejme/ Jestli nejsem tak špatný, abyste i vy chtěly žít pro mne. astragalus Viděl jsi, jak vypadá nenávist k lidem a jak končí takový ne-lida. třeštil Opravdu zmizel ten prokletý společník mého života, ten zpitvořený obraz mé nesnášenlivosti? astragalus Zmizel — jako tvoje svár-livost. třeštil Byli to povedení ptáčci. Jsem rád. že jsem se jich zbavil. Ale Vaše Výsost je zřejmě všemocná. Nezmůže vaše moc něco taky s mým majetkem, který jsem pozbyl v Benátkách? Rád bych totiž odpustil i svému švagrovi. Zatím ho musím ještě chtě nechtě nenávidět. /Je slyšet poštovskou trubku. Linarius, oblečený jako postilión, s panem Stříbřitým I linarius Tady jsem přivezl svého pasažéra z jeho nadoblačné cesty. Alpský vzduch mu šel náramně k duhu. stříbřitý S tebou si to ještě vyřídím, ty vykutálený postilióne! Pane švagre, jste to opravdu vy? třeštil Vy jste mi povedený švagr. Objevíte se, když je po všem. A zavinil jste moje neštěstí. Jsem žebrák. stříbřitý Až na těch sto tisíc zlatých v hotovosti. Vyzvedl jsem je bez vašeho souhlasu od bankéře, ještě než firma zkrachovala. Měl jsem totiž jakési tušení a chtěl jsem zachránit váš majetek. A tady vám ho odevzdávám ve směnkách. třeštil Takového švagra si nechám líbit, když nepřichází s prázdnou. /Obejme ho. Stříbřitý obejme Žofii I Děti! Můj majetek je zachráněn. Ta spousta směnek! Jsem úplně jiný člověk samou ra- Alpský král a rwlida dosti. To vám nikdy nezapomenu, pane švagre. stříbřitý Raděj mi vynahraďte ten strach, který jsem kvůli vám musel vystát. třeštil Dám vám za něj svůj, nepřijdete zkrátka. stříbřitý Ale jak to jde všechno dohromady? třeštil Všechno vám povím. Ale až zítra ráno. Na tyhle všechny by to bylo už trochu moc. Namluvil jsem toho dnes tolik, že už neřeknu ani slovo. Ale vám — /Augustinovi! ještě řeknu toto: Jste můj zeť. Vezměte si ji. Ale pozor: Jste malíř, tak mi ji nelakujte! Milujte ji tak, jak já vás bezdůvodně nenáviděl. Pak jistě bude spokojená. /zároveň /Tatínku! augustin malinka třeštil /ukazuje na Alpského krále/Jemu poděkujte. augustin / vrhnou se k Astragalovým malinka nohámI Děkujeme! astragalus /dojatI Já jsem ti včera slíbil věnec v čase tvé cesty do hor, tvého zármutku. Jak vidíš, plním svůj slib, ano, zdá se, že s čerstvým věncem bude po smutku. / Uchopí věnec pěkných alpských květin, vyrobených ze třpytivých fólií: podal mu ho jeden z alpských duchů I Tady je, děvče, však máš vzácný dar, dar věrné lásky, kvůli ní jsem stál otcovsky při vás, je z vás krásný pár, tak nezapomeň, kdo je Alpský král! /Odejde/ třeštil Jsem teď penzionovaný nelida, děti. Zůstaňte se mnou a já prožiju zbytek svých dni pokojně v chrámu poznání. závěrečný zpěv Víš, poznání, líbezná hvězdo hvězd, že nejsi všem po chuti? Bídná lest i faleš je lhářům a šizuňkům bližší: jak neradi slovíčko poznání slyší! My muži, my říkáme: krása je div, div hodný i našeho poznání dřív než dobrota, ovšem ta naopak snáz svou neklamnou ryzostí přetrvá čas! Zvlášť mládež si myslí, že poznává snadno, že na všechno přijde, že dohlédne na dno všech záhad, a přesto až po řadě let smí poznat, co znamená poznávat svět! Ne, člověk má nejprve poznat sám sebe, ta prastará moudrost nám nespadla z nebe, dbej rady těch mudrců! Patří nám všem. Ať dokážeš říci: já poznal, kdo jsem! 216 217